Profil uživatele Borek
Oblíbené skupiny:
Spousta kapel z doby, kdy hudba ještě měla duši, př.:
Alamo, Andromeda, Animals, Armageddon [UK], Ashbury, Azurite
Babe Ruth, Bachman-Turner Overdrive, Baker Gurvitz Army, Barclay James Harvest, Beckett, Beggars Opera, Black Sabbath, Blue Cheer, Boomerang, Boston, Budgie
Cactus, Captain Beyond, Carmen, Cressida
Deep Purple, Dio, Doors, Dschinn, Dull Knife, Dust
East of Eden, Edgar Broughton Band, Ellison, Eloy, Estus
Family, Fandango [Nick Simper], Flash, Frame, Free, Freedom’s Children, Frumpy, Fruupp, Fuzzy Duck
Genesis [UK & US], Golden Earring, Graeme Edge Band, Grand Funk Railroad, Granicus, Gravy Train, Greatest Show On Earth, Greenslade, Grobschnitt, Gryphon, Gun
Hannibal, High Tide, Humble Pie
Chain, Charlee [w Walter Rossi], Chicken Shack, Christmas
Indian Summer, Iron Butterfly
James Gang, Jane, Janus, Jenghiz Khan, Jeronimo, Jerusalem, Jethro Tull, Journey
Kahvas Jute, Kaleidoscope [Fairfield Parlour], Kansas, King Crimson, Kopperfield, Krokodil
Led Zeppelin, Leviathan
Magnum, Manfred Mann's Earth Band, Marillion, Maypole, McCully Workshop, Moby Dick, Morly Grey, Mountain
Natural Gas, Nektar
Octopus [UK], Omega, Orang-utan
Paris, Pavlov’s Dog, Pink Floyd, Power of Zeus, Procol Harum, Proto-Kaw
Queen, Quatermass
Ragnarok [NZ], Rainbow [w Dio], Ramses, Redbone, Rush
Sebastian Hardie, Sir Lord Baltimore, Skid Row [UK], Spooky Tooth, Stallion, Still Life
Tamam Shud, Tempest, Third World War, Three Man Army, Toad, Traffic, Tucky Buzzard
UFO, UK, Uriah Heep
Vanilla Fudge [& The Pigeons], Virus
Wally, Warhorse, Wind
Yardbirds, Yes
Zephyr, Zerfas, ad.
Z jedinců: Eric Burdon, David Byron, Ronnie James Dio, Peter Gabriel, Tim Gaze, John Glascock, Ollie Halsall, Mike Harrison, Ken Hensley, Jon Hiseman, Les Holroyd, John Lennon, Kerry Livgren, Dickie Peterson, Nick Simper, Mark Stein, Chris Thompson, Roger Waters, Pete Way, Neil Young, etc...
Recenze:
Barclay James Harvest / Gone To Earth
Leave Home, Rocket to Russia, The Clash, Never Mind the Bollocks, Damned Damned Damned, Blank Generation, In the City, Pink Flag, Marquee Moon, Young Loud and Snotty... Jako by nestačilo, kolik hlubokých kráterů v sedmasedmdesátém zanechala na hudebním poli punková exploze, další antirockovou bombu odpálil koncem roku v losangeleském divadle Mann’s Chinese Theater Badhamův film Saturday Night Fever, jemuž vévodily disco popěvky Bee Gees.
V době vymknuté z kloubů však měla stále co nabídnout i rocková scéna: Animals, On Stage, Lights Out, Going for the One, Songs From The Wood, A Farewell to Kings, Firefly, Expect No Mercy, News of the World, Point of Know Return, The Grand Illusion... A v namátkové přehlídce albových titulů z roku 1977 nemůže chybět ani osmá studiovka Barclay James Harvest Gone To Earth, která se zrodila v jarních měsících ve stockportském Strawberry Studios z osvědčené spolupráce s Davidem Rohlem, zapáleným egyptologem, studiovým inženýrem, producentem, hudebníkem a duchovním otcem čtyřdílného projektu Mandalaband.
K poslechu nevšedního díla, kterým soubor navázal na to nejlepší z let minulých, dokázal naladit již samotný obal z dílny Maldwyna Reece Tootilla v nápaditém provedení s výřezem na přední straně, a vydatnou porci devíti lahodných chodů nabídl i jeho obsah.
Úvodní majestátní apel Hymn, často chybně interpretovaný jako vánoční píseň, ve skutečnosti však varování před rizikem, jež přináší užívání drog, se stal pevným pilířem koncertních setů i kompilačních tracklistů a zažil dokonalou satisfakci – šest let poté, co byl jen v nepatrně odlišném provedení pod titulem Hymn For A White Lady odmítnut jako nevyhovující pro desku … And Other Short Stories!
Více zasloužené pozornosti by se jindy pravděpodobně dostalo přímočarému love songu s poetickým názvem Love Is Like A Violin i zpěvné singlovce Friend of Mine; zde ale plní především úlohu spojnice mezi dvěma unikáty, ježto první polovinu alba uzavírá v mnoha směrech geniální Leesova odpověď na vžité poměřování kvarteta s úspěšnější konkurencí. Název Poor Man’s Moody Blues si pro ni neváhal vypůjčit z novinářské fráze a ústřední motiv z Haywardova desetiletého hitu Nights In White Satin. Mistrovská práce!
Pozadu však nezůstává ani kompaktní materiál z druhé strany desky. Poutavý příběh ze života Hard Hearted Woman, Woolyho krasosmutná Sea of Tranquility, jež jakoby předznamenala sled příštích událostí, nejvydařenější Holroydův příspěvek Spirit On The Water, románová story Leper’s Song o nešťastníkovi, který se potýká se syndromem vyhoření, i milostný popěvek Taking Me Higher kolektivně přispěly ke konečnému výsledku nezanedbatelným dílem.
Slovy povolaného: „Na Gone To Earth se sešla řada skvělých věcí. Jedny z nejlepších Johnových písní, Lesova atmosférická Spirit On The Water, perfektní obal, všechno bylo dokonale vyvážené.“ Se skromností sobě vlastní Wolstenholme ve výčtu albových předností „opomněl“ uvést svůj parádní majstrštyk.
Album dosáhlo na 30. příčku v Británii, mnohem větší senzací se ale stalo v kontinentální Evropě. Formaci definitivně otevřelo nový trh v Německu, kde se zabydlelo v Hit Bilanz – Deutsche Chart LP’s (#10) a získalo ocenění „Triple Gold“ za 750.000 prodaných kopií.
Není divu. Skupině se podařilo prokázat, že nelichotivý přívlastek „chudí příbuzní“ možná nastínil duševní rozpoložení autora onoho příměru, rozhodně však nevystihoval počínání Barclay James Harvest.
Způsob, jakým kapela uhájila svou čest, bere dech i po pětatřiceti letech. Je záhodno si tuto skutečnost občas připomenout, ač její tvorba žádné zastání nepotřebuje – dostatečně ji rehabilitovala historie.
_________________________________________
Mezi pěticí bonusů na reedičním vydání se vedle strhující živé verze Medicine Mana skví Leesova píseň Lied, uváděná rovněž pod názvem Please Give Me One More Chance. Vznikla během natáčení alba Gone To Earth a na svou šanci si musela počkat přes čtvrt století – úkaz příznačný pro Barclay James Harvest, nepochopitelný pro mě.
» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Gone To Earth
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest
Boston / Boston
Tom Scholz, syn architektky a stavitele z Toleda v Ohiu, absolvent Ottawa Hills High School, bakalář i magistr v oboru strojírenství na Massachusetts Institute of Technology, inovátor z Polaroid Corporation, který je držitelem 34 amerických patentů, multiinstrumentalista a perfekcionalista, duchovní otec stylotvorné hudební formace, z rytířů urozeného rocku* ten nejurozenější. Mr. Rockman.
Curriculum vitae vůdčí osobnosti skupiny Boston neobsahuje úplně běžné položky a ne zcela obvyklé okolnosti provázely také vznik debutového alba.
V bezejmenných souborech či málo známých skupinách The Monks, The Hard Core, Freehold, Bagshot Row, Middle Earth, Revolting Tunes Revue a Mother’s Milk se od konce šedesátých let střetávali Tom Scholz (kytary, klávesové nástroje), Barry Goudreau (kytara), Jim Masdea (bicí), Fran Sheehan (baskytara), John ’Sib’ Hashian (bicí) a zpěvák Bradley Delp, který zrod kapely glosoval: „Já jsem znal Frana, ten znal Barryho a hrával se Sibem, který hrál s Tomem, a Tom znal mě...“
Dlouhodobé působení na klubové scéně hlavního města státu Massachusetts však místo kýžené smlouvy s nahrávací společností vedlo začátkem roku 1974 k dočasné rozluce. Scholz ovšem skálopevně věřil v kvalitu rozpracovaného materiálu a za Delpova přispění neváhal ve vlastním dvanáctistopém studiu Foxglove ve Watertownu dopilovat šest skladeb.
„Byli jsme dva kluci, kteří ve svém volném čase psali písně a s pomocí Jima a dalších přátel je nahrávali v domácím suterénním studiu. Celých šest let jsme tuto činnost financovali z vlastní kapsy, až jsme byli jen krůček od krachu. Štěstí se na nás usmálo doslova na poslední chvíli a zájem projevily hned tři významné labely,“ vzpomíná Scholz na první polovinu sedmdesátých let.
Z nejasných důvodů dostala přednost firma Epic Records (CBS), přestože trvala na výměně bicmena (při konkurzu 28. listopadu 1975 jím byl David Currier) a na doplnění sestavy pro živá vystoupení. Vrátil se tedy Goudreau a rytmiku propříště obstarávali Sheehan s Hashianem.
A navzdory dostupným údajům nelze úplně spolehlivě zmapovat ani historii zrodu prvního alba. S jistotou lze uvést, že i přes nátlak společnosti Scholz nadále preferoval (a prosadil) práci ve Foxglove, že Delpův nadoblačný vokál byl zachycen v hollywoodských Capitol Studios na jaře 1976, a že vedle ústřední dvojice dostal na albu největší prostor Sib Hashian. Účast ostatních byla pouze sporadická, Masdeaovi byla připsána v Rock & Roll Band (s původně uváděnou délkou 2:60!), Sheehanovi v první části Foreplay/Long Time a Goudreauovi v jejím pokračování. Jediným číslem, které odráželo společnou práci kvintetu, tak nakonec bylo Delpovo gradující finále Let Me Take You Home Tonight, natočené v losangeleském studiu The Record Plant.
Eponymní album přineslo neslýchanou porci majestátního pompézního rocku, jemuž Brad Delp svým nenapodobitelným projevem vtiskl duši. Časuodolný skvost byl srozumitelný masám i v době nastupující discománie a vzestupu zájmu o punk. Vyšplhal se na 3. příčku hitparády Billboard 200 a přinesl singlové hity More Than a Feeling (#5 US), Long Time (#22 US) a Peace of Mind (#38 US). Nevídaný ohlas (titul se na celé desetiletí stal nejrychleji prodávaným debutem) zajistil formaci již během léta 1976 ohromnou publicitu a umožnil účast na celosvětovém turné s Black Sabbath a Moxy. „Byli jedni z mála, na které jsem se díval každý večer,“ přiznal Geezer Butler.
O třicet let později nápis na obalu digipakové reedice, kterou připravil Scholz s pečlivostí jemu vlastní, uváděl již přes 17 milionů prodaných kopií! Ani tento projekt se však nerodil bez komplikací: „V roce 2004 jsem se pustil do práce na novém materiálu, zastavily mě ale dlouhodobé zdravotní problémy. Když jsem se dal konečně do kupy, oklikou jsem se dozvěděl o plánu Sony BMG vydat remasterované verze dvou nejstarších alb Boston. Měly být rozšířené o nějaké živé nahrávky, které jsem nikdy předtím ani neslyšel. Jak se ukázalo později, tzv. bonusový materiál se skládal ze dvou čísel. Šlo o ne zrovna nejlepší ztvárnění Smokin’ a Foreplay/Long Time z 18. prosince 1976 v hale The Spectrum ve Philadelphii. Veden snahou zabránit obchodní válce jsem – bez ohledu na nekalé praktiky v hudebním průmyslu – zvolil diplomatický přístup. A vyplatilo se. Můj manažer odvedl skvělou práci a firmu záhy přesvědčil o nutnosti změnit plány.“
Remaster od Sony (produkce Bruce Dickinson) byl ale před stažením z oběhu začátkem dubna 2006 k mání v několika kanadských obchodech. Oficiální reedice se díky nezměrnému Scholzovu úsilí objevila na pultech již 13. června a setkala se s ohromným úspěchem. V té souvislosti třeba připomenout jeho další vyjádření: „Nejcennější jsou dopisy od lidí, kterým naše hudba nějakým způsobem pomohla překonat těžké časy, nebo nastartovat pozitivní změnu v životě. Takový druh úspěchu pro mne znamená mnohem víc, než cokoli jiného.“
Právě to je ten nejlepší důvod, proč poslouchat Boston.
_____________________________________________
Psáno pro Rock plus (volně dostupné č. 4/2011)
* © Jaromír Tůma
» ostatní recenze alba Boston - Boston
» popis a diskografie skupiny Boston
Hannibal / Hannibal
Jestliže bluesrockové Bakerloo bývá řazeno mezi zapomenuté skupiny, o jeho přímém následovníkovi jménem Hannibal to platí několikanásobně.
Otěže nové formace zcela převzal Adrian Ingram a jeho rukopis je znát. Album o šesti dlouhých a ještě delších skladbách přináší prvotřídní jazzové hardrockování, na jehož zpřístupnění širšímu spektru posluchačstva má jistě zásluhu i známý producent Rodger Bain.
Spolehlivě nabudit dokáže hned počáteční dvojice albových klenotů Look Upon Me a Winds of Change, stejně jako Boyceův emotivní projev, který mi padnul do ucha na první poslech, a také později ozdobí každou pasáž, ve které dostane příležitost. Mírnou potíž zkraje působila jen nejrozsáhlejší kompozice Bend for a Friend, už jsem tomu preludování ale přivyknul. Ba, jeho atmosféru si dokážu vychutnat prakticky stejně jako impozantní hutnou bluesovku 1066, připomínající bitvu u Hastings. Druhou instrumentálku Wet Legs zato vnímám především jako předehru před strhujícím finále, které obstará jediný kolektivně psaný song Winter, jemuž vévodí perfektní Ingramova kytara.
Zmíněná bitva navždy změnila Anglii, ani mimořádný obsah alba však nic nezměnil na faktu, že britská scéna přelomu šedesátých a sedmdesátých let pohřbila Hannibala bez náležitých poct.
» ostatní recenze alba Hannibal - Hannibal
» popis a diskografie skupiny Hannibal
Boomerang / Boomerang
Mark Stein nedokázal najít vhodnou náhradu k odvrácení zániku Fudge, a jak sám po letech osvětlí, ani dost sebevědomí na sólový projekt. Vpravdě podivné počínání. Skutečný Mistr si nebyl jist svým mistrovstvím, zatímco o něm nikdy nezapochybuje žádný z neumětelů, co jich každá doba přinese nespočet...
A s notnou dávkou nemístné skepse Stein vzpomíná i na projekt Boomerang, pro který si neváhal vybrat absolutně neznámé spoluhráče. Z nich zaujal zejména kytarista Ricky Ramirez, v době vzniku alba teprve šestnáctiletý. Ve své roli však obstál se ctí a na zbytečně krátký eponymní debut (stranou nepochopitelně zůstal např. bezvadný Montreal Jail) přispěl také autorsky. I jeho zásluhou je album pestrou mozaikou, složenou z těch nejžádanějších hardrockových střepů. Během půlhodiny se opakovaně dostane jak na těžkotonážní jízdu, které dominují Steinovy hammondy a jeho naléhavý zpěv, tak na krasosmutné klavírní balady, ale i špetku pohodové akustiky nebo znamenitou bluesovku se zdvojenými vokály, které s nedostižným frontmanem sdílel Jo Casmir.
Bez zbytečných řečí, Boomerang je zaručenou volbou pro všechny milovníky 70’s hard rocku. Krátkou poznámku tak už jenom ke druhé ze Steinových balad Brother’s Comin’ Home, která je holdem válečným veteránům. Kolik podobných songů v době vrcholícího odporu k válce ve Vietnamu v Americe vzniklo, nevím. Nepřekvapilo mě však Markovo počínání o třicet let později, kdy se po teroristických útocích z 11. září vrátil na scénu vlastní verzí písně America The Beautiful. Hojně vysmívaný vlastenecký patos je v jeho případě všude, jenom ne na svém místě.
PS: Vanilla Fudge byli inspirační studnou mnohým, i ze zapomenutého Boomerangu ale bezpochyby čerpala jedna z pozdějších sestav Deep Purple.
» ostatní recenze alba Boomerang - Boomerang
» popis a diskografie skupiny Boomerang
Octopus / Octopus
Úvodem třeba předeslat, že drtivá většina produkce Stollmanova kultovního labelu mi zůstane na hony vzdálená, aniž bych to kdy zkusil lámat přes koleno. Hudební avantgarda je za hranicí světa, kterému jsem schopen soustředěně naslouchat, rozumět dokážu jen touze či snaze po svobodomyslném a provokujícím přístupu.
Podobně jako The Fuggs, Pearls Before Swine nebo The Godz však ani Octopus nebyli typickými představiteli této komunity, na chuť jsem jim tedy přišel celkem snadno.
Netradiční uvítání v němčině (?), pohodová Harold Knows se spoustou všelijakých cingrlátek a bubínků, ve finále přejetých kytarovou jízdou Diona Grodyho, který si přijde na své i v tradicionálu Sleepy Blues, jsou začátkem jak se patří. Po nestravitelné změti rušivých hluků, kterou ESP-Disk’ový titul hrozil být, ani vidu, natož slechu, což vrchovatě platí i pro dvojici příštích songů. The War mi (kupodivu) voní květinami jak málokterá jiná píseň, po I Think It's Understood už kapele věřím definitivně. Ať se děje, co se děje.
A že se dít bude!
Druhou část alba totiž odpálí další protiválečný kus U.S. Blues, v jehož průběhu se postupně rozdivočí saxofon, perkuse i vokalista. A po krátkém time-outu se i závěrečná Fruk Juice dopracuje ke svým vrcholům. Natažená přes 16 minut nenudí, má šťávu. Jestli byla vymačkaná z free jazzu, free improvizace nebo handsfree, neřeším. V případě Octopus tomu jednoduše říkám syrová psychedelická smršť.
Čas od času sehraje roli vítaného zpestření mého poslechového programu.
pozn.: K fascinujícímu příběhu Bernarda Stollmana se snad na Progboardu časem vyjádří někdo povolanější.
» ostatní recenze alba Octopus - Octopus
» popis a diskografie skupiny Octopus
Beckett / Beckett
Úvodní Bartonovo poselství sice zvěstuje konec časů, kdy bejvávalo dobře, pro nadcházejících dvaačtyřicet minut to však neplatí v žádném případě.
Přínos projektu, čekajícího v první polovině sedmdesátých let na své album až neslýchaně dlouho, potvrdí hned první regulérní song Rolling Thunder, mající opravdovou sílu burácejícího hromu. Jedna z pěti samostatných autorských vizitek kytaristy Kennyho Mountaina představí v plné síle i druhého "veterána" v sestavě Beckett, vokalistu Terryho Wilson-Slessera. Jeho podmanivému hlasu dá ještě víc vyniknout syrová balada Rainclouds, příhodně podbarvená smyčci a nadbarvená fantastickou kytarou, a zejména neprávem zapomenutý klenot progresivního rocku Life's Shadow.
Příjemná relaxační vsuvka New Dawn Chorus předchází nejznámějšímu číslu kapely Rainbow's Gold, které si o deset let později vyberou na singl Iron Maiden. V originálním podání je však Fisherova strhující jízda tím nejvkusnějším holdem Led Zeppelin, barová To Don't Tell Me I Wasn't Listening by zas mohla být soundtrackem k osudovému setkání, hardrocková Green Grass Green ozdobou každého alba té doby a svěží singlová My Lady jeho vydařenou tečkou.
Beckett však v samotném závěru své True Life Story podali ještě jeden přesvědčivý důkaz o nesporných kvalitách jejich díla. A o další promarněné příležitosti...
» ostatní recenze alba Beckett - Beckett
» popis a diskografie skupiny Beckett
Barclay James Harvest / Everyone Is Everybody Else
Na Everyone Is Everybody Else možno slyšet hned několik věcí, které patří k tomu nejlepšímu, s čím Barclay James Harvest ve své bohaté historii přišli. Album se tak zařadilo mezi vrcholná díla jejich tvorby, přestože sami nikdy nebyli s konečným výsledkem spolupráce s vyhlášeným producentem Rodgerem Bainem (Black Sabbath, Judas Priest, Budgie) zcela spokojeni, což se týkalo zejména v minulosti odkládané Child Of The Universe.
Přitom právě úvodní Leesův majstrštyk spolehlivě zapůsobí už při prvních slovech: "I'm a child of South Africa - I'm a child of Vietnam - I'm a child of Northern Ireland - I'm a small boy with blood on his hands...". Ve vteřině mám chuť adoptovat všechny potřebné černoušky, poskytnout azyl jihoasijským sirotkům a navěky usmířit nesmiřitelný katolíky s protestantama. A ten zvláštní pocit spoluúčasti na albovém i světovém dění neodezní až do samého závěru. Jen znovu zesílí při The Great 1974 Mining Disaster, inspirované klasikou Bee Gees a stávkou britských horníků, nebo u osvědčeného koncertního čísla Crazy City s famózními vokály a u dalšího protiválečného songu For No One, který mi svou naléhavostí připomene Lennonovu bájnou God.
A to se na album nevešel např. Wolstenholmeův prvotřídní příspěvek Maestoso/A Hymn in the Roof of the World, který je jedním z bonusů reedičního vydání z roku 2003.
Jistě, hudba Barclay James Harvest nepřináší bůhvíjak pestré spektrum barev. Povětšinou vlastně nabízí jenom jednu. Její výjimečnost však spočívá v nepřeberném množství odstínů, které z ní kapela umí vykouzlit. Pravda, podobnou kombinací snadno docílit nevýrazného výsledku, toho se však Barclay James Harvest vyvarovali s přehledem nejen na své páté studiovce. Především proto, že je to barva Slunce, která z jejich tvorby vyzařuje. A ta má na lidskou psychiku příznivý účinek, ve všech svých tónech totiž dokáže navodit pocit vnitřní harmonie.
A právě tak na mě jejich "yellow rock" působí už desítky let a nemám pochyb, že tomu tak bude i nadále. Po ten čas nepřestanu být jejich vděčným posluchačem.
» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Everyone Is Everybody Else
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest
Eloy / Floating
Ve srovnání s předchozím počinem 'Inside' je třetí studiovka Eloy o poznání pestřejší. Jejímu vzniku předcházela důležitá změna ve složení kapely, když basistu Wolfganga Stockera nahradil Luitjen 'Harvey' Jansen.
Titulní 'óoóo-óoóo' instrumentálkou nás osvěžení Eloy nasměrují do průzračných hardrockových vod, které nezkalí ani zklidňující pasáž s vynikající Bornemannovou kytarou, zatímco bezmála čtvrthodinová brilantní kompozice 'The Light From Deep Darkness' s tajemným melodickým úvodem, Wieczorkeho kosmickými klávesovými sóly, podivnými zvukovými efekty a údernými pasážemi, naznačí víc než jasně budoucí směřování Eloy k 'vesmírné' hudbě.
Na vlnobití z úvodu naváže jak další skoroinstrumentální píseň 'Castle in the Air', jejíž krátké mluvené poselství je orámovano zvláštním riffem a dlouhým jamem s nádechem psychedelie a orientu, tak i první skladba v historii Eloy se syntezátorovou stopou, jejíž ráz určí už klávesový rozjezd. Dynamický song 'Plastic Girl' má ale i svá poklidná místa, která vynikají zvláštní atmosférou, kdežto přímočará finálovka 'Madhouse' s parádním Bornemannovým sólem je nejenom zdařilou tečkou za tímto vyrovnaným dílem, ale i vítanou připomínkou albového debutu skupiny.
Tři bonusové živé nahrávky pocházejí ze září 1973 a energie z nich jen čiší, jejich přínos ale snižuje (ne)kvalita záznamu. Přesto již za zařazení v rámci studiových alb nikdy nevydané vypalovačky 'Flying High' za ně patří dík.
O rok později Eloy v nezměněném složení připraví i své první koncepční album 'Power And The Passion', na němž svůj sound znovu posunou 'blíž ke hvězdám'.
Pomyslným otevřením brány mezi dvěma světy však kapela zároveň uzavře první etapu své dlouhé historie. Etapu, která dala vzniknout těm nejlepším kouskům z její diskografie.
» ostatní recenze alba Eloy - Floating
» popis a diskografie skupiny Eloy
Rolling Stones, The / Flashpoint
Když Rolling Stones na konci srpna 1989 zahájili koncertem na Veterans Stadium ve Philadelphii americkou část turné k albu Steel Wheels, o jeho zastávce v Praze se nemohlo zdát vůbec nikomu. Než se ale v polovině května 1990 přesunuli do Evropy, kde jejich šňůra pokračovala pod názvem Urban Jungle Tour, nezůstal v tehdejším Československu kámen na kameni.
Události doby přiblížily den D, jedna z maringotek roztroušených po Praze zabezpečila vstupenku, osmé číslo prvního ročníku Rok & popu přispělo k utřídění informací, Vlčkova komentovaná britská diskografie dala vědět o raritě Jamming With Edward a televizní spoty opakovaně potvrzovaly, že 'Kameny se valí do Prahy'!
A album 'Flashpoint'? Je spolehlivým vyvolávačem vzpomínek na 18. srpen 1990 a všechny zážitky s ním spojené. Opojnou euforii, stotisícový dav, oslepující ohňostroje, nafukovací figuríny a nezapomenutelný koncert, jemuž přidaná hodnota v podobě domácí premiéry dává rozměr naprosté výjimečnosti.
A jinak nedokážu hodnotit ani samotné album.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Flashpoint
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Eloy / Inside
S Erichem Schrieverem zmizel z textů Eloy nežádoucí politický rozměr, propříště dostala přednost abstraktnější témata. Otěže své kapely a roli hlavního vokalisty převzal Frank Bornemann, elitní posilou kvartetu se stal bicman Fritz Randow a přestěhovaný Wieczorke přesvědčil o své univerzálnosti. Na svém místě tak setrval pouze nevýrazný Wolfgang Stöcker.
Zřejmý odklon od debutového alba zaznamenala také hudba samotná. Album 'Inside' je nadmíru povedeným čistokrevným heavy-progrockovým počinem. Novému soundu Eloy vévodí klávesy, je zahuštěn říznou kytarou, dobarvují jej prvky psychedelie a oživují častá střídání tempa se změnou atmosféry. Symbolem této etapy by mohl být hned úvodní sedmnáctiminutový song 'Land of No Body', obsahující všechny uvedené atributy.
Ani písňová část alba ale nezůstává pozadu. Magická titulní skladba, americký hit 'Future City' a potemnělá finálovka 'Up And Down' představují mimořádnou kombinaci melodických, prog-hardrockových skvostů, prošpikovaných údernými instrumentálními pasážemi.
Něco času na přivyknutí si tak vyžádal jen Bornemannův zpěv, na rozdíl od Wieczorkeho odříkávajícího záskoku na tomto postu v závěrečné skladbě, kterou pro změnu možno brát coby předzvěst space/symphony budoucnosti Eloy.
Předcházet jí ale budou ještě dvě alba, která jsou nedílnou součástí vývoje kapely v tomto období, jeho vlajkovou lodí však pro mě zůstává právě 'Inside'.
pozn.: CD bonusy obsahují druhý singl kapely z roku 1973 s odlišnou verzí 'Daybreak' a autobiografií 'On The Road'.
» ostatní recenze alba Eloy - Inside
» popis a diskografie skupiny Eloy
Eloy / Eloy
Debut Eloy možno brát jako tzv. nulté album, od všech následujících počinů se totiž liší měrou různě vrchovatou. Ani v nejmenším se však nejedná o výtku vůči této anomálii z katalogu kapely, naopak! Byla, je a zůstane jedinou popelnicí, pod jejíž víko lze doporučit nahlédnout i konzumentům lačnícím pouze a jen po porci kvalitní rockové hudby.
Už minutovým intrem rozjetý zemitý song 'Today' je výstižnou ukázkou všeho zdařilého hardrockového dění na albu, jehož základem jsou perfektní kytarové vyhrávky a nápadité melodie, k nimž mi náramně padne i anglický Schrieverův zpěv.
Potřebný drajv neztratí ani směsice vynalézavých motivů a psychedelických momentů, kterou představuje nejdelší song 'Something Yellow', ani další píseň 'Eloy', jejíž střední část vyplní soft-sólo na bicí a vedle nápaditého riffu ji ozdobí zpěvný refrén. Jedná se o tu nejlepší možnou reklamu na název kapely i alba.
Nejsyrovější kus 'Song of a Paranoid Soldier' a navazující 'Voice of Revolution' jsou zase nejpádnějšími důkazy o ohromném skladatelském potenciálu dvojice Wieczorke/Schriever, z nichž druhý jmenovaný si přímo na tělo i hrdlo ušil také sympatickou klávesovou baladu 'Isle of Sun'.
Jen závěrečnému kusu 'Dillus Roady' by náramně slušel podtitul Gypsy, i tak je ale z celé nahrávky mnohem víc než britská legenda cítit rukopis Connyho Planka. A dobře že tak, nikdo další nedokázal vystihnout krautrockové kouzlo sedmdesátých let podobným způsobem.
I přes minimální Bornemannův skladatelský přínos se původní sestavě Eloy podařilo natočit mistrovské dílo. Proč nepřidala žádné další, ozřejmil zakladatel kapely v jednom z pozdějších rozhovorů: "Erich Schriever byl politik s kytarou. Já jsem byl zpěvák s politickými názory."...
pozn.: CD bonusy obsahují první singl kapely 'Walk Alone'/'Daybreak' z roku 1970 a nově zařazenou svižnou rokenrolovku 'Vibrations of My Mind'.
» ostatní recenze alba Eloy - Eloy
» popis a diskografie skupiny Eloy
Waters, Roger / The Wall: Live In Berlin (DVD)
Před dvaceti lety se sesul k zemi snad nejznámější symbol železné opony. Pro Rogera Waterse to byl příhodný podnět k oživení jednoho ze svých nejúspěšnějších projektů.
Uvedení 'The Wall' se 21. července 1990 na berlínském Postupimském náměstí zúčastnila celá plejáda hostujících umělců (Joni Mitchell, Marianne Faithfull, Sinéad O'Connor, Paul Carrack, Van Morrison, Bryan Adams a další), jimž obstaral doprovod Watersův perfektně šlapající The Bleeding Heart Band v čele s kytaristy Andym Fairweather-Lowem a Snowym Whitem. A stejně dobře vyšel i tah se zapojením symfonického orchestru východoberlínského rozhlasu, dirigovaného Michealem Kamenem, a stočlenného pěveckého sboru posádkové hudby sovětských ozbrojených sil.
Pravda, na Progboardu již delší čas možno natrefit na řadu poznámek k akci samotné, jsou ale povětšinou - podobně jako vyjádření k filmu 'The Wall' - uváděny v rámci recenzí na stejnojmenné dvojalbum Pink Floyd. Už jen pro řadu odlišností si ale všechny podoby předmětného díla větší přehlednost jistě zaslouží.
K samotnému hodnocení titulu 'The Wall: Live In Berlin' tak přidám pár postřehů právě zde. Mezi nimi v první řadě ten zásadní - v létě 1990 mě při jeho sledování ani tak nezajímala míra kvality, s níž se svých partů zhostili jednotliví interpreti, celou akci jsem vnímal především jako velkolepou oslavu konce studené války, definitivně potvrzující, že se mi několik dnů předtím o svobodných volbách doma a lesu československých vlajek, které bylo možno spatřit během přenosů z fotbalového mistrovství světa v Itálii, jenom nezdálo.
Občasné výpadky techniky v průběhu večera, přenášeného živě do 35 zemí světa, pro mě nebyly ničím jiným, než jejím pochopitelným i omluvitelným rozmarem.
V paměti uchovávám celou řadu jiných fragmentů hodných zmínky. Počínaje saxofonovým sólem Gartha Hudsona v první části 'Another Brick In The Wall' a přesvědčivým výkonem Cyndi Lauper v jeho druhém pokračování, přes Hudsonův skvostný akordeonový příspěvek v 'Mother', nápad s maskami v hledišti při 'Empty Spaces' i překvapení v podobě prostoru pro Jerry Hall. Nebo detailní záběr při rozjezdu 'Another Brick In The Wall, part 3' na tehdy ještě československou vlajku v natažených rukách jednoho ze šťastlivců, který byl - tak jako dalších více než 300.000 lidí - přímo v místě dění. Nebo strhující výkon Paula Carracka, zpívajícího 'Hey You' za již dokončenou, 25 metrů vysokou a téměř 170 metrů dlouhou, zdí. Stejně jako okamžik, kdy se mohutný dav v 'Nobody Home' přidá k Watersovi, či některé z nádherných sól Snowyho Whitea.
A zrovna tak impozantní finále - s refrénem, z něhož nepřestane mrazit i po letech - vrcholící neopakovatelně nezatíženým nadšením z definitivního pádu té Zdi. A vlastně i optimistický newallový přídavek 'The Tide Is Turning'.
Všechny zmíněné momenty z vystoupení, které se na dlouhých šestnáct let zapsalo do Guinnessovy knihy rekordů jako největší koncert všech dob, a navěky do mé paměti, jsem proseděl u televize. Za měsíc ale do Československa přijedou Rolling Stones a na ploše pražského Strahova si na Watersovu show vzpomenu hned několikrát. Není nejmenších pochyb - doba, vymknutá z kloubů, konečně přestala šílet. A dvaadvacetiletý Chris Gueffroy bude už navždy poslední obětí rozděleného Berlína.
» ostatní recenze alba Waters, Roger - The Wall: Live In Berlin (DVD)
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger
Byron, David / That Was Only Yesterday - The Last EP
S předělávkami kvalitních songů často bývá potíž. Když se ale na úpravách podílí uskupení zdatných muzikantů, vedených lidmi s touhou dát ještě jednu šanci někdejší prominentní hvězdě z nejzářivějších, výsledek si v ničem nemusí zadat s předlohou.
'The Last EP', které vzniklo během nahrávacích sessions v únoru 1984, představí Davida Byrona ve formě, kterou ve studiu nemohl očekávat snad nikdo - v posledních měsících života měl být alkoholismem již zcela ochromen. Ale pravda, tehdy mu jich zbývalo ještě celých dvanáct... Ať již na tom tedy byl jakkoli, jeho hlas zůstal nedotčen. Stejně excelentní, jako vždy předtím!
'Nepovažuju se jenom za zpěváka. Svůj hlas se snažím používat jako hudební nástroj', prohlásil v dobách své největší slávy. A člověk se zdráhá uvěřit, že slyší nahrávku z časů, kdy ho dlouholetá závislost na alkoholu stála již kariéru, rodinu a přesně rok po předvedeném výkonu i život.
Jako Byronův epitaf pro mě ta nejcennější sbírka tří nepůvodních písní, která kdy mohla spatřit světlo světa.
» ostatní recenze alba Byron, David - That Was Only Yesterday - The Last EP
» popis a diskografie skupiny Byron, David
![Byron, David - On the Rocks [The Byron Band]](_image_cache/8464.jpg-150-150-crop-watermarktxt-right-bottom.jpg)
Byron, David / On the Rocks [The Byron Band]
Deset měsíců po vyhazovu z Uriah Heep se David Byron připomněl albem krátkodobého skupinového projektu Rough Diamond a rok poté i druhou sólovkou, vzešlou ze spolupráce s Danielem Boonem.
The Byron Bandu dalo v roce 1980 vzniknout až spojení s talentovaným kytaristou Robinem Georgem. Z připraveného materiálu bylo na album 'On the Rocks' vybráno osm skladeb, na nichž dostatek prostoru dostal i slovutný saxofonista Mel Collins, což se do celkového soundu Bandu nemohlo nepromítnout.
Nejprve se ale přímočarým riffem v úvodní singlovce 'Rebecca', která nepostrádá potřebnou dávku rozjezdové energie, přihlásil zmíněný kytarista. Collins se dostal k nátisku výrazněji až v následujícím bluesovém klenotu 'Bad Girl', který ozdobí i nevázaný frontmanův projev, dávající vzpomenout na ty nejlepší časy.
Zdánlivě nedostižný vrchol však překoná hned další song, dynamická hardrocková klasika 'How Do You Sleep?', k níž netřeba cokoli dodávat. Snad jen, že pokud se Lennon deset let předtím stejnojmennou písní z alba 'Imagine' vypořádal s McCartneym za jeho útok na desce 'Ram', Byron v ní želel rozpadu manželství.
Další song 'Little By Little' představil soubor v úplně jiné poloze. Potenciální hymna všech pohodářů světa se nese v poklidném tempu a vedle nakažlivého popěvku ji příhodně podbarvuje Collinsův saxofon. Ve zvláštní atmosféře se odehrává i kytarová 'Start Believing', kterou vypjatý Byronův vokál povyšuje místy až k nezměřitelnosti.
Zato příští disco song 'Never Say Die' nemůže zachránit zhola nic. Je nešťastným krokem zpátky, zbytečnou připomínkou předchozího nevydařeného alba 'Baby Faced Killer'. A jakoby ze setrvačnosti se v mírně podobném duchu odehrává i monotónní příběh o 'King-ovi, který ale nakonec přeci jen osvěží.
Každopádně, lehce pošramocený dojem zvládne ve finále napravit rokenrolová jízda 'Piece Of My Love' s povedeným ságo/kytarovým intrem, která je návratem k těm nejlepším stránkám alba.
CD verze od Repertoire ('93) obsahuje čtyři bonusové skladby.
Singl z roku 1980 'Every Inch Of The Way'/'Routine' (A-strana zde i v nezkrácené verzi) byl prvním počinem Byron Bandu, když využil zásob z předchozí Byronovy spolupráce s Boonem. V podání Bandu jsou oba svižné songy nesrovnatelně zdařilejší, než cokoli z produkce minulého uskupení.
Hlavní pozornost si ale zaslouží akustická balada 'Tired Eyes', která se z nepochopitelných důvodů neocitla již v původním výběru. Její záměna za 'Never Say Die' by z alba 'On the Rocks' učinila výjimečnou hudební událost celých osmdesátých let.
I tak ale poslední studiovka Davida Byrona přináší větší než malé množství důkazů o tom, že i pět let po nuceném odchodu z kapely, u jejíhož zrodu kdysi stál, měl ještě hodně co nabídnout.
A není divu. Vždyť rocková historie světu nikdy nepředstavila charismatičtějšího frontmana.
» ostatní recenze alba Byron, David - On the Rocks [The Byron Band]
» popis a diskografie skupiny Byron, David
Snakeye / Blue Feeling
Už první poslech debutu kanadských Snakeye rozhodl o bližším průzkumu. Z informací, které časem přivál, se klíčovými jevily tři. Jednak nevšední doba mezi pořízením nahrávky a samotným vydáním, což jistě poznamenalo i 'nadprodukci' kapely v dalším období, a v neposlední řadě zpráva o zpívajícím bubeníkovi.
Opakovaný poslech alba potom potvrdil, že už úvodním songem si Snakeye nastavili laťku hodně vysoko. Těžko říct, zda se ji kapele v dalším průběhu vůbec podařilo překonat. Jistojistě se tomu však několikrát alespoň přiblížila, jak dokazuje hned následující hutná titulka, nejvýraznější přihlášení skupiny ke svým bluesovým kořenům.
Album je ale pestrou přehlídkou celého spektra stylů. Dvojice příštích písní se odehrává pod mírným funky/soulovým vlivem, sedmiminutová krasosmutná balada 'Coming Home' je dalším přiblížením se k vrcholu, 'Woman...' dá nejvíc vyniknout souhře obou kytaristů, ač se právě na jejím vzniku nepodílel žádný z nich, při pompézní 'Someone' se až tají dech, v 'Believe Me Lady' cítit skryté napětí, zatímco zpěvná 'I Can Stand' představuje další nadějný atak pomyslné překážky. A jak název napoví a průběh potvrdí, finále obstará boogie nášup, který je vydařenou tečkou za povedeným albem, jemuž neuškodí ani občasný popový závan.
Vyzařuje totiž tolik světla, že ho nemohl zakrýt ani stín doprovázející okolnosti jeho vydání.
» ostatní recenze alba Snakeye - Blue Feeling
» popis a diskografie skupiny Snakeye
Rutherford, Mike / Smallcreep's Day
Zatímco se na sklonku sedmdesátých let Phil Collins snažil zachránit první manželství, oba jeho spoluhráči z Genesis stihli připravit své sólové debuty. Jen tři měsíce po albu 'A Curious Feeling' Tonyho Bankse z října '79 představil premiérový titul 'Smallcreep's Day' i Mike Rutherford.
Album staví na odkazu domovské kapely, ale nabízí také mnoho jiného. Ať už zásluhou někdejšího spoluhráče Anthonyho Phillipse, který zde přispěl klávesovými party nebo vkladem fenomenálního bubeníka Simona Phillipse. Jistě však také díky šťastné hvězdě při výběru vokalisty, když Rutherfordova konečná volba padla na tehdy málo známého Noela McCallu.
Rozsáhlý titulní sedmidílný epos je skutečným klenotem melodického progresivního rocku. Zdobí jej snová intra, nápadité kytarové motivy, povznášející sóla, naléhavé i uklidňující mezihry, dynamické pasáže i excelentní vokální výkon. A stranou nemožno ponechat ani vybrané téma, jemuž na síle neubere ani fakt, že Rutherfordova adaptace příběhu Pinqueana Smallcreepa nemá tak chmurný závěr jako Brownova předloha. Celá více než čtyřiadvacetiminutová přehlídka vynikajícího muzikantství je navíc předvedená se samozřejmou lehkostí, což platí i pro písňovou část alba.
Tu zahajuje odpodlahový song s výrazným riffem 'Moonshine', který vystřídá poutavá klavírní balada 'Time And Time Again'. Do navozené atmosféry snadno zapadne i syntezátorová 'Romani', natožpak průzračná akustická balada 'Every Road'. Křehká tak, že má o ni člověk strach ještě při poslechu říznější kytarové 'Overnight Job', vhodně ponechané na samý závěr mistrovského díla, které řadím mezi nejlepší sólové počiny vzešlé z okruhu členů kapely Genesis.
Bohužel, druhá Rutherfordova sólovka 'Acting Very Strange' již nemá s debutem pranic společného. Hlavního protagonistu jen nasměrovala k založení vlastního souboru. A k branám Poplandu.
» ostatní recenze alba Rutherford, Mike - Smallcreep's Day
» popis a diskografie skupiny Rutherford, Mike
Gravy Train / Staircase to the day
S jedinou rozpoznatelnou výjimkou připravil materiál na čtvrté album Gravy Train zpěvák, kytarista, zakladatel i duše kapely Norman Barratt (povětšinou tvrdošíjně uváděný jako Barrett). Nabízí kvalitní, melodický, mírně progresivní rock, nevídanou, resp. neslýchanou vášeň v hlase, úchvatné 'gospelové' chóry, ale i nepřeslechnutelné ozvěny, zde však pouze coby odraz od dostatečné originality.
Úvodní hardrocková 'Starbright Starlight', v níž se poprvé představí Peter Solley, jeden z hostujících hráčů na syntezátory, je více než slibným startem. A ještě nadějnější pokračování představuje kytarová balada s piánem 'Bring My Life On Back To Me' plná emocí a síly. Ať už vypovídá o frustraci z války, ztraceném dětství nebo o problémech v Severním Irsku. Tesknou náladu vzápětí na čas změní svižná bluesovka s harfou 'Never Wanted You', aby ji znovu přiblížila titulní píseň - dokonalých sedm a půl minuty stupňujícího se napětí s mellotronovým finále.
Na rozdováděném návratu k hardrockovému rozjezdu 'Going For A Quick One' poznat, že právě on nepochází z Barrattova pera. To akustická 'The Last Day' s příjemnou flétnou Johna D. Hughese dá vzpomenout na heslo hlasájící, že v jednoduchosti je síla. A z účinku nic neubere ani fakt, že také v 'jednotě'.
Dalším výstavním kouskem s emotivním zpěvem je pochmurná klavírní balada 'Evening of My Life'. A impozantní přesosmiminutový opus 'Busted In Schenectady', který podbarví elektrické housle, je závěrem jak má být. Neublíží mu ani neodvratná připomínka jedné známé kapely, vyvolaná nejenom účastí Pat Arnold mezi doprovodnými vokalisty.
Antologie 'Strength Of A Dream' vydaná Sanctuary Records v roce 2006 obsahuje mj. i šest dříve nevydaných skladeb, kterými na tento projekt ze svých archivů přispěli Norman Barratt s producentem a zvukovým inženýrem Vicem Smithem (Vinegar Joe, Black Sabbath, Judas Priest, The Jam). Původně byly zamýšleny na páté album Gravy Train, k jehož realizaci však nikdy nedošlo. Škoda, protože vrak, kterým strká kalkul, se pohybuje jinak.
PS: A úplně jinak páchne i rádiová nuda.
» ostatní recenze alba Gravy Train - Staircase to the day
» popis a diskografie skupiny Gravy Train
Babe Ruth / First Base
Rok 1972 přinesl celou řadu hudebních skvostů, které neměly nejmenší problém obstát ve zkoušce času, některé z nich však zůstaly stranou obecného zájmu. Album 'First Base', jeden z nejlepších debutů rockové historie, patří mezi ně.
Vyvážená kombinace hardrockového drajvu s všudypřítomnou příchutí jazzu, dechberoucí hlasový projev Jenny Haan, k tomu invence i energie na rozdávání - to jsou přednosti, kterým Babe Ruth nechají vyniknout měrou vrchovatou v každém songu svého prvního alba.
V úderném úvodu 'Wells Fargo' zpěvačka poprvé představí svůj mocný vokál a Shacklock potvrdí svoji všestrannost. Jemná balada 'The Runaways' nabídne odvrácenou, ale stejně dokonalou tvář kapely a vydařený Zappův cover 'King Kong' zas možno brát coby přehlídku instrumentální dovednosti souboru.
Tři skladby, tři různé polohy. V každé z nich kapela obstojí na výbornou, stejně jako ve druhé polovině alba.
Tu zahájí jeho nesporný vrchol 'Black Dog' s povznášející atmosférou, která graduje a pohltí. Směle se může měřit s o rok starší skladbou Led Zeppelin z jejich slavného čtvrtého alba! Žádná ingredience neschází ani nejslavnější písni Babe Ruth 'The Mexican', užití Morriconeova motivu ji přidává další rozměr. Originálnímu podání se ani náhodou nepřiblíží žádná z verzí pozdějších let, s níž přišla celá řada těles všeho možného i nemožného druhu, ale ani kapela sama o tři desetiletí později na svém reunionovém albu. Syrová finálovka 'Joker' potom nemá daleko k naplnění rčení 'to nejlepší na konec'.
K obhájení tvrzení z úvodu však mnoha slov netřeba. Album 'First Base' obsahuje všechno, co by mělo mimořádné dílo nabídnout. Přesvědčit tedy zvládne samo.
» ostatní recenze alba Babe Ruth - First Base
» popis a diskografie skupiny Babe Ruth
Black Orchids / Awol
Raritní počin se vším všudy. Pramálo informací o kapele, albu i hudbě samotné, sem tam jen pár slov s přirovnáním k soundu Cream či raným UFO.
Materiál, který po sobě Black Orchids zanechali, však přesahuje do různých žánrů. Vedle příznivců kytarových jamů by si ho tak mohli užít všichni příznivci hard rocku, blues, psychedelie i další. Živé podání a syrový zvuk navodí potřebnou atmosféru, které prospěje i řada změn tempa a neublíží ani bídné záznamové podmínky. Každý moment tohoto alba nealba je totiž doslova prosycen energií, a chuť do společného hraní z něj přímo sálá.
Jinými slovy - je dalším z celé plejády důkazů tehdejší doby, že ke zdárnému cíli se možno dobrat rozličnými cestami. Naštěstí pro nás, tehdy po nich kapely ještě zdaleka tak nebloudily, jako tomu bude v letech příštích, nadprodukujících sterilní bezduché šarády.
Celá řada klikatých a ještě klikatějších cest prý vede i k prameni všeho poznání. Znát všechno bych si však ani nepřál. Dost na tom alespoň v hudbě spolehlivě rozeznat poctivost od theateru.
» ostatní recenze alba Black Orchids - Awol
» popis a diskografie skupiny Black Orchids
Proto-Kaw / Early Recordings from Kansas 1971–1973
Jediným, kdo nechyběl v žádné z raných podob skupiny Kansas, byl Kerry Livgren. Se změnami v sestavě se měnil i sound kapely, poznávacím znamením její druhé verze byly saxofon a flétna Johna Boltona, potažmo Dona Montreho.
Livgren strávil spoustu času ve vlastním studiu, aby materiál, který se z tehdejšího období dochoval, předložil v tom nejlepším světle. Vydaná kompilace je potvrzením naplněného záměru a také důkazem, že již tehdy vládl neobyčejným skladatelským umem.
Nevšední atmosféru navodí již úvodní 'Hegemonium' s klávesovým intrem, opakujícím se výrazným motivem a psychedelickou tečkou. I píseň 'Reunion In The Mountains Of Sarne', plynoucí v poklidném tempu, dokáže vyvolat tu nejpestřejší škálu emocí. Dominantní flétnu doplní nádherné Boltonovo sólo a Meredithův přesvědčivý zpěv. A blok nejstarších songů, pořízených koncem roku 1971, uzavírá 'Nactolos 21'. Jeho instrumentální části ozdobené i krátkým kytarovým sólem jsou neoposlouchatelné.
Nový bubeník dostal dostatek prostoru ve strhujícím hardrockovém marši 'Belexes' se skvělou kytarou a ještě lepšími klávesami. Není divu, že si skladbu vybrali i Kansas na svůj debut. Z tohoto 'souboje' však vítězně vychází původní, nezkrácená, syrovější verze Proto-Kaw.
Nudit nedokáže ani nejdelší ze všech dlouhých skladeb, bezmála čtrnáctiminutová 'Totus Nemesis' s dechberoucí instrumentální pasáží. Požitek z poslechu ještě umocní její mírný bluesový nádech, který možno cítit, kdežto snová píseň 'Greek Structure Sunbeam' s překrásnou flétnou je tou nejlepší ukázkou schopností vokalisty. Že Meredithův hlas zůstal dalších jedenatřicet let nevyužit, považuji za ohromnou ztrátu pro hudbu a nevysvětlitelnou záhadu pro sebe.
Další příležitost k zajímavému porovnání poskytne 'Incomudro', píseň obdařená neskutečným vnitřním nábojem, která s podtitulem 'Hymn To The Atman' uzavírá druhé album Kansas 'Song For America'. V tomto případě ale srovnání nemá vítěze, resp. poraženého.
Studiovou část alba 'bonusově' doplňují jeho nejjazzovější kousky, instrumentální 'Cyclops' a závěrečný 'Skont', které byly zaznamenány při vystoupení v roce 1972 ještě s původním bicmanem.
Kompilace 'Early Recordings from Kansas 1971-1973' obsahuje skutečné klenoty progresivního rocku. Nikdy neporozumím osudu, jaký je začátkem sedmdesátých let potkal...
Svým obsahem i příběhem dílo z nejvzácnějších!
» ostatní recenze alba Proto-Kaw - Early Recordings from Kansas 1971–1973
» popis a diskografie skupiny Proto-Kaw
Jenghiz Khan / Well Cut
Jenghiz Khan se neváhali přihlásit k ovlivnění soundem amerických Iron Butterfly a Vanilla Fudge. Na svém jediném albu Well Cut tak představili plnotučný hardrockový materiál, který ale připomene i jednu britskou kapelu, mající tehdy na kontě první dvě alba. A není divu, vždyť i Uriah Heep čerpali inspiraci z podobných zdrojů.
Album otevírá hardrockový epos Pain s výrazným riffem, dokonalým souzněním kytary a kláves, vrstvenými vokály i excelentním výkonem vedoucího zpěváka, kterému patří úvodní půlminuta. Uvedené atributy však ozdobí i jeho pokračování.
První bluesové intermezzo Campus osvěží, jeho zpěvná druhá část pobaví, mezi nimi ale září majestátní The Moderate, nejvydařenější Breanův příspěvek na albu. Akustická The Lighter pro změnu příjemně plyne v poklidném tempu, klid před bouří se tomu zvykne říkat. Tu přinese následující hardrocková klasika Hard Working Man s orientálním překvapením v závěru, jinak to další z mých albových favoritů. Průzračný a křehký akustický klenot Mad Lover zas nepostrádá lehkost i eleganci a závěrečný baladický opus Trip To Paradise ten správný drajv. Jednoduše, dostatek originality, energie i kumštu na to, aby se album mohlo rovnocenně měřit s nahrávkami svých anglosaských souputníků.
Snad tedy jenom absence kontraktu s významnějším vydavatelstvím, typický to neduh belgických kapel té doby, může být vysvětlením skutečnosti, že podobné dílo téměř upadlo v zapomnění. I tak se ale zařadilo mezi počiny, které udržují moje neutuchající nadšení pro tento žánr.
» ostatní recenze alba Jenghiz Khan - Well Cut
» popis a diskografie skupiny Jenghiz Khan
Fragile / Fragile
Holandská rocková historie nabízí celou řadu vynikajících kapel. Notoricky známých, jako např. Golden Earring nebo Focus, i těch nenápadnějších. Fragile patří mezi ty nejztracenější. Jedna z mála dostupných informací lákala na zdvojené kytary, album však nabízí mnohem bohatší menu.
Po svižně bluesovém rozjezdu Sweet Introspect skupina zavzpomíná na své kořeny v Caroline Funk, přičemž oba songy poslouží i k nezbytnému přivyknutí na anglický zpěv Hanka Orailleho. Komu se podaří, je odměněn.
V příštích pětatřiceti minutách totiž kvintet Fragile nabízí tu nejpoctivější porci rockového rozjímání, jakou si lze jen představit. Z každého songu možno cítit naléhavou potřebu vyzpívat se z netušených splínů. Kupodivu to však není smutek, co při jejich poslechu ovládne mysl, srdce a třeba i duši. Ale ani pocit falešného naříkání bez konce i východiska, který snadno dokáží vyvolat dnešní profesionální trpiči. Právě naopak!
Fragile svými písněmi dovedou navodit vzácný pocit smíření a vyrovnanosti. Snad se tedy ani nepatří některou z nich vyzdvihnout nad jiné. Ale přesto, balzámem nejhojivějším se zdá být opus So Sad, při němž se v míře nejvyšší dostane i na působivé kytarové vyhrávky.
Tolik pár postřehů k tvorbě Fragile. S vědomím, že všechno mohlo být docela jinak...
» ostatní recenze alba Fragile - Fragile
» popis a diskografie skupiny Fragile
Manfred Mann's Earth Band / The Roaring Silence
Všechna alba původní sestavy Earth Bandu Manfreda Manna mám rád, od eponymního debutu po 'Nightingales...' A už jenom obal další desky, dokonale korespondující s jejím názvem, ve mně dokázal vzbudit novou vlnu nadšení. Pravda, s pohledem na složení bandu jeho míra mírně poklesla, úměrně tomu se však zvýšila zvědavost. Důvodem bylo uvedení Micka Rogerse pouze mezi doprovodnými vokalisty a jeho nahrazení dvojicí muzikantů, skotským kytaristou Davidem Flettem a anglickým zpěvákem i kytaristou Chrisem Thompsonem, který do svých šestadvaceti let žil na Novém Zélandu.
Hned úvodní předělávka však potvrdila, že Manfred Mann měl vytříbený cit nejen pro výběr správných songů, ale i muzikantů do svého souboru.
Z 'Blinded By The Light' se stal mezinárodní hit, řeči o komerci však třeba nechat stranou. V případě 'The Roaring Silence' jde o víc. Album je úchvatnou přehlídkou mistrovsky zvládnutého syntezátorového art/prog rocku, příležitostně osvěženého závanem psychedelie i zbytků jazzu. Povznášející atmosféru alba dotváří nápadité melodie i Thompsonův osobitý hlas, leader Earth Bandu potvrzuje své skladatelské mistrovství i v jediné instrumentálce na desce 'Waiter, There's A Yawn In My Ear'.
Vedle těžko definovatelného pocitu soudržnosti, který ve mně poslech alba již od dávné premiéry vyvolává, jsem z hudby samotné nepřestal cítit ani zvláštní vůni. Sedm skladeb, sedm různých vonných esencí, které v případě 'The Roaring Silence' dají vzniknout tomu nejpozoruhodnějšímu parfému.
S vůní, která vrací sny.
» ostatní recenze alba Manfred Mann's Earth Band - The Roaring Silence
» popis a diskografie skupiny Manfred Mann's Earth Band
UFO / The Visitor
Materiál na nové album prý UFO vybírali z více než třiceti hotových skladeb. S jakým výsledkem?
Několika kvalitním ingrediencím, jimiž svůj hard rock okořenili, tentokrát vládne blues. Vedle úvodní skladby 'Saving Me' nejzřetelněji v 'Rock Ready', snad nejzemitějším songu alba 'Hell Driver' a přímočaré 'Villains & Thieves'. Jejich klasická čísla, která patří k mým albovým favoritům, zde zastupuje úderná i jemná 'Stop Breaking Down' a dvojice snadno zapamatovatelných melodií 'Can't Buy A Thrill' a 'Forsaken'.
Album je však také přehlídkou důkazů o neopotřebovanosti frontmana Phila Mogga. Za všechny třeba vyzdvihnout jeho výkon v soulové 'On The Waterfront' a naléhavé 'Living Proof'. Neutuchající entuziasmus však čiší i z celé kapely. V tomto případě, podobně jako u jedněch dalších britských hardrockových veteránů, nelze pominout podíl o generaci mladšího amerického kytaristy. Závěrečná vypalovačka 'Stranger In Town' je toho nejzářivějším příkladem.
Jinými slovy, dvacátá studiovka UFO staví na své minulosti a album 'The Visitor' je potvrzením, že v případě UFO se jedná o vesmírně pevné základy.
Jedinou kaňkou budiž Wayova neúčast při nahrávání. Nic proti zaskakujícímu Barrymu Sparksovi, ale snad legendárnímu basákovi zdravotní důvody již umožní absolvovat podzimní část turné.
» ostatní recenze alba UFO - The Visitor
» popis a diskografie skupiny UFO
Dio / Magica
Úvodem třeba předeslat, že chovám neskonalý obdiv k hlasu, tvorbě i výdrži Ronnieho Jamese Dia. Platilo by zřejmě i pro jeho texty, ty ale nezvyknu 'řešit'. V případě koncepčního alba jsou však jistě důležitější složkou než kdy jindy, neváhal jsem tedy alespoň s obstaráním překladu povídky, která je nedílnou součástí bookletu.
Přestože se Dio s podobným počinem představil během své předlouhé kariéry poprvé, dokonale v něm zúročil svoji zálibu pro středověká fantasy témata i smysl pro epické melodie. Na jeho vzniku měli podíl navrátivší se legendární basista Jimmy Bain, kytarista Craig Goldy, který s Ronniem napsal většinu hudby, a ex-AC/DC bubeník Simon Wright, možná nejsilnější sestava, kterou dal Dio v historii vlastního souboru dohromady.
Ačkoli je Magica rozdělená na jednotlivé skladby, album je jedním dlouhým příběhem o boji mezi dobrem a zlem na planetě Blessing/Požehnání. Jako brána do tohoto světa poslouží minutové intro 'Discovery' s robotickým hlasem a zvukem futuristických přístrojů v pozadí, následované atmosférickou instrumentálkou 'Magica Theme', ozdobenou klávesami Scotta Warrena.
Naplno se story začne odvíjet v nejpůsobivějších kapitolách 'Lord Of The Last Day' s gregoriánským chorálem v závěru a 'Fever Dreams' s majestátním sborem. Vedle nezaměnitelného hlasu nepostrádají ani klasické riffy, další to poznávací znamení Diova bandu. A v podobném duchu se odvíjí i ostatní části příběhu, snad nejvíc ozvláštněné interesantní předehrou se smyčci a flétnou v 'Losing my Insanity'.
Jeho konec je ve znamení krátkých připomenutí témat z úvodu a v závěrečné 'Magica (The Story)' ještě kompletní příběh převypráví sám autor. A přestože nejsem poslechovým fanouškem mluveného slova, těchto 18 minut jen občas doprovázených hudebním podkresem jsem nevynechal při žádném přehrání alba.
Dio v čase vydání díla uváděl, že 'Magica' je první částí zamýšlené trilogie, jejíž další díly připravuje ve spolupráci s Craigem Goldym. Na pokračování Knihy kouzel však zatím čekáme marně.
Snad ale není všem jeho čarokrásným představením konec.
» ostatní recenze alba Dio - Magica
» popis a diskografie skupiny Dio
Carmen / Fandangos In Space
Tvorbu Carmen jsem měl možnost poznat až s reedičními počiny Angel Air (2006/07), tedy více než 30 let po jejich vzniku. A první poslech jejich debutu byl pro mě jednoznačně největším hudebním překvapením posledních let.
Není divu, vedle chatrných informací o nekonvenční kapele, kterým dominovala vzpomínka na kdysi viděnou fotografii, jsem si k flamencu dokázal zařadit ještě tak jih Španělska, dávno slyšený ryze španělský band Triana a kastaněty - prý jediný nástroj, na který se mi kdy povedlo něco 'zahrát'. Vedle lepé děvy z fotografie kapely tedy další sympatický prvek, hnací to síla k pátrání po Carmen.
Samotný poslech alba mě dovedl k jasné představě o pojmu 'flamenco/prog'. K poznání, že určující v jejich pojetí progresivního rocku je sice důraz na tradiční španělské lidové motivy, stejně tak ale i obrovská dynamika, která z projektu čiší od úvodní 'Bulerias' a provází celé album, nebo chytlavé, nikoli však vlezlé melodie i zvláštní pocit jisté naléhavosti. A skvělé vokály, ale ty jsou zde asi samozřejmostí.
A protože okolnosti kapele dopřály dostatek času na dokonalé vytěžení všech nápadů, velmi vyrovnané album je prosté jakékoli vaty, ani opakování některých hudebních motivů nevyzní samoúčelně.
Jednotlivé skladby na sebe nenásilně navazují, takže celé album působí jako jediný dlouhý song, ozvláštněný všudypřítomnou flamenco kytarou Davida Allena a prolínáním angličtiny se španělsky zpívanými úseky.
Těžko tedy některou z písní vyzdvihnout nad jiné. Ať už se jedná o zmíněný rozjezd s fantastickým refrénem, snad nejenergičtější 'Bullfight', mírně psychedelickou 'Stepping Stone', nejemocionálnější čísla alba 'Sailor Song' a 'Lonely House', akustickou instrumentálku 'Por Tarantos', tu nejlepší reklamu na potenciál všech zúčastněných 'Looking Outside', strhující pasáže v povídkové 'Tales of Spain', působivou 'Retirando', titulní song s řadou zvratů nebo shrnující finále.
Jednou větou: album Fandangos In Space je unikátní galerií, ve které Carmen vystavují ty nejlepší flamenco/progrockové kusy.
'Anda jaleo jaleo, Anda jaleo jaleo!!!'
» ostatní recenze alba Carmen - Fandangos In Space
» popis a diskografie skupiny Carmen
Russia / Russia
Několik měsíců před vydáním alba přitopil pod kotlem studené války vpád sovětských vojsk do Afghánistánu. A další ruskou invazi pozastavili - ještě než tak učinila vydavatelská společnost - samotní prodejci. Většina z nich dala ruce pryč od produktu s konfliktním označením, s nímž plně korespondoval i jeho obal, náramně se vyjímající v původním vinylovém formátu. S ohledem na události doby mohlo vše snadno vyznít coby pouhá provokace za každou cenu. Hudba samotná, jakožto nedůležitější složka projektu, však dává podobným úvahám jasnou odpověď.
Vhodně doplněné jádro kapely dopilovalo dlouho připravovaný materiál a nahrálo vynikající album v pomprockovém hávu.
Po úvodní rockově úderné 'Fight Back' snadno uvěřit, že nejlepší obranou je útok. Stevensovy texty se o tom ostatně snaží přesvědčit opakovaně.
Následující zpěvná 'Who Do You Think You Are?' ukáže druhou tvář kapely, skladbě 'Gotta Get Away' s basovou předehrou vládne výrazný refrén, zatímco 'Nothing To Say' vyniká nápaditým riffem a 'Laughing' se z poklidného začátku promění v zemitý song, který je jedním z vrcholů alba.
Rozjuchaná 'If I Were You' je dalším příjemným zpestřením s neskutečně vygradovaným závěrem, v jehož duchu se komplet odehrává strhující, nedostižná 'Out Of My Mind'.
Instrumentálce 'Poignant Claims' neuberou na dojemnosti ani ptačí trylky, jimiž je 'obohacena'. Nevyzní kýčovitě, naopak je tou nejvhodnější přípravou na finále.
To obstará 'Piece Of Ice' s rázným piánovým intrem, k němuž se přidají ještě údernější bicí, ve výsledku nejrockovější song alba, který víc než ostatní přizdobí zhusta užívané vícehlasé vokály.
Závěrečný marš 'Outer Space Seeds' překypuje invencí a je výstavní tečkou za tímto znamenitým počinem.
PS: Poděkování do Norska Petteru Steneovi.
» ostatní recenze alba Russia - Russia
» popis a diskografie skupiny Russia
Zerfas / Zerfas
Koho neodradí zdlouhavé monotónní intro, tomu se v dalším průběhu dostane zvukových experimentů v míře ideální - nepřekryjí všechno ostatní, ale jen vhodně doplní příval rockové energie s množstvím nápadů a nádherných melodií, občasně proložených 'punkem', častěji písničkařením. Vše znásobené zpěvem, který - přestože se na albu vystřídají tři vokalisté - vždy přesně pasuje k nenapodobitelné atmosféře hudebního dění.
Na jediném albu Zerfas, které by mohlo být symbolem amerického psychedelického rocku, možno i po řadě poslechů v každé písni objevovat a nacházet, přesně jak v nevyčerpatelné studni.
Kdyby mě amatérsko-hledačská cesta proti proudu času směla dovést jen k deseti starým albům, přál bych si, aby mezi nimi nechybělo právě tohle.
» ostatní recenze alba Zerfas - Zerfas
» popis a diskografie skupiny Zerfas
Ashbury / Endless Skies
Když jsem před několika měsíci natrefil na tenhle titul, nestihl jej lhostejný osud většiny osmdesátkových souputníků jen proto, že mě zaujal jeho pohádkový obal.
Šťastná to volba! Umožnila poznat, že má své opodstatnění - jako srozumitelný příběh se totiž odvíjí i dění na albu. Vše do sebe spolehlivě zapadá, písně plynou s nepředstavitelnou lehkostí jedna za druhou, až najednou je tomu vyprávění konec. Ten je však jenom začátkem další story, protože tak jako dítě žadoní o "ještě aspoň jednu kapitolu", ani v tomhle případě nikdy nezůstalo u jediného poslechu. A ještě se nestalo, aby se s jeho koncem nedostavil pocit, známý dosud jen po shlédnutí nevšedního filmu. Že svět, doba i člověk sám jsou najednou lepší. Anebo, že se tak jistojistě stane.
Škoda jen, že se neobyčejné představení Roba a Randyho Davisových nedočkalo svého pokračování. Nekonečné tedy zůstává jen to nebe. A pocit štěstí, že nám bylo dáno ten příběh vůbec poznat.
» ostatní recenze alba Ashbury - Endless Skies
» popis a diskografie skupiny Ashbury
Synkopy / Xantipa
Za pětadvacet minut je nad slunce jasnější, že i Xantipa může oblažit duši. V případě projektu toho jména je tomu tak již po titulním songu, který mini LP otevírá.
Nádherné melodie, ještě krásnější vokály, nanapodobitelný zpěv Pavla Pokorného (5/7), kvalitní texty Milana Hanáka, které pomohly i převzatým skladbám...
Krátké album, stručné hodnocení. Jeho vrcholy? Xantipa, Zelený lučištník, Bílý vrány, Balón, Ptačí sonáta, Hrej se mnou fair.
Bylo posilující vědět, že i u nás někdo něco takového umí!
» ostatní recenze alba Synkopy - Xantipa
» popis a diskografie skupiny Synkopy
Beat Club / The Best Of ’71
Sedmou sezónu ve vysílání zahájil Beat Club 30. ledna 1971.
Na pozdější výběrovku byl z toho večera vybrán song 'Easy Rider (Let the Wind Pay the Way)' - jak jinak, než šestašedesátka v singlové hitparádě Billboardu - na jehož konci se krátce předvede i druhý kytarista a zpěvák Mike Pinera, dočasná posila v sestavě Iron Butterfly.
Na povedený rozjezd naváže trio Atomic Rooster s neméně vydařenou Craneovou skladbou 'Tomorrow Night' z alba 'Death Walks Behind You' a holandská hardrocková legenda Golden Earring se singlovou 'Holy, Holy Life'.
Prvním lehce odpočinkovým momentem budiž klasika 'River Deep, Mountain High' z roku 1966 v podání Tiny Turner. Přestože nemám pochyby o jejích mimořádných kvalitách, úpravě od Deep Purple či Animals Erica Burdona bych neváhal dát přednost.
Následující 'Ride A White Swan' je zase prvním připomenutím Bolanových T. Rex, na něž se dostane ještě jednou - v hitovce 'Jeepster (You're My Love)' z alba 'Electric Warrior'.
Druhou třetinu výběru načíná domácí Kraftwerk v čele s multiinstrumentalistou Florianem Schneider-Esslebenem. Jedenáctiminutová kompozice 'Rückstoss-Gondoliere' nabere po zbytečně rozvleklém úvodu parádní tempo a nenudí samoúčelnými pasážemi.
Budoucí legendu elektronické hudby vystřídají The Byrds a Fleetwood Mac, jejichž písně dokáží povzbudit víc, než jakýkoli jiný stimulant. Potěší i další zaoceánský zástupce na tomto výběru, James Gang se skvělou 'Walk Away', která zdobí jejich třetí studiovku, stejně jako Deep Purple se songem 'No, No, No', jinak to ódy na radost z výkonu pěvce.
Závěrečnou třetinu zahájí americký folkař Richie Havens se svižnou předělávkou Harrisonovy 'Here Comes The Sun', s níž to doma dotáhl na 16. příčku singlové hitparády. Pro mě však představuje jediný slabší moment tohoto výběru.
Z těles, která se v průběhu roku 1971 v pořadu objevila, a na něž se v tomto výběru nedostalo, se coby jeho zdařilá náhrada nabízeli Patto, Skid Row, Warhorse, Frumpy, Mountain, Caravan, Beggar's Opera, Jefferson Airplane, Birth Control, Family, Creedence Clearwater Revival, Procol Harum, Jethro Tull nebo Pink Floyd. Pochybovat lze také o správnosti rozhodnutí dvojího zařazení T-Rex na úkor kohokoliv z uvedeného výčtu.
Na všechny zmíněné výhrady však dá zapomenout hned příští song, kterým je první #1 britské hitparády skladatelského tandemu Holder/Lea 'Coz I Luv You'. Skladba údajně vzešla z riffu, při němž Lea zvykl ladit housle, a její vznik nezabral víc než půl hodiny. Kéž by byl podobných hitů plný éter i dnes...
Samotný závěr 'Bestofky' patří dvěma výjimečným kytaristům. Roryho Gallaghera při exhibici v hutné 'Used To Be' doprovází osvědčená rytmika Campbell, McAvoy, a zážitek umocní předělávka Greenovy 'Black Magic Woman' v podání Carlose Santany, z jehož doprovodného bandu vyčnívá zpívající klávesák Gregg Rolie. Zakončení jak se patří.
Co tedy představuje výše popsaných 67 minut? Jen pár studiových klipů. Pro mě však také další výpověď doby, za jejíž návrat bych dal víc, než jen *****.
» ostatní recenze alba Beat Club - The Best Of ’71
» popis a diskografie skupiny Beat Club
Ragnarok / Nooks
Jestliže lze v souvislosti s hudební produkcí na Novém Zélandu narazit i na tvrzení o její zastaralosti - doprovázené škarohlídskou radou jeho návštěvníkům: "Dejte si hodinky o dvanáct hodin dopředu a o deset let zpátky" - v případě tvorby Ragnarok je zcela neopodstatněné. Nejenom proto, že mi poslech druhého počinu kapely několikrát evokuje oblíbené album Earth Bandu Manfreda Manna The Roaring Silence, které vyšlo ve stejném roce v Británii.
Stejně jako na debutu i tady od zahajovací Five New Years převažují syntezátory všeho druhu, a mají významný podíl na celkovém vyznění alba, které z Nooks činí opravdový klenot symfonického progrocku sedmdesátých let.
Dvojskladba Waterfall/Capt. Fagg s nádhernými vokály naváže na magickou atmosféru z úvodu, aby v druhé části přinesla boogie překvapení ve stylu Status Quo. Vzletnou náladu potom udrží jak space instrumentálka Fourteenth Knock, poskytující vrchovatě prostoru i rytmické sekci, tak následující Paths of Reminiscence, která je ukázkovou akustickou baladou. Tu vystřídá zpěvný song The Volsung snad nejbohatší na rozmanité zvukové efekty, a harmonická Semolina, která album definitivně posune ke svému závěru.
Tím je titulní instrumentálka, bezesporu nejvýstižnější ukázka potenciálu této zapomenuté novozélandské kapely.
Její uklidňující melodická hudba, obsahující prvky symfonického, progresivního, psychedelického i kosmického rocku, vyšperkovaná pečlivě vrstvennými vokály, působí i po letech dokonale svěžím dojmem.
Tvorba Ragnarok by mohla být podobnou poctou Robertu Moogovi, jako prestižní švédská hudební cena Polar prize, která je považována za Nobelovu cenu v hudbě. Tu však za svůj vynález obdržel až v roce 2001.
» ostatní recenze alba Ragnarok - Nooks
» popis a diskografie skupiny Ragnarok
Paris / Paris
První album jednoho z nejpřehlíženějších souborů v historii rocku obsahuje energií překypující materiál, obohacený zvukovými kouzly, který zůstává i po letech svěží, což platí i pro provokativní texty Boba Welche.
Již úvodní část alba s odpichovkou Black Book a Religion s fantastickým monolitickým riffem představí Welche nejen jako kvalitního autora, ale také jako nevšedního zpěváka. Dokonalá je - a zůstane - i basa Glenna Cornicka, excelujícího i v klávesové Starcage.
Následující Beautiful Youth a Nazarene jsou nejcharakterističtějšími kousky alba, které přes ně dospěje ke svému vrcholu v podobě bezmála sedmiminutové balady Narrow Gate. Svižně úderný Solitaire zas posune album k závěru, který se odehrává v mírně funkovém hávu, nejzřetelnějším v Breathless, už rozředěném v jižanském Rock Of Ages a hardrockovém Red Rain. Je nejenom dalším dokladem osobitého stylu Paris, ale i dalším dobrým důvodem pro vysoké ohodnocení tohoto počinu.
Přestože se na jeho produkci nepodílel pod pseudonymem schovaný Jimmy Page, jak se často uvádí, je jasnou volbou pro všechny milovníky pestrého 70’s rocku.
» ostatní recenze alba Paris - Paris
» popis a diskografie skupiny Paris
Dust / Hard Attack
Ať už vedly Dust ke změně soundu jakékoliv pohnutky, byl to každopádně krok správným směrem.
A k čemu že kapelu dovedl? Hned úvodní pohodová Pull Away/So Many Times, stejně jako pravá rocková vypalovačka Learning To Die nechaly konečně vyniknout i Wiseho přesvědčivému zpěvu. Snad jediný průměrný kousek jinak vynikajícího alba Walk In The Soft Rain vystřídá snadno zapamatovatelná balada zpestřená houslemi Thusly Spoken, kterou od podobně poutavé akustické I Been Thinkin odděluje svižná jízda All In All.
Nejpřesvědčivější důkaz o zdokonaleném muzikantství zúčastněných podá instrumentální Ivory, zatímco pozvolna plynoucí How Many Horses navodí poklidnou atmosféru a závěrečná strhující Suicide pro změnu připomene první album.
Nádherná akustická půlminutovka napíše tečku za druhým, které nepochybně nemá daleko k ryzí hardrockové dokonalosti.
» ostatní recenze alba Dust - Hard Attack
» popis a diskografie skupiny Dust
Dust / Dust
Newyorské trio Dust na svém prvním albu udeří hned úvodní svižnou Stone Woman. A také Chasin' Ladies s říznou kytarou, bluesově hutná Goin' Easy, ale zejména strhující úderná jízda Love Me Hard a bezmála desetiminutová From a Dry Camel, která je zřetelným odkazem na jejich hlavní inspiraci, představují psychedelický heavy rock, který na albu jasně převládá a určitě má svoji atmosféru.
Přesto je pro mě vrcholem alba skladba s odlišnou náladou Often Shadows Felt s celou řadou nápaditých momentů. Ty naopak trochu postrádá závěrečná instrumentálka Loose Goose, která se zdá být nutným nastavením jinak dobrého debutu mladé kapely.
Téměř stoprocentně autorskou - a v případě příštího alba i producentskou - dvojici Kenny Kerner/Richie Wise doporučil Neilu Bogartovi z Casablanca Records Gene Simmons, a tak v roce 1974 produkovali i první dvě alba jedné tehdy začínající kapely.
» ostatní recenze alba Dust - Dust
» popis a diskografie skupiny Dust
Tempest / Under The Blossom: The Anthology
Tempest ve třech, ve čtyřech, nebo v pěti - všechno jedno. Výsledkem je pokaždé silný hudební zážitek, jak dokázali na obou studiovkách (v tomto kompletu obsahem 1. CD - hodnoceny samostatně) a potvrdili na koncertním záznamu, který je - se dvěma novými studiovými songy - součástí 2. disku.
Během bezmála hodinového vystoupení v Golders Green Hippodrome pro BBC a nemnoho přímých posluchačů zazněla většina skladeb z prvního alba. A pokud se debut Tempest dá považovat za mimořádnou událost, platí to v případě tohoto koncertu dvojnásob. Je přehlídkou instrumentální dovednosti, hudební improvizace i vzájemného souladu v atmosféře překypující energií.
Snad nejpádnějším důkazem budiž nedostižné provedení opusu Gorgon. Nebo o plných dvanáct minut toho nejlahodnějšího jamu prodloužený song Brothers? Nebo následné sedmiminutové sólo Jona Hisemana? Nebo fakt, že Halsall k Tempest nastoupil jediný den před tímto vystoupením? Darmo vybírat, třeba slyšet.
Jednoznačně - další nejlepší živák ze všech!
» ostatní recenze alba Tempest - Under The Blossom: The Anthology
» popis a diskografie skupiny Tempest
Tempest / Living In Fear
Už úvodní mistrovský Funeral Empire naznačí, nakolik se personální změny v kapele odrazí v muzice samotné. Zpívající kytarista i klávesák Ollie Halsall se však ukáže být pro jádro Tempest Hiseman/Clarke tou nejlepší volbou, což plně prokáže v každém songu druhé studiovky, která je jedinečnou kombinací úderného rocku s prvky psychedelie, 60's popu, progrocku i špetkou jazzu.
Halsallem přibroušená verze Paperback Writer je tím nejlepším poděkováním Geoffu Emerickovi, jak se o něm lze dočíst i v bookletu alba. Stargazer, jejíž riff dodává songu zvláštní atmosféru, kterou ještě násobí Halsallův projev, je perlou ztracenou mezi ostatními drahokamy. Z nich nejtřpytivějším je hned příští hardrockový Dance To My Tune, který z poklidného rozjezdu i mezihry ve střední části dospěje ke strhujícímu závěru, přičemž se Halsallova kytarová sóla uplatní v každé fázi tohoto skvělého eposu. Stejně jako i v titulním blues-jazzovém songu, který navíc ozdobí pianovým doprovodem.
A nelze se divit, že jediná společná skladba dvojice Halsall/Hiseman patřila mezi vůbec nejoblíbenější koncertní čísla Tempest. Až tady bicman připomene, čeho že by byl schopen, kdyby si situace žádala.
Album ale pokračuje poloakustickou fantazií Waiting For A Miracle, v níž zase Clarke připomněl svoje pěvecké kvality, a vrcholí dokonalou hardrockovou finálovkou Turn Around, která symbolicky dává vyniknout všem.
Názorný příklad schopností všech zainteresovaných je vhodně zvolenou tečkou za výjimečným rockovým albem, které je tím nejlepším odkazem Ollieho Halsalla.
Turn Around!
» ostatní recenze alba Tempest - Living In Fear
» popis a diskografie skupiny Tempest
Tempest / Tempest
Od časů, kdy jsem pro sebe objevil tvorbu kapely Tempest, zůstává pro mě nezodpovězenou otázkou postoj všech nadšených příznivců bandu Colosseum, resp. obdivovatelů jejich alba Live. Pochopit by se daly výhrady k produktu 1/3 jejich legendy, čemu však rozumět nelze, je jejich naprostá ignorace debutu Tempest.
Přitom se jedná o originální provedení té nejpestřejší prog/hard/jazz/blues-rockové směsi, ozdobené perfektní vzájemnou souhrou a strhujícím výkonem zpěváka Paula Williamse. Razítka na potvrzení o dokonalosti alba jako celku potom rozdává Jon Hiseman. Nikdy předtím, ani nikdy potom se žádnému bubeníkovi svým výkonem nepovedlo upoutat moji poslechovou pozornost v takové míře, jako je tomu v případě prvního alba Tempest.
I díky tomu má každý song v neuvěřitelné hudební mozaice, kterou Tempest vytvořili již před 35 lety, nezastupitelné místo. Počínaje velkolepým úvodním opusem Gorgon, přes údernou Foyers Of Fun, skutečně potemnělou atmosféru v Dark House, vrcholné číslo vokalisty Brothers, riffem vyšperkovanou Up And On, ukázkovou baladu Grey And Black, přímočarý Strangeher ozdobený kytarovým sólem, až po závěrečný odložený Upon Tomorrow, který snad nejvíc připomene jazzrockovou minulost rytmické sekce.
Počin v rockové hudbě z nejzásadnějších!
» ostatní recenze alba Tempest - Tempest
» popis a diskografie skupiny Tempest
Deep Purple / Rapture of The Deep
S poměrně krátkým časovým odstupem od minulého studiového počinu nahráli Deep Purple další album. A třeba dodat, že datum vydání je tím, co obě uvedená díla k sobě přibližuje nejvíc.
Tak, jak celou předcházející desku zdobí uvolněnost, rozjezd Rapture of The Deep ve mě zanechává pocit nezvyklé těžkopádnosti, kterého mi nezbaví ani gradující závěr Money Talks, ani následná Girls Like That. Až sled příštích událostí na albu - parádní riffový Wrong Man, orientálně zabarvený titulní song a hlavně nádherná balada Clearly Quite Absurd, coby nejpovedenější kousek alba, dokáží dát zapomenout na křečovitý start.
Po další rozpačité střední části připomene zlepšenou náladu jak hutná rokenrolová jízda Kiss Tomorow Goodbye, tak svižná Junkyard Blues i závěrečná soulová Before Time Began s prazvláštní atmosférou. Je vhodně zvolenou tečkou za albem, k němuž si poslechový vztah teprve utvářím.
S výjimkou již zmíněného úvodu mi totiž další mírnou záhadou zůstává, proč jeden z nejlepších vokalistů posledních 40 let zvolil v tolika případech "hip-hop" formu projevu. Odříkáváním postižené písně (Don't Let Go, Back To Back i "plechový" bonus MTV) nezachrání ani povedené zpěvné refrény. Hlavní problém Rapture of The Deep však jednoznačně spočívá v podivně zastřeném zvuku kytary, který jsem při poslechu songů z tohoto alba nezaznamenal pouze jedinkrát, při brněnském vystoupení kapely v únoru 2006.
Přes všechny uvedené výhrady zůstává skutečností, že "pouze" dobré album Deep Purple je lepším produktem, než nejvydařenější kousek z leckteré diskografie. Ne snad proto, že jde o hardrockovou legendu, ale jednoduše proto, že to tak je.
» ostatní recenze alba Deep Purple - Rapture of The Deep
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Deep Purple / Bananas
Album přináší typický párplovský sound, osvěžený nápady či postupy nového producenta Michaela Bradforda, jehož pozitivní vliv na celkovém výsledku - při znalosti předchozích alb Deep Purple - nelze nezaznamenat.
K přehlédnutí nebo přesněji k přeposlechnutí však může dojít v případě další změny. Don Airey totiž jednoznačně prokázal, že bude Lordovým důstojným nástupcem, což následně potvrdil během nezapomenutelného pražského vystoupení kapely v listopadu 2003. Z novinky 'Bananas' tehdy přehráli hned polovinu skladeb, bohužel bez jedinečné bluesrockové 'Walk On', která symbolizuje vše, co album nabízí - připomínku starých časů ('House Of Pain', 'Silver Tongue', 'Bananas'), klávesové kousky ('Sun Goes Down', 'I Got Your Number'), svěží melodie ('Picture Of Innocence', 'Doing It Tonight') i jemné balady ozvláštněné smyčcovým orchestrem a doprovodnými vokály ('Haunted', 'Never A Word'). Z alba se linoucí pohodová atmosféra je příjemným bonusem, dostatek energie i dokonalá souhra samozřejmostí.
A závěrečná 'Contact Lost' je tím nejvkusnějším vyjádřením pocty obětem z Columbie, jaké si jen lze představit. Co zástupy politiků nesvedou ani sáhodlouhým projevem, připraveným profesionálními psavci, dokázal Steve Morse v minutě a půl. Beze slov, jen s kytarou. Být v ten okamžik při zmíněném vystoupení jen pár kroků od něho, patří mezi nejsilnější hudební momenty, které mi byly dány s muzikou prožít.
Nářky nad vyprodukovaným popíkem jsou nepochopením prostého faktu, že pětatřicet let činnosti v jakémkoli oboru zákonitě každého určitým způsobem limituje. Dokud se však bude syndrom vyhoření u Deep Purple projevovat podobným způsobem, jak předvedli na albu 'Bananas', požitek z poslechu jejich hudby mi nenaruší ani jemný pel old-softu, který je logickým důsledkem výše uvedeného.
» ostatní recenze alba Deep Purple - Bananas
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Ellison / Ellison
Při tak razantním bušení na dveře dnešek velí jednoznačně - neotevírat! Jenomže, psal se rok 1971 a my můžeme velebit dobu, že Ellison pustila dál. Díky tomu se nám dostalo ryzího hardrockového materiálu té nejvyšší jakosti. Snadno uvěřit takové hudbě, že vychází přímo ze srdce. Nesnadno pochopit, že za sebou Ellison zavřeli dveře tak brzy. A že se je už nikdy nepokusili znovu otevřít.
Co z alba vyzdvihnout nad jiné? Strhující finále úvodní našlápnuté Unchanged World, nápadité přechody zpestřené kytarovými riffy v Seal A Beam Bow nebo změnu v 'satanském' boogie rituálu? Dalo by se, ale to hlavní přichází teprve s naléhavou Winter Slutch, která odstartuje čtveřici neskutečně vyrovnaných melodických songů, pro jejichž zdařilou kombinaci nemám srovnání. Ve stejném duchu, ale s ještě emotivnějším frontmanovým projevem se odehrává čarokrásná balada Strawberry Rain, podobně jako 'smyšlený příběh' s refrénem nepejorativně hitového potenciálu. A závěrečné povídání o svobodě by nepochybně bylo ozdobnou tečkou každého alba, co jich jen znám.
Neumím posoudit, jestli se Ellison podařilo dotknout samotné podstaty rockové hudby. Vím jen, že se jim povedlo dotknout mojí duše. A že si za necelou půlhodinu získali můj respekt. A proto trvám na tom, že toho za devětadvacet minut předvedli víc, než většina umělců za stejnou porci let.
» ostatní recenze alba Ellison - Ellison
» popis a diskografie skupiny Ellison
Morly Grey / The Only Truth
moto: 'This record was specially recorded to be played at a high volume.'
Ano, jedině tak si lze vychutnat vše, co nám Morly Grey na albu nabízejí, beze zbytku.
Album, skupinou věnované všem minulým i stávajícím přátelům a láskám, náležitě odstartuje elektrizující Peace Officer. Příval nápadů a nádherných melodií prokládaných kytarovým sólem pokračuje i v poklidnější You Came To Me, kterou vystřídá jeden z vrcholů alba Who Can I Say You Are, rocková balada jakých mnoho neslyšet ani tehdy, natož dnes. I'm Afraid, autorský příspěvek původního bubeníka, dává víc prostoru ostatním než jemu, udržuje však vysoko nastavenou laťku i jedinečnou atmosféru, podobně jako Our Time s řadou vyhrávek a nápaditých přechodů.
Druhá strana desky už patří výhradně songům Marka Rollera. After Me Again je dalším nezastupitelným počinem, jehož zvláštní nálada okamžitě utkví v našem povědomí, plně obstojí i A Feeling For You, přestože zde v roli pouze jakési overtury před titulním sedmnáctiminutovým opusem, který lze směle řadit mezi základní pilíře progresivního rocku.
Jediné album Morly Grey je dalším potvrzením naprosté výjimečnosti éry, na jejímž sklonku vznikalo.
» ostatní recenze alba Morly Grey - The Only Truth
» popis a diskografie skupiny Morly Grey
Uriah Heep / Wake The Sleeper
Po letošních novinkách Nazareth, Whitesnake, Asia nebo Glenna Hughese jsem se konečně dočkal i toho osobně nejočekávanějšího studiového alba roku 'Wake The Sleeper' od Uriah Heep.
Úvodní skoroinstrumentálka svým strhujícím a stupňujícím se tempem dává jasně na srozuměnou, že kapela za 10 let studiového odpočinku načerpala dostatek potřebné energie.
Následující 'Owerload', 'Tears Of The World' a 'Light Of A Thousand Stars' obsahují všechny heep-atributy, patřící k tvorbě kapely v první polovině 70. let, 'Heaven's Rain' - asi nejpovedenější kousek alba - i něco navíc.
'Book Of Lies' v reinkarnovaném střihu pokračuje, další změna přichází se vkusně naléhavou 'What Kind Of God', která dá snad nejvíc vyniknout spolehlivému Bernie Shawovi.
'Ghost Of The Ocean' je prvním výrazně - i zdařile - riffovým kouskem, Bolderova 'Angels Walk With You' zase první a jedinou pomalejší skladbou, prostou však jakéhokoliv hrozícího balastu.
Lanzon i svoji 'Shadow' vyšperkoval dokonalým riffem a závěrečná 'War Child' je důstojnou tečkou za albem, jehož 50 minut je nejpřesvědčivějším důkazem o tom, že Mick Box (spoluautor prvních 8 skladeb) není jen karikaturou sebe sama a jeho kapela není jen svým vlastním revivalem.
» ostatní recenze alba Uriah Heep - Wake The Sleeper
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep
Natural Gas / Natural Gas
Přestože album Natural Gas není žádným počinem z pravěku, řadím ho mezi nejztracenější i nejcennější sběratelské kousky. Už samotná sestava kapely se nabízela být dostatečnou zárukou kvalitní produkce, přestože jakýchkoliv informací o dění na albu bylo pramálo, natrefit na dojmy z osobního poslechu se nedalo už vůbec. O to větší ale byla všechna očekávání.
A skutečnost? Počínaje pohodovým pianovým Little Darlin' kapela nabízí poctivý 70's hard rock, kde se Mollandovy balady vhodně doplňují s Clarkovým rockovějším materiálem, a kde se podobně zdařile oba doplňují i ve zpěvu.
Album obsahuje 10 vyrovnaných skladeb, z nichž žádná 'hitově' nevyčnívá, ale ani na sebe neupozorní sníženou kvalitou. Nějaký čas jsem váhal, jestli je výše zmíněný fakt - hrozící nezamýšleným splynutím v jedno dlouhé, nevýrazné, nudící nic - vlastně plusem, nebo naopak.
S každým dalším poslechem je ale nad Slunce jasnější, že vyrovnanost lze tomuto albu přičíst jedině k dobru. Při bližším poznání jednotlivé písně zanechávají svou zřetelnou stopu - jsem moc rád, že po ní mohu jít.
» ostatní recenze alba Natural Gas - Natural Gas
» popis a diskografie skupiny Natural Gas
Black Cat Bones / Barbed Wire Sandwich
Zatímco úvodní pozvolna se rozjíždějící Chauffeur napoví o dalším obsahu tohoto alba, následující Death Valley Blues je výstavním kouskem žánru se vším, co k němu patří. Poklidnější Feelin' Good zase dá vyniknout uhrančivému hlasu Briana Shorta, podobně jako druhý akustický kousek na albu Four Women. Po klavírem oživené Please Tell Me Baby a svižné Coming Back se kapela vrací do své nejpřesvědčivější polohy. Dokladem budiž řízná Save My Love a hlavně závěrečná sedmiminutová oslava syrového blues rocku Good Lookin' Woman se zpěvem Roda Priceho.
Na album se jednoznačně podařilo přenést mnohé z údajně nezapomenutelné atmosféry koncertů kapely, není divu, že se David Hitchcock coby producent později uplatnil i při spolupráci s řadou slovutnějších skupin (Caravan, Camel, Genesis).
» ostatní recenze alba Black Cat Bones - Barbed Wire Sandwich
» popis a diskografie skupiny Black Cat Bones
Montrose / Jump On It
Čtvrté album Montrose předcházela nelichotivá pověst. Tradovalo se, že kapela se jen těžko vyrovnává s odchodem Sammyho Hagara i příchodem punkové vlny. A jeho nepochopitelný obal (z dílny Hipgnosis!) ztíženou situaci jen zvýraznil.
Překvapivou odpovědí však byla deska, která sice oproti předchozím albům ubrala na syrovosti, ale mohla být příkladem dokonale zvládnutého melodického hard rocku.
Už úvodní neoposlouchatelná vypalovačka Let’s Go je vynikajícím rozjezdem i příslibem, na nějž navazuje skladba s jedním z nejzajímavějších partů Ronnieho Montrose v rámci celého alba. Mimořádným hudebním kouskem je i osvěžující instrumentálka Tuft-Sedge, kterou vystřídá první rocková balada, možná až moc "trpitelsky" vyznívající, což vynikne zejména ve srovnání s tou příští, Rich Man už je jak má být. Obě odděluje titulní skladba, která strhujícím tempem připomene hardrockový otvírák, a nádherná akustická kytara s procítěným zpěvem předznamenává začátek konce alba, jehož další předností je způsob, jakým se na něm s úlohou vokalisty vypořádal Bob James.
Jenom nepříznivé vedlejší okolnosti a z nich vyplývající neoprávněný nezájem o album i kapelu mají za následek jeho věčné podceňování - a nikdy jinak!
» ostatní recenze alba Montrose - Jump On It
» popis a diskografie skupiny Montrose
Kahvas Jute / Wide Open
Už první tóny úvodní skladby, nejkrásnější písni o svobodě co znám, dávají jasně na srozuměnou, že nás čeká nevšední hudební zážitek, okořeněný nefalšovaně naléhavým zpěvem Dennise Wilsona, který snad nejvíc vynikne v Up There a v Davidsonově Steps of Time.
Bluesově laděná Odyssey, rocková vypalovačka She’s So Hard to Shake, zpěvná Vikings, Twenty Three, u které až těžko uvěřit, že její autor ještě nedosáhl 17 let věku, poklidnější Daisleyho Ascend s akustickými vyhrávkami, který je ideální overturou před strhující finálovou jízdou Parade of Fools - dlouhým jamem, jehož působivost podtrhuje opakovaně prokazovaná mistrná souhra Wilsona s Gazem, v prodloužené live verzi dovedená k naprosté dokonalosti... Jednoduše, Kahvas Jute na neobyčejně vyrovnaném albu nabízejí jeden klenot za druhým.
Touto porcí progresivního blues rocku, postavenou na silných melodiích a výjimečných kytarových mezihrách, se Wide Open (údajně i s kvalitními texty) jednoznačně zařadilo mezi nejhodnotnější nahrávky nejenom australské rockové scény, a mělo by být nezbytným kouskem ve sbírce každého fanouška (Aus)rocku.
I’m Free!
» ostatní recenze alba Kahvas Jute - Wide Open
» popis a diskografie skupiny Kahvas Jute
Sigur Rós / Takk...
Takkže... trochu jsem se toho bál. A jednoduchý už nebylo si desku sehnat. Vrstevníci neměli - a stejně mýmu zájmu nevěřili. Mladí měli, ale taky nevěřili.
Nedovolil bych si hodnotit po jednom poslechu, ale i ten každopádně napoví. Např. že se během toho příštího budu aspoň trochu těšit maximálně na pár momentů v 'Hoppípolle', 'Sé Lest' (čert vem ten prapodivný konec) a závěrečné 'Heysátan'.
Třetí poslech jsem odložil na ráno, když má být moudřejší večera, ale nepřinesl nic. Jen potvrzení, že na tomhle hudebním poli mi pšenka nepokvete. Že totiž muzika podaná podobně
r
o
z
v
l
á
č
n
ý
m
stylem, kdy všechno tak neskutečně trvá, kdy marně čekám na záblesk energie, načež se mi znova a znova dostane jen vydatné porce přearanžovaného uspávacího kýče - tak to působí nejčastěji - mě oslovit prostě nemůže.
Nota bene - teď nevím, snad se ale na Islandu mluví a na albu zpívá islandštinou - když převládajícím dojmem z frontmanova projevu je pocit, že sám potřebuje zachránit. Ale jak mi nesedí zpěv, těžko co zachraňovat.
Sigur Rós jsou pro mě tedy uzavřenou kapitolou se dvěma závěry. Nepatřím mezi v melancholii si rochnící labilní introverty. A na Island nejedu.
» ostatní recenze alba Sigur Rós - Takk...
» popis a diskografie skupiny Sigur Rós
Scott, Bon 'pre AC/DC era' / Bon Scott & Fraternity: Complete Sessions 1971-72
Kompilace, která dokonale mapuje tu nejdůležitější část Bonovy kariéry před AC/DC, jejímž základem jsou obě řadová alba Fraternity.
Ta se sice místy kryla, ale i tak si člověka řada vydařených songů i nádherných momentů najde: svižné boogie, blues rock, počínaje létem '71 i zdvojené klávesové vyhrávky, a nad tím vším hlas Bona Scotta, coby poznávací znamení kapely.
Fraternity nejvíc proslavila teskná balada 'Seasons Of Change', které těžko co vytknout, přesto se cítím ještě líp už při úvodním dvouminutovém čekání na Bona, zpestřeném hammond-flétnovým maršem, v 'Raglan's Folly'.
Jeho výkon tady byl jasným příslibem do dalších dnů, měsíců a let. Bohužel jich ale bylo proklatě málo.
» ostatní recenze alba Scott, Bon 'pre AC/DC era' - Bon Scott & Fraternity: Complete Sessions 1971-72
» popis a diskografie skupiny Scott, Bon 'pre AC/DC era'
Waters, Roger / Amused To Death
Konečně jsem asi pochopil význam požadavku na min. počet 250 znaků v recenzích. I když, ani u těch 10 alb zhodnocených v 10 holých větách (viz http://www.progboard.com/user-profile.php?id=108 ) člověk nemá problém s tím, co autor chtěl říct. Jak stručný, tak jasný...
U 'Amused To Death' by se to dalo pojmout třeba takhle:
Nejlepší rockové album 20. století. Nejlepší rockové album 20. století. Nejlepší rockové album 20. století. Nejlepší rockové album 20. století. Nejlepší rockové album 20. století. Nejlepší rockové album 20. století. Nejlepší rockové album 20. století.
251 znaků vč. mezer.
» ostatní recenze alba Waters, Roger - Amused To Death
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger
Octopus / Restless Night
Restless Night je dalším nedoceněným albem rockové historie. Symbolizovalo snahu kapely Octopus smísit pod všudypřítomným vlivem Beatles psychedelický pop s progresivním rockem, což se na místy až "skočném" písňovém albu dokonale podařilo.
Jednotlivé skladby zdobí nádherné melodie s vícehlasým vokálem, prolínajícím se s nápaditými riffy nebo sóly, které povětšinou sice postrádají hardrockovou údernost, každopádně jsou ale originálním produktem stravitelným pro všechny. Počínaje právě fanoušky Beatles přes příznivce psychedelie až po posluchače progrocku.
Celkovému soundu výrazně prospělo zapojení kláves Johna Cooka, což vyniká zejména při poslechu starších bonusů, vyzdvihnout třeba i perfektní výkon Paula Griggse.
Slibné je už úvodní rázné vykročení The River s přesvědčivým zpěvem a příjemnou melodií, které vystřídá Summer, spolu s Rainchild ta pravá pocta Beatles.
To Council Plans nezapře, že je jedním z Cookových autorských příspěvků, zároveň i prvním z vrcholů alba s prazvláštní atmosférou. Titulní song se znamenitým riffem je pro změnu nejrockovější skladbou a následující Thief zase tou nejsvižnější. Přežene se v překotném rytmu a zastaví se až u dalšího klávesového kousku, poklidné Queen and the Pauper. Po veskrze příjemné baladě I Say přijde druhý příspěvek Johnyho Cooka Johns’ Rock s boogie-piánem a jeho drsným zpěvem. Celé album pak uzavírá bezmála šestiminutová Tide obsahující vše z toho nejlepšího, co Octopus na albu nabídli. Po celou dobu plyne jakoby samozřejmě a dokonale osvěží. Je pro mě druhým vrcholem jinak vyrovnaného počinu, který je lahůdkou určenou všem melodikům.
A zůstává nejpádnějším důkazem o správnosti nastoupené cesty, která však v případě Octopus, bohužel, nevedla dál.
» ostatní recenze alba Octopus - Restless Night
» popis a diskografie skupiny Octopus
Genesis / In The Beginning
I tenhle neobyčejně rozmanitý počin amerických Genesis má svoje vrcholy. Jedním z nich je hned úvodní hardrockově řízná Angeline, příjemně zpestřená - podobně jako celé album - vícehlasými vokály. A patří mezi ně i vydařená verze Cohenovy Suzanne s překrásnou zpěvnou melodií. Po barokním skvostu Gloomy Sunday, vyšperkovaném zpěvem Sue Richmanové, je trojice kratších zemitějších songů vítaným zpestřením před Girl Who Never Was, snovou baladou s flétnou. Zlatým hřebem alba je však bezesporu až závěrečný 16 minutový epos World Without You, mistrovské dílo se skvěle vystavěným kytarovým sólem, které nenudí.
Tohle neprávem zapomenuté album má po hudební stránce jednoznačně mnohem blíž k dalším počinům Gabrielových Genesis, než jejich vlastní, dechama přearanžovaný debut.
» ostatní recenze alba Genesis - In The Beginning
» popis a diskografie skupiny Genesis
Trouble / Plastic Green Head
Už titulní skladba, která šesté studiové album odstartuje, předurčí další dění v podobě nezadržitelně se valících monolitických riffů a Wagnerova uhrančivého zpěvu, který je lepší než kdy dříve. 'Flowers' potom mírně sklidní atmosféru, následuje zdařilý cover 'Porpoise Song' a po něm těžkotonážní trojice, která je každopádně vrcholem alba našlapaného energií. Nic nepokazí ani emotivní 'Requiem', ani závěr s další cover verzí, které měla kapela vždy v oblibě.
Všechna studiová alba skupiny, kterou jsem pro sebe objevil až vloni (rozhovor ve Sparku 07/2007) řádně naposlouchávám a až na jednu výjimku je považuji za kvalitní.
'Plastic Green Head' je mezi nimi mým № 1.
» ostatní recenze alba Trouble - Plastic Green Head
» popis a diskografie skupiny Trouble
Spooky Tooth / Ceremony
Tenhle počin se mi dostal do ruky s referencí o podobnosti s Waters/Geesinovým Music from The Body, kterému jsem nepřišel na chuť dodnes.
Že tohle srovnání kulhá na obě nohy bylo zřejmé hned. Další neodvratnou myšlenku, jaké by bylo bez Henryho, vystřídal povzdech nad přehnanou hlasitostí jeho mixu. S každým dalším poslechem ale těch rušivých momentů ubývalo a definitivně si mně album získalo v momentě, kdy jsem "přijal" i poslední, původně až nestravitelný prvek, pětiminutové žvatlání v Jubilation.
Každopádně, kdyby pro nic jiného, tak už jen pro jedenáctiminutovku Prayer, kterou se nechávám unášet nevím kam - a vlastně ani vědět nepotřebuju - stojí za to si Ceremony sehnat, pouštět a poslouchat.
» ostatní recenze alba Spooky Tooth - Ceremony
» popis a diskografie skupiny Spooky Tooth
![Iron Maiden [orig.] - Maiden Voyage](_image_cache/6349.jpg-150-150-crop-watermarktxt-right-bottom.jpg)
Iron Maiden [orig.] / Maiden Voyage
Přes 50 minut toho nejryzejšího rocku, hutných riffů, ale i šlapajícího blues a dokonalého zpěvu na této kompilaci (poslouchám ji chronologicky, začínám tedy 7, 8) je jednoznačným důkazem o potenciálu skupiny, kterou lze zařadit mezi nejvýznamnější "jednoalbové" kapely tehdejší doby. Všeobsahujícím vrcholem jejich tvorby je pro mě skladba Ballad of Martha Kent.
PS: Album nabízím k poslechu i kamarádům metalistům, coby nejlepší desku Iron Maiden.
» ostatní recenze alba Iron Maiden [orig.] - Maiden Voyage
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden [orig.]
