Profil uživatele vmagistr


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Giles, Giles & Fripp - The Cheerful Insanity Of Giles, Giles & Fripp
2018-11-15

Giles, Giles & Fripp / The Cheerful Insanity Of Giles, Giles & Fripp

2 stars

Robertu Frippovi se po celou jeho hudební kariéru daří unikat "strašáku" konformity. Nesnadno se ve světě progresivního rocku hledá větší vizionář - a zároveň také větší podivín. Nezkrotně tvořivý duch asi musí být vždy nějak vyvážen. Do povědomí svých příznivců se poprvé výrazně zapsal na debutu kapely King Crimson, jednoho ze zásadních progresivních spolků přelomu 60. a 70. let. První studiová nahrávka, na které figuruje jeho jméno, však vznikla o více než rok před crimsonovskou prvotinou. Jedná se o jediné album skupiny bratří Michaela (bicí, zpěv) a Petera (basa, zpěv) Gilesovic, kteří k sobě Frippa přibrali, ač původně hledali zpívajícího klávesistu (a Fripp neovládal ani jedno z toho). Na jaře roku 1968 pak nahráli desku s praštěným názvem The Cheerful Insanity of Giles, Giles and Fripp.

Album je to rozhodně netuctové - ale co taky od něčeho, na čem se Fripp podílel, čekat. Ve třech lidech (doplněných samozřejmě s množstvím hostů) dokázali hudebníci vytvořit nadmíru kreativní a členité aranže, které rozhodně nenudí. Inspirace členům kapely rozhodně nechyběla - občas jí ale nejspíše bylo tolik, že se motivy na desce rozbíhají všemi možnými směry a dohromady tvoří ne úplně konzistentní směsici. Nu jen považte - některé skladby (North Meadow, Digging My Lawn či Erudite Eyes) vcelku sympaticky koketují s jazzem. Zvláštní (jakoby canterburská) melodika charakterizuje písně Call Tomorrow a How Do They Know, vedle nich tu zase máme umravněnou psychedelií ovanuté kousky jako Newly-Weds nebo Thursday Morning.

Vším výše zmíněným se se proplétají šedesátkové cajdáky se smyčci a popovými dívčími vokály (One in a Million, Little Children a obzvláště příšerná The Sun Is Shining). Na druhou stranu tu najdeme i náznaky budoucího "crimsonovského" stylu ve skladbách The Crukster a Elephant Song. Zcela mimo ostatní skladby na desce pak jde plně instrumentální věc Suite No, 1. kombinující kontrastní kytarové a piano-mellotronové pasáže v příjemné adaptaci postupů klasické hudby. Z bonusových skladeb sluší zmínit především ráznou a saxofonem ozvláštněnou She Is Loaded, ale i o něco zasněnější Under the Sky se šveholící flétnou má něco do sebe.

Nejspíše ve snaze dodat albu nějaký jednotící koncept pánové obě strany desky prošpikovali mluvenými vsuvkami. První stranu "obohatila" Sága Rodneyho Toadyho, tlustého a ošklivého chlapce, kterému se děti smály a jeho maminka ho utěšila tím, že si jednoho dne vezme tlustou a ošklivou dívku, stejně jako to kdysi udělal jeho tlustý a ošklivý otec. Ještě dementnější vsuvky na B-straně pak v neustále deformovanějších hlasových polohách referují o tom, že "Znají muže, který se jmenuje prostě George".

Jak takovýto stylový a koncepční galimatyáš ohodnotit? Mám pocit, že z obalu alba široce se usmívající Fripp má radost právě z rozpaků recenzentů, kteří tento jazz-pop-rockový guláš ochutnali a nevědí, zda jim z něj udělalo zle, nebo jestli chtějí ještě. S přihlédnutím ke stylové nejednotnosti a rušícímu mluvenému slovu budu tentokrát přísný. Protože na čtyři podle mě deska nemá a trojkový průměr se pro takový rebelantský obsah nehodí, dostanou Giles, Giles & Fripp od mé maličkosti hvězdičky dvě. A přeberte si to jak chcete.

» ostatní recenze alba Giles, Giles & Fripp - The Cheerful Insanity Of Giles, Giles & Fripp
» popis a diskografie skupiny Giles, Giles & Fripp


Davis, Miles - Seven Steps to Heaven
2018-10-22

Davis, Miles / Seven Steps to Heaven

3 stars

Zatímco na Britských ostrovech se v létě roku 1963 šířila merseybeatová horečka, za Atlantikem v "zemi neomezených možností" vládl zdánlivý klid. Jenže příznivci tamější košaté jazzovou scény mají dnes rok, kdy Beatles vydali svou první dlouhohrající desku, zapsaný v paměti velkým tučným písmem. Trumpetista a progresivní věrozvěst Miles Davis totiž dal právě toho jara začal dávat dohromady svůj "druhý kvintet" - těleso, které o několik let později stálo u počátků sbližování jazzu s rockem a vzniku jazzové fúze.

Když v prosinci 1962 Davise postupně opustili všichni jeho dosavadní sidemani, objevili se po trumpetistově boku na následujících klubových vystoupeních mimo jiné tenorsaxofonista George Coleman a basista Ron Carter. Pro nahrávky, pořizované v studiích společnosti Columbia v Los Angeles, kapelu posílili studioví hráči - pianista Victor Feldman a bubeník Frank Butler. Ani jednomu z nich se však nechtělo vzdát dobře placené a vcelku pohodlné studiové práce a místo toho se napříč Státy potulovat od jednoho klubového vystoupení ke druhému. Po návratu nazpět do New Yorku proto Davis hledal nové posily do rytmické sekce. Našel je v pianistovi a nadšenci do různých elektronických udělátek Herbie Hancockovi a v teprve sedmnáctiletém bubeníkovi Tony Williamsovi. Nová sestava pak natočila v květnu 1963 zbytek skladeb pro vznikající desku Seven Steps To Heaven.

Výše nastíněné obměny Davisova ansánblu mohou působit zdlouhavě, na obsahu desky se ale podepsaly dosti zásadním způsobem. Materiál natočený v LA totiž zní velmi, velmi tradičně a žánrem nepolíbenému posluchači se snadno může jevit jako klasická "jazzová nuda". Ať už se jedná o úvodní desetiminutovku Basin Street Blues či tklivé I Fall in Love Too Easily a Baby Won´t You Please Come Home, ve všech případech jde o pomalé a táhlé kusy, ve kterých lze zřetelně rozeznat rozlišení sólisty (Davis) a doprovazečů (všichni ostatní).

Jiné kafe jsou ovšem věci, které Davis natočil o měsíc později s obměněnou rytmikou (tedy jádrem, které se "šéfem" vydrželo po dalších pět let). Od prvních tónů titulní skladby Seven Steps To Heaven je slyšitelné, že tady se pracuje jinak. Kompaktní "spodek" (zvlášť vnímat techniku bubeníka Williamse je radost sama o sobě) je daleko výraznější součástí celkového zvuku a Coleman s Davisem se "nahoře" musejí zatraceně snažit, aby je ta trojice nepřeválcovala. Hraje se rychleji, s častějšími změnami temp a s daleko propracovanějšími melodickými motivy. Výborně vyšly i další dvě zveřejněné skladby z květnové frekvence So Near, So Far a Joshua, první s výraznější melodickou složkou, druhá zase silnější v rytmických obrazcích.

Jak se pojetí hry obou formací lišilo, nejlépe ukazuje bonusová verze skladby So Near, So Far, pořízená ještě v dubnu v LA. Klidnější, zdobnější, ale s daleko slabším "tahem na branku" a s menším vzrušením z kočírování rozpumpované rytmiky. Toto pojetí už zkrátka pro jazz v 60. letech nebylo perspektivní.

Seven Steps To Heaven je tranzitní deska, z části ne úplně záživná. Ale počátek toho skvělého jazzového dobrodružství, které Miles Davis se svým "druhým kvintetem" v šedesátých letech podnikl, je k nalezení právě tady. Své hodnocení ve výši tři a půl hvězdičky zaokrouhlím dolů. Vy, které třeba jazz nikdy nelákal a neláká, zkuste si poslechnout alespoň sudé skladby - mají šťávu a drive, po jakém by tehdy ve Spojeném království natahovala ruce lecjaká beatová kapela.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - Seven Steps to Heaven
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles


Judas Priest - Screaming for Vengeance
2018-10-18

Judas Priest / Screaming for Vengeance

5 stars

První polovina 80. let se stala dobou Judas Priest zaslíbenou. Čtyřmi výbornými a vyrovnanými deskami zúročili všechna ta léta dřiny z předcházející dekády a stali se jedním z pilířů čerstvě narozeného žánru. Mým osobním favoritem je z této čtveřice album Screaming for Vengeance, kterým Judas Priest v létě roku 1982 na dálku "soupeřili" s nejnovějšími výtvory Iron Maiden, Motörhead a Saxon o pomyslnou železnou korunu heavy-metalového krále (či královny).

Ač to zní podivně, ze jmenovaných kapel na mě právě Judas Priest v 80. letech působí nejvíce melodickým dojmem. Výrazný podíl na tom podle mě má (což možná zní ještě podivněji) bubeník Dave Holland. Technikou hry nedosahující schopností Cliva Burra či Phila Taylora se uchýlil k jednoduššímu modelu zvanému "játypřechodyhrátnebudu", který v předcházející dekádě proslavil bicman Status Quo John Coghlan. Díky tomu se zvuk kapely uhladil a vznikl v něm prostor, který ovládli kytaristé Tipton z Downingem.

Album se v prvé řadě opírá o pecky s hitovým potenciálem You've Got Another Thing Comin', Electric Eye a Riding on the Wind. Ten šlapavý rytmus, který nás skladbami provází, nepostrádá tvrdost ani chytlavost, ale rozhodně se liší od vlastní rychlostí se často až zalykajících divočin Iron Maiden či buldozerovských řezničin Motörhead. Priest na to šli zkrátka s o něco větším nadhledem. Ale i vedle tří hitů má deska co nabídnout - hymnický otvírák The Hellion, titulní sprinterský souboj Screaming For Vengeance nebo dovedně vystavěné sólo v Bloodstone. Trošku toho "amerického přístupu" přináší nablýskaná polobalada (Take These) Chains, a na podobnou strunu hraje ve zvolněném tempu i skladba Fever.

V kontextu mně známé části diskografie Judas Priest (od Painkillera dál ji vnímám už jen útržkovitě) hodnotím Screaming for Vengeance jako úplný vrchol. Není ani nejrevolučnější, ani nejnápaditější, ani nejhlučnější. Kapela v něm ale smíchala všechny přísady své metalové směsi do vyváženého poměru, v němž se tvrdost snoubí s melodikou a techničnost s přístupností. Čtyři a půl zaokrouhlím zase jednou nahoru.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Screaming for Vengeance
» popis a diskografie skupiny Judas Priest


Small Faces - Small Faces
2018-09-20

Small Faces / Small Faces

3 stars

Polovina 60. let se pro ostrovní kapely hrající rhythm'n'blues stala jakýmsi "prubířským kamenem". Najednou přestávala stačit snaha přiblížit se stylem a výrazem svým bluesovým idolům z druhé strany Atlantiku, v kurzu začal být ještě více než dřív autorský materiál. Samozřejmě ne všechny tehdejší skupiny měly ve svém středu autory schopné na povel dojit zlatonosné partitury, takže různí nájemní skladatelé o práci ani tehdy nepřišli, ale originalita nastupující psychedelické vlny už byla ve vzduchu.

Za této situace se ke své první profesionální smlouvě propracovala mladá londýnská kapela Small Faces s charismatickým Stevem Marriottem za mikrofonem. Jejich vykutálený manažer Don Arden (Ozzy Osbourne ví své) se skupinu snažil "procpat" na vrchní místa hitparádového žebříčku stůj co stůj, pročež neváhal fixlovat s prodejními čísly jejich singlů, svého ale dosáhl a Small Faces se v éteru stali relativně známou značkou. A v té chvíli již bylo komerčně rentabilní dát jim do kupy jejich debutové album.

Ačkoli měla svého materiálu kapela dostatek, vešly se na album i nějaké ty skladby od externího skladatele Kennyho Lynche - a dobře tomu tak. Průlomový singl a zároveň největší šleha na albu Sha-La-La-La-Lee pochází právně z jeho dílny (modulovaný akord ze začátku skladby se kapele nejspíš tak líbil, že si ho půjčila ještě do několika vlastních skladeb na desce), stejně jako další povedené vlaštovky You'd Better Believe It a Sorry She's Mine. Namísto popových hitíků skládali ale samotní členové kapely daleko "černější" a ostřejší materiál, třeba instrumentálka Own Up Time má až překvapivou šťávu a říz. Small Faces se zkrátka do svých nástrojů neváhali pořádně opřít, škoda že vlastní skladby jim ještě občas melodicky a aranžérsky pokulhávaly. První singl Whatcha Gonna Do About It nebo dupárna Come on Children ještě nebyly skladbami, které by posluchačům v hlavě dokázaly udělat ten správný "vítr". Ale naopak takové plíživé temno E Too D už tehdy znělo perfektně. Je škoda, že se na desce neobjevil druhý (a nepříliš úspěšný) singl I've Got Mine - podle mě lepší skladba, než cokoli autorského, co se na debutu objevilo.

Abych to shrnul - Small Faces se v šestašedesátém ukázali být jednou z těch kapel, které po vzoru The Who nastoupily cestu k hlasitější a nápaditější rockové muzice. Na svém debutu se ale ještě úplně nevymanili z klasické rhythm'n'bluesové šablony, která pro mě nemá přílišného půvabu. Bude to za takové ty tři hvězdičky, co nejsou nic víc ani nic míň - prostě tři.

» ostatní recenze alba Small Faces - Small Faces
» popis a diskografie skupiny Small Faces


Traffic - Mr. Fantasy
2018-09-18

Traffic / Mr. Fantasy

5 stars

Druhá polovina šedesátých let přichystala na britských ostrovech startovní dráhu pro množství kapel, které se "po svém" popasovávaly s vlivy blues, psychedelie či jazzu. Small Faces, Spooky Tooth, Trinity, Family - anebo třeba Traffic. Tyhle (a samozřejmě i mnohé jiné) kapely se sice nestaly popkulturními ikonami, ale jejich hudba v sobě dodnes skrývá nenapodobitelné hledačství doby, kdy se žánrový vývoj počítal ne po letech, ale spíše po měsících či často i týdnech.

V kapele Traffic se v polovině roku 1967 sešla po společném jamu zajímavá čtyřka muzikantů. Kytarista a hráč na různé další (zejména indické) strunné nástroje Nick Mason, dechař Steve Wood, bubeník Jim Capaldi a (v té chvíli postava s jednoznačně nejvyšším hudebním "kreditem") Steve Winwood, klávesák (ale vlastně spíš multiinstrumentalista), který krátce předtím odešel z populární skupiny Spencer Davis Group. Brzy se ukázalo, že k sobě muzikantsky tíhne spíše trojice Winwood/Wood/Capaldi, zatímco Mason se lidsky i autorsky profiloval jako samostatný kytarový solitér. Neshody vyšly najevo hlavně při nahrávání debutové desky Mr. Fantasy, kde musel Mason proti své vůli nahrát několik basových partů.

Konkrétně se jednalo o skladby Mr. Fantasy a Dealer - a ač si to Mason možná dodnes nemyslí, vyšly obě na výbornou. Plnokrevný kytarový blues rock s jemnými psychedelickými clonami má šťávu a rozhodně nenudí. Psychedelie doslova stříká z úvodní Heaven Is in Your Mind, která mě dostává spojením dvou kontrastních melodických motivů a hravým pianem. Nejinak na mě působí i hutně podložená melodie skladby Coloured Rain, ve které Woodův saxofon řádí jako černá ruka. Pak tu máme dva pomalejší kousky - do zatěžkanější podoby gradující Hope I Never Find Me There a naprosto oduševnělou nádheru No Face, No Name, No Number. Trošku "stranou" zbytku materiálu na desce stojí vesele vyhlížející klavírní kousek Berkshire Poppies, a také Masonova orientální psychedelie Utterly Simple. No a pak je tu ještě závěrečný r'n'b jam Giving to You, kterým všechna ta melodická nálož vygraduje do chaotické vokální koláže.

Psychedelické melodice Traffic není těžké podlehnout. Nápadité aranže, výrazný zpěv a melodická suverenita v podstatě všech skladeb staví tenhle debut v mých očích zatraceně vysoko - i v rámci roku 1967, který nahrávkám tohoto druhu přál ze všech letopočtů snad nejvíce. Po menším váhání dám Mr. Fantasy za ten gejzír kreativity plný počet.

» ostatní recenze alba Traffic - Mr. Fantasy
» popis a diskografie skupiny Traffic


Nice, The - Ars Longa Vita Brevis
2018-09-13

Nice, The / Ars Longa Vita Brevis

3 stars

Do toho, co si na debutové desce The Nice jen lehce oťukli, svým druhým albem Ars Longa Vita Brevis šlápli s pořádným rozběhem. Odchod kytaristy a redukce na trio popustily otěže Emersonovým klapkovým vizím a kapela na roveň své písničkové tvorbě ovanuté pozdní psychedelií postavila "vysoké umění" classical-rockového střihu.

Trojici kratších útvarů na první straně desky mám hodně rád. Praštěnost Daddy, Where Did I Come From?, jazzové názvuky v lehce vanoucí Little Arabela a klenutý melodický oblouk Happy Freuds, všechno nápadité skladby plné veselé atmosféry a instrumentace podřízené skromnějšímu písničkovému cíli. Zbývající dvě třetiny desky se už ale netají daleko vyššími ambicemi. Devítiminutová adaptace Jeana Sibelia Intermezzo from the Karelia Suite na mě ale působí spíše rozbředlým dojmem a ani šestivětou titulní suitu Ars Longa Vita Brevis nevnímám jako úplnou trefu do černého. Vadí mi hlavně sólo na bicí v první části, které úplně zabrzdí slibný začátek. Až když zhruba v polovině zazní bachovská výpůjčka, začne mě ta hudba doopravdy pohlcovat. Z bonusů pak více než další adaptaci (tentokrát jde o skladbu America Leonarda Bernsteina) baštím autorskou psychedelickou šlehu Diamond-Hard Blue Apples of the Moon.

Přijde mi, že na poli classical-rockových aspirací si The Nice roku 1968 ukousli větší krajíc, než byli schopní pozřít. "Písničková tvorba" je tu výborná, "vysoké umění" ale výrazně pokulhává a rozhoduje o tom, že s Ars Longa Vita Brevis The Nice svou prvotinu alespoň u mě nepřekonali. Tři a půl zaokrouhlím tentokrát dolů.

» ostatní recenze alba Nice, The - Ars Longa Vita Brevis
» popis a diskografie skupiny Nice, The


Coryell, Larry - Free spirits
2018-08-07

Coryell, Larry / Free spirits

4 stars

Vezměte počínající psychedelickou melodiku Beatles z roku cca 1965, přidejte trošku rhythm and bluesového řádění, nevybouřený jazzový saxofon a bubeníka, který hraje všemi způsoby kromě toho úsporného. No a v kostce dostanete hudbu, kterou se na své jediné desce Out of Sight and Sound prezentovala kapela Free Spirits. Hlavní roli v ní sehrál budoucí "kmotr fusion", kytarista Larry Coryell, který také (oproti své pozdější tvorbě docela nezvykle) obstarával i veškerý zpěv.

Ze skladeb na desce mě baví především rychlejší kousky jako Don´t Look Now (But Your Head Is Turned Around), Sunday Telephone nebo Blue Water Mother - ta rozpustilá psychedelie v kombinaci s neustálými saxofonovými sóly a vyhrávkami se strašně dobře poslouchá. Larry sám tu ani moc prostoru pro kytarové kouzlení nemá - asi jedinou skladbou, kde se jeho sóla výrazněji prosadí, je Cosmic Daddy Dancer. V pomalejších věcech (třeba Girl of the Mountain, LBOD, Storm nebo I´m Gonna Be Free) saxofon občas nahrazuje flétna a vokální linky v nich šéfa usvědčují, že měl Beatles zmáknuté opravdu dobře. Nic by ale nebylo vzdálenější mým dojmům než tvrzení, že je deska kopírkou koho- či čehokoli. Tak, jako Coryell a spol. podle mě v té době mersey-beat a psychedelii s jazzovými náznaky nedokázal propojit asi nikdo.

Hodnotit Free Spirits jako první jazzrockovou kapelu by mi asi ještě přišlo přehnané, ale přesto mám tenhle svěží mix výše zmíněných stylů hodně v oblibě. Zapojit v té době do sestavy saxofon, možná by trošku podobně zněli Ursinyho Soulmen, ale to už je opravdu jenom taková úvaha. No a co s Free Spirits? Rozmýšlím se mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami - a právě ta míra nápaditosti a zábavnosti, kterou mi Free Spirits nabídli, to nakonec překlopí ke slabším čtyřem.

» ostatní recenze alba Coryell, Larry - Free spirits
» popis a diskografie skupiny Coryell, Larry


Vitouš, Miroslav - Infinite Search
2018-08-02

Vitouš, Miroslav / Infinite Search

4 stars

Často si kladu otázku (a určitě nejsem sám), jakým způsobem by se naše populární hudba vyvíjela, kdyby Československo koncem 40. let skončilo na opačné straně "železné opony". Dokázali by se naši nejtalentovanější hudebníci prosadit i v zahraničí? Zařadila by se jména jako Hladík, Varga, Ursiny nebo Stivín k žánrovým ikonám 60. a 70. let? Jsem si samozřejmě vědom těch všudypřítomných "kdyby", ale občas mě prostě takto přemýšlet docela baví.

O tom, že i československé plémě by dokázalo v západním světě populární hudby zapustit kořeny, rozhodně není sporu. Jména jako Ivan Král, Jan Hammer, George Mraz nebo Miroslav Vitouš...co, že je u nás širší veřejnost pořádně nezná? Bohužel, tuhle daň za možnost svobodně rozvíjet své hudební nadání platí zmínění hudebníci dodnes. Někdo více, někdo méně, ale platí. A přitom se často jedná o ikony, jejichž hudba posouvala kupředu celé žánry. Třeba takový Miroslav Vitouš - fanouškům jazzrocku se možná rozbliká v hlavě kontrolka u kapely Weather Report. Už do ní ale Vitouš vstupoval coby respektovaná jazzová persona s několika slušnými zářezy na pažbě.

On to musel být parádní pocit, když za vámi takhle v Chicagu v půlce sedmašedesátého přišel po koncertě do šatny chlápek, jestli byste na pár týdnů nemohli zaskočit na kšeftu za jeho basistu. A že se jmenuje Miles Davis. No a pak už to šlo ráz na ráz. I když si s Davisem Vitouš dlouhodobě hudebně nevyhověl, v jazzové kapele flétnisty Herbieho Manna už dostal prostoru habaděj. A k tomu spousta hostovaček (Chick Corea, Jack DeJohnette, Stan Getz), takže než se rok s rokem sešel, měl Vitouš pověst chlapíka, co zahraje "cokoli s kýmkoli". Navíc si při tom kvantu koncertů a nahrávacích session udělal spoustu známostí, takže když se rozhodl natočit svůj sólový debut Infinite Search, za sidemany si mohl mezi svými kamarády vybírat z toho nejžhavějšího jazzrockového "zboží".

Hned na úvod si pro nás mistr připravil pořádnou kládu. Jedinou převzatou skladbu na desce, původně vcelku stravitelný Freedom Jazz Dance od saxofonisty Eddieho Harrise, přetavil po vzoru nahrávky Davisova kvintetu ve freejazzovou příšeru, jejíž ochočení rozhodně není záležitostí jednoho odpoledne. Při prvních posleších jsem se v té kakofonii, v lecčems podobné Davisově o rok mladší nahrávce Right Off z desky A Tribute to Jack Johnson, totálně ztrácel, pomohl mi ale poslech přístupnějších verzí této skladby (kromě již zmíněného originálu to byla také nahrávka Keitha Emersona z desky Music from Free Creek), díky kterým jsem se do Vitoušovy komplikované, ale hudebně velmi obsažné verze postupně dostal.

Zbytek desky už je o nějaký ten stupínek přístupnější. Kratičká Mountain In The Clouds obsahuje v podstatě jen jediný různě modifikovaný basový riff, pomalejší When Face Gets Pale dává zase prostor konzervativněji pojaté jazzové improvizaci s basou a bicími v hlavní roli. Ani titulní skladba Infinite Search nikam nespěchá, hlubokým basovým tónům v ní sekunduje hlavně elektrické piano. V nejdelší skladbě desky I Will Tell Him On You nástroje opět přitopí pod kotlem. Ze začátku se hraje ve skupinovém pojetí, kdy místy nevíte, jestli sólují všichni nebo nikdo. Poté ale hodně místa dostane saxofon, na desce jinak spíše upozaděná kytara, a parádní sólo vysekne taky elektrické piano. Zpátky ke kontemplativním náladám pak desku přenese její závěr neboli Epilogue. Na pozdějších vydáních pak výraz desky ještě "obohacoval" experimentální jazzový výron Cerečka, jehož absenci bych asi v klidu překousnul.

U sólových desek hráčů na "nesólové" nástroje vždy existuje o nějaký ten ždibec větší nebezpečí, že se obsah zvrhne v předváděčku kapelníkových technických dovedností, než když je šéfem nějaký "melodik", který si sólově často vrzne i jako sideman. Miroslav Vitouš si na svém sólovém debutu samozřejmě nadělil hodně prostoru a jeho basové struktury jsou na albu výrazné konstantně, nikde ale nevyčnívá přes míru a popřává místo i ostatním hráčům. Je to samozřejmě jazz a místy (hlavně první skladba) hodně free, nicméně žánrově už jde naproti titánům jazzrockové fúze Weather Report nebo Mahavishnu Orchestra. A kromě toho jde v populární hudbě o možná nejambicióznější hudební projekt, jakého se do té doby nějaký Čech(oslovák) dopustil. Srovnání by s ním by jistě sneslo zpoza železné opony rámusící Coniunctio, vzešlé ze spojení kapel Blue Effect a Jazz Q. Infinite Search stejný "full house" jako Coniunctiu dát nemůžu - Hladík a spol. šli podle mého v jazzrockovém pionýrství ještě dál. Čtyři kousky si ale jejich o půl roku starší nevlastní bratříček zpoza Atlantiku v mých očích rozhodně zasloužil.

» ostatní recenze alba Vitouš, Miroslav - Infinite Search
» popis a diskografie skupiny Vitouš, Miroslav


Beck, Jeff - Jeff Beck Group
2018-07-29

Beck, Jeff / Jeff Beck Group

3 stars

Druhá (a závěrečná) etapa existence Jeff Beck Group, seskupení okolo schopného kytaristy a bývalého člena slavných Yardbirds, trvala ještě o něco kratší dobu než první období. Přesto ale během dvou let, po která Beck se svými novými kumpány brázdil evropská a americká pódia, vznikly dvě vcelku povedené připomínky situace, kdy se Jeff ze svého pevného blues-rockového zázemí opatrně rozhlížel, co že se to na širém rockovém světě začíná kuchtit s tím jazzem - a za několik let to všechno začal zužitkovávat. Ale nepředbíhejme. Na jaře roku 1972 ještě Beck tvrdí muziku s čistě rockovými spoluhráči a zrovna mu vyšlo druhé album této sestavy, eponymně nazvané Jeff Beck Group.

To nejlepší, co tahle deska přináší, se podle mě nachází zhruba okolo její poloviny. Jde především o parádní instrumentálku I Can't Give Back the Love I Feel for You a klavírem vydatně podporovaný nářez Going Down. Co na tom, že si Beck obě skladby vypůjčil z repertoáru jiných umělců, když zvláště první jmenovanou tak osobitě jako on těžko kdo zmáknul. A do třetice všeho coverovaného - z I Got to Have a Song už originál Stevieho Wondera sice kouká trošku okatěji, ale Beck dokázal ustát i funkové vlivy a zajímavě jimi svou verzi obohatit. Z autorských věcí na desce sluší zmínit další (a o něco méně "sešněrovanou") instrumentálku Definitely Maybe a možná ještě klavírem zajímavě vyšperkovanou Sugar Cane. A zapomenout nesmím ani na hutný otvírák Ice Cream Cakes.

Poslední deska Jeff Beck Group je podle mě ze čtveřice alb nahraných pod touto hlavičkou nejslabší. Perfektní kousky Truth a Rough and Ready jsou kvalitou materiálu o pěkný kus výš, a i v pomyslném souboji s Beck-Ola u mě eponymní deska ztrácí. Tři hvězdičky budou dneska tak akorát.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Jeff Beck Group
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Bunyan, Vashti - Just Another Diamond Day
2018-07-23

Bunyan, Vashti / Just Another Diamond Day

3 stars

Občas je zapotřebí si od přemíry různých progresí, technických vyšperkovaností a rytmických či kompozičních masakrů odpočinout a přepnout na úplně jinou frekvenci. Pokud tato potřeba vyvstane u mé maličkosti, je vedle 60's popu a v něm tehdy oblíbených dívčích skupin mou druhou sázkou na jistotu britský (jedno zda akustický či elektrifikovaný) folk. A když to tedy padne na něj, sáhnu dost často po jediném sedmdesátkovém albu britské písničkářky Vashti Bunyan nazvaném Just Another Diamond Day.

Základem všech skladeb je hlavní interpretka se svým hlasem a kytarou, na kterou obvykle jen jemně vybrnkává a dokresluje svůj osobitý vokál. Hlas Vashti je totiž neustále mírně zastřený, jako by zpívala napůl jenom pro sebe, ale asi právě proto pro mě má tak silné kouzlo. Melodie jejích skladeb jsou pozitivní, občas probleskne mírná melancholie, někdy zase náznak dětské hravosti (ale nikoli infantility).

Deska nabízí na ploše něco málo přes půl hodiny celkem 14! skladeb - netřeba doktorátu z numerické matematiky ke zjištění, že nepůjde o žádné rozkošatělé opusy, ale spíše o kratší popěvky. Ale i díky trpasličím stopážím (skoro polovina skladeb nemá ani dvě minuty) deska uteče než bys řekl arpeggio. Jednotlivé písničky navíc ozvláštňuje spousta hostů (často i zvučných jmen, namátkou Simon Nicol či Dave Swarbrick z Fairport Convention) s lidovými nástroji.

Ze skladeb na desce obsažených oblibuji vcelku všechny, ale zvědavý posluchač by se podle mě mohl na první dobrou chytit třeba na úvodní Diamond Day, prostřední Swallow Song nebo na poměry desky nebývale dlouhou tříapůlminutovku Rainbow River. Anebo taky na nějaké úplně jiné kousky, co já vím.

Samozřejmě od alba nemožno čekat žádnou hudební (r)evoluci - je to prostě bezelstně čistý folkový kousek s docela originálními melodiemi. Kdyby bývalý "stoneovský" manažer Andrew Loog Oldham koncem šedesátých let tuhle studentskou bardku nevyhmátl, asi by se nic zásadního v běhu hudebního času nezměnilo - jen by byl svět o pár desítek příjemných folkových skladbiček chudší. Tři hvězdičky jsou tentokrát jen takové orientační.

» ostatní recenze alba Bunyan, Vashti - Just Another Diamond Day
» popis a diskografie skupiny Bunyan, Vashti


Nice, The - The Thoughts of Emerlist Davjack
2018-07-05

Nice, The / The Thoughts of Emerlist Davjack

4 stars

Než na podzim roku 1969 ukázali King Crimson světu tvář "sedmdesátkového" progresivního rocku, plnila - minimálně na britských ostrovech - roli "spojnice mezi rockem a uměním" psychedelie. Ta se silně ozývala i v rané tvorbě tehdejšího pomyslného "progresivního triumvirátu" tvořeného skupinami Moody Blues, Procol Harum a The Nice. Poslední zmíněná kapela se svou tvorbou ze všech tří uskupení nejvíce vychylovala směrem k adaptacím klasiky, do akademičnosti a "instrumentálního obžerství" budoucích ikon classical-rockového žánru Emerson, Lake & Palmer však zatím měla velmi daleko a svůj debut The Thoughts of Emerlist Davjack okořenila řádnou dávkou originální melodiky.

Od následujících titulů v katalogu The Nice se debut odlišuje mimo jiné přítomností kytaristy Davida O'Lista, jehož party jsou výraznou protiváhou Emersonovým "klasicizujícím" tendencím. Skladby Bonnie K a Flower King of Flies, ve kterých O'List dostane nejvíc prostoru, patří na desce k mým nejoblíbenějším. Ještě v instrumentálce War and Peace si oba sólové nástroje rozdělí prostor "na férovku", dál už ale hrají prim Emersonovy klapky. Někde se povedlo na výbornou (plíživé dusno Dawn, melodická vyprávěnka The Cry of Eugene), něco vnímám jako slušný průměr (Tantalising Maggie s hutným rockovým spodkem a vokálními experimenty), jinde už se mi na můj vkus zdá přeslazeno (při tom vyšponovaném úvodním a závěrečném motivu z titulní skladby Thoughts of Emerlist Davjack se dost ošívám).

No a pak je tu ještě více než osmiminutová "kláda" Rondo, předzvěst classical-rockové orientace na pozdějších deskách kapely. Jsou to samozřejmě klávesové hody, navíc ještě poháněné rozdováděnou rytmikou, ale do "písničkového" konceptu desky mi tak úplně nezapadají. Možná budu za kacíře, ale poloviční stopáž by mi vůbec nevadila. Co mi naopak na desce chybí, je béčko ze singlu s titulní skladbou - nápaditým riffem opatřená Azrial (Angel of Death).

Navzdory dvěma "cukrářským" a "hodinářským" výtkám se mi debut The Nice hodně líbí a pro progresivní boom počátkem sedmdesátých let jej považuji za velmi zásadní - jakkoli "sluníčkově" (bez jakýchkoli konotací ze současnosti) ta hudba místy působí. Ode mě čtyři hvězdičky za svěží psychedelicko-klasicizující rock.

» ostatní recenze alba Nice, The - The Thoughts of Emerlist Davjack
» popis a diskografie skupiny Nice, The


Fleetwood Mac - Peter Green's Fleetwood Mac
2018-06-30

Fleetwood Mac / Peter Green's Fleetwood Mac

3 stars

Na hudbě je krásné, že se v ní pod jednou střechou můžou sejít tradice a řád s improvizací a objevováním neznámého. Nejen jazz, ale třeba i blues nabízí takovou jednotu v různosti par excellence. V pomyslném souboji britských a amerických vyznavačů dvanácti taktů to u mě (i přes jasné inspirace druhými zmíněnými) vyhrávají věrní poddaní královny - projev těch "echt" bluesmanů z druhé strany Atlantiku odkojených worksongy z bavlníkových plantáží je na můj vkus obvykle až moc exaltovaný. Bílé elektrické blues z britských ostrovů mým uším lahodí podstatně více - a jednou z kapel, po kterých při takových chutích sahám rád, jsou Johnem Mayallem "vychovaní" Fleetwood Mac. Debut Peter Green's Fleetwood Mac vnímám jako ukázkový příklad formy, v jaké se na ostrovech tento žánr pěstoval.

Po prvních posleších možná budete mít pocit, že posloucháte desku naditou řemeslně zvládnutými covery - alespoň já to tak zpočátku cítil. O to větší ale bylo moje překvapení při zjištění, že kromě čtyř převzatých kousků je zbytek desky autorským dílem dvojice kytaristů Petera Greena a Jeremyho Spencera. Jejich skladby si atmoférou se standarty vůbec nezadají a ukazují, že už od debutu měla kapela dobře "našlápnuto". Převzatým standartům vévodí nabroušená dupárna Shake Your Moneymaker, ale neztratí se tu ani ponuřejší kousky jako No Place to Go či Spencerem za piánem výtečně interpretovaná Hellhound on My Trail.

U autorských skladeb se mi favorité hledají o něco hůře. Jejich sílu totiž cítím primárně v atmosféře, kterou po dobu trvání celé desky dokážou udržovat. To, co se na singlové nahrávce nesetkalo s úspěchem, tu na delší ploše vytváří naprosto životaschopný útvar. I když samozřejmě několik výraznějších Spencerových (My Baby's Good to Me či My Heart Beat Like a Hammer) i Greenových (I Loved Another Woman nebo Merry Go Round) skladeb jmenovat můžu, nevnímám je oproti zbytku materiálu jako nějaké "tahouny" - to kouzlo tu podle mě tkví v celku. Ani instrumentálně tu nikde nic nevyčnívá, protože jak obě kytary, tak Greenova občasná harmonika pracují poctivě ve prospěch celku.

Osud britských Fleetwood Mac není úplně nepodobný peripetiím jejich kalifornských souputníků Jefferson Airplane. I ti se od poloviny sedmdesátých let stočili do výrazně popovějších vod (a nejen, že jim to stejně jako Fleetwood Mac nezlomilo vaz, ale dokonce šlo o dobu jejich nejvýraznějších komerčních úspěchů). Tady jsou ale Fleetwood Mac ještě "trendy" reprezentanty britské bluesové vlny konce let šedesátých, na které jejich největší hudební dobrodružství ještě čekají. Tři hvězdičky budou dnes stačit - jakkoli mě ta muzika baví, vyšší míra osobitosti následujících desek mi jít výš nedovolí.

» ostatní recenze alba Fleetwood Mac - Peter Green's Fleetwood Mac
» popis a diskografie skupiny Fleetwood Mac


Judas Priest - Turbo
2018-06-19

Judas Priest / Turbo

3 stars

Zdá se mi zajímavé sledovat, jak rozdílné osudy potkaly v druhé polovině osmdesátých let hudební směřování dvou ikon NWOBHM - Iron Maiden a Judas Priest. Zatímco první zmíněná kapela začala na přelomu pětiletek vystrkovat progresivní růžky, její služebně o něco starší souputníky to (jakoby v opozici) táhlo k USA-friendly metalovým formám. Ono se to ale vlastně docela nabízelo - Judas Priest svou hudbu vždy brali docela s nadhledem, tudíž (obzvláště od konce sedmdesátých let, kdy zhutnili zvuk a práskli do koní) nabubřelost by jejich nahrávkám mohl tehdy těžko kdo vyčítat. O desce Turbo, na které se kapela za vědomí upadající popularity NWOBHM pokusila vykročit novým směrem, to platí dvojnásob.

Co na desce posluchače praští do uší jako první? Ano, ty mnohokrát proklínané syntezátory. Žiletkové ostří z nich sice neukujete, Tipton s Downingem ale jejich charakter do zvuku kapely začlenili vcelku organicky, aniž by rezignovali na moc a sílu kytarového zkreslení. Přehlednost kompozic obecně kapelu zdobila už od zanechání progresivních koketerií z prvních dvou desek, přece jenom tu ale k určitému dalšímu zjednodušení směrem ke stadionovým melodiím došlo. Třeba v takových Rock You All Around The World nebo Wild Nights, Hot & Crazy Days se kapela dost "vyprodává". Za povedené reprezentanty mejdanového metal'n'rollu naopak považuji skladby Hot For Love, Parental Guidance nebo Locked In. Titulní Turbo Lover se daří na obměnách repetitivního motivu vybudovat vcelku slušnou atmosféru, "párty" atmosféru alba vyvažuje také povedeně gradující polobalada Out In The Cold. Kdo by hledal něco alespoň trošku podobného kytarovým stíhačkám z předchozích desek, možná nalezne zalíbení ve fortelné (a bezsynťákové) rockeřině Reckless.

V rámci celé diskografie Judas Priest se Turbo do té (pro mě) povedenější poloviny nevejde. Ne, že by hitové ambice kapele neslušely, ale tady se jim jde naproti až moc. Fajn písničkové album, na kterém se Judas Priest vcelku se ctí popasovali s dobovými trendy, nicméně po předchozích šesti nadupaných studiovkách jde o poznání méně výrazný zářez. Tři hvězdičky se mi pro příjemné, ale nikterak zásadní album zdají tentokrát akorát.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Turbo
» popis a diskografie skupiny Judas Priest


Coltrane, Alice - Lord of Lords
2018-06-13

Coltrane, Alice / Lord of Lords

2 stars

Alice Coltrane urazila během prvních pěti let své sólové kariéry slušnou cestu. Od freejazzových aspirací se přes blízkovýchodní motivy propracovala až ke zvláštní formě jakéhosi space-jazzu ovlivňovaného jejím sílícím spirituálním životem. Coltrane se totiž od počátku sedmdesátých let stále výrazněji zajímala o hinduismus, kteréžto nové životní směřování ji o několik let později přimělo k uchýlení se do ústraní.

Již na předchozích deskách Coltrane do svých aranží zařazovala smyčcové nástroje, pro desku Lord of Lords šla ale ještě dál a angažovala pětadvacetihlavou skupinu houslistů a cellistů. Společně s rytmickou sekcí Charlie Hadden/Ben Riley pak v létě roku 1972 stvořila své do té doby nejzvláštnější dílo. Je to asi právě to smyčcové těleso, které mě na desce ze všeho nejvíc vytáčí. Pohříchu nespravedlivě, protože najatí hudebníci jenom zahráli, co pro ně Alice napsala. A co napsala? Něco tak patetického, pompézního a nabubřelého aby v jazzovém rybníčku pohledal. I když, je to vlastně jazz? Možná šlo spíše o pokus paní Coltranové o proniknutí na pole vážné hudby - nebo o její "zkřížení" s výše zmíněným žánrem? Každopádně po většinu času na desce "exceluje" pouze orchestr podbarvovaný Aliciným klavírem či harfou, basa a bicí se do akce dostanou jenom zřídkakdy - ale i za ty krátké pasáže díky.

Tři autorské kusy na desce jsou pro nepřipraveného posluchače těžkým oříškem. Neustále "našponované" orchestrální melodie permanentně gradují a chybí v nich nějaké klidnější, dynamicky odstíněnější pasáže. Ta hudba "nedýchá", je to spíš takový jeden dlouhý instrumentální výron. O něco lépe dopadla výpůjčka od ruského skladatele Igora Stravinského, Excerpts from the Firebird působí daleko vyzráleji a probuzeněji než Aliciny těžké autorské sny.

O co více kritický jsem k výše nastíněnému obsahu desky, o to pochvalněji se musím vyjádřit k jejímu konci. Závěrečnou desetiminutovku totiž Alice Coltrane pod názvem Going Home věnovala zpracování části Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka. S hlavním motivem larga si interpretka pohrává v různých klávesových a harfových aranžích, přičemž s orchestrem za zády vytváří rozmanitou hudební koláž. Koláž, do které se ale podařilo (alespoň podle mého názoru) přenést velkou část toho "kouzla", které mi při poslechu mistrova originálu ježí chlupy na zátylku.

A teď co s tím - tři skladby pro "běžného" posluchače dost nepoužitelné, jedna ucházející a jedna vynikající. Lepší jak za dvě hvězdičky to tentokrát nebude. Poslechněte si variaci na dvořákovské téma a zbytkem se nezatěžujte - toť má rada pro případné zájemce.

» ostatní recenze alba Coltrane, Alice - Lord of Lords
» popis a diskografie skupiny Coltrane, Alice


Coltrane, Alice - Ptah, the El Daoud
2018-06-07

Coltrane, Alice / Ptah, the El Daoud

4 stars

Při zmínění příjmení Coltrane se v jazzovém světě jen málokterý posluchač zatváří nechápavě. Nahrávky saxofonového giganta a freejazzového démona Johna zvaného "Trane" učinily jméno svého majitele legendárním. O poznání nenápadnějším, umělecky však neméně hodnotným způsobem pokračovala v rozvíjení tohoto odkazu Coltranova druhá manželka Alice, schopná pianistka a harfistka.

Její v pořadí třetí sólové album Ptah, the El Daoud z roku 1970 již svým názvem a broukem skarabeem na obalu evokuje atmosféru starověkého Egypta. Že to s jazzem nejde dohromady? Ale kdeže - hned úvodní čtrnáctiminutová titulní kláda Ptah, the El Daoud vyvede všechny pochybovače z omylu. Velký kus práce na atmosféře zde odvádí saxofonové duo Joe Henderson a Pharoah Sanders, excelentní jazzoví sólisté. Je v tom něco pochodového rytmu, pořádná porce epičnosti a ždibec tajemna. Následující skladbu Turiya and Ramakrishna zčásti napájí inspirační proud, který o několik let později v kariéře Alice Coltrane zcela převládl - indická meditační hudba. Zde se jím však ještě spíše jen tónuje jiskřivé klavírní představení s poklidnou basovou vsuvkou Rona Cartera, dalšího velikána svého nástroje.

Začátkem druhé strany desky se klikatí náladovka Blue Nile, ve které se dočkáme slibované harfy. V rukou Alice Coltrane nejde primárně o sólový nástroj, spíše se jím snaží vytvářet spojku mezi rytmikou (a musím říct, že jsem nečekal, že kombo ve složení harfa-kontrabas-bicí může znít tak životaschopně) a poklidně vyprávějící flétnou Joe Hendersona. Když už si ale nadělí sólový prostor, spustí vodopád perfektně melodických tónů. Celé album pak uzavře asi jeho nejnáročnější kousek. Skladbou Mantra zmítá nervózní klavírní linka, místy disharmonické saxofony a bicí, za nimiž řádí další jazzová třída Ben Riley.

K egyptské tematice se Coltrane vracela i na několika svých dalších deskách, právě zde však dostaly inspirace z nilské delty nejvíce prostoru. Podle mého se jedná o velmi solidní jazzově-fúzující zářez, který bych (dle vlastní zkušenosti) bez obav doporučil pro seznámení s tvorbou této osobité skladatelky a interpretky. Plný počet má ode mě v její diskografii rezervované jiné album, tohle bude na solidní čtyřku.

» ostatní recenze alba Coltrane, Alice - Ptah, the El Daoud
» popis a diskografie skupiny Coltrane, Alice


Beatles, The - Rubber Soul
2018-03-23

Beatles, The / Rubber Soul

5 stars

Tak jo. Doteď kluci skládali převážně písničky, ke kterým aspoň přibližně pasovala image usměvavých slušňáků v oblecích, a poslušně hráli role popových hvězdiček. Kapelu to ale táhlo do bájných a neprobádaných kompozičních končin, neboť už na předchozí studiovce Help! některé skladby svou strukturou a atmosférou přesáhly dosavadní škatulky. Pořádně invenční krok vpřed pak znamenala druhá deska z pětašedesátého, Rubber Soul.

Nejde samozřejmě všechno hned, takže i na tomhle albu najdeme kousky, které by bez problémů zapadly do skládaček předchozích LP - takové Girl, I´m Looking Through You nebo Run For Your Life jsou příjemné dobové jednohubky, fajn odbočkou je i countryová hříčka What Goes On, a podmanivá Michelle vás zase svou posmutnělou melodikou nechá vzpomenout na francouzské šansony.

Brouci nicméně už v pětašedesátém dokázali pořádně přibrousit krovky, důkazem toho budiž pecky jako Drive My Car a The Word. To pravé maso ale z desky dělají fláky s melodickými linkami a obraty, které nelze nazvat jinak než "psychedelické". Takové Think for Yourself, If I Needed Someone, Nowhere Man nebo můj osobní favorit You Won´t See Me jsou podle mě zatraceně vizionářské skladby, ve kterých Beatles pustili do světa něco úplně nového a do té doby nepoznaného. Nesmím zapomenout ani na sitárem ozvláštněnou Norwegian Wood, možná vůbec melodicky nejchytlavější skladbu na desce.

Rubber Soul vnímám jako druhý z vrcholů vyrovnané broučí diskografie, takže absolutorium se mi tu zdá na místě. Cizokrajný nádech, který části skladeb na desce kapela dokázala vdechnout, i po těch letech dýchá novotou a příslibem něčeho, co za pár let přesáhlo i brouky samotné.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Rubber Soul
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Beatles, The - Help!
2018-01-29

Beatles, The / Help!

4 stars

Rok tisící devítistý šedesátý pátý je rokem, kdy ve Spojeném království kulminovala merseybeatová a rhythm & bluesová vlna. V laufu byli Rolling Stones, Kinks či Animals, stejně jako Dave Clark Five, The Hollies...no a samozřejmě Beatles. Pro ně měl být navíc letopočet s pětkou na konci přelomový, když si v jeho druhé polovině začali k partiturám zvát exotičtější a možná už i něčím "posilněné" múzy. Srpnové album Help! má ale pořád ještě blíž k jejich staršímu písničkovému beatu než k psychedelickým hrátkám Seržanta s Kvérem.

Stejně jako na předchozích deskách se i zde podařilo Broukům nacpat do vinylových drážek pěknou řádku hitů. Úvodní dvojka Help/The Night Before, Ticket to Ride nebo You´re Going to Lose that Girl si rády hrají s vícehlasy a vokálními odpovídačkami, protikladem protikladovitým jim budiž vkusně ošmytcovaná oduševnělost Yesterday. Plný a hladivý zvuk dvanáctistrunné kytary zase určuje povahu klidnějších, ale emočně nadupaných kousků You´ve Got to Hide Your Love Away a It´s Only Love.

Při prvních dojmech méně výrazné, přesto však zpěvné a poctivé skladby tu zastupuje trojice I Need You, You Like Me Too Much a I´ve Just Seen A Face. Countryové inspirace, nejvýraznější v posledním jmenovaném kousku, odráží ještě předělávka Act Naturally. Jenom ten závěrečný rock'n'roll Dizzy Miss Lizzy vnímám na albu tak nějak nad plán - cover, který se na desku jakoby "zatoulal" z o dva roky starších nahrávek, cítím jako daleko více včerejší, než McCartneyho majstrštyk, se kterým bych si na finále desky úplně vystačil.

Ohníček, který Macca koncem roku 1960 založil v hamburském příbytku, plápolá i o pět let později jasným a silným plamenem. Po A Hard Day´s Night je pro mě Help! asi nejpovedenější tečkou na merseybeatové polovině beruščiných - tedy pardon, broučích - krovek. Čtyři hvězdičky s přehledem a s mírným náběhem na tu pátou.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Help!
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Coryell, Larry - Barefoot boy
2017-11-04

Coryell, Larry / Barefoot boy

4 stars

Jméno Larry Coryell jsem poprvé zaregistroval na záznamu z koncertu "Guitar legends" ze Sevilly, konaného v roce 1992. Larry zde zářil vedle jmen jako John McLaughlin, Jeff Beck, Paco De Lucia či George Benson. Jeho hra se mi líbila, ale vůbec jsem tehdy netušil, že jde o osobnost, která svou tvorbou ovlivnila vývoj jazz-rocku a fusion podobně jako třeba již zmíněný John McLaughlin. Když jsem o pár let později tady na progboardu objevil jeho mamutí diskografii, zkusil jsem náhodným výběrem dát některému z jeho alb šanci. Volba padla na desku Barefoot Boy, jeho v pořadí čtvrtou studiovou sólovku.

Asi nejvýraznějším prvkem celé desky je tříčlenná bubenická sekce - kromě klasického hráče na bicí Coryell angažoval ještě perkusionistu a hráče na konga. Díky tomu se album může pochlubit krásně plnou a členitou rytmikou a vůbec pak nevadí, že v první skladbě zcela absentuje basa. V Gypsy Queen (napsal ji maďarský jazzový kytarista Gábor Szabó a krátce před Coryellem ji na svou druhou desku zařadil Carlos Santana) se totiž kromě zmíněné rytmiky objevují už jen saxofonista Steve Marcus a samozřejmě mistr kapelník. První polovina skladby je v režii Marcusova saxofonu, když se ale dostane ke slovu sám Larry, zní to, jako byste slyšeli mix Johna McLaughlina a Jimi Hendrixe. Ultrarychlé jazzové běhy střídá s dlouhými zpětnými vazbami a oživuje tak spíše poklidné vyznění Szabóova originálu.

Druhá skladba The Great Escape je na první poslech z celé desky asi nejpřístupnější. Jasný melodický motiv a nekomplikovaná struktura z ní dělají místo oddechu mezi dvěma rozsáhlejšími kusy. Tedy ne, že by tu nebylo co poslouchat - jak Marcusův saxofon, tak Coryellova kytara dostanou dost prostoru k sólovým dobrodružstvím.

Mým favoritem na albu je pak závěrečný dvacetiminutový opus Call to the Higher Consciousness. Po táhlém intru (nebo outru předchozí skladby?) se rozjede krásný ústřední motiv, podpořený navíc pianem Mikea Mandela. Díky klidnému, nikam nepospíchajícímu tempu skladby si lze krásně vychutnat mistrovské sólové výstupy v tomto jazzovém dezertu. Dočkáme se kytarového kvílení, za které by se nemusel stydět ani Jimmy Page, lehce disonantních klavírních běhů i uklidňujících tónů saxofonu, v druhé půli skladby dostane k potrápení své soupravy příležitost i bubeník Roy Haynes.

Moc dalších Coryellových desek zatím neznám, takže hodnocení je spíše takové orientační - četl jsem i názory, že zrovna toto album se z Larryho sólové tvorby dost vymyká. Mně ale chutná hodně, takže čtyři hvězdičky udělím bez váhání. Kdo máte chuť na trošku jazz-rocku, napájeného spíše z toho jazzového řečiště, bez obav desku Barefoot Boy zkuste.

» ostatní recenze alba Coryell, Larry - Barefoot boy
» popis a diskografie skupiny Coryell, Larry


Trinity - Jools and Brian
2017-10-14

Trinity / Jools and Brian

2 stars

Albová produkce Briana Augera a Julie Driscoll je v 2. polovině 60. let poměrně roztříštěná a obtížně sledovatelná. Ani značka Trinity, různě variovaná se jmény obou hlavních představitelů, situaci rozhodně neulehčuje.

Deska Jools and Brian, vydaná v USA roku 1969, je vlastně výběrem z jejich britských singlů z let 1965-1967 - tedy žádný nový materiál a i toho rocku je tu jako šafránu. Julie Driscoll tu zpívá v pěti skladbách, všechny jsou ale posazené do osmyčcovaných aranží a snadno zaměnitelné. Takhle tehdy zpívaly třeba Sandy Shaw, Cilla Black, Dionne Warwick či Petula Clark, tedy popové hvězdy, které se o rock spíše jen tu a tam otřely. Když už, možná o něco lépe zní ostřejší I Know You, kde Driscoll nezůstane v tak unylé hlasové poloze jako v ostatních skladbách

Téměř všechny singlové skladby jsou od externích skladatelů, Auger sám tu má jen dvě autorské věci. Zatímco první z nich, Tiger, je zajímavý pop-rockový kousek, druhá Oh, Baby Won´t You Come Back... je nepříjemně vlezlá halekačka. Pár dalších instrumentálek jde jedním uchem tam a druhým ven.

Jools and Brian není album, které by fanoušek Augerovy charakteristické hry na hammondky či podmanivého vokálu Julie Driscoll musel nutně slyšet. Dobové singly opravdu zaujmou asi jen zaryté augerovce či posluchače, které oslovuje šedesátkový smyčcový pop.

» ostatní recenze alba Trinity - Jools and Brian
» popis a diskografie skupiny Trinity


VARIOUS ARTISTS - Music from Free Creek
2017-09-17

VARIOUS ARTISTS / Music from Free Creek

3 stars

Eric Clapton, Jeff Beck, Keith Emerson, Dr. John, Mitch Mitchell, Harvey Mandel... plejáda zářivých rockových hvězd zmíněná na obalu desky Music from Free Creek dává tušit zajímavý muzikální zážitek a neméně interestantní kapitolu rockové historie. O co vlastně šlo? Na jaře roku 1969 přišli kytarista Todd Rundgren a producent Earle Doud s nápadem nahrát a vydat na desce jamy tehdejších největších rockových hvězd. Newyorské nahrávací studio Record Plant poskytlo zdarma (!) nahrávací frekvence, ale Rundgren z projektu z finančních důvodů nakonec vycouval, takže pozice hudebního vedoucího připadla mladému pianistovi Moogymu Klingmanovi.

Earle Doud se očividně snažil, takže se v červenci roku 1969 na první nahrávací frekvenci sešli Keith Emerson (The Nice), kytarista Buzzy Fetein (Paul Butterfield Blues Band) a Mitch Mitchell (The Jimi Hendrix Experience). Spolu s Klingmanem během dvou dnů nahráli pětici jazzem ovanutých kousků, z nichž asi nejvíce baštím hutný Freedom Jazz Dance a rozpustilost On the Rebound.

Tahákem druhé seance se stal Jeff Beck, kterému se během turné v USA zrovna rozpadla jeho vlastní kapela. V kvartetu s Klingmanem, basákem Stu Woodem (Klingmanův kamarád) a bubeníkem Royem Markowiczem (Janis Joplin Band) se z intezivního jamování postupně vylouply čtyři bluesrockové skladby. Instrumentální divočiny Cissy Strut, Cherry Picker a Working in the Coal Mine jsou od prvního poslechu mými favority. Beckovi se prý účastníci jamu zamlouvali natolik, že je požádal o trvalou spolupráci. Následujícího dne ale do studia na pokračování nahrávání vůbec nepřišel, takže na křehounké Lay Lady Lay už s kytarou kouzlí narychlo sehnaný Doug Rodriguez - inu, Beck byl zkrátka krapet cáklá palice.

Spolu s Ericem Claptonem se jednoho červencového večera dostavili do studia i Delaney Bramlett a Dr. John - členové jeho předkapel na koncertě v Madison Square Garden. Všechny tři skladby z téhle session mám na albu možná vůbec nejraději - jak Road Song, tak Getting Back To Molly a No One Knows jsou pohodová bluesrocková čísla, na nichž obzvlášť Clapton s Dr. Johnem hrají zvlášť chutně.

Kytarista Harvey Mandel si na frekvenci přivedl vlastní rytmickou sekci - basáka Laryho Taylora a bubeníka Fita de la Paru, tehdejší jádro kapely Canned Heat. Covery stoneovské Sympathy for the Devil a latino-jazzového hitu The Girl from Ipanema zní rozhodně zajímavě. Vlastní kapelu si do studia vzals i zpěvačka Linda Ronstadt a její dvě countryové skladby He Darked the Sun a Living Like a Fool desku příjemně oživují.

Takový jamový mišmaš, jaký se na albu nachází, má přirozeně i své stinné stránky. Vokály a dechové doprovody se dohrávaly dodatečně, někde zpěv chybí úplně a i na skladbách samotných je cítit, že často vznikaly až přímo při nahrávání. Na druhou stranu - účinkující hudebníci tu hrají víceméně pro radost (tehdy to ještě asi netušili, ale z prodejních tržeb prý nikdo ze zúčastněných neviděl ani dolar) a celé to vyznívá docela pohodově, tak proč se nezaposlouchat. Nic zásadního to není, ale tři hvězdičky budou pro Music from the Free Creek tak akorát.

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Music from Free Creek
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS


Return To Forever - Musicmagic
2017-08-30

Return To Forever / Musicmagic

3 stars

Druhá polovina 70. let nebyla zrovna dobou, ve které by zavedení jazzrockoví hudebníci popouštěli uzdu svým instrumentálním schopnostem a šířili na svých deskách dosud neslýchané avantgardní výtvory. Jistě, někteří nadále odolávali tlaku nahrávacích společností a jejich touze po komerčně zpeněžitelnějších nahrávkách, daleko více kapel a jednotlivců však po pomyslné šikmé ploše pomalu klouzalo směrem do středního proudu, stravitelnějšího pro širší masy. Jakkoli se tito hudebníci zaštiťovali hledáním nových výzev a podnětů, dle mého šlo spíš o snahu o oslovení publika, které se na jazz a fusion zase tolik nechytalo.

I Chick Corea se Stanleym Clarkem, dlouholetí tahouni jazzrockové kapely Return to Forever usoudili, že je třeba alespoň částečně změnit hudební směřování skupiny a zakormidlovat do vod, které slibovaly zajímavější prodejní čísla. Dali dohromady novou sestavu bez kytary, ale s čtyřčlennou dechovou sekcí, a spáchali s ní desku Musikmagic. Po několika letech se ve skladbách opět objevily (velmi solidní) vokály, obstarané Coreovou manželkou Gayle Moran, něco málo si zpívnul (to už taková hitparáda nebyla) i Stanley Clarke.

Že by deska kompozičně držela kdovíjak pohromadě, to se tedy říct nedá. Ve skladbách se dost bije snaha tří hlavních instrumentalistů (Corea, Clarke a bubeník Gerry Brown) urvat pro sebe co nejvíc sólového prostoru se zpívanými či dechovými "easy-listening" pasážemi, čímž hodně trpí třeba titulní skladba Musik Magic nebo závěrečná The Endless Night. Asi nejvíc se mi líbí kousek Do You Ever s podmanivou, ale rozhodně ne podbízivou atmosférou, špatná není ani pomalá Hello Again (kde mě ale dost štvou některé vyšponované dechové pasáže). Obecně mě na desce víc baví kratší kousky, ty dvě dlouhé symfonie jsou na můj vkus moc velký kočkopes.

Přes všechno řečené je deska pořád daleko víc naplněná jazz-, prog-, fusion- (doplňte sami) rockem než čímkoli jiným a o zásadní obrat v linii tvorby Return to Forever tu nejde. Asi nejvíc výsledný zvuk změnily dechové nástroje, bez kterých bych se klidně obešel. Za ucházející desku to budou tři kousky, ale pokud s Return to Forever začínáte, tak to s tvorbou ze 70. let radši zkuste kdekoli jinde.

» ostatní recenze alba Return To Forever - Musicmagic
» popis a diskografie skupiny Return To Forever


Davis, Miles - E.S.P.
2017-08-26

Davis, Miles / E.S.P.

4 stars

Kolik rockových kapel se může pochlubit tím, že po ukončení jejich aktivní činnosti se všichni členové vydali na úspěšné sólové kariéry, během nichž nadále formovali tvář "svého" žánru? Napadají mě snad jedině The Beatles (pokud přimhouříme oči nad Ringem) a Cream (kde už ale všichni tři protagonisté měli v době založení skupiny ledacos za sebou). Ani v jazzu není taková koncentrace talentu obvyklá (vždycky se někdo více či méně veze, nemá skladatelské ambice nebo se jednoduše necítí být tahounem), jednou z výjimek je ale nepochybně druhý kvintet trumpetisty Milese Davise, jehož členové se v 70. a 80. letech stali zásadními personami jazzu, jazz-rocku a fusion.

Že je tento kvintet opravdu suverénním tělesem a ne jen doprovodnou kapelou jasného šéfa Davise ukáže i jen letmý pohled do tracklistu desky E.S.P. - první studiové nahrávky, na níž se kvintet sešel v kompletní sestavě. Miles Davis je podepsán pouze pod třemi ze sedmi nahrávek (z toho u dvou jen jako spoluautor), zbytek mají na svědomí ostatní členové skupiny - zvlášť basista Carter byl v tomto období autorsky velmi plodný.

Materiál na desce bych rozdělil do několika kategorií. Posluchače jazzem méně odkojeného nejspíše více zaujmou odpíchnuté kousky, v nichž rytmika vytváří hutné podhoubí, na němž mohou sólové nástroje dovádět dle libosti. Takové jsou třeba kompozice Eighty-One, Iris nebo titulní skladba E.S.P. Více melancholie a střídmější aranže, v nichž vynikne každý tón a úder, přináší kapela v kouscích jako Little One, Mood nebo Agitation. Asi nejavantgardněji na mě působí skladba R.J., v níž vnímám skloubení obou přístupů. Sám mám raději asi ty hutnější kousky - při poslechu Davisových a Shorterových výstupů si často říkám, že jedna z inspirací hardrockových sólových kytaristů mohla ležet právě někde tady.

Samozřejmě se v případě této nahrávky pohybujeme v oblasti striktně akustického jazzu, po elektrické kytaře a rocku obecně tu není ani stopy. Přesto si myslím, že pro posluchače sofistikovanějších rockových forem by desky tohoto seskupení nemusely být šlápnutím vedle - obzvlášť pokud si potrpíte i na trošku té melancholie. Tu totiž jazz (podobně jako blues) zvládá interpretovat na jedničku.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - E.S.P.
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles


Status Quo - Spare parts
2017-08-15

Status Quo / Spare parts

3 stars

Těžko říct, jak vlastně chápat název druhé studiovky britských Status Quo - jde o "náhradní díly" k nepovedenému debutu, nebo o "sebraný" tehdy aktuální repertoár? Nebo prostě vydavatel přilípnul na výlisek první sousloví, které ho napadlo? Je to takové zmatečné - podobně jako samotný hudební materiál, se kterým kapela tentokrát přišla.

Některé jistoty zůstaly od debutu vcelku neměnné - žánrově se pořád pohybujeme v rybníčku psychedelického pop/rocku a ambicí kapely (a vydavatelství) je i nadále nějaký ten hitový singlík (či singlíky - čím více, tím lépe). Autorsky se kapela daleko víc pochlapila a většinu desky zaplnila vlastním materiálem (bohužel pořád ještě kolísavé kvality).

Pokud Vám v uších ještě zvoní řezavý zvuk kytary z Rossiho dvou singlů na debutu, dočkáte se i tady - a možná více, než Vám bude milo. Novotou jsou naopak hojně užité dechy, které ve většině případů aranžím docela pomáhají. O ošmytcovaných plochách bych se snad ani zmiňovat nemusel, neb k takovým psychedelickým pokusům docela přirozeně patří, tady je nimi ale občas těžko k vydržení.

Z autorských věcí bych vyzdvihl melodickou popinu Antique Angelique, povedenou kvákadlovou baladu When I Awake a pozitivní kytarovku Nothing At All - shodou okolností všechny se skladatelským podílem basáka Lancastera. Převzaté věci asi nejlíp zastupuje táhnoucí se, ale vcelku příjemná You're Just What I Was Looking For Today. Zbytek věcí sice není vyloženě průšvih, ale na zadek by z nich padnul asi jen hodně zažraný nadšenec.

Peckovní jsou ovšem (minimálně na remasteru z roku 1998) bonusy. Rychlé rockové skladby The Price of Love a Do You Live in Fire zní líp než cokoli, co na prvních dvou deskách vyšlo. Kytary tu konečně mají zvuk a šťávu, v případě druhé jmenované (překvapivě opět od Lancastera) je tu i slušný melodický potenciál. Tady se evidentně blýská na lepší časy, plné džínového rocku a boogie. Asi i díky nim to u mě deska bude mít za tři hvězdičky, ten posun se mi zdá docela zřetelný.

» ostatní recenze alba Status Quo - Spare parts
» popis a diskografie skupiny Status Quo


Status Quo - Picturesque Matchstickable Messages From The Status Quo
2017-05-05

Status Quo / Picturesque Matchstickable Messages From The Status Quo

2 stars

V tlustých a obsáhlých rockových encyklopediích najde každý zájemce množství příkladů nadějných (či už zavedených) kapel, které se dříve či později pokusily svou hudbou zavděčit o tolik širšímu publiku (a v návaznosti na to i své peněžence), že musely svým zaměřením zakormidlovat mnohem blíže ke střednímu proudu pop-music. Některé to zlikvidovalo, jiné se právě tím staly slavnými. Dějiny ale znají i několik případů, kdy se od začátku neúspěšná kapela prosadila právě radikálním odklonem od "komerce" k sofistikovanější tvorbě.

Za absolventy druhé zmíněné cesty lze s lehkým přimhouřením obou očí považovat i kapelu Status Quo. I když se totiž Rossi, Parfitt (dej mu Pán Bůh věčnou slávu) a spol. touhy po hitových singlech nikdy nevzdali, na deskách z 1. poloviny 70. let produkovali solidní boogie-rock. Debutové album s krkolomným názvem Picturesque Matchstickable Messages From The Status Quo, vydané v návaznosti na průlomový úspěch singlu Pictures Of Matchstick Men, je ale těžce popové.

Picturesque... jsou kolekcí převážně neautorských skladeb (členové kapely na desce dostali prostor jen pro čtyři originální písně). V podstatě všechno jsou to dobové kytarovky, které by v případě rozpadu kapely po právu zapadaly prachem dějin. Asi největší parádu kapela udělala s Rossiho "dvojčaty" Black Veils of Melancholy a Pictures of Matchstick Men - tyhle psychedelické singly (i přes výše řečené) zní i po letech docela autenticky a představují jakýsi "ksicht" této fáze kapely. Dál je to ale dost bída - možná ještě beegeesovka Spicks and Specks, rozjásaná Ice in the Sun a pop'n'roll Sheila vypadají jakž takž k světu, mimo to už ale album vyplňuje jenom spousta semipsychedelické vaty, která nejspíš půjde jedním uchem tam a druhým ven.

Kapele nějakou dobu trvalo učinit zjištění, že tímto směrem se jejich kariéra nemá příliš kam ubírat (spotřebovali na to ještě jedno další album). Picturesque... jsou tedy dokladem tohoto hledání vhodného způsobu sebevyjádření a jako takové si moc chvály nezaslouží. Dvě hvězdičky budou za párek hitů a kupu popového balastu tak akorát.

» ostatní recenze alba Status Quo - Picturesque Matchstickable Messages From The Status Quo
» popis a diskografie skupiny Status Quo


Bond, Graham - Mighty Grahame Bond
2017-04-13

Bond, Graham / Mighty Grahame Bond

2 stars

Ostrovní elektrické blues se na přelomu 60. a 70. let těšilo v euroamerickém okruhu vcelku slušné popularitě, přičemž nahrávky z té doby nastartovaly nejednomu hudebnímu dělníkovi plodnou (občas i dodnes trvající) kariéru. Ne tak Grahamu Bondovi. I když měl ze stylotvorných Graham Bond Organization dobře našlápnuto, jeho dvě sólové desky, nahrávané při Bondově pobytu v USA, vcelku (a asi i po právu) zapadly. Doba přála kapelám s tvůrčím přístupem a skladatelským potenciálem, samostatně stojící hammondkový solitér se ve dravé bluesové konkurenci ztratil jako kapka v moři.

Přitom sestava, kterou si Bond pozval do studia pro natočení svého druhého sólového alba, nazvaného Mighty Grahame Bond, rozhodně měla potenciál. Kytarista Harvey Mandel stál sice teprve na začátku své interesantní kariéry, rytmická sekce Harvey Brooks/Eddie Hoh už ale měla za sebou pár slušných zářezů. Sám Bond zůstal tentokrát při nahrávání věren klávesovým nástrojům, těch několik málo saxofonových partů obstaral studiový muzikant Frank Mayes.

Pokud nemáte rádi ten typický valivý zvuk hammondových varhan, tahle deska nebude nic pro vás. Bond se (coby autor všech nahraných skladeb) nijak neomezoval a svou tvorbu tentokrát postavil hlavně na nich. Asi jedinou výjimkou je mellotronový slaďáček Walk Into Me - výborná skladba s procítěným šéfovým zpěvem. Za zmínku určitě stojí i otvírák Water, Water s výraznou basovou linkou a klasicistně laděný kousek Baroque. A vlastně ani takové Pictures in the Fire nezní špatně - jen varhany, zpěv a dusivá atmosféra. Mandelova kytara dostala asi nejvíc prostoru v klasicky znějícím blues Magic Mojo, ale ani tady není pro Bondův varhanní buldozer důstojným soupeřem. Mistr si asi pohlídal, aby byl na desce hlavní atrakcí jen on sám.

Suma sumárum tu máme na hammondkách postavené album, které díru do světa neudělalo v době svého vydání a neudělá ji ani dnes. Pokud vás klávesové blues se špetkou soulového koření přitahuje, třeba vás tenhle Bond chytne. Pro ostatní asi doporučuju nastražit uši spíš u dvou desek Graham Bond Organization - to nejzásadnější z mistrovy dílny se odehrává právě tam.

» ostatní recenze alba Bond, Graham - Mighty Grahame Bond
» popis a diskografie skupiny Bond, Graham


Beck, Jeff - You had it coming
2016-10-22

Beck, Jeff / You had it coming

1 stars

Jeff Beck a elektronická hudba? Pro fanoušky jeho desky Who Else! z roku 1999 žádná novinka. O dva roky později bylo ale na světě pokračování You Had it Coming, které alespoň přibližně vyvážený mix rocku, elektroniky a strojových rytmů překlopilo směrem, jenž mě osobně ani trošku nepotěšil.

Všudypřítomným tvrdým zvukem elektronických bicích nástrojů se jenom ztěžka prodírá Beckův kytarový zvuk, vytvářející povětšinou dost monotónní obrazce. Zcela tu chybí to, co činí Jeffovu hru identifikovatelnou mezi tisícem jiných kytaristů - neuvěřitelný cit pro tón a pro vyvážené nástrojové aranže. Co vlastně vyzdvihnout v takové melodické pustině, kde umělé rytmy zabíjejí všechen lidský faktor? Asi nejlépe zní Nadia, kde se podařilo uchránit i nápaditou kytarovou linku - ale poslechněte si ji z Live at Ronnie Scott's, ten rozdíl je nebetyčný. Případně ještě závěrečná Suspension (ač v porovnání s jinými Beckovými instrumentálkami dost nenápaditá) ujde, zbývající materiál na desce totiž alespoň zlehka převyšuje. Pak už je tu bohužel jen spousta bicích stop, preparovaných elektronickým rámusem - nic, co by mému uchu lahodilo.

Tenhle elektro-rock vlastně zkouším poslouchat jen proto, že se nachází v 5-CD kompletu Original Album Classics, který vlastním - jinak bych asi nenašel motivaci se k takovéto hudbě vracet. Za Nadiu tu jednu hvězdičku dám, ale musím konstatovat, že po Who Else! jsem z tohoto Becka hluboce, hluboce zklamán.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - You had it coming
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Fairport Convention - Fairport Convention
2016-08-09

Fairport Convention / Fairport Convention

3 stars

Když se řekne Fairport Convention a dívčí zpěv, jako první většině fanoušků kapely naskočí jméno Sandy Denny - osobnosti, která svou autorskou tvorbou promluvila do směřování žánru jako málokdo jiný a jejíž hlas se (s trochou nadsázky) stal "poznávací značkou" britského elektrického folku. První dámou v historii asi nejznámější britské folkrockové kapely ale byla jistá Judy Dyble. Její zhruba roční účinkování u Fairport Convention se otisklo do debutového alba této kapely, na němž jsou ještě velmi výrazně znát zaoceánské vlivy, kterými se mladá britská folkrocková vlna inspirovala.

Hned úvodní skladba Time Will Show the Wiser totiž nejspíš britský folk neviděla ani z rychlíku - kyselinová kytara, smíšená pěvecká dvojice s vycizelovanými dvojhlasy a z melodie psychedelie doslova kape, to jsou prostě Jefferson Airplane jako vyšití a žádný div, že byli Fairport Convention ve svých začátcích s touhle californskou partou hodně srovnáváni. I don't Know Where I Stand už zní o něco osobitěji - krásná křehká melodie s vybrnkávaným aranžmá je pro hlas Judy Dyble (která má v tomto směru než ke Grace Slick blíže třeba k Joan Baez) jako stvořená, ale ten psychedelický odér tu ještě pořád zůstává. Zmizí až ve výsostně britsky znějícím (a mnou osobně dost neoblíbeném) příspěvku If (Stomp) - tahle vaudevillově vtíravá melodie mě příliš neoslovuje.
Mnohem lepší se mi zdá další pomalý, romantický kousek Decameron, kde se opět setkávají hlasy Iana Matthewse a Judy Dyble v niterně křehkém duetu. Staroanglická melodika bude druhým významným přítokem do inspiračních zdrojů kapely po celou její (dlouhou a plodnou) kariéru. Zpátky do airplanovských vod nás vrátí rockový rachot Jack O'Diamonds s pěknou flétnovou mezihrou, po němž první stranu desky uzavře klavírem vedená instrumentálka Portfolio.

Druhou část začínáme s další airplanovkou (samozřejmě i s pěveckým duetem) Chelsea Morning, v níž už ale lze zaslechnout náznaky pokusů o přetavení zaoceánských inspiračních zdrojů do vlastní, unikátní melodiky. Tento trend pokračuje i v až jazzově! zahloubané Sun Shade, progresivní tendence vykazuje i poloinstrumentálka (zpěv se ozve až ve druhé části) The Lobster.
Z It's Alright Ma, It's Only Witchcraft by bez potlačení zvuku kytary byla další parádní kyselinovka, takhle opět vyniknou spíš melodické prvky skladby. V One Sure Thing dostala Dyble ještě jednu příležitost popustit svůj veskrze příjemný vokál do střednětempých zákrut, M1 Breakdown je pak už jen víceméně výplňová, i když zajímavě folkově cinkající instrumentálka na závěr.

Z bonusů stojí za zmínku slušný psychedelický cover Cohenovy Suzanne (ona je vůbec deska autorská jen asi z poloviny) a živá nahrávka kyselinového guláše Reno, Nevada - na koncertech tenkrát Fairport Convention museli být rozhodně nářezoví.

Vzato kolem a dokola, debutová deska ještě rozhodně dvakrát nenapoví, o čem že tvorba kapely bude v příštích letech. Tady jde zatím o kombinaci vlivů psychedelie a jazzu, které Fairport Convention zatím úplně nedokázali zúročit v osobité autorské tvorbě, pořád jde spíš o přejímání konkrétních vzorů odjinud. Hlavně kvůli tomuto to ode mě bude jen za tři hvězdičky, protože se debut jinak velmi příjemně poslouchá.

» ostatní recenze alba Fairport Convention - Fairport Convention
» popis a diskografie skupiny Fairport Convention


Bond, Graham - Love is the Law
2016-08-07

Bond, Graham / Love is the Law

3 stars

Graham Bond - jméno, které dnes asi mimo sféru pamětníků a zatvrzelých fanoušků ostrovního blues moc velký rozruch neudělá. Přitom se jednalo o jednu z klíčových postav v tomto okruhu, svým vlivem srovnatelnou s Johnem Mayallem či Alexisem Kornerem. Bohužel Bondova kapela The Graham Bond Organization (GBO) se nikdy nedokázala výrazněji prosadit, a podobně dopadl i kapelník sám se svými sólovými deskami - přitom většina jeho tehdejších spoluhráčů (například Jack Bruce, Ginger Baker či John McLaughlin) se ale časem stala úspěšnými v dalších stylotvorných rockových kapelách (Cream, Mahavishnu Orchestra atd.).

Bond ale (i přesto, že tomu vývoj jeho kariéry zcela nenapovídá) rozhodně uměl, a ani k tomu nepotřeboval košatou sestavu spoluhráčů. Tento zdatný varhaník, zpěvák a saxofonista například svou první sólovou desku Love is the Law nahrál víceméně jen za pomoci bubeníka - a není to vůbec zlé.

Devět skladeb, plných řeřavých tónů hammondek a Bondova křiklavého zpěvu ukazuje, že Bondovo blues začalo lehounce koketovat s psychedelií (a samozřejmě s již na deskách GBO obsaženým jazzem) - odklon od rhythm & blues už se tu ukazuje dost zřejmě. Tuhle použitý mellotron (Love is the Law) odkazuje do progresivně rockových vod, tuhle zase sólové přihrávky pro klávesy (Sun Dance) či saxofon (The Naz) v sobě mají jazzový nádech; Bond šel rozhodně i v této části svého hudebního vývoje s dobou. Na druhou stranu jednotlivé kompozice mají pořád charakter samostatných skladeb, žádnou koncepční práci nečekejte. Na chytlavosti desce přidávají i občasné příspěvky vokalistky Dianne Stewart (Crossroads of Time, Moving Towards the Light).

Grahama Bonda řadím spolu s Brianem Augerem a Stevem Winwoodem mezi nejvlivnější britské bluesové klávesisty 2. poloviny 60. let, bez nichž by tehdejší hudební mapy vypadaly nejspíš dost odlišně. Váhám, jestli Love is the Law neudělit čtyřku - poslouchám ji rád a v poslední době i často. Nicméně menší nástrojová pestrost (na následujícím albu se v tomto Bond "polepšil") a fakt, že desky GBO byly ve své době rozhodně zásadnějšími hudebními produkty, to asi stlačí na tři hvězdičky. Přece jenom nemůže být každé album to nejlepší...

» ostatní recenze alba Bond, Graham - Love is the Law
» popis a diskografie skupiny Bond, Graham


Davis, Miles - A Tribute to Jack Johnson
2016-07-10

Davis, Miles / A Tribute to Jack Johnson

4 stars

Jazz - tohle slovíčko má pro spoustu "pravověrných" rockerů příchuť nudy, akademičnosti, nesrozumitelnosti či přímo chaosu. Zčásti to dává smysl - klasičtější rockové podžánry (tedy nikoli všeliké rockové a metalové avantgardní výtvory, které si co do posluchačské náročnosti často ani s free jazzem v ničem nezadají) se se svou zkonvencionalizovanou strukturou skladeb a melodických obrazců daleko snáze nechají zkrotit posluchačovými sluchovými buňkami. A obvykle to bývá nářez. Zatímco jazz...

Jenže chyba lávky. Mezi rockem a jazzem už pěkných pár desítek let neleží žádná nepřekonatelná propast, naopak se oba žánry dokázaly v rozumné míře obohatit o nové stimuly z "druhého břehu". A co teprve, když pak dostaly možnost rovnocenně koexistovat na jednolité nahrávce? To šel rázem jazzový chlad a akademičnost stranou, a rockový rybníček se zase mohl rozlít do takové instrumentační a melodické šíře, o jaké se mu dřív ani nesnilo.

Parádním příkladem toho, jaký masakr mohl při dodržení výše uvedených podmínek vzniknout, je deska Milese Davise A Tribute to Jack Johnson. Má sice jít o soundtrack, ale tahle hudba parádně funguje sama o sobě a popravdě si nemyslím, že by obrazový doprovod (prý docela obskurní dokument o životě slavného černého boxera) mohl zvukový zážitek v tomto případě vylepšit.

Takže co tu máme? Jádro budoucích Mahavishnu Orchestra (John McLaughlin a Billy Cobham) spolu s mladičkým basákem Michaelem Hendersonem rozjíždí syrový jam, nad kterým snad žádný příznivec rockového rachotu nemůže ohrnout nos. Po chvíli se přidává i maestro Davis (basák se při transpozici do jiné tóniny v ten moment zapomene a jede si ještě chvíli dál původní riff) a začíná se odvíjet schéma skladby Right Off, která vyplní celou první stranu desky - sólující trumpetista s našlapanou rockovou kapelou v zádech. Zhruba v polovině skladby se do zklidněných pasáží zapojí i saxofon Stevea Grossmana, s mohutným varhanním nástupem Herbie Hancocka ale celá kompozice opět nabere slušný spád.

Druhá strana desky s další rozsáhlou skladbou Yesternow se nese v o poznání klidnějším (a jazzovějším) duchu. O volně plynoucí basovou linku se otírají tu klávesy, tu bicí, tu elektrická kytara a nad tím vším pokojně vytrubuje své minimalistické melodie pan Miles Davis. Tahle kontemplativní nálada už vyžaduje větší soustředění, abyste ze skladby něco měli. Stejně jako v případě první skladby i zde ale přichází v polovině zlom a nová rytmická linka. Tuto část desky prý s Davisem nahrávala jiná (ale stejně hvězdná) sestava (Chick Corea, Jack DeJohnette a další) a opravdu lze zaznamenat o něco temnější hudbní výraz, ale jazzrockové zkáze z Right Off už se to nevyrovná.

Zhodnocení je z mého pohledu vcelku jednoduché. Skladba Right Off se mi jeví jako zásadní záležitost, která by měla potěšit každého fanouška fusion, zatímco Yesternow už se více vrací do vyzkoušených vzorců z předchozích Milesových desek. Vidím to celkově na slušné čtyři hvězdičky s tím, že první polovině desky bych dal bez váhání i plný počet.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - A Tribute to Jack Johnson
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles


Judas Priest - Stained Class
2016-04-30

Judas Priest / Stained Class

4 stars

Rok 1978 je dle mého názoru v historii kapely Judas Priest létem přelomovým. Dvěma kvalitními studiovými alby (nejprve na jaře zde recenzovaným Stained Class a na podzim vydaným Killing Machine) totiž kapela definitivně vystoupila ze stínu britského (v roce 1978 již vlastně neexistujícího) hardrockového triumvirátu, aby se sama stala jedním z nejžhavějších želízek v ostrovní rockové výhni. Důvodů pro tento vzestup se dá najít hned několik, tím asi nejvýznamnějším je dokončený posun od progresivní koketerie k rychlejším, hutnějším a syrovějším aranžím. Kapela také opět získala stabilitu u bicích, za které zasedl technicky výborně vybavený Les Binks, no a stranou nelze nechat ani počínající skladatelskou dominanci tandemu Halford/Tipton - i když na recenzovaném albu se ještě na psaní skladeb podíleli všichni členové Judas Priest.

Hned ze začátku tu máme pecku jako hrom - Exciter je prvotřídní metalová sypačka, která si po většinu času vystačí s minimem akordů - ty pak ale kapela naráz vysype z rukávu v ultramelodické sólové pasáži. Tempo (diktované perfektně šlapající Binksovou baterií) o moc nepoleví ani v následující skladbě White Heat, Red Hot, kde i s navijákem baštím ty ďábelské přechody bicích. V Better By You, Better Than Me se Priest museli popasovat se sugestivním originálem od Spooky Tooth, vyšlo jim to ale na výbornou - na vyhmátnutí rockových kousků s potenciálem k vytvrzení měla kapela zkrátka talent. Titulní skladba Stained Class už jsou ale zase typičtí Judas Priest s klusavým rytmem a vzdušným Tiptonovým sólováním. Mým nejoblíbenějším kouskem desky je pak flák Invader, v němž si kapela s nadhledem sobě vlastním fantasticky vyhrála se střídáním podkladových akordů u sóla.

Druhou stranu desky otevřou Saints in Hell - nabasovaná riffmajsteřina s dostatkem prostoru pro Halfordův vypjatý vokál (prostřední dusavá pasáž s vokální ozvěnou je opravdu lahůdková). Savage se víc rozjede až ve chvíli, kdy se dostane ke slovu Tiptonova kytara, do té doby zní hodně nevýrazně. Baladická Beyond the Realms of Death se ještě svými vybrnkávanými aranžemi místy vrací někam k debutu, rázně znějící refrény už ale neskrývají řádně přibroušené rockové ostří. Závěrečná skladba Heroes End pak sice začíná docela slibně, kromě slušného riffu už ale moc vzrušení nenabídne - spolu se Savage ji hodnotím jako nejslabší věc alba.

Na albu Stained Class se Judas Priest poprvé představili s hudbou, která se o rok či dva později začala žánrově označovat jako Nová vlna britského heavy metalu. Deska je to slušná, i přes ta dvě zaškobrtnutí - s následující Killing Machine se myslím může směle měřit. Za mě to budou čtyři hvězdičky s přihlédnutím k faktu, že 2. polovina 70. let byla na hudbu dle mého gusta podstatně skoupější, než první pětiletka dekády.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Stained Class
» popis a diskografie skupiny Judas Priest


Return To Forever - Hymn Of The Seventh Galaxy
2016-04-17

Return To Forever / Hymn Of The Seventh Galaxy

5 stars

Return to Forever - jedni z "pohrobků" jazzové líhně fenomenálního trumpetisty Milese Davise zůstávají (i přes novodobý reunion) pevně spjatí se 70. lety a tehdy módním jazzrockem. Během necelých osmi let své tehdejší existence se od latinizujících začátků propracovali až k vysoce sofistikované formě jazzového fusion, čímž se zařadili po bok dalších stylotvorných skupin jako Mahavishnu Orchestra či Weather Report.

Mé nejoblíbenější album této kapely vzniklo roku 1973, kdy se klávesista a kapelník Chick Corea rozhodl změnit hudební směřování svého uskupení a namísto brazilské melodiky, reprezentované zpěvačkou Florou Purim, se dále mínil orientovat rockovějším směrem, pročež sestavu rozšířil o "mclaughlinovského" kytaristu Billa Connorse. Na desce Hymn of the Seventh Galaxy si podává ruce jazzová živelnost s artrockovou propracovaností - ta pak na dalších nahrávkách kapely pozvolna získávala vrch.

Titulní skladba Hymn of the Seventh Galaxy přináší jasně strukturované téma, kde se po jazzových přístupech překvapivě téměř slehla zem. Nápaditá linka, vedená za spolupráce všech melodických nástrojů, nepostrádá rockovou majestátnost a divoké rytmy bicích ženou skladbu do ďábelských obrátek. Úvodník jako hrom. Do plných kapela buší i v další kompozici After the Cosmic Rain - výrazné melodie tu protkávají pečlivě secvičené doprovodné jízdy, Corea dobarvuje vyznění jednotlivých pasáží širokou paletou klávesových zvuků a z jeho sólového výstupu dýchá dravost a virtuozita starých mistrů černobílých klapek. Následná bezmála desetiminutovka Captain Señor Mouse v sobě zase skrývá pořádnou porci žhavých španělských rytmů a vynikajícího sólového muzicírování tahounů Corey a Connorse.

Druhou stranu desky otevírá co do stopáže také bohatě zásobený kousek Theme to the Mothership. Hlavní slovo má v první části elektrická kytara Billa Connorse, kterého Corea na klávesy pouze doplňuje, v části druhé už je ale hlavním sólistou opět rychloprstý kapelník. Space Circus přináší nejprve výrazné zvolnění s čistými, uklidňujícími klávesovými tóny, a poté slušnou porci ostošest funkujícího jazzu. Závěrečná kompozice Game Maker pak z hypnotických klavírních tónů vyroste do parádního rockového jamu.

Hymn of the Seventh Galaxy je zatraceně povedený exemplář živočišného fusion, masakrózní záležitost, kterou nemůžu jinak než doporučit. Zásadní pro mé rozhodování o udělení/neudělení absolutoria je účast kytaristy Connorse - jeho hru baštím ještě o něco víc, než (jakkoli virtuoznějšího) DiMeoly na dalších deskách, takže sem tu pětku prostě přihodím. Pokud máte rádi Mahavishnu Orchestra, ale o Return to Forever jste ještě nezavadili, radím uskutečnit první kontakt právě s tímto albem.

» ostatní recenze alba Return To Forever - Hymn Of The Seventh Galaxy
» popis a diskografie skupiny Return To Forever


Grateful Dead - American Beauty
2016-01-01

Grateful Dead / American Beauty

5 stars

Hodně často poslední dobou přemýšlím nad vlastnostmi, kterými se od sebe liší evropská a americká rocková hudba 60. a 70. let a čím dál více si uvědomuji, jak byl její vývoj determinován sociálními a geografickými odlišnostmi obou oblastí. Přijde mi, že "malá" Velká Británie (nemyslím tím výborný britský skečový seriál), kolébka evropského rocku, prožívala své první rockové krůčky (i přes tehdejší okázalý nezájem státem vlastněných médií) daleko vášnivěji, možná až "bulvárně", zatímco ve "velkých" Spojených státech amerických šla rocková evoluce podstatně rozvolněnější cestou. Tento můj myšlenkový tok může dobře ilustrovat jednoduché srovnání - zatímco Anglie zplodila (beatle)mánii, v USA vznikl o několik let později kult. Kult, reprezentovaný kapelou Grateful Dead a jejími fanoušky, tzv. "Deadheads".

Grateful Dead se z pohledu současného pozorovatele zdají být v kalifornském rockovém řečišti překryti komerčně atraktivnějšími kapelami jako Jefferson Airplane či Big Brother and the Holding Company, bližší ohledání ovšem ukáže na silnou a kompaktní hudební jednotku (jádro kapely vydrželo pohromadě po celých třicet let její existence), která si prošla zajímavými žánrovými proměnami. Recenzovaná deska American Beauty nachází Grateful Dead opouštějící vody psychedelických experimentů směrem k folkovým a countryovým inspiracím (poprvé akcentovaným už na předchozí studiovce Workingman's Dead) a ke komplexnějšímu a uchopitelnějšímu hudebnímu materiálu.

S úvodním číslem Box of Rain přichází posluchačsky přívětivý, ale zároveň aranžérsky nesmírně propracovaný kus muziky. Za mikrofonem stojí baskytarista Phil Lesh, jehož melodická vokální linka se organicky spojuje jak s vícehlasy ostatních členů kapely, tak také s několika podkladovými kytarovými stopami, se kterými vypomohli členové spřátelené kapely New Riders of the Purple Sage, David Nelson a Dave Torbert. Kdo máte rádi projekt Crosby, Stills, Nash & Young, tohle vám určitě bude chutnat. Friend of the Devil, odzpívaná frotmanem Jerrym Garciou, zase sází na živé bluegrassové pojetí, které krásně doplňuje mandolína hosta Davida Grismana. Mezi mé oblíbené kousky patří i rockověji našlápnutá (ale pořád primárně na folkové bázi ukotvená) Sugar Magnolia, kde si pro změnu zazpíval kytarista Bob Weir - to už máme tři suverénní zpěváky v jedné kapele. Slušné, než? Za pozornost tu stojí také krásně zpívající tóny slide kytary kytaristy Garcii. A to přitom v kapele působil ještě klávesista Ron "Pigpen" McKernan, který si tu zazpíval a na harmoniku zafoukal svůj jediný autorský příspěvek na desce, kratičkou skladbu Operator. První stranu desky uzavírá o poznání rozsáhlejší, pomalu se táhnoucí country Candyman - jediný příspěvek, který mě tu zas tak moc nebere.

Hodně výrazný countryový totiž feeling kapela akcentovala i v dalších skladbách - s mandolínou (opět Grisman) v Ripple to ale nezní zdaleka tak unyle jako v předchozím případě, Brokedown Palace zase z průměru hodně pomáhá vícehlasá vokální melodie. Pro parádní šlapavý kousek Till the Morning Comes se kapela opětovně naladila na frekvenci CSNY a pokračovala v tom i u prokresleného vokálního představení Attics of My Life. Závěrečná skladba Truckin' pak stejně jako z country a folku čerpá i z rockem napájeného blues a symbolicky tak uzavírá desku, která se z hlediska žánrového zařazení o rock spíše jen tu méně, tu více otírá, než že by jej obsahovala jako esenciální součást.

American Beauty mám ve svém žebříčku desek této kapely hodně vysoko, neboť nabízí posluchačsky snadno uchopitelnou, ale přesto vysoce osobitou formu fúze folku, country, rocku a bluegrassu. Grateful Dead se tu prezentují jako suverénní a sehraný tým, v němž nemá žádný ze zúčastněných přehnané osobní ambice a všichni pracují pro úspěch celku. Jedna slabší skladba nemůže narušit dojem z tohoto mimořádně povedeného díla, takže silné čtyři hvězdičky zaokrouhluji nahoru na plný počet.

» ostatní recenze alba Grateful Dead - American Beauty
» popis a diskografie skupiny Grateful Dead


Trinity - Definitely what!
2015-12-26

Trinity / Definitely what!

3 stars

Má ještě britské rhythm'n'blues 60. let co říci dnešnímu posluchači, nebo už dokáže posloužit jen jako ilustrativní zvukový podkres dokumentu o nevázané a hlučné mládeži, demolující vybavení koncertních sálů? Samotnému se mi nedaří k tomuto žánru nalézt posluchačský vztah a tvorba interpretů, které provázel při prvních krůčcích jejich profesionálních kariér, mě obvykle začíná zajímat až ve chvíli, kdy do sebe začali absorbovat i prvky sofistikovanějších hudebních stylů. Právě ovlivnění psychedelií či jazzem se mi zdá pro mnohé umělce zásadním bodem jejich hudebního vývoje.

Takto vnímám i tvorbu hráče na klávesové nástroje Briana Augera. Ačkoli v jeho diskografii nejvýše stavím období počátku 70. let, kdy výrazně přispěl k rozvoji jazzrocku, byl už od poloviny 60. let nedílnou součástí londýnské hudební scény a nasával do sebe postupně mnoho různých vlivů, které se v jím interpretovaném materiálu zrcadlily. Zmínka o "interpretaci" se zde objevila úmyslně, neboť minimálně do konce 60. let se na deskách, signovaných jmény Briana Augera či Trinity, objevovaly autorské a převzaté kompozice přibližně v poměru 1:1 - proto v této době Augera nelze považovat primárně za skladatele.

Ani Definitively What!, první ze dvou alb formace Trinity bez účasti zpěvačky Julie Driscoll, tomuto statistickému údaji nijak neodporuje. Auger tu se svými kolegy, basákem Dave Ambrosem a bubeníkem Clive Thackerem, ze dvanácti užitých skladeb složil pouze čtyři, zbytek desky doplnil převzatým (ale často upraveným) materiálem. Úpravy si vyžadovalo už samotné pojetí desky, na níž se sice Augerův zpěv se objeví hned v pěti skladbách, jinak ale aranžím kralují kapelníkovy klávesy, místy doplňované dechovým a smyčcovým křovím.

Z původních skladeb považuji za nejzajímavější skladbu Far Horizon, potemněle snivou bluesovou skládanku s přesvědčivým Augerovým vokálem. Dávám jí přednost před závěrečným zemitým soulovým kouskem What You Gonna Do?, který se může pochlubit chytlavým basovým riffem, i před mě příliš neoslovující r'n'b veselkou George Bruno Money. Mimo všechny ostatní skladby na desce pak jde osmiminutová titulní skladba Definitively What, která je vlastně jedním dlouhým sólem pro Augerovy sidemany - tzn. dočkáme se jak basového sóla, tak sóla na bicí, a povedenou pasáž tu kromě mistra samotného vystřihl také jeden z Brianových hostů, flétnista Ray Swinfield.

Převzatým věcem u mě jednoznačně vévodí divočina Red Beans and Rice od Booker T. & the M.G.'s, v níž se Auger naprosto utrhne ze řetězu a zrobí parádně promakané jazzové představení. Psychedelií čpící beatlovský cover A Day in the Life někteří broučí fanoušci zahánějí do horoucích pekel, mně se ale líbí, jak tu Auger dokázal vytáhnout na světlo silnou melodii a dodat jí potřebné dramatično (i když se smyčcové pasáže už místy pohybují na hraně patosu). Bumpin' On Sunset jazzového kytaristy Wese Montgomeryho v Brianově podání též získala psychedelické kouzlo, čemuž hodně napomáhá i výrazná basová linka. Tradicionál John Brown's Body bohužel v podání Trinity dle mého dost zavání průšvihem - všudypřítomné Augerovo sólování posunuje pateticky vyznívající dechové aranže nebezpečně blízko kategorii "parodie, které se nikdo nesměje". Naopak v bluesovce ze zakouřeného kabaretního sálu If You Live pianisty Mose Allisona se Brian objevuje za klavírem a dodává skladbě příjemný jazzový přídech.

Desku Definitively What! bych tedy označil za klávesové variace Briana Augera, pohybujícího se v tomto případě od rhythm'n'blues, přes blues a jazz až k psychedelii. Rozhodně nejde o nic průlomového, kapela se spíš veze na vlně tehdy populárních žánrů, ale poslechnout se album rozhodně dá - a kdo ví, třeba vás chytne? U mě to má za tři hvězdičky, přičemž jsem zaokrouhloval něco málo dolů.

» ostatní recenze alba Trinity - Definitely what!
» popis a diskografie skupiny Trinity


Fairport Convention - Rising For The Moon
2015-12-11

Fairport Convention / Rising For The Moon

4 stars

"Velké" album s velkými očekáváními - takto byla kapelou Fairport Convention vnímána jejich desátá studiová deska Rising for the Moon, vydaná v létě roku 1975. Sestava se na ní sešla velmi interesantní - služebně starší rytmickou sekci Pegg-Mattacks a houslistu Dave Swarbricka doplnili již na předchozích dvou deskách kytaristé Trevor Lucas a Jerry Donahue, hlavním tahákem se ale stal návrat zpěvačky Sandy Denny, která s Fairporty absolvovala úspěšný, třemi nahrávkami lemovaný rok 1969, aby se následně pustila do sólové kariéry. Denny se také výraznou měrou podílela na psaní materiálu pro nové album, takže duch starých Fairport Convention měl zdánlivě otevřené dveře, jen vejít. Ale povedlo se to doopravdy?

Povedlo i nepovedlo. Přece jen je znát, že se kapela komerčnímu úspěchu snažila vyjít aspoň trošku naproti, navíc v polovině sedmé dekády už asi nebyla po jemných akustických popěvcích taková poptávka, jako na konci novotami překypujících šedesátek. Zvuk je mnohem zemitější a aranže vhodnější do rádiového etéru či hitparád, celkově si kapela do svých skladeb více než dříve "půjčuje" americký countryový nádech. Ale pořád tu zůstává (hlavně ve věcech, na nichž se autorsky podílela Denny) alespoň špetka té staroanglické melodiky, kterou se Fairport Convention také rádi inspirovali.

Titulní Rising for the Moon je velmi slušným začátkem, Dennyin hlas je podporován kompaktní hrou celé kapely, ze které vyčnívají jen nefolkově šlapající bicí Dave Mattackse. Podmaňující melodie v sobě nese ducha smíření a sjednocení, houslová mezihra pak přináší onen zmiňovaný countryový akcent. Restless, duet Lucase a jeho manželky Sandy, se nese v tradičnějším akustickém duchu, ačkoli skladba (nejen díky tomu vícehlasu) lehounce evokuje i airplanovské vlivy z dávné debutové nahrávky (na druhou stranu, v kapele tehdy už nebyl jediný pamětník té doby, takže jde asi jen o můj dojem). Pomalý valčík White Dress se zdá být typickým rukopisem Sandy Denny, ale zdání klame a spolu s houslistou Swarbrickem jej napsal další folkový bard, Ralph McTell. Každopádně jde o krásnou melodii, kterou vhodně doplňují křehké strunné dohrávky. Ve Swarbrickem zpívané skladbě Let It Go se střetává staroanglická melodická složka s komerčnější aranží a možná až zbytečně zvýrazněnou rytmickou sekcí, ale pořád to má šťávu a dobře se to poslouchá. Stranger to Himself znamená návrat Denny za mikrofon, spád ale nabere až ve druhé části díky vířivým pochodovým bicím Bruce Rowlanda, který v průběhu nahrávání nahradil Davea Mattackse, nespokojeného s komerčnější produkcí alba. Na závěr první strany desky je tu pak jedna z méně vydařených skladeb z pera Sandy Denny, nevýrazná What Is True?.

Druhou polovinu alba otevírá rock'n'rollově laděný Iron Lion Trevora Lucase, vítané oživení mezi zbytkem pomalejších skladeb. Po něm následuje další z parádních představení Sandy Denny, mrazivě sugestivní vyprávěnka Dawn (moje nejoblíbenější číslo desky). After Halloween pokračuje v tradici Sandyiných střednětempých smířlivých kousků se zajímavými akordovými proměnami, Night-Time Girl zase bohužel přináší tu komerčnější podobu desky s rádoby "user-friendly" veselou, možná až infantilní melodií. Konec desky už ale zase zní obstojně - v One More Chance se Denny rozmáchla k epickému klavírnímu kousku, ve kterém ji z autorství usvědčuje typicky vedená melodická linka.

No - z uvedené recenze lze asi vcelku snadno vydedukovat, že se mi album Rising for the Moon líbí. Už to sice není čistý folk-rock, jako za předchozí Dennyiny štace u Fairportů, ale autoři ve skladbách pořád ctí svůj rukopis a nápadů se dostávalo v míře více než uspokojivé. Myslím, že na čtyři hvězdičky to bude vcelku s přehledem, ačkoli úplným fairportovským nováčkům bych raději doporučil některé ze "svaté trojice" alb Liege and Lief, What We Did on Our Holidays a Unhalfbricking.

» ostatní recenze alba Fairport Convention - Rising For The Moon
» popis a diskografie skupiny Fairport Convention


Hancock, Herbie - Mwandishi
2015-12-06

Hancock, Herbie / Mwandishi

4 stars

Herbie Hancock - jeden z těch hudebních chameleonů, kteří se ani po několika desetiletích v branži nestali revivalem sebe sama a stále tvoří vysoce svébytná a originální díla. Černošský pianista si prošel turbulentním žánrovým vývojem, od klasického jazzu přes jazzrock, fúze africké hudby a přes funk až taneční hudbě, hip-hopu a ambientu. Za jeho nejvýznamnější tvůrčí období považuji 1. polovinu 70. let, kdy se svým sextetem přestavil osobitou směs rocku, jazzu a afrických rytmů (a později funku).

Ačkoli Hancock v průběhu svého angažmá u Milese Davise během 60. let vydával sólová alba plná nadupaného instrumentálního jazzu, jeho tehdy poslední počin z roku 1970 Fat Albert Rotunda obsahoval spíše komerčnější R'n'B tvorbu. Šlo však pouze o krátkou odbočku, neboť se jednalo o soundtrackový materiál, původně natočený pro jistou TV show. Ve skutečnosti Hancocka na přelomu 60. a 70. let čím dál více přitahovaly elektronické klávesové nástroje a pod vlivem zásadní žánrové nahrávky, Davisova opusu Bitches Brew, se rozhodl napnout své síly právě k fúzi jazzu a rocku. První plody tohoto nového směřování lze nalézt na zde recenzovaném titulu Mwandishi, vydaném počátkem roku 1971.

Mwandishi lze v Hancockově diskografii považovat za jednu ze zlomových desek, neboť vedle dvou sice skvěle zahraných, ale do jazzových škatulek bez problémů zapadajících skladeb tu lze najít i odvážný krok, vytyčující směr Hancockovy hudební progrese na několik let dopředu. Začněme nejprve těmi klasičtějšími kousky. Druhá polovina první strany desky patří vzdušné kompozici You'll Know When You Get There s výrazným vkladem flétny a snovými linkami Hancockova elektrického piana. Tento nikam nespěchající komorní jazz pak ještě vyšperkovávají efektní vstupy dechových nástrojů. Druhou stranu alba vyplňuje rozmáchlý kus Wandering Spirit Song, zčásti ve volném tempu plynoucí několikadílná jazzová suita, zčásti zase free jazzem prodchnutý nástrojový kolotoč.

Dvě výše zmíněné skladby asi pro rockového posluchače budou postrádat patřičný náboj a melodičnost. Ten pravý důvod, proč by desku Mwandishi mohli ocenit i fanoušci mimojazzových žánrů, ale tkví ve skladbě Ostinato (Suite for Angela). Považuji ji za jakýsi odrazový můstek pro Hancockovu další tvorbu v podobném duchu na albech Crossings, Sextant a Head Hunters. Za vše může hutný basový riff, který nás bude provázet po celých třináct minut trvání skladby a kolem kterého oscilují všechny ostatní nástroje. Sól je tu nepočítaně, jednotlivé instrumenty se pouští do divokých improvizací a zase se vrací pod ochranu hlavní melodické linky. Aby to ale nebylo tak jednoduché, skladba je psána v netradičním 15/4 tempu, které do ní vnáší dobře vycítitelné napětí a udržuje posluchače ve střehu. Dalším dokladem sbližování Hancocka s rockem by pak dle encyklopedických informací měla být účast budoucího kytarového sekerníka Ronnieho Montrose - ovšem žádné kytarové party se mi v této skladbě nepodařilo identifikovat.

Na desce Mwandishi představil Herbie Hancock se svými spolupracovníky vlastní formu muzikálního vyjádření, která sice žánrově spadala mezi dynamicky se rozvíjející jazzové fúze, v jejich rámci ale znamenala vysoce osobitý a velmi cenný vklad do tehdejší hudební pokladnice. Album mám o něco raději než jeho následníka Crossings, ale další kus v pořadí, Sextant, zase řadím v mém osobním hodnocení výše. Desce by tedy takto náležely čtyři a půl hvězdičky, které zaokrouhlím dolů. V Hancockově sólové tvorbě 1. poloviny 70. let téměř není možno šlápnout vedle a albem Mwandishi lze toto tvrzení jen podpořit.

» ostatní recenze alba Hancock, Herbie - Mwandishi
» popis a diskografie skupiny Hancock, Herbie


Blue Effect - Coniunctio
2015-11-08

Blue Effect / Coniunctio

5 stars

Ač už tu na progboardu nějaký ten pátek působím, vždycky jsem zatím ve svých recenzích psal výhradně o hudbě zahraniční, a to hlavně ze dvou důvodů. Tím prvním (a důležitějším) je fakt, že jsem prostě měl z československé rockové hudby 60., 70. a 80. let dlouho jen velmi málo naposloucháno, a pouštět se tak v tomto směru do jakýchkoli hodnocení by z mé strany zavánělo amatérismem nejhrubšího zrna. Druhým důvodem pak byla obtížná hodnotitelnost děl, vznikajících v období občanské nesvobody, kdy nehudební skutečnosti až příliš často zabraňovaly nejen nahrávání desek či působení jednotlivých kapel, ale nepřímo i vývoji celých žánrů - lze pak při recenzích těchto desek uplatňovat pouze hudební kritéria?

Nicméně, když už jsem se tento "dluh" československé rockové hudbě rozhodl začít alespoň po malých kouscích splácet, pokusil jsem se své úloze recenzenta napoprvé poněkud ulehčit - a to tak, že si ke zhodnocení vyberu některé z alb československé rockové historie, které se i přes dobu, v níž vznikalo, může pochlubit z mé strany uděleným absolutoriem. Moje volba napoprvé padla na společný projekt rockové kapely Blue Effect a jazzového souboru Jazz Q s názvem Coniunctio z roku 1970.

Výjimečnost plodů této spolupráce ponejlépe vyzní, pokud si uvědomíme, že jazzrock na přelomu 60. a 70 let teprve opatrně zkoušel své první krůčky a rozhodně se o něm nedalo hovořit jako o zavedeném žánru - nešlo tedy v té době o další "módní vlnu" ze západu, kterou by bylo možné kopírovat. V březnu 1970, kdy bylo Coniunctio v pražských supraphonovských studiích nahráváno, ještě nebyla na světě ona zásadní jazzrocková deska - "Čubčí lektvar" Milese Davise, o jazzrockových superskupinách typu Mahavishnu Orchestra, Weather Report či Return to Forever ani nemluvě. Pánové Hladík, Kratochvíl a spol. se tedy pustili na pole nejen u nás, ale i ve světě jen velmi málo zorané. A uspěli na výbornou.

Celou desku obepíná rozsáhlá titulní kompozice Coniunctio, na níž obě zúčastněné kapely představily svou společnou hudební vizi. Na více než půlhodinové ploše se tu velkoryse rozpíná bohatě zásobená stylová paleta - od freejazzových kakofonických spouští přes klávesové jazzové běhy, omamné klavírní akordy či hendrixovsky kvílivá kytarová sóla až k uklidňujícím flétnovým pasážím, to vše velmi kompaktně spasované do sebe. Hlavní pozornost na sebe samozřejmě strhává trio Hladík-Kratochvíl-Stivín - jejich sóla dávají celé suitě tvář. Jenže ani rytmika tu zdaleka nehraje roli pouhého "podvozku" - třeba kontrabas Jiřího Pellanta ve správných momentech dává vědět, že dokáže být po jazzovém způsobu plnoprávným melodickým přispěvatelem.

Na desce momentem nejrockovějším je skladba Návštěva u tety Markéty, vypití šálku čaje. Pod tímto bizarním názvem se skrývá bohatě prokomponovaná, ale pořád kytarově dravá instrumentálka s občasnými dechovými vstupy Stivínovy flétny. Naopak možná dost těžko rozkousnutelným oříškem může pro rockové publikum být jazzové běsnění Asi půjdem se psem ven. Hledači melodií zde dostanou k rozřešení veletěžkou úlohu - samotnému je mi při poslechu příjemnější na tuto snahu rezignovat, do štěkotu té smečky nástrojů se prostě jen ponořit a nechat ji na sebe působit jako celek.

Závěrem nezbývá než konstatovat, že ačkoli se československý rock musel od počátku své existence vyrovnávat s izolovaností od svých západních kořenů a s technicko-sociálními překážkami, kladenými mu do cesty vládnoucím systémem, dokázaly jeho skladatelské a instrumentální elity na přelomu 60. a 70. let nakrátko srovnat krok se světovým hudebním vývojem a vytvořit dílo, které ani po pětačtyřiceti letech nezní archaicky. Může snad doklad takového tvůrčího vzepětí obdržet jiný, než plný počet hvězdiček? Coniunctio se podle mě ve srovnání s dalšími ranými euro-americkými zářezy do jazzrockové pažby drží skvěle.

» ostatní recenze alba Blue Effect - Coniunctio
» popis a diskografie skupiny Blue Effect


White Spirit - White Spirit
2015-10-31

White Spirit / White Spirit

3 stars

Jak to vlastně tehdy bylo s tou "Novou vlnou britského heavy metalu" (NWOBHM)? Dlouho jsem měl za to, že se v ostrovních končinách v reakci na kompozičně málo objevný a pro mnohé rockové fanoušky zoufale nezáživný punk kromě "novovlnných" interpretů a kapel (myslím tu např. Davida Bowieho, Japan, The Police, Joy Division atd.) prostě objevily i skupiny, které se rozhodly do toho po vzoru zavedených rockových značek Rainbow, UFO či Nazareth opět pořádně řezat, ale rychlost a agresivitu si vypůjčily právě od punkerů. Rock ve své syrové sedmdesátkové podobě umřel a nahradil ho jeho mladší a technicky nabušenější sourozenec. Jak prosté...

Jenže kam potom zařadit nově vznikající kapely, které si daleko víc než ke zmíněným rockovým tahounům chodily pro inspiraci hluboko do začátků 70. let k rockovým legendám Deep Purple či Uriah Heep? Buď vyčlenit v NWOBHM nějaké "hard rockové křídlo", nebo si přiznat, že sám sedmdesátkový rock měl daleko tužší kořínek, když dokázal stále inspirovat ke vzniku nových uskupení se soundem, vycházejícím z hard rockového počátku právě končící dekády. Třeba takoví White Spirit. Používali hammondky a další klávesové nástroje (v metalové škatuli to tehdy věc ne úplně obvyklá), nekonaly se u nich žádné dvojkytarové orgie a nebáli se epicky rozmáchlých skladeb. Zpěvák se typově ocitá tak někde mezi Gillanem a sedmdesátkovým Robem Halfordem, rytmika je taky často dost rocková, i na kytaristovi je znát, že má Blackmora naposlouchaného horem spodem.

Možná i z těchto důvodů kapela nevydržela déle, než stačilo na jedno studiové album - její agresivnější metaloví souputníci (Iron Maiden, Saxon, Def Leppard atd.) ji svým pojetím převálcovali. Eponymní debut, který po White Spirit zůstal, ale rozhodně stojí za povšimnutí. Sedm skladeb s průměrnou stopáží přes pět minut dává tušit, že se kapela s motivy skladeb ráda mazlila a sóly neskrblila. Když to vezmu pěkně od začátku, hned první song patří k té metalové části alba - Midnight Chaser disponuje slušným drivem a do purplovského formátu vysoustruženými klávesovými a kytarovými sóly. V Red Skies kapela uriášovský hammondkový nádech smíchala s vysoce osobitou melodikou a Gers přihodil pořádnou porci řízného kytarového zvuku, High Upon High je pak (sice vcelku zdařilá, ale stejně pořád jen) úlitba rádiím - i když třeba klávesová pasáž se tu fakt povedla. První stranu desky uzavírá dusavá pecka Way of the Kings (té by slušelo trošku prostříhat závěr, před koncem už je to dost nastavovaná kaše).
Druhá polovina alba se nese v ještě o stupínek divočejším duchu. V No Reprieve mě baví hlavně vymazlené kytarové sólo, u zbytku skladby mě trošku nudí klávesová dominance, Don't Be Fooled je už ale zase bezvadná rocková pumelice. No a na závěr tu máme nejepičtější skladbu desky, desetiminutovou Fool for Gods. Táhlé instrumentální intro tu přinese potemnělou klávesovou exhibici, zpěvák po "dickinsonovsku" chrlí kvanta textu a před koncem se dostane i na blackmorovsky klenutý kytarový oblouk. Spolu s úvodní skladbou ji považuji za nejsilnější zářez celého alba.

Bonusový druhý disk z roku 2005 přináší ještě několik singlových či nevydaných skladeb, o nichž se rozhodně sluší zmínit. Za prvé hitové ambice nezastírající, slušivým kytarovým riffem obdařený a vůbec tak nějak (na White Spirit nezvykle) nablýskaný song Backs to the Grind a jeho b-strana, kytarová šavlovačka Cheetah. Za druhé b-strana singlové verze úvodní skladby desky, nejprve akusticky posmutnělá a později po gillanovsku šlapající Sufragettes. Dva nevydané kousky Nowhere to Run a Can't Take It taky nejsou špatné, ačkoli u první z nich ústřední riff podezřele připomíná ten ze skladby All Night Long, vydané v předcházejícím roce Rainbow na desce Down to Earth. Nowhere to Run je (s názvem změněným na Watch Out) také jedinou publikovanou spoluprací kapely se zpěvákem Brianem Howem, který nakrátko nahradil odcházejícího Bruce Ruffa.

O White Spirit se rozhodně nedá říct, že skončili, protože neuměli. Spíš nebyli dostatečně řízní a agresivní v době, kdy krédem nově se rodící metalové hudby byla zvýšená rychlost. Co teď s hodnocením? Muzika rozkročená mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami ode mě dostane tentokrát jenom tři kousky, ač jsem ten sudý počet taky dlouho zvažoval. Natolik zásadní hudba to prostě není, spíš ji chápu jako zajímavý doklad stylové rozmanitosti rodiny, technicky vzato chybně nazývané Novou vlnou britského heavy metalu.

» ostatní recenze alba White Spirit - White Spirit
» popis a diskografie skupiny White Spirit


Hancock, Herbie - Crossings
2015-10-08

Hancock, Herbie / Crossings

4 stars

Máte chuť na náladotvorný jazzrock, střihnutý elektronickými pokusy na straně jedné a africkými rytmy na straně druhé? Láká vás nořit se do dlouhých a chaotických sól s hypnotizujícími podklady? Baví vás dolovat melodie z míst, kde by je nikdo nečekal? Pak je album Crossings od sextetu Herbie Hancocka tím pravým kouskem pro vaše uši.

Takže co tu máme? Tři dlouhé skladby - jednu extra dlouhou, druhou hodně dlouhou a třetí "jenom" dlouhou. Ovšem vzhledem k tomu, že se tu bude hlavně sólovat, to ani jinak nešlo. Mašinky - ona měla deska původně znít docela dost jinak, a taky by zněla, nebýt jistého Patricka Gleesona, který Hancocka tak dlouho ukecával, až mu mistr kapelník dovolil do skladeb přidat nějaké ty "vesmírné" zvuky ze svého moogu (tehdy vcelku oblíbené novinky). Hancock byl nadšený (zbytek kapely už prý zas tolik ne) a Gleeson tak s kapelou mohl spolupracovat i na dalších budoucích nahrávkách.

Hned první kousek, bezmála půlhodinový Sleeping Giant, začíná perkusivními orgiemi, které po dostatečném vybouření plynule přejdou do jazzové části. Prim hraje piano a rytmika, dechová sekce je tu ze začátku spíš na okrasu a zapojovat se začne až postupně. V předlouhých sólových improvizacích všech zúčastněných těžko hledat jednotící motiv a hovořit o promakaných kompozicích, kde každý tón má své místo, by bylo asi trošku mimo mísu. V téhle hudbě je třeba hledat spíš nálady, než nějaké zásadní melodické obrazce. O stupínek posluchačsky přívětivější je v tomto ohledu druhá kompozice Quasar, kde temné akordy Hancockova piana udávají vcelku jasný směr, který ostatní nástroje bez větších výhrad následují. Water Torture, závěrečný čtvrthodinový výlev, mi v některých pasážích připomíná frippovské mellotronové hrátky z alb Lizard či Islands - až tak velký prostor zde Gleesonovy hlukostroje dostaly.

Zkrátka a dobře - je to kláda. Nedejte ale na první poslech, zakousněte se do toho s vervou vyhladovělého buldoka a možná si Crossings zamilujete. Ode mě to bude za čistokrevné čtyři, následující deska (Sextant) je totiž ještě o něco lepší.

» ostatní recenze alba Hancock, Herbie - Crossings
» popis a diskografie skupiny Hancock, Herbie


Hancock, Herbie - Sextant
2015-09-26

Hancock, Herbie / Sextant

5 stars

Je zajímavé sledovat, jakými hudebními cestami se ubíraly osudy některých "sidemanů" fenomenálního trumpetisty Milese Davise po opuštění jeho souboru. Zvláště na přelomu 60. a 70. let vygenerovala Davisova "líheň" množství výrazných talentů, které se pak v 70. letech nejenom neztratily, ale dokonce dokázaly v mnohých případech udávat krok ve vývoji různých hudebních žánrů. Zvláště Milesovi pianisté v tomto ohledu více než obstáli - dlouholeté a stylotvornými nahrávkami doslova poseté kariéry Chicka Corey, Joe Zawinula i Herbie Hancocka jsou toho nejlepším dokladem. Ale zatímco první dva jmenovaní své talenty v 1. polovině 70. let upřeli především k fúzi jazzu a rocku, černý klavírista Hancock se v této době stal pionýrem spojení jazzu, funku a africké domorodé hudby.

Na cestě, kterou se Hancock vydal, nebylo v té době místo pro elektrickou ani jinou kytaru, namísto toho ale v jeho kapele působila tříčlenná dechová sekce. Rozhodně nešlo o žádné "křoví" pro Hancockovy klávesové eskapády, naopak - všichni tři hráči byli integrální součástí Hancockova uskupení a rovnoměrně se spolu s ostatními členy kapely podíleli na výsledném zvuku. Obvyklou rytmickou sekci pak v některých skladbách podporoval ještě perkusionista.

Pamatuji si, že po prvním poslechu alba Sextant jsem byl pořádně zmatený. Ani stopa po nějaké jasnější melodické lince, místo toho jen chaotický mišmaš zvuků a hluků. Úvodní kousek Rain Dance totiž opravdu není ke strávení nejsnadnější, a než se člověku začne v hlavě ten zvukový galimatyáš rozplétat do jednotlivých rytmů, pár poslechů to vezme. Teď už jsem se vším tím cvakáním, bubláním, kapáním a kdovíjakými dalšími zvuky, které Herbie vyrábí na svých "mašinkách" kamarád a rád se do něj zaposlouchávám ve chvílích, kdy se cítím z jiných nahrávek "přemelodizovaný". Druhá skladba Hidden Shadows už nabízí alespoň základní basovou figuru a uchopitelný vzorek hry bicích. Tyto dvě úzce propojené linky nás pak provází celým fantastickým světem dechových sól, elektronických ploch a klavírních improvizací. To vše pak vcelku plynule pokračuje i v kompozici Hornets, zabírající celou druhou polovici alba. Dočkáme se vstupů dalších nástrojů a agresivnějších sól, koncept integrace africké hudby do jazzových struktur však v zásadě zůstává nezměněn.

Ač to obvykle nedělám, v tomto případě se rád zmíním i o výborně graficky vyvedeném obalu desky. V extatických rytmech se zmítající černí tanečníci, na něž z noční oblohy shlíží tajemně majestátný Měsíc, v pozadí to vše dokreslují obrysy divoké zvěře (asi nejvíc mi ti čtvernožci připomínají lamy) a obří pyramidovitá stavba - takový mystický výjev si lze opravdu asociovat s výše nastíněným hudebním obsahem.

Sextant rozhodně nepatří mezi Hancockovy nejstravitelnější nahrávky a posluchač, odkojený převážně rockovými či bluesovými strukturami, by s jeho přijetím mohl mít problémy. V rámci sedmdesátkového fúzování jde ovšem o vysoce osobitý počin, který řadím ke špičkám (mně dosud známé části) Hancockovy rozsáhlé diskografie (kterou v době psaní této recenze nemám ani zdaleka zmapovanou). Pět hvězdiček je zde myslím zcela adekvátních.

» ostatní recenze alba Hancock, Herbie - Sextant
» popis a diskografie skupiny Hancock, Herbie


Alice Cooper - School's Out
2015-09-13

Alice Cooper / School's Out

2 stars

Než se půlrok s půlrokem po vydání alba Killer sešel, měl Alice Cooper venku (léta Páně 1972) další studiové album. Ne, že by se jednalo o něco nevídaného - spousta rockových kapel 60. a 70. let v počátcích svých kariér hrnula desku za deskou, často šlo i o velmi kvalitní a vyrovnané série. Ale bohužel právě v případě alba School's Out se daň za nadprodukci projevila v míře vrchovaté a po slušném Killeru přišel znatelný propad.

Začátek desky přitom vyšel velmi dobře - titulní School's Out je hit na první dobrou, s úderným riffem a silným refrénem. Kapela se přitom nebrání začleňovat do svých tvrdých skladeb i kontrastně znějící odlehčené pasáže - zde je dobře znát produkce talentovaného Boba Ezrina. To platí i o následující skladbě Looney Tune, ve které se dokonce ozvou i smyčcová a dechová křoví (u hardrockových kapel té doby věc zrovna ne úplně obvyklá). Basovým intrem se přihlásí třetí příspěvek, do něhož si kapela vypůjčila i několik úryvků melodií z muzikálu West Side Story - hravý rock Gutter Cats Vs. The Jets. Potud by to ještě šlo.

To, co následuje, mi ale připadá jako zlý sen. Jakési drum & bass s kočičím mňoukáním (asi to má být scénická hudba nebo tak něco) nazvané Street Fight, a potom jazzem a šansonem divně načichlá skladba Blue Turk. O kus lepší je klavírem vydatně podporovaný kus My Stars (škoda té přepálené šestiminutové stopáže) a s přimhouřením obou očí dejme tomu obstojí i jakž-takž rock Public Animal #9. Další věcí, která mě ale ani trochu nebaví, je akustický cajdák Alma Mater (Aliceho zpěv mi zde připománá hodně nepovedenou variaci na Johna Lennona). Instrumentální medley s dechovými nástroji a syntezátory Grande Finale už pak může těžko něco zachránit.

Asi se tu s velkou částí Cooperologů neshodnu, ale School's Out považuji za Aliceho nejslabší počin 1. poloviny 70. let a možná i dále (od Lace and Whiskey už ale jeho sólovou produkci znám jen útržkovitě, takže se neodvažuji soudit). Dvě hvězdičky tentokrát budou muset stačit, na víc tahle kolekce fakt nemá.

» ostatní recenze alba Alice Cooper - School's Out
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper


Denny, Sandy - Sandy
2015-09-06

Denny, Sandy / Sandy

5 stars

Britský elektrifikovaný folk 70. let rozhodně nepatří mezi žánry, které by i po letech oslovovaly masy fanoušků a užívaly si jejich nehynoucí přízně. Proč taky - třeba v porovnání s americkými psychedelickými legendami z konce předcházejícího desetiletí prostě chyběla britskému folku alespoň špetka rebelství a antisystémovosti, vše bylo "po anglicku" tak nějak upjatější a sešněrovanější. Ale i na tomto hudebním písečku lze stále hledat a nacházet klenoty, které s uplynulým časem neztrácí nic ze svého lesku a dávají tak vytrvalým hudebním "archeologům" tisící první důvod k radosti. Jedním z takových kousků je bezpochyby i druhé sólové album britské folk-rockové písničkářky Sandy Denny, zvané jednoduše Sandy.

Stylově stojí tato deska velkoryse rozkročena mezi folkem, vydatně inspirovaným staroanglickými melodiemi, a americkým country - oba žánry tu překvapivě dobře spolupracují a navzájem se "netlučou". Hlavní protagonistka si k nahrávání opět přizvala osvědčené spolupracovníky - kytaristu Richarda Thompsona a basáka Pata Donaldsona, bicí tentokrát obstaral studiový hráč Timi Donald. V různých skladbách si pak zahráli i další Dennyini kamarádi a bývalí kolegové - Trevor Lucas, Dave Swarbrick či John "Rabbit" Bundrick.

Z deseti skladeb na albu bych mohl za nejlepší označit pomalu kteroukoli - střednětempé kousky s výraznou melodickou linkou, osobitými akordovými podklady a občasným orchestrálním křovím jsou tu všechny výborné a Denny si za ně i po letech zaslouží absolutorium (nutno také dodat, že je deska až na jednu výjimku - cover Dylanovy Tomorrow Is a Long Time - zcela autorská), takže to proběhnu spíš telegraficky. Úvodní dvojice It'll Take a Long Time a Sweet Rosemary tvoří silný otvírák, první jmenovaná je ukázkovým příkladem žánrové syntézy folku a country, o které jsem psal výše, druhá už je plně ukotvena ve staroanglické melodické šabloně. Ve For Nobody to Hear se dočkáme ještě zlomku rock'n'rollových ozvěn (ty ale Sandy více akcentovala na paralelně vznikajícím albu Rock On jednorázového uskupení The Bunch), Quiet Joys Of Brotherhood pak nabízí křišťálově čistý Dennyin vokál, nerušený jakýmikoli dalšími nástroji, neb tu Sandy skoro celou skladbu pěje a-capella a vícehlasně.

Laskavá vyprávěnka Listen, Listen je na první poslech asi nejvýraznějším kouskem alba a logicky se tehdy dostala i na singl. Já mám ale radši následující uhrančivý klavírní kousek The Lady - podle mě možná vůbec nejlepší skladba, jakou Sandy kdy napsala. S Bushes and Briars se nám opět vrací countryové reminiscence, evokované hlavně klouzavými tóny slide kytary, výpravnou atmosféru zase přináší jedna z delších kompozic, bohatě proaranžovaná It Suits Me Well. Závěr desky pak obstará zasněný kousek The Music Weaver. Z bonusů se určitě sluší zmínit mrazivou válečnou fresku Here in Silence a francouzským textem opatřenou skladbu Listen, Listen (zde jako Ecoute, Ecoute).

Desku Sandy považuji za excelentní ukázku vyspělého folkového písničkářství, spojeného s nezaměnitelným vokálním projevem hlavní protagonistky. Pro mě možná nejlepší britská folk-rocková deska 70. let, což nelze ocenit jinak než plným počtem hvězdiček. Kdo má rád elektrifikovaný folk a jméno Sandy Denny mu nic neříká, může začít poznávat právě zde a myslím, že nebude zklamán.

» ostatní recenze alba Denny, Sandy - Sandy
» popis a diskografie skupiny Denny, Sandy


Deep Purple - Stormbringer
2015-08-31

Deep Purple / Stormbringer

4 stars

Jakoby skladba Black Sheep of the Family, kterou chtěl tehdy, před dávnými časy, nahrát na připravovanou desku Deep Purple kytarista Ritchie Blackmore, otiskla do vydaného alba něco ze sebe sama - ačkoli z nápadu nakonec sešlo a novinka zvaná Stormbringer prozkoumávala o dost odlišná hudební zákoutí, určitá část "rodiny" fanoušků Deep Purple ji považuje za "černou ovci" tohoto uskupení. Na jednu stranu se není čemu divit - až na pár výjimek je ten tam hard rock, kterým se kapela výtečně prezentovala v předchozí pětiletce, a kapela se najednou orientuje směrem k funku a soulu. Na stranu druhou - no a co?

Rockové nálady z desky rozhodně zcela nezmizely - důstojně je reprezentují například úvodní Stormbringer, rozmáchle podaný kousek s precizně vypilovanou kytarovou linkou a bohatýrsky vybuchujícím refrénem, či šlapavý Highball Shooter. No a i Lady Double Dealer s nádherným dvojhlasem v refrénu má v sobě hodně z naturelu té nezastavitelné mašiny, co pár let nazpět sahala po koruně rockových králů. S těmito zemitými nářezy pak ostře kontrastuje třeba pomalu se houpající Love Don't Mean a Thing. Jenže právě v takových skladbách zpěvák David Coverdale exceluje - zpěv beze spěchu a s důrazem, žádné chrlení textu a ječák, jaký by záviděla leckterá poplachová siréna. O tyhle rejstříky by naopak byl mohl desku obohacovat basák Glenn Hughes, kdyby i jemu tentokrát repertoár nediktoval držet se klidnějších poloh, jako třeba v příjemné ukolébavce Holy Man. Ano, je to pomalé a méně energické, místo parního válce přijel dětský kočárek, ale mě to baví i takhle.

Dost se mi líbí třeba i Blackmorovo kytarové sólo v Hold On (zajímalo by mě, jak to bylo s tou legendou o palci, přece jen zas takový čajíček tam Ritchie nehrál) nebo vemlouvavý refrén u You Can't Do It Right. Konec alba pak patří baladám - The Gypsy se mi jeví taková "párplovštější", s melodickým stavebním riffem, Soldier of Fortune mi naopak (i přes krásnou melodii) na tuhle soul/funky desku moc nesedí. Ale mám tu písničku rád, ne že ne.

Suma sumárum musím přitakat hlučícímu davu - kromě nešťastného Who Do We Think We Are osobně též považuji všechna alba Deep Purple ze 70. let za silnější než Stormbringer. Nutno ale dodat, že ten propad mezi zmíněnou dvojicí a legendárním "zbytkem" nepovažuji za tak dramatický a Stormbringer to u mě s troškou dobré vůle dotáhne na čtyři hvězdičky. Pořád jej nevidím jako "jedno album z mnoha", ale jako svébytnou a originální výpověď o cestě, kterou Purple za necelý rok urazili.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Stormbringer
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Alice Cooper - Killer
2015-08-30

Alice Cooper / Killer

3 stars

Spousta lidí, spousta chutí. Někdo nedá dopustit na "svůj" jediný milovaný žánr, jiný zase po posluchačské stránce funguje jako "všežravec" a rád střídá v přehrávači různé styly. Druhý přístup má podle mě jednu velkou výhodu - když si poslední dobou od různé té progrese a fúzování (kterýmižto se pomalu proposlouchávat a objevovat v každém poslechu něco nového mě baví čím dál víc) chci odpočinout, můžu se vrátit k něčemu snáze stravitelnému, ale pro mě skoro stejně zábavnému - třeba ke starému dobrému hard rocku, konkrétněji dnes půjde o jistou Cooperovic čarodějnici.

Zrovna tvorbu Alice Coopera jsem už nějaký ten rok hodně zanedbával, ale u jeho tvorby ze 70. let si stále pamatuji, na co se na které desce nejvíce těšit. V případě alba Killer, ve kterémžto dnes mé ucho nalezlo zalíbení, je to jednoznačně suita Halo of Flies - více než osmiminutová skoroinstrumentálka (Aliceho zpěv se ozve vlastně jen v prostřední části) s parádním hardrockovým drivem a přehršlí použitých hudebních motivů. Další bezva nářez pak nabízí deska na samém svém konci, když se Alice vytasí se záhrobní melodikou skladby Dead Babies a následně přihodí nášup rockových riffů, zvaný (eponymně) Killer. Tento trojlístek bych určitě zvažoval zařadit na jakoukoli Cooperovu best-of, protože ho prostě žeru.

Deska Killer ale nesestává jenom z těchto tří pecek, takže co tu máme dál? Ve zkratce - ač to už bohužel není taková hitparáda, zůstává na mé straně spokojenost. Under My Wheels je takový lehce přibroušený rock'n'roll, Be My Lover zase rovná se průnik Aliceho zpěvného vyprávění, otesávaného sekanými kytarovými kily, a vcelku srandovních doprovodných vokálů v refrénu. Desperado se potácí někde na půli cesty mezi melancholickou kytarovou vybrnávačkou se smyčcovými aranžemi a tvrdou rockovou peckou. Fajně kvílející kytary a jedovatý zpěv dávají dohromady nejkratší skladbu na desce, ani ne dvouapůlminutovou You Drive Me Nervous, halekačkovým názvem opatřená Yeah, Yeah, Yeah zase nabídne prostor pro baskytaru a foukací harmoniku.

Jak tedy na mě tedy vlastně album Killer od Alice Coopera působí? Zábavný rock s několika výraznými momenty, zbytek lepší průměr. Mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami to ta méně výrazná pětice skladeb táhne spíš dolů, takže zůstaneme na lichém počtu. To nejlepší z hard rocku přelomu 60. a 70. let je, málo platné, nutno hledat na opačné straně Atlantiku, Alice Cooper zůstal na Killerovi jen "dobrý".

» ostatní recenze alba Alice Cooper - Killer
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper


AC/DC - Powerage
2015-07-30

AC/DC / Powerage

4 stars

Kdykoli poslední dobou točím v přehrávači některé z alb australských rockerů AC/DC, říkám si - co je na téhle kapele tak výjimečného? Vždyť vlastně hrají nekomplikovanou, člověk by řekl až primitivní hudbu, a přece (vždycky doufám, že ne právě proto) to k nim spoustu kovaných rockerů táhne. Naštěstí už si dovedu odpovědět, a je to vlastně prosté. Za prvé: "It's only rock'n'roll." Uskupení okolo bratří Youngů se vzdalo možnosti dělat "umění" (skladatelské a hráčské schopnosti by na to určitě měli), aby mohlo hrát to, co je baví. Za druhé: AC/DC cítí blues. Ač je to více patrné v jejich tvorbě ze 70. let, bluesový naturel (většinou zakopaný hluboko pod vrstvou špinavého elektrického rock'n'rollu) tam pořád někde dřímá, občas se ze spánku převalí a výrazněji do nějaké skladby tu a tam otiskne. Tato pravidla, ze kterých AC/DC během své více než čtyřicetileté kariéry nikdy neslevili, jsou jasně patrná i na jejich páté studiové desce Powerage z roku 1978.

Přímočaré rockové riffy, nekomplikovaná rytmika, ale na druhou stranu dosti chytlavé melodie a expresivní hlasový projev zpěváka Bona Scotta se táhnou celou deskou a přesvědčivě popírají pomluvu, že AC/DC hrají čtyřicet let pořád jednu a tu samou ošklivou písničku. Pokud jsou si kytarové základní kameny jednotlivých skladeb něčím podobné, tak pouze svou jednoduchostí - bratrům Youngovým stačí jen pár tónů, aby na nich vystavěli životaschopný podklad. Ať už jde o šlapavé fláky jako Gimme a Bullet, Rock'n'roll Damnation či Sin City, rock'n'rollové petelice (Riff Raff, Up To My Neck In You), potemnělé riffové řezničiny (What´s Next to the Moon) či odlehčenou rockovou jednohubku (Gone Shootin'), pořád je tam to signifikantní umění "zahrát málo, vyjádřit mnoho" cítit na míle daleko. Na závěr jsem si nechal dva mé nejvíce oblíbené kousky - v Kicked in the Teeth Angus vydatně větrá sólovou kytaru a přidává místy až jižanský feeling, u Down Payment Blues mě zase oslovují výživné basové linky nového člena kapely Cliffa Williamse.

Powerage je výživný kousek rockové muziky, jakých v 2. polovině 70. let nevzniklo zas tak mnoho. Čtyři hvězdičky můžu udělit bez mrknutí oka.

» ostatní recenze alba AC/DC - Powerage
» popis a diskografie skupiny AC/DC


Denny, Sandy - The North Star Grassman and The Ravens
2015-07-18

Denny, Sandy / The North Star Grassman and The Ravens

4 stars

Hodně rockerů zná její hlas, méně jich už k němu dokáže přiřadit to správné jméno. Tajemně okouzlující duet s Robertem Plantem ve skladbě The Battle of Evermore ze zeppelinovské Čtyřky je ale jen jedním z mnoha magických záblesků, které za svou krátkou, ale o to intenzivnější kariéru zanechala otištěné na nahrávacích páscích. Sandy Denny, výrazná postava britského elektrického folku přelomu 60. a 70. let, výborná skladatelka a interpretka, "malá paní s velkým hlasem".

V době nahrávání The Battle of Evermore už za sebou Denny měla angažmá u Fairport Convention a turné na podporu debutového alba své nové kapely Fotheringay. Několik měsíců poté byli ale Fotheringay minulostí a Sandy začala pracovat na svém sólovém debutu, nazvaném The North Star Grassman and The Ravens. Ze své bývalé kapely si přizvala rytmickou sekci Pat Donaldson - Gerry Conway, kytarové party z větší části obstaral její bývalý spoluhráč z Fairport Convention Richard Thompson (jen v několika skladbách se objevili kolegové z Fotheringay Trevor Lucas a Jerry Donahue) a na klavír zde zahrál Ian Whiteman.

Osobitý skladatelský rukopis Sandy Denny je pěkně čitelný už v úvodní skladbě Late November. Tato posmutnělá elegie (námětem textu skladby je tragická smrt bubeníka Fairport Convention Martina Lambla při autonehodě), v níž autorčin zpěv a klavírní doprovod dobarvují zvukové ornamenty nástrojů všech tří zúčastněných kytaristů, pochází ještě z "fotheringayovského" období.
Další kompozici, tradicionál Blackwaterside, ozvláštňuje kromě Dennyina nádherného zpěvu i akordeon v rukou Richarda Thompsona, díky němuž získala skladba jakési "iroskotské" zabarvení. Romantickému kousku The Sea Captain dominuje akustická kytara a zajímavé vícehlasy, které zde nazpívala sama autorka. Oživení po klidném začátku desky přináší rock'n'rollově odpíchnutá dylanovka Down In The Flood, kde si s Denny střihl pěvěcký duet pro změnu kytarista Thompson - a má to místy až airplanovskou šťávu. A v určité pompéznosti a rozmáchlosti bychom styčné plochy s tehdejšími Jeffersony mohli najít i v epické skladbě John The Gun, v níž vynikají především housle Barryho Dransfielda - další styčný bod s kalifornskými psychedelickými věrozvěsty.

Druhou polovinu desky zahajuje slabší skladba Next Time Around, ve které mi nesedí hlavně ty smyčcové doprovody - dovedu si tuhle písničku představit zahranou mnohem působivěji, třeba jen s klavírem a kytarou. V The Optimist se dočkáme až countryových meziher, kterým ale nechybí rocková dravost, což je rozhodně fajn. Přichází můj oblíbený kousek desky - našlápnutý cover Let's Jump The Broomstick, který už dříve proslavila třeba "Mrs Dynamite" Brenda Lee. Sekaná kytarová kila, hravé piano, hutný basový spodek a Sandy Denny s hlasem jako zvon, tuhle kombinaci můžu. Do Wretched Wilbur už orchestrální křoví pasuje víc, i když za zvonivou akustickou kytarou působí zvláštně. Titulní skladba The North Star Grassman and The Ravens je z celého alba možná vůbec nejlepší věcí - skloubení netuctové, ale snadno zapamatovatelné melodie, Dennyina tu konejšivého, tu vypjatého vokálu a nástrojových aranží se povedlo na jedničku. V závěrečné Crazy Lady Blues pak vynikne hlavně vydatně sólující havajská kytara hostujícího Buddyho Emmonse. Z bonusů na verzi z roku 2005 stojí za zmínku ještě šlapající rock'n'rolly Walking The Floor Over You a Losing Game - je ale podle mě dobře, že se Denny na desce rozhodla ukázat hlavně svou písničkářskou tvář, čímž lépe vynikly její autorské a pěvecké kvality.

Desku The North Star Grassman and The Ravens vnímám jako velmi zdařilý sólový debut. Sandy Denny potvrdila svou pověst talentované hudebnice a spolu se svými doprovazeči se jí povedlo vytvořit posluchačsky přístupnou, ale přitom nápaditou a emotivní nahrávku, která ve srovnání s tehdejšími deskami zavedených kapel v rámci žánru (Fairport Convention, Steeleye Span, Pentangle atd.) dodnes bez problémů obstojí. Čtyři hvězdičky zde budou naprosto zasloužené.

» ostatní recenze alba Denny, Sandy - The North Star Grassman and The Ravens
» popis a diskografie skupiny Denny, Sandy


Procol Harum - Procol Harum
2015-07-06

Procol Harum / Procol Harum

4 stars

"Rytíři urozeného rocku." Asi téměř každý, kdo se kdy ometal okolo žánrového rozpětí rockové hudby 70. let, by neměl problém k tomuto známému terminu technicu publicisty Jaromíra Tůmy přiřadit americké kapely jako Journey, Foreigner, Boston, případně i další. Mně ale toto označení svým významem evokuje ještě i jinou rockovou kapitolu, téměř o dekádu starší. Mám na mysli britské kapely, které se ve 2. polovině 60. let pokoušely vydolovat z psychedelie nějaké "vyšší umění", a spolupřipravovaly tak cestu pro nástup ryzího progresivního rocku - triumvirát Moody Blues, Procol Harum a The Nice. Výborným studijním materiálem při hledání pramenů, které napájely proud v 70. letech silné progresivní řeky, se tak může stát například debutové album druhé skupiny ze zmíněného tria - Procol Harum.

Souhra piana Garyho Brookera, mimo jiné také hlavního zpěváka kapely, s varhanami Matthewa Fishera se pro zvuk skupiny jeví jako klíčová už od prvních tónů úvodní skladby Conquistador. Intenzivní nástup, který s touto skladbou přichází, je ale zklidněn v následující pohodovce She Wandered Through the Garden Fence, kde se v klávesové mezihře ještě vydatně ozývá šedesátková melodika. Houpavá bluesovka Something Following Me mě zaujala netradičním textem neviditelného člena kapely, básníka Keitha Reida. Právě v úrovni kvality textů bude po většinu kariéry Procol Harum jejich velká síla. Že kapele není cizí ani smysl pro humor, se ukáže v další skladbě, barové taškařici Mabel (zde textu opravdu doporučuji věnovat pozornost). První polovinu desky pak zakončí delší kompozice Cerdes (Outside the Gates Of), v níž se poprvé výrazněji předvede i nakouřená kytara dalšího důležitého člena kapely, vynikajícího Robina Trowera.

Jde se dál. Výraznou melodii dostal k interpretaci ve skladbě A Christmas Camel Gary Brooker a popasoval se s ní výborně. Dalším kouskem do skládačky kratších, zato rychlých skladbiček na desce je šlapající hammondovská exhibice Kaleidoscope, za kterou následuje další pohodovka Salad Days (Are Here Again). Pokud bych chtěl zmínit i slabší moment desky, šlo by o nepříliš vkusnou a mezi zbytek skladeb nezapadající halekačku Good Captain Clack. Rozpačité dojmy z ní naštěstí snadno přebije instrumentální očistná kúra Repent Walpurgis - pro mě asi nejsilnější skladba desky (hlavně kvůli vynikajícím Trowerovým sólům). Z bonusů (na verzi z roku 2004) pak stojí za zmínku ještě hutná bluesovka Seem To Have The Blues All The Time a hitový ploužák Homburg.

Tak jako mají Moody Blues své Nights in White Satin, existuje i v případě kapely Procol Harum skladba, kterou lze bez nadsázky považovat za esenci jejich tvorby ve zmiňovaném období. Singl A Whiter Shade of Pale považuji za distingovanou britskou odpověď na americké psychedelické sny "Léta lásky" a za jednu z prvních vlaštovek nadcházejících artrockových žní. Debutové album Procol Harum sice ještě zůstalo stylově ukotvené převážně na prověřené psychedelické platformě, i tak na něm ale kapela ukázala svou snahu tvořit neotřelé a zajímavé kompozice. Čtyři hvězdičky tu budou naprosto adekvátní.

» ostatní recenze alba Procol Harum - Procol Harum
» popis a diskografie skupiny Procol Harum


Judas Priest - Sad Wings of Destiny
2015-06-14

Judas Priest / Sad Wings of Destiny

3 stars

O kapele Judas Priest jsem se (v duchu svých tehdejších kusých znalostí jejich rané hudby) dlouhá léta domníval, že od začátku jejich hudební kariéry šlo o metalové věrozvěsty, kteří předznamenali nástup NWOBHM o několik dlouhých let. Jak jsem se ale v historii rockové hudby začal postupně více orientovat a o kapele načetl i něco málo literatury, došlo mi, že to s tím jejich metalovým vizionářstvím nebude nejspíš tak jednoduché. A ačkoli mi rovnítko mezi jednou z vývojových etap Judas Priest a hard rockem dodnes připadá zvláštní, nemožno jej z její historie odpárat.

Druhá studiovka Sad Wings of Destiny představuje kapelu s o něco jasnější hudební vizí než na debutu, kde byl ještě výrazně znát otisk zakladatele a bývalého člena kapely, zpěváka Ala Atkinse. Nadále zde sice probíhá jistá forma koketerie s progresivním rockem, který Judas Priest definitivně opustili až na dalších deskách, nicméně zvukový směr, který se během 2. poloviny 70. let ukázal pro kapelu jako ten správný a kromě postupného vytvrzování doznal jen dílčích korekcí, je tu již v zárodcích k nalezení. Toto tvrdší směřování, protkávající celou desku, zastupují například skladby Tyrant (můj favorit na albu), Deceiver, The Ripper či rocková pasáž rozsáhlejšího celku Victim of Changes. Taktéž rockovou část, ukotvenou ale spíše ještě ve stylové platformě kapelních vzorů Black Sabbath či Budgie zase reprezentují kousky jako Genocide či Island of Domination.

Za nevývojovou linii v tvorbě kapely naopak považuji pomalejší baladické kousky jako Dreamer Deceiver, Prelude či Epitaph - nejde sice o špatné skladby (v prvních dvou jmenovaných vnímám podobné pnutí jako v akustických kouscích raných Black Sabbath), ale v kontrastu s tvrdými riffovými vypalovačkami, které vždy vzápětí následují, se těžko mohou prosadit (navíc Halford, pokoušející se o procítěné kvílení v Dreamer Deceiver, mi doslova trhá uši) - klavír zkrátka do mobiliáře kapely nezapadl, co naplat.

Sad Wings of Destiny vyšlo kapele na jaře roku 1976 - tedy v době pro hard rock nepříliš příznivé. Navzdory mohutně nastupující vlně punku však na britské scéně zůstávalo několik dalších kapel, které hardrockovou zástavu nenechaly padnout. Nové nahrávky tehdy vyšly například Nazareth, UFO, Wishbone Ash či Thin Lizzy, Londýnem se také prohnala rocková smršť zvaná AC/DC a nesmíme zapomenout ani na druhou studiovku Rainbow (kteřížto by možná jako jediní z výše jmenovaných kapel nálepku "metalová" už tehdy snesli). Při srovnání s tehdejší tvorbou těchto kapel působí Judas Priest model 1976 pořád trošku jako "chudí příbuzní", kteří si své nové boty ještě potřebovali pořádně prošlápnout. Bude to za slušné tři hvězdičky - Sad Wings of Destiny na mě působí tím dojmem, že kapela v tu dobu zkrátka ještě nevěděla, jestli chce být kočka nebo pes (rozuměj progresivní nebo tvrdá) a na skloubení obojího neměla zatím "vitamíny".

» ostatní recenze alba Judas Priest - Sad Wings of Destiny
» popis a diskografie skupiny Judas Priest


AC/DC - The Razors Edge
2015-05-17

AC/DC / The Razors Edge

3 stars

Skupinu AC/DC jsem objevil už na střední škole, byl to tehdy myslím nějaký napálený výběr, který mě seznámil s největšími hity této kapely. S pronikáním do tajů internetových zákoutí a datových úložišť jsem si postupně zkompletoval jejich diskografii v elektronické podobě a jeden čas jsem se jí rád proposlouchával při běhání - hudba AC/DC na mě působí velmi motivačně.

Stejně jako mnozí další fanoušci kapely, ani já se neubráním srovnání "scottovského" a "johnsonovského" období - ve tvorbě kapely ze 70. let, kde je ještě v tom špinavém elektrickém rachotu silněji cítit blues, jsem jako doma, jakmile ale AC/DC v 80. letech svůj zvuk zmetalizovali, začal jsem si v jejich diskografii hodně vybírat. Albem The Razors Edge jsem si před nedávnem doplnil svou (zatím skromnou) sbírku CD téhle kapely, neboť jej považuji za jejich (zatím) poslední výraznější desku.

The Razors Edge je hodně hitově orientovaná deska - hned úvodní Thunderstruck s "trademarkovým" Angusovým riffem pravděpodobně bude znát ledasjaký hudební posluchač, i mainstreamověji orientovaný. AC/DC měli práci s dvojicí kytar vždycky perfektně zmáknutou, absence kterékoli z nich by pravděpodobně skladbu položila. Další vynikající věc, hymnickou refrénovku Moneytalks, zdobí jednoduché, ale účelné akordové podklady, temnější titulní skladbu The Razors Edge zase protkává Angusovo hypnotické kytarové vyšívání. Velmi melodickým příspěvkem je skladba Are You Ready, ve Shot Of Love si zase užívám ty kytarové přiznávky ve slokách.

Tak to by byly ty vyložené blockbustery - ale ani další materiál na desce není špatný. Fire Your Guns uhání jako splašený rychlík a trošku evokuje klasické AC/DC alá Let There Be Rock, Mistress For Christmas by dokonce se sedmdesátkovým nazvučením a aranžemi mohla být bluesovka jako řemen. Rock Your Heart Out je také slušný rockový kolotoč s dravostí na rozdávání, naproti tomu Got You By The Balls už sklouzává do takového toho střednětempého rocku, kterým mě tvorba AC/DC z posledních 20 let spíše nudí. Let's Make It je i přes nadějný začátek a zpěvný refrén to stejné v bledě modrém a příliš mě nebaví ani poslední dvě skladby Goodbye and Good Riddance To Bad Luck a If You Dare.

Začátkem 90. let se po slabší předchozí pětiletce podařilo nahrát silnější alba mnoha různým rockovým skupinám, namátkou jmenujme třeba Queen, KISS či Judas Priest. Myslím, že AC/DC k nim můžeme albem The Razors Edge také zařadit, i když se na desce (respektive hlavně při jejím konci) nachází několik výrazněji slabších momentů. Rozhoduji se mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, nicméně tentokrát budu asi přísný a zůstanu na silných třech. To nejlepší mají už AC/DC od roku 1980 zkrátka za sebou.

» ostatní recenze alba AC/DC - The Razors Edge
» popis a diskografie skupiny AC/DC


Jefferson Airplane - Baron Von Tollbooth and the Chrome Nun [Paul Kantner, Grace Slick & David Freiberg]
2015-04-25

Jefferson Airplane / Baron Von Tollbooth and the Chrome Nun [Paul Kantner, Grace Slick & David Freiberg]

3 stars

Když Jefferson Airplane zakončili koncem září 1972 v sanfranciském Winterland Ballroom své letní turné na podporu studiového alba Long John Silver, na první pohled nic nenasvědčovalo tomu, že by se na dalších 25 let jednalo o poslední možnost vidět kapelu pohromadě. Ve skutečnosti už ale Airplane drželi pohromadě jen setrvačností a klíčoví členové kapely, rozdělení do dvojic Slick/Kantner a Kaukonen/Casady, už si žili vlastními životy. Druzí jmenovaní se začali naplno věnovat svému bluesovému projektu Hot Tuna, Slick s Kantnerem zase rozjeli kapelu Jefferson Starship. Ještě předtím ale koncem roku 1972 spolu s Davidem Freibergem (ex-Quicksilver Messenger Service), který s Airplane spolupracoval na výše zmíněném koncertním turné, nahráli album Baron Von Tollbooth and the Chrome Nun.

Jádro studiové sestavy tvořili vedle výše zmíněného tria ještě baskytarista Chris Ethridge z The Flying Burrito Brothers a airplanovský bubeník John Barbata. Na desce se ale měrou větší či menší podílelo i množství hostů - tím nejzářivějším jménem byl bezpochyby Jerry Garcia, který do většiny skladeb přispěl party steel kytary, spolu s ním se nahrávání zúčastnil také jeho kolega z Grateful Dead, bubeník a perkusionista Mickey Hart. Dále se zde objevil budoucí sólový kytarista Jefferson Starship Craig Chaquico, další bývalý airplanovec, Papa John Creach, přispěl svými houslemi, a v několika skladbách zahostovali ještě také Casady s Kaukonenem.

Hudba na tomto albu je (vcelku přirozeně) jakýmsi spojovníkem mezi psychedelickým rockem Jefferson Airplane a k AOR směřujícím Jefferson Starship. Celou délkou desky nás provází sametový hlas Grace Slick, který jejíž typické frázování navozuje psychedelickou atmosféru asi nejvíce. Třeba taková Fat (kde doprovodné vokály obstarávají další hosté, dívčí R&B trio The Pointer Sisters) nebo hypnotická Your Mind Has Left Your Body (s Kaukonenem a Casadym) jsou výborné skladby, evokující airplanovské časy v míře vrchovaté. Mými osobními favority alba jsou ale našlápnutá rocková věc Flowers of the Night a vzletná klavírní balada Harp Tree Lament. Klavír s mellotronem Davida Freiberga se krásně doplňují v expresivním vokálním představení Grace Slick Across the Board, sugestivně oduševnělou atmosférou zase potěší další airplanovská reminiscence White Boy. Ve skladbě Walkin' zní kapela hodně countryově, napomáhá tomu i banjo hostujícího všeuměla Garcii, naopak Fishman v sobě skrývá úderný klavírní rock s přesvědčivou Grace za mikrofonem. Závěrečná Sketches of China (opět s s nádherným mellotronovým doprovodem) už je na půli cesty spíše k sofistikovanému sedmdesátkovému písničkářství, ještě dál jde kapela v titulní Ballad of the Chrome Nun - to už jsou zvukově víceméně Jefferson Starship.

Baron Von Tollbooth and the Chrome Nun už není produktem Jefferson Airplane, proto může být případné srovnávání s jejich řadovými deskami vnímáno jako trošku scestné - nicméně si jím přesto vypomůžu. Recenzované album vnímám jako zdařilejší než poslední airplanovský počin Long John Silver, nicméně nejde o žádný milník v historii okruhu okolo této kapely. Tři hvězdičky budou tentokrát muset stačit - fajn hudba, ale nic zásadního.

» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - Baron Von Tollbooth and the Chrome Nun [Paul Kantner, Grace Slick & David Freiberg]
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane


Clapton, Eric - There's One in Every Crowd
2015-04-20

Clapton, Eric / There's One in Every Crowd

3 stars

Slavné trio kytaristů, které prošlo během kapelou Yardbirds - tedy Eric Clapton, Jeff Beck a Jimmy Page - již mnoho let chovám v posvátné úctě. V 2. polovině 60. let se rozhodně jednalo o jedny z nejzářivějších kytarových hvězd na Britských ostrovech, nicméně udržet si zároveň jak popularitu, tak vysokou úroveň studiové produkce nebylo jednoduché. Osobně mám pocit, že ze tří jmenovaných osobností nejdříve "zvlhl prach" Claptonovi. Samozřejmě se na tomto ústupu z vydobytých pozic podílely i psychické problémy a démon alkohol, nicméně hlavní problém vidím v Claptonově částečném odklonu od blues směrem do středního proudu populární hudby.

Album There's One in Every Crowd, třetí Claptonova sólová deska, vznikalo na přelomu let 1974 a 1975 na Jamaice. Místo nahrávání se nejspíše promítlo i do hudebního směřování Erica a jeho kapely, neboť některé skladby byly nahrány ve stylu reggae.

První skladba We've Been Told (Jesus Coming Soon) začíná velmi nadějně - akustický výbrnk, jemné tóny slide kytary. Ale jakmile spustí Clapton spolu s doprovodnými vokalistkami hlasový kolovrátek, jen občas přerušený kytarovou mezihrou, začne být něco špatně. Blues je pryč, zbyla jenom rozjásaná popová produkce. Ale bude hůř. Následující reggae trojlístek Swing Low, Sweet Chariot, Little Rachel a Donť Blame Me byl zřejmě zařazen za jediným účelem - přivodit příznivcům bluesového a rockového Claptona infarkt. To blues z ospalého zakouřeného baru The Sky Is Crying zní po takovéto "náloži" jako rajská hudba. Následné Singin' the Blues má sice s blues společných asi jenom těch pět písmenek v názvu, nicméně pokud člověk přežije ty vtíravé doprovodné vokály, zbytek skladby už taky nějak stráví.

Kousek za polovinou desky ale přichází nečekaný zlom. První vlaštovkou je nádherná bluesová ukolébavka Better Make It Through Today - prim zde hrají hammondky a Claptonova nečekaně tvůrčí kytara. Pretty Blue Eyes zase zaujmou kombinací osobité melodické linky a krásného vzdušného refrénu. Nastavenou laťku do konce alba neshodí už ani neúnavně sólující kytary v High, ani Claptonovo poklidné vyprávění Opposites. Nutno také dodat, že všechny čtyři v tomto odstavci zmíněné skladby jsou Ericovými autorskými kompozicemi.

There's One in Every Crowd nabízí dvě strany Erica Claptona: Claptona hitmakera jdoucího s dobou, módního, ale k uzoufání nudného vs. Claptona písničkáře, tvořícího hudbu, pramenící z hlubin jeho bluesové duše. Nemusím (ale stejně to udělám) snad ani dodávat, že ten druhý je mi o 100% sympatičtější. Na tři hvězdičky to ještě bude, i přes ten tragický začátek.

» ostatní recenze alba Clapton, Eric - There's One in Every Crowd
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric


Fleetwood Mac - Kiln House
2015-04-18

Fleetwood Mac / Kiln House

4 stars

Po odchodu do té doby klíčové osobnosti Petera Greena z Fleetwod Mac se před zbytkem ansánblu otevřely široké obzory možného dalšího hudebního směřování. Sehraný kvartet (nejnovější příchozí, kytarista Danny Kirwan, působil v té době v kapele již více než rok a půl) nutně nepotřeboval žádné personální doplnění a krátce po rozchodu s psychicky pošramoceným vedoucím se pustil do nahrávání čtvrtého studiového alba, nazvaného Kiln House.

Zatímco předchozí desku táhli hlavně Green s Kirwanem, na Kiln House se autorsky opět výrazněji projevil i druhý ze zbylých kytaristů, Jeremy Spencer. Jeho zálibu v americkém country a 50´s rock'n'rollu vyvažoval bluesověji orientovaný Kirwan, jehož skladbami zde ale občas problýsklo i nějaké to rockové ostří. Nahrávání Kiln House se coby vokalistka účastnila i Christine McVie (za svobodna Perfect), tehdy čerstvě provdaná za baskytaristu Fleetwood Mac Johna McVie.

Autorské příspěvky Jeremyho Spencera se, jak už bylo řečeno, na Kiln House pohybují v rozpětí od elvisovských reminiscencí (Blood on the Floor) přes countryové rock'n'rolly (This is the Rock) až ke zpěvným vícehlasým skladbám, ovlivněným pravděpodobně kalifornským hudebním okruhem 2. poloviny 60. let (One Together). Podobnou orientaci vykazují i dvě z převzatých věcí na albu, umravněně psychedelická Mision Bell a lehce přepracovaná skladba Buddy Hollyho Peggy Sue Got Married (zde pod názvem Buddy's Song). To třetí neautorská věc alba, rock'n'roll Hi Ho Silver, už nabere o něco svižnější tempo a kytary tu zní daleko ostřeji, než v předchozích příspěvcích.

Danny Kirwan je na Kiln House podepsán pod čtyřmi skladbami - a všechny stojí za to. Výborně gradovanou bluesrockovou pecku Station Man mají na svědomí coby spoluautoři i Spencer a McVie, svižné boogie Tell Me All the Things You Do a hloubavou instrumentálku Earl Gray už ale Kirwan spíchnul sám. A to jsem se ještě nezmínil o nejlepší skladbě alba, svěží rockeřině Jewel Eyed Judy - komu se líbí fleetwoodovské Green Manalishi, tady bude blahem bez sebe.

V otázce hodnocení jsem poněkud rozpolcen - Kirwanův materiál by byl na čtyři hvězdičky s přehledem, Spencerův by nejspíš zůstal o patro níž. Jsme tedy na třech a půl, které s přímhouřením obou očí zaokrouhlím nahoru. Kiln House sice dle mého mezi těmi úplně nejlepšími deskami roku 1970 neobstojí, nicméně pořád jde o s přehledem zahraný bluesrock, který mě baví poslouchat.

» ostatní recenze alba Fleetwood Mac - Kiln House
» popis a diskografie skupiny Fleetwood Mac


Black Sabbath - Sabotage
2015-04-15

Black Sabbath / Sabotage

5 stars

"Black Sabbath podruhé na vrcholu." Takovýto titulek by teoreticky mohl uvozovat recenzi kteréhokoli studiového alba této kapely z let 1971-1975, neboť desky vydávané pod sabbatovskou hlavičkou tehdy sluly vzácnou vyrovnaností a výběr té nejlepší z nich by asi u fanoušků byl dosti různorodý. Pro mě je číslem dvě v diskografii Black Sabbath deska Sabotage právě z roku 1975, která tuto vyrovnanou řadu uzavírá - tvorba z druhé poloviny 70. let se mi už pak zdá o několik tříd slabší.

Na této a předchozí desce kapela hudebně vyzrála do formy, ve které dokázala svůj, na excelentních riffech postavený hard rock pustit do světa v podobě delších a propracovanějších skladeb. Ale pokud se na Sabbath Bloody Sabbath vyskytovaly i nějaké slabší momenty, zde se naopak vše povedlo na jedničku. Hudební podklad má v kteroukoli chvíli sílu, nevnímám tu žádnou "vatu", a Ozzy se s pěveckými party popasoval také velmi dobře.

Už úvodní Hole in the Sky je slušná vypalovačka s několika Iommiho pečlivě vypilovanými riffy a zdublovaným kytarovým sólem. Standardně povedená sabbatovka, tady je ale jen úvodem k něčemu mnohem mocnějšímu. Druhou část úvodní sekvence tvoří Iommiho akustická mezihra Don´t Start (Too Late) s vrstvenými kytarovými party a zajímavou melodikou. Pak už ale přichází to hlavní - neskutečně silné trio tvrdých rockových pumelic. Symptom of the Universe s kousavým podkladovým riffem a k tomu kontrastním akustickým outrem, nejprve ponurá a potom dalším excelentním riffem nakopnutá Megalomania, a nakonec ještě po sabbatovsku "rozjásaná" The Thrill Of It All. V posledních dvou jmenovaných skladbách hrají důležitou roli také klávesové nástroje, díky nimž je zvuk desky zase o něco šťavnatější. Supertzar je takový experiment s rockově podbarveným chorálem, který místy balancuje na hraně kýče, ale poslouchat se to pořád dá. Vlaštovkou, uvozující komerčnější směřování kapely v následujících letech, je skladba s hitovými ambicemi Am I Going Insane (Radio) - i když, být třeba celé Technical Ecstasy složené z takto kvalitních skladeb, bylo by hej. No a na závěr přichází psychárna The Writ s hypnotickým baskytarovým intrem a daší várkou Tommyho životních riffů.

Sabotage představuje poslední mocné vzepětí originální sestavy Black Sabbath, což nemůžu ocenit jinak než plným počtem hvězdiček. Podle mě jde o jednu z posledních zásadních hard rockových desek 70. let a pro kohokoli, kdo by se s hudbou Black Sabbath chtěl teprve seznámit, ideální startovní čáru.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabotage
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Hollies, The - Butterfly
2015-03-03

Hollies, The / Butterfly

4 stars

ředstavte si stroj času, do něhož nastoupili The Beatles někdy začátkem roku 1964, a který je přenesl o tři roky napřed v čase. Jak by asi dravá písničkářská tvorba z jejich prvních desek zněla při ovlivnění psychedelickým oparem roku 1967? Jistě, tato otázka z jistého úhlu pohledu postrádá logiku - právě Beatles totiž svou tvorbou na přelomu let 1965/1966 psychedelii pomohli definovat. Pokud ale přijmeme hru a budeme se tázat na nezodpověditelné, můžeme jednu z možných odpovědí hledat v tvorbě jejich manchesterských beatových souputníků The Hollies, konkrétněji například na albu Butterfly z podzimu 1967.

Zatímco Beatles se už roku 1967 plně ponořili do studiových hrátek a začali experimentovat s komplexnějšími hudebními celky, Hollies psychedelické prvky do své tvorby zapracovávali spíše na úrovni jednotlivých skladeb. Skladeb, jimž stále většinově vévodil čistý zvuk dvojice akustických kytar a které zdobily výtečně sezpívané vícehlasy trojice Clarke-Nash-Hicks. Velkým zastáncem progrese a příklonu k "náročnější" tvorbě byl u Hollies kytarista a zpěvák Graham Nash, který ale právě kvůli těmto názorovým odlišnostem kapelu na podzim roku 1968 opustil a ve slunné Kalifornii spojil síly s podobně smýšlejícími hudebníky Davidem Crosbym a Stephenem Stilltsem v rámci projektu Crosby, Stills & Nash (CSN).

Zatím se ale s deskou Butterfly nacházíme stále v roce 1967. Dvanáct obsažených skladeb překypuje překvapivými melodickými nápady a místy také obratným balancováním na hraně mezi progresí a kýčem. V dobré polovině nahraného materiálu jistí kapele záda les smyčců či dechů, dočkáme se ale i užití dalších zajímavých nástrojů jako sitár (Maker) nebo harfa (Pegasus). Za nejlepší skladby považuji zpěvné kytarovky Away Away Away a Step Inside, ale i "vypravěčské" kusy jako Would You Believe či Postcard se mi zdají velmi nápadité. Zasněnější atmosféru pak nabízí třeba titulní Butterfly či závěrečným zvukovým experimentováním "postižená" vybrnkávačka Elevated Observation. Za slabší kousky skládačky považuji skladby Wishyouawish a Charlie and Fred - ale jen v kontextu velmi kvalitního materiálu na zbytku desky, rozhodně nejde o žádné kýčovité úlitby čemukoliv.

Sólový zpěv si na Butterfly poměrně rovnoměrně rozdělili Allan Clarke a Graham Nash, pouze v jedné skladbě se samostatně objevuje Tony Hicks. Hlasové zabarvení všech tří jmenovaných mám velmi rád, Nash podle mého ale ještě více rozkvetl u CSN, popř. CSNY. Pochválit musím i rytmiku - ta je zde díky většinové absenci elektrických kytar velmi dobře sledovatelná a tlačí vyznění desky do rockovějších podob. Suma sumárum je u mě Butterfly silné album plné psychedelického mersey beatu, kterým si čas od času rád čistím hlavu. Pět hvězdiček by bylo moc, čtyři tak akorát.

» ostatní recenze alba Hollies, The - Butterfly
» popis a diskografie skupiny Hollies, The


Thin Lizzy - Johnny the Fox
2015-01-31

Thin Lizzy / Johnny the Fox

3 stars

Na kapelu Thin Lizzy jsem poprvé narazil někdy začátkem roku 2009 tady na progboardu. Přilákala mě tehdy informace o frontmanovi Philu Lynottovi coby jednom z mála hudebníků černé pleti, který se dokázal dlouhodoběji prosadit v rámci hard rockové hudby. Z výběrovky Dedication, kterou jsem si tehdy narychlo stáhnul, mě však zaujalo jen pár skladeb, takže jsem se po jednotlivých studiovkách dál nepídil. Ke kapele jsem se obloukem vrátil až pár let poté, kdy jsem se pro změnu seznamoval s tvorbou Garyho Moora. Když jsem totiž zjistil, že jistou dobu působil i u Thin Lizzy, začala mě tato kapela opět zajímat.

Phila Lynotta si vážím jako vysoce osobitého zpěváka a skladatele - to, že mnohé ze skladeb Thin Lizzy jsou svou melodickou strukturou již po pár vteřinách poslechu naprosto jasně odlišitelné od tvorby jiných rockových kapel té doby, je myslím hlavně jeho zásluha. Druhou z věcí, které si u Thin Lizzy velmi cením, je výtečná souhra jejich kytarového tandemu. Ať už po boku Scotta Gorhama stál Brian Robertson či Gary Moore, vždy byly výsledkem velmi propracované a inspirativní nástrojové party. Nevím, zda některá jiná z ostrovních rockových kapel 70. let dovedla spolupráci dvou kytar na tak vysokou úroveň - napadají mě snad jenom Wishbone Ash.

Studiovka Johnny the Fox byla jedna z prvních desek (hned po "mooreovské" Black Rose), kterou jsem od Thin Lizzy měl možnost poslouchat, a byl jsem z ní tehdy hodně nadšený. Když jsem se v tvorbě kapely začal trošku lépe orientovat, našel jsem si postupně jiné favority (hlavně z let 1977-1979, názvy desek si pozorný čtenář jistě doplní sám), ale k "lišákovi" se vždy jednou za čas rád vracím.

Za největší tahák desky považuji skladbu Don't Believe a Word. Zde přesně platí to, co jsem popisoval v druhém odstavci - famózní kytarová melodika a Lynottův osobitý zpěv stvořily jasný hit, i přes (pro rockovou muziku obvykle zabijácky krátkou) dvouminutovou stopáž. A nejde přitom ani o bůhvíjak tvrdou záležitost, to skladby Johnny, Rocky či Massacre (kde má možnost výrazněji se prosadit i bubeník Brian Downey) vykazují mnohem větší tah na branku. Zvláštní kouzlo má pro mě taky lehce do funky hozená skladba Johnny the Fox Meets Jimmy the Weed - úplně si při ní představuju na jednom pódiu Lynotta s Jimi Hendrixem.

O stupínek klidnější aranži než předešlé jmenované skladby dostala zpěvná pohodovka Fools Gold s kytarovým sólem, které mám z celé desky možná nejradši. Ještě jsem ale nezmínil dvě výborné balady - jak zasněná Sweet Marie, tak ploužák Borderline jsou silnými kousky téhle rockové skládanky. Za slabší skladby považuji Boogie Woogie Dance a Old Flame. Na první jmenované se prý podepsal nedostatek času k jejímu dokončení (použitý riff má sílu, ale melodická stránka tu dost pokulhává), druhá zmíněná mi zase přijde jen jako taková komerční tlačenka na singl.

2. polovina 70. let nebyla hard rocku na Britských ostrovech příliš nakloněna a Thin Lizzy byli jednou z mála tamějších kapel, která v této době dokázala přijít s kvalitními deskami, a drželi tak hard rockovou zástavu vztyčenou - navzdory přesile punku a nové vlny. Johnny the Fox je album, které si sice poslechnu rád, ale při hodnocení v kontextu dalších desek kapely, které znám, jej zase nemůžu vychválit příliš. Ideální by byly tři a půl hvězdičky, na zaokrouhlení nahoru to ale tentokrát necítím. Zůstanu tedy na hodně silných třech - hodnocení "dobré, ale ne zásadní" vnímám jako velmi příhodné.

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Johnny the Fox
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy


Egypt - Egypt (EP)
2015-01-12

Egypt / Egypt (EP)

3 stars

S kapelou Egypt jsem se seznámil - jak už to u takových méně proslavených souborů a lokálních kapel bývá - na youtube. Mezi mnoha a mnoha položkami v playlistu nějakého metalového nadšence mě tehdy zaujala svým valivým rytmem skladba Valley of the Kings. Začal jsem se tedy pídit po dalších skladbách, ale objevil jsem pouze EP Egypt se čtyřmi skladbami. Jak jsem později zjistil, kapela tehdy ještě (počátkem roku 2013) ani neměla nic jiného vydaného.

Co tedy vlastně EP Egypt nabízí? (No...EP - ony se zde nachází sice jen čtyři skladby, ale s délkou každé z nich přes sedm minut se dostáváme na více než půlhodinovou stopáž, která by spoustě rockových kapel sedmdesátých let stačila na regulerní LP.) Zatěžkaný valivý rytmus, pomalé tvrdé riffy a drsný, nespoutaný zpěv frontmana Esterbyho. V nižších polohách rozložitě mohutný, pokud ale musí výš, stává se z něj chraplavý křikloun alá Brian Johnson.

Deska rozhodně není nějakou ultratvrdou podladěnou metalovou spouští. Nachází se zde i věci, které by se (samozřejmě s dobovým zvukem) mohly objevit i na nějaké pozapomenuté garážové raritce ze sedmdesátých let - třeba zrovna taková Dirty Witch je v podstatě oldschool rockeřina až běda a inspirace Black Sabbath je z ní (zvláště v druhé polovině skladby) jasně cítit. Já si ale asi nejvíc vychutnávám úvodní Valley of the Kings - to napětí, než se z relativně poklidné instrumentální linky po několika minutách vyloupne hutná riffová řezničina, mě prostě baví. Závěrečná Touch Ground zhruba od své poloviny taky předvádí zvuk, masivní jako sekvojový špalek. V nejdelší skladbě alba, skoro desetiminutové Queen of All Time, se pak můžeme těšit na esenci všeho tvrdého a divokého, co deska nabízí.

Aby té chvály zase nebylo moc - v daném žánru už se asi s ničím zásadním a dosud neslyšeným přijít nedá. Glorifikovat tak kapely, jako je třeba právě Egypt, a považovat je za věrozvěsty nějaké nové hudební revoluce, by proto bylo dosti naivní. Prostě si se současným zvukem a s moderními technologiemi hrajeme na to, že sedmdesátá léta neskončila a hard rock nadále vládne (hudebnímu) světu; není v tom nic víc - ale ani nic míň. Tři hvězdičky jsou tak akorát, občas mi tohle naboosterované rámusení přijde k chuti.

» ostatní recenze alba Egypt - Egypt (EP)
» popis a diskografie skupiny Egypt


Winter, Johnny - Johnny Winter
2015-01-07

Winter, Johnny / Johnny Winter

4 stars

Texaský bluesman Johnny Winter je jedním z umělců, s jejichž tvorbou jsem se seznámil až zde na progboardu. Jeho nezaměnitelný vzhled (i když člověk věci neznalý si Johnnyho možná mohl plést s jeho bratrem, multiinstrumentalistou Edgarem Winterem) mě zaujal na první pohled, ke zkoumání jeho hudby jsem se dostal až o něco později. Když se tak stalo (konkrétně skrze cover Jumpin' Jack Flash od The Rolling Stones), byl jsem hodně překvapený, neboť jsem od Wintera (asi hlavně díky jeho albínskému vzhledu) čekal spíše komorní projev, a ne takovou emotivní hlasovou smršť, jaká se na mě při poslechu jmenované skladby vyvalila - ale postupně se mi to celé začalo zamlouvat. Nepovažuji se za nějakého znalce "černého" či "bílého" blues a u jeho interpretů vyhledávám spíše kultivovanější hlasové polohy, Johnny Winter je alejednou z výjimek, u kterých jistou vokální "surovost" vítám.

Eponymní desku Johnny Winter jsem si pořídil asi před půl rokem, když jsem zvažoval, o jaké interprety bych chtěl svou sbírku rozšířit. V té době jsem už znal jiné Winterovo album Saint and Sinners, na němž jsem si hodně oblíbil skladbu Bony Moronie, ale vzhledem k dřívějšímu roku vydání Winterovy druhé studiovky jsem podvědomě čekal ještě něco spontánnějšího a surovějšího.

Album Johnny Winter nahrál hlavní protagonista z většiny jen se svými vyzkoušenými parťáky z debutové desky The Progressive Blues Experiment, basistou Tommy Shannonem a bubeníkem Johnem Turnerem. V několika skladbách se ale objevují zajímaví hosté - například vlivný bluesový skladatel a interpret Willie Dixon či Johnnyho bratr Edgar Winter, a ve dvou skladbách si zahrála také dechová sekce. Repertoár sestává převážně ze skladeb etablovaných bluesmanů, namátkou jmenujme B. B. Kinga, Sonny Boye Williamsona či Roberta Johnsona, jen v menší míře pak z Winterových autorských kompozic.

První věc, která mě při poslechu tohoto alba zaujala, byl (jak jsem se již v obecné rovině zmínil výše) Winterův zpěv. Syrový, hutný, s neustálým náběhem do chraplavého křiku, ale autentický a svým zabarvením jasně rozeznatelný mezi jinými bluesovými interprety. Skladbám (ať už vlastním, či převzatým) vtiskává charakter osobní výpovědi o strastech tohoto světa - ale nečekejme žádnou posmutnělou smířlivost, z Johnnyho hlasového projevu lze vycítit spíše vzdor a odhodlání. Vysoce autenticky a osobitě zní i mistrovy kytarové party - zvláště u sól občas absentuje jakákoli předem promyšlená architektura a jde v nich spíše o podporu celkového emotivního vyznění jednotlivých skladeb. Výsledkem jsou potom rychlé kytarové nářezy jako I'm Yours and I'm Hers, Leland Mississippi Blues a Good Morning Little School Girl, či tempem pomalejší, ale výrazově podobně nabroušené skladby Mean Mistreater nebo Back Door Friend.

Winter kromě elektrické kytary několikrát zapojí do hry i kytaru akustickou, kterou ovládá podobně suverénním způsobem, viz například kousky jako Dallas či When You Got a Good Friend. Ty jsou také charakteristické užitím bottlenecku v kombinaci s rezonátorovou kytarou. A abych nezapomněl, důležitou součástí některých skladeb jsou také Johnnyho party na foukací harmoniku. Z kytarového charakteru skladeb se nejvíce vymyká písnička I'll Drown In My Tears, v níž doprovod spolu s rytmikou obstarává piano a dechové trio. Johnny zde navíc svůj hlas předvádí v klidnější, méně dravé poloze, kterou do lehce gospelového nádechu dobarvují dívčí doprovodné vokály.

Na mém CD se (coby remasteru z roku 2004) objevují tři bonusové skladby - svižná kytarovka Country Girl, alternativní verze písně Dallas s přidanými party druhé kytary, harmoniky a kontrabasu, a druhá "bezkytarová" skladba Two Steps From the Blues s místy až soulovým zabarvením (nástrojové obsazení je zde podobné jako u I'll Drown In My Tears). První dvě zmíněné bych si na albu představit dokázal, třetí se se zbytkem materiálu na desce už zlehka tluče - nicméně pořád jde o zajímavé věci a jsem rád, že je na albu mám.

Kolem a dokola - desku Johnny Winter považuji za vysoce kvalitní a inspirativní vzorek bluesového vyjádření a Johnnyho Wintera za velmi autentického zpěváka a kytaristu. Pouze fakt, že se na desce nachází pouze tři Winterovy autorské kompozice, mi brání udělit desce plný počet bodů. Bude to za čtyři a půl, zaokrouhleno dolů. Blues a Johnny Winter přelomu 60. a 70. let vypadají jako velmi příhodné pole k dalšímu hudebnímu objevování.

» ostatní recenze alba Winter, Johnny - Johnny Winter
» popis a diskografie skupiny Winter, Johnny


King, B. B. - Indianola Mississippi Seeds
2015-01-03

King, B. B. / Indianola Mississippi Seeds

4 stars

Přemýšlím, kdy jsem se se jménem B. B. King setkal poprvé - nejspíš to bude v souvislosti s albem Rattle and Hum od U2, na kterém King se svou kapelou hostoval ve skladbě When Love Comes To Town. V paměti mi utkvěla scéna z doprovodného filmu, kde se B. B. King omlouvá, že mu moc nejdou akordy. Na to Bono odpovídá: "To je v pořádku, na akordy je tady The Edge. Jsou tam dva..." Další zastávkou při mém setkávání s tímto umělcem pak bylo album Riding With The King od Erica Claptona, které se mi svého času hodně líbilo. Nicméně sólovou tvorbou B. B. Kinga jsem se až donedávna vůbec nezabýval - čekal jsem dřevní americké blues, které mě po pravdě řečeno zatím nikdy moc nelákalo. Pak jsem si ale před několika měsíci náhodou poslechl Kingovo album Indianola Mississippi Seeds a byl jsem velmi příjemně překvapen elektrickým blues s jemným rockovým nádechem, které si mě okamžitě získalo.

Na "Indianole" Kinga doprovází velmi sympatická sestava sidemanů, namátkou jmenujme zpěvačku a pianistku Carole King, kytaristu Joe Walshe (později působícího například u The Eagles, toho času ale člena kapely James Gang) či klavíristu Leona Russella. Všichni jmenovaní hráči jsou o generaci mladší než King, který zjevně nechtěl natočit jen nějakou bluesovou konzervu, ale naopak progresivní a posluchačsky přístupné dílo. Skladby na desce jsou až na jednu výjimku Kingovými autorskými kompozicemi a je to znát - autorův medvědí hlas i party sólové kytary se do nich perfektně hodí. Kingova sóla vůbec jsou jedním z hlavních důvodů, proč se mi tahle deska zalíbila, protože prostě mají "duši" a skladby díky nim působí velice živě. Použitý materiál lze rozdělit do dvou kategorií - kousky, ve kterých Kinga kromě rytmické sekce doprovází jen Carole King na piano, a skladby, v nichž hostuje pianista Leon Russell a doprovodnou kytaru hraje Joe Walsh. No a nemůžu zapomenout ani na smyčcová a dechová "křoví", která místy jen lehounce dobarvují téma, jinde ale zdařile navozují až bigbandovou atmosféru.

Úvodní skladba Nobody Loves Me But My Mother se tváří (navzdory tomu, co jsem zmínil výše) velice, velice "oldschool". Je tu jen B. B. King, jeho hlas a piano a zní to jako nějaká kvalitně zrestaurovaná raritka ze 30. let. Ale po chvíli se ukáže, že jde jenom o takový malý vtípek, a že zbytek desky bude podstatně našlapanější. Jak, to ukáže hned následující skladba You´re Still My Woman, v níž jsme rovnou hozeni do rozvinutého tématu. Kingova sólující kytara a pod ní zvonivé tóny piana Carole King - tohoto vzorce se na desce naposloucháme do sytosti. Rytmika je přiměřeně důrazná, zvlášť bubeník Ross Kunkel se nebojí do toho místy pořádně třísknout. Z další skladby v pořadí, našláplé Ask Me No Question je zlehounka cítit i starý dobrý rock'n'roll, což má zčásti na svědomí i ostře odsekávaný rytmus kytary Joe Walshe. Zklidnění (i když zase ne až takové, jaké slibuje její název) přináší skladba Until I'm Dead and Cold. Tohle je krásné pomalé blues s výrazným podílem piana a dechové sekce, prostě paráda. První stranu desky uzavírá rockovější odvaz King's Special s rozvášněným bubeníkem a Kingovými vynikajícími sólovými linkami.

Smyčcovou clonou se k posluchači prodírá skladba Ain't Gonna Worry My Life Anymore, v níž dostane prostor ke krátkému sólu na bicí bubeník Kunkel, a pod nádherně rozpustilými party elektrického piana se podepsala Carole King. Následující Chains and Things je typická kingovka, ne nepodobná jeho slavnějšímu kousku The Thrill Is Gone, ale s klidnější a tajemnější atmosférou. Další skladba Go Underground Kingovi zbyla z nahrávání předchozího studiového alba Completely Well, proto tu hraje odlišná studiová sestava. Jde ale o vcelku klasické blues, ozvláštněné snad jen wah-wah pedálem doprovodné kytary. Na závěr tu pak máme asi největší "komerci" ve skladbě Hummingbird - tahle kompozice se už bluesovému schématu docela intenzivně vzpírá a místo něj koketuje s atraktivnějším (a popovějším) způsobem vyjádření, podporovaným "nebluesovým" sborem v refrénu. Autorem tohoto kousku (jako jediného na desce) také není sám B. B. King, ale zúčastněný pianista Leon Russell.

Album Indianola Mississippi Seeds na mě působí jako velice svěží kousek bluesové hudby, na kterém nenacházím žádné vyloženě slabé místo. Nekonají se sice žádné dechberoucí instrumentální, pěvecké či aranžérské výkony, ale muzika je to přesvědčivá a s duší. Čtyři hvězdičky budou na tuhle fajnovou náladovku tak akorát.

» ostatní recenze alba King, B. B. - Indianola Mississippi Seeds
» popis a diskografie skupiny King, B. B.


Black Sabbath - Master of Reality
2014-12-23

Black Sabbath / Master of Reality

5 stars

K tvorbě Black Sabbath jsem poprvé přičichl skrze Ozzyho výběrovku The Ozzman Cometh, kterou zahajují dvě naprosto famózní a do té doby nevydaná dema skladeb Black Sabbath a War Pigs. A ačkoli mi tenkrát CD kamarád půjčoval s tím, že se mám zaměřit hlavně Ozzyho sólové věci, protože ti "sabbati" se prý nedají moc poslouchat, mě tehdy právě ta dema zaujala nejvíce. S přístupem k internetu jsem se s hudbou Black Sabbath začal seznamovat podrobněji, a právě tato kapela později podnítila můj zájem o metalovou hudbu 80. let.

Spolu s Led Zeppelin a Deep Purple jsou dnes pro mě Black Sabbath tím nejlepším, co britský hard rock v 70. letech mohl nabídnout. A zatímco oba dva další členové "ostrovního triumvirátu" se během 1. poloviny 70. let nevyhnuli zaškobrtnutím v podobě slabší desky (či desek), tvorbu Black Sabbath vnímám v letech 1970 - 1975 kostantně na velmi vysoké úrovni. Jinak řečeno - od debutové desky Black Sabbath až po Sabotage včetně se dle mého (ač je takovéto srovnání samozřejmě dosti zavádějící) mohou Black Sabbath bez uzardění měřit s čímkoli, co Deep Purple či Led Zeppelin kdy vydali. Abych zase ale Black Sabbath nevynášel do nebes - jejich alba z 2. poloviny 70. let Technical Ecstasy a Never Say Die! mi naopak přijdou velmi slabá.

Jmenovaný výsek z diskografie Black Sabbath osobně (samozřejmě při určité formě zjednodušení) dělím do tří podobdobí. V tom prvním, reprezentovaném deskami Black Sabbath a Paranoid, vnímám kapelu jako ještě ne zcela žánrově vyhraněnou a zaměřenou více instrumentálně. Právě delší kytarové pasáže bez jasné dramaturgie (takové to sólování "od ničeho k ničemu" - tento příměr nemyslím nijak útočně, jen mě nenapadá lepší popis) jsou pro toto jejich období signifikantní. Druhá část stylotvorné éry s deskami Master of Reality a Vol 4 se nese ve znamení příklonu k "písničkovější" tvorbě, které rozbujelá instrumentace musela ustoupit. Ve třetím období, definovaném deskami Sabbath Bloody Sabbath a Sabotage, se kapela vrací k delším kompozicím, tentokrát už ale pečlivě propracovaným a více zapojujícím Ozzyho hlas.

Kdybych měl ale ze všech jmenovaných desek Black Sabbath vybrat tu svou jednu a jedinou, ve které se kapele její hudební vizi podařilo nejlépe podat, sáhl bych po třetí studiovce Master of Reality. Tohle jsou pro mě "sabbati nejsabbatovitější", tady se kapela vypjala ke svému nejlepšímu výkonu. Přitom se vlastně na desce nachází pouhých šest klasických písničkových skladeb, doplněných dvěma kratšími instrumentálními vsuvkami - tedy ne zrovna dvakrát moc místa na něco památného. Ale možná právě tahle semknutost a kompaktnost desky je jedním z důvodů, proč se mi tolik líbí.

Základním kamenem tvorby Black Sabbath byly vždy Iommiho nosné kytarové riffy - v jejich tvorbě patřil Tony k nejlepším z nejlepších. Hned na první straně Master of Reality se několik takových nesmrtelných zářezů nachází, stačí jmenovat skladby After Forever, Children of the Grave nebo Sweet Leaf. Do sebe se hroutící masivní zkreslený zvuk má ohromnou sílu a perfektně sedí k vypjatému Ozzyho vokálu. Rytmika tu má jediný úkol - držet celý tenhle rozjetý heavy rockový vlak v pohybu. I když ale třeba do Children of the Grave bubeník Bill Ward nahrál i zvláštní stopy bicích (nahraných snad holýma rukama?), které celkové instrumentálního vyznění velmi dobře podporují. Druhou stranu desky pak rámují možná ještě více valivé fláky Lord of This World a Into the Void, v jejichž sólových pasážích místy ještě maličko vnímám náznaky instrumentální rozevlátosti a rychlého střídání témat z minulých desek - ale obecně se o albu Master of Reality dá říct, že se tu již sólové pasáže podřizují celkové dramaturgii.

Protiváhu tvrdým a hutným riffovým skladbám tvoří několik akustických kompozic, které ukazují potemněle klidnou tvář tohoto rockového leviatana. Solitude svou instrumentací jakoby navazuje na skladbu Planet Caravan z předchozího alba Paranoid a evokuje obrazy divně posmutnělého klidu. Ze dvou instrumentálních vsuvek Embryo a Orchid mi pak přijde zajímavější druhá zmíněná skladba, kde Tonyho kytaru podbarvují hluboké tóny mellotronu.

Texty většiny skladeb (až na velebení marihuany v úvodní skladbě Sweet Leaf a depresivní zpověď v Solitude) drží v jednotící linii motiv možné apokalypsy (ať už fyzické či duchovní), které může zabránit pouze obrácení se k Bohu. Asi nejsilněji na mě působí text skladby After Forever, v němž se jeho autor, baskytarista Geezer Butler otevřeně ptá, zda lze zůstat ateistou i tváří v tvář smrti. Naopak text u Lord of this World deklaruje, že svět pro jeho chamtivost a pýchu už není možné z ďáblových rukou zachránit. Tedy žádný satanismus, jak o Black Sabbath s oblibou tvrdívali jejich méně informovaní kritici.

Roku 1971 vyšlo hned několik zásadních hard rockových desek - Led Zeppelin vydali své bezejmenné album, Deep Purple zase Fireball, Uriah Heep Salisbury a Look at Yourself, The Who Who's Next. I za takovéto konkurence ale Master of Reality považuji za prvotřídní kus britského rocku, který si plný počet hvězdiček bez problému zaslouží.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Master of Reality
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Free - Heartbreaker
2014-09-11

Free / Heartbreaker

5 stars

S kapelou Free jsem se (nejspíš jako spousta jiných posluchačů) seznámil prostřednictvím skladby All Right Now. Tu jsem objevil na jednom napáleném výběru rockových hitů, který jsem měl zapůjčený od kamaráda. Později jsem se začal seznamovat i s albovou produkcí této formace - nejprve samozřejmě s deskou Fire and Water, na které se nacházel můj oblíbený hit. Postupem času mě ale nejvíce zaujalo poslední studiové album Heartbreaker, které jsem si pořídil i na originálním nosiči.

Heartbreaker je podle mě prvotřídní ukázkou toho, jak může vypadat "dospělý" hard rock s hitovým potenciálem, ale zároveň i s uměleckými ambicemi. Oproti předchozím deskám je tu více potlačená bluesová složka, ale skladby zase získaly na výpravnosti. Důležitým členem kapely se stal hráč na klávesové nástroje John "Rabbit" Bundrick, jehož piano a hammondky dodaly aranžím mohutnost a vyplnily prostor, který se otevíral při občasné neúčasti kytaristy Paula Kossoffa během nahrávání.

Skladby na albu nezní nijak vesele - ten tam je kamarádsky ležerní styl All Right Now, ale jsou hutné a tvoří kompaktní celek, z něhož náladou a aranžemi vykukuje snad jediná pozitivně laděná píseň desky, americkým country rockem ovanutá kytarovka Travellin' In Style. Kossoff dostal v Bundrickovi solidního partnera k sólovým eskapádám, které jsou tu ale podřízeny propracované kompozici a tvorbě atmosféry. Výrazná stopa, kterou zanechali ve skladbách Heartbreaker a Common Mortal Man, se nedá opomenout. Rodgers zpívá jako o život - tu je dylanovsky žalujícím kazatelem (Seven Angels), tu zase uvolněně vypráví příběh (Muddy Water), aby o chvíli později přihodil vypjatou deklamaci. Rytmika nikde nevyčnívá, což znamená, že Yamauchi s Kirkem splnili svůj úkol na jedničku a stali se organickou součástí nahrávaných skladeb. Ten "těžký zadek", který se Kirkeho bubnování někdy připisuje, tu má své náladotvorné opodstatnění. Tady opravdu hraje kapela - nikoli soubor individualit, z nichž by se každá snažila prosadit maximum svých nápadů a schopností.

Heartbreaker považuji za nejlepší desku Free a i v širším měřítku ostrovního rocku je to dle mého album výrazně nadprůměrné. Lepší epitaf si kapela snad sepsat ani nemohla.

» ostatní recenze alba Free - Heartbreaker
» popis a diskografie skupiny Free


KISS - The Elder
2014-09-03

KISS / The Elder

4 stars

Může kapela, která si přímočarou rockovou muzikou na čas podmanila Ameriku, najednou začít dělat "umění" a natočit album, koketující s artrockem? Hodí se do takového konceptu comicsová image? A zbaští to všechno fanoušci?

KISS na konci 70. let očividně přemýšleli, co dál. Už dávno jejich hudba neskrývala příchuť zakázaného ovoce, po dvou popovějších deskách byli konkurencí spíš Disneylandu, než čemukoli, co zavánělo tvrdými kytarami, a navíc se museli vyrovnat s první nucenou změnou v sestavě, když místo nepoužitelného Crisse nastoupil nový bubeník, talentovaný prťajzlík Eric Carr. Poprvé ve své kariéře se tak tahounská dvojice Stanley-Simmons musela vytasit s kouzelnou formulkou "návrat k...". I Frehley s myšlenkou natočit opět něco rychlého a tvrdého určitě souhlasil všemi deseti - ale jak už to bývá, člověk míní...a producent mění. Bob Ezrin, který byl podepsán pod veleúspěšnou studiovkou Destroyer, měl za sebou práci na pinkfloydovském majstrštyku The Wall a přemluvil kapelu, že koncepční projekt bude přesně to, z čeho jejich fandové padnou na zadek. Příběh chlapce, který se v blíže neurčeném časoprostoru má postavit blíže neurčenému zlu, prý pocházel ze Simmonsova autorského šuplíku - no, Gene je asi lepší coby basák, než jako scénárista.

Najatí muzikanti vytvořili ve studiu středověce se tvářící dechovou znělku, nazvanou prostě Fanfare. Kdepak kytara, kdepak bicí, kdepak rock - kdo z fanoušků tehdy čekal nějakou megašlehu, asi by byl po takovémto šprýmařském kousku na mrtvici. Sama kapela si ale ještě před vydáním alba uvědomila, že takovýhle začátek by desku pohřbil dříve, než by řekl rock'n'roll, takže pánové lehce přeházeli pořadí skladeb (čímž ale zase docela zařízli pokus o zmiňovanou koncepčnost), aby na úvod posluchače ohromili nějakou větší divočinou. Dál už to začíná být zajímavější - ve skladbě Just a Boy se Stanley sice sám doprovází "jen" na akustickou kytaru, v refrénech ale tvrdí muziku kompletní ansánbl a zní to velmi sympaticky. Klavírní vyprávěnku Odyssey si KISS půjčili od hitmakera Tonyho Powerse a nutno říct, že jde o jedno ze slabších míst "Elderu". Kdyby byl v kapele ještě Peter, určitě by v tomto případě stál za mikrofonem on - takovéto patetické kousky byly jeho parketou. Pořádného rockového drajvu tu zatím bylo jako šafránu, to se změní se Simmonsovou skladbou Only You, opatřenou hutným kytarovým zvukem. Ponuře laděná balada Under the Rose je jednou ze špiček alba - může za to jednak parádně znějící sbor v refrénu, jednak Stanleyho vymazlené kytarové sólo. Frehley zůstal na desce poněkud upozaděný (a solidně se kvůli tomu na zbytek kapely naštval), takže jeho nejvýraznějším zářezem na Elderu zůstává razantní kytarovka Dark Light, v níž více než Aceho průměrný zpěv zaujme exoticky laděná sólová pasáž.

Druhou stranu desky otevírá Simmonsova hloubavá skladba (tolik pomalých věcí do té doby KISS neměli snad na žádném svém albu) A World Without Heroes. Krásná melodie představuje tohoto basáka i jinak, než coby monstrum s půlmetrovým jazykem plivající oheň. Stanleyho nejvýraznější pasáž na desce přichází v The Oath - právě tento kytarový flák byl zvolen za otvírák desky. Skladba Mr. Blackwell nese (kromě toho Simmonsova) i autorský rukopis Lou Reeda, nicméně oproti zbytku materiálu na albu slyšitelně ztrácí. Gene se ji pokusil interpretovat podobně, jako své slavnější kousky God of Thunder či 100 000 Years, výsledek ale zůstal za mým očekáváním. Mnohem povedeněji zní Aceho kytarová šavlovačka Escape From The Island, kromě úvodní fanfáry jediná instrumentálka na desce. Závěr pak obstarává vcelku nevyčnívající skladba I.

Když odhlédneme ode všeho humbuku kolem (například nový kostým, v němž Simmons vypadal jako uprchlík z nějakého sado-maso dýchánku), dostaneme obraz kapely, která se pokusila brát sebe sama na chvíli vážně. Pro kariéru KISS to byl krok vedle, pro fanoušky erudovanějšího rocku může jít naopak o námět k zamyšlení, zda občas nezabrousit i do těchto komerčnějších vod. Počin je to povedený, jen asi nemohl přijít (pro kapelu i pro fanoušky) v nevhodnější dobu - skrz prsty na něj koukali jak rockeři, tak progresivci. Dovedu si ale představit, že by dnes album Music From the Elder mohlo zabodovat třeba u posluchačů, kteří se zhlédli ve Wakemanově zpracování artušovských legend The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table. Čtyřhvězdičkové hodnocení odpovídá příjemnému rozpoložení, které ve mě poslech alba po delší době zanechal.

» ostatní recenze alba KISS - The Elder
» popis a diskografie skupiny KISS


Spirit - Feedback
2014-08-16

Spirit / Feedback

3 stars

Úspěšný počin Twelve Dreams Of Dr. Sardonicus se zároveň stal i náhrobním kamenem původní sestavy Spirit (Ferguson, California, Locke, Andes a Cassidy se sice společně sešli ještě počátkem 80. let při nahrávání alba The Thirteenth Dream, vzkřísit zašlou slávu už se ale tehdy nepodařilo). Po odchodu Andese s Fergusonem se California rozhodl soustředit se na nahrávání své sólové desky Kapt. Kopter and the (Fabulous) Twirly Birds, zbylé duo Locke/Cassidy si tedy přizvalo bratry Johna (kytara) s Ala (baskytara, zpěv) Staehelyovy a společně se pustili do nahrávání pátého studiového alba Spirit, nazvaného Feedback.

Příchodem dvou nových členů se výrazně změnilo hudební směřování kapely. Psychedelie a experimenty musely jít stranou, nová tvorba v sobě nese výrazné otisky blues, country a středněproudého rocku. Kytara Johna Staehelyho je pevně zakotvená v rocku a blues, žádné exotické výlety jako za dob Californii se nekonají. Locke ve většině materiálu hraje pouze na piano (hammondy potrápí jen výjimečně), přesto je ale jediným, kdo se pokouší na desku protlačit - třeba v písních Puesta Del Scam či Trancas Fog-Out - nějaké ty progresivnější prvky. Zbytek kapely to ale hodně táhne do hitparád - ve skladbách Chelsea Girl a Earth Shaker dokonce zaznívají dívčí doprovodné vokály a závěrečnou kompozici Witch "ozvláštnil" zoufale neladící sbor. Na desce se ale naštěstí dá najít i nějaký ten poctivý americký bluesrock - například skladby Cadillac Cowboys, Ripe And Ready či Right on Time, místo zbylo i na vybrnkávačku Mellow Morning a Lockovo klavírní představení Darkness.

Celkově album Feedback nevnímám jako nějaký velký propadák, poslouchá se z velké většiny vcelku příjemně. Jenomže takových bluesově-rockových alb vznikalo na přelomu 60. a 70. let dost a dost, kdežto Californiovi Spirit byli jenom jedni. Bude to za tři hvězdičky s upozorněním, že vychvalovaná alba kapely zní úplně, ale úplně jinak.

» ostatní recenze alba Spirit - Feedback
» popis a diskografie skupiny Spirit


Beck, Jeff - Who else!
2014-07-24

Beck, Jeff / Who else!

4 stars

Jeff Beck se po deseti letech pustil do další sólové desky a ani tentokrát se to při vybírání hudebních přísad neobešlo bez nového žánrového kotrmelce. S industriální tvorbou sice Beck koketoval již na své předchozí sólovce Jeff Beck's Guitar Shop, na jejím následovníkovi se však tyhle Jeffovy choutky projevily naplno. Do svého přirozeného bluesrockového naturelu tu autor přimíchal prvky drum & bass, techna a (pro mě dosti překvapivě) i indické hudby. Desku Beck příhodně (i když sám nevím, jestli to myslel takto) pojmenoval Who Else!, neboť který jeho kytarový souputník by s šedesátkou na krku byl schopen držet krok s aktuálními módními trendy a nepřijít přitom o vlastní tvář?

Hned první dvě skladby bez obalu ukazují, jaký může být Jeff Beck přelomu tisíciletí - tvrdý, strojový, ale stále technicky zdatný a kreativní. Ve skladbě What Mama Said dostali za úkol vytvořit rytmický podklad Beckovi tehdejší hudební parťáci, baskytarista Randy Hope-Taylor a bubeník Steve Alexander, v následující Psycho Sam si zase zahostovali basák Pino Palladino a perkusionista Manu Katché. Druhá jmenovaná skladba nezapře v několika melodičtějších pasážích východní vlivy, jinak jde ale o dosti tvrdé oříšky, jejichž rozlousknutí a akceptování (alespoň částečné) coby přirozeného Beckova hudebního vývoje mi nějakou dobu trvalo. Kdo by po těchto divočinách čekal nějaké uklidnění, dočkal by se. Brush With The Blues je, jak už název napovídá, pomalé houpavé blues se sexy stoptimy a blahodárným účinkem na duši pravověrného rockera, zmučeného předchozími řezničinami. Nebohého posluchače je třeba na další nápor postupně připravit, pročež mistr zařazuje do programu skladbu Blast From The East, kterou je možno považovat za "kompromis" mezi syrovou tváří prvních dvou skladeb a jemnějších Beckových libůstek, kterých se na desce ještě také dočkáme. I zde jsou cítit v kytarové melodické lince orientální motivy a s bicími se Alexander také nijak nemazlí, celkové vyznění je ale běžnému posluchači přístupnější. Přichází čas na další pořádnou "kládu" - v kompozici Space For The Papa Beck smíchal hrátky s elektronikou a minimalističnost drum & bass, přičemž v kořenech skladby je navíc ještě cítit silně přetransformované blues, a celé to natáhl do olbřímí délky sedmi a půl minut, aby měl dost prostoru na své (tentokrát ale poměrně monotónní) kytarové dovádění. Po takovéto masáži působí melodická kytarová vyprávěnka Angel (Footsteps) jako očistná lázeň a Beckovy pohoukávající kytarové tóny jako kapky chladivé vody, skrápějící rozpukanou žíznivou zemi.

Skladba THX138 coby pocta režisérskému debutu George Lucase THX 1138 roubuje na dunící rytmickou sekci a elektronické miniatury od dalšího hosta, kytaristky Jennifer Batten, Beckovy kytarové obrazce - takový model se mi docela líbí. Od následující Hip-Notica se kromě vskutku omamující rytmické struktury dočkáme i výraznějšího přispění kláves Tonyho Hymase, v melodicky řízném příspěvku Even Odds si zase na staré časy spolu s Jeffem zavzpomínal jiný hvězdný klapkobřink Jan Hammer (a aby toho nebylo málo, obstaral tu i bicí nástroje). S blížícím se závěrem desky ale přichází radikální tematická obměna - ve skladbě Declan (původně irská lidová melodie, zpracovaná folkovým hudebníkem Dónalem Lunnym) Beckova kytara za přispění houslí a flétny vytvořila nádhernou přírodní scenérii, která dokáže pohladit i rozechvět, dotyk čisté krásy. A uklidňující účinky má i závěrečné kytarové drnkání Another Place, jímž je celá nahrávka završena.

Abych pravdu děl, Beckovy námluvy s elektronickými hudebními žánry pro mě nemají takové kouzlo, jako jeho blues- a jazzrockové období 60. a 70. let. Nemůžu ale ovšem ani říci, že by Jeffovi tato jeho "nová kůže" seděla hůře, než ty předchozí. Na Who Else! nacházím více silnějších momentů než těch slabších a myslím si, že se jedná o mistrovu nejlepší práci od konce 70. let, kdy se začal odklánět od jazzrockových struktur. Méně melodickou první polovinu bohatě vyvažuje krásná druhá část, takže pokud chcete vzorek vyzrálého, ale stále neklidně experimentujícího Jeffa Becka, s Who Else! nešlápnete vedle.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Who else!
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Beck, Jeff - Flash
2014-06-07

Beck, Jeff / Flash

2 stars

Co naplat, každý někdy šlápne vedle. Někdo dříve, někdo později. Jeffu Beckovi se takto "zadařilo" až po více než dvaceti sezonách v hudební branži albem Flash. V osmdesátých letech Beck nebyl v rámci své vlastní sólové tvorby příliš aktivní a objevoval se hlavně na hostovačkách u různých svých kolegů a kamarádů, až roku 1984 se rozhodl natočit sólovou desku. Hostování mu na ní oplatili jeho bývalí spoluhráči Rod Stewart, Jan Hammer a Carmine Appice, překvapivě jen v jedné skladbě se objevil Beckův tehdejší dvorní klávesista Tony Hymas, a celé to lemoval ještě zástup studiových hráčů.

Začnu tentokrát od toho nejlepšího. Nádherná soulová balada People Get Ready s Rodem Stewartem za mikrofonem se duchem vrací někam k desce Truth a skladbám jako Ol' Man River či I've Been Drinking. Čisté tóny Jeffovy kytary obrušují hrany Stewartova naléhavého zpěvu a dohromady vytváří parádní atmosféru čisté radosti z muzicírování. Záblesk dávných let ale mizí, dál už to bude podstatně dobovější (a také bolestivější). Instrumentálce Escape vládnou Hammerovy syntezátorové nástroje, ale ještě je to docela dobré - náš "český Honza" dokázal skládat chytlavé, ale přitom netuctové melodie, a zde se právě jedna taková nachází. Průměrnou, ale ještě jakž takž snesitelnou skladbou je druhá instrumentálka na desce, Hymasova You Know, We Know, pak už ale přichází průšvih.

Naprogramované bicí s přehnaně vytaženými přechody, strojové rytmy, všudypřítomné doprovodné vokály a v tom všem se plácající chudák zpěvák. Jimmy Hall není vůbec špatný vokalista, ale tenhle materiál mu prostě nesedl (nejde o žádnou výjimku, na tomto problému pohořela v 80. letech spousta rockerů). Dvě skladby si tu zazpíval i samotný Beck, přičemž jeho monotónní a veskrze průměrný vokální projev se k těm robotickým strukturám hodí paradoxně možná i více, než Hallova muzikálnost. Opravdu nevím, co bych z tohoto materiálu vyzdvihl - možná (s přivřenýma očima a zaťatými zuby) ještě Gets Us All In The End bych mezi poslouchatelné skladby mohl zařadit, víc ze základního materiálu už ne. Ze dvou bonusů je pak zajímavější Back On The Streets, pokus o syntezátorový pop-metal se zpěvačkou Karen Lawrence.

Beckova kytara se na desce sice objeví v pár zajímavých momentech, často je to ale jen krátké sólo a zbytek písničky už táhne jen ta naprogramovaná mašina. Ona mi ale vlastně nevadí primárně ta chladná přetechnizovanost - elektronické bicí bych přežil, stejně tak syntezátory, obojí jsou jen nástroje, na které se dá hrát zajímavá i nezajímavá muzika. Jenomže s tou strojovostí a zaměřením se na jednoduché taneční rytmy přichází ruku v ruce vyprázdněnost a nuda. Pokud tahle hudba slouží jen coby kulisa, leccos se ještě ztratí, ale při plném soustředění už se provaluje naplno, že tady vlastně není moc co poslouchat.

Jak vidno, fúze rocku s taneční hudbou v tomto případě nebyla životaschopná. Deska Flash sice Beckovi vyhrála Grammy za nejlepší instrumentální výkon roku, nicméně pro Beckovy věrné fanoušky to musel být hodně tvrdý direkt. Za tři přijatelné skladby mezi spoustou balastu dávám slabé dvě hvězdičky - alespoň People Get Ready je pádným důvodem, proč se tímto albem vůbec zabývat.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Flash
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Mahavishnu Orchestra - The Inner Mounting Flame
2014-06-06

Mahavishnu Orchestra / The Inner Mounting Flame

5 stars

Poslech hudby je trošku jako sport. Nemám teď na mysli nějaké soupeření v počtu poslechnutých alb, jde mi o něco jiného. Pokud člověk chce dosáhnout kvalitního posluchačského prožitku, musí podle mě své uši (a samozřejmě i mozek) trénovat. Některé žánry, kapely či skladby jdou "do uší" snáz, u jiných to jde hůře (což ale nevypovídá vůbec nic o jejich kvalitě/nekvalitě). A pokud si chce člověk náležitě užít i poslech obtížněji vstřebatelných věcí, potřebuje získat určitou posluchačskou zkušenost. O mnohé tak přicházejí ti, kterým je hudba pouze kulisou k jiné činnosti a nedovedou se ztišit k soustředěnému poslechu.

Takovéto myšlenky se mi honily hlavou, když jsem (zatím) naposled vyndával z přehrávače disk s albem The Inner Mounting Flame od Mahavishnu Orchestra. Cítil jsem v tu chvíli, že tuto nahrávku již vnitřně akceptuji a mám k ní utvořený určitý vztah. Myslím si ale, že například před rokem či dvěma bych ještě nebyl dostatečně "zralý" na to, abych desku The Inner Mounting Flame (potažmo pak i další tvorbu Mahavishnu Orchestra) dokázal vstřebat. Toto album jsem si pořídil asi před čtvrt rokem jako součást box setu The Complete Columbia Albums Collection, když jsem se rozhodl zjistit, proč je tato kapela tak opěvována a velebena - a myslím si, že už to alespoň částečně vím.

První věcí, která se mi při poslechu desky výrazně vryla do paměti, je na svou dobu neuvěřitelná technická vyspělost kytaristy Johna McLaughlina. Hra tohoto "praotce" všech shredderů a jiných prstohoničů musela v době vydání alba působit jako zjevení. Oproti Emergency, debutu kapely The Tony Williams Lifetime, kde se tento kytarista prezentoval spíše jazzovou hrou, se jeho projev během dvou let stal mnohem komplexnějším - a výraznějším. Při dalších posleších jsem postupně rozkrýval i instrumentální mistrovství zbytku kapely. Housle Jerryho Goodmana jsou McLaughlinově kytaře naprosto rovnocenným partnerem - myslím si, že kdyby si z ničeho nic oba hudebníci své party prohodili, nebyla by žádná z nahrávek o nic horší. Klávesista Jan Hammer je tu prvkem, který propojuje sólové nástroje a rytmiku, a kvůli tomu tu asi nedostával tolik sólových příležitostí, jako první dva zmínění, ale když už se tak stane, rozhodně se nenechá zahanbit. To Billy Cobham, ten na svou bicí baterii předvádí jedno velké grandiózní představení v podstatě skoro celou délku desky. Rick Laird je z celé pětice (jak už to u basáků bez nadbytku exhibicionistických manýrů často bývá) nejméně nápadným, ale přesto důležitým kolečkem v soukolí - jeho basy by v konečném vyznění velmi chyběly.

V předchozím odstavci jsem mluvil o "sólistech a doprovazečích" - ono se to ale nedá sfouknout tak jednoznačně. Dalo by se totiž také říct, že v některých rychlejších skladbách sóluje naráz celá kapela. Výsledkem ale není nějaký kakofonický jazzový galimatyáš, nýbrž perfektně propracovaná a dohromady sesazená souhra pěti osobností, ze které nikdo (no dobře, Mclaughlin občas ano) příliš nevyčnívá. Sólová hra zde byla "povýšena" na formu doprovodu.

Docela dlouho jsem dumal nad tím, kde se vlastně na debutu Mahavishnu Orchestra coby stylotvorné jazzrockové kapely nachází ten jazz. Často mám totiž pocit, že se Mahavishnu Orchestra svým hudebním projevem více než k jiným fusion kapelám (např. Weather Report či Return To Forever) přibližují spíše progresivně-rockovým skupinám jako Yes či King Crimson - ale (i přes hlubokou úctu k tvorbě těchto progresivních kapel) musím uznat, že se Mahavishnu Orchestra instrumentálně a kompozičně nacházejí ještě o třídu výše. Prozatím jsem své myšlenkové pochody uchlácholil domněnkou, že jako jazzové lze označit způsoby nakládání se strukturou jednotlivých skladeb, zatímco instrumentace čerpá svou dravost hlavně z rocku.

Nerozepisuji se tentokrát o jednotlivých skladbách - to už Petr Gratias a hejkal provedli důkladněji a výstižněji, než bych byl sám schopen. S jejich pohledem se plně ztotožňuji a k dosavadním pětihvězdičkovým hodnocením připojím i to své. The Inner Mounting Flame je výtečné album výtečné kapely, která v rockové hudbě výrazně posunula hranice možného - mohl by si jakýkoliv muzikant přát víc?

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - The Inner Mounting Flame
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra


Spirit - Clear
2014-05-30

Spirit / Clear

4 stars

Na předchozí desce The Family That Plays Together zaznamenali Californiovi Spirit odklon od jazzových tendencí, další studiovkou Clear své nové směřování k vlastnímu unikátnímu soundu jen potvrdili. Svérázný mix psychedelie, rocku a popu na tomto albu rázně kráčí k hudebnímu Olympu, na který kapela s příští plackou přesvědčivě vystoupá.

Začínáme zostra - Dark Eyed Woman disponuje Randyho typickým "líným" kytarovým riffem, který ale rozjede patřičně nabroušenou rockeřinu s přidanou hodnotou v podobě Lockova barového klavíru. Z autorské kooperace celé kapely se zrodila bluesovka Apple Orchard, v níž Fergusonův vokál s Californiovou kytarou vytvářejí příjemně se poslouchající unisona. So Little Time To Fly je hozená do pohodově houpavého rytmu, který naruší jenom Randyho fuzzem obohacená variace na hlavní melodii. Akustický začátek skladby Ground Hog sice není moc přesvědčivý, Fergusonův extatický hlas ale dodá dostatek šťávy, potřebné k nastartování famózního refrénu. Klavírně zadumaná Cold Wind pak patří svou oduševnělou atmosférou k tomu nejlepšímu, co Spirit na téhle desce může nabídnout. Bohužel s koncem první strany desky přichází propad ve skladbě Policeman´s Ball - tahle podivná minimalistická deklamovánka mi zkrátka nesedla, ani co by se za nehet vešlo (i když se v instrumentální mezihře nenachází vůbec špatné melodické nápady).

Melancholická kompozice Ice, otevírající druhou stranu alba, může v něčem evokovat instrumentálku Taurus z debutu - hlavně tedy zajímavě rozvíjeným úvodním tématem. Následné Randyho kytarové sólo pak lehce koketuje se stupnicemi a postupy, vypůjčenými z latinské hudební pokladnice. Poté přichází příjemně prokreslená skladba Give a Life, Take a Life s krásně se proplétajícími melodiemi. I´m Truckin´ potěší použítím hammondek, méně pak už vcelku unylým melodickým příspěvkem. Titulní věc už je ale zase z kategorie nádherných scénických kompozic - co jsem vychválil u Cold Wind či Ice, platí pro Clear dvojnásob. Tohoto trojlístku skladeb si z celého alba cením nejvíce. Čerstvý závan jazzu zčeří klidnou vodní hladinu v Lockově klavírním kousku Caught, závěr desky pak obstarává pohodovka New Dope In Town se vzdušnou klavírní mezihrou.

Z bonusů jistojistě třeba zmínit úspěšný singl 1984 a jeho b-stranu Sweet Stella Baby. 1984 je na kapelové poměry nebývale tvrdá věc, která by se určitě na žádné rockové výběrovce neztratila, Sweet Stella Baby svými sborovými vokály a vedením melodické linky v refrénu zase trošku evokuje tvorbu tria Crosby, Stills & Nash. Fuller Brush Man mohla být zajímavým hravým příspěvkem, nebýt toho nepřirozeně posazeného vokálu ve sloce. No a instrumentálka Coral nezapře roli soundtrackového podkresu z filmu Model Shop.

Jak už jsem naznačil v úvodu, album Clear mám rád. Z dvanáctiranného koltu šly sice dva pokusy mimo, další ale znamenaly zásah do černého. Silné čtyři hvězdičky budou určitě tím nejlepším doporučením, proč od Spirit zkusit i něco jiného, než Opus Magnum Twelve Dreams of Dr. Sardonicus.

» ostatní recenze alba Spirit - Clear
» popis a diskografie skupiny Spirit


Hancock, Herbie - Takin' Off
2014-05-13

Hancock, Herbie / Takin' Off

3 stars

Na sólovou prvotinu tehdy čerstvě dvaadvacetiletého pianisty Herbie Hancocka jsem byl hodně zvědavý. Šlo o nahrávku, kterou se poprvé představil širší veřejnosti nejen jako zdatný instrumentalista, ale i jako autor. Právě na základě úspěchu desky, nazvané Takin' Off, si prý Hancocka všiml slovutný Miles Davis a angažoval jej do svého "druhého kvintetu".

Musím říct, že album se vstřebává velmi snadno, vše je podáno poměrně stravitelně a není zde místo pro žádné posluchačsky komplikované struktury. Přitom se ale Hancock s ansámblem rozhodně nedrží jediné polohy, deska je to hudebně barevná. Hned úvodní skladba Watermelon Man, dnes již uznávaný jazzový standard, nezapře silnou inspiraci rhythm & blues a v sólové pasáži se trumpetista Freddie Hubbard blýskne zajímavým vibratem. Three Bags Full je zajímavá lehce disharmonickým klavírním podkladem výrazného dechového motivu, pro sólo si tu tentokrát nadělil nejvíce prostoru Hancock sám - a využil jej dobře, neúnavné běhy jeho prstů po černobílých klapkách poslouchám se zatajeným dechem. Ze skladby Empty Pockets a jejího drolivého akordového tématu pak dýchá typická bopová atmosféra, výrazněji tu zazní tenorsaxofon Dextera Gordona.

Vcelku svižnou první stranu desky střídá druhá, o něco loudavější a zádumčivější. Platí to pro The Maze, kde loudavé klavírní akordy nedokáží rozpohybovat ani důraznější akcenty bicích nástrojů Billyho Higginse, i pro závěrečnou skladbu Alone and I, v níž je hlavním aktérem Hubbardova posmutnělá trubka. A vlastně ani kompozice Driftin' s uvolněným trumpetovým motivem a výraznější basovou linkou Butche Warrena nemá kdovíjak vysoké obrátky.

Hancokův sólový debut je pro mě deskou do nepohody, deskou příjemného, nekomplikovaného jazzu, který dokáže posloužit jako kultivovaná kulisa, ale nezklame ani při soustředěném poslechu. Takin' Off ode mě dostane tři hvězdičky - je to sice slušná prvotina, ale na dalších deskách šel Hancock kvalitou ještě o hodně výš.

» ostatní recenze alba Hancock, Herbie - Takin' Off
» popis a diskografie skupiny Hancock, Herbie


Beck, Jeff - There and back
2014-05-08

Beck, Jeff / There and back

3 stars

Jeff Beck je pro mě velmi osobitým zjevem na hudební scéně. Na jednu stranu svérázný kytarista, který za více než padesát let v branži nikdy zcela nepodlehl tlakům dobových trendů a tvořil (téměř) vždy osobitě a invenčně. Na stranu druhou šlo o ještě svéráznější osobnost, patrona, se kterým pro jeho kolegy muselo být občas velmi těžké vyjít.

Album There & Back vnímám jako dojezd Beckova jazzrockového období 2. poloviny 70. let. Opět jde o čistě instrumentální nahrávku, přičemž skladby na desce můžeme rozdělit do dvou skupin. První část (skladby 1-3) Beck nahrál ještě s Janem Hammerem, ve zbytku jej doprovází basista Mo Foster a klávesák Tony Hymas. Až na první skladbu s Hammerem za bicími nabubnoval celé album Simon Phillips.

"Hammerovská" část začíná syntetizérovým kouzlením, ze kterého se vyloupne kovově znějící basová linka, základ skladby Star Cycle. Hammer zde kombinuje party na klasické a elektronické bicí a za klávesami se s Beckovou kytarou přetahuje o sólový prostor. Oproti předchozí Beckově tvorbě zde vnímám příklon k větší melodičnosti a čitelnější rytmické struktuře, tento možný handicap ale zase dotahuje Jeffova kytarová dravost. Výraznou melodií se prezentuje i následující Too Much To Lose - zde už je rytmika hodně načichlá disco feelingem a ani povedené sólové variace Hammera s Beckem to nedokážou zachránit. Poslední skladba s Hammerovým přispěvkem You Never Know je ale zase o něco blíže Beckově tvorbě z předchozích let a i když mi tu moc nesedí zvuk Hammerova hudebního nástroje, musím přiznat, že má tato nahrávka v rychlejších pasážích jisté osobité kouzlo.

Pomalý zatěžkaný rytmus, loudavé tóny Beckovy kytary a Hymasovy široké podkladové plochy - to je The Pump, jedna ze skladeb, při jejichž poslechu si vždy představuji, že takhle nějak musí chutnat ta Amerika. Že v sobě Jeff Beck nikdy nezapřel rockera, ukazuje asi nejtvrdší věc na desce, nazvaná El Becko. Klavírní úvod to sice ještě moc nenaznačuje, jakmile se ale Phillips pořádně opře do bicích a Jeff začne sjíždět chytlavé kytarové linky, je vše jasné. Pomalejší (a vypjatější) atmosféra závěru skladby se přeleje do pohodovky The Golden Road. Kytara spokojeně pokvákává či pohoukává, klávesy lehounce mlží a rytmika je také držena zkrátka jak při čaji o páté. Space Boogie je "space" díky nějakým těm klávesovým pazvukům na záčátku skladby, "boogie" zase díky Phillipsovu úžasnému tahu na branku - ten pán je vážně bubenická extratřída. Předvede se i Hymas, jehož jazzové běhy po klapkách ale po chvíli rázně utne Beckovo parádní kytarové běsnění. Závěrečný kousek, pojmenovaný přiléhavě The Final Peace si střihli Beck a Hymas sólo. Klávesové plochy jsou tu plátnem, na které malíř Beck kreslí svou kytarou zasněné výhledy do široširé krajiny a ukazuje, co mohlo být jednou z velkých inspirací kytaristů jako Eric Johnson či Steve Vai.

There & Back je i po letech fungující porcí fusion, přičemž už se ale Beck zlehka otírá i o komerčnější formy hudebního vyjádření. Skladby nahrané bez Hammera tu mám o něco radši než ty s jeho účastí, a i kvůli nim to tentokrát bude jenom za tři - pokud chcete Becka a jazzrock v nejlepší formě, sáhněte raději po Wired či Blow By Blow.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - There and back
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Meat Loaf - Bat out of Hell II: Back into Hell
2014-05-06

Meat Loaf / Bat out of Hell II: Back into Hell

4 stars

S hudbou netopýřího motorkáře Meat Loafa jsem se poprvé setkal asi před deseti lety, když mi kamarád půjčil právě toto album, abych si poslechl jeho oblíbenou skladbu I´d Do Anything For Love. Jelikož se mi líbila a jelikož i zbytek obsahu CD jsem shledal velice zajímavým, album jsem si tehdy vypálil a poslouchal jej určitou dobu div ne do zblbnutí. No a jelikož jsem se před pár dny stal hrdým majitelem originálního nosiče, rád bych se o své dojmy z poslechu podělil.

Meat Loaf, to je v prvé řadě až komiksově stylizovaný hrdina. Osamělý mstitel, který zachraňuje krásné ženy před krvelačnými příšerami, a který na své motorce brázdí oblačné výšiny. Této "maškarádě" pak zčásti odpovídá i hudba - místy našponované aranže, hrdinské repliky, místy naopak zase melancholické zpovědi, do toho gradující sborové pasáže (Meat Loaf bez pořádného pěveckého tělesa v zádech by nebyl Meat Loaf) a hrdinův mocný hlas s rozsahem přes tři oktávy. Ale při poslechu dobře cítíte, že se to samo nebere úplně vážně a že nad nějaké vysoké umělecké koncepty je tu jednoduše postavena dobrá zábava.

Největší peckou na albu je hned úvodní skladba I´d Do Anything For Love (But I Won´t Do That). Všechno, co dělá Meat Loafa Meat Loafem, tu máme pěkně po kupě. Příjemná (v podstatě popová) melodie, oblečená do monstrózně pompézního rockového aranžmá, všudypřítomné sbory a délka, za níž by se nemuselo stydět cokoli s přívlastkem prog. Pokud zde kytary spíše jen statovaly, následující písnička Life Is a Lemon and I Want My Money Back už je díky ústřednímu řezavému riffu plně v jejich režii. Baladický nádech předchozí skladby je tu vystřídán pesimističtější náladou, ale megalomansky stupňované aranže zůstávají. Oslavou rockové muziky je třetí skladba Rock and Roll Dreams Come Through, na kteroužto volně navazuje smířlivěji laděná It Just Won't Quit. Další parádní rockové číslo pak přichází s divočinou Out of the Frying Pan (And into the Fire). Následuje druhá nejdelší (a dle mého mínění také druhá nejlepší) skladba, výpravná epická balada Objects in the Rear View Mirror May Appear Closer than They Are (na ty ultradlouhé názvy si tu asi mistr potrpěl), ve které Meat Loaf vypráví melancholický příběh jednoho mladého života. Waysted Youth, mluvená monologická vsuvka je asi nejzvláštnějším kouskem na albu. Vyprávění o chlapci, který nechal krvácet svou elektrickou kytaru a díky tomu na ni dokázal hrát věci, které dříve nedovedl, je ujeté, ale pokud stíháte chytat text, rozhodně vás zaujme. Ale zpátky k písničkám - je tu mé nejoblíbenější číslo Everything Louder Than Everything Else, rocková jízda jak se patří, s Meat Loafovým chraplákem a mocnými sbory. Ke konci desky se nálada opět svažuje do smířlivějších rovin - příkladem je písnička Good Girls Go to Heaven (Bad Girls Go Everywhere), jejíž opakující se refrén je pro mě jedním z mála slabších míst desky. Krátká instrumentálka Back Into Hell si lehce pohrává s motivy rozesetými po celém albu a po chvíli uvolní místo křehké klavírní skladbičce Lost Boys and Golden Girls.

Ačkoli některé skladby na albu jsou pouze přepracovanými verzemi písniček ze sólových alb Meat Loafova skladatele a producenta Jima Stainmana, jde v případě Bat Out Of Hell II: Back Into Hell o velmi šťavnatou flákotu muziky, kterou je škoda opovrhnout pro její pompéznost a (podle mě jen hranou) sebestřednost. Když mé uši občas potřebují orazit od všeliké možné progrese, je toto album tou pravou volbou. Budou to čtyři hvězdičky, Meat Loafa já zkrátka rád.

» ostatní recenze alba Meat Loaf - Bat out of Hell II: Back into Hell
» popis a diskografie skupiny Meat Loaf


Spirit - The Family That Plays Together
2014-05-01

Spirit / The Family That Plays Together

3 stars

Necelý rok po vydání debutu spatřil světlo světa druhý studiový počin kapely Spirit, nazvaný The Family That Plays Together. Sestava zůstala nezměněna, Ferguson, California, Locke, Andes a Cassidy desku nahráli v přestávkách mezi koncerty v průběhu roku 1968. Po jazzem silně ovlivněném debutu se kapele nabízelo pokračovat touto cestou, The Family That Plays Together se ale od širších instrumentálních ploch obrací spíše k sevřenějším písňovým tvarům.

Úvodní I Got a Line On You nezapře hitový potenciál. Na rock'n'rollový podklad s výraznou klavírní linkou je naroubován Randyho kytarový part a hlavně vypilované vokální party, navzájem se překrývající a pohánějící skladbu vpřed. Po této zahajovací jízdě přichází zklidnění s pomalejší skladbou It Shall Be. Do rozkládaných klavírních akordů se ozývají klouzavé flétnové tóny a etérický hlas zpěváka Fergusona. Poté ale do tématu vpadne dechová sekce, čímž celek získá jasnější písňovou strukturu. Výrazný basový riff odstartuje třetí skladbu Poor Richard. Opět se zde nachází výrazné vícehlasy, podporované Lockovým pianem a gradující v Randyho utažené kytarové sólo. Psychedelie (přesněji řečeno její rozevlátější americká forma) je z alba cítit na sto honů, asi vůbec nejvýraznějším příkladem je tu píseň Silky Sam. Do zvonivého kytarového podkresu Ferguson vypráví příběh o svobodě, zosobněné tulákem a karbaníkem Samem, refrén zvýrazňují zajímavé melodické modulace a smyčcová sekce. Nechybí ani disharmonická jazzová pasáž - jedna z mála reminiscencí na mnohem jazzovější debut. Křehkou baladu The Drunkard zdobí v její první polovině smyčce a klavír, do druhé poloviny ale kapela opět vpustila experimentálního ducha a vytvořila zde jakési pohádkově-horrorové téma. Zpátky k písničkového útvaru míří skladba Darlin' If - je zde znát velký vliv amerického country a celé to zní trošku jako Grateful Dead o pár let později.

Rockově začíná také druhá strana desky, pochodové bubnování Jacka Cassidyho a Californiova hutná kytara propůjčují skladbě All The Same ten správný švih, bicí si tu navíc střihnou i sólovou vsuvku. V následující kompozici, nazvané příhodně Jewish, kapela vykouzlila variaci na židovskou melodiku, ze které ovšem California plynule přechází do kyselinových sólových pasáží. Klavír hraje první doprovodné housle v hymnické písni Dream Within a Dream, pro skladbu She Smiles naopak Randy použil akustickou kytaru, která v kombinaci s všudypřítomným klavírem a hutnými bicími vytváří razantní hudební formu. Průrazné klavírní tóny, "vyšívající" elektrická kytara a zatěžkané bicí, vážící každý úder, pak tvoří podhoubí pro závěrečnou chameleonovku Aren't You Glad.

Bonusy obsahují tři skladby ze soundtracku k filmu Model Shop. Fog je poměrně působivá instrumentální kulisa, kde se na základní několikatónový sled postupně nabaluje množství nástrojů a melodických linek. V podkladu druhé instrumentálky Mellow Fellow je malinko cítit i jazz, Randyho sólová pasáž s orientálními stupnicovými modulacemi je už ale čistě rocková a stejně tak i Cassidyho další bubenické sólíčko. Třetí skladbou z Model Shopu je hutným kytarovým riffem obdařená Now Or Anywhere což je, ve zkratce řečeno, podařená rocková jízda. Ze zbývajících dvou skladeb se mi zajímavější zdá So Little To Say s hammondkami, osmyčcovaným refrénem a dechovou sekcí podporující Randyho sólování, ale ani Space Chile (ve zkrácené verzi pod názvem Space Child umístěná na čtvrtém LP Twelve Dreams Of D. Sardonicus) nezní zle - má totiž asi nejblíže k experimentům z debutového alba.

Oproti první desce Spirit na The Family That Plays Together víceméně rezignovali na jazzové choutky a svůj výtvor pojali hlavně psychedelicky. Každá skladba má v sobě nějaký zajímavý motiv, než jej ale kapela stihne rozvinout, už je tu další skladba. Hodně (na můj vkus možná až trošku moc) prostoru dostalo Lockovo piano, California tu není až tak klíčovou osobou. Takováto komorní psychedelie mi sice chutná a i pro vývoj kapely jde o důležité dílo, čtyři hvězdičky by ale tentokrát byly moc - zas tolik světoborného se tu neděje. Budou to silné tři hvězdičky, pro vyznavače tvrdých kytarových riffů toto album pravděpodobně nebude to "pravé ořechové". Při ztišení se a pozorném poslechu ale The Family That Plays Together má co nabídnout.

» ostatní recenze alba Spirit - The Family That Plays Together
» popis a diskografie skupiny Spirit


Spirit - Spirit
2014-04-06

Spirit / Spirit

4 stars

Kapelu Spirit jsem před několika lety objevil při brouzdání po různých, dnes již často nefunkčních zahraničních blozích, kde si hudební fandové a pamětníci toto uskupení velmi chválili. Mě tehdy na první pohled zaujalo netradičně pojaté ztvárnění obalu jejich debutového alba - ta obličejová skládanka mi přišla (a mám to tak stále) nesmírně originální a do hippiesácké Kalifornie té doby mi perfektně pasuje. Tehdy jsem neměl nejmenší tušení, že jde o kapelu, fungující v různých obměnách bezmála třicet let, považoval jsem je za jednoalbovou raritku, jakých se v zapadlých internetových zákoutích povaluje nepočítaně. Až v době, kdy jsem začal zvolna budovat svou sbírku originálních nosičů, jsem se o Spirit začal zajímat blíže a s překvapením jsem zjistil, že je tvorba kapely docela košatá. Když se mi pak naskytla možnost pořídit za slušnou cenu box Original Album Classics, obsahující prvních pět desek této kapely, ani jsem se moc nerozmýšlel a ačkoli jsem po debutu další tvorbu kapely vůbec neznal, nový přírůstek byl na světě.

Úvodní skladba Fresh Garbage nabídne zajímavý kytarový riff a najazzlou mezihru, kterou má na svědomí elektrické piano Johna Locka. Bicí, na které hraje Ed Cassidy, známý coby "nejstarší rockový bubeník na světě", se pořádně připomenou v následující písni Uncle Jack. Ta už zní o poznání rockověji a mladíček Randy California tu poprvé více provětrá svou kytaru. Tíživou atmosféru přináší skladba Mechanical World. Pomalé tempo, dusná ospalost, ale také dramatické smyčce a Randyho sólo s masivním zkresleným zvukem. Přichází čas na první instrumentálku, nazvanou Taurus - právě díky této skladbě je album známo mezi fanoušky Led Zeppelin, má se totiž jednat o předobraz slavné rockové hymny Stairway To Heaven. Osobně to vidím tak, že si Jimmi Page sice vypůjčil akordový sled a způsob výdrnku, dál už ale motiv zpracoval dost po svém (a je to tak dobře). Tady mi imponuje ten lehký psychedelický opar, obklopující neurčitě posmutnělé tóny akustické kytary - to je něco, co zase písňová forma Stairway To Heaven postrádá. Druhou pomalejší skladbu Girl In Your Eye ozvláštňuje použitý sitár, mně ale nikdy k srdci nepřirostla a považuji ji za slabší místo alba. Zpět do tempa se vracíme s veselejší kompozicí Straight Arrow. Zpěvák Jay Ferguson si zde s lehkostí pohrává se svým vokálním partem a místy přidává efektní vibrato, basák Mark Andes o sobě zase dá vědět rychlými stupnicovými běhy v závěrečné kakofonické pasáži.

Druhou stranu desky načíná skladba Topanga Windows, v níž musím pochválit zejména dobrou práci s dynamikou - v podání Spirit nabývá klasická opozice sloka-refrén docela nových rozměrů. V sólové, lehounce rock'n'rollově načichlé pasáži se pak zajímavě doplňují elektrická kytara s pianem. Z Gramophone Man přímo čiší psychedelie, bicí vsuvka ale přivede silně jazzovou mezihru. Tady je vliv bubeníka Cassidyho, který téměř celá 50. léta strávil hraním jazzu, více než zjevný. Hravě psychedelická Water Woman zaměstnává jen basu, akustickou kytaru a perkuse, hlavním tahákem jsou tu výborně secvičené vícehlasy Fergusona, Californii a Andese. The Great Canyon Fire In General v sobě spojuje barový klavír ve slokách a hendrixovsky kvílející kytaru s robustním rockovým spodkem v mezihrách. Konec původní desky s sebou přináší jedinou delší kompozici, nazvanou Elijah. V ní si páni muzikanti opět pohrávají s jazzovými schématy, do nichž roubují tu sólo na bicí, tu disharmonické kytarové vsuvky, tu zase basovou ekvilibristiku.

Bonusovou část startuje parádní rocková jízda Veruska. Bicí šlapou jak o život, kytara riffuje, do toho bohatýrský zvuk hammondek. Na původní desku se nedostala ani titulní skladba Free Spirit, což je vlastně dosti zčerstva zahraný jazz s dominantním zvukem elektrického piana a zajímavým basovým sólem. Bicí s přímým tahem na branku dávají další skladbě If I Had a Woman zdánlivě rockový nádech, pod povrchem to ale místy zase jazzově vře. Přidaná alternativní verze Elijah se mi možná líbí ještě o něco víc, než ta původní - ubylo kakofonií a freejazzu, přibylo rázného rockového feelingu.

Témata, jimiž se zabývají texty skladeb, myslím příliš nevyčnívají z dobového koloritu. Kromě klasické variace na lásku (Girl In Your Eye, případně lehce střelená varianta u Water Woman) a melancholického zoufání si nad celým světem (Mechanical World, Topanga Windows) tu máme i pro hippies typickou agitaci za ochranu životního prostředí (Fresh Garbage, The Great Canyon Fire In General) či lehce psychedelické kousky (Uncle Jack, Gramophone Man).

Kolem a dokola je debutové album Free Spirit zajímavým studijním materiálem. Kapela tu odvážně kombinuje množství různých stylů (rock, psychedelie, jazz, pop atd.) a ukazuje svůj hráčský potenciál. Druhou stranou mince je ovšem roztříštěnost materiálu na desce - další alba Spirit jsou v tomto ohledu daleko konzistentnější. Nicméně s tím, že vstupovala do tehdy ještě nepříliš probádaných hudebních vod, se kapela popasovala důstojně, takže čtyři hvězdičky jsou na místě. Free Spirit by mohlo zaujmout jednak milovníky americké psychedelie, jednak fanoušky rockových výletů do jiných žánrů (zde hlavně do toho již zmíněného jazzu), ale koneckonců vlastně všechny, kdo si chtějí rozšířit hudební obzory a nebojí se trošky experimentů.

» ostatní recenze alba Spirit - Spirit
» popis a diskografie skupiny Spirit


Gillan, Ian - Mr. Universe [Gillan]
2014-03-21

Gillan, Ian / Mr. Universe [Gillan]

4 stars

Už od mých teenagerských let, kdy jsem začal objevovat první rockové klenoty, jsem jako jedny z nejzásadnějších pěveckých osobností žánru vnímal trojici Robert Plant, Freddie Mercury a Ian Gillan. Samozřejmě na tom měl lví podíl fakt, že jsem v těch dobách dosti nekriticky "žral" tvorbu jejich domovských skupin. Když jsem se totiž začal o pár let později rozhlížet i po sólové tvorbě těchto pánů, zažil jsem jedno z mých prvních velkých hudebních zklamání. Mercuryho Mr. Bad Guy mé rockerské srdce dosti vyděsilo (vyhýbám se mu dosud a asi už to tak zůstane napořád), Plantovo Fate Of Nations jsem po pár posleších jako nudné odložil (v posledních letech se ale k post-zeppelinovské tvorbě jejich frontmana zkouším opět prokousat), až Ian Gillan u mě svou sólovou deskou Mr. Universe skóroval hned na první pokus. Impulsem pro prozkoumání právě této Gillanovy desky pro mě bylo setkání s titulní skladbou - cítil jsem z ní obrovskou energii a nasazení, podobně jako z raných desek purplovské Mark II. Nahrávání alba bylo nejspíše hodně ovlivněno nastupující britskou NWOBHM, vždyť kapely jako Samson či Saxon už tehdy měly venku svá debutová LP a na klubové scéně to vřelo tunami a tunami další výborné hudby.

Zneklidňující klavírní tóny jako z dílny Vincenta Cranea, několik akordů barového piána a potom už exoticky znějící klávesový motiv - to je ve zkratce obsahem úvodní skladby Second Sight. Po rozvolněném úvodu ale přichází první z hardrockových pecek Secret Of The Dance. Hutný kytarový podklad a agresivní klávesový sólový vstup tu odkazují přímo na purplovské rockové základy. Výrazný nástup má i třetí skladba v pořadí, She Tears Me Down, po něm se ale přeleje v posmutnělou barovou baladu. Ve slokách výtečně doprovází Colin Towns na klavír, refrény jsou už ale zase plnokrevnou rockovou záležitostí s výraznou basovou linkou Johna McCoye. A jedeme dál - Gillanův mocný hlas ve skladbě Roller by vzbudil i mrtvolu, výborně šlapající rytmika McCoy/Underwood pohání skladbu do metalových obrátek a kytarista Bernie Tormé tu vykoval až metalově ostrý riff. Konec první strany desky patří titulní skladbě Mr. Universe, kterou bych se nebál označit za hardrockový monument. Towns tu vymyslel geniální klávesovou linku, do které Gillan hromovým hlasem pronáší první věty textu, a když se pak rozburácí celá kapela, rockuje to ostošest. Doprostřed skladby vložil Bernie Tormé expresivní kytarové sólo, v němž za podkresu Underwoodových bicích týrá svůj nástroj podobně, jako to dělával jeho vzor Jeff Beck či samotný Ritchie Blackmore.

Dobře šlapající skladba Vengeance má v základu nekonečnou McCoyovu basovou linku a Tormého precizní kytarovou práci. Zklidnění přichází se slide kytarou a foukací harmonikou v jižansky laděném kousku Puget Sound, i když refrén už je zase jako z dílny Deep Purple. Basa hraje první housle i v Dead Of Night, melodické pecce, kterou bych po titulní skladbě viděl jako druhý tip na singl. Towns tu ze svého klapkového arsenálu na sólo opět vytáhl barový klavír - takovéto "emersonovské" choutky jsou mi sympatické. Message In The Bottle je dosti naspeedovaná věc, v níž hrají důležitou roli stop-timy, otevírající prostor pro Gillana, chrlícího text taktéž ve vysokém tempu. Na závěr tu máme další melancholickou baladu Fighting Man, ve které Gillan pěvecky naprosto exceluje. Takto silný a posazený hlas byl v rockové historii devízou pouze několika málo zpěváků. Záznam skladby pochází již z roku 1978, kdy jej pro zpěvákovo eponymní album nahrála mírně odlišná studiová sestava.

S překvapením jsem přijal zjištění, že na zmíněném Gillanově eponymním albu (vydaném tehdy pouze v Japonsku) se již objevila - ač vesměs v jiných verzích - dobrá polovina skladeb, které o rok později kapela využila pro sestavení recenzované desky. Konkrétně jde o skladby Second Sight, Secret Of The Dance, Dead Of Night, Fighting Man a Message In The Bottle.

Desku Mr. Universe bohužel nedokážu zhodnotit v kontextu ostatních Gillanových sólových děl, neb jsem s nimi zatím neměl tu čest. Pokud bych si pomohl srovnáním s albem Long Live Rock'n'roll od Rainbow, vydaným o rok dříve než Mr. Universe, vyšla by z tohoto duelu o něco lépe deska Ritchieho party - Long Live Rock'n'roll se mi zdá instrumentálně propracovanější, i když jí místy zase chybí ta přímočarost a energie, kterou tu nabízí Gillan a spol. Mr. Universe ode mě dostane slabší čtyři hvězdičky - přece jen to vědomí znovu nahraného materiálu také hraje svou roli.

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - Mr. Universe [Gillan]
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian


Johnson, Eric - Tones
2014-02-21

Johnson, Eric / Tones

3 stars

Když se někdo zeptá, jaký kytarista mě jako první napadne ve spojení s nástrojem Fender Stratocaster, pravděpodobně odpovím, že Eric. Nebo přesněji řečeno dva Ericové. Jeden známý široké veřejnosti - pokud se řekne Eric Clapton, má snad každý, kdo se o rockovou muziku aspoň trošku zajímá, jasno. U druhého už o takovém ohlasu mluvit nemůžeme, přesto je ale texaský kytarista Eric Johnson mistrem svého oboru, přičemž jeho způsob hry lze identifikovat už po několika vteřinách poslechu. A nejen technika, ale i lehce vybuzený zvuk jeho nástroje je pro Johnsona naprosto typický - takhle zní tóny Stratocasteru zaslíbené.
Eric Johnson udělal "díru do světa" výborným albem Ah Via Musicom z roku 1990, svůj sólový debut si ale odbyl již o čtyři roky dříve vydáním desky Tones. Pojďme se tedy na něj blíže podívat.

Otvírák Soulful Terrain je založen na jednoduchém basovém riffu, do nějž v klasickém schématu sloka-refrén-bridge kreslí Johnsonova kytara krásné melodické obrazce. Ona je vůbec jednou z Ericových devíz schopnost zůstat melodickým i při komplikovanějších sólových pasážích, které jsou pak snadněji posluchačsky uchopitelné. Perkusivním intrem začíná melancholičteji laděná skladba Friends, ve které už mistr i zpívá. Ve vyšších polohách trošku chraplavý, přesto vcelku příjemný hlas Erica Johnsona poznáte mezi tisíci, i to z něj dělá naprosto osobitého interpreta. Emerald Eyes je jednou ze dvou písní, kterou Eric nahrál už na svou předchozí (v té době ale stále ještě nevydanou) desku Seven Worlds. Nádherná melodická záležitost, jejíž refrén vám v hlavě rychle utkví a už se ho nezbavíte. Johnsonovy krásné čisté vyhrávky se doplňují s rázným kytarovým podkladem do organického celku, tohle je skladba s hitovým potenciálem.

V rychlejší záležitosti Off My Mind se poprvé výrazněji předvede bubeník Tommy Taylor a doprovodnými vokály přispěje i hostující zpěvačka Jennifer Warnes. Skladba má lehce popový nádech, ale Johnsonovo kytarové mistrovství je i zde nepřehlédnutelné. Jako akustické intermezzo funguje na desce intimně laděná skladba Desert Song, v níž se snoubí technika klasické kytary s jazzovými náladami a troškou flamenga. Nádherná věc, na kterou se při každém poslechu velmi těším. Druhá strana desky začíná taženým syntezátorovým intrem s exotickými melodiemi, do kterého se nečekaně vlomí důrazná basová linka Roscoe Becka, a také Ericovy zpěvné kytarové tóny. Skladba nazvaná Trail of Tears, další ze zpívaných věcí, je oslavou čistých melodií, které podkreslují až kontrastně důrazné bicí.

Pomalu se dostáváme do finále. Nádherná melodie skladby Bristol Shore s vybrnkávaným doprovodem Johnsonova stratocasteru jde až do morku kostí. A zase ty vyhrávky...Eric moc dobře ví, kdy může vyplňovat volné prostory svými kytarovými kulišárnami a kdy má melodii nechat "dýchat". Teď ale trošku z jiného soudku, přichází hardrocková kytarová jízda Zap. I ta je spolu s Emerald Eyes staršího data než zbytek materiálu na desce, těžko věřit, že ji Eric složil v 2. polovině 70. let. Johnson zde opravdu hodně tlačí na pilu, jeho kytara má mnohem agresivnější zvuk a i rytmika pořádně přitvrdila. Dočkáme se pěkného basového sóla, najazzlých slok, rockového refrénu a Ericova kytarového inferna. Jeho kytarové sólo zde řadím k vůbec nejlepším, které za celou svou kariéru nahrál. Na klidnější notu pak hraje příjemná závěrečná instrumentálka Victory, jejíž krásně kulaté kytarové tóny doznívají až do pomalého uklidňujícího závěru.

Takový je sólový debut kytarového mága Erica Johnsona - barevná kytarová hra, hodně melodií, lehké koketování s jazzem. Tři a půl hvězdičky, které desce udělím, budu muset v pokusu a jakous takous objektivitu zaokrouhlit dolů - průlom pro Johnsona znamenalo až následující album Ah Via Musicom, které podle mě obsahuje silnější materiál. Tones jsou příjemná náladová muzika, ze které se sice na zadek neposadíte, ale třeba se k ní jednou za čas budete rádi vracet.

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - Tones
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric


Clarke, Stanley - Journey To Love
2014-02-08

Clarke, Stanley / Journey To Love

3 stars

Třetí sólové album baskytaristy Stanleyho Clarka Journey To Love jsem měl možnost slyšet až jako poslední z úvodní čtveřice Stanleyho sólových desek. Po divoké rockeřině z eponymního alba tentokrát Clarke přichází s mnohem komornějším hudebním představením - ale pár přiostřených kousků se i tady najde. Mistrův studiový ansánbl tentokrát utvořili kytarista David Sancious, Clarkův oblíbený hráč na klávesové nástroje George Duke, bubeník Steve Gadd a devítičlenná dechová sekce, mimo ně se ale v některých skladbách objevila i hvězdná jména jako Jeff Beck, John McLaughlin, Chick Corea či Lenny White.

Úvodní skladba Silly Putty se vyznačuje vcelku příjemnou funky atmosférou, ve které se základní moogový riff doplňuje s dechovými vstupy a to celé pak podporuje dosti úsporná rytmika. Ve druhé polovině skladby se dostává do hry i kytara, sice zatím jenom jako doprovod, ale na nějaké šestistrunné bakchanálie ještě určitě dojde.
V titulní Journey To Love se z tajemného klávesového intra vyloupne zpívaná část. George Duke není rozený zpěvák, ale s tímto partem se vyrovnal obstojně - i když chápu, že ne každému posluchači taková - místy až sladkobolná - poloha sedne. Pak ovšem přijde masivní nástup a krátké kytarové sólo, v němž poprvé předvede svůj um Jeff Beck. Závěr se nese ve volném moogovém preludování až do úplného odeznění.

Teď ale přichází to nejlepší, co může album nabídnout - trio Beck, Clarke, White pouští z řetězu své rockové vášně a rozjíždí perfektní nářez, nazvaný Hello Jeff. White mlátí do činelů, Clark se předvede v bublajícím basovém sólu, ale Beck je ten, kdo tomu celému dává šťávu svou nezaměnitelnou kytarovou hrou. Základní stavební riff je lehce podobný tomu, který Clarke použil o rok později ve School Days, tady na něm ale Beck vrší kytarové monumenty jedna radost. Škoda, že se Stanley a Jeff nikdy nesešli a nenahráli spolu celou desku, to by mohlo mít opravdu šťávu.

Tesknou smyčcovou hrou na kontrabas Clarke uvozuje další skladbu, dvoudílnou kompozici Song For John s věnováním saxofonovému velikánovi Johnu Coltraneovi. Tóny klavíru se jemně vlní pod rukama mistra Corey, strunné akustické rychloběhy jsou zase dílem dalšího velehráče Johna McLaughlina. Zatímco první část skladby se nese v dosti melancholickém duchu, v té druhé už mistři pořádně prásknou do koní a navzájem si přihrávají sólové příležitosti.
Podobně jako na předchozí desce je i zde na konec zařazena rozmáchlá čtyřvětá suita, tentokrát nazvaná Concerto For Jazz/Rock Orchestra. Od prvního klavírního intra skrz jazzrockové běsnění a bohatá sóla se mohou všichni účastníci dostatečně vydovádět, nicméně se nemohu zbavit dojmu, že se tu Clarke pokusil podruhé vstoupit do stejné řeky a výsledek už není zdaleka tolik přesvědčivý.

Journey To Love bych v rámci Clarkovy sólové tvorby ze 70. let hodnotil jako slušný průměr. Album neposlouchám příliš často - rozhodně méně než to předchozí a následující. Tři hvězdičky budou tentokrát muset stačit - na větší počet jsem si Journey To Love dostatečně neoblíbil.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Journey To Love
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley


Clarke, Stanley - Children Of Forever
2014-01-29

Clarke, Stanley / Children Of Forever

3 stars

První sólové abum basisty Stanleyho Clarka vznikalo v době krátké nečinnosti kapely Return To Forever po odchodu brazilské sekce Moreira-Purim. Clarke zvolil podobné nástrojové obsazení, a dokonce si přizval i svého "šéfa" Chicka Coreu - jednak jako hráče na klávesové nástroje, jednak jako producenta své deskové prvotiny. Za bicími se objevil Lenny White, který si s Clarkem a Coreou muzikantsky velmi dobře porozuměl, pročež se následně stal integrální součástí mateřské kapely. Kytarové party obstaral zkušený jazzman Pat Martino a na flétnu si tu zahrál Arthur Webb. Za mikrofon nejspíše Clarke hledal někoho s podobným hlasovým fondem, jakým disponovala bývalá zpěvačka Return To Forever Flora Purim, volba padla na Dee Dee Bridgewater, která se krátce předtím objevila v jazzovém orchestru Thada Jonese a Mela Lewise. Tu navíc doplnil zkušený Andy Bey, majitel sytého barytonu s rozsahem téměř čtyř oktáv.

Titulní skladba Children of Forever se ze začátku nese ve volném tempu - zajímavý dvojhlas Bridgewater a Beye je lehce podbarvován Coreovým elektrickým pianem a dobrou souhrou rytmické sekce. Zrychlení přichází ve chvíli, kdy se do hry zapojí Webbova flétna, která spolu s pianem unisono sjíždí krátké vyhrávky. Při Coreově sólu už kapela nabere docela slušnou rychlost a nepolevuje ani ve chvíli, kdy svůj kontrabas začne sólově "týrat" i samotný kapelník Clarke. Pěvecká dvojice se během sólových pasáží občas zapojuje bezeslovnými vokálními doprovody, s melodickou zpěvovou linkou se vrací až po opětovném zpomalení. V závěrečné části navozují vokální hrátky obou protagonistů až gospelovou atmosféru, vespod ale stále probublává jazzová rytmika.

Druhá kompozice, nazvaná Unexpected Days, se vokálně nese v režii Dee Dee, Bey tentokrát jen přizvukuje. Rytmika je agresivnější, pořád jí ale kralují křišťálově čisté tóny Coreova piana, nad nimiž kreslí vzdušné ornamenty Webbova flétna. Kytara Pata Martina je hodně nenápadná, spíše jen dotváří celkové vyznění skladby. Název následující,v pořadí třetí skladby Bass Folk Song je poněkud zavádějící - to, co zde uslyšíme, nemá s folkem společného zhola nic. Jde o plnokrevné jazzové řádění, v němž Clarke svému kontrabasu řádně provětrá struny a dokonce si tu do svého sóla i zascatuje. Corea a Webb také nezůstanou pozadu a opět předvedou perfektně sehranou jízdu. Jen škoda opět velmi upozaděného Martina, kytarové sólo by tomuto kousku určitě slušelo.

Rozkládané tóny klavírního křídla uvedou asi nejjazzovější pasáž alba, nazvanou Butterfly Dreams. Zpěv Andyho Beye je dosti osobitý a v některých vypjatějších pasážích působí hodně škrobeně, má ale i svou hloubku. Velmi kvituji poskytnutí prostoru pro kytaristu Martina, skladbu však přesto ovládá hlavně Chick Corea svými vlnícími se klavírními doprovody. Konec desky mám asi nejradši - patří totiž rozmáchlé kompozici Sea Journey. Piano, kytara, flétna a ženský vokál zde působí jako jeden organismus a výtečně se navzájem doplňují. Samozřejmostí jsou sólové pasáže, ve kterých každý instrumentalista dostane možnost ukázat své vlohy a schopnosti (i když Corea má toho prostoru stejně nejvíce).

Svou sólovou prvotinou Children of Forever mě Stanley Clarke nezklamal, nicméně je tu znát, jak moc byl ovlivněn ranou tvorbou své domovské skupiny Return To Forever. Obě její tehdejší alba mám navíc ve svém hodnocení výše, takže při rozhodování se mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami tentokrát zaokrouhlím dolů. Nezanedbatelnou roli v mém rozhodování hrála i nízká míra zapojení kytaristy Martina - v první polovině desky si víceméně neškrtne, což je rozhodně škoda. Pokud se vám ale líbí latino-jazz z prvních desek RTF, mohlo by vás toto album zaujmout.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Children Of Forever
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley


Clarke, Stanley - School Days
2014-01-01

Clarke, Stanley / School Days

4 stars

Bohatá sólová kariéra Stanleyho Clarka skýtá mnoho zajímavých albových zářezů, které ani po letech neztrácejí posluchačskou přitažlivost. Deska School Days, čtvrtý samostatný počin tohoto jazzrockového baskytaristy, byla nahrávána v období druhé reorganizace Clarkovy domovské skupiny Return To Forever. Množství zvučných jmen, která na albu zanechala svůj otisk - namátkou jmenujme např. Billyho Cobhama či Johna McLaughlina - nesporně vzbuzuje očekávání zajímavého hudebního prožitku.

Hned na úvod tu máme pecku jako hrom. Basový riff, na němž je postavena titulní skladba School Days, má rockovou tvrdost a údernost. Když jej přirozeně doplní kvílivé kytarové sólo Raymonda Gomeze, mám chvílemi pocit, jako bych slyšel Thin Lizzy v nejlepší formě - až tak se Clarke vzdálil svým jazzovým kořenům. Dusavé bicí Gerryho Browna toto vyznění jen podporují a když kytara s basou sjedou základní riff unisono, má to neskutečnou sílu. Skladba se ale zakrátko přeleje do mnohem klidnější pasáže, kde hammondky a klavír Davida Sancia jen jemně podkreslují Clarkovy basové improvizace. Postupnou gradací přibývá napětí, které vyvrcholí návratem úvodního rockového motivu. Grandiózní začátek desky ukazuje, že i v roce 1976 ještě rock měl co nabídnout.

Z rockově běsnícího úvodu se vyloupne poměrně jemná a usedlá (jak napovídá i sám název) kompozice Quiet Afternoon. Klidné a rozvážné tóny moogu jsou podbarvovány klavírem a uměřenou rytmickou sekcí. V druhé polovině skladby je znát výborná práce s dynamikou - střídání klidných a gradujících pasáží dodává větší švih a oživuje tuto komornější část desky.

Do třetice a zase jinak začíná skladba s popovým názvem The Dancer. Africká rytmika, obohacená perkusemi a kongy, do toho snivé klavírní akordy a harmonické basové tóny. Z takového kypícího podhoubí vyroste gradující melodická linka, hraná společně smyčci a dechy, na níž několikrát naváží sólové výstupy dvojky Gomeze a Sancia. Spolu s titulní skladbou je právě tento kus na desce mým nejoblíbenějším.

V akustické skladbě Desert Song dostává prostor slibovaný mág John McLaughlin. Jeho kytara spolu s táhlými tóny violoncella vytváří zajímavou atmosféru - podobnou můžeme najít i v některých písních nedoceněného kytaristy Nicka Drakea. Clarke se připomene výrazným basovým vstupem, v němž místy předvádí věci, které bych se nebál nazvat jakýmsi "kontrabasovým shreddingem".

S Hot Fun přichází asi největší problém alba - skladba s rozjuchaným ústřední riffem mi vůbec nezapadá mezi ostatní kompozice na desce a já ji nemám moc v lásce. Je tu zřejmá inspirace funkem alá Sly and the Family Stone - i Clarke se bohužel v 80. letech stočil spíše ke komerčnější tvorbě (naštěstí ale na sofistikovanější hudební formy nikdy zcela nezanevřel).

Závěr desky patří rozsáhlejší skladbě Life Is Just a Game, která v sobě snoubí několik hudebních přístupů. Nejprve se téma jako vystřižené z nějaké učebnice klasicistní hudby postupně přerodí do moderněji pojaté variace, aby pak kanonáda bicí baterie Billyho Cobhama vyčistila prostor pro ústřední melodii, přerušovanou bigbandovými vsuvkami. Clarke se nakrátko ocitá i za mikrofonem, Cobham zde obsluhuje kromě bicích také syntezátor. Stanleyho basa předvádí rychlé několikatónové běhy a propracovaným sólem se představí i kytarista Charles Johnson.

Deska School Days je v sólové diskografii Stanleyho Clarka určitým mezníkem - lze na ní odhalit první známky autorova směřování za mainstreamovějším hudebním publikem, díky čemuž se stala jedním z Clarkových nejznámějších hudebních děl. Autorovy jazzové kořeny zde nahrazují jiné hudební vlivy jako rock či etnická hudba a album nepůsobí tak semknutým dojmem jako předchozí sólové desky. Jsem na vážkách, zda dát tři nebo čtyři hvězdičky, ale za několik výborných skladeb čtyřhvězdičkový status udělím (i když na něj deska dosáhla jen s odřenýma ušima).

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - School Days
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley


Clarke, Stanley - Stanley Clarke
2013-12-22

Clarke, Stanley / Stanley Clarke

5 stars

Druhé studiové album basisty Stanleyho Clarka je mojí "posvátnou krávou" v oblasti fusion. Právě díky němu jsem se o tento hudební žánr začal více zajímat, a otevřel se mi tak přístup k novým, dosud nepoznaným hudebním prožitkům. Za jeho objevení vděčím (jako už mnohokrát předtím) webu youtube.com, kde jsem vcelku náhodou narazil na úvodní skladbu desky Vulcan Princess. Již tam mě uhranul také výrazný rudý obal desky, jemuž vévodí majestátný Stanley, opásaný baskytarou a svrchu shlížející možná na publikum, možná na dění na pódiu.

Album během roku 1974 pravděpodobně vznikalo zhruba ve stejné době nebo o něco málo později, než čtvrtý studiový počin Return To Forever (RTF) Where Have I Known You Before (bohužel se mi nepodařilo dohledat, kdy přesně nahrávací frekvence pro sólovou desku proběhly) a Clarke se pro jeho realizaci obklopil umělci na slovo vzatými. Kytarista Bill Connors sice z RTF několik měsíců předtím odešel (prý kvůli Coreově diktátorskému přístupu k vedení kapely), Clarkovi ale přispět kytarovými party na desku neodmítnul. Ke klávesovým nástrojům si černý baskytarista pozval nám dobře známého Jana Hammera, který po prvním rozpadu Mahavishnu Orchestra nahrával také s Jerry Goodmanem. Posledním členem se pak stal bubeník Tony Williams, známý ze spolupráce s Milesem Davisem či Johnem McLaughlinem. Clarke si k nahrávání přizval také dechovou a smyčcovou sekci a do závěrečné suity přispěl perkusemi i další z bývalých členů RTF Airto Moreira.

První skladba Vulcan Princess začíná tajemně epickým sladěním dechů, baskytary a zvonivých tónů syntezátoru a klavíru. Poté ale do tématu divoce vstoupí basový riff Hammerova moogu a nadpozemsky rychlé breaky bicích Tonyho Williamse, nad kterými zpívá své party Connorsova elektrická kytara. Z této nekompromisní jazzrockové smršti se po několika taktech vyloupne funková figura, ve které již se svými sekanými kily opět úřaduje i samotný Clarke. Pro tuto kompozici si mistr vypůjčil některé motivy z látky, kterou skoro v téže době nahráli RTF jako Vulcan Worlds, při své sólové práci je ale zpracoval mnohem dravěji a rockověji, než při nahrávání s Coreou. Dechová sekce se připomene v dramatické předělové pasáži, která s sebou opět přivede uhánějící part ze začátku skladby, jehož vyklidněním přichází plynulý přechod k dalšímu číslu.
O skladbě Yesterday Princess by se dalo říct, že tvoří s Vulcan Princess dvojskladbu, ačkoli je co do hudebního pojetí jejím naprostým opakem. Pojedinkrát na desce je právě v této skladbě možno slyšet zpěv, jehož původcem je sám Clarke, podkladem jsou mu zasněné klavírní akordy a tlumené tóny kontrabasu. Nádherná křehká záležitost, bez velkého emocionálního vypětí.

Ještě do posledních ozvuků předchozí skladby začnou bicí spolu s baskytarou tepat ďábelský rytmus. Lopsy Lu je vlastně založená na původním bopovém modelu přehrání základního schématu a navazujících improvizací, nicméně to vše se zde odehrává v rockově dravých strukturách. V sólových pasážích se představí klávesy a elektrická kytara, ale dočkáme se také první ochutnávky Clarkovy basové ekvilibristiky. Williams za bicími je strojově přesný, ale zároveň velice kreativní - asi jen málo bubeníků té doby se mu v hudebním projevu mohlo rovnat.
Poslední větu předchozího odstavce výborně dokumentuje také krátké sólo na bicí, které uvozuje skladbu Power. Při jeho konci se začne rozplétat nekonečná basová linka, do níž popustí otěže kreativnosti Jan Hammer se svým moogem a v druhé části se své příležitosti důstojně zhostí i kytarista Connors. V závěru nás čeká řádné zrychlení a Connors ukáže, že rozhodně není žádné "ořezávátko".

Spanish Phases for Strings & Bass vnímám jako mistrovo ohlédnutí za jeho akustickým obdobím. Skladba je v podstatě jedním dlouhým kontrabasovým sólem, na několika místech přerušeným syntezátorovou vsuvkou. I přesto, že Clarke není autorem skladby, lze tu vycítit, že skladbě vdechnul svůj typický "pozitivní" rukopis. Přesto tuto kompozici ale vnímám jako slabší místo na desce, při kterém mi myšlenky odbíhají jinam a hůře se na něj soustředím. Raději bych viděl v akci celou studiovou sestavu, nikoli jen "pana šéfa".
Přichází čas na poslední a zároveň nejrozsáhlejší kompozici desky. Life Suite je čtyřdílná skladba, ve které dostane posluchač nášup všeho pozitivního, co toto album přineslo. První věta je jakousi overturou, ve které klavír a smyčce budují atmosféru pro mohutný nástup věty druhé. V ní se rozjíždí rychlá rytmická linka, která několikrát vybouchne do mohutné smyčcové a dechové exploze. Tony Williams v celém průběhu věty exceluje jedním velkým bubenickým sólem a Hammer si také odehraje své. Třetí větu uvádí táhlé smyčce, podbarvované klavírem, na ně pak ve větě čtvrté naváže další z Hammerových moogových riffů a volná kytarová improvizace Billa Connorse. Tu utne až melancholický sled klavírních akordů, kterými končí tato výtečná deska.

Eponymní sólové album Stanleyho Clarka bych doporučil všem fanouškům dobrého fusion, a speciálně také těm, kteří to s tímto hudebním žánrem - podobně jako já - teprve zkoušejí a nahrávky zásadních jazzrockových kapel (Mahavishnu Orchestra, Return To Forever, Weather Report atd.) jim zatím přijdou hudebně příliš komplikované či naopak chaotické. Clarkovi se zde podařilo namíchat koktejl, který obsahuje o něco více rocku, než mně zatím známá produkce výše zmiňovaných kapel, čímž nahrávku učinil pro méně zkušeného posluchače přístupnější. Rozhoduji se mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale díky silné osobní vazbě tentokrát nebudu šetřit a udělím plný počet.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Stanley Clarke
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley


Hancock, Herbie - Maiden Voyage
2013-12-18

Hancock, Herbie / Maiden Voyage

4 stars

Hned na úvod své recenze bych chtěl poznamenat, že se nepovažuji za velkého fanouška jazzové hudby. Jazz poslouchám spíše okrajově, podobně jako například vážnou hudbu. Svým hudebním cítěním primárně tíhnu k blues a rocku s většinou jeho podskupin a derivátů. Ale právě má stoupající obliba jednoho z těchto derivátů, tzv. fusion (neboli jazzrocku), mě před nedávnem přivedla i k prvním kontaktům s „opravdovým“ jazzem.
Maiden Voyage je koncepční album – tzn. všechny skladby na něm jsou inspirovány určitým ústředním tématem. V případě této desky jde o moře, jeho zákony a tajemství, která se pod vodní hladinou skrývají. Všechny kompozice na desce jsou výhradně Hancockovým autorským dílem, jak tomu bylo i na čtyřech předchozích sólových deskách tohoto skladatele a interpreta.

Úvodní eponymní skladba startuje Hancockovými znělými klavírními akordy, přes které se po chvíli rozvine základní motiv Maiden Voyage. Tóny Hubbardovy trubky se nesou jakoby odrazem od širokých vodních plání a pozvolna z předpřipravené melodie přechází do improvizačních kreací, stále však v rámci předem dané formy. Ani Colemanovo saxofonové sólo, které na předchozí Hubbardovu pasáž plynule naváže, nepřináší od vytyčené linie nějaký zásadní odklon. Tenorsaxofon ale nedostane příliš prostoru a do tématu opět vstupuje trubka, tentokrát už v užší kooperaci s Hancockovým klavírem. V mistrovsky sehrané pasáži navozují jak sólové nástroje, tak rytmická sekce atmosféru vln, narážejících do boku vyplouvající lodi. Svůj prostor k vyjádření dostane i Carterův kontrabas, v titulní kompozici jinak spíše upozaděný. Jeho úsporné figury ale i tak dokáží spolehlivě podporovat celkové vyznění jednotlivých témat. Poslední třetina skladby se nese v duchu postupného návratu k úvodnímu trubkovému motivu, opět s jemným klavírním podbarvením a se závěrečným fade-outem.

Druhá kompozice, nazvaná Eye Of The Hurricane, začíná ve svižnějším tempu. Bubeník Williams nechává rozezpívat svůj arsenál činelů, mezi jejichž zvukem si razí cestu úderná Hancockova klavírní kila. Po chvíli se do tématu vkládá i Carter se svými basovými běhy a Hubbardova trubka se ujímá sólové úlohy. Rytmická sekce dává skladbě komplikovanými zvraty neklidné vyznění, ale postupně se také umravní a přenechá plně prostor trubce a výraznému klavíru. Opět plynulé je předání sólové linky mezi Hubbardem a Colemanem, výrazněji rozdílného pojetí hry se zde nedočkáme – a to ani, když se sólových partů chopí Hancock sám. Sólující nástroj je tu k rytmické sekci stále poměrně pevně připoután a nepouští se do žádných velkých atonálních dobrodružství. Opětovný nástup trubky už značí jen blízkost konce skladby a sklouznutí do zpomaleného závěru.

Lehce odlišnou konstrukci nabízí v pořadí třetí skladba Little One. Do vzdáleného víření Williamsovy bubnové baterie se ozývají melancholické klavírní akordy, táhlé tóny Hubbardovy trubky a dobarvující Colemanův saxofon – vzácná chvíle spolupráce obou sólových nástrojů. Hubbard ale po chvíli umlká, aby uvolnil prostor pro jeden z nejkrásnějších motivů desky. Coleman celkově na Maiden Voyage nedostal příliš prostoru, dokázal ale z toho mála vytěžit veliké okamžiky – a posmutnělé, místy až swingově zabarvené sólo z této skladby je nepochybně jedním z nich. Hubbard dostane ve své sólové pasáži více prostoru, ale jeho výstup v porovnání se saxofonem slyšitelně zaostává. Na druhou stranu velmi příjemně zní momenty, v nichž na povrch skladby vyplavou Hancockovy klavírní melodie, ty však postupně uvolní cestu hlubokým tónům Carterova kontrabasu. Jeho sólo se mi v této skladbě ale zdá snad nejméně přesvědčivé, možná proto, že jsem zvyklý spíše na přesné a průrazné baskytarové tóny – na rozdíl od kontrabasu, jehož akustický projev je o poznání zastřenější. Na závěr se nám opět dostává Hancockových křehkých rozlamovaných akordů a Hubbardova táhlého troubení s Colemanovým saxofonem na pozadí.

Přichází čas na nejdelší, a zároveň také asi nejavantgardnější skladbu na desce. Survival of The Fittest je odpíchnuta agresivním nástupem Hubbardovy trumpety a Williamsovým kratičkým sólem na bicí. Po něm už ale celá kapela spěchá vpřed, poháněna Carterovým basovým kvapíkem a klusajícími bicími Tonyho Williamse. Hancock s Hubbardem sázejí na lehce freejazzové pojetí, které se ale vždy po chvíli sejde ve společném vyznění. Druhé Williamsovo sólo na bicí je již o něco rozsáhlejší a působivější, po něm také konečně přijde pořádně na řadu i Colemanův saxofon, ve svých stupnicových bězích opět invenční a bezchybný. Druhou polovinu skladby má už ve své režii šéf Hancock, v sólové pasáži lze dobře slyšet jeho rychlé jedno- či dvojtónové údery, které se během let staly spolehlivým poznávacím znamením tohoto osobitého klavíristy. Dojde ale i na jakousi klavírní pseudosymfonii, které ještě větší dramatičnost dodává Williamsova vířící baterie.

Podobně uklidňující téma, jako to v Little One, nabízí i závěrečná skladba Dolphin Dance. Opět se dočkáme sólového unisona Hubbarda a Colemana, kteří v součinnosti s Hancockovými klavírními tóny vytvářejí místy až nejazzově přímé, ovšem poslechově velmi vděčné melodické struktury. Hubbardovo trubkové sólo je taktéž poměrně melodické, zvláště když pod ním pulsuje jednoduše účelná Carterova basová linka. Coleman opět přichází s množstvím melodických nápadů, jeho saxofon dokáže oživit jinak spíše líný klavírní doprovod. Hancock ale i z ležérních figur dokáže bleskově přejít do invenčního sóla, v němž loudavou atmosféru skladby prodchne ráznými akordovými změnami. To už se ale závěrečná skladba blíží do svého cíle, v němž trubka a saxofon (opět unisono) dovedou melodii ke konečnému utichnutí.

Album Maiden Voyage je podle mínění části Hancockových fanoušků vůbec nejlepší autorovou sólovou deskou. S tímto míněním se bohužel nemohu objektivně ztotožnit, natolik se ještě v Hancockově tvorbě ani zdaleka neorientuji. Osobně tuto desku považuji za poměrně reprezentativní vzorek post-bopu 60. let s hvězdným obsazením a kvalitními instrumentálními výkony. Oproti tvorbě kvintetu Milese Davise z též doby mi tato Hancockova sólová deska přijde podstatně stravitelnější, takže bych ji zájemcům o jazzovou hudbu 60. let určitě doporučil. Netroufnu si fundovaně posoudit, zda je toto album milníkem ve vývoji jazzové hudby, takže plný počet raději neudělím, ale čtyři hvězdičky mohu dát s naprosto čistým svědomím.

» ostatní recenze alba Hancock, Herbie - Maiden Voyage
» popis a diskografie skupiny Hancock, Herbie


Vanilla Fudge - The Return
2013-11-08

Vanilla Fudge / The Return

3 stars

S kapelou Vanilla Fudge jsem se poprvé setkal prostřednictvím knihy Schody do nebe: Led Zeppelin bez cenzury. V tomto bulvárním podání kariéry Led Zeppelin hráli členové Vanilla Fudge (zvláště Mark Stein) úlohu těch, kteří Zeppeliny na jejich prvním americkém turné zasvěcovali do radovánek života rockových hvězd. O hudbě této kapely jsem tehdy ještě neměl jasnou představu, tipoval jsem, že to bude nějaká Zeppelinům podobná parta. O to větší pak bylo mé překvapení, když jsem se později prostřednictvím žebříčku "Billboard Top 100" seznámil s jejich verzí skladby "You Keep Me Hangin' On". Výrazný zvuk hammondek, průrazné basy a hlavně perfektně sezpívané vícehlasy mi od začátku imponovaly. Začal jsem se tedy pídit po deskách této kapely a mezi jinými jsem se dostal i k tomuto albu.

Comebacky slavných jmen bývají ošidnou záležitostí a často se nabízí otázka, zda má znovusjednocená kapela hudebně ještě co nabídnout, nebo zda je na prvním místě snaha vyždímat ze zavedené značky ještě nějaké peníze. V případě reunionu Vanilla Fudge je otázka možného hudebního přínosu o to palčivější, že se kapela takřka po dobu celé své existence spoléhala hlavně na vytváření osobitých coverů skladeb jiných interpretů, vlastní tvorba zaujímala spíše minoritní postavení. A samotné album The Return - máme jej považovat za klasické řadové album, nebo spíše za kompilaci? Jsou tu čtyři zbrusu nové covery a osm znovu nahraných skladeb ze starších desek, důležité ovšem je, že se oproti "původním" verzím z konce 60. let zásadně změnil zvuk nahrávek. Je ostřejší a dravější, oproti dřívější klávesové dominanci tu mnohem výraznější prostor dostává kytara Vince Martella. Částečně je toto možná zapříčiněno tím, že původního klávesistu Marka Steina tu nahradil Bill Pascali, taktéž solidní hráč a majitel příjemného chrapláku.

Nejlepšími částmi alba jsou pro mě jednoznačně nové covery. Kapela při jejich výběru rozhodně nebyla konzervativní - otvírák Ain't That Peculiar (původně od Marvina Gaye) sice ještě pochází z dob prehistorických, ale dál je to docela smršť. Už originál skladby Do Ya Think I'm Sexy? trošku přípomíná Japanese Boy od Aneky a pro tradiční rockerské houně by mohl být těžkým oříškem, ale coverovat boybandy (konkrétně N'Sync a Backstreet Boys) z konce 90. let, to už je hodně silná káva. O to víc ale musím verze skladeb Tearin' Up My Heart a I Want It That Way v podání Vanilla Fudge pochválit - valivé, těžkotonážní, s riffy jako řemen. Udělat z výborné rockové skladby syntetickou popinu umí bohužel kdekdo, neznám ale žádnou kapelu, která by to obráceným směrem zvládala tak, jako Vanilla Fudge. U znovu nahraných starých věcí už budu kritičtější - líbí se mi větší zapojení kytary, ale původní (většinou subtilnější) verze ze starších desek se mi povětšinou zdají být lepšími.

Album The Return si poslechnu rád, pokud mám chuť na opravdový klávesovo-kytarový nářez. Žádné přepisování rockových dějin se nekoná (což myslím také od tehdejších skoropadesátníků už nikdo nečekal), ale deska je to šťavnatá a chutná. Tři hvězdičky dávám jen vzhledem k malému množství nového materiálu a také proto, že starší verze většiny skladeb tu nebyly překonány.

» ostatní recenze alba Vanilla Fudge - The Return
» popis a diskografie skupiny Vanilla Fudge


Beatles, The - Beatles For Sale
2013-09-29

Beatles, The / Beatles For Sale

4 stars

Vydat čtyři studiová alba za méně než dva roky by asi pro jakoukoliv dnešní rockovou kapelu byl sebevražedný úkol. Napěchovat je navíc odshora dolů hity, které si ještě za padesát let budou prozpěvovat lidé na všech sedmi světadílech, to už chce něco víc než tvůrčí nadšení a dobrou pracovní morálku. To chce talent - a Beatles byli bezesporu jedna z kapel, u nichž múzy pracovaly na třísměnný provoz sedm dní v týdnu. Jistě, ani oni neměli ve všem stoprocentní úspěšnost, ale velká většina skladeb, na kterých kdy kapela zanechala svůj otisk, jako by se ve zlato proměnila. Člověk si jen klade otázku, jak by jednotlivá alba vypadala, kdyby nad jejich obsahem měli Beatles od začátku absolutní kontrolu a nemuseli se podřizovat diktátu trhu. Čtvrté LP Beatles For Sale na toto doplatilo velmi výrazně - nebýt některých nešťastně vybraných coverů, mohlo by se jednat o jednu z jejich nejlepších desek.

Ale pěkně popořádku. Silných skladeb, z jejichž atmosféry naskakuje husí kůže, tu totiž vidím víc než dost, takže budeme nejprve chválit. Tradici silných broučích otvíráků dodržuje srdcervoucí No Reply a jen o kousek dál se dočkáme zpěvného valčíku Baby's in Black. Další, pod kůži se vrývající melodie nabízí kapela i v Eight Days a Week či Every Little Thing. Z jemnějších kousků můžu více než doporučit krásnou I'll Follow the Sun (která má, coby jeden z raných kousků Karla Plíhala pod názvem Frýdek-Místek taky šmrnc) a o nic horší What You're Doing. No a že by zbývající autorské skladby I'm a Loser a I Don't Want to Spoil the Party byly nějak méněcenné? To tedy nejsou ani náhodou. První má lehounký nádech amerického country, zatímco druhá už je typická akustická lennonovka.

Průšvih opět přichází s některými covery. Dvojice skladeb Carla Perkinse Everybody's Trying to Be My Baby a Honey Don't mi v podání Beatles vůbec nesedí. Možná, kdyby si kapela originály více přetvořila k obrazu svému a pouze je nepřehrála, zamlouvaly by se mi víc - ale takto je to jenom řemeslná práce. Medley Kansas City/Hey-Hey-Hey-Hey! je pro mě taky spíše vatou, než plnohodnotným kouskem broučí úrovně. To Berryho Rock and Roll Music má alespoň pořádný rock'n'rollový švih (a nabízí se tu srovnání s Twist and Shout z první desky). Words of Love od Buddy Hollyho Beatles zmákli snad lépe než Holly sám a v Mr. Moonlight zase Lennon pojal svůj vokální part ve stylu Jamese Browna, což také nezní vůbec špatně.

V mé osobní beatlesácké hierarchii není toto album ani mezi nejlepšími, ani mezi nejhoršími, takže čtyři hvězdičky budou rozumným kompromisem. Povedeného je tu na ně víc než dost.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Beatles For Sale
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Beatles, The - A Hard Day´s Night
2013-09-22

Beatles, The / A Hard Day´s Night

5 stars

Album A Hard Day's Night považuji za první skutečný majstrštyk v diskografii Beatles. Je to deska od začátku až do konce plná nadupané muziky. Skoro by se dalo říct, že zde funguje rovnítko co skladba, to hit, který je schopen obstát sám o sobě i po téměř padesáti letech od vydání. Jestliže o Led Zeppelin o pár let později zlí jazykové tvrdili, že výměnou za hudební úspěchy kapely upsali její členové duši ďáblu, co by asi ti stejní lidé prohlašovali o Broucích? Genialita, s jakou obzvláště Lennon a McCartney přicházeli s neotřelými harmonickými postupy, je i v dnešní době zarážející a zároveň inspirující.

Beatles dokázali do sevřených písničkových tvarů dostat spoustu energie a elánu. Vypalovačky jako A Hard Day's Night, Can't Buy My Love nebo Tell Me Why ukazují, že stylizace kapely (zvláště zpočátku jejich "velké" kariéry) do podoby "hodných hošíků" měla jisté trhliny. Na druhou stranu ale Beatles i v tak (na svou dobu) divokých skladbách dokázali plynule přecházet mezi ostřejšími a melancholičtějšími náladami - to myslím v tehdejším okruhu beatových kapel nebylo zas tak obvyklé. Nedílnou součást desky samozřejmě tvoří i vzdušné, zasněné kompozice, u kterých mohly tisíce a tisíce fanynek zavírat oči a snít o líbánkách se svými hudebními idoly. Takové If I Fell, And I Love Her nebo I'll Be Back fungují zatraceně dobře i dneska, protože ačkoli i aranže mívali Beatles dobře propracované, to hlavní - melodičnost a zapamatovatelnost - je u většiny jejich skladeb naprosto excelentní. Proto zní jejich písničky perfektně i na jednu kytaru někde u táboráku. Pak tu máme ještě pár kytarově odpíchnutějších věcí jako I Should Have Known Better, I'm Happy Just To Dance With You, Any Time At All nebo When I Get Home - to je takový beatlesácký standard, ke kterému ale určitě spousta kapel tehdejší doby vzhlížela jako k učebnicovému vzoru. Na závěr jsem si nechal tři písničky - Things We Said Today mě fascinuje totálně odlišně prokreslenými slokami a refrény. Každé jako by pocházelo z jiné písničky, ale spasované dohromady to kupodivu funguje. Na rok 1964 docela slušný progres, řekl bych. I'll Cry Instead a You Can't Do That mi naopak přijdou o malinko slabší než zbytek skladeb na desce - tady vnímám něco jako daň za první kompletně autorské album v broučí diskografii.

Rozhodování mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami je v tomto případě poměrně jednoduché a dvě méně oblíbené skladby, znamenající v tomto případě jen subjektivně vnímanou marginalitu, mé rozhodování příliš neovlivní. Čemu jinému bych už totiž měl dát plný počet, když ne A Hard Day's Night?

» ostatní recenze alba Beatles, The - A Hard Day´s Night
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Beatles, The - With The Beatles
2013-09-14

Beatles, The / With The Beatles

3 stars

Moc rád bych napsal, jak se Beatles s přehledem popasovali s fenoménem "druhého alba", jak stvořili ještě lepší nahrávku než debut a jak byli prostě od začátku do konce desky perfektní. No, ono se jim to podle mě povedlo tak napůl. With The Beatles je album, hozené do trošku klidnější nálady, než jakou představovalo Please Please Me, ovšem o nějaký detailně promyšlený útok na posluchačovy zvukovody tu zatím nejde (a během dalších pár alb ještě ani nepůjde).

Největší pecku tentokrát dostaneme naservírovanou hned ze začátku. It Won't Be Long nabízí na dvou minutách spoustu melodických nápadů, typické vokální odpovídačky a perfektně gradovanou prostřední pasáž. O tom, že covery (mimochodem, jak zde, tak i na debutu a na čtvrté řadovce Beatles For Sale je poměr autorských skladeb k coververzím 4:3) se zde vyvedly o něco lépe než na debutu, svědčí nadupaná verze motownské Please Mister Postman - tady Beatles originál opravdu zadupali do země. Z původních skladeb musím vyzdvihnout ještě Harrisonovu Don't Bother Me a Lennonovu Hold Me Tight - v první už je zlehka cítit ten budoucí zasmušilý kdysibrouk, druhá na rock'n'rollový základ roubuje výborné vokální nápady Johna a Paula. Tu deklamovanou klidnější polohu tu zastupují hlavně převzaté skladby - jednak původně muzikálová melodie Till There Was You, jednak také skladba Devil In Her Heart, kterou pro Beatles objevil (a rovněž nazpíval) Harrison.
Jak jsem tu chválil covery, u některých autorských skladeb naopak cítím "horkou jehlu" - to jsou případy písní jako Little Child, I Wanna Be Your Man nebo Not a Second Time. Autorský rukopis Beatles je tu pořád dost zřetelný, to ano, jen možná múzy zrovna vybíraly náhradní volno.

Na čtyři hvězdičky jako u Please Please Me to stačit nebude, With The Beatles je zkrátka o něco slabší. Tři hvězdičky ale pořád označují dobré album - a to With The Beatles bezesporu je.

» ostatní recenze alba Beatles, The - With The Beatles
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Beatles, The - Please Please Me
2013-09-08

Beatles, The / Please Please Me

4 stars

Beatles a Rolling Stones. Ti hodní a ti zlí. Ti dobří a ti neposlouchatelní. Takhle jsem jako malý škatulkoval praotce britského rocku, aniž bych jejich muziku nějak více znal (Stones jsem tehdy neslyšel ani z rychlíku). No to víte, děti v tom mívají rychle jasno. Že tohle všechno ani v případě Beatles a Stones nebylo černobílé, jsem zjistil až o hodně později, ale to už je věc druhá...

K Beatles jsem se podrobněji dostal jako teenager (doteď si pamatuju doporučení, které jsem obdržel - že jsou "ještě o něco lepší než Kelly Family") a od té doby je chovám v hluboké úctě. Přitom ingredience, kterými kapela ze začátku kořenila svoji hudbu, mi dnes nepřijdou nějak rafinované či exotické. Poctivá kytarová práce (pryč s utahanými orchestrálními aranžmá), chytlavé pěvecké dvojhlasy Johna a Paula a hlavně - písničky psané od srdce. P.S. I Love You, Please Please Me, I Saw Her Standing There, There's a Place - jaká jiná hudba, stará padesát let, má i dnes potenciál oslovit otevřeného mainstreamového posluchače?

Na druhou stranu mi není příliš blízké nějaké extrémní velebení coververzí skladeb jiných interpretů, které tvoří skoro polovinu stopáže tohoto alba. Jasně, jinak to tehdy (a pro začínající kapelu tuplem) asi nešlo, ale vedle autorské tvorby dua Lennon/McCartney vypadají skladby jako Anna nebo A Taste of Honey tak nějak...chudě. Twist and Shout je nářez už v podání Isley Brothers (ale Beatles se taky povedl) a všechny ostatní verze Baby It's You zastínili o šest let později tou svojí The Smith.

Přes drobné výtky k coverům je pro mě Please Please Me vysoce kvalitní písničkovou deskou, ke které se (hlavně pro její posluchačskou vstřícnost) vracím vždycky rád. Navíc - kdo jiný ovlivnil vývoj rockové hudby více než tato čtveřice z Liverpoolu? A většině západního světa se Beatles poprvé představili právě tímto albem. Takže čtyři hvězdičky má u mě broučí prvotina jisté - ale měla by je i v případě, že bychom dnes místo Beatles velebili Tremelloes nebo Monkees a z Please Please Me by byla jen raritka pro fajnšmekry.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Please Please Me
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Within Temptation - Unforgiving
2013-08-25

Within Temptation / Unforgiving

4 stars

"To nám ti Within Temptation pěkně zpopovatěli," říkal jsem si před dvěma roky po prvním poslechu tehdejší novinky The Unforgiving. A neměl jsem na mysli to, že by Sharon a spol. začali tvořit "hudbu" na míru pro dnešní mainstreamová rádia - to zaplaťpánbůh myslím ještě nehrozí, spíš mě tehdy trošku znechutila neskrývaná přímočarost skladeb a rytmus, který místy nebezpečně připomíná disco. Časem se mi ale album dostalo pod kůži, komerční příchutě jsem vstřebal a každý poslech si dokážu užít.

Tak jako na předchozích deskách, i v případě The Unforgiving jsou základním stavebním kamenem hutné kytarové doprovody, nebeský hlas zpěvačky Sharon den Adel a osmyčcovaná aranžmá. Takové In The Middle Of The Night nebo Iron, obě s vyšponovaným Sharoniným hlasem, mají docela slušné grády. Možná ještě lepší je Shot In The Dark, kde si kytary vystřihnou i krátké sólo - těch se mimochodem na desce moc nevyskytuje, což je další ze znaků, že se na tomhle albu Within Temptation hodně příblížili k hranici mezi metalem a popem. Asi nejvíc je to poznat ve hitu Sinéad - ano, to je to místo, kde Within Temptation pomyslnou linii možná už překročili a stvořili jakési metalové disco. Z čeho jsem ale ze začátku byl na mrtvici, to už teď vnímám jako přirozenou součást desky a nemám s tím problém. Druhá ze skladeb s velkým potenciálem, Faster, je z úplně jiného těsta - tvrdá, razantní, nářezová, takové Within Temptation mám rozhodně radší. Ovšem to pořád vůbec nic není proti tomu, co kapela vytvořila v masakrózní kompozici A Demon's Fate. Skladba, utopená až někde ke konci desky, hravě zastiňuje celý její předchozí obsah. Poslouchat, poslouchat, poslouchat a vychutnávat, vychutnávat a vychutnávat. Proč tohle nešlo na singl, je mi dodnes záhadou. Na konec desky pak kapela velice citlivě zařadila skladbu Stairway To The Skies, která asi nejvíce připomíná skladby z desek The Mother Earth nebo The Heart Of Everything - takže taková přijemná vzpomínka.

Takže suma sumárum - vydařené koketování symfonického metalu s popem stačí z mé strany akorát tak na čtyři hvězdičky. Tentokrát to ještě vyšlo, ale mám pocit, že tímto směrem cesta pro Within Temptation nevede a s další takto udělanou deskou by mohla kapela tvrdě narazit.

» ostatní recenze alba Within Temptation - Unforgiving
» popis a diskografie skupiny Within Temptation


Jefferson Airplane - Bark
2013-08-10

Jefferson Airplane / Bark

4 stars

Rok 1970 byl pro Jefferson Airplane obdobím velkých změn. Již v únoru si sbalil kufry bubeník Dryden (během 70. let pak působil v kapele New Riders of the Purple Sage), nahradil jej Joey Covington, který v té době hrál s Kaukonenem a Casadym v Hot Tuna. Tento postranní projekt začal po vydání desky Volunteers Jefferson Airplane poměrně pravidelně předskakovat a vyšla mu také první koncertní alba. Na podzim Jefferson Airplane opět dočasně přerušili činnost, tentokrát kvůli těhotenství své zpěvačky Grace Slick. Zhruba ve stejné době se na popud Covingtona k Hot Tuna připojil o generaci starší houslista Papa John Creach, kterému bylo zakrátko nabídnuto i členství v Jefferson Airplane. V listopadu 1970 vyšlo pod hlavičkou Paul Kantner & Jefferson Starship první Kantnerovo sólové album, nazvané Blows Against the Empire. Na nahrávání desky se podílelo velké množství hudebníků ze spřátelených kapel (Grateful Dead, Crosby, Stills, Nash & Young, Electric Flag, Quicksilver Messenger Service atd.) i někteří členové Jefferson Airplane.
Následujícího roku se Airplane začali opět probouzet k činnosti poté, co se Grace Slick a Paulu Kantnerovi narodila dcera China. Kapela začala opět koncertovat, ale v dubnu oznámil svůj úmysl odejít od Jefferson Airplane zpěvák Marty Balin. Zůstal sice členem kapely ještě pro několik živých vystoupení, ale album Bark, nahrávané během léta 1971, již vznikalo bez něho. Deska vyšla na vlastním labelu kapely Grunt Records, který byl zamýšlen jako platforma pro vydávání jak nahrávek samotné kapely, tak i sólových počinů jednotlivých členů - a také dalších kapel ze sanfranciského okruhu.

Úvod alba je velice sympatický - When the Earth Moves Again je výpravně podaná skladba, v níž se skví zejména Kaukonenova kyselinová kytara a kvílející housle Papy Johna Creache. Zmínkou o houslích se nenechte zmást, kapela napřesedlala na country, naopak zde produkuje poměrně hutný rock. Roli pěveckého partnera Grace Slick přebral po Balinovi Paul Kantner, a ačkoliv vokálně není tak výrazný, do tohoto typu skladeb se jeho projev hodí více, než Balinův často sladkobolný hlas. Klavírní linka od Grace Slick tvoří základ další skladby Feel So Good. Za mikrofon se tentokrát postavil Jorma Kaukonen a předvedl, že kromě precizní kytarové práce dokáže přispět i kvalitními vokály. Dále už se pěvecké úlohy ujímá sama Grace. Nad rozkládanými klavírními tóny se line její podmanivý vokál v mělancholické zasněnce Crazy Miranda. Psychedelickou tvář zase kapela ukazuje při skladbě Pretty as You Feel, kde údajně na kytaru hostuje slovutný Carlos Santana. Parádním pseudokytarovým sólem v podání Papy Johna Creache a jeho houslí je okořeněna instrumentálka Wild Turkey. Creach do kapely zapadl opravdu výtečně, což předvádí v divokých soubojích s Kaukonenovou sólující kytarou.

Grace Slick se opět připomíná v autorské skladbě Lawman, kde si opět střihla klavírní party, kterými doprovodila svůj typický zpěv. Kantner zde dodává skladbě drive tvrdými akordy a Kaukonen přidává navrch ještě kvákavé vyhrávky. Rock & Roll Island je už podle názvu prostě rock & roll, v podání Airplane okořeněný duetem Slick a Kantnera. Kaukonenova krásná písnička Third Week in the Chelsea se vyznačuje Jormovým typickým výbrnkem a harmonikou dalšího hosta - virtuosa Willa Scarletta. Dále se začíná lehce experimentovat - ve skladbě s bizarním názvem Never Argue With a German if You're Tired of European Song zpívá Slick německy a jde o jakýsi mix opery, šansonu a folkové písničky. Nicméně to zní velice zajímavě, stejně jako vokální kvartet Joey Covingtona (ve složení Covington-Covington-Covington-Covington) v a-capella skladbě Thunk. Na konec tu pak máme další bojovně-výpravnou skladbu War Movie, která sice nenabízí nic, co už by se na desce neobjevilo v jejím průběhu, ale jako závěrečný shrnující nářez působí perfektně.

V mezidobí mezi vydáním desek Volunteers a Bark se poprvé začaly objevovat známky postupného rozpadu kapely na dvě sekce - pozdější Hot Tuna a Jefferson Starship. I na volnoběh běžící mašina Jefferson Airplane ale dokázala vyprodukovat vynikající desku, jednu z nejlepších v celé airplanovské diskografii. Určitým nakopnutím byl jistě i příchod Papy Johna Creache a Joey Covingtona, novou tvář kapela ukázala také skrze dominanci Grace Slick ve vokálním projevu. Bark je po desce Surrealistic Pillow mým druhým nejoblíbenějším albem Jefferson Airplane, a zaslouží si proto ode mě plnokrevné čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - Bark
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane


Jefferson Airplane - Volunteers
2013-07-30

Jefferson Airplane / Volunteers

4 stars

Čtvrté studiové album Jefferson Airplane, z toho třetí, natočené ve shodné kmenové sestavě (Balin, Slick, Kantner, Kaukonen, Casady, Dryden), se do prodeje dostalo v listopadu roku 1969. Od vydání předchozího počinu Crown of Creation uplynul více než rok, během kterého se přihodilo několik událostí, stojících za zmínku. Po podzimu vyplněném množstvím koncertů si kapela musela vybrat několikaměsíční nucenou dovolenou, vyžádanou operací hlasivek zpěvačky Slick. Této pauzy využili Kaukonen s Casadym k vytvoření soukromého, bluesově orientovaného projektu Hot Tuna. V dubnu už ale byli Jefferson Airplane opět aktivní. Jednak se na trh dostalo živé album Bless It´s Pointed Little Head, sestavené z koncertů, odehraných předchozí podzim, jednak se v jejich domovském San Franciscu začal rodit studiový materiál pro nové album. V srpnu se pak kapela coby jeden z headlinerů účastnila legendárního festivalu ve Woodstocku, kde zahrála i některé skladby z přípravovaného alba Volunteers - tak se na něj pojďme podívat.

Úvod desky obstarává hitově znějící skladba We Can Be Together. Na hutném klavírním podkladu hosta Nickyho Hopkinse vyrůstá zvučný vedoucí dvojhlas Balin-Slick, obtáčený kvílivými tóny Kaukonenovy sólové kytary. I přes téměř šestiminutovou stopáž jde o údernou píseň, která se po zásluze stala jednou z "poznávacích značek" kapely. Skladba Good Sheppard, v podstatě překopaný folkový tradicionál, je naopak plně v pěvecké režii Martyho Balina, jemuž Slick a Kantner tentokrát jen sekundují. Doprovodný kytarista má na svědomí také dobře znějící akustické podkladové aranžmá a vyzdvihnout musím i Jormu Kaukonena a jeho kytarovou práci, jež písni dodává psychedelický nádech. Na další kompozici The Farm je hodně znát přítomnost Jerryho Garcii z Grateful Dead, jenž si zde střihl part na steel kytaru a dodal tak skladbě lehce countryový nádech. Přitvrzení přichází s příspěvkem Hey Frederick z autorské dílny Grace Slick. Drtivé unisono vstupy klavíru a elektrické kytary kontrastují se vzdušným autorčiným zpěvem, jen ta více než osmiminutová délka je zde možná už přílišná.

Kaukonenovu akustickou skladbu Turn My Life Down jemně dokreslují hammondky Stephena Stillse, přičemž Jorma sám přispěl také doprovodnými vokály. Na řadu přichází výtečná interpretace písně Wooden Ships, kterou kapele (po odmítnutí od Byrds) daroval David Crosby. Skladbě vévodí magické vokální melodie, jež jsou podporovány hypnotickým rytmem Drydenových bicí a klavírním podkladem skvélého Hopkinse. Kytarové party další skladby Eskymo Blue Sun se chvílemi jen pomalu loudají, ale poháněny údernými bicími nakonec vždy naberou ráznější tempo. Grace Slick zde zpívá až nečekaně uvolněně a klidně, bez nějakého extatického vypětí. Drydenův Song For All Seasons je podle mě největší slabinou alba - čisté country, které zde kapela předvádí, mě zkrátka nijak nebere. To Meadowlands, druhá z upravených "lidovek", má větší sílu. Grace Slick se tu ukazuje i jako instrumentalistka, jelikož klávesové aranžmá této ruské melodie je plně v její režii. A jak deska začala, tak také skončí. Hřmotný rockující základ titulní skladby Volunteers se valí vpřed a do toho Balin sází poloskandovaný text. Za dvě minuty je hotovo, ale na zanechání sympatického dojmu to rozhodně stačí.

Remaster alba z roku 2004 nabízí bonusový materiál ve formě pěti živých skladeb, nahraných v klubu Fillmore East v listopadu roku 1969. Zde za zmínku rozhodně stojí verze Somebody To Love, na hony vzdálená megahitu z alba Surrealistic Pillow. Pulsující Casadyho Basa, Kantnerova sytě ostrá kytara a Drydenovy divoké přechody ukazují, jakou strhující atmosféru dokázala kapela na pódiu vytvořit.

V hodnocení alba jsem rozkročen mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Kapela už zde bohužel zcela zanevřela na nějaké experimenty a držela se přísně písničkových útvarů, použitý materiál je ale (až na jednu či dvě výjimky) poměrně působivý. Bude to tedy s lehce odřenýma ušima za čtyři, natolik Volunteers svého předchůdce Crown of Creation dle mého jistě překonávají.

» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - Volunteers
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane


Jefferson Airplane - Crown of Creation
2013-03-29

Jefferson Airplane / Crown of Creation

3 stars

Téměř okamžitě po vydání desky After Bathing At Baxter´s začali Jefferson Airplane pracovat na svém dalším albu. Během prvních šesti měsíců roku 1968 vyprodukovali při několika nahrávacích frekvencích dostatek materiálu, takže v srpnu toho roku mohlo k fanouškům kapely zamířit zbrusu nové LP nazvané Crown Of Creation. Název alba přímo koresponduje s obalem, jemuž vévodí úmyslně deformované skupinové foto členů kapely, zasazené do atomového hřibu z Hirošimy. Podle slov kytaristy Paula Kantnera lze i nukleární výbuch považovat za jistý druh zrození, o čemž kriticky pojednává i text titulní skladby desky.

První skladba Lather je zahalena odérem tajemného napětí, když Grace Slick vypráví příběh člověka, který chtěl zůstat navždy dítětem. Nástroje se drží dost zpátky, výrazněji se ukazují jen temné tóny akustických kytar. Sólo obstarává blízký přitel kapely Gary Blackman, přičemž jeho nástrojem se stala tzv. "nose guitar" (pro neznalé - zacpěte si jednu nosní dírku a zkuste nepodobovat kvílivý kytarový zvuk). Rozvážné akustické aranžmá zachovává i skladba In Time, napsaná tandemem Balin/Kantner. Paul Kantner zde obstarává i hlavní zpěv, Balin a Slick mu jen sekundují. Zásadnější impuls dodá až v polovině skladby Kaukonenův krátký, ale výrazný elektrický výstup. Zajímavou a pro hnutí hippies příznačnou tematiku (paralelní soužití se dvěma muži) otevírá Grace Slick ve skladbě Triad. Tu původně napsal David Crosby pro svou kapelu Byrds, po odmítnutí od ostatních členů ji ale daroval Jefferson Airplane. Jede se zde opět striktně akusticky, zvonivé kytary přitom podbarvuje majestátný Casadyho basový zvuk. Tyto tři úvodní skladby hodnotím z celé desky jako nejpovedenější.

Za mikrofon se konečně pořádně dostává také Balin, příležitost mu k tomu dává Kaukonenova píseň Star Track. Aranžmá skladby už je elektrické a ozvláštňuje jej také použité kvákadlo, ale chybí mi tu výraznější "tah na branku" - písnička od sólového kytaristy by neměla jen tak proplouvat kolem. Balinova Share a Little Joke má v sobě airplanovského odéru trošku více, dominují zde Drydenovy bicí a jedovatě kvílivá sólová kytara. Skladba Chushingura je podobnou (i když výrazně komornější) hlukovou vsuvkou jako A Small Package... z předchozí desky, nic zásadního. Výrazné akordové intro a Kaukonenovy "štěky" na kytaru uvozují skladbu If You Feel s Grace Slick za mikrofonem. Nelze si nevšimnout hypnotického Kaukonenova sóla a krásné baskytarové linky. V titulní skladbě se Casady projeví ještě výrazněji - Crown of Creation už (i díky jeho baskytaře) rachotí hodně obstojně a o to víc v ní vynikne krásná vícehlasná vsuvka. Na řadě je druhý Kaukonenův příspěvek Ice Cream Phoenix. Zvuk Kantnerovy akustické kytary se zde mísí se sólovými vyhrávkami a hlasy Balina a Slick jsou během celé skladby krásně propojené. Skladbě by ale prospělo živější pojetí, přijde mi hodně unylá. Ještěže se hned nato přihlásí výrazným projevem Grace Slick. Její rukopis a hlas zatím vždy znamenal záruku živé skladby a ani Greasy Heart není výjimkou. Na závěr pak přichází psychárna The House at Pooneil Corners. Podle slov členů kapely má jít o jakési temnější dvojče skladby The Ballad of You and Me and Pooneil z After Bathing at Baxter's. Hutné, unisono znějící tóny kytar a baskytary se derou neúprosně vpřed a nad nimi se vznáší plačtivé vokály Martyho a Grace či Kaukonenovy táhlé, houkavé melodie. Tenhle závěr desky mi naprosto vyhovuje, netřeba říkat víc.

Bonusové skladby mají v případě tohoto alba zajímavou výpovědní hodnotu - ukazují totiž, že Crown of Creation mohla znít podobně experimentálně jako její předchůdce. Ať už jde o další krátkou kakofonickou vsuvku Ribump Ba Bap Dum Dum, či ve spolupráci se samotným Frankem Zappou napsanou skladbu Would You Like a Snack? Zahrnuta je zde i singlová, agresivněji nahraná verze skladby Share a Little Joke. Samostatnou kapitolou je pak přes deset minut trvající volný sled hudebních motivů, studiových hovorů a téměř všudypřítomného chrochtání, nazvaný The Saga of Sydney Spacepig. Věřím, že nahrávání Sydneyho mohlo být pro kapelu i zábavné, ale jako řadový posluchač mám s takovými experimenty už trošku problém. Asi nejvíc se mi líbí motiv, nacházející se až téměř na konci skladby, kdy Jorma jen tak brnká na akustickou kytaru a zbytek kapely do toho občas chrochtá, občas zpívá, občas jenom kecá. Možná ale přece jenom linie, navržená na After Bathing at Baxter's, měla pokračovat i na Crown of Creation - návrat k stravitelnějším písňovým tvarům kapele dle mého příliš neprospěl.

Album Crown of Creation mělo navázat na úspěch předchozích desek kapely, v mých uších se mu to však nepodařilo. Je zde sice několik velmi dobrých skladeb (zvláště vysoko hodnotím začátek desky), ale jako celek řadím Crown of Creation k těm méně povedeným nahrávkám Jefferson Airplane. Bude to jen za tři hvězdičky, natolik mám v diskografii kapely jiné favority.

» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - Crown of Creation
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane


Jefferson Airplane - After Bathing at Baxter's
2013-03-02

Jefferson Airplane / After Bathing at Baxter's

4 stars

Když Jefferson Airplane dosáhli svým albem Surrealistic Pillow výrazného komerčního úspěchu, nastavili tak sami sobě laťku, dělící úspěch od neúspěchu, velmi vysoko. Těžko říci, zda by další album, zaplněné kratšími zpěvnými skladbami, zaznamenalo podobný úspěch - možná by po něm hvězda kapely vyhasla stejně náhle, jako na rockovém nebi zazářila. Jefferson Airplane se ale rozhodli vydat opačnou cestou a během nahrávání dalšího alba After Bathing at Baxter's začali experimentovat s delšími kompozicemi a suitami. Kapela tentokrát neměla přichystaný téměř žádný materiál, ten tedy vznikal povětšinou až přímo během nahrávacích frekvencí. Taková volnost (na tehdejší dobu asi nepříliš obvyklá) dovolila Jefferson Airplane ponořit se na několik měsíců do tvůrčího procesu a naplno využít technické možnosti nahrávacího studia.

Materiál na desce je rozdělen do celkem pěti suit, z nichž každá sestává z několika kratších kompozic. V některých skladbách kapela opustila písňový charakter a začala experimentovat s náhodně nahranými zvuky či volnějšími nástrojovými improvizacemi. Autorsky se na desce podíleli nejvíce kytarista Paul Kantner (který asi zhruba od této doby začal v kapele postupně přebírat iniciativu na úkor zpěváka Martyho Balina - ten se na této desce podílel jen jednou skladbou), zbytek kapely ale také přispěl několika kompozicemi.

Úvodní suita Streetmasse sestává ze tří skladeb. Zpětná vazba startuje Kantnerovu The Ballad of You and Me and Pooneil. Řezavé tóny Kaukonenovy kytary doplňují hlasové propletence Balina a Slick, přičemž úsporná technika Drydenových bicích jim dává ještě více prostoru. Tato skladba se volně přeleje do vsuvky A Small Package of Value Will Come to You, Shortly. Zde jde o jakousi kakofonickou koláž, složenou ze zvuků množství nástrojů a hlasů. Poslední částí suity Streetmasse je skladba (podle mě lehce inspirovaná stylem The Doors) Young Girl Sunday Blues. Jde o zmiňovaný jediný Balinův příspěvek na desce a hodnotím jej jako velmi povedený. Kaukonenovy kytarové vyhrávky a Casadyho pulsující basa na mě působí sympaticky stejně jako vokální složka, kde tentokrát dominujícímu Balinovi Grace Slick pouze sekunduje.
Další celek The War Is Over je výhradně Kantnerovou autorskou záležitostí a představuje Jefferson Airplane ve dvou diametrálně odlišných podobách. Ve skladbě Martha jako bychom se zasněnou náladou vraceli na předchozí album Surrealistic Pillow. Flétna, tentokrát v rukou Martyho Balina, podbarvuje vzdušný pěvecký duet a Kaukonenovy nedbale elegantní sólové pasáže - pro mě jedna z nejlepších skladeb na desce. Druhá část, nazvaná Wild Tyme již svým řízným zvukem zapadá do skládačky After Bathing at Baxter's podstatně více. Po standardní vokální pasáži se rozjíždí Kaukonenův kytarový koncert s až hardrockovým doprovodem. Suitu The War Is Over hodnotím jako vrcholek celého alba.

Třetí dějství nese název Hymn to an Older Generation. Kaukonenova The Last Wall of the Castle nabídne při kytarovém sólu perfektní kanonádu bicích, pěveckou stránku zde však vnímám jako lehce slabší. Mnohem lépe je na tom v tomto směru kompozice Rejoyce. Grace Slick se v této své skladbě doprovází i na klavír a její podmanivý vokál si vás rychle získá.
Se čtvrtou suitou How Suite Is It se ve skladbě Watch Her Ride autorsky vrací Paul Kantner. S nástupem Grace Slick v refrénech tato dynamická skladba ještě více nabírá na obrátkách a ukazuje, že Jefferson Airplane byli prostě mašina. Postupné rozvolnění rytmu a harmonie provází nástup skoro desetiminutové instrumentálky Spare Chaynge, v níž dostávají prostor všichni instrumentalisté kapely.
Poslední z celků, Shizoforest Love Suite, startuje druhou ze skladeb Grace Slick na desce - Two Heads. Sekaný doprovod vždy po chvíli uvolní místo vzletným vokálním obrazcům, aby se následně vrátil se stejnou rázností a intenzitou. V druhé části této suity nás čeká Kantnerovo medley Won't You Try/Saturday Afternoon Vokální variace Balina, Kantnera a Slick se zde mísí do velmi působivé koláže, skladbu navíc také podbarvují klavírní tóny, které výborně kooperují s Kaukonenovou kytarou.

Bonusy, zahrnuté ve vydání z roku 2003 vypadají také zajímavě. Pokud někomu přišla úvodní skladba The Ballad of You and Me and Pooneil příliš ořezaná a krátká, určitě ocení její jedenáctiminutovou živou verzi, kterou kapela na desku chtěla prosadit původně. Tato nahrávka je podstatně temnější a psychedeličtější, než nakonec použitá verze. Singlová verze Martha s vypíchnutou basovou linkou a Two Heads s alternativním ukončením zaujmou asi jen velké nadšence do kapely. Dále tu máme nepoužitou Balinovu skladbu Things Are Better in the East, ve které se zpěvák sám doprovází jen na akustickou kytaru. Stejně jako v případě minulé desky je v bonusech zahrnut i mix jedné skladby beze zpěvu, zde je takto uvedeno Young Girl Sunday Blues.

Album After Bathing at Baxter's jsem měl delší dobu zafixované jako "zlobivé dítě" v diskografii Jefferson Airplane. Je pravdou, že některé jeho pasáže mohou být pro nepřipraveného posluchače náročné až odrazující (a proto bych jej pro první seznamování se s kapelou příliš nedoporučoval), ale ze skladatelského hlediska tu Jefferson Airplane jdou až "na dřeň", což musím ocenit. Jde asi o nejprogresivnější nahrávku této kapely, k čemuž ve svém subjektivním hodnocení přihlédnu a při rozhodování se mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami (ani zdaleka totiž album není v diskografii Jefferson Airplane mým nejoblíbenějším) půjdu směrem nahoru.

» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - After Bathing at Baxter's
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane


Jefferson Airplane - Surrealistic Pillow
2013-02-16

Jefferson Airplane / Surrealistic Pillow

5 stars

Přesně ani nevím, kdy jsem o Jefferson Airplane slyšel poprvé - možná při hodinách angličtiny na střední škole, možná při shánění informací o "Summer of love", možná někde úplně jinde. Škatulka, do které jsem si kapelu zařadil na základě získaných informací ("to byli takoví ti, co věčně hráli pro nějaký zhulený hippíky, ta muzika bude podle toho asi vypadat"), ale zůstala ještě dlouho uzavřená - poslouchat bylo stále co a já navíc coby čerstvý vyskokoškolák tíhl spíš k tvrdším stylům. Přitom ale skladby, které jsem od kapely znal - Somebody To Love a White Rabbit - mě docela bavily, těžko říct, proč jsem se k bližšímu průzkumu kapely odhodlával tak dlouho.

Pro první seznámení jsem zvolil (zpětně můžu říct, že velmi šťastně) průlomovou desku kapely, nazvanou Surrealistic Pillow. Hudba, kterou jsem uslyšel, překvapivě ani trošku nekorespondovala s výše zmíněným odsudkem, ale vnímal jsem ji naopak jako poměrně svěží a poslouchatelnou. Nicméně lapen jsem ještě nebyl, album jsem po pár posleších odložil a následně na něj skoro zapomněl. Až po několika měsících dostali Jefferson Airplane druhou šanci, a tentokráte už nezklamali. Surrealistic Pillow mi otevřel uši pro další nahrávky téhle kapely, které se mi už vstřebávaly daleko lépe. Přesto ale tuhle desku zpětně hodnotím jako posluchačsky nejpřístupnější a nejvděčnější.

Pleskavý zvuk bicích Spencera Drydena a energický sestupný kytarový riff rozjíždí skladbu She Has Funny Cars. Do Balinova nosného zpěvu se proplétá lehký vokál Grace Slick a v mezihrách se svými typickými prstovými vyhrávkami představuje i sólový kytarista Jorma Kaukonen. Druhá skladba už je plně v režii Grace Slick. Somebody To Love si zpěvačka přinesla ze své předchozí kapely The Great Society a její uhrančivý hlas dodává písni neopakovatelné kouzlo. Kdybych se chtěl pokusit někomu přiblížit atmosféru Léta lásky (které bych mimochodem sám strašně rád zažil), Somebody To Love bych (mezi jinými písněmi) také jistě použil. Velmi se mi líbí také houpavá My Best Friend, opět se splétajícími a rozplétajícími se hlasy Balina a Slick. Zpomalení a zklidnění přichází se skladbou Today. Ačkoli se zde rytmika postupně rozběhne do vcelku hřmotného doprovodu, vše zůstane překryto táhlým, naříkavým hlasem Martyho Balina. V meditativní poloze zůstává také konejšivá Comin' Back To Me s krásným flétnovým doprovodem v podání Grace Slick. Ostrý, sekaný kytarový doprovod je hlavním poznávacím znakem skladby 3/5 of a Mile in 10 Seconds, zde mi až trošku připomíná refrén taktéž výborné písně Pride Of Man z debutu Quicksilver Messenger Service.

Zatímco předchozí písně pocházely převážně z autorské dílny sólového zpěváka Balina, pod následujícími dvěma skladbami je podepsaný doprovodný kytarista Paul Kantner. V D.C.B.A. -25 Balin a Slick opět roztáčejí podmanivý hlasový kolotoč a Kaukonen přidá sice nikterak objevné, přesto příjemné a ke skladbě skvěle padnoucí kytarové sólo. V úvodu How Do You Feel opět přichází ke slovu flétna v rukou Grace Slick, a pak už Kaukonen s Kantnerem rozehrávají zvonivý kytarový doprovod pro zpěv Martyho Balina a občasné, šedesátkové znějící doprovodné vokály Grace Slick, které gradují až do krásného acapellového závěru. Zapomenout tu nesmíme ani na živý baskytarový podklad výborného Jacka Casadyho. Jako jeden z nejkrásnějších momentů alba vnímám akustickou instrumentálku Embryonic Journey od Jormy Kaukonena - jeho perfektní prstový styl mi hodně připomíná jiného famózního kytaristu Tommyho Emmanuela. Hypnotické basové tóny a pochodový rytmus bicích přivádějí na scénu tajemný hlas Grace Slick se skladbou White Rabbit. Obě skladby, nazpívané na tomto albu sólově pouze touto zpěvačkou (bez účasti Martyho Balina), naznačily velký potenciál, jež se v osobě Grace Slick skrývá. Jako poslední skladbu desky tu pak máme Plastic Fantastic Lover s dusavou rytmikou a Grace Slick, podporující za klávesami Balinův zpěv.

vydání z roku 2003 obsahuje ještě několik zajímavých bonusových skladeb. V prvé řadě jde o Kaukonenovo blues In The Morning s hostující účastí kytaristy Jerryho Garcii ze spřátelených Grateful Dead, a také Johna Paula Hammonda, který si pro změnu střihnul party na foukací harmoniku. Ještě z autorské dílny předchozího bubeníka kapely Skipa Spence pochází skladba J.P.P. McStep B. Blues s krásnými vokály Slick a Balina a s Hammondovou harmonikou. Podobně rychlý nástup jako Somebody To Love či 3/5 of a Mile in 10 Seconds má další z bonusových písní Go To Her, slušně nabroušenou kytarovou práci pak nabízí Kaukonenova verze tradicionálu Come Back Baby. Za zmínku stojí také instrumentální verze D.C.B.A. -25, v níž daleko lépe vyniknou pěkné Jormovy kytarové vyhrávky.

Na albu Surrealistic Pillow se Jefferson Airplane podle mě podařilo to, o co v každé době (často neúspěšně) usilují spousty a spousty kapel. Stvořili hudbu, která má v sobě ducha nastupující doby, ale zároveň je svou jednoduchostí a přímočarostí přístupná širokému okruhu posluchačů. V diskografii kapely sice nemám jediného, jasné vyhraněného favorita, ale Surrealistic Pillow jistě patří mezi to nej, co po sobě Jefferson Airplane zanechali.

» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - Surrealistic Pillow
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane


Hellanbach - Now Hear This
2012-12-26

Hellanbach / Now Hear This

3 stars

Hellanbach máme zpět o nějaký ten měsíc starší a zkušenější, ale pořád stejně odhodlané podmanit si Anglii svým hudebním umem. Debutové album z roku 1983 pojmenovali Brash, Patton a spol. Now Hear This, a protože jsem hodný chlapec, poslechl jsem je a desku si opět pustil.

Na úvod tu máme Pattonovo flažoletové intro a hned po něm první skladbu, nazvanou Dancin'. Recept je jednoduchý - Pattonova skotačící arpeggia, do toho rothovský vokál Jimmyho Brashe a je vymalováno. V Times Are Getting Harder se pořádně rozjedou i bicí, následuje Pattonův zabijácký ústřední riff a lehce zapamatovatelný zpěvný refrén. Look at Me má náznak hitového potenciálu, ke zrození Hellanbachovské hymny tu ale ještě něco scházelo. All Systems Go celou dobu uhání ve zběsilém tempu - taková méně melodická Hot for Teacher, řekl bych. V Maybe Tomorrow zlehka zpomalíme, ale zatěžkaný vanhalenovský riff tu zůstává trčet pevně jako skála. Na skladě je další technická zběsilost Motivated by Desire. Dave Patton si zřejmě usmyslel, že aspoň na chvíli bude "nejrychlejším" kytaristou na světě on, ale na úkor téhle libůstky kapela ošidila melodičnost...škoda. To Taken by Surprise začíná zajímavěji, pomalý postupný nástup bicích a basy je příjemným zpestřením. A zdvojená sólová pasáž jakbysmet. Let's Get This Show on the Road se objevila už na EP Out to Get You, zde přítomná verze je ale nahraná o něco čistěji, a proto jí dávám přednost. Na Kick It Out si kapela vybrala slabší chvilku, takže pojďme k největší pecce na albu - All the Way. Co u Look at Me zůstalo na půli cesty, to v téhle skladbě Hellanbach dotáhli k dokonalosti. Pro mě jasná jednička na desce a jedna z nejlepších skladeb kapely vůbec. A na konec tu máme jediný cover, který se po kapele zachoval - jde o předělávku skladby Everybody Wants to Be a Cat od jazzmana Ala Rinkera. Její první část se nese v duchu lehce potemělé atmosféry, v té druhé přijde jedovaté Pattonovo sólo a nakonec kapela skladbu vypálí "po svém".

Tentokrát je mé rozhodování docela obtížné. Čtyřhvězdičková deska tohle pro mě asi není, takže udělím tři a příznivci Van Halen a podobné hudby si další mohou s klidným srdcem domyslet.

» ostatní recenze alba Hellanbach - Now Hear This
» popis a diskografie skupiny Hellanbach


Hellanbach - Out to get You (EP)
2012-12-23

Hellanbach / Out to get You (EP)

3 stars

Čtyřpísňové EP z roku 1980 řadí kapelu Hellanbach k jedněm z prvních zástupců ostrovního metalového žánru, kterým se podařilo svoji hudbu protlačit do vinylu. Popularita kapel NWOBHM byla tehdy sice již na vzestupu, ale i takoví metaloví dinosauři, jakými jsou dnes Iron Maiden, toho roku vydali teprve své debutové LP. A zatímco třeba právě Iron Maiden, stejně jako i jiné ostrovní metalové skupiny nacházely zalíbení v hudbě Rainbow, UFO či Budgie, Hellanbach si své vzory našli až za oceánem - losangelské Van Halen.

Od začátku do konce je Out to Get You našlapáno jiskřivou vanhalenovskou kytarou Dave Pattona, zpěvák Jimmy Brash inspiraci Davidem Lee Rothem taky nepopře a i ty klasické refrénové vícehlasy se na EP tu a tam objeví. Titulní Out to Get You má díky precizní kytarové práci slušný odpich, Let's Get This Show on the Road je zase poslouchatelná, ale vcelku průměrné metalová "sypačka". Svůj solidní potenciál nicméně kapela ukazuje v klidnějších a propracovanějších skladbách Nobody's Fool a Light Of The World. Druhou zmíněnou mám z celého EP nejradši a dokonce jí dávám přednost před verzí z debutového LP (na něm se objevuje pod názvem Look at Me). Na Now Hear This vlastně najdeme i odlišnou verzi Let's Get This Show on the Road a přehranou Nobody's Fool zase kapela zařadila na svou druhou desku The Big H.

Jelikož tyto čtyři skladby mohou dobře posloužit pro seznámení se s hudbou kapely Hellanbach, uděluji Out to Get You tři hvězdičky. Konec konců i na oficiální antologii nahrávek kapely je toto EP zařazeno jako úplně první.

» ostatní recenze alba Hellanbach - Out to get You (EP)
» popis a diskografie skupiny Hellanbach


Tank - War Machine
2012-11-17

Tank / War Machine

4 stars

Po dlouhých šesti letech, vyplněných jednak prací na nové desce, jednak neustálým oddalováním konečného data jejího vydání, to Evans s Tuckerem už nevydrželi a rozhodli se Tank podrobit radikálnímu řezu. Zbavili se dlouhodobě nepoužitelného frontmana, sehnali novou rytmickou sekci a celé to korunovali přijetím Doogie Whitea na post zpěváka. Na koncertech tato nová reinkarnace měla úspěch, a studiové album bylo tedy dalším logickým krokem k oživení skomírající značky.

Právě obměna u mikrofonu byla důležitým mezníkem ve vývoji kapely. Místo "řvouna" Warda nastoupil "výškař" White, a protože se (spolu s Tuckerem a Evansem) velmi významnou měrou podílel i na psaní materiálu, vyznačuje se War Machine poměrně výrazným odklonem od předchozí tvorby Tanku. Zatímco za Algyho éry byla kapela (zvláště na přelomu tisíciletí) orientována thrashově, na War Machine se kapela (vědoma si Doogieho hlasových fondů) noří do melodičtějších metalových vod.

Začínáme zostra, ale s elegancí. Whiteův hlas si nerazí cestu někde v hloubi mezi rytmikou, ale vznáší se vysoko nad celým svým doprovodem. Judgement Day v sobě má monumentální epičnost, se kterou dokáže navodit atmosféru plnou očekávání, zda deska udrží laťku takto vysoko až do konce. Kytarovou tvrdost pánové předvedou ve Feast of the Devil, možná nejhutnější skladbě alba. Po ní Tank ukazuje naprosto odlišnou tvář s megašlehou Phoenix Rising. Kapela na to vlítla "po helloweenovsku", z fantastického hlasu Doogie Whitea až mrazí a sedm minut je na takovouto perlu zoufale málo. Tohle by se za Algyho v repertoáru Tanku objevil nemohlo (a nejenom proto, že by to Ward hlasově neutáhnul - punkové srdce je zkrátka punkové srdce). Ale zpátky k War Machine - na řadě je titulní skladba a musím říct, že se taky jedná o skvělý kousek muziky. Procítěné sloky se střídmým, skoro až akustickým doprovodem střídá vybuchující inferno v refrénu. Není to sice balada v pravém slova smyslu, ale i té se na desce ještě dočkáme. Zatím však k další skladbě se vzletným názvem Great Expectations. Zatímco KISS takto pojmenovali zlehka rozpačitý slaďák, v podání Tanku máme možnost poslouchat další vypalovačku s parádní vokálně-kytarovou souhrou v refrénu. No a už je tu ten slibovaný ploužák, pojmenovaný nádherně mnohoznačně After All. Kapela tu zvádla prolomit další tabu - ze smyčců ve skladbě Tanku musel Algy dostat minimálně kopřivku. Ale aby té melodičnosti nebylo příliš, v další skladbě The Last Laugh Tank opět pořádně přitlačili na pilu a hlavně přihodili parádní sólový kytarový dvojtakt. World Without Pity vnímám spíš jako vycpávku (za zbytkem materiálu co do nápadů hodně pokulhává). No a poslední skladba My Insanity? Tajemný vybrnkávaný úvod na jedničku, zbytek vyniká "jen" Doogieho vypjatým zpěvem.

Misi War Machine hodnotím jako úspěšnou, restart kapely se povedl a mé hudební obzory jsou zase o jedno výborné metalové album bohatší. Myslím, že čtyři hvězdičky dávám naprosto zaslouženě.

» ostatní recenze alba Tank - War Machine
» popis a diskografie skupiny Tank


Tank - Still at War
2012-11-11

Tank / Still at War

3 stars

Znovuzrozená heavymetalová legenda Tank s vydáním prvního post-reunionového alba rozhodně nepospíchala. Fanouškům na přelomu tisíciletí pro uklidnění předhodila živák a kompilační album a na očekávanou studiovku došlo až téměř po pěti letech od doby, kdy se Ward, Tucker a Evans rozhodli táhnout káru zase pospolu. Roku 2002 ale mohli příznivci kapely zachrochtat blahem a konečně ochutnat porci zbrusu nového materiálu, se kterým si Tank pro desku Still at War dali tolik načas.

Úvod desky je vskutku impozantní. Still at War pokračuje v tradici silných otvíráků z desek This Means War a Honour & Blood a po titulní vypalovačce nástup ještě umocňuje hutným riffem opatřená rachotina That Girl's Name Is Death. Pořádný kvapík přichází s Light the Fire (Watch'em Burn), z něhož se přehoupneme do naopak pomalejší, ale dobře posazené The World Awaits. And Then We Heard the Thunder se mi nelíbila už na živáku Return of the Filth Hounds a i zde ji považuju za slabší skladbu, hned po ní ale následuje skvělá, monumentálně laděná In the Last Hours Before Dawn. V Conspiracy of Hate mě zaujala kombinace vražedného metalového tempa a osmdesátkových doprovodných vokálů, škoda, že jinak je na desce slyšet pouze Wardův hlas. When the Hunter Becomes the Hunted má dobrý riff, ale spíš jen tak proběhne kolem, než že by mě výrazněji zaujala. To Return of the Filth Hounds je jiná káva - po stejném hulákaném skandování, kterým začínala skladba Filth Hounds of Hades z prvního alba kapely, se rozbíhá vynikající kytarová jízda, podporovaná Algyho osobitým zpěvem. The Blood's Still on Their Hands vnímám jako slabší skladbu, na konec desky "uklizenou" záměrně. Poslední věc na albu, poněkud odlehčenou The Fear Inside, mám tedy rozhodně radši. Za zmínku ale ještě stojí také bonusová, dobře šlapající kompozice, nazvaná (poněkud zvláštně) C-Ing Dub-All.

Obecně se dá říct, že pomalejší materiál na desce beru bez výhrad, u rychlých vypalovaček Algyho ne vždy políbila múza. Melodičnosti (oproti tvorbě z 80. let) podstatně ubylo na úkor tvrdosti, po instrumentální stránce se ale nejedná o nějaké bezkrevné drcení powerchordů, na to mají Tucker s Evansem invence pořád dost. Still at War se příliš nesnaži navazovat na starší alba Tanku, spíše bych viděl spojitost s Algyho tvorbou z 90. let. Nevím, jestli oživování staré značky bylo pro takovýto materiál příhodné, ale stalo se a já si poslech Still at War dokážu užít. Nebude to na pět ani na čtyři hvězdičky, tři ale můžu udělit s klidným svědomím.

» ostatní recenze alba Tank - Still at War
» popis a diskografie skupiny Tank


Tank - Return of the Filth Hounds - Live
2012-11-02

Tank / Return of the Filth Hounds - Live

3 stars

Přelom starého a nového tisíciletí se pro rockovou hudbu stal dobou nového rozkvětu. K maratoncům koncertních pódií se po krátkém či delším odpočinku přidaly i další kdysi slavné, dnes ale z rockového propadliště povstávající kapely a fanoušek se měl o to víc na co těšit. Že nastal správný čas na reaktivaci, pochopil počátkem roku 1997 i Algy Ward, toho času frontman asi tak stopadesáti vcelku neúspěšných uskupení, a jal se buntovat své dávné spoluhráče z Tanku. Kytaristé Mark Brabbs a Cliff Evans byli jasnou volbou, za bicí se posadil Evansův kamarád Steve Hopgood a reunionová tour mohla začít. Z pořízených koncertních záznamů bylo pak sestaveno živé album The Return of Filth Hounds.

Pánové z rozsáhlého setlistu, sestávajícího převážně z materiálu, obsaženého na prvních čtyřech studiových albech, pro vydání živáku vybrali celkem devět skladeb. Po dvou z výborných alb Filth Hounds of Hades (Shellshock, That's What Dreams Are Made Of) a This Means War (Echoes of a Distant Battle, This Means War), ze zbývajících desek (Power of the Hunter, Honour & Blood) pak byly vybrány titulní skladby. Ostatní věci na albu už ale pochází odjinud: Don't Walk Away byl vůbec prvním vydaným singlem kapely z roku 1981 (obsahem B-strany byla mimo jiné i skladba Shellshock). And Then We Heard the Thunder je pak zcela nová piseň, studiově vydaná až na albu Still at War roku 2002.

Album se poslouchá dobře a živá provedení skladeb rozhodně mají říz (pochválit musím hlavně věci z alba This Means War - ty vyznívají live snad nejlíp). Na jednu stranu chválím odvahu přijít hned během prvních vystoupení se zbrusu novým materiálem, i tak mi ale skladba And Then We Heard the Thunder připadá oproti starým flákům jako chudý příbuzný a její vydání mezi materiálem z 80. let podle mě bylo chybou. Po instrumentální stránce je všechno v pořádku, kapela ze svého umění neztratila ani chlup. Algyho hlas sice občas není úplně přesvědčivý, to ale u živáku lze bez problémů tolerovat. Tři hvězdy za fajn desku, nic víc, nic míň.

» ostatní recenze alba Tank - Return of the Filth Hounds - Live
» popis a diskografie skupiny Tank


Tank - Tank
2012-10-27

Tank / Tank

2 stars

Poslední osmdesátkové album kapely Tank se stejnojmenným názvem vznikalo v dosti tísnivé atmosféře. Po neúspěšných pokusech prosadit se v rodné Anglii padlo rozhodnutí o přesunu do USA. Ward, Tucker a Evans se tak spolu s novým bubeníkem Philem Taylorem na více než dva roky ocitli v odtržení od svých rodin a kamarádů a mezi vystoupeními po amerických putykách pracovali na novém materiálu.

Melodickým ústředním riffem obdařená Reign of Thunder ještě patří k tomu lepšímu, co kapela v osmdesátých letech vytvořila. Výbornou práci zde odvádí i bubeník Gary Taylor, jehož party, narozdíl od předchozích "bušičů", vyznívají mnohem propracovaněji. Vcelku se povedla i druhá skladba March on, Sons of Nippon, zde už ale "user-friendly" atmosféra skladbu příliš umravňuje. Trojku With Your Life, navazující v mnohém na tvrdé fláky z minulých desek, přílišná pompéznost a zároveň unavenost sráží na kolena ještě víc. Ta energie z This Means War nebo Honour & Blood už tu kapele vážně chybí. Za něco určitě může i hojnější použití kláves jako v None But the Brave - s nimi se přitopit pod kotlem asi moc nedalo. The Enemy Below už tu správnou atmosféru má, ale zase postrádá výraznější nápad, který by z ní udělal tahouna alba. Sólová pasáž je ovšem perfektní, to se musí nechat. Následující pomalá balada Lost zní fajn i s klávesami, jen kdyby tu Algyho mocný hlas neprznila ta neustálá echa. (The Hell They Must) Suffer bohužel pomalé tempo vůbec nesvědčí, nebýt pěkné pasáže se zdvojeným kytarovým sólem, považoval bych ji za nejslabší skladbu na albu. Aspoň, že zvlášně zastřená It Fell from the Sky se kapele vcelku povedla.

Abych to tedy nějak shrnul - na desce převažuje pomalejší materiál, prostor dostaly klávesy a celé album působí smutným a rezignovaným dojmem. Tenhle "melancholický metal" mi nesedl, desku Tank považuji za nejslabší desku jejich dosavadní kariéry. Budou to dvě hvězdičky za jednu velmi dobrou a několik ucházejících skladeb. Po čtyřech vysoce kvalitních studiovkách přišel propadák, takže následné rozpuštění kapely bylo za nestálé personální situace asi to nejrozumnější, co mohl Ward v dané situaci udělat.

» ostatní recenze alba Tank - Tank
» popis a diskografie skupiny Tank


Tank - Honour & Blood
2012-10-22

Tank / Honour & Blood

4 stars

Hned zpočátku bych se chtěl omluvit za tentokrát trošku delší úvod. Kdo nemáte náladu na mé slovní průjmy a zajímá vás hlavně recenze samotná, klidně další odstavec přeskočte.

Pokud jakýkoliv stroj funguje, není vždycky moudré jej jen tak z čirého rozmaru začít rozebírat a vylepšovat. Ono se totiž může snadno stát, že až jej složíte zpátky, fungovat najednou nebude a vy nedokážete zjistit proč. Přesně v takové nepříjemné pozici se v zimě roku 1983 ocitl frontman Tanku Algy Ward. Po vydání vynikajícího alba This Means War si totiž zčistajasna vzpomněl, že kytaristu Petera Brabbse ve skupině už nechce a že by se mu hodil spíše hráč, který kromě strunných nástrojů dokáže vládnout i klávesami. Jenže si nejspíš pozdě uvědomil, že ve skupině Brabbse nemá pouze jednoho - to když mu dveřmi práskl i Peterův bratr, bubeník Mark. Algy se tak najednou ocitl bez kytaristy, bez bubeníka a klávesista se taky nikde ne a ne objevit. Zbyl mu jen druhý kytarista Mick Tucker, což v té době bylo na metalovou kapelu z personálního hlediska přece jen málo. Jenže kde vzít a nekrást? Narychlo sehnaný bubeník Michael Bettel v kapele vydržel jen chvíli, ale Mick Tucker se ze své předchozí kapely White Spirit znal s jiným bušičem Graema Crallanem, takže tento post zaplnil v Tanku právě on. A protože se Wardovi i Tuckerovi zamlouvalo hraní v kvartetu , ozval se Algy svému starému kamarádovi, kytaristovi Cliffu Evansovi a ten nabídku ke společnému hraní skutečně přijal. Sestava Tucker-Evans-Ward-Crallan pak ve studiu spáchala čtvrté studiové album, vydané pod hlavičkou Tank, s názvem Honour & Blood.

Začátek vcelku dobrý, The War Drags Ever On se drží receptu na kvalitní otvírák z minulé desky a ono to pořád funguje. Evansovy a Tuckerovy kytary si spolu slyšitelně rozumí, škoda jen, že Crallan za bicími je oproti Brabbsovi více potlačený. Mnohem více se kapele povedla následující skladba When All Hell Freezes Over - dusavý rytmus, skvělá kytarová práce a sborový refrén, vše vynikající. Nastavenou laťku neshodí ani vypalovačka Honour and Blood s grandiózním Wardem za mikrofonem (jedna ze skladeb Tanku, kterou bych někdy hrozně rád slyšel v Lemmyho podání). V následující Chain of Fools by skoro dvacet let starý soulový hit Arethy Franklin poznal jen málokdo - zde se kapele opravdu nedá vytknout, že by se příliš striktně držela předlohy. W.M.L.A. (neboli Wasting My Life Away) má tajemný, až baladický nádech, přičemž Algy se zde také výjimečně drží čisté hlasové polohy a nechroptí. V Too Tired to Wait for Love to kapela bere opět pěkně od podlahy, i když refrén se dost blíží komerčnějšímu metalovému pojetí. No a na závěr to nejlepší - Kill je moje srdcovka od té doby, co jsem album slyšel poprvé. To sólo v polovině je neskutečně vymazlená práce, podle mě je skladba od začátku do konce jasný hit a kdo si to nemyslí...tak má samozřejmě právo na svůj vlastní názor :)

Album Honour & Blood navodilo dojem, že Tank může fungovat i bez Brabbsů a následné turné s Metallicou toto zdánlivě jen potvrdilo. Jenže po poslední mocné metalové erupci to s kapelou začalo jít z kopce a sešup skončil, jak už to tak bývá, rozpadem. To už ale každopádně předbíhám. Honour & Blood je super album, sice o něco méně nadupané než jeho předchůdce, ale pořád jde o kovaný metal, který můžu. Vidím to na čisté čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Tank - Honour & Blood
» popis a diskografie skupiny Tank


Tank - This Means War
2012-10-20

Tank / This Means War

4 stars

Trio londýnských chuligánů se vydalo na válečnou výpravu a aby jim šla práce lépe od ruky, nahráli si k tomu i nějakou muziku, příznačně shrnutou pod heslem This Means War. Válečná tematika se ve spojení s osobou Algyho Warda bude proplétat velkou většinou studiové tvorby kapely, právě tady však poprvé dostává větší prostor. Ward a Brabbsové se rozhodli ukázat všem papalášům z Kamaflage Records, kteří je předešlého roku hodili přes palubu, že udělali zatraceně velkou chybu. Aby ještě víc vytvrdili už tak hutný zvuk, přibrali do kapely sekerníka Micka Tuckera a coby kvartet se pustili do práce na desce, která jim měla zajistit místo v té nejvybranější metalové společnosti.

Co to? Místo tvrdého kytarového riffu se první skladba rozjíždí tajemným klávesovým intrem. Netřeba se však bát, o chvíli později se do toho kapela naplno opře se zvukem, který výstižně popisuje samotný název kompozice Just Like Something from Hell. Na skoro devítiminutové ploše tu kapela předvádí naprosté metalové inferno, vyšperkované perfektními kytarovými dialogy Petera Brabbse a Micka Tuckera. Tažený klávesový přechod a hned jedeme dál. Hot Lead Cold Steel je pomalejší, ale přesto vcelku výživná skladba s krásně klenutou prostřední pasáží. Titulní This Means War je z podobné sorty jako úvodní pecka, prim hrají tvrdé kytary a grandiózní sólové pasáže. A to kapela ještě pořádně nepráskla do koní jako ve stíhačce Laughing in the Face of Death. V If We Go (We Go Down Fighting) se ze singlově chytlavého úvodu dostaneme přes další vzletnou pasáž až k závěrečné kytarové palbě, a to vše obdržíme naprosto perfektně spasované v nedělitelný celek. Svižná I Won't Ever Let You Down je mezi ostatními skladbami méně výrazná, ale poslouchá se taky úplně sama, takže našpicovat uší se tu rozhodně vyplatí. No a to už jsme vlastně na konci - s klusavou kytarovkou Echoes of a Distant Battle.
Bonusy zahrnují B-stranu singlu Echoes of a Distant Battle nazvanou The Man Who Never Was. Jedná se o plnokrevnou kytarovou palbu, kterou sráží jenom nevýrazný refrén. Některé verze singlu pak doplňovala ještě skladba s velmi zajímavým názvem Whichcatchewedmycuckoo a francouzská verze This Means War obsahovala ještě krátkou zpěvo-bicí vsuvku Swapiyayo.

Sečteno a podtrženo - Tank dali definitivně vale svým punkovým kořenům a nahráli velmi ambiciózní, ale zároveň "pravověrné" metalové album (personální zemětřesení po vydání desky ponechme stranou). This Means War se v mém žebříčku oblíbenosti střídá na prvním místě s debutem Filth Hounds of Hades. Je ale pravda, že Hádovy psy mám přece jen o "psí chlup" radši, takže zde udělím čtyři a půl hvězdičky a (pro přehlednost) zaokrouhlím dolů.

» ostatní recenze alba Tank - This Means War
» popis a diskografie skupiny Tank


Tank - Power of the Hunter
2012-10-14

Tank / Power of the Hunter

3 stars

Železo se má kout, dokud je žhavé - říká stará lidová moudrost. A jelikož se Tank na svém prvním LP uvedli více než dobře, dožadovali se chlebodárci kapely z Kamaflage Records nějaké té další desky.
Teprve na druhém albu se obvykle ukáže, jaký má kapela potenciál - zatímco pro debut má kapela obvykle skladby dávno napsané, nazkoušené a většinou i koncertně zavedené, u jeho následovníka vše často vzniká "na koleně", ve spěchu a z ničeho. To byl i případ desky Power of the Hunter, nicméně kapela se s touto výzvou popasovala se ctí.

Pro začátek tu máme sytě metalovou Walking Barefoot Over Glass s chytlavým kytarovým refrénem - podle mě jasný hit. Velmi dobrou skladbou by mohla být i Pure Hatred, tu mi ale kazí Wardův zpěv, který se podle mě příliš nepovedl. V Biting and Scratching už je ale vše jak má být, dusající rytmika a Algyho chraplák zní dohromady jako pochodující ocelárna. Že byl Mark Brabbs taky pořádný bouchač, se ukáže při hromovém intru k Some Came Running, a v horem pádem se ženoucí instrumenálce T.A.N.K. by si to celá kapela mohla bez ztráty květinky čelně rozdat klidně třeba s parním válcem. A je tu další 100% hit - Used Leather (Hanging Loose) šlape jako švýcarské hodinky (a tu stopku před refrénem prostě žeru). Díky Algyho workholickému přístupu ke skládání Tank nikdy netrpěli nedostatkem vlastního materiálu, na Power of the Hunter se ale přece jenom jeden cover nachází. Jedná se o slavnou vykopávku z dílny The Osmonds Crazy Horses. Tank ji velmi sympaticky zapracovali mezi vlastní tvorbu a já tuto volbu nemůžu než pochválit. Na Crazy Horses úvodním riffem mírně navazuje další ostrá pecka, nazvaná tentokráte Set Your Back on Fire. Závěrečný kvapík jako pod 220V pokračuje v rockověji laděné kytarovce Red Skull Rock a nezvolní ani v závěrečné šílené metalové jízdě Power of the Hunter - tu z celé desky baštím možná nejvíc.
Sluší se vzpomenout i zúčastněných bonusů - zde se jedná třeba o svéráznou vokální interpretaci skladby Oh, What a Beautiful Morning z muzikálu Oklahoma. No představte tak kolem šesté hodiny ranní končící se nahrávací session, když tu náhle Algy zanotuje svým, po celonočním nahrávání řádně opotřebeným hlasem tenhle popěvek. Dobrá je i singlová verze Crazy Horses s odlišnou verzí Markových bicích, druhá strana singlu se skladbou Filth Bitch Boogie naopak zapadla vcelku po právu.

Na Power of the Hunter se Tank dokázali z velké části odpoutat od svých punkových kořenů a vytvořit spoustu silných skladeb. Některé z nich sice ještě nemají ten správný metalový říz a deska tak zčásti vyznívá spíše rockově, ale to mi nijak nevadí a album poslouchám rád. Není to sice taková šleha jako Filth Hounds of Hades, nicméně muzika je to pořád hodně dobrá. Tři a půl hvězdičky dávám spíše pro rozlišení mého osobního pořadí oblíbenosti, než že by se zde konal takový kvalitativní propad - to rozhodně ne.

» ostatní recenze alba Tank - Power of the Hunter
» popis a diskografie skupiny Tank


Tank - Filth Hounds of Hades
2012-10-07

Tank / Filth Hounds of Hades

5 stars

Tak copak to tu máme? Smečka ve složení kytara-basa-bicí, basák s chraplákem jako od maminky (teda pardon, od Lemmyho), průlomové turné v pozici předkapely Motörhead a v křesle producenta téhle desky uvelebený Eddie Clarke. To je samo o sobě dost na to, aby kapela s průbojným názvem Tank skončila s nálepkou kopie legendárních zástupců "staré vlny anglického punku" (jak se o Motörhead v jednom rohovoru frontman Lemmy vyjádřil). Je tomu ale opravdu tak?

Úvodní pecka Shellshock inspiraci motoráčskou odrůdou punku rozhodně nezapře. Bicí pohánějí ostatní nástroje do šíleného tempa, kytarové sólo prolétne kolem rychlostí splašeného plnokrevníka a už je tu konec - no, Tank se s nějakým budováním atmosféry opravdu nemažou. V podstatě to stejné se dá říct i o následující skladbě Struck by Lightning - fanoušci, znalí hudby Motörhead, tu museli chrochtat blahem. O stupínek metalověji už zní nabasovaná Run Like Hell, a pak začínají ty pravé hudební orgie. Geniálním kytarovým riffem obdařená Bloods, Guts and Beer, judasovsky šlapající That's What Dreams Are Made Of, další punkem načichlá zběsilost Turn Your Head Around a zatěžkaný nářez Heavy Artillery - všechno prvotřídní kousky, v nichž se snoubí punková údernost s metalovou propracovaností. Who Needs Love Songs? je pokus o skladbu s hitovým potenciálem. Což o to, v podstatě se nejedná o špatný kousek, ale zpěvný refrén se mezi ty ostatní řezničiny opravdu moc nehodí. Titulní skladba, dusající Fifth Hounds of Hades, je u konce desky bohužel docela utopená, sedělo by mi spíše zařazení do její první poloviny. Nekopromisně ji totiž přebíjí železný klenot (He Fell in Love with A) Stormtrooper - pro mě jasný hit už od prvního poslechu, přitom ale mezi zbytek materiálu na desce perfektně zapadá.

A stejně jako je poslední skladba moje No.1 na desce, stali se i Hádovi špinaví psi mojí jedničkou v diskografii těchto britských surovců. Abych odpověděl na otázku, kterou jsem si položil v začátku mé recenze: ano, vliv špinavého rock´n´rollu Motörhead zde rozhodně cítit je, ale Tank tuto inspiraci dokázali přetavit do vskutku výživné punk-metalové směsi. Jakkoliv i jejich další tvorbu pokládám za kvalitní, Filth Hounds of Hades pro Tank vnímám jako opus magnum - takže za mě plný počet.

» ostatní recenze alba Tank - Filth Hounds of Hades
» popis a diskografie skupiny Tank


Frampton, Peter - Premonition
2012-08-20

Frampton, Peter / Premonition

3 stars

Období krátce po vydání desky The Art Of Control nebylo pro Petera Framptona jednoduché. Skončil u nahrávací společnosti A&M a jeho kariéra se zdála být pod bodem mrazu. Frampton se však nevzdal - uspořádal si svůj rozháraný osobní život a vymanil se z drogové závislosti. Krátce na to přišla i příležitost opět naskočit do hudebního kolotoče, když jej kytarista Steve Morse požádal o účast na svém sólovém albu Stand Up. Výsledkem této spolupráce byla titulní píseň, ve které si Frampton zahrál na kytaru. Tato studiová epizoda Petera přiměla pustit se do práce na vlastním materiálu, který pak o dva roky později vypustil do světa na albu Premonition.

Desku Frampton nahrával převážně s hudebníky ne zrovna hvězdných jmen, jedinou výjimkou byla účast basáka Tonyho Levina. V duchu dobových trendů mají na desce spoustu prostoru klávesy, ale nebyl by to Peter Frampton, aby ve většině skladeb někde nečíhala nějaká ta kytarová vyhrávka. Zvuk je bohužel (hlavně u rytmiky) dost osmdesátkově umělý a plechový - tohle zkrátka ne každý překousne. Ale pokud se zadaří a dokážete se do téhle hudby zaposlouchat, zjistíte, že takhle šťavnatou muziku Frampton nevyrobil dobrých deset let.

Asi nejlepší věcí na albu je "šuplíkovka" Moving a Mountain, která Framptonovi zbyla z nahrávání předchozí desky The Art Of Control. Prim zde hrají docela ostré kytary, klávesy se dostanou ke slovu jen v hitovém refrénu. Krásná je i následující balada All Eyes On You, tahle poloha Framptonovi seděla odjakživa (pokud to občas nepřehnal s patosem). No a nesmíme zapomenout ani na (ač synťákový až hanba) chytlavý popík Lying. Kromě těchto tří vrcholů se na desce nachází ještě pár relativně slušných skladeb jako Call of the Wild, Hiding from a Heartache nebo titulní Premonition, které už ale kolem posluchače spíš jen tak příjemně proplouvají, než aby opravdu zaujaly.

Album Premonition je považováno za velký hudební comeback Petera Framptona. Já bych v hodnocení tak optimistický nebyl - podle mě jde o vcelku příjemné popové album, na němž Framptonův rukopis není (až na zmíněné výjimky) nijak extrémně výrazný. Jeho význam lze spatřovat v tom, že Petera fyzicky vrátilo do hudební branže, což potvrzuje i následná spolupráce s Davidem Bowiem na jeho albu Never Let Me Down. Album samotné ale hodnotím "jen" třemi hvězdičkami - Frampton se zatím pořád jen veze s proudem.

» ostatní recenze alba Frampton, Peter - Premonition
» popis a diskografie skupiny Frampton, Peter


Frampton, Peter - The Art Of Control
2012-08-18

Frampton, Peter / The Art Of Control

1 stars

Osmdesátá léta Peteru Framptonovi příliš nepřála. Nadále sice (se střídavými úspěchy) koncertoval, jeho studiová tvorba se ale setkávala s minimálním ohlasem. Vcelku logicky - v rozjetém vlaku NWOBHM pro takové interprety nebylo místo, ať už se Frampton snažil hudebně přitvrdit, jak chtěl, čímž si zase přivřel dveře vedoucí k mainstreamovým posluchačům. Nacházel se zkrátka někde na půli cesty a krátce po vydáni desky také usoudil, že asi bude nejlépe to v hudební branži na nějakou dobu zabalit.

To už ale předbíhám. Svou (pro další čtyři roky poslední) studiovku natočil Frampton s opět výrazně proměněnou sestavou. Zůstal basák Regan, nově Peter naverboval bubeníka Harryho Stinsona (ex-Silver) a kytaristu Marka Goldenberga (ex-Eddie Boy Band, The Cretones), s nímž také napsal většinu materiálu na desku. S doprovodnými vokály pak vedle Goldenberga vypomohl i Ian Lloyd (ex-Stories).

Oproti materiálu na Breaking All The Rules tu o něco ubylo melodičnosti a přibylo tvrdosti - snaha zařadit se po bok poprockových interpretů, jako byl třeba Rick Springfield, je tu více než zřejmá. Nemá cenu zde příliš řešit jednotlivé skladby, mezi ty lepší řadím Save Me, An Eye for an Eye nebo Here Come Caroline. Na druhou stranu pak musím zmínit naprosto nevkusnou ujetost Barbara's Vacation, u které mě napadá jediná otázka: Proč?

Aby nevznikla mýlka - The Art Of Control si pořád poslechnu raději než drtivou většinu toho, co se jako "rocková hudba" prezentuje (třeba v komerčních rádiích) dnes. Ale se jménem Peter Frampton mám spojenou mnohem kvalitnější muziku a tohle album řadím k nejslabším v jeho diskografi.

» ostatní recenze alba Frampton, Peter - The Art Of Control
» popis a diskografie skupiny Frampton, Peter


Frampton, Peter - Breaking All the Rules
2012-08-04

Frampton, Peter / Breaking All the Rules

2 stars

Bývalý popový teen-idol, člen úspěšné rockové skupiny, etablovaný umělec na sólové dráze i kytarová superstar. Všemi těmito fázemi si od konce 60. let prošel Peter Frampton. Jeho pozdně sedmdesátková alba (I´m In You, Where I Should Be) sice u posluchačů zaznamenala pronikavý úspěch, on sám se ale stále více odkláněl od svého charakteristického stylu a zvuku a jeho hvězda na hudebním nebi pomalu, ale jistě ztrácela lesk. Frampton stále více splýval s proudem, čehož je důkazem i jeho první osmdesátkové LP Breaking All The Rules.

Framptona na přelomu desetiletí opustili jak basák Sheldon, tak i klávesista Mayo, takže to chtělo nějaké nové spoluhráče. Volba padla na budoucí členy Frehley´s Comet - basáka Johna Regana a klávesistu Arthura Steada (přičemž části předcházejícího jihoamerického koncertního turné se účastnil i Frehleyho "dvorní bubeník" Anton Fig). Při nahrávání nové desky pak za bicí zasedl Jeff Porcaro z TOTO. Nebyl ovšem jediným členem této kapely, který se na Framptonově desce objevil, nahrávání se kromě něj účastnil i kytarista Steve Lukather.

Deska se nese ve znamení příklonu k AOR - tedy k hudbě, jakou v té době produkovali třeba výše zmínění TOTO. První skladba Dig What I Say je paradoxně docela slušný rock´n´roll - Frampton vyrukoval s řádně "tlustým" zvukem kytary a ani rytmika si tu rozhodně nevybírá oddechový čas. I Don't Wanna Let You Go už zní o poznání víc popově, jenomže světe div se, pořád se to dá poslouchat. Na Rise Up je krásně znát vliv "TOTO sekce", skladba mi zní jako taková "Africa po framptonovsku", spousta kláves a poklidná atmosféra. Ve Wasting The Night Away se chvílemi odráží střípky starších Peterových melodií, ale v bezkrevném aranžmá nemají moc šancí vyniknout. Zhruba to stejné pak platí i o následující Going To LA - trošku větší dynamika by těmto skladbám rozhodně neuškodila. You Kill Me tlačí na pilu o poznání víc, tohle už je AOR jako když vyšije. Velmi živý cover skladby Friday On My Mind od Easybeats sem tak úplně nepasuje, ale jedná se o pěkné zpestření místy příliš umravněné desky. Absolutním vrcholem alba je pro mně Lost A Part Of You - takový návrat do minulosti mě ve Framptonově diskografii vždycky potěší. V závěrečné Breaking All The Rules Peter konečně odvázal kytaru ze řetězu a předvedl, že kdysi býval "rocker až na půdu".

Takže co s tím? Začátek alba není špatný, konec je v daném kontextu dokonce velmi dobrý. Nějaká ta vata se tu vyskytuje, ale to je problém i u dalších Framptonových desek. Breaking All The Rules vnímám jako album, pohybující se mezi AOR a popem, ale poslouchám ho raději než předchozí dvě desky. Budou to dvě a půl hvězdičky, nicméně zaokrouhlím dolů - Framptonova alba ze 70´, kterým jsem dal tři hvězdičky, jsou bez výjimky lepší.

» ostatní recenze alba Frampton, Peter - Breaking All the Rules
» popis a diskografie skupiny Frampton, Peter


Frampton, Peter - Where I Should Be
2012-07-29

Frampton, Peter / Where I Should Be

2 stars

Téměř přesně po dvou letech od vydání desky I´m In You přišel Peter Frampton s další studiovkou, nazvanou Where I Should Be. Konec sedmdesátých let tvrdému rocku příliš nepřál, v módě byl spíše měkčí a jemnější zvuk, a tak Frampton, koketující jednak se soulem, jednak s hitparádovými žebříčky, směřoval své poslední dvě LP této dekády právě tímto směrem.

Ze základní sestavy Framptonovi vypadl bubeník Siomos, jehož na desce nahradili Gary Mallaber (Van Morrison, Steve Miller Band) a Jamie Oldaker (Eric Clapton). Kromě stálých členů Maya a Sheldona si Frampton ke spolupráci přizval i členy skupiny Booker T. & the M.G.'s - kytaristu Steve Croppera a basáka Donalda "Duck" Dunna, dalšího baskytaristu Eddie Watkinse (Herbie Hancock) a dechovou sekci Tower Of Power.

Začátek desky mám rád - I Can't Stand It No More, Got My Feet Back on the Ground a Where I Should Be (Monkey's Song) jsou příjemné popové skladby s mírnými (ale opravdu jen mírnými) přesahy do soulu či funku. Potom to už ale zdaleka taková sláva není. Everything I Need, We've Just Begun nebo dvojici písní ze skladatelské dílny Porter/Hayes May I Baby a You Don't Know Like I Know považuju za levné prvoplánové cajdáky bez jakéhokoliv tahu na branku. Nene, Frampton rozhodně umí i jinak a líp. Třeba taková She Don't Reply, kde konečně zní trošku ostřejší kytara a složitější linky na bicí, nebo nádherné akustické ohlédnutí za "Wind of Change" obdobím Take Me by the Hand se mi líbí mnohem víc. Škoda jen té patetické čtyřminutovky, nazvané It's a Sad Affair - bez ní by konec alba vyzníval mnohem lépe.

Od Where I Should Be jsem nečekal mnoho, a také jsem mnoho nedostal. Několik přijemných, poslechově nenáročných skladeb se tu najde, ale jako celek album působí zhruba stejně slabě jako jeho předchůdce. Bude to tedy opět za dvě hvězdičky.

» ostatní recenze alba Frampton, Peter - Where I Should Be
» popis a diskografie skupiny Frampton, Peter


Frampton, Peter - I'm In You
2012-07-05

Frampton, Peter / I'm In You

2 stars

Téměř pět let usilovné studiové práce a pravidelného koncertování trvalo Peteru Framptonovi, než se propracoval na pomyslný rockový Olymp. Po závratném úspěchu živáku Frampton Comes Alive! před ním ale vyvstal další náročný úkol - stvořit album, které by na úspěch čtvrté nejprodávanější live desky všech dob navázalo a potvrdilo tak Framptonovu hvězdnou pozici.

Ve studiu se koncem roku 1976 sešla tatáž sestava, z jejíchž koncertů pocházelo výše zmíněné dvojalbum - tedy Frampton, klávesista Bob Mayo (ex-Rat Race Choir), byskytarista Stanley Sheldon (ex-Tommy Bolin) a bubeník John Siomos. Svou - v pořadí už pátou sólovou studiovku - se ale Peter pokusil vyšperkovat i účastí známých jmen, a tak si v několika skladbách zabubnoval kolega z kapely Little Feat Richie Hayward a údajně i Ringo Starr, některé doprovodné vokály nazpívali Mick Jagger a Mike Finnegan a do jedné ze skladeb přispěl harmonikou i samotný Stevie Wonder.

Začínáme opět zlehka a s klavírem, titulní slaďák I'm in You má pro mě i přes svůj podbízivě hitparádový nádech jisté kouzlo a poslouchám jej rád. Do (Putting My) Heart on the Line Frampton přimontoval i svůj oblíbený talking box, jinak se jedná o (vcelku přijemnou) oblbovačku - takhle nějak si představuji vkusnou popovou produkci pro komerční rádia, ale s rockem tahle muzika moc společného nemá. Stejným metrem lze měřit i skladbě St. Thomas (Don't You Know How I Feel). Frampton do mikrofonu sladce protahuje a přihodí i ač uměřenou, přesto dobře poslouchatelnou kytarovou vsuvku. Won't You Be My Friend lehce koketuje s funkem, ale udržet pozornost po celých osm minut je zde pro mě docela obtížné. Naopak Don't Have to Worry se Framptonovi povedla - akustická kytara jako za starých časů, procítěné vokály, zkrátka nádhera. Tried to Love (zvláště ve své druhé polovině) příjemně šlape a ústřední riff zní, jako by si ho Frampton vypůjčil z nějaké nevydané skladby Paula McCartneyho. Zajímavě zní i harmonikou ozvláštněná Rocky's Hot Club, tu bych někdy strašně rád slyšel třeba v podání Sahary Hedla. (I'm A) Road Runner je pokus o tvrdší skladbu ve stylu White Sugar nebo It's a Plain Shame, ale až na slušné sólo mě příliš nezaujala. Závěr alba tvoří cover od Stevie Wondera Signed, Sealed, Delivered I'm Yours, který nemusím hlavně kvůli kolovrátkovitému refrénu.

Jestliže na předchozích albech koketoval Frampton s pop-music jen okrajově a s notnou dávkou opatrnosti, tady už se jeho nové hudební směřování provaluje naplno. Několik slušných skladeb se tu sice najde, ale z Framptona - rockera už na I´m In You zbyl jenom stín. Bohužel musím po delší době s hodnocením jen na dvě hvězdičky. Po následující desetiletí bude pro Framptona (až na malé výjimky) rock uzavřenou kapitolou.

» ostatní recenze alba Frampton, Peter - I'm In You
» popis a diskografie skupiny Frampton, Peter


Frampton, Peter - Frampton
2012-06-24

Frampton, Peter / Frampton

3 stars

Po slabší desce Somethin´s Happening přišel Peter Frampton v březnu roku 1975 s dalším albem, nazvaným jednoduše Frampton. Studiovou sestavu opustil z rodinných důvodů basák Wills, krátkodobou náhradou se stal všestranný Andy Bown. V epizodní roli se na desce objevil i perkusista Poli Palmer (ex-Family). Jinak si samozřejmě Frampton kromě bicích (za nimiž stále kraloval John Siomos) také nahrál množství nástrojových stop sám.

Hned na úvod servíruje Frampton povedenou Day's Dawning, postavenou na elektrickém pianu a doplněnou vkusnými kytarovými vsuvkami. Malý vtípek s kohoutím zakokrháním a následným křikem "Shut up!" mě napoprvé dokázal srdečně rozesmát. Slyšet Show Me the Way zahranou jen na akustickou kytaru, asi bych nad ní mávl rukou, ale použitý talking box a dobře šlapající rytmika tuhle skladbu vytáhly o pořádný kus nahoru. One More Time se svou mírně zasněnou atmosférou vrací někam na Wind of Change, to stejné platí i o následující The Crying Clown. Dvojčetem k Day´s Dawning je další, klavírem výborně podbarvená kompozice Fanfare, tahle poloha se tu Framptonovi velmi povedla. Nowhere's Too Far (For My Baby) je klusavá, řádně přibroušená kytarovka, ve které se pan šéf konečně mohl trošku více odvázat (ale žádné velké rodeo se zase nekoná, produkční "učesanost" desky je znát i zde). Ve dvojskladbě Nassau/Baby, I Love Your Way už se silně projevuje popovější část Framptonovy produkce, tuhle písničku bych kvůli značné přeslazenosti na desce nejspíše i oželel. To Apple of Your Eye už je lepší, hlavně díky bezvadné instrumentální složce, zpěv je tu také až moc "pozitivní". Kytarová vybrnkávačka Penny for Your Thoughts mi trošku připomíná jinou, pravděpodobně o něco slavnější instrumentálku - The Clap od Steva Howea. Závěrečná (I'll Give You) Money má asi nejtvrdší aranžmá ze všech skladeb na desce a je jen škoda, že Frampton ve svém dalším hudebním vývoji inklinoval k muzice postrádající syrovost a energii tohoto kousku.

Z hudby na desce obsažené nemám ani pozitivní, ani negativní dojmy. Vyloženě mě nezklamala, ale ani ničím nepřekvapila. Taková průměrná sedmdesátková sólovka rockového kytaristy, který se s rostoucím komerčním úspěchem postupně připojuje ke střednímu proudu. Na této desce jsem si ale několik favoritů najít ještě dokázal, takže tři hvězdičky si myslím zaslouží.

» ostatní recenze alba Frampton, Peter - Frampton
» popis a diskografie skupiny Frampton, Peter


Frampton, Peter - Something's Happening
2012-05-19

Frampton, Peter / Something's Happening

3 stars

O Peteru Framptonovi se rozhodně nedá říct, že by v počátcích své sólové kariéry byl k fanouškům, dychtivým po další porci jeho muziky, jakkoliv skoupý - naopak je řadovými alby zásoboval vcelku pravidelně. Deska Somethin´s Happening, vydaná v březnu 1974, byla již třetí v rozmezí roku a půl. Tedy ne, že by taková produkce byla v první polovině sedmdesátých let něčím neobvyklým - na tehdejší rockové scéně by se našli i větší workholici. Otázkou však obvykle v těchto případech bylo, zda se interpretovi v takovém případě podaří svými aktuálními výtvory překonat (či alespoň neshodit) laťku, nastavenou předcházejícími tvůrčími počiny?

Frampton oproti předchozí studiovce zeštíhlil sestavu - odešel klávesista Gallagher, takže desku nahrávalo pouze trio Peter Frampton, Rick Wills a John Siomos (na desce uveden jako John Headley-Down). Do dvou skladeb pak přispěl klavírními stopami Nick Hopkins, známý například ze spolupráce s Rolling Stones.

Album načíná pohodově jásavá Doobie Wah, v níž překvapivě hodně prostoru dostává basák Wills. Jinak je všechno v zajetých kolejích - příjemný hlas Framptona-zpěváka s jistotou prochází celou skladbou a Frampton-kytarista si jako vždy nechává pár míst pro své strunné finesy. V další skladbě Peter vytáhl akustickou kytaru - ale na baladu si musí posluchač ještě chvíli počkat, s Golden Goose přichází řízný rock a výborně šlapající bubny. Neelektrifikované podklady se Framptonovi zřejmě zalíbily, takže na kombinaci akustického podkladu a sólové elektrické kytary vystavěl i další skladbu, nazvanou Underhand. V I Wanna Go to the Sun si tento multiinstrumentalista střihl kromě své obvyklé kytary i part na piano, ale (jak se mi u Framptonových písní bohužel občas stává) po sedmi minutách už mě fakt, že Frampton "chce jít za sluncem", vcelku nezajímal a těšil jsem se na další písničku. Tou je krásně posazená hitovka Baby (Somethin's Happening), kde Framptonovy klavírní a kytarové party tvoří spolu s pevnou basovou linkou a úspornými bicími perfektně vyvážený celek. Tato skladba spolu se "Zlatou kachnou" táhne celou desku nahoru, dle mého jsou to dvě nejlepší čísla na albu. Poslední třetina desky už bohužel takovou šťávu nemá. Zasněná melancholie Waterfall se na můj vkus až moc vleče a Magic Moon se sice snaží tvářit rockově, ale ve srovnání s jinými svižnějšími skladbami na albu (Baby, Doobie Wah) jasně ztrácí dech. No a Sail Away Frampton opět devalvoval více než sedmiminutovou délkou, to je pro písničku s jediným výrazným motivem opravdu zabijácká stopáž.

Bohužel musím konstatovat, že na Somethin´s Happening si Frampton vybral své slabší období, ve kterém se mu již nedostávalo inspirace. Několik velmi dobrých svižných skladeb nedokáže zakrýt fakt, že deska jako celek působí spíše nuceně, tatam je lehkost a vzdušnost Wind of Change. Na tři hvězdičky to sice ještě stačí, ale ta poslední už jen tak poblikává...

» ostatní recenze alba Frampton, Peter - Something's Happening
» popis a diskografie skupiny Frampton, Peter


Frampton, Peter - Frampton's Camel
2012-05-15

Frampton, Peter / Frampton's Camel

3 stars

Uplynulo necelých devět měsíců od vydání debutu, když v červnu 1973 vypustil Peter Frampton do světa svou druhou sólovou desku. Ke spolupráci si kromě osvědčených souputníků Carilla s Willsem přizval také klávesistu Micka Gallaghera (ex-The Animals, později spolupracoval např. s Clash), bubeník Kellie se po neshodách s Framptonem rozhodl vrátit ke Spooky Tooth a jeho místo zaujal John Siomos.

Úvod Frampton´s Camel obstarává parádní hitovka I Got My Eyes on You. Gallagherovy klávesy krásně obohatily výsledný zvuk, tady se nedá téměř nic vytknout. All Night Long je typická framptonovka - ze sladce melancholických slok se tu vyloupne zpěvný, na elektrické kytaře vystavěný refrén. Vzdušné okamžiky z předchozí desky dává vzpomenout křehká skladba Lines On My Face s kralujícím Gallagherovým elektrickým pianem. V následné pomalejší písni Which Way the Wind Blows už toho cukrování ale začíná být příliš, takže jako další kus Frampton háže do placu o poznání živější materiál. I Believe sem pasuje výborně a vůbec nevadí, že se jedná o jedinou neautorskou věc na desce (Frampton si ji vypůjčil z repertoáru Stevie Wondera). Pan šéf svou verzi oproti Wonderovu ploužáku poněkud vytvrdil a na konci si i řádně protáhl prsty při výbušném kytarovém sólu. White Sugar má také ten správný rock´n´rollový tah na bránu, tak se mi Frampton líbí. Další dvě střednětempé skladby Don't Fade Away a Just The Time Of Year už bohužel na nejlepší kousky alba svou kvalitou ztrácejí - zvláště ve druhé jmenované se Frampton pohybuje mírou patosu dost na hraně. Závěr desky je ovšem famózní - v kompozici Do You Feel Like We Do Frampton získal skladbu, s níž od vydání Frampton´s Camel pravidelně gradují jeho koncerty, a také svůj první sólový hit (ač tuto skladbu opravdu proslavilo až využití talking boxu právě v koncertní verzi na Frampton Comes Alive!).

Přes všechnu chválu, kterou jsem tu obsah desky zahrnul, zůstal Framptonův debut dle mého názoru svým následovníkem nepřekonán. Jemné melancholické náladovky, na kterých bylo vystavěno Wind Of Change, zde již nepůsobí takovou silou. Naopak spojení Framptona s elektrickou kytarou funguje stále na výbornou, i když možná právě na této desce lze objevit první náznaky Framptonova pokukování po hitových žebříčcích. Album hodnotím velmi dobrými třemi hvězdičkami, v mistrově diskografii jej mám zařazené jako lehký nadprůměr.

» ostatní recenze alba Frampton, Peter - Frampton's Camel
» popis a diskografie skupiny Frampton, Peter


Frampton, Peter - Wind Of Change
2012-05-12

Frampton, Peter / Wind Of Change

4 stars

Se jménem Peter Frampton jsem se poprvé setkal na Youtube v pořadu Midnight Special, kde tento kytarista vystoupil se svým velkým hitem Do You Feel Like We Do. Písnička se mi líbila, ještě víc se mi líbilo sólo s talking boxem, ale po Framptonově hudbě jsem tenkrát dále nešel. Až o nějaký ten rok později mě vyprovokoval článek v časopise Melodie (pro rozšíření hudebních obzorů jsem svého času prostudoval několik ročníků z 60. let), kde byl Frampton (tehdy ještě jako člen skupiny The Herd) srovnáván s Alvinem Lee a Ericem Claptonem. A protože několik na zkoušku vyposlechnutých skladeb The Herd mě více nezaujalo a o Framptonově působení v Humble Pie jsem tehdy ještě neměl ani potuchy, zkusil jsem dát šanci kytaristovu prvnímu sólovému albu Wind Of Change.

Frampton při nahrávání desky spolupracoval několika známými jmény, základem studiové sestavy však kromě Framptona byli druhý kytarista Frank Carillo (Doc Holliday) a bubeník Mike Kellie (ex-Spooky Tooth), o baskytarové party se podělili kamarád z dob The Herd Andy Bown (později Status Quo) a Rick Wills. Ve skladbách The Lodger a Alright si zabubnoval Ringo Starr, pro druhou jmenovanou jej navíc doplnili Klaus Voorman a Billy Preston (nástroje snad netřeba zmiňovat).

Deska začíná překvapivě klidnou, ale přitom svěží skladbou Fig Tree Bay. Čisté tóny elektrické kytary, Framptonův uklidňující zpěv, africké bubínky - to vše se podílí na hudebním ztvárnění jakési "rajské zahrady", místa věčného pokoje a míru. Navozená atmosféra přesahuje i do akustické titulní skladby a vrcholí v nádherně malebné, vzdušnými klávesami ozdobené Lady Lieright. Cover Jumpin´ Jack Flash nepostrádá zemitost a šťávu, oproti předchozím, jemněji znějícím písním, tu však působí dost těžkopádně - týká se hlavně zpívané části, instrumentální druhá polovina už je OK. V tvrdších kolejích se pohybuje i jižansky laděná It´s A Plain Shame, s kytarovou vybrnkávačkou Oh For Another Day se ale dostáváme opět zpátky ke klidným, v tomto případě až meditativním polohám. V případě následující All I Wanna Be (Is by Your Side) už je toho meditování ale příliš, chtělo by to buď zkrátit, nebo přitvrdit. Třeba tak, jak se to povedlo v další skladbě The Lodger. Ze zpěvného akustického začátku se z ničeho nic vyklube řádně přikořeněný a nastartovaný nářez, jehož sílu v závěru ještě umocní trumpetová pasáž. S nadcházejícím koncem alba Frampton ještě jednou ubírá plyn - ve skladbě Hard jsou jeho akustické kytaře partnerem majestátní smyčce, - parádní závěr ale obstarává výborně odehraná (jak se na její personální obsazení sluší a patří) klávesovka Alright.

Peter Frampton rozhodně není žádný kytarový sekerník. Jeho parketou jsou spíše klidnější melodie, ve kterých může naplno prodat svůj jedinečný cit pro hru. Poměrně často využívá akustickou kytaru, která podle mě k jeho čistému hlasu pasuje lépe než elektrický doprovod. Toto album patří k těm lepším nejen ze 70. let, kdy Framptonova hvězda vystoupala na hudebním nebi do relativně slušné výšky (a o to tvrdší pak byl pád zpět do průměru), ale i v měřítku celé jeho kariéry. Bude to za slušné čtyři hvězdičky, Wind Of Change si vždycky poslechnu rád.

» ostatní recenze alba Frampton, Peter - Wind Of Change
» popis a diskografie skupiny Frampton, Peter


Storm - Storm (II)
2012-03-27

Storm / Storm (II)

5 stars

Na svém debutu přišla parta z Los Angeles, titulující se jako Storm, se šťavnatou směsí hard rocku, metalu a popové melodiky. Jejich druhé (a zároveň bohužel i poslední album) jde ještě o kousek dál. Skupina se přibližuje k metalovějšímu zvuku kapel jako Mötley Crüe, zároveň ale dostávají větší prostor klávesy. Nicméně není třeba mít strach, že by se kapela skladatelsky nějak výrazněji odchýlila od směru udaného prvním albem, na nějaké ty vokální hrátky pořád místo zbylo.

Začíná se sice "jen" klávesovým riffem, který ale skladbě Settle Down zajistí svižné tempo a s jistotou ji doprovodí přes všechny refrény a sólové pasáže až do fade-outu. Runnin' from You už je o poznání větší divočina, tady kapela otevřeně prezentuje svou drsně metalovou tvář. Balada Come Home přináší smyčce, ale taky nadupaný (a nádherně nazpívaný) refrén a jedno queenovské kytarové sólíčko. V Hand in Hand máme tu čest s možná nejlepšími momenty na desce. Pokud bych měl neznalému fanouškovi doporučit jednu jedinou skladbu od Storm, bude to právě tahle. Jsou tu všechny prvky typické pro Storm - jedinečné vokály Jeanette Chase, kvílivá kytarová melodika Leara Stevense, výtečná rytmika Hansena s Monroem, pompéznost nakřížená s hravostí...prostě paráda. S klavírem podbarvenou Anything for Your Love se přehoupáváme do druhé poloviny desky a přechod je to více než lahodný, stejně jako další pecka nazvaná Play with Me. V ní se pěvecky blýskne i kytarista Stevens, ovšem hlavní hvězdou stále zůstává Chase. Stevens si naštěstí vše vynahradí v instrumentálněji zaměřené skladbě Pez. Předposlední skladba Take Me Away zastihuje zpěvačku Chase v jemnější poloze, zatímco závěrečná So Long to bere "pěkně od podlahy".

Druhé album kapely Storm je - na rovinu řečeno - hodně vypečený kousek muziky a já jej před první deskou o kousek upřednostňuji. Zohledněno na počet hvězdiček rovná se plný počet.

» ostatní recenze alba Storm - Storm (II)
» popis a diskografie skupiny Storm


Storm - Storm
2012-03-24

Storm / Storm

4 stars

Těžko říct, čím mě vlastně tahle parta z Los Angeles uhranula. Docela dlouho mi jejich prvé eponymní album leželo v PC nepovšimnuto mezi jinými nahrávkami, než jsem jeho kvality řádně docenil. Je to...těžko definovat, jaký styl Storm hráli, škatulky jsou jim malé. Něco z glam rocku Garyho Glittera, špetka queenovské vokální magie, do toho chvílemi až metalově nabroušená kytara...na asi půlhodinové ploše se tu rozkládá neskutečně zábavný rockový mišmaš, tak s chutí do něj.

Kapela šlape hned od začátku naplno, ve skladbě I Want You předvádí Chase povedené vokální představení. Kytarista Stevens se také nenechává zahanbit a sype z rukávu jeden lick za druhým, až nakonec všechno překryje vlnící se klavírní outro. Tell Me That You Love Me je další rychlá melodická pecka, na kterou příjemně navazuje jízda What Do You Like s nádhernou vokální vsuvkou a následně i se Stevensem utrženým z řetězu. Baladicky začíná skladba Game's Over, ze které se ale vyklube další drzá vypalovačka s výbornou Chase za mikrofonem. Oddech nám ale kapela přece jen dopřeje, You Pity Me se drží pomalejšího tempa - powerbalada jako když vyšije. Ain't That the Way je zase pro změnu nadupaná tvrďárna a následující Wake Up skrývá pod nabroušeným kabátem pochodový popík nejtěžšího kalibru - ale nahraný tak zajímavě a chytlavě, že se člověk ani nemůže na kapelu zlobit, cože to všechno zakomponovala dohromady. A opět tvrdá stíhací jízda - tentokrát s velmi melodickými vokály, to je Young Young. Se Shoot on Sight opět trošku zvolníme, větší prostor tu dostávají klávesy a i celkově je skladba oproti rozjuchanému zbytku desky umravněnější. Za divokého skřehotání zpěvačky Chase skupina nasazuje Hyperdrive a dostává se tak ke konci své prvotiny. Ten má ve své režii kytarista Lear Stevens s nadupaným metalovým rock´n´rollem Machine Gun.

Při svých hudebních výletech do mně neznámých končin se držím hesla, že dobrá muzika se dá najít v každém letopočtu. Konec 70. let nemám sice zafixovaný jako nevyčerpatelnou studnici inspirující hudby, díky Storm jsem zde ale získal další opěrný bod. Dneska za čtyři a půl hvězdičky, protože Storm nahráli ještě druhé album. Ale o něm zase příště...

» ostatní recenze alba Storm - Storm
» popis a diskografie skupiny Storm


Moody Blues - Days of future passed
2012-03-11

Moody Blues / Days of future passed

5 stars

Moody Blues jsou jedním z velkých překvapení, která mi připravilo hledání nových interpretů a desek na internetu. Před časem jsem na progarchives.com objevil žebříčky nejlépe hodnocených progresivních alb a rozhodl se vyzkoušet některé desky z doby, ve které se artrock teprve rodil a nebyl ještě v plné síle jako v první polovině 70. let - tedy z pro mě relativně neznámého období. Nestává se mi často, že by si mě některé album získalo už na první poslech, nicméně u Days Of Future Passed se stoprocentně zadařilo. Z celé desky jsem od dříve znal pouze baladu Nights In White Satin a popravdě řečeno jsem čekal, že se v případě Moody Blues bude jednat o další z sixties R&B kapel jednoho hitu a spousty vaty. Toto album mě ale dokázalo spolehlivě přesvědčit o opaku.

Jedním z důvodů, proč se mi tento počin tak zalíbil, je nepochybně přítomnost Londýnského festivalového orchestru, který se kapele stal ve většině skladeb vynikajícím partnerem. Melancholické orchestrální vložky jako ze starých černobílých filmů, jemné podbarvování zpívaných pasáží i majestátní nástupy, při kterých člověku tuhne krev v žilách, to vše posouvá hudbu na desce do netušených dimenzí.

Nesmírně mě zaujalo i samotné téma desky. Zdánlivě obyčejný, každý z nás ho zažil už natisíckrát - přesto se koloběh dne a noci stává v podání Moody Blues něčím tajemně nádherným, něčím, co si zasluhuje každodenní pozornost. Tomu napovídá i tematické členění desky do sedmi rozsáhlejších celků: The Day Begins, Dawn, The Morning, Lunch Break, The Afternoon, Evening a The Night. Za tímto prvním plánem se ale mohou snadno nalézat ještě další a další - třeba střídání ročních období nebo samotný koloběh lidského života. Možnosti jsou téměř neomezené, stačí se otevřít a hledat...

Album samotné se rozbíhá v temné noci, která se již ale chystá odevzdat vládu prvním slunečním paprskům. V první skladbě The Days Begins dostaneme ochutnávkou část motivů, které budou na desce ještě hrát důležitou roli, včetně toho nejvíce stěžejního z Nights In White Satin. Lidský hlas se poprvé rozezní v básni Late Lament...Brave Helios, wake up your steeds, bring the warmth the countryside needs...ano, takto se rodí den. Svítání se věnuje i druhá skladba, zaměřená více melancholicky a nazvaná Dawn Is A Feeling. Do plně probuzeného rána směřuje "dětsky" laděná Another Morning, ale jednoduchost a přímočarost písně se do této pasáže hodí perfektně. K polednímu se přehoupneme do skladby Peak Hour. Rocková dynamičnost a rychlé tempo je na chvíli nahrazena psychedelickými vokály alá Pink Floyd, aby se ale v zápětí mohla opět nastoupit v plné síle. Do druhé poloviny se deska láme s kompozicí Forever Afternoon (Tuesday?), na kterou pak navazuje nádherně vokálově vykreslená (Evening) Time to Get Away. Večer pak přichází s meditativní The Sun Set. Následná Twilight Time pročistí vzduch a urovná cestu (tento tajemný rock and roll jsem si hodně oblíbil), aby mohla vejít oduševnělá krasavice Nights In Wihite Satin. Poté už jen zazní závěrečné verše a na trůn opět usedá noc. Na jak dlouho?

Toto album dokáže hrát na struny mého vnímání tak, jako jen nemnoho jiných hudebních počinů. Po zásluze dávám plný počet, Moody Blues jsou pro mě (minimálně s tímto albem) trefa do černého.

» ostatní recenze alba Moody Blues - Days of future passed
» popis a diskografie skupiny Moody Blues


Within Temptation - Mother Earth
2012-02-12

Within Temptation / Mother Earth

5 stars

Mother Earth považuji v diskografii Within Temptation za přelomové album. Kapela se zde "odstřihla" od svých začátků plných temné muziky a začala produkovat hudbu pompéznějšího charakteru. Vokály navíc na svá bedra (nebo spíše hlasivky) plně převzala Sharon den Adel, takže Westerholt se mohl plně soustředit na kytarovou práci a výsledek opravdu stojí za to.

Začínáme hned s titulní skladbou - perfektní souhra smyčců, kytar, rytmiky a nebeského Sharonina vokálu, přimíchejme špetku apokalyptického nádechu (který nás bude doprovázet i na zbytku alba) a máme Mother Earth. Tvrďácký úvod k Ice Queen mi sice dvakrát nešmakuje, s nástupem paní zpěvačky se ale všechno jako mávnutím kouzelného proutku sladí a z reproduktorů už se line jen mana nebeská ve zvukové konzistenci. Our Farewell jsem dříve vnímal jako slabší skladbu, ale postupně jsem změnil názor. Je minimálně stejně kvalitní jako její dvě předchůdkyně a křehké melodie, z nichž je poskládána, mají náboje na rozdávání. Následující ďábelský opus Caged má asi nejblíže k materiálu z prvních dvou desek, i když i na něm je hodně poznat aranžérský posun směrem ke snáze stravitelné podobě. Zajímavých motivů se dočkáme i jak v rozsáhlejší kompozici Promise, tak v jejím kratším a křehčím pokračování Never Ending Story - zde si obzvláště vychutnávám ty nádherné dívčí vokály v refrénu. Je ale načase opět přitvrdit, a proto přichází na řadu nabroušenější kousek Deceiver Of Fools s výbornými trumpetovými pasážemi. Skvěle šlape také zlehka orientálně laděná vypalovačka Dark Wings, z níž se pak přehoupneme k závěrečné uklidňující jiřence In Perfect Harmony.

Pokud si některé z alb Within Temptation zaslouží pět hvězdiček, je to právě Mother Earth. Perfektně vyvážené, bez slabého místa, baví mě vždy od začátku do konce. Majstrštyk, jaký se jen tak neslyší.

» ostatní recenze alba Within Temptation - Mother Earth
» popis a diskografie skupiny Within Temptation


Within Temptation - The Dance (EP)
2012-02-07

Within Temptation / The Dance (EP)

4 stars

Ačkoliv toto EP obsahuje celkem 5 skladeb (ve dvou případech se navíc jedná o remixy z předchozí desky Enter), žádnému milovníkovi tvorby této kapely by rozhodně nemělo uniknout. Všechny tři nové písně se směle mohou měřit se zbytkem dosavadní tvorby kapely, rozhodně se nejedná o "zbytky" z nahrávání debutu. Hned první skladbu The Dance hodnotím jako velice slušnou pecku - atmosféra hustá, že by se dala krájet, Westerholtův divoký ryk a vzdušný vokál Sharon den Adel se nesou nad hutným instrumentálním základem. Varhanní úvod přináší druhý kousek, nazvaný Another Day. Depresivní nádech zde ustupuje spíše melancholickému pojetí, Sharon si ale i v této poloze dovede poradit na jedničku. V poslední původní písni The Other Half (Of Me) dostaly hodně prostoru tvrdé kytary a obzvláště druhá polovina skladby, kde celá kapela jakoby odbrzdí a rozjede se naplno, je prostě lahůdková.
K remixům nemám moc co říct - snad jen, že původní verze se mi bez výjimky líbí víc a tyto upravené tedy skoro neposlouchám.

Hodnocení téhle desky je pro mě obtížné. Nejedná se sice o plnohodnotný albový počin (hodnotím pouze tři nové skladby), ale pokud chce někdo slyšet, jak Within Temptation zněli před Mother Earth, doporučím právě The Dance.

» ostatní recenze alba Within Temptation - The Dance (EP)
» popis a diskografie skupiny Within Temptation


Within Temptation - Enter
2012-02-04

Within Temptation / Enter

3 stars

Melodická klavírní linka a jemné smyčce podbarvují vzletný hlas zpěvačky Sharon den Adel v úvodu první kompozice nazvané Restless. Pozvolna se hromadící napětí graduje ve hřmotný kytarový vstup, nad kterým již tak výborný vokál získává ještě větší naléhavost. Po tomto epilogu přichází Enter - a je to nástup jako hrom. V titulní skladbě se pěvecky prezentuje i kytarista Westerholt, growling obecně však není mým šálkem čaje, takže jeho vstupy příliš neocením (musím nicméně přiznat, že spojení jeho hlasu s etérickým vokálem Sharon den Adel jisté kouzlo má). Jemný úvod Pearls Of Light je pouze klidem před bouří, z vydrnkávané slupky se posléze vyloupne další výborný nářez. A jen houšť - Deep Within je asi nejtvrdší skladba na desce, zkreslené kytary a Westerholtův řev k sobě padnou jako ulité a já zjišťuji, že i growling se ve správné aranži dá bez újmy na duši poslouchat. Další skladbu Gatekeeper lze rozdělit do dvou částí - v první, instrumentální, dostávají dostatek prostoru kytary a klávesové nástroje, v té druhé si Westerholt a den Adel dopřejí pěvecko-growlingový duet (Sharon tu svůj hlas směřuje do mé oblíbené "jedovaté" polohy). Zbytek desky plyne v podobně příjemném duchu, žádného výraznějšího okamžiku už se nedočkáme (na druhou stranu, co by vlastně mohlo být výraznější než hromové kytary a do toho ječící Sharon), ale to zas tak nevadí, jakékoliv vybočení z linie vytyčené první polovinou alba by zde bylo spíše rušivé.

A tak končí prvotina holandských metalových symfoniků, vidím to tentokrát na čisté tři hvězdičky za příjemný metal, leč bez nějaké té hitovější pasáže.

» ostatní recenze alba Within Temptation - Enter
» popis a diskografie skupiny Within Temptation


UFO - You Are Here
2011-12-08

UFO / You Are Here

4 stars

UFO po deseti letech opět bez Schenkera, zato konečně nerozhádaní a v tvořivé náladě. To, co ve třiadevadesátém postavilo na nohy Deep Purple, zakusili s podobně obrozujícím výsledkem i Mogg a Way. Sólovou kytaru osedlala nová akvizice Vinnie Moore, její rytmickou souputnicí se opásal spolehlivý Raymond. Rodeo pomalu může začít...Jediným ze starých pardálů, který (zatím) odolal vábení druhý dech chytající kapely, zůstal bicman Andy Parker, takže za škopky se usadilo "zázračné dítě ještě zázračnějšího otce" Jason Bonham. A kapela spustila...

Tak kluci, teď to pořádně pohrnem, žádný pozvolný nájezdy, prostě nářez až na půdu, jasný? Kytarový dvanáctiválec v ůvodu přiváží nadupanou pecku When Daylight Goes to Town, brm brm...takovýhle otvírák posledním deskám se Schenkerem chyběl. Moore burácí i kvílivě sóluje, světla svítí, stěrače stírají. A ještě trošku přibrousíme, v Black Cold Coffee Moore vytahuje Vinnie stavidla a chrlí vodopád prstolamačské kytarové práce. Následné skladby The Wild One a Give It Up se nesou v majestátnějším duchu, ale ani ony v sobě nezapřou hutný kytarový spodek. V Call me opět přiložila ruku ke kytaře tvrdá dělnická pěst, která ale uměla pekelně dobře hrát. A zapomínat nesmíme ani na skřípavý Moogův vokál, ten dělá na skladbách minimálně z poloviny to, čím jsou - rockovou řezničinou v dobrém slova smyslu. Nicméně dovede i zklidnit a ulehčit zvukovodům oddaného posluchače pomalejší skladbou, jako jsou v tomto případě Slipping Away nebo The Spark That Is Us. Etérická Sympathy už si na baladu pouze hraje, vždy zničeho nic přijde drtivý nástup do refrénu, křehký zvrat a zase jen jako vánek lehounká melodie. Poslední vpravdě bombou musím nazvat skladbu Mr. Freeze - Moore tu stejně jako v dalších kouscích dovedně míchá elektrický a akustický zvuk do chutného strunného koktejlu a Moog? Na stará kolena tu zní skoro jako maestro Gillan, nebo možná ještě lépe. Bohužel, jednu chybu deská má - na konci moc šetřilo se s koulema. Baby Blue a Swallow by chtěly víc vygradovat, takhle deska jede div ne do ztracena, což je škoda.

Mlsný kocour ochutnával smetanu z dížky You Are Here a ještě teď si olizuje čumák od té dobroty. S martinem.b se v hodnocení shodnu, akorát to zaokrouhlím nahoru - na tohle se ve čtyřhvězdičkové škatulce vždycky nějaký to místečko najde.

» ostatní recenze alba UFO - You Are Here
» popis a diskografie skupiny UFO


Beck, Jeff - Truth
2011-11-30

Beck, Jeff / Truth

5 stars

Taky se vám občas stává, že určitá nahrávka vás na první pokus nezaujme, ani další poslechy nedopadnou lépe, takže ji odložíte a nemáte v plánu se k ní zatím vracet? A najednou - stačí jen náhodné zaslechnutí části některé skladby, či dokonce jen myšlenka na ni. V hlavě cosi sepne a člověk najednou pochopí, co má hledat. Vše začne bezchybně zapadat do sebe a z předtím nezajímavé desky je najednou vizionářské dílo.

Zhruba na takovéto cestě jsem se opět shledal s albem Truth kapely Jeffa Becka. První seznamování před několika lety probíhalo asi až příliš ve znamení srovnávání s jedničkou Led Zeppelin (přičemž "zeppelini" to u mě tehdy jasně vyhrávali). Dnes už takováto "soutěž" u mě nemá jasného favorita, nálady se střídají a protěžovaní interpreti s nimi. Na každý pád už ale Jeff Beck nepatří k těm interpretům, které jsem možná "kdysi slyšel", ale stal se skrze své hudební výtvory plnokrevnou součástí mých hudebních obzorů.

Vše začíná neskutečně syrovou verzí skladby Shapes of Things. Že to stejné někdy předtím nahráli i Yardbirds? Prosím, ale verze č.1 je pro mě právě tahle. Stewartův hlas má v sobě naléhavost, s níž tvoří jakýsi protiklad ke skřípavé a bezprostřední Beckově kytaře, tohle má opravdu neskutečné grády. Pevněji v bluesové šabloně je zakotvena skladba Let Me Love You, kde obzvláště atraktivně působí Stewartova a Beckova zvuková unisona. Potom už ale přichází velká chvíle Roda Stewarta, majstrštyk Morning Dew. Rod zde, pouze podbarvovaný zbytkem kapely, předvádí výborný pěvecký výkon, skrze který této skladbě propůjčuje zvláštní kouzlo. Dudy už jsou pouze "třešničkou na dortu". Přibržděná You Shook Me hrozí každou chvíli rozběhnout se do zběsilých ragtimových kreací, nicméně příjemné napětí zůstane po celou dobu na uzdě a postupně se rozplyne do tajemně konejšivé O´l Man River s nenapodobitelným Stewartem za mikrofonem. Ale hlavním protagonistou desky je Jeff Beck, což nám mistr sám připomíná posmutnělou, ale elegantně vyseknutou akustickou baladou Greensleeves. A je tu další perfektní blues Rock My Plimsoul, zde si co do komentářů vystačím s jediným citoslovcem - mňam! Po Beckovi sólovém akustickém přichází na scénu i jeho elektrický kolega, a to ve skladbě Beck´s Bolero, krásné instrumentální perličce z dílny jiné stálice rockové kytary Jimmyho Page. Je libo další šťavnatý flák muziky? Máme tu Blues de Luxe, název hovořící za vše. Jen se nechat unášet na houpavém rytmu a pomalu nasávat tu skvělou muziku. Na závěr byl asi Jeff toho názoru, že se sluší přijít s něčím "od podlahy", a tak se zde řvoucí kytarou rozjíždí skladba I Ain't Superstitious, parádní tečka za touhle bluesrockovou blýskavicí.

Cože? Ono to ještě pořád není všechno? Ale kdeže holenku, ještě se u Jeffa chvíli pomějeme. Jako přidaná hodnota se tu totiž nachází například neskutečně vykreslená I've Been Drinking. Proč se tohle neocitlo už na původní desce, těžko soudit. Každopádně se jedná o Bonus s velkým Bé. Následující alternativní verze několika původních skladeb mé ucho sice do extáze nedostávají, nicméně pořád je na co čekat. Mistr si na konec schoval několik svých singlů z doby, kdy z něj producent Mickey Most ještě zkoušel vyždímat nějaké ty hity do rádia. Z Beckova pohledu odpad, z mého naopak vkusné melodické věci, ať už se jedná o skladby Tallyman, Hi-Ho Silver Lining nebo o instrumentální cover velkého hitu Love Is Blue.

Nemá cenu chodit kolem horké kaše, tohle ani jinak než za pět hvězdiček nejde.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Truth
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Schenker, Michael - Unforgiven [Michael Schenker Group]
2011-10-23

Schenker, Michael / Unforgiven [Michael Schenker Group]

4 stars

Michael Schenker nám v dubnu 1998 (už po několikáté) opouští UFO, nabírá nové spoluhráče a pod hlavičkou Michael Schenker Group nahrává další desku, která vychází ještě v prosinci téhož roku. Obehraná písnička? V podání tohoto německého kytaristy ji na jeho deskách z třetího tisíciletí uslyšíme ještě mnohokrát. Z "Written in the Sand" sestavy zbyl Schenkerovi bubeník Gaalaas, takže nový ansánbl kromě něj a "pana šéfa" vytvořili ještě zpěvák Kelly Keeling, basák John Onder a klávesista + občasný kytarista Seth Bernstein. The Unforgiven je oproti svému předchůdci laděn o něco temněji. Svou roli jistě sehrál i výběr zpěváka - Keelingův hlasový projev je oproti Sundinovi hrubší, více chraplavý (až mi v některých okamžicích připomíná samotného Phila Mooga), ale hlavní rozdíl tkví ve skladbách samotných, tentokrát bez výjimky z dílny Schenker-Keeling.

Začínáme s Rude Awakening - probuzení to není nijak náhlé, ale o to více příjemné. Schenker kreslí tvrdé kytarové ornamenty a když se do toho Keeling v refrénu pořádně opře, úplně mě mrazí. The Mess I've Made začíná velmi podobně, skvěle ale vygraduje s Michaelovou melodickou kytarovou linkou. V In and Out of Time už to Schenker začíná pořádně brousit, ale paradoxně právě zde se dočkáme i krátkého akustického intermezza. Hello Angel má pracovat na stejném principu jako Back To Life z minulé desky - kytara hrající na jiný počet dob než bicí, ale už to zdaleka není ono. Ještě, že hned poté následuje vypalovačka nazvaná Fat City N.O. - při té zažívám podobné pocity jako u Born to be Wild od Steppenwolf, taková správná motorkářská jízda. První polovinu CD zakončuje pomalejší, ale velmi melodická Tower, do té druhé se přehoupneme se smažbou jako hrom - klusavou Pilot of Your Soul považuji za esenci celého alba a za jednu z jeho špiček. Po krátkém odpočinku u křehké balady Forever and More je tu další nářez Turning off the Emotion. Neoposlouchaná melodie, pod kterou burácí Schenkerova kytara - druhý vrchol alba. Na podobné vlně se veze i další, už ne tak hitová (ale opět se zajímavou akustickou mezihrou) vypalovačka Live for Today, ale to už se pomalu chýlíme ke konci. Skladba Illusion mi přijde taková prázdná, bez nápadu, v samém závěru desky však číhá ještě kolébavá The Storm, která celou desku krásně pohodově zakončuje.

The Unforgiven je po čertech dobré album, které si s předchozí Written in the Sand rozhodně v ničem nezadá. Schenker i tentokrát prokázal dobrý čich na spoluhráče a pod značku MSG přidal další várku plnokrevné metalové muziky. Dnes to bude za - zcela zasloužené - čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Unforgiven [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Schenker, Michael - Written In The Sand [Michael Schenker Group]
2011-10-15

Schenker, Michael / Written In The Sand [Michael Schenker Group]

4 stars

Když se v roce 1995 cesty Michaela Schenkera a UFO opět rozešly, první zmíněný na vzniklou situaci reagoval vzkříšením svého projektu fungujícího v 80. letech - Michael Schenker Group. Ve skutečnosti z tehdejší kapely zbyl pouze název a hlavní protagonista, spoluhráče si Schenker vybral zcela nové. A již následujícího roku, v srpnu 1996, vychází této nové sestavě počin nazvaný Written In The Sand.

Podobně, jako na comebackovém albu slavné sestavy UFO Walk On Water, volí Schenker cestu drtivého úvodu. Brave New World nabízí ochutnávkou téměř vše, čeho se nám v průběhu desky ještě má dostat do sytosti - říznou kytaru, zdvojené vokály i chytlavé melodie. Ale hlavně je to pecka jako kráva, na žádný pozvolný nástup se tu nehraje - rána do bicích a posluchač zkrátka musí naskočit do vlaku rozjetého maximální rychlostí. Na Michaelovy kytarové orgie ze starších desek MSG dává vzpomenout Essence, povedená to kytaristova instrumentálka (v lecčems připomínající stíhačku Captain Nemo). A až k samým počátkům MSG, mezi těžkotonážní skladby z prvních desek, se inspirací vrací hutná Cry No More. Schenker se ale vývojově ani zdaleka neoctl ve slepé uličce, důkazem je neuvěřitelně nadupaná nakopávačka Back To Life...jinak než se zvukem na desítce se tohle poslouchat snad ani nedá. Výkonný skladatelský tandem Schenker-Sundin navíc doprostřed desky rozesel melodií snad na tři taková alba, takže posluchačovo ucho se může cítit jako v bavlnce. Konečně přichází čas i na titulní skladbu. Aby té razance nebylo zase moc, nastupující Written In The Sand zjemňuje do baladické roviny a zpomaluje tak jinak překotný chvat alba. Čas na další pecku - v Love Never Dies se snoubí geniální kytarový riff s ještě lepší Sundinovou melodickou linkou, což po pozorném součtu dává jednoznačně nádherný výsledek. A další balada je na cestě, I Will Be There patří rozhodně sem, ne jako bonusový přílepek na Walk On Water. Na Take Me Through The Night a Down The Drain si kapela možná trošku vybírá oddechový čas, tyhle kousky mi nikdy příliš nesedly. Náladu však na konec spraví klenutá powerbalada I Believe.

Bonusy tvoří dvojice skladeb z první desky Michael Schenker Group - Into The Arena a Cry For The Nation. Zde není příliš co dodat, jedná se o dobře odvedenou řemeslnou práci, nic víc. To však nic nemění na mém veskrze kladném hodnocení desky - jedná se o skvělý návrat zavedené schenkerovské značky. Ode mě za lepší čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Written In The Sand [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Alice Cooper - Love It to Death
2011-08-10

Alice Cooper / Love It to Death

4 stars

O existenci stvoření jménem Alice Cooper jsem se poprvé dověděl v souvislosti s jinou americkou legendární kapelou KISS. Právě jejich nejslavnější (a nejrozporuplnější) alba má "na triku" Aliceho dvorní producent Bob Ezrin a sami KISS prý byli s Cooperem velcí kamarádi (rozuměj: nasávali s ním jako o život). Na radu Apache v jeho recenzi jsem s tvorbou Alice Coopera a jeho kapely rozhodl začít "právě zde" a myslím, že jsem nechybil.

Deska dostává hned od začátku slušný odpich, což je zásluha úvodní svižné pecky Caught in a Dream. Kvílivá sólová kytara, podbarvující piano (Ezrinova specialita) a Aliceho chraplavý zpěv dobarvují tenhle jinak příjemný rock´n´roll divočejšími odstíny. "Sociální baladě" I'm Eighteen by dle mého názoru slušela foukací harmonika, ale i bez ní se jedná o výbornou, do nálady alba výtečně se hodící skladbu. Rozhodně ji nevnímám jako nějaký vyčnívající megahit, album mi naopak přijde co do kvality velice vyrovnané. Po kvapíku Long Way to Go přijde znatelné zpomalení do tíživě psychedelické Black Juju. Samozřejmě se nejedná o žádné hody hrůzy, při kterých by z reproduktorů kapala krev - o to asi ani Alicemu nešlo, ale v temné místnosti osvětlené pouze srpkem Měsíce tenhle kousek taky vykoná svoje. It Is My Body a Hallowed Be My Name vnímám skoro jako dvojskladbu - první část zní kytarově řízně, zatímco v té druhé kapela opět popustí uzdu fantazii a přidanými hammondkami opět zabrousí do tajuplnějších vod. Za další dvojičku, tentokrát stylově ještě markantnější, lze označit skladby Second Coming a Ballad of Dwight Fry. Zvláště ten klavírní přechod se zde chlapcům povedl na výbornou. Ballad of Dwight Fry je pak asi mojí nejoblíbenější skladbou alba, za což může určitě Aliceho procítěný (pokud se to tak dá v tomto kontextu nazvat) zpěv a hlavně skvělý námět (zpověď šílence), který Alice nadupanou vizuální prezentací dotáhl k dokonalosti. To už se ale rychle blížíme k samému závěru, který obstarává halekačka Sun Arise, jediná to neautorská věc na desce.

Love It To Death je deska plná poctivého rocku, za kterou si ode mě Alice a spol. vysloužili nejenom čtyři hvězdičky, ale také upřímné díky za spoustu skvělých chvilek při poslechu.

» ostatní recenze alba Alice Cooper - Love It to Death
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper


Kinks, The - The Kinks
2011-07-31

Kinks, The / The Kinks

1 stars

Debut Kinks lze v podstatě rozdělit na dvě části. Tou první je povětšinou ucházející materiál pocházející hlavně od kytaristy Raye Daviese. Tou druhou pak snadno zapomenutelné tradicionály a nudné coververze interpretů jako Chuck Berry, Slim Harpo či Jay Miller.

Mezi tu povedenější část nepochybně patří nabroušená You Really Got Me, velice zásadní skladba raného období Kinks. Právě díky jejímu singlovému úspěchu mohla kapela nahrát celou tuto desku. Úvodní zkreslený a praskající riff, který pak prochází celou skladbou, lze přirovnat třeba k legendárním riffům ze Smoke on the Water či Whole Lotta Love. Úplně jinak je vystavěná druhá vynikající skladba na albu I Took My Baby Home. Rayova foukací harmonika (na albu se objevuje docela často) zde skvěle dokresluje veselou atmosféru a já se divím, že na singlu vyšla pouze jako B-strana od neúspěšné a podle mě o několik tříd horší Long Tall Sally. Mezi dalšími zajímavými skladbami lze jmenovat Just Can't Go to Sleep, Long Tall Shorty, Stop Your Sobbing a...to je asi tak všechno. Věci jako Bald Headed Woman, I'm a Lover Not a Fighter, Beautiful Delilah či Got Love If You Want It se na desce podle mě vůbec neměly objevit - jenže kapela v té době nejspíš byla ráda, že vůbec může nahrávat, a tak si asi nechala do playlistu a pak i na desku samotnou vnutit i kousky, které jí absolutně nesedly.

Velmi zajímavým materiálem jsou u této desky bonusy. Výše zmíněná Long Tall Sally sice opravdu není žádný zázrak, skladby You Still Want Me a You Do Something For Me, které společně vyšly i na singlu, jsou ale prvotřídní kousky, které by se královsky vyjímaly i na LP. Další naprosto zásadní věcí obsaženou mezi bonusy je singlová skladba All Day and All of the Night, druhý velký hit kapely. Dále je do bonusů zahrnuto i celé EP Kinksize Session s výbornou I've Got That Feeling.

Suma sumárum, obsah debutu The Kinks připomíná zlatá zrnka v potoce, která je potřeba vyrýžovat. Jenomže na počet je takovýchto zrnek na desce zatraceně málo. Když navíc dobrou polovinu desky tvoří materiál, který opravdu nestojí za více než jeden poslech, je jasné, že s hýřit s hvězdičkami tu nemá smysl. Doporučuji opravdu pouze pro zaryté fanoušky (pokud možno verzi s bonusovým materiálem), kdo s The Kinks začínáte, tak tady raději opravdu ne.

» ostatní recenze alba Kinks, The - The Kinks
» popis a diskografie skupiny Kinks, The


Van Halen - 1984
2011-07-21

Van Halen / 1984

5 stars

Poslední album Van Halen s Davidem Lee Rothem v sestavě je zároveň i chronologicky prvním, které jsem od této kapely slyšel. Vlastně mě k této smečce přitáhlo objevení megahitu Jump (který jsem nejprve připisoval - světe drž se - Rolling Stones, ale to není zas tak podstatné). Deska se mi tehdy velmi líbila už po prvním poslechu a ani dnes tomu není jinak. 1984 je výborná placka, na které Van Halen dokázali skloubit syntezátorovou chytlavost s kytarovou řízností a celé to okořenili vynikajícími melodiemi.

Synťáky dokonale ovládají hlavně začátek desky. Pozvolně nastupující titulní intro se přelévá do již výše jmenovaného klávesového diamantu. Pokud někdo zná od Van Halen pouze jednu či dvě skladby, lze předpokládat, že se mezi nimi bude nacházet Eruption nebo právě Jump. Poté už ale nadchází čas řádně provětrat i Eddieho kytaru a skladba Panama je k tomu ideální příležitostí. Řízný rock, chytlavá kytara a neodolatelný Roth za mikrofonem - další věc s velkým hitovým potenciálem. A do třetice všeho výborně poslouchatelného: Top Jimmy je utajeným klenotem alba. Melodie uhání dopředu jako splašený vlak, ale Eddieho kytara kolem ní poskakuje jako neposedné kůzle a obplétá ji stuhami nápaditých vyhrávek. Na klidnější Drop Dead Legs si kapela vybírá oddechový čas, aby se v zápětí vrátila s další smažbou jako hrom. Hot For Teacher vytvrzuje celé album a dává mu metalový přídech - Roth to tam sází o stošest a Eddie sóluje, jako by ho pálily prsty na hmatníku. I´ll Wait je další klávesový kousek, ale po předchozí divočině přijde jeho lehce posmutnělá atmosféra více než vhod. Posledním mocným záchvěvem tohoto alba je skladba Girl Gone Bad, majestátným kytarovým úvodem opatřená stíhací jízda. House of Pain mi totiž nikdy příliš nesedla a považuji ji za nejslabší píseň na desce.

1984 bych co do hudby na ní obsažené hodnotil čtyřmi hvězdičkami, ale nostalgie mi nedovolí nepřidat k nim ještě pátou kolegyni. Přeci jen bylo tohle album první...

» ostatní recenze alba Van Halen - 1984
» popis a diskografie skupiny Van Halen


Van Halen - Diver Down
2011-07-20

Van Halen / Diver Down

3 stars

Nejprve velké překvapení, později ale o to silnější zklamání. Tak lze ve zkratce shrnout mé pocity z dalšího studiového alba Van Halen nazvaného Diver Down. Pánové se posunuli ke komerčnějšimu zvuku a hojně začali využívat syntezátory, bohužel kvůli tomu ale zbylo méně prostoru pro kytarové party, které jsou alespoň pro mě velmi důležitým pilířem jejich tvorby. Dalším faktorem, který devalvuje úroveň desky, je poměrně velké množství použitých coververzí (co do stopáže asi třetina desky). Navíc se často ani nejedná o předělávky rockového materiálu, bratři Van Halenové, David Lee Roth a Michael Anthony se pustili i do těžce popových vod. Že by kapele najednou docházela invence?

Přitom to všechno nezačíná zas tak špatně. Kinks byli oblíbenou skupinou bratří Van Halenů a jejich skladby při svých klubových vystoupeních prý kapela hrála velmi často, takže Where Have All the Good Times Gone! lze chápat jako takové malé připomenutí této dávné kapitoly vanhalenských dějin. Hang 'Em High a Secrets jsou velmi dobré skladby. První jako parní válec zarovnává cestu pro svého křehčího následnovníka a také pro výbornou, v tradici Eddieho kytarových instrumentálek pokračující kompozici Cathedral. Další bezezpěvovou záležitostí je vsuvka Intruder, na kterou pak plynule navazuje možná nejvydařenější cover, jaký kdy kapela vůbec udělala. Skladba Pretty Woman od Roye Orbisona sice možná na tracklistu alba těchto metalistů vyhlíží jako růže mezi trním, Van Halen však nahráli velice příjemné aranžmá a jejich syté vícehlasy se sem výtečně hodí.

Na co já to vlastně brblám? Vždyť první strana desky obsahuje kvality na rozdávání. Ouha, druhá polovina alba je pravým opakem. Začínáme opět coverem - synťáková verze šedesátkové popiny Dancing in the Street ale opravdu není to, co bych od kapely jako je tato, chtěl slyšet. Se skladbou samotnou přitom problém nemám (třeba v podání stona Jaggera s Davidem Bowiem se mi docela líbí, taktéž třeba nadupaný cover od hlasu 60´s Petuly Clark), ale tahle verze opravdu patří k nejhorším, jaké jsem kdy měl tu smůlu poslouchat. Little Guitars jsou fajn kus kytarové práce, ale jedna taková skladba je na kapelu jako jsou Van Halen zkrátka málo. Tu nejvíce ujetou část alba ale máme stále ještě před sebou. Na mysli mám prastarou odrhovačku Big Bad Bill (Is Sweet William Now) a závěrečný čtyřhlas Happy Trails. Van Halen zde totálně popustili uzdu svým vokálním choutkám a zplodili...no, asi jako by mi v čaji plavala moucha se šnorchlem a plouvemi. Po prvotním zájmu z mé strany by ji čekal vyhazov a potupná smrt zaplácnutím.

Abych to tedy nějak sesumíroval - první strana desky za čtyři hvězdičky, druhá s bídou za dvě...výsledek je myslím jasný. Tři hvězdy a spolu s dvojkou nejslabší deska Van Halen s Rothem.

» ostatní recenze alba Van Halen - Diver Down
» popis a diskografie skupiny Van Halen


Van Halen - Fair Warning
2011-07-13

Van Halen / Fair Warning

4 stars

Po slabém druhém albu a velmi dobré třetí placce jsou tu Van Halen tentokrát s nahrávkou Fair Warning a hned ze začátku podotýkám, že se jedná o "rohlíčky řádně vypečené". Žádný cirkulárkový metal, ale hutný výživný zvuk a hlavně opravdu povedený materiál, to jsou devízy, díky kterým toto album řadím ve svém žebříčku hodně vysoko.

Eddieho krátký kytarový výstup a hned je tu první skladba Mean Street. Mlýnice se nekoná, skladba neplyne v nijak rychlém tempu, ale pořád to má grády a díky netuctovému kytarovému doprovodu je neustále co poslouchat. V podobném duchu se nese i druhá skladba Dirty Movies, i s výborně prokresleným vícehlasem v refrénu. Na veselejší notu je laděn Sinner's Swing!, jehož refrén na mě má podobně blahodárné účinky jako skladba Bottoms Up! z Dvojky. Hear About It Later zní (pokud se tedy tento termín dá v kontextu tvorby rothovských Van Halen vůbec použít) až baladicky, aby byla vzápětí vystřídána hrubě znějícím vrcholem desky - Unchained. Kolem jednoho z Eddieho geniálních kytarových riffů je tu vystavěna naprostá vanhalenovská klasika a moje jednička alba. Push Comes to Shove je slabším, taktéž baladicky laděným článkem alba, po ní ale naštěstí přichází na řadu těžký kalibr So This Is Love?, který posluchače, namlsané předchozím obsahem desky, rozhodně nezklame. Jen závěru desky je poněkud škoda. Namísto chabé klávesové instrumentálky Sunday Afternoon in the Park a jen o něco málo lepší skladby One Foot out the Door by desce mnohem více slušela pecka alespoň na úrovni zbytku materiálu. Takto vyznívá konec spíše neslaně nemastně.

Na Fair Warning se Van Halen podle mě kvalitou asi nejvíce přiblížili nikdy nepřekonanému debutu. Nebýt pokaženého konce, možná bych měl i dilema, zda se mi opravdu Jednička líbí víc. Takhle je to za čtyři hvězdy a velké plus.

» ostatní recenze alba Van Halen - Fair Warning
» popis a diskografie skupiny Van Halen


Van Halen - Women and Children First
2011-07-10

Van Halen / Women and Children First

4 stars

Třetí studiové album téhle metalové smečky se nese ve znamení návratu k tvrdšímu a hutnějšímu zvuku. Po prvních posleších jsem ho měl zařazené ve stejné škatulce jako dvojku, ale postupně se tato deska vypracovala mezi mé oblíbené.

Začátek je doslova a do písmene učebnicový - And the Cradle Will Rock... a Everybody Wants Some!! jsou vynikající pecky, které posluchače snadno naladí na tu správnou metalovou frekvenci. Slibný začátek je přibržděn rozplizlou a naředěnou skladbou Fools, té by slušelo zkrácení tak na poloviční délku. Po bezmála šesti slabších minutách je tak úlevou začátek další perfektní řežby Romeo Delight. Na krátičkou vsuvku Tora! Tora! plynule navazuje stíhačka Loss Of Control, taktéž velmi povedená skladba. Take Your Whiskey Home s akustickým intrem přináší mírné odlehčení, kterého se nám dostané návdavkem i v následující swingové Could This Be Magic? Tato jakási "první vlaštovka" se pak mnohem výrazněji prosadí na albu Diver Down o dva roky později, kdy kapela těmto hříčkám dá ještě více prostoru. Závěr desky obstarává - opět metalově směřovaná - skladba In a Simple Rhyme. U ní se paradoxně vždycky nejvíc těším na její úplný závěr, v němž na několik vteřin zazní naprosto bombasticky zatěžkaný riff a já si představuji, jak vynikající skladba by na něm mohla být vystavěna. Inu není každý den posvícení...

Na desce je mimo jiné sympatický i fakt, že Van Halen - poprvé ve své kariéře - vystavěli celé album z původního materiálu a neuchýlili se k žádným coververzím. Kvalitní skladby k tomu tentokrát rozhodně měli. Album je to pro mě jistě lepší než Van Halen II, vidím ho tak na půli cesty mezi dvojkou a debutem.

» ostatní recenze alba Van Halen - Women and Children First
» popis a diskografie skupiny Van Halen


Van Halen - Van Halen II
2011-06-16

Van Halen / Van Halen II

3 stars

Druhá studiovka kapely bratří Van Halenů (se "zeppelinovským" označením Van Halen II) mě nikdy nechytla tolik jako debut. Ubylo rychlosti, ubylo divokosti, ubylo "koulí". Podle mě klasický příklad krize, kdy po vyčerpání toho nejlepšího materiálu na první desce už kapela jejího následovníka musí lepit "na koleně". I tak se na albu ale dá nalézt spousta povedených skladeb.

Na nějakou dobu poslední coververzí je úvodní You're No Good, šedesátkový hit zpěvačky Betty Everett. Van Halen si jej samozřejmě upravili po svém, Anthonyho basovým sólem počínaje a sborovými vokály konče. Nic světoborného, s otvírákem na debutu se skladba nemůže měřit ani s přimhouřenýma očima. To skladba č.2, Dance the Night Away, je ze zcela jiného těsta. Chytlavá melodie a Eddieho "plážové" vydrnkávání dávají dohromady nezvykle pozitivní náladu. Pro mě jasně nejlepší věc na albu.
Tvrdý nářez Somebody Get Me a Doctor by na debutu byl sotva do počtu, zde představuje kvalitní průměr. O poznání víc mě baví hravá Bottoms Up! - zvlášť vokální vsuvka mě vždycky přinutí k širokému úsměvu. Outta Love Again se mi jeví jako hodně slabá, možná nejslabší skladba na "dvojce", chuť však spraví následující stíhačka Light Up the Sky a Eddieho akustický instrumentální výlet Spanish Fly.
D.O.A. bohužel také nemůžu zařadit mezi své favority desky, opak naštěstí platí o skladbě Women in Love... s nádherným kytarovým intrem. No a na závěr si pro nás kapela přichystala nějaké ty Beautiful Girls, čímž se postarala o druhý nejlepší počin alba.

Debut je oproti této desce o třídu výš, takže v návaznosti na mé hodnocení "jedničky" bych to viděl tak na tři a půl hvězdy, ale tentokrát se bude zaokrouhlovat dolů.

» ostatní recenze alba Van Halen - Van Halen II
» popis a diskografie skupiny Van Halen


Van Halen - Van Halen
2011-06-12

Van Halen / Van Halen

5 stars

Kapela Van Halen nepochybně patří mezi stálice na metalovém nebi, kam dosáhla už svým debutovým albem. Revoluční pojetí rockové kytary...blá blá blá. O kytarovém mistrovství Eddieho Van Halena a pohybovém nadání Davida Lee Rotha toho podle mě bylo napsáno dost a dost. Mě spíš zajímá, co vlastně přináší tento počin za zajímavou muziku.

Album otevírá Runnin' with the Devil, řízná pecka s nabroušenou kytarou a krásně sytým vokálním doprovodem v refrénu. Van Halen si s vícehlasy či různými dalšími vokálními vychytávkami hrají velice rádi a vytvářejí tak zajímavý kontrast k propracované instrumentální tváři kapely. Tu například ve své one-man show Eruption předvádí Eddie. Nicnéně bych tuto kytarovou vsuvku příliš nepřeceňoval - je to povedené sólo, jehož závěrečná část se stala rockovou klasikou, ale nic víc.
Na desce se mimo autorských kompozic kapely nachází i dva covery. Tím prvním je předělávka velkého hitu kapely Kinks You Really Got Me. Van Halen ji převlékli do slušivého metalového kabátu, ale originálu se co do syrovosti ani zdaleka nepřiblížili. Druhou přejatou skladbou, která se mi zamlouvá daleko víc, je blues Ice Cream Man. Po akustickém začátku to kapela krátce před polovinou rozbalí naplno a nářez je na světě. V tomto kousku bych také vyzvednul vynikající hlas zpěváka Davida Lee Rotha. Toho si dovedu velice dobře představit jako kabaretního zpěváka a jeho spojení s rockovou kapelou mi přijde poněkud netradiční, nicméně funguje na jedničku.
Výborně zní také v jedné z klidnějších skladeb na albu Little Dreamer a v divočině I'm the One, Eddie se zase blýskne v rozjuchané veselici Feel Your Love Tonight či v další velké pecce Ain't Talkin' 'Bout Love. Zbytek skladeb už tak výrazný není, ale pořád se jedná o takový lepší průměr.

Pokud si některá deska Van Halenů zaslouží plný počet hvězdiček, bude to nejspíš právě debut. Ode mě to sice nebude čistokrevných pět (viděl bych to tak na čtyři a půl), ale venku je pěkně a svítí sluníčko, takže zaokrouhluji nahoru.

» ostatní recenze alba Van Halen - Van Halen
» popis a diskografie skupiny Van Halen


Mötley Crüe - Shout At The Devil
2011-04-30

Mötley Crüe / Shout At The Devil

4 stars

Když se tahle čtveřice zmalovaných tajtrlíků se svým debutem nekompromisně procpala do mojí aktuální hudební TOP 10, netrvalo dlouho a zvědavost mě donutila poslechnout si i jejich druhé LP s názvem Shout At The Devil. Čekal jsem minimálně stejně výbušnou várku metalizujícího rock´n ´rollu jako na Too Fast For Love - a prvním poslechem jsem byl krutě zklamán. Tohle že je ta kapela, jejíž fláky mi donedávna dnem i nocí zněly v uších? Všechno o stupeň učesanější a nějak to zkrátka neodsýpá - s těmito pocity se můj první poslech stal na několik dní i posledním. Ale než se týden s týdnem sešel, dostalo album druhou šanci a kvality téhle desky se přede mnou začaly objevovat v celé své kráse.

Začátek ale stejně příliš nepochválím - titulní skladba mi prostě nesedla. Možná mi na Mötley přijde málo "cirkulárková", možná její kvality ještě časem docením. O mnoho více se mi líbí třeba pecky Bastard, Looks That Kill nebo Too Young To Fall In Love. Vybrat z materiálu na desce skladby, které by vyloženě vyčnívaly, je ale poměrně obtížné - kromě Shout At The Devil jsou všechny fláky podobně vydařené. Vybočuje možná jen křehká vsuvka God Bless The Children Of The Beast a povedený cover Helter Skelter (autory snad není nutno dodávat).

Bonusy sestávají z demoverzí (oproti verzím na původním albu poněkud nabroušenějších tvarů) Looks That Kill a Shout At The Devil, objevují se zde také nepoužité skladby Hotter Than Hell a I Will Survive. Nejedná se však o nic světoborného, to důležité již jádro desky obsahuje.

Shout At The Devil tedy sice není špatná deska, ale aby byla od Mötley Crüe moje nej, musela by překonat debut - což se jí zkrátka a dobře asi nikdy nepovede.

» ostatní recenze alba Mötley Crüe - Shout At The Devil
» popis a diskografie skupiny Mötley Crüe


Mötley Crüe - Too Fast For Love
2011-04-24

Mötley Crüe / Too Fast For Love

5 stars

Americký osmdesátkový metal je pro mě přece jen stále ještě spíše pole neorané, ale tahle parta kalifornských šílenců je jedním z mnoha klenotů, na které mě navedl Progboard a zdejší diskutéři. Už dříve jsem sice od Mötley z nějakého metalového výběru znal vypalovačku Kickstart My Heart, kapelu jsem ale začal opravdu žrát až po intenzivním poslechu téhle desky.

Hned od začátku pánové sází jeden syrový riff za druhým, v úvodní trojici vypalovaček jich vysypou z rukávu nepočítaně. Metalová pila Live Wire, natúrovaná Come on and Dance a refrénovka Public Enemy #1 mají určitě někde připlácnutou nálepku "Hořlavina první třídy". Následuje sice krátké zpomalení se skladbou Merry-Go-Round, ale potom se mašina znovu rozjíždí na plné obrátky. Take Me to The Top, Piece Of Your Action, Starry Eyes a titulní lahůdka Too Fast For Love - to jsou fláky, při kterých by člověk nejraději řádil přímo pod pódiem. Na závěr přichází "vysmátá melancholie" On With The Show, která očividně (nebo spíš uchoslyšně?) vybízí dát si to celé znovu dokola.

Ale moment, to bych předbíhal - jsou tu totiž ještě nějaké ty bonusy. A z nich opravdu stojí za to vyzdvihnout dravou řežbu Toast of the Town a povedený cover od Raspberries Tonight. Takže druhé kolo až teď...

Jak tedy zhodnotit debut těchto osmdesátkových kaličů? Od první do poslední skladby fortelný, jako břitva ostrý zvuk. Žádná pompa, žádné hraní si na vážno - tady se paří, tady se nasává a kdoví co ještě. Too Fast For Love nabízí drzý, dynamitem prošpikovaný rock´n´roll. Nic víc, nic míň. Ale právě to od nich při každém poslechu čekám.

» ostatní recenze alba Mötley Crüe - Too Fast For Love
» popis a diskografie skupiny Mötley Crüe


King Crimson - In the Wake of Poseidon
2011-03-06

King Crimson / In the Wake of Poseidon

4 stars

Druhé řadové album King Crimson částečně pokračuje v šabloně narýsované při stvoření jeho předchůdce, v nejednom směru je ale oproti In The Court Of The Crimson King krokem vpřed (nebo minimálně úkrokem do strany). Především jej vnímám jako podstatně temnější kus muziky - v některých pasážích ve mě vyvolává podobné pocity jako debut Black Sabbath, vydaný téhož roku. Navíc zatímco In The Court Of The Crimson King poměrně snadno "ukazuje barvu" a atmosféra celého alba je doslova hmatatelná, na In The Wake of Poseidon mi všechno přijde zastřenější, nekonkrétnější a tím pádem i tajuplnější - nebo spíše děsivější?

A nejedná se jen o ďábelskou suitu The Devil´s Triangle (i když právě tu pokládám za středobod desky a místo, odkud vedou nitky depresivních nálad rozprostírající se po celé její ploše), třeba i dvojskladba Pictures of a City/42nd at Treadmill má v sobě něco hluboce neklidného, zárodek běsu. Protiváhou k temným pasážím alba by mohla být klasická Lakeova balada In the Wake of Poseidon/Libra's Theme, ale také v ní zpěvák - v souladu s duchem desky - nechává mnoho nevyřčeného a přispívá tak k tajemně neúplnému vyznění tohoto crimsonovského počinu. Nesmím samozřejmě opomenout ani singlovou lahůdku Cat Food - tato skladba se mi jako jediná (tedy kromě tří kratičkých akustických předělů) jeví laděná pozitivně. Asi nejuhlazenějším číslem alba je pak křehká skladbička Cadence and Cascade nazpívaná novým hlasem skupiny Gordonem Haskellem - ale i ona podle mého poněkud klame tělem a poklidná atmosféra je jen zástěrkou pro něco divokého, hrozivého tam vzadu v podvědomí. I obal desky s různými obličeji jakoby se snažil naznačit existenci mnoha pudových příšer v každém z nás - no, možná bych to s tou psychoanalýzou neměl tolik přehánět...

Ale ačkoliv jsem právě In The Wake of Poseidon popsal jako album plné neklidu, nepokojného očekávání a záblesků úděsu, právě tyto znaky z něj činí výtečný materiál k poslechu do určitých nálad. Desku si nepouštím ani zdaleka tak často jako crimsonovský debut, ale když přijde to správné rozpoložení, vychutnávám si ji úplně stejně. Není to sice na plný počet, ale čtyři hvězdičky mohu dát myslím zcela po právu.

» ostatní recenze alba King Crimson - In the Wake of Poseidon
» popis a diskografie skupiny King Crimson


King Crimson - In the Court of the Crimson King
2011-02-21

King Crimson / In the Court of the Crimson King

5 stars

King Crimson pro mě dlouho byli kapelou mimo mé "hudební obzory". Ze zlomků jejich tvorby, které jsem poznal již dříve (např. skladba Lark´s Tongues in Aspic), mě kapela nijak neoslovila a tak jsem je pořád nechával stranou. Nakonec mě zlákal až neobyčejně sugestivní obal alba In the Court of the Crimson King - touto deskou jsem své seznamování s kapelou King Crimson zahájil a myslím, že jsem rozhodně nechybil.

Hudba to rozhodně není jednoduchá a nemám na ni chuť vždycky, ale když se dostaví ta správná nálada, dokážu si konkrétně tohle album vychutnat jako málokteré jiné. V úvodní vypalovačce 21st Century schizoid man mi ze začátku hodně vadil silně zkreslený zpěv, nyní už si bez něj ale skladbu absolutně nedovedu představit. A ten hromový začátek - děsivá nádhera...
Nosný hlas mého oblíbeného zpěváka Grega Lake si na tomhle albu velmi užívám, ať už v podmanivě uklidňující baladě I Talk to the Wind, nebo v žalozpěvu Epitaph. Z celého alba je cítit neklid, napětí - čekání na apokalypsu, která stále nepřichází? Možná právě v Moonchild něco takového pomalu začíná, všechno se zklidňuje, zpomaluje, uléhá ke spánku. Až nakonec ve jen občas něco cinkne, brnkne, zaklepe - tuhle pasáž nejraději poslouchám v úplné tmě, jen zavřít oči a popustit uzdu představivosti. A najednou, z ničeho nic, několik dunivých úderů do bicích a začíná se poslední dějství - monumentální titulní opus. Lake zde zní nesmlouvavě jako soudce vynášející konečný, nezrušitelný ortel...že bychom přece jen dospěli k poslednímu soudu?

I když nevím, jaký rozsudek Lake pronesl ani zda byl vykonán, dle mého soudu je In the Court of the Crimson King výtečným počinem, kterému nelze upřít plné hodnocení. Sám za sebe si ovšem myslím, že album nabízí o mnoho více než za pět hvězdiček, které mohu udělit - nu alespoň nám crimsonovský debut nezpychne...

» ostatní recenze alba King Crimson - In the Court of the Crimson King
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Schenker, Michael - Nightmare - The Acoustic M.S.G. [McAuley Schenker Group]
2011-02-10

Schenker, Michael / Nightmare - The Acoustic M.S.G. [McAuley Schenker Group]

2 stars

Toto minialbum se sice honosí podnázvem "The Acoustic M.S.G.", podílela se na něm však jen polovina stávající sestavy kapely (Schenker a McAuley). Deska obsahuje unplugged verze 4 písní z (tehdy ještě nevydaného) alba M.S.G. (We Believe In Love, What Happens To Me, When I´m Gone, Nightmare) + 2 kousků z předcházející řadovky (Anytime a Bad Boys). Až na Bad Boys se jedná v podstatě o samé ploužáky, ke kterým se akustické aranžmá poměrně hodí. Jednotlivé písně jsou doslova protkány Schenkerovými sóly, která i v akustické podobě mají jakž takž šťávu a ozvláštňují tak jinak poměrně fádní kytarový doprovod. Původní elektrické verze na zmíněných řadovkách (v některých z nich je navíc akustická kytara také občas využívána) se mi ale bez výjimky líbí víc.
Pochvalně se musím vyjádřit k výkonu zpěváka McAuleyho - zde ukázal, že opravdu svému řemeslu rozumí. I když už za ním nestojí zvuk zbytku kapely, působí jistým dojmem a jeho vokály jsou ozdobou celé desky.

V kontextu ostatní tvorby McAuley Schenker Group toto album hodnotím jednoznačně jako nejméně významné. Kapela na něm nepředvedla nic nového a pouze reagovala na příznivý ohlas svých akustických koncertů. Takže ač proti písním samotným v zásadě nemám co namítnout, hodnotím dvěma hvězdičkami.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Nightmare - The Acoustic M.S.G. [McAuley Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Schenker, Michael - M.S.G. [McAuley Schenker Group]
2011-02-08

Schenker, Michael / M.S.G. [McAuley Schenker Group]

4 stars

Poté, co si Schenker v průbehu roku 1990 "odskočil" jako host ke krátkodobému projektu Contraband, se mu jeho vlastní kapela doslova rozpadla pod rukama. Mann, Newton i Schopf se postupně poroučeli, jediného věrného, zpěváka Robina McAuleyho, tedy bylo nutno doplnit novými spoluhráči. Těmi se stali Jeff Pillson (baskytara) a James Kottak (bicí). V této sestavě se kapela pustila do natáčení svého třetího studiového alba, nazvaného eponymně M.S.G.

Desku otevírá tvrdá kytarová pecka Eve - žádné klávesy, žádná měkkota, jen hardrock jako řemen pro všechny, kdo o něj v tehdejší době ještě stáli. Jednoznačně jeden z nejlepších kousků na albu. Tvrdostí se mu vyrovná i střednětempá Paradise, která sice nemá hitové ambice jako předcházející skladba, ale s přibývajícím množstvím poslechů své kvality prokazuje více než dostatečně. Powerpopová stránka desky se poprvé nechá slyšet ve výrazné klávesové baladě When I´m Gone, zatímco následující skladby This Broken Heart a We Believe In Love jsou opět hlavně kytarové kousky. Druhá jmenovaná v sobě ale kombinuje to nejlepší z obou poloh alba - pojí se v ní kytarová tvrdost s chytlavým klávesovým refrénem a bez debat ji řadím ke špičkám celé desky. Skladby Crazy a Invincible spíše nemusím - odrazuje mě jejich agresivně tvrdé podání a absence výraznější melodické linky. Naopak What Happens To Me rovná se klidná, příjemně pomalu plynoucí balada, po níž přichází čas na poslední nářez na albu. Tím mám na mysli hitovku Lonely Nights s geniálně jednoduchým a přitom plným refrénem. Poslední dvě skladby This Night Is Gonna Last Forever a akustická Nightmare jsou sice nepříliš výrazné, ale zároveň nijak neurážející dílky této pop-rockové skládačky.

M.S.G, poslední klasické studiové album McAuley Schenker Group, je, marná sláva, zároveň asi jejím nejslabším počinem. Poprvé se zde nachází skladby, které při poslechu raději přeskakuji, a tento fakt bych v hodnocení měl zohlednit. Jenže na druhou stranu, většina materiálu je zde pořád prvotřídní kvality a to je pro mě rozhodující. Ideální hodnocení by pro mě bylo tři a půl hvězdičky, jenže to tu bohužel nejde. Z neutuchajících sympatií k tomuto Schenkerovu projektu tedy zaokrouhluji na čtyři.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - M.S.G. [McAuley Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Schenker, Michael - Save Yourself [McAuley Schenker Group]
2011-02-04

Schenker, Michael / Save Yourself [McAuley Schenker Group]

5 stars

Po chutném předkrmu Perfect Timing servíruje McAuley Schenker Group bohatý hlavní chod jménem Save Yourself. Sestava stejná, hudba ještě o chloupek vyšperkovanější. Pokud něco zůstalo na Perfect Timing před branami dokonalosti, Save Yourself kapelu ve své zdařilosti posunulo na pomyslný hudební Olymp. Zkrátka mana nebeská pro rockerské uši...

Začátek jako od AC/DC - zvon ale tentokrát neuvozuje Hells Bells, nýbrž vynikající titulní pecku. Schenker svými vyhrávkami od začátku do konce zpestřuje divokou metalovou jízdu a ta jeho sóla...takhle nějak asi zní splašená kobyla, na kterou natáhnete struny a trsátkem ji drbete na hřbetě. Výborně odsýpající rockeřinou je i následující Bad Boys, kde typický schenkerovský riff vydatně podporují Schopfovy bicí. Balada Anytime je možná největším hitem, jaký vůbec kdy McAuley Schenker Group měla - slyšet ji prvně z rádia, s bohorovným klidem ji připíšu třeba Whitesnake. V některých momentech zde podle mě kapela zní více "whitesnakeovsky" než samotný Coverdalův band. A v tomto vysokém tempu album pokračuje i nadále - stadionové halekačky Get Down To Bizness a I Am Your Radio, další pohádkové balady Shadow Of The Night a This Is My Heart či stíhačka Destiny, kapela sází jednu geniální pecku za druhou a až do konce ani trošku nezvolní.
Jako bonusy se na desce kromě singlových verzí Save Yourself a Anytime nachází průměrná skladba Take Me Back a také "umca umca" veselice Vicious.

V případě Save Yourself zde podle mě není co řešit - vrchol tvorby McAuley Schenker Group a také to nejlepší, na čem se Schenker v 80. letech podílel. Po zásluze plný počet.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Save Yourself [McAuley Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Schenker, Michael - Perfect Timing [McAuley Schenker Group]
2011-02-03

Schenker, Michael / Perfect Timing [McAuley Schenker Group]

4 stars

Když jsem se - vlastně relativně nedávno - proposlouchával diskografiemi UFO a Michael Schenker Group, občas mi na mysl vytanula otázka, co taková "stará škola" Schenker vlastně dělal v druhé půli 80. let, kdy hudbě vládl metal a mnohým rockovým bardům z předchozí dekády pšenka příliš nekvetla? Příklad UFO je zde více než ukázkový, kapela se zmítala v personálních rošádách a to málo, co po sobě zanechala vyryté ve vinylech, se v intencích její předchozí tvorby dá jen stěží označit za nějakou extratřídu. O to příjemnějším překvapením pro mě bylo, když jsem pro sebe objevil tuto Michaelovu formaci z přelomu 80. a 90. let. V době, kdy hitparádami víc než kdy předtím hýbal pop rock a hairmetalová image byla cool, se Schenker dokázal novým trendům velmi úspěšně přizpůsobit a tři studiové desky, které po sobě kapela McAuley Schenker Group zanechala, jsou toho živým důkazem.

V některých momentech lze u Perfect Timing vnímat návaznost na (v té době) poslední album Michael Schenker Group Built To Destroy. Debutové album nové sestavy je přinejmenším stejně hravé, ale na druhou stranu značně přibylo melodičnosti a Schenkerovy občasné kytarové orgie musely ustoupit striktně písničkovým tvarům. Všechny skladby jsou samozřejmě patřičně nablýskané, ale pod osmdesátkovým pozlátkem se skrývá zatraceně kvalitní materiál - ať už se jedná o šlapavé vypalovačky No Time For Losers, Get Out a Gimme Your Love či o pomalejší kousky jako Here Today-Gone Tomorrow, I Don´t Wanna Lose nebo Rock 'Til You're Crazy. Vše načesané a našmikované, ale zároveň dostatečně tvrdé na to, aby srdce rockera mohlo zaplesat. Korunou desky jsou pak dvě výtečné balady - Follow The Night a Time. Takto pompézní kabát kdyby jen tehdy dokázali ušít chlapci z UFO...

Celou deskou nás provází jistý vokál zpěváka McAuleyho, který po celou dobu trvání skupiny bude jedním z jejích základních poznávacích znaků. Schenker zde sice nepůsobí jako persona, kolem níž by se mělo všechno točit jako v MSG, ale jeho sóla nepostrádají šťávu a i přes "prstolamačský nádech" si pořád zachovávají typický rukopis. Ostatní hudebníci si poctivě odehrají svoje, žádný z nich nevyčnívá v kladném ani záporném slova smyslu.

Vzato kolem a dokola - Perfect Timing je výborná deska, na které nenacházím žádné slabší místo. MSG si svým debutem nasadili laťku hezky vysoko, ale - možná bych to neměl prozrazovat, ale co už - ještě to není úplně to nejlepší, co si pro nás Schenker a McAuley připravili. Jenže to už předbíhám. Perfect Timing ode mně dostaně čtyři hvězdy a pokračování příště...

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Perfect Timing [McAuley Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Schenker, Michael - Built To Destroy [Michael Schenker Group]
2011-01-15

Schenker, Michael / Built To Destroy [Michael Schenker Group]

4 stars

Poslední studiové album Michael Schenker Group před jejím rozpadem je zároveň asi mé nejoblíbenější. Za mikrofonem je zpět Gary Barden (což je sice po tom, co na minulé placce předvedl Graham Bonnet, poněkud škoda - ale na druhou stranu zpěvák MSG s velkým Z byl pro mě vždycky právě Barden) a kapela zde završuje svůj přechod od hardrockových začátků k chytlavému 80´ metalu. Dosud naprosto dominující Schenkerova kytara zde získala protiváhu v podobě širokých klávesových ploch Andyho Nye a také bicí už zde mají typický osmdesátkový zvuk.

Album otevírá hopsavá veselice Rock My Nights Away, následovaná powerbaladou I´m Gonna Make You Mine - obojí velice vydařené kousky z dílny nové klávesové akvizice Schenkerova souboru. Další skladba v pořadí, Dogs of War, už nese typický Schenkerův rukopis a dostatek místa pro kytaru, v prvních dvou kouscích spíše upozaděnou. Už takto slibný průběh desky vygraduje v následující geniální trojici. Nejprve příjemná klávesová záležitost Systems Failing, která se ve druhé polovině změní v Schenkerovu kytarovou exhibici. Ta pokračuje i v nadupané instrumentálce Captain Nemo, kde Schenker naplno ukazuje svou výjimečnost. Tohle všechno ale bohatě přebije následující, neskutečně vymazlená, frajersky drzá dynamitová nálož jménem Still Love That Little Devil. Takovouhle divočinu bych si mohl pouštět od rána do večera a stejně bych jí neměl dost. Slabší Red Sky střídá další povedená skladba Time Waits (For No One) - škoda že čas nepočkal a hádky rozložily kapelu dříve, než mohl přijít studiový následník této velmi povedené placky. Epitaf si tak kapela napsala v dojímavé baladě s velmi případným názvem - Rock Will Never Die. Kapela sice na dlouhou míří do propadliště dějin, rock ale bude žít dál v tisících a tisících dalších výborných skupin.

Built to Destroy je podle mě vůbec nejpovedenější deskou Michael Schenker Group. Kromě Red Sky mě nenapadá v podstatě nic, co bych kapele mohl vytknout, takže nebudu skrblit. Vrcholné dílo Schenkera a věrných mi do čtyřhvězdičkové škatulky pasuje výtečně, tak tedy šup tam s ním.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Built To Destroy [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Schenker, Michael - Assault Attack [Michael Schenker Group]
2011-01-11

Schenker, Michael / Assault Attack [Michael Schenker Group]

2 stars

Assault Attack je v diskografii MSG v jistém slova smyslu unikátním počinem. Pro toto jediné album se totiž hlasem desky stal charismatický chraplák Grahama Bonneta. Ten se o tři roky dříve ukázal ve velmi zajímavém světle u Rainbow a ani zde má očekávání nezklamal. Právě jeho účast je pro mě největším tahákem celé desky.

Stejně jako u jejích předchůdců se Schenker na úvod pokouší nabídnout nabroušený kytarový nářez, s titulní písní však hřebíček na hlavičku netrefil ani v nejmenším. Skladba mě spíše odpuzuje, Michaelova kytara tu má jakýsi divný "chrochtavý" zvuk a ani Bonnet tu nezní nijak přesvědčivě. O stupínek lépe je na tom následná loudavá tvrďárna Rock You to the Ground. Bonnet tu tůruje hlasivky vskutku impozantním způsobem a jinak průměrné skladbě tak dodává ten správný šmrnc. Dancer je asi nejpopovější věc na albu, zároveň však i moje nejoblíbenější. Je to možná trošku s podivem, ale právě takováto poloha Schenkerovi a spol. dle mého názoru seděla nejvíce. Narozdíl třeba od osmdesátkových Rainbow tu MSG dokážou pořád znít relativně tvrdě, zároveň ale produkují pekelně chytlavé melodie - a tenhle mix já prostě můžu. Ještě drsněji se pak tváří klusavý Samurai, perfektní to návrat do hardrockového konceptu alba. Co ale od Schenkera absolutně neberu, je následný nedovařený pokus Desert Song. Naprosto okatě vykradený riff z Love to Love asi nikdy nezkousnu, a když navíc kromě Bonnetova (mimochodem naprosto úchvatného) zpěvu kapela nepřihodila nic navrch, postarala se tak o mého kandidáta na nejhorší song od MSG vůbec. Broken Promises a Searching for a Reason jsou průměrné skladby s vynikajícím (asi už to vypadá jako klišé, ale on tu zní vážně fantasticky) Grahamem Bonnetem za mikrofonem, no a na závěr si pak Michael připravil vcelku slušnou sólovou jízdu Ulcer - ta fade-outem ukončuje tento rozporuplný počin.

Kdyby se jednalo o sólové album Grahama Bonneta s účastí Schenkera, případně někoho dalšího z MSG, hvězdičkami bych určitě nešetřil. To, co tu Bonnet skoro po celou desku předvádí, je něco jednoduše úchvatného. Ale kde zůstal zbytek kapely? Schenker se sice v několika momentech taky slušně blýskne, ale na jeho jindy divoké řádění je to zoufale málo. Jinak ticho po pěšině. Suma sumárum mi vychází asi nejslabší album MSG z osmdesátých let, sorry Grahame...

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Assault Attack [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Satriani, Joe - Not Of This Earth
2010-09-19

Satriani, Joe / Not Of This Earth

2 stars

Dlouhohrající debut Joa Satrianiho...tohle je opravdu ono? Přiznávám - čekal jsem, že kytarista jeho kalibru to na úvod rozbalí trošku (nebo spíš hodně) víc. To, co zde Satch prezentuje, bych popsal jako scénickou hudbu pro nějaký film z blízké budoucnosti. Aspoň že v některých skladbách je čeho se chytit - v jiných totiž nějaká vůdčí melodie chybí úplně a celé to vyznívá jako doprovod, ke kterému při masteringu zapomněli přimíchat vokál.
Z jednotlivých skladeb stojí za zmínku Rubina, Driving at Night a The Headless Horseman - koukám, s předchozím recenzentem jsem se vcelku i shodnul. Rozhodně bych nerad, aby moje minirecenze vyzněla tak, že je Not of This Earth špatné album. Joe zde jen prostě zněl jinak, než jsem byl dosud zvyklý a tuhle novou pozici se mi nikdy nepodařilo zkousnout.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Not Of This Earth
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe


Schenker, Michael - MSG [Michael Schenker Group]
2010-08-04

Schenker, Michael / MSG [Michael Schenker Group]

3 stars

Na tuhle desku jsem se opravdu hodně těšil. Už jen samotné personální obsazení ve mě vzbuzovalo pocit příjemného mrazení - za bicími vynikající Cozy Powell, u kláves Schenkerův starý známý z UFO Paul Raymond...s takovými borci v sestavě čekám opravdu slušný počin.

Album se podobně jako jeho předchůdce drží osvědčené strategie - jedna kytarová pecka za druhou, na nějaké složité koncepty se zde nehraje. Otevírák Are You Ready To Rock je řacha podobného kalibru jako Armed and Ready z předchozí desky...že by tedy MSG jen převlékli do nového kabátu již jednou použité recepty? To ani náhodou. Už třeba proto, že teprve na této placce se nachází první prvotřídní hit v historii Michael Schenker Group - skladba Never Trust a Stranger. Podle mě je to možná nejlepší věc, jakou kapela vůbec kdy natočila.
V tomto případě ale rozhodně nelze mluvit o desce jednoho hitu. Album nabízí spoustu dalších fajnových záležitostí, třeba takové Secondary Motion nebo On and On jsou dalšími z pokusů nenápadně kapelu přiblížit ke komerčnějším vodám. Tvrďáckou tvář zase kapela nahodí při nářezech Looking for Love s Powellovou bicí kanonádou, při rozsáhlejší kompozici But I Want More nebo v řežbě s podivným názvem Attack Of The Mad Axeman.

Druhé album potvrdilo životaschopnost nové Schenkerovy formace a také (zatím ale jen velmi zlehka) naznačilo její směřování do budoucna. MSG rovná se pohodový přímočarý rock, ale i když na to kapela tentokrát šla od lesa a album je lesklejší a líbivější než jeho předchůdce, na čtyři hvězdy to pořád nebude.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - MSG [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Schenker, Michael - The Michael Schenker Group [Michael Schenker Group]
2010-08-03

Schenker, Michael / The Michael Schenker Group [Michael Schenker Group]

3 stars


K sólové tvorbě Michaela Schenkera jsem se dostal vcelku náhodou. Na youtube mě nejprve velmi příjemně oslovila skladba Captain Nemo (z desky Built to Destroy) a po poslechu několika dalších věcí od Michael Schenker Group jsem nabyl dojmu, že by opravdu nemuselo být špatné se s touhle bandou seznámit blíže.

První, eponymní album kapely odstartuje výborný kytarový nářez Armed and Ready. Schenkerův hutný kytarový riff se prostupuje s Bardenovým ječákem, vespod duní valivá rytmika...nádhera. Cry for The Nation začíná tak nějak neslaně nemastně, ale když se do toho Michael pořádně opře, jdou všechny námitky stranou. Takhle se má dělat hardrock! A do třetice všeho dobrého, ve Victim of Illusion Schenker opět riffuje jako o život a někde nahoře se vznáší Bardenův nádherný vokál, který mi v některých momentech nebezpečně připomíná nebožtíka Dia.
Schenker se na albu zvěčnil i ve dvou instrumentálkách, tou první je vzdušná vsuvka Bijou Pleasurette a o pár minut později ji následuje rockovější Into The Arena. Zpět do tvrdě rockového konceptu alba se vrací krásnými doprovodnými vokály ozvláštněná Looking Out From Nowhere. Jako jedinou baladu na desce lze brát zasněnou Tales Of Mystery, následující (a závěrečná) Lost Horizons je výborně vyseknutým minieposem, za který by se nemuseli stydět ani třeba takoví Rainbow.

Album má pro mě celkem tři vrcholy - první Armed and Ready, "prostřední" Into The Arena a závěrečnou Lost Horizons. Ale ani ostatní skladby nejsou rozhodně k zahození a kdo poslechne, neprohloupí. Pro příznivce německého bouřliváka povinnost, pro ty ostatní...zkuste a uslyšíte.

Dávám tři a půl hvězdy, s přihlédnutím k dalším (pro mě oblíbenějším) počinům zaokrouhluji dolů.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - The Michael Schenker Group [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Queen - The Works
2010-07-16

Queen / The Works

4 stars

Právě u tohoto alba počalo moje seznamování s Královnou, když mi před několika lety kamarád půjčil na CD celou jejich diskografii. The Works se stalo mým okamžitým favoritem a z počátku to bylo jedno z mála alb, které jsem od nich dokázal vstřebat. Nejspíše za to mohly poměrně lehce stravitelné melodie, ovšem patřičně okořeněné řízným kytarovým zvukem, a také několik výborných klipů, které jsem znal již od dřívějška. Právě díky nim už pro mě Freddie bude navždycky Freddie s knírkem.

Queen 80. let jsou podle mého názoru od The Works prototypem stadionové kapely a ani zde tedy nesmějí chybět nějaké ty nadupané hitové fláky, které by dokázaly spolehlivě rozpálit masy v hledišti. Hardrocková Hammer To Fall a popem říznutá Radio Gaga do téhle kapitoly spadají naprosto nepochybně. Někde na hraně se nachází rádiová ujetost I Want To Break Free (mimochodem v klipu mě vždycky nejvíc dostával podupávající Taylor) a také pompézně laděná It´s a Hard Life. Tyto skladby mě chytly už od prvního poslechu a baví mě dodnes, až později jsem přišel na chuť i jemnějším skladbám jako Keep Passing the Open Windows a Is This the World We Created...? (docela se mi líbí i verze z Kloboučku). Tear It Up, Man On The Prowl a Machines (Back to Humans) mi přijdou jako takový povinný standard - i když třeba poslouchat Freddieho, kterak se ve druhé jmenované snaží zpívat po elvisovsku, je rozhodně nevšední zážitek.

Za těch pár let co Queen poslouchám už jsem si v jejich diskografii našel i jiné favority, ale The Works jsou pro mě zatím poměrně spolehlivým záchytným bodem v jinak pro Queen ošidných 80. letech. Hodnotil bych jej asi jako nejkvalitnější počin kapely z tohoto období, zastiňující jak A Kind of Magic, tak The Miracle.

» ostatní recenze alba Queen - The Works
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - A Kind Of Magic
2010-07-05

Queen / A Kind Of Magic

3 stars

Hned na začátek bych chtěl podotknout, že ač se A Kind Of Magic na první pohled tváří jako soundtrack k filmu Highlander, ve skutečnosti se jedná o normální písničkové album Queen - to jen tak pro pořádek.

Jednoznačně tím nejlepším, co může deska nabídnout, je pecka Princes Of The Universe. Dovolil bych si tvrdit, že je to možná nejlepší skladba kapely za celá 80. léta. Od ostatních věcí podobného založení z tohoto období se liší především svou propracovaností a nádhernými vokály. Vskutku jako by Queen oprášili svůj skladatelský um ze 70. let a natočili tenhle strhující flák.
Škoda, že jim fazóna nevydržela i pro ostatní skladby na albu. Titulní A Kind Of Magic je sice ultrachytlavá, ale pořád jen průměrně osmdesátková záležitost a ani další "magický" evergreen Friends Will Be Friends nevybočuje ze škatulky stadionových halekaček typu Radio Ga Ga. To balada Who Wants To Live Forever je jiné kafe - spolu s Princes... představuje vrcholy alba. Nálada v ní mi silně připomíná album Innuendo (a možná právě proto ji mám tak rád).
No ale co dál? Vypalovačky Gimme The Prize a One Vision sice nejsou vyloženým zklamáním, ale na zadek z nich rozhodně nikdo nepadne. O One Year Of Love a Pain Is So Close To Pleasure by se dalo v lepším případě uvažovat jako o scénické hudbě, v tom horším jako o nebetyčné nudě.

Suma sumárum: A Kind Of Magic je průměrné album Queen z 80. let, na kterém se nachází několik zajímavých perliček, kvůli kterým však stojí za to dát mu šanci.

» ostatní recenze alba Queen - A Kind Of Magic
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - The Miracle
2010-07-04

Queen / The Miracle

2 stars

The Miracle se mi v kontextu celé diskografie Queen jeví jako velmi slabá deska. Skladby na ní lze v podstatě rozdělit do tří kategorií - velké rádiové hity, méně nápadné, ale pořád ucházející skladby a nakonec pak naprostou vatu, kterou snad lépe ani neslyšet.

Písní "number one" je zde pro mě jednoznačně Breakthru - takovéto vypalovačky jsou podle mě tím nejlepším, co z autorské dílny Queen v 80. letech vzešlo a Breakthru, navíc vyšperkovaná úžasným videoklipem, má zkrátka "koule". Další tvrdý nářez I Want It All už zas tolik nemusím, ale pořád je to to lepší, co deska může nabídnout. Do kategorie hitů nepochybně spadá i propracovaná Miracle a možná ještě typicky osmdesátkově popová záležitost The Invisible Man.
Mezi nenápadné perličky této desky bych jednoznačně zařadil nádhernou Was It All Worth It - na ní jediné se Queen alespoň vzdáleně (ale opravdu jen velmi vzdáleně) přiblížili stylu své tvorby z předcházející dekády. Neměl bych zapomenout ani na Scandal - zdá se mi velmi podobná s I Want It All, ale vyloženě špatná není.
No a to je z poslouchatelných skladeb bohužel všechno. My Baby Does Me, Rain Must Fall, Khashoggi´s Ship, Party, Chinese Torture - tyhle pokusy tak akorát mučí ucho natěšeného a postupně stále více zklamaného posluchače.

Od Queen jsem v tomto případě rozhodně čekal něco víc než polovinu desky vyplněnou hity. Je sice pěkné, že z alba vzešlo pět úspěšných singlů, ale jako celek je The Miracle zoufale nekonzistentní a velmi snadno se oposlouchá.

» ostatní recenze alba Queen - The Miracle
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - Innuendo
2010-07-02

Queen / Innuendo

4 stars

Když jsem s muzikou Queen cca 5-6 let zpátky začínal, Innuendo pro mě bylo deskou dvou skladeb - Innuendo a Show Must Go On. První zmiňovaná skladba mě přitahovala svou dusivou, ale přitom pompézní atmosférou - opravdu jako by se člověk ve snu ocitl na nějakém temném cirkusovém představení. Na Show Must Go On jsem pak oceňoval její nekompromisní tah - a na kapelu proslulou pečlivě načesanou produkcí - poměrně brutální, ale geniálně jednoduchý refrén.

Za těch pár let jsem již přišel na chuť také většině ostatnch věcí na albu. Ať již se jedná o výborné vypalovačky Headlong nebo The Hitman pokračující v tradici načaté na The Works skladbou Hammer to Fall nebo o emotivně založené I´m Going Slightly Mad a Those Are The Days Of Our Lives. Melancholické pocity jsou pak vygradovány v asi nejsmutnější skladbě na albu - Don´t Try So Hard. I Can´t Live With You a Ride The Wild Wind by bez úžasného Freddieho hlasu asi nebyly nijak vyjímečnými skladbami, právě díky němu se ale stávají dalšími důležitými střípky do mozaiky tohoto skvělého alba. Několik věcí se tu bohužel dle mého názoru kapele tak úplně nepovedlo - taková Delilah mě prostě nikdy nechytla a stejně tak mi do kontextu alba nesedí až moc pozitivně laděná All God´s People.

V mém konečném hodnocení se Innuendo zastavuje těsně, ale opravdu těsně pod hranicí pěti hvězdiček. Je to album plné opravdu silných skladeb, ale některé jeho předchůdce mám zkrátka ještě o stupínek radši.

» ostatní recenze alba Queen - Innuendo
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - Made In Heaven
2010-06-29

Queen / Made In Heaven

4 stars

Spočinutí v klidu a pokoji. Několik let po emotivním a vypjatém Innuendu se pro mě právě tady uzavírá historie jedné legendy jménem Queen.

Celá deska se nese ve velmi uklidňujícím duchu, podobně laděných alb opravdu neznám mnoho (a asi žádné, které by se v tomto ohledu Made in Heaven vyrovnalo). Tedy ne, že by deska naprosto postrádala tvrdost - titulní skladba nebo třeba I Was Born To Love You v některých pasážích na pilu rozhodně přitlačí, ale album je zkrátka tentokrát o něčem jiném. Jeho těžiště se nachází spíše v pomalejších skladbách, které jsou ozvláštněny tu sborovými vokály (Let Me Live), tu se zase noří do melancholických hlubin (Mother Love). Při nádherně procítěné baladě Too Much Love Will Kill You člověka kolikrát píchne u srdce, naopak naděje přímo čiší z další krásné veci Heaven For Everyone. No a samozřejmě nesmím zapomenout na houpavě uklidňující A Winter´s Tale, která pro mě představuje krásný konec alba - druhou verzi It´s A Beautiful Day jsem si pustil asi jen dvakrát a nijak mi nechybí.
Mezi slabší skladby bych zařadil My Life Has Been Saved a You Don´t Fool Me, u druhé jmenované ale v mém případě záleží hodně na náladě. Občas mám pocit, že v ní slyším něco naprosto geniálního, častěji se ale těším na závěrečné finále a tuhle skladbu doposlouchám jen tak jedním uchem.

Made in Heaven bych sice neřadil mezi queenovská top alba, ale poslouchám jej velmi rád a věřím že nejsem sám.

» ostatní recenze alba Queen - Made In Heaven
» popis a diskografie skupiny Queen


KISS - Psycho Circus
2010-05-30

KISS / Psycho Circus

2 stars

Psycho Cirkus je vlastně první rockové album, které jsem kdy cíleně poslouchal. Kamarád si ho jednou přinesl do školy a dal mi ho ochutnat, že prý je to naprosto skvělá muzika. Mě to tehdy neskutečně chytlo a začal jsem shánět a shánět - nejdřív jsem ulovil Alive IV, potom Love Gun a Double Platinum (v naprosto otřesné kvalitě, ale mně to tenkrát ani trochu nevadilo) a později i další alba KISS. Jenže co naplat, Psycho Cirkus byl prostě první.

Dnes už se na tohle album dívám trošku jinak - KISS nahráli spoustu mnohem lepších věci, oproti kterým Psycho Cirkus vypadá jako chudý příbuzný, ale na druhou stranu to není ani totání propadák (ten se KISS povedlo natočit až o deset let později). Asi největším problémem celého alba je podle mě jeho přehnaná pompéznost. KISS byli sice vždycky kapela, které rozmáchlá gesta a pózy nebyly cizí, ale na Psycho Cirkusu to už chlapci hodně přefoukli.

Začnu asi tou nejsyrovější rockeřinou, kterou můžeme v daném kontextu nalézt - a to Aceho Into the Void. Navrátivší se Spaceman rozhodně nezklamal, pokud se od něj něco čekalo (vzhledem k tomu, na kolika skladbách se podílel, to očekávání asi nebylo nijak extrémní), tak právě takovýhle nářez. Poměrně zdatně mu sekunduje Paul v Dreamin´, což je podle mě možná nejpovedenější věc z celého alba. Jestli ono to třeba nebude tím, že se na ní podílel i odstrčený Bruce...
Další Paulovy věci už nejsou ani zdaleka tak zdařilé - titulní skladba či Raise Your Glasses jsou sice zajímavé, ale na můj vkus až moc vtíravé. Ani Gene se zde nějak moc nepředvedl, asi nejvíc se mu zadařila You Wanted The Best, jinak je to dost slabota. A Peter? Kapelu nenapadlo nic lepšího, než ho nechat nazpívat další tklivou baladu...tfujtajbl!
Takže abych to nějak shrnul - Psycho Cirkus není nějak extra povedená deska. Pár skladeb je v pohodě, za zbytek patří KISS udělat TYTYTY...

» ostatní recenze alba KISS - Psycho Circus
» popis a diskografie skupiny KISS


UFO - Sharks
2010-05-23

UFO / Sharks

3 stars

Poslední řadovka UFO se Schenkerem - co čekat? Po velmi slabém Covenantu bych se spokojil i s málem, o to víc mě ale deska - s pro UFO poměrně netypicky děsivým obalem - překvapila. Především podstatně ubylo Schenkerových parádiček a světe div se, ono to jde i bez toho. Kapela působí více jako tým a skladby jsou oproti předchozímu albu nápaditější. Je to o to zajímavější, že Sharks natočila úplně stejná sestava jako Covenant - Mogg, Way a Schenker si opět na nahrávání přizvali bubeníka Dunbara.

Na Sharks nenajdeme žádný průrazný hit, který by posluchače zatlačil do křesla a nedal mu minimálně týden spát, přesto má ale co nabídnout. Mně osobně se z celého alba asi nejvíc líbí skladba Shadow Dancer - ta se kapele povedla opravdu hodně, ale ani mé další oblíbené kousky jako Deadman Walking, Serenity či Sea of Faith rozhodně nezapadnou. Tvrdé vypalovačky Outlaw Man, Crossing Over, Fighting Man či Perfect View pak rozhodně nenechají nikoho na pochybách, že to pořád jsou ti stejní UFO jako za starých časů, i když s pár křížky na krku navíc. Album plné příjemného hardrocku, dobře se poslouchá od začátku do konce, což stačí právě na tři hvězdičky.

» ostatní recenze alba UFO - Sharks
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - Covenant
2010-05-15

UFO / Covenant

2 stars

Na konci roku 1999 se Michael Schenker opět připojil k UFO, aby kapela mohla dostát smluvním závazkům a nahrát další desku. V souvislosti s reunionem v roce 1993 se totiž německý kytarista stal spoluvlastníkem značky UFO a jakákoliv aktivita kapely tedy mohla probíhat pouze za jeho účasti. Pozici bubeníka tentokrát obsadil veterán Ansley Dunbar a právě v této sestavě bylo nahráno dvojalbum Covenant.

První, čeho si posluchač při poslechu desky nejpíše všimne, je posun k tvrdšímu zvuku. Akustický podklad jako v některých skladbách na Walk on Water se zde nekoná, albu totálně dominuje elektrický Schenker. Nicméně oproti předchozímu desce je zde jeho výkon veskrze průměrný a ani zbytek kapely to nikterak nezachraňuje.
Asi nejlepšími skladbami jsou zde Unraveled a Miss the Lights hned zpočátku desky. Obě dvě jsou výborně zvládnutými kusy - Unraveled je prostě jako parní válec, to se nedá popsat jinak, Miss the Lights zase udivuje svým tvrdým, ale přitom uklidňujícím aranžmá. Mezi průměrné, ale poslouchatelné kusy, bych zařadil skladby Fool´s Gold, Serenade, Midnight Train a úvodní Love Is Forever. Z Rise Again je na hony cítit stará Cherry, tohle od UFO prostě neberu. Ještě tak In the Middle of Madness není úplně špatná, ale už se nebezpečně blíží k hranici únosnosti. Zbývající tři kusy - The Smell of Money, Cowboy Joe a The World and His Dog na desku podle mě vůbec nepatří, vypadají spíše jako drobky, které kapele spadly ze stolu při nahrávání Walk on Water, než jako plnohodnotné skladby.
Ani druhý disk, který obsahuje skladby nahrané při americké části turné k Walk on Water, není bůhvíjak povedený. Celé se mi to zdá jaksi bez šťávy a nasazení - atmosféra na turné sice nejspíš nebyla ideální, to ale kapelu ani zdaleka neomlouvá.

Celkově mi Covenant přijde jako nepříliš povedený počin. Vyrovnat se Walk on Water byl sice obtížný cíl, kapela se mu ale ani zdaleka nepřiblížila a album v mých očích zůstalo dalece za očekáváním. Opravdu je to spíše kousek pro fajnšmekry než elitní počin. Budu přísný, dvě hvězdy jsou tak akorát.

» ostatní recenze alba UFO - Covenant
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - Walk on Water
2010-04-30

UFO / Walk on Water

4 stars

Brutální kytarový riff rozeznívá reproduktory, už se to rozbíhá, už to jede...UFO jsou tady, a hned ve své nejslavnější sestavě!!! To, co se po dlouhé roky odehrávalo pouze v hlavách věrných fanoušků, nyní kapela ve studiu konečně uskutečnila. Staronová sestava musela mít opravdový hlad po společné muzice, protože Walk on Water je po čertech dobrá deska.

A Self Made Man je otvírák, jaký bychom na předchozích deskách UFO (snad až po Mechanix) hledali marně. Rychlý, tvrdý, nekompromisní, ale přitom velice propracovaný. Prostě kláda jak prase. Varhanní intro a akustická kytara ve Venus jsou příjemným překvapením. Kapela už to za každou cenu nemydlí hlava nehlava, chlapci se za ta léta uklidnili a skladatelsky vyzráli jako víno. Neznamená to však, že by rychlým kytarovým kouskům odzvonilo, Pushed to the Limit je (ač převlečená do modernějšího zvuku) řežba jako za starých časů. Tohle je prostě radost poslouchat..."kiss my ass, I´m still alive"...ano, UFO zde opravdu žijí - na plné obrátky a s plynovým pedálem přilepeným k podlaze. Další neskutečně nadupanou skladbou je Stopped by a Bullet. Ani vteřinka prázného prostoru, vše perfektně zapadá jedno do druhého a výsledek je...k sežrání. U úvodního riffu v Darker Days jsem si okamžitě vzpomněl na jeho o dvacet let staršího, ale stejně brutálního předchůdce v Natural Thing. Running on Empty je další kousek, který kombinuje akustickou kytaru s elektrickou, ale mně se zdá spíše slabším článkem tohoto alba. Totéž se naštěstí nedá říct o tvrďárně Knock Knock, ta je naopak velmi zdařilým momentem na albu a stejně jako Darker Days slyšitelně čerpá inspiraci z let minulých. Parádní jízdu ukončuje delší zasněná kompozice Dreaming of Summer...takhle album podle mě mělo končit a vše by bylo v naprostém pořádku.
Opravdu ale nechápu, jaké pohnutky vedly UFO k zařazení dvou svých legendárních skladeb (ať už v novém kabátě). Lights Out i Doctor Doctor mám hodně rád, ale původní verze jsou původní verze a na ty se zkrátka nesahá. Kapela navíc byla očividně v laufu, což dokazuje použitý vynikající materiál, takže podle mě nebylo vůbec potřeba se takto vracet do "zlatého období", obzvláště když už tak kapela o poznání elegantněji učinila v některých svých nových kusech. Touhle berličkou UFO docela zklamali, podle mě to neměli ani v nejmenším zapotřebí.

Ani bonusy (na verzi z r.1997) nejsou nic světoborného. Fortune Town ze společné dílny Mogg/Way sice není špatná, v porovnání s materiálem z Walk on Water jistě nezklame. I Will Be There od MSG a Public Enemy #1, kterou dodal Paul Raymond Project, už této kvality ale ani zdaleka nedosahují. Pánové si asi potřebovali na své soukromé projekty udělat reklamu - v době vydání této verze totiž ani zdaleka nebylo jisté, v jaké sestavě (a zda vůbec) budou UFO pokračovat.

Navzdory všem rozptylujícím bonusům apod. je ale jádro alba klenotem, který se směle může měřit s původní diskografií z let sedmdesátých. Sestava sice od svého posledního společného působení zestárla skoro o 20 let, takže už neřádí jako kdysi zamlada, ale energie má stále na rozdávání. Je škoda, že se kapela ve stejném složení nepředstavila i na následném turné. Jakkoli je Simon Wright kvalitním bubeníkem, pravý bicman kapely UFO existuje prostě jen jeden - a to Andy Parker. Mnohem větším problémem byl však sebestředný Schenker. Ten nejprve kapelu opustil ještě r.1995, aby se téměř o dva roky později vrátil k odehrání evropského turné, po němž ale opět mizí zpět ke "svému" MSG. UFO jsou pak až do roku 2000 opět u ledu...

» ostatní recenze alba UFO - Walk on Water
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - High Stakes & Dangerous Men
2010-04-25

UFO / High Stakes & Dangerous Men

3 stars

Po více než třech letech od vydání svého posledního počinu, po třech letech plných nejistoty a personálních změn, získávají konečně UFO opět pevnou půdu pod nohama. Pevné jádro Mogg/Way doplnil kytarista Lawrence Archer, za bicími se usadil Clive Edwards a s najatým klávesákem Donem Aireym (to je neuvěřitelný, co ten chlap všechno stihnul) mohla zábava začít. Zapomeňte na popový Misdemeanor či nemastné Making Contact, High Stakes & Dangerous Men je úplně jiná káva. Lawrenceho styl mi připadá ze všech kytaristů, co v UFO kdy působili, stylově asi nejvíce podobný...Vinnie Mooreovi! A i skladby samotné zdařile předjímají budoucí období, jako by těch deset let mezi tím se Schenkerem byla trošku jiná kapela. S High Stakes... každopádně UFO vstupují do své nové epochy, kdy jim opět nastanou časy hojnosti.

Příjemným intrem se slide kytarou nám začíná otvírák Borderline, poctivá to kytarová práce se sóly alá Yngwie Malmsteen. Primed For Time se nese v hodně podobném duchu, ale mně se líbí o stupínek víc. Potom už ale nastává čas pro největší hitovku alba - She´s the One je nádherný kousek, dovedně balancující mezi soft baladou a hardrockovým nářezem, docela mi připomíná skladbu Girls Like That od Deep Purple. Další na řadě je naboostovaná stíhací jízda Ain´t Life Sweet, ta se hochům opravdu povedla. Don´t Want to Lose You je jedna z jemnějších věcí na albu, navíc ozvláštněna sborovými doprovodnými vokály, to u UFO není zrovna dvakrát obvyklé. Kapela opravdu šlape jako dobře promazaný stroj, důkazem je třeba vypalovačka Burnin´ Fire. Running Up the Highway je vcelku podprůměrná tvrdá skladba, stejně jako následující Back Door Man, opět do sedla se ale kapela dostává při One of Those Nights, pohodové skladbičce s hitovým potenciálem. V Revolution mě potěšily výrazné bicí, které skladbě dodávají správně divoký nádech. Love Deadly Love zní jako věc vytažená ze šuplíku, kde čekala od No Heavy Petting nebo Lights Out, až přijde její čas. Ta atmosféra 70. let z ní přímo dýchá. Závěrečný kus Let the Good Times Roll mi ale přijde naprosto pod úroveň celého alba.

High Stakes & Dangerous Men je poměrně sympaticky se tvářící hardrockový kousek, o to více překvapující, že ho nahráli v té době odepisovaní staří pardáli. Celé album je ale podle mě příliš dlouhé, jakkoli některé skladby ukazují větší potenciál, jiné zase album táhnou dolů. Z High Stakes... by podle mě patřilo odebrat 2-3 nejslabší věci, zbytek by se stal kompaktnějším a lépe poslouchatelným.

High Stakes... nejsou podle mě nijak přelomovým albem v kariéře UFO. Kapela sice už našla tu správnou kolej, ale k tomu, aby se mohla pořádně rozjet, potřebuje silnější motor. Co (nebo Kdo?) je tím motorem, jistě všichni víme...

» ostatní recenze alba UFO - High Stakes & Dangerous Men
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - Ain't Misbehavin'
2010-04-17

UFO / Ain't Misbehavin'

2 stars

Minialbum Ain´t Misbehavin´, nahrané na konci roku 1986, mělo potvrdit životaschopnost nové reinkarnace značky UFO. Oproti předchozímu albu došlo pouze k jedné jediné změně v sestavě. Ještě během turné k Misdemeanor usoudil Paul Raymond, že má téhle kapely zase na nějakou dobu dost, sbalil si svých pět švestek a zmizel. Turné za něj dokončil klávesista Jake Jacobson, dále však UFO pokračovali bez kláves jen ve čtyřech. Pytel s personálními změnami se roztrhl až po dokončení tohoto minialba. Odešel McClendon, jehož nahradil Myke Gray. Dva Grayové však spolu v sestavě vydrželi jen necelý měsíc, Paula Graye poté nahradil - světe div se - Pete Way! Další kotrmelce v sestavě kapely asi nemá cenu popisovat, kytaristé a bubeníci se po dva roky střídali jako na běžícím pásu.

Album obsahuje dvě docela slušné pecky Another Saturday Night a At War With the World, zbytek materiálu mi připomíná spíše třikrát přežvýkané fláky od Def Leppard - možná ještě tak úvodní Between a Rock and A Hard Place by snesla trošku přísnější srovnání. Pro tohle album by asi bylo lépe, kdyby vůbec nevzniklo. Materiál, který by toho byl hoden, už UFO v téhle sestavě nebyli schopní dát dohromady.

» ostatní recenze alba UFO - Ain't Misbehavin'
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - Misdemeanor
2010-04-15

UFO / Misdemeanor

3 stars

Po půlroční pauze začal na začátku roku 1984 Phil Mogg činit přípravy k opětovnému oživení UFO. Spojil se k tomu s Paulem Grayem, který odbasoval už závěrečné koncerty turné k albu Making Contact. Za bubny místo Parkera usedl nejprve Robbie France a poté Jim Simpson a jako kytaristu si Mogg vybral vcelku neznámého Američana Tommyho McClendona. Nejzajímavější změny však proběhly na postu klávesisty. Mogg nejdříve hodlal angažovat Barbaru Schenker, nakonec však ohlásil návrat jeden ze ztracených synů nejúspěšnější sestavy UFO - Paul Raymond. V této sestavě se pak kapela pustila do nahrávání svého nového počinu nazvaného Misdemeanor.

O tomto albu jsem toho příliš dobrého neslyšel a neměl jsem tedy žádná přehnaná očekávání. Po první skladbě jsem však byl velmi příjemně překvapen - vždyť ono je to vcelku dobré. Kapela se nijak nesnaží navázat na svou předchozí tvorbu a jede si...podle dobových trendů. Prostě příjemný osmdesátkový rock s výraznými klávesami a specifickým zvukem bicích, nic víc a nic míň. Jako výraznější skladby bych označil One Heart, Dream The Dream, The Only Ones a moji oblíbenou Night Run, ale ani ostatní věci zde nejsou špatné.

Misdemeanor je jiná muzika, než jakou UFO produkovali za Schenkera či Chapmana, ale rozhodně není špatná. Je škoda, že kapela po této nahrávce na několik let upadla do kolotoče personálních změn, které jí na stabilitě a důvěře fanoušků rozhodně nepřidaly.

» ostatní recenze alba UFO - Misdemeanor
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - Making Contact
2010-04-10

UFO / Making Contact

2 stars

Po zdánlivém uklidnění a stabilizaci sestavy kapely na předchozích dvou albech přichází pro UFO další rána - odchází Pete Way, do té doby spolehlivý Moggův parťák. Se vzniklým basovým vakuem se kapela vypořádala šalamounsky - party na desce obstaral Chapman a po dobu turné se ke kapele připojil jako basák Billy Sheehan. To už ale předbíhám...


Oproti předchozímu tvrdému albu Mechanix UFO na Making Contact mírně ubrali plyn a směřovali desku komerčněji. Opět dostaly výraznější prostor klávesy, což souvisí s Carterovým zásadním podílem na tvorbě materiálu - je podepsaný téměř pod všemi skladbami na albu.

Vrcholem alba je překvapivě hned jeho začátek - Blinded By a Lie je poctivá rockeřina, stejně jako její nabasované pokračování Diesel In The Dust. Tyto dvě věci mám z celé desky nejradši a přijdou mi jako logické pokračování předchozí tvorby UFO. A Fool for Love a You and Me jsou naopak kvalitní připomínkou popovějších časů z The Wild, The Willing and The Innocent. To je ale bohužel všechno pozitivní, co k desce můžu říct. Zbytek materiálu mě nijak nezaujal, nemá to žádný zapamatovatelný nápad a ani nasazení z toho cítit není - končíme, zavíračka! Po turné se muzikanti rozutíkávají do všemožných postranních projektů a UFO v podstatě přestávají existovat...

» ostatní recenze alba UFO - Making Contact
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - Mechanix
2010-04-03

UFO / Mechanix

4 stars

V roce 1982 už byl nástup NWOBHM v podstatě dokonán a starým rockovým dinosaurům z předchozí dekády na hudební scéně pšenka příliš nekvetla. I v případě UFO přišla na počátku 80. let dvě slabší alba, do třetice ale Mogg a spol. vyrukovali s překvapivě nabroušenou hardrockovou smrští jménem Mechanix.

Deska začíná šlapající vypalovačkou The Writer, kterou velmi zajímavým způsobem zpestřuje Carterův saxofon. Jeho spojení s nabroušenými kytarami funguje na jedničku a na úvod zanechává velmi pozitivní dojem. Druhá skladba, (opět) od Cochrana převzatá Somethin´ Else jen umocňuje povedený začátek - u tohohle alba se rozhodně nudit nebudeme. S ploužákem Back into My Life deska poněkud zvolňuje, aby se při tvrďárně You´ll Get Love opět vrátila na dráhu. Vysoko nastavenou laťku neshazuje ani Doing It All For You, ve které se tvrdé pasáže dovedně střídají s částmi čistými jako lesní studánka.
Druhou polovinu alba načíná stejně jako tu první svižná rockeřina, jejíž název zní We Belong to the Night. Po ní následuje skladba s hitovými ambicemi Let It Rain, slabší slaďák Terri a podobně nevýrazná Feel It. Poslední skladbou původního vydání je pak parádní vypalovačka Dreaming. CD verze alba je obohacena o bonusovou perličku Heel of a Stranger, taktéž velmi vydařenou věc.

Mechanix je velmi dobře sladěným kompromisem mezi písničkovější tváří kapely 80. let a schenkerovským rockovým uragánem let 70. Škoda že po tomto posledním mocném záchvěvu následoval dlouhý a bolestivý pád...

» ostatní recenze alba UFO - Mechanix
» popis a diskografie skupiny UFO


Yes - Relayer
2010-03-13

Yes / Relayer

4 stars

Yes postihla další personální změna - post klávesisty obsadil po odchodu kouzelníka Wakemana Patrick Moraz. Musím říct, že kapela rozhodně netratila. S Morazem se sice nedočkáme žádných kostelních varhan a podobných výstřelků, což je určitě škoda, na druhou stranu je Patrick více týmovým hráčem a necpe se do popředí na úkor ostatních. U Wakemana jsem (hlavně na Tales) občas takovýto pocit měl - i když na druhou stranu, Rick ten prostor dokázal skoro vždy zužitkovat na jedničku.

Sedmé studiové album Yes je opravdu hutným, ale zároveň i nesmírně šťavnatým kouskem. Rozhodně se nenechá "odbýt" dvěma či třemi poslechy, ale bude vás ždímat, dokud vám své melodie nevryje pěkně hluboko pod kůži. Místy chaotické, z ničeho nic však přecházející do nádherných dechberoucích melodií, místy zběsilé, místy uklidňující, místy euforické - to je Relayer.

První tóny Gates Of Delirium jsou po vzoru Close to Edge koláží všech možných i nemožných nástrojů, zvuků a tónin. Ale zatímco na Close bych přísahal, že slyším cvrlikání ptáků, zde je to spíše jako zhudebněný "neuspořádaný pohyb částic" - některé menší, některé větší, některé pomalejší, některé razantnější. Nebo také jako neuvěřitelnou rychlostí běžící myšlenky v hlavě nějakého šílence. Zpívaná pasáž je vcelku normální, taková příjemná yesácká klasika, ale i ta postupně dostává poněkud psychopatický nádech - a pak, když se najednou zhruba ve třetině skladby rozjede zběsilá instrumentální jízda, mám jasno. Tohle je záchvat šílenství jako když vyšije! Všechno se úprkem řítí vpřed, není čas cokoliv rozmýšlet, rozvažovat. Do toho kvílí hlasy sirén, víří miliony bubnů - famózní. A najednou, po špičkách, jako by se samo bálo, přichází uvolnění a probuzení. Andersonův hlas zde hladí a tíší, uvádí na místo odpočinku, kde už šílenství nemá moc.

Ale co je sen a co skutečnost? Nebylo tohle uklidňující intermezzo jen klamnou vsuvkou snažící se oddálit opětný příchod neúprosné reality? Možná ano a možná ne. Sound Chaser je sice také nesmírně rozjetým kouskem, ale tváří se už o poznání radostněji než chladné a horečnaté Gates of Delirium - a to jak zpívaná, tak i instrumentální část, které by možná slušela diagnóza: "Pacientův stav je stále vážný, nicméně se již nachází mimo ohrožení života." Ale najednou je tu opravdové probuzení z těžkého horečnatého snu. Motiv z úplného začátku skladby To Be Over je od Yes jedním z nejlepších vůbec. Je to euforie, ale bez pompy a nabubřelosti - čistá a ničím nezkalená radost, podobně jako v And You and I. A nakonec i zbytek skladby tak vyznívá, je to veselost po probuzení do krásného rána, kdy vše špatné odchází a temná noc se stává jen čímsi, co kdysi bylo - ale teď není.

Kdybych Relayeru dal pět hvězdiček, bylo by to naprosto na místě. Tahle muzika si je opravdu zaslouží. Jenže co naplat, Yes jsou pro mě v období od The Yes Album po Close To The Edge nepřekonatelní a všechny ostatní desky se v mé pomyslné hierarchii nachází až pod nimi.

» ostatní recenze alba Yes - Relayer
» popis a diskografie skupiny Yes


Rainbow - Straight Between The Eyes
2010-02-17

Rainbow / Straight Between The Eyes

2 stars

Po nikterak kvalitní desce Difficult to Cure tu máme další počin osmdesátkové sestavy Rainbow. Už samotný obal ve mě vzbuzuje nepříliš povzbudivé nálady, přijde mi takový neurvalý, neuhlazený - k instrumentálně vždy nabušeným Rainbow mi ani trošku nesedí. Ale to by ještě nemuselo nic znamenat, hlavní je přece obsah.

Otvírák chlapcům dopadl podobně jako při minulém pokusu. Death Alley Driver opět není vůbec špatná písnička, náhodou šlape jako hodinky a mohla by to být prvotřídní hardrocková jízda...nebýt Turnera a jeho unylého hlásku, který se sice snaží seč může, ale zpěv v jeho podání prostě nemá grády. Stone Cold je slaďáček, který bych si pustil tak možná v neděli po obědě ke kafíčku - dobře by se mi při něm usínalo, což je asi jeho jediný klad.

Na druhou stranu zase musím vyzdvihnout perfektní vypalovačku Power - ta se Blackmorovi a spol. hodně povedla a je pro mě tím nejlepším, co je na Straight Between The Eyes ke slyšení. Stejně tak se dobře poslouchá i Bring on the Night, které by ale určitě slušelo ubrat synťáků a přidat pořádně nabroušené kytary.

Z dalších písniček stojí za zmínku asi už jen závěrečná Eyes Of Fire. Dovedu si totiž naprosto živě představit Ritchieho, jak si říká: "Hm, nebylo by špatný mít na téhle desce něco jako Gates of Babylon nebo Stargazer..." Jenže chyba lávky, s totálně civilně znějícím Turnerem u mikrofonu by tajemně krásnou atmosféru zmíněných skladeb nevykouzlil ani David Copperfield. Je to spíše jen takový úsměvný pokus, jak by Rainbow mohli znít, kdyby u nich Turner působil od začátku.

Takže suma sumárum - oproti Difficult to Cure nic převratného. Staré bolesti (nevýrazný zpěvák a bubeník) přetrvaly, žádné nové se naštěstí neobjevily. Dva songy stojí za opakovaný poslech, zbytek mi podezřele evokuje myšlenku, že pan Blackmore tu začal úmyslně parodovat sebe sama...

» ostatní recenze alba Rainbow - Straight Between The Eyes
» popis a diskografie skupiny Rainbow


Rainbow - Down To Earth
2009-12-26

Rainbow / Down To Earth

4 stars

S hudbou Rainbow jsem se poprvé setkal na tzv. "The Earthquake Album" (moc zajímavý projekt, kdo nezná, doporučuji zapátrat na googlu) - obsahovalo totiž mj. i skladbu Since You Been Gone. Ritchieho jsem tehdy znal jenom z několika Párplovských alb ze 70.let a ani ve snu by mě nenapadlo, že jeho vlastní kapela bude dělat takovýhle hitovky. Pak jsem na Youtube narazil na All Night Long a bylo vymalovaný...tohleto album prostě musím mít!

All Night Long je pecka na první poslech a tak jako Bonnet ji jen tak někdo nezazpívá. Ritchie sype jeden riff za druhým a díky Cozymu za škopkama skladba šlape naprosto neskutečně. Klip s tančící krasavicí pak tomu celému dodává ještě větší šťávu. Eyes of The World má atmosféru skoro jako Tarot Woman z Rising a celá kapela ukazuje, že ono to půjde i bez Dia. No Time To Lose je rychlá a dobře šlapající vypalovačka, zatímco Makin´ Love má až baladický nádech.
Typické balady se nám ale dostane teprve v druhé polovině alba - Since You Been Gone je prostě klasika. Pomalá, ale neutahaná, s čistým zvukem (jako ostatně celé album) a brilantním sólem. Co víc si přát? Naproti tomu další skladba v pořadí, Love's No Friend obsahuje až sabatovsky záhrobní úvodní riff a i její zbytek zní, jako by ji Ritchie složil už někdy v období In Rock nebo Fireball a při nahrávání Down To Earth ji jen "vytáhl ze šuplíku". Danger Zone je poněkud nevýrazná, prospěla by jí větší zatěžkanost. No a Lost In Hollywood - to je zběsilá závěrečná jízda pana Blackmora a jeho spoluhráčů. Jediným záporem je zde přítomnost "klasické" mezihry - to ji Ritchie opravdu musel cpát do každé druhé své skladby?

Down To Earth je pohodovým albem, které by ani příznivce diovské éry nemuselo zklamat. Náznaky komerčnějšího směřování kapely zde už sice k nalezení jsou, ale poslouchají se setsakramentsky dobře. Dávám čtyři hvězdy - All Night Long je All Night Long...

» ostatní recenze alba Rainbow - Down To Earth
» popis a diskografie skupiny Rainbow


Rainbow - Ritchie Blackmore's Rainbow
2009-12-23

Rainbow / Ritchie Blackmore's Rainbow

4 stars

Prvotina Rainbow je pro mě vedle Rising asi nejlepším počinem téhle kapely vůbec. Deska je plná nápadů, je vidět, že Ritchie jel na předchozích albech s Deep Purple tak nějak na půl plynu. Tady mohl konečně popustit uzdu skladatelské fantazii a rozbalit to po svém. Zdatným parťákem mu v tom byl Ronnie James Dio, charismatický zpěvák a také talentovaný textař. Co ze symbiózy těchto dvou osobností vzniklo?

tu du du tu tú du dú tu du tu dú dú...snadno zapamatovatelný a chytlavý riff uvozuje první písničku Man On The Silver Mountain. Ronnie sice zpívá pomalu a rozvážně, ale zbytek kapely pod ním šlape jako hodinky. Troufám si tvrdit, že od Machine Head nebyl Ritchie v lepší formě než právě zde. Houpavá Self Portrait uteče jak voda a je tu Black Sheep Of The Family, pravá rocková veselice. Takováhle živelnost se nedá jen tak někde sebrat na chodníku, v kapele si prostě musí navzájem sednout. To, že většinu členů Ritchie po vydání desky odměnil vyhazovem, je věc druhá.

Catch The Rainbow zní jako poselství z nějakého ledového království, kde se zastavil čas a nic zde nikam neutíká. Jen zavřít oči a nechat se dovézt, tam, kam stres a spěch mají vstup zakázán...Snake Charmer občas přeskakuju (což ale rozhodně neznamená, že by to nebyla dobrá skladba, jen mi tam prostě nepasuje) a na řadu tak přichází The Temple Of The King - protiváha Catch The Rainbow. Temple Of The King je totiž z lidského království, úplně si představuji takové to obyčejné odpoledne na královském hradě, vládce v hermelínu podřimuje na trůně a přemýšlí :-)

Ze slastného snění mě pak vždycky vytrhne divoká If You Don´t Like Rock´n´Roll - takhle skladba se snad ani nedá uprostřed stopnout. Desku pak uzavírají pohodové kousky Sixteenth Century Greensleeves a Still I'm Sad.

Takhle se má dělat rocková muzika!

» ostatní recenze alba Rainbow - Ritchie Blackmore's Rainbow
» popis a diskografie skupiny Rainbow


Rainbow - Difficult To Cure
2009-12-23

Rainbow / Difficult To Cure

2 stars

Časy hojnosti u Rainbow jsou definitivně pryč. Doby, kdy každý člen kapely byl zároveň osobností, špičkou svého oboru, jsou v nenávratnu. Rainbow na mě už od Down To Earth působí trošku jako Ritchieho doprovodná kapela, ale na Difficult To Cure se tento handicap projevuje naplno. Rondinelli při vší úctě nedokáže hrát stejnou ligu jako Powell a Turner..škoda slov. Dio byl osobností, která se dokázala Blackmorovi přinejmenším vyrovnat, ne-li ho na pódiu dokonce zastínit, byl to frontman v pravém slova smyslu. Bonnet stál někde tak na půli cesty, ale jeho hlasový projev taky dokázal strhnout. Turner se ale podle mě se svými dvěma předchůdci hlasově ani charismatem absolutně nemohl srovnávat. Glover mi mnohem více sedí u Deep Purple a Airey je zde spíše do počtu. Takže zbývá Blackmore, jenže ani ten nedokáže udělat kvalitní desku úplně sám.

Z většiny písní na albu se absolutně vytratila dravost, je to spíš takový příliš oslazený skororockový pokus. Skladby samotné přitom nejsou zas tak špatné. I Surrender a Spotlight Kid jsou nápadité kousky (i když ta mezihra ve Spotlight Kid už tu minimálně jednou byla), které ale bohužel totálně ubíjí naprosto sterilní aranžmá. Přitvrdit, přitvrdit, přitvrdit - volume doprava a zkreslení na max...když si vzpomenu na In Rock nebo na Burn, chce se mi křičet, vynadat Blackmorovi a celé kapele za tuhle rockovou parodii. Já vím, tehdy tohle v rádiích frčelo, ale...

No Release, Magic a Maybe Next Time mi ani nestojí za hodnocení, jak se tohle ksakru na album vůbec mohlo dostat? Naopak Can´t Happen Here je asi jedinou skladbou na albu, která kapele opravdu sedne. Turnerův zpěv se sem naprosto hodí, všechno bezvadně šlape...ale proč to takhle nejde i na zbytku alba? Freedom Fighter sice taky není špatná, spolu s Can´t Happen Here asi to nejlepší z alba, ale na konci už jednoduše nudí. Na Midtown Tunnel Vision se Turner snaží znít trdě chlapácky, je to ale spíš k smíchu (nebo k pláči?)

No a synťáková verze ódy na radost? Tuhle nechutnost snad Blackmore ani nemohl myslet vážně. Ještě že existuje koncertní verze z DVD Hell Or High Water, tam Ritchie tuhle zhovadilost aspoň trošku rehabilituje.

Co říct na závěr? Rainbow tuhle desku prostě a jednoduše nezvládli. Materiál je z poloviny ok, z poloviny vata, ale Glover by za výsledný zvuk zasloužil pověsit za uši do průvanu. I rock pro dospělé se dá totiž udělat tvrdě a zároveň chytlavě, viz třeba Escape od Journey ze stejného roku. Na Difficult To Cure mě do té doby kvalitní Blackmore a spol. vyloženě zklamali. Pokud nepatříte mezi Turnerovy skalní příznivce, raději si s touhle deskou moc nezačínejte.

» ostatní recenze alba Rainbow - Difficult To Cure
» popis a diskografie skupiny Rainbow


Yes - Close to the Edge
2009-12-13

Yes / Close to the Edge

5 stars

Za pár dní tu máme vánoce, tak jsem zkusil i začátek své recenze pojmout trošku vánočně. Určitě už každý z nás alespoň jednou balil nějaký dárek, že? Zdánlivě jednoduché...teď si ale představte, že oním dárkem je The Yes Album (ne, nespletl jsem se, opravdu recenzuji správné album) a balícím papírem zase Fragile. Co vznikne? Close To The Edge přece...

Na Close To The Edge se snoubí veselé nálady z The Yes Album s těmi hloubavě zasmušilými z Fragile a celé to dohromady tvoří jeden dokonalý celek. Délkou skladeb už se Yes dostali na svých klasických 10 minut či více a naplno se ukazuje jejich potenciál.

Hned titulní skladba je esencí toho nejlepšího, co Yes kdy přivedli na světlo Boží. Ta pomalá gradace kousek za polovinou skladby, do které najednou začnou majestátně burácet Wakemanovy varhany - člověk si najednou připadá hrozně maličký, jako jedno jediné ozubené kolečko v obrovském stroji, který nezastavitelně ve dne v noci supí vpřed...ale kam? V poslední části se pak posluchač dostává do jakéhosi podivného světa, kde se nic nechová tak jak byl zvyklý...je tohle nebe nebo jsem někde špatně odbočil? Ne, jdeš dobře, ale čeká Tě ještě dlouhá cesta...

A já nakonec přišel, přišel tam, odkud už není cesty dál vzhůru...And You and I je hudba nebes, směřuje až tam, kam zatím nikomu není dovoleno vstoupit...

V pekle není neuhasitelný žár, ale naopak věčný spalující mráz. Ta výsměšná, stále se dokola opakující linka...chvílemi se vše zpomaluje, aby se najednou opět rozeběhlo do neúprosného zoufalství. Siberian Khatru je věčné odloučení, kde pouze záblesky vzdáleného světla ukazují, že pořád existuje nějaký prostor. Ten je ale určen pro jiné...

Doznívají poslední tóny a já se vracím zpátky na zem. Kde jsem byl? Sám to nevím jistě...ale Dantova Božská komedie pro sebe možná našla tu správnou tóninu...

» ostatní recenze alba Yes - Close to the Edge
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Fragile
2009-12-03

Yes / Fragile

5 stars

Tak a je to tady - Yes se nám dostávají do pozice superkapely, kde je každý člen uznávaným mistrem svého nástroje (či nástrojů) a chystají se podruhé vystoupat na rockový Olymp. Nabušená posila jménem Rick Wakeman zapadla do kapely na 100% a najednou je úplně jedno, že před ním tu byl nějaký Tony Kaye. Zázrak č.2 může začít.

Yes si na svých deskách nikdy nehráli na nejaké rozvolněné začátky a hned na uvítanou obvykle servírují hutné kousky. Rundabout je pecka jako kráva, co naplat, Wakeman (jakkoli se mi styl jeho předchůdce zamlouval) je prostě jiná třída. Však také pasáž, kdy se nad osamoceným zvukem Wakemanových hammondek vznáší lehoučký Andersonův vokál, aby se skladba vzápětí mohla přesunout do zběsilé sólové pasáže, patří k nejsilnějším okamžikům už tak strhující skladby. Druhé číslo již patří plně Wakemanovi, klapkové intermezzo je jasným připomenutím, že "on" je tady. Druhou částí výdechu po Rundabout a zároveň nádechem před dalším hutným hudebním číslem je hravá We Have Heaven. Ty okamžiky, kdy se skladba najednou propadne o několik tónů hlouběji, prostě žeru. South Side Of The Sky je druhou delší kompozicí na desce a zároveň do té doby asi nejtvrdší skladba Yes. Howeova kytara tady nepoletuje nikde v oblacích, ale spolu s basou vespod nekompromisně tvrdí muziku. Následuje opět výdech, Five Per Cent for Nothing je poměrně ujetá disharmonická vsuvka, která ale posluchače pouze odstřihne od první poloviny alba a hned uvolní místo asi (v daném kontextu) nejveselejší taškařici alba s názvem Long Distance Runaround. Zařazení téhle skladby na Fragile mi přijde poněkud zvláštní, svou atmosférou by totiž pasovala spíše na živelné The Yes Album než na jeho komornějšího a zamyšlenějšího následovníka. Ale na každý pád je to jedna ze špiček celého alba, tahle pozice Yes rozhodně svědčí. Zpět do meditativní polohy se album dostává s Fish (Schindleria Praematurus)a v této linii pokračuje i Mood For a Day, Howeova instrumentálka. V porovnání s Clap je, jak to ostatně vyznívá z celého alba, o poznání chladnější a více strohá. Jako poslední pak přichází na řadu obsáhlá Heart Of The Sunrise, kde se jemné, až podezřele uklidňující klávesové a akustické pasáže střídají s divokým rockovým běsněním a dohromady vytvářejí impozantní koláž nálad. Úplným koncem konců tohoto počinu je pak krátký návrat motivu z We Have Heaven, který připomene, že celé album nebylo tak tíživé jako jeho poslední vzepětí.

Fragile je podle mě dvojčetem a zároveň naprostým opakem k The Yes Album. To je oslavou života, radosti, všechny úvahy v jeho světle dopadají příznivě. Fragile je zatím zasmušilejší, více zahloubané do sebe. The Yes Album je dnem a Fragile nocí.

» ostatní recenze alba Yes - Fragile
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - The Yes Album
2009-12-01

Yes / The Yes Album

5 stars

Během téměř 40 let na hudební scéně se u Yes vystřídalo množství hudebníků, proběhla spousta personálních změn. Na The Yes Album se ale podle mě projevila změna nejdůležitější, která kapelu obrovsky nakopla a odstartovala tak zlaté období. Steve Howe byl tím, kdo do Yes přinesl spoustu nového a podnětného. Wakeman byl třešničkou na dortu, která z vyjímečné kapely udělala nesmrtelnou, ale ono tajemné nezapomenutelno se začalo rodit už zde...

Hned v první skladbě Yours Is No Disgrace to ansánbl rozbalí naplno a ukazuje, jaký úžasný potenciál se v něm skrývá. Squireova basa žene neúnavně zbytek kapely vpřed, ke klidným pasážím na obzoru. Odtud se pak skladba opět jako divoká řeka spouští dolů do dravých sólových pasáží, aby nakonec ve svižném, ale zároveň i pohodovém tempu dorazila ke svému konci.
Přišel čas předvést novou akvizici souboru. Při The Clap si vždycky vzpomenu na Tommyho Emanuela (kde asi bral inspiraci?). Prostě příjemná veselice, rozptýlení před vrcholným kusem.
A teď pozor...trubte fanfáry, Starship Trooper je podle mě absolutně nejlepší skladba, co Yes kdy napsali! Je to syntéza strašně moc silných melodií, vždycky mám pocit, jako by kapela chtěla touhle písní něco sdělit...něco vyššího, co slova ani pocity nedokáží vyjádřit. To sólo na konci mě vždycky zatlačí do křesla a donutí přemýšlet o tom, kdo vlastně jsme a co tu děláme...
Začátek I've Seen All Good People zní jako nějaké domorodé zpěvy...proč je na světě tolik násilí? Z africké pralesní vesnice jsme najednou v baru na americkém jihu, kde je zábava taky v plném proudu - tak proč válčit?
Z Perpetual Change dýchá hrdost, radost nad tím co se podařilo, žádné falešné ideje, ale pocit nezkaleného štěstí a spokojenosti.

Z celé nahrávky úplně slyším: "Tohle všechno bychom vám ještě chtěli říct, ale deska má jen 45 minut...ale to nejdůležitější už víte".

» ostatní recenze alba Yes - The Yes Album
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Time and a Word
2009-11-18

Yes / Time and a Word

3 stars

Time and a Word je náhrobním kamenem původní sestavy Yes a zároveň také poslední ozvěnou 60.let v jejich tvorbě. Jedním z důvodů k tomuto tvrzení je i fakt, že kapela si ke spolupráci na desce přizvala symfonický orchestr, experiment toť obzvláště oblíbený v 2.polovině šedesátek.

První skladba, monumentální opus zhuštěný do necelých 5 minut - No Opportunity Necessary, No Experience Needed. Yes to rozbalili hned od začátku a ukazují, jak dynamicky může spojení obou zúčastněných frakcí působit. Ani další flák Then posluchače nenechá na chvíli vydechnout - zvlášť Bruford hraje, jako by měl čtyři ruce místo dvou. Meditační nálada v Everydays mě ze začátku trošku nudila, dokonale jsem se probral až při nářezu v druhé části. Se Sweet Dreams pak začínají vrcholné okamžiky alba, které pokračují v The Prophet a vrcholí při Clear Days - ten úžasný orchestrální doprovod aspoň trošku zaujmout snad každého... Ale Yes jsou v prvé řadě rocková kapela, o čemž se lze přesvědčit při psychedelické tvrďárně Astral Traveller. Monumentálně jsme začali, monumentálně také skončíme - v Time and a Word se snoubí to nejlepší z celé desky a...ty smyčce mě prostě vždycky dostanou.

Time and a Word naprosto přesně splňuje definici hodnocení pro tři hvězdičky - je to dobré, řekl bych velmi dobré, na dalších albech to ale bude ještě lepší.

» ostatní recenze alba Yes - Time and a Word
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Yes
2009-11-16

Yes / Yes

3 stars

Tak copak nám angličtí rockoví perfekcionisté přichystali na svém debutu?

Obsah alba lze v podstatě rozdělit do tří škatulek: skladby s hitovými ambicemi, dále skladby kvalitní a nakonec skladby ucházející.
Kolonka hitů bude obsahovat pouze jedno jediné heslo - Survival. Jednoznačně po kompoziční stránce nejvyspělejší píseň na albu s typickým Andersonovým rukopisem, jak jej známe z pozdějších nahrávek.
Všechny ostatní skladby se už kvalitou nacházejí minimálně o stupeň níž, přesto se rozhodně nejedná o zapomenutelný plebs - ať už mluvíme o psychedelií načichlé Beyond and Before, zasněné Yesterday and Today, najazzlé I See You či o vynikající coververzi Every Little Thing.
Mezi skladby, které sice nijak neurazí, ale v porovnání s ostatním materiálem působí poněkud nevýrazně, bych zařadil Harold Land, Sweetness a Looking Around.

Eponymní album Yes rozhodně není počinem, ze kterého bych po prvním poslechu padnul na zadek, ale ani dobovým balastem hodným zapomenutí - jsou to zkrátka Yes, chvílemi trošku hudebně tápající, ale s jasnými základy, na kterých v dalších albech vyrostou divy.

» ostatní recenze alba Yes - Yes
» popis a diskografie skupiny Yes


Def Leppard - The Def Leppard E.P.
2009-10-22

Def Leppard / The Def Leppard E.P.

2 stars

K hudbě Def Leppard jsem se dostal vlastně úplnou náhodou. Představte si krásné letní odpoledne, sluníčko svítí, ptáčci zpívají...a já ležím s nohou v sádře doma. Společníka mi dělala jenom knížka (Puzzův Kmotr) a (v té době ještě výborné) rádio Hey. Právě doznělo obligátní Born To Be Wild a začala další písnička, kterou jsem ale neznal. Přišla mi jako zatraceně kvalitní a hlavně ze sóla na konci se mi do slova a do písmene podlamovala kolena. Nedočkavě jsem čekal, až se ozve hlasatel, co že jsme to právě poslouchali, ten se však nějak odmlčel a místo názvu písničky ihned začal další song. Na řadu tedy musel přijít všemocný Google a po krátkém pátrání jsem objevil jak hledanou skladbu, tak interpreta - Action od kapely Sweet. Následoval poslech na Youtube, který mě ale hrubě zklamal. To nebyl ten zvuk, který mě z rádia posadil na zadek. Hledal jsem tedy dál a ejhle! Cover téhle písničky prý udělala jakási metalová banda jménem Def Leppard. No vida, byl jsem doma. Začalo shánění CD po kamarádech a urputné poslouchání kapely, která mě jednoduše dostala.

K Def Leppard EP jsem se dostal až v době, kdy jsem měl jejich diskografii z 80.let celkem naposlouchanou. Všechny tři písně na desce obsažené se později objevily na řadových deskách - Getcha Rocks Off a Overture na prvním plnohodnotném albu On Through The Night a Ride Into The Sun zase na Retro Active. Verze na Def Leppard EP zní ale jinak - spíše jako upravená dema. Jsou bez všech těch různých "vychytávek", kterými jsou jejich pozdější verze obohaceny a zní...kupodivu minimálně stejně dobře jako jejich pozdější verze. Ride Into The Sun a Getcha Rocks Off jsou metalové vypalovačky, jakých se nám od Def Leppard bude dostávat v hojném množství. The Overture je pak pokusem o rozsáhlejší kompozici (žádné Yes ale rozhodně nečekejte).

Svým rozsahem a obsahem, který se nachází na řadovkách, se toto EP samo odsuzuje do kategorie "jen pro sběratele a fanoušky" a asi to tak i má být - zlaté časy téhle party přijdou až časem...

» ostatní recenze alba Def Leppard - The Def Leppard E.P.
» popis a diskografie skupiny Def Leppard


Judas Priest - British Steel
2009-10-13

Judas Priest / British Steel

4 stars

Hned na začátek musím říct že většinu kapel NWOBHM jsem dosud naprosto ignoroval. Zaujali mě snad jen Def Leppard, ale například hudba Iron Maiden nebo Saxon je mi cizí. Stejně tak tomu bylo i v případě metalových veteránů Judas Priest - aspoň donedávna. Z rádií jsem znal Breaking The Law a Painkiller (prvně jmenovaná mi nevadila, druhou jsem nesnášel - jednoduše už to na mě bylo moc tvrdé). Jenomže svět se mění a my s ním a i já jsem jednoho dne zatoužil po nějakém pořádně nabroušeném kytarovém nářezu. Do cd přehrávače tak putovalo od kamaráda zapůjčené album Judas Priest - British Steel.

Jako první se z reprodukorů ozývá notoricky známý riff uvozující hitovou Breaking The Law. Po chvíli jsem si vybavil i videoklip, kterak chlapci přepadnou banku a poté namačkaní v jednom kabrioletu zdrhají za opakovaného "Brejkin d ló" pryč. Začátek na jedničku. Následující Rapid Fire mně ze začátku přišla jako takový "univerzálně recyklovatelný metal", teď po několikátém poslechu už mi ale nijak nevadí. Další skladba je ale stejně o poznání lepší - Metal Gods s geniálně jednoduchým, ale přesto působivým refrénem a kytarami ostrými jak žiletka na obalu. Perfektně šlapající Grinder je podle mě dost ovlivněná stylem Black Sabbath - návykový riff ve spojení s výtečným vokálem a dole s nezastavitelnou basovou linkou. United taktéž začíná poměrně zatěžkaným rytmem, který se ale naprosto z ničeho nic zvrhne v prototyp stadionové halekačky - vlastně ale konec konců proč ne? Tohle bych na albu metalových gerojů opravdu nečekal. Living After Midnight je dalším velkým hitem alba, jednoduše vynikající... Zbývající tři písně už mě sice ani na opakovaný poslech nezaujaly, ale také ani nijak neznechutily poměrně příjemný dojem z téhle fošny.

Bez mučení se přiznávám - od Judas Priest jsem čekal nějaký ultratvrdý metal, ale polovinu z těchhle skladeb by v klidu mohli mít co do stylu na playlistech třeba UFO nebo Deep Purple. Kromě poněkud fádního konce albu nemám absolutně co vytknout, takže to bude za čtyři.

» ostatní recenze alba Judas Priest - British Steel
» popis a diskografie skupiny Judas Priest


UFO - The Wild, the Willing and the Innocent
2009-09-28

UFO / The Wild, the Willing and the Innocent

3 stars

Že by UFO konečně opět našli pevnou půdu pod nohama? Po peripetiích z předchozích let, kdy po turné k Lights Out Schenker kapelu na chvíli opustil, před nahrávání Obsession se zase vrátil, aby po vydání živáku Strangers in The Night kapelu na dlouhá léta opustil definitivně, se UFO hudebně hledali. Paul Chapman a Neil Carter (mimochodem, Chapman nebyl v UFO žádným nováčkem, působil zde již v letech 1974 a 1977) ale dali kapele nový směr, kterého se UFO drželi v podstatě celá osmdesátá léta. Vsadili na popovější zvuk a po prvním experimentu No Place To Run přišli s druhou plackou nazvanou The Wild, The Willing and The Innocent.

Chains Chains, otevírák tohoto alba, je taková neutrální skladba, ani balada ani řežba...no uvidíme co dál. Hned následující Long Gone už je nekompromisní palba, valí se dopředu jako tank - nářez a palec nahoru, jen tak dál! Popový zvuk je asi nejvíce znát v titulní skladbě - The Wild, The Willing and The Innocent. Ale je to chytlavé a má to šťávu, tak proč ne? It´s Killing Me je v podstatě navázání na motiv předchozí skladby, sice v rockovějším, ale neméně hitovém hávu. Makin´ Moves začíná takovým až pohádkovým tématem, z něhož se ale vyklube další brutální smršť. Lonely Heart je podle mě vykradená Out In The Street, naproti tomu Couldn't Get It Right zase šlape jako hodinky. Na závěr pak přichází posmutnělá balada Profession Of Violence.

Schenker se prostě nahradit jen tak nedá a chlapci z UFO to určitě věděli a ani se o to nesnažili. Chapman rozhodně není žádný riffový drtič a jeho kytara není tak výrazná, víc prostoru ale mají ostatní nástroje. Po nevýrazném No Place To Run se UFO vrátili na dráhu tímhle podle mě vcelku povedeným počinem, kterému schází jediné - nějaký výraznější hit, který by album zviditelnil.

*** 1/2

» ostatní recenze alba UFO - The Wild, the Willing and the Innocent
» popis a diskografie skupiny UFO


Emerson, Lake & Palmer - Emerson Lake & Palmer
2009-09-18

Emerson, Lake & Palmer / Emerson Lake & Palmer

5 stars

Už to nebude dlouho trvat a dočkáme se 40. výročí od doby, kdy tenhle úchvatný kousek spatřil poprvé světlo světa. Já jsem rok 1970 nezažil ani zdaleka, mohu tedy pouze napsat, jak na mě působí teď a tady.

Už obal CD se stylizovanou holubicí je pro debut těchto pánů příznačný. Zrození něčeho nového - takhle vzdušná muzika musela ve své době způsobit hodně velký poprask...a přitom na to všechno stačili tři lidé.

Úvodní instrumentálka The Barbarian je klasickým progresivním kouskem, ve kterém se vyřádí hlavně Palmer za bicími. Jeho "kulometná palba" ke konci skladby je zkrátka úchvatná. Když někdo umí... Take a Pebble nám představuje hlas kapely Grega Lakea. Ale jaký hlas! To se prostě musí slyšet...po zpívané části přichází krátká klavírní mezihra se zrychleným hlavním motivem a když pak Lake rozhrábne struny na akustické kytaře, člověk by opravdu věřil, že venku prší. Druhá polovina této rozsáhlé kompozice je už v režii Emersonova klavíru a až na konci se vrací Lake a opět dává na odiv své zlato v hrdle. Mistrovské dílo! V Knife Edge velkolepá jízda pokračuje. Zpěvákův vokál se střídá s klávesovými mezihrami, které postupně získávají vrch a gradují až do velkého finále. Pan Janáček by se asi hodně divil... Následuje Emersonova výpravná skladba na motivy tří sudiček střežících nit života The Three Fates. Zvlášť pasáže, kde jsou použity i varhany, jsou naprosto grandiózní. Sólo na bicí, které si Palmer dopřeje ve skladbě Tank, jen podtrhuje naprostou virtuozitu všech tří členů tohoto geniálního uskupení. Na závěr nám Lake servíruje baladickou kytarovku Lucky Man, kde naplno ukazuje svoje fantastické kytarové fondy. Pro mě nejlepší podání této písně Lake předvedl roku 1974 na California Jamu.

Tímhle debutem si u mě pánové Emerson, Lake & Palmer zajistili úctu na věky věků. Zkrátka mazec na který se nezapomíná...

*****

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Emerson Lake & Palmer
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer


Sting - …Nothing Like the Sun
2009-09-15

Sting / …Nothing Like the Sun

2 stars

Musím přiznat, že z Nothing Like The Sun jsem hodně zklamaný. Celé album mi připadá jako nějaká podivně namixovaná koláž reggae a jazzu, ze které mi kromě uřvaných trubek absolutně nic neutkvělo v paměti. Po několika prokousání se deskou mi sice začaly z téhle masy vystupovat jednotlivé kompozice, "Modrým želvám" bohužel nesahající ani po kotníky. Ale pěkně popořadě:

Album otevírá "typická stingovina" The Lazarus Heart - odlehčený rytmus, bohatost zvukových linek a nad tím vším zpěvákův typický vokál. Jen mi to celé přijde takové trochu "uťápnuté", jako by se celá doprovodná kapela bála hrát. Druhý song Be Still My Beating Heart už je lepší, plyne sice pomalu a zvolna, ale zaujal mě mnohem víc. To samé platí i o další skladbě, výborné melancholické Englishman In New York. Nastoleného směru pomalejších rytmických skladeb se Sting drží i dále, History Will Teach Us Nothing už ale ke konci nudí, stejně jako neúměrně natahovaná They Dance Alone. Následuje další balada Fragile, která se ale od zbytku písní na albu liší svým aranžmá - kdybych se s ní setkal už na The Dream Of Blue Turtles, ani bych nemrkl. Co pak ale opravdu nemusím, je We´ll Be Together - jednak mi do konceptu pomalého přemýšlivého alba vůbec nezapadá a jednak - Stinga mám rád jako Stinga a ne když se snaží znít alá Bob Marley. Hned vedle největšího úletu se nachází také nejsilnější skladba desky jménem Straight To My Heart - škoda že takhle suverénně nezní celá deska. O daších písních se už nemá cenu moc rozepisovat Příšerně nudné Rock Steady jsem přetrpěl jen s největšími obtížemi, ze Sister Moon docela okatě vykukuje Moon Over Bourbon Street a Little Wing - z Jimmyho majstrštyku cajdák...to fakt ne...

Co se ze začátku tváří jako album pro dlouhé temné zimní večery, ve kterých se dá donekonečna přemýšlet o smyslu života, vybarví se nakonec jako směs utahaných balad, reggae-balad a několika střípků kvalitní muziky. Ale možná jsem tohle album prostě jenom nepochopil...

**

» ostatní recenze alba Sting - …Nothing Like the Sun
» popis a diskografie skupiny Sting


Sting - The Dream of the Blue Turtles
2009-09-13

Sting / The Dream of the Blue Turtles

4 stars

Stingův sólový debut je jakýmsi střetnutím dvou polarit reprezentovaných dvěma velmi rozdílnými polovinami alba.
Ta první je doslova nadupaná skladbami s hitovými ambicemi, ať už se jedná o oblíbenou píseň mých dětských let Love Is The Seventh Wave (přičemž jsem tehdy paradoxně vůbec nevěděl, kdo je jejím autorem), hořkou kritiku studené války Russians nebo jemně nacionalistickou Children's Crusade (na albu moje číslo jedna). Veleúspěšný singl If You Love Somebody Set Them Free mě kupodivu moc nezaujal.
Druhá polovina alba se nese v o poznání klidnějším rytmu, ale i zde se najdou skladby, které chytí za srdce - třeba další z řady úspěšných singlů na albu Fortress Around Your Heart nebo houpavou We Work The Black Seam. Zbytek skladeb je příjemným průměrem, který celé album velmi vhodně doplňuje a tmelí.

The Dream Of Blue Turtles není pro posluchače nijak náročným kusem, plyne příjemným tempem, ale rozhodně nepostrádá dynamičnost a napětí, co přinese další skladba. Kdo zkusí, neprohloupí.

****

» ostatní recenze alba Sting - The Dream of the Blue Turtles
» popis a diskografie skupiny Sting


UFO - No Place to Run
2009-09-09

UFO / No Place to Run

2 stars

S psaním téhle recenze jsem poměrně dlouho váhal. První album UFO po odchodu Schenkera mě nikdy moc nezaujalo (už samotný obal moc nadějí na kvalitní desku nedává), na druhou stranu - "Přece to nemůže být opravdu tak hrozný jak to vypadá, třeba se do toho zaposlouchám..." Bohužel, nestalo se tak...

Stejně jako v dekádě předcházející, i do let 80-tých vstupují UFO v kosmickém hávu. Úvodní skladba, tajemně laděná instrumentálka Alpha Centauri zanechává poměrně dobrý dojem, jestli se bude v podobném duchu nést celá deska, proč ne? První plnohodnotnou věcí na desce je pak vypalovačka Lettin' Go, kterou se UFO zjevně snažili navázat na fláky typu Shoot Shoot nebo Too Hot To Handle. Už tady se ale ukazuje, jak důležitým členem kapely Schenker byl - Lettin' Go prostě nemá tu šťávu a syrovost. Zajímavým překvapením je další song - odkdy UFO hrají akustické blues? Asi po minutě ale bohužel kapela přizná barvu, zapne zesilovače a pustí se do toho naplno...akusticky to mohlo být výborné zpestření, takhle je to jen další rychlá skladba na playlistu. Střednětempá This Fire Burns Tonight vypadala ze začátku docela nadějně, ale ani tady jsem se nějakého stěžejního nápadu nedočkal. Z Gone in the Night je zase na hony cítit Ain't No Baby z Obsession.
Náladu poněkud zlepší druhá strana desky. Young Blood a No Place To Run jsou poctivé kousky muziky, která po zoufalé první části alba působí jako balzám na duši. V baladě Take It Or Leave It dokonce chvílemi UFO znějí skoro jako za starých časů. Money, Money sice nádherně odsýpá, ale to je tak všechno, co může tanhle song nabídnout. Další tvrdá věc Anyday už naštěstí tuhle zoufalou jízdu ukončuje a zanechává ve mě smíšené pocity zklamání a bezmoci.

No Place To Run tvoří něco přes deset minut dobré hudby, zbytek se dá s bohorovným klidem pustit jedním uchem tam a druhým ven. Těm, co s UFO začínají, bych případné zdravotní komplikace způsobené poslechem No Place To Run doporučil léčit jakýmkoliv albem ze schenkerovské éry.

**

» ostatní recenze alba UFO - No Place to Run
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - Obsession
2009-08-18

UFO / Obsession

3 stars

Poslední studiovka ze Schenkerovské éry 70tkových UFO - v kapele už to docela hoří a navíc na hudební scéně mohutně nastupuje disco...dá se za takových podmínek vůbec natočit kvalitní rocková deska?
Obsession sice pokračuje v trendu zjemňování, který Moog a spol. nastolili už na Lights Out, ale přesto nabízí několik lahůdek, které by uchu žádného fandy téhle kapely neměly uniknout.

Hned otvírák Only You Can Rock Me je prvotřídní hit, který se může kvalitou směle rovnat třeba takovým kusům jako Rock Bottom či Shoot Shoot. Stejně jako na předchozím albu jsou důležitou součástí zvuku kapely také klávesy, čehož je Only You Can Rock Me živým důkazem. Pack It Up (And Go) je zase pokusem o "heavy" rockový nářez, Narozdíl od takové Mother Mary z Force It mu ale k hitovosti něco schází. Následuje krátké, ale příjemné akustické intermezzo Arbory Hill a po něm se kapela vrací v plné síle se zatěžkaným ploužákem Ain´t No Baby. Podle nepsaných pravidel platících na předchozích deskách by teď měla přijít nějaká kytarová pecka, ale chyba lávky. Lookin' out for No. 1 je sice pěkná, navíc vylepšená smyčcovým orchestrem...ale zase pomalá věc. Jasný to doklad, že se UFO vydali cestou líbivých ploužáků do rádií a rocková síla se z jejich písní začala pomalu ale jistě vytrácet. Náladu spraví divoce schenkerovská Hot 'N' Ready - první věc na albu, ze které jsem si připomenul, jak divoká kapela UFO pár let zpátky bývali. Nadšení ze změny však netrvá dlouho, další písnička Cherry je návratem do koncepce celého alba - středně rychlý skororockový song prostřídaný vzletnou baladou. Cherry spadá do první kategorie, ale zároveň je to také skladba, která se mi na desce zdá jen "do počtu". Z You Don´t Fool Me sice chvélemi vykukuje ten starý dobrý Schenker, ale stejně jako v Pack It Up je už od začátku něco špatně. Návrat hlavního motivu v repríze Lookin' out for No. 1 už je pak absolutně mimo mísu - víc patetičtí snad UFO ve své kariéře ještě nebyli. Závěr desky se snaží napravit parádní vypalovačka One More For The Rodeo a kdyby s jejím závěrem přišeli závěr celé desky, bylo by to vcelku přirozené. Jenže UFO si tentokrát tu nejlepší věc nechali nakonec. Balada Born To Lose zastiňuje svou genialitou celý předcházející obsah alba a je zde mým hlavním favoritem. Spolu s Only You Can Rock Me je to asi jediná skladba z Obsession, která by obstála i na předchozích albech UFO.

Celkové vyznění Obsession posouvá tvorbu UFO do vod komerce a "alb z povinnosti". Další album ve stejné sestavě by už asi bylo totálním propadákem a Schenker udělal to nejlepší co mohl, když z kapely odešel. Desku určitě dost srazila produkce, směrující UFO do hitparád a rádií čím jiným než pokusy o dojímavé balady, podtitul Obsession by klidně mohl znít "Collection of UFO Love Songs". Ale na druhou stranu první a poslední skladba jsou monumentální výtvory, k jejichž nesporné kvalitě budu muset při hodnocení přihlédnout. Budou to tři hvězdičky, ale opět o něco slabší než u Lights Out.

***

» ostatní recenze alba UFO - Obsession
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - Lights Out
2009-08-07

UFO / Lights Out

3 stars

Na v pořadí šestou studiovku UFO jsem byl hodně zvědavý. Právě díky titulní skladbě jsem si na tuhle partu udělal první názor, veskrze kladný. Předchozí tři desky pak můj dojem jenom potvrdily. Veze se i Lights Out na té stejné hardrockové vlně jako Phenomenon, Force It a No Heavy Petting nebo se UFO už na předchozích albech autorsky vyčerpali a album tak vzniklo spíše ze setrvačnosti?

Tak zlé to určitě nebude. Lights Out nabízí jak poctivé kytarové pecky jako Electric Phase, titulní skladba samotná nebo Too Hot To Handle. Schenker v nich řádí jako utržený z řetězu a očividně je ve stejně vynikající formě jako na albech předchozích. Na Lights Out (nemůžu se rozhodnout, zda bohužel, nebo bohudík) dostává poměrně hojnost prostoru Paul Raymond a jeho klávesové nástroje. UFO už na Lights Out nejsou tou brutální partou, která na Phenomenonu a Force It rozválcovala vše co jí přišlo do cesty. V jejich písních se začaly objevovat i výlety za jinými hudebními směry (Just Another Suicide, převzatá Alone Again Or). Když k tomu připočtu ještě baladu Try Me, úchvatnou minisymfonii Love To Love a hravou Gettin´ Ready, vychází mi sice rozmanitá, ale s hardrockovými UFO už tak úplně nesouvisející koláž. Budou to tři hvězdičky, je to rozhodně slabší počin než No Heavy Petting.

***

» ostatní recenze alba UFO - Lights Out
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - No Heavy Petting
2009-08-04

UFO / No Heavy Petting

4 stars

Na Force It předvedli UFO životní výkon, otiskli do vinylu obrovský kus sebe sama a nabídli posluchačům to nejlepší co mohli. Následující řadovkou No Heavy Petting chtěli samozřejmě na úspěch navázat. Jenže se o ono "navázání" snažili až možná moc vehementně.

Ve skladbách samotných ale problém rozhodně není. Nářezy ostré jak paprikový guláš Natural Thing a Can You Roll Her jsou čistokrevnými a plnohodnotnými hardrockovými kusy, naproti tomu balady Martian Landscape, I´m a Loser nebo Belladonna (moje jednička na albu) v sobě i přes svou zdánlivou křehkost skrývají obrovskou sílu. Ani ostatní fláky jako hopsavá Higway Lady či ponuré On With The Action a Reasons Love se na desce určitě neztratí. Problém je někde jinde. Zatímco z Force It doslova tryská proud endorfinů, No Heavy Petting mi přijde nahrané s jediným cílem - být minimálně stejně úspěšné jako jeho předchůdce. Ta atmosféra, která vynikající písničky dokáže spojit ve vynikající album, tady už ale chybí. Analogie by se dala hledat i v názvech obou desek. Na Force It na to kluci zkrátka vlítli jak to jen šlo, s ničím se nepárali a dostali ze sebe maximum. Na No Heavy Petting už byli tímhle úspěchem jakoby svázaní a omezení, už se museli krotit (tipoval bych že je trošku přiškrtila i prodikce) Deska už pak prostě nemá tak pevné základy.

Album je to ale pořád po čertech kvalitní a poslouchatelné, rozhodně nikdo neprohloupí, když mu dá šanci. Pro toho, kdo se o kapelu zajímá trošku víc, by to rozhodně měla být jedna z prvních voleb. Dávám čtyři hvězdičky.

****

» ostatní recenze alba UFO - No Heavy Petting
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - Force It
2009-08-03

UFO / Force It

5 stars

Force It

Superlativa nestačí. Superlativa jsou málo. Superlativa prostě nedokážou vyjádřit pocity, které ve mě vyvolal poslech čtvrté řadovky UFO. Devět fláků tryskající energie, devětkrát zatajený dech v očekávání, jestli následující skladba dokáže být ještě lepší než ta předchozí...dokáže, minimálně ze začátku určitě.

Už první pecka, nezastavitelně se valící Let It Roll moc prostoru ke zlepšení nedává. Syrový nářez se zasněnou mezihrou uprostřed by mohl klidně být nejlepší skladbou kterékoliv předcházející desky UFO. Na Force It je to ale pouze malá ochutnávka toho, co teprve přijde. Třeba hned následující hravá Shoot Shoot je toho jasným důkazem. Na tohle se tehdy muselo pařit jedna radost...Ale deska jede dál, atmosféra houstne, kvalita stoupá - křehoučká balada High Flyer dojímá až k slzám, obzvlášť pak nádherný dvojhlas v refrénu. Ale nač truchlit, vždyť život je přece veskrze pozitivní, stejně jako na poměry UFO poměrně veselá taškařice Love Lost Love. Co to? Klavír? Na téhle desce? Ale divte se či nedivte, do Out In The Street pasuje koncertní křídlo perfektně a pasáže, kde se překrývá se sólující kytarou, jsou pro mě málem nejúchvatnějším momentem celého alba. Vypalovačka Mother Mary za ostatními skladbami co do nápadu možná maličko pokulhává, ale šlape perfektně, to se musí nechat. Jestli jsme se v první části desky vznášeli někde v nebesích, s Too Much Of Nothing se budeme nořit do hlubin. Ďábelsky temný nářez mi trošku kalí jediný dojem - refrén jako by z oka vypadl Cooperově hororové Ballad Of Dwight Fry - ale třeba je to jenom osobní pocit. Dance Your Life Away je spíše disco záležitost oblečená do rockového hávu Schenkerovy kytary, ale má šťávu a nenudí. This Kid's/Between the Walls je už pak jen příjemný dojezd po zběsilé rockové smršti by Schenker, Moog, Way & Parker.

Tohle prostě nejde jinak než za plný počet, pět hvězdiček je u Force It minimum, pod které jít prostě nemůžu.

» ostatní recenze alba UFO - Force It
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - Phenomenon
2009-07-21

UFO / Phenomenon

4 stars

Jestliže předchozí trojice alb UFO byla z poměrně tuhého vesmírného materiálu, následující Phenomenon by mohli jako zdravou výživu dostávat i absolutní hudební kojenci. Pryč jsou nekonečné instrumentální pasáže, pryč je onen vesmírný chaos symbolizující předešlou tvorbu UFO. Nově nastoupivší kytarista Michael Schenker nastolil v universu řád a kapela tak posluchačům mohla naservírovat stále dobře šlapající, ale mnohem lépe stravitelnou porci muziky jako řemen.

Hned první skladba "Oh My" je přímočará rocková pecka s nádhernými sólovými vyhrávkami protkávajícími celou skladbu. Schenker se sóly také pravda nešetří, ale nijak jimi nenarušuje přirozený běh písně a její uzavřený tvar. Žádné instrumentální orgie se tedy rozhodně na albu nekonají. Po úvodním zahřívacím kole následuje zklidnění s baladickou "Crystal Light", aby se kapela mohla vzápětí vrátit v plné parádě a síle s megašlehou "Doctor Doctor". Tohle už jsou UFO ve své písničkovější podobě a rozhodně jim to svědčí. Ten šlapající rytmus a hra na kytaru při které se tají dech...prostě němý úžas. Ozvěnou alb předchozích je na Phenomenonu dojímavá "Space Child". Pekelný úvodní riff oznamuje další hit alba sabbathovsky laděnou "Rock Bottom". Ani další skladby na albu, jako hravá bluesovka "Built For Comfort" nebo akustické "Time on My Hands" a "Lipstick Traces" rozhodně nezklamou, naopak jsou zajímavou protiváhou pro vypalovačky na první polovině alba. Celou desku pak uzavírá hloubavá "Queen Of The Deep".

Album Phenomenon znamená pro UFO veliký krok kupředu. I když na něm hodně vyčnívají dva hity "Rock Bottom" a "Doctor Doctor", zbytek materiálu si své místo na desce také nepochybně zaslouží. Phenomenon je velmi dovedně namíchaná elektricko-akustická koláž, kterou je radost poslouchat. Dal bych pět hvězdiček, kdybych nevěděl, jakou úroveň budou mít desky následující. Takhle to bude "jen" za čtyři.

****

» ostatní recenze alba UFO - Phenomenon
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - Flying
2009-07-12

UFO / Flying

1 stars

Flying

Tam, kde předchozí deska UFO skončila, jsem čekal i začátek jejich druhého počinu. V podstatě jsem se nemýlil. Žádný koperníkovský obrat se nekoná, instrumentálka "Silver Bird" s uhrančivou basovou linkou plynule navazuje na kompozice z UFO 1. Oproti nim je zde ale cítit snaha o větší melodičnost, skladba se v přebuzených kytarách rozhodně neutápí a celkově je podaná poměrně citlivě. Následující bezmála dvacetiminutová "Star Storm" je pro mě velkým výletem do nekonečných kosmických prostor, mezi divy, jež lidské oko nemá nikdy spatřit - aspoň ze začátku. Bohužel, stejně jako na první desce patří tato kompozice (jakkoli má velký potenciál) k těm, které UFO neúměrným natahováním doslova ubili a připravili tak pro posluchače víceméně nezajímavou vatu. Po dlouhém nášupu totální nudy přichází mírné oživení - "Prince Kajuku" a na něj přímo navazující "The Coming Of Prince Kajuku" jsou zajímavé kompozice, nepostrádající nápad a posluchače rozhodně neurážející. Zpět do absolutní nemohoucnosti ale vše zatahuje k uzoufání dlouhá a nudná Flying.

Kapela poněkud ubrala na zkreslení a přidala na melodičnosti, tři kratší skladby na albu jsou OK, ale dvě megadlouhé a nezajímavé pasáže, zabírající více než tři čtvrtiny délky alba, z něj dělají pouze zářez do pažby všem UFOlogům, kteří chtějí mít svou sbírku kompletní. Jedna hvězdička za "Silver Bird" a za název UFO na obalu...

*

» ostatní recenze alba UFO - Flying
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - UFO 1
2009-07-11

UFO / UFO 1

2 stars

UFO 1

Ke kapele UFO jsem se dostal víceméně náhodou - tady na progboardu jsem si pročítal příspěvky a tenhle název mě praštil do očí. O nějakých UFO jsem už kdysi slyšel, prý jsou spolu s Deep Purple a Led Zeppelin považováni za základní stavební kameny hard rocku, ale dosud jsem neměl tu čest poslechnout si nějakou jejich desku. Když jsem pak ale na youtube narazil na píseň "Lights Out", bylo rozhodnuto - tuhle kapelu musím omrknout pořádně zblízka. A když zblízka, tak pěkně od začátku.

Album začíná tajemně se tvářící kompozicí "Unidentified Flying Object" - takový kafemlýnek, který ale docela dobře naznačuje, o čem celá deska bude - kvílivé kytary, kvílivé kytary a ještě jednou kvílivé kytary. Neurvalý zvuk celé desky se naplno projevuje již v druhé písni. "Boogie", to je prostě pochodující železářství, všude to rachotí a skřípe, ale poslouchat se to kupodivu dá. Následuje Cochranova "C´mon Everybody", taktéž hutný nářez, navíc s chytlavým riffem - to je věc, která obecně raným skladbám UFO chybí. Way a spol. se samozřejmě s Eddieho hitem nijak nemazali a nahráli ho hodně "po svém" - naštěstí k dobru věci. Čtvrtou písní v pořadí je "Shake It About" - takový jakoby výkřik do tmy, celkem z ničeho nic se uprostřed písně vyloupne divoký gradující finiš a po něm se skladba zase vrací kamsi do hlubin. Kvákadlová balada "(Come Away) Melinda" je na tomto albu mým osobním favoritem - skoro až taková ráznější verze Donovanovy Laleny. Z příjemného snění nekompromisně vytrhává "Timothy", pecka s hutným basovým spodkem. V podobném duchu se nese i "Follow You Home", pod kterou by co do stylu klidně mohli být podepsaní třeba The Kinks. Do temných sci-fi vod se táhne píseň "Treacle People", skoro osmiminutová "Who Do You Love" - až podezřele mi připomíná skladbu Hush od Joe Scouta - je na druhou stranu poměrně nezáživným kouskem, u něhož by celý obsah bylo možno zhustit do poloviční, ne li třetinové délky, přičemž by posluchač o nic důležitého nepřišel. Desku ukončuje píseň "Evil", bohužel taky celkem nic neříkající skladba.

Prvotina UFO se nese v docela psychedelickém duchu, imponuje mi na ní její syrovost a neurvalost. Zkreslení na max, jedno kytarové sólo sviští za druhým, to je naprosto v pořádku. Hlavní závadou pro mě ale byla přílišná nataženost jednotlivých kompozic zvláště v druhé polovině alba. Písně už tam jsou takové rozžvýkané a nemají žádný tah kupředu. Prvních šest skladeb za tři hvězdy, zbytek tak za jednu - na prvotinu budu přísný, protože UFO se na pozdějších deskách předvedli v mnohem lepším světle.

**

» ostatní recenze alba UFO - UFO 1
» popis a diskografie skupiny UFO


Rainbow - Rising
2009-06-04

Rainbow / Rising

5 stars

Tohle album bych mohl hodnotit těmito slovy: "vyrovnanost" a "kompaktnost" a i kdybych již ve psaní dál nepokračoval, podstatu nahrávky bych podle mě vcelku vystihnul. Jestli má mít nějaké album v diskografii Rainbow nálepku "dokonalé", ať je to právě Rising. Album baví od začátku do konce, není na něm jediné slabé místo. Žádná z obsažených písní sice není rádiovým hitem na první poslech, o to však Ritchiemu a spol. určitě nešlo. Rainbow nevytvořili hudební kulisu, ale velmi silné skladby pro soustředěný poslech a vyšvihli se tímto albem na úroveň, které už později bohužel nikdy nedosáhli.
Jak jsem už psal, album se vyznačuje až neuvěřitelnou vyrovnaností v kvalitě skladeb. Přesto bych nad všechny ostatní vyzdvihl závěrečnou "A light in the Black". Druhá nejdelší skladba alba je pro mě v této obří konkurenci trháků jako "Tarot Woman", "Stargazer" nebo "Run With the Wolf" asi největším favoritem, a to hlavně díky naprosto úchvatným sólovým pasážím, které by se určitě královsky vyjímaly i v živém provedení.
Rising je pro mě v diskografii Rainbow jasná jednička a i v konkurenci mnohých dalších legendárních nahrávek té doby je to naprosto zásadní rockový počin - plně zasloužených *****

» ostatní recenze alba Rainbow - Rising
» popis a diskografie skupiny Rainbow


Diamond Reo - Diamond Reo
2009-03-28

Diamond Reo / Diamond Reo

5 stars

Na kapelu Diamond Reo jsem nedávno narazil tady na Progboardu v jedné z diskusí. Nedalo mi to a jedno album téhle pozapomenuté partičky z Pittsburghu jsem si sehnal.

Hned první skladba Rock & Roll Till I Die mě utvrdila v přesvědčení, že se u téhle desky budu všechno, jen ne nudit. Svižný rock ve spojení s klavírem, tohle můžu znovu a znovu. Jízda pokračuje s I Want You, jakoby "rozporcovanou" písničkou, která pak na konci skvěle vygraduje a závěrečným kytarovým sólem uvolní cestu další pecce - Work Hard Labor. Skladba č.3 je na tomto albu jedna z mých nejoblíbenějších, hlavně kvůli pro mě naprosto neoposlouchatelné melodii. Následuje nabroušená kytarovka Thing For You, kde mě dostává hlavně správně kvílící kytara při různých vyhrávkách. Nowhere To Run je pak další kytarová věcička, která nijak neurazí. Do druhé poloviny desky se přehoupáváme s písní Ain´t That Peculiar, přesněji řečeno s její velmi zdařilou coververzí, kterou ještě víc ozvláštňuje použítí talk boxu (nebo jak se ta věcička jmenuje) na začátku a ke konci songu. Lover In The Sky je poměrně rychlá líbivá skladba, ale už se zde trošku opakuje styl předchozích písniček (hlavně Thing For You a Nowhere To Run). Zajetý kolotoč ale ihned narušuje násedující It's Gonna Be Alright, rytmická pohodová skladba, navozující (aspoň u mě) pocit naprosté pohody a bezpečí. Sittin' on Top of the Blues je pro mě předehrou před mou další oblíbeňkyní I'm Movin' On - závěrečná, trošku až taneční skladba.

Kompozice na desce celkově nejsou nijak složité, vlastně jsou obvykle založené na jednom kytarovém riffu obaleném zbytkem instrumentů a vokálem. Všechno zde do sebe ale zapadá tak geniálně, že žádné kudrlinky nejsou potřeba. Diamond Reo může být ranní pozitivní nakopávačkou do nového dne nebo třeba večerní ukolébavkou po perné šichtě, záleží na chuti. Pro mě je to jedno z nejvyrovnanějších alb, co jsem kdy slyšel, celkem bez jakéhokoliv slabého místa, takže po zásluze *****

» ostatní recenze alba Diamond Reo - Diamond Reo
» popis a diskografie skupiny Diamond Reo


KISS - Lick It Up
2009-03-28

KISS / Lick It Up

3 stars

Hned na úvod se přiznám, že první album odmaskovaných KISS jsem nikdy moc nemusel. Líbila se mi akorát stejnojmenná hitovka, zbytek alba mi přišel hrubě odfláknutý a vycpaný vypalovačkami "na jedno brdo". Dneska jsem Lick It Up dal další šanci. Výsledek?

Hned první skladba Exciter mě přijemně překvapila. Žádný bezduchý hoblování kytar, ale docela příjemně návyková řežba - takže zatím dobrý.

Not For The Innocent - co to vlastně poslouchám? Tenhle pekelný riff by se klidně vešel třeba na Carnival Of Souls nebo na Revenge, co se tvrdosti týče. Palec nahoru, jen tak dál.

Titulní smažku jsem mohl vždycky a ani tentokrát mě nezklamala. Genialita dokáže být občas jednoduchá...nebo jednoduchost geniální?

Young and Wasted by se dala považovat za takové malé nadechnutí před další várkou tvrďáckého metalu - Gimme More, All Hell´s Breakin´ Loose nebo před příjemnou polobaladou A Million To One.

Zbytek desky je sice slabší, náladu ale napraví závěrečná And On The 8th Day se skandovaným refrénem. Mít tak týden o den víc...

Result:
Album Lick It Up mě tentokrát docela příjemně překvapilo. KISS sice odložili masky, ale dobrou muziku dělat nepřestali. Dávám tři hvězdy a půlku navrch (za to, jak jsem mu dřív křivdil).

» ostatní recenze alba KISS - Lick It Up
» popis a diskografie skupiny KISS


KISS - Creatures of the Night
2009-03-12

KISS / Creatures of the Night

4 stars

KISS jsou zpátky, temnější a tvrdší než kdykoliv předtím!

V roce 1981 si KISS po vydání Music From The Elder sáhli na dno. Katastrofální neúspěch alba u fanoušků a odchod Aceho jako druhého člena základní sestavy během dvou let by méně zralou kapelu možná položil, ne tak KISS. Gene a Paul se konečně vzpamatovali a toto je výsledek jejich "návratu ke kořenům". Brutální, temná, strhující...Creatures Of The Night jsou do té doby nejtvrdší deskou KISS. Nová tvář Vinnie Vincent a jeho nabroušená kytara jsou pro poněkud strnulý obraz kapely velkým přínosem. A co vlastně deska nabízí? Rock, rock a ještě jednou rock, jaký v repertoáru KISS předchozích let tak zoufale chyběl.

1)Creatures Of The Night - Asi nejlepší otvírák od dob Detroit Rock City. Jednoduchý a přitom tak strhující riff, který mi možná trošku evokuje sabbathovské Symptom Of The Universe nebo Neon Knights (že by menší inspirace?)

2) Saint and Sinner - Řada je na Genovi. Ve "Svatém hříšném" mě zaujala především velevýrazná baskytara a taky to, jak celá písnička (na to, že je od Geneho) nádherně šlapala.

3) Keep Me Comin´ - S touhle písničkou jsem si dlouho nevěděl rady, na chuť jí začínám pomalu přicházet až teď po několikátém poslechu.

4) Rock and Roll Hell - Další těžkotonážní Geneho nářez, prostě rock jako řemen.

5) Danger - ano, u téhle písničky hrozilo vážné nebezpečí, že na mě její příliš častý poslech zanechá trvalé následky. Tuhle vypalovačku jsem svého času sjížděl třeba i desetkrát denně a i teď se k ní občas rád vracím.

6) I Love It Loud - mladší změkčilý bráška God Of Thunder, tahle písnička mi k srdci nikdy nepřirostla.

7) I Still Love You - Ať přemýšlím, jak přemýšlím, lepší balada KISS do té doby mě prostě nenapadá. Paulovi se povedl další mistrovský skladatelský kousek, který špetkou kytarové magie okořenil také pan Robben Ford.

8) Killer - spolu s I Love It Loud asi nejslabší moment desky, takový kafemlejnek furt dokola.

9) War Machine - Na téhle písničce si vždycky vyloženě pošmáknu..."Better watch out, ´cause I´m a war machine"

Ano, KISS v té době byli ještě stále "machine", nezadržitelná rocková síla.
Creatures jsou pro mě o hodně lepším albem než následující Lick It Up, škoda jen, že na obalu uvedený Ace na desce nemá ani tón. Není bez zajímavosti, že Ace sice na albu nehraje, ale zároveň se účastnil většiny televizních vystoupení KISS z té doby (a hrál písničky, které ve studiu natočil jeho následovník Vinnie Vincent).

» ostatní recenze alba KISS - Creatures of the Night
» popis a diskografie skupiny KISS


KISS - Crazy Nights
2009-03-01

KISS / Crazy Nights

4 stars

A co u KISS? Všechno dobrý...

Po neklidném období, kdy na postu sólového kytaristy zuřila divoká vichřice, která odvála několik členů kapely do rockového propadliště, nastává u KISS poměrně klid. Bruce Kulick zajistil kapele stabilitu, kterou KISS postrádali od odchodu Petera v roce 1980 a završil nástup KISS do druhé poloviny let osmdesátých.
Crazy Nights rozhodně nejsou nějaká přelomová deska, která by odstartovala další hudební epochu. Je to rock vycpaný syntetizéry, tak jak to v té době bylo v módě. Nutno ovšem dodat, že zatraceně chytlavý rock, a to hned z několika důvodů:
1) Paul se během nahrávání nacházel ve vynikající pěvecké formě a i přes blížící se čtyřicítku předvedl výkon, jaký už od té doby nikdy nezopakoval (paradoxně pak měl na následujícím turné s některými písničkami z alba naživo vážné problémy - např. Crazy crazy nights).
2) Nic naplat, Bruce prostě byl, je a pravděpodobně už i bude technicky nejvyspělejší kytarista, co kdy KISS měli a na albu je to prostě znát. Nepředvádí žádné kytarové onanie jako Marc St.John, ale dokáže v pravou chvíli odehrát přesně to, co je potřeba a okořenit to výbušným sólíčkem.
3) Dnes už nebožtík Eric Carr tady bubnuje jako o život a svůj standartně kvalitní výkon posouvá až do kategorie těch nezapomenutelných.
Jediným zklamáním na Crazy Nights je pro mě Gene. Jeho písničky jsou na albu jen takovými mezihrami mezi Paulovými hlavními čísly programu. Tak to halt vypadá, když někdo sedí jedním zadkem na dvou (nebo více) židlích . Gene se pokoušel dobýt Hollywood, ochomtal se taky kolem producentské práce a na skládání písniček mu asi času dvakrát nevyzbývalo.

Asi nesilnjší skladbou alba je titulní hymnus Crazy Crazy Nights. Hitovka par excellance, však taky v Británii vyšplhala až skoro na vrchol žebříčku. Z podobného těsta Paul uplácal ještě Turn On The Night (moje nejoblíbenější skladba na albu) a Bang Bang You. Svižná My Way a balada Reason To Live jsou pak mými dalšími favority. Z Genových písní pak stojí za zmínku Hell Or High Water a Good Girl Gone Bad.

Komplexně vzato je Crazy Nights typickým albem KISS z první části jejich bezmakeupového období. Za Paula bych dal pět hvězdiček, za Geneho dvě nebo tři, takže result jsou čtyři. Crazy Nights rozhodně žádného vyznavače osmdesátek nezklamou...

» ostatní recenze alba KISS - Crazy Nights
» popis a diskografie skupiny KISS


KISS - Love Gun
2009-02-28

KISS / Love Gun

4 stars

Love Gun byl před nějakými pěti šesti roky jedním z prvních alb KISS, které jsem prohnal CD přehrávačem a k této příjemné záležitosti se čas od času vracím.
Love Gun je posledním albem, které opravdu celé nahrávala původní originální sestava a podle mého je to spolu s Destroyerem vrchol jejich make-upového období.
Piánem otevřená Christine Sixteen je v podstatě Genovým vyznáním lásky těmhle "náctiletým" potvůrkám. Got Love For Sale a Almost Human jsou další dvě písničky od Geneho, které ovšem kvalitu "Šestnáctileté Kristýně" mohou jenom tiše závidět. Posledním démonovým příspěvkem je pak hravá Plaster Caster, bezvadně udělaná i na živáku MTV Unplugged z pětadevadesátého.
Desku ale načíná Paulova I Stole Your Love, hardrockový nářez první třídy s ďábelským riffem ve stylu Detroit Rock City či Makin´ Love. Na stejné vlně se o několik minut dál veze i Love Gun, vlajková píseň alba. Svou jemnější a rytmičtější tvář pak Paul vystavuje na odiv v sice příjemné, ale přece jen odrhovačce Tomorrow and Tonight.
Tohle album je vyjímečné tím, že se na něm jako na prvním podílejí halvním zpěvem všichni čtyři členové. Ace se do toho pustil v Shock Me a ostudu si rozhodně neudělal. Historka o zásahu proudem je notoricky známá, zas tolik se už ale neví, že Ace se tehdy sice probral až po několika minutách oživivání, ale koncert dohrát nakonec zvládl.
Peterův podpis lze najít pod skladbou Hooligan, ale tady mi Catman svým zpěvem připomíná spíše hodně špatnou kopii Jamese Browna.
Pro závěr desky KISS zvolili coververzi Spectorova hitu z let šedesátých od The Crystals - Then He Kissed Me (samozřejmě že prohnaní svůdníci KISS změnili He na She).
Co závěrem? Nechápu přirovnání Love Gunu jako sesterské desce k Rock and Roll Over. Tady to narozdíl od předešlé desky opravdu "šlape", nejsou tu žádné vyložené přehmaty (možná kromě Hooligan) a deska vůbec působí poměrně svěžím dojměm.
Dávám čtyři hvězdičky. Pro seznámení s KISS je tohle album ideál, pro fanouška KISS pak nutnost.

» ostatní recenze alba KISS - Love Gun
» popis a diskografie skupiny KISS


KISS - Dressed To Kill
2008-04-11

KISS / Dressed To Kill

3 stars

Tahle deska budiž živým příkladem toho, jak z ničeho může vzniknout kvalitní album. Když KISS začali nahrávat Dressed to Kill, byli ve velice ošemetné situaci. Jejich nahrávací společnost Casablanca byla na pokraji krachu a nebylo jisté, zda se členové kapely s penězi za prodej desky vůbec někdy uvidí. Kapela se zavřela do studia v podstatě ihned po skončení koncertní šňůry a neměla v zásobě vůbec žádné písničky. Ty většinou vznikaly až těsně před nahráváním, někdy i během něj.

Desku načínají slabší písničky jako:
Room Service, Two Timer nebo Ladies in Waiting.
Následuje Getaway s Peterovým typickým zpěvem a chytlavé akustické intro v Rock Bottom. To už se ale dostáváme k jádru desky: C´mon and Love Me a Anything For My Baby jsou písničky, které opravdu mají nápad. Škoda že Anything For My Baby KISS nikdy nehráli naživo. Po těchto dvou skvostech přichází na řadu těžkotonážní She - vál ještě z doby Wicked Lester. Love Her All I Can se mi líbí už od prvního poslechu, sám ani nevím čím to je. Největší hit si ale KISS schovali až nakonec, i když tak v té době asi ani neuvažovali. Písnička Rock and Roll All Nite se stala prvním rádiovým hitem, který KISS proslavil i v etéru a dopomohl jim k nesmrtelnosti.

K albu Dressed to Kill jsem se v rámci své KISSmánie propracoval až jako k jednomu z posledních. Velmi mě proto překvapil zvuk, který jsem si oblíbil u jejich pozdějších alb, ale u tak rané tvorby jsem ho opravdu nečekal. Myslím že deska hodně zdařile vystihuje počáteční období, kdy se KISS ještě krčili ve stínu mocnějších Black Sabbathů či Led Zeppelin.
Svou vlastní slávu už ale měli skoro na dosah.

» ostatní recenze alba KISS - Dressed To Kill
» popis a diskografie skupiny KISS


KISS - Hotter Than Hell
2008-04-04

KISS / Hotter Than Hell

2 stars

Hned na začátek nutno říct, že tohle album KISS nevydali proto, že se jim všechen materiál nevešel na jednu desku, ani proto, aby navázali na úspěch první desky, ale jednoduše kvůli tomu, že jejich vydavatelství nutně potřebovalo peníze na provoz. Prodej prvního alba dalece zaostával za očekáváním a proto byli KISS nahrávací společností víceméně přinuceni ke zkomponování další desky.
KISS v té době rozhodně neměli dost vlastního materiálu, a proto se Gene s Paulem rozhodli znovu nahrát některé písničky z tvorby jejich předešlé kapely Wicked Lester, jako třeba Goin´ Blind. Většinu materiálu však museli - v poměrně dost velkém spěchu - sepsat a nahrát sami ve studiích v Los Angeles.

I přes to všechno však na albu Hotter Than Hell lze nalézt několik velmi kvalitních písniček, které se staly klasikou KISS do dalších let:
Goin´ Blind - vůbec první balada KISS
Hotter Than Hell - výborný těžkopádný nářez
Let Me Go, Rock´n´roll - rokenrol jak se patří

Mnohé taktéž kvalitní kusy bohužel po vydání alba zmizely v propadlišti hudebních dějin:
Mainline, Comin´ Home - "jemnější" písničky Paula Stanleyho

Naproti tomu se ale na desku dostaly i věci, které ji pouze hyzdí a ubírají jí na síle:
Got To Choose, All The Way, Watchin´ You, Strange Ways - tady se projevil nedostatek času a také ještě pořád hudební nevyzrálost kapely, na albech z dalších let by tyhle songy neměly šanci.

Na současných koncertech KISS už asi posluchač žádnou písničku z tohohle alba neuslyší, přece jenom největší hity téhle kapely se začaly rodit až o několik let později. Neupírám sice Hotter Than Hell jistou kvalitu, kterou nepochybně má, ale z mého pohledu se jedná spíše o album do počtu.

» ostatní recenze alba KISS - Hotter Than Hell
» popis a diskografie skupiny KISS


KISS - KISS
2008-04-01

KISS / KISS

3 stars

K debutovému albu kapely KISS jsem se paradoxně dostal až k jako úplně poslednímu, když jsem už měl docela naposlouchanou celou jejich diskografii.
Nutno říct, že první poslech mě poněkud zklamal. Těšil jsem se na řízné kytarové riffy a hutný zvuk, jaký jsem znal z ostatních desek KISS tohoto období. Opravdu jsem nečekal tak uhlazený projev u písniček, které jsem znal jako brutální vypalovačky například z živáku Alive!. Deska mě doopravdy začala bavit až na druhý nebo třetí poslech, když jsem překousl počáteční zklamání a pořádně se zaposlouchal do svižné hudby, kterou tahle deska nabízí.
Aceho kytarová práce je naprosto precizní, o jeho sólech se sice traduje, že některá z nich nahrával v leže na podlaze, aby prý byl ve větším kontaktu se zemí, to jim však nijak neubírá na kvalitě.
O zpěv se na desce poměrně rovnoměrně podělili Gene, Paul a Peter, na Acův první sólový zpěv si budeme muset ještě několik desek počkat.
Peter je přece jenom spíše bigbandový bubeník, takže jeho doprovod posunuje tvorbu kapely trošku stranou od hlavního proudu, což ale vůbec není na škodu.
Co říct nakonec? Vydávání desek rozhodně nebyla věc, na které by KISS stavěli své začátky, v jejich případě to byla spíše nutnost, aby udrželi v chodu vydavatelství Casablanca. Jejich skutečná síla spočívala v opravdu divokých koncertech a skvěle zvládnuté vizuální show. Proto bych počáteční tvorbu KISS nehodnotil jako nijak zásadní a ani tahle deska nebude vyjímkou.

» ostatní recenze alba KISS - KISS
» popis a diskografie skupiny KISS


Deep Purple - Deep Purple
2008-03-19

Deep Purple / Deep Purple

3 stars

Deep Purple Mk.I do třetice všeho dobrého. Hned první skladba Chasing Shadows nám ale dává vědět, že tentokrát to už ale bude trošku o něčem jiném než na předchozích dvou plackách. Paice se konečně pořádně opřel do bicích a Rod Evans také hlasově poněkud přitvrdil.
Písnička Blind je pro mě poněkud zvláštní svým doprovodem připomínajícím snad spinet či co, což v kombinaci s poměrně svěžím tempem dává dohromady velmi zajímavé dílko k poslechu.
Pomalu se prokousáváme k první hitovce na albu. Lalena je už na první poslech velice chytlavou písní, možná jednou z nejlepších, co Evans s touhle kapelou nazpíval.
Fault Line a Painter mě sice až na klávesové sólo ve druhé zmíněné písni nezaujaly, vše však napravil konec desky.
Why Didn´t Rosemary už má typický párplovský zvuk, dobře známý z pozdějších desek Deep Purple In Rock, Burn či Fireball. Bird Has Flown by se svým zvikem klidně mohla objevit i na albu In Rock a April...to je počin, který by vydal na samostatnou desku - zde se Lord naprosto úžasně vytáhl a ukázal, jak moc je pro Deep Purple důležitým členem.
I když tato deska je jistě v tvorbě Deep Purple důležitým počinem, nedosahuje podle mě kvalit jejího předchůdce Book Of Taliesyn. Proto dávám "jenom" tři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Deep Purple
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Journey - Greatest Hits
2008-03-18

Journey / Greatest Hits

4 stars

Na tuhle bestofku jsem narazil víceméně náhodou. Nejprve jsem na youtube hledal písničku od KISS s názvem Any Way You Want It a vyskočil mi odkaz na stejnojmenný song od Journey. Po prvním poslechu písničky přišel ještě druhý a třetí, Perry a spol. mě totiž svým projevem naprosto fascinovali. Když se mi několik týdnů poté naskytla možnost poslechnout si jejich Greatest Hits, nezaváhal jsem.
Hned první písnička Only The Young mě lidově řečeno posadila na zadek a pak už to šlo ráz na ráz: Don't Stop Believin', Wheel In the Sky, I'll Be Alright Without You, Ask the Lonely - každá z těchhle skladeb mi připadala a doteď připadá jako rajská hudba. Něco tak pozitivního jsem si už hodně dlouho nepustil, což ale v budoucnu určitě mnohokrát napravím.
Na druhou stranu, některé pomalejší písničky ke konci alba už poněkud nudily, přece jenom nic se nemá přehánět a to ani u Journey. Přesto však ve mě celkově deska zanechala pocit naprostého hudebního analfabeta a otázky typu: "Jaktože jsem na tohle do háje narazil až teď?" mi vrtaly hlavou ještě několik dlouhých dní.

» ostatní recenze alba Journey - Greatest Hits
» popis a diskografie skupiny Journey


Deep Purple - Book of Taliesyn
2008-03-17

Deep Purple / Book of Taliesyn

4 stars

V době, kdy od vydání prvního alba Deep Purple neuběhl ani jeden rok, se na pultech obchodů hřála již jejich druhá placka. Kdo měl tehdy tu možnost a štěstí a stal se vlastníkem desky Book Of Taliesyn, mohl sám sobě blahopřát. Mohl se totiž považovat za majitele naprosto zásadního alba od tehdy ještě ne tolik známé, avšak obrovským potenciálem disponující skupiny.
Na desce oproti její předchůdkyni ubylo převzatého materiálu a začali se více projevovat hráči samotní. V žádném případě se ale nedá říct, že by cizí materiál Párplům nesedl, například píseň Kentucky Woman se v jejich podání stala velmi kvalitní záležitostí. Další výborné, tentokrát už autorské skladby, jsou zastoupeny tituly jako River Deep, Mountain High, Listen, Learn, Read On nebo baladou Anthem.
Deep Purple samozřejmě stejně jako na prvním albu nezapomněli naservírovat pořádnou porci instrumentálních lahůdek jako Exposition či Wring That Neck. Ty už navíc nefungují pouze na principu Blackmore/Lord, ale výrazněji do nich promlouvá také mnohdy podceňovaná baskytara Nicka Simpera.
Celkově vzato je Book Of Taliesyn asi tím nejtypičtějším zástupcem Párplovské sestavy Mark 1. Album sice na první poslech nezaujme žádnou hitovkou (možná jen zmíněná Kentucky Woman), ale jako celek je velmi dobře poslouchatelné a téhle kapele rozhodně žádnou ostudu neudělá, jak už jsem se bohužel na nejmenovaném hudebním serveru také dočetl.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Book of Taliesyn
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Deep Purple - Shades of Deep Purple
2008-03-16

Deep Purple / Shades of Deep Purple

3 stars

Shades Of Deep Purple = Jon Lord
Jistě, na debutovém albu kapely Deep Purple se samozřejmě podílelo všech 5 členů, ale právě Lord s typickým zvukem svých hammondek na téhle desce v některých písních doslova exploduje a válcuje všechny ostatní zúčastněné svými dech beroucími klávesovými exhibicemi. Skladby jako Prelude:Happiness či Hush jsou totiž zcela v režii tohoto hudebního mága a velmi jim to svědčí. V dlouhých sólových pasážích, pro tohle album velmi typických, Lorda občas střídá Ritchie Blackmore, který ze své kytary místy loudí také naprosto úchvatné kompozice, jako třeba v písních Mandrake Roots či Hey Joe.
Přesto všechno jsou pro mě ale pravými esy tohoto alba úplně jiné skladby: Pomalá, ale svou atmosférou uchvacující One More Rainy Day a hlavně úžasně pozitivní Love Help Me.
Kdyby všechny skladby na albu pocházely přímo od Deep Purple, jednalo by se určitě o jedno z jejich nejkvalitnějších alb. Spousta coververzí, ať už jakkoli zdařilých, ale tuhle desku odsouvá kamsi do průměru. Nutno ale dodat, že průměr kapely Deep Purple = zatraceně dobrá muzika.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Shades of Deep Purple
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Deep Purple - The Battle Rages on...
2008-03-16

Deep Purple / The Battle Rages on...

3 stars

Po prvním poslechu téhle placky jsem měl pocit, že na mě vychrlil oheň drak z přebalu desky. Hned první písnička, hutný nářez The Battle Rages On mě totálně odrovnala a to jsem ještě netušil, co přijde potom. Další song, Lick It Up, jsem sice chtě nechtě v hlavě musel srovnávat se stejnojmenným hitem od KISS, což jinak kvalitní písničce v mých očích trošku uškodilo, chuť mi ale spravil song číslo tři - Anya. Paiceovy bicí v kombinaci s naprosto smrtící melodickou linkou tento song okamžitě v mém žebříčku katapultovaly mezi nejlepší díla těchhle britských rockových veteránů. Dalším vrcholem alba je pak pro mě píseň Time To Kill - tu jsem si pobrukoval ještě dva dny poté. Z dalších věcí na albu pak podle mě ještě za zmínku stojí song Solitaire, kde se na klávesách skvěle vyřádil John Lord.
Podle mě jsou The Battle Rages tím lepším, co Deep Purple v 90. letech zplodili a hlavně kytarista Richie Blackmore zde zaechal velmi sympatický dárek na rozloučenou.

» ostatní recenze alba Deep Purple - The Battle Rages on...
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000