Profil uživatele Beriq


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Young, Neil - Harvest Moon
2016-12-30

Young, Neil / Harvest Moon

5 stars

Možná to znáte, někdy v mládí objevíte nějaký hudební styl – v rámci hudebního vesmíru jednu zaprděnou galaxii, kde dny pokojně plynou, a vy víte, že zítra zase vyjde to vaše slunce. V mém případě to byl klasický sedmdesátkový progresivní rock – sofistikovaná kytarová sóla, klávesové hradby, fantaskní, filozofující texty a našponovaná pozornost. Chytne vás to za koule, stravuje, vy se do něj noříte hloub a hloub, znáte všechny alba z TOP 100 na Progarchives a stále nemáte dost…
A pak jste najednou o něco starší, už ne kluk co se se sluchátky na uších bezstarostně toulá po lesích a žasne. Najednou se to tak nějak přehodí, že máte ženu a čekáte dítě. Něco se ve vás přepne. Ono ne, že by se vám ti Genesis nebo Yes už nelíbili, ale máte chuť to tak nějak vyvážit, zjednodušit, dát do toho takové ty trochu jiné emoce, sletět na zem…no a tak se vám pod uši dostane výběrovka od Neila Younga, většina skladeb samozřejmě sedmdesátkových a všechny se vám líbí (a říkáte si „Sakra, začít bestofku dvěma desetiminutovými skladbami plných nervních syrových kytar chce odvahu“). Poslední skladba „Harvest Moon“ je křehká, jemná, balancuje na hraně přeslazenosti, ale žádnou prvoplánovou snahu zalíbit se z toho necítíte. Je jedním slovem kouzelná (a až později zjistíte, že ten stále se opakující zvuk není žádný neznámý hudební nástroj, ale prostě jen koště).
Ač starší tvorbu Neila Younga zcela objektivně hodnotím jako zásadní a kvalitativně z jeho tvorby nejvýše, toto album je pro mě osobně nejlepší. Je takovým soundtrackem k narození dcery, k jednomu velešťastnému období (nádhernou Natural Beauty jsem si pustil, jak jsem po oné namáhavé šichtě přišel z porodnice). Vysoce ale hodnotím také skladby „You and Me“ nebo „War of Man“ nebo „Such a Woman“. Po garážově syrovém Ragged Glory, které přesně zapadlo do doby Nirvany nebo Perl Jam (nebo Nirvana a Pear Jam přesně zapadli do doby tohoto alba) je pro mě až neuvěřitelný obrat, ale v tvorbě Neila Younga nic nového. Vždy balancoval mezi křehkou akustickou tvorbou, kdy si vystačil jen s kytarou a harmonikou a syrovější „elektrickou“ až psychedelickou tvorbou. Osobně se mi líbí spíš ta akustická, silně osobní až intimní…
Natural Beauty s krásným refrénem, sugestivním vibrafonem, naléhavou kytarou, varhany v pozadí a mráznahánějící harmonikou pro mě asi navždy zůstane jedním z milníku mého hudebního vývoje.

» ostatní recenze alba Young, Neil - Harvest Moon
» popis a diskografie skupiny Young, Neil


Animal Collective - Merriweather Post Pavillion
2012-09-08

Animal Collective / Merriweather Post Pavillion

5 stars

Animal Collective jsou skutečným zjevením na hudebním nebi 21. století - jejich těžko uchopitelná směs syrového freak folku, neo-psychedelie, samplů, výrazných-mnohdy až hypnotických rytmech (sem tam doprovázených nějakým tím živočišným skřekem) založených na nekompromisních beatech, které se střídají s jednoduchými atmosférickými vyhrávkami na akustickou kytaru a nějaké ty bubínky rozhodně nesedne každému (a věřím, že pro skalní rockery bude poslech jako kopnutí mezi nohy).
Právě tímto albem se nejvíce přiblížili mainstreamu, ale rozhodně se nedá mluvit o nějakému lacinému podbízení se rádiím (i když takovou My Girls si v něm představit dokážu). Alternativní scéna včele s Pitchforkem (podle nějž v roce 2009 nebylo lepšího alba) je miluje a velebí - Panda Bear je pro ně zázračným dítětem pod jehož rukama se všechno mění ve zlato…
Úvodní „ In the Flowers“ začíná poklidně, étericky s typickým bubláním a klokotáním někde v pozadí (ta pestrost a organičnost, kdy spousta naprosto cizorodých zvuků zahaluje tuto hudbu do jakéhosi tajemného oparu a dodává jim tu přitažlivou živočišnou přirozenost je pro Animal Collective typická). Mezitím se tempo někde v polovině skladby dramaticky zrychluje v divokém psychedelickém tanci…
U druhé skladby „My Girls“ jsem byl sám překvapen, jak moc se mi líbí tato na první poslech chytlavá, taneční, popová sexy skladba (ovšem opět s nápaditým a originálním rukopisem skupiny) líbí. Skutečně nezáleží na žánru – úplně stačí cítit tu upřímnou radost a nadšení muzikantů tvořící něco hlubšího a ne z prvoplánové snahy dostat „to“ do rádia a vydělat na tom nějaké drobné.
A další skladby rozhodně nezůstávají pozadu. Téměř každá má nějaký nápad a i když na první pohled to někdy vypadá nestravitelně a přehuštěně, tak jak říkají členové tohoto uskupení, tak se vlastně jedná o docela jednoduché skladby, které v podstatě všechny jdou zahrát pouze na akustickou kytaru. Těžko najít slabé místo. Sladká (možná až přeslazená) Bluish, šílená Guys Eyes nebo závěrečná hypnotizující, uvolněná a pohodová Brother Sport (pro mě vrchol alba) s úžasným klipem http://www.youtube.com/watch?v=MGQjyGT1-mc , kterou se nechám kdykoliv strhnout a nepřestávám se divit, jaký náboj se v ní skrývá. Animal Collective skutečně nejsou skupinou v pravém slova smyslu – spíš jen takovým volným sdružením hudebníků rozesetých v různých koutech světa, ale slovo „Animal“ sedí dokonale, protože i ve mě – velkém fanouškovi krásna a muzikantského umění progresivního rocku – tato hudba vyvolává pocit volnosti a živočišnosti, nabourává onu rutinu a pořádek všedních dnů a osvobozuje….
Osobně mám ještě raději album Feels z roku 2005, ale i tomuto albu musím dát jasných 5*

» ostatní recenze alba Animal Collective - Merriweather Post Pavillion
» popis a diskografie skupiny Animal Collective


Harmonium - Si on avait besoin d'une cinquième saison
2009-11-04

Harmonium / Si on avait besoin d'une cinquième saison

5 stars

Nemohl jsem si nevšimnout, že je tu v poslední době na můj vkus docela mnoho metalu a toho tvrdšího rocku (proč ne- progboard není jen prog). Přiznám si, že tato hudba mi již nic moc neříká a tak pár řádky o tomto albu (jehož název těžko vyslovit) chci zase trochu obrátit kormidlo...

Nejsem zase takový nadšený žebříčkofil, ale když jsem na progarchives viděl, že nějaké album od nějaké kanadské skupiny ze 70. let okupuje horní příčky, zvědavost mi nedala a pořídil jsem si ho. Nebyla to láska na první poslech. To až v posledních dnech při soustředěnějším poslechu, za šedých a chladných dnů mi nějak přirostlo k srdci. Možná tím klidným, nevtíravým a vkusným optimismem.

I přes výraznou folkovost a charismatický písničkářský projev zpěváka jsou zde skladby zastoupeny v docela klasickém progrockovém modelu tehledších let- 3 krátké, jedna delší a jedna dlouhá instrumentální. Dnes už by 17 minutová instrumentální skladba na závěr moc neuspěla. Mezi nástroji dominují akustická kytara, klavír. Hodně prostoru dostává i flétna, ne ovšem ve stylu Jethro Tull- nýbrž jako od osamělého hudebníka sedícího někde v trávě pod stromem a hrajícího si jen tak z dlouhé chvíle. Ve skladbě Dixie (neskutečně živoucí skladby) zazní i clarinet. Naprosto uhrančivá mi ovšem přijde především poslední 17 minutová skladba Histoires Sans Paroles, která je stejná jako obal alba- barevná, rozkvetlá, pestrá, místy až kýčovítá...

když jsem taky na progboardu někdy psal názor na to a to album, tak s hvězdičkami jsem dost často nešetřil- dnes by na těch 5 tolik počinů nedosáhlo- ale toto album rozhodně jo.

» ostatní recenze alba Harmonium - Si on avait besoin d'une cinquième saison
» popis a diskografie skupiny Harmonium


Strokes, The - Is This It
2009-08-19

Strokes, The / Is This It

5 stars

Rok 2001 a toto album sotva 37 minutové album bylo pro mou generaci malou revolucí. Po různých vyfešákovaných a roztančených partičkách, přišla parta otrhaných a střapatých floutků v čele s na pohled totálně znuděným Juliánem Casablancasem (mimochodem synem zakladatele modelingové agentury Elite a dánské miss 1965).
Hlásalo se něco o zachráncích rocku a o návratu do garáží. Jedno je ale jisté- toto album se stalo inspirací pro nesčetné kvantum mladých kapel, kteří chtěli znít retro. Dnes je to ona indie scéna, která mi už leckdy jde na nervy- když je skupina dobrá, tak jsou to hned …noví Strokes, …syrovější než Strokes…
Jaké album je? V době, kdy jsem ho objevil to pro mě byla skoro modla. Ta energie, syrovost a jakási nezúčastněnost zpěváka- jako by si řekl „mrding na všechno“ .Klidně si než začne zpívat dá cigárko- póza? Možná- ale funguje to. Nástroje hrají strojově přesně, žádné dlouhé sóla- na to tu není prostor. Někde jsem četl názor je třeba v The Modern Age je hodně slyšet tvorba Iggyho Poppa.
Největší pecka? Pro mě jistě Someday- provází mě už od sedmnácti.
Těžko napsat něco víc- rozbor snad ani psát nejde- je to všechno tak jednoduše chytlavé. Zpěvák (je to zpěv? Superstáááár by se za něj asi nestal) , dvě kytary, basa a bicí. Funguje to dodnes.

» ostatní recenze alba Strokes, The - Is This It
» popis a diskografie skupiny Strokes, The


Pentacle - La Clef Des Songes
2009-06-07

Pentacle / La Clef Des Songes

4 stars

Další polozapomenutá skupina, která stačila vydat 1 album a skončila. Navíc těžko o ní dohledat nějaké bližší informace nebo foto.

Někdy je ale méně více a jedno velmi povedené album může skupině propůjčit jakýsi nádech legendy. Podobně jako italský Maxophone.
Celé album je vzácně vyrovnané a od první až do poslední skladby se nese v takřka stejném duchu. Vadí to? Ne- právě naopak- jsem vděčný za tu klidnou a snivou atmosféru- místy až k slzám smutnou a napjatou. Někdo tu skutečně může slyšet lehkou podobnost s King Crimson nebo The Moody Blues. Já tu slyším třeba docela velkou podobnost s rovněž francouzky zpívajícími Harmonium.
Ale to co mě na celém albu upoutalo na první poslech nejvíc jsou ty kytarové sóla (bohužel je jich mnohem míň než bych chtěl)- „…to je přece Hladík!“ říkal jsem si. Samozřejmě není, ale především asi půl minuta v L'âme Du Guerrier mi jeho hru neskutečně připomíná. Rovněž velké zastoupení tu má moog a varhany- takřka v každé skladbě jsou nenápadně na pozadí a dokreslují atmosféru. Žádné varhaní orgie- pánbůůů zaplať.
Zpěv je tu jak jinak rovněž klidný, tichý ,absolutně neafektovaný a přitom emočně vypjatý- ale tak nějak vnitřně- introvertně. Prostě toto není hudba do auta nebo jako kulisa k běžnému dnu. Spíš jako něco k navození příjemných snů.

Moc hezká a křehká záležitost. Jsem rád za takový objev. Jinak na www.audio3.cz je k objednání .

» ostatní recenze alba Pentacle - La Clef Des Songes
» popis a diskografie skupiny Pentacle


Oldfield, Mike - Live at Montreux 1981 (DVD)
2009-06-05

Oldfield, Mike / Live at Montreux 1981 (DVD)

4 stars

Je otázka jak by mělo koncertní album nebo dvd vypadat. Měl by to být jen záznam jakžtakž přesného provedení skladeb známých ze studiových alb? Nebo to chce i torchu syrovosti, improvizace a něčekaného?
Oldfield se tady na tomto záznamu z Jazzového festivalu ve švýcarského Montreux drží spíše prvního modelu. Přitom tu, ale jakási syrovost jistě je. A takto to Oldfieldovy sluší nejvíc. Rok 1981 je pro něj podle mnohých jen šlapání vody. Doba jeho největší slávy už je pomalu pryč. Úroveň posledních alb jde trochu dolů, jeho hudba se stává přístupnější a možná i trochu povrchnější.Inu- sedmdesátá léta jsou pryč.
Ale stále je to pan muzikant. Stojí na podiu jen tak s některou se svých kytar a působí stejně zasněně jako mnohdy jeho hudba. Rovněž tu za zády nemá žádný sbor nebo orchestr- jen kapelu. Působí tak víc klubově a ne tak nabubřele jak mi připadá s odstupem času třeba na Exposed.
A výběr skladeb? Nejvíc se mi tu líbí čtyř dílná Platinum. Především se vším všudy barový Charleston zvolna přecházející v moji oblíbenou North Star.A také Ommadawn- ta optimistiká a uvolněná část na tu kytarku je úžasná. To jsou skladby, kterým koncertní provedení sluší. Naopak zastoupení alba QE2 (v době koncertu aktuální) mě moc nebere. Ta Bachova Badinerie mi leze přímo na nervy- na albu i tady. Shebu mám rád ale rovněž se k živému hraní moc nehodí a navíc jí tu chybí Phil Collins.
Tubular bells je standart. Je tu sice nevím proč obráceně, ale i tak z těch asi 105 minut, které dvd má, zabírá nejvíc místa.
Oldfielda mám raději studiově než naživo, ale pořád je to opravdu velice dobrý koncert. Možná, že jeho nejlepší...

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Live at Montreux 1981 (DVD)
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike


Genesis - Foxtrot
2009-02-25

Genesis / Foxtrot

5 stars

Gabriel je liška ryšavá všemi mastmi mazaná. A nejen on, ale i ten za klávesami, ti dva za kytarami a nakonec i ten za bicími, o kterém v další dekádě bude ještě řeč. U tohoto dílka se autoři většinou předhánějí v chvále a velebení a já se jim nedivím. Asi vrcholné album jedné z nejvrcholnějších skupin tohoto žánru.

Podstatný rozdíl oproti Selling England By The Pound? To ta atmosféra, svázanost a… SUPPER'S READY. Je zde méně surreálna a více rockové údernosti a hutnosti (a apokalyptický závěr obzvlášť) . Docela težko se mi právě o Foxtrotu píše. Protože pocity, které zanechá jsou jaksi nepopsatelné a vlastně ho dokážu vnímat jako jednu dlouhou skladbu.
Bylo to první co jsem od Genesis slyšel (nepočítám rádiové hity z éry postgabrielovské) a dodnes jedničkou zůstalo.

» ostatní recenze alba Genesis - Foxtrot
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Selling England By The Pound
2009-02-25

Genesis / Selling England By The Pound

5 stars

U mnoha fanoušků gabrielovských Genesis je to velké dilema- je lepší Selling nebo Foxtrot?

Celé album začíná skladbou Dancing With Monolit The Knight (jako by to nikdo nevěděl co?:-) )– a kdybych já osobně chtěl někomu v jedné skladbě ukázat co je to progresivní rock tak mu pustím právě tuto skladbu. Protože přesně zde se setkává ta náročnost, pestrost, hráčská virtuozita, ale i jakási majestátnost a okouzlení sama sebou. Dnes už to někomu může připadat až úsměvné. Přesto je to jedna z mých nejoblíbenějších skladeb a zvláště v živé verzi, která je na Youtube k potkání a v niž se Gabriel jakoby nesměle s bílým make-upem a historickým kloboukem představuje jako Britania aby se pak neskutečně rozjel a nikoho nenechal na pochybách že je to rock jak prase.

I Know What I Like (In Your Wardrobe) – nechápu proč pro někoho tak podceňovaná. Ale budiž. Genesis si prý nikdy nechtěli hrát na nějakou art rockovou skupinu a hudba co dělali byla prý sice složitější, ale pořád populární pro průměrného posluchače. Bez škatulek. A docela si dovedu představit, že ji uslyším z rádia. Není to špatný kousek.

Teď zase naopak. Docela nechápu proč se Firth Of Fifth tak přeceňuje- Genesis takových opusů mají více. Ano- je tu hezké intro na piáno, které pohladí po duši. Je tu Hackettovské sólo z nejlepších jaké u Genesis předvedl. Ale jinak? Třeba klávesová část za velmi hezkou akustickou mezihrou s flétnou a piánem mě vyloženě fackuje.

Akustická More Fool Me a Phil Collins, který se ještě jakoby hlasově nenašel- působí na mě opatrně až nesměle. Ale dejme tomu. V kontextu celého alba to beru jako vítané sklidnění.

The Battle Of Epping Forest . Tady se naplňuje čím je pro Genesis Tony Banks. Nikde jinde jeho hru nevnímám tak silně jako tady. Peter Gabriel tu opět a zas předvádí, že není JEN zpěvák, ale i jinak charismatická osobnost a divadelním talentem. Je to prostě fajně ukecaná a nadmíru vycucávající skladba. Ale určitě jeden z pilířů alba.

ÁÁÁÁÁ- pauzička před finále – instrumentální After The Ordeal. Beautiful!

The Cinema Show- pro mě osobně je to vrchol celého alba. Kdybych toto album neznal a někdo ho po mě mrštil ze dvou metrů a trefil mě do hlavy, tak věřím že by mi v ní utkvěla právě tato skladba. Tady opravdu váhám do jaké míry je to art rock a do jaké pop. Ovšem vkusný a inteligentní. Prostě nedokážu pochopit, že jsou na světě i takoví, kterým se to nelíbí. Těžko něco vyzvednout – jak první poklidnější půlka, tak i Banksovko učesané klávesové sólo opepřené famózními bicími (v koncertní verzi z roku 77 - s Collinsem vedle Bruforda je to ještě famóznější)…

…a celé to volně přešlo do finále které je jakýmsi Dancing With Monolit The Knight reprise. Pěkný konec jednoho z milníků a to nejen v kariéře Genesis. Ovšem u mě ten pomyslný souboj o fous vyhrál Foxtrot.

» ostatní recenze alba Genesis - Selling England By The Pound
» popis a diskografie skupiny Genesis


Maxophone - Maxophone
2008-09-16

Maxophone / Maxophone

5 stars


Snad každý má nějakou lehkou úchylku co se hudby (nejenom) týká. Ta moje je lesní roh v progresivním rocku. Kdykoliv toto spojení slyším, tak mě zaujme. No to jenom na začátek, protože se přiznám, že hodnotit toto album je pro mě docela oříšek. Jak šetřit chválou? Jak jej nevynášet do nebe?Skupina Maxophone vydala album Maxophone- jak prosté. Typický příklad toho jak ze sebe nevědomky udělat legendu. Nabízí se paralela s Kuřetem v hodinkách- Flamengo taky v legendární sestavě jen na jedno album.
A jak se pozná vyjímečné album? Nemá slabšího místa. Je vyvážené a nabízí skvělý hudební zážitek od začátku (zde od klavírního intra) až do konce (zde jazzové sax-kytarového sóla).
Kdybych měl Maxophone popsat jedním slovem, bylo by to slovo "melodický". Žádné velké experimenty,žádná psychedelie. Toto je album pro slunný teplý a provoněný den. Vřelé, přívětivé, které i z předčasného šedého podzimu dokáže vykouzlit rozjásaný den. Žasnu nad tou sehraností, bravůrní hráčskou technikou, čistotou a jistotou. Škoda, že o skupině nevím víc. Byli to zkušení hudebníci nebo geniální pionýři? Co se s nima stalo po albu Maxophone?neví někdo?

Nebudu popisovat skladbu od skladby, rozebírat je a uvažovat o ních. Musí se to slyšet. Podle mě v tomto albu mají velikáni nejenom italské progrockové scény zdatnou konkurenci. Osobně řadím hodně vysoko. Co se Itálie týká snad nejvýš...ano i nad PFM nebo Le Orme. Prostě geniální album!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!dávám pětku s hvězdičkou

» ostatní recenze alba Maxophone - Maxophone
» popis a diskografie skupiny Maxophone


Phideaux - Chupacabras
2008-09-16

Phideaux / Chupacabras

4 stars


Kéž by takových alb v tom novém tisíciletí vznikalo víc. Postesknu si vždy, když Phideaux slyším. Je to hudba přístupná, nenáročná, srozumitelná a přesto dechberoucí, pestrá, inteligentní a dotáhlá téměř k dokonalosti. Tak proč tak málo známá?
Jsem příznivcem dlouhých skladeb a tady jedna taková je. A je z těch dvacetiminutovek co znám vážně jedna z nejlepších. Opět se střídá téměř výhradně akustické a až folkové, zpívané jasným hlasem Phideaux X. podpořené ženským chórem, s tím řízným rockovým. Tak to není jen zde, ale téměř všude na tomto albu. A třeba kontrast jaký je mezi oldfieldovskou Fortress of sand a metalovou Ruffian on the stairs je obrovský. Ale proč ne. vše je dovoleno.
Každá skladba je tu něčím zajímavá a jako celek to působí dobře. Moc hezky se to poslouchá. Celkově výborné album.

» ostatní recenze alba Phideaux - Chupacabras
» popis a diskografie skupiny Phideaux


Oldfield, Mike - Q.E.2
2008-09-08

Oldfield, Mike / Q.E.2

4 stars

Queen Elizabeth 2. Píše se rok 1980 a Mike Oldfield vydává další album- podobné předchozímu, podobné následujícímu a přece velice dobré. Další nečekané nápady, další porce kouzelných melodií. Celé je instrumentální (když pominu zpěv ve skladbě Sheba, který má čistě fonetický význam a nedává smysl).
Přijemně se to poslouchá. Možná i proto, že Oldfield tu nehraje jen sám na sebe, ale větší prostor tu dostávají i jeho spoluhráči- Oldfield Group se kterými koncertuje. A kdo viděl z toho období nějaký koncert tak musí uznat, že se to dá poslouchat. Za vrchol považuju právě již zmíněnou skladbu Sheba s hostujícím Philem Collinsem (jo tím). Jen málo z toho co Oldfield stvořil mám raději.
No a druhý vrchol alba- ano správné finále- je pro mě QE2. Už dlouho předlouho uvažuju nad tím z kama ten konec znám, co mi to připomíná. Středověký motiv typu Porstmouth nebo In Dulci Jubilo.
Když si vedle toho postavím dvě bezchybné coververze a to Arrival od ABBY a Wonderful Land od The Shadows nebo některé momenty z Tauru 1 (ten mi jinak místy příjde stejně jako Conflict docela umělý a strnulý)a dvě krátké skladby Celt a Molly, tak mi z toho vyjde dost dobré album. Řazeno rozhodně k tomu lepšímu co Mike Oldfield vydal.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Q.E.2
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike


Oldfield, Mike - Music Of The Spheres
2008-09-08

Oldfield, Mike / Music Of The Spheres

5 stars

Už jsem ani nedoufal, že se ještě dočkám něčeho podobného. Naštěstí u Oldfieldů jednoho večera nešla elektrika, všechny ty computery, mašinky a zázračné skříňky se ponořily do tmy, Mike si zapálil svíčku, vzal tužku, notový papír a začal skládat jako staří mistři. Úvodní a nosný motiv celé poloviny alba dlouho hledat nemusel, vždyť k trubkovitým zvonům se vrací tak rád. Někdo bude zase cimprlich a začne naříkat, jak že se to ten Oldfield opakuje, že už to tu bylo tolikrát... no a co. Když to funguje.
Jsem rád za nesmírně příjemnou emotivní hudbu, která dokáže příjemně zamrazit. Cítím tu místy Philipa Glase a jeho Heroes, místy ukroky směrem k popklasice typu právě Karla Jenkinse a jeho projektu Adimeus, ale pořád především samotného autora. Není to ovšem ryze klasická hudba pro orchestr. Lze zde najít prvky word music (Shadba), všechno se to dokáže v pohodě přiblížit běžnému posluchači aniž by se musel přímo zajímat o klasiku. Možná mi to připomíná spíš hodně dobrý filmový soundtrack. Tu pompéznost, dramatičnost a vedle toho zase tu křehkost a komornost tu lze cítit opravdu hodně.
Je to pro mě opět ten stejný starý Oldfield, se kterým jsem se dostal úplně mimo realitu.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Music Of The Spheres
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike


Oldfield, Mike - Crises
2008-09-08

Oldfield, Mike / Crises

3 stars

Slušná ukázka toho jak jde dělat složitou, barevnou hudbu pro širší masy posluchačů. Oldfield se čím dál víc odklání od modelu alba: patr 1 a part 2 apod. plného hudby s vyššími nároky na umělecké cítění a vkus posluchače a zaměřuje se víc na rádia.
Ano úvodní dvacetiminutovka Crises se nese v hodně podobném duchu jako předchozí dílka. Ale pro mě je o dva kroky pozadu. Zvláště kolem třetí minuty mi to doslova ubližuje. Od osmé minuty ovšem přichází sklidnění, dokonce na chvilku slyším nějaký valčík ala Oldfield. Ke konci nelze neregistrovat především na bicí hrajícího Simona Phillipse, který spolu s Oldfieldovou kytarou opravdu dokáže nadchnout.
No jo no- dále je tu Moonlight Shadow- jak by to byla pro mě dobrá skladba, kdybych ji neslýchal už od mala z nejrůznějších (ano- i těch nejpokleslejších) radií, ač bych vůbec věděl, kdo že ten pán co to složil je. Dělá to hodně- chybí mi odstup. Jinak bych ji měl určitě rád.
To tu další rád mám- In High Places s hostujícím Jonem Andersonem. Taky pop, ale o level výš. Oldfieldovsky zajímavý- i kdyby tam prostě zpíval kdokoliv, tak ten rukopis poznám. Paráda!!!
Narozdíl od Foreign Affair opět s Maggie Reilly- to je skutečně sliz- neposlouchá se to dobře a jde z toho cítit skutečně jen touha dostat se do rádíí.
Nasleduje třetí variace na téma Taurus (po předchozích na QE2 a FMO). Nejkratší, nejtemperamentnější a nejlepší možná ukázka Oldfieldova kytarového mistrovství- jediná čistá instrumentálka na albu. Spolu se skladbou Pastosi na kterou jsem narazil na Youtube, další úžasný výlet Oldfielda do latinské ameriky. Příliš se to tu nehodí (jako Clap na Yes Album:-) ), ale pánbů zaplať, že tu je.
No a na závěr další rádiovka Shadow of the Wall. Asi lidově hodně oblíbenou, s hodně chytlavým riffem, tvrdou, ale mě nic neříkající.

Crises je dobré- půl na půl. Někdy prudí, někdy nadchne, nekdy nudí, někdy vzbudí...

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Crises
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike


Pink Floyd - Meddle
2008-08-19

Pink Floyd / Meddle

5 stars

Onehdy, v jednom z těch pochmurných podzimních podvečerů, kdy těžké mračna splynou se zemí a je šero a skleslo, jsem cestoval autobusem z místa na místo. Se sluchátkama na uších jsem se zaposlouchával do stále ještě naprosto neprobádaných Pink Floyd. Byla to právě skladba Echoes, která mě dostala do podivného stavu- nespánku, nebdění a uvěznila mě na nějakou tu minutu někde mezi s pochmurnýma vizemi a představami. Tak reálnýma!

Stala se pro mě víc než hudbou. Začíná jen zvukem něčeho jako sonaru, který probodává tichou předzvěst toho, že NĚCO přijde. Pomalu se přidávají náznaky tónů, Gilmourova teskná, někdy přímo ubrečená kytara- poté se skladba-již zpívaná-postupně rozjede a pokračuje v duchu typickém pro Floydy první poloviny sedmdesátek. Avšak vše reálné se začíná vzdalovat. Svět se najednou změní, jako bych se probudil uprostřed postapokalyptické pustiny- tak temné a nehostinné, sám. Kolem mě jen nesrozumitelné štiplavé skřeky něčeho co nevidím. V uších dozvuky a ozvěny toho hrůzného co se stalo. Chladný vítr se prohání kolem pahýlů stromů, na kterých sedí černí havrani- poslové temnoty- kteří jak mě napadá jediní přežili… Kdo by se neděsil. Nikdo nechce být ten poslední co zůstane…Vše se opět sklidňuje, ale jen na malý okamžik- napětí roste…stále stejný chladný klávesový (či co já vím jaký) tón, opět sonar (hluboko za ním jeho ozvěna), bicí, kytary, vzrušující vyvrcholení. Vše černé a ponuré je pryč ale po konci poslechu celé skladby na každém asi nějaký její otisk zůstane.
Vím, že text je o něčem jiném, ale jak to cítím tak to cítím. Je asi zbytečné psát nebeskou chválu, předhánět se v superlativech a poklonách. To už tu bylo přede mnou. I když ano- klaním se. Čtveřice hudebníků překonala svojí hudební skladbou hudbu samotnou.

Ale Meddle není jen jedna skladba. To jsem začal od konce. Už úvod nabízí něco podobného- snad ochutnávku, věc svým pojetím se velmi blížící se právě Echoes. Tedy One Of These Days nesoucí se ve velice důrazném duchu a ve svém středu opět s psychedelickou a depkotvornou vsuvkou.
A další skladby? To je trochu z jiného soudku. A Pillow of Winds je jemná akustická balada-stejně jako Fearless, která končí- uf – zpíváním nějakých fotbalových chorálů. Věřím, že celé Meddle není jen skládanka skladeb, které Floydi náhodně posbíraly doma v šuplíku a řekli si „Tak jo- toto všechno máme nahráno- tak to prostě vydejme“. Tak nějak jejích skladatelskému talentu přirozeně věřím a jsem přesvědčený o tom, že každá skladba má na tomto albu nějakou roli- třeba aby trochu odlehčila nebo probrala. Jako třeba ta další: San Tropez s havajskou kytarou a barovým piánem nakonec. A je tu i- ano- pejsek Seamus. Zajímavé syrové blues podloženo vytím s štěkáním psa jednoho z hudebníků.

Už to nebudu protahovat a dám pět hvězd. Ano- především kvůli první a poslední skladbě.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Meddle
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Pink Floyd - The Wall
2008-08-18

Pink Floyd / The Wall

3 stars

Nějak si nemůžu pomoct, ale Rogera Waterse nemám rád. A toto album je dílo především Rogera Waterse. Čili... hmm tak jednoduché to nebude.Takže od začátku.
Pink Floyd jako celek mám rád v té podobě skupiny, která dokáže svou hudbou proniknout hluboko do posluchačovy duše a navodit nejrůznější emoce. Ať už svými jemnými tóny a zvuky pomalu napínají a vzrušovat nebo ať už v pravý čas zatnout, vystřelit a konzumenta shodit ze židle. Takže Echoes, Dark Side nebo Shine on... to ano všemi deseti.
The Wall, ať si každý říká co chce už není tak čistě o hudbě. Je to příběh, silně koncepční album,počin který se snaží nosit myšlenky a poselství. Připadá mi překecané...Stejně jako některé Watersovy sólové počiny.
A přitom to začíná tak fantasticky- In the Flesh. Ale dál? Dobré silné skladby střídají ty vycpávající (pro mě třeba Empty Spaces- kolik z vás začíná brunátnět?). A jak by třeba taková Another Brick in the Wall byla dobrá kdyby nebyla v rádiích omílána stále dokola?
Ale abych jen jedovatě neplival tak musím vyzdvihnout třeba takovou Hey You! Především takové to podivné bzučení kolem 3:20 nemá chybu. Nebo akustickou Mother. Ale co dál?
Ne není to pro mě žádné zásadní dílo. I přes to jak oblíbené a úspěšné nejspíš je a bylo. Není to U MĚ ani excelentní přírůstek do každé sbírky. Je prostě dobré a měl by ho slyšet každý a každý si na něj udělat názor sám.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Wall
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Coldplay - Viva La Vida Or Death And All His Friends
2008-08-08

Coldplay / Viva La Vida Or Death And All His Friends

5 stars

Na první pohled trošku z jiného soudku, než o čem tu jinak píšu, ale vše je jinak. Pryč je to opakování se Coldplay, kdy poloakustická mírně rychlá skladba střídá tu velmi pomalou akustickou, pryč jsou ty zpěvákovy falzety, ta prudérní melancholie (všeho moc škodí).
Živote buď podraven.

Už první skladba naznačuje, že Brian Eno coby producent zapracoval na výbornou.
Instrumentální Life in Technicolor je fakt bomba. Po úvodním elektronickém cvrlikání se probouzí první tóny nějakého mnou neodhalitelného strunného retronástroje (pozná někdo?), přidají se bicí. Těžko popisovat- je to jedna z těch silných melodií, které uchvátí při každém dalším připomenutí.
Na ni volně navazuje zpívané Cemeterie of London a Chris Martin dává skutečně tušit, že prošel stejně jako celá skupina další etapou svého vývoje a vystoupil z kruhu.
Neuvěřitelně chytlavá skladba. Lost!, která začíná cyklicky se opakující melodií na varhany, do nihž se ozývá tleskot ala We Will Rock You. Dohromady to působí docela dramaticky, nafoukle a honosně. A krátké kytarové sólo to vše jen podtrhne.
Další skladba 42, hmm první náznaky posmutnělosti a staženosti do sebe. Ale ne! Z nenadání přechod, zrychlení, které mi připomíná Manic Street Preachers. A já nemůžu odtrhnout sluch.
Lovers in Japan/Reign of Love- první ze tří složených dvojskladeb. Především se mi páčí část druhá- asi nejrozkošnější moment celého alba- křehounká skladba,jen zpěv, piáno,slavnostní napjatá a poklidná nálada.
Yes/Chinese Sleep Chant. Se smyčci a zpěvem ve kterém bych Chrise Martina těžko poznal. Trochu jiná- jakoby zastřená poloha jeho hlasu. Druhá část patří kytarám.
Viva La Vida. Rovněž smyčce, do toho trochu taneční rytmus, podbízivá, ale vkusná skladba, která neurazí a do celku zapadne. Typická záležitost pro rádia (jsem rád, že to zcela nudnou rádiovou produkci trochu oživí).
Violet Hill mi tu nějak nepasuje. Možná na album předešlém. Mezi takovou lehkostí okolo může někomu včetně mě připadat poněkud těžkopádná. Docela dobrá věc, ale hlava mi klesá...
Brusinkový swing. Folkový nádech, který mu dovává staroanglický začátek, dělá z této písničky něco co ještě víc probarví celé album. Druhé poloviny mnoha alb co v poslední době vycházejí mi splývají v jeden chuchvalec, jako by skupina vyčerpala všechny nápady a hledá jen něco čím zaplnit místo (ať má posluchač za ty prachy aspoň 40 minut:-) ). Tady to nehrozí.
Death and All His Friends. Loučení. Táák, další hudební orgasmus. Vše končí jak začalo... A jak dál?

Pro mě je Viva La Vida Or Death And All His Friends asi nejlepší album roku. Ne nebudu šetřit superlativy. Mám ho docela naposlouchané. je mi docela jedno po bok kolika nenáročných posluchačů se tímto názorem zařadím. Jen za první den si ho koupilo něco kolem 310 000 lidí. Je to nádhera a doporučuju.

» ostatní recenze alba Coldplay - Viva La Vida Or Death And All His Friends
» popis a diskografie skupiny Coldplay


Jethro Tull - Benefit
2008-08-07

Jethro Tull / Benefit

4 stars

Věřím že pro ty co mají rádi Jethro Tull spíš v tom zemitém, rockovém kabátě nenafouklém o ten kus progresivity, orchestrálních aranžů, vyhrávek a meziher, je právě toto jedno z těch nej alb. V tomto podle mě trumfne i Aqualung (na který ovšem nedám dopustit). Od úvodní With You There To Help Me přes Nothing To Say až třeba k To Cry You A Song je to víc než kdy jindy nářez.Martin Barre jako utržený ze řetězu. Tolik enrgie. Vedlo toho ovšem taková tichounká For Michael Collins, Jeffrey and Me nebo Inside spíš vyniknou.
Ovšem nejraděj mám Teacher- Iana Andersona zpívájícího a flétnujícího ve svém koncertním kabátu, s vyzáží mladého Krakonoše, za ním Glenna Cornicka hrajícího ve své čelence na basu ...právě pro něj to bylo poslední album s tully- poté spoluzaložil Wild Turkey, kde-dle mě- navázal na ducha alb Stand Up a právě Benefit.

Benefit rozhodně považuju za jedno z nejlepších od JT ale dávám pouze 4,222222222222 tedy čtverku, protože 4,5 jsem dal Aqualungu, 4,8 Minstelovi a 5,0+++ Thick as a Brick.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Benefit
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Jethro Tull - Living in the Past
2008-08-07

Jethro Tull / Living in the Past

4 stars

Mezi dvěma koncepčními velealby, v roce pro hudební nadšence tak plodném vyšlo toto album. Takové shrnutí toho co zatím dokázali- ne bestka, spíš výběr z toho dosud nevydaného (ale hitparádově úspěšného), s tím studiovým, žívým...
Pro mě paráda. Skladby jako Sweet Dream s geniálním orchestrálním aranžmá postaveným před hutným rockovým základem, kouzelná Witch\'s Promise, kde se z flétnového chaosu vyloupne poklidná a krásná skladbička ve stylu um caca um caca:-)Nebo Living in the Past. Je třeba komentovat? Vždyť je to jedna ze základních skadeb JT a nechybí na žádném výběru. Rovněž jsem si velmi oblíbil Life Is A Long Song- to je pohodička jak prase- pro mě potencionální náhrada za diazepam.
Rovněž další skladby, sice ne tak známé, kratší dokážou pořádně oslovit. Taková Wond\'ring Again, bratříček podobně se jmenující akustické miniskladbičky z Aqualungu by si s ní klidně mohl vyměnit místo. Improvizace For Later potěší a třeba Nursie zahřeje.
Možná škoda, že dík tomu nacpání hodně ze zde umístěných skladeb na remastery klasických alb, je tu spoustu materiálu již slyšeného a notoricky známého. Ale i tak. Paráda!

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Living in the Past
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Aphrodite's Child - 666
2008-08-06

Aphrodite's Child / 666

4 stars

Ony asi tři šestky na červeném obalu moc důvěry nebudí. Taky tohle album v době svého vzniku bylo docela kontroverzní.Prý propagující drogy, démony... k tomu ještě zpěv-nezpěv Irene Papas ve skladbě Infinity, kde prostě vzdychá jako při souloži, mrčí, raduje se...
Každopádně je to dílko velice zvláštní, emotivní a zajímavé. Někdo by řekl pořádná zhulenina. Takové to album, které by se mělo zakázat před řízením automobilu, výkonem činnosti vyžadující plné soustředění a především před spánkem. Hrozí totiž docela zvláštní stavy. Ne že by to bylo jen hodina a půl nějakých hudebních experimentů a pazvuků. Naopak! Všechno dává smysl. Mnohé ze skladeb jsou až popově chytlavé, rytmické, temperamentní a veselé. Ale potom jsou ty i momenty, kdy prostě nějaký bezejmený dav něco sborově skanduje, kdy je slyšet jen řinčení, cinkání a očekávání něčeho neblahého. Působí to na mě jako nějaké zaklínání.
Třeba takový Babylon si dokážu živě představit i hranou v rádiu. První disk je vůbec běžnému posluchači víc přístupný. Na druhém už je víc jazzových improvizací, táhlých ploch, které se vynořují a zase jakoby nic strácejí.
Znám plno dobrých alb, ale jen málo takových šíleností barevných. Dokáže mě to zaujmout a věřím, že nejenom mě. Možná škoda, že Vangelis se místo sólové dráhy nerozhodl hrát s Yes (i když Rick Wakeman...no, bylo by to zajímavé).Bohužel těžko six six six sehnat. Já si pomohl na rapidshare...proč ne

» ostatní recenze alba Aphrodite's Child - 666
» popis a diskografie skupiny Aphrodite's Child


Phideaux - Doomsday Afternoon
2008-08-04

Phideaux / Doomsday Afternoon

5 stars

Kdybych tohle album neznal a někdo mi ho pustil tak bych ho asi zařadil někde do první poloviny 70. let vedle folk rockové Jethro Tull nebo silné symfo-progrockové skupiny. Vlivů a podobností se zde dá nalézt hodně. Ale kdo by věřil že je to album z roku 2007 od docela neznámé skupiny kolem multiinstrumentalisty a zpěváka Phideaux Xaviera. Zadumané, poklidné instrumentální plochy často jen s klavírem ala Yann Tiersen a spoustou smyčců, hornů a trumpet střídají rozjuchané části kde se ke zpěvu některého ze zpěváků přidává i jemný hlásek Molly Ruttan (nezní to vůbec zle), flétna nebo tleskot (Candybrain), aby vzápětí tento až éterický klid a splynutí s přírodou zboural útok kláves a elektrické kytary.

Nevím jestli by mě tato kombinace navnadila, kdybych o ní jen četl. Další skupina vyžívající se v přemíře smyčců (kolik takových pokusů už bylo...), folkové naturálnosti a vracení se k středověkým motivům jako třeba Blackmore's Night a množstvým roztahaných tupých a téměř minimalistických ploch. Tak to tady ovšem neplatí- jasně- někde by chtělo zkrátit, ořezat, přitvrdit a trochu vygradovat ale jako celek to všechno působí harmonicky a na rok stvoření téměř jako zjevení. Nechybí tu ona zmiňovaná zadumanost, melancholie, napětí ale ani ta pohoda a odpoutání se od všeho přízemního.

Prostě můžu jen doporučit.Rozhodně je to véééééélmi podařené album (na progarchives.com nejlepší album roku 2007), myslím že spousta lidí si v něm něco najde. Kdyby vzniklo v oněch zlatých letech, patrně by zapadlo-nevím. Ale v součastnosti alespoň podle mě vyčnívá a je krásnou ukázkou toho že progrock is not death.

17.7.2008 cdklub.net

» ostatní recenze alba Phideaux - Doomsday Afternoon
» popis a diskografie skupiny Phideaux


Jeseter - Slavnost pro jednoho
2008-05-27

Jeseter / Slavnost pro jednoho

3 stars

Jednou jsem tak brouzdal po netu a narazil jsem na tuto skupinu. Hudby je mnoho a nové skupiny mě většinou nedovedou rychle oslovit. Poslechl jsem jednu písničku a bylo jasno- chci víc. Česky zpívající ( navíc zpěv čistý, srozumitelný a docela charismatický), už na první poslech mi ty kytary něco hooodně připomínalo. No jasně, Steve Howe (až pro probrouzdání jejich webu jsem zjistil, že podobnost s hudbou Yes není čistě náhodná a konec konců, že by Yeseter se rovnalo Jeseter). No a tak jsem si objednal CD, čekal, čekal, čekal....čekal. A přišlo. Na první poslech příjemné překvapení. Zvuk možná poněkud zastaralý- skutečně jako ze 70. let. O nějaké progresi se tedy skutečně mluvit nedá. Ale artrock jako vyšitý. Trošku Blue Effect, trošku Synkopy, trošku víc již zmiňovaných Yes , trošku osmdesátkového bigboše, mezi tím vzdušné a klidné mezihry. A nakonec docela jednoduché a prosté písničkaření- ku prospěchu celého alba.

Pro mě zjevení, pro někoho možná jen další skupina jakých vzniká a zaniká mnoho a mnoho. Jsem rád za kvalitní texty v češtině, za poctivost nepřechytračenost, pokoru a pohodu. Sice se mi skupina nelíbí v metalových Hrdinech z plakátů a trochu se ztrácím v Sukubě a Sylfě, ale co...Touha po vzdálených obrazech a Marnivá víla jsou na opak to pravé ořechové.

Dávám 3 hvězdičky v rámci progboardu (vedle těch velikánů...). V rámci současné české hudby však dávám 5 hvězd a těším se na další album- bude?

» ostatní recenze alba Jeseter - Slavnost pro jednoho
» popis a diskografie skupiny Jeseter


Oldfield, Mike - Tubular Bells II
2008-05-27

Oldfield, Mike / Tubular Bells II

3 stars

Trubkovité zvony k životu Mika Oldfielda navždy patří a vždy neustále se- buď jako oficiální pokračování, předělávka nebo jen připomínka v kratičkém motivu vracejí zpět.
Poprve po odchodu z vydavatelství Virgin v roce 92 coby TB 2. jaké je? Především pro někoho, kdo slyšel jedničku asi předvídatelné- začíná známým motivem podle kterého snad každý, kdo tohoto umělce jen trochu zná, pozná o koho jde. Opět perfekcionalistická hudba, rychlé a nečekané, ale i pozvolné zvraty, spousta bombastické (podle mě až nabubřelé) hudby, ale i té lehké s ambientními kytarami. Hudebně asi těžko něco vytknout. Snad bych si jen položil otázku: Proč? Proč se opakovat, vracet, pokoušet se přeskočit svůj stín? Toto album nic objevného nepřináší. Z dob před tubulární belou číslo 2 mám raděj Amarok nebo Music from the Ballcony. Tady necítím tu atmosféru která spoustu předešlých počinů provázela. Kdyby něco takového vyšlo poprve a nebyla to žádná předělávka tak jásám, ale bohužel mám srovnání (i když to srovnávat asi nemůžu a chápu že Oldfieldovi o to nešlo).Když jsem oldfielda poznával (začínal jsem s tvorbou asi z roku 2000 a postupně se vracel v čase...)tak jsem toto album miloval a obdivoval, ale tak nějak už to chodí že se člověk odmiluje. Bohužel

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Tubular Bells II
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike


Ursiny, Dežo - Provisorium
2008-05-20

Ursiny, Dežo / Provisorium

5 stars

Mnooo, tak jsem se ve svém hudebním objevování proobjevoval k tomuto albu. Kde začít...Toto že vzniklo v Československu? Po všech těch klávesových, kytarových výlevech a orgiích mi něco tak uhrančivého,lehkého, procítěného a opojného přijde skoro jako zjevení. Z celého alba na mě dýchá hodně zvláštní atmosféra. Ne posmutnělá jak jsem někde četl. Po poslechu dalších cd jsem zjistil že je téměř všude- taková Ursínovská- jako by si zpíval sám pro sebe- jako by ho nic kolem nezajímalo. Těžko popsat- prostě fantastický projev. Neznám lepčí slovenskou skladbu (i když anglicky zpívanou) než je Apple Tree In Winter…


Jestli na mě takových neobjevených skvostů čeká víc- tak se mám na co těšit

» ostatní recenze alba Ursiny, Dežo - Provisorium
» popis a diskografie skupiny Ursiny, Dežo


Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts
2008-04-04

Van Der Graaf Generator / Pawn Hearts

4 stars

Docela by mě zajímalo kolik lidí už po poslechu tohoto alba spáchalo sebevraždu. Skutečně veselou a pohodovou náladu promění v melancholickou a tu smutnou ještě prohloubí. I to je umění a to asi jde- vyvolat emoce a v tom je Peter Hammil geniální. Místy mi připadá že hudba nemá žádný řád, že prostě náhodně plyne- že to co slyším není zpěv ale jen něco co jak zpěv zní. Ale všechno pohromadě to dává smysl. Závěrečná 23 minutová skladba je pro mě to nejlepší co tato osobitá, těžce stravitelná skupina stvořila.

uf...

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Yes - Yessongs (live)
2008-04-04

Yes / Yessongs (live)

5 stars

Zrovna tu někde na progboardu probíhá diskuze zda kupovat či pálit cd. Co se týká Yes tak si myslím že rozhodně kupovat. Proč taky? Ano- kvůli obalu- a konkrétně na tomto cd se mi malůvky Rogera Deana líbí nejvíc.
Ale to je jen obal- důležitější je obsah. Podle některých nejlepší živák- hmm- nemůžu posoudit protože jsem neslyšel všechny skvělé živáky. Ale Yes v nejlepším složení, v nejlepších letech- s nejlepším hudebním materiálem (sice zastupujím jen 3 alba-ale jaká!!!!)... to mluví za vše-prostě síla. Ani mi nevadí jak se podobá studiové provedení tomu živému- minimálně improvizace (snad jen natažená Long Distance Runaround- s famózním Stevem Howem v titulní roli). Spíš mě udivuje že tak složitou a rozmáchlou hudbu dokážou (dokázali) s takovou přesností,precisností a zároveň energií a odvazem zahrát.Je těžké vybrat nějakou nejlepší skladbu-protože opravdu celá tvorba Yes v letech 71- 73 nemá chybu a Rick Wakeman sólově jakbysmet- ten jeho výňatek z 6 žen tu docela sedí.

» ostatní recenze alba Yes - Yessongs (live)
» popis a diskografie skupiny Yes


Blue Effect - Blue Effect a hosté - Live
2008-03-31

Blue Effect / Blue Effect a hosté - Live

5 stars

Tak jsem se dočkal- sice zatím jen zvuku, obraz+zvuk je snad na cestě... A musím říct že jsem příjemně překvapen. Radim Hladík snad nikdy nezklame- stále tak virtuózní, dokonalý, melodický...stále dokáže tím co svou kytarou vyloudí za melodii pohladit i rozpálit. S poklonu mu musím složit i za obnovené Blue Effecty- sestava s Honzou křížkem (např. ex- Walk Choc Ice) je prostě našlapaná a rozhodně má jiskru a energii. Je to prostě něco jiného.
Koncert se proplétal tvorbou Radima Hladíka od Matadors, přes jazz/art rockové období až po filmovou hudbu. za mikrofonem se vystřídali postupně všichni zpěváci, skladba skladeb je pestrá- zastoupeny jsou téměř všechny alba- já osobně jsem rád za skvělé Rajky, rovněž Boty jsou v živé verzi dost dobré. Ale za absolutní vrchol považuju Rainy Day. A slyšet po tolika letech na cd zase Valdimíra Mišíka +Radima Hladíka a jejich Sluneční hrob je něco neuvěřitelné... Ale vůbec- dočkat se po tolika letech něčeho aktuálně neaktuálního od Blue Effectu- zářivého přízraku na české hudební scéně je fantastické.

» ostatní recenze alba Blue Effect - Blue Effect a hosté - Live
» popis a diskografie skupiny Blue Effect


Yes - Talk
2008-03-27

Yes / Talk

3 stars

Tak si tady pročítám nejrůznější recenze a docela mě překvapují ódy na toto album. Yes je jedna z mých oblíbených skupin ale přiznám se že toto album mi k srdci nepřirostlo- nenáleží mi ho hodnotit po hudební stránce a docela chápu že už jsou to jiní Yes než v tom zlatém období, ale Talk mi prostě ničím vyjímečné nepříjde- jistě- jsou tu podle mě docela silné momenty- třeba emotivní I Am Waiting, ale co dál?? Na zadek mě neposadilo... to rozhodně ne. Pro mě průměr (můůůůůj náááázor- nikoho nepřesvědčuju že album je skutečně průměrné- ach jak je ta hudba subjektivní...)

» ostatní recenze alba Yes - Talk
» popis a diskografie skupiny Yes


Blue Effect - Meditace
2008-01-24

Blue Effect / Meditace

4 stars

Musela to být zajímavá doba. První krůčky českého bigbítu. Dva velikáni ještě v jedné skupině. Zatím jen čistý rock bez nějakých přespřílišných složitostí (i když Hladík už v té době byl uznávaný kytarista s dosti zkušenostma), docela hutné blues ( jako u raných Jethro Tull-např v Little Girl nebo Blues About Stone). Docela se Mišíkovy prý vytýkala jeho špatná srozumitelnost ale o texty tu myslím až zas tak nejde a mnohdy mi přijdou spíš docela k smíchu (viz Stroj na nic), hold jde vidět že album bylo poskládáno narychlo, některé texty narychlo opatřené neškodným českým textem. Jinak je Mišík velmi osobitý a příjemně se poslouchající zpěvák (dodnes). Je zajímavé srovnat jeho zpěv ve skladbě Fénix se zpěvem Leška Semelky v téže písni- ovšem v anglické verzi (myslím jako bonus k Nové syntéze).Ten Mišíkův je mi rozhodně blíž.
V té době byl ale největší hit skupiny Sluneční hrob- tato skladba sice na ofic verzi není ale je tu jako bonus. Je krásná- ještě dnes má neuvěřitelnou sílu- když jsem na koncertu Mišíka viděl jak vehnala slzy do očí mé kamarádce- pochopil jsem že to je jedna z těch nadčasových...
Mám toto album i přes jeho jakousi nedotaženost a rozháranost (možná trochu i naivitu) moc rád. Co se hudby týká- mozek někdy vypíná a hodnotí jen srdce.

» ostatní recenze alba Blue Effect - Meditace
» popis a diskografie skupiny Blue Effect


Blue Effect - Modrý Efekt & Radim Hladík
2008-01-24

Blue Effect / Modrý Efekt & Radim Hladík

5 stars

Wau! Krása, nádhera. Tímto albem se odměňuju. Hladíkova kytara je jako pohlazení na duši. Majestátní, melodická, hravá, sebevědomá... Už úvodní Boty jsou přesně tím, co mi v jejich originální verzi na Nové syntéze chybělo- ten dravý elektrický začátek. Který mě na koncertech bere dodnes. Zpěv tu nechybí- naopak jeho absence dává vyniknout Hladíkově virtuozitě.
Druhá skladba Čajovna(též mnou velmi dychtivě očekávána na každém koncertu) je takovou alfou i omegou skupiny. Na ni jsem se chytil,ji jsem si musel pořád dokola pouštět a dodnes mne neomrzela. A přitom to prý měla být jen taková vata na albu...
Další skladba Skládanka s flétnou Jiřího Stivína a piánem Martina Kratochvíla se nese v jazz/rockovém duchu ne nepodobném nějaké skladbě z alba Coniunctio. Je to vlaastně verze skladby Armagedon která je na albu i coby bonus- tentokrát už v čistě rockové podobě zpívaná Leškem Semelkou.
Ztráty a nálezy- španělka hraje přes el. kytaru, k tomu basa a především šikovné bicí šikovného Valdo Čecha v naprosto pohodovém a ucajdaném (v tom nejlepším slova smyslu)tempu.
Album uzavírá docela dlouhá Hypertenze- improvizace- místy to skřípe, místy uchu lahodí, místy nudí, místy tvrdí, místy nadchne...
Jako dva bonusy již zmíněný Armagedon a živá verze (ve Východním Německu prý docela hit) Clara (podle mne nejlepší basa u Blue Effectu).
No prostě lahodáááááááááááá!

» ostatní recenze alba Blue Effect - Modrý Efekt & Radim Hladík
» popis a diskografie skupiny Blue Effect


Premiata Forneria Marconi - Per Un Amico
2008-01-24

Premiata Forneria Marconi / Per Un Amico

5 stars

Album které mne coby začínajícího fanouška toho propracovanějšího a složitějšího rocku přivedlo k tomu abych hledal i někde jinde než na britské scéně. Podle mého názoru je PFM jedna z nejlepších skupin co prog rock hrála. Každá země měla v té době něco co mohla přihodit na trh. Polsko SBB, my Blue Effect popř Collegium Musicum, v Nizozemí Focus...
Hudba hodně položena na klávesách nebo piánu, doplněna flétnou, sem tam housle... a k tomu ta Italština. Bez té si to nedovedu nějak představit. Následující Photos of Ghost kde byly skladby z prvních dvou alb nahrány trochu odlišně a hlavně anglicky už mě tolik nebere. Nemám rád tu snahu všechno zpívat anglicky jen pro lepšímu proniknutí na britský trh nebo proč vlastně.
Krásná klidná hudba- měkká a melodická. Jak z jiného světa. Je to jedno z nejlepších alb co znám.

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Per Un Amico
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi


Oldfield, Mike - The Songs of Distant Earth
2008-01-23

Oldfield, Mike / The Songs of Distant Earth

5 stars

Nejsem sice bůhví jaký fanda sci-fi a různých elektronických serepetiček vychytávek. Ale toto album stejně jako jeho předloha- romám Arthura C. Clarka z roku 1958 mě dostalo!
Děj románu je prostý- blíží se konec Země a lidé jsou evakuování- rozprchávají se po vesmíru a hladají nové místa k životu. Jako poslední je vypravena loď Magellan- posádka při odletu ještě vidí zkázu matičky Země a poté je hibernována. Jako mezipřistání na cestě k budoucímu domovu je zvolena planetka Thalass- obývána již jinou kolonií lidí. Zastavení je sice krátké, leč plné lásky, dobrodružství a poznání...
Ale teď k hudbě. Vše začíná citací z bible kosmonauta Andersona když v roce 68 kroužil s Apollem kolem Měsice. Poté se album rojzíždí v nádherné směsi čistých vokálů- ženských i mručivých mužských, ambientních kytar, klidmého piána ,průzračných ploch plných tajemných melodií, všemožné zvuky ať už bublání vody v The Sunken Forest,smích racků,dudy a nakonec bez jakého koliv hudebního doprovodu zpěv domorodců loučících se tak s posádkou lodí Magellan letící dál do vzdálených končin vesmíru. Vše přitom na sebe pevně navazuje a tvoří jakoby celý příběh- nebo soundtrack ke knize. Je to pro mne rozhodně jedno z těch úžasných Oldfieldových alb. A rozhodně nejlepší v devadesátých letech. Nemůžu jinak než ***** (+*)

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - The Songs of Distant Earth
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike


Oldfield, Mike - Incantation
2008-01-23

Oldfield, Mike / Incantation

3 stars

Nejdelší album Mika Oldfielda- čarokrásné 4 party- ovšem místy trochu minimalistická nuda, opakující se motivy, courající se rozvleklá hudba- jako únorový den- někdy prázná, nikam nesměřující, blátivá, ale čímsi nadějná. Člověk čeká co příjde. A nepřichází nic- tak to vidím na několik pár poslechů. Ale ponoří-li se člověk do hudby více odmění se mu ohromnou dávkou klidu, pohody, vyrovnanosti. Nepůsobí rušivě- je to skutečně takový snový unik z reality.První tři party jsou si nečím podobné- když člověk přeskakuje ve skladbě třeba po minutách dopředu vždycky jako by se stejně dokonale napojil. Ve čtvrté části je to už jinak- v úvodu sice hraje zvonkohra stále stejný motiv dokola ale člověk cítí že se něco děje- že skladba někam směřuje. Sem tam brečící kytara. Všechno nabírá na síle a hutnosti, sílí a graduje. Najednou pocit že je konec ale to přicházejí závěrečné 4 minuty- postavené jakoby mimo celé album...
Je to zvláštní album.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Incantation
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike


Oldfield, Mike - Platinum
2008-01-22

Oldfield, Mike / Platinum

3 stars

Oldfield na křižovatce. Opouští dlouhé kompozice (alespoň prozatím), začíná flirtovat s popem, zkouší víc než kdy jindy ambient (Woodhenge), paroduje kralování punku,dle svého si upravuje předního minimalistu, swinguje, překvapuje. Stále má smysl pro silné melodie, pro okamžik překvapení. Nesklouzává ke kýči. Možná se místy opakuje a zkouší to cestama kudy už šel, ale stále je to Oldfield.
Úvodní Platinum 1-4, místy se nesoucí skoro v tanečním rytmu jsou ale i ukázkou dobré sehranosti celé Oldfield group. Oldfield zde působí uvolněně a víc přístupně- typickým způsobem prohání kytaru a 4 část- North Star (vlastní verze skladby Etoile Polaire od Philipa Glasse z roku 77).

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Platinum
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike


Blue Effect - Nová syntéza 2
2007-12-21

Blue Effect / Nová syntéza 2

5 stars

Hmm co napsat o Nové syntéze 2 tak abych se vyhnul všemožným superlativům a vynášením někam do rockového nebe?
JOČR s Blue Effectem si náramně sedli.Úžasně rytmická a melodická hudba kdy se někdy v popředí střídají Hladíkovy riffy a vyhrávky spolu s rytmikou Kůstky a Čecha a silný jazzový orchestr plný dechů (nebo Detziho trubky na konci titulní písně). Když se ale tyhle dvě uskupení vzájemně propojují, doplňují a podkreslují tak je z toho navýsost skvělá a nezadržitelná smršť co člověka nutí rytmicky si podupávat a pokyvovat hlavou. Do té doby a ani potom jsem něco podobného neslyšel a myslím si že ani ve světě by se podobná fůze neztratila.
Když jsem si narychlo dával Blue Effect do mptrojky tak jsem nějak naházel Novou syntézu 1 a 2 do jedné složky kde se mi různě promíchaly skladby a musím říct že se to poslouchalo skvěle. Silné, přesné a rázné jazz- rockové skladby beze zpěvu z jedničky (především skvělá Má hra) se tu střídali s těma přístupnějšíma a více artrockovýma, navíc doplněnýma zpěvem Semelkovým.
Nejraděj z dvojky mám asi titulní skladbu a především takovou tu rockovou část "Já chtěl bych mít oči dvou Picassů..." s geniálním kytarovým riffem. Především na tuto skladbu (a samozřejmě na Čajovnu) mě Blue Effect dostali když jsem si kdysi koupil jejich výběrové dvojcédé. Tam je navíc velmi zdařile zeditována.
Je třeba obout boty... je dodnes na koncertech pravidelně hraná skladba (a Janu Křížkovi sedí fakt hezky). Možná kdyby právě na začátku skladby dostala řízná kytara víc prostoru a mohla dominovat (viz. Boty na A Benefit of Radim Hladík)celou skladbu by to jen pozvedlo ale to asi byl výsledek kompromisů. Ale jinak ji mám velice rád.
KLíště není sice mů šálek čaje ale překousnu ho a poslední Jedenáctého října je správná tečka. Celá sladba jakoby od začátku bublala, byla neklidná, nedočkavá, plná energie stále ubíhající dopředu a dopředu, v prostřed sice spomalená a ulidněná ale ke konci zase svěží. A na úplném konci už jen Radim HLadík se španělkou začíná velké loučení do něhož se postupně zúčastnění zapojují...

» ostatní recenze alba Blue Effect - Nová syntéza 2
» popis a diskografie skupiny Blue Effect


Yes - Going for the One
2007-12-21

Yes / Going for the One

4 stars

Toto album je podle mne takovou dělící čárou a posledním z řady těch velkých skupiny Yes (i když dozvuky a ozvěny minulosti se sem tam ještě vynoří-ale už to bude něco trošinku jiného). Jasně- sedmdesátá léta se přehoupla do své druhé poloviny a k více srozumitelnějším a stravitelnějším skladbám se uchylovalo víc uskupení.
Úvodní a zároveň titulní skladba začíná tak trochu šedesátkovou rocknandrollovou kytarou Steva Howa ale jakmile se přidá Jon Anderson se svým naléhavým zpěvem tak jsou to staří dobří Yesáci i když se přiznám že tato skladba mě nijak moc za srdce nechytla.
Zato následující pomalu se rozjíždějící a pomalu gradující Turn of the Century je nádherná- o vzpomínání, o budoucnosti... krásná intimní záležitost (v remasterované a o bonusy rozšířené bonusy také v dosti syrové podobě).
Vše pokračuje skladbou Parallels- dost nezvyklá (u Yes není asi ale nic nezvyklé) souhra majestátních chrámových varhan a elektrické kytary,ale proč ne- rozhodně to skladbě sluší víc než klávesy.
Wonderous stories je pro mne taková sladká (možná až moc- jak hudbou tak zpěvem i textem), ale jakoby připravovala a uklidňovala posluchače před závěrečným veleopusem Awaken.
Skladba která má snad vše co se mi na Yes tak líbí- fantazii, překvapení, jemnost i tvrdost, monstróznost, grandióznost i uklidnění zasněnost a intimnost. Možná místy trochu ponurou atmosféru vzápětí však překonanou jistou nadějí v hudbě.

Excelentní. Možná však škoda že Roger Dean ho nevyzdobil nějakým obrázkem, protože právě toto je album které člověka unáší v představách tam někam jinam... (mimochodem- nemohl jsem si nevšimnout bublinek kolem mužského pozadí na obalu alba- vychází opravdu z tama z kama myslím?)

» ostatní recenze alba Yes - Going for the One
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Fragile
2007-12-20

Yes / Fragile

4 stars

Pro mne toto album křehké je. Křehké v tom že jednotlivé skladby jsou na sebe jen tak položeny, bez většího pojiva. Jistou atmosféru má a jsou tu určitě kousky které stojí za to protáčet stále dokola- Roundabout (díky tomu vybrnkávání na počátku a následné rytmické lavině), South side of the Sky (díky famózní střední pasáži s pianem a nastupujícími vícehlasy- takové to lá lá lála...) především Heart of the Sunrise (kde po zběsilé basové introdukci nahoru-dolů docela nečekaně ale úchvatně přichází zklidnění v podobě Andersonova tichého zpěvu- a to finále....hmm...:-) )Ale to není vše- taždá skladba má svoje kouzlo a v každé se předvede někdo jiný (Mood fot A Day nebo Cans and Brahms jsou jistě technicky skvěle zvládnuté)ale v rámci celku u sebe nesedí. To nic nemění na tom že Fragile je výborné album a jeden z pilířů celé kariéry Yes.

» ostatní recenze alba Yes - Fragile
» popis a diskografie skupiny Yes


SBB - SBB (Wolanie o brzek szkla)
2007-12-20

SBB / SBB (Wolanie o brzek szkla)

4 stars

Nesmírná pohodovka už od začátku- SBB se nikam neženou, netlačí, pomalu a vklidu se rozjíždí, melodicky a velmi emotivně.
Hlavním plusem této trojky je fantastická instrumentální zručnost všech muzikantů, nikdo neční nad ostatní, jsou skvěle sehraní ať už je v popředí foukací harmonika Jozefa Skrzka a ostatní nástroje mu dělají kulisu nebo ať už Anthymos brnká na buzuki či prohání el. kytaru a Jerzy Piotrowski k tomu rytmicky buší nebo hladí bicí soupravu do toho Srzek něco zamňouká na svůj aparát a všechno plyne a plyne a těch 19 plus 19 minut které tohle album má uteče jak vánoce a člověk si řekne- " Sakra co by s tou hudbou tady u nás na východě bylo kdyby proti ní nestála ta komunistická zlovůle..."

» ostatní recenze alba SBB - SBB (Wolanie o brzek szkla)
» popis a diskografie skupiny SBB


Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
2007-12-20

Pink Floyd / The Dark Side of the Moon

5 stars

Těžko napsat ještě něco nového a objevného o tomto albu. Bylo už nesčetněkrát propíráno, rozebíráno a hodnoceno. Někteří právě Temnou stranu měsíce považuje za vrchol tvorby Pink Floyd tak za hudební vrchol jako takový. Těžko hodnotit. Neznám moc alb které jsou tak univerzální- myslím že dokáže uspokojit všechny napříč generacemi ať už hledající něco umělecky hodnotného, uklidńujícího, na zamyšlení, nebo prostě jen jako nádhernou kulisu. Přiznávám se že Floydy nepovažuju za tak výsostně dobré a zásadní jak někdy bývají hodnoceni- podle mne jsou trochu přeceňováni i když jejich zvuk, barvitost, to jak dokážou působit na duši i vše kolem nich je často fascinující a Dark side je toho nejlepším důkazem.
Už od úvodního tlukotu srdce až samotný konec (kdoví co je opravdu ten pravý konec alba- těch zvuků strácejících se v dáli a těžko slyšitelných je tam prý víc) je to nádherný a téměř dokonalý zážitek. Nemůžu nic vytýkat, protože respekt mám veliký a myslím že netřeba album srážet kvůli drobnostem. Možná mi trošku nesedí zařazení skladby Time za čarokrásnou a tesknou The great Gig in the Sky. Trochu můj dojem ruší ale věřím že spousta lidí to může vidět jinak.
Na Floydech mám rád všechny ty zvuky v pozadí, jakoby do všech těch skladeb ani nepatřily ale přesto nádherně umocňují vše o čem skladby mají být (například v Echoes to krákání...) a tady je tomu rovněž tak- tikot hodin,zrychlený dech, běžící osoba, cinkot drobáků... Na tomto albu je plno vychytávek, detailů, kudrlinek a přitom texty jsou snadno pochopitelné přímé, nefilozofující a navíc o tom o čem přemýšlí každý člověk- o čase, existenci, smrti... The Dark Side of the Moon je prostě skvělé album- takový soundtrack k životu...

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Emerson, Lake & Palmer - Tarkus
2007-12-19

Emerson, Lake & Palmer / Tarkus

4 stars

Nemám moc rád monumentální a často nabubřelý zvuk různých elektronických serepetiček na niž různí umělci exhibují dlouho a nesrozumitelně ale jsou takoví kteří se neztrácejí, nemotají a nesnaží se z nich vyloudit zvuky jak Marián Varga v Eufónii (ovšem nic proti němu- hluboce si jeho tvorby vážím). Ale Keith Emerson je skuečný mistr (hmm- pro vás asi nic nového) a Tarkus je podle mě jeho nejlepší album (skladba). Tady se neztrácím- od začátku je jasno, nikdo se zbytečně nepředvádí- nějaká ta zvuková bouře je tu snadno pochopitelná a přirozená. Nic by to ovšem nebylo bez Lakeova skvělého vokálu a Palmerových bïcích. To vše dohromady vytváří tak perfektně sehranou trojici že až někdy přchází sluch.
Ale Tarkus není jen ta 20 minutová skladba. Klimpr v Jeremy Bender a kostelní varhany v The Only Way dokazují že ELP to umí jakkoliv i když jejich tvorbu tak detailně neznám a třeba opěvované Obrázky z výstavy na živo mi rozhodně tak skvělé nepřipadají.

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Tarkus
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer


Jethro Tull - Minstrel In The Gallery
2007-12-19

Jethro Tull / Minstrel In The Gallery

5 stars

Prý je to po koncepčních albech jako Aqualung, Thick... nebo A Passion Play relativně slabší album ale já myslím že je jim rozhodně rovnocenné. I přes to že je tvořeno trochu zvláštně, kdy kapela nebyla pohromadě a jednotlivé skladby vznikali spíš jako sólový projekt minstrela Andersona který jej pak s ostatním členy dotvořoval, je to album velice kompaktní a má zvláštní atmosféru hodně podobnou kratším skladbám z Aqualungu jako Wondring Aloud nebo Slipstream- no prostě orchestrální aranže Davida Palmera tullům dost sluší stejně jako prostá Andersonova hra na španělku a jeho uklidňující zpěv- tichá Requiem je toho důkazem. Ale ony líbezné akustické vyhrávky se zde přirozeně doplňují s dost tvrdým rockovým soundem jako například v titulní skladbě nebo v Baker Street Muse.
Rovněž mám pocit že s přibívajícími léty se Anderson pomalu stával z textaře spíše básníkem- ikdyž se drží stále stejných tématických okruhů tak své názory, city a myšlenky dokáže převést na hudební text s náramnou lehkostí a přitom osobitě a nekýčovitě.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Minstrel In The Gallery
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Oldfield, Mike - Exposed
2007-12-19

Oldfield, Mike / Exposed

3 stars

Nevím co si myslet o tomto živáku moje pocity jsou rozporuplné. Na jedné straně famózní zpracování Tubular Bells kde se původní provedení prolíná s tím orchestrálním které působí dosti působivě a majestátně a opravdu je poslouchatelné od intra až po Sailors Hornpipe. No a dodatek Guilty je taky něco skvělého- perfektní rytmus a jedna z nejlepších záležitostí co jsem od Oldfielda slyšel.
No ale to jsem začal od konce- od cd 2. To první mě totiž vůbec nebere- Incantations je pro mne totiž místy nůůůůůůůůůůůdááááááááá. Navíc zpracování dost kopíruje originál- téměř zádné vychytávky- jen trochu zkrácené. Toto album moc nemusím ani v originále (možná tak na usínání nebo uklidnění) a tak jsem mu nepřišel na chuť ani tady. Světlým bodem je však samotný konec čtvrtého partu který bývá i hojně na různých výběrech a skutečně reprezentuje skvěle ( no- reprezentuje- kdo slyší ty čtyři minuty a doufá že takové bude celé album, může být myslím zklamán).Lepš koncert je myslím Live in Montreux jenž vyšel na DVD.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Exposed
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike


Oldfield, Mike - Ommadawn
2007-12-19

Oldfield, Mike / Ommadawn

5 stars

POdle mne jedno z nejlepších alb které Oldfield natoči. V jeho kariéře je několik období- léta kdy dělal složitější kompozice většinou o dvou částech, potom období kdy se snažil posluchači přiblížit a skladby se zjednodušovaly ale stále ještě dominovaly různé nástroje před vokály.V druhé polovině znatelný příklon k popu a někdy bohužel až moc komerčnímu a kýčovitému. No a devadesátá léta jsou obdobím experimentů a zkoušením nových stylů.
Právě Ommadawn je takovým vyvrcholením té první éry. Opět Part 1 a Part 2, opět spousta nástrojů a motivů, přitažlivý zvuk který si získá i nenáročnějšího posluchače, spousta vlivů (především africká etno hudba a irským folkem inspirované motivy).
Pro mnohé je Ommadawn dosti temné album, ale pro mě je to taková všehochuť- místy skutečně člověka zamrazí ale místy je mu spíš do tance viz ta část někde uprostřed první části s píšťalkou a kytarou.není tu prostě žádná část kdy by se člověk nudil a která by v něm nedokázala probudit nějakou náladu. Oldfieldovy kytary, africké bubny vedle panové flétny jeho bratra Terryho, dudy Paddy Moloneyho a nakonec i zpívaná vsuvka On Horseback která je docela hezkou tečkou za opravdu hezkým albem.
Spoustu podobných motivů použil Oldfield i o pár let pozděj v experimentu Amarok.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Ommadawn
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike


Oldfield, Mike - Hergest Ridge
2007-12-07

Oldfield, Mike / Hergest Ridge

4 stars

Po debutu Tubular Bells který se stal jedním z nejúspěšnějších alb roku 73 v Britanii přichází Oldfield se stejným modelem. Opět spousta nástrojů, motivů, nálad. Opět dvě části- každá kolem dvaceti minut. Zdálo by se že to nemůže zase fungovat, že to bude pořád to samé. Nuda. Ale nuda to rozhodně není i když se prvních pět minut hudba poněkud loudá a rozjíždí a uspává. Jestliže Tubular bells bylo řinčivé a místy nespoutané album co mělo symbolizovat ruchy velkoměsta tak Hergest Ridge mě vrací zpět v čase někam na anglický venkov kde si všechno žije svým poklidným životem. Oldfield zde taky využívá hojně spíš středověkých nástrojů- různé trubky, lesní roh, mandolínu...asi nejkrásnější část začíná v 8:43- zpočátku pomalá melodie kde si Oldfield někde v pozadí drnká na kytaru, v popředí nějaký dechový nástroj...přidává se výraznější elektrická kytara a skladba pomalu graduje, nastupuje zvonkohra...a potom pád dolů, basová kytara sama do kola, kolem ní tajemné zvuky...pomalu začíná hrát hudba mě i třeba v létě naprosto házející někam do Vánoc v niž na konci Oldfield vystřihuje krásné solo... No a potom už jen chór, trubkovité zvony a část první končí.
Druhá začíná nesmírně pohodovou hudbou která mě těší až do asi 8 munuty kdy začíná ono elektrické peklo- 99 nebo kolik přes sebe nahraných elektrických kytar jsou sice jako experiment fajn ale úplně ruší atmosféru jinak krásně poklidného alba. prostě podle mě sem nepatří. Uf, ještě že aspoň ke konci se snaží opět uklidnit...

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Hergest Ridge
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike


Flamengo - Kuře v hodinkách
2007-12-06

Flamengo / Kuře v hodinkách

5 stars

Ten Mišík byl snad u všeho zásadního co se v začátcích Českého bigbítu dělo- Matadors, pvní album efektů...a teď tento klenot s Flamengem. Album mnohými považováno za nejlepší v historii českého bigbítu. Mišík střídá Petra Nováka a Viktora Sodomu v pravý čas. Texty Kainara mu sedí, myslím že se do nich doonale dokáže vcítit což později ukázal i v Etc... Cítím (a sá Mišík přiznal) hodně velký vliv ranných Jethro Tull- takový folk rock někde flétna, někde el. kytara, někde saxofón. Nejvíce mě oslovala Já a dým a Pár století. skladbu Stále dál hraje Blue Effect na koncertech i dnes a hoodně slušně. Samotná titulní skladba se mi ale víc líbí v akustické podobě jaká je na Mišíkově bestce. Úžasné album

» ostatní recenze alba Flamengo - Kuře v hodinkách
» popis a diskografie skupiny Flamengo


Jethro Tull - Aqualung
2007-12-05

Jethro Tull / Aqualung

5 stars

album zlaté nebo platinové asi všude kde vyšlo. Základní kámen celé diskografie Jethro Tull a asi nejlepší reprezentant. Pro mě sice ne úplně to nej... ale jeho kvality jsou nepopíratelné. Základní riff titulní a zřejmě nejslavnější skladby o starém bezdomovci Aqualungovi zná snad každý. Album je tématicky rozděleno na část sociání- poukazující na nešvary společnosti, její okraj (šilhavá Mary nebo právě bezďák Aqualung, kde jsou jak tvrdší rockové písně tak i poklidné skladbičky hrané na španělku s typickým civilním, možná až chasnickým projevem Iana Andersona.
Druhá část začínající skladbou My God je zase zaměřena na problém organizovaného náboženství. Sama skladba po klidném začátku s kytarou a piánem pomalu přechází v tvrdou nekompromisní rockovici s hutnou el. kytarou, flétnou a mužským sborem.Pro mne ne moc silnou Hymn 43 následuje Slipstream s housličkami v pozadí, populární Locomotive Breath a na konec silná a přesvědčivá Wind Up. Texty Ian Anderson umí- sám říkal že s jeho texty a s hudbou Led Zeppelin by vznikla úžasná kombinace a zde jsou slova poskládána tak nějak srozumitlně, razantně a přímo, beznějakých metafor a jinotajů. Mám toto album velmi rád.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Aqualung
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Jethro Tull - War Child
2007-12-05

Jethro Tull / War Child

3 stars

U tohoto alba jsem trochu rozpačitý- na jednu stranu silné skladby jako Skating Away, Only Solitaire nebo Warchild a na druhé Bungle In The Jungle (díky refrénu) nebo Queen And Country (ten akordeon nebo co to tam hraje nějak nemusím).Po Passion Play které mě svou velikostí dostalo leží Warchild trochu ve stínu. Nemilosrdné strhání kritikou jaká po albu minulém přišla,na náladě skupině nepřidalo, je to zas posun dál- k novému zvuku a experimentům - hojně používaný saxík, včechny ty zvuky:lžičky, střelba, řev lva... To mroukání a různé malé detaily a právě ty z tohoto alba dělají velice pospolitý celek.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - War Child
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Jethro Tull - Stand Up
2007-12-05

Jethro Tull / Stand Up

4 stars

V Británii pro JT první číslo jedna a rozhodně hoooooooodně zdařilý počin. Krásné akustické kousky jako Fat Man nebo čarokrásné Look into the Sun vedle jasně rockové Nothing is Easy která mě při malém poblouznění alkoholem nutí blbnout jako Andersona když ji na koncertech hrával- je to prostě koncentrovaná energie. We Used To Know- nádherná balada s grandiózní kytarou na konci nebo Bachovo Bouree zpracované Ianem Andersonem, kde si nejde nevšimnout basy Glena Gornicka který byl podle mého nejlepší basák JT. Jeffrey Hammond který byl sice pilný žáček ale nebylo to onO.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stand Up
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Jethro Tull - This Was
2007-12-05

Jethro Tull / This Was

3 stars

Zdařilý debut. Lze na něm ještě cítit vliv Micka Abrahamse, který je tu i hojně autorsky zastoupen. Prostě zatím Jethro Tull hrající ještě blues či blues rock. Až u dalšího alba to byli Jethro Tull hrající Jethro Tull. Ale je zajímavé slyšet kořeny této skupiny a počátky tvorby minstrela Andersona který se zvláště předvedl v Serenade To A Cuckoo- jedné ze dvou instrumentálek na albu. V pozdějších výběrech (a že jich skupina měla)se jako zastoupení tohoto alba objevovalo především A song For Jeffrey.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - This Was
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Jethro Tull - Bursting Out
2007-12-05

Jethro Tull / Bursting Out

5 stars

Velice zdařilý záznam koncertu J-Tull. pro mne asi nejlepší živák vůbec. Všechny pro mě zásadní skladby (jen škoda že tullové moc nehráli po strhání kritikou něco z A Passion Play). Od úvodní No Lullaby až po klasické Locomotive Breath s krásným klavírním intrem Johna Evana mě skupina dostává famózním výkonem a jen dokazuje že v 70. letech byla jedinečnou koncertní atrakcí. Skvělý Ian Anderson je skutečně persona a jeho styl nenapodobitelný a kolem roku 78 mu to ještě zpívalo... Zvláště můžu Thick as a Brick i když bych si ho znova někdy přál slyšet celý na živo. Není takový záznam?Velké zastoupení na albu mají Song from the Wood a Heavy Horses (pochopitelně dvě v té době aktuální a myslím že hoodně zdařilé). Jen nevím proč je mezi autory hudby a textu Thick as a Brick stále uváděn little Gerald Bostock...

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Bursting Out
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Hammill, Peter - In Camera
2007-12-04

Hammill, Peter / In Camera

4 stars

Gog Magog?Právě poslouchám.Šílené, šílené, šílené. Jde z toho strach, deprese- text rozhodně znát nechci. Určitě nebude o ničem veselém...Ten jeho hlas, ty varhany, ty zvuky nakonci... boha jeho... No nicméně velmi působivé.Hodnotit album jako celek nemůžu bo nemám naposloucháno, takže hodnotím jen poslední skladbu

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - In Camera
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Focus - Focus 3
2007-12-04

Focus / Focus 3

3 stars

Trojka této jedinečné skupiny mi v paměti uvízla asi nejvíc. Focus je zajímavá grupa- skoro žádná zpěv (sem tam nějaké jodlování, broukání...), rychlé skladby s melodickou kytarou Jana Akkermana nebo dlouhými sóly na basu nebo klávesy se střídají se zasněnými pop barockovými vybrnkávačkami a zvuky flétny při niž v pozadí cvrlikají ptáci...

» ostatní recenze alba Focus - Focus 3
» popis a diskografie skupiny Focus


Yes - Close to the Edge
2007-12-04

Yes / Close to the Edge

5 stars

Pro mne vrchol jak Yes, tak i jedním z vrcholů rockové hudby jako takové. Skupina v nejsilnější sestavě: Anderson skvělý, jemný, hladící i naléhající. Howe jako vždy pan Kytarista, basa Squira výrazná a zapamatovatelná. Wakeman ještě nezahlcuje sluch posluchače elektro pazvučnými exhibicemi a Bill Bruford je podle mě lepši než Alan White. Prostě všechno- nálada, zvuk, atmosféra tohoto alba mi příjde naprosto jedinečná a neopakovatelná. Po uvodním svrlikání a následnému zmatku kdy si každý hraje to svoje, z čista jasna to Pááááááááááá pa pa a najednou je všechno jasné a zřetelné, ubíhajíci kupředu v nádherné pohodě. Poté výrazné zklidnění, v pozadí kape voda, do toho I get up, I get down...Následuje část kdy si Wakeman hraje na varhany a poté se všichni opět nádherně rozjedou k velkému finále úvodního eposu.Právě čásk začínající On the hill we viewed... je pro mne asi nejkrásnější okamžik z celého alba.
Nasledující skladba And You and I s takřka nebeským zvukem a atmosférou která k nebi nutí zvednout zrak. Začátek tak jemný a pokorný a asi v čase 3:47 se zkladba zlomí v něco tak majestátního že z toho husí kůži musí mít snad i zarytý hoper.Ke konci se však vrací prostá španělka a k ní Anderson- těď už zas naprosto pohodově. Z nebe na zem... nádhera.
Třetí skladba Siberian Khatru je pro mě tak trochu ve stínu prvníh dvou. I když na samém počátku poslouchání tohoto alba se mi líbila asi nejvíc. Je taková přístupná a ne tak složitá, už od začátku docela nadupaná (věřím že lépe vynikne na koncertech než třaba And You and I, která mne skutečně na Yessongu moc nenadchla).Krásná je část tak po 3 minutě.Poté skladba prostě pokračuje...:-)
Beatles měli svoje modré album, Metallica černé album a Yes mají svoje zelené album (kresba Rogera Deana je tentokrát ukryta uvnitř. Close to the Edge- prostě nádhera (jen texty snad nikdo nechápe, ale o ty tak nejde)

» ostatní recenze alba Yes - Close to the Edge
» popis a diskografie skupiny Yes


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000