Profil uživatele Voytus


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Dr. John - Gris-Gris
2018-10-19

Dr. John / Gris-Gris

5 stars

Gris-gris gumbo ya-ya, hey now gumbo ye-ye

Rádi objevujete v hudbě neotřelé postupy? Sáhnete někdy po něčem naprosto odlišném od veškeré možné hudební produkce? Zajímáte se o ne tolik frekventované žánry, případně jejich spojování? Je Vám blízká 60’s psychedelie? Blues a hudba z oblasti Louisiany? Praktikujete voodoo rituály a jste chorobně pověrčiví? Nemoci léčíte přírodní cestou a při každé možné příležitosti pálíte vonné tyčinky a kadidlo? Uchováváte ostatky svatých? Nebo prostě zrovna potřebujete doktora?

Pokud jste alespoň na první čtyři otázky odpověděli kladně, pak neváhejte sáhnout po debutu Dr. Johna. Garantuji Vám, že po poslechu tohoto alba už nebude Váš hudební svět takový, jako dosud, a že okamžitě budete chtít víc. Ty další otázky, to je jen nastínění atmosféry New Orleans. A že Doktora neznáte? A viděli jste The Last Waltz od The Band? Viděli? A pamatujete si toho bodrého chasníka ve stylovém obleku, v klobouku a brýlích, zpívajícího jednu pecku od klavíru? Tak to je on. Dnes již skutečná legenda americké hudby – záměrně nežánruji, Doktor má obrovský záběr. Hrál s Ericem Claptonem, Van Morrisonem, Rolling Stones, Chrisem Barberem, The Meters, Frankem Zappou a mnoha dalšími.

Od 50. let si buduje reputaci vyhledávaného sessions mana i autora pozoruhodného materiálu. Jeho debut vyšel v roce 1968 a okamžitě se stal kultovním albem, byť u šéfa Atlantic Ahmeta Erteguna vyvolal nejprve reakci: „Why are you giving me this shit? How can I market that boogaloo crap?“. Ale víme, jak to bývá, každé zboží má svého kupce. Album vzniklo díky několika volným hodinám, které měl Doktor a jeho spoluhráči po natáčení se Sonnym & Cher a bylo zamýšleno jako ukázka kultury New Orleans. Doktor v tu dobu působil v Los Angeles, protože mu kvůli problémům se zákonem bylo doporučeno rodnou Louisianu opustit.

A nyní tedy něco k albu. Hlavní protagonista se představí hned v prvních taktech: “They call me Dr. John, The Night Tripper, Got my satchell of Gris-Gris in my hand, Daily trippin' up, back down the bayou, I'm the last of the best, They call me the Gris-Gris man. A pak začne vychvalovat svůj sortiment léků na cokoli. Podobně bizarně, jak zní jeho prostředky, zní i nástrojovka. Mraky perkusí, saxofon, mandolína, dvě basy (baskytara i kontrabas), příčná flétna a podmanivé sbory.

To, že je tu většinu času nesrozumitelná angličtina, je dáno Doktorovým původem, sbory často dotvářejí atmosféru jen zvukomalebnými slabikami, které působí jako zaříkávaní, jenž má blahodárně působit na pacienta. Ona zvláštní slova jsou směsicí francouzštiny (ovšem změněné k nepoznání), haitštiny a dost možná i jakési improvizované hatmatilky. To promísení kultur je pro New Orleans obzvlášť typické. Však už názvy vypadají dost zvláštně: Danse Kalinda Ba Doom, Croker Courtbullion, nebo Danse Fambeaux. Takže nebudete dojmu, že jste se ocitli ve francouzské restauraci a pročítáte si jídelní lístek. A opodál sedí tenhle borec na baru a vypráví zkazky o různých podivínech, léčitelích a kněžích. Jako byla třeba Mama Roux. Tato píseň je zřejmě nejchytlavější na celém albu, s nakažlivým tempem akorát do tance a jakous takous zapamatovatelnou melodií: „Singin‘ wham bam, thank you ma’m, come down boy’n’follow me.“.

On totiž Doktor častěji zaříkává, než aby předváděl úchvatné melodie. Kdepak, kořeny této hudby tkví hluboko v minulosti, v předávané tradici, než v notách. V blues. V opakování. Cíl je protančit se až do transu. Zapojit se může každý – i tak to místy zní. Neučesaně, nezpěvně, nahodile. Můžete říct rovnou falešně. Syrově. Ale copak jde takovou hudbu dělat jinak? Však ony Vás ty rytmy (nebo spíše polyrytmy) vtáhnou.

A taková Croker Courtbullion má i mimořádně chytlavý, téměř jazzový motiv. I když se postupem času stane zvláštním abstraktním útvarem, v němž hrají důležitou roli i různé zvířecí zvuky. Tenhle lektvar vážně zabírá. Jump Sturdy je poměrně blízko rhythm& blues, takže se v té hudbě úplně neztratíte.

Z alba přeci jen vzešel jeden hit: Podmanivá I walk on guilded splinters uhranula mnoho dalších interpretů: Marshu Hunt nebo Humble Pie a další a další. Pomalá, hypnotická skladba rozvíjí jeden jediný motiv, nad nímž se líně rozvaluje Doktorův hlas, odkazující na močály rodné Louisiany. Skvěle zpracovaný rytmus (například lusknutí na druhou osminu čtvrté doby) a překřikující se sbory Vás nenechají v klidu a za chvíli už si s celou touhle podivnou skvadrou budete zpívat refrén. Zkuste, nebudete litovat.

» ostatní recenze alba Dr. John - Gris-Gris
» popis a diskografie skupiny Dr. John


ZZ Top - Rhythmeen
2018-07-26

ZZ Top / Rhythmeen

3 stars

Mezi různými skupinami a interprety, které uvádím jako své neoblíbenější a někdy i vyloženě srdcové záležitosti, často zapomínám na vousaté trio z Texasu. Přitom je to jedna z těch skupin, které mě zasáhly již v dětství a to – světe div se – televizní „masírkou“ na podporu jejich pražské návštěvy někdy v 90. letech. Celé dny televize pouštěla jejich nejslavnější klipy, v nichž nebyla nouze o krásné ženy, rychlá auta – proslulý ZZ mobile a různě vylepšené modely z 50. a 60. let – i záběry na členy samotné, nejčastěji se objevující v roli pozorovatelů a komentátorů toho, co se v klipech dělo (s chlupatými kytarami). Jasně, že mi byla sympatická zejména jejich image a právě to mi zůstalo v hlavě ze všeho nejvíc. A pak ještě jejich účast ve filmu Návrat do budoucnosti, kde navíc exceloval i jeden z mých oblíbených „cvoků“, Christopher Lloyd.

Naplno jsem se ale k jejich hudbě dostal až někdy v sedmé či osmé třídě základky a to prostřednictvím alb Recycler, Antenna, Afterburner (ten jsem si tuším ke čtrnáctým narozeninám nadělil na kazetě a myslím, že bych jej mohl prohlásit za vůbec první album, které jsem si kdy koupil), Greatest Hits (tam jsem poprvé slyšel i jejich staré kusy, bohužel na něm nejsou songy z prvních dvou desek), Degüello a Fandango.

Rhythmeen dnes považuji za výborný návrat k bluesovým základům po megaúspěšných albech z 80. let. Skupina tu zní patřičně syrově, zejména Gibbonsova fuzzem poháněná kytara s tónem tak tlustým, že málem neprojde dveřmi. Naštěstí se tu nezkresluje úplně všechno, jako na některých následujících albech, takže nemáte pocit odkouřených repráků (eh… Mescalero, že?). Jinak tu není třeba hledat něco vysloveně objevného, o tom to není – je to hlavně o tom si to pořádně užít. Co na tom, že první tři písně jsou variací téhož, liší se jen mírnými odchylkami v tempu, když jsou kytarové riffy takhle funkčí, navíc ta tahounská a přehledná Billyho sóla (hned úvodní Rhythmeen, to jsou prostě tak parádně umístěný tóny, že by jen málokdo nahrál lepší)! Ukázkově minimalistické jsou i refrény, plnící nejčastěji funkci jedno až dvouslovných skandovaček („Black fly/that’s right/Black fly/that’s right“ nebo „She bang-bang my shang-a-lang“).

Harmonicky se vousáči drží osvědčených třech akordů, ovšem najdou se tu i výjimky, jako třeba čtvrtá What’s Up With That s nakřáplou foukací harmonikou, mající v pohodovém tempu relativně blízko k soulu, ať už doprovodnými vokály, či autorskou výpomocí soulových veteránů Luthera Ingrama a Marka Ricea. Možná je neznáte, ale takovou Mustang Sally snad netřeba představovat. Případně je tu téměř heavy metalový nářez She’s Just Killing Me – ta mě při prvním poslechu řádně praštila přes uši. Však i tu řádí i bicman Frank Beard. Ještě zmíním líně se převalující Vincent Price Blues s opět skvělými sóly, při nichž Gibbons ždímá z kytary naprosté maximum. A další překvapení v podobě My Mind Is Gone, kde je jako spoluautor uveden Stevie Wonder – ono je to akordické schéma z Pasttime Paradise jen těžko přeslechnutelné.

Bohužel se na albu nachází i pár nevýrazných kousků, točících se okolo stejných schémat, což samo o sobě nevadí, ale neškodilo by vydat klasických 40-45 minut a ty dva, tři slabší songy nechat třeba jako bonusy nebo b-strany singlů (ale samozřejmě mám do toho houby co mluvit). Fajn je, že na albu ani není moc dotáček, sem tam druhá kytara, či různé perkuse, takže studio tentokrát nehrálo takovou roli, jako v 80. letech a syrovost je zaručena.

Závěrem: Vousáči vydali v kontextu diskografie celkem vyrovnané album, které se drží zaběhlých forem a pokud se v něm nebudete moc šťourat a vrtat a hledat něco, co tam není a ani být nemá, tak si tu jízdu ZZ mobilem jistě užijete.

» ostatní recenze alba ZZ Top - Rhythmeen
» popis a diskografie skupiny ZZ Top


Thin Lizzy - Thin Lizzy
2018-06-28

Thin Lizzy / Thin Lizzy

3 stars

Svým způsobem rozumím těm, kteří nejsou zrovna nadšeni z prvních alb této irské party. Pokud totiž jste fanoušci alb, jako je Jailbreak a alba následující, tak je jasné, že Vás baví především hard rocková podoba jejich tvorby.

U té první etapy s Ericem Bellem je to s jednoznačným žánrovým zařazením poněkud problematické. Na debutu sice občas problesknou tvrdé riffy, ale celé album je až překvapivě jemné. Mezi Lynottovy inspirace totiž v tu dobu byly, kromě Jimiho Hendrixe, jemuž se v náznacích skupina blíží, například i folkoví hudebníci jako Van Morrison. Však se na albu nachází řada pomalých akustických písní, jako třeba hned druhá, smyčci obohacená Honesty Is No Excuse nebo předposlední Saga of the Ageing Orphan.

Úplně odjinud pak působí úvodní The Friendly Ranger at Clontarf Castle s nezvyklým bicím doprovodem, který vychází snad z nějaké etnické hudby. Navíc v ní Lynott nezpívá, ale vypráví příběh, inspirovaný pravděpodobně irskou historií, z níž bude čerpat Lynott i později.
Hard rocku se blíží jen Bellova kvákadlem poháněná píseň Ray-Gun a následující Look What the Wind Blew In s chytlavým riffem a pečlivě promyšlenými bicími (nejlepší song z celé desky). Brian Downey už na debutu exceluje a kromě této písně předvádí ještě zajímavé kousky v závěrečné písni Remembering. Ta svou stavbou představuje i jednu z těch promyšlenějších písní, kde vynikne i Lynottova basa a Bellovy kytarové jízdy.

Co albu ale citelně schází, jsou výraznější motivy a melodie. Lynott se sice pěvecky blíží Jimi Hendrixovi, ale zatím svůj pěvecký styl ještě hledá. Dost často připomíná i americké soulové zpěváky, však se zaposlouchejte do sedmiminutové Diddy Levine. Óda na Irsko, Eire, nezapře inspirace keltskou hudbou, v Return of the Farmer’s Son pro změnu zaslechneme blues.

Rád bych, kromě Downeyho, vyzdvihnul i kytarovou hru Erica Bella. Umí se držet zpátky, když je to třeba, a pokud to aranžmá vyžaduje, navrší na sebe celou hradbu kytarových partů – místy možná až příliš, ale rozumím, že bylo zapotřebí nějak zhutnit poněkud tenký zvuk celého tria. Každopádně jde o technicky skvěle vybaveného hráče s velkou dávkou invence, který na sebe nestrhává pozornost, a to je často u kytaristů dost vzácné.

Dobrá, melodických nápadů, které by se Vám vryly do paměti na první poslech, tu opravdu moc nenajdete, ale pokud albu věnujete víc času, tak zjistíte, že není vůbec špatné. Písně sice místy trochu „drhnou“ a působí nedotaženě, ale připočtěte k tomu všemu ještě šibeniční čas pěti natáčecích dnů – a hned se možná budete na debut dívat trochu jinak. Myslím, že tři hvězdy si v pohodě zaslouží.

Na edici z roku 2007 je ke slyšení úplně první singl The Farmer, který kazí mizerný mix, ale jinak jde o překvapivě jednoduchou píseň se zapamatovatelným refrénem (žádná taková na albu není) a jde o jedinou nahrávku, kde je zachycen klavír Erica Wrixona, který brzy poté ze skupiny odešel. Dále je tu EP New Day, z něhož vyzdvihnu Dublin, kde poprvé opravdu zazáří Lynnot jako textař, kytarovou zběsilost Old Moon Madness (jako bych tu slyšel i Wishbone Ash) a boogie Things Ain’t Working Out Down at the Farm (s přehnaně zdůrazňovaným irským přízvukem). A jako ukázka toho, jak ještě mohly některé z písní znít, je tu pětice přetočených písní z roku 1977 s Gary Moorem a Midgem Urem na kytary. Vyšly na první bestofce skupiny a zřejmě měl Lynott své důvody, proč je přetočit.

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Thin Lizzy
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy


All Them Witches - Sleeping Through the War
2018-06-21

All Them Witches / Sleeping Through the War

5 stars

Někdy začátkem 70. let se ve studiu potkali Jim Morrison, John Bonham, David Gilmour a Rick Wright, aby v naprostém utajení natočili album, které díky jistým smluvním závazkům spatřilo světlo světa až v roce 2017. Nevěříte? Tak si to album pusťte. No, nebudu Vás vodit za nos, taková deska opravdu neexistuje. Jistě by to byl zajímavý počin a možná by zněl jako alespoň některé pasáže na čtvrté řadovce nashvillských psychedeličníků All Them Witches. Oproti předcházejícím třem albům zní velmi odlišně, bluesové vlivy jsou dost potlačené, za to se ke slovu dostává práce s všelijakými efekty. Zdá se, že hlavně kytarista investoval do nových krabiček.

A co že nám tentokrát čarodějníci nabízejí? Tak trochu se posunuli v čase a znějí více „současně“, což dávám do uvozovek záměrně, protože co je vlastně současné? No, dobře, kromě přirovnání k velikánům 60. a 70. let v úvodu, jsou na albu velmi silné vlivy grunge, ať už v Don’t Bring Me Coffee nebo hned v následující Bruce Lee. Obě dost vybočují z dosavadní tvorby ATW. Zejména druhá jmenovaná, ženoucí si to kupředu v nezvykle rychlém tempu. Neztratila by se například i na nějakém albu Queens of the Stone Age, a specifický zvuk varhan jí navíc dodává onen příznačný odér šedesátek.

Přitom úvod alba obstará pomalá věc Bulls s ženskými doprovodnými vokály, která oproti dlouhému rozjezdu překvapí i nezvyklým rozlámaným beatem ke konci. Am I Going Up je protkaná gilmourovským delayem a divnými klávesovými pazvuky.

Kytarový delay je důležitým prvkem v alespoň jedné povinně hypnotické písni Alabaster, kterou neváhám vyhlásit nejlepší skladbou celého alba. Máme tu až jazzově odlehčené bicí, podobně jazzové předivo fender piana, baskytaru, která úsporně drží drone, stále sílící artilerii perkusí i naprosto free flétnu. A nad tím vším Charles Michael Parks morrisonovsky deklamuje a vrší na sebe zvláštní text a s každou slokou stupňuje napětí:

„I grew up in a town
Dancin on the alabaster
Some days I'd burn it down
If I could buy the gasoline
The streets are filled day in and out with little monsters
That's life I guess and every day is Halloween
I've seen the darkness' real face
And I've seen the preacher's real face
I've seen the shining light rally through the alabaster
And walk back over the mountain“

V Cowboy Kirk asi nejvíce na celé desce proletuje Olověná vzducholoď. Však Robby Steabler nasadí bonhamovské doprovody – včetně řádné dávky hromotluctví. Tady skvěle řádí kytarista, ať už formou zajímavě vedených dvojhlasů, či čirou psychedelií. Oproti albům předchozím tu není žádný rozsáhlý jam, skupina ale důmyslně protkala jamováním většinu z písní, v tom vidím největší plus, navíc se s nimi takto dá zajímavě pracovat naživo.

Blues nejvíce dýchá z písně 3-5-7 a závěrečné desetiminutovky Internet, kde se ozve i krásně nařvaná foukací harmonika. Witches možná zatím nesložili svou Since I’ve Been Loving You, ale za to v těchto bluesových písních znějí osobitě a tradiční bluesová schémata tu rozvíjejí po svém.

I na této desce zajímavě pracují s atmosférou a náladami, album zní velice sevřeně a jednolitě – ale ne jednotvárně. Oživení v podobě efektů a ženských sborů tu má dost zásadní podíl na novém zvuku skupiny – důležité je, že skupina pod nánosem těchto vychytávek nezapomněla napsat dobré písně. Pravděpodobně mi tohle album zabralo trochu víc času, než desky předešlé, ale ono je tu také výrazně víc různých vrstev, které je třeba odkrýt. Hravě u mě překonává album předchozí a dost se blíží i mému nejoblíbenějšímu Lightning at the Door. Tedy dávám rovných pět (když jsem byl posledně tak přísný).

» ostatní recenze alba All Them Witches - Sleeping Through the War
» popis a diskografie skupiny All Them Witches


All Them Witches - Dying Surfer Meets His Maker
2018-06-19

All Them Witches / Dying Surfer Meets His Maker

3 stars

Když se hudebníci rozhodnou natočit album mimo klasické studio, dočkáme se zajímavého výsledku. Ať už to byli Led Zeppelin, kteří svou třetí desku natáčeli na chatě ve Walesu, nebo Rainbow, s oblibou vyhledávající středověké hrady, nebo z novodobých skupin skvělá folková parta Fleet Foxes, pokaždé z těchto desek dýchalo určité uvolnění – a někdy i rozvolnění tvorby, zvláště pokud se nahrávalo opravdu někde v lesích. Najednou dostaly více prostoru akustické nástroje a jemnější či zadumanější polohy hudby (neplatí samozřejmě u Rainbow).

Podobnou cestu zvolili na svém třetím počinu i All Them Witches a celé album natočili kdesi v lesích. Zřejmě právě ono prostředí dalo vzniknout písním s až meditativní náladou, které jsou ve znamení akustických kytar. V úvodní náladovce Call Me Star si i zpěvák dává na čas a mezi jednotlivými slovy nechává dlouhé pauzy. Album není pouze akustické, takže následuje dlouhý jam El Centro s hromovými bicími, valivým riffem a pro Witches typickým zvukem fender piana. Ovšem zde narážím na první slabé místo alba – skladba je na mě až příliš dlouhá a nic moc se v ní neděje. Takový jam může fungovat na koncertech, ale na albu zabírá až příliš mnoho stopáže. Singlovka Dirt Preachers, to už je jiná! Na poměry čarodějníků začíná až v překvapivě rychlém tempu, zvláštně zahuhlané nástroje vytvářejí onu tajemnou atmosféru, pro niž jsem si tuto skupinu tolik oblíbil. Společně s morrisonovským mluvozpěvem a poměrně nejasnými texty: „Everything I see is sacred / Five point zero holds a spoil / Mother Mary, rearrange me / Help to go through southern soil“. V druhé části následuje výrazné zpomalení a kytarista spustí kvílivé sólo v duchu Elk.Blood.Heart z debutu. Výborné! This Is Where It Falls Apart je další připomínkou předchozích dvou alb. Mimořádně pomalé blues s foukací harmonikou, naschvál upozaděným vokálem a naechovanými bicími. I když ani zde se nemůžu ubránit pocitu jistého natahování.

Obracíme desku a vracíme se do akustické polohy ze samého začátku. Instrumentálka Mellowing je kytarovým rozjímáním folkového ražení. Zajímavě řazené rozkládané akordy někomu můžou připomenout i akustické náladovky Jimmyho Page. Open Passages navazuje zcela přirozeně, že klidně mohly být obě písně propojené. Opět akusticky laděná – ovšem s řádně hlasitou bicí soupravou - konečně se ozvou i housle a já tu slyším i jisté inspirace keltskou hudbou. Welcome to the Caveman Future začne sice akusticky, ale postupně narůstá do elektrického funkujícího jamu. I předposlední Talisman vyzní zpočátku folkově. Zamyšlenou píseň táhne jakési otevřené ladění, díky němuž harmonický sled akordů odkazuje snad až k Indii. Závěrečnou dvojskladbu Blood & Sand/Milk & Endless Waters nejdříve táhne výrazná kytarová melodie, v druhé části se dočkáme i houslí. Po úplně nových inspiracích je to návrat k typickému zvuku skupiny a poměrně dost střídá nálady, ač je podporována neměnným bicím doprovodem s hypnotickým účinkem – něco podobného vyvolává i rozostřená deklamace zpěváka. Pánové tady zase čarují a kupodivu mi tu určité natahování nevadí.

Oceňuji na tomto albu právě to nové, zejména v druhé části alba. Zamlouvá se mi téměř nepřetržitý tok hudby, který druhá strana představuje. Celé album je opět zajímavě vystavěné a střídá nálady zatím ze všech alb nejvíce. Ovšem poprvé se nemůžu ubránit tomu, že se místy u své oblíbené skupiny nudím. Laťka nastavená zejména předchozím albem je v mých uších prostě až moc vysoko. Ale jak už víme z desky následující, čarodějníci jdou pořád dál a na své psychedelické blues nalepují další žánry. Nicméně v hodnocení tohoto alba budu nemilosrdný a udělím pouhé tři hvězdy. Což samozřejmě neznamená, že jde o špatné album. Jen to není deska, kterou bych doporučil jako vhodnou pro seznámení se s touto partou.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Dying Surfer Meets His Maker
» popis a diskografie skupiny All Them Witches


Cure, The - Seventeen Seconds
2018-06-07

Cure, The / Seventeen Seconds

4 stars

The Cure patří mezi mé favority již řadu let. Objevil jsem je krátce poté, co jsem se někdy v letech 2001-2002 otřel o gotický rock v podobě The Sisters of Mercy, jejichž kouzlo ovšem brzy pominulo. Jinak to mám s Joy Division, některými alby The Mission a většinou tvorby The Cure.

Nakolik jsou tyto skupiny typickými zástupci té scény, je samozřejmě diskutabilní, ale přijměte fakt, že jsem tenkrát neměl moc přístup k informacím a cokoli temnějšího z přelomu 70. a 80. let jsem si automaticky házel do této škatulky. Navíc mi tenkrát dočasně vyschla studna s přísunem hard a art rockové scény, tak jsem prostě lovil v jiných vodách. Internety ještě neměly tolik možností, pořád šlo relativně o pravěk a vlastně jsem tím nebyl úplně zasažen, nemaje počítač. LP , CD nebo kazeta mi byly vždycky bližší, než složky v kompu.

The Cure mi perfektně zapadali do dlouhých zimních cest na intr, především čím blíž škole, tím víc zima, protože Krušný hory a 2 kilometry od německých hranic (Kraslice, víme?). A i dnes, po všech těch letech se k nim vracím, poslední dva tři roky (vlastně, co já vím…) poněkud častěji. 17 Seconds jsem tenkrát nejspíš odzíval, víc mě bavila 90. tvorba (vážně, Wish je skvělá deska se všemi typickými znaky tvorby The Cure. A mít já dar napsat tak přirozeně odsýpající melodickou pecku, jako je Friday I’m in Love, tak jí napíšu taky – a rád! Mě jí rádia neznechutila, pravděpodobně jsem ji ani nikdy v rádiu neslyšel). Z 80. let to byla alba Pornography a Head on the Door, pak „novější“ Wild Mood Swings a tehdy poslední Bloodflowers (další skvělý album, jen tak mimochodem), neměl jsem k dispozici všechno, takže některá alba ke mně dorazila až při jednom z mnoha návratů po letech. A neměl bych zapomenout na dva živáky: Show a Paris, na kterých byl i starší materiál. Jo a Disintegration jsem nejprve taky odzíval (i přes Fascination Street nebo Lullaby) – poněkud přesycen, protože jako obvykle, když jsem nějaké skupině propadl, musel jsem v rychlém sledu pochytat, co se dalo. Tolik na dlouhý a jistě vyčerpávající úvod. A teď proč si tedy v současné době tak užívám toto album.

Baví mě to totálně minimalistické pojetí hudebního obsahu písní. (Já, art/hard rocker, milovník košatých aranží, posledních pár let směřuji k jednodušší a přehlednější hudbě.) Užívám si ten neměnný tep bicích, které po většinu stopáže jen odměřují čas a drží základní rytmus. Užívám si to jemné cinkání singlových snímačů Smithovy kytary (také ořezaná až na kost, občas sice hraje plné hmaty, ale někdy jen drží základní tóny na jedné struně). Užívám si i pevnou, jistou basovou linku a „jednoprsté“ klávesy. I s takto omezenými prostředky jde zajímavě pracovat s atmosférou.

Mám toto album zafixované jako „noční desku“. Ospalé tóny v úvodní A Reflection s dlouhými pauzami jsou dialogem mezi kytarou a klávesami a následující Play for Today mně – nespavci – evokuje ten okamžik, kdy se v noci vzbudíte a už nemůžete usnout. Alespoň ten zpěv mi zní přesně tak. Však i texty se snaží zachytit všelijaké prchavé okamžiky a pocity – a že to Smith už tady umí výborně. Play for Today i Secrets se můžou zdát na takovou noční hudbu možná rychlé, ale já už to holt mám i takhle.

Zpomalí se až při In Your House, která je potemnělou náladou blízko následujícím albům. Three i The Final Sound jsou téměř ambientní náladovky, přičemž obě v sobě mají cosi zneklidňujícího. Za vrchol desky považuji A Forest. Pomalu narůstající skladbu provází jen několik málo tónů – a zase ta jistota v podobě basové linky a základního tepu. Ale ta atmosféra! Ideální píseň do sluchátek, vychutnáte se totiž i sem tam nějaký ten efekt či pazvuk v pozadí. Hypnotická záležitost, která mě vždycky pohltí.

M je dalším adeptem na alternativní hit, on má Smith na melodie opravdový dar, takže to sype z rukávu jen tak mimochodem. V tajemné a místy disonantní At Night si zahraje zkreslená baskytara, titulní 17 Seconds opět předznamenává věci příští, zejména tíživou a naléhavou následující desku Faith.

A jsme na konci, album má pouhých 36 minut, i když mám někdy pocit, že trvá opravdu jen 17 vteřin – takže ho pouštím dvakrát po sobě. Jo a při psaní této desky prý Smith hojně poslouchal Five Leaves Left od Nicka Drakea (další noční album), Isle of Wight od Jimiho Hendrixe, Astral Weeks od Van Morrisona a Low od Davida Bowieho – což je rozhodně zajímavý výběr. The Cure mají možná vyhlášenější alba, ale já si tenhle minimalismus vážně užívám. Tak tu máte ode mě, pánové, rovné čtyři.

» ostatní recenze alba Cure, The - Seventeen Seconds
» popis a diskografie skupiny Cure, The


Hackett, Steve - Wild Orchids
2018-01-18

Hackett, Steve / Wild Orchids

5 stars

Už dlouho se divím, jak je možné, že Steve Hackett dosud nesložil hudbu k žádnému filmu. Na každém albu totiž najdete skladby, které si o to přímo říkají. Mohlo by to být nějaké sci-fi v duchu Blade Runner, nebo něco ve stylu film noir. Mohl by to režírovat třeba Terry Gilliam nebo Tim Burton, dovedl bych si představit i takového Martina Scorseseho (napadá mě jeho geniální černá komedie Po zavírací hodině, především scéna, v níž rozlícený dav pronásleduje hlavního hrdinu).

Přesně takhle na mě působí zejména úvodní píseň A Dark Night in Toytown. Začátek a la hrací strojek, následovaný industriálním bucharem a adaptací Christophera Willibalda Glücka. To, že je tu automatický bubeník a syntetické smyčce mi nijak nevadí. Vytváří to určitý futuristický dojem, příznačný pro Hackettovu tvorbu. Když k tomu připočtu mistrovou dravou kytaru, která se do skladby již zpočátku vřítí a zvláštně chladný, nezúčastněný zpěv, tak mám skutečně dojem jakési hudby budoucnosti. Jo, málem bych zapomněl, ten film by měl být nejlépe černobílý. V mysli se mi zhmotňují ulice New Yorku, kouřící kanály a nadzemka, řítící se do temných zákoutí města. Dobře, tohle je spíše ten Scorsese. Nebo něco jako Vrána a Sin City.

Ale Hackettova hudba není až tak černobílá, hned druhá skladba Waters of the Wild koketuje s exotikou (vida, Gilliamův Brazil ), ovšem kytarová hra odkazuje spíše k blízkému východu. Ono na tom až tak nezáleží, Hackett spojuje různé vlivy naprosto přirozeně. Mimochodem, v té Brazílii nějakou dobu žil.

V Set Your Compass se zasní jako za časů Genesis (Entangled) a provází nás poklidným harmonizovaným hlasem prohnaným přes vokodér (a zase ten futuristický nádech).

Ovšem Down Street, to už je jasný Tim Burton. Opět lehce industriální nádech, neúprosný neměnný rytmus bicích, zvláštní kytarové zvuky střídané harmonikou (jeho první nástroj a stírá ji skutečně mistrně). Závěr skladby je ovšem v duchu big bandového swingu, při němž všechny ty prapodivné postavy žijící „down there“ vylézají v noci ze svých podzemních úkrytů a defilují po ulicích setmělého města v onom pomalém tanečním tempu (mmmm….tanec kostlivců z Burtonovy Mrtvé nevěsty? Podivíni z Gilliamova Krále rybáře?). Efekty na všech nástrojích tu hrají velkou roli, občas probleskne i saxofon a klavír. Tahle scéna by mohla přecházet z černobílé do zářivých barev.

Jazzovou náladu si uchová balada Linda se sólem na příčnou flétnu. Trochu mi to evokuje rané Crimsony, ovšem jinak je deska zvukově blíže spíše těm novodobým.

Zajímavé je i zařazení Dylanovy Man In The Long Black Coat, k níž perfektně pasuje Hackettův vokál. Až se divím (opět), že se nepodílel už dříve na harmoniích v Genesis. Nejde sice o vyloženě výrazný hlas, ale je velmi příjemně posazený, lehce zastřený, posmutnělý, mající v sobě něco z Nicka Cavea.

Jasná soundtrackovka je i melancholická To A Close, hlavně kytarové téma v úvodu. Nebo její orchestrální podoba v druhé půli alba, nazvaná She Moves In Memories.

Mohl bych se rozpovídat o všech skladbách, ale tentokrát to neudělám. Spíš dodám, že právě toto album bylo první, které jsem od Hacketta slyšel (až v roce 2011, přičemž Genesis poslouchám o deset let déle a nejraději mám právě Hackettovské období). Ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá. Nikdy jsem moc nevyhledával sólová alba kytaristů – často jsou převážně o kytarových sólech, čehož se prostě jeden přesytí. Ale zvědavost mi nedala a byl jsem příjemně potěšen zjištěním, že Hackettovi jde především o kompozici a náladu. To, že je neuvěřitelně vynalézavý kytarista nepotřebuje dávat neustále najevo a obrovskou paletu kytarových technik nevyplácá na jediný obraz. Kromě bleskurychlých jízd navíc používá i řadu ne vyloženě hudebních prvků, často vytváří různé hluky i rytmické základy. Je opravdu všestranný.

Wild Orchids je pestré album (odstíny jsou spíše takové matné, ale je jich mnoho), ale o tom je Hackettova tvorba především. Čerpá inspiraci z různých zdrojů a pořád to dává smysl. Závěrem doporučuji poslech Hackettových desek prostřídat zmíněnými filmy.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Wild Orchids
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve


All Them Witches - Lightning at the Door
2018-01-10

All Them Witches / Lightning at the Door

5 stars

"God bless our mother the mountain"

Psychedeličtí bluesrockeři z Nashville se dali dohromady v roce 2012. O jejich debutu Our Mother Electricity jsem již psal, druhé album Lightning at the Door je po všech stránkách ještě lepší (z dosud vydaných čtyř řadových desek pro mě představuje dokonce to nejlepší).

Však se na něj podívejme trochu podrobněji: Úvod alba obstarají zkreslené tóny baskytary a po pár taktech se o slovo přihlásí celá skupina. Písni vévodí pomalý bluesový rytmus, všudypřítomné cákance abstraktního malíře v podobě kytaristy a jemné předivo kláves Fender Rhodes, toliko nástroje zejména jazzrockového. A již je tu kazatel, pronášející smuteční řeč za mrtvého opilého opeřence (Funeral For a Great Drunken Bird). Právě onen kazatelský tón nás bude provázet po většinu alba společně s tajuplnou atmosférou osobitého zvuku skupiny.

Ve druhé skladbě When God Comes Back zpěvák cituje z Miltonova Ztraceného ráje a do frází osamělého vokálu pravidelně vstupuje instrumentální vyhrávka v nejlepších tradicích blues rocku od dob Led Zeppelin.

Marriage of the Coyote Woman se líně převaluje v ospalém rytmu, do něhož zpěvák deklamuje snad nejvydařenější slova celého alba: „I never met a salesman like you before/Lions of the world just ripping us apart“. A pak, že každé správné blues musí začít slovy: „I woke up this morning“, po nichž zpravidla následuje série nejrůznějších tragédií, jaké můžou potkat snad jen bluesmana.

Swallowed By the Sea zpočátku nevybočuje z nastoleného modelu, ovšem při osmiminutové stopáži se může stát cokoli, a tak po chvíli nastoupí hypnotický rytmus, nad kterým celá skupina skutečně čaruje.

V Charles William se dá vystopovat i jednoduchá country linka, je ale důmyslně schována pod hustou psychedelickou mlhou. Mnohokrát opakované „Jesus was my dad/never laid a hand“ se okamžitě zaryje do paměti.

V první polovině alba jsme měli svatbu kojotí ženy, v druhé půli následuje její smrt. Death of Coyote Woman začíná na první poslech lehce zmateným basovým riffem a zpočátku se tváří jako další jam, jenže onen basový motiv je po chvíli přehrán znovu, výrazně pomaleji a tvoří celou kostru této podmanivé skladby, vystavěné sice velmi minimalisticky, ale určitě ne nezajímavě.

Svižná folkařina Romany Dagger je pohanskou slavností, divokým tancem s houslemi (má je na starost klávesista Alan Van Cleave), majícím hudebně blízko spíše k Balkánu, či oblasti Blízkého Východu, než třeba k Apalačským horám.

Závěrečná óda na Matku Horu, Mountain, jen podtrhuje onen mystický odér, prostupující celým albem. Na reedici z roku 2016 nalezneme ještě dvě další skladby: Romany Dagger Remended, která rozvíjí motiv z již zmíněné instrumentálky a jam Surface To Air Whistle.

All Them Witches se na Lightning at the Door pomalu, ale jistě vzdalují svým bluesovým kořenům a vydávají se prozkoumat nová teritoria, jak uslyšíme na dalších deskách.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Lightning at the Door
» popis a diskografie skupiny All Them Witches


Dr. John - Ske-Dat-De-Dat: The Spirit Of Satch
2017-04-11

Dr. John / Ske-Dat-De-Dat: The Spirit Of Satch

5 stars

Ske-dat-de-dat je velmi originální pocta Louisi Armstrongovi. Dr. John ve spolupráci s pozounistkou Sarah Morrow neváhal písně obrátit naruby a postavit je hlavou dolů, aby jim tak dal zcela nový kabát. Jednotícím prvkem, táhnoucím se celým albem, je trubka, na kterou se představí celá řada hostů.

What a Wonderful World začíná jako gospel díky vokálnímu souboru Blind Boys of Alabama, ale pokračuje v duchu řádně rozjetého new orleánského funku. Dr. John totiž neváhal zrychlit tempo a přidat ostré vyhrávky dechové sekce. Píseň korunuje trumpetové sólo Nicholase Paytona a děje se toho v ní tolik, až se Vám zatočí hlava. Opravdu radostná oslava toho krásného světa.

Z Mack the Knife nezůstal kámen na kameni. Na řadu přichází razantní funk hip-hopový rytmus, dechová sekce střílí jednu vyhrávku za druhou a vzájemně se překřikuje. Kromě trumpetisty Terence Blancharda si zde střihne krátký free style rapper Mike Ladd. Tight Like This vás přenese do kubánského baru. Mírně ospalou atmosféru přiopilé rhumby provází legendární kubánský trumpetista Arturo Sandoval a i zde zní rap, tentokráte roztomilou angličtinou se španělským přízvukem z úst rapperky Telmary. Sandoval se na albu objeví ještě jednou v pomalé baladě Memories of You, kde je Satchmova ducha cítit nejvíce.

V Gutbucket Blues předvádí dechaři kousky, upomínající například na Chicago nebo Blood Sweat & Tears. Duet s Bonnie Raitt v I’ve Got a World on a String se drží tradičního big bandového swingu, starodávný spirituál Sometimes I Feel Like a Motherless Child procítěně zpívá černošský soulman Anthony Hamilton - a ani tady nezůstalo nic z původní podoby. Jen tamhle zpoza rohu vykukuje blues a spokojeně se usmívá.

V Nobody Knows the Trouble I’ve Seen sice zůstal zachován gospelový nádech, zejména ve výrazu hostující zpěvačky Ledisi za doprovodu vokalistek McCrary Sisters, ale i tato píseň je řádně odpíchnuta rychlejším tempem. Wrap Your Troubles je pomalé blues s Alabamským sborem a Terencem Blanchardem.

Shemekia Copeland zpívá duet s doktorem v Sweet Hunk O’Trash, opět v rytmicky rafinovaném neworleánském kabátě. Album uzavírá When You‘re Smiling s inspirací v latinsko-americké hudbě. Hostuje zde new orleánská „dechovka“ The Dirty Dozen Brass Band, která navazuje na tradici tamních pochodových kapel, účinkujících například na festivalu Mardi Gras. A není vůbec těžké si představit, jak při ní účastníci alba defilují ulicemi New Orleans v pestrobarevných oblecích a maskách společně s alegorickými vozy za mohutného jásotu přihlížejících právě při Mardi Gras.

I přes obrovské množství lidí, kteří na albu hrají, se ani na moment neztratí hlavní myšlenka pocty Louisi Armstrongovi, ani není zastíněn hlavní protagonista - a to ani tehdy, když přenechává prostor přizvaným hostům. I jeho klavír je důležitým pojítkem celého alba. Přes odvážné aranže album nikdy nesklouzne k parodii nebo snad samoúčelnému experimentu beze smyslu. Dr. John s šibalským pohledem na obalu desky a hlasem spokojeně vrnícího starého kocoura, vyhřívajícího se na sluníčku, patří k těm, kteří „vědí“ a jeho místo na slunci je opravdu zasloužené.

(psáno též pro MKL)

» ostatní recenze alba Dr. John - Ske-Dat-De-Dat: The Spirit Of Satch
» popis a diskografie skupiny Dr. John


Opeth - Damnation
2017-01-28

Opeth / Damnation

5 stars

Damnation by mohlo být doprovodem k němému černobílému filmu, alespoň na mě tak působí. Jako artefakt z dávných zapomenutých časů, které si máme sklon idealizovat, patrně proto, že jsme je sami nezažili. Jako něco, co jste našli v té staré skříni na půdě, která patřila vaší pra pra pra babičce. Něco, o čem možná ani nevíte, co to je, natož k čemu to sloužilo, ale máte obrovskou radost, že jste to našli. Můžete si k té věci domýšlet libovolné příběhy, může to být kus nějakého starého oblečení, nebo předmět, který se tváří strašně tajemně, ale jeho původní funkce byla veskrze prostá. Možná to byla jen nádoba na víno. Možná jste v útrobách skříně našli starodávný fotoaparát a hrst fotografií. Černobílých, pochopitelně. A ti lidé se zvláštními, soustředěnými pohledy jsou jistě vaši příbuzní. A fantazie pracuje naplno: ten chlapík vpravo, to je určitě ten prastrýc, se kterým byl praděda na frontě. A hele! To přece musí být ta prateta, o které neustále mluví celá rodina. A tak nějak podobně. A všechny tyhle představy se samozřejmě odehrávají v černobílé.

I tohle album je černobílé - a přeci tolik barevné. Ta zmíněná skříň, to jsou zhmotněná 70. léta, ve kterých se můžete libovolně přehrabovat. Něco, k čemu můžete utéct a říkat si, jak to tenkrát muselo být skvělé. To já, jako nepamětník, můžu velice snadno (a přeci tak těžko). Nechat se unášet zvukem předpotopních klávesových nástrojů, které muselo tahat několik lidí, a na které nebyl zrovna spoleh. Když se vám před nástupem na pódium rozsypal mellotron a než jste dali nazpátek všechny pásky, tak bylo po koncertě. A nejen mellotron, prosím i koncertní křídlo! A hammondky! A nějaký ten moog by se neztratil. No dobrá, to už začínám přehánět. Ale o co jde? Je rok 1972 a já mám nárok na vlastní kamion! A dnes? Tohle všechno nacpete do jednoho synťáku, ten dáte do futrálu, hodíte na záda a můžete vyrazit.

Damnation je albem, které mohlo vzniknout v té době. A ne. Damnation vzniklo v té době. Produkoval ho ten chlapík, co dělal s Genesis. Jak se jenom jmenoval? Ale každopádně ho vydala Charisma v roce 1972 nebo možná už o rok dřív a Opeth pak vyrazili na turné s Camel. A předskakoval jim Nick Drake. Vy mi nevěříte? Já tam byl! V Earls Court v Londýně. Byl to fantastickej večer. Jak bych jen mohl zapomenout! Nejdřív hrál Drake svůj krátký akustický set, pak byli Camel. A pak tahle nová skupina, kterou nikdo neznal. Začali takovou posmutnělou skladbou v 7/4 taktu, Windowpane se jmenovala. A ten zpívající kytarista v ní hrál i sólovku. Melodický plochy, jako od Davida Gilmoura z Pink Floyd. Pak pokračovali pomalou věcí In My Time of Need. Taky nic veselýho. To už druhej kytarista vytáhnul akustiku a klávesák zpíval další hlas. Jeden by ani neřek, jak tě může tak smutná hudba naplnit radostí. Přitom samý "dark" a "death". Ale mají mellotron, dokonce s tím rejstříkem jako Tony Banks od Genesis, co tu hráli minule. Teda, ale to ti povím, jak jsou tihle chlapi depresivní a temný! Zpěvák uvedl další skladbu: Death Whispered a Lullaby, kde mě teda hned dostal temnej riff na akustiku, jako by se mělo něco stát. Dávají si celkem na čas, ale refrén, ten se do ucha zaryje hned! Docela znepokojivej song, ale zase s krásnýma vícehlasama a skoro jazzovýma vyhrávkama na kytaru. A to sólo na konci! To hrál ten druhej kytarista, co nezpíval, takovou psychedelii jsme tu dlouho neslyšeli. Spíš jako skučení větru, než hraní na kytaru, ale fakt skvělý. Úplně nás uhranuli. Pak pokračovali dost exoticky znějící písní Closure. A jakej měli skvělej zvuk! To jsi měl pocit, že zpěvák stojí vedle tebe a zpívá ti do ucha. A chvíli zase, jako by ti telefonoval. A to jsem si teprve tady všimnul, co dělá basa s bubnama. Ti dva by normálně zasloužili metál! Když už to vypadalo, že je konec, tak začali hrát takovej rytmus, jak z arábie, to samý ta kytarová melodie a navíc na pódium naběhlo několik perkusáků s jembe a začali divoce tancovat. To už jsme byli u vytržení! A pak ohlásili novej singl - Hope Leaves. Ta už neměla daleko k folku a myslím, že jako singl byla fakt dobře vybraná. Chytlavá, ale nepodbízivá melodie, zároveň ale nic nepřehlednýho. Jenomže pak zahráli další song - To Rid the Disease. Teda, něco takhle tísnivýho a tesknýho, to se jen tak neslyší. Přitom tak krásnýho. To máš pocit, že z tebe všechno zlý a špatný odchází. Nejdřív ty rozkládaný akordy ve slokách, který nevěstily nic dobrýho, a pak ta úleva při refrénu. Ale stejně to nezapomněli ukončit strašně smutným klavírem. A pak? Představ si, že se k nim připojil Carlos Santana a zahrál svý typický, naléhavý sólo do instrumentálky, nazvaný Ending Credits. To víš, jasně, že neodcházím z kina při závěrečných titulkách. Co kdyby filmaři na konec přichystali ještě nějaký překvapení? Jako tahle skupina. Sice se na přídavek vrátili jen klávesák a zpívající kytarista, ale zahráli song, jakej by si od nich fakt nečekal. Takovej zvukově prázdnej, s klesajícím motivem, klidně to moh bejt jazz, ale nebyl. A nebyl to ani rock, ani folk, prostě nic takovýho. Každopádně to album jsem koupil hned po koncertě a pořád ho doma mám. Už je teda dost ohraný, ale určitě jedno z nejlepších, jaký ten rok vyšlo. A pak už jsem o Opeth nikdy neslyšel, vydali jen tohle album a úplně zmizeli ze scény. Tolik slova svědka koncertu Opeth v roce 1972.

A já dávám zpátky do skříně ty fotky, zavírám ji a scházím z půdy. S lehce melancholickým úsměvem na rtech. Nejsem sice melanholik, ale mám právo na takové chvilky. Mimochodem, doporučuji DVD Lamentations, na němž Opeth přehrají celé album. Vynikne na něm umění nenápadného Petera Lindgrena, podobně nenápadná, ale nepostradatelná práce rytmiky i Akerfedtův zpěv, který se stále zlepšuje a zraje. A že Vám zase cpu vynil? Ano, tohle album si nejlépe vychutnám, když se nevyhnu onomu nezbytnému otočení desky. Pak mám opravdu pocit, že poslouchám něco z roku 1972, třeba Foxtrot nebo Meddle. A jasně, nebo se můžu Opeth vyhnout a donekonečně omílat dávná alba, jenomže to bych se ochudil o skvělé album, které sice tenkrát nevzniklo, ale rozhodně představuje velmi zajímavou záležitost. Jo, a abych nezapomněl: Nahrála ho death metalová skupina.

» ostatní recenze alba Opeth - Damnation
» popis a diskografie skupiny Opeth


Opeth - Deliverance
2017-01-26

Opeth / Deliverance

5 stars

Deliverance se mi dostalo do rukou nějakou dobu po vydání, od tohoto alba jsem měl tedy možnost sledovat vývoj skupiny chronologicky a přiznávám, že jsem od Blackwater Park měl vždy dost velká očekávání. Po Blackwater Park bylo skupinou oznámeno, že chystá dvojalbum, jehož první disk bude představovat tvrdé skladby a druhý bude něco jako unplugged podoba jejich tvorby. Vše nakonec, jak víme, dopadlo jinak a nahraný materiál nakonec vyšel s půlročním odstupem na dvou discích. Teprve v loňském roce vyšel remix a obě alba byla vydána tak, jak bylo původně zamýšleno. Nicméně se budu věnovat každému zvlášť.

To první, Deliverance, představuje skutečně to nejtvrdší, co Opeth dosud vydali. Alespoň z části, protože i zde dostaly dost prostoru klidnější pasáže, dokonce víc, než dosud. Ovšem první dvě skladby, Wreath a Deliverance, to je opravdu brutální nálož. Wreath startuje divokým bicím přechodem, vzteklým riffem a ultrabrutálním chropotem, který Mike vypiloval snad až na samou hranici, kam tento typ hlasu může zajít. Pozornějšímu uchu jistě neunikne, že i v tomto projevu Akerfeldt intonuje a "zpívá" alespoň jakési melodické linky, které samozřejmě nejsou velkého rozsahu, ale s harmonickou linkou ladí a perfektně k ní pasují. I Wreath je ale prošpikován tiššími místy, dokonce ozvlášťněn perkusemi a nechybí ani táhlé kytarové linky, odkazující k psychedelické scéně, jejíž vlivy jsou na tomto albu paradoxně hodně silné. V druhé, téměř čtrnáctiminutové titulní skladbě je podobných míst ještě více, což zvýrazní i čistý zpěv a silně halucinogenní atmosféra. Pro milovníky složitějších rytmů jsou tu nachystány pasáže v 7/4 taktu, které vytvářejí patřičné napětí. To nemizí ani v nejklidnějších momentech, a když už se zdá, že Vás Opeth ukolébají k spánku, tak nastoupí rytmické orgie s jediným rozsekávaným akordem, které by klidně mohly být jednou tak dlouhé a stále by to stálo za to. I k takové riffařině totiž pánové přistupují kreativně, takže tu Lopez za soupravou chvílemi rozpoutává peklo, chvílemi jede v onom sevřeném, sekaném rytmu s kytarami, a také tu občas probleskne klavír (!!!).

Klavír uvádí píseň třetí, A Fair Judgement. Pokud jsem psal o halucinogenních momentech, tak tady máme celou skladbu. Nejprve ten zvuk klavíru, připomínající stav těsně před probuzením, v polospánku, kdy jste napůl bdělí a napůl ještě v noční pauze, vnímáte okolní zvuky, ale pořád jsou součástí vašeho sna. Opethovský valčík, dva akordy, jednoduchá, ale silná melodie, sloky prostřídané táhlým sólem na elektrickou kytaru. Úplné zastavení času s akustickým vydrnkáváním (zde zvuk jako z telefonu) a na závěr burácivá pomalá pasáž, nemající daleko k rané tvorbě (tady je dobře slyšet kontinuita tvorby Opeth, rozvíjení principu kontrastů už od samého začátku. Jen to postupně, pomalu pilují a zkoumají možnosti). Následující dvouminutová miniatura For Absent Friends odkazuje názvem k raným Genesis a je to přesně ono rozjímavé, tolik očekávané zastavení času s akustickou kytarou a decentní elektrikou, hrající hlavní melodii.

Ale jde o album dosud nejvrdší, takže jaképak snění, zpátky do pekla! Toť Master's Apprentice. Pomalá, valící se zkáza, ničící vše, co jí stojí v cestě. Brutální death metal je vždy na chvíli vystřídán medodičtější pasáží s dlouhými tóny sólové kytary, ale první polovinu stopáže skladba nenechá posluchače vydechnout. Očekávané akustiky samozřejmě přijdou a přinesou další snovou melodii čistého zpěvu s nádherným, hřejivým chorálem (s hlasovou podporou Stevena Wilsona). Křehkou harmonii ovšem po chvíli utne brutální chropot a tvrdé záseky celé skvadry. Kytarová sóla? Sem s nimi! Jako obvykle žádné technické předváděčky, čím dál víc si pozornost žádá stará škola. Vlastně se dá snadno vystopovat, co kdo z kytaristů hraje. Akerfeldt je právě ta "stará škola", preferující dravá, vášnivá rocková sóla, kdežto Lindgren, v minulosti hrající právě ta neoklasická arpeggia, tu dává přednost táhlým linkám, které sem ale skvěle zapadají a nakonec je to právě on, kdo tu páchá nejvíc psychedelie. A jsme na konci. Tedy, vlastně nejdřív se musíme prokousat šíleností, nazvanou By the Pain I see in Others. Zatím nejexperimentálnější skladba Opeth s chropotem naroubovaným na akustickou pasáž (poprvé, ale i naposled). Vyčerpávající přehlídka hráčských možností, divné akordy, divné rytmy, náhlé výbuchy vzteku (Lopezi, ty bicí za nic nemůžou!), neskutečně smutná nálada v půli, podpořená klávesami, další návaly agrese, několik vteřin perkusí, ke konci skladby vše ještě pro jistotu zopakováno v rekordně krátkém čase. Náhlé výpadky vědomí, totální ztráta smyslů, přeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeedlouhý doznívající zvuk...... Že by exkurze do hlavy psychotika? A když album nevypnete, uslyšíte po chvíli ještě pár pozpátku puštěných zpěvových linek.

Se závěrečnou skladbou jsem měl dlouho problém, přišla mi chaotická a nedotažená, navíc po předchozí brutalitě prostě už trochu nad plán. Jenomže tady je právě vidět, kolik Deliverance vyžaduje času. Zatímco Blackwater Park byl v podstatě "hitový", tak Deliverance netěží z této "hitovosti", či přístupnosti, ale jde dál, jinam - do experimentálního teritoria. Zároveň ale nejde o nějakou metalovou avantgardu. Myslím, že Opeth zkouší, kam až můžou zajít, aby posluchače úplně neubili. S takto tvrdou hudbou se to totiž může stát snadno, a já jsem jedině rád za ty dvě klidnější skladby, při nichž si nejlépe uvědomíte to dávkování klidných a drsných momentů alba. Opět plná palba hvězd, i když přiznávám, že na toto album musím mít opravdu náladu a hlavně čas. Žádná kulisovka to totiž není, jde o technicky, aranžérsky, skladatelsky i producentsky dokonalou záležitost.

» ostatní recenze alba Opeth - Deliverance
» popis a diskografie skupiny Opeth


Opeth - Blackwater Park
2017-01-04

Opeth / Blackwater Park

5 stars

Následující řádky nejsou ani tak recenzí, jako spíše příběhem mé cesty k Opeth, protože právě toto album bylo mou propustkou do světa této skupiny.

Na začátku byl můj přirozený zájem o hudbu, protože ta mě provázela od narození. Vždy jsem byl obklopen hudbou, ať už díky tomu, že se přímo v mé rodině provozovala a provozuje, nebo díky sbírce mých rodičů a zejména strýce, který byl velký fanda jazzu (a zároveň sbormistr a zručný klavírista), prostě tu vždycky byla. Jakmile jsem zjistil, jak funguje gramofon, poslouchal jsem cokoli, co mi padlo do ruky.

Nejprve to byl jazz a blues, co mi tak učarovalo (strašně jsem chtěl hrát na saxofon, což se mi později splnilo), ale poslouchal jsem všechno (Lennonova Imagine, In rock od Deep Purple a výběrovka Beatles byly jedny z mála rockových desek, které měli rodiče ve sbírce), později jsem objevil Dorůžkovu knihu Panoráma populární hudby 1918-1978, z níž se stala má osobní bible. Objevil jsem scénu šedesátých a sedmdesátých let a usoudil jsem, že cokoli z té doby je dobré (to už jsem začal trochu pokoušet kytaru). Co se do mých uší valilo z rádia a televize, mě zrovna moc nebralo (nejvíc si bohužel vybavuji úděsnou elektro scénu). Takže jsem pracně sháněl nahrávky velikánů, o kterých se psalo zejména v Muzikusu. Občas mi to připomíná zážitky pamětníků let socialistických, kdy bylo také těžké se k lecčemu dostat. Samozřejmě jsem neměl v patách estébáky, ale zdrojů bylo zoufale málo - vrstevníci neznali, zbývaly jen sbírky rodičů mých spolužáků, fond hudebního oddělení lounské knihovny a pár spřízněných duší. Ale dalo by se říct, že už někdy koncem základky jsem měl dost slušné povědomí o staré scéně (Rolling Stones, Beatles, Deep Purple, Led Zeppelin, Black Sabbath, Thin Lizzy, Yes, Van der Graaf, King Crimson, Jethro Tull, Budgie, Frank Zappa, Pink Floyd, ale třeba i Bob Dylan a Neil Young - to bylo pro mě to pravé).

Dvouleté působení na Vojenské konzervatoři (obor klarinet) mi, kromě trvalého odporu k armádě, přivedlo do cesty dva osvícené učitele, kterým vděčím zejména za Genesis, Supertramp, Dream Theater a ELP. A právě tehdy jsem začal pošilhávat po tvrdších žánrech (v té atmosféře to prostě bylo zapotřebí). Po utvrzení v tom, že někdo jako já nemá v armádě co pohledávat, jsem si to namířil do Kraslic, kde byla i řada dalších odpadlíků z Roudnice (nečekané setkání s jedním z dobrých kámošů, který skončil jen pár týdnů přede mnou, bylo k nezaplacení). A mé hledání a nacházení pokračovalo i zde (pamatuji si Grand Funk, Wishbone Ash, ale i spoustu tvrdého metalu, kterému jsem na nějakou dobu propadl, nejprve Iron Maiden, Manowar, ale třeba i Death).

Už nějakou dobu jsem četl Spark, zejména Historickou studnu a Klenoty albových archivů. A pak jsem v březnovém čísle roku 2003 při zevrubném listování časopisem zahlédl fotografii čtyř chlapíků, oděných do černého, stojících mezi stromy. Aby bylo jasno, tak jsem i přes zájem o tvrdé odrůdy metalu nikdy nebyl fandou zmalovaných bubáků, vždycky mi to přišlo jako divadýlko a póza. A tadyhle Opeth se už od té fotky tvářili jako světlá výjímka na této scéně. A když jsem se začetl do samotného článku, tak bylo jasno - tohle musím slyšet.

V té době už bylo na světě album Damnation, ale spolužák metalista měl právě Blackwater Park. Nebylo ale hned jasné, zda mi tahle skupina sedne. Nejprve to znělo jako další death metalová parta, jakých jsem slyšel už slušnou řádku. Teprve další poslechy odhalily různá zákoutí a podoby jejich tvorby, na metalovou skupinu až nečekaně pestré a plné různých nálad a odstínů.

Totiž, proč jsem vlastně na začátku vypisoval celkem podrobně svou posluchačskou cestu? Protože jsem nikdy nezavrhnul, z čeho jsem vzešel. Protože jsem se brzy dostal k zásadním formacím dávných časů a měl jsem tak možnost srovnání. No a pak prostě někdy narazíte na další veličinu, u které najdete jakýsi souhrn různých žánrů, které máte rádi. A právě pro mě to byli a jsou právě Opeth. Jejich práce s kontrasty (něco podobného je právě i u King Crimson a Van der Graaf), celková atmosféra, hutný zvuk, cit pro melodie a mnoho dalšího. Navíc, miluju akustickou kytaru, je to úplně jiný přístup, jiná disciplína, než nahulený aparát elektrické kytary.

Toto album, na kterém není jediné slabé místo, je pro mě monumentem moderního metalu. Je to ten typ alba, který bych neváhal pustit někomu, kdo je podobnou hudbou nezasažen, někomu, kdo hledá, podobně jako tenkrát já, a kdo by se mě zeptal, jaký že metal se to tenkrát hrál (byť samozřejmě Opeth už tehdy dost vybočovali). Kvality alba prověřilo i to, že jsem do něj na intru, v tehdejší kapele a vůbec mezi kámoši, zbláznil kdekoho, přičemž to stále trvá. Stále jej šířím a lidé, kteří se na něj chytli, v tom pokračují také.

Skladby? Dokonalost sama! Tvrdý nástup alba, precizní a chytlavé riffy Lepper Affinity s úžasnou zasněnou pasáží uprostřed (ty kytarové melodie, to je nádhera!) a meditativní klavírní dohrou, orientální melodie v Bleak, jedna nejkrásnějších balad, kterou znám - Harvest, jejíž harmonie bere dech. Drapery Falls patří k nejdůmysněji vystavěným kompozicím skupiny, posmutnělá Dirge for November se snovým akustickým začátkem, tvrdá, pochmurná, znepokojivá a po většinu stopáže disonantní The Funeral Portrait, v níž čeká ale úžasný melodický závěr, který mě naplňuje pocitem čisté radosti, najazzlá instumentálka Patterns in the Ivy a naprostý masakr v závěrečné titulní Blackwater Park - zlověstný akustický motiv přejde do tvrdého riffování celé skupiny a headbangři v publiku se můžou zbláznit. Tady se vedle ultrarychlé dvojšlapky objeví dokonce baskytara hraná slapem a já jdu do kolen i po tisícím poslechu. Akustická coda dává prostor pro mnoho myšlenek, nejčastěji na přehrání alba znovu. A znovu. Neomrzelo a neomrzí. Na tomto albu se toho děje tolik, že snad ani není možné, aby se oposlouchalo.

A jak se ty obzory rozšiřují, tak jsem díky němu objevil Stevena Wilsona, který na něm hraje na klavír, ale vypomáhá i s kytarami a vokály (ty se nedají přeslechnout, jeho jemný, čistý hlas je ve sborech jasně znatelný). Ale tvorbu skupiny na tomto albu nemohl ještě nijak zásadně ovlivnit, vše je to práce Mikaela Åkerfeldta. Jasně, mohl bych tady skladby pitvat motiv po motivu, ale opravdu to není zapotřebí. Smyslem toho všeho bylo tohle album připomenout a hlavně Vás donutit, aby jste jej také občas prohnali ušima.

» ostatní recenze alba Opeth - Blackwater Park
» popis a diskografie skupiny Opeth


Opeth - Still Life
2016-09-19

Opeth / Still Life

5 stars

Čtvrté album vypustili Opeth do světa v roce 1999. Poprvé se tu uvede nová sestava s Martinem Lopezem za bicími (hrál už na My Arms Your Hearse) a čerstvým přírustkem na pozici baskytaristy Martinem Mendezem, oběma z Uruguaye. Do skupiny se prý dostali tak, že strhávali inzeráty - které Akerfeldt s Lindgrenem vylepovali kde se dalo, ve snaze získat nové, zdatnější hráče, než v Opeth do té doby byli - aby jim jejich vysněné posty někdo nevyfouk. Ze sleevenotes ještě jedna zajímavost: Skupina nenahrávala před nástupem do studia žádné demo a nové písně, zde poprvé psané jen Akerfeldtem samotným, nikdo, včetně něj, neslyšel.

Výsledek je ale ohromující, Opeth opouští koncept dvojhlasých kytar a začínají tvrdě riffovat. Zároveň jsou právě na tomto albu poprvé ve větší míře jazzové inspirace. Still Life je albem koncepčním, od Opeth již druhým. Příběh vyděděnce katolické komunity, který se vrací do rodné vesnice, aby se po letech setkal se svou dávnou láskou Melindou. Setkají se, to ano, ale proběhne to úplně jinak, než by si vůbec byli schopni představit. Ne, nepřevyprávím Vám celý příběh, ale vězte, že v souladu s hudbou to není nic veselého. Skupina totiž stvořila své nejtemnější album. Záměrně nepíšu nejtvrdší, to totiž ještě přijde, ale nejtemnější. Výrazně přibylo disharmonických souzvuků v kytarách, Akerfeldtův zpěv se definitivně usadil na ultrahlubokém chropotu, za to ale ve větší míře využívá čistý hlas a nutno uznat, že od minulého alba udělal obrovský skok, především ve výrazu a škále emocí, kterou tu předvádí. Nová rytmika mu v mnohém rozvázala ruce a mohl tak napsat do té doby nejkomplikovanější skladby. Ovšem zároveň přehlednější.

The Moor začíná pozvolna blížícími se elektrickými kytarami, záhy vystřídanými vydrnkáváním na akustické. Středověký nádech se brzy přehoupne do tvrdého riffu s mnoha záseky, které poctivě následuje i rytmická sekce. A hned je tu strašlivý chropot, jako zvuk nějakého pravěkého monstra. Temná, nehostinná, nevlídná skladba s disonantními kytarovými pazvuky v pozadí a oblíbeným shuffle rytmem. Když tu náhle se bez varování ozve čistý hlas, následovaný krátkým kytarovým sólem. Po další řežbě je tu téměř meditativní pasáž s akustickými kytarami a čistým zpěvem. A pak následuje další řežba.

Pokud se Vám úvodní skladba zdála disharmonická, je to jen slabý odvar toho, co nabízí druhá věc Godheads Lament. Ataky akordů, které se k sobě zrovna moc nepojí, a tak vytvářejí patřičné napětí, provází Akerfeldtův šílený řev, navíc nahraný tak, že se jednotlivé verše překrývají a hlas zní střídavě z jedné strany a pak z druhé. Ale i tady dojde na dech beroucí melodické pasáže, u kterých je tak snadné se zasnít, především, když jsou v rytmu valčíku. Když se poté připojí kompletní skvadra, je jeden zaskočen, jak může death/doom metal znít TAK harmonicky. Riffy jsou prošpikovány různými vyhrávkami, jako by snad skupina bála, že někdy vznikne prázdné místo. Opravdu, v prvních dvou skladbách se toho stane tolik, že se nastačíte divit.

Kontrasty jsou přesně tím, proč jsem si Opeth tolik oblíbil. Smysl pro dávkování konsonance vs. disonance je na Still Life plně využit. Benighted je totiž ve znamení akustických kytar a čistého hlasu, který je právě na tomto albu zachycen tak, že máte pocit, že jste se skupinou v jedné místnosti a Akerfeldt zpívá jen pro Vás. Nebo spíš sám pro sebe. Zvláštní melodie uhýbá do nečekaných poloh zpěvákova hlasu, důmyslně vystavěný kytarový doprovod na první poslech může působit úplně nahodile. Ale je to jen zdání a já tu opět cítím britské folkaře, jejichž hudba také podobně ubíhá, že máte pocit, že se v ní nic neopakuje, a je tak snazší nechat se jí jen unášet, bez jakékoli analýzy, která stejně většinu času jen narušuje plnohodnotný zážitek z hudby.

Poslouchat Moonlapse Vertigo je jako prodírat se křoviskem, ve kterém hrozí, že se poškrábete o trní. Ty riffy jsou opravdu tak ostré! Zároveň je tu ale spousta psychedelických ploch, není nouze o ostré (zase) záseky v rytmice (Lopez je fakt machr!). Častost čistého vokálu překvapí a potěší zároveň. I kvůli tomu, že se Mikael pouští do dvoj- i trojhlasů.

Face of Melinda je dodnes jednou z nejoblíbenějších koncertních písní. Zde bych právě hledal ty jazzové inspirace, ať už v použití metliček, či bezpražcové basy, a nebo v práci s akcenty, které dokážou dokonale zmást, takže se zdá, že skupina opustila čtyřdobý takt a pouští se do nějaké lichařiny, ale kdepak, jsou to hračičkové. Co do melodie jde o nejčitelnější píseň na albu, takže není divu, že je tak oblíbená. Po akustických vyhrávkách první půlky skladby nás čeká mocný riff v elektrických kytarách a hymnická vícehlasá melodie. Samotný závěr pak mají na starost dvojhlasé kytary - to pro připomenutí, z čeho pánové vzešli.

I Serenity Painted Death má na samotném začátku kytarové dvojhlasy, jak vystřižené z prvních alb, jenže silně pohyblivá rytmika dává na srozuměnou, že tohle je už trochu jiný Opeth. Co zůstalo, je smysl pro náhlé a nečekané změny, tady se po minutě a půl přechází do úplně jiného rytmu i riffu. Disonance jsou zpět, před třetí minutou se dočkáme i té lichařiny, zde můj oblíbený pětičtvrťový takt. Ovšem, co všechno se tady děje, to je neuvěřitelné! Střídání chropotu s akustikami (i ty jsou řádně disharmonické), náhlé výbuchy celého kvartetu, phaserem prohnaná sólovka v duchu starých psychedeliků... Jednoznačně nejsložitější skladba alba, jako by sem skupina chtěla nacpat úplně všechno. Nečekané zvraty (sjezd 7:40!!!) z ní dělají naprosto nevyzpytatelný útvar. A navíc tak divně končí, něco jako I Want You od jiného nejmenovaného kvarteta.

Závěrečná White Cluster opět patří k tomu stravitelnějšímu (říkám, že ty kontrasty jsou tu na hranici dokonalosti), riffy se tu častěji opakují, sem tam se i něco vrací, takže nemáte pocit, že slyšíte pět skladeb naráz. Chytlavé melodie, mocné riffy a vyhrávky, to vše se snadno zaryje do hlavy, i přesto, že skladba nejde pod deset minut. Navíc tu dojde i na nejrychlejší pasáž desky, však oni Opeth nikdy nikam nepospíchali. Už jsem Vám říkal, jak taví Lopez dvojšlapku? Ne? Tak právě tady je na čase to zdůraznit. Instrumentální části této skladby jsou totiž skutečným požitkem i po té technické stránce. Jestli už na prvních albech vybočovali z metalové scény, tak tímto albem se definitivně zařadili mezi tu vyloženě progresivní větev, v té době v čele s Dream Theater. Na rozdíl od nich ovšem technické parádičky nepředvádí v každém taktu, ale za to dokážou dávkovat jako málokdo. Jednoznačný vrchol dosavadní tvorby, pro některé fanoušky dosud nepřekonaný (svým způsobem se tomu nedivím).

Toto skvělé album se pak jednoho dne dostalo i k multitalentovanému Stevenu Wilsonovi, ale o tom příště.

» ostatní recenze alba Opeth - Still Life
» popis a diskografie skupiny Opeth


Opeth - Morningrise
2016-09-12

Opeth / Morningrise

4 stars

Kdybych vzal text své recenze předešlého alba Orchid a jen změnil názvy písní, v podstatě by tím byla recenze na Morningrise splněna. Druhé album totiž pokračuje v podobném duchu jako debut. Však není divu, některé kompozice byly zamýšleny už na Orchid, jako například dvacet minut dlouhá Black Rose Immortal. Čím se na první pohled alba liší, je počet skladeb. Na Morningrise se nachází jen pět předlouhých útvarů, nastavený styl se zatím vyvíjí velmi pozvolna. Ovšem už na první poslech je zřejmé, že skupina nechala vyplynout na povrch jemnější odstíny své tvorby. Byť úvodní Advent místy klusá s větrem o závod, tak častěji zastavuje na oddech v podobě atmosférického přediva akustických kytar, též je tu nepřeslechnutelná hbitá melodická baskytara, která často vytváří další "hlas" k oběma kytarám. Zároveň se kromě občasných výletů do "středověkých" motivů dostávají nesměle ke slovu inspirace z klasické hudby. Častěji však dostává prostor psychedelické vydrnkávání, jež obstará i závěr čtrnáctiminutové skladby.

V The Night and the Silent Water je zřejmé, že tam, kde byly na debutu obě základní složky - "tvrdá" a "měkká" - spíše oddělené, zde se začínají prolínat, i když prozatím velmi opatrně. Skladbu opět táhnou melodické dvojhlasé kytary, Akerfeldův zpěv je tu dost řídký, kromě povinného murmuru tu nechal častěji rozeznít svůj přirozený hlas, který se prozatím drží spíše střední polohy a připomíná folkové solitéry britské scény přelomu 60. a 70. let. Především se tu ale dějí zajímavé věci na poli instrumentálním. Opeth alespoň zatím nepředvádějí žádné virtuózní výkony, ovšem co do atmosféry jde skutečně o podmanivou zvukomalbu.

Třetí skladba Nectar nejvýrazněji střídá extrémně tvrdé pasáže s těmi nejkřehčími, jaké lze na albu nalézt, a zároveň je kompozičně velmi rafinovaná a plná překvapení. Obzvlášť vypečená je v tomto ohledu závěrečná pasáž s rozlámaným rytmem bicích, opět výraznou baskytarou, která tentokrát zastiňuje i zlověstně znějící motivy kytar.

Poté přichází již zmíněná Black Rose Immortal, představující vůbec nejdelší skladbu Opeth s časem 20:14. Skutečně ambiciózní stopáž na takhle mladou skupinu! Pokud byste měli dojem, že tohle Opeth nemůžou utáhnout, tak Vás můžu ujistit, že opak je pravdou. I když si tady místy dávají s jednotlivými motivy na čas, rozhodně se nebude nudit. Ve středním tempu, s lehkým náznakem shuffle se odehrává sloka, ve které Mikael chroptí tak, že to až nahání hrůzu. Plynule ten nářez střídají akustické kytary, a jak jsem již psal, tak až tu nejde jen o střídání, obě složky se místy překrývají, což přeci jen zabrání určitému roztříštění skladby. V instrumentálních pasážích si na své přijdou i oba kytaristé, v jejichž sólech můžeme zaslechnout i inspirace starým hard rockem. Opět se tu často objevuje čistý zpěv (a šepot), chvílemi i v harmoniích, v určitý moment i bez doprovodu. Tedy, nořit se do mnoha zákoutí tohoto předlouhého útvaru, to je opravdu zážitek! Nejčastěji tu vyniká pověstná severská melancholie, až by se mi chtělo nasadit sluchátka a vyrazit do lesů - ale prozatím sedím u monitoru a snažím se popsat nepopsatelné. Ale povím Vám, něco jsem se naposlouchal Opeth při příležitostných osamělých toulkách po lesích ještě na střední škole v Kraslicích. A opravdu to mělo své. Navíc jsme nejbližší les měli naproti intru, stačilo jen přejít silnici. A pak už jste se mohli nořit - hlouběji mezi stromy, hlouběji do opethího atmosférična. Někdy se z toho lesa ani nechtělo zpět.

Závěr alba je pak největším překvapením. To Bid You Farewell je totiž pomalou, poklidnou skladbou, vystavěnou z jednoduchého motivu akustických kytar. I basa se drží jen základních tónů a bubeník jen šimrá ride a ráfek rytmičáku. Navíc je celá ve znamení čistého zpěvu. Krátké kytarové sólo po první sloce náznakem připomene i floydího maestra Gilmoura. Poté se se základním motivem dlouze mazlí basovka, kytara přidá kvákadlo a nejpsychedeličtější moment desky je na světě. Hudba pomalu zesiluje, narůstá, stále tvaruje ten jeden motiv, až se postupně připojí i rázné bicí a snad nejvýraznější kytarová melodie alba, navíc s krásným chorálem. I tady dojde na kompoziční parádičky všech zúčastněných, coda skladby je ale pouze ve znamení osamělé kytary a melancholického hlasu.

Opravdu pozoruhodné album, vyžadující důkladný poslech. Sám mám pocit, že si z něj po mnoha posleších nic moc nepamatuji, kromě závěrečné skladby a některých pasáží úvodních dvou. I proto je pro mě pořád tak zajímavé se do něj nořit, vždycky tu najdu něco nového. A jen tak mimochodem, možná tomu nebudete chtít věřit, ale většina textů na tomto albu je o lásce.

» ostatní recenze alba Opeth - Morningrise
» popis a diskografie skupiny Opeth


Opeth - Orchid
2016-09-07

Opeth / Orchid

4 stars

Ze švédských hvozdů se v roce 1995 vyřítilo monstrum jménem Opeth s debutovým albem, poeticky nazvaným Orchid. Nejen názvem, ale i obalem s květinou se museli dost odlišovat od kolegů na metalové scéně. A když k tomu připočtete obsah alba, máte co do činění s partou, která si od samého začátku buduje na scéně kultovní postavení. V hudbě jsou totiž již přítomny všechna poznávací znamení budoucí tvorby této skupiny. Rozsáhlé kompozice překračující deset minut, střídání metalového nářezu a křehkých akustických pasáží a především specifická atmosféra. I s jednoznačným žánrovým zařazením je to problematické.

Tvorba Opeth je od začátku fůzí různých metalových odnoží, ať už death, doom, black, heavy nebo prog. A já tu navíc slyším i prvky stoner rocku, například v dusavém boogie úvodní skladby In the mist she was standing. Nástup této skladby je důrazný, typické jsou dvojhlasně vedené kytary, často připomínající středověké postupy. Motivy se velmi často mění, či procházejí různými variacemi. Akerfeldtův pěvecký projev vysloveně nahání hrůzu, však na tomto albu používá rejstříky typické pro tvrdě metalové styly, často i blackmetalově skřehotá. Občas ve skladbě problesknou akustické kytary, ale zatím jsou vždy po chvíli utnuty metalovou smrští. Závěr skladby se nese opět ve středověkém duchu, když oba kytaristé spustí kontrapunkticky vedený dvojhlas.

To druhá píseň Under the weeping moon je kompozičně ještě zajímavější. Tady už dostávají víc prostoru akustické kytary a poprvé se ozve i čistý zpěv. Tajuplné vybrnkávání uprostřed skladby je silně podmanivé, až psychedelické.

Ve znamení klavíru bubeníka Anderse Nordina je následující taujuplná instrumentálka Silhouette. Velmi zajímavé zpestření jinak kytarové hudby.
Forest of October začíná ve valčíkovém rytmu, což je pro budoucí Opeth také dost příznačné. Skladba je plná zvratů a zabere mnoho poslechů, než se jí člověk prokouše. Ovšem atmosféru podzimního lesa tu v souladu s názvem Akerfeldtova parta vystihuje dokonale. Temné, hutné elektrické kytary střídají lehce disharmonické akustiky, nad tím se jako cáry ranní mlhy pozvolna valí dlouhé, tklivé tóny, následované divokým kytarovým sólem, podpořeným důraznou dvojšlapkou.

A v podobném duchu bych mohl pokračovat: Skladby procházejí nejrozličnějšími zvraty, tvrdé pasáže střídají jemné, rozjímavé akustické kytary, pěvecky převažuje hluboký hrdelní murmur, čistého zpěvu je zatím pomálu. I tak není výsledné dílo příliš tvrdá hudba, což mají na svědomí hbité dvojhlasé kytary, hrající spíše melodické linky, než riffy. Nutno vyzdvihnout i práci rytmiky, vyloženě netypická je místy výrazná hra baskytaristy Johanna De Farfally, který navíc podporuje Akerfeldta ve zpěvu. Kytarová sóla připomínají hru neo-klasických kytaristů, prozatím běhají v různých arpeggiích, dalo by se říct, že společně se zpěvem a občasnou dvojšlapkou (opravdu jí tu zase až tolik není) představuje to "nejmetalovější", co na albu lze nalézt. Zajímavý je začátek skladby The Apostle in triumph, kde se k akustickým kytarám přidávají bonga, což je dalším vítaným oživením. Dalším poznávacím znamením jsou i různá intra a outra skladeb, která by klidně mohly stát samy o sobě, jako například minutovka Requiem. Nutno přiznat, že jde o velmi zajímavý debut, který ovšem vyžaduje řadu opakovaných poslechů, protože není zrovna jednoduché jej vstřebat.

» ostatní recenze alba Opeth - Orchid
» popis a diskografie skupiny Opeth


All Them Witches - Our Mother Electricity
2016-08-05

All Them Witches / Our Mother Electricity

4 stars

Debutové album bluesových psychedeliků z Nashville otevírá tajemný chorál, který nejprve nabývá na intenzitě, ale po chvíli jej utíná v podstatě důvěrně známý bluesový kytarový riff, jakých je rozeseto na tisíce. Ovšem když se připojí basa s bicími, ani nevadí, že jsme tohle už někdy někde slyšeli. Zrovna zvuk bicích je pro uši skutečným požitkem, hutný, úderný, všudypřítomný, s výrazným cinkáním doprovodného činelu, známým spíše jako ride. A světe div se, on bicman kromě hajtky, kopáku, rytmičáku, kotle a jednoho přechodu ani nic jiného nemá. Ale bohatě to stačí. Heavy like a witch, tak se ta úvodní píseň jmenuje, je skutečně heavy blues - zakouřené a posilněné whiskey - nebo spíše bourbonem, které právě vylezlo odněkud z močálů. V závěru se ozve i sólo na varhany. Pokračujeme peckou The Urn, jež je variací na prastaré blues Rollin'and tumblin', ale samozřejmě ani zde nejsou "čarodejníci" první, kdo se inspiroval. Tak nebo tak, hraje jim to parádně. Bloodhounds provází tvrdé bicí a sekaný riff. Guns se nejprve tváří jako bluesová dvanáctka, ale v druhé půli dojde i na hutné riffování fuzzem okořeněné kytary za asistence bonhamovské bicí artilérie. Elk.Blood.Heart otevírá ve phaseru vykoupaná kytara, tady se dostáváme k pomalému třídobému blues, ovšem harmonické schéma právě tady uhýbá od dosud nastoleného modelu a skladba se může pochlubit řadou variací základního tématu. Donekonečna opakovaný refrén tak vyzní jako mantra, pod kterou se ale pořád něco děje. Dynamika se postupně zvyšuje, ke konci do toho bicman mlátí jako neandrtálec a z kytarového sóla stříká kyselina na všechny strany. Ukázkové psychedelické blues.

"Čarodějníci" rádi jamují a přesně o tom je píseň Until it Unwinds. K bicím, přicházejícím odněkud z hlubin prastaré jeskyně se nejprve přidají zvláštní kvílivé zvuky a už je tu basák, aby do toho chaosu zasáhl riffem, který bohatě vystačí na celou skladbu. Navíc se tu objevují klávesy fender rhodes, což je zvuk, který tuhle kapelu výrazně odlišuje od podobných současných retro partiček. Rozostřený zpěv v kombinaci s tím vším jen posiluje halucinogenní účinek skladby. A jako mantra tu zní "Something is wrong with me, I can't see." Atmosféru té zdánlivě jednotvárné písni dodává i hostující foukačka, správně nařvaná, jako z nahrávek starých bluesmanů. Po psychedelické smršti je tu klidnější píseň Easy, ale nečejte Lionela Ritchieho, i když by se tahle pohodovka s téměř country slide kytarou dala označit jako balada, však i bicman se tu poněkud krotí. Táhlé tóny kytarového sóla mají schopnost nás přenést do jiného světa. Family Song for the Leaving je ve znamení vybrnkávané akustické kytary, i zpěv je tu někde na pomezí country a blues. Nabízí se výjev z filmů z této oblasti, partička muzikantů někde na verandě ve městě, kde se dávno zastavil čas - jen takové ty keře se honí po prašných cestách. Ovšem závěrečná Right Hand je opět tvrdé, zemité blues, tentokrát v rytmu valčíku, s narůstající intenzitou a navrátivším se chorálem z úvodu desky. "Čarodějníci" si opět vystačí s jediným motivem, který parádně korunuje vypjaté kytarové sólo.

Album možná nepřináší nic vyloženě neslyšeného, ale jeho síla je v atmosféře a dynamice, se kterou skupina dokáže výborně pracovat. Také stojí za zmínku, že All Them Witches nahráli toto album ještě v prvním roce svého vzniku. Materiál je to svěží, žije a dýchá, po zvukové stránce je to čisté, syrové, ničím nepřikrášlené. Žádné velké dumání nad tím, jak to vlastně udělat, prostě spustí základní riff a pracují s náladami. A to mi bylo vždycky blízké.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Our Mother Electricity
» popis a diskografie skupiny All Them Witches


Elder - Dead Roots Stirring
2015-04-06

Elder / Dead Roots Stirring

4 stars

Elder. Starší. Tohle slovo může vyvolávat různé asociace - stařešina, rada starších. Zcela jasně vidím, jak sedí ve wigwamu, mlčky si podávají dýmku míru zahaleni mírkou dýmu a jen tak po očku pokukují po Vás, novém příchozím. Jestli vůbec budete vpuštěni na území jejich kmene. Vlastně je až s podivem, že jsem se dosud nesetkal s žádnou skupinou tohoto jména. To to ještě nikoho nenapadlo? Nebo mě vyveďte z omylu, ale já si opravdu nevzpomínám.

Elder mi nabídl youtube, že by se mi mohli líbit. Upoutal mě už samotný obal, přesně v duchu plakátů a obalů 60. let, když hippies objevili Muchu. Dnes se tenhle výtvarný styl zase dostává do módy. Jako kde co. Třeba power trio. Elder jsou power trio - basa, kytara, bicí - co chcete víc? Jaká vlastně je hudba takových Starších? Pěkně hutná, na to vemte jed. Ne, jed neberte. Nacpěte dýmku míru a zaposlouchejte se.

Dead Roots Stirring je v pořadí druhé album této stoner/doom metalové party se silnými vlivy novodobého psychedelického rocku. (Teda, doom metal si představuji úplně jinak, ale podle různých internetových zdrojů se tam zřejmě nacpe lecjaká hudba). Na padesáti minutách se rozprostírá pouhých pět skladeb, takže stopáže jsou víceméně jasné.

Gemini začíná zapnutím zesilovače a už se do toho opírá hutný kytarový akord v monotónním rytmu, což záhy podpoří hutná basa a pomalý, důrazný bicí doprovod. Kytara přechází do vyhrávky a s první minutou přichází i zpěv. Nachraplaný, nařvaný, ale melodický. Skladba plynule střídá různé riffy, přes metalovou hutnost se tu objevují i durové postupy, takže to není zas až taková temnota. Ve čtvrté minutě skladba zrychlí a ke slovu se dostává sólice páně Nicka DiSalva. Tempo i motivy se změní ještě několikrát, ono při délce 10 minut by byla trochu otrava se točit kolem jednoho, dvou motivů. Místy tenhle útvar nemá daleko k nějakému organizovanému space rockovému jamu.

Titulní Dead Roots Stirring pokračuje v nastoleném valivém tempu a la Black Sabbath ve svých nejpomalejších okamžicích. Tentokrát hraje prim zkreslená basa, pak tajemnou atmosféru rozřízne ještě tajemnější kytarová melodie a celé úvodní téma se opakuje, aby byl posluchač řádně napjatý. Po chvíli přichází zpěv a s ním další změna riffu. Skladby nemají refrény, spíše sází na melodické vyhrávky a změny témat mezi slokami, což je přinejmenším nezvyklé. Dead roots střídá změny pomaleji, ale nic se dlouho neopakuje a skladba stále přináší nové a nové riffy. Ale pozor! Na poprvé můžete nabýt dojmu, že se v ní vůbec nic neděje. Ale některé motivy Vás přinutí zaházet si hlavou v onom příjemném, valivém tempu. Jakožto si i vychutnat zajímavé kytarové linky nad tou vší valivostí.

Třetí skladba, logicky pojmenovaná III. je instrumentálka s akustickou kytarou, temnými údery kotlů a chytlavou kytarovou linkou navrchu. Tady se pracuje ještě více s opakováním hlavního motivu, až dokud se Vám řádně nezaryje do hlavy. V polovině se přidává basa s bicími a je tu další spacerockový jam. Ale organizovaný, na to bacha! Kompozičně se pánové opravdu vyřádili.

I předposlední The End svědčí o důsledném promýšlení jednotlivých skladeb. Riffy nejsou kdovíjak prokouknutelné, chce si to prostě naposlouchat. Song je oproti předešlým třem o něco rychlejší. Zpěvu je pomálu, za to kytarových sól a vyhrávek si užijete dost a dost. Ovšem nejde o sólování nijak bezhlavé, DiSalvo se soustředí na melodie. Kytara mu asi bude bližší, než zpěv. Ke konci dojde na obzvlášt vytvrzené riffování.

Závěrečná Knot jde rovnou na věc. Nejrychlejší a druhá nejdelší skladba na albu. Dost možná pro začátek i nejchytlavější. Ale také nejčlenitější, co do množství rytmických vychytávek. Baskytarista Jack Donovan i bicman Matt Couto se tu opravdu vyřádili. I tenhle útvar mění tempo a náladu, od "veselého" začátku, k téměř "morbidnímu" riffu uprostřed, osamělému vybrnkávání zkreslené kytary a další psychedelické ploše, díky níž album skvěle graduje.

Tuhle těžkotonážní nálož jsem si opravdu oblíbil. Ale nebylo to hned. Na tomto albu se toho děje hrozně moc, aby to všechno odhalil hned první poslech. Spíše doporučuji dávkovat postupně - skvělý je v tohle dvoj vynil, na kterém album vyšlo. Nejprve jsem trochu prskal, že musím furt otáčet strany a vyměňovat desky, přičemž jen na třetí straně jsou dvě skladby, zbytek po jedné. Ale má to své - jednak si můžete navolit náhodné přehrávání podle vlastního uvážení, a pak, ona ta krátká pauza na vydýchání mezi skladbami je opravdu třeba.

Elder bych rozhodně doporučil jednak fandům Black Sabbath a jejich následovníků, ale třeba též fandům takových Neurosis, Isis a dalších, metalově alternativních spolků. Nebudete litovat.

» ostatní recenze alba Elder - Dead Roots Stirring
» popis a diskografie skupiny Elder


Blood Ceremony - The Eldritch Dark
2015-01-18

Blood Ceremony / The Eldritch Dark

5 stars

The Eldritch Dark bylo první album, které jsem od Blood Ceremony slyšel, tedy začnu právě od něj. Jak to v dnešní době sociálních sítí bývá, skupinu jsem objevil prostřednictvím facebooku a okamžitě jsem zbystřil. V době, kdy se v podstatě kašle na trendy a mainstream produkuje jednu rychlokvašku za druhou, kde kdo si hraje, co chce a sem tam má štěstí, že to taky někdo uslyší. V globále nejsou Blood Ceremony totiž ničím jiným, než další partou, co se rozhodla hrát po staru, poctivě. S kytarou, basou a bicíma. Hutně, až třeba po Sabbathovsku. Jenže namísto Ozzyho před mikrofon postavili černovlasou divoženku Aliu O'Brien, která nejen, že parádně válí na hammondy, ale také stírá příčnou flétnu, jako Ian Anderson zamlada. A se zpěvem se nemazlí, zpívá přirozeně, bez příkras. I hudba je taková. Jako byste vzali do studia Jethro Tull a Black Sabbath a počkali, co z toho vznikne.

Desku otevírá průrazný kytarový riff, ke kterému se připojí baskytara a bicí a rázem Vás přenese někam do počátku 70. let. Hutná riffařina po několika opakováních přejde do krátké mezihry na varhany a la Jon Lord na začátku In Rock, a pak se do toho znovu opře i rytmika. Temný kytarový motiv je dokonalým podkladem pro text, který vcelku obligátně začíná slovy "Black magic has risen in Witchwood....". Přes veškerou temnotu je píseň melodická, hlavní vokál je podporován druhým hlasem, refrén se hned zaryje do hlavy. Pomalý čtyřdobý rytmus je občas vystřídán třídobou mezihrou, které kraluje zlověstný motiv na varhany. Povinně dojde i na kytarové a varhanní sólo, členitá stuktura čítá i nějaké to zklidnění, bridge, dejme tomu. Úplně na konci do sabbatovského boogie vlítne divoká flétna a jen, co si odbyde sólo, tak riffuje společně s kytarou. Extáze už na začátku alba.

Goodbye Gemini bylo to první, co jsem slyšel. Z ticha se vynořuje motiv na flétnu, postupně za asistence baskytary sílí, až se do toho opřou zase všichni. Další melodická věc, která chytí a nepustí. Refrén si možno zpívat hned napoprvé: "Goodbye Gemini, now sleep - your dreams, my sorcery, Goodbye Gemini, now sleep - and forget all you see....". Co do formy je o dost jednodušší, než úvodní skladba, možná proto byla vybrána jako singl.

Lord Summerisle se může zdát být nezvyklou písní, ovšem skupina se netají i folkovými vlivy. Je to asi takové, jako když na jistém velmi známém albu následuje po dvou nářezech píseň Planet Caravan. Pěvecký part tu přebírá baskytarista Lucas Gadke, Alia jen dotváří náladu ve druhém hlase. Tato křehká balada v sobě nese jméno jedné z hlavních postav filmu The Wicker Man a je skvělým balzámem pro uši.

Ballad of the Weird Sisters už je zase hutným, potemnělým útvarem. A to i přesto, že se tu objevují housle. Však má skladba v sobě ukrytou jednoduchou folkovou linku a vypráví příběh o čarodějnicích, které se pokoušely otrávit hrdinku písně a jejího druha po návratu z dalekých cest. V pravidelných intervalech se mezi slokami připojuje flétna, vyhrávající téměř skočnou melodii a nebo podporující tvrdé kytarové riffy.

Eldritch Dark s hororovou atmosféru pokračuje v náladě nastolené předešlým songem. Stoupající kytarovo-klávesový motiv střídají disonantní pasáže, rytmické zvraty opět směřují od pomalého valení až k tvrdému boogie, při kterém nelze neházet hlavou do rytmu.

Drawing Down the Moon je naopak dalším lehčím kouskem s jasnou, čitelnou melodií a ne tak děsivou atmosférou, byť ve druhé půli následuje úderný refrén. Vedle Goodbye Gemini co do struktury nejpřímočařejší věc.

Faunus je krátká instrumentálka, takový klid před bouří, předěl před závěrečnou hymnou The Magician. Tu otevírá kytarová vybrnkávačka, kterou postupně přebírá zbytek kapely. Už asi po minutě následuje první zvrat do mého oblíbeného sedmičtvrťového rytmu, ve kterém už pak jedou i sloky. A zase jeden chytlavý refrén: "My name is Haddo and my will remains, To see this world away, Before another day". Po nějakém tom hutném riffování následuje tichá mezihra na hammondky a skladbu uzavírá pomalý, temný motiv, přesně v duchu starého dobrého hard rocku 70. let, aby nakonec jen vybrnkávání na baskytaru ukončilo třetí, zatím žánrově nejrozmanitější a kompozičně nejdotaženější album této kanadské party, která si podle mého zaslouží pozornost. I přes veškerá přirovnávání, které jsem použil, je totiž jejich hudba originální a nápaditá.

Po přibližně roce s touto deskou, kterou jsem pořídil na červeném vynilu, a která mě nepřestává bavit, nemůžu jinak, než za plný počet. A při vzpomínce na loňský koncert na Sedmičce a pokec se členy nutno zmínit, že jsou též výbornou koncertní kapelou, která umí dát písním nové nápady a vychytávky v aranžích. Dopoučuji!

» ostatní recenze alba Blood Ceremony - The Eldritch Dark
» popis a diskografie skupiny Blood Ceremony


Pearl Jam - Backspacer
2013-07-25

Pearl Jam / Backspacer

5 stars

Na Backspacer nedám dopustit. Je to album, po kterém sahám hodně často. Za ty čtyři roky po vydání se mé nadšení nikterak nesnížilo. Je na něm totiž kus poctivé hudby a kopa pozitivní energie, takže když potřebuju dobít baterky, je to jasný. Je to album velmi krátké, jen 36 a půl minuty, ale nejspíš i proto jej dám třeba i dvakrát po sobě.

Úvod obstará dravá jízda Gonna See My Friend. Jasný, výrazný riff, typický zvuk kytar a energický rytmus. Však je také bicman Mike Cameron jedním z nejlepších na téhle scéně. To zaujetí pro hru je cítit z každého úderu. Eddie Vedder trápí hlasivky jako na prvních albech, ale nezapomíná na melodické pasáže. A navíc je to i o něčem: Vypravěč písně jde navštívit svého kamaráda, aby věděl, že je všechno v pohodě a že kámoš už nebere drogy.

O drogách je i další píseň Got Some, ale zde zase Vedder coby dealer nabízí namísto nějakých sraček návykovou rockovou píseň (Got some if you need it). Opět jde o rychlou jízdu bez zbytečných kliček, inspirovanou skupinou Devo a jejich písní Gut Feeling. Proč ne? Členové Pearl Jam konec konců přiznali inspiraci New Wave, možná proto to album tak odsejpá.

Třetí The Fixer byla vybrána jako první singl. Píseň střídá 6/4 a 5/4 rytmus, což také znamená, že se na ní podílel Cameron - jeho záliba v "divných" rytmech se dala postřehnout už u Soundgarden. Jinak je ale svým způsobem opět přímočará a Eddie zpívá z pozice někoho, kdo má potřebu napravovat věci a situace, které jsou špatně: "Když je něco temného, nechte mě na to posvítit, když je něco studeného, nechte mě to zahřát" atd. Optimistický song, který dokáže zvednout náladu. Nejen zde zazní klavír producenta Brendana O'Briena.

Johnny Guitar inspirovala obálka jedné desky Johnny "Guitar" Watsona a ani tahle píseň není žádná výplň.

Ovšem s další, nazvanou Just Breathe, se dostáváme k velmi romantickému rozpoložení, k akustické kytaře se přidávají smyčce (to snad ještě na žádné desce neměli)a Eddie zpívá jaké to je pouze dýchat s někým, koho máte rádi. Song nemá daleko k folku, a tak možná ani není divu, že si jej vybral Willie Nelson na album Heroes (2012).

V romatické náladě ještě chvíli zůstaneme s písní Amongst the Waves, která je o Vedderově další vášni - surfování. Obě skladby mají společného ještě více - bezstarostné melodie, jako by se vytratil veškerý vztek, typický nejen pro jejich začátky, ale třeba i pro předchozí bezjemenné album.

Unthought Known pojednává o skrytých obavách v každém z nás, a textař jako by východisko nacházel v otevřeném prostoru a přírodě, podobně jako hrdina filmu Into the Wild, ke kterému vytvořil Eddie Vedder skvělý hudební doprovod. Melodická záležitost, stále spíše v klidnější náladě.

Ovšem další vypalovačka - Supersonic, to je zase ta správná jízda! Cameron nasadí zběsilé tempo a Vedder jako by se jej snažil svým zpěvem a překotným chrlením slov snad ještě předehnat. Ani kytaristé nezaostávají a hoblují jak o život. Možná je to ta správná pecka, kterou prodává dealer z druhé písně. Text je oslavou hudby samotné, radosti z ní a toho co nám přináší - a proč s ní ten, kdo k ní kdy přičuchnul, už nemůže přestat: "Supersonic gone & took my soul/ I caught the rhythm but the clock was slow yeh/Supersonic, truth be told/I don't need you to live, but I'll never let you go." Dvě minuty totální hudební euforie, návyková píseň s výraznou, hravou melodií, jako další z této desky. Má nejoblíbenější!

Speed of Sound zase na moment zklidní, ale nic neztácí na optimistické náladě. Force of Nature je zas o něco říznější, hlasitější, ale tak strašně pozitivní, že i ten největší depkař musí skákat radostí. Vedder přirovnává lidské nálady a emoce k přírodním dějům a myslím, že i neznalec angličtiny musí cítit, co se snaží sdělit.

A jsme na konci. The End! Ne, Morrison se nekoná. Závěrečný song je takovou hladivou záležitostí, vrací se smyčce i akustická kytara. Takové smíření, všechen vztek jako by nás opouštěl, přemýšlíme o našich přátelích, o tom, jak se věci a situace můžou postupem času změnit. Jak by ne, i ti Pearl Jam přeci jen stárnou, ani se mi nechce věřit, že album nahráli pánové před padesátkou. Pokud má toto albnum představovat začátek nové etapy, tak jsem jedině rád. Backspacer je také stará známá klávesa na klávesnici a staromilec Vedder chtěl tímto vzdát hold psacím strojům, na kterých dodnes píše texty.

Ovšem žádná slova nevyjádří ten příval pozitivní energie, která se na posluchače po celou desku valí. Jen tak dál! V kontextu tvorby skupiny jasný plný počet.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Backspacer
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam


Bond, Graham - The Sound of 65 (GBO)
2011-04-20

Bond, Graham / The Sound of 65 (GBO)

5 stars

Graham Bond je velmi zvláštní postavou britského blues. Za svůj život toho moc nevydal, ale rozhodně mu to neubírá na významu. Naopak, jeho pojetí blues nemá obdoby - ať už provedení, či sestava - hammondky, dva saxofony, baskytara (případně kontarabas) a bicí. Kytara opravdu nebyla zapotřebí.
Debutové album Graham Bond ORGANization je ve znamení převzatých i autorských bluesových skladeb. Výběr převzatých skladeb je vcelku standartní - Hoochie Coochie Man od Willie Dixona a Got My Mojo Working od Muddy Waterse jsou takové fláky, že snad není bluesman, který by je nehrál. Snad jen, že verze GBO patří k těm nejlepším a nejživelnějším verzím, které v případě těchto coverů znám. V té první je i krátká pasáž, kde maestro Bond hraje najednou na hammondky a saxofon.
Každá ze skladeb má svou specifickou náladu, Bondovy hammondky (ale i uhrančivý zpěv) jim dodávají zvláštní, záhrobní atmosféru. Netuším, jak moc v této době jel v okultismu, ale jeho blues na mě působilo vždy dost temně - zde vpodstatě všechny autorské věci - Neighbour Neighbour, Spanish Blues, Oh Baby (skvělé sólo na bicí). Skvělé a podobně děsivé jsou i oba tradicionály - Early in the Morning, Wade in the Water. Train Time, kde se Jack Bruce předvádí na harmoniku, nemá chybu. Také si nejsem jistý, jestli další verze této skladby překonaly právě tuto nahrávku. Vpodstatě tu každá ze skladeb stojí za zmínku.
Hodnotit výkony Bakera, Bruce, Heckstall-Smithe i samotného ORGANizátora nemá smysl, sóla jsou perfektní, souhra ohromující, energie pohlcující.

» ostatní recenze alba Bond, Graham - The Sound of 65 (GBO)
» popis a diskografie skupiny Bond, Graham


Drake, Nick - Pink Moon
2011-03-17

Drake, Nick / Pink Moon

4 stars

Třetí a poslední řadové album Nicka Drakea vyšlo v únoru 1972. Tentokrát měl možnost si nahrát desku podle svých představ. Což tento v té době už velice uzavřený hudebník přesně naplnil. V duchu své málomluvné osobnosti se domluvil jen se studiovým technikem Johnem Woodem, snad jediným člověkem, ke kterému měl v hudební branži důvěru, a během dvou dvouhodinových sessions nahrál v říjnu 1971 jedenáct písní, které vyšly pod názvem Pink Moon. Pouhých 29 minut trvající nahrávka je ve znamení akustické kytary a zpěvu. Jen v titulní písni zbyla jedna stopa i pro klavír. Nickova hra je velmi úsporná, přitom ale dost technická, zpěv přirozený, písně melancholické, texty osobní, ale často s nejasným poselstvím, jehož význam nechal autor na posluchači samotném. Popisovat ani není možné, lepší se zaposlouchat.

» ostatní recenze alba Drake, Nick - Pink Moon
» popis a diskografie skupiny Drake, Nick


Drake, Nick - Bryter Layter
2011-03-17

Drake, Nick / Bryter Layter

5 stars

Druhé album vydal Nick Drake 1. listopadu 1970. Dnes, po více než 30-ti letech od vydání je toto album vyzdvihováno do nebes jako jeho nejlepší deska.

Je podstatně optimističtější a odlehčenější než debut, nedrží se tolik folkového základu. Naopak, nabírá ještě více jazzových vlivů.
To se odrazilo i v aranžích. Hostů je více, opět z řad Fairport Convention (Dave Pegg - baskytara, Dave Mattacks - bicí, Richard Thompson - kytara), ale i úplně odjinud - Velveťák John Cale (viola, piano, celesta, cemballo), též dva pianisté, hráč na saxofon a flétnu, doprovodné zpěvačky.

Ač producent Joe Boyd chtěl Drakeovu hudbu dostat před širší publikum, sám Drake mu to nijak neusnadnil. Už jsem zmínil, že album není tak posmutnělé jako debut, to ale ještě neznamená, že by bylo o mnoho přístupnější. Drake totiž víc sází na náladu, než na chytlavé melodie a refrény. Takže album vyžaduje soustředěný poslech, pokud z něj opravdu chcete něco mít. Jinak okolo Vás během 40-ti minut doslova proteče a jeho kvality Vás zcela minou.

Na albu najdeme tři instrumentálky - úvodní introduction, pátou Bryter Layter a závěrečnou Sunday. Zpívané písně snad ani nemá cenu rozebírat jednotlivě. Všechny jsou plné křehkých, na první poslech nevýrazných melodií, jistě zaujmou obě Hazey Jane (řazené nejdříve rychlejší Part Two, pak teprve pomalá Part One), jazzová Poor Boy (výborný klavír Chrise McGregora, též vokály Pat Arnold a Doris Troy), i obě věci s Johnem Calem (Fly, Northern Sky.

Texty jako by se odvíjely od počasí, přírody a přírodních zákonů. Přírodné děje vstupují do písní zcela přirozeně a ovlivňují autorovu výpověď a cítění. Moře a obloha splývají v jedno, měsíc a hvězdy to vše pozorují. Vítr si pohrává s listím, které ještě nespadalo ze stromů. Po městě se toulá Nick Drake, lehce omámený tím vším. Materiální stránka života pro něj moc neznamená. Raději nechá své myšlenky unášet větrem do neskutečných výšin severní oblohy. Sám, nikým nerušen. 'Co se stane ráno, když je svět tak přelidněný, že se ani nemůžeš podívat z okna'. Na téhle desce hrálo moc lidí, to už příště nebude zapotřebí.

» ostatní recenze alba Drake, Nick - Bryter Layter
» popis a diskografie skupiny Drake, Nick


Drake, Nick - Five Leaves Left
2011-03-17

Drake, Nick / Five Leaves Left

5 stars

'Ovocný strome, ovocný strome, nikdo tě nezná, jen déšť a vzduch, o nic se nestarej, budou stát a zírat, až tu nebudeš'

Tato slova snad nejlépe vystihují Nicka Drakea. Za svůj život vydal pouhá tři alba - dohromady jen něco málo přes hodinu a třičtvtě hudby - vystupoval minimálně, rozhovory pro svou uzavřenou povahu také moc neposkytoval, žádný obrazový materiál po něm nezůstal, jen hrstka fotografií. Alb se také moc neprodalo, až po jeho smrti. To už se k němu hlásili lidé jako Robert Smith z The Cure (název pro svou skupinu našel Smith v písni Time has told me - Čas mi řekl, že je stále těžší tě najít/ ustaraný lék pro ustaranou mysl), Peter Buck z REM, kteří hráli několik jeho písní na svých koncertech, Mikael Akerfeldt z Opeth a řada dalších. V roce 2004 s vydáním kompilace Made to love magic se dokonce umístily dvě jeho písně v britských hitprádách. A to téměř 30 let po jeho smrti.

Debutové album je překvapivě vyrovnanou kolekcí písní ve folkovém duchu. Otevírá jej chytlavá Time has told me ve třídobém taktu. I aranžmá tu navozuje dojem pohody - jen klavír, kontrabas a citlivá elektrická kytara.
Skladbu River Man už ale hraje Nick sám, jen od druhé sloky se připojí skvěle zaranžované smyčce, přesně zapadající do zasněné nálady. Zpěv mi dost připomněl Tima Buckleyeho. Netypický pětidobý takt ani nepostřehnete, jak tato píseň plyne.
Three Hours je silně náladová, conga a baskytara udržují napětí, zato dobře vynikne Nickova akustická kytara, na kterou často hraje v nestandartních laděních.
Čtvrtou skladbu Way To Blue Drake jen zpívá, doprovod obstarají smyčce.
První stranu uzavírá nejkratší píseň Day is Done, opět jen s kytarou, zpěvem a smyčci.
Ve svižnější 'Cello Song se vracejí conga a kontrabas a v souvislosti s názvem skladby i violoncello.
V další klidné The Thoughts of Mary Jane hraje Drake opět sám, jen za asistence dechových nástrojů.
Zato v Man in the Shed s jazzovými názvuky uslyšíme vedle kytary ještě kontrabas a klavír, který tu má dost prostoru pro sólové vyhrávky.
Předposlední je Fruit Tree, z nějž jsem použil úvodní slova. Píseň o slávě a smrti - Život je jen vzpomínka/ co dávno proběhla/ divadlo plné smutku/ kvůli dávno zapomenutému představení.
Po této snad nejsmutnější písni přichází výborný závěr, skladba Saturday Sun. Je to svým spůsobem třídobé blues, jediná skladba s bicími, též vibrafonem a klavírem, na nějž hraje sám Drake. Jakkoli se skladba líně převaluje v duchu sobotního východu slunce, text končí slovy: Sobotní slunce se změnilo v nedělní déšť a tak si neděle sedla v sobotním slunci a plakala po celý den.

Obzvlášť melancholická deska pro deštivé počasí.

» ostatní recenze alba Drake, Nick - Five Leaves Left
» popis a diskografie skupiny Drake, Nick


Soundgarden - Louder Than Love
2010-12-12

Soundgarden / Louder Than Love

3 stars

Na druhém albu pokračují Soundgarden v pomalém drcení posluchačovy mozkovny. Činí tak jednoduchým způsobem - drhnou tvrdé riffy na podladěnou kytaru a basu, pod tím duní nekompromisní bicí souprava a úplně nahoře ječí Chris Cornell svá temná poselství.
Deska je skutečně velmi temná, ale ne depresivní, spíše naštvaná. Snad veškerý nahromaděný vztek kapela pustí z řetězu v písni Gun. Ta začíná velmi pomalu, ale neustále nabírá na rychlosti, aby se zvrhla v metalický masakr s ujetým kytarovým sólem. Stejně tak nekompromisně drtí bluesový Power Trip a I Awake. Protikladem je pak zběsilá vypalovačka Full On Kevin's Mum, jejíž téma snad název prozradí sám. Zrovna narážek na sex je tu dost a dost, ať už v singlovce Loud Love nebo v Big Dumb Sex, která paroduje glam metalové kapely. S refrénem byly u vydavatele problémy: "I know what to do, I'm gonna fuck fuck fuck FUCK YOU, FUCK YOU". Chuť experimentovat dokazují v lichých taktech hrané Ugly Truth a Get On a Snake.
Jinak mi na albu chybí výraznější nápady, takže i přes těch několik jmenovaných zůstává Louder Than Love spíše ještě hledačskou deskou, sloužící spíše jako dokument vývoje grunge, než jako nějaký z jeho zásadních počinů.

» ostatní recenze alba Soundgarden - Louder Than Love
» popis a diskografie skupiny Soundgarden


Clapton, Eric - Layla and Other Assorted Love Songs (As Derek and The Dominos)
2010-10-16

Clapton, Eric / Layla and Other Assorted Love Songs (As Derek and The Dominos)

5 stars

Druhé album Erica Claptona a doprovodné kapely z řad Delaney and Bonnie, tentokrát schované pod pseudonym Derek and The Dominos vyšlo v listopadu 1970, původně jako dvojalbum. Kromě již osvěčených spoluhráčů se tu objeví i skvělý slide kytarista Duanne Allman. Produkce se ujal všestranný Tom Dowd (kromě blues, rocku, jazzu produkoval i klasickou hudbu a spolupracoval například s Wishbone Ash, Rayem Charlesem, Allman Brothers, Johnem Coltranem a mnoha dalšími, včetně Cream) a jen díky němu se natáčelo prakticky neustále. Některé skladby byly nahrány naživo ve studiu, ale atmosféra bluesového jam session dýchá z každé z nich.
A co vlastně k písním napsat? Není na škodu vědět, co vlastně hlavní protagonista v tu dobu prožíval. Během 60. let se stal blízkým spolupracovníkem George Harrisona a jen tak mimochodem se zamiloval do jeho tehdejší ženy Pattie Boyd. A o tom je tohle album především. Ať už úvodní dvojice I Looked Away a Bell Bottom Blues, nebo Have You Ever Loved a Woman? a Why Love Have to be so Sad?. Z těchto písní přímo cítíte Claptonův smutek a zoufalství. Vrcholem tohoto truchlení je titulní Layla. Kromě toho, že Derek z názvu desky je Eric, tak Layla je již zmíněná Pattie.
Z vyloženě bluesových je zapotřebí zmínit Nobody Knows You When You're Down and Out a Key to the Highway. Obě sice převzaté, ale dodnes Claptonem hrané na koncertech. Druhou zmíněnou odstartuje fade-in, prý proto, že kapela začala ve studiu jamovat a zrovna se netočilo. Naštěstí byl Tom Dowd pohotový a tento jam stihl zaznamenat.
A když už jsme u těch převzatých skladeb, tak je tu výborný cover Hendrixovy Little Wing. Tu nahráli potom, co se doslechli o smrti tohoto velikána.
Hudební stránku netřeba složitě řešit - kytara, hammondky nebo klavír, basa, bicí. Naprostým vrcholem je sólová hra slide kytaristy Allmana, který dostává hodně prostoru. Černošský klávesák Bobby Whitlock vypomáhá s vokály a občas dostane i prostor pro sólový hlas. A jeho mohutný hrdelní vokál dost kontrastuje s Claptonovým naříkáním - především I Looked Away, tam odhalené snad veškeré Claptonovo zoufalství z nenaplněné lásky.
Jakkoli je album plné takových nálad, samo nepůsobí nijak depresivně, místy i naopak - smutek a neštěstí tu slouží jako jakýsi ventil.
Natáčení ale neprobíhalo nijak v pohodě, sám Eric začíná brát heroin a ani ostatní nijak nezaostávají. Však také další osudy členů nejsou nejlepší - Duanne Allman zemřel při nehodě na motorce o rok později ve 24 letech. Baskytarista Carl Radle zemře v roce 1980 na následky alkoholismu ještě před čtyřicátým rokem života. Bubeník Jim Gordon též propadá alkoholu a později je u něj diagnostikována schizofrenie, potom co zabije svou matku.
Oba zbývající přeživší se setkávají až po letech v roce 2003.
A co Derek? Věřte nebo ne, ale Derek si svou Laylu nakonec opravdu vzal. Ale to až o devět let později a za dalších deset let se rozvedli....No, je to pořád blues, ne?

» ostatní recenze alba Clapton, Eric - Layla and Other Assorted Love Songs (As Derek and The Dominos)
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric


Soundgarden - Ultramega OK
2010-09-17

Soundgarden / Ultramega OK

3 stars

...aneb Ultramega docela to jde, ale mohlo to být lepší...

Těmito slovy s odstupem času tituluje toto album zpěvák Chris Cornell. Skupina nebyla spokojená především s produkcí, ale hudebně si nevede špatně. Ještě před Nirvanou a podobnými to byli totiž právě Soundgarden, kdo vydal LP u větší firmy. A je to opravdu těžkotonážní porce muziky. Od úvodní Flower až po závěrečný 'cover' Lennonovy One Minute of Silence se s tím nijak nemazlí. Základem jsou temné riffy, roztodivně hrané bicí - Matt Cameron jen střídmě použije standartní rockový doprovod, jeho doménou jsou zde hlavně různorodé přechody. H/C punkové kořeny Soundgarden zatím nezapřou, snad jen, že celé album prošpikovali odkazem hard rockových a metalových kapel a navrh přidali ještě jeden cover - Smokestack Lighting od Howlin' Wolfa. Jenže je tak vzdálená originálu, že ji lze považovat vpodstatě jen za inspiraci.
Melodie tu moc nečekejte, Chris Cornell ječí a vříská, snad aby překonal Planta. Jeho hlas může některým labilnějším osobám způsobovat bolení hlavy - jedna ze 'zběsilostí' se jmenuje Head Injury, že by to byla pravda? Záměrně nepíšu označení píseň, či skladba, jelikož na tomto albu jsou jen 'zběsilosti' (= rychlé), 'ukrutnosti' (=pomalé) a 'podivnosti' Ze zběsilostí stojí ještě za zmínku Circle of Power, naječená basákem Hiro Yamamotem. Z ukrutností jsem si oblíbil valivou Beyond the Wheel s motivem tak jednoduchým, že jej vymyslí i ten, kdo nikdy nehrál na žádný hudební nástroj. Pak už následuje jen pomalé drcení - Cornell postupně vystřídá celý svůj čtyřoktávový rozsah a kytarista Thayil to dorazí vřískavým sólem. Další pěkný kousek z této kategorie je třídobá bluesovitost Instant Mace právě od Mr. Thayila.
Umírněnější zběsilost Mood for Trouble zahrnuje i akustickou kytaru (asi deset vteřin) a snese označení melodická věc.
A podivnostmi jsou jako-že-okultní Yamamotovy 665 a 667. Prý proto, že jestli je 666 tak silným číslem, jak se říká, pak by z něj mohla něco mít i tato dvě čísla.
Vcelku vydařený debut, řádně temný a nervní, jak se na grunge sluší.

» ostatní recenze alba Soundgarden - Ultramega OK
» popis a diskografie skupiny Soundgarden


Zappa, Frank - Chunga’s Revenge
2010-03-21

Zappa, Frank / Chunga’s Revenge

4 stars

Třetí deska vydaná během roku 1970 je uvedena pod Zappovým jménem a je to zároveň jeho třetí sólové album. Opět jde o kompilaci různého materiálu, doplněnou několika novými písněmi, ve kterých se objevují budoucí členové nových Mothers.
Ze stálého osazenstva je tu Ian Underwood, kromě dechů a kláves také na kytaru. A nové tváře: legendární jazzový hráč George Duke (klávesy, pozoun, zpěv), britský bubeník Aynsley Dunbar, zpívající baskytarista Jeff Simmons, ale především zatím nejnadanější Zappovi zpěváci Mark Volman(The Phlorescent Leech, nebo také Flo) a Howard Kaylan(Eddie). Oba dříve působili v Turtles. Kromě krkolomných melodií, které s přehledem zpívají, často v šílených výškách, přispívají mluvenými improvizovanými pasážemi, zejména na téma groupies.
A skladby samotné? Něco zbylo z nahrávání Hot Rats - jazzová 20 small cigars, pár skladeb je koncertních - zběsilá Nancy and Mary music (v závěru George Duke napodobuje hlasem bicí nástroje, k čemuž se bleskově přidávají Flo and Eddie a já padám smíchy), dvě skladby jsou hlavně kytarovými jamy - zlověstná Transylvania Boogie a titulní skladba. Oba noví zpěváci mají silné bluesové cítění, a tak není divu, že bluesová Road Ladies je skutečnou pastvou pro uši.
Tvrdší kousek je třeba taková Tell me you love me, Zappův smysl pro humor se naplno objevuje ve vlezlé Rudy wants to buy yez a drink a v Would you go all the way?, kde George Duke ke konci vyhrává americkou hymnu na pozoun, a která si v rytmu boogie utahuje pravděpodobně z Beach Boys. Nejzábavnější a přes nečekané změny rytmů nejpřístupnější část desky.
The Clap je kousek pro perkuse a nahrál ji Zappa celou sám. Album uzavírá další melodická věc, Sharleena.
Ač všeobecně hodnocené jako slabší, mě album hodně baví a vlastně tu nenacházím vyloženě slabá místa, skoro si myslím, že bych ji doporučil jako seznamovací album něakomu, kdo Zappu vůbec nezná - na experimentální šílenosti z desky předchozí tu nedochází a těch chytlavých a melodických pasáží je tu dostatek.

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Chunga’s Revenge
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank


Zappa, Frank - Weasels Ripped My Flesh
2010-03-21

Zappa, Frank / Weasels Ripped My Flesh

4 stars

Další posmrtné album Mothers, tentokrát především koncertní. Jak asi vypadaly ty nejbizarnější části živých vystoupení této pošahané party?
Často se jednalo o dost chaotické, téměř freejazzové improvizace (Didja get any onya?), v některých skladbách se jen dementně hýká, kašle, křičí a chrochtá (Prelude to the afternoon of a
sexually aroused gas mask), jinde jde zase o komplexní rytmy s šíleným sólováním saxofonu Iana Underwooda (Toad of the short forest), v těch studiových dojde na phasing a další efekty (Dwarf Nebula), ale je tu i několik útvarů, které jsou regulérní písně - coververze Little Richarda Directly from my heart to you, které vévodí housle a zpěv Dona Sugarcane Harrise, hitovka My guitars wants to kill your mama, kterou hráli i Steve Vai, Joe Satriani a Eric Johnson na prvním turné G3, nebo již známá a vydaná Oh No. Pulzující The orange county lumber truck je prostorem pro Frankovu kytaru a desku uzavírá titulní skladba - minutu a půl dlouhá zpětná vazba, následovaná potleskem.
Bizarní humor podtrhuje i obal s chlapíkem, holícím se lasičkou, coby holícím strojkem. Tato deska není pro moc častý poslech, pokud nejste vyloženě hledači experimentů, tak od ní raději dál. Pokud jí ale věnujete dostatečný čas, jistě oceníte svérázný projev a nápady.

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Weasels Ripped My Flesh
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank


Zappa, Frank - Burnt Weeny Sandwich
2010-03-19

Zappa, Frank / Burnt Weeny Sandwich

4 stars

Burnt Weeny Sandwich je album s nevydanými nahrávkami Mothers z let 1967 - 1969. Tentokrát především studiové, ale podstatnou část druhé strany LP zabírá živá The little house I used to live in. Tato stěžejní instrumentálka desky je rozsáhlou předváděčkou prakticky všech členů Mothers, nejvíce se ale vyřádili houslista Don Sugarcane Harris a klavíristé Don Preston a Ian Underwood. Téměř devatenáctiminutová skladba byla nahrána v Royal Albert Hall v Londýně 6.6.1969 a pak doplněna ve studiu o závěrečnou část s dechy a cemballem. Úplný konec je pak znovu z koncertu a zaznamenává i incident, kdy do sálu vtrhla policie. Je slyšet hlas nějakého návštěvníka, který žádá Zappu, aby vyhnal ty v těch uniformách. Zappa zareaguje výborně: "Všichni máte uniformy". A když dotyčný nepřestává křičet, tak Frank rozesměje celý sál další hláškou: "Zraníš si krk, nech toho."
Ale i další skladby posluchače pobaví. Album je orámováno dvěma coververzemi, ostatní nahrávky jsou vícemeéně experimentální. Nalezneme tu dvě krátké pocty Igoru Stravinskému s názvem Igor's Boogie, phase one and two. Tyto miniatury budou pravděpodobně většinu posluchačů otravovat, ale jsou vtipné - sestava: dechy, perkuse a frkačky.
Dvakrát je tu i Holiday in Berlin, jednou jako předehra s falešným saxofonem a houslemi, podruhé jako majestátní velkoskladba s dechovou sekcí, kytarovým sólem a perkusemi. Na ty byl Frank vždycky tak trochu ujetý. Titulní skladba je věc pro Zappovu kytaru a v krátké Aybe Sea, která se znovu ozve i v Little house, zase hraje na akustickou kytaru a Ian Underwood se předvede na cemballo a klavír.
Toto album jsem před lety hodně poslouchal a dodnes mě baví, především díky všudypřítomnému humoru, ač jde hlavně o instrumentální hudbu.

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Burnt Weeny Sandwich
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank


Zappa, Frank - Hot Rats
2010-03-19

Zappa, Frank / Hot Rats

5 stars

Po albu Uncle Meat Zappa dočasně rozpustil Mothers of Invention, což mu většina spoluhráčů měla ještě dlouho za zlé. On ale dobře věděl, co dělá - za prvé nebylo snadné tak početnou sestavu (9 lidí) finančně zajistit (platil každému 200 dolarů týdně, i když se nehrálo) a za druhé si často stěžoval na technické nedostatky spoluhráčů.
A tak, ve snaze docílit co nejdokonalejší nahrávky, zavírá se na dva měsíce do studia s univerzálním Ianem Underwoodem. Studiovou sestavu doplňují najatí baskytaristé Maw Bennett a Shuggy Otis, bubeníci Paul Humphrey, John Guerin a Ron Selico, houslisté Don Sugarcane Harris a Jean-Luc Ponty, doprovodný kytarista Lowell George (chvíli hrál i s Mothers, později se proslavil jako zpívající slide kytarista v Little Feat) a Zappův častý spolupracovník, zpěvák Captain Beefheart.

Kromě hudebního obsahu album předběhlo dobu i nahrávací technikou. Poprvé má k dispozici šestnáct stop. Například bicí jsou poprvé v rockové hudbě snímané čtyřmi stopami - rytmičák, kopák a další dvě stopy na ostatní přechody a činely. To mu umožnilo dosáhnout plného stereo zvuku a v konečném mixu mohl mít pod kontrolou více komponentů, než s nahráváním osmistopým, kde na bicí zbývaly nejvíce dvě stopy.
To, jak využil více stop k nahrávání kláves a dechů (vše Ian Underwood) je zřejmé už při prvním poslechu - overdubbing pomohl vytvořit mohutný zvuk velké kapely. Sám Zappa, kromě kytary, nahrával i perkuse, ale v poloviční, či naopak dvojnásobné rychlosti, což do výsledné nahrávky pouštěl v normální rychlosti (především It must be a Camel, v té je i hřeben na vlasy), dále pak psací stroj (Peaches in Regalia, Son of Mr. Green Genes). V takovém rozsahu se podobné úpravy nepoužívaly do příchodu digitálních technologií). Ještě tu Zappa hraje na 'oktávovou basu'. To není nic jiného, než baskytara, puštěná dvojnásobnou rychlostí (Peaches in regalia).
Co ke skladbám samotným? Část jsou sestřihané jamy (Gumbo Variations, na CD prodloužena o čtyři minuty, sólo ve Willie the Pimp a Son of Mr Green Genes), ty další pečlivě propracované skladby. Melodická Peaches in Regalia se jen těžko dostává z hlavy, stejně tak Little Umbrellas nebo It must be a Camel. Jediná zpívaná je Willie the Pimp. Tady si zahostuje Captain Beefheart, pak se pokračuje rozsáhlým kytarovým sólem. Riff, který hrají především housle, je též legendární. A Zappovo sólo patří k tomu nejlepšímu, co kdy na kytaru zahrál. Deska neuvěřitelně energická a živelná a přes svou náročnost z posluchače nevysává energii, ale naopak.
Oproštěna od textů, získává hudba další rozměr a myslím si, že právě tímto albem Zappa dokázal všem, že je zapotřebí s ním počítat i s jako velmi nadaným skladatelem a novátorem v nahrávací technice, nejen muzikantem, který píše 'comedy music'. Na závěr jen doporučení všem fandům jazz-rocku (ale nejen jim) a instrumentální, nejen kytarové hudby. Osobně Hot Rats považuji za jedno z nejlepších alb 20. století.

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Hot Rats
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank


Zappa, Frank - Uncle Meat
2010-03-17

Zappa, Frank / Uncle Meat

4 stars

Po předchozích dvou úletech a kompilaci Mothermania přichází na řadu další plnohodné dílo Mothers, tentokrát dvojalbová porce s názvem Uncle Meat.
Multižánrová fůze v sobě skrývá vážnou hudbu, jazz-rock, doo-wop, free improvizaci, historky ze života kapely, z Evropy se vrací Suzy Creamcheeze a hraje tady pravděpodobně nejpočetnější sestava Mothers.
Nejblíže se celá koláž blíží filmové hudbě, s níž vsuvky rozhovorů dost souvisejí, z textů se stávají útržkovité útvary, které ani moc nedávají smysl, za to jsou v nich narážky na členy kapely a různé činnosti, jimž se věnují ve volném čase. Album je především instrumentální a naplno ukazuje potenciál Mothers, především pak fantastického Iana Underwooda (vpodstatě jakékoli dechové a klávesové nástroje). Nejdříve se dozvíme, jak se vlastně do kapely dostal a potom už je mu svěřeno spoustu improvizačního prostoru (Ian Underwood Whips It Out, podstatné části King Konga a další instrumentálky). Frank sám se tu hráčsky stahuje do pozadí - však ale celé album napsal a sestavil. Poprvé se objevují namíchané nahrávky ze studia a koncertů. Z těch koncertních je třeba zmínit Louie Louie (zase), hranou v Royal Albert Hall v Londýně na tamní varhany, případně zparodovanou vlasteneckou píseň God bless America, které vévodí kazzoo a zpitvořené hlasy. Velmi zábavné.
Spoustu témat Zappa rozvinul na dalších albech, případně přearanžoval - Uncle Meat Variations, Dog Breath, Mr. Green Genes nebo Cruising for burgers. Závěrečnou skladbu King Kong nahrál v roce 1970 houslista Jean Luc Ponty na své stejnojmenné album.
Uncle Meat je umělecky pravděpodobně stěžejní dílo Mothers, ale já dávám přednost dalším albům, na kterých jsou písně v jiných aranžích (Fillmore East - skvělé vokály Marka Volmana a Howarda Kaylana, Yellow Shark - orchestrání úpravy Dog Breath a Uncle Meat variations, Roxy and Elsewhere - opět Dog Breath, ale přetvořený v Son of Orange County).
Jinak ale nemám výtek, zde to snad ani nejde, Zappa totiž spoustu podivností dělá naschvál, ať už se to někomu líbí nebo ne.

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Uncle Meat
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank


Zappa, Frank - Cruising With Ruben & The Jets
2010-03-17

Zappa, Frank / Cruising With Ruben & The Jets

2 stars

Pod názvem Ruben and the Jets se skrývá parodie na doo-wop 50. let, styl, pro který měl Frank Zappa buď slabost, nebo mu až příliš ležel v žaludku, takže došlo k tomu, že touto jednoduchou, plytkou, vlezlou a lacinou hudbou zahltil celé jedno album.
Parodie je to dokonalá - tohle album je tak nudné, až je zábavné. Melodie i postupy jsou ve všech skladbách vpodstatě stejné, respektive podle jednoho modelu. Texty pojednávají o lásce, nedojde ani na žádné oplzlosti (až na vyjímky), opět zpívá Ray Collins, který při natáčení We are only in it for money odešel, aby se ale po roce vrátil a propůjčil svůj hlas tomuto úletu. A on by to nikdo jiný z Mothers nenazpíval lépe, Collins umí ten odporně vlezlý hlas zpěváků tohoto žánru, navíc jej dokáže i skvěle obohatit nechutným vibrátem, které zaručeně podlomí nohy všem teen-age girls. Zbytek kapely vytváří vlezlý chór, dominují hlavně baskytarista Roy Estrada (odpudivé pištění tenkým sopránkem) a Frank Zappa (zahuhlaný bas).
Album snad splnilo ve své době, co Zappa zamýšlel, ale dnes už z něj posluchač nic moc mít nebude, stejně tak jsem jej ani já nikdy pořádně nenaposlouchal.

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Cruising With Ruben & The Jets
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank


Zappa, Frank - Lumpy Gravy
2010-03-17

Zappa, Frank / Lumpy Gravy

1 stars

První sólové album Franka Zappy je podivnou směsí hudby Mothers, hudby k několika soundtrackům, které Zappa napsal ještě před Mothers, útržkovitých rozhovorů se spoluhráči a dalšími freaky, kteří byli zrovna ve studiu, a psychedelických efektů.
Polovinu materiálu známe z předchozích desek, zde jsou jen v praštěnějších úpravách - surf music a podobné.
Také se dozvíme nedocenitelné informace o hudbě prasat a poníků a to, že vše vychází z tzv. Velké noty.
Na moc poslechů toto album není a osobně jej považuji za jedno z nejslabších, jaké kdy Zappa vydal.

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Lumpy Gravy
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank


Zappa, Frank - We're Only In It For The Money
2010-02-12

Zappa, Frank / We're Only In It For The Money

5 stars

"What's the ugliest part of your body?"

V roce 1968 už bylo kultovní psychedelické album The Beatles Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band nějakou dobu na světě, přesněji třičtvrtě roku (vyšlo 1.6.1967), ale 4. března 1968 vychází tato deska Mothers, aby z něj udělala sežranta Vepře a zesměšnila všechny rádoby hipíky, co se poflakovali na Haight-Ashbury a žili z LSD Stanleyho Owsleyho. Obě desky byly ale natočeny víceméně souběžně, Zappa ale válčil z cenzurou, tak se vydání desky dost odkládalo. Zase získal možnost zparodovat obal - a tak namísto slušivých uniforem (no právě, uniforem :-)) Beatles, jsou Mothers navlečení v nepříliš slušivých šatech a tváří se fakt divně. Nápis Mothers je vysázen ze zeleniny.
Kritice neušli ani konzervativní rodiče, policie, systém jako takový a většina psychedelických muzikantů. Texty jsou sice dost satirické, ale z takových, jako jsou Concentration Moon (mimo jiné je i o střílení hipíků), nebo Mum and Dad (tady dojde právě na tu druhou stranu americké společnosti, která je samozřejmě plastová, tudíž prostá jakýchkoli citů) posluchače docela zamrazí. Naproti tomu taková Who needs the peace corps? přesně splňuje podmínky psychedelické hymny ("Vykašlu se na školu, půjdu do Frisca, koupím si paruku a budu spát u Owsleyho na podlaze").
Písně jsou často přerušovány vstupy zvukového technika Garyho Kellgrena, který je shodou okolností jedním z tvůrců tehdejších psychedelických efektů, jako je flanging či phasing. Obojího je tu dostatek až přehršel. Kellgren tu většinu času, obklopen psychedelickou ozvěnou, šeptá, že už se na to Zappovi vykašle a vymaže mu všechny pásky. Navíc ví, že ho Zappa i teď zrovna poslouchá, ale už je mu to úplně jedno, páč ho čeká kšeft s Velvet Underground a taky má v žebříčcích dvě skvělý desky. Z obávané všudypřítomnosti Zappy si později utahují členové kapely ve filmu 200 Motels. Do songů ještě nepravidelně zasahují Dick Kunc a Dick Barber - jeden chrochtá a druhý prdí. Dvakrát se nám představí bubeník Jimmy Carl Black, indián skupiny (což je pravda, Black byl Čejen).
A párkrát se tu mihne Eric Clapton - nejdřív se v úvodu Are you hung up? ptá jisté dívky, zda je zakomplexovaná a též tu má několik LSD výkřiků: "Bůh! Vidím Boha!". Sem tam mezi psychedelickými zvuky zazní útržky surf music, případně telefonní rozhovor a hlášení moderátora rádia.
Některé verše nám skryla cenzura, takže jsou puštěné pozpátku - to ale jen umocní psychedelický dojem.
Na škodu není zmínit parafrázi Hendrixovy hitovky Hey Joe, zde jako Flower Punk - Květinový Spratek ("Hej spratku, kam jdeš s tou kytkou v ruce? Jdu do Frisca přidat se nějaký psychedelický kapele"), kde je sice použit ten samý harmonický postup, ale jinak rytmicky zpracovaný. V závěru songu se psychedelické běsnění rozjede naplno - změť zrychlených hlasů, ze kterých vynikají dva Zappovy, které z každého kanálu vyprávějí dvě různé úvahy rock'n'rollového muzikanta.
Též jsou tu písně o Zappových divných přátelích, kteří dělají divné věci - Let's make the water turn black a výmluvná hipísárna o tom, že jednou přijde čas, kdy si všichni budeme moct sundat šaty, když budeme tancovat. V doowopovce What's the ugliest part of your body to všem Frank řekne naplno - nejošklivější částí tvýho těla je tvoje mysl. V závěrečné skladbě Chromovaný megafon osudu dojde na avantgardní modernu, chvilku se tu hraje na bicykl a asi dvě minuty posloucháme jen přiblblý smích a kašlání.
Největší kapitolou jsou ale vokály - před natáčením kapelu opustil zpěvák Ray Collins (naopak přibyli další dva saxofonisté) a ač tu má Zappa další šikovné vokalisty, rozhodl se desku nazpívat především sám. Vokály pak různě zrychloval, takže ve výsledku znějí jako banda otravných skřetů, nebo nafetovaných kačerů Donaldů.
Málokdy zaslechneme elektrickou kytaru, snad jen sem tam nějaký riff, či krátké sólo (Lonely Little Girl), jinak je album dost o akustických kytarách a klavíru.
Písně, nebo spíš útvary na albu na sebe navazují, někdy plynule, jindy nějakým zákeřným střihem. To proto, že některé nezačínají a jiné ani nekončí.
Pro mě osobně jedno z nejlepších Zappovýc alb (ale tuhle větu budu psát asi častěji :-)).

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - We're Only In It For The Money
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank


Zappa, Frank - Absolutely Free
2010-02-11

Zappa, Frank / Absolutely Free

5 stars

Druhé album Zappových Mothers vychází v roce 1967 a uvádí jej sám americký prezident. Popravdě, zmůže se jen na oslovení "fella Americans", načež ho přeruší slavný šlágr Louie Louie. No, není to úplně TA píseň, kterou v té době hráli The Kingsmen, je to regulérní parodie. Zappovi její repetitivní motiv prostě ležel v žaludku. A nebo spíše nejlépe vystihoval umělohmotnou americkou společnost. A skladba Plastic People rozhodně není repetitivní, naopak se jedná o skladbu neustále narušovanou hláškami spoluhráčů a pauzami. Kromě umělohmotných lidí dojde i na zeleninu. Vegetable není jen výraz pro zeleninu jako takovou, ale také pro pacienta ve vegetativním stavu - takového, který jen přijímá potravu a vyměšuje. Na scéně se objevuje Vévoda křížal a zapěje nám píseň o...Ano! O křížalách! Místy lehce oplzle. Poté ztrácí paměť.
A zpět k zelenině! Na jakéhokoli příslušníka zeleninové říše možno zavolat, zaručeně odpoví. A nejhlasitěji odpovídá mladá dýně. Zatančí rituální tanec za asistence Zappovy kytary, sopránsaxofonu Bunka Gardnera a tepající rytmické sekce Mothers. Na konci dodává Zappa všem odvahu, aby se nabáli a pokecali si s jakoukoli zeleninou.
Druhou stranu začíná Popíjející Amerika, skladba melodicky i rytmicky pošahaná, ovšem jen při prvních posleších. Na frak dostala Bacharachova My Little Red Book i Fučíkovi Gladiátoři.
Status Back Baby popisuje trable studenta střední školy, dojde na Stavinského i Debussyho.
Uncle Bernie's Farm je o ošklivých hračkách a lidech, kteří je kupují - vše je samozřejmě z plastu, hoří to a smrdí. Dojde i na Santu.
Son of Suzy Creamcheese je snad nejkomplikovanějším songem, přestože má jen minutu a půl. A tento song připomíná...No? Co asi? Nejste zelenina, že ne? No, samozřejmě že...ANO! LOUIE LOUIE!
Brown shoes don't make it mění tempo, tóninu, žánr, rytmus, nástrojovku...cokoli snad každou půlminutu. Takový dodekafonický rock'n'roll. Hlavním hrdinou je čerstvý absolvent střední školy, kterého čeká slibná kariéra na městské radnici, jeho bratr, který se na školu vykašlal a jen se fláká, též jsou tu zvrhlé třináctky a to nejen v představách jistého zákonodárce, a jeho nic netušící panička. Píseň je ale dost útržkovitá i po textové stránce.
A pak už Amerika dopíjí a jde domů. Mothers hrají ve stylu barových kapel, Ray Collins zpívá nějaký banální text o lásce a povzbuzuje návštěvníky, aby přišli zase. Manažer Herb Cohen k tomu cinká pokladnou a kavárenské zvuky obstarává budoucí Monty Python Terry Gilliam a jeho přítelkyně.
A příště přijdou na řadu i Zappovi vrstevníci, generace Hippies.

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Absolutely Free
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank


Zappa, Frank - Freak Out!
2010-02-10

Zappa, Frank / Freak Out!

5 stars

Čekal jsem, že u tohoto chlapíka bude rušno o něco více. Rozhodně by si to zasloužil, takže se i já pokusím vyjádřit k některým albům z jeho rozsáhlé tvorby.
V roce 1966 se z Los Angeles vyřítila banda ujetých freaků, vedená Frankem Zappou, aby zaútočila na americkou konzumní a povrchní společnost. Hlavními tématy jsou školy, které nikoho nic nenaučí, lhaní politiků, problémy v černošských ghettech, lásky náctiletých, holení-neholení některých tělesných partií, californský slang, plasty a chrom, policie...
Album se dá brát jako odrazový můstek, protože mnoho témat Frank a jeho banda rozvinou na dalších albech, jen ještě sžíravěji. Humor a ironie jsou tu hlavními zbraněmi. Občas je humor na albu vyloženě dementní, naopak jsou tu momenty, díky jejichž demenci je možno je brát i vážně - především pak parodie na doo-wop ve formě Go cry on somebody else's shoulder nebo How could I be such a fool. Podobných songů v té době bylo... Tam vynikají zpěvy obzvlášť výborně - Zappův bas vespod, sólový lehce zdementnělý Collinsův a vše korunuje ultradementní a nejvlezlejší sópránek baskytaristy Raye Estrady. Úvodní song Hungry freaks, daddy naznačí, čím se bude kapela na desce zabývat, už aranžmá je něčím divné. Jsou to hlavně vokály, občas naschvál falešné, zpitvořené, všudypřítomná tamburína, která nám udává tupý, čtyřčtvrťový rytmus, kazoo, které hraje kytarové riffy, marimba (už zde se objevuje Ruth Underwood, tehdy ještě Ruth Komanoff), fuzz na kytarách, hluky, smyčcový orchestr, dechy, balet, Stravinskij a Varese, chrochtání, prdění, kašlání, skřeky, parodie na psychedelické experimenty i na experimenty s LSD, netypické i naprosto klišovité postupy - a to vše naschvál.
Co vlastně z desky vyzdvihnout? Na jedné straně jsou tu písně, které se tvaří jako standartní teen-age, nebo college rock - zmíněné dvě doo-wopovky, Anyway the wind blows, Wowie-Zowie, experimenty typu Help, I'm a rock nebo The Return Of The Son Of Monster Magnet a Who are the brain police? Osobně nejradši právě ty 'dementní' songy jako třeba You're probably wondering why I'm here, případně vážnější a v budoucnu ještě hodněkrát přepracovanou Trouble every day. Totální freak out druhého LP je občas zábavný, občas otravný - ale hádám, že to je také záměr. Dovedu si představit, jak Frank dotáhl do studia všechny tehdejší přední freaky, jako byl Kim Fowley a s instrukcemi o co největší odpornosti a ulítlosti ty dvě šílenosti nahrál. Dovedu si představit i nechápající výrazy všech, kteří se v době nahrávání a vydání desky s tímto úletem setkali. No, v Minnesotě, Kansasu a Washingtonu by se to asi nestalo, že? Ale největší hrůzou je být skálou (rockem :-)?), případně fízlem...
A neměl bych opomenout roli Suzy Creamcheese - jednak se tu párkrát objeví a pak nám také na přebale zanechala velice výmluvný dopis.

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Freak Out!
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank


Yes - Big Generator
2010-01-19

Yes / Big Generator

2 stars

Oh Yes! V tomto případě se spíše chce zvolat oh no!
S 80. léty to vzdávám, jedno z mála pozitiv vidím v tom, že jsem se v té době narodil :-).
Téměř všichni mí oblíbenci buď sklouzli ke komerci, nebo to radši dávno zabalili. Yes málem také, když se od nich koncem 70. let oddělil zpěvák Jon Anderson. Náhrada přežila jedno album a pak se na tři roky Yes rozpadli. Všechno zachránil Chris Squire, když společně s Alanem Whitem, bývalým klávesákem Tony Kayem a novým kytaristou/producentem/zpěvákem/autorem Trevorem Rabinem povolal zpět Jona Andersona a natočil komerčně průlomové 90125. Najednou byli Yes zase v hitparádách, točili klipy, jezdili velká turné. Ale po čtyřech letech došlo na vydání dalšího alba.
Navazuje na svého předchůdce a zároveň ukazuje další možnosti. V hitových kolejích se tedy drží půlka alba - Rhytm of Love, Love Will Find a Way, Big Generator a Almost Like Love. A pouze ta poslední pro mě představuje dobrou píseň - nadupaná rytmika, tvrdé riffy, hammondky. Od Yes ale přinejmenším nečekaná. Alespoň není tak vlezlá jako ostatní tři zmíněné.
Pak tu máme snahu o progresivnější kompozice - Shoot High Aim Low, I'm Running a Final Eyes. K první, natahované nudě se vyjadřovat nebudu, za to v těch dalších dvou konečně slyším to, co bych od Yes očekával. Skladby jsou sice pořád přehlednější než většina 70's tvorby, ale rozhodně potěší.
Závěrečnou Holy Lamb beru jako příjemnou tečku za albem sice různorodým, ale zdaleka ne pestrým nebo zajímavým. Bohužel to stále není to nejhorší, čím nás Yes obdarovali.

» ostatní recenze alba Yes - Big Generator
» popis a diskografie skupiny Yes


Steel Mill - Green Eyed God
2010-01-15

Steel Mill / Green Eyed God

4 stars

Steel Mill jsou jednou z mých oblíbených rarit. Objevil jsem je před necelými třemi lety, když jsem natrefil na blogy zaměřené na rarity. Často se jedná o kapely, jejichž krátká historie nebývá ani pořádně zdokumentována, většinou stihly vydat pár singlů, ty šťastnější i demo a některé stihly vydat i oficiální album. Samozřejmě jen v omezeném nákladu. Prodávaly si jej samy na koncertech a někdy měly štěstí, že je to na nějakou dobu uživilo a mohly tak vydat i něco dalšího. Osudy těchto poloprofesionálních kapel jsou vesměs stejné - navíc v každé době.
Steel Mill jsou kapela jedné desky a dvou singlů. Informace prakticky nejsou, několik techniků a producentů z De Lane Lea Studios si na kapelu s tímto názvem vzpomíná, ale už si nepamatují třeba jména členů atd atd.
Hudba je přirovnávaná k Black Sabbath a King Crimson, osobně bych tu slyšel i Jethro Tull (kapel s příčnou flétnou nebo saxofonem bylo v té době opravdu bezpočet), Black Widow, Focus.... Je toho hodně a nemusí to být přitom vůbec pravda. Díky 'záhadnému' původu je hudba tak nějak mystická, tajemná. Navíc není úplně jasné, kdy bylo album natočeno, uvádí se roky 1970 - 1972, rok vydání se různí, od 1972 po 1975. Zvuk je dobový, ale remaster jistě hodně napomohl (místy mě trochu ruší činely, ale to je detail). Stavba songů je dost nevyzpytatelná, nečekaných tempových a dalších změn si užijeme dostatek. Vpodstatě nemá smysl řešit jednotlivé songy, já tu žádné slabší místo nenacházím, možné vrcholy alba jsou pro mě hned úvodní zlověstná Blood Runs Deep, třetí osmiminutová, podobně potemnělá Mijo and the Laying of the Witch a od zbytku odlišná Turn the page over (jedna z mála s klasičtější stavbou).
Pro hledače rarit naprostá povinnost, jde o další zapomenutý klenot prog rocku.

» ostatní recenze alba Steel Mill - Green Eyed God
» popis a diskografie skupiny Steel Mill


Death - Leprosy
2010-01-11

Death / Leprosy

4 stars

Nemůžu tomu uvěřit, ale asi jsem jeden z mála, kdo tu poslouchá (nebo někdy poslouchal) Death. K dnešnímu dni jsou tu jen čtyři recenze, navíc jen u dvou alb. Tak se připojím.
Leprosy je druhou řadovkou této legendy death metalu. Nutno uznat, že v rámci nového žánru na metalové scéně výborně odehraná a nazvučená. Však měl také Mr. Schuldiner za sebou několik demáčů a dobře věděl, čeho chce ve studiu docílit.
Oproti prvnímu albu se stavba skladeb dost změnila, jsou složitější, promyšlenější a nepředvídatelnější. Vesměs se pohybují ve smrtících tempech, sestávají ze zabijáckých riffů, zběsilých sól (na tehdejší scéně mi vždy kytaristé Death přišli technicky vyzrálí a melodicky nápadití), Chuckova záhrobního chrapláku (na death metal překvapivě srozumitelnému), ale i melodických pasáží - jen je ta melodika poněkud zvrhlá a ne každému leze do ucha.
Zrovna na tomto albu najdeme dost písní, které se v koncertním playlistu Death držely až do jejich rozpadu - Open Casket, Pull the Plug, Choke on it nebo titulní Leprosy.
Pro fanoušky progresivní hudby Death asi nebudou - i když poslední dvě alba doporučuji všem, kteří ustojí deathové chroptění.
Každopádně jsem dnes Leprosy slyšel po dost dlouhé době a nemůžu říct, že by mě omrzelo.

» ostatní recenze alba Death - Leprosy
» popis a diskografie skupiny Death


Yes - 90125
2010-01-05

Yes / 90125

3 stars

První písní, kterou jsem od Yes slyšel, byly Changes z tohoto alba. Vlastně jsem se k tomu dostal docela zajímavým způsobem, a sice při hodině hudební výchovy v osmé třídě. Už z dřívějška jsem byl naučen na Párply, Zeppeliny, Rolling Stones a o kapele Yes jsem jen věděl, že existuje. A že zrovna Changes mě zaujala - jednak nezvyklý rytmus, ale i srozumitelnost a hitovost. Jenže šlo o osmdesátá léta a i mě otravovaly klávesové zvuky. Album jsem ale o něco později sehnal (společně s Union, Talk, o něco později Drama, Open Your Eyes, Magnification a Yessongs).
Co dnes k albu s odstupem napsat, když jsem se po poslechu Yessongs v nějakých osmnácti věnoval prakticky jen starší tvorbě?
Jde o comeback s Jonem Andersonem, který neočekávaně odešel v roce 1980 a po dalším albu se kapela v roce 1981 rozpadla. V sestavě není ani Wakeman, ani Howe. Po dvanácti letech se do sestavy vrátil původní klávesák Kaye. Ten ovšem Wakemanových kvalit nedosahuje a navíc spoustu klávesových partů nahrával i nový kytarista a zpěvák Trevor Rabin. Uznávám, že Yes dostal znovu do hitparád, ovšem za dost velkou cenu - i když na druhou stranu, dá se vyhnout klipům :-). A bohužel právě absence Howea je tu znát - stejně jako když od Genesis odešel Steve Hackett, také přeběhli na popové teritorium. Howe ale také propadl komerčním svodům ve formě té přeslazené Asie, takže není důvod mu neúčast vyčítat.
Hudba jako taková to není špatná, Yes se tu soustředí na chytlavé melodie s jasným důrazem na přimočařejší rytmus. Nestavějí mohutné katedrály jako v sedmdesátých letech, tentokrát jde o budovy velice strohých a účelových tvarů, stejně jako název, který je jen katalogové číslo alba. Musím říct, že mě se poměrně oposlouchalo a zřídka kdy si jej pustím. Když se řekne Yes, tak 90125 to není. Ale určitě je to jedno z těch alb alb, díky kterému ještě dnes hrají.
Není tu žádné vyloženě slabé místo, ale hudba pro mě to prostě není. Nakonec mě ale překvapily bonusy na remasteru, nejvíce vokální verze Leave it. Yes měli ovšem vždy výborné vokály, navíc tu mimo Rabina, který zpívá i dost sól, zpívá i bubeník Alan White.
Z alba mám nejradši razantní City of Love a Hold On.
***

» ostatní recenze alba Yes - 90125
» popis a diskografie skupiny Yes


Them Crooked Vultures - Them Crooked Vultures
2009-12-29

Them Crooked Vultures / Them Crooked Vultures

4 stars

Letošní novinka, stará jen pár týdnů mě příjemně překvapila. Ona už sestava je slibná - Josh Homme, zakladatel kapel Kyuss a Queens of the Stone Age, Dave Grohl, legendární bubeník ještě více legendární Nirvany, dnes zpěvák a kytarista Foo Fighters, a vše korunuje posledních pár let čím dál viditelnější, ale pořád stejně nenápadný bývalý baskytarista Led Zeppelin John Paul Jones.
A jaký že je výsledek? Zvukově i hudebně dobře dokumentuje různá hudební působiště všech tří protagonistů. Všichni se dělí o vokály, ale nejvíce zpívá Homme, takže při prvních několika skladbách budete mít dojem, že posloucháte nové album QotSA. Však jsou také nejdříve zařazené singly - Mind Eraser a New Fang. Dojem se mění s pátou skladbou Elephants, kde se mihne riff jak od LedZep, občas se mění tempo a skladba celá je v psychedelickém oparu, který nás teď bude provázet až do konce. Deska jde prostě od toho nejposlouchatelnějšího až k tomu nejneposlouchatelnějšímu :-). K žádým extrémům ale nedochází, jen je v závěrečných písních víc Hommeových zběsilých sól.
Multiinstrumentalista Jones samozřejmě kromě basy ovládá i klávesy, zejména mellotron - třeba taková Bandoliers se zajímavými bicími a robotickou kytarou, ale když občas využije klavír, získává ta zhulenina ještě podivnější nádech. Samozřejmě se ale využívá i mandolína, v retro riffovce Scumbag Blues zazní i klavinet, jinde zase vypomohl se slide kytarou.
Grohlova souprava hromově duní, bonhamovské groovy opět dokazují, že 'vnucování se' do Led Zeppelin bylo vlastně na místě.
Kromě zatěžkaných rytmů a riffů je album plné nápaditých melodií, jenže to mají pánové v malíku.
Deska roku to pro mě sice nebude, ale hádám, že se k ní budu často vracet. Doporučuji fandům všech tří zúčastněných, protože každý si tu jistě něco najde.

» ostatní recenze alba Them Crooked Vultures - Them Crooked Vultures
» popis a diskografie skupiny Them Crooked Vultures


Rolling Stones, The - Their Satanic Majesties Request
2009-12-09

Rolling Stones, The / Their Satanic Majesties Request

4 stars

1967. Flower Power a psychedelie. Téma, které je vlastně dodnes čerstvé. V tomto roce vyšly dvě (alespoň pro mě) nejzásadnější desky, které změnily rockovou hudbu - Sgt. Pepper's Lonely Heart Club Band (The Beatles) a Piper at the Gates of the dawn (Pink Floyd). Ač se obě kapely pravidelně potkávaly ve studiích během natáčení a jistě se vzájemně ovlivňovaly, tak vytvořily dost rozdílné produkty. Ale v hudbě obou seskupení je též něco typického - pozitivní a optimistická nálada. A na módní psychedelii se svezli i Rolling Stones. Jejich příspěvek je buď tím největším úletem nebo největším průserem v jejich diskografii. Obojí je správně - chce se to trochu naladit. Někde jsou stejně ujetí jako Pink Floyd, jinde používají podobnou zvukomalbu jako Beatles. Jinde nechávají zuřit všechny své démony (narozdíl od většiny psychedelických uskupení) a z hudby se stává útok na nervy.
Jestli bych měl vyzdvihnout nějaké písně, tak to budou druhá Citadel, třetí In Another Land od Billa Wymana, vylepšená různými efekty, vícehlasy, dobarvená mellotronem a cemballem. Fakt pěkné. Stejně tak 2000 man, která by mohla být typická dobová folkárna, nebýt nezvyklého doprovodu bicích. Až dosud dobré. Chytlavé refrény, zajímavé aranže.
Ale Sing this All Together/See what Happens je jaksi mimo mé chápání. Už zazněla v úvodu desky, jako takové rozpačité přivítání. Celkem nosný melodický motiv, bohužel utopený v monotónním rytmu a free improvizaci. Ne, Instellar Overdrive se nekoná, radši přeskočit. Osm a půl minuty nazmar.
Vše zachraňuje siglovka She's a Rainbow. Moje osobní psychedelická hymna. Takhle vysmáté Rolling Stones jen tak neuslyšíte.
Piano stálého hosta Nickyho Hopkinse provází další píseň, Lantern. Tohle už ty Stones připomíná o něco více. Natož pak Gomper. Tabla a sitary, další typické psychedelické vymoženosti a rázem jsme v Indii. Tajemná 2000 Thousand Light Years From Home, ozvláštněná Jonesovým mellotronem (na kytaru nezahrál ani tón, ale celé album díky jeho prazvláštním tónovým výlevům dostává kosmický nádech), je další silná věc alba. Jen se tomu trochu poddat. Závěr alba tvoří On with the Show (podobnost se Seržantem je tu naprosto jasná). Nic zvláštního, ale neurazí.
V době vydání alba se také objevil sing We love you/Dandelion. Tak tyhle dvě tu měly být místo osmi a půl minuty nesmyslu Sing this All Together. Jinak s deskou nemám problém. Nejvíc vybočuje z diskografie, zároveň je dost opomíjené. Myslím, že za pokus stojí.

19.07.2009

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Their Satanic Majesties Request
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Rolling Stones, The - Let It Bleed
2009-12-09

Rolling Stones, The / Let It Bleed

5 stars

"I hope we're not too messianic or a trifle too satanic — we love to play the blues"

Ač se může zdát stylově nesourodá a neuspořádaná, tak přesně ta stylová rozháranost je to, co mám na téhle desce nejradši. Let it Bleed vyšlo v listopadu 1969 a to bezmála po roce natáčení. Netuším nakolik byl zrod alba složitý, či nakolik měli Stones v onom roce napilno s koncertováním, nebo snad jestli čekali, že se zakladatel kapely Brian Jones vzpamatuje a vrátí se do sestavy. To poslední se přesně nestalo. Jones zemřel ještě před vydáním - 3. července 1969. I na desku přispěl jen perkusemi v Midnight Rambler a autoharfou v You Got the Silver - obě přispění jsou utopena pod ostatními nástroji. Obrovský kus práce tu ale odvedl Keith Richards - kromě většiny kytar zde nahrával i nějaké basové party a ve skladbě You Got the Silver má svůj první sólový vokál.
Jinak úvodní těžce mrazivá Gimme Shelter představuje zhudebněnou vraždu, hostující vokalistka Merry Clayton je zde nepřekonatelná a Jagger se se zpěvem vůbec nemazlí. Klasika.
Akustická Love in Vain od Roberta Johnsona představuje hudební odlehčení, ale po textové stránce jen velmi těžko - je to blues. Richards tu hraje i na tu slide kytaru a na mandolinu hostuje Ry Cooder - právě z tohoto session pochází i nahrávka Jammin‘ with Edward, vydaná o tři roky později. Session se účastnili Jagger, Wyman, Watts a klavírista Nicky Hopkins.
Country Honk je původní verze později známého singlu Honky Tonk Woman. Tady už jednu z kytar hraje Jonesův náhradník Mick Taylor. Správnou atmosféru tomu dodávají housle Byrona Berlina, nahrané na ulici před studiem, kde je zachycen každodenní ruch.
Pak přichází animální nářez Live with Me. Richars tu nahrával basovku, Nicky Hopkins piano a další z budoucích stálých hostů Bobby Keys přidá živelné sólo na saxofon. Tři a půl minuty totálního bordelu.
Titulní Let it Bleed se zdá být další oddechovkou, jenže se tu zase řeší problémy s drogami. A první sloku nazpíval Richards.
Houpavý rytmus provází song Midnight Rambler, která pojednává o vyhlášeném bostonském škrtiči. Richards píseň nazývá bluesovou operou, což je označení velice výstižné, protože za těch sedm minut se několikrát změní tempo i základní motivy.
O You Got the Silver už víceméně byla řeč, snad jen, že je to vůbec poslední píseň nahrávaná s Brianem Jonesem.
Monkey Man je takovou utajenou perlou - na výběrech a živákách se s ní totiž jen tak nesetkáte. Úderné riffy jsou podpořeny mohutnými bicími, vibrafonem (nahrával jej Wyman) a klavírem (ten je tu obzvlášť vydařený). Jagger tu vypráví o tom, že vlastně všichni jeho kumpáni jsou feťáci. Co dodat?
Po odeznění všeho toho bordelu a vyplavení všech možných negativních pocitů přichází smíření ve formě úžasné You Can’t Always Get What You Want. London Bach Choir obstará začátek, další z hostů Al Kooper zde nahrával hammondky, klavír a lesní roh, také jsou tu perkuse a akustické kytary. A bicí nahrál producent Jimmy Miller - ve Wattsově stylu. Skladba pomalu graduje, zrychluje a její text shrnuje a uzavírá ideály 60. let.
A to je tedy závěr. Poslední deska Stones ze 60. let, navíc poslední s Jonesem. A opět jedna z mých oblíbených, když mě to popadne, tak ji dám i dvakrát za den.

20.07.2009

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Let It Bleed
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Spock's Beard - V
2009-11-25

Spock's Beard / V

4 stars

Ač nejsem příliš nadšeným obdivovatelem neoprogových kapel, i v tomto žánru jsem našel několik málo souborů, které mi mají co nabídnout, přestože z jejich hudby cítím inspiraci legendami 70. let. Co naplat, jinak to snad ani nejde.
Ale kapely jako Spock's Beard, Marillion, Flower Kings nebo Transatlantic si poslechnu rád, protože mají atmosféru.
16 minut úvodní At the end of the day uteče jako voda, zamlouvá se mi, že průběh skladby není odhadnutelný, jako například na posledních deskách Dream Theater, zvuk je čitelný (výborně nazvučená basovka a bicí, skoro jako by se sešli Squire s Collinsem), Neal Morse je výborný autor a výborný zpěvák. Narozdíl od jiných zpěváků tohot žánru má náboj a nenudí. Navíc kapela nestaví na virtuózních sólech, která časem začnou také nudit, ale na atmosféře - naprostým bombou je pak flamengo kytara a perkuse v páté minutě.
Následuje pásmo čtyř kratších písní, s místy popovými názvuky, ale proč ne. Dobré melodie totiž nemusí být hned popík, že? Vícehlasy v Thoughts připomenou Gentle Giant, poklidná Goodbye to Yesterday naopak křehké popěvky Genesis, stejně tak All on a Sunday (třeba z období ...And then there were three).
Poslední skladbou je téměř půlhodinová The Great Nothing, která rozhodně nemá nic společného s názvem. Kompozice je to promyšlená, místy tvrdší než zbytek alba, jejích 27 minut uteče neuveřitelně rychle. Občas se podobných stopáží děsím, a to i u starých klasik.
Přestože jsou tu jasné inspirace Genesis (klávesy, harmonické postupy), Gentle Giant (zmíněné vícehlasy), Yes (toho se ale nemůžu zbavit u žádné neoprogové kapely) i třeba ELP, nijak mi to nevadí, protože hudba Spock's Beard má nápad a náboj. Jen víc takových seskupení.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - V
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard


Gong - You
2009-11-20

Gong / You

4 stars

Třetí díl trilogie je co do obsahu celkem stručný: Zero se vrací zpátky na Zemi, za pomoci stavitele Hirama staví vlastní Neviditelný chrám. Poté organizuje globální koncert Velkou tavnou slavnost fríků na ostrově Kdekoli (v jakékoli pozemské řeči je to ostrov Bali). Slavnost probíhá podle plánu, doktor Spínač zapíná třetí oka lidské populace. Ale co to? Všechna třetí oka jsou zapnuta, až na oko našeho hrdiny, který onen moment osvícení propásne, jelikož se namísto duchovní očistě věnuje pozemským radovánkám ve formě ovocného koláče.
Jeho další zážitky jsou zdokumentovány ve čtvrtém díle trilogie Shapeshifter z roku 1992. Že je trilogie se čtyřmi díly nesmysl? No, vždyť právě proto vychází v roce 2000 díl pátý- Zero to Infinity.
Album, na kterém se Allen přiblížil nejblíže tehdejšímu jazzrocku. Což pro něj teoreticky může znamenat, že se vlastně vrátil v čase, aby příliš neutekl vývoji roku 1974 :-). Album je tentokrát spíše insrumentální, přes zdánlivou monotónnost dostali tentokrát prostor bubeník s basákem, samozřejmě na ságo sóluje stálice Didier Malherbe a glissandovou kytaru vytváří Daevid Allen. Ale po rytmický stránce se jedná o snad nejvymyšlenější desku Gong a to se vsadím, že se z větší části improvizovalo. Jen v P.H.P’s advice a Perfect mystery jsou znát Gong z předchozích desek, kdy se pohybují mezi jazzem, rockem a kabaretní hudbou. V Perfect mystery je i pár taktů boogie. The Isle of Everywhere a You Never Blow Yer Trip Forever jsou desetiminutové skladby, zabírající celou druhou stranu a ukázkově splňují hudební škatulku trip (též oblíbený styl na Gongu). Album pro posluchače dobové fusion to také moc není, protože například na rozdíl od duchovně založených Mavishnu Orchestra staví především na humoru, což celá mytologie dokazuje už od začátku, přestože se členové Gong věnovali meditaci a různým dalším technikám. Nebo možná jen pili moc čaje, že? Každopádně nezávisle na znalosti angličtiny se Gong poslouchat dají, toto album přednostně. Tentokrát ale dávám jen čtyři hvězdy, protože druhá strana občas lehce nudí. Asi piju málo čaje,že?

» ostatní recenze alba Gong - You
» popis a diskografie skupiny Gong


Gong - Angel's Egg (Radio Gnome Invisible, Pt. 2)
2009-11-20

Gong / Angel's Egg (Radio Gnome Invisible, Pt. 2)

5 stars

'Good Evening, would you like some tea?'

Druhá část trilogie začíná přesně tam, kde skončila první. A sice přesně v tu chvíli, kdy náš hrdina Zero vypil nápoj, jež mu podala čarodejnice Yoni. Zero upadá do hlubokého spánku a sní o vznášení se ve Vesmíru. Setkává se s kapitánem Kozorohem a pomalu se blíží k planetě Gong. Cestou stráví nějaký čas s prostitutkou a ta jej seznamuje s měsíční bohyní Selene. Na Gongu mu pak skřítci zhulky vysvětlují systém plachtění, pomocí kterého létají jejich konvice a je vzat do Neviditelného chrámu. Tam mu ukazují Andělské vejce, což je fyzické zhmotnění třiceti dvou Oktávových doktorů. Zeroovi je také odhalen plán: Na planetě Zemi musí zorganizovat globální koncert. Cílem tohoto koncertu je, že zatímco si jej budou všichni užívat, doktor Spínač (jediný Oktávový doktor, žijící na Zemi, nedaleko jeskyně Banana Anandy, ve Zhulním sídle nazývaném Neviditelná operní společnost Tibetu) pošle veškeré detaily a informace Gongovské kapele přes Banánoměsíc (či Měsícobanán) a spustí třetí oko u každého, což bude mít za následek začátek nového věku na Zemi…
Magořina, že? A co teprve hudba…Na desce se tentokrát nachází 14 kratších písňových útvarů, které jsou ale stejně víceméně pospojovány. Začátek desky je vcelku meditativní, ve skladbě druhé se i lehce rockově rozjíždí, ve skladbě Prostitute Poem Gong navodí náladu zakouřeného baru a sešlé kabaretní kapely, další skladby se zase nesou v pomalém tempu, vybočuje jen třičtvrtěminutová srandůvka Givin' My Love to You. Naprostou peckou je potom riffová a zamotaná Oily Way – psychedelicky rocková i místy rozevlátá, se skvělou fltnou a saxofonem Didiera Malherbeho. Inner a Outer Temple jsou zase takovými plochami, rytmicky členitá Love is How You Make It se náladou blíží opět Tibetu, dominuje tu výborný vibrafon, na který hraje nový bubeník Pierre Moerlen. Téměř na konci desky se nachází přímočařejší I Never Glid Before. Album pak uzavírá poťouchlá Eat That Phonebook Coda.
Jako bonus zde můžeme najít pochodově – rocková Ooby-Scooby Doomsday, což je věc natolik šílená a dementní, že napsat ji Syd Barrett, tak mu ji Pink Floyd asi zatrhnou. Ale jde tam o politiku, to by asi Syda nebavilo.
Tolik žánrů naráz dokáže smíchat zřejmě jen David Allen. Deska vyžaduje hodně poslechů, protože je tu až příliš zajímavých pasáží, melodií, různých drobných detailů, vyznění Gong hodně pomohl i nový, nápaditý bubeník. Opět jednoznačně za pět, i když po dlouhém rozhodování (také jsem musel hodně naposlouchávat). Silnější momenty přeci jen převážily a na druhou stranu, během těch několika málo instrumentálních (hlukových) předělů si může posluchač i na chvíli odpočinout.

» ostatní recenze alba Gong - Angel's Egg (Radio Gnome Invisible, Pt. 2)
» popis a diskografie skupiny Gong


Gong - Flying Teapot (Radio Gnome Invisible, Pt. 1)
2009-11-09

Gong / Flying Teapot (Radio Gnome Invisible, Pt. 1)

5 stars

'And now, from the Invisible Opera Company of Tibet…'

Případně:

'Somebody somewhere has got to be high'

Odněkud z daleké galaxie mezi planety uhání bublající čajová konvička. Že je to nesmysl? Ani náhodou. Pirátské vysílání stanice Radio Gnome opět pokračuje. Příběh je tentokrát následující – Egyptolog Mista T Being koupí od sběratele čajových štítků Freda the Fishe kouzelný prsten. A právě tímto prstenem může přijímat zprávy z planety Gong přes ono pirátské rádio. Oba naši hrdinové společně odlétají do Tibetu, kde se setkávají s jogínem velkého piva Bananem Anandou. Ten medituje v jeskyni mantru Banana Nirvana Maňana a opíjí se australským pivem Foster. Hodně se opíjí…
Mezitím hlavní postava Gongovské mytologie Zero the Hero žije svůj nudný každodenní život, když tu náhle jej překvapí vize na londýnské Charing Cross Road. Je povolán, aby hledal další hrdiny a též se začíná upínat k víře. Vyznává skřítka jménem Cock Pot, jež je jedním z mnoha Pot head pixies (skřítci zkuřky :-)) z Gongu. Jsou samozřejmě zelení jako jejich planeta, létají v čajových konvičkách a též pěstují vynikající 'čaj'.
Po čase se setkává s kočkou, která není nikým jiným, než dobrou čarodějkou Yoni. Ta Zeroovi předává kouzelný lektvar….A to je náhlý konec první části potrhlé trilogie.
Nastínit příběh bylo poměrně snadné. Ale co s hudebním obsahem, který se vymyká hudebním škatulkám stejně jako přesná poloha planety Gong ve Vesmíru. Kdo ještě stále nevěří, že planeta existuje, popírá i vlastní existenci, takže pokud, čtenáři, nevěříš, neměl bys dále číst.
Skladba Radio Gnome Invisible se pohybuje na pomezí operety, jazzrocku i hudby východních národů, druhá skladba Flying Teapot je zhudebněný trip do Himalájí, podává se čaj a mantrou je ‚have a cup of tea‘. Komu nestačí tato mantra, může zkusit ‚have ANOTHER cup of tea. Psychedelický jazz, nebo acid jazz, chcete-li. Že se toto označení vžilo až o dekádu později? Však je to také hudba z jiné planety.
I am – You are – We are crazy! Pot Head Pixies je další možná hymna Gongu. Chytlavá píseň, zamotaná náhlými zvraty. Pokud měli Gong někdy vydat singl, mohla to být tato píseň…už vidím jak boří žebříčky hitparád. Refrén uvedený výše by byl též dobrým a slibným předvolebním heslem. Gut áftenůůůůůůn!
Oktávoví doktoři v další skladbě zahrají na krystalový stroj a už přichází Zero the Hero. Perkuse, flétna hraběte Bloomdido Bad De Grasse, potrhlé scattování Berta Camemberta, najazzlý rytmus, sólující saxofon, jednoduché téma pod ním a dá se s tím vystačit na téměř pět minut. Celé v čajovém oparu. Druhá část skladby je pomalá a halucinogenní.
Závěr alba obstará oplzlá píseň se svůdným zpěvem čarodějnice Yoni a barovým ságem. Zero the Hero podléhá jejímu kouzlu…A to je náhlý konec první části potrhlé trilogie.

» ostatní recenze alba Gong - Flying Teapot (Radio Gnome Invisible, Pt. 1)
» popis a diskografie skupiny Gong


Doors, The - The Doors
2009-09-29

Doors, The / The Doors

5 stars

Rok 1966, Los Angeles, Californie. Hippies pokuřují trávu, hlásají volnou lásku, pořádají volně přístupné koncerty, nabourávají konzumní myšlení americké společnosti, rozšiřují si vnímání rozličnými učeními východu, meditací, jógou, poezií, LSD a podobnými látkami. Po klubech koncertuje kapela The Doors s charismatickým Jimem Morrisonem, ve kterém mnozí spatřují hlavního mluvčího. On si s tím příliš hlavu neláme. On tím vším žije a vším je - šamanem, básníkem, rebelem, ztělesněním boha Dionýsa, ještěřím králem, sexuálním symbolem, provokatérem, obdivovatelem Williama Blakea, Aldouse Huxleyho, Friedricha Nietzcheho i Aliestera Crowleyho. Všechny tyto autory má velice dobře zmáklé a citáty z jejich děl rozdává jako moudrosti všedního dne. Však také název kapely nepochází odjinud, než ze Svatby Nebe a Pekla od Williama Blakea. 'Brány vnímání'.
Debutové album vychází 4.1.1967. Ještě před Beatlesovským Seržantem, Pištcem od Pink Floyd a dalšími zásadními deskami onoho revolučního roku. Cenzura marně zasahuje a bojuje se slovíčkem 'high', nebo ještě 'higher'.
Break On Through (To the Other Side) odstartuje hbitý rytmus bubeníka Johna Densmorea, přidá se klávesová basa s neodbytným monotónním riffem, klávasy a kytara s vyhrávkami a Morrison přichází s první deklarací psychedelického věku - probouráním se na druhou stranu, ať už je tam cokoli. A bere nás nemilosrdně s sebou.
Následuje pásmo songů s barovou atmosférou - Soul Kitchen, The Crystal Ship, Twentieth Century Fox. Není to obyčejný rock'n'roll, věnujte totiž pozornost textům. Jakkoli jsou zkratkovité, stále zůstávají básněmi, Často jsou naprosto jasné, častěji ale zamlžené, přesto ale vždy působivé. A při Alabama song se ještě, nemohouce se té barové atmosféry nabažit, pozeptáme, jestli je možné v tuhle hodinu ještě najít místo, kde nám ještě nalijou.
Light My Fire netřeba představovat, s tím se snad musel setkat každý, kdo jen zavadil o 60. léta. Atmosféra té doby bude znát i za dalších 100 let, jestli to ještě někoho bude zajímat.
Bluesová Back Door Man je neodmyslitelná součást koncertního repertoáru until the end. Rock'n'rollová I looked at You a tajemnem nasáklá End of the Night jsou dalšími perlami, lehký cynismus v Take it as it Comes (pro mě dodnes číslo jedna) předznamenává závěrečný opus The End. Zde se brány otevřou naplno. Původně píseň o lásce, jenže Jim skladbě dodal další rozměr a nabídl rockové hudbě něco do té doby neslyšeného. Z pomalu se rozvíjejícího tématu s indickým nádechem skladba mohutní, kapela obstarává hypnotický doprovod, Jim se zavřenýma očima, opřený obouruč o mikrofonní stojan - zaříkává, recituje. Nebezpečí na kraji města, dálnice, starodávné jezero, divné scény ve zlatém dole, modrý autobus nás veze na západ...Před úsvitem se probouzí zabiják, vezme si obličej ze starodávné galerie a cestou navštíví svou setru a bratra. Hudba sílí, nepravidelné, nervózní ůdery bicích, kvílející kytara a klávesy se zvukem prapodivného mučícího nástroje. Vchází do pokoje. Otče? Ano, synu. Chci tě zabít(Jim to pronese s naprostým klidem a bez pauz). Matko, chci tě VOJEEEEEEEEEEET!!! Hudba zrychluje a zrychluje, tříští se, nářez přestává, utichá, vrací se k původnímu tématu. A to je konec. Nedovedu si představit, jaký účinek měl tenhle Oidipovský opus na koncertech. The Doors po sobě zanechávali spoušť a Jim si to užíval ze všech nejvíc. Debut jednoznačně za plný počet.

» ostatní recenze alba Doors, The - The Doors
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Dream Theater - Black Clouds & Silver Linings
2009-09-15

Dream Theater / Black Clouds & Silver Linings

2 stars

Přiznám se, že Dream Theater už několik let neposlouchám tak, jako když jsem se s jejich tvorbou seznamoval a nadšeně objevoval každou novou (pouze pro mě, ne chronologicky) desku.
Poslední, co mám opravdu zažité, je Train of Thoughts. Od Octavaria, které jsem odložil asi po pěti posleších a u kterého jsem si začal říkat, že někde není něco v pořádku, je vpodstatě neposlouchám.
Ale teď mi to nedá, a protože se tu nová deska docela řeší, přidám se k hodnocení.
Z hlediska nějaké zvukové progrese album nepřináší nic nového, to ale není na škodu, protože DT vždy disponovali kvalitní produkcí, často s pompézním vyzněním, což to je pro tento žánr dost typické.
Ani není zapotřebí zvuk nějak rozebírat, produkci si dělají navíc DT sami, takže je to jejich záměr, takhle to chtějí. V pořádku, nemám námitek.
Ale ještě jeden dodatek - klávesy Jordana Rudesse: Co to sakra je? Ale to je od roku 2002 pořád stejné. Nejčastěji takový vlezlý, rádobysmyčcový podklad, případně jakési robotické zvuky z Hvězdných válek, nebo kam s tím vlastně. Jasně, mám to - synth marimba. Když konečně přepne zvuk na piano, hned je to lepší (přestože dost syntetické). A nebo jsem jen navyklý na klasický zvuk piana nebo hammondů. Pravda je někde uprostřed.
A teď k desce. Úvodní A Nightmare to Remember se záhrobním úvodem nenabízí bývalému, zklamanému, ale stále zvědavému fanouškovi DT moc nadějí - zezačátku. Pár klišovitých, tvrdých riffů tomu také moc nepomůže, ale pak se to rozjede, klasická sóla kytary a kláves, změna na konci, při Portnoyově mírně blackovém growl - rapu člověk vyprskne smíchy, následuje sypačka, ale co navíc - ono to vůbec nebylo špatné. Vše podstatné, nic nového, ale bavilo mě to.
Jenže následující tři skladby nemůžu označit jinak, než jako výplň. Druhá A Rite of Passage je pro mě pokusem o hit, zpěvný, nasládlý refrén vše jen potvrzuje. Třetí Wither představuje odlehčení, baladu. Jindy kapele stačily dvě minuty (Vacant na Train of Thoughts), ale pět a půl, to je moc. Dojemné. Ale ne skladba, spíše jen její zařazení.
A nyní, dámy a pánové, Mike Portnoy, z cyklu Anonymní alkoholici The Shattered Fortress. Poslední díl. Takže recyklace The Glass Prison, This Dying Soul, The Root of All Evil a Repetance. Doufám, že je Mike z alkoholu vyléčen, tahle věc byla dost vyčerpávající. První část mě před lety zcela převálcovala, druhá také hodně bavila, ale pak už nic. Tak jen doufejme, že nezačne zase pít a pak se znovu léčit, jelikož takováto zpověď je místy až otravná. Promiň, Mikeu.
The best of times je věnována Portnoyovu zesnulému otci. Mike musí být asi hodně emotivně založená osobnost. Na každé desce DT má spoustu různých výlevů, některé naštvané, některé smutné, proč ne. Dojemný začátek tři minuty nudí, pak se skladba rozjede ve stylu Rush a i přes lehce podbízivé a líbivé postupy je to příjemná záležitost. Snad jen, že LaBriemu nějak docházejí melodie. Ale instrumentální pasáže se povedly.
Nejdelší útvar, závěrečná The count of Tuscany, také nepřináší nic nového. Já vím, že o to třeba až tak nejde, jenže kdyby tohle nebyl případ všech desek DT, počínaje Six Degrees (kde ale nějaké náznaky byly). Prostě, asi takhle. Neslyšel jsem předchozí Systematic Chaos a nijak necítím, že by mi něco uniklo. Je to docela jízda, jenže vše shodí pasáž se samotnou kytarou a následující akustická část se zpěvem. Co mi to jenom...? Ano! Ale ne ledajaké ano. Britské ano! Yes! Gates of delirium jsou stavěné vpodstatě stejně.
A já nemůžu kapelu omlouvat tak, že své vzory neskrývá, netají se jimi a jejich přístup ke skládání je takový. Dobře, v hudbě tohle bylo vždycky, už za doby baroka si skladatelé vzájemně půjčovali motivy a pracovali s nimi, ale tohle už ani není variace na nějaké téma, ale sprostý opis.
Nezlobte se na mě, snažil jsem se. Vede úvodní skladba a The Best of Times.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Black Clouds & Silver Linings
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Wishbone Ash - Pilgrimage
2009-09-01

Wishbone Ash / Pilgrimage

5 stars

Pilgrimage je zvláštní album. Poněkud rozporuplné, nevyvážené...ale hlavně kam jej vlastně zařadit? Je to progresivní rock? Art Rock? Folk Rock? Blues Rock? Jazz Rock? Hard Rock? Je a není. Je to všechno dohromady, je to osobité, jsou to Wishbone Ash, žádná kapela nehraje jako oni a stejně je spousta rockových posluchačů nezná, pořádně je neslyšela nebo neměla trpělivost naposlouchat. Také narozdíl od svých známějších kolegů nemají žádnou provařenou hymnu, kterou by rockoví fanoušci znali, a kterou by se snažila zahrát každá druhá amatérská kapela. Jen si u každé z následujících kapel vybavte nějakou tu hymnu (Bude to jednoduché): Deep Purple, Black Sabbath, Uriah Heep, UFO, Led Zeppelin, AC/DC, Pink Floyd...Netřeba pokračovat, zvládli jste to výborně. Totiž, alespoň podle mě mají Wishbone Ash baladu Valediction. To by měla být ona hymna. Nebouří tak jako Smoke on the water, nezapaříte na ni jako na Paranoid nebo Highway ro hell, ani neobsahuje tak legendární sólo jako Stairway to heaven a nikdo v ní nepředvádí hlasové kreace jako David Byron v July Morning. Ale ta skladba má něco do sebe. Tak si ji poslechněte a zkuste to najít. Pro mě je to jedna z nejkrásnějších balad vůbec.
A jinak je album převážně instrumentální. I přesto, že se v prvních dvou skladbách hlas objevuje - ale beze slov. Vas Dis je ukázkou hudebního mistrovství (hlavně ty bicí, ani bych to do Steva Uptona neřekl), Pigrim je pak zvláštní útvar v 7/4 rytmu s dlouhým rozjezdem, divokým sólem a disonantními vyhrávkami na konci. Jailbait je klasické boogie, Alone a Lullaby skutečně instrumentálky, ve kterých si užijeme hlavně kytary. Pak už je tu Valediction s folkovým nádechem a na závěr destiminutový koncertní zápřah Where were you tommorow, která dokazuje schopnosti kolektivní improvizace a i jistou dávku syrovosti naživo. A kdyžtak se pak ještě můžete vrátit a dát si znovu Valediction - opravdu skvělá skladba, nemám co dodat.
A jako nevím, kam tuto desku vlastně zařadit, tak ani nevím, co s hodnocením. Ale vlastně nic mi tu nechybí, nic mi tu nevadí, tak budu rozdávat - plný počet, dneska mi obzvlášť sedli. Možná nevyvážené, ale to ještě nemusí být mínus.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Pilgrimage
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash


Wishbone Ash - Argus
2009-09-01

Wishbone Ash / Argus

5 stars

Na Wishbone Ash je nutné mít náladu. Jejich skladby, jakkoli melodické a přístupné totiž vesměs vyžadují plné soustředění, a to i přesto, že kapela nijak netlačí na pilu, ale spíše se jen tak vznáší v oblacích. Jenže při sebemenším poklesu pozornosti se připravíte o množství detailů a drobností, které jejich hudba ukrývá. Především pak tato deska, opěvující středověk, válečníky, staré hodnoty a tradice. Bohaté aranže, harmonie ve vícehlasech, krásné melodie, které jsou odkazem anglické lidové hudby a zdvojené rovnoprávné kytary jsou hlavními zbraněmi tohoto alba.
Nemá žádný význam vyzdvihovat nějakou ze skladeb, nenarazil jsem zde na žádné slabé místo. Od úvodního, zvolna se rozjíždějícího desetiminutového opusu s akustickými kytarami Time Was, přes podobně stavěnou Sometime World, boogie Blowin' Free, poklidnou Leaf and Steam až k největšímu nářezu desky Warrior a na něj navazujícímu vrcholu - uklidňující, smiřující Throw down the sword, jenž je díky hostujícímu hammonďákovi skutečně pompézní a mohutná.
Ale co ještě musím zmínit, jsou oba kytaristé. To, že jsou Wishbone Ash průkopníci dvojhlasých kytar nemusím dodávat, ale nakolik si kytaristé vzájemně dávají prostor při sólech a to bez zbytečných exhibic, to jsem vždycky oceňoval. Navíc se jejich melodická sóla dají snadno zapamatovat a nejsou samoúčelná. Wishbone Ash byli vždy hlavně celkem, ve kterém se nikdo nesnaží dominovat a vynikat. Což je skutečně vzácnost a na této desce se to velice pozitivně podepsalo. Nemůžu než dát plný počet a pustit si Argus ještě jednou.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Argus
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash


Rolling Stones, The - Sticky Fingers
2009-07-20

Rolling Stones, The / Sticky Fingers

5 stars

Sticky Fingers z roku 1971 s pověstným obalem od Andyho Warhola je oproti starší tvorbě daleko učesanější, produkce i zvuk jsou pečlivě ošetřeny, ale někde vespod je pořád cítit původní syrovost. Takže taková krystalicky čistá špína.
Co se songů týče, tak je to jedna pecka za druhou, včetně těch ne tolik známých.
Keith Richards odpálí první, notoricky známý riff a je tu úvodní jízda Brown Sugar. Song se měl původně jmenovat Black Pussy, což neprošlo. Nevadí. Brown Sugar je slangový výraz pro heroin, kdežto Black Pussy je nepříliš slušným označením pro lehkou dívku, či ženu černé pleti. Zvláštní.
Pak je tu pohodovka Sway, dojemná a snad nejznámější balada Wild Horses, riffová a jamovací Can't You Hear Me Knockin', ve které dojde na pasáže perkusí a saxofonové sólo. Výsledek nemá daleko k latinskoamerické hudbě. Závěr první strany obstará líná bluesovka You Gotta Move, která je udělána v těžce dřevním stylu delta blues.
Druhou stranu odpálí Bitch. Jagger sípe a plive na všechny strany, do toho řízná dechová sekce a lehké bicí Charlieho Wattse - nemůžu si pomoct, ale kombinace Richadsových riffů, mírně utopeného nařvaného zpěvu, dechů a právě těch úsporných bicích, to jsou pro mě ti opravdoví Rolling Stones.
I Got the Blues odkazuje na počátek 60. let a harmonickou stavbou tak trochu i na gospel, Sister Morphine tak nějak podivně vibruje drogama. Skutečně zvláštní atmosféra. Také patří k mým oblíbeným, přestože na Bestofkách není (ale možná se mýlím, výběry mě nezajímají, pokud na nich není něco dříve nevydaného).
Pak následuje country-rocková pohodovka Dead Flowers. V překopané verzi (už ale nevím od koho) se objevila na konci filmu Big Lebowski, kde parádně vystihla děj.
Také bych neměl zapomenout na doprovodné vokály Keitha Richardse a vyhrávky Micka Taylora, který sice hraje dost nenápadně, ale bez jeho slide kytary by minimálně tahle píseň nebyla to pravé.
A závěrečná Moonlight Mile, to je přesně onen pompézní závěr, kterému nasazuje korunu produkce - les smyčců, klavír, citlivě vystavěný doprovod na kotle, akustické kytary.
Na Sticky Fingers nenajdete slabý song.
A jelikož o této desce se napsalo všude možne dost a dost chvály, tak jen konstatuji, že zde je to za plný počet a ještě něco navíc za ten Warholův obal s rozepínacím zipem.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Sticky Fingers
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Atomic Rooster - Death Walks Behind You
2009-07-13

Atomic Rooster / Death Walks Behind You

5 stars

Smrt je ti v patách, neboli zhudebněné deprese Vincenta Cranea.
Druhé album Atomic Rooster vychází v září 1970. Přesně ten rok, jako debut Black Sabbath, nebo In rock od Deep Purple. Zatímco obě jmenovaná alba jsou dnes považována za základní stavební kameny hard rocku i heavy metalu, na Atomového kohouta se docela zapomíná. A jaké to album je?
V první řadě surové. A pak surové na druhou. Hororové intro titulní skladby dokáže nahnat strach, samotná skladba v tomto duchu pokračuje. Ponurá, valivá, zlověstná, nebezpečná. Zpěv kytaristy Johna Du Canna vše jen násobí. Co na tom, že nemá Gillanovy výšky. Jeho syrový, neškolený projev do písní přesně sedí. S několika obměňujícími se motivy si kapela vystačí sedm a půl minuty, ani na chvíli ale nenudí. Opravdu smrtící hudba.
V hardrockové boogie instrumentálce Vug se všichni tři zůčastnění do sytosti vyřádí. Teprve osmnáctiletý bubeník Paul Hammond nic nedluží svému předchůdci Carlu Palmerovi, naopak tu předvádí zajímavé kousky - a bubnuje stylem 'jeden dlouhý break'.
Zmínil jsem pouze kytaristu, klávesáka a bubeníka? Správně. Baskytaru nahrazuje Craneova levačka a nohy. A na údernosti a tvrdosti to nic nemění.
Co takhle Tomorrow night? Riff na klavír (!), opět hutný, valivý rytmus. Vyhrávky na hammondy a kytaru, místy vypjatý zpěv. Má to být milostná píseň, ale na tomto albu není místo pro balady. Zato pro hrubé násilí nemusíte daleko.
Temnota prostupuje i následující Seven lonely streets. Přesněji, pokud je Vám smrt v patách, tak to především v tomto sedmiminutovém nátěru. Smrtící riffy, zabijácké bicí, Cannův zpěvořev, v pozadí mává Crane svou hřívou ve zvrhlé radosti, že právě přišel na to, jak udělat z hammondů mučící nástroj. Tenhle song Vás zmlátí do bezvědomí, chvilku počká až se proberete, pak Vás ještě párkrát zkope a než jej identifikujete, tak se zdekuje někam těmi sedmi ulicemi. V závěru se budete svíjet - ale ne bolestí, ale podivnou masochistickou radostí.
Za odměnu si pár let pospíte, jak praví název další písně. No, nejspíš ne. Sleeping for years je podobně nebezpečná. Tvrdé riffy, záseky, stopky, nervní atmosféra, nepřezpívatelné melodie, zběsilá sóla. Tihle tři pánové asi opravdu nebyli v pořádku, prostě masakr, na odpočinek není čas.
Krátká I can't take no more jen vše výše napsané potvrzuje.
Nobody else s podivným úvodem je předposlední skladbou desky. Jakkoli je tu přítomen jemný klavír s melodickým motivem, s nástupem zpěvu je všechno jinak - "Celý můj svět se rozpadá/nikdo jiný, jen já za to můžu" - zpívá Cann. Po druhé minutě se přidají bicí, song se nakopne a Cann spustí další chaotické sólo.
Závěrečné instrumentální orgie ve formě songu Gershatzer se jednoduše nedají popsat. Craneovy hammondy plivou ohnivé riffy, v rámci sóla najde pár zvuků, které pravděpodobně nikdo nikdy nepoužil, Hammond se pak také předvede - a to hodně dobře. Načež se celá věc vrátí k úvodnímu riffu, aby skončila naprostou zvukovou zkázou.
K dokreslení celé desky ještě není od věci zmínit foto tria, kterak pózuje na hřbitově a také to, že z této sestavy žije jen John Du Cann. Cranea dohnala jeho maniodepresivita k sebevraždě 14.2.1989 a Hammond zemřel při automobilové nehodě tři roky po něm. Smrt je Vám v patách...
Každopádně dusnou atmosféru a nadoraz tvrdý zvuk může závidět kde kdo. Nejlepší album Atomic Rooster.

» ostatní recenze alba Atomic Rooster - Death Walks Behind You
» popis a diskografie skupiny Atomic Rooster


Rolling Stones, The - Exile on Main St.
2009-07-03

Rolling Stones, The / Exile on Main St.

5 stars

Mick Jagger vzpomínal na nahrávání alba a jedna ze zmíněných historek byla o tom, že naprosto běžně se jelo nonstop - kdo zrovna nenahrával, tak byl stejně přítomen a třeba jen tak pozoroval, užíval si nebo třeba jedl - a prý v některé z písní je slyšet hodně v pozadí zvuk příborů a hovor. Nevím kde, ale jestli je to pravda, pak to dost vystihuje celou atmosféru tohoto skvělého dvojalba.
Pokud není Exile on Main St. nejlepším albem Rolling Stones, tak rozhodně mezi ta nejlepší alba patří. Já jsem se k němu dostal v patnácti a okamžitě se mi zalíbil hudební koktejl, v němž dokázali 'stouni' smíchat všechny možné i nemožné styly, které do té doby hráli. Materiál vzniká v letech 1969 - 1972 na několika místech, především ve francouzském Nellcote, kam se kapela jednu dobu usídlila, aby unikla příliš vysokým daním v rodné Británii.
Podle slov Keitha Richardse bylo Nellcote za druhé světové války hlavním sídlem Gestapa, což dokazovaly svastiky, namalované na podlaze sklepu, ve kterém nahrávali. Proces byl dost chaotický, jelikož fungování kapely byla v té době jedna dlouhá jízda, plná drog, alkoholu a groupies. Prostě přesně tak, jak si člověk představuje život rockové kapely.
Úvodní vypalovačka Rocks off je jednou z těch pro 'stouny' typických skladeb - výrazný riff, odlehčená rytmika, dechy, nařvaný Jagger a překřikující se hlasy ve sborech. Tak to navnadí na poslech celé desky.
Druhá Rip this joint je klasický rock'n'roll, během jejích dvou a půl minut se sice nic zvláštního nestane, ale je to jízda.
Shake your hips je staré blues Slim Harpa, kapela se víceméně drží tradičního pojetí, což zaručí syrové blues.
Casino Boogie svým názvem také leccos prozrazuje. Barová atmosféra z něj přímo dýchá a Bobby Keys tomu ještě přispěje sólem na saxofon.
Pak je tu hitovka Tumbling Dice, tu snad ani není nutno představovat. Atmosféra zakouřeného baru pokračuje. Zvuku kytar v tomto songu se stále nemůžu nabažit. Konec první strany.
Sweet Virginia pro změnu koketuje s folkem a country, ale naprosto skvěle. Zase tu máme ságo a sbory v refrénu, které odpovídají Jaggerově sólovému zpěvu. Paráda. Přestože je celé album dost přehráváno a naplaybackováno, tak tato píseň působí dosti živě hraná.
Následuje balada Torn and Frayed, politické country-blues Sweet black angel a také Loving cup, další naprosto skvělá balada, která se jen tak neoposlouchá. Vypjatý duet Jaggera a Richardse je fakt skvělý.
Druhou desku odpálí Richardsem zpívaná Happy, jeho klasická věc, kterou si kapela dodnes na koncertech neodpustí.
Krátká Turd on the run je další neurvalý nářez, který kolem jen tak proletí a už je tu Ventilator blues, další song, který stavím mezi to nejlepší, co se na desce dá najít. Skvělý riff a hlavně tempo, které má takový tah, že jen těžko vydržíte v klidu.
I just want to see his face je gospel se zpěvem nahraným přes telefon. Původně jen jam Taylora a Wattse. A třetí strana končí opět baladou Let it loose. Také výborná. Navíc v ní hraje na klavír další můj oblíbenec - Dr. John.
A poslední strana? Jiným by došel dech, ale Rolling Stones si to ženou dál výraznou All down the line, také oblíbené koncertní číslo té doby.
Stop breaking down je od Roberta Johnsona, čímž se nedá nic zkazit, ba naopak.
Předposlední je Shine the light, ovlivněná návštěvou kostela v Londýně. A také patří k tomu nejlepšímu - melodie, sbory, aranžmá.
Závěrečná Soul Survivor je pravděpodobně nejslabší písní dvojalba, ale nijak neurazí.
Wow! Tak jsem zmínil všechny skladby, což jistě dokazuje můj téměř až fanatický obdiv tohoto alba. Je to tak. Deska je to pestrá, každý si tu něco najde. Někde máme promakané aranže, jindy je to záměrně odfláknuté a syrové, mix občas není úplně ideální, ale to je právě ono - tahle deska je totiž po všech stránkách opravdová. A co jsem se jí naposlouchal...a ještě naposlouchám.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Exile on Main St.
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Vintersorg - Cosmic Genesis
2009-06-28

Vintersorg / Cosmic Genesis

4 stars

Třetí řadové album švédského metalového barda je ve znamení výrazného posunu a přesahu do nemetalových stylů. Zároveň ale překvapivě přibylo blackových skřeků. Ale popořadě.
Novinkou je přírůstek ve formě kytaristy Mattiase Marklunda, což jedině prospělo (přestože Vintersorg rozhodně hrát umí), zvuk je teď plnější, přibyly různé vyhrávky a sóla.
Výraznou změnou je odklon od švédštiny směrem k angličtině. Že by touha po prosazení se ve světě? Po poslechu Vám bude jasné, že s hudební náplní tohoto alba se Vintersorg stejně prosadí jen mezi posluchači metalového progresu.
I po stránce textové se událo pár změn. Vintersorg opustil mytologii a vydal se na pouť mezi hvězdami.
Jak už jsem napsal, hudba je více experimentální. Místy hodně tvrdá, ale tvrdost je tu jen kořením (Algol, Dialogue with the stars, Ars memorativa), převládají totiž výrazné melodie, časté změny tempa, občas se hudba na chvíli ustálí, aby si posluchač oddechl a vychutnal plochy zhudebněných kosmických dálek. To se pak dostanou ke slovu akustiky a sbory (titulní skladba) a zasněná nálada.
Celá deska ale působí tak, že chce hlavně udělat dojem okázalého díla, které nás musí ohromit (především úvodní pompézní Astral and Arcane). Dost důležitou roli hrají i klávesy, přestože většinou jen podbarvují. Jejich zvuk ale vyplní spoustu prostoru.
Dvakrát se ozve i švédština - seversky mohutná Om Regnbågen Materialiserades v rytmu valčíku. Jedna z těch skladeb, na kterých je znát, nakolik metal čerpá ze středověké hudby. A pak je švédsky zpívaná ještě hitová Naturens Galleri, kterou si už při prvním poslechu budete zpívat s nahrávkou.
Na konci alba je poklidná melodická The enigmatic spirit, za zmínku stojí i cover Uriah Heep - Rainbow demon, kterou Vintersorg nijak zásadně nepřekopal, ale ani nezkazil - ctí originál.
Co ale album sráží jsou bicí. Naprogramované sice perfektně a zajímavě (muselo to zabrat určitě dost času), ale je to prostě znát, i ve zvuku.
Tak jako tak se ale jedná o skvělé album, i když to podstatné ještě přijde.

» ostatní recenze alba Vintersorg - Cosmic Genesis
» popis a diskografie skupiny Vintersorg


Vintersorg - Ödemarkens Son
2009-06-26

Vintersorg / Ödemarkens Son

3 stars

Že mám rád severskou scénu, atmosféru, přírodu, mytologii a vůbec všechno, co k severu patří, to zmiňuji dost často, ale jak to, že jako svého času dost zapřisáhlý 70's rocker a odpůrce jiného, než kvalitního čistého vokálu přičuchl jsem i blacku, deathu a doom metalu? Je to s podivem, ale je za tím něžné pohlaví. Nebudu to nijak rozpitvávat (hlavním tématem je zde Vintersorg, že? :-)), ale můžu říct, že poslech kapely s odporně znějícím názvem, připomínající jazyk jednoho z největších pošahanců 20. století - Siebenbürgen a jejich desky Loreia (1997) za noci v lese, zírajíc na hvězdnou oblohu, na mě prostě zanechal stopy. Ne, neměním se vlkodlaka, ale tahle parta mě dostala spojením klasického black metalu a folkových prvků. Ano, těžko jsem si zvykl na skřehotavý vokál, ale hudba samotná mě o kvalitách kapely přesvědčila. Hlavně pak ty folkové vlivy - ze starší scény můžu doporučit Folque, kteří upravují hlavně lidovky, pokud zkousnete švédštinu, budete odměněni. Severská melodika v lecčems připomíná i irskou a v něčem i naší - dá se snadno odhadnout harmonický i melodický průběh, motivy jsou tak nějak 'známé'. Jelikož ještě před Siebenbürgen jsem objevil Opeth, kteří mě prostě a jednoduše sejmuli, začal jsem se o severskou scénu zajímat více. Klasický black se snadno oposlouchal, ale lecjaký experiment zůstal - Solefald, Arcturus, Atrox a podobní, tedy i k Vintersorgovi jsem se dostal - přes ty progresivní desky - a proč ho poslouchám i z jeho blackového období (i když se nejedná o čistý black)? Protože ZPĚV! Ten chlápek umí zpívat a to tak, že jakoukoli desku s jakoukoli hudební náplní svým projevem posune ještě o několik tříd výše.
Syn divočiny (Ödemarkens son) opět opěvuje přírodu a její nespoutanou divokost, roční období (se zaměřením na zimu, samozřejmě), dokonalost přírodních zákonů, mytologii a pohanskou minulost. Písně jsou výrazně zpěvné, melodické, atmosférické. I když se drží podobného modelu i stylu jako na předchozím albu, tak deska rozhodně stojí za poslech. Nejlépe za noci v lese pod hvězdnou oblohou. A ne sám :-). Tři a půl.

» ostatní recenze alba Vintersorg - Ödemarkens Son
» popis a diskografie skupiny Vintersorg


Vintersorg - Till Fjälls
2009-06-26

Vintersorg / Till Fjälls

3 stars

Debutové album, vydané ten samý rok co EP Hedniskhjärtad sice není bůhvíjakým pokrokem, ale delší hrací doba alespoň umožní se více zanořit do celkové atmosféry.
Přivítá nás intro Rundans, přesně v duchu blackmetalových alb - akustiky, rytmus evokující středověk a potom sypačka po seversku - druhá skladba För King und Fosterland. Ale něco tu nehraje - po chvíli je tu zvolnění, čistý vokál, hymnický refrén, i kousek Griegova Jeskynního krále se vejde. Uznávám, trochu klišé, zde ale perfektně umístěné. Další skladba pokračuje ve vznešeném stylu vikingských ság a valčíkovém rytmu. Titulní Till Fjäls se zařízne do ucha výrazným klavírním motivem, tvrdé kytary, uhánějící bicí a občasné skřekoty připomenou drsnou severskou zimu, hory, jezera a lesy. Atmosféru umocní i akustická vsuvka s havraním krákáním, zvukem vody a větru. Zatím nejlepší skladba s tak výraznými motivy, že už po prvním poslechu dlouho doznívá v hlavě.
Švédská zima je těžce přítomná i ve skladbě následující, kde do hutných riffů brnká i akustika a do toho maestro Vintersorg opěvuje tu úplně nejstarší horu, nejstarší ze všech trůnů.
Další klavírní dvouminutovka je předělem do druhé, kratší části alba.
Jökeln představuje další sypačkovitý masakr, skřekoty opět střídají hymnické vikingské vokály.
V Isjungfrun si zahostuje opět Cia Hedmark (z kapely Otyg, ve které působí i Vintersorg), příjemné, ale mám pocit, že už trochu docházejí síly. A to mi další skladba ještě potvrzuje.
Ve skladbě závěrečné se opět objeví ženský element a okázalý refrén.
Jinak má ale deska skvělou atmosféru, odkazující na divokou vikingskou minulost, stejně divkou a drsnou severskou přírodu a mytologii. Atmosféra natolik specifická a mnou tak oblíbená, že mi ji žádná jiná oblast na světě nemůže nabídnout.
A tak jsem v souladu s názvem poslední písně Fångad Utav Nordens Själ (polapen duší severu). Lepší, ale ještě ne to pravé. Vintersorg prozkoumává možnosti stylu...

» ostatní recenze alba Vintersorg - Till Fjälls
» popis a diskografie skupiny Vintersorg


Vintersorg - Hedniskhjärtad
2009-06-26

Vintersorg / Hedniskhjärtad

2 stars

Debutové EP páně Vintersorga nevypovídá mnoho o tom, kam se bude jeho tvorba ubírat. Drží se pevně severského metalu s blackovým a folkovým nádechem, též se tomuto stylu i pro textovou náplň říká pagan metal, čili pohanský metal. S nástroji si Vintersorg víceméně vystačil sám, jen s klávesami a programováním bicího automatu vypomohl Marcus 'Vargher' E. Norman a zpěvačka Cia Hedmark si zahostovala v druhé skladbě.
EP opravdu není ničím moc zajímavé, za zmínku ale stojí, že je nazpíváno převážně čistým hlasem, blackové skřehotání se příliš neobjevuje. A všechny texty jsou švédsky, což také nemusí být hned po chuti, protože tento jazyk v hudbě není moc frekventovaný.
V tomhle případě hodnotím dosti nízko, deska je taková směs, která jen těžko bude bavit blackmetalistu a klasický heavy metalák pravděpodobně ohrne nos nad automatickým bubeníkem, já radši Vintersorgovu pozdější tvorbu.
A ten šílený název? Hedniskhjärtad znamená Pagan hearted, tedy něco jako 's pohanským srdcem'.

» ostatní recenze alba Vintersorg - Hedniskhjärtad
» popis a diskografie skupiny Vintersorg


Vintersorg - The Focusing Blur
2009-06-24

Vintersorg / The Focusing Blur

5 stars

Páté řadové album švédského svéráze Vintersorga představuje jeho dosavadní vrchol. Deska je oproti všem předchozím počinům výrazně experimentálnější, ale nejedná se o nic nestravitelného. Naopak - nalezneme tu spoustu chytlavých zpěvných melodií, ke kterým se budeme rádi vracet a opakovaně je vstřebávat.
Vintersorg zřejmě našel na tomto albu ideální pěvecký výraz, který se pohybuje mezi melodickým vokálem a blackmetalovými skřeky (těch je ale pomálu), navíc často používá v textech dialogy, což jakožto jediný zpěvák dohání změnami poloh a výrazu. Jen občas se v písních mihne vypravěč Lazare (též bicí a klávesy v Solefald), jenž přispěl i hrou na hammondky.
Co také hodnotím jako plus je rytmika - na bicí Asgeir Mickeson (mě sice neznámý, ale těm nejznámějším metalovým bubeníkům současnosti snadno konkuruje, navíc na předchozích deskách jsou bicí programované) a na baskytaru Steve DiGiorgio (dříve též Death), který hraje zásadně na bezpražcovou baskytaru, což se v tvrdém metalu jen tak nevidí.
Na co se vlastně na desce máme připravit? Především na fůze všeho druhu: Klávesové plochy, akustické kytary, folkové nápěvy, ale též různé smyčky a loopy, tvrdé riffy, zběsilé rytmy, skřekot a okázalý melodický vokál a virtuozní výkony, které na sebe ale nijak nestrhávají pozornost, ale výborně slouží celku.
Vlivy progresivního metalu, či rocku jsou patrné hlavně v prvních skladbách, kde vše ale vyvažují melodické refrény. Microscopical macrocosm je pro změnu rádiovka, v Curtains nás překvapí blackmetal skřížený s groteskním kabaretem a barovým pianem.
The Focusing Blur sice snadno snese srovnání s nejprogresivnějšími alby současnosti, ale o znalosti Vintersogovy tvorby v našich končinách dost pochybuji.

» ostatní recenze alba Vintersorg - The Focusing Blur
» popis a diskografie skupiny Vintersorg


Gong - Camembert Electrique
2009-05-12

Gong / Camembert Electrique

5 stars

'You can do what you want…And You can’t kill me'

Nevěříte, že existuje planeta s názvem Gong? Sice pravděpodobně není součástí naší sluneční soustavy, ale existuje. Pořád nevěříte? Tak si sežeňte toto album. Ta planeta prostě existuje a Camembert Electrique je něco jako tamní folklórní hudba. Zástupci planety jsou Bert Camembert, Shakti Yoni, Bloomdido Bad De Grass a další tři vyslanci, jejichž jména lépe neprozrazovat. Dělají si, co se jim zlíbí a zabít je nemůžete.
Nejdříve navážou kontakt pomocí Rádia Gnome a po půlminutě spustí. You can't kill me je zběsilost s repetitivními, ale nespočitatelnými riffy, ujetým zpěvem, kvílivou kytarou a free-jazzovým sólem na saxofon. Bubeník jak utržený z řetězu, v několika místech se ubouchne, ale co na tom, podruhé už se to zřejmě zahrát nedalo.
Jedem dál. I've bin stone before je vesmírným chvalozpěvem, co se pravopisu týče, tak 'bin je správně, snad jen 'stone' mělo mít na konci ještě jedno písmenko.
V jednom zátahu pak Mister Long Shanks a Oh Mother. Celá ta podivná věc nezadržitelně zrychluje, infantilní lidovkovou melodii ruší klopýtavé rytmy. Ale jinak to nejde, jedna z nejkomičtějších skladeb všech dob. Vyhrála Zlatý řád Rytířů, kteří říkaji Ni….Ni!
V I'm Your Fantasy nás ukolébá k spánku vesmírný šepot Shakti Yoni, která je sice v jednu chvíli naším kolenem, které křičí na železničním nádraží, ale to by nás nemělo znepokojit. Meditativnější část alba.
Dynamite je vesmírným bojovým pochodem se znepokojivou atmosférou, zezačátku nejmonotónnější skladba desky, po chvíli se ale zvrhne v geniálně ORGIEanizovaný zmatek v duchu You can't kill me.
Po sýrovém deliriu okolo hlav policistů proletí pár zmačkaných houbiček (zde na mytí, ehm…) a následuje Fohat Digs Holes in Space s pulzujícím rytmem baskytary a bicích. Bert Camembert se tu vyřádil s technikou glissando guitar. Různé hluky ještě umocňují první čtyři minuty transu. Pak se přidá zpěv a skladba získá na naléhavosti.
Tried so hard je asi nejpřístupnější skladbou desky, i když s množstvím změn a nálad. Každopádně dobrá hippiesárna.
Tropical Fish/Selene je další smršť zvuků, rytmů, melodií a zaříkávání, poslední z mnoha vrcholů desky. V závěru skladby se ozve několik málo motivů z předchozích písní, pak nás pozdraví moderátor Rádia Gnome, stejně jako v úvodu alba. Celá posádka pak naleze do své Létající konvice, hurá na Gong pro další dávku inspirace a než se vrátí, tak si mezitím můžete dělat, co se vám zlíbí.
Geniální, neoposlouchatelné album.

» ostatní recenze alba Gong - Camembert Electrique
» popis a diskografie skupiny Gong


Waits, Tom - Small Change
2009-04-12

Waits, Tom / Small Change

5 stars

"I don't have a drinking problem, 'cept when I can't get a drink"

Komornější album, menší sestava, občas smyčce, ale především Tom a jeho zpověď. Poetika jako od Bukowskiho, navíc poměrně pesimistická a cynická, než na předchozích deskách, čím dál víc témat odkazující na Waitsův tehdejší životní styl - bydlení v nejhorších motelech, několikadenní tahy a narůstající alkoholismus. K úvodní srdceryvné, smyčci podpořené Tom Traubert's Blues Waits suše dodává, že je o jednom tahu na australském turné. Víceméně "...o zvracení v zahraničí." Druhá píseň, kde je Waits doprovázen jen swingující basou a bicími, Step right up, je vyvolávání prodavače, lákajícího potencionálního kupce na věc, která umí všechno na světě, včetně toho, že vás zbaví dluhů, přestane kouřit, poseká trávník a vyzvedne děcka za školy - a to jen za polovinu původní ceny.
Třetí píseň, Jitterbug boy, doprovází jen Waits na piano, následující I wish I was in New Orleans podpoří smyčce, parádní záležitost.
Vrcholem desky je pak The piano has been drinking. Malá ukázka: " To piáno pilo, a moje kravata je ospalá, kapela odjela zpátky do New Yorku, juke-box je na útěku, koberec potřebuje ostříhat, reflektor vypadá jak útěk z vězení, protože telefonu došly cigára a balkón se teprve staví, a to piano tady pilo...já ne." A podobně to pokračuje. Na promo vystoupení ve Fernwood tonight sehraje Waits další ze svých pověstných mystifikací. Nejprve je uveden jako velká hvězda, které se cestou ve městě porouchalo auto a tak jej rovnou nechali vystoupit i v místním televizním programu. Pak zahraje ukázku z této písně, připotácí se k oběma uvaděčům, při dotazu, zda nechce něco k pití, vytáhne z náprsní kapsy od saka poloprázdnou láhev bourbonu a nakonec si od jednoho z uvaděčů půjčí dvacet dolarů, že mu je vrátí, až tudy zase někdy pojede.
Invitation to the blues má opravdu výstižný název, V Pasties and g-string je jen scat-zpěv a bicí, také parádní kousek. A pak Bad liver and broken heart, která by mohla být druhou částí Jitterbug boye. "Nemám problém s pitím, to jen, když nemám co pít".
V The one that got away poprvé za celou desku zazní saxofon, titulní Small change je jen další chant, tentokrát jen se saxofonem. Závěr desky obstará Can't wait to get off work, pojednávající o tom, jak se Tom nemůže dočkat, až vypadne z práce a potká se se svou holkou na Montgomery avenue, jenže ta práce nikdy nekončí, a pořád mu někdo říká "Tome udělej tohle...udělej tamto...tohle nedělej...".
Další skvělá deska, navíc Tomovi můžete věřit každé slovo, všechno tohle zažil a na všech místech, o kterých zpívá, nacházel inspiraci.

» ostatní recenze alba Waits, Tom - Small Change
» popis a diskografie skupiny Waits, Tom


Yes - Relayer
2009-03-25

Yes / Relayer

5 stars

Ještě neuplynul ani rok od vydání Tales from the topographic oceans a Yes jsou zpět s dalším albem. Klávesového mága Wakemana vystřídal Švýcar Patrick Moraz, bohužel vydržel jen na toto album a turné. Svému předchůdci nic nedluží, a dost možná, že to byl právě on, kdo přinesl na album výrazně experimentální přístup.

Po čtyřpísňovém dvojalbu Yes přichystali sice jen jednu desku, ale pouze se třemi písněmi. Při pohledu na stopáž první skladby se posluchač jistě trochu zarazí, ale překvapivě zjistí, že Yes opět neměli žádný problém s jejím využitím. Naopak, Gates of Delirium pro mě představují po Close to the edge nejlepší velkoskladbu Yes. Začíná podle podobného modelu, z ticha se pomalu vynořují zvuky jednotlivých nástrojů, více se zapojuje Anderson na různé perkuse i kytaru, celá skladba je vlastně víceméně jeho dílo.
V souladu s obalem je celá skladba temnější, zlověstnější, nehostinná, už po pár minutách poněkud agresivnější. Anderson zpívá naléhavě, texty nejsou jen zasněně mystické, naopak přidal řádnou porci agrese i sem.
To pravé peklo se rozpoutá mezi sedmou až třináctou minutou. Disharmonické akordy, klopotný rytmus, zvuky zrychleně puštěné pásky, divoká nahalovaná kytara, tep baskytary...a silně tísnivá atmosféra, kterou ještě zvýrazní repetitivní motivy.
Ale Yes dávkují přesně a v pravý čas zklidní, aby později z ticha vystoupila lap steel kytara Stevea Howea a decentní zpěv Jona Andersona. A takhle poklidně skladba plyne ještě pět minut, Howe připojí nezvykle ukázněné sólo a celá kapela se vzdálí někam do hlubin Vesmíru.

Druhou skladbou je experimentální šílenost Sound chaser. Při prvním poslechu se posluchač moc nechytne. Moraz využívá jazzrockové fender piano, Anderson mlátí do perkusí, bicí Alana Whitea jsou nezvykle v pohybu. Howe hraje jak o život společně se Squirem komplikované riffy, které Vám zamotají hlavu. A aby toho nebylo málo, tak přes to všechno běží zpěv jakoby nic. V jednu chvíli se skladba úplně zastaví a Howe vystřihne do ticha krokolomné sólo, pak se přidají ostatní a krátké sólo si dopřeje i Moraz, chvilku se takhle s Howem překřikují, nečekaně do toho vlítnou zpěvy primitivních kmenů a celý text písně jen 'vysvětluje' co se vlastně děje....Electric freedom.

Závěr desky obstará uklidňující To be over. Devět minut dlouhá plocha s typickými vícehlasy a kytarou hodně do country. Ideální, optimisticky naladěný závěr.

Nevěřil jsem tomu, že písně z této desky dovedou Yes věrně zahrát naživo. Doporučuji DVD Live at QPR. Zvukově sice dost kolísá, ale takový Sound chaser na úvod notu po notě jako na desce, to docela překvapí.

Relayer je další silná deska, pro mě osobně už nepřekonaná.

» ostatní recenze alba Yes - Relayer
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Tales From Topographic Oceans
2009-03-15

Yes / Tales From Topographic Oceans

5 stars

"What happened to this song we once knew so well"

Po prvním pokusu s jednou dlouhou skladbou na jedné straně LP desky zkoušejí Yes další z četných experimentů v rockové hudbě, a sice dvojalbum se čtyřmi dvacetiminutovými skladbami - rockovou symfonii Tales from the topographic oceans. Délka skladeb umožnila jednotlivým muzikantům předvést své hudební dovednosti a talent v plné šíři. Při pečlivém poslechu, který si dvojalbum vyžádá samo, postupně odkrýváme skladatelské nápady a jejich rozvíjení. Meditativní charakter prvních dvou skladeb nás naladí na určitou vlnu a další dvě se postarají o udržení pozornosti razantními rockovými pasážemi. Celé dvojalbum je ale především oslavou hudby jako takové. Hlavní podíl na vzniku mají tentokrát především Jon Anderson a Steve Howe, kteří přišli z celkovým konceptem, do kterého se ostatní zapojili později. Zřejmě díky Andersonově vkladu je album mystické. Texty, kterým jen tak někdo neporozumí, jsou plné zvlášních slovních spojení. To samotné stačí, aby posluchač pochopil pozitivní sdělení v každém z nich a jen se nechal unášet proudem úžasných tónů. Nový bubeník Alan White nejdřív zabodoval na Americkém turné, na které se komplikované skladby naučil za tři dny, na desce je sice o hodně učesanější než jeho předchůdce, ale nutno uznat, že hudba Yes právě díky tomu mohla nabrat tento nový směr.
Celé album se rozvíjí z naprostého ticha, do kterého z dálky přichází zvuk oceánu, který doprovází Andersonovu mantru, která graduje a narůstá. Po instrumentální mezihře, ve které Steve Howe rozvine melodii, která se v průběhu desky v různých variacích zopakuje, se vrací zpěv. Skladba plyne v pomalém tempu a stále se mění, stejně jako hladina oceánu. Až na několik málo míst je divočejší, jinak spíše hladí a osvěžuje. A my pozorujeme úsvit, který na ní tančí. Silné melodie se odhalí opakovanými poslechy.
Druhá skladba The Remembering je ještě volnější, rozvíjí se ještě pomaleji, než skladba úvodní. Točí se okolo několika motivů, doprovod tvoří především kytara a klávesy, občas vynikne basa, od šesté minuty se teprve připojují bicí. Skladba odbíhá od základního motivu, po dalších třech minutách zrychlí. Anderson a Howe tu museli být ve svém živlu – akustické kytary a vícehlasy připomenou 60. psychedelii. Kdo albu vytýká rozvláčnost, tak si pravděpodobně neuvědomuje, že i ta má v hudbě své místo. Zde si to vyžádalo velmi dlouhou plochu, ale hudbu nemůžete násilím sekat na rádiové tři minuty. Když někdo umí vystavět skladbu tak jako Yes, může si těch dvacet minut dovolit. V další části skladby se proplétají různé motivy ze začátku, dojde i na rockovější pasáže. Kolem osmnácté minuty se vrací základní motiv kytary z první skladby.
Ovšem s nástupem třetí skladby The Ancient/Giants under the sun přichází úplně jiná stránka hudby Yes. Perkusivní nástroje v monotónních akcentech vytvoří dojem hudby pravěkých kmenů, přes ně hraje divoká kytara a basa, opravdu nečekané. Texty odkazují na dědictví po zaniklých civilizacích. Klidnější pasáže jsou zde prakticky vyloučené, fanoušek experimentů si ale přijde na své. Neváhal bych tuto část desky označit za nejexperimentálnější skladbu Yes. Zajímavé je poslouchat kytaru Stevea Howea, který se v náznacích vrací i k motivům ze starších desek. Akustická pasáž po dvanácté minutě je opravdu úžasná, Steve je pro mě jeden z nejlepších kytaristů. Pak nastupují vokály, nabízí se srovnání s folkrockovými kapelami z přelomu šesté a sedmé dekády.
Závěrečný Ritual představuje nejtvrdší pasáž desky. Mohutní rychleji, než skladby předchozí, uhání v komplikovaném rytmu, do toho Anderson zpívá vlezlou (ano, velmi vlezlou) melodii, jen tak, jako by nic. Postupně dojde na sólové pasáže kytary, basy i bicích (na koncertech White, Squire i Anderson). V textech u každé skladby máme krátké vodítko, o co ve skladbě jde. Jak jsem již v úvodu zmínil, tato deska je oslavou hudby. Z krátkého průvodního slova se dozvídáme, že „(Máme) sedm rituálních not svobody, abychom se naučili a znali rituál života. Život je boj mezi zlem a čistou láskou. Alan a Chris představují a zároveň se střídají v boji, ze kterého pochází pozitivní zdroj. Jsme slunce. Můžeme vidět“. Nous sommes du soleil. We love when we play. A je to slyšet, takže není důvod někde něco krátit, měnit. Tales je jedinečné album, rád se nechávám unášet místopisnými oceány. Chtělo to více času, než kterákoli jiná deska, ale právě proto se nepřestávám divit, jak mohl někdo něco tak úžasného nahrát.

» ostatní recenze alba Yes - Tales From Topographic Oceans
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Close to the Edge
2009-02-26

Yes / Close to the Edge

5 stars

Close to the edge je bezesporu jedna ze zásadních desek progresivního rocku. Yes se ve svých rozsáhlých kompozicích poprvé dostali na téměř 20 minut a nutno uznat, že se jim tento časový úsek, dnes téměř nemyslitelný, povedlo vyplnit jedinečnou skladbou, která si jistě našla mnoho následovníků.
Z naprostého ticha se postupně vynořují zvuky ptačího zpěvu, hučení vody, kláves, někde pod tím vazba z hammondů dává tušit, že se něco stane. A pak najednou PRÁSK!!! Agresivní smršť zvuků, naboostrovaná baskytara, řezavá sólovka, cvrlikající klávesy a bicí hrané v tak nepředvídatelných akcentech, že se divíte, jak je možné to všechno udržet pohromadě. Občas se ozvou sekané vokály, pak se celý ten zmatený stroj zase nakopne a uhání dál. A ve třetí minutě přijde očekávaný zlom a do všeho toho chaosu vpluje hravá kytarová melodie s najazzlou harmonií. Andersonův zpěv provází věrné sbory Howea a Squirea, melodie jsou uchvacující a nepopsatelné, vše doplněné pečlivě promyšleným, složitě akcentovaným rytmem. Různá zákoutí kláves a kytar, změny nálad, konsonance i disonance, instrumentální mezihry, a všudypřítomný zpěv, jež nás provází útesy a řekami, jež symbolizují proměnu naší vlastní mysli (v Andersonových textech téměř nikdy nechybí slova river, moment, reveal, time atd). Andersona zde inspirovala kniha Siddharta od Hermanna Hesse a na dalších albech se tématu duchovní očisty a změnám mysli věnoval ještě více do hloubky.
V deváté minutě se skladba zvolní, z dálky slyšíme kapání vody, o něco později přijde změna z moll do dur a zazní mohutné kostelní varhany. Po chvíli zase zrychlí, Wakeman prožene prsty po klapkách hammondů, znovu se vrací zpěv a skladba vrcholí. Jedinečných devatenáct minut, které při prvním poslechu jen protečou a posluchač zůstane u vytržení. Skladba je to opravdu vyvážená a v závěru zůstane pocit opravdové radosti.
Skadbou číslo dvě je And you and I. Ta vychází z jednoduchého kytarového motivu a postupně mohutní k nečekaným klávesovým plochám. Zpěv tradičně hladí, obklopen předivem akustických kytar, skladba se v průběhu mění, zklidňuje, zesiluje, ale zůstává pořád v pomalejším tempu. Dalších skvělých deset minut.
Závěr desky obstará Siberian Khatru. Přímočařejší riffovka, která mě osobně víc baví v koncertním provedení. Ale zde, studiová a učesanější, umožní vyposlechnout si všemožné detaily. Jakkoli je razantnější, jsou v ní místa, ve kterých se Yes opět zasní, ale vždycky se vrátí k základnímu riffu. Ve své podstatě je skladba jednoduše vystavěná (riff-sloka-nějaká pasáž-riff-sloka....), ale díky změnám nálad a temp je stále dostatečně zajímavá.
Close to the edge je neoposlouchatelná deska. Pod nenápadným obalem se skrývá mnoho nápadité hudby, přestože jsou to 'pouhé' tři skladby.
Po jejím vydání došlo v sestavě Yes k další, opět zásadní změně: Bubeník Bill Bruford odchází k experimentálnějším King Crimson a na jeho místo nastupuje Alan White, který všechny ohromil tím, že se na Americké turné dokázal naučit komplikovaný materiál za pouhé tři dny. A navíc v sestavě zůstal dodnes. Změnám v sestavě ale není konec...

» ostatní recenze alba Yes - Close to the Edge
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Fragile
2009-02-18

Yes / Fragile

4 stars

Tak se zase po měsíci dostávám k nějakému tomu psaní - ne, že by nebyl čas, nebo že by mě odrazovalo komplikované fungování progboardu, ale nějak nebyla motivace. Tak jsem si pustil desku, kterou jsem celou tu dobu chtěl recenzovat a ono to s touto kapelou (a tímto albem) jde samo.
V letech 1969 - 1972 měly všechny vznikající a fungující kapely nějaký tvůrčí přetlak, jelikož byli schopni téměř každý půlrok vydat nové album. Například: ELP (4 alba), Deep Purple (5 studiovek a dva živáky), Uriah Heep (5 alb), Van der Graaf generator (4 alba, s tím, že se zvládli dát dohromady i rozpadnout). Yes podstoupili výměnu kytaristy a klávesáka a natočili 5 alb. Což je dnes se současnou nahrávací politikou něco nepředstavitelného. Nejprve výměnu klávesáka: Namísto nepříliš nápaditého Tonyho Kaye, který se vedle Howea docela ztrácel, nastupuje klávesový mág, který se nebrání inovacím v nástrojích a technicky se Howeovi snadno vyrovná. K Yes se dostal na naléhání Chrise Squirea, který ho v kapele chtěl mít za jakoukoli cenu. Wakeman se už už chystal seknout s hudbou po vyčerpávajícím turné a Chris mu několikrát opakovaně volal (naposled prý ve tři v noci) a Wakeman nakonec podlehl. Už na první zkoušce položili základy pro několik písní (Squire tvrdí, že tři z písní byly na této zkoušce prakticky hotové, jen bez textů). S Howem si hned padli do noty a to se na této a další desce kladně odrazilo.
Obal nabádá k ohleduplnosti vůči naší Zemi, hudba na albu je od první do poslední noty naprosto perfektní, střídavě výbušná, uklidňující, ohromující, laskavá i křehká. Steve uvede Roundabout, další z koncertních klasik, ve které nejdříve upoutá linka Squierovy basy, která místy převálcuje vše okolo, poté trojhlasy Andersona, Howea a Squirea (hlavně v závěru, když zpívají bez doprovodu) a o dramatická sóla se postarají Wakeman a Howe. Další regulérní písní je South side of the sky, polozapomenutá, hutná, riffová, melodická skladba, která představuje další silnou píseň. Oblíbené koncertní jsou dodnes Long distance runaround - s výborným dvojhlasým motivem na kytaru a klávesy - a závěrečná jedenáctiminutovka Heart of the sunrise - zde asi nejtvrdší a nejdramatičtější skladba se změnami tempa a nálad, plná ploch, které se ještě více rozvinou na dalších albech a ve kterých se úžasně proplétá a doplňuje všech pět protagonistů.
Jako zpestření je tu krátký příspěvek každého ze členů kapely - nejradši mám Howeovu flamengem ovlivněnou Mood for a day.
Přestože se Yes už na minulé desce našli, neustrnuili a stále prozkoumávají nové možnosti, takže pořád bude co objevovat. S přihlédnutím k tomu, že na desce je pět sólových a čtyři kapelní písně, což mi poněkud kazí dojem z ucelenosti alba (Což je pro Yes jinak dost příznačné), dám teď 'jen' čtyři hvězdy (To je vlastně jedna za každou regulérní kapelní píseň :-)).
Remaster nabízí Yesáckou úpravu Simonovy Ameriky. Folkové dozvuky, ovšem v řádně progresivní úpravě, která originál připomíná jen textem.

» ostatní recenze alba Yes - Fragile
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - The Yes Album
2009-01-19

Yes / The Yes Album

5 stars

Třetí album Yes z roku 1971 přineslo podstatnou změnu sestavy - kytarista Peter Banks byl nahrazen Stevem Howem. Tento samouk kromě základních šesti strun všech možných kytar ovládá spoustu dalších elektrických i akustických strunných nástrojů, jeho dalším typickým nástrojem je lap steel, do té doby používaný snad jen v country. O různých mandolínách, loutnách nebo elektrickém sitaru netřeba se rozepisovat, protože už jen samotný žánrový rozsah, který tento kytarista obsáhne, je obdivuhodný. Do zvuku Yes naprosto přirozeně zapojil vlivy country (snadno zaznamenatelné ve vyhrávkách v Yours is no disgrace nebo v I've seen all good people) a ragtimu (v instrumentálce Clap ohromí technikou i nápaditostí - tím, co mu spousta dnešních kytaristů může jen závidět). Celkově obohatí zvuk a umožní kapele rozvinout její potenciál. Navíc perfektně zpívá a jeho hlas můžeme slyšet v trojhlasech úplně vespod. Společně s Andersonem se na několika deskách stane důležitým článkem, nejen ve skládání hudby, ale i v psaní textů.
A také něco k desce: Považuji ji za první opravdovou desku Yes. Tady se teprve našli. Přestali s pokusy s orchestrem, skladby prodloužili na nějakých šest až deset minut, jen dvě jsou tříminutové - již zníměná Clap a The venture.
A pět z celkových šesti hrají na koncertech dodnes a to také něco znamená. Žánrově kapela není prakticky nijak omezená, například ve Straship trooper, která se ze začátku jakoby snáší odněkud z hlubin vesmíru, můžeme zaslechnout i country kytaru, aby se pak skladba zase vrátila. Skladby nikam nepospíchají, volnější tempa se pro Yes stávají typickými. Snad jen úvod a závěr obstarají dynamické skladby, plné změn. Yes začátku 70. let jsou snad nejoptimističtější kapelou na planetě, o čem svědčí má nejoblíbenější skladba I've seen all good people. Začíná trojhlasem a capella, postupně se přidávají nástroje, skladba mohutní až k odvazovému boogie. V textu nás Anderson motivuje (verše jako "Don't surround yourself with yourself" jsou fakt vydařené), je psaný jeho zvláštním, těžko pochopitelným stylem, zde se zdá být někde na půli cesty mezi buddhismem a šachovou partií (Chris Squire v nějakém rozhovoru tvrdil, že většině textů také nerozumí, proč taky, když zpívá jen druhé hlasy :-)). Dokonce je tu odkaz na Lennonovu Give peace a chance. Nováček Howe dostává dost prostoru, ve kterém dokazuje, že do kapely zapadl okamžitě. Kdo se ale stále více ztrácí v pozadí je Tony Kaye, je sice poprvé uveden jako spoluautor (Yours is no disgrace), ale také naposled - na další desce jej nahradí klávesový mág Rick Wakeman.
Desky Yes začínají mít specifickou pozitivní atmosféru, která, ač se těžko popisuje, je hudbou velmi snadno přenosná. Jinak než za pět to být nemůže.

» ostatní recenze alba Yes - The Yes Album
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Time and a Word
2008-12-15

Yes / Time and a Word

3 stars

"The time si now and the word is love"

Druhé album Yes nahrává totožná sestava jako desku první, obohacená o 30-ti členný orchestr. Začátkem 70. let běžný jev, jenže v případě Yes jde snad o pokus nejúspěšnější, protože smyčce i dechy zvuk obohatily, nijak neruší, působí přirozeně a dostávají i slušný prostor.
Co se týče stylu, tak zde ještě jasně doznívají 60. léta, což je patrné především v decentním zvuku bicích. Už v úvodní skladbě nás překvapí Grandfunkovsky ostrá baskytara, což ještě zdůrazní Squireova hra - používá trsátko. Skladba je opět převzatá, jedná se o nadupanou verzi No Opportunity Neccessary, No Experience Needed od Richieho Havense. Když se v půli skladby ozve motiv z westernu The big country, tak vám to ani nepřijde nijak zvláštní, ten motiv tam perfektně sedne.
Cover je tu ještě jeden - Stillsova Everydays. Což je dáno zálibou Andersona a Squirea ve folku. Píseň je ovšem opět radikálně překopána, najdeme tu divokou instrumentální pasáž, ve které si skoro naposled zařádí kytarista Peter Banks.
Zbytek alba pak tvoří písně Jona Andersona, se dvěma mu vypomohl David Foster a s jednou Squire. Mezi ty opravdu výrazné patří Then (Brufordův part opravdu stojí za poslech), která svou stavbou trochu předznamenává budoucí veledíla. Dále pak Astral traveller, která odráží autorovu zálibu ve sci-fi literatuře. The prophet s varhanním úvodem Tonyho Kaye, rytmem připomínající trochu ranné Uriah Heep. A určitě pak závěrečná titulní s poselstvím Time and a word, kterou jsem si v poslední době hodně oblíbil (zbytek alba jsem znal z dřívějška z výběru nahrávek pro BBC) a která je příjemně uklidňující.
Sweet dreams je naivní píseň ve stylu první desky, navíc (ne)skutečně sladká. Clear days beru jako předěl mezi The prophet a Astral traveller.
Po nahrání alba odchází kytarista Peter Banks, který už tady moc prostoru jako hráč nedostává. Americký vydavatel na to reaguje tak, že na obal použije foto s jeho nástupcem, geniálním Stevem Howem. Na britském obale je černobílá místnost s nahou ženou. Otázkou zůstává, co mají Američané pořád proti nahým ženám :-).
Oceňuji použití orchestru, je tu pár hodně vydařených písní, ale ta pravá nadčasová díla ještě přijdou.

» ostatní recenze alba Yes - Time and a Word
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Yes
2008-12-14

Yes / Yes

3 stars

Zjišťuji, že to s Yes musím vzít od úplného začátku.
Ranné Yes jsem objevil díky nějakému pochybnému výběru, který jsem sehnal ve výprodeji snad za stovku. A dobře jsem investoval, šlo sice o nahrávky pro BBC, ale pro seznámení stačilo. Jsou to jiní Yes, než v 70. letech. Zdaleka ne tak posluchačsky nároční, s vlivy psychedelie a zasněnou atmosférou konce 60. let. Deska má dost silných momentů, žádná ze skladeb nenudí. Došlo i na coververze, v té době pro začínající kapely snad povinné Beatles, jejichž Every little thing doznala značných změn. Oproti originálu je rychlá a razantní. Otevírá ji instrumentální smršť, ve které jednoznačně kralují Bill Bruford a Peter Banks, což skvěle podporuje Chris Squire se svým dobově agresivním zvukem baskytary (na tu jsem si u nich na starých deskách zezačátku těžko zvykal). Ta druhá je I see you od Byrds, která je tu především díky Brufordovi najazzlá a odlehčená. Téměř všude je Jon Anderson (tady ještě jako John) podpořen vokály Squirea a Bankse. Kdo ale nedostává moc prostoru a ani není nějak zvlášť invenční, je klávesista Tony Kaye. Většinou jeho hammondky jen podporují zvuk kapely. Ona tato deska je ale především o písních jako takových a ne o instrumentálních předváděčkách. Musím vyzvihnout úvodní Beyond and before, mou oblíbenou Looking around a epickou Harold Land. Andersonovy skladby Yesterday and today a Sweetness jsou také příjemné a v duchu doby i mile naivní. Jako zpěvák je už tady vyzrálý, sice ještě ne moc vyzpívaný, ale vše dohání projevem a příjemným hlasem.
Kdybych nevěděl, co nám ještě Yes v dalších letech připraví, tak bych neváhal dát čtyři hvězdy, ale dám tentokrát jen tři, to ale jen abych měl rezervu na ty další perly. Deska je to totiž opravdu povedená.
Z bonusů pak stojí za zmínku překopaná Something's coming od Bernsteina. Zajímalo by mě, jestli ji autor slyšel a co na ní říkal. Yes z ní totiž udělali jazzrockově psychedelickou smršť a neopoměli ani motivy z America a Tonight, taktéž z West side story.

» ostatní recenze alba Yes - Yes
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Drama
2008-12-10

Yes / Drama

5 stars

Tohle je pecka! Netuším, jaké byly reakce fanoušků na Andersonův a Wakemanův odchod, ale zajímalo by mě, jak se tvářili na příchod členů Buggles - zpěváka Trevora Horna a klávesáka Geoffa Downese.
Výsledek je skvělý. Album otevírá nezvykle tvrdá Machine Messiah. Howe rezignoval na vyhrávky a přišel s úderným, téměř metalovým riffem. To by ale nebyli Yes, kdyby na deseti minutách několikrát nezměnili náladu a styl. Skladba je výborně vystavěná, dočkáme se i akustických kytar a klávesových pasáží, které přesně do kompozice zapadají. Co zpěv? Horn se zřejmě od svého předchůdce dost učil, Squire a Howe je ve vokálech skvěle podporují.
Miniatura White car je takové nadechnutí před Does it really happen. A to je jasně v režii Chrise Squirea. Jeho basový riff ji otvírá, kapela si pohrává s rytmem, přehazuje doby, převládá důraz na rytmus.
Vrcholem je pro mě hitovka Into the lens. Začíná dalším rytmickým riffem, který postupně mohutní a na který Steve Howe vrší vyhrávky jak z dřívějších desek. Před první slokou se zvolní, kapela si pohrává s riffem, který se ještě naplno rozvine, napíná, přidává další sloku. Refrén je chytlavý, výrazný, z hlavy se dostat nedá. Značné množství zlomů a propracované aranžmá jen zdůrazňuje sílu této desky a celé sestavy. Moc se mi tu líbí vícehlasy. Osm minut uteče jakoby nic.
Další dvě skladby jsou v podobném duchu, závěrečná Tempus fugit je podobně vystavěná jako Does it really happen, s dominantní baskytarou, jen s rychlejším tempem.
Drama je velmi silné album, bohužel na velmi dlouhou dobu. Možná škoda, že jediné v téhle sestavě. Co ale moc nedoporučuji, jsou klipy. Muzikanti, hlavně Squire s tím melírem, jsou oblečeni v duchu 80. let, Horn má úděsné brýle, dvakrát tak velké jako jeho hlava, jen na toho Howea se ještě dá jakž takž koukat. Ještě, že tolik nedám na image.
Jinak ale výborné, bez slabých míst. Škoda, že je tak krátké. Bonusy na remasteru také nejsou na škodu.

» ostatní recenze alba Yes - Drama
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Tormato
2008-12-10

Yes / Tormato

4 stars

Po Going for the one vydávají Yes album Tormato. Jakkoli je hodnoceno dost špatně, osobně ho považuji za zdařilejší, než album předchozí. Už úvodní Future times/Rejoice dává na srozumněnou, že jsou zpátky ti staří, nápadití Yes, jejichž hudba byla plná vřelosti a optimismu. Že se doba změnila a je zapotřebí se přiblížit běžnému posluchači, o tom nás přesvěčí hitovka Don't kill the whale z dílny Squirea a Andersona. Na první poslech upoutá Howeova kytarová linka, která je velmi snadno zapamatovatelná, což u něj nebývá zvykem. Wakeman přidá skvělé sólo (co jen dělal při natáčení poslední desky), ve kterém jeho oblíbený bzučivý syntetizátor ARP má své místo (jak ten zvuk nemusím, tady si nic lepšího neumím dosadit). Jedna z nejlepších písní desky, která snadno přinutí k tanci.
Madrigal pohladí, Anderson je tu výborný, podbarvený cemballem, kytarou a smyčci. Příjemné.
Release, release spěchá jak o život. Nervózní úvod připomíná chaotické, neuspořádané začátky Close to the edge nebo Relayer. Vyhrávka střídá vyhrávku, Howe tu chvilku hraje klasický rock'n'roll, pak přejde do svých typických krkolomných běhů. Wakeman je naštěstí dostatečně v pozadí, má tu nějaký divný registr na moogu nebo ARP. V půlce skladby si dá krátké sólo White, pak se přidá Howe a jede se dál. Dostal mě tu Anderson a Squire s našlápnutým zpěvem.
Ale pak to přijde. Arriving UFO má pár chytlavých momentů, ale jako celek mě tedy moc neoslovila. Jako by se nějak nemohla rozjet.
Circus of heaven mi přijde jako taková hříčka, která je ale poněkud infantilní (Andersonův syn ale není na vině). Když ke konci spustí Anderson své 'beautiful, amazing, wonderful, extraordinary beautiful', tak mě to spíše pobavilo. Nijak zvlášť by mi nechyběla.
Naštěstí je tu Onward od Chrise Squirea. Jak tak zjišťuji, tak to byl hlavně on, kdo měl v zásobě kvalitní nápady. Decentní, zasněná skladba, ve které se také objeví smyčce a dokonce i dechy. Opravdu vydařená balada.
Konec je ve znamení tvrdší, rychlejší skladby On the silent wings of freedom. Zezačátku tu dost důležitou roli hraje agresivní kvákavá baskytara (jak by ne, podepsáni Anderson, Squire), ten riff připomíná pozdější Tempus fugit z Drama, je jasné, kdo měl Yes pod kontrolou. Skvělý konec, který jasně předznamenává změnu stylu - od melodických ploch k rytmickým útvarům.
Mám verzi z bonusy a musím říct, že kdyby Circus of heaven nebo Arriving UFO nahradili vpodstatě jakoukoli nevydanou skladbou, bude to lepší - třeba You can be saved nebo b-stranu Abilene.
A k názvu: Album se původně mělo jmenovat Yes Tor, podle geologického útvaru na jihu Anglie. Když ale Rick Wakeman spatřil - podle něj nenápaditý - návrh Hipgnosis, ve vzteku na něj hodil rajče. A bylo jasno.
Takže: Je to o dost silnější než posledně, ale díky dvěma slabším skladbám 'jen' za čtyři.

» ostatní recenze alba Yes - Tormato
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Going for the One
2008-12-10

Yes / Going for the One

3 stars

S Going for the one mám trochu problém. Jen pro upřesnění si zkusím vybavit, v jakém pořadí se ke mně desky Yes dostávaly - první kontakt s někým z Yes byl přes desky spolupráce Vangelis, Anderson. Což považuji za celkem solidní relaxační hudbu, nic víc. Pak už přišli Yes - 90125, Talk, Union, ABWH, Drama, Open your eyes - to mi bylo tak patnáct. A o dva roky později přišel zásadní zlom - Yessongs a Magnification. Pak jsem sehnal výběr ranných věcí a bylo jasno. Dnes mám základní diskografii pohromadě a období 1969 - 1974 je pro mě nedotknutelné.
Po vydání Relayer si Yes dopřávají tříletou pauzu a znovu se scházejí v sestavě Anderson, Squire, Howe, Wakeman a White. Hudební vývoj se posunul docela slušně za ty tři roky, progresivní kapely většinou začaly měnit zvuk i styl směrem k stravitelnější hudbě a většinou zaznamenávaly ještě větší úbytek fanoušků, kteří tyto snahy chápali jako zradu. Yes jsou na Going for the one někde na půli cesty. Stopáže jsou kratší, stavba songů je jednodušší, hitovější, ale na druhou stranu je tu rozsáhlá patnáctiminutovka Awaken. Kde je vlastně problém? Především v celkové produkci a nenápaditosti hráčů (ale ne skladeb) - posuďte sami: Alan White - bicí. Oproti svému předchůdci Billu Brufordovi hraje velice úsporně, což sice není na škodu, ale tady místy působí jako najatý hráč. Chris Squire - baskytara. Právě jeho linky vždycky dokázaly překvapit, jen málo rockových baskytaristů je tak snadno rozpoznatelných. To se bohužel této desky netýká - baskytara je dost utopená v mixu, vpodstatě ji také mohl nahrát kdokoli. Steve Howe - kytara. Jeden z mých nejoblíbenějších kytaristů vůbec, škála stylů, které obsáhne, je neuvěřitelná. Na tomto albu skutečně vynikne jen v Turn of the century. Rick Wakeman - klávesy. To je zásadní problém. Syntíky, které tu používá, vpodstatě překrývají všechno ostatní, navíc se mi zvukově vesměs nezamlouvají. Jon Anderson - zpěv. Ten je zase utopen v echu a výrazově mi také nic moc neříká.
Přes tohle všechno nechápu, co na tak chladné desce dělá skvělá Turn of the century. Anderson je tu přesvěčivý, Howe kouzlí na akustickou kytaru. Skladba je pěkně vygradovaná, ani chvíli nenudí. Poté ještě hitová Paralells s chytlavou melodií, která odkazuje k deskám typu Drama.
V Awaken sice všichni začnou pořádně hrát, ale nějak není co - skladba je to roztahaná, bez výraznějších nápadů. Going sice začne slibně, ale neustálé opakování několika základních motivů ji brzy pohřbí. Klidnější Wonderous stories je hodně příjemná, zbavená syntíků by to byla perla.
Going for the one je nejslabší deskou Yes 70. let, což ale neznamená, že by nestála za poslech. Mě jen tolik nechytla za srdce jako desky předchozí. Ale ještě nic není ztaceno. V kontextu celé tvorby Yes je pořád slušná.

» ostatní recenze alba Yes - Going for the One
» popis a diskografie skupiny Yes


Gong - Magic Brother
2008-12-03

Gong / Magic Brother

3 stars

Ztracené album Pink Floyd ještě se Sydem Barrettem? Nikoli, ale Gong má s Barrettovskými PF společného až až. Především projev ústřední postavy, zpěváka, kytaristy, básníka, hlavního autora a tvůrce Gong mythology Daevida Allena. Potom smysl pro potrhlé texty a pošahané harmonické a rytmické zvraty. Allenův zpěv je doprovázen 'Versmírným šepotem' Gilli Smyth, což je ječák zpěv-nezpěv, který se nemusí zezačátku líbit, ale dá se na něj zvyknout a tvoří důležitou součást hudby Gongu. Oproti Pink Floyd ale nemají klávesovou hradbu, zato nadpozemskou flétnu a saxofon Didiera Malherbeho.
Z písní nutno vyzdvihnout psychedelickou hymnu Glad to say to say, ve které se opakuje odvážný slogan 'Yes we gonna change the world'. Dále pak křehkou Rational anthem, která připomene koncepci desek Hawkwind, na kterých se uprostřed toho všeho 'monotónního dunění' vždy objevila nějaká taková klidnější.
Nejzásadnější song desky je ale Pretty miss titty, jejíž úvod připomene Apples and oranges od Pink Floyd - kytarová koláž, 'mimózní' zpěv a text, nad kterým zůstává rozum stát. Píseň jako taková má velice 'britskou' atmosféru (těžko se to vysvětluje, chce to znát britskou scénu konce 60. let, kromě hudby i některé zásadní práce britského humoru, třeba Monty Python's flying circus).
Přeefektovaná Hope you feel OK, to už je opravdu z jiné planety, jejíž hymna v průběhu desky také zazní - Gong song. Princess dreaming je uširvoucí koláž, styl konec Bike od PF, náladu spraví 5 and 20 schoolgirls.
Deska jako celek je vyvážená, Allen se ale zatím rozkoukává a jeho vzory jsou až moc slyšet. K dokonalosti chybí větší potrhlost příštích alb. A i nějaká výplň by se našla. Ale jako debut velice slušné, bezmála všechny poznávací znaky Gong jsou tu přítomné.

» ostatní recenze alba Gong - Magic Brother
» popis a diskografie skupiny Gong


Atomic Rooster - Atomic Rooster
2008-12-01

Atomic Rooster / Atomic Rooster

4 stars

Tato deska dlouhou dobu nevyšla v reedici na CD. Pro vydavatelskou firmu byl její obsah údajně příliš depresivní. Nakonec přeci jen byla vydána - nejprve jako součást kompilace Ultimate chicken meltdown (bez In the Shadows), na které najdeme i pár singlů z tohoto období a další materiál, a v roce 2005 vychází konečně kompletní v reedici u Angel Air.
A jaká ta depkárna je? Nátěr od začátku až do konce. Atomici se po několika letech nečinnosti sešli v sestavě Crane, Hayman, (Du)Cann, opět bez basáka. Úvodní They took control of you uhání s větrem o závod, bubeník Hayman hraje přímočařeji, než předchozí bubeníci, jeho hra je energická a do AR 1980 dobře zapadá. Crane s Cannem se střídají v sólech a riffech, Cannův zpěv mi tu místy připomíná punkové zpěváky. Možná to album je ovlivněné punkovou vlnou - stavba skladeb je jednodušší, sází se na úderné riffy a zapamatovatelné melodie, což ne vždycky platilo. Podstatná část skladeb je též dost rychlá a to u ponurých roosterů také nebývalo zvykem. Dále tu máme naštvanou She's my woman, valivou He did it again, další punkově energickou Wheres the show?, která je pravděpodobně nejhitovější a nejúdernější. Cann neváhá připojit opravdové punkové sólo (to spočívá v tom, že s několika variacemi zahraje melodii zpěvu). In the shadows nemám (mám jen ten výběr), Do you know who's looking for you je energický nášup s vlezlým refrénem a úlisným zpěvem. Don't lose your mind může trochu připomenout staré Roostery. Ale kde by tahle parta byla bez instrumentálky! Watch out je další rychlejší věc se spoustou riffů, záseků a hammondových a kytarových sól. Další Cannova naštvaná riffová zasekávačka je I can't stand it, s dalším hitovým refrénem. A na závěr tu máme nejpromakanější a nejpestřejší Lost in space(refrén je ale zase punk). AR byli vždycky tak trochu lost. Těžko říct, zda za to mohla Craneova maniodepresivita, která mu znemožňovala pracovat, pravděpodobně i způsobovala nečekané změny sestavy a jistě i ještě více nečekané stylové změny na každém albu. Pro mě toto album představuje velmi silnou položku v diskografii, neváhal bych ji doporučit metalákům, rockerům i punkáčům (místy je to fakt punk, navíc s hammondkami).
PS: A není depresivní, je surová, energická, bezohledná, rychlá a hlavně nas...á!

» ostatní recenze alba Atomic Rooster - Atomic Rooster
» popis a diskografie skupiny Atomic Rooster


Rainbow - Rising
2008-11-25

Rainbow / Rising

5 stars

Jedna z nejlepších půlhodin, které je možno v rockové hudbě zaslechnout. Rising je naprosto zásadní počin Rainbow, při kterých tehdy stály snad všechny možné i nemožné nadpřirozené síly.
Blackmore ani Dio už nikdy nic podobného nezopakovali.
Od prvních klávesových tónů intra Tarot woman mi bylo jasné, že tohle se bez trvalých následků neobejde. A ve chvíli, kdy do toho Blackmore řízne a postupně nastoupí celá kapela, šla hlasitost nemilosrdně doprava. Však je také Tarot woman skvělý otvírák. Nemilosrdně si to žene kupředu, řezavý hlas Ronnieho Jamese Dia ji neomylně provází a mr. Blackmore kouzlí.
Stejně silná je i následující valivá Run with the wolf. Diův zpěv je často zdvojený, což u mě vyvolává takové to příjemné mrazení v zádech, kulometné bicí Cozyho Powella mají dokonalý hromový zabijácký zvuk a celá píseň atmosférou skvěle navazuje na úvod.
Hutná, bluesově šlapavá Starstruck a vypalovačka Do you close your eyes jen potvrzují již napsané.
Ovšem to, co přijde po nich, je tím opravdovým vrcholem alba. Kulometná palba Cozyho Powella uvede jednu z nejlepších hardrockových skladeb všech dob - Stargazera. Přes osm minut trvající epická záležitost. Text o ďábelském čaroději ukazuje, kudy se Dio později bude ubírat - fantasy témata, středověk, mytologie. Kromě Rainbow je tu též Mnichovsá filharmonie, což jen podtrhne bombastičnost skladby. Je úžasné, jak málo vlastně stačilo - je tu jen pár motivů, které se několikrát opakují. Orchestr hraje jak o život, Blackmore přidává jedno ze svých nejpromyšlenějších a nejzajímavějších sól. A jak skladba postupně mohutní, opakuje se už jen jeden motiv, do toho Dio úpí a křičí, jako by to měl být jeho poslední song.
Nejlepší je, že ani potom Rainbow nepoleví! A light in the black si to žene osm minut v rychlejším tempu. Pro zpěv jsou tu jen nějaké tři minuty, pak se předvádí Blackmore a Carey v dlouhé sólové pasáži, Powell rozjede dvoukopákovou baterii a většina metaláků může jen závidět.
Rising nemá chybu. Pouhých šest skladeb, ale jakých! Úžasná energie, nasazení, syrový zvuk, neopakovatelná atmosféra...Opravdu jsem při prvním poslechu místy nechápal, jak je to možné.

PS: Nevíte někdo o vynilu? Odkoupím, tuhle desku stojí za to mít v původním vydání.

» ostatní recenze alba Rainbow - Rising
» popis a diskografie skupiny Rainbow


Rainbow - Straight Between The Eyes
2008-11-25

Rainbow / Straight Between The Eyes

2 stars

Album z roku 1982, sestava téměř totožná (!) s tou z alba předchozího, jen Aireyho u kláves vystřídal David Rosenthal.
A co že tu vlastně máme?
Povinnou vypalovačku s kytarovou 'barokní' vsuvkou a se sóly klávesáka a kytaristy, kdy se oba totálně utrnou z řetězu.
Popovou singlovku Stone cold (nápadně připomíná pozdější postupy ze Slaves and masters od Deep Purple).
O něco našlápější Bring on the night nebo Power, kde se Ritchie blýskne sóly a Rondinelli alespoň místy potrápí dvojšlapku. Věřím, že na stadiónech to muselo v refrénu bouřit.
Z dalších písní toho ale už moc neutkví. Dobře odvedená práce, pečlivá produkce, ale málo skutečně nosných nápadů, všechno je tu dost prvoplánovité a předpokládatelné.
Pokus ukončit desku epičtější skladbou ve stylu starších desek se též moc nevydařil - základní kytarový motiv až moc okatě připomíná Stargazera. Turner je tu sice dobrý, ale bezvýrazný doprovod jeho zpěv nezachrání.
Kapele (Blackmoreovi především) dochází invence a nápady, zřejmě nejslabší deska Rainbow.

» ostatní recenze alba Rainbow - Straight Between The Eyes
» popis a diskografie skupiny Rainbow


Rainbow - Difficult To Cure
2008-11-25

Rainbow / Difficult To Cure

2 stars

Páté album Blackmoreových Rainbow je dost poznamenáno inklinací k AOR a stadionovému rocku. Vychází v roce 1981 a poprvé na něm uslyšíme zpěváka Joe Lynn Turnera. Ale ani zbytek kapely bychom neměli opomenout - Roger Glover, Don Airey, Bobby Rondinelli (nástroje snad není nutné dodávat).
S původními Rainbow má toto album společné jen velmi málo. Celkem snadno se poslouchá, ale nenajdete tu nic překvapivého. Jako autor se Blackmore začíná dost opakovat - Spotlight kid, klasická rychlá vypalovačka s 'barokní' mezihrou. Pořád to ale ještě jde. Dočkáme se dvou coververzí, tou první je úvodní I surrender od Russe Ballarda (na předchozí desce byla jeho asi největší hitovka Since you've been gone). Mimo jiné tento zpěvák a autor napsal Winning pro Santanu v roce 1981 a Uriah Heep přibližné v té samé době nahráli jeho On the rebound. Coverem číslo dva je celkem nenápaditá, osmdesátkově klišovitá Magic od (mě neznámého) Briana Morana.
Don Airey vypomohl jako spoluautor v instrumentální pseudoklasice Vielleicht das nächste mal, kde je prostor pro Blackmoreovu kytaru. Bohužel to také není žádný zázrak, což ještě podtrhují syntíkovité trumpetkové fanfáry.
Vydařenější je rockec Can't happen here, kterému ale uškodila pečlivě učesaná produkce, což jej bohužel zbavilo všech ostrých hran. Stejně tak valivá Midtown tunnel vision, tady stačilo jen pořádně zatěžkat.
Čím ale Ritchie celou desku shodil nejvíc? Bohužel závěrečnou synthie verzí Beethovenovy Ódy na radost (na koncertech dobrá, ale tady ani trochu).
Důležité je ještě poznamenat, že většina materiálu byla napsána ještě pro Grahama Bonneta, čili na úplně jiný hlas a rozsah. Přestože pro mě Turner nepředstavuje nijak zvlášť výrazného nebo nápaditého zpěváka, zde se s těmi výškami popral hodně dobře.
Ale nemůžu tentokrát hodnotit kladně - půlka alba je slabá a tu lepší shodila produkce, takže bohužel. Ale to jsou holt ty osmdesátky...

» ostatní recenze alba Rainbow - Difficult To Cure
» popis a diskografie skupiny Rainbow


Uriah Heep - Wake The Sleeper
2008-11-18

Uriah Heep / Wake The Sleeper

3 stars

Také se přidám k hodnocení nové desky. Věnoval jsem jí poměrně dost času, takže nepůjde o žádný momentální dojem. Fakt je, že jsou UH přeci jen muzikanti v letech, teď deset let jen koncertovali a rozhodně mají status legendy, ať už je někdo považuje za revival sama sebe a jiný ne. Za deset let se toho na hudební scéně událo dost a dost a u těchto 'staříků' jsem měl obavy, jak budou schopni jít z dobou. Pravda je, že oni jít nemusí. Mají svůj zvuk, svůj rukopis, což je jejich poznávací značka. Nové album se možná ještě více, než řada předchozích snaží o návrat ke staršímu stylu, byť s novým zvukovým kabátem.
Co při prvním poslechu praští do uší, je styl nového bubeníka. V úvodní titulní rychlovce se řádně předvede, posluchač pozná až při vokálech o koho jde (možná).
Následuje trochu slabší Overload, kompozičně nic zvláštního, pár pěkných změn, ale v hlavě z nic moc neutkví.
Tears of the world jede v typickém tempu i rytmu UH. Silný kytarový motiv, vokály v refrénu, nápadité, dobré melodie.
Lighting of a thousand stars mi připomíná něco ze starších desek, ale to je prostě tím stylem. Jinak příjemná a vydařená skladba, jedna z těch, co by naživo mohla fungovat.
Heaven's rain patří k tomu nejlepšímu, co na desce najdete. Dobře vystavěná, zapamatovatelná skladba s typicky optimistickou náladou této kapely.
Book of lies je další rokec, valivé tempo, úderný riff. Tady se hodně povedl refrén, jenže dneska už z ní jen těžko bude hit.
What kind of God je epičtější záležitost, pěkně zaranžovaná, zvolna se rozjíždějící, Bernie Shaw se mi tady hodně zamlouvá.
Ghost of the ocean je další rockovější pecka, Angels walk with you je zase hutnější, pomalejší. Též vydařená píseň.
Blížíme se ke konci, předposlední je Shadow. Tady jednoznačně slyším starší UH.
A na závěr Warchild. Nejtvrdší a nejriffovější skladba desky, s obzvlášť vygradovaným koncem. Též si dovedu předsavit tuto píseň na koncertech, ten refrén se jim opravdu povedl.
Deska nenudí, což je přednost. Nový bicman kapelu oživil. Přestože se svých zajetých postupů tentokrát UH drží víc, než kdy předtím, kupodivu to na mě funguje. Box s Lanzonem se předvedli jako autoři a Shaw se mi tu v některých songách hodně líbí, v těch vypjatějších místech mi připomněl (a teď si naběhnu, to vím) zabarvením hlasu Iana Gillana (jen si ho tam ale zkuste představit). Kdyby tohle měla být jejich poslední deska, rozhodně se nemají zač stydět. Hodnotím tak za tři a půl.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Wake The Sleeper
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Thin Lizzy - Renegade
2008-11-18

Thin Lizzy / Renegade

2 stars

Předposlední album Thin Lizzy je zřejmě jejich vůbec nejslabší. Zvuk je až příliš uhlazený, především bicí, písně jsou z větší části zahaleny klávesovým oparem, skladatelské postupy se opakují, jako kulisa se to ale dá.
Snad ještě úvodní Angel of death, poté The pressure will blow, která přestože není nijak zvlášť nápaditá, představuje alespoň rockovější kousek. Dále ještě hitová Hollywood, která v sekaných riffech připomene staré Thin Lizzy, i refrén chytne, dobře se poslouchá i Leave this town, No one told him není špatná, jen poněkud tuctová, zpestřením je jazzovější Fats. Na Mexican blood radši zapomenout. Závěrečná It's getting dangerous by nebyla vůbec špatná, kdyby nebyla překlávesovaná.
Vlastně to není vyloženě katastrofa, jen je deska až moc dobová. Co ale album skutečně sráží, je odzívaný zpěv. Jen na několika místech je to typicky naléhavý Phil, též mi neutkvělo v hlavě žádné kytarové sólo. Duch Thin Lizzy zřejmě nebyl přítomen. Dejme tomu dvě a půl, což je přeci jen průměr (takže jsem vlastně tentokrát docela hodnej:-)).

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Renegade
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy


Thin Lizzy - Black Rose
2008-11-17

Thin Lizzy / Black Rose

5 stars

V případě Black rose stačí napsat snad jen to, že je od TL NEJLEPŠÍ. Na neustále se měnícím postu kytaristy se tentokrát objevuje Gary Moore. v sestavě sice už potřetí, ale poprvé na desce. Co je největší předností tohoto alba oproti těm předchozím? ZVUK! Kytary správně řežou, tu elektřinu doslova cítíte všemi smysly. Bicí jsou správně hardrockově nabušené, navíc technicky promakané (třeba part v S&M nebo v závěrečné titulní). Baskytara je často naefektovaná (hlavně flanger).
Do anything you want to je houpavá jízda s dvoukytarovou melodí a poselstvím, že si nemáme nechat kecat do života, protože můžeme cokoli.
Druhá Toughest street in town je typická riffová zasekávačka, Lynottův naléhavý zpěv doprovází v refrénu Scott a Gary (toho nepřeslechnete). Zběsilé kytarové sólo má na svědomí jistě Gary.
V S&M upoutají už zmiňované bicí nedoceněného Briana Downeyho, který si tady střihne i krátké sólo. Dusnou atmosféru podpoří úlisný Lynottův vokál s důrazem na sykavky (ten přízvuk je nezaměnitelný a nenapodobitelný).
Waiting for an alibi je další rychlá jízda s kytarovými dvojhlasy a sbory. Právem oblíbená koncertní záležitost.
Sarah je pomalejší kousek s akustikou. S autorstvím vypomohl Moore (což je znát), též tu zpívá druhý hlas a nechal nám tu moc krásné sólo.
Got to give it up začíná zvolna, pak se rozjede v další riffovou pecku. Text? Název snad vypovídá o všem: "Měl bych toho nechat". Phil věděl, že má neřešitelný problém.
Get out of here ("Vypadni") je další rychlá jízda, hodně umocněná sbory a zatraceně nápaditým kytarovým sólem. Skvěle vystupňovaný závěr, Lynott podává životní výkony.
With love mě zezačátku moc nebrala, dodnes ji mám jako nejslabší song desky, ale nevadí mi.
A co k závěrěčné Roisin Dubh? Část napsal Lynott s Moorem, z větší části je to ale směs irských lidovek, hraných pekelně sehranými kytarami, podtržené skvělou rytmikou (A ten zpěv, to je prostě dokonalý!). Kytarové hraní zde není samoúčelná exhibice, ale naprostý požitek (No jo, je to orgasmus jak prase:-)). V půli se kytary začnou překřikovat, vyměňovat si témata, doplňovat se, zrychlovat, zrychlovat, zrychlovat až....!!! (Tahle pasáž se slovy vyjádřit nedá). Pak skladba zase zklidní, vrací se k původnímu tématu. Fantastický konec.
Radost ze hry, silné chytlavé skladby, sbírka skvělých sól (nikde ani nota navíc), která nenudí, jistá dávka tvrdosti, irské pohody i divokosti (Thin Lizzy nebyli žádní měkouši, takřka na denním pořádku byly nekonečné tahy i rvačky mezi jednotlivými členy) - to je to, co z desky cítím. Black rose se neoposlouchá, rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co na konci 70. let vzniklo, navíc představuje jeden z mostů mezi hard rockem a heavy metalem. A také jsou TL jedni z mála, kteří rozchodili téměř beze ztrát punkovou explozi.
A to není málo.

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Black Rose
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy


Thin Lizzy - Thunder & Lightning
2008-11-17

Thin Lizzy / Thunder & Lightning

4 stars

Poslední řadovka Thin Lizzy z roku 1983 pro mě byla, navzdory průměrným hodnocením, příjemným překvapením. Od začátku až do konce nekompromisní rychlá jízda, bez jediného oddychového místa. Inspirováni novovlnovým ostrovním heavy metalem, vydali svou nejtvrdší desku. Jistě se na tom podepsal především stav Phila Lynotta. Ať už problémy s drogami a alkoholem, nebo jeho rozvod, na tomto albu se ze všeho zpovídá, nadává, křičí, zoufá si a je emotivnější než kdy předtím. A dalším důležitým prvkem na agresivnějším vyznění celého alba je nový kytarista, v té době třiadvacetiletý John Sykes. Klávesista Darren Wharton se podílel už na dvou předchozích deskách.
Hrom odstartuje titulní skladbu, která má schopnost posluchače převálcovat a zároveň ho donutí si zpívat refrén. Rychlé tempo, sekané riffy, kytarové a klávesové orgie a Lynott, který ze sebe chrlí text tempem, jako by neměl šanci jej do těch pěti minut nacpat.
Podobně druhá This is the one. Lynnotovi zhrubl hlas, což ještě umocní jeho zoufalý projev, a sem díky tomu perfektně sedne. Píseň má chytlavý refrén, který jen tak z hlavy nedostanete.
Zdánlivé zklidnění přichází se třetí skladbou - The sun goes down, ale při poslechu textu je jasné, že Lynnot svůj rozvod nesl opravdu těžce. I v hudbě je cítit jakési napětí.
Pak přichází nejlepší skladba desky - The holy war, ve které se jako v jedné z mála skladeb objeví i kytarové dvojhlasy, pro Thin Lizzy typické. Úderný riff provází Philův text o smyslu svatých válek, všeobecná beznaděj, příznačná pro toto album, je tu téměř zhmotněná.
Cold sweat je další rychlá pecka, trochu tuctová, ale neurazí.
Someday she is going to hit back má dlouhý rozjezd, melodicky jsou to typické osmdesátky, ale rukopis TL je pořád znát.
V metalickém boogie Baby please don't go promluví zoufalý Lynott naplno o bolestném rozvodu. Napětí se stupňuje. Zabijácké kytarové sólo v půli skladby by jim kdejaká tehdejší metalová mlátička mohla závidět.
Předposlední Bad habits táhne Philův úlisný projev. Ani mu nemusíte rozumět, ale tušíte, co si myslí. Zpěv je ještě skvěle rozoostřen delayem. Hudebně je to důkaz, jak málo stačí, aby vznikla úderná pecka. Refrén neobsahuje nic jiného, než opakující se název písně. Jinak největší pohoda desky. Vhodně umístěna před závěrečnou jízdou Heart attack. Opět zdvojené kytary, sbory obou kytaristů a klávesisty a zoufalý Phil, který v textu umírá na srdeční záchvat, předávkování, udušení...Varování?
Lynott rozpustil kapelu a o tři roky později zemřel - měl nemocná játra a ledviny, před smrtí onemocněl zápalem plic a zemřel na zástavu srdce 4.ledna 1986. Pro strádajícího muzikanta to možná bylo i vysvobození.
A to už byl v plánu comeback TL a plány na novou desku. Na druhou stranu jako Philova závěrečná zpověď je to vážně síla.

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Thunder & Lightning
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy


Gentle Giant - Free Hand
2008-10-02

Gentle Giant / Free Hand

5 stars

Sedmé album Gentle Giant představuje jejich komerčně nejúspěšnější položku. Umístilo se jako jediné z jejich diskografie v Top 50 a to na 48. místě. Na tuhle 'nestravitelnou' partu je to fakt dobré. Oproti předešlému The power and the glory tak nějak zmelodičtěli, zjednodušili, zpřístupnili. Samozřejmě jen ve svém vlastním měřítku. Už úvodní 'rockec' Just the same totiž skrývá pár lahůdek a sice dva rytmy hrané naráz. Zde 6/8 takt (bicí, baskytara a saxofony) a 7/8 (zpěv, kytara, klávesy). Už jen úvodní luskání Vás zmátne natolik, že při nástupu kláves tu první dobu jen tak nenajdete. Uprostřed skladby na nás čeká klávesová improvizace, rarita v přesně daných skladbách této kapely.
Druhá je oblíbená koncertní středověká On Reflection. Úvodní kánon zpívá všech pět členů. Při druhém opakování se přidávají některé nástroje, postupně narůstá, vždy vystřídána klidnější částí, kterou zpívá Kerry a kterou skladba nakonec v rockové aranži zkončí. Rozhodně patří k těm vůbec nejlepším od GG, zatím se mi přes velice časté poslech neoposlouchala. Už jen nástup nástrojů v závěrečné části, kdy přehrávají úvodní vokální part.
Začátek Free Hand je sestaven z hravých motivů, ve kterých se proplétá kytara s basou a s klávesami, to po chvíli vystřídá další z chytlavých riffů. Další silná pecka.
Co se týče stavby skldeb, tak na celém albu dominuje vzájemné doplňování jednotlivých nástrojů, někdy i po dobách, úderech, téměř nikde nevznikají pomlky, jen řetězce not. Dost tu dominují klávesy a (překvapivě) baskytara. Ta často hraje základní riffy, dost často melodie.
Time to kill začíná zvuky z jakési dobové videohry, které vystřídá nepříjemný začátek plný disonantních akordů. Jinak je to ale další melodická a chytlavá záležitost.
V jazzrockové His last voyage zpívá Kerry, což samo o sobě znamaná, že půjde o jemnější píseň. Samozřejmě. Výborná akustická kytara, nenápadný vibrafon. Zjednodušení kompozice pomohlo i tady, ke konci se dostane ke slovu kytara Garyho Greena.
Středověce znějící Talybont je vlastně přepracovaná melodie z Just the same (!!!). Opět způsob skládání odkazující na vážnou hudbu. Středověké pasáže vždy vystřídá disonantní rocková pasáž (to mám fakt hodně rád).
Závěr desky pro mě představuje zde nejslabší věc - Mobile. Nevím, čím to je, ale většinou ty závěrečné od GG jsou málokdy dobré (a většinou v nich Ray Shulman hraje na housle přes kvákadlo :-)). Je v ní pár dobrých nápadů, ale po tak silných předchozích písních nějak nevyzní.
I přesto nemůžu hodnotit jinak, než za plný počet. Free hand je dobrá deska, ale je fakt, že se na ní také zezačátku těžko zvyká.

PS: Našel jsem také srovnání se Steely Dan. Ty zatím vůbec neznám. Tak jestli někdo můžete doporučit něco konkrétního, budu jedině rád.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Free Hand
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant


Gentle Giant - In a Glass House
2008-09-30

Gentle Giant / In a Glass House

5 stars

Po odchodu Phila Shulmana nahrávají Gentle Giant svou zásadní desku. Rozhodli se zůstat v pěti, zavřeli se do skleněného domu a stvořili tuto zběsilost. Nemyslím si, že by toto jejich zásadní dílo mohlo být pro každého pochopitelné. Všechny písně jsou plné podivných postupů, bizarních aranží, melodií, které se jen těžko zaryjí do paměti, i když se snažíte sebevíc. Hudba je to ale opravdu podmanivá, ani na chvíli se nezastaví, jako voda, která Vám proteče mezi prsty. Však on název a obal o něčem vypovídají - jakkoli se může zdát skleněný dům křehký, při jeho rozbití se můžete nepěkně pořezat. Já už se takhle dobrovolně pořezávám několik let (A čistě v abstraktním tónu - je to příjemné). Hudba na této desce lze jen těžko popsat, natož pak k něčemu přirovnat. Vlivy jednotlivých stylů, kterými se GG inspirovali se zde slily do jednoho celku a jen těžko je najdete.
The Runaway album otevře zvukem tříštícího se skla. Po chvíli se z něj stane rytmická smyčka. Skladba je vcelku rychlá a rytmicky členitá. Bizarnost melodie zpěvu umocňují ještě podivné klávesy, zobcové flétny, relativně tvrdé kytarové riffy a sbory. Všechny prvky se vždy jen odněkud vynoří jako duchové a zase zmizí. Velice těžké na udržení pozornosti.
Druhá Inmates Lullaby je ve znamení perkusních nástrojů (POUZE!!!) - vibrafon, zvonkohra, tympány...A prolínající se vokály, které ještě umocní text o pocitech chovance psychiatrické léčebny. Vždy jsou vystřídány ulítlou mezihrou, plnou obzvlášť 'zvrhlých motivů'.
Nejdisharmoničtější skladba Way of life je poháněna přímočarým rytmem, který se ale často zvrtne v nepředvídatelné breaky, aby se zase vracel. Všechny melodické nástroje a zpěv jsou záměrně postaveny na intervalech, které labilnějším jedincům snadno způsobí bolení hlavy. Pro uklidnění je tu krásná melodická pasáž s nadpozemským vokálem Kerryho Minneara a smyčci. Ale netrvá dlouho, vše s ironickým úšklebkem překazí Gary Green (kytara) a Ray Shulman (baskytara).
Experience zní podobně vykonstruovaně. Záměrně vystavěná z drobných motivů, plných neposedných, poskakujících not. Na první poslech zmatené a znervózňující. Začátek zpívá Kerry, ale když se po třetí minutě objeví Derekův nachraplaný, vypjatý hlas, přijde si rocker na své. Pochopitelně jen na chvíli, pak je tu samozřejmě nastražená nějaká ta zákeřnost. Gary Green tu má zajímavé sólo, které je ale podobně složité, rozhodně nečekejte Blackmorea.
A Reunion je příliš krátký, aby se tu stalo něco vyloženě zásadního, ale není to žádná vata. Nejklidnější píseň se smyčci a Kerryho zpěvem.
Titulní závěrečná skladba je v podobném duchu jako skladba úvodní. Podobně klopýtavý rytmus, nervní melodika, spousta divných zvuků, až se je zdráhám přivlastnit konkrétním nástrojům. Ale rozhodně tu využili svou nástrojovku kompletně. Dočkáme se saxofonů, houslí, zatraceně rychlých akustických kytar, sborů a (alespoň pro mě) nejchytlavějších melodií alba.
Na konci ještě dovětek ve formě krátkých střihů z každé písně.
Album doznělo. Nevěřícně kroutíte hlavou, co že to vlastně bylo. Jakkoli jsem Yesman, Tullista, Floydista, Genesista, Generatorista nebo Crimsonista, tahle parta mě nepřestane udivovat. Není to ani tak emotivní jako u jiných, skladby musíte vnímat především hlavou, ale už jen to, co muselo dát za práci tohle vymyslet. GG jsou hračičkové, jejich hudba je na palici a texty působí jako psychogické studie společnosti.
A taky si po poslechu budete klást otázku, kdo je tady vlastně blázen.

Pět hvězd je málo, nutno slyšet.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - In a Glass House
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant


Capillary Action - So Embarrassing
2008-09-04

Capillary Action / So Embarrassing

4 stars

Měl jsem možnost vidět tuto americkou alternativní partu živě, jinak bych o nich také nevěděl. A i přes nečitelný zvuk jsem usoudil, že na nich něco bude. Koupil jsem jejich tři CD a vyplatilo se. Hudba na každém z nich je jiná, toto třetí ukazuje současnou podobu kapely. A ta je ve znamení křížení stylů, a to takovým způsobem, že zde najdete prvky indie rocku, jazzu, math-coru, metalu, latiny, flamenga i naprosté free formy.
Základní sestava kytara, basa, klávesy, bicí je doplněna o perkuse, dechy a smyčce. Capillary Action by v pohodě snesli srovnání s Mars Volta (chytlavé melodie, skryté ve zdánlivě nepřehledném chaosu), projekty Mikea Pattona (díky nečekaným změnám) a spoustou math-core kapel. Kytarista Jonathan Pfeffer občas používá atonální postupy ve stylu Roberta Frippa, dočkáme se jazzových sól na klávesy, náhlých změn taktů i hlasitostí. Skladby na sebe navazují, takže nemá smysl řešit každou jednotlivě. Místy jsou jak utržené z řetězu, pak na chvíli zklidní, stále se v nich udržuje napětí a přestože má nahrávka jen půl hodiny, je poslech velmi vyčerpávající. Alespoň já měl zezačátku pocit,že poslouchám pokaždé jinou desku. Přesto pár nejlepších - úvodní Gambit, nejvíce připomínající indie kapely, potom Elevator Fuck, která mi pořád připomíná filmovou hudbu, má silnou melodii a latinsko-americkou pasáž. Pak určitě akustickými kytarami začínající Paperweights, jedna z 'nejnormálnějších' písní alba. Následující Father of mine je přesně důkazem silných melodiích, rozbíjených chaotickými změnami. Závěrečná Self-released má dobře promyšlenou gradaci neurčitým tempem a opakujícími se motivy.
Těžko říct, komu tuto desku doporučit. Hudba je extrémě náročná a nejvíce překvapí, že členům kapely je jen něco málo přes dvacet let.

» ostatní recenze alba Capillary Action - So Embarrassing
» popis a diskografie skupiny Capillary Action


Gentle Giant - Octopus
2008-08-03

Gentle Giant / Octopus

5 stars

Čtvrté album GG je mé nejoblíbenější. Obsahuje několik zásadních písní, vrací se dřívější pestré aranže a rozevláté kompozice. Každá píseň je odlišná a to jak v aranžích, tak i v náladách.

The Advent of Panurge je jedna z nejzásadnějších věcí vůbec. Vystřídají se všichni tři sóloví zpěváci, každý v poloze, na kterou jsme od něj zvyklí - Kerry v jemném úvodu, Derek ve střední rozjeté pasáži a Phil si přijde na své při doplňování obou hlasů. Jinak je to další z Rabelaisovských příběhů o setkání dvou obrů, tentokrát Panurgea a Pantagruela.
Raconteur, troubadour sice navodí dojem středověké slavnosti, ale přitom používá kompoziční postupy moderní vážné hudby.
Rockovější Cry for Everyone zpívá Derek, text je inspirován Albertem Camusem. Ale nějaký normální rock nečekejte.
Knots je naprosto ukázková! Vokální kánon - poprvé zpívají všichni - samozřejmě atonální, který se místy zvrhává v nekompromisní disonantní nářez, na své si přijde nový bubeník John Weathers při ujetém sóle na xylofon, i saxofonisté a houslista se dobře vyblázní. Zbytek populace může jen nevěřícně kroutit hlavou.
Další zběsilost je instrumentálka The Boys in the Band. Začíná zvukem roztočené mince (i na koncertech to bylo živě, bez dotáček) a pak přichází jedna z nejchytlavějších, ale i nepromakanějších skladeb GG. Divoké, nepravidelné rytmy(z větší části je ale v 3/4 taktu), najazzlé postupy, spousta divných klávesových zvuků, saxofony a neopakovatelná atmosféra. Reakce běžného posluchače podobná jako u předchozí písně.
Následující Dogs Life v této podivné, podmanivé a zvláštně snové náladě pokračuje. Opět zpívá Phil (mám jeho hlas nejradši, ty jemnější kousky zpívá fakt skvěle). I přes zdánlivou jednoduchost to není nic na první poslech.
Nejpřístupnější je další, Kerrym zpívaná, Think of Me With Kindness. Krásná melodie v kombinaci s jeho jemným, laskavým projevem a trumpetovou vyhrávkou vytváří podobně slavnostní náladu jako Three Friends na předchozí desce. Nenápadná a přitom silná píseň plná naděje (zajímavé je, že jeden z motivů připomíná jednu pasáž z melodie k Sedmi statečným:-)).
Poslední skladby jsou u GG většinou nejslabší. Totéž platí o River, ve které není moc čeho se chytit. Zpěváci se tentokrát opět vystřídají, jsou tu zajímavé, psychedelické efekty, i pár dobrých motivů, ale je to jedna z mých nejméně oblíbených skladeb GG.

Ideálně sestavené album ohledně důrazu na techniku, chytlavost, experimentování i náladu. Takže prominu i River a je to jasné.*****

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Octopus
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant


Gentle Giant - Three Friends
2008-08-03

Gentle Giant / Three Friends

4 stars

Třetí album Gentle Giant představuje ucelený příběh "o třech přátelích ze školy, kteří jsou s přibývajícími léty rozdělováni svými nadějemi, schopnostmi a osudem". Jeden z nich se stane dělníkem, druhý umělcem a třetí úředníkem.

Hudba na této desce ukazuje další směřování kapely a je velmi pestrá co se týče rozmanitosti nálad. Na jedné straně tu najdeme ty nejjemnější skladby, které kdy Gianti nahráli (Schooldays) a pak i ty nejriffovější a nejtvrdší (Peel the paint). Navíc se postupně začínají smazávat rozdíly mezi jednotlivými vlivy. Vyžaduje hodně soustředěných poslechů, jinak ji snadno zavrhnete. Kompozičně je nejjednodušší z prvních sedmi alb. Jako koncepční album by se měla brát jako celek, ale skladby nejsou hudebně nijak provázané a i po stránce textové můžou písně existovat samostatně.

V Prologue nás Phil Shulman uvede do děje, skladba je to podmanivá, ukazuje schopnost kapely rozvíjet krátké motivy a vrstvit je na sebe, aniž by skladba ztratila na gradaci a nudila.
V jemnější Schooldays se objevuje vibrafon, spousta perkusních nástrojů a typické proplétající se vícehlasy. Je to jedna z těch věcí, které vyžadují plné soustředění. Za pár poslechů Vás ale i přes prvotní dojem divnohudby dostane. U mikrofonu, jak to v případě jemných skladeb u GG bývá, Kerry Minear.
Hutná a valivá Working all day je příběhem dělníka. Riffující saxofony připomenou rané Crimsony, v půlce skladby se dostáváme opět do meditativnější nálady, pro toto album typické. A u mikrofonu vypjatý derek Shulman.
Peel the paint - příběh umělce - je nejtvrdší skladbou na albu. Housle a Philův zpěv sice první dvě minuty pokračují v klidnější náladě, ale poté se ozve nařvaný Derek a kytarista Gary Green, který zde již úplně opustil své bluesové kořeny, skladbu nakopne riffem, za který by se nemuseli stydět ani Black Sabbath. Dojde i na kytarovo-bubenickou improvizaci, pro kapelu, která spíše skládá do detailu promakané skladby a nic neponechá náhodě, dost netypický (a sympatický) jev.
V Mister Class and Quality? zpívá Derek příběh úředníka. Opět je to jedna z těch tvrdších, ale najdeme v ní z množství hravých, typicky 'britských' motivů. Kerry Minear rozšířil svůj klávesový arzenál a obohacuje vyznění skladby spoustou nových zvuků.
Jinak celkově ubylo houslí, dechů i sborových zpěvů a skladby nejsou tak nevyzpytatelné jako dříve (a to je možná důvod, proč si ji pouštím nejméně).
Co ale musím vyzdvihnout nejvíce, je závěrečný chorál Three friends. Je tu spousta zvláštních, vykonstruovaných motivů, které jdou dost obtížně do ucha. Mellotron, varhany a nádherný trojhlas vytvářejí slavnostní, téměř kostelní atmosféru, díky čemuž je celé album krásně zakončeno.

Opět GG trochu jinak, ale stále velice zajímavě. Právě to, že zjednodušili aranže a skladby napomohlo celkové atmosféře a s tou si tady vyhráli naprosto úžasně. Jen vyžaduje delší čas.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Three Friends
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant


Gentle Giant - Acquiring the Taste
2008-07-30

Gentle Giant / Acquiring the Taste

5 stars

V průvodním textu na druhé desce Gentle Giant se můžete mimo jiné dočíst, že album nahráli s úmyslem boření hranic mezi styly za cenu, že nebudou populární. Nevím, jak ve své době, ale osobně jsem se setkal jen s jediným člověkem, který je znal (bez mého doporučení:-)). Přitom v roce 1995 probíhala anketa, zaměřená na vyhledávané sběratelské kousky. GG se z pěti set interpretů umístili na 75. místě. Což není špatné, navíc v té době už patnáct let neexistovali.

Od prvních tónů je slyšet, že album je daleko více experimentální, než debut. Přibylo psychedelických zvuků, nenajdete vlivy blues ani soulu (čímž se v roce 1971 museli vzdálit úplně všem tehdejším kolegům), zato vlivů moderní vážné hudby, jejích kompozičních postupů a bizarní nástrojové výbavy je tu dost a dost.

Každá skladba je něčím jedinečná. Pantagruel's Nativity - jedna z mých nejoblíbenějších - překvapí moogem, propletenými klasicistními trojhlasy, sólem na vibrafon, hutnými riffy a nadpozemským Kerryho hlasem. Už v té je tolik nápadů, že by z toho jiní udělali celou desku.
V Edge of twilight si vyslechneme obzvlášť nezvyklé aranže. Zřejmě inspirace expresionismem - atonální zpěv, housle, klarinet, perkuse, akustické kytary. Zvláštně tajemnou a zasněnou atmosféru doplňují trojhlasy a Kerryho vokál. Filmová nebo scénická hudba.
Zato The house, the street, the room! Tak tady čeká úderný riff, Derek u mikrofonu, ale i bizarní mezihra s trumpetou, zvonkohrou, flétnou, cemballem a kytarou. Že to zní divně? Zní. Pro větší zmatek to pak taky vystřídá rocková pasáž, pohoda. Přitom nijak nestravitelné, jen nečekané.
Titulní skladba je krátká instrumentálka se značným množstvím podivných klávesových zvuků.
Wreck? Další hutná riffovka (s mezihrou na zobcovky, housle a cemballo a krásným kytarovým sólem) a středověkou atmosférou. Ten riff se Vám zareje okamžitě do hlavy. Zpěvaci se tentokrát střídají, jinak asi nejjednodušší skladba celé desky.
Úvod The Moon is Down obstarají saxofony, skladba je v podobném duchu jako Edge of twilight. Opět zvláštní trojhlasy. Rozjímavou atmosféru přeruší rychlejší colloseovsky-vážněhudební mezihra v šestidobém metru s harmonizovanými saxofony a sólem na klávesy. Nádhera!
V Black Cat zpívá Phil Shulman, pěkně použité housle a mňoukající kytara Garyho Greena. Originální. Samozřejmě nechybí 'dodekafonická' mezihra.
V závěrečné Plain Truth se vyřádí Ray Shulman na housle s kvákadlem. Podobně chytlavá jako Wreck a to ani nevadí, že je z větší části na pět.

Acquiring the taste tedy rozšiřuje hranice. A to způsobem neopakovatelným a hlavně neopakovaným. Nikdy u nich nejde o exhibici, hledání v jiných stylech je součástí jejich projevu. Každá deska GG představuje naprosto ucelený tvar, s každou nabalují nové a nové vlivy. Těžko u nich hledat nějaký vrchol (muselo by to být minimálně prvních sedm alb:-)). Jedna z mých oblíbených, takže *****. Taky Vás tak dostala?

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Acquiring the Taste
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant


Gentle Giant - Gentle Giant
2008-07-28

Gentle Giant / Gentle Giant

5 stars

Gentle Giant představují v rockové hudbě naprosto ojedinělý jev. Nechají se inspirovat snad vším, co můžeme najít v hudbě od období Gregoriánského chorálu, až po začátek sedmdesátých let. Zkuste jmenovat nějaký hudební styl a zaručeně ho v jejich hudbě najdete. Všech šest členů ovládá značné množství nástrojů (nechybí podomácku dělané perkuse, zobcové flétny, housle, cello, saxofony, vibrafon...a všichni zpívají), což zaručuje i vysokou kvalitu živých vystoupení, na kterých byli schopni nejen skladby věrně odehrát, aniž by cokoli chybělo, ale ještě je přepracovávat, aby se divák dočkal překvapivých verzí, mnohdy lepších než ty původní. A hlavně vokály. Jsem tak trochu (víc) zatížen na vícehlasy. U téhle kapely byl každý velice zdatný zpěvák, každý mohl zpívat sóla - tři sóloví zpěváci ale bohatě stačili.
A co že nám to na svém debutu připravili? Nástup ve formě skladby Giant je přímo lahůdka pro art rockového fanouška. Alespoň zezačátku je vše v pořádku, sekané riffy, množství vyhrávek, rytmické zvraty. Vypjatý zpěv, se zabarvením podobným Rogeru Chapmanovi z Family, ale bez nekontrolovatelného vibráta. Pak se ale ozvou trubky, což přinejmenším zaskočí. Místy disonance, pak skladba zklidní, zazní sólo na mellotron, v závěru se vracíme k úvodnímu tématu. Na první poslech se není čeho chytit.
Druhá skladba Funny Ways ukazuje tu něžnou (gentle) stránku kapely. Máme tu akustické kytary, housle, zpívá další ze Shulmanů, Phil. Divím se, že ho nevyužívali častěji, má totiž v hlase něco z obou dvou dalších sóláků. Derekův vypjatý projev i Kerryho jemné andělské výšky. Po dvou minutách se skladba rozjede, sólo si zazpívá i Derek, opět trubky, hammondky, klavír, pak kytarové sólo. Tady bych viděl právě vlivy moderní vážné hudby, díky trumpetovým vyhrávkám.
Alucard, další z vrcholů alba. Úderný riff, hraný unisono na kytaru, hammondky a saxofony. Chápu srovnání s King Crimson. Též tu máme zkreslený syntík jako od Emersona. Vokály v této skladbě jsou jednoduše dokonalé a zastrašující. Dobře vyvážený poměr mezi disonací a líbivostí. Ještě jednu kapelu bych ale zmínil - Van der Graaf generator. To díky zklidnění v půli skladby, podobná nástrojovka a hlavně bantonovsky zkreslené hammondky. Před pátou minutou zazní několikavteřinová podivnost, jakých bude dostatek na dalších deskách. A nezapomeňte si přečíst název skladby pozpátku.
Poté opět zklidníme. Isn't it quiet and cold? je typicky britská. Melodikou, náladou. Tady se dají najít vlivy Beatles, zase zpívá Phil, máme tu housle. Nejpohodovější věc na albu. Nejradši mám najazzlou houslovou mezihru. V jazzovém klubu by se Gianti rozhodně dobře vyjímali. Překvapí sólo na xylofon.
Nothing at all začíná jako folková píseň s akustickými kytarami. Derek a Phil ve dvojhlasech, to je nádhera. S nástupem kapely se z toho stává další riffově zatěžkaná věc, vyvažovaná klidnějšími mezihrami. Až na sólo bicích a klavíru (naráz!) zde není slabé místo. Ale tohle beru jako nějaký dobový zvyk, to najdeme snad u všech tehdejších progresivistů. Jinak nejdelší skladba Giantů vůbec (a že v rámci art rocku není devět minut žádná doba).
Další riffovka (s dechovými nástroji) je předposlední Why not. U mikrofonu vypjatý Derek a později i Kerry. Také tu máme nějaké ty klasicistní vyhrávky na varhany, poprvé se ozvou zobcovky. Změny nálad též oceňuji, píseň navíc končí bluesovým jamem.
Závěrečná The Queen není nic jiného, než úprava britské hymny, pěkný dovětek.
Co ale musím zmínit, tak je vyváženost jednotlivých členů. Nikdo nedominuje, na každého se dostane a hlavně už zde dokážou využít svých třicet (údajně) instrumentů. Kdo je neznáte, doporučuji začít právě tímto albem, samo mě teď po dlouhé době překvapilo svou přístupností. A přesto, že jsou skladby více 'vykonstruované' než 'napadnuté', tak z každého tónu cítíte člověka. Kapela si hledá vlastní cestu, těžko říct, zda vlastně někdy dospěla její tvorba k nějakému vrcholu, protože s každou deskou dokázali přijít s něčím novým, i na posledních třech slabších albech.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Gentle Giant
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant


Gentle Giant - Civilian
2008-07-26

Gentle Giant / Civilian

3 stars

Rok 1980. Gentle Giant jsou usazeni v Americe, tedy je jasné, že se musí přizpůsobit americkému uchu. Líbivost a chytlavost albu nakonec pomohla. Vyrovnanější než předchozí, s názvuky New Wave.
Malé připomenutí roku 1980 na art rockovém poli: Genesis vydávají poslední dobrou desku Duke (a za tím si stojím, pak už se nikdy nevzpamatovali). Z Yes odchází Anderson a Wakeman, fanoušci jsou zaskočeni najmutím Geoffa Downese a Trevora Horna z popových Buggles. Výsledek? Jedno z nejlepších alb Yes Drama (pak jsem schopen poslouchat až Talk). ELP se rozpadli, od Kansas odchází zpěvák Steve Walsh. Punková vlna pominula, nastupuje New Wave, New Romance...kdo se v tom má vyznat?
Gianti šli vždy s dobou. Album je koncepční, tentokrát o životě běžného člověka, život v přetechnizovaném světě, celkově dost ponuré, zvukově jednolité, ale ne odlidštěné a chladné jako alba většiny New Wave kapel.
Jsou tu dost svižné písně, oproti předchozí desce více sborových zpěvů, v pomalé 'Banksovské' zasněné pianovce Shadows on the street si zazpívá sólo i Kerry Minear (na předchozím albu se sól zhostil Derek, v jednom případě John Weathers). Právě střídání vypjatého Dereka a jemného Kerryho jsem měl na starších albech nejradši. Albu opět dominují kytary, výrazné refrény, monotónní rytmus, který žene skladby dopředu (v tomto případě plus), zrovna třeba v úvodní Convinience s disonantními hlasy, které vrací písni nervní atmosféru starších počinů.
Z těch nejpodařenějších bych ještě přidal All through the night (dovedu si představit i v současných rádiích), Number one, i následující Underground (trochu připomene harmonii v Roundabout od Yes), ani I am a camera není špatná. Též Inside out s harmonizovanými vokály, opakovaným refrénem a dojmem stísněného prostoru, asi nejpodařenější kousek alba. I tady máme na konci rychlou věc - It's not imagination. Nepředstavuje nic výrazně silného, ale též není špatná. Opět vokály, tím si mě na této desce získali.
Ještě je tu bonus ve formě původně nevydané Heroes no more. Prý se nevešla do stopáže. Nechápu, i tak je deska hodně krátká. Pravda je, že byla trochu navíc.
Závěrem? Po předchozím albu je to krok kupředu. Přes drastické zásahy do stylu z toho obříci na poslední desce vyšli dobře. Smůla jen, že předchozím albem staré fanoušky odradili a ani toto jim nezískalo nové. Cesta Gentle Giant zde končí, byla zajímavá. Škoda. Civilian je solidní deska a kapela se tu tolik neztrácí jako na Giant for a day. Zkuste.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Civilian
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant


Gentle Giant - Giant for a Day!
2008-07-26

Gentle Giant / Giant for a Day!

2 stars

Tak opět využiji jednoho prvenství. Je mi jasné, že do posledních tří desek kapely se nikomu moc nechce.
Jak jsem se vlastně dostal k Gentle Giant? Naprostou náhodou. Někdy v šetnácti jsem ulítával na všem artrockovém a sedmdesátkovém. Pak jsem koupil výběr Giantů, mapující období 75 - 78, a chytli mě. A to zrovna věci z této desky. Jako celek není nejsilnější, ale pár dobrých songů se tu najde.
Úvodní Words from the wise zachycuje sborový zpěv všech pěti členů, a je to paráda. Chytlavá melodie, kterou nemáte šanci dostat z hlavy.
Thank you je akustická věc, která se točí víceméně kolem jednoho motivu. Slabé, ne moc zajímavé.
Titulní věc je hitovka (teda, jistě by byla, kdyby ji nehrála jedna z nejprorgesivnějších kapel všech dob). Pěkné kytary, chytlavá melodie.
Instrumentálka Spooky-boogie má pár pěkných motivů, také není špatná, ale nic, z čeho by člověk valil voči, že jo?
Take me? Mám rád. Pěkná harmonie, vícehlasy, ale na starších albech by asi těžko hledala místo. Ale v rámci popu je to zdařiláv píseň.
Little brown bag desku zase trochu nakopne riffem Garyho Greena. Je dobře, že je tu víc kytar, kdyby totiž převážily klávesy, tak to s rockem nemá už moc společného. Jinak docela zdařilý rockec, možná by se neztratil u nějaké té glam-rockové party. (Jen nevím proč mi jedna pasáž pořád připomíná Černochovo Zrcadlo:-))
Friends zpívá bubeník John Weathers, který ji napsal. Nic zvláštního. Akustická miniaturka. Ale vlastně docela příjemná.
No Stranger, to je ale krok úplně mimo. To mohl napsat a nahrát kdokoli. Na Gianty obzvlášť slabé.
Balada It's only goodbye začíná krátkým kytarovým sólem, jinak je docela zdařilá, ale hrozně smutná, jako by se samotná kapela opravdu loučila, protože neví kudy kam, a je to slyšet.
Jeden má chuť to vypnout, protože je fakt smutné vidět, jak jeho oblíbená kapela upadá.
Závěrečná Rock climber to sice napraví, ale dojem z nepodařené desky přetrvává. Je v podobném duchu jako Mountain time z předchozí desky. Jinak mám dojem, že si kapela šetřila všechny dobré nápady do téhle písně. Ale vůbec mi nesedí na konec desky, to zařazení nechápu. Derek za celé album začal konečně zpívat a Gary nám tu nechal spoustu vyhrávek a zdařilé sólo.
Jako pop dobré, ale jinak si odmyslete, že jsou to Gentle Giant.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Giant for a Day!
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant


Gentle Giant - The Missing Piece
2008-07-26

Gentle Giant / The Missing Piece

4 stars

No né, tak budu první, kdo zhodnotí Missing Piece od jedné z nejpodivnějších kapel 70. let. A zřejmě půjdu proti všem hodnocením této desky, protože mě BAVÍ.
Rok 1977. Co se vlastně dělo u art rockových kapel? King Crimson už tři roky neexistovali, Genesis se vyrovnali se ztrátou frontmana a už dva roky zpíval bubeník. Vydali silné, ale od předchozí tvorby odlišné Wind and Wuthering. Yes se po třech letech sešli s Rickem Wakemanem, ale album Going for the one se nijak zvlášť nevydařilo. Pink Floyd vydávají svou nejtvrdší desku - Animals. Captain Beyond se pokusili o comeback deskou Dawn explosion, ale zase to v tichosti zabalili. A tak dále. Jinak všude zuřil Punk a na dinosaury nebyla nálada.
Gentle Giant (stále ve stejné sestavě, též ojedinělý jev) zjednodušili styl a přiblížili se mainstreamu, ale ze svého rukopisu vpodstatě nic neztratili. Aranže jsou stále podivné, nástrojová výbava sice pozbyla dechy, ale ty nebyly až tak podstatné. Je mi jasné, že pravověrný fanoušek musel být dost zděšen rovným rytmem úvodní Two weeks in Spain, která je natolik chytlavá, že mohla být snadno hitem. Ale je kvalitní, giantovsky do detailu propracovaná, s hravými melodiemi, výrazným riffem a hlavně typickou aranží. Je tu více kytar, nechybí divné klávesové zvuky, kontrapunktické postupy. Typičtí Gainti.
Zděšení pravověrného fanouška nekončí. Namlsán předchozím překomplikovaným Interview, je vystaven čistému popu ve formě I'm turning around. Od začátku víceméně jasná melodie a vlezlý refrén. Ale vzpomeňte si na Think of me with kindness z Octopus. Ta je podobně jednoduchá a přitom silná. Jen víc popových balad jako je I'm turning around.
Přichází rychlovka I Betcha thought we couldn't do it aneb co umíme narvat do necelých dvou a půl minut. Pravověrný fanoušek této party by ale měl být připraven na cokoli. Že by reakce na punk? Noooo. Zvládají neustále měnit tempa, Gary Green vystřihne krátké našlapané sólo, zpěvák Derek Shulman, jehož barva hlasu prý těžko leze do ucha(proč???), vyšponovaný na maximum, ještě podporován v druhém hlase bratrem Rayem, který též hodně osekal basové vyhrávky.
Who do you think you are je trochu slabší, ale jsou tu opět pěkné kytary, místy barové piano, melodická basa, celkově promakaná, jen melodie zpěvu to trochu sráží.
Zato Mountain Time! Skvělý začátek, skvělý riff, nepředvídatelná basovka (nejdřív melodická, pak nasadí 'oplzlé' disco oktávy), vyhrávky na klavír a je to funková šlapavá pecka. Derek Shulman zazpívá cokoli a tohle mu sedí stejně jako dřívější atonální melodie.
As old as you young je naprosto typická, třeba jako z Free hand. Zpívá Kerry. A samozřejmě výborně. Trochu mi to připomíná Jethro Tull. Vokály se proplétají, nástroje kouzlí, opět více prostoru pro kytary. Nejlepší je mollová pasáž uprostřed s barovým pianem. A spousta detailů - třeba tamburíny stereo, koho by tohle napadlo?
Memories of the old days je nejdelší skladbou. Náladou trochu jako Empty city z Interview, s dlouhým intrem na akustické kytary. Skladba postupně narůstá, přidá se Derek s vokálem. Tak za tu by se nemuseli stydět ani na Octopus.
Winning mě sice tolik nebaví, ale v aranži se vyřádili s perkusemi.
For nobody je další rychlá pecka, místy i lehce disonantní, se sekaným rytmem a doplňující se kytarou a klávesami. Riff ve sloce patří k tomu tvršímu, co tahle parta vytvořila. Zároveň jediná z desky, ve které se ozvou typické vícehlasy. Dobrá jízda na závěr, málokdy dali nakonec alba něco takového, většinou byly ty poslední skladby dost slabé.

Poslechl jsem po dlouhé době a pocity stále stejné. Ta desky opravdu stojí za poslech, nenechal bych se odradit negativní kritikou, stále je to promakané, že by dnešní neoprogeři mohli jen závidět. Zajímavé je, že jen tři skladby přesahují čtyři minuty. Můžu jen doporučit.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - The Missing Piece
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant


Waits, Tom - Nighthawks At The Dinner
2008-07-23

Waits, Tom / Nighthawks At The Dinner

4 stars

"...někdy si takhle zavolám a ptám se, jak že se mám...aha..taky to tak děláte, co? Skvělý je, že tam vždycky ste...zeptáte se, odkaď se znáte...vytáhnete se na pár drinků...následuje nějákej provokativní rozhovor cestou domů...pustíte nějakou hudbu, třeba jako z nákupního střediska, něco, co moc neruší..."

Třetí album stále více chraplajícího Waitse zachycuje atmosféru jeho živých vystoupení. Přesto se nejedná o živák jako takový, ale o nahrávku pořízenou ve studiu za účasti pozvaného publika. Točilo se dva dny a dle výsledku musela být skvělá nálada.
Mezi jednotlivými písněmi jsou krátká intra, ve kterých Tom buďto vypráví různé historky, nebo doplní příběh, který je v další písni. Bez znalosti slangu se ale nemáte šanci chytit (a i s ní to není sranda, protože maestro buď úmyslně fláká výslovnost, nebo je, prosím pěkně, nametenej:-)).
Waits tentokrát hraje méně, jen tu a tam šáhne po kytaře, zato má za sebou prvotřídní čtyřčlenné jazzové kombo. Tradiční příběhy o nocích v mlze, zakouřených barech, ve kterých Vám naservírujou skvělý vajíčka a párek, kafe a rohlík a pak Vás nutěj rychle vypadout, o teplym pivu a studenejch ženskejch, o tom, jak si dokáže poradit i bez ženy(s úryvkem Svatebního pochodu od Bartholdyho) a taky, jak ho jednou svez duch mrtvýho kamioňáka, jsou výborné a jemu je prostě uvěříte. Ale každopádně svou poetiku zde dovedl k dalšímu stupni dokonalosti (heh!To je výraz:-)). Třeba v Emocionální předpovědi počasí: "...hřeben nízkého tlaku se šíří od mých očí ke tvářím, protože od té doby, cos mě opustila a sevřela tak moje duševní zdraví jako v kleštích, tak dlouhodobá předpověď na neurčitou budoucnost než se vrátíš, je pro dnešek dobrá, pro zítřek špatná a očekává se živelná pohroma."
Pokud ale nerozumíte anglicky, tak Vás album pravděpodobné moc bavit nebude. Tentokrát je tu v hlavní roli Tom a jeho historky, a kapela, přestože fakt výborná, moc prostoru nedostane.

"...takže dík, že ste přišli, byl to fakt skvělej večer. Bylo by to divný, kdyby nikdo nepřišel."

» ostatní recenze alba Waits, Tom - Nighthawks At The Dinner
» popis a diskografie skupiny Waits, Tom


Waits, Tom - The Heart Of The Saturday Night
2008-07-21

Waits, Tom / The Heart Of The Saturday Night

5 stars

"I thought I hear the saxophone, I'm drunk on the moon"

Co se týče Waitsova prvního 'barového' období, tak právě Heart of the Saturday Night je nejzdařilejší. Waits zde hraje více na piano a to naprosto skvěle. Nijak složitě, ale přesto (nebo proto) skvěle. Kapela ho tentokrát doprovází všude, místy se přidají smyčce, důležitou roli má ságo nebo trubka. Dojem hollywoodského filmu třicátých let je naprosto věrný. Ubylo country, Waits se definitivně našel v barovém jazzu. Používá i jiný výraz ve zpěvu, jakoby více vypráví. Písně jsou tentokrát tempově rozmanitější - začátek desky New coat of paint je pomalejší swingovka, která má ale opravdu tah, pak se na chvíli zvolní, Waits umí být totiž hodně nasládlý a sentimentální, objeví se dechy a typické beatnické příběhy, tentokrát více o pití než na předchozí desce - Fumblin' with the blues o propité a osamělé páteční noci, bezstarostně zasněná Drunk on the moon, Depot Depot, o podivném alkoholovém výletu, kdy se Waits ptá sám sebe, co že to v tom depu sakra vlastně dělá, The ghosts of the saturday night a titulní skladba.
A obal? Jakoby na sebe první alba navazovala. Na první desce je Waits uvnitř baru opřený o klavír, tady stojí před barem na ulici a zřejmě přemýšlí kam na další drink, aby konečně snad našel srdce sobotní noci. A na obale třetího alba už zase sedí v nočním podniku na pozdní večeři.

» ostatní recenze alba Waits, Tom - The Heart Of The Saturday Night
» popis a diskografie skupiny Waits, Tom


Waits, Tom - Closing Time
2008-07-21

Waits, Tom / Closing Time

4 stars

Tom Waits je svéráz, který si do ničeho nenechá kecat. A čím je starší, tím je jeho tvorba surovější a nekompromisnější. Po třiceti pěti letech na scéně je to obdivuhodné. A díky tomu je už jeho debut naprosto jinde, než většina tehdejší produkce.
V roce 1973 se v záplavě artrockových, hardrockových, glamrockových, fusion a dalších a dalších desek objevuje Closing Time, album plné folku, country a především barového jazzu. Waits si prošel právě prostředím barů jakožto číšník, vyhazovač a později i klavírista. A během té doby pozoroval dění okolo sebe. Jeho písně jsou o zracených existencích, probdělých nocích, nešťastných láskách, o životě na ulici - a tato témata se s ním táhnou prvních sedm alb. Během těch několika let si vybuduje solidní fanouškovskou základnu, vytvoří spoustu smyšlených historek ze svého života, omotá si okolo prstu většinu kritiky, projede všechny bary ve státech, ale nedočká se prakticky žádného většího úspěchu. A tak se rozhodne změnit styl a přejde k ještě více nekomerční hudbě.
Closing Time je deska na debut překvapivě silná. Však také Waits materiál piloval několik let. Ale přes pozitivní recenze se moc neprodávala. O úspěch se postarali interpreti, kteří některé skladby převzali. Do dnešních dnů jich je požehnaně, takže pár nejznámějších (někteří docela překvapí) - Eagles, Tim Buckley, Meat Loaf, Jon Bon Jovi, nebo 10 000 Maniacs. Na album každopádně musíte mít náladu. Hudba se totiž jen tak líně převaluje, rychlejší song aby člověk pohledal (ale je tu - Ice cream man, jak vyšitá od Ray Charlese), většinu času jen Waits u klavíru, jako z nočního baru ve tři ráno, případně s country-folkovou kytarou. Kapela se přidá jen zřídka, ale rozhodně netvoří jen kulisu. A jeden rozdíl oproti dalším deskám - Waits tu zpívá! Žádný chrapot, ale čistý zpěv! Zkuste.

» ostatní recenze alba Waits, Tom - Closing Time
» popis a diskografie skupiny Waits, Tom


Van Der Graaf Generator - Godbluff
2008-05-27

Van Der Graaf Generator / Godbluff

5 stars

Dlouhou dobu jsem byl přesvěčen, že vše podstatné nahráli VDGG ve svém prvním období a za nejlepší jsem považoval druhé album. Z druhého jsem měl jen The quiet zone, což je jinak zdařilá deska, ale chybí jí temnota sestavy Hammill - Banton - Jackson - Evans. I když jsem sehnal zbytek alb, stále jsem poslouchal to první období. Až pak mi dal přes hubu Godbluff. Není snadné tuto desku popsat a vůbec netuším jak na to, ale zkusím to.

Undercover man se rozjíždí z piana, jen jedním tónem Jacksonovy flétny, přidává se téměř šeptající Hammill, decentní hammondky, ale celou dobu kapela udržuje napětí a po první dvě minuty pomalu zvyšuje dynamiku. Skladba se odvíjí v typickém pomalém tempu, přes celkovou ponurost má překvapivý hymnický refrén, který bych neváhal označit jako velice chytlavý. Neobvyklá struktura a na první poslech nepřehledné melodie mi evokují šroubované melodie středověku.

Plynule přecházíme do téměř desetiminutové Scorched Earth. Opět narůstající dynamika na začátku, Hammill vypráví, deklamuje, zalyká se, křičí, ve výškách přestává hlídat intonaci, je to fakt démon. Pod ním kapela valí své potemnělé monotónní riffy - vždy mě dostávalo, jaká hutnost se dá dostat ze sestavy, která nemá baskytaru a po kytaře šáhne Hammill jen vyjímečně (na téhle desce je jen jako zpětná vazba právě na konci Scorched Earth). Instrumentální pasáže jsou ideální místo, kde se vyřádí Evans se zběsilými rytmy a Jackson s naplaybackovanými a naefektovanými saxofony. největší masakr přichází pak okolo páté minuty, kdy se do dunění kapely vloží nachraplaný Hammill. Opravdu těžké zlo. Naprosá zběsilost pak přichází v posledních dvou minutách - dlouhá dohrávka s jediným riffem a saxofonovými ukrutnostmi.

Třetí, opět desetiminutová, Arrow začíná ve středním tempu bicími a různými hluky z hammondek a saxofonovými skřeky. Poté přichází osamělé Hammillovo fender piano se základním motivem skladby. Co se týče struktury, tak je Arrow nejčitelnější skladbou, ve které se toho moc neděje. Ale přesně rozumím, proč ji zaředili zrovna sem. Před závěrečným masakrem The sleepwalkers je zapotřebí trochu vydechnout.

Téměř jedenáctiminutová skladba je plná zvratů, už začátek se odehrává v nervózním rytmu s množstvím vyhrávek na ságo a hammondky. Po dvou dlouhých slokách a krátkém refrénu (texty doporučuji pročíst, nadproduktivní Hammill je tu fakt ve formě)přichází krátká instumentální pasáž se saxofónovou 'cirusácky-zvrhlou' melodií. Můžeme brát jako odlehčení, nebo jako naprostý výsměch. Vše vystřídá variace na toto téma, jen zahraná celou kapelou naplno a řádně disonantně. V této skladbě mě nejvíce dostávají náhlé kontrasty hymnických, jakoby vítězných pasáží
a naopak míst temných a disonantních. Co dodat ke zpěvu? Hammill zde naplaybackoval velké množstí hlasů, které se překřikují, nejčastěji - a pro toto album dost typicky - mírně nařvaně, jakoby zle, přestože se pod dusotem kapely občas ztrácí. I přes svou délku skladba končí v podstatě náhle, postupný ztišením, což ve Vás zanechá pocit jistého neukončení, neurčitosti...

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Godbluff
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Wishbone Ash - Live Dates
2008-05-26

Wishbone Ash / Live Dates

5 stars

K Wishbone Ash jsem se dostal v sedmnácti, v té době jakožto metalista. Číslo jedna pro mě byli Iron Maiden a Dream Theater, kteří na nějakou dobu vystřídali mé oblíbené Deep Purple, Jethro Tull, Uriah Heep nebo Led Zeppelin. Jeden známý mi napůjčoval diskografii Grand Funk Railroad, na nichž jsem, coby 'malý metalista' oceňoval nahulený zvuk, stal všechno doprava. Současně s tím mi půjčil nějaké Humble Pie a Live Dates od Wishbone Ash. Znal jsem akorát název kapely, jestli vůbec.

Na první poslech nezapomenu. Pozvolna se rozjíždějící The king will come, všudypřítomné kytarové dvojhlasy a vícehlasé zpěvy, a překvapivě: čistý zvuk na kytarách! Světe div se, ač zvyklý na tvrdé kytary deathových kapel a tak nějak odmítající cokoli jemnějšího (a to jsem předtím dlouho poslouchal gabrielovské Genesis!), nedokázal jsem se od této hudby odtrhnout. Oba kytaristé zkreslují jen na sóla, ale ani to není pravidlo (a ještě bych hádal, že to nebude záležitost krabiček, ale poctivý lampový aparát), tu a tam kvákadlo, případné echo.

Ke skladbám snad jen to, že lepší vybrat snad ani nemohli. Přehrává se materiál z prvních čtyřech alb, vpodstatě zůstávají WA věrni studiovým předlohám, v některých místech je překonávají větší dávkou energie - třeba Ballad of beacon, především vokál (je to přeci jen živák). A zvláštní je, že skladby, přestože nejdou pod pět minut a nejsou nijak složité, nenudí. Prodloužená sóla, kterých je zde dost a dost, nejsou žádnými exhibicemi, oba kytaristé jsou především melodici. Sóla tak nepůsobí samoúčelně, ale dotváří atmosféru a texty.
Také jsem, když se mi jednoho dne podařilo dostat do přehrávače i druhý disk, byl překvapen vypalovačkou (ano, vypalovačkou. Že je to na sedm? No a co? Vždyť je to fakt nářez) Pilgrim. Dodnes mi uniká, jak můžou hrát unisono takovýhle riff - sám o sobě sice není těžký - ale do toho s přehledem zpívat. Sedmnáctiminutová verze Phoenix je také výborná. Nejprve jsem se té stopáže lekl (navíc je tu dvakrát, ještě jako bonus), ale oni ví co s tím - hlavně střední část, když pomalu stišují, až téměř přestanou hrát, aby pak na chvíli nechali jen publikum vytleskávat rytmus a pak to znovu nakopli.
Prostě a jednoduše: Live dates je jedním z nejlepších živáků. Těžko vyzdvihnout to úplně nejlepší, ale fakt, že s kapelou hrajeme Throw down the sword a Warrior jistě o něčem svědčí.
A hodnocení? Není to jednoduché, přestože chci dát pět, ale ne každý rád živáky (nechápu proč, muzika je především o koncertech, navíc zde není vlastně co vytknout - možná trochu nevýrazný rytmičák, ale s tím se dá žít). Já živáky rád. Sežeňte, posuďte. Doporučuji i jakožto Best of Wishbone Ash 1970 - 1973. Nemůžu jinak - *****

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Live Dates
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash


Budgie - Bandolier
2008-04-03

Budgie / Bandolier

5 stars

Tak tohle je jedna z nejlepších hardrockových desek. Budgie měli ve své době smůlu, že byli ve stínu slavnějších LedZep, Deep Purple a Black Sabbath. Ovšem, kdo se s touto deskou setká, tak mi jistě dá za pravdu, že Bandolier jim těžce šlape na paty.
Od prvních tónů je znát, že po zvukové stránce jsou na tom lépe, než na předchozích čtyřech deskách.
Budgie si libují v dlouhých, těžce se valících skladbách, ale tentokrát desku odpálí výrazným riffem, který se v závěru úvodní skladby bude nekonečně dlouho opakovat, ale nebude nudit, naopak. Sedmiminutová Breaking all the house rules nám tak už v úvodu dává na srozuměnou, že to bude jízda. Na koncertech to musel být fakt nátěr.
Po nátěru přichází zklidnění - Slipaway je plná majových akordů, akustik a Shelleyho fazetu. Zasněnou náladu podtrhne i sólo Tonyho Bourgea.
Who do you want for your love představuje odklon od valivých a temných skladeb. Začíná v pianu, kytara přechází z vybrnkávání do funkového riffu. Přidává se rytmika a vokál - Shelley zde ukazuje trochu jinou polohu, než tu na kterou jsme zvyklí. A že v šesti minutách se toho může dít dost a dost, tak proto je tu změna ve druhé minutě a jsou to zase staří valiví Budgie, jen o dost promyšlenější, než na starších deskách.
V další šestiminutovce I can't see my feelings se k tvrdým kytarám opět přidá akustika, funkový feeling je zde také přítomen, ale až na další desce se rozvine naplno.
Hitovka I ain't no mountain se sekaným riffem pod zpěvem nám skýtá překvapení ve formě spoluautora - Andy Faiweather-Low! Ano, je to ten nenápadný kytarista od Claptona nebo Waterse. Refrén je na Budgie i docela vlezlý.
A jsme na konci alba. A tím je Napoleon Bona-Part One and Two. Vlastně už od pomalého akustického úvodu je jasné, že tady se něco stane. Shelleyho projev je tady prostě neskutečný. Jemný nástup činelů, slide kytara, a pak to příjde! Následující čtyři minuty sice sestávají jen ze tří akordů, ale takhle to dovede jen málokdo. V téhle smršti se střídá ječící Shelley s ječícím Bourgem (ten ovšem ječí na šet strun), to kytarové sólo si budete pamatovat hned po prvním poslechu. Podobně jako v první skladbě, i tady se závěrečný motiv opakuje do zblbnutí a neomrzí, a když pak kapela náhle utne, tak to prostě musíte chvíli vydýchat a pak pustit znova! Nářez. Jednak parádně syrově nazvučeno, zároveň ale aranžérsky vymyšleno - nejen akustické kytary, ale též perkuse a hrátky s možnostmi sterea.
A ještě jedno plus: Bandolier prostě neomrzí. Nejlepší deska Budgie, jsem z ní unešen už několik let. Zkuste též, ale pozor na závislost! Dávám 666 hvězd!

» ostatní recenze alba Budgie - Bandolier
» popis a diskografie skupiny Budgie


Budgie - Budgie
2008-04-01

Budgie / Budgie

4 stars

Budgie mi přišli do rukou šťastnou náhodou, a já můžu jen děkovat jednomu známému, že mi před pár lety zapůjčil spoustu pásek i s kotoučákem a já mohl objevovat - Zappu, Uriáše, Rainbow... a mně v té době naprosto utajené Budgie, na jejichž deskách nepřestávám ulítávat.
Hudba na debutu je neuhlazená, surová, přímočará, riffující, valivá....Jak jinak, pokud jde o nejmenší možné rockové obsazení kytara, basa, bicí, vše korunované ječákem jak od Geddyho Lee z Rush.
Budgie na to jdou jednoduše - valí si své jednoduché riffy, které v lecčems připomenou Black Sabbath, jen občas zrychlí, případně zklidní krátkou akustickou písní - zde ani ne minutová Everything in my heart a dvouminutovka You and I.
Z těch 'heavy' musím vyzdvihnout The Author s pomalým akustickým začátkem a rozjezdem od půlky skladby a následující Nude Disintegrating Parachutist Woman (podobně dlouhý a ujetý název se najde na každé desce), kde je k nalezení zrockovaný swing s kytarovými orgiemi. Stejně tak Rape the locks, která po dvou valivých slokách, plných záseků, také zrychlí, což strukturu sabbathovských songů také připomene.
A ve všech skladbách mají chytlavé melodie. Opravdu se u nich posluchač nemá šanci nudit.
Dočetl jsem se, že kapela byla ve svých začátcích tak tvrdá, že je pořadatelé koncertů pouštěli na podium s tím, že musí zahrát covery Beatles, jinak si nezahrají. A to, že jejich skladby přebírala například Metallica a Iron Maiden také o něčem svědčí.
Don't worry, be HEAVY:-)!

» ostatní recenze alba Budgie - Budgie
» popis a diskografie skupiny Budgie


Iron Butterfly - In-A-Gadda-Da-Vida
2008-03-31

Iron Butterfly / In-A-Gadda-Da-Vida

4 stars

Druhá deska Iron Butterfly je známá především díky rozsáhlé titulní skladbě. Váže se k ní množství historek, jak už to u podobných kultovních skladeb bývá. Že kvůli prodejnosti zkrácené singlové verze vzniklo ocenění Platinová deska (to je dost pravděpodobné), že nicneříkající název vznikl tak, že zpěvák Doug Ingle byl při natáčení zpěvu tak sjetý, že nedokázal vyslovit In the garden of Eden - pravděpodobnější je, že se někdo při zkoušce přeslechl a název zkomolil a kapela u něj zůstala. Že sedmnáctiminutová verze je nahraná na první 'take' - původně měla trvat tak dvě minuty, jenže při zvukovce zvukař neustále šteloval korekce, takže po odehrání vlastního schématu kapela začala improvizovat a bylo to tak dobré, že to nachali být (ta je obzvlášť kuriozní).....No, nechme být. Skladba je to hodně hustá. Klávesové arpegio na začátku a poté zlověstný monotónní riff, zvlášťní, jakoby nevýrazný, ničím nepřikrášlený syrový vokál...a poté sóla - hammondky, kytara (sedmnáctiletý houslista Erik Brann hrál na kytaru údajně pouze tři měsíce), poté bicí - a to je lahůdka! Ron Bushy své sólo vystavěl jako samostatnou skladbu. Nemá zapotřebí předvádět kulometné přechody, sextolové běhy a 'traktory' jako jiní, ale o to víc přemýšlí. Ztišuje, nasadí jakousi smyčku přes přechody, kterou podporuje tepem kopáku, po pár minutách se připojí Ingle s hammondkami a kapela se přes snovou hypnotickou pasáž, rušenou kytarovými hluky, postupně gradující a víc a víc noiseovější, vrátí zpět k původnímu tématu. Možná tou psychedelickou improvizací připomenou barretovské Pink Floyd. Přál bych si to slyšet v šedesátémosmém naživo, nejlépe pod vlivem:-).
Ale ani zbytek desky není k zahození! První dvě skladby by leckomu mohly navodit bezstarostnou sixties náladu - doprovodné falzetové sbory, chytlavé melodie - někde jsem četl, že prý skladatelsky nebyli žádní zázraci, no, posuďte vlastní poslechem, podle mě sází jeden hit za druhým. A jako instrumentalisté mají také co nabídnout. Především neustále pohyblivá melodická basa Lee Dormana. Jediný, kdo tomu dodává něco rušivého, je při prvních posleších noisemaker Erik Brann. Ale i na jeho zfetovanou kytaru si zvyknete.
Teprve při třetí skladbě Mirage začne být jasné, že s těmi chlapci až taková sranda nebude. Dostaví se neurčitý pocit strachu, případně zděšení. Tajemná atmosfára písně Vám zůstane ještě dlouho v hlavě. Vše pak ztvrdí závěr první strany - kakofonická vypalovačka Are you happy? s obzvlášť zastrašujícím úvodem.
Skladba před ní - Termination - má opět chytlavý odsekávaný riff, jen je odlehčená vyhrávkami na kytaru (aby se nezdálo, že na ni Brann neuměl, tak v každé skladbě má přichystané nějaké ty vyhrávky, připomínající klasiku) a hlavně krásnou poklidnou závěrečnou pasáží.
Neměl jsem dříve rád, když někdo pokládal IB za pionýry heavy metalu (ani teď si mi to moc nelíbí, ale budiž), ale v něčem tomu rozumím - temné sekané riffy, syrový zvuk a celková atmosféra mají s pozdějším metalem opravdu něco společného.
Mimochodem, In-a-gadda-da-vida se dočkala svého uznání i v Simpsonech - ten díl si přesně nevybavím, ale varhanici při mši jsou podstrčeny noty, podepsané jako I. Ron Butterfly, načež píseň celý kostel sborově odzpívá.

A je to jedna z řady 'Železných' kapel:-)
A kdyby měl někdo výhrady k značnému množství 'že' na začátku tohoto mého výlevu (heh!), tak to je schválně:-). Že?

» ostatní recenze alba Iron Butterfly - In-A-Gadda-Da-Vida
» popis a diskografie skupiny Iron Butterfly


Queen - Queen
2008-03-16

Queen / Queen

4 stars

Už na své první desce nám členové Queen jako autoři naznačují o čem přibližně jejich písně budou. Mercuryho kompozice budou rozevláté, melodicky bohaté, teatrální, s mnoha zvraty a dost osobními texty, často s náboženskou tématikou. May bude psát chytlavé vypalovačky, křehké balady - zde je například v Doing all right obojí (May si v ní zahrál i na klavír), a na dalších albech i například dixieland a retro jak z 30. let. Od Taylora můžeme čekat potrhlé uřvané rock'n'rolly. Deacon se zatím autorsky neprojeví, ještě si dává na čas.

Deska je vlastně takový spojovací můstek mezi hard rockem a glam rockem. Queen vzali to nejlepší z obou stylů, přidali vlastní invenci a jejich debut patří - alespoň podle mě - k jejich nejzajímavějším albům. Písně jsou promyšlené, dost komplikovaně, ale logicky vystavěné. Všichni se tu ukazují jako vyzrálí instrumentalisté, Mercury má ve zpěvu též jasno.
Mám rád věci,které nejsou až tak známé z výběrů (z této desky se ale na výběrech prakticky nic nenajde), případně z živáků. Vlastně je to Mercuryho trojice Great king rat, My fairy king a Liar. Jen si nedovedu představit, jak tohle mohli hrát na koncertech. Dramatické skladby s množstvím různých změn, s klidnějšími a divokými pasážemi, nestandartními doprovody na bicí a především mohutnými sbory. May představuje svůj typický zvuk (a hlavné hraje obroušenou šestipencovou mincí), navíc je jeho hraní dost technické, nevím kde jsou jeho základy, ale blues to určitě nebude. Kytar je tu nahrané značné množství, sóla jsou zdvojená, navíc se chlapci vyřádili s možnostmi studia - sóla se proplétají z jednoho kanálu do druhého, podobně zpév - ve sborových částech zpívá nejvyšší party bubeník Taylor, později tento rozsah uplatnil v Bohemian rhapsody.
Další zdařilé jsou určitě úvodní jízda Keep yourself alive, zasekávačka s výrazným refrénem Jesus a zeppelínovsky valivá Son and daughter. Trochu beze smyslu vidím závěrečný instrumentální dovětek Seven seas of rhye. Bez zpěvu tam vpodstatě nic není, naštěstí z ní udělali hit na dalším albu.

Ještě trochu poladit zvuk - některá místa jsou dost slitá a jízda královské rodiny může začít.

» ostatní recenze alba Queen - Queen
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - Jazz
2008-03-14

Queen / Jazz

4 stars

Tentokrát se nebudu probírat diskografií kapely postupně, ale vezmu to na přeskáčku, tak jak se mi desky dostávaly do rukou/uší. No, a u Queen to byl jako první právě Jazz, respektive podstatná část Jazzu a hromada songů ze starších alb a Mercuryho sólovek na kazetě, kterou mi stočil jeden kamarád mé starší sestřenice. Dodnes si pamatuju pořadí songů na té kazetě - první nebyl Mustapha, ale následující valivá Fat Bottom girls se sborovým začátkem. A já byl ve svých snad ani ne deseti letech ztracen! Odrovnal mě Mercuryho hlas, Mayova řezavá kytara (znal jsem jen Beatles, Stouny a Buty:-)) a dunivá rytmika. A to jsem tu nahrávku jen nepopsanou našel v autě, netušil jsem co na ní může být.
Když jsem ji později sehnal kompletně - i s hříčkou Mustapha jak z mešity, If You Can’t Beat Them, Let Me Entertain You, Dead On Time (které, s vyjímkou Mustaphy, dodnes považuji za slabší), tak jsem pochopil, že to opravdu není není nejsilnější položka v diskografii Queen, i tak ale stále velmi kvalitní. Vlastně je naprosto typicky Queenovsky sestavené album. Křehké balady střídají Mercuryho potrhlosti, jako je Bicycle race (ne, ta mě narozdíl od vlezlé-disco-pop-synthbass-stadionové-roztleskávačky-sr....-.......-Radio Gaga nepřestala bavit), Mayovy retro bluesovky, Deaconovy melodické pohodovky, i nátěry, které, jak jsem už napsal, považuji za méně výrazné. A kromě Fat Bottom Girls a Bycicle race tu máme ještě jednu známou: Nádhernou Mercuryho melodickou Don't stop me now.
A to je ideální song na páteční večer! Takže don't stop me now, I'm having such a good time...I'm a sex machine ready to reload like an atom bomb!

» ostatní recenze alba Queen - Jazz
» popis a diskografie skupiny Queen


Pavlov's Dog - At the Sound of the Bell
2008-03-08

Pavlov's Dog / At the Sound of the Bell

3 stars

"Bring Back The Good Old Days"

Tak jsem si At the Sound of the Bell musel pustit hned. Vyzískal jsem obě alba najednou, ale dlouho jsem nemohl to první dostat z přehrávače, pak se mi to jednoho dne povedlo, ale trvalo dlouho, než jsem klidnějšímu pojetí hudby Pavlov's dog přišel na chuť.
Každopádně nastaly změny v sestavě, kapela se zbavila houslisty Carvera a bubeníka Safrona, přibrala kytaristu Thomase Nickesona, na bicí si zahrál Bill Bruford. Dále je tu mnoho hostů - saxofonisté, kytaristé, sbor... A více balad.
Úvodní She came shining navazuje na náladu prvního alba, balada Standing here with you potvrdí zklidnění a méně pompéznosti. Patří k nejkrásnějším baladám, které kdy kdo napsal.
Mersey je celkem nevýrazná píseň, zato ve Valkerie se vrací nálada prvního alba takřka se vším - promyšlené aranžmá, stupňující se napětí ve slokách, pompézní refrém, dokonce i Bruford je tu výraznější, než v písních předchozích.
Try to hang on se ani nestihne rozjet a končí, jinak příjemná swingující rozjezdovka. Golden nuggets je další pomalá, ale nikterak výrazná.
V She breaks like a morning sky máme další bezstarostnou swingovku se saxofonovou sekcí a divokým sólem.
Early morning on začíná pompézně, výrazným klávesovým motivem. Optimistická píseň ve středním tempu, další z mých oblíbených.
A podobně jako na Pampered Menial, i zde se končí nejdelší skladbou - Did you see him cry. Mellotron a klavír v úvodu, pak se zvolna přidá kapela, přeneseme se přes kytarové a klávesové sólo, pak přichází motiv na sedm, opravdu progresivní záležitost, přibližně po dvou a půl minutě se připojí Surkamp, bohužel je to tu místy podobné jiným písním kapely, především té předchozí. Ale instrumentální mezihra je nečekaná zběsilost.
Závěr je to pěkný. Ani v případě této desky se kapela nemá za co stydět. Vracím se k ní rád. V e své době jistě patřil tento soubor mezi progresivní party, dnes bych to viděl jako příjemný, celkem nenáročný art/pop-rock.

» ostatní recenze alba Pavlov's Dog - At the Sound of the Bell
» popis a diskografie skupiny Pavlov's Dog


Pavlov's Dog - Pampered Menial
2008-03-08

Pavlov's Dog / Pampered Menial

5 stars

Debut Pavlov's Dog patří k mým oblíbeným art-rockovým albům. Odehrává se v klidnějších náladách, převažují pompézní rozmáchlé balady s chytlavými melodiemi, prostřídané několika rychlejšími kousky. Nikdy nezapomenu na první poslech, který proběhl někdy před čtyřmi lety. Hned po doposlechnutí jsem album musel pustit znovu. A pisklavý hlas Davida Surkampa pro mě nepředstavoval problém.
Sladkobolná melancholie na nás dýchne s úvodními tóny klavíru první písně Julia, při nástupu klenutého refrénu se jeden podiví, proč to dodnes není hit.
V podobné náladě pokračuje i rychlejší Late November, v té a i v následující Song Dance Surkamp kvílí v neuvěřitelných výškách, navíc s nekontrolovatelným vibrátem, které dokáže kdekomu způsobit mrazení v zádech, případně bolest hlavy. Mě nevadí, naopak, bez něj by to nebylo ono. Houslový virtuos Siegfried Carver přidá pár zběsilých sól, bicí jsou samý přechod a zásek, v pozadí zní mellotron a další důležitý prvek jsou kytarové vyhrávky.
Fast Gun je můj nejoblíbenější song z této desky. Sestupný postup v harmonii, k tomu dvouoktávový motiv kytary a houslí, opět pomalé tempo a melodie, která se už po prvním poslechu zavrtá do ucha.
V Natchez Trace do toho bubeník Mike Safron řízne a máme tu rock'n'roll a la Pavlov's Dog. To, že Surkamp úpí v tříčárkované oktávě, nemusím dodávat.
Theme from Subway Sue je další krásnou pompézní baladou. Kytarista Steve Scorfina přidá jedno z mála sól, je tu moc pěkné nenápadné piano a dvojhlasý zpěv v refrénu. Další jasná hitovka.
Episode je také pomalá, ale narozdíl od vypjaté předchozí se celá nese v klidu. Opět silný refrén, hlavní autor Surkamp byl opravdu výrazný talent.
Krátká instrumentálka Preludin je ovlivněna klasikou, plná zvratů, muzikanti to byli zdatní.
A závěr obstará Of Once and Future Kings. Nejdelší skladba alba, která se od pomalého tempa přenese k největšímu fofru, který na desce uslyšíme, aby se vrátila a ukončila album v typickém pompézním duchu.
Asi si to hned pustím znovu, minimálně Fast Gun a Subway Sue. Skutečně jsem nikdy neslyšel tak silné (převážně) baladické album.

» ostatní recenze alba Pavlov's Dog - Pampered Menial
» popis a diskografie skupiny Pavlov's Dog


Jethro Tull - This Was
2008-02-17

Jethro Tull / This Was

3 stars

Kdyby mi někdo v roce 1968 pustil toto album, asi bych netipnul, že tahle parta vydrží pohromadě dalších čtyřicet let a bude patřit ke kapelám, které budou mít výrazný vliv na hudbu.
Debut Jethro Tull je ve znamení jazz/blues, tehdejší módní psychedelii tu nenajdete. Autorsky převažují Anderson a Abrahams, najdou se i covery - Serenade to a cuckoo od Rahsaana Rolanda Kirka a tradicionál Cat's squirrel.
Je ale znát, že Abrahams s Andersonem se zde místy trochu 'perou'. Myslím si, že kdyby Abrahams v Jethro Tull zůstal, zůstali by i oni u tohoto stylu a neprosadili by se v tak velké míře.
Abrahams je výborný jazz/bluesový kytarista a je znát, že i rytmice Bunker - Cornick tento způsob hraní sedí.
Anderson v době natáčení hrál na flétnu údajně teprve půl roku, což při poslechu překvapí. Využívá tento nástroj jinak, než třeba David Jackson u VDGG. Dokonce pod kytarovými sóly vytváří na vyloženě sólový nástroj doprovody. Krom toho přispěl i foukačkou a pianem,a samozřejmě zpěvem, o který se dělí s Abrahamsem. Aranže dechů v Move on alone napsal David Palmer, který zůstane dlouholetým spolupracovníkem, až se nakonec připojí jako stálý člen v letech 1976 - 1979. Píseň mi ale na albu sedí stejně jako I'm glad na Beefheartově debutu - moc 'hitová':-)
Po natáčení odchází Abrahams, protože Andersonův vliv převáží a až na pár vyjímek zůstane Anderson výhradním autorem kapely, který na nějaká žánrová omezení nehledí.
Jako debut zdařilé, ale jak jsem napsal v úvodu, těžko odhadnout, čeho by tahle parta mohla být schopna.
Jo a nejoblíbenější song? Asi Beggar's farm se zlověstným riffem a mezihrou, která je nějakým záhadným způsobem držená na uzdě, aby se při sólování všech zůčastněných nerozsypala. A hned po ní blues Some day the sun won't shine on you, kterou hrají dodnes.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - This Was
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Supertramp - Live '88
2008-02-04

Supertramp / Live '88

3 stars

První koncerní album bez Rogera Hodgsona představuje rozšířenou sestavu Supertramp o druhého saxofonistu/klávesistu Brada Colea, perkusistu Stevea Reida, kytaristu Martyho Walshe a především Hodgsonova nástupce Marka Harta, který ho v písních Logical Song a Breakfast in America nenahradil vůbec špatně.
Hraje se starší i novější materiál, deska Free Bird, ke které se turné jelo, je zastoupena třemi písněmi, za zmínku stojí covery Don't Lie to Me a především Hoochie Coochie Man, kterou bych od Supertramp rozhodně nečekal.Hity z nejslavnějšího období 1974 - 1979 také nechybí.
Dobrý dokument, především ukazuje, že to kapele i bez Hodgsona stále hraje, přestože mu místy chybí energie živáku Paris.

» ostatní recenze alba Supertramp - Live '88
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Supertramp - Slow Motion
2008-01-30

Supertramp / Slow Motion

3 stars

Na další album Supertramp jsme museli pět let počkat. V souladu s názvem Slow Motion (pomalý pohyb) nikam nepospíchá a přináší devět příjemných, ale nijak překvapivých písní. Navazuje na předchozí desku - nahrála ji téměř shodná sestava, jsou tu i odkazy na starší alba, hlavně ve zvuku.
Písně jsou pěkně zaranžované a dobře napsané. Mám rád baladu Over You, především díky 'bid bandu', který naplaybackoval Thornburg a Helliwell, též Broken Hearted s najazzlými sóly, rozsáhlejší Tenth Avenue Breakdown, opět s mohutnou dechovou sekcí, a Dead Man's Blues, nebo 'countryovku' Goldrush.
Celkově se jedná o poměrně zdařilé album, ale je pro fanoušky starých Supertramp, kteří se s Hodgsonovým odchodem smířili, nové posluchače jim asi nezíská.

» ostatní recenze alba Supertramp - Slow Motion
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Supertramp - Some Things Never Change
2008-01-30

Supertramp / Some Things Never Change

4 stars

Od poslední desky uběhlo deset let a z nejslavnější sestavy nám zůstali hlavní autor, klávesák a zpěvák Rick Davies, saxofonista a klarinetista John Helliwell a bubeník Bob Siebenberg. Basák Dougie Thomson se reunionu odmítl zůčastnit kvůli absenci daší důležité osobnosti - Rogera Hodgsona. Toho nahradil Mark Hart už na Free Bird, na basu tu hraje Cliff Hugo, sólovou kytaru třímá Carl Verheyen.

Máme tu písně s promyšlenými texty, pop, jazzové názvuky, funky, někde i kolektivní improvizaci, balady a všudypřítomnou příjemnou atmosféru.
Daviesovo piano a projev nám stále připomíná o koho jde, ale jsme stylově jinde.

Mezi mé osobní favority patří It's a Hard World s postupným rozjezdem. Nejdříve jen sem tam nějaký zvuk proletí prostorem, pak píseň nerušeně plyne a narůstá. O pestřejší zvuk se tu postarají dechy - je tu posila v osobě trumpeťáka/pozounisty Lee Thornburga.
Také ve šlapavém funky C'est What, které mám vůbec nejradši, jsou vyhrávky dechů velmi chytlavé. Dechaři se místy překřikují, doplňují zpěv - v refrénu se Davies vystřídá s hartem. Těch osm minut ani nepostřehnete a přitom se nejedná o žádnou složitost.
Dále titulní s donekonečna se opakující kytarovou vyhrávkou, která zní jak od Jamese Browna. Helliwell tu vytáhne i flétnu a v závěru jamuje s Thornburgem.
Najdeme tu i bluesovku Help Me Down That Road, reggae You Win, I Lose s vtipně přehazovanými dobami a barovým klarinetem. Další z těch silných je 'gospelová' Where There's a Will a '70's Supertramp' Listen To Me Please, kde se Davies doplňuje s Markem Hartem, jako dříve s Hodgsonem. Též tu uslyšíme piano Wurlitzer, což kromě harmonie a celkové nálady ještě více připomene stará slavná alba.
Zbytek tvoří balady a některé méně výrazné písně.

Závěrem: Návrat se podařil, poslouchám často a neomrzí. Hodnotím sice za tři v kontextu tvorby kapely, pro sebe však ještě o jednu hvězdu navíc, protože to bylo první album, které jsem od nich poznal.

» ostatní recenze alba Supertramp - Some Things Never Change
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Mars Volta - Tremulant (EP)
2008-01-30

Mars Volta / Tremulant (EP)

4 stars

První nahrávku The Mars Volta mi sehnal kamarád v Americe. U nás je těžko sehnatelná, tak můžu být jedině rád, že ji mám.
Nalezneme tu tři písně, které představují to nejšílenější, co dokázala tahkle parta vytvořit.
První dvě minuty úvodní Cut That City zabírají podivné industriální hluky, které postupně sílí, až k šílené explozi. Hudba je plná náhlých zvratů, neskutečně promakaná. Všechny složky nahrávky jsou zvukově deformovány, především zpěv. Kytara připomíná Frippa první půlky 70. let, v pozadí slyšíme fender piano. Zmatený rytmus bicích a basy nám znemožňuje tu magořinu spočítat. Hlas Cedrica Bixlera Zavaly je jedním z těch, pro které není problém vyšplhat do závratných výšek jako například Robert Plant nebo Geddy Lee.
V melodické pomalejší Concertině uslyšíme i španělštinu, kterou má Cedric v malíčku, jelikož on a kytarista Omar Rodriguez Lopez jsou z Nového Mexika. Nádherná píseň, ze všech tří nejpřehlednější, nejchytlavější a nejzpěvnější.
Závěr obstará osmiminutový Eunuch Provocateur. Rozjíždí se zvolna, kapela si s úvodním motivem hraje celou minutu a půl (ne tuhle partu je to hodně dlouho). Máme tu všechno: Zběsilý rytmus, frippovské vyhrávky na kytaru, fender piano a hammondky, melodickou basu, která jde místy jakoby proti zbytku. A do toho se Cedric vznáší ve stratosféře. Už takhle se na první poslech zdá, že v tom zdánlivě nepřehledném bordelu všichni sólují naráz, ale jak do toho vůbec ještě dokáže někdo zpívat! Skladba se několikrát zlomí, aby ji ukončily 'jungleové' rytmy a samply.
A teď to zkuste někam zařadit. Jsou tu prvky starého art rocku, ale i emo/hard coru, jazzové klávesy, industrial(?) nebo co vlastně...
Někde jsem se dočetl, že jejich hudba zní jako Black Flag hrající naráz několik skladeb od King Crimson.
Takže punk a prog. Doporučuji.

» ostatní recenze alba Mars Volta - Tremulant (EP)
» popis a diskografie skupiny Mars Volta


Supertramp - Free As A Bird
2008-01-26

Supertramp / Free As A Bird

2 stars

Rozhodl jsem se sepsat recenze na všechna alba Supertramp, což znamená, že se dostane i na ta slabší. A vždy je těžké hodnotit desku vaší oblíbené kapely, která jde stylově někam, kam se vám zrovna dvakrát nechce.
Free as a Bird je právě taková. Aranžérsky výborně zvládnutá, posluchačsky 'neškodná', nepřekvapující, bez chuti a zápachu. Není to ale vyloženě katastrofa.
Pravda, Supertramp nikdy nebyli žádní hudební provokatéři, sázeli na chytlavé melodie, s čímž bořili žebříčky.
Písně Ricka Daviese byly vždy ve stínu Hodgsonových pecek, ne že by byly špatné, jen vyžadovaly více času, nebyly na první poslech.
Tady se opět pokouší o hity. Našly by se - soulová I'm beggin you, collinsovská Where I stand nebo titulní.
Vše ale shazuje monotóní disco rytmus a značné množství syntetických zvuků. Jen ságo Johna Helliwella dává vzpomenout na staré Supertramp.
Kapela se opět obklopila hosty, tentokrát především dechaři a doprovodnými zpěvačkami. V sestavě se objevuje zpívající kytarista/klávesák Mark Hart, který zůstal dodnes a na koncertech zpívá Hodgsonovy písně.
Jako pop docela slušné, jen dřívější art rock se kamsi ztratil. Možná vyrovnanější než album předchozí.
Nevím. Sem tam, jednou za čas...Jsem fanoušek. A sběratel.

» ostatní recenze alba Supertramp - Free As A Bird
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Supertramp - Brother Where You Bound
2008-01-26

Supertramp / Brother Where You Bound

2 stars

Po odchodu Hodgsona se ze Supertramp stává jiná kapela. Aby alespoň po stránce hráčské zacelili díru, pozvali si hned tři kytaristy - Scotta Gorhama(Thin Lizzy), Davida Gilmoura (Pink Floyd) - oba v titulní skladbě,a studiového hráče Martyho Walshe.

Ovšem po stránce skladatelské je to velká ztráta. Daviesovy pokusy o hit se mi moc nezdají, vesměs jim chybí silné melodie. Jako například úvodní Cannonball. Jako singl si nevedla špatně - v žebříčku Mainstream Rock Tracks se umístila na čtvrtém místě. Jenže natáhnout takhle monotóní skladbu, ještě k tomu postavenou jen na akordu G dur, na sedm minut, to mi přijde jako mrhání posluchačovým časem.
Vyzdvihl bych ale chytlavou Better days s flétnou hostujícího Scotta Page.

Titulní šetnáctiminutovka je vůbec nejdelší skladbou v historii kapely. V 80. letech bylo jistě odvážné přijít s něčím takovým. Píseň ještě k tomu pojednává o událostech studené války v době natáčení. V úvodu zaslechneme úryvek z Orwellova románu 1984. Kytara sólujícího Gilmoura i celková nálada připomíná Pink Floyd a jejich pozdější Momentary Lapse of Reason. Ale opět je příliš natažená a posluchač nemá šanci udržet pozornost.
Zbytek alba mě také příliš neoslovil a ač mě to mrzí, tentokrát je to jen za dvě hvězdy. Pere se tu pop - navíc ani ne moc nápaditý - s art rockem, deska je dost rozporuplná.
A bude trvat ještě hodně dlouho, než se 'trampíkům' návrat podaří.

» ostatní recenze alba Supertramp - Brother Where You Bound
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Supertramp - ...Famous Last Words...
2008-01-26

Supertramp / ...Famous Last Words...

3 stars

Famous Last Words navazuje na Breakfast in America. Opět tu můžeme najít některé hitovky - It's raining again, dodnes hranou v rádiích. Sólo na melodicu je sice připsáno Helliwellovi, ve skutečnosti ho hraje Davies. Helliwellova saxofonu poněkud ubylo, zato nahrál některé klávesové patry - je to jediná deska, na které jsou mu klávesy připsány, přestože s nimi vypomáhal už od Crime of the century.
Tahanice mezi Hodgsonem a Daviesem dostoupily do fáze, kdy se hitmaker Hodgson rozhodl odejít z kapely.
Nevím proč, ale více mě na této desce oslovily právě Daviesovy písně. Mají pohodovou, mírně barovou atmosféru - Put on your old brown shoes, My kind of lady. Jen Bonnie představuje typickou baladu Supertramp.
Ty Hodgsonovy jsou na mě až moc vlezlé. Poklidná Know who you are a pompézní Don't leave me now jsou ale velice zdařilé.
Přestože vstopili do kritických 80. let, svůj zvuk a styl nemuseli (prozatím) nijak měnit, aby nezněli zastarale. Album představuje kapelu, která má své osvěčené prostředky a už nehledá nic nového. Jedná se o kvalitní poprock, který rozhodně neurazí. Nenáročné, odpočinkové.

» ostatní recenze alba Supertramp - ...Famous Last Words...
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Supertramp - Breakfast In America
2008-01-24

Supertramp / Breakfast In America

4 stars

V roce 1979 nás pětice britských kuchařů pozvala na snídani do Ameriky.
Nejdůležitějšími ingrediencemi byly silné melodie, zabalené v sice popových, ale promyšlených a přehledných aranžích, klávesy, klavír, tu a tam nějaký syntík, najazzlé harmonie v klávesách, sladké falzetové sbory, dva sólové hlasy - ječák a nosovky, nenápadná, ale nápaditá kytara, riffující i sólující, vzdušné ságo, či klarinet, prohánějící se všemi deseti chody, která jsou v jídelním lístku, spolehlivá rytmika, klid a pohodová bezstarostnost.
A jaká jídla z toho vznikla? Především chutná!
Logical song, dodnes oblíbená krmě všech rádií, stejně jako gradující Goodbye stranger(asi nejpromyšlenější chod) nebo titulní s 'cikánským' klarinetem. Ale ani ten zbytek nijak nezaostává! Lord is it Mine Připomíná Genesis v období Duke, Take a Long Way home je další singlovku, s letní atmosférou, Chold of Vision ukazuje, že až takový popík to zase není.Těchto deset chodů zachutná i po takřka třiceti letech od svého vzniku.

Už kdysi jsem znal Goodbye stranger, Logical song a Breakfast in America, ale až když jsem sehnal celé album, tak jsem zjistil, že jsou od té samé kapely!Takový důkaz, že hudba od jedné kapely může mít více tváří.
Dnes to bývá jinak: To máte v rádiu dvacet stejných písní od dvaceti různých kapel.
Pro Supertramp největší komerční úspěch, pro nás další příjemná deska.

» ostatní recenze alba Supertramp - Breakfast In America
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Supertramp - Even In The Quietest Moments
2008-01-24

Supertramp / Even In The Quietest Moments

4 stars

Od Zločinu století uplynuly tři roky a Supertramp se dost zklidnili. Even in the Quietest Moments tedy obsahuje především rozjímavé nostalgické písně, na které musí být nálada. Už samotný obal se zasněženým klavírem to tak trochu nastiňuje.
O hity samozřejmě není nouze, hned úvodní Give a Little Bit dává na srozumněnou, že pánové mají silných melodií na rozdávání. Z balad tu máme Downstream, kterou hraje a zpívá Rick Davies sám od klavíru, další hymnickou hitovku From Now On s nekonečným sborovým refrénem, ve které si John Helliwell kromě saxofonu zahraje na melodicu( foukací harmonika, u které se výška tónů mění na klaviatuře), zasněnou Lover Boy a optimističtější titulní song.
Během natáčení začíná Roger Hodgson studovat hinduistické knihy, což se odrazilo v písni Babaji, nejrozjetějším kousku desky.
Opět se zde objevuje jeden rozsáhlejší kousek, a sice Fool's Overture, která od klavírního úvodu s Hodgsonovým vypjatým posmutnělým hlasem přechází v pásmo zvukových efektů (ozvou se tu zvony, úryvky z projevu Winstona Churchilla z r. 1940 a verše z básně Williama Blakea Jerusalem), potom se ozve syntetizátor Oberheim a píseň se rozjíždí. Jsou tu instrumentání části, kde se nejčastěji objevuje saxofon, v těch zpívaných se Hodgson pěkně odváže. Píseň pojednává o druhé světové válce a jejích důsledcích pro Anglii. Zajímavé je, že na klavíru na obalu jsou noty, pojmenované Fool's Overture, ale ve skutečnosti je v notách zapsána americká hymna.
Zajímavé je i to, že v žádné písni nepoužívají své typické piano Wurlitzer.
Jako předchozí dvě alba i toto patří mezi ta nejzdařilejší alba od Supertramp.

» ostatní recenze alba Supertramp - Even In The Quietest Moments
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Supertramp - Crisis? What Crisis?
2008-01-24

Supertramp / Crisis? What Crisis?

5 stars

Na Crisis? What Crises? Supertramp ukazují své další možnosti. V duchu předchozí desky tu máme plno nápaditých melodických písní, pěkně zaranžovaných, promyšlených a snadno stravitelných, přesto nikterak vlezlých nebo podbízivých.

Stylově je rozmanitější než deska předchozí, máme tu šlapavou Sister Moonshine, pohodovku s riffovým nástupem Ain't Nobody But Me, ve které exceluje John Helliwell, vyhlášený saxofonista. A Soapbox Opera je opět artrockovým kouskem, přitom na ploše pěti minut.
V rockovější Another Man's Woman se skrývá i pečlivě promyšlený jam, ve kterém se předvede Rick Davies.
Lady je rock'n'roll v podání Supertramp, v barové Poor boy Davies stylově napodobuje hlasem trubku a Helliwell přidá najazzlé sólo na klarinet. Ato nemluvím o parádní naplaybackované saxofonové sekci, kterou má i v jiných písních.
Just a Normal Day je posmutnělá balada, pak je tu rozjetá The meaning,kterou táhne Hodgsonova akustika a ve které má Helliwell sólo v arabském duchu.
Two of Us je optimistická píseň, krásný komorní závěr.
Všude nás provázi zpěváci Davies a Hodgson, Helliwell se připojuje v harmoniích, které místy evokují Beach Boys (nebo Bee Gees). Vše podporuje skvělá, střídmá rytmika Thomson a Siebenberg. Stále se tu objevuje nejčastěji akustická kytara(a samozřejmě klávesy a klavír), ale když přidají kvákavou elektriku, je to příjemné spestření.

Obal s chlapíkem, slunícím se před továrnou, je buďto další Supertrampovský žert nebo spíše varování, v obou případech dobrý nápad.

Crisis? What Crises? je pestrá deska, pravděpodobně nejvydařenější počin Supertramp.

» ostatní recenze alba Supertramp - Crisis? What Crisis?
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Opeth - My Arms, Your Hearse
2008-01-23

Opeth / My Arms, Your Hearse

4 stars

'As I carry you to your grave, my arms your hearse'

Tento úryvek byste v textech třetího alba Opeth hledali marně. Je vypůjčený od britské kapely Comus, působící na začátku 70. let. Pro Mikaela Akerfeldta, který je vůdčím duchem Opeth, jsou velkou inspirací.
My arms your hearse je albem koncepčním. Je příběhem osoby, která umírá a jako duch se zjevuje své milé, která prožívá smutek. Ta přítomnost ducha necítí a to jej trápí. Příběh začíná na jaře a končí v zimě, což je z textů také zřejmé. Navíc poslední slovo každého textu je názvem následující písně.
Co se týče sestavy, tak kromě zpívajícího (a chroptícího) kytaristy Akerfeldta, je tu kytarista Peter Lindgren a bubeník Martin Lopez. Baskytaru tentokrát nahrál Akerfeldt, protože nový baskytarista Martin Mendez neměl dostatek času, aby se své party naučil. Možná proto je tu basa poněkud v pozadí.
Skladby samotné nemá smysl rozpitvávat (u mě vede Karma), najdete tu prvky heavy, death, doom i black metalu, stejně jako akustické vybrnkávačky a disonantní akordy. Nikam se nepospíchá, nálada je tradičně zaDOOManá, zvuk neprostupný, připomínající drsný sever, odkud Opeth jsou.
Jako odlehčení je tu krátký předěl Madrigal, jediná čistě akustická je Credence, v instrumentálce Epitaph si na hammondky zahraje producent Fredrik Nordström.
Akustiky se občas mihnou i pod zkreslenými kytarami, už nejsou tak oddělené jako na předchozích albech. Hutné zkreslené kytary povětšinou běhají ve dvojhlasech. Akerfeldt nachází svou pěveckou polohu v ultrahlubokém chroptění a i v čistých harmonizovaných hlasech je jistější.
Zkrátila se i délka skladeb, nejdelší má 'jen' něco málo přes devět minut.
Co Opeth odlišuje od jiných v tomto žánru, je práce s náladou a harmoniemi, netypická stavba skladeb a také kytarová sóla - ani jeden z kytaristů nemá zapotřebí v každém taktu hrát miliony not, což oceňuji. A jak nemusím deathmetalové chroptění, u Opeth jsem si zvykl rád.

» ostatní recenze alba Opeth - My Arms, Your Hearse
» popis a diskografie skupiny Opeth


Supertramp - Crime Of The Century
2008-01-22

Supertramp / Crime Of The Century

5 stars

Průlomové album Supertramp, až po okraj naplněné hity. Ještě o šest let později na živáku Paris z něj přehrají 3/4!
V sestavě máme stálice Daviese a Hodgsona, přibyli basák Dougie Thompson, bubeník Bob C. Benberg (případně Siebenberg) a především vyhlášený saxofonista, klarinetista, doprovodný zpěvák, na koncertech Supertramp i klávesák John Helliwell.

Autoři skladeb našli klíč k úspěchu a definitivně vytvořili styl kapely. Písně jsou propracované, ale přehledné, hlavní je silná melodie a aranžmá.
Své místo tu mají všichni tři zpěváci - sóla ale Davies a Hodgson, Helliwell přizvukuje například v hymnické Asylum, jinak vypomáhá v harmoníích.
Daviesova foukačka zazní v úvodní School, kde se k sobě muzikanti připojují postupně, aby tak vytvořili jeden z nejlepších otvíráků art rockových alb.
V Bloody well right máme typické klávesy, riffující kytaru, není to ale žádná tvrďárna.
Hide in your shell je supetrampovsky nasládlá, ale ne melancholická, spíše nadějná.
Dreamer je taková Hodgsonovská sranda, možná až moc vlezlá, oproti tomu Rudy s klavírním úvodem, zvukovými efekty a postupným rozjezdem je skvělá art rocková suita, přestože ne příliš rozsáhlá. Ječící Hodgson a níž posazený Davies se tu v jedné části střídají po verších, efektní.
Předposlední If everyone was listening s Helliwellovým klarinetem a Daviesovým klavírem představuje zklidnění před závěrečnou Crime of the century. V té si krátké dvojhlasé sólo na kytaru zahraje i Hodgson, nejdůležitější roli tu má Daviesův klavír. Po dvou minutách máme odzpíváno, pak skladba mohutní až ke svému závěru.

Tedy toto a následující Crisis? What crisis? je tím nejlepším od Supertramp. Někde na pomezí kvalitního popu a art rocku, nedivím se, že bořili žebříčky, přestože stále udržovali vysokou laťku pro náročnější ucho.

» ostatní recenze alba Supertramp - Crime Of The Century
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Black Sabbath - Born Again
2008-01-22

Black Sabbath / Born Again

4 stars

Born Again jsem objevil jako nekritický zbožňovatel Deep Purple a mistra ječáků Iana Gillana. Rozhodně patří k nejtvrdším a nejpřímočařejším albům Black Sabbath. Za bicí se vrátil Bill Ward a řeže do nich jak do kovadliny, Tony Iommi je už z dřívějška poučen metalovou technikou a zvukem (jak by ne, když to pomáhal vytvářet), Butlerova hra na basovku, dříve spestřovaná množstvím vyhrávek, tady duní v pozadí a seká riffy společně s kytarou. To, že zvuk místy skřípe, že kytarová sóla jsou často jen nepřehledným pískáním, bicí nepřirozeně duní, že je tu hromada podivných rušivých zvuků, to je záměr.
Jedním slovem NÁMRD! (prosím nemazat, je to tak!). Navíc je tu Gillan, který na žádné desce, kterou znám neječí a neřve podobným způsobem.
Možná se z předchozího popisu zdá, že je to nemelodický bordel, tak to naštěstí ne!
Jen tu není místo pro balady, jako s Diem. Naopak, temné, valivé riffy, záhrobní atmosféra, industriální hluky klávesáka Geoffa Nicholse a Gillanův harmonizovaný hlas. Například Disturbing the Priest a Zero the Hero. Ale máme tu i rychlejší pecky - Úvodní Trashed, Digital Bitch.
Titulní Born again sice začíná zvolna a dokonce nezkresleným zvukem, ale vypjatý Gillanův projev vše posunuje jinam. Výborná práce, díky téhle písni, kterou jsem slyšel na jednom výběru, jsem si Born again opatřil.

Po natočení desky proběhlo turné, kterého se neučastnil Bill Ward - zastoupil ho Bev Bevan z E.L.O. A po turné prodělal Gillan operaci hlasivek - nedivím se!
Album kazí jen nevkusný obal, jinak paráda!

PS: Trashed nahrál Gillan v r. 2006 s Iommim, Gloverem a Paicem na retrospektivní výběr Gillan's Inn.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Born Again
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Santana - Borboletta
2008-01-21

Santana / Borboletta

4 stars

'We are all one with the sun'

Jakkoli mám rád Santanovu ranou tvorbu, na toto album jsem narazil jako na první (snad v patnácti) a patří pro mě mezi ta nejlepší. Spojení jazzu, rocku, latiny a lehce i etnických prvků se kapele povedlo, navíc tu má výbornou sestavu.

V úvodu nás přivítá zvuková koláž, navozující dojem pralesa. Druhá věc je instrumentálka Canto de los flores, ve které mají hlavní slovo klávesy. Samozřejmě všudypřítomné perkuse připomínají s kým máme tu čest, přestože mistrova kytara zatím mlčí.
Vynoří se až v radostné Life is Anew, v typicky santanovsky živelném sóle. Tady už je i zpěvák. Projev Leona Patilla mi vyloženě sedí, spíše výš posazený, ale rozhodně žádný ječák.

Nevím přesně, na které východní filozofii si Santana ujížděl, ale z textů je jasné, že guru Sri Chinmoy na něj měl velký vliv. Možná právě to kladně ovlivnilo atmosféru alba.

V tvrdší Give and take se sekanými riffy zazní i saxofonové sólo, mám pocit, že jednu sloku tady zpívá Carlos, je tam totiž úplně jiný hlas.
Nejradši mám následující One with the sun. Jazzrocková harmonie, Carlosovy vyhrávky v pozadí, fender piano a hammondky, perkuse, které ji ženou dopředu a celkově optimistická nálada. A pěkná, střídmá basovka.
Aspirations je opět instrumentální číslo, připomínající starší tvorbu, tentokrát má hlavní slovo saxofon.
V úvodu Practice what you preach uslyšíme další vypjaté Carlosovo sólo, pěkně od srdce. V pozadí jen doprovod hammondek, harmonie zní trochu jako gospel, pak se ale přidá kapela a máme tu další povznášející zpívaný jazzrockový kousek.
Mirage je v podobném duchu a poté následuje trojice propojených instrumentálních lahůdek.
První Here and now je předehrou s neurčitým tempem, rytmika a klávesy udržují napětí. První dvě minuty se jen 'překřikuje' kytara a ságo, aby se na poslední minutu zvolna rozjela jedním z mála tvrdších a naefektovaných riffů.
Ve Flor de canela dominuje Carlos, podporován fender pianem a svižným rytmem perkusí.
Promise of a fisherman je vrcholem této spirituální desky, tempo i rytmus navazují na předchozí věc. Skladba vás vyloženě strhne, žene se neustále kupředu, zdánlivě jednotvárný rytmus umožní všem zúčastněným, aby na osmiminutové ploše předvedli své umění. Carlos je zde opravdu neuvěřitelně energický a zběsilý. Jako indiánský šaman.
Závěr obstará opět prales.

Co dodat? Optimistická, živelná, spirituální a především hudební fůze. A neznám lepší zpívané album v podobném stylu.
Pro mě zásadní, protože bylo první. Ale dávám čtyři hvězdy, v porovnání se starší tvorbou Santany.

» ostatní recenze alba Santana - Borboletta
» popis a diskografie skupiny Santana


Supertramp - Indelibly Stamped
2008-01-21

Supertramp / Indelibly Stamped

3 stars

Druhé album Supertramp je velmi pestré a náladové.
Od debutu se událo pár změn v sestavě, přichází basák Frank Farrell, hráč na saxofon a flétnu Dave Winthrop a bubeník Kevin Currie. Roger Hodgson se přesunuje ke kytaře - převážně akustické.

Album otevírá elektrické piano Ricka Daviese, poznávací značka této kapely, a první pohodová houpavá Your poppa don't mind.
Druhou Travelled začíná fade in fléten a akustiky. Může se zdát jako balada, ale po chvíli se typicky britsky rozjede. Zpívá ji Hodgson, ke kterému se v refrénech připojují další členové v harmoniích. Střídání zpěváků u Supertramp jsem měl vždycky rád, není to totiž častý jev u jiných kapel.
Další píseň je melancholická Rosie had everything planned, s akordeonem Franka Farrella, moc příjemný kousek.
Oproti tomu je tu Remember, falešný živák s mnoha naplaybackovanými saxofony a chytlavým riffem. U mikrofonu tentokrát Davies a Hodgson od refrénu ve druhém hlase.
Milostná Forever je typický Supertramp, jako násedující desky. Zpívá zase Davies, k tomu nenápadná rytmika, tleskání, samozřejmě klávesy a zharmonizované ságo.
Potter má i kytarový riff, jedná se o trochu 'tvrdší' kousek, k pozdějším Supertramp by se mi ani nehodila, na tomto albu, kde je každá píseň o něčem jiném, má své místo, stejně jako následující Coming home to see you - zezačátku zvolna, ale po dvou slokách je z toho 'countyovka', jenže s přestřelkou mezi hammondy a foukačkou. Velmi chytlavé a vtipné. Supertramp mají vůbec zvlášní smysl pro humor.
Times have changed je opět jedna z těch typických balad - osamělý klavír, silná melodie (hlavně refrén), Davies u mikrofonu, decentní doprovod zbytku kapely. Utajená hitovka.
Předposlední Friend in need opět pobaví. Začíná svižně, rovnou zpěvem a obsahuje překvapující mezihru s melodií saxofonu, jak vystřiženou z 20. let.
A nakonec je tu Aries, sedmiminutový jam s perkusemi,fender pianem, akustikou a flétnou.Nic zvlášť výrazného, ale jako závěr velice příjemné.

Indelibly stamped má mnoho tváří, Supertramp se hledají, ale stojí to za to. Kdo zná jen Logical song a Breakfast in America, by možná nebyl moc nadšený, jenže mě hledačské desky baví, právě pro to překvapení.
Toto album je svou náladou takové letní, bezstarostné (přestože občas melancholické). Pouštím si jej často, ale vím, že v porovnání s další tvorbou kapely nepatří k zásadním, naopak - Supertramp se dočasně rozpadá, vrátí se až po třech letech, ale zato s novým zvukem a nejsilnější sestavou.
Přesně splňuje hodnocení dobré, ne však zásadní.

» ostatní recenze alba Supertramp - Indelibly Stamped
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Supertramp - Supertramp
2008-01-19

Supertramp / Supertramp

4 stars

K prvnímu albu Supertramp jsem se dostal až jako k poslednímu a musím říct, že jsem byl mile překvapen. Dodnes patří k mým nejoblíbenějím.
Nese se v příjemné melancholické atmosféře a i když se kapela rozjede, je to nějakým zvláštním způsobem umírněné.
O úvod se postará půlminutová Surely s akustickou kytarou, následuje It's a long road s typickým zvukem kláves, Hodgson na této desce hraje na basovku a už v tomto songu se při jamování pěkně předvede. Samozřejmě už tady se s Rickem Daviesem střídá a doplňuje ve zpěvu. Následující čtyři písně poklidně plynou, Supertramp dokazují, že smysl pro melodie jim nikdy nechyběl. I zde jsou chytlavá místa.
Pak přichází rozjetá Nothing to show, kde si opět kapela zajamuje, především Rick Davies na hammondky a klavír. Ta mě chytla už na první poslech.
Ale nejlepší je následující Shadow song. Opět klavír, dvojhlasý zpěv, zajímavý doprovod bicích přes tomy, promyšlená melodie i aranžmá.
Dvanáctiminutová Try agian může napoprvé trochu nudit, vyžaduje čas.
A závěr desky je opět Surely z úvodu, tentokrát s druhou slokou, po které následuje dlouhá, opravdu dlouhá pauza, aby se skladba vzepjala k mohutnému závěru s hammondkami, které tu hrají jednu z nejkrásnějších melodií desky.

Trochu mi tu připomínají Pink Floyd v období 1968 - 1972, především kytarista, vokály a celková atmosféra.
Mám to album prostě rád, hudba se tváří nenápadně, přitom se jedná o velice zajímavou tvář progresivního rocku, takže: ****

» ostatní recenze alba Supertramp - Supertramp
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Captain Beefheart & His Magic Band - Ice Cream for Crow
2008-01-15

Captain Beefheart & His Magic Band / Ice Cream for Crow

3 stars

Na své poslední desce Beefheart opět překopal sestavu, zůstává jen Jeff Morris Tepper, nastálo se připojuje Gary Lucas, na basovku tu hraje Richard 'Midnight Hatsize' Snyder a na bicí Cliff Martinez, který také nabubnoval první dvě desky Red Hot Chilli Peppers.
Magic Band tu už neukazuje nic nového, písně jsou spíše zhudebněnými básněmi, a přestože Beefheart málokdy předváděl nějaké konvenční melodie, tady už nejsou ani nekonvenční hlasové šílenosti z předchozí tvorby. Nejlépe zní instrumentálka Semi-Multicoloured Caucasian, potom titulní píseň, ke které je na Beefheartových stránkách k vidění i klip a potom určitě ještě Past sure is tense s typickými 'pralesními' bicími.
Beefheart tu má jistě dva nejlepší kytaristy svá kariéry, jen je místy znát, že už nemá silné nápady. Je to asi jediná Beefheartova deska, která mě ničím nepřekvapila, na druhou stranu je škoda, že je úplně poslední.
Ale také mám pocit, že na něj navázal v 80. letech Tom Waits a vůbec ne špatně.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Ice Cream for Crow
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band


Captain Beefheart & His Magic Band - Doc at the Radar Station
2008-01-15

Captain Beefheart & His Magic Band / Doc at the Radar Station

4 stars

Doc at the Radar Station navazuje na předešlou Shiny Beast, ale zároveň se ještě více vrací k Trout mask a 'Decals'.
S prvními dvěma písněmi se Magic Band objevil v Saturday night live, údajně tento pořad neměl nikdy víc negativních ohlasů, než po vystoupení téhle party.
V Ashtray Heart zazní i mellotron, v Run Paint Run Run si sborově zazpívá celý Magic Band, Bruce Fowler do toho předvádí zajímavé kousky na pozoun.
Opět jsou tu i nezbytné instrumentální miniatury, v jedné z nich si zahraje Gary Lucas, aby se na dalším albu připojil jako právoplatný člen kapely.
Kapitán zase sípe a chroptí, jako by se měl každou chvíli udusit, potrápí saxofon a harmoniku, každopádně se mu návrat daří.
Do sestavy Magic Bandu se vrátil Drumbo, aby tentokrát nahrával kytaru, basovku, marimbu a bicí - ty sice jen ve dvou písních, ale jeho styl je velmi snadno rozpoznatelný.
Tato deska sice nepatří k tomu, co si od Beefhearta pouštím častěji, přesto ji považuji za velmi zdařilou.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Doc at the Radar Station
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band


Black Widow - Sacrifice
2008-01-15

Black Widow / Sacrifice

4 stars

Posluchač by pod tímto názvem čekal tvrděrockový nářez, ale Black Widow jsou úplně o něčem jiném.
Hodně akustických kytar, saxofon, případně flétna, hammondky, které toto album otevírají s takřka kostelním zvukem, aby se po chvíli připojila folková akustika a poté valivý, ale stále decentní doprovod bicích a basy. Někde v pozadí zazní mellotron a už je tu hlas Kipa Trevora, který po celou desku vyvažuje okultistické texty, které nejsou ani sabbathovsky šokující, ani dobře napsané.
Asi nejleší skladbou je rituální Come to the sabbat. Začíná jednoduchým rytmem, ke kterému se připojuje motiv flétny a chorál. Po chvíli zpěv a neuvěřitelně veselá melodie v houslích. Naléhavé Come, come, come to the sabbat, come to the sabbat, Satan's there je snad jediné místo ve všech textech, které má sílu.
Jinak mě vlastně ani nenapadá, ke komu bych Black Widow přirovnal. Vokální harmonie trochu připomínají Moody Blues (hudba jako taková ale moc ne). Najdete tu prvky folku, rocku, jazzu, v Seduction zazní i bossa nova s melodií, která přechází do čehosi westernovitého.
Attack of the Demon je tak trochu funky, s hammondkami a harmonií jak od Santany.
Závěrečná rozsáhlá Sacrifice je pro změnu bluesovitá, postavená na riffu flétny a kytary. Také se tu i jammuje - především flétna a hammondky. Parádní finále desky.
Celkově se jedná o zajímavý počin, jako debut je stylově velmi vyzrálý. Navíc o originalitu se postará zajímavé obsazení a naléhavý zpěv.
Neznám další tvorbu kapely, ale divil bych se, kdyby tuto desku překonala.

» ostatní recenze alba Black Widow - Sacrifice
» popis a diskografie skupiny Black Widow


Captain Beefheart & His Magic Band - Shiny Beast (Bat Chain Puller)
2008-01-10

Captain Beefheart & His Magic Band / Shiny Beast (Bat Chain Puller)

5 stars

Comeback Kapitána a jeho nového Magic Bandu. Vrací se Ed Marimba, přichází Zappův spoluhráč Bruce Fowler, virtuozní pozounista, který svým nástrojem místy nahrazuje basu. Kytaristé Jeff Morris Tepper a Richard Redus jsou další dvojicí, která se výborně doplňuje, Eric Drew Feldman obohacuje zvuk syntíky a klávesovou basou a nový bubeník Robert Arthur Williams to drží pohromadě.
Jelikož jsou takřka všichni zůčastnění multiinstrumentalisté, můžeme zaslechnout i akordeon, klavír, nebo perkuse.
Je tu vše, co můžete od Beefhearta čekat, jen je to vyzrálejší, usazenější, stravitelnější. Deska je stylově pestrá, jsou tu názvuky karibiku v Tropical Hot Dog Night i swing 30. let v Harry Irene. Instrumentálku Ice Rose měl v zásobě už v dobách Safe as Milk - v edici s bonusy z roku 1999 ji mužeme slyšet, určitě doře, že si jï šetřil.
Shiny Beast navazuje na ta nejvyhlášenější alba a zároveň je daleko přístupnější. Nemá slabé místo, opravdu vydařený návrat.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Shiny Beast (Bat Chain Puller)
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band


Captain Beefheart & His Magic Band - Bluejeans & Moonbeams
2008-01-09

Captain Beefheart & His Magic Band / Bluejeans & Moonbeams

2 stars

Kapitán nahnal do studia partu studiových hráčů a podruhé šlápl vedle. A co o tom ještě napsat?
Nejlepší je Caleova Same Old Blues, ještě se dá Rock'n'roll Evil Doll nebo Twist ah luck. Opět, kdyby to natočil někdo jiný, je to určitě úspěšné. Jako kulisa docela příjemné, nenáročné. Beefheart poněkud odflákl zpěv, už to tím svým (stále nekomerčním) hlasem ani 'nekazí' a člověk ho tu téměř nepoznává.
Kapela pak vyrazila na turné, přezdívána znechucenými fanoušky jako Tragic Band. Poté se Beefheart přidá k Zappovi, natočí s ním solidní Bongo Fury, zahostuje na pár dalích albech, ale na svou vlastní desku si ještě pár let počká.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Bluejeans & Moonbeams
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band


Captain Beefheart & His Magic Band - Unconditionally Guaranteed
2008-01-09

Captain Beefheart & His Magic Band / Unconditionally Guaranteed

2 stars

Beefheart a komerce? No, vlastně proč ne. Od něj můžeme čekat cokoli. Asi se nám zamiloval, nebo tak něco.
Ještě první dvě písně nejsou špatné, ale pak je to spíše jedním uchem tam a druhým ven. Happy Love Song se ke konci trochu vzedme k nějakému finále, ale hned jde do fade-outu. Je tu ale docela pěkné ságo, tentokrát nehrané Beefheartem. Závěrečná Peaches je pěkný konec desky.
Nahrát to někdo jiný, tak jistě uspěje. Jenže Magic band se rozpadá, Beefheart zústává sám a na další desku zve studiové hudebníky. A na další desce se přesvědčí, že tudy cesta nevede.
Jednou na intru jsem s Beefheartem vyšokoval spolubydlícího: Nejdříve tohle a pak hned Trout Mask Replica! A s naprostým klidem jsem mu oznámil, že to je ten samý muzikant.
Tak alespoň k tomu se ta deska hodí...Ne, beru ji jako důkaz Beefheartovy všestranosti.
Jo a do sestavy se vrátil Alex St Claire Snouffer, který odešel po druhém albu. Na druhou stranu jsem to při poslechu nezaznamenal. Magic band už tady přestal být originální.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Unconditionally Guaranteed
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band


Captain Beefheart & His Magic Band - Clear Spot
2008-01-09

Captain Beefheart & His Magic Band / Clear Spot

3 stars

Clear Spot je zvláštní deska. Už je to trochu jiný Beefheart, jsou tu totiž i písně, které bych neváhal označit jako komerční, jen kdyby je nezpíval právě on. Beefheart totiž nemá komerční hlas.
Low yo-yo Stuff je příjemný otvírák s typickými odsekávanými kytary a Kapitánovým mluvozpěvem. Pěkné riffy a zajímavě použitá marimba.
Nowadays a Woman's Gotta Hit a Man - Beefheartovský shuffle s bluesující harmonikou a dechovou sekcí.
Too Much Time přinejmenším zaskočí. Jednoduchý riff i rytmus, hitová melodie, opět dechy a ženské sbory.Beefheart a soul? Možná.
Circumstances je o něčem jiném. Tady se Beefheart rozpoutá jako na starších albech. Hypnotichý riff a tvrdý rytmus ženou tuto skladbu dopředu, Kapitán přidá i sólo na foukačku.
My Heads Is My Only House Unless It Rains je pohodovka, která by se hodila spíše na další dvě 'popová' alba.
Sun Zoom Spark je zase trochu rozjetá, v podobném duchu je i Clear Spot. Pak si dáme funkovou Crazy Little Thing, vrací se sbory - mám pocit, že se tu Zappa trochu inspiroval, když natáčel Over-nite Sensation.
Long Neck Bottles je z podobného soudku jako Nowadays....
Pak přichází jedna z nejkrásnějších balad, kterou znám - Her Eyes Are a Blue Million Miles. Objevila se dokonce i v jedné scéně filmu Big Lebowski, bohužel, ani to z ní neudělalo hit.
Big Eyed Beans From Venus je má nejoblíbenější píseň od Kapitána. Kytarové propletence, uhrančivý projev Beefhearta, typický rytmus jako za působení Drumba. Zoot Horn Rollo v ní předvede svůj dlouhý měsíční tón a Magic Band nás pozve na menší výlet do vesmíru. Opravdu dokonalá skladba.
Závěrečná báseň Golden Birdies je samozřejmě podporována Magic bandem - zboostrovanou basou, a podivnostmi na kytaru a marimbu v duchu instrumentálek z Lick My Decals Off, Baby.
Jako další Zappův bývalý spoluhráč se zde objeví basák Roy Estrada, Elliot Ingber mezitím odchází.
Pestrá, snadno poslouchatelná deska, na pár let poslední dobrá.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Clear Spot
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band


Captain Beefheart & His Magic Band - The Spotlight Kid
2008-01-09

Captain Beefheart & His Magic Band / The Spotlight Kid

3 stars

Na Spotlight Kid Beefheart trochu zbrzdil a dal dohromady sérii písní, které opět více připomínají jeho začátky, než nejslavnější experimentální alba.
Sestavu obohatil další bývalý spoluhráč Franka Zappy, kytarista Elliot Ingber, Beefheartem nazývaný Winged eel fingerling.
I texty, až na pár vyjímek, jsou srozumitelnější.ˇ
Úvodní I´m Gonna Booglarize You Baby jsem na Beefheartových stránkách viděl z německého Beat clubu. Neumím si představit, jak se na tohle Německé publikum tvářilo, každopádně doporučuji zkouknout.
V dobových recenzích byl Beefheart vychvalován jako nejlepší zpěvák blues té doby. Což je zajímavé.
Deska se příjemně poslouchá, není tu sice žádné opravdové překvapení, i tak ale musela z tehdejší produkce dost vybočovat.
Dávám tři a půl hvězdy.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - The Spotlight Kid
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band


Captain Beefheart & His Magic Band - Mirror Man
2008-01-09

Captain Beefheart & His Magic Band / Mirror Man

4 stars

Mirror man zahrnuje čtyři skladby z období natáčení Strictly Personal. Na původním přebale kdosi mystifikoval posluchače, že jde o koncertní nahrávky z roku 1965. Nakonec se ale vypátralo, že nahrávky jsou z roku 1967 a jsou nahrány živě ve studiu. Měly být původně součástí dvojalba It comes to you in a plain brown wapper. To bylo nakonec rozděleno a jako první vychází Strictly personal v roce 1968 a další nahrávky - Mirror man - až v roce 1971.

Dvě skladby (Tarotplane, Mirror man) jsou rozsáhlé improvizace, vycházející z blues. Beefheart je tu hlavním sólistou - hlas, foukací harmonika - a kapela tu slouží jako podivný, hypnotický doprovod - který se ale také často utrhne z řetězu. V textech Beefheart naráží na písně některých černošských bluesmanů.

25th Century Quaker začíná jednoduchým repetitivním motivem, přes který kapitán trápí saxofon (nebo je to hoboj?!) a následně se pouští do nejpodivnějších slovních obrazů na této desce.

Kandy Korn Patří mezi Beefheartovy nejlepší skladby. Vyšla už na Strictly personal, ale tato verze je dokonce ještě lepší. Zpěv se tu objeví jen chvíli, pak to mají na starost hlavně kytaristé, kteří vytvářejí úžasné melodické propletence, podporované dusavým rytmem bicích a basy. Je tu i krátka pasáž na klavír, na který hraje pravděpodobně přímo Beefheart.

V roce 1999 vychází deska v reedici s bonusy. Vesměs jde o odlišné verze různých vydaných skladeb, nahraných na těchto sessions. Ale na jednu nevydanou také došlo - Moody Liz - pěkný kousek, až se divím, že ji nevydali dříve.

Celkově je Mirror man další hledačskou deskou, která je náročná na poslech hlavně délkou skladeb. V rámci Beefheartovy tvorby mohla být jistě zásadní, kdyby byla vydaná v době Strictly personal. Ukazuje Magic band improvizující a to je dost zajímavé.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Mirror Man
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band


Comus - First Utterance
2008-01-09

Comus / First Utterance

5 stars

Tihle folkaři asi jednoho večera u táboráku snědli nějaké zákeřné houby a rozhodli se do své tvorby vložit co nejvíce zla.
Už obal vypovídá o tom, že tohle nebude žádná sranda. Zmučený výraz tvora na přední straně připomíná obal první desky King Crimson. Nepřipravený posluchač může při střetu s touto deskou vypadat podobně.
Úvodní rozladěná Diana asi nejlépe ukazuje o čem Comus je. Akustické kytary, bonga, flétna, housle. Ale všechno tady zní jinak, než jste zvyklí. Hlas Rogera Wootona připomíná Rogera Chapmana z Family (a na dobových fotkách připomíná Frippa z období Red). Zpěvačka Bobbie Watson zase Gilli Smith z Gongu, to hlavně tím, jak doplňuje sólový hlas.
Její hlas nás provází druhou, nejjemnější písní The Herald, která je plná zajímavých akustických ploch, ne nepodobných třeba takovým Opeth.
Třetí Drip drip je návratem k syrovosti první písně. Zpěvák předvádí své hlasové možnosti, pod ním jsou tvrdé, sekané kytary a divoká bonga, atmosféru dotváří ženský vokál a housle. Tanec pohanů okolo ohně až do bezvědomí, po lese běhají nebezpeční mystičtí tvorové a vy se jen bezradně rozhlížíte v očekávání smrti.
Song to Comus mám nejraději. Melodicky nejčitelnější, klidné pasáže střídají divoké, opět hrůzostrašné housle a Tullovská flétna.
Následující The Bite je o věšení křesťanů, Bitten je zvukovou koláží ve stylu King Crimson.
Když v poslední písni The Prisoner začne Wooton zpívat o tom, že byl na léčení v psychiatrické léčebně, docela mu to díky podivně vykolejené melodii věříte a dokážete tak snáz pochopit ostatní texty o vraždění, znásilnění, násilí...psané ještě k tomu velice surově a přímě, že by se kdejaká blackmetalová kapela mohla přiučit.
Deska končí opakováním slova insane (šílený), které lítá asi půl minuty z repráku do repráku.
Zlá deska, ale pokud se do ní dostanete, těžko se od ní odvyká.
Avantgardní acid folk, na tehdejší dobu asi silné kafe, dnes velmi pozoruhodná záležitost. Jelikož neznám podobnou desku, nemůžu jinak, než za plný počet.

» ostatní recenze alba Comus - First Utterance
» popis a diskografie skupiny Comus


Magma - Mekanïk Destruktïw Kommandöh
2008-01-07

Magma / Mekanïk Destruktïw Kommandöh

5 stars

Hudba Magmy je opravdu zajímavá. Je někde na pomezí moderní vážné hudby a rocku. Christian Vander, bubeník, zpěvák, skladatel a hlavní mozek tohoto seskupení, přiznává inspiraci Stravinským, Orffem a Coltranem. Orffovi je tato hudba asi nejblíže, především sbory a jakousi 'osudovostí'.
Magma tvořila alba koncepční, zpívaná vlastním jazykem -kobaianštinou, kterou vytvořil Vander a která připomíná němčinu, což může zezačátku dost odrazovat.
Hudba na této desce je zdánlivě jednotvárná, minimalistická a repetitivní. Základem je většinou rovný rytmus, nad kterém se odehrávají melodie v lichých taktech, což výborně udržuje napětí. Nečekejte žádné zasněné plochy, i když se tu zdánlivě nic neděje a skladby se dlouho rozjíždějí,usínali byste těžko.
Album začíná motivem piana a marimby, na který se napojují další složky - nenápadná rytmika,diktátorská recitace, sbor, dechy - dokonalá filmová hudba. Skladby na sebe navazují, desku je nutno vnímat jako celek. To, že nerozumíte příběhu, je druhořadé. Bude vás provázet sbor a ten tvrdý jazyk se vám snadno zareje do paměti. Budou se tu střídat klidné a divoké pasáže, až k závěrečnému pochodu Kobaianů Mechanik komandoh, Christian Vander se kromě bicích představí i jako velice zajímavý zpěvák - takový zvláštní řev, který se nedá k nikomu přirovnat.
Svou hudbu popisují jako 'Zeuhl wortz' - Posvátná vesmírná hudba. Pod tímto žánrem funguje spousta dalších seskupení, která navazují na Magmu - např Eskaton.
Mekanik destruktiw komandöh nelze než doporučit. Takovýchto seskupení není mnoho a v rámci progresivní hudby patří Magma k těm nejzajímavějším.

» ostatní recenze alba Magma - Mekanïk Destruktïw Kommandöh
» popis a diskografie skupiny Magma


Captain Beefheart & His Magic Band - Lick My Decals Off, Baby
2008-01-04

Captain Beefheart & His Magic Band / Lick My Decals Off, Baby

5 stars

Lick my decals off, baby navazuje na Trout mask replica, jen už není tak překvapivé. Místy je to velice přehledné, odvážil bych se říci i přístupné.
Magic band opustil kytarista Antenae Jimmy Semens, ale za to přišel bývalý bubeník Franka Zappy Art Dyer Tripp III., překřtěný na Eda Marimbu. Tento nástroj zde používá často a nutno uznat, že umí. Oni vůbec členové Magic bandu museli být zdatní hudebníci - dueta kytary a basy (Peon, One rose that I mean), která jsou rytmicky i harmonicky dost složitá, jistě nebylo snadné sehrát.
Co se týče songů,tak jistě k tomu nejlepšímu patří Doctor dark, Space age couple, The big dig, Lick my decals off, baby nebo I love you big dummy. V The clouds are full of wine se zdá, že Beefheartův vokál je v nesprávné písni.
Texty jsou tradičně dvoj a více smyslné, Beefheart opět v podivných šifrách řeší mezilidské vztahy, vztah člověka k přírodě nebo si prostě jen pohrává se slovy.
Deska je avantgardní, nejen hudbou samotnou, ale i netradičním nástrojovým obsazením (2 bicí soupravy, marimba, kytara, basa, občas harmonika a ve dvou skladbách i zběsilé saxofony).
Beefheart ji považuje za svou nejlepší a něco na tom bude.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Lick My Decals Off, Baby
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band


Captain Beefheart & His Magic Band - Trout Mask Replica
2008-01-03

Captain Beefheart & His Magic Band / Trout Mask Replica

5 stars

"A squid eatin' doe in a polyethylene bag, it's fast'n bulbous, got me?"

Je velmi obtížné toto album vyposlechnout na jeden zátah! Opět jsem se k němu dostal velmi brzy a to na základě krátkého profilu o Beefheartovi v Šuplíku plném Zappy. Těžko říct, co jsem čekal, ale tohle to jistě nebylo. K albu se váže hromada historek, které je zbytečné opakovat, už jen proto, že zde na Progboardu je Mirek Kostlivý v Beefheartově profilu vypsal snad všechny.
Beefheart zde radikálně zbořil všechny rocknrollové zvyklosti, svým spoluhráčům rozdal přezdívky a 'odnaučil' je hrát na nástroje. A vzhůru na divokou jízdu! Poslouchat toto album je jako sedět na trojnohé židli.
Úvodní Frownland okolo vás zmateně proběhne a vy s otevřenou pusou posloucháte Beefheartovu recitaci, pak si odskočíte do Dachau, kde Beefheart předvádí, jak se má správně zpívat death metal a je tu první 'rádiovka' alba - Ella guru - první song mající refrén, který několik hlasů piští, ječí, chroptí...a někdo do do toho mlátí do cowbellu. Útěk pošahanců z psychárny...
Potom potrápíme nervy saxofonem a basklarinetem, na které sice neumíme, ale za to nás to šíleně baví. V závěru Hair pie (Tak se ta šílenost jmenuje) se Beefheart ptá několika náhodných kolemjdoucích, přilákaných netradičními zvuky v jeho domě, jak se jim to líbí. Dostane se mu odpovědi: "Sounds good".
Moonlight on Vermont s kvílející slajdkou je výborný rocknroll. Beefheart tu v textu odkazuje na starý tradicionál Gimme that old time religion.
A tak to jede celou desku - tu a tam nějaká recitace, pár rozhovorů, pár saxofonových sól...
Ještě třeba Pena - Antenae Jimmy Semens nám vypráví nějaký zmatený příběh a Beafheart řve v pozadí, jako kdyby netušil, že grindcore ještě nikdo nezná.

Skladby působí, jako kdyby je kapela hrála naráz, ale každý v jiné místnosti. Beefheart sípe,kvílí, křičí, chroptí, div se neudusí, kytary se proplétají, basa si žije vlastním životem, bubeník zkouší jaký zvuk vydá tenhle buben, tenhle činel - jako kdyby hrál každou končetinou jinou píseň.
V závěru nás čeká výborná Veteran's day poppy - rocknroll, který se posléze přemění v podivnou, jakoby baletní hudbu.
Celá deska je vlastně plná prchavých fragmentů, které Beefheart nahodile naťukal na klavíru a nahrál a pak je celý rok kapelu učil.
Malá perla: Četl jsem, že při natáčení vokálů Beefheart odmítl sluchátka, tedy vlastně neslyšel, co vlastně nahraná kapela hraje. Vokály prý jdou tedy dost často mimo rytmus. No, při prvních posleších jsem nějaký rytmus hledal také. Nemělo to cenu.
Trout mask replica popírá hudební zákonitosti a tak nějaká forma, tempo, tónina, rytmus, struktura pozbývá smyslu.
Prostě: Když oliheň žere koblihu v polyethylenovym sáčku, tak je to rychlý a baňatý, jasný?
Magic band hraje nejen rychle, ale hlavně baňatě!

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Trout Mask Replica
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band


Captain Beefheart & His Magic Band - Strictly Personal
2008-01-03

Captain Beefheart & His Magic Band / Strictly Personal

4 stars

Tuto desku odsoudil sám Beefheart poté, co mu ji producent Bob Krasnow 'znehodnotil' psychedelickými efekty. Výsledek je zvláštní a podle mého ty efekty celkové vyznění ještě umocní. Beefheart měl v plánu vydat dvojalbum, jenže to se nepovedlo a většina dalších skladeb byla vydána až na Mirror man. Jedna dokonce zkončila na Trout mask replica (Moonlight on Vermont).
Deska začíná 'plantážním' blues, aby se poté zvrhla v totální pošahanost. Skladba Safe as milk končí bicím sólem, jinak se jedná o beefheartovský rocknroll. Třetí věc - Trust us - je pro změnu beefheartovská psychedelie, která se neustále láme a mění a ne a ne přestat. Beefheart kouzlí v pozadí svým mohutným hlasem, často tak představuje další nástroj.
Son of mirror man - mere man obsahuje stejnou vokální linku i text jako Mirror man ze stejnojmeného alba. Opět se to několikrát rozsype a nakopne, Drumbovy rytmy připomínají údery z pralesa, tu se odněkud vynoří harmonika a vokální improvizace.
Měl bych zmínit i texty - jsou to jakoby náhodně vršená slova, u kterých není důležitý význam, ale zvuková podobnost. Navíc kapitánova výslovnost připomíná černošské bluesmany.
On tomorrow také připomíná improvizaci, Beefheartovy naplaybackované zpěvy jsou vskutku zastrašující.
Další tři podivnosti také stojí za to, v Beatle bones and smokin' stones Beefheart zanotuje Strawberry fields forever (Beatles, kdyby náhodou někdo nevěděl:-)), škoda, že ten způsob, kterým to pronese, není možné nijak zapsat!
V gimme dat harp boy je výborné sólo na foukačku - na tu je kapitán opravdu mistr. (text - harp toke harp smoke Harp float harp broke...nářez!)
Závěrečná Kandy korn ale zní lépe na Mirror man. To je ale jediné mínus celé desky. Jinak samozřejmě skvělé kytarové propletence.
Beefheartovská psychedelie se mi fakt zamlouvá. Strictly personal je další z kultovních zapomenutých desek. To nejzásadnější přijde s dalším albem.
Nedoporučuji slabším povahám!

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Strictly Personal
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band


Captain Beefheart & His Magic Band - Safe as Milk
2008-01-03

Captain Beefheart & His Magic Band / Safe as Milk

5 stars

Pouštní blues Captaina Beefhearta je naprosto jedinečné. Čtyřicet let od vzniku není znát. Beefheart vychází z tradic starých bluesmanů, ale to mu nestačí. Tady ještě blues nedeformuje jako později, ale už takhle zní tato deska jinak než většina tehdejších nahrávek.
Skladba Electricity už ale trošku naznačuje, co může přijít příště. Rozhodně zde nečekejte nějakou výplň, nedá se ani říct, že by se tu nějak experimentovalo. Beefheart takový prostě je. Vše dělá po svém, vpodstatě pro sebe, se škodolibým úšklebkem všem komerčním vydavatelům, kteří by se snad jen pokusili ho někam nasměrovat. Je na vás, jestli na jeho hru přistoupíte.
Další skladba, která vybočuje, je závěrečná Autumn's child. Tváří se skoro jako balada, ale pak se zrychlí, zase zpomalí, kytary se tu proplétají jako na pozdějších deskách.
Přirozený, dřevní zvuk kapely ozvláštňují perkuse, theremin, případně basová marimba a kapitánova divoká harmonika.
Naprosto zásadní deska, takové progresivní blues.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Safe as Milk
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band


Genesis - Trespass
2008-01-02

Genesis / Trespass

5 stars

K Trespass jsem se dostal dost opožděně, měl jsem za sebou jen desky z 80. let a Lamb lies down...Lamb na mě byl zezačátku trochu moc, ale Trespass mě dostal. Hudba zde je velmi propracovaná, přesto ne až tak složitá, plná zasněných melancholických ploch. Skladby svou stavbou spíše připomínají klasiku, než rock. Odehrávají se spíše v klidnějších náladách.
Na Genesis jsem měl vždy rád, jak si s každým motivem umějí pohrát a s každou změnou si dají na čas.
Úvodní Looking for someone sice začíná zvolna, jakoby osamělým, smutným hlasem Petera Gabriela, ale postupně se rozjíždí, mohutní, Peter ji občas ozvláštní flétnou. Dokonce mi tu ani nevadí nazvučení bicích, na které jsem všude četl jen negativní kritiku.
V následující White mountain je také o změny postaráno. Akustiky ze začátku se v průběhu skladby několikrát vrací, skladba končí zadumaným chorálem.
O něco optimističtější mi přijde Visions of angels. Posluchač ani nepostřehne, že kapela na téhle desce prakticky nepoužívá elektrickou kytaru. Spíše dvanáctistrunky a klavír.
Za vrchol desky ale považuji Stagnation a The knife. První zmiňvaná je opět melancholicky zasněná, ale místy se vzedme v rozjeté radostné pasáže.
A ta druhá? To je největší nářez alba, s hrůzostrašnými pasážemi a našláplým kytarovým sólem.
Dusk také není žádná výplň, opět akustiky a flétna.
Na Trespass není slabé místo, první opravdové album Genesis je opravdovou perlou.

» ostatní recenze alba Genesis - Trespass
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - From Genesis To Revelation
2008-01-01

Genesis / From Genesis To Revelation

3 stars

MUSIC, ALL I HEAR IS MUSIC!

Toto album jsem sehnal ve výprodeji asi za stovku. Byl jsem smířen s tím, že budu možná sklamaný, ale za ty prachy...Byl jsem v té době zblázněný do Nursery cryme a věděl jsem, že je nutné tu desku brát úplně jinak - navíc mi bylo v té době přibližně tolik co jim.
No a byl jsem mile překvapen. Jasně, bez smyčců by to bylo lepší, Jonathan King se snažil hudbu kapely něčím obohatit, protože ještě nebyli tak zdatní muzikanti. Rutherford se teprve seznamuje s baskytarou, takže jí tu moc není, stejně tak bicích. Ale je jasné, že měli výborné melodické nápady a výrazově vyjímečného zpěváka. Už tady Gabriel opravdu udivuje.
Z některých písní jistě mohly být hity, nebýt slabé propagace. U In the wildreness jsem byl při prvním poslechu u vytržení a myslím, že jsem ji hned pouštěl znovu a znovu a znovu...
Pak třeba The serpent - obzvlášť ten úvodní riff! Nebo hned dvě následující.
FGTR Je příjemná dobová deska. Jede v tehdejším psychedelickém duchu, ale trochu jinak, než třeba Pink Floyd, navíc se tu neberou drogy. Myslím, že se dá bez problému poslouchat a že jako debut není vůbec špatná. Jistě ale potom všem vyrazili dech s Trespassem.
Tři a půl hvězdy.

» ostatní recenze alba Genesis - From Genesis To Revelation
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Abacab
2008-01-01

Genesis / Abacab

3 stars

Už na předchozích dvou deskách nám Genesis naznačovali, že se mění. Než jsem Abacab sehnal, slyšel jsem z něj asi tři nebo čtyři věci na nějakém výběru, který mapoval jen jejich 80. léta - titulní tam byla v koncertní verzi a zněla výborně.
Ale jinak to není deska, kterou bych si pustil, když si vzpomenu na Genesis.
Líbí se mi koncertní verze některých písní na Three sides live, hlavně Dodo/Lurker. Je jasné, že kapele tenhle styl sedí, především Collinsovi - bicí šlapou, přestože místy dost monotóně, a pěvecky se v tom také našel.
U mě je to takové půl na půl, nevadí mi No reply at all, ale otravuje mě Who dunnit a vůbec je ta druhá půlka dost slabá. Takové horší tři hvězdy. Chápu ale, že pro někoho může tahle stylová změna zajímavá.

» ostatní recenze alba Genesis - Abacab
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Invisible Touch
2007-12-31

Genesis / Invisible Touch

2 stars

Tohle na mě bylo moc! Jelikož jsem kapánek mladší, neměl jsem možnost sledovat kapelu desku po desce. Myslím, že jsem vůči stylům a změnám dost tolerantní, ale tohle nezkousnu. Já jsem Genesis začal poslouchat v šestnácti (až v r. 2001) s tím, že je to klasika a měl bych to znát. Akorát že se mi dostávaly do rukou jen desky po roce 1980. A já byl trpělivý, sháněl jsem dál a snažil se zjistit, co na té kapele sakra je. Pak jsem po několika deskách sehnal Lamb a bylo mi to jasné.
Ale synťákovou basu, elektronické, nedej rockový Bože automatické bicí a klávesy a la Michal David já nedávám. Netvrdím, že tu nejsou některé věci dobré, ale ten zvuk 80. let mě odrazuje, protože je moc umělý. Navíc beru Genesis jako progresivně rockovou(rozumíme? Rockovou!). A to, že má nějaký song osm a více minut, není ještě známka toho, že jde o progresivní kapelu. Dobrá, máme tu instrumentálku na konci, ale nejde o žádný zázrak.
Nutí mě to souhlasit s tvrzením, že Genesis=Peter Gabriel. Přestože Trick a Wind považuju za MUZIKANTSKÝ vrchol Genesis.

» ostatní recenze alba Genesis - Invisible Touch
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Calling All Stations
2007-12-31

Genesis / Calling All Stations

2 stars

O téhle desce mi spousta lidí vyprávěla. Že je rockovější a že se kapela vrátila stylově do 70. let. Ano, rockovější místa tu jsou, je to víc o kytarách, než většina předchozích alb s Collinsem - což ale nebylo dáno jím, ale spíše tím, že 80. léta byla více o synťácích a přeci jen hlavním autorem byl u Genesis vždy klávesák. Rutherford nahradil Hacketta, protože se jim ve třech hrálo nejlépe. Na koncertech měli kytaristu a Rutherford hrál také víc na baskytaru.
Jenže o návratu ke kořenům nemůže být řeč, už jen proto, že to není dost dobře možné.
Já jsem téhle desce prostě nepřišel na chuť. Chybí mi tady nápaditější melodičnost, většina skladeb nějak začne a pak už jede v jedné náladě, kapela tu používá všude přibližně stejná tempa, přijde mi to roztahané a příliš dlouhé.
Wilson není špatný zpěvák, Gabrielovy songy prý zpíval výborně. A jeho hlas se do tohoto stylu hodí, jen používá pořád stejný výraz.
Co se týče songů, tak jistě úvodní píseň navodí náladu desky, Shipwrecked je docela vkusná rádiovka, pak třeba Alien afternoon, v Not about us se ozve akustika, The dividing line je trochu živější - tady se mi Wilson zamlouvá.
Instrumentální pasáže jsou jen takovými plochami, jakoby kapele došly melodické nápady. Nepřijde mi to až tak promyšlené, hodně pasáží je dost prvoplánová, oceňuji, že zase zkoušejí něco jiného, ale u mě to nějak ne a ne zafungovat. Ty nápady spíše hledám, než že by mě tu něco praštilo přes uši - tím nemyslím otravný refrén v Congu.
Mít tato deska tak 40 minut, tak hodnotím jinak Takhle mi to nějak splývá.

» ostatní recenze alba Genesis - Calling All Stations
» popis a diskografie skupiny Genesis


Jethro Tull - Under Wraps
2007-12-31

Jethro Tull / Under Wraps

1 stars

Tahle deska je opravdu omyl. Chlapci se pokusili využít nových technických vymožeností a prostě ne. Strojový rytmus se k této partě nehodí. Ty synťáky taky ne a - jak tu psal Stanley - moderní zvuk kytar? Těch kytar tam ani moc není. Navíc i po stránce textové je to také dobová záležitost - Anderson byl zaujat Studenou válkou. No nic. A remaster je navíc ještě rozšířen o čtyři singlovky. Sběratelům a fanouškům bych doporučoval spíše nějaké demáče a raritní nahrávky, takže tohle snad jedině kompletistům. Když se mi dostal do rukou Nightcap, kde je i pár nevydaných věcí z doby nahrávání Broadsword, tak si říkám, že by z nich bylo lepší album než toto. Spousta kapel, které to dokázali dotáhnout až do 80. let ale vydala podobné trendové počiny, že Genesis? Jethro se naštěstí spletli jen jednou.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Under Wraps
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Jethro Tull - Stormwatch
2007-12-30

Jethro Tull / Stormwatch

5 stars

...watch the old gods play by Dun Ringill...

Už jsem měl za sebou skoro vše od JT, kromě Warchild, Under wraps, Dot.com a Passion play. A Stormwatch jsem prostě nějak přešel, když mi přišel do cesty. Jednou, dvakrát...no, nic novýho,dám si Thick as a brick...Tak jsem ho na pár let(!!!!) založil. A teď? Další, asi čtvrtá nejoblíbenější deska od JT.

Je temná, místy až metalově tvrdá, což je od tullů trochu nezvyklé, teď to daleko více oceňuji.

Nástup North sea oil je v duchu předchozího alba, ještě svítí slunce. Ale pak to přijde: Naléhavý Orion jako by vypadl z 'Minstrela', hlavně tu mám rád Andersonovy harmonizované zpěvy.
Kdykoli si vzpomenu na Home, tak mi to vhání slzy do očí. Nádhera! Taková nenápadná hymnická píseň. Moc pěkné kytary páně Barreho v refrénu, kde odpovídají Andersonvu 'Home, take me home'. Tak z toho mě opravdu mrazí.
Ale pak se nebe zatáhne nadobro! Dark Ages! Anderson temné časy nevidí ve středověku, ale v současnosti, přesto píseň středověk evokuje. Především bicí v refrénu - Barlow se na své poslední desce s tully vyřádil. Po chvíli se to zvrhne v metal a já chápu, proč JT v r. 1987 vyhráli Grammy v této kategorii:-). Pravda je, že oni tyto prvky měli už na starších deskách, ale tady je to ještě výraznější. A může za to Barre! Vždy jsem ho bral jako jednoho z průkopníků tohoto stylu v rámci hry na kytaru.
Warm sporran má také takový středověký nádech a další hymnickou melodii.
Something's on the move si dovedu představit i na něčem novějším od JT. Výborné riffy, nápaditý refrén, baskytara s flangerem, hammondy...paráda.
Old ghosts a Flying dutchman považuji za slabší songy, naopak díky Dun Ringill, který jsem poslouchal z nějakého živáku, jsem se 'přinutil' k opětovnému poslechu Stormwatch.
A závěrečná Elegy od Davida Palmera? To je nádhera! Dobře, že ji sem Anderson zařadil. Po vší té temnotě se zase nebe vyjasní a člověk si oddechne, že ta bouře přešla.

Stejně tuhle bouři poslední dobou vyhlížím docela často a jsem rád, když k ní dojde, hlavně teď přes zimu. I přes ty dvě slabší písně dávám plný počet, už jen kvůli tomu, jak se mi prvotní odmítnutí vymstilo.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stormwatch
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Jethro Tull - Minstrel In The Gallery
2007-12-30

Jethro Tull / Minstrel In The Gallery

5 stars

'Thin wind whispering on broken mandolin'

Po Aqualungu a Catfish rising jsem se dostal k Minstrelovi. A dodnes ji mám nejradši. Album je neuvěřitelná smršť (titulní song) i tullovská křehkost (Requiem). Vždy jsem měl rád kapely, které nemají jeden song jako druhý, nic proti AC/DC, já jen toho v muzice potřebuju víc. Jethro Tull se zároveň mění s každou deskou a prokousávání se jimi je pak opravdu radost. Po písničkovějším Warchild zase napsali nějaký ten rozsáhlejší kousek, do těch tvrdších narvali tisíce zvratů a minstrel Ian přidal pár komorních ve znamení akustika a hlas. Kdybych měl doporučit někomu, kdo Tully nikdy neslyšel, nějaké LP, je to toto. Pro mě takový best of art rock a la Jethro. Proposlouchat se prvními minutami úvodní písně není snadné, pořád se to mění. Neměl bych zapomenout zmínit jednoho z nejlepších bicmenů 70. let - mr. Barlow je zde opravdu neuvěřitelný(a to na celé desce, už jen vymyslet takový mazec jako v Cold wind to Valhalla). V Cold wind a Black satin dancer též pěkné smyčce, které z nich nedělají slaďáky, v Cold wind to dokonce ještě přitvrdí! V prvních třech písních si neodpočineme, 'Dancer' navíc obsahuje skoro sabbatovsky temné pasáže - s výtečnými sóly kytary a ROCKOVÉ flétny (flute is a heavy metal instrument,got me?). Nečekaná zrychlení, zpomalení, hard rockové riffy, 'divné' rytmy, člověku se zatočí hlava....málem bych zapomněl na hammondky a klavír Johna Evanse. Navíc takhle klavír v rocku použili snad jen JT, nikoho jiného si nevybavuji. Melancholické Requiem je také moc krásná věc. Pak přijde optimistická One white duck(There's a haze on the skyline,to wish me on my way...), která se přehoupne v rozjetou Nothing at all. Vždy se mi tu líbil Andersonův styl hraní na akustiku a jeho frázování zpěvu - místy jde kytara se zpěvem proti sobě.
A je to tady: 'Baker street muse take one...shit,shit take two...' Decentní, ale jasný nástup, každopádně první část skladby obsahuje jednou z nejlepších melodií od Tullů vůbec. Opět to není na první poslech. I po pátém máte pocit, že to předtím znělo nějak jinak. Někdy před pátou minutou výborný Barre! A hned zase něco jiného. Těžko popisovat, tahle skladba je povinnost. Závěrečná půlminutovka Grace je jen takový dovětek.
A ty texty! Andeson tady tak nějak zvážněl,nebo spíše 'Zappovsky' zcyničtěl, už to není montypythonovská 'Brick', ale rozhodně nejlepší texty JT.
Ta mandolína, kterou jsem si v úvodu s dovolením půjčil z Black satin dancer, rozhodně nebyla rozbitá,právě naopak, a k tomu elektrifikovaná a připojena k zesilovači o výkonu několika miliard Wattů a ten slabý větřík, který na ni šeptá je pravděpodobně uragán, který na její struny řve, aby ta fantastická hudba nikomu na světě neunikla. Nebudu tu psát nějaké prohlášení typu, kdo nezná, nerozumí art rocku, to ne. Ale doporučuji poslechnout, k tomu zásadnímu totiž patří, a byla by škoda, kdyby to někdo z fandů tohoto stylu neznal.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Minstrel In The Gallery
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Jethro Tull - Catfish Rising
2007-12-30

Jethro Tull / Catfish Rising

3 stars

Personální otřes kapely provedený Andersonem po Stormwatch, kdy si ponechal jen Barreho, udělal z JT duo Anderson a Barre plus hromada lidí okolo, kteří se desku od desky střídají. I když se zdá, že na tomto albu je to jinak, i zde to pokračuje. Z hlavy si nevybavím všechny, mihne se tu John 'Rabbitt' Bundrick na klávesy nebo syn tehdejšího basáka Matt Pegg - také na baskytaru. Jenže JT byla vždy kapela Iana Andersona, takže ať se obklopil kýmkoli, vždy to znělo jako JT.
Catfish rising, jsem sehnal současně s Aqualungem když mi bylo patnáct. A přestože je učesanější, je pořád ve stylu JT - vypalovačky (This is not love, Doctor to my disease), poťouchlý tullovský folk (Like a tall thin girl, Thinkin' round corners - Anderson je v ní fakt vostrej:-), to se ale musí slyšet)něco vyprávěcího (Rocks on the road, Sparrow on the schoolyard wall), i tullovské blues (Still loving you tonight). Prostě mi to přes dvacetiletý odstup mezi nimi nepřišlo až jako takový rozdíl ve změně stylu. A tak jsem ty dvě desky sjížděl v jednom kuse. Catfish je dobrá deska, JT vlastně nic vyloženě špatného nevydali (mít na Under wraps bubeníka...). Pár slabších kousků tu je, ale že bych někdy nějaký song přeskočil? Vlastně je docela vyrovnaná a stylově pestřejší než nahrávky z 80. let. Dobrá, ne však zásadní, přesto jedna z mých oblíbených.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Catfish Rising
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Thin Lizzy - Live and Dangerous
2007-12-29

Thin Lizzy / Live and Dangerous

5 stars

The boys are back in town! Tenhle živák jsem slyšel od Thin Lizzy jako první a následně na to jsem se už pak nedokázal dostat do jejich starších studiovek. Proč? Protože ZVUK! Live and dangerous - lepší název zvolit nemohli. Řízné kytary, surovější zpěv...Myslím, že následující deska Black rose je daleko více inspirovaná koncertním zvukem kapely. Jinak nemá smysl rozebírat jednotlivé písně - je to jedna hitovka za druhou. Žádné zbytečné řeči okolo, Lynnot jen tu a tam prohodí Thank ya a jede se dál. Namísto jakékoli bestofky doporučuji začít tímhle živákem. Rozhodně patří mezi nejlepší koncertní desky vůbec. I pět hvězd je málo.
Roll me over and turn me around, let me keep spinnin' 'till I hit the ground!

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Live and Dangerous
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy


Iron Butterfly - Ball
2007-12-11

Iron Butterfly / Ball

4 stars

Hned v úvodu musím napsat, že Ball je má nejoblíbenější deska. Dlouhou dobu jsem měl jen In-a-gadda-da-vida s tím, že je nejlepší, ale pak mi kamarád půjčil tohle. Že jestli se mi líbila 'gadda', tak z tohohle se zblázním. To sice trochu přeháněl, ale desku jsem si oblíbil po prvním poslechu.
Hudba z béčkového hororu, řekl jsem si. Začátek In the time of our lives nás nevítá moc přívětivě, kapela trochu připomíná Doors, ale vždy jsem měl pocit, že jejich hodba je daleko temnější a hrozivější. Lahůdkou je pro mě basa Lee Dormana (díky Iron Butterfly jsem se také dostal ke Captain Beyond, další zapomenuté partě 70. let).
Soul experience si posluchače ani moc nevšímá, jakoby si hrála sama pro sebe. Místy psychedelie, místy garážovka.
Sladkobolná balada Lonely boy se v té hororové atmosféře dost vymyká, ale je příjemným zpestřením, navíc se mi tu obzvlášť zamlouvá zahuhlaný hlas Douga Ingla, hlavního skladatele kapely, posedlého psaním o strachu - Real fright, Filled with fear. Jinak obě skvělé. První zmiňovaná je na pomezí hororu a karnevalu a ve druhé je 'zastrašující' mezihra s kytarovou melodií a ječákem. Ideální soundtrack k romantické procházce za úplňku na hřbitově.
Jako největší problém bych viděl texty, které vesměs působí jako nějaké nouzovky na poslední chvíli, snadnou zaměnitelnost některých písní a fakt, že podobným zvukem se vyznačovali Doors.
Jinak kultovní kapela 60. let a ukázkový protiklad vysmátých psychedeliků.

» ostatní recenze alba Iron Butterfly - Ball
» popis a diskografie skupiny Iron Butterfly


Gentle Giant - Interview
2007-12-10

Gentle Giant / Interview

4 stars

Osmé album Gentle Giant je zároveň posledním v řadě složitých, nezařaditelných desek. Kapela asi usoudila, že bude lepší zjednodušit. Ale zde se ještě naposled vyřádila.
Na úvod šlapavé Interview, potom giantovské reggae Give it back, vokální Design - s pasážemi na perkuse. Největší úlet desky. A máme tu Another show. Zpočátku připomíná Cogs in cogs z The power and the glory, jinak vlastně docela snadno chytlavá.
Empty city mám z Interview nejradši. Decentní, snový úvod, vrstvené vokály a pak také jeden z nejúdernějších riffů kapely - a housle se ságem pod zpěvem. Takže čtyři melodie nad sebou - riff v base, klávesy, dvojhlas houslí a saxofonu a zpěv. Tady se to dá celkem snadno vnímat.
Timing je také na moc a moc poslechů, o žádném z nástrojů se nedá říct, že je doprovodný, i bez zpěvu by se posluchač nenudil. Opět se ozvou housle, i hammondky, podivně nazvučené kytary a basa, chvílemi se to zvrtává v jakési podivné blues, jako by se muzikanti nemohli rozhodnout co vlastně budou hrát. I když, u téhle kapely právě o tohle jde. A deska kolem vás prosviští a vy se napoprvé nemáte čeho chytit, natož pak něco přezpívat. Možná závěrečnou I lost my head. Kerryho vokál je doprovázen 'středověkým' doprovodem, skladba se dlouho rozjíždí, od třetí minuty přichází zlom, Gary Green s Kerry Minnearem začnou riffovat (basa vlastně taky! Basovka Raye Shulmana je důležitou melodickou složkou hudby GG), u mikrofonu vypjatý vokál Dereka Shulmana. Takhle nějak zní hard rock podle GG.
Na další desce se leccos změní, ale naštěstí než až tak radikálně jako třeba u Genesis, když zbyli tři. Ubyde pestrých aranží a GG začnou psát 'písničky'.
Interview je dobrá ukázka toho, kam až se dá zajít, když nad tím skladatelé artrocku až moc přemýšlí.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Interview
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant


Gentle Giant - The Power and the Glory
2007-12-10

Gentle Giant / The Power and the Glory

5 stars

Gentle Giant a jedna z jejich posluchačsky nejnestravitelnějších desek. Tahle parta se ke mně dostala poměrně nedávno, asi před rokem a půl. Měl jsem sice jeden výběr, ale ten mapoval jen období 1975 - 78. Vůbec to nebylo špatné, ale čekal jsem víc. Ale pak jsem sehnal veškeré řadovky a pár měsíců jsem neposlouchal nic jiného. Už jsem byl naučený od Genesis, E.L.P., Jethro Tull, Yes, Captain Beyond, ale tohle..!? Partička neuvěřitelně nadaných multiinstrumentalistů, která dokáže smíchat všechno se vším a pořád to dává smysl fungovala deset let a vybrušovala svůj styl desku za deskou, aby nakonec zjednodušila svůj styl a pak se prostě vytratila. The Power and the glory je pro mě jeden z vrcholů jejich tvorby. Jednotlivé vlivy všech možných stylů se zde už těžko nacházejí.
Úvodní Proclamation začíná hravým klávesovým motivem, ke kterému se připojí zpěv a posléze zbytek kapely. Jazz, rock, místy klasika, disonantní běhy v klávesách a ve vokálních harmoniích. Hudba GG je občas dost na nervy, nejde ji poslouchat jen jako kulisu.
V So Sincere se ozve oblíbená kombinace kapely - saxofon a housle - a to ještě v podivných intervalech. Zpěv je tradičně atonální ( Jak Derek Shulman, tak Kerry Minear jsou výteční sólisté ).
S Aspiration přichází zklidnění - fender piano, akustická kytara, jemný, zasněný vokál Kerryho, rytmické záseky, není to na první poslech.
V Play the game se ozve Shulberry, nástroj postavený na zakázku, něco mezi perkusním a strunným nástrojem. Ostatní zvuky lítají okolo a člověk si říká: na co tohle zahráli? Basa, klávesy...? Jinak 'nejhitovější' píseň desky.
Nervózní Cogs in cogs se prostě popsat nedá. Náhlé rytmické změny, melodie ve všech nástojích, nevíte, na co se zaměřit ( třeba basovka Raye Shulmana! Jinak také ovládá housle, trubku, kytaru, zobcovku, samozřejmě zpěv...). Střídá se tu 3/4 a 12/8 rytmus ( basa, bicí ) a do toho ještě v 15/8 rytmu kytara. A to nemluvím o spoustě jemných detailů, jako jsou například dvě tamburiny, každá v jiném kanále a každá hrající něco jiného.
No God's a man obsahuje pro kapelu typicky kontapunkticky vedené vokály, v instrumentálních pasážích i stejně zaranžované nástroje.
Jedna z mála improvizací se mihne v The face (housle, kytara).
Ve Valedictory se vrací melodie zpěvu z Proclamation, díky té atonalitě tam i sedí - kytarový riff v úvodu je fakt zabijácký! Vrací se i pozměněná instrumentální mezihra a další části.
Jako bonus je tu song The power and the glory - pokus o rádiovku? Ta věc je chytlavá na první poslech! Co tu dělá? Je to snadno přehledné! :-)...
Je těžké popsat něco nepopsatelného. Neznám podobnou kapelu. Další, čím se od zbytku art-rockových kapel odlišují, je délka skladeb - nejdelší nedosahuje ani sedmi minut. Jenže o to víc do nich dokázali vměstnat nápadů.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - The Power and the Glory
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant


Uriah Heep - Sweet Freedom
2007-12-07

Uriah Heep / Sweet Freedom

5 stars

Sweet freedom je šestou deskou, kterou Uriah Heep vydali ve velice krátkém rozmezí tří let. Pro mě osobně je spolu s 'Démony' tím nejlepším, co kdy vydali, tedy zásadním. Poslouchám ji nejčastěji, některé písně klidně i několikrát za sebou.
Po předchozí melancholické Magician's birthday je zase optimistická, navíc jedna hymna za druhou.
Odstartuje to Dreamer - vypalovačka s nápaditou melodií a neustále sólujícím Boxem. Je to úplně jiný nástup, než na jakékoli jiné desce a okamžitě nás na atmosféru celého alba.
Stealin' je další z mých oblíbených, s typickým Hensleyho rukopisem, silnou melodií a výborným sólem Micka Boxe.
Při One day si říkám, že to až moc rychle uteče. Je to jedna z nejkratších sladeb UH a určitě jedna z nejlepších, divím se proč ji Bestofky opomíjí. Další ze silných melodií, hlavně ten klenutý refrén.
Až do této desky jsou Hensleyho skladby tím nejlepším, co se na deskách UH dá najít. Sweet freedom a If I had a time jsou dalšími z řady zasněných ploch, které se vznášejí v oblacích a vy s nimi.
Seven stars je takový veselý kousek, rozhodně však žádná vata. Akustický Circus beru jako nadechnutí před mohutným závěrem. Příjemná miniatura s congy a Byronovým falzetem z dílny Box, Thain, Kerslake.
A na konec Pilgrim. Sedmiminutový opus s mnoha nosnými melodiemi a se skvělými vykony celé pětice. Nejradši mám, jak se to po čtvrté minutě začne valit, Byron ječí, Box drtí kvákadlo, Hensley hammondky s leslie efektem a pod tím vším spolehlivá rytmika Thain, Kerslake.
Tahle deska nemá slabé místo, moc příjemně se při ní vstává.
Nejen kvůli optimismu, který do skladeb vložili dávám plný počet.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Sweet Freedom
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - High And Mighty
2007-12-07

Uriah Heep / High And Mighty

2 stars

K High and mighty jsem se dostal ve stejné době jako k Wonderworld, už jsem měl za sebou jejich zásadní desky a tuto jsem považoval za nutné poslechnout jen kvůli tomu, že je poslední s Byronem.
Hensley to vzal do svých rukou, jen ke dvěma věcem přizval Wettona (ty jsou nejlepší - Weep in silence, Footprints in the snow). Když hlavně vidím, na jaké nástroje si na HaM zahráli, tak mě napadá, že to vůbec nemuselo vyjít pod názvem Uriah Heep. Stačilo by jen přizvat bubeníka, protože oba i zpívají, Wetton dokonce úvodní píseň (kterou nazpíval hrozně). Možná ještě I can't stop singing stojí za zmínku, Woman of the world mě docela pobavila (trochu připomíná britské kapely 60. let - Traffic, Cream - které měli na deskách vždy nějakou takovou barovou), docela slibně začíná Can't keep a good band down (klávesový motiv), ale od začátku zpěvu je to pak pořád dokola. A že by Byron zpíval o sobě? Možná. Jinak mě tu nic nezaujalo. Vpodstatě Hensleyho sólovka, nahraná jen kvůli tomu, aby byla nahraná, navíc s hrozným obalem. Sice to stále není nejhorší album, ale kdybych ho nikdy neslyšel, rozhodně bych o nic nepřišel.
( :-) ono se to rýmuje! :-))

» ostatní recenze alba Uriah Heep - High And Mighty
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - Salisbury
2007-12-05

Uriah Heep / Salisbury

4 stars

Druhá deska ukazuje UH zase trochu jinak než Very \'eavy. Přibývá vlivů z klasiky a mizí blues. Do popředí se jako autor dostává Ken Hensley, který bude na dalších deset let po autorské stránce klíčová osobnost kapely.
Úvodní Bird of prey začíná typicky razantně, klávesový motiv a vícehlasé zpěvy v úvodu jsou to nejlepší z celé skladby. Jinak je samozřejmě výborně vystavěná, na úvod nic lepšího zaznít nemohlo.
The Park je naproti BoP nečekaným kontrastem. Jemné falzety, akustické kytary, spinet a další z nezapomenutelných melodií, tentokrát s krátkou najazzlou mezihrou. Taktéž dobře pojáté sólování - není nutné se předvádět v každém taktu. UH umějí přemýšlet.
Je čas to zase trochu rozjet - Time to live. Ze spolupráce Boxe, Byrona a Hensleye vždy vznikne něco tvrdšího. Jednoduchý riff, chytlavá melodie, sólo...úplně jednoduše vystavěná skladba, jenže to není rozhodující.
To, že UH píší především písně je jasné z hitovky Lady in black. Jednodušeji to snad už nejde. Dva akordy, sloka a \'refrén\' beze slov, opět akustika a klavír. Když někdo umí...
High priestess se zvolna rozjíždí, slide kytary, pak krátké kytarové sólo, další parádní melodie - hlavně druhá sloka s harmonizovanými konci frází.
V protikladu těmto jednoduchým písničkám (to nemyslím nijak špatně, kdyby takhle hráli v rádiích, rozhodně by to nemohlo nikoho urazit a navíc by si leckdo rozšířil obzory o kvalitní muziku) stojí kompozice Salisbury. Autory jsou opět Box, Byron a Hensley, takže je jasné, že si vyposlechneme něco tvrdého a zároveň melodicky a aranžérsky zajímavého. Ale tohle je opravdu ještě někde jinde. Spojení rockové kapely a orchestru zkoušel leckdo s různým úspěchem. Zde to funguje. V šestnácti minutách se toho děje hodně - místy to připomíná filmovou hudbu. Orchestr v hardrockových riffech pomáhá udržovat napětí, obě \'složky\' ale především spolupracují, což se jiným kapelám tak dobře nedařilo. Také musím vyzdvihnout práci rytmiky (Paul Newton - bass, Keith Baker - drums). Skladba je výborně vygradovaná, lepší na konec dát nemohli.
Deska Salisbury je v jistém smyslu ještě hledáním toho správného výrazu, ale o to pestřejší a zajímavější. Snadno se dá ale odhadnout o čem budou UH dál. Přijde ještě mnoho nezapomenutelných melodií.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Salisbury
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - Look At Yourself
2007-12-05

Uriah Heep / Look At Yourself

4 stars

Look at Yourself bylo hned po Best of z r. 1977 první, co jsem slyšel od UH a okamžitě mě dostalo. Tak trochu jsem sice byl připraven z toho, co jsem o ní četl v profilu UH v Muzikusu, ale stejně...
Razantní nástup titulní písně se nese v dusavém rytmu, který je typický pro mnoho skladeb této kapely. Refrén a vyhrávka po něm se okamžitě zarejí do paměti. Skladba má takovou zvláštní, jakoby děsivou atmosféru, kterou ještě umocňují bicí, které jsou neustále v pohybu a vícehlasy, které ale mají UH vymakané už od první desky, nehledě na zběsilé Boxovo sólo.
I wanna be free je jedna z mých nejoblíbenějších písní z celé tvorby kapely. Opět začíná 'výbuchy', tentokrát zmírněnými rozklady v hammondkách. Přichází náhlé zklidnění a dvojhlasý zpěv. Jestli něco UH umějí naprosto dokonale, tak jsou to melodie. Chytlavé, zapamatovatelné, ale rozhodně ne tuctové nebo vyloženě vlezlé. I wanna be free opět vrcholí 'bordelem' a Byronovým ječákem. Opět vydařené kytarové sólo, místy zharmonizované.
A je tu July morning. Tady není co řesit. patří ke klasickým hard rockovým hymnám. Byron tu předvádí moc pěkné kousky jak ve výškách, tak ve slokách, kde vynikne jeho jemný, vpodstatě nerockový hlas. Naléhavý motiv, který se objeví po dozpívání textu, nás provází až do konce, je po několika repeticích obohacen moogovým sólem, které hraje Manfred Mann. Moog lítá ze strany na stranu a skladba působí jako by nikdy neměla skončit (vydržel bych to poslouchat ještě jednou tak dlouho).
Vypalovačka Tears in my eyes je takové odlehčení, ozvou se i akusticé kytary a falzety a celé se to příjemně poslouchá.
Shadow of grief je další 'děsivou' píní na této desce. Kapela si pohrává s jednoduchým hypnotickým motivem, mění dynamiku a pak to rozjede naplno. Skladba je plná nečekaných zvratů, vyhrávek, typického 'dusání', zklidnění...několikrát se zdá, že skončí, ale vždy se to zase znovu nakopne. To co předvedou sbory krátce před osmou minutou, je nádherná kakofonie, navíc takhle vysoko....
Konec desky už ale není taková síla. What should be done je sice příjemná klidná věc s klavírem, ale nic výrazného. Taktéž Love machine, i když u té za to může konec - člověk by čekal jinačí vrchol při poslechu tak kvalitní desky. Jinak to vůbec není špatná píseň, na Live in January zní o moc lépe. Možná, kdyby byly písně na desce v jiném pořadí...ale to nemá smysl řešit.
Teď už si ji sice tak často nepouštím, ale stále je to pro mě jedna z nejzdařilejších desek UH.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Look At Yourself
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000