Profil uživatele jirka 7200


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Pattern - Seeking Animals - Pattern - Seeking Animals
2020-05-28

Pattern - Seeking Animals / Pattern - Seeking Animals

3 stars

Kalifornskou kapelu Pattern – Seeking Animals založil producent, skladatel a muzikant John Boegehold, kterého rockové publikum zná především pro své úzké vazby s věhlasnou skupinou Spocks Beard. John nashromáždil za poslední léta v šuplíku několik nápadů, které se rozhodl zhudebnit. Nejdříve oslovil bývalého bubeníka SB, Jimmiho Keegana, později i kamaráda, zpěváka a kytaristu SB a Enchant, Teda Leonarda. V demo snímcích chyběla jen basová kytara a Ted nedovedl nikoho jiného, než kolegu z (jak jinak) SB, Daveho Merose. Sám John se ujal kláves.

Toť fakta. Než jsem se zde na Progboardu stačil zmínit o tomto debutu, tak se na pultech objevil jeho následovník s názvem Prehensile Tales. Ten mě dostal do kolen svým tahem na branku v podobě čtyř melodických hitů i dvěma náročnějšími kompozicemi. Tato recenze dostala přednost, nyní se pokorně vracím k eponymnímu albu z roku 2019.

Krátce shrnu své dojmy. Kdo velebí tvorbu Spocks Beard, tak ten rukopis Johna B. jistě rozezná. A v tom je možná malý problém, který je umocněn i identickým stylem hry muzikantů ze SB, ale i mixem a masteringem Richa Mousera, který rovněž několik desek s Fousem natočil.

Provedl jsem malý experiment. Na harddisk jsem
nahrál do jednoho adresáře písně z posledního, poněkud mainstreamově laděného a slabšího alba SB – Noise Floor a tuto devítku písní. V přehrávači jsem nastavil náhodné přehrávání a takto zjistil, že jde o hodně podobný materiál, obsahově i zvukově. :-)

Něco malinko konkrétního o obsahu. Album je ohraničeno nějlepšími (i nejdelšími) písničkami - No Burden Left To Carry a Stars Along The Way. Melodický neo prog rock s mnoha přechody – top kvalita!. Tyto skladby stíhá i pomalá Orphans Of The Universe. Přímočarý pop rockový hit s rošťáckým pohvizdováním pojmenovali tvůrci No Land's Man. Podobně laděná je i No One Ever Died And Made Me King s implementovanou parafrází na hard rockový riff.

Nyní se dostávám k songům, které mě již tak neoslovují. These Are My Things je taková houpavá záležitost, zhudebněná dechovka v rytmu um ta-ta, um ta-ta. Přímo vidím pod podiem řady fandů s rukama kolem ramen, jak se pohupují do rytmu. We Write The Ghost Stories je to samé v bledě modrém. Fall Away a The Same Mistakes Again řadím mezi děsně rozvláčné AOR cajdáky, které mě v této podobě silně uspávají.

Shrnuto : John Boegehold natočil písně určené pro SB (moje teorie) s aranžemi, které si zde vytvořil dle své chuti. Nahráli je hudebníci SB, zmixoval a mástroval zvukový mág Rich Mouser, který s SB již pár desek vytvořil (chválím naprosto skvělej zvuk!!!). Dostali jsme soubor písní podobný repertoáru SB, ovšem s několika slabšími skladbami, které by u SB neprošly. Dávám trojku, ortodoxní melodici mohou klidně jednu hvězdu přidat.

» ostatní recenze alba Pattern - Seeking Animals - Pattern - Seeking Animals
» popis a diskografie skupiny Pattern - Seeking Animals


Pattern - Seeking Animals - Prehensile Tales
2020-05-26

Pattern - Seeking Animals / Prehensile Tales

4 stars

Tak to je převapení! Novotou vonící album kalifornského souboru Pattern-Seeking Animals mne zaujalo zprvu především krásným obalem polského mistra temných koláží Mirekise.Říkal jsem si, tuto kapelu nesmím přejít bez povšimnutí. Album vychází v těchto dnech, necelých 10 měsíců po zveřejnění jejich prvotiny, což je dnes rychlost takřka nevídaná. Pro neznalé : nejde o žádné začátečníky, ale o staré harcovníky z Kalifornie, které si pozval před rokem producent a dvorní skladatel progresivních rockerů Spocks Beard, John Boegehold k natočení písní, jež během posledních měsíců složil. Oslovil bývalého bubeníka SB, Jimmiho Keegana, později i kamaráda, zpěváka a kytaristu SB a Enchant, Teda Leonarda. V demo snímcích chyběla jen basová kytara a Ted nedovedl nikoho jiného, než kolegu z SB, Daveho Merose. Sám John se ujal kláves.

Na novinkovém albu Prehensile Tales z května 2020 zůstalo vše při starém. Hudebníci jsou od předešlé spolupráce sehraní, jako přesně namazaný stroj. John tentokrát donesl k nahrání šest písní, které, na rozdíl od předešlé desky nepocházely z léta nevymeteného šuplíku, ale na notovém zápisu ještě zasychal inkoust. Jste zvědaví, jak to dopadla druhá deska tohoto prog all star sdružení, tak jako já před prvním poslechem ?

Album je šikovně obsahově rozděleno. Na první straně se nacházejí čtyři kompozice svižnějšího a vzdušnějšího charakteru, strana druhá obsahuje jen dvě skladby, zato náročnějšího provedení. Pojďme na to!
Hned úvodní Raining Hard is Heaven začíná basovou linkou, jako Billy Jean do Michaela Jacksona. Po chvíli však poznávám hlas Teda Leonarda, tím jsem se uklidnil. Kdo by očekával nějakou paralelu na Spocks Beard, tak by mohl být trochu zklamán. Ta poučenost popem je u tohoto songu s výrazným refrénem znatelná, i když razantní a ostrá rytmika basáka Daveho a bubeníka Jimmyho drží kompozici v rockovém hájemství. Později, tak v první třetině se zlehka zjevují progresivně rockové pasáže v podobě mezihry kláves a s Tedovým pěkným sólem na kytaru. Skladba je zakončena krásnou pomalou pasáží.

Další skladba opět trochu na první poslech klame tělem. První dvě minuty se z reproduktorů valí melodický pop rock, Ted se doprovází na akustickou kytaru, náladu jitří flétna i housličky a opět se tu zjevuje v oparu až art rockem načichlá mezihra rozetnutá neuvěřitelně hutnou a rytmickou linkou basy a bicích podpořená mellotronem, na kterou se vždy velmi těším. Zábavné.
Následuje na nápady skoupější střednětempá Elegant Vampires, s pěkným houslovým doprovodem – taková soft rocková příjemná záležitost, kde obdivuji Daveho ležérní bezpražcovou basu – jinde na albu k slyšení není. Líbí se mi ta lenivá atmosféra, která lepí, jako hustý med.

První stranu uzavírá Why Don´t We Run, kde se John aranžérsky opravdu vyřádil. Ta melodie mi v uších zní už pár dní. Je zasazena do chytlavého westernového rámce, jak z podobně laděného filmu, třeba El Mariachi Roberta Rodriguese zkombinovaná s latino hitem Shakiry. Nasazuju sombrero a kolt zavěšuju proklatě nízko ! Nádherný výkon hostujícího trumpetisty Johna Fuma !
Pokud ortodoxní prog rocker vydržel až sem, je odměněn dvěma songy z druhé strany. Ty se ponořují do náročnějších, progresivně rockových vod. Pro mne je třeba vrcholem alba pátá, skoro osmnáctiminutová Lifeboat. Skladba v pomalejším tempu pomalu odhaluje svoji krásu a krůček za krokem získává na dramatičnosti v závěrečných, až symfonicky znějících okamžicích. Pro mne zatím skladba roku! I text je velmi hloubavý, emotivně v podobenství popisuje člověčí nitro uprostřed existenciální krize.

Závěrečná Soon But Not Today stojí někde napůl mezi těmito dvěma polohami alba. Tou náročnější prog rockovou a pop rockovou. Krásný začátek s klavírem a housličkami zahluší rocková mašina se sboristkami, které na pozadí pobrukují něco jako „tadada,tadada,tadada hů,hů - tadada,tadada, hů“. Dojde i na reggae ve stylu Police a to vše je slepené progresivním pojivem, jak od Spockova Fousu. Dojde i na pomrknutí na Beatles nebo Queen. To je řádně vybarvená směska, nevěřícně kroutím hlavou. Po několika posleších to do sebe vše zapadá.

Závěrem : John Boegehold odhazuje zábrany a oproti méně výrazné prvotině předkládá album podle svého gusta. V prvních čtyřech skladbách odvážně přiznává prvky popu, ale dokáže je neodolatelným způsobem skloubit s progresivně rockovým těstem ozdobeným množstvím akustických nástrojů. Skladby mají hitové tendence, věří jim i firma, neboť z tohoto alba vydala již tři singly, což zcela jistě není běžné. Nelze nezmínit dokonalý zvuk, za který je vedle Johna zodpovědný i zvukový inženýr Rich Mouser, který mástroval i poslední alba SB. Jejich Noise Floor však zní vedle této desky jako velmi chudokrevný příbuzný.

Doporučuji všem příznivcům melodického progresivního rocku, AOR a těm, co nekoukají na žánrové bariéry. Tak dynamické a zábavné album napěchované nápady a rafinovanými aranžemi se jen tak neslyší.





» ostatní recenze alba Pattern - Seeking Animals - Prehensile Tales
» popis a diskografie skupiny Pattern - Seeking Animals


Big Picture - Big Picture
2020-05-14

Big Picture / Big Picture

4 stars

Muzika je nevyzpytatelná jako ženy. Sebejistě léta rozhlašujete, že vás rajcují vnadné brunety s hnědýma očima a potom naprosto nečekaně po pětiminutovém kontaktu propadnete křehké modrooké blondýnce.
Podobný pocit jsem zažil při setkání s neo prog rockovou kapelou Big Picture z Chicaga. Pokud nyní prohledáváte ve své paměti, které album jste od tohoto souboru slyšeli, tak vězte, že se jedná o spolek s jen jedním zářezem na pažbě. V roce 1993 vydali pouze eponymní album, další bylo připraveno, ale kapela se po neshodách rozpadla. Muzikanti se již nikdy nesešli a někteří jsou stále aktivní na lokální scéně, ovšem mimo rockovou scénu.

Čím mě tak zaujali? Nebylo to svou stylotvorností, komplikovanou strukturou náročných pasáží, ani temnou atmosférou, nebo hudební ekvilibristikou muzikantů samotných. Tentokrát mě dostal příjemný, z dnešního pohledu bych se nebál říci až archaicky znějící melodický neo prog rock osmdesátkového ražení. Jako by jste do šejkru vhodili desku IQ - Nomzamo spolu s Rush a jejich Power Windows a Misplaced Childhood od kolegů z Marillion.
Po pořádném protřepání se ve skle objevil produkt Big Picture. Nebyl nalit v tak nablýskané sklenici, chybí nadrcený led v podobě lepší či profesionálnější produkce, ale co naplat, když on je ten koktejl tak dobrej !

Všech sedm skladeb o průměrné délce sedm a půl minut je vcelku důmyslně vystavěno a aranžérsky vyšperkováno, takže i když je deska hodně melodická, nemám z ní pocit nějakého kalkulu či prvoplánovité snahy uspět v hitparádách. Že to hudebnící mysleli vážně, je třeba znát na závěrečné, skoro desetiminutové suitě Identity, kde mezi sebou drobně soupeřili kytarista s varhaníkem. Nekomplikovanou atmosféru si jen tak lze užít v Power of Life se zvláštním namixovaným zvukem mimo rytmus na pozadí. Jasné odkazy na Rush najdete v podobné barvě syntenzátorů a zvonivé kytaře ve Fall from Grace. Takových postřehů bych mohl uvést více, ale to bych vás ochudil o vlastní hledačství.

Kdo si chce odpoledne zpříjemnit jednohubkou of Big Picture a má rád výše zmíněné kapely či např. rané desky Clepsydry, ten by neměl zaváhat.

» ostatní recenze alba Big Picture - Big Picture
» popis a diskografie skupiny Big Picture


Van Der Graaf Generator - The Quiet Zone / The Pleasure Dome
2020-05-02

Van Der Graaf Generator / The Quiet Zone / The Pleasure Dome

4 stars

Zvláštní a zároveň krásné na muzice a vůbec celkově v jakémkoliv umění je skutečnost, že k některým dílům musí posluchač prostě dorůst, jaksi vnitřně dozrát. Jekési pochopení The Quiet Zone/The Pleasure Dome u mne nastalo až po rozkrytí krásy Hammillových sólových alb.

Před lety jsem zaslechl úryvek z této desky a nějak mne nezaujal. Pravděpodobně jsem materiál porovnával s předchozími deskami Generátorů a pro jeho vnější odlišnost mi ten dílek puzzle nechtěl nikam zapadnout. Až když jsem přijal Hammillovu druhou tvář v podobě jeho různorodých a osobních výpovědí v podobě autorských písní na jeho sólových počinech, teprve potom vše do sebe zapadlo.

Styčných bodů mezi těmito dvěma hudebními světy se vyjevilo povícero. Hammill natočil své sólové album Over během léta 1976 ve studiu Rockfield s Guy Evansem (bicí), Nic Potterem (basa) a Graham Smithem (housle). Deska vyšla v dubnu 1977 a o měsíc později se po personálních rošádách a zkrácení názvu souboru na Van Der Graaf objevili titíž lidé ve stejném studiu – ovšem s cílem nahrát jinou muziku, kterou složil – zase Peter Hammill. Nebyla to schizofrenní situace ? :-)

Říkal jsem si, není přece možné, aby po tak posmutnělém Over, které Peter věnoval sebezpytování svého nitra po rozchodu s přítelkyní, nenašel ještě nějaký odkaz i na albu The Quiet Zone. Je jich tu plno, sice v textech více zašifrovaných, ale ty depresivní nálady se jasně zjevují - o nemožnosti porozumění ostatním a černobílém a většinou pochmurném vidění světa.

První pět písní na straně A jsou hudebně velmi vyvedené – skvěle nasnímaný obyčejný zvuk Hammillovy otřískané akustické kytary se překvapivě mísí s dominantním zvukem houslí Grahama Smitha a precizní, hutnou rytmikou. Od třetí The Siren Song jsou do nahrávky implementovány i skvělé linky klavíru.
Všem skladbám vévodí procítěný Peterův zpěv, tak jak ho máme zažitý. Ta akustická, klidná atmosféra skladeb působí hodně nezvykle, i když i v této podobě to třeba v Last Frame pěkně rockově zajiskří. Na podstatě muziky Generátorů se ale nic nemění, jen je zde podána v jakési „unplugged" verzi – bez typického zvuku kláves a saxíku.

Strana B působí živěji a rozmanitěji : The Wave je mistrovská záležitost – mám pocit, jako by to byla část nějakého symfonického díla - jedna z nejemotivnějších a nejartovějších věcí na albu. Mimochodem, nálada v těchto písních mi dala upomenut na album Nám se líbí od Jiřího Schelingera, kde se skvělí muzikanti nepochybně nechali inspirovat, včetně podobně pojatých houslí Jana Hrubého.

Jako druhá na nás bez okolků vystřelí Cat's Eye / Yellow Fever (Running), kterou (jako jedinou na albu) složil houslista Smith. Prokázal na ní svoje nesporné hráčské kvality, až ze strun jeho nástroje se během této skladby muselo kouřit, jakej to byl čardáš. The Sphinx in the Face je velmi specifický alternativní taneční song. Nejnáročnější číslo si kapela připravila na závěr. Chemical World je hodně experimentální záležitost, která mi ne vždy sedne. Smysl vyňatého úryvku z The Sphinx in the Face na závěr mi uniká dodnes.

Závěrem : zvláštní, v první půli žánrově sevřené album s dominantními party houslí, akustickou kytarou a piánem. Skladby jsou jemně podmalovány klávesy a velmi vzácně i saxofonem odejitého Jacksona. V druhé polovině muzikanti popustili uzdu fantazii a každá píseň je trošku z jiného soudku. Celek mě po letech velmi oslovil.

Nemůžu nezmínit naprosto famózní zvuk, plně dynamický, se skvěle sejmutými nástroji, nahrávka vzbuzuje pocit, že sedím přímo mezi hudebníky. Dlouho jsem neslyšel tak zvukově povedenou nahrávku. Na další pomalu tři dekády poslední album VDGG.

Ukázka z alba – skladba Last Frame https://youtu.be/69bIvDhvEWI

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Quiet Zone / The Pleasure Dome
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Nightwish - Human. :||: Nature.
2020-04-27

Nightwish / Human. :||: Nature.

3 stars

Někteří lidé v dnešní podivné době touží po nějaké jistotě, po určitém pevném záchytném bodě ve svém životě. V hudební oblasti je takovou sázkou na jistotu finská kapela Nightwish. Je zřejmé, že tu stále je určitá fanouškovská základna lačnící po melodickém „symfonickém“ metalu ve stylu snadno rozpoznatelného rukopisu mozku kapely Tuomase Holopainena a ten jim přání splnil. Lze si položit otázku, kde je hranice mezi rukopisem autora a použitím takřka podobných postupů z raných desek tělesa v poměrně zjednodušené podobě a určité vyprázdněností obsahu, který je maskován velkým množstvím stop v nahrávce. To je rovnice, do které si každý dle libosti může dosadit to své.

Obrovská promo kampaň k vydání dvojalba byla úspěšná - všechny zastávky turné byly dopředu vyprodány a ve velké části evropských zemí zamířilo album do čelních míst hitparád. Položil jsem si otázku, zda na tom úspěchu má podíl i nabízená muzika, nebo je to jen výsledek zdatné marketingové masáže. Nutno na vlastní uši ověřit. :-)

Deska dohrála a zdá se, že je na ní pro každého něco. Příznivci zasněných rockových skladeb s klavírem ocenili Procession, ti, co čekali na jedovatý projev Marca Hietaly, se dočkali v Endlessness a v temném duetu s Floor ve world music ovlivněné skladbě Tribal, kde jsem si chvíli nebyl jistej, zda tam nehostuje Sepultura z období Roots.
Příjemné, pop rockové melodické popěvky lze zaslechnout v How's The Heart a Music. Rytmicko pochodový hit Noise v klipu poukázal na lidstvo zotročené moderními technologiemi. Vtipné je angažovaní glamour modelky Jessicy Edström, která tu paroduje sebe samu, neboť právě ona zamořuje síť každý měsíc ve všech myslitelných aplikacích tisíci fotkami v negližé.

Chyběla trocha progresivity, tak byla zařazena Shoemaker, o planetárním geologovi stejného jména, kde se Toumas s aranžemi doslova vyřádil. Houpavý pop rock, kytarista skoro thrashově škrtá o struny do rytmu dupáku, Floor si laškovně pohrává se slovy, poté přidá proslov Tuomasova choť Johanna Kurkela, která cituje pasáž ze Shakespeara. Vše zakončuje bombastická pasáž mužského sboru operních pěvců, s Floor na přídi. Nevím jak vám, mě toho patosu přišlo poněkud moc.

Pro ozvláštnění byla zařazena keltskými prvky vyzdobená Harvest s ekologickým poselstvím, zpívaná Troyem, takže housličky, dudy a různé píštaly zavířily v divokém reji kolem ohně. Upomínkou na starší skladby s Tarjou je motivační song Pan.

Shrnuto : marketingové oddělení Nightwish splnilo zadání na výbornou. Pro fandy, kteří párkrát poslechnou a založí = skvělé album. Náročnější posluchače, kteří mají naposlouchanou starší tvorbu, asi deska moc nenadchne. Je to směska melodického popu se symfonickou hradbou kláves v různých odstínech a poněkud nevýraznou kytarou, která tu více méně nahradila ostřejší koření. Občas je použita kapka world či vážné muziky. Vytkl bych častou recyklaci melodií z raného období souboru a trestuhodně nevyužité kvality zpěvu Floor Jansen, která v daných písních nemohla nic moc ukázat. Ty dvě kratičké operní vsuvky v Shoemaker a Procession to nijak nezahránily, ve zbytku písní byl její hlas většinou utopen v dalších, zbytečně přeplácaných vokálních stopách. Porovnejte s Tuomasovým projektem Auri, kde hlas své manželky v nahrávce pěkně vypíchnul. Naopak pochválit musím povedený zvuk po technické stránce, tu si Nightwish pohlídali.

P.S. : hodnotit CD 2 s osmidílnou symfonickou suitou jakéhosi imaginárního soundtracku nebudu. Pár skutečně povedených OST mám doma a tento produkt nesnese srovnání v žádném parametru. Jedno pozitivum jsem na něm přece jen našel. Tuomas zde údajně ukojil své choutky po bombastickém symfonickém zvuku. Pokud to prvních devět písní ochránilo od implementace dalších orchestrálních stop, tak je to dobrá zpráva.

» ostatní recenze alba Nightwish - Human. :||: Nature.
» popis a diskografie skupiny Nightwish


Morna - Sentient Cultist
2020-04-20

Morna / Sentient Cultist

4 stars

V tuzemské rockové scéně (tím myslím i tu slovenskou) se pramálo orientuji. Sleduji samozřejmě zavedené soubory, ale pro ucelenější náhled, jak se ukazuje, je to zcela nedostatečné. Z undergroundu vyrůstají další generace nadějných kapel a tam by měl směrovat zrak hudebního hledače. V tichosti tam vznikají spolky, na které posluchač nemusí používat dvojí metr (jak tomu až do nedávna bylo) a směle je porovnávat přímo se světovou konkurencí.

Ryze metalové spolky nevyhledávám, ale občas prohlédnu různé výroční zprávy a žebříčky renomovaných recenzentů. Pustím si ukázky a 90% muziky mě nijak blíže neosloví. Není to však až tak její nekvalitou, ale spíše mým jiným hudebním zaměřením. I v tomto ranku však nelze přeslechnout muzikantskou zralost a zápal pro věc. Ze Slovenska vyzdvihuji třeba Anthology z Nižné, kteří by z fleku mohli nahradit Nightwish a nikdo by nic nepoznal. Mezi evropskými spolky se jistě neztratí třeba i deathcore tlupa Stercore. Tyto kapely se však drží zajetých žánrových kolejí.

Dané zvyklosti a struktury řádně narušuje a různě překračuje kapela Morna z Nové Dubnice, na kterou mne upozornil kamarád Miro. Po prvním seznámení prostřednictvím několika článků a kratičkých ukázek z internetu jsem trochu zbystřil a rozhodl se seznámit s historií kapely. Devět let tvrdě pracovala a kráčela stále vpřed za svým cílem. První album A Tale Of Woe z roku 2013 jsem neslyšel, ale o dva roky později vydaný stříbrný kotouč NUISANCE již nasadil laťku hodně vysoko. Progresivní death metal prostřídaný různými melodickými pasážemi s libozvučným zpěvem Roberta Rumana musel jistě zaujmout třeba příznivce vyhlášených Opeth, ke kterým jsou tak často přirovnáváni. Mě z této desky mile překvapili jedenácti (!) minutovým epickým songem Trollkarlens Dikt a instrumentálkou End of Imbroglio jakoby načichlou Tool.

V Roce 2017 vyhráli Wacken Metal Battle a mohli si tak zahrát před několika tisíci fanoušky, s oběma posledními CD zvítězili v soutěži Radio Head Awards.

Minulý rok vhodila Morna na stůl nový disk a to ne ledajaký. Opravdu nádherný obal, který lze studovat po velmi dlouhou dobu. Ostatně prohlédněte si jej sami. A co hudba samotná ? Vtip je v tom, že je kapela stále zařazována do chlívečku death metal a já jej v písních samotných, ať poslouchám jak poslouchám, nemohu objevit :-) Jedinou spojnicí s tímto stylem je pro mne občasný Robertův chropot. Pokud si jej odmyslím, tak mi zbyde technicky vyšperkovaný prog – rock – metal s mnoha přechody a náznaky – třeba jazzu.

Morna je často přirovnávána k Opeth a popravdě, muzikanti tomu trochu pomohli – třeba obalem, který jako by ukázal vnitřek domu, který je ztvárněný na posledním albu „In cauda venenum" , částečně ztvárněním loga či podobnou konstrukcí písní (ne však obsahově !!). Vtipné je zjištění, že mnoho recenzentů krom Opeth marně hledá vhodné příměry, k čemu Mornu přirovnat. Uvádí spolky Leprous, či vlivy severského melodického death metalu. Většina (včetně mě) hledání konkrétních zdrojů přímo vzdala.

Já v jejich melodické muzice ze svého úhlu pohledu také určité prvky death i black metalu vnímám, ale spíše v takové „post“ formě, než v přímém čerpaní postupů. To je případ třeba ostřejších pasáží v Through the Pain I See Others či Silence Doesn't Exist, kde cítím pod povrchem zemitost pohanských rituálů podobných Bathory. V Biographical Trajectories of SufferingTyto prvky doplňují barevnou rockovu hudbu prog metalového zabarvení. Výtečně si užívám třeba postupně rozvíjenou náladu v prog metalové instrumentálním intru Ingress. Většina dalších písní je propojena takovými, v čase pomalu měnícími se obrazci minimalistického charakteru.

Jediné co bych nahrávce vytknul, je ten murmur, který mě osobně příliš nesedí. Abych to vysvětlil – nevadí mi extrémní formy zpěvu u thrash, či deathcore kapel, ale to pomalé hláskování jednotlivých slov chropotem, nebo blackový jekot některých jiných souborů mi prostě není příjemný. Rozumím, že v protikladu k civilnímu zpěvu tím nahrávka získává na barevnosti, ale můj šálek kávy to není. Klidně bych uvítal i speciální edici desky v instrumentální podobě.

Velkým pozitivem je pro mne špičkovej zvuk, chlapi si s ním hodně vyhráli a je slyšet, že neodbyli žádný detail. Mastering Steve Kitche s THE PINEAPPLE THIEF, kterého kapela oslovila, katapultoval nahrávku mezi světovou extra třídu.Je nebeský požitek pustit si tuto muziku do sluchátek i při větší hlasitosti a neslyšet žádné slévání nástrojů, naopak hudba jakoby rozkvetla a projeví se i skvělá dynamika nahrávky.

Závěrem : Slovenská kapela Morna je naprosté zjevení na (prog) metalové evropské scéně. Jako Jekyl a Hyde v čase mění těžkotonážní náladu hudby do vyzrálé melodické podoby s výraznými prog rockovými postupy. Dávám čtyři body a to jen proto, abych měl rezervu při hodnocení další desky…

P.S. : mnoho nezodpovězených detailů přesahující rámec této recenze lze objevit ve výborném článku na webu Hlukoskop :

https://hlukoskop.sk/morna-prirovnanie-k-opeth-nam-pride-ako-unahlene-a-rezignovane-hodnotenie/?fbclid=IwAR07RlZYk7GpjgeRGZf6b2mXqjGgpUxt_awcoySmOaZboQPIaxCoJCu3BKQ

» ostatní recenze alba Morna - Sentient Cultist
» popis a diskografie skupiny Morna


Intronaut - Fluid Existential Inversions
2020-04-09

Intronaut / Fluid Existential Inversions

5 stars

Původně jsem chtěl psát recenzi na úplně jinou desku, ale mé poznámky k albu Intronautů Fluid Existential Inversions nabobtnaly do takových rozměrů, že mi to prostě nedalo a musel jsem je sem zavěsit. V podstatě neuvedu nic nového, neboť vše podstatné tu zveřejnil nedávno Miro, takže jen pár drobností ….

Na posledním albu Fluid….se amíci Intronaut vyřádili. Po pětileté pauze podepsali smlouvu s Metal Blade Rec. a tato změna jim velmi prospěla. U předchozí Century Media jsem měl trochu pocit, jako by label kapánek určoval směr jejich tvorby ve snaze vypěstovat z nich hvězdný soubor typu Tool. Do této mé teorie zapadl průzračný zvuk a určitě zjemnění na albu Habitual Levitations (2013) a na něj navazující „modern metal“ sound vyšlechtěný Devinem Townsendem na následujícím albu The Direction of Last Things (2015).

Na nové desce z letošního roku je znát určité přitvrzení. Zvuk se stal ostře kovový až industriálně řezavý a chladný, ideově (ne až tak hudebně) mi připomněl staré dobré pionýry kyber metalu Fear Factory. Tomu hodně napomohl surovější mix Kurta Balloua, kytaristy a zvukového inženýra HC/punkových Converge. Zůstalo určité vnitřní sepětí s tím nejlepším z Voivod a jakési aroma ze světa deathcore metalu do muziky propašoval nový bubeník Alex Rudinger (ex Whitechapel)– to je technicky neuvěřitelně vybavený bijec (i když použití toho výrazu asi ode mne není zrovna košer vzhledem k neslavným událostem okolo odejitého a o trochu volněji a pocitově hrajícího Dannyho Walkera). Alex použil více dvoukopákových kanonád, někdy mi jeho hra připadala poněkud odlidštěná, ale do konceptu muziky to zapadlo. Ubyla část pomalejších melancholických post rockových a jazzových pasáží a čistého zpěvu, (kterým proslulo hlavně album Habitual) ve prospěch dravějšího a expresivnějšího projevu, divokých rytmických eskapád – i zpěváci se opět nebáli pořádně zařvat. Poměr technicky zamotaných a melodičtějších pasáží se tím vyvážil a výsledek je pro mé slechy záživnější a barvitější. Kapela v odlehčených pasážích opět decentně využila k podbarvení zvuku klávesy – tleskám!

Soubor víceméně dodržel zažitou sonátovou formu stavby písně (CUBENSIS, TRIPOLAR, PANGLOSS). V THE CULL tento postup doplnil o tříminutovou post rockovou náladotvornou pasáž. Po shlédnutí videa k tomuto songu zaměřeném na výkon bubeníka jsem uznale pokýval hlavou.

https://youtu.be/wG-xgpTbKuY?list=RD2gomvsOn5j4

V další SPEAKING OF ORBS to kolečko prog thrash a klidnějších post rockových motivů stihl protočit několikrát a zvládl tam i vložit refrén s parametry rockového hitu.

https://youtu.be/n-jQ565oHpM

Až na hranici nebezpečí výbuchu natlakovali sci fi cyber prog thrash v písni CONTRAPASSO. Progresivnější metalické prvky lze obdivovat v CHECK YOUR MISFORTUNE .

Závěrem : ať nahlížím na repertoár Intronaut zepředu i odzadu, prohlížím obaly i klipy (ten k CUBENSIS je značně trhlej), tak si nemohu pomoci, album Fluid … považuji za nejlepší a nejvyváženější výtvor kapely Intronaut. Takto si představuju nadupanej současnej progresivní metal. Na kvalitu zvuku alba Habitual kluci nedosáhli, což je veliká škoda. Třeba se ke mně někdy dostane vinyl, kde se ho dočkám. Takže čtyři a půl a v rámci diskografie kapely zaokrouhluji nahoru :-)

» ostatní recenze alba Intronaut - Fluid Existential Inversions
» popis a diskografie skupiny Intronaut


Intronaut - Habitual Levitations (Instilling Words With Tones)
2020-04-03

Intronaut / Habitual Levitations (Instilling Words With Tones)

4 stars

Kolega Miro se zmínil ve své recenzi o výborné letošní novince Fluid Existential Inversions, já připomenu další milník v jejich kariéře, desku z roku 2013, která byla vydána pod názvem Habitual Levitations.I zde je z čeho vybírat. Tu zaslechneme podobné frázování a riffy, jaké známe z Voivod, někde melancholickou náladu Anathemy, onde ze zjeví hypnotické figury Tool nasáklé temným hardcore zvukem kytar, dnes moderně nazývaným výrazem sludge. Do skladeb jsou rovněž implementovány post rockové zbarvené zvonivé kytary. Tento podivný mix umocňuje velmi komplikovaný projev bubeníka, který v určitých okamžicích dodává nahrávkám spolu s s baskytaristou určitý jazzový feeling.

Většinou kapel výše vyjmenovaných žánrů jsem (až na vyjímky) přesycen, z části proto, že jen variují neustále dokola předem dané postupy, dílem kvůli poničenému zvuku masteringem. Intronaut jsou právě jednou z vyjímek, jejich výsledný hudební koktejl je chutný a poživatelný a krom toho mají na tomto albu NAPROSTO luxusní zvuk a na takové kapely je třeba upozornit.

Album Habitual Levitations se od těch předešlých liší v několika bodech. Ubylo ostřejších a rychlejších pasáží, kde zpěváci používali v protikladu řev v kombinaci s čistým zpěvem, což písním trochu ubralo na větší pestrosti. Nyní je velmi obtížné rozlišit, kdo vlastně pěje, neboť u tohoto souboru je zpěv jen jedním z dalších hudebních nástrojů a není na něj směrována taková pozornost, jako u jiných spolků.
Spíše mám pocit, že Intronauty při skládání ovlivnilo turné s Tool, všech osm písní je ve středním tempu, s mnoha hypnotickými pasážemi, řezajícími kytarovými záseky a snivým dvojzpěvem v pozadí. Po několika posleších je patrné, že kapela používá při psaní songů přibližně stejné stavební prvky. Hlavní motiv v úvodu, v jedné třetině se nálada skladby prudce změní a v závěrečné části je variován úvodní motiv. V prvních čtyřech velmi silných skladbách ten postup dává smysl , ve zbylých mi ty poslední pasáže přijdou lehce nadbytečné a v závěrečné skladbě ten industriální ruch i trochu nepatřičný.

Závěrem : kdo má rád progresivní metalové spolky typu Voivod či Tool šmrcnuté špetkou sludge a post rockovými postupy s náročným rytmickým pletivem, ten bude s tímto albem jistě spokojen. Pro posluchače, který by chtěl proniknout do světa Intronautů je deska Habitual Levitations ideální volbou, neboť je nejpřístupnějším počinem kapely. Davám tři a půl bodu, za naprosto fantastickej zvuk zaokrouhluji směrem nahoru.

» ostatní recenze alba Intronaut - Habitual Levitations (Instilling Words With Tones)
» popis a diskografie skupiny Intronaut


Tygers Of Pan Tang - The Wreck-Age
2020-03-27

Tygers Of Pan Tang / The Wreck-Age

3 stars

Po rozpadu kapely Tygers Of Pan Tang se toho mnoho nedělo. Firma MCA vydala v roce 1983 best offku, aby ještě ze jména kapely vyždímala nějaký ten zlaťák, muzikanti ale byli dle mého rádi, že už s ní nemají nic společného. Po nějaké době byli fandové překvapeni zprávou, že v roce 1985 Tygry oživil původní zpěvák John Deverill s bubeníkem Brianem Dickem. Sestavu doplnili kytarovým duem - Steve Lambem a Neilem Shepherdem (Waysted). V tvůrčí kuchyni spolku byl ukryt skladatel a klávesista Steve Thompson, který na předchozím albu The Cage zabodoval několika songy.

Skupina podepsala smlouvu s Music For Nations a vrhla se do nahrávání nového alba. To vyšlo pod názvem Wreck-Age těsně před vánoci téhož roku. Zpěvák Deverill si s klávesákem Thompsonem (který na album jako host nahrál i baskytaru) skladatelsky sedli a na album napsali většinu písní, zbylé dvě věci vzešly z pera záhadné Lorny Wrightové, o které veškeré internetové prameny mlčí a jednu si vyžádali od producentského dua Martina Broada a T. Steela.

Kdo juknul na obal, tak tomu bylo ještě před poslechem jasné, že o žádný thrash metal nepůjde a mohl se trochu jako já zaleknout, zda nepůjde o podobně nesourodý slepenec prvoplánového pop metalu. Nakonec i já uznal, že k určitému pokroku přece jen došlo. Hlavní devizou je fakt, že písně jako celek mají společnou ideu - jsou napěchovaný zpěvným, energickým a melodickým metalem stylu Dokken, Toto či Warrant s výraznými klávesy, mohutnými sbory a afektovaným zpěvem.

Bohužel, mainstreamový producent Phil Harding, jehož doménou byla v té době disco produkce typu Pet Shop Boys či Bananarama zvukově poznamenal desku typicky osmdesátkovým zvukem, jen výsledek zněl o něco přijatelněji, než jeho předchůdce. Zpěvák podal solidní výkon Kytaristé Sykese ani Weira kvalitativně nenahradili, ale těch pár riffů a jednodušších sólíček odehráli bez větších potíží. Soubor se nebál ani pořádného kvapíku v titulní Wreck Age nebo v přímočaré All Change Faces. Melodický metalista tehdy jistě rád pokýval natupírovanou hřívou do rytmu Protection, Women in Cages nebo Ready to Run. U mě hranici dobrých mravů překročil jen diskotékový sound Desert of No Love.

Závěrem : Reinkarnovaní Tygers of Pan Tang z velké části vsadili na vlastní repertoár a podařilo se jim natočit celkem slušnou desku ve stylu melodického pompézního metalu s klasickým osmdesátkovým soundem. Ta v té době prostě jen zapadla mezi stovkami podobných (a mnohdy o něco lepších) projektů a známějších akvizit tohoto stylu. Vzhledem k tomu, že vyznávám spíše hard rock hutnějšího charakteru, tak album v rámci diskografie Tygrů ocením třemi body.

» ostatní recenze alba Tygers Of Pan Tang - The Wreck-Age
» popis a diskografie skupiny Tygers Of Pan Tang


White Spirit - White Spirit
2020-03-20

White Spirit / White Spirit

3 stars

Na kapelu White Spirit jsem narazil nedávno. Že bude mít svůj profil na Progboardu mě neapadlo ani náhodou :-)
Zdejší odborník vmagistr v podstatě uvedl všechna důležitá fakta, co jsem chtěl napsat, tak jen několik mých drobných postřehů.

Rád se vrtám v zapomenutých spolcích oné britské metalové vlny. Nedávno jsem si osvěžil Tygry z Pan Tangu, teď jsem se zaposlouchal do této jednodeskové raritky White Spirit. Na proražení do užší špičky žánru jim chyběla patřičná razance a určitý větší stylový rozptyl. Řádně metalově nabroušené jsou na albu vždy jen první skladby na straně A i B - neboli Midnight Chaser a No Reprieve. Další Red Skies, Way of The Kings a Don't Be Fooled jsou spíše hard rockové pecky ve stylu Rainbow. Vybočením z koncepce je melodicky rocková High Upon High, která se mi kupodivu líbí - ale jako by vypadla z desek nějakého AOR souboru - třeba Styx. V podobném duchu se nese i závěrečná desetiminutovka Fool of the Gods, která je šmrncnuta space hard rockem. Pokus o náročnější rockovou polohu? Skladba rozhodně není špatná, ale na metalovou desku bych ji v té době rozhodně nezařadil.

Já na své Japan verzi mám jen tři bonusy, skvělou hard and heavy jízdu Back to the Grind, akustickým intrem ozvláštněný klávesový hard rock Sufragettes a párply ovlivněný kvapík s hammondkami - Cheetah.

Závěrem : Na White Sprit pamatuju z legendárního sampleru Metal for Muthas II z roku 1980, potom se nad nima zavřela voda. Tuto jejich prvotinu, ač stylově trochu roztříštěnou, jsem si rád několikrát připomněl.

» ostatní recenze alba White Spirit - White Spirit
» popis a diskografie skupiny White Spirit


Thieves’ Kitchen - Shibboleth
2020-03-20

Thieves’ Kitchen / Shibboleth

4 stars

Po solidním albu Argot hudebníci z Thieves Kitchen přivedli na svět následovníka pojmenovaného hebrejským výrazem Shibboleth,což pojmenovává určitý lingvistický výraz, heslo - kterým se dokáže identifikovat určitá skupiny lidí podle jeho výslovnosti. V přeneseném slova smyslu jsou takový Shibboleth hudební postupy této kapely, které ač vycházejí z prog rockových a fusion i Cantenbury vzorců, tyto jsou rozmělněny na prach a pomocí minimalistických math puzzle zase poskládány do naprosto originálního obrazu. Muzika je plná záseků a zvratů a nesčetněkrát opakovaných pasáží linek varhan, zkreslené elektrické kytary a komplikovaných rytmických struktur. Někdy mi připadnou naléhavější a psychedeličtější, než na předchozím Argot, je zakomponováno více jazzových postupů, hrany až chladí hlavně díky použitému mellotronu.

Chtěl bych upozornit na rtuťovitou kytaru Phila Mercyho, ústřední postavy kapely, která má na prvních albech mnohem více prostoru a její nekonečné proplétání s klávesy mě poslední dobou neskutečně baví. Jeho jedinečná hra je (krom jednoho sólo alba) svázaná s tvorbou této kapely, takže mě mrzí, že není mezi širší veřejností více známý. Na následných albech již jeho nástroj pracuje více pro celek, takže kdo se chce potěšit plně jeho technicky náročnou hrou, má na tomto hodnoceném albu příležitost.
Podobným hráčským stylem se prezentuje i Per Nisson, současný kytarista Kaipy.

Jedinou a zásadní změnou v obsazení je výměna zpěváka Simona Boyse za krásnou Amy Darby, která doplnila muziku technicky vytříbenějším projevem. Z konceptu alba vybočuje jen něžně zazpívaná akustická Spiral Bound načrtnutá je akustickou kytarou a klavírem, ostatních pět skladeb včetně 24 minutové Chovihani Rise tvoři kompaktní celek bez slabšího místa.

Závěrem : tak jako ostatní rané desky tohoto souboru, je i Shibboleth chutným soustem pro náročné prog rockery, kteří rádi temperamentní fusion prvky se špetkou Cantenbury stylu. Kdo se rád motá v džungli umělecky hodnotných zvuků a rytmů, je na správné adrese. Zde prvolánový klon Yes či Marillion nikdo neobjeví!

Ukázka alba v podobě 24 minutové suity Chovihani Rise :

https://youtu.be/EeAI_AB1YtA

» ostatní recenze alba Thieves’ Kitchen - Shibboleth
» popis a diskografie skupiny Thieves’ Kitchen


Maiden uniteD -  Maiden United ‎– The Barrel House Tapes
2020-03-17

Maiden uniteD / Maiden United ‎– The Barrel House Tapes

4 stars

Holandský projekt Maiden United baskytaristy Up The Irons Joey Bruerse v tichosti vydal minulého roku čtvrtou studiovou desku s dalšími akustickými úpravami svých velkých vzorů. Já osobně mám starší tvorbu Mejdnů uloženou hluboko v paměti, ale dnes si je moc nepouštím. Raději si je občas připomenu pomocí sofistikovaně přepracovaných cover verzí, které mi umožní zavzpomínat na důvěrně známé melodie vysvlečené ze železného brnění ... a to Maiden uniteD dovedou.

Zde na Progboardu jsem v minulých letech propagoval předešlá alba této sebranky, proto padlo rozhodnutí poslechnout si i novinku The Barrel House Tapes, která vyšla na sklonku minulého roku. Jelikož předchozí alba jevila určitou sestupnou tendenci v kvalitě a originalitě, byl jsem tedy před prvním testování mírně apatický.

Kouknul jsem se na seznam muzikantů, kteří se na albu podíleli. Joey krom dvou členů své domovské kapely oslovil řadů holandských kolegů z rockových kapel i jazzu a aby přitáhl patřičnou mediální pozornost, v pár písních se objevili i zpěváci Doogie White a Frank Beck (Gamma Ray/Red Raven). Kytarové party do dvou skladeb poskytl i Dennis Stratton (Iron Maiden) a trubkou několik skladeb ozvláštnil jazzman Eric Vloeimans.

Podívejme se tedy na hudbu : po živém intru mě překvapilo podání hitu The Number Of The Beast v country kabátku, jak z baru na divokém západě. Pro zpestření dobré, jelikož však k tomuto stylu nechovám žádné sympatie, nijak více mne tato verze nezaujala. Následný Back in the Village v soft rockové úpravě zapěl opatrně a nevýrazně zpěvák Gammaray Frank Beck.
První skladba, kde to konečně zajiskřilo , je umístěna na čtvrtém místě pod jménem Alexander the Great. Epicky pojatý originál byl přearanžován do intimní podoby bez jakéhokoliv rytmického vedení jen s doprovodem akustické kytary, klavíru a procítěného zpěvu Jeroena Voogda. První vrchol alba.

Wasting Love mě těžce znudila svým pop rockovým feelingem, ani Doogie ji svým projevem nezachránil. Naládu mi zvedla až další v pořadí – Poweslave, opět jen s akustickou kytarou a hlavně s kouzlenou trubkou hostující jazzové legendy Erica Vloeimanse. Tato věc mě přímo pohladila po duši, líbil se mi něžný přednes zpěváka Jos Severense, který ve svém domácím death metalovém tělese HdK svůj hlas používá poněkud jinak. :-)

Stranger opět nudné, song Phantom of The Opera pozvedla výborná trubka, Strattonovu kytaru jsem nijak neidentifikoval. Z méně známé Motsegur z alba Dance of Death byl použit ústřední melodický motiv, který hudebníci zapustili do pirátské odrhovačky z londýnských putyk. Vcelku příjemné, na rozdíl od závěrečné Sanctuary, která mě krom nástroje Erica Vloeimanse moc nezaujala.

Závěrem : Úspěch kvalitní unplugged cover verze nespočívá jen v nahrazení partů metalových kytar těmi akustickými, ale jak dokazují Maiden uniteD - důkladnou transkripcí původního materiálu do nového tvaru, v kterém originál naleznete až postupným poslechem. To mě na tomto projektu na rozdíl od mnoha dalších stále baví. I zde se najde několik nevýrazných skladeb, kterým nepomohly ani velká jména. Celkově mě však deska příjemně překvapila povedeným zvukem a několika silnými momenty, čímž si u mne soubor napravil reputaci po slabším Remembrance.

» ostatní recenze alba Maiden uniteD - Maiden United ‎– The Barrel House Tapes
» popis a diskografie skupiny Maiden uniteD


Herd of Instinct - Incantation
2020-03-13

Herd of Instinct / Incantation

4 stars

U nás ne příliš známé americké prog rockové těleso Herd of Instinct tu naposledy zviditelnila ve skvělé recenzi Kristýna před sedmi lety. Tito umělci z Texasu jsou pro mne zárukou nejméně dvou věcí. Tou hlavní je spojování zdánlivě nesourodých hudebních odkazů (prog rock, prvky prog metalu, world music,jazzu, post rocku i vážné hudby) přirozeným způsobem, takže když vyplavou na povrch, přijde vám to spojení naprosto samozřejmé. Dalším aspektem jakéhokoli alba této kapely je rovněž bezprecedentně propracovaný, dynamický a skvěle sejmutý zvuk, což velmi oceňuji a chválím. Bez něj by totiž zaniklo mnoho detailů v takto náročně prezentované muzice.

Kapelu mě pomohl objevit jejich tajemný obal s mladou dámou, které pravděpodobně shořela hlava.
Nebojte, nejde o žádný death metal :-) Hlavním stavebním prvkem páté desky Incantation z roku 2019 je strukturovaný rytmický základ občas ne nepodobný King Krimsonům (Abaddon) ze sedmdesátek. Po několika posleších vyplouvají i další ingredience v podobě jazzových (Coin Locker Babies), někdy repetitivních pasáží (Prey 4 Garden) a potemnělých symfonických vsuvek evokujících nějaký soudntrack k hodně ponurému filmu (Myth and Ritual, Incantation Two a Torture Garden). V komplikovaně pojaté Incantation One se prolne dokonce prog metal s fusion. Ostatně, tuto propojenou dvoudílnou kompozici si nejraději pouštím společně, protože druhá část hudebně úzce navazuje na tu první.

Závěrem : páté album Herd of Instinct v mých sluchovodech zní nejpestřeji z jejich dosavadní diskografie a působí celkově rockovějším a ostřejším a jakoby zhuštěnějším dojmem – jako soundtrack k nějakému bezútěšnému post apokalyptickém filmu. Na tomto výsledku má podíl jistě i několik hostů, mj. i z řad Porcupine Tree či Stevena Wilsona. CD je kapánek temnější oproti jeho předchůdcům, což mi maximálně vyhovuje. Ve studiu se s každým detailem maximálně vyhráli, při pozorném poslechu jsem měl po mnoho dní co objevovat.

Ukázka : https://youtu.be/mZEZrz91RTg

» ostatní recenze alba Herd of Instinct - Incantation
» popis a diskografie skupiny Herd of Instinct


Tygers Of Pan Tang - Ritual
2020-03-11

Tygers Of Pan Tang / Ritual

5 stars

S kapelou Tygers of Pan Tang jsem se rozloučil před několika dny recenzí alba The Cage, po kterém se kapela rozpadla. K onomu nešťastnému období se jistě vrátím, nyní bych vám nabídl tento časový bod opustit a strojem času se přesunout do současnosti.

Práte li se, zdali je kapela stále aktivní ? Je a jak! Poslední roky zraje jako víno a má štěstí na nové muzikanty.
Vedle jediného původního člena – kytaristy Robba Weira je velkou oporou posila z Itálie, zpěvák Jacopo Meille, který to z kapelou táhne už 16 let. Další důležitou personou je odbornou hudební veřejností zatím více neobjevený Micky Crystal, který se postupem času stal jedním z nejlepších anglických těžkotonážních kytaristů a směle se dnes vyrovná hráčům typu Johna Sykese či Viviana Campbella. Rytmiku v pozadí jistí přibližně dvě dekády ostřílení bubeník Craig Ellis a hráč na basovou kytaru - Gavin Gray.

Za poslední roky se tento kolektiv stmelil častým hraním a solidními hard and heavy alby. Zatím posledním počinem je deska Ritual z roku 2019. Na tomto albu jako by Tygers of Pan Tang zůročili vše, co za poslední roky tvrdě budovali. V porovnání s tři roky starým eponymním albem je tu znát jasný progres. Z toho, co předvedl na novém albu Micky Crystal, musí každému spadnout brada. Brilantně a s lehkostí zahrané riffy doplňuje invenčními a vzletnými sóly, což se dnes tak často neslyší.Před dvaceti lety by u něj klepali zástupci z managementu Whitesnake, Dio nebo Ozzyho. Další deviza souboru, fotogenický Jacopo Meille také předvádí svůj životní výkon.

Album Ritual mě velmi zaujal svou vnitřní silou, ostrými kytarovými riffy, klenutými refrény i výbornými kytarovými sóly. Jednotlivé písně v archaickém heavy metalovém duchu avšak s moderním natlakovaným zvukem představím jen stručně :

1) Úvodní heavy nářez s agresivními riffy kytar a melodicky klenutým refrénem - hitovka Worlds Apart s výborným kytarovým sólem
02 a 03) Destiny a Rescue jsou AOR šmrcnuté skladby se sbory, kde trochu cítím Whitesnake
04) Raise Some Hell je těžká a stadionová vypalovačka stylu Accept prolnutá s kytarovými party od Dia
05) Spoils Of War – těžkotonážní hard rock
06) White Lines – melodická, ale přesto úderná skladba určená na singl
07) Words Cut Like Knives – povinný ploužák
08) Damn You! - dynamická skladba mi připomíná jam Accept s Geoffem Tatem
09) Love Will Find A Way - další melodický metal s AOR příchuťí
10) Art Of Noise - moderní metal jako by šmrcnutá grunge
11) Sail On skoro osmiminutová, s prog metalovým vyzněním Queensryche – výborná kytara


Dalším důležitým prvkem je realizační tým , který zajistila vydávající skandinávská firmy Mighty Music. Písně byly nahrány u bývalého člena Tygrů Freda Pursera v Newcastle a smíchána skvělým kytaristou a producentem Sorenem Andersenem v Kodaňi. Jeho spolupráci si vychvaloval i Glenn Hughes, kterému Soren stejné služby poskytl na jeho sólovém albu Resonate. Mastering provedl Harry Hess z Harem Scarem. Tito lidé polili celé album živou vodou a výsledek zní nadupaně a moderně. Podobný výsledek jsme slyšel u posledních Judas Priest nebo Queensryche.

Závěrem : Kapela Tygers of Pan Tang natočila desku, s kterou se jí podařilo navázat na kvality jejich legendárního alba Spellbound. Výborné instrumentální výkony všech, písně mají hitový potenciál, žádnou vatu jsem neobjevil. Pro fandy melodického hard and heavy metalu s archaickým nádechem.
Je jasné, že kapela nepřišla v rámci stylu s ničím objevným, mohla by vyjít klidně před dvaceti lety, ale takhle parádní deska ční v dnešní nadprodukci nad tísicemi dalších souputníků jako Severka na jasné noční obloze.

Ukázka : https://youtu.be/NRBZ9V6tPCU?list=RDNRBZ9V6tPCU

» ostatní recenze alba Tygers Of Pan Tang - Ritual
» popis a diskografie skupiny Tygers Of Pan Tang


Thieves’ Kitchen - Argot
2020-03-08

Thieves’ Kitchen / Argot

4 stars

Pokud krom svých letitých oblíbenců rádi vložíte do nenasytné štěrbiny CD přehrávače kotouček s neobvykle vystavěnou progresivně rockovou muzikou, která se inspiračně nebojí sáhnout do sedmdesátých let ke klávesovým hrdinům ELP, Gentle Giant či Genesis, promísit tyto prvky s jazzovými postupy, občas hutnější kytarou a velkou dávkou originality, tak jste na správné adrese. Již jsem tu pár desek anglických Thieves Kitchen vychválil, ale vždy to byly ty, na kterých za mikrofonem stála Amy Darby.

Těm prvním dvěma kotoučkům se zpěvákem Simonem Boysem jsem se poněkud vyhýbal, přišly mi poněkud rozvláčné a Simon mne svým výkonem úplně neohromil. A tak mi album s názvem Argot zatím zpříjemňovalo dlouhé výjezdy autem na Moravu a teprve tam, plně koncentrován na muziku samotnou, jsem objevil vnitřní kouzlo oněch čtyř rozsáhlých kompozic. Nejkratší song Proximity mne rozmazloval 13 minut, titulní John Doe Number One se na digitálním displayi na konci objevil údaj 20:22. Při jízdě je možnost přeskakování a posouvání skladeb přece jen omezena a tak jsem si v klidu vychutnal pomalu se rozvíjejicí atmosféru skladeb, vzletnou i hutnou kytaru Phila Mercyho, která se proplétá oparem zvuků, které vydávají různé typy klávesových nástrojů Wolfganga Kindla. Vtip je v tom, že oba nikam nespěchají, hudebně na sebe přirozeně reagují a postupně budují skladbu od základů až do podoby královského paláce. Bubeník Mark Robotham tu není jen rytmickou jednotkou, ale dalším rovnocenným nástrojem, který se bezvadně napojil na ostatní spoluhráče. Nějakou dobu jsem si myslel, že se jedná o automatického bubeníka, pak mi došlo, že do takto náročně rytmicky pojaté muziky by bylo opravdu složité jej naprogramovat.

Baví mě to prolínání nálad ve skladbách, není problém v úvodní skladbě odhalit math rockové postupy, v další progresivně hard rockové riffy promíchané s jazzovým korg pianem a v závěru třeba symfonické aranže. Zpěv Simona Boyse není sice nikterak efektní, ale svojí naléhavostí a přirozeností si mne nakonec získal.

Závěrem : opět originalní album, které se nesnaží těžit z provařených výrazových postupů progresivních či art rockových velikánů, ale kráčí k posluchačovi vlastní, občas trnitou, ale o to zajímavější cestičkou. Takové při svém poslechu vždy rád upřednostním.

» ostatní recenze alba Thieves’ Kitchen - Argot
» popis a diskografie skupiny Thieves’ Kitchen


Tygers Of Pan Tang - The Cage
2020-03-05

Tygers Of Pan Tang / The Cage

1 stars

Recenze na album „The Cage“ se mi psala velmi obtížně, neboť obsah na této desce ztělesňuje v kostce všechno to, co na osmdesátkových albech, které s požehnáním firmy směřovaly do náruče mainstreamu, nesnáším. Plytké melodie, laciné popěvky, naprosté minimum zkreslených kytar, fanfárovité klávesy, nahalovaný pleskavý zvuk jednotvárně pojatých bicích, najatí skladatelé a hitmakeři = minimum vlastní invence.

Ač se nahrávka vyšplhala až na 13 místo britské hitparády a stala se nejprodávanějším artiklem kapely, nevěřím, že si tuto desku kupovali ti samí fanoušci, co před rokem uctívali metalové Spellbound či spíše hard rockové Crazy Nights.

Plně rozumím Johnu Sykesovi, který se tohoto cirkusu odmítl účastnit a místo psaní nových písní obcházel všemožné konkurzy (DIO,OZZY) až nakonec zakotvil u Thin Lizzy, kde se mohl věnovat plnohodnotnému hard rocku. Zůstaly po něm roztočené dvě písně, proto byl rychle k Tygrům přijat klávesista (někdy i kytarista) - skladatel Fred Purser.

Kapela jakoby ztratila odchodem Sykese veškerý tvůrčí potenciál, musel tedy nastoupit nováček Purser, který složil několik skladeb rockového charakteru, ale jakoby pro jinou kapelu. Třeba poslední The Actor by svou komplikovanou stavbou zapadla na některé prog rockové album. Rovněž producent a skladatel Steve Thompson dohodil několik skladeb ze svého archivu, přispěl i skladatel popových songů např. pro Celine Dion – Steve Parr. Aby byl výčet zapojených autorů ještě více bizarní, přispělo i duo hitmakerů Jerry Leiber a Mike Stoller, kteří psali hity i pro samotného Elvise Presleyho.

Takže když si to shrneme, na albu vedle pop rocku lze jako hard rock označit „You Always See What You Want to See“ a s přivřením jednoho oka „Letter From L.A.“ Na prvoligové představitele anglického hard and heavy poněkud málo, ne ?

Shrnuto : Z dnešního pohledu bezprecedentním zásahem firmy narušený přirozený vývoj špičkové hard and heavy kapely ve vidině vyšších zisků. Praktiky gramofirem v osmdesátkách jak z čítanky. Jako celek naprosto neposlouchatelné.

P.S. : Terror společnosti MCA neutuchal a tak (po neustávajícím tlaku na kapelu, aby hrála živě více převzatých songů a nulové propagaci nové desky) se Tygři snažili vypovědět smlouvu. Finanční nároky byly nereálné a nebylo cesty ven. Došlo k nejhorší variantě – rozpadu kapely a ukončení činnosti.

» ostatní recenze alba Tygers Of Pan Tang - The Cage
» popis a diskografie skupiny Tygers Of Pan Tang


Tygers Of Pan Tang - Crazy Nights
2020-03-04

Tygers Of Pan Tang / Crazy Nights

4 stars

Po albu Spellbound byla Tygrům předpovídána hvězdná budoucnost. V té době byli na roztrhání, turné prokládali sety na prestižních festivalech s návštěvností 60 000 fandů po boku Iron Maiden, Saxon a dalších hrdinů oné doby. Ačkoliv Spellbound vyšel v dubnu ´81, tak firma MCA ve vidině násobících se zisků kapelu tlačila do skladání a nahrání nové desky. Muzikanti se podvolili a v září ´81 nastoupili do londýnského Trident studia. Tam za dva měsíce nahráli devět písní a v listopadu byla deska s názvem Crazy Nights na trhu. To byl fofr!

Někde se však něco zadřelo. Dnes muzikanti uvádí, že písně tehdy ušili rychlou jehlou. Možná bylo chybou výměna producenta Chrise Tsangaridese, s kterým natočili předešlé dvě alba. Novic Dennis Mackay měl s podobným stylem méně zkušeností, měl blíže třeba k prog rockovým Kayak a z těžkotonážní muzikou přišel do styku jen na albu Judas Priest a jejich Stained Class.

Výsledek byl obdobný. Tygers of Pan Tang jako by spadl řemen. Jako bychom se při poslechu mávnutím kouzelného proutku přenesli nejméně o čtyři roky zpět. Kapela z rukávu vysypala hutné songy v přísně hard rockovém hávu, jako třeba v Love Don't Stay s mohutným riffem jak od Deep Purple a povedenou kytarovou výšivkou stylu kolegů z UFO. Další, namátkou třeba Down And Out mi připomněla Judas Priest z období jejich začátků. Úvodní Do It Good inspiraci čerpala u AC/DC i Thin Lizzy.

V té době se však kapely předháněly, která zahraje rychleji a expresivněji. Tyto parametry plnily dravé Running Out Of Time, Raised On Rock nebo hard rocková Never Satisfied s jedovatým a zrychleným refrénem. V kontextu doby byl celek krokem zpět a i John Sykes vyjadřoval nespokojenost.

Shrnuto : Existují názory, že třetí deska ukáže pravý potenciál souboru. Ač Crazy Nights v žádném případě rozhodně není špatnou deskou, kapela jakoby se zalekla rychlosti a vklouzla do hard rockového království s jen občasným úletem k heavy metalu. Tady dle mého selhal producent, který je měl donutit k větší dravosti a rychlosti. Větší štěstí tehdy měli třeba Judas Priest či Motorhead, kde je až zásah zvenčí donutil akcelerovat plyn.

» ostatní recenze alba Tygers Of Pan Tang - Crazy Nights
» popis a diskografie skupiny Tygers Of Pan Tang


Tygers Of Pan Tang - Wild Cat
2020-03-01

Tygers Of Pan Tang / Wild Cat

3 stars

„One, Two, Three, Four - Euthanasia OK!“ Takto ostře odstartoval zpěvák za doprovodu řezavé kytary úvodní stejnojmenný song z debutu Wild Cat anglické kapely Tygers of Pant Tang. Kapela vznikla v malém městečku Whitley Bay na severovýchodním pobřeží tohoto ostrovního státu. Hutně hard rockové boogie, stále dokola opakující se kytarové figury jsou občas proložené hlučným a kvílivým sólem. Do toho jakoby mimoděk deklaroval zpěvák svá poselství. Ten neotesanej přístup mi trochu připomněl Motörhead šmrcnutej ZZ TOP v trochu komplikovanější poloze.

Píše se rok 1980 a v obchodech se přihrádky plnily deskami Iron Maiden, Saxon či Diamond Head. Podobná muzika se začala velmi dobře prodávat, konec konců, recenzované album Wild Cat od Tygrů z Pan Tangu vyšplhalo na 18 místo oficiální UK hitparády a dodnes mnoho příznivců na tento spolek nedá dopustit. Já takové nadšení nesdílím, skladby mi z dnešního pohledu přijdou poněkud nevýrazné a monotónní, zpěvák používá místo zpěvu spíše takovou polomluvu. Z deseti kousků upřednostňuju snad jen úvodní Euthanasia, singlovou Suzie Smiled a následující Badger Badger, které mi trochu připomínají kolegy Saxon.

Kapela se k albu ještě jednou vrátila v roce 2010, kdy znovu nahrála v pozměněné sestavě pět nejlepších kousků na EP s názvem „The Wildcat Session“ s lepším zvukem a větší hráčskou zručností. Velmi solidní záležitost pro milovníky žánru.

Z celkového hlediska mi přijde více zajímavější rovnice Lars Ulrich – Tygers of Pan Tang. Známý je fakt, že Lars byl velkým obdivovatelem a znalcem anglických kapel z oné vlny britského heavy metalu. V roce 1981 navštívil Anglii a krom Diamond Head a třeba Holocaust ho obrovsky oslovila právě deska Wild Cat od Tygrů.

A pointa tohoto příběhu ? Tkví v poslechu tohoto alba. Pokud se soustředíte na podobnost mezi těmito kapelami, zjistíte, že mnoho pasáží a riffů je dost (hodně) podobná prvním demům Metallicy, ti jen trochu přidali na tempu. Proto se trochu divím, že při výběru na své slavné album coverů nevybrali nějakou pecku z tohoto alba… (Později však nezaváhali američtí Heathen a germáni Kreator)

Někdy je to jednoduché – stačí si najít tehdejší inzerát Larse, když hledal spoluhráče : „ chci hrát něco ve stylu Tygers of Pan Tang, Iron Maiden a Diamond Head.“ Když si poslechnete tyto kapely, přidáte kapánek agresivity a rychlosti – vypadne Metallica se vším všudy. :-)

» ostatní recenze alba Tygers Of Pan Tang - Wild Cat
» popis a diskografie skupiny Tygers Of Pan Tang


Tygers Of Pan Tang - Spellbound
2020-02-26

Tygers Of Pan Tang / Spellbound

5 stars

U dveří v anglické zakouřené putyce utrhl hostinskej list z kalendáře, na kterém bylo vytištěno datum duben 1981. V zemí zmítané ekonomickými problémy tehdy mnoho mladých hledalo útěchu v řinčivém rocku. Ty se tu rojily jako houby po dešti a zkoušely se zapojit do nově definovaného žánru nazvaném novináři heavy metal. Kdo si napsal na plakát nebo na desku tyto slova, byl s troškou nadsázky slavný..

Novicové spolu se zavedenými hard rockery brousili kytary a řádně zrychlovali tempo. V roce 1981 se řada těžce kovových kapel začala na scéně etablovat a vydávat mnoho památných alb (namátkou Iron Maiden, Judas Priest, Saxon, Motorhead, Samson, Girlschool).

Na málem ujíždějící vlak zareagovali Tygers of Pan Tang včas a svůj vagónek do hlomozícího rychlíku stačili přivěsit. Po hitparádově úspěšném, ale z dnešního pohledu poněkud monotónním a nevýrazném debutu Wild Cat kapela hledala nějakého schopného kytaristu do tandemu, aby mohla natočit druhé album.

Při výběru měli kluci šťastnou ruku. Narazili na v té době poměrně neznámého chlapíka Johna Sykese, člena lokálních Streetfighter a Badlands. Jeho dravější a barevnější projev posunul kapelu hodně kupředu, rovněž tak nový a talentovaný zpěvák John Deverill s velkým rozsahem a vizáží Roberta Planta. Ten byl zlanařen z Persian Risk svého předchůdce okamžitě zastínil.

Druhá deska Spellbound se oproti prvotině Wild Cat v mnohém změnila. Hned úvodní Gangland je hotová smršť, přidává však více melodiky a odkazuje na Iron Maiden, Judas Priest či Def Leppard. Sykesova kytara a sóla každou z deseti skladeb vyloženě naleštila. Kapele se podařilo napsat devět silných písniček, ani jedna není zbytečnou výplní. S vyjímkou 22 sekund kytarového vazbení Minotaur, kterou nepovažuji za skladbu, spíše jako vtípek a intro ke skladbě Hellbound. Dokonce i povinné ploužáky Don't Stop By a Mirror se pyšnily vysokou úrovní.

Kapela svým melodickou a přesto dravou nahrávkou Spellbound naskočila do první ligy ostrovních kapel a toto album snese plné srovnání s tehdy vydanými Point of Entry od Judas Priest, Killers od Iron Maiden nebo Denim and Leather souboru Saxon. Koncertní kvality souboru potvrzuje bootleg BBC in Concert 1981, kde naživo bez dalších studiových úprav zahráli přesněji a úderněji než na oficiálním záznamu.

Závěrem : Celkově elektrizující doba přející klasickému heavy metalu dala vzniknout desítkám dobrých kapel. Většině z této množiny dělníků, jež pomáhali roztáčet soukolí těžkotonážní muziky nepřežilo, ti nejlepší muzikanti dostali nabídky do monstr kapel, jako třeba právě následující rok John Sykes do Thin Lizzy. Samotní Tygers of Pan Tang přes několik pokusů již tuto fošnu nikdy kvalitativně nepřekonali, i když třeba horyna by měl u desky The Cage pravděpodobně odlišný názor.

S albem Spellbound však měli našlápnuto. Poznali na vlastní kůži, že dostat se na samotný Olymp neznamená trvalé vítězství. Tam delší dobu pobývají jen miláčkové štěstěny.
V rámci diskografie Tygrů jasná pětka.

» ostatní recenze alba Tygers Of Pan Tang - Spellbound
» popis a diskografie skupiny Tygers Of Pan Tang


Osbourne, Ozzy - Ordinary Man
2020-02-21

Osbourne, Ozzy / Ordinary Man

3 stars

Vznik nového alba Ozzyho Osbourna se stal vděčným námětem na reportáž o zdánlivém sledu náhod a okamžitých rozhodnutí, to bychom však nesměli znát Sharon :-)

Jako katalyzátor děje můžeme označit amerického
hitmakera, muzikanta a producenta v jedné osobě - Andrewa Watta. V mnoha rozhovorech se zmínil o své duši rockera, koneckonců právě on se stal v roce 2013 členem superskupiny s Glenem Hughesem a Jasonem Bonhamem. V posledních letech se však spíše prosadil spoluprací s top pop idoly, za produkci desky raperky Cardi B získal vloni cenu Grammy.

Při psaní hitu pro rapera Post Maloneho dostal nápad vytvořit tuto píseň jako duet s Ozzym. Znal jeho dceru Kelly, ta to zprostředkovala a píseň Take What You Want se stala obrovským hitem.Po nějaké době přišla od managementu Ozzyho nabídka k vytvoření a vyprodukování jeho nové desky. Vyšokovaný Andrew chtěl nejdříve odmítnout, potom se ale spojil s Chadem Smithem (RHCHP) a Duffem McKaganem (GNR) a během šesti dnů složili písně na celé album. Ozzymu se materiál líbil, dopsaly se texty podle jeho skutečných zážitků a během tří týdnů bylo vymalováno. Netočily se desítky verzí, údajně bylo použito mnoho prvních nahrávek a jen pár druhých verzí. Domluvil se duet s Eltonem Johnem a nahrávka proběhla finálním mixem. Toliko legenda.

A co deska samotná ?
To je věc diskuze a úhlu pohledu. Pokud bych si měl trochu zavěštit, tak si myslím, že deska zaujme a výměna nudného producenta a skladatele Kevina Churka (co na předchozích dvou deskách mnoho nepředvedl) za ambiciozního hitmakera Andrewa Watta byla trefa do černého. Takto to pravděpodobně bude vnímat mainstreamový posluchač, který není ukotven v rocku, ale ujíždí na rozhlasových hitech a youtube klipech všech žánrů – popu, rapu a někdy i melodického rocku s ostřejší kytarou. Watt neponechal nic náhodě a zaútočil na všechny taktikou, kterou dnes využívá umělá inteligence zabudovaná v softwaru vyhledávacích gigantů – rešeršoval a vyhodnotil a poté použil to, co lidé nejvíce vyhledávají a chtějí. Proto nové písně zní tak lákavě, jako by jste je dávno měli kdesi v podvědomí!

Když se tak deskou probírám, tak zjišťuji, že pro každého se tu něco najde. Pro nejstarší skupinu posluchačů je přichystána balada Ordinary Man s jímavým textem, kde nechybí nic - ženské sbory, les smyčců a pár Eltonových úderů do piána i vzletné Slashovo sólo. Chlapi asi chtěli vyprodukovat něco podobného jako November Rain od GNR. I další ploužáky Today is the End a Holy for Tonight jsou fakt děsivě utahaný a nudný. Pro postarší máničky je namíchán sabbatovský Goodbye s odkazem na Iron Mana. Pro rockery mladší je tu kapánek naostřenější a živější Scary Little Green Men s Tommym Morellem z Rage Against The Machine a pro ty úplně nejmenší jsou zařazeny It's A Raid a Take What You Want s raperem Post Malonem a Travisem Scottem. Jako celek jsou všechny skladby smíchány hodně nerockovým způsobem, je znát radio friendly zaměření producenta. Pokud bych si musel něco vybrat i já, tak skladbu All My Life s pěkným Wattovým sólíčkem, které jako by obšlehl od Slashe a tu o zelených mužíčcích, kde je kytara nejhutnější a Duff tam nechá pěkně probublat basu….

Co s texty ? Ozzy po loňských zdravotních patáliích sám dobře ví, jak na tom je. Proto je textová náplň z velké části odlišná od těch z předchozích bouřlivých časů. Zpěvák hodně bilancuje, lituje svých závislostí a vyznává se ze svých hříchů, což působí dost pochmurným dojmem, jako by uzavíral knihu svého života. Vyjímku tvoří v podstatě jen sci fi Scary Little Green Men a Eat Me (Madmana chtěl sníst fanda) .
Pozitivní zprávu nemohu přinést ani při hodnocení technické kvality zvuku. Andrew není žádnej začátečník, při mnohaleté práci s hip hopery již ví, jak muziku správně zdeformovat komprimací, praská to i při poslechu na mém telefonu. Hodnoty DR3 – DR4 hovoří za vše. Při poslechu přes sluchátka to je fakt tortura – zkreslení je příšerné, hlas Ozzyho vyžehlili Auto-Tune pluginem do fáze, že občas není poznat, zda zpívá skutečně on, kytary zní jak z umakartu – prostě digitální šrot.

Jestli se neprodá alespoň dva miliony kusů, tak sním tu Ozzyho beranici z obalu :-)

Shrnuto : I přes neustále se zhoršující zdravotní stav (zrušení letošního turné nevěstí nic dobrého) se Ozzy po deseti letech znovu hrdinně postavil za mikrofon, za což má můj obdiv. Pod producentskou taktovkou A. Watta zaznamenal jedenáct na první poslech chytlavých a snadno zapamatovatelných kousků, které jsou jakoby sestříhány a poslepovány z úryvků Ozzyho a sabatí tvorby s odérem GNR. Tento podivný guláš je doplněn spoluprácí s rapery.

Bohužel, mix jednotlivých nástrojů, jež jinak šikovný producent do té doby úspěšně používal u ostatních pop hvězd a vyžehlení zpěvákova hlasu do sterilní podoby (o naprosto katastrofální kvalitě celkového záznamu ani nemluvě) na mne nepůsobí přesvědčivým dojmem. Deep Purple, Uriah Heep či R.Plant na svých posledních albech rovněž nic nového nepřinesli, ale v opravdovosti projevu se Ozzymu vzdálili daleko za obzor. Trojku dávám Ozzymu jen za snahu.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Ordinary Man
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy


Gathering, The - Afterwords
2020-02-02

Gathering, The / Afterwords

3 stars

Holandským The Gatering můžete vyčíst ledacos. Upřít jim ale nelze fakt, že dokázali posluchače s novým albem vždy poněkud překvapit. To prozatím poslední studiové vyšlo před sedmi lety, v roce 2013. Pro ty, kdo kapelu před tímto datem pečlivě nesledovali jen připomenu, že zdánlivě nenahraditelnou zpěvačku Anneke tehdy již čtyři roky celkem zdatně zastupovala Norka Silje Wergeland.

Kapela zvolila na album Afterwords zvláštní způsob tvoření nového materiálu. Použili totiž několik skladeb z předchozí desky Disclosure a EP Afterlights . Nejednalo se však je o nějaký remixy, ale jak stálo na přebalu alba o „remake". Ve filmovém světě se pod tímto pojmem rozumí znovunatočení snímku podle nějaké původní předlohy. U Gathering se původními předlohami hudebníci jen tak lehce nechali inspirovat a v podstatě vytvořili nové skladby, kde zůstaly zachovány jen zhruba shodné zpěvové linky a útržky melodií. K takto vytvořeným songům bylo přidáno několik novinek.

Oproti předchozím rockovějšímu a energičtějšímu (ne však přesvědčivém) albu Disclosure se kapela opět plně ponořila do elektronických hájů plných ambientních klávesových ploch a syntenzátorových malůvek. Zkreslená kytara je slyšet jen velmi sporadicky a spíše jen tak na několia místech post rockově hlukově vazbí.

Elektronika má jasně navrch a zvuk několika syntenzátorů se umně mísí. Pokud je ve skladbách nějaký rytmus a nejedná se o instrumentální ambientní kousky, tak je velmi pomalý, až v relaxačním duchu.
Vhodný k poslechu na nižší hlasitost v pozdních nočních hodinách k zklidnění mysli. Paradoxem je hostování zpěváka Barta Smitha, který před dvaceti lety drsně pěl na debutním albu této kapely.
Nyní je jeho baryton v titulní skladbě alba ozdobou – jeho projev i skladba samotná jako by vypadla ze sólo projektu Brendana Perryho z Dead Can Dance. Tuto kapelu vzdáleně připomíná i následující Turning in, Fading out a částečně i technikou zpěvu i Sleep Paralysis. V jiných skladbách, například v Echoes Keep Growing , Areas nebo nejživější Gemini III. mi na mysl vytanuli náladotvorní Coctaeu Twins.

Závěrem : vcelku náladutvorné relaxační album zaplněné jemnými ambientně znějícími elektronickými skladbami v pomalých tempech, které se pěkně poslouchají. Kapela dovedně inspiračně využila zažité hudební vzorce od svých oblíbenců. Na druhou stranu mne žádná skladba intenzivněji dlouhodobě neoslovila. Podobný pocit možná mělo více fandů a tak to kapela po této desce zabalila.

Nicméně v poslední době došlo k probuzení z hibernace a Gathering v roce 2020 vyrazí na turné po USA a Rusku. Třeba se dočkáme i nějakého překvapení v podobě zvukového záznamu.

» ostatní recenze alba Gathering, The - Afterwords
» popis a diskografie skupiny Gathering, The


Gathering, The - Souvenirs
2020-01-29

Gathering, The / Souvenirs

5 stars

Já osobně před neustálým uctíváním pomníků velikánů světového rocku (i když je pořád neposloucháme, tak je přeci všichni máme v srdci) dávám přednost prozkoumáváním neprobádaných oblastí, vědom si rizika, že ne vždy ta zpočátku neschůdná cestička povede k vysněnému cíli.

Jednou z takových neznámých veličin bylo i náhodně objevené CD Holanďanů The Gathering pojmenované Souvenirs z roku 2003, které jsem kdysi dostal darem. Kdesi hluboku v jedné z rýh v šedé kůře mozkové jsem našel zprávu o tom, že tato kapela kdysi na počátku devadesátek hrála fádní doom metal. To se pořalo měnit s příchodem famózní Anneke van Giersbergen, kterou dnes řadím mezi jednu z nejvšestranějších a nejosobitějších evropských rockových zpěvaček. Za její účasti se kapela pozvolna vymanila z metalového krunýře a počala experimentovat s elektronikou, post rockem a psychedelickými postupy. Jak jsem zpětným výzkumem vtipně zjistil, tak z tohoto tvořivého období mi nejvíce vyhovovala nahrávka, co jsem doma objevil :-) Kruh se uzavřel.

Producent z Bosny Zlaya Hadzich z amsterdamského studia s kapelou pracoval již na předchozím albu "if_then_else". Nyní přímo vstoupil do tvůrčího procesu a křehké, melancholické skladby zahalil do lehce trip rockových nálad, atmosféra potemněla a čas jako se by při poslechu občas zpomaloval. Vzdušné zkreslené kytary na pozadí post rockové vazbí, rytmickou sekci lehce dobarvily vkusně a zvuky kláves a nenásilně použité industriální ruchy. Někdy se rytmika vytratí, aniž by jste to postřehli (We Just Stopped Breathing), jindy ve skladbě dominuje (Monsters). Někdy máte pocit, že kapelu inspiroval Brendan Perry z Dead Can Dance (Broken Glass), jinde kytary vazbí skoro jako u Sonic Youth (Even The Spirits Are Afraid). V závěrečné A Life All Mine se v roli hosta objevil zpěvák z podobně stylově neuchopitelných Ulver – Trickster G. Velkou pozornost si však svým nenuceným zpěvem ukousla sama Anekke.

Závěrem : Přestože jde jen o zdatné aranžérské pohrávání si s výslednou podobou skladeb, halucinogenní songy jako celek drží tvar, nejde o desku s neujasněnou koncepcí. Jako by někdo na kmen Gathering zdatně narouboval zvukovou informaci mých oblíbených Young Gods společně s výživnou mízou trip hopových Portishead.

Pro mě jednoznačně nejlepší deska Gathering s Anekke, pominu li žánrově odlišnou, ale také velmi slušnou Mandylion. Jedenáct intimně komorních songů v elektronickém hávu mi nabídlo hluboký posluchačský zážitek. Ten můžete zakusit i vy - vnímaví návštěvníci Progboardu !

» ostatní recenze alba Gathering, The - Souvenirs
» popis a diskografie skupiny Gathering, The


Karfagen - Birds of Passage
2020-01-27

Karfagen / Birds of Passage

3 stars

Každý si jistě vybaví řadu muzikantů, kterým můza nedá spát a oni chrlí na trh jedno CD za druhým, nedbaje na známé pořekadlo, že méně někdy znamená více. Jedním z takových pilných autorů je i Antony Kalugin z Charkova. Neustále bez odpočinku pracuje na svých projektech Karfagen, Sunchild, Hoggwash nebo Kinematics Orchestra a to nesmím opomenout jeho stěžejní zálibu – tvorbu relaxační new age muziky, kterou jen minulý rok zaplnil čtyři CD.

S kapelou Karfagen stihl po necelých jedenácti měsících od velmi povedeného a mnoha progovými fanoušky v TOP 10 2019 skloňovaného alba Echoes From Within Dragon Island vydat novou desku s názvem Birds of Passage. Nádherný obal evokuje chutnou porci zajímavé muziky, proto jsem celý nažhavený vidinou vysoce uměleckého zážitku po této novince ihned sáhnul.

Nakonec desku točím doma už asi měsíc a dlouho jsem nebyl schopen vyplodit nějaký závěr. Musel jsem vytáhnout i předchozí album a porovnat je spolu navzájem, abych přišel na to, kde tkví problém. Antony totiž, po úspěchu předchozího alba vsadil na stejnou kartu a s pocitem „když to zabralo jednou, zabere to i podruhé" vysoustruhoval po vzoru „Echoes…" i toto novinkové album. Znovu se tedy setkáváme s pěkným ústředním melodickým motivem, který je pozvolna rozvíjen ve dvou eponymních skladbách přesahujích stopáž dvaceti minut. Album je doplněno dvěma new age skladbami - instrumentální Sunrise a zpívanou Spring (s jakýmsi indiánským zpěvem) kombinovanou s fusion. Závěrečný song na desce pouze dává upomenout (už asi po třicáté) na ústřední melodii alba).

Z této selekce vyplývá, že pokud hudební hostinu oprostíme od příloh a sladkého dortíčku na závěr, zůstanou k degustaci dva nejrozsáhlejší kousky. Ten úvodní pouští šťávu velmi neochotně, jedná se o pokus uvařit symfonický prog rock s velkou přísadou lidových ukrajinských motivů za pomocí kláves, fagotu a flétny. Na mne to však působí dost neosobně, jako ošizené potraviny určené pro český trh. Když se však Karfagen dostane do varu, v tomto případě v druhé dvacetiminutovce, situace se rázem mění. Tuhé maso v kotli měkne, jíška se na pánvi zbarvuje do zlatava. Birds of Passage Part II. je oproštěn od nudného zvuku syntenzátoru a nestále opakovaných slovíček textu, projeví se i nový kytarista Mathieu Spaeter, který předvede vedle pěkného úvodního riffu i několik parádních sól a vyhrávek. V této písni je řečeno vše důležité, zde si plně užívám prog rockovou delikatesu na ukrajinský způsob.

Závěrem : Nová deska Karfagen mě zklamala. Antony se sice obklopil novými muzikanty (jsem smutný z neúčasti kytarového mága Maxe Velychka), ale výsledný produkt zní (krom výborné druhé skladby) nudně a předvídatelně. Uvařen přesně podle receptu předposledního alba, ovšem hudebních i aranžerských nápadů je tu méně. V druhé skladbě je řečeno vše podstatné, ostatní působí jako nutné vycpávky k prodloužení stopáže. Tentokrát je to slabá trojka.

» ostatní recenze alba Karfagen - Birds of Passage
» popis a diskografie skupiny Karfagen


Hammill, Peter - Over
2020-01-20

Hammill, Peter / Over

5 stars

Pokud je citlivá duše umělcova mučena, jeho psyché drceno v pomyslném lisu na ovoce, teprve potom ze svého nitra vydává to nejlepší a opravdové. Tato skutečnost je dlouhodobě známým faktem. Byl li takto obrazně zužován velmi senzitivní Peter Hammill v období natáčení alba Over, je celkem bez pochyb jasné, že těchto devět písniček je možné zařadit mezi jeho nejlepší díla, aniž by bylo třeba desku vytahovat z obalu.

Kdo si chce osobně potvrdit pravdivost této teze a prožít si v textech i hudbě Peterův bolestný rozvod s Alicí (která se zamilovala do jeho kamaráda), nahlédnout na něj z různých úhlů jeho emočních stavů – od sebezpytování, lítosti, či obviňování druhé strany – má šanci. Toto album je v podstatě monotematickým uceleným pásmem různých aspektů onoho rozchodu, ze kterého se Hammill jen velmi těžce vzpamatovával.

Kdo do textů nechce šťourat, tak nemusí. V tomto případě si užije 47 minut melancholické muziky s nezaměnitelným hlasem hlavního protagonisty, většinou prog folk rockového formátu s úspornými aranžemi v obsazení španělka, klavír, housle. Několik vyjímek z pravidla, které obsahují i rytmiku, tvoří úvodní post punková šleha Crying Wolf s ostrou kytarou, ve které hněv stříká všude kolem a já v ní cítím Iggyho Popa. Velmi zajímavá je i stavba Time Heals, která je složena z několika částí – začíná ponuře, zvolna přechází do pop rockové části a poté až do jakési hitové pasáže. Potemněle vznešenou (This Side Of) The Looking Glass, (ve které vždy očekávám, že Peterovi musí ve výškách každou chvíli prasknout hlasivky) zase pro změnu doprovází symfonický orchestr. Emoce klidní na závěr vrstevnatá a očistná Lost and Found převážně ve středním tempu. Oproti předchozím albům celkově stravitelnější a přístupnější záležitost.

Hammillovy poetické texty jsou však tak specifické, že tvoří naprosto vyrovnanou a pro mne těžko oddělitelnou část uměleckého díla a zcela ji pominout by bylo velká škoda. Kdo se do nich alespoň trochu ponoří, tak nahlédne do poměrně uceleného souboru zpěvákových osobních pocitů, kterými se zaobíral během svého nelehkého období v roce 1976.

Ukázka z Crying Wolf:
„Zničil jsi vše, co jsi mohl a s hnijícími zuby, které ti vypadávají z dásní, zůstáváš osamělý
A až se nachýlí tvůj konec, který je neodvratný
Opravdu tě bude rmoutit, že nikdo neuslyší tvůj zoufalý výkřik“

Ukázka z Time Heals:
„Moje zarudlé oči si tě snaží připomenout
Je to vše, čeho jsem schopen, než začnu křičet:
„Miluji tě, miluji tě!“ – Přál bych si, abych to byl jen sen…”

Ukázka z písně Betrayed:
„Přátelé – všichni mají nože,
aby vám ho vrazili do zad z pomsty nebo zášti…”

Ukázka z písně Lost And Found, která je dle mého jakousi katarzí a vyvrcholením tohoto příběhu a Peter vítá ve svém nitru první záblesky radosti:

„Už žádná přání do budoucna,
žádné další popírání minulosti
Jsem konečně svobodný, konečně
jsem zamilovaný.”

Jedinou vyjímku tvoří druhá skladba Autumn, která vypovídá o nelehkém údělu starých rodičů, kteří se dětem zcela obětovali a ti na ně v dospělosti zapomněli… Tady ručička ukazatele emotivnosti ukazuje extremní hodnoty.

Ukázka z písně Autumn:

„Teď je tu jen moje žena a já;
Měli jsme rodinu – teď už je pryč
A zůstávají jen vzpomínky …
Děti byli k našim zármutkům byli zcela hluší
A jakmile mohli, nechali nás v slzách.”

Závěr: spolu s texty ucelená, autobiografická výpověď umělcova nitra obnažená až na kost. Tomu odpovídají minimalistické aranže (krom dvou symfonických opusů) i přímočarejší textová složka. Roger Waters v The Wall nechal hlavního hrdinu Pinka vyprávět příběh o osamělosti a jeho depresivních stavech. Něco v podobném duchu a velmi osobního nám tu ponechal i Peter Hammill na své desce Over. Jedno z nejlepších jeho alb. Kdysi jsem váhal mezi čtyřmi a pěti body. Dnes bych toto dílo ocenil známkou maximální.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Over
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Hammill, Peter - pH7
2020-01-07

Hammill, Peter / pH7

4 stars

Rok se s rokem sešel a další sólové album Petera Hammilla na podzim 1979 vplulo ladně do obchodů s hudebninami. S decentní pomocí dvou spoluhráčů – saxofonisty Davida Jacksona a houslisty Grahama Smitha do nahrávky Peter vedle svého zpěvu navrstvil vše ostatní, klavír a syntenzátory, kytaru i naprogramované smyčky bicích. Neodvažuji se tipovat, nakolik firma požadovala nějaké přístupnější nahrávky. Po předchozím, experimentálněji laděném albu The Future Now (1978) bych se tomu ani nedivil, přesto mne v úvodu překvapila křehká a akustická balada My Favourite s houslovým doprovodem Grahama Smitha, jak vystřižená z hitparády konce 60. let, kde Peter velmi procítěně zpívá.

Na následující Careering jsem si nikdy nezvykl – recitovaný text v podivném pochodovém tempu. I když v druhém plánu je slyšet určitý temný a nebezpečný podtón skladby, který mě čímsi přitahuje, tak celkově považuji tento počin za černou kaňku alba, kterou nezachraňuje ani kytarové sólo Briana Ena.

Třetí Porton Down – to je jiná! Drsný song s temným zvukem syntenzátoru, vykostěnou kytarou a jedovatým saxíkem v pozadí je přesně takový, jako jeho text, který vyjadřuje obavy z pokusů biologických zbraní, které se právě na základně Porton Down prováděly. Z množiny rockových kousků na tomto albu asi můj nejoblíbenější!

ukázka : https://youtu.be/Yy1w--obS8k

Nyní přichází na řadu trojlístek baladicky laděných a posmutnělých skladeb s decentním doprovodem klavíru, akustické kytary a jemnými zvuky syntenzátoru – "Mirror Images" o nevydařeném vztahu, "Handicap and Equality" odhaluje nepříjemnou pravdu o tělesně postižených, kteří jsou „odklizeni“ za zdi ústavů a v "Not for Keith" Hammill emocemi roztřeseným hlasem pěje o velké osobní ztrátě v podobě tehdy nedávno zesnulého parťáka z kapely a přítele Keitha Ellise.

Z posmutnělé nálady mě vyvádí "The Old School Tie", která je jakousi reminiscencí na punk rock zahranou Hammillem na klavír. Rytmický doprovod zastává jen basová kytara. Výborná a svižná záležitost, ve které Peter uštědřuje politikům pěkný políček.

Poslední balada na albu "Time for a Change", (napsal Judge Smith) – opět jen s akustickou kytarou naznačuje, jakou optikou Peter nahlíží na partnerské vztahy 🙂

Album se chýlí k závěru a zůstává čas jen na poslední trojici alternativně prog rockových záležitostí, které vyžadují velkou pozornost: v "Imperial Walls" do vojenského rytmu trápí Peter elektrickou kytaru, v následné "Mr. X (Gets Tense)" vyhrocuje náladu houslista. Napětí uvolňuje závěrečná, na piáno zahraná "Faculty X". Tento song je hodně povedený, plný energie a důstojně zakončuje album. Vlastní zásoba došla, proto se zde Peter textově nechal inspirovat ve filozoficky laděných básních a knihách o zkáze Říma či o mimosmyslovém vnímání.

Závěrem: Písně rozličných nálad se poměrně spravedlivě dělí na ty pomalé a baladické a na ty alternativněji a rockověji zaměřené, které jsou doplněny rytmikou z automatu a citlivě použitými zvuky syntenzátoru či zkreslené kytary. Celá produkce je minimalistická a střídmá, trochu mne mrzí velmi malé zastoupení Jacksonova saxofonu.

V chemii je pH měřítko používané k určení toho, jak kyselý nebo zásaditý je roztok na vodní bázi. V tomto kontextu je hodnota pH7 uvedená v názvu alba zcela vyrovnaná, ovšem jen za určitých teplotních podmínek. V přeneseném slova smyslu to platí i o obsahu desky Petera Hammilla. Ten je vzácně vyrovnaný. Nyní jen záleží na reakci posluchače, který podle své vlastní interakce ohodnotí tuto nahrávku, buď pozitivně či naopak. Třeba vydávající firma Charisma ztratila o další spolupráci zájem. Já osobně reaguji chemicky i posluchačsky velmi pozitivně.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - pH7
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Hammill, Peter - Nadir's Big Chance
2020-01-03

Hammill, Peter / Nadir's Big Chance

4 stars

Dostane ode mne páté sólové album Petera Hammilla pět bodů? Nechme tuto otázku ještě chvíli otevřenou a nahlédněme Peterovi pod pokličku.

Album Nadir’s Big Chance bylo natočeno v podstatě reunionovou sestavou Generátorů. Vedle nepostradatelného Petera saxofony trýznil jeho věrný souputník David Jackson, za bicí se usadil Guy Evans a basu s klavírem a varhany na desce rozezvučel Hugh Banton.

Repertoár je na desce velmi pestrý a je třeba si vyhradit nějaký čas dostat na jeho vstřebání. Hudebně nepřehlédnutelné a překvapivé jsou tu čtyři proto punkové drsné nářezy, které jako by předurčovaly následný vývoj na této scéně nejen po hudební ale i po obsahové stránce, neboť se vezly na vlně revolty proti zavedeným pořádkům a poměrům na tehdejší hudební scéně. Jsou to titulní Nadir’s Big Chance, Nobody’s Bussines, Birthday Special a částečně Two Or Three Spectres. Tak nějak by zněli Sex Pistols, kdyby ovládali lépe své nástroje. Kdo si vybaví jejich debut, tak toho při poslechu musí trknout „vypůjčené“ pasáže, které Pistole do svých skladeb vyextrahovali z výše uvedených skladeb. Přijde mi hodně vtipné, že Johnny Rotten vycházel z Hammillových hudebních i názorových ideí a ještě to bezostyšně v médiích přiznal.

Další ucelenější trojku tvoří ty kousky s vnitřním, rockovějším a dramatičtějším jádrem – první trochu textově poťouchlá The Institute Of Mental Health, Burning se skvěle pozpátku nahranými tóny klavinetu, kterou následuje svižnější Open Your Eyes a přepracovaný první song ze singlu z roku 1969 – příjemně melodická People You Were Going To. V těchto skladbách nejvíce vyniká Jacksonův malebný saxofon a Peter tu v textech odhazuje chmury.

Pro mé ucho z následující podmnožiny balad je poněkud méně výrazný Pompeii a Shingle Song, který napsal původní člen Generátorů Judge Smith. Další dvě – majestátní Been Alone So Long nebo dojemný Airport jsou naopak přímo skvostné a plné emocí. Melancholické texty vyjevují zármutek a obavy z probíhajících či zaniklých vztahů, v případě Pompejí i celého města.

Závěrem: Uvědomil jsem si, jak širokospektrální barevnou paletu nálad nám nabídl v roce 1975 Peter Hammill and Co. Vydal dvě desky – s VdGG legendární progresivně rockový Godbluff a sólový počin Nadir’s Big Chance, kde poodkryl i tu jednodušší, ale i leckdy jemnější a veselejší tvář. Celkově to u mne na plný počet není, ale čtyři hvězdy jsou zaručeny.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Nadir's Big Chance
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Hammill, Peter - A Black Box
2019-12-30

Hammill, Peter / A Black Box

5 stars

Album A Black Box si vytvořil a vydal Peter Hammill poté, co byl vyřazen z katalogu vydávající firmy Charisma. Desku (jak jinak?) nazpíval, nahrál si kytaru, basu, bicí a klávesy, vyprodukoval a zmástroval. Kdyby nebylo věrných přátel – dvou Davidů – Jacksona (saxofon), Fergusona (syntenzátor) a nezbytného zvukaře za mixážním pultem, tak nikdo jiný by si ani neškrtnul :-)

Snad proto zní dvě úvodní Golden Promises a Losing Faith in Words tak bezprostředně – původ neotesaného, až dřevorubeckého stylu bubeníka je tu vysvětlen. Pořádné energické dardy ve středním tempu na úvod přináší to nejlepší, co od Petera známe: lehce neurotickou a dramaticky podanou vokální linku, letmé ale i důrazné údery do klapek piána, hutný doprovod a navrch i drobnou kytarovou výšivku a v tomto případě i jedovatě, až útočně prezentovaný refrén. Texty opět rozebírají problémy komunikace mezi lidmi.

Třetí industriální vložka Jargon King řádně prověří posluchačovu odolnost, smyčky elektronicky zkreslených bicích a částečně znetvořeného zpěvu není jednoduchou záležitostí k přijetí, ale mé uši, dlouhá léta cvičené v podobných žánrech, nijak neprotestují. Náročný text řeší téma nebezpečí manipulace:

„Všechny otázky se stanou jednoduchými, pokud budeme krmeni hloupými opověďmi…“

V tuto chvíli by bylo možné očekávat nějaký song na uklidnění, ale opak je skutečností – jsme pomalu oplétáni a znehybňováni jako hmyz lepkavou pavučinou nejtemnější skladby z alba – Fogwalking. Dokonalé splynutí bezútěšně klaustrofobického textu a pomalu plynoucích tónů prolínajícího se syntenzátoru se saxofonem. Moje nejoblíbenější píseň z desky.

ukázka zde : https://youtu.be/D2SkedjuRO8

Až nyní můžeme vydechnout u veselejší The Spirit s prolínající se akustickou a zkreslenou kytarou v rozverně houpavém rytmu, který klidní emoce a trochu se z konceptu desky vymyká. To uvolnění se hodí při poslechu následující písně In Slow Time, která evokuje ponurost starých hřbitovů. Proti své vůli se mi zavírají oči a upadám do Alfa stavu, hypnotizován goticky chmurnými tóny vyluzované syntenzátorem. Závěr strany A obstarává druhá industriální sci-fi instrumentálka na desce – The Wipe. Je to již po několikáté, kdy jako by byl Peter jakýmsi prorokem při zrodu hudebních stylů, ať to již dříve byl punk, nová vlna, či v tomto případě industriál.

Druhou stranu desky okupuje jediná, skoro dvacetiminutová skladba složená z několika oddělených motivů – progresivně rocková symfonie Flight, krerá nás seznamuje s cestou v letadle, která končí katastrofou a vyznívá jako určitá metafora lidského života. Melancholické tóny barového piána mi v úvodu skladby připomínají podobně laděný song od Styx – A.D. 1958. Tyto akustické pasáže jsou několikrát přerušeny rockovými vsuvkami různých nálad ve stulu Peterovy domácí kapely a já ji řadím mezi nejlepší art rockové skladby všech dob.

Závěrem: Pro mě jedno z nejsilnějších alb Petera Hammilla. Je zajímavé dodat, že i mé podvědomí vyslalo jakousi zprávu o tomto albu. Pří závěrečné kontrole textu jsem v předchozí větě narazil na slovo, které jsem nepsal – místo „nejsilnějších“ bylo uvedeno „nejšílenějších“. I to o ledasčem vypovídá :-)

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - A Black Box
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Hammill, Peter - Sitting Targets
2019-12-27

Hammill, Peter / Sitting Targets

4 stars

Druhý zápis v osmdesátkách se Peterovi Hammilovi povedl se svým desátým albem Sitting Targets, které vyšlo v roce 1981. Na žádném svém díle nezněl stejně, proto jsem byl zvědav, s čím mě překvapí tentokrát. Leccos naznačila předchozí A Black Box, kde jsem zaznamenal určitý příklon k elektronice, nezasvěcení posluchači lomili rukama nad hrůzostrašnými zvukovými smyčkami a já přemýšlel kudy půjde vývoj dál.

Jisté využití různých syntenzátorů na dobarvení zvuku a pro tvorbu psychedelických výplní kdesi na pozadí dostalo zelenou. Peter jakoby naskočil na stejnou vlnu umělců, kteří se se zvukem, tak jako on, nebáli experimentovat – tak jako Peter Gabriel nebo Laurie Anderson. Překvapily rovněž i náznaky novovlnných postupů, které daly upomenout na kolegy The Police, kteří rovněž na své desce Zennyatta Mondatta v rámci stylu experimentovali s psychedelickými postupy a elektronickými smyčkami. Někdy jsem zaregistroval náznak gotické atmosféry, napadli mě třeba The Cure.

Na tomto albu Peter zjednodušil a pročistil aranže některých písní, ubylo experimentu. To nemyslím nijak ve zlém. Ale při opakovaném poslechu úvodní Breakthrough jsem najednou zjistil, že se jedná o regulerní rockový hit v nezaměnitelném podání a otiskem osobnosti Petera Hammilla. Hned v následující My Experience mě přepadl zčásti podivný pocit, zda Hammilla taky nesemlely osmdesátky, protože ten syntík v refrénu a dusavý rytmus mi připadal už trochu moc vlezlý. U akustické a něžné Ophelii jsem ještě trochu váhal, ale v Empress Clotches jsem opět nalezl Peterův rukopis – jen ten hypnoticky houpavý doprovod jako by nahráli s hlavním protagonistou již zmiňovaní The Police. Podobnou příchuť v aranžích cítím i u halucinogenní Glue. Po jejím poslechu mám pocit jako po požití nějakých opiátů. Z tohoto stavu mě však rychle vysvobodila parádní Hesitation, která navodila vzpomínky na starší alba. Pro pódia stvořená je titulní rytmicky náročná Sitting Targets s reggae saxíkem. Live provedení tuto skladbu neuvěřitelně nakoplo, ostatně posuďte sami a shlédněte video z německého Rockapalastu 1981:

https://youtu.be/w4McZZX73KQ

Dojemná balada Stranger Still s klavírním doprovodem donutí zaslzet nejedno oko a to nemyslím nijak cynicky. Navazující Sign a krásně zváštní What I Did jsou příjemnou výplní. Ponurejší a trochu slabší Central Hotel zakončila toto album s grácií.

Závěrem: Pohodovější Hammill na počátku osmdesátek, tak jak jej do té doby nikdo neznal. Po předchozích, poněkud rozervaných a temnějších albech tu Peter nabídnul nové výrazové prostředky – jednodušší aranže, rytmikou nasáklou novovlnými postupy a optimističtějším přístupem. Ač je deska mnohem přístupnější, nijak zde nerezignovala na kvalitu obsahu. Příznivcům Petera Gabriela by album mohlo kápnout do noty.

Melancholické a zadumanější myšlenky v textech již tolik neřežou a svou posmutnělostí mi připomněly některé texty Petra Fialy z Mňágy a Žďorp. Mě osobně se i tato nová poloha líbí, beru to jako příjemné vybočení a odpočinkové album po náročném Black Box.

P. S.: Nějak moc nerozumím výrokům kolegů recenzentů, kteří hodnotí toto album přívlastky "kontroverzní, těžko ztravitelné či syrové" Na mne v porovnání s některými předchozími alby působí mnohem uvolněněji. Je to první vlaštovka směrem k přístupnější Hammillově tvorbě, ke které jsem se nikdy nedostal.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Sitting Targets
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Sieges Even - Playgrounds
2019-12-19

Sieges Even / Playgrounds

5 stars

Chcete si užít maximálně živé album německých Sieges Even? Dám nezištně jednu radu - je dobré si naposlouchat jejich studiové desky, především Paramount, Sense of Change a The Art of Navigation by The Stars. Proč zrovna tyto alba? Odpovědí je několik. Právě songy z těchto nosičů jsou koncertně prezentovány. Kapela se totiž rozhodla na svém živém albu ujednotit hudební styl a proto ze své diskografie vybrala jen ty nahrávky, které mají progresivně rockové kořeny, z ostatních metalovějších alb zahráno nebylo nic. Tak vzniklo ucelené pásmo skladeb, které mají pojítko v kompozičně a technicky náročných pasážích, kterými se jako zlatá nit proplétá kytarová melodická linka a nad tím vším krouží ve výškách melodický hlas zpěváka Arno Mensese.

Znalost studiových předloh oceňuji v okamžiku, když je v duchu porovnávám s živým záznamem. Napoprvé je to obrovský šok z rozdílně pojatých aranží jednotlivých skladeb. Leckdy křehké prog rockové písně jsou zde oblečeny do dva metráky těžké olověné vesty. Muzikanti jako by byli měsíc uzavřeni v jedné místnosti, kde je firma ládovala steroidy a několika kůrami injekčně podávaného testosteronu. Pak byli úzkým koridorem vehnáni přímo na pódium za halasného řevu pořadatelů. Tak natlakované ty songy působí, baskytara a kytara brutálně podladěny, bubeník místo paliček kladiva…

Pozor! Ač by tento popis mohl někoho odradit od poslechu, s poznámkou, že se asi jedná o nějakou zběsilou odrůdu metalu, tak v tomto případě tomu tak v žádném případě není! Naopak, na CD nalézám naprosto technicky precizně zvládnutý progresivní rock zahraný s dechberoucí virtuozitou hráčů prezentovaný však silou sovětského ledoborce.

Přichází první takty úvodní When Alpha And Omega Collide. Bubeník Alex Holzwarth v úvodu spustí takovou palbu, že před ní marně hledám úkryt. Nakonec by to byla marná snaha – basák všechny skuliny v poslechové místnosti proskenuje barbarským drnčením zmutované baskytary. V pozadí krouží kytara a jemně pípá syntenzátor. Doho přesně pěje Arno Menses. Úvod jako hrom !

Hudební vichřici trochu klidní melodická Tidal, jen bubeník vměstná do písně tak třikrát více úderů, než na studiové nahrávce. Zvonivá kytara Markuse Steffena připomíná Rush. Vychutnávám si technicky dokonalou hru. To platí o další skladbě – největším hitu kapely - Unbreakable. Jemnost skladby krásně kontrastuje s detonační rytmickou jednotkou bratrů Holzwarthových. Kytarista Markus tu jemně a jakoby ledabyle sóluje. Přechod střídá přechod – první desetiminutový vrchol alba.

Další extází procházím při šesté Empty Spaces, která různě mění tempa, muzikanti vytváří nové plochy a sází apokalyptická matematicky složitá sóla a mezihry, že jen pomlaskávám blahem. Nechápu jak se zpěvák dokáže trefit do taktu...

Následným skladbám z alba Paramount artově pojaté nové aranže dodávají patřičnou štávu, která jim v originálu chybí. Závěr koncertu patří jímavé skladbě z hitparádových prog žebříčků The Lonely Views Of Condors, kterou řadím k uměleckému vrcholu kapely. Zde se kapela po krátkém přídavku loučí za velkých ovací publika. Trochu překvapivě album končí úvodní písní z „The Art..“ – The Weight. Tento song je labutí písní Sieges Even a mě je trochu smutno. Kapela nadobro končí a žádný reunion v dohledu.

Další nešťastný rozpad kapely kvůli komerčním ambicím jedné poloviny tělesa vyústil v založení souboru Subsignal, který se ve vidině větších prodejů desku od desky stále více umělecky propadá. Tak už to však někdy chodí.

Závěrem : pro mě nejlepší prog rockový žívák za posledních dvacet let. Muzikanti s nepřeslechnutelnou virtuozitou předvádí technicky neuvěřitelně zvládnutý a odehraný progresivní rock s klony jazzu podobný částečně tomu, co provozovali v jednodušší podobě třeba Rush z dob, kdy byli ještě ve formě. Navíc je skvěle vybraný repertoár sjednocen rockově dynamickými aranžemi.Album poslouchám opakovaně, abych mohl vychutnat jednotlivoé party muzikantů. Parádní rozloučení s kapelou, dávám jasnou pětku!

» ostatní recenze alba Sieges Even - Playgrounds
» popis a diskografie skupiny Sieges Even


Marillion - Real to Reel
2019-12-11

Marillion / Real to Reel

3 stars

Pro někoho poměrně záhy (po několika singlech a dvou úspěšných deskách) vydala kapela Marillion své první Live album. Část záznamu byla nahrána v kanadském Montrealu, ta druhá v Londýně. Ze "Script" byly odehrány dvě písně, z "Fugazi" tři. Repertoár byl doplněn o song z prvního singlu souboru - o energickou Market Square Heroes s angažovaným textem - a o naopak tehdy nejčerstvější Cinderella Search. Tolik fakta.

Jinak toho moc objevného o nahrávce napsat nelze. Mnoho rozdílů oproti studiovému záznamu jsem nenašel, ač jsem zkusmo pár věcí porovnával a při poslechu jsem se občas přistihl, že nerozeznám, zda hraje živý, či studio záznam. Řekl bych, že písně musely být došlechtěny ve studiu. Nebýt zpěvu fanoušků v mezihrách expresivně podané Garden Party, tak ty drobné nuance v aranžmá skladeb bych spíše přisuzoval alternativnímu mixu alba.

Závěrem: tento "live" záznam představil několik skvělých písní z prvních dvou studiových alb a singlů v mírně civilnějším a někdy i kapánek rockověji pojatém aranžmá. Chybí mi však pocit nějaké atmosféry, zkratka takového toho koření, kvůli kterému doma živé záznamy poslouchám.

» ostatní recenze alba Marillion - Real to Reel
» popis a diskografie skupiny Marillion


Mercyful Fate - Melissa
2019-12-09

Mercyful Fate / Melissa

5 stars

Dánská heavy metalová kapela Mercyful Fate byla založena v roce 1981 z muzikantů, kteří měli již něco odehráno. Kytarové duo Hank Shermann a Michael Denner působilo o nějaký rok dříve v heavy kapele Brats, která byla ovlivněna hard rockem i punkem. Jejich eponymní album Brats (1980) již však poměrně přesně poukazovalo na touhu kytarového dua hrát podobně jako Iron Maiden či Judas Priest. Předchozí soubor Black Rose, kde působil Kim Bendix Petersen (alias King Diamond) se znažil jít ve šlépějích Deep Purple. (Milosrdný) osud tomu chtěl a King k Brats nastoupil jako zpěvák. Touha této trojky věnovat se drsnějšímu a náročněji prezentovanému heavy metalu vedla k založení spolku Danger Zone, ve které se objevil basák Timi Hansen. Úspěch demo snímků, kde již King používal svůj specifický způsob zpěvu, vedl k založení Mercyful Fate.

To je v kostce velmi zhuštěně popsaný vznik této formace. Uvádím jej zde proto, aby bylo patrno, že většina muzikantů měla již za sebou povícero zkušeností i co se týče nahrávání ve studiu, takže netrvalo dlouho a bylo natočeno legendární EP „Nuns Have No Fun“ 1982. Na něm byl již jasně definován směr, kterým se kapela vydala včetně obsahu textů.

V celé své kráse se vše vyjevilo až na debutovém albu Melissa (1983), které bylo po pečlivých přípravách natočeno a zmixováno za pouhých 12 dní Henrikem Lundem, který s tímto žánrem neměl žádné zkušenosti. Přes tyto okolnosti vše dopadlo na tu dobu velmi přijatelně.

Na ploše 40 minut bylo na černé roucho rozprostřeno sedm skladeb. A to ne ledajakých. V rámci tehdejšího rozpuku heavy metalu na to šli hudebníci z Mercyful Fate po svém. Vycházeli sice z jasně vytyčeného vzorce Judas Priest, Angel Witch či Iron Maiden. Postupy těchto kapel jsou na mnoha místech jasně identifikovatelné, Mercyful Fate tam přidali však mnoho prvků, které do této doby nebylo možné jinde slyšet.

Tím je rozhodně netypicky děsivý zpěv (v nahrávce zaznamenaný většinou ve dvou stopách) Kinga Diamonda ve falzetu, který přechází do zlověstných hloubek a především práce kytarového dua Shermann/Denner, které považuji za jeden z nejlépe sehraných tandemů v rámci tohoto žánru. Ta jejich souhra je naprosto dechberoucí, boří zažité postupy, střídají si sóla, která klidně začínají již v úvodu skladby, jsou krátká, nebo naopak melodicky kreslí dlouhé minuty. V jejich stylu a prezentaci jsou slyšet i postupy z hry klasických kytaristů. Podobně rozpoznatelná byla například typická souhra parťáků K.K Downing/Tipton nebo Hanneman/King.

Těmito prvky je bylo možno snadno odlišit od 95% dalších tehdejších heavy souborů, které si většinou ve skladbě vystačily s jedním motivem – sloka – refrén – sloka – sólo. Zde je tento systém nabourán různými mezihrami a sólíčky. Nesmím opomenout na rytmickou sekci – bubeník Kim Ruzz bez velkých předchozích zkušeností podal ve svých 22 letech bravurně technický výkon při zvládnutí mnohých a nesčetných rytmických zvratů.

Jednotlivé songy není třeba jednotlivě rozebírat, ale poslouchat. Tam kde ostatní kapely končily, Meryful Fate přidali různé nečekané mezihry, tu jakoby čerpali z postupů progresivně rockových kapel. Pusťe si třeba přibližně dvanáctiminutový opus Satans Fall, kde je použito 16(!) riffů, což některým kapelám vystačí na celé album. Zde bych se nebál označit tuto píseň jako temně progresivně kovovou symfonii. Nejinak kouzelně a naopak něžně působí závěrečná černě laděná balada Melissa, která si v závěru strhla laskavou škrabošku a řádně vygradovala tempo.

Toto album řadím mezi naprostou špičku klasického, technicky zvládnutého heavy metalu osmdesátých let. Podobné mínění zastává valná většina rockových periodik, i slovutný Rolling Stone tuto nahrávku zařadil v roce 2017 na 17. místo v seznamu „100 největších metalových alb všech dob".

A jaký postoj zaujmout k okultním textům, které si v té době prozpěvovala naprostá většina ostřejších metalových kapel? Ano, moc veselí v nich nenajdeme. Já osobně bych však jejich význam a dopad nepřeceňoval. Dle mého je důležité, jak k takovému obsahu člověk přistupuje a co si z něj hodlá vzít. Já jej sice znám, nijak zvlášť se na něj nesoustředím a v celkovém kontextu mě nijak neruší.

Jak na něj nahlížet, nabízí v rozhovoru sám King Diamond : "Vím, že se lidé rádi trochu bojí, proto chodí na všechny ty hororové filmy. Podobné to je i s mými texty, berte je také tak, to je všechno."

Desku jsem si připomněl po velmi dlouhé době a z toho poslechu jsem si odnesl pozitivní pocit ze skvěle zahrané muziky s temnější atmosférou. Díky horynovi za inspiraci.

» ostatní recenze alba Mercyful Fate - Melissa
» popis a diskografie skupiny Mercyful Fate


Thieves’ Kitchen - Genius Loci
2019-11-26

Thieves’ Kitchen / Genius Loci

4 stars

Anglicko – švédští prog rockeři na novém albu Genius Loci, vydanému v období oslav 20 let od svého vzniku opět těží ze své neuchopitelnosti. Rozdílné hudební vklady jednotlivých protagonistů, ať už v roli stabilního členů souboru, či „hostů“ opět vytváří pestrou hudební mozaiku, jejíž „přečtení“ mi zabralo poměrně dlouhou dobu.

Oproti předchozímu, poněkud hudebně chladnějšímu, místy až akademicky pojatému titulu The Clockwork Universe došlo opět ve výsledném soundu k dílčím změnám, aranže se provzdušnily a zjednodušily. Vedle kláves a kytary se invenční basová kytara Johana Branda stala plnohodnotným nástrojem, který se zvláštním a důrazně dráždivým způsobem proplétá a doplňuje s ostatními, což nejvíce vyniklo v úvodní Eilmer a nejdelší The Voice of the Lar. Stále je to poměrně komplikovaný materiál na naposlouchání. Výhodou je fakt, že ani po měsíci poslechu nahrávka nenudí a to mě baví.

Při poslechu jsem se nesčetněkrát ztratil, chvíli totiž zněl melodický Canterbury neo prog rock s melotronem a el. klavírem, který plynule přešel do jazzového matiné, to se po chvíli proměnilo v dramatické rockové souboje přiostřené kytary s výraznou linkou baskytary a živelných klávesových partů ve stylu Anglagard. Jen folkové prvky dříve obsažené v muzice tohoto souboru byly tentokrát odsunuty hluboko do pozadí.Nyní jsou víceméně zastoupeny v pasážích s flétnou nahrané Annou Holmgren.

Naopak výrazně přibylo jazzových esencí, takže by bylo možno v určitých částech alba říci, že kapela nyní hraje sofistikovaný jazz rock, do kterého jsou včleněny neo progové a Anglagard prvky (na nahrávání podíleli již tři členové, kteří tímto tělesem prošli). Vyjímkou je akustická skica Amy Darby s doprovodem klavíru.

Závěrem : na první poslech přístupnější a něžnější repertoár v provzdušněných aranžích by mohl oslovit nové posluchače, kteří se jinak zaměřují v rámci progresivní muziky na oslech melodičtějších odrůd.Při podrobném poslechu lze odkrýt pod povrchem řadu náročnějších prvků, takže i letití fandové nakonec zklamáni nebudou. Krásný obal, zajímavé texty a solidní zvuk od čaroděje prog rocku Roba Aubreyho je u této kapely již samozřejmostí. Do další dvacetiletky přeju kapele hodně nápadů!

» ostatní recenze alba Thieves’ Kitchen - Genius Loci
» popis a diskografie skupiny Thieves’ Kitchen


Thieves’ Kitchen - The Water Road
2019-11-21

Thieves’ Kitchen / The Water Road

4 stars

Kdo propadl kouzlu anglické kapely Thieves Kitchen, ten nechť obrátí svou kánoe a trochu zapádluje proti toku času až k albu The Water Road, které vyšlo v roce 2008.

Jádro souboru, které si zůstalo věrné až do dnešních dnů tvořila již tehdy krásná zpěvačka Amy Darby, nová akvizice souboru (ex Anglagard), klávesák Thomas Johnson a šéf souboru i šesti strun Phil Mercy. Naopak, labutí písní bylo nahrávání této desky pro rytmiku souboru – výborného bubeníka Marka Robothama a basáka Andyho Bonhama, jejich stopy na hudebním poli poté nadobro zmizely.

V roli hostů se opět objevila Anna Holmgren z Anglagard, která z okruhu svých známých zapojila i další muzikanty ze své domoviny. Angažmá těchto seveřanů poprvé vneslo do soundu Thieves Kitchen pro tyto národy typickou melancholičnost a tato ingredience soubor odlišila od zástupu podobných konkurentů.

Tentokrát byla využita kapacita CD pomalu v plné kapacitě. 73 minut a 8 písní – opět je jasné, že půjde především o rozsáhlejší skladby. Přímým potvrzením mých slov je hned úvodní The Long Fianchetto, která trvá 21 (!) minut. Když byla skladba u konce a já nasadil sanici na své místo, tak jsem přemýšlel, jak se kapele podařilo takto bravurně skloubit postupy vážné muziky, jazzu, folku, Yes se špetkou severských chmur. Jednotlivé styly se tu mísí s takovou samozřejmostí, jako by se nechumelilo. Jednoznačně nejlepší song vystřelený hned na úvod.

Jako odbočka do jiných kultur působí pasáže v Returglas, kde mě překvapili hudebníci použitím jakési parafráze (asi) maďarského čardáše, který ve mně evokoval návštěvu nějakého romského festivalu v Budapešti. Ani po mnoha posleších tyto pasáže nedokážu vstřebat. Třetí Chameleon přinesla žádané uklidnění svou prog rock folkovou náladou.
Další Om Tare dokáže řádně rozproudit energii. Je zpívaná v sanskrtu a jedná se o zhudebnění textu tibetské mantry. Kapela ji místo meditační atmosféry vtiskla divokou až fusion metalovou podobu s živočišným ohňostrojem nálad – příznivci Dream Theater by zaplesali. Z konceptu alba poněkud vybočuje, trochu jsem s ní z počátku bojoval, ale nyní se na nezvykle agilní kytaru Phila vždy těším.

Zvlášť melancholickou kombinaci Canterbury prvků s progresivním rockem lze nalézt v Tacenda for you. Nádherně vyzní následné dva křehké songy, skoro čistě jazzová When The Moon Is In The River Of Heaven a Plaint se zvuky hromů a deštěm na pozadí, kde Amy použije harfu. Závěrečná The Water Road se hudebně navrací do náruče poklidného progresivního rocku v duchu kolegů Big Big Train. Tato skladba opět čerpá z postupů vážné hudby, ve finále nádherně graduje a důstojně zakončuje tuto znamenitou desku.

Závěrem : barevné album, které nasálo mnoho inspiračních zdrojů, kde není problém během okamžiku hudebně navštívit Tibet a přes severské zamrzlé pláně prolétnout nad Velkou Británií s mezipřistáním v Budapešti. Bez servítek tu byl propojen neo prog rock s prvky Canterbury, folkem, jazzem s fuzion metalovou energií – to celé v příjemném retro obalu.

K mixu a masteringu byl poprvé pozván Rob Aubrey a mohu napsat, že tak kvalitně nazvučenou desku jsem velmi dlouho neslyšel! Plně se vyrovná ve všech parametrech světové špičce, která za podobný zvuk platí statisíce dolarů (pokud jim to v závěru někdo masteringem nezprzní). High-End sound!
Po Clepsydře další ze zástupu kapel, které se bez velké mediální podpory a smluvy s firmou podařilo vyprodukovat výjimečné album, které si k vnímavým posluchačům cestu stejně našlo.




» ostatní recenze alba Thieves’ Kitchen - The Water Road
» popis a diskografie skupiny Thieves’ Kitchen


Thieves’ Kitchen - One For Sorrow, Two For Joy
2019-11-17

Thieves’ Kitchen / One For Sorrow, Two For Joy

5 stars

Zatím je toto dnes britsko – švédské uskupení Thieve ´s Kitchen (Žebrácká kuchyně z románu Oliver Twist) zde na Progboardu nepopsaným listem. To jsem se rozhodl změnit recenzí na jejich páté album, které vyšlo v roku 2013.

Tento soubor z Oxfordshire (ve kterém se dnes nachází jediný zakládající člen, kytarista Phil Mercy) letos slaví dvacetileté výročí své existence. Skupina prošla za tuto dobu několika personálními změnami, rovněž hudební směrování se určitým způsobem posunulo. V jakémkoliv bodu jejich existence však máme co do činění se zajímavou skupinou prog rockového žánru s retro zvukem, která do svého mixu progresivní muziky ovlivněné prvky Yes i Genesis volně vstřebávala jazz rockové, symfonické či folkové postupy. To vše kořenila chladivou severskou melodikou, mellotronem a flétnou hudebníků přišedších z Anglagard. Pro mě osobně nejpoutavější nahrávky vznikly někde v období 2008 – 13, dnes tedy ukazováčkem poklepávám na CD s výše zmíněným tajuplným názvem One For Sorrow, Two For Joy, což je také název pro staré dětské rozpočítávadlo s magickými kořeny.

Je to druhé album v pořadí nahrané stejnou sestavou - vedle kytary Phila Mercyho opět slyšíme působivý hlas zpěvačky Amy Darby a klávesy v mnoha podobách dodává bývalý člen Anglagard Thomas Johnson. Jako hostující rytmická sekce nastoupili členové ze spřátelených Sanguine Hum - výborní hráči Paul Mallyon a Brad Waisman. Zvuk flétny pochází od další akvizice Anglagard – Anny Holmgren a na cello válí další krásná seveřanka Tove Törngren.

Pokud vynechám úvodní několikasekundovou říkanku, tak na ploše necelé hodinky nacházím šest skladeb. Z toho vyplívá, že kapela pracuje spíše s většími plochami, ve kterých nechává vyznít rozsáhlé poetické příběhy étericky prozpěvující Amy. Jazzové prvky z předešlých desek jsou z převážné části zapomenuty, na desce objevuji krásná zákoutí plná středně tempých melodických prog rockových pasáží, které jsou ozvláštněny severskou melodikou v podobě mellotronu, nebo celými zasněnými symfonickými pasážemi (Deor, Germander Speedwell nebo zčásti Of Sparks and Spires). V každé písni najdeme krásné a melodické kytarové sólo Phila Mercyho, do dvou skladeb (A Fools Yourney a zčásti Of Sparks and Spires) použil tento hudebník kytary řádně, až hard rockově nabroušené, které společně s el. varhany nahrávku krásně zahušťují. Naproti tomu taková The Weaver je čistě folkovou lahůdkou.

Závěrem : na tomto albu Thieve´s Kitchen oproti předešlé tvorbě vykročili novým směrem. Z důvodu jiných preferencí nových členů svou hudbu oprostili od jazz rockových (nebo chcete li Canterbury) prvků a zmizely i výstřelky směrem k lidové hudbě východních národů. Vynikla více retro nálada skladeb, ve kterých cítím odkaz art rockových Yes i Genesis, který kapela zkombinovala s folkovými prvky, občas jako bych občas zaslechl Big Big Train či Kaprekars Constant. Výsledná produkce je lehce pocukrována severskou melancholií, která se tam prodrala s flétnou a klávesami bývalých členů Anglagard. Album náročné na poslech, plné poetických obratů a záhybů – žádné veršovánky, melodické refrény a jednoduché aranže nečekejte.

Pokud fanda náročnější muziky nechá album řádně vylouhovat, dá mu patřičný čas, tak nebude zklamán. Kapela také jako jedna z mála cílevědomě vyžaduje nekompromisně plný a dynamický zvuk, o který se stará zvukový technik a legenda anglické progové scény Rob Aubrey, takže i v tomto ohledu zklamáni jistě nebudete. V rámci diskografie TK jasné pětka.

» ostatní recenze alba Thieves’ Kitchen - One For Sorrow, Two For Joy
» popis a diskografie skupiny Thieves’ Kitchen


King Diamond - Songs for The Dead Live
2019-11-09

King Diamond / Songs for The Dead Live

5 stars

Příznivci technicky vyšperkované hard and heavy muziky s horrorovými a někdy až okultními prvky hrdě velebí předního představitele tohoto stylu – Kinga Diamonda. Že je nekorunovaným králem žánru je bez diskuzí a titul za celoživotní propagaci teatrálního heavy metalu jako takového mu neseberou ani posluchači, kterým již tato muzika nic neříká.

Naprosto ojedinělý pěvecký styl páně Kinga Diamonda pramálo potěší odpůrce „výškařů“ typu Geddyho Lee či Klause Meineho. Fistule Kinga, kterou plavně střídá s extrémně skřehotavou polohou v hloubkách má jistě mnoho odpůrců. Pokud vás neodradily temné proudy v horrorových příbězích jeho povětšinou koncepčních alb ani neobvyklý zpěvákův projev, tak máte z velké části vyhráno.

King Diamond se nikdy nezařadili do mainstreamu, protože se v jejich stylu nikdy neodrážely aktuální trendy tvrdé muziky. Proplouvá se svým jedinečným stylem mixu ponurého hardrocku, který koketuje s mnoha žánry metalu – je možno vycítit speed či power metalové pasáže. Tato směska žánrů to neměla v minulých desetiletích vždy jednoduché, proto ty pauzy mezi deskami. Dalším faktorem je náročná podiová prezentace, což mnoho promotérů nezaplatí, z tohoto důvodu mnoho evropských turné neproběhlo a vše se většinou událo na území USA. Jeden raritní – dvojkoncert Mercyful Fate a King Diamond jsem měl možnost shlédnout v devadesátých letech na pražském Výstavišti, kde jsem z první řady s otevřenými ústy nechápavě sledoval neuvěřitelné iluzionistické triky Mistra.

Fanoušek, kterému se nepoštěstilo navštívit některý z live představení, mnoho jiných příležitostí okouknout kapelu neměl. Zatímco některé neznámé kapely mají na svém kontě několik DVD, zde se musel spokojit s několika nekvalitními bootlegy. V roce 2019 se tak splnil mnohým tajný sen – vydání rovnou dvou koncertů s drobně obměněným setlistem (belgické Graspop 2016 a Fillmore 2015) pod názvem Songs For The Dead Live 2019.

Předmětem recenze je obrazový záznam koncertu. Zde by se hodnocení dalo shrnout do jediné věty : kompilace těch nejlepších písní v naprosto nekompromisně dokonalé vizuální a zvukové podobě, s nákladnými kulisami vnitřku starého domu se schodištěm jak z osmdesátek, kde si na podobné propriety soubory typu Ozzyho Osbourna či Dio velmi potrpěli. Mistr k prezentaci vybral celé album Abigail a pár songů z dalších čtyř alb. Lehce se dotknul dvěma hity svého předešlého působiště - Mercyful Fate.

Musím pochválit celou kapelu, s jakým entuziasmem a mladistvým elánem odehrála celý set – radost pohledět. Rytmika bezvadná – bubeník Matt Thomson a baskytarista Pontus Egberg jsou sehraní a oba nástroje jsou krásně čitelné. Rovněž kytarové duo Wead – La Rocque je excelentní, o sóla se dělí spravedlivou měrou. Je ale patrný jiný herní styl obou protagonistů – Andy La Rocque pečlivě melodicky maluje, jeho zpěvná sóla zní snad lépe než na original verzích. Nevzpomínám si, kdy by publikum tak emotivně reagovalo právě na kytaristova sóla, na tomto koncertu se k nim dokonce fanoušci hlasem připojují ! ! Jeden z nejlepších světových kytaristů v naprosté top formě! Naproti tomu Wead je specialista na rychlost.

King Diamond i po skoro 40 letech na scéně šponuje svou fistuli do neuvěřitelných výšek, i když několik drobných klopýtnutí bylo k zaslechnutí. Proto jsem se ani nedivil, když za rohem schodiště pěla sličná zpěvačka. Říkám si, asi jistí Mistra ve výškách – to je přece běžný postup. Problém je v tom, že ze v záznamu jsem ji nijak nedokázal identifikovat. Až z titulků jsem zjistil, že se jedná o mladičkou manželku Kinga, Livii Zitu, která svoji krásou a napodobováním zpěvu jen tak rozjasňovala scénu. Dle dostupných informací ji možná křivdím, prý dokáže s Mistrovým hlasem tak splynout, až je to běžně nepostřehnutelné. :-)

Naopak spíše temnější postavou je herečka Jodie Cachia, která vizuálně ztvárňuje některé postavy v textových příbězích. Z jejího výrazu mě občas až mrazilo.

Nesmím zapomenout na publikum - to reaguje skvěle, mohutným chorálem zpívá refrény a někdy tam je mela jako na thrash metalových odpoledních čajích.
Mě krom skvělého a akčního vizuálu potěšil zvuk uložený na Blu Ray, který je mnohem nadupanější a dynamičtější, než na přiloženém CD. To mi umožnilo poprvé slyšet největší pecky od King Diamond tak, jak to na original CD z důvodu rozkolísané produkce nebylo možné.

Závěr : Za nekompromisní kvalitu obrazu i zvuku, nádherné vizuální ztvárnění songů, skvělé muzikantské výkony i akčnost dávám plný počet bodů i když místo dvou identických setů klidně mohly zaznít další pecky.

malá ukázka : skladba Welcome Home

https://youtu.be/-EDdVDevuBc?list=RD-EDdVDevuBc

» ostatní recenze alba King Diamond - Songs for The Dead Live
» popis a diskografie skupiny King Diamond


Schenker, Michael - Thank You
2019-11-08

Schenker, Michael / Thank You

3 stars

V popředí zájmu se vyhřívá v USA roku 1993 alternativní rock a grunge. Mnoho metalových souborů přemýšlí nad novou strategií, krátí se vlas. TV společnost MTV, která rozhoduje o popularitě či zkáze souborů, ve svém pořadu „unplugged“ koncertů v tomto období začíná dávat prostor i tvrdším spolkům. Prezentace skladeb „bez napětí“ má však jedno velké úskalí. Velice rychle odhalí písně, které nemají solidní melodický nápad.

V témže roce nastupuje Michael Schenker opět k UFO. Vrtošivý Němec po zjištění, že se uchytilo jeho jen v Japonsku vydané EP Nightmare - The Acoustic M.S.G. (1992), pokračuje v tomto duchu nahrávkou "Unplugged" Live [McAuley Schenker Group] 1992 a na vlastní náklady natočeném albu Thank You (1993), kde představuje 14 akustickch songů. Nejedná se o žádné úpravy rockových skladeb, ale o skladby napsané přímo pro akustickou kytaru. Na albu jich navrstvil několik na sebe, vše Michaelovi pomohl smíchat Bruce Barris, kterému se výsledný zvuk na desce velmi povedl.

Při opakovaném poslechu lze snadno rozeznat Schenkerův rukopis, jeho výstavba melodických sól je jedinečné. Hudebník se snažil do hudby vpravit i jakési poselství v podobě pozitivity a uklidňujících pasáží. I pro něj to dle jeho slov byla jakási očistná kůra a pomoc v boji s jeho démony. Již názvy jednotlivých skladeb mluví za vše. V závěrečné skladbě Escape From The Box dokonce Michael emotivně recituje svůj motivační text.

Akustické desky mám rád, ale na tomto albu mne zaujaly jen skladby Positive Forward a Courage And Confidence z úvodu desky, potom až sedmý song Harmony, Joy a Acceptance And Forgiveness. Tyto skladby rozvíjejí ústřední melodický motiv a prochází určitým vývojem.

Ostatní nabízí jen jakési relaxační plochy s vybrnkávaným jednoduchým motivem, u kterých se, pokud jsou puštěny potichu, pěkně odpočívá. Při soustředěném poslechu mi schází více momentů, které by udržely pozornost během celé skladby. Tentokrát žádná sláva a slabá trojka.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Thank You
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Schenker, Michael - Be Aware of Scorpions [Michael Schenker Group]
2019-11-04

Schenker, Michael / Be Aware of Scorpions [Michael Schenker Group]

4 stars

Čas od času se snažím seznámit s alby Michaela Schenkera. Tomuto hudebnímu šílenci se nevěnuju soustavně, potom je největší problém se vždy alespoň trochu zorientovat a zasadit jeho nahrávky do kontextu doby a jeho dalších tehdy souvisejících aktivit.

Hodnocené album s podivným názvem Be Aware of Scorpions (2001) vyšlo časově orámováno deskami UFO, Covenant (2000) a Sharks (2002) na kterých se Michael tehdy s rozporuplnými výsledky podílel. V roce 2000 rovněž vydal instrumentální album pod hlavičkou Odds Trio (2000) na které si všechny nástroje nahrál sám. Krom toho koncertoval s Uli Rothem, se kterým natočil live DVD „Legends of Rock: Live at Castle Donington 2001“ (2002). Ve stejném období stačil vydat i další instrumentální počin s názvem MS 2000: Dreams and Expressions.

To je naprosto bláznivé tempo, ale co naplat. Seznamte se s novými členy týmu : do té doby méně známým zpěvákem Chrisem Loganem a basákem Revem Jonesem, který zatím působil v různých spolcích, např. Forte a naopak věhlasného bicmenem Jeffem Martinem (ex Badlands, Paul Gilbert). Produkci si vzal na starost Ralph Patlan, který v té době se Schenkerem úzce spolupracoval (UFO,The Plot,MSG) . Za dobře odvedenou práci se na desce zvěčnil i jako muzikant , nahrál basu ve dvou písních.

Tuto desku jsem měl uložen na hardisku v autě a pokud nebylo po ruce žádné jiné CD, přišlo na řadu. K jeho plnému vstřebání jsem potřeboval několik desítek poslechů. Z počátku mi připadalo poněkud orientované na US trh, který má zvýšené požadavky na melodiku skladeb. Až po delší době jsem připustil, že je na albu mnoho povedeného hard and heavy materiálu, který se nijak nepodbízí, tak jak tomu bylo za období McAuleyho v osmdesátkách.

V prvních třech řádně heavy skladbách s hard rockovým spodkem jasně rozpoznáte invenční kytaru hlavní persony souboru, který svými nápaditymi riffy a sóly oblažuje posluchačovo ucho. Poněkud více „radio orientovná“ je následující Because I Can. Jedna z nejlepších věcí – ve středním ospalém tempu How Will You Get Back navazuje. Kvalitu udržuje i členitá a skoro až progresivně hard rocková Blinded by Technology s výbornou akustickou kytarou. Schválně si poslechněte kolikrát se změní atmosféra na ploše pěti minut. Začíná jako ploužák, po chvíli skladba přiostřuje a stoupá napětí. Poté skladba přidá několikrát na obrátkách, Michael vloží i několik sól mimo rytmickou strukturu a dravé pasáže se opakují, aby skladba v akustickém duchu zkončila.

Na závěr alba jso umístěny dvě písně, co mě moc nepotěšily – až alternativně metalová Reflection of your Heart a utahaná Roll It Over. Závěr ve formě členité Eyes of A Child s dětským sborem v závěru naopak potěšil..

Shrnuto : Kdo sleduje poctivě a zná důvěrně veškerou tvorbu tohoto šíleného Němčoura (neznám nikoho takového), může namítnout, že některé náměty jsou mu povědomé, ale porovnávání u umělců, co natočí několik desítek alb, se člověk nevyhne. U desek M.S.G. je důležité, jaká parta muzikantů se sejde a jak posluchači sedne zpěvák. Mě osobně Chris Logan na této desce velmi mile překvapil, rovněž písně jsou kompozičně náročnější a Michaelova hra o trochu invenčnější, něž na předchozích albech. Musím také vyzdvihnout Jeffa Martina, který tu podal obdivuhodný výkon – tak nápadité bubenické party jsem u MSG dlouho neslyšel. Za mě příjemné staromilské hard and heavy šenkerovského střihu, na kterém si Michael na rozdíl obou desek s UFO té doby dal skladatelsky mnohem více záležet..

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Be Aware of Scorpions [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Clepsydra - Alone
2019-10-29

Clepsydra / Alone

5 stars

Když se Clepsydra zakousne, tak jen tak nepustí. To tvrdí mnozí fanoušci této kapely z různých koutů světa, rovněž tak někteří členové fóra Progboardu. I já po recenzi na jejich žhavou novinku The Gap neodolal a vrátil jsem se k předchozím deskám tohoto souboru. Z nich mne nejvíce upoutalo CD Alone, které bylo vydáno před dlouhými a dlouhými lety – až v roce 2001.

V kapele před nahráváním tohoto alba došlo jen ke kosmetické úpravě v sestavě - dlouholetý baskytarista Andy Thommen přenechal svůj post Nicole De Vitovi. V roce 2000 byl připraven repertoár, který byl následujícího roku v letních měsících natočen.

Toto album mě zaujalo z několika důvodů. Clepsydra zde dopilovala svůj pohled na muziku, ve které čerpá z osvědčeného zdroje Marillion, IQ a špetky nálad Rush, ovšem s přimícháním vlastních postupů. Skupina ve většině případů vytvořila kostru písně s několika přechody, Philip Hubert přidal majestátní a hutné klávesové party. Kytarista Marc Cerulli, který má neobyčejný cit pro tvorbu melodických sól ve vhodný okamžik mezi sloky vložil překrásná a vyšperkovaná sóla, někdy jen ornament, jindy popustil svou fantazii a vtělil ji do krásně zahraných tónů. Štafetu s otextováním převzal od Andyho tentokrát zpěvák Aluisio Maggini, které své vize vtělil do dlouhých a mnohovýznamných souvětí a zapracoval jednotlivé příběhy do koncepční podoby o smyslu lidského bytí. Až na několik několik pokusů v refrénech se na nějaké verše moc nehrálo, šlo spíše o poezii. Aluisoio texty dokázal podat neotřelým způsobem, kde pracoval s různou dynamikou napsaných slov, opepřenou svým melodickým italským přízvukem, že nebýt bookletu, často se mi v mysli zjevovaly úplně jiná slova :-). Se svým hlasem v nahrávkách hodně čaroval – často ztišil hlas až do šepotu, někdy jen tak melodicky vyprávěl, jindy nechal své hlasivky rozeznít naplno. Díky svobodné práce s textem se rozvolnila i struktura skladeb, které se staly v konečné podobě komplikovanější a právě tu je klíč k jedinečnosti tohoto alba.

A abych také já trochu rozčeřil vody ohledně přirovnávání zpěváka k nějakým známějším umělcům, tak mě v kombinaci s klávesy a akustickou kytarou náznakem(!) připomněl Gedyho Lee z Rush.

Tento výše popsaný způsob skládání je aplikován na všechny písně, takže je celkem jasné, že výsledek je velmi soudržný a jakoby sevřený útvar. Hudba na albu v podstatě bez mezer plyne, takže jsem se častokrát vzpamatoval, až oněch 62 minut uběhlo, což se mi stalo nesčetněkrát. To je důkazem kvality. Ani jedna skladba nevyčnívá, není tu také žádná instrumentálka do počtu, jako tomu je na posledním albu.

Shrnuto : ač všeobecně méně známá kapela ze Švýcar, bez vydávající firmy a jen vlastním nákladem v roce 2001 dokázala v tomto období natočit a vydat jednu ze stěžejních nahrávek melodické neo progresivní scény. Porovnejte schválně s v tomto roku vydanými alby. Staří pardálové Yes a Marillion nepředložili žádný zázrak, Pallas, Shadow Gallery, Seven Reizh, Jadis – za mě je Clepsydra jasným vítězem!

Deska Alone je rovněž po zvukové stránce jejich nejlepším albem (pominu li částečně umělé samply bicích, hlavně činelů). Novinka The Gap ani starší alba této kvality nedosahují. Rovněž kytarista Marc Cerulli byl pro kapelu zásadním kytaristou a podobně talentovaného a invenčního hráče podobného typu skupina nenalezla. Za mě plný počet bodů.


» ostatní recenze alba Clepsydra - Alone
» popis a diskografie skupiny Clepsydra


Clepsydra - The Gap
2019-10-21

Clepsydra / The Gap

4 stars

Vodní hodiny z italské části Švýcarska, (neboli Clepsydru) si pamatuju z dob, kdy vydali své první album Hologram 1991 s 3D obrazem domácího umělce H.R. Gigera. Úkol od kamaráda zněl tehdy jasně : „CD mi musíš sehnat!“. Zadařilo se a já ochutnal. Klon Marillion s elektrickými bicími mě však ničím neoslovil a já na 28 let kapelu ztratil z očí. Až nyní se o ní na Progboardu Palo pochvalně zmínil v souvislosti s Kaprekars Constant. To vzbudilo můj zájem a já si trochu oživil historické souvislosti vývoje tohoto souboru.

Zjistil jsem, že se mu podařilo vydat další tři studiová alba a během této doby se stal poměrně respektovanou veličinou neo progového žánru. Po vydání čtvrté desky Alone v roce 2002 však došlo k hibernaci veškerých aktivit a vodní stroj se na dlouhých 11 let zastavil. Většina muzikantů se rozutekla do místních kapel podobného ražení, zájem fanoušků však muzikanty přiměl k oživení aktivit domovského souboru. Kapela se občasně koncertně připomenula, první čtyři desky byly znovu vydány jako kompilace pod názvem 3654 Days (2014) . Světlo světa také spatřilo DVD „Live in RoSfest 2014“, které vyšlo následujícího roku. Do základní sestavy se navrátil původní basák Andy Thommen, který hrál na raných deskách. Rozloučil se kytarista Marco Cerulli , aby se mohl věnovat skládání filmové muziky. Andy zlanařil Luigiho Biamina z konkurenční kapely Zenit, ve které spolu do roku 2013 hráli a nová sestava se mohla pustit do nahrávání.

Tolik stručná historie. Nyní pár slov o reunionové desce The Gap, která vyšla minulý měsíc, zafinancované crowfundingovou kampaní. Na CD se nachází sedm poměrně rozsáhlých kompozic, jedinou vyjímkou je cca tříminutová instrumentálka. Zbývající skladby oživují devadesátkový neo prog rock, v příjemném retro balení, ovšem s dnešním způsobem míchání nástrojů. Já osobně tam slyším drobné parafráze na Marillion, ale hlavně extrakt mých oblíbenců Landmarq v období, kdy u nich pěl Damian Wilson. V oněch šesti skladbách mi neustále způsob aranží, barva jednotlivých nástrojů, nakonec i stylizace podobně dramaticky znělého a ve vyšších polohách podobného zpěvu Aluisia Magginiho tuto anglickou legendu připomíná. Tu podobnost nekritizuji, je mi celkem sympatická, dává mi teoretickou možnost představovat si, jak by Landmarq zněli s Damianem v současnosti.

V úvodní skladbě When the Bells Started Ringing mi samplované kytary připomněly Threshold, ale v podobném duchu se další songy nenesou. Je cítit, že materiál nějakou dobu zrál a kapela vypustila desku, až když si byla jistá kvalitou nahrávek, což se někdy o kapelách, co vydávají desky jako na běžícím pásu říci nedá. I následné písně mě potěšily několikerou změnu tempa a nálad, kde kapela dovedně prochází mezi živějším rockovým projevem a tím jemněji melodicky progresivním. I při průměrné délce deseti minut písně nenudí. Co je zajímavé, že o kousek větší prostor dostává při melodických sólech a přechodech klávesák Phil Hubert, který občas připomene stylem hry Clive Nolana. Kytarista Luigi Biamino pracuje více pro celek, jeho party a sóla jsou méně nápadná, naplno se do toho opřel jen v gilmourovském sólu ve skladbě The Story Teller. Rovněž zajímavá je nejdelší kompozice na albu – patnáctiminutová Millenium, kterou se nosné party kytarista a klávesák poctivě dělí. Mým současným favoritem je závěrečná Mind the Gap, škoda toho neukončeného závěru. Naopak klidně bych vypustil náladotvornou instrumentálku Lousy Soul.

Shrnuto : Švýcarům se povedlo navrátit do vyšší ligy neo progových seskupení kvalitním materiálem písničkovějšího charakteru. Jejich retro styl s mnoha melodickými pasážemi, které se prolínají s těmi dramaticky rockově dravějšími upomínají na legendární Landmarq (někdy Marillion). Uši i dušička proggera, který si rád připomene devadesátá léta, kdy se tento styl etabloval na hudební scéně, jistě zaplesají. Postup do první ligy je na dohled.

Výsledek mého zkoumání je tento : dle mého Kaprekars Constant zatím vítězí, co se týče originálnosti předloženého materiálu, tak i po textové i zvukové stránce, neboť Clepsydra je nazvučena a zmastrována více ve stylu ostřejších rockových souborů, tedy s menší dynamikou. Jaký bude však váš favorit, je čistě na každém z nás.

» ostatní recenze alba Clepsydra - The Gap
» popis a diskografie skupiny Clepsydra


Nick Cave & The Bad Seeds - Ghosteen
2019-10-16

Nick Cave & The Bad Seeds / Ghosteen

5 stars

Po tragické události v životě Nicka, kterou byla smrt jeho syna v roce 2015, se všichni domnívali, že následně vydané album Skeleton Tree je reakcí na tuto nepředstavitelnou ztrátu. Mnoho písní na tomto albu bylo chmurných a v lyrickém podobenství se dalo najít mnoho odkazů na tuto událost. Nicméně podobně se Nick jako temný havran smrti vyjadřoval i na předchozích albech a ve světle nových informací je dnes známo, že většina repertoáru na tuto desku byla hotova již před touto událostí.

Takže skutečnou odpovědí na toto neštěstí je až letošní dvojalbum Ghosteen, které vyšlo cca před 14 dny zatím jen v elektronické podobě. Jestliže byly pro vás před tímto albem Caveovy písně příliš smutné a Skeleton Tree až moc temný, tak mám pro vás nedobrou zprávu. The Ghosteen je jedna z emočně nejponurejších nahrávek, co jsem kdy v životě slyšel.

Poslech těchto jedenácti na kost obnažených lyricko hudebních koláží procítěného (občas dojatého, roztřeseného, jindy zastřeného či ochraptělého, jindy jen prostě vyprávějícího) Nickova zpěvu, sboru, klavíru a elektroniky mi občas působil až fyzickou bolest, neboť se jedná v některých okamžicích až o voyeurský vhled do nitra zlomeného muže v nepředstavitelném žalu, některé texty jsou plné podobenství, kterým někdy ani nerozumím. Přesto je mi obsah podvědomě jasný a tato deska je názorným příkladem, jak vyjádřit emoce svým projevem a muzikou samotnou, slov netřeba.

Krom několika pasáží album rezignuje na rytmus, což mě jako velkému příznivci tvorby Laurie Anderson, která se vyjadřuje podobným hudebním jazykem, vůbec nevadí. Ty skladby působí, jako nádherné duchovně abstraktní obrazy v mlžně elektronickém oparu citlivě vytvořené hudebním mágem a skladatelem filmové muziky Warrenem Ellisem.

Jako emotivní člověk mám někdy veliký problém doposlouchat celé dvojalbum až do konce. Setkal jsem se i s pocitem, jako bych si obnažené srdce drásal ocelovým kartáčem. Přesto jsem se tímto truchlivým procesem nechal Nickem asi desetkráte provést a jistě ne naposled. Pro mě osobně jedno z nejlepších alb od tohoto umělce.

Jako ukázku nabízím velmi volný překlad jedné z nejsilněji působících písní, závěrečné Hollywood, která je takovou moderní malou zádušní mší s postupně narůstajícím napětím a zároveň očistnou katarzí nad Nickovou bolestnou ztátou:

Dítě Kisy umíralo
tak šla za lidmi z vesnice
a říkala jim „Mé dítě umírá“
A vesničané ji odpověděli :
„Nejlépe uděláš, když své dítě pohřbíš rychle v lese"

Je to velmi dlouhá cesta najít pokoj ve své mysli
Je to velmi dlouhá cesta najít pokoj ve své mysli

Kisa vystoupila na horu a oslovila Buddhu
„Mé dítě umírá"
Budha říká : „Neplač,obejdi ve vesnici každý dům a vyžádej si hořtičné semínko,
ale jen z domu, kde nikdo nezemřel"

Kisa obešla každý dům ve vesnici
„Mé dítě je na tom stále hůře“ – žalostně naříkala Kisa
Ale Kisa žádné semínka nesehnala
Protože v každém domě někdo zemřel

Kisa se posadila na prastaré vesnické náměstíčko,
objímala své dítě a mohla si oči vyplakat
Ale uvědomila si, že každý někoho ztratil
Potom odešla do lesa a pohřbila své dítě

Každý někoho ztratil
Každý někoho ztratil

Je to velmi dlouhá cesta najít pokoj ve své mysli
Je to velmi dlouhá cesta najít pokoj ve své mysli

Tak čekám až ten čas přijde
Čekám, až se dostaví ten klid v mé mysli
Ten klid

» ostatní recenze alba Nick Cave & The Bad Seeds - Ghosteen
» popis a diskografie skupiny Nick Cave & The Bad Seeds


Whitesnake - Come An' Get It
2019-10-15

Whitesnake / Come An' Get It

4 stars

Popularita Whitesnake na rozbřesku osmdesátek narůstá. Soubor tedy nelení a po úspěšném živém albu přichází v roce 1981 s další řadovkou ve stejné sestavě, jako na předchozím albu.

Z alba vyčnívají dva povedené hity Come An' Get It a Don't Break My Heart Again. Druhá vyjmenovaná byla firmou vybrána na singl, na první se tehdy trestuhodně zapomnělo. Posmutnělý blues rock v zakouřeném sálu – to je nepateticky působící Lonely Days, Lonely Nights. Kompozičně náročnější Child Of Babylon skvěle hard rockově duní i chutná a Coverdale řádně provětrává hlasivky. Hit and Run je hodně zdrsnělej hard rock, kterej jako by v náznacích již pošilhával po heavy šílenství, které v té době rozpoutali Def Leppard či Judas Priest. Velmi zvláštně na mě působí závěrečná, Moodyho akustickou kytarou začínající Till The Day I Die. Jako bych slyšel nějakou reminiscenci na Led Zeppelin v hudbě i v Coverdalově zpěvu. Skvělá skladba.

Trochu bojuju s písní Girls. Její pochodový rytmus a neměnné schéma u mě balancuje na hraně zájmu. Jsou tu však i nepovedené kousky – jako nespeedovanej rock ´n ´roll Hott Stuff a dva kolovrátkové boogie Wine,Women and Song a Would I Lie To You (ta byla dokonce tehdy vybrána na další singl).

Jedno varování na závěr. Nikdy, opravdu NIKDY se nesnažte listovat v bookletu a zamýšlet se nad obsahem textů. Vím, že popěvky a balení holek a chlastu k tomuto stylu tak nějak patří, ale po pročtení takové snůšky banalit, chlapáckých dvojsmyslů a sexuálních narážek uvidíte na obalu desky dámské přirození i na místě, kde by jste se ho jindy nesnažili hledat :-)

Po zvukové stránce opět parádní práce Martina „Sira Larryho“ Bircha, který album s kapelou nahrál a zmixoval během třech měsíců. V nahrávce jsou všechny nástroje krásně čitelné s důrazem na hutnou basu Neila Murrayeho.

Toto album se v Anglii prodralo v albovém žebříčku až na druhou pozici (za Adama Anta), což bylo nejlepší umístění Whitesnake. Údajně je i sám Coverdale považuje v tomto období za nejpovedenější, zatím co Amerika jej odzívala. Já osobně ho po předchozí výborné studiovce Ready An' Willing považuji za kapánek slabší, přesto je to oproti dalším deskám Bílého hada poctivej hutnej hard rock.
.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Come An' Get It
» popis a diskografie skupiny Whitesnake


Kaprekars Constant  - Depth of Field
2019-10-10

Kaprekars Constant / Depth of Field

5 stars

Jsou to tři týdny, co se na trhu objevila nová deska anglických Kaprekars Constant. Před dvěma lety, když jsem se o nich nadšeně zmínil na Progboardu v recenzi, jednalo se ještě o neznámou kapelu o které po vydání jejich prvního alba nikdo nevěděl. Situace se do dnešních dní dramaticky změnila, neboť jejich debut Fate Outsmarts Desire prog rockový svět zcela ohromil. Nyní jsou KC respektovanou součástí ostrovní prog rockové scény a dnes, pár dní po vydání druhého alba je zaplavena síť stovkami rozličných recenzí a zpráv.

Kapela po vydání prvního CD nezahálela a krom koncertování (z něhož bylo pořízeno i Live DVD z Boerderij) pilně pracovala na novém materiálu. Desku natočila skoro ve stejném složení, jen na stoličku za bicí usedl Mark Walker (ex Caravan). V roli hosta se ve většině skladeb opět zapojil David Jackson (VDGG) a i další rocková legenda Ian Anderson (JETHRO TULL).

Album Depth of Field (Hloubka ostrosti) nabízí sedm skladeb na ploše cca 67 minut. Pln očekávání si přehrávám první píseň Rosherville. V ní s nadšením identifikuji skladatelské i aranžerské postupy, které jste si tak zamiloval na debutu a který je přímo pro tuto kapelu typický : čistý zvuk klavíru kombinovaný se symfonickými aranžemi, proložený flétnou nebo saxofonem Davida Jacksona. Opět mě příjemně mrazí při nástupu zpěvu Billa Jeffersona který je kombinován s nadpozemským projevem Dorie Jackson. Znovu se setkávám jako starý známý s poklidnými částmi skladby, které jsou proloženy těmi rychlejšími, rockověji zbarvenými. Jen na vypravěčův hlas jsem si musel počkat do třetí písně :-)

Podle tohoto receptu jsou upečeny první čtyři skladby a druhá část příběhu Rosherville.
Jediný problém jsem měl s nejdelší skladbou na albu – pomalu 24 minut trvající White Star Sunrise. Skládá se sice z více částí - z té folkově laděné s lidovými motivy, oddělenou recitací básně Ianem Andersonem a několika soft rockovými pasážemi, nicméně jako celek mi přijdou dost podobné a ne tolik výrazné a to jsem ji slyšel snad 20x. I závěrečná, titulní Depth of Field je příjemnou folkovou baladou, ale také mě neohromila. V těchto polohách mi připoměly big Big Train.

KC jsou proslulí svými poetickými texty se silnými příběhy, které čerpají ze skutečných událostí a jsou na rozdíl od mnohých jiných souborů nedílnou a velmi důležitou součástí skladeb. Největší prostor dostává příběh o Roshervillských zahradách u Londýna ve čtvrti Gravesend. Dnes naprosto zdevastované místo bylo v minulém století odpočinkovým místem a oázou klidu v továrnami zastavěném Londýně. Sem prchali lidé načerpat síly a kochat se zelení, umělou jeskyní či medvědí jámou. Stoupalo se sem po schodišti vyraženém ve skále, které je dodnes zachováno zapomenuto mezi zbytkem pásu zarostlé vegetace. Londýňané se sem dopravovali po Temži parníkem Princess Alice. Ten se bohužel v roce 1878 střetl s mnohem větší lodí a při tragické nehodě zemřelo více jak 700 lidí, převážně dětí. Právě o tom vypráví v písni Ian Anderson.

Ghost Planes vypráví o zákeřném bombardování Londýna v roce 1944 střelami V1, tak jak si to pamatují příbuzní Micka Westergaarda.

Závěrem : Kaprekars C. mi opět dokázali, že ční o dvě patra nad ostatní konkurencí. Skloubili folk rockové vlivy se symfonickým neo prog rockem do pohádkově krásné substance, která se stala pro posluchače vysoce uměleckým zážitkem. Většina písní je přístupná po několika posleších, aniž by toho dosahovala povrchní líbivostí. Kapela v přeneseném slova smyslu naplnila Kaprekarovu konstantu, neboť si vytvořila vlastní zvukové schéma a aranže, které vedou vždy ke stejně kvalitnímu výsledku. Ten vlastní budovaný styl je na první poslech odděluje od dalších stovek neo prog rockových kapel. Dávám 4,5 bodů.

» ostatní recenze alba Kaprekars Constant - Depth of Field
» popis a diskografie skupiny Kaprekars Constant


Lens, The - Regeration
2019-10-08

Lens, The / Regeration

3 stars

Mick Holmes v roce 2010 pravděpodobně bilancoval svoji kariéru a v úvahách narazil i na kapelu The Lens, kde působil před založením IQ.
Přemýšlel dle svých slov o tom, v jakém bodě hudebního vývoje by se nacházel, pokud by nikdy nevznikli IQ. Jednou z možných cest by byla alternativa v rozvíjení hudebních aktivit s The Lens, ovšem jiným směrem, než v jaké ho známe dnes. Byla by to cesta ryze elektronické muziky, ovlivněné starým art rockem, německými elektronickými kapelami a americkým discem.

Tyto úvahy se zhmotnily na druhém albu The Lens, kde nejsou již další znovu nahrané songy z konce sedmdesátek, jak tomu bylo u debutní desky, ale zcela nový materiál, po léta v náčrtech uchovaný v šuplíku. Mick si přizval vedle kolegy z IQ, Paula Cooka i původního bubeníka The Lens, Nialla Haydena a saxofonistu Tonyho Wrighta, který mimo spolupráce s IQ a M.Orfordem nahrával i s Big Big Train. Společně na holé kostry skladeb návlékli nový kabát a CD bylo připraveno.

Při pročítání nádherného bookletu CD jsem přemítal, jaký asi bude obsah.
Po pravdě, výsledek mne poněkud zklamal. Osm instrumentálek nabízí až snově zabarvenou a poklidnou elektronickou muziku chill out směru určenou k relaxaci a zklidnění mysli. Napadá mě kombinace Jean Michaela Jarreho, Vangelis, Tangerine Dream, současného trance a opravdu malé špetky prog rocku.

Jedinou vyjímkou je střední část nejdelšího songu Full of Stars. Temné klávesové šlehy a dramatická prog rocková atmosféra těžce kontrastuje se zbytkem skladeb. Jednoznačně rozeznatelná nálada IQ.
Tuto záhadu jsem rozklíčoval až při podrobném pročítání bookletu. Tam Mick uvádí, že tato pasáž mu zbyla v šuplíku po natáčení alba IQ - Are You Sitting Comfortably?

Závěrem : Příznivci výše zmiňovaných elektronických žánrů zklamáni nebudou, já jsem vyloženě zaplesal jen u skladby odkazující na mou oblíbenou kapelu. Album je vhodné na relax, či jako dárek pro sběratele, kteří musí mít vše,co vyprodukovali muzikanti z IQ.

» ostatní recenze alba Lens, The - Regeration
» popis a diskografie skupiny Lens, The


Whitesnake - Ready An' Willing
2019-10-04

Whitesnake / Ready An' Willing

5 stars

Bílému hadu jsem se dlouho vyhýbal, protože jakákoliv ukázka z alb po roce 1984 mě nedokázala ničím upoutat. Až v poslední době jsem se opatrně rozhodl seznámit s jejich ranou tvorbou a zjistil, že trojlístek Lovehunter, Ready An' Willing a Come An' Get It jsou parádní desky. Z nich nejlépe hodnotím tu z roku 1980.

Nejvyrovnanější materiál, skvělý old school hard rock s velkým důrazem na jeho bluesovou složku bez nějakých zbytečných okatých třpytek pro americký trh. Hráčská chemie tří pětin Deep Purple (Lord, Paice a Coverdale) se tu naplno projevila. I kytarista B. Marsden později vzpomínal, jak příchod Paiceho kapelu řádně nakopl. Poslechem lze snadno zjistit, jak všichni muzikanti soustředěně pracují pro celek, aniž by se na sebe snažili upozornit.

Oceňuji skvělou Love Man, Ain't Gonna Cry No More a i ploužák Blind Man. I obě singlovky Fool for Your Loving (původně napsaná pro bluesovou legendu B. B. Kinga) a Ready an' Willing nemají chybu. Velkou devizou je hutný a dynamický zvuk pod taktovkou jejich studiového velikána Martina Birche přesně dle mého gusta. Na předešlé byl ještě trochu archaický, na následující již trochu naostřený, aby mohl konkurovat metalovým spolkům. Na Ready an' Willing je prostě nejblíže mým představám o hard rockovém soundu.

Nezastávám ani v nejmenším teorii "čím vyšší prodeje, tím kvalitnější muzika", a proto s čistým svědomím tvrdím - toto je podle mě nejlepší album Whitesnake. Kapela na vrcholu skladatelských sil! Jsem potěšen. V rámci tvorby kapely hodnotím nejvyšší možnou známkou.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Ready An' Willing
» popis a diskografie skupiny Whitesnake


IQ - Resistance
2019-09-30

IQ / Resistance

4 stars

Výzva kapele IQ (použita parafráze textu ze slavného proslovu Grety Thunberg): "Neměl bych tu být. Měl bych se nacházet na zahradě na druhé straně louky a natírat pergolu. Přesto se znovu obracíte ke mně, fanouškovi IQ. Jak se opovažujete? Vzali jste mi mé sny a mnoho hodin volného času, které jsem strávil poslechem vašeho nového CD. Přesto jsem jeden z těch šťastných. A ostatní lidé trpí a umírají při poslechu škváru…"

Tímto oslím můstkem jsem se dostal k poselství nového alba IQ, které právě vychází v těchto dnech. Nevím, zda anglické neo prog rockery oslovil ekologický apel této mladé švédské bojovnice za lepší zítřky, podobný pohled na tuto problematiku však přinášejí na svém albu s názvem "Odpor", které volně pojednává o zkáze našeho ekosystému. Již rudě zbarvený obal je ale jakousi metaforou nezlomnosti lidského ducha – i při galaktickém zániku světa se obyčejný člověk se svými velice omezenými možnostmi nevzdává a snaží se udržet na Zemi alespoň nějaký život… Nejedná se však o koncepční dvojalbum, jinotaje a souvislosti je třeba, tak jak je zvykem, hledat ukryté v Nichollsových textech.

Po nekonečně krásně dlouhém novinkovém albu Tool jsem nevěřil, že se objeví letos někdo, kdo tuto stopáž překoná. A ejhle – IQ po počátečním záměru vydat jen jedno album s bonusovým CD (kde by se nacházely nezařazené songy) rozhodli jinak. Vydali regulérní dvojalbum s délkou cca 109 minut! Materiál stylově odlišný byl přesunut na CD č. 2. Jak to dopadlo? To musíte posoudit hlavně vy sami, já nabízím jen svůj pohled.

Album startuje klipovou A Missile, která nejvíce odkazuje na klasický skladatelský i aranžérský rukopis IQ. Zápřah metalické kytary s doprovodem několika vrstev syntezátorů, jedny evokují zvuk varhan, další dramaticky dobarvují zvukovou scénu nebo tvoří pseudo symfo aranže – naprosto typicky stavěný a jednoduše identifikující IQ song doplněný sametovým Nichollsovým hlasem. V následující Rise mám již pocit, jako by se ke skladatelským opratím postavil někdo jiný, pravděpodobně klávesák Neil Durant. Symfonicky laděná skladba trochu ztrácí napětí. To nepostrádá navazující Stay Down se zapracovaným tikotem hodin, kde Durant vrství několik syntezátorových ploch na sebe. V úvodu exoticky tvářící se Alampadria mnoho nenabízí – po intru do ponuře repetitivního a propleteného monolitu kláves a kytar oddeklamuje Nicholls několik slovek.

Částečnou katarzi nabízí uklidňující Shallow Bay – rocková balada ve stylu IQ s tklivým kytarovým sólem páně Holmese. Další ploužák If Anything mě trochu překvapil – hřejivý závoj syntezátoru s elektronickým rytmem a vybrnkáváním akustické kytary jako by vypadl z osmdesátkového Nomzamo nebo spíše ze sólového alba Phila Collinse. Závěr prvního CD obstarává šestnáctiminutová For Another Lifetime, která evidentně svou náladou a dramatickými explozemi obsahově zakončuje dějovou linku. Opět mám trochu pocit, že poslouchám jinou kapelu.

Druhé CD se mi paradoxně líbí více. Zdali je to tím, že kapela není svázaná příběhovou linkou, kterou bylo potřeba sladit s muzikou? Nevím, ale hned úvodní Velká duchovní cesta - trojdílná suita, která na ploše dvaceti dvou minut nabízí mnoho nálad a barev, rytmicky náročných pasáží, kdy se přímo vyřádil bubeník Paul Cook. Mé srdce plesá – pod klasickým soundem IQ jako bych zaznamenal touhu muzikantů navrátit se ke svým dávným vzorům do sedmdesátek. Solidní, ve středním tempu, pečlivě vystavěná Oheň a Bezpečnost opět okouzlí přirozeným kytarovým sólem. Třetí song Dokonalý vesmír klame tělem – po pomalejším úvodu rozkvete do barevné palety barev, kterým vévodí Durantovy klávesové party evokující varhany.

Utajeným klenotem alba je závěrečná dvacetiminutovka Úpadek, která vytrvalému posluchači, co to doposud nevzdal, nabídne v kostce to emotivně a hudebně nejlepší, co se na tomto albu objevilo. Oheň i chlad – melodické mezihry i vypjaté strhující okamžiky. V rytmických spletích dostal větší prostor i Tim Essau. Náladou tento trojdílný opus odkazuje na ranou tvorbu kapely a považuji jej za jednu z nejlepších skladeb IQ vůbec.

Závěrem: Solidní kolekce jedenácti písní. Ve dvou bodech zmíním drobná negativa.

1) Od kapely, co s precizností sobě vlastní opravuje a vydává starší záznamy, bych očekával kvalitnější mastering, protože nedávno znovu vydaný opus Ever zní znatelně lépe.

2) Osobně bych přivítal rozdělení různorodě působícího materiálu na dvě alba, která by byla vydána postupně. Vstřebat totiž a uchovat si v paměti do budoucnosti skoro dvě hodiny záznamu nebude jednoduché. Dlouholetí fandové kapely musí trochu přivyknout částečně odlišnému skladatelského rukopisu v některých skladbách, který je při porovnání se starší produkcí jiný. Na prvním CD se nachází několik skladeb, které se mi dle mého soudu zdají trochu nudné, příliš ředěné, ať různými intry, tak i obsahově v písních samotných.

Musím však velmi pochválit druhé CD, které po mnoha posleších jednoznačně upřednostňuji. Vnímám jej jako komplexnější a soudržnější, pokus neo prog rockerů ze Southamptonu o návrat ke kořenům svým a art rockovým vzorům obecně. A když jsem již v úvodu zneužil proslov Grety, tak přidám pár jejích slov na závěr, která ovšem směřuji k IQ: "Oči budoucích generací lpí na vás. A pokud se nás rozhodnete zklamat, tak říkám: Nikdy vám to neodpustíme."

» ostatní recenze alba IQ - Resistance
» popis a diskografie skupiny IQ


Anderson, Laurie - Mister Heartbreak
2019-09-12

Anderson, Laurie / Mister Heartbreak

5 stars

Jedno ze skvělých alb progresivní muziky osmdesátých let tu nemá ještě recenzi ? Třeba napravit.

Laurie Anderson přišla na tu dobu s velmi poutavou nahrávkou , kdy klasickým art rockovým veteránům docházel dech . Firma Warner Bros. v představě závratných zisků po velkém úspěchu singlu O, Superman z předchozí desky uvolnila velké peníze na produkci a natáčení následné desky pojmenované Mister Heartbreak. Ten se později také dostavil.

Laurie se při nahrávání obklopila řadou podobně nekonvenčně hudebně přemýšlejících muzikantů, kteří hledali v té době nové neobjevené cestičky a nechtěli směřovat vstříc mainstreamu. Takový byl tehdy jistě kytarista King Crimson Andrian Belew, basista Bill Laswell (H.Hancock) a slavná persona - Peter Gabriel, který tu nejen v některých písních zapěl, ale přispěl i hrou na synclavier (specifický druh syntenzátoru).

Sharkey's Day má zvláštní poklidnou atmosféru, jsou tu použity různé africké perkuse, dechové nástroje, vše podmalovávají dlouhé tóny syntenzátoru, do které vstupuje Andrian Belew se svou rozkřípanou kytarou. Do toho svým specifickým a melodickým hlasem deklamuje text Laurie.

Ve druhé Langue d'Amour slyšíme jen těkající zvuk elektroniky, které se prolíná s vokoderem zkresleným hlasem Laurie a šeptáním Petera Gabriela na pozadí. V následující Gravity Angel naopak rytmická stránka dominuje. Bicí zde nahrál perkusionista David Van Tieghem, známý svými kolaboracemi s B.Enem, S.Reichem nebo Pink Floyd. Složitá spleť klasických bicích s těmi elektrickými je efektní, ve skulinách mezi jednotlivými údery kličkuje Laurie s Peterem v dech beroucím duetu. Zvuky syntenzátoru jsou zde použity střídmě a invenčně, okouzlení jejich možnostmi nestrhne muzikanty k samoúčelnému předvádění. Kokoku je moderní impresionistickou malbou zpěvačky s dámským sborem.

Nejprofláknutějším songem je Excellent Birds – další, společně napsaný duet s Peterem Gabrielem. Ten tuto skladbu umístil na své album So s jiným mixem. V porovnání obou verzí lze jasně vysledovat směrování Gabriela směrem k mainstreamovému popu. Verze Laurie s mnohem komplikovanější rytmickou a rockovější strukturou se mi osobně líbí daleko více.

Předposlední elektronická Blue Lagoon poněkud ztrácí na působivosti bez velmi důležité vizuální stránky. Závěr desky obstarává Sharkey's Night s naspamplovaným hlasem beatnika William S. Burroughse, který tu přednáší svůj text. Kytarista Belew tu opět září.

Závěrem : výtečné album, pro posluchače neznalého a chytrých textů a vizuální stránky z koncertních pódií to nemusí být až tak poutavé. Skvěle klame tělem, je celkem přístupné, takže se dostalo i poměrně vysoko do všemožných hitparád. V době vydání mnozí ocenili ultramoderně a invenčně využitý sound elektronických nástrojů. Pro posluchače, pro které je také důležitý kvalitně nahraný zvuk, je toto album naprostou lahůdkou, jedno z nejlépe technicky nahraných avantgardně rockových alb. Světovou extra třídu Boba Ludwiga a Mike Krawiaka představovat jistě nemusím.

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Mister Heartbreak
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie


Morphine - The Night
2019-09-11

Morphine / The Night

5 stars

Album „The Night" je temnota sama a jako by svou atmosférou předurčovala chmury, které mezi fanoušky kapely zavládly po vydání alba. V té době byla totiž hlavní persona souboru, dvorní skladatel textů a muziky, zpěvák a basák Mark Sandman přibližně šest měsíců na pravdě Boží.

Deska mě zaskočila i zvukem a aranžemi. Tempo skladeb se zklidnilo, Mark texty deklamuje pološeptem, přibylo hlubokých basů a noirové atmosféry – mix kotrabasu, baryton saxofonu a speciální baskytary vytvořil mohutný monolit, který řádně prověří repro na spodním okraji zvukového spektra. (The Night, Slow Numbers, nebo hypnotizující Like a Mirror).

V souhrnu oproti předchozím deskám však zvuku saxofonu, jako hlavního nástroje nesoucího melodii ubylo. Album je však zato mnohem pestřejší v aranžích – v několika skladbách uslyšíme varhany, ženské sbory nebo exotický nástroj oud. Překvapení ukryté v najazzlé So Many Ways skýtá do té doby u kapely neslyšený zkreslený zvuk kytary v kouzelné kombinaci s hammondkami.

Spolu s bubínky je třeba ve skladbě Rope of Fire vytvořena atmosféra marockého trhu, něco v duchu world music experimentu Wah Wah Jimmyho Page. Mimořádný zážitek ! V The Way We Met si vystačí kapela jen s různými perkusemi. V závěrečné skladbě Take Me With You kombinace violy a kontrabasu navodí „velvetovskou“ atmosféru.

Toto posmrtně vydané album je důkazem, že Mark Sandman neustrnul na místě, jak se mi po prvních třech albech trochu zdálo, ale rozvíjel svou hudbu novými směry. Dospělé a nadčasové album jdoucí až k samým kořenům rockové muziky vyšlo v okamžiku, kdy se kapela nacházela jako celek na svém uměleckém vrcholu. Každá skladba má trochu jinou náladu i aranže – inspirace vycházejí z jazzu, rock n rollu, world music či alternativy.

Tato deska je naplněna po okraj nadžánrovou progresivní muzikou, které bohužel nikdy neměla následovníka.Poslední kapitola Morphine byla touto deskou dopsána, jejich hudba tu však s námi naštěstí zůstala...

https://youtu.be/y7cqogdo_Pc

» ostatní recenze alba Morphine - The Night
» popis a diskografie skupiny Morphine


Fear Factory - Soul of a New Machine
2019-09-09

Fear Factory / Soul of a New Machine

2 stars

Ne tomto albu Fear Factory teprve hledají svou tvář. V některých skladbách je již rozpoznatelný budoucí a charakteristický vzorec jejich písní. Zde je však jejich verze death metalu silně infikována industriálně metalovými Godflesh, nebo tehdy deathgrindovými Napalm Death.

Album jsem nikdy nevlastnil, nicméně i po náhodném poslechu u mne zůstala v chřípí předtucha velkých věcí následných .. Na nahrávkách z roku 2002 s názvem Concrete, které je vlastně nultá deska Fear Factory, na tomto albu a na následujícím Demanufacture je krásně slyšet, jak neuvěřitelným způsobem se během pěti let kapela ve svém výrazu posunula. Jistě i za velkého přičinění producenta Colina Richardsona.

» ostatní recenze alba Fear Factory - Soul of a New Machine
» popis a diskografie skupiny Fear Factory


Fear Factory - Genexus
2019-09-06

Fear Factory / Genexus

4 stars

Po fenomenálním a zaslouženém úspěchu Demanufacture elektro industriální techno thrash/death mlátička Fear Factory otočila kormidla do mainstreamových vod, čímž můj zájem o jejich produkci ochladl. Periferně jsem jejich další dvě dekády jejich vzestupy i pády sledoval, nová alba vyposlechl, ale nijak blíže mě nezaujala.

Zatím poslední album s názvem Genexus vyvrhla kapela na trh v roce 2015, tedy rovných 20 let po vydání mnou velmi ceněného alba Demanufacture. Při poslechu této staré desky jsem dostal chuť je porovnat navzájem, abych si sám v sobě urovnal, kam se kapela posunula.

Pečlivý poslech několika posledních alb mi vyjevil několik faktů. Kapela pokaždé, když se rozhodla přehodit vyhýbku a jen trochu uhnout z celkem pevně vyjetého směru, byla rychle nasměrována zpět do svého koridoru předurčené nahrávkou Demanufacture. Při vstřebávání muziky jsem také mimoděk zavadil pohledem o miniatury fotek obalů na Progboardu. Tento první vjem byl celkem signifikantní.

Tmavé, ponuré přebaly, stejné vyvedené strohé logo kapely. Až bližší zkoumání velkého obalu odhaluje přece jen malé rozdíly rozdíly a až na poslední desce Genexus je logo zakomponováno do jakési části skeletu androida. Tak je to i s poslechem muziky. Až po velmi detailním pitvání jednotlivých desek odhalíte drobné rozdíly.

Základem je nelidská souhra extrémně rychlých thrash /death/hardcore riffů nasamplované kytary Dino Cazarese, která je plně napojena na obdobně rychlou spršku bicích. Mike Heller je tlučmistr, který na tomto albu nahradil automatického bubeníka, ale od neživého automatu se až tak mnoho neliší. Šedá eminence v pozadí, dlouholetý parťák a producent Rhys Fulber ovinuje metalický skelet zvuku melodickými klávesy a industriálními ruchy. Tuto lomozivou parní elektrárnu zastřešuje brutální řev Burtona C.Bella, který se často láme do čistým hlasem odzpívaného refrénu. Tento vzorec má kapela snad patentován, protože jej neustále s minimálními rozdíly recykluje dokola.

V čem je tedy odlišné album Genexus od předchozích alb? Těch odchylek je minimum. Kapela podepsala smlouvu s Nuclear Blast, album mixoval a mastroval Andy Sneap, nemohu nepřipomenout – mimo jiné současný kytarista Judas Priest. Zvuk je tedy o trochu nadupanější než jeho předchůdci, dynamiku má však CD mizernou (DR6). Na vinylu je to o řád lepší (DR13), v takovéto řeži je to pro oddělení jednotlivých nástrojů třeba. V textech Burton přestal řešit své frustrace z nenaplněné víry a každodenních strastí a zaměřil se na oblast etiky vývoje a využití umělých bytostí, které by nahradily člověka. Scifi téma padne k této hudbě jak ulité.

Na zatím posledním albu mi připadají melodičtější pasáže nápaditější, překvapila skladba Soul Hacker, kterou nabubnoval Denn Castronovo (Journey, Steve Vai), člověk z úplně jiného hudebního vesmíru. To je příjemná změna a je to sakra slyšet. Několik skladeb jako by vypadlo z legendárního Demanufacture. Taková je třeba Anodize, Dielectric nebo Regenerate. Album již tradičně zakončuje mysl zklidňující, skoro devítiminutová klávesová sága Expyration Date. Na asfaltu jsou dva bonusy – nevýrazný remix Mandatory Sacrifice od Ala Yourgersena z Ministry a melodická a elektronická Enhanced Reality.

Závěrem : Kruh se uzavřel. Kapela Fear Factory se dramatickým obloukem po různých peripetiích a dvaceti letech vrátila přesně do bodu nula. K albu Demanufacture. Jako by alba mezitím pozbyly významu.
Genexus by se mohl přejmenovat na Demanufacture 2.0 – je možná i v některých parametrech lepší. Více melodií, větší podíl elektronických prvků, které jsou důrazněji slyšet.

Proč tedy radostně nejásám ? Je to právě z důvodu té časové propasti. Demanufacture v roce 1995 znamenala nepopiratelné stylotvorné a progresivní zrnko zlata v oblasti těžkotonážní muziky, která se po odeznívání grunge rozhlížela, kudy dál. Kombinace elektroniky s thrash/death muzikou byly neokoukanou záležitostí. Ten industriální opar, neuvěřitelný výkon Gene Hoglana a Dina Cazarese tehdy všechny srazil na kolena. Mix extrémní muziky v kombinaci s melodickými refrény bylo také novum.

Revoluce však proběhla před 20 lety. Vysílač Fear Factory vysílá dnes na stejné frekvenci, já mám však již svůj přijímač naladěn na jiný kmitočet. Album Genexus mi to připomnělo, nicméně v té časové smyčce mi bylo pěkně.

https://youtu.be/RprNzMtfDrM

» ostatní recenze alba Fear Factory - Genexus
» popis a diskografie skupiny Fear Factory


Tool - Fear Inoculum
2019-08-30

Tool / Fear Inoculum

5 stars

Psaní recenze na nové album Tool bylo celkem depresivní záležitostí, protože jsem si uvědomil, že pokud kapela dodrží podobný rozestup mezi vydáváním svých desek, tak je to vlastně poslední recenze alba Tool, kterou stihnu před svou smrtí napsat. :-)

Dost morbidních úvah. Třináct let, které uběhly od vydání předchozího alba 10 000 Days, je hodně dlouhá doba na to, abych tu plkal nesmysly. Leccos se v životě člověka za tak dlouhou dobu změní. U Tool z pohledu uměleckého pomalu nic. Krom vleklých soudních sporů, věnování se všemožným bočním projektům a koncertování ve stejné sestavě kapela čas od času avizovala určitý posun, co se týče nahrávání nové desky, nakonec z vydání vždy sešlo a až dnes - 30. srpna 2019 - zahřmělo a CD se objevilo na pultech prodejen. V našich zásilkových obchodech je zatím nabízena luxusní verze s přehrávačem a čtyřpalcovým displayem zabudovaným v obalu (nechybí ani kabílek k dobíjení!).

Zpět k nové desce: jedním z úskalí hodnocení tohoto díla je obrovská pauza, která v mnohých (i ve mně) vybuzovala vlastní představu o nadpozemsky znějícím albu, dopilovaném do nablýskaných tvarů. Po prvních pár posleších jsem byl poněkud zneklidněn: "Vždyť to jsou jen Tool, tak jak je znám." Až další a další reprízy vyplavovaly nové a nové dílky mozaiky, které do sebe začaly zapadat, tak jako projev Tool do současného hudebního rámce progresivně alternativní rockové muziky.

Nové album se oprostilo od grungeových ozvěn na Lateralus a stylové rozevlátosti 10 000 Days. Novinka je sevřenější, jakoby více artově zaměřená, v pomalejších pasážích kombinující melancholický prog rock s metalickou výbušností. Keenan používá čistý zpěv, jeho hlasivky jsou ve skvělé formě.

Všechny skladby (mimo jamu ze studia Chocolate Chip Trip) překračují délku deseti minut a mají v sobě zakódovánu určitou hypnotičnost - kromě zlehka rozvíjející se atmosféry se setkáte s okamžikem, kdy se rytmická struktura jakoby zacyklí a figura perkusí a basy (někdy doplněná jen takovým škrtáním o strunu kytaristy) deset sekund sekund, někdy minutu či dvě jen tak dokola variuje. To evokuje dojem hroucení času do černé díry (například Invincible v čase 10.00 - 10:50). Při pozorných posleších objevíte takových repetitivních pasáží na albu mnohem více.

Způsob vnímání času tato hudba jednoznačně narušuje. Ostatně toto téma je v textech často zmiňováno. Pro netrpělivé jedince a pro ty, kteří vyžadují krátké odsýpající hitovky špatná zpráva. :-)

První tři skladby jsou vystavěny obdobným způsobem - v pomaličku se v opakujících vzorcích hypnotických figur nahalované baskytary a Dannyho bicích, který kombinuje v nahrávkách akustické bubny s těmi elektronickými. Ty ve výsledku jako opravdové nástroje z oblasti etnické muziky. Kytara se tu a tam přidává, melodický zpěv či polomluvený projev rozkvétá v rozmezí několika minut, následuje sloka, která většinou končí očistnou riffovou bouří.

U čtvrté Descending napětí stoupá znatelně pomaleji, po rockové erupci a zpívaném partu vše zakryje temný plášť kláves a kytarista dlouze sóluje i za pomocí pravděpodobně nějakého bottlenecku. V songu Culling Voices mi melismatický způsob zpěvu Maynarda Keenana velmi silně připomněl velkého konkurenta Tool - Charlieho Lookera, který svým projevem i muzikou neměl k Tool nikdy daleko. Instrumentálka Chocolate Chip Trip je záznamem bubenického sóla ze studia, kterou si Danny přibarvil použitím elektronických efektů. Tato skladba sice narušuje homogenitu alba, není však vůbec špatná. Stejně by se tam další desetiminutovka nevešla. :-) Desku zakončuje song 7empest, nejdelší, bezmála šestnáctiminutová a zároveň nejhutnější skladba, kde zpěvák mezi kvílející vzteklou kytarou odsekává slabiky v drolícím se rytmu.

Závěr: Tato deska nepůsobí tak podivně šokujícím dojmem, jak tomu u mě bylo při poslechu jejich předchozích alb. Přesto mě Tool opět lapili do svých osidel. Nebáli se dlouhých skladeb, ve kterých krůček po krůčku rozprostřeli své temné obrazce. Zjednodušili aranže, odvrhli různé ambientní a industriální skladby a dopilovali detaily. Právě ty dnes v záplavě muziky odlišují kvalitní desky od těch naprosto výjimečných. Jedním z nich je i neuvěřitelně hutný a dynamický zvuk nebo mnohovrstevnaté filozofické texty, jejichž význam budou fandové rozkrývat roky, tak je se to nyní v diskuzích již týdny děje v případě názvu alba.

Přesně tak, jak to zamýšleli, bez nějakých vnějších tlaků předložili Tool muziku, tak jak je nyní baví. Sedmdesát devět minut hrací doby je celkem nálož, jsem zvědav, co na tak rozsáhlé kompozice plné repetitivních pasáží fandové řeknou. Já osobně jsem nadšen - u mě zatím deska roku.

Invincible Live: https://youtu.be/RjxKVAOZCQY

» ostatní recenze alba Tool - Fear Inoculum
» popis a diskografie skupiny Tool


Fear Factory - Demanufacture
2019-08-25

Fear Factory / Demanufacture

4 stars

V půli devadesátek kulminovala vlna elektro industriálních a EBM sebranek typu KMFDM, Ministry, Skinny Puppy, Marilyn Manson a podobných divočin. Každá kapela měla trochu jiný recept, jak zaujmout své fandy a plnými doušky využívala ke zhutnění svého projevu metalického zvuku kytar.

Do tehdy uzavřeného a poněkud konzervativního světa thrash, death, hardcore metalu však reciproční průnik elektronických zvuků probíhal v té době jen velmi okrajově. Jedním z průkopníků byla i americká kapela Fear Factory, která za pomoci vizionářského studiového technika a hudebníka Rhyse Fulbera (Front Line Assembly), který je inspiroval a nahrál klávesy do skladeb k velké nelibosti producenta Colina Richardsona.

Zpěvák Burton C. Bell déle inovativně ve většině skladeb zabudoval melodické refrény či pasáže, android nazvaný Raymond Herrera vyprodukoval rytmický podklad nerozeznatelný od stroje a drtivou, mnohokrát vrstvenou thrash kytaru a basu dodal Dino Cazares.

Výsledkem je industriálně laděný thrash metal ozvláštněný klávesy a různými elektronickými ruchy, který spolu s kontrastně melodickým zpěvem způsobil v tomto stylu malou revoluci.

Nejzářivějším příkladem této kombinace jsou fláky Self Bias Resistor, Replica nebo Pisschrist. Přímočarou napalmovou apokalypsou přináší New Breed a H.K (Hunter Killer). Zcela mimo kategorie je nádherná elektrometalová symfonie trvající skoro deset minut.

Z dnešního pohledu vidím i pár menších nedostatků. Třeba zařazení coveru Dog Day Sunrise od slavných elektro industriálních pionýrů Head of David, kde zpěvák čistě zpívá. Chápu, že firma chtěla něco jemnějšího, co by mohla použít na singl, ale mě tam ta skladba nesedí. Body Hammer a Flashpoint mi přijdou méně nápadité a jejich vyřazení by snížilo pocit recyklace zavedeného modelu a zkrátilo trochu přepálenou stopáž 56 minut.

Závěrem : na rok 1995 pionýrské dílo elektro industriálního metalu s naprosto přepychovým zvukem a bezkonkurečně naostřeným a hutným zvukem kytar, kterému v té době dovedla konkurovat maximálně tak Pantera. Ta však postrádala onen nezaměnitelný progresivní scifi zvuk skloubený s melodickými pasážemi.

Ač poslech podobných kapel není v současné době u mě častým jevem, tak podobné milníky, které přinesly něco nového a neotřelého plně uznávám a jednou za čas s chutí poslechnu.

» ostatní recenze alba Fear Factory - Demanufacture
» popis a diskografie skupiny Fear Factory


Elephant9 - Silver Mountain
2019-08-22

Elephant9 / Silver Mountain

3 stars

Na čtvrtém studiovém albu Elephant9 pokračuje ve spolupráci s prog rockovým kytaristou Reinem Fiskem (např. Landberk, Morte Macabre, Paatos). Ten si v kooperaci s hudebně jinak zaměřenými soubory uspokojuje své choutky po různých stylových změnách.

Na této desce jako by během jamování ztratili pojem o čase, neboť celková stopáž pěti uvedených skladeb nabobtnala bezmála do délky 76 minut, což je po okraj naplněné CD a prostor dvou vinylových kotoučů.
Z alba mám pocit, jako by se jazz rockeři snažili vtěsnat do určitých progresivně rockových schémat a to celé okořenit pořádnou dávkou experimentu a psychedelických postupů.

Occidentali (10 min) a You are The Sunshine of my Life (14 min) jsou pro mě poněkud rozvleklé prog fusion, následující Abhartach a Kungsten je psychedelie jak vystřižená z počátku sedmdesátek.
Závěrečná The Above Ground Sound (22 min) je kompilátem všech výše zmiňovaných postupů, ve které se prolíná ekvlibristika jazzových hráčů s psychedelickými i prog rockovými pasážemi, taková jazz rocková reminiscence na psychedelické Flojdy.

Není to deska na mejdany, nebo do auta, ale na soustředěný poslech do sluchátek pozdě v noci. Není třeba ani žádných chemických podpůrných látek, při správném požití se omamné účinky jistě dostaví.

Závěrem : tato deska Elephant9 mi přišla v několika pasážích zbytečně moc rozevlátá ve stopáži, na druhou stranu v tomto žánru je třeba náladu budovat postupně.

» ostatní recenze alba Elephant9 - Silver Mountain
» popis a diskografie skupiny Elephant9


Sylvan, Nad - The Regal Bastard
2019-08-21

Sylvan, Nad / The Regal Bastard

4 stars

Nové album The Regal Bastard Nada Sylvana zní opět trochu jinak, než jeho předchůdce. Desku od desky je Sylvanův pěvecký projev civilnější, jako by se snažil nejen hudebně vymezit vůči svému velkému vzoru – P. Gabrielovi. I v hudbě je sice esence Genesis stále všudepřítomná, ale až v jakémsi druhém plánu...

Nad napsal devět působivých skladeb, hostující hudebníky netřeba představovat. Tady má zpěvák oproti jiným nespornou výhodu. Není snad větším snem pro autora, nechat své písně nahrát kytaristou Steve Hackettem, basákem Jonasem Reingoldem nebo třeba bubeníkem Nickem D'Virgilio ?

Nyní tedy v každém songu můžeme obdivovat jejich autorský vklad v podobě skvělých sól a různých parádiček. I když mají tři písně stopáž kolem sedmi minut a titulní The Regal Bastard končí skoro až po 13! minutách, nemám pocit zbytečného nastavovaní, tak jako v mnoha jiných případech. Aby byla nahrávka přístupná i pro běžného posluchače, který není jen ponořen do prog rockových vod, byl materiál svěřen Andersi Wollbeckovi, který se podobným způsobem angažoval i na předchozí desce. Ten rozvolnil a provzdušnil aranže v duchu moderního popu, tak jako u Army of Lovers, Vengaboys či Tarji Turunen.

Anders se tohoto úkolu zhostil na výbornou, takže výsledná kolekce písní umně balancuje na hraně mezi těmito světy a najde si fandy mezi příznivci obou žánrů. Mastering Douglase Carra nahrávce rovněž dodal moderní a současný zvuk. Z trilogie posledních desek je toto album průnikem rockovějšího Courting the Widow a popovějšího The Bride Said No a zároveň je i poslední z vampýří trilogie. To bohužel při neznalosti textů nemohu posoudit, údajně se však plánuje jakýsi výcuc nejlepších okamžiků z těchto nahrávek a převedení do live divadelního projektu. Uvidíme.

Závěrem : Toto album by mělo Nada dostat do širšího povědomí hudebních fanoušků bez ohledu na žánry, nádherně tajemný obal a skvělý zvuk je dalším plusem. Zájemci o skutečnou progresivní muziku se musí poohlédnout jinam, pro obdivovatele melodického soft rocku s progovým kořením by měl být poslech alba povinností. V rámci tvorby Nada Sylvana dávám čtyřku.

https://youtu.be/9T7xVJvU_Yo

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - The Regal Bastard
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad


Fripp, Robert - Bewitched (with Andy Summers)
2019-08-19

Fripp, Robert / Bewitched (with Andy Summers)

2 stars

Neplánovaně se mi na pracovním stole v komínku CD objevilo CD dvou kytaristů Andyho Summersae z Police a Roberta Frippa z King Krimson. Že by žert kamaráda, co mi vracel nějaké půjčené disky ?

Vůbec jsem si nedovedl představit, co by z kooperace těchto dvou muzikantů mohlo vzejít za druh hudby. Nedalo mi to a CD jsem si několikrát přehrál.

Výsledek je asi hodně poplatný době, ale ani s odstupem 35 let mi to celé nějak nesedí.


Hned úvodní Parade je mix synth popu a novovlné Summersovy kytary. Automatický bubeník fádně odklepává rytmus – skladba jako vyšitá do programu Cvičme v rytme, na který jsem se v mládí velmi rád díval. Další, jedenáctiminutová What Kind Of Man Reads Playboy je přesně ten styl muzak na eskalátory obchodních domů. Komplikovanější stavba kytarového sóla Begin the Day zadržela můj prst před stisknutím tlačítka Stop na přehrávači. Čtverka Train se směle řadí do zástupu těch neposlouchatelných. Autorství titulní Bewitched je připsáno Summersovi a opravdu je jeho „policejní“ rukopis rozeznat. To samé platí o další Tribe, kde probleskuje inspirace Frippových domovských KK. Společně složená Maquillage je melancholická jednohubka, působí však rozpracovaným dojmem demo snímku. Závěrečné tři songy jsou ryze meditativního charakteru a na dokreslení večerního rozjímání klidně použitelné.

Závěr : celkově velmi rozporuplné album dvou kámošů, co se znají od školních let. Natočili spolu již jednu nízkorozpočtovou záležitost, která se jmenovala Advance Masked a je údajně mnohem lepší, to ale nemám zatím sílu zjišťovat. Toto CD jsem vrátil, kolegovi by chybělo do kompletace Frippových sólovek.

» ostatní recenze alba Fripp, Robert - Bewitched (with Andy Summers)
» popis a diskografie skupiny Fripp, Robert


Morphine - Cure For Pain
2019-08-11

Morphine / Cure For Pain

5 stars

Úspěch debutního alba Good motivoval kapelu k další práci. Do roka byly připravena další várka originálních písní, kterou kapela nahrála během 14 dnů ve studiu Fort Apache, kde si tehdy podávalo dveře mnoho podobných partiček – třeba Pixies, Dinosaur Jr. nebo Throwing Muses. Bohužel během natáčení odešel kvůli nesouznění s Markem a zdravotním problémům bubeník Jerome Deupree a poslední tři songy na novou desku musel nahrát nový člen Billy Conway.

Na druhém albu Morphine najdeme 11 písní, pokud nepočítám kratičké intro s outrem. Kapela nabídla komorní balíček songů, kde to občas i solidně rockově zajiskří (Buena, Mary Won't You Call My Name?, Sheila, Thursday). Z těchto skladeb jako by čpěl odér grunge či akustické alternativy, jako by se nějací jazzmani rozhodli v unplugged verzi tento druh muziky přiblížit svým fanouškům.

Z větší části se však setkáme s melancholickým a příjemně melodickým soft rockem s prvky ospalého jazzu. Při poslechu vám příjemně ztěžknou končetiny a po delší době máte stavy ne nepodobné, jako po použití morfia. Ač by se na první poslech mohlo zdát, že kapela ve složení, bicí, saxík a dvoustrunná basa, na kterou hrál Mark za použití bottlenecku, bude produkovat songy, které si budou v aranžích podobné, tak opak se stal pravdou.

Poslechněte si tedy třeba ospalý ploužák I'm Free Now. Navazující All Wrong vás okamžitě rozvlní, v In Spite of Me překvapí použitá mandolína, rozkuráží vás i akustický rockec Thursday. Po poslechu pohřební Let's Take A Trip Together zase zaručeně snížíte tepovou frekvenci na minimum. Naopak rozverná a titulní Cure For Pain může někomu připomenout našince Mňágu a Ždorp. A zrovna tak jsou zábavné jsou i zbylé songy.

Morphine rychle získali renomé, pod křídla je vzal label Rykodisk, což byla pobočka mamutího Warneru a po vydání desky vyrazili na světové turné.

Opět lahůdka s naprosto fenomenálním zvukem, který vynikne na kvalitní aparatuře. Ve studiu je saxofon nahrán do obou kanálů, nahrávka tak působí masivněji a více rockově.

Outro : Před několika dny uplynulo 20 let od úmrtí Marka Sandmana, kdo chce, může si připomenout toto smutné výročí poslechem některé jeho skladby.

» ostatní recenze alba Morphine - Cure For Pain
» popis a diskografie skupiny Morphine


Lanzon, Phil - 48 Seconds
2019-08-05

Lanzon, Phil / 48 Seconds

4 stars

Před několika dny vydaný druhý sólový počin současného klávesisty Uriah Heep se jmenuje 48 Seconds. Oproti jiným hráčům na klapky to zajisté není mnoho, ale vzhledem k vytížení Phila Lanzona ve své domovské kapele a k jeho dalším zálibám, mezi které patří malovaní nebo psaní je to tak akorát.

Phil se obklopil týmem muzikantů, kteří společně pracovali na výsledných aranžích. Najdeme tu opět pěvce Johna Mitchella (Arena, Frost, Kino, It Bites) nebo dalšího klávesáka Richarda Cottleho(Alan Parsons Project, John Parr) a spoustu popředních studiových muzikantů. Třeba i zmínit producenta a mastering inženýra Simona Hanharta (Asia, Marillion, Arena) a Richarda Cottleho (Alan Parsons Project), kteří vtiskli albu velkolepý a mohutný symfonický kabátec.

Po úvodním instrumentálním prog rockovém intru Azura ´s Theme přijde na řadu několik příjemných pop rockových vypalovaček hitových parametrů (In The Rain, Blue Mountain nebo Look At The Time).
Vybočuje komplikovanější a progresivnější Forty Line, která pod povrchem lehce maskuje swingové kořeny. Jiná je i muzikálová Rock n roll Children, podpořená dětským sborem. Road to London je vzdálenou parafrází Lady in Black.
Nemůže chybět ani řádná rocková balada - Face To Face.

Ústřední skladbu alba, titulní 48 Seconds měl Lanzon v šuplíku několik desítek let. Song se nenápadně krčí až na konci alba, ale zde platí přísloví „To nejlepší nakonec“ Epický, bezmála desetiminutový song o jedné z největších přírodních katastrof v historii Ameriky - zemětřesení v San Franciscu v roce 1906. Skloubení pompézního rocku Styx s melodickým prog rockem ve stylu filmového soundracku. To vše je podpořené bombastickým zvukem orchestru a dětským sborem.

Závěrem : druhé album klávesáka Phila Lanzona se příjemně poslouchá. Nečekejte žádný hard rock, pro něj si zajděte k Uriah Heep. I když v několika kouscích jistě náznaky této kapely také uslyšíte a klávesové party zní občas podobně. Zde je k mání sbírka soft rockových střípků hitových parametrů posypaná prog rockovým kořením. Mohutnost dodává albu bombastické aranžmá londýnského orchestru. Pčíjemné je i a několik odboček k jiným stylům, které jsem výše popsal.

» ostatní recenze alba Lanzon, Phil - 48 Seconds
» popis a diskografie skupiny Lanzon, Phil


Elephant9 - DodoVoodoo
2019-07-30

Elephant9 / DodoVoodoo

5 stars

Nejsem žádným velkým znalcem ani obdivovatelem jazz rocku, ale i v tomto žánru jsem objevil mnoho zajímavých desek. Bylo to většinou tehdy, když se kapele povedlo namíchat hudební koktejl ještě s jinými žánry. Tak nakonec vznikla žánrově rozvolněné alba, která právě tím získala své vnitřní kouzlo. Z poslední doby nemohu nezmínit mnou hodnocené výtečné Panzerpappa z Norska, Alex Skolnick Trio ze Států, nebo Finnforest z Finska. Tyto soubory naplňují výše napsané. Každý na to jde po svém a žádná šablonovitost či nuda při poslechu jejich alb nehrozí.

Nejinak tomu je i u dalších severských zástupců z této oblasti, kapely Elephant9, která vznikla v roce 2006 v norském Oslu. Do dnešních dnů je soubor plně funkční, vydal několik studiových i živých záznamů se zajímavě sladěným výtvarným pojetím obalů, sám nebo s hosty.

Je zajímavé nahlédnout na minulá působiště jednotlivých členů kapely. Pokud se rádi seznamujete s inspiračními zdroji těch kterých muzikantů, tak zde se jistě vyřádíte a strávíte tím jistě pár hodin a objevíte spoustu dobré muziky. Stačí zmínit, že vydávají u norského labelu Rune Grammofon, který se během let vyprofiloval do jednoho z nejosobitějších firem v žánru elektroniky a jazzu. Výpis kapel a alb, na kterých se muzikanti podíleli by zabral prostor pro několik recenzí, proto se omezím na to zásadní : Stale Storlokken se proslavil mj. u avantgardně jazzových Supersilent, Nikolai Eilertsen hrál u National Bank a Torstein Lofthus zazářil u tvrdě elektronických Shining.

V recenzi bych se však rád vrátil k debutnímu albu nazvaném DodoVoodoo. Kapela na něm představila svoji vizi energeticky nadupaného jazz prog rocku s retro zvukem nástrojů, ovšem skloubenou s moderním stylem hry. Klávesista Stale Storlokken použil piano Fender a hammondky, burácení baskytary doplnil Nikolai Eilertsen - nahrál i nějaké kytarové party, ty se mi podařily objevit až v závěrečné písni. Hnacím motorem a dominantním muzikantem na albu je ale pro mě Torstein Lofthus - (s trochou nadsázky) norské převtělení Carla Palmera – jeho nástroj z nahrávky vyzařuje do okolního prostoru tolik energie, jako by zrovna explodoval reaktor v Černobylu.

Stačí jen pustit první a zároveň titulní skladbu Dodovoodoo a ihned porozumíte, co chci říci. Mě osobně to připadá jako kombinace komplikovaných ELP s rytmikou Deep Purple z jejich pověstných improvizací ke konci šedesátek a klasického jamu jazz rockové kapely. V následující I Cover The Mountain zaznamenávám zpočátku ten severský chlad a melancholii, tolik podobný trademark tamějších souborů. Zde je prezentován občasnými tóny obstarožního moogu a Fender piana do improvizovaných pasáží bicích. Struktury melodií a skladba samotná postupně vystupuje z mlhy a ke konci získává jasné kontury. Třetí Skink jazz rockově burácí, další Hymne opět chladivě mrazí. Kratičká Misdirection opět hudebníky rozhýbe. V nejdelším opusu alba Doctor Honoris Causa jsme po dlouhé předehře svědky jakéhosi prolnutí psychedelie, space a jazz rocku na severský způsob. Závěrečná Directions po free jazzovém úvodu opět vysílá paprsky energie do všech stran. Oba poslední kousky jsou velmi svébytnými cover verzemi Weather Report.

Elephant9 se s nahrávkou alba moc nemazali. V podstatě ji naživo ve studiu nahráli a vybrali to nejlepší. Slyšel jsem i další jejich alba, nicméně jako nejlepší označuji tuto prvotinu pro její nespoutanost, dravost a syrovost. Na několika webech jsem se dočetl, že Elephant9 jsou současnou nejlepší norskou koncertní kapelou. Docela bych tomu věřil.

Ukázka zde : www.youtube.com/watch?v=BwPzX2-IjDc

P.S. : kapely jsem si všiml v poslechovém vlákně a zdejší hitparádě, kde ji Brano několikrát propagoval a dnes jsem za tento objev velmi rád.

» ostatní recenze alba Elephant9 - DodoVoodoo
» popis a diskografie skupiny Elephant9


Morphine - Yes
2019-07-24

Morphine / Yes

5 stars

Nikdo se tu zatím nezmínil o partě Amíků z Cambridge, kapele Morphine, jež byla příjemným zpestřením rockové scény na počátku devadesátek. Tehdy nejen v muzice došlo k poměrně velkému uvolnění a rockeři se otevírali různým žánrům – kapely z hudebního undergroundu najednou prodávaly miliony desek – rojilo se mnoho alternativních, grunge a noise partiček. Mezi nimi si svou vlastní cestou kráčeli Morphine, bez jakékoliv snahy někoho kopírovat. Zpěvák a Mark Sandman s barvou hlasu někde mezi Tomem Waitsem a Nikem Cavem sundal z baskytary dvě struny, místo v rocku všeobecně používané kytary Dana Colley zavěsil na krk hutný baryton saxofon a rytmus udával jazzový laděný bubeník Billy Conway.

Jelikož se rád nechávám inspirovat a čerpat nepoznané z mnohých jiných žánrů, od world music počínaje a industriálem konče, muselo k interakci mezi mnou a Morphine časem dojít. Z počátku to byly kontakty jen letmé, v toku času se náš vztah stále upevňoval.
Jako mnohý posluchač neseznámený s jejich tvorbou jsem i já byl po pár prvních posleších zmaten. Hlavou mi rotovaly otázky – „Co to vlastně poslouchám ?“ Je to jazz, swing, rock, blues, pop, alternativa ? Ano – od všeho kousek. Ve spojení s razantní, mnohdy rockově přímou rytmikou a chytrými, někdy poněkud chmurnými ale velmi kvalitními texty nesporně originální počin.

Zmíním se nyní o třetím studiovém albu pojmenovaným prostě Yes. Na něm se pro inspiraci kapela rozeběhla do mnoha stran a i pro hodně lidí je toto album nejbarevnějším počinem zohoto spolku. Různorodé songy lehkou črtou neuměle a těžkopádně nastíním :

01.Honey White rozhýbe ve skočném rockabilly rytmu i mne, nehledě na bolestivá kolena

02.Scratch – juchalo se, tak je třeba zklidnit mysl i tělo v klidnějším ploužáku

03.Radar - rockově úderná s hypnotický rytmem, všichni křepčí a třepou hlavami

04.Whisper – pomalá barově jazzová vsuvka s klouzavými tóny baskytary opět klidní atmosféru

05.Yes – rock ´n´ roll v akustickém hávu přehraný na poloviční rychlost

06.All Your Way - soft rocková písnička mi vzdáleně připomněla The Cure bez napětí

07.Super Sex – opět rockově přímá, ale zároveň i smyslná píseň

08.I Had My Chance - temný a pomalý song s noirovou atmosférou, jeden z mých nejoblíbenějších na tomto albu

09.The Jury - zpěvák deklamuje text na pozadí preludujících saxofonů znějících jak z uzavřené hrobky

10.Sharks - rock n rollová jízda nabitá energií válcuje vše kolem

11.Free Love - pokud nemáte extremně rozvinutou představivost a chtěli by jste slyšet, jak by asi zněli Black Sabbath se ságem, tak zde máte příležitost – temnota sama :-)

12.Gone For Good – naprostá rarita v kariéře Morphine – Mark sám sebe doprovází na ! akustickou kytaru v křehké tečce na albu

První deska, co málem prorazila do Billboard 100 hitparády (chyběla ji jedna příčka). Pro přátele jasného zvuku naprostá lahůdka, všechny desky jsou nadstandartně zvukově vyvedené, proto některé písně Morphine objevíte i na různých audiophile samplerech.

Závěrem : nepochybně progresivní muzika počátku devadesátek, ovšem ne ve stylu prog rocku, tak jak je zde chápán, ale ve smyslu novátorského přístupu k zdatné fůzi různých stylů a neobvyklého spojení nástrojů. Pod povrchem jejich staromilského projevu cítím odezvu na tehdejší hudební dění, takže není problém se tu setkat s odkazy na Sonic Youth , Prodigy či Cure.
Kdo není geneticky fixován na klávesy a elektrickou kytaru, budiž vítán v podmanivém a opojném světě Morphine!

» ostatní recenze alba Morphine - Yes
» popis a diskografie skupiny Morphine


IQ - EVER - 2018 REMIX - 25TH ANNIVERSARY COLLECTOR'S EDITION
2019-07-19

IQ / EVER - 2018 REMIX - 25TH ANNIVERSARY COLLECTOR'S EDITION

5 stars

Spoiler : pokud čekáte recenzi hudebního obsahu tohoto alba, dále číst nemusíte. Za mě jde o jedno z vrcholných děl IQ a víceméně vše bylo shrnuto ve čtyřech recenzích, nic moc nového bych krom pochvalného mručení nevykouzlil. Jedná se spíše o mé postřehy a úvahy spíše technického rázu k nově vydané verzi alba „Ever“ – 2018 Remix, které obsahuje 2 CD a DVD.

Prolog : Nedávno jsem tu hodnotil znovu nahrané album velikánů heavy metalu – Manowar. Tito hudebníci mimo jiné vydali i remixy dalších svých dvou stěžejních děl. Při poslechu jsem přemítal, které kapely z jiného mého oblíbeného žánru – třeba prog rocku, podstoupily podobnou anabázi. Z poslední doby se mi v paměti vyjevila britská legenda IQ a její album Ever, s kterým si skupina k 25. výročí vydání (tedy rok 2018) podobně pohrála. ..

Jedná se o album, na kterém se vrátil v plné síle původní zpěvák Peter Nicholls. Všech šest písní obsahuje rockovou dravost i velmi silnou melodickou linku, kytarové party občas ostří hroty, posléze jsou chlazeny rozsáhlými plochami syntenzátorů – prostě dokonalá symbióza, která zasáhla rozmanitou skupinu příznivců. Prostě kultovní záležitost. Skupina si toho byla vědoma, proto se rozhodla svým fandům k datu výročí vydat malý dárek.

V tomto případě jde v podstatě také o remix, ovšem s vyjímkou klávesových partů, které byly nahrány v současné době a přimíchány k původním stopám. Důvod byl prostý, na původní pásy se nevešly z důvodu ryze technických. Kapacita 24 stopého studiového magnetofonu nebyla pro IQ dostatečná, tak tehdejší klávesák Martin Orford nahrával vše přímo z MIDI sekvenceru. Tyto data však odvál čas a proto nezbylo současnému klávesákovi Neilovi Durantovi, než z poslechu dát dohromady notový záznam a poté nahrát klávesy znovu. Musel i hledat v databankách i podobné barvy jednotlivých použitých klávesových nástrojů….To musela být značně náročná a mravenčí práce!

A co výsledek ? Zde je velký prostor pro polemiku a subjektivní pocity. Zde předkládám své osobní postřehy. Nový remix asi uvítají fanoušci, kteří původní materiál neznají. Mohou slyšet jednu z nejlepších (pro někoho úplně nejlepší) nahrávek IQ v současném zvukovém kabátku a moderním stylu mixu při zachování původní retro atmosféry.

Pro fandy a mě, kteří mají za ta léta mnohokrát naposlouchanou verzi z roku 1993 mi výsledek k poměru vynaložené práce přijde poněkud zbytečný. Původní verzi považuji zvukově jako jednu z nejlepších z celého jejich katalogu, nic mi tam nechybí, nic nevyčnívá. Nový remix má jen trochu více rozšířenou stereo bázi, původně výborně nazvučené a v mixu ostře působící party bicích jsou nyní trochu zapuštěny mezi ostatní nástroje, kapánek byla zvýrazněna baskytara, někdy jsou slyšet nějaké stopy kláves nebo hlasu navíc.

To už se jedná o zásah do původních skladeb, i když chápu, že nynější možnosti ve studiu k tomu svádí. Rozumím tomu, že muzikanti by rádi časem to či ono na albu upravili, doufám jen že místo řady remasterů nepřijde doma remixů :-)

Prostě řečeno - změny vypozorujete hlavně při detailním pitvání a přímém porovnávání verzí mezi sebou. Oceňuji plně dynamickou verzi i na novém CD, nedošlo tedy k žádnému ořezání, či kompresi, jak je dnes zvykem.

Druhé CD obsahuje Live záznam EVER z německého Aschaffenburgu z roku 2018. V podstatě další alternativní mix alba, nahrávky zní velmi podobně, jako studiové album, občas se změní poměr hlasitostí jednotlivých nástrojů, někdy Neil Durant použije jinou barvu kláves z databanky. Bylo také prohozeno pořadí skladeb a na koncertech zabrnkal na basu tehdejší John Jowitt.

Na DVD jsou obě zmíněné CD zpracované ve formátu 5.1. Domácí kino nemám, takže ke kvalitě zpracování prostorového zvuku se nemohu nijak vyjádřit. Pro hardcore fandy je tu i mnoho bonusů ve formě demo snímků, muziky v instrumentální formě, vyřazených sól apod. Pro fandy mp3 jsou tu připraveny záznamy v tomto formátu. Prostě sen každého náruživého recenzenta a štourala :-)

Závěrem : luxusně provedená edice kultovního alba s novým moderním zvukovým kabátkem ve všech myslitelných formátech a mnohastránkovými booklety a haldou bonusů zapřísáhlé fandy ke kulatému výročí jistě potěší, na druhou stranu pro ty, co mají na poličce původní verzi mnoho nového nenabízí. Na rozdíl od podobného počinu – remixu debutního alba Tales from the Lush Attic – tam to dávalo smysl, neboť výsledný rozdíl byl obrovský. Spíše bych uvítal nezmršenou verzi alba Frequency bez ořezané dynamiky. Toto album vyšlo před deseti lety, tak chlapci do toho :-)

» ostatní recenze alba IQ - EVER - 2018 REMIX - 25TH ANNIVERSARY COLLECTOR'S EDITION
» popis a diskografie skupiny IQ


Motörhead - Another Perfect Day
2019-07-16

Motörhead / Another Perfect Day

3 stars

Tehdy se u Motorhead stále něco dělo. Poslechněte si za sebou alba Iron, Another a Orgasmatron. Každá deska má jiný feeling, porovnáte si hru čtyř kytaristů, uslyšíte různou práci zvukařů a producentů, keří měli na konečný výsledek velký vliv.

Z tohoto trojlístku mne tehdy Another Perfect Day oslovil nejméně. Důvodem byla vzdušnější a rozmanitější hra nováčka Briana Robertsona, který zde více obnažil hudební kořeny kapely - boogie, rock ´n ´roll a blues. Tehdy jeho odlišný styl hry a ne tolik zkreslený zvuk jeho nástroje působil jako "vyměknutí". Nehledě na jeho vizáž punkera s obarvenou červenou hlavou, což bylo tehdy závažným porušením metalového dress code. I po lidské stránce si se zbytkem souboru nesednul. I proto jsem byl rád, když po tomto albu kapelu opustil.

Producent Tony Platt, kterej nedávno před kšeftem na tomto albu domrvil zvuk Manowar na jejich debutu, se i zde mnoho nepochlapil. V porovnání s ostatními, výše zmíněnými alby zní Another Perfect Day poněkud plechově, kytara je opět v celkovém mixu poněkud stažená.

Po letech, pokud odhlédnu od zvukové obálky, mě paradoxně potěšily právě ty, pro kapelu méně typické songy : pohodová Dancing on Your Grave a I Got Mine nebo hard rockově zatěžkaná One Track Mind.

» ostatní recenze alba Motörhead - Another Perfect Day
» popis a diskografie skupiny Motörhead


Manowar - Battle Hymns MMXI
2019-07-12

Manowar / Battle Hymns MMXI

4 stars

Opětovné nahrání jednoho ze svých řadových alb ve studiu po mnoha desetiletích není jistě běžnou praxí rockových interpretů a kapel, i když jsem již několik takových pokusů zaznamenal. Většinou to pravověrní fandové moc nepřijmou a mají k výslednému produktu mnoho výhrad.

V případě Manowar a jejich debutního alba Battle Hymns, které tímto procesem prošlo, mohu vyjmenovat několik bodů, které mohou tento počin v očích (potažmo uších) rockových fandů částečně rehabilitovat:

1)pomalu tři dekády se hudebně motáte v kruhu a recyklujete neustále dokola své hudební postupy a debut v porovnání s touto produkcí zní naprosto skvěle

2) debutní deska, ač smíchaná lépe, než některé následující (Sign of the Hammer) přesto postrádá jakékoliv basy, neboť většina zúčastněných lidí nepracovala s heavy metalovou muzikou

3)vrátil se k vám zrovna bubeník Donnie Hamzik, který na původním albu hrál

4)uplynulo 28 let od vydání

Samozřejmě bych v sekci záporů mohl zmínit nepřítomnost původního kytaristy jménem Ross The Boss a historky o nemožnosti vstoupení do jedné řeky, jiná chemie, jiný vypravěč ve skladbě Dark Avenger, jiné ladění…. Cha,cha – tomu se Manowar jen smějí…

Po podrobném průzkumu tohoto materiálu kupodivu ani nijak nenadávám. Zvuk se radikálně zlepšil, album zní současně (u všech hudebníků je cítit citelné zlepšení v ovládání svých nástrojů a hlasu) ovšem retro nádych těm osmi písním zůstal. Dostanete však jen to, co očekáváte. Hrubozrnej hard and heavy ovlivněnej tehdy Diovými Black Sabbath, Judas Priest a drnčící basa občas náznakem ukáže na dřevorubce Motorhead. Stylově by spíše zapadnnul mezi tehdejší ostrovní soubory NWOHM, ve Státech museli působit jako zjevení.
Jednotlivé skladby sice postrádají výpravnost a epičnost následujích tří alb, mají jednodušší strukturu, kdo má však rád kapely, které na počátku osmdesátek s nezaměnitelnou a neopakovatelnou rebelskou aurou lomozili v malých klubech a psali historii metalu, ten si přijde na své.

Z osmi skladeb vypíchnu snad jen hitovou Metal Daze a Manowar se stadionovým refrénem, hard rockovou Dark Avenger s doomovou atmosférou a hypnotickým hlasem vypravěče. Třešničkou na dortu je závěrečný válečný epos – mnohovrstevná Battle Hymms, která je předvěstí těch nejlepších náročně vystavěných songů v budoucnosti.

Závěrem : ač nejsem příznivcem podobných vylomenin v podobě znovu nahrávání vlastních alb, v tomto případě tento počin schvaluji. Musím zmínit i fakt, že se kapela nahrávce věnovala s maximální péčí, protože mastering pro CD a LP byl prováděn odděleně různými lidmi, což je praxe jen u naprosté špičky umělců.
Vinyl je tedy luxusní zvukovou hostinou, ale i CD zní solidně. Tak jako jsem u Sign of The Hammer jeden bod za zvuk ubral, v tomto případě ho naopak přidávám.

» ostatní recenze alba Manowar - Battle Hymns MMXI
» popis a diskografie skupiny Manowar


Manowar - Sign of the Hammer
2019-07-09

Manowar / Sign of the Hammer

4 stars

Kapelu Manowar z amerického Auburnu pamatuju z osmdesátých let jako soubor, který splňoval podmínky snad všech klišé, co tehdy styl pojmenovaný jako heavy metal nabízel. Do roku 1984 stihl soubor (vedle fotografování v kožešinových oblečcích a soutěžích o nejhlasitější skupinu světa kterou vyhráli a zapsali se tim do Guinessovy knihy rekordů) nahrát také čtyři uznávaná a povedená alba. Následné období po přestupu k firmě Atlantic s albem Fighting the World zvítězila forma nad obsahem a Manowar se jazykem astrofyzika pomalu hroutil jako hvězda do sebe pod horizont události do černé díry...

V dnešních dnech jsem se dočetl o jejich rozlučkovém turné, které podpořili vydáním zbrusu nového EP a zvukově vylepšených klasických děl Hail to England a Into the Glory Ride s přívlastkem Imperial Edition 2019. Před devíti lety dokonce došlo k novému zaznamenání debutního alba Battle Hymns. Trochu v pozadí zůstala poslední zvukově neupravená deska Sign of The Hammer z roku 1984. To mě přivedlo k myšlence si po několika desítkách let tuto muziku trochu připomenout.

Po prvních tónech nahrávky jsem si myslel, že mi odešla sluchátka. Zkontroloval jsem zapojení aparatury, došlo i k výměně sluchátek, pouštěl jsem záznam přes bedny v obýváku i v autě v kvalitním audio systému. Výsledek byl přibližně stejný – ořezaná dynamika bez basů, nevýrazné bicí, nástroje bez těla a elektrická kytara po většinu doby maskovaná pod baskytarou. Jak je to možné, drtím otázku mezi zuby? Přitom předchozí album nahrané za šest dní zní mnohem lépe. Jediným vysvětlením je osoba studiového technika Tonyho Platta, jehož tehdejší nahrávky, na kterých pracoval bez dozoru, nedopadly nejlépe. Ani Arun Chakraverty, který byl zodpovědný za mastering, se nepozastavil nad tím, že v heavy metalové nahrávce ve velkém množství absentuje el. kytara. S metalem měl totiž pramalé zkušenosti, před Manowar mastroval mj. Duran Duran, což o ledasčem vypovídá.

Přitom dle mého patří Sign of The Hammer do trojlísku toho nejlepšího, co kapela kdy vydala. Osm písní, osm parádních zářezů. Na úvod členitá a hutná All Men Play on Ten, parafráze na sabaťácké riffy a zvláštní polomluvené sloky mi nějakou dobu trvalo vstřebat, ale musím připustit, že jde o skvělej song, který textově odkazuje na fakt, že se s tím nepářou a hrajou opravdu s hlasitostí vohulenou na max. To Animals je skutečnou esencí heavy metalu té doby – výrazná melodie, sbor v refrénu který podporuje výborného a naléhavého Erica Adamse, který s chutí pěje text, jehož náplň bychom dnes označili jako nechutně sexistickou.

Další hutná a mystická skladba Thor ve středním tempu se stala svou mrazivou atmosférou předobrazem pro různé vikingské spolky, tak i částečně pro legendární severské Bathory, ač se to frontman Quorthon snažil popírat.
Následující Mountains je prvním vrcholem alba. Filozoficky hloubavý text je procítěně interpretován Ericem, který zde odkrývá svůj nepochybný talent a hlavně čtyřoktávový rozsah. Na podkresu chladivých kláves a (bas)kytaristy, který se jen tak líně prohrabuje strunami pěje o důležité snaze člověka překonávat nesnáze ve svém životě ….. V závěru celé skladba graduje v očistném adrenalinovém a působivě vystavěném finále.

Titulní Sign of the Hammer je klasickým heavy kvapíkem se všemi svými atributy. Textově v podobenství kapela prezentuje své odhodlání pokořit všechny ostatní. The Oath – ve speed metalovém tempu se opět kapela vrací do mytologických severských bájí a barbarských válek.

Instrumentálku Thunderpick vždy beru jak intro k závěrečnému a druhému vrcholu na této desce – sedmiminutové Guyana – Cult of th Damned. Song vypráví o neuvěřitelném masakru a následné hromadné sebevraždě členů náboženské sekty Chrám lidu v Jonestownu v americké Guyaně. Na milimetry precizně vystavěná a vygradovaná píseň, kde postupně vzrůstá napětí, přesně v souladu s textovou složkou. Když na konci skladby Adams pln zoufalství v hlase úpí : „Matko, matko!“ vždy mě mrazí. Jeden z nejpozoruhodnějších songů v heavymetalových vodách vůbec. Jediná píseň, kde je trochu slyšet i kytara – díky!

Závěrem : 40 minut, kde se Manowar prezentovali plnokrevnou a barevnou směskou písniček z různých zákoutí hard rocku a heavy metalu. Přidanou hodnotu vysoce uměleckého zpracování nabízí dvojice skladeb, která se nesmazatelně zapsala do pokladnice tvrdých žánrů – Mountains a Guyana. Album Sigh of The Hammer katapultovalo Manowar mezi první ligu tohoto žánru – Iron Maiden a Judas Priest. Osobně si cením toho, že se soubor kolem DeMaia v této době v Americe ubíral svojí cestou, nehledě na diametrálně odlišné požadavky tamního trhu.
Nebýt nešikovných lidí při mixu a masteringu, byla by to jasná pětka !

» ostatní recenze alba Manowar - Sign of the Hammer
» popis a diskografie skupiny Manowar


Freedom To Glide - Seed
2019-07-02

Freedom To Glide / Seed

4 stars

Anglická skupina Freedom To Glide dodržela slovo. Po jejich pověstné tříletce je tu další album v podobě závěru jejich ucelené, tématicky laděné trilogie, která se věnuje období útrap a osudům vojáků v První světové válce. Textová část a vůbec celé protiválečné poselství je v tomto případě velmi důležitou složkou tohoto i obou předchozích děl.

Kdybych tu teď zkopíroval svou předešlou recenzi na album Fall, nemusel bych na ní nic moc upravovat. Mino hudebních intermezz, inter či předělů (Seed, One Day a Seed of Hope) tu máme kolekci 10 songů především ve středním tempu. Opět brilantní kolekce prog rockových songů v mírném oparu Pink Floyd (nebo následných sólových počinů R. Waterse) v jejich klidnější, akustické poloze.
Nečekejte tedy nějaké experimentální či novátorské přístupy rockovách hledačů.

Opět krystalický čistý zkuk, kde vyniká zvonivá akustická kytara Andyho Nixona ( The Only Way ? a Escape To Survive) nebo klavír Pete Rileyho (The Right Within The Wrong nebo v úvodu The Space Between The Lines).

Oba muzikanti si ve studiu s aranžemi velmi pohráli - mimo úderné rytmiky citlivě ozvláštnili jednotlivé songy akustickými smyčci (cello,housle). To však naznamená, že to ve skladbách občas řádně rockově nezajiskří (The Space Between The Lines). Můžete si vychutnat i mnoho příjemných rockových sól na el. kytaru, která vám dá upomenout na flojdí hájemství. Ve dvou skladbách se objeví i zpěvačka, která s oběma protagonisty spoluučínkuje v PF tribute projektu - charismatická Louise Wilson.

Závěrem : Spolu s naléhavou textovou složkou Freedom To Glide nabízí výpravný, cinematický prog rock ve středním tempu v exkluzivním zvukovém obalu. Pro příznivce Pink Floyd a podobných kapel povinnost. Dá by se tu najít i několik radio hitů, které se dle mého určitě v rockových hitparádách neztratí : Holding On, No Turning Back či Broken Road. Za nepatrný pocit stereotypu snižuju o jeden bodík.

www.youtube.com/watch?time_continue=6&v=SZOQ_665_sk

» ostatní recenze alba Freedom To Glide - Seed
» popis a diskografie skupiny Freedom To Glide


Osbourne, Ozzy - Tribute
2019-06-28

Osbourne, Ozzy / Tribute

5 stars

Jedním z nejpodstatnějších důvodů, proč se Ozzy po vyhození z Black Sabbath udržel na špici tvrdě rockových žánrů, byl jeho čich na výběr sólového kytaristy, který se nestal jen interpretem, ale i zároveň měl šanci uplatnit i vlastní skladatelský potenciál. Stačí zmínit tři jména: Randy Rhoads, Jake E. Lee a Zakk Wylde. Tito kytaristé udrželi Madmana na výsluní.

Chtěl bych se krátce zmínit o prvním z výše jmenovaných a tím není nikdo jiný, než blonďatý mág Randy Rhoads. Tento talentovaný kytarista od velmi útlého mládí poctivě cvičil na svůj nástroj a hrál v kapele, která se v druhé půlce sedmdesátek přejmenovala na Quiet Riot. Ač se ji tehdy v USA nedařilo získat smlouvu, v Japonsku vydali 2 LP (I. - 1978 a II. - 1979). Tento materiál nebyl ničím až tak přelomovým, jednalo se o takovou hutně pokovenou verzi glam rocku, živě si však skupina získala v Kalifornii velké renomé, vystupovala třeba i jako předkapela Van Halen, jejichž kytaristu Eddieho Randy velmi obdivoval.

Potom však přišlo lano od Ozzyho (památný konkurz, kde sjetý zpěvák přijímá Randyho, který sotva stačil zapojit kytaru, je vděčnou historkou). Co následovalo již všichni víme. Dvě velmi úspěšná alba Blizzard of Ozz a Diary of A Madman, na kterých se Randy projevil jako fenomenální kytarista a skladatel. Velké kamarádství s neřízenou střelou Ozzym přerušila však veliká tragédie, kdy Randy uhořel v troskách zříceného letadla osudného 18. března 1982.

Na jeho počest po pěti letech vyšlo živé dvojalbum s názvem Randy Rhoads Tribute. V době vydání jsem jej slyšel, ale blíže jsem se s ním nijak neseznámil. Nebyl jsem a nejsem totiž nějakým přílišným fandou sólové tvorby Ozzyho, doma mám v podstatě jen mnou velmi ceněné The Ultimate Sin. K poslechu prvních studiovek a tohoto live alba mě přiměla až kniha „Jmenuju se Ozzy“, kterou jsem ve formě audioknihy poslouchal na letošní dovolené. Až následné přímé porovnání studiového a live materiálu mě přimělo sepsat tuto recenzi.

Musím přiznat, že mě živé provedení písní (přehráno je komplet album „Blizzard“, dva fláky z „Diary“ a tři covery od Black Sabbath) zcela ohromilo a klidně ho přirovnám namátkou k legendárnímu koncertu Deep Purple, Led Zeppelin (však víte jakej myslím), Scorpions – Tokyo Tapes či M.S.G. – Assault Attack. Důvodem pro toto tvrzení je právě neuvěřitelná hra Randyho, který poněkud sterilně znějícím skladbám ze studivých desek dodal ten správnej šmrnc a pozměnil co se dalo. Jeho hra je jak sněhový pluh, vše drtí a hrne před sebou, tu zkrátí sólo, onde ho přidá.

I převzaté kusy od Sabatů zní jinak a jsou zahrané velmi osobitým způsobem, což je velmi vtipné. Většina kytaristů totiž dbá na to, aby předlohu zahráli co nejvěrněji. Zvuk kytary zní mnohem více „heavy“ a co do hlasitosti je rovnoceným partnerem Ozzymu, který tu působí v překvapivě dobré hlasové formě. Toto není vůbec běžné. Rytmika basáka Rudy Sarza (kámoše Randyho z Quiet Riot) a Tommyho Aldridge šlape jako hodinky a dává vyniknout hlavním protagonistům. Pokud budete pozorně poslouchat, odhalíte i klávesovou hru Lindsayeho Bridgwater, kterej byl tehdy členem koncertní sestavy.

Nechci vypichovat skladbu, která se mi líbí nejvíce, toto album beru jako vzácně vyrovnanej celek napěchovanej hity i včetně poslední velmi emotivní a pietní vzpomínky v podobě studiového songu Randyho Dee, který tu zazní v nesestříhané podobě. Naprosto skvělej živák, kterej si po mnoha desetiletích zase užívám.

Za ta léta došlo k mnoha reedicím, remasterům, dokonce v roce 1995 i remixu Bobem Ludwigem, kdy byly pozměněny bicí a basa. Ten mohu krom původního vydání jako jeden z mála doporučit ve vinylovém provedení. Na mladší verze bych si dal pozor.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Tribute
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy


Rush - Fly by Night
2019-06-21

Rush / Fly by Night

4 stars

Rush z Toronta se po vydání prvního alba doma rychle stali velkou atrakcí, což z důvodu malé konkurence na kanadském území nebylo zas tak obtížné. Aby se mohli posunout na vyšší metu, tak již v roce 1974 uskutečňovali jednotlivé výpady do USA, kde si jako předkapela zahráli třeba s Uriah Heep, Kiss či Blue Oyster Cult.

Věhlas kapely stoupal, přibývalo koncertů v čím dál tím vzdálenějších destinacích USA. To přestal zvládat bubeník John Rutsey, který měl cukrovku. Nebyla to však jen nemoc, která vedla k jeho odchodu. Hudebně směroval spíše ke klasickému pojetí hard rocku, kdežto Lee a Lifeson byli okouzleni komplikovanější hudební strukturou skladeb Yes a Genesis.

Proto byl na základě konkurzu vybrán Neil Peart, který doposud hrál v místní barové kapele Hush.
To byla obrovská trefa do černého, neboť tímto krokem získali Rush nejen jednoho z nejlepších rockových bubeníků, ale také i skvělého textaře i skladatele, o lidské spřízněnosti s ostatními členy ani nemluvě. Na rozkoukávání nebylo mnoho času, za 14 dní již Neil seděl za novu bicí soupravou před 11 000 lidmi na koncertě, kde Rush otvírali show pro Uriah Heep.

Po spršce koncertů vedly cesty hudebníků do studia, kde již s novým produkčním týmem počali pracovat na druhém albu kapely. Ve studiu se také objevila velmi důležitá persona, která ovlivnila zvuk, aranže i celkové směrování kapely do budoucnosti – dalo by se říci další člen kapely. Nebyl to nikdo jiný, než producent a studiový inženýr Terry Brown, který se od tohoto alba stal důležitým členem týmu po celé invenční období souboru (do alba Signals).

Všichni muzikanti přiložili ruku k dílu a materiál na Fly By Night jasně ukázal, kam se bude další tvorba skupiny ubírat. Geddy Lee se stal svou nápaditou basou a nezaměnitelným ječákem trademarkem Rush. Lifesonova kytara získala jasně kovový, mírně nahalovaný a zkreslený zvuk, který je jasně rozpoznatelným mezi ostatními hard rockovými kytaristy té doby. Rovněž členitá hra nováčka Pearta byla zjevením. Neil se rovněž blýsknul svou textařskou schopností. Na rozdíl od prvního alba, kde se texty ubíraly směrem „Oh děvče, jsem na útěku, potřebuji lásku“ nebo „Hej bejby, líbí se mi jak se směješ, asi jsem se do tebe zbláznil“ se na tomto albu objevily filozofické texty o smyslu života, o touze začít nový život, o lidských hodnotách. Peart poukázal na ovlivnění filozofkou Ayn Randovou, která nastínila nový filozofický systém – objektivismus. (Anthem). Jinde poeticky popisoval vývoj USA (Beneath, Between and Behind) nebo se čerpal z Tolkienovy tvorby (Riverdell).

Po hudební stránce Rush zatím zůstali v hard rockovém hájemství, i když struktura jejich songů byla naprosto odlišná od většiny jejich konkurentů – komplikovanější a rozmanitější. Management mířil na žebříčky, nechal pořídit klip k titulní písni alba, který zapadl do tehdejší radiové produkce. Vyjímkou na albu je první nadupaná prog rocková vlašťovka v podobě čtyřdílné skladby By-Tor and the Snow Dog, ve které barvitě a až s určitým filozofickým přesahem hudebníci popisují souboj manažerových psů. Pro náročnějšího posluchače jistě vrchol alba, mě osobně trochu vadí jen nastíněný souboj pomocí zkreslené baskytary s kytarou. V té, psychedelií ovlivněnou dobou však normální záležitost :-)

Oceňuji, že kapela nezařadila žádný ploužák, dvě akustické a něžné skladby mi náladu alba nikterak nezkazily (Making Memories a Rivendell)

Kapela Rush na podporu této desky objela 70 měst v USA a v Kanadě získala prestižní ocenění Juno Award v kategorii Největší objev roku.

Při poslechu tohoto alba uslyšíte, jak se klepe na brány rockového Olympu.

» ostatní recenze alba Rush - Fly by Night
» popis a diskografie skupiny Rush


Panzerpappa - Summarisk Suite
2019-06-11

Panzerpappa / Summarisk Suite

3 stars

Poslechu muziky se na dovolené programově nevěnuji, dosyta si ji užívám během celého roku. Proto se jen povrchně zmíním o novém CD Panzerpappa, které cca před měsícem vyšlo u zajímavé norské firmy Apollon Music, která jistě nabídne každému posluchači něco zajímavého.

Popravdě řečeno, novinka mě na rozdíl od předchozích třech počinů nijak zvlášť nezaujala a vysvětlím i proč. Jak sama kapela uvedla, pracovala na novém repertoáru a hledala nové způsoby vyjádření svých hudebních nápadů. Pravděpodobně však nedošlo ke shodě, neboť se Trond Gjellum začal věnovat svému elektronickému projektu Electrod a Steinar Borve založil symfonic prog spolek Mythopoeic Mind.

ukázka : www.youtube.com/watch?v=CRgK41HeZ-E

Kam budou směrovat v budoucnu Panzerpappa zatím není zřejmé, neboť právě vydané CD Summarisk Suite je jen jakýmsi ohlédnutím, oprášením starých skladeb ze šuplíku a improvizačního tracku Belgerisk Improv. Skladbám však chybí lehkost propojení komplikovanějších struktur různých stylů, jakým se proslavili na předchozích nosičích. Zde jsem našel jen tři melancholické črty (skladby 1,2 a 6) v duchu předchozí tvorby, ale v jednodušším aranžích. Navazující Spartansk Mambo No.5 a Permutert Panzerrock jsou pokusem o klasický rockový song s výraznou melodickou linkou, ale v jakoby v tanečním remixu.

Nejvydařenějším songem na albu je pro mne Revidert Malist s několika rytmickými linkami spletenými do úhledných copů norské krásky.

https://panzerpappa.bandcamp.com/track/revidert-malist

Šuplíky jsou vymeteny, určitá vývojová kapitola Panzerpappa se uzavřela. Budu s napětím čekat na další zprávy z tohoto tábora.

» ostatní recenze alba Panzerpappa - Summarisk Suite
» popis a diskografie skupiny Panzerpappa


Panzerpappa - Koralrevens Klagesang
2019-05-24

Panzerpappa / Koralrevens Klagesang

5 stars

Dumáte li spolu se mnou, co vlastně očekávat od alba s názvem Nářek korálových útesů (můžete zapátrat po norském anagramu), na jehož obalu je vyobrazena zmutovaná liška se žraločí ploutvičkou, dovádějící v akváriu ? Popusťte uzdu své představivosti, odhoďte předsudky a pohodlně se usaďte do vypolstrovaného křesla a na dálkovém ovladači stiskněte tlačítko Play….

Křídlovka s tubou omotané různými zvuky cinkátek vás svými tesknými tóny hudebně uvede do první části trilogie Koralrevens Klagesang. Uf, krásně smutná, ale poněkud pohřební atmosféra na úvod ! Druhý díl je jednou z mála avantgardních, rockových songů na albu. Repetitivní, postupně budované jedovaté kytarové sólo je zapuštěno do mellotronového podloží a rytmiky s RIO nádechem s náznaky jazzu. Opakované poslechy v této skladbě odhalí stále nové vrstvy.

Třetí, bezmála desetiminutová Kantonesick Kanotur je snovým jazz rockovým opusem s překrásnou flétnou a uklidňujícím vibrafonem. Hypnotická atmosféra nás neopustí ani u další skladby Apraxia.Opět jazzový kousek s překrásnou melodickou linkou křídlovky. Pokud hledáte synonym pro slovo melancholie, vydechněte potichu : A-p-r-a-x-i-a! Podobné pocity dokáže vyvolat německá partička Bohren und der Club of Gore svým ultra pomalu zahraným jazzem.
Pátá Snill Sang Pa Band vás trochu rozhýbe poťouchlou a veselou melodií, která se plynule překlopí do jazzové improvizace. Bravo !
Navazující Etyde si vyžádá vaše plné soustředění. Je to uragán a spleť nápadů a propojených hudebních stylů, která by jiné kapele stačila k vytvoření celé desky.

Sedmá v pořadí s názvem Vintervake vám vyrazí dech! Obsahuje i zpívanou část – nádherně melodickou linku na swingovém podkladu si tu střihnul zajímavý host - Richard Sinclair, kterého si jistě pamatujete z Caravan, Camel nebo Hatfield and the North.

Nejdelší, svou délkou atakující čtvrt hodiny Frenetisk Frenologi je opět melodickou sprškou klasických, ale i free jazz rockových pasáží s občas až psychedelickým nádechem.
Závěrečný, třetí díl Korallrevens Klagesang III dokončuje v první části rozpracovanou tesklivou melodii a nezbývá nic jiného než desku pustit znovu...

Závěrem : asi nejbarevnější a z mého pohledu možná i nejpřístupnější album kapely, kde jsou oproti jiným deskám potlačeny prvky RIO, naopak jsou více obnaženy jazz rockové kořeny různých odstínů propletené s avantgardním rockem a prvky vážné muziky. Ne desce se blýskne také mnoho špičkových norských jazzových hudebníků, kteří v nahrávce zanechávají svůj zřetelný otisk.
Kapela se nebojí jednodušeji pojatých partů s výraznými melodiemi, které dokáže skloubit s náročnějšími částmi free jazzových postupů tak bezelstným a přirozeným způsobem, že se mi jen velice těžko v paměti hledá podobně zdatné těleso.

Ukázka : www.youtube.com/watch?v=88qdzqkz_9M

» ostatní recenze alba Panzerpappa - Koralrevens Klagesang
» popis a diskografie skupiny Panzerpappa


Panzerpappa - Astromalist
2019-05-14

Panzerpappa / Astromalist

4 stars

Kapela Panzerpappa je skutečným chameleonem na rockové hudební scéně – v jedné písni dokáže sloučit několik stylů do chutné, mnohdy i melodické směsi, ale nikdy si nemůžete být zcela přesně jisti, co přijde za okamžik.

Nejlepší cestou jak podobnou muziku vstřebat, je vybodnout se na nějaké analýzu a nechat ji prostě jen tak plynout. Jak se tu již u minulé mé recenze někdo zmínil, každá deska kapely je trochu jiná. Přesto se pohybuje v předem narýsovaném mantinelu žánrů prog rocku, RIO, špetky Canterbury stylu a vážné muziky. Jen procentuální poměr zastoupení jednotlivých ingrediencí se desku od desky (rovněž někdy i píseň od písně) proměňuje.

Norští Panzerpappa jsou dle mého na progresivní rockové scéně poměrně svěžím větrem. Hodnocené album Astromalist vznikalo s rozvahou a pozvolna během tří let (2009-11), poté byly v roce následujícím jednotlivé nahrávky smíchány a mastrovány zvukovým inženýrem Udim Koomranem, který je velkým fanouškem podobných kapel (pracoval mj.i se Soft Machine nebo Gong). Jeho oddanost náročnější muzice je natolik silná, že práci odvedl bez nároku na honorář. Přesto však vytvořil naprosto špičkový zvuk, který roste spolu s kvalitou audio řetězce. Na celkovém projevu Panzerpappa má lví podíl, do nahrávek vpravil i různé elektronické zvuky, nebo třeba úryvky záznamu rozhlasových zpráv z teroristického útoku na palubě letadla Pan Am 103 nad skotským Lockerbie (skladba Femtende Marsj).

Krátce k obsahu alba :

Bati La Takton! – tak, jako na ostatních albech, poklidnější, až jazzový rozjezd, posléze si říkáte : poslouchám fusion s prvky RIO nebo avantgardní rock s prvky jazzu :-) ?
Anomia – taková poloimprovizační, (více navozující pocit poslechu komorního kvarteta) ale velmi příjemná jednohubka se saxofonem, cellem a xylofonem pro chvíle, kdy se po ránu ještě zcela nerozednilo, nostalgicky koukáte z okna a venku prší…

Femtende Marsj – zde do toho hudebnící řádně hrábli, nervní zkreslené kytary krouží nad hlavou posluchače jako dravci, v pozadí syčí mellotron nad komplikovanými rytmy, napětí umocňují útržky rozhlasových zpráv z leteckého neštěstí v mezihře – jako kdyby jamovali King Krimson s Voivod! Tuto skladbu bych si klidně dokázal představit v mnohem delším provedení.

Po předchozí náročné skladbě přichází zklidnění v podobě Ugler i Moseboka, která se pozvolně rozvíjí do šíře v poklidném jazz rockovém duchu. O pozornost si skladba razantně řekne na konci druhé třetiny nervními rockovými kytarovými výpady….
Satam – vesmírný avantgardní prog rock s výraznou rytmikou – další temný song alba - totožná melodie opět variuje v různých skupenstvích a tvarech, na vznešenosti skladbě přidávají různé použité dechové nástroje.

Od titulní Astromalist snížení tepové frekvence nečekejte, ač to v úvodu skladby vypadá nadějně :-) Fagot tu ovládá host Michel Berckmans z Univers Zero.
Knute Pa Traden – pokud trochu kopnete krumpáčem, tak kousek pod povrchem narazíte na pokroucené lidové melodie v rytmu tanga..

Závěrem : velmi barevné album a příjemné osvěžení od kapely, která záměrně narušuje stereotypy výše zmíněných žánrů. Důkaz, že na kvalitní desky lze narazit i v současném miléniu…

» ostatní recenze alba Panzerpappa - Astromalist
» popis a diskografie skupiny Panzerpappa


Panzerpappa - Pestrottedans
2019-05-07

Panzerpappa / Pestrottedans

4 stars

Norsko mám rád. Jeho divokou přírodu s nádhernými fjordy, výborné jazzové kapely a interprety (nyní večer u dobré kávy poslouchám Silje Nergaard) a také specifická prog rocková tělesa, která jsou vždy trochu odlišná od klasické středoevropské produkce. Nejinak je to u partičky z Osla s neotřelým názvem Panzerpappa. Jejich starší tvorbu jsem bohužel neslyšel, kapelu jsem objevil až s albem Pestrottedans (Tanec krysy postižené morem) z roku 2016 a byl jsem příjemně překvapen.

Kapela je zběžně a poněkud nepřesně žánrově označena jako představitelka RIO/Avantgrade prog, což může běžného posluchače melodických žánrů poněkud zastrašit při představě fúze třeba takových Univers Zero kombinovaných třeba s King Crimson. Obavy stranou a směle si nějakou ukázku pusťte! Ten příměr neodpovídá realitě, i když kdysi jeden člen Univers Zero s tímto tělesem hostoval a prvky King Crimson v rytmice jistě také objevíte. Ale Panzerpappa do výsledného koktejlu přihodí i další ingredience – melodické jazz fusion se všudypřítomnou saxofonovou linkou klavíru a určité minimalistické rytmické vzorce RIO stylu a hodně prog rockových kvasinek. A hlavně takový pozitivní až radostný feeling ve variujících melodiích, což se rozhodně u severských spolku moc často neslyší.

Na vtipně pojmenovaném albu najdete v sympatické stopáži čtyřiceti tří minut sedm instrumentálních písniček. V bookletu ke každé z nich najdete anglicky popsanou historku o pocitech muzikantů a důvodech vzniku, které tak nahrazují chybějící textovou část.

Stručně k obsahu. Úvod alba je poněkud línější fusion rock. Ve skladbě Spadom se teprve žhaví trysky a muzikanti rozhýbávají ztuhlé prsty v nevyhřátém studiu. To v následující a titulní Pestrottedans to již ohnivě bublá a na členitém povrchu již hudebníci předvádí naplno svůj um. Navazující Tredje Malist se promění po krátké předehře v líbezně melodickou jednohubku. Fundai je (spolu se závěrečnou tečkou) nejrockověji působícím songem. Rytmikou připomene King Crimson, mně se vybavilo i přirovnání k písni brněnského Dunaje z období desky Dudlay. Landsbysladder v úvodu předkládá ústřední melodickou linku, aby se k ní po různých jakoby instrumentálních odbočkách zase vrátil. Hodně ponurá, ale i snivá je závěrečná Goda' Gomorrah.

Závěrem shrnuji: Nikterak přehnaně známá kapela nabízí zajímavý a trochu jiný pohled na rock v barevné směsce rozličných inspiračních zdrojů. Prog rockery by neměla minout.

Ukázka zde: https://altrockproductions.bandcamp.com/album/pestrottedans-2

» ostatní recenze alba Panzerpappa - Pestrottedans
» popis a diskografie skupiny Panzerpappa


Landmarq - Science Of Coincidence
2019-05-02

Landmarq / Science Of Coincidence

3 stars

Já osobně se snažím alba hodnotit v kontextu celé diskografie kapely. Nejinak tomu bylo i u Landmarq. Po naprosto výjimečných prvních třech albech je toto s názvem Science Of Coincidence sestupem o několik tříd směrem dolů. Chybí tu Wilsonův skladatelský vklad i hlas. Kapela rovněž přišla o producentský dohled Clive Nolana a Karla Grooma, kteří s Landmarq tvořili nerozlučný tým. Proti Tracy nic nemám, kde je však méně nápadů, ani dobrá zpěvačka to nezachrání.

V krátkosti prolétnu obsah alba. Titulní skladba je kolovrátkovou parafrází na hit od Van Halen - Jump. Desku zachraňuje následující The Vision Pit a částečně navazující Heritage, kde mi zpěvačka svým frázováním připomíná další prog rockovou amazonku - Aleenu z Kaipy. Summer Madness míří do pop rockových vod, na Lighthouse se mi líbí jen druhá polovina skladby, kde mezi sebou hudebně zápasí klávesista Leigh s kytaristou D'Rosem. Po něžné, klávesami orámované Between Sleeping And Dreaming přichází průměrná More Flames For The Dancer s dětským sborem. U závěrečné The Overlook slyším, že došly nápady a byla potřeba zaplnit album, proto se zde ve tří čtvrtinách skladby jen sóluje, i když výsledek není nepříjemný.

Více jak tři hvězdy dát nemohu.

» ostatní recenze alba Landmarq - Science Of Coincidence
» popis a diskografie skupiny Landmarq


Celeste - Principe di un Giorno
2019-04-28

Celeste / Principe di un Giorno

5 stars

Na počátku sedmdesátých let se v italském San Remu rozpadla kapela Il Systemo, která posloužila jako podhoubí pro následné další soubory - Museo Rosenbach a Celeste. Do druhé zmiňované vedle Cira Perrina (bicí, flétna, klávesy, zpěv) a Leonarda Lagoria (klávesy, flétna, sax) patřili i Mariano Schiavolini (kytara, housle) a Giorgio Battaglia (basa).

Celeste dlouho nelenili a během roku 1973 složili a příštího roku natočili 7 skladeb, která ovšem vyšla až v roce 1976 u firmy Grog. Bezejmenné album se po čase začalo nazývat podle první skladby Principe di un Giorno, prodalo se pár tisíc kousků a po letech se stalo kultovním a stěžejním dílem itálské progové scény. Já jsem o kapele a ani o tomto klenotu neměl nejmenšího zdání, dovedla mě k němu až zpětně novinka Celeste - Il Risveglio Del Principe z roku 2019. Ta mě naprosto uchvátila a proto jsem se počal pídit i po jejích starších výtvorech.

Sedmička skladeb z roku 1973 je pro mě naprosto jedinečnou kombinací postupů vážné hudby, folku, italské lidové muziky a art rocku. Vyjímečný mix mellotronu, akustické kytary, flétny, saxodonu a piána vytváří velmi osobitou, něžnou a jakoby zasněnou atmosféru navozující přímo hmatatelný pocit z výhledu do italské krajiny plné vinic, slunce a klidných zákoutí italských vesniček za teplých letních večerů. Rytmického doprovodu v podobě bicích nástrojů či basy se dočkám jen velmi zřídka, to vůbec to ale nevadí. Vychutnávám si stejně nejdelší a vrstevnatou Favole Antiche se střední hymnickou pasáží (vzbuzující dojem nějaké náboženské slavnosti), tak i kratinkou závěrečnou melodickou říkanku L'imbroglio.

Recenzenti, kteří mermomocí musí k něčemu album připodobnit, používají jako vzor první dvě desky King Crimson a přirovnávají styl Celeste k poklidným pasážím tohoto bandu. S tímto příměrem bych souhlasil jen v případě, pokud by se se z nahrávky vypreparovala jen linka mellotronu, vše ostatní (snad krom tempa) je o něčem jiném.

Příznačnost způsobu, jak jsem se k nahrávce dostal je jedním z důkazů velmi těsného propojení první a poslední desky v mnoha rovinách. Za okolnostmi vzniku obou děl spatřuji silný lidský příběh, oslavu tvořivosti a neodbytného nutkání vycházejícího z umělcova nitra. Ciro Perrino před 46 lety složil jedinou desku. Ten soundtrack k nevydanému filmu a pár jazz rockových opusů nepokládám za rovnocenné řadové počiny. Celá léta sledoval, jak se mezi úzce vymezenou sortou prog rockerů stává deska kultem. Žádný článek o italských kapelách z nejplodnějších sedmdesátek se bez Celeste neobejde.

Mezitím se desítky let věnoval producentské činnosti a skládal vážnou a meditativní muziku (ve kterých je odkaz Celeste stále čitelný). Alespoň jednou chtěl Ciro vzdát hold této hrstce věrných a ačkoliv se v crowdfundingové kampani nevybralo dostatek financí, tak byl přesto hrdý následovník, který jasně inspiračně čerpá a navazuje na prvotinu, vydán. Stalo se to v podobě desky Il Risveglio Del Principe z roku 2019. Dluh byl splacen, to co nebylo vyřčeno téměř před půl stoletím, řečeno bylo dnes. Kruh se uzavřel.

» ostatní recenze alba Celeste - Principe di un Giorno
» popis a diskografie skupiny Celeste


Celeste - Second Plus
2019-04-23

Celeste / Second Plus

2 stars

Při poslechu alb italských Celeste postupuji proti toku času. Po výborné a něžně prog rockové novince Il Risveglio Del Principe, kterou jsem hodnotil minulý týden, se v centru mého zájmu ocitla třetí nahrávka kapely, lakonicky pojmenovaná jako II (1991) a později v reedici s osmi bonusy odlišně označená jako Second Plus (1993). Aby v tom případný sběratel měl jasno, tak původní čtyřka skladeb byla nahrána před rozpadem kapely, v roce 1977.

Tyto songy (na zde hodnoceném albu č. 3-6) jsou překvapivě jazz rockového charakteru, první dvě v instrumentální podobě. V All'umbra di un fungo se v rodné italštině i pěje, nahrávka je však nevalné kvality. Pitoreskní je závěrečná La Danza Del Mare Parte 1/2, která na ploše cca patnácti minut předvádí free jazzové cvičení, které mě nijak zvlášť neoslovilo. Zbývajících osm bonusů se (kromě úvodní a závěrečné melancholické mellotronové znělky Il Giardino Armonico a scénické hudby Bassa Marea) opět nese v jazz rockovém duchu. Pětka skladeb je opět v instrumentální podobě, středním tempu a vcelku nudná.

Jako celek na mě toto album působí jako snaha Cira Perrina o zdokumentování všech období Celeste pro věrné fanoušky a sběratele a kromě těchto dvou skupin jej ostatním nijak zvlášť nedoporučuji.

» ostatní recenze alba Celeste - Second Plus
» popis a diskografie skupiny Celeste


Celeste - Il Risveglio Del Principe
2019-04-18

Celeste / Il Risveglio Del Principe

5 stars

Nejsem znalcem RPI scény a po nahrávkách z Itálie se ani nijak zvlášt nepídím. Hlavně díky znalcům této scény (Snake a Antony) jsem se alespoň částečně dovzdělal na klasice typu PFM či Metamorfosi a podobných spolcích. Ne vše se mi líbilo, ale vyjímkou se stala poslední novinková záležitost. Legendární Celeste vydali na počátku roku 2019 comebackové album.

Přesněji řečeno, jediný původní člen, Ciro Perrino složil sadu nových písní v duchu staré tvorby souboru. Ty předešlé desky mají pěkně zamotanou historii, respektive zde na Progboardu jsou řazeny podle data vzniku, jinde jsou uváděny podle data vydání :-)
Bohužel jsem je neměl tu čest slyšet, ani legendární Principe di un Giorno, ale když tady čtu ohlasy na toto album, připadá mi to, jako by byly psány na mnou zmiňovanou novinku Il Risveglio Del Principe.

I zde se tedy jedná o akusticky zahranou symfonickou lahůdku, kdy ten rockový základ doplňuje a navozuje hlavně rytmika - basa a bicí. Jinak se připravte na devět poklidných a něžných písniček v rodné italšťině, která čerpá z místní lidové tvorby. Melodický zpěv Cira doprovází tu a tam akustická kytara, flétna, housličky či decentní tóny saxofonu podmalované závojem mellotronu či kláves.

Album je zcela vyrovnané, u druhé Bianca Vestale si vždy vzpomenu na Marii Rotrovou a její Lásko voníš deštěm - s výše zmíněnou skladbou má podobnou náladu a atmosféru. Jen v bonusové Porpora e Giacinto to trochu vandergrafovsky rockověji zajiskří, jinak vás vás z rozjímání nad deskou nic nevyruší.

Podobné akustické záležitosti mám velmi rád, špičkový zvuk dojmy ještě umocnil. Po desítkách let návrat na scénu jako hrom a pokud jsou předchozí alba v podobném duchu, tak doufám že je někdy seženu....

» ostatní recenze alba Celeste - Il Risveglio Del Principe
» popis a diskografie skupiny Celeste


Dio - Intermission
2019-04-16

Dio / Intermission

3 stars

O tomto EP se toho mnoho objevného napsat nedá. Tehdy, v roce 1986, mělo připomenout fandům, že probíhá turné k desce Sacred Heart, do kterého bylo managementem investováno mnoho finančních prostředků.

Dle předpokladů byly na EP umístěny tři skladby z tehdy aktuálního alba. Překvapivé ozvláštnění třetího songu Rock'n'Roll Children je rozšíření skladby u části dvou skladeb Rainbow - Long Live Rock'n'Roll a Man On The Silver Mountain, mezi kterými Ronnie skvěle hlasově zaimprovizoval. Debut připomněla skvělá Rainbow in the Dark, u které mě vždy potěší klávesová linka, kterou vymyslel basák Jimmy Bain. Druhou desku The Last in Line zastoupila We Rock.

V půli turné po neshodách s Diem odešel Vivian Campbell, za kterého pohotově naskočil na palubu Craig Goldy, který se rovněž hned prezentoval na jediném studiovém kousku – Time to Burn. Po pravdě, v sousedství nadprůměrného materiálu působí tato skladba hodně obyčejně a nezáživně. Craigovi tedy jeho entrée moc nevyšlo, reparát složil až na následujícím plnohodnotném albu.

Fandové si stěžovali na poněkud potlačený zvuk kytary v nahrávce. Vysvětlení tohoto problému zní velmi kuriózně. Na original nahrávce sejmuté v roce 1985 v San Diegu kytarové party hrál Vivian. Na obalu desky je již však vyfocen Craig. Ronnie rozhodl ve studiu domíchat do živé nahrávky Craigovy party rytmické kytary, sóla však zůstaly originální od původního kytaristy. Velmi podivné a dnes již úsměvné.

Shrnul bych to asi takto. Jako dobová vzpomínka je to jistě cenná záležitost, jinak pokud zatoužím po kapele Dio v živém provedení, sáhnu jinam...

» ostatní recenze alba Dio - Intermission
» popis a diskografie skupiny Dio


Dio - Killing the Dragon
2019-04-13

Dio / Killing the Dragon

4 stars

V posledních týdnech jsem si nostalgicky přehrával alba kapely DIO. Všechna jsem slyšel v době vydání, ale k ucelenějšímu pohledu, jakési zpětné reminiscenci jejího díla jsem se nikdy nedostal.

Některá alba ležela na poličce, další jsem si k tomuto účelu musel zapůjčit. Bylo to velice zajímavé období (v některém případě) porovnávaní nahrávek starých již několik desítek let. Když jsem se ocitl v období devadesátek, brodil jsem se temnými alby s feelingem Black Sabbath kříženými s moderními prvky – Strange Highways a Angry Machines. Po podivném a poněkud nudnějším pokusu o koncepční album s názvem Magica však přišlo na řadu Killing the Dragon a okamžitě byl znát jasný rozdíl. Rozdíl v radostné energii, která se z drážek valila mocným proudem.

Velkým zdrojem znovunalezené síly po unavené Magice se stala nová akvizice v podobě kytaristy Douga Aldricha. Nebyl to žádný nováček, ale již hotový a ostřílený hudebník, který měl za sebou úctyhodný počet nahraných alb různých žánrových stylů – od glam metalu po blues, i několik sólových instrumentálních počinů, na kterých prokázal svůj kytarový um - konkuroval i takovému Vaiovi či Satrianimu. Že nekecám, dokládám malou ukázkou :

www.youtube.com/watch?v=tF6Q3No73xw

Já osobně jsem tuto změnu uvítál, předchozí (i budoucí) kytarista DIO Craig Goldy není totiž mým velkým osobním favoritem. Jeho obdiv k Deep Purple i Rainbow je tak veliký, jak v nejednom rozhovoru přiznal, že doma neposlouchá skoro nic jiného, což může být limitující pro jeho osobní herní projev a rozvoj. Také jeho několikeré podivné příchody a odchody z kapely, údajně z „rodinných důvodů“ svádí k různým spekulacím.

To Doug Aldrich je jiná třída. Jeho party na Killing the Dragon jsou zahrané lehce a sebevědomě – jako by ledabyle, přesto je v nich ukryto neobyčejné kouzlo. Ačkoliv se spolupodílel autorsky jen na dvou skladbách, v jeho podání máte pocit, že i například písně napsané jeho předchůdcem Goldym jsou jeho vlastní - takové jim předal své osobní charisma. Bavilo mě sledovat (a hlavně poslouchat) jeho nádherně vystavěná sóla v každé skladbě, to je naprostý unikát. Mrzí mne, že je tato deska jen jeho jediným studiovým počinem v DIO.

Dalším velmi zajímavým faktem je neobyčejná plodnost basáka Jimmiho Baina. Tento spíše nenápadný hudebník, se v historii tu a tam spoluautorsky podílel na několika skladbách, zde je spoluautorem snad všech skladeb.

Po hard rockověji a temněji zaměřených předchůdcích je toto album daleko dravější a živější, zvukově se kapela trefila někam mezi Mob Rules a Heaven and Hell a Holy Diver. Některé songy řadím do Diova zlatého fondu - třeba klipová Push či Better in the Dark, které svižné pádí do cíle. Vysoko cením i dramaticky vystavěnou Scream s neuvěřitelným kytarovým sólem. Výborně zní i hard rockové kousky Cold Feet, Rock & Roll a Guity. Na albu nesmí chybět ploužák, zde pojmenovaný Throw Away The Children se smutným textem a překvapivým zařazením dětského sboru. Za slabší považuji pouze Before The Fall, ve které dostal prostor klávesák Scott Warren a rychlejší, ale kapánek nudnější Along Comes A Spider.

Celkově je to ocelová čtyřka kovaná z té nejušlechtilejší oceli. Hlavně zásluhou kvalitního materiálu a drakobijce Douga Aldricha, který se nenechal odradit a předem vytvarovanou formu DIA dokázal upéct podle vlastních ingrediencí. Výsledek rozhodně není dia, ale pořádnou vrstvou cukru posypaný dort.

» ostatní recenze alba Dio - Killing the Dragon
» popis a diskografie skupiny Dio


Dio - Magica
2019-04-08

Dio / Magica

2 stars

Pokud se hlouběji ponoříte do nahrávek kapely Dio a necháte se unášet na vlnách jeho houpavého hard rocku, zjistíte zajímavou věc. Přes určitou a na první pohled nabízející se šablonovitost písní vnímavému posluchači neunikne fakt, že každá deska je ovlivněná kytaristovým vkladem. Můžeme pohlédnout třeba na naprostou legendu a jednoho z tahounů a nebojím se říci architektů heavy metalu ostrovní scény Viviana Campbella. Kdo zná rané nahrávky Sweet Savage, ví, o čem mluvím. Hlavně jeho přičiněním uctívají miliony fandů kult Holy Diver či The Last In Line. Nebo zmiňme Douga Aldricha, který do kapely naskočil již jako zralý a všestranný axeman a opět řádně nakopl stagnující soubor. Následující řada kytaristů nebyla již tak stylotvorná, přesto se z nich po odchodu z Dia vyklubali světově uznávaní hráči. I oni měli kapánek odlišný rukopis - namátkou Craig Goldy na Dream Evil odkazoval na období Dia v Rainbow, Tracy G na Angry Machines či Strange Highways zase pomalu vrstvil spíše hutné sabaťácké riffy.

Na recenzované Magice došlo k překvapivé rošádě na postu spoluhráčů. Jednak to byl jeden z dalších návratů kytaristy Craiga Goldyho, který dodnes drží v tajnosti, proč kdysi před lety tak rychle balil kufry po vcelku solidním albu Dream Evil. S Ronniem byli prý stále kámoši, že by tedy zaúřadovala Wendy? Tvrdit basu přišel letitý kolega a Diův souputník v různých kapelách Jimmy Bain. Za bubny usedl tlučmistr Simon Wright z AC/DC, který po třech slabších albech nahraných s tímto souborem projevil chuť vyzkoušet si něco komplikovanějšího.

Sám Ronnie předložil návrh k vytvoření sci-fi trilogie. Z tohoto ambiciozního plánu vzešlo nakonec jen jedno CD, na kterém byl v bookletu celý příběh vytištěn a dokonce Diem namluven ve formě audioknihy umístěné v závěru desky. Tento rozsáhlý a komplikovaný příběh jsem nepřekládal, na českém netu je však vcelku solidně popsán. Vypráví o planetě Požehnání, která byla světem plným magie. Jejím zdrojem byla Kniha Magica, která byla nejvyššími mágy užívána pro blaho všeho živého. Fragmenty z této povídky jsou použity v jednotlivých písních, což je velkou změnou oproti předchozím deskám, kde se nějaký významnější obsah v textech hledal velmi těžko. Propojit děj s hudbou a vyjádřit tak různé pocity a nálady není jednoduché, pomohly i různé elektronické předěly se zkresleným hlasem.

S tímto CD mám několik problémů. Jedním je neúnosná délka skladeb samotných v převážně středním tempu – cca kolem šesti minut. Hudebně se Dio dostalo až někam na pomezí progresivního hard and heavy. Mně osobně koncepční alba více pasují k art rockovým kapelám, které nejsou tolik svázány hudebním výrazivem. Tady mně některé rádoby symfonické pasáže (třeba v Eriel) k hudbě Mistra moc nesednou. Samostatně na mě nejvíce působí hlavně ultra doomová Lord of the Last Day, po řadě následných průměrných songů zahřála u srdce Challis, která připomněla atmosféru prvních alb. Dojemný je i zpěv v baladě As Long As It's Not About Love. Úvod a středověká nálada v Losing My Insanity je rovněž příjemným zpestřením.

Zbytek na mně působí ospalým dojmem, tuny těžkých riffů mazlavých jak rašelina ze šumavských slatí, kterými se brodíte chladnou nocí. Pookřál jsem jen v okamžicích, kdy atmosféru tu a tam prozářil velkolepý Diův hlas v refrénu a tehdy, kdy v kompozicích probleskl jeho rukopis. Nemít slabost pro Pana zpěváka, kdo ví, jak by to s výsledným hodnocením dopadlo. Dávám dva a půl bodu, zaokrouhlit nahoru však nemohu.

» ostatní recenze alba Dio - Magica
» popis a diskografie skupiny Dio


Dio - Dream Evil
2019-04-02

Dio / Dream Evil

4 stars

Kapela Dio jako by po vydání skvělého The Last in Line, které však bylo v podstatě se vším všudy okopírovaným (nápady, riffy i zvukem) Holy Diverem, nevěděla kudy kam. Po dvou EP a vyčpělé trojce Sacred Heart si situace žádala změnu. Na heavy scéně se v roce 1987 vše točilo kolem hair metalu, většina kapel provzdušňovala a zjemňovala svůj sound. Jak to dopadlo u družiny, která obklopovala Ronnieho Dia ?

Především byl odejit kytarista Vivian Campbell, který se jako jediný nebál poukazovat na nedostatečné finanční ohodnocení. Jak to tehdy ve skutečnosti bylo dnes již nezjistíme, jasné však bylo jedno. Náhradu na tento post měl Ronnie již dávno promyšlenou. Stal se jí tehdy pětadvacetiletý Craig Goldy z formace Giuffria, které manažerské zázemí zajišťovala Diova manželka Wendy.

Pro kapelu to bylo velké oživení, lehce jiný a spíše hard rockový styl a rukopis Craiga vyvedl kapelu z období stagnace. V jeho melodičtější a hutnější hře je znát více vliv jeho velkého vzoru - Ritchieho Blackmora, což je trochu v protikladu k dramatičtější, zkratkovitější a metalovější hře jeho předchůdce.

S kolekcí devíti songů jsem spokojen, vzdušná a čitelné produkce je na prvotřídní úrovni, ostatně mix Nigela Greena a Tonyho Platta byl tehdy tou naprosto nejlepší volbou, kterou využili ve stejném období například Def Leppard či Krokus. Písně směřují spíše do hard rockové oblasti. I v rychlých kouscích Night People či Overlove je znát ten poctivý grunt starých mistrů z tvrdého rocku. Kromě obrovského hitu All The Fools Sailed Away a jedné úlitby pro rádia s větším podílem kláves a uhlazenějším refrénem v podobě I Could Have Been a Dreamer nejsou na albu vyložené pecky. Zároveň tu nenajdeme ani žádné skutečně slabé kousky nebo nějaké skladby reflektující street metalový boom všude kolem. Fandové, kteří sledovali Ronnieho od dob jeho působení v Rainbow či jeho desky s Black Sabbath, museli být (spolu se mnou) potěšeni drobnými odkazy na tato období a v konečném výsledku povedenou deskou. Dio se s Dream Evil vrátilo zpět do hry.

» ostatní recenze alba Dio - Dream Evil
» popis a diskografie skupiny Dio


Queensrÿche - American Soldier
2019-03-26

Queensrÿche / American Soldier

4 stars

Přesně v těchto dnech před deseti lety bylo naskladňováno CD American Soldier do prodejen s hudebními nosiči. Za tuto dobu většina fandů kapely na album vytvořila svůj názor - na internetu (v několika případech i na tom českém) lze najít stovky recenzí z velké části pozitivního vyznění. Samozřejmě se najde i pár odmítavých reakcí v minulosti ustrnulých recenzentů, kteří dodnes žijí v marném očekávání pokračování Empire, a jakýkoliv vývoj jiným směrem je pro ně neakceptovatelný - člověk se prostě všem nezavděčí. Mě její vydání tehdy minulo, nyní jsem tuto chybu napravil a několik týdnů se s nahrávkou sžíval.

Koncepční album Americký voják je mozaikou příběhů účastníků různých válečných konfliktů od dob druhé světové války až po ten v Iráku. Geoff několik let zpovídal přímé účastníky těchto bitev (včetně svého otce) a atmosféru z nich otiskl do působivých textů. Autentické úryvky těchto výpovědí jsou několikrát zapuštěny do písní samotných.

Po hudební stránce je toto album velmi rozmanité. Úvodní Silver nebyla dle mého šťastnou volbou, neboť nepřipraveného posluchače v prvních taktech mohly odradit masivní riffy ve stylu Pantery či Rage Against the Machine proložené rapem. Po několika sekundách se skladba zklidní do moderního metalem ovlivněného soundu Queensrÿche, ale ten šok je při prvních posleších velký. I v druhé Unafraid zní kytarové samply smíchané s hlasy vyprávějících jako metaličtí industrialisté Ministry. Hundred Mile Stare se již pomalu navrací k zažitému vzorci zvuku Queensryche, je tu cítit grunge koření. Další prog metalová pochoutka s mnoha změnami rytmu je tu pojmenována At 30,000 ft a Geoff tu předvádí, že se dokáže dostat do pořádných výšek. Depresivní song ve středním tempu A Dead Man's Words mě dovedl k podobně laděným Killer a Middle Of Hell (pěkně zpestřené saxofonem). Tato trojka na mě působí průměrným dojmem.

Atmosféru zachraňuje procítěná If I Were King a album střemhlav míří k nejlepším zásekům alba. Energická a velmi emotivní Man Down! mě dostala do kolen a pro dokonale vystavěnou atmosféru ji řadím k tomu nejlepšímu z repertoáru této kapely vůbec. Pomalejší, ale velmi příjemná Remember Me je branou k duetu Geoffa a jeho dcery Emily, která v poukazuje na podobnost mezi pocity válečných veteránů a jejích dětí se svými pocity dcery muzikanta, neboť i ona musela dlouhé měsíce trávit v odloučení od svého otce. Zlatým hřebem alba je pozvolna vítr do plachet nabírající symfonická prog metalová skladba The Voice, která naprosto nekompromisně katapultuje toto album do nebeských výšin. Nutno slyšet!

Závěrem telegraficky: kytarista Chris DeGarmo ani Mike Stone mi na albu nechybí, Michael Wilton jej plně zastoupil za pomocí hostujícího Kellyho Graye, kterého rovněž musím pochválit za naprosto bezkonkurenční nazvučení nástrojů a alba jako takového, za které byl jako producent a zvukový mistr zodpovědný (kdyby potom nějaký mamlas nezvýšil hlasitost a neořezal dynamiku). Geoff Tate se neškrábe do takových výšek jako dříve, ale nijak to celkovému výsledku neubližuje. Jedinou výtku směřuji k několika songům v monotonním duchu, rovněž plně neschvaluji poněkud násilné roubování rapu a podladěných kytar v úvodním songu. Ale i tak je to velmi povedená a moderní deska prog metalového žánru.

» ostatní recenze alba Queensrÿche - American Soldier
» popis a diskografie skupiny Queensrÿche


Queensrÿche - The Verdict
2019-03-19

Queensrÿche / The Verdict

5 stars

Další z ikonických kapel melodického progresivního metalu – Amíci Queensrÿche vhodili na přeplněný hudební trh po dlouhých čtyřech letech nové album s názvem The Verdict. Jejich alba tak nějak z jakési nostalgie sleduji, není tedy divu, když elektronickými obvody mého sluchátkového zesilovače poslední dny pobíhaly jedničky a nuly Queensrÿche zběsile sem a tam.

Před lety jsem pookřál, když s přijetím nového pěvce Todda La Torre otočila kapela hudební kormidlo do úspěšných osmdesátých let - tam, kde ji většina fandů asi chtěla vidět nejvíce. Na eponymním albu Queensrÿche z roku 2013 a na Condition Hüman vydaném o dva roky později se jim tato vize poměrně dařila a Todd se stal skvělou náhradou za Geoffa. Po řemeslné stránce skvěle odvedená práce, nějaký posun do neprobádaných končin asi málokdo očekával.

Co je třeba u novinky The Verdict zmínit? Je to druhá deska, kterou produkoval, mixoval a masteroval Chris "Zeuss" Harris, který dříve produkoval mimo jiné hardcore metalové spolky Hatebreed, Terror či Madball. Kdybych neslyšel výsledek jeho práce již na Condition Hüman, asi bych si po pádu na kolena rozdrtil čéšky v kolenou. Pak jsem si ale řekl, že když takové Judas Priest může produkovat thrash metalový hudebník, tak asi není co řešit. Jeho výsledný produkt zní rozhodně lépe než dynamicky naprosto zmršená verze desky Queensrÿche z roku 2013. Tu naprosto zvukově zlikvidoval jejich dlouholetý producent James "Jimbo" Barton, který se předtím znamenitě blýskl na většině jejich stěžejních alb. Perličkou je i nahrání bicích zpěvákem Toddem, který zaskočil za stálého Scotta Rockenfielda, který toho času čerpal rodičovskou dovolenou.

Jak to dopadlo? Hned úvodní song Blood of The Levant může zčásti napovědět. Natlakovaný power prog metal, kde zpěvák řádí jako Rob Halford. O něco temnější zvuk řezavých zkreslených kytar oproti předešlé fošně, tajemné hlasy v nahrávce, časté změny rytmu - tak jak v nejprogresivnějším období souboru. Parádní úvod. Následuje pořádný kvapík, dravý Man The Machine. Třetí Light Years potěší melodickým refrénem. Inside Out klame tělem - atmosféru buduje nenápadně a pomalu, potom ale rozkvete ve zpěvném refrénu. Propaganda Fashion je nejhutnějším příspěvkem na tomto albu. Pokus o power baladu vyšel skvěle v Dark Reverie. Bent vystřídá několik nálad a temp a potom jako by kapele v dalších dvou písních trochu došel dech. Rozbouřené emoce klidní závěrečná Portrait v pomalejším tempu.

A jak zní můj verdikt na album The Verdict? Po zhruba desítce poslechů jej považuji za nejlepší z Toddovy éry. Hudebníci svoji domovinu sice tímto dílem neobjevili, ale na nudu jsem si v žádném případě nemohl stěžovat. Oproti předchozím dvěma deskám je album pestřejší a barevnější s jasnějšími odkazy k nejlepším počinům souboru. To celé je zabaleno ve velmi moderním, tvrdém a hutném soundu, v mnoha okamžicích se poslech stává adrenalinovou jízdou na horské dráze. Nečekejte průzračný zvuk Empire, je dynamičtější a metalově natlakovaný spíše po vzoru poslední desky Judas Priest. Do krásy však rozkvete až po delší době, až si do mysli uložíte všechny parádičky, které si pro vás muzikanti připravili. V rámci diskografie kapely za čtyři a půl. Zatím aspirant na prog metalový počin roku.

Jsem rovněž zvědav na komentáře Mayaka, alienshoreho, oře či horyny :-)

promo klip: www.youtube.com/watch?v=rZNa1BONdu4

» ostatní recenze alba Queensrÿche - The Verdict
» popis a diskografie skupiny Queensrÿche


Last In Line - II
2019-03-12

Last In Line / II

3 stars

Se svým druhým počinem se přihlásila americká čtyřka Last In Line. K poslechu jejich prvního alba jsem se vrátil po dvou letech, abych si připomněl bravurní souhru bývalých členů legendárního souboru Dio. Na youtube se objevily i vcelku vydařené video bootlegy Last in Line z Kodaně a z Las Vegas - ten druhý je obzvláště zajímavý, neboť byl nahrán blízko odposlechu Viviana Campbela, takže si kytaristé zajímající se o jeho hru jistě přijdou na své.

Zapátral jsem tedy trochu, jak to s kapelou má v současné době. Od vydání jejich prvotiny došlo bohužel v jejích řadách k výměně na postu baskytaristy, když po zesnulém Jimmym Bainovi sestavu doplnil jeho dávný osobní přítel Phil Soussan. Tento hráč (kromě velké fyzické podoby s Jimmym) také výtečně ovládá svůj nástroj. Prokázal to na jedné z nejlepších desek Ozzyho Osbourna The Ultimate Sin či namátkou jako výborný koncertní hráč u Ritchieho Kotzena, Toto nebo Billy Idola.

Koncem února 2019 si fandové Last in Line mohli radostně poskočit. Druhé album, které se konečně objevilo na pultech prodejen zásluhou italské firmy Frontiers Music, bylo nahráno pod produkční taktovkou Jeffa Pilsona. Kapela složila nyní repertoár na novou desku s lakonickým názvem „II“ společně ve zkušebně - žádné posílání rozpracovaných stop po síti, jak je to dnes běžnou praxi u mnoha skupin. Najdeme na ní jedenáct songů a intro na ploše necelých padesáti tří minut. A jak to celé dopadlo?

Industriální intro plynule přechází do úvodní Black Out the Sun – zatěžkaný hard rock navozuje atmosféru alb Dia z osmdesátek. Campbell vedle masivního riffu přidává i melodická sóla, Andrew Freeman sice Pana Zpěváka nahradit nemůže, ale snaží se. Na úvod velmi povedený kousek, toto je vskutku TVRDÝ rock archaického střihu jak vyšitý. S druhou skladbou, singlovkou Landslide s hitovými parametry, se na albu setkáme ještě později v akustickém hávu. Bublající hutná basa v písni připomíná, kdo ji obsluhuje. Opět skvělý hard rockový kousek. Zpozorňuji u další Gods and Tyrants. Zdá se, že se Last In Line snaží vykročit poněkud jiným směrem, než jí vytyčuje status cover bandu Dia. Jako by se do pevně stanového vzorce někdo snažil vpašovat postupy grunge a alternativy. Zvláštní skloubení těchto prvků je působivé, dojde i na mnoho změn tempa a skvělá kytarová sóla.

Year of the Gun je poctivý kvapík, připadá mi však trochu nevýrazný. Další Give up The Ghost, The Unknown a Sword of the Stone jsou opět kombinací hard rocku a v grunge stylu frázujícího zpěváka. Cítím vliv Soundgarden nebo Pearl Jam. Electrified a Love and War je metal moderního střihu s kapkou alternativy, nijak se neohlížející do minulosti. To následující False Flag se ohlédla pořádně – temně znějící song je dalším hitem alba, vyniká tu Vinnie Appice s mnoha náročnými přechody. Průměrná Light a již dříve zmíněná odlehčená Lanslide ukončuje toto dílo.

Závěr: Oceňuji, že kapela, která živě prezentuje především písně z časů největší popularity DIA, neustrnula ve vývoji a snaží se hledat svojí vlastní cestu. Mě osobně až tak neoslovila - více než polovina skladeb i po několikerém poslechu působí průměrným dojmem. Jejich kombinace hard and heavy s prvky grunge, kapky alternativního rocku a moderního metalu má však ve Státech solidní ohlas a pro Last In Line je to pravděpodobně jediná cesta, jak nespadnout do kategorie živoucích hard rockových fosílií.

» ostatní recenze alba Last In Line - II
» popis a diskografie skupiny Last In Line


Supertramp - Brother Where You Bound
2019-02-26

Supertramp / Brother Where You Bound

3 stars

Nová a prozatím neznámá situace nastala pro Supertramp ve chvíli, kdy odešel Roger Hodgson, ústřední skladatel většiny hitů, podle kterých si kapelu dodnes každý vybaví. Veškerá tvořivá práce tedy zbyla na klávesistu a zpěváka Ricka Daviese. Ve vzduchu se však tehdy vznášelo několik otázek. Vydat nový materiál, který se zákonitě musel odlišovat od dřívější tvorby kapely, jako sólový projekt Ricka Daviese, nebo pokračovat dál pod hlavičkou zavedených Supertramp? Skládat písně dle původních tradic či natočit desku jen podle svých představ?

Jedna odpověď se Rickovi dostala v podobě sledování prodeje prvního sólového počinu bývalého parťáka Rogera Hodgsona. Ač jeho deska In The Eye in the Storm z roku 1984 byla v podstatě snůškou toho nejlepšího ze Supertramp, mnoho posluchačů vůbec netušilo, kdo Roger vůbec je, a čekalo na další desku svých oblíbených "Supertuláků". Rickovi bylo jasné, že napodobit hitový a melodický rukopis Rogera prostě nedokáže, proto se rozhodl k velmi odvážnému kroku. V roce 1985 přišel v podstatě s art rockovou deskou v některých momentech zahalenou lehce do moderního tanečního soundu. Vydávající firma věnovala půl milionu dolarů na krátký propagační film vysvětlující text titulní skladby, výňatek zde: www.youtube.com/watch?v=vV6dtzfkv58 S tímto novým pojetím zvuku jim pomáhalo najaté producentské eso David Kershenbaum, který svými nápady pomohl k milionovým prodejům jejich alb například Duran Duran, Tracy Chapman, Joe Jacksonovi, Lauře Brannigan či Bryanovi Adamsovi.

A jak to nakonec dopadlo? Pravdou je, že jsem dlouhá léta této desce nemohl přijít na chuť, ten rukopis Rogera Hodgsona mě tam chyběl natolik, že jsem se nedokázal ztotožnit s předloženými písněmi. Když jsem se po mnoha dlouhých letech k desce vrátil, zjistil jsem, že ten příkrý odsudek byl možná chybou. Desku jsem několikrát opatrně v posledních dnech oťukával, až jsem se s ní docela sžil. Je pravdou, že úvodní taneční a hypnoticky dusající Cannonball se ani dnes u mě doma nestala art rockovou hymnou, jako singl byla však skladba velmi úspěšná (ovšem až potom, co byla v radiu zkrácena na tři minuty). Po pravdě řečeno, něco jiného by z tohoto alba ani v té době použít nešlo. Ani následující, průměrná a bluesově laděná Still in Love mě ničím nezaujala.

Úplně jiný level je třetí No Inbetween – chmurná balada hudbou i textem je jen s klavírem a rytmikou prostě skvělá. Navazující Better Days se zajímavým intrem, ve které jakoby kontrastovala rozervanost Pink Floyd s klávesovou znělkou Final Countdown od Europe. Poté se však vyloupla do šlapající soft rockové chuťovky s pěkně použitou flétnou a saxofonem. Nejdelší song v historii Supertramp je se stopáží necelých sedmnácti minut art rockovou suitou složenou z několika různě laděných částí. Opět se mi vybavují "Flojdi", zejména díky použitým dotáčkám hlasů, ruchů a kytarovému sólu Davida Gilmoura. Kdo se nezalekne disharmonického (až psychedelického) předělu v jedné její části, výsledkem nebude zklamán. Textově je další z těch temnějších, zaobírá se se obavami z možného tragického konce studené války kulminující v době nahrávání desky. Jakési východisko z psychické krize nabízí až závěrečná (byť hudebně trochu slabší) kratičká skladba na klavír s názvem Ever Open Door.

Závěrem: musím vyzdvihnout odvahu kapely přijít v roce 1985 s poměrně komplikovanou deskou, která v některých písních spíše evokovala postupy Pink Floyd, než předchozí více k popu orientovaná alba. Kdysi jsem zde z mladické nerozvážnosti udělil albu jen dva body, dnes bych nejméně 1,5 hvězdy přihodil navíc. I díky bezkonkurenčně famóznímu zvuku (mastering Bob Ludwig).

» ostatní recenze alba Supertramp - Brother Where You Bound
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Karfagen - Echoes From Within Dragon Island
2019-02-18

Karfagen / Echoes From Within Dragon Island

4 stars

Rok se s rokem sešel a nové, už desáté album ukrajinské skupiny Karfagen pod hrdým názvem Echoes from within Dragon Island je od 11.2.2019 připraveno k distribuci do celého světa. Agilní anglická firma Caerllysimusic ji prozatím nabízí jako digipack v limitované dvou diskové edici. Jako fanda kvalitní prog rockové muziky jsem byl velmi zvědav, kam se uskupení kolem Antonyho Kalugina posunulo. Již na předchozí desce Mesagges from Afar – First Contact jsem totiž zaregistroval velký krok vpřed, alespoň co se kvality hudby i zvuku týče. Proto jsem pln zvědavosti zapnul přehrávač a přehrával jsem první CD poprvé, podruhé, potřetí - a pokud bych neměl v životě jiné povinnosti, nahrávka by rotovala stále dokola!

Kaluginovi s jeho družinou (čítající 18 persón) se povedlo mistrovské dílo! Na ploše necelé hodinky jsou rozprostřeny tři díly skladby Dragon Island (každá v rozsahu 17-18 minut) a kratičké lyrické vsuvky My Bed is Boat. Nezdráhám se označit dílo Karfagen za symfonický prog rock a to přímo vysoké kvality. V třídílné suitě se neustále střídají nálady. Mísí se tu vážnější, až jakoby středověká poloha Jethro Tull naznačená houslemi, flétnou, hobojem a sametovým hlasem zpěváka, rockový muzikál s orientálními vlivy, postupy vážné hudby i veselé motivy historických lidových slavností s harmonikou a loutnou. To vše je pevně vsazeno do prog rockového rámu složeného z majestátních klávesových ploch. Elektrická kytara Maxe Velychka je zapracována vkusně a spíše dokresluje atmosféru – dojde však i jak na hard rockové riffy, tak i na pink floydovsky zbarvená a rozvitá sóla.

Kdo album neslyšel, dle popisu by možná řekl, že je to nějaký podivný mišmaš nebo že jsem pozřel nějaký omamný extrakt. Při několikanásobném poslechu těchto kompozic však zjišťuji, že to u mě funguje a organicky do sebe zapadá. Rovněž i textová část prvního CD je nedílnou součástí díla - je inspirována básněmi anglického spisovatele Roberta L. Stevensona, u nás velmi dobře známého z knih Ostrov pokladů či o dvou pánech Jekyllovi a Hydovi. Texty velmi poetickým způsobem popisují pitoreskní život na Dračím ostrově a umocňují dojem z hudební složky. I po technické stránce jsem velmi spokojen, veškeré neduhy, na které jsem upozorňoval na předchozích deskách, byly odstraněny. Antony, který vše nahrál, zmixoval a provedl mastering ve svém skromněji zařízeném domácím studiu tímto dokazuje, že i takto může vzniknout profesionálně odvedená nahrávka. Nesmím opomenout ani krásnou malbu použitou na obalu od Konstantina Kanskyho.

Závěrem: mám takový pocit, že tímto albem Antony Kalugin v letošním roce řádně rozvíří vody v poněkud stojatějších vodách art/prog rockového rybníka. První nesmělé vlaštovky v podobě užaslých mini recenzí se již na internetu začínají objevovat a já jsem velmi zvědav, jak si deska povede zde na Progboardu. Karfagen však čeká v dalším roce velmi tvrdý oříšek, neboť přijít s ještě poutavějším nebo podobně kvalitním repertoárem bude velice obtížné.

P.S.: Jedinou pihou na kráse se mi jeví přiložené druhé CD, které je součástí díla dle firemních údajů jen po časově omezenou dobu. V odpočinkové Flowing Brooks se blýskne s příjemnou saxofonovou linkou Michail Sidorenko, kterého jsem na prvním CD trochu postrádal. Křehká a instrumentální Winter Rooks vybudovaná propletením tónů svou stavbou a použitým gilmourovským sólem silně připomene píseň Foreign Land z předchozího alba. Vypreparovaný ústřední motiv z Dragon Island v radio friendly podobě a již použitá skladba v instrumentální podobě by se více hodily na samostatné EP. Dle mého CD 2 zbytečně tříští pozornost posluchače, který by se více mohl věnovat kmenovému CD. To považuji za velmi horkého kandidáta na album roku, jakkoliv hloupě tento výrok v únoru může znít.

Ukázka: https://www.youtube.com/watch?v=PbKKN5jr-iM

» ostatní recenze alba Karfagen - Echoes From Within Dragon Island
» popis a diskografie skupiny Karfagen


Karfagen - Messages From Afar: First Contact
2019-02-16

Karfagen / Messages From Afar: First Contact

3 stars

Karfagen vydávají nahrávky v poměrně svižném tempu - poslední dobou je do diskografie kapely připsána novinka každým rokem. Takže ani ten v kalendáři označený jako 2017 nebyl výjimkou. Vrchní "komandyr" oddílu Antony Kalugin v tomto případě dokonce vymyslel neobvyklý koncept – dílo s názvem Messages from Afar First Contact bylo rozděleno na dvě části. Tu první třímám ve svých rukou, druhá část byla vydána skupinou Sunchild o rok později. Podivné až neuvěřitelné se to zdálo jen chvilku a to do okamžiku, než jsem si uvědomil, že spolek Dítě Slunce je jen jedno z dalších hudebních "alter eg" Antonyho.

Tato první část mě příjemně překvapila. Od nahrávky Spektra (na které vládly nepříliš chutné a synteticky znějící rejstříky z banky zvuků syntezátoru s méně nápaditě vrstvenými samply ostatních nástrojů) došlo k pozitivnímu vývoji. Nahrávka Messages... zní přirozeněji a celistvěji, jako společná práce skutečné kapely. Kytara hostujícího Maxe Velychka se jakoby organicky rozpustila v pečlivě sestavených aranžích jednotlivých skladeb. Nemá již většinou tak rockový a průrazně kovový zvuk jako na předchozí desce, její tóny jsou měkčí a pro melodického progera přijatelnější. Plusem je i angažování saxofonisty Michaila Sidorenka, který do klávesových ploch a celkového projevu kapely vnesl se svým nástrojem teplo a život. I zvuky, které se linou z kláves šéfa kapely Antonyho Kalugina zní z velké části profesionálněji a mnohem poslouchatelněji než dříve. Občas použije i rejstřík zvuků klasického piána, což je rovněž pozitivem.

Všech deset skladeb (kromě první a poslední) je ryze instrumentální záležitostí ve stylu neo progu z počátku devadesátých let, kde kapely navazovaly na své vzory ze sedmdesátek, neměly však ještě tolik technických možností a finančních prostředků ke "kouzlení" se zvukem. První First Contact připomene vzdáleně sametovými hlasy, textem a zasněnou atmosférou produkci Kaipy, ostatní skladby mi připadají jako kombinace neoprogu s jazzovými prvky (například Curious Talk, Foreign Land nebo Constant Flow). Tu a tam vykouknou v barvě kytary Pink Floyd, někde v klávesách Camel. Výše jmenované skladby považuji za ty nejlepší na albu, za úplně nejlepší pak výše zmíněnou Foreign Land zejména kvůli mistrně budovanému emotivním kytarovému sólu. V rockové a poměrně živé Volcano Rabbit, která hodně stojí na kytaře, tu Max přichystal (jistě nechtěnou) upomínku na riffy Iron Maiden - některé party jsou si hodně podobné, ovšem samozřejmě v prog obalu. Poněkud nudněji a až příliš ospale na mě působí Riding on the Rainbow a Golden Fields, rovněž tak kratinké intermezzo na klavír Faces in the Clouds a Vale of Dreams. Při bližším ohledání a porovnání s předchozími deskami je tu znát určitá recyklace nápadů i postupů.

Závěrem shrnuji: oproti předchozí nahrávce Spektra mohu s potěšením konstatovat, že došlo k mnoha změnám k lepšímu. Deska je barevnější, vítám inspiraci u jiných žánrů – jazz rocku, nebo chcete-li fusion. I po zvukové stránce je znát zlepšení (i když nezávislý producent a šikovný odborník na závěrečný mastering by se hodil). Příznivce (nejen) pomalejšího, melodického prog rocku staršího střihu má šanci tato nahrávka oslovit.

» ostatní recenze alba Karfagen - Messages From Afar: First Contact
» popis a diskografie skupiny Karfagen


Karfagen - Spektra
2019-02-13

Karfagen / Spektra

2 stars

Produkci projektu Karfagen jsem neznal, po jakémsi oslavném článku na progovém serveru se dostavila chuť na seznámení s jeho tvorbou. Občas není vůbec špatné trochu si rozšířit obzory a mezi staré oblíbené (nepočítaje klasiky žánru) a osobně velmi ceněné IQ, Kaipu, Landmarq či Änglagård zařadit další osobní favority. Nejprve jsem si lehce sehnal pár informací o autorovi muziky Karfagen. Tím není nikdo jiný než ukrajinský Antony Kalugin - skladatel, zpěvák, klávesista a podle všeho těžký hudební workoholik. Nejenže od roku 1994 natočil deset alb pod hlavičkou Karfagen, navíc působí a skládá pro další své projekty Hoggwash, Sunchild a AKKO. Dle dostupných (avšak neověřených) zdrojů v letech 2003 – 2005 rovněž vydal na čtyřicet alb s relaxační muzikou. Pořádá i různé prog tribute koncerty vždy zaměřené na vybranou prog legendu.

Po pravdě řečeno: tato snaha umělců za každou cenu chrlit obrovské množství muziky mi většinou v konečném součtu přijde kontraproduktivní. Zlehka jsem projel ukázky na youtube z dřívější tvorby, shlédl nějaké koncertních videí a přibrzdil u posledních tří studiových alb - konkrétně u desky Spektra, jež má v součtu lehce přes hodinku a obsahuje šestnáct písní. Při různých příležitostech jsem ji přehrával a čekal, jak na mě v konečném součtu zapůsobí. Nakonec musím přiznat, že jsme spolu se Spektrou k sobě poctivě hledali cestu, ale pro tentokrát to prostě nevyšlo. Znáte to, pokud uvedu příměr z jiné oblasti: kámoši říkali, jak je dobrá a zábavná, a jen co s ní jdete na rande vy, zábava vázne a o nějakou větší intimnost se raději ani nepokoušíte. Když po čase odezní splín, je třeba projít terapií a pojmenovat příčiny neúspěchu, o což se nyní v rámci recenze pokusím.

Hlavním problémem většiny skladeb je syntetičnost zvuku. Svou barvou mi připomíná ty zástupy relaxačních CD, na kterých slyšíte šumění moře, do něhož se postupem času zapojí syntezátorová linka s jednoduchou melodií doplněná tu a tam akustickou kytarou či flétnou. Nyní jsem (bez toho zvuku moře) v podstatě a trochu zkratkovitě popsal základ tvorby Karfagen na tomto albu. Antony Kalugin postupuje stejně: na syntezátory nahraje základ skladby, spojí jej s rytmikou (ač jsou v bookletu uvedeni dva bubeníci, zvuk mi připomíná bicí automat) a do skladby vždy vloží určitou mezihru, aby dostala určitý nádech zdání progresivity. Ve studiu tu a tam přidá "živý" hudební nástroj jako housle, tahací harmoniku či hoboj, které má za úkol rozbíjet určitý elektronický chlad, což se však moc nedaří.

Záchranou celého alba je dle mého vynikající elektrická kytara ukrajinského kytarového mága Maxe Velychka. Je to jeho druhý zářez s Karfagen, poprvé v kapele hostoval na předchozí desce z roku 2015. Do základů většiny skladeb dohrál (vedle dvou akustických Homonymous I a II) své kytarové party a je to velké oživení. Sóly velmi šetří (těmi se prezentuje spíše Kalugin na klávesy), ale když už se projeví (Celebration), je co poslouchat. Zde svým pojetím hry připomíná Roineho Stolta. Malá odbočka: Pro příznivce kytarových mágů typu Vaie či Satrianiho doporučuji Velychkovo CD Inside The Sound – The Wizard Projekt 2017. Velmi inspirativní prog rock/metalová jízda. Max je veliký talent! Ale abych se vrátil ke Karfagen. Zde jsou samozřejmě jeho party pouze součástí celku a nijak nevyčnívají. Nejvíce se mi líbily skladby Terra Incognita a Poseidon, ty se nejvíce blíží mé představě o kvalitním prog rockovém materiálu.

Závěrem: Jsem rád, že jsem Karfagen zastihl již s hostujícím kytaristou Maxem Velychkem, který kvalitativně tento projekt posunul do poslouchatelnější podoby. Jak velkým přínosem je, lze dohledat na youtube, kde prezentuje starší skladby, které s jeho vkladem zní mnohem dospěleji. Jinak celkově na mě působí album Spektra jako relaxační melodický rock s příchutí progresivních postupů, celkově však na mnoha místech příliš syntetický a méně nápaditý. Oceňuji desku dvěma body, abych měl určitý manévrovací prostor pro hodnocení následujících alb.

» ostatní recenze alba Karfagen - Spektra
» popis a diskografie skupiny Karfagen


Roth, David Lee - Skyscraper
2019-02-11

Roth, David Lee / Skyscraper

3 stars

Po velmi úspěšném turné v roce 1987 k desce Eat 'Em And Smile dozrál čas k nahrání desky nové. Hlavní "soci" Van Halen se také již chystali do studia, takže egomaniak David Lee Roth se svou družinou nemohl stát opodál. V té době byl již v USA skutečnou mega celebritou se vším pozitivním, ale i negativním, co tento společenský status obnášel. Vedle muziky se prezentoval také na automobilových závodech, předváděl se na různých estrádách a nechal se fotit pro Playgirl i do různých společenských magazínů. Když došlo na nahrávání samotné, David usoudil, že roli producenta (doposud vždy Ted Templeman) zvládne sám. Jako koproducent posloužil Steve Vai. Kapela střídala kalifornská studia, kde nakonec nahrála deset písní. A jak to celé dopadlo?

První, čeho jsem si okamžitě všiml u vcelku solidního hard rockového otvíráku Knucklebones, byla bombastická a vzdušná produkce jako od pomp rockových souborů Foreigner či Styx smíchaná s jemným zvukem zkreslených kytar typickým pro hair metalové spolky té doby. V pozadí rytmiku více či méně plazivě ovíval syntezátorový větřík a v refrénu domixované mužské a ženské sbory. Vaiova kytara je výborná, ale plnila tu jen jakousi ozdobnou funkci. Druhou skladbu v pořadí, Just Like Paradise napsal nový člen kapely – klávesák Brett Tuggle. Stala se obrovským hitem, neboť dosáhla až na 6 místo US hitparády. Já nijak nejásám, jedná se o prvoplánově jednoduchý pop rockový kousek. To další The Bottom Line je energetickou bombou, kde se konečně Vaiova kytara dostává více ke slovu. Zvláštní nálada je ukryta v titulní Skyscraper. Syntenzátorový chlad (ve stylu Frankie Goes to Hollywood) ruku v ruce s pomalým tempem je v přímém protikladu s výborným rockovým kytarovým sólem. Hodně nezvyklé, přitom vrchol alba je na dosah. Nikdy jsem si nepomyslel, že na hard rockovém albu vyberu za nejlepší skladbu ploužák. Zde nelze jinak – pomalá a křehká píseň Damn Good s akustickými kytarami a s jednotlivými tóny nahranými pozpátku si to zaslouží. Podobný názor mělo i mnoho jiných fanoušků a tento song se umístil na prvním místě US Billboard Rock Charts.

Druhou stranu desky zahájila pořádná jízda Hot Dog And A Shake, která na dálnici nutí pořádně sešlápnout plyn. Skladba by však potřebovala rockovější produkci. To platí i o další věci Stand Up od Bretta Tuggla, která stavbou trochu připomíná Ladies' Nite In Buffalo? z předchozí desky. Vůbec to není špatné, jen ty dechy mi tam nesedí. Následující Hina je zajímavá jen kytarou Steva a trochu jako by ukazovala na Van Halen. Třetím a posledním autorským příspěvkem klávesáka na tomto albu je opět pop rockový hit Perfect Timing, který se náladou a sbory přiblížil ke Styx. Závěrečná Two Fools A Minute s podivným funky rytmem a orchestrálními prvky není také žádným zázrakem. Alespoň tu svůj um předvedl basista Billy.

Abych to shrnul, před jednatřiceti lety mi desku prezentoval kamarád. Tehdy se druhý den nad městečkem na severu Čech ozvalo hlasité lupnutí. To jsem zlomil nad touto deskou hůl. Nyní jsem si desku poslechl několikrát znovu a lehce poopravil výsledný verdikt. Na tomto albu oceňuji fakt, že David nepoužil nějaké potrhlé covery, ale prezentoval se vlastním repertoárem. Většina písní má nápad, bohužel doba tehdy přála mainstreamu potažmo syntezátorům a disco rytmům se ubránil málokdo. Zvuk je přeprodukovaný, nažehlený, kytary nemají patřičnou razanci, klávesy a neměnný rytmus dost často ovlivnily výslednou podobu písní. Kdo si nedokáže představit, o čem je řeč, stačí jeden pokus. Přehrajte si úvodní song z předešlého alba a porovnejte s Knucklebones. To je dramatický rozdíl, že? Hard rocková syrovost versus nablýskaný pop rock. Hlavně že se David ještě nedávno podobnému zvuku vysmíval u Van Halen. Jinak to ani nemohlo dopadnout, když se na nahrávkách vyřádil celý zástup zvukových inženýrů v čele s Bernie Grundmanem, dvorním mastering čarodějem Michaela Jacksona a Prince. Kdo ví, jak by deska dopadla, kdyby hudebníci sáhli po nestranném producentovi. Nicméně byla stále o třídu lepší než o tři měsíce později vydaná OU812 od VH.

Ten neustálý tlak na jednoduchost a popovější charakter nahrávek jako první neunesl baskytarista Billy Sheehan a hned po dokončení studiových prací odešel k Mr.Big. Steve Vai ještě zvládl odjet turné k desce a potom se odporoučel k Whitesnake. Mnoho původních hard rockových fandů bylo rozčarováno (i když se nakonec podařilo prodat dva miliony LP) a odešlo jinam. Pomalu se přiblížil začátek konce sólo kariéry "Diamond Davea", ale to už je jiný příběh.

» ostatní recenze alba Roth, David Lee - Skyscraper
» popis a diskografie skupiny Roth, David Lee


Greta Van Fleet - From The Fires
2019-02-08

Greta Van Fleet / From The Fires

3 stars

Když jsem se nedávno rozepsal o debutním albu Grety, zůstala tato nahrávka mimo centrum zájmu. Dnes jsem se to rozhodl napravit. Deska byla vydána na podzim roku 2017 za vzrůstajícího mediálního zájmu o kapelu Greta Van Fleet ve verzi double EP s názvem From the Fires. Obsahuje i komplet první EP Smoke Rising vydané zjara toho roku.

Většina původních songů se nese v duchu rockové muziky populární na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. V prvních dvou číslech jsou cítit Led Zeppelin, třetí Flower Power jako by vypadla z muzikálu Hair. Highway Tune je opět zrcadlem nastaveným Led Zeppelin. U svěží Talk On The Street si poklepávám nohou a divím se, že ještě jako jedna z mála nepronikla do žebříčků Billboardu – má totiž solidně nabito. To závěrečná Black Smoke Rising vyšplhala až na 39 místo. Najdeme tu také dva cover songy. V první Meet On The Ledge od Fairport Convention dostal původní folk rockový song hutnější podobu, ale nijak zvláštní dojem na mě nová verze neudělala. Druhá je A Change Is Gonna Come od soulového zpěváka Sama Cooka. Kapela těmito songy asi chtěla poukázat na své vzory nebo potřebovala urychleně doplnit další dvě písně na druhé EP. Tak či onak jsou to pro mě nejslabší okamžiky na této spojené nahrávce.

Tyto dvě EP spustily šílenství kolem Grety Van Fleet a polovina písní útočila na nejvyšší místa všemožných hitparád hlavně v USA. Pochvalně se vyjadřoval i sám Robert Plant legendárním výrokem "I Hate Him." Zle to ale nemyslel. Kapela se pilně připravovala vydání debutního alba, ale to je již jiný příběh. Dávám tři a půl bodu. Deska "Anthem" se mi líbí o kapánek více, proto zaokrouhluji směrem dolů.

» ostatní recenze alba Greta Van Fleet - From The Fires
» popis a diskografie skupiny Greta Van Fleet


Roth, David Lee - Eat 'Em And Smile
2019-02-06

Roth, David Lee / Eat 'Em And Smile

4 stars

David Lee Roth si ve své egomaniacké posedlosti vzal do hlavy, že natočí film Crazy of the Heat z hudebního prostředí podle vlastního scénáře. Firma CBS slíbila financovat toto dílo částkou deseti milionů dolarů. Roth tedy opustil tedy Van Halen a nejprve natočil stejnojmenné EP bizarních cover verzí. Po nějaké době příprav se však CBS dostala do finančních těžkostí a z projektu vycouvala. David měl však již nazpět do Van Halen vrátka uzavřena, na jeho místo zasedl Sammy Hagar. Měl však oporu v realizačním týmu a producentovi Tedu Templemanovi, který odešel od Van Halen s ním. Spolu tedy dal dohromady skvělou partu muzikantů – každý měl nějaký nápad.

David si pamatoval šikovného basistu Billyho Sheehana z hard rockové party Talas, která kdysi Van Halen ve Státech dělala předkapelu. Billy doporučil v té době ještě ne tolik známého kytarového virtuóza Steva Vaie, který si ostruhy vysloužil hrou na několika deskách Franka Zappy a působením u tvrdých rockerů Alcatrazz, ke kterým nastoupil v roce 1984 jako náhrada za jakéhosi Yngwie Malmsteena. Už chyběl jen bubeník, který byl vybrán na konkurzu, kde všechny ohromil osobitou technickou hrou. Jak by také ne, ač byl Gregg Bissonette fanda rocku, hrál předtím i v různých jazzových spolcích. Kapela byla pohromadě a potom to již šlo velmi rychle. Většinu songů napsal David se Stevem Vaiem, Billy donesl jednu píseň, kterou kdysi napsal pro Talas. Ujetou zálibu v různých podivných převzatých věcech opět Roth předvedl ve třech písních. Repertoár byl hotov. Pro toho, kdo tuto desku neslyšel, v krátkosti alespoň nastíním, o co šlo.

Pamatuji si, jak mě tehdy překvapilo, jak je deska pestrá a hodně hard rocková. Měl jsem pocit, že byl David u Van Halen vždy tím, kdo se snažil repertoár tlačit do melodičtější podoby a tuto polohu jsem na jeho sólovce předpokládal. Proto mě mile zaujal hned v úvodní Yankee Rose syrovým hard rockem s příjemnou melodií, která kráčí v nejlepších tradicích Van Halen, ovšem s kytaristovým jasně rozeznatelně jiným rukopisem. Druhá Sheenanova Shy Boy je heavy metalovou vichřicí, kde každý hráč ze sebe vymačkává to nejlepší a předvádí fanouškům, jak rychle ale hlavně technicky dokáže svůj part zahrát. Zejména Vai tu doslova kouzlí. Schválně porovnejte verzi od Talas s touto aktuální a zjistíte spolu se mnou, že když dva hrají totéž, není to totéž.

Náladu mi kazí převzatá I'm Easy v jakémsi twist módu. Opakovaný vtip není vtipem a mě ty předělávky od Rotha neberou. Musím tedy vydržet do Ladies' Nite In Buffalo, kterou považuji za naprostý vrchol alba. Strojový rytmus basy a bicích zkrášluje nádherně funky Vaiova kytara, který tu přímo čaruje i v mistrně vystavěném sólu. Do toho procítěně chraptí David. Tleskám a pouštím několikrát dokola. Následující hitovka Goin' Crazy!, snad jediná střídmě podbarvená klávesami kapánek připomíná hit Jump od Van Halen, ovšem s průraznějšími, rockovějšími aranžemi. Druhý cover, bluesová Tobacco Road ze šedesátek, dopadla z nepůvodních skladeb nejlépe. Vai skladbu vedle původního motivu proložil i několika sóly, která jsou pěkně výživná. Elefant Gun je přímočará metalová jízda se zběsilým basovým partem, Big Trouble naopak pomalejším, zatěžkaným hard rockem, kde David jen tak ležérně, až ledabyle odříkává text. Poněkud složitější, až progresivní náladu předvádí předposlední, v základu blues hard rocková Bump And Grind. Závěrečná píseň, kterou zpopularizoval Frank Sinatra, se jmenuje That's Life (u nás ji nahrál Michal Chladil). Pro mě je tento orchestrálně pojatý song opět obtížně vstřebatelnou záležitostí.

Závěrem: Davidovi se povedl husarský kousek. Podařilo se mu natočit desku, která dle mého svou uměleckou kvalitou deklasovala ve stejnou dobu vydané album 5150 kapely Van Halen, kterou právě opustil. Obklopil se muzikanty světové extratřídy se Stevem Vaiem jako třešničkou na dortu. Bláznivý a extravagantní rockový gigolo i velký sportovec – to vše byl David Lee Roth, který se ocitl s touto deskou na vrcholu slávy. Kdyby na desku místo ulítlých coverů zařadil tři svoje vlastní skladby, bylo by to za plný počet.

Ladies' Nite In Buffalo je zde: https://www.youtube.com/watch?v=aslM8-7JaPA

P.S.: pro španělsky mluvené oblasti (Mexiko a pod.) byla vydána speciální edice desky s názvem Sonrisa Salvaje, kterou David nazpíval španělsky. I výsledný mix je jiný a poslech doporučuji jen největším sadomasochistům.

» ostatní recenze alba Roth, David Lee - Eat 'Em And Smile
» popis a diskografie skupiny Roth, David Lee


Hodgson, Roger - Classics Live
2019-02-01

Hodgson, Roger / Classics Live

5 stars

Rogerovi Hodgsonovi trvalo mnoho let, než si fanouškové ztotožnili jeho jméno s písněmi, které napsal za svého působení v legendární kapele Supertramp. Málokdo totiž detailně pročítá booklet CD a porovnává, který z členů co napsal. Proto ještě dalších cca třicet let z oblíbenosti jeho songů koncertně těžili Supertramp, neboť dohodu o tom, že každý z autorů bude koncertně hrát jen svoje písně, Rick Davies soustavně porušoval. Roger po svém odchodu z kapely v roce 1983 natočil tři skvělá sólové alba, několik nových písní bylo zveřejněno na živém albu z roku 1997. Od té doby již žádnou novou píseň nenatočil, ač jich má dle svých slov v šuplíku přes sedmdesát. K reunionu Supertramp v původní podobě bohužel nikdy nedošlo. Proto si fanoušek v roce 2010 jistě nenechal ujít celosvětové turné Rogera s kapelou, kde prezentoval své písně, které v době působení v Supertramp napsal.

Sáhl pro nejzásadnější a nejznámější kousky z ikonických alb Breakfast in Amerika (3x) a Crime of the Century (3x), po jedné skladbě poskytla alba Even in The Quietest Moments, Crisis? What Crisis? a Famous Last Words. Hodgson zde mimo jiné spojil nejznámější song ze své sólo kariéry Only because of You s Lords is it Mine, které si k sobě krásně sedly. Ostatní materiál je aranžován tak, jak ho známe ze studiových verzí. Křehké písně s melancholickou atmosférou se jen při velmi pozorném poslechu trošku liší, u několika z nich zaslechnete v pozadí jemný les smyčců.

Album pro fandy nebo pro posluchače, kteří by se chtěli s tvorbou Supertramp seznámit, nebo prostě pro příznivce dobré muziky, kteří by zatoužili mít doma reprezentativní vzorek tvorby tohoto souboru v živém provedení. Kdo dává přednost živému vystoupení, má letos šanci. Roger vyráží v roce 2019 na světové turné.

» ostatní recenze alba Hodgson, Roger - Classics Live
» popis a diskografie skupiny Hodgson, Roger


Saxon - Saxon
2019-01-29

Saxon / Saxon

3 stars

Letos fanoušci hutných stylů oslaví čtyřicetileté výročí vydání první desky anglické kapely Saxon. Soubor se právě tehdy přejmenoval podle divokého germánského kmene Sasů (Saxon), který v pátém století prováděl dobyvačné nájezdy na jižní Británii. Nové jméno bylo pro vydávající firmu Carrere jistě schůdnější, než původní ("Syn děvky"), což lze jistě pochopit. Pro tuto francouzskou firmu, která se specializovala na dance music, to bylo první rockové album u pobočky Carrere UK, která byla otevřena v Anglii v roce 1978. Kapela ve studiu Livingstone znovu nahrála pět songů ze svého dema a přidala k nim čtyři novinky. Výsledek v podobě eponymního alba z roku 1979 je dnes nepochybně pevným pilířem NWOBHM, který spolu s Def Leppard, Girlschool, Demon, Motörhead, Iron Maiden a mnoha desítkami dalších dnes méně známých spolků pomohli Saxon vybudovat.

Těch devět písniček detailně rozebírat nebudu, oproti pozdějším následujícím albům je tu ještě znát určitá nevybroušenost a menší průbojnost (hlavně díky slabší produkci) tehdy ještě spíše hard rockového materiálu. Ve Stallion of the Highway nebo v Back to the Wall je jasně znát vytyčený směr k rychlejším, ale přesto melodickým skladbám s výrazným ječákem Biffa Byforda. Firma vypustila na trh dva singly - kolovrátkovou glam rockovou odrhovačku Big Teaser a skvělou a členitou Back to the Wall, která vystoupala v hitparádě jen na 65. pozici. Firma sice varovně zdvihla prst, ale kapele se s dalšími alby a skvělými písněmi podařilo prorazit.

CD, které jsem si opatřil, bylo již vydáno EMI v roce 2009 ke třicátému výročí. Oceňuji, že není zmršeno remasteringem, naopak je tu přidáno čtrnáct(!) bonusových písní. Je tedy možno dle libosti posluchače porovnat původní dema skladeb z roku 1978, která mají oproti desce o trochu těžkopádnější spodek a byla nahrána ještě pod původním názvem Son of The Bitch. Najdeme tu i několik písní z radio pořadu BBC, B - stranu singlu a tři živé vzorky z festivalu Monsters of Rock 1980, kde je patrné, jak kapela zhutněla a zrychlila. Ono to ani jinak nešlo, následné turné po vydání desky s divochy Motörhead bylo řádným popostrčením směrem ke slibně rozvíjející se kariéře.

» ostatní recenze alba Saxon - Saxon
» popis a diskografie skupiny Saxon


Greta Van Fleet - Anthem Of The Peaceful Army
2019-01-28

Greta Van Fleet / Anthem Of The Peaceful Army

4 stars

Kdo je Greta Van Fleetová? Jakási činovnice dobročinného spolku z městečka Frankenmuth z amerického Michiganu. Tamějším lehce post pubertálním hudebníkům přišlo toto jméno hodně zajímavé, proto jej s jejím souhlasem použili jako název pro svou kapelu, o níž se v současné době podezřele často mluví. Zdejší rodina Kiszků zásobila kapelu hned třemi členy. Podle jmen bratrů - zpěváka Joshuy, basáka Samuela a kytaristy Jakoba bych usuzoval na velkou náboženskou angažovanost jejich otce. Kapelu doplňuje v současnosti bubeník Danny Wagner. Jejich muzika prý spojuje generace. Sám zpěvák se vyjadřuje o věkovém složení jejich publika: "Pod pódiem stojí pěkný mladý holky, za nimi je ochraňuji jejich kluci. V dalších řadách stojí s pivkem jejich tátové a vzadu pokyvují hlavou do rytmu tátové těch tátů."

Čím jsou tak zajímaví a výjimeční? Úplně přesně na to nedokážu odpovědět. Hoši se v raném mládí zajímali o rock a blues, na koncertech hráli hodně převzatých věcí Led Zeppelin a Doors. Pak vydali dvě EP, která se stala malou senzací. Několik písní z nich se dostalo na přední místa US Billboardu a možná se ještě nějaké další dostanou. Hoši mají totiž krom solidního hráčského umu talent i cit napsat chytlavé rockové songy, které mají na sebe v některých písních navléknutý kabátek vnějších znaků Led Zeppelin.

To platí i o debutním LP Anthem of the Peaceful Army z loňského roku. Plant a spol. je nejvíce slyšet ve skladbách The Cold Wind, Lovel Leaver nebo When the Curtain. Velmi se mi líbí i dva střednětempé a zadumané rockové hity Age of Man a Watching Over a za mě nejlepší Brave New World se silným vnitřním napětím, kde je již znát vlastní vklad. Album doplňují tři akustické skladby ve folk rockovém duchu - You're the One, The New Day a Anthem. Ty mi připomínají hippies období písničkářů typu Joni Mitchell. Někde na pomezí stojí Mountain of Sun s implementovanou steel kytarou, kde zpěvákovi přeskakuje hlas jako Dolores O'Riordan z The Cranberries.

Z té záplavy psychedelic, folk, vintage hard rockových spolků (například Rival Sons, The Vintage Caravan, Blues Pills) z posledních několika let je Greta nejvíce pohodová, svěží a zábavná. Snažím se na hochy nahlížet z trochu jiného úhlu, než jen jako na dobrou kopírku podstaty Led Zeppelin. Nedají se totiž srovnat ani songy, invence nebo hráčské schopnosti. To jsou různé levely a jiné světy. Co však porovnávat lze, to je zábavnost a uvolněnost linoucí se z jejich sametově zdrsnělého hard rocku. Ten dokáží podat zaobalený v posluchačsky příjemném a jemném balení, že tu hudbu dokážou vstřebat i osmnáctileté fanynky s rockem jen koketující. Nepřehlédnutelná je rovněž i dokonalá vizuální image štíhlých mladých muzikantů jako vystřižených z první strany módního katalogu – to také dnes dělá své, převážně u něžnější části populace. Skvělý čich na muzikanty tak projevil Jason Flom, který kluky vzal pod křídla své gramofirmy Lava Records a dnes si musí mnout spokojeností obě ruce.

Zachránila jejich produkce rockovou scénu, jak se uvádí v mnoha článcích? Toto tvrzení se mi zdá poněkud nadnesené. Ale myslím si, že pokud je halda rádců, producentů a managerů z mimorockové oblasti (kteří se na ně nyní lepí jak vosy na bonbon) nesežvýká do neposlouchatelné podoby, tak další deska Greety Van Fleet může být zajímavým rockovým počinem i bez současných berliček vnější zvukové podoby s Led Zeppelin.

» ostatní recenze alba Greta Van Fleet - Anthem Of The Peaceful Army
» popis a diskografie skupiny Greta Van Fleet


Van Halen - Diver Down
2019-01-23

Van Halen / Diver Down

2 stars

Velmi zvláštní album s názvem Diver Down vydali Van Halen v roce 1982. Pomaleji prodávaná předchozí deska Fair Warning (ač nakonec obdržela platinu) a žádné singly na vrcholu hitparád znejistěly Eddieho Van Halena a ten podlehl tlaku Davida Rotha a producenta Teda Templemana. Natočili cover songu Pretty Woman a hle – zásah do černého a první místo v hitparádě (nikdy nepochopím). Tímto se kolotoč rozjel naplno. Warner Bros zatlačil na kapelu, že by se na vlně zájmu mohli téměř bezpracně vézt i nadále, když nasekají další předělávky. Slovo dalo slovo a za dvanáct dní skupina nahrála pět převzatých písní a doplnila svými sedmi vlastními kousky, z nichž jsou však tři jen krátké instrumentálky.

Krátce ke skladbám :

1) Where Have All the Good Times Gone! – ostrá a přímočará verze coveru Kinks, ve kterém Eddie důsledné pracuje pro celek. Na rozjezd vcelku povedené, ale po několika posleších vcelku průměr. Více než z originálu tak dle mého Eddie čerpal z verze od Davida Bowieho.

2) Hang 'Em High – kapela nahodila vyšší rychlostní stupeň, skladba je již těžce metalická, kytarista se konečně rozehřál a oblažuje nás skvělými kytarovými výšivkami a parádičkami – jeden z nejlepších zářezů na albu.

3) Cathedral – kratičká instrumentálka na kytarový syntezátor. Evokuje náladu pohledu z okna za pošmourného mlhavého rána, kdy se z tmavých mračen snáší slabý, ale vytrvalý déšť – velmi příjemná jednohubka.

4) U křehce rockové a procítěné Secrets mi vůbec nevadí, že tu nebouří kytary a David netrhá hlasivky - pokud by kapela odmítla tvrdě rockové koleje a vydala by se tímto směrem, klidně bych to přijal.

5-6) Intruder – další instrumentálka na kytarový syntezátor v ponurém duchu. K němu po chvíli připojuje Eddie skřípavě výhružné party elektrické kytary. Velmi poutavé to je do okamžiku, kdy se skladby láme do cover verze Pretty Woman, čímž v mé poslechové místnosti padá nálada na bod mrazu. Takové poťouchlé legrácky bych byl ochoten překousnout na koncertě, ne však na albu.

7)Dancing in the Street mě vůbec nebaví, i v originální verzi se jedná o silně ujetou záležitost, natož v podání Van Halen.

8-9) Little Guitars s příjemným kytarovým intrem ve stylu flamenca se náladou podobá Secrets z první strany – oba to jsou příjemné a invenční rockové songy, ale jasně se oddělují z klasického hard and heavy vzorce – mimochodem další skvělá věc.

10) Skladbu Big Bad Bill, kde hostuje otec Van Halen na klarinet, bych jako cover hledal u Ivana Mládka a jeho bandu, ne však u Van Halen. Naprosto mimo. Nerozumím a nechápu.

11) The Full Bug jsem doposlechl do konce jen proto, že mám slabost pro Eddieho. I když se jedná o podivnou parafrázi na blues, občasný poslech se dá absolvovat.

12) Happy Trails – toto kabaretní číslo původně od Dale Evanse a Roye Rogerse se dá ohodnotit jen úšklebkem, který na konci tohoto kousku vysekl zpěvák.

Jaké rozčarování muselo být pro Eddieho, že skoro není třeba vlastních nových skladeb - stačilo nahrát pár cover verzí a nepoužitých střípky nápadů z demo snímků a několik milionů kupců se našlo raz dva. A to v takovém množství, že se prodal cca trojnásobek předešlého, v mnoha směrech skvělého alba Fair Warning. Jasný příklad faktu, že kvalita se nedá určovat podle prodeje či podle umístění v hitparádách.

Obal a název alba odkazující na námořní označení ponořeného potápěče lze aplikovat s jistotou i na stav celé kapely. Bárka s logem Van Halen se pod tíhou truhel plných zlata pomalu potápěla – kýl sice ještě nějakou dobu koukal, ale i ten za chvíli zmizel pod hladinou kalné stoky showbusinessu.

» ostatní recenze alba Van Halen - Diver Down
» popis a diskografie skupiny Van Halen


Van Halen - Fair Warning
2019-01-18

Van Halen / Fair Warning

4 stars

První alba "amíků" Van Halen oplývala sympatickou délkou - na každém se na ploše cca třiceti minut vměstnalo 8-11 hutných songů. Během dvou hodin bylo tedy možno přehrát to nejzajímavější, co muzikanti za sebou zanechali vyryté ve vinylových drážkách. Jistě mi pravověrní rockeři dají za pravdu, že právě na prvních čtyřech deskách se z hudebního hlediska odehrálo to nejzásadnější. Těmito nahrávkami se kapela zapsala do učebnice tvrdé muziky. Další alba byla méně o muzice a čím dál tím více o žluťoučkých dolarech. Ubylo invence, struktura songů i hra Eddieho se zjednodušila a zpřehlednila, přibylo prvoplánových melodií a i David za sebou bouchl dveřmi.

Ale nebudeme předbíhat. V roce 1980, na nejkratším albu z první čtyřky pojmenovaném Fair Warning tomu tak v žádném případě nebylo. Desku lze pojmout jako extrakt toho nejlepšího z Van Halen. Zde dokázali muzikanti předvést vše, za co je fandové milovali – naprosto neotřelou a nevšední i novátorskou hru tu stále předváděl Eddie Van Halen, podobně extrovertně působil i pěvec David Lee Roth. Ten se svým hlasem dokázal vskutku psí kusy – v každé písní zpíval, křičel, pištěl a šeptal svým nenapodobitelným způsobem, že si jej nebylo možné s nikým jiným splést. Sice to vypadalo, že se oba hlavní aktéři snaží na sebe v každé skladbě strhnout co chvíli pozornost (ve skutečnosti to tak podle zákulisních informací asi opravdu bylo) ale v konečném výsledku působila muzika velmi uvolněně, neučesaně, kompaktně i pohodově. Moc se s tím popravdě nemazali, za dvanáct dní bylo vše nahráno.

Největší drahokamy na desce nemusíme dlouho hledat – po zahřívací hard rockové Mean Street následuje druhá Dirty Movies, která je prvním vrcholem desky. Zajímavý je tu funky zpěv Davida kombinovaný s Eddieho úchvatnou kytarou, která po celou skladbu rozvíjí ústřední melodický motiv. Navazuje neméně parádní Sinner´s Swing s neskutečným kytarovým riffem a zběsilým sólem. Singlové ambice má i Hear About it Later, ta si však na něj cestu neprokousala. Chytlavá Unchained je malou a ještě stále rockovou rozcvičkou na megahit Jump. Skvělá je i Push Comes to Shove s trochu maskovaným reggae rytmem. Skvělá, ale nevtíravá je jasná hitovka So this is Love? Instrumentálka Sunday Afternoon i the Park vytvořená na kytarový syntenzátor se pomalu přesypala do úderné One Foot Out the Door, na ten přetransformovaný zvuk kytary si pořád nemohu zvyknout. Kromě výrazných bicích je v poslední písni poněkud aranžérsky pusto.

Závěrem: Byla to zvláštní doba - deska získala několikanásobnou platinu, vydrápala se na pátou pozici v žebříčku Billboardu, z alba byly vypreparovány čtyři singly, do dnešního dne se prodalo jen v USA přes 3 500 000 kopií. Přesto se té době z desek od Van Halen prodávala nejméně. Americký trh v ruku v ruce s producenty pomalu ukazoval kapelám, že netřeba být příliš komplikovaný.

Dnes s odstupem času již můžeme hodnotit desky nejen podle prodeje, ale i podle kvality a originality, přičemž na tomto poli Fair Warning nad ostatními jasně vede. Tolik rozmanitých postupů a v té době neobvyklých technických prvků ve hře, citací rozmanitých hudebních stylů ve skladbách i zuřivosti v komplikovaných riffech, které jsou zahrané jakoby levou zadní – to na jiném albu Van Halen v takovém rozsahu nenajdete. Není sice tak šokující jako „jednička" – přece jen jsme si na Eddieho hru měli šanci za ty roky zvyknout, ale je zvukově povedenější než „trojka".

Na původním CD jsem našel hutný zvuk s ostrými kytarami, nástroje se neslévají a vše je krásně čitelné a dynamické, prostě radost poslouchat. Za mě čtyři a půl bodu, při shlédnutí dobových klipů s věčně polonahým Rothem v upnutých elasťákách a neustálými záběry kamer na zpěvákovo vyvinuté „popředí" a pozadí dávám půl bodu dolů. Být Kamilou nebo terkou, ten půlbodík asi přihodím opačným směrem.

» ostatní recenze alba Van Halen - Fair Warning
» popis a diskografie skupiny Van Halen


Hodgson, Roger - Rites Of Passage
2019-01-15

Hodgson, Roger / Rites Of Passage

4 stars

Příležitostí být poslem dobrých zpráv je dnes pomálu. V případě těžkého úrazu Rogera Hodgsona velmi rád předesílám, že lékařská diagnóza se naštěstí nenaplnila. Po necelých dvou letech a po příkladné péči fyzioterapeutů se obě zápěstí zhojila a hudebník mohl dále pokračovat ve své hudební kariéře. V roce 1997 obnovil koncertní činnost a z posledního vystoupení v Kalifornii byl pořízen i tento živý záznam.

Jsa zvědav, jaké songy z jeho sólových alb budu moci porovnat se studiovou předlohou, otevírám booklet s krásnou reprodukci obrazu pasovaného rytíře The Accolade na přední straně. Zběžně zrakem projíždím tracklist a zjišťuji, že většinu skladeb ani neznám. Divné. Stálo mě to trochu času a pátrání, ale alespoň vím, na čem jsem. Roger na toto živé album umístil pět zcela nových písní, které ve studiu ještě zaznamenány nebyly.

A jak se nová deska Rogera Hodgsona poslouchá? Příjemně – nová pětice songů je mix ve stylu živého soft rocku se špetkou progresivního koření přibližně ve stylu Dire Straits či Bruce Springsteena, ovšem samozřejmě s rozpoznatelným feelingem dřívější tvorby Supertramp. Z této pětky je mým jasným favoritem tajemná a vnitřního napětí plná Time Waits For No One, prog rock smíchaný s prastarým indiánským rituálním zaříkáváním. Doporučuji k poslechu.

Rogeruv syn překvapil procítěnou a posmutnělou baladou aranžovanou pro klavír a violu s názvem Melancholic – talent po otci nelze přeslechnout. Na album jsou vloženy i tři nadčasové hity napsané Rogerem pro Supertramp – Take The Long Way Home, The Logical Song a Give A Little Bit. Ty samozřejmě zklamat nemohou a při porovnání s živým albem Daviesových Supetramp je jasné, že interpretace v podání Rogera má navrch.

Musím na závěr zmínit i drobná negativa. Mrzí mě, že ze dvou povedených sólo alb zazněla pouze In Jeopardy, která se kdysi sice dobře prodávala, ale rozhodně neprezentuje to nejlepší, co by bylo možné zařadit. Napadá mě tak osm písní, které bych slyšel raději. Aby bylo co přehrávat, dvě skladby doplnil také producent a koncertní kytarista Mikail Graham - jeho věci mi však do celkového konceptu alba moc nesednou. No Colours, kde Mikail i zpívá, je jak vystřižená z akustického setu Nirvany či Pearl Jam. Smelly Feat ve stylu fusion mě také příliš nepřesvědčila. Až na tyto drobné pihy na kráse volám: "It´s fine, Mr.Hodgson!"

» ostatní recenze alba Hodgson, Roger - Rites Of Passage
» popis a diskografie skupiny Hodgson, Roger


Puhdys - Schattenreiter
2019-01-13

Puhdys / Schattenreiter

4 stars

V ČSSR a ani jinde v zemích východního bloku v roce 1981 politické ledy zatím moc netají – Olympic vydává album Ulice, v Jugoslávii živé album etno rockeři Bijelo Dugme, maďarská Omega jubilejní desku AZ ARC. V NDR je společenská atmosféra rovněž velmi dusivá, běžní lidé jsou tu pod ještě větším tlakem systému než u nás. Jednou z mála radostí je desátý studiový počin tamních leaderů Puhdys s názvem Schattenreiter a s velmi působivým obalem pěti siluet při západu slunce. Já jej považuji za jeden z jejich nejhezčích. Pojďme si připomenout dnes již letité songy z oné zvláštní doby:

Úvodní Der Aussenseiter je agresivní adrenalinová hard rocková řežba podbarvená hutnými tóny syntezátoru a akustickou kytarou, která zjemňovala metalickou tvrdost. Několik rychlých změn tempa a melodický refrén dávají na vědomí, že takto nebezpečně a ostře Puhdys ještě nezněli. Mezi německými fans se tradovalo, že text o outsiderovi vypovídá o těžkém životě homosexuálů – velmi ožehavé téma v tehdejší době! Následující Wasser und Wein přináší zklidnění ve výrazně melodické lince s chytlavým klávesovým partem . Tato píseň pochází z repertoáru skupiny Lift, proč ji Puhdys převzali i s textem a přeměnili aranže k nepoznání, je dnes záhadou. Tato nová verze je velmi podobná hitu "Life Is For Living" od Barclay James Harvest. Když byl před několika lety tázán klávesista Peter Meyer, zda ta podobnost byla náhodná, tak s lišáckým úsměvem odpověděl: "Náhoda to nebyla."

Na dobu vzniku text hodný hlubšího zamyšlení :

Někdo káže vodu, ale pije víno
Každý den
Každý den vyvolává otázky, které vyžadují odpovědi
každé ráno přináší nové, když se člověk vzbudí.
A odpovědí bude, že člověk před zrcadlem večer nesklopí oči.

Naprosto nevýrazná a podprůměrná Ausgebrannt nezaujme ani banálním textem - "Hej, život je jako hra, někdy hodně nabídne, ale i vezme." Čtvrtá Was vom Leben bleibt na tom není o mnoho lépe - kolovrátková melodie s fanfárami kláves jako od kapely Kroky křížená s nějakým hitem našeho Turba se pohoršuje nad lidmi bez citu. Závěrečná skladba zpívaná Dieterem Hertrampfem Im Nebelmeer zahraňuje situaci – temný svist syntezátoru na pozadí doplňuje kytarový cval, který je přesně takový jako název skladby – převaluje se jak v moři mlhy a vypráví o pocitu bezvýchodnosti, kterou by se neměl člověk nechat ovládnout a aktivně se nepřízni osudu postavit.

Na B straně vinylu přenoska objevuje v drážkách hit Schattenreiter neboli Stínového jezdce. Tento song je středobodem alba, jeho melodie mi čas od času vyplave z podvědomí a nezbývá pak nic jiného než vyhledat nosič a skladbu si pustit. Naprosto drsná a hutná hard rocková záležitost s jedovatým zvukem kláves, drsně nahalovanými riffy kytar a mnoha změnami tempa. Jeden z nejlepších songů kapely vypráví o tom, že každé naše konání má své důsledky a zůstává po něm ve světě určitý „otisk", ať už v okolní přírodě nebo třeba v mezilidských vztazích.

Následuje He, John – jeden z prodejně nejúspěšnějších singlů s citací Imagine byl složen jako velká pocta Johnu Lennonovi, který byl zastřelen v New Yorku zrovna v době, kdy Puhdys natáčeli v Londýně anglickou verzi desky. John byl o čtyři roky starší než Dieter, kterému byl celoživotním vzorem a inspirací, proto rozhodně nelze označit uvedení této písně za kalkul. V osmé skladbě Männlichkeit se těžkotonážní hard rock snaží uchopit rovněž velmi těžké a obtížné téma, zvláště pro muže vychované německým stylem výchovy – ti totiž city a upřímnost často skrývají za maskou mužnosti. Předposlední Der Trinker s dechovkovým intrem je metalická rubanice ve stylu Motörhead pranýřující nešvar alkoholismu. A závěrečná An den Ufern der Nacht? Ta je hudebně i textově zklidňující a příjemně znějící folk rockovou tečkou a stává se i koncertní stálicí. Tyto rockové balady jsou jedním z poznávacích znaků kapely.

Výtečný zvuk nijak nepokulhává za tehdejší západní světovou produkcí, koneckonců album se míchalo v tehdejším SRN. Zvláštní je, že ač to musel být přímo reklamní tahák nejvyššího kalibru, tak na obalu o této skutečnosti jakákoliv informace chybí. Hudebně jako by Puhdys trochu přešlapovali na místě a nevěděli, kudy dál. Pořád zůstávají u svého specifického extraktu hard rocku kombinovaného s melodickými klávesami a s doprovodnými sbory à la Uriah Heep nebo baladami podpořenými akustickou kytarou.

V textové oblasti jsou o mnoho opatrnější než na předchůdci Heiss wie Schnee. Dieter Birr mohl otextovat jen jednu skladbu, ostatní již pocházejí od státem prověřených autorů. Jak bylo tehdy zvykem, lidé však četli mezi řádky a dokázali si do obsahu dosadit drobný vzdor proti režimu a za to Puhdys milovali. Ti do té doby jasně kralovali všem východoněmeckým TV a radio žebříčkům, které jsem v té době bedlivě vyhodnocoval. Posluchači se však začali žádat kapely, které by se zaměřovaly na určitý hudební styl. A tak se v tomto období vyrojila silná konkurence v kapelách Karat, kteří působili sofistikovaněji, art rockových Electra či novovlnných a punkem šmrncnutých Pankow a Silly, o spodních undergroundových proudech nemluvě. Tyto kapely pomalu nahlodávaly do té doby pevně zabetonované základy pozice leadra rockové scény. Jak a jestli vůbec se tomu Puhdys rozhodli čelit, si povíme někdy příště.

» ostatní recenze alba Puhdys - Schattenreiter
» popis a diskografie skupiny Puhdys


Hodgson, Roger - Hai Hai
2019-01-11

Hodgson, Roger / Hai Hai

4 stars

Roger Hodgson po vydání prvního alba pilně koncertuje a připravuje druhý sólový počin, na kterém se chce svému publiku představit v trochu jiném světle. Po letech, kdy v Supertramp skládal dokonale vybroušené, až jakoby vznešené skladby soft rockového stylu s příměsí art rocku pro zralejší publikum, cílí nyní s elpíčkem Hai Hai na fanoušky mladší. Na první poslech slyšíte známý a léty vycizelovaný Rogerův rukopis a jeho typický zpěv ve vyšších polohách, ale hned registrujete také naprosto nové a duchu doby odpovídající aranže ve stylu osmdesátkové taneční muziky. Nedůvěřivě teď kroutíte hlavou a drmolíte si pod fousy něco v tom duchu "a je to tady, popový mlýnek semlel i Hodgsona, který se snaží na poslední chvíli naskočit na módní vlnu."

Ano, takto lze nad albem Hai Hai mudrovat, ale lépe je si jej skutečně poslechnout. Po několika protočeních v přehrávači zjišťuji, že mě deska baví, na rozdíl od tehdejší kritiky, které album docela ztrhala. Nakonec se stala věc nevídaná - já jakožto posluchač, kterému popové aranže v nahrávkách dost vadí, jej tu propaguji a skoro by se dalo říci až obhajuji. Uvedu i proč. Deska totiž není jednotvárná a dá se rozdělit do několika částí. První zastupují songy úderné, které jsou mixem jednoduchého tanečního rytmu s rockovým drajvem, avšak s příjemnou melodickou linkou, typickým hlasovým projevem Rogera a barvou nástrojů navazující na éru Supertramp. Typickým příkladem je hned úvodní Right Place s foukací harmonikou, Hai Hai, Who´s Afraid a House on the Corner. Při jízdě kabrioletem za letního podvečera ideální volba.

Najde se tu i výborná odbočka k blues v My Magazine, která přechází až skoro do hard rockového refrénu. Song London nás pro změnu kolébá v rytmu reggae, kde se předvede na saxofon světoznámý Larry Williams. Z celkového konceptu se rovněž vyděluje příjemná střednětempá a jak z mlžného oparu vystupující Desert Love. Musím zmínit i skladbu Land Ho, která je přepracovanou verzí songu Supertramp z roku 1974, kdy byl vydán jen na singlu mimo USA. Tak to je skutečně povedené déjà vu. Ale abych jen nechválil. Trpím u cajdáků - jsou jak z cukrové vaty a nemohu je vystát. Naštěstí jsou jen dva: You Made me Love you a závěrečná Puppet Dance.

Shrnuji: nečekejte žádnou náročnou prog rockovu desku, ale příjemnou melodickou sbírku deseti písní s jasnými konturami nejlepších tradic Supertramp v tanečním aranžmá. Většina písní je příjemná, chytlavá, plná optimismu, nahraná nejméně dvěma tucty světově uznávaných muzikantů z kapely Toto, Weather Report, Petera Gabriela a mnohých dalších. I po technické stránce je špičkový zvuk zaručen.

Dle mnohých měla deska dobře našlápnuto do čelních pozic hitparád, nebýt velmi těžkého úrazu Rogera Hodgsona, který si několik dnů před zahájením masivní promo kampaně zlomil obě zápěstí. Lékařská diagnóza byla děsivá a vypadalo to na poranění takového rozsahu, které Rogerovi znemožní jakékoliv další hraní. I to se stává, osud je někdy nemilosrdný. Deska tak putuje do vitríny nedoceněných skvostů.

» ostatní recenze alba Hodgson, Roger - Hai Hai
» popis a diskografie skupiny Hodgson, Roger


Hodgson, Roger - In The Eye Of The Storm
2019-01-09

Hodgson, Roger / In The Eye Of The Storm

4 stars

Roger Hodgson, narozený v roce 1950 v anglickém Portsmouthu, je skvělým zpěvákem s nezaměnitelnou vysokou polohou hlasu a všestranně nadaný hudebník, který zvládá hru na kytaru, klávesy i na bicí nástroje. V roce 1969 byl jedním ze zakládajících členů kapely Supertramp, se kterou se postupně propracoval na špičku světové rockové scény. S Rickem Daviesem tvořil dlouhá léta dokonale sehranou skladatelskou dvojici, která napsala mnoho skvělých hitů.

Tak jako v jiných souborech, v osmdesátých letech došlo mezi členy Supertramp k tvůrčí krizi, oba hlavní protagonisté měli na umělecké a stylové pokračovaní kapely jiný náhled a nastalo nevyhnutelné. Na vrcholu slávy, po stadionovém turné k desce Famous Last Words Roger Hodgson odešel v roce 1983 z kapely a vzdal se užívání názvu Supertramp s podmínkou, že kapela nebude hrát jím složené písně. Nabit energií ještě téhož roku nahrál album In The Eye Of The Storm, které se na pultech obchodů objevilo v roce 1984.

Deska je vyváženou kolekcí hitů pro MTV a rádia, kam se dá zařadit úvodní, energická Had A Dream (Sleeping With The Enemy), jejíž cca devítiminutová stopáž byla pro potřeby rádií zkrácena na polovinu, taneční Give Me Love, Give Me Life a pomalejší, valčíkovým rytmem opatřená Hooked On A Problem. Na Supertramp jsem v jejich dobách největší slávy obdivoval cit pro jejich vyvážený mix a skloubení art rocku s popem v takovém poměru, který jsem byl schopen bez problému akceptovat. Tuto recepturu Roger jednoznačně použil i na tomto svém sólovém albu. Jsou tu však i skladby, kdy se jazýček vah překlápí do art rockových poloh – ty zastupuje jedna z nejkrásnějších a nejvíce procítěných balad, jakou jsem kdy slyšel – Lovers in the Wind. Jednoznačně vrchol alba. Na další místo stavím rockovou I'm Not Afraid, která mi vzdáleně připomněla tvorbu Petera Gabriela. Jak z nejlepších alb Supertramp ukradené působí další skvělá In Jeopardy nebo pomalejší a závěrečná Only Because Of You.

Pokud ještě připomenu, že si Roger pomalu celé album nahrál ve studiu sám – kytary, klávesy,basu (v některých skladbách i bicí!), tak v konečném součtu musím poznamenat, že se jedná o výjimečnou sbírku skladeb, která, pokud by vyšla pod hlavičkou Supertramp, řadila by se dnes mezi největší klenoty jejich diskografie. Osobně bych ji zařadil někam mezi "Even.." a "Breakfast...".

Kromě Kanady, (kde se stalo album záhy platinovým) se do první TOP 20 dostalo jen v několika zemích Evropy a v USA obsadilo jen 46. místo. Vyjevil se fakt, se kterým zkrátka Roger nepočítal - desku prodává název kapely a mnoho fandů ani muzikanty jmény nezná či nevědělo, že někdo Supertramp vůbec opustil. Prodaly se tak "jen" dva miliony kopií.

Ti rozumní, kteří nepoměřují kvalitu alb podle umístění v žebříčcích prodejních hitparád, by si v případě obliby Supertuláků neměli nechat tuto desku ujít, neboť s přehledem válcuje vše, co Rick Davies a spol. od roku 1982 natočili.

» ostatní recenze alba Hodgson, Roger - In The Eye Of The Storm
» popis a diskografie skupiny Hodgson, Roger


IQ - Living Proof
2019-01-04

IQ / Living Proof

5 stars

Letošní rok začnu poněkud méně tradičně, a to recenzí na live DVD. Trochu faktů na úvod. V roce 2005 potěšila firma The Iguana Project mnoho fanoušků rockové muziky vydáním několika koncertů anglických kapel, které byly vysílány v osmdesátých letech v hudebním TV pořadu pod názvem Live in London. Mezi skupinami Twelfth Night, Pallas, Magnum nebo Dianno mne nejvíce zaujali mí oblíbenci IQ. Ve formátu DVD byl tento koncert vydán v roce 2005 oficiálně poprvé, jeho audio podobu však skalní fandové mohou znát pod názvem Living Proof. Vidět kapelu naživo na 34 let starém záznamu v dobré obrazové i zvukové kvalitě je událost, kterou nelze odmítnout. Proto jsem se o vánočních svátcích dostavil k příteli na promítání, kde hlavním aktérem byl projektor s rozlišením 4K, který nabízel kvalitní obraz zhruba dvoumetrové šířky. Se zatajeným dechem jsem shlédl 9 skladeb. Na tomto vystoupení bylo bez jedné písně přehráno celé album Wake a z předešlé „Tales...“ zazněly dva kousky, přičemž došlo i na It All Stops Here z raného období souboru. Pokud mám toto DVD nějak zhodnotit, tak jasně na výbornou a hned uvedu nejméně 42 důvodů na podporu tohoto výroku – počítejte:

Začnu zvukem – je hutnější, než na studiových deskách, vyznívá rockověji, je i vzácně vyrovnaný – i když se jedná o TV záznam, kde je přece jen kvalitní sejmutí zvuku mnohem komplikovanější. Někdy klávesové rejstříky Martina Orforda doslova mrazí (Outer Limits, Corner), tento nástroj obecně v nahrávce dominuje, kytara Mika Holmese jen dobarvuje a hutní zvuk a tak je to dobře – nejsme přece na žádné heavy metalové přehlídce, i když pár těchto fandů se v publiku také najde. Rytmika je rovněž solidně nazvučená, zvuk nekolísá, což jistě není vždy pravidlem.

Co se týče obrazové složky, která je na DVD tou nejdůležitější, neb dokáže zprostředkovat vjemy, o které je posluchač při poslechu CD ochuzen. Z dnešního pohledu pobaví účesy hudebníků – Peter Nicholls vypadá z natrvalenou kedlubnou na hlavě a s dlouhými vlasy vzadu jako Jarda Jágr v době vzniku záznamu. Podobně je na tom i basista Tim Esau, na rozdíl od Mika Holmese, který tu je za punkera ověšeného řetězy. Martin Orford jako by si odskočil ze softwarového pracoviště Microsoftu – alespoň ta jeho bílá košile s kravatou a fádní sestřih tomu napovídají. Radost pohledět je na práci bubeníka Paula Cooka, jehož bravurní výkony často lákají čočku kameramana a jsou po zásluze často používány, což je dobře, protože jsem si znovu připomněl, jaký je to nadstandardně dobrý hudebník. Největší pozornost však na sebe zákonitě strhává Peter Nicholls – vysoký a štíhlý frontman s uhrančivým pohledem a postavou modelu, decentně nalíčený a v každé písni zpívající v jiném outfitu. Když nezpívá, jemně naznačuje pohyb do rytmu, ruce často zaměstnává tamburínou po vzoru Roberta Planta.

Zaznamenal jsem tu výtky na kvalitu jeho hlasového projevu a musím potvrdit, že drobné intonační problémy tu jsou slyšet, ve výškách to není také to pravé ořechové. Vysvětluji a omlouvám si to právě tím TV záznamem, který nebyl pravděpodobně nijak upravován, zároveň si svou hlasovou polohu Peter teprve hledal. Pokud totiž jeho projev porovnám s o několik let mladšími nahrávkami, tak je ten rozdíl hodně znát. Ten, kdo však slyšel různé bootlegy všemožných hvězdných kapel, ví, co někteří oslavovaní pěvci naživo předvádějí, proto Petera nijak hanit nebudu.

Pokud bych viděl záznam koncertu na TV ve výkladní skříni obchodu bez zvuku za sklem, předpokládal bych, že hraje nějaká synth pop parta či novoromantici typu Duran Duran a asi bych si DVD nekoupil. A to by byla velká chyba. Přišel bych o zajímavý koncert ze začátku kariéry mé oblíbené kapely. Pokud však obraz spojím s pro mě nejlepší neo prog rockovou muzikou, která v té době byla v Anglii k mání, tak se jedná o vzrušující podívanou do historie, kterou si rád zopakuji znova.

Trailer z koncertu je zde: https://www.youtube.com/watch?v=wtBkIR5xqRk

» ostatní recenze alba IQ - Living Proof
» popis a diskografie skupiny IQ


Def Leppard - On Through the Night
2018-12-30

Def Leppard / On Through the Night

4 stars

Chcete vědět, jak do škopků mlátí patnáctiletý pubertální fracek Rick Allen a řádí ve studiu spolu s ostatními muzikanty, kterým v době nahrávání matky na narozeninové dorty zapichovaly přibližně dvacet svíček? Pusťte si debutové album anglických Def Leppard z průmyslového Sheffieldu. Jakkoliv je pro mne jejich následná tvorba naprosto nepoživatelnou záležitostí, toto album ještě téměř žádným z pozdějších neduhů přílišné orientace na zámořské trhy netrpí. Zatím to Hluší Leopardi válí ve stylu mnoha kapel, které se s nimi snažily kolem roku 1980 naskočit do rychlíku s cedulí NWOBHM - a nutno podotknout, že velmi zručně. Určitě se dali zařadit do první desítky vedle Samson, Girlschool, Blitzkrieg, Angel Witch nebo Saxon.

Album otevírá našlapaná a ostrá Rock Brigade. Trochu podlézavý signál do USA v podobě druhé skladby Hello America byl odeslán a padl tam pravděpodobně podle dalšího vývoje kapely na úrodnou půdu. To však tehdy nikdo netušil a fandové lomili nad pop rockovým refrénem rukama. Následující, ač pomalejší Sorrow Is A Woman s pěkným sólem kytaristy však dokázala spravit náladu, zrovna tak jako následující pořádný kvapík It Could Be You. Po slabších Satellite, která se trochu rovněž inspirovala u AOR kapel ze zámoří a When the Walls Came Tumbling Down pořádně zabouří chytlavá a úderná Wasted. Pokud by Def Leppard neprorazili, jistě by se objevila na cover albu výběru Larse Ulricha a spol 5.98 E.P.:Garage Days Re-Revisited. O mnoho horší není ani následující Rock Off, která dokáže řádně rozproudit krev fandů tvrdší muziky. It Don't Matter a Answer to the Master trochu zvolňují, jsou to však povedené hard rockové jízdy. Závěrečná Overture trochu klame tělem při akustickém předehře, ale ukončí album v solidním hard and heavy tempu.

Závěrem: debutní album Def Leppard nastínilo nemalé kvality a velký potenciál tohoto souboru jak po stránce skladatelské, tak instrumentální. Hudebníci dokázali sestavit silné album s vcelku povedeným zvukem. Tom Allom v roli producenta odvedl na tu dobu dobrou práci - souběžně pracoval s Judas Priest na British Steel, tak můžeme porovnat, která z těchto dvou přelomových nahrávek se povedla více. Na této desce je několik úletů, které u konkurence neslyším, například podivná simulace přechodů kytar z levého kanálu do pravého ve skladbě Rock Off. Někdy jsem zaslechl i nárazově vytažené přechody bicích, ale to byla asi taková dobová raritka.

Def Leppard se však každým dalším albem odkláněli od dravého heavy metalu a zaměřovali se na jednodušší stadionové pojetí tvrdšího rocku, čímž sice potěšili miliony fandů a především fanynek za oceánem, mnohé další však od dalšího sledování odradili. Tak to v hudební branži někdy chodí.

» ostatní recenze alba Def Leppard - On Through the Night
» popis a diskografie skupiny Def Leppard


Art Zoyd - Nosferatu
2018-12-28

Art Zoyd / Nosferatu

5 stars

Když jsem si v roce 1990 opatřil tento soundtrack, byl jsem nadšen. Art Zoyd tu poprvé zrealizovali nápad doplnit svou hudbou němý film německého autora Friedricha Wilhelma Murnaua. Jako první si vybrali ke zpracování jeho film Nosferatu, který byl natočen podle známé předlohy Brama Stokera – Drakula. Tento černobílý snímek, ač pomalu sto let starý, má dodnes co nabídnout – kupodivu ani po tolika letech neztratil svou děsivě temnou atmosféru, což mohu říci jen o opravdu velmi mizivém počtu filmů. Ta postava upíra s jeho dlouhými, vychrtlými údy děsí dodnes. Film byl za ta léta doplněn několika hudebními doprovody – z nichž osobně zcela jednoznačně preferuji ten od již zmíněných Art Zoyd. Je to ponurá symfonie zla a pro mne se stala rovnocennou složkou díla o nenasytné kreatuře bažící po lidské krvi.

Deska je rozdělena (podobně jako Faust) do dvaceti částí a přesně navazuje na dění na filmovém plátně. Repetitivní vážná hudba se prolíná se syntezátory, okolo kterých se proplétají divoké větry vichřice. Je slyšet dusot koní a zlověstné skřeky Drakuly. Na své si přijdou i příznivci post industriálních směrů. Během prvních tři skladeb zůstanete přikováni do křesla, vydechnete pouze u čtvrté, ambientní Le Matin. Važte si toho, takovýchto zvolnění si dále mnoho neužijete. Občas jsem si připomněl v náznaku výbornou hudbu k českému neméně temnému dílu Panna a netvor. Zlověstná atmosféra je v nahrávce až hmatatelná, konkurovat mohou jen nahrávky Diamandy Galas či spřízněných Univers Zero. Jestli jste po poslechu alba Faust od této skupiny vynechali večerní venčení domácího mazlíčka, tak tentokrát budete mít problém sami vstoupit do vedlejší neosvětlené místnosti.

Na desce Nosferatu předložili Art Zoyd velmi silný materiál, kde jsou vzácně vybalancovány dvě tváře kapely – ta symfonická, která čerpá z vážné hudby a ta rocková, která dodává dílu pomoci samplů, syntezátorů a různých hlukových smyček patřičnou dravost. Za mě je to jednoznačně dílo, které tvoří jeden z vrcholů v rozsáhlé diskografii této francouzské kapely.

» ostatní recenze alba Art Zoyd - Nosferatu
» popis a diskografie skupiny Art Zoyd


Art Zoyd - Häxan
2018-12-20

Art Zoyd / Häxan

3 stars

Francouzští experimentátoři Art Zoyd se hlásí se svým dalším dílem. Tak jako u několika předešlých alb i zde byl inspirací hudebníkům němý film, tentokrát Häxan: Witchcraft Through the Ages z roku 1921 od dánského režiséra Benjamina Christensena. Toho nadchla náhodně objevená kniha Malleus maleficarum, historický návod pro inkvizitory 15. století, jak nakládat s čarodějnicemi. Na základě informací z ní vytvořil snímek, který zčásti hraným a částečně dokumentárním způsobem vypovídá o tom, jak ve středověku vznikaly fámy a pověry o čarodejnicích a jak tyto projevy církev řešila. Ač je tento nejdražší černobílý snímek skandinávské kinematografie dnes velmi uctívaný, mě na rozdíl třeba od horroru Nosferatu nijak nezaujal.

Pozoruhodný je však soundtrack, který Art Zoyd k tomuto dílu stvořili. Na CD je zaznamenán jen určitý fragment těch nejpůsobivějších momentů. Stěžejní skladbou alba je hned úvodní třicetiminutová Glissements Progressifs du Plaisir, která je rozdělená na sedm částí a přináší opět působivou směsku soudobé vážné hudby kombinovanou s avantgardní elekronikou rockového zabarvení. Následující nervní Nuits s výraznou baskytarou je ozvláštněna saxofonem a operním zpěvem v závěru skladby. Z navazujících tří písní Haxan nejvíce oslovuje ta první s názvem Häxan Phi, složená s elektronických samplů, další dvě jsou jen takovou skicou. Více vzruchu přichází s pomalu osmnáctiminutovou Epreuves d'Acier a katarzi přináší závěrečná melodická Marche, ani jedna z nich však působivosti úvodní skladby nedosahuje.

Ač ostatními velmi vysoko ceněná, u mne již deska neboduje tolik jako předchozí uhrančivý Nosferatu či přesvědčivé dílo Faust. Možná je to tím, že výrazové prostředky použité kapelou již nejsou tak překvapující a novátorské, jako u předešlých desek, kde se soubor desku od desky neustále někam posouval.

» ostatní recenze alba Art Zoyd - Häxan
» popis a diskografie skupiny Art Zoyd


Art Zoyd - Faust
2018-12-18

Art Zoyd / Faust

5 stars

V osmdesátých a devadesátých letech minulého století, která jsou považována za zlaté období souboru Art Zoyd, vydala tato kapela několik desek, které byly vytvořeny jako soundtracky k němým černobílým filmům. Konkrétně zde hodnocené dílo posloužilo jako hudební podkres k snímku Faust z roku 1926. Ten natočil jeden z nejvýznamnějších filmařů němé éry F. W. Murnau stejně jako předchozí, kapelou rovněž hudebně ozvučený horror Nosferatu.

Filozofický motiv o obětování duše je jistě každému znám, je tedy zřejmé, že o žádnou rozjuchanou záležitost nepůjde. U díla Faust, které je rozděleno na dvacet samostatných částí, mě překvapil pozvolný odklon od akustických nástrojů směrem k různým elektronickým samplům a přednatočeným páskům se všelijakými temně znějícími ruchy. Tato nahrávka zní podobně v duchu mnou oblíbených dark ambientních spolků typu Lustmord či Deutsch Nepal. Rozsáhlejší syntenzátorové plochy jsou tu doplněny výrazným perkusivním doprovodem na tympány. Nahrávka je temná, ale překvapivě celistvá a kompaktní, i když si ji posluchač přehrává bez znalosti přesného děje na pohyblivých obrázcích, což je známkou kvalitní muziky. (Jistě jste se setkali s nějakým soundtrackem, který byl bez zhlédnutí filmu neposlouchatelný a nedával smysl.)

Toto album není ani nijak náročné na vstřebání, žádnou kakofonii tu nehledejte. Vhodné pro příznivce komplikovanější vážné hudby Stravinského či Mahlera, kteří zároveň obdivují elektronickou hudbu. V noci na sluchátkách jistě dokáže vybudit vaši představivost a pozdně večerní procházka se psíkem kolem temného lesa jistě odpadne.

Naživo bylo dílo Faust interpretováno kvartetem muzikantů i s Danielem Denisem z Univers Zero, který zde zaujal místo za bicími.

https://www.youtube.com/watch?v=0LIP5S-GZHE

» ostatní recenze alba Art Zoyd - Faust
» popis a diskografie skupiny Art Zoyd


Art Zoyd - Berlin
2018-12-12

Art Zoyd / Berlin

4 stars

Francouzští Art Zoyd jako jedni z hlavních představitelů hnutí či stylu RIO nejsou oddychovou záležitostí, kterou si pustíte po náročném dni plném shonu a pracovních stresů. Na tuto zvláštní směs soudobé vážné hudby, industriálního rocku, minimalismu a free jazzu je třeba mít náladu. Za dobu své existence toto uskupení natočilo přes dvacet alb, které koncertně představilo po celém světě. Jedním z nich je i sedmidílná suita Berlin, ve které jsou použity úryvky textů z Shakespearova dramatu Macbeth.

Na albu najdeme dvě stěžejní skladby Epithalame a A Drum, a Drum, jejichž stopáž přesahuje dvacet minut. První je více ovlivněna minimalismem, skladba jako by dokreslovala děj nějakého válečného filmu - tišší pasáže, kde cvrliká syntenzátor v souhře s různými dechovými nástroji se střídají s údernějšími částmi s varhanami a mohutně znějícími perkusemi - přímo hmatatelně je cítit vzrůstající napětí. Ta druhá, která se skládá z pěti různorodě znějících úseků, má rockovější základ, je zde použito více elektronických nástrojů a repetitivní prvky a zpěv ve skladbě dají upomenout na slovinské Laibach. V podobném duchu zní i druhá skladba Baboon's Blood.

Tři části Petit Messe à l'Usage des Pharmaciens jsou jen takovými impresionistickými malbami, spíše zvukovými předěly mezi hlavními skladbami. Závěrečná Unsex Me Here je nejstravitelnější skladbou z desky, kdy do minimalistického podkresu varhan a smyčců zní melodický zpěv. Dokázal bych si tuto část představit v mnohem více rozvité podobě. Záležitost, která jistě nadchne i příznivce melodičtějších progresivních stylů.

Album po patřičně dlouhém vstřebání jistě dokáže zaujmout náročnější posluchače a je přístupnější než některé desky podobně laděných Univers Zero.

Unsex Me Here můžete ochutnat zde:
https://youtu.be/HH_iE6JJhdQ

» ostatní recenze alba Art Zoyd - Berlin
» popis a diskografie skupiny Art Zoyd


Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4
2018-12-10

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 4

4 stars

K napsání recenze na tuto desku jsem se dostal docela velkou oklikou. Již dlouhou dobu jsem měl totiž rozpracovanou recenzi na skvělou desku Laurie Anderson – Mister Heartbreak. Ozvláštněním tohoto alba je mimo jiné i vokální linka Petera Gabriela ve dvou skladbách, další s názvem Excellent Birds dokonce natočil a vyprodukoval. Nikdy jsem nebyl velkým příznivcem Gabrielovy tvorby, znám jen první čtyři desky, ale neměl jsem je nijak důkladně naposlouchané. To se však nyní při přípravě recenze elpíčka Laurie zlomilo, ohníček zájmu byl rozdmýchán a to mě přimělo již poněkolikáté se ke Gabrielovým čtyřem bezejmenným deskám vrátit a zpříjemnit si s nimi chvíle odpočinku a zaslouženého relaxu.

Přehrával jsem si je chronologicky za sebou a při postupném poslechu jsem jako mnozí jiní sledoval, jak si Peter postupně buduje svůj specifický styl i zvuk. Nejvíce mne zaujalo ono čtvrté, bezejmenné album podivně přezdívané „Security“. Peter tu umocnil prvky, které jsou mi celkově v muzice sympatické - komplikované rytmy různých perkusí ve stylu world music a rockovým způsobem použité zvuky syntenzátorů (někdy i vzdáleně připomínají novoromantiky). Na těchto základech vyrostlo několik velmi zajímavých a temnějších skladeb.

Slyšet je tu i Gabrielův perfekcionismus (skladby jsou natočeny v několika verzích a dokonce i komplet v němčině) v hledání nových zvuků a v použití různých industriálních ruchů, jako třeba zvuky tříštěného skla či tajemného probublávání odpadu. Proto album není progresivní jen hudebně, ale i zvukově díky nezměrnému hledačství Petera , který si jako první v Anglii pořídil tehdy naprostý technologický Hi-tech zázrak - syntenzátor a sampler Fairlight CMI. Co by to však bylo za kreativního muzikanta, který by se spokojil s připravenou databází zvuků? Peter tedy vše vymazal a nahrál si s pomocí zvukového inženýra Davida Lorda zvuky vlastní. Asi i díky této vášni pro barvy zvuků zní album dodnes naprosto osobitě a současně.

Desku otevírá hodně temná The Rhytm Of The Heat. V struktuře písně se objevuje více elektroniky, více alternativního pojetí a více prvků world music v podobě laviny perkusí. I druhá, pomalejší San Jacinto s (možná?) japonským motivem je skvělá. I Have the Touch moc nevyhledávám, je pro mě příliš soft rocková a určena k zviditelnění u běžného posluchače. Náladu mi však hned zvedá následující The Family and the Fishing Net s pozpátku nasamplovanou smyčkou bicího automatu, nad kterou se Peter zalyká etnickými prvky ovlivněnou melodií.

Navazující Shock the Monkey je energická taneční záležitost, která se prodírala do tehdejší TOP 40, mě nijak blíže neoslovuje a vůbec by na albu nemusela být. Pomalá, v elektronickém hávu skrytá s důrazem na rytmickou spleť dvou bubeníků v závěru - to je krásná Lay Your Hands on Me. V úvodu Peter doplňuje melodii mluvou na způsob Laurie Anderson. Zajímavě působí nasamplovaný zvuk nasnímané odtokové trubky. Náladu klidní pomalá (ne však patetická) balada Wallflower – opět velmi působivé. Výrazně rytmická Kiss of Life se rovněž hodně přibližuje tvorbě Laurie Anderson, s kterou Peter v tomto období spolupracoval, ta zvonivá kytara jakoby však odkazovala na tehdy módní Police a album i uzavírá.

O předchozích třech deskách, které mě až tak nezaujaly, se krátce zmíním někdy v následujících dnech. Novější alba jsou již určena pro jiné posluchače než jsem já. To mi ale nebrání si tuto konkrétní desku pořádně užít, neboť i po technické stránce je to neskutečně povedená záležitost.

P.S.: Nedalo mi to a poslechl jsem si i tu německy zpívanou verzi, kde jsou skladby uvedeny v trochu jiném pořadí. Ten německý Gabrielův zpěv je hodně zvláštní a barvou mi připomíná Blixu Bargelda z Einstuerzende Neubauten. Nakonec to i částečně koreluje s tvorbou, kterou onen německý umělec vypouští do světa o 25 let později. Ta germánština mě trochu rozhodila, raději zůstávám u originálu.

Tak, tato recenze je dopsána, na rozdíl od té na album Laurie Anderson, která stále leží v šuplíku nedokončena.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Royal Sons - Praise & Warships
2018-12-01

Royal Sons / Praise & Warships

4 stars

Poslední léta se jako houby po dešti k mému velkému potěšení (a jistě i jiných) objevují na scéně kapely, které uhranul dřevní hard rock smíchaný s psychedelickými postupy, blues a všemožnými vlivy, které můžou člověka napadnout. Mnoho z nich je nezáživnou kopií starých veteránů, některé však ze svého nitra dokážou vymáčknout notnou dávku autenticity a přirozenosti. Pokud to skloubí s vyvedeným a nezmršeným zvukem, člověk zjistí, že to kvalitativní síto má docela malé otvory a nakonec zbude jen hrstka nahrávek, kterými stojí za to se zaobírat.

A právě oné nemalé skupině Royal Sons z Texasu šéfují. Ptáte se, co je to za týpky? Johnny, Chad, Javier a Markus působili v místní kapele In Memory of Man, chtěli však nějakou změnu. Proto hodili lano charismatickému zpěvákovi s vizáží Jima Morrisona z psychedelické partičky Hanna Barbarians a spolu vytvořili nový repertoár, který o několik tříd předčil jejich předešlou tvorbu.

Už booklet napovídá, co může posluchač očekávat – imitace odřeného a pomačkaného obalu s lehce okultním motivem ve vyšisované hnědé barvě napovídá mnohé. A skutečně, nebyla to kamufláž – sedmdesátkový mix blues a špinavého hard rocku s jižanským odérem a notnou dávkou psychedelie ruku v ruce s kytarovými čaroději a charismatickým zpěvákem Blake Parishem, který dokáže pracovat s hlasem v mnoha polohách – občas jako bych krom jiných vzorů slyšel Bona Scotta nebo třeba i Eddieho Veddera.

Při poslechu tohoto alba se občas dostaví taková zvláštní atmosféra, kdy jsem repetitivně-hypnotickými figurami v písních zcela paralyzován a jen fascinovaně sedím a poslouchám (The Eye, titulní Praise & Warships nebo největší hit desky Let it Burn). Royal Sons dokážou navodit i hutnou stoner rockovou náladu (například Familiars nebo Too Far Gone) nebo vás opojí zatěžkanými bluesovými prvky s výrazně jižanskou příchutí (třeba úvodní The Devil's Knockin' nebo Davey, kde zazní steel kytara nebo harmonika).

Závěr: Své si tu najde každý – stoner rockeři, fandové drsného blues rocku, Black Sabbath i příznivci All Them Witches a podobných spolků. Royal Sons svoji muzikou jistě Ameriku neobjevili, ale já si pro vlastní potěchu objevil Královy syny.

» ostatní recenze alba Royal Sons - Praise & Warships
» popis a diskografie skupiny Royal Sons


Rush - Caress of Steel
2018-11-23

Rush / Caress of Steel

5 stars

Jsou desky kapel, které v době vydání explodují jako granát, odstraní veškeré konkurenty kolem a způsobí na hudební scéně malou revoluci v podobě zavedení nových hudebních stylů. Další desky se ve své době trefí přesně do nálady určité skupiny fandů a po letech se stanou legendou. Potom jsou desky, za kterými si stojí hudebníci, avšak u posluchačů propadly. A úplně speciální kategorií je deska Rush - Caress of Steel. V oblibě ji nemá kapela a většina fandů k ní má spousty výhrad.

Popravdě řečeno tomuto postoji vůbec nerozumím. K desce jsem se prokousal až mnohem později, než byla vydána a v tom bude pravděpodobně kámen úrazu. Tehdejší neslané nemastné recenze si dokážu vysvětlit jen tak, že v době vzniku - v roce 1975 se prostě netrefila do vkusu fandů, kteří asi očekávali další hard rockovou desku ve stylu "Cepelínů" (kvůli tehdejší částečné podobě barvy hlasu obou zpěváků). Snad se již publiku trochu začaly zajídat rozsáhlé kompozice plné změn a přechodů - nevím. Rockovým rádiím v USA, které prosazovaly tehdy populární Supertramp, Kiss či Styx se tato trojka jaksi nehodila do playlistu. Rovněž rok trvající turné s již zmíněnými Kiss nebylo to pravé ořechové, neboť jejich fandům se pochopitelně nemohli Rush líbit. Nad výroky z dobových recenzí však zůstává rozum stát, posuďte sami: "moc dlouhé skladby, moc tvrdé, nesrozumitelné texty, nesourodé, nekonzistentní..."

Proč se však podobné recenze objevují i dnes, s odstupem času, naprosto nechápu. Snad fandům, kteří se ke kapele dostali až v dobách s větší klávesovou podporou připadá album moc hard rockové, nebo těm, co přísahají na album 2112, zase málo progresivní. Ano - toto album je důležitým a logickým mezičlánkem mezi hard rockovou přímočarostí a ekvilibristickým art rockovým směrem, který představila kapela na následující desce. Ale pro mé ucho naprosto dokonalým mezičlánkem. Pokud se nezaujatě ohlédnu zpět, slyším tři výborné hard rockové kompozice a dva monumentální art rockové opusy The Necromancer s fantasy příběhem z Tolkienova světa a The Fountain of Lamneth složenou rovněž z několika částí ve filozoficky pojatém traktátu o vývoji člověka od jeho zrození až k jeho zániku, které jsou plně srovnatelné s tou nejtypičtější tvorbou RUSH v následujících letech.

S Terry Brownem za zády vytvořila kapela zvukově i hudebně dokonalou desku, kterou já osobně řadím do TOP 5 studiových počinů RUSH. Dle mého strčí do kapsy vše, co bylo vytvořeno po roce 1982.

» ostatní recenze alba Rush - Caress of Steel
» popis a diskografie skupiny Rush


Supertramp - Even In The Quietest Moments
2018-11-20

Supertramp / Even In The Quietest Moments

5 stars

Dlouhá desetiletí jsem si myslel, že co se týče diskografie od této kapely, vydržím s live záznamem Paris, který vznikl v roce 1980. Tento koncert pro mě představoval v podstatě výběr toho nejzajímavějšího z dílny Supertramp. Nicméně před několika lety jsem si pořídil desku Crime of the Century, která mě hodně nadchla (aby taky ne, když většina songů zazněla i na mém oblíbeném živáku) a od tohoto okamžiku již chyběl jen krůček k pořízení několika dalších desek. Nevlastním vše, jen nahrávky z let 1974-80 - neboli čtyři studiová alba a živé dvojalbum. Ze studiových nahrávek si cením nejvíce (i když rozestupy v hodnocení jednotlivých alb jsou velmi těsné) právě Even In The Quietest Moments, která mě kdysi odrazovala romanticky laděným přebalem.

Dnes po letech s ním již žádný problém nemám, rovněž tak s nádhernou muzikou, která (i když je něžná a křehká) nepostrádá určité vnitřní napětí. Při pozorném poslechu nacházím pod povrchem příjemných soft rockových melodií důmyslné art rockové aranže, které mi velí toto album řadit k ostatním velikánům tohoto stylu - Yes či Pink Floyd. Právě ta na první poslech ukrytá artově pojatá důmyslnost a úžasná souhra je odděluje od mnohých jiných kolegů.

Zajímavě je pojatá úvodní Give a Little Bit s pro Supertramp netypickými kytarami po vzoru Eagles. Výborná je i Babaji, rozcvička na později natočenou Breakfast in Amerika, která používá podobné postupy i náladu. Jen s klavírem okouzlí komorní Downstream s melancholickým textem. V Lover Boy s citlivě zakomponovaným orchestrem jako bych cítil Beatles. Aby ne - dvorní zvukový inženýr Geoff Emerick pracoval na většině desek Brouků. Vrchol alba vnímám v titulní Even in the Quietest Moments a hlavně v závěrečné a nejdelší Fool's Overture, ve které jsou zakomponovány různé nehudební prvky jako zvony, projev Winstona Churchilla z roku 1940 a text v mnoha významových rovinách. Celkově velmi rozmanitá píseň v art rockovém kabátku.

Kvůli většímu úspěchu v zámoří se kapela před touto deskou přesunula do USA a trochu přizpůsobila zvuk tamnímu publiku. Na této desce však kvalita i následný zasloužený komerční úspěch zůstaly v rovnováze, proto si této nahrávky tak cením.

» ostatní recenze alba Supertramp - Even In The Quietest Moments
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Dead Can Dance - Dionysus
2018-11-14

Dead Can Dance / Dionysus

5 stars

Motiv příběhu pro novou desku napadl Brendana Perryho při jeho zkoumání jarních a podzimních oslav v Řecku na počest sklizně, kde byl veleben Dionýsus. Zaujala ho nejen muzika, ale i celá historie uctívání tohoto řeckého boha. Ten dle pověstí po světě šířil radost a veselí, v jeho přítomnosti hrála bouřlivá divoká hudba, lid seznamoval s nápojem z vinné révy. Pod jeho ochranou se ocitali ti, co se snažili vymanit z konvenční společnosti a rádi experimentovali s různými omamnými lektvary.

Tyto nálady v první části prostupují dvěma skladbami založenými na rytmické spleti různých původních starověkých nástrojů a elektronických samplů - Sea Born a Liberator of Mind. První stranu LP uzavírá instrumentálka - divoká Dance of the Bacchantes, která plně koresponduje se svým názvem – rituální, až industriálně rockově laděná kombinace (některé rytmické zvuky mi vzdáleně evokují nazvučené ocelové pružiny E. Neubauten) etnických prvků a řeckých lidových písní produkovaných na místních lidových slavnostech.

Odvrácená strana vinylu obsahuje druhou část, která seskupuje čtyři skladby – The Moutain, která poukazuje na bájnou horu Nysu, kde byl Dionýsus vychován. Zde poprvé slyšíme zpívat Brendana a Lisu pohromadě – toto jsou praví Dead Can Dance, trochu mě mrzí, že kromě závěrečné skladby nejsou jejich kouzelné hlasy více slyšet pospolu. Druhá Invocation zkoumá další z aspektů vlády Dionýsa a nejvýrazněji je tu slyšet ženský sbor Le Mystère des Voix Bulgares, který ozvláštňuje i některé další písně.

Předposlední Forest (poklidně působící, kde zpěv plně přebírá Brendan) popisuje tradici Vanaprasthy - "odchod do lesa" je považován za konečnou fázi lidského duchovního vývoje. Závěrečná Psychopomp je velmi temně znějící skladba, jak z utajeného obřadu kdesi v neprobádané části pralesa – naznačuje, že odvrácenou stranou požitků, veselí a extáze může být i smrt a Dionysus a Hades (Bůh podsvětí) jsou jednou a touž personou.

Jak shrnout tuto třicet šest minut dlouhou nahrávku? Nové album Dead Can Dance je podobné těm předchozím a přece je v mnoha směrech jiné. Poprvé v historii souboru se setkáváme s koncepčně pojatým albem, které přináší zajímavě načrtnutý příběh. Velkou změnou byl i fakt, že Brendan Perry v roce 2015 prodal své vyhlášené studio Quivvy umístěné v irském kostele a k vytvoření a mixu využil služeb tajemného bretaňského studia Ker Landelle. V londýnských studiích na Abbey Road došlo k závěrečnému masteringu pod taktovkou světové zvukařské celebrity Geoffa Pescheho. Důsledku těchto změn jsem se obával, ale zdá se, že zbytečně. Geoff totiž vytvořil zvuk velmi současný, tak jak je zvykem u dnešních elektronických kapel, ovšem se zachováním identity soundu a tradic DCD. Ta dvoujedinost je na albu zjevena ve vícero polohách. Nejen ve sféře zvukové a ideové, ale i jak v samotné postavě Dionýsa, tak v čerpání z různých etnických stylů.

Dodnes se nezjevil žádný konkurent, který by se mohl této kapele vyrovnat, takže veškeré výtky na adresu délky alba, většího podílu instrumentálek, zapojení Lisy jen do dvou skladeb či zdánlivou podobu se Spiritchaser ponechávám stranou. Nevšedně zpracovaný příběh se současně znějící směsí elektroniky a etnických vlivů s jasným trademarkem DCD opět dokázal zapůsobit.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Dionysus
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance


Vektor - Terminal Redux
2018-11-08

Vektor / Terminal Redux

5 stars

Odstup pěti let od posledního alba Vektor Outer Isolation se blahodárné projevil. Neduh v nulové inovaci a jeho o kapánek menší atraktivitě byl odstraněn jak po stránce zvukové, tak hlavně v preciznějším a důmyslnějším pletivu nápadů a motivů jednotlivých písní. Zcela šokující je stopáž alba, která útočí na kapacitu samotného CD nosiče. Stačila jedna mezihra a sedmdesáti osmi minutové mety by bylo hravě dosaženo.

Album sice neuhýbá z vytyčeného směru technicky nadupaného thrash metalu (k přiznaným vzorům přibyli i Slayer), kde je souhra obou kytaristů dechberoucí. Technické vyhrávky a melodické vsuvky dokáží náležitě ocenit pravděpodobně jen hudebníci věnující se podobnému stylu. Přesto překvapilo několik nových prvků. Naprosto šokuje zapojení ženského soulového sboru v úvodní Charging the Void, akustický song Mountains Above The Sun nebo prog rocková skladba Collapse, kde zpěvák David DiSanto poprvé ukazuje, že dokáže zazpívat i čistě. Rovněž závěrečná, třináctiminutová Recharging the Void s mnoha změnami stylů i temp a s důmyslným zapojením ženského hlasu je malou symfonií. Ve zdařilé mezihře připomene Pink Floyd.

Technicky brilantní muziku doplňuje neméně temná a složitá sci-fi epopej osamělého kosmonauta, který putuje nekonečným vesmírem a je zmítán svými pochybami a depresemi. Na palubě má uskladněnou molekulu, která dokáže prodloužit lidský život. Příběh je plný podobenství a metafor o pokračující destrukci života na Zemi pod vládou smyšleného tyranského režimu Cygnus, kterou pomůže náš hrdina svrhnout. Autor DiSanto zde vystavěl neobyčejně poutavý a mnohovýznamný příběh, kde dokazuje, jak moc je touto tematikou pohlcen a dlouhá léta se o ni zajímá (viz různé perské a arabské astronomické názvy).

V žánru sci-fi thrash metalu před mnoha lety nastavil laťku kanadský Voivod. V této kategorii, kde se spolky Vexovoid, Reminiscencia, Quasaborn, Graviton, Dimesland nebo Virus snaží napodobit osobitou hru Piggyho je jasně vidět, jak obtížné je se jen přiblížit na dosah. Vektor, ač si jde svou vlastní cestou, je jasným vítězem.

Pokud by tato kapela oslovila producenta mimo žánr, který by dokázal zachovat jejich dravost a vyzdvihl jejich nesporné nápady za současného zmírnění dominantního thrashového feelingu a vydoloval více poloh ze zde poněkud jednostranného projevu zpěváka, vznikla by mimořádná deska. Že se lze vymanit ze škatulek žánru dokazuje třeba poslední deska Voivod s názvem The Wake, která sdílí podobné kořeny, ale dnes kraluje na prog rock - metalovém poli. Takto jsou komplikované skladby stále obehnány vysokými a pevnými betonovými zdmi trashových riffů, posádka pochoduje ve zběsilém rytmu válečných úderů bicích pod taktovkou zuřivého, místy až black metalově znějícího velitele. Tuto pevnost fanoušek progresivního metalu či kapel typu Threshold a Dream Theater asi nikdy nezdolá, což mi přijde trochu škoda, protože potenciál rozhodně Vektor nechybí.

Bohužel, sestava Vektor se po vydání alba zcela rozklížila a zatím není po nějakých aktivitách souboru ani slechu. Můžeme si je alespoň připomenout tímto albem, které je po všech stránkách pro mě tím nejlepším, co se na poli ekvilibristického a progresivního thrash metalu za posledních 10 let urodilo. Zde vládne Vektor léta pevnou rukou a zatím mu (právem) patří vladařův trůn.

» ostatní recenze alba Vektor - Terminal Redux
» popis a diskografie skupiny Vektor


Vektor - Outer Isolation
2018-11-05

Vektor / Outer Isolation

3 stars

V přímém porovnání s debutem Black Future, který byl vydán před dvěma roky, se u této skupiny na desce Outer Isolation nic moc nezměnilo. Ten moment slastného překvapení, který se dostavil u předchozího alba, byl ten tam. Pocit určité předvídatelnosti měl reálný důvod – polovina materiálu byla napsána již dlouhou dobu, některé songy byly staré i deset let! Sice se o chlup zlepšila produkce Byrona Filsona, který je za produkci, nahrávání i mastering všech tří alb Vektor zodpovědný, ale písně zněly hodně podobně, tak jako na debutu.

Kapela nadrtila opět svou třaskavou směsku ultra technického kyber thrashe s někdy až black metalovými vokálními šlehy kytaristy a hlavního mozku Davida DiSanta. Příkladem za všechny budiž kvapík Tetrastructural Minds, který je horskou jízdou ostrých riffů, kulometu bicích, ale i melodických vyhrávek obou kytaristů. To neustálé přirovnávání k Voivod je záležitostí spíše ideovou, obě kapely čerpají textově ze sci-fi prostředí. Hudebně si kráčí každá kapela vlastní cestou, snad částečné technicky psychedelické postupy kytarových linek mohou vyvolávat určitou podobnost.

Nicméně v USA se z Vektor stává pojem. Kapela křižuje státy v Americe v nejrůznějších koncertních sestavách spřízněných kapel. Šok ve skupině způsobuje fakt, že se Voivod sami ozývají s nabídkou společného turné. Jelikož je to vzhledem k nasmlouvaným akcím nemožné, Voivod dokonce sami posouvají své turné a slaďují termíny! Pomalu nastává čas příprav k natočení nového materiálu, to je však jiný příběh.

» ostatní recenze alba Vektor - Outer Isolation
» popis a diskografie skupiny Vektor


Vektor - Black Future
2018-11-03

Vektor / Black Future

4 stars

Tato americká banda oživuje thrashing německé školy z druhé poloviny osmdesátek. Komu přirostly v té době k srdci kapely typu Deathrow, Kreator nebo Destruction, tomu prvotina Vektor roztáhne koutky do širokého úsměvu, donutí rozpustit culík prošedivělých vlasů a pořádně několikrát zatřepat hlavou do rytmu až do zablokování krční páteře :-)

V rámci žánru thrash metalu nápaditá záležitost technicky nadaných muzikantů, jejichž um jim tehdejší esa z předešlých dekád jistě musí trochu závidět. Je slyšet, že za více jak dvacet let se (nejen v tomto žánru) zdatnost muzikantů hodně posunula díky pokročilým technickým možnostem a lepšímu vybavení k vyšším metám. Zvláště je to znát u těchto týpků, kteří nechtějí jen závodit s šíleným tempem bubeníka, ale i v tomto stylu předvést patřičnou hudební virtuozitu a cit pro melodické postupy, ač se tento výrok může zdát mnohým v kontextu zmíněného stylu poněkud úsměvný.

Dle loga kapely, názvů skladeb Destroying The Cosmos, Asteroid či Black Future nebo některých sci-fi inter lze usuzovat, že se hoši nechali inspirovat kanadskou úderkou Voivod. Paradoxně ale v jejich hudbě tuto inspiraci nijak nezaznamenávám. Hudebníci se na ploše 68 minut nevyhýbají rozsáhlejším kompozicím, několik skladeb přesahuje deset minut a u nejdelší Accelerating Universe, která je rozdělena dlouhým elektronickým předělem, se časomíra zastavila na úctyhodném čísle 13:31. Ani zde jsem se nenudil,i ostatní skladby různě mění tempo i nálady a lze je jistě označit za progresivní.

Závěr: V rámci žánru thrash metal se jistě jedná o vysoce nadprůměrnou záležitost technicky zdatných umělců, kteří se nebojí časově rozlehlejších skladeb, a i ty dokáží naplnit zajímavým obsahem.

» ostatní recenze alba Vektor - Black Future
» popis a diskografie skupiny Vektor


Evership - Evership II.
2018-10-29

Evership / Evership II.

5 stars

Úžasný debut amerických Evership vzbudil v prog rockových kruzích zaslouženou pozornost. Toto CD vyšlo před dvěma lety a já jsem se o něm v krátké recenzi zmínil. K uchu posluchačů náročnějších forem progresivního rocku se tedy toto album jistě dostalo. Pozor, nezmiňuji se tu však o nějakém obtížně stravitelném produktu, který je oproštěn od melodií. Hudba Evership z Nahsville je jimi naopak nabita až po okraj a jednotlivé linky jsou mistrovsky propojené v jednotlivých písních i částech.

Hlavním skladatelem a tvůrčí hlavou souboru je klávesista Shane Atkinson, který, jak již víte z mého minulého představení, má velké zkušenosti se skládáním hudby k filmům a divadelním představením. V rozhovorech uváděl, že má v šuplíku připraven materiál na několik desek. Po dvou letech nahrávání a cizelování nám jej pootevřel a předložil nové dílo, jež čerpá z jeho dlouholetých zkušeností.

Onen rozmáchlý styl psaní rozvětvených songů s velkým, melodicky dramatickým obloukem je jeho parketou a od první kapánek přímočařejší a rockovější nahrávky plynule přešel pomalu až k tomuto jakoby orchestrálnímu stylu. Skladby jsou nadýchané, plné změn temp a nálad, žádná se nedostane pod sedm a půl minut – to proto, že zkrátka potřebují prostor k plnému rozkvětu.

Závěrečný šestidílný opus Ostrov zlomeného stromu atakuje hranici 29 minut a je tou nejpoutavější akvizicí na tomto albu. Při jeho poslechu ztratíte pojem o čase. Není vůbec důležité, kde jedna část končí či jiná začíná. Dílo působí jako dokonalý výpravný symfonic prog rockový muzikál. Občas jako by probleskl tu a tam paprsek světla, který kreslí ve tmě na zeď loga kapel Yes, Genesis nebo Queen, pompézními klávesovými plochami připomene Styx. Někdy to i pěkně hard rockově zajiskří. Jako bych procitl na muzikálu na Broadwayi či na koncertu anglických Enid. Dokonalost prožitku umocňuje archaický, avšak plně dynamický zvukový záznam.

Závěrem: hodinka strávená ve společnosti druhé desky Evership byla již nesčetněkrát znásobena. Pokud by podobné dílo vyšlo v sedmdesátých letech, stalo by se legendou a elpíčko by se důvěrně třelo svými boky v regálu o alba Pink Floyd nebo Genesis. Ač nejsem hudební producent, toto dílo bych si dokázal živě představit v provedení s mnohočlenným orchestrem a velkým sborem. I bez tohoto provedení jej ale rozhodně budu řadit do první desítky prog rockových alb tohoto roku.

https://www.youtube.com/watch?v=NCdAHMKIjT4&t=82s

» ostatní recenze alba Evership - Evership II.
» popis a diskografie skupiny Evership


Voivod - The Wake
2018-10-22

Voivod / The Wake

4 stars

Kanadští Voivod na sebe vždy dokázali strhnout pozornost. Mnoho fandů jim před lety po úmrtí jejich jedinečného kytaristy Piggyho věštilo postupný zánik, ale opak se stal pravdou. Po přijetí kytaristy Daniela Morgraina v roce 2008 jej organismus kapely postupně vstřebával, až po deseti letech došlo k jeho úplné absorbci. V dnešních dnech je nedílnou součástí organismu Voivod. Jeho styl hry se postupně vyvíjel, na albu Target Earth byla patrná snaha navázat na svého předchůdce, výsledek však nebyl zcela přesvědčivý. Na EP Post Society byl již osobní vklad silnější, ale naplno se rozvinul do svébytného vzorce až na novince The Wake. Daniel se postupně oprostil od klasických metalových postupů, které využíval v předchozích kapelách, a prsty na hmatníku nechal spíše intuitivně dopadat po vzoru prog rockových legend (např. King Crimson), které má v oblibě.

Jistě zajímavou informací je také fakt, že je Daniel učitelem na kytaru zaměřeným na jazz. A z jeho hry na novém albu je to cítit (pokud se pořádně zaposloucháte a odmyslíte si metalickou distorzi zvuku, objevíte řadu postupů z tohoto žánru). Přimíchal trochu psychedelie, a stvořil tak na tomto albu originální zvuk svého nástroje. Post kytaristy je, jak se zdá, na nějakou dobu zaplněn, nicméně na tomto plnohodnotném albu musíme rovněž oželet vklad dalšího prapůvodního člena - baskytaristy Blackyho. Ten kapelu před několika lety opustil, ovšem zdatně jej nahradil invenční Dominique Laroche.

Album The Wake se v uceleném konceptu věnuje různým druhům možných ohrožení lidské rasy, ať už jde o nadvládu technologií, falešné proroky či útok mimozemské civilizace. Nakonec je však strůjcem zkázy člověk, který svým chováním k životnímu prostředí a zapříčiní celkové vyhubení života na Zemi.

Pár slov o obsahu :

1) Lokomotiva urvaná ze řetězů vyráží na trať ve zběsilém tempu úvodní Obsolete Beigns. Intro jasně signifikuje náladu skladby. Post thrashový rytmus v závratném tempu vše hrne před sebou jako ta lokomotiva. Nad drtivým zvukem ostře sekané lomozivé kytary se vznáší ležérní, v některých okamžicích až punkově neurvalý hlas zpěváka. Výborný rozjezd, který posluchače napumpuje adrenalinem. Poslední část skladby však atmosféru zklidní za zvuku sci-fi efektů.

2) To následující The End Of Dormancy je z jiného soudku. Pomalý repetitivní sled akordů buduje tajemnou atmosféru posílenou zlověstným zvukem podvodního sonaru – chvílemi až polomluvený zpěvákův hlas vypráví o útoku mimozemské civilizace ukryté v hlubinách moře. Skladba se však z pohodové atmosféry láme do děsivého pochodového marše, atmosféra jak z prvních psychedelických alb Pink Floyd. Mnohovrstevnatá záležitost a snad nejlepší věc na albu.

3) Orb Confusion loví v prog rockových vodách a je opět skvělá. Na jedno klubko namotává ostré kytary, rozšklebený zpěv v refrénu i hypnotický tlukot bicích.

4) Iconspiracy – přímočařejší skladba, na které se mi líbí orchestrální aranže na pozadí až frenetického tlukotu bicích, které mi však zde připadají méně nápadité a až umělé.

5 – 6) Při průměrnějších Spherical Perspective a Event Horizon se pomalejší a melodická část skladby v půli změní do náročnějších a až matematicky působivých obrazců, zatímco ta druhá působí opět trochu monotónně kvůli jednotvárnému tepu bicích.

7) Always Moving – nahalovaný melodický hlas ve slokách krouží někde v nebesích, pod ním se proplétají melodické elektronické malůvky syntenzátorů a kytar v plném kontrastu s ostrými šlehy refrénů v thrash metalovém tempu.

8) Sonic Mycelium – nejdelší skladba alba přesahuje stopáž dvanácti minut a přináší to nejlepší z úryvků skladeb, které jsou rozprostřeny po celé desce. Najdeme tu vše - psychedelickou atmosféru, mnoho změn rytmů v prog rockovém duchu, rychlé i pomalejší pasáže, symfonické samply, melodický refrén i štěkavé kytary, ale i lahodný zvuk smyčcových nástrojů proložený industriálními samply. Překvapila mě informace, že je tam použita i jedna sloka ze staré skladby Jack Luminous – tu bych tam tedy opravdu nehledal, dozvěděl jsem se to také náhodou v jednom rozhovoru s kapelou.

Závěrem: Kanadským Voivod se letos povedlo natočit barevnou prog rockovou desku, na které se nedostatky hledají velmi obtížně. Já je spatřuji v občas uměle a nevýrazně znějících bicích. Naopak ocelově skřípající metalické kytary jsou pouhými zvukovými mimikry tohoto invenčního spolku, kterému se díky novému přístupu k aranžím a provzdušněním písniček podařilo vymanit z techno-thrash-death škatulky. Při závěrečném zúčtování na konci roku 2018 bude toto album jistě atakovat přední příčky kovově progresivních žebříčků.

P.S.: CD má vcelku dobrý zvuk, škoda tak velké komprese, která se objevuje i na 48-24 bitové verzi u firmy HDtracks. Na vinylu má záznam více než dvojnásobnou dynamiku.

» ostatní recenze alba Voivod - The Wake
» popis a diskografie skupiny Voivod


Schenker, Michael - Arachnophobiac [Michael Schenker Group]
2018-10-15

Schenker, Michael / Arachnophobiac [Michael Schenker Group]

4 stars

Patnáct let uplynulo od vydání desky MSG pojmenované Arachnophobiac. Toto album mají dávno fandové hard rocku nenávratně zapsané ve svém podvědomí, přesto je záhodno si ho v období kulatého výročí jeho vydání připomenout. Vraťme se tedy společně proti proudu času až do roku 2000. Jste tam? Výborně. Lehce nastíním situaci. Michael se opět nechal přemluvit k hostování u UFO a vydává s nimi dvě průměrná alba. Na pořádnou koncertní prezentaci nedošlo, Schenker dal totiž přednost plným halám a vystupováním se Satrianim v obrovských halách před objížděním klubů s UFO. Souběžně rovněž pracoval s Pete Wayem na projektu The Plot, jehož výsledek byl uveřejněn na CD až v roce 2003. S MSG vyvrhnul v roce 2001 na trh solidní a barevné album ve stylu melodického metalu/AOR - Be Aware Of Scorpions.

Jak je to v této kapele zvykem, v sestavě se tehdy objevily nové tváře, hlavně zpěvák Chris Logan. Ten se jako jako jediný nominoval do týmu, který začal pracovat na následujícím albu Arachnophobiac. Jako další akvizice zajistil agilní šéf vydávající firmy Shrapnel Michael Varney Stu Hamma, špičkového basmana, který nahrál osm autorských desek a byl uznáván za spolupráci se Stevem Vaiem, Joe Satrianim a mnoha dalšími esy rockového nebe. Na stoličku za bicí usedl neméně známý Jeremy Colson, který udával rytmus Steve Vaiovi či Martymu Friedmanovi. Popravdě – sestava snů. Jen sázka na zatím ne tolik zkušeného Chrise Logana opět trochu překvapila. Krom předchozí desky MSG, kde v podstatě poprvé získával studivé ostruhy, vystupoval pouze s lokálními spolky Phoenix Rising a Outlaw Circus, které se však do širšího povědomí více nezapsaly.

Nyní blíže k desce. Z šeredně rudého přebalu se na nás děsivě šklebí Michael a z jeho úst vylézá nějaký odporný pavouk. Brrr, dlouho jsem neviděl tak odpudivý obrázek. Evokuje to ve mně plakát k hororu Mlčení jehňátek. Snad bude obsah příjemnější.

Úvodní Evermore je taková podivně ospalá, projev Chrise Logana je hodně nevýrazný, zahuhlaný, jako by měl problémy s nosní dutinou. Atmosféru částečně zachraňuje mohutný riff a pěkná sóla kytaristy, z nichž je jedno na konci staženo do ztracena, což je docela škoda, chtěl jsem ho doposlouchat. S tímto nemilým zlozvykem jsem se setkal na této desce ještě několikrát. Při druhé Illusion jsem pookřál, pěkné sólo v úvodu skladby odstartovalo solidní a svižnou hard and heavy jízdu s příjemnou melodií. Titulní Arachnophobiac dal v úvodu vzpomenout na melodii Holy Diver od kolegy Dia, ale jen ve slokách, refrén je o něčem jiném. Zvláštně působí sbory, které si Logan zpívá sám sobě. Jinak ten povedený rotující riff bude v mé hlavě navždy spjat s jednou nejlepších věcí na tomto albu. Rock'n'roll Believer je takové zrychlené blues s pěknou vybrnkávanou melodií.

Tak pozor! V polovině alba jsem si uvědomil, že je to deska založená na hutných riffech! Mnohé kousky jsou vždy na jednom vystavěny a postupně zahušťovány omáčkou vyhrávek a sól. Jen zpěvák jako by se šetřil, zpívá všechny skladby podobným stylem.

S pěkně těžkotonážním blues je spjata i Weathervane, pěvec jako by se ve studiu postupně dostával na potřebnou provozní teplotu. Over Now – povinný ploužák s posmutnělou atmosférou a One world je zase pořádně hutným, dřevním hard rockem s konečně řízným pěvcem. Break the Circle zvyšuje tempo a při poslechu se usmívá každý příznivec poctivého hard and heavy osmdesátkového střihu. Tam, kde předchozí skladba skončila, navázala předposlední Alive, ovšem se zařazeným vyšším rychlostním stupněm. Poslední Fatal Strike je poněkud nudnou tečkou.

Podtrženo, sečteno. Michael připravil riffovou desku plnou dřevního hard rocku přímo navazující na alba UFO Covenant a Sharks. Aby také ne, Arachnophobiac se natáčel se stejným producentským týmem, ve stejném studiu a vyšel i u stejného labelu. Připadá mi, že si ty lepší skladby nechal Michael v šuplíku a na předchozí desky UFO je nepoužil. Celistvou a solidní hráčskou souhru kazí poněkud toporný hlas Chrise Logana. Kam se poděl ten drsoň, co se na předešlé desce Be Beware to Scorpions nebál zatlačit na pilu. Byl snad s Klausem ze "Škorpíků" na operaci hlasivek? Zde mu chybí větší zápřah, energie a trochu barevnější projev.

Někdo vyčítá desce i několik sól, které nahrál Jeff Watson, kytarista Night Ranger. Já si myslím, že do písní bez problému zapadají a kdyby to v bookletu nebylo uvedeno, nikdo by to nepoznal. Pokud se vám však ztratí kytarista v závěru nahrávání a ozve se až z přísně střeženého oddělení protialkoholní léčebny, tak mnoho jiných možností než najmout kolegu na výpomoc nezbývá. Turné k albu bylo stejně adrenalinovou akcí jako nahrávání. Rušené koncerty, potyčky mezi spoluhráči ústící ve vážné zranění zpěváka, nebo některá vystoupení odehraná jen z části - to bylo zbytečnou kaňkou na následné prezentaci materiálu desky Arachnophobiac, které se nedostalo takové pozornosti,jakou by si zasloužila.

Poctivých nahrávek kytarových velikánů, kteří by byli schopni rozpustit své ego a složit desku bez nekonečných a zdlouhavých sól mnoho není. Michael Schenker je jedním z mála, který to dokázal.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Arachnophobiac [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Dead Can Dance - Selections From North America (2005)
2018-10-10

Dead Can Dance / Selections From North America (2005)

4 stars

Dead Can Dance ve své diskografii uvádí tři oficiální live záznamy: Toward the Within 1994, Live Happening 1–5 2012 z reunion turné a In Concert 2013. Druhý live záznam je složen z pěti EP, které kapela postupně uvolňovala během let 2011-2012 a které bylo možno zdarma stáhnout z oficiálních stránek DCD. Nízká kvalita zvuku u bootleg záznamů mě spolehlivě odrazuje a proto jsem se po mnoha takto vydaných nahrávkách nijak nepídil. Nicméně mě to nyní, kdy nervózně odpočítávám dny do vydání novinkového alba Dionysus, nedalo a já z hlubin sítě dohledal zmíněnou nahrávku Selections From North America, abych posléze po porovnání s překvapením zjistil, že se jedná o naprosto identický záznam, jako na výše mnou vlastněném albu Live Happening 1-5.

Když už jsem měl CD opět v přehrávači, utrousím pár slůvek. Zvukový záznam je velmi kvalitní, od studiového materiálu se odlišuje jen velmi málo. Bohužel turné nebylo nijak masivně sponzorsky podporováno, takže na nějaký doprovodný orchestr, který by této hudbě dodal nový rozměr, bohužel nedošlo. Živých nástrojů použito mnoho není, hudebníci na perkuse se připojovali jen v některých městech.

Je zvláštní nahlédnout do setlistu. Ačkoliv by mohli DCD ze svých studiových alb vybrat materiál na několik koncertů, nakonec z řadových alb zahráli z celkového počtu 21 songů jen osm. Zbylé písně byly poskládány ze sólových desek jednotlivých protagonistů, byla zařazena i píseň z projektu This Mortal Coil. Několik dalších skladeb vyšlo jen na předchozím live záznamu Toward..., došlo i na melodii ze soundtracku Salems Lot, na kterém se Lisa podílela. Tracklist je jistě překvapující, hudebnící nevsadili na jistotu provařených věcí, ale nabídli fandům k připomenutí méně hrané skladby.

Na koncertech DCD byla vždy magická atmosféra a doslova všeprostupující pozitivní energie z pódia se na vás hrne v takových vlnách, že není neobvyklé vidět kolem sebe lidi, kterým se koulí po tvářích slzy jako hrachy. Setlist na rok 2019 znám zatím není - uvidíme, čím budeme obdařeni!

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Selections From North America (2005)
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance


Dead Can Dance - Spiritchaser
2018-10-06

Dead Can Dance / Spiritchaser

5 stars

Africká maska kmene Bobo, která se objevuje na každé straně bookletu v různých barevných variacích a úhlech, dává předběžně tušit, kterým směrem se Dead Can Dance budou na tomto albu ubírat.

Od předchozí, velice úspěšné desky Into the Labyrinth, která bodovala v žebříčcích Billboardu a stanula dokonce v jeho čele, se inspiračně kapela ještě více vymanila z evropského prostoru a čerpala z různých druhů lidové hudby Latinské Ameriky (Song of the Dispossessed, částečně i Song of the Stars) nebo Haiti (Dedicacé Outo). Pomocí hudby se rovněž přeneseme i do Indie (Indus) a Egypta (Song of the Nile). Všechny tyto prvotní zdroje Dead Can Dance rozpustili v jednom velkém kotli a naservírovali vlastní představu o world music, neboť i v jednotlivých písních se různé vlivy mísí a nelze je jednoznačně zařadit. Vznikla tedy velmi šťavnatá směs převážně na rytmu založených písní. V některých uslyšíte třeba čtyři hostující muzikanty, kteří společně dovedně proplétají rytmy na své cizokrajné perkuse. Brendan a Lisa samozřejmě do této směsi přidali své koření, takže jakýsi duch DCD je stále rozpoznatelný, zde hlavně díky jejím charismatickým hlasům.

Nemohu nezmínit perličku, kdy se právníci vydavatelské firmy Beatles ohradili kvůli podobnosti songu Indus se skladbou Beatles Within You, Without you, kterou složil George Harrison s indickými hudebníky. Na desce Spiritchaser musel být tedy uveden jako spoluautor.

Hodnotit tuto desku je velmi obtížné. Někteří fandové v mém okolí velebili DCD v období, kdy čerpala z evropské středověké muziky, ovšem vlivy world music už vstřebávali obtížněji. Kdo však odloží předsudky, bude z této desky, na níž je minimum samplů a elektroniky a ze které sálá tajemná primární živočišnost, unesen.

Zvukově naprosto excelentní nahrávka, která řádně prověří spodní frekvenční rozsah vašich reprosoustav, a zároveň na dlouhou dobu poslední album kapely, které se dočkalo následovníka až po šestnácti letech - tedy pomalu v době, když už ani nikdo nedoufal. Dávám plný počet bodů za nezdolné hledačství a posouvání bariér v hudbě. Dead Can Dance předali svým fanouškům svůj vlastní pohled na lidovou muziku odlehlých kontinentů spolu se svým "trademark" zvukem, čímž tuto hudbu dokázali představit lidem, kteří by se k ní jinak nedostali.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Spiritchaser
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance


Dead Can Dance - Anastasis
2018-09-24

Dead Can Dance / Anastasis

5 stars

Dlouhých šestnáct let trval studiový půst, způsobený rozchodem Lisy Gerrard a Brendana Perryho. Ten se udál v osobní i hudební rovině po natočení poslední společné desky Spiritchaser k velké lítosti všech fandů. Oba hudebníci však během této doby nijak nelenili a každý natočil několik sólových počinů, rovněž se podíleli na mnohých dalších zajímavých projektech.

Po krátkém jednorázovém světovém turné v letech 2005 se jejich cesty proťaly až v roce 2012 na desce Anastasis, což lze přeložit jako Vzkříšení. U této dvojice (tak jako u mnohých jiných muzikantů) si nelze nevšimnout jedné skutečnosti. Odděleni dokáží vytvořit bezpochyby zajímavé díla, ta pravá chemie a jedinečnost ale přichází až spojením obou bytostí. Brendan a Lisa jsou jako síly jin a jang, které se navzájem doplňují. Brendan je více pojítkem s Evropou (hudebně i duchovně) a je tím, kdo dodává do hudby nelidsky chladné syntetické zvuky. Lisa je vše ostatní – přináší život, živelnost, duchovní a hudební rozměr různých jiných etnik. S jejím příchodem se ihned objeví místo samplů živí hosté, kteří oživí nahrávku různými exotickými perkusemi a dalšími neobvyklými nástroji.

Na albu Anastasis tento střet dvou světů můžete ohmatávat sluchem. Čím více se budete do nahrávek ponořovat, tím více budete objevovat jejich rafinovanost. Někteří recenzenti vytýkají tomuto albu určitou syntetičnost – já to považuji za záměr autorů, kteří tímto kontrastním prvkem propojili zemitou minulost s neosobní přítomností, evropskou kulturu s těmi východními.

Těžko rozebírat jednotlivé songy. Zní přesně tak, jak jsem naznačil v předešlých řádcích. Některé jsou anagramem kultur Blízkého východu – třeba uhrančivá Kiko, Agape nebo Anabasis –, ovšem vkusně prolnuté moderními eletronickými samply. Return of the She King, All in Good Time či Amnesia je návratem do Evropy předchozích století. Song Opium by mohl být setkáním výše zmíněného. Velkolepý návrat kultovní kapely se vydařil na výbornou.

Krátce se vyjádřím ke zvuku. Na první poslech je na tomto albu podmanivý, nesmíte jej však porovnat třeba s předchozím Spiritchaser. Na něm je plně zachována dynamika, která k takovému druhu muziky neodmyslitelně patří. Na CD Anastasis vše ořezáno po vzoru soundu rockových kapel. To platí překvapivě i o 24bitové verzi. Přitom původní matrice je v pořádku. Ve výsledku je celá zvuková scéna dramaticky jiná, neboť různé nástroje v originálu zní samozřejmě s variabilní intenzitou. Závěr si vyvoďte sami.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Anastasis
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance


Uriah Heep - Living The Dream
2018-09-15

Uriah Heep / Living The Dream

5 stars

Pokud vysekneme z téměř padesátileté existence souboru jen poslední desetiletku, objevíme vcelku ortodoxní hard rockovou kapelu pevně zakotvenou v tomto hudebním stylu, která po předchozích neslaných nemastných počinech chytila druhý dech. V čele souboru stojí poslední mohykán a leader pamatující vznik Uriah Heep - Mick Box. Brázdí koncertní pódia se svou podřízenou družinou, která se za výše zmíněné období nijak nezměnila. Jen místo basisty přenechal v roce 2012 pamětník Trevor Border ze zdravotních důvodů po 35 odsloužených letech Davey Rimmerovi. Další členové – zpěvák Bernie Shaw, bubeník Russell Gilbrook a klávesák Phil Lanzon patří k letitým oporám.

Tito pardálové od roku 2008 natočili čtyři desky, které byly vydány (mimo Wake the Sleeper) u italské firmy Frontiers. Na nich se hudebníkům podařilo vrátit s poctivým materiálem, který si udržuje vysokou úroveň a nijak neuhýbá z jasně nalajnované cesty melodického hard rocku navazujícího na tradice toho nejlepšího z původních UH. Desky obsahují silné i slabší skladby, skladatelský tandem Box/Lanzon se nesnaží vymýšlet nic nového a tvoří písničky, tak, jak je umí jen oni dva. A fandové na to dle ohlasů a prodejů slyší. Jediné, co alba mírně odlišuje, je přístup producenta a výsledný mix. Předchozí tři alba počínaje Wake the Sleeper měl na starosti precizní, ale přece jen poněkud konzervativní Mike Paxman (Asia, Status Quo), horkou novinku Living the Dream pak Kanaďan Jay Ruston, který spolupracoval dříve se Stone Sour, Anthrax či Steel Panther.

Jaké jsou první postřehy po poslechu této desky, která je již pětadvacátým studiovým počinem kapely? Dle zmíněného producenta je patrno, že Uriah Heep zvolili podobnou cestu, jako Jidáši na posledním albu – sáhli po mladé producentské krvi, aby pozměnili a zmodernizovali svůj výsledný sound. A výsledek opravdu stojí za to. Nebojte, UH se neproměnili v power metalové věrozvěsty, nýbrž Jay Ruston podtrhl zemitý hard rock kapely, zhutnil sound, rozšířil prostor v nahrávce samotné a hlavně dodal všem písním šťavnatost a energii. V kytarové hře Micka Boxe ostatní nástroje nijak nezanikají. Naopak velmi temný a až jedovatě zlověstný zvuk dostaly hammondky Phila Lanzona. Okupují pomalu stejný prostor jako kytara a jejich typické souhry a souboje jsem si užíval v každé skladbě. Ten archivní feeling je až hmatatelný, odkazy na staré songy se to jen hemží.

Desítka skladeb na mě působí uceleným dojmem, ostatně jako předešlé tři desky. Střídají se tu povedené a komplikovaněji vystavěné kousky s těmi jednoduššími – méně zapůsobily Goodbye To Innocence nebo závěrečný ploužák Dreams Of Yesteryear. Jinak v podstatě musím jen chválit. Již v úvodní singlovce Grazed By Heaven se Uriáši nešetří – skladba má na úvod obrovskej odpich a drive. Následuje titulní Living The Dream ve středním tempu, která je vyšperkovaná skvěle nahalovaným zpěvem Bernie Shawa a tetelivým zvukem Lanzonových hammondek, které tu mají sílu skutečných varhan. Hardrockeři budou pomlaskávat blahem. Takto bych mohl pokračovat.

Zlatý hřeb desky je po několika posleších jasně stanoven. Nejrozsáhlejší střednětempá, prog rockem kořeněná Rock in The Road se někde v jedné třetině mění po dostizích kláves a kytar do několikaminutové baladické mezihry, která pokračuje pevným dusotem basy, k ní se přidávají další nástroje, tak jako v 7th Son of 7th Son od Železné Panny – pamatujete? Minuty přibývají, napětí stoupá, hypnotická jízda však nemá konce – to nejde popsat, musí se vyslechnout! Pro kolegy Slováky: Zimomriavky som mal všade. Napětí pomáhá rozvolnit hned následující balada Waters Flowin'. Navazuje další perla - It's All Been Said s několika změnami nálad i rytmů i krásným sóly na varhany i kytaru. Celkem mě zaujala i přímočará Falling Under Your Spell se sbory odkazujícími do minulosti.

Kapela Uriah Heep svoji pátou desetiletku zakončila parádně. Album Living The Dream navazuje na předchozí tři díla a přidává navíc obrovskou porci energie navíc. Kapela jako politá živou vodou rozšiřuje množinu veteránů, kteří na stará kolena přichází s nahrávkou snů a to tak podmanivou že snadno odpustím drobné déjà vu s tvorbou kolegů z Deep Purple či méně dynamický zvuk na CD.

Závěrem: poslední čtyři desky Uriah Heep vrátily do hry a Living The Dream je pomyslnou třešničkou na dortě. Takový závěr jsem od sebe, starého Byronovce nečekal. Vy, kteří hýčkáte jen první alba, zkuste Living The Dream!

Ukázka: https://www.youtube.com/watch?v=PHgDPxLlFW4&index=1&list=RDPHgDPxLlFW4

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Living The Dream
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - Outsider
2018-09-12

Uriah Heep / Outsider

4 stars

Tři roky od předešlé studiovky utekly jako voda. Novinkou je angažmá levorukého a charismatického basáka Steve Rimmera (ex Zodiac Mindwarp). Jinak co se týče realizačního týmu, vydávající firmy či producenta, zde se u Uriah Heep od desky Into the Wild pranic nezměnilo. Nová deska Outsider v jedenácti skladbách tedy logicky pokračuje ve stopách předešlého alba. Skladatelský tandem Box/Landon servíruje obdobně archaický melody-hard rock s hammondkami, který potěší nejednoho starého kozáka. Z mého pohledu došlo jen k nepatrné změně v dramaturgii rozmístění skladeb. Na Into the Wild byly rychlejší a výraznější kousky umístěny na začátku alba, Outsiderovi naproti tomu chvíli trvá, než se stroj UH rozjede.

Úvodní Speed of Sound opatrně startuje se studeným motorem na nižší rychlostní stupeň, potěší zde živá Rimmerova basová linka. Další One Minute a Rock The Foundation jakoby čerpaly boogie palivo u spřízněných Status Quo. Ty mě moc nesedly. Do náročnějšího terénu vjíždí album s hutně hard rockovou The Law s pěknou mezihrou a typickými UH sbory. V podobném duchu je i Is Anybody Gonna Help Me? - tyto dvě věci považuji za vrchol alba. Na dálnici s pedálem na podlaze uhání titulní The Outsider (skvělé Boxovo sólo), Looking At You a částečně i Kiss The Rainbow. Klobouky přidržet! Zbývající tři písně pohybují písty jakoby v rytmu Deep Purple, to je ale způsobeno podobným vysokooktanovým palivem, které je v Anglii používáno.

Obdivovatelům a fandům starých veteránů nabízím jízdu!

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Outsider
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Alex Skolnick Trio - Conundrum
2018-09-11

Alex Skolnick Trio / Conundrum

4 stars

V těchto dnech přichází na pulty již pátá studiová deska amerického kytarového mága Alexe Skolnicka a jeho dvou kumpánů Nathana Pecka a Matta Zebronskiho, kteří ho na deskách věrně doprovází již od prvního alba. Jazzově laděné trio se již na předchozím albu oprostilo od přehrávání tvrdě rockových standardů v nezvyklém aranžérském kabátku. Na novince v tomto započatém trendu muzikanti pokračují. Album je výhradně autorským počinem Alexe, krome jedné výjimky. Tou je převzatá skladba francouzkého skladatele a pianisty Erica Satie - Gymnopédie, No. 1, samozřejmě upravená pro akustickou kytaru.

V komplet instrumentálních písních samotných exhibuje Alex svojí bravurní hrou na kytaru v převážně jazz rockovém duchu. Spoluhráči nikterak nezaostávají, jsou rovněž mistři svých nástrojů, ostřílení z nesčetných session s dalšími hudebními esy. Jazz rock je jen takovým jednotícím prvkem, každá skladba částečně nasává vlivy třeba z country (Culture Shock) nebo z tanga (hádejte v které skladbě). V Dodge The Bambula jsou použité nezvyklé, částečně etnické perkuse, v A Question Of Moral Ambiguity dojde i na swingové rytmy. Mým favoritem je zasněná Key of Sea.

Jak je v této muzice zvykem, nepostrádá křišťálově čistý a dynamický zvuk, kde je slyšet každé nepatrné zachvění struny. Kdo si chce vychutnat souhru vyzrálých muzikantů, kteří tvoří hudbu pro radost a nesnaží se nikterak podbízet, je na správné adrese.

https://www.youtube.com/watch?time_continue=22&v=aHFv2xGrH6g

» ostatní recenze alba Alex Skolnick Trio - Conundrum
» popis a diskografie skupiny Alex Skolnick Trio


Uriah Heep - Into The Wild
2018-09-08

Uriah Heep / Into The Wild

4 stars

Další inkarnace Uriah Heep v novém miléniu mě po předchozím povedeném Wake The Sleeper opět potěšila albem pojmenovaným Into The Wild. Hlavní skladatelská dvojka Mick Box s Philem Lanzonem vytvořila silný tandem, který dokáže vysázet do tří let silnou kolekci, která věrného fandu bude provázet po celé to období až k další novince.

Na tomto albu v silně nostalgickém hard rockovém duchu s výraznými hammondkami v pozadí krom několika přímočařejších a kapánek slabších písních najdete především živější skladby. Nejrychlejší jsou skvělé I Can See You nebo Into The Wild s melodickým refrénem, které válcují vše kolem jako správná hard rocková lokomotiva. Stadionovou halekačku ve stylu AC/DC či Def Leppard zastupuje úvodní Nail on the Head. Kolegy Deep Purple připomene Money Talk. Zajímavě zní Lost s až orientálním motivem a především nenápadný skvost alba - v rámci žánru až progresivně pojatá Trail of Diamonds s kouzelným zlomem z jímavé balady do hutné rockové jízdy. T Bird Angel drží laťku vysoko a s Kiss of Freedom se vyklidněni doploužíme do cíle. Poctivý hard rockový počin, který nepřináší nic nového a objevného. Vytvořit však dnes podobnou desku 99% skupin nedokáže.

Na vinylu skvělý zvuk, o který se postaral (tak jako na několika posledních deskách UH) producent Mike Paxman spolu se Steve Rispinem (Asia, Lifesigns, Steve Howe).

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Into The Wild
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Lifesigns - Live in London under the Bridge
2018-09-01

Lifesigns / Live in London under the Bridge

4 stars

Prog rockové kapely to nemají v současné době jednoduché. Posluchačů tohoto žánru není mnoho, proto jsou vystoupení podobných spolků malým svátkem. Nejinak tomu bylo u anglické skupiny Lifesigns, v jejíchž řadách hrála a hrají samá esa anglické art a prog scény. Ač proběhlo za pár let několik desítek koncertů po celé Evropě, přesto se na mnoho fanoušků nedostalo. Uzrál tedy nápad natočit live DVD, které by těm věrným umožnilo vidět kapelu v akci.

Klávesák John Young s ostatními vymyslel dokonalý realizační plán. Jelikož pořízení takového záznamu stojí nemalé peníze, rozhodli se pro dnes stále častější crowdfundingové financování. Peněz se od fandů vybralo dostatek na to, aby mohl být pronajat vyhlášený londýnský klub Under the Bridge, kde se uskutečnila 22. a 23. 1. 2015 dvě vystoupení, která nasnímalo několik kamer pod vedením artového režiséra Paula Shammasiana. Velký důraz byl věnován i osvětlení, proto byla přizvána profi firma zajišťující kvalitní světelný park. Tento koncert si nenechali ujít fanouškové nejen z Anglie, ale také z Norska, Belgie, Francie, Španělska, USA a ano – přijeli i z Holandska :-)

Dlouho jsem váhal, zda si toto DVD opatřit. Bylo to hlavně z důvodu, že koncert byl nahrán po vydání prvního alba, ze kterého jsem nebyl až tak nadšen. Mrzelo mne, že Lifesigns s vydáním nepočkali až po natočení druhé studiové desky, která si mi líbila mnohem více. Nakonec jsem jej objevil u známého, který mi ho zapůjčil k recenzi. Po přehrání a podrobném prozkoumání jsem zjistil zajímavou věc! Tento koncert obsahuje krom pětice písní z debutního alba i tři nové songy z tehdy nevydaného CD Cardington a dva hity ze sólové tvorby John Young Bandu. To bylo překvapení! Je tedy zřejmé, že nějaký materiál na novou desku museli mít Lifesigns připraven několik let dopředu….

Úvod DVD patří dvě skladbám z debutu – Lighthouse a hitové Telephone. Vizuální ztvárnění mně známých skladeb umožňují na skladby pohlédnout jiným pohledem. Výsledný koncertní zvuk vysoké kvality (nazvučený precizně čitelně, podobně jako u jazzových vystoupení) krásně zvýrazňuje souhru rytmické sekce kapely – můžete si vychutnat nápaditou hru baskytaristy Jona Poola, který používá méně obvyklé nožní pedály pro změnu výsledného zvuku svého nástroje, a drummera Frostyho Beedla, který oslní svou ekvilibristickou hrou v úvodu druhé, již zmíněné skladby. Basák Poole je také hlavním showmanem, jemuž je zdejší klubové pódium malé - skáče jako kdyby byl půjčen z Faith No More :-)

Kytarista bulharského původu Niko Tsonev (mj. Steve Wilson) působí celkem introvertně, tak bohužel vyznívá v celkovém zvuku poněkud upozadněná i jeho precizní, někdy trochu jazz rockem ovlivněná hra. Celé dění na podiu kontroluje od kláves hlavní protagonista John Young, který mi (kdykoliv ho spatřím) připomíná Clive Nolana v subtilnějším provedení. Nesmím opomenout dokonale secvičené čtyřhlasy, což je dnes zcela nestandardní a neslyšené.

Následují tři (tehdy) novinky a z nich skvělá Impossible nutí lidi v publiku až k tanci! Následující Open Skies v AOR stylu pochází ze sólové dráhy Johna a mě moc nezaujala. Až s další vlastní skladbou Kings si u mě napravil reputaci, v ní to skutečně prog rockově vře a bublá. Koncert zakončují tři pecky z prvního CD, kde vyniká hlavně závěrečné technicky náročná dvanáctiminutová Carousel.

Skvělá podívaná na precizní souhru hráčů z první ligy britského melodického prog rocku.


Trailer :
https://www.youtube.com/watch?v=VnOQwdl0vy4

Song Different :
https://www.youtube.com/watch?v=INBRMtxZK_0

» ostatní recenze alba Lifesigns - Live in London under the Bridge
» popis a diskografie skupiny Lifesigns


Faith No More - Introduce Yourself
2018-08-28

Faith No More / Introduce Yourself

4 stars

Druhá deska FNM s názvem Introduce Yourself vychází u firmy Slash Rec. v roce 1987 a laser mého přehrávače ji za posledních čtrnáct dní zná jako své boty. Z reproduktorů se po jeho puštění vždy vyvalí kvalitní hlasitá hudba, na první poslech je slyšet větší rozpočet na studio a mastering.

Kapela společně s kamarádem, zvukovým inženýrem a producentem Mattem Wallacem mění celkovou barvu zvuku, zbavuje se z větší části post punkových a gotických vlivů a celkově přitvrzuje. Ostře řezaná kytara Jima Martina dostává mnohem větší prostor a má téměř thrash metalové zabarvení. To ostře kontrastuje s funkovou, pleskající basou Billa Gouda a chameleonsky vytlemeným projevem zpěváka Chucka Mosleyho, u kterého nikdy nevíte, jak příští sloku podá – buď jako punker, hip hoper, rocker nebo jako zpěvák středního proudu. Mnoho lidí na něj nadává, ale já (který nemusel snášet jeho všemožné opilecké eskápady) ho miluju. Jeho osud je jako vejce vejci podobný jako u Paula DiAnna z Mejdnů, který rovněž neměl hlasový rozsah Bruce Dickinsona, byl však bezprostřední a na nic si nehrál. Bohužel oba dosáhli svého limitu, měli velmi kladný vztah k opojným látkám a nedokázali čelit novým výzvám a potřebám svých domovských kapel. Náladu doplňuje svými atmosférickými klávesy v pozadí Roddy Bottum a celou karavanu vřed tlačí snadno rozpoznatelný bubeník Mike Bordin.

Nicméně - co již v období předchozího alba We Care A Lot ke kapele poutalo pozornost byla jejich stylová nezařaditelnost a pestrost. V jejich podání musel člověk špekulovat, jakou hudbu vlastně poslouchá. Jasně – základem byl tvrdší alternativní rock, stačila však jen chvíli nesoustředěnosti a zcela vás vykolejila rap metalová vložka, nakažlivý funky rytmus či neuvěřitelně brutální sekané thrashové riffy. Z ostatních kapel, které v té době o něco podobného pokoušely – namátkou RHCHP, RATM, Primus či Scatterbrain – mi zrovna FNM byli na tomto albu nejbližší svou neučesanou drsností a syrovostí.

Na tvorbu nové desky bylo méně času, proto se dle mého na ní ocitly i slabší kousky. Ty silné však jasně převládají a i když nejsou tak členité a barevné, jako na následující desce, je z čeho vybírat. Třeba Anne Song – výborná, až taneční funky záležitost, plně se hodící na nějaký veselý mejdan. Rovněž i následující kraťounká Introduce Yourself, kdy se skoro hardcorově metalové záseky střídají s popovým refrénem, kdy vstáváte z lenošky a tančíce, tleskajíc do rytmu s kapelou. Následující zvážnělá Chinese Aritmetic vás omámí chladně atmosférickými klávesy, znovu nahraný hit z první desky We Care A Lot opět pořádně nažhaví a u rapmetalové R'n'R řádně zatřepete hlavou.

Zbylé songy nedosahují na plné hodnocení, o žádnou vatu se však nejedná. Výborná deska, jednolitá, tvrdá i taneční, metalová i šmrncnutá rapem. Deska pětice muzikantů těsně před branami oslnivé kariéry.

» ostatní recenze alba Faith No More - Introduce Yourself
» popis a diskografie skupiny Faith No More


Alice in Chains - Facelift
2018-08-22

Alice in Chains / Facelift

3 stars

S touto deskou jsem měl už v roce 1990 problém. Výbornou muziku - drsný a nápaditý alternativní hard rock s hutným zvukem ve středním tempu a neuvěřitelně invenční Cantrellovou kytarou mi kazil mečivý projev Layne Staleyho, který svou barvou hlasu a pro mě neúměrným protahováním slabik dokázal od dalšího poslechu odradit.

Koho zajímá styl grunge jako takový, tomu doporučuji bakalářskou práci Jakuba Kličky - Seattleská hudební scéna za posledních 30 let.

https://otik.zcu.cz/bitstream/11025/19742/1/Bakalarska%20prace%20-%20Seattleska%20hudebni%20scena%20za%20poslednich%2030%20let%20-%20Klicka.pdf

» ostatní recenze alba Alice in Chains - Facelift
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains


Uriah Heep - Live In Europe 1979
2018-08-22

Uriah Heep / Live In Europe 1979

3 stars

Mezi zaznamenáním prvního a legendárního živáku Uriah Heep z roku 1973 a druhého s názvem Live in Europe uplynulo pouhých 6 let. Z dnešního pohledu vcelku krátké období, v sedmdesátých letech bylo změn u této kapely až dost. Skupinu opustil zpěvák David Byron a říši živých skvělý basák Gary Thain. Kapela vydala v této době neuvěřitelných sedm! studiových desek rozdílné kvality. Tedy dost na to, aby se dalo uvažovat o představení nové tváře kapely v čele se zpěvákem Johnem Lawtonem. V roce 1979 tedy došlo k záznamům několika koncertů v Německu a Anglii, ze kterých se sestříhal materiál na živé dvojalbum.

Jak se tento záznam povedl a lze jej nějak porovnat s koncertem z roku 1973? Odpověď není jednoduchá, protože je v zadání mnoho proměnných, matematicky řečeno. Pokud přelétnu zrakem výběr písní, tak vidím, že kapela rozdělila repertoár spravedlivě na "Byron" a "Lawton" éru. Z toho prvního období se do koncertního playlistu například kromě osvědčených Easy Livin' nebo Gypsy probojovala Lady in Black, která na prvním dvojalbu chyběla. Z období druhého logicky zaznělo nejvíce skladeb z Falling Angel, neboť k tomuto albu jela kapela turné. Dostalo se i na několik skladeb z Innocent Victim a na jednu z Sweet Freedom. Z několika dalších desek se do playlistu neprobojovalo nic. Dle mého názoru se John Lawton jako zpěvák osvědčil a i s repertoárem svého předchůdce se popral statečně, ne vždy se to však úplně podařilo. Logicky se cítil lépe ve skladbách psaných pro jeho hlasový rozsah. Nicméně se tu v přímém porovnání projevil jiný fakt - songy z pozdějších desek nemají tu moc se vyrovnat zažité klasice z počátku sedmdesátých let.

Ani technická kvalita se nedá porovnat s předchozím záznamem. Zvuk je slitější, občas se některé nástroje ztrácí. Nahrávka trpí i tím, že byly použity záznamy z rozdílných koncertů, což je na zvuku rovněž poznat. Co se týče atmosféry, ta není špatná – Lawton z publikem komunikuje a to vřele odpovídá, jako třeba ve Free Me. Jako "improvizační" byla vybrána Sweet Lorraine, zde se obě strany vyřádily dostatečně. U předchozí skladby Who Needs me mě však ta improvizace dost nudila. Mick Box přiznal, že u této nahrávky došlo jen k velmi málo zvukovým úpravám. Pokud se na to však podíváme z té pozitivnější strany, tak na tomto živém dvojalbu máme zakonzervován autentický projev Uriah Heep z roku 1979 se zpěvákem Johnem Lawtonem, který zanedlouho kapelu opustil.

To bylo také z jedním z důvodů, proč deska vyšla až o sedm let později, v roce 1986.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Live In Europe 1979
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - Live
2018-08-20

Uriah Heep / Live

4 stars

S hrůzou jsem zjistil, jak ten čas letí. Uběhlo například již několik desetiletí od okamžiku, kdy jsem naposled slyšel nějaké LP od Uriah Heep. Přitom desky s Byronova období jsem měl poměrně rád. Rozhodl jsem se tedy pořídit nějakou Best-ofku, nejlépe v živém provedení. Od této idey už byl jen krůček k mému novému nápadu. Ohodnotím dvě live nahrávky Uriah Heep - jednu s původním pěvcem Davidem Byronem a druhou s jeho nástupcem Johnem Lawtonem.

Znalci jistě vědí, po jakých deskách jsem sáhl. Ano – tipujete správně, ta první bylo vydána jako dvojalbum v roce 1973 pod názvem Live January. Natočena byla téhož roku při lednovém koncertu v anglickém Birminghamu a stala se jednou z prvních živých hardrockových nahrávek. Práce na ní však nebyla jednoduchá. Dlouhou dobu se nedařilo, předchozí záznamy z jiných koncertních zastávek vždy v něčem selhaly. Až poslední koncert k velké úlevě všech klapl po technické stránce na výbornou.

K posluchačům se o několik měsíců později dostal záznam jedenácti písní vybraných z předešlých čtyř studiových alb kapely (na Salisbury se z nějakého mně nepochopitelného důvodu nedostalo). Jinak je poslech této desky lahůdka. Skupina ve svém nejklasičtějším složení předvádí v plném nasazení průřez svou dosavadní hity nabitou tvorbou. Většina skladeb zní podobně jako na studiových albech i s kouzelnými sbory, jen Gypsy je proložená improvizací jednotlivých muzikantů. Naopak z The Magician's Birthday zbylo jen jakési torzo.

Zvuk je neuvěřitelně precizní a každý nástroj je detailně slyšet. I proto se objevovalo podezření, že ne vše pochází z koncertního záznamu. To dnes asi nerozlouskneme, nicméně tento koncert se zařadil mezi špičku živých záznamů ze sedmdesátých let. Lze se soustředit třeba na souhru klávesáka Hensleyho s kytarou Micka Boxe, zvláště však vyniká linka basové kytary Garyho Thaina, neboť každá nota jím zahraná je lehce identifikovatelná. Tato nahrávka se stala pomníkem Uriah Heep a nemohla být zaznamenáma v příhodnější dobu – uprostřed největšího rozkvětu kapely. Splnila přesně to, co jsem očekával - připomenout si songy kapely z dané doby.

Jen malé smítko na celém dvojalbu se přece jen najde. Celou jednu stranu LP vyplňuje medley rock'n'rollů, což mi připadá docela neúměrné, přece jen raději bych slyšel další původní skladby UH. V zásobě jich měli nepřeberné množství. Třeba právě zkrácenou The Magician's Birthday, která by v živém provedení byla jistě mnohem poutavější a zajímavější.

P.S.: Závidím rovněž majitelům původního vydání na LP, kteří měli v obalu vloženou krásnou knížečku s fotkami - já na CD krom jednoho malého snímku nemám nic.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Live
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Faith No More - We Care A Lot
2018-08-17

Faith No More / We Care A Lot

4 stars

Mám rád debutní desky kapel, které později prorazily a získaly velké jméno na hudební scéně. Nabídnou totiž letmý pohled pod sukénku, kde je možné spatřit to, co je již později producenty, firmou či vlastní cenzurou hudebníků potlačeno. Je možno vysledovat základy jejich stylu a označit inspirační zdroje. Nejinak tomu je i u Amíků Faith No More, jedné z nejoriginálnějších rockových kapel devadesátých let, která léta tančila na pomezí alternativního rocku, metalu, hip hopu a punku a pomohla tak svým stylovým přesahem rozšířit hudební obzory mnoha rockovým fandům.

Jak jsem již předeslal v úvodu, na paškál jsem si vzal jejich prvotinu We Care A Lot z roku 1985. FNM se k této nahrávce dlouho moc nehlásili, spíše uváděli, že jako svůj debut vidí až následující album Introduce Yourself z roku 1987. Situace se změnila, když před několika roky našel basista Bill Gould ve sklepě původní mastery tohoto alba ještě na original studiových pásech. Digitalizoval je a odborník na mastering Maor Applebaum (spolupracoval na jejich posledním albu) zvuk pročistil. Album bylo vydáno v roce 2016 pod názvem "We Care A Lot" [Deluxe Band Edition] na Gouldově labelu Koolarrow obohacené o devět bonusových skladeb. Vedle dvou raritních live snímků tu jsou k ochutnání čtyři písně z demokazety a hlavně tři zcela nové MIXY! z původních pásů. Tak to je mazec! Zvuk je oproti původní nahrávce dynamičtější a bez šumu. Nové mixy poukázaly na fakt, že na original nahrávce ve studiu byla odvedena práce nadmíru kvalitně a ani po třiceti letech nebylo třeba výraznějšího editorského zásahu. Ze základů byly trochu vytaženy bicí nástroje.

O zvuku tedy víme vše. Nyní něco o hudbě samotné. Překvapilo mě, jak velký vliv post punku a gotického rocku prezentovaným hlavně chladně temnou barvou kláves se v těchto písních nachází. Kdo slyšel anglické Adam and The Ants či Siouxsie and the Banshees, ten ví, o čem je řeč. Těmito dvěma styly je silně ovlivněna většina materiálu a FNM je koření punkově rozjíveným projevem Chucka Mosleyho, drsně zkreslenou rockovou kytarou Jima Martina a nezvyklou a jasně rozpoznatelnou hrou na bicí Mike Bordina s jeho pověstným zdvojeným úderem. Tuto polohu reprezentují například songy Mark Bowen, Greed nebo As The Worm Turns. Do dalších dvou skladeb je nenásilnou formou namíchán undergroundový rap – tak zní notoricky známý hitový nářez We Care a Lot a hypnoticky pomalá Why Do You Brother? Spojnicí s novější tvorbou jsou skladby The jungle a instrumentálka Pills for Breakfast, kde Jim Martin servíruje nekonečnou smyčku metalové řežby, která jako by byla předobrazem písni The Real Thing z jejich opusu magnum. Výjimku zaregistrujeme ve skladbě Jim, to je devadesátisekundová jednohubka zahraná na koncertní kytaru. V podstatě jedinou věc, kterou bych postrádal, je závěrečná a nevýrazná New Beginnings.

Abych to shrnul. Zapomeňte na výrazy slabší, nedovařený, špatně nazpívaný apod. Je to debut jak hrom! Chladně post punková deska s odérem gotiky a nekomerčního rapu. Hutnost dodává navíc zuřivá kytara. Skladby jsou sice jednodušší struktury, ale plné energie a opravdovosti. Velmi neobvyklý mix stylů, který v devadesátých letech metaloví fandové FNM při zpětném objevování už zpětně moc nerozdýchali v očekávání alternativního metalu ala The Real Thing.

Tento počin se nechtěně stal upomínkou na prvního leadera kapely, Chucka Mosleyho, který nedlouho po vydání této reedice zemřel ve věku 57 let.

» ostatní recenze alba Faith No More - We Care A Lot
» popis a diskografie skupiny Faith No More


Black Sabbath - Dehumanizer
2018-08-13

Black Sabbath / Dehumanizer

3 stars

Black Sabbath vydali dvě výpravná a nazdobená alba s Tonym Martinem, která v Evropě zaznamenala slušný ohlas, avšak kapelník Tony Iommi pomalu začal uvažovat o nějaké změně, která by pomohla jeho kapelu více zviditelnit na zámořských trzích. Bylo zajímavé v dobovém tisku sledovat tu rošádu hráčů, kdy navázal Iommi kontakt s Geezerem Butlerem a ten oprášil dávné vztahy s Diem tím, že si na jeho koncertě společně zahráli živě letitý song právě od Sabatů. Nakonec se všichni tři domluvili na další spolupráci. Tony Martin a Neil Murray dostali padáka a zraněného bubeníka Cozy Powella nakonec nenahradil nikdo jiný, než Vinny Appice, čímž do sebe zapadl poslední střípek mozaiky a najednou tu ku překvapení všech stála kompletní sestava, která nahrála památná alba Heaven and Hell a Mob Rules.

Očekávání a tlak na kapelu byl velký, marketing firmy I.R.S., potažmo EMI se rozjel na plné obrátky. Za mixážním pultem a v roli producenta nahrávky se objevil dvorní spolupracovník Queen Reinhold Mack a fandy polil studený pot. Nakonec to podle mě nedopadlo nijak tragicky. Kvarteto hráčů opět dokázalo stejně jako před dvanácti lety s Heaven and Hell reflektovat stav na hudební scéně. Tehdy se dokázalo zařadit svou tvrdostí a melodičností na špici rozjíždějícího se heavymetalového vlaku, nyní s albem Dehumanizer zrcadlilo v písních tehdy populární styl grunge a doom metal bez ztráty vlastního ksichtu. Zvuk byl neobyčejně tvrdý, avšak krásně dynamický a čitelný, Iommiho zdvojené kytary ostře řežou a Butlerova basa má sílu hromu. Někdo si stěžoval na ostrý a suchý zvuk bicích, mně nijak nevadí.

Za ta léta poslechu jsem si roztřídil písně z tohoto alba na povedené a na ty slabší. Do první skupiny jednoznačně řadím úvodní Computer God s industriálním intrem, klipovou a řádně odpíchnutou TV Crimes, hutnou Masters of Insanity a hlavně expresivní a členitou Too Late, která je jednoznačně vrcholem alba a Dio dokazuje, kdo je tu Pan zpěvák. Méně vřelý vztah mám k jinak celkem povedené reminiscenci na doom metal After All (The Dead), kde mi však nesedí zpěv, neboť Dio spíše recituje, než zpívá, a pěkné klávesy jsou zbytečně moc utopené v základech. Zbytek skladeb není vyloženě špatný, ale ani po mnoha posleších zapamatovatelný – pro mě vata složená z temných riffů neobsahující výraznější melodickou linku.
Tak nahlížím na Letters of Earth, Sins of the Father a Buried Alive. Skladba Time Machine sice oživila tempo, nepřinesla však výraznější nápad. Song I by zapadl na některou slabší desku domovského souboru DIO.

Závěrem: toto album zachytilo zvukově i náladou dobu, kdy se v Americe na piedestalu vyhříval grunge (je to znát i na zpracování klipu k TV Crimes, kde se prohání pubescenti v kostkovaných košilích na skejtech) a v Anglii frčel doom metal. Celkově asi nejtvrdší zvuk BS, který je hodně povedený, bohužel obsahem se do první ligy z desky prodrala jen zhruba polovina materiálu - i když se Dio snažil, seč mohl. Mně je Dehumanizer osobně sympatičtější než přeslazené a unylé Headless Cross a Tyr nebo naprosto tragické Born Again.

Dávám tři a půl hvězdy a krouhám směrem dolů, neboť kvalit předchozích desek této konkrétní čtyřky Dehumanizer nedosahuje.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Dehumanizer
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Black Sabbath - Forbidden
2018-08-01

Black Sabbath / Forbidden

4 stars

Recenze na album Black Sabbath – Born Again s Gillanem za mikrofonem a prapodivným zvukem mě inspirovala ohodnotit další jejich kontroverzně přijímanou nahrávku. Tou je deska Forbidden z nešťastného roku 1995. Proč nešťastného? V tomto období klasickému hard rocku a metalu doba nepřála, na MTV letěl rap, indie a alternativní rock. A zrovna tehdy jako na potvoru vydávají Black Sabbath nové album s názvem Forbidden. Za mikrofonem opět Tony Martin, ovšem s novou rytmikou za zády, kterou obstarali staří známí - basák Neil Murray a tlučmistr Cozy Powell.

Námětem milionů článků se však stala osoba producenta Ernieho C – rap metalového kytaristy a zvukaře, co pomohl zvukem demosnímků RATM a Stone Temple Pilots ke smlouvám. Tohoto člověka pravděpodobně dohodila vydávající firma I.R.S., aby oživila zvuk Sabatů - některé prameny uvádí, že Tony slyšel Body Count, líbíla se mu jejich cover verze War Pigs a nabídl Erniemu spolupráci. Jak to bylo doopravdy je dnes vcelku jedno. Důležité je, co z této spolupráce vzniklo. Myslím, že se již můžeme s odstupem času bez emocí v klidu zaposlouchat do výsledného produktu.

Co jsem zjistil já osobně? Jedná se o výbornou desku, která nemá slabší místo a třeba takové Born Again válcuje levou zadní. Rád bych, aby alespoň na tomto webu přestaly kolovat nepravdy o nekvalitním zvuku, které jsou smutným klišé, šířeným jako mor z článku do článku. Tyto fámy roztrubovali hudebníci samotní a květnatě vyprávěli o tom, jak jim Ernie C zkazil zvuk na desce a změnil jejich vizi o kvalitním soundu, který ještě ve zkušebně měli.

Já však Ernieho chválím za několik věcí. Objednal zámečníka a nechal vyměnit petlici u studia, aby si tam jednotliví muzikanti po večerech nechodili hrát se šavlemi na mixpultu. Dále oceňuji jeho osobní statečnost spolupracovat s namachrovanýma týpkama, kteří ho drsně ignorovali - a to je ještě jemně řečeno. Většina kapely (krom zpěváka Tonyho Martina, který názor nemá, aby nepřišel o flek) se považovala za matadory rockové scény (jemně řečeno) a dávala hlasitě najevo, že je nebude školit nějakej černošskej rapper.

Ernie však přes velké boje s kapelou i s vydavatelskou firmou (která nakonec nechala vytvořit tři závěrečné mixy) za cenu mnoha kompromisů prosadil ostřejší, živočišnější sound desky bez příkras, která je plná drsných riffů a hlavně skvělých ponurých hitů, se kterými se Black Sabbath vrátili ke svým kořenům. Pryč byla ta načančanost a nemístná pompéznost předchozích desek – byli tu zpět ti vzteklí rafani, z kterých šel strach.

Deska hodně založená na riffech – zaposlouchejte se třeba do jedovatého a temného otvíráku Illusion of Power, který svým proslovem ozvláštnil sám Ice T. Nebo do výborné Can't Get Close Enough, která začíná tak nevinně. Hned následující Shaking Off The Chains potvrzuje má slova – temnota sama, která teče z Iommiho zesilovače. Tady by zazářil Ozzy. Po nezbytné baladě I Won't Cry For You následují další dvě nádherné riffové záležitosti Guilty As Hell a Sick And Tired. Trochu optimizmu přichází až s odlehčenou Rusty Angels. Titulní song Forbidden s mrazivými klávesami je mostem a připomínkou předchozího alba Cross Purposes. Členitá Kiss of Death zakončuje tuto jízdu. Nejlepší nahrávka s Tonym Martinem.

Bohužel doba vzniku nebyla pro podobnou muziku ideální. Dnes však můžeme připustit, že tehdy bylo album Forbidden kritizováno neprávem.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Forbidden
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Nightwish - End of An Era -Live (DVD)
2018-07-26

Nightwish / End of An Era -Live (DVD)

5 stars

Název nosiče End of Era jasně předurčuje a poukazuje na následný vývoj v táboře této finské symfo-metalové smečky. Peripetie kolem odchodu tehdejší zpěvačky Tarji Turunen jsou doufám všem dostatečně známy, proto se o nich nebudu blíže zmiňovat. Skupina a management však nemohli vymyslet nic lepšího, než natočit záznam koncertu, který proběhl 21. října 2005 v Helsinkách. Toto památné vystoupení dokonale shrnulo a zakonzervovalo pro další generace jednu zásadní etapu vývoje této kapely.

Po tomto koncertu došlo k odluce Tarji a Nightwish, která měla fatální důsledky pro obě strany. Tarja nikdy nenalezla tak schopného skladatele, který by ji pomohl vrátit se na vrchol a Nightwish nikdy nedokázali nahradit zpěvačku s tak silným kouzlem osobnosti, neuvěřitelně silným charisma a naprosto výjimečným projevem operně školeného hlasu.

Naštěstí mám možnost sáhnout po tomto live koncertě a připomenout si hlavní hity z první pětice alb Nightwich. A že je jich požehnaně. Jelikož zde hodnotím audiovizuální dílo, je třeba se kromě dokonalé hudby zmínit o atmosféře. Viděl jsem všechny živé oficiální záznamy kapely, ale žádný se energií, setlistem a chutí kapely vymáčknout ze sebe to nejlepší tomuto nemůže rovnat.

Stačí si pustit úvod vystoupení, kdy zní Zimmerovo intro a první tóny Dark Chest of Wonders, kapela startuje, efektní exploze první řady ohlušuje, sloupy ohně stoupají pomalu až ke stropu haly - dav šílí.. Potom se pódium jakoby projasní, ale není to jen kanárkově žlutým pláštěm přicházející Tarji, ale tou aurou, která ji obklopuje. Té stačí pokynout davu a ten by pro ni v tu chvíli udělal cokoliv. Celé vystoupení je velmi akční, Tarja střídá kostýmy a během koncertu to ani jednou nezaskřípe, obdivuji také světelné a pyrotechnické efekty. Jestli ostatní muzikanti věděli, že jde o poslední vystoupení, to nevím, ale na pódiu ze sebe vydali maximum.

Z metalové oblasti je to jeden z mých nejhranějších Blu Ray (škoda, že jde jen o extrapolaci z DVD formátu). Kvalitní obraz a zvuk je zaručen. Podobný styl muziky jinak blíže nesleduji, ale zde potvrzuji výjimku z pravidla. Nightwish mě tímto koncertem dostali.

» ostatní recenze alba Nightwish - End of An Era -Live (DVD)
» popis a diskografie skupiny Nightwish


Kaipa - Kaipa DaCapo - Live Stockholm
2018-07-24

Kaipa / Kaipa DaCapo - Live Stockholm

2 stars

Před několika měsíci jsem se (vzpomínám-li si dobře) na progboardu prostřednictvím Paľa dozvěděl, že kapela Kaipa DaCapo vydala živák s lakonickým názvem Live Stockholm. V té době se nedal nikde sehnat, poslechl jsem si tedy jen zběžně ukázky z nějakého (tuším holandského) streamingu s tím, že se k němu někdy v budoucnu vrátím. Uplynulo mnoho vody a nyní konečně nastala ta ona památná chvíle, kdy byla nahrávka načtena přehrávačem.

Informace na obalu zněly lákavě. Kapela odjela turné ve stejném složení, v jakém natočila debutní desku Kaipa DaCapo (za nemocného Maxe Lorentze zaskočil kolega Lalle Larsson z Karmakanic). Tedy původní tři členové Kaipy hráli vybrané písně z jejich druhé a třetí desky vydané v sedmdesátých letech. Jistě pádný důvod navštívit koncert. Jelikož jsem nebyl jedním z oněch šťastlivců, co je viděli naživo, musel jsem se spokojit s hudebním záznamem na CD.

Po prvním letmém poslechu jsem si říkal, že je něco v nepořádku. Skladby jsem poznával, ovšem v natolik podivném stavu, že při podrobném poslechu (pokud máte naposlouchané původní verze) musí nastat problém. Dostal jsem se až do úplně schizofrenního stavu, kdy jsem si nebyl jistý, zda si já nepamatuji, jak zní originál, nebo to Kaipa DaCapo hraje zcela jinak, což byl pro mne velmi nepříjemný pocit.

Abychom si rozuměli - nejde o to, že si umělci v živém provedení některou skladbu zkrátí či prodlouží nějakou improvizací, nebo že si něco zjednoduší. Zde je překopáno pomalu vše, což je pro mě zcela nepochopitelné a co si tak vybavuji, v takovém rozsahu jsem se s něčím podobným nesetkal. Jsou jen dvě vysvětlení – buď se Roine Stolt zbláznil a chtěl pozměnit původní vyznění svých skladeb k lepšímu, nebo (což je pravděpodobnější varianta) zahlazoval stopy po hudebním vkladu bývalého klávesáka Hanse Lundina, který nedal souhlas s přehráváním původních verzí skladeb. To jsou však jen mé domněnky.

Uvedu jen několik příkladů, které však plně ilustrují celý záznam. Z nádherného titulního songu Inget Nytt Under Solen bylo vynecháno vše podstatné, vyslechneme si však Stoltovo sólo, které je oproti originálu nataženo na trojnásobnou délku. Naopak instrumentálka En Igelkotts Död je zkrácena na polovinu, rovněž z En Igelkotts Död byl použit jen ústřední motiv, klávesová předehra byla vynechána a Lundinova roztomilá melodie na závěr byla zcela pozměněna. O Skenet Bedrar se raději vůbec nebudu vyjadřovat. Jazz rockové syntezátorové sólo je také hodně nudnou záležitostí.

Abych jen nehaněl – docela se povedly Total Förvirring, dále Korståg - klavírní představení hostujícího hudebníka Lalleho, jediný zástupce ze studiového alba Kaipa De Capo - Dårskapens Monotoni, a také největší hitovka Det Tysta Guldet – zde není co řešit, majestátní a hodně emotivní skladba s varhany koncertně ještě rozkvetla a trochu rockovější vyznění ji sluší. Tu nikdo neprznil a byla přednesena pomalu notu po notě.

Jak tento záznam zhodnotit? Pro ty, co nemají mnoha poslechy uložené v paměti originál verze songů, musí být tento koncert příjemným zážitkem. Pro mě je však toto zpracování naprosto neposlouchatelné, neboť zde nejde jen o nějaké krácení písní z důvodu časové tísně, ale o celkově překopanou strukturu a atmosféru songů. Velké zklamání. Zůstávám u živého záznamu Kaipy, který byl vydán v rámci edice THE DECCA YEARS 1975-1978. Zde je vše v pořádku.

» ostatní recenze alba Kaipa - Kaipa DaCapo - Live Stockholm
» popis a diskografie skupiny Kaipa


Lucifer Was - Underground and beyond
2018-07-19

Lucifer Was / Underground and beyond

4 stars

Norskou kapelu Lucifer Was jsem objevil teprve nedávno až téměř symfonickou nahrávkou The Crown of Creation. Byl jsem unešen, proto jsem zapátral i v daleké minulosti tohoto spolku a objevil jejich CD s názvem Underground and Beyond z roku 1997. Nenechme se mýlit, nejde o nově složené kousky, ale o znovu nahraný záznam písní, které hráli již v období 1970-1972!

Lucifer Was se roku 1974 rozpadli, aniž by po sobě stačili zanechat jakoukoliv oficiální nahrávku. Až v devadesátých letech objevil basák Einar Bru staré demo snímky a měl pocit, že i po takto dlouhé době mají své kouzlo. Když od neznámého mecenáše přistály na účtě peníze na studio, oslovil bývalé spoluhráče a během 18 hodin ve studiu opětovně "nabušili" 11 skladeb. Nahrávka i proto zní velmi autenticky, jako by skutečně vznikla v sedmdesátých letech. Přes krátký čas pobytu hudebníků ve studiu můžeme na tomto albu obdivovat výborný retro zvuk bez zbytečného piplání a dotáček, který dodává projevu kapely na autenticitě.

Kdo má tedy rád nekomplikovaný, hutně valivý, avšak melodický hard rock se sabbáťáckými riffy, které tu a tam doplňuje flétna, je na správné adrese. Písně jsou někde lehce ovlivněny psychedelickými postupy a severskou melancholií, což s civilním, avšak suverénním projevem zpěváka Thore Engena působí zajímavě.

Palec hore !

» ostatní recenze alba Lucifer Was - Underground and beyond
» popis a diskografie skupiny Lucifer Was


Puhdys - Alles hat seine Zeit
2018-07-17

Puhdys / Alles hat seine Zeit

4 stars

V letním období je čas poslechnout si i něco pohodovějšího. Proto jsem vyhrabal dlouho neslyšenou desku Puhdys - Alles hat seine Zeit z roku 2005. Ta vznikala pomalu během čtyř let, neboť si Dieter Birr po těžkém, dlouhém a málem až fatálním průběhu nemoci z infekce od nakaženého klíštěte užíval daru života a nikam nespěchal. Jedenáct nových písní Puhdys je potvrzením, že to byla správná cesta.

1. Segelboot – na úvod pěkně ostrý, ale i melodický otvírák, jak z osmdesátek. Text je jasný: život je jako plachetnice, každý je kapitánem, kdo nasměruje příď do bouře, muže ztroskotat a utopí všechny své sny.

2. Alles hat seine Zeit - melodický hard rockový song s heavy kytarami a teskně romantickou melodií reflektuje obavy z měnícího se světa k horšímu.

3. Mein zweites Leben - melodická rocková záležitost s akustickými kytarami - retrospektivní píseň Dietera Birra s názvem Můj druhý život, ve které se těší z nové možnosti žít další život po překonané zákeřné nemoci.

4. Zukunft - temná a tvrdě rocková, opět řeší obavy z budoucnosti, což je vzhledem k věku tehdy jednašedesátiletého Dietera pochopitelné.

5. Klone mich - hard rock v provedení Puhdys, temná hudba i depresivní sci fi text o obavách ze samoty.

6. Der Traum - velmi emotivní song postavený na elektronice, kde v pozadí Dieter sugestivně vypráví svůj příběh, v němž v náznacích bilancuje svůj život. Eterický hlas ve skladbě patří zpěvačce Janě z kapely Bell, Book and Candle, v níž hraje Birrův syn.

7. Regen – jedinou méně výraznou a akustickou věc zpívá o své dávné lásce Dieter Hertrampf. Tato píseň se léty přerodila do obrovského koncertního hitu, to když ji začal zpívat Dieter Birr s německou rockerkou Julií Neigel.

8. Gedanken - příjemný živý song s akustickými kytarami a trochu pozitivnějším textem, v němž je schovaná touha ještě něco dokázat.

9. Der König - nejtvrdší a nejtemnější věc na albu, dusající rytmus a samplované metalické kytary dávají opět upomenout na spřátelené Rammstein.

10. Hafenlied - citlivá protiválečná píseň zklidní hudebně atmosféru, ne však emoce.

11. Was braucht man – závěrečná skladba plná optimismu zakončuje toto skvělé album tímto jasným poselstvím:

Co potřebujete pro svůj život a svůj velký cíl?
Musí vás ta snaha naplňovat štěstím
Láskou, vřelostí, fantazií
Sílou, štěstím a energii
V té velké hře života...

Němečtí Puhdys stárnou s grácií, čemuž album s názvem Alles hat seine Zeit (Všechno má svůj čas) plně odpovídá. Na albu najdeme porci říznějších a odsýpajících rockových songů v jejich po dlouhé dekády budovaném a jasně rozpoznatelném stylu, těch pop rockových "radio friendly" skladeb dramaticky ubylo. Texty Dietera Birra reflektují jeho reálné pocity a mají svou výpovědní i uměleckou hodnotu.

Puhdys stejně jako mnoho jejich souputníků zalovili a nechali se hudebně inspirovat svým nejvýživnějším obdobím, počátkem osmdesátek – konec konců proč ne? Z desky sálá energie a radost z hraní samotného a tak ve mně tato kolekce zanechala (na rozdíl od jiných jejich desek) radost - a to je to, o co tu kráčí.

Ukázka písně Regen s Julií Neigel: https://www.youtube.com/watch?v=8CUYtlbM-ds

» ostatní recenze alba Puhdys - Alles hat seine Zeit
» popis a diskografie skupiny Puhdys


Raw Material - Raw Material
2018-07-14

Raw Material / Raw Material

3 stars

Jak se mi v přehrávači ocitnula tato nahrávka opravdu netuším. Po několika posleších jsem musel konstatovat, že se opravdu jedná o "surový materiál" z nezapomenutelného období rockového kvasu - roku 1970. Tento anglický spolek Raw Material dokázal zaujmout hned první skladbou Time and Illusion, která je psychedelickým mixem raných Doors a Floydů s vibrafonem, následující I'd Be Delighted mě zase chytila svým živelným rhythm and blues. Třetí Fighting Cock v úvodu klame tělem, neboť z pomalého ospalého rytmu se vyklube pěkný kvapík s hammondkami a klavírem.

Další skladby různě variují v podobném duchu. Je to hodně dřevní nahrávka, kde se teprve všechny výše jmenované styly formovaly do konkrétnějších rockových směrů. Poslech každého hravě přenese strojem času o cca padesát let a za ten pocit to stojí.

https://www.youtube.com/watch?time_continue=12&v=_YNrgcZ_wDI

» ostatní recenze alba Raw Material - Raw Material
» popis a diskografie skupiny Raw Material


Lucifer Was - Morning Star
2018-07-13

Lucifer Was / Morning Star

3 stars

Seveřani se ohlížejí za 45 lety své kariéry. Ano, již mnoho let obšťastňuje Lucifer Was fanoušky svou tvorbou, i když k prvnímu albu byli dotlačeni až před 20 lety. Od té doby průběžně v intervalu 3-4 let vypouští na trh nová CD. To poslední z minulého roku s názvem Morning Star mě ovšem nijak nenadchlo. K dílu sice přiložili ruce i zakládající členové kapely, oprášili dvě nevydané skladby, ale výsledný dojem z desky nijak nevylepšili.

Při několikerém poslechu stále slyším monotónní a lehce psychedelický ale i zčásti melodický retro hard rock s hammondkami a flétnou (něco mezi Deep Purple a Hawkwind z poloviny sedmdesátek) ozvláštněný snad jen místy ponurejší severskou atmosférou. V tom nejvíce vyniká poslední, skoro šestnáctiminutová (!) skladba Pur, která je esencí všeho výše jmenovaného. Pamětníci tak zavzpomínali na své mládí a potěšili své dlouholeté fandy a o to asi jde. Třeba v dnešní době, kdy zájem o podobné archaicky znějící kapely sílí, osloví i někoho dalšího.

» ostatní recenze alba Lucifer Was - Morning Star
» popis a diskografie skupiny Lucifer Was


Schenker, Michael - Temple of Rock [Michael Schenker´s Temple of Rock]
2018-07-11

Schenker, Michael / Temple of Rock [Michael Schenker´s Temple of Rock]

3 stars

Čas od času si rád pro odreagování pustím nějakou mně neznámou desku Michaela Schenkera. Jelikož byl (a vlastně stále je) tento fenomenální kytarista workoholik, který neustále zakládal nové a nové projekty s rozličnými muzikanty, tato zábava mi ještě pár let vydrží, než si všechna ta kvanta jeho nahrávek vyposlechnu. Tentokrát jsem několikrát v přehrávači protočil jeho debutní desku projektu Temple of Rock z roku 2011, na kterou Michael sezval odpadlíky Hermana Rarebella ze Scorpions a Petera Waye z UFO. Na doporučení zaskočil i Wayne Findlay, který kdysi hrál s W. Moorem (který v UFO hraje nyní) a veterána německého hard rocku Michaela Vosse ze spolku Mad Max. Na desce hraje dalších asi stopadesát (trochu přeháním) hostů z oblasti anglické hard rockové smetánky, jako například Don Airey či Doggie White. Dostavil se i brácha Rudolf či sekerník Michael Amott z Carcass.

Podle toho zástupu jmen by si člověk řekl, že deska bude hodně barevná a šťavnatá, nakonec však stejně hodně záleží na kvalitě napsaných písní. Na tomto albu jsou všechny písně složeny Michaelem (jen ve dvou je i spoluautorem někdo jiný) a dle mého se mu zde nepodařilo složit dostatečně silný repertoár, většina songů je průměrný melodický hard and heavy stylu Bon Jovi a podobných spolků. Zpěvák mě nijak nezaujal - kdykoliv nějakou píseň zpívá někdo jiný, hned pookřeji – například výbornou věc Before the Devil Knows You're Dead, kterou s bravurou přednesl Doggie White, nebo Lover's Sinfony s Robinem McAuleyem, kterého jinak moc nemusím.Na albu se mi ještě líbí svižná The End of An Era, hitová Miss Claustrophobia se zajímavě použitou kytarou v úvodu a kupodivu i ploužák With You s tady jasně rozpoznatelným Michaelovým rukopisem. Ostatní skladby mi splývají s miliony melodií od no name kapel snažících se o podobnou muziku.

Co říci na závěr? Ne vždy se zadaří, přitom třeba o tři roky dříve vydané CD In the Midst of Beauty s Bardenem bylo celé naprosto skvělé. Třeba se příště s Michaelem potkám v lepších časech.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Temple of Rock [Michael Schenker´s Temple of Rock]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Lucifer Was - The divine tree
2018-07-10

Lucifer Was / The divine tree

4 stars

Norští Lucifer Was se v roce 2007 předvedli skvělým retro hard rockovým albem. Na daný styl docela dlouhá stopáž písní, avšak 5 hutných a valivých, u Deep Purple inspirovaných songů s poctivým zvukem hammondek nenudí. Na mimořádném a poctivém vyznění skladeb se podílel také norský rockový veterán a kytarista Freddie Lundquist, který skupině vypomohl s několika skladbami a rovněž desku ve svém studiu vyprodukoval. Třešničkou na dortu je ponurá a pomalá balada Crosseyed s výborným sborem a flétnou. Tuto skoro jedenáctiminutovou skladbu Thor Engen složil po inspirativním setkání s Ianem Andersonem z Jetro Tull a je jakousi parafrází na jejich Croos Eyed Mary.

Kdyby toto vzácně vyrovnané album vzniklo o třicet let dříve, bylo by dnes legendou. I tak mezi záplavou různých dnešních retro spolků kvalitou materiálu tato deska jasně vyčnívá.

» ostatní recenze alba Lucifer Was - The divine tree
» popis a diskografie skupiny Lucifer Was


Lucifer Was - The crown of creation
2018-07-09

Lucifer Was / The crown of creation

4 stars

Pokud se nechcete nudit, pořiďte si desky kapely Lucifer Was z Norska. Každé album z jejich produkce je trochu jinak stylově zaměřené. Jednou jsou to "sabaťácké" riffy okrášlené flétnou, další CD je big beatové nebo ve stylu blues. To z názvem The Divine Tree směřovalo kamsi k produkci současných Deep Purple, proto jsem se neodvažoval tipovat, jaké další překvapení mi Norové přichystají. Udělal jsem dobře, že jsem nic nepředjímal, protože bych to stejně neuhodl. Soubor z Osla naservíroval posluchači přímo rockovou operu.

Čekáte-li neumělé spojení hard rocku s muzikanty z Kristiansand Symphony Orchestra, budete mile překvapení kvalitou nahrávky. Orchestrální aranže na melodie členů kapely stvořil skladatel vážné hudby a hudebník Dagfinn Koch. Až poté byly zapracovány rockové pasáže. Ač deska vyšla teprve před osmi lety, mnoho informací o vzniku této spolupráce hudebníků z rozdílných hudebních světů nenajdete. Jen kusou informaci, že písně z této desky poprvé zazněly v rámci festivalu Southern Discomfort Metal roku 2009. Desku svým umem vyšperkovali i dva světově známí sólisté z oblasti vážné hudby - dánská zpěvačka Michala Petri a švédský houslista Jan Stigmer. K tomuto repertoáru se znělý a čistý hlas zpěváka Jona Rudera hodí více, než k tvrdší rockové muzice prezentované na předešlých albech a krásně ladí se školeným hlasem Michaly.

Rockové jsou první Wonder a šestá Rising Sun, částečně Bethaniam Theme a Into the Blue. V ostatních písních se klasických rockových nástrojů dočkáte jen velmi zřídka. Rozmáchlé muzikálové melodie nezvykle vyzrálých písní neustále poutají pozornost. Občas mi připomenou nějaký výpravný muzikál z Broadwaye, někdy filmovou muziku, lze zaslechnout i art rockové postupy. Nahrát rockovou operu se snažilo mnoho kapel z různých hudebních zákoutí, z drtivé většiny byl výsledek nevalný a nekonzistentní. Lucifer Was se to ovšem kupodivu povedlo – celá deska se příjemně poslouchá, má výborný zvuk (jak je u vážné hudby zvykem) i chytré a přemýšlivé texty o vzniku a zániku života.

Kdo nepohrdne mixem nekýčovitého rockového muzikálu a vážné hudby jemně okořeněné hutnější elektrickou kytarou a chce si zpříjemnit večer kvalitní muzikou, poslechem této desky neprohloupí.

» ostatní recenze alba Lucifer Was - The crown of creation
» popis a diskografie skupiny Lucifer Was


Subsignal - La Muerta
2018-06-27

Subsignal / La Muerta

2 stars

Německý spolek muzikantů Subsignal z Mnichova, jak všichni zasvěcení ví, je novým domovem pro dva muzikanty ze Sieges Even – zpěváka Arno Mensese a kytaristu Markuse Steffena. Jelikož mě poslední dobou hodně oslovila tvorba Sieges Even, zajímalo mě také, kam se jejich cesta bude ubírat v jejich novém působišti. Vyčetl jsem, že by se Subsignal měli plavit ve vodách melodického progresivního rocku s tu a tam rockovějšími, tvrdšími kytarovými ornamenty. Jakési vodítko jsem obdržel na posledním studiovém albu Sieges Even s názvem Paramount, kam jeden song určený původně pro Subsignal nakonec chlapi umístili. Jednalo se o nejmelodičtější věc z alba – Eyes Wide Open, která mezi ostatní materiál ani moc nezapadala. Dnes je tedy zřejmé, které dvě osoby to zjemnění repertoáru prosazovaly.

Co jsem tedy na novém CD Subsignal z roku 2018 s tajemně děsivou maskou a názvem La Muerta objevil ? Celkem jedenáct nových písní a dva remixy v radio friendly verzi. Všechny se nesou v příjemném duchu melodického pop rocku či AOR. Nejpřijatelnější mému uchu zní střednětempá a příjemně energická Every Able Hand s parádní hradbou kláves jak vystřiženou ze starých desek Genesis. Rovněž rockovější, skoro osmiminutová The Passage s opatrně zkresleným zvukem kytar a fanfárami syntenzátorů stojí za poslech. Čistě progresivní je i úvodní instrumentálka 271 Days a pěkně se poslouchá i krátká skladbička zahraná jen na akustickou kytaru Teardrops.

Jinak již zmíněné dva radio remixy poukazují na to, že kapela svou produkcí směřuje k mainstreamové části publika, které ji bude moci zaslechnout nejen ve specializovaných prog rockových rádiích, ale i v běžném vysílání. Zbytek písní na desce tomuto popisku také odpovídá a ani účast Marjany Semkiny z iamthemorning či hostování členů ze spřízněných RPWL toto dílo nijak přitažlivějším nečiní. Melodický AOR typu ASIA či TOTO snad okouzlí jejich příznivce, já bohužel mezi tyto fandy nepatřím, protože v těch písničkách se sametovými hlasy a líbivými melodiemi ve středním tempu nenalézám pro sebe nic přitažlivého.

Cíl byl splněn. Zjistil jsem, že nositelem progresu byli u Sieges Even hlavně bratři Holzwarthovi a současné zaměření zbývajících členů v Subsignal není mým šálkem kávy. Dávám dva body, fandové stylu AOR a melodického pop rocku povinně dvě hvězdy přilepí navíc.

» ostatní recenze alba Subsignal - La Muerta
» popis a diskografie skupiny Subsignal


Sieges Even - Paramount
2018-06-21

Sieges Even / Paramount

4 stars

Fenomenální album The Art of Navigating by the Stars přepsalo mapu neo prog rockové scény a katapultovalo Sieges Even na čelní místa žebříčků spřízněných rockových webů. Proto celé zástupy fandů s napětím očekávalo na následovníka. Dočkaly se po dvou letech, kdy se na trhu v roce 2007 zjevilo album s názvem Paramount. Kapela, i když ve stejném složení, nikdy nestála na místě. Proto vyměnili producenta Uweho Lullise za Kristiana Kohlmannslehnera a v jeho studiu Black Solaris dali společně dohromady deset nových písní. Jak to dopadlo? Záleží na úhlu pohledu. Pro mě, kterého na předešlém albu uchvátila ta neuvěřitelně barevná a křehká krása volně prýštící energie, je toto album trochu zklamáním.

Úvodní skladba When Alpha And Omega Collide a částečně druhá Tidal sice plně navazují na předchozí desku a lze tam najít shodné prvky (brilantní technické podání muzikantů, známé dramatické vybrnkávání a kytarové záseky i ono koření oparu Rush), ovšem další Eyes Wide Open je již pro mne baladou, která by se spíše hodila pro nějakou glam sleaze metalovou kapelu typu Bon Jovi či Poison. To navazující pomalá Iconic, jež nadšeně oslavuje víru v Boha, je po hudební stránce velmi emotivní záležitostí.

Po této písni jako by Sieges Even došly síly. Skladby jsou všechny v podobně pomalém až ospalém tempu, hudebníci jako by hráli na půl plynu. Ta technická zručnost a rozmanitost tu a tam na pár sekund vykoukne, ale jak rychle se objeví, tak zase zmizí. Částečná vzpruha přijde až se skvělou instrumentálkou Mounting Castles In The Blood Red Sky, pod kterou je domixován slavný projev Martina Luthera Kinga I have a Dream, který volal po rovnosti ras a konci diskriminace. Tak o tom už vůbec nevím, co si myslet. Závěrečná Paramount toto rozporuplné album důstojně ukončila a já přemýšlím, jak toto dílo ohodnotit.

Tato poslední deska Paramout je plná paradoxů, ač je plná písní ve středním tempu, tak přibylo metalických kytar. Ač jsou hudebníci světová extra třída a zde odvedli výbornou práci, oproti předchozímu albu hodně krotili své vášně. Pokud bych neměl možnost srovnání s předchozím albem, označil bych tento počin jako brilantně nahrané melodické prog rockové album s hutnými kytarami a s texty, které skrývají tu více či méně jasné poselství křesťanské víry. Pokud však porovnám obě desky, slyším jasný propad v kvalitě materiálu. Je znát, že na The Art of Navigating... střádali hudebníci nápady osm let a použili jen to nejlepší, v tomto případě byly možnosti mnohem více omezené. Nejvíce povedené skladby When Alpha And Omega Collide, Tidal a pomalá Iconic. Tři a půl hvězdy.

P.S.: Po tomto albu se kapela rozštěpila. Zpěvák Arno a kytarista Markus založili Subsignal, kde lze jejich tvorbu nadále sledovat. Alex Holzwarth učí hru na bicí a předvádí rychlost (ne um) v Rhapsody Reunion a brácha Oliver jezdil s Tarjou Turunen a občas zahraje s Rhapsody of Fire.

P.P.S.: Čekám na další reunion.

» ostatní recenze alba Sieges Even - Paramount
» popis a diskografie skupiny Sieges Even


Sieges Even - The Art Of Navigating By The Star
2018-06-19

Sieges Even / The Art Of Navigating By The Star

5 stars

Pokud mě někdy nějaká kapela překvapila a dostala, tak to jsou němečtí Sieges Even Na trh kdysi v začátcích vychrlili komplikované techno thrashové album, aby se s každou další desku neustále hráčsky zdokonalovali a svou neuvěřitelně květnatou muziku převlékali do nových a stále slušivějších kabátků – ovšem při zachování svých hlavních poznávacích rysů. Jen ta metalovější poloha předchozích desek Sofisticated a Uneven mně osobně až tolik nesedla, nicméně i tyto počiny byly ve své oblasti jasně nadprůměrným činem.

Když jsem se dozvěděl, že se do kapely navrátil kytarista Markus Steffen, cítil jsem lehké mrazení a říkal si: „Sakra, to je ta sestava, co vyplodila mou velmi oblíbenou desku A Sense of Change. Snad se nechystají o návrat k jemnějšímu prog rockovému zvuku a aranžím?" Velmi jsem se na nahrávku těšil, a tak jsem se rozhodl si ji poslechnout. No – mám, co jsem chtěl! Stal jsem se na ní přímo závislý a přehrávám si ji asi po dvacáté za sebou – v autě, v práci na menší aparatuře, v mp3 přehrávači venku, u PC i na dospělé hlavní sestavě v obýváku.

Krátce shrnu předchozí vývoj. V devadesátých letech bratry Holzwarthovy počal oslovovat metal, což se odrazilo na předchozích dvou deskách Sieges Even, proto se nechali po stagnaci kapely po roce 1997 okamžitě zlanařit do věhlasných kovových spolků – namátkou Blind Guardian, Rhapsody či Angry, s nimiž natočili mnoho úspěšných desek. Koncept natočení prog rockového materiálu v nich však neustále dřímal. Od roku 2003 se dali dohromady s holandským zpěvákem Arno Mensesem, oslovili původního kytaristu Markuse a počali práci na novém materiálu. Podepsali smlouvu s labelem Inside Out a v roce 2005 světlo světa spatřil dlouho očekávaný nosič s názvem The Art Of Navigating By The Stars.

Tato deska obsahuje jen jednu píseň, která je rozdělena na ploše 63 minut do osmi kompozičních částí plus intro. Jedná se hudebně o sevřený útvar v neo prog rockových mantinelech s několika drobnými odchylkami od standardů zaběhaných v tomto druhu muziky. Nebyly použity klávesy (což absolutně nevadí) a zpěvák si vrstvením svého hlasu sám sobě naaranžoval doprovodné sbory s tak neobvykle melodickými liniemi, až jsem se sám sebe při prvních posleších ptal, zda je to pro mne únosné. Při několikátém opakování mi to docvaklo – ano, ty sbory přesně zapadají a vytváří neskutečný kontrast k živočišné muzice produkované zbytkem kapely.

V této jedné písni se ústřední motiv několikrát opakuje s malinko pozměněným textem a posouvá děj kupředu. Na albu jsem nalezl vše, co od hudby jako takové žádám. Neskutečnou energii, vášeň, emoce, dravost, výborně napsané a zaranžované písně, komplikovanost i melodii. To se Sieges Even povedlo na 100%. Nemohu se nabažit té souhry muzikantů, toho kontrastu metalicky řezavé kytary (která je tu používaná jen jako vítané koření) s nádherně melodickými písničkami, ze kterých každým tónem přímo prýští emoce. Ta spřízněnost se starou tvorbou Rush, která občas dýchla z podobně stylově znějící desky Sieges Even tu je, ovšem projevuje se spíše jen v podobně precizním přístupu jednotlivých hráčů. Kdo desku neslyšel, tak ať si představí kombinací Rush z osmdesátých let, melancholičtějších pasáží Pink Floyd, King Crimson a nejlepších okamžiků třeba Riverside.

V textové rovině se jedná o až filozoficky mnohovýznamný temnější příběh o lidském životě – soužití s jiným člověkem, se svým svědomím či touhami. Střídá se v nich beznaděj z jisté předurčenosti, například v písni Pro ty, co selhali (To The Ones Who Have Failed):

Někde v pustině na železničním mostě zmítající se ve větru/ se zoufalá dívka dívá dolů na všechno, co zanechala za sebou/Někde v podchodu je nečitelné jméno u neznámé tváře/další každodenní potupa v stereotypu života.

Hvězdy na obloze nevidí ti, kteří selhali/nikdy se nikam neposunuli/Život není laskavý k těm, co selhali/kteří se nikdy nevzlétli ze svého domova.

Obloha bez hvězd
Hvězdy bez oblohy


Hlavní postava v ději bojuje s osudovostí, zároveň nabízí i jistou naději k osvobození a touhu z vymanění se z těchto bezvýchodných vzorců chování , třeba v textu závěrečné Styx:

Ať vody odplaví vše kolem mne/a dovolte mi znovu snít o něčem pěkném/Dovolte mi snít o chráněných místech vzácných okamžiků/a z dlouho ztracených výrazů pravdivých slov, které nakonec dávají nějaký smysl.

Rozložte přede mnou ty mapy/dovolte mi znovu vytyčit hranice země a moře/Zaplavte bazény a pobřeží/nechci být více na milost vlnám, nechte mě nadechnout/Nechte mě stát a koupat se v léčebném světle/A jen ještě jednou mi prostě dovolte řídit se podle hvězd


Pro mě jedna z ultimativních desek neo prog rocku za posledních dvacet let. Koncentrát nejvyšší kvality co se týče melodií, filozofického konceptu celého alba, ale i virtuózního instrumentálního podání v provedení Sieges Even. Nebojte – nezrodili se noví Genesis či Yes. Nicméně alespoň podle mě Sieges Even tímto albumem razantně předčili 90% všech neo prog rockových desek za posledních dvacet let. Takže pozor, v jakém pořadí budete během dne poslouchat své oblíbené desky. Nedávno tu někdo zmiňoval, že z Německa, co se týče muziky, nevzešlo nic dobrého. Tento výrok nemůže být popřen více, než existencí tohoto skvostu.

Šest hvězd.

P.S.: Ačkoliv to nedělám, protože vím, že má každý své práce dost, přesto nyní požádám o vyjádření k této desce hlavně Mayaka, Brana, Paloma, Horynu, oře a všechny další příznivce neo prog rocku o krátké vyjádření k této desce. Chtěl bych si ujasnit, zda jsem se zbláznil sám, či tato deska oslovila i někoho jiného….

P.P.S.: pokud bych hledal synonymum pro sousloví "nedoceněná deska", tak zní: The Art Of Navigating By The Star.

» ostatní recenze alba Sieges Even - The Art Of Navigating By The Star
» popis a diskografie skupiny Sieges Even


Sieges Even - Sophisticated
2018-06-17

Sieges Even / Sophisticated

4 stars

Fandové kapely Sieges Even si na další stříbrný kotouč museli dlouhé čtyři roky počkat. Mezitím skupina musela vyřešit odchod muzikálového herce a zpěváka Jogi Kaisera, který za sebou zanechal nesmazatelnou vzpomínku na skvělý a originální výkon na předchozím albu kapely. Odešel rovněž geniální kytarista Markus Steffen. Rány byly zaceleny neznámým Gregem Kellerem, který do té doby pěl jen v německých prog metalových Metrical Charms, a na místo kytaristy byl přijat Wolfgang Zenk, který hru na tento nástroj v Mnichově vyučuje. Ač jádro a rytmický stroj v podobě bratrů Holzwarthových zůstalo zachováno, na další hudební projev kapely měly tyto změny celkem zásadní vliv. Styl kapely se zahustil až někam do prog metalových hájemství Dream Theather či Fates Warning, které však po instrumentální stránce jasně předčil.

Ve studiu Kaie Hansena v Hamburku s hostujícím klávesistou Saschou Paethem tak vznikl během dvou měsíců nový soubor jedenácti prog metalových songů, které jsou však nabité mnoha přechody a okořeněné virtuozitou jednotlivých členů. I když nejsem příznivcem výše uvedeného stylu, musím uznat, že se jedná o výborný a vyrovnaný materiál, který kombinuje dříve nastolenou náročnou prog rockovou produkci s metalovými postupy. Tím vzniklo dílo, které by obdivovatelé instrumentálně košatého metalu měli podrobně prozkoumat. Desku vydal label Under Siege, který po pár letech zanikl, takže je album problém sehnat. To by však fandy nemělo odradit a desku si poslechnout třeba z netu. Podivný obal s panďulákem se jen tak nepřehlédne :-)

Malá ukázka zde: https://www.youtube.com/watch?v=dtKs7kYrCFw

» ostatní recenze alba Sieges Even - Sophisticated
» popis a diskografie skupiny Sieges Even


Sieges Even - A Sense Of Change
2018-06-16

Sieges Even / A Sense Of Change

5 stars

Třetí počin mnichovských prog rockerů Sieges Even je pojmenován A Sense of Change neboli v překladu Důvod nebo možnost změny. Je pravdou, že důvodů pro změny u tohoto tělesa bylo několik. Hlavně zpěvák Franz Herde, který svým projevem v mých očích kazil výkon zbytku kapely. Proto když jsem se dozvěděl, že během příprav na natáčení třetího alba opustil kapelu, ani mě to moc nemrzelo. Náhrada byla nečekaná – zbylá trojka vybrala divadelního herce Jogiho Kaisera, do té doby hudebním fanouškům naprosto neznámou personu. A trefili se napoprvé. Jogi byl o několik pater lepší pěvec než již zmiňovaný předchůdce. Jeho znělý a melodický hlas dokázal, že mu sedí mnoho poloh, melodickým hlasem dojal v baladě, ale i rozezněl hlas v bel cantu nebo v jazzovém intermezzu.

Další kosmetickou změnou prošel i styl kapely. Zůstaly náročné prog rockové kompozice plné změn temp a přechodů s různými nenápadnými odbočkami k jiným stylům, které se objevují v pomalu každé skladbě, ale v daleko vstřebatelnější formě, než na předešlých počinech. Zvuk zprůzračněl, zmizely poslední stopy po metalických kytarách, které ve výsledném mixu nabraly až kovově zvonivý feeling nahrávek Rush s osmdesátých let.

Dva bráchové Holzwarthovi – bubeník a baskytarista jako by stylově spíše vycházeli z jazzu. Oba hudebníci vytvářeli barevné rytmické plochy, na které kytarista Markus Steffen maloval další vrstvy. I v té době celkem neznámý producent Charlie Bauerfeind přispěl několika klávesovými plochami. Ta prvotní zvuková podobnost s Rush je ale jen vnější slupka. Aniž bych se chtěl nějak dotknout Rush (a jejich fandů), tak v období vydání této desky v roce 1991 oproti Sieges Even zněli již hóódně neinvenčně.

V každé z osmi skladeb je co objevovat, několik poslechů je však podmínkou. Tu odkazy na jazz, vážnou hudbu nebo romantické historické trubadůry, to vše je zamotané v jemném předivu elektrické i akustické kytary. Někdy jen tóny jen tak plynou, jindy se hudebníci pěkně opotili. Naprostou výjimkou je na desce ukrytá pomalá a jímavá Chance of Season v komorním stylu, kde zpěváka netypicky doprovází na cello, housle a kytaru akustická trojice hostujících muzikantů. V kombinaci s přemýšlivými texty téměř dokonalý celek. Nelze opomenout plně dynamický zvuk, hodnoty okolo DR13 dávají tušit, že na dobré aparatuře půjde o lahůdku.

Dávno tomu, co vyšla tato třetí deska Sieges Even – v dnešní době u nás poněkud utajený klenot prog rockového žánru. Tehdy, po poslechu prvních dvou alb jsem nad kapelou hloupě zlomil hůl a přestal ji sledovat - přitom jsem byl tak blízko. V dnešních dnech jsem složil reparát. Pokud budete chtít, můžete to zkusit také.

» ostatní recenze alba Sieges Even - A Sense Of Change
» popis a diskografie skupiny Sieges Even


Sieges Even - Steps
2018-06-14

Sieges Even / Steps

3 stars

Druhou desku nahrává Sieges Even ve stejném složení. Deska Steps vychází v roce 1990 a na první poslech jsou zřetelné rozdíly oproti prvotině Life Cycle. Kapela se vymanila z thrashových mantinelů směrem k prog rocku stylu Rush, kteří se dají v mnoha pasážích na desce odhalit - ať se jedná o barvu zvonivé kytary nebo použití harmonických postupů. Tyto vlivy však míchají se svým komplikovaným pojetím hudby, čímž dosahují zajímavých výsledků.

Celou první stranu desky ovládá suita Tangerine Windows of Solace o sedmi částech, která přináší po odečtení akustického intra a outra pět technicky a kompozičně velmi náročných prog rockových skladeb s mnoha motivy, které se mi v mnoha okamžicích líbí, ovšem jako celku tomu stále ještě chybí něco, co by mě po čase více oslovilo. To ostatně platí o následujících šesti skladbách. Hlavním rušivým elementem ovšem zůstává zpěv France Herdeho, který se sice částečně oproti debutu zklidnil, ale jeho polomluva - polozpěv mě nadále vyloženě irituje.

Zajímavý krok kupředu - kapela má velký potenciál.

» ostatní recenze alba Sieges Even - Steps
» popis a diskografie skupiny Sieges Even


Sieges Even - Life Cycle
2018-06-13

Sieges Even / Life Cycle

3 stars

Německá kovová úderka se svou verzí techno prog thrash metalu řádně zčeřila vody svou komplikovanou hudbou. V pomalu všemi směry prozkoumaném a částečně vyčerpaném žánru thrash metalu zašli v novátorských a invenčních postupech ze všech spřízněných spolků snad nejdále a zanechali za sebou party zvučných jmen typu Coroner, Mekong Delta, Voivod či Believer.

Obdivuji hudebníky, že dokázali složit a nahrát tak košatou hudbu plnou zvratů a změn tempa. Ač se na první poslech zdá, že ta posloupnost přechodů nemá logiku, tak opak je pravdou. Nejoblíbenější skladba je rovněž i nejdelší, bezmála třináctiminutová Straggler from Atlantis, kde svůj ječák Franz Herde drží pod kontrolou. V jiných skladbách je pro mne jeho afektovaný projev jedinou slabinou alba.

Dnes si podobné spolky nepouštím, ale toto album jsem si připomenul rád.

» ostatní recenze alba Sieges Even - Life Cycle
» popis a diskografie skupiny Sieges Even


Schenker, Michael - The Odd Trio
2018-06-12

Schenker, Michael / The Odd Trio

3 stars

Jedno z mála cédeček, které jsem od tohoto kytarového génia neslyšel, je právě tento projekt s tajemným názvem The Odd Trio z roku 2000. Dle názvu to vypadá na nějaké jazz session, říkám si – ostatně u tak plodného a éterického autora, jako je Michael, bych se ani nedivil.

Dobrá, uvidíme. Zírám na přebal, ze kterého mě rovněž upřeně pozoruje modrá bulva oka v trojúhelníku. Jen ty paprsky kolem chybí. Že by tímto bylo naznačováno, že půjde o obsah s náboženskou tématikou? Je snad dílo pod ochranou nějaké vyšší moci? Otáčím obal a nevěřícně hledím na spoluhráče – jakýsi Harry Gobham vizáže rastamanského Hispánce a vysmátá bubenice Kathy Brown s úsměvem přes půlku fotografie. Proboha, co to je týpky? To bude nějaké netradiční fusion. Michael přesedlal na THC? Při vkládání CD do přehrávače mi hlavou vířilo mnoho takových otázek. Uvidíme, lépe řečeno uslyšíme.

Po několika protočeních doma, v autě i v práci a jednom malém prošťourání na síti je jasno. Poselství obalu je, jak se alespoň zdá, trochu rozklíčováno. Michael pravděpodobně tím symbolem trojúhelníku myslel na svatou Trojici, která v křesťanském dogmatu označuje Boha – Otce, Syna a Ducha Svatého. U Michaela tato trojjedinost znamená toto: Bůh Michael, Syn Michael a Duch Svatý Michael. Neboli za všemi imaginárními jmény hudebníků na desce se skrývá Mistr sám. Pěkně mi zamotal hlavu, darebák. S trochou nekorektní jízlivostí bych mohl napsat, že mezi hudebníky zafungovala ta správná chemie. O jaký konkrétní substrát se však jednalo, to nevím :-)

A jak je to s hudbou? Michael si na koleně vše vytvořil, složil a nahrál sám a sám si album vydal na svém labelu Michael Schenker Records. Jedná se o instrumentální hard rockovou hudbu ve stylu jeho souputníků Joe Satrianiho či Steva Vaie. V deseti písních uslyšíme Michaela vrstvit hutně ocelové riffy, na které je vždy posazená sólová kytara s pomalu se vyvíjejícím a pěkně melodickým motivem skladby - tak, jak to u něj mám rád. Někdy je slyšet i koncertní akustická kytara, která dodává nahrávkám zase další rozměr. Největší hity alba ale jsou pro mne songy Welcome, Searching a Hangin Out. Zaznamenal jsem i nápaditou basu, která tu není jen k zhutnění rytmiky, jak se někdy stává. Jen trochu chladný zvuk automatického bubeníka kazí výsledný dojem.

Během opakovaných poslechů jsem procházel několika fázemi. Od bezmezného nadšení, které časem opadlo, až po závěrečný stav spokojenosti. Pokud bych byl producent a měl bych odstranit nějakou skladbu pro nadbytečnost, byl bych v tomto případě bez práce. Žádná vata se tu nenachází. Album potěší všechny příznivce instrumentálního hard rocku a výše zmíněných kytarových hrdinů. Většina skladeb obsahuje rovněž i jasně rozpoznatelný styl chytlavých a melodických vyhrávek axemana Michaela, za které byl veleben již v UFO či MSG.

Jediným mínusem je ona DIY produkce - zde bych si představoval živé muzikanty a pořádné studio s kvalitním zvukem. Také ten zvuk bicích nahrávku hodně sráží dolů. Mnohé skladby by se i uplatnily i při přidání linky zpěvu. Vše bylo zaviněno tehdejší neexistencí smlouvy s nějakým labelem, z čehož vyplýval Michaelův nedostatek finančních prostředků na nahrávání. CD prý bylo k dostání jako příloha hudebních časopisů, což mi přijde jako určitá devalvace umělce jeho jména a velká škoda vzhledem ke kvalitě materiálu.

Tři a půl hvězdy.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - The Odd Trio
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Spock's Beard - Snow Live
2018-06-08

Spock's Beard / Snow Live

5 stars

Šesté album Spock´s Beard s názvem Snow je poslední deskou, kterou sám složil a s kapelou nahrál před svým odchodem Neal Morse. Celá koncepce této rockové opery vznikala poměrně složitě po dobu dvou let. Toto období se krylo s časem, kdy Neal vnitřně přemítal o svém osobním vztahu s Bohem. Tyto úvahy, nejistoty, ale i radost nad svou nově zvolenou duchovní cestou přenesl do jednotlivých textů na tomto albu. Nejde však o žádnou prvoplánovou náboženskou agitku, vše je zašifrováno do ne úplně zcela jasného příběhu sedmnáctiletého albína s léčitelskými schopnostmi, který odešel do New Yorku, kde pomáhal ostatním, zažíval svůj vzestup i pád, aby byl na konci spasen.

Ihned po natočení tohoto koncepčního dvojalba Neal kapelu opustil a tak nikdy nebylo živě prezentováno. Stalo se tak až po čtrnácti letech na speciálním koncertu v Tenesee v rámci Morsefestu 2016. Nebyl to však koncert ledajaký, ale materiál byl přehrán původní sestavou Spock´s Beard (ovšem i se všemi novými členy, tedy i s Tedem Leonardem a Jimmy Keeganem).

Dvojalbum Snow mě jako jediné z období se Steve Morsem velmi zaujalo svou barevností – směsí prog rocku stylu Genesis a Yes, hard rocku i kapky fusion a jazzu a ano – i popu. Překvapilo mě poměrně krátkou stopáží jednotlivých písní na celkové ploše necelých dvou hodin. Jelikož mě audio verze dost nadchla, rozhodl jsem se opatřit i blu ray verzi tohoto památného koncertu. Tento záznam je k dispozici i ve formě 2 CD, ale ochudit se o obrazovou část by v tomto případě byla velká škoda.

Čistě prog rockových koncertů jsem neviděl mnoho, ty ale z větší části byly - co se týče dění na pódiu - poněkud statické. Zde je ale úplně vše jinak. Na poměrně velké pódium v evangelickém kostele se vejdou bez problému všichni hudebníci najednou. Za muzikanty je na zdi instalováno 8 velkých projekčních pásů, které skvěle dokreslují atmosféru různými klipovými dotáčkami či různými barevnými světelnými efekty.

Na scéně jsou umístěny dvě bicí soupravy, takže jsme svědky, jak se bubeníci skladbu od skladby střídají, doplňují nebo přímo válčí ve velkém zničujícím souboji v bonusové skladbě Falling For Forever, kde Jimmy Keegan a Nick D'Virgilio buší paličkami do všeho, co jim stojí v cestě – hrají i na dřevěnou podlahu. Nicka je však za bicími škoda, je to rozený showman, který lítá od jednoho kraje pódia na druhý, hraje na španělku, částečně rapuje s kšiltovkou v songu Welcome to NYC, ale i překvapuje neuvěřitelně procítěným zpěvem třeba v Solitary Soul. Jimmy se však také nedá zahanbit a zapěje sólově ve Freak Boy. Zde mě bubeníci dokonale rozhodili mou teorii o tom, kdo z nich je lepší. :-)

I klávesák Ryo Okumoto dokáže publikum pobavit svými opičkami a akrobatickými kousky na klávesách. Sám Neal zpívá, tančí, hraje na kytaru a klávesy a je vidět, jak moc si to užívá. K sólovému zpěvu dostává prostor i Ted Leonard – například v Devil's Got My Throat, spíše se však drží v pozadí (krom několika sborů) jako doprovodný kytarista. Rovněž basák Dave Meros zpovzdálí vše kontroluje a tvrdí muziku.

Album Snow je přehráno komplet celé, dalo by se říci notu po notě, pro žádná větší sóla a experimenty tu není místo. Jako bonus je na závěr koncertu přidána skladba June z alba The Kindness of Strangers a zcela nová a VÝBORNÁ Falling For Forever z roku 2015, která vyšla jako bonus na výběru The First Twenty Years. Při přímém porovnání se studiovou předlohou dopadla live verze na výbornou, jen občas mám pocit, že ta ze studia má razantnější vyznění, ač je to ve většině případů spíše naopak.

Za mě jeden z nejlepších rockových koncertů, kde je stále divák něčím překvapován a akce střídá akci – to vše doplněno výbornými světly a nadšeným publikem, kterému nevadí ani mírně omezený pohyb kostelními lavicemi. Rozhodující je však muzika a ta je na tomto albu skutečně výborná.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Snow Live
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard


Spock's Beard - The Oblivion Particle
2018-06-06

Spock's Beard / The Oblivion Particle

5 stars

Na alba, pod kterými je zavěšeno několik hodnocení, které zastávají přibližně můj názor, většinou již recenzi nepíšu. Přijde mi to trochu jako mlácení prázdné slámy, raději přidělím hvězdy. Spíše se snažím podělit o nahrávky, které jsou zdejšímu osazenstvu méně známé. Existují však výjimky potvrzující pravidlo. O této desce se zmiňuji z toho důvodu, protože je pro mě skutečně výjimečná. Ačkoliv mi horyna a alienshore ve svých úvahách v podstatě mluví z duše, což není vždy pravidlem, tentokrát mohu jejich recenze s klidem podepsat.

V pár větách jen shrnu, co nezaznělo a co je pro mne zásadní. Ze svého pohledu považuji desky SB s Tedem Leonardem za ty nejlepší z celé jejich diskografie. Starší tvorba není mému uchu uzpůsobena krom jedné desky, o které se později v samostatné recenzi zmíním. Určité písničky, například Flow z alba The Kindness... nebo kraťounká The Healing Colours of Sound z desky Day for Night jsou výborné, jako celek mne však žádné CD příliš nezaujalo.

Trochu akademický a strnulejší projev i zvuk, některé zbytečně natahované pasáže na předchozích albech Spock´s Beard však Ted dokonale narušil a proměnil svou energií a živelností, kterou si donesl z Enchant. To vše plně podpořil bubeník Jimmy Keegan, který se dokonale sžil s kapelou – konec konců byla to jeho již druhé natočené album s kapelou, s kterou však již poměrně dlouhá léta vystupoval na koncertech. Až nyní se však vymanil z nutného napodobování stylu svého předchůdce a mohl se plně projevit. A za sebe mohu říci, že na albu The Oblivion Particle je jeho hra mnohem pestřejší než hra jeho předchůdce (ovšem také skvělého muzikanta) Nicka D´Virgilla. Zde mi Jimmy připomíná klon Neila Pearta a Paula Cooka z IQ. Jeho hra vyniká i z toho důvodu, že toto album nabízí naprosto nejlépe nasnímané bicí v historii kapely a rovněž je jim dán v nahrávce patřičný prostor. Jejich ostře a razantně znějící plastický zvuk je podpořen občas hutnou, někdy drnčivou basou Daveho Merose, a oba tak vytváří společně pevnou kostru náročných a členitých songů.

O písních samotných již bylo napsáno dost, neměnil bych na nich ani notu. Čert vem to, že většinu napsali externí autoři. Neuvěřitelně barevná mozaika pomalejších i rychlejších motivů, všudypřítomné napětí, akustické pasáže se v mžiku střídají s těmi rockovějšími, ostré kytary se mísí s nápaditě použitými klávesovými vsuvkami. V dramatičtějších částech jako bych krom klasiků žánru slyšel náznaky tvorby IQ, i Ted občas svým zpěvem vzdáleně připomene Petera Nichollse. Progresivní rock přesně mého gusta.

Pro mě jednoznačně nejlepší deska Spock´s Beard. Odchod Jimmyho Keegana mě po tomto jeho excelentním výkonu docela mrzel, i když tato kapela se dokázala vyrovnat s odchodem jiných muzikantů celkem dobře. Pokud přímo porovnám toto dílo s aktuálním počinem z roku 2018, tak je konečný verdikt v neprospěch novinky dost nelichotivý.

P.S.: bonus na albu v podobě coveru Iron Man od Black Sabbath přeskakuju, protože mě za ta léta už přímo s..e a jsem na něj alergický.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - The Oblivion Particle
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard


Ghost B.C. - Prequelle
2018-06-04

Ghost B.C. / Prequelle

3 stars

Novinka Ghost je na světě a několik dnů po vydání je hodnocena v milionech recenzí po celém světě.
Než jsem některé přečetl, strávil jsem o víkendu na cestách na vzdálenou Moravu s touto deskou několik hodin, abych se seznámil s novou tvorbou těchto hudebníků.

Na úvod jedna vtipná historka. Jelikož jsem nijak zvlášť nesledoval dění kolem této kapely, nevědomky jsem s ní hrál hru týkající se výměny zpěváků. Až při poslechu novinky jsem si říkal: "Sakra, ten chlap zní po několikátě výměně pořád stejně," až jsem se konečně dočetl, že se za novou přezdívkou Cardinal Copia skrývá jeden a tentýž pěvec Tobias Forge, který tento post zastává od samých počátků kapely.

Po několika posleších tu načtrtnu můj pohled na album Prequelle. Hudebně navazuje na předešlou Melioru a ještě více rozvíjí melodické až popové prvky v tvorbě Ghost. Ač osobně mi tato cesta nijak blízká není, musím uznat, že Tobias dokáže napsat chytlavé melodie, které v této kvalitě jen tak slyšet v pop rocku nejsou.

Nejvíce se mi líbí hard & heavy songy s klávesami v pozadí - Rats a Faith. Netypické jsou dvě rockové instrumentálky - atmosférická a odsýpající Miasma, v závěru okořeněná překvapivým saxofonem Gavina Fitzjohna. Druhá Helvetesfonster, která je nejdelším zásekem na albu, překvapí svou propracovaností. Za tuto skladbu by se nemusely stydět mnohé prog rockové soubory. Úvod s flétnou a klavírem navnadí, poté se vkusně připojí rytmika. V půlce se skladba láme a ke klavíru se připojuje rockovým způsobem syntenzátor. Největší (příjemný) šok na albu.

Zbytek songů je v duchu osmdesátkového popu s čistým pěveckým projevem Tobiase a s občas ošmirglovanou drsnější kytarou - kouzelné melodie, které si své posluchače určitě najdou. Zvuk působí luxusně - nahrávalo a mástrovalo se v nejlepších studiích v Evropě i v USA. Zvukovou režii měl na starost Cliff Norrell (R.E.M. nebo B. Springsteen), za mixážním pultem seděl Andy Wallace (Slayer, Nirvana).

Texty na tomto albu jasně odkazují na morovou nákazu ve středověku a v přeneseném slovy smyslu i reflektují dnešní dobu, která nás dle Tobiase žene do záhuby. Každý text má tolik významů, kolik si jich do nich posluchač sám veprojektuje. Klíčem k pochopení je uvodní říkanka v tajemném intru Ashes, která se jmenuje Ring Around the Rosie. Dnes oblíbená dětská říkanka pro nejmenší, dle tradovaných zvěstí však píseň při spalovaní mrtvých těl zasažených morem.

Ať je pravda jakákoliv, na texty Ghost tato metafora sedí jako vyšitá. I píseň, která se jeví při prvním poslechu jako love song, při nenápadně utroušeném komentu Tobiase dostává jasně blasfemické rysy. Tak to prostě v tvorbě Ghost chodí - posluchači je mohou z tohoto důvodu pomlouvat, nenávidět či na ně útočit, ale to je tak jediné, co se s tím dá dělat. Ostatně Tobias s tím počítá a v textu See The Light na tuto situaci reaguje po svém: "Každým dnem, co mě krmíte svou nenávistí - se stávám silnějším"

Kapela s touto deskou zamířila do nejvyšších pater rockového cirkusu a o desce toho bude jistě mnohé napsáno.

» ostatní recenze alba Ghost B.C. - Prequelle
» popis a diskografie skupiny Ghost B.C.


Scorpions - Sting On The Tail
2018-06-01

Scorpions / Sting On The Tail

4 stars

U některých desek by se mělo méně přemýšlet a užívat si příjemnou muziku, vždyť za tímto účelem byla natočena. Nemá smysl pitvat, zda bylo prohlášení o ukončení činnosti kapely jen reklamním trikem k větším prodejům, rovněž nemá smysl detailně rozebírat, která skladba z desky Sting of the Tail je podobná někdejším hitům Scorpions z osmdesátek. A rovněž asi nemá cenu řešit fakt, že je to producenty až matematicky přesně propočítaný a vymyšlený produkt.

Je to prostě tak, kapela se cíleně hudebně vrátila do období desky Love at First Sting a v duchu těchto songů natočila nový materiál. Než ke konci kariéry vydávat samé best offky, je možná lépe se "rozloučit" tímto způsobem. Deska se velmi dobře v Evropě i v Americe prodávala (v Německu dokonce získala platinu za 200 000 prodaných nosičů).

Příznivci melodického hard rocku tu najdou přesně to, co u Scorpions hledají: stadionové hard rockové hymny typu Raised On Rock, nejdrsnější Slave me, No Limit, Turn you On, Let´s Rock a solidní ploužáky - The Good Die Young, Lorelei a poněkud přeslazené Sly a The Best Is Yet To Come. Na rock´n´roll a AC/DC odkazuje titulní Sting In The Tail a Rock Zone (sakra 4x v názvech písní Rock?). Pohodová Spirit of Rock příjemně odsýpá.

Solidně naostřený zvuk a čitelná produkce z této desky vytvořila po dlouhých letech poslouchatelnou záležitost. V rámci diskografie Scorpions za čtyři body.

» ostatní recenze alba Scorpions - Sting On The Tail
» popis a diskografie skupiny Scorpions


Spock's Beard - Noise Floor
2018-05-29

Spock's Beard / Noise Floor

4 stars

Neberte prosím tuto recenzi jako fundovaný komentář dlouholetého znalce, který bedlivě sleduje tvorbu těchto Amíků a neustále porovnává jejich jednotlivé desky mezi sebou. Opak je pravdou. Kapelu jsem bral za ta léta na vědomí, aktuálně vycházející CD jsem si vždy poslechl, ale dlouho jsem nemohl překonat onu pověstnou hranici, za kterou se člověk stane jejich fandou a bedlivě očekává každou novinku z jejich tábora.

Situace se však pomalu začala měnit před několika lety, kdy Spock´s Beard prošli upgrade sestavy na verzi 3.0. Tím míním období, kdy odešel zpívající bicmen Nick D’Virgilio a za mikrofon a ke kytaře byl instalován třetí zpěvák v pořadí - Ted Leonard, který mne již velmi zaujal svým výkonem v mnou na těchto stránkách recenzovaných progrockových Affector. A právě od alba Brief Nocturnes And Dreamless Sleep z roku 2013 jsem se stal plně kompatibilní s jejich tvorbou.

Novinka Noise Floor, která byla oficiálně vydána před čtyřmi dny, se do mého vkusu trefila také. Novinkou je návrat bubeníka Nicka D’Virgilia, údajně však jen v roli hosta. Třináctá studiová nahrávka vychází ve formátu 2 CD – tedy plnohodnotný disk a jakési EP, či lépe řečeno zbývající songy, o jejichž pořadí rozhodl šéf vydávající gramofirmy.

První disk otevírá energická hitovka To Breathe Another Day – zvonivá kytara, varhany, dunivá baskytara a strhující tempo. Jako bych cítil energii starých nahrávek Rush. Výborný úvod. Vysoký standart si udržuje i pomalejší What Becomes Of Me s výrazným a typickým zvukem basy Rickenbacker, kterou lze zaslechnou i v dalších skladbách.

Jedním z vrcholů alba je třetí Somebody’s Home. Středověká nálada v úvodu se táhne celou skladbou, výtečné melodie, chutné aranže akustických nástrojů a skvělá sóla nás neminou. Nejdelší, přes osm minut trvající Have We All Gone Crazy Yet je rovněž příjemnou záležitosti, ve druhé třetině vykukují zpoza roku Genesis :-)

Chcete-li slyšet, jak by dopadl jam Beatles s Pink Floyd, nenechte si ujít písničku So This Is Life. V následující dynamické One So Wise opět zjevuje duch Rush. Po sci-fi mezihře očekávejte rychlou jízdu po progrockové dálnici. Náročnější polohu ukazují SB ve skladbě Box Of Spiders – temnější kompozice oživuje desku se svým až math rockovým úvodem a válkou syntenzátorů. Když se přidá mellotron, jako by se zjevili Anglagard. Škoda, že takových věcí není na desce více. Mnohavrstevnatou Beginnings s emotivním refrénem deska končí.

Druhé CD nabízí čtyři bonusové songy. Zde musím popostrčit dopředu skladbu Vault a - i když o dost méně nápaditější - instrumentální kvapík Armageddon Nervous. Zbylé dvě písně bych klidně oželel.

Co říci závěrem? Spock´s Beard se stali takovou přístupnou verzí naleštěné výkladní skříně prog rockového světa. Hledající náročnější posluchač tu najde takřka vše, čeho se mu v jiných druzích a stylech rockové muziky ne vždy plnou měrou dostává. Jsou to na jednu stranu přístupné, melodické, s neuvěřitelnou bravurou zahrané songy (zde je opravdu co obdivovat) okořeněné tu a tam náročnějšími a temnějšími pasážemi, k tomu neskutečně propracované aranže, kde je znát, že se hudebníci a lidi ve studiu neskutečně „vyřádili".

Nesmíme opomenout plně dynamický zvuk, který bude jistě na vinylu v plné kvalitě, i když i na CD je mnohem lepší než u některých starších cédeček SB a u většiny současné rockové produkce. Za mě příjemná deska, ovšem žádný milník ani nahrávka roku. Tři a půl bodu zaokrouhluji směrem nahoru.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Noise Floor
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard


Schenker, Michael - One Night At Budokan [Michael Schenker Group]
2018-05-23

Schenker, Michael / One Night At Budokan [Michael Schenker Group]

4 stars

Na to, že se blíží něco tajemné nebezpečného z Německa upozorňuje předehra z opery Valkýra od Richarda Wagnera. Po to momto intru následuje dvojka úvodních songů z debutního alba Michaela Schenkera. Japonci v hale Budokan šílí. Mimochodem ohlas na toto album je zde slyšitelně vyšší, než na písně z druhého alba, neboť to ještě v zemi vycházejícího slunce v době nahrávání tohoto koncertu ještě nebylo v obchodech. Ostatně, to se přesně podobá Michaelovi. Přijede do Japonska po jedné desce a nahraje koncertní dvojalbum. Nicméně zde je znát tlak managementu, který kul železo, dokud bylo v Japonsku žhavé.

Mimochodem tento záznam koncertu vůbec není špatný. Nelze jej sice zasadit do společenství takových milníků jako jsou třeba Made in Japan od Deep Purple, či Tokyo Tapes od Scorpions, ale mnoho nechybí. Rozhodně je cennou vzpomínkou na mnohými nejobdivovanější sestavu MSG s Cozym Powellem za bicími, parťákem z UFO klávesákem a doprovodným kytaristou Paulem Raymondem a Gary Bardenem za mikrofonem.

Z prvního studiového CD zazní celkem šest zásadních věcí, z druhého pět. Nesmí chybět největší hit z UFO – Doctor, Doctor. Na remasteru z roku 2009 se objevují dva bonusy v podobě torza balady Tales of Mystery a Cozzyho sóla na bicí, kde je na pozadí slyšet jakási filmová melodie.

Po zvukové stránce, jak se dalo předpokládat přínáší dvojalbum skladby v ostřejší, živelnější podobě, což prospívá třeba mé oblíbené On and On či Cry for the Nations. Nicméně několik pih na kráse se najde. Je jím nevyrovnaný zvuk, občas se ztratí basa, problémem je střídající se hra Raymonda, kdy v jedné skladbě hraje doprovod na klávesy, v jiné zase doplňuje a zhutňuje kytarový zvuk.

Rovněž oproti precizním studiovým nahrávkám tu zpěvák nepůsobí tak přesvědčivě. Někde oslní, jindy je slyšet že jeho hlasivky jsou na hranici svých možností, v Attack of the Mad Axeman i lehce za ní. Chybí mi i trochu více reakcí jindy šíleného japonského publika, i když je mi jasné, že na jiných albech může jít o umělé dotáčky. Co si však užijeme dosytosti je bravurní Michaelova kytara. Jeho styl a způsob hry v té době jen těžko hledal konkurenci a invencí se plně se vyrovnal tehdejším souputníkům, například Edovi VanHalenovi.

Celkově solidní hard rockový koncert, u nás lehce opomíjený. Na Progboardu je zajímavé, že je tu o tvorbu UFO poměrně velký zájem, ale o rané nahrávky MSG, dle mého stejně kvalitní, tu mnoho členů nezakopne.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - One Night At Budokan [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Schenker, Michael - Built To Destroy [Michael Schenker Group]
2018-05-18

Schenker, Michael / Built To Destroy [Michael Schenker Group]

2 stars

Nemá smysl asi dnes pitvat, jaký díl viny přisoudit komu za naprosto zničený zvuk této nahrávky. Michael Schenker vydal 4 LP během čtyř let, podnikl dlouhé koncertní šňůry, neustále v konfliktu s managementem, vydávající firmou, ostatními členy kapely, kteří odcházeli kvůli jeho konfliktní povaze jak na běžícím pásu, zmožení únavou, neúspěšná protialkoholní léčba, stav vyhoření...... to vše zmiňoval dobový tisk...

A jako červená nit se vine všemi alby touha firmy Chrysalis procpat MSG na US trh. Proto se vymýšlí stále nové obchodní strategie, neustále mění producenti, členové kapely a s nimi i výsledný zvuk alb.

Na předchozí desce Assault Attack zaplatila firma TOP producenta Martina Bircha – nikoho lepšího pro MSG a v hard and heavy stylu obecně snad ani tehdy zvolit nešlo. Přesto Amerika album odzívala, i když v Anglii, Japonsku a obecně v Evropě se desce dařilo.

Proto management vynaložil neuvěřitelné, až heroické úsilí ke zdolání US trhu. Byl najat hlavní šéf mixu Louis Austin, který jako zvukový technik v režii u jiných alb dokázal solidně nazvučit nástroje, ale v navíc svěřené roli producenta bez kontroly nad svou prací zvuk Built to Destroy zprznil neuvěřitelným způsobem – kytary výrazně potlačil a zjemnil, naechoval bicí, zpěv zní jak ozvěna ze sklepa a naprosto zjednodušil aranže, takže celková nahrávka působí jako mix Suzi Quatro a Sweet.

Další změny mi připadají z dnešního pohledu až komické. Pro americký trh se měnily názvy písní, byly natočeny dokonce speciální US verze, kde byl již zprasený zvuk ještě více zprzněn sbory, opět ztišeny kytary a zvýrazněny klávesy. Dokonce byl v jedné vybrané skladbě pro US trh vyměněn zpěvák Barden a part nazpíval najatý umělec Derek st. Holmes (kytarista T. Nugenta). Byl přizván další spoluautor mimo okruh kapely, 6 písní z 9 má jiného autora, což pro Michaela, jako dosavadního skladatelského leadra muselo být hodně hořké.

To jsou takové veletoče, že už je to dle mého na hranici lidské důstojnosti. Nedivím se, že Michael opět sáhnul po flašce.

Netvrdím však, že jsou všechny písně špatné. Třeba úvodní Rock my Night Again má odpich, instrumentálka Captain Nemo potvrzuje kytaristovy kvality, v Red Sky je vystavěn dramaticky klenutý oblouk v refrénu. Celkově je pro mne ale nahrávka pohřbena v nesnesitelném obalu z pouťové cukrové vaty. Poslech vydržím, ale nikdo mě nedonutí investovat do této nahrávky nějaký peníz.

Z výše uvedených důvodů nemohu dáti více, než dvě hvězdy, nebylo by to ode mne upřímné. Ti co nemají problém s melodickým pop rockem jednoduchého střihu, mohou klidně přidat k mým další dvě.

Soutěžní kvíz nakonec. Jak uspěl po všech těch nechutných peripetiích tento precizně vytvarovaný proamerický prefabrikát na US trhu ?

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Built To Destroy [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Schenker, Michael - Assault Attack [Michael Schenker Group]
2018-05-17

Schenker, Michael / Assault Attack [Michael Schenker Group]

4 stars

Jelikož stálá sestava je pro MSG zcela neznámý pojem, na další studiovém počinu Assault Attack narazíme na tři nové spoluhráče.

Jedinej basák Chris Glen uhájil svoji pozici, ostatní místa byla obsazena do té doby v hard rockovém ranku neznámým Ted McKennou, který usedl na stoličku za bicí a jeho dlouholetým kolegou, klávesistou Tommy Eyrem (hráli spolu u Grega Laka z King Crimson nebo Alexe Harveyho).

Na post frontmena si vyhlédl Michael již dobře známého Grahama Bonneta, který působil u Rainbow a zrovna v té době vydal svoji solovou desku s názvem Line up, na které se podíleli Micky Moody, Cozy Powell and Jon Lord.

Pop rockové songy a melodický zpěv však Graham po angažmá u MSG nekompromisně odložil a zpět se převtělil do razantního hard rockového shoutera. Rovněž si i nové songy otextoval.

Fandové zpočátku tonuli v nejistotě, co od nového seskupení mohou očekávat, ale vydání desky Assault Attack (sakra, neznamenají ty dvě slova to samé?) bylo zřejmé, že se Michaelovi s družinou podařilo natočit opravdový klenot hard rockové muziky.

Obrovskou zásluhu na úspěchu alba měl Martin Birch, který je podepsán pod zvukovou produkcí většinou legendárních alb Deep Purple, Black Sabbath či Whitesnake. Mnoho z toho, co vytvořil se skupinami ve studiu se pozděli měnilo ve zlato.

Birch pracoval na desce Assault Attack ihned po dokončení metalového milníku od Iron Maiden - The Number of the Beast. Bylo to znát a když si pustíte prvních několik taktů úvodního songu MSG, kde zní zápřah dvou kytar, jako by na vás Železná Panna zarachotila. Ale nebojte, dále je to již nadupaný hard rock nejvyšší kvality s řezavým Bonnetovým projevem, který v přímém porovnání svého předchůdce Bardena těžce válcuje.

Změna producenta je jasně slyšitelná i v písních samotných - ubylo melodických refrénů a klávesových inter a hlavně otravných sborů v pozadí. Jedinou úlitbou rádiím je skladba Dancer, která mě hodně připomíná tvorbu Van Halen z následujích desek. Jinak albu nemám co vytknout - nachází se zde nesmrtelné a přímočaré hity typu Samurai, Broken Promises, Searching for Reason nebo Desert Song.

Náročnější kompozice zastupuje úvodní Assault Attack nebo blues načichlá a temná Rock You To The Ground. Michael své kvality naplno předvádí v instrumentálce Ulcer.

Škoda tak časného "odejití" Bonneta, kterému bránila k plnému pracovnímu nasazení nemírná konzumace alkoholu.

Jedna z vyjímečných desek světového hard rocku.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Assault Attack [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Schenker, Michael - MSG [Michael Schenker Group]
2018-05-15

Schenker, Michael / MSG [Michael Schenker Group]

4 stars

Opět skvělá deska složená ze šťavnatých hard rockových songů. V podpalubí topí v kotli nová posádka - tluče do něj četař Powell, u kláves se nachází starej známej z UFO, desátník Raymond, čtyři struny drtí mně neznámý vojín Glen. Bohužel firma Chrysalis začala zpočátku nenápadně tlačit kapelu, aby se více orientovala na US trh, kde prodeje nebyly tak skvělé jako v Anglii a v Japonsku, kde se deska prodrala do prodejní první desítky. Proto angažovala producenta Rona Nevisona, který prosadil různé klávesová intra a malůvky, sbory a melodické refrény.

Před 37 lety jsem tuto desku nepřijal právě pro ono zjemnění, dnes s odstupem let zpětně vidím, že může být i hůře, proto mi ty drobné ústupky již nevadí a soustředím se na solidní písničky. Většina posluchačů přisuzuje ono zjemnění zvuku právě Michaelovi, ten však údajně byl dlouhá léta na Rona kvůli výsledné produkci naštvaný, neboť si přál razantnější a ostřejší zvuk alba.

Dnes lze z této desky slyšet prvoligový hard and heavy sound opepřený Michaelovými sóly v úvodní Ready to Rock, Let Sleeping Dogs Lie, But I Want More a Looking For Love. Výborné jsou i dva odlehčené hard rockové hity - má v poslední době favorizovaná On and On a Secondary Motion, které se obě zlomí až do popového refrénu se sametovým hláskem ala Uriah Heep. Všichni následující zpěváci MSG potom měli na koncertu problém, raději nechali zpívat publikum.

Do této skupiny lze s odřenýma ušima nacpat i Attack Of a Mad Axeman, která je svou stavbou poněkud výjimkou. První třetinu skladby zní zatěžkaný hard rock, ve střední části skladba zpomalí do melodického refrénu a v té závěrečné Michael pomalu buduje svým neopakovatelným způsobem melodické sólo, ze kterého mrazí. Povinnou baladu zastupuje dojemná Never Trust a Stranger, která je na CD obsažena i v klavírní úpravě.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - MSG [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Schenker, Michael - The Michael Schenker Group [Michael Schenker Group]
2018-05-14

Schenker, Michael / The Michael Schenker Group [Michael Schenker Group]

5 stars

I přes svou nespolehlivost ze sebe šílenej Michael Schenker dokázal vymáčknout solidní materiál, pokud chtěl. Po odchodu z UFO a lehkém koketování se Scorpions se rozhodl natočit vlastní desku, která by stála jen na něm. Štastnou ruku měl při výběru zpěváka Gary Bardena, který mi k Michaelově stylu velmi pasuje, zároveň dokázal najít společnou řeč s Michaelem v komponování materiálu na debutní desku.

Když bylo skoro vše hotovo a připraveno k natáčení, Michael na tři měsíce zmizel. Když se z drogového opojení trochu dostal, nasmlouvaní hudebníci byli ti tam. Proto firma Chrysalis musela najmout session hráče – basistu Mo Fostera a bubeníka Simona Phillipse. Producent desky Roger Glover dojednal klávesistu Dona Aireyho, Bardena to naštěstí neodradilo.

První eponymní deska se povedla na výbornou. Nepodbízivý hard rock nejvyšší kvality s perfektním zvukem. Taková kombinace Van Halen a Rainbow, ovšem s jasným Michaelovým kytarovým cejchem. Temný a hutně valivý hard rock se sbory v pozadí tu zastupují úvodní Armed And Ready, Victim Of Illusion, Looking Out From Nowhere a Feels Like a Good Thing. Netypickou instrumentálkou je křehká a zasněná Bijou Pleasurette. Pravým opakem je další věc beze zpěvu Into The Arena – propracovaná skladba se zpěvnou kytarou a skvělými klávesy Dona Aireyho. Mimochodem jedna z nejlepších skladeb na desce.

Na melodičtější notu brnká hitová Cry For The Nations, kde neznalého posluchače lehce vyděsí popová předehra naštěstí utnutná výbuchem atomové pumy. Něžná balada se ukrývá pod názvem Tales Of Mystery. Kapitolou sama pro sebe je však závěrečná, přes sedm minut dlouhá a členitá Lost Horizons, která v sobě kloubí vše, co je na hard rocku tak přitažlivé – Barden pečlivě oddeklamuje smutný text a potom je dramatická klenba písně pomalu bořena dlouhým sólem.

V rámci sólové tvorby jedna z nejlepších desek Michaela – možná se na nějaké medailové místo vejde.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - The Michael Schenker Group [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Schenker, Michael - In the Midst of Beauty [Schenker - Barden]
2018-05-04

Schenker, Michael / In the Midst of Beauty [Schenker - Barden]

5 stars

Když jsem se tak probíral tvorbou axemana Michaela Schenkera, kterou vydal za posledních 20 let, vyřadil všechny živáky, výroční alba či desky s coververzemi, tak zůstane jen několik alb. Pro mne jednoznačně nad tuto ostatní produkci vyčnívá právě In Midst of Beauty.

Jak je u Michaela zvykem, na každé desce se shledáme většinou s jinými muzikanty. Tentokrát se ten výběr mimořádně povedl a zároveň trochu předurčil, jak výsledný produkt bude znít.

Rytmiku jistí Neil Murray známý z Whitesnake, Black Sabbath a mnoha dalších projektů, spolu s výborným bubeníkem Simonem Phillipsem, kterého znám spíše z různých fusion projektů. Toto angažmá mě překvapilo, je ale faktem, že Simon si čas od času nějaké hard rockové album natluče, nakonec i první eponymní album Michaela Schenkera nenahrál nikdo jiný.

Na této první nahrávce se rovněž setkal se zpěvákem Gary Bardenem, který nazpíval většinu desek MSG. Nesmím zapomenout na klávesáka a hard rockového veterána Dona Aireyho, který svými hammondkami pěkně dobarvil zvuk.

A jak se mi líbí album? Netakticky jsem prozradil již v úvodních řádcích. Je naprosto skvělé. Vzdušná a čitelná nahrávka s retro feelingem. Staří pardálové jistě ucítí aroma Deep Purple ve stavbě písní, podobně použitým zvukem kláves i v hlasu Garyho.

V prvních třech hitově stavěných písních žene vše kupředu výborný bubeník až s punkovou energií, zpěvák tu občas připomene výrazem Iggyho Popa. Výborný úvod. Nálada alba se láme u čtvrtého songu - poctě rock ´n ´rollu End of the Line, kterou následuje pěkná a pomalá Summerdays - chválím, i když ploužáky většinou odzívám.

A Night to Remember je novou parafrází Smoke in the Water. Zbytek skladeb na albu se drží většinou v kolejích Deep Purple - tu a tam vykouknou podobné postupy či stejně znějící nápady. Ta inspirace však mému sluchu působí příjemně. Důležité je, že nahrávky nenudí a je z nich cítit radost s tunami energie.

Nejpůsobivější nahrávka od Schenkera za pět bodů za posledních 20 let. Nic lepšího v této době nenahrál.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - In the Midst of Beauty [Schenker - Barden]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Scorpions - World Wide Live (2LP - Live)
2018-05-02

Scorpions / World Wide Live (2LP - Live)

5 stars

V roce 1985 vyšel další koncertní záznam Scorpions s názvem World Wide Live. Od předešlé live nahrávky Tokyo Tapes uběhlo šest let. Globálně vzato tato doba není nikterak dlouhá, ale v osmdesátých, tvrdé muzice zaslíbených letech to byla skoro celá věčnost. Tyto styly se neustále rozvíjely různými směry a jednou jejich větví byl i melodický hard rock. První vlna tohoto stylu kulminovala přibližně v roce vydání tohoto záznamu – připomeňme si třeba z tohoto období alba konkurenčních Def Leppard, Whitesnake či Van Halen. Mezi tuto světovou elitu se svou předchozí mistrovskou deskou Love at First Sting katapultovala a tímto novým živákem své místo potvrdila i německá kapela Scorpions.

Nebylo to však zadarmo. Takový zápřáh na turné vydrželi jen ti nejlepší. Posuďte sami: třináctiměsíční turné čítalo cca 200 koncertů, na kterých je vidělo 2,2 milionů fandů. Toto album v USA a v Kanadě získalo platinu, v Evropě zlato. Na tuto úroveň se dostala skupina trpělivou prací a neustálým cizelováním zvuku a svého stylu na čtyřech deskách od Lovedrive po již zmíněný majstrštyk Love at First Sting. Mohli počítat s výraznou pomocí nového sólového kytaristy Matthiase Jabse, který se plně zabydlel na postu sólového kytaristy po odchodu Uli Rotha. Jejich hard rock se značně provzdušnil a zjednodušil, a tak jakoby vše (včetně požadavků oné doby a fans) do sebe zapadlo. Na živáku World Wide Live pokračují Scorpions v sympatickém trendu – na nahrávce zní totiž jen songy z posledních čtyř studiovek, lze tedy porovnat s předešlou double live deskou Tokyo Tapes. Případné srovnání snadno odhalí, jak se tvář kapely a jejich songů za ta léta proměnila.

Atmosféra vytvořená publikem je opět šílená, nadšený řev je slyšet neustále a dav až freneticky reaguje na každý podnět. Nadšení neopadá ani při baladách, které jsou po jedné rozprostřeny na obě CD. Vtipně je použita pomalá část Holiday jako předehra k Still Loving You. Dramatickou a elektrizující atmosférou jsou nabity i skladby, které mě ve studiovém provedení moc nebaví – třeba v Can't Live Without You s pěkně natahovaným sekaným riffem či Another Piece of Meat s nápaditou a lehce pozměněnou kytarovou linkou Mathiase. Jeho kytaru je radost poslouchat, co kudrlinek a na první poslech nenápadných parádiček dokáže nad rámec originálu do skladeb nacpat. Výraznějšího sólování a improvizace se dočkáme však jen v Can't Get Enough. Ostatní songy (ať rychlejší či pomalejší) nedají vydechnout a ženou koncert od počátku až do konce. Zvuk je na prvním vydání opět výborný – remastery nedoporučuji.

Tímto se pro mne uzavřela kapitola Scorpions, další desky mne tehdy ničím nezaujaly. Neznamená to však, že jim někdy v budoucnu nedám další šanci. V rámci diskografie Scorpions této desce nelze nedat plný počet hvězdiček.

» ostatní recenze alba Scorpions - World Wide Live (2LP - Live)
» popis a diskografie skupiny Scorpions


Scorpions - Tokyo Tapes (2LP - Live)
2018-04-19

Scorpions / Tokyo Tapes (2LP - Live)

4 stars

Rozkaz zněl jasně. Poslechem ohodnotit dva legendární živé záznamy německých metalových melodiků Scorpions – Tokyo Tapes 1978 a World Wide Live z roku 1985. Oba záznamy byly koncipovány jako dvojalba a každý mapoval určité a odlišné období německých veteránů. V této recenzi se budu věnovat prvnímu živáku pořízenému přesně před 40 lety v tokijské Nakano Sun Plaza 24. a 27. dubna 1978.

Toto dvojalbum provází kultovní status jedné z nejlepších koncertních nahrávek daného stylu. To mne zaujalo - desku jsem nikdy neslyšel, nápravu jsem proto provedl v posledních 14 dnech. Nic nového asi nenapíšu a asi ani nevymyslím – pověsti se zakládaly tentokrát výjimečně na pravdě. Pro mé slechy je album opravdu lahodným kouskem. Atmosféra v Japonsku byla šílená, hala bouřila a vytvořila nádhernou kulisu pravého rockového koncertu.

Scorpions tímto dvojalbem dokonale uzavřeli a zmapovali jednu svoji etapu. Tu šťavnatě klasicky hard rockovou, kdy ještě netvořili hity pro masy. S touto nahrávkou rovněž za sebou v kapele zavřel vrátka kytarista Uli Roth, který měl o svém dalším směřování jiné představy. Zde na dvojalbu však kraloval, posunul hard rock Scorpions svou virtuózní hrou do uměleckých výšin někam k raným Led Zeppelin či Deep Purple. Tento opar se po jeho odchodu pomalu vytratil a počala převládat přímočarost.

Kapela sáhla nejvíce po povedených a prověřených skladbách z In Trance (4x), po třech skladbách zaznělo z Virgin Killer a Taken by Force, dva kousky z desky Fly to the Rainbow a dokonce jednou písní připomněla svůj debut. Do setlistu byly rovněž zakomponovány singlové Suspender Love a All Night Long. Všem těmto songům byl oblečen jednolitý, hutnější a tvrdší kabátek, občas jsou skladby delší a obohacené drobnými sóly na kytaru či bicí. Zvukový záznam je rovněž na tu dobu velmi povedený, žádný nástroj nezaniká a dynamika je na původním vydání nadstandardní.

Několik drobných pih na kráse se přece jen najde. Konkrétně zpěv Uliho v Polar Nights, to je fakt běs. Na CD 2 jsou zařazeny dva rock´n´rolly, ty bych s klidem oželel a japonská lidovka Kojo No Tsuki má pro domácí jistě své kouzlo, pro mne je však dost nudná. Naopak konečně jsem si v klidu mohl vyposlechnout vypalovačku Steamrock Fever bez protivné sbíječky na pozadí.

Závěr: výborný živák se skvělým zvukem, jež připomene hity Scorpions s prvního umělecky hard rockového období, kdy byli zatím známí především v Evropě a Japonsku.

P. S.: Jako perličku uvedu na závěr jednu zajímavost. Kytarista Uli Roth se několikrát na svých albech k produkci Scorpions vrátil. Naposledy na albu Tokyo Tapes Revisited z roku 2016, které vyšlo jak v audio, tak i video provedení s neuvěřitelným množstvím bonusů ve všech dnes dostupných formátech. Uli nastoupil do stejné haly v Japonsku, kde se v roce 1978 natáčely živé záznamy a přehrál většinu skladeb z tohoto legendárního koncertu se svou kapelou. Zde si posluchač uvědomí jednu věc. Jak velkým přínosem byl pro Scorpions v jejich začátcích, jak na něm stál výsledný projev kapely a jaký je to fenomenální axeman.

Rovněž fanda, který nemusí Škorpíky kvůli ječáku Klause Meineho, může dát těmto písním druhou šanci, neboť zde pěje Nathan James z anglických Inglorious. Nicméně atmosférou, ani celkovým vyzněním originální záznam překonán nebyl.

» ostatní recenze alba Scorpions - Tokyo Tapes (2LP - Live)
» popis a diskografie skupiny Scorpions


Petřina, Ota - Petra Janů - Exploduj !
2018-04-12

Petřina, Ota / Petra Janů - Exploduj !

5 stars

Vedle sólových, velmi ceněných desek Oty Petřiny je tu album, které je, ač naprosto muzikantsky geniální a nadčasové, dnes trochu zapomenuto. To mne velmi mrzí, ale asi chápu ten pravý důvod. Nevyšlo totiž pod jménem Oty, ale pod hlavičkou tehdy jedné z nejlepších (ne li úplně nejlepší) rockových zpěvaček u nás – Petry Janů. Letmo se tedy zmíním o jeho vzniku.

Kamarádi karbanu, Ota Petřina s manažerem a partnerem Petry Michalem Zelenkou a textařem Zdeňkem Rytířem dali u karet hlavy dohromady a vymysleli projekt Pro Rock s tím, že z Petry Janů vytvoří rock star. Opatrně začali albem Motorest, ale tou hlavní událostí se stala až druhá deska Exploduj z roku 1980. Ota měl zákaz veřejného vystupování, takže v klidu během pár měsíců napsal všechny písně a několik textů, zbytek dodal Zdeněk Rytíř. Po schválení nahrávacích frekvencí se během dvou měsíců v dejvickém studiu vše natočilo.

Vydání alba pak způsobilo mezi českými rockery velký šok srovnatelný snad jen s údivem za humny v Americe, když začal svá kouzla na kytaru předvádět Eddie Van Halen. Ota Petřina totiž ve studiu na sebe navrstvil a v aranžích pospojoval zdánlivě nesourodé prvky – sbor C&K Vocalu či dechovou sekci s komorním orchestrem, to vše pak zastřešovala rocková rytmika kapely Pro Rock. Pod touto hlavičkou se skrývala na desce neuvedená česká esa rockové scény mj. basák Vláďa Padrůněk či bubeník Vlado Čech. Tou hlavní devizou je však nespoutaná kytara Oty Petřiny, která na tomto albu předvádí taková kouzla, že jsem z toho dodnes trochu vedle. Troufnu si tvrdit, že takto invenčně do té doby u nás nikdo nic nenahrál. Na desce je to díky studiovému a vymazlenému pojetí skvělá záležitost, která spojovala neobyčejně silný a tvárný hlas Petry Janů – ten třeba chvíli silně rockově bouřil, aby poté klidně plynně přešel do operní polohy.

Zásadním pilířem alba jsou songy s obrovským vnitřním napětím - Exploduj, Benzínová královna, Démoni z Dejvic a doktor Q a Ještě stále nejsem grogy či Vabank. Časté změny tempa, nálad, aranží s Pražským komorním orchestrem, dechovou sekcí a těžkotonážní rockovou kytarou plení vše kolem.

Trochu popíšu třeba náladu Benzínové královny pro ty, kteří toto album neslyšeli. Kulomet bicích odstartuje skladbu a následný hutný kytarový riff ovládne první dvě sloky. V nečekané mezihře zazní koncertní akustická kytara se sborem, která ústí do až muzikálové uklidňující melodie, která je pomalu ztišována. Když máte pocit, že skladba končí, ozve se znovu úvodní brutální riff, který dokončuje skladbu spolu s lesem smyčců komorního orchestru.
Takto podobně nezvykle zní i další skladby, kde i po několikerém poslechu můžete objevovat v aranžích další a další nezvyklé kombinace.

Zvláštní temnou atmosféru obsahuje Černá ovce, kde v pozadí slyšíme jakousi syntenzátorovou smyčku, v prostoru kolem jsou naaranžovány a vrstveny různé úryvky kytar a dechových nástrojů – Petřin odosobněný nahalovaný zpěv proplouvá všemi těmi zvuky - socialistický prog rock či math rock?

O něco písničkovější je Jen jestli, která je však ozvláštněna Otovým neuvěřitelně drsným úvodním sólem. Později je ta tvrdost úmyslně rozbita druhým partem kytary v jemném duchu. Napětí a rockový tlak poleví v Příběhu Gabriela a v děkovačce Koncert končí. Povinnou pomalou píseň tu supluje křehký song Písnička.

Na této desce se sešlo mnoho es tehdejší české rockové scény a v čele s Otou Petřinou natočili progresivní album, které je svou atmosférou, muzikou, způsobem kytarové hry a aranžemi naprostým zjevením na naší domácí rockové scéně. Nikdy před tím a ani potom se nic podobného neopakovalo. Petra se ještě několik let věnovala rocku, na koncertních pódiích s východoněmeckou skupinou Express dokonce heavy metalu, ale z gramofonových drážek zněla již hodně ochočeně.

Recenze sepsána pro připomenutí na konci roku 2017 vydaného 4CD Petra Janů & Ota Petřina z let 1977 - 1984!

P.S.: Doufám, že se mnou budete všichni souhlasit, že toto album patří oprávněně do profilu Oty Petřiny, který celou desku napsal, většinu i otextoval, nahrál a sehnal muzikanty. Myslím, že kvůli jedné desce zde zakládat profil Petry Janů by bylo zbytečné a pro tento web nepřínosné.

» ostatní recenze alba Petřina, Ota - Petra Janů - Exploduj !
» popis a diskografie skupiny Petřina, Ota


Malmsteen, Yngwie - Trilogy
2018-04-04

Malmsteen, Yngwie / Trilogy

4 stars

Třetí album Trilogy nasměroval kapelník a kytarista Yngwie Malmsteen do komerčnějších vod tehdy stále oblíbenějšího melodického heavy metalu amerického střihu. Jeho talent a jasně rozpoznatelný styl hry s bravurní ekvilibristikou však jasně odlišil toto album od tisíců jiných podobného zaměření. Oproti předešlé desce není zvuk kytary tak agresivní, což se však hodí k symfonickému vyznění songů. Yngwie si totiž nechal poradit a na desce nechal ve větší míře zvuk dobarvit klávesami, které dodaly skladbám větší pompéznost. Jsou však použity s citem jako chutné koření, takže posluchači nebrání k plnému soustředění se na rychlé prsty ústředního kytarového hrdiny. Zde musím chválit, neboť na této nahrávce se Yngwie plně podřizuje celku, takže jeho nástroj nijak nevyčnívá.

Většina materiálu je ve středním, hard rockově houpavém tempu. Výjimku tvoří dva kvapíky s pomalu speed metalovým feelingem – Liar a Fury. Mně se však více líbí natlakované expresivní Fire, úvodní You Don't Remember, I'll Never Forget, Queen in Love či až sabbatovsky ponurá Dark Ages. Dojde i na zklidnění v částečně akustické instrumentálce Crying. Vyvrcholením je neoklasická Trilogy Suite Op:5., kde si užijeme kytarových sólíček měrou vrchovatou.

Trilogy je pro mne vrcholem kytaristovy tvorby, bodem ve kterém se proťaly tři prvky, které v konečném součtu zapříčinily veliký ohlas a úspěšné přijetí této desky. Byla to Yngwieho nezměrná touha ukázat světu svoji vytříbenou hráčskou techniku, skvělé napsané písně a studiová produkce Rickyho Deleny, který byl odpovědný za zvuk a barvu jednotlivých nástrojů nasnímaných ve studiu.

Na toto album zlanařil hlavní protagonista této recenze ze švédské kapely Silver Mountain hned dva ostřílené hráče - klávesáka Jense Johanssona (ten hrál i na předešlé desce) a premiérově i jeho bráchu – bubeníka Anderse. Je zajímavé, že oba hráli v předchozí kapele podobnou muziku rovněž s výrazným kytaristou Jonasem Hanssonem. Jen význačnějších zpěváků jako by se nedostávalo. Na prvních dvou deskách se představil do té doby neznámý Jeff Scott Soto, na Trilogy byl nahrazen Markem Boalsem, který před tím hrál na basu u Teda Nugenta a se zpěvem měl rovněž minimální zkušenosti. Jeho zpěv vyloženě nezklamal, ale dovedl bych si představit větší esa. Zvláštní.

Tato deska pro mne zakončuje sérii prvních tří desek, které si občas připomenu, další tvorba tohoto vlasatého Švéda mě ničím nezasáhla.

P. S.: zajímavě vyřešila firma Polydor reedice katalogu Malmsteenových nahrávek ze svého katalogu. Aby kolekce s názvem Now Your Ships Are Burned - The Polydor Years 1984-1990 nebyla tak rozsáhlá, využili plnou kapacitu CD, takže se jednotlivé desky různě přelévají z CD na CD. 6 desek i s 1 EP tak najdete vměstnáno na 4 CD. S tím jsem se ještě nesetkal.

Abych jen nehaněl, zvuk zůstal i po remasteringu nezmršen, takže krásná dynamika – DR 12 -13. Japonská verze SHM CD s DR 5 - 6 šla okamžitě z domu. Tento komplet se dá pořídit za 450 kč, což je přívětivá cena.

» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - Trilogy
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie


Finnforest - Demonnights
2018-04-03

Finnforest / Demonnights

3 stars

V roce 1978 bylo bylo oproti předchozímu roku vše jinak. Kapela se z důvodu rozdílného hudebního směrování jednotlivých hudebníků rozklížila, a tak z původního osazenstva Finnforest zbyl pouze bubeník Jussi Tegelman. Ten měl v šuplíku složeno několik písní, proto přemluvil odešlého bratra Pekkyho a několik profi muzikantů, které znal, aby se jim společně ve studiu pokusili vdechnout život.

Jestliže předchozí počin Lähtö matkalle byl dílem Pekky Tegelmana, tato třetí deska Demonnights je dítětem Jussiho. Složil a vyprodukoval (kromě dvou písní) celé album, které je postaveno na pomalém jazzu/jazz rocku/fusion progresivnějšího střihu. Z důvodu omezenějšího rozpočtu nebylo nahráváno v Marcus Music Studiu ve Stockholmu, ale ve studiu firmy Love Recordings, která desku rovněž i vydala. Samotná nahrávka a výsledný mix byl spíchnut v rekordním čase pěti dnů ke konci roku 1978. Zvuk nahrávky je však po technické stránce famózní.

Instrumentální songy jsou postaveny na bicích, base a souhře saxofonu s klavírem. Kytara Pekkyho je zastoupena velmi střídmě – slyšel jsem ji ve třech skladbách. Krom rozvernější a úvodní The First and the Happy Schoolday ve stylu fusion a živější titulní Demonnights se ostatní písně nesou spíše v pomalejším, rozjímavějším jazzovém duchu, působí jako takové náladotvorné jednohubky.

Problémem je menší návaznost na tvorbu a styl předchozích dvou desek. Až na skladbu Religions bych skupinu nijak neidentifikoval. S tímto repertoárem jsou Finnforest lehce zaměnitelní za jiné kapely tohoto stylu, zlí jazykové uváděli, že podobnost s tvorbou Weather Report byla někdy více než očividná. Já nemohu říci, že bych byl rozčarován, očekával jsem však něco jiného. Fandové jazz rocku, kteří se nebojí občasných disharmonických pasáží, zklamáni určitě nebudou a mohou přihodit bod navíc.

Někde kolem roku 1980 po této kapele mizí stopy, ale jejich nahrávky tu s námi zůstávají dál. První dvě desky vychází často v různých reedicích, vydání Demonnights jsem zaregistroval až minulého roku u firmy SVART. Nedávno jsem na netu viděl, že tento label vydal i ucelenou kolekci 5 LP, kde se navíc nachází různé singly a nikdy nevydané rarity.

A co dělají dnes ústřední figury Finnforest – bratři Tegelmanové? Jussi dnes žije v USA, kde pro firmu Sony pracuje jako zvukový inženýr a brácha Pekka se po celou dobu ve Finsku věnuje jazzu v v různých spolcích, naposled v Tegelman & Quartegel.

Pokud někdy v hloubi digitálních zákoutí narazíte na CD Finnforest, tak neváhejte. Třeba zrovna vás jejich hudba osloví.

» ostatní recenze alba Finnforest - Demonnights
» popis a diskografie skupiny Finnforest


Finnforest - Lähtö matkalle
2018-03-29

Finnforest / Lähtö matkalle

4 stars

Pokud pojedete na prázdniny, tak těsně před odjezdem hlasitě zvolejte "Lähtö matkalle!", což znamená přibližně "Odjezd na cestu!" Něco podobného pravděpodobně volal i klávesák Jukka Rissanen, jehož hra je zaznamenána navždy v drážkách debutní gramofonové desky Finského lesa. Odjel totiž z rodné země studovat hru na varhany až do dalekého Maďarska.

Osiřelí členové Finnforest, tehdy osmnáctiletí bratři Tegelmanové však nelenili a zkomponovali nové songy, přijali baskytaristu Jarmo Hiekkalu a klávesáka Jukku Linkolu. Po několika měsících bylo připraveno přes 40 minut materiálu, z kterého se ve studiu vyklubalo pět písní v prog/jazz/fusion stylu.

Ze záznamu je slyšet, že noví členové protlačili více jazz rockových prvků do struktury písní. Je to slyšet hlavně v prog rockově složitějších předehrách prvních dvou písní Alpha a Elvin, kde zpočátku není jasno, kterým směrem se nahrávky budou vyvíjet. Třetí skladba Don je nápadité a šťavnaté fusion již se vším všudy – posluchač není ochuzen ani o sólo na bicí.

Vyvrcholením desky a pravými lahůdkami jsou však dvě závěrečné a nejdelší suity Lähtö matkalle I a II. Zde jsou aranže skladeb ozvláštněný smyčcovým kvartetem pod vedením Otto Donnera. Postupy z vážné hudby jsou tu skloubeny s prog rockem, který je decentně okořeněn jazz rockovým kořením.

Tedy, i když skladby nejsou tak melancholicky ponuré, jak tomu bylo na první desce, je tu znát větší příklon k jazz rocku, přesto přese vše je to deska pro náročnějšího posluchače rockové muziky jako vyšitá.

Obě první desky lze pořídit na jednom CD, které vydala americká firma Lasers Edge. Ta neúnavně mapuje skandinávskou prog rockovou scénu. Záznam je, jak je u této firmy tradicí, remasterován a má mnohem výraznější zvuk, ovšem ne na úkor dynamiky. Deska byla vydána v mnoha reedicích, tato je však pro kvalitní zvuk doporučována nejvíce.

» ostatní recenze alba Finnforest - Lähtö matkalle
» popis a diskografie skupiny Finnforest


Finnforest - Finnforest
2018-03-28

Finnforest / Finnforest

5 stars

Skandinávský prog rock, konkrétně ten finský, tu na Progboardu nemá na růžích ustláno. Proto jsem se rozhodl představit dle mého názoru jednu z nejosobitějších představitelů tohoto stylu. Jedná se o týpky z města Kupoio, kteří se pojmenovali trochu neoriginálním názvem Finský les. Na druhou stranu, jak se pojmenovat jinak, když kolem města široko daleko nic jiného není :-)

Kluci na sebe upoutali pozornost koncertováním a hraním po zábavách. V roce 1973 jim vyšel skočný beatový singl Tyhjyyteen, Syvyyteen. Zpěvák kapely Aaro Mustonen se naštěstí po nějaké fobě odporoučel, kapela jiného nehledala a další vývoj kapely se odehrával na poli ryze instrumentálním.

Čím spontánněji se tvoří, tím častěji vzniknou nejlepší nahrávky. I já nejvýše hodnotím toto eponymní album z roku 1975. Osm vzácně vyrovnaných písní - zadumaných kompozic v pomalém rozvláčném tempu, občas oživených jazz rockovými postupy, přímo vybízí při poslechu zapojit představivost. V hlavě se mi automaticky promítá film – pomalé záběry kamery na zasněženou finskou krajinu, metr sněhu, všude břízy, ostrý vítr a závějemi se prodírá postava směrem k rozsvícenému okénku chaloupky kdesi v dáli. Občas přijde pěkná fujavice, až úplně začínám mít strach o jeho život. Dotyčný však nakonec zmobilizuje veškeré síly a jeho život je zachráněn.

Podobné emoce se mnou mávají při každé z osmi písní na desce. Ta má zvláštní, jakoby vznešený zvuk, na pozadí rozeznávám majestátní varhany, které jsou často doprovázeny zvukem obstarožního syntezátoru. Dravá, ale zpěvná kytara komunikuje ve většině skladbách s rejstříkem kláves a skvěle dotváří atmosféru. Z nahrávky přímo čiší melancholická atmosféra skandinávských kapel typu Kaipy či Anglagard namíchaná s některými skladbami Mahavishnu Orchestra či art rockových Caravan.

Prog rockové nadšení naředěné jazz rockovou živočišností. A právě ta severská zadumanost je tím nejpřitažlivějším prvkem na této desce Finnforest.

» ostatní recenze alba Finnforest - Finnforest
» popis a diskografie skupiny Finnforest


Judas Priest - Firepower
2018-03-18

Judas Priest / Firepower

4 stars

Staří pardálové - namátkou Styx, Procol Harum, Deep Purple, Robert Plant nebo Kansas mě minulý rok příjemně překvapili svými novými deskami. Dovedu si představit, jak obtížné musí být po několika desítkách let na scéně natočení takového materiálu, aby dotyčný dokázal oslovit současné i původní fandy a nebýt obviněn z plagiátorství sebe sama.

Letos přišli s kůží na trh i angličtí veteráni a ikony žánru Judas Priest a mě zajímalo, jak dopadlo v tomto kontextu 14 novinek, které jsou vměstnány na ploše necelé hoďky.

Při pozornějším několikanásobném poslechu se tyto písně dají rozdělit do dvou skupin. Do té první se řadí výrazně melodičtější až hymnické skladby, které mají šanci stát se hitem. Sem patří třeba Lightning Strike, Never the Heroes, Rising from Ruins, No Surrender, Traitors Gate, pomalá, houpavá sabaťárna Children of The Sun a solidní ploužák Sea of Red. Guardians počítat nebudeme, jedná se v podstatě o minutové klavírní intro a na albu je samostatně uvedena jen proto, neboť bude použita jako znělka před začátkem live setu. Titulní Firepower by se vešel do obou kategorií a je vybrán jak hlavní poznávací eso této desky.

Ta druhá podmnožina obsahuje většinou jednotvárnější písně ve středním tempu, které stojí na mohutných riffech se základním melodickým motivem a výrazným refrénem, podpořeným rychlým dvoukopákem. Tady bych našel adepty na vyřazení – třeba takovou Lone Wolf nebo Necromancer či Evil Never Dies bych na albu nepostrádal. Deska by se pro mne stala atraktivnější.

To, co však dělá tuto nahrávku tak přitažlivou je z 50% zvuk. Zvuk, který je masivní, drtící, power metalově, až thrashově zabarvený. Takový kapela nikdy neměla.

Kdo je za to zodpovědný? Dvě osoby, zástupci různých generací. Zkušené stáří hájí věhlasný producent a zvukový inženýr Tom Allom, který kroutil potenciometry již na prvních deskách Genesis, Strawbs, Black Sabbath a na nejzásadnějších deskách Judasů samotných.Tento člověk v podstatě definoval anglický metalový zvuk osmdesátých let.

Druhou půlku producentského týmu doplnil o generaci mladší Andy Sneap, který je mezi odborníky znám především svou thrashovou produkcí partiček jako jsou Exodus, Slayer a Testament a mnohých jiných.

Je to zároveň nový člen Judas Priest, který nahradil Glenna Tiptona, jehož zradilo zdraví. Zákulisní zprávy, které se objevují, naznačují, že i kytarové party na této desce jsou prací Andyho. Parta je tedy na pozici sekerníků upgradována.

Halford se ve výškách již moc nepohybuje. Ve studiu mi jeho nižší polohy nijak nevadí, ale živě to bude už asi s jeho výkonem dost slabé. Jeho výměna však nepřichází v úvahu.

Ať je to jakkoliv, zvuk je skvělý. Hlavou uznale pokývá mladej týpek, co poslouchá power metalové spolky, nebo i veterán jako já, který JP v reálné časové ose sleduje od roku 1980, tedy neuvěřitelných 38 let.

CD je dost komprimováno, nicméně poslouchat se to v pohodě dá, já si určitě počkám na nějaký Hi-Res formát.

A jaký je tedy závěrečný verdikt ? Pokud tuto nahrávku zpětně porovnám s ostatními CD od Jídášů co do oblíbenosti, musím konstatovat, že je to pro mě nejlepší deska natočená od dob Painkiller. Milníky jejich tvorby sice nepřekoná, ale i tak se nominovala do mého Top 5 Judas Priest.


» ostatní recenze alba Judas Priest - Firepower
» popis a diskografie skupiny Judas Priest


Premiata Forneria Marconi - Per Un Amico
2018-03-16

Premiata Forneria Marconi / Per Un Amico

5 stars

Italská nákaza se šíří bezostyšně od Tater až do hor Národního parku na severu Čech. Virus itailana progressivo narušil mou imunitu nejprve albem Apoteosi, později nahrávkou Premiata Forneria Marconi - Emotional Tattos. Zde, jsa již nakažen, zkoušel jsem ještě odolat poslechem anglické verze, nicméně později naplno zvítězila ta italská.

Na doporučení zdejších šiřitelů virusu Snejka a Antonyho jsem vyposlechl jedno z prvních alb tohoto združení - Per un Amico a byl jsem mile překvapen. Jde o úplně jiný druh hudby, než na poslední desce Emotional Tattos a chápu fandy, kteří vyrostli na raných nahrávkách, že jim připadá žhavá novinka poněkud fádní.

Per un Amico je skvělý art rock svěže podaný a brilantně zahraný trochu jiným způsobem, než jak jej znám od anglických mistrů. Zvukově rovněž skvělé, slyšel jsem však remaster z roku 2001, takže nevím jak na tom bylo původní vydání.

Za každou skladbu uděluji bod, což v konečném součtu znamená solidních 5 bodů.

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Per Un Amico
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi


Scorpions - Blackout
2018-03-15

Scorpions / Blackout

3 stars

Scorpions se upsali v době natočení této desky US managementu - firmě Q Prime Petera Mensche, pod jehož křídla patřili mj. Def Leppard, AC/DC, nám známí prog rockeři IQ a později třeba i Metallica. Cesta na vrchol pokračovala svižným tempem.

Repertoár na Blackout není již tak barevný a vyrovnaný, jako na předešlé desce Animal Magnetism. Kapela se navrátila k modelu z Lovedrive, kapánek provzdušnila zvuk, kytary nezní již tak masivně. Desku drží nad vodou dva divoké kvapíky se specifiskou melodikou Schenkerových riffů a Meineho ječákem upraveným voperovanými žiletkami do hlasivek - úvodní Blackout a povedená Dynamite, jako stvořené pro divokou jízdu v kabrioletu po dálnici do Mnichova.

Pomalé songy tu zastupuje průměrná You Give Me All I Need a o něco lepší a rockově temperamentnější No One Like You. Nejvyvedeněji z tohoto trojlístku působí procítěná balada When the Smoke Is Going Down, která je takovým malým tréninkem na megahit Still Loving you z dalšího alba.

Poslední reminiscence na staré dobré časy je slyšet v China White – pomalý a valivý rytmus doprovází zatěžkaný heavy monolit dvou riffujících kytar – jako by se tu v mlze sešli na jamu Black Sabbath s Led Zeppelin. Jednoznačný song number One tohoto alba !

Hůře jsou na tom zbylé písně – pop rocková Arizona převlečená za hard rock, jednotvárná halekačka Can't Live Without You a podivná parafráze na rock n roll, pojmenovaná Now! Ty žádnou parádu nedělají, ale posluchači to Scorpions baští i s navijákem.

Tato deska je všeobecně pozitivně hodnocena z několika důvodů :

1)v Německu ze známějších kapel takto tvrdé album zatím nikdo nevydal

2)každý si tu našel to svoje – zarputilí metalisté Blackout, Dynamite a Now!, příznivci melodického rocku Arizona, kovaní hard rockeři China White a fandové MTV byli nadšeni z výpravného klipu z věznice Alcatrazz - No One Like You. Jejich děvčata pak přehrávala z alba ploužáky.

V USA a Kanadě získala deska do dvou let platinu a připravila tak cestu pro následující majstrštyk kapely. Z mého dnešního pohledu celkem nevyrovnané album, které však ve své době mělo důležité místo na rozvíjející se evropské hard and heavy scéně.

Skvělému zvuku, kterej namixoval zkušenej Gerd Rautenbach a mastroval věhlasný Bob Ludwig nelze nic vytknout.

» ostatní recenze alba Scorpions - Blackout
» popis a diskografie skupiny Scorpions


Scorpions - Animal Magnetism
2018-03-13

Scorpions / Animal Magnetism

5 stars

Musím se podělit o můj trochu jiný náhled na toto přelomové album Scorpions. Většina hodnocení v různých tiskovinách opakuje vesměs to samé. Zrcadlí v nich postoje recenzentů, kteří považují tuto desku za slabší.

Jde však jen o úhel pohledu, co kdo od svojí oblíbené skupiny očekává. Kritici po úspěchu alba Lovedrive (které ve větší míře přineslo přímočařejší, melodické rockové písně s několika pomalejšími songy) předpokládali otočení kormidla do komerčnějších vod.

Na této desce se to zatím k údivu mnohých nestalo, což mne naopak velmi potěšilo.

Pojďme se podívat detailně na jednotlivé položky :

Make It Real – klasický model stavby songu, který je jedním z prvních forem, podle kterých se na dalších albech budou odlévat a opracovávat hrany výsledných písní do stále dokonalejších tvarů – zatím ještě neoposlouchaný melodický hard rock s výrazným refrénem

Don't Make No Promises - autorem druhé písně v pořadí je (jako na předchozí desce Lovedrive) nový kytarista Matthias Jabs a ta na albu zastupuje tu přímočařejší a dravější tvář. Zde si skladatelsky napravil reputaci. Pořádná porce kytar a melodie !

Hold Me Tight - předčasné vyvrcholení desky. Song má zvláštní zakouřenou blues – hardrockovou polohou, tak špinavý hlas ze sebe ještě nikdy Meine nevydoloval. Neuvěřitelně masivní riff podepřený basou se valí a variuje pořád dokola, Meine polovyprávěným zpěvem jakoby se zpovídal z veškeré tíhy lidského bytí. Hodně syrová věc a troufnu si říct, že jedna z nejlepších skladeb Scorpions v celé jejich kariéře. Ukrytá a nedoceněná perla!

Twentieth Century Man – středně tempá a hudebně zjednodušená hard rocková jízda, kdy se krásně doplňují obě kytary

Lady Starlight - bez řádného ploužáku se žádná deska těchto melodických hard rockerů neobejde. I po několika posleších mi přijde moc uhlazená a hlavně nevýrazná. Jediná větší kaňka této kolekce.

Falling in Love - bubeník Herman Rarebell přispěl touto jednohubkou. Posluchač ožívá po baladě přílivem masivních riffů a nápaditým sólem – hard and heavy jak z čítanky

Only a Man - opět typický zástupce hutného Scorpions soundu s jasně rozpoznávajícím kořením - rozmáchlým melodickým refrénem v podání přesvědčivého Meineho

The Zoo - po Hold Me Tight druhý vrchol alba – primitivní střednětempý rytmus doplněný pomalými sekanými kytarami. Skladba sice obsahuje klasický zpěvný a melodický refrén, tady je však zajímavější ta ponurá a dramatická atmosféra kolem.

Animal Magnetism - další netypický rozjezd s feelingem Black Sabbath či podobných kapel z doom metal stylu. Neskutečné tíživá nálada a velmi netypická skladba v novodobém repertoáru skupiny !

Celkově bych to shrnul nějak takto. Deska je dle mého oproti předchozí Lovedrive ( kde došlo k určitému zpřehlednění a zjednodušení stavby koster písní) všechno jiné, jen ne snaha o větší pootevření dveří na americký trh. Neobsahuje hity dobývající čelní příčky hitparád, ale solidní a vyrovnaný materiál, bez zbytečné vaty navíc. Vedle přímočařejších songů tu jsou i ty zatěžkané a ponuré, pomalé kousky pro náročnější posluchače.

Je však slyšet, že Klausovy nemocné hlasivky v několika písních podávaly výkon na (někdy i lehce za) hranici svých možností. Po dvou úspěšných operacích chirurgové problém odstranili. Nicméně tak ochraptěle a drsně, jako na této desce Meine již nikdy nezněl.

Vysledoval jsem i podivné názory o nejméně heavy zvuku kytar z trojlístku Lovedrive, Animal a Blackout. Netuším, jak k takovému závěru kdo dospěl, mám k dispozici originál první vydání těchto desek na CD. Při přímém porovnání mají nejhutnější, nejtvrdší zvuk kytar právě nahrávky na Animal Magnetism.

Nejen kytary, ale celkově zní deska na danou dobu skvěle. Doporučuji 1st press, kde jsou všechny nástroje krásně odděleny a lze postřehnout i nestejnou intenzitu Meineho zpěvu. Další remastery celkovému zvuku moc neprospívají. Nejhůře zní záznam z 50th Anniversary Deluxe Editions z roku 2015.

V rámci produkce Scorpions pro mě asi jejich nejlepší deska za 4,5 hvězdy - zaokrouhluji na 5.

na ochutnání skladba Hold Me Tight na YTB :

https://www.youtube.com/watch?v=sN9jC4bIOiQ

» ostatní recenze alba Scorpions - Animal Magnetism
» popis a diskografie skupiny Scorpions


Scorpions - Lovedrive
2018-03-08

Scorpions / Lovedrive

4 stars

Nikdy jsem Scorpions neposlouchal a krom provařeného Love at First Sting, které se hrálo snad všude, jsem jejich tvorbu nijak nesledoval.

K této desce mne dovedlo angažmá Michaela Schenkera a zvědavost, co s bráchou předvedl. Krom toho se rád seznamuju s produkcí poctivé muziky a zvukem ze sedmdesátek.

Lovedrive navazuje plynule na předešlé Taken by Force, jen se o kapánek zjednodušuje a pročišťuje stavba a aranže songů směrem k větší přehlednosti. Je tu více balad - solidní Always Somewhere, Holiday a zvláštní pomalý song s reggae feelingem Is There Anybody There? Hard and heavy žánr tu zastupuje povedená a titulní Lovedrive, Loving You Sunday Morning a Can´t Get Enough, kde v úvodu připomene zpěvák Meine svým ječákem Roberta Planta :-).

Jediná věc, která mi nesedí, je Another Piece of Meat, která je na můj vkus moc uřvaná a zbrklá. Naopak, Top number One skladba je pro mne instrumentální a hymnická, hutně hard rocková Coast to Coast s jasně rozpoznatelnou a zpěvnou kytarou Michaela Schenkera.

Překvapilo mne, že v mnoha recenzích je toto album považováno za jedno z nejlepších, ba někdy i přímo i za to zcela nejvýše hodnocené album Scorpions. Naopak nepřekvapily obstrukce kvůli obalu v puritánské Americe.

Hodnotím někde v rozmezí 3-4.

» ostatní recenze alba Scorpions - Lovedrive
» popis a diskografie skupiny Scorpions


Änglagård - Live: Made in Norway
2018-03-05

Änglagård / Live: Made in Norway

5 stars

Švédská symfonic prog rocková skupina Anglagard za cca 30 let vydala 3 studiová desky a tři živé záznamy z koncertů.

Ten poslední byl zaznamenán v norském městě Sandvika v roce 2015. Jelikož kapela vystupuje velmi střídmě, rozhodla se potěšit fandy na celém světě a tento živý záznam není jen audio dokumentem, ale plnohodnotným videozáznamem celého dvouhodinového koncertu, který je reprezentativním průřezem jejich dosavadní tvorbou.

Aby se nemuselo jít cestou kompromisů, co se týče kvality obrazu, tak záznam vyšel na Blu Ray u které je přiloženo i DVD, jehož technické parametry jsou však již dnes překonány. Na Blu Ray je uložen záznam v nejvyšší možné kvalitě Full HD 1080i / 25 fps / 16:9. Zvukové stopy nabízí fanouškovi výběr DTS-HD Master Audio 5.1 a lossless stopu ve stereu.

Kdo nemá zájem o vizuální část koncertu, může si z webu kapely stáhnout za přívětivý peníz jen audio v různé kvalitě.To by však byla škoda, protože ta možnost shlédnout video prezentaci kapely je jistě největším lákadlem tohoto vydání. Skladby samotné byly totiž uvedeny z naprosté většiny na předešlých live CD a samozřejmě na studiových nosičích.

Je ale i tak zajímavé jednotlivé písně porovnat, protože na různých vydáních jsou vždy trochu jiné aranže a hlavně délka skladeb se vždy o několik minut liší. Co je však na první poslech evidentní, že ta melancholičnost v hudbě švédských prog rockových kapel Kaipa, Landberk a Anglagard je nepřeslechnutelná.

Já jsem měl možnost shlédnout Blu Ray. O technické stránce jsem se již zmínil, tak teď trochu zhodnotím koncert jako takový. Velmi vzrušující bylo sledovat souhru jednotlivých muzikantů, kteří ani při velmi technicky náročných pasážích nikde nezaváhali. Naopak chemie mezi hudebníky byla vynikající, stačil velmi letmý pohled mezi sebou a nikdy nenastal problém v celkové souhře. Písně v provedení současné sestavy zněly velmi kompaktně, jako by pocházely z jedné studiové desky, čemuž dopomáhal precizně sejmutý zvuk, který zní jak ze studia.

Jinak celkově mne mrzí jen jedna věc. Koncert byl natočen v malém klubu, kam se podle mého odhadu vešlo jen několik desítek lidí. Šestice hudebníků byla na pódiu dost stěsnána, vůbec nechápu kudy se tam protahoval kameraman. Celkově bylo vidět, že rozpočet na natáčení byl hodně omezený, o nějaké světelné či pódiové prezentaci nelze hovořit. Jako velké a zcela ojedinělé osvěžení působí zařazení několika filmových dotáček zmrzlé švédské krajiny – třeba záběry na zasněžené břízy sevřené ledovým krunýřem během sóla na bicích působily opravdu mrazivě a efektně.

Bohužel Anglagard nejsou Pink Floyd, aby si mohli dovolit různá projektová plátna a pod. Nicméně z různých fotek z jiných koncertů bylo zřejmé, že i použitím laserů a světelného parku často stačí k oživení divákova oka.

Krom této malé výtky ale určitě musí záznam potešit všechny fandy této severské legendy. Nakonec přece rozhoduje kvalita hudby samotné.

» ostatní recenze alba Änglagård - Live: Made in Norway
» popis a diskografie skupiny Änglagård


Bittová, Iva - Zvon
2018-02-28

Bittová, Iva / Zvon

5 stars

Na české poměry naprosto unikátní dílo – spojení světové proslulé multižánrové zpěvačky a hudebnice Ivy Bittové se symfonickým orchestrem Janáčkovy filharmonie. Iva Bittová na rozsahu 70 minut bilancuje a navléká v orchestrálním aranžmá korálek po korálku krásný a blyštivý náhrdelník skladeb, který připomene většinu desek a projektů s různými hudebníky alespoň jednou písní.

Někeré skladby ve studiu dobarvovali jazzoví sólisté a píseň Zelený víneček fenomenálním způsobem doplnil folklorní soubor Grunik.

Autory orchestrálních aranžmá jsou skladatel a majitel vydavatelství Animal Music Petr Ostrouchov a skladatelka a klavíristka Beata Hlavenková. Těm patří velký dík za citlivý přístup ke skladbám, neboť zvuk není přeplácaný a výsledek není nabubřelý, jak se to někdy u podobných kooperací stává.Na opak, veškeré alternativní, lidové, jazzové i lidové motivy jednotlivých písní přirozeně splynuly v hřejivé symfonické náruči.

O nekompromisně kvalitní zvuk nahrávky se postaral ve studiu Sono mistr svého řemesla Milan Cimfe, mastering alba provedl v londýnském studiu Metropolis věhlasný Tony Cousins, který spolupracoval s Peterem Gabrielem, Genesis, Adele a mnoha dalšími.

Jedná o léty prověřené skladby (krom novinky Větvička) hluchá místa není možné objevit. Já si vychutnávám všechny skladby do posledních drobků.

Mám jen dvě výhrady. Tento počin měl mít rozsah alespoň dvojalba. A s titulní stranou obalu trochu bojuju, nekoresponduje mi s obsahem, ale to je jen můj problém.

» ostatní recenze alba Bittová, Iva - Zvon
» popis a diskografie skupiny Bittová, Iva


Deep Sweden - Maiden Prague
2018-02-27

Deep Sweden / Maiden Prague

3 stars

Tuto kapelu jsem kdysi viděl v Praze naživo i vlastnil CD. Kam se podělo, vůbec nevím. Teď jsem jejich muziku náhodou našel na YTB a podivoval se, že to zní jako mix Ivy Bittové a Pixies v akustickém hávu.

Když jsem kapelu vyhledal na Progboardu, tak jsem pochopil, proč mi tak připadalo. Kytarista Dunaje Vladimír Václavek na album nahrál kytaru a producentem
kapely není nikdo jiný, než německý hudebník, majitel studia a producent Volkmar Miedtke, který se také hudebně kolem Ivy Bittové a Václavka blízce pohyboval.

Ta vizuální živelnost koncertů mě však při poslechu schází a tak pro mě zůstala tato kapela skvělou vzpomínkou na divoká devadesátá léta.

Největší hit : Big Cheese.

» ostatní recenze alba Deep Sweden - Maiden Prague
» popis a diskografie skupiny Deep Sweden


Bittová, Iva - New Cicada Trio: Live In Beacon
2018-02-27

Bittová, Iva / New Cicada Trio: Live In Beacon

3 stars

Při soustředěném poslechu této nahrávky se po nějaké době přistihnete, že máte utkvělý pocit přítomnosti na nějakém děsivém šamanském rituálu neobjeveného indiánského kmene. Krevním řečištěm pomalu prostupuje výtažek z neznámých psychotropních rostlin a vy v návalu lehké paniky z neznáma zvažujete co dále se životem.

Experimentální free jazz z mého pohledu vymykající se jakémukoliv pokusu hodnocení zformulovaného do počtu bodů či hvězd. Buď se z obřadu vrátíte při smyslech nebo již navždy zůstanete v jiné realitě. Nula i pětka – obojí je správně.

P.S. : na CD mě hodně potěšil obal nádherných křídových útesů v Dánsku - Mons Klint, které jsem vloni navštívil.

» ostatní recenze alba Bittová, Iva - New Cicada Trio: Live In Beacon
» popis a diskografie skupiny Bittová, Iva


Bittová, Iva - At Home (Iva Bittová & Čikori)
2018-02-26

Bittová, Iva / At Home (Iva Bittová & Čikori)

4 stars

Nebudu psát douhé oslavné statě o jedné z našich nejlepších a nejrespektovanějších multižánrových umělkyň, desítky recenzí na netu velebily toto dílo přede mnou. Tedy jen zkratovitě.

Iva Bittová se na tomto CD po předchozích pro mnohé velmi obtížně hudebně vstřebatelných projektech experimentálního a free jazzového charakteru navrátila někam do období přístupnějšího Bílého inferna. Křehké skladby jsou tvořeny jasně rozpoznatelnou, matematicky přesnou kytarou dlouholetého spoluhráče Vladimíra Václavka a výborně sekundujícího konrabasisity Jaromíra Honzáka s trumpetistou Oskarem Torokem – neboli kapelou Čikori.

Vedle meditativních novinek v duchu alternativního folku s doteky jazzu i rocku je tu oprášena i skladba Rukama z prvního alba Dunaje, nyní v něžnějším provedení pod názvem Břízy.

Je poznat, že hudebníci tvořili v klidu po dobu dvou let a aranže všech skladeb vypilovali do nejmenších detailů. Z alba sálá pozitivní a uklidňující energie, takovou, jakou cítím z posledních desek Laurie Anderson.

Pro plné vychutnání takovéto nahrávky je třeba nekompromisní kvality zvuku, která tu byla dosažena.Skvělé natočený záznam ze Zlína zmástroval v New Yorku věhlasný Dave Cook (Laurie Anderson, David Bowie, A. Morrisette).

Teď nic nestojí v cestě k mimořádnému hudebnímu zážitku.

P.S. : Vůbec jsem si nevšimnul recenze od alienshora, proto jen doplním svůj názor. Ty starší písně se do koncepce této desky hodily, dostaly nový kabátek a zní odlišně. Málokdo asi vlastní od Ivy vše, co kdy vydala - já také ne. Krom toho, Iva starší skladby přepracovává v jiném provedení běžně, ať již na koncertech, či na deskách. Viz úpravy pro symfonický orchestr, či znovunatočení první desky.

Každý posluchač Ivy Bittové také nemusí být nutně příznivcem náročnějších alternativních směrů a právě pro ty, kteří upřednostňují tu klidnější a meditativnější polohu, je určena tato kolekce.

» ostatní recenze alba Bittová, Iva - At Home (Iva Bittová & Čikori)
» popis a diskografie skupiny Bittová, Iva


Bittová, Iva - Iva Bittová + Dunaj
2018-02-23

Bittová, Iva / Iva Bittová + Dunaj

5 stars

Dívej se a hledej
Naslouchej a čenichej
Do děr vodu nalej
Honicí psy posílej

Jako kobylky a jako koně
Jako stádo krys a jako smrad
Jako bledý měsíc na dně moře
Ti jednoho dne vytřu zrak

- úryvek textu Kobylky

Dunaj v nejinvenčnější sestavě s nespoutanou Ivou Bittovou, která se však zde svým projevem částečně přizpůsobila rockovému stylu kapely.

Dodnes nahrávka nijak nezestárla, i zvukově je celkem povedená. V Brně se nacházel tehdy semknutý okruh muzikantů pro podobný typ hudby, v inspiračních zdrojích lze vystopovat krom vlastních svébytných postupů třeba King Krimson nebo Police.

Na desce nenacházím slabšího místa, je velmi různorodá. Najdou se tu krom většiny rytmicky složitějších písní i přímočaře adrenalinová Pustit musíš, nonovlná Divokou svině a Sen (ve kterém slyším určitou reminiscenci na Pražský Výběr), nebo akustické Rukama a V černém.

Aternativní rock evropských parametrů.

Tehdejší vzácnou chemii mezi lidmi v kapele ukazuje třeba live provedení songu Dunaj :

https://www.youtube.com/watch?v=jwvZuf4dEPY

» ostatní recenze alba Bittová, Iva - Iva Bittová + Dunaj
» popis a diskografie skupiny Bittová, Iva


Anderson, Laurie - Landfall
2018-02-21

Anderson, Laurie / Landfall

5 stars

Na novém albu Landfall spojila Laurie Anderson síly s velikány soudobé experimentální vážné hudby – Kronos Quartetem.
Ten natočil pod vedením Laurie 30 dílnou suitu. Inspirací pro toto rozsáhlé, bezmála sedmdesátiminutové dílo se stal hurikán Sandy, který v roce 2012 zpustošil Severní Ameriku a rovněž i obydlí Laurie v Manhattanu, kde ji vodní živel vyplavil suterén a přízemí, kde byly uloženy veškeré poznámky, hudební nástroje, fotografie a rekvizity pro různé její multimediální pořady.

S tak obrovskými osobními ztrátami, kdy člověk přijde o všechny své vzpomínky a i o své nejbližší (v roce 2013 rovněž zemřel i její manžel Lou Reed) se člověk velmi obtížně vyrovnává.

Laurie se, jakožto pracovitý člověk oddala plně tomu, co je jí nejbližší – umění. Nachystala mnoho různých multimediálních vystoupení, natočila nekonvenční filmovou esej Heart of Dog (2015) který opatřila hudebním doprovodem. A samozřejmě živě koncertovala.

Ale vraťme se k Landfall, které je fenomenální soudobou vážnou hudbou natočeným americkým smyčcovým kvartetem, doplněnou střídmě různými elektronickými nástroji či smyčkami nebo úryvky hlasů z výsílačky.

Toto dílo je velmi emotivní a popisuje podrobně pomocí hudby vývoj celé této přírodní katastrofy, takže atmosféra jednotlivých částí odpovídá stavu děje. Tedy žádnou uvolněnou atmosféru tu nenajdete, nahrávka je velmi temná.

Naprosto dokonalé umělecké dílo mi ruší jen v několika případech Laurie svým vyprávěním, naštěstí ho je minimum, ale klidně bych se spokojil s tištěnou verzí příběhu v bookletu.

Ukázka z části We Learn to Speak Yet Another Language, kde je vidět v činnosti software, který Laurie Anderson vytvořila. Ten převádí jednotlivé tóny do slov :

https://www.youtube.com/watch?v=xqb-4-IqHMc

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Landfall
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie


All Them Witches - Sleeping Through the War
2018-02-21

All Them Witches / Sleeping Through the War

3 stars

Amíci All them Witches z Nashvillu vhodili na trh nové CD s názvem Slleping Throught the War. Vydal jej, tak jako předešlou výbornou desku Dying Surfer Meets His Maker US nezávislý label New West Record.

Při poslechu loňského a zatím posledním alba ovšem u mne došlo k určitému rozčarování. Po předchozích deskách, které přinesly svou kombinací alternativy, stoner a klasického rocku z minulých desetiletí (ale i odkazu na grunge či psychedelii) určitý čerstvý vítr, nyní jakoby zabočila skupina jen do období těsně před boomem grunge stylu.

Vylekal mne poklidný a melodický úvod ve sladbě Bulls, pak mě došlo, že na tom kontrastu melodického ženského zpěvu a psychedelicky vazbící noisové kytary to bylo postaveno, ale krom toho se již do konce skladby nic zvláštního nedělo. Don't Bring Me Coffee mi připomenul Nirvanu a jejich syrové album Bleach, zpěvák i podobně frázoval. Nejvíce se mi líbila hypnoticky pomalá Am I Going Up? – opět mi na mysl přichází Kurt Cobain. Rovněž k zahození není song 3-5-7 s opět valivým rytmem, kde se pro změnu pod alternativním nátěrem skrývají Doors.

Třetí Bruce Lee, šestá Alabaster a sedmá Cowboy Kirk je alternativním rockem s barvou kytar jak od Sonic Youth v narkotickém rauši. Desku zakončuje v intencích soundu kapely bluesově laděná Internet.

Chválím kapelu za jejich hledačství, za snahu neustrnout na jednom místě a postupně se posouvat do pro ně neprobádaných poloh. Ta neotřelost, zábavnost a mámivá bluesová zatěžkanost předchozích (hlavně prvních dvou) desek mi ale chybí. Připadá mi to jako by deska vypadla z roku 1989, kde by po ní všema deseti sáhli fandové Mudhoney,Nirvany a Sonic Youth.

Po napsání této recenze jsem namátkou mrknul na ohlasy v zahraničním tisku. Tam jsou vesměs velmi pochvalné.

Také se omlouvám Voytusovi a northmanovi, že jsem narušil jejich dominantní pozici v recenzích na tuto kapelu a jsem zvědav, jaké stanovisko k této nahrávce zaujmou oni.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Sleeping Through the War
» popis a diskografie skupiny All Them Witches


Cocteau Twins - Garlands
2018-02-16

Cocteau Twins / Garlands

4 stars

V osmdesátých letech jsem hlavně díky Dead Can Dance objevil nezávislou vydavatelskou firmu 4AD z Anglie. Specializovala se ( a je tomu tak dodnes) na různé odnože alternativního rocku, post punku a experimentální elektroniky. Tyto spolky tehdy vydatně oživovaly tehdejší uvadající rockovou scénu a jednou z nich byli i skotští Cocteau Twins.

Pamatuji se, že jsem je sledoval až do jejich nejznámější nahrávky Heaven or Las Vegas, potom následoval v jejich produkci určitý kvalitativní propad.

V minulých dnech jsem si připomínal jejich tvorbu a proto mne překvapilo, že rovněž vydávající firma oprašuje archiv a pro fandy připravila znovu vydání úspěšných alb 'Head Over Heels' and 'Treasure' na vinylu a ve vysokém rozlišení.

Při poslechu raných desek jsem si uvědomil jednu zajímavou věc. Některá alba na mne působí naprosto stejně dnes, tak i tehdy a naopak, některé se mi tehdy zdály zajímavé a dnes k nim ten vřelý vztah nemohu najít.

To je i případ Cocteau Twins. Kapela se jistě zapsala hluboko do podvědomí fandů, jejich projev je i dnes rozpoznatelný a identifikovatelný mezi tisíci jinými spolky hlavně díky vysoko posazenému sopránu Elizabeth Fraser, který se chvěje a trylkuje kdesi v oblacích. Spolu s jakoby impresionisticky rozmazaným zvukem zkreslené kytary Robina Guthrieho tvoří jasně rozpoznávací znaky tohoto sdružení.

Při poslechu mi v dnešní době hodně vadí hodně špatná kvalita zvuku, výsledný mix a použití automatického bubeníka.

Zvuk se nelepší ani s dalšími deskami, je zřejmé, že ona rozplizlost je záměrem. Na tento způsob zvuku si někteří členové stáje ostře stěžovali, neboť management jej prosazoval i na ostatní akvizice firmy 4AD. Některým kapelám byl tímto způsobem kompletně změněn sound kapely, pamatuju třeba na rozhořčené Lush.

Nicméně Cocteau Twins se z této šablony již nevymanili, proto je pro mě v současné době paradoxně nejvíce poslouchatelné první syrové album Garlands zaznamenané do osmi stop.

Tato nahrávka je chladně goticky ponurá, čerpá z post punku a zvukově vyznívá nejpřirozeněji. Vnímám tu podobnost se souputníky Cure či Siouxsie and The Banshees.

Baví mě výrazné figury baskytaristy Willa a vazbící, někdy až industriálně skřípějící kytara Robina. Automatický bubeník znásobuje chlad.Nad tím krouží zalykající se, zatím však neutopený a nenahalovaný hlas Liz.

Typickou ukázkou je skladba Blind Dumb Deaf. Zvazbená smyčka kytary opakuje neustále stejný motiv, bicí automat rovněž přehrává jednu figuru. Nic jiného neočekávejte od baskytaristy i když jeho part je velmi invenční. Ve stereo bázi se přelévájí přes sebe dva odosobněné zpěvové party zpěvačky. Velmi působivé.

Škoda, že se kapela na dalších albech přiklonila k jakémusi hybridu chrámového dream popu, který si své příznivce sice našel, ovšem některé i pomalu ale jistě ztrácel.

P.S. : Ač nejsem obdivovatelem různých cover alb, v tomto případě vyjímka potvrzuje pravidlo. Zvukově násobně lépe, než většina řadových desek dopadlo CD s názvem Dark Treasures (A Tribute to Cocteau Twins), kde různé kapely vzdávají hold tvorbě těchto zasněných muzikantů ze Skotska...

» ostatní recenze alba Cocteau Twins - Garlands
» popis a diskografie skupiny Cocteau Twins


Anderson, Laurie - Bright Red
2018-02-14

Anderson, Laurie / Bright Red

4 stars

Ten neuchopitelný opar originality a avantgardy se jako mávnutím kouzelného proutku na nahrávce Bright Red vrátil zpět.

Laurie zanechala (krom několika málo vyjímek) pokusů o klasický zpěv a vrátila k svému empatickému projevu – melodické mluvě. Toto pojetí se přesně hodí do vytvořené muziky, na které se skladatelsky podílel s Laurií asi z jedné třetiny i otec ambientního elektronického žánru – Brian Eno, který zároveň album i produkoval. Spolu se špičkovými hudebníky alternativní scény, např. Adrianem Belewem z King Krimson či avantgardním jazzmanem Joey Baronem vytvořil další pochoutku.

Při poslechu většiny písní máte pocit, ze se čas jakoby zpomaloval. Pamatujete na legendární scény v čase zamrzajícího pohybu v prvním Matrixu – bullet time ? Takto se budete cítit, když se zaposloucháte do některé z uhrančivě pomalých skladeb Laurie se zavřenýma očima.
Tuto nejpočetnější množinu desky zastupují terapeuticky léčivé písně s rozsáhlými klávesovými plochami, nad kterými se vznáší hlas Laurie - Tighrope, Same Time Tomorrow, Bright Red, Speak the Language nebo World without End. Do této skupiny se dá zařadit i Night in Baghdad s orientální rytmikou, nebo hodně smutná a emotivní Love Among the Sailors.

Aby se váš mozek hned po několika skladbách nedostal do hladiny alfa, jsou tyto songy proloženy dalšími s výraznou rytmikou – Muddy River, Speechless a Freefall.
Nezařaditelné jsou In Our Sleep – alternativně rockový duet s manželem Lou Reedem a poťouchlé tango s harmonikou Beautiful Pea Green Boat.

Temně ponurý ambient zastupuje krásně depresivní The Puppet Motel, který zní jak soundtrack z filmu Davida Lynche. Hodně temný je i alternativně taneční hit Poison.

Shrnuto a sečteno. Jsem rád, že Laurie i přes předchozí úspěch s komerčněji laděnou nahrávkou pokračuje spíše tou avantgardní cestičkou.

Technická stránka nahrávky opět ohromující. Zvukovým inženýrem při nahrávání byl Kevin Killen a o mastering se postaral Bob Ludwig.

Ukázka songu : The Puppet Motel :

https://www.youtube.com/watch?v=MMRxQATUJNU&index=3&list=PLWEv0ffmBHEp0zskckyl-OYZUErx0ND7t

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Bright Red
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie


Ghost B.C. - Ceremony and Devotion (Live)
2018-02-12

Ghost B.C. / Ceremony and Devotion (Live)

5 stars

Švédský okultně rockový cirkus Ghost na podzim vydal dvojalbum Ceremony and Devotion, který kapela natočila vloni na US turné „Popestar“. Ačkoliv tento spolek během své kariéry nepřinesl světu hudebně nic originálního, čerpal z tvrdého rocku a popu 70 a 80 – átých let, nelze mu upřít, že jeho písně mají obrovský tah na branku. Toto album to jen potvrzuje.

Na ploše 72 minut zazněly skoro všechny zásadní hity z předchozích tří CD a to v poměru 3:6:7 a z EP Popestar zazněla hitovka Square Hammer.

Jak si představujete řádný rockový živák ? Jako reprezentativní průřez tvorbou kapely, kde žádný song nenudí, rovněž by kapela by měla s publikem navázat kontakt. Zvukově vyvážný záznam není také k zahození.

Byly tyto předpoklady naplněny? Dalo by se říci, že na 100%. Ghost B.C. mají na svých dosavadních deskách tolik hitovek, že s nimi v pohodě zaplnili plochu dvojalba a ani k tomu nemuseli použít nějaké covery, vycpávky či dlouhá sóla – to se k jejich tvorbě prostě ani nehodí. Žádné experimenty se tedy nekonají, vyjímkou je legrácka s pár tóny Pink Floyd v závěru songu Devils Church. Písně jsou zahrány s velkou jistotou, od studiového originálu se moc neliší (krom dravějšího provedení) a koncert pěkně odsýpá. Dokonce i věci z desky Meliora, které mi už přišly trochu nudné, jsou zde jaksi zábavnější.

Papa Emeritus III. pěje velmi čistě, mezi skladbami sporadicky komunikuje s publikem, které nadšeně reaguje, na pokyn i zpívá určené statě.

Po technické stránce je slyšet, že v USA točit živáky umí, což je desetiletí prověřený fakt. I záznam na CD je vcelku poslouchatelný, i když z vinylu je to opět lepší.

Zároveň je zakonzervován zvuk jedné sestavy kapely, neboť z důvodů určitých sporů mezi zpěvákem a zbytkem kapely docházelo minulý rok k nechutným soudním tahanicím a údajně byla doprovodná kapela zcela vyměněna. Nyní je avizován i příchod nového frontmana.

V dubnu 2018 by světlo světa měla spatřit novinka, tuto dobu můžete zkrátit poslechem živáku Ceremony and Devotion a potom se všichni necháme překvapit, s čím tato parta bezejmenných ghoulů s Papa Emeritem IV. zase přijde.

» ostatní recenze alba Ghost B.C. - Ceremony and Devotion (Live)
» popis a diskografie skupiny Ghost B.C.


Anderson, Laurie - Strange Angels
2018-02-09

Anderson, Laurie / Strange Angels

3 stars

Laurie Anderson na tomto albu odložila svůj avantgardně experimentální rockový kabátek a nasměrovala svou bárku do alternativně (sic!) popových zátočin.

Navštěvovala tehdy lektorku zpěvu, aby zdokonalila svůj projev a poté napsala songy na album Strange Angels. S tímto albem byla nominována na cenu Grammy v kategorii nejlepší alternativní album.

Cenu nakonec nezískala, (vyhrála Sinéad O'Connor) a nepodařilo se ani oslovit mé nitro. Dokonce musím hořce přiznat, že se mi od mnou velmi favorizované hudebnice na této desce nejsem odvázaný ani z jedné písňě. Ani po letech se na to nic nezměnilo. Tím nechci říci, že by její produkce nebyla poslouchatelná, kontinuita na předchozí díla je zřejmá. Částečně mě baví hravá a rozverná Monkey's Paw a rytmicky zajímavá Beautiful Red Dress.

Všechny ostatní songy mají zjednodušenou strukturu, líbivé aranže doplněné příjemným zpěvem. Pro posluchače popu asi poněkud alternativní, pro náročnější posluchače, kterým se líbila její předchozí alba příliš konformní.

Pro mainstreamovou veřejnost nejpřístupnější album.
Zvukové i produkčně špičkově odvedená práce - zde plně chválím.

ukázka :

https://www.youtube.com/watch?v=oTYuLV0wsMI&list=RDoTYuLV0wsMI&t=10

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Strange Angels
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie


Anderson, Laurie - Home of the Brave (soundtrack)
2018-02-08

Anderson, Laurie / Home of the Brave (soundtrack)

4 stars

Před hodnocením samotným bychom si měli udělat trochu pořádek ve faktech. Laurie Anderson vydala v roce 1986 Laser Disc (na DVD nikdy nevyšlo) s názvem Home of the Brave. Jednalo se záznam letního koncertu z amerického turné k desce Mister Heartbreak, konkrétně z vystoupení v New Jersey v roce 1985. Během 91 minut zaznělo 19 písní.
V témže roku byl vydán pod shodným názvem i audio záznam na vinylu, který však obsahuje jen 8 songů a z toho jsou 4 písně v nových studio verzích.

Jelikož je vizuální stránka v případě Laurie stějně důležitá, jako ta hudební, je lépe posoudit toto album společně s obrazem. Tady se nemohu vyjadřovat jinak, než v superlativech. Když jsme s přáteli poprvé viděli záznam stažený z Laser Discu na DVD někdy v roce 1988, naše nadšení neznalo mezí.
Laurie byla vždy progresívní, koneckonců vývoj technologií bedlivě sleduje dodnes a na hudebním poli inovátorkou i vizionářkou.

Co je dnes běžné a samozřejmé, tehdy působilo jako z jiného světa. Různé vokodery, které zkreslovaly lidský hlas, housle, které měly na kobylce magnetofonovou hlavu a staly se hudebním nástrojem použitím smyčce s magnetickým páskem, který obsahoval část záznamu, nebo snímače zvuku umístěné pod oblečením, které se při tanci spínaly údery.

Důmyslně výtvarně navržené pódium, kde se hodně pracovalo s efektním nasvícením a různými video projekcemi za hudebníky, tomu všemu dávalo artový nádech. Živé ztvárnění pomohlo také pochopení textové složky, která je tu neméně důležitá.

Hlavní však zůstává hudba. V té době jedna z nejoriginálnějších produkcí na poli avantgardně progresivního rocku. Laurie dokázala nasát art rockové postupy, smíchala je s moderním popem, současnou elektronikou, jazzem i world music. Většina songů je naprosto výjimečná, mě se nejvíce líbí pomalá Smoke Rings a vesmírně industriální Radar.

Audio verze alba je takovým best of výběrem z koncertu, nicméně závěrečné Sharkey's Night a Credit Racket jsou bez vizuálu trochu nudnější. Po technické stránce naprostá hostina pro audiofily.

Na závěr nezbývá nic jiného, než podotknout fakt, že zatímco většina kapel hrála určitý hudební styl, Laurie je vytvářela.

Kdo má chuť toto živé vystoupení shlédnout, nabízím přímý link na YTB, kde je video dostupné v poměrně dobré kvalitě.

https://www.youtube.com/watch?v=mua8Pr6uRso

P.S. : Zde na Progboardu je Laurie poněkud opomenutá. Krom Paľa a ametysta se zde o ní nikdo nezmiňuje, takže, kdybych tu zveřejnil anketu (podobně jako Horyna) o tom, zda tuto umělkyni někdo poslouchá, bude asi zbytečné.

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Home of the Brave (soundtrack)
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie


Anderson, Laurie - Live in New York
2018-02-06

Anderson, Laurie / Live in New York

4 stars

Toto živé dvojalbum Laurie Anderson vzniklo v pohnuté době, 19.11.2001 v New Yorku, tedy jen 10 dní po teroristických útocích na tuto metropol. Koncert se uskutečnil v Town Hall na Broadwayi, v jednom ze symbolů americké svobody a zároveň v jednom z předpokládaných cílů útoku letadel.

Laurie dlouhá léta v tomto městě žila a zrovna na tehdy promované deskce Life on a String v textech popisovala život lidí ve velkoměstě, hovořila o jejich pocitech, bolestech i ztrátách.

Proto neváhala a po těchto tragických událostech připravila koncertní vystoupení speciálně pro New York, kde prezentovala velkou část skladeb z nového CD. Ty obohatila o své největší hity, jejichž některé texty se staly mrazivě aktuálními, jako např. verš v Statue of Liberty :

"Svoboda je tak děsivá, tak vzácná. A je tak lehké ji ztratit."

Takových aktuálních veršů zaznělo hodně např. v Let X=X, či v největším hitu Laurie – O Superman. Publikum ani nedutalo a zpěvačce se občas zachvěl vypětím a silně prožívanými emocemi hlas.

Když jsem slyšel záznam poprvé, tak jsem byl silně rozčarován. V paměti pevně uložené songy zněly najednou úplně jinak. Vymazlený a precizní studiový záznam, kde je každé cinknutí dokonale promyšleno, byl nahrazen živou kapelou, která si aranže přepracovala tak, aby je bylo možné živě přehrát. Změnilo se však i tempo a nálada některých kousků, takž jsem se je musel znovu „učit“ poslouchat.

Např. My Compensation či Sweaters obléklo pomalu až industriální kabátek, nebo základ One Beautiful Evening jako by byl pouštěn poloviční rychlostí.

Po několika posleších však opět kývám s potěšením hlavou. Výtečná deska, která představuje opět nový pohled na tvorbu této vyjímečné umělkyně. Pro přímé účastníky vystoupení vzhledem k souvislostem jistě velmi silný zážitek.

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Live in New York
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie


Anderson, Laurie - Life on a String
2018-02-02

Anderson, Laurie / Life on a String

5 stars

V roce 1999 uvedla Laurie Anderson na pódia multimediální projekt Písně a příběhy Moby Dicka. Později ho chtěla vydat na CD, nakonec změnila plán, použila jen některé písně, které doplnila pár novinkami.

Vzniklo nádherně barevné album Life on a String, které zastihlo Laurii a spolek hudebníků v tvořivé extázi na pomezí alternativního rocku, současné vážné hudby či komorního jazzu i kvalitního popu. To vše bylo citlivě zarámováno elektronickými aranžemi.

Většina skladeb je křehce ambientní, pomalého tempa, Laurie na této desce překvapivě často používá zpěv, který kombinuje se svou specifickou verzí melodické mluvy. V písních na albu zaslechneme převážně akustické nástroje – cello, saxofon, Laurie poprvé do alba Big Science opět využívá svou znalost hry na housle.

V této poloze přibližně zní úvodní One White Whale, nebo Pieces And Parts, Here With You, Washington Street, Statue Of Liberty a Life On A String.

Mezi tyto pomalejší songy jsou vloženy žánrově odlišné věci, které činí toto album tak barevným. Je to rozpustilá The Island Where I Come From s jazzovými saxofony – takové zvláštní reggae v Made in Laurie. Hymnická a teskně smutná je Slip Away, o smrti svého otce – jeden z vrcholů alba. My Compensation zaujme shlukem elektronických samplů se zvláštní repetitivní rytmikou.

Následující Dark Angel překvapí muzikálovým a romantickým feelingem s lesy smyččů a harfou. Elektronicky zkreslený pop vibruje v Broken. One Beautiful Evening působí až nebezpečně se svým temně elektronickým podkladem a hutnou basovou linkou. Manžel Lou Reed zde zavazbil na svou kytaru.

Při poslechu této desky cítím obdobný mimohudební přesah, podobně jako např. u Dead Can Dance.

Je to zároveň pohlazení po duši i neidentifikovatelný pocit uměleckého zážitku. Jako když kolem proletí anděl.

Ukázka zde :

https://www.youtube.com/watch?v=8OYjAAwus0M

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Life on a String
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie


Anderson, Laurie - The Ugly One with the Jewels
2018-02-01

Anderson, Laurie / The Ugly One with the Jewels

5 stars

Ten kdo by se rozhodnul proniknout do světa nahrávek Laurie Anderson a vybral si právě nahrávku The Ugly One with the Jewels, měl by si přečíst tuto recenzi.

Nebylo by to šťastné rozhodnutí, neboť se jedná o zaznamenané předčítání z příběhů Nervové bible živě zaznamenané během vystoupení v Londýně. Jsou to krátké monology většinou autobiografického charakteru, podmalované různými ambientními zvuky kdesi v pozadí.

Nejedná se tedy o hudební album. Člověk, který rozumí textům, nebo si je přeloží, zklamán obsahem býti nemůže. Jedná se o zajímavé i vtipně vypointované příběhy (jak třeba ten o cestě na severní pól, či o putování jeptišky do Jeruzaléma) přednesené jedním z nejsugestivněji znějícím hlasem, jaký znám.

Jen jedna část má natolik zajímavý hudební podklad a tou je závěrečná, temně ambientní Same Time Tomorrow s velmi emotivním textem. Jedná se o upravenou píseň z desky Bright Red.
A jelikož nejsme na literárním fóru, ale hudebním, tak jen za ní uděluji plný počet bodů.

Zde je ukázka :

https://www.youtube.com/watch?v=2gcAXHqelJM

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - The Ugly One with the Jewels
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie


Anderson, Laurie - Homeland
2018-01-30

Anderson, Laurie / Homeland

5 stars

Zatím poslední album vydala Američanka Laurie Anderson v roce 2010 pod názvem Homeland (Vlast).

Texty, zrovna tak jako vizuální ztvárnění hudby je nedílnou a důležitou součástí celkového projevu této umělkyně, vizuální performerky a zpěvačky. Částečně se na něm vrátila k úvahám a kritice stavu společnosti a žití v USA, tak jako na pěti albu United States Live 1984.

Jsou to skladby Dark Time in the Revolution, Another Day in America ,Only an Expert a Falling.
Temně bolestnými emocemi se zabývá My Right Eye, Thinking of You a Strange Perfumes, se sžíravou ironií pojmenovává stále se prohlubující neschopnost svých spoluobčanů mít vlastní názor v Only an Expert.

S fantazií a představivostí posluchačů si pohrává Bodies in Motion, The Lake a The Beginning of Memory.

Malá ukázka z textu My Right Eye :

Nezastavitelný čas. Všechno, co jsi zanechal.
V noci.
V noci.
Koncentruj se. Vyčisti si mysl.
Oprosti se od zbytku světa.

A když slzy vytrysknou z obou očí
vytrysknou z pravého oka,
protože tě miluju
A vytrysknou také z levého oka,
protože tě nesnáším

Skály a kameny. Zlomené kosti.
Všechno se nakonec vplíží až domů.

V noci.
V noci.


Hudebně je tato deska stejně obtížně zařaditelná, tak jako její předchozí opusy. V muzice samotné probublává soudobá vážná hudba s ambientní elektronikou, okořeněná špetkou world music, progresivním rockem a minimalismem.

Oproti předchozí desce Life on a String je tu elektroniky o trochu více na úkor akustických nástrojů. Tempo skladeb je snivé a pomalé, aby mohlo vyniknout spousty drobných ozdob v aranžích. Tím vším se proplétá zcela specifický projev zpěvu Laurie, která používá zvláštní kombinaci zpěvu a mluveného slova.
Její projev je občas různě upraven různými elektronickým zkreslením či vokoderem, který sama před lety Laurie vynalezla.
Jedinou vyjímkou je Only an Expert, která je takovým alternativním tanečním songem na rozhraní techna a rapu. V této skladbě hostuje na kytaru i její manžel Lou Reed, který i adesku spoluprodukoval.

K takové hudbě patří naprosto na dnešní dobu luxusní, nekompromisně dynamický zvuk nejvyšší kvality.V řeči čísel DR10.

Některá rocková periodika označují tuto desku za album desetiletí. Vzhledem k originalitě a nezařaditelnosti Laurie Anderson chápu, že to určitý okruh fanoušků může takto slyšet.

Ochutnávka My Right Eye zde :

https://www.youtube.com/watch?v=vqCJkzyYwCM

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Homeland
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie


Anderson, Laurie - United States Live
2018-01-25

Anderson, Laurie / United States Live

4 stars

Desky z osmdesátých let umělkyně, performerky a zpěvačky Laurii Anderson mám ve veliké oblibě. Hodnotit však sestřih osmi (!) hodinového live záznamu z Brooklyn Academy of Music, které později vyšlo ve zkrácené verzi na 4 CD je velmi obtížné.

Nejedná se totiž v prvé řadě o záznam hudební skupiny, ale o audiovizuální vystoupení složené z projektovaných videoklipů, mluveného slova a alternativní rockové hudby.

Primárním cílem byla však umělecká výpověď o životě v tehdejší USA. Proto je touto soubor audio důležitou konzervou pro ty, kdy tato představení viděli, já a ostatní jsme ochuzeni o to podstatnější - vizuální složku. Dalším limitujícím omezením je pro mě plné a přesné porozumění textu, neboť právě v různých přesmyčkách a podobenstvích je další skrytý půvab. Ostatně i mnozí amíci mají problém porozumět poselství ukrytém v jinotajích.

I tak se dá v záznamu objevit spoustu kvalitní hudby.

CD 1

Zde se nachází krom různým způsobem zkresleného mluveného slova a krátkých audio smyček jen jedna výborná hypnotická píseň s repetitivním rytmem For a Large and Changing Room, jež se v různých podobách a tvarech vynořuje na dalších CD....

CD 2

Na druhém CD jsem nalezl 6 písní, z nichž je velká část koncertním provedením z první desky Laurie Anderson – Big Science.
Je tu druhé a třetí pokračování songu For a Large…, zde pojmenované Born, never Asked a Let X=X,rovněž výborný, v té době nečekaně hitový O Superman v space rockovém kabátku a alternativně rocková From the Air. Skvělá je i Language is a virus from outer Space.

CD 3

Zde je naprosto stěžejním dílem titulní skladba z alba Big Science. Křehká píseň s pár tóny syntenzátoru a perkusemi v pozadí s procítěným zpěvem Laurie dokáže divy. Ostatní Hey Ah, Expample #22 či Yankee See jsou náročnějším alternativním rockem. The Big Top je milým dalším pokračováním For a Large…

CD 4

Na posledním CD opět nacházím různé části mluveného slova a krátkých hudebních koláží, z nichž mě zaujaly nejvíce Blue Lagoon pocházející z alba Mister Heartbreak, alternativně rocková We've Got Four Big Clocks (and they're all ticking) a Fireworks. Over the River je zajímavou pochmurnou jednohubkou.

Toto je nejhůře stravitelné album Laurie, důvody jsem v úvodu popsal. Těm, kteří do její tvorby zatím nepronikli, bych doporučil DVD Home of The Brave z roku 1986, kde se s některými skladbami z tohoto koncertu rovněž setká, ale hlavně na vlastní oči pochopí, o čem byly vystoupení této skvělé umělkyně.

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - United States Live
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie


P.Box & Pandora's Box - Ómen
2018-01-24

P.Box & Pandora's Box / Ómen

2 stars

Po trefě do černého v podobě druhé desky P.Box s názvem Kö kövön jsem celé ty roky věděl, že kapela před rozpadem vydala ještě třetí desku. Dlouhé desítky let jsem její poslech odkládal z důvodu přísunu „západních“ kapel. Utěšoval jsem se tím, že stejně o žádný zázrak nepůjde, neboť laťka byla předchozí deskou nasazena hodně vysoko. Po nynějším připomenutí prvních dvou LP však začal opět hlodat červíček pochybností , který mi tichým hláskem našeptával – „ a co když se jim ta třetí deska povedla?“ Proto jsem se nakonec rozhodl poslechnout i fošnu s názvem Omen.

No a mám co jsem chtěl :-) Tuto recenzi bych mohl zařadit do rubriky „poslechl jsem si sám, aby vy jste již nemuseli“.
Přitom byl vyměněn jen basák, všichni důležití protagonisté zůstali. Kapele jako by však spadnul řemen. Na nové desce najdeme průměrné písně v rockovém stylu s občasně použitým hard rockovým kořením. Zpěvák Gyula Vikidál, který svým dravým a expresivním hlasem kapelu neuvěřitelně nakopnul najednou tuto polohu zcela odložil a pěje velmi civilně.

Poslouchat se dá přitvrzelé blues( solidní Szus A Maglyan) , hard rockové Buott angyal, méně např. vlezlý melodický metal ve stylu českých Turbo (Omen). Ostatní skladby jsou dost nevýrazné, poslouchatelná je jen svižná Tizbol Vajon Mennyi, která je ovšem k desce přidána jako bonus.

Celkově dost nezáživný výsledek s neslanou nemastnou produkcí. Jako by došly nápady. Nedivím se, že se kapela po dalších dvou letech rozpadla.

Dvě a půl hvězdy.

» ostatní recenze alba P.Box & Pandora's Box - Ómen
» popis a diskografie skupiny P.Box & Pandora's Box


P.Box & Pandora's Box - P. Box
2018-01-23

P.Box & Pandora's Box / P. Box

3 stars

První album P.Box z Debrecenu novátorstvím posluchače neohromilo, ale stalo se solidním příslibem do budoucna. Je také třeba zohlednit dobu vzniku. Zatím se jednalo o skladby, které hodně pokukovaly po vzorech ze zahraničí – AC/DC ( Masnak Szol), Thin Lizzy ( Egerszerenad) či Deep Purple (Holgyvalasz).

Zůstává rocková Nekem Ne Mondd a solidní hard rocková balada A Bolond. Nekomentuji úlet Dodole či recitovanou Szupergep a další dva postradatelné rockové ploužáky.

Pro domácí příznivce kapely a hard rockové muziky před 36 lety v Maďarsku jistě zajímavá záležitost, i když někteří fandové nemohli odpustit Cserhátimu a Bencsikovi "zběhnutí" z konkurenčního P.Mobilu.

Ostatní souputníci Edda, Kartago či Dinamit v té době svou tvorbu hard rockem jen kořenili, P. Box a P. Mobil ho jako jediní hráli.

Archaicky však působí mix a produkce, jako by lidi ve studiu zrovna poslouchali starej hard rock z let 1974 -5. Přesně takový feeling má tato deska. Proto překvapil zcela změněný, tvrdší zvuk a celkový drive o rok později vydané fošny Kö kövön, kde bylo již vše jinak.

» ostatní recenze alba P.Box & Pandora's Box - P. Box
» popis a diskografie skupiny P.Box & Pandora's Box


P.Box & Pandora's Box - Kö kövön
2018-01-22

P.Box & Pandora's Box / Kö kövön

5 stars

Dostalo se mi do rukou CD, na kterém byly vydány v reedici první dvě nahrávky maďarské hard and heavy skupiny Pandoras Box. Od vydání té druhé s názvem Kö kövön uplynulo letos neuvěřitelných 35 let a před touto dobou jsem tuto nahrávku i poprvé slyšel. Proto nadešel čas si ji opět připomenout.

Po prvním přehrání mě překvapil fakt, že deska (oproti prvnímu počinu) zvukově ani hudebně vůbec nezastarala. Žádná skladba nepostrádá výráznou melodickou linku, chytlavý kytarový riff, podpořený velmi silným a dravým hlasem nové posily z P.Mobil, Gyuly Vikidála. Skladby skvěle odsýpají, žádné kompozičné náročné věci, sice na první dobrou, ale s neuvěřitelným tahem na branku. Silně hard rockový sound souboru podepřený zvukem kláves nutí posluchače zařadit ho někam do společnosti Deep Purple či částečně k Judas Priest. Lze najít i určité vlivy AOR stylu.

Skupině se však podařilo odlišit svou muziku od tisíců plagiátorů výše jmenovaných velikánů a do svého projevu zakomponovat jedinečnou maďarskou melodiku. Albem Ko Kovon trochu předběhli P. Box dobu, neboť boom příklonu k US rozevlátému melodickému pojetí, silně podpořený klávesy v kapitalistické cizině teprve hudebníky během následujících měsíců teprve čekal.
Rozdíl byl v tom, že do podobného směru P.Box nikdo nestylizoval, album si přesto zachovalo hutnost a i patřičnou razanci.

Těžko vypíchnout nějakou skladbu, každá má své kouzlo. Hodně temná je třeba předposlední, s ponurým párplovským riffem pomalu jako z In Rock – Az Ideges, zpěvák drtí mezi zuby text v křičeném refrénu podporován kolegy, dojde i na mezihru jako vystřiženou z nějakého živáku Párplů.
Fantom lány okouzlí postupně budovanou atmosférou směrem ke zpěvnému závěru.

Ve filmových studiích Mafilm, (kde dostávaly prostor ti význačnější umělci) bylo natočeno i toto album. Zvukově se v té době jednalo o vysoký nadprůměr, až na drobné vyjímky (příliš vytažená hajtka) plně srovnatelné se západní produkcí. Ta větší volnost v Maďarsku a kontakt se špičkovým nahrávacím zařízením i zkušenosti producentů ze zemí mimo socialistický tábor přineslo ale i jedno negativum. Tehdy populární, nahalovaný a pleskající zvuk bicích..

Ze socialistického tábora pro mne jedna z nejlepších melodických hard rockových desek té doby. Kdyby se v roce 1983 dostala do katalogů gramofirem za železnou oponou a byla opatřená anglickým zpěvem, byla by dnes vychvalována i tam.

» ostatní recenze alba P.Box & Pandora's Box - Kö kövön
» popis a diskografie skupiny P.Box & Pandora's Box


Hackett, Steve - Metamorpheus
2018-01-19

Hackett, Steve / Metamorpheus

4 stars

Když už jsem nakousl Hackettovu hudební stránku s jeho akustickými alby, nedá mi to, abych nezmínil podobně laděnou desku Metamorpheus. Té předcházelo dílo v podobném duchu A Midsummer's Night Dream z roku 1997 s The Royal Philharmonic Orchestra. Tu bohužel nevlastním.

Co se týče příběhu na Metamorpheus, Hackett si vybral známou starověkou báji o Orfeovi a Euridiké a náladu muziky plně přizpůsobil vývoji děje. Obsah každého songu je popsán dvěmi větičkami, aby jste věděli, jak se příběh vyvíjí a pokud soustředěně posloucháte s bookletem v ruce, tak zjistíte, že se výsledek opravdu povedl. Jem řečí nástrojů a emočním působením hudby poznáte, co se v příběhu odehrává.

Steve Hacketta hrajícího na akustickou kytaru doprovází The Underworld Orchestra, což je uskupení osmi muzikantů pocházejících z rozličných těles vážné hudby. Ač by se na první pohled mohlo zdát, že tak malý počet hudebníků nedokáže vytvořit mohutnost velkého orchestru, opak je pravdou.

Výsledkem jsem skutečně nadšen. Oproti akustickým deskám, které jsem tu hodnotil, je v muzice plno emocí, kytara se s komorním orchestrem přirozeně doplňuje. Steve tu nemá potřebu se nějak předvádět, hru plně podřizuje celku.
Rovněž záznam a kvalita záznamu převyšuje vše předchozí a je přímo excelentní.

Zarytí fandové Steve Hacketta sice nenajdou nějakou styčnou plochu mezi jeho rockovými alby a tímto dílem.
Jak na toto bude nahlížet příznivec vážné hudby nedokážu posoudit, v této oblasti postrádám patřičnou erudici.

Ale fandovi emotivních, epických a symfonických skvostů mohu plně doporučit.

Zcela na závěr na dokreslení malá ochutnávka v podobě skladby Elegy, kde se vám při shlédnutí představí jednotlivé obrazy z tohoto antického příběhu.

https://www.youtube.com/watch?v=SNN6KccoUzY

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Metamorpheus
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve


Hackett, Steve - Momentum
2018-01-18

Hackett, Steve / Momentum

3 stars

Vnitřní touha a žár hrát klasickou hudbu Steve Hacketta neopouští, tak po pěti letech od vydání prvního alba složeného pro akustickou kytaru Bay of Kings vychází deska Momentum.

Oproti výše zmiňované Zátoce králů mi připadá tato deska kapánek barevnější, zvukově lépe znějící.
Jakoby se ve skladbách odráželo více vlivů. Steve čerpal hodně z arabské, maurské hudby. Dokonce několikrát navštívil Španělsko a Maroko a pocity z těchto cest se snažil přetavit do své tvorby.
Na desce samotné několika skladbami poukazuje na Chopina, Debussyho či Bacha.

V konečném součtu to zní velkolepě. Jelikož mám rád různé druhy etno či world muziky, byl jsem na tuto desku docela natěšený.

A jak se mi to líbilo? Nemůžu říci, že by mě deska zklamala, ale veškerá má očekávání zůstala někde na půli cesty. Ano, k prolnutí různých hudebních světů v těchto nahrávkách došlo, ale vše zpracované Hackettovou optikou anglického art rockového hudebníka. Ta jižanská divokost a temperament tu obsažen není.

Zaujala mne úvodní Cavalcanti (opět bratr John zkrášluje skladbu svou flétnou) a snivá The Sleeping Sea. S barokním nádechem potěší A Bed, A Chair And A Guitar. Ve skladbě Variation On A Theme By Chopin úplně jako bych slyšel místo kytary klavír. Nadchne rovněž technicky brilantní, titulní Momentum.

Z tří bonusových skladeb, která byly připojeny až na opětovném vydání v roce 1994 potěší kratičká Bachova Bourée a hlavně rozsáhlá a členitá An Open Window, kterou si dovedu živě představit přepracovanou pro rockovou kapelu. Paradoxně jedna z nejlepších písní na albu!

Za ne zcela vyrovnanou kvalitu písní a anglický chlad dávám lepší trojku.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Momentum
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve


Hackett, Steve - Bay of Kings
2018-01-17

Hackett, Steve / Bay of Kings

3 stars

Jedním z velkých inspiračních zdrojů tvorby Steve Hacketta byla klasická hudba.

Vliv této muziky lze vystopovat jak v nahrávkách Genesis, tak i v jeho samotné sólové tvorbě. Ať již maskované v harmonickém obsahu rockových skladeb čí napřímo. Namátkou třeba na albu Please don't Touch zazní akustická Kim, či na desce Defector uslyšíme v podobném duchu hned dvě nahrané skladby – na akustickou kytaru zahranou Two Vamps as Guests či klavírní etudu Hammer in the Sand.

Postupem let se v šuplíku Steve Hacketta nahromadilo dostatek materiálu, zároveň u něj vzrostla chuť vrátit se zpět ke kořenům. Dle jeho slov se cítil stejnou měrou koncertním hráčem na akustickou kytaru i rockovým kytaristou.

Rockových alb natočil Steve do této doby poměrně dost, proto se na desce Bay of Kings představil posluchačům poprvé v té poloze druhé. Původní vydání z roku 1983 (které vlastním) obsahuje 12 písní ve zcela akustickém hávu. Skladby instrumentálního tvaru vychází z postupů vážné hudby, některé se vznáší v barokním oparu.

Steve bravurně hraje na akustickou kytaru, v několika písních pomáhá dokreslit aranže bratr John Hackett flétnou a Nick Magnus na klávesy.

Jaké ty písně jsou? Nejvíce je asi dokáže ocenit kytarista, který pozná, že jsou bravurně zahrány a není úplně jednoduché je reprodukovat. To lze vidět i slyšet z videí, kde se o to pár hráčů snaží.

Na běžného posluchače však může deska působit po čase lehce monotónním dojmem. Některé songy mi připadají jen jako takové rozehrávání před samotným vystoupením. Zaujala však přepracovaná Kim z desky Defector s decentní flétnou a klávesy, barokní Marigold s pěknou atmosférou. Petropolis potěšila sluch souhrou dvou kytar, Cast Adrift a The Barren Land snivou náladou.

First Press této desky byl obdařen uměleckým modelem nahé ženy, jehož autorkou byla Steve Hacketta tehdejší žena Kim Poor. V reedicích však byl použit z mě neznámého důvodu portrét samotného kytaristy.

Určeno pro rozjímání za mrazivých zimních večerů u vyhřátého krbu se zapálenými svícemi.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Bay of Kings
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve


Motörhead - Iron Fist
2018-01-12

Motörhead / Iron Fist

5 stars


Další z kapel, s kterou bude mít klasický prog rocker problém. Ten, koho děsí sekané riffy a obhroublý zpěv Bona Scotta z AC/DC by se měl anglické trojce Motorhead navždy vyhnout.

Mnohý může namítnout, že je to hudba ještě primitivnější než australští kolegové. Ano a o tom to je. Není to hudba na večerní rozjímání s dvojkou bílého vína.

Je to hudba do klubu a na motorkářská srazy, pivo, cigára a nějakej ten frťan.
Střepy, krev a řádný dělo od nametenýho týpka, kterýmu se vůbec nelíbíš, protože máš triko Yes. Zrychlené boggie, rock ´n roll, hard rock a řádná dávka punk rockového feelingu. To byli Motorhead do alba Ocelová pěst.

V klasická sestavě, dlouhán Lemmy se svým Rickenbackerem, rozčepířenej Phil Taylor a drsňák Eddie Clarke se svou burácející kytarou.

Iron Fist je posledním albem této sestavy Motorhead.
Titulní song, Heart of Stone či I´m the Doctor nebo Sex and Outrage - ať vyberete jakoukoliv, vždy vás smetou špinavé kytarové riffy a drnčící basa podepřená vzteklým bubeníkem. Do toho ochraptělý hlas Lemmyho zapěje :

Temná noc, není nic vidět,
neviditelná ruka přede mnou,
vyděšený k smrti, že je někdo blízko,
vyděšený k pohybu, ale tady zůstat nemůžeš

znáš mě, oko zla,
znáš mě, připrav se na smrt,
znáš mě, polibek uštknutím,
ďáblův stisk, železná pěst !

Ze zběsilého tempa sleví jen hard rockový song Amerika a Loser.

Dne 11.1.2018 byl oznámen skon posledního člena této klasické sestavy.
Lemmy a Phil již svou pozemskou pouť završili, Eddie se k nim nyní připojil.

Kniha Motorhead se uzavřela.

» ostatní recenze alba Motörhead - Iron Fist
» popis a diskografie skupiny Motörhead


AC/DC - Dirty Deeds Done Dirt Cheap (Australia)
2018-01-05

AC/DC / Dirty Deeds Done Dirt Cheap (Australia)

4 stars

Jak bylo u AC-DC zvykem, jejich australská vydání se lišila od těch ve zbytku světa. Z původní australské verze vypadla boogie bluesová R.I.P., kterou bych ještě oželel, ale Jailbreak mi tam chybí a to citelně. Jinak toto třetí album spatřilo světlo světa nově pod hlavičkou nahrávací společnosti Atlantic.

Původní vydání firmy Albert na LP zní nejlépe, s každou další reedicí a remasterem kvalita klesala.

První, čeho si posluchač všimne je opět skvělý zvuk vytvořený úspěšným producentským duem Harry Vandou a Georgem Youngem. Kytary jsou oproti předchozí desce maličko ostřejší, průraznější a zní plastičtěji.

Z alba časem vykrystalizovalo několik hard rockových hitů : chuligánská Dirty Deeds… a Problem Child, dusně erotická Squealer, pochodový marš Big Balls s kontroverzním textem a především megahit Jailbreak o útěku z vězení, na které byl natočen skvělé promo klip, kde lze spatřit Anguse v policejní uniformě.

Potom zde najdeme dva jako vejce vejci se podobající rock n´rolly There's Gonna Be Some Rockin' a R.I.P. Tvrdě rockové boogie Ain't No Fun (Waiting Round To Be A Millionaire) mi připomnělo Status Quo.

Lahůdkou je pomalá, procítěná a z blues vyrostlá Ride On, která je v repertoáru AC-DC hodně velkou vyjímkou. Tuto skladbu si rád pustím večer na řádně vybuzené aparatuře a vždy mě dostane atmosféra písně podpořená obrovským prostorem nahrávky. Všechny nástroje slyším krásně plasticky v prostoru před sebou, do toho přesně a vřele zpívá Bon.

Nahrávka má i obrovskou dynamiku, takže když na záčátku zesílíte zvuk, aby jste slyšeli jemné prohrabování strun kytar bratří Youngů, tak vám při refrénu, kdy se intenzita zvuku řádně zvedá, reproduktory zhasínají svíčky na stole.

Opět skvělá deska AC-DC z jejich klubového období, které mám mnohem raději, než pozdější stadiónová léta.

Original klip Jailbreak zde : https://www.youtube.com/watch?v=TXXO9_3gb3o

» ostatní recenze alba AC/DC - Dirty Deeds Done Dirt Cheap (Australia)
» popis a diskografie skupiny AC/DC


Kansas - Always Never the Same
2018-01-02

Kansas / Always Never the Same

3 stars

Album Always Never The Same z discografie Kansas zatím zůstalo na Progboardu bez povšimnutí. Pokud si někdo běžně přelétl zrakem seznam písní, tak mohl nabýt dojmu, že se jedná o jednu z mnoha kompilací hitů tohoto souboru.

A ono tomu tak úplně není. Jedná se o novou nahrávku letitých písní, kterou si střihli Amíci spolu s Londýnským symfonickým orchestrem. Fanoušek má možnost vyslechnout známé songy z klasických desek kapely a jedné zatoulané z novějšího období desky Audio-Visions. Orchestrální aranžmá vnesly do songů bombasticky znějící pasáže, kdy člověka zamrazí, někdy naopak původní předlohu trošku zjemní. Kostra písní je však stále založená na rockových základech, orchestrální prvky při výsledném mixu dvorní spolupracovník Jeff Glixman umně zapustil do výsledného zvuku.

Proti kooperaci samotné, symfoniků a rockerů nic nemám, užívám si třeba až vznešeně znějící Song for Amerika nebo Miracles out of Nowhere, kde v závěru dochází k velkému souboji kapely a orchestru. Skladba Cheyenne Anthem s rozmáchlou až epickou atmosférou v aranžmá každého uzemní.

K dokonalosti celého projektu mi chybí jen pár drobných krůčků:

1) trochu mi vadí vsunutí tří sólových novinek Steve Walshe (5,8, a 12) , které ač třeba The Sky is Falling nezní v orchestrální úpravě špatně, v konkurenci legendárních štychů kapely působí však trochu fádně.

2) další dvě vlastní skladby (3 a 10) dodané orchestrem samotným jsou výborné, dávají orchestru větší prostor k plnému předvedení svých nesporných kvalit, ale na ploše jednoho nosiče trochu zabírají místo songům, které mohly zaznít.

3) v neposlední řadě úvodní Eleanor Rigby, cover od Brouků jako pocta studiu Abbey Road je záslužná věc, já bych ji však na albu nepostrádal.

Já osobně bych určitě více přívítal písně Kansas, které by zahrál jen orchestr, bez (či s velmi malým) rockovým podkladem.

V konečném součtu polovinu alba zabírají jiné songy než ty od Kansas, což bych ještě snesl u dvojalba, na ploše cca 72 min mi to už přijde zbytečně moc. Určitě by se našlo dost písní (nejen z prvních pěti desek), které by stálo slyšet v orchestrálním kabátku. Takto jsem zůstal navnazen, leč plně hudebně neuspokojen.

» ostatní recenze alba Kansas - Always Never the Same
» popis a diskografie skupiny Kansas


AC/DC - T.N.T.
2017-12-28

AC/DC / T.N.T.

4 stars

Na počátku své kariéry udělali AC/DC svým fandům trochu zmatky ve vydaných deskách. Písně z toho druhého LP T.N.T. (1975) ve stylu originální směsky boogie, blues, rock'n'rollu a hard rocku jsme nejdříve znali z evropského vydání pod názvem High Voltage (1976), které obsahovalo písně z výše zmiňované desky, doplněné o dva songy z australského vydání, rovněž pojmenovaného High Voltage (1974).

V současné době, kdy jsou přece jen originální australská vydání snadněji sehnatelná, si můžeme vychutnat původní nášup i s dvěma vynechanými songy ve stylu rock'n'rollu – School Days, což je vlastně cover od Chucka Billyho a Rocker, což je divoký rockec zahraný tak svižně, že člověk snadno nabyde dojmu, že při přehrávání na gramofonu špatně zvolil rychlost přehrávání.

Druhá deska australského souboru AC/DC se stala tím milníkem, který je proslavil na domácím hřišti. Zapříčinily to z dnešního pohledu klasické fláky Live Wire, T.N.T., High Voltage nebo těžkotonážní blues s kontroverzním textem The Jack. I úvodní It's a Long Way to the Top s použitými dudami, které obsloužil Bon, má svůj půvab.

Velký podíl na úspěchu tohoto alba měl i precizní a plně dynamický zvuk, kde zvláštním způsobem zkreslené kytary hřmí, ale přesto zůstávají v nahrávce obě krásně čitelné, takže je slyšet každý dotek struny. Nahrávka má velký prostor a i ostatní nástroje i zpěvák nijak nezanikají, vše je precizně vyváženo.

AC/DC jsou kapela, kterou většina rockerů pozná po pár taktech podle nezaměnitelného zvuku kytar a a jedinečného projevu Bona Scotta. T.N.T. je zase album, které pomohlo zrodit hvězdu první velikosti.

» ostatní recenze alba AC/DC - T.N.T.
» popis a diskografie skupiny AC/DC


Hole - Nobody's Daughter
2017-12-24

Hole / Nobody's Daughter

2 stars

Album "Dcera nikoho" mělo původně vyjít jako jako druhé sólové album Courtney, nakonec jej vydala pod hlavičkou Hole - k velké nelibosti bývalých spoluhráčů. Nebrala na to zvláštní zřetel, na vytváření problémů všeho druhu a kvanta soudních sporů měla velký talent již z předchozích dob.

Na albu pracovala společně s Bily Corganem a Lindou Perry po dobu pěti let a byla to v podstatě její léčebná terapie. Courtney nahrání desky zafinancovala částkou dvou milionů dolarů z vlastní kapsy. To v podstatě pětileté promo o neustálém nahrávání, desítkách posouvání termínů vydání, peripetií kdo koho podrazil a kdo desku vlastně vydá, přineslo ovoce. V Americe o vydání věděl každý, mnohý i koupil.

Najdeme tu v podstatě to samé co na posledním albu Celebrity Sin – pomalejší či rychlejší nevýrazné pop či country rockové songy, občas podmalované zkreslenou kytarou, což v USA nazývají trefně power-pop. Jediným vybočením z nudy je zuřivá Skinny Little Bitch v duchuzačátků Hole a osobní upřímná výpověď v textu How Dirty Girls Get Clean.
Svěžeji na mě zapůsobila předchozí sólová deska Courtney, vydaná pod názvem American´s Sweetheart. Hudebně asi Hole řekli vše s albem Live Through This.

I když je dnes Štědrý den, já s hvězdami moc štědrý nebudu. Proto ohodnotím Courtney tak nějak komplexně. Oceňuji, že se dokázala po mnoha letech sešupu do pekel poprat se svými démony a narovnala částečně své vztahy s dcerou. A to je mnohem důležitější, než nějaké mé hodnocení.

» ostatní recenze alba Hole - Nobody's Daughter
» popis a diskografie skupiny Hole


Kansas - In the Spirit of Things
2017-12-20

Kansas / In the Spirit of Things

2 stars

Ke konci osmdesátých let se mnoho klasických rockových skupin let snažilo změnit svůj zvuk a styl tak, aby to odpovídalo tehdejším požadavkům firem a potažmo rádií, které potom vhodným masírováním publika vyráběly hity. Většina však selhala.

Jednou z obětí tohoto velkého tlaku byli i Kansas. V požadavcích na songy do hitparád byla firma MCA neoblomná a vydání desky In The Spirit Of Things podmiňovala mnoha požadavky. Písně musely být velmi melodické, kapela předkládala vzorky složených fragmentů k posouzení managementu firmy. Zároveň byl angažován zkušený producent Bob Ezrin, který měl vždy u kapel, se kterými spolupracoval zásadní vliv na výsledný produkt. Několik dalších studiových hudebníků na pokyn firmy dobarvovalo zvuk nahrávek.

Kapelu také donutili na desku umístit čtyři písně ze zvukové banky od cizích autorů, které měly dle firmy zatraktivnit výsledný produkt.

Máte pocit, že za takového tlaku může vzniknout kvalitní, uvolněná a zásadní rocková nahrávka?

Nikoliv!

Může vzniknout jen pečlivě opracovaný a zvukově vyleštěný (čti Ezrinem nadopovaný) prefabrikát bez zápachu, ale také bez jakékoliv vůně. V tomto případě je výsledkem uhlazený radio friendly AOR, co píseň to možný kandidát na přehrávání v éteru.

Jediným způsobem, jak mohu nahrávku dlouhodoběji poslouchat je tento. Na CD přehrávači jsem nastavil přeskočení převzatých skladeb 2,4,6 a 7. Potom je výsledek hned přijatelnější.

Již sehraná skladatelská dvojice Walsh/Morse zaujala melodickým songem Inside of Me s hard rockovými kořeny, výpravnou a členitou Rainmaker. Pěkně se poslouchá i závěrečná Bells of Saint James.

Za zmínku stojí i zajímavý textový koncept alba o zkáze kansaské vesnice Neosho Falls, která byla v roce 1951 smetena povodní. Musíte o tom však něco natudovat dopředu, protože z textů se krom různých fragmentů nedozvíte nic.

Jako kyselá višnička na dortu musela hudebníkům tehdy znít informace, že po všech těch nedůstojných peripetiích při nahrávání nebude firma nijak album promovat a podporovat nasazení songů do hitparád. Vše bylo završeno vypovězením smlouvy.

Tak už to někdy bývá. Kdyby tam nebyly ty čtyři převzaté věci, byla by to trojka. Takto je to poctivá dvoječka. Milovníci melodického AOR či soft rocku z té doby klidně mohou přičíst dva body navíc.

» ostatní recenze alba Kansas - In the Spirit of Things
» popis a diskografie skupiny Kansas


Hole - Live Through This
2017-12-18

Hole / Live Through This

5 stars

Po vydání prvního alba Hole byla Courtney vtažena do víru osudových událostí, které ji dramaticky změnily celý život. Stala se ženou ikony grunge hnutí Kurta Cobaina, otěhotněla a více, než frontmanka Hole byla najednou spíše stavěna do této nové role manželky a matky, což každé umělcovo ego těžko nese.

Proto Courtney s novými posilami v souboru začala pracovat na své druhé desce s touhou ukázat světu, že je i schopnou umělkyní. Rivalitu s Nirvanou veřejně přiznávala.

Přestoupila k mamutímu labelu Geffen, který vydával i Nirvánu a zde se jí dostalo neomezené podpory při tvůrčím a nahrávacím procesu.
Byl vytvořen celý realizační tým, který měl zajistit naprosto hladký průběh nahrávaní vzniklých písní, tým který koordinoval soulad jednotlivých písní a který se staral o naprosto průzračný a dynamický zvuk. Prostě to nejlepší a nejdražší , co hudební průmysl v USA tehdy nabízel. Co jméno to obrovská persona. Lidé co spolupracovali na albech Metallicy, Eagles,Radiohead nebo Morphine. Každý hudebník měl své techniky, plně vybavenou zkušebnu k dispozici pro kapelu po celý den. O třešničku na dortu se postaral legendární Bob Ludwig se svým masteringem.

Výsledek se dostavil. Vzniklo album, dle mého jedno z nejlepších v tomto stylu. Noisová neučesanost prvního alba byla tatam, zuřivost a upřímnost však zůstala. Courtney začala i zpívat a kombinovat příjemně znějící hlas s tím původním skřípavým běsněním. Album je barevné, obsahuje mnoho nálad a poloh. Je doplněno pravdivými a realistickými texty o znásilnění v hledišti, frustraci, problémech s drogami, s úřady, s výchovou dcery nebo se vztahem ke Kurtovi.

Deska neobsahuje slabší místo, několik písní používá podobný hudební model, jako Nirvana. Jsou to rychlejší rockové songy s expresivním křičeným refrénem, podpořeným mohutným bouřením kytar – Violet, I Think That I Would Die nebo Gutless . Rockové balady zastupují Miss World, Doll Parts nebo Softer, Softest. Upomínkou na první album je divoká She Walks on Me nebo částečně závěrečná Olympia . Stylově vyčnívá cover od anglických Young Marble Giants - Credit In The Straight World a Plump se zvláštním zvukem kytar.

Celé album vyšlo v nešťastné době, týden po smrti Kurta Cobaina a 2 měsíce před skonem nové a nadějné baskytaristky Kristen Pfaff .

Přes všechna tato neštěstí a osobní peripetie Courtney Love i ostatních spoluhráčů však album prorazilo za vydatné podpory MTV a prodalo se v několika milionech exemplářů.

V rámci stylu jasná pětka.

» ostatní recenze alba Hole - Live Through This
» popis a diskografie skupiny Hole


Hole - Pretty On The Inside
2017-12-15

Hole / Pretty On The Inside

4 stars

Součástí poslední hudební revoluce – grunge a obliby různých noise stylů na počátku devadesátých let v USA, se stali i Hole z Los Angeles. Tento spolek byl rovněž zařazován do hnutí tzv. Riot Grrrl. Jednalo se o partičky, kde byly často členy kapely ženy, které ve svých postojích a textech brojily proti konzervatismu, konvencím a násilí.

Kapela kolem neřízené střely Courtney Love a skladatele a kytaristy Erica Erlandsona řádila po koncertech a zkoušela třeba ve zkušebně Smashing Pumpkins. Po roce 1990, kdy každá firma chtěla mít ve své stáji nějaké rebely typu Nirvany, se dočkali i Hole. Jelikož Courtney tehdy chodila se zpěvákem Smashing Pumpkins Billy Corganem, tak ten ji dohodil firmě Caroline Rec. pod kterou patřil.

Ta zajistila známé persony v této branži v podobě producenta Sonic Youth a člena Gumball Dona Fleminga a členky této kapely – baskytaristky a zpěvačky Kim Gordon.
Výsledek nemohl snad ani dopadnout jinak – tito dva lidé upravili hardcore noise punk skladby Hole do podoby soundu Sonic Youth z poloviny osmdesátých let, ovšem s moderním agresivnějším ksichtem.

Vzniklá nahrávka je ohromující, mezí zuřícími riffy hrubě zkreslených a vazbících kytar se proplétá a vynořuje tu šeptající, onehdy jen civilní, ale mnohdy i sílu vichřice připomínající hlas křehké blondýnky v krajkových šatičkách, v kterých ji spatříte snad pomalu na všech dobových videích v různém stupni rozkladu.

Texty o mladistvé prostituci, násilí na ženách, sebevraždách a frustraci plně dokreslují hudební obsah.

Ne všechny písně udržely stejnou kvalitu, ale třeba titulní Teenage Whore a další Babydoll, Garbage Man, Good Sister, Bad Sister jsou opravdovými skvosty tohoto alba. Je to kytarově hardcorová vánice upomínající třeba i na kultovní nahrávky Swans. Kdyby u posledního songu nebylo uvedeno, že jde o cover songu od Joni Mitchell, nikdo by Hole za porušování autorských práv nežaloval :-)

V tehdejším nezávislém hudebním tisku vysoce ceněné album, dle mého jedno z pilířů tehdejší grungeové scény, pravdivá a upřímná výpověď pocitů části americké mládeže. Podobně jako první album Nirvany si zachovalo svou syrovost a bezprostřednost. Další alba obou kapel, ale i ostatních souputníků tohoto stylu neustále zvukově zjemňovala, což byl začátek konce celého hnutí.

Dobové video songu Teenage Whore mluví za vše :

https://www.youtube.com/watch?v=jiVZJbVXcHA

» ostatní recenze alba Hole - Pretty On The Inside
» popis a diskografie skupiny Hole


Irish Coffee - Live (Rockpalast 2005)
2017-12-13

Irish Coffee / Live (Rockpalast 2005)

5 stars

Rok po vydání reinkarnačního alba belgických Irish Coffe v roce 2004 kapela odehrála několik koncertů po Evropě, mimo jiné i tento v Německu, který byl zaznamenaný v pořadu tamní TV WDR – kultovního Rockpalastu během večera 21.12.2005.

Skvělá parta o generaci mladších muzikantů se zde pevně semkla kolem ústředních postav – pamětníků a veteránů – skladatele , kytaristy a zpěváka Williama Souffreau a geniálního sólového kytaristy Luc de Cluse, který na živo přímo exceloval. Svou dokonalou souhrou vytvořili muzikanti skvělé živé dvojalbum. Rezignovali na moderní sound a pevně ukotvili svůj zvuk v raných sedmdesátých letech.

Do repertoáru zahrnuli songy z legendárního alba z roku 1971, z několika úspěšných singlů oné doby a ze skladeb, které ležely 30 let v šuplíku a byly oprášeny na druhé albu z roku 2004spolu s několika blues ovlivněnými novinkami.

Dnes máme možnost si tento koncert připomenout z dobového, digitálně vyčištěného TV záznamu, který vyšel na DVD v roce 2008 či poslechem z 2 LP verze, kde sice musíme oželet vizuální část, odměnou je průzračnější zvuk.

Fandové, kteří znají předchozí dva studiové počiny budou nadšeni touto live kolekcí, která je v podstatě takovou best of tohoto souboru. Ze všech 14 – ti písní dýchá ten nostalgický opar období vzniku hard rocku a které zároveň jasně odkrývají kořeny tohoto stylu.

Během více než hodiny zní poctivý blues hard rock jako řemen, který dokazuje, že tak kvalitní muzika se prosadí i při civilním koncertu a netřeba asistence jevištních ohňů, detonací a hudebníků zavěšených na lanech.

Kdo si občas pustí žilou staré Párply či Cepelíny a podobné spolky, ten bude zajisté tímto albem uchvácen. Spoluzakladatelé tohoto stylu – Irish Coffe totiž těmto partám zdatně konkurují.

Záznam koncertu z Rockpalastu na YTB :

https://www.youtube.com/watch?v=CWS5PYeExMs

» ostatní recenze alba Irish Coffee - Live (Rockpalast 2005)
» popis a diskografie skupiny Irish Coffee


Irish Coffee - When The Owl Cries
2017-12-11

Irish Coffee / When The Owl Cries

3 stars

Poslední deska belgických Irish Coffe je vlastně již projekt jediného původního člena a hlavní osobnosti tohoto souboru Williama Souffreau. S kamarády, s kterými se víceméně 15 let setkává v různých belgických partičkách natočil i toto skvělé album.

Je to poctivá kolekce hutných hard rockových pecek s výrazným blues rockovým feelingem. Občas vám nahrávky připomenou Led Zeppelin, Uriah Heep či Deep Purple, nejde však o žádné vykrádání.

O desce se moc neví, ale obsahuje řadu skvělých písniček. Klidně si dovedu představit, že by kdyby tuto desku nahrál Robert Plant, tak by byla zmiňována a vychvalována hodně dlouho.

Komerční úspěch však není tím jediným měřítkem. Základem je to, že William Souffreau je srdcař, který celý věnoval blues hard rocku, buď v Irish Coffe či The Blue Jets, The Mings nebo sólově. Nidky nevydal slabou desku. To se cení.

» ostatní recenze alba Irish Coffee - When The Owl Cries
» popis a diskografie skupiny Irish Coffee


Irish Coffee - Irish Coffee
2017-12-06

Irish Coffee / Irish Coffee

4 stars

Belgičtí Irish Coffe si ale dali na čas !

33 let trvalo, než se posluchači dočkali druhé kolekce písní s opět bezejmenným názvem.

Z původní sestavy se zapojil zpěvák a kytarista William Souffreau, bubeník Hugo Verhoye a starý známý Luc De Clus,bývalý člen kapely, který s Irish Coffe hrál v období roku 1973-4. Nováčky v týmu se stali o generaci mladší klávesák Stany Van Veer a basman Cranky Cooreman.

K vydání této desky hudebníky dohnal fakt, že první album, které se stalo za ta desetiletí skutečnou legendou, bylo stále žádané a jakákoliv legální či nelegální reedice byla vždy brzy rozprodána.

Hudebníci našli v šuplíku nepoužité a výborné čtyři songy ze sedmdesátých let (na albu v pořadí 1-4) a dopsali další 4 nové songy (5-8), které vcelku zapadly k starým kouskům a doplnili ji vlastní cover verzí písně I´m Lost z debutního alba.

A jak to dopadlo ? První čtyři písně jsou skutečně hard rockovou klasikou ve stylu Deep Purple tak přibližně v období Perfect Stranglers. Pátá až osmá skladba, je více stylu elektrického blues okořeněného tvrdým rockem.

Závěrečný akusticky přepracovaný hit z první desky nezní zle, ale oproti originálu poněkud mdle.

Tato deska není vůbec špatná, dá se ohodnotit klidně pětkou, čtyřkou nebo trojkou podle toho, jakou váhu kdo přikládá původnosti a novátorství. Staré pardály určitě potěší. Skladby jsou zahrané poctivě s přehledem starých hard bluesmanů a od srdíčka. Tak svěže jako original však již nezní.

https://www.youtube.com/watch?v=nzSYzzpjjpQ

» ostatní recenze alba Irish Coffee - Irish Coffee
» popis a diskografie skupiny Irish Coffee


Irish Coffee - Irish Coffee
2017-12-05

Irish Coffee / Irish Coffee

5 stars

Taky máte někdy ten pocit, když posloucháte neznámé CD, jak se vám v případě dokonalé nahrávky rozlévá příjemné teplo okolo srdíčka ? Ne, není to rozlitou kávou, kterou si při stařeckém třesu rukou občas vybryndám na hrudník. Nyní je to zapříčiněno muzikou belgické kapely Irish Coffe, která v sedmdesátých letech vydala jen jedno album a nespočet singlů.

Bez uzardění říkám, že je to opravdu jedna z nejlepších nahrávek dřevního hard rocku šmrcnutého blues z té doby. Ani jedna z osmi písní není do počtu. Na desce se nachází skutečná esence tvrdého rocku, který v té době získaval na oblibě.

Písněmi se proplétají důmyslná sóla a riffy kytaristy, v pozadí krásně dobarvují zvuk hammondky.

Deska byla nahrána do 8 stop a v pohodě to stačí. Zvuk je archaicky rozdělen stylem hammondky vlevo, sólová kytara hraje z pravého kanálu. Zvuk je ale výborný, plně dynamický, basa krásně tvrdí spodek.

V období 1971 - 4 vystupovali jako předkapela Colosseum,Uriah Heep či Focus. Potom se bohužel rozpadli.

Jako perličku na závěr uvedu, že v některých pasážích je skladba A Day Like Today velmi podobná skladbě od Vítkova kvarteta - Pražskej démon :-) Schválně posuďte sami.

https://www.youtube.com/watch?v=tq2qnDGfOuI&list=RDuq84yT5MwNQ&index=2

» ostatní recenze alba Irish Coffee - Irish Coffee
» popis a diskografie skupiny Irish Coffee


Kansas - Freaks of Nature
2017-12-04

Kansas / Freaks of Nature

4 stars

Vítejte při čtení recenze na jediné původní studiové album Kansas v devadesátých letech. Nejhorší období průměrných až podprůměrných desek z minulé dekády máme šťastně za sebou, tak se snad už dočkáme kvalitního rockové menu…

Od vydání poslední studiové desky In the Spirit of Things uplynulo 7 let a nastaly drobné změny. Za kytaristu Steve Morseho (který odešel do Dixie Dregs) nastoupil v roce 1991 houslista a kytarista David Ragsdale a klávesista Greg Robert povýšil z pozice hosta na oficiální místo v sestavě. Na pozici v měkkém křesle u nahrávacího pultu studia a do role producenta byl nominován starý známý Jeff Glixman (mj. Black Sabbath, Y. Malmsteen, Magnum), který s nimi pracoval na nejlepších deskách ze sedmdesátek.

Jaká je tedy deska Freak the Nature?

Po několika slabých deskách experimentujících křížením popu s AOR je to příjemné překvapení. Po třinácti dlouhých letech slyšíme opět v nahrávkách Kansas pro ně tolik typický zvuk houslí, i když pan Ragsdale má trochu odlišný styl, než jeho předchůdce. Tento muzikant se překvapivě zapojil i do psaní písní, spolu se Steve Walshem vytvořili 4 songy. Zrovna ty patří mezi nejenergičtější na albu, zaslechneme tam až metalické kytary! Schválně si pusťte třeba úvodní I can fly – odmyslete si tančící housličky a dosaďtě drsnější zpěv a máte heavy metal jak vyšitej. A to rámcově platí i pro všechny jejich společné skladby – všude tam vylézají hard/heavy riffy, jako třeba v solidní Black Fathom 4. Samozřejmě aranže a zvuk houslí s celkem utopeným zvukem kláves výsledný sound upravuje do patřičných prog mantinelů ostatních písní.
Těch, které Walsh napsal sám. Ty se mi po pravdě líbí o kapánek více. Netlačí tolik na pilu, jsou poklidnější a více vyplouvají na povrch krásné melodie. Výborná je třeba singlová Hope Once Again z hostující zpěvačkou a herečkou Reneé Castle. Zvláštní je i skladba Need, která mi atmosférou připomíná Petera Gabriela.

Album zakončují úžasná Cold Grey Morning s bezútěšným textem, pulzující hard rockovou energií. Autorem je Kerry Lifgren, jak se ocitla na této desce, to opravdu netuším.

Závěr alba je svěřen opět skvělé, z velké části akustické Peaceful and Warm, v jejíž finále to pěkně rockově zabouří.

Skvělý comeback !

» ostatní recenze alba Kansas - Freaks of Nature
» popis a diskografie skupiny Kansas


Kansas - Power
2017-11-30

Kansas / Power

3 stars

Po dvou předchozích deskách sestupné kvality - Vinyl Confession a především naprostém propadáku Drastic Measures provedli Kansas rovněž drastickou změnu v sestavě. K pilířům kapely - duu Williams/Erhart se vrátil zpěvák Steve Walsh. Pozici baskytaristy obsadil Billy Greer a velkou vzpruhou bylo angažmá známého kytaristy Steve Morseho, který si v již s Walshem zahrál v roce 1980 na jeho sólovém počinu Schemer Dreamer.
Tandem Walsh a Morse popadli pevně opratě dalšího hudebního vývoje kapely a složili na nové album Power drtivou většinu písní.
Výsledek není nijak oslňující, ale oproti předchozím deskám je tato produkce již poslouchatelná. Solidní osmdesátkový pop prezentuje All I Wanted, Power, Tomb 19 a jediná převzatá Can't cry anymore.

Tu AOR či hard rockovější část desky zastupuje hlavně úvodní Silhouettes in Disguise, spolu s We're not Alone Anymore a Three Pretenders.

Nejoblíbenější na této desce je mému sluchu příjemná instrumentálka Musicatto, kde jako bych v dáli zaslechl reminiscenci na tvorku Kansas ze sedmdesátých let.

Uměleckým vrcholem na desce je emotivní Taking the View v unplugged hávu s akustickou kytarou, flétnou, dětským sborem a procítěným Walshovým zpěvem. Tady mě dostali.

» ostatní recenze alba Kansas - Power
» popis a diskografie skupiny Kansas


Kansas - Leftoverture Live & Beyond
2017-11-23

Kansas / Leftoverture Live & Beyond

4 stars

Těchto 19 písní bylo nahráno v roce 2017 během US turné ke čtyřicátému výročí vydání jednoho z nejúšpěšnějších alb Kansas - Leftoverture.

Toto Album bylo také přehráno komplet celé a bylo zaznamenáno na druhém CD. Navíc byla na konec přidána píseň Portrait (He Knew) z desky Point of .....

Na prvním CD jsou vybrané největší hity z prvních třech a páteho alba (s vyjímkou úvodní Icarus II z Somewhere To Elsewhere. První CD uzavírají 3 skladby z poslední řadovky Kansas - The Prelude Implicit.

Toto bylo strohé shrnutí faktů. Ale jak se tento živák zvukově povedl ?

Po stránce instrumentální nemá záznam chybu, zpěvák Ronnie Platt důstojně nahrazuje S. Walshe, baskytara pěkně kovově drnčí jako kdysi, kytaristé občas písně oproti originálům pěkně hutní takovým hard rockovým overalem, tak jak to při živém provedení bývá. Líbí se mi také určitá neučesanost zvuku a ponechané drobné nedostatky, které vnímám však jako pozitivum, alespoň je poznat, že se jedná o živák.

Je také zajímavé a příjemné slyšet, jak se tři nové písně nekrčí v koutě, ale směle se řadí vedle legendárních fláků.

Koncertní záznam produkoval Jeff Glixman, který s Kansas spolupracoval v dobách jejich největší slávy. Bohužel mastering nahrávky zhotovila firma Vlado Meller Mastering, která se specializuje na nahrávky mainstreamového popu a rapu. Asi proto je dynamika na prvním disku tak zbytečně ořezána. V číselných hodnotách : DR5. Ano, ono to hraje, ale mohlo by to znít daleko lépe.

Zde se opět smějí majitelé gramofonů, neboť si mohou tento koncert zakoupit v 4 LP edici a tam je zvuk úplně o něčem jiném. V tomto případě do celkového hodnocení kvalitu zvuku nezahrnu, protože tak málo hvězd si tyto písně nezaslouží.

» ostatní recenze alba Kansas - Leftoverture Live & Beyond
» popis a diskografie skupiny Kansas


Lifesigns - Cardington
2017-11-21

Lifesigns / Cardington

4 stars

Ačkoliv Lifesigns neplánovali živá vystoupení, velký zájem fandů z celého světa přiměl Johna Younga změnit názor.

Postavil koncertní sestavu ve složení Young a Beedle spolu s basistou Jon Poolem (ex-Cardiacs, Wildhearts, Dowling Poole) a Niko Tsonevem (ex-Steven Wilson Band) a vyrazili na evropská pódia.

Na jednom z koncertů natočili DVD v roce 2015 s názvem Under The Bridge - Live in London.

Poté začal John skládat další písně na novou desku, která vyšla v srpnu 2017 pod názvem Cardington.

Je s podivem, že takto kvalitní formace nebyla dosud oslovena žádnou vydávající firmou, což znamená, že kapela Lifesigns musela požádat o patřičný finanční obnos na studio a vydání desky fanoušky samé v crowdfundingové kampaní na PledgeMe. Patřičný obnos byl vybrán do 48 hod!

Ještě celkem horká novinka Cardington navazuje stylově plně na předchozí bezejmenné album. Opět melodický prog rock odkazující na předchozí dekády a kapely Genesis, Yes a PF.

Já osobně tu zaznamenávám několik drobných, ale přesto velmi důležitých detailů, které v mých očích posouvají tuto desku o notný stupínek výše, než debut.

Mix prog rocku a popu je stále v celkové struktuře skladeb zabudován, nicméně aranže jsou rockovější, je tu i více slyšet kytara a skladby jsou více propracované a razantnější. Neočekávejte však nějaké prog rockově běsnění a avantgardu, změny proběhly v intencích vymeřených prvním albem.

Jsou tu však přímo vkusné hitovky do prog rockových rozhlasových stanic - Voice in my Head, Different či Impossible, nechybí ani náročnější a zároveň i nejdelší N a titulní Cardington.

Ta pojednává o vzducholodi R101 - byl to pokus britské vlády postavit nejvyspělejší vzducholoď světa - projekt, který nakonec vyústil 5. října 1930 tragédii a smrt 48 lidí poté, co havaroval na své první plavbě do Francie. Cardington je název vesnice a vojenské základny, kde byly v obrovských hangárech ukotveny.

Obrovské hangáry tu stojí dodnes, Johna Younga inspirovaly takovým způsobem, až vznikla tato podivuhodná skladba.

Další hudební dílo s precizním zvukem se stalo pro mne příjemným překvapením závěru letošního roku.


» ostatní recenze alba Lifesigns - Cardington
» popis a diskografie skupiny Lifesigns


Lifesigns - Lifesigns
2017-11-21

Lifesigns / Lifesigns

3 stars

Anglickou kapelu Lifesigns založil John Young, klávesista a zpěvák, (Asia, Strawbs, Greenslade, Fish, Uli Jon Roth či John Young Band). Po všech těchto angažmá si John uvědomil, ža vlastně nikdy nenapsal ryze prog rockové album, které by shrnulo všechny hudební vlivy v jeho životě, včetně odkazu na klasických kapely 70. let, jako jsou Yes a Focus.

Proto začal v roce 2010 navázal spolupráci s producentem Steve Rispinem (který je na deskách uváděn jak pevný člen skupiny), Nickem Beggsem – baskytara, zpěv (Kajagoogoo, Steve Hackett, Steven Wilson, Rick Wakeman) a Frosty Beedlem, bubeníkem Cutting Crew.

Ti s Johnem 3 roky pilovali skladby a aranže, Jelikož jim v sestavě chyběl kytarista, tak John oslovil kolegy, jako např. Steve Hacketta (Genesis),Jakko Jaksyka (King Crimson) a Robina Boulta (John Young band) a ti desku zkrášlili svými kytarovými sóly.

Ty tam jsou však použity jako luxusní ingredience ve velmi střídmém množství, hudba je postavená na různých klávesových nástrojích a rytmice basa, bicí.

Na prvním, bezejmenném albu najdeme 5 skladeb ve stylu melodického prog rocku a když píšu melodického, myslím tím skutečně MELODICKÉHO. První, čeho si ve většině skladeb nelze nevšimnout, je strojový rytmus s výbornou bezpražcovou baskytarou, jež pobublává z hodně velkých hloubek. Na tento základ jsou vrstveny ve středním tempu klávesové stěny syntenzátorů či nezkresléno zvuku piána do vkusných prog rockových vzorců ve stylu Genesis, Yes. Občas malinko cítím v dáli postup i třeba takových Pink Floyd.

Bohužel se mi kolikrát stává, že velmi slušně nastíněná nálada je po chvíli trochu naředěna popem, což je pro mne malým negativem. To platí i naopak - pro obdivovatele jemného, melodického rocku vystavěného na progových základech budou Lifesigns trefou do černého.

Mne osobně zaujala nejhutnější a nejkomplikovanější skladba s několika rytmickými zvraty s výbornými dlouhými tóny kláves - poslední Carousel, jež je ozvláštněná v aranžích použitím flétny fokusáka Thijs Van Leera.

Průzračný a dynamický zvuk je rovněž zaručen. Pro mne za tři, melodici přičtou povinně nejméně jednu hvězdu.

» ostatní recenze alba Lifesigns - Lifesigns
» popis a diskografie skupiny Lifesigns


Innerspace - The Village
2017-11-17

Innerspace / The Village

4 stars

Kanadská skupina Innerspace přichází v roce 2012 se svou debutní a zajímavě pojatou koncepční deskou „The Village“ (Vesnice).

Po hudební stránce je montrealská kapela rámcově zakotvena ve středně tempém projevu Pink Floyd z období desek Animals – The Wall. Stavba určitých částí písní, barva kytary a hlasový projev Phila Burtona dá upomenout na Davida Gilmoura, naopak klávesista Marc-André Brunelle své klávesy a hammondky používá moderněji - v intencích dnešního melodického neo prog rocku.

Povrchní poslech svádí k unáhleným závěrům a odsudkům Innerspace jako plagiátorů díla Růžového Flojda, já však po několika desítkách přehrání i přes určité styčné body s PF vlastní vklad Innerspace ve výsledku slyším a naopak oceňuji propracované aranže, použití saxofonu, či ženského doprovodného zpěvu nebo ruchy a efekty oddělující jednotlivé části skladeb.

Není to bohapustá kopie, ale uctivé a svěží rozvíjení odkazu anglických velikánů. Innerspace nejsou v náladách a atmosféře svého díla tak temně ponuří, většina songů má předpoklady se stát se hitem.

Kapela popisuje v zajímavých textech v podstatě fungování jedné vesnice :

v Land of Hope je kritizována určitá skupina lidí, kteří berou život příliš lehkovážně, něco ve smyslu jízdy na horské dráze v zábavním parku, ve skoro 12-ti minutové Wild Flower je nastíněn trpký úděl žen, co prodávají své tělo, v Mister Mayor je pranýřován úplatný starosta vesnice. V Old Wreck se řeší vztah k žebrákům utápějících se v alkoholu.

V nejambicióznější části alba ( i po hudební stránce) – v epicky zpracované etudě Slippery Case o dvou částech je rozebíráno osudné selhání kněze místní církve a v dalších dvou skladbách je řešena otázka slepé víry. V závěrečné, očistně optimistické Land of Reason, (jíž předchází intro plné elektronických efektů, jak z Flash Gordona) text vybízí k prozření a vymanění se ze zákonů zkostnatělé vesnice.

V přeneseném slova smyslu lze dle mého chápat život v ohraničeném teritoriu jedné vesnice jako modelovou studii kritiky lidské společnosti jako takové.

Nelze opomenout kvalitní zvuk nahrávky Innerspace, která je se zajímavým a příjemně melodickým art rockem připravena zaujmout poslochače nejen v USA.



https://www.youtube.com/watch?v=RpA6imVVx2c&index=7&list=PLF6BFE82606E695F9

» ostatní recenze alba Innerspace - The Village
» popis a diskografie skupiny Innerspace


Procol Harum - Novum
2017-11-09

Procol Harum / Novum

4 stars

Jak člověk stárne, tak se občas stane, že se jeho laser v CD přehrávači diví, co za různorodou muziku dostává k načtení. V tomto případě je to třinácté studiové album britské legendy Procol Harum, které vychází v roce 2017, což je neuvěřitelných 50 let od chvíle, kdy se na pultech objevilo jejich debutní elpíčko.

Desku nehodnotím jako děd s dlouhým bílým fousem, který zná nazpaměť všechna díla a eskapády kapely, ale vtipně jako novic nepolíbený jejich tvorbou, znaje pouze ikonický hit A Whiter Shade of Pale. Nemohu tedy sáhodlouze porovnávat novinku a mistrně hledat příměry a souvislosti s jejich košatou tvorbou.

Proto ve stručnosti jen nastíním fakta : letos 72 letý zakladatel Procol Harum, zpěvák a klavírista Gary Brooker zasedl s klávesákem Joshem Phillipsem a napsali komplet repertoár, který společně s ostatními dlouholetými spoluhráči (většina jich nahrávala i předchozí počin z roku 2003) dopilovali do výsledné podoby.

Letos v dubnu tedy vyšla deska Novum, která mě zaujala svou přímostí a pohodovostí. Určitě se v rámci jejich tvorby nejedná o převratnou, či stěžejní záležitost, ale o vkusnou směsku soft rocku od vyklidněných starých pardálů s vlivy blues (I Told on You, Image of the Beast), hard rocku (Businessman), jazzu i country (Last Chance Motel).

Na desce nejsou žádná slabá místa, po opakovaných posleších spíše vylézají hitové ambice jednotlivých songů, například v Neighbour – skočné country rockové písni s harmonikou a piánem s laškovými sbory ve stylu Queen, energické Businessman nebo baladické The Only One.

V každé skladbě si užívám krásně čitelný zvuk, kde má každý nástroj své místo a prostor. V nahrávkách ladí klavír s kytarou a hammondkami v pozadí spolu se střídmě použitými akustickými nástroji v aranžích – prostě paráda. Jen se mi zdá, že Gary občas trochu obtížněji artikuluje. Známý si objednal i verzi na 2 LP, tak jsem hodně zvědav na výsledné porovnání s CD.

Krásná pohodová deska k poklidnému relaxu.

» ostatní recenze alba Procol Harum - Novum
» popis a diskografie skupiny Procol Harum


Plant, Robert - Carry Fire
2017-11-06

Plant, Robert / Carry Fire

4 stars

Letošní podzimní dny rozjasnilo vydání dalšího sólového počinu R.Planta...

Ve stručnosti lehce nastíním výsledek, jaký jsem zaznamenal při několikerém poslechu.

Album otevírá folkově laděná a singlová The May Queen. V této poloze jsme Roberta slyšeli na předchozích deskách několikrát. Season’s Song a Dance With You Tonight mě ničím nenadchla, naopak Carving...se mnou pěkně zavibrovala.

Velmi potěšila pomalá A Way With Words s klavírem a smyčci (trochu se mi při ní zjevil Nic Cave) a Carry Fire s orientálním motivem vybrnkávaným na dobro a vyšperkovaná řadou dalších akustických nástrojů. Jako by vypadla z desky No Quarter.

Při hitové Bones of Saints s drsně zkreslenou kytarou se trochu zatmělo, jak nám nad domem prolétla vzducholoď.
Výborná je i Keep it Hid s temně elektronickým zvukem kláves.

Zvláštní je duet s Chrissie Hynde (Pretenders) v cover verzi rockabilly songu Ersela Hickeyho, která byla rozložena na atomy a poté transformována do takřka nové písně, která mě však neoslovila. Pomalá Heaven Sent s procítěným Plantovým zpěvem důstojně zakončuje tuto desku.

Shrnutí na závěr : Robert Plant ve většině písní drží svůj standart, tak jako na předešlé desce. Se stejnými muzikanty znovu skládali puzzle ze všech stylů a nálad, s nimiž v předchozích letech koketovali. Je jedno, zda se jednalo o rock, pop, folk, blues, hard rock či etno prvky. I tentokrát byly jednotlivé dílky složeny do vkusného obrazu, s jedinou malou odchylkou oproti jiným albům - v některých písních lze zaslechnout v aranžmá použití různých elektronických zvuků.

Zvukově se deska povedla, aby taky ne – produkoval si ji mistr sám a o mastering se postaral světoznámý Bob Ludwig. Nižší dynamika na CD je záměrem, určitě se objeví verze v HD rozlišení, kde bude dynamika o něčem jiném.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Carry Fire
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert


Nico - Drama of Exile
2017-11-05

Nico / Drama of Exile

4 stars

Jak již zde psal v předchozích recenzích Petr Gratias, každá deska Nico je jiná. Do vydání Drama of Exile jsem byl také spíše zvyklý na její zpěv doprovázený harmoniem a střídmě doplněný houslemi či violou jejího dvorního spoluhráče a producenta v jednom balení - Johna Caleho.

Od poslední desky The End z roku 1974 však uběhlo 7 let, Nico se mihla v několika filmech a po nepovedeném turné s punkovými kapelami se seznámila s hudebníkem Philippem Quilichinim, s kterým se domluvila na natočení další desky.

Výsledek v podobě alba Drama of Exile mne překvapil - rocková rytmika doplněná zkreslenou kytarou a syntenzátorem. Hudebně je velmi obtížné tuto desku zařadit – při pozorném poslechu se tu a tam objevují odkazy na alternativu i undergroundem nasáklý rock s temným gotickým oparem. Ve většině skladeb je zpracován jednoduchý vzorec, či motiv, který se stále dokola opakuje a rozvíjí. To celé je aranžérsky skvěle vyšperkováno elektrifikovanými houslemi ( v Ghenghis Khan dokonce dvě různé stopy v obou kanálech). Ten zvláštní gotický nádech skladbám dodává invenční, jakoby rozplizlá kytara Muhammada Hadi. Tomu všemu kraluje tajemný a hluboký hlas stále krásné Nico.

I dvě cover verze – od Bowieho převzatá Heroes a I'm Waiting for the Man od Velvetů přirozeně zapadly do koncepce alba.

Okolnosti při nahrávání alba byly pro chaotičnost života Nico typické. Vznikalo v atmosféře naprostého drogového šílenství. Osud vydání nahrávky a natočení druhé verze je dnes prezentován v několika verzích.

Nejpravděpodobnější je asi verze, že se firma Aura, která financovala nahrávání, dozvěděla o tom, že se někdo (Nico, zvukař,Quilichini) snažil pásky prodat jiné firmě, která nabídla vyšší částku. Lidi z Aury nahrávky údajně nedokončené nahrávky zabavili a promtně je vydali, ovšem bez souhlasu Nico.

Mě na nich nic nedokončeného nepřijde,nic mi v nich nechybí a přirozený zvuk nástrojů a zpěvu mi plně vyhovuje.

Nico s kapelou tedy museli nahrávku nahrát znovu, autorizovaná nahrávka firmy Invisible Records se však prakticky nedostala na trh a na CD vyšla až roku 1991 – shodou okolností u pražské firmy TomK.

Já vždy poslouchal, tu první, rockovější a temnější verzi – na tu druhou s nahalovaným zpěvem Nico, jiným zvukem, aranžemi a pořadím skladeb jsem si nikdy nezvyknul.

» ostatní recenze alba Nico - Drama of Exile
» popis a diskografie skupiny Nico


Threshold - Wireless - Acoustic Sessions
2017-11-02

Threshold / Wireless - Acoustic Sessions

4 stars

Threshold se rozhodli probrat svými natočenými deskami a vybrali některé, které přetransformovali do unplugged verze. I když tak úplně akustická nahrávka není, v některých písních byl použit (krom basové kytary) pro doplnění atmosféry v pozadí zvukové scény jemný zvuk kláves. Určité skladby byly zkráceny, někde byly vynechány mezihry a samozřejmě sóla.

Toto zpracování písní s akustickou kytarou (ale i s rockovou rytmikou basa – bicí) by více sedlo Damianovi Wilsonovi, musím ale připustit, že i Mac se tohoto úkolu zhostil skvěle.

Z celkových 10 písní jsou po dvou zastoupeny alba Hypothetical a Critical Mass, další 4 alba zde mají jednoho zástupce, dostalo se i na dva nezveřejněné songy z dřevní doby souboru – původní demo snímky Seventh Angel a Conceal The Face.

Deska se dobře poslouchá, hlavně po nějakých náročnějších art rockových či industriálních kompozicích. Příjemný akustický rock s melodiemi Threshold přijmou za své jak posluchači vyznávající akustické žánry, tak i fandové prog metalových zákoutí. Ze skladeb se povedlo extrahovat melodii i potřebné napětí, je slyšet, že mají solidní melodický základ.
Není totiž pravidlem, že CD metalové kapely v akustickém provedení je dlouhodoběji poslouchatelné.

A moje nejoblíbenější věc ? Paradoxně pomalá skladba Innocent s procítěnou vokální linkou.

» ostatní recenze alba Threshold - Wireless - Acoustic Sessions
» popis a diskografie skupiny Threshold


Styx - Return To Paradise [Live]
2017-10-31

Styx / Return To Paradise [Live]

5 stars

Co lze napsat o tomto záznamu z comebackového turné Styx negativního ? Nic.

Je možno jen sednout za klávesnici a trpělivě vypisovat to pozitivní, co z tohoto live záznamu, který později vyšel na DVD přímo čiší.

Je slyšet i vidět, že hudebníky společné hraní (alespoň během tohoto turné) skutečně bavilo a vzájemná chemie fungovala. Málokdo ještě věřil, že Styx uvidí v původní, hvězdné sestavě (bohužel bez těžce nemocného bubeníka Johna Panozza). Nicméně tour drummer Todd Sucherman zahrál naprosto precizně, ostatně jako všichni ostatní členové kapely.

Všichni byli tehdy ve své životní formě, jak tělesné, tak i hudební. Jako by vymazali rozdíl cca uplynulých 15 let a předvedli show, která ve všech parametrech hravě překonala předchozí obrazový live záznam Caught in the Act.

Musím vypíchnout neuvěřitelný hlasový výkon Dennise Deyounga, který živě předvedl pomalu to samé,co na studiovém záznamu.
O repertoáru se netřeba ani bavit, kapela sáhla, tak jako tomu bylo u předešlé best offky po osvědčených hitech ze zlatého období souboru. Seřadila je tak, aby hard rockovější pecky střídaly ty pomalejší a vytvořila tak reprezentativní průlet kariérou Styx.

Živé dvojalbum bylo doplněno o tři nové studiové písně. V duchu nejlepších tradic Styx melodicky rockovou On my Way, baladickou Paradise a poctu zesnulému bubeníkovi Dear John.

Ocenění za výborný zvuk završuje mou snůšku chvály na tuto desku. Monumentální pomník pompezního hard rocku. !

» ostatní recenze alba Styx - Return To Paradise [Live]
» popis a diskografie skupiny Styx


Elf - Elf
2017-10-30

Elf / Elf

4 stars

Z trojice desek kapely ELf, kterou Dio a spol vydali na počátku sedmdesátek, mám tuto nejraději. Je to taková ještě neotesaná verze hard rocku, boogie, country a blues. Skladatelský potenciál R.J.Dia je tu již jasně slyšet, všimli si ho i členové Deep Purple během návštěvy jejich klubového koncertu. Proto jim nabídli natočení a vydání desky na vlastní etiketě Purple Records.

Způsob a styl hry Davida Feinsteina (který citelně postrádám na druhé a třetí desce) je na tu dobu famózní a na této desce se zajímavě doplňuje s rozverným piánem M. Le Soula. Ne všechny kousky chovám ve stejné oblibě.

Ty úplně top se nachází na první straně desky : je to bluesově zatěžkaná First Avenue a I'm Coming Back For You s hitovými ambicemi.
Naprostou perlou je však song Never More, z jehož pomalu, ale pečlivě budované atmosféry dodnes mrazí.

V hard rockovém kvasu to řádně zabublalo.

» ostatní recenze alba Elf - Elf
» popis a diskografie skupiny Elf


Celtic Frost - To Mega Therion
2017-10-25

Celtic Frost / To Mega Therion

5 stars

Zrozeni do lidského těla, musíme zemřít,
abychom byli znovuzrozeni
Očekáváme poslední soud - svítá
Veškeré lidstvo je otrokem chtíče
Kříž padnul – nevidíte nadcházející úpadek ?

Úryvek z písně „Dawn of Meggido“

Více než 32 let uplynulo od okamžiku vydání legendární desky švýcarských Celtic Frost, která si již svými předchozími demo snímky a EP získala nebývalý respekt na rodící se extremní metalové scéně. Nikdo v té době nevěděl, kam je přesně zařadit. Již samotná kresba na obalu desky od geniálního malíře H.R. Gigera s názvem Satan I pokaždé, když ji spatřím, nahání hrůzu.

Dokonale však vystihuje temný obsah. V hrubém nárysu se o něm nyní zmíním.

Mrazivé repetitivní intro s kytarou a tympány Innocence and Wrath nás pomalu připraví na valivou Usurper, kde uši plení na dobu vzniku nezvykle ostrý a jedovatý zvuk kytary, která nečekaně zrychluje a zpomaluje v momentě, když zpěvák a kytarista Tom G. Warrior zavelí dnes již legendárním pokynem Heéj či Uhhhh.

V té překotné době, kdy se rodil thrash metal a každý dokazoval, jak rychle umí hrát, však tato kapela zvolila odlišnou cestu. Prvotně sázela na pomalé a težkotonážní riffy a atmosféru (Dawn of Meggido), občas se sice nečekaně přeřadilo na nejvyšší rychlostní stupeň, jako třeba v druhé polovině další Jewels Throne, nebo naopak první části Eternal Summer, jinak však velká část písní plynula ve středním tempu, posluchač je však spíše šokován těžko popsatelnou hrůznou atmosférou.

To vše doplňuje agresivní Warriorův chraplák. V kultovní Circle of Tyrant v pozadí děsí recitující pekelný hlas spolu s astrálním médiem křehké pěvkyně Claudie Marie Mokri, která se objevuje i na dalším albu.

Předposledním zářezem je industriální Tears In A Prophet's Dream, která by klidně mohla být zařazena na albu třeba takových Einsturzende Neubauten či Diamandy Galas. Má nejoblíbenější – atmosférická Necromantical Scream zakončuje celou tuto desku.

Ač toto dílo stalo předobrazem a inspirací velké části black, death, thrash kapel celého Universa, jen velmi malému promile se podařilo přiblížit atmosféře a kvalitám této nahrávky, překonat však dle mého nikomu.

Je třeba zmínit i textovou, neméně důležitou část alba.
Tom G. Warrior již před mnoha lety dokonale nastínil v mrazivém proroctví současný vývoj ve světě. V době skládání materiálu na tuto desku intenzivně vstřebával informace a přemýšlel nad otázkami z okruhu tří témat, které ho naplňovaly. Byl to zájem o historii starověku, ezoteriku a okultismus. Na tomto základě vznikly inteligentní texty, plné nadčasového poselství. To se, kdo sleduje současně politické dění (vzestup tyranů, migrace národů, plíživá, ale neodvratná zkáza vyspělé civilizace, zneužití víry) bezezbytku naplňuje.

To je protiklad k ostatním tehdejším kapelám podobného hudebního ražení, jejich rýmovačky o Satanovi a gejzírech krve působí v porovnání s Celtic Frost až směšně.

„Nová království povstanou
v zemi temnoty
Ani válečník groteskní slávy, jaký jsem byl
nikdy neuvidí jejich úpadek
Hony a války
jsou jako neustálý stín

Tam, kam nedosáhnou větry
Byla zrozena moc tyranů
A já se často ohlížím zpět
se slzami v očích..."

z textu Circle Of The Tyrants

Závěr : V letošním roce vychází první 4 desky remastrované Tomem a V. Santurou v jeho studiu Woodshed u firmy Sanctuary (distribuce BMG). K této informaci jsem přistupoval velmi vlažně, neboť to většinou dopadá vždy podobně. Z remasteru si poslechnu 2 písně a většinou více nezvládnu kvůli poničenému a přeřvanému zvuku.

Tyto nahrávky jsou však právě tou čestnou vyjímkou, kterou mohu s klidným svědomím doporučit. Zvuk je oproti originálu dynamičtější, dokonce je znát lepší separace a čitelnost jednotlivých nástrojů.

Klasické prog rockery pravděpodobně toto dílo nezasáhne, v metalovém ranku však patří, co se týče progrese až na samotný vrchol.


» ostatní recenze alba Celtic Frost - To Mega Therion
» popis a diskografie skupiny Celtic Frost


Univers Zero - Heresie
2017-10-19

Univers Zero / Heresie

5 stars

Jsou nahrávky, které si rádi poslechnete v autě pro zlepšení nálady, odreagování, pokud si chcete zabroukat (či zařvat) nějaký známý refrén, či jen tak zapískat nějakou obvzláště povedenou melodii.

Potom existují nahrávky, které lze připodobnit k artovým filmům. Zanechají ve vás hluboký zážitek, ale určitě si je nebudete pouštět několikrát, v krátkém sledu za sebou.

Poslední CD od této belgické kapely
s názvem Phosphorescent Dream je vcelku příjemně přístupné a poslouchatelné, proto jsem dal na doporučení northmana a několika hodnocení na netu a opatřil si remastrovanou nahrávku Heresie z roku 1979.

Nebudu lhát, že se mi obsah líbil na první dobrou. Chtělo to několik soustředěných poslechů v delším časovém odstupu, než se mi podařilo dostat pod zpočátku nepropustnou vrstvu této alternativní vážné hudby.

Při poslechu se mi vyjevovaly náhodně jména z noise rockové scény, jako je zpěvačka Diamanda Galas, či rané desky Swans i Art Zoyd či jména skladatelů vážné hudby.

Na této desce se mi líbí, že podobného, chmurného výrazu dokazala kapela dosáhnout pomocí klasických nástrojů - houslí, violou, fagotem či hobojem.

Naposledy si nahrávku připomínám dnes, za chmurného, mlhavého rána a k tomuto podzimnímu počasí se hodí nejvíce.
Podobnou hudbu vyhledávám i na mé oblíbené vydávající firmě ECM.
Tak temnou nahrávku jsem tam však asi neslyšel.

Remastrovaná verze z roku 2010 vydaná firmu Cuneiform Rec. obsahuje navíc jako bonus skladbu Chaos Hermétique nahranou v roce 1975. Tu však přeskakuju, neboť mi k původní trojici songu neladí a má také mnohem horší zvuk.

Celkově však mimořádná nahrávka !

» ostatní recenze alba Univers Zero - Heresie
» popis a diskografie skupiny Univers Zero


Styx - Edge Of The Century
2017-10-19

Styx / Edge Of The Century

2 stars

Z této comebackové desky Styx čiší na sto honů kalkul kapelníka Dennise DeYounga. Je to kolekce písní navršená s jediným cílem – zaútočit na přední místa Billboard žebříčků. Vymyšleno to neměl zle. Když mu nekývl na návrat kytarista Tommy Shaw, angažoval do kapely hitmakera, multiinstrumentalistu, skladatele a zpěváka Glena Burtnika, s kterým dali do kopy materiál na desku Edge of the Century.

Tímto tahem se logicky zásadně změnil celý sound kapely. Písně na jedné půlce alba složené a zpívané Burtnikem jasně navazují na jeho předchozí vydané sólové desky v duchu amerického pop rocku se špetkou Bon Jovi, Poison či Cinderella. Druhou polovinu desky obsadil Dennis se svými sladkobolnými baladami.

Žebříčkový úspěch se dostavil, 3 singly Love is Ritual, Show Me the Way a Love at First Sight se vyšvihly do první dvacítky, jako LP zabodovala na 63 místě a byla pozlacena, nicméně pro Dennise to bylo trochu zklamání, neboť byl zvyklý na první místa a trojnásobnou platinu, tak jak tomu bylo u předešlých desek.

Nahrávku lze hodnotit (tak jako vše) z různých pozic. Jako fanda klasických alb Styx z jejich rockového období před Kilroy pociťuji velké zklamání, charakteristický zvuk kapely je pryč a kontinuita na předešlou tvorbu je nulová, u velké části písní bych ani nepoznal, že jde o Styx. Zjednodušeně řečeno se jedná o pop s odkazy na hair/glam metal z tohoto období. Jasně tu chybí rockerova ruka Tommyho Shawa, který svým rukopisem a projevem vyvažoval jemnější polohu Dennise DeYounga.

Na druhou stranu, kdo má rád nekomplikované melodické a zpěvné pop rockové nahrávky z tohoto ranku a s chutí si někdy poslechne nějakou akustickou baladu od Bon Jovi a podobných kapel, tak bude z tohoto alba nadšen. Špičkový zvuk oceňuji jako veliké plus.

» ostatní recenze alba Styx - Edge Of The Century
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - Greatest Hits
2017-10-17

Styx / Greatest Hits

5 stars

Tento výběr vydávající A&M Records se stal impulsem k setkání členů toho času rozpuštěné kapely Styx. Z jednoho prostého důvodu. Na vůbec první hit Styx - "Lady" vlastní autorské práva firma Wooden Nickel. Kapela se tedy sešla (za tehdy těžce nemocného Johna Panozza zaskočil studiový bubeník Todd Sucherman) a natočila novou verzi této písně s názvem Lady ´95. Současný, kapánek zemitější zvukový kabátek ji moc sluší !

Další skladby netřeba rozebírat, jedná se o prověřené hity kapely posbírané z předchozích studiových alb.

Dvojitá platina tohoto výběru přiměla muzikanty k rozhodnutí oživit kapelu a v roce 1996 odjeli na mamutí turné společně se spřízněnou kapelou Kansas, které čítalo přes 70 koncertů po USA odehrané během necelých 5 měsíců.

Tato deska je připomínkou pro fandy, kteří kapelu znají. Pro neznalého tu číhá malé úskalí v tom, že jsou tu prezentovány většinou jen ty hitparádami prověřené songy, přičemž kvalitou je na řadových deskách předčily mnohé jiné.

Ale to je asi obecně problém každého výběru.

» ostatní recenze alba Styx - Greatest Hits
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - Brave New World
2017-10-16

Styx / Brave New World

3 stars

Reunion kapely s navrátilcem Tommym Shawem v podobě živého dvojalba (s nováčkem za bicími, Toddem Suchermanem, jež nahradil zesnulého Johna Panozza) Return to Paradise z roku 1995, které připomnělo solidní formou největší úspěchy Styx, vyvolalo hlad po dalších nahrávkách této kapely.

Při skládání nového materiálu se však utvořily dvě party, které umístily na album písně ve svém stylu.

Tommy Shaw a James Young přišli s těmi hard rockovějšími (Brave New World, Everything is Cool či Heavy Water, kde jsou znát hard rockové inspirace Bon Jovi, Damn Yankees a podobnými spolky. Ty musím pochválit, neboť zní vcelku podařeně.

Druhý tábor zastupuje Dennis DeYoung, který přichází s pateticky unylými ploužáky a baladami typu While There's Still Time, Fallen Angel či Goodbye Roseland.

Některé songy z obou táborů jsou však přímo katastrofou – např. parodie na hip hop High Crimes & Misdemeanors (Hip Hop-Crazy) nebo pseudo rock n rollová Just Fell In.

Výsledný dojem působí velmi nesourodě, ani vcelku kvalitní zvuk nic nezachránil, staré rány nejsou zahojeny a neustálé dohady o všem je jen jitří. Prodeje Brave New World nebyly nijak valné, album se probojovalo jen na 175 místo v žebříčku Billboardu.

Odchází pro změnu Dennis DeYoung, oficiálně pro onemocnění citlivosti oční sítnice, které mu bránilo živě vystupovat....

» ostatní recenze alba Styx - Brave New World
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - Kilroy Was Here
2017-10-15

Styx / Kilroy Was Here

3 stars

Skupina Styx byla přes fenomenální úspěch předchozí desky Paradise Theater sužována osobními rozepřemi jednotlivých členů o dalším hudebním směřovaní kapely. Šéf Dennis DeYoung vehementně protlačoval návrh další desku pojmout jako muzikál a celé to zvětšnit na filmový pás. Bohulibé téma brojící proti cenzuře, totalitarismu a obavy ze zneužití technologií bylo jistě zajímavé a vzrušující, ostatní členové však z tohoto nápadu moc nadšeni nebyli. Zdálo se jim, že doba těmto projektům již nepřeje, náklady na jevištní provedení by byly astronomické a hlavně se jim moc nechtělo na jevišti ztvárňovat nějaké divadelní role. S několika členy cloumala také závislost na alkoholu a drogách.

Prostě super ovzduší na skládání nových písní : - )
Komerčně to sice nedopadlo nijak zle : 2 000 000 prodaných nosičů mluví za své, nenažraný management poukazoval však na to, že předchozí desky dosáhly o 1 miliónek větší prodejnosti. Takže v řeči čísel vlastně neúspěch.

Já osobně jsem si příliš kladný vztah k písním na této desce nikdy nevytvořil. Samozřejmě, Mr. Roboto funguje, ať chci nebo ne, tu skladbu mám v hlavě nabouchanou z té doby, kdy album vyšlo - hrála se totiž všude. Jinak oceňuji velice solidní, v duchu předešlé tvorby znějící Just Get Through This Night a Double Life a částečně i Haven't We Been Here Before.

Celkově mají však skladby již onen v té době tak populární pop sound obarvený syntenzátory a udusané automatickým bubeníkem. Ten rockový, občas až hardrockový náboj s prog elementy je dávno pryč. Ještě se mi líbí kytarové sólo v Cold War.

Konec kapely v tomto složení byl neodvratný. Na jednom koncertě Tommy Shaw neudržel nervy na uzdě, zničil kytaru a část scény a odešel. Druhý den byl vyhozen a bylo po živé prezentaci Kilroy Was Here a této, tak úspěšné sestavě, která se již spolu na dalších nahrávkách nikdy neobjevila.

I zbylí členové Styx se rozcházejí k sólovým projektům a další fungování kapely je v nedohlednu ...

» ostatní recenze alba Styx - Kilroy Was Here
» popis a diskografie skupiny Styx


Celtic Frost - Into The Pandemonium
2017-10-10

Celtic Frost / Into The Pandemonium

5 stars

S překvapením jsem zjistil, že na stránky Progboardu umístil Antony profil legendárních Celtic Frost. Tuto kapelu jsem zde opravdu nečekal, myslím, že pro mnoho prog rockerů to bude tvrdý oříšek. Nicméně je vhodné občas vyvážit desítky AOR spolků něčím ostřejším :-) S posvátnou úctou tedy vkládám disk do přehrávače a čekám, jak na mne materiál dnes, po mnoha letech zapůsobí.

Deska začíná cover verzí songu Mexican Radio od novovlnné US party Wall Of Voodoo. To chtělo velkou odvahu od kultovní black/death kapely ze Švýcarska, předělat takovou skladbu a umístit ji na úvod alba. Po pravdě, dlouhou dobu jsem neměl tušení, že se jedné o cover - tak byla tato věc dobře udělaná, že ač s úplně jinou strukturou, přesto zapadala do celkové směsky písní. Zasněná Mesmerized s operním projevem zpěvačky Claudie Marie Mokri a surová Inner Sanctum (s textem anglické básnířky Emily Brontë) je návrat k linii předchozího alba To Mega Therion, ovšem s mnohem lepším zvukem.

Slyšíme zde všechny nepřeslechnutelné atributy kapely – Warriorovo „Uhhh“ při změně tempa i jeho plačtivý projev. Naprosto fenomenální je francouzsky podaný, přebásněný text Charlese Baudelaira ve stylem naprosto odlišné skladbě Tristesses De La Lune opět v podání Marie Mokri za doprovodu houslí a těžkotonážní kytary v pozadí. Bravo!

Další skladby – textově spřízněné Babylon Fell a Caress Into Oblivion s orientálními motivy pokračují v ponuře temném a hrůzně krásném stylu. Následuje One In Their Pride - pocta posádce Apolla, kde je namixován rozhovor astronautů s pozemní základnou NASA do smyčky automatického bubeníka, baskytary a vykloubeného zvuku houslí.

Navazující I Won't Dance (Elder's Orient) je heavy hitovkou, která pěkně odsýpá, tempo zpomalí až v zamyšlené Sorrows Of The Moon opět se stejným textem Charlese Baudelaira jako ve čtvrté skladbě, ovšem v anglické verzi.

Monumentální Rex Irae (Requiem) je vyvrcholením alba, kde jsou umně použity housle, tympány a francouzský roh. Éterický hlas Claudie Mokri se proplétá v dokonalém protikladu s polomluveným projevem Toma Warriora. To je vrchol avantgardy na metalové scéně, takto v té době nikdo nehrál. Instrumentální Oriental Masquerade je důstojným outrem předešlé skladby ve stejném stylu.

Texty s filozofickým základem s více možnými interpretacemi dotváří obraz kapely a jednoznačně ji odlišují od milionů ostatních kapel na této scéně. Neméně důležitou funkci splnil i výřez obrazu Zahrada rajských potěšení Hieronyma Bosche, který obzvláště působí na vinylu. Rovněž výbornou práci odvedli ve studiu, zvuk je na daný žánr čitelný, nepřebuzený a plně dynamický.

Deska je jednoznačně milník na tvrdě metalové scéně, z jehož odkazu čerpaly a čerpají zástupy známých kapel i těch, co již upadly v zapomnění. Kult Celtic Frost tak žije dál, transformován v jasně čitelných odkazech a ve zvuku temně kovové scény všech odnoží.

Coda: přemýšlel jsem, zda má vůbec cenu psát recenzi po Antonyho obsáhlém představení historie kapely, nakonec jsem ji zplodil a alespoň si oživil dlouho neslyšenou povedenou nahrávku. Hodnotím původní jednodiskovou CD verzi s bonusem Tristesses De La Lune.

» ostatní recenze alba Celtic Frost - Into The Pandemonium
» popis a diskografie skupiny Celtic Frost


Giersbergen, Anneke van - Anneke van Giersbergen & Danny Cavanagh - In Parallel
2017-10-05

Giersbergen, Anneke van / Anneke van Giersbergen & Danny Cavanagh - In Parallel

4 stars

Živý záznam akustického koncertu Anneke van Giersbergen (ex Gathering, Aqua de Annique) a Danny Cavanagha (Anathema) potěší každého příznivce akustického rocku svou niterně intimní atmosférou. Oba umělci vybrali ze svého repertoáru songy, které aranžérsky upravili pro klavír a kytaru. Z repertoáru Anathemy zazní především mj.písně z alba Natural Disaster, Anneke představí písně ze svého sólového projektu. Objeví se tu i nečekané cover verze Massive Attack, Fleetwood Mac či Dolly Parton a její známé Jolene.

Neupravovaný, ale krystalický čistý a dynamický zvuk vás, když přivřete oči, přenese přímo před pódium. Můžete si vychutnat písně v novém aranžmá, ale i pokud původní předlohu neznáte, nijak vám to zážitek nezkazí. Dva mimořádné hlasy současné rockové muziky mají co nabídnout.

Tento záznam akustického vystoupení byl pořízen v Holandsku v klubu Little Devil w Tilburgu a kdo se chce alespoň dodatečně zůčasnit tohoto nevšedního uměleckého zážitku, má prostřednictvím této nahrávky možnost. Nepropásněte ji !

» ostatní recenze alba Giersbergen, Anneke van - Anneke van Giersbergen & Danny Cavanagh - In Parallel
» popis a diskografie skupiny Giersbergen, Anneke van


IQ - The Lost Attic / A Collection Of Rarities
2017-10-04

IQ / The Lost Attic / A Collection Of Rarities

3 stars

Kapela IQ je proslulá tím, že fanouškům dokáže servírovat obrovské množství raritního hudebního materiálu, ať už se jedná o dema a alternativní verze, bootlegy, polooficiální a oficiální záznamy koncertů, remastery i remixy raných alb a i mnoho obrazových záznamu koncertů na DVD.

Je jich dokonce mnohem více než ty, které jsou vyjmenované zde na Progboardu a doufám, že je již nikdo nebude přidávat. Jsou totiž velice obtížně sehnatelné. Člověk aby se potom studiu nahrávek IQ pomalu věnoval na plný úvazek. :-)

Kamarád, vědoucí o mé náklonnosti k IQ, mi však dokázal opatřit CD The Lost Attic - A Collection Of Rarities z roku 1999. Jedná se 15 raritních kousků vydaných v rozmezí let 1983-1999. Tímto obdobím vás provede bohatý booklet, ve které vám okolnosti vzniku jednotlivých songů příslušní muzikanti osvětlí.

Najdeme tu například dvě písně vyřazené z alba Subterranea (The Universal Scam a Eyes Of The Blind) – solidní kousky, ale na tak rozsáhlé desce mi nechybí. Wintertell je dokonce demo nepoužité na první desku IQ – Tales… ! The Last Human Gateway z této desky se tu nachází ve zkrácené singl verzi vydané pro fanklub kapely v 361 kopiích, Hollow Afternoon vznikla v roce 1984, v roce 1999 znovu nahraná.

Další skladba, tentokrát netypická cover verze Twelfth Night - Apathetic And Here I... vyšla na výběru Mannerisms - A Celebration Of The Music Of Geoff Mann na podporu rodiny onoho zemřelého hudebníka.

Energická, občas až heavy metalová :-) N.T.O.C. (Resistance) pochází z další kompilace z roku 1994. Barbell Is In z prvního dema kapely, několikrát přepracovaná kapelou, se zde prezentuje s původním reggae feelingem ze singlu z roku 1984. Zajímavý a nečekaný je cover anglické folkové písně The Bold Grenadier, který zazněl v TV filmu Far from the Madding Crowd.

Mluvená My Legs je tu už jen do počtu, vtip skladby mi uniká. Další Fascination je ze singlu pro fan klub, nazpívané Paulem Menelem, nic zvláštního.
Hollow Afternoon byla nahraná v roce 1984 – skladba je solidní, ale sejmutá z vinylu. Poslední tři skladby jsou live z pořadu BBC Rock Radio show z roku 1984.

Pokud bych to měl shrnout – CD pro opravdu skalní příznivce IQ a pro pitvače odlišností jednotlivých verzí.

» ostatní recenze alba IQ - The Lost Attic / A Collection Of Rarities
» popis a diskografie skupiny IQ


Kaipa - Vittjar
2017-09-29

Kaipa / Vittjar

4 stars

Pokud se v roce 2017 retrospektivně ohlédnu na tvorbu švédské Kaipy a zaostřím na období posledních 10 let, tak je samozřejmě tím nejzásadnějším prvkem změny kytarista Per Nilsson, který si v této kapele vytvořil vlastní styl a zvuk, takže je po pár tónech jasně identifikovatelný. O kolika kytaristech (nemluvím o sólových deskách) toto můžete v poslední době říci ?

Instrumentální výkony podávají muzikanti standartně výborné, takže jak dopadne výsledný produkt, záleží hlavně na mozku kapely, skladateli muziky i textů, klávesovému mágovi Hansu Lundinovi.

Pokud posluchač sáhne po kterémkoliv z 5 alb z tohoto období a je naladěn na podobný typ muziky, zaujme ho kombinace až folkově laděných popěvků a klávesových motivů Hanse, hostujících hudebníkú s flétnou a housličkami, občas řádně nabroušené metalické kytary Pera, který svými drobnými sólíčky vyzdobuje nahrávky, nebo střídající a doplňující se mužský a ženský zpěv Aleeny a Patrika.

Pokud se posluchač do těchto alb ponoří hlouběji, časem vyplavou na povrch písně příjemnější a i ty trochu nudné. Já z tohoto období vyzdvihuji barevnou Angling Feelings a nynější Vittjar. Dlouho jsem se jí vyhýbal z důvodu pro mne poněkud fádnější Sattyg.

To byla ale velká chyba a dnes tuto nahrávku řadím mezi mé oblíbené.
Ač má nahrávka téměř 70 minut, podařilo se kapele napsat a natočit songy, které nenudí, ba přímo baví.
Výborné instrumentálky First a Second Distraction ohraničují album. Ta úvodní se tváří jako lidová píseň za pomocí pár tónů klavíru a flétny, pak ale skladbou zaškubají zlověstné záseky ocelové kytary a basy, krásná melodie však skladbu dálé rozvine. Tento motiv je dokončen v závěru alba.

V takovém duchu jsou vlastně i ostatní písně - lidové motivy s použitím akustických kytar a houslí se proplétají se zbustrovanou kytarou, která riffuje i kreslí.

Nádhernou atmosféru má i švédsky zapěná titulní Vittjar. Klidně bych si dovedl v mateřském jazyku provedenou desku představit. Radostné texty ve stylu New Age stejně přehlížím.

Jedinou pihou na kráse vidím v 22 minutové Our Silent Ballroom Band, to je fakt nad mé síly a trochu u ní ztrácím koncentraci.

Jinak shrnuto, to, co paradoxně vytýkám desce Sattyg, zde chválím. Zde všechno díky solidním písničkám funguje.

Nebyl bych to já, kdybych nepochválil zvuk, který je jednoznačně z posledních pěti desek s přehledem nejlepší, je to na první poslech dramaticky slyšet i bez měření. V řeči čísel DR10 oproti DR 6 u Sattyg i novinky Children of the Sounds.



» ostatní recenze alba Kaipa - Vittjar
» popis a diskografie skupiny Kaipa


Threshold - Psychedelicatessen
2017-09-28

Threshold / Psychedelicatessen

3 stars

Druhý počin Threshold přinesl několik změn v sestavě, ve zvuku i v hudebním směrování kapely. Ale vezměme to popořádku.

Z kapely odešel bubeník Tony Grinham a byl nahrazen Nickem Harradencem ze Shadowland. Pravděpodobně z důvodu trochu jiného hudebního směřování vybral Karl Gromm zpěváka Glynna Morgana místo Damiana Wilsona. Ten nebyl vyhozen, ani sám neodešel a to z jednoho prostého důvodu. Nebyl angažován na stálo, ale jen pro nazpívání debutní desky. Jen mu prostě nebyla nabídnuta další spolupráce.

Hudební kormidlo bylo totiž pootočeno směrem do thrashových zátok. Stylově nasekané ostré kytarové party dvou kytar se proplétají celým albem, níže posazený Morganův hlas k nim lépe sedne. Jeho hlas je však na této nahrávce pro mne málo výrazný a lehce zaměnitelný s desítkami pěvců z mnoha dalších metalových part. Nastoupit po fenomenálním a charismatickém Wilsonovi je těžké.

V písních samotných už jemně prosvítá rodící se se šablona stylu Threshold skladatele Grooma. Tento mix heavy metalu s následným melodickým refrénem obohaceným thrash riffy a kořením z prog rockových hájů je slyšet zejména v první skladbě Sunseeker. Nejdelší, desetiminutová Into the Lights je zároveň nejlepším a již vybroušeným výrobkem. Zajímavá je i Babylon Rising, vycházející z hutného hardrockového základu.

Na této desce však zatím Karl Groom tvoří skladatelský tandem většinou s basistou Jonem Jearym. Dokonce i Morgan přispěl dvěma songy – průměrnou Will to Give a solidní baladou Innocent.

Jinak celkově shrnuto je tu oproti první a třetí desce slyšet méně hudebních nápadů, Glynn tu také nijak nezáří (porovnejte jeho výkon zde a na poslední desce Legend of the Shires – to jsou dva různí zpěváci) a hlavně, ačkoliv za mastering byl odpovědný dnes již zesnulý Chris Blair v Abbey Road studiu, výsledek zní oproti ostatním nahrávkám plechově a bez dynamiky.

Threshold vydali za svou kariéru mnoho řemeslně solidně odvedených nahrávek, mezi nimi nalezneme však jen pár naprostých skvostů. Mezi tyto klenoty album Psychedelicatessen zařadit nelze.

» ostatní recenze alba Threshold - Psychedelicatessen
» popis a diskografie skupiny Threshold


Threshold - Livedelica
2017-09-26

Threshold / Livedelica

3 stars

Pravděpodobně jako promo Live CD vydala firma pětipísňový živák. Z dnešního hlediska má spíše sběratelskou a výpovědní hodnotu o tom, jak zněla kapela v roce 1995 na koncertech s Whitesnake, Dream Theater, Magnum a Paradise Lost.

Glynn Morgan tu nezní již tak hrozně, jako na předchozí desce Psychedelicatessen, dokonce jsem myslel, že ty tři písně z debutního alba Wounted Land, které zdědil po Damianovi Wilsonovi, dopadnou v jeho podání daleko hůře. Jinak máme možnost slyšet v akci nového bubeníka Jay Miccicheho, který byl jen koncertní náhradou, své party zahrál obstojně, rovněž tak všichni ostatní zůčastnění.

Celkový zvuk je vcelku podařený, občas je slyšet i obecenstvo. Na plnohodnotný živák si však budeme muset ještě počkat.

» ostatní recenze alba Threshold - Livedelica
» popis a diskografie skupiny Threshold


Threshold - March Of Progress
2017-09-26

Threshold / March Of Progress

4 stars

Třetí příchod Daminana Wilsona do kapely opět doprovází mimořádné vzepětí všech muzikantů. Vrchní dirigenti kapely Groom s Westem si za ta léta vypilovali určitý vzorec skládání a album za albem se posouvají do první ligy mainstreamových heavy metalových velikánů, dokáží totiž napsat silný materiál, podpořený propracovanými aranžemi, ve kterém je vše přesně na milimetr vyvážené - ocelově tvrdé riffy i silné melodie. Odsýpající, členité písně jsou lehce podpořené zvuky kláves, které se v lese kytar dost obtížně hledají, což je trochu škoda.

Progresivních prvků je dnes v jejich hudbě pomálu, jsou užívány spíše jako takový drahý parfém modelky, která chce celkový svůj vzhled něčím podtrhnout. Lidi, kteří se ocitnou v její blízkosti jej ucítí, ač zdáli byli ponejprv okouzleni jejím exkluzivním a dokonalým vzhledem.

Takto kompaktního a silného materiálu jsem se dočkal poprvé od alba Extinct Instinct. Není to jen díky projevu mého oblíbeného pěvce Damiana Wilsona, který je tím pravým protikladem k brutálně navršeným vrstvám kytar, které spolu tvoří tak dokonaný celek,(schválně porovnejte zvuk kytar na jednotlivých deskách, zde je skutečně nejtemnější a nejmasivnější), je to i celkovou přístupností skladeb, které nemusíte poslouchat 30x, aby jste rozkryli jejich krásu.
Vše ale nejde zvládnout snahou, pílí a řemeslnou zručností, vždy je třeba něčeho navíc. To je slyšet na následující desce For the Journey, která byla vyrobena podle stejného klíče stejnými lidmi, přesto ji chybí nosné melodie, jiskra a tah na bránu, jak to bylo u jejího předchůdce

A nejblíbenější písně : Don´t Look Down, The Rubicon, Liberty, Complacency, Dependency a The Hour.

Na závěr si neopomenu rýpnout do kvality zvuku. Je sice nadupaný, ale silně komprimovaný, sice nic nepraská a nešumí, ale v šechny nástroje jsou nahrnuty na jednu hromadu. Závidím těm, co vlastní vinyl, tam by to mělo být o něčem jiném.

» ostatní recenze alba Threshold - March Of Progress
» popis a diskografie skupiny Threshold


Kaipa - Children of the Sounds
2017-09-25

Kaipa / Children of the Sounds

3 stars

Na úvod necháme promluvit čísla. Po třech letech se setkáváme s třináctým albem švédské prog rockové Kaipy. Zároveň je to pátá deska v uplynulých deseti letech, na které se setkává stejná sestava. Překvapí Kaipa touto deskou? Na albu nalezneme jen pět kompozic, tři z nich přesahují svou délkou deset minut, čtvrté do tohoto limitu pár sekund chybí. Dokáže kapela využít takto velkého prostoru, aniž by nudila? Jaké myšlenky nám vlastně kapela předkládá? Začněme malou ukázkou textu titulní skladby Children of the Sounds:

Děti zvuků
v nehmotném vesmíru
Jsme dcery a synové
jsme potomky zvukového mraku

Nalézáme některé skryté zprávy
a zpracováváme je v našich srdcích
Tvoříme a napravujeme
A vybarvujeme je všemi barvami z hvězd v našich očích

Jsme univerzální vojáci umění
ptáci zpívají naše písně
z cest naší duší
prostřednictvím rozkvetlých azurových květů

V podobném myšlenkovém směru se odvíjí i zbytek alba. Obdobné nálady lze však vystopovat i na předchozích deskách, není to tedy náhoda. Lundin uvádí, že inspirací ke skládání hudby a textů mu byla krásná švédská příroda, uvažuje pravděpodobně v určitém duchovním rozpoložení, blízkému hnutí New Age. Hudba vycházející z tohoto myšlenkového směru je na internetu definována těmito slovy: Je to muzika typicky optimistická, s vizí lepší budoucnosti, zaměřená na pozitivní hodnoty (krása, dobro), které má u posluchače vyvolávat. Tento krátký popis plně odpovídá recenzovanému obsahu textovému i hudebnímu. Někdy mám ale pocit, že prvotním posláním písní je sdělit to textové poselství.

Toto album je poklidnější než ta předešlá, místy až v takové poloakustické podobě, jen kytarista Nilsson dodává skladbám rockový náboj svými ozdobnými výšivkami, kterých je tam na můj vkus až moc. Pokud se ale propracuje k samostatnému sólu, tak z jeho emotivnosti až mrazí – namátkou song Like a Serpentine, čas od 4:07. Důvod je podle mého ten, že jsou skladby moc rozmáchlé, u těch delších by klidně stopáž mohla být poloviční. Naopak chválím větší využití letité spolupracovnice kapely – ze světa klasické hudby vytržené krásné houslistky Elin Rubinsztein, které se povedlo ozvláštnit aranžmá zakomponováním prvků tohoto stylu.

Kdo zná předchozí tvorbu kapely (cca posledních pět desek), zaujme jedno z těchto stanovisek – buď se mu budou zdát motivy, harmonie, způsob vokálních linek, kytarových sól a melodií lehce zaměnitelné a velmi podobné, vzhledem k neúměrné délce skladeb oproti minulým deskám lehce obsahem naředěné, nebo tyto zápory naopak může vyzdvihnout jako pozitiva a mluvit o kontinuitě tvorby. Já patřím do té první skupiny.

» ostatní recenze alba Kaipa - Children of the Sounds
» popis a diskografie skupiny Kaipa


Threshold - Wounded Land
2017-09-20

Threshold / Wounded Land

4 stars

Co napsat zpětně o prvotině prog metalových velikánů Threshold, kteří ji vydali u labelu Giant Electric Pea Michaela Homese z IQ? Předcházelo tomu vydání dvou demo snímků - Mother Earth se šesti songy a osmitrackového Cult of the Immortal, ještě bez Westa a Wilsona.

Základy kapely byly totiž stavěny již v období působení kapely Landmarq, se kterou byli Threshold propojeni několika pevnými vazbami – v Landmarq si tehdy jejich studiový inženýr Karl Groom vyhlédl Damiana Wilsona a požádal jej o nazpívání vokálů ve své vlastní skupině.

Debutní CD se natáčela ve stejném studiu jako desky Landmarq – v anglickém Thin Ice. Za mastering desek obou kapel byl odpovědný shodný odborník a mistr svého řemesla – Holanďan Peter Brussée. Konec konců, jejich první studiová nahrávka Intervention, která se objevuje jako bonus track na obou prvních albech, původně vyšla na sampleru prog rockových kapel holandské firmy SI, u které rovněž vydávala desky Landmarq. Kapelu jsem objevil právě v okamžiku, kdy vydali desku Extinct Istinct a k prvním deskám jsem se dostal až poměrně nedávno. Nyní vidím, jaká to byla chyba.

Toto CD čerpá z heavy metalových základů, kytaristé zatím nepoužívají drtivé riffy nasáklé v thrash metalovém palivu, spíše tu cítím vliv zaoceánských prog metalových souputníků Fates Warning či Queensryche. Výrazným plusem je použití mrazivých stěn Westových kláves. Basa je v nahrávkách jasně zřetelná, pěkně v pozadí bublá. Jediné, co mi ve zvuku plně nesedí, je zvuk a styl hraní bubeníka. V určitých chvílích to zní, jako by tyto party byly nahrazovány automatem. Této domněnce nahrává fakt, že po Tony Grinhamovi se po první desce slehla zem a to nejen v této kapele, ale celkově. Pravděpodobně ze svých výkonů vyvodil osobní odpovědnost nebo leží zalitej betonem pod podlahou studia.

Kapela se nám představuje v rychlejších polohách (Consume to Live, Paradox), jinde je pomalejší a depresivnější (Days of Dearth, Mother Earth, Siege Of Baghdad (The New Crusade)), některé tracky na větší ploše mnohokrát mění rytmus i náladu (Sanity ´s End, Surface to Air). Za malinko slabší považuji ploužák Keep in With Mine a bonus Intervention, to je takové malé přemostění mezi tvorbou Threshold a Landmarq.

Co se týče kvality zvuku, tak nejlépe zní první vydání od Giant Electric Pea. Další reedice a remastery od Inside Out a Nuclear Blast pouze přidávají na hlasitosti a ač si zvuk drží oproti mnoha jiným kapelám solidní úroveň, přesto v některých okamžicích ke clippingu dochází.

Jinak skvělé entrée, pro mě jedna z nejlepších desek Threshold.

» ostatní recenze alba Threshold - Wounded Land
» popis a diskografie skupiny Threshold


Maiden uniteD - Remembrance
2017-09-18

Maiden uniteD / Remembrance

3 stars

K mému překvapení vydal projekt Maiden uniteD v roce 2015 další, již třetí desku. Po pravdě řečeno, obával jsem se stagnace či recyklace podobných postupů či aranžmá, konec konců možnosti kmenových muzikantů tohoto projektu a předlohou nejsou neomezené. Nebyl jsem si také jist, zda bude zachována ta komorní nálada, jaká vyzařovala z první desky, kde byly aranže dotaženy do těch nejmenších detailů.

Nicméně koncertně jsou Maiden uniteD žádaným zpestřením různých festivalů, kde si s nimi rádo střihne nějakou klasiku od Iron Maiden mnoho věhlasných interpretů. Nejinak je tomu i na této desce, která je doslova prošpikována hostujícími hudebníky, což však může posluchači trochu ubrat na koncentraci. Repertoár je však třeba obměňovat, tak byly secvičeny další kousky. Tentokrát byly nejvíce semlety songy z debutního alba Mejdnů, které byly doplněny několika jednohubkami z dalších alb.

Bohužel musím po mnoha posleších potvrdit mé některé obavy, o kterých jsem se zmínil výše. Nebyly však naplněny zcela, naštěstí tu jsou skladby, které album drží nad pomyslnou vodní hladinou. Vezmu to trochu neobvykle od těch pro mě nejméně povedených štychů.

Až obyčejně na mě působí oba příspěvky bývalých frontmanů Železné Panny – Futureal i Prowler. Bayley i DiAnno tu podali svůj obvyklý standardní výkon, o nějakém větším překvapení se nedá hovořit. Songy zní pomalu jako originál, jen jsou ostré kytary nahrazeny těmi akustickými. Prowler dokonce zazněl v citlivější úpravě na předchozí desce. To DiAnno nechtěl zapět nějakou méně typickou odrhovačku? Dále je tu zařazena skladba Still Life, která již zazněla na prvním albu – je znát že byla jen malinko přemíchána a obohacena o houslový part Marcely Bovio. Důvod pro zařazení této skladby mi také uniká. První dvojice skladeb Strange World a Charlotte the Harlot není špatná, jen tam jsou zakomponovány moc výrazné rockové bicí, díky nimž mají nahrávky sice drive, ale ten protiklad hřmotného originálu a křehké coververze se trochu vytratil.

Tak - teď to pomalu vypadá, že jsem strhal skoro celou desku, ale není tomu tak. Zbývá čtveřice malých klenotů, kvůli kterým stojí za to desku slyšet. Je to komorní, až intimní (!) Killers zapěná Damianem Wilsonem, vyloženě pohodová, progrockovým aroma navoněná Aces High, zde přednesená zpěvákem Ayeron Wudstikem, kterému zdatně sekunduje Marcela Bovio ze Stream of Passion. Velmi mě potěšila rozverná, skoro až country rocková singlovka Burning Ambition, kterou si střihnul Huub van Loon z Dearworld. Pomyslným vrcholem alba se však stává emotivní Remember Tomorrow, opět plně v režii Damiana Wilsona, při které až mrazí – dokonalá souhra piana, perkusí, hammondek a akustických kytar ve skvěle upravené klasické skladbě od I. M.

» ostatní recenze alba Maiden uniteD - Remembrance
» popis a diskografie skupiny Maiden uniteD


Threshold - Extinct Instinct
2017-09-14

Threshold / Extinct Instinct

5 stars

Již celých 20 let uplynulo od vydání třetí studiové desky Threshold. Té kapely, jejíž sláva povstala v okamžiku, kdy byl angažován Damian Wilson. Jeho zpěv katapultoval tuto nahrávku o několik tříd výše, neboť s jeho projevem zněla jinak, než ostatní prog metalové akvizice té doby.

Těch prvků, co do sebe musely zapadnout bylo však více. Mrazivě chladný Wilsonův hlas, také však plný emocí, hutné kytary Karla Grooma a Nicka Midsona - tu někdy až techno thrashově riffující, za okamžik však schopné zahrát nádherné melodické pasáže, či sóla. Na povedeném výsledku se jasně podepsaly i ledově až kosmicky znějící klávesy Richarda Westa, které výborně dokreslují ponurou náladu skladeb.

Spolu s výborně napsaným materiálem ve středním tempu (jež náladou občas připomenou takovou uvolněnější light verzi Voivod smíchanou s Dream Theater) tak vznikla dle mého nejlepší deska Threshold. Jedinou odlišností jsou dvě balady Forever a Clear, které však nejsou nikterak podbízivé.

Když Threshold - tak Extinct Instinct !

» ostatní recenze alba Threshold - Extinct Instinct
» popis a diskografie skupiny Threshold


Nico - Desertshore
2017-09-07

Nico / Desertshore

5 stars

Německá umělkyně Nico neměla jednoduchý život. Narození v roce 1938 v nacistickém Německu, smrt otce v koncentračním táboře a poválečný život v bídě mezi sutinami rozbombardovaného Berlína jistě nemalou měrou předurčil její osud. Ostatně její další život, věk, vydávání desek i obsah jednotlivých textů je snůškou často se popírajících informací, sama Nico různé události v různých dobých líčila jinak.

Nelze se tomu divit, třetí album Desertshore natáčela již v období těžké závislosti na heroinu - lze tedy chápat, že psala takové jinotajné texty plné útržků vzpomínek, snů a nesplněných přání. Nicméně všechny songy si Nico napsala sama, na aranžmá a nahrávání ostatních nástrojů se podílel John Cale.

V úvodní písni Janitor of Lunacy zní jen harmonium, které tu má zvuk jako kombinace varhan a mellotronu, a posmutnělý až bolestný výraz ve zpěvu Nico, která temným hlasem deklamuje verše ne nepodobné starozákonním textům a vytváří až hmatatelný dojem, že jsme v kostele na zádušní mši.

Správče šílenství,
odhal můj osud.
Nech vzkřísit oživlý sen,
odpusť jejich žalostný křik.

The Falconer - její tíživě středověká atmosféra je alespoň na chvíli projasněna krátkou klavírní mezihrou, jako když ztemnělé sakrální prostory na chvíli osvětlí zbloudilý paprsek světla. Kdesi vzadu se ozývá jemné cinkání. V My Only Child procítěným zpěvem a capella Nico připravuje svého osmiletého syna Ariho na fakt, že jednou nadejde její čas, na což ji Ari odpovídá v další, francouzsky zpívané písni Le Petit Chevalier, zčásti jemně podkreslené cembalem:

Jsem malý rytíř
pevně stojící na zemi,
jednou tě přijdu navštívit…

Abschied (Rozloučení) – temný a pomalý song s harmoniem a dokonalými a přesto znepokojivě emotivními zvuky violy je takovým dalším malým žalmem. Až romantický klavír s violou doprovází nejméně zasmušilou Afraid, i když textové se moc nepoveselíme - jako by zpěvačka odhalovalé své vlastní pocity:

Někdo jiný ti bude říkat, co si máš myslet,
a ty jsi tak krásná a přesto sama...

Industriální atmosféra čpí z Mütterlein. V pozadí slyšíme neurčité klapání, disharmonické preludování a údery do kláves piána jsou promíchané s tóny zahrané na trubku – náročná a depresivní skladba o matce, kterou zanechala v Berlíně. Trochu slabší All That is My Own zakončuje tuto ponurou, nadčasovou nahrávku, která mohla vzniknout kdysi dávno ve středověku či včera…

Nejponuřejší a zároveň mé nejoblíbenější album od Nico.

» ostatní recenze alba Nico - Desertshore
» popis a diskografie skupiny Nico


Rage Against The Machine - Rage Against The Machine
2017-09-05

Rage Against The Machine / Rage Against The Machine

4 stars

Spíše náhodou se mi dostala do rukou dvoudisková edice upomínající na dvacetileté výročí vydání této desky.

Ač se kapelou produkovaný hardcore rap metal na zdejším fóru netěší kdoví jakému zájmu a pozornosti, nelze této jejich první desce upřít progresivní, novátorský a stylotvorný statut, neboť s takovou intenzitou podobnou muziku v té době nikdo nehrál. Před nimi si v podstatě skloubení rapu, funky a tvrdých stylu dovolilo jen velmi málo kapel, namátkou Anthrax či Aerosmith, ale jednalo se o jednu skladbu, ne o celou desku.

Tato deska s excelentní kytarou je agresivní, plná vzteku s provokativně levicovými texty a jedna z mála vyjímek, co z si z obdobného ranku občas poslechnu. Není to jen nejznámější song Killing in the Name či Bombtrack, ale dalších 8 zářezů, co pořádně provětrají basová repra.

To však platí o původním vydání z roku 1992. Tento zvukový záznam je na daný žánr neobyčejně podařený, vždyť se také o mix postaral mistr Andy Wallace (seděl např. v režii při nahrávání slayerovského Reign in Blood) o mastering fenomenální Bob Ludwig. Nádherně dynamické album, jakých moc v tomto žánru není.

Nová výroční edice z roku 2012 obsahuje 2 CD, 2 DVD a 1 LP. Obrazovou část hodnotit nebudu, na dvou cedéčkách se nachází remaster desky a původní dema, se (jak jinak) zbytečně zvýšenou hlasitostí. Při poslechu demo záznamů si člověk uvědomí, jak je důležité mít dobrého producenta a člověka za mixem, kteří dokážou nahrávku řádně pozdvihnout a nakopnout.

Na LP je údajně zvuk ponechán neponičen.

Nejlepší nahrávka kapely, ostatní desky RATM byly jen recyklací tohoto alba.

» ostatní recenze alba Rage Against The Machine - Rage Against The Machine
» popis a diskografie skupiny Rage Against The Machine


Landberk - One Man Tells Another
2017-09-04

Landberk / One Man Tells Another

4 stars

Dokonalá spojnice mezi "starou" produkcí kapely na prvních dvou deskách a Indian Summer.

Původní produkce ovlivněná King Krimson a VDGG je tu pomalu míchána se současnou rockovou scénou a postupy té doby - já tam nejvíce slyším třeba takové U2.

Takže v některých skladbách je stále slyšet ta severská melancholie s mellotronem a dlouhými pomalými plochami (Mirror Man či Valentinsong), v dalších jsou zakomponovány do melodických rockových songů pro ozvláštnění hlučné zvuky zbustrované kytary a samplů. Třeba takový úvod Kontiki mě trochu vyděsil - lekl jsem se, zda jsem nepřepnul na Korn či Clawfinger.

Zdá se mi, že se od hutněji a prog rockověji znějících krajanů, se kterými jsou často spojováni - Anglagard a Anekdoten, poněkud oddělili a vydali se svou vlastní cestou - větším důrazem na melodii a vstřebáváním kapánek odlišných vlivů.

Každopádně je to však výborná a barevná deska s úžasným zvukem a aranžemi dotaženými k dokonalosti.

P.S. : je třeba ocenit prazvláštní obal, kde čáp před odletem k další rodince v očekávání poskytuje novorozenci "rauchen pauzu". :-)

» ostatní recenze alba Landberk - One Man Tells Another
» popis a diskografie skupiny Landberk


Landberk - Lonely Land
2017-09-01

Landberk / Lonely Land

4 stars

Okolnosti vzniku nahrávky Lonely Land jsou trošku obestřeny rouškou tajemství, proto omluvte lehkou fabulaci z mé strany.

Pravděpodobně kapele po poslechu jejich prvotiny nabídla US firma The Laser´s Edge opětovné vydání materiálu z Riktigt Äkta, ale s podmínkou, že bude nazpíván anglicky.

Skupina dle mého tedy ve studiu nahrála anglický zpěv a nějaké dohrávky, většinou použila již zaznamenaný materiál a přibalila jinou cover verzi –
song No More White Horses od britské prog rockové kapely T2, která ji vydala již v roce 1970.

Mimochodem, tato píseň se hodí svým vyzněním k ostatním písním mnohem lépe, než vyřazená Tillbaka, která se hudebním stylem od ostatních kompozic poněkud lišila. Titulní skladba Lonely Land (v originále Undrar om ni ser) nabobtnala z 8 na 10 minut. Bylo tam totiž implementováno jakési sólo na sitár, což nepovažuji za právě šťastný krok u kapely, která byla prezentována v hudebním tisku tím, že čerpá z kořenů severské lidové hudby. Pravděpodobně chtěli v USA jednodušší sólo nahradit nějakým etno prvkem a zda to bude znít švédsky či jako z Pakistánu, to Američan nerozezná :-)

Studiové pásy byly odeslány do USA, kde na výsledný zvuk dohlédl věhlasný zvukový inženýr Bob Katz, který se do té doby specializoval z velké části na ortodoxní audiofilní nahrávky . Záznam na přejmenovaném albu Lonely Land projasnil, kapánek vytáhnul a nahaloval zpěv, došlo i k zpřeházení pořadí skladeb.

Anglická verze trošku ztratila tu exotiku a kouzlo zpěvného švédského jazyka, temné proudy severské atmosféry byly kapánek upozadněny ve prospěch rockové přímočarosti.

Nelekejte se však, tyto rozdíly jsou jen kosmetického charakteru. Rád si poslechnu obě verze.

» ostatní recenze alba Landberk - Lonely Land
» popis a diskografie skupiny Landberk


Landberk - Indian Summer
2017-08-31

Landberk / Indian Summer

3 stars

Nahé břicho těhotné ženy na poslední desce Landberk nás vybízí k představám, co se asi uvnitř obalu skrývá za hudební dítko. Jeden z rodičů, bubeník Andreas Dahlback byl nahrazen Jonasem Lindholmem, jinak vše zůstává při starém.

Hudebně je produkce Landberk někde o dost jinde, než první deska(y) ve dvojjazyčném vydání. Nálada se o dost projasnila, určitý melancholický opar však zůstal. Nejsem si jist, zda to nazvat ještě prog rockem.

Také vliv švédské lidové kultury ustoupil do pozadí. Zůstaly melodické rockové písničky v pomalém až středním tempu trochu ve stylu U2, které jsou v mixéru našlehány na jemno s rozostřenými kytarami post rockových akvizic a letmým prohrabováním strun jak u ambientních hrdinů.

Kupodivu, ač by mě tyto ingredience samotné moc nechutnaly, tak tento koktejl překvapivě kyselej není. Příjemně uvolněná pohodová rocková muzika k odpočinku ducha i mysli. Všechny songy balancují umně na hranici mezi rockem a popem, ale ani jednou necítím, že by ji někdy překročily pro mne nežádoucím směrem.

Musím vypíchnout důmyslně vystavěné a zadumané All around me a Why Do I Still Sleep, rovněž tak kvalitní zvuk a citlivě propracované aranže, rnebo také vkusné zapojení hostujících hudebníků na cello či saxofon.

Po této desce se nad kapelou zavírá voda a ačkoliv neohlásila nikdy ukončení činnosti, k natočení dalších nahrávek nikdy nedošlo.

» ostatní recenze alba Landberk - Indian Summer
» popis a diskografie skupiny Landberk


Landberk - Riktigt Äkta
2017-08-28

Landberk / Riktigt Äkta

4 stars

Album Riktigt Äkta (v překladu "Opravdu originální") není oslňující nahrávkou na první dobrou. Je třeba několik nenásilných poslechů, aby se z této švédské polozapomenuté lahůdky někomu mohla zatočit hlava. Jedná se o zvláštní mix ingrediencí, jež mají původ ve švédské lidové písni, a psychedelického koření, které je obsaženo třeba v raných nahrávkách Pink Floyd (občas jako bych zaslechl i Van der Graaf Generator). Nahrávka vyznívá velmi archaicky, od boku bych tipnul období 1969–1970.

Úvodní I nattens timma - to je takový funebrácký valčík pro mellotron, piáno a flétnu a do to všeho jednoduše zpěvák vemlouvavým polozpěvem deklamuje text. Druhá Skogsraaet je daleko živější – slyšíme i zvuk vrzající zbustrované kytary a zpěvákovu švédštinu proplouvající nad klopýtajícím bicím doprovodem. Někde za půlkou se atmosféra písně rázně změní v tklivou záležitost podobnou atmosféře pomalých a psychedelických pasáží z období raných Pink Floyd.

Několik dalších songů zní podobně - klidnější části zpívané švédsky se střídají po změně rytmu a nálady s hutnými hypnotickými pasážemi doprovodu basa – bicí. Nad nimi krouží opatrně rozvíjená sóla skřípavé kytary, podpořená v pozadí melĺotronem, flétnou či tahací harmonikou.

Výjimkou je instrumentální a melancholicky meditativní Visa fraan kallsedet a závěrečná Tillbaka, jež je maskovaným cover songem od švédské blues rockové kapely Nature z roku 1970 a poněkud narušuje jednolitý ráz alba.

Desku kapela nahrála během jednoho měsíce v Megaphone Studios v Enköpingu a během dalších dvou měsíců si tyto songy i sama vyprodukovala (včetně mixu a masteringu). Hudebníkům se podařilo zachovat určitou archaičnost zvuku kapel ze sedmdesátých let, zároveň si dokázali pohlídat i technickou kvalitu záznamu. Deska je neuvěřitelně dynamická, je to znát hlavně u bicích, kde lze slyšet, že jejich zvuk nebyl nijak komprimován. Hodnota DR 15 mluví za vše.

https://www.youtube.com/watch?v=pb8i2Sk2mno

» ostatní recenze alba Landberk - Riktigt Äkta
» popis a diskografie skupiny Landberk


Maiden uniteD - Across The Seventh Sea
2017-08-24

Maiden uniteD / Across The Seventh Sea

4 stars

Kapela se po vydání debutního alba Mind the Acoustic Pieces vydala na koncertní šňůru, která sestávala z několika desítek vystoupení po Evropě. Zájem o skupinu neutichal a jelikož hudebníci měli již připraveny další přetransformované songy Iron Maiden, které se nevešly na předchozí album, nebyl již takový problém po dvou letech vydat nové CD. Tak se také stalo v roce 2012 - pod názvem Across The Seventh Sea.

O grafickou stránku alba se postarala holandská firma Blacklake, která navrhuje motivy na desky, trika či tour postery mnoha známým kapelám - a zrovna tento je neobyčejně krásný a korespondující s obsahem:

http://www.blacklakedesign.com/projects_maiden_united_seventhsea.php

Co se týče hudebního obsahu, lze jej rozdělit na dvě skupiny – v té první je několik skladeb, které dle mého názoru byly připraveny v období natáčení prvního alba, neboť mají podobné aranže a náladu, pochmurné pomalé tempo, jsou bez doprovodu bubeníka či jen s takovou střídmě poklidnou jazzovou rytmikou a s emotivně smutným až tesklivým projevem zpěváka Damiana Wilsona. Takové jsou třeba 2 Minutes To Midnight, Flash of The Blade, Children of The Damned či The Evil That Men Do, kde se blýsknul Perttu Kivilaakso z Apocalypticy.

V druhé skupině se objevují skladby rovněž v akustickém hávu, ale již s větším důrazem na rytmiku, neboli rockovějším projevem bubeníka, což trochu narušuje tu poklidnou náladu songů. Celkové vyznění se tak více blíží originální předloze. Takové jsou Only the Good Die Young, Prowler či Infinite Dreams, v nichž opět září Perttu. Intro a outro Seven Deadly Sins je fragmentem téhož z Desky Mejdnů na 7 Sons….

Deska jistě nezklamala - zvuk sice nemá takovou dynamiku jako debut, ale stále je plně poslouchatelný. Rovněž je trochu více orientována na pravověrné fandy Mejdnů, pro které byl debut Maiden uniteD svou alternativnější podobou pravděpodobně méně stravitelný.

» ostatní recenze alba Maiden uniteD - Across The Seventh Sea
» popis a diskografie skupiny Maiden uniteD


Styx - Big Bang Theory
2017-08-21

Styx / Big Bang Theory

2 stars

Všeobecně nechápu smysl vydávání alb s převzatými songy. Ještě dokážu přijmout, když umělci z odlišných žánrů přetvoří díla k obrazu svému, potom může vzniknout zajímavý počin. Napadá mě namátkou pár nahrávek vážné hudby či jazzových projektů, kterými byla zpracována rocková klasika, nebo projekt Maiden United s Damianem Wilsonem a Anneke van Giersbergen či geniální covery Laibach.

Ale pokud rockeři nahrají songy svých kolegů v přibližně stejném duchu jako je originál předloha, to mi přijde jako mlácení prázdné slámy. V případě Styx je to o to problematičtější, že kapela v nahrávkách nezanechala nějaký svůj výraznější otisk.

Z původních členů tu zůstává totiž jen Tommy Shaw a James Young a ti s ostatními (byť technicky velmi zdatnými) spoluhráči žádný specifický zvuk Styx neprodukují ani nahrávky nijak neozvláštňují.

Jedinou zajímavostí je přepracovaná skladba z vlastního repertoáru – dávný megahit Blue Collar Man v unplugged verzi. Tato verze se dá poslouchat, ale že by předčila originál, jak jsem četl v nějakých recenzích, tak to ani náhodou.

Zbytečná deska.

» ostatní recenze alba Styx - Big Bang Theory
» popis a diskografie skupiny Styx


Maiden uniteD - Mind the Acoustic Pieces
2017-08-19

Maiden uniteD / Mind the Acoustic Pieces

5 stars

Jednou jsem prohlížel stránky fanouška Iron Maiden, který sbíral všechny tribute CD Iron Maiden. Měl jich neuvěřitelných 45 kusů. Thrash kapely hrály Mejdny, elektro kapely hrály Mejdny, dívčí kapely hrály Mejdny, metalisti ze Skandinávie hráli Mejdny, hard rockeři z Anglie hráli Mejdny..... Uf !

Některé tyto počiny přistály pro zajímavost v mém přehrávači, ale většinou stačil jeden poslech. Byla z nich slyšet úporná snaha zahrát song tak, aby se podobaly co nejvíce původní předloze. To se i víceméně těm zručnějším povedlo, elektro spolky alespoň pobavily, ale krom oživení songů Železné Panny mě tyto cover alba více neoslovily.

Vcelku se mi jeden čas líbilo album amerického dirigenta a famózního pianisty Scotta Lavendera ‎– The Piano Tribute To Iron Maiden z roku 2005. Dokázal vytáhnout to hlavní ze skladeb I.M. – většinou to byla linka zpěvu a hlavní melodie. V klavírní úpravě zněly skladby zajímavě, bohužel také předvídatelně.

U britsko – holandského seskupení Maiden uniteD, které dal do kupy velký příznivec repertoáru Železné Panny Joey Bruers a člen tribute spolku Up the Irons to dopadlo poněkud jinak. Na základě ohlasu na akustický set písní I.M. oslovil člena Within Temptation, Ruuda Jolie, zda by s ním nechtěl přearanžovat pár songů této legendy. Slovo dalo slovo a poté již vybírali vhodné skladby a vymýšleli, jak je vhodně přetransformovat do akustické podoby.

Zpracováno bylo více skladeb a při výběru před nahráváním hudebníci s překvapením zjistili, že do celkového konceptu alba se jim nejvíce hodí písně z alba Piece of Mind.

Do studia byli přizván bubeník Mike Coolen (Within Temptation, Cloudmachine), klávesista Marko Kuypers z Cloudmachine a hlavně pěvecké eso Damian Wilson, jež byl pro mě hlavním magnetem a motivací k poslechu této desky.

V roce 2010 konečně došlo k vydání této kolekce písní pod názvem Mind The Acoustic Pieces. K poslechu jsem po předešlých zkušenostech s tribute alby přistupoval trochu s despektem, ale vážení přátelé, po aktu samotném mi spadla brada !
Od té doby proběhlo mnohé opakování poslechu a vždy s podobně kladným výsledkem.

Hudebníci si totiž s velkým citem pohráli nejen s aranžmá, ale oni přímo rozbili tempo i strukturu skladeb samotných ! To znamená, že některé písně jsem zpočátku rozeznával jen podle textu, další podle refrénu. Vzniklo neobyčejně lahodné pásmo songů vystavěných na akustických kytarách, baskytaře a klavíru, které pořádně dokáže zamávat s emocemi posluchače.

Obrovskou zásluhu takto povedeného celku je skloubení několika faktorů – neobyčejně procítěný pěvecký výkon Damiana Wilsona, odvážné a hravé „překopání“ původní předlohy, bravurní instrumentální výkony ostatních zúčastněných a posledním, neméně důležitým faktorem je naprosto brilantní, plně dynamický zvuk. Nahrávka má obrovský prostor a rozlišení, cítím mj. chvění Damianových hlasivek a slyším každý nepatrný dotyk na hmatníku kytary.

Spojení těchto prvků nabízí až intimně artový zážitek, což bych u poslechu písní Iron Maiden nečekal.
Cestu k nahrávce si dle mého může najít široké spektrum posluchačů – fandové Mejdnů, příznivci akustické muziky nebo obdivovatelé zpěvu Damiana Wilsona. Pokud jsou nějakého člověka naplněny všechny tři body, tím lépe, nicméně dovedu si představit i to, že se písně mohou líbit i někomu, kdo original nezná, není to totiž podmínkou.

Pikantní třešničkou na dortu je, že s Damianem původně počítal Steve Harris po odchodu Bruce Dickinsona s jako možnou alternativou na uvolněném pěveckém postu. Nakonec to nevyšlo, ale na této a následujících dvou pokračováních máme možnost částečně posoudit, jak by tato spolupráce dopadla.

Nesmí se zapomenout na holandskou květinu – Anekke Van Giersbergen, která je pro mne svou žánrovou nezařaditelností a talentem ženskou reinkarnací Damiana. Oba si střihli krásný duet To Tame a Land.

Za mě poctivá pětka !



» ostatní recenze alba Maiden uniteD - Mind the Acoustic Pieces
» popis a diskografie skupiny Maiden uniteD


Tuber - Out Of The Blue
2017-08-17

Tuber / Out Of The Blue

3 stars

Řečtí Tuber skutečně dle popisku hrají jakousi směs post rocku se stoner metalem, ozvláštněnou tu více, tu méně použitým cvrlikáním syntenzátorů.


Ke změnám tempa ve skladbách občas dojde, rytmus mě přijde však dost strojový a nenápaditý, jako by byl použit automatický bubeník. Písně samotné obsahují většinou jeden motiv, který potom hudebníci rozvíjí, jakoby v kruzích a v různých obměnách.


Při poslechu těchto songů se dobře řídí auto, naživo bych si dovedl představit, že tato hudba zafunguje, pokud by byla doplněna o nějakou poutavou videoprojekci, či laserovou show.


Na domácí, soustředěný poslech je to však málo. Pokud na této desce podali Tuber nejlepší výkon, jak je zmiňováno, tak jejich další alba shánět nebudu.

» ostatní recenze alba Tuber - Out Of The Blue
» popis a diskografie skupiny Tuber


Badlands - Badlands
2017-08-07

Badlands / Badlands

4 stars

Kapelám, které na konci osmdesátých let byly tiskem označeny jako hair metal jsem se velmi pečlivě vyhýbal. Nyní, v posledních letech, kdy je možnost poslechnout si i méně známé desky, zjišťuji, že toto označení je velmi vágní a i zde se najdou kapely kvalitní a ani bych je do tohoto ranku nezařazoval. Například uvedu americké Vain, White Lion či britské Badlands.

Odpadlíci z Black Sabbath (Gillen a Singer) a kapely Ozzyho Osbourna (Lee) se dali dohromady s poměrně neznámým basistou Gregem Chaissonem (Lee si ho pamatoval z konkurzu u Ozzyho).

Natočili spolu parádních 11 kousků štavnatého hard rocku s bluesovým feelingem. Nejsou to sice přímo žádné trháky do hitparád, toho si však naopak cením. Kapele to výborně šlape, Jake E. Lee teprve zde ukazuje své hráčské kvality, u Ozzyho přece jen musel podřídit kompozici jeho požadavkům, překvapuje mě barevná hra Erica Singera a výborný hlasový projev Raye Gillena.

Elpíčko je po zvukové stránce skvělé, je dobře že producent Paul O'Neill (Savatage, Trans-Siberian Orchestra) ponechal albu a hlavně kytarám takovej ten "špinavej" sound. Dokonce se prodalo slušných 400 000 výlisků.

Všem hard rockovým máničkám, příznivcům Led Zep a posluchačům dobré muziky doporučuji.

» ostatní recenze alba Badlands - Badlands
» popis a diskografie skupiny Badlands


Osbourne, Ozzy - The Ultimate Sin
2017-08-06

Osbourne, Ozzy / The Ultimate Sin

4 stars

Jak jsem se dostal k Ozzymu ? Docela oklikou. Známý mi pouštěl dvě alba anglických Badlands, kde mě zaujala nápaditá hard rockově bluesová kytara, jak ze staré školy. Při letmém pohledu do bookletu jsem byl doma – Jake E. Lee – tak toho si pamatuju ze dvou alb Ozzyho Osbourna.

Sólovou tvorbu této legendy sleduju spíše informativně, nikdy jsem nebyl přívržencem jeho samostatných počinů – krom alba Ultimate Sin. Spíše si občas poslechnu domovské Black Sabbath ....

Pamatuji se, že toto jediné album jsem poslouchal se zalíbením, ale je tomu již pěkná řádka let – v předchozím režimu by kolchozníci a slévači stačili překročit plán 6 pětiletek.

Rozhodl jsem se tedy oživit dávné hity a zjistil, že i nyní tyto písně působí velice přesvědčivě, za sebe mohu prohlásit, že tuto desku považuji za to nejlepší, co Ozzy během své sólové kariéry vydal.

Důvodem je skladatelský rukopis a hra právě dříve již zmiňovaného Jake E. Lee. Nejlépe mi k Ozzyho hlasu sedí, napsal silné skladby skoro na celou desku (krom poslední Shot in the Dark od spoluhráče Phila Soussana) a dokázal je i živě s ekvilibristikou sobě vlastní zahrát. Nejde však o hru ve stylu nějakého guitar hero, který na sebe poutá velkou část pozornosti, naopak, Lee je poctivý dělník, který riffuje jako o život v předem zvoleném obrazci a tuto hru jemně dokresluje různě vkusnými a přesně padnoucími ornamenty.

Jeho hra je podpořena rytmikou výborného basisty Phila Soussana a poněkud topornějším Randym Castillem na bicí, jehož výkon mi přijde poněkud jednotvárný, možná to je však jen můj subjektivní pocit způsobený trochu horším zvukem jeho nástroje.

Písně na albu, kterých je Jake autor, jsou všechny potencionálními hity, snad krom slabšího Fools Like You. Pro mne snad nejsilnější zářezy Ozzyho celé tvorby jsou Secret Loser, Thank God for A Bomb, Killer of Giants či Shot in the Dark.

Jake obdržel během roku 1987 po turné k této desce bez vysvětlení telegram s výpovědí od manažerky Sharon Osbournové a takto tajuplně byla ukončeno jeho působení vedle netopířího muže Ozzyho. Jeho kariéra však neskončila, ještě několikrát projevil své hráčské dovednosti i skladatelský um, např. v hvězdně obsazených Badlands, kde se mi líbí hlavně na hard rock - bluesovém albu Voodoo Highway z roku 1991. Slyšel jsem i jeho dvě sólové desky, které vůbec nejsou špatné, ale tak vyrovnanou sbírkou songů, jako je na Ultimate Sin, nedisponují.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - The Ultimate Sin
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy


Styx - Cornerstone
2017-08-03

Styx / Cornerstone

3 stars

Mě tato deska vůbec nesedla. Přechozí album Pieces of Eight se tematicky věnovalo penězům a mamonu a to se vše projevilo kouzlem nechtěného na následující desce Cornerstone. Kalkul při psaní nových písní na toto album dnes přiznává i Dennis DeYoung, kormidelním kolem směrem k popu bylo otočeno po přečtení negativních recenzí v britském tisku.

A tak vznikla kolekce příjemně znějících songů s uhlazenou produkcí a výborným zvukem.
Avšak invence, rocková dravost, energie a prog rockové koření se tentokrát v jejich skladbách neobjevilo.

Obchodní cíl byl ale splněn - 3 miliony prodaných elpíček, LP na druhém místě Top 100 Billboardu a tři úspěšné singly jsou toho jasným důkazem. Styx zůstávají v této době v Americe modlou, proráží i na čelní místa evropských hitparád.

Já z této desky dokážu vstřebat pouze Boat on the River, skladbu napsanou jak podle mustru Lady in Black od Uriášů, kde byly použity netradiční nástroje jako je mandolína či harmonika a spokojenost v mé tváří se dále objeví až u závěrečné lahůdky Love in the Midnight, která dá vzpomenout na staré dobré Styx z předešlých alb, tak jak je mám rád.

Dávám 2 a půl hvězdy. Nevědouc, kam zaokrouhlit, pomoci musel až hod mincí. Americkým dolarem, jak jinak :-)

» ostatní recenze alba Styx - Cornerstone
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - Pieces Of Eight
2017-08-02

Styx / Pieces Of Eight

5 stars

Osmá nahrávka Styx s názvem „Pieces of Eight“ vyšla opět pod numerologickou ochranou 1.9.1978.

Dalo by se říci (někteří fandové, co studují dopodrobna texty Styx a jejich význam,to potvrzují), že se jedná částečně o koncepční album, které se zabývá tématy, jako je bohatství, úspěchem, tedy i penězi a vším, co se kolem nich točí. Proto i ten název alba „Pieces of Eight“ – název prvního oficiálního platidla v Americe, osmé královské mince, či Španělského dolaru.

V převzatém slova smyslu je označení „Pieces of Eight“ také symbolem bohatství, velkého množství peněz. O penězích a jejich významu pro člověka se zmiňuje několik skladeb.
O ponížení a hněvu propuštěného člověka bez práce a bez peněz je Blue Collar Man, že vše se za peníze koupit nedá, zazní v Pieces f Eight. O tom, jak člověk kvůli penězům sejde na zcestí a za peníze lze najmout lidi, kteří takové lidi vyhledávají a dovedou až na šibenici, vypráví Renegade. Skladba Queen of Spades varuje před závislostí na hazardních hrách, kde lze zase v okamžiku naopak o celé jmění přijít....

Nakonec i Tommy Shaw v jednom rozhovoru uvedl, že bez peněz člověk řeší mnoho problémů a s mnoha penězi řeší také problémy, jen jiného druhu.

Přímo učebnicovým příkladem o získání obrovského množství peněz, tedy o naplnění tzv. Amerického snu je i vlastně samotný příběh kariéry Styx, kteří se propracovali od neslavných počátků až na výsluní popularity a k mnohamilionovým kontům.

Druhou stranou takového života v luxusu je to, že na člověka číhá mnoho lákadel a nástrah. Příkladem budiž osud dvou hráčů Styx – bratří Panozzových.
John umírá v roce 1996 ve svých 47 letech na cirhózu jater a na krvácení do žaludku po léta neřízeného požívání alkoholu, Chuck dlouhá desetiletí bojuje s plně rozvinutou chorobou A.I.D.S…

Zpět k hudbě. Osou alba jsou hard rockové, velmi chytlavé, ne však podbízivé, skutečně do nejmenších detailů proaranžované skladby, založené na naprosto úchvatných riffech, okořeněné střízlivě tu syntenzátorovou linkou, jinde skutečnými zvuky varhan či hammondek – je to drtivá Great White Hope, ve které bicí pádí jako stádo splašených koní, Blue Collar Man s klávesovým úvodem jak od Deep Purple a v úvodu klamající tělem Queen of Spades.

Do art rockových poloh vystavěné jsou mnohovstevné skladby Pieces of Eight s instrumentálním outrem Aku Aku a Lords of The Ring s pro změnu instrumentálním klávesovým intrem The Message ve sci fi stylu.

Někde na pomezí obou zmiňovaných žánrů stojí výborná I ´m OK se skvělým kytarovým sólem Tommyho a bombastickou varhanní mezihrou Dennise, jak vystřiženou z partitury skladatele vážné hudby . U jinak energické a rockové Renegade mě dlouho iritoval úvod, který mi připomínal černošské gospel blues.

Nejméně oblíbená je u mě prosluněná a singlová oddychovka (jak jinak) Sing for the Day – sentimentální vyznání Tommyho své dceři Hannah.

Deska získala několikanásobnou platinu, kapela poprvé vyrazila v následujícím roce krom kroužení po Americe na několika evropských štací.

Je zajímavé, že v této době byla Anglie zmítána punkovou horečkou, pomalu vystrkovaly růžky novovlné kapely, v USA však dle všemožných veřejných průzkumů a žebříčků u rockových fandů vedli jednoznačně Styx....

Poslední výborná, na hard rockových kytarách postavená šťavnatá deska. Ode mě jasná pětka.

» ostatní recenze alba Styx - Pieces Of Eight
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - The Grand Illusion
2017-07-12

Styx / The Grand Illusion

5 stars

Sedmé album skupiny Styx - Velká Iluze vychází 7.7. 1977. Kapela v mých očích provedla velmi sympatický tah. V recenzi na předchozí opus Crystall Ball jsem totiž uvedl, že tam cítím jisté nakročení k mainstreamu. Obával jsem se, že tímto směrem budou Styx pokračovat i nadále.

Skupina se však v tento okamžik otočila na podpatku a udělala dva velké kroky směrem progresivním rockovým břehům, aby se tak tímto počinem katapultovala na piedestal ke Kansas či Rush, s nimiž také často po USA koncertovali...

Zvuk kytar se na albu zaostřil a zprůzračněl, již není tak hutně hard rockový, klávesové rejstříky nejsou jen fanfárovité znělky a aranžmá skladeb se stalo komplikovanější a propracovanější. Není tu žádný prosluněný hit do rádií typu Mademoiselle, ani žádné papa pá pá pá prozpěvování.

Kapela prostě dokázala nadrtit ve své inspirační mlýnici to nejlepší ze svého pompézního stylu, anglického klasického hard rocku a art rockových veteránů, špetky Queen a skvělých sborů. To dohromady ruku v ruce s bravurním hráčským uměním zaručilo mistrovský výsledek.

A tak se objevila vzácně vyrovnaná kolekce písní, kde není hluchého místa. Podrobněji je popsal v předchozí recenzi EasyRocker a já bych to lépe nenapsal. Marně se snažím najít nějakou, kterou bych vyzdvihnul nad ostatní, každá má trochu jinou náladu, ale své pevné, nezastupitelné místo na desce v širokém spektru nálad od drsně rockové Miss America až po křehkou Fooling Yourself.

Na závěr jen můj nepatrný postřeh. Song Man In The Wilderness je stavbou i pojetím hodně podobný písni Suite Madame Blue z alba Equinox, rovněž tak Miss America bude jakýmsi předobrazem Half Penny, Two Penny z desky Paradise Theater....

Není divu, netrvalo to ani dlouho a desku si v USA a Kanadě koupilo přes 3 miliony posluchačů. A nyní i já.

Hlasitě volám - jasná pětka !

» ostatní recenze alba Styx - The Grand Illusion
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - Crystal Ball
2017-07-11

Styx / Crystal Ball

4 stars

Rok se s rokem sešel a Styx vydávají svojí další řadovku s názvem Crystall Ball. V kapele jsem musel oželet zakládajícího člena, kytaristu a zpěváka Johna Curulewskiho, jehož hru a složené skladby jsem měl celkem rád.

Nahradil ho tehdy pouze 22 letý Tommy Shaw z Alabamy, člen rockových The Smoke Ring a MS Funk, více méně bez konkurzu na doporučení tour managera a po poslechu jeho demo kazety. Byla to trefa do černého, protože tento blonďák se v budoucnu podepsal pod největší hity Styx.

Již na této své první desce ukázal svůj um a zároveň fakt, jak obrovskou důvěru do něj museli ostatní členové kapely vložit, kdy nováčkovovi nechali napsat 4 z osmi písní na desce,(u páté je uveden jako spoluautor). To u žádné jiné skupiny nepamatuju.

Je zajímavé, že každá skladba je tak trošku z jiného soudku. Mademoiselle je přímo předurčená pro US rádia, taková rozjásaná a letní atmosféra (maličko cítím ozvěny Queen). Také byla nasazena jako singl...

"Všechno to začalo tak neškodně
Dala jsi mi lásku tak snadno
Už si ani neuvědomuju
jak jsme trávili čas.."

Naproti tomu, kompozičně propracovanější a titulní Crystall Ball pěkně graduje z něžného folku do hard rockového refrénu zpíváného a capella. Jedno z vrcholných čísel.

Shooz, podobně jako předchozí recenzent Jarda P, moc nemusím, neboť mi není blízká ta hard bluesová, ukřičená atmosféra písně s jižanskou steel kytarou.

Naopak závěrečná Ballerina, (s klavírní předehrou výňatku z díla Claude Debussyho - Clair de Lune) kompozičně vystavěná podobně jako Crystall Ball, je další rockovou peckou..

"Baletko, když tančíš, tak zní hudba
Barevné reflektory osvětlují tvůj pohyb
Přeplněné haly očekávají
tvůj náznak úsměvu...."

Nutno uznat, že Tommyho entrée se podařilo na jedničku.

Ani ostatní členové však nelenili, J. Joung dal s Tommym dohromady úvodní dynamickou Put Me On - energický hard rock s fanfárami kláves podaným s neuvěřitelným tahem na bránu, ta dodnes dokáže zvednout ze židle...

„Pusť si mě, jsem úplně nově nahraná deska
Pusť si první stranu a poslouchej písně
Pořádně nahlas, žádný ohledy na sousedy
doufám, že se ti to bude líbit celej den..."

No a Dennis DeYoung přispěl odlehčenou a chytlavou Jennifer..

"Jennifer si popíjí své sherry
Je jí sedmnáct, sotva odrostlá dětským střevíčkům
V očích otce ještě dítě
však žena každou nocí..."

...a This Old Man, dojemnou a pomalou rockovou věc, kterou napsal jako vyznání svému otci....

"Ten starý muž
učil mě mnohokrát
Abych pochopil, že prokázat lásku je prosté
Nic bychom neměli skrývat
a neuzamykat své pocity....."

Na závěr se nemohu nezmínit o takové, dalo by se říci drobnosti, se kterou jsem se na žádné jiné desce Styx zatím nesetkal a tou je takové to prozpěvování slabik , asi na dokreslení nálady ve skladbě. V Jennifer několikrát zazní „dan,dan,dan, dajanu,dá“, v Ballerina „la,la,la,lá,lá, ou, o, ó, ó“ a v This Old Man dokonce „pá papá, pá papá. V prvním případě se mi vybavila německá kapela Van Canto, která tímto způsobem napodobuje svými hlasy různé nástroje, v dalším učitelka z filmu Slunce Seno Jahody...

Desce dávám 4 body, je tu znát jisté nakročení k mainstreamu - ubral jsem za ukřičenou Shooz a za pá pa pá....:-)



» ostatní recenze alba Styx - Crystal Ball
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - Cyclorama
2017-07-08

Styx / Cyclorama

2 stars

Ať toto album poslouchám najednou, po částech, od předu či odzadu, před deseti lety, či nyní – stále k němu nemohu najít klíč.

Písně mi připadají naprosto nevýrazné, pop rockového střihu, kterých v USA denně vychází stovky. Rovněž nelze taky v písních identifikovat náladu či ducha Styx, krom marné snahy napodobit kdysi tak výrazné dvoj až trohlasy.

Nelze se však moc divit, z původní sestavy zůstal v kapele pouze Tommy Shaw a James Young. V roce 1999 totiž odešel zásadní skladatel a klávesista Dennis DeYoung a byl překvapivě nahrazen Kanaďanem Lawrencem Gowanem, který se na této desce poprvé představil v dresu Styx. Kapela tak získala zručného multiinstrumentalistu, zpěváka i skladatele, který však má odlišný rukopis.

Pokud by jste se však neodbytně v příspěvcích dotazovali, kterou skladbu bych přes to všechno mohl doporučit, potom bych napsal tyto názvy : Killing the Thing That you Love – solidní pop rockový ploužák a One with Everything – svižný počin s pěkně (až prog rockově)znějícími klávesovými party.

» ostatní recenze alba Styx - Cyclorama
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - Equinox
2017-07-07

Styx / Equinox

5 stars

Jednu z nejzásadnějších desek amerického rocku v roce 1975, vydává nová akvizice stáje A&M Records – kapela Styx z Chicaga, jako svůj celkové pátý počin.

Pod názvem Equinox míří v den vydání na pulty všech obchodů, ze kterých zanedlouho mizí 500 000 exemplářů a do dalších dvou let se tato deska potahuje platinou.

Trpělivá práce pětice muzikantů, jež do dnešních dnů setrvala v neměnné sestavě, se počíná pomalu, ale jistě zhodnocovat…

Tvůrčí převahu na desce prokázal Dennis DeYoung, i z tohoto důvodu zní deska jednolitě a celistvě. Neustále šperkovaný zvukový model Styx – zde ještě důrazný melodický hard rock podpořený víče či méně pompézním zvukem kláves. Poznávacím znamením je několikahlasý zpěv.

Na desce není slabší píseň. Hard rockeři si přijdou na své v hitové Lorelei, „jihem" šmrncnuté Midnight Ride a Born for Adventure. Ti, co se nebojí náročnějších postupů a ozvláštnění jinými styly zaujme jistě úvodní rozpustilá Light up a pro mne druhá nejlepší skladba na desce – Mother Dear s prog rockovými prvky. Rockový ploužák s několika polohami se vyloupne z titulu Lonely Child.

Na konec si Styx přiravili již poněkolikáté nad ostatní čnící song – předehru Prelude 12 a navazující Suite Madame Blue – ta začíná zdánlivě nevinně, (podobný model stavby písně použili později Scorpions v křehké Still Loving you) melodii udává akustická kytara, doprovázená procítěným zpěvem DeYounga. Pohodlně se uvelebuji v křesle a spokojeně kývám hlavou při rockové střední části, ke konci se skladba opět tiší a já si říkám, že jde o výbornou rockovou baladu na závěr. Ale co to ? Syntenzátorový tón syčí dál, skladba ještě nekončí ? A pak to přichází – jeden z nejdrtivějších hard rockových riffů mě příbíjí na zeď a nepouští! „Améérikááá“ a druhá kytara oplétá tu první neustále riffující dravými sóly.

Po první, desátém či padesátém poslechu mi mozek vždy vyplaví dva litry endorfinů.

Po zvukové stránce byli vždy Styx nadprůměrem a na každé následující desce se neustále zlepšovali. Záznam na tuto desku pořídili v oblíbeném Paragon Studiu v Chicagu s Barry Mrazem v režii. Výhodou kapely u velké firmy je to, že není problém najmout mistra masteringu Douga Saxe (mj. pracoval na několika zásadních deskách Pink Floyd, Led Zep, Who…). Výsledkem je bombastický a krystalický průzračný zvuk s ohromující dynamikou, na kterém dodnes nelze najít znaky sebemenšího zestárnutí.

P.S. : Těsně na pokraji největší slávy opouští do té doby naprosto soudržné mužstvo kytarista a zpěvák John Curulewski, s vysvětlením, že se chce více věnovat rodině a tvořivé práci, kterou může více ovlivňovat. Jeho rozhodnutí bylo správné, peníze nejsou vše. Každému totiž není vyměřen dlouhý život a John umírá v roce 1988 ve svých 38 letech...

» ostatní recenze alba Styx - Equinox
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - Man Of Miracles
2017-07-05

Styx / Man Of Miracles

3 stars

Čtvrtá deska Styx s názvem Man of Miracles se objevila na pultech prodejen v listopadu roku 1974.

Ač měla kapela na svém kontu 3 alba a stovky vystoupení, nebyla na tom kupodivu celkově finančně nijak růžově. Jednotliví členové chodili nadále do svých civilních zaměstnání – DeYoung a Chuck Panozzo vyučovali na škole hudbu, Young taxikařil. Atmosféra se pohybovala na bodu mrazu a skupina byla na pokraji rozchodu. Vše zachránil až singl „Lady“ z druhé desky, který se uchytil až v tomto období v éteru a upozornil na následný song z aktuálního počinu Man of Miracles, nádherný hit Dennise DeYounga A Song for Suzanne (věnovaný své ženě, s níž je dodnes).

Stylově jakoby se skupina vrátila tak nejméně o 5 let nazpět, většina písní je ovlivněna mixem rhythm and blues, rock ´n ´rollem a popu v kabátku Styx ( Rock n´roll Feeling, Havin´a Ball, A Man Like Me, Christopher nebo převzatá (!) odrhovačka Lies). Svižná skladba Southern Woman zní, jako by Deep Purple vykročili hudebně „jižanským“ směrem.

Paradoxně dopadly na tomto albu nejlépe pomalé songy. Ať již bombastická, hard rocková titulní Man of Miracles (Styx si začínají nechávat své nejlepší kousky na konec desek), emotivní Golden Leak jen s pianem a violou, rocková pecka Susanne (jakoby trošku inspirovaná Queen), či zadumaná Evil Eyes.

V žebříčcích prodejnosti časopisu Billboard si kapela o pár desítek míst oproti desce Serpent is Rising polepšila (154 místo), nicméně mne oslovila o něco méně.

Důležité však je, že jiskra mezi tvorbou kapely a posluchači přeskočila, takže nebyl problém uzavřít dohodu s jinou gramo firmou, která by lépe zviditelňovala Styx , což se dle členů kapely do té doby dělo velmi nedostatečně. Kontrakt se povedl s A&M Records, kde dodnes chodí manažeři povinně líbat zasklený exemplář této smlouvy, neboť labelu pomohl k mnoha desítkám milionům dolarů.

Man Of Miracles je tedy poslední deska u firmy Wooden Nickel, jejíž činnost po odchodu kapely prakticky stagnovala a léta se živila vydáváním reedicí a různých výběrů do slávy rozkvetlých Styx.

Rozchod s labelem lze chápat také jako jakýsi symbolický předěl mezi starou na novou hudební tváří Styx, která autorsky dozrála.

Slabší trojka.

» ostatní recenze alba Styx - Man Of Miracles
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - The Serpent Is Rising
2017-07-03

Styx / The Serpent Is Rising

3 stars

Frekvence vydávání desek je přímo vražedná. Třetí počin Serpent is Rising vychází již 3 měsíce po zveřejnění předchozí "dvojky".
Jak to Styx stihli s ohledem na stovky odehraných koncertů, je dnes milou záhadou.

Z dnešního pohledu se to zdá býti trochu ukvapené rozhodnutí, neboť mnozí fanoušci a nakonec i kapela sama tuto nahrávku zatracuje.

Já tento názor nesdílím, je tu mnoho zajímavého k poslechu. Pokud si odmyslím úlety typu ukryté a (textem) kontroverzní Plexiglas Toilet, ve které matka varuje malého syna před usednutím na toaletu s prkénkem z plexiskla, neb by mohl přijít o svou chloubu :-), či Krakatoa (hudebně), jež je spíše syntenzátorovým předělem k další jen těžko na albu zdůvodnitelné skladbě Hallelujah Chorus z Handelova Mesiáše, tak musím převážně jen chválit.

Rozhodně za poslech stojí dravě hard rockové Witch Wolf či Young Man s hammondkami v duchu Deep Purple, či zatěžkané jižanské boogie 22 Years.
Dramatické a členité skladby v pozdějším duchu tvorby kapely tu již zastupují Jonas Psalter či The Grove of Eglantine (kde narozdíl od propracované kompozice jde zpěvákovi v textu jen o to "jedno".

Ostatní skladby jsou neurážejícím průměrem.

Je tu však jedna vyjímka. Titulní Serpent is Rising je takovým malým vrcholem tohoto alba. Pomalá, valivá skladba prog hard rockového střihu s hutným riffem kytary podepřeným zvukem hammondek se dere z repráků jak buldozer. Young drtí v zubech text jako mnohem později Dave Mustaine z Megadeth. Až melodický refrén (dvojhlasně zapěný) skladbu trochu rozjasní.

Celkově nejtvrdší album v kariéře Styx.

» ostatní recenze alba Styx - The Serpent Is Rising
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - Styx II
2017-07-02

Styx / Styx II

3 stars

Styx podepsali v roce 1971 smlouvu na 4 desky s nezávislou firmou Wooden Nickel, krerá měla zajištěnou distribuci přes mamutí RCA. Tato jejich druhá, bezejmenná byla vydána v roce 1973.

Již při prvním přehrání je jasné, že posun v tvorbě Styx je znatelný. Stavba písní je rockověji sevřenější,zvuk nástrojů je také lepší. Na desce je jeden z největších hitů skupiny - rockový ploužák Lady, který se dodnes ve Státech hraje v rádiích. Tato píseň se měla již objevit na debutu kapely, firma ji však vyřadila a nahradila cover songem After You Leave Me.

Mánii způsobila však až v roce 1974, kdy se ji podařilo firmě procpat do rotace rádií. Skladba se probojovala až na nejvyšší místa prodejních žebříčků a byla z jedním důvodů, proč si Styx poté vyhlédl major label A&M Records.

Tato rocková balada však není jedinou kvalitní záležitostí na albu. Kytarista Curulewski se blýsknul další pomalou A Day s pěkným klávesovo - kytarovým sólem. Zajímavé je i zpracování Bachovy Fugy g moll, kterou nahrál na varhany v kostele klávesák DeYoung. Ta hudebně i textově navazuje na další solidní rockovou Father O.S.A. Skoro až hard rockově vyzní energická Earl of Roseland.

To byly písně které mě nejvíce zaujaly.

» ostatní recenze alba Styx - Styx II
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - Styx
2017-06-29

Styx / Styx

3 stars

Apache nám zatajil svůj zveřejněný názor na tuto prvotinu kapely Styx, nezbývá tedy nic jiného, než zveřejnit ten svůj. Vzhledem k počtu udělených hvězdiček však asi bude nepatrně jiný.

Jsou debutní alba, která jsou nesmazatelně vryta do srdcí posluchačů pro jejich stylotvornost, neotřelost či přímo naprostou originalitu písní.

Potom jsou alba, kde kapely teprve hledají, tápou či pilují své budoucí hudební směrovaní a styl.

To je případ i této desky. Je tu slyšet velké hledačství, třeba v úvodní (13-ti minutové !) čtyřdílné suitě Movement for the Common Man, jejíž součástí je i nasnímaný náhodný rozhovor na ulici.

V Best Things jasně vysledujeme poznávácí znamení kapely - pečlivě secvičené dvojhlasy. Tato skladba také později získala větší ohlas v US hitparádě.

Za poslech stojí však i ostatní skladby. Je to taková směs hard rocku, progresivního rocku a rhythm and blues, občas se mi vybavily odkazy na některé písně Eagles.

Mými favority jsou After You Leave Me, která začíná skoro až hard rockovým riffem podpořeným hammondkami, pomalu jako Deep Purple, samozřejmě valivá Best Things s důrazným rytmem skreslené baskytary a výbornými sbory a rocková balada What Has Come Between Us.

» ostatní recenze alba Styx - Styx
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - Paradise Theater
2017-06-28

Styx / Paradise Theater

5 stars

Mezi našimi posluchači v Čechách bylo toto album jistě hodně známé, neboť jako jednu z mála kvalitních licenčních desek ji dovezl na náš trh Supraphon. Dle mého to nebyl až tak vstřícný krok natěšeným fandům, jako spíše fakt, že byl zneužit koncepční příběh vzestupu a pádu luxusního divadla Paradise v Chicagu, na kterém Styx vystavěli svoji metaforu proměny hospodářské situace v USA v letech 1970-80. Tak proč toho v tehdejším Československu nevyužít a spolu s hudbou Styx nepoukázat na pozlátko konzumního způsobu života v kapitalistické cizině, že :-)

Poučení z příběhu divadla by si mohli odnést i promotéři koncertů, či potažmo i mastering inženýři za mixpulty nahrávacích studií i v dnešní době.
Jedním z hlavním důvodů finančního krachu tohoto podniku byl totiž ten, že v sále byla díky klenutému stropu velmi špatná akustika, takže, ač zde vystupovaly přední soubory, návštěvníků ubývalo.

Zpět k albu Styx. Ačkoliv ho nepovažuji za úplný vrchol tvorby této skupiny ( z komerčního hlediska to tak však bylo), bez problému se vejde mezi jejich pětici nejoblíbenějších nahrávek vydaných shodou náhod v období 1975 – 80. To bylo velmi plodné období, kdy vydával soubor jednu lepší desku za druhou ( s vyjímkou pro mne trochu slabšího Cornerstone).

Ačkoliv kritiky v té době nebyly kupodivu nijak nadšené, deska se probojovala na první místo albového žebříčku v USA s 3 000 000 prodanými výlisky. Úspěchu alba nezabránil ani soudní proces, ve které byla skupina ovlivněna, že v písni Snowblind je ukryto satanské poselství, pokud si song přehrajete pozpátku.

Za ta léta mám za sebou několik desítek dostaveníček s touto deskou. Styx jsou jedineční v tom, že je jejich hudba i skladba písní velmi různorodá, takže se člověk nikdy nestačí nudit.

V podobě prvního songu A.D. 1928 se zaposloucháme do emotivního hlasu Dennise, který jen s piánem vykouzlí melancholickou náladu. S příchodem Rockin the Paradise zažijeme hard rockové opojení, v rockové a střednětempé Too Much Time On My Hands se pěkně doplňuje syntenzátor s kytarou. Singlová Nothing Ever Goes As Planned je vkusně v aranžmá ozvláštněna dechovými nástroji, melodická a hymnická The Best Of Time, která rovněž směřovala na SP s výraznými sbory připravuje posluchače na tvrdý rock v podobě Lonely People, kde pěkně zasólují na kytaru James i Tommy.

Příjemně uvolněná She Cares připraví na ponurou a zatěžkanou Snowblind. Vydechnout nedá velmi členitá a skoro až heavy metalová Half Penny – Two Penny (nepřipomíná vám píseň Miss Amerika?), v které je zakomponován v druhé půli ruch demoličních strojů, který věští smutný konec příběhu. Nádherné sóla kytar i saxofonu nás v závěru konejší.

V A. D. 1958 se dojemně loučí Dennis a nostalgický zvuk starého piána v State Street Sadie zklidní rozbouřené emoce.

O kvalitě zvuku není třeba v případě Styx v té době mluvit, jejich desky byly vždy znamením nejvyšší kvality – jen pozor na všelijaké remastery. Jinak mohu tuto nahrávku plně doporučit.

» ostatní recenze alba Styx - Paradise Theater
» popis a diskografie skupiny Styx


UFO - You Are Here
2017-06-26

UFO / You Are Here

3 stars

Do řad UFO nastoupilo další z plejády kytarových es, aby předvedlo kvality a schopnost práce v kolektivu. Vinniemu Mooremu se to částečně povedlo, nicméně jeho hra v rámci písní této kapely mi přijde zbytečně složitá, zatěžkaná, jako by se do songů snažil nacpat co nejvíce riffů a tónů. Završil to bubeník Jason Bonham, který svou členitou hrou jakoby ještě více zbrzdil již tak většinu střednětempých kousků.

Ve výsledku vzniknul hodně zatěžkaný hard rock, určitě ne špatný, ale v kontextu tvorby kapely UFO mě osobně chybí určitý tah na bránu. Namátkou porovnávám s několika úvodními songy z nijak převratného alba Covenant, kde si cením úspornější a přímější hry A. Dunbara, který však svým výkonem žene a táhne kapelu kupředu. Rovněž Schenker jakoby ledabyle vymyslí a zahraje ústřední riff, sólo, riff a je hotovo.

Z desky You Are Here vyzdvihuji proto úvodní, riffovou Daylight Goes to Town a Give me Up, kde se mnou zmiňovaná negativa projevují nejméně, z pomalejších a komplikovanějších vyzdvihnu Mr.Freeze a The Wild One.

» ostatní recenze alba UFO - You Are Here
» popis a diskografie skupiny UFO


Styx - The Mission
2017-06-26

Styx / The Mission

5 stars


Od posledního studiového alba Cyclorama uplynulo neuvěřitelných 14 let. Tu desku jsem měl tehdy jen půjčenou a vůbec mě nezaujala, nyní jsem si ji osvěžil na YTB a stále slyším jen velmi průměrný a nezáživný materiál.

Je tedy zvláštní, že novinka je tak jiná, zhruba tak o 600% lepší :-). Pátral jsem po příčinách, ale v podstatě vše za tu dobu zůstalo při starém, jen v roce 2003 na místě baskytary proběhla výměna stráží. Za Glena Burtnika se nalodil a od té doby tvrdí muziku Ricky Phillips z Bad English, pro někoho známý třeba z doprovodné kapely Page-Plant.

Hlavním důvodem bude však pravděpodobně plodná spolupráce Tommyho Shawa s producentem Willem Evankovichem, s kterým převážnou část repertoáru složili a zkomponovali. Will na této desce nahrál i nějaké kytarové a klávesové party, rovněž i finálně nahrávku vyprodukoval.

Textově se jedná o koncepční příběh o první cestě pozemské kosmické lodi Khedive na Mars v roce 2033. Příběh chronologicky líčí děj od startu, všechny obavy a nesnáze až k finálnímu dosažení cíle.

Styx se dva roky věnovali nahrávání a výsledek je bombastický. Krom čtyř spojovacích znělek zbývá dalších 10 šťavnatých rockových písní, v podstatě jakákoliv z nich by mohla být umístěna na singl, není tu ani jediná výplň do počtu.

Zvukově je to naprostý luxus. Plně dynamická a vzdušná nahrávka plní sny každého milovníka High End zvuku. Krom standartních nosičů jsou připraveny k vydání i verze ve vysokém rozlišení, které zvuk posouvají ještě o kousek výše do nebes.

Takové album s poctivým a barevným prog AOR rockem s feelingem 70 – átých let jsem opravdu dlouho neslyšel. Všechny poznávací znaky Made in Styx jsou v nahrávkách implementovány, takže fanda kapely musí být nadšen. Klidně by se dalo umístit jako řadové album mezi The Grand Illusion a Pieces of Eight. Kdo na tento spolek trochu zanevřel v osmdesátkách po vydání komerčnějšího Kilroy Was Here, by měl nyní dat Styx druhou šanci.

Toto je pro mne zatím jedno z velkých a příjemných překvapení tohoto ro(c)ku.

https://www.youtube.com/watch?v=i1gVIBKZ6cg

» ostatní recenze alba Styx - The Mission
» popis a diskografie skupiny Styx


Puhdys - Wilder Frieden
2017-06-21

Puhdys / Wilder Frieden

3 stars

Puhdys byli a jsou mistři toho, jak na sebe upoutat pozornost. Jejich marketingovou zručnost překonali snad jen Kiss.

Před vydáním desky Wilden Frieden si tři členové kapely stačili zahrát ve filmu Comeback für Freddy Baker s hvězdou stříbrného plátna Mariem Adorfem, (ten si s nimi na oplátku živě střihnul song Gigolo a my máme možnost ji v tomto provedení na CD poslechnout), složili píseň Was gut ist setzt sich durch do reklamy na Berliner Pisner a song Was braucht man pro reklamu telekomunikační firmy EWE a Berlínskému fotbalovému klubu 1. FC Union napsali skvělou hymnu s názvem Eisern Union 2000.

To nejlepší na konec. Pro spolupráci na singlu Wut will nicht sterben ve stylu Rammstein nepřizvali nikoho jiného, než samotného leadra tohoto spolku - Tilla Lindemanna k velké nelibosti jeho managementu. Byla to však forma vyjádření respektu a vzájemné podpory dvou skupin z NDR.

Na YTB najdete desítky variací této písně, většina fandů jej tam mylně vkládá a označuje jako výtvor Rammstein, tak silně song evokuje jejich tvorbu. Je fakt výborný a úplně stačí, když Tille zarecituje refrén, tak člověka až mrazí, jak Puhdys dokázali skladatelsky vyhmátnout gró této německé kovové úderky.

V podobném duchu zní i titulní skladba Wilden Frieden. Za povšimnutí stojí i Dieser Tag gehört dir v duchu nejlepších tradic melodických linií Puhdys a šílená, ale zajímavá Hipp Hipp Hurra, připomíná mi to třikrát zrychlený dávný hit TV Show s infarktovým, pěkně nasamplovaným metalickým riffem v refrénu. Výše zmiňovaný duet Gigolo uzavírá to zajímavé a podstatné na albu, ostatní písně plynou v proudu německého radio popu.

Předchozí deska Frei wie die Geier byla vydána u malé německé firmy Dakota, což byl label velkého fandy Puhdys, Huberta Bayera. Hudebníci z vlastních zdrojů i Bayer investovali velkou sumu do drahého studia a ač se na desce nacházely solidní písně a deska měla nadupaný a vymazlený zvuk, nijaký zásadní průlom nezpůsobila. Nicméně zájem o kapelu byl, proto s nimi podepsala smlouvu mamutí BMG. Tím měla kapela zajištěnou celosvětovou distribuci a masivní reklamní kampaň.

Nicméně vždy je něco za něco. Orientace firmy na výkon (resp.na prodej) byla velká, což se ne vždy projeví pozitivně na repertoáru. Rovněž zvuk ve studiu dle diktátu doby dynamicky ořezali, ale to není chyba hudebníků, nýbrž bolest celé dnešní doby.....

» ostatní recenze alba Puhdys - Wilder Frieden
» popis a diskografie skupiny Puhdys


IQ - Seven Stories Into 98
2017-06-16

IQ / Seven Stories Into 98

3 stars

Letos, na podzim roku 2017 uplyne neuvěřitelných 35 let od vydání první demo kazety anglické kapely IQ. Abychom byli na říjnové oslavy řádně připraveni, je třeba seznámit s touto tvorbou a písně řádně naposlouchat. Byla by totiž škoda, kdyby období, před vydáním debutní gramodesky bylo zapomenuto.

Takto uvažovali i členové kapely a po úspěšném dvojalbu Subterranea se rozhodli potěšit fandy a vydat ranou tvorbu na CD. Kvalita záznamu byla však otřesná, neboť původně byl materiál nahrán na čtyřstopý magnetofon a pásek nesčetně přehráván. Proto se IQ rozhodli k radikálnímu řešení. Zamluvili si na tři (!!!) dny studio Nomansland jejich dvorního zvukového inženýra Roba Aubreyho, aby v zájmu autenticity zaznamenali podobným způsobem nahrávky, jako před mnoha lety.

A výsledek je opravdu zdařilý. Je třeba této nahrávce dopřát trochu času. Samozřejmě, pokud si ji pustíme po CD Ever, připadne nám tato produkce poněkud jednoduchá, v aranžích chudší.

Snažší způsob, jak proniknout do útrob těchto skladeb a nalézt patřičné potěšení z nahrávky, je zcela jistě tento. Poslechněte si nejprve původní demo z roku 1982, která je připojena jako bonus na CD 2. Poté zasuňte do CD přehrávače novou verzi nahrávek a budete překvapeni a zcela to zcela jistě tak, že příjemně.

Nejprve zažijete šok, jak hudebníci rozvinuli svůj talent. Ačkoliv se jedná o stejné songy, instrumentální invence jednotlivých person je dechberoucí. Skladby jim přímo pod rukama rozvetly z malých poupat do zralých a barevných květů.

Zároveň vtiskli všem skladbám jednotný prog rockový kabátek s logem IQ. Je to znát třeba na skladbě Capital Letters či About Lake five, kde byly částečně umírněny jazz rockové vlivy, či zcela ostraněn reggae feeling ve skladbě Barbell Is In.

Jako největší perly této kolekce vnímám technickou Intelligence Quotient, již zmiňovanou Barbell Is In ve stylu sólovek Petera Gabriela, temný kousek s repetitivním rytmem world music, rockovou Fascination, která se několikrát zlomí výbornou syntenzátorovou mezihrou, či rovněž velmi svižnou It All Stops Here či tajemnou a romantickou Eloko Bella Neechi.

» ostatní recenze alba IQ - Seven Stories Into 98
» popis a diskografie skupiny IQ


IQ - Subterranea
2017-06-12

IQ / Subterranea

5 stars

Letos slaví příznivci kvalitní hudby malé výročí. Před 20 lety, v roce 1997 vydala britská kapela IQ desku s názvem Subterranea.

Skupina má štěstí na zpěváky, kteří se vedle svého hlavního poslání plně věnují tvorbě textů, i epizodní Paul Menel dokázal psát silné a obsahově zajímavé songy. Nejinak je to i u výše zmiňovaného koncepčního dvojalba, kde je textová složka nedílnou, takřka až dominantní části celku. Autorem příběhu je nyní Peter Nicholls.

Lehce tedy nastíním výkladově celkem složitý děj.
Jako vzor sloužil Peterovi skutečný příběh Caspera Hausera, který byl nalezen roku 1828 u Norimberku. Děj byl však transformován do současnosti.

Příběh líčí osudy hlavního hrdiny, který byl od dětství uzavřen v malé cele a jediný kontaktem s okolním světem, živitelem a učitelem v jedné osobě představoval tzv. Provider.

Jednoho dne se však ocitne za nejasných okolností na svobodě, kde se musí vyrovnávat s množstvím nových vjemů, které skýtá žití v současné moderní civilizaci. Čelí svodům náboženských fanatiků, kteří v něm vidí lehký cíl. Poté potkává dívku Mayu, do které se zamiluje. Ta však jednoho dne beze stopy mizí. Náš hrdina zjišťuje, že je sledován, dokáže však svého pronásledovatele zlikvidovat, dozvídá se však před tím od něj jméno Providera – je to tajemný Mockenrue. V průběhu děje přichází na to, že existují podobně postižení, jako on - všichni jsou označeni stejným tetováním symbolu, který je uveden několikrát v bookletu CD.

Uvědomuje si, že je s ostatními součástí jakéhosi experimentu. Rozhodnou se tedy pomstít, za dramatických okolností, však přežije pouze hlavní hrdina. Je však natolik vyčerpán a deprimován z předchozích událostí, že se dobrovolně stahuje do ústraní,do míst, kde byl dlouhá léta vězněn…

Děj je někdy nejednoznačný, že samotní hudebníci později museli dovysvětlovat některé části příběhu.

Nicméně se k zamyšlení nabízí i druhá, obecnější rovina příběhu – úvaha o odcizení, manipulace či osudovosti – kdo–koho řídí a ztrátě víry v dnešní přetechnizované době.

Po hudební stránce jde o velice kompaktní prog rockové dílo, plně podřízené příběhu s jasnou návazností na předchozí desku Ever. Každá píseň odráží náladu a dokresluje děj. Ve většině skladeb je několik změn tempa a přechodů, dominantní funkci zajištují mohutné klávesové party, kytara jen lehce dobarvuje celkové vyznění. Různorodá tempa udávají výborně nasnímané a krásně čitelné bicí i basa. Takový hutný, rockový spodek mám u tohoto druhu hudby velmi rád.

Je zajímavé, že toto dvojité CD mě nenudí ani po několika desítkách přehrání. Na druhou stranu jde o tak jednolitý celek, každá píseň přesně zapadá na své místo, proto pouštím CD najednou a nemám potřebu vypíchnout nějaký song, jak se mi to stává u jiných desek....

O nadstandartně skvostný zvuk se postaral kytarista a producent Mike Holmes, mastering byl svěřen zkušenému Bunt Stafford-Clarkovi, který ošetřil zvuk tehdy i třetí desce Threshold či Pendragon. Spolu s albem Ever naprostý vrchol v oblasti zvuku i hudby. Další desky IQ již tyto parametry nikdy nepřekonaly.

Podtrženo a shrnuto : pro mě vysoce ceněná a zásadní deska prog rocku.

Jako perličku na závěr uvedu fakt, že na základě příběhu Subterranea byl natočen v USA v roce 2015 film se shodným názvem. Autor a režisér Mathew Miller na něj získal finance pomocí Kickstarteru (celkem 32 000 dolarů). Hlavní poster filmu zobrazuje herce, který je velmi podobný Niku Homesovi, až jsem si v první chvíli myslel, že jej autoři obsadili do hlavní role. :-)

Jak to u filmových scénářů bývá, je kostra příběhu shodná s textovou předlohou, avšak doplněn byl další vývoj děje. Nicméně díky omezeným finančním možnostem, určitou nezáživností a mému částečnému neporozumění anglickým dialogům mě toto zpracování neoslovilo.

Film je dostupný ke zhlédnutí za poplatek (či bez) na českém fóru Uložto v původním, anglickém znění.

V roce 2017 byl vydán i soundtrack, který obsahuje však jen náladotvorné elektronické vsuvky Nika Holmese, jež dotvářejí děj a s původní muzikou IQ nemají nic společného. Kapela však napsala pro tento film novou (celkem průměrnou) skladbu, pojmenovanou In the Wilderness a ta zní v závěru filmu.

» ostatní recenze alba IQ - Subterranea
» popis a diskografie skupiny IQ


IQ - Nomzamo
2017-06-06

IQ / Nomzamo

2 stars

Kapelu IQ si z USA vyhlídli manažeři Peter Mensch a Cliff Burnstein ( ve své stáji Q Prime měli Metallicu, Def Leppard, J.Page či RHCHP). Založili sub label Squawk Records Inc. s dojednanou distribucí po celém světě přes firmu Vertigo. Tato firma vydávala v USA jen singly a LP IQ (krom desky kytaristy McAlpina). Bylo vidět, že na kapelu hodně sází, nedivil bych se,že do výměny zpěváka ze zákulisí zasahovali, což bylo tehdy běžnou manažerskou praktikou.

Byl vybrán producent Ken Thomas, který v té době podobně spolupracoval se špičkou alternativního rocku - Laibach, Psychic TV či Test Department.

Vznikly první promo foto a byl natočen klip Promises, který neustále rotoval na MTV.

Na desce samotné najdeme výbornou protiválečnou No Love Lost( i její piano verze se pěkně poslouchá), titulní song o rasových nepokojích v severoafrickém Nomzamu, či Common Ground o největších jatkách 1. svět. války. To jsou písně, které více méně korespondují s předchozí tvorbou kapely, ostatní jsou pokusem probojovat se na širší posluchačský trh a do pop rádií.

Ač v pop či AOR oblasti to rozhodně nebyly špatné písně, v širším měřítku IQ (až na Holandské hitparády) neprorazili.
Omluvou budiž to, že v té době se tímto směrem drali mnozí ostatní prog art hard thrash rockoví souputníci.

Já osobně takto hudebně zaměřené písně nevyhledávám, proto počkám do roku 1993 na vzkříšení jménem Ever.

» ostatní recenze alba IQ - Nomzamo
» popis a diskografie skupiny IQ


IQ - For Ever Live
2017-06-02

IQ / For Ever Live

4 stars

V roce 1993, 12 června v německém městě Kleve byl zaznamenán koncertní set IQ, pojmenovaný Forever Live, který měl za úkol propagovat čerstvě vydanou studiovou desku Ever a ukázat fandům navrátivšího Petera Nichollse na postu zpěváka. Tento záznam vyšel po dlouhých třech letech ve dvou samostatných provedeních – jako video záznam a také ve formě 2 CD u firmy Giant Electric Pea, jejíž zakládajícím členem byl mj. kytarista IQ Mike Holmes.
Na dvou stříbrných kotoučích nás čeká necelých 112 minut live záznamu. Musím podotknout, že zvukově velmi povedeného. Studiová deska Ever a tento živák patří jednoznačně k nejlépe vyprodukovaným počinům kapely. Holmes jako šikovný kytarista a producent si zvuk řádně ohlídal, mastering svěřil světově proslulému Chrisu Blairovi (Genesis,Queen), který na nahrávce pracoval v Abbey Road Studiu a zvukovou režii Robovi Aubreyovi, který již s IQ pracoval na studiovce Ever. Kombinací těchto výjimečných osobností a kvality hráčů IQ vzniklo opravdu lahůdkové dílo.

Jelikož se jednalo o první oficiální živý záznam, kapela zvažovala, jaké písně zvolit. Nakonec největší prostor dostalo v době koncertu právě vydané album Ever a dvojka The Wake. Z každého tohoto alba zazněly 4 songy, ze zbývajících Tales…, Nomzamo a Are You… jen dvě skladby.

V případě debutu mě mrzí malý počet nominovaných písní, čekal jsem větší zastoupení . Určitě by dle mého fandové raději oželeli skladby původně nazpívané P. Menelem .

Songy z prvních dvou alb jsem si maximálně užíval, protože tady opravdu po zvukové stránce zní tak, jak jsem si vždy představoval. Jen mi vadilo u skladby The Last Human Gateway její zkrácení a rozdělení, naopak u The Ënemy Smacks jsem byl potěšen, ta zazněla v plné parádě. Z mnou neoblíbeného alba Nomzamo zde zahrané Human Nature a No Love Lost díky rockovějšímu aranžmá docela srovnaly krok a nijak netrčí z celkovém kontextu alba, rovněž tak i Falling apart at the Seams, tam ale nezbývá nic jiného, než přetrpět vlezlý refrén.

Co se atmosféry týče, ohlas publika je slyšet striktně jen mezi skladbami, takže někdy člověk zapomene, že poslouchá živé vystoupení.

K úplné dokonalosti mi chybí větší interaktivita diváků a rovněž bych se nebránil drobným úpravám v setlistu. Jinak spokojenost.

» ostatní recenze alba IQ - For Ever Live
» popis a diskografie skupiny IQ


IQ - The Wake
2017-06-01

IQ / The Wake

5 stars

Před mnoha lety jsem zaslechl desku The Wake v original edici z roku 1985. Před měsícem mi byl zapůjčen trojdiskový remaster nahrávky Wake z roku 2010. Zvuk je opravdu lepší v basech, vylezly trochu i některé detaily. Zároveň však nahrávka přišla o část svého dynamického rozsahu, ale zase ne o tolik, aby byla nahrávka zmršena, jak je to v současné době již zažitým pravidlem.

Nahrávka Wake – druhý počin IQ je pro mě famózním dílem, jedním z nejlepších, co tato skupina kdy vydala. Nevadí mi ani automatický bubeník ve skladbě Corners, což je tedy u mě co říci. Prostě k této skladbě se to hodí...Chlad a žár – skvělá kombinace vroucího zpěvu Nichollse a chlad kláves s neživým rytmem...

Další dva disky ukrývají dema a rané či živě pořízené verze skladeb. Každá píseň je tu předvedena ve třech různých verzích.

Jsem detailista, ale ne zas takový, abych dokola poslouchal dema a rozpracované záznamy nahrávek svých oblíbenců, takže tyto bonusy jsou opravdu jen pro zaryté fandy kapely. Alespoň jednou jsem si je však vyposlechl a přece jen jsem byl o něco obohacen.

Většinou je v recenzích IQ vyzdvihován zpěvák, klávesista či kytarista. Já si všiml v několika demo snímcích hry bubeníka Paula Cooka s nezkresleným zvukem bicích a až tady jsem si uvědomil, jak moc dobrý je to hráč. Třeba v první live verzi Widow ´s Peak jsem měl pocit, že na session přišel Neil Peart, s jakou razancí byla píseň odehrána.

Jeho výkon je tak na původní i remastrované studiové verzi díky různým elektronickým filtrům a halům trochu upozadněn, což je škoda.

» ostatní recenze alba IQ - The Wake
» popis a diskografie skupiny IQ


Landmarq - Turbulence - Live in Poland
2017-05-29

Landmarq / Turbulence - Live in Poland

4 stars

První oficiální DVD Landmarq s názvem Turbulence - Live in Poland spatřilo světlo světa v roce 2006. Vydala ho polská firma Metal Mind, v této zemi, konkrétně v Katowicích byl předešlého roku záznam i pořízen.

Jako upomínku na tuto událost firma vydala v roce 2009 koncert i ve formátu audio CD a to hlavně z důvodu výborné kvality zvukového záznamu. CD vyšlo v limitované edici 1000ks.

Je zajímavé nahlédnout na obal, abychom viděli jaké skladby kapela vybere na své první DVD. Určitě budete překvapeni zvoleným setlistem : byl přehrán skoro celý materiál z CD Entertaining Angels, z předchozí desky Science...nezazněly osvědčené koncertní hity, ale byl odehrán méně nápadný song Lighthouse a na období, kdy v kapele působil Damian Wilson bylo vtipně zavzpomínáno instrumentální (!?) skladbou Lanslide (se sólem na bicí), kterou rovněž v kontextu prvních tří desek považuji za tu méně reprezentativní.

Tolik k informacím, které vyčteme z obalu. To hlavní musíme však posoudit svým sluchem. Zde je pár osobních postřehů.

Ačkoliv neskrývám fakt, že preferuji písničky, které nazpíval s kapelou Damian, tak zde musím připustit, že koncert odezpívaný šarmantní Tracy Hitchings se velice dobře poslouchá. Skladby přece jen z důvodu live záznamu zní o kapánek rockověji, stále se však (dle mého ucha) pohybujume na pop rockové parketě, ale té kvalitně provedené.

Jak už jsem letmo zmiňoval, koncertní záznam zvuku je velmi povedený, žádný nástroj nezaniká ani nevyniká - materiál není stižen kompresí, takže si jej určitě ještě nekdy rád připomenu.

P.S. : DVD jsem neviděl, jen pár fragmentů z ytb, ty mě však úplně nenadchly, ty záběry z balkonu divadla na mě působily dost stísněně, což jako klaustrofobik těžce nesu :-)

Hvězdy se vztahují jen na období s Tracy H.

» ostatní recenze alba Landmarq - Turbulence - Live in Poland
» popis a diskografie skupiny Landmarq


Landmarq - The Vision Pit
2017-05-25

Landmarq / The Vision Pit

5 stars

Po promo turné k desce Infinity Parade se ocitají Landmarq v nezáviděníhodné situaci – odchod ohlašuje Damian Wilson, aby se mohl v USA společně s Neilem Murrayem (Whitesnake), Davidem Palmerem (Jethro Tull) a Guy Fletcherem (Dire Straits) věnovat projektu La Salle. Karl Groom ho rovněž zlanařil do kapely Threshold, aby nazpíval jejich prvotinu Wounded Land.

Mezitím Landmarq nalezli náhradu v Ianovi Gouldovi, s kterým živě vystupují na mnoha koncertech s předními kapelami prog rock žánru. Blíží se čas natáčení nového materiálu, Gould se však z důvodu rozdílného náhledu na další hudební vývoj kapely poroučí. Kapela opět oslovuje v nouzi Damiana Wilsona a ten nabídku přijímá, neboť projekt La Salle byl uložen k ledu. Landmarq jsou v původní ,silné sestavě a nahrávají třetí desku s názvem Vision Pit, která vychází v roce 1995. A bez rozpaků prohlašuji, že je mou nejoblíbenější!

Všechny negativa, která jsem na předchozím Infinity Parade nacházel, jsou zde zdárně odstraněna! Zvuk je naprosto luxusní, je slyšet jakési rockové zhutnění - to je přesně to, co jsem na "dvojce" částečně postrádal. I na zvuku bicích nástrojů je znát, že jsou výborně nazvučené. I ostatní nastroje jsou krásně čitelné, dynamika nahrávky se jeví vynikající. Všechny tyto aspekty by ale byly k ničemu, pokud by repertoár samotný nebyl kvalitní. Naštěstí tomu v tomto případě tak je.

Cutting Room se postarala o řízný úvod, dramatické linky syntenzátorů jsou zručně zaplétány s přitvrzenou zkreslenou kytarou, všemu vévodí Wilsonův vokál plný napětí, jež po chvíli přechází do konejšivého refrénu. V Pinewood Avenue tempo zvolňuje, slyšíme (ne naposled) opět zvonivou kytaru, často využitou již na "jedničce". Pětidílný epos Infinity Parade plyne v proměnách spektra nálad - od té poklidné až po tu velmi expresivní - a nedá vydechnout necelých 9 minut. Oddechu a poklidné melodické linky se dočkáme až v Game Over. Další skladby drží laťku, která je nastavena hodně vysoko – zmíním již jen namátkou například píseň Handblechia, která je zhudebněným indiánským rituálem o hledání smyslu života. Popěvek je bez textu a zní tu hlasy Clive Nolana a Tracy Hitchings.
Narovlya je rozdělena do šesti částí. Jedná se zhudebněný dopis místní učitelky z tamější mateřské školky, jež popisuje průběh událostí po černobylské jaderné katastrofě v roce 1985. Mnoho jí svěřených dětí přišlo o otce, kteří likvidovali bez jakékoliv ochrany následky neštěstí. Deska je pak zakončena malou, temně znějící symfonií To Do or Die.

Minule jsem zaokrouhloval z 3,5 hvězd směrem dolů. V tomto případě je to naopak – hodnotil bych 4 a půl hvězdami, ale vzhledem ke kvalitě desky jako celku zaokrouhluji nyní směrem nahoru na maximum zde možných přidělených bodů.

Epilog: Vydávající firma SI Music se v roce 1996 dostala do finančních potíží a byla nucena ukončit činnost. Landmarq se ocitli opět v problémech – bez smlouvy a bez vydávající společnosti. V této neradostné době odchází již navždy zpěvák Damian Wilson. Přišlo nečekané rozhodnutí: Landmarq přijali do svých řad původní parťačku z dob Quasar – již výše zmiňovanou Tracy Hitchings, která se mezitím svou spoluprací s jinými, význačnými hudebníky stala netitulovanou královnou prog rocku.
Jejím příchodem a zapojením do tvorby repertoáru se silně změnilo hudební směrování skupiny, i proto zůstávají první tři desky Landmarq nezpochybnitelnou vzpomínkou a pomníkem výborné kapely neo prog rockového žánru

» ostatní recenze alba Landmarq - The Vision Pit
» popis a diskografie skupiny Landmarq


Landmarq - Infinity Parade
2017-05-24

Landmarq / Infinity Parade

3 stars

Úvodní a výborná Solitary Witness představuje jasnou spojnici mezi první a druhou deskou Landmarq, a to nejen podle názvu – ten zvonivý zvuk kytary již známe.

Album působí barevně, nachází se tu pomalé a i v textech poetické balady Embrace (ač v popovějším hávu, je to skvělá píseň) a Tailspin. Jak z rockového muzikálu Clive Nolana na mne působí The More You Seek The More You Lose či Gaia Waltz (skutečně dle názvu v 3/4 taktu). Instrumentálka klávesisty Leighta, pojmenovaná Landslide, má odpich a určitý vnitřní vývoj, mě však moc neoslovila.

Vrcholem alba je nepochybně výpravná skladba o pěti částech, bezmála sedmnáctiminutová Ta'Jiang neboli Řeka zlatých písků – barvitý a podrobně podaný příběh o čínské řece, na které byla postavena v hornaté části největší vodní elektrárna světa – Tři soutěsky. Kvůli této stavbě přišly o domov skoro dva miliony místních obyvatel – text nabízí mnoho otázek. Poklidně rocková, ve středním tempu a bonusová Borroved Mind důstojně zakončuje toto dílo.

Mně osobně se tento materiál líbí o něco méně než Solitary Witness. Ubylo dravosti a dramatických momentů, přibylo (na můj vkus) více prvoplánových melodií. Část výhrad mám i k výslednému zvuku. Ten je na stejné aparatuře oproti debutu zastřenější. Bicí nástroje mi přijdou moc syntetické, jako by byly naprogramovány na PC.

Výkon hodnotím na tři hvězdy celé a jednu půlím. Zaokrouhluji směrem dolu.

» ostatní recenze alba Landmarq - Infinity Parade
» popis a diskografie skupiny Landmarq


Landmarq - Solitary Witness
2017-05-23

Landmarq / Solitary Witness

4 stars

Kapela Landmarq – tedy konkrétně kytarista Uwe D'Röse, klávesista Steve Leigh a bubeník David Wagstaffe z rozpadnuvšího se metalového spolku Quasar a basák Steve Gee (ex-Firewater) získala v roce 1991 nahrávací kontrakt u holandské firmy SI Music po kladném přijetí jejich písně Suite St. Helens na legendárním prog rockovém výběru VA – SI Magazine Compilation disc 1991.

Tam své umění prezentovali mimo jiné kapely Pendragon, Jadis nebo Gandalf. Na této kompilaci nazpíval zmiňovaný song Rob Lewis Jones, který s formací zkoušel štěstí jen necelý rok a před natáčením desky odešel.

Skupina měla smlouvu, ale byla bez vhodného pěvce. Namísto pilování připravovaného repertoáru se tedy hledal vhodný zpěvák (kandidátkou byla i zpěvačka Tracy Hitchings, která působila s kolegy již v kapele Quasar!!, ale firma ji neschválila, neboť ji nedávno vydala její sólovou desku). Její jméno však nezapomeňte, bude se později v souvislosti Landmarq ještě skloňovat.

Vše zachránil hudebník a producent Karl Groom (m. j. Shadowland, Threshold), který v různých směrech firmě SI Music pomáhal a dohodil tehdy začínajícího zpěváka Damiana Wilsona, což se později vyjevilo jako osudové rozhodnutí, z kterého profitovali nějakým způsobem všichni výše jmenovaní. O tom ale poreferuji příště. V této sestavě, ve stejném studiu a vcelku se stejným realizačním týmem nahrál spolek Landmarq tři zásadní a důležitá alba britského neo prog rocku. Možná je to jen můj pocit, ale celkově se mi zdá, že tyto desky jsou u fandů zčásti nedoceněné.

První deska s názvem Solitary Witness vznikala pod velkým časovým tlakem. Hudebníci měli již vyhrazené nahrávací frekvence a polovina písní nebyla ještě otextována. Zasáhl opět osud v podobě hudebníka a producenta Clive Nolana, který s kapelou začal spolupracovat. Za několik hodin texty napsal, jen u Free Fall a April First to nedopadlo a skladby zůstaly v instrumentální podobě.

Songy na prvotině Landmarq jsou nadýchané, ve většině zvoní krásná a vzdušná el. kytara, klasické piano je doplněno střídmými party syntenzátoru, prostě takové jednoduché, ale funkční aranžmá. Jak barvou klávesových partů a bicích nástrojů, také určitým chladem mi zvukově (ne stylově) připomínají novoromantické spolky z osmdesátých let. :-)

Každý se snaží v recenzích připodobnit desku k nějakým vzorům, či inspiračním zdrojům. Mně Landmarq přijdou svým způsobem osobití, ale pokud by mě někdo hodně nutil, použil bych s velkou rezervou příměr k raným Marillion či IQ. Mají však jednu obrovskou devizu, kterou většina ostatních kapel postrádá - dramatický, procítěný ale dle potřeby i dravý projev Damiana Wilsona, který se zde na tomto díle sice teprve rozkoukává, ale i tak je znát, že se jedná o neobyčejný objev .

Zkratkovitě k jednotlivým písním:

1) Killing Fields - na úvod pomalejší rozjezd, písni chvíli trvá, než oslní svým skrytým kouzlem

2) Forever Young - opět krásná zvonivá kytara zní v přímočarém songu

3) April First - piano střídmě doplňují klávesy v až operetní melodii – rozverná a milá instrumentálka na oddech před bouří

4) Foxing the Fox – dramatická a členitá skladba s výborným textem o honu na lišku v rychlém tempu s naléhavým hlasem Wilsona a fanfárami kláves a jednoduchým, ale působivým partem kytary - to je opravdu lahůdka, jedna z nejlepších písní Landmarq vůbec a osobně ji řadím hodně vysoko v mém prog rockovém žebříčku všeobecně

5) Teraccota Army - skoro až děsivě hypnotický rytmus kláves, kytary a bicích buduje pomalu atmosféru – Damian zpočátku jakoby na půl úst deklamuje text – napětí houstne a přidává se těžce nabroušená kytara – další z vrcholů alba

6) Free Fall – opět příjemná instrumentálka na oddech s až oldfieldovskou melodickou kytarovou linkou

7) Tippi Hedren – melodie houslí na úvod připomene horror Psycho, poté jakoby plačtivý Damianův zpěv zvěstuje horrorový příběh o herečce Tippi Hedren, jež hrála v několika filmech mistra napětí Hitchcocka…

8) After I Died Somewhere - smutná a emotivní balada jen s pianem a zpěvem obsahuje i dlouhé a mistrovské sólo kytaristy Uweho

9) Suite St. Helens – song o čtyřech částech ve vycizelovaném a pompézním provedení

10) Borders – přináší uvolnění na závěr v jednoduší písni s až popovým aranžmá

Já mám na CD bonus (v již z počátku recenze zmiňovaném) songu Suite St. Helens z výběru SI Magazine s jinak nahranými bicími, v kratší podobě a s jiným zpěvákem.

Jako perličku na závěr mohu prozradit, že titulní skladba Solitary Witness nebyla včas dokončena, proto ji kapela umístila až na následující studiový počin. Zvyk zařadit titulní píseň až na následující desku je milým zpestřením i na dalších nahrávkách skupiny.

Produkci a režii si vzali na starost Clive Nolan a Karl Groom, mastering provedl Peter Brussée.
Po zvukové stránce je vše v pořádku, všechny nástroje jsou čitelné, dynamický rozsah DR 12, ani po 25 letech není třeba žádných dodatečných úprav.

S mírným zakolísáním ke konci jasná čtyřka.

» ostatní recenze alba Landmarq - Solitary Witness
» popis a diskografie skupiny Landmarq


Queen - Flash Gordon
2017-05-12

Queen / Flash Gordon

3 stars

Pamatuji se, jak toto album Queen v době svého vydání na mě zapůsobilo a to velice zvláštně. Slyšel jsem to tehdy z pásku, informací bylo minimum, bral jsem to jako syntenzátorové album Queen, jejich nový hudební směr, kterým se chtěli odebírat. Byl jsem ohromen novými a do té doby neslyšenými rejstříky syntenzátorů a různými zvukovými efekty.
Nicméně, styl Queen tam byl jasně identifikovatelný skrz Freddyho zpěv a Brianovu barvu kytary a desku jsem přehrával celou na jeden zátah.

Hodně dlouho jsem tento záznam neslyšel, proto jsem se rozhodl cca po 15 letech pro opětovný poslech. Vybral jsem si k tomuto účelu dvou diskovou special edici remasterovanou v roce 2011. Po zvukové stránce bez kazu, žádná obávaná komprese, či menší dynamika se k mé plné spokojenosti nekoná.

Co se týče záznamu samotného, zjistil jsem že i dnes mě poslech tohoto alba baví. Některé úryvky z filmu, které nemají výrazný hudební podklad bych dnes vynechal,tedy Ming´s Theme, The Ring, Execution of Flash či Arboria.
Bez nich by to bylo po nepatrných úkonech ve střižně příjemné rockové album.
Baví mě všechny díly Flash Theme, hardrockové Battle theme a The Hero i syntenzátorové rockové vypalovačky Football Fight, Vultan´s theme i ryze náladotvorné a klávesové In The Space Capsule, The Kiss s nádhernou symfonickou částí či nenápadná Escape from the Swamp.

Zajímavé obsahem je i druhé CD, kde je song Flash ve své singlové podobě, jiná verze The Hero a první a vcelku nudná verze The Kiss. Naopak mě potěšila verze Football Fight bez syntenzátorů, místo nich jen s klavírem - solidní pecka ! Na závěr je na CD live verze Flash a The Hero.

P.S. : Film jsem nikdy neviděl, snad někdy úryvek v 90 - átých letech a nenadchnul mě ani obsahem či zpracováním, proto už dožiju jen s touto hudbou.

» ostatní recenze alba Queen - Flash Gordon
» popis a diskografie skupiny Queen


Apoteosi - Apoteosi
2017-05-10

Apoteosi / Apoteosi

4 stars

Apoteosi v českém překladu značí oslavu. A opravdu – s touto deskou jsem oslavu hudby dozajisté zažil. Jedná se vlastně o takový malý zázrak – kdesi v Kalábrii se zjevila před 42 lety tato skupina, vydala bezejmennou desku a zase nenápadně zmizela do nenávratna.

Naštěstí se dochoval tento záznam, který se pomalu ale jistě dostává do povědomí fandům dobré muziky. Jedná se o melodickou prog rockovou příjemnou záležitost se symfonickými elementy. Kvituji s povděkem fakt, že jejich tvorba není přímým odkazem na Yes, Genesis, Kansas či jakékoliv jiné podobné velikány.

Jelikož nejsem znalcem italské scény(což považuji v tomto případě za výhodu), album na mě tak působí neobyčejně osobitě a vyzrále. Líbí se mi i pasáže s varhaním doprovodem, připomínajícím doprovod k místní bohoslužbě, zároveň i rychlé pasáže se soubojem kytary a kláves.

Obdivuji dokonalou souhru hudebníků, jako by nahrávali a koncertovali dlouhá léta. Pokud bylo klávesákovi 14 let, tak buřinku dolů.

Na závěr musím vyzdvihnout neobyčejně povedený zvukový záznam, kterému nelze ani z dnešního hlediska nic vytknout. Je plně srovnatelný s deskami špičky prog rocku vydaných v tomto období.

» ostatní recenze alba Apoteosi - Apoteosi
» popis a diskografie skupiny Apoteosi


Sonic Youth - Goo
2017-05-10

Sonic Youth / Goo

4 stars

Po vydání úspěšného alba Daydream Nation kolem kapely začaly kroužit 3 nahrávací společnosti A&M Records, Atlantic and Mute.

Sonic Youth nakonec však vybírají mamutí firmu Geffen, kde se za 300 000 $ zavazují k vydání 5 desek.
Tato firma měla čuch na podchycení umělců s velkým potenciálem – v roce 1990 signuje smlouvu na doporučení Kim Gordon se souborem Nirvana….

Ačkoliv je kapela u velké firmy, nenechá se nijak omezovat ve skládání a tvorbě nových písní. Odmítají hvězdného producenta Daniela Lanoise (Brian Eno, Peter Gabriel, U2, Neil Young) a nakonec volí Nicka Sansana, který s nimi již pracoval jako zvukař na předešlé desce.

CD spatřilo světlo světa 26. června roku 1990 a stalo se jednou z nejdůležitějších rockových nahrávek devadesátých let a živnou půdou, ze které začla rašit poslední hudební revoluce – grunge. Lze najít tisíce recenzí a mnoho výpovědí kapel a hudebníků, které toto album ovlivnilo.

Zvuk je čitelnější a hutnější, než na předchozím Daydream Nation, (vlastním dokonce MSFL reedici, kde je přímo krystalicky čistý, což je u této hudby plné navazbených kytar velmi důležité). I když obě sólovky kvílí a hučí, ve výsledku jsou krásně od sebe tyto nástroje oddělené. O zpěv se dělí sexy blondýna Kim Gordon se svým partnerem Thurstonem Moorem.

Na začátek CD byly umístěny největší pecky, skočná a textově kontroverzní Dirty Boots, dojemná Tunic o zemřelé zpěvačce Caren Carpenter, Mary Christ a Kool Thing s hostujícím Chuckem D z Public Enemy.
Následuje Mote, čili song o kouření trávy, který v polovině stopáže přechází v hlukovou improvizaci. Další písně se mi jeví jako průměrné, závěr je ale ovšem parádní v podobě členité Titanium Exposé.

Byla to zvláštní doba. Klipy Sonic Youth a jim podobných souborů rotovaly denně v TV , skladba "Kool Thing" bodovala v hitparádách v USA, Velká Británie a Irsku.

Ač nepatřím mezi jejich zaryté fanoušky, nemohu jim upřít invenci a originalitu. Jejich nahrávky dokážu identifikovat mezi tisíci jiných kapel, což o něčem vypovídá.

» ostatní recenze alba Sonic Youth - Goo
» popis a diskografie skupiny Sonic Youth


U.D.O. - Dirkschneider - Live - Back to the Roots
2017-05-03

U.D.O. / Dirkschneider - Live - Back to the Roots

5 stars

Je trochu iritující, pokud vydáte s kapelou U.D.O. 15 desek a vylezete potom na podium a lidi řvou "zahraj Balls to the Wall" nebo "Breaker, jedéém" – tedy songy z vašeho předešlého působiště – Accept. Potom jednou bouchnete do stolu, tak jako Udo a vyhlásíte turné, kde naposled odehrajete ty nejlepší fláky od těchto německých metalových velikánů, a potom už budete hrát jen setlist, vyextrahovaný ze svých řadových alb U.D.O.

Zajisté statečný krok, neboť v dnešní době, kdy hudebníky živí koncerty , se každý snaží prosadit spíše jako hlas Deep Purple, Iron Maiden, Whitesnake, Arakain atd.... a neúnavně obráží štace po halách či kulturácích. Jsem zvědav, zda Udo slib v budoucnu dodrží.

Také mě zaujala skutečnost, že Accept a Dirkschneider vydali živé dvojdisky přibližně ve stejnou dobu a zaznamenali na nich 11 shodných hitů z osmdesátek. Která kapela se zhostila tohoto úkolu lépe? Kdo vystihnul přesněji několika desetiletími prověřené hity Accept? Komu se podaří naskočit na tu nostalgickou vlnu vzpomínek - hlasu Uda Dirkschneidera nebo tandemu Hoffmann-Baltes ? Tyto otázky mi již delší dobu vrtaly hlavou, nicméně až nyní jsem se dostal k poslechovému porovnání nosičů obou protagonistů.

Co hodnotit na živých CD? Je toho mnoho. Atmosféru, zda-li muzikanti zvládnou písně zahrát a jak dobře, jak je kapela sehraná, jak reaguje publikum a v neposlední řadě, jak je na tom koncert po zvukové stránce...

Vezmu to tedy popořadě. Koncert byl nahráván v německém Memmingeru, v menší hale pro 800 lidí, která byla tehdy natřískaná až po strop. Udovi to pělo jako zamlada a v tomto případě to není jen zdvořilostní fráze, ale fakt. Hudebníci U.D.O. – nyní pod hlavičkou souboru Dirkschneider - nastudovali klasické písně Accept do nejmenších detailů, i Udův syn má ve svých 22 letech tátovy songy od dětství zažrané pod kůží, takže jeho bubenický výkon je excelentní. Oba kytaristé a basista podávají rovněž precizní výkony. Co se týče atmosféry na koncertě, tak ta byla prostě báječná. Udo tam s fans komunikoval výhradně v jejich rodném jazyce, což navozuje při poslechu takovou uvolněnou domácí atmosféru. Obecenstvo hlasitě reagovalo, ječelo a skandovalo, tak jak to na správném koncertu má být. Ke spokojenosti byl také pádný důvod.

Zaznělo totiž 25 písní z nejúspěšnějšího období souboru Accept v osmdesátých letech a výběr je to jaksepatří reprezentativní – snad žádná důležitá skladba z tohoto období nebyla opomenuta. Kdo by chtěl luxusní best-ofku, tak koupí těchto CD neprohloupí. Záznam byl vydán na 2 CD a alternativně na 3 LP na barevném vinylu v limitované edici 500ks. Na CD klasicky zvuk komprimován, ovšem ještě v přijatelných mezích. Zvuk z desky jsem neměl možnost ohodnotit.

Pokud bych měl porovnat živé desky Accept – Restless and Live a Dirkschneider, tak bych to popsal takto: Accept mají o trochu hutnější zvuk, více dbají na to, aby se výsledný zvuk blížil originálu. Atmosférou však vedou Dirkschneider - více drobně experimentují a ozvláštnují v rámci možností skladby a Udo prostě tyto skladby podává přesvědčivěji. Jejich zvuk více připomíná živý koncert.

Za retro výlet strojem času do zlatého období heavy metalu uděluji spolku Dirkschneider 5 zlatých.

» ostatní recenze alba U.D.O. - Dirkschneider - Live - Back to the Roots
» popis a diskografie skupiny U.D.O.


Accept - Restless and Live
2017-05-02

Accept / Restless and Live

4 stars

Německé Accept tak nějak neustále sleduji a pokud vydají nějaký nosič, poslechnu si jej. Kdysi jsem si hrál s chutí alba Restless and Wild a Balls to the Wall, což vlastně platí i dnes. Ostatní alba znám, ale ve své sbírce je mít nemusím.

Tento víkend jsem byl na Moravě, kde je heavy metal stále v oblibě díky neutuchajícím koncertům zábavových kapel, které tento styl preferují a udržují v centru zájmu mladých posluchačů.

Tam jsem také slyšel nové živé dvoj CD Accept - Restless and Live a také konkurenční live záznam bývalého zpěváka Accept - Dirkschneider - Back to the Roots. Jelikož se jednalo o podobný, v několika případech totožný repertoár, zajímalo mě, která parta na mne zanechá lepší dojem....

V řadách Accept již sedm let pěje Mark Tornillo, náhrada za Uda dost slušná, proto je také kapela poslední léta tak v laufu. Rovněž na třech studiových nosičích, které nazpíval, se najdou povedené fláky, takže nebyl problém nahrát živý záznam, kde cca polovinu materiálu lze bez uzardění z těchto desek použít, aniž by vedle letitých hitů kapely zněly nějak ušláple.

Záznam tohoto koncertu vyšel na 2 CD a LP. Obvyklým nešvarem je dnes vydání CD s polovičním dynamickým rozsahem oproti vinylu, na druhou stranu díky Bohu za to, kdo má zájem, může si pořídit záznam takový, jaký mu (a jeho aparatuře vyhovuje).

Musím ale podotknout, že i z CD je zvuk poslouchatelný a nadupaný, což není vždy pravidlem. Při poslechu mě napadlo, zda li se jedná vůbec o živý záznam, krom drobného nahalovaného zvuku nástrojů a jásotu lidí mezi skladbami a dvou "jamů" v písních je záznam jak ze studia. Ty přesně znějící "sbory" kapely snad nemůžou být tak precizní a přesné. Rovněž je uvedeno, že písně jsou nahrávány na různých místech, zvukově to však nelze poznat. Dnes je možné asi ve studiu doladit vše.

Celkově chválím, jedná se o povedeně zakonzervovaný záznam toho, jak Accept zněl v roce 2015. Samozřejmě Udo chybí, plně nahrazen není, s tím ale nic neuděláme.

V porovnání s 2 CD live koncertem Dirkschneider zní záznam Accept technicky lépe, tak o 15 -20%. Tam kytary mají trochu odlišnou barvu, než jak je zní v originálu, ale to už je hnidopišství. O hudebních kvalitách jednotlivých muzikantů netřeba psát, nikdo svým výkonem výsledek nekazí.

Atmosféra je u obou koncerů srovnatelná, nahrávka Dirkschneider je více "Live" - není tak vycizelovaná ve studiu.



» ostatní recenze alba Accept - Restless and Live
» popis a diskografie skupiny Accept


UFO - Sharks
2017-04-27

UFO / Sharks

3 stars

Pořád si říkám, v čem je zakopaný pes, neboť desku Sharks stále nemohu vstřebat. Složení kapely zůstalo kupodivu od předešlé desky nachlup stejné, studio také.

UFO odletělo sice před nahráváním alba Covenant od Shrapnel k firmě Steamhammer, nicméně dlouholetý kolega Mike Varney, který jim produkoval několik předchozích desek, pomohl i nyní.

Novým elementem v týmu se stala posila z USA - věhlasný Steve Fontano (M.Friedman, Tony MacAlpine, G.Hughes), který vše doladil, zmixoval, postaral se o režii a výsledný mastering nahrávky. Aby toho nebylo málo, je zapsán jako spoluautor tří písní na tomto CD.

Výsledný dojem je pro mne však neslaný, nemastný. Jeden čas jsem si pohrával v úvahách s teorií, že za vše může Fontano, abych očistil kapelu, potom jsem to zavrhl jako úplnou blbost a v současné době zastávám teorii tu nejjednodušší. Materiál na desce prostě není patřičně silný, chybí nápady a ani Schenker se nijak nesnaží svou hrou skladby nakopnout.

Solidní a výjimečné songy jsou to dle mého názoru jen tři – naostřená balada Serenity, hitová Shadow Dancer a hard rockové boogie Fighting Man, což je dost málo.

Standart drží ještě Sea Of Faith a Crossing Over, v kterých slyším kolegy Deep Purple. Ostatní písně lze bez problémů poslouchat (krom instrumentálky Hawaii) ale nijak neosloví.

Dle mého ještě o něco slabší, jak Covenant. Ohodnotil bych to tak na trojku.

» ostatní recenze alba UFO - Sharks
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - Covenant
2017-04-25

UFO / Covenant

3 stars

Pilíře kapely Mogga a Waye doplnil na nahrávání desky Covenant starej známej Aynsley Dunbar na postu bicích a světe div se i veličenstvo guitar boss Michael Schenker. Vždy, když se tento hudební fluktuant objeví v sestavě UFO, působí to magicky i na ostatní členy, kteří se vybičují k nadstandartním výkonům, což je slyšet hlavně na první polovině desky. Jako host na klávesy je uveden Kevin Carlson. Jeho nástroj velmi střídmě podmalovává pozadí písní, ale toto drobné koření použitých rejstříků hammondek dodává výslednému zvuku to pravé „vintage“ koření.

Po předchozích dvou CD Mogg/Way se nyní zvuk zklidnil, kytara je sice příjemně nabroušená, ale jen v hard and heavy intencích, žádný zvuk ala Pantera se již nekoná.

Deska se nese v příjemném duchu staromódního hard rocku á la UFO a prvních pět písní se dá zařadit do zlatého fondu skupiny. Zvláště hutná a valivá Unraveled či houpavá Miss The Lights, kde melodickou linku doplňuje jakýsi hoboj. Midnight Train uhání vpřed jak mezinárodní rychlík. Nejvíce klame tělem Fool's Gold, kdy máte pocit, že posloucháte baladu, která se však po 90 sekundách transformuje do nejrychlejší vypalovačky na disku.

Potom jako by do motoru někdo pomalu začal sypat písek, In The Middle Of Madness je ještě celkem příjemná záležitost ve středním tempu, The Smell Of Money a Rise Again jsou stěží poživatelnou záležitostí. Deska naposledy ožívá při poloakustické Serenade, potom je třeba přetrpět Cowboy Joe a The World And His Dog, nebo aparaturu předčasně vypnout.

Schenker si z předchozích projektů přivedl US producenta Ralpha Patlana (MEGADETH, WHITE WIZZARD, MICHAEL SCHENKER) , který se postaral o skvělý zvuk, který je čitelný, ostrý a v rámci možností doby i dynamický.

Ohodnotil bych to tak na 3,5 a nahoru se mi to zaokrouhlovat nechce.

» ostatní recenze alba UFO - Covenant
» popis a diskografie skupiny UFO


Sonic Youth - Daydream Nation
2017-04-24

Sonic Youth / Daydream Nation

0 stars

Byla to zvláštní doba - tehdy každá nezávislá alternativní kapela vazbila jako o život. Byl to takový trend, takže i když se pod vrstvami zkresleného zvuku nacházely obstojné rockové písně, vše bylo v té zvukové kouli utopeno.

A právě Sonic Youth byli jedni z těch prvních, co vstřebali do svých melodických základů písní nasranost hardcore punku a stali se tak hlukovými světlonoši pro své mnohé následovníky - mj. My Bloody Valentine, Dinosaur Jr., či Pixies.

Pro mnohé indie rockery kultovní deska, já jsem si ji pustil po cca 25 letech a zhrůzou zjistil, že mě to narozdíl od jejich pozdější produkce vůbec nebaví, proto bez bodování.

» ostatní recenze alba Sonic Youth - Daydream Nation
» popis a diskografie skupiny Sonic Youth


Deep Purple - Infinite
2017-04-24

Deep Purple / Infinite

4 stars

Pokud bych použil náboženskou teminologii k vyjádření mého vztahu k Deep Purple, označil bych se za vlažného purplologa. Přikláním se ke starozákonním deskám, z evangelií Nového zákona občas vybírám k motlitbě jen Perfect Strangers a předposlední knihu Now What?!, jejíž přímé následování vidím i v současně vydaném souboru Infinite. Nicméně, dílo celé mám nastudováno, i když se k němu tak často nevracím.

Nejraději mám verše The Surprising, Hip Boots, All I Got Is You a Johnny ´s Band. Při bližším zkoumání však nemám celku co vytknout, i cover Doors tam zapadá. Platí zde to samé, co v Písmu svatém - můžu tu najít části, které mi nejsou až tak blízké, to ale nijak nesnižuje pravdivost celku.

Když si chci v Bibli listovat a nechat v sobě působit sílu blahodárného obsahu, tak nemám rád tu paperbackovou kvalitu, jež jsem obdržel onehdy zdarma před nějakým supermarketem. Je nekvalitně vytištěná a po chvíli se rozpadne. V podobném příměru jsem se proto vyhnul CD verzi, kde je obsah komprimován a zaměřil se na 2 LP verzi, kde je zvuk výrazně lepší. I když v poslední době se objevil remaster německé firmy KronStudioLab Int', který překonává kvalitativně vinyl a dynamika záznamu dosahuje oproti běžnému CD téměř dvojnásobných hodnot. Záznam je i celkově razantnější.

Na svaté přijímání 22.5.2017 v Praze se podívat půjdu.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


UFO - Mogg / Way ‎– Chocolate Box
2017-04-20

UFO / Mogg / Way ‎– Chocolate Box

3 stars

Schenker se stále nemá k návratu, tak duo Mogg/Way připravilo po dvou letech pro fandy další porci muziky v podobě alba s názvem Chocolate Box. Šéf vydávající firmy Shrapnel Mike Varney opět zalovil ve svém katalogu umělců a vzpomněl si na famózního kytaristu Jeffa Kollmana, kterého sehnal na nahrávání sólo alba Johna Westa.

Guitar Hero Kollman se stal dalším Američanem ve službách UFO. Bubeník Simon Wright (AC-DC, DIO) spolupracoval již s ústřední dvojkou na turné UFO - „Tour of the World“ a sestavu doplnil staronovej parťák Paul Raymond, tentokrát svou hrou na klávesy.

V porovnání s předchozí deskou Edge of the World je slyšet částečný posun ve zvuku – kytary jsou metalově moderně podladěné, basa zlověstně pobublává (to je hodně slyšet v prvních třech skladbách). Kytarista je po prvních pár posleších méně nápadný a ne tolik technicky exhibující, než jeho předchůdce Bellas. Po dalším repete však vylézají na povrch jeho drobné ozdůbky a hlavně nádherná sóla, které skladby obsahují.

Kollman se stal rovněž autorem všech skladeb, vyjma Death in the Family, kterou složil Mogg. Nedá se však říci, že by byl nahraný materiál zcela vyrovnaný. Mě zaujal hlavně třetí Song To Close to the Sun - to je solidní hit. Za zmínku dále stojí šestá, živelná King of the City se skvělým Kollmanovým sólem a hitová Death in the Family. Desku uzavírá baladická Sparkling Wine. Ostatní skladby standard UFO drží, ale o nezapomenutelné nahrávky již zcela určitě nejde.

Nahrávka tentokrát vznikla v Prairie Sun Recording Studiu v Kalifornii, kde byla i smíchaná. Za mastering je odpovědný Tim Gennert, který, jak bylo již v té době neblahým zvykem, nahrávku výrazně zkomprimoval a okrouhal dynamiku. Když se Mogga novináři na téma loudness war v souvislosti s jejich nahrávkami ptali, tak jsem ve třech rozhovorech zaznamenal, že absolutně nevěděl, o čem je řeč...

» ostatní recenze alba UFO - Mogg / Way ‎– Chocolate Box
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - Mogg / Way ‎– Edge Of The World
2017-04-18

UFO / Mogg / Way ‎– Edge Of The World

5 stars

Michael Schenker po natočení alba Walk on Water v roce 1995 UFO opustil, tandem Mogg a Pete Way však nelenil a začal skládat materiál na další desku. Angažovali matadora Aynsley Dunbara - bubeníka, který své kvality předvedl již mimo jiné u J. Mayalla, F. Zappy či Whitesnake a roli kytaristy převzal Američan George Bellas, multiinstrumentalista a skladatel, jež později nahrával desky třeba s Magellan či Ring of Fire. Tehdy však začínajícího umělce dohodila vydávající firma Shrapnel. Tím zabila dvě mouchy jednou ranou – zpěvákovi a baskytaristovi vytrhla trn z paty, neboť ti již nemuseli složitě hledat vhodného kandidáta na tento post a Bellas si vytvořil výbornou selfpromotion kampaň před rockovým publikem. To se hodilo, neboť firma v roce 1997 vydávala jeho první instrumentální album.

Jelikož se Michael Schenker stal spolumajitelem značky UFO, nemohli výše jmenovaní hudebníci hotové písně pod tímto názvem bez jeho účasti vydat. Proto se uskupení pojmenovalo jednoduše Mogg-Way.

Nutno říci, že George Bellas se role sólového kytaristy zhostil dokonale a to do té míry, že Schenkera plně zastoupil a nahradil. Na desce je podepsán překvapivě pod sedmi písněmi. Má sice trochu jiný styl hraní, tehdy odkazující na Y. Malmsteena (což je znát třeba v Gravy Train) nicméně ve většině songů zachovává klasickou atmosféru UFO. Je to axeman každým coulem, v nahrávkách pulzuje jeho kytara každou sekundu ve všemožných variantách, v určitých okamžicích je slyšet ve třech stopách najednou :-) Povedené písně oblékl do bohatě vyšívaného a slušivě moderního heavy kabátu. Někteří ufologové nemohou jeho stylu přijít na chuť, já tyto negativní pocity nesdílím, ba právě naopak. Důležité pro mě je, že jako celek vše působí velmi svěže a povedeně.

Deska je pestrá, najdeme tu balady Save Me From Myself či Spell on You, instrumentálku Totaled, kde Bellas vypouští páru, dvě dřevní hard rockové flákoty podobající se v základu Rolling Stones – House of Pain a It´s a Game, až speedovou jízdu Gravy Train, úvodní temnou středně tempou Change Brings a Change s procítěným zpěvem a ponurými klávesami či těžkotonážní a valivou Fortune Town. CD obsahuje i další cover UFO - tentokrát byla vybrána Mother Mary, kde si zazpíval společně s Moggem i Tony Martin.

Nahrávka vznikla v Sound Temple studiu v Kalifornii, jehož majitelem je James Murphy, kytarista Testament, Cancer či Death. Na desce si vzal na starost zvuk basy, kytar a kláves, částečně se podílel i na výsledném mixu nahrávky. Nutno však podotknout, že zvukových kvalit CD Walk on Water se dosáhnout nepodařilo.

Nechtěl bych tu vyvolávat sáhodlouhé diskuze o tom, zda toto dílo zveřejňovat v profilu UFO či nikoliv. Dle mého názoru to je klasická řadová deska UFO, která vyšla pod jiným názvem jen z právních důvodů. Přesto jsem tento krok s vedením konzultoval.

» ostatní recenze alba UFO - Mogg / Way ‎– Edge Of The World
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - Walk on Water
2017-04-18

UFO / Walk on Water

5 stars

Neuvěřitelné. Michael Schenker přišel po 16 letech, zasunul jack do zesilovače, kytaru rozpálil do běla, nahrál nejlepší desku UFO za uplynulých 16 let, poté zabalil kufry a zmizel, aby se za dva roky vrátil a teprve odjel k desce turné. K tomu se sešli a zdatně mu sekundovali ostatní hudebníci z období největší slávy této kapely. To byl opravdu comeback ve velkém stylu !!!

Esence toho nejlepšího z hardrocku made in UFO - ve skladbách nacházím to, co mi chybělo na posledním pro mě poslouchatelném albu s názvem Mechanix: tu živelnost, chemii mezi muzikanty a nadšení ze hry. Naprostými top skladbami jsou pro mě Darker Days a Dreaming of Summer nebo Venus s parádními klávesami.

Produkci desky svěřili UFO starému známému Ronu Nevisonovi a o mastering se postaral slavný Doug Sax, díky němu zní deska naprosto luxusně, dynamicky a vzdušně s minimem komprimace, což již bylo v tomto období nadstandardem. Naměřeno DR11.

Moc nerozumím zařazení coverů Doctor, Doctor a Lights Out. Asi pro nové fandy, kteří původní verze neznali.

» ostatní recenze alba UFO - Walk on Water
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - Mechanix
2017-04-18

UFO / Mechanix

4 stars

Vzácně vyrovnaná kolekce songů, kterou vrhli do oběhu UFO v roce 1982 pod názvem Mechanix. Poctivý hard rock, který v pohodě držel krok s tehdejší britskou špičkou hard & heavy žánru. Album je silné jako celek, má parádní zvuk, na druhou stranu tu není takové to živočišné jiskření nebo taková skladba, o které by člověk po dvaceti letech řekl: „Jo, to je ta skladba z Mechanix!" Obal mě vyloženě odpuzuje, ale do hodnocení to nijak promítat nebudu.

Toto album tehdy dosáhlo na 8 příčku UK albové hitparády.

» ostatní recenze alba UFO - Mechanix
» popis a diskografie skupiny UFO


Police - Zenyattà Mondatta
2017-04-12

Police / Zenyattà Mondatta

5 stars

Chtěl jsem se o této desce více rozepsat, recenzent copeland však již to podstatné řekl za mě. Přidám tedy jen pár slov o tom, jak to slyším já.

Rozdílů oproti předešlým postupům vzniku písní mnoho není. Firma A+M Records hudebníky poprvé zlomila a zaplatila jim na měsíc studio Wisseloord v Holandsku, kde s Nigelem Grayem desku spáchali. Jo, téma daně – to byl problém i tehdy. Sting a Summers se z tohoto důvodu raději přestěhovali do Irska a V Anglii krom benefičních koncertů raději nehráli.

Nicméně, je čas přejít k obsahu CD. Ač je tu pár písní s líbivým refrénem (Don't Stand So Close To Me, De Do Do Do, De Da Da Da či Man In A Suitcase), žádná nesklouzává do popové podbízivosti. Celkově jsou na syrové, dynamicky rockové kostře basy a bicích umně zavěšeny novovlnné party kytar a to vše je dopepřeno vlivy reagge, jazzu a ska.

O jednotlivých písních se nemusím blíže rozepisovat, protože jsou vzácně vyrovnané. Mnohokrát jsem je poslouchal a vychutnával si jednotlivé party tu bicích, tu basy nebo kytary a zpěvu. Ač je nahrávka na první poslech pohodová a zahraná levou zadní, při bližším zkoumání je znát neuvěřitelně precizní hráčská technika.

Nejoblíbenější songy: repetitivní Voices in my Head, dravá a energická Driven to Tears, instrumentální Behind My Camel, experimentální Shadows in The Rain či technická a precizní The Other Way Of Stopping.

Zvuk je neskutečně čitelný, dynamický (naměřeno DR15) a prostorový. Nahrávku poslouchám z SACD, kterou mastroval v roce 2002 slovutný Bob Ludwig (Rush, Metallica, Def Leppard). Tato deska pro mě představuje vrchol tvorby The Police. Do této doby kapela rostla, zde dosáhla ve všech směrech absolutoria a další desky již měly sestupnou tendenci. Ztratily totiž dle mého názoru jiskru a vnitřní energii, a to raději vůbec nemluvím o aranžmá se syntenzátory.

Dvě perličky na závěr:
Před lety jsem zažil šok, protože u mě tato nahrávka zněla z gramodesky, kterou jsem pořídil na počátku osmdesátek v jugoslávské licenci. Pak se mi toto album ztratilo na pár let z očí a mysli. Jaké bylo mé zděšení, když jsem si písně pustil z pořízeného SACD a na sedmém místě zazněla skladba "Bomb Away". To jsem si říkal - co to je za skladbu ? Vždyť si ji vůbec nepamatuju?! Musel jsem zasednout k netu a tam jsem z hrůzou zjistil, že bolševik tehdy nechal píseň vyextrahovat kvůli závadnému textu, kde se Sting zmiňoval o válce v Afghanistánu. :-)

Dočetl jsem se, že Sting odmítl hrát basu v Behind My Camel, kterou složil Summers. Musel si ji tedy nahrát sám. Výsledek je velmi strohý, nicméně si stejně jinou linku nedovedu představit. Přesto však tento song vyhrál cenu Grammy za nejlepší instrumentální výkon, kde sportovní terminologií porazil XYZ od Rush…

» ostatní recenze alba Police - Zenyattà Mondatta
» popis a diskografie skupiny Police


Galahad - Year Zero
2017-04-07

Galahad / Year Zero

3 stars

Pravděpodobně jsem zatím nedorostl do stavu, kdy bych dokázal plně ohodnotit kvality tohoto alba. Oceňuji progresivitu Galahad v tom směru, že se nebáli experimentovat a do písní nacpali tak obrovské množství citací různých hudebních stylů a použili tolik alektronických samplů. Mně to ale připomíná nějaký pejsko-kočičkový dort.

Popíšu jen pár skladeb pro lepší přiblížení toho, co lze na desce slyšet:

1) Úvodní Year Zeroverture začíná space elektronickými plochami, po dvou minutách začnou syntenzátory zlověstně bublat, po další minutě song končí příjemným instrumentálním prog rock outrem.....

2) Demokracy: tři minuty se ozývá syntenzátorové cvrlikání, poté se ve skladbě objeví samplovaná kytara jako od Rammstein, skladba se změní do EBM dunění, ve kterém proplouvá silně elektronicky zkreslený zpěv, poté se posluchač utápí v salších pěti minutách klávesových zvuků..

3) Jazz suite - jak název předpovídá, slyšíme cca 2 minuty song vycházející z jazzu - nic proti jazzu, sám jsem jeho velkým příznivcem, ale v kontextu desky to působí velmi zvláštně...

4) Hindsight 1 - komorní skladba pro piano a klarinet....

Mezi těmito písněmi a několika nevýraznými songy se nacházejí i velmi pěkné prog rockové záležitosti typu A Deep Understanding?, Hindsight 2, ve stylu Rush zpracovanou World Watching či Haunted s expresivním zpěvem.

Po u mne vysoce ceněných zářezech Sleepers a Empires Never Last se další desku Galahad bojím pustit....

» ostatní recenze alba Galahad - Year Zero
» popis a diskografie skupiny Galahad


Seti -  Bold Travels
2017-04-05

Seti / Bold Travels

5 stars

Seti plní závazky na pětiletky, neboť po této době přichází s dalším albem, pojmenovaným Bold Travels, které vyšlo v roce 2016 u domovské firmy Mylodon. Došlo k drobnému poladění sestavy, krom již známých jmen se na postu kytaristy představil Gabriel Hidalgo z místních Six Magics, dále zpěvačka Paula Vilches, a za bicími se objevil Juan Ricardo Weiler, majitel studia Tarkus, kde deska vznikala. V roli hostů přiložili ruku k dílu slovutní mistři progové scény – Steve Rothery z Marillion, Damian Wilson z Threshold a Clive Nolan z Areny.

Nebudu chodit kolem horké kaše - mám za to, že se prog rockerům z Chile povedl opravdový majstrštyk. I přesto, že nejde o stálou kapelu, nahrávka zní jak dobře namazaný stroj, jako kdyby ty písně hráli naživo několik let. Na tomto albu jako by do sebe vše zacvaklo. Díky posilám z metalových kapel došlo opět k zhutnění zvuku, takže na této desce se již pohybujeme v temných vodách prog metalu. Fandy IQ, Areny, Galahad či Threshold toto dílo určitě zaujme.

Jen několik telegrafických střípků, které zůstaly zaznamenány v mém poznámkovém zápisníku během mnohonásobných poslechů :

1) Žádná z písní nepřesahuje 10 minut, čímž se oproti minulým deskám trochu zjednodušila struktura skladeb ve prospěch větší zapamatovatelnosti a až hitovosti materiálu.

2) Jaime Scalpello je bezesporu kvalitní zpěvák a jeho procítěný a přirozený projev se mi líbí, ale jakmile se ozve Damian Wilson ve skladbách Divine Decision a The Third Gate, je jeho výkon trochu zastíněn.

3) K mé radosti ubylo nudných instrumentálních syntenzátorových preludií, ale aby ten pocit nebyl tak intenzivní, tak ta jediná skladba s názvem Evolution, co tu zbyla, je bohužel tou nejdelší na CD. Jako by Mombergovi nestačilo, že se v podobném duchu v minulých pěti letech vyřádil na dvou albech projektu Taurus. Ani hostující Steve Rothery svými pár tóny skladbu nijak nepozvednul. Naopak druhý song The Great Conflict, jež neobsahuje zpěvovou linku, ale je zahraný celou kapelou, patří k mnoha vrcholům tohoto alba.

4) Prominentní hosté do písní vložili vskutku povedená sóla (krom výše popsané vyjímky), pokud bych měl nějaké vypíchnout, pak třeba to Nolanovo ve skladbě The Third Gate, začínající v čase 2:10.

5) K barevnosti desky přispěla i zpěvačka Paula Vilches z místních metalových Denun a Arkaos, tady se blýskla křehkým a procítěným projevem v odlehčené Cascade of Changes.

Deska má moderní nadupaný zvuk a není to na úkor dynamiky a zbytečného vytažení hlasitosti, jak to předvedli masteringoví „umělci“ na posledních výtvorech IQ a Galahad. Mistr Momberg si ale při konečné úpravě zvuku pohrál s ekvalizací a zvuk je mírně do „V“, čímž myslím, že jsou lehce zvýrazněny okraje pásem, výšky a basy. Proto nahrávka nejlépe zní z originál CD či lossless formátu, neboť mp3 tuto úpravu zvuku ještě prohlubuje.

Závěrem, jak už tu letmo zmínil kolega Sajgon3, bych k této nahrávce uvedl jen jedno. Dle mého se v žánru prog metal za rok 2016 jedná o jednu z nejlepších desek, která svou kvalitou a provedením mnohým věhlasnějším kapelám řádně vytřela zrak.


» ostatní recenze alba Seti - Bold Travels
» popis a diskografie skupiny Seti


Seti - One Giant Leap
2017-04-03

Seti / One Giant Leap

4 stars

Kvalitně nasnímaná live deska, nahraná 2. 10. 2010 v Café del Teatro v Santiagu. Zvuk je o chloupek dynamičtější než na obou předchozích studiových počinech, mág Momberg se při masteringu vyřádil. Z prvního CD zazní tři a z druhého čtyři písně, jako bonus jsou na konec zařazeny dříve nevydané songy Vexation a Peace ve studiovém provedení.

Koncertní verze skladeb se drží celkem věrně původních předloh, jen je tu možnost v písni Ellipse porovnat, jak se Jaime Scalpello popral z pěveckým partem, zděděným po Damianu Wilsonovi: https://www.youtube.com/watch?v=T-gv9L-uOCQ

Závěrem: kdo by si chtěl udělat obrázek o nejpovedenějších kouscích Seti a nechtěl shánět první dvě studiová alba, má nyní příležitost. Kdo je má, doplní jen z důvodu kompletace a posouzení dvou bonusů. Vexation je klasicky prog rock ve stylu Seti a Peace je opět scifi klávesovou instrumentální plochou nudnějšího střihu.

V přípravě bylo avizováno vydání koncertu ve formátu DVD s 5.1 zvukem, kde by se jako bonus měly nacházet i první dvě CD v surround mixu. Nikde jsem však na toto vydání nenarazil.

» ostatní recenze alba Seti - One Giant Leap
» popis a diskografie skupiny Seti


Seti - Discoveries
2017-04-03

Seti / Discoveries

4 stars

Pět let uplynulo od vydání prvotiny chilské kapely (projektu) Seti (pro neznalé - tato zkratka označuje program NASA na vyhledávání mimozemských civilizací pomocí dešifrování radio signálů). Mělo to prozaické důvody - život prog rockového hudebníka není jednoduchý ani v zemích tomuto žánru zaslíbených, natož v Chile. Ostatní hudebníci nebydleli poblíž, proto času na zkoušky bylo pomálu a výsledný tvar skladeb se rodil pomalu.

Z nějakých zdrojů je však třeba finance získat. Proto hlavní hybatel této kapely Claudio Momberg krom trochu stagnující Subterry objížděl světová pódia v období 2005 – 2010 jako klávesový hráč se skupinou Caamora Clive Nolana (Arena, Pendragonon, Shadowland), pracoval na svém projektu Taurus, kde stihl vydat album Opus I. Dimensions, inspirované vážnou hudbou, a vystupoval s revivalovým uskupením Marillion pod příhodným názvem Fugazi.

Po dlouhých měsících příprav byla vydána 29. 5. 2010 druhá, tentokrát sedmiskladbová deska Seti pod názvem Discoveries,

1) Draconian Tale – pomalu osmnácti minutový opus, nejdelší skladba na úvod, panečku, tomu říkám rozjezd! Není přímočarou jednohubkou, musíte ji dát čas a až po několika posleších se začne objevovat její krása – oproti předchozímu albu je znát zhutnění zvuku, který není již tak průzračný, i kytary zní místy více kovově, až by se v určitých pasážích dalo mluvit o soundu prog metalovém. V některých okamžicích je na mě ale těch temných zvuků syntenzátorů až moc, hlavně když se přelévají neustále zprava doleva....

2) Ellipse - nečekaný host za mikrofonem: Damian Wilson z Threshold! Zvuk se malinko přiostřil, kytary se vznášejí v metalickém oparu nad syntíkem – jedna z nejlepších skladeb na albu, Claudio ji dle svých slov rovnou psal na míru Dam