Profil uživatele jirka 7200


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Supertramp - Even In The Quietest Moments
2018-11-20

Supertramp / Even In The Quietest Moments

5 stars

Dlouhá desetiletí jsem si myslel, že co se týče discografie od této kapely, tak vydržím s live záznamem Paris, který vzniknul v roce 1980. Tento koncert pro mě představoval v podstatě výběr toho nejzajímavějšího z dílny Supertramp.

Nicméně, před několika lety jsem si pořídil desku Crime of the Century, která mě hodně nadchla (aby taky ne, když většina songů zazněla i na mém oblíbeném živáku) a od tohoto okamžiku již chyběl jen krůček k pořízení několika dalších desek. Nevlastním vše, jen nahrávky od roku 1974 - 80 - neboli čtyři studiová alba a živé dvojalbum.

Ze studiových nahrávek si cením nejvíce (i když rozestupy v hodnocení jedotlivých alb jsou velmi těsné) právě Even In The Quietest Moments, která mě kdysi odrazovala romanticky laděným přebalem.

Dnes, po letech s ním již žádný problém nemám, rovněž tak s nádhernou muzikou, která i když je něžná a křehká, přesto nepostrádá určité vnitřní napětí. Při pozorném poslechu nacházím pod povrchem příjemných soft rockových melodií důmyslné art rockové aranže, které mi velí toto album řadit k ostatním velikánům tohoto stylu - Yes či Pink Floyd. Právě ta na první poslech ukrytá artově pojatá důmyslnost a úžasná souhra je odděluje od mnohých jiných kolegů.

Zajímavě je pojatá úvodní Give a Little Bit s pro Supertramp netypickými kytaramai po vzoru Eagles. Výborná je i rozcvička na později natočenou Breakfast in Amerika, která používá podobné postupy i náladu - Babaji. Jen s klavírem okouzlí komorní Downstream s melancholickým textem. V Lover Boy s citlivě zakomponovaným orchestrem jako bych cítil Beatles. Aby ne - dvorní zvukový inženýr Geoff Emerick pracoval na většině desek Brouků.

Vrchol alba vnímám v titulní Even in the Quietest Moments a hlavně v závěrečné a nejdelší Fool's Overture, ve které jsou zakomponovány různé nehudební prvky, jako zvony, projev Winstona Churchilla z roku 1940 a text v mnoha významových rovinách. Celkově velmi rozmanitá píseň v art rockovém kabátku.

Kvůli většímu úspěchu v zámoří se kapela před touto deskou přesunula do USA a trochu přizpůsobila zvuk tamnímu publiku. Na této desce však kvalita i následný zasloužený komerční úspěch zůstaly v rovnováze, proto si tuto nahrávku tak cením.

» ostatní recenze alba Supertramp - Even In The Quietest Moments
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Dead Can Dance - Dionysus
2018-11-14

Dead Can Dance / Dionysus

5 stars

Motiv příběhu pro novou desku napadl Brendana Perryho při jeho zkoumání jarních a podzimních oslav v Řecku na počest sklizně, kde byl veleben Dionýsus. Zaujala ho nejen muzika, ale i celá historie uctívání tohoto řeckého boha. Ten dle pověstí po světě šířil radost a veselí, v jeho přítomnosti hrála bouřlivá divoká hudba, lid seznamoval s nápojem z vinné révy. Pod jeho ochranou se ocitali ti, co se snažili vymanit z konvenční společnosti a rádi experimentovali s různými omamnými lektvary.

Tyto nálady v první části prostupují dvěma skladbami založenými na rytmické spleti různých původních starověkých nástrojů a elektronických samplů - Sea Born a Liberator of Mind. První stranu LP uzavírá instrumentálka - divoká Dance of the Bacchantes, která plně koresponduje se svým názvem – rituální, až industriálně rockově laděná kombinace (některé rytmické zvuky mi vzdáleně evokují nazvučené ocelové pružiny E. Neubauten) etnických prvků a řeckých lidových písní produkovaných na místních lidových slavnostech.

Odvrácená strana vinylu obsahuje druhou část, která seskupuje čtyři skladby – The Moutain, která poukazuje na bájnou horu Nysu, kde byl Dionýsus vychován. Zde poprvé slyšíme zpívat Brendana a Lisu pohromadě – toto jsou praví Dead Can Dance, trochu mě mrzí, že kromě závěrečné skladby nejsou jejich kouzelné hlasy více slyšet pospolu. Druhá Invocation zkoumá další z aspektů vlády Dionýsa a nejvýrazněji je tu slyšet ženský sbor Le Mystère des Voix Bulgares, který ozvláštňuje i některé další písně.

Předposlední Forest (poklidně působící, kde zpěv plně přebírá Brendan) popisuje tradici Vanaprasthy - "odchod do lesa" je považován za konečnou fázi lidského duchovního vývoje. Závěrečná Psychopomp je velmi temně znějící skladba, jak z utajeného obřadu kdesi v neprobádané části pralesa – naznačuje, že odvrácenou stranou požitků, veselí a extáze může být i smrt a Dionysus a Hades (Bůh podsvětí) jsou jednou a touž personou.

Jak shrnout tuto třicet šest minut dlouhou nahrávku? Nové album Dead Can Dance je podobné těm předchozím a přece je v mnoha směrech jiné. Poprvé v historii souboru se setkáváme s koncepčně pojatým albem, které přináší zajímavě načrtnutý příběh. Velkou změnou byl i fakt, že Brendan Perry v roce 2015 prodal své vyhlášené studio Quivvy umístěné v irském kostele a k vytvoření a mixu využil služeb tajemného bretaňského studia Ker Landelle. V londýnských studiích na Abbey Road došlo k závěrečnému masteringu pod taktovkou světové zvukařské celebrity Geoffa Pescheho. Důsledku těchto změn jsem se obával, ale zdá se, že zbytečně. Geoff totiž vytvořil zvuk velmi současný, tak jak je zvykem u dnešních elektronických kapel, ovšem se zachováním identity soundu a tradic DCD. Ta dvoujedinost je na albu zjevena ve vícero polohách. Nejen ve sféře zvukové a ideové, ale i jak v samotné postavě Dionýsa, tak v čerpání z různých etnických stylů.

Dodnes se nezjevil žádný konkurent, který by se mohl této kapele vyrovnat, takže veškeré výtky na adresu délky alba, většího podílu instrumentálek, zapojení Lisy jen do dvou skladeb či zdánlivou podobu se Spiritchaser ponechávám stranou. Nevšedně zpracovaný příběh se současně znějící směsí elektroniky a etnických vlivů s jasným trademarkem DCD opět dokázal zapůsobit.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Dionysus
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance


Vektor - Terminal Redux
2018-11-08

Vektor / Terminal Redux

5 stars

Odstup pěti let od posledního alba Vektor Outer Isolation se blahodárné projevil. Neduh v nulové inovaci a jeho o kapánek menší atraktivitě byl odstraněn jak po stránce zvukové, tak hlavně v preciznějším a důmyslnějším pletivu nápadů a motivů jednotlivých písní. Zcela šokující je stopáž alba, která útočí na kapacitu samotného CD nosiče. Stačila jedna mezihra a sedmdesáti osmi minutové mety by bylo hravě dosaženo.

Album sice neuhýbá z vytyčeného směru technicky nadupaného thrash metalu (k přiznaným vzorům přibyli i Slayer), kde je souhra obou kytaristů dechberoucí. Technické vyhrávky a melodické vsuvky dokáží náležitě ocenit pravděpodobně jen hudebníci věnující se podobnému stylu. Přesto překvapilo několik nových prvků. Naprosto šokuje zapojení ženského soulového sboru v úvodní Charging the Void, akustický song Mountains Above The Sun nebo prog rocková skladba Collapse, kde zpěvák David DiSanto poprvé ukazuje, že dokáže zazpívat i čistě. Rovněž závěrečná, třináctiminutová Recharging the Void s mnoha změnami stylů i temp a s důmyslným zapojením ženského hlasu je malou symfonií. Ve zdařilé mezihře připomene Pink Floyd.

Technicky brilantní muziku doplňuje neméně temná a složitá sci-fi epopej osamělého kosmonauta, který putuje nekonečným vesmírem a je zmítán svými pochybami a depresemi. Na palubě má uskladněnou molekulu, která dokáže prodloužit lidský život. Příběh je plný podobenství a metafor o pokračující destrukci života na Zemi pod vládou smyšleného tyranského režimu Cygnus, kterou pomůže náš hrdina svrhnout. Autor DiSanto zde vystavěl neobyčejně poutavý a mnohovýznamný příběh, kde dokazuje, jak moc je touto tematikou pohlcen a dlouhá léta se o ni zajímá (viz různé perské a arabské astronomické názvy).

V žánru sci-fi thrash metalu před mnoha lety nastavil laťku kanadský Voivod. V této kategorii, kde se spolky Vexovoid, Reminiscencia, Quasaborn, Graviton, Dimesland nebo Virus snaží napodobit osobitou hru Piggyho je jasně vidět, jak obtížné je se jen přiblížit na dosah. Vektor, ač si jde svou vlastní cestou, je jasným vítězem.

Pokud by tato kapela oslovila producenta mimo žánr, který by dokázal zachovat jejich dravost a vyzdvihl jejich nesporné nápady za současného zmírnění dominantního thrashového feelingu a vydoloval více poloh ze zde poněkud jednostranného projevu zpěváka, vznikla by mimořádná deska. Že se lze vymanit ze škatulek žánru dokazuje třeba poslední deska Voivod s názvem The Wake, která sdílí podobné kořeny, ale dnes kraluje na prog rock - metalovém poli. Takto jsou komplikované skladby stále obehnány vysokými a pevnými betonovými zdmi trashových riffů, posádka pochoduje ve zběsilém rytmu válečných úderů bicích pod taktovkou zuřivého, místy až black metalově znějícího velitele. Tuto pevnost fanoušek progresivního metalu či kapel typu Threshold a Dream Theater asi nikdy nezdolá, což mi přijde trochu škoda, protože potenciál rozhodně Vektor nechybí.

Bohužel, sestava Vektor se po vydání alba zcela rozklížila a zatím není po nějakých aktivitách souboru ani slechu. Můžeme si je alespoň připomenout tímto albem, které je po všech stránkách pro mě tím nejlepším, co se na poli ekvilibristického a progresivního thrash metalu za posledních 10 let urodilo. Zde vládne Vektor léta pevnou rukou a zatím mu (právem) patří vladařův trůn.

» ostatní recenze alba Vektor - Terminal Redux
» popis a diskografie skupiny Vektor


Vektor - Outer Isolation
2018-11-05

Vektor / Outer Isolation

3 stars

V přímém porovnání s debutem Black Future, který byl vydán před dvěma roky, se u této skupiny na desce Outer Isolation nic moc nezměnilo. Ten moment slastného překvapení, který se dostavil u předchozího alba, byl ten tam. Pocit určité předvídatelnosti měl reálný důvod – polovina materiálu byla napsána již dlouhou dobu, některé songy byly staré i deset let! Sice se o chlup zlepšila produkce Byrona Filsona, který je za produkci, nahrávání i mastering všech tří alb Vektor zodpovědný, ale písně zněly hodně podobně, tak jako na debutu.

Kapela nadrtila opět svou třaskavou směsku ultra technického kyber thrashe s někdy až black metalovými vokálními šlehy kytaristy a hlavního mozku Davida DiSanta. Příkladem za všechny budiž kvapík Tetrastructural Minds, který je horskou jízdou ostrých riffů, kulometu bicích, ale i melodických vyhrávek obou kytaristů. To neustálé přirovnávání k Voivod je záležitostí spíše ideovou, obě kapely čerpají textově ze sci-fi prostředí. Hudebně si kráčí každá kapela vlastní cestou, snad částečné technicky psychedelické postupy kytarových linek mohou vyvolávat určitou podobnost.

Nicméně v USA se z Vektor stává pojem. Kapela křižuje státy v Americe v nejrůznějších koncertních sestavách spřízněných kapel. Šok ve skupině způsobuje fakt, že se Voivod sami ozývají s nabídkou společného turné. Jelikož je to vzhledem k nasmlouvaným akcím nemožné, Voivod dokonce sami posouvají své turné a slaďují termíny! Pomalu nastává čas příprav k natočení nového materiálu, to je však jiný příběh.

» ostatní recenze alba Vektor - Outer Isolation
» popis a diskografie skupiny Vektor


Vektor - Black Future
2018-11-03

Vektor / Black Future

4 stars

Tato americká banda oživuje thrashing německé školy z druhé poloviny osmdesátek. Komu přirostly v té době k srdci kapely typu Deathrow, Kreator nebo Destruction, tomu prvotina Vektor roztáhne koutky do širokého úsměvu, donutí rozpustit culík prošedivělých vlasů a pořádně několikrát zatřepat hlavou do rytmu až do zablokování krční páteře :-)

V rámci žánru thrash metalu nápaditá záležitost technicky nadaných muzikantů, jejichž um jim tehdejší esa z předešlých dekád jistě musí trochu závidět. Je slyšet, že za více jak dvacet let se (nejen v tomto žánru) zdatnost muzikantů hodně posunula díky pokročilým technickým možnostem a lepšímu vybavení k vyšším metám. Zvláště je to znát u těchto týpků, kteří nechtějí jen závodit s šíleným tempem bubeníka, ale i v tomto stylu předvést patřičnou hudební virtuozitu a cit pro melodické postupy, ač se tento výrok může zdát mnohým v kontextu zmíněného stylu poněkud úsměvný.

Dle loga kapely, názvů skladeb Destroying The Cosmos, Asteroid či Black Future nebo některých sci-fi inter lze usuzovat, že se hoši nechali inspirovat kanadskou úderkou Voivod. Paradoxně ale v jejich hudbě tuto inspiraci nijak nezaznamenávám. Hudebníci se na ploše 68 minut nevyhýbají rozsáhlejším kompozicím, několik skladeb přesahuje deset minut a u nejdelší Accelerating Universe, která je rozdělena dlouhým elektronickým předělem, se časomíra zastavila na úctyhodném čísle 13:31. Ani zde jsem se nenudil,i ostatní skladby různě mění tempo i nálady a lze je jistě označit za progresivní.

Závěr: V rámci žánru thrash metal se jistě jedná o vysoce nadprůměrnou záležitost technicky zdatných umělců, kteří se nebojí časově rozlehlejších skladeb, a i ty dokáží naplnit zajímavým obsahem.

» ostatní recenze alba Vektor - Black Future
» popis a diskografie skupiny Vektor


Evership - Evership II.
2018-10-29

Evership / Evership II.

5 stars

Úžasný debut amerických Evership vzbudil v prog rockových kruzích zaslouženou pozornost. Toto CD vyšlo před dvěma lety a já jsem se o něm v krátké recenzi zmínil. K uchu posluchačů náročnějších forem progresivního rocku se tedy toto album jistě dostalo. Pozor, nezmiňuji se tu však o nějakém obtížně stravitelném produktu, který je oproštěn od melodií. Hudba Evership z Nahsville je jimi naopak nabita až po okraj a jednotlivé linky jsou mistrovsky propojené v jednotlivých písních i částech.

Hlavním skladatelem a tvůrčí hlavou souboru je klávesista Shane Atkinson, který, jak již víte z mého minulého představení, má velké zkušenosti se skládáním hudby k filmům a divadelním představením. V rozhovorech uváděl, že má v šuplíku připraven materiál na několik desek. Po dvou letech nahrávání a cizelování nám jej pootevřel a předložil nové dílo, jež čerpá z jeho dlouholetých zkušeností.

Onen rozmáchlý styl psaní rozvětvených songů s velkým, melodicky dramatickým obloukem je jeho parketou a od první kapánek přímočařejší a rockovější nahrávky plynule přešel pomalu až k tomuto jakoby orchestrálnímu stylu. Skladby jsou nadýchané, plné změn temp a nálad, žádná se nedostane pod sedm a půl minut – to proto, že zkrátka potřebují prostor k plnému rozkvětu.

Závěrečný šestidílný opus Ostrov zlomeného stromu atakuje hranici 29 minut a je tou nejpoutavější akvizicí na tomto albu. Při jeho poslechu ztratíte pojem o čase. Není vůbec důležité, kde jedna část končí či jiná začíná. Dílo působí jako dokonalý výpravný symfonic prog rockový muzikál. Občas jako by probleskl tu a tam paprsek světla, který kreslí ve tmě na zeď loga kapel Yes, Genesis nebo Queen, pompézními klávesovými plochami připomene Styx. Někdy to i pěkně hard rockově zajiskří. Jako bych procitl na muzikálu na Broadwayi či na koncertu anglických Enid. Dokonalost prožitku umocňuje archaický, avšak plně dynamický zvukový záznam.

Závěrem: hodinka strávená ve společnosti druhé desky Evership byla již nesčetněkrát znásobena. Pokud by podobné dílo vyšlo v sedmdesátých letech, stalo by se legendou a elpíčko by se důvěrně třelo svými boky v regálu o alba Pink Floyd nebo Genesis. Ač nejsem hudební producent, toto dílo bych si dokázal živě představit v provedení s mnohočlenným orchestrem a velkým sborem. I bez tohoto provedení jej ale rozhodně budu řadit do první desítky prog rockových alb tohoto roku.

https://www.youtube.com/watch?v=NCdAHMKIjT4&t=82s

» ostatní recenze alba Evership - Evership II.
» popis a diskografie skupiny Evership


Voivod - The Wake
2018-10-22

Voivod / The Wake

4 stars

Kanadští Voivod na sebe vždy dokázali strhnout pozornost. Mnoho fandů jim před lety po úmrtí jejich jedinečného kytaristy Piggyho věštilo postupný zánik, ale opak se stal pravdou. Po přijetí kytaristy Daniela Morgraina v roce 2008 jej organismus kapely postupně vstřebával, až po deseti letech došlo k jeho úplné absorbci. V dnešních dnech je nedílnou součástí organismu Voivod. Jeho styl hry se postupně vyvíjel, na albu Target Earth byla patrná snaha navázat na svého předchůdce, výsledek však nebyl zcela přesvědčivý. Na EP Post Society byl již osobní vklad silnější, ale naplno se rozvinul do svébytného vzorce až na novince The Wake. Daniel se postupně oprostil od klasických metalových postupů, které využíval v předchozích kapelách, a prsty na hmatníku nechal spíše intuitivně dopadat po vzoru prog rockových legend (např. King Crimson), které má v oblibě.

Jistě zajímavou informací je také fakt, že je Daniel učitelem na kytaru zaměřeným na jazz. A z jeho hry na novém albu je to cítit (pokud se pořádně zaposloucháte a odmyslíte si metalickou distorzi zvuku, objevíte řadu postupů z tohoto žánru). Přimíchal trochu psychedelie, a stvořil tak na tomto albu originální zvuk svého nástroje. Post kytaristy je, jak se zdá, na nějakou dobu zaplněn, nicméně na tomto plnohodnotném albu musíme rovněž oželet vklad dalšího prapůvodního člena - baskytaristy Blackyho. Ten kapelu před několika lety opustil, ovšem zdatně jej nahradil invenční Dominique Laroche.

Album The Wake se v uceleném konceptu věnuje různým druhům možných ohrožení lidské rasy, ať už jde o nadvládu technologií, falešné proroky či útok mimozemské civilizace. Nakonec je však strůjcem zkázy člověk, který svým chováním k životnímu prostředí a zapříčiní celkové vyhubení života na Zemi.

Pár slov o obsahu :

1) Lokomotiva urvaná ze řetězů vyráží na trať ve zběsilém tempu úvodní Obsolete Beigns. Intro jasně signifikuje náladu skladby. Post thrashový rytmus v závratném tempu vše hrne před sebou jako ta lokomotiva. Nad drtivým zvukem ostře sekané lomozivé kytary se vznáší ležérní, v některých okamžicích až punkově neurvalý hlas zpěváka. Výborný rozjezd, který posluchače napumpuje adrenalinem. Poslední část skladby však atmosféru zklidní za zvuku sci-fi efektů.

2) To následující The End Of Dormancy je z jiného soudku. Pomalý repetitivní sled akordů buduje tajemnou atmosféru posílenou zlověstným zvukem podvodního sonaru – chvílemi až polomluvený zpěvákův hlas vypráví o útoku mimozemské civilizace ukryté v hlubinách moře. Skladba se však z pohodové atmosféry láme do děsivého pochodového marše, atmosféra jak z prvních psychedelických alb Pink Floyd. Mnohovrstevnatá záležitost a snad nejlepší věc na albu.

3) Orb Confusion loví v prog rockových vodách a je opět skvělá. Na jedno klubko namotává ostré kytary, rozšklebený zpěv v refrénu i hypnotický tlukot bicích.

4) Iconspiracy – přímočařejší skladba, na které se mi líbí orchestrální aranže na pozadí až frenetického tlukotu bicích, které mi však zde připadají méně nápadité a až umělé.

5 – 6) Při průměrnějších Spherical Perspective a Event Horizon se pomalejší a melodická část skladby v půli změní do náročnějších a až matematicky působivých obrazců, zatímco ta druhá působí opět trochu monotónně kvůli jednotvárnému tepu bicích.

7) Always Moving – nahalovaný melodický hlas ve slokách krouží někde v nebesích, pod ním se proplétají melodické elektronické malůvky syntenzátorů a kytar v plném kontrastu s ostrými šlehy refrénů v thrash metalovém tempu.

8) Sonic Mycelium – nejdelší skladba alba přesahuje stopáž dvanácti minut a přináší to nejlepší z úryvků skladeb, které jsou rozprostřeny po celé desce. Najdeme tu vše - psychedelickou atmosféru, mnoho změn rytmů v prog rockovém duchu, rychlé i pomalejší pasáže, symfonické samply, melodický refrén i štěkavé kytary, ale i lahodný zvuk smyčcových nástrojů proložený industriálními samply. Překvapila mě informace, že je tam použita i jedna sloka ze staré skladby Jack Luminous – tu bych tam tedy opravdu nehledal, dozvěděl jsem se to také náhodou v jednom rozhovoru s kapelou.

Závěrem: Kanadským Voivod se letos povedlo natočit barevnou prog rockovou desku, na které se nedostatky hledají velmi obtížně. Já je spatřuji v občas uměle a nevýrazně znějících bicích. Naopak ocelově skřípající metalické kytary jsou pouhými zvukovými mimikry tohoto invenčního spolku, kterému se díky novému přístupu k aranžím a provzdušněním písniček podařilo vymanit z techno-thrash-death škatulky. Při závěrečném zúčtování na konci roku 2018 bude toto album jistě atakovat přední příčky kovově progresivních žebříčků.

P.S.: CD má vcelku dobrý zvuk, škoda tak velké komprese, která se objevuje i na 48-24 bitové verzi u firmy HDtracks. Na vinylu má záznam více než dvojnásobnou dynamiku.

» ostatní recenze alba Voivod - The Wake
» popis a diskografie skupiny Voivod


Schenker, Michael - Arachnophobiac [Michael Schenker Group]
2018-10-15

Schenker, Michael / Arachnophobiac [Michael Schenker Group]

4 stars

Patnáct let uplynulo od vydání desky MSG pojmenované Arachnophobiac. Toto album mají dávno fandové hard rocku nenávratně zapsané ve svém podvědomí, přesto je záhodno si ho v období kulatého výročí jeho vydání připomenout. Vraťme se tedy společně proti proudu času až do roku 2000. Jste tam? Výborně. Lehce nastíním situaci. Michael se opět nechal přemluvit k hostování u UFO a vydává s nimi dvě průměrná alba. Na pořádnou koncertní prezentaci nedošlo, Schenker dal totiž přednost plným halám a vystupováním se Satrianim v obrovských halách před objížděním klubů s UFO. Souběžně rovněž pracoval s Pete Wayem na projektu The Plot, jehož výsledek byl uveřejněn na CD až v roce 2003. S MSG vyvrhnul v roce 2001 na trh solidní a barevné album ve stylu melodického metalu/AOR - Be Aware Of Scorpions.

Jak je to v této kapele zvykem, v sestavě se tehdy objevily nové tváře, hlavně zpěvák Chris Logan. Ten se jako jako jediný nominoval do týmu, který začal pracovat na následujícím albu Arachnophobiac. Jako další akvizice zajistil agilní šéf vydávající firmy Shrapnel Michael Varney Stu Hamma, špičkového basmana, který nahrál osm autorských desek a byl uznáván za spolupráci se Stevem Vaiem, Joe Satrianim a mnoha dalšími esy rockového nebe. Na stoličku za bicí usedl neméně známý Jeremy Colson, který udával rytmus Steve Vaiovi či Martymu Friedmanovi. Popravdě – sestava snů. Jen sázka na zatím ne tolik zkušeného Chrise Logana opět trochu překvapila. Krom předchozí desky MSG, kde v podstatě poprvé získával studivé ostruhy, vystupoval pouze s lokálními spolky Phoenix Rising a Outlaw Circus, které se však do širšího povědomí více nezapsaly.

Nyní blíže k desce. Z šeredně rudého přebalu se na nás děsivě šklebí Michael a z jeho úst vylézá nějaký odporný pavouk. Brrr, dlouho jsem neviděl tak odpudivý obrázek. Evokuje to ve mně plakát k hororu Mlčení jehňátek. Snad bude obsah příjemnější.

Úvodní Evermore je taková podivně ospalá, projev Chrise Logana je hodně nevýrazný, zahuhlaný, jako by měl problémy s nosní dutinou. Atmosféru částečně zachraňuje mohutný riff a pěkná sóla kytaristy, z nichž je jedno na konci staženo do ztracena, což je docela škoda, chtěl jsem ho doposlouchat. S tímto nemilým zlozvykem jsem se setkal na této desce ještě několikrát. Při druhé Illusion jsem pookřál, pěkné sólo v úvodu skladby odstartovalo solidní a svižnou hard and heavy jízdu s příjemnou melodií. Titulní Arachnophobiac dal v úvodu vzpomenout na melodii Holy Diver od kolegy Dia, ale jen ve slokách, refrén je o něčem jiném. Zvláštně působí sbory, které si Logan zpívá sám sobě. Jinak ten povedený rotující riff bude v mé hlavě navždy spjat s jednou nejlepších věcí na tomto albu. Rock'n'roll Believer je takové zrychlené blues s pěknou vybrnkávanou melodií.

Tak pozor! V polovině alba jsem si uvědomil, že je to deska založená na hutných riffech! Mnohé kousky jsou vždy na jednom vystavěny a postupně zahušťovány omáčkou vyhrávek a sól. Jen zpěvák jako by se šetřil, zpívá všechny skladby podobným stylem.

S pěkně těžkotonážním blues je spjata i Weathervane, pěvec jako by se ve studiu postupně dostával na potřebnou provozní teplotu. Over Now – povinný ploužák s posmutnělou atmosférou a One world je zase pořádně hutným, dřevním hard rockem s konečně řízným pěvcem. Break the Circle zvyšuje tempo a při poslechu se usmívá každý příznivec poctivého hard and heavy osmdesátkového střihu. Tam, kde předchozí skladba skončila, navázala předposlední Alive, ovšem se zařazeným vyšším rychlostním stupněm. Poslední Fatal Strike je poněkud nudnou tečkou.

Podtrženo, sečteno. Michael připravil riffovou desku plnou dřevního hard rocku přímo navazující na alba UFO Covenant a Sharks. Aby také ne, Arachnophobiac se natáčel se stejným producentským týmem, ve stejném studiu a vyšel i u stejného labelu. Připadá mi, že si ty lepší skladby nechal Michael v šuplíku a na předchozí desky UFO je nepoužil. Celistvou a solidní hráčskou souhru kazí poněkud toporný hlas Chrise Logana. Kam se poděl ten drsoň, co se na předešlé desce Be Beware to Scorpions nebál zatlačit na pilu. Byl snad s Klausem ze "Škorpíků" na operaci hlasivek? Zde mu chybí větší zápřah, energie a trochu barevnější projev.

Někdo vyčítá desce i několik sól, které nahrál Jeff Watson, kytarista Night Ranger. Já si myslím, že do písní bez problému zapadají a kdyby to v bookletu nebylo uvedeno, nikdo by to nepoznal. Pokud se vám však ztratí kytarista v závěru nahrávání a ozve se až z přísně střeženého oddělení protialkoholní léčebny, tak mnoho jiných možností než najmout kolegu na výpomoc nezbývá. Turné k albu bylo stejně adrenalinovou akcí jako nahrávání. Rušené koncerty, potyčky mezi spoluhráči ústící ve vážné zranění zpěváka, nebo některá vystoupení odehraná jen z části - to bylo zbytečnou kaňkou na následné prezentaci materiálu desky Arachnophobiac, které se nedostalo takové pozornosti,jakou by si zasloužila.

Poctivých nahrávek kytarových velikánů, kteří by byli schopni rozpustit své ego a složit desku bez nekonečných a zdlouhavých sól mnoho není. Michael Schenker je jedním z mála, který to dokázal.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Arachnophobiac [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Dead Can Dance - Selections From North America (2005)
2018-10-10

Dead Can Dance / Selections From North America (2005)

4 stars

Dead Can Dance ve své diskografii uvádí tři oficiální live záznamy: Toward the Within 1994, Live Happening 1–5 2012 z reunion turné a In Concert 2013. Druhý live záznam je složen z pěti EP, které kapela postupně uvolňovala během let 2011-2012 a které bylo možno zdarma stáhnout z oficiálních stránek DCD. Nízká kvalita zvuku u bootleg záznamů mě spolehlivě odrazuje a proto jsem se po mnoha takto vydaných nahrávkách nijak nepídil. Nicméně mě to nyní, kdy nervózně odpočítávám dny do vydání novinkového alba Dionysus, nedalo a já z hlubin sítě dohledal zmíněnou nahrávku Selections From North America, abych posléze po porovnání s překvapením zjistil, že se jedná o naprosto identický záznam, jako na výše mnou vlastněném albu Live Happening 1-5.

Když už jsem měl CD opět v přehrávači, utrousím pár slůvek. Zvukový záznam je velmi kvalitní, od studiového materiálu se odlišuje jen velmi málo. Bohužel turné nebylo nijak masivně sponzorsky podporováno, takže na nějaký doprovodný orchestr, který by této hudbě dodal nový rozměr, bohužel nedošlo. Živých nástrojů použito mnoho není, hudebníci na perkuse se připojovali jen v některých městech.

Je zvláštní nahlédnout do setlistu. Ačkoliv by mohli DCD ze svých studiových alb vybrat materiál na několik koncertů, nakonec z řadových alb zahráli z celkového počtu 21 songů jen osm. Zbylé písně byly poskládány ze sólových desek jednotlivých protagonistů, byla zařazena i píseň z projektu This Mortal Coil. Několik dalších skladeb vyšlo jen na předchozím live záznamu Toward..., došlo i na melodii ze soundtracku Salems Lot, na kterém se Lisa podílela. Tracklist je jistě překvapující, hudebnící nevsadili na jistotu provařených věcí, ale nabídli fandům k připomenutí méně hrané skladby.

Na koncertech DCD byla vždy magická atmosféra a doslova všeprostupující pozitivní energie z pódia se na vás hrne v takových vlnách, že není neobvyklé vidět kolem sebe lidi, kterým se koulí po tvářích slzy jako hrachy. Setlist na rok 2019 znám zatím není - uvidíme, čím budeme obdařeni!

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Selections From North America (2005)
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance


Dead Can Dance - Spiritchaser
2018-10-06

Dead Can Dance / Spiritchaser

5 stars

Africká maska kmene Bobo, která se objevuje na každé straně bookletu v různých barevných variacích a úhlech, dává předběžně tušit, kterým směrem se Dead Can Dance budou na tomto albu ubírat.

Od předchozí, velice úspěšné desky Into the Labyrinth, která bodovala v žebříčcích Billboardu a stanula dokonce v jeho čele, se inspiračně kapela ještě více vymanila z evropského prostoru a čerpala z různých druhů lidové hudby Latinské Ameriky (Song of the Dispossessed, částečně i Song of the Stars) nebo Haiti (Dedicacé Outo). Pomocí hudby se rovněž přeneseme i do Indie (Indus) a Egypta (Song of the Nile). Všechny tyto prvotní zdroje Dead Can Dance rozpustili v jednom velkém kotli a naservírovali vlastní představu o world music, neboť i v jednotlivých písních se různé vlivy mísí a nelze je jednoznačně zařadit. Vznikla tedy velmi šťavnatá směs převážně na rytmu založených písní. V některých uslyšíte třeba čtyři hostující muzikanty, kteří společně dovedně proplétají rytmy na své cizokrajné perkuse. Brendan a Lisa samozřejmě do této směsi přidali své koření, takže jakýsi duch DCD je stále rozpoznatelný, zde hlavně díky jejím charismatickým hlasům.

Nemohu nezmínit perličku, kdy se právníci vydavatelské firmy Beatles ohradili kvůli podobnosti songu Indus se skladbou Beatles Within You, Without you, kterou složil George Harrison s indickými hudebníky. Na desce Spiritchaser musel být tedy uveden jako spoluautor.

Hodnotit tuto desku je velmi obtížné. Někteří fandové v mém okolí velebili DCD v období, kdy čerpala z evropské středověké muziky, ovšem vlivy world music už vstřebávali obtížněji. Kdo však odloží předsudky, bude z této desky, na níž je minimum samplů a elektroniky a ze které sálá tajemná primární živočišnost, unesen.

Zvukově naprosto excelentní nahrávka, která řádně prověří spodní frekvenční rozsah vašich reprosoustav, a zároveň na dlouhou dobu poslední album kapely, které se dočkalo následovníka až po šestnácti letech - tedy pomalu v době, když už ani nikdo nedoufal. Dávám plný počet bodů za nezdolné hledačství a posouvání bariér v hudbě. Dead Can Dance předali svým fanouškům svůj vlastní pohled na lidovou muziku odlehlých kontinentů spolu se svým "trademark" zvukem, čímž tuto hudbu dokázali představit lidem, kteří by se k ní jinak nedostali.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Spiritchaser
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance


Dead Can Dance - Anastasis
2018-09-24

Dead Can Dance / Anastasis

5 stars

Dlouhých šestnáct let trval studiový půst, způsobený rozchodem Lisy Gerrard a Brendana Perryho. Ten se udál v osobní i hudební rovině po natočení poslední společné desky Spiritchaser k velké lítosti všech fandů. Oba hudebníci však během této doby nijak nelenili a každý natočil několik sólových počinů, rovněž se podíleli na mnohých dalších zajímavých projektech.

Po krátkém jednorázovém světovém turné v letech 2005 se jejich cesty proťaly až v roce 2012 na desce Anastasis, což lze přeložit jako Vzkříšení. U této dvojice (tak jako u mnohých jiných muzikantů) si nelze nevšimnout jedné skutečnosti. Odděleni dokáží vytvořit bezpochyby zajímavé díla, ta pravá chemie a jedinečnost ale přichází až spojením obou bytostí. Brendan a Lisa jsou jako síly jin a jang, které se navzájem doplňují. Brendan je více pojítkem s Evropou (hudebně i duchovně) a je tím, kdo dodává do hudby nelidsky chladné syntetické zvuky. Lisa je vše ostatní – přináší život, živelnost, duchovní a hudební rozměr různých jiných etnik. S jejím příchodem se ihned objeví místo samplů živí hosté, kteří oživí nahrávku různými exotickými perkusemi a dalšími neobvyklými nástroji.

Na albu Anastasis tento střet dvou světů můžete ohmatávat sluchem. Čím více se budete do nahrávek ponořovat, tím více budete objevovat jejich rafinovanost. Někteří recenzenti vytýkají tomuto albu určitou syntetičnost – já to považuji za záměr autorů, kteří tímto kontrastním prvkem propojili zemitou minulost s neosobní přítomností, evropskou kulturu s těmi východními.

Těžko rozebírat jednotlivé songy. Zní přesně tak, jak jsem naznačil v předešlých řádcích. Některé jsou anagramem kultur Blízkého východu – třeba uhrančivá Kiko, Agape nebo Anabasis –, ovšem vkusně prolnuté moderními eletronickými samply. Return of the She King, All in Good Time či Amnesia je návratem do Evropy předchozích století. Song Opium by mohl být setkáním výše zmíněného. Velkolepý návrat kultovní kapely se vydařil na výbornou.

Krátce se vyjádřím ke zvuku. Na první poslech je na tomto albu podmanivý, nesmíte jej však porovnat třeba s předchozím Spiritchaser. Na něm je plně zachována dynamika, která k takovému druhu muziky neodmyslitelně patří. Na CD Anastasis vše ořezáno po vzoru soundu rockových kapel. To platí překvapivě i o 24bitové verzi. Přitom původní matrice je v pořádku. Ve výsledku je celá zvuková scéna dramaticky jiná, neboť různé nástroje v originálu zní samozřejmě s variabilní intenzitou. Závěr si vyvoďte sami.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Anastasis
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance


Uriah Heep - Living The Dream
2018-09-15

Uriah Heep / Living The Dream

5 stars

Pokud vysekneme z téměř padesátileté existence souboru jen poslední desetiletku, objevíme vcelku ortodoxní hard rockovou kapelu pevně zakotvenou v tomto hudebním stylu, která po předchozích neslaných nemastných počinech chytila druhý dech. V čele souboru stojí poslední mohykán a leader pamatující vznik Uriah Heep - Mick Box. Brázdí koncertní pódia se svou podřízenou družinou, která se za výše zmíněné období nijak nezměnila. Jen místo basisty přenechal v roce 2012 pamětník Trevor Border ze zdravotních důvodů po 35 odsloužených letech Davey Rimmerovi. Další členové – zpěvák Bernie Shaw, bubeník Russell Gilbrook a klávesák Phil Lanzon patří k letitým oporám.

Tito pardálové od roku 2008 natočili čtyři desky, které byly vydány (mimo Wake the Sleeper) u italské firmy Frontiers. Na nich se hudebníkům podařilo vrátit s poctivým materiálem, který si udržuje vysokou úroveň a nijak neuhýbá z jasně nalajnované cesty melodického hard rocku navazujícího na tradice toho nejlepšího z původních UH. Desky obsahují silné i slabší skladby, skladatelský tandem Box/Lanzon se nesnaží vymýšlet nic nového a tvoří písničky, tak, jak je umí jen oni dva. A fandové na to dle ohlasů a prodejů slyší. Jediné, co alba mírně odlišuje, je přístup producenta a výsledný mix. Předchozí tři alba počínaje Wake the Sleeper měl na starosti precizní, ale přece jen poněkud konzervativní Mike Paxman (Asia, Status Quo), horkou novinku Living the Dream pak Kanaďan Jay Ruston, který spolupracoval dříve se Stone Sour, Anthrax či Steel Panther.

Jaké jsou první postřehy po poslechu této desky, která je již pětadvacátým studiovým počinem kapely? Dle zmíněného producenta je patrno, že Uriah Heep zvolili podobnou cestu, jako Jidáši na posledním albu – sáhli po mladé producentské krvi, aby pozměnili a zmodernizovali svůj výsledný sound. A výsledek opravdu stojí za to. Nebojte, UH se neproměnili v power metalové věrozvěsty, nýbrž Jay Ruston podtrhl zemitý hard rock kapely, zhutnil sound, rozšířil prostor v nahrávce samotné a hlavně dodal všem písním šťavnatost a energii. V kytarové hře Micka Boxe ostatní nástroje nijak nezanikají. Naopak velmi temný a až jedovatě zlověstný zvuk dostaly hammondky Phila Lanzona. Okupují pomalu stejný prostor jako kytara a jejich typické souhry a souboje jsem si užíval v každé skladbě. Ten archivní feeling je až hmatatelný, odkazy na staré songy se to jen hemží.

Desítka skladeb na mě působí uceleným dojmem, ostatně jako předešlé tři desky. Střídají se tu povedené a komplikovaněji vystavěné kousky s těmi jednoduššími – méně zapůsobily Goodbye To Innocence nebo závěrečný ploužák Dreams Of Yesteryear. Jinak v podstatě musím jen chválit. Již v úvodní singlovce Grazed By Heaven se Uriáši nešetří – skladba má na úvod obrovskej odpich a drive. Následuje titulní Living The Dream ve středním tempu, která je vyšperkovaná skvěle nahalovaným zpěvem Bernie Shawa a tetelivým zvukem Lanzonových hammondek, které tu mají sílu skutečných varhan. Hardrockeři budou pomlaskávat blahem. Takto bych mohl pokračovat.

Zlatý hřeb desky je po několika posleších jasně stanoven. Nejrozsáhlejší střednětempá, prog rockem kořeněná Rock in The Road se někde v jedné třetině mění po dostizích kláves a kytar do několikaminutové baladické mezihry, která pokračuje pevným dusotem basy, k ní se přidávají další nástroje, tak jako v 7th Son of 7th Son od Železné Panny – pamatujete? Minuty přibývají, napětí stoupá, hypnotická jízda však nemá konce – to nejde popsat, musí se vyslechnout! Pro kolegy Slováky: Zimomriavky som mal všade. Napětí pomáhá rozvolnit hned následující balada Waters Flowin'. Navazuje další perla - It's All Been Said s několika změnami nálad i rytmů i krásným sóly na varhany i kytaru. Celkem mě zaujala i přímočará Falling Under Your Spell se sbory odkazujícími do minulosti.

Kapela Uriah Heep svoji pátou desetiletku zakončila parádně. Album Living The Dream navazuje na předchozí tři díla a přidává navíc obrovskou porci energie navíc. Kapela jako politá živou vodou rozšiřuje množinu veteránů, kteří na stará kolena přichází s nahrávkou snů a to tak podmanivou že snadno odpustím drobné déjà vu s tvorbou kolegů z Deep Purple či méně dynamický zvuk na CD.

Závěrem: poslední čtyři desky Uriah Heep vrátily do hry a Living The Dream je pomyslnou třešničkou na dortě. Takový závěr jsem od sebe, starého Byronovce nečekal. Vy, kteří hýčkáte jen první alba, zkuste Living The Dream!

Ukázka: https://www.youtube.com/watch?v=PHgDPxLlFW4&index=1&list=RDPHgDPxLlFW4

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Living The Dream
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - Outsider
2018-09-12

Uriah Heep / Outsider

4 stars

Tři roky od předešlé studiovky utekly jako voda. Novinkou je angažmá levorukého a charismatického basáka Steve Rimmera (ex Zodiac Mindwarp). Jinak co se týče realizačního týmu, vydávající firmy či producenta, zde se u Uriah Heep od desky Into the Wild pranic nezměnilo. Nová deska Outsider v jedenácti skladbách tedy logicky pokračuje ve stopách předešlého alba. Skladatelský tandem Box/Landon servíruje obdobně archaický melody-hard rock s hammondkami, který potěší nejednoho starého kozáka. Z mého pohledu došlo jen k nepatrné změně v dramaturgii rozmístění skladeb. Na Into the Wild byly rychlejší a výraznější kousky umístěny na začátku alba, Outsiderovi naproti tomu chvíli trvá, než se stroj UH rozjede.

Úvodní Speed of Sound opatrně startuje se studeným motorem na nižší rychlostní stupeň, potěší zde živá Rimmerova basová linka. Další One Minute a Rock The Foundation jakoby čerpaly boogie palivo u spřízněných Status Quo. Ty mě moc nesedly. Do náročnějšího terénu vjíždí album s hutně hard rockovou The Law s pěknou mezihrou a typickými UH sbory. V podobném duchu je i Is Anybody Gonna Help Me? - tyto dvě věci považuji za vrchol alba. Na dálnici s pedálem na podlaze uhání titulní The Outsider (skvělé Boxovo sólo), Looking At You a částečně i Kiss The Rainbow. Klobouky přidržet! Zbývající tři písně pohybují písty jakoby v rytmu Deep Purple, to je ale způsobeno podobným vysokooktanovým palivem, které je v Anglii používáno.

Obdivovatelům a fandům starých veteránů nabízím jízdu!

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Outsider
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Alex Skolnick Trio - Conundrum
2018-09-11

Alex Skolnick Trio / Conundrum

4 stars

V těchto dnech přichází na pulty již pátá studiová deska amerického kytarového mága Alexe Skolnicka a jeho dvou kumpánů Nathana Pecka a Matta Zebronskiho, kteří ho na deskách věrně doprovází již od prvního alba. Jazzově laděné trio se již na předchozím albu oprostilo od přehrávání tvrdě rockových standardů v nezvyklém aranžérském kabátku. Na novince v tomto započatém trendu muzikanti pokračují. Album je výhradně autorským počinem Alexe, krome jedné výjimky. Tou je převzatá skladba francouzkého skladatele a pianisty Erica Satie - Gymnopédie, No. 1, samozřejmě upravená pro akustickou kytaru.

V komplet instrumentálních písních samotných exhibuje Alex svojí bravurní hrou na kytaru v převážně jazz rockovém duchu. Spoluhráči nikterak nezaostávají, jsou rovněž mistři svých nástrojů, ostřílení z nesčetných session s dalšími hudebními esy. Jazz rock je jen takovým jednotícím prvkem, každá skladba částečně nasává vlivy třeba z country (Culture Shock) nebo z tanga (hádejte v které skladbě). V Dodge The Bambula jsou použité nezvyklé, částečně etnické perkuse, v A Question Of Moral Ambiguity dojde i na swingové rytmy. Mým favoritem je zasněná Key of Sea.

Jak je v této muzice zvykem, nepostrádá křišťálově čistý a dynamický zvuk, kde je slyšet každé nepatrné zachvění struny. Kdo si chce vychutnat souhru vyzrálých muzikantů, kteří tvoří hudbu pro radost a nesnaží se nikterak podbízet, je na správné adrese.

https://www.youtube.com/watch?time_continue=22&v=aHFv2xGrH6g

» ostatní recenze alba Alex Skolnick Trio - Conundrum
» popis a diskografie skupiny Alex Skolnick Trio


Uriah Heep - Into The Wild
2018-09-08

Uriah Heep / Into The Wild

4 stars

Další inkarnace Uriah Heep v novém miléniu mě po předchozím povedeném Wake The Sleeper opět potěšila albem pojmenovaným Into The Wild. Hlavní skladatelská dvojka Mick Box s Philem Lanzonem vytvořila silný tandem, který dokáže vysázet do tří let silnou kolekci, která věrného fandu bude provázet po celé to období až k další novince.

Na tomto albu v silně nostalgickém hard rockovém duchu s výraznými hammondkami v pozadí krom několika přímočařejších a kapánek slabších písních najdete především živější skladby. Nejrychlejší jsou skvělé I Can See You nebo Into The Wild s melodickým refrénem, které válcují vše kolem jako správná hard rocková lokomotiva. Stadionovou halekačku ve stylu AC/DC či Def Leppard zastupuje úvodní Nail on the Head. Kolegy Deep Purple připomene Money Talk. Zajímavě zní Lost s až orientálním motivem a především nenápadný skvost alba - v rámci žánru až progresivně pojatá Trail of Diamonds s kouzelným zlomem z jímavé balady do hutné rockové jízdy. T Bird Angel drží laťku vysoko a s Kiss of Freedom se vyklidněni doploužíme do cíle. Poctivý hard rockový počin, který nepřináší nic nového a objevného. Vytvořit však dnes podobnou desku 99% skupin nedokáže.

Na vinylu skvělý zvuk, o který se postaral (tak jako na několika posledních deskách UH) producent Mike Paxman spolu se Steve Rispinem (Asia, Lifesigns, Steve Howe).

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Into The Wild
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Lifesigns - Live in London under the Bridge
2018-09-01

Lifesigns / Live in London under the Bridge

4 stars

Prog rockové kapely to nemají v současné době jednoduché. Posluchačů tohoto žánru není mnoho, proto jsou vystoupení podobných spolků malým svátkem. Nejinak tomu bylo u anglické skupiny Lifesigns, v jejíchž řadách hrála a hrají samá esa anglické art a prog scény. Ač proběhlo za pár let několik desítek koncertů po celé Evropě, přesto se na mnoho fanoušků nedostalo. Uzrál tedy nápad natočit live DVD, které by těm věrným umožnilo vidět kapelu v akci.

Klávesák John Young s ostatními vymyslel dokonalý realizační plán. Jelikož pořízení takového záznamu stojí nemalé peníze, rozhodli se pro dnes stále častější crowdfundingové financování. Peněz se od fandů vybralo dostatek na to, aby mohl být pronajat vyhlášený londýnský klub Under the Bridge, kde se uskutečnila 22. a 23. 1. 2015 dvě vystoupení, která nasnímalo několik kamer pod vedením artového režiséra Paula Shammasiana. Velký důraz byl věnován i osvětlení, proto byla přizvána profi firma zajišťující kvalitní světelný park. Tento koncert si nenechali ujít fanouškové nejen z Anglie, ale také z Norska, Belgie, Francie, Španělska, USA a ano – přijeli i z Holandska :-)

Dlouho jsem váhal, zda si toto DVD opatřit. Bylo to hlavně z důvodu, že koncert byl nahrán po vydání prvního alba, ze kterého jsem nebyl až tak nadšen. Mrzelo mne, že Lifesigns s vydáním nepočkali až po natočení druhé studiové desky, která si mi líbila mnohem více. Nakonec jsem jej objevil u známého, který mi ho zapůjčil k recenzi. Po přehrání a podrobném prozkoumání jsem zjistil zajímavou věc! Tento koncert obsahuje krom pětice písní z debutního alba i tři nové songy z tehdy nevydaného CD Cardington a dva hity ze sólové tvorby John Young Bandu. To bylo překvapení! Je tedy zřejmé, že nějaký materiál na novou desku museli mít Lifesigns připraven několik let dopředu….

Úvod DVD patří dvě skladbám z debutu – Lighthouse a hitové Telephone. Vizuální ztvárnění mně známých skladeb umožňují na skladby pohlédnout jiným pohledem. Výsledný koncertní zvuk vysoké kvality (nazvučený precizně čitelně, podobně jako u jazzových vystoupení) krásně zvýrazňuje souhru rytmické sekce kapely – můžete si vychutnat nápaditou hru baskytaristy Jona Poola, který používá méně obvyklé nožní pedály pro změnu výsledného zvuku svého nástroje, a drummera Frostyho Beedla, který oslní svou ekvilibristickou hrou v úvodu druhé, již zmíněné skladby. Basák Poole je také hlavním showmanem, jemuž je zdejší klubové pódium malé - skáče jako kdyby byl půjčen z Faith No More :-)

Kytarista bulharského původu Niko Tsonev (mj. Steve Wilson) působí celkem introvertně, tak bohužel vyznívá v celkovém zvuku poněkud upozadněná i jeho precizní, někdy trochu jazz rockem ovlivněná hra. Celé dění na podiu kontroluje od kláves hlavní protagonista John Young, který mi (kdykoliv ho spatřím) připomíná Clive Nolana v subtilnějším provedení. Nesmím opomenout dokonale secvičené čtyřhlasy, což je dnes zcela nestandardní a neslyšené.

Následují tři (tehdy) novinky a z nich skvělá Impossible nutí lidi v publiku až k tanci! Následující Open Skies v AOR stylu pochází ze sólové dráhy Johna a mě moc nezaujala. Až s další vlastní skladbou Kings si u mě napravil reputaci, v ní to skutečně prog rockově vře a bublá. Koncert zakončují tři pecky z prvního CD, kde vyniká hlavně závěrečné technicky náročná dvanáctiminutová Carousel.

Skvělá podívaná na precizní souhru hráčů z první ligy britského melodického prog rocku.


Trailer :
https://www.youtube.com/watch?v=VnOQwdl0vy4

Song Different :
https://www.youtube.com/watch?v=INBRMtxZK_0

» ostatní recenze alba Lifesigns - Live in London under the Bridge
» popis a diskografie skupiny Lifesigns


Faith No More - Introduce Yourself
2018-08-28

Faith No More / Introduce Yourself

4 stars

Druhá deska FNM s názvem Introduce Yourself vychází u firmy Slash Rec. v roce 1987 a laser mého přehrávače ji za posledních čtrnáct dní zná jako své boty. Z reproduktorů se po jeho puštění vždy vyvalí kvalitní hlasitá hudba, na první poslech je slyšet větší rozpočet na studio a mastering.

Kapela společně s kamarádem, zvukovým inženýrem a producentem Mattem Wallacem mění celkovou barvu zvuku, zbavuje se z větší části post punkových a gotických vlivů a celkově přitvrzuje. Ostře řezaná kytara Jima Martina dostává mnohem větší prostor a má téměř thrash metalové zabarvení. To ostře kontrastuje s funkovou, pleskající basou Billa Gouda a chameleonsky vytlemeným projevem zpěváka Chucka Mosleyho, u kterého nikdy nevíte, jak příští sloku podá – buď jako punker, hip hoper, rocker nebo jako zpěvák středního proudu. Mnoho lidí na něj nadává, ale já (který nemusel snášet jeho všemožné opilecké eskápady) ho miluju. Jeho osud je jako vejce vejci podobný jako u Paula DiAnna z Mejdnů, který rovněž neměl hlasový rozsah Bruce Dickinsona, byl však bezprostřední a na nic si nehrál. Bohužel oba dosáhli svého limitu, měli velmi kladný vztah k opojným látkám a nedokázali čelit novým výzvám a potřebám svých domovských kapel. Náladu doplňuje svými atmosférickými klávesy v pozadí Roddy Bottum a celou karavanu vřed tlačí snadno rozpoznatelný bubeník Mike Bordin.

Nicméně - co již v období předchozího alba We Care A Lot ke kapele poutalo pozornost byla jejich stylová nezařaditelnost a pestrost. V jejich podání musel člověk špekulovat, jakou hudbu vlastně poslouchá. Jasně – základem byl tvrdší alternativní rock, stačila však jen chvíli nesoustředěnosti a zcela vás vykolejila rap metalová vložka, nakažlivý funky rytmus či neuvěřitelně brutální sekané thrashové riffy. Z ostatních kapel, které v té době o něco podobného pokoušely – namátkou RHCHP, RATM, Primus či Scatterbrain – mi zrovna FNM byli na tomto albu nejbližší svou neučesanou drsností a syrovostí.

Na tvorbu nové desky bylo méně času, proto se dle mého na ní ocitly i slabší kousky. Ty silné však jasně převládají a i když nejsou tak členité a barevné, jako na následující desce, je z čeho vybírat. Třeba Anne Song – výborná, až taneční funky záležitost, plně se hodící na nějaký veselý mejdan. Rovněž i následující kraťounká Introduce Yourself, kdy se skoro hardcorově metalové záseky střídají s popovým refrénem, kdy vstáváte z lenošky a tančíce, tleskajíc do rytmu s kapelou. Následující zvážnělá Chinese Aritmetic vás omámí chladně atmosférickými klávesy, znovu nahraný hit z první desky We Care A Lot opět pořádně nažhaví a u rapmetalové R'n'R řádně zatřepete hlavou.

Zbylé songy nedosahují na plné hodnocení, o žádnou vatu se však nejedná. Výborná deska, jednolitá, tvrdá i taneční, metalová i šmrncnutá rapem. Deska pětice muzikantů těsně před branami oslnivé kariéry.

» ostatní recenze alba Faith No More - Introduce Yourself
» popis a diskografie skupiny Faith No More


Alice in Chains - Facelift
2018-08-22

Alice in Chains / Facelift

3 stars

S touto deskou jsem měl už v roce 1990 problém. Výbornou muziku - drsný a nápaditý alternativní hard rock s hutným zvukem ve středním tempu a neuvěřitelně invenční Cantrellovou kytarou mi kazil mečivý projev Layne Staleyho, který svou barvou hlasu a pro mě neúměrným protahováním slabik dokázal od dalšího poslechu odradit.

Koho zajímá styl grunge jako takový, tomu doporučuji bakalářskou práci Jakuba Kličky - Seattleská hudební scéna za posledních 30 let.

https://otik.zcu.cz/bitstream/11025/19742/1/Bakalarska%20prace%20-%20Seattleska%20hudebni%20scena%20za%20poslednich%2030%20let%20-%20Klicka.pdf

» ostatní recenze alba Alice in Chains - Facelift
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains


Uriah Heep - Live In Europe 1979
2018-08-22

Uriah Heep / Live In Europe 1979

3 stars

Mezi zaznamenáním prvního a legendárního živáku Uriah Heep z roku 1973 a druhého s názvem Live in Europe uplynulo pouhých 6 let. Z dnešního pohledu vcelku krátké období, v sedmdesátých letech bylo změn u této kapely až dost. Skupinu opustil zpěvák David Byron a říši živých skvělý basák Gary Thain. Kapela vydala v této době neuvěřitelných sedm! studiových desek rozdílné kvality. Tedy dost na to, aby se dalo uvažovat o představení nové tváře kapely v čele se zpěvákem Johnem Lawtonem. V roce 1979 tedy došlo k záznamům několika koncertů v Německu a Anglii, ze kterých se sestříhal materiál na živé dvojalbum.

Jak se tento záznam povedl a lze jej nějak porovnat s koncertem z roku 1973? Odpověď není jednoduchá, protože je v zadání mnoho proměnných, matematicky řečeno. Pokud přelétnu zrakem výběr písní, tak vidím, že kapela rozdělila repertoár spravedlivě na "Byron" a "Lawton" éru. Z toho prvního období se do koncertního playlistu například kromě osvědčených Easy Livin' nebo Gypsy probojovala Lady in Black, která na prvním dvojalbu chyběla. Z období druhého logicky zaznělo nejvíce skladeb z Falling Angel, neboť k tomuto albu jela kapela turné. Dostalo se i na několik skladeb z Innocent Victim a na jednu z Sweet Freedom. Z několika dalších desek se do playlistu neprobojovalo nic. Dle mého názoru se John Lawton jako zpěvák osvědčil a i s repertoárem svého předchůdce se popral statečně, ne vždy se to však úplně podařilo. Logicky se cítil lépe ve skladbách psaných pro jeho hlasový rozsah. Nicméně se tu v přímém porovnání projevil jiný fakt - songy z pozdějších desek nemají tu moc se vyrovnat zažité klasice z počátku sedmdesátých let.

Ani technická kvalita se nedá porovnat s předchozím záznamem. Zvuk je slitější, občas se některé nástroje ztrácí. Nahrávka trpí i tím, že byly použity záznamy z rozdílných koncertů, což je na zvuku rovněž poznat. Co se týče atmosféry, ta není špatná – Lawton z publikem komunikuje a to vřele odpovídá, jako třeba ve Free Me. Jako "improvizační" byla vybrána Sweet Lorraine, zde se obě strany vyřádily dostatečně. U předchozí skladby Who Needs me mě však ta improvizace dost nudila. Mick Box přiznal, že u této nahrávky došlo jen k velmi málo zvukovým úpravám. Pokud se na to však podíváme z té pozitivnější strany, tak na tomto živém dvojalbu máme zakonzervován autentický projev Uriah Heep z roku 1979 se zpěvákem Johnem Lawtonem, který zanedlouho kapelu opustil.

To bylo také z jedním z důvodů, proč deska vyšla až o sedm let později, v roce 1986.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Live In Europe 1979
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - Live January
2018-08-20

Uriah Heep / Live January

4 stars

S hrůzou jsem zjistil, jak ten čas letí. Uběhlo například již několik desetiletí od okamžiku, kdy jsem naposled slyšel nějaké LP od Uriah Heep. Přitom desky s Byronova období jsem měl poměrně rád. Rozhodl jsem se tedy pořídit nějakou Best-ofku, nejlépe v živém provedení. Od této idey už byl jen krůček k mému novému nápadu. Ohodnotím dvě live nahrávky Uriah Heep - jednu s původním pěvcem Davidem Byronem a druhou s jeho nástupcem Johnem Lawtonem.

Znalci jistě vědí, po jakých deskách jsem sáhl. Ano – tipujete správně, ta první bylo vydána jako dvojalbum v roce 1973 pod názvem Live January. Natočena byla téhož roku při lednovém koncertu v anglickém Birminghamu a stala se jednou z prvních živých hardrockových nahrávek. Práce na ní však nebyla jednoduchá. Dlouhou dobu se nedařilo, předchozí záznamy z jiných koncertních zastávek vždy v něčem selhaly. Až poslední koncert k velké úlevě všech klapl po technické stránce na výbornou.

K posluchačům se o několik měsíců později dostal záznam jedenácti písní vybraných z předešlých čtyř studiových alb kapely (na Salisbury se z nějakého mně nepochopitelného důvodu nedostalo). Jinak je poslech této desky lahůdka. Skupina ve svém nejklasičtějším složení předvádí v plném nasazení průřez svou dosavadní hity nabitou tvorbou. Většina skladeb zní podobně jako na studiových albech i s kouzelnými sbory, jen Gypsy je proložená improvizací jednotlivých muzikantů. Naopak z The Magician's Birthday zbylo jen jakési torzo.

Zvuk je neuvěřitelně precizní a každý nástroj je detailně slyšet. I proto se objevovalo podezření, že ne vše pochází z koncertního záznamu. To dnes asi nerozlouskneme, nicméně tento koncert se zařadil mezi špičku živých záznamů ze sedmdesátých let. Lze se soustředit třeba na souhru klávesáka Hensleyho s kytarou Micka Boxe, zvláště však vyniká linka basové kytary Garyho Thaina, neboť každá nota jím zahraná je lehce identifikovatelná. Tato nahrávka se stala pomníkem Uriah Heep a nemohla být zaznamenáma v příhodnější dobu – uprostřed největšího rozkvětu kapely. Splnila přesně to, co jsem očekával - připomenout si songy kapely z dané doby.

Jen malé smítko na celém dvojalbu se přece jen najde. Celou jednu stranu LP vyplňuje medley rock'n'rollů, což mi připadá docela neúměrné, přece jen raději bych slyšel další původní skladby UH. V zásobě jich měli nepřeberné množství. Třeba právě zkrácenou The Magician's Birthday, která by v živém provedení byla jistě mnohem poutavější a zajímavější.

P.S.: Závidím rovněž majitelům původního vydání na LP, kteří měli v obalu vloženou krásnou knížečku s fotkami - já na CD krom jednoho malého snímku nemám nic.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Live January
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Faith No More - We Care A Lot
2018-08-17

Faith No More / We Care A Lot

4 stars

Mám rád debutní desky kapel, které později prorazily a získaly velké jméno na hudební scéně. Nabídnou totiž letmý pohled pod sukénku, kde je možné spatřit to, co je již později producenty, firmou či vlastní cenzurou hudebníků potlačeno. Je možno vysledovat základy jejich stylu a označit inspirační zdroje. Nejinak tomu je i u Amíků Faith No More, jedné z nejoriginálnějších rockových kapel devadesátých let, která léta tančila na pomezí alternativního rocku, metalu, hip hopu a punku a pomohla tak svým stylovým přesahem rozšířit hudební obzory mnoha rockovým fandům.

Jak jsem již předeslal v úvodu, na paškál jsem si vzal jejich prvotinu We Care A Lot z roku 1985. FNM se k této nahrávce dlouho moc nehlásili, spíše uváděli, že jako svůj debut vidí až následující album Introduce Yourself z roku 1987. Situace se změnila, když před několika roky našel basista Bill Gould ve sklepě původní mastery tohoto alba ještě na original studiových pásech. Digitalizoval je a odborník na mastering Maor Applebaum (spolupracoval na jejich posledním albu) zvuk pročistil. Album bylo vydáno v roce 2016 pod názvem "We Care A Lot" [Deluxe Band Edition] na Gouldově labelu Koolarrow obohacené o devět bonusových skladeb. Vedle dvou raritních live snímků tu jsou k ochutnání čtyři písně z demokazety a hlavně tři zcela nové MIXY! z původních pásů. Tak to je mazec! Zvuk je oproti původní nahrávce dynamičtější a bez šumu. Nové mixy poukázaly na fakt, že na original nahrávce ve studiu byla odvedena práce nadmíru kvalitně a ani po třiceti letech nebylo třeba výraznějšího editorského zásahu. Ze základů byly trochu vytaženy bicí nástroje.

O zvuku tedy víme vše. Nyní něco o hudbě samotné. Překvapilo mě, jak velký vliv post punku a gotického rocku prezentovaným hlavně chladně temnou barvou kláves se v těchto písních nachází. Kdo slyšel anglické Adam and The Ants či Siouxsie and the Banshees, ten ví, o čem je řeč. Těmito dvěma styly je silně ovlivněna většina materiálu a FNM je koření punkově rozjíveným projevem Chucka Mosleyho, drsně zkreslenou rockovou kytarou Jima Martina a nezvyklou a jasně rozpoznatelnou hrou na bicí Mike Bordina s jeho pověstným zdvojeným úderem. Tuto polohu reprezentují například songy Mark Bowen, Greed nebo As The Worm Turns. Do dalších dvou skladeb je nenásilnou formou namíchán undergroundový rap – tak zní notoricky známý hitový nářez We Care a Lot a hypnoticky pomalá Why Do You Brother? Spojnicí s novější tvorbou jsou skladby The jungle a instrumentálka Pills for Breakfast, kde Jim Martin servíruje nekonečnou smyčku metalové řežby, která jako by byla předobrazem písni The Real Thing z jejich opusu magnum. Výjimku zaregistrujeme ve skladbě Jim, to je devadesátisekundová jednohubka zahraná na koncertní kytaru. V podstatě jedinou věc, kterou bych postrádal, je závěrečná a nevýrazná New Beginnings.

Abych to shrnul. Zapomeňte na výrazy slabší, nedovařený, špatně nazpívaný apod. Je to debut jak hrom! Chladně post punková deska s odérem gotiky a nekomerčního rapu. Hutnost dodává navíc zuřivá kytara. Skladby jsou sice jednodušší struktury, ale plné energie a opravdovosti. Velmi neobvyklý mix stylů, který v devadesátých letech metaloví fandové FNM při zpětném objevování už zpětně moc nerozdýchali v očekávání alternativního metalu ala The Real Thing.

Tento počin se nechtěně stal upomínkou na prvního leadera kapely, Chucka Mosleyho, který nedlouho po vydání této reedice zemřel ve věku 57 let.

» ostatní recenze alba Faith No More - We Care A Lot
» popis a diskografie skupiny Faith No More


Black Sabbath - Dehumanizer
2018-08-13

Black Sabbath / Dehumanizer

3 stars

Black Sabbath vydali dvě výpravná a nazdobená alba s Tonym Martinem, která v Evropě zaznamenala slušný ohlas, avšak kapelník Tony Iommi pomalu začal uvažovat o nějaké změně, která by pomohla jeho kapelu více zviditelnit na zámořských trzích. Bylo zajímavé v dobovém tisku sledovat tu rošádu hráčů, kdy navázal Iommi kontakt s Geezerem Butlerem a ten oprášil dávné vztahy s Diem tím, že si na jeho koncertě společně zahráli živě letitý song právě od Sabatů. Nakonec se všichni tři domluvili na další spolupráci. Tony Martin a Neil Murray dostali padáka a zraněného bubeníka Cozy Powella nakonec nenahradil nikdo jiný, než Vinny Appice, čímž do sebe zapadl poslední střípek mozaiky a najednou tu ku překvapení všech stála kompletní sestava, která nahrála památná alba Heaven and Hell a Mob Rules.

Očekávání a tlak na kapelu byl velký, marketing firmy I.R.S., potažmo EMI se rozjel na plné obrátky. Za mixážním pultem a v roli producenta nahrávky se objevil dvorní spolupracovník Queen Reinhold Mack a fandy polil studený pot. Nakonec to podle mě nedopadlo nijak tragicky. Kvarteto hráčů opět dokázalo stejně jako před dvanácti lety s Heaven and Hell reflektovat stav na hudební scéně. Tehdy se dokázalo zařadit svou tvrdostí a melodičností na špici rozjíždějícího se heavymetalového vlaku, nyní s albem Dehumanizer zrcadlilo v písních tehdy populární styl grunge a doom metal bez ztráty vlastního ksichtu. Zvuk byl neobyčejně tvrdý, avšak krásně dynamický a čitelný, Iommiho zdvojené kytary ostře řežou a Butlerova basa má sílu hromu. Někdo si stěžoval na ostrý a suchý zvuk bicích, mně nijak nevadí.

Za ta léta poslechu jsem si roztřídil písně z tohoto alba na povedené a na ty slabší. Do první skupiny jednoznačně řadím úvodní Computer God s industriálním intrem, klipovou a řádně odpíchnutou TV Crimes, hutnou Masters of Insanity a hlavně expresivní a členitou Too Late, která je jednoznačně vrcholem alba a Dio dokazuje, kdo je tu Pan zpěvák. Méně vřelý vztah mám k jinak celkem povedené reminiscenci na doom metal After All (The Dead), kde mi však nesedí zpěv, neboť Dio spíše recituje, než zpívá, a pěkné klávesy jsou zbytečně moc utopené v základech. Zbytek skladeb není vyloženě špatný, ale ani po mnoha posleších zapamatovatelný – pro mě vata složená z temných riffů neobsahující výraznější melodickou linku.
Tak nahlížím na Letters of Earth, Sins of the Father a Buried Alive. Skladba Time Machine sice oživila tempo, nepřinesla však výraznější nápad. Song I by zapadl na některou slabší desku domovského souboru DIO.

Závěrem: toto album zachytilo zvukově i náladou dobu, kdy se v Americe na piedestalu vyhříval grunge (je to znát i na zpracování klipu k TV Crimes, kde se prohání pubescenti v kostkovaných košilích na skejtech) a v Anglii frčel doom metal. Celkově asi nejtvrdší zvuk BS, který je hodně povedený, bohužel obsahem se do první ligy z desky prodrala jen zhruba polovina materiálu - i když se Dio snažil, seč mohl. Mně je Dehumanizer osobně sympatičtější než přeslazené a unylé Headless Cross a Tyr nebo naprosto tragické Born Again.

Dávám tři a půl hvězdy a krouhám směrem dolů, neboť kvalit předchozích desek této konkrétní čtyřky Dehumanizer nedosahuje.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Dehumanizer
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Black Sabbath - Forbidden
2018-08-01

Black Sabbath / Forbidden

4 stars

Recenze na album Black Sabbath – Born Again s Gillanem za mikrofonem a prapodivným zvukem mě inspirovala ohodnotit další jejich kontroverzně přijímanou nahrávku. Tou je deska Forbidden z nešťastného roku 1995. Proč nešťastného? V tomto období klasickému hard rocku a metalu doba nepřála, na MTV letěl rap, indie a alternativní rock. A zrovna tehdy jako na potvoru vydávají Black Sabbath nové album s názvem Forbidden. Za mikrofonem opět Tony Martin, ovšem s novou rytmikou za zády, kterou obstarali staří známí - basák Neil Murray a tlučmistr Cozy Powell.

Námětem milionů článků se však stala osoba producenta Ernieho C – rap metalového kytaristy a zvukaře, co pomohl zvukem demosnímků RATM a Stone Temple Pilots ke smlouvám. Tohoto člověka pravděpodobně dohodila vydávající firma I.R.S., aby oživila zvuk Sabatů - některé prameny uvádí, že Tony slyšel Body Count, líbíla se mu jejich cover verze War Pigs a nabídl Erniemu spolupráci. Jak to bylo doopravdy je dnes vcelku jedno. Důležité je, co z této spolupráce vzniklo. Myslím, že se již můžeme s odstupem času bez emocí v klidu zaposlouchat do výsledného produktu.

Co jsem zjistil já osobně? Jedná se o výbornou desku, která nemá slabší místo a třeba takové Born Again válcuje levou zadní. Rád bych, aby alespoň na tomto webu přestaly kolovat nepravdy o nekvalitním zvuku, které jsou smutným klišé, šířeným jako mor z článku do článku. Tyto fámy roztrubovali hudebníci samotní a květnatě vyprávěli o tom, jak jim Ernie C zkazil zvuk na desce a změnil jejich vizi o kvalitním soundu, který ještě ve zkušebně měli.

Já však Ernieho chválím za několik věcí. Objednal zámečníka a nechal vyměnit petlici u studia, aby si tam jednotliví muzikanti po večerech nechodili hrát se šavlemi na mixpultu. Dále oceňuji jeho osobní statečnost spolupracovat s namachrovanýma týpkama, kteří ho drsně ignorovali - a to je ještě jemně řečeno. Většina kapely (krom zpěváka Tonyho Martina, který názor nemá, aby nepřišel o flek) se považovala za matadory rockové scény (jemně řečeno) a dávala hlasitě najevo, že je nebude školit nějakej černošskej rapper.

Ernie však přes velké boje s kapelou i s vydavatelskou firmou (která nakonec nechala vytvořit tři závěrečné mixy) za cenu mnoha kompromisů prosadil ostřejší, živočišnější sound desky bez příkras, která je plná drsných riffů a hlavně skvělých ponurých hitů, se kterými se Black Sabbath vrátili ke svým kořenům. Pryč byla ta načančanost a nemístná pompéznost předchozích desek – byli tu zpět ti vzteklí rafani, z kterých šel strach.

Deska hodně založená na riffech – zaposlouchejte se třeba do jedovatého a temného otvíráku Illusion of Power, který svým proslovem ozvláštnil sám Ice T. Nebo do výborné Can't Get Close Enough, která začíná tak nevinně. Hned následující Shaking Off The Chains potvrzuje má slova – temnota sama, která teče z Iommiho zesilovače. Tady by zazářil Ozzy. Po nezbytné baladě I Won't Cry For You následují další dvě nádherné riffové záležitosti Guilty As Hell a Sick And Tired. Trochu optimizmu přichází až s odlehčenou Rusty Angels. Titulní song Forbidden s mrazivými klávesami je mostem a připomínkou předchozího alba Cross Purposes. Členitá Kiss of Death zakončuje tuto jízdu. Nejlepší nahrávka s Tonym Martinem.

Bohužel doba vzniku nebyla pro podobnou muziku ideální. Dnes však můžeme připustit, že tehdy bylo album Forbidden kritizováno neprávem.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Forbidden
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Nightwish - End of An Era -Live (DVD)
2018-07-26

Nightwish / End of An Era -Live (DVD)

5 stars

Název nosiče End of Era jasně předurčuje a poukazuje na následný vývoj v táboře této finské symfo-metalové smečky. Peripetie kolem odchodu tehdejší zpěvačky Tarji Turunen jsou doufám všem dostatečně známy, proto se o nich nebudu blíže zmiňovat. Skupina a management však nemohli vymyslet nic lepšího, než natočit záznam koncertu, který proběhl 21. října 2005 v Helsinkách. Toto památné vystoupení dokonale shrnulo a zakonzervovalo pro další generace jednu zásadní etapu vývoje této kapely.

Po tomto koncertu došlo k odluce Tarji a Nightwish, která měla fatální důsledky pro obě strany. Tarja nikdy nenalezla tak schopného skladatele, který by ji pomohl vrátit se na vrchol a Nightwish nikdy nedokázali nahradit zpěvačku s tak silným kouzlem osobnosti, neuvěřitelně silným charisma a naprosto výjimečným projevem operně školeného hlasu.

Naštěstí mám možnost sáhnout po tomto live koncertě a připomenout si hlavní hity z první pětice alb Nightwich. A že je jich požehnaně. Jelikož zde hodnotím audiovizuální dílo, je třeba se kromě dokonalé hudby zmínit o atmosféře. Viděl jsem všechny živé oficiální záznamy kapely, ale žádný se energií, setlistem a chutí kapely vymáčknout ze sebe to nejlepší tomuto nemůže rovnat.

Stačí si pustit úvod vystoupení, kdy zní Zimmerovo intro a první tóny Dark Chest of Wonders, kapela startuje, efektní exploze první řady ohlušuje, sloupy ohně stoupají pomalu až ke stropu haly - dav šílí.. Potom se pódium jakoby projasní, ale není to jen kanárkově žlutým pláštěm přicházející Tarji, ale tou aurou, která ji obklopuje. Té stačí pokynout davu a ten by pro ni v tu chvíli udělal cokoliv. Celé vystoupení je velmi akční, Tarja střídá kostýmy a během koncertu to ani jednou nezaskřípe, obdivuji také světelné a pyrotechnické efekty. Jestli ostatní muzikanti věděli, že jde o poslední vystoupení, to nevím, ale na pódiu ze sebe vydali maximum.

Z metalové oblasti je to jeden z mých nejhranějších Blu Ray (škoda, že jde jen o extrapolaci z DVD formátu). Kvalitní obraz a zvuk je zaručen. Podobný styl muziky jinak blíže nesleduji, ale zde potvrzuji výjimku z pravidla. Nightwish mě tímto koncertem dostali.

» ostatní recenze alba Nightwish - End of An Era -Live (DVD)
» popis a diskografie skupiny Nightwish


Kaipa - Kaipa DaCapo - Live Stockholm
2018-07-24

Kaipa / Kaipa DaCapo - Live Stockholm

2 stars

Před několika měsíci jsem se (vzpomínám-li si dobře) na progboardu prostřednictvím Paľa dozvěděl, že kapela Kaipa DaCapo vydala živák s lakonickým názvem Live Stockholm. V té době se nedal nikde sehnat, poslechl jsem si tedy jen zběžně ukázky z nějakého (tuším holandského) streamingu s tím, že se k němu někdy v budoucnu vrátím. Uplynulo mnoho vody a nyní konečně nastala ta ona památná chvíle, kdy byla nahrávka načtena přehrávačem.

Informace na obalu zněly lákavě. Kapela odjela turné ve stejném složení, v jakém natočila debutní desku Kaipa DaCapo (za nemocného Maxe Lorentze zaskočil kolega Lalle Larsson z Karmakanic). Tedy původní tři členové Kaipy hráli vybrané písně z jejich druhé a třetí desky vydané v sedmdesátých letech. Jistě pádný důvod navštívit koncert. Jelikož jsem nebyl jedním z oněch šťastlivců, co je viděli naživo, musel jsem se spokojit s hudebním záznamem na CD.

Po prvním letmém poslechu jsem si říkal, že je něco v nepořádku. Skladby jsem poznával, ovšem v natolik podivném stavu, že při podrobném poslechu (pokud máte naposlouchané původní verze) musí nastat problém. Dostal jsem se až do úplně schizofrenního stavu, kdy jsem si nebyl jistý, zda si já nepamatuji, jak zní originál, nebo to Kaipa DaCapo hraje zcela jinak, což byl pro mne velmi nepříjemný pocit.

Abychom si rozuměli - nejde o to, že si umělci v živém provedení některou skladbu zkrátí či prodlouží nějakou improvizací, nebo že si něco zjednoduší. Zde je překopáno pomalu vše, což je pro mě zcela nepochopitelné a co si tak vybavuji, v takovém rozsahu jsem se s něčím podobným nesetkal. Jsou jen dvě vysvětlení – buď se Roine Stolt zbláznil a chtěl pozměnit původní vyznění svých skladeb k lepšímu, nebo (což je pravděpodobnější varianta) zahlazoval stopy po hudebním vkladu bývalého klávesáka Hanse Lundina, který nedal souhlas s přehráváním původních verzí skladeb. To jsou však jen mé domněnky.

Uvedu jen několik příkladů, které však plně ilustrují celý záznam. Z nádherného titulního songu Inget Nytt Under Solen bylo vynecháno vše podstatné, vyslechneme si však Stoltovo sólo, které je oproti originálu nataženo na trojnásobnou délku. Naopak instrumentálka En Igelkotts Död je zkrácena na polovinu, rovněž z En Igelkotts Död byl použit jen ústřední motiv, klávesová předehra byla vynechána a Lundinova roztomilá melodie na závěr byla zcela pozměněna. O Skenet Bedrar se raději vůbec nebudu vyjadřovat. Jazz rockové syntezátorové sólo je také hodně nudnou záležitostí.

Abych jen nehaněl – docela se povedly Total Förvirring, dále Korståg - klavírní představení hostujícího hudebníka Lalleho, jediný zástupce ze studiového alba Kaipa De Capo - Dårskapens Monotoni, a také největší hitovka Det Tysta Guldet – zde není co řešit, majestátní a hodně emotivní skladba s varhany koncertně ještě rozkvetla a trochu rockovější vyznění ji sluší. Tu nikdo neprznil a byla přednesena pomalu notu po notě.

Jak tento záznam zhodnotit? Pro ty, co nemají mnoha poslechy uložené v paměti originál verze songů, musí být tento koncert příjemným zážitkem. Pro mě je však toto zpracování naprosto neposlouchatelné, neboť zde nejde jen o nějaké krácení písní z důvodu časové tísně, ale o celkově překopanou strukturu a atmosféru songů. Velké zklamání. Zůstávám u živého záznamu Kaipy, který byl vydán v rámci edice THE DECCA YEARS 1975-1978. Zde je vše v pořádku.

» ostatní recenze alba Kaipa - Kaipa DaCapo - Live Stockholm
» popis a diskografie skupiny Kaipa


Lucifer Was - Underground and beyond
2018-07-19

Lucifer Was / Underground and beyond

4 stars

Norskou kapelu Lucifer Was jsem objevil teprve nedávno až téměř symfonickou nahrávkou The Crown of Creation. Byl jsem unešen, proto jsem zapátral i v daleké minulosti tohoto spolku a objevil jejich CD s názvem Underground and Beyond z roku 1997. Nenechme se mýlit, nejde o nově složené kousky, ale o znovu nahraný záznam písní, které hráli již v období 1970-1972!

Lucifer Was se roku 1974 rozpadli, aniž by po sobě stačili zanechat jakoukoliv oficiální nahrávku. Až v devadesátých letech objevil basák Einar Bru staré demo snímky a měl pocit, že i po takto dlouhé době mají své kouzlo. Když od neznámého mecenáše přistály na účtě peníze na studio, oslovil bývalé spoluhráče a během 18 hodin ve studiu opětovně "nabušili" 11 skladeb. Nahrávka i proto zní velmi autenticky, jako by skutečně vznikla v sedmdesátých letech. Přes krátký čas pobytu hudebníků ve studiu můžeme na tomto albu obdivovat výborný retro zvuk bez zbytečného piplání a dotáček, který dodává projevu kapely na autenticitě.

Kdo má tedy rád nekomplikovaný, hutně valivý, avšak melodický hard rock se sabbáťáckými riffy, které tu a tam doplňuje flétna, je na správné adrese. Písně jsou někde lehce ovlivněny psychedelickými postupy a severskou melancholií, což s civilním, avšak suverénním projevem zpěváka Thore Engena působí zajímavě.

Palec hore !

» ostatní recenze alba Lucifer Was - Underground and beyond
» popis a diskografie skupiny Lucifer Was


Puhdys - Alles hat seine Zeit
2018-07-17

Puhdys / Alles hat seine Zeit

4 stars

V letním období je čas poslechnout si i něco pohodovějšího. Proto jsem vyhrabal dlouho neslyšenou desku Puhdys - Alles hat seine Zeit z roku 2005. Ta vznikala pomalu během čtyř let, neboť si Dieter Birr po těžkém, dlouhém a málem až fatálním průběhu nemoci z infekce od nakaženého klíštěte užíval daru života a nikam nespěchal. Jedenáct nových písní Puhdys je potvrzením, že to byla správná cesta.

1. Segelboot – na úvod pěkně ostrý, ale i melodický otvírák, jak z osmdesátek. Text je jasný: život je jako plachetnice, každý je kapitánem, kdo nasměruje příď do bouře, muže ztroskotat a utopí všechny své sny.

2. Alles hat seine Zeit - melodický hard rockový song s heavy kytarami a teskně romantickou melodií reflektuje obavy z měnícího se světa k horšímu.

3. Mein zweites Leben - melodická rocková záležitost s akustickými kytarami - retrospektivní píseň Dietera Birra s názvem Můj druhý život, ve které se těší z nové možnosti žít další život po překonané zákeřné nemoci.

4. Zukunft - temná a tvrdě rocková, opět řeší obavy z budoucnosti, což je vzhledem k věku tehdy jednašedesátiletého Dietera pochopitelné.

5. Klone mich - hard rock v provedení Puhdys, temná hudba i depresivní sci fi text o obavách ze samoty.

6. Der Traum - velmi emotivní song postavený na elektronice, kde v pozadí Dieter sugestivně vypráví svůj příběh, v němž v náznacích bilancuje svůj život. Eterický hlas ve skladbě patří zpěvačce Janě z kapely Bell, Book and Candle, v níž hraje Birrův syn.

7. Regen – jedinou méně výraznou a akustickou věc zpívá o své dávné lásce Dieter Hertrampf. Tato píseň se léty přerodila do obrovského koncertního hitu, to když ji začal zpívat Dieter Birr s německou rockerkou Julií Neigel.

8. Gedanken - příjemný živý song s akustickými kytarami a trochu pozitivnějším textem, v němž je schovaná touha ještě něco dokázat.

9. Der König - nejtvrdší a nejtemnější věc na albu, dusající rytmus a samplované metalické kytary dávají opět upomenout na spřátelené Rammstein.

10. Hafenlied - citlivá protiválečná píseň zklidní hudebně atmosféru, ne však emoce.

11. Was braucht man – závěrečná skladba plná optimismu zakončuje toto skvělé album tímto jasným poselstvím:

Co potřebujete pro svůj život a svůj velký cíl?
Musí vás ta snaha naplňovat štěstím
Láskou, vřelostí, fantazií
Sílou, štěstím a energii
V té velké hře života...

Němečtí Puhdys stárnou s grácií, čemuž album s názvem Alles hat seine Zeit (Všechno má svůj čas) plně odpovídá. Na albu najdeme porci říznějších a odsýpajících rockových songů v jejich po dlouhé dekády budovaném a jasně rozpoznatelném stylu, těch pop rockových "radio friendly" skladeb dramaticky ubylo. Texty Dietera Birra reflektují jeho reálné pocity a mají svou výpovědní i uměleckou hodnotu.

Puhdys stejně jako mnoho jejich souputníků zalovili a nechali se hudebně inspirovat svým nejvýživnějším obdobím, počátkem osmdesátek – konec konců proč ne? Z desky sálá energie a radost z hraní samotného a tak ve mně tato kolekce zanechala (na rozdíl od jiných jejich desek) radost - a to je to, o co tu kráčí.

Ukázka písně Regen s Julií Neigel: https://www.youtube.com/watch?v=8CUYtlbM-ds

» ostatní recenze alba Puhdys - Alles hat seine Zeit
» popis a diskografie skupiny Puhdys


Raw Material - Raw Material
2018-07-14

Raw Material / Raw Material

3 stars

Jak se mi v přehrávači ocitnula tato nahrávka opravdu netuším. Po několika posleších jsem musel konstatovat, že se opravdu jedná o "surový materiál" z nezapomenutelného období rockového kvasu - roku 1970. Tento anglický spolek Raw Material dokázal zaujmout hned první skladbou Time and Illusion, která je psychedelickým mixem raných Doors a Floydů s vibrafonem, následující I'd Be Delighted mě zase chytila svým živelným rhythm and blues. Třetí Fighting Cock v úvodu klame tělem, neboť z pomalého ospalého rytmu se vyklube pěkný kvapík s hammondkami a klavírem.

Další skladby různě variují v podobném duchu. Je to hodně dřevní nahrávka, kde se teprve všechny výše jmenované styly formovaly do konkrétnějších rockových směrů. Poslech každého hravě přenese strojem času o cca padesát let a za ten pocit to stojí.

https://www.youtube.com/watch?time_continue=12&v=_YNrgcZ_wDI

» ostatní recenze alba Raw Material - Raw Material
» popis a diskografie skupiny Raw Material


Lucifer Was - Morning Star
2018-07-13

Lucifer Was / Morning Star

3 stars

Seveřani se ohlížejí za 45 lety své kariéry. Ano, již mnoho let obšťastňuje Lucifer Was fanoušky svou tvorbou, i když k prvnímu albu byli dotlačeni až před 20 lety. Od té doby průběžně v intervalu 3-4 let vypouští na trh nová CD. To poslední z minulého roku s názvem Morning Star mě ovšem nijak nenadchlo. K dílu sice přiložili ruce i zakládající členové kapely, oprášili dvě nevydané skladby, ale výsledný dojem z desky nijak nevylepšili.

Při několikerém poslechu stále slyším monotónní a lehce psychedelický ale i zčásti melodický retro hard rock s hammondkami a flétnou (něco mezi Deep Purple a Hawkwind z poloviny sedmdesátek) ozvláštněný snad jen místy ponurejší severskou atmosférou. V tom nejvíce vyniká poslední, skoro šestnáctiminutová (!) skladba Pur, která je esencí všeho výše jmenovaného. Pamětníci tak zavzpomínali na své mládí a potěšili své dlouholeté fandy a o to asi jde. Třeba v dnešní době, kdy zájem o podobné archaicky znějící kapely sílí, osloví i někoho dalšího.

» ostatní recenze alba Lucifer Was - Morning Star
» popis a diskografie skupiny Lucifer Was


Schenker, Michael - Temple of Rock [Michael Schenker´s Temple of Rock]
2018-07-11

Schenker, Michael / Temple of Rock [Michael Schenker´s Temple of Rock]

3 stars

Čas od času si rád pro odreagování pustím nějakou mně neznámou desku Michaela Schenkera. Jelikož byl (a vlastně stále je) tento fenomenální kytarista workoholik, který neustále zakládal nové a nové projekty s rozličnými muzikanty, tato zábava mi ještě pár let vydrží, než si všechna ta kvanta jeho nahrávek vyposlechnu. Tentokrát jsem několikrát v přehrávači protočil jeho debutní desku projektu Temple of Rock z roku 2011, na kterou Michael sezval odpadlíky Hermana Rarebella ze Scorpions a Petera Waye z UFO. Na doporučení zaskočil i Wayne Findlay, který kdysi hrál s W. Moorem (který v UFO hraje nyní) a veterána německého hard rocku Michaela Vosse ze spolku Mad Max. Na desce hraje dalších asi stopadesát (trochu přeháním) hostů z oblasti anglické hard rockové smetánky, jako například Don Airey či Doggie White. Dostavil se i brácha Rudolf či sekerník Michael Amott z Carcass.

Podle toho zástupu jmen by si člověk řekl, že deska bude hodně barevná a šťavnatá, nakonec však stejně hodně záleží na kvalitě napsaných písní. Na tomto albu jsou všechny písně složeny Michaelem (jen ve dvou je i spoluautorem někdo jiný) a dle mého se mu zde nepodařilo složit dostatečně silný repertoár, většina songů je průměrný melodický hard and heavy stylu Bon Jovi a podobných spolků. Zpěvák mě nijak nezaujal - kdykoliv nějakou píseň zpívá někdo jiný, hned pookřeji – například výbornou věc Before the Devil Knows You're Dead, kterou s bravurou přednesl Doggie White, nebo Lover's Sinfony s Robinem McAuleyem, kterého jinak moc nemusím.Na albu se mi ještě líbí svižná The End of An Era, hitová Miss Claustrophobia se zajímavě použitou kytarou v úvodu a kupodivu i ploužák With You s tady jasně rozpoznatelným Michaelovým rukopisem. Ostatní skladby mi splývají s miliony melodií od no name kapel snažících se o podobnou muziku.

Co říci na závěr? Ne vždy se zadaří, přitom třeba o tři roky dříve vydané CD In the Midst of Beauty s Bardenem bylo celé naprosto skvělé. Třeba se příště s Michaelem potkám v lepších časech.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Temple of Rock [Michael Schenker´s Temple of Rock]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Lucifer Was - The divine tree
2018-07-10

Lucifer Was / The divine tree

4 stars

Norští Lucifer Was se v roce 2007 předvedli skvělým retro hard rockovým albem. Na daný styl docela dlouhá stopáž písní, avšak 5 hutných a valivých, u Deep Purple inspirovaných songů s poctivým zvukem hammondek nenudí. Na mimořádném a poctivém vyznění skladeb se podílel také norský rockový veterán a kytarista Freddie Lundquist, který skupině vypomohl s několika skladbami a rovněž desku ve svém studiu vyprodukoval. Třešničkou na dortu je ponurá a pomalá balada Crosseyed s výborným sborem a flétnou. Tuto skoro jedenáctiminutovou skladbu Thor Engen složil po inspirativním setkání s Ianem Andersonem z Jetro Tull a je jakousi parafrází na jejich Croos Eyed Mary.

Kdyby toto vzácně vyrovnané album vzniklo o třicet let dříve, bylo by dnes legendou. I tak mezi záplavou různých dnešních retro spolků kvalitou materiálu tato deska jasně vyčnívá.

» ostatní recenze alba Lucifer Was - The divine tree
» popis a diskografie skupiny Lucifer Was


Lucifer Was - The crown of creation
2018-07-09

Lucifer Was / The crown of creation

4 stars

Pokud se nechcete nudit, pořiďte si desky kapely Lucifer Was z Norska. Každé album z jejich produkce je trochu jinak stylově zaměřené. Jednou jsou to "sabaťácké" riffy okrášlené flétnou, další CD je big beatové nebo ve stylu blues. To z názvem The Divine Tree směřovalo kamsi k produkci současných Deep Purple, proto jsem se neodvažoval tipovat, jaké další překvapení mi Norové přichystají. Udělal jsem dobře, že jsem nic nepředjímal, protože bych to stejně neuhodl. Soubor z Osla naservíroval posluchači přímo rockovou operu.

Čekáte-li neumělé spojení hard rocku s muzikanty z Kristiansand Symphony Orchestra, budete mile překvapení kvalitou nahrávky. Orchestrální aranže na melodie členů kapely stvořil skladatel vážné hudby a hudebník Dagfinn Koch. Až poté byly zapracovány rockové pasáže. Ač deska vyšla teprve před osmi lety, mnoho informací o vzniku této spolupráce hudebníků z rozdílných hudebních světů nenajdete. Jen kusou informaci, že písně z této desky poprvé zazněly v rámci festivalu Southern Discomfort Metal roku 2009. Desku svým umem vyšperkovali i dva světově známí sólisté z oblasti vážné hudby - dánská zpěvačka Michala Petri a švédský houslista Jan Stigmer. K tomuto repertoáru se znělý a čistý hlas zpěváka Jona Rudera hodí více, než k tvrdší rockové muzice prezentované na předešlých albech a krásně ladí se školeným hlasem Michaly.

Rockové jsou první Wonder a šestá Rising Sun, částečně Bethaniam Theme a Into the Blue. V ostatních písních se klasických rockových nástrojů dočkáte jen velmi zřídka. Rozmáchlé muzikálové melodie nezvykle vyzrálých písní neustále poutají pozornost. Občas mi připomenou nějaký výpravný muzikál z Broadwaye, někdy filmovou muziku, lze zaslechnout i art rockové postupy. Nahrát rockovou operu se snažilo mnoho kapel z různých hudebních zákoutí, z drtivé většiny byl výsledek nevalný a nekonzistentní. Lucifer Was se to ovšem kupodivu povedlo – celá deska se příjemně poslouchá, má výborný zvuk (jak je u vážné hudby zvykem) i chytré a přemýšlivé texty o vzniku a zániku života.

Kdo nepohrdne mixem nekýčovitého rockového muzikálu a vážné hudby jemně okořeněné hutnější elektrickou kytarou a chce si zpříjemnit večer kvalitní muzikou, poslechem této desky neprohloupí.

» ostatní recenze alba Lucifer Was - The crown of creation
» popis a diskografie skupiny Lucifer Was


Subsignal - La Muerta
2018-06-27

Subsignal / La Muerta

2 stars

Německý spolek muzikantů Subsignal z Mnichova, jak všichni zasvěcení ví, je novým domovem pro dva muzikanty ze Sieges Even – zpěváka Arno Mensese a kytaristu Markuse Steffena. Jelikož mě poslední dobou hodně oslovila tvorba Sieges Even, zajímalo mě také, kam se jejich cesta bude ubírat v jejich novém působišti. Vyčetl jsem, že by se Subsignal měli plavit ve vodách melodického progresivního rocku s tu a tam rockovějšími, tvrdšími kytarovými ornamenty. Jakési vodítko jsem obdržel na posledním studiovém albu Sieges Even s názvem Paramount, kam jeden song určený původně pro Subsignal nakonec chlapi umístili. Jednalo se o nejmelodičtější věc z alba – Eyes Wide Open, která mezi ostatní materiál ani moc nezapadala. Dnes je tedy zřejmé, které dvě osoby to zjemnění repertoáru prosazovaly.

Co jsem tedy na novém CD Subsignal z roku 2018 s tajemně děsivou maskou a názvem La Muerta objevil ? Celkem jedenáct nových písní a dva remixy v radio friendly verzi. Všechny se nesou v příjemném duchu melodického pop rocku či AOR. Nejpřijatelnější mému uchu zní střednětempá a příjemně energická Every Able Hand s parádní hradbou kláves jak vystřiženou ze starých desek Genesis. Rovněž rockovější, skoro osmiminutová The Passage s opatrně zkresleným zvukem kytar a fanfárami syntenzátorů stojí za poslech. Čistě progresivní je i úvodní instrumentálka 271 Days a pěkně se poslouchá i krátká skladbička zahraná jen na akustickou kytaru Teardrops.

Jinak již zmíněné dva radio remixy poukazují na to, že kapela svou produkcí směřuje k mainstreamové části publika, které ji bude moci zaslechnout nejen ve specializovaných prog rockových rádiích, ale i v běžném vysílání. Zbytek písní na desce tomuto popisku také odpovídá a ani účast Marjany Semkiny z iamthemorning či hostování členů ze spřízněných RPWL toto dílo nijak přitažlivějším nečiní. Melodický AOR typu ASIA či TOTO snad okouzlí jejich příznivce, já bohužel mezi tyto fandy nepatřím, protože v těch písničkách se sametovými hlasy a líbivými melodiemi ve středním tempu nenalézám pro sebe nic přitažlivého.

Cíl byl splněn. Zjistil jsem, že nositelem progresu byli u Sieges Even hlavně bratři Holzwarthovi a současné zaměření zbývajících členů v Subsignal není mým šálkem kávy. Dávám dva body, fandové stylu AOR a melodického pop rocku povinně dvě hvězdy přilepí navíc.

» ostatní recenze alba Subsignal - La Muerta
» popis a diskografie skupiny Subsignal


Sieges Even - Paramount
2018-06-21

Sieges Even / Paramount

4 stars

Fenomenální album The Art of Navigating by the Stars přepsalo mapu neo prog rockové scény a katapultovalo Sieges Even na čelní místa žebříčků spřízněných rockových webů. Proto celé zástupy fandů s napětím očekávalo na následovníka. Dočkaly se po dvou letech, kdy se na trhu v roce 2007 zjevilo album s názvem Paramount. Kapela, i když ve stejném složení, nikdy nestála na místě. Proto vyměnili producenta Uweho Lullise za Kristiana Kohlmannslehnera a v jeho studiu Black Solaris dali společně dohromady deset nových písní. Jak to dopadlo? Záleží na úhlu pohledu. Pro mě, kterého na předešlém albu uchvátila ta neuvěřitelně barevná a křehká krása volně prýštící energie, je toto album trochu zklamáním.

Úvodní skladba When Alpha And Omega Collide a částečně druhá Tidal sice plně navazují na předchozí desku a lze tam najít shodné prvky (brilantní technické podání muzikantů, známé dramatické vybrnkávání a kytarové záseky i ono koření oparu Rush), ovšem další Eyes Wide Open je již pro mne baladou, která by se spíše hodila pro nějakou glam sleaze metalovou kapelu typu Bon Jovi či Poison. To navazující pomalá Iconic, jež nadšeně oslavuje víru v Boha, je po hudební stránce velmi emotivní záležitostí.

Po této písni jako by Sieges Even došly síly. Skladby jsou všechny v podobně pomalém až ospalém tempu, hudebníci jako by hráli na půl plynu. Ta technická zručnost a rozmanitost tu a tam na pár sekund vykoukne, ale jak rychle se objeví, tak zase zmizí. Částečná vzpruha přijde až se skvělou instrumentálkou Mounting Castles In The Blood Red Sky, pod kterou je domixován slavný projev Martina Luthera Kinga I have a Dream, který volal po rovnosti ras a konci diskriminace. Tak o tom už vůbec nevím, co si myslet. Závěrečná Paramount toto rozporuplné album důstojně ukončila a já přemýšlím, jak toto dílo ohodnotit.

Tato poslední deska Paramout je plná paradoxů, ač je plná písní ve středním tempu, tak přibylo metalických kytar. Ač jsou hudebníci světová extra třída a zde odvedli výbornou práci, oproti předchozímu albu hodně krotili své vášně. Pokud bych neměl možnost srovnání s předchozím albem, označil bych tento počin jako brilantně nahrané melodické prog rockové album s hutnými kytarami a s texty, které skrývají tu více či méně jasné poselství křesťanské víry. Pokud však porovnám obě desky, slyším jasný propad v kvalitě materiálu. Je znát, že na The Art of Navigating... střádali hudebníci nápady osm let a použili jen to nejlepší, v tomto případě byly možnosti mnohem více omezené. Nejvíce povedené skladby When Alpha And Omega Collide, Tidal a pomalá Iconic. Tři a půl hvězdy.

P.S.: Po tomto albu se kapela rozštěpila. Zpěvák Arno a kytarista Markus založili Subsignal, kde lze jejich tvorbu nadále sledovat. Alex Holzwarth učí hru na bicí a předvádí rychlost (ne um) v Rhapsody Reunion a brácha Oliver jezdil s Tarjou Turunen a občas zahraje s Rhapsody of Fire.

P.P.S.: Čekám na další reunion.

» ostatní recenze alba Sieges Even - Paramount
» popis a diskografie skupiny Sieges Even


Sieges Even - The Art Of Navigating By The Star
2018-06-19

Sieges Even / The Art Of Navigating By The Star

5 stars

Pokud mě někdy nějaká kapela překvapila a dostala, tak to jsou němečtí Sieges Even Na trh kdysi v začátcích vychrlili komplikované techno thrashové album, aby se s každou další desku neustále hráčsky zdokonalovali a svou neuvěřitelně květnatou muziku převlékali do nových a stále slušivějších kabátků – ovšem při zachování svých hlavních poznávacích rysů. Jen ta metalovější poloha předchozích desek Sofisticated a Uneven mně osobně až tolik nesedla, nicméně i tyto počiny byly ve své oblasti jasně nadprůměrným činem.

Když jsem se dozvěděl, že se do kapely navrátil kytarista Markus Steffen, cítil jsem lehké mrazení a říkal si: „Sakra, to je ta sestava, co vyplodila mou velmi oblíbenou desku A Sense of Change. Snad se nechystají o návrat k jemnějšímu prog rockovému zvuku a aranžím?" Velmi jsem se na nahrávku těšil, a tak jsem se rozhodl si ji poslechnout. No – mám, co jsem chtěl! Stal jsem se na ní přímo závislý a přehrávám si ji asi po dvacáté za sebou – v autě, v práci na menší aparatuře, v mp3 přehrávači venku, u PC i na dospělé hlavní sestavě v obýváku.

Krátce shrnu předchozí vývoj. V devadesátých letech bratry Holzwarthovy počal oslovovat metal, což se odrazilo na předchozích dvou deskách Sieges Even, proto se nechali po stagnaci kapely po roce 1997 okamžitě zlanařit do věhlasných kovových spolků – namátkou Blind Guardian, Rhapsody či Angry, s nimiž natočili mnoho úspěšných desek. Koncept natočení prog rockového materiálu v nich však neustále dřímal. Od roku 2003 se dali dohromady s holandským zpěvákem Arno Mensesem, oslovili původního kytaristu Markuse a počali práci na novém materiálu. Podepsali smlouvu s labelem Inside Out a v roce 2005 světlo světa spatřil dlouho očekávaný nosič s názvem The Art Of Navigating By The Stars.

Tato deska obsahuje jen jednu píseň, která je rozdělena na ploše 63 minut do osmi kompozičních částí plus intro. Jedná se hudebně o sevřený útvar v neo prog rockových mantinelech s několika drobnými odchylkami od standardů zaběhaných v tomto druhu muziky. Nebyly použity klávesy (což absolutně nevadí) a zpěvák si vrstvením svého hlasu sám sobě naaranžoval doprovodné sbory s tak neobvykle melodickými liniemi, až jsem se sám sebe při prvních posleších ptal, zda je to pro mne únosné. Při několikátém opakování mi to docvaklo – ano, ty sbory přesně zapadají a vytváří neskutečný kontrast k živočišné muzice produkované zbytkem kapely.

V této jedné písni se ústřední motiv několikrát opakuje s malinko pozměněným textem a posouvá děj kupředu. Na albu jsem nalezl vše, co od hudby jako takové žádám. Neskutečnou energii, vášeň, emoce, dravost, výborně napsané a zaranžované písně, komplikovanost i melodii. To se Sieges Even povedlo na 100%. Nemohu se nabažit té souhry muzikantů, toho kontrastu metalicky řezavé kytary (která je tu používaná jen jako vítané koření) s nádherně melodickými písničkami, ze kterých každým tónem přímo prýští emoce. Ta spřízněnost se starou tvorbou Rush, která občas dýchla z podobně stylově znějící desky Sieges Even tu je, ovšem projevuje se spíše jen v podobně precizním přístupu jednotlivých hráčů. Kdo desku neslyšel, tak ať si představí kombinací Rush z osmdesátých let, melancholičtějších pasáží Pink Floyd, King Crimson a nejlepších okamžiků třeba Riverside.

V textové rovině se jedná o až filozoficky mnohovýznamný temnější příběh o lidském životě – soužití s jiným člověkem, se svým svědomím či touhami. Střídá se v nich beznaděj z jisté předurčenosti, například v písni Pro ty, co selhali (To The Ones Who Have Failed):

Někde v pustině na železničním mostě zmítající se ve větru/ se zoufalá dívka dívá dolů na všechno, co zanechala za sebou/Někde v podchodu je nečitelné jméno u neznámé tváře/další každodenní potupa v stereotypu života.

Hvězdy na obloze nevidí ti, kteří selhali/nikdy se nikam neposunuli/Život není laskavý k těm, co selhali/kteří se nikdy nevzlétli ze svého domova.

Obloha bez hvězd
Hvězdy bez oblohy


Hlavní postava v ději bojuje s osudovostí, zároveň nabízí i jistou naději k osvobození a touhu z vymanění se z těchto bezvýchodných vzorců chování , třeba v textu závěrečné Styx:

Ať vody odplaví vše kolem mne/a dovolte mi znovu snít o něčem pěkném/Dovolte mi snít o chráněných místech vzácných okamžiků/a z dlouho ztracených výrazů pravdivých slov, které nakonec dávají nějaký smysl.

Rozložte přede mnou ty mapy/dovolte mi znovu vytyčit hranice země a moře/Zaplavte bazény a pobřeží/nechci být více na milost vlnám, nechte mě nadechnout/Nechte mě stát a koupat se v léčebném světle/A jen ještě jednou mi prostě dovolte řídit se podle hvězd


Pro mě jedna z ultimativních desek neo prog rocku za posledních dvacet let. Koncentrát nejvyšší kvality co se týče melodií, filozofického konceptu celého alba, ale i virtuózního instrumentálního podání v provedení Sieges Even. Nebojte – nezrodili se noví Genesis či Yes. Nicméně alespoň podle mě Sieges Even tímto albumem razantně předčili 90% všech neo prog rockových desek za posledních dvacet let. Takže pozor, v jakém pořadí budete během dne poslouchat své oblíbené desky. Nedávno tu někdo zmiňoval, že z Německa, co se týče muziky, nevzešlo nic dobrého. Tento výrok nemůže být popřen více, než existencí tohoto skvostu.

Šest hvězd.

P.S.: Ačkoliv to nedělám, protože vím, že má každý své práce dost, přesto nyní požádám o vyjádření k této desce hlavně Mayaka, Brana, Paloma, Horynu, oře a všechny další příznivce neo prog rocku o krátké vyjádření k této desce. Chtěl bych si ujasnit, zda jsem se zbláznil sám, či tato deska oslovila i někoho jiného….

P.P.S.: pokud bych hledal synonymum pro sousloví "nedoceněná deska", tak zní: The Art Of Navigating By The Star.

» ostatní recenze alba Sieges Even - The Art Of Navigating By The Star
» popis a diskografie skupiny Sieges Even


Sieges Even - Sophisticated
2018-06-17

Sieges Even / Sophisticated

4 stars

Fandové kapely Sieges Even si na další stříbrný kotouč museli dlouhé čtyři roky počkat. Mezitím skupina musela vyřešit odchod muzikálového herce a zpěváka Jogi Kaisera, který za sebou zanechal nesmazatelnou vzpomínku na skvělý a originální výkon na předchozím albu kapely. Odešel rovněž geniální kytarista Markus Steffen. Rány byly zaceleny neznámým Gregem Kellerem, který do té doby pěl jen v německých prog metalových Metrical Charms, a na místo kytaristy byl přijat Wolfgang Zenk, který hru na tento nástroj v Mnichově vyučuje. Ač jádro a rytmický stroj v podobě bratrů Holzwarthových zůstalo zachováno, na další hudební projev kapely měly tyto změny celkem zásadní vliv. Styl kapely se zahustil až někam do prog metalových hájemství Dream Theather či Fates Warning, které však po instrumentální stránce jasně předčil.

Ve studiu Kaie Hansena v Hamburku s hostujícím klávesistou Saschou Paethem tak vznikl během dvou měsíců nový soubor jedenácti prog metalových songů, které jsou však nabité mnoha přechody a okořeněné virtuozitou jednotlivých členů. I když nejsem příznivcem výše uvedeného stylu, musím uznat, že se jedná o výborný a vyrovnaný materiál, který kombinuje dříve nastolenou náročnou prog rockovou produkci s metalovými postupy. Tím vzniklo dílo, které by obdivovatelé instrumentálně košatého metalu měli podrobně prozkoumat. Desku vydal label Under Siege, který po pár letech zanikl, takže je album problém sehnat. To by však fandy nemělo odradit a desku si poslechnout třeba z netu. Podivný obal s panďulákem se jen tak nepřehlédne :-)

Malá ukázka zde: https://www.youtube.com/watch?v=dtKs7kYrCFw

» ostatní recenze alba Sieges Even - Sophisticated
» popis a diskografie skupiny Sieges Even


Sieges Even - A Sense Of Change
2018-06-16

Sieges Even / A Sense Of Change

5 stars

Třetí počin mnichovských prog rockerů Sieges Even je pojmenován A Sense of Change neboli v překladu Důvod nebo možnost změny. Je pravdou, že důvodů pro změny u tohoto tělesa bylo několik. Hlavně zpěvák Franz Herde, který svým projevem v mých očích kazil výkon zbytku kapely. Proto když jsem se dozvěděl, že během příprav na natáčení třetího alba opustil kapelu, ani mě to moc nemrzelo. Náhrada byla nečekaná – zbylá trojka vybrala divadelního herce Jogiho Kaisera, do té doby hudebním fanouškům naprosto neznámou personu. A trefili se napoprvé. Jogi byl o několik pater lepší pěvec než již zmiňovaný předchůdce. Jeho znělý a melodický hlas dokázal, že mu sedí mnoho poloh, melodickým hlasem dojal v baladě, ale i rozezněl hlas v bel cantu nebo v jazzovém intermezzu.

Další kosmetickou změnou prošel i styl kapely. Zůstaly náročné prog rockové kompozice plné změn temp a přechodů s různými nenápadnými odbočkami k jiným stylům, které se objevují v pomalu každé skladbě, ale v daleko vstřebatelnější formě, než na předešlých počinech. Zvuk zprůzračněl, zmizely poslední stopy po metalických kytarách, které ve výsledném mixu nabraly až kovově zvonivý feeling nahrávek Rush s osmdesátých let.

Dva bráchové Holzwarthovi – bubeník a baskytarista jako by stylově spíše vycházeli z jazzu. Oba hudebníci vytvářeli barevné rytmické plochy, na které kytarista Markus Steffen maloval další vrstvy. I v té době celkem neznámý producent Charlie Bauerfeind přispěl několika klávesovými plochami. Ta prvotní zvuková podobnost s Rush je ale jen vnější slupka. Aniž bych se chtěl nějak dotknout Rush (a jejich fandů), tak v období vydání této desky v roce 1991 oproti Sieges Even zněli již hóódně neinvenčně.

V každé z osmi skladeb je co objevovat, několik poslechů je však podmínkou. Tu odkazy na jazz, vážnou hudbu nebo romantické historické trubadůry, to vše je zamotané v jemném předivu elektrické i akustické kytary. Někdy jen tóny jen tak plynou, jindy se hudebníci pěkně opotili. Naprostou výjimkou je na desce ukrytá pomalá a jímavá Chance of Season v komorním stylu, kde zpěváka netypicky doprovází na cello, housle a kytaru akustická trojice hostujících muzikantů. V kombinaci s přemýšlivými texty téměř dokonalý celek. Nelze opomenout plně dynamický zvuk, hodnoty okolo DR13 dávají tušit, že na dobré aparatuře půjde o lahůdku.

Dávno tomu, co vyšla tato třetí deska Sieges Even – v dnešní době u nás poněkud utajený klenot prog rockového žánru. Tehdy, po poslechu prvních dvou alb jsem nad kapelou hloupě zlomil hůl a přestal ji sledovat - přitom jsem byl tak blízko. V dnešních dnech jsem složil reparát. Pokud budete chtít, můžete to zkusit také.

» ostatní recenze alba Sieges Even - A Sense Of Change
» popis a diskografie skupiny Sieges Even


Sieges Even - Steps
2018-06-14

Sieges Even / Steps

3 stars

Druhou desku nahrává Sieges Even ve stejném složení. Deska Steps vychází v roce 1990 a na první poslech jsou zřetelné rozdíly oproti prvotině Life Cycle. Kapela se vymanila z thrashových mantinelů směrem k prog rocku stylu Rush, kteří se dají v mnoha pasážích na desce odhalit - ať se jedná o barvu zvonivé kytary nebo použití harmonických postupů. Tyto vlivy však míchají se svým komplikovaným pojetím hudby, čímž dosahují zajímavých výsledků.

Celou první stranu desky ovládá suita Tangerine Windows of Solace o sedmi částech, která přináší po odečtení akustického intra a outra pět technicky a kompozičně velmi náročných prog rockových skladeb s mnoha motivy, které se mi v mnoha okamžicích líbí, ovšem jako celku tomu stále ještě chybí něco, co by mě po čase více oslovilo. To ostatně platí o následujících šesti skladbách. Hlavním rušivým elementem ovšem zůstává zpěv France Herdeho, který se sice částečně oproti debutu zklidnil, ale jeho polomluva - polozpěv mě nadále vyloženě irituje.

Zajímavý krok kupředu - kapela má velký potenciál.

» ostatní recenze alba Sieges Even - Steps
» popis a diskografie skupiny Sieges Even


Sieges Even - Life Cycle
2018-06-13

Sieges Even / Life Cycle

3 stars

Německá kovová úderka se svou verzí techno prog thrash metalu řádně zčeřila vody svou komplikovanou hudbou. V pomalu všemi směry prozkoumaném a částečně vyčerpaném žánru thrash metalu zašli v novátorských a invenčních postupech ze všech spřízněných spolků snad nejdále a zanechali za sebou party zvučných jmen typu Coroner, Mekong Delta, Voivod či Believer.

Obdivuji hudebníky, že dokázali složit a nahrát tak košatou hudbu plnou zvratů a změn tempa. Ač se na první poslech zdá, že ta posloupnost přechodů nemá logiku, tak opak je pravdou. Nejoblíbenější skladba je rovněž i nejdelší, bezmála třináctiminutová Straggler from Atlantis, kde svůj ječák Franz Herde drží pod kontrolou. V jiných skladbách je pro mne jeho afektovaný projev jedinou slabinou alba.

Dnes si podobné spolky nepouštím, ale toto album jsem si připomenul rád.

» ostatní recenze alba Sieges Even - Life Cycle
» popis a diskografie skupiny Sieges Even


Schenker, Michael - The Odd Trio
2018-06-12

Schenker, Michael / The Odd Trio

3 stars

Jedno z mála cédeček, které jsem od tohoto kytarového génia neslyšel, je právě tento projekt s tajemným názvem The Odd Trio z roku 2000. Dle názvu to vypadá na nějaké jazz session, říkám si – ostatně u tak plodného a éterického autora, jako je Michael, bych se ani nedivil.

Dobrá, uvidíme. Zírám na přebal, ze kterého mě rovněž upřeně pozoruje modrá bulva oka v trojúhelníku. Jen ty paprsky kolem chybí. Že by tímto bylo naznačováno, že půjde o obsah s náboženskou tématikou? Je snad dílo pod ochranou nějaké vyšší moci? Otáčím obal a nevěřícně hledím na spoluhráče – jakýsi Harry Gobham vizáže rastamanského Hispánce a vysmátá bubenice Kathy Brown s úsměvem přes půlku fotografie. Proboha, co to je týpky? To bude nějaké netradiční fusion. Michael přesedlal na THC? Při vkládání CD do přehrávače mi hlavou vířilo mnoho takových otázek. Uvidíme, lépe řečeno uslyšíme.

Po několika protočeních doma, v autě i v práci a jednom malém prošťourání na síti je jasno. Poselství obalu je, jak se alespoň zdá, trochu rozklíčováno. Michael pravděpodobně tím symbolem trojúhelníku myslel na svatou Trojici, která v křesťanském dogmatu označuje Boha – Otce, Syna a Ducha Svatého. U Michaela tato trojjedinost znamená toto: Bůh Michael, Syn Michael a Duch Svatý Michael. Neboli za všemi imaginárními jmény hudebníků na desce se skrývá Mistr sám. Pěkně mi zamotal hlavu, darebák. S trochou nekorektní jízlivostí bych mohl napsat, že mezi hudebníky zafungovala ta správná chemie. O jaký konkrétní substrát se však jednalo, to nevím :-)

A jak je to s hudbou? Michael si na koleně vše vytvořil, složil a nahrál sám a sám si album vydal na svém labelu Michael Schenker Records. Jedná se o instrumentální hard rockovou hudbu ve stylu jeho souputníků Joe Satrianiho či Steva Vaie. V deseti písních uslyšíme Michaela vrstvit hutně ocelové riffy, na které je vždy posazená sólová kytara s pomalu se vyvíjejícím a pěkně melodickým motivem skladby - tak, jak to u něj mám rád. Někdy je slyšet i koncertní akustická kytara, která dodává nahrávkám zase další rozměr. Největší hity alba ale jsou pro mne songy Welcome, Searching a Hangin Out. Zaznamenal jsem i nápaditou basu, která tu není jen k zhutnění rytmiky, jak se někdy stává. Jen trochu chladný zvuk automatického bubeníka kazí výsledný dojem.

Během opakovaných poslechů jsem procházel několika fázemi. Od bezmezného nadšení, které časem opadlo, až po závěrečný stav spokojenosti. Pokud bych byl producent a měl bych odstranit nějakou skladbu pro nadbytečnost, byl bych v tomto případě bez práce. Žádná vata se tu nenachází. Album potěší všechny příznivce instrumentálního hard rocku a výše zmíněných kytarových hrdinů. Většina skladeb obsahuje rovněž i jasně rozpoznatelný styl chytlavých a melodických vyhrávek axemana Michaela, za které byl veleben již v UFO či MSG.

Jediným mínusem je ona DIY produkce - zde bych si představoval živé muzikanty a pořádné studio s kvalitním zvukem. Také ten zvuk bicích nahrávku hodně sráží dolů. Mnohé skladby by se i uplatnily i při přidání linky zpěvu. Vše bylo zaviněno tehdejší neexistencí smlouvy s nějakým labelem, z čehož vyplýval Michaelův nedostatek finančních prostředků na nahrávání. CD prý bylo k dostání jako příloha hudebních časopisů, což mi přijde jako určitá devalvace umělce jeho jména a velká škoda vzhledem ke kvalitě materiálu.

Tři a půl hvězdy.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - The Odd Trio
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Spock's Beard - Snow Live
2018-06-08

Spock's Beard / Snow Live

5 stars

Šesté album Spock´s Beard s názvem Snow je poslední deskou, kterou sám složil a s kapelou nahrál před svým odchodem Neal Morse. Celá koncepce této rockové opery vznikala poměrně složitě po dobu dvou let. Toto období se krylo s časem, kdy Neal vnitřně přemítal o svém osobním vztahu s Bohem. Tyto úvahy, nejistoty, ale i radost nad svou nově zvolenou duchovní cestou přenesl do jednotlivých textů na tomto albu. Nejde však o žádnou prvoplánovou náboženskou agitku, vše je zašifrováno do ne úplně zcela jasného příběhu sedmnáctiletého albína s léčitelskými schopnostmi, který odešel do New Yorku, kde pomáhal ostatním, zažíval svůj vzestup i pád, aby byl na konci spasen.

Ihned po natočení tohoto koncepčního dvojalba Neal kapelu opustil a tak nikdy nebylo živě prezentováno. Stalo se tak až po čtrnácti letech na speciálním koncertu v Tenesee v rámci Morsefestu 2016. Nebyl to však koncert ledajaký, ale materiál byl přehrán původní sestavou Spock´s Beard (ovšem i se všemi novými členy, tedy i s Tedem Leonardem a Jimmy Keeganem).

Dvojalbum Snow mě jako jediné z období se Steve Morsem velmi zaujalo svou barevností – směsí prog rocku stylu Genesis a Yes, hard rocku i kapky fusion a jazzu a ano – i popu. Překvapilo mě poměrně krátkou stopáží jednotlivých písní na celkové ploše necelých dvou hodin. Jelikož mě audio verze dost nadchla, rozhodl jsem se opatřit i blu ray verzi tohoto památného koncertu. Tento záznam je k dispozici i ve formě 2 CD, ale ochudit se o obrazovou část by v tomto případě byla velká škoda.

Čistě prog rockových koncertů jsem neviděl mnoho, ty ale z větší části byly - co se týče dění na pódiu - poněkud statické. Zde je ale úplně vše jinak. Na poměrně velké pódium v evangelickém kostele se vejdou bez problému všichni hudebníci najednou. Za muzikanty je na zdi instalováno 8 velkých projekčních pásů, které skvěle dokreslují atmosféru různými klipovými dotáčkami či různými barevnými světelnými efekty.

Na scéně jsou umístěny dvě bicí soupravy, takže jsme svědky, jak se bubeníci skladbu od skladby střídají, doplňují nebo přímo válčí ve velkém zničujícím souboji v bonusové skladbě Falling For Forever, kde Jimmy Keegan a Nick D'Virgilio buší paličkami do všeho, co jim stojí v cestě – hrají i na dřevěnou podlahu. Nicka je však za bicími škoda, je to rozený showman, který lítá od jednoho kraje pódia na druhý, hraje na španělku, částečně rapuje s kšiltovkou v songu Welcome to NYC, ale i překvapuje neuvěřitelně procítěným zpěvem třeba v Solitary Soul. Jimmy se však také nedá zahanbit a zapěje sólově ve Freak Boy. Zde mě bubeníci dokonale rozhodili mou teorii o tom, kdo z nich je lepší. :-)

I klávesák Ryo Okumoto dokáže publikum pobavit svými opičkami a akrobatickými kousky na klávesách. Sám Neal zpívá, tančí, hraje na kytaru a klávesy a je vidět, jak moc si to užívá. K sólovému zpěvu dostává prostor i Ted Leonard – například v Devil's Got My Throat, spíše se však drží v pozadí (krom několika sborů) jako doprovodný kytarista. Rovněž basák Dave Meros zpovzdálí vše kontroluje a tvrdí muziku.

Album Snow je přehráno komplet celé, dalo by se říci notu po notě, pro žádná větší sóla a experimenty tu není místo. Jako bonus je na závěr koncertu přidána skladba June z alba The Kindness of Strangers a zcela nová a VÝBORNÁ Falling For Forever z roku 2015, která vyšla jako bonus na výběru The First Twenty Years. Při přímém porovnání se studiovou předlohou dopadla live verze na výbornou, jen občas mám pocit, že ta ze studia má razantnější vyznění, ač je to ve většině případů spíše naopak.

Za mě jeden z nejlepších rockových koncertů, kde je stále divák něčím překvapován a akce střídá akci – to vše doplněno výbornými světly a nadšeným publikem, kterému nevadí ani mírně omezený pohyb kostelními lavicemi. Rozhodující je však muzika a ta je na tomto albu skutečně výborná.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Snow Live
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard


Spock's Beard - The Oblivion Particle
2018-06-06

Spock's Beard / The Oblivion Particle

5 stars

Na alba, pod kterými je zavěšeno několik hodnocení, které zastávají přibližně můj názor, většinou již recenzi nepíšu. Přijde mi to trochu jako mlácení prázdné slámy, raději přidělím hvězdy. Spíše se snažím podělit o nahrávky, které jsou zdejšímu osazenstvu méně známé. Existují však výjimky potvrzující pravidlo. O této desce se zmiňuji z toho důvodu, protože je pro mě skutečně výjimečná. Ačkoliv mi horyna a alienshore ve svých úvahách v podstatě mluví z duše, což není vždy pravidlem, tentokrát mohu jejich recenze s klidem podepsat.

V pár větách jen shrnu, co nezaznělo a co je pro mne zásadní. Ze svého pohledu považuji desky SB s Tedem Leonardem za ty nejlepší z celé jejich diskografie. Starší tvorba není mému uchu uzpůsobena krom jedné desky, o které se později v samostatné recenzi zmíním. Určité písničky, například Flow z alba The Kindness... nebo kraťounká The Healing Colours of Sound z desky Day for Night jsou výborné, jako celek mne však žádné CD příliš nezaujalo.

Trochu akademický a strnulejší projev i zvuk, některé zbytečně natahované pasáže na předchozích albech Spock´s Beard však Ted dokonale narušil a proměnil svou energií a živelností, kterou si donesl z Enchant. To vše plně podpořil bubeník Jimmy Keegan, který se dokonale sžil s kapelou – konec konců byla to jeho již druhé natočené album s kapelou, s kterou však již poměrně dlouhá léta vystupoval na koncertech. Až nyní se však vymanil z nutného napodobování stylu svého předchůdce a mohl se plně projevit. A za sebe mohu říci, že na albu The Oblivion Particle je jeho hra mnohem pestřejší než hra jeho předchůdce (ovšem také skvělého muzikanta) Nicka D´Virgilla. Zde mi Jimmy připomíná klon Neila Pearta a Paula Cooka z IQ. Jeho hra vyniká i z toho důvodu, že toto album nabízí naprosto nejlépe nasnímané bicí v historii kapely a rovněž je jim dán v nahrávce patřičný prostor. Jejich ostře a razantně znějící plastický zvuk je podpořen občas hutnou, někdy drnčivou basou Daveho Merose, a oba tak vytváří společně pevnou kostru náročných a členitých songů.

O písních samotných již bylo napsáno dost, neměnil bych na nich ani notu. Čert vem to, že většinu napsali externí autoři. Neuvěřitelně barevná mozaika pomalejších i rychlejších motivů, všudypřítomné napětí, akustické pasáže se v mžiku střídají s těmi rockovějšími, ostré kytary se mísí s nápaditě použitými klávesovými vsuvkami. V dramatičtějších částech jako bych krom klasiků žánru slyšel náznaky tvorby IQ, i Ted občas svým zpěvem vzdáleně připomene Petera Nichollse. Progresivní rock přesně mého gusta.

Pro mě jednoznačně nejlepší deska Spock´s Beard. Odchod Jimmyho Keegana mě po tomto jeho excelentním výkonu docela mrzel, i když tato kapela se dokázala vyrovnat s odchodem jiných muzikantů celkem dobře. Pokud přímo porovnám toto dílo s aktuálním počinem z roku 2018, tak je konečný verdikt v neprospěch novinky dost nelichotivý.

P.S.: bonus na albu v podobě coveru Iron Man od Black Sabbath přeskakuju, protože mě za ta léta už přímo s..e a jsem na něj alergický.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - The Oblivion Particle
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard


Ghost B.C. - Prequelle
2018-06-04

Ghost B.C. / Prequelle

3 stars

Novinka Ghost je na světě a několik dnů po vydání je hodnocena v milionech recenzí po celém světě.
Než jsem některé přečetl, strávil jsem o víkendu na cestách na vzdálenou Moravu s touto deskou několik hodin, abych se seznámil s novou tvorbou těchto hudebníků.

Na úvod jedna vtipná historka. Jelikož jsem nijak zvlášť nesledoval dění kolem této kapely, nevědomky jsem s ní hrál hru týkající se výměny zpěváků. Až při poslechu novinky jsem si říkal: "Sakra, ten chlap zní po několikátě výměně pořád stejně," až jsem se konečně dočetl, že se za novou přezdívkou Cardinal Copia skrývá jeden a tentýž pěvec Tobias Forge, který tento post zastává od samých počátků kapely.

Po několika posleších tu načtrtnu můj pohled na album Prequelle. Hudebně navazuje na předešlou Melioru a ještě více rozvíjí melodické až popové prvky v tvorbě Ghost. Ač osobně mi tato cesta nijak blízká není, musím uznat, že Tobias dokáže napsat chytlavé melodie, které v této kvalitě jen tak slyšet v pop rocku nejsou.

Nejvíce se mi líbí hard & heavy songy s klávesami v pozadí - Rats a Faith. Netypické jsou dvě rockové instrumentálky - atmosférická a odsýpající Miasma, v závěru okořeněná překvapivým saxofonem Gavina Fitzjohna. Druhá Helvetesfonster, která je nejdelším zásekem na albu, překvapí svou propracovaností. Za tuto skladbu by se nemusely stydět mnohé prog rockové soubory. Úvod s flétnou a klavírem navnadí, poté se vkusně připojí rytmika. V půlce se skladba láme a ke klavíru se připojuje rockovým způsobem syntenzátor. Největší (příjemný) šok na albu.

Zbytek songů je v duchu osmdesátkového popu s čistým pěveckým projevem Tobiase a s občas ošmirglovanou drsnější kytarou - kouzelné melodie, které si své posluchače určitě najdou. Zvuk působí luxusně - nahrávalo a mástrovalo se v nejlepších studiích v Evropě i v USA. Zvukovou režii měl na starost Cliff Norrell (R.E.M. nebo B. Springsteen), za mixážním pultem seděl Andy Wallace (Slayer, Nirvana).

Texty na tomto albu jasně odkazují na morovou nákazu ve středověku a v přeneseném slovy smyslu i reflektují dnešní dobu, která nás dle Tobiase žene do záhuby. Každý text má tolik významů, kolik si jich do nich posluchač sám veprojektuje. Klíčem k pochopení je uvodní říkanka v tajemném intru Ashes, která se jmenuje Ring Around the Rosie. Dnes oblíbená dětská říkanka pro nejmenší, dle tradovaných zvěstí však píseň při spalovaní mrtvých těl zasažených morem.

Ať je pravda jakákoliv, na texty Ghost tato metafora sedí jako vyšitá. I píseň, která se jeví při prvním poslechu jako love song, při nenápadně utroušeném komentu Tobiase dostává jasně blasfemické rysy. Tak to prostě v tvorbě Ghost chodí - posluchači je mohou z tohoto důvodu pomlouvat, nenávidět či na ně útočit, ale to je tak jediné, co se s tím dá dělat. Ostatně Tobias s tím počítá a v textu See The Light na tuto situaci reaguje po svém: "Každým dnem, co mě krmíte svou nenávistí - se stávám silnějším"

Kapela s touto deskou zamířila do nejvyšších pater rockového cirkusu a o desce toho bude jistě mnohé napsáno.

» ostatní recenze alba Ghost B.C. - Prequelle
» popis a diskografie skupiny Ghost B.C.


Scorpions - Sting On The Tail
2018-06-01

Scorpions / Sting On The Tail

4 stars

U některých desek by se mělo méně přemýšlet a užívat si příjemnou muziku, vždyť za tímto účelem byla natočena. Nemá smysl pitvat, zda bylo prohlášení o ukončení činnosti kapely jen reklamním trikem k větším prodejům, rovněž nemá smysl detailně rozebírat, která skladba z desky Sting of the Tail je podobná někdejším hitům Scorpions z osmdesátek. A rovněž asi nemá cenu řešit fakt, že je to producenty až matematicky přesně propočítaný a vymyšlený produkt.

Je to prostě tak, kapela se cíleně hudebně vrátila do období desky Love at First Sting a v duchu těchto songů natočila nový materiál. Než ke konci kariéry vydávat samé best offky, je možná lépe se "rozloučit" tímto způsobem. Deska se velmi dobře v Evropě i v Americe prodávala (v Německu dokonce získala platinu za 200 000 prodaných nosičů).

Příznivci melodického hard rocku tu najdou přesně to, co u Scorpions hledají: stadionové hard rockové hymny typu Raised On Rock, nejdrsnější Slave me, No Limit, Turn you On, Let´s Rock a solidní ploužáky - The Good Die Young, Lorelei a poněkud přeslazené Sly a The Best Is Yet To Come. Na rock´n´roll a AC/DC odkazuje titulní Sting In The Tail a Rock Zone (sakra 4x v názvech písní Rock?). Pohodová Spirit of Rock příjemně odsýpá.

Solidně naostřený zvuk a čitelná produkce z této desky vytvořila po dlouhých letech poslouchatelnou záležitost. V rámci diskografie Scorpions za čtyři body.

» ostatní recenze alba Scorpions - Sting On The Tail
» popis a diskografie skupiny Scorpions


Spock's Beard - Noise Floor
2018-05-29

Spock's Beard / Noise Floor

4 stars

Neberte prosím tuto recenzi jako fundovaný komentář dlouholetého znalce, který bedlivě sleduje tvorbu těchto Amíků a neustále porovnává jejich jednotlivé desky mezi sebou. Opak je pravdou. Kapelu jsem bral za ta léta na vědomí, aktuálně vycházející CD jsem si vždy poslechl, ale dlouho jsem nemohl překonat onu pověstnou hranici, za kterou se člověk stane jejich fandou a bedlivě očekává každou novinku z jejich tábora.

Situace se však pomalu začala měnit před několika lety, kdy Spock´s Beard prošli upgrade sestavy na verzi 3.0. Tím míním období, kdy odešel zpívající bicmen Nick D’Virgilio a za mikrofon a ke kytaře byl instalován třetí zpěvák v pořadí - Ted Leonard, který mne již velmi zaujal svým výkonem v mnou na těchto stránkách recenzovaných progrockových Affector. A právě od alba Brief Nocturnes And Dreamless Sleep z roku 2013 jsem se stal plně kompatibilní s jejich tvorbou.

Novinka Noise Floor, která byla oficiálně vydána před čtyřmi dny, se do mého vkusu trefila také. Novinkou je návrat bubeníka Nicka D’Virgilia, údajně však jen v roli hosta. Třináctá studiová nahrávka vychází ve formátu 2 CD – tedy plnohodnotný disk a jakési EP, či lépe řečeno zbývající songy, o jejichž pořadí rozhodl šéf vydávající gramofirmy.

První disk otevírá energická hitovka To Breathe Another Day – zvonivá kytara, varhany, dunivá baskytara a strhující tempo. Jako bych cítil energii starých nahrávek Rush. Výborný úvod. Vysoký standart si udržuje i pomalejší What Becomes Of Me s výrazným a typickým zvukem basy Rickenbacker, kterou lze zaslechnou i v dalších skladbách.

Jedním z vrcholů alba je třetí Somebody’s Home. Středověká nálada v úvodu se táhne celou skladbou, výtečné melodie, chutné aranže akustických nástrojů a skvělá sóla nás neminou. Nejdelší, přes osm minut trvající Have We All Gone Crazy Yet je rovněž příjemnou záležitosti, ve druhé třetině vykukují zpoza roku Genesis :-)

Chcete-li slyšet, jak by dopadl jam Beatles s Pink Floyd, nenechte si ujít písničku So This Is Life. V následující dynamické One So Wise opět zjevuje duch Rush. Po sci-fi mezihře očekávejte rychlou jízdu po progrockové dálnici. Náročnější polohu ukazují SB ve skladbě Box Of Spiders – temnější kompozice oživuje desku se svým až math rockovým úvodem a válkou syntenzátorů. Když se přidá mellotron, jako by se zjevili Anglagard. Škoda, že takových věcí není na desce více. Mnohavrstevnatou Beginnings s emotivním refrénem deska končí.

Druhé CD nabízí čtyři bonusové songy. Zde musím popostrčit dopředu skladbu Vault a - i když o dost méně nápaditější - instrumentální kvapík Armageddon Nervous. Zbylé dvě písně bych klidně oželel.

Co říci závěrem? Spock´s Beard se stali takovou přístupnou verzí naleštěné výkladní skříně prog rockového světa. Hledající náročnější posluchač tu najde takřka vše, čeho se mu v jiných druzích a stylech rockové muziky ne vždy plnou měrou dostává. Jsou to na jednu stranu přístupné, melodické, s neuvěřitelnou bravurou zahrané songy (zde je opravdu co obdivovat) okořeněné tu a tam náročnějšími a temnějšími pasážemi, k tomu neskutečně propracované aranže, kde je znát, že se hudebníci a lidi ve studiu neskutečně „vyřádili".

Nesmíme opomenout plně dynamický zvuk, který bude jistě na vinylu v plné kvalitě, i když i na CD je mnohem lepší než u některých starších cédeček SB a u většiny současné rockové produkce. Za mě příjemná deska, ovšem žádný milník ani nahrávka roku. Tři a půl bodu zaokrouhluji směrem nahoru.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Noise Floor
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard


Schenker, Michael - One Night At Budokan [Michael Schenker Group]
2018-05-23

Schenker, Michael / One Night At Budokan [Michael Schenker Group]

4 stars

Na to, že se blíží něco tajemné nebezpečného z Německa upozorňuje předehra z opery Valkýra od Richarda Wagnera. Po to momto intru následuje dvojka úvodních songů z debutního alba Michaela Schenkera. Japonci v hale Budokan šílí. Mimochodem ohlas na toto album je zde slyšitelně vyšší, než na písně z druhého alba, neboť to ještě v zemi vycházejícího slunce v době nahrávání tohoto koncertu ještě nebylo v obchodech. Ostatně, to se přesně podobá Michaelovi. Přijede do Japonska po jedné desce a nahraje koncertní dvojalbum. Nicméně zde je znát tlak managementu, který kul železo, dokud bylo v Japonsku žhavé.

Mimochodem tento záznam koncertu vůbec není špatný. Nelze jej sice zasadit do společenství takových milníků jako jsou třeba Made in Japan od Deep Purple, či Tokyo Tapes od Scorpions, ale mnoho nechybí. Rozhodně je cennou vzpomínkou na mnohými nejobdivovanější sestavu MSG s Cozym Powellem za bicími, parťákem z UFO klávesákem a doprovodným kytaristou Paulem Raymondem a Gary Bardenem za mikrofonem.

Z prvního studiového CD zazní celkem šest zásadních věcí, z druhého pět. Nesmí chybět největší hit z UFO – Doctor, Doctor. Na remasteru z roku 2009 se objevují dva bonusy v podobě torza balady Tales of Mystery a Cozzyho sóla na bicí, kde je na pozadí slyšet jakási filmová melodie.

Po zvukové stránce, jak se dalo předpokládat přínáší dvojalbum skladby v ostřejší, živelnější podobě, což prospívá třeba mé oblíbené On and On či Cry for the Nations. Nicméně několik pih na kráse se najde. Je jím nevyrovnaný zvuk, občas se ztratí basa, problémem je střídající se hra Raymonda, kdy v jedné skladbě hraje doprovod na klávesy, v jiné zase doplňuje a zhutňuje kytarový zvuk.

Rovněž oproti precizním studiovým nahrávkám tu zpěvák nepůsobí tak přesvědčivě. Někde oslní, jindy je slyšet že jeho hlasivky jsou na hranici svých možností, v Attack of the Mad Axeman i lehce za ní. Chybí mi i trochu více reakcí jindy šíleného japonského publika, i když je mi jasné, že na jiných albech může jít o umělé dotáčky. Co si však užijeme dosytosti je bravurní Michaelova kytara. Jeho styl a způsob hry v té době jen těžko hledal konkurenci a invencí se plně se vyrovnal tehdejším souputníkům, například Edovi VanHalenovi.

Celkově solidní hard rockový koncert, u nás lehce opomíjený. Na Progboardu je zajímavé, že je tu o tvorbu UFO poměrně velký zájem, ale o rané nahrávky MSG, dle mého stejně kvalitní, tu mnoho členů nezakopne.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - One Night At Budokan [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Schenker, Michael - Built To Destroy [Michael Schenker Group]
2018-05-18

Schenker, Michael / Built To Destroy [Michael Schenker Group]

2 stars

Nemá smysl asi dnes pitvat, jaký díl viny přisoudit komu za naprosto zničený zvuk této nahrávky. Michael Schenker vydal 4 LP během čtyř let, podnikl dlouhé koncertní šňůry, neustále v konfliktu s managementem, vydávající firmou, ostatními členy kapely, kteří odcházeli kvůli jeho konfliktní povaze jak na běžícím pásu, zmožení únavou, neúspěšná protialkoholní léčba, stav vyhoření...... to vše zmiňoval dobový tisk...

A jako červená nit se vine všemi alby touha firmy Chrysalis procpat MSG na US trh. Proto se vymýšlí stále nové obchodní strategie, neustále mění producenti, členové kapely a s nimi i výsledný zvuk alb.

Na předchozí desce Assault Attack zaplatila firma TOP producenta Martina Bircha – nikoho lepšího pro MSG a v hard and heavy stylu obecně snad ani tehdy zvolit nešlo. Přesto Amerika album odzívala, i když v Anglii, Japonsku a obecně v Evropě se desce dařilo.

Proto management vynaložil neuvěřitelné, až heroické úsilí ke zdolání US trhu. Byl najat hlavní šéf mixu Louis Austin, který jako zvukový technik v režii u jiných alb dokázal solidně nazvučit nástroje, ale v navíc svěřené roli producenta bez kontroly nad svou prací zvuk Built to Destroy zprznil neuvěřitelným způsobem – kytary výrazně potlačil a zjemnil, naechoval bicí, zpěv zní jak ozvěna ze sklepa a naprosto zjednodušil aranže, takže celková nahrávka působí jako mix Suzi Quatro a Sweet.

Další změny mi připadají z dnešního pohledu až komické. Pro americký trh se měnily názvy písní, byly natočeny dokonce speciální US verze, kde byl již zprasený zvuk ještě více zprzněn sbory, opět ztišeny kytary a zvýrazněny klávesy. Dokonce byl v jedné vybrané skladbě pro US trh vyměněn zpěvák Barden a part nazpíval najatý umělec Derek st. Holmes (kytarista T. Nugenta). Byl přizván další spoluautor mimo okruh kapely, 6 písní z 9 má jiného autora, což pro Michaela, jako dosavadního skladatelského leadra muselo být hodně hořké.

To jsou takové veletoče, že už je to dle mého na hranici lidské důstojnosti. Nedivím se, že Michael opět sáhnul po flašce.

Netvrdím však, že jsou všechny písně špatné. Třeba úvodní Rock my Night Again má odpich, instrumentálka Captain Nemo potvrzuje kytaristovy kvality, v Red Sky je vystavěn dramaticky klenutý oblouk v refrénu. Celkově je pro mne ale nahrávka pohřbena v nesnesitelném obalu z pouťové cukrové vaty. Poslech vydržím, ale nikdo mě nedonutí investovat do této nahrávky nějaký peníz.

Z výše uvedených důvodů nemohu dáti více, než dvě hvězdy, nebylo by to ode mne upřímné. Ti co nemají problém s melodickým pop rockem jednoduchého střihu, mohou klidně přidat k mým další dvě.

Soutěžní kvíz nakonec. Jak uspěl po všech těch nechutných peripetiích tento precizně vytvarovaný proamerický prefabrikát na US trhu ?

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Built To Destroy [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Schenker, Michael - Assault Attack [Michael Schenker Group]
2018-05-17

Schenker, Michael / Assault Attack [Michael Schenker Group]

4 stars

Jelikož stálá sestava je pro MSG zcela neznámý pojem, na další studiovém počinu Assault Attack narazíme na tři nové spoluhráče.

Jedinej basák Chris Glen uhájil svoji pozici, ostatní místa byla obsazena do té doby v hard rockovém ranku neznámým Ted McKennou, který usedl na stoličku za bicí a jeho dlouholetým kolegou, klávesistou Tommy Eyrem (hráli spolu u Grega Laka z King Crimson nebo Alexe Harveyho).

Na post frontmena si vyhlédl Michael již dobře známého Grahama Bonneta, který působil u Rainbow a zrovna v té době vydal svoji solovou desku s názvem Line up, na které se podíleli Micky Moody, Cozy Powell and Jon Lord.

Pop rockové songy a melodický zpěv však Graham po angažmá u MSG nekompromisně odložil a zpět se převtělil do razantního hard rockového shoutera. Rovněž si i nové songy otextoval.

Fandové zpočátku tonuli v nejistotě, co od nového seskupení mohou očekávat, ale vydání desky Assault Attack (sakra, neznamenají ty dvě slova to samé?) bylo zřejmé, že se Michaelovi s družinou podařilo natočit opravdový klenot hard rockové muziky.

Obrovskou zásluhu na úspěchu alba měl Martin Birch, který je podepsán pod zvukovou produkcí většinou legendárních alb Deep Purple, Black Sabbath či Whitesnake. Mnoho z toho, co vytvořil se skupinami ve studiu se pozděli měnilo ve zlato.

Birch pracoval na desce Assault Attack ihned po dokončení metalového milníku od Iron Maiden - The Number of the Beast. Bylo to znát a když si pustíte prvních několik taktů úvodního songu MSG, kde zní zápřah dvou kytar, jako by na vás Železná Panna zarachotila. Ale nebojte, dále je to již nadupaný hard rock nejvyšší kvality s řezavým Bonnetovým projevem, který v přímém porovnání svého předchůdce Bardena těžce válcuje.

Změna producenta je jasně slyšitelná i v písních samotných - ubylo melodických refrénů a klávesových inter a hlavně otravných sborů v pozadí. Jedinou úlitbou rádiím je skladba Dancer, která mě hodně připomíná tvorbu Van Halen z následujích desek. Jinak albu nemám co vytknout - nachází se zde nesmrtelné a přímočaré hity typu Samurai, Broken Promises, Searching for Reason nebo Desert Song.

Náročnější kompozice zastupuje úvodní Assault Attack nebo blues načichlá a temná Rock You To The Ground. Michael své kvality naplno předvádí v instrumentálce Ulcer.

Škoda tak časného "odejití" Bonneta, kterému bránila k plnému pracovnímu nasazení nemírná konzumace alkoholu.

Jedna z vyjímečných desek světového hard rocku.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Assault Attack [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Schenker, Michael - MSG [Michael Schenker Group]
2018-05-15

Schenker, Michael / MSG [Michael Schenker Group]

4 stars

Opět skvělá deska složená ze šťavnatých hard rockových songů. V podpalubí topí v kotli nová posádka - tluče do něj četař Powell, u kláves se nachází starej známej z UFO, desátník Raymond, čtyři struny drtí mně neznámý vojín Glen. Bohužel firma Chrysalis začala zpočátku nenápadně tlačit kapelu, aby se více orientovala na US trh, kde prodeje nebyly tak skvělé jako v Anglii a v Japonsku, kde se deska prodrala do prodejní první desítky. Proto angažovala producenta Rona Nevisona, který prosadil různé klávesová intra a malůvky, sbory a melodické refrény.

Před 37 lety jsem tuto desku nepřijal právě pro ono zjemnění, dnes s odstupem let zpětně vidím, že může být i hůře, proto mi ty drobné ústupky již nevadí a soustředím se na solidní písničky. Většina posluchačů přisuzuje ono zjemnění zvuku právě Michaelovi, ten však údajně byl dlouhá léta na Rona kvůli výsledné produkci naštvaný, neboť si přál razantnější a ostřejší zvuk alba.

Dnes lze z této desky slyšet prvoligový hard and heavy sound opepřený Michaelovými sóly v úvodní Ready to Rock, Let Sleeping Dogs Lie, But I Want More a Looking For Love. Výborné jsou i dva odlehčené hard rockové hity - má v poslední době favorizovaná On and On a Secondary Motion, které se obě zlomí až do popového refrénu se sametovým hláskem ala Uriah Heep. Všichni následující zpěváci MSG potom měli na koncertu problém, raději nechali zpívat publikum.

Do této skupiny lze s odřenýma ušima nacpat i Attack Of a Mad Axeman, která je svou stavbou poněkud výjimkou. První třetinu skladby zní zatěžkaný hard rock, ve střední části skladba zpomalí do melodického refrénu a v té závěrečné Michael pomalu buduje svým neopakovatelným způsobem melodické sólo, ze kterého mrazí. Povinnou baladu zastupuje dojemná Never Trust a Stranger, která je na CD obsažena i v klavírní úpravě.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - MSG [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Schenker, Michael - The Michael Schenker Group [Michael Schenker Group]
2018-05-14

Schenker, Michael / The Michael Schenker Group [Michael Schenker Group]

5 stars

I přes svou nespolehlivost ze sebe šílenej Michael Schenker dokázal vymáčknout solidní materiál, pokud chtěl. Po odchodu z UFO a lehkém koketování se Scorpions se rozhodl natočit vlastní desku, která by stála jen na něm. Štastnou ruku měl při výběru zpěváka Gary Bardena, který mi k Michaelově stylu velmi pasuje, zároveň dokázal najít společnou řeč s Michaelem v komponování materiálu na debutní desku.

Když bylo skoro vše hotovo a připraveno k natáčení, Michael na tři měsíce zmizel. Když se z drogového opojení trochu dostal, nasmlouvaní hudebníci byli ti tam. Proto firma Chrysalis musela najmout session hráče – basistu Mo Fostera a bubeníka Simona Phillipse. Producent desky Roger Glover dojednal klávesistu Dona Aireyho, Bardena to naštěstí neodradilo.

První eponymní deska se povedla na výbornou. Nepodbízivý hard rock nejvyšší kvality s perfektním zvukem. Taková kombinace Van Halen a Rainbow, ovšem s jasným Michaelovým kytarovým cejchem. Temný a hutně valivý hard rock se sbory v pozadí tu zastupují úvodní Armed And Ready, Victim Of Illusion, Looking Out From Nowhere a Feels Like a Good Thing. Netypickou instrumentálkou je křehká a zasněná Bijou Pleasurette. Pravým opakem je další věc beze zpěvu Into The Arena – propracovaná skladba se zpěvnou kytarou a skvělými klávesy Dona Aireyho. Mimochodem jedna z nejlepších skladeb na desce.

Na melodičtější notu brnká hitová Cry For The Nations, kde neznalého posluchače lehce vyděsí popová předehra naštěstí utnutná výbuchem atomové pumy. Něžná balada se ukrývá pod názvem Tales Of Mystery. Kapitolou sama pro sebe je však závěrečná, přes sedm minut dlouhá a členitá Lost Horizons, která v sobě kloubí vše, co je na hard rocku tak přitažlivé – Barden pečlivě oddeklamuje smutný text a potom je dramatická klenba písně pomalu bořena dlouhým sólem.

V rámci sólové tvorby jedna z nejlepších desek Michaela – možná se na nějaké medailové místo vejde.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - The Michael Schenker Group [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Schenker, Michael - In the Midst of Beauty [Schenker - Barden]
2018-05-04

Schenker, Michael / In the Midst of Beauty [Schenker - Barden]

5 stars

Když jsem se tak probíral tvorbou axemana Michaela Schenkera, kterou vydal za posledních 20 let, vyřadil všechny živáky, výroční alba či desky s coververzemi, tak zůstane jen několik alb. Pro mne jednoznačně nad tuto ostatní produkci vyčnívá právě In Midst of Beauty.

Jak je u Michaela zvykem, na každé desce se shledáme většinou s jinými muzikanty. Tentokrát se ten výběr mimořádně povedl a zároveň trochu předurčil, jak výsledný produkt bude znít.

Rytmiku jistí Neil Murray známý z Whitesnake, Black Sabbath a mnoha dalších projektů, spolu s výborným bubeníkem Simonem Phillipsem, kterého znám spíše z různých fusion projektů. Toto angažmá mě překvapilo, je ale faktem, že Simon si čas od času nějaké hard rockové album natluče, nakonec i první eponymní album Michaela Schenkera nenahrál nikdo jiný.

Na této první nahrávce se rovněž setkal se zpěvákem Gary Bardenem, který nazpíval většinu desek MSG. Nesmím zapomenout na klávesáka a hard rockového veterána Dona Aireyho, který svými hammondkami pěkně dobarvil zvuk.

A jak se mi líbí album? Netakticky jsem prozradil již v úvodních řádcích. Je naprosto skvělé. Vzdušná a čitelná nahrávka s retro feelingem. Staří pardálové jistě ucítí aroma Deep Purple ve stavbě písní, podobně použitým zvukem kláves i v hlasu Garyho.

V prvních třech hitově stavěných písních žene vše kupředu výborný bubeník až s punkovou energií, zpěvák tu občas připomene výrazem Iggyho Popa. Výborný úvod. Nálada alba se láme u čtvrtého songu - poctě rock ´n ´rollu End of the Line, kterou následuje pěkná a pomalá Summerdays - chválím, i když ploužáky většinou odzívám.

A Night to Remember je novou parafrází Smoke in the Water. Zbytek skladeb na albu se drží většinou v kolejích Deep Purple - tu a tam vykouknou podobné postupy či stejně znějící nápady. Ta inspirace však mému sluchu působí příjemně. Důležité je, že nahrávky nenudí a je z nich cítit radost s tunami energie.

Nejpůsobivější nahrávka od Schenkera za pět bodů za posledních 20 let. Nic lepšího v této době nenahrál.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - In the Midst of Beauty [Schenker - Barden]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Scorpions - World Wide Live (2LP - Live)
2018-05-02

Scorpions / World Wide Live (2LP - Live)

5 stars

V roce 1985 vyšel další koncertní záznam Scorpions s názvem World Wide Live. Od předešlé live nahrávky Tokyo Tapes uběhlo šest let. Globálně vzato tato doba není nikterak dlouhá, ale v osmdesátých, tvrdé muzice zaslíbených letech to byla skoro celá věčnost. Tyto styly se neustále rozvíjely různými směry a jednou jejich větví byl i melodický hard rock. První vlna tohoto stylu kulminovala přibližně v roce vydání tohoto záznamu – připomeňme si třeba z tohoto období alba konkurenčních Def Leppard, Whitesnake či Van Halen. Mezi tuto světovou elitu se svou předchozí mistrovskou deskou Love at First Sting katapultovala a tímto novým živákem své místo potvrdila i německá kapela Scorpions.

Nebylo to však zadarmo. Takový zápřáh na turné vydrželi jen ti nejlepší. Posuďte sami: třináctiměsíční turné čítalo cca 200 koncertů, na kterých je vidělo 2,2 milionů fandů. Toto album v USA a v Kanadě získalo platinu, v Evropě zlato. Na tuto úroveň se dostala skupina trpělivou prací a neustálým cizelováním zvuku a svého stylu na čtyřech deskách od Lovedrive po již zmíněný majstrštyk Love at First Sting. Mohli počítat s výraznou pomocí nového sólového kytaristy Matthiase Jabse, který se plně zabydlel na postu sólového kytaristy po odchodu Uli Rotha. Jejich hard rock se značně provzdušnil a zjednodušil, a tak jakoby vše (včetně požadavků oné doby a fans) do sebe zapadlo. Na živáku World Wide Live pokračují Scorpions v sympatickém trendu – na nahrávce zní totiž jen songy z posledních čtyř studiovek, lze tedy porovnat s předešlou double live deskou Tokyo Tapes. Případné srovnání snadno odhalí, jak se tvář kapely a jejich songů za ta léta proměnila.

Atmosféra vytvořená publikem je opět šílená, nadšený řev je slyšet neustále a dav až freneticky reaguje na každý podnět. Nadšení neopadá ani při baladách, které jsou po jedné rozprostřeny na obě CD. Vtipně je použita pomalá část Holiday jako předehra k Still Loving You. Dramatickou a elektrizující atmosférou jsou nabity i skladby, které mě ve studiovém provedení moc nebaví – třeba v Can't Live Without You s pěkně natahovaným sekaným riffem či Another Piece of Meat s nápaditou a lehce pozměněnou kytarovou linkou Mathiase. Jeho kytaru je radost poslouchat, co kudrlinek a na první poslech nenápadných parádiček dokáže nad rámec originálu do skladeb nacpat. Výraznějšího sólování a improvizace se dočkáme však jen v Can't Get Enough. Ostatní songy (ať rychlejší či pomalejší) nedají vydechnout a ženou koncert od počátku až do konce. Zvuk je na prvním vydání opět výborný – remastery nedoporučuji.

Tímto se pro mne uzavřela kapitola Scorpions, další desky mne tehdy ničím nezaujaly. Neznamená to však, že jim někdy v budoucnu nedám další šanci. V rámci diskografie Scorpions této desce nelze nedat plný počet hvězdiček.

» ostatní recenze alba Scorpions - World Wide Live (2LP - Live)
» popis a diskografie skupiny Scorpions


Scorpions - Tokyo Tapes (2LP - Live)
2018-04-19

Scorpions / Tokyo Tapes (2LP - Live)

4 stars

Rozkaz zněl jasně. Poslechem ohodnotit dva legendární živé záznamy německých metalových melodiků Scorpions – Tokyo Tapes 1978 a World Wide Live z roku 1985. Oba záznamy byly koncipovány jako dvojalba a každý mapoval určité a odlišné období německých veteránů. V této recenzi se budu věnovat prvnímu živáku pořízenému přesně před 40 lety v tokijské Nakano Sun Plaza 24. a 27. dubna 1978.

Toto dvojalbum provází kultovní status jedné z nejlepších koncertních nahrávek daného stylu. To mne zaujalo - desku jsem nikdy neslyšel, nápravu jsem proto provedl v posledních 14 dnech. Nic nového asi nenapíšu a asi ani nevymyslím – pověsti se zakládaly tentokrát výjimečně na pravdě. Pro mé slechy je album opravdu lahodným kouskem. Atmosféra v Japonsku byla šílená, hala bouřila a vytvořila nádhernou kulisu pravého rockového koncertu.

Scorpions tímto dvojalbem dokonale uzavřeli a zmapovali jednu svoji etapu. Tu šťavnatě klasicky hard rockovou, kdy ještě netvořili hity pro masy. S touto nahrávkou rovněž za sebou v kapele zavřel vrátka kytarista Uli Roth, který měl o svém dalším směřování jiné představy. Zde na dvojalbu však kraloval, posunul hard rock Scorpions svou virtuózní hrou do uměleckých výšin někam k raným Led Zeppelin či Deep Purple. Tento opar se po jeho odchodu pomalu vytratil a počala převládat přímočarost.

Kapela sáhla nejvíce po povedených a prověřených skladbách z In Trance (4x), po třech skladbách zaznělo z Virgin Killer a Taken by Force, dva kousky z desky Fly to the Rainbow a dokonce jednou písní připomněla svůj debut. Do setlistu byly rovněž zakomponovány singlové Suspender Love a All Night Long. Všem těmto songům byl oblečen jednolitý, hutnější a tvrdší kabátek, občas jsou skladby delší a obohacené drobnými sóly na kytaru či bicí. Zvukový záznam je rovněž na tu dobu velmi povedený, žádný nástroj nezaniká a dynamika je na původním vydání nadstandardní.

Několik drobných pih na kráse se přece jen najde. Konkrétně zpěv Uliho v Polar Nights, to je fakt běs. Na CD 2 jsou zařazeny dva rock´n´rolly, ty bych s klidem oželel a japonská lidovka Kojo No Tsuki má pro domácí jistě své kouzlo, pro mne je však dost nudná. Naopak konečně jsem si v klidu mohl vyposlechnout vypalovačku Steamrock Fever bez protivné sbíječky na pozadí.

Závěr: výborný živák se skvělým zvukem, jež připomene hity Scorpions s prvního umělecky hard rockového období, kdy byli zatím známí především v Evropě a Japonsku.

P. S.: Jako perličku uvedu na závěr jednu zajímavost. Kytarista Uli Roth se několikrát na svých albech k produkci Scorpions vrátil. Naposledy na albu Tokyo Tapes Revisited z roku 2016, které vyšlo jak v audio, tak i video provedení s neuvěřitelným množstvím bonusů ve všech dnes dostupných formátech. Uli nastoupil do stejné haly v Japonsku, kde se v roce 1978 natáčely živé záznamy a přehrál většinu skladeb z tohoto legendárního koncertu se svou kapelou. Zde si posluchač uvědomí jednu věc. Jak velkým přínosem byl pro Scorpions v jejich začátcích, jak na něm stál výsledný projev kapely a jaký je to fenomenální axeman.

Rovněž fanda, který nemusí Škorpíky kvůli ječáku Klause Meineho, může dát těmto písním druhou šanci, neboť zde pěje Nathan James z anglických Inglorious. Nicméně atmosférou, ani celkovým vyzněním originální záznam překonán nebyl.

» ostatní recenze alba Scorpions - Tokyo Tapes (2LP - Live)
» popis a diskografie skupiny Scorpions


Petřina, Ota - Petra Janů - Exploduj !
2018-04-12

Petřina, Ota / Petra Janů - Exploduj !

5 stars

Vedle sólových, velmi ceněných desek Oty Petřiny je tu album, které je, ač naprosto muzikantsky geniální a nadčasové, dnes trochu zapomenuto. To mne velmi mrzí, ale asi chápu ten pravý důvod. Nevyšlo totiž pod jménem Oty, ale pod hlavičkou tehdy jedné z nejlepších (ne li úplně nejlepší) rockových zpěvaček u nás – Petry Janů. Letmo se tedy zmíním o jeho vzniku.

Kamarádi karbanu, Ota Petřina s manažerem a partnerem Petry Michalem Zelenkou a textařem Zdeňkem Rytířem dali u karet hlavy dohromady a vymysleli projekt Pro Rock s tím, že z Petry Janů vytvoří rock star. Opatrně začali albem Motorest, ale tou hlavní událostí se stala až druhá deska Exploduj z roku 1980. Ota měl zákaz veřejného vystupování, takže v klidu během pár měsíců napsal všechny písně a několik textů, zbytek dodal Zdeněk Rytíř. Po schválení nahrávacích frekvencí se během dvou měsíců v dejvickém studiu vše natočilo.

Vydání alba pak způsobilo mezi českými rockery velký šok srovnatelný snad jen s údivem za humny v Americe, když začal svá kouzla na kytaru předvádět Eddie Van Halen. Ota Petřina totiž ve studiu na sebe navrstvil a v aranžích pospojoval zdánlivě nesourodé prvky – sbor C&K Vocalu či dechovou sekci s komorním orchestrem, to vše pak zastřešovala rocková rytmika kapely Pro Rock. Pod touto hlavičkou se skrývala na desce neuvedená česká esa rockové scény mj. basák Vláďa Padrůněk či bubeník Vlado Čech. Tou hlavní devizou je však nespoutaná kytara Oty Petřiny, která na tomto albu předvádí taková kouzla, že jsem z toho dodnes trochu vedle. Troufnu si tvrdit, že takto invenčně do té doby u nás nikdo nic nenahrál. Na desce je to díky studiovému a vymazlenému pojetí skvělá záležitost, která spojovala neobyčejně silný a tvárný hlas Petry Janů – ten třeba chvíli silně rockově bouřil, aby poté klidně plynně přešel do operní polohy.

Zásadním pilířem alba jsou songy s obrovským vnitřním napětím - Exploduj, Benzínová královna, Démoni z Dejvic a doktor Q a Ještě stále nejsem grogy či Vabank. Časté změny tempa, nálad, aranží s Pražským komorním orchestrem, dechovou sekcí a těžkotonážní rockovou kytarou plení vše kolem.

Trochu popíšu třeba náladu Benzínové královny pro ty, kteří toto album neslyšeli. Kulomet bicích odstartuje skladbu a následný hutný kytarový riff ovládne první dvě sloky. V nečekané mezihře zazní koncertní akustická kytara se sborem, která ústí do až muzikálové uklidňující melodie, která je pomalu ztišována. Když máte pocit, že skladba končí, ozve se znovu úvodní brutální riff, který dokončuje skladbu spolu s lesem smyčců komorního orchestru.
Takto podobně nezvykle zní i další skladby, kde i po několikerém poslechu můžete objevovat v aranžích další a další nezvyklé kombinace.

Zvláštní temnou atmosféru obsahuje Černá ovce, kde v pozadí slyšíme jakousi syntenzátorovou smyčku, v prostoru kolem jsou naaranžovány a vrstveny různé úryvky kytar a dechových nástrojů – Petřin odosobněný nahalovaný zpěv proplouvá všemi těmi zvuky - socialistický prog rock či math rock?

O něco písničkovější je Jen jestli, která je však ozvláštněna Otovým neuvěřitelně drsným úvodním sólem. Později je ta tvrdost úmyslně rozbita druhým partem kytary v jemném duchu. Napětí a rockový tlak poleví v Příběhu Gabriela a v děkovačce Koncert končí. Povinnou pomalou píseň tu supluje křehký song Písnička.

Na této desce se sešlo mnoho es tehdejší české rockové scény a v čele s Otou Petřinou natočili progresivní album, které je svou atmosférou, muzikou, způsobem kytarové hry a aranžemi naprostým zjevením na naší domácí rockové scéně. Nikdy před tím a ani potom se nic podobného neopakovalo. Petra se ještě několik let věnovala rocku, na koncertních pódiích s východoněmeckou skupinou Express dokonce heavy metalu, ale z gramofonových drážek zněla již hodně ochočeně.

Recenze sepsána pro připomenutí na konci roku 2017 vydaného 4CD Petra Janů & Ota Petřina z let 1977 - 1984!

P.S.: Doufám, že se mnou budete všichni souhlasit, že toto album patří oprávněně do profilu Oty Petřiny, který celou desku napsal, většinu i otextoval, nahrál a sehnal muzikanty. Myslím, že kvůli jedné desce zde zakládat profil Petry Janů by bylo zbytečné a pro tento web nepřínosné.

» ostatní recenze alba Petřina, Ota - Petra Janů - Exploduj !
» popis a diskografie skupiny Petřina, Ota


Malmsteen, Yngwie - Trilogy
2018-04-04

Malmsteen, Yngwie / Trilogy

4 stars

Třetí album Trilogy nasměroval kapelník a kytarista Yngwie Malmsteen do komerčnějších vod tehdy stále oblíbenějšího melodického heavy metalu amerického střihu. Jeho talent a jasně rozpoznatelný styl hry s bravurní ekvilibristikou však jasně odlišil toto album od tisíců jiných podobného zaměření. Oproti předešlé desce není zvuk kytary tak agresivní, což se však hodí k symfonickému vyznění songů. Yngwie si totiž nechal poradit a na desce nechal ve větší míře zvuk dobarvit klávesami, které dodaly skladbám větší pompéznost. Jsou však použity s citem jako chutné koření, takže posluchači nebrání k plnému soustředění se na rychlé prsty ústředního kytarového hrdiny. Zde musím chválit, neboť na této nahrávce se Yngwie plně podřizuje celku, takže jeho nástroj nijak nevyčnívá.

Většina materiálu je ve středním, hard rockově houpavém tempu. Výjimku tvoří dva kvapíky s pomalu speed metalovým feelingem – Liar a Fury. Mně se však více líbí natlakované expresivní Fire, úvodní You Don't Remember, I'll Never Forget, Queen in Love či až sabbatovsky ponurá Dark Ages. Dojde i na zklidnění v částečně akustické instrumentálce Crying. Vyvrcholením je neoklasická Trilogy Suite Op:5., kde si užijeme kytarových sólíček měrou vrchovatou.

Trilogy je pro mne vrcholem kytaristovy tvorby, bodem ve kterém se proťaly tři prvky, které v konečném součtu zapříčinily veliký ohlas a úspěšné přijetí této desky. Byla to Yngwieho nezměrná touha ukázat světu svoji vytříbenou hráčskou techniku, skvělé napsané písně a studiová produkce Rickyho Deleny, který byl odpovědný za zvuk a barvu jednotlivých nástrojů nasnímaných ve studiu.

Na toto album zlanařil hlavní protagonista této recenze ze švédské kapely Silver Mountain hned dva ostřílené hráče - klávesáka Jense Johanssona (ten hrál i na předešlé desce) a premiérově i jeho bráchu – bubeníka Anderse. Je zajímavé, že oba hráli v předchozí kapele podobnou muziku rovněž s výrazným kytaristou Jonasem Hanssonem. Jen význačnějších zpěváků jako by se nedostávalo. Na prvních dvou deskách se představil do té doby neznámý Jeff Scott Soto, na Trilogy byl nahrazen Markem Boalsem, který před tím hrál na basu u Teda Nugenta a se zpěvem měl rovněž minimální zkušenosti. Jeho zpěv vyloženě nezklamal, ale dovedl bych si představit větší esa. Zvláštní.

Tato deska pro mne zakončuje sérii prvních tří desek, které si občas připomenu, další tvorba tohoto vlasatého Švéda mě ničím nezasáhla.

P. S.: zajímavě vyřešila firma Polydor reedice katalogu Malmsteenových nahrávek ze svého katalogu. Aby kolekce s názvem Now Your Ships Are Burned - The Polydor Years 1984-1990 nebyla tak rozsáhlá, využili plnou kapacitu CD, takže se jednotlivé desky různě přelévají z CD na CD. 6 desek i s 1 EP tak najdete vměstnáno na 4 CD. S tím jsem se ještě nesetkal.

Abych jen nehaněl, zvuk zůstal i po remasteringu nezmršen, takže krásná dynamika – DR 12 -13. Japonská verze SHM CD s DR 5 - 6 šla okamžitě z domu. Tento komplet se dá pořídit za 450 kč, což je přívětivá cena.

» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - Trilogy
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie


Finnforest - Demonnights
2018-04-03

Finnforest / Demonnights

3 stars

V roce 1978 bylo bylo oproti předchozímu roku vše jinak. Kapela se z důvodu rozdílného hudebního směrování jednotlivých hudebníků rozklížila, a tak z původního osazenstva Finnforest zbyl pouze bubeník Jussi Tegelman. Ten měl v šuplíku složeno několik písní, proto přemluvil odešlého bratra Pekkyho a několik profi muzikantů, které znal, aby se jim společně ve studiu pokusili vdechnout život.

Jestliže předchozí počin Lähtö matkalle byl dílem Pekky Tegelmana, tato třetí deska Demonnights je dítětem Jussiho. Složil a vyprodukoval (kromě dvou písní) celé album, které je postaveno na pomalém jazzu/jazz rocku/fusion progresivnějšího střihu. Z důvodu omezenějšího rozpočtu nebylo nahráváno v Marcus Music Studiu ve Stockholmu, ale ve studiu firmy Love Recordings, která desku rovněž i vydala. Samotná nahrávka a výsledný mix byl spíchnut v rekordním čase pěti dnů ke konci roku 1978. Zvuk nahrávky je však po technické stránce famózní.

Instrumentální songy jsou postaveny na bicích, base a souhře saxofonu s klavírem. Kytara Pekkyho je zastoupena velmi střídmě – slyšel jsem ji ve třech skladbách. Krom rozvernější a úvodní The First and the Happy Schoolday ve stylu fusion a živější titulní Demonnights se ostatní písně nesou spíše v pomalejším, rozjímavějším jazzovém duchu, působí jako takové náladotvorné jednohubky.

Problémem je menší návaznost na tvorbu a styl předchozích dvou desek. Až na skladbu Religions bych skupinu nijak neidentifikoval. S tímto repertoárem jsou Finnforest lehce zaměnitelní za jiné kapely tohoto stylu, zlí jazykové uváděli, že podobnost s tvorbou Weather Report byla někdy více než očividná. Já nemohu říci, že bych byl rozčarován, očekával jsem však něco jiného. Fandové jazz rocku, kteří se nebojí občasných disharmonických pasáží, zklamáni určitě nebudou a mohou přihodit bod navíc.

Někde kolem roku 1980 po této kapele mizí stopy, ale jejich nahrávky tu s námi zůstávají dál. První dvě desky vychází často v různých reedicích, vydání Demonnights jsem zaregistroval až minulého roku u firmy SVART. Nedávno jsem na netu viděl, že tento label vydal i ucelenou kolekci 5 LP, kde se navíc nachází různé singly a nikdy nevydané rarity.

A co dělají dnes ústřední figury Finnforest – bratři Tegelmanové? Jussi dnes žije v USA, kde pro firmu Sony pracuje jako zvukový inženýr a brácha Pekka se po celou dobu ve Finsku věnuje jazzu v v různých spolcích, naposled v Tegelman & Quartegel.

Pokud někdy v hloubi digitálních zákoutí narazíte na CD Finnforest, tak neváhejte. Třeba zrovna vás jejich hudba osloví.

» ostatní recenze alba Finnforest - Demonnights
» popis a diskografie skupiny Finnforest


Finnforest - Lähtö matkalle
2018-03-29

Finnforest / Lähtö matkalle

4 stars

Pokud pojedete na prázdniny, tak těsně před odjezdem hlasitě zvolejte "Lähtö matkalle!", což znamená přibližně "Odjezd na cestu!" Něco podobného pravděpodobně volal i klávesák Jukka Rissanen, jehož hra je zaznamenána navždy v drážkách debutní gramofonové desky Finského lesa. Odjel totiž z rodné země studovat hru na varhany až do dalekého Maďarska.

Osiřelí členové Finnforest, tehdy osmnáctiletí bratři Tegelmanové však nelenili a zkomponovali nové songy, přijali baskytaristu Jarmo Hiekkalu a klávesáka Jukku Linkolu. Po několika měsících bylo připraveno přes 40 minut materiálu, z kterého se ve studiu vyklubalo pět písní v prog/jazz/fusion stylu.

Ze záznamu je slyšet, že noví členové protlačili více jazz rockových prvků do struktury písní. Je to slyšet hlavně v prog rockově složitějších předehrách prvních dvou písní Alpha a Elvin, kde zpočátku není jasno, kterým směrem se nahrávky budou vyvíjet. Třetí skladba Don je nápadité a šťavnaté fusion již se vším všudy – posluchač není ochuzen ani o sólo na bicí.

Vyvrcholením desky a pravými lahůdkami jsou však dvě závěrečné a nejdelší suity Lähtö matkalle I a II. Zde jsou aranže skladeb ozvláštněný smyčcovým kvartetem pod vedením Otto Donnera. Postupy z vážné hudby jsou tu skloubeny s prog rockem, který je decentně okořeněn jazz rockovým kořením.

Tedy, i když skladby nejsou tak melancholicky ponuré, jak tomu bylo na první desce, je tu znát větší příklon k jazz rocku, přesto přese vše je to deska pro náročnějšího posluchače rockové muziky jako vyšitá.

Obě první desky lze pořídit na jednom CD, které vydala americká firma Lasers Edge. Ta neúnavně mapuje skandinávskou prog rockovou scénu. Záznam je, jak je u této firmy tradicí, remasterován a má mnohem výraznější zvuk, ovšem ne na úkor dynamiky. Deska byla vydána v mnoha reedicích, tato je však pro kvalitní zvuk doporučována nejvíce.

» ostatní recenze alba Finnforest - Lähtö matkalle
» popis a diskografie skupiny Finnforest


Finnforest - Finnforest
2018-03-28

Finnforest / Finnforest

5 stars

Skandinávský prog rock, konkrétně ten finský, tu na Progboardu nemá na růžích ustláno. Proto jsem se rozhodl představit dle mého názoru jednu z nejosobitějších představitelů tohoto stylu. Jedná se o týpky z města Kupoio, kteří se pojmenovali trochu neoriginálním názvem Finský les. Na druhou stranu, jak se pojmenovat jinak, když kolem města široko daleko nic jiného není :-)

Kluci na sebe upoutali pozornost koncertováním a hraním po zábavách. V roce 1973 jim vyšel skočný beatový singl Tyhjyyteen, Syvyyteen. Zpěvák kapely Aaro Mustonen se naštěstí po nějaké fobě odporoučel, kapela jiného nehledala a další vývoj kapely se odehrával na poli ryze instrumentálním.

Čím spontánněji se tvoří, tím častěji vzniknou nejlepší nahrávky. I já nejvýše hodnotím toto eponymní album z roku 1975. Osm vzácně vyrovnaných písní - zadumaných kompozic v pomalém rozvláčném tempu, občas oživených jazz rockovými postupy, přímo vybízí při poslechu zapojit představivost. V hlavě se mi automaticky promítá film – pomalé záběry kamery na zasněženou finskou krajinu, metr sněhu, všude břízy, ostrý vítr a závějemi se prodírá postava směrem k rozsvícenému okénku chaloupky kdesi v dáli. Občas přijde pěkná fujavice, až úplně začínám mít strach o jeho život. Dotyčný však nakonec zmobilizuje veškeré síly a jeho život je zachráněn.

Podobné emoce se mnou mávají při každé z osmi písní na desce. Ta má zvláštní, jakoby vznešený zvuk, na pozadí rozeznávám majestátní varhany, které jsou často doprovázeny zvukem obstarožního syntezátoru. Dravá, ale zpěvná kytara komunikuje ve většině skladbách s rejstříkem kláves a skvěle dotváří atmosféru. Z nahrávky přímo čiší melancholická atmosféra skandinávských kapel typu Kaipy či Anglagard namíchaná s některými skladbami Mahavishnu Orchestra či art rockových Caravan.

Prog rockové nadšení naředěné jazz rockovou živočišností. A právě ta severská zadumanost je tím nejpřitažlivějším prvkem na této desce Finnforest.

» ostatní recenze alba Finnforest - Finnforest
» popis a diskografie skupiny Finnforest


Judas Priest - Firepower
2018-03-18

Judas Priest / Firepower

4 stars

Staří pardálové - namátkou Styx, Procol Harum, Deep Purple, Robert Plant nebo Kansas mě minulý rok příjemně překvapili svými novými deskami. Dovedu si představit, jak obtížné musí být po několika desítkách let na scéně natočení takového materiálu, aby dotyčný dokázal oslovit současné i původní fandy a nebýt obviněn z plagiátorství sebe sama.

Letos přišli s kůží na trh i angličtí veteráni a ikony žánru Judas Priest a mě zajímalo, jak dopadlo v tomto kontextu 14 novinek, které jsou vměstnány na ploše necelé hoďky.

Při pozornějším několikanásobném poslechu se tyto písně dají rozdělit do dvou skupin. Do té první se řadí výrazně melodičtější až hymnické skladby, které mají šanci stát se hitem. Sem patří třeba Lightning Strike, Never the Heroes, Rising from Ruins, No Surrender, Traitors Gate, pomalá, houpavá sabaťárna Children of The Sun a solidní ploužák Sea of Red. Guardians počítat nebudeme, jedná se v podstatě o minutové klavírní intro a na albu je samostatně uvedena jen proto, neboť bude použita jako znělka před začátkem live setu. Titulní Firepower by se vešel do obou kategorií a je vybrán jak hlavní poznávací eso této desky.

Ta druhá podmnožina obsahuje většinou jednotvárnější písně ve středním tempu, které stojí na mohutných riffech se základním melodickým motivem a výrazným refrénem, podpořeným rychlým dvoukopákem. Tady bych našel adepty na vyřazení – třeba takovou Lone Wolf nebo Necromancer či Evil Never Dies bych na albu nepostrádal. Deska by se pro mne stala atraktivnější.

To, co však dělá tuto nahrávku tak přitažlivou je z 50% zvuk. Zvuk, který je masivní, drtící, power metalově, až thrashově zabarvený. Takový kapela nikdy neměla.

Kdo je za to zodpovědný? Dvě osoby, zástupci různých generací. Zkušené stáří hájí věhlasný producent a zvukový inženýr Tom Allom, který kroutil potenciometry již na prvních deskách Genesis, Strawbs, Black Sabbath a na nejzásadnějších deskách Judasů samotných.Tento člověk v podstatě definoval anglický metalový zvuk osmdesátých let.

Druhou půlku producentského týmu doplnil o generaci mladší Andy Sneap, který je mezi odborníky znám především svou thrashovou produkcí partiček jako jsou Exodus, Slayer a Testament a mnohých jiných.

Je to zároveň nový člen Judas Priest, který nahradil Glenna Tiptona, jehož zradilo zdraví. Zákulisní zprávy, které se objevují, naznačují, že i kytarové party na této desce jsou prací Andyho. Parta je tedy na pozici sekerníků upgradována.

Halford se ve výškách již moc nepohybuje. Ve studiu mi jeho nižší polohy nijak nevadí, ale živě to bude už asi s jeho výkonem dost slabé. Jeho výměna však nepřichází v úvahu.

Ať je to jakkoliv, zvuk je skvělý. Hlavou uznale pokývá mladej týpek, co poslouchá power metalové spolky, nebo i veterán jako já, který JP v reálné časové ose sleduje od roku 1980, tedy neuvěřitelných 38 let.

CD je dost komprimováno, nicméně poslouchat se to v pohodě dá, já si určitě počkám na nějaký Hi-Res formát.

A jaký je tedy závěrečný verdikt ? Pokud tuto nahrávku zpětně porovnám s ostatními CD od Jídášů co do oblíbenosti, musím konstatovat, že je to pro mě nejlepší deska natočená od dob Painkiller. Milníky jejich tvorby sice nepřekoná, ale i tak se nominovala do mého Top 5 Judas Priest.


» ostatní recenze alba Judas Priest - Firepower
» popis a diskografie skupiny Judas Priest


Premiata Forneria Marconi - Per Un Amico
2018-03-16

Premiata Forneria Marconi / Per Un Amico

5 stars

Italská nákaza se šíří bezostyšně od Tater až do hor Národního parku na severu Čech. Virus itailana progressivo narušil mou imunitu nejprve albem Apoteosi, později nahrávkou Premiata Forneria Marconi - Emotional Tattos. Zde, jsa již nakažen, zkoušel jsem ještě odolat poslechem anglické verze, nicméně později naplno zvítězila ta italská.

Na doporučení zdejších šiřitelů virusu Snejka a Antonyho jsem vyposlechl jedno z prvních alb tohoto združení - Per un Amico a byl jsem mile překvapen. Jde o úplně jiný druh hudby, než na poslední desce Emotional Tattos a chápu fandy, kteří vyrostli na raných nahrávkách, že jim připadá žhavá novinka poněkud fádní.

Per un Amico je skvělý art rock svěže podaný a brilantně zahraný trochu jiným způsobem, než jak jej znám od anglických mistrů. Zvukově rovněž skvělé, slyšel jsem však remaster z roku 2001, takže nevím jak na tom bylo původní vydání.

Za každou skladbu uděluji bod, což v konečném součtu znamená solidních 5 bodů.

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Per Un Amico
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi


Scorpions - Blackout
2018-03-15

Scorpions / Blackout

3 stars

Scorpions se upsali v době natočení této desky US managementu - firmě Q Prime Petera Mensche, pod jehož křídla patřili mj. Def Leppard, AC/DC, nám známí prog rockeři IQ a později třeba i Metallica. Cesta na vrchol pokračovala svižným tempem.

Repertoár na Blackout není již tak barevný a vyrovnaný, jako na předešlé desce Animal Magnetism. Kapela se navrátila k modelu z Lovedrive, kapánek provzdušnila zvuk, kytary nezní již tak masivně. Desku drží nad vodou dva divoké kvapíky se specifiskou melodikou Schenkerových riffů a Meineho ječákem upraveným voperovanými žiletkami do hlasivek - úvodní Blackout a povedená Dynamite, jako stvořené pro divokou jízdu v kabrioletu po dálnici do Mnichova.

Pomalé songy tu zastupuje průměrná You Give Me All I Need a o něco lepší a rockově temperamentnější No One Like You. Nejvyvedeněji z tohoto trojlístku působí procítěná balada When the Smoke Is Going Down, která je takovým malým tréninkem na megahit Still Loving you z dalšího alba.

Poslední reminiscence na staré dobré časy je slyšet v China White – pomalý a valivý rytmus doprovází zatěžkaný heavy monolit dvou riffujících kytar – jako by se tu v mlze sešli na jamu Black Sabbath s Led Zeppelin. Jednoznačný song number One tohoto alba !

Hůře jsou na tom zbylé písně – pop rocková Arizona převlečená za hard rock, jednotvárná halekačka Can't Live Without You a podivná parafráze na rock n roll, pojmenovaná Now! Ty žádnou parádu nedělají, ale posluchači to Scorpions baští i s navijákem.

Tato deska je všeobecně pozitivně hodnocena z několika důvodů :

1)v Německu ze známějších kapel takto tvrdé album zatím nikdo nevydal

2)každý si tu našel to svoje – zarputilí metalisté Blackout, Dynamite a Now!, příznivci melodického rocku Arizona, kovaní hard rockeři China White a fandové MTV byli nadšeni z výpravného klipu z věznice Alcatrazz - No One Like You. Jejich děvčata pak přehrávala z alba ploužáky.

V USA a Kanadě získala deska do dvou let platinu a připravila tak cestu pro následující majstrštyk kapely. Z mého dnešního pohledu celkem nevyrovnané album, které však ve své době mělo důležité místo na rozvíjející se evropské hard and heavy scéně.

Skvělému zvuku, kterej namixoval zkušenej Gerd Rautenbach a mastroval věhlasný Bob Ludwig nelze nic vytknout.

» ostatní recenze alba Scorpions - Blackout
» popis a diskografie skupiny Scorpions


Scorpions - Animal Magnetism
2018-03-13

Scorpions / Animal Magnetism

5 stars

Musím se podělit o můj trochu jiný náhled na toto přelomové album Scorpions. Většina hodnocení v různých tiskovinách opakuje vesměs to samé. Zrcadlí v nich postoje recenzentů, kteří považují tuto desku za slabší.

Jde však jen o úhel pohledu, co kdo od svojí oblíbené skupiny očekává. Kritici po úspěchu alba Lovedrive (které ve větší míře přineslo přímočařejší, melodické rockové písně s několika pomalejšími songy) předpokládali otočení kormidla do komerčnějších vod.

Na této desce se to zatím k údivu mnohých nestalo, což mne naopak velmi potěšilo.

Pojďme se podívat detailně na jednotlivé položky :

Make It Real – klasický model stavby songu, který je jedním z prvních forem, podle kterých se na dalších albech budou odlévat a opracovávat hrany výsledných písní do stále dokonalejších tvarů – zatím ještě neoposlouchaný melodický hard rock s výrazným refrénem

Don't Make No Promises - autorem druhé písně v pořadí je (jako na předchozí desce Lovedrive) nový kytarista Matthias Jabs a ta na albu zastupuje tu přímočařejší a dravější tvář. Zde si skladatelsky napravil reputaci. Pořádná porce kytar a melodie !

Hold Me Tight - předčasné vyvrcholení desky. Song má zvláštní zakouřenou blues – hardrockovou polohou, tak špinavý hlas ze sebe ještě nikdy Meine nevydoloval. Neuvěřitelně masivní riff podepřený basou se valí a variuje pořád dokola, Meine polovyprávěným zpěvem jakoby se zpovídal z veškeré tíhy lidského bytí. Hodně syrová věc a troufnu si říct, že jedna z nejlepších skladeb Scorpions v celé jejich kariéře. Ukrytá a nedoceněná perla!

Twentieth Century Man – středně tempá a hudebně zjednodušená hard rocková jízda, kdy se krásně doplňují obě kytary

Lady Starlight - bez řádného ploužáku se žádná deska těchto melodických hard rockerů neobejde. I po několika posleších mi přijde moc uhlazená a hlavně nevýrazná. Jediná větší kaňka této kolekce.

Falling in Love - bubeník Herman Rarebell přispěl touto jednohubkou. Posluchač ožívá po baladě přílivem masivních riffů a nápaditým sólem – hard and heavy jak z čítanky

Only a Man - opět typický zástupce hutného Scorpions soundu s jasně rozpoznávajícím kořením - rozmáchlým melodickým refrénem v podání přesvědčivého Meineho

The Zoo - po Hold Me Tight druhý vrchol alba – primitivní střednětempý rytmus doplněný pomalými sekanými kytarami. Skladba sice obsahuje klasický zpěvný a melodický refrén, tady je však zajímavější ta ponurá a dramatická atmosféra kolem.

Animal Magnetism - další netypický rozjezd s feelingem Black Sabbath či podobných kapel z doom metal stylu. Neskutečné tíživá nálada a velmi netypická skladba v novodobém repertoáru skupiny !

Celkově bych to shrnul nějak takto. Deska je dle mého oproti předchozí Lovedrive ( kde došlo k určitému zpřehlednění a zjednodušení stavby koster písní) všechno jiné, jen ne snaha o větší pootevření dveří na americký trh. Neobsahuje hity dobývající čelní příčky hitparád, ale solidní a vyrovnaný materiál, bez zbytečné vaty navíc. Vedle přímočařejších songů tu jsou i ty zatěžkané a ponuré, pomalé kousky pro náročnější posluchače.

Je však slyšet, že Klausovy nemocné hlasivky v několika písních podávaly výkon na (někdy i lehce za) hranici svých možností. Po dvou úspěšných operacích chirurgové problém odstranili. Nicméně tak ochraptěle a drsně, jako na této desce Meine již nikdy nezněl.

Vysledoval jsem i podivné názory o nejméně heavy zvuku kytar z trojlístku Lovedrive, Animal a Blackout. Netuším, jak k takovému závěru kdo dospěl, mám k dispozici originál první vydání těchto desek na CD. Při přímém porovnání mají nejhutnější, nejtvrdší zvuk kytar právě nahrávky na Animal Magnetism.

Nejen kytary, ale celkově zní deska na danou dobu skvěle. Doporučuji 1st press, kde jsou všechny nástroje krásně odděleny a lze postřehnout i nestejnou intenzitu Meineho zpěvu. Další remastery celkovému zvuku moc neprospívají. Nejhůře zní záznam z 50th Anniversary Deluxe Editions z roku 2015.

V rámci produkce Scorpions pro mě asi jejich nejlepší deska za 4,5 hvězdy - zaokrouhluji na 5.

na ochutnání skladba Hold Me Tight na YTB :

https://www.youtube.com/watch?v=sN9jC4bIOiQ

» ostatní recenze alba Scorpions - Animal Magnetism
» popis a diskografie skupiny Scorpions


Scorpions - Lovedrive
2018-03-08

Scorpions / Lovedrive

4 stars

Nikdy jsem Scorpions neposlouchal a krom provařeného Love at First Sting, které se hrálo snad všude, jsem jejich tvorbu nijak nesledoval.

K této desce mne dovedlo angažmá Michaela Schenkera a zvědavost, co s bráchou předvedl. Krom toho se rád seznamuju s produkcí poctivé muziky a zvukem ze sedmdesátek.

Lovedrive navazuje plynule na předešlé Taken by Force, jen se o kapánek zjednodušuje a pročišťuje stavba a aranže songů směrem k větší přehlednosti. Je tu více balad - solidní Always Somewhere, Holiday a zvláštní pomalý song s reggae feelingem Is There Anybody There? Hard and heavy žánr tu zastupuje povedená a titulní Lovedrive, Loving You Sunday Morning a Can´t Get Enough, kde v úvodu připomene zpěvák Meine svým ječákem Roberta Planta :-).

Jediná věc, která mi nesedí, je Another Piece of Meat, která je na můj vkus moc uřvaná a zbrklá. Naopak, Top number One skladba je pro mne instrumentální a hymnická, hutně hard rocková Coast to Coast s jasně rozpoznatelnou a zpěvnou kytarou Michaela Schenkera.

Překvapilo mne, že v mnoha recenzích je toto album považováno za jedno z nejlepších, ba někdy i přímo i za to zcela nejvýše hodnocené album Scorpions. Naopak nepřekvapily obstrukce kvůli obalu v puritánské Americe.

Hodnotím někde v rozmezí 3-4.

» ostatní recenze alba Scorpions - Lovedrive
» popis a diskografie skupiny Scorpions


Änglagård - Live: Made in Norway
2018-03-05

Änglagård / Live: Made in Norway

5 stars

Švédská symfonic prog rocková skupina Anglagard za cca 30 let vydala 3 studiová desky a tři živé záznamy z koncertů.

Ten poslední byl zaznamenán v norském městě Sandvika v roce 2015. Jelikož kapela vystupuje velmi střídmě, rozhodla se potěšit fandy na celém světě a tento živý záznam není jen audio dokumentem, ale plnohodnotným videozáznamem celého dvouhodinového koncertu, který je reprezentativním průřezem jejich dosavadní tvorbou.

Aby se nemuselo jít cestou kompromisů, co se týče kvality obrazu, tak záznam vyšel na Blu Ray u které je přiloženo i DVD, jehož technické parametry jsou však již dnes překonány. Na Blu Ray je uložen záznam v nejvyšší možné kvalitě Full HD 1080i / 25 fps / 16:9. Zvukové stopy nabízí fanouškovi výběr DTS-HD Master Audio 5.1 a lossless stopu ve stereu.

Kdo nemá zájem o vizuální část koncertu, může si z webu kapely stáhnout za přívětivý peníz jen audio v různé kvalitě.To by však byla škoda, protože ta možnost shlédnout video prezentaci kapely je jistě největším lákadlem tohoto vydání. Skladby samotné byly totiž uvedeny z naprosté většiny na předešlých live CD a samozřejmě na studiových nosičích.

Je ale i tak zajímavé jednotlivé písně porovnat, protože na různých vydáních jsou vždy trochu jiné aranže a hlavně délka skladeb se vždy o několik minut liší. Co je však na první poslech evidentní, že ta melancholičnost v hudbě švédských prog rockových kapel Kaipa, Landberk a Anglagard je nepřeslechnutelná.

Já jsem měl možnost shlédnout Blu Ray. O technické stránce jsem se již zmínil, tak teď trochu zhodnotím koncert jako takový. Velmi vzrušující bylo sledovat souhru jednotlivých muzikantů, kteří ani při velmi technicky náročných pasážích nikde nezaváhali. Naopak chemie mezi hudebníky byla vynikající, stačil velmi letmý pohled mezi sebou a nikdy nenastal problém v celkové souhře. Písně v provedení současné sestavy zněly velmi kompaktně, jako by pocházely z jedné studiové desky, čemuž dopomáhal precizně sejmutý zvuk, který zní jak ze studia.

Jinak celkově mne mrzí jen jedna věc. Koncert byl natočen v malém klubu, kam se podle mého odhadu vešlo jen několik desítek lidí. Šestice hudebníků byla na pódiu dost stěsnána, vůbec nechápu kudy se tam protahoval kameraman. Celkově bylo vidět, že rozpočet na natáčení byl hodně omezený, o nějaké světelné či pódiové prezentaci nelze hovořit. Jako velké a zcela ojedinělé osvěžení působí zařazení několika filmových dotáček zmrzlé švédské krajiny – třeba záběry na zasněžené břízy sevřené ledovým krunýřem během sóla na bicích působily opravdu mrazivě a efektně.

Bohužel Anglagard nejsou Pink Floyd, aby si mohli dovolit různá projektová plátna a pod. Nicméně z různých fotek z jiných koncertů bylo zřejmé, že i použitím laserů a světelného parku často stačí k oživení divákova oka.

Krom této malé výtky ale určitě musí záznam potešit všechny fandy této severské legendy. Nakonec přece rozhoduje kvalita hudby samotné.

» ostatní recenze alba Änglagård - Live: Made in Norway
» popis a diskografie skupiny Änglagård


Bittová, Iva - Zvon
2018-02-28

Bittová, Iva / Zvon

5 stars

Na české poměry naprosto unikátní dílo – spojení světové proslulé multižánrové zpěvačky a hudebnice Ivy Bittové se symfonickým orchestrem Janáčkovy filharmonie. Iva Bittová na rozsahu 70 minut bilancuje a navléká v orchestrálním aranžmá korálek po korálku krásný a blyštivý náhrdelník skladeb, který připomene většinu desek a projektů s různými hudebníky alespoň jednou písní.

Někeré skladby ve studiu dobarvovali jazzoví sólisté a píseň Zelený víneček fenomenálním způsobem doplnil folklorní soubor Grunik.

Autory orchestrálních aranžmá jsou skladatel a majitel vydavatelství Animal Music Petr Ostrouchov a skladatelka a klavíristka Beata Hlavenková. Těm patří velký dík za citlivý přístup ke skladbám, neboť zvuk není přeplácaný a výsledek není nabubřelý, jak se to někdy u podobných kooperací stává.Na opak, veškeré alternativní, lidové, jazzové i lidové motivy jednotlivých písní přirozeně splynuly v hřejivé symfonické náruči.

O nekompromisně kvalitní zvuk nahrávky se postaral ve studiu Sono mistr svého řemesla Milan Cimfe, mastering alba provedl v londýnském studiu Metropolis věhlasný Tony Cousins, který spolupracoval s Peterem Gabrielem, Genesis, Adele a mnoha dalšími.

Jedná o léty prověřené skladby (krom novinky Větvička) hluchá místa není možné objevit. Já si vychutnávám všechny skladby do posledních drobků.

Mám jen dvě výhrady. Tento počin měl mít rozsah alespoň dvojalba. A s titulní stranou obalu trochu bojuju, nekoresponduje mi s obsahem, ale to je jen můj problém.

» ostatní recenze alba Bittová, Iva - Zvon
» popis a diskografie skupiny Bittová, Iva


Deep Sweden - Maiden Prague
2018-02-27

Deep Sweden / Maiden Prague

3 stars

Tuto kapelu jsem kdysi viděl v Praze naživo i vlastnil CD. Kam se podělo, vůbec nevím. Teď jsem jejich muziku náhodou našel na YTB a podivoval se, že to zní jako mix Ivy Bittové a Pixies v akustickém hávu.

Když jsem kapelu vyhledal na Progboardu, tak jsem pochopil, proč mi tak připadalo. Kytarista Dunaje Vladimír Václavek na album nahrál kytaru a producentem
kapely není nikdo jiný, než německý hudebník, majitel studia a producent Volkmar Miedtke, který se také hudebně kolem Ivy Bittové a Václavka blízce pohyboval.

Ta vizuální živelnost koncertů mě však při poslechu schází a tak pro mě zůstala tato kapela skvělou vzpomínkou na divoká devadesátá léta.

Největší hit : Big Cheese.

» ostatní recenze alba Deep Sweden - Maiden Prague
» popis a diskografie skupiny Deep Sweden


Bittová, Iva - New Cicada Trio: Live In Beacon
2018-02-27

Bittová, Iva / New Cicada Trio: Live In Beacon

3 stars

Při soustředěném poslechu této nahrávky se po nějaké době přistihnete, že máte utkvělý pocit přítomnosti na nějakém děsivém šamanském rituálu neobjeveného indiánského kmene. Krevním řečištěm pomalu prostupuje výtažek z neznámých psychotropních rostlin a vy v návalu lehké paniky z neznáma zvažujete co dále se životem.

Experimentální free jazz z mého pohledu vymykající se jakémukoliv pokusu hodnocení zformulovaného do počtu bodů či hvězd. Buď se z obřadu vrátíte při smyslech nebo již navždy zůstanete v jiné realitě. Nula i pětka – obojí je správně.

P.S. : na CD mě hodně potěšil obal nádherných křídových útesů v Dánsku - Mons Klint, které jsem vloni navštívil.

» ostatní recenze alba Bittová, Iva - New Cicada Trio: Live In Beacon
» popis a diskografie skupiny Bittová, Iva


Bittová, Iva - At Home (Iva Bittová & Čikori)
2018-02-26

Bittová, Iva / At Home (Iva Bittová & Čikori)

4 stars

Nebudu psát douhé oslavné statě o jedné z našich nejlepších a nejrespektovanějších multižánrových umělkyň, desítky recenzí na netu velebily toto dílo přede mnou. Tedy jen zkratovitě.

Iva Bittová se na tomto CD po předchozích pro mnohé velmi obtížně hudebně vstřebatelných projektech experimentálního a free jazzového charakteru navrátila někam do období přístupnějšího Bílého inferna. Křehké skladby jsou tvořeny jasně rozpoznatelnou, matematicky přesnou kytarou dlouholetého spoluhráče Vladimíra Václavka a výborně sekundujícího konrabasisity Jaromíra Honzáka s trumpetistou Oskarem Torokem – neboli kapelou Čikori.

Vedle meditativních novinek v duchu alternativního folku s doteky jazzu i rocku je tu oprášena i skladba Rukama z prvního alba Dunaje, nyní v něžnějším provedení pod názvem Břízy.

Je poznat, že hudebníci tvořili v klidu po dobu dvou let a aranže všech skladeb vypilovali do nejmenších detailů. Z alba sálá pozitivní a uklidňující energie, takovou, jakou cítím z posledních desek Laurie Anderson.

Pro plné vychutnání takovéto nahrávky je třeba nekompromisní kvality zvuku, která tu byla dosažena.Skvělé natočený záznam ze Zlína zmástroval v New Yorku věhlasný Dave Cook (Laurie Anderson, David Bowie, A. Morrisette).

Teď nic nestojí v cestě k mimořádnému hudebnímu zážitku.

P.S. : Vůbec jsem si nevšimnul recenze od alienshora, proto jen doplním svůj názor. Ty starší písně se do koncepce této desky hodily, dostaly nový kabátek a zní odlišně. Málokdo asi vlastní od Ivy vše, co kdy vydala - já také ne. Krom toho, Iva starší skladby přepracovává v jiném provedení běžně, ať již na koncertech, či na deskách. Viz úpravy pro symfonický orchestr, či znovunatočení první desky.

Každý posluchač Ivy Bittové také nemusí být nutně příznivcem náročnějších alternativních směrů a právě pro ty, kteří upřednostňují tu klidnější a meditativnější polohu, je určena tato kolekce.

» ostatní recenze alba Bittová, Iva - At Home (Iva Bittová & Čikori)
» popis a diskografie skupiny Bittová, Iva


Bittová, Iva - Iva Bittová + Dunaj
2018-02-23

Bittová, Iva / Iva Bittová + Dunaj

5 stars

Dívej se a hledej
Naslouchej a čenichej
Do děr vodu nalej
Honicí psy posílej

Jako kobylky a jako koně
Jako stádo krys a jako smrad
Jako bledý měsíc na dně moře
Ti jednoho dne vytřu zrak

- úryvek textu Kobylky

Dunaj v nejinvenčnější sestavě s nespoutanou Ivou Bittovou, která se však zde svým projevem částečně přizpůsobila rockovému stylu kapely.

Dodnes nahrávka nijak nezestárla, i zvukově je celkem povedená. V Brně se nacházel tehdy semknutý okruh muzikantů pro podobný typ hudby, v inspiračních zdrojích lze vystopovat krom vlastních svébytných postupů třeba King Krimson nebo Police.

Na desce nenacházím slabšího místa, je velmi různorodá. Najdou se tu krom většiny rytmicky složitějších písní i přímočaře adrenalinová Pustit musíš, nonovlná Divokou svině a Sen (ve kterém slyším určitou reminiscenci na Pražský Výběr), nebo akustické Rukama a V černém.

Aternativní rock evropských parametrů.

Tehdejší vzácnou chemii mezi lidmi v kapele ukazuje třeba live provedení songu Dunaj :

https://www.youtube.com/watch?v=jwvZuf4dEPY

» ostatní recenze alba Bittová, Iva - Iva Bittová + Dunaj
» popis a diskografie skupiny Bittová, Iva


Anderson, Laurie - Landfall
2018-02-21

Anderson, Laurie / Landfall

5 stars

Na novém albu Landfall spojila Laurie Anderson síly s velikány soudobé experimentální vážné hudby – Kronos Quartetem.
Ten natočil pod vedením Laurie 30 dílnou suitu. Inspirací pro toto rozsáhlé, bezmála sedmdesátiminutové dílo se stal hurikán Sandy, který v roce 2012 zpustošil Severní Ameriku a rovněž i obydlí Laurie v Manhattanu, kde ji vodní živel vyplavil suterén a přízemí, kde byly uloženy veškeré poznámky, hudební nástroje, fotografie a rekvizity pro různé její multimediální pořady.

S tak obrovskými osobními ztrátami, kdy člověk přijde o všechny své vzpomínky a i o své nejbližší (v roce 2013 rovněž zemřel i její manžel Lou Reed) se člověk velmi obtížně vyrovnává.

Laurie se, jakožto pracovitý člověk oddala plně tomu, co je jí nejbližší – umění. Nachystala mnoho různých multimediálních vystoupení, natočila nekonvenční filmovou esej Heart of Dog (2015) který opatřila hudebním doprovodem. A samozřejmě živě koncertovala.

Ale vraťme se k Landfall, které je fenomenální soudobou vážnou hudbou natočeným americkým smyčcovým kvartetem, doplněnou střídmě různými elektronickými nástroji či smyčkami nebo úryvky hlasů z výsílačky.

Toto dílo je velmi emotivní a popisuje podrobně pomocí hudby vývoj celé této přírodní katastrofy, takže atmosféra jednotlivých částí odpovídá stavu děje. Tedy žádnou uvolněnou atmosféru tu nenajdete, nahrávka je velmi temná.

Naprosto dokonalé umělecké dílo mi ruší jen v několika případech Laurie svým vyprávěním, naštěstí ho je minimum, ale klidně bych se spokojil s tištěnou verzí příběhu v bookletu.

Ukázka z části We Learn to Speak Yet Another Language, kde je vidět v činnosti software, který Laurie Anderson vytvořila. Ten převádí jednotlivé tóny do slov :

https://www.youtube.com/watch?v=xqb-4-IqHMc

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Landfall
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie


All Them Witches - Sleeping Through the War
2018-02-21

All Them Witches / Sleeping Through the War

3 stars

Amíci All them Witches z Nashvillu vhodili na trh nové CD s názvem Slleping Throught the War. Vydal jej, tak jako předešlou výbornou desku Dying Surfer Meets His Maker US nezávislý label New West Record.

Při poslechu loňského a zatím posledním alba ovšem u mne došlo k určitému rozčarování. Po předchozích deskách, které přinesly svou kombinací alternativy, stoner a klasického rocku z minulých desetiletí (ale i odkazu na grunge či psychedelii) určitý čerstvý vítr, nyní jakoby zabočila skupina jen do období těsně před boomem grunge stylu.

Vylekal mne poklidný a melodický úvod ve sladbě Bulls, pak mě došlo, že na tom kontrastu melodického ženského zpěvu a psychedelicky vazbící noisové kytary to bylo postaveno, ale krom toho se již do konce skladby nic zvláštního nedělo. Don't Bring Me Coffee mi připomenul Nirvanu a jejich syrové album Bleach, zpěvák i podobně frázoval. Nejvíce se mi líbila hypnoticky pomalá Am I Going Up? – opět mi na mysl přichází Kurt Cobain. Rovněž k zahození není song 3-5-7 s opět valivým rytmem, kde se pro změnu pod alternativním nátěrem skrývají Doors.

Třetí Bruce Lee, šestá Alabaster a sedmá Cowboy Kirk je alternativním rockem s barvou kytar jak od Sonic Youth v narkotickém rauši. Desku zakončuje v intencích soundu kapely bluesově laděná Internet.

Chválím kapelu za jejich hledačství, za snahu neustrnout na jednom místě a postupně se posouvat do pro ně neprobádaných poloh. Ta neotřelost, zábavnost a mámivá bluesová zatěžkanost předchozích (hlavně prvních dvou) desek mi ale chybí. Připadá mi to jako by deska vypadla z roku 1989, kde by po ní všema deseti sáhli fandové Mudhoney,Nirvany a Sonic Youth.

Po napsání této recenze jsem namátkou mrknul na ohlasy v zahraničním tisku. Tam jsou vesměs velmi pochvalné.

Také se omlouvám Voytusovi a northmanovi, že jsem narušil jejich dominantní pozici v recenzích na tuto kapelu a jsem zvědav, jaké stanovisko k této nahrávce zaujmou oni.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Sleeping Through the War
» popis a diskografie skupiny All Them Witches


Cocteau Twins - Garlands
2018-02-16

Cocteau Twins / Garlands

4 stars

V osmdesátých letech jsem hlavně díky Dead Can Dance objevil nezávislou vydavatelskou firmu 4AD z Anglie. Specializovala se ( a je tomu tak dodnes) na různé odnože alternativního rocku, post punku a experimentální elektroniky. Tyto spolky tehdy vydatně oživovaly tehdejší uvadající rockovou scénu a jednou z nich byli i skotští Cocteau Twins.

Pamatuji se, že jsem je sledoval až do jejich nejznámější nahrávky Heaven or Las Vegas, potom následoval v jejich produkci určitý kvalitativní propad.

V minulých dnech jsem si připomínal jejich tvorbu a proto mne překvapilo, že rovněž vydávající firma oprašuje archiv a pro fandy připravila znovu vydání úspěšných alb 'Head Over Heels' and 'Treasure' na vinylu a ve vysokém rozlišení.

Při poslechu raných desek jsem si uvědomil jednu zajímavou věc. Některá alba na mne působí naprosto stejně dnes, tak i tehdy a naopak, některé se mi tehdy zdály zajímavé a dnes k nim ten vřelý vztah nemohu najít.

To je i případ Cocteau Twins. Kapela se jistě zapsala hluboko do podvědomí fandů, jejich projev je i dnes rozpoznatelný a identifikovatelný mezi tisíci jinými spolky hlavně díky vysoko posazenému sopránu Elizabeth Fraser, který se chvěje a trylkuje kdesi v oblacích. Spolu s jakoby impresionisticky rozmazaným zvukem zkreslené kytary Robina Guthrieho tvoří jasně rozpoznávací znaky tohoto sdružení.

Při poslechu mi v dnešní době hodně vadí hodně špatná kvalita zvuku, výsledný mix a použití automatického bubeníka.

Zvuk se nelepší ani s dalšími deskami, je zřejmé, že ona rozplizlost je záměrem. Na tento způsob zvuku si někteří členové stáje ostře stěžovali, neboť management jej prosazoval i na ostatní akvizice firmy 4AD. Některým kapelám byl tímto způsobem kompletně změněn sound kapely, pamatuju třeba na rozhořčené Lush.

Nicméně Cocteau Twins se z této šablony již nevymanili, proto je pro mě v současné době paradoxně nejvíce poslouchatelné první syrové album Garlands zaznamenané do osmi stop.

Tato nahrávka je chladně goticky ponurá, čerpá z post punku a zvukově vyznívá nejpřirozeněji. Vnímám tu podobnost se souputníky Cure či Siouxsie and The Banshees.

Baví mě výrazné figury baskytaristy Willa a vazbící, někdy až industriálně skřípějící kytara Robina. Automatický bubeník znásobuje chlad.Nad tím krouží zalykající se, zatím však neutopený a nenahalovaný hlas Liz.

Typickou ukázkou je skladba Blind Dumb Deaf. Zvazbená smyčka kytary opakuje neustále stejný motiv, bicí automat rovněž přehrává jednu figuru. Nic jiného neočekávejte od baskytaristy i když jeho part je velmi invenční. Ve stereo bázi se přelévájí přes sebe dva odosobněné zpěvové party zpěvačky. Velmi působivé.

Škoda, že se kapela na dalších albech přiklonila k jakémusi hybridu chrámového dream popu, který si své příznivce sice našel, ovšem některé i pomalu ale jistě ztrácel.

P.S. : Ač nejsem obdivovatelem různých cover alb, v tomto případě vyjímka potvrzuje pravidlo. Zvukově násobně lépe, než většina řadových desek dopadlo CD s názvem Dark Treasures (A Tribute to Cocteau Twins), kde různé kapely vzdávají hold tvorbě těchto zasněných muzikantů ze Skotska...

» ostatní recenze alba Cocteau Twins - Garlands
» popis a diskografie skupiny Cocteau Twins


Anderson, Laurie - Bright Red
2018-02-14

Anderson, Laurie / Bright Red

4 stars

Ten neuchopitelný opar originality a avantgardy se jako mávnutím kouzelného proutku na nahrávce Bright Red vrátil zpět.

Laurie zanechala (krom několika málo vyjímek) pokusů o klasický zpěv a vrátila k svému empatickému projevu – melodické mluvě. Toto pojetí se přesně hodí do vytvořené muziky, na které se skladatelsky podílel s Laurií asi z jedné třetiny i otec ambientního elektronického žánru – Brian Eno, který zároveň album i produkoval. Spolu se špičkovými hudebníky alternativní scény, např. Adrianem Belewem z King Krimson či avantgardním jazzmanem Joey Baronem vytvořil další pochoutku.

Při poslechu většiny písní máte pocit, ze se čas jakoby zpomaloval. Pamatujete na legendární scény v čase zamrzajícího pohybu v prvním Matrixu – bullet time ? Takto se budete cítit, když se zaposloucháte do některé z uhrančivě pomalých skladeb Laurie se zavřenýma očima.
Tuto nejpočetnější množinu desky zastupují terapeuticky léčivé písně s rozsáhlými klávesovými plochami, nad kterými se vznáší hlas Laurie - Tighrope, Same Time Tomorrow, Bright Red, Speak the Language nebo World without End. Do této skupiny se dá zařadit i Night in Baghdad s orientální rytmikou, nebo hodně smutná a emotivní Love Among the Sailors.

Aby se váš mozek hned po několika skladbách nedostal do hladiny alfa, jsou tyto songy proloženy dalšími s výraznou rytmikou – Muddy River, Speechless a Freefall.
Nezařaditelné jsou In Our Sleep – alternativně rockový duet s manželem Lou Reedem a poťouchlé tango s harmonikou Beautiful Pea Green Boat.

Temně ponurý ambient zastupuje krásně depresivní The Puppet Motel, který zní jak soundtrack z filmu Davida Lynche. Hodně temný je i alternativně taneční hit Poison.

Shrnuto a sečteno. Jsem rád, že Laurie i přes předchozí úspěch s komerčněji laděnou nahrávkou pokračuje spíše tou avantgardní cestičkou.

Technická stránka nahrávky opět ohromující. Zvukovým inženýrem při nahrávání byl Kevin Killen a o mastering se postaral Bob Ludwig.

Ukázka songu : The Puppet Motel :

https://www.youtube.com/watch?v=MMRxQATUJNU&index=3&list=PLWEv0ffmBHEp0zskckyl-OYZUErx0ND7t

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Bright Red
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie


Ghost B.C. - Ceremony and Devotion (Live)
2018-02-12

Ghost B.C. / Ceremony and Devotion (Live)

5 stars

Švédský okultně rockový cirkus Ghost na podzim vydal dvojalbum Ceremony and Devotion, který kapela natočila vloni na US turné „Popestar“. Ačkoliv tento spolek během své kariéry nepřinesl světu hudebně nic originálního, čerpal z tvrdého rocku a popu 70 a 80 – átých let, nelze mu upřít, že jeho písně mají obrovský tah na branku. Toto album to jen potvrzuje.

Na ploše 72 minut zazněly skoro všechny zásadní hity z předchozích tří CD a to v poměru 3:6:7 a z EP Popestar zazněla hitovka Square Hammer.

Jak si představujete řádný rockový živák ? Jako reprezentativní průřez tvorbou kapely, kde žádný song nenudí, rovněž by kapela by měla s publikem navázat kontakt. Zvukově vyvážný záznam není také k zahození.

Byly tyto předpoklady naplněny? Dalo by se říci, že na 100%. Ghost B.C. mají na svých dosavadních deskách tolik hitovek, že s nimi v pohodě zaplnili plochu dvojalba a ani k tomu nemuseli použít nějaké covery, vycpávky či dlouhá sóla – to se k jejich tvorbě prostě ani nehodí. Žádné experimenty se tedy nekonají, vyjímkou je legrácka s pár tóny Pink Floyd v závěru songu Devils Church. Písně jsou zahrány s velkou jistotou, od studiového originálu se moc neliší (krom dravějšího provedení) a koncert pěkně odsýpá. Dokonce i věci z desky Meliora, které mi už přišly trochu nudné, jsou zde jaksi zábavnější.

Papa Emeritus III. pěje velmi čistě, mezi skladbami sporadicky komunikuje s publikem, které nadšeně reaguje, na pokyn i zpívá určené statě.

Po technické stránce je slyšet, že v USA točit živáky umí, což je desetiletí prověřený fakt. I záznam na CD je vcelku poslouchatelný, i když z vinylu je to opět lepší.

Zároveň je zakonzervován zvuk jedné sestavy kapely, neboť z důvodů určitých sporů mezi zpěvákem a zbytkem kapely docházelo minulý rok k nechutným soudním tahanicím a údajně byla doprovodná kapela zcela vyměněna. Nyní je avizován i příchod nového frontmana.

V dubnu 2018 by světlo světa měla spatřit novinka, tuto dobu můžete zkrátit poslechem živáku Ceremony and Devotion a potom se všichni necháme překvapit, s čím tato parta bezejmenných ghoulů s Papa Emeritem IV. zase přijde.

» ostatní recenze alba Ghost B.C. - Ceremony and Devotion (Live)
» popis a diskografie skupiny Ghost B.C.


Anderson, Laurie - Strange Angels
2018-02-09

Anderson, Laurie / Strange Angels

3 stars

Laurie Anderson na tomto albu odložila svůj avantgardně experimentální rockový kabátek a nasměrovala svou bárku do alternativně (sic!) popových zátočin.

Navštěvovala tehdy lektorku zpěvu, aby zdokonalila svůj projev a poté napsala songy na album Strange Angels. S tímto albem byla nominována na cenu Grammy v kategorii nejlepší alternativní album.

Cenu nakonec nezískala, (vyhrála Sinéad O'Connor) a nepodařilo se ani oslovit mé nitro. Dokonce musím hořce přiznat, že se mi od mnou velmi favorizované hudebnice na této desce nejsem odvázaný ani z jedné písňě. Ani po letech se na to nic nezměnilo. Tím nechci říci, že by její produkce nebyla poslouchatelná, kontinuita na předchozí díla je zřejmá. Částečně mě baví hravá a rozverná Monkey's Paw a rytmicky zajímavá Beautiful Red Dress.

Všechny ostatní songy mají zjednodušenou strukturu, líbivé aranže doplněné příjemným zpěvem. Pro posluchače popu asi poněkud alternativní, pro náročnější posluchače, kterým se líbila její předchozí alba příliš konformní.

Pro mainstreamovou veřejnost nejpřístupnější album.
Zvukové i produkčně špičkově odvedená práce - zde plně chválím.

ukázka :

https://www.youtube.com/watch?v=oTYuLV0wsMI&list=RDoTYuLV0wsMI&t=10

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Strange Angels
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie


Anderson, Laurie - Home of the Brave (soundtrack)
2018-02-08

Anderson, Laurie / Home of the Brave (soundtrack)

4 stars

Před hodnocením samotným bychom si měli udělat trochu pořádek ve faktech. Laurie Anderson vydala v roce 1986 Laser Disc (na DVD nikdy nevyšlo) s názvem Home of the Brave. Jednalo se záznam letního koncertu z amerického turné k desce Mister Heartbreak, konkrétně z vystoupení v New Jersey v roce 1985. Během 91 minut zaznělo 19 písní.
V témže roku byl vydán pod shodným názvem i audio záznam na vinylu, který však obsahuje jen 8 songů a z toho jsou 4 písně v nových studio verzích.

Jelikož je vizuální stránka v případě Laurie stějně důležitá, jako ta hudební, je lépe posoudit toto album společně s obrazem. Tady se nemohu vyjadřovat jinak, než v superlativech. Když jsme s přáteli poprvé viděli záznam stažený z Laser Discu na DVD někdy v roce 1988, naše nadšení neznalo mezí.
Laurie byla vždy progresívní, koneckonců vývoj technologií bedlivě sleduje dodnes a na hudebním poli inovátorkou i vizionářkou.

Co je dnes běžné a samozřejmé, tehdy působilo jako z jiného světa. Různé vokodery, které zkreslovaly lidský hlas, housle, které měly na kobylce magnetofonovou hlavu a staly se hudebním nástrojem použitím smyčce s magnetickým páskem, který obsahoval část záznamu, nebo snímače zvuku umístěné pod oblečením, které se při tanci spínaly údery.

Důmyslně výtvarně navržené pódium, kde se hodně pracovalo s efektním nasvícením a různými video projekcemi za hudebníky, tomu všemu dávalo artový nádech. Živé ztvárnění pomohlo také pochopení textové složky, která je tu neméně důležitá.

Hlavní však zůstává hudba. V té době jedna z nejoriginálnějších produkcí na poli avantgardně progresivního rocku. Laurie dokázala nasát art rockové postupy, smíchala je s moderním popem, současnou elektronikou, jazzem i world music. Většina songů je naprosto výjimečná, mě se nejvíce líbí pomalá Smoke Rings a vesmírně industriální Radar.

Audio verze alba je takovým best of výběrem z koncertu, nicméně závěrečné Sharkey's Night a Credit Racket jsou bez vizuálu trochu nudnější. Po technické stránce naprostá hostina pro audiofily.

Na závěr nezbývá nic jiného, než podotknout fakt, že zatímco většina kapel hrála určitý hudební styl, Laurie je vytvářela.

Kdo má chuť toto živé vystoupení shlédnout, nabízím přímý link na YTB, kde je video dostupné v poměrně dobré kvalitě.

https://www.youtube.com/watch?v=mua8Pr6uRso

P.S. : Zde na Progboardu je Laurie poněkud opomenutá. Krom Paľa a ametysta se zde o ní nikdo nezmiňuje, takže, kdybych tu zveřejnil anketu (podobně jako Horyna) o tom, zda tuto umělkyni někdo poslouchá, bude asi zbytečné.

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Home of the Brave (soundtrack)
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie


Anderson, Laurie - Live in New York
2018-02-06

Anderson, Laurie / Live in New York

4 stars

Toto živé dvojalbum Laurie Anderson vzniklo v pohnuté době, 19.11.2001 v New Yorku, tedy jen 10 dní po teroristických útocích na tuto metropol. Koncert se uskutečnil v Town Hall na Broadwayi, v jednom ze symbolů americké svobody a zároveň v jednom z předpokládaných cílů útoku letadel.

Laurie dlouhá léta v tomto městě žila a zrovna na tehdy promované deskce Life on a String v textech popisovala život lidí ve velkoměstě, hovořila o jejich pocitech, bolestech i ztrátách.

Proto neváhala a po těchto tragických událostech připravila koncertní vystoupení speciálně pro New York, kde prezentovala velkou část skladeb z nového CD. Ty obohatila o své největší hity, jejichž některé texty se staly mrazivě aktuálními, jako např. verš v Statue of Liberty :

"Svoboda je tak děsivá, tak vzácná. A je tak lehké ji ztratit."

Takových aktuálních veršů zaznělo hodně např. v Let X=X, či v největším hitu Laurie – O Superman. Publikum ani nedutalo a zpěvačce se občas zachvěl vypětím a silně prožívanými emocemi hlas.

Když jsem slyšel záznam poprvé, tak jsem byl silně rozčarován. V paměti pevně uložené songy zněly najednou úplně jinak. Vymazlený a precizní studiový záznam, kde je každé cinknutí dokonale promyšleno, byl nahrazen živou kapelou, která si aranže přepracovala tak, aby je bylo možné živě přehrát. Změnilo se však i tempo a nálada některých kousků, takž jsem se je musel znovu „učit“ poslouchat.

Např. My Compensation či Sweaters obléklo pomalu až industriální kabátek, nebo základ One Beautiful Evening jako by byl pouštěn poloviční rychlostí.

Po několika posleších však opět kývám s potěšením hlavou. Výtečná deska, která představuje opět nový pohled na tvorbu této vyjímečné umělkyně. Pro přímé účastníky vystoupení vzhledem k souvislostem jistě velmi silný zážitek.

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Live in New York
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie


Anderson, Laurie - Life on a String
2018-02-02

Anderson, Laurie / Life on a String

5 stars

V roce 1999 uvedla Laurie Anderson na pódia multimediální projekt Písně a příběhy Moby Dicka. Později ho chtěla vydat na CD, nakonec změnila plán, použila jen některé písně, které doplnila pár novinkami.

Vzniklo nádherně barevné album Life on a String, které zastihlo Laurii a spolek hudebníků v tvořivé extázi na pomezí alternativního rocku, současné vážné hudby či komorního jazzu i kvalitního popu. To vše bylo citlivě zarámováno elektronickými aranžemi.

Většina skladeb je křehce ambientní, pomalého tempa, Laurie na této desce překvapivě často používá zpěv, který kombinuje se svou specifickou verzí melodické mluvy. V písních na albu zaslechneme převážně akustické nástroje – cello, saxofon, Laurie poprvé do alba Big Science opět využívá svou znalost hry na housle.

V této poloze přibližně zní úvodní One White Whale, nebo Pieces And Parts, Here With You, Washington Street, Statue Of Liberty a Life On A String.

Mezi tyto pomalejší songy jsou vloženy žánrově odlišné věci, které činí toto album tak barevným. Je to rozpustilá The Island Where I Come From s jazzovými saxofony – takové zvláštní reggae v Made in Laurie. Hymnická a teskně smutná je Slip Away, o smrti svého otce – jeden z vrcholů alba. My Compensation zaujme shlukem elektronických samplů se zvláštní repetitivní rytmikou.

Následující Dark Angel překvapí muzikálovým a romantickým feelingem s lesy smyččů a harfou. Elektronicky zkreslený pop vibruje v Broken. One Beautiful Evening působí až nebezpečně se svým temně elektronickým podkladem a hutnou basovou linkou. Manžel Lou Reed zde zavazbil na svou kytaru.

Při poslechu této desky cítím obdobný mimohudební přesah, podobně jako např. u Dead Can Dance.

Je to zároveň pohlazení po duši i neidentifikovatelný pocit uměleckého zážitku. Jako když kolem proletí anděl.

Ukázka zde :

https://www.youtube.com/watch?v=8OYjAAwus0M

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Life on a String
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie


Anderson, Laurie - The Ugly One with the Jewels
2018-02-01

Anderson, Laurie / The Ugly One with the Jewels

5 stars

Ten kdo by se rozhodnul proniknout do světa nahrávek Laurie Anderson a vybral si právě nahrávku The Ugly One with the Jewels, měl by si přečíst tuto recenzi.

Nebylo by to šťastné rozhodnutí, neboť se jedná o zaznamenané předčítání z příběhů Nervové bible živě zaznamenané během vystoupení v Londýně. Jsou to krátké monology většinou autobiografického charakteru, podmalované různými ambientními zvuky kdesi v pozadí.

Nejedná se tedy o hudební album. Člověk, který rozumí textům, nebo si je přeloží, zklamán obsahem býti nemůže. Jedná se o zajímavé i vtipně vypointované příběhy (jak třeba ten o cestě na severní pól, či o putování jeptišky do Jeruzaléma) přednesené jedním z nejsugestivněji znějícím hlasem, jaký znám.

Jen jedna část má natolik zajímavý hudební podklad a tou je závěrečná, temně ambientní Same Time Tomorrow s velmi emotivním textem. Jedná se o upravenou píseň z desky Bright Red.
A jelikož nejsme na literárním fóru, ale hudebním, tak jen za ní uděluji plný počet bodů.

Zde je ukázka :

https://www.youtube.com/watch?v=2gcAXHqelJM

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - The Ugly One with the Jewels
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie


Anderson, Laurie - Homeland
2018-01-30

Anderson, Laurie / Homeland

5 stars

Zatím poslední album vydala Američanka Laurie Anderson v roce 2010 pod názvem Homeland (Vlast).

Texty, zrovna tak jako vizuální ztvárnění hudby je nedílnou a důležitou součástí celkového projevu této umělkyně, vizuální performerky a zpěvačky. Částečně se na něm vrátila k úvahám a kritice stavu společnosti a žití v USA, tak jako na pěti albu United States Live 1984.

Jsou to skladby Dark Time in the Revolution, Another Day in America ,Only an Expert a Falling.
Temně bolestnými emocemi se zabývá My Right Eye, Thinking of You a Strange Perfumes, se sžíravou ironií pojmenovává stále se prohlubující neschopnost svých spoluobčanů mít vlastní názor v Only an Expert.

S fantazií a představivostí posluchačů si pohrává Bodies in Motion, The Lake a The Beginning of Memory.

Malá ukázka z textu My Right Eye :

Nezastavitelný čas. Všechno, co jsi zanechal.
V noci.
V noci.
Koncentruj se. Vyčisti si mysl.
Oprosti se od zbytku světa.

A když slzy vytrysknou z obou očí
vytrysknou z pravého oka,
protože tě miluju
A vytrysknou také z levého oka,
protože tě nesnáším

Skály a kameny. Zlomené kosti.
Všechno se nakonec vplíží až domů.

V noci.
V noci.


Hudebně je tato deska stejně obtížně zařaditelná, tak jako její předchozí opusy. V muzice samotné probublává soudobá vážná hudba s ambientní elektronikou, okořeněná špetkou world music, progresivním rockem a minimalismem.

Oproti předchozí desce Life on a String je tu elektroniky o trochu více na úkor akustických nástrojů. Tempo skladeb je snivé a pomalé, aby mohlo vyniknout spousty drobných ozdob v aranžích. Tím vším se proplétá zcela specifický projev zpěvu Laurie, která používá zvláštní kombinaci zpěvu a mluveného slova.
Její projev je občas různě upraven různými elektronickým zkreslením či vokoderem, který sama před lety Laurie vynalezla.
Jedinou vyjímkou je Only an Expert, která je takovým alternativním tanečním songem na rozhraní techna a rapu. V této skladbě hostuje na kytaru i její manžel Lou Reed, který i adesku spoluprodukoval.

K takové hudbě patří naprosto na dnešní dobu luxusní, nekompromisně dynamický zvuk nejvyšší kvality.V řeči čísel DR10.

Některá rocková periodika označují tuto desku za album desetiletí. Vzhledem k originalitě a nezařaditelnosti Laurie Anderson chápu, že to určitý okruh fanoušků může takto slyšet.

Ochutnávka My Right Eye zde :

https://www.youtube.com/watch?v=vqCJkzyYwCM

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Homeland
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie


Anderson, Laurie - United States Live
2018-01-25

Anderson, Laurie / United States Live

4 stars

Desky z osmdesátých let umělkyně, performerky a zpěvačky Laurii Anderson mám ve veliké oblibě. Hodnotit však sestřih osmi (!) hodinového live záznamu z Brooklyn Academy of Music, které později vyšlo ve zkrácené verzi na 4 CD je velmi obtížné.

Nejedná se totiž v prvé řadě o záznam hudební skupiny, ale o audiovizuální vystoupení složené z projektovaných videoklipů, mluveného slova a alternativní rockové hudby.

Primárním cílem byla však umělecká výpověď o životě v tehdejší USA. Proto je touto soubor audio důležitou konzervou pro ty, kdy tato představení viděli, já a ostatní jsme ochuzeni o to podstatnější - vizuální složku. Dalším limitujícím omezením je pro mě plné a přesné porozumění textu, neboť právě v různých přesmyčkách a podobenstvích je další skrytý půvab. Ostatně i mnozí amíci mají problém porozumět poselství ukrytém v jinotajích.

I tak se dá v záznamu objevit spoustu kvalitní hudby.

CD 1

Zde se nachází krom různým způsobem zkresleného mluveného slova a krátkých audio smyček jen jedna výborná hypnotická píseň s repetitivním rytmem For a Large and Changing Room, jež se v různých podobách a tvarech vynořuje na dalších CD....

CD 2

Na druhém CD jsem nalezl 6 písní, z nichž je velká část koncertním provedením z první desky Laurie Anderson – Big Science.
Je tu druhé a třetí pokračování songu For a Large…, zde pojmenované Born, never Asked a Let X=X,rovněž výborný, v té době nečekaně hitový O Superman v space rockovém kabátku a alternativně rocková From the Air. Skvělá je i Language is a virus from outer Space.

CD 3

Zde je naprosto stěžejním dílem titulní skladba z alba Big Science. Křehká píseň s pár tóny syntenzátoru a perkusemi v pozadí s procítěným zpěvem Laurie dokáže divy. Ostatní Hey Ah, Expample #22 či Yankee See jsou náročnějším alternativním rockem. The Big Top je milým dalším pokračováním For a Large…

CD 4

Na posledním CD opět nacházím různé části mluveného slova a krátkých hudebních koláží, z nichž mě zaujaly nejvíce Blue Lagoon pocházející z alba Mister Heartbreak, alternativně rocková We've Got Four Big Clocks (and they're all ticking) a Fireworks. Over the River je zajímavou pochmurnou jednohubkou.

Toto je nejhůře stravitelné album Laurie, důvody jsem v úvodu popsal. Těm, kteří do její tvorby zatím nepronikli, bych doporučil DVD Home of The Brave z roku 1986, kde se s některými skladbami z tohoto koncertu rovněž setká, ale hlavně na vlastní oči pochopí, o čem byly vystoupení této skvělé umělkyně.

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - United States Live
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie


P.Box & Pandora's Box - Ómen
2018-01-24

P.Box & Pandora's Box / Ómen

2 stars

Po trefě do černého v podobě druhé desky P.Box s názvem Kö kövön jsem celé ty roky věděl, že kapela před rozpadem vydala ještě třetí desku. Dlouhé desítky let jsem její poslech odkládal z důvodu přísunu „západních“ kapel. Utěšoval jsem se tím, že stejně o žádný zázrak nepůjde, neboť laťka byla předchozí deskou nasazena hodně vysoko. Po nynějším připomenutí prvních dvou LP však začal opět hlodat červíček pochybností , který mi tichým hláskem našeptával – „ a co když se jim ta třetí deska povedla?“ Proto jsem se nakonec rozhodl poslechnout i fošnu s názvem Omen.

No a mám co jsem chtěl :-) Tuto recenzi bych mohl zařadit do rubriky „poslechl jsem si sám, aby vy jste již nemuseli“.
Přitom byl vyměněn jen basák, všichni důležití protagonisté zůstali. Kapele jako by však spadnul řemen. Na nové desce najdeme průměrné písně v rockovém stylu s občasně použitým hard rockovým kořením. Zpěvák Gyula Vikidál, který svým dravým a expresivním hlasem kapelu neuvěřitelně nakopnul najednou tuto polohu zcela odložil a pěje velmi civilně.

Poslouchat se dá přitvrzelé blues( solidní Szus A Maglyan) , hard rockové Buott angyal, méně např. vlezlý melodický metal ve stylu českých Turbo (Omen). Ostatní skladby jsou dost nevýrazné, poslouchatelná je jen svižná Tizbol Vajon Mennyi, která je ovšem k desce přidána jako bonus.

Celkově dost nezáživný výsledek s neslanou nemastnou produkcí. Jako by došly nápady. Nedivím se, že se kapela po dalších dvou letech rozpadla.

Dvě a půl hvězdy.

» ostatní recenze alba P.Box & Pandora's Box - Ómen
» popis a diskografie skupiny P.Box & Pandora's Box


P.Box & Pandora's Box - P. Box
2018-01-23

P.Box & Pandora's Box / P. Box

3 stars

První album P.Box z Debrecenu novátorstvím posluchače neohromilo, ale stalo se solidním příslibem do budoucna. Je také třeba zohlednit dobu vzniku. Zatím se jednalo o skladby, které hodně pokukovaly po vzorech ze zahraničí – AC/DC ( Masnak Szol), Thin Lizzy ( Egerszerenad) či Deep Purple (Holgyvalasz).

Zůstává rocková Nekem Ne Mondd a solidní hard rocková balada A Bolond. Nekomentuji úlet Dodole či recitovanou Szupergep a další dva postradatelné rockové ploužáky.

Pro domácí příznivce kapely a hard rockové muziky před 36 lety v Maďarsku jistě zajímavá záležitost, i když někteří fandové nemohli odpustit Cserhátimu a Bencsikovi "zběhnutí" z konkurenčního P.Mobilu.

Ostatní souputníci Edda, Kartago či Dinamit v té době svou tvorbu hard rockem jen kořenili, P. Box a P. Mobil ho jako jediní hráli.

Archaicky však působí mix a produkce, jako by lidi ve studiu zrovna poslouchali starej hard rock z let 1974 -5. Přesně takový feeling má tato deska. Proto překvapil zcela změněný, tvrdší zvuk a celkový drive o rok později vydané fošny Kö kövön, kde bylo již vše jinak.

» ostatní recenze alba P.Box & Pandora's Box - P. Box
» popis a diskografie skupiny P.Box & Pandora's Box


P.Box & Pandora's Box - Kö kövön
2018-01-22

P.Box & Pandora's Box / Kö kövön

5 stars

Dostalo se mi do rukou CD, na kterém byly vydány v reedici první dvě nahrávky maďarské hard and heavy skupiny Pandoras Box. Od vydání té druhé s názvem Kö kövön uplynulo letos neuvěřitelných 35 let a před touto dobou jsem tuto nahrávku i poprvé slyšel. Proto nadešel čas si ji opět připomenout.

Po prvním přehrání mě překvapil fakt, že deska (oproti prvnímu počinu) zvukově ani hudebně vůbec nezastarala. Žádná skladba nepostrádá výráznou melodickou linku, chytlavý kytarový riff, podpořený velmi silným a dravým hlasem nové posily z P.Mobil, Gyuly Vikidála. Skladby skvěle odsýpají, žádné kompozičné náročné věci, sice na první dobrou, ale s neuvěřitelným tahem na branku. Silně hard rockový sound souboru podepřený zvukem kláves nutí posluchače zařadit ho někam do společnosti Deep Purple či částečně k Judas Priest. Lze najít i určité vlivy AOR stylu.

Skupině se však podařilo odlišit svou muziku od tisíců plagiátorů výše jmenovaných velikánů a do svého projevu zakomponovat jedinečnou maďarskou melodiku. Albem Ko Kovon trochu předběhli P. Box dobu, neboť boom příklonu k US rozevlátému melodickému pojetí, silně podpořený klávesy v kapitalistické cizině teprve hudebníky během následujících měsíců teprve čekal.
Rozdíl byl v tom, že do podobného směru P.Box nikdo nestylizoval, album si přesto zachovalo hutnost a i patřičnou razanci.

Těžko vypíchnout nějakou skladbu, každá má své kouzlo. Hodně temná je třeba předposlední, s ponurým párplovským riffem pomalu jako z In Rock – Az Ideges, zpěvák drtí mezi zuby text v křičeném refrénu podporován kolegy, dojde i na mezihru jako vystřiženou z nějakého živáku Párplů.
Fantom lány okouzlí postupně budovanou atmosférou směrem ke zpěvnému závěru.

Ve filmových studiích Mafilm, (kde dostávaly prostor ti význačnější umělci) bylo natočeno i toto album. Zvukově se v té době jednalo o vysoký nadprůměr, až na drobné vyjímky (příliš vytažená hajtka) plně srovnatelné se západní produkcí. Ta větší volnost v Maďarsku a kontakt se špičkovým nahrávacím zařízením i zkušenosti producentů ze zemí mimo socialistický tábor přineslo ale i jedno negativum. Tehdy populární, nahalovaný a pleskající zvuk bicích..

Ze socialistického tábora pro mne jedna z nejlepších melodických hard rockových desek té doby. Kdyby se v roce 1983 dostala do katalogů gramofirem za železnou oponou a byla opatřená anglickým zpěvem, byla by dnes vychvalována i tam.

» ostatní recenze alba P.Box & Pandora's Box - Kö kövön
» popis a diskografie skupiny P.Box & Pandora's Box


Hackett, Steve - Metamorpheus
2018-01-19

Hackett, Steve / Metamorpheus

4 stars

Když už jsem nakousl Hackettovu hudební stránku s jeho akustickými alby, nedá mi to, abych nezmínil podobně laděnou desku Metamorpheus. Té předcházelo dílo v podobném duchu A Midsummer's Night Dream z roku 1997 s The Royal Philharmonic Orchestra. Tu bohužel nevlastním.

Co se týče příběhu na Metamorpheus, Hackett si vybral známou starověkou báji o Orfeovi a Euridiké a náladu muziky plně přizpůsobil vývoji děje. Obsah každého songu je popsán dvěmi větičkami, aby jste věděli, jak se příběh vyvíjí a pokud soustředěně posloucháte s bookletem v ruce, tak zjistíte, že se výsledek opravdu povedl. Jem řečí nástrojů a emočním působením hudby poznáte, co se v příběhu odehrává.

Steve Hacketta hrajícího na akustickou kytaru doprovází The Underworld Orchestra, což je uskupení osmi muzikantů pocházejících z rozličných těles vážné hudby. Ač by se na první pohled mohlo zdát, že tak malý počet hudebníků nedokáže vytvořit mohutnost velkého orchestru, opak je pravdou.

Výsledkem jsem skutečně nadšen. Oproti akustickým deskám, které jsem tu hodnotil, je v muzice plno emocí, kytara se s komorním orchestrem přirozeně doplňuje. Steve tu nemá potřebu se nějak předvádět, hru plně podřizuje celku.
Rovněž záznam a kvalita záznamu převyšuje vše předchozí a je přímo excelentní.

Zarytí fandové Steve Hacketta sice nenajdou nějakou styčnou plochu mezi jeho rockovými alby a tímto dílem.
Jak na toto bude nahlížet příznivec vážné hudby nedokážu posoudit, v této oblasti postrádám patřičnou erudici.

Ale fandovi emotivních, epických a symfonických skvostů mohu plně doporučit.

Zcela na závěr na dokreslení malá ochutnávka v podobě skladby Elegy, kde se vám při shlédnutí představí jednotlivé obrazy z tohoto antického příběhu.

https://www.youtube.com/watch?v=SNN6KccoUzY

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Metamorpheus
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve


Hackett, Steve - Momentum
2018-01-18

Hackett, Steve / Momentum

3 stars

Vnitřní touha a žár hrát klasickou hudbu Steve Hacketta neopouští, tak po pěti letech od vydání prvního alba složeného pro akustickou kytaru Bay of Kings vychází deska Momentum.

Oproti výše zmiňované Zátoce králů mi připadá tato deska kapánek barevnější, zvukově lépe znějící.
Jakoby se ve skladbách odráželo více vlivů. Steve čerpal hodně z arabské, maurské hudby. Dokonce několikrát navštívil Španělsko a Maroko a pocity z těchto cest se snažil přetavit do své tvorby.
Na desce samotné několika skladbami poukazuje na Chopina, Debussyho či Bacha.

V konečném součtu to zní velkolepě. Jelikož mám rád různé druhy etno či world muziky, byl jsem na tuto desku docela natěšený.

A jak se mi to líbilo? Nemůžu říci, že by mě deska zklamala, ale veškerá má očekávání zůstala někde na půli cesty. Ano, k prolnutí různých hudebních světů v těchto nahrávkách došlo, ale vše zpracované Hackettovou optikou anglického art rockového hudebníka. Ta jižanská divokost a temperament tu obsažen není.

Zaujala mne úvodní Cavalcanti (opět bratr John zkrášluje skladbu svou flétnou) a snivá The Sleeping Sea. S barokním nádechem potěší A Bed, A Chair And A Guitar. Ve skladbě Variation On A Theme By Chopin úplně jako bych slyšel místo kytary klavír. Nadchne rovněž technicky brilantní, titulní Momentum.

Z tří bonusových skladeb, která byly připojeny až na opětovném vydání v roce 1994 potěší kratičká Bachova Bourée a hlavně rozsáhlá a členitá An Open Window, kterou si dovedu živě představit přepracovanou pro rockovou kapelu. Paradoxně jedna z nejlepších písní na albu!

Za ne zcela vyrovnanou kvalitu písní a anglický chlad dávám lepší trojku.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Momentum
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve


Hackett, Steve - Bay of Kings
2018-01-17

Hackett, Steve / Bay of Kings

3 stars

Jedním z velkých inspiračních zdrojů tvorby Steve Hacketta byla klasická hudba.

Vliv této muziky lze vystopovat jak v nahrávkách Genesis, tak i v jeho samotné sólové tvorbě. Ať již maskované v harmonickém obsahu rockových skladeb čí napřímo. Namátkou třeba na albu Please don't Touch zazní akustická Kim, či na desce Defector uslyšíme v podobném duchu hned dvě nahrané skladby – na akustickou kytaru zahranou Two Vamps as Guests či klavírní etudu Hammer in the Sand.

Postupem let se v šuplíku Steve Hacketta nahromadilo dostatek materiálu, zároveň u něj vzrostla chuť vrátit se zpět ke kořenům. Dle jeho slov se cítil stejnou měrou koncertním hráčem na akustickou kytaru i rockovým kytaristou.

Rockových alb natočil Steve do této doby poměrně dost, proto se na desce Bay of Kings představil posluchačům poprvé v té poloze druhé. Původní vydání z roku 1983 (které vlastním) obsahuje 12 písní ve zcela akustickém hávu. Skladby instrumentálního tvaru vychází z postupů vážné hudby, některé se vznáší v barokním oparu.

Steve bravurně hraje na akustickou kytaru, v několika písních pomáhá dokreslit aranže bratr John Hackett flétnou a Nick Magnus na klávesy.

Jaké ty písně jsou? Nejvíce je asi dokáže ocenit kytarista, který pozná, že jsou bravurně zahrány a není úplně jednoduché je reprodukovat. To lze vidět i slyšet z videí, kde se o to pár hráčů snaží.

Na běžného posluchače však může deska působit po čase lehce monotónním dojmem. Některé songy mi připadají jen jako takové rozehrávání před samotným vystoupením. Zaujala však přepracovaná Kim z desky Defector s decentní flétnou a klávesy, barokní Marigold s pěknou atmosférou. Petropolis potěšila sluch souhrou dvou kytar, Cast Adrift a The Barren Land snivou náladou.

First Press této desky byl obdařen uměleckým modelem nahé ženy, jehož autorkou byla Steve Hacketta tehdejší žena Kim Poor. V reedicích však byl použit z mě neznámého důvodu portrét samotného kytaristy.

Určeno pro rozjímání za mrazivých zimních večerů u vyhřátého krbu se zapálenými svícemi.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Bay of Kings
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve


Motörhead - Iron Fist
2018-01-12

Motörhead / Iron Fist

5 stars


Další z kapel, s kterou bude mít klasický prog rocker problém. Ten, koho děsí sekané riffy a obhroublý zpěv Bona Scotta z AC/DC by se měl anglické trojce Motorhead navždy vyhnout.

Mnohý může namítnout, že je to hudba ještě primitivnější než australští kolegové. Ano a o tom to je. Není to hudba na večerní rozjímání s dvojkou bílého vína.

Je to hudba do klubu a na motorkářská srazy, pivo, cigára a nějakej ten frťan.
Střepy, krev a řádný dělo od nametenýho týpka, kterýmu se vůbec nelíbíš, protože máš triko Yes. Zrychlené boggie, rock ´n roll, hard rock a řádná dávka punk rockového feelingu. To byli Motorhead do alba Ocelová pěst.

V klasická sestavě, dlouhán Lemmy se svým Rickenbackerem, rozčepířenej Phil Taylor a drsňák Eddie Clarke se svou burácející kytarou.

Iron Fist je posledním albem této sestavy Motorhead.
Titulní song, Heart of Stone či I´m the Doctor nebo Sex and Outrage - ať vyberete jakoukoliv, vždy vás smetou špinavé kytarové riffy a drnčící basa podepřená vzteklým bubeníkem. Do toho ochraptělý hlas Lemmyho zapěje :

Temná noc, není nic vidět,
neviditelná ruka přede mnou,
vyděšený k smrti, že je někdo blízko,
vyděšený k pohybu, ale tady zůstat nemůžeš

znáš mě, oko zla,
znáš mě, připrav se na smrt,
znáš mě, polibek uštknutím,
ďáblův stisk, železná pěst !

Ze zběsilého tempa sleví jen hard rockový song Amerika a Loser.

Dne 11.1.2018 byl oznámen skon posledního člena této klasické sestavy.
Lemmy a Phil již svou pozemskou pouť završili, Eddie se k nim nyní připojil.

Kniha Motorhead se uzavřela.

» ostatní recenze alba Motörhead - Iron Fist
» popis a diskografie skupiny Motörhead


AC/DC - Dirty Deeds Done Dirt Cheap (Australia)
2018-01-05

AC/DC / Dirty Deeds Done Dirt Cheap (Australia)

4 stars

Jak bylo u AC-DC zvykem, jejich australská vydání se lišila od těch ve zbytku světa. Z původní australské verze vypadla boogie bluesová R.I.P., kterou bych ještě oželel, ale Jailbreak mi tam chybí a to citelně. Jinak toto třetí album spatřilo světlo světa nově pod hlavičkou nahrávací společnosti Atlantic.

Původní vydání firmy Albert na LP zní nejlépe, s každou další reedicí a remasterem kvalita klesala.

První, čeho si posluchač všimne je opět skvělý zvuk vytvořený úspěšným producentským duem Harry Vandou a Georgem Youngem. Kytary jsou oproti předchozí desce maličko ostřejší, průraznější a zní plastičtěji.

Z alba časem vykrystalizovalo několik hard rockových hitů : chuligánská Dirty Deeds… a Problem Child, dusně erotická Squealer, pochodový marš Big Balls s kontroverzním textem a především megahit Jailbreak o útěku z vězení, na které byl natočen skvělé promo klip, kde lze spatřit Anguse v policejní uniformě.

Potom zde najdeme dva jako vejce vejci se podobající rock n´rolly There's Gonna Be Some Rockin' a R.I.P. Tvrdě rockové boogie Ain't No Fun (Waiting Round To Be A Millionaire) mi připomnělo Status Quo.

Lahůdkou je pomalá, procítěná a z blues vyrostlá Ride On, která je v repertoáru AC-DC hodně velkou vyjímkou. Tuto skladbu si rád pustím večer na řádně vybuzené aparatuře a vždy mě dostane atmosféra písně podpořená obrovským prostorem nahrávky. Všechny nástroje slyším krásně plasticky v prostoru před sebou, do toho přesně a vřele zpívá Bon.

Nahrávka má i obrovskou dynamiku, takže když na záčátku zesílíte zvuk, aby jste slyšeli jemné prohrabování strun kytar bratří Youngů, tak vám při refrénu, kdy se intenzita zvuku řádně zvedá, reproduktory zhasínají svíčky na stole.

Opět skvělá deska AC-DC z jejich klubového období, které mám mnohem raději, než pozdější stadiónová léta.

Original klip Jailbreak zde : https://www.youtube.com/watch?v=TXXO9_3gb3o

» ostatní recenze alba AC/DC - Dirty Deeds Done Dirt Cheap (Australia)
» popis a diskografie skupiny AC/DC


Kansas - Always Never the Same
2018-01-02

Kansas / Always Never the Same

3 stars

Album Always Never The Same z discografie Kansas zatím zůstalo na Progboardu bez povšimnutí. Pokud si někdo běžně přelétl zrakem seznam písní, tak mohl nabýt dojmu, že se jedná o jednu z mnoha kompilací hitů tohoto souboru.

A ono tomu tak úplně není. Jedná se o novou nahrávku letitých písní, kterou si střihli Amíci spolu s Londýnským symfonickým orchestrem. Fanoušek má možnost vyslechnout známé songy z klasických desek kapely a jedné zatoulané z novějšího období desky Audio-Visions. Orchestrální aranžmá vnesly do songů bombasticky znějící pasáže, kdy člověka zamrazí, někdy naopak původní předlohu trošku zjemní. Kostra písní je však stále založená na rockových základech, orchestrální prvky při výsledném mixu dvorní spolupracovník Jeff Glixman umně zapustil do výsledného zvuku.

Proti kooperaci samotné, symfoniků a rockerů nic nemám, užívám si třeba až vznešeně znějící Song for Amerika nebo Miracles out of Nowhere, kde v závěru dochází k velkému souboji kapely a orchestru. Skladba Cheyenne Anthem s rozmáchlou až epickou atmosférou v aranžmá každého uzemní.

K dokonalosti celého projektu mi chybí jen pár drobných krůčků:

1) trochu mi vadí vsunutí tří sólových novinek Steve Walshe (5,8, a 12) , které ač třeba The Sky is Falling nezní v orchestrální úpravě špatně, v konkurenci legendárních štychů kapely působí však trochu fádně.

2) další dvě vlastní skladby (3 a 10) dodané orchestrem samotným jsou výborné, dávají orchestru větší prostor k plnému předvedení svých nesporných kvalit, ale na ploše jednoho nosiče trochu zabírají místo songům, které mohly zaznít.

3) v neposlední řadě úvodní Eleanor Rigby, cover od Brouků jako pocta studiu Abbey Road je záslužná věc, já bych ji však na albu nepostrádal.

Já osobně bych určitě více přívítal písně Kansas, které by zahrál jen orchestr, bez (či s velmi malým) rockovým podkladem.

V konečném součtu polovinu alba zabírají jiné songy než ty od Kansas, což bych ještě snesl u dvojalba, na ploše cca 72 min mi to už přijde zbytečně moc. Určitě by se našlo dost písní (nejen z prvních pěti desek), které by stálo slyšet v orchestrálním kabátku. Takto jsem zůstal navnazen, leč plně hudebně neuspokojen.

» ostatní recenze alba Kansas - Always Never the Same
» popis a diskografie skupiny Kansas


AC/DC - T.N.T.
2017-12-28

AC/DC / T.N.T.

4 stars

Na počátku své kariéry udělali AC/DC svým fandům trochu zmatky ve vydaných deskách. Písně z toho druhého LP T.N.T. (1975) ve stylu originální směsky boogie, blues, rock'n'rollu a hard rocku jsme nejdříve znali z evropského vydání pod názvem High Voltage (1976), které obsahovalo písně z výše zmiňované desky, doplněné o dva songy z australského vydání, rovněž pojmenovaného High Voltage (1974).

V současné době, kdy jsou přece jen originální australská vydání snadněji sehnatelná, si můžeme vychutnat původní nášup i s dvěma vynechanými songy ve stylu rock'n'rollu – School Days, což je vlastně cover od Chucka Billyho a Rocker, což je divoký rockec zahraný tak svižně, že člověk snadno nabyde dojmu, že při přehrávání na gramofonu špatně zvolil rychlost přehrávání.

Druhá deska australského souboru AC/DC se stala tím milníkem, který je proslavil na domácím hřišti. Zapříčinily to z dnešního pohledu klasické fláky Live Wire, T.N.T., High Voltage nebo těžkotonážní blues s kontroverzním textem The Jack. I úvodní It's a Long Way to the Top s použitými dudami, které obsloužil Bon, má svůj půvab.

Velký podíl na úspěchu tohoto alba měl i precizní a plně dynamický zvuk, kde zvláštním způsobem zkreslené kytary hřmí, ale přesto zůstávají v nahrávce obě krásně čitelné, takže je slyšet každý dotek struny. Nahrávka má velký prostor a i ostatní nástroje i zpěvák nijak nezanikají, vše je precizně vyváženo.

AC/DC jsou kapela, kterou většina rockerů pozná po pár taktech podle nezaměnitelného zvuku kytar a a jedinečného projevu Bona Scotta. T.N.T. je zase album, které pomohlo zrodit hvězdu první velikosti.

» ostatní recenze alba AC/DC - T.N.T.
» popis a diskografie skupiny AC/DC


Hole - Nobody's Daughter
2017-12-24

Hole / Nobody's Daughter

2 stars

Album "Dcera nikoho" mělo původně vyjít jako jako druhé sólové album Courtney, nakonec jej vydala pod hlavičkou Hole - k velké nelibosti bývalých spoluhráčů. Nebrala na to zvláštní zřetel, na vytváření problémů všeho druhu a kvanta soudních sporů měla velký talent již z předchozích dob.

Na albu pracovala společně s Bily Corganem a Lindou Perry po dobu pěti let a byla to v podstatě její léčebná terapie. Courtney nahrání desky zafinancovala částkou dvou milionů dolarů z vlastní kapsy. To v podstatě pětileté promo o neustálém nahrávání, desítkách posouvání termínů vydání, peripetií kdo koho podrazil a kdo desku vlastně vydá, přineslo ovoce. V Americe o vydání věděl každý, mnohý i koupil.

Najdeme tu v podstatě to samé co na posledním albu Celebrity Sin – pomalejší či rychlejší nevýrazné pop či country rockové songy, občas podmalované zkreslenou kytarou, což v USA nazývají trefně power-pop. Jediným vybočením z nudy je zuřivá Skinny Little Bitch v duchuzačátků Hole a osobní upřímná výpověď v textu How Dirty Girls Get Clean.
Svěžeji na mě zapůsobila předchozí sólová deska Courtney, vydaná pod názvem American´s Sweetheart. Hudebně asi Hole řekli vše s albem Live Through This.

I když je dnes Štědrý den, já s hvězdami moc štědrý nebudu. Proto ohodnotím Courtney tak nějak komplexně. Oceňuji, že se dokázala po mnoha letech sešupu do pekel poprat se svými démony a narovnala částečně své vztahy s dcerou. A to je mnohem důležitější, než nějaké mé hodnocení.

» ostatní recenze alba Hole - Nobody's Daughter
» popis a diskografie skupiny Hole


Kansas - In the Spirit of Things
2017-12-20

Kansas / In the Spirit of Things

2 stars

Ke konci osmdesátých let se mnoho klasických rockových skupin let snažilo změnit svůj zvuk a styl tak, aby to odpovídalo tehdejším požadavkům firem a potažmo rádií, které potom vhodným masírováním publika vyráběly hity. Většina však selhala.

Jednou z obětí tohoto velkého tlaku byli i Kansas. V požadavcích na songy do hitparád byla firma MCA neoblomná a vydání desky In The Spirit Of Things podmiňovala mnoha požadavky. Písně musely být velmi melodické, kapela předkládala vzorky složených fragmentů k posouzení managementu firmy. Zároveň byl angažován zkušený producent Bob Ezrin, který měl vždy u kapel, se kterými spolupracoval zásadní vliv na výsledný produkt. Několik dalších studiových hudebníků na pokyn firmy dobarvovalo zvuk nahrávek.

Kapelu také donutili na desku umístit čtyři písně ze zvukové banky od cizích autorů, které měly dle firmy zatraktivnit výsledný produkt.

Máte pocit, že za takového tlaku může vzniknout kvalitní, uvolněná a zásadní rocková nahrávka?

Nikoliv!

Může vzniknout jen pečlivě opracovaný a zvukově vyleštěný (čti Ezrinem nadopovaný) prefabrikát bez zápachu, ale také bez jakékoliv vůně. V tomto případě je výsledkem uhlazený radio friendly AOR, co píseň to možný kandidát na přehrávání v éteru.

Jediným způsobem, jak mohu nahrávku dlouhodoběji poslouchat je tento. Na CD přehrávači jsem nastavil přeskočení převzatých skladeb 2,4,6 a 7. Potom je výsledek hned přijatelnější.

Již sehraná skladatelská dvojice Walsh/Morse zaujala melodickým songem Inside of Me s hard rockovými kořeny, výpravnou a členitou Rainmaker. Pěkně se poslouchá i závěrečná Bells of Saint James.

Za zmínku stojí i zajímavý textový koncept alba o zkáze kansaské vesnice Neosho Falls, která byla v roce 1951 smetena povodní. Musíte o tom však něco natudovat dopředu, protože z textů se krom různých fragmentů nedozvíte nic.

Jako kyselá višnička na dortu musela hudebníkům tehdy znít informace, že po všech těch nedůstojných peripetiích při nahrávání nebude firma nijak album promovat a podporovat nasazení songů do hitparád. Vše bylo završeno vypovězením smlouvy.

Tak už to někdy bývá. Kdyby tam nebyly ty čtyři převzaté věci, byla by to trojka. Takto je to poctivá dvoječka. Milovníci melodického AOR či soft rocku z té doby klidně mohou přičíst dva body navíc.

» ostatní recenze alba Kansas - In the Spirit of Things
» popis a diskografie skupiny Kansas


Hole - Live Through This
2017-12-18

Hole / Live Through This

5 stars

Po vydání prvního alba Hole byla Courtney vtažena do víru osudových událostí, které ji dramaticky změnily celý život. Stala se ženou ikony grunge hnutí Kurta Cobaina, otěhotněla a více, než frontmanka Hole byla najednou spíše stavěna do této nové role manželky a matky, což každé umělcovo ego těžko nese.

Proto Courtney s novými posilami v souboru začala pracovat na své druhé desce s touhou ukázat světu, že je i schopnou umělkyní. Rivalitu s Nirvanou veřejně přiznávala.

Přestoupila k mamutímu labelu Geffen, který vydával i Nirvánu a zde se jí dostalo neomezené podpory při tvůrčím a nahrávacím procesu.
Byl vytvořen celý realizační tým, který měl zajistit naprosto hladký průběh nahrávaní vzniklých písní, tým který koordinoval soulad jednotlivých písní a který se staral o naprosto průzračný a dynamický zvuk. Prostě to nejlepší a nejdražší , co hudební průmysl v USA tehdy nabízel. Co jméno to obrovská persona. Lidé co spolupracovali na albech Metallicy, Eagles,Radiohead nebo Morphine. Každý hudebník měl své techniky, plně vybavenou zkušebnu k dispozici pro kapelu po celý den. O třešničku na dortu se postaral legendární Bob Ludwig se svým masteringem.

Výsledek se dostavil. Vzniklo album, dle mého jedno z nejlepších v tomto stylu. Noisová neučesanost prvního alba byla tatam, zuřivost a upřímnost však zůstala. Courtney začala i zpívat a kombinovat příjemně znějící hlas s tím původním skřípavým běsněním. Album je barevné, obsahuje mnoho nálad a poloh. Je doplněno pravdivými a realistickými texty o znásilnění v hledišti, frustraci, problémech s drogami, s úřady, s výchovou dcery nebo se vztahem ke Kurtovi.

Deska neobsahuje slabší místo, několik písní používá podobný hudební model, jako Nirvana. Jsou to rychlejší rockové songy s expresivním křičeným refrénem, podpořeným mohutným bouřením kytar – Violet, I Think That I Would Die nebo Gutless . Rockové balady zastupují Miss World, Doll Parts nebo Softer, Softest. Upomínkou na první album je divoká She Walks on Me nebo částečně závěrečná Olympia . Stylově vyčnívá cover od anglických Young Marble Giants - Credit In The Straight World a Plump se zvláštním zvukem kytar.

Celé album vyšlo v nešťastné době, týden po smrti Kurta Cobaina a 2 měsíce před skonem nové a nadějné baskytaristky Kristen Pfaff .

Přes všechna tato neštěstí a osobní peripetie Courtney Love i ostatních spoluhráčů však album prorazilo za vydatné podpory MTV a prodalo se v několika milionech exemplářů.

V rámci stylu jasná pětka.

» ostatní recenze alba Hole - Live Through This
» popis a diskografie skupiny Hole


Hole - Pretty On The Inside
2017-12-15

Hole / Pretty On The Inside

4 stars

Součástí poslední hudební revoluce – grunge a obliby různých noise stylů na počátku devadesátých let v USA, se stali i Hole z Los Angeles. Tento spolek byl rovněž zařazován do hnutí tzv. Riot Grrrl. Jednalo se o partičky, kde byly často členy kapely ženy, které ve svých postojích a textech brojily proti konzervatismu, konvencím a násilí.

Kapela kolem neřízené střely Courtney Love a skladatele a kytaristy Erica Erlandsona řádila po koncertech a zkoušela třeba ve zkušebně Smashing Pumpkins. Po roce 1990, kdy každá firma chtěla mít ve své stáji nějaké rebely typu Nirvany, se dočkali i Hole. Jelikož Courtney tehdy chodila se zpěvákem Smashing Pumpkins Billy Corganem, tak ten ji dohodil firmě Caroline Rec. pod kterou patřil.

Ta zajistila známé persony v této branži v podobě producenta Sonic Youth a člena Gumball Dona Fleminga a členky této kapely – baskytaristky a zpěvačky Kim Gordon.
Výsledek nemohl snad ani dopadnout jinak – tito dva lidé upravili hardcore noise punk skladby Hole do podoby soundu Sonic Youth z poloviny osmdesátých let, ovšem s moderním agresivnějším ksichtem.

Vzniklá nahrávka je ohromující, mezí zuřícími riffy hrubě zkreslených a vazbících kytar se proplétá a vynořuje tu šeptající, onehdy jen civilní, ale mnohdy i sílu vichřice připomínající hlas křehké blondýnky v krajkových šatičkách, v kterých ji spatříte snad pomalu na všech dobových videích v různém stupni rozkladu.

Texty o mladistvé prostituci, násilí na ženách, sebevraždách a frustraci plně dokreslují hudební obsah.

Ne všechny písně udržely stejnou kvalitu, ale třeba titulní Teenage Whore a další Babydoll, Garbage Man, Good Sister, Bad Sister jsou opravdovými skvosty tohoto alba. Je to kytarově hardcorová vánice upomínající třeba i na kultovní nahrávky Swans. Kdyby u posledního songu nebylo uvedeno, že jde o cover songu od Joni Mitchell, nikdo by Hole za porušování autorských práv nežaloval :-)

V tehdejším nezávislém hudebním tisku vysoce ceněné album, dle mého jedno z pilířů tehdejší grungeové scény, pravdivá a upřímná výpověď pocitů části americké mládeže. Podobně jako první album Nirvany si zachovalo svou syrovost a bezprostřednost. Další alba obou kapel, ale i ostatních souputníků tohoto stylu neustále zvukově zjemňovala, což byl začátek konce celého hnutí.

Dobové video songu Teenage Whore mluví za vše :

https://www.youtube.com/watch?v=jiVZJbVXcHA

» ostatní recenze alba Hole - Pretty On The Inside
» popis a diskografie skupiny Hole


Irish Coffee - Live (Rockpalast 2005)
2017-12-13

Irish Coffee / Live (Rockpalast 2005)

5 stars

Rok po vydání reinkarnačního alba belgických Irish Coffe v roce 2004 kapela odehrála několik koncertů po Evropě, mimo jiné i tento v Německu, který byl zaznamenaný v pořadu tamní TV WDR – kultovního Rockpalastu během večera 21.12.2005.

Skvělá parta o generaci mladších muzikantů se zde pevně semkla kolem ústředních postav – pamětníků a veteránů – skladatele , kytaristy a zpěváka Williama Souffreau a geniálního sólového kytaristy Luc de Cluse, který na živo přímo exceloval. Svou dokonalou souhrou vytvořili muzikanti skvělé živé dvojalbum. Rezignovali na moderní sound a pevně ukotvili svůj zvuk v raných sedmdesátých letech.

Do repertoáru zahrnuli songy z legendárního alba z roku 1971, z několika úspěšných singlů oné doby a ze skladeb, které ležely 30 let v šuplíku a byly oprášeny na druhé albu z roku 2004spolu s několika blues ovlivněnými novinkami.

Dnes máme možnost si tento koncert připomenout z dobového, digitálně vyčištěného TV záznamu, který vyšel na DVD v roce 2008 či poslechem z 2 LP verze, kde sice musíme oželet vizuální část, odměnou je průzračnější zvuk.

Fandové, kteří znají předchozí dva studiové počiny budou nadšeni touto live kolekcí, která je v podstatě takovou best of tohoto souboru. Ze všech 14 – ti písní dýchá ten nostalgický opar období vzniku hard rocku a které zároveň jasně odkrývají kořeny tohoto stylu.

Během více než hodiny zní poctivý blues hard rock jako řemen, který dokazuje, že tak kvalitní muzika se prosadí i při civilním koncertu a netřeba asistence jevištních ohňů, detonací a hudebníků zavěšených na lanech.

Kdo si občas pustí žilou staré Párply či Cepelíny a podobné spolky, ten bude zajisté tímto albem uchvácen. Spoluzakladatelé tohoto stylu – Irish Coffe totiž těmto partám zdatně konkurují.

Záznam koncertu z Rockpalastu na YTB :

https://www.youtube.com/watch?v=CWS5PYeExMs

» ostatní recenze alba Irish Coffee - Live (Rockpalast 2005)
» popis a diskografie skupiny Irish Coffee


Irish Coffee - When The Owl Cries
2017-12-11

Irish Coffee / When The Owl Cries

3 stars

Poslední deska belgických Irish Coffe je vlastně již projekt jediného původního člena a hlavní osobnosti tohoto souboru Williama Souffreau. S kamarády, s kterými se víceméně 15 let setkává v různých belgických partičkách natočil i toto skvělé album.

Je to poctivá kolekce hutných hard rockových pecek s výrazným blues rockovým feelingem. Občas vám nahrávky připomenou Led Zeppelin, Uriah Heep či Deep Purple, nejde však o žádné vykrádání.

O desce se moc neví, ale obsahuje řadu skvělých písniček. Klidně si dovedu představit, že by kdyby tuto desku nahrál Robert Plant, tak by byla zmiňována a vychvalována hodně dlouho.

Komerční úspěch však není tím jediným měřítkem. Základem je to, že William Souffreau je srdcař, který celý věnoval blues hard rocku, buď v Irish Coffe či The Blue Jets, The Mings nebo sólově. Nidky nevydal slabou desku. To se cení.

» ostatní recenze alba Irish Coffee - When The Owl Cries
» popis a diskografie skupiny Irish Coffee


Irish Coffee - Irish Coffee
2017-12-06

Irish Coffee / Irish Coffee

4 stars

Belgičtí Irish Coffe si ale dali na čas !

33 let trvalo, než se posluchači dočkali druhé kolekce písní s opět bezejmenným názvem.

Z původní sestavy se zapojil zpěvák a kytarista William Souffreau, bubeník Hugo Verhoye a starý známý Luc De Clus,bývalý člen kapely, který s Irish Coffe hrál v období roku 1973-4. Nováčky v týmu se stali o generaci mladší klávesák Stany Van Veer a basman Cranky Cooreman.

K vydání této desky hudebníky dohnal fakt, že první album, které se stalo za ta desetiletí skutečnou legendou, bylo stále žádané a jakákoliv legální či nelegální reedice byla vždy brzy rozprodána.

Hudebníci našli v šuplíku nepoužité a výborné čtyři songy ze sedmdesátých let (na albu v pořadí 1-4) a dopsali další 4 nové songy (5-8), které vcelku zapadly k starým kouskům a doplnili ji vlastní cover verzí písně I´m Lost z debutního alba.

A jak to dopadlo ? První čtyři písně jsou skutečně hard rockovou klasikou ve stylu Deep Purple tak přibližně v období Perfect Stranglers. Pátá až osmá skladba, je více stylu elektrického blues okořeněného tvrdým rockem.

Závěrečný akusticky přepracovaný hit z první desky nezní zle, ale oproti originálu poněkud mdle.

Tato deska není vůbec špatná, dá se ohodnotit klidně pětkou, čtyřkou nebo trojkou podle toho, jakou váhu kdo přikládá původnosti a novátorství. Staré pardály určitě potěší. Skladby jsou zahrané poctivě s přehledem starých hard bluesmanů a od srdíčka. Tak svěže jako original však již nezní.

https://www.youtube.com/watch?v=nzSYzzpjjpQ

» ostatní recenze alba Irish Coffee - Irish Coffee
» popis a diskografie skupiny Irish Coffee


Irish Coffee - Irish Coffee
2017-12-05

Irish Coffee / Irish Coffee

5 stars

Taky máte někdy ten pocit, když posloucháte neznámé CD, jak se vám v případě dokonalé nahrávky rozlévá příjemné teplo okolo srdíčka ? Ne, není to rozlitou kávou, kterou si při stařeckém třesu rukou občas vybryndám na hrudník. Nyní je to zapříčiněno muzikou belgické kapely Irish Coffe, která v sedmdesátých letech vydala jen jedno album a nespočet singlů.

Bez uzardění říkám, že je to opravdu jedna z nejlepších nahrávek dřevního hard rocku šmrcnutého blues z té doby. Ani jedna z osmi písní není do počtu. Na desce se nachází skutečná esence tvrdého rocku, který v té době získaval na oblibě.

Písněmi se proplétají důmyslná sóla a riffy kytaristy, v pozadí krásně dobarvují zvuk hammondky.

Deska byla nahrána do 8 stop a v pohodě to stačí. Zvuk je archaicky rozdělen stylem hammondky vlevo, sólová kytara hraje z pravého kanálu. Zvuk je ale výborný, plně dynamický, basa krásně tvrdí spodek.

V období 1971 - 4 vystupovali jako předkapela Colosseum,Uriah Heep či Focus. Potom se bohužel rozpadli.

Jako perličku na závěr uvedu, že v některých pasážích je skladba A Day Like Today velmi podobná skladbě od Vítkova kvarteta - Pražskej démon :-) Schválně posuďte sami.

https://www.youtube.com/watch?v=tq2qnDGfOuI&list=RDuq84yT5MwNQ&index=2

» ostatní recenze alba Irish Coffee - Irish Coffee
» popis a diskografie skupiny Irish Coffee


Kansas - Freaks of Nature
2017-12-04

Kansas / Freaks of Nature

4 stars

Vítejte při čtení recenze na jediné původní studiové album Kansas v devadesátých letech. Nejhorší období průměrných až podprůměrných desek z minulé dekády máme šťastně za sebou, tak se snad už dočkáme kvalitního rockové menu…

Od vydání poslední studiové desky In the Spirit of Things uplynulo 7 let a nastaly drobné změny. Za kytaristu Steve Morseho (který odešel do Dixie Dregs) nastoupil v roce 1991 houslista a kytarista David Ragsdale a klávesista Greg Robert povýšil z pozice hosta na oficiální místo v sestavě. Na pozici v měkkém křesle u nahrávacího pultu studia a do role producenta byl nominován starý známý Jeff Glixman (mj. Black Sabbath, Y. Malmsteen, Magnum), který s nimi pracoval na nejlepších deskách ze sedmdesátek.

Jaká je tedy deska Freak the Nature?

Po několika slabých deskách experimentujících křížením popu s AOR je to příjemné překvapení. Po třinácti dlouhých letech slyšíme opět v nahrávkách Kansas pro ně tolik typický zvuk houslí, i když pan Ragsdale má trochu odlišný styl, než jeho předchůdce. Tento muzikant se překvapivě zapojil i do psaní písní, spolu se Steve Walshem vytvořili 4 songy. Zrovna ty patří mezi nejenergičtější na albu, zaslechneme tam až metalické kytary! Schválně si pusťte třeba úvodní I can fly – odmyslete si tančící housličky a dosaďtě drsnější zpěv a máte heavy metal jak vyšitej. A to rámcově platí i pro všechny jejich společné skladby – všude tam vylézají hard/heavy riffy, jako třeba v solidní Black Fathom 4. Samozřejmě aranže a zvuk houslí s celkem utopeným zvukem kláves výsledný sound upravuje do patřičných prog mantinelů ostatních písní.
Těch, které Walsh napsal sám. Ty se mi po pravdě líbí o kapánek více. Netlačí tolik na pilu, jsou poklidnější a více vyplouvají na povrch krásné melodie. Výborná je třeba singlová Hope Once Again z hostující zpěvačkou a herečkou Reneé Castle. Zvláštní je i skladba Need, která mi atmosférou připomíná Petera Gabriela.

Album zakončují úžasná Cold Grey Morning s bezútěšným textem, pulzující hard rockovou energií. Autorem je Kerry Lifgren, jak se ocitla na této desce, to opravdu netuším.

Závěr alba je svěřen opět skvělé, z velké části akustické Peaceful and Warm, v jejíž finále to pěkně rockově zabouří.

Skvělý comeback !

» ostatní recenze alba Kansas - Freaks of Nature
» popis a diskografie skupiny Kansas


Kansas - Power
2017-11-30

Kansas / Power

3 stars

Po dvou předchozích deskách sestupné kvality - Vinyl Confession a především naprostém propadáku Drastic Measures provedli Kansas rovněž drastickou změnu v sestavě. K pilířům kapely - duu Williams/Erhart se vrátil zpěvák Steve Walsh. Pozici baskytaristy obsadil Billy Greer a velkou vzpruhou bylo angažmá známého kytaristy Steve Morseho, který si v již s Walshem zahrál v roce 1980 na jeho sólovém počinu Schemer Dreamer.
Tandem Walsh a Morse popadli pevně opratě dalšího hudebního vývoje kapely a složili na nové album Power drtivou většinu písní.
Výsledek není nijak oslňující, ale oproti předchozím deskám je tato produkce již poslouchatelná. Solidní osmdesátkový pop prezentuje All I Wanted, Power, Tomb 19 a jediná převzatá Can't cry anymore.

Tu AOR či hard rockovější část desky zastupuje hlavně úvodní Silhouettes in Disguise, spolu s We're not Alone Anymore a Three Pretenders.

Nejoblíbenější na této desce je mému sluchu příjemná instrumentálka Musicatto, kde jako bych v dáli zaslechl reminiscenci na tvorku Kansas ze sedmdesátých let.

Uměleckým vrcholem na desce je emotivní Taking the View v unplugged hávu s akustickou kytarou, flétnou, dětským sborem a procítěným Walshovým zpěvem. Tady mě dostali.

» ostatní recenze alba Kansas - Power
» popis a diskografie skupiny Kansas


Kansas - Leftoverture Live & Beyond
2017-11-23

Kansas / Leftoverture Live & Beyond

4 stars

Těchto 19 písní bylo nahráno v roce 2017 během US turné ke čtyřicátému výročí vydání jednoho z nejúšpěšnějších alb Kansas - Leftoverture.

Toto Album bylo také přehráno komplet celé a bylo zaznamenáno na druhém CD. Navíc byla na konec přidána píseň Portrait (He Knew) z desky Point of .....

Na prvním CD jsou vybrané největší hity z prvních třech a páteho alba (s vyjímkou úvodní Icarus II z Somewhere To Elsewhere. První CD uzavírají 3 skladby z poslední řadovky Kansas - The Prelude Implicit.

Toto bylo strohé shrnutí faktů. Ale jak se tento živák zvukově povedl ?

Po stránce instrumentální nemá záznam chybu, zpěvák Ronnie Platt důstojně nahrazuje S. Walshe, baskytara pěkně kovově drnčí jako kdysi, kytaristé občas písně oproti originálům pěkně hutní takovým hard rockovým overalem, tak jak to při živém provedení bývá. Líbí se mi také určitá neučesanost zvuku a ponechané drobné nedostatky, které vnímám však jako pozitivum, alespoň je poznat, že se jedná o živák.

Je také zajímavé a příjemné slyšet, jak se tři nové písně nekrčí v koutě, ale směle se řadí vedle legendárních fláků.

Koncertní záznam produkoval Jeff Glixman, který s Kansas spolupracoval v dobách jejich největší slávy. Bohužel mastering nahrávky zhotovila firma Vlado Meller Mastering, která se specializuje na nahrávky mainstreamového popu a rapu. Asi proto je dynamika na prvním disku tak zbytečně ořezána. V číselných hodnotách : DR5. Ano, ono to hraje, ale mohlo by to znít daleko lépe.

Zde se opět smějí majitelé gramofonů, neboť si mohou tento koncert zakoupit v 4 LP edici a tam je zvuk úplně o něčem jiném. V tomto případě do celkového hodnocení kvalitu zvuku nezahrnu, protože tak málo hvězd si tyto písně nezaslouží.

» ostatní recenze alba Kansas - Leftoverture Live & Beyond
» popis a diskografie skupiny Kansas


Lifesigns - Cardington
2017-11-21

Lifesigns / Cardington

4 stars

Ačkoliv Lifesigns neplánovali živá vystoupení, velký zájem fandů z celého světa přiměl Johna Younga změnit názor.

Postavil koncertní sestavu ve složení Young a Beedle spolu s basistou Jon Poolem (ex-Cardiacs, Wildhearts, Dowling Poole) a Niko Tsonevem (ex-Steven Wilson Band) a vyrazili na evropská pódia.

Na jednom z koncertů natočili DVD v roce 2015 s názvem Under The Bridge - Live in London.

Poté začal John skládat další písně na novou desku, která vyšla v srpnu 2017 pod názvem Cardington.

Je s podivem, že takto kvalitní formace nebyla dosud oslovena žádnou vydávající firmou, což znamená, že kapela Lifesigns musela požádat o patřičný finanční obnos na studio a vydání desky fanoušky samé v crowdfundingové kampaní na PledgeMe. Patřičný obnos byl vybrán do 48 hod!

Ještě celkem horká novinka Cardington navazuje stylově plně na předchozí bezejmenné album. Opět melodický prog rock odkazující na předchozí dekády a kapely Genesis, Yes a PF.

Já osobně tu zaznamenávám několik drobných, ale přesto velmi důležitých detailů, které v mých očích posouvají tuto desku o notný stupínek výše, než debut.

Mix prog rocku a popu je stále v celkové struktuře skladeb zabudován, nicméně aranže jsou rockovější, je tu i více slyšet kytara a skladby jsou více propracované a razantnější. Neočekávejte však nějaké prog rockově běsnění a avantgardu, změny proběhly v intencích vymeřených prvním albem.

Jsou tu však přímo vkusné hitovky do prog rockových rozhlasových stanic - Voice in my Head, Different či Impossible, nechybí ani náročnější a zároveň i nejdelší N a titulní Cardington.

Ta pojednává o vzducholodi R101 - byl to pokus britské vlády postavit nejvyspělejší vzducholoď světa - projekt, který nakonec vyústil 5. října 1930 tragédii a smrt 48 lidí poté, co havaroval na své první plavbě do Francie. Cardington je název vesnice a vojenské základny, kde byly v obrovských hangárech ukotveny.

Obrovské hangáry tu stojí dodnes, Johna Younga inspirovaly takovým způsobem, až vznikla tato podivuhodná skladba.

Další hudební dílo s precizním zvukem se stalo pro mne příjemným překvapením závěru letošního roku.


» ostatní recenze alba Lifesigns - Cardington
» popis a diskografie skupiny Lifesigns


Lifesigns - Lifesigns
2017-11-21

Lifesigns / Lifesigns

3 stars

Anglickou kapelu Lifesigns založil John Young, klávesista a zpěvák, (Asia, Strawbs, Greenslade, Fish, Uli Jon Roth či John Young Band). Po všech těchto angažmá si John uvědomil, ža vlastně nikdy nenapsal ryze prog rockové album, které by shrnulo všechny hudební vlivy v jeho životě, včetně odkazu na klasických kapely 70. let, jako jsou Yes a Focus.

Proto začal v roce 2010 navázal spolupráci s producentem Steve Rispinem (který je na deskách uváděn jak pevný člen skupiny), Nickem Beggsem – baskytara, zpěv (Kajagoogoo, Steve Hackett, Steven Wilson, Rick Wakeman) a Frosty Beedlem, bubeníkem Cutting Crew.

Ti s Johnem 3 roky pilovali skladby a aranže, Jelikož jim v sestavě chyběl kytarista, tak John oslovil kolegy, jako např. Steve Hacketta (Genesis),Jakko Jaksyka (King Crimson) a Robina Boulta (John Young band) a ti desku zkrášlili svými kytarovými sóly.

Ty tam jsou však použity jako luxusní ingredience ve velmi střídmém množství, hudba je postavená na různých klávesových nástrojích a rytmice basa, bicí.

Na prvním, bezejmenném albu najdeme 5 skladeb ve stylu melodického prog rocku a když píšu melodického, myslím tím skutečně MELODICKÉHO. První, čeho si ve většině skladeb nelze nevšimnout, je strojový rytmus s výbornou bezpražcovou baskytarou, jež pobublává z hodně velkých hloubek. Na tento základ jsou vrstveny ve středním tempu klávesové stěny syntenzátorů či nezkresléno zvuku piána do vkusných prog rockových vzorců ve stylu Genesis, Yes. Občas malinko cítím v dáli postup i třeba takových Pink Floyd.

Bohužel se mi kolikrát stává, že velmi slušně nastíněná nálada je po chvíli trochu naředěna popem, což je pro mne malým negativem. To platí i naopak - pro obdivovatele jemného, melodického rocku vystavěného na progových základech budou Lifesigns trefou do černého.

Mne osobně zaujala nejhutnější a nejkomplikovanější skladba s několika rytmickými zvraty s výbornými dlouhými tóny kláves - poslední Carousel, jež je ozvláštněná v aranžích použitím flétny fokusáka Thijs Van Leera.

Průzračný a dynamický zvuk je rovněž zaručen. Pro mne za tři, melodici přičtou povinně nejméně jednu hvězdu.

» ostatní recenze alba Lifesigns - Lifesigns
» popis a diskografie skupiny Lifesigns


Innerspace - The Village
2017-11-17

Innerspace / The Village

4 stars

Kanadská skupina Innerspace přichází v roce 2012 se svou debutní a zajímavě pojatou koncepční deskou „The Village“ (Vesnice).

Po hudební stránce je montrealská kapela rámcově zakotvena ve středně tempém projevu Pink Floyd z období desek Animals – The Wall. Stavba určitých částí písní, barva kytary a hlasový projev Phila Burtona dá upomenout na Davida Gilmoura, naopak klávesista Marc-André Brunelle své klávesy a hammondky používá moderněji - v intencích dnešního melodického neo prog rocku.

Povrchní poslech svádí k unáhleným závěrům a odsudkům Innerspace jako plagiátorů díla Růžového Flojda, já však po několika desítkách přehrání i přes určité styčné body s PF vlastní vklad Innerspace ve výsledku slyším a naopak oceňuji propracované aranže, použití saxofonu, či ženského doprovodného zpěvu nebo ruchy a efekty oddělující jednotlivé části skladeb.

Není to bohapustá kopie, ale uctivé a svěží rozvíjení odkazu anglických velikánů. Innerspace nejsou v náladách a atmosféře svého díla tak temně ponuří, většina songů má předpoklady se stát se hitem.

Kapela popisuje v zajímavých textech v podstatě fungování jedné vesnice :

v Land of Hope je kritizována určitá skupina lidí, kteří berou život příliš lehkovážně, něco ve smyslu jízdy na horské dráze v zábavním parku, ve skoro 12-ti minutové Wild Flower je nastíněn trpký úděl žen, co prodávají své tělo, v Mister Mayor je pranýřován úplatný starosta vesnice. V Old Wreck se řeší vztah k žebrákům utápějících se v alkoholu.

V nejambicióznější části alba ( i po hudební stránce) – v epicky zpracované etudě Slippery Case o dvou částech je rozebíráno osudné selhání kněze místní církve a v dalších dvou skladbách je řešena otázka slepé víry. V závěrečné, očistně optimistické Land of Reason, (jíž předchází intro plné elektronických efektů, jak z Flash Gordona) text vybízí k prozření a vymanění se ze zákonů zkostnatělé vesnice.

V přeneseném slova smyslu lze dle mého chápat život v ohraničeném teritoriu jedné vesnice jako modelovou studii kritiky lidské společnosti jako takové.

Nelze opomenout kvalitní zvuk nahrávky Innerspace, která je se zajímavým a příjemně melodickým art rockem připravena zaujmout poslochače nejen v USA.



https://www.youtube.com/watch?v=RpA6imVVx2c&index=7&list=PLF6BFE82606E695F9

» ostatní recenze alba Innerspace - The Village
» popis a diskografie skupiny Innerspace


Procol Harum - Novum
2017-11-09

Procol Harum / Novum

4 stars

Jak člověk stárne, tak se občas stane, že se jeho laser v CD přehrávači diví, co za různorodou muziku dostává k načtení. V tomto případě je to třinácté studiové album britské legendy Procol Harum, které vychází v roce 2017, což je neuvěřitelných 50 let od chvíle, kdy se na pultech objevilo jejich debutní elpíčko.

Desku nehodnotím jako děd s dlouhým bílým fousem, který zná nazpaměť všechna díla a eskapády kapely, ale vtipně jako novic nepolíbený jejich tvorbou, znaje pouze ikonický hit A Whiter Shade of Pale. Nemohu tedy sáhodlouze porovnávat novinku a mistrně hledat příměry a souvislosti s jejich košatou tvorbou.

Proto ve stručnosti jen nastíním fakta : letos 72 letý zakladatel Procol Harum, zpěvák a klavírista Gary Brooker zasedl s klávesákem Joshem Phillipsem a napsali komplet repertoár, který společně s ostatními dlouholetými spoluhráči (většina jich nahrávala i předchozí počin z roku 2003) dopilovali do výsledné podoby.

Letos v dubnu tedy vyšla deska Novum, která mě zaujala svou přímostí a pohodovostí. Určitě se v rámci jejich tvorby nejedná o převratnou, či stěžejní záležitost, ale o vkusnou směsku soft rocku od vyklidněných starých pardálů s vlivy blues (I Told on You, Image of the Beast), hard rocku (Businessman), jazzu i country (Last Chance Motel).

Na desce nejsou žádná slabá místa, po opakovaných posleších spíše vylézají hitové ambice jednotlivých songů, například v Neighbour – skočné country rockové písni s harmonikou a piánem s laškovými sbory ve stylu Queen, energické Businessman nebo baladické The Only One.

V každé skladbě si užívám krásně čitelný zvuk, kde má každý nástroj své místo a prostor. V nahrávkách ladí klavír s kytarou a hammondkami v pozadí spolu se střídmě použitými akustickými nástroji v aranžích – prostě paráda. Jen se mi zdá, že Gary občas trochu obtížněji artikuluje. Známý si objednal i verzi na 2 LP, tak jsem hodně zvědav na výsledné porovnání s CD.

Krásná pohodová deska k poklidnému relaxu.

» ostatní recenze alba Procol Harum - Novum
» popis a diskografie skupiny Procol Harum


Plant, Robert - Carry Fire
2017-11-06

Plant, Robert / Carry Fire

4 stars

Letošní podzimní dny rozjasnilo vydání dalšího sólového počinu R.Planta...

Ve stručnosti lehce nastíním výsledek, jaký jsem zaznamenal při několikerém poslechu.

Album otevírá folkově laděná a singlová The May Queen. V této poloze jsme Roberta slyšeli na předchozích deskách několikrát. Season’s Song a Dance With You Tonight mě ničím nenadchla, naopak Carving...se mnou pěkně zavibrovala.

Velmi potěšila pomalá A Way With Words s klavírem a smyčci (trochu se mi při ní zjevil Nic Cave) a Carry Fire s orientálním motivem vybrnkávaným na dobro a vyšperkovaná řadou dalších akustických nástrojů. Jako by vypadla z desky No Quarter.

Při hitové Bones of Saints s drsně zkreslenou kytarou se trochu zatmělo, jak nám nad domem prolétla vzducholoď.
Výborná je i Keep it Hid s temně elektronickým zvukem kláves.

Zvláštní je duet s Chrissie Hynde (Pretenders) v cover verzi rockabilly songu Ersela Hickeyho, která byla rozložena na atomy a poté transformována do takřka nové písně, která mě však neoslovila. Pomalá Heaven Sent s procítěným Plantovým zpěvem důstojně zakončuje tuto desku.

Shrnutí na závěr : Robert Plant ve většině písní drží svůj standart, tak jako na předešlé desce. Se stejnými muzikanty znovu skládali puzzle ze všech stylů a nálad, s nimiž v předchozích letech koketovali. Je jedno, zda se jednalo o rock, pop, folk, blues, hard rock či etno prvky. I tentokrát byly jednotlivé dílky složeny do vkusného obrazu, s jedinou malou odchylkou oproti jiným albům - v některých písních lze zaslechnout v aranžmá použití různých elektronických zvuků.

Zvukově se deska povedla, aby taky ne – produkoval si ji mistr sám a o mastering se postaral světoznámý Bob Ludwig. Nižší dynamika na CD je záměrem, určitě se objeví verze v HD rozlišení, kde bude dynamika o něčem jiném.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Carry Fire
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert


Nico - Drama of Exile
2017-11-05

Nico / Drama of Exile

4 stars

Jak již zde psal v předchozích recenzích Petr Gratias, každá deska Nico je jiná. Do vydání Drama of Exile jsem byl také spíše zvyklý na její zpěv doprovázený harmoniem a střídmě doplněný houslemi či violou jejího dvorního spoluhráče a producenta v jednom balení - Johna Caleho.

Od poslední desky The End z roku 1974 však uběhlo 7 let, Nico se mihla v několika filmech a po nepovedeném turné s punkovými kapelami se seznámila s hudebníkem Philippem Quilichinim, s kterým se domluvila na natočení další desky.

Výsledek v podobě alba Drama of Exile mne překvapil - rocková rytmika doplněná zkreslenou kytarou a syntenzátorem. Hudebně je velmi obtížné tuto desku zařadit – při pozorném poslechu se tu a tam objevují odkazy na alternativu i undergroundem nasáklý rock s temným gotickým oparem. Ve většině skladeb je zpracován jednoduchý vzorec, či motiv, který se stále dokola opakuje a rozvíjí. To celé je aranžérsky skvěle vyšperkováno elektrifikovanými houslemi ( v Ghenghis Khan dokonce dvě různé stopy v obou kanálech). Ten zvláštní gotický nádech skladbám dodává invenční, jakoby rozplizlá kytara Muhammada Hadi. Tomu všemu kraluje tajemný a hluboký hlas stále krásné Nico.

I dvě cover verze – od Bowieho převzatá Heroes a I'm Waiting for the Man od Velvetů přirozeně zapadly do koncepce alba.

Okolnosti při nahrávání alba byly pro chaotičnost života Nico typické. Vznikalo v atmosféře naprostého drogového šílenství. Osud vydání nahrávky a natočení druhé verze je dnes prezentován v několika verzích.

Nejpravděpodobnější je asi verze, že se firma Aura, která financovala nahrávání, dozvěděla o tom, že se někdo (Nico, zvukař,Quilichini) snažil pásky prodat jiné firmě, která nabídla vyšší částku. Lidi z Aury nahrávky údajně nedokončené nahrávky zabavili a promtně je vydali, ovšem bez souhlasu Nico.

Mě na nich nic nedokončeného nepřijde,nic mi v nich nechybí a přirozený zvuk nástrojů a zpěvu mi plně vyhovuje.

Nico s kapelou tedy museli nahrávku nahrát znovu, autorizovaná nahrávka firmy Invisible Records se však prakticky nedostala na trh a na CD vyšla až roku 1991 – shodou okolností u pražské firmy TomK.

Já vždy poslouchal, tu první, rockovější a temnější verzi – na tu druhou s nahalovaným zpěvem Nico, jiným zvukem, aranžemi a pořadím skladeb jsem si nikdy nezvyknul.

» ostatní recenze alba Nico - Drama of Exile
» popis a diskografie skupiny Nico


Threshold - Wireless - Acoustic Sessions
2017-11-02

Threshold / Wireless - Acoustic Sessions

4 stars

Threshold se rozhodli probrat svými natočenými deskami a vybrali některé, které přetransformovali do unplugged verze. I když tak úplně akustická nahrávka není, v některých písních byl použit (krom basové kytary) pro doplnění atmosféry v pozadí zvukové scény jemný zvuk kláves. Určité skladby byly zkráceny, někde byly vynechány mezihry a samozřejmě sóla.

Toto zpracování písní s akustickou kytarou (ale i s rockovou rytmikou basa – bicí) by více sedlo Damianovi Wilsonovi, musím ale připustit, že i Mac se tohoto úkolu zhostil skvěle.

Z celkových 10 písní jsou po dvou zastoupeny alba Hypothetical a Critical Mass, další 4 alba zde mají jednoho zástupce, dostalo se i na dva nezveřejněné songy z dřevní doby souboru – původní demo snímky Seventh Angel a Conceal The Face.

Deska se dobře poslouchá, hlavně po nějakých náročnějších art rockových či industriálních kompozicích. Příjemný akustický rock s melodiemi Threshold přijmou za své jak posluchači vyznávající akustické žánry, tak i fandové prog metalových zákoutí. Ze skladeb se povedlo extrahovat melodii i potřebné napětí, je slyšet, že mají solidní melodický základ.
Není totiž pravidlem, že CD metalové kapely v akustickém provedení je dlouhodoběji poslouchatelné.

A moje nejoblíbenější věc ? Paradoxně pomalá skladba Innocent s procítěnou vokální linkou.

» ostatní recenze alba Threshold - Wireless - Acoustic Sessions
» popis a diskografie skupiny Threshold


Styx - Return To Paradise [Live]
2017-10-31

Styx / Return To Paradise [Live]

5 stars

Co lze napsat o tomto záznamu z comebackového turné Styx negativního ? Nic.

Je možno jen sednout za klávesnici a trpělivě vypisovat to pozitivní, co z tohoto live záznamu, který později vyšel na DVD přímo čiší.

Je slyšet i vidět, že hudebníky společné hraní (alespoň během tohoto turné) skutečně bavilo a vzájemná chemie fungovala. Málokdo ještě věřil, že Styx uvidí v původní, hvězdné sestavě (bohužel bez těžce nemocného bubeníka Johna Panozza). Nicméně tour drummer Todd Sucherman zahrál naprosto precizně, ostatně jako všichni ostatní členové kapely.

Všichni byli tehdy ve své životní formě, jak tělesné, tak i hudební. Jako by vymazali rozdíl cca uplynulých 15 let a předvedli show, která ve všech parametrech hravě překonala předchozí obrazový live záznam Caught in the Act.

Musím vypíchnout neuvěřitelný hlasový výkon Dennise Deyounga, který živě předvedl pomalu to samé,co na studiovém záznamu.
O repertoáru se netřeba ani bavit, kapela sáhla, tak jako tomu bylo u předešlé best offky po osvědčených hitech ze zlatého období souboru. Seřadila je tak, aby hard rockovější pecky střídaly ty pomalejší a vytvořila tak reprezentativní průlet kariérou Styx.

Živé dvojalbum bylo doplněno o tři nové studiové písně. V duchu nejlepších tradic Styx melodicky rockovou On my Way, baladickou Paradise a poctu zesnulému bubeníkovi Dear John.

Ocenění za výborný zvuk završuje mou snůšku chvály na tuto desku. Monumentální pomník pompezního hard rocku. !

» ostatní recenze alba Styx - Return To Paradise [Live]
» popis a diskografie skupiny Styx


Elf - Elf
2017-10-30

Elf / Elf

4 stars

Z trojice desek kapely ELf, kterou Dio a spol vydali na počátku sedmdesátek, mám tuto nejraději. Je to taková ještě neotesaná verze hard rocku, boogie, country a blues. Skladatelský potenciál R.J.Dia je tu již jasně slyšet, všimli si ho i členové Deep Purple během návštěvy jejich klubového koncertu. Proto jim nabídli natočení a vydání desky na vlastní etiketě Purple Records.

Způsob a styl hry Davida Feinsteina (který citelně postrádám na druhé a třetí desce) je na tu dobu famózní a na této desce se zajímavě doplňuje s rozverným piánem M. Le Soula. Ne všechny kousky chovám ve stejné oblibě.

Ty úplně top se nachází na první straně desky : je to bluesově zatěžkaná First Avenue a I'm Coming Back For You s hitovými ambicemi.
Naprostou perlou je však song Never More, z jehož pomalu, ale pečlivě budované atmosféry dodnes mrazí.

V hard rockovém kvasu to řádně zabublalo.

» ostatní recenze alba Elf - Elf
» popis a diskografie skupiny Elf


Celtic Frost - To Mega Therion
2017-10-25

Celtic Frost / To Mega Therion

5 stars

Zrozeni do lidského těla, musíme zemřít,
abychom byli znovuzrozeni
Očekáváme poslední soud - svítá
Veškeré lidstvo je otrokem chtíče
Kříž padnul – nevidíte nadcházející úpadek ?

Úryvek z písně „Dawn of Meggido“

Více než 32 let uplynulo od okamžiku vydání legendární desky švýcarských Celtic Frost, která si již svými předchozími demo snímky a EP získala nebývalý respekt na rodící se extremní metalové scéně. Nikdo v té době nevěděl, kam je přesně zařadit. Již samotná kresba na obalu desky od geniálního malíře H.R. Gigera s názvem Satan I pokaždé, když ji spatřím, nahání hrůzu.

Dokonale však vystihuje temný obsah. V hrubém nárysu se o něm nyní zmíním.

Mrazivé repetitivní intro s kytarou a tympány Innocence and Wrath nás pomalu připraví na valivou Usurper, kde uši plení na dobu vzniku nezvykle ostrý a jedovatý zvuk kytary, která nečekaně zrychluje a zpomaluje v momentě, když zpěvák a kytarista Tom G. Warrior zavelí dnes již legendárním pokynem Heéj či Uhhhh.

V té překotné době, kdy se rodil thrash metal a každý dokazoval, jak rychle umí hrát, však tato kapela zvolila odlišnou cestu. Prvotně sázela na pomalé a težkotonážní riffy a atmosféru (Dawn of Meggido), občas se sice nečekaně přeřadilo na nejvyšší rychlostní stupeň, jako třeba v druhé polovině další Jewels Throne, nebo naopak první části Eternal Summer, jinak však velká část písní plynula ve středním tempu, posluchač je však spíše šokován těžko popsatelnou hrůznou atmosférou.

To vše doplňuje agresivní Warriorův chraplák. V kultovní Circle of Tyrant v pozadí děsí recitující pekelný hlas spolu s astrálním médiem křehké pěvkyně Claudie Marie Mokri, která se objevuje i na dalším albu.

Předposledním zářezem je industriální Tears In A Prophet's Dream, která by klidně mohla být zařazena na albu třeba takových Einsturzende Neubauten či Diamandy Galas. Má nejoblíbenější – atmosférická Necromantical Scream zakončuje celou tuto desku.

Ač toto dílo stalo předobrazem a inspirací velké části black, death, thrash kapel celého Universa, jen velmi malému promile se podařilo přiblížit atmosféře a kvalitám této nahrávky, překonat však dle mého nikomu.

Je třeba zmínit i textovou, neméně důležitou část alba.
Tom G. Warrior již před mnoha lety dokonale nastínil v mrazivém proroctví současný vývoj ve světě. V době skládání materiálu na tuto desku intenzivně vstřebával informace a přemýšlel nad otázkami z okruhu tří témat, které ho naplňovaly. Byl to zájem o historii starověku, ezoteriku a okultismus. Na tomto základě vznikly inteligentní texty, plné nadčasového poselství. To se, kdo sleduje současně politické dění (vzestup tyranů, migrace národů, plíživá, ale neodvratná zkáza vyspělé civilizace, zneužití víry) bezezbytku naplňuje.

To je protiklad k ostatním tehdejším kapelám podobného hudebního ražení, jejich rýmovačky o Satanovi a gejzírech krve působí v porovnání s Celtic Frost až směšně.

„Nová království povstanou
v zemi temnoty
Ani válečník groteskní slávy, jaký jsem byl
nikdy neuvidí jejich úpadek
Hony a války
jsou jako neustálý stín

Tam, kam nedosáhnou větry
Byla zrozena moc tyranů
A já se často ohlížím zpět
se slzami v očích..."

z textu Circle Of The Tyrants

Závěr : V letošním roce vychází první 4 desky remastrované Tomem a V. Santurou v jeho studiu Woodshed u firmy Sanctuary (distribuce BMG). K této informaci jsem přistupoval velmi vlažně, neboť to většinou dopadá vždy podobně. Z remasteru si poslechnu 2 písně a většinou více nezvládnu kvůli poničenému a přeřvanému zvuku.

Tyto nahrávky jsou však právě tou čestnou vyjímkou, kterou mohu s klidným svědomím doporučit. Zvuk je oproti originálu dynamičtější, dokonce je znát lepší separace a čitelnost jednotlivých nástrojů.

Klasické prog rockery pravděpodobně toto dílo nezasáhne, v metalovém ranku však patří, co se týče progrese až na samotný vrchol.


» ostatní recenze alba Celtic Frost - To Mega Therion
» popis a diskografie skupiny Celtic Frost


Univers Zero - Heresie
2017-10-19

Univers Zero / Heresie

5 stars

Jsou nahrávky, které si rádi poslechnete v autě pro zlepšení nálady, odreagování, pokud si chcete zabroukat (či zařvat) nějaký známý refrén, či jen tak zapískat nějakou obvzláště povedenou melodii.

Potom existují nahrávky, které lze připodobnit k artovým filmům. Zanechají ve vás hluboký zážitek, ale určitě si je nebudete pouštět několikrát, v krátkém sledu za sebou.

Poslední CD od této belgické kapely
s názvem Phosphorescent Dream je vcelku příjemně přístupné a poslouchatelné, proto jsem dal na doporučení northmana a několika hodnocení na netu a opatřil si remastrovanou nahrávku Heresie z roku 1979.

Nebudu lhát, že se mi obsah líbil na první dobrou. Chtělo to několik soustředěných poslechů v delším časovém odstupu, než se mi podařilo dostat pod zpočátku nepropustnou vrstvu této alternativní vážné hudby.

Při poslechu se mi vyjevovaly náhodně jména z noise rockové scény, jako je zpěvačka Diamanda Galas, či rané desky Swans i Art Zoyd či jména skladatelů vážné hudby.

Na této desce se mi líbí, že podobného, chmurného výrazu dokazala kapela dosáhnout pomocí klasických nástrojů - houslí, violou, fagotem či hobojem.

Naposledy si nahrávku připomínám dnes, za chmurného, mlhavého rána a k tomuto podzimnímu počasí se hodí nejvíce.
Podobnou hudbu vyhledávám i na mé oblíbené vydávající firmě ECM.
Tak temnou nahrávku jsem tam však asi neslyšel.

Remastrovaná verze z roku 2010 vydaná firmu Cuneiform Rec. obsahuje navíc jako bonus skladbu Chaos Hermétique nahranou v roce 1975. Tu však přeskakuju, neboť mi k původní trojici songu neladí a má také mnohem horší zvuk.

Celkově však mimořádná nahrávka !

» ostatní recenze alba Univers Zero - Heresie
» popis a diskografie skupiny Univers Zero


Styx - Edge Of The Century
2017-10-19

Styx / Edge Of The Century

2 stars

Z této comebackové desky Styx čiší na sto honů kalkul kapelníka Dennise DeYounga. Je to kolekce písní navršená s jediným cílem – zaútočit na přední místa Billboard žebříčků. Vymyšleno to neměl zle. Když mu nekývl na návrat kytarista Tommy Shaw, angažoval do kapely hitmakera, multiinstrumentalistu, skladatele a zpěváka Glena Burtnika, s kterým dali do kopy materiál na desku Edge of the Century.

Tímto tahem se logicky zásadně změnil celý sound kapely. Písně na jedné půlce alba složené a zpívané Burtnikem jasně navazují na jeho předchozí vydané sólové desky v duchu amerického pop rocku se špetkou Bon Jovi, Poison či Cinderella. Druhou polovinu desky obsadil Dennis se svými sladkobolnými baladami.

Žebříčkový úspěch se dostavil, 3 singly Love is Ritual, Show Me the Way a Love at First Sight se vyšvihly do první dvacítky, jako LP zabodovala na 63 místě a byla pozlacena, nicméně pro Dennise to bylo trochu zklamání, neboť byl zvyklý na první místa a trojnásobnou platinu, tak jak tomu bylo u předešlých desek.

Nahrávku lze hodnotit (tak jako vše) z různých pozic. Jako fanda klasických alb Styx z jejich rockového období před Kilroy pociťuji velké zklamání, charakteristický zvuk kapely je pryč a kontinuita na předešlou tvorbu je nulová, u velké části písní bych ani nepoznal, že jde o Styx. Zjednodušeně řečeno se jedná o pop s odkazy na hair/glam metal z tohoto období. Jasně tu chybí rockerova ruka Tommyho Shawa, který svým rukopisem a projevem vyvažoval jemnější polohu Dennise DeYounga.

Na druhou stranu, kdo má rád nekomplikované melodické a zpěvné pop rockové nahrávky z tohoto ranku a s chutí si někdy poslechne nějakou akustickou baladu od Bon Jovi a podobných kapel, tak bude z tohoto alba nadšen. Špičkový zvuk oceňuji jako veliké plus.

» ostatní recenze alba Styx - Edge Of The Century
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - Greatest Hits
2017-10-17

Styx / Greatest Hits

5 stars

Tento výběr vydávající A&M Records se stal impulsem k setkání členů toho času rozpuštěné kapely Styx. Z jednoho prostého důvodu. Na vůbec první hit Styx - "Lady" vlastní autorské práva firma Wooden Nickel. Kapela se tedy sešla (za tehdy těžce nemocného Johna Panozza zaskočil studiový bubeník Todd Sucherman) a natočila novou verzi této písně s názvem Lady ´95. Současný, kapánek zemitější zvukový kabátek ji moc sluší !

Další skladby netřeba rozebírat, jedná se o prověřené hity kapely posbírané z předchozích studiových alb.

Dvojitá platina tohoto výběru přiměla muzikanty k rozhodnutí oživit kapelu a v roce 1996 odjeli na mamutí turné společně se spřízněnou kapelou Kansas, které čítalo přes 70 koncertů po USA odehrané během necelých 5 měsíců.

Tato deska je připomínkou pro fandy, kteří kapelu znají. Pro neznalého tu číhá malé úskalí v tom, že jsou tu prezentovány většinou jen ty hitparádami prověřené songy, přičemž kvalitou je na řadových deskách předčily mnohé jiné.

Ale to je asi obecně problém každého výběru.

» ostatní recenze alba Styx - Greatest Hits
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - Brave New World
2017-10-16

Styx / Brave New World

3 stars

Reunion kapely s navrátilcem Tommym Shawem v podobě živého dvojalba (s nováčkem za bicími, Toddem Suchermanem, jež nahradil zesnulého Johna Panozza) Return to Paradise z roku 1995, které připomnělo solidní formou největší úspěchy Styx, vyvolalo hlad po dalších nahrávkách této kapely.

Při skládání nového materiálu se však utvořily dvě party, které umístily na album písně ve svém stylu.

Tommy Shaw a James Young přišli s těmi hard rockovějšími (Brave New World, Everything is Cool či Heavy Water, kde jsou znát hard rockové inspirace Bon Jovi, Damn Yankees a podobnými spolky. Ty musím pochválit, neboť zní vcelku podařeně.

Druhý tábor zastupuje Dennis DeYoung, který přichází s pateticky unylými ploužáky a baladami typu While There's Still Time, Fallen Angel či Goodbye Roseland.

Některé songy z obou táborů jsou však přímo katastrofou – např. parodie na hip hop High Crimes & Misdemeanors (Hip Hop-Crazy) nebo pseudo rock n rollová Just Fell In.

Výsledný dojem působí velmi nesourodě, ani vcelku kvalitní zvuk nic nezachránil, staré rány nejsou zahojeny a neustálé dohady o všem je jen jitří. Prodeje Brave New World nebyly nijak valné, album se probojovalo jen na 175 místo v žebříčku Billboardu.

Odchází pro změnu Dennis DeYoung, oficiálně pro onemocnění citlivosti oční sítnice, které mu bránilo živě vystupovat....

» ostatní recenze alba Styx - Brave New World
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - Kilroy Was Here
2017-10-15

Styx / Kilroy Was Here

3 stars

Skupina Styx byla přes fenomenální úspěch předchozí desky Paradise Theater sužována osobními rozepřemi jednotlivých členů o dalším hudebním směřovaní kapely. Šéf Dennis DeYoung vehementně protlačoval návrh další desku pojmout jako muzikál a celé to zvětšnit na filmový pás. Bohulibé téma brojící proti cenzuře, totalitarismu a obavy ze zneužití technologií bylo jistě zajímavé a vzrušující, ostatní členové však z tohoto nápadu moc nadšeni nebyli. Zdálo se jim, že doba těmto projektům již nepřeje, náklady na jevištní provedení by byly astronomické a hlavně se jim moc nechtělo na jevišti ztvárňovat nějaké divadelní role. S několika členy cloumala také závislost na alkoholu a drogách.

Prostě super ovzduší na skládání nových písní : - )
Komerčně to sice nedopadlo nijak zle : 2 000 000 prodaných nosičů mluví za své, nenažraný management poukazoval však na to, že předchozí desky dosáhly o 1 miliónek větší prodejnosti. Takže v řeči čísel vlastně neúspěch.

Já osobně jsem si příliš kladný vztah k písním na této desce nikdy nevytvořil. Samozřejmě, Mr. Roboto funguje, ať chci nebo ne, tu skladbu mám v hlavě nabouchanou z té doby, kdy album vyšlo - hrála se totiž všude. Jinak oceňuji velice solidní, v duchu předešlé tvorby znějící Just Get Through This Night a Double Life a částečně i Haven't We Been Here Before.

Celkově mají však skladby již onen v té době tak populární pop sound obarvený syntenzátory a udusané automatickým bubeníkem. Ten rockový, občas až hardrockový náboj s prog elementy je dávno pryč. Ještě se mi líbí kytarové sólo v Cold War.

Konec kapely v tomto složení byl neodvratný. Na jednom koncertě Tommy Shaw neudržel nervy na uzdě, zničil kytaru a část scény a odešel. Druhý den byl vyhozen a bylo po živé prezentaci Kilroy Was Here a této, tak úspěšné sestavě, která se již spolu na dalších nahrávkách nikdy neobjevila.

I zbylí členové Styx se rozcházejí k sólovým projektům a další fungování kapely je v nedohlednu ...

» ostatní recenze alba Styx - Kilroy Was Here
» popis a diskografie skupiny Styx


Celtic Frost - Into The Pandemonium
2017-10-10

Celtic Frost / Into The Pandemonium

5 stars

S překvapením jsem zjistil, že na stránky Progboardu umístil Antony profil legendárních Celtic Frost. Tuto kapelu jsem zde opravdu nečekal, myslím, že pro mnoho prog rockerů to bude tvrdý oříšek. Nicméně je vhodné občas vyvážit desítky AOR spolků něčím ostřejším :-) S posvátnou úctou tedy vkládám disk do přehrávače a čekám, jak na mne materiál dnes, po mnoha letech zapůsobí.

Deska začíná cover verzí songu Mexican Radio od novovlnné US party Wall Of Voodoo. To chtělo velkou odvahu od kultovní black/death kapely ze Švýcarska, předělat takovou skladbu a umístit ji na úvod alba. Po pravdě, dlouhou dobu jsem neměl tušení, že se jedné o cover - tak byla tato věc dobře udělaná, že ač s úplně jinou strukturou, přesto zapadala do celkové směsky písní. Zasněná Mesmerized s operním projevem zpěvačky Claudie Marie Mokri a surová Inner Sanctum (s textem anglické básnířky Emily Brontë) je návrat k linii předchozího alba To Mega Therion, ovšem s mnohem lepším zvukem.

Slyšíme zde všechny nepřeslechnutelné atributy kapely – Warriorovo „Uhhh“ při změně tempa i jeho plačtivý projev. Naprosto fenomenální je francouzsky podaný, přebásněný text Charlese Baudelaira ve stylem naprosto odlišné skladbě Tristesses De La Lune opět v podání Marie Mokri za doprovodu houslí a těžkotonážní kytary v pozadí. Bravo!

Další skladby – textově spřízněné Babylon Fell a Caress Into Oblivion s orientálními motivy pokračují v ponuře temném a hrůzně krásném stylu. Následuje One In Their Pride - pocta posádce Apolla, kde je namixován rozhovor astronautů s pozemní základnou NASA do smyčky automatického bubeníka, baskytary a vykloubeného zvuku houslí.

Navazující I Won't Dance (Elder's Orient) je heavy hitovkou, která pěkně odsýpá, tempo zpomalí až v zamyšlené Sorrows Of The Moon opět se stejným textem Charlese Baudelaira jako ve čtvrté skladbě, ovšem v anglické verzi.

Monumentální Rex Irae (Requiem) je vyvrcholením alba, kde jsou umně použity housle, tympány a francouzský roh. Éterický hlas Claudie Mokri se proplétá v dokonalém protikladu s polomluveným projevem Toma Warriora. To je vrchol avantgardy na metalové scéně, takto v té době nikdo nehrál. Instrumentální Oriental Masquerade je důstojným outrem předešlé skladby ve stejném stylu.

Texty s filozofickým základem s více možnými interpretacemi dotváří obraz kapely a jednoznačně ji odlišují od milionů ostatních kapel na této scéně. Neméně důležitou funkci splnil i výřez obrazu Zahrada rajských potěšení Hieronyma Bosche, který obzvláště působí na vinylu. Rovněž výbornou práci odvedli ve studiu, zvuk je na daný žánr čitelný, nepřebuzený a plně dynamický.

Deska je jednoznačně milník na tvrdě metalové scéně, z jehož odkazu čerpaly a čerpají zástupy známých kapel i těch, co již upadly v zapomnění. Kult Celtic Frost tak žije dál, transformován v jasně čitelných odkazech a ve zvuku temně kovové scény všech odnoží.

Coda: přemýšlel jsem, zda má vůbec cenu psát recenzi po Antonyho obsáhlém představení historie kapely, nakonec jsem ji zplodil a alespoň si oživil dlouho neslyšenou povedenou nahrávku. Hodnotím původní jednodiskovou CD verzi s bonusem Tristesses De La Lune.

» ostatní recenze alba Celtic Frost - Into The Pandemonium
» popis a diskografie skupiny Celtic Frost


Giersbergen, Anneke van - Anneke van Giersbergen & Danny Cavanagh - In Parallel
2017-10-05

Giersbergen, Anneke van / Anneke van Giersbergen & Danny Cavanagh - In Parallel

4 stars

Živý záznam akustického koncertu Anneke van Giersbergen (ex Gathering, Aqua de Annique) a Danny Cavanagha (Anathema) potěší každého příznivce akustického rocku svou niterně intimní atmosférou. Oba umělci vybrali ze svého repertoáru songy, které aranžérsky upravili pro klavír a kytaru. Z repertoáru Anathemy zazní především mj.písně z alba Natural Disaster, Anneke představí písně ze svého sólového projektu. Objeví se tu i nečekané cover verze Massive Attack, Fleetwood Mac či Dolly Parton a její známé Jolene.

Neupravovaný, ale krystalický čistý a dynamický zvuk vás, když přivřete oči, přenese přímo před pódium. Můžete si vychutnat písně v novém aranžmá, ale i pokud původní předlohu neznáte, nijak vám to zážitek nezkazí. Dva mimořádné hlasy současné rockové muziky mají co nabídnout.

Tento záznam akustického vystoupení byl pořízen v Holandsku v klubu Little Devil w Tilburgu a kdo se chce alespoň dodatečně zůčasnit tohoto nevšedního uměleckého zážitku, má prostřednictvím této nahrávky možnost. Nepropásněte ji !

» ostatní recenze alba Giersbergen, Anneke van - Anneke van Giersbergen & Danny Cavanagh - In Parallel
» popis a diskografie skupiny Giersbergen, Anneke van


IQ - The Lost Attic / A Collection Of Rarities
2017-10-04

IQ / The Lost Attic / A Collection Of Rarities

3 stars

Kapela IQ je proslulá tím, že fanouškům dokáže servírovat obrovské množství raritního hudebního materiálu, ať už se jedná o dema a alternativní verze, bootlegy, polooficiální a oficiální záznamy koncertů, remastery i remixy raných alb a i mnoho obrazových záznamu koncertů na DVD.

Je jich dokonce mnohem více než ty, které jsou vyjmenované zde na Progboardu a doufám, že je již nikdo nebude přidávat. Jsou totiž velice obtížně sehnatelné. Člověk aby se potom studiu nahrávek IQ pomalu věnoval na plný úvazek. :-)

Kamarád, vědoucí o mé náklonnosti k IQ, mi však dokázal opatřit CD The Lost Attic - A Collection Of Rarities z roku 1999. Jedná se 15 raritních kousků vydaných v rozmezí let 1983-1999. Tímto obdobím vás provede bohatý booklet, ve které vám okolnosti vzniku jednotlivých songů příslušní muzikanti osvětlí.

Najdeme tu například dvě písně vyřazené z alba Subterranea (The Universal Scam a Eyes Of The Blind) – solidní kousky, ale na tak rozsáhlé desce mi nechybí. Wintertell je dokonce demo nepoužité na první desku IQ – Tales… ! The Last Human Gateway z této desky se tu nachází ve zkrácené singl verzi vydané pro fanklub kapely v 361 kopiích, Hollow Afternoon vznikla v roce 1984, v roce 1999 znovu nahraná.

Další skladba, tentokrát netypická cover verze Twelfth Night - Apathetic And Here I... vyšla na výběru Mannerisms - A Celebration Of The Music Of Geoff Mann na podporu rodiny onoho zemřelého hudebníka.

Energická, občas až heavy metalová :-) N.T.O.C. (Resistance) pochází z další kompilace z roku 1994. Barbell Is In z prvního dema kapely, několikrát přepracovaná kapelou, se zde prezentuje s původním reggae feelingem ze singlu z roku 1984. Zajímavý a nečekaný je cover anglické folkové písně The Bold Grenadier, který zazněl v TV filmu Far from the Madding Crowd.

Mluvená My Legs je tu už jen do počtu, vtip skladby mi uniká. Další Fascination je ze singlu pro fan klub, nazpívané Paulem Menelem, nic zvláštního.
Hollow Afternoon byla nahraná v roce 1984 – skladba je solidní, ale sejmutá z vinylu. Poslední tři skladby jsou live z pořadu BBC Rock Radio show z roku 1984.

Pokud bych to měl shrnout – CD pro opravdu skalní příznivce IQ a pro pitvače odlišností jednotlivých verzí.

» ostatní recenze alba IQ - The Lost Attic / A Collection Of Rarities
» popis a diskografie skupiny IQ


Kaipa - Vittjar
2017-09-29

Kaipa / Vittjar

4 stars

Pokud se v roce 2017 retrospektivně ohlédnu na tvorbu švédské Kaipy a zaostřím na období posledních 10 let, tak je samozřejmě tím nejzásadnějším prvkem změny kytarista Per Nilsson, který si v této kapele vytvořil vlastní styl a zvuk, takže je po pár tónech jasně identifikovatelný. O kolika kytaristech (nemluvím o sólových deskách) toto můžete v poslední době říci ?

Instrumentální výkony podávají muzikanti standartně výborné, takže jak dopadne výsledný produkt, záleží hlavně na mozku kapely, skladateli muziky i textů, klávesovému mágovi Hansu Lundinovi.

Pokud posluchač sáhne po kterémkoliv z 5 alb z tohoto období a je naladěn na podobný typ muziky, zaujme ho kombinace až folkově laděných popěvků a klávesových motivů Hanse, hostujících hudebníkú s flétnou a housličkami, občas řádně nabroušené metalické kytary Pera, který svými drobnými sólíčky vyzdobuje nahrávky, nebo střídající a doplňující se mužský a ženský zpěv Aleeny a Patrika.

Pokud se posluchač do těchto alb ponoří hlouběji, časem vyplavou na povrch písně příjemnější a i ty trochu nudné. Já z tohoto období vyzdvihuji barevnou Angling Feelings a nynější Vittjar. Dlouho jsem se jí vyhýbal z důvodu pro mne poněkud fádnější Sattyg.

To byla ale velká chyba a dnes tuto nahrávku řadím mezi mé oblíbené.
Ač má nahrávka téměř 70 minut, podařilo se kapele napsat a natočit songy, které nenudí, ba přímo baví.
Výborné instrumentálky First a Second Distraction ohraničují album. Ta úvodní se tváří jako lidová píseň za pomocí pár tónů klavíru a flétny, pak ale skladbou zaškubají zlověstné záseky ocelové kytary a basy, krásná melodie však skladbu dálé rozvine. Tento motiv je dokončen v závěru alba.

V takovém duchu jsou vlastně i ostatní písně - lidové motivy s použitím akustických kytar a houslí se proplétají se zbustrovanou kytarou, která riffuje i kreslí.

Nádhernou atmosféru má i švédsky zapěná titulní Vittjar. Klidně bych si dovedl v mateřském jazyku provedenou desku představit. Radostné texty ve stylu New Age stejně přehlížím.

Jedinou pihou na kráse vidím v 22 minutové Our Silent Ballroom Band, to je fakt nad mé síly a trochu u ní ztrácím koncentraci.

Jinak shrnuto, to, co paradoxně vytýkám desce Sattyg, zde chválím. Zde všechno díky solidním písničkám funguje.

Nebyl bych to já, kdybych nepochválil zvuk, který je jednoznačně z posledních pěti desek s přehledem nejlepší, je to na první poslech dramaticky slyšet i bez měření. V řeči čísel DR10 oproti DR 6 u Sattyg i novinky Children of the Sounds.



» ostatní recenze alba Kaipa - Vittjar
» popis a diskografie skupiny Kaipa


Threshold - Psychedelicatessen
2017-09-28

Threshold / Psychedelicatessen

3 stars

Druhý počin Threshold přinesl několik změn v sestavě, ve zvuku i v hudebním směrování kapely. Ale vezměme to popořádku.

Z kapely odešel bubeník Tony Grinham a byl nahrazen Nickem Harradencem ze Shadowland. Pravděpodobně z důvodu trochu jiného hudebního směřování vybral Karl Gromm zpěváka Glynna Morgana místo Damiana Wilsona. Ten nebyl vyhozen, ani sám neodešel a to z jednoho prostého důvodu. Nebyl angažován na stálo, ale jen pro nazpívání debutní desky. Jen mu prostě nebyla nabídnuta další spolupráce.

Hudební kormidlo bylo totiž pootočeno směrem do thrashových zátok. Stylově nasekané ostré kytarové party dvou kytar se proplétají celým albem, níže posazený Morganův hlas k nim lépe sedne. Jeho hlas je však na této nahrávce pro mne málo výrazný a lehce zaměnitelný s desítkami pěvců z mnoha dalších metalových part. Nastoupit po fenomenálním a charismatickém Wilsonovi je těžké.

V písních samotných už jemně prosvítá rodící se se šablona stylu Threshold skladatele Grooma. Tento mix heavy metalu s následným melodickým refrénem obohaceným thrash riffy a kořením z prog rockových hájů je slyšet zejména v první skladbě Sunseeker. Nejdelší, desetiminutová Into the Lights je zároveň nejlepším a již vybroušeným výrobkem. Zajímavá je i Babylon Rising, vycházející z hutného hardrockového základu.

Na této desce však zatím Karl Groom tvoří skladatelský tandem většinou s basistou Jonem Jearym. Dokonce i Morgan přispěl dvěma songy – průměrnou Will to Give a solidní baladou Innocent.

Jinak celkově shrnuto je tu oproti první a třetí desce slyšet méně hudebních nápadů, Glynn tu také nijak nezáří (porovnejte jeho výkon zde a na poslední desce Legend of the Shires – to jsou dva různí zpěváci) a hlavně, ačkoliv za mastering byl odpovědný dnes již zesnulý Chris Blair v Abbey Road studiu, výsledek zní oproti ostatním nahrávkám plechově a bez dynamiky.

Threshold vydali za svou kariéru mnoho řemeslně solidně odvedených nahrávek, mezi nimi nalezneme však jen pár naprostých skvostů. Mezi tyto klenoty album Psychedelicatessen zařadit nelze.

» ostatní recenze alba Threshold - Psychedelicatessen
» popis a diskografie skupiny Threshold


Threshold - Livedelica
2017-09-26

Threshold / Livedelica

3 stars

Pravděpodobně jako promo Live CD vydala firma pětipísňový živák. Z dnešního hlediska má spíše sběratelskou a výpovědní hodnotu o tom, jak zněla kapela v roce 1995 na koncertech s Whitesnake, Dream Theater, Magnum a Paradise Lost.

Glynn Morgan tu nezní již tak hrozně, jako na předchozí desce Psychedelicatessen, dokonce jsem myslel, že ty tři písně z debutního alba Wounted Land, které zdědil po Damianovi Wilsonovi, dopadnou v jeho podání daleko hůře. Jinak máme možnost slyšet v akci nového bubeníka Jay Miccicheho, který byl jen koncertní náhradou, své party zahrál obstojně, rovněž tak všichni ostatní zůčastnění.

Celkový zvuk je vcelku podařený, občas je slyšet i obecenstvo. Na plnohodnotný živák si však budeme muset ještě počkat.

» ostatní recenze alba Threshold - Livedelica
» popis a diskografie skupiny Threshold


Threshold - March Of Progress
2017-09-26

Threshold / March Of Progress

4 stars

Třetí příchod Daminana Wilsona do kapely opět doprovází mimořádné vzepětí všech muzikantů. Vrchní dirigenti kapely Groom s Westem si za ta léta vypilovali určitý vzorec skládání a album za albem se posouvají do první ligy mainstreamových heavy metalových velikánů, dokáží totiž napsat silný materiál, podpořený propracovanými aranžemi, ve kterém je vše přesně na milimetr vyvážené - ocelově tvrdé riffy i silné melodie. Odsýpající, členité písně jsou lehce podpořené zvuky kláves, které se v lese kytar dost obtížně hledají, což je trochu škoda.

Progresivních prvků je dnes v jejich hudbě pomálu, jsou užívány spíše jako takový drahý parfém modelky, která chce celkový svůj vzhled něčím podtrhnout. Lidi, kteří se ocitnou v její blízkosti jej ucítí, ač zdáli byli ponejprv okouzleni jejím exkluzivním a dokonalým vzhledem.

Takto kompaktního a silného materiálu jsem se dočkal poprvé od alba Extinct Instinct. Není to jen díky projevu mého oblíbeného pěvce Damiana Wilsona, který je tím pravým protikladem k brutálně navršeným vrstvám kytar, které spolu tvoří tak dokonaný celek,(schválně porovnejte zvuk kytar na jednotlivých deskách, zde je skutečně nejtemnější a nejmasivnější), je to i celkovou přístupností skladeb, které nemusíte poslouchat 30x, aby jste rozkryli jejich krásu.
Vše ale nejde zvládnout snahou, pílí a řemeslnou zručností, vždy je třeba něčeho navíc. To je slyšet na následující desce For the Journey, která byla vyrobena podle stejného klíče stejnými lidmi, přesto ji chybí nosné melodie, jiskra a tah na bránu, jak to bylo u jejího předchůdce

A nejblíbenější písně : Don´t Look Down, The Rubicon, Liberty, Complacency, Dependency a The Hour.

Na závěr si neopomenu rýpnout do kvality zvuku. Je sice nadupaný, ale silně komprimovaný, sice nic nepraská a nešumí, ale v šechny nástroje jsou nahrnuty na jednu hromadu. Závidím těm, co vlastní vinyl, tam by to mělo být o něčem jiném.

» ostatní recenze alba Threshold - March Of Progress
» popis a diskografie skupiny Threshold


Kaipa - Children of the Sounds
2017-09-25

Kaipa / Children of the Sounds

3 stars

Na úvod necháme promluvit čísla. Po třech letech se setkáváme s třináctým albem švédské prog rockové Kaipy. Zároveň je to pátá deska v uplynulých deseti letech, na které se setkává stejná sestava. Překvapí Kaipa touto deskou? Na albu nalezneme jen pět kompozic, tři z nich přesahují svou délkou deset minut, čtvrté do tohoto limitu pár sekund chybí. Dokáže kapela využít takto velkého prostoru, aniž by nudila? Jaké myšlenky nám vlastně kapela předkládá? Začněme malou ukázkou textu titulní skladby Children of the Sounds:

Děti zvuků
v nehmotném vesmíru
Jsme dcery a synové
jsme potomky zvukového mraku

Nalézáme některé skryté zprávy
a zpracováváme je v našich srdcích
Tvoříme a napravujeme
A vybarvujeme je všemi barvami z hvězd v našich očích

Jsme univerzální vojáci umění
ptáci zpívají naše písně
z cest naší duší
prostřednictvím rozkvetlých azurových květů

V podobném myšlenkovém směru se odvíjí i zbytek alba. Obdobné nálady lze však vystopovat i na předchozích deskách, není to tedy náhoda. Lundin uvádí, že inspirací ke skládání hudby a textů mu byla krásná švédská příroda, uvažuje pravděpodobně v určitém duchovním rozpoložení, blízkému hnutí New Age. Hudba vycházející z tohoto myšlenkového směru je na internetu definována těmito slovy: Je to muzika typicky optimistická, s vizí lepší budoucnosti, zaměřená na pozitivní hodnoty (krása, dobro), které má u posluchače vyvolávat. Tento krátký popis plně odpovídá recenzovanému obsahu textovému i hudebnímu. Někdy mám ale pocit, že prvotním posláním písní je sdělit to textové poselství.

Toto album je poklidnější než ta předešlá, místy až v takové poloakustické podobě, jen kytarista Nilsson dodává skladbám rockový náboj svými ozdobnými výšivkami, kterých je tam na můj vkus až moc. Pokud se ale propracuje k samostatnému sólu, tak z jeho emotivnosti až mrazí – namátkou song Like a Serpentine, čas od 4:07. Důvod je podle mého ten, že jsou skladby moc rozmáchlé, u těch delších by klidně stopáž mohla být poloviční. Naopak chválím větší využití letité spolupracovnice kapely – ze světa klasické hudby vytržené krásné houslistky Elin Rubinsztein, které se povedlo ozvláštnit aranžmá zakomponováním prvků tohoto stylu.

Kdo zná předchozí tvorbu kapely (cca posledních pět desek), zaujme jedno z těchto stanovisek – buď se mu budou zdát motivy, harmonie, způsob vokálních linek, kytarových sól a melodií lehce zaměnitelné a velmi podobné, vzhledem k neúměrné délce skladeb oproti minulým deskám lehce obsahem naředěné, nebo tyto zápory naopak může vyzdvihnout jako pozitiva a mluvit o kontinuitě tvorby. Já patřím do té první skupiny.

» ostatní recenze alba Kaipa - Children of the Sounds
» popis a diskografie skupiny Kaipa


Threshold - Wounded Land
2017-09-20

Threshold / Wounded Land

4 stars

Co napsat zpětně o prvotině prog metalových velikánů Threshold, kteří ji vydali u labelu Giant Electric Pea Michaela Homese z IQ? Předcházelo tomu vydání dvou demo snímků - Mother Earth se šesti songy a osmitrackového Cult of the Immortal, ještě bez Westa a Wilsona.

Základy kapely byly totiž stavěny již v období působení kapely Landmarq, se kterou byli Threshold propojeni několika pevnými vazbami – v Landmarq si tehdy jejich studiový inženýr Karl Groom vyhlédl Damiana Wilsona a požádal jej o nazpívání vokálů ve své vlastní skupině.

Debutní CD se natáčela ve stejném studiu jako desky Landmarq – v anglickém Thin Ice. Za mastering desek obou kapel byl odpovědný shodný odborník a mistr svého řemesla – Holanďan Peter Brussée. Konec konců, jejich první studiová nahrávka Intervention, která se objevuje jako bonus track na obou prvních albech, původně vyšla na sampleru prog rockových kapel holandské firmy SI, u které rovněž vydávala desky Landmarq. Kapelu jsem objevil právě v okamžiku, kdy vydali desku Extinct Istinct a k prvním deskám jsem se dostal až poměrně nedávno. Nyní vidím, jaká to byla chyba.

Toto CD čerpá z heavy metalových základů, kytaristé zatím nepoužívají drtivé riffy nasáklé v thrash metalovém palivu, spíše tu cítím vliv zaoceánských prog metalových souputníků Fates Warning či Queensryche. Výrazným plusem je použití mrazivých stěn Westových kláves. Basa je v nahrávkách jasně zřetelná, pěkně v pozadí bublá. Jediné, co mi ve zvuku plně nesedí, je zvuk a styl hraní bubeníka. V určitých chvílích to zní, jako by tyto party byly nahrazovány automatem. Této domněnce nahrává fakt, že po Tony Grinhamovi se po první desce slehla zem a to nejen v této kapele, ale celkově. Pravděpodobně ze svých výkonů vyvodil osobní odpovědnost nebo leží zalitej betonem pod podlahou studia.

Kapela se nám představuje v rychlejších polohách (Consume to Live, Paradox), jinde je pomalejší a depresivnější (Days of Dearth, Mother Earth, Siege Of Baghdad (The New Crusade)), některé tracky na větší ploše mnohokrát mění rytmus i náladu (Sanity ´s End, Surface to Air). Za malinko slabší považuji ploužák Keep in With Mine a bonus Intervention, to je takové malé přemostění mezi tvorbou Threshold a Landmarq.

Co se týče kvality zvuku, tak nejlépe zní první vydání od Giant Electric Pea. Další reedice a remastery od Inside Out a Nuclear Blast pouze přidávají na hlasitosti a ač si zvuk drží oproti mnoha jiným kapelám solidní úroveň, přesto v některých okamžicích ke clippingu dochází.

Jinak skvělé entrée, pro mě jedna z nejlepších desek Threshold.

» ostatní recenze alba Threshold - Wounded Land
» popis a diskografie skupiny Threshold


Maiden uniteD - Remembrance
2017-09-18

Maiden uniteD / Remembrance

3 stars

K mému překvapení vydal projekt Maiden uniteD v roce 2015 další, již třetí desku. Po pravdě řečeno, obával jsem se stagnace či recyklace podobných postupů či aranžmá, konec konců možnosti kmenových muzikantů tohoto projektu a předlohou nejsou neomezené. Nebyl jsem si také jist, zda bude zachována ta komorní nálada, jaká vyzařovala z první desky, kde byly aranže dotaženy do těch nejmenších detailů.

Nicméně koncertně jsou Maiden uniteD žádaným zpestřením různých festivalů, kde si s nimi rádo střihne nějakou klasiku od Iron Maiden mnoho věhlasných interpretů. Nejinak je tomu i na této desce, která je doslova prošpikována hostujícími hudebníky, což však může posluchači trochu ubrat na koncentraci. Repertoár je však třeba obměňovat, tak byly secvičeny další kousky. Tentokrát byly nejvíce semlety songy z debutního alba Mejdnů, které byly doplněny několika jednohubkami z dalších alb.

Bohužel musím po mnoha posleších potvrdit mé některé obavy, o kterých jsem se zmínil výše. Nebyly však naplněny zcela, naštěstí tu jsou skladby, které album drží nad pomyslnou vodní hladinou. Vezmu to trochu neobvykle od těch pro mě nejméně povedených štychů.

Až obyčejně na mě působí oba příspěvky bývalých frontmanů Železné Panny – Futureal i Prowler. Bayley i DiAnno tu podali svůj obvyklý standardní výkon, o nějakém větším překvapení se nedá hovořit. Songy zní pomalu jako originál, jen jsou ostré kytary nahrazeny těmi akustickými. Prowler dokonce zazněl v citlivější úpravě na předchozí desce. To DiAnno nechtěl zapět nějakou méně typickou odrhovačku? Dále je tu zařazena skladba Still Life, která již zazněla na prvním albu – je znát že byla jen malinko přemíchána a obohacena o houslový part Marcely Bovio. Důvod pro zařazení této skladby mi také uniká. První dvojice skladeb Strange World a Charlotte the Harlot není špatná, jen tam jsou zakomponovány moc výrazné rockové bicí, díky nimž mají nahrávky sice drive, ale ten protiklad hřmotného originálu a křehké coververze se trochu vytratil.

Tak - teď to pomalu vypadá, že jsem strhal skoro celou desku, ale není tomu tak. Zbývá čtveřice malých klenotů, kvůli kterým stojí za to desku slyšet. Je to komorní, až intimní (!) Killers zapěná Damianem Wilsonem, vyloženě pohodová, progrockovým aroma navoněná Aces High, zde přednesená zpěvákem Ayeron Wudstikem, kterému zdatně sekunduje Marcela Bovio ze Stream of Passion. Velmi mě potěšila rozverná, skoro až country rocková singlovka Burning Ambition, kterou si střihnul Huub van Loon z Dearworld. Pomyslným vrcholem alba se však stává emotivní Remember Tomorrow, opět plně v režii Damiana Wilsona, při které až mrazí – dokonalá souhra piana, perkusí, hammondek a akustických kytar ve skvěle upravené klasické skladbě od I. M.

» ostatní recenze alba Maiden uniteD - Remembrance
» popis a diskografie skupiny Maiden uniteD


Threshold - Extinct Instinct
2017-09-14

Threshold / Extinct Instinct

5 stars

Již celých 20 let uplynulo od vydání třetí studiové desky Threshold. Té kapely, jejíž sláva povstala v okamžiku, kdy byl angažován Damian Wilson. Jeho zpěv katapultoval tuto nahrávku o několik tříd výše, neboť s jeho projevem zněla jinak, než ostatní prog metalové akvizice té doby.

Těch prvků, co do sebe musely zapadnout bylo však více. Mrazivě chladný Wilsonův hlas, také však plný emocí, hutné kytary Karla Grooma a Nicka Midsona - tu někdy až techno thrashově riffující, za okamžik však schopné zahrát nádherné melodické pasáže, či sóla. Na povedeném výsledku se jasně podepsaly i ledově až kosmicky znějící klávesy Richarda Westa, které výborně dokreslují ponurou náladu skladeb.

Spolu s výborně napsaným materiálem ve středním tempu (jež náladou občas připomenou takovou uvolněnější light verzi Voivod smíchanou s Dream Theater) tak vznikla dle mého nejlepší deska Threshold. Jedinou odlišností jsou dvě balady Forever a Clear, které však nejsou nikterak podbízivé.

Když Threshold - tak Extinct Instinct !

» ostatní recenze alba Threshold - Extinct Instinct
» popis a diskografie skupiny Threshold


Nico - Desertshore
2017-09-07

Nico / Desertshore

5 stars

Německá umělkyně Nico neměla jednoduchý život. Narození v roce 1938 v nacistickém Německu, smrt otce v koncentračním táboře a poválečný život v bídě mezi sutinami rozbombardovaného Berlína jistě nemalou měrou předurčil její osud. Ostatně její další život, věk, vydávání desek i obsah jednotlivých textů je snůškou často se popírajících informací, sama Nico různé události v různých dobých líčila jinak.

Nelze se tomu divit, třetí album Desertshore natáčela již v období těžké závislosti na heroinu - lze tedy chápat, že psala takové jinotajné texty plné útržků vzpomínek, snů a nesplněných přání. Nicméně všechny songy si Nico napsala sama, na aranžmá a nahrávání ostatních nástrojů se podílel John Cale.

V úvodní písni Janitor of Lunacy zní jen harmonium, které tu má zvuk jako kombinace varhan a mellotronu, a posmutnělý až bolestný výraz ve zpěvu Nico, která temným hlasem deklamuje verše ne nepodobné starozákonním textům a vytváří až hmatatelný dojem, že jsme v kostele na zádušní mši.

Správče šílenství,
odhal můj osud.
Nech vzkřísit oživlý sen,
odpusť jejich žalostný křik.

The Falconer - její tíživě středověká atmosféra je alespoň na chvíli projasněna krátkou klavírní mezihrou, jako když ztemnělé sakrální prostory na chvíli osvětlí zbloudilý paprsek světla. Kdesi vzadu se ozývá jemné cinkání. V My Only Child procítěným zpěvem a capella Nico připravuje svého osmiletého syna Ariho na fakt, že jednou nadejde její čas, na což ji Ari odpovídá v další, francouzsky zpívané písni Le Petit Chevalier, zčásti jemně podkreslené cembalem:

Jsem malý rytíř
pevně stojící na zemi,
jednou tě přijdu navštívit…

Abschied (Rozloučení) – temný a pomalý song s harmoniem a dokonalými a přesto znepokojivě emotivními zvuky violy je takovým dalším malým žalmem. Až romantický klavír s violou doprovází nejméně zasmušilou Afraid, i když textové se moc nepoveselíme - jako by zpěvačka odhalovalé své vlastní pocity:

Někdo jiný ti bude říkat, co si máš myslet,
a ty jsi tak krásná a přesto sama...

Industriální atmosféra čpí z Mütterlein. V pozadí slyšíme neurčité klapání, disharmonické preludování a údery do kláves piána jsou promíchané s tóny zahrané na trubku – náročná a depresivní skladba o matce, kterou zanechala v Berlíně. Trochu slabší All That is My Own zakončuje tuto ponurou, nadčasovou nahrávku, která mohla vzniknout kdysi dávno ve středověku či včera…

Nejponuřejší a zároveň mé nejoblíbenější album od Nico.

» ostatní recenze alba Nico - Desertshore
» popis a diskografie skupiny Nico


Rage Against The Machine - Rage Against The Machine
2017-09-05

Rage Against The Machine / Rage Against The Machine

4 stars

Spíše náhodou se mi dostala do rukou dvoudisková edice upomínající na dvacetileté výročí vydání této desky.

Ač se kapelou produkovaný hardcore rap metal na zdejším fóru netěší kdoví jakému zájmu a pozornosti, nelze této jejich první desce upřít progresivní, novátorský a stylotvorný statut, neboť s takovou intenzitou podobnou muziku v té době nikdo nehrál. Před nimi si v podstatě skloubení rapu, funky a tvrdých stylu dovolilo jen velmi málo kapel, namátkou Anthrax či Aerosmith, ale jednalo se o jednu skladbu, ne o celou desku.

Tato deska s excelentní kytarou je agresivní, plná vzteku s provokativně levicovými texty a jedna z mála vyjímek, co z si z obdobného ranku občas poslechnu. Není to jen nejznámější song Killing in the Name či Bombtrack, ale dalších 8 zářezů, co pořádně provětrají basová repra.

To však platí o původním vydání z roku 1992. Tento zvukový záznam je na daný žánr neobyčejně podařený, vždyť se také o mix postaral mistr Andy Wallace (seděl např. v režii při nahrávání slayerovského Reign in Blood) o mastering fenomenální Bob Ludwig. Nádherně dynamické album, jakých moc v tomto žánru není.

Nová výroční edice z roku 2012 obsahuje 2 CD, 2 DVD a 1 LP. Obrazovou část hodnotit nebudu, na dvou cedéčkách se nachází remaster desky a původní dema, se (jak jinak) zbytečně zvýšenou hlasitostí. Při poslechu demo záznamů si člověk uvědomí, jak je důležité mít dobrého producenta a člověka za mixem, kteří dokážou nahrávku řádně pozdvihnout a nakopnout.

Na LP je údajně zvuk ponechán neponičen.

Nejlepší nahrávka kapely, ostatní desky RATM byly jen recyklací tohoto alba.

» ostatní recenze alba Rage Against The Machine - Rage Against The Machine
» popis a diskografie skupiny Rage Against The Machine


Landberk - One Man Tells Another
2017-09-04

Landberk / One Man Tells Another

4 stars

Dokonalá spojnice mezi "starou" produkcí kapely na prvních dvou deskách a Indian Summer.

Původní produkce ovlivněná King Krimson a VDGG je tu pomalu míchána se současnou rockovou scénou a postupy té doby - já tam nejvíce slyším třeba takové U2.

Takže v některých skladbách je stále slyšet ta severská melancholie s mellotronem a dlouhými pomalými plochami (Mirror Man či Valentinsong), v dalších jsou zakomponovány do melodických rockových songů pro ozvláštnění hlučné zvuky zbustrované kytary a samplů. Třeba takový úvod Kontiki mě trochu vyděsil - lekl jsem se, zda jsem nepřepnul na Korn či Clawfinger.

Zdá se mi, že se od hutněji a prog rockověji znějících krajanů, se kterými jsou často spojováni - Anglagard a Anekdoten, poněkud oddělili a vydali se svou vlastní cestou - větším důrazem na melodii a vstřebáváním kapánek odlišných vlivů.

Každopádně je to však výborná a barevná deska s úžasným zvukem a aranžemi dotaženými k dokonalosti.

P.S. : je třeba ocenit prazvláštní obal, kde čáp před odletem k další rodince v očekávání poskytuje novorozenci "rauchen pauzu". :-)

» ostatní recenze alba Landberk - One Man Tells Another
» popis a diskografie skupiny Landberk


Landberk - Lonely Land
2017-09-01

Landberk / Lonely Land

4 stars

Okolnosti vzniku nahrávky Lonely Land jsou trošku obestřeny rouškou tajemství, proto omluvte lehkou fabulaci z mé strany.

Pravděpodobně kapele po poslechu jejich prvotiny nabídla US firma The Laser´s Edge opětovné vydání materiálu z Riktigt Äkta, ale s podmínkou, že bude nazpíván anglicky.

Skupina dle mého tedy ve studiu nahrála anglický zpěv a nějaké dohrávky, většinou použila již zaznamenaný materiál a přibalila jinou cover verzi –
song No More White Horses od britské prog rockové kapely T2, která ji vydala již v roce 1970.

Mimochodem, tato píseň se hodí svým vyzněním k ostatním písním mnohem lépe, než vyřazená Tillbaka, která se hudebním stylem od ostatních kompozic poněkud lišila. Titulní skladba Lonely Land (v originále Undrar om ni ser) nabobtnala z 8 na 10 minut. Bylo tam totiž implementováno jakési sólo na sitár, což nepovažuji za právě šťastný krok u kapely, která byla prezentována v hudebním tisku tím, že čerpá z kořenů severské lidové hudby. Pravděpodobně chtěli v USA jednodušší sólo nahradit nějakým etno prvkem a zda to bude znít švédsky či jako z Pakistánu, to Američan nerozezná :-)

Studiové pásy byly odeslány do USA, kde na výsledný zvuk dohlédl věhlasný zvukový inženýr Bob Katz, který se do té doby specializoval z velké části na ortodoxní audiofilní nahrávky . Záznam na přejmenovaném albu Lonely Land projasnil, kapánek vytáhnul a nahaloval zpěv, došlo i k zpřeházení pořadí skladeb.

Anglická verze trošku ztratila tu exotiku a kouzlo zpěvného švédského jazyka, temné proudy severské atmosféry byly kapánek upozadněny ve prospěch rockové přímočarosti.

Nelekejte se však, tyto rozdíly jsou jen kosmetického charakteru. Rád si poslechnu obě verze.

» ostatní recenze alba Landberk - Lonely Land
» popis a diskografie skupiny Landberk


Landberk - Indian Summer
2017-08-31

Landberk / Indian Summer

3 stars

Nahé břicho těhotné ženy na poslední desce Landberk nás vybízí k představám, co se asi uvnitř obalu skrývá za hudební dítko. Jeden z rodičů, bubeník Andreas Dahlback byl nahrazen Jonasem Lindholmem, jinak vše zůstává při starém.

Hudebně je produkce Landberk někde o dost jinde, než první deska(y) ve dvojjazyčném vydání. Nálada se o dost projasnila, určitý melancholický opar však zůstal. Nejsem si jist, zda to nazvat ještě prog rockem.

Také vliv švédské lidové kultury ustoupil do pozadí. Zůstaly melodické rockové písničky v pomalém až středním tempu trochu ve stylu U2, které jsou v mixéru našlehány na jemno s rozostřenými kytarami post rockových akvizic a letmým prohrabováním strun jak u ambientních hrdinů.

Kupodivu, ač by mě tyto ingredience samotné moc nechutnaly, tak tento koktejl překvapivě kyselej není. Příjemně uvolněná pohodová rocková muzika k odpočinku ducha i mysli. Všechny songy balancují umně na hranici mezi rockem a popem, ale ani jednou necítím, že by ji někdy překročily pro mne nežádoucím směrem.

Musím vypíchnout důmyslně vystavěné a zadumané All around me a Why Do I Still Sleep, rovněž tak kvalitní zvuk a citlivě propracované aranže, rnebo také vkusné zapojení hostujících hudebníků na cello či saxofon.

Po této desce se nad kapelou zavírá voda a ačkoliv neohlásila nikdy ukončení činnosti, k natočení dalších nahrávek nikdy nedošlo.

» ostatní recenze alba Landberk - Indian Summer
» popis a diskografie skupiny Landberk


Landberk - Riktigt Äkta
2017-08-28

Landberk / Riktigt Äkta

4 stars

Album Riktigt Äkta (v překladu "Opravdu originální") není oslňující nahrávkou na první dobrou. Je třeba několik nenásilných poslechů, aby se z této švédské polozapomenuté lahůdky někomu mohla zatočit hlava. Jedná se o zvláštní mix ingrediencí, jež mají původ ve švédské lidové písni, a psychedelického koření, které je obsaženo třeba v raných nahrávkách Pink Floyd (občas jako bych zaslechl i Van der Graaf Generator). Nahrávka vyznívá velmi archaicky, od boku bych tipnul období 1969–1970.

Úvodní I nattens timma - to je takový funebrácký valčík pro mellotron, piáno a flétnu a do to všeho jednoduše zpěvák vemlouvavým polozpěvem deklamuje text. Druhá Skogsraaet je daleko živější – slyšíme i zvuk vrzající zbustrované kytary a zpěvákovu švédštinu proplouvající nad klopýtajícím bicím doprovodem. Někde za půlkou se atmosféra písně rázně změní v tklivou záležitost podobnou atmosféře pomalých a psychedelických pasáží z období raných Pink Floyd.

Několik dalších songů zní podobně - klidnější části zpívané švédsky se střídají po změně rytmu a nálady s hutnými hypnotickými pasážemi doprovodu basa – bicí. Nad nimi krouží opatrně rozvíjená sóla skřípavé kytary, podpořená v pozadí melĺotronem, flétnou či tahací harmonikou.

Výjimkou je instrumentální a melancholicky meditativní Visa fraan kallsedet a závěrečná Tillbaka, jež je maskovaným cover songem od švédské blues rockové kapely Nature z roku 1970 a poněkud narušuje jednolitý ráz alba.

Desku kapela nahrála během jednoho měsíce v Megaphone Studios v Enköpingu a během dalších dvou měsíců si tyto songy i sama vyprodukovala (včetně mixu a masteringu). Hudebníkům se podařilo zachovat určitou archaičnost zvuku kapel ze sedmdesátých let, zároveň si dokázali pohlídat i technickou kvalitu záznamu. Deska je neuvěřitelně dynamická, je to znát hlavně u bicích, kde lze slyšet, že jejich zvuk nebyl nijak komprimován. Hodnota DR 15 mluví za vše.

https://www.youtube.com/watch?v=pb8i2Sk2mno

» ostatní recenze alba Landberk - Riktigt Äkta
» popis a diskografie skupiny Landberk


Maiden uniteD - Across The Seventh Sea
2017-08-24

Maiden uniteD / Across The Seventh Sea

4 stars

Kapela se po vydání debutního alba Mind the Acoustic Pieces vydala na koncertní šňůru, která sestávala z několika desítek vystoupení po Evropě. Zájem o skupinu neutichal a jelikož hudebníci měli již připraveny další přetransformované songy Iron Maiden, které se nevešly na předchozí album, nebyl již takový problém po dvou letech vydat nové CD. Tak se také stalo v roce 2012 - pod názvem Across The Seventh Sea.

O grafickou stránku alba se postarala holandská firma Blacklake, která navrhuje motivy na desky, trika či tour postery mnoha známým kapelám - a zrovna tento je neobyčejně krásný a korespondující s obsahem:

http://www.blacklakedesign.com/projects_maiden_united_seventhsea.php

Co se týče hudebního obsahu, lze jej rozdělit na dvě skupiny – v té první je několik skladeb, které dle mého názoru byly připraveny v období natáčení prvního alba, neboť mají podobné aranže a náladu, pochmurné pomalé tempo, jsou bez doprovodu bubeníka či jen s takovou střídmě poklidnou jazzovou rytmikou a s emotivně smutným až tesklivým projevem zpěváka Damiana Wilsona. Takové jsou třeba 2 Minutes To Midnight, Flash of The Blade, Children of The Damned či The Evil That Men Do, kde se blýsknul Perttu Kivilaakso z Apocalypticy.

V druhé skupině se objevují skladby rovněž v akustickém hávu, ale již s větším důrazem na rytmiku, neboli rockovějším projevem bubeníka, což trochu narušuje tu poklidnou náladu songů. Celkové vyznění se tak více blíží originální předloze. Takové jsou Only the Good Die Young, Prowler či Infinite Dreams, v nichž opět září Perttu. Intro a outro Seven Deadly Sins je fragmentem téhož z Desky Mejdnů na 7 Sons….

Deska jistě nezklamala - zvuk sice nemá takovou dynamiku jako debut, ale stále je plně poslouchatelný. Rovněž je trochu více orientována na pravověrné fandy Mejdnů, pro které byl debut Maiden uniteD svou alternativnější podobou pravděpodobně méně stravitelný.

» ostatní recenze alba Maiden uniteD - Across The Seventh Sea
» popis a diskografie skupiny Maiden uniteD


Styx - Big Bang Theory
2017-08-21

Styx / Big Bang Theory

2 stars

Všeobecně nechápu smysl vydávání alb s převzatými songy. Ještě dokážu přijmout, když umělci z odlišných žánrů přetvoří díla k obrazu svému, potom může vzniknout zajímavý počin. Napadá mě namátkou pár nahrávek vážné hudby či jazzových projektů, kterými byla zpracována rocková klasika, nebo projekt Maiden United s Damianem Wilsonem a Anneke van Giersbergen či geniální covery Laibach.

Ale pokud rockeři nahrají songy svých kolegů v přibližně stejném duchu jako je originál předloha, to mi přijde jako mlácení prázdné slámy. V případě Styx je to o to problematičtější, že kapela v nahrávkách nezanechala nějaký svůj výraznější otisk.

Z původních členů tu zůstává totiž jen Tommy Shaw a James Young a ti s ostatními (byť technicky velmi zdatnými) spoluhráči žádný specifický zvuk Styx neprodukují ani nahrávky nijak neozvláštňují.

Jedinou zajímavostí je přepracovaná skladba z vlastního repertoáru – dávný megahit Blue Collar Man v unplugged verzi. Tato verze se dá poslouchat, ale že by předčila originál, jak jsem četl v nějakých recenzích, tak to ani náhodou.

Zbytečná deska.

» ostatní recenze alba Styx - Big Bang Theory
» popis a diskografie skupiny Styx


Maiden uniteD - Mind the Acoustic Pieces
2017-08-19

Maiden uniteD / Mind the Acoustic Pieces

5 stars

Jednou jsem prohlížel stránky fanouška Iron Maiden, který sbíral všechny tribute CD Iron Maiden. Měl jich neuvěřitelných 45 kusů. Thrash kapely hrály Mejdny, elektro kapely hrály Mejdny, dívčí kapely hrály Mejdny, metalisti ze Skandinávie hráli Mejdny, hard rockeři z Anglie hráli Mejdny..... Uf !

Některé tyto počiny přistály pro zajímavost v mém přehrávači, ale většinou stačil jeden poslech. Byla z nich slyšet úporná snaha zahrát song tak, aby se podobaly co nejvíce původní předloze. To se i víceméně těm zručnějším povedlo, elektro spolky alespoň pobavily, ale krom oživení songů Železné Panny mě tyto cover alba více neoslovily.

Vcelku se mi jeden čas líbilo album amerického dirigenta a famózního pianisty Scotta Lavendera ‎– The Piano Tribute To Iron Maiden z roku 2005. Dokázal vytáhnout to hlavní ze skladeb I.M. – většinou to byla linka zpěvu a hlavní melodie. V klavírní úpravě zněly skladby zajímavě, bohužel také předvídatelně.

U britsko – holandského seskupení Maiden uniteD, které dal do kupy velký příznivec repertoáru Železné Panny Joey Bruers a člen tribute spolku Up the Irons to dopadlo poněkud jinak. Na základě ohlasu na akustický set písní I.M. oslovil člena Within Temptation, Ruuda Jolie, zda by s ním nechtěl přearanžovat pár songů této legendy. Slovo dalo slovo a poté již vybírali vhodné skladby a vymýšleli, jak je vhodně přetransformovat do akustické podoby.

Zpracováno bylo více skladeb a při výběru před nahráváním hudebníci s překvapením zjistili, že do celkového konceptu alba se jim nejvíce hodí písně z alba Piece of Mind.

Do studia byli přizván bubeník Mike Coolen (Within Temptation, Cloudmachine), klávesista Marko Kuypers z Cloudmachine a hlavně pěvecké eso Damian Wilson, jež byl pro mě hlavním magnetem a motivací k poslechu této desky.

V roce 2010 konečně došlo k vydání této kolekce písní pod názvem Mind The Acoustic Pieces. K poslechu jsem po předešlých zkušenostech s tribute alby přistupoval trochu s despektem, ale vážení přátelé, po aktu samotném mi spadla brada !
Od té doby proběhlo mnohé opakování poslechu a vždy s podobně kladným výsledkem.

Hudebníci si totiž s velkým citem pohráli nejen s aranžmá, ale oni přímo rozbili tempo i strukturu skladeb samotných ! To znamená, že některé písně jsem zpočátku rozeznával jen podle textu, další podle refrénu. Vzniklo neobyčejně lahodné pásmo songů vystavěných na akustických kytarách, baskytaře a klavíru, které pořádně dokáže zamávat s emocemi posluchače.

Obrovskou zásluhu takto povedeného celku je skloubení několika faktorů – neobyčejně procítěný pěvecký výkon Damiana Wilsona, odvážné a hravé „překopání“ původní předlohy, bravurní instrumentální výkony ostatních zúčastněných a posledním, neméně důležitým faktorem je naprosto brilantní, plně dynamický zvuk. Nahrávka má obrovský prostor a rozlišení, cítím mj. chvění Damianových hlasivek a slyším každý nepatrný dotyk na hmatníku kytary.

Spojení těchto prvků nabízí až intimně artový zážitek, což bych u poslechu písní Iron Maiden nečekal.
Cestu k nahrávce si dle mého může najít široké spektrum posluchačů – fandové Mejdnů, příznivci akustické muziky nebo obdivovatelé zpěvu Damiana Wilsona. Pokud jsou nějakého člověka naplněny všechny tři body, tím lépe, nicméně dovedu si představit i to, že se písně mohou líbit i někomu, kdo original nezná, není to totiž podmínkou.

Pikantní třešničkou na dortu je, že s Damianem původně počítal Steve Harris po odchodu Bruce Dickinsona s jako možnou alternativou na uvolněném pěveckém postu. Nakonec to nevyšlo, ale na této a následujících dvou pokračováních máme možnost částečně posoudit, jak by tato spolupráce dopadla.

Nesmí se zapomenout na holandskou květinu – Anekke Van Giersbergen, která je pro mne svou žánrovou nezařaditelností a talentem ženskou reinkarnací Damiana. Oba si střihli krásný duet To Tame a Land.

Za mě poctivá pětka !



» ostatní recenze alba Maiden uniteD - Mind the Acoustic Pieces
» popis a diskografie skupiny Maiden uniteD


Tuber - Out Of The Blue
2017-08-17

Tuber / Out Of The Blue

3 stars

Řečtí Tuber skutečně dle popisku hrají jakousi směs post rocku se stoner metalem, ozvláštněnou tu více, tu méně použitým cvrlikáním syntenzátorů.


Ke změnám tempa ve skladbách občas dojde, rytmus mě přijde však dost strojový a nenápaditý, jako by byl použit automatický bubeník. Písně samotné obsahují většinou jeden motiv, který potom hudebníci rozvíjí, jakoby v kruzích a v různých obměnách.


Při poslechu těchto songů se dobře řídí auto, naživo bych si dovedl představit, že tato hudba zafunguje, pokud by byla doplněna o nějakou poutavou videoprojekci, či laserovou show.


Na domácí, soustředěný poslech je to však málo. Pokud na této desce podali Tuber nejlepší výkon, jak je zmiňováno, tak jejich další alba shánět nebudu.

» ostatní recenze alba Tuber - Out Of The Blue
» popis a diskografie skupiny Tuber


Badlands - Badlands
2017-08-07

Badlands / Badlands

4 stars

Kapelám, které na konci osmdesátých let byly tiskem označeny jako hair metal jsem se velmi pečlivě vyhýbal. Nyní, v posledních letech, kdy je možnost poslechnout si i méně známé desky, zjišťuji, že toto označení je velmi vágní a i zde se najdou kapely kvalitní a ani bych je do tohoto ranku nezařazoval. Například uvedu americké Vain, White Lion či britské Badlands.

Odpadlíci z Black Sabbath (Gillen a Singer) a kapely Ozzyho Osbourna (Lee) se dali dohromady s poměrně neznámým basistou Gregem Chaissonem (Lee si ho pamatoval z konkurzu u Ozzyho).

Natočili spolu parádních 11 kousků štavnatého hard rocku s bluesovým feelingem. Nejsou to sice přímo žádné trháky do hitparád, toho si však naopak cením. Kapele to výborně šlape, Jake E. Lee teprve zde ukazuje své hráčské kvality, u Ozzyho přece jen musel podřídit kompozici jeho požadavkům, překvapuje mě barevná hra Erica Singera a výborný hlasový projev Raye Gillena.

Elpíčko je po zvukové stránce skvělé, je dobře že producent Paul O'Neill (Savatage, Trans-Siberian Orchestra) ponechal albu a hlavně kytarám takovej ten "špinavej" sound. Dokonce se prodalo slušných 400 000 výlisků.

Všem hard rockovým máničkám, příznivcům Led Zep a posluchačům dobré muziky doporučuji.

» ostatní recenze alba Badlands - Badlands
» popis a diskografie skupiny Badlands


Osbourne, Ozzy - The Ultimate Sin
2017-08-06

Osbourne, Ozzy / The Ultimate Sin

4 stars

Jak jsem se dostal k Ozzymu ? Docela oklikou. Známý mi pouštěl dvě alba anglických Badlands, kde mě zaujala nápaditá hard rockově bluesová kytara, jak ze staré školy. Při letmém pohledu do bookletu jsem byl doma – Jake E. Lee – tak toho si pamatuju ze dvou alb Ozzyho Osbourna.

Sólovou tvorbu této legendy sleduju spíše informativně, nikdy jsem nebyl přívržencem jeho samostatných počinů – krom alba Ultimate Sin. Spíše si občas poslechnu domovské Black Sabbath ....

Pamatuji se, že toto jediné album jsem poslouchal se zalíbením, ale je tomu již pěkná řádka let – v předchozím režimu by kolchozníci a slévači stačili překročit plán 6 pětiletek.

Rozhodl jsem se tedy oživit dávné hity a zjistil, že i nyní tyto písně působí velice přesvědčivě, za sebe mohu prohlásit, že tuto desku považuji za to nejlepší, co Ozzy během své sólové kariéry vydal.

Důvodem je skladatelský rukopis a hra právě dříve již zmiňovaného Jake E. Lee. Nejlépe mi k Ozzyho hlasu sedí, napsal silné skladby skoro na celou desku (krom poslední Shot in the Dark od spoluhráče Phila Soussana) a dokázal je i živě s ekvilibristikou sobě vlastní zahrát. Nejde však o hru ve stylu nějakého guitar hero, který na sebe poutá velkou část pozornosti, naopak, Lee je poctivý dělník, který riffuje jako o život v předem zvoleném obrazci a tuto hru jemně dokresluje různě vkusnými a přesně padnoucími ornamenty.

Jeho hra je podpořena rytmikou výborného basisty Phila Soussana a poněkud topornějším Randym Castillem na bicí, jehož výkon mi přijde poněkud jednotvárný, možná to je však jen můj subjektivní pocit způsobený trochu horším zvukem jeho nástroje.

Písně na albu, kterých je Jake autor, jsou všechny potencionálními hity, snad krom slabšího Fools Like You. Pro mne snad nejsilnější zářezy Ozzyho celé tvorby jsou Secret Loser, Thank God for A Bomb, Killer of Giants či Shot in the Dark.

Jake obdržel během roku 1987 po turné k této desce bez vysvětlení telegram s výpovědí od manažerky Sharon Osbournové a takto tajuplně byla ukončeno jeho působení vedle netopířího muže Ozzyho. Jeho kariéra však neskončila, ještě několikrát projevil své hráčské dovednosti i skladatelský um, např. v hvězdně obsazených Badlands, kde se mi líbí hlavně na hard rock - bluesovém albu Voodoo Highway z roku 1991. Slyšel jsem i jeho dvě sólové desky, které vůbec nejsou špatné, ale tak vyrovnanou sbírkou songů, jako je na Ultimate Sin, nedisponují.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - The Ultimate Sin
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy


Styx - Cornerstone
2017-08-03

Styx / Cornerstone

3 stars

Mě tato deska vůbec nesedla. Přechozí album Pieces of Eight se tematicky věnovalo penězům a mamonu a to se vše projevilo kouzlem nechtěného na následující desce Cornerstone. Kalkul při psaní nových písní na toto album dnes přiznává i Dennis DeYoung, kormidelním kolem směrem k popu bylo otočeno po přečtení negativních recenzí v britském tisku.

A tak vznikla kolekce příjemně znějících songů s uhlazenou produkcí a výborným zvukem.
Avšak invence, rocková dravost, energie a prog rockové koření se tentokrát v jejich skladbách neobjevilo.

Obchodní cíl byl ale splněn - 3 miliony prodaných elpíček, LP na druhém místě Top 100 Billboardu a tři úspěšné singly jsou toho jasným důkazem. Styx zůstávají v této době v Americe modlou, proráží i na čelní místa evropských hitparád.

Já z této desky dokážu vstřebat pouze Boat on the River, skladbu napsanou jak podle mustru Lady in Black od Uriášů, kde byly použity netradiční nástroje jako je mandolína či harmonika a spokojenost v mé tváří se dále objeví až u závěrečné lahůdky Love in the Midnight, která dá vzpomenout na staré dobré Styx z předešlých alb, tak jak je mám rád.

Dávám 2 a půl hvězdy. Nevědouc, kam zaokrouhlit, pomoci musel až hod mincí. Americkým dolarem, jak jinak :-)

» ostatní recenze alba Styx - Cornerstone
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - Pieces Of Eight
2017-08-02

Styx / Pieces Of Eight

5 stars

Osmá nahrávka Styx s názvem „Pieces of Eight“ vyšla opět pod numerologickou ochranou 1.9.1978.

Dalo by se říci (někteří fandové, co studují dopodrobna texty Styx a jejich význam,to potvrzují), že se jedná částečně o koncepční album, které se zabývá tématy, jako je bohatství, úspěchem, tedy i penězi a vším, co se kolem nich točí. Proto i ten název alba „Pieces of Eight“ – název prvního oficiálního platidla v Americe, osmé královské mince, či Španělského dolaru.

V převzatém slova smyslu je označení „Pieces of Eight“ také symbolem bohatství, velkého množství peněz. O penězích a jejich významu pro člověka se zmiňuje několik skladeb.
O ponížení a hněvu propuštěného člověka bez práce a bez peněz je Blue Collar Man, že vše se za peníze koupit nedá, zazní v Pieces f Eight. O tom, jak člověk kvůli penězům sejde na zcestí a za peníze lze najmout lidi, kteří takové lidi vyhledávají a dovedou až na šibenici, vypráví Renegade. Skladba Queen of Spades varuje před závislostí na hazardních hrách, kde lze zase v okamžiku naopak o celé jmění přijít....

Nakonec i Tommy Shaw v jednom rozhovoru uvedl, že bez peněz člověk řeší mnoho problémů a s mnoha penězi řeší také problémy, jen jiného druhu.

Přímo učebnicovým příkladem o získání obrovského množství peněz, tedy o naplnění tzv. Amerického snu je i vlastně samotný příběh kariéry Styx, kteří se propracovali od neslavných počátků až na výsluní popularity a k mnohamilionovým kontům.

Druhou stranou takového života v luxusu je to, že na člověka číhá mnoho lákadel a nástrah. Příkladem budiž osud dvou hráčů Styx – bratří Panozzových.
John umírá v roce 1996 ve svých 47 letech na cirhózu jater a na krvácení do žaludku po léta neřízeného požívání alkoholu, Chuck dlouhá desetiletí bojuje s plně rozvinutou chorobou A.I.D.S…

Zpět k hudbě. Osou alba jsou hard rockové, velmi chytlavé, ne však podbízivé, skutečně do nejmenších detailů proaranžované skladby, založené na naprosto úchvatných riffech, okořeněné střízlivě tu syntenzátorovou linkou, jinde skutečnými zvuky varhan či hammondek – je to drtivá Great White Hope, ve které bicí pádí jako stádo splašených koní, Blue Collar Man s klávesovým úvodem jak od Deep Purple a v úvodu klamající tělem Queen of Spades.

Do art rockových poloh vystavěné jsou mnohovstevné skladby Pieces of Eight s instrumentálním outrem Aku Aku a Lords of The Ring s pro změnu instrumentálním klávesovým intrem The Message ve sci fi stylu.

Někde na pomezí obou zmiňovaných žánrů stojí výborná I ´m OK se skvělým kytarovým sólem Tommyho a bombastickou varhanní mezihrou Dennise, jak vystřiženou z partitury skladatele vážné hudby . U jinak energické a rockové Renegade mě dlouho iritoval úvod, který mi připomínal černošské gospel blues.

Nejméně oblíbená je u mě prosluněná a singlová oddychovka (jak jinak) Sing for the Day – sentimentální vyznání Tommyho své dceři Hannah.

Deska získala několikanásobnou platinu, kapela poprvé vyrazila v následujícím roce krom kroužení po Americe na několika evropských štací.

Je zajímavé, že v této době byla Anglie zmítána punkovou horečkou, pomalu vystrkovaly růžky novovlné kapely, v USA však dle všemožných veřejných průzkumů a žebříčků u rockových fandů vedli jednoznačně Styx....

Poslední výborná, na hard rockových kytarách postavená šťavnatá deska. Ode mě jasná pětka.

» ostatní recenze alba Styx - Pieces Of Eight
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - The Grand Illusion
2017-07-12

Styx / The Grand Illusion

5 stars

Sedmé album skupiny Styx - Velká Iluze vychází 7.7. 1977. Kapela v mých očích provedla velmi sympatický tah. V recenzi na předchozí opus Crystall Ball jsem totiž uvedl, že tam cítím jisté nakročení k mainstreamu. Obával jsem se, že tímto směrem budou Styx pokračovat i nadále.

Skupina se však v tento okamžik otočila na podpatku a udělala dva velké kroky směrem progresivním rockovým břehům, aby se tak tímto počinem katapultovala na piedestal ke Kansas či Rush, s nimiž také často po USA koncertovali...

Zvuk kytar se na albu zaostřil a zprůzračněl, již není tak hutně hard rockový, klávesové rejstříky nejsou jen fanfárovité znělky a aranžmá skladeb se stalo komplikovanější a propracovanější. Není tu žádný prosluněný hit do rádií typu Mademoiselle, ani žádné papa pá pá pá prozpěvování.

Kapela prostě dokázala nadrtit ve své inspirační mlýnici to nejlepší ze svého pompézního stylu, anglického klasického hard rocku a art rockových veteránů, špetky Queen a skvělých sborů. To dohromady ruku v ruce s bravurním hráčským uměním zaručilo mistrovský výsledek.

A tak se objevila vzácně vyrovnaná kolekce písní, kde není hluchého místa. Podrobněji je popsal v předchozí recenzi EasyRocker a já bych to lépe nenapsal. Marně se snažím najít nějakou, kterou bych vyzdvihnul nad ostatní, každá má trochu jinou náladu, ale své pevné, nezastupitelné místo na desce v širokém spektru nálad od drsně rockové Miss America až po křehkou Fooling Yourself.

Na závěr jen můj nepatrný postřeh. Song Man In The Wilderness je stavbou i pojetím hodně podobný písni Suite Madame Blue z alba Equinox, rovněž tak Miss America bude jakýmsi předobrazem Half Penny, Two Penny z desky Paradise Theater....

Není divu, netrvalo to ani dlouho a desku si v USA a Kanadě koupilo přes 3 miliony posluchačů. A nyní i já.

Hlasitě volám - jasná pětka !

» ostatní recenze alba Styx - The Grand Illusion
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - Crystal Ball
2017-07-11

Styx / Crystal Ball

4 stars

Rok se s rokem sešel a Styx vydávají svojí další řadovku s názvem Crystall Ball. V kapele jsem musel oželet zakládajícího člena, kytaristu a zpěváka Johna Curulewskiho, jehož hru a složené skladby jsem měl celkem rád.

Nahradil ho tehdy pouze 22 letý Tommy Shaw z Alabamy, člen rockových The Smoke Ring a MS Funk, více méně bez konkurzu na doporučení tour managera a po poslechu jeho demo kazety. Byla to trefa do černého, protože tento blonďák se v budoucnu podepsal pod největší hity Styx.

Již na této své první desce ukázal svůj um a zároveň fakt, jak obrovskou důvěru do něj museli ostatní členové kapely vložit, kdy nováčkovovi nechali napsat 4 z osmi písní na desce,(u páté je uveden jako spoluautor). To u žádné jiné skupiny nepamatuju.

Je zajímavé, že každá skladba je tak trošku z jiného soudku. Mademoiselle je přímo předurčená pro US rádia, taková rozjásaná a letní atmosféra (maličko cítím ozvěny Queen). Také byla nasazena jako singl...

"Všechno to začalo tak neškodně
Dala jsi mi lásku tak snadno
Už si ani neuvědomuju
jak jsme trávili čas.."

Naproti tomu, kompozičně propracovanější a titulní Crystall Ball pěkně graduje z něžného folku do hard rockového refrénu zpíváného a capella. Jedno z vrcholných čísel.

Shooz, podobně jako předchozí recenzent Jarda P, moc nemusím, neboť mi není blízká ta hard bluesová, ukřičená atmosféra písně s jižanskou steel kytarou.

Naopak závěrečná Ballerina, (s klavírní předehrou výňatku z díla Claude Debussyho - Clair de Lune) kompozičně vystavěná podobně jako Crystall Ball, je další rockovou peckou..

"Baletko, když tančíš, tak zní hudba
Barevné reflektory osvětlují tvůj pohyb
Přeplněné haly očekávají
tvůj náznak úsměvu...."

Nutno uznat, že Tommyho entrée se podařilo na jedničku.

Ani ostatní členové však nelenili, J. Joung dal s Tommym dohromady úvodní dynamickou Put Me On - energický hard rock s fanfárami kláves podaným s neuvěřitelným tahem na bránu, ta dodnes dokáže zvednout ze židle...

„Pusť si mě, jsem úplně nově nahraná deska
Pusť si první stranu a poslouchej písně
Pořádně nahlas, žádný ohledy na sousedy
doufám, že se ti to bude líbit celej den..."

No a Dennis DeYoung přispěl odlehčenou a chytlavou Jennifer..

"Jennifer si popíjí své sherry
Je jí sedmnáct, sotva odrostlá dětským střevíčkům
V očích otce ještě dítě
však žena každou nocí..."

...a This Old Man, dojemnou a pomalou rockovou věc, kterou napsal jako vyznání svému otci....

"Ten starý muž
učil mě mnohokrát
Abych pochopil, že prokázat lásku je prosté
Nic bychom neměli skrývat
a neuzamykat své pocity....."

Na závěr se nemohu nezmínit o takové, dalo by se říci drobnosti, se kterou jsem se na žádné jiné desce Styx zatím nesetkal a tou je takové to prozpěvování slabik , asi na dokreslení nálady ve skladbě. V Jennifer několikrát zazní „dan,dan,dan, dajanu,dá“, v Ballerina „la,la,la,lá,lá, ou, o, ó, ó“ a v This Old Man dokonce „pá papá, pá papá. V prvním případě se mi vybavila německá kapela Van Canto, která tímto způsobem napodobuje svými hlasy různé nástroje, v dalším učitelka z filmu Slunce Seno Jahody...

Desce dávám 4 body, je tu znát jisté nakročení k mainstreamu - ubral jsem za ukřičenou Shooz a za pá pa pá....:-)



» ostatní recenze alba Styx - Crystal Ball
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - Cyclorama
2017-07-08

Styx / Cyclorama

2 stars

Ať toto album poslouchám najednou, po částech, od předu či odzadu, před deseti lety, či nyní – stále k němu nemohu najít klíč.

Písně mi připadají naprosto nevýrazné, pop rockového střihu, kterých v USA denně vychází stovky. Rovněž nelze taky v písních identifikovat náladu či ducha Styx, krom marné snahy napodobit kdysi tak výrazné dvoj až trohlasy.

Nelze se však moc divit, z původní sestavy zůstal v kapele pouze Tommy Shaw a James Young. V roce 1999 totiž odešel zásadní skladatel a klávesista Dennis DeYoung a byl překvapivě nahrazen Kanaďanem Lawrencem Gowanem, který se na této desce poprvé představil v dresu Styx. Kapela tak získala zručného multiinstrumentalistu, zpěváka i skladatele, který však má odlišný rukopis.

Pokud by jste se však neodbytně v příspěvcích dotazovali, kterou skladbu bych přes to všechno mohl doporučit, potom bych napsal tyto názvy : Killing the Thing That you Love – solidní pop rockový ploužák a One with Everything – svižný počin s pěkně (až prog rockově)znějícími klávesovými party.

» ostatní recenze alba Styx - Cyclorama
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - Equinox
2017-07-07

Styx / Equinox

5 stars

Jednu z nejzásadnějších desek amerického rocku v roce 1975, vydává nová akvizice stáje A&M Records – kapela Styx z Chicaga, jako svůj celkové pátý počin.

Pod názvem Equinox míří v den vydání na pulty všech obchodů, ze kterých zanedlouho mizí 500 000 exemplářů a do dalších dvou let se tato deska potahuje platinou.

Trpělivá práce pětice muzikantů, jež do dnešních dnů setrvala v neměnné sestavě, se počíná pomalu, ale jistě zhodnocovat…

Tvůrčí převahu na desce prokázal Dennis DeYoung, i z tohoto důvodu zní deska jednolitě a celistvě. Neustále šperkovaný zvukový model Styx – zde ještě důrazný melodický hard rock podpořený víče či méně pompézním zvukem kláves. Poznávacím znamením je několikahlasý zpěv.

Na desce není slabší píseň. Hard rockeři si přijdou na své v hitové Lorelei, „jihem" šmrncnuté Midnight Ride a Born for Adventure. Ti, co se nebojí náročnějších postupů a ozvláštnění jinými styly zaujme jistě úvodní rozpustilá Light up a pro mne druhá nejlepší skladba na desce – Mother Dear s prog rockovými prvky. Rockový ploužák s několika polohami se vyloupne z titulu Lonely Child.

Na konec si Styx přiravili již poněkolikáté nad ostatní čnící song – předehru Prelude 12 a navazující Suite Madame Blue – ta začíná zdánlivě nevinně, (podobný model stavby písně použili později Scorpions v křehké Still Loving you) melodii udává akustická kytara, doprovázená procítěným zpěvem DeYounga. Pohodlně se uvelebuji v křesle a spokojeně kývám hlavou při rockové střední části, ke konci se skladba opět tiší a já si říkám, že jde o výbornou rockovou baladu na závěr. Ale co to ? Syntenzátorový tón syčí dál, skladba ještě nekončí ? A pak to přichází – jeden z nejdrtivějších hard rockových riffů mě příbíjí na zeď a nepouští! „Améérikááá“ a druhá kytara oplétá tu první neustále riffující dravými sóly.

Po první, desátém či padesátém poslechu mi mozek vždy vyplaví dva litry endorfinů.

Po zvukové stránce byli vždy Styx nadprůměrem a na každé následující desce se neustále zlepšovali. Záznam na tuto desku pořídili v oblíbeném Paragon Studiu v Chicagu s Barry Mrazem v režii. Výhodou kapely u velké firmy je to, že není problém najmout mistra masteringu Douga Saxe (mj. pracoval na několika zásadních deskách Pink Floyd, Led Zep, Who…). Výsledkem je bombastický a krystalický průzračný zvuk s ohromující dynamikou, na kterém dodnes nelze najít znaky sebemenšího zestárnutí.

P.S. : Těsně na pokraji největší slávy opouští do té doby naprosto soudržné mužstvo kytarista a zpěvák John Curulewski, s vysvětlením, že se chce více věnovat rodině a tvořivé práci, kterou může více ovlivňovat. Jeho rozhodnutí bylo správné, peníze nejsou vše. Každému totiž není vyměřen dlouhý život a John umírá v roce 1988 ve svých 38 letech...

» ostatní recenze alba Styx - Equinox
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - Man Of Miracles
2017-07-05

Styx / Man Of Miracles

3 stars

Čtvrtá deska Styx s názvem Man of Miracles se objevila na pultech prodejen v listopadu roku 1974.

Ač měla kapela na svém kontu 3 alba a stovky vystoupení, nebyla na tom kupodivu celkově finančně nijak růžově. Jednotliví členové chodili nadále do svých civilních zaměstnání – DeYoung a Chuck Panozzo vyučovali na škole hudbu, Young taxikařil. Atmosféra se pohybovala na bodu mrazu a skupina byla na pokraji rozchodu. Vše zachránil až singl „Lady“ z druhé desky, který se uchytil až v tomto období v éteru a upozornil na následný song z aktuálního počinu Man of Miracles, nádherný hit Dennise DeYounga A Song for Suzanne (věnovaný své ženě, s níž je dodnes).

Stylově jakoby se skupina vrátila tak nejméně o 5 let nazpět, většina písní je ovlivněna mixem rhythm and blues, rock ´n ´rollem a popu v kabátku Styx ( Rock n´roll Feeling, Havin´a Ball, A Man Like Me, Christopher nebo převzatá (!) odrhovačka Lies). Svižná skladba Southern Woman zní, jako by Deep Purple vykročili hudebně „jižanským“ směrem.

Paradoxně dopadly na tomto albu nejlépe pomalé songy. Ať již bombastická, hard rocková titulní Man of Miracles (Styx si začínají nechávat své nejlepší kousky na konec desek), emotivní Golden Leak jen s pianem a violou, rocková pecka Susanne (jakoby trošku inspirovaná Queen), či zadumaná Evil Eyes.

V žebříčcích prodejnosti časopisu Billboard si kapela o pár desítek míst oproti desce Serpent is Rising polepšila (154 místo), nicméně mne oslovila o něco méně.

Důležité však je, že jiskra mezi tvorbou kapely a posluchači přeskočila, takže nebyl problém uzavřít dohodu s jinou gramo firmou, která by lépe zviditelňovala Styx , což se dle členů kapely do té doby dělo velmi nedostatečně. Kontrakt se povedl s A&M Records, kde dodnes chodí manažeři povinně líbat zasklený exemplář této smlouvy, neboť labelu pomohl k mnoha desítkám milionům dolarů.

Man Of Miracles je tedy poslední deska u firmy Wooden Nickel, jejíž činnost po odchodu kapely prakticky stagnovala a léta se živila vydáváním reedicí a různých výběrů do slávy rozkvetlých Styx.

Rozchod s labelem lze chápat také jako jakýsi symbolický předěl mezi starou na novou hudební tváří Styx, která autorsky dozrála.

Slabší trojka.

» ostatní recenze alba Styx - Man Of Miracles
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - The Serpent Is Rising
2017-07-03

Styx / The Serpent Is Rising

3 stars

Frekvence vydávání desek je přímo vražedná. Třetí počin Serpent is Rising vychází již 3 měsíce po zveřejnění předchozí "dvojky".
Jak to Styx stihli s ohledem na stovky odehraných koncertů, je dnes milou záhadou.

Z dnešního pohledu se to zdá býti trochu ukvapené rozhodnutí, neboť mnozí fanoušci a nakonec i kapela sama tuto nahrávku zatracuje.

Já tento názor nesdílím, je tu mnoho zajímavého k poslechu. Pokud si odmyslím úlety typu ukryté a (textem) kontroverzní Plexiglas Toilet, ve které matka varuje malého syna před usednutím na toaletu s prkénkem z plexiskla, neb by mohl přijít o svou chloubu :-), či Krakatoa (hudebně), jež je spíše syntenzátorovým předělem k další jen těžko na albu zdůvodnitelné skladbě Hallelujah Chorus z Handelova Mesiáše, tak musím převážně jen chválit.

Rozhodně za poslech stojí dravě hard rockové Witch Wolf či Young Man s hammondkami v duchu Deep Purple, či zatěžkané jižanské boogie 22 Years.
Dramatické a členité skladby v pozdějším duchu tvorby kapely tu již zastupují Jonas Psalter či The Grove of Eglantine (kde narozdíl od propracované kompozice jde zpěvákovi v textu jen o to "jedno".

Ostatní skladby jsou neurážejícím průměrem.

Je tu však jedna vyjímka. Titulní Serpent is Rising je takovým malým vrcholem tohoto alba. Pomalá, valivá skladba prog hard rockového střihu s hutným riffem kytary podepřeným zvukem hammondek se dere z repráků jak buldozer. Young drtí v zubech text jako mnohem později Dave Mustaine z Megadeth. Až melodický refrén (dvojhlasně zapěný) skladbu trochu rozjasní.

Celkově nejtvrdší album v kariéře Styx.

» ostatní recenze alba Styx - The Serpent Is Rising
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - Styx II
2017-07-02

Styx / Styx II

3 stars

Styx podepsali v roce 1971 smlouvu na 4 desky s nezávislou firmou Wooden Nickel, krerá měla zajištěnou distribuci přes mamutí RCA. Tato jejich druhá, bezejmenná byla vydána v roce 1973.

Již při prvním přehrání je jasné, že posun v tvorbě Styx je znatelný. Stavba písní je rockověji sevřenější,zvuk nástrojů je také lepší. Na desce je jeden z největších hitů skupiny - rockový ploužák Lady, který se dodnes ve Státech hraje v rádiích. Tato píseň se měla již objevit na debutu kapely, firma ji však vyřadila a nahradila cover songem After You Leave Me.

Mánii způsobila však až v roce 1974, kdy se ji podařilo firmě procpat do rotace rádií. Skladba se probojovala až na nejvyšší místa prodejních žebříčků a byla z jedním důvodů, proč si Styx poté vyhlédl major label A&M Records.

Tato rocková balada však není jedinou kvalitní záležitostí na albu. Kytarista Curulewski se blýsknul další pomalou A Day s pěkným klávesovo - kytarovým sólem. Zajímavé je i zpracování Bachovy Fugy g moll, kterou nahrál na varhany v kostele klávesák DeYoung. Ta hudebně i textově navazuje na další solidní rockovou Father O.S.A. Skoro až hard rockově vyzní energická Earl of Roseland.

To byly písně které mě nejvíce zaujaly.

» ostatní recenze alba Styx - Styx II
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - Styx
2017-06-29

Styx / Styx

3 stars

Apache nám zatajil svůj zveřejněný názor na tuto prvotinu kapely Styx, nezbývá tedy nic jiného, než zveřejnit ten svůj. Vzhledem k počtu udělených hvězdiček však asi bude nepatrně jiný.

Jsou debutní alba, která jsou nesmazatelně vryta do srdcí posluchačů pro jejich stylotvornost, neotřelost či přímo naprostou originalitu písní.

Potom jsou alba, kde kapely teprve hledají, tápou či pilují své budoucí hudební směrovaní a styl.

To je případ i této desky. Je tu slyšet velké hledačství, třeba v úvodní (13-ti minutové !) čtyřdílné suitě Movement for the Common Man, jejíž součástí je i nasnímaný náhodný rozhovor na ulici.

V Best Things jasně vysledujeme poznávácí znamení kapely - pečlivě secvičené dvojhlasy. Tato skladba také později získala větší ohlas v US hitparádě.

Za poslech stojí však i ostatní skladby. Je to taková směs hard rocku, progresivního rocku a rhythm and blues, občas se mi vybavily odkazy na některé písně Eagles.

Mými favority jsou After You Leave Me, která začíná skoro až hard rockovým riffem podpořeným hammondkami, pomalu jako Deep Purple, samozřejmě valivá Best Things s důrazným rytmem skreslené baskytary a výbornými sbory a rocková balada What Has Come Between Us.

» ostatní recenze alba Styx - Styx
» popis a diskografie skupiny Styx


Styx - Paradise Theater
2017-06-28

Styx / Paradise Theater

5 stars

Mezi našimi posluchači v Čechách bylo toto album jistě hodně známé, neboť jako jednu z mála kvalitních licenčních desek ji dovezl na náš trh Supraphon. Dle mého to nebyl až tak vstřícný krok natěšeným fandům, jako spíše fakt, že byl zneužit koncepční příběh vzestupu a pádu luxusního divadla Paradise v Chicagu, na kterém Styx vystavěli svoji metaforu proměny hospodářské situace v USA v letech 1970-80. Tak proč toho v tehdejším Československu nevyužít a spolu s hudbou Styx nepoukázat na pozlátko konzumního způsobu života v kapitalistické cizině, že :-)

Poučení z příběhu divadla by si mohli odnést i promotéři koncertů, či potažmo i mastering inženýři za mixpulty nahrávacích studií i v dnešní době.
Jedním z hlavním důvodů finančního krachu tohoto podniku byl totiž ten, že v sále byla díky klenutému stropu velmi špatná akustika, takže, ač zde vystupovaly přední soubory, návštěvníků ubývalo.

Zpět k albu Styx. Ačkoliv ho nepovažuji za úplný vrchol tvorby této skupiny ( z komerčního hlediska to tak však bylo), bez problému se vejde mezi jejich pětici nejoblíbenějších nahrávek vydaných shodou náhod v období 1975 – 80. To bylo velmi plodné období, kdy vydával soubor jednu lepší desku za druhou ( s vyjímkou pro mne trochu slabšího Cornerstone).

Ačkoliv kritiky v té době nebyly kupodivu nijak nadšené, deska se probojovala na první místo albového žebříčku v USA s 3 000 000 prodanými výlisky. Úspěchu alba nezabránil ani soudní proces, ve které byla skupina ovlivněna, že v písni Snowblind je ukryto satanské poselství, pokud si song přehrajete pozpátku.

Za ta léta mám za sebou několik desítek dostaveníček s touto deskou. Styx jsou jedineční v tom, že je jejich hudba i skladba písní velmi různorodá, takže se člověk nikdy nestačí nudit.

V podobě prvního songu A.D. 1928 se zaposloucháme do emotivního hlasu Dennise, který jen s piánem vykouzlí melancholickou náladu. S příchodem Rockin the Paradise zažijeme hard rockové opojení, v rockové a střednětempé Too Much Time On My Hands se pěkně doplňuje syntenzátor s kytarou. Singlová Nothing Ever Goes As Planned je vkusně v aranžmá ozvláštněna dechovými nástroji, melodická a hymnická The Best Of Time, která rovněž směřovala na SP s výraznými sbory připravuje posluchače na tvrdý rock v podobě Lonely People, kde pěkně zasólují na kytaru James i Tommy.

Příjemně uvolněná She Cares připraví na ponurou a zatěžkanou Snowblind. Vydechnout nedá velmi členitá a skoro až heavy metalová Half Penny – Two Penny (nepřipomíná vám píseň Miss Amerika?), v které je zakomponován v druhé půli ruch demoličních strojů, který věští smutný konec příběhu. Nádherné sóla kytar i saxofonu nás v závěru konejší.

V A. D. 1958 se dojemně loučí Dennis a nostalgický zvuk starého piána v State Street Sadie zklidní rozbouřené emoce.

O kvalitě zvuku není třeba v případě Styx v té době mluvit, jejich desky byly vždy znamením nejvyšší kvality – jen pozor na všelijaké remastery. Jinak mohu tuto nahrávku plně doporučit.

» ostatní recenze alba Styx - Paradise Theater
» popis a diskografie skupiny Styx


UFO - You Are Here
2017-06-26

UFO / You Are Here

3 stars

Do řad UFO nastoupilo další z plejády kytarových es, aby předvedlo kvality a schopnost práce v kolektivu. Vinniemu Mooremu se to částečně povedlo, nicméně jeho hra v rámci písní této kapely mi přijde zbytečně složitá, zatěžkaná, jako by se do songů snažil nacpat co nejvíce riffů a tónů. Završil to bubeník Jason Bonham, který svou členitou hrou jakoby ještě více zbrzdil již tak většinu střednětempých kousků.

Ve výsledku vzniknul hodně zatěžkaný hard rock, určitě ne špatný, ale v kontextu tvorby kapely UFO mě osobně chybí určitý tah na bránu. Namátkou porovnávám s několika úvodními songy z nijak převratného alba Covenant, kde si cením úspornější a přímější hry A. Dunbara, který však svým výkonem žene a táhne kapelu kupředu. Rovněž Schenker jakoby ledabyle vymyslí a zahraje ústřední riff, sólo, riff a je hotovo.

Z desky You Are Here vyzdvihuji proto úvodní, riffovou Daylight Goes to Town a Give me Up, kde se mnou zmiňovaná negativa projevují nejméně, z pomalejších a komplikovanějších vyzdvihnu Mr.Freeze a The Wild One.

» ostatní recenze alba UFO - You Are Here
» popis a diskografie skupiny UFO


Styx - The Mission
2017-06-26

Styx / The Mission

5 stars


Od posledního studiového alba Cyclorama uplynulo neuvěřitelných 14 let. Tu desku jsem měl tehdy jen půjčenou a vůbec mě nezaujala, nyní jsem si ji osvěžil na YTB a stále slyším jen velmi průměrný a nezáživný materiál.

Je tedy zvláštní, že novinka je tak jiná, zhruba tak o 600% lepší :-). Pátral jsem po příčinách, ale v podstatě vše za tu dobu zůstalo při starém, jen v roce 2003 na místě baskytary proběhla výměna stráží. Za Glena Burtnika se nalodil a od té doby tvrdí muziku Ricky Phillips z Bad English, pro někoho známý třeba z doprovodné kapely Page-Plant.

Hlavním důvodem bude však pravděpodobně plodná spolupráce Tommyho Shawa s producentem Willem Evankovichem, s kterým převážnou část repertoáru složili a zkomponovali. Will na této desce nahrál i nějaké kytarové a klávesové party, rovněž i finálně nahrávku vyprodukoval.

Textově se jedná o koncepční příběh o první cestě pozemské kosmické lodi Khedive na Mars v roce 2033. Příběh chronologicky líčí děj od startu, všechny obavy a nesnáze až k finálnímu dosažení cíle.

Styx se dva roky věnovali nahrávání a výsledek je bombastický. Krom čtyř spojovacích znělek zbývá dalších 10 šťavnatých rockových písní, v podstatě jakákoliv z nich by mohla být umístěna na singl, není tu ani jediná výplň do počtu.

Zvukově je to naprostý luxus. Plně dynamická a vzdušná nahrávka plní sny každého milovníka High End zvuku. Krom standartních nosičů jsou připraveny k vydání i verze ve vysokém rozlišení, které zvuk posouvají ještě o kousek výše do nebes.

Takové album s poctivým a barevným prog AOR rockem s feelingem 70 – átých let jsem opravdu dlouho neslyšel. Všechny poznávací znaky Made in Styx jsou v nahrávkách implementovány, takže fanda kapely musí být nadšen. Klidně by se dalo umístit jako řadové album mezi The Grand Illusion a Pieces of Eight. Kdo na tento spolek trochu zanevřel v osmdesátkách po vydání komerčnějšího Kilroy Was Here, by měl nyní dat Styx druhou šanci.

Toto je pro mne zatím jedno z velkých a příjemných překvapení tohoto ro(c)ku.

https://www.youtube.com/watch?v=i1gVIBKZ6cg

» ostatní recenze alba Styx - The Mission
» popis a diskografie skupiny Styx


Puhdys - Wilder Frieden
2017-06-21

Puhdys / Wilder Frieden

3 stars

Puhdys byli a jsou mistři toho, jak na sebe upoutat pozornost. Jejich marketingovou zručnost překonali snad jen Kiss.

Před vydáním desky Wilden Frieden si tři členové kapely stačili zahrát ve filmu Comeback für Freddy Baker s hvězdou stříbrného plátna Mariem Adorfem, (ten si s nimi na oplátku živě střihnul song Gigolo a my máme možnost ji v tomto provedení na CD poslechnout), složili píseň Was gut ist setzt sich durch do reklamy na Berliner Pisner a song Was braucht man pro reklamu telekomunikační firmy EWE a Berlínskému fotbalovému klubu 1. FC Union napsali skvělou hymnu s názvem Eisern Union 2000.

To nejlepší na konec. Pro spolupráci na singlu Wut will nicht sterben ve stylu Rammstein nepřizvali nikoho jiného, než samotného leadra tohoto spolku - Tilla Lindemanna k velké nelibosti jeho managementu. Byla to však forma vyjádření respektu a vzájemné podpory dvou skupin z NDR.

Na YTB najdete desítky variací této písně, většina fandů jej tam mylně vkládá a označuje jako výtvor Rammstein, tak silně song evokuje jejich tvorbu. Je fakt výborný a úplně stačí, když Tille zarecituje refrén, tak člověka až mrazí, jak Puhdys dokázali skladatelsky vyhmátnout gró této německé kovové úderky.

V podobném duchu zní i titulní skladba Wilden Frieden. Za povšimnutí stojí i Dieser Tag gehört dir v duchu nejlepších tradic melodických linií Puhdys a šílená, ale zajímavá Hipp Hipp Hurra, připomíná mi to třikrát zrychlený dávný hit TV Show s infarktovým, pěkně nasamplovaným metalickým riffem v refrénu. Výše zmiňovaný duet Gigolo uzavírá to zajímavé a podstatné na albu, ostatní písně plynou v proudu německého radio popu.

Předchozí deska Frei wie die Geier byla vydána u malé německé firmy Dakota, což byl label velkého fandy Puhdys, Huberta Bayera. Hudebníci z vlastních zdrojů i Bayer investovali velkou sumu do drahého studia a ač se na desce nacházely solidní písně a deska měla nadupaný a vymazlený zvuk, nijaký zásadní průlom nezpůsobila. Nicméně zájem o kapelu byl, proto s nimi podepsala smlouvu mamutí BMG. Tím měla kapela zajištěnou celosvětovou distribuci a masivní reklamní kampaň.

Nicméně vždy je něco za něco. Orientace firmy na výkon (resp.na prodej) byla velká, což se ne vždy projeví pozitivně na repertoáru. Rovněž zvuk ve studiu dle diktátu doby dynamicky ořezali, ale to není chyba hudebníků, nýbrž bolest celé dnešní doby.....

» ostatní recenze alba Puhdys - Wilder Frieden
» popis a diskografie skupiny Puhdys


IQ - Seven Stories Into 98
2017-06-16

IQ / Seven Stories Into 98

3 stars

Letos, na podzim roku 2017 uplyne neuvěřitelných 35 let od vydání první demo kazety anglické kapely IQ. Abychom byli na říjnové oslavy řádně připraveni, je třeba seznámit s touto tvorbou a písně řádně naposlouchat. Byla by totiž škoda, kdyby období, před vydáním debutní gramodesky bylo zapomenuto.

Takto uvažovali i členové kapely a po úspěšném dvojalbu Subterranea se rozhodli potěšit fandy a vydat ranou tvorbu na CD. Kvalita záznamu byla však otřesná, neboť původně byl materiál nahrán na čtyřstopý magnetofon a pásek nesčetně přehráván. Proto se IQ rozhodli k radikálnímu řešení. Zamluvili si na tři (!!!) dny studio Nomansland jejich dvorního zvukového inženýra Roba Aubreyho, aby v zájmu autenticity zaznamenali podobným způsobem nahrávky, jako před mnoha lety.

A výsledek je opravdu zdařilý. Je třeba této nahrávce dopřát trochu času. Samozřejmě, pokud si ji pustíme po CD Ever, připadne nám tato produkce poněkud jednoduchá, v aranžích chudší.

Snažší způsob, jak proniknout do útrob těchto skladeb a nalézt patřičné potěšení z nahrávky, je zcela jistě tento. Poslechněte si nejprve původní demo z roku 1982, která je připojena jako bonus na CD 2. Poté zasuňte do CD přehrávače novou verzi nahrávek a budete překvapeni a zcela to zcela jistě tak, že příjemně.

Nejprve zažijete šok, jak hudebníci rozvinuli svůj talent. Ačkoliv se jedná o stejné songy, instrumentální invence jednotlivých person je dechberoucí. Skladby jim přímo pod rukama rozvetly z malých poupat do zralých a barevných květů.

Zároveň vtiskli všem skladbám jednotný prog rockový kabátek s logem IQ. Je to znát třeba na skladbě Capital Letters či About Lake five, kde byly částečně umírněny jazz rockové vlivy, či zcela ostraněn reggae feeling ve skladbě Barbell Is In.

Jako největší perly této kolekce vnímám technickou Intelligence Quotient, již zmiňovanou Barbell Is In ve stylu sólovek Petera Gabriela, temný kousek s repetitivním rytmem world music, rockovou Fascination, která se několikrát zlomí výbornou syntenzátorovou mezihrou, či rovněž velmi svižnou It All Stops Here či tajemnou a romantickou Eloko Bella Neechi.

» ostatní recenze alba IQ - Seven Stories Into 98
» popis a diskografie skupiny IQ


IQ - Subterranea
2017-06-12

IQ / Subterranea

5 stars

Letos slaví příznivci kvalitní hudby malé výročí. Před 20 lety, v roce 1997 vydala britská kapela IQ desku s názvem Subterranea.

Skupina má štěstí na zpěváky, kteří se vedle svého hlavního poslání plně věnují tvorbě textů, i epizodní Paul Menel dokázal psát silné a obsahově zajímavé songy. Nejinak je to i u výše zmiňovaného koncepčního dvojalba, kde je textová složka nedílnou, takřka až dominantní části celku. Autorem příběhu je nyní Peter Nicholls.

Lehce tedy nastíním výkladově celkem složitý děj.
Jako vzor sloužil Peterovi skutečný příběh Caspera Hausera, který byl nalezen roku 1828 u Norimberku. Děj byl však transformován do současnosti.

Příběh líčí osudy hlavního hrdiny, který byl od dětství uzavřen v malé cele a jediný kontaktem s okolním světem, živitelem a učitelem v jedné osobě představoval tzv. Provider.

Jednoho dne se však ocitne za nejasných okolností na svobodě, kde se musí vyrovnávat s množstvím nových vjemů, které skýtá žití v současné moderní civilizaci. Čelí svodům náboženských fanatiků, kteří v něm vidí lehký cíl. Poté potkává dívku Mayu, do které se zamiluje. Ta však jednoho dne beze stopy mizí. Náš hrdina zjišťuje, že je sledován, dokáže však svého pronásledovatele zlikvidovat, dozvídá se však před tím od něj jméno Providera – je to tajemný Mockenrue. V průběhu děje přichází na to, že existují podobně postižení, jako on - všichni jsou označeni stejným tetováním symbolu, který je uveden několikrát v bookletu CD.

Uvědomuje si, že je s ostatními součástí jakéhosi experimentu. Rozhodnou se tedy pomstít, za dramatických okolností, však přežije pouze hlavní hrdina. Je však natolik vyčerpán a deprimován z předchozích událostí, že se dobrovolně stahuje do ústraní,do míst, kde byl dlouhá léta vězněn…

Děj je někdy nejednoznačný, že samotní hudebníci později museli dovysvětlovat některé části příběhu.

Nicméně se k zamyšlení nabízí i druhá, obecnější rovina příběhu – úvaha o odcizení, manipulace či osudovosti – kdo–koho řídí a ztrátě víry v dnešní přetechnizované době.

Po hudební stránce jde o velice kompaktní prog rockové dílo, plně podřízené příběhu s jasnou návazností na předchozí desku Ever. Každá píseň odráží náladu a dokresluje děj. Ve většině skladeb je několik změn tempa a přechodů, dominantní funkci zajištují mohutné klávesové party, kytara jen lehce dobarvuje celkové vyznění. Různorodá tempa udávají výborně nasnímané a krásně čitelné bicí i basa. Takový hutný, rockový spodek mám u tohoto druhu hudby velmi rád.

Je zajímavé, že toto dvojité CD mě nenudí ani po několika desítkách přehrání. Na druhou stranu jde o tak jednolitý celek, každá píseň přesně zapadá na své místo, proto pouštím CD najednou a nemám potřebu vypíchnout nějaký song, jak se mi to stává u jiných desek....

O nadstandartně skvostný zvuk se postaral kytarista a producent Mike Holmes, mastering byl svěřen zkušenému Bunt Stafford-Clarkovi, který ošetřil zvuk tehdy i třetí desce Threshold či Pendragon. Spolu s albem Ever naprostý vrchol v oblasti zvuku i hudby. Další desky IQ již tyto parametry nikdy nepřekonaly.

Podtrženo a shrnuto : pro mě vysoce ceněná a zásadní deska prog rocku.

Jako perličku na závěr uvedu fakt, že na základě příběhu Subterranea byl natočen v USA v roce 2015 film se shodným názvem. Autor a režisér Mathew Miller na něj získal finance pomocí Kickstarteru (celkem 32 000 dolarů). Hlavní poster filmu zobrazuje herce, který je velmi podobný Niku Homesovi, až jsem si v první chvíli myslel, že jej autoři obsadili do hlavní role. :-)

Jak to u filmových scénářů bývá, je kostra příběhu shodná s textovou předlohou, avšak doplněn byl další vývoj děje. Nicméně díky omezeným finančním možnostem, určitou nezáživností a mému částečnému neporozumění anglickým dialogům mě toto zpracování neoslovilo.

Film je dostupný ke zhlédnutí za poplatek (či bez) na českém fóru Uložto v původním, anglickém znění.

V roce 2017 byl vydán i soundtrack, který obsahuje však jen náladotvorné elektronické vsuvky Nika Holmese, jež dotvářejí děj a s původní muzikou IQ nemají nic společného. Kapela však napsala pro tento film novou (celkem průměrnou) skladbu, pojmenovanou In the Wilderness a ta zní v závěru filmu.

» ostatní recenze alba IQ - Subterranea
» popis a diskografie skupiny IQ


IQ - Nomzamo
2017-06-06

IQ / Nomzamo

2 stars

Kapelu IQ si z USA vyhlídli manažeři Peter Mensch a Cliff Burnstein ( ve své stáji Q Prime měli Metallicu, Def Leppard, J.Page či RHCHP). Založili sub label Squawk Records Inc. s dojednanou distribucí po celém světě přes firmu Vertigo. Tato firma vydávala v USA jen singly a LP IQ (krom desky kytaristy McAlpina). Bylo vidět, že na kapelu hodně sází, nedivil bych se,že do výměny zpěváka ze zákulisí zasahovali, což bylo tehdy běžnou manažerskou praktikou.

Byl vybrán producent Ken Thomas, který v té době podobně spolupracoval se špičkou alternativního rocku - Laibach, Psychic TV či Test Department.

Vznikly první promo foto a byl natočen klip Promises, který neustále rotoval na MTV.

Na desce samotné najdeme výbornou protiválečnou No Love Lost( i její piano verze se pěkně poslouchá), titulní song o rasových nepokojích v severoafrickém Nomzamu, či Common Ground o největších jatkách 1. svět. války. To jsou písně, které více méně korespondují s předchozí tvorbou kapely, ostatní jsou pokusem probojovat se na širší posluchačský trh a do pop rádií.

Ač v pop či AOR oblasti to rozhodně nebyly špatné písně, v širším měřítku IQ (až na Holandské hitparády) neprorazili.
Omluvou budiž to, že v té době se tímto směrem drali mnozí ostatní prog art hard thrash rockoví souputníci.

Já osobně takto hudebně zaměřené písně nevyhledávám, proto počkám do roku 1993 na vzkříšení jménem Ever.

» ostatní recenze alba IQ - Nomzamo
» popis a diskografie skupiny IQ


IQ - For Ever Live
2017-06-02

IQ / For Ever Live

4 stars

V roce 1993, 12 června v německém městě Kleve byl zaznamenán koncertní set IQ, pojmenovaný Forever Live, který měl za úkol propagovat čerstvě vydanou studiovou desku Ever a ukázat fandům navrátivšího Petera Nichollse na postu zpěváka. Tento záznam vyšel po dlouhých třech letech ve dvou samostatných provedeních – jako video záznam a také ve formě 2 CD u firmy Giant Electric Pea, jejíž zakládajícím členem byl mj. kytarista IQ Mike Holmes.
Na dvou stříbrných kotoučích nás čeká necelých 112 minut live záznamu. Musím podotknout, že zvukově velmi povedeného. Studiová deska Ever a tento živák patří jednoznačně k nejlépe vyprodukovaným počinům kapely. Holmes jako šikovný kytarista a producent si zvuk řádně ohlídal, mastering svěřil světově proslulému Chrisu Blairovi (Genesis,Queen), který na nahrávce pracoval v Abbey Road Studiu a zvukovou režii Robovi Aubreyovi, který již s IQ pracoval na studiovce Ever. Kombinací těchto výjimečných osobností a kvality hráčů IQ vzniklo opravdu lahůdkové dílo.

Jelikož se jednalo o první oficiální živý záznam, kapela zvažovala, jaké písně zvolit. Nakonec největší prostor dostalo v době koncertu právě vydané album Ever a dvojka The Wake. Z každého tohoto alba zazněly 4 songy, ze zbývajících Tales…, Nomzamo a Are You… jen dvě skladby.

V případě debutu mě mrzí malý počet nominovaných písní, čekal jsem větší zastoupení . Určitě by dle mého fandové raději oželeli skladby původně nazpívané P. Menelem .

Songy z prvních dvou alb jsem si maximálně užíval, protože tady opravdu po zvukové stránce zní tak, jak jsem si vždy představoval. Jen mi vadilo u skladby The Last Human Gateway její zkrácení a rozdělení, naopak u The Ënemy Smacks jsem byl potěšen, ta zazněla v plné parádě. Z mnou neoblíbeného alba Nomzamo zde zahrané Human Nature a No Love Lost díky rockovějšímu aranžmá docela srovnaly krok a nijak netrčí z celkovém kontextu alba, rovněž tak i Falling apart at the Seams, tam ale nezbývá nic jiného, než přetrpět vlezlý refrén.

Co se atmosféry týče, ohlas publika je slyšet striktně jen mezi skladbami, takže někdy člověk zapomene, že poslouchá živé vystoupení.

K úplné dokonalosti mi chybí větší interaktivita diváků a rovněž bych se nebránil drobným úpravám v setlistu. Jinak spokojenost.

» ostatní recenze alba IQ - For Ever Live
» popis a diskografie skupiny IQ


IQ - The Wake
2017-06-01

IQ / The Wake

5 stars

Před mnoha lety jsem zaslechl desku The Wake v original edici z roku 1985. Před měsícem mi byl zapůjčen trojdiskový remaster nahrávky Wake z roku 2010. Zvuk je opravdu lepší v basech, vylezly trochu i některé detaily. Zároveň však nahrávka přišla o část svého dynamického rozsahu, ale zase ne o tolik, aby byla nahrávka zmršena, jak je to v současné době již zažitým pravidlem.

Nahrávka Wake – druhý počin IQ je pro mě famózním dílem, jedním z nejlepších, co tato skupina kdy vydala. Nevadí mi ani automatický bubeník ve skladbě Corners, což je tedy u mě co říci. Prostě k této skladbě se to hodí...Chlad a žár – skvělá kombinace vroucího zpěvu Nichollse a chlad kláves s neživým rytmem...

Další dva disky ukrývají dema a rané či živě pořízené verze skladeb. Každá píseň je tu předvedena ve třech různých verzích.

Jsem detailista, ale ne zas takový, abych dokola poslouchal dema a rozpracované záznamy nahrávek svých oblíbenců, takže tyto bonusy jsou opravdu jen pro zaryté fandy kapely. Alespoň jednou jsem si je však vyposlechl a přece jen jsem byl o něco obohacen.

Většinou je v recenzích IQ vyzdvihován zpěvák, klávesista či kytarista. Já si všiml v několika demo snímcích hry bubeníka Paula Cooka s nezkresleným zvukem bicích a až tady jsem si uvědomil, jak moc dobrý je to hráč. Třeba v první live verzi Widow ´s Peak jsem měl pocit, že na session přišel Neil Peart, s jakou razancí byla píseň odehrána.

Jeho výkon je tak na původní i remastrované studiové verzi díky různým elektronickým filtrům a halům trochu upozadněn, což je škoda.

» ostatní recenze alba IQ - The Wake
» popis a diskografie skupiny IQ


Landmarq - Turbulence - Live in Poland
2017-05-29

Landmarq / Turbulence - Live in Poland

4 stars

První oficiální DVD Landmarq s názvem Turbulence - Live in Poland spatřilo světlo světa v roce 2006. Vydala ho polská firma Metal Mind, v této zemi, konkrétně v Katowicích byl předešlého roku záznam i pořízen.

Jako upomínku na tuto událost firma vydala v roce 2009 koncert i ve formátu audio CD a to hlavně z důvodu výborné kvality zvukového záznamu. CD vyšlo v limitované edici 1000ks.

Je zajímavé nahlédnout na obal, abychom viděli jaké skladby kapela vybere na své první DVD. Určitě budete překvapeni zvoleným setlistem : byl přehrán skoro celý materiál z CD Entertaining Angels, z předchozí desky Science...nezazněly osvědčené koncertní hity, ale byl odehrán méně nápadný song Lighthouse a na období, kdy v kapele působil Damian Wilson bylo vtipně zavzpomínáno instrumentální (!?) skladbou Lanslide (se sólem na bicí), kterou rovněž v kontextu prvních tří desek považuji za tu méně reprezentativní.

Tolik k informacím, které vyčteme z obalu. To hlavní musíme však posoudit svým sluchem. Zde je pár osobních postřehů.

Ačkoliv neskrývám fakt, že preferuji písničky, které nazpíval s kapelou Damian, tak zde musím připustit, že koncert odezpívaný šarmantní Tracy Hitchings se velice dobře poslouchá. Skladby přece jen z důvodu live záznamu zní o kapánek rockověji, stále se však (dle mého ucha) pohybujume na pop rockové parketě, ale té kvalitně provedené.

Jak už jsem letmo zmiňoval, koncertní záznam zvuku je velmi povedený, žádný nástroj nezaniká ani nevyniká - materiál není stižen kompresí, takže si jej určitě ještě nekdy rád připomenu.

P.S. : DVD jsem neviděl, jen pár fragmentů z ytb, ty mě však úplně nenadchly, ty záběry z balkonu divadla na mě působily dost stísněně, což jako klaustrofobik těžce nesu :-)

Hvězdy se vztahují jen na období s Tracy H.

» ostatní recenze alba Landmarq - Turbulence - Live in Poland
» popis a diskografie skupiny Landmarq


Landmarq - The Vision Pit
2017-05-25

Landmarq / The Vision Pit

5 stars

Po promo turné k desce Infinity Parade se ocitají Landmarq v nezáviděníhodné situaci – odchod ohlašuje Damian Wilson, aby se mohl v USA společně s Neilem Murrayem (Whitesnake), Davidem Palmerem (Jethro Tull) a Guy Fletcherem (Dire Straits) věnovat projektu La Salle. Karl Groom ho rovněž zlanařil do kapely Threshold, aby nazpíval jejich prvotinu Wounded Land.

Mezitím Landmarq nalezli náhradu v Ianovi Gouldovi, s kterým živě vystupují na mnoha koncertech s předními kapelami prog rock žánru. Blíží se čas natáčení nového materiálu, Gould se však z důvodu rozdílného náhledu na další hudební vývoj kapely poroučí. Kapela opět oslovuje v nouzi Damiana Wilsona a ten nabídku přijímá, neboť projekt La Salle byl uložen k ledu. Landmarq jsou v původní ,silné sestavě a nahrávají třetí desku s názvem Vision Pit, která vychází v roce 1995. A bez rozpaků prohlašuji, že je mou nejoblíbenější!

Všechny negativa, která jsem na předchozím Infinity Parade nacházel, jsou zde zdárně odstraněna! Zvuk je naprosto luxusní, je slyšet jakési rockové zhutnění - to je přesně to, co jsem na "dvojce" částečně postrádal. I na zvuku bicích nástrojů je znát, že jsou výborně nazvučené. I ostatní nastroje jsou krásně čitelné, dynamika nahrávky se jeví vynikající. Všechny tyto aspekty by ale byly k ničemu, pokud by repertoár samotný nebyl kvalitní. Naštěstí tomu v tomto případě tak je.

Cutting Room se postarala o řízný úvod, dramatické linky syntenzátorů jsou zručně zaplétány s přitvrzenou zkreslenou kytarou, všemu vévodí Wilsonův vokál plný napětí, jež po chvíli přechází do konejšivého refrénu. V Pinewood Avenue tempo zvolňuje, slyšíme (ne naposled) opět zvonivou kytaru, často využitou již na "jedničce". Pětidílný epos Infinity Parade plyne v proměnách spektra nálad - od té poklidné až po tu velmi expresivní - a nedá vydechnout necelých 9 minut. Oddechu a poklidné melodické linky se dočkáme až v Game Over. Další skladby drží laťku, která je nastavena hodně vysoko – zmíním již jen namátkou například píseň Handblechia, která je zhudebněným indiánským rituálem o hledání smyslu života. Popěvek je bez textu a zní tu hlasy Clive Nolana a Tracy Hitchings.
Narovlya je rozdělena do šesti částí. Jedná se zhudebněný dopis místní učitelky z tamější mateřské školky, jež popisuje průběh událostí po černobylské jaderné katastrofě v roce 1985. Mnoho jí svěřených dětí přišlo o otce, kteří likvidovali bez jakékoliv ochrany následky neštěstí. Deska je pak zakončena malou, temně znějící symfonií To Do or Die.

Minule jsem zaokrouhloval z 3,5 hvězd směrem dolů. V tomto případě je to naopak – hodnotil bych 4 a půl hvězdami, ale vzhledem ke kvalitě desky jako celku zaokrouhluji nyní směrem nahoru na maximum zde možných přidělených bodů.

Epilog: Vydávající firma SI Music se v roce 1996 dostala do finančních potíží a byla nucena ukončit činnost. Landmarq se ocitli opět v problémech – bez smlouvy a bez vydávající společnosti. V této neradostné době odchází již navždy zpěvák Damian Wilson. Přišlo nečekané rozhodnutí: Landmarq přijali do svých řad původní parťačku z dob Quasar – již výše zmiňovanou Tracy Hitchings, která se mezitím svou spoluprací s jinými, význačnými hudebníky stala netitulovanou královnou prog rocku.
Jejím příchodem a zapojením do tvorby repertoáru se silně změnilo hudební směrování skupiny, i proto zůstávají první tři desky Landmarq nezpochybnitelnou vzpomínkou a pomníkem výborné kapely neo prog rockového žánru

» ostatní recenze alba Landmarq - The Vision Pit
» popis a diskografie skupiny Landmarq


Landmarq - Infinity Parade
2017-05-24

Landmarq / Infinity Parade

3 stars

Úvodní a výborná Solitary Witness představuje jasnou spojnici mezi první a druhou deskou Landmarq, a to nejen podle názvu – ten zvonivý zvuk kytary již známe.

Album působí barevně, nachází se tu pomalé a i v textech poetické balady Embrace (ač v popovějším hávu, je to skvělá píseň) a Tailspin. Jak z rockového muzikálu Clive Nolana na mne působí The More You Seek The More You Lose či Gaia Waltz (skutečně dle názvu v 3/4 taktu). Instrumentálka klávesisty Leighta, pojmenovaná Landslide, má odpich a určitý vnitřní vývoj, mě však moc neoslovila.

Vrcholem alba je nepochybně výpravná skladba o pěti částech, bezmála sedmnáctiminutová Ta'Jiang neboli Řeka zlatých písků – barvitý a podrobně podaný příběh o čínské řece, na které byla postavena v hornaté části největší vodní elektrárna světa – Tři soutěsky. Kvůli této stavbě přišly o domov skoro dva miliony místních obyvatel – text nabízí mnoho otázek. Poklidně rocková, ve středním tempu a bonusová Borroved Mind důstojně zakončuje toto dílo.

Mně osobně se tento materiál líbí o něco méně než Solitary Witness. Ubylo dravosti a dramatických momentů, přibylo (na můj vkus) více prvoplánových melodií. Část výhrad mám i k výslednému zvuku. Ten je na stejné aparatuře oproti debutu zastřenější. Bicí nástroje mi přijdou moc syntetické, jako by byly naprogramovány na PC.

Výkon hodnotím na tři hvězdy celé a jednu půlím. Zaokrouhluji směrem dolu.

» ostatní recenze alba Landmarq - Infinity Parade
» popis a diskografie skupiny Landmarq


Landmarq - Solitary Witness
2017-05-23

Landmarq / Solitary Witness

4 stars

Kapela Landmarq – tedy konkrétně kytarista Uwe D'Röse, klávesista Steve Leigh a bubeník David Wagstaffe z rozpadnuvšího se metalového spolku Quasar a basák Steve Gee (ex-Firewater) získala v roce 1991 nahrávací kontrakt u holandské firmy SI Music po kladném přijetí jejich písně Suite St. Helens na legendárním prog rockovém výběru VA – SI Magazine Compilation disc 1991.

Tam své umění prezentovali mimo jiné kapely Pendragon, Jadis nebo Gandalf. Na této kompilaci nazpíval zmiňovaný song Rob Lewis Jones, který s formací zkoušel štěstí jen necelý rok a před natáčením desky odešel.

Skupina měla smlouvu, ale byla bez vhodného pěvce. Namísto pilování připravovaného repertoáru se tedy hledal vhodný zpěvák (kandidátkou byla i zpěvačka Tracy Hitchings, která působila s kolegy již v kapele Quasar!!, ale firma ji neschválila, neboť ji nedávno vydala její sólovou desku). Její jméno však nezapomeňte, bude se později v souvislosti Landmarq ještě skloňovat.

Vše zachránil hudebník a producent Karl Groom (m. j. Shadowland, Threshold), který v různých směrech firmě SI Music pomáhal a dohodil tehdy začínajícího zpěváka Damiana Wilsona, což se později vyjevilo jako osudové rozhodnutí, z kterého profitovali nějakým způsobem všichni výše jmenovaní. O tom ale poreferuji příště. V této sestavě, ve stejném studiu a vcelku se stejným realizačním týmem nahrál spolek Landmarq tři zásadní a důležitá alba britského neo prog rocku. Možná je to jen můj pocit, ale celkově se mi zdá, že tyto desky jsou u fandů zčásti nedoceněné.

První deska s názvem Solitary Witness vznikala pod velkým časovým tlakem. Hudebníci měli již vyhrazené nahrávací frekvence a polovina písní nebyla ještě otextována. Zasáhl opět osud v podobě hudebníka a producenta Clive Nolana, který s kapelou začal spolupracovat. Za několik hodin texty napsal, jen u Free Fall a April First to nedopadlo a skladby zůstaly v instrumentální podobě.

Songy na prvotině Landmarq jsou nadýchané, ve většině zvoní krásná a vzdušná el. kytara, klasické piano je doplněno střídmými party syntenzátoru, prostě takové jednoduché, ale funkční aranžmá. Jak barvou klávesových partů a bicích nástrojů, také určitým chladem mi zvukově (ne stylově) připomínají novoromantické spolky z osmdesátých let. :-)

Každý se snaží v recenzích připodobnit desku k nějakým vzorům, či inspiračním zdrojům. Mně Landmarq přijdou svým způsobem osobití, ale pokud by mě někdo hodně nutil, použil bych s velkou rezervou příměr k raným Marillion či IQ. Mají však jednu obrovskou devizu, kterou většina ostatních kapel postrádá - dramatický, procítěný ale dle potřeby i dravý projev Damiana Wilsona, který se zde na tomto díle sice teprve rozkoukává, ale i tak je znát, že se jedná o neobyčejný objev .

Zkratkovitě k jednotlivým písním:

1) Killing Fields - na úvod pomalejší rozjezd, písni chvíli trvá, než oslní svým skrytým kouzlem

2) Forever Young - opět krásná zvonivá kytara zní v přímočarém songu

3) April First - piano střídmě doplňují klávesy v až operetní melodii – rozverná a milá instrumentálka na oddech před bouří

4) Foxing the Fox – dramatická a členitá skladba s výborným textem o honu na lišku v rychlém tempu s naléhavým hlasem Wilsona a fanfárami kláves a jednoduchým, ale působivým partem kytary - to je opravdu lahůdka, jedna z nejlepších písní Landmarq vůbec a osobně ji řadím hodně vysoko v mém prog rockovém žebříčku všeobecně

5) Teraccota Army - skoro až děsivě hypnotický rytmus kláves, kytary a bicích buduje pomalu atmosféru – Damian zpočátku jakoby na půl úst deklamuje text – napětí houstne a přidává se těžce nabroušená kytara – další z vrcholů alba

6) Free Fall – opět příjemná instrumentálka na oddech s až oldfieldovskou melodickou kytarovou linkou

7) Tippi Hedren – melodie houslí na úvod připomene horror Psycho, poté jakoby plačtivý Damianův zpěv zvěstuje horrorový příběh o herečce Tippi Hedren, jež hrála v několika filmech mistra napětí Hitchcocka…

8) After I Died Somewhere - smutná a emotivní balada jen s pianem a zpěvem obsahuje i dlouhé a mistrovské sólo kytaristy Uweho

9) Suite St. Helens – song o čtyřech částech ve vycizelovaném a pompézním provedení

10) Borders – přináší uvolnění na závěr v jednoduší písni s až popovým aranžmá

Já mám na CD bonus (v již z počátku recenze zmiňovaném) songu Suite St. Helens z výběru SI Magazine s jinak nahranými bicími, v kratší podobě a s jiným zpěvákem.

Jako perličku na závěr mohu prozradit, že titulní skladba Solitary Witness nebyla včas dokončena, proto ji kapela umístila až na následující studiový počin. Zvyk zařadit titulní píseň až na následující desku je milým zpestřením i na dalších nahrávkách skupiny.

Produkci a režii si vzali na starost Clive Nolan a Karl Groom, mastering provedl Peter Brussée.
Po zvukové stránce je vše v pořádku, všechny nástroje jsou čitelné, dynamický rozsah DR 12, ani po 25 letech není třeba žádných dodatečných úprav.

S mírným zakolísáním ke konci jasná čtyřka.

» ostatní recenze alba Landmarq - Solitary Witness
» popis a diskografie skupiny Landmarq


Queen - Flash Gordon
2017-05-12

Queen / Flash Gordon

3 stars

Pamatuji se, jak toto album Queen v době svého vydání na mě zapůsobilo a to velice zvláštně. Slyšel jsem to tehdy z pásku, informací bylo minimum, bral jsem to jako syntenzátorové album Queen, jejich nový hudební směr, kterým se chtěli odebírat. Byl jsem ohromen novými a do té doby neslyšenými rejstříky syntenzátorů a různými zvukovými efekty.
Nicméně, styl Queen tam byl jasně identifikovatelný skrz Freddyho zpěv a Brianovu barvu kytary a desku jsem přehrával celou na jeden zátah.

Hodně dlouho jsem tento záznam neslyšel, proto jsem se rozhodl cca po 15 letech pro opětovný poslech. Vybral jsem si k tomuto účelu dvou diskovou special edici remasterovanou v roce 2011. Po zvukové stránce bez kazu, žádná obávaná komprese, či menší dynamika se k mé plné spokojenosti nekoná.

Co se týče záznamu samotného, zjistil jsem že i dnes mě poslech tohoto alba baví. Některé úryvky z filmu, které nemají výrazný hudební podklad bych dnes vynechal,tedy Ming´s Theme, The Ring, Execution of Flash či Arboria.
Bez nich by to bylo po nepatrných úkonech ve střižně příjemné rockové album.
Baví mě všechny díly Flash Theme, hardrockové Battle theme a The Hero i syntenzátorové rockové vypalovačky Football Fight, Vultan´s theme i ryze náladotvorné a klávesové In The Space Capsule, The Kiss s nádhernou symfonickou částí či nenápadná Escape from the Swamp.

Zajímavé obsahem je i druhé CD, kde je song Flash ve své singlové podobě, jiná verze The Hero a první a vcelku nudná verze The Kiss. Naopak mě potěšila verze Football Fight bez syntenzátorů, místo nich jen s klavírem - solidní pecka ! Na závěr je na CD live verze Flash a The Hero.

P.S. : Film jsem nikdy neviděl, snad někdy úryvek v 90 - átých letech a nenadchnul mě ani obsahem či zpracováním, proto už dožiju jen s touto hudbou.

» ostatní recenze alba Queen - Flash Gordon
» popis a diskografie skupiny Queen


Apoteosi - Apoteosi
2017-05-10

Apoteosi / Apoteosi

4 stars

Apoteosi v českém překladu značí oslavu. A opravdu – s touto deskou jsem oslavu hudby dozajisté zažil. Jedná se vlastně o takový malý zázrak – kdesi v Kalábrii se zjevila před 42 lety tato skupina, vydala bezejmennou desku a zase nenápadně zmizela do nenávratna.

Naštěstí se dochoval tento záznam, který se pomalu ale jistě dostává do povědomí fandům dobré muziky. Jedná se o melodickou prog rockovou příjemnou záležitost se symfonickými elementy. Kvituji s povděkem fakt, že jejich tvorba není přímým odkazem na Yes, Genesis, Kansas či jakékoliv jiné podobné velikány.

Jelikož nejsem znalcem italské scény(což považuji v tomto případě za výhodu), album na mě tak působí neobyčejně osobitě a vyzrále. Líbí se mi i pasáže s varhaním doprovodem, připomínajícím doprovod k místní bohoslužbě, zároveň i rychlé pasáže se soubojem kytary a kláves.

Obdivuji dokonalou souhru hudebníků, jako by nahrávali a koncertovali dlouhá léta. Pokud bylo klávesákovi 14 let, tak buřinku dolů.

Na závěr musím vyzdvihnout neobyčejně povedený zvukový záznam, kterému nelze ani z dnešního hlediska nic vytknout. Je plně srovnatelný s deskami špičky prog rocku vydaných v tomto období.

» ostatní recenze alba Apoteosi - Apoteosi
» popis a diskografie skupiny Apoteosi


Sonic Youth - Goo
2017-05-10

Sonic Youth / Goo

4 stars

Po vydání úspěšného alba Daydream Nation kolem kapely začaly kroužit 3 nahrávací společnosti A&M Records, Atlantic and Mute.

Sonic Youth nakonec však vybírají mamutí firmu Geffen, kde se za 300 000 $ zavazují k vydání 5 desek.
Tato firma měla čuch na podchycení umělců s velkým potenciálem – v roce 1990 signuje smlouvu na doporučení Kim Gordon se souborem Nirvana….

Ačkoliv je kapela u velké firmy, nenechá se nijak omezovat ve skládání a tvorbě nových písní. Odmítají hvězdného producenta Daniela Lanoise (Brian Eno, Peter Gabriel, U2, Neil Young) a nakonec volí Nicka Sansana, který s nimi již pracoval jako zvukař na předešlé desce.

CD spatřilo světlo světa 26. června roku 1990 a stalo se jednou z nejdůležitějších rockových nahrávek devadesátých let a živnou půdou, ze které začla rašit poslední hudební revoluce – grunge. Lze najít tisíce recenzí a mnoho výpovědí kapel a hudebníků, které toto album ovlivnilo.

Zvuk je čitelnější a hutnější, než na předchozím Daydream Nation, (vlastním dokonce MSFL reedici, kde je přímo krystalicky čistý, což je u této hudby plné navazbených kytar velmi důležité). I když obě sólovky kvílí a hučí, ve výsledku jsou krásně od sebe tyto nástroje oddělené. O zpěv se dělí sexy blondýna Kim Gordon se svým partnerem Thurstonem Moorem.

Na začátek CD byly umístěny největší pecky, skočná a textově kontroverzní Dirty Boots, dojemná Tunic o zemřelé zpěvačce Caren Carpenter, Mary Christ a Kool Thing s hostujícím Chuckem D z Public Enemy.
Následuje Mote, čili song o kouření trávy, který v polovině stopáže přechází v hlukovou improvizaci. Další písně se mi jeví jako průměrné, závěr je ale ovšem parádní v podobě členité Titanium Exposé.

Byla to zvláštní doba. Klipy Sonic Youth a jim podobných souborů rotovaly denně v TV , skladba "Kool Thing" bodovala v hitparádách v USA, Velká Británie a Irsku.

Ač nepatřím mezi jejich zaryté fanoušky, nemohu jim upřít invenci a originalitu. Jejich nahrávky dokážu identifikovat mezi tisíci jiných kapel, což o něčem vypovídá.

» ostatní recenze alba Sonic Youth - Goo
» popis a diskografie skupiny Sonic Youth


U.D.O. - Dirkschneider - Live - Back to the Roots
2017-05-03

U.D.O. / Dirkschneider - Live - Back to the Roots

5 stars

Je trochu iritující, pokud vydáte s kapelou U.D.O. 15 desek a vylezete potom na podium a lidi řvou "zahraj Balls to the Wall" nebo "Breaker, jedéém" – tedy songy z vašeho předešlého působiště – Accept. Potom jednou bouchnete do stolu, tak jako Udo a vyhlásíte turné, kde naposled odehrajete ty nejlepší fláky od těchto německých metalových velikánů, a potom už budete hrát jen setlist, vyextrahovaný ze svých řadových alb U.D.O.

Zajisté statečný krok, neboť v dnešní době, kdy hudebníky živí koncerty , se každý snaží prosadit spíše jako hlas Deep Purple, Iron Maiden, Whitesnake, Arakain atd.... a neúnavně obráží štace po halách či kulturácích. Jsem zvědav, zda Udo slib v budoucnu dodrží.

Také mě zaujala skutečnost, že Accept a Dirkschneider vydali živé dvojdisky přibližně ve stejnou dobu a zaznamenali na nich 11 shodných hitů z osmdesátek. Která kapela se zhostila tohoto úkolu lépe? Kdo vystihnul přesněji několika desetiletími prověřené hity Accept? Komu se podaří naskočit na tu nostalgickou vlnu vzpomínek - hlasu Uda Dirkschneidera nebo tandemu Hoffmann-Baltes ? Tyto otázky mi již delší dobu vrtaly hlavou, nicméně až nyní jsem se dostal k poslechovému porovnání nosičů obou protagonistů.

Co hodnotit na živých CD? Je toho mnoho. Atmosféru, zda-li muzikanti zvládnou písně zahrát a jak dobře, jak je kapela sehraná, jak reaguje publikum a v neposlední řadě, jak je na tom koncert po zvukové stránce...

Vezmu to tedy popořadě. Koncert byl nahráván v německém Memmingeru, v menší hale pro 800 lidí, která byla tehdy natřískaná až po strop. Udovi to pělo jako zamlada a v tomto případě to není jen zdvořilostní fráze, ale fakt. Hudebníci U.D.O. – nyní pod hlavičkou souboru Dirkschneider - nastudovali klasické písně Accept do nejmenších detailů, i Udův syn má ve svých 22 letech tátovy songy od dětství zažrané pod kůží, takže jeho bubenický výkon je excelentní. Oba kytaristé a basista podávají rovněž precizní výkony. Co se týče atmosféry na koncertě, tak ta byla prostě báječná. Udo tam s fans komunikoval výhradně v jejich rodném jazyce, což navozuje při poslechu takovou uvolněnou domácí atmosféru. Obecenstvo hlasitě reagovalo, ječelo a skandovalo, tak jak to na správném koncertu má být. Ke spokojenosti byl také pádný důvod.

Zaznělo totiž 25 písní z nejúspěšnějšího období souboru Accept v osmdesátých letech a výběr je to jaksepatří reprezentativní – snad žádná důležitá skladba z tohoto období nebyla opomenuta. Kdo by chtěl luxusní best-ofku, tak koupí těchto CD neprohloupí. Záznam byl vydán na 2 CD a alternativně na 3 LP na barevném vinylu v limitované edici 500ks. Na CD klasicky zvuk komprimován, ovšem ještě v přijatelných mezích. Zvuk z desky jsem neměl možnost ohodnotit.

Pokud bych měl porovnat živé desky Accept – Restless and Live a Dirkschneider, tak bych to popsal takto: Accept mají o trochu hutnější zvuk, více dbají na to, aby se výsledný zvuk blížil originálu. Atmosférou však vedou Dirkschneider - více drobně experimentují a ozvláštnují v rámci možností skladby a Udo prostě tyto skladby podává přesvědčivěji. Jejich zvuk více připomíná živý koncert.

Za retro výlet strojem času do zlatého období heavy metalu uděluji spolku Dirkschneider 5 zlatých.

» ostatní recenze alba U.D.O. - Dirkschneider - Live - Back to the Roots
» popis a diskografie skupiny U.D.O.


Accept - Restless and Live
2017-05-02

Accept / Restless and Live

4 stars

Německé Accept tak nějak neustále sleduji a pokud vydají nějaký nosič, poslechnu si jej. Kdysi jsem si hrál s chutí alba Restless and Wild a Balls to the Wall, což vlastně platí i dnes. Ostatní alba znám, ale ve své sbírce je mít nemusím.

Tento víkend jsem byl na Moravě, kde je heavy metal stále v oblibě díky neutuchajícím koncertům zábavových kapel, které tento styl preferují a udržují v centru zájmu mladých posluchačů.

Tam jsem také slyšel nové živé dvoj CD Accept - Restless and Live a také konkurenční live záznam bývalého zpěváka Accept - Dirkschneider - Back to the Roots. Jelikož se jednalo o podobný, v několika případech totožný repertoár, zajímalo mě, která parta na mne zanechá lepší dojem....

V řadách Accept již sedm let pěje Mark Tornillo, náhrada za Uda dost slušná, proto je také kapela poslední léta tak v laufu. Rovněž na třech studiových nosičích, které nazpíval, se najdou povedené fláky, takže nebyl problém nahrát živý záznam, kde cca polovinu materiálu lze bez uzardění z těchto desek použít, aniž by vedle letitých hitů kapely zněly nějak ušláple.

Záznam tohoto koncertu vyšel na 2 CD a LP. Obvyklým nešvarem je dnes vydání CD s polovičním dynamickým rozsahem oproti vinylu, na druhou stranu díky Bohu za to, kdo má zájem, může si pořídit záznam takový, jaký mu (a jeho aparatuře vyhovuje).

Musím ale podotknout, že i z CD je zvuk poslouchatelný a nadupaný, což není vždy pravidlem. Při poslechu mě napadlo, zda li se jedná vůbec o živý záznam, krom drobného nahalovaného zvuku nástrojů a jásotu lidí mezi skladbami a dvou "jamů" v písních je záznam jak ze studia. Ty přesně znějící "sbory" kapely snad nemůžou být tak precizní a přesné. Rovněž je uvedeno, že písně jsou nahrávány na různých místech, zvukově to však nelze poznat. Dnes je možné asi ve studiu doladit vše.

Celkově chválím, jedná se o povedeně zakonzervovaný záznam toho, jak Accept zněl v roce 2015. Samozřejmě Udo chybí, plně nahrazen není, s tím ale nic neuděláme.

V porovnání s 2 CD live koncertem Dirkschneider zní záznam Accept technicky lépe, tak o 15 -20%. Tam kytary mají trochu odlišnou barvu, než jak je zní v originálu, ale to už je hnidopišství. O hudebních kvalitách jednotlivých muzikantů netřeba psát, nikdo svým výkonem výsledek nekazí.

Atmosféra je u obou koncerů srovnatelná, nahrávka Dirkschneider je více "Live" - není tak vycizelovaná ve studiu.



» ostatní recenze alba Accept - Restless and Live
» popis a diskografie skupiny Accept


UFO - Sharks
2017-04-27

UFO / Sharks

3 stars

Pořád si říkám, v čem je zakopaný pes, neboť desku Sharks stále nemohu vstřebat. Složení kapely zůstalo kupodivu od předešlé desky nachlup stejné, studio také.

UFO odletělo sice před nahráváním alba Covenant od Shrapnel k firmě Steamhammer, nicméně dlouholetý kolega Mike Varney, který jim produkoval několik předchozích desek, pomohl i nyní.

Novým elementem v týmu se stala posila z USA - věhlasný Steve Fontano (M.Friedman, Tony MacAlpine, G.Hughes), který vše doladil, zmixoval, postaral se o režii a výsledný mastering nahrávky. Aby toho nebylo málo, je zapsán jako spoluautor tří písní na tomto CD.

Výsledný dojem je pro mne však neslaný, nemastný. Jeden čas jsem si pohrával v úvahách s teorií, že za vše může Fontano, abych očistil kapelu, potom jsem to zavrhl jako úplnou blbost a v současné době zastávám teorii tu nejjednodušší. Materiál na desce prostě není patřičně silný, chybí nápady a ani Schenker se nijak nesnaží svou hrou skladby nakopnout.

Solidní a výjimečné songy jsou to dle mého názoru jen tři – naostřená balada Serenity, hitová Shadow Dancer a hard rockové boogie Fighting Man, což je dost málo.

Standart drží ještě Sea Of Faith a Crossing Over, v kterých slyším kolegy Deep Purple. Ostatní písně lze bez problémů poslouchat (krom instrumentálky Hawaii) ale nijak neosloví.

Dle mého ještě o něco slabší, jak Covenant. Ohodnotil bych to tak na trojku.

» ostatní recenze alba UFO - Sharks
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - Covenant
2017-04-25

UFO / Covenant

3 stars

Pilíře kapely Mogga a Waye doplnil na nahrávání desky Covenant starej známej Aynsley Dunbar na postu bicích a světe div se i veličenstvo guitar boss Michael Schenker. Vždy, když se tento hudební fluktuant objeví v sestavě UFO, působí to magicky i na ostatní členy, kteří se vybičují k nadstandartním výkonům, což je slyšet hlavně na první polovině desky. Jako host na klávesy je uveden Kevin Carlson. Jeho nástroj velmi střídmě podmalovává pozadí písní, ale toto drobné koření použitých rejstříků hammondek dodává výslednému zvuku to pravé „vintage“ koření.

Po předchozích dvou CD Mogg/Way se nyní zvuk zklidnil, kytara je sice příjemně nabroušená, ale jen v hard and heavy intencích, žádný zvuk ala Pantera se již nekoná.

Deska se nese v příjemném duchu staromódního hard rocku á la UFO a prvních pět písní se dá zařadit do zlatého fondu skupiny. Zvláště hutná a valivá Unraveled či houpavá Miss The Lights, kde melodickou linku doplňuje jakýsi hoboj. Midnight Train uhání vpřed jak mezinárodní rychlík. Nejvíce klame tělem Fool's Gold, kdy máte pocit, že posloucháte baladu, která se však po 90 sekundách transformuje do nejrychlejší vypalovačky na disku.

Potom jako by do motoru někdo pomalu začal sypat písek, In The Middle Of Madness je ještě celkem příjemná záležitost ve středním tempu, The Smell Of Money a Rise Again jsou stěží poživatelnou záležitostí. Deska naposledy ožívá při poloakustické Serenade, potom je třeba přetrpět Cowboy Joe a The World And His Dog, nebo aparaturu předčasně vypnout.

Schenker si z předchozích projektů přivedl US producenta Ralpha Patlana (MEGADETH, WHITE WIZZARD, MICHAEL SCHENKER) , který se postaral o skvělý zvuk, který je čitelný, ostrý a v rámci možností doby i dynamický.

Ohodnotil bych to tak na 3,5 a nahoru se mi to zaokrouhlovat nechce.

» ostatní recenze alba UFO - Covenant
» popis a diskografie skupiny UFO


Sonic Youth - Daydream Nation
2017-04-24

Sonic Youth / Daydream Nation

0 stars

Byla to zvláštní doba - tehdy každá nezávislá alternativní kapela vazbila jako o život. Byl to takový trend, takže i když se pod vrstvami zkresleného zvuku nacházely obstojné rockové písně, vše bylo v té zvukové kouli utopeno.

A právě Sonic Youth byli jedni z těch prvních, co vstřebali do svých melodických základů písní nasranost hardcore punku a stali se tak hlukovými světlonoši pro své mnohé následovníky - mj. My Bloody Valentine, Dinosaur Jr., či Pixies.

Pro mnohé indie rockery kultovní deska, já jsem si ji pustil po cca 25 letech a zhrůzou zjistil, že mě to narozdíl od jejich pozdější produkce vůbec nebaví, proto bez bodování.

» ostatní recenze alba Sonic Youth - Daydream Nation
» popis a diskografie skupiny Sonic Youth


Deep Purple - Infinite
2017-04-24

Deep Purple / Infinite

4 stars

Pokud bych použil náboženskou teminologii k vyjádření mého vztahu k Deep Purple, označil bych se za vlažného purplologa. Přikláním se ke starozákonním deskám, z evangelií Nového zákona občas vybírám k motlitbě jen Perfect Strangers a předposlední knihu Now What?!, jejíž přímé následování vidím i v současně vydaném souboru Infinite. Nicméně, dílo celé mám nastudováno, i když se k němu tak často nevracím.

Nejraději mám verše The Surprising, Hip Boots, All I Got Is You a Johnny ´s Band. Při bližším zkoumání však nemám celku co vytknout, i cover Doors tam zapadá. Platí zde to samé, co v Písmu svatém - můžu tu najít části, které mi nejsou až tak blízké, to ale nijak nesnižuje pravdivost celku.

Když si chci v Bibli listovat a nechat v sobě působit sílu blahodárného obsahu, tak nemám rád tu paperbackovou kvalitu, jež jsem obdržel onehdy zdarma před nějakým supermarketem. Je nekvalitně vytištěná a po chvíli se rozpadne. V podobném příměru jsem se proto vyhnul CD verzi, kde je obsah komprimován a zaměřil se na 2 LP verzi, kde je zvuk výrazně lepší. I když v poslední době se objevil remaster německé firmy KronStudioLab Int', který překonává kvalitativně vinyl a dynamika záznamu dosahuje oproti běžnému CD téměř dvojnásobných hodnot. Záznam je i celkově razantnější.

Na svaté přijímání 22.5.2017 v Praze se podívat půjdu.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


UFO - Mogg / Way ‎– Chocolate Box
2017-04-20

UFO / Mogg / Way ‎– Chocolate Box

3 stars

Schenker se stále nemá k návratu, tak duo Mogg/Way připravilo po dvou letech pro fandy další porci muziky v podobě alba s názvem Chocolate Box. Šéf vydávající firmy Shrapnel Mike Varney opět zalovil ve svém katalogu umělců a vzpomněl si na famózního kytaristu Jeffa Kollmana, kterého sehnal na nahrávání sólo alba Johna Westa.

Guitar Hero Kollman se stal dalším Američanem ve službách UFO. Bubeník Simon Wright (AC-DC, DIO) spolupracoval již s ústřední dvojkou na turné UFO - „Tour of the World“ a sestavu doplnil staronovej parťák Paul Raymond, tentokrát svou hrou na klávesy.

V porovnání s předchozí deskou Edge of the World je slyšet částečný posun ve zvuku – kytary jsou metalově moderně podladěné, basa zlověstně pobublává (to je hodně slyšet v prvních třech skladbách). Kytarista je po prvních pár posleších méně nápadný a ne tolik technicky exhibující, než jeho předchůdce Bellas. Po dalším repete však vylézají na povrch jeho drobné ozdůbky a hlavně nádherná sóla, které skladby obsahují.

Kollman se stal rovněž autorem všech skladeb, vyjma Death in the Family, kterou složil Mogg. Nedá se však říci, že by byl nahraný materiál zcela vyrovnaný. Mě zaujal hlavně třetí Song To Close to the Sun - to je solidní hit. Za zmínku dále stojí šestá, živelná King of the City se skvělým Kollmanovým sólem a hitová Death in the Family. Desku uzavírá baladická Sparkling Wine. Ostatní skladby standard UFO drží, ale o nezapomenutelné nahrávky již zcela určitě nejde.

Nahrávka tentokrát vznikla v Prairie Sun Recording Studiu v Kalifornii, kde byla i smíchaná. Za mastering je odpovědný Tim Gennert, který, jak bylo již v té době neblahým zvykem, nahrávku výrazně zkomprimoval a okrouhal dynamiku. Když se Mogga novináři na téma loudness war v souvislosti s jejich nahrávkami ptali, tak jsem ve třech rozhovorech zaznamenal, že absolutně nevěděl, o čem je řeč...

» ostatní recenze alba UFO - Mogg / Way ‎– Chocolate Box
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - Mogg / Way ‎– Edge Of The World
2017-04-18

UFO / Mogg / Way ‎– Edge Of The World

5 stars

Michael Schenker po natočení alba Walk on Water v roce 1995 UFO opustil, tandem Mogg a Pete Way však nelenil a začal skládat materiál na další desku. Angažovali matadora Aynsley Dunbara - bubeníka, který své kvality předvedl již mimo jiné u J. Mayalla, F. Zappy či Whitesnake a roli kytaristy převzal Američan George Bellas, multiinstrumentalista a skladatel, jež později nahrával desky třeba s Magellan či Ring of Fire. Tehdy však začínajícího umělce dohodila vydávající firma Shrapnel. Tím zabila dvě mouchy jednou ranou – zpěvákovi a baskytaristovi vytrhla trn z paty, neboť ti již nemuseli složitě hledat vhodného kandidáta na tento post a Bellas si vytvořil výbornou selfpromotion kampaň před rockovým publikem. To se hodilo, neboť firma v roce 1997 vydávala jeho první instrumentální album.

Jelikož se Michael Schenker stal spolumajitelem značky UFO, nemohli výše jmenovaní hudebníci hotové písně pod tímto názvem bez jeho účasti vydat. Proto se uskupení pojmenovalo jednoduše Mogg-Way.

Nutno říci, že George Bellas se role sólového kytaristy zhostil dokonale a to do té míry, že Schenkera plně zastoupil a nahradil. Na desce je podepsán překvapivě pod sedmi písněmi. Má sice trochu jiný styl hraní, tehdy odkazující na Y. Malmsteena (což je znát třeba v Gravy Train) nicméně ve většině songů zachovává klasickou atmosféru UFO. Je to axeman každým coulem, v nahrávkách pulzuje jeho kytara každou sekundu ve všemožných variantách, v určitých okamžicích je slyšet ve třech stopách najednou :-) Povedené písně oblékl do bohatě vyšívaného a slušivě moderního heavy kabátu. Někteří ufologové nemohou jeho stylu přijít na chuť, já tyto negativní pocity nesdílím, ba právě naopak. Důležité pro mě je, že jako celek vše působí velmi svěže a povedeně.

Deska je pestrá, najdeme tu balady Save Me From Myself či Spell on You, instrumentálku Totaled, kde Bellas vypouští páru, dvě dřevní hard rockové flákoty podobající se v základu Rolling Stones – House of Pain a It´s a Game, až speedovou jízdu Gravy Train, úvodní temnou středně tempou Change Brings a Change s procítěným zpěvem a ponurými klávesami či těžkotonážní a valivou Fortune Town. CD obsahuje i další cover UFO - tentokrát byla vybrána Mother Mary, kde si zazpíval společně s Moggem i Tony Martin.

Nahrávka vznikla v Sound Temple studiu v Kalifornii, jehož majitelem je James Murphy, kytarista Testament, Cancer či Death. Na desce si vzal na starost zvuk basy, kytar a kláves, částečně se podílel i na výsledném mixu nahrávky. Nutno však podotknout, že zvukových kvalit CD Walk on Water se dosáhnout nepodařilo.

Nechtěl bych tu vyvolávat sáhodlouhé diskuze o tom, zda toto dílo zveřejňovat v profilu UFO či nikoliv. Dle mého názoru to je klasická řadová deska UFO, která vyšla pod jiným názvem jen z právních důvodů. Přesto jsem tento krok s vedením konzultoval.

» ostatní recenze alba UFO - Mogg / Way ‎– Edge Of The World
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - Walk on Water
2017-04-18

UFO / Walk on Water

5 stars

Neuvěřitelné. Michael Schenker přišel po 16 letech, zasunul jack do zesilovače, kytaru rozpálil do běla, nahrál nejlepší desku UFO za uplynulých 16 let, poté zabalil kufry a zmizel, aby se za dva roky vrátil a teprve odjel k desce turné. K tomu se sešli a zdatně mu sekundovali ostatní hudebníci z období největší slávy této kapely. To byl opravdu comeback ve velkém stylu !!!

Esence toho nejlepšího z hardrocku made in UFO - ve skladbách nacházím to, co mi chybělo na posledním pro mě poslouchatelném albu s názvem Mechanix: tu živelnost, chemii mezi muzikanty a nadšení ze hry. Naprostými top skladbami jsou pro mě Darker Days a Dreaming of Summer nebo Venus s parádními klávesami.

Produkci desky svěřili UFO starému známému Ronu Nevisonovi a o mastering se postaral slavný Doug Sax, díky němu zní deska naprosto luxusně, dynamicky a vzdušně s minimem komprimace, což již bylo v tomto období nadstandardem. Naměřeno DR11.

Moc nerozumím zařazení coverů Doctor, Doctor a Lights Out. Asi pro nové fandy, kteří původní verze neznali.

» ostatní recenze alba UFO - Walk on Water
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - Mechanix
2017-04-18

UFO / Mechanix

4 stars

Vzácně vyrovnaná kolekce songů, kterou vrhli do oběhu UFO v roce 1982 pod názvem Mechanix. Poctivý hard rock, který v pohodě držel krok s tehdejší britskou špičkou hard & heavy žánru. Album je silné jako celek, má parádní zvuk, na druhou stranu tu není takové to živočišné jiskření nebo taková skladba, o které by člověk po dvaceti letech řekl: „Jo, to je ta skladba z Mechanix!" Obal mě vyloženě odpuzuje, ale do hodnocení to nijak promítat nebudu.

Toto album tehdy dosáhlo na 8 příčku UK albové hitparády.

» ostatní recenze alba UFO - Mechanix
» popis a diskografie skupiny UFO


Police - Zenyattà Mondatta
2017-04-12

Police / Zenyattà Mondatta

5 stars

Chtěl jsem se o této desce více rozepsat, recenzent copeland však již to podstatné řekl za mě. Přidám tedy jen pár slov o tom, jak to slyším já.

Rozdílů oproti předešlým postupům vzniku písní mnoho není. Firma A+M Records hudebníky poprvé zlomila a zaplatila jim na měsíc studio Wisseloord v Holandsku, kde s Nigelem Grayem desku spáchali. Jo, téma daně – to byl problém i tehdy. Sting a Summers se z tohoto důvodu raději přestěhovali do Irska a V Anglii krom benefičních koncertů raději nehráli.

Nicméně, je čas přejít k obsahu CD. Ač je tu pár písní s líbivým refrénem (Don't Stand So Close To Me, De Do Do Do, De Da Da Da či Man In A Suitcase), žádná nesklouzává do popové podbízivosti. Celkově jsou na syrové, dynamicky rockové kostře basy a bicích umně zavěšeny novovlnné party kytar a to vše je dopepřeno vlivy reagge, jazzu a ska.

O jednotlivých písních se nemusím blíže rozepisovat, protože jsou vzácně vyrovnané. Mnohokrát jsem je poslouchal a vychutnával si jednotlivé party tu bicích, tu basy nebo kytary a zpěvu. Ač je nahrávka na první poslech pohodová a zahraná levou zadní, při bližším zkoumání je znát neuvěřitelně precizní hráčská technika.

Nejoblíbenější songy: repetitivní Voices in my Head, dravá a energická Driven to Tears, instrumentální Behind My Camel, experimentální Shadows in The Rain či technická a precizní The Other Way Of Stopping.

Zvuk je neskutečně čitelný, dynamický (naměřeno DR15) a prostorový. Nahrávku poslouchám z SACD, kterou mastroval v roce 2002 slovutný Bob Ludwig (Rush, Metallica, Def Leppard). Tato deska pro mě představuje vrchol tvorby The Police. Do této doby kapela rostla, zde dosáhla ve všech směrech absolutoria a další desky již měly sestupnou tendenci. Ztratily totiž dle mého názoru jiskru a vnitřní energii, a to raději vůbec nemluvím o aranžmá se syntenzátory.

Dvě perličky na závěr:
Před lety jsem zažil šok, protože u mě tato nahrávka zněla z gramodesky, kterou jsem pořídil na počátku osmdesátek v jugoslávské licenci. Pak se mi toto album ztratilo na pár let z očí a mysli. Jaké bylo mé zděšení, když jsem si písně pustil z pořízeného SACD a na sedmém místě zazněla skladba "Bomb Away". To jsem si říkal - co to je za skladbu ? Vždyť si ji vůbec nepamatuju?! Musel jsem zasednout k netu a tam jsem z hrůzou zjistil, že bolševik tehdy nechal píseň vyextrahovat kvůli závadnému textu, kde se Sting zmiňoval o válce v Afghanistánu. :-)

Dočetl jsem se, že Sting odmítl hrát basu v Behind My Camel, kterou složil Summers. Musel si ji tedy nahrát sám. Výsledek je velmi strohý, nicméně si stejně jinou linku nedovedu představit. Přesto však tento song vyhrál cenu Grammy za nejlepší instrumentální výkon, kde sportovní terminologií porazil XYZ od Rush…

» ostatní recenze alba Police - Zenyattà Mondatta
» popis a diskografie skupiny Police


Galahad - Year Zero
2017-04-07

Galahad / Year Zero

3 stars

Pravděpodobně jsem zatím nedorostl do stavu, kdy bych dokázal plně ohodnotit kvality tohoto alba. Oceňuji progresivitu Galahad v tom směru, že se nebáli experimentovat a do písní nacpali tak obrovské množství citací různých hudebních stylů a použili tolik alektronických samplů. Mně to ale připomíná nějaký pejsko-kočičkový dort.

Popíšu jen pár skladeb pro lepší přiblížení toho, co lze na desce slyšet:

1) Úvodní Year Zeroverture začíná space elektronickými plochami, po dvou minutách začnou syntenzátory zlověstně bublat, po další minutě song končí příjemným instrumentálním prog rock outrem.....

2) Demokracy: tři minuty se ozývá syntenzátorové cvrlikání, poté se ve skladbě objeví samplovaná kytara jako od Rammstein, skladba se změní do EBM dunění, ve kterém proplouvá silně elektronicky zkreslený zpěv, poté se posluchač utápí v salších pěti minutách klávesových zvuků..

3) Jazz suite - jak název předpovídá, slyšíme cca 2 minuty song vycházející z jazzu - nic proti jazzu, sám jsem jeho velkým příznivcem, ale v kontextu desky to působí velmi zvláštně...

4) Hindsight 1 - komorní skladba pro piano a klarinet....

Mezi těmito písněmi a několika nevýraznými songy se nacházejí i velmi pěkné prog rockové záležitosti typu A Deep Understanding?, Hindsight 2, ve stylu Rush zpracovanou World Watching či Haunted s expresivním zpěvem.

Po u mne vysoce ceněných zářezech Sleepers a Empires Never Last se další desku Galahad bojím pustit....

» ostatní recenze alba Galahad - Year Zero
» popis a diskografie skupiny Galahad


Seti -  Bold Travels
2017-04-05

Seti / Bold Travels

5 stars

Seti plní závazky na pětiletky, neboť po této době přichází s dalším albem, pojmenovaným Bold Travels, které vyšlo v roce 2016 u domovské firmy Mylodon. Došlo k drobnému poladění sestavy, krom již známých jmen se na postu kytaristy představil Gabriel Hidalgo z místních Six Magics, dále zpěvačka Paula Vilches, a za bicími se objevil Juan Ricardo Weiler, majitel studia Tarkus, kde deska vznikala. V roli hostů přiložili ruku k dílu slovutní mistři progové scény – Steve Rothery z Marillion, Damian Wilson z Threshold a Clive Nolan z Areny.

Nebudu chodit kolem horké kaše - mám za to, že se prog rockerům z Chile povedl opravdový majstrštyk. I přesto, že nejde o stálou kapelu, nahrávka zní jak dobře namazaný stroj, jako kdyby ty písně hráli naživo několik let. Na tomto albu jako by do sebe vše zacvaklo. Díky posilám z metalových kapel došlo opět k zhutnění zvuku, takže na této desce se již pohybujeme v temných vodách prog metalu. Fandy IQ, Areny, Galahad či Threshold toto dílo určitě zaujme.

Jen několik telegrafických střípků, které zůstaly zaznamenány v mém poznámkovém zápisníku během mnohonásobných poslechů :

1) Žádná z písní nepřesahuje 10 minut, čímž se oproti minulým deskám trochu zjednodušila struktura skladeb ve prospěch větší zapamatovatelnosti a až hitovosti materiálu.

2) Jaime Scalpello je bezesporu kvalitní zpěvák a jeho procítěný a přirozený projev se mi líbí, ale jakmile se ozve Damian Wilson ve skladbách Divine Decision a The Third Gate, je jeho výkon trochu zastíněn.

3) K mé radosti ubylo nudných instrumentálních syntenzátorových preludií, ale aby ten pocit nebyl tak intenzivní, tak ta jediná skladba s názvem Evolution, co tu zbyla, je bohužel tou nejdelší na CD. Jako by Mombergovi nestačilo, že se v podobném duchu v minulých pěti letech vyřádil na dvou albech projektu Taurus. Ani hostující Steve Rothery svými pár tóny skladbu nijak nepozvednul. Naopak druhý song The Great Conflict, jež neobsahuje zpěvovou linku, ale je zahraný celou kapelou, patří k mnoha vrcholům tohoto alba.

4) Prominentní hosté do písní vložili vskutku povedená sóla (krom výše popsané vyjímky), pokud bych měl nějaké vypíchnout, pak třeba to Nolanovo ve skladbě The Third Gate, začínající v čase 2:10.

5) K barevnosti desky přispěla i zpěvačka Paula Vilches z místních metalových Denun a Arkaos, tady se blýskla křehkým a procítěným projevem v odlehčené Cascade of Changes.

Deska má moderní nadupaný zvuk a není to na úkor dynamiky a zbytečného vytažení hlasitosti, jak to předvedli masteringoví „umělci“ na posledních výtvorech IQ a Galahad. Mistr Momberg si ale při konečné úpravě zvuku pohrál s ekvalizací a zvuk je mírně do „V“, čímž myslím, že jsou lehce zvýrazněny okraje pásem, výšky a basy. Proto nahrávka nejlépe zní z originál CD či lossless formátu, neboť mp3 tuto úpravu zvuku ještě prohlubuje.

Závěrem, jak už tu letmo zmínil kolega Sajgon3, bych k této nahrávce uvedl jen jedno. Dle mého se v žánru prog metal za rok 2016 jedná o jednu z nejlepších desek, která svou kvalitou a provedením mnohým věhlasnějším kapelám řádně vytřela zrak.


» ostatní recenze alba Seti - Bold Travels
» popis a diskografie skupiny Seti


Seti - One Giant Leap
2017-04-03

Seti / One Giant Leap

4 stars

Kvalitně nasnímaná live deska, nahraná 2. 10. 2010 v Café del Teatro v Santiagu. Zvuk je o chloupek dynamičtější než na obou předchozích studiových počinech, mág Momberg se při masteringu vyřádil. Z prvního CD zazní tři a z druhého čtyři písně, jako bonus jsou na konec zařazeny dříve nevydané songy Vexation a Peace ve studiovém provedení.

Koncertní verze skladeb se drží celkem věrně původních předloh, jen je tu možnost v písni Ellipse porovnat, jak se Jaime Scalpello popral z pěveckým partem, zděděným po Damianu Wilsonovi: https://www.youtube.com/watch?v=T-gv9L-uOCQ

Závěrem: kdo by si chtěl udělat obrázek o nejpovedenějších kouscích Seti a nechtěl shánět první dvě studiová alba, má nyní příležitost. Kdo je má, doplní jen z důvodu kompletace a posouzení dvou bonusů. Vexation je klasicky prog rock ve stylu Seti a Peace je opět scifi klávesovou instrumentální plochou nudnějšího střihu.

V přípravě bylo avizováno vydání koncertu ve formátu DVD s 5.1 zvukem, kde by se jako bonus měly nacházet i první dvě CD v surround mixu. Nikde jsem však na toto vydání nenarazil.

» ostatní recenze alba Seti - One Giant Leap
» popis a diskografie skupiny Seti


Seti - Discoveries
2017-04-03

Seti / Discoveries

4 stars

Pět let uplynulo od vydání prvotiny chilské kapely (projektu) Seti (pro neznalé - tato zkratka označuje program NASA na vyhledávání mimozemských civilizací pomocí dešifrování radio signálů). Mělo to prozaické důvody - život prog rockového hudebníka není jednoduchý ani v zemích tomuto žánru zaslíbených, natož v Chile. Ostatní hudebníci nebydleli poblíž, proto času na zkoušky bylo pomálu a výsledný tvar skladeb se rodil pomalu.

Z nějakých zdrojů je však třeba finance získat. Proto hlavní hybatel této kapely Claudio Momberg krom trochu stagnující Subterry objížděl světová pódia v období 2005 – 2010 jako klávesový hráč se skupinou Caamora Clive Nolana (Arena, Pendragonon, Shadowland), pracoval na svém projektu Taurus, kde stihl vydat album Opus I. Dimensions, inspirované vážnou hudbou, a vystupoval s revivalovým uskupením Marillion pod příhodným názvem Fugazi.

Po dlouhých měsících příprav byla vydána 29. 5. 2010 druhá, tentokrát sedmiskladbová deska Seti pod názvem Discoveries,

1) Draconian Tale – pomalu osmnácti minutový opus, nejdelší skladba na úvod, panečku, tomu říkám rozjezd! Není přímočarou jednohubkou, musíte ji dát čas a až po několika posleších se začne objevovat její krása – oproti předchozímu albu je znát zhutnění zvuku, který není již tak průzračný, i kytary zní místy více kovově, až by se v určitých pasážích dalo mluvit o soundu prog metalovém. V některých okamžicích je na mě ale těch temných zvuků syntenzátorů až moc, hlavně když se přelévají neustále zprava doleva....

2) Ellipse - nečekaný host za mikrofonem: Damian Wilson z Threshold! Zvuk se malinko přiostřil, kytary se vznášejí v metalickém oparu nad syntíkem – jedna z nejlepších skladeb na albu, Claudio ji dle svých slov rovnou psal na míru Damianovi, poté ho zkontaktoval mailem, ten nabídku nadšeně přijal a ve svém studiu zpěv k nahrávce připojil – jak jednoduché :-)

3) Underground – pro mě nevýrazná klávesová instrumentálka.

4) The Inner Outside - cca čtrnáctiminutová (druhá nejdelší), výborná a členitá skladba, která obsahuje vše, co symfonický prog má mít - atmosféru, změny tempa, bohaté podkladové klávesové doprovodné rejstříky a i ty sólové, melodická kytarová sóla či atmosférický zpěv. Jde o další z vrcholů alba.

5) Uruqhart Castle – hymnická balada – baví mě.

6) Falling Leaves - instrumentální skladba s klavírem a syntenzátorovým křovím v pozadí - tentokrát povedený song s melancholickou náladou.

7) Contact - opět kvalitní song ve středním tempu.

Závěrem: o kapánek lepší a dravější zvuk než na prvotině, výborní hráči včetně hostujícího D. Wilsona, méně instrumentálek a kvalitnější kompozice v duchu neo prog rocku, co více si přát…

» ostatní recenze alba Seti - Discoveries
» popis a diskografie skupiny Seti


Seti - Life Signs
2017-04-01

Seti / Life Signs

4 stars

Chilský hudebník Claudio Momberg je tak trochu alter ego jiné geniální osobnosti ze Švédska, a to Roine Stolta, známého z Kaipy, Flower Kings, Transatlantic a dalších projektů. Oba spojuje neutuchající vášeň pro art či prog rock sedmdesátých let, oba vstupují do podobných projektů a tribute spolků, oslavujících legendární kapely jako Yes, Genesis, Marillion. Oba také chrlí desky jak na běžícím pásu a ani jeden si nenechá do tvůrčího procesu moc mluvit, ideálem pro ně je vše složit, nahrát, zmixovat, vyprodukovat a vlastními silami provést i mastering.

Claudia jsem poprvé zaregistroval ve spolku Subterra, který byl založen v roce 1996 jako revival Marillion z Fishova období. Vydali ve vlastní produkci dvě alba, která působí exoticky a neotřele, protože byla kompletně nazpívána ve španělštině. Vydávající firma Mylodon však chtěla pravděpodobně oslovit i fandy z jiných zemí, proto pobídla v roce 2001 Momberga k vytvoření projektu s anglicky zpívajícím frontmanem. Oslovil tedy spoluhráče ze Subterry E. Cuestu a zpěváka z prog metalových Entrance - Jaime Scapella a začali přetvářet v šuplíku odložený materiál. Čtyři roky práce završila nakonec nahrávka alba „Life Signs“ z roku 2005, která byla vydána pod názvem Seti. S výslednou podobou nahrávky pomohlo několik hostů. Toto CD je nyní vloženo v mém přehrávači.

Na desce najdeme na ploše 46 minut rozprostřených osm songů, z nichž poslední, pomalu osmnáctiminutová „The Ship of Joy“ je rozdělená na pět podmnožin. Nebudu zde básnit, jak originální, stylotvorná a novátorská hudba Seti je. Tato deska hodně stojí na dlouhých tónech kláves a syntenzátorů, občas proložených rockovou kytarou - je ovlivněna postupy Marillion, Areny či jiných spolků podobného ražení, nahrávka je prostě pevně ukotvená ve svých art rockových vzorech, jak by napsal hejkal. :-) Ovšem jiná věc je, zda vznikne dílo, které zní jako čistá kopírka, či zda mají písně svůj ksicht. V tomto případě to snad nedopadlo nijak zle. Zpěvák není žádný ekvilibrista, ale výkon podal solidní a jeho angličtina ve třech nazpívaných kusech na desce netahá za uši.

Nejvíce mě zaujala hned první instrumentálka „Seven“ , pěkně svižná s nádherně sólující kytarou, jež podmalovává celou skladbu, potom „The Fifth Compass Direction“ či zpívaná „Divine Attribution“ ve středním tempu. Nemusím jen docela dlouhou ambientní vesmírnou klávesovou plochu „Listening to the Sky“ a zcela jsem nepronikl do závěrečné nejdelší písně, neboť mě trochu nudí. Pokud však přičtu k závěrečnému hodnocení solidní, dynamický zvuk nahrávky, tak je to čtyřka jako vyšitá.

» ostatní recenze alba Seti - Life Signs
» popis a diskografie skupiny Seti


Aunt Mary - New Dawn
2017-03-23

Aunt Mary / New Dawn

3 stars

Po dlouhé době nečinnosti se rozhodl producent a fanda kapely Ronni Le Tekro oživit v roce 2013 tuto norskou legendu. Po několika personálních rošádách a úmrtích dvou zakládajících členů zůstal nakonec jediným veteránem v kapele kytarista Bjoern Christiansen. Ten s novými členy dokončil po třech letech desku s názvem "New Dawn".

Toto CD je pro pamětníky, staré pardály, či pro obdivovatele starého dřevního hard rocku, který je (jak jinak) šmrncnutý blues s troškou toho jižanského koření navrch. Neurazí, ale ani nijak zvlášť nenadchne.

» ostatní recenze alba Aunt Mary - New Dawn
» popis a diskografie skupiny Aunt Mary


Disperse - Foreword
2017-03-22

Disperse / Foreword

0 stars

Hodnotit body toto dílo nebudu, netřeba tu vyvolávat nějaké kontroverze. V tomto případě se však musím zastat Antonyho, žádný prog rock s metalovými vlivy tam také neslyším, jak se v nějakých recenzích na webu píše. Z mého úhlu pohledu je to trendy melodický pop rock ( v českém Bontonlandu je správně zařazen do kategorie Pop/rock). Zvukově je to hodně špatné, dynamika minimální a zbytečně přehulený. Kytarista Jakub Żytecki sice hraje výborně, jen by mi jeho styl hraní sednul v jiném hudebním stylu. Ale chápu, že se najdou posluchači, které to osloví.

» ostatní recenze alba Disperse - Foreword
» popis a diskografie skupiny Disperse


Kaipa - Sattyg
2017-03-22

Kaipa / Sattyg

2 stars

Je mi to líto, ale nemohu jinak. Tato deska mi přijde jako velmi slabá kopie mé oblíbené desky "Angling Feelings". Písně mi přijdou bez nápadu, kytarista Per Nilsson v této nahrávce zbytečně tlačí na pilu a posouvá Kaipu někam do hájemství prog metalu.

Nějak jsem na desce z roku 2007 přechválil Martina Igelströma za mastering. Tehdy mi přišlo, že byl pro zvuk kapely přínosem, nyní to na této desce dost podělal. Je to přeřvané a bez dynamiky, na aparatuře mi to až praská. Dle měření nějakých bídných DR7. Takto se przní výsledný zvuk v metalu, naopak v prog rockových vodách mají lidi za mixpultem většinou trochu více soudnosti a mastering většiny desek je na přijatelnější (ne-li špičkové) úrovni. Nevím, jak zní vinyl, tam je většinou prováděný odlišný mastering, ale na CD to je hrozné.

Jedinou písní, kterou mohu vyzvednout, je titulní instrumentálka "Sattyg" s pěknou středověkou atmosférou, flétnou a housličkami a částečně "A Map Of Your Secret World", která by zapadla na předchozí desky. Ovšem ne s tímto zvukem.

» ostatní recenze alba Kaipa - Sattyg
» popis a diskografie skupiny Kaipa


Kaipa - Angling Feelings
2017-03-22

Kaipa / Angling Feelings

5 stars

"Ocitám se ve stálém proudu změn,
otáčím stránku v mém cestopisu.
Je čas přestat utíkat,
protože jsem zjistila, že mám křídla -
a ty mám proto, abych je použila..."

[z textu "Prchavý okamžik času"]

Čtvrtá deska po obnovení činnosti Kaipy v novém miléniu se také nachází v proudu změn a je pro mě nejvýznamnějším, nejzábavnějším a zároveň nejkvalitnějším počinem a rovněž i určitým kulminačním bodem jejich tvorby celkově.

Malá odbočka :
Od "Notes..." držel Hans Lundin v rukou pevně skladatelské opratě (krom spoluautorství 3 písní na albu "Keyholder", které přiznal Stoltovi). Považoval tuto znovuzrozenou Kaipu především za své dítko a kytarista Stolt si své tvůrčí ambice v této skupině musel uspokojovat pouze psaním textů a dohledem při nahrávání a masteringu skladeb, což pro něj nemohlo být vůbec jednoduché. Lundin si však dobře pamatoval, jak to dopadlo v sedmdesátkách (kdy Stolt téměř Kaipu skladatelsky ovládl) a nechtěl se stát dalším klonem The Flower Kings. Toto negativní jiskření mezi hlavními protagonisty se dle mého odrazilo na jinak výborné "Mindrevolutions", kde ač Stolt hraje výborná sólíčka a solidně podkresluje svou kytarou náladu jednotlivých skladeb, drží se celkově dost vzadu.

Tyto domněnky mi proběhnou hlavou vždy, když si přehraju desky "Mindrevolution" a recenzovanou "Angling Feelings" v jednom sledu za sebou. První, co posluchače praští přes uši, je kytarový projev nového šestistrunného vládce - Pera Nilssona: https://www.youtube.com/watch?v=vy0RsURb4Cw To je týpek, co spolupracuje s US firmou Strandberg na vývoji kytar (má i svůj model Singularity) a je rovněž členem death metalových Scar Symetry. Ne, nebojte - v Kaipě se tímto směrem ovlivnit nenechali :-) Jinak ale Per Nilssen dle nahrávky a dostupných údajů ovlivnil v kapele mnohé. Přinesl radost z hraní, zlepšení komunikace mezi všemi členy, do jejich hudby zakomponoval rockovou živočišnost a došlo i na živé session ve studiu (dříve každý hudebník nahrával odděleně své party v jiném studiu). A to jsem se ještě nezmínil o jeho stylu hry, to je pastva pro uši, má neuvěřitelný cit pro melodii, svou hrou tuto nahrávku úplně rozsvítil a plně dává zapomenout na Roine Stolta. Kdo je to vlastně Stolt? :-)

Ihned mě při poslechu dvou již zmiňovaných CD napadnul příměr. Stojíte u zaprášeného okna na zámku. Víte, že okno je směrováno do zahrady, ale zatím jej neotvíráte, protože ač slunce svítí, vítr ještě nepříjemně fouká. Tu krásu za oknem sledujete jen průzorem po rozbité tabulce. To je "Mindrevolution". Potom slyšíte, jak vítr utichá a ptactvo v zahradě začíná prozpěvovat. Je to tak omamné, že otvíráte a užíváte si výhled do barevné čarokrásné zahrady, slunce vás hřeje ve tváři, obraz se zaostřil, veškerá zeleň vás uchvacuje a vy slyšíte a vidíte konečně vše jasně a čistě a dokonce i cítíte tu vůni! Tak zní "Angling Feelings". Na výsledném vyznění se jistě podílí i to, že větší prostor dostala i zpěvačka Aleena, která atmosféru desky pěkně doplňuje a i to, že vůbec poprvé byl mastering desky svěřen nezávislé osobě - Martinovi Igelströmovi.

Na desce není jediné slabé místo (což o předešlých třech deskách tvrdit nemohu), abstraktní filozofující texty muziku skvěle doplňují. Pokud bych musel pod pohrůžkou násilí vypíchnout jednu věc, asi bych vybral členitou a nejdelší "The Fleeting Existence Of Time". V úvodu minutu a půl bojují klávesy s kytarou, potom nahrávku zklidní Aleena svým kouzelným hlasem. Její zpěv přechází do dramaticky klenutého atmosférického refrénu, načež následuje Nilssonovo ústřední sólo, které poté několikrát mezi jednotlivými slokami rozvíjí a variuje, či vrství, aniž by do konce skladby nudil...

Zatím žádná další deska již tento počin nepřekonala.

» ostatní recenze alba Kaipa - Angling Feelings
» popis a diskografie skupiny Kaipa


Enid, The - Dust
2017-03-20

Enid, The / Dust

4 stars

O kapele The Enid jsem nikdy neslyšel, proto mé překvapení bylo opět převeliké, když jsem po poslechu alba "Dust" zadal tento název do vyhledávače.

Tato britská formace působí na scéně s menší přestávkou cca 40 let a má na svém kontě 14 studiových a několik live záznamů. Hlavní personou tohoto spolku byl vždy Robert John Godfrey, který se dokázal pokaždé obklopit schopnými muzikanty.

Po albech „Jouney’s end" (2010) und „Invicta"(2012) je "Dust" (2016) završením jakési trilogie. Osobně jsem slyšel jen druhou jmenovanou desku a musím řící, že "Prach" se mi líbí mnohem více. Aranžmá je totiž mnohem bombastičštější, teatrálnější, dílo napsané jako pro obrovský orchestr, přitom nepostrádající prog rockové prvky. Pětioktávový zpěvák Joe Payne (ne nepodobný P. Gabrielovi) se tu nijak prvoplánovitě nepředvádí, i když rozsah jeho hlasu budeme muset nejednou obdivovat.

Je to takový sympho prog rockový muzikál, kdy se při mnohavrstevnaté muzice jistě nudit nebudete. Velké plus je kvalitní, plně dynamický zvuk, nástroje nezní synteticky - prostě lahůdka poslouchat na kvalitní aparatuře. Sympatická je i délka něco málo přes 42 minut.

Myslím, že už další dílo The Enid v podobné kvalitě nevznikne, neboť kapelu v roce 2016 opustil vážně nemocný mozek The Enid, R.J. Godfrey. Zanedlouho ohlásil odchod i zpěvák J. Payne, kytarista m. Read a bubeník D. Storey. Nezbude nám tedy asi pátrat po jejich starších, také jistě kvalitních počinech.

» ostatní recenze alba Enid, The - Dust
» popis a diskografie skupiny Enid, The


Kaprekars Constant  - Fate Outsmarts Desire
2017-03-16

Kaprekars Constant / Fate Outsmarts Desire

5 stars

Víte co je to Kaprekarova konstanta ? Ne ? Nevadí, zde se to dozvíte.

Jedná se o číslo 6174, které bude stále stejným výsledkem jedné matematické úlohy.
Jak se k němu propracujete ?
Vezměte libovolné čtyřmístné číslo (s výjimkou čísla se čtyřmi shodnými ciframi – 1111, 2222,)
Například 4864.
Uspořádáním jeho číslic vzestupně a sestupně vzniknou dvě čtyřmístná :
4468 a 8644
Odečtěte menší od většího. Tedy :
8644 – 4468 = 4176
S výsledkem opakujeme krok 2.
7641 – 1467 = 6174
Výše uvedený algoritmus začne maximálně po deseti krocích generovat číslo 6174, ( v našem příkladě již ve druhém) které je pevným bodem posloupnosti.


Víte, kdo jsou KAPREKAR'S CONSTANT? Ne? Nevadí, zde se to dozvíte.

Jedná se o anglickou kapelu, jejíž jádro tvoří skladatelé a multiinstrumentalisté Al Nicholson a Nick Jefferson, kteří spolu spolupracují již mnoho let, ale tento projekt založili teprve před 18 měsíci.

Na jejich první společné desce s názvem „Fate Outsmarts Desire" se podílí legendární saxofonista a flétnista Van der Graaf Generator - David Jackson. Ten také zapojil svoji dceru Dorie Jackson, která vypomohla se zpěvem. Bicí nahrál bývalý člen Level 42, Phil Gould. Za klávesy a mix desky je zodpovědný zvukový technik a hudebník Mike Westergaard.

Hudba KC mě doslova učarovala. Jedná se o výborný, melodický art rock, skladby jsou barevné, mnohokrát v nich je měněno tempo, z hrdla zpěvačky Dorie Jackson se line vroucí až andělský hlas. Jinak většinu písní nazpíval Bill Jefferson, pravděpodobně syn basisty Nicka, dle fotky mladíček, ale s velmi zajímavou barvou hlasu.

VDGG veterán David Jackson je velkou devizou. Saxofon a flétnu přímo v nahrávkách nevyhledávám, ale tady jsem se těšil na každou notu. Jeho sóla jsou plná emocí, stačí ale pár tónů jen tak na okraj, ty však do nahrávek vždy krásně zapadají a zvuk ozvláštňují.

Výborné jsou i texty, které líčí velmi zajímavé příběhy podle skutečných událostí, v delších skladbách se vždy jedná o uzavřený příběh, který se skládá z několika částí – ty odděluje hlas jakéhosi vypravěče, který dovysvětluje samotný obsah. Je zvláštní, že je tam zapracován tak, že vůbec neruší vyznění skladby samotné.

Hudebně cítím jemné náznaky Genesis, Pink Floyd či Big Big Train nebo Blacfield, pokud se zapojí zpěvačka se svým překrásným hlasem, tak si vzpomenu na Mika Oldfielda s jeho dvorní zpěvačkou Maggie Reilly.

Vypíchnu jen nejlepší (a zároveň ty nejdelší) skladby z celého alba. Jsou to vlastně takové malé symfonie, kde přesně podle nálady hudby poznáte, v jak dramatickém okamžiku se v příběhu ocitáte.

U počinu Houdini se na CD přehrávači objeví tyto čísla - 21:26.
Skladba má velmi křehkou stavbu, v úvodu slyšíte dvě akustické kytary s flétnou , které se proplétají pod nadpozemským hlasem zpěvačky. Přibližně ve třetině skladby se píseň láme a po krátkém předělu pokračuje rockovější částí, ta volně přechází do nejkouzelnějšího okamžiku – k emotivnímu refrénu podpořeným klavírem a hradbou smyčců. Do toho letmo vnímáte tento text a jste tak nějak na měkko….

"Smrt po sobě zanechává smutek, který nic nevyléčí
Láska zanechává vzpomínky, které někdo nemůže ukrást
Zármutek bolí a jen tak nás prostě neopustí
Ale vyvolání vzpomínek ti dodá sílu tu zůstat…"

Další výborná věc je Hallsands, song o rybářské vesnici na jihu Anglie, jež byla zničena bezohlednou těžbou písku, dnes zůstaly jen některé ruiny na útesech pobřežních skal….

Hudebně píseň opět přesně vyjadřuje atmosféru textu, v úvodu vás hlas seznámí s okolnostmi, slyšíte mořské vlny, jak šumí v písku u pobřeží, hudba s náznakem námořních písní příjemně plyne, lidové motivy na sebe jemně upozorňují, ale různými náznaky disharmonie je jasné, že se schyluje ke katastrofě, napětí v nahrávce houstne, vypravěčův hlas posouvá děj kupředu …..

"Ta vaše skupina hlupáků se svými bagry na lodích
nám uloupila střechu nad hlavou
A břeh, který vedl k přístavu v Devonu
se i s domy sesul do moře.."

Ovšem nejzásadnější skladbou na tomto albu je naprosto ve všech směrech dokonalá Bluebird. Text vzdává hold Malcolmu Campbellovi, britskému automobilovému jezdci, jež se svým autem Bluebird s leteckým motorem zdolával rychlostní rekordy. Jeho život byl nabit adrenalinem a nebezpečím, došlo i na hrůzně vypadající nehody….

Je tedy již dopředu jasné, jaká hudba bude následovat – je to přímo ohňostroj kytarových a saxofonových sól, několik meziher a předělů a především úžasných melodických linek…. Netřeba již slov, poslechněte si tu skladbu !!

Kapela má docela zvládnutou promotion, v době psaní recenze uplynulo teprve 7 dní od vydání CD, ale informace o tom je zavěšena na stovkách stránek i s ukázkami. Tuto desku lze zakoupit ve všemožných kombinacích, digitální distribucí, CD,LP atd……… O této skupině ještě uslyšíme.


https://www.youtube.com/watch?v=pvwTPbCsPS0

» ostatní recenze alba Kaprekars Constant - Fate Outsmarts Desire
» popis a diskografie skupiny Kaprekars Constant


Kaipa - Nattdjurstid
2017-03-16

Kaipa / Nattdjurstid

4 stars

Na konci roku 1981 opustil Kaipu bubeník Ingemar Bergman kapelu a po krátké době jej nahradil Olle Romö. Ten ale ještě před začátkem nahrávání dostal lano od Eurythmics, kde se připojil k pracím na kultovní desce synth popu – "Sweet Dreams". Vzniklou díru v sestavě vyplnil bubeník Pelle Andersson. S ním byl pořízen nový materiál na desku "Čas noční zvěře". Od major labelu Polar byli odejiti, proto byl natočen tento záznam v Uppsale na osmistopý magnetofon a vydán na malém labelu Piglet Records.

Inspiraci majoritní skladatel Lundin čerpal z nahrávek Petera Gabriela, Genesis a já tam překvapivě slyším i reminiscenci na německé kapely stylu Neue Deutsche Welle. V žádném případě nejde o nějaký prachsprostý pop, ale o chytlavé pop rockové skladby, mnohé s hitparádovou ambicí.

Nyní pár slov ke skladbám samotným:

Armé Av Lust či Identitetskris s majestátním zvukem kláves by bylo možno s novými aranžemi klidně použít na současné desky Kaipy. Titulní Nattdjurstid, Cellskräck, Galen - vypalovačka s výrazným "během" kláves, Narmare a Timmar AV Glas - tyto skladby zastupují výrazné hitovky stylu NDW. Inom oss a Speglarna zastupují prog rockové skladby, song Zepapo bych smazal.

Mám za to, že kdyby tato nahrávka byla nazpíváná v němčině či angličtině a někdo ji tehdy na německý trh dostal, měla by nemalý úspěch. Takto ji dováží (remixovanou Hansem Lundinem a remasterovanenou Martinem Igelstromem) až po 33 letech od svého vydání německá firma Tempus Fugit.

Vysvětlení převážně negativního hodnocení desky (ač o třídu lepší, než předešlá Händer) je prosté - recenzenti na ní pohlížejí optikou prvních tří desek kapely. V tomto pohledu samozřejmě neobstojí. Pod hlavičkou Kaipy neměla být zveřejněna, to je jisté. Pokud bych na ní však nahlížel jako na sólovou desku klávesáka Lundina, který si chtěl odpočinout od složitější muziky a natočit vrstevnatou pop rockovou desku, potom bych hodnotil čtyřmi hvězdami.

» ostatní recenze alba Kaipa - Nattdjurstid
» popis a diskografie skupiny Kaipa


Kaipa - Kaipa DaCapo – Dårskapens Monotoni
2017-03-14

Kaipa / Kaipa DaCapo – Dårskapens Monotoni

3 stars

V roce 2014 se pořadatelé hudebního festivalu ve Värmland zeptali Roineho Stolta, zda by nebyl možný reunion Kaipy a zda by zde nevystoupili v rámci jeho třicetiletého výročí. Roine se spojil z bývalými hudebníky Kaipa, jmenovitě s bubeníkem Ingemar Bergmanem, který se posledních letech věnoval spíše práci producenta, a basákem Tomasem Erikssonem, studiovým technikem, a ti s tímto nápadem souhlasili.

Skupina byla doplněna o bratra Roineho Stolta Michaela, který tu (překvapivě, na rozdíl od The Flower Kings, kde hraje na basovku) převzal funkci frontmana i klávesáka, a také o Maxe Lorentze, známého session muzikanta, skladatele a producenta, který byl v kapele přidělen ke klávesovým nástrojům všeho druhu.

Výše jmenovaní spolu začali zkoušet a v roce 2015 objeli pár prog festivalů v zemích tomuto stylu zaslíbeným - v Japonsku, Německu a Holandsku. Tam se prezentovali materiálem z prvních tří legendárních desek Kaipy ze sedmdesátých let. Ze záznamů je slyšet, že dbají o autentičnost zvuku, tak jak jej znají fandové z desek.

Již během této doby však kapela začala i s tvorbou nového repertoáru a tyto žhavé novinky bez textů testovali živě na obecenstvu. To nadšeně reagovalo, proto kapela, zcela opačným postupem, než Lundinova Kaipa, natočila tyto songy na pás ve studiu. To znamená, že písně nahrála v podstatě živě a najednou s co nejmenším zásahem moderní techniky. Aby se zvukově přiblížili nahrávkám ze sedmdesátek, byly samozřejmě použity hammondky, mellotron, zvuk pravých varhan a Eriksson donesl svou basu Rickenbacker, jejímž specifickým zvukem obzvláštňoval první dvě desky. Také se překvapivě rozhodli pro zpěv ve své mateřštině.
Název kapely museli nějak odlišit od již existující skupiny shodného jména, vznikla proto Kaipa De Capo neboli Kaipa od začátku. Proč ne.

K této koncepci mám jen několik drobných výhrad. Když už skutečně autenticky navázat na zvuk a tvorbu Kaipy v jejich počátcích, tak by možná stálo za úvahu vybrat zpěváka s jiným rozsahem a barvou hlasu. Netvrdím, že je Michael špatný zpěvák, ale hlas má posazený níže, je hodně bluesově zastřený a dle živých nahrávek z internetu se při interpretaci písní, které zpíval Lundin, trochu trápí. Rovněž ta Erickssonova basa je v nahrávce oproti tehdejší době dost utopená. Rovněž jsem očekával desku více okořeněnou severskými lidovými motivy, aby byl retro dojem dokonalý.

Výhrady nemám (to neznamená, že mě to nemrzí) k tomu, že není zapojena druhá část skladatelské větve (Hans Lundin), ač je to v konečném výsledku samozřejmě znát. Lundin má však (stejně jako Stolt) na výsledný zvuk skupiny dost jiný názor. Jsou to dvě silná ega a mají oba rádi celý proces vzniku a nahrávání písní pevně v rukou. Již dvakrát v historii se o vymezení vzájemného prostoru v kapele i repertoáru pokusili, vždy se ale trápili a ačkoliv vznikly za jejich vzájemné koexistence výborné desky, mohly dle mého znít ještě mnohem lépe.

No a jak říká lehká děva ve filmu Samotáři : „Abychom to celý neprokecali“ – vrhněme se tedy na hudbu samotnou.

1) Darskapen monitoni – skladbu odstartuje po úvodním cvrlikání kláves a náčrtu melodie kytarou mohutný až hard rockový riff, kde rytmus udávají důrazné bicí, kytara je podpořena bublající basou a jištěna hradbou kláves. Poté píseň přejde do jemné polohy, kde je procítěný bluesově zakouřený zpěv Michaela střídavě doprovázen klávesami a hammondkami. Úvodní motiv se stále rozvíjí a zvuk je opravdu „vintage“. Pokud bych měl hádat naslepo, rozhodně bych nepoznal, že jde o současnou nahrávku. Parádní úvod, jenž potěší všechny staromilce.

2) Nar Jag Var En Pojk – bluesová záležitost, výborná, skladba se pomalu v melodii rozvíjí, občas je slyšet náznak lidové melodie, na konci se prolínají klávesy s předvádějící se kytarou, vše směřuje do symfonického závěru, zazní i flétnička :-)

3) Vi Lever Har – jednoduchá melodie omílaná stále dokola – tato věc mě vůbec nebaví.

4) Det tysta guldet – hned v úvodu zapěje i 76letá Merit Hemmingsson, královna švédského hammond folk-jazz rocku, která ve své tvorbě (podobně jako Kaipa) čerpala ze švédských lidových písní. Po majestátním úvodu zní varhany s kytarou v téměř dokonalé harmonii. Takto se opatrně rozvíjí skladba v nejlepším songu desky, ve středním tempu a procítěným zpěvem. Uslyšíme i „floydovské“ sólíčko. Vůbec by mi nevadila dvojnásobná stopáž.

5) Spár Av Vár Tid – křehká balada, opět mě nijak zvlášť nezaujala.

6) Tonerna – tuto bezmála osmnáctiminutovou píseň si napsal klávesista Lorentz tak trochu na tělo, v úvodu je tu trochu jazz rockové improvizace, potom skladba několikrát mění tempo i nálady – neposlouchá se to zle, ale klidně to mohlo být kratší, přijde mi to uměle natahované.

7) Monoliten – bluesově zasněná sympho prog rocková tečka za celou deskou.

Tak abych to nějak shrnul - pro zastánce starých dobrých dob zajisté skvělá věc, jen ten duch Kaipy, kterým je toto CD zaštiťováno, nebyl určitě vyvolán zcela jasně, jeho obrysy byly vidět, ale dost neostře.

Kdyby tato nahrávka nebyla prezentována jako nahrávka přímo navazující na ranou tvorbu Kaipy, ocenil bych toto dílo čtyřkou. Avšak několik drobných vad na kráse v tomto úhlu pohledu se najde a zároveň tu slyším několik slabších okamžiků, tak je to taková lepší trojka. Skalní fandové The Flower Kings si domyslí u mého hodnocení hvězdu navíc.

P.S.: Umístění recenze v profilu Kaipy není úplně ideální, nicméně konzultoval jsem to s politbyrem.

» ostatní recenze alba Kaipa - Kaipa DaCapo – Dårskapens Monotoni
» popis a diskografie skupiny Kaipa


Kaipa - Händer
2017-03-10

Kaipa / Händer

2 stars

Dostáváme se do let, kdy art rocku v té dřevní podobě zvonil umíráček, některé kapely se rozpadly, další upravovaly svůj repertoár dle přání producentů. Tímto procesem byla nucena projít i Kaipa. Jelikož měla dle hudebních bossů díky své určité oblíbenosti předpoklady zaujmout širší publikum, dostala nabídku od švédské gramofirmy Polar Music, která do té doby vydávala hlavně desky ABBY a několika málo pop umělců. Kapela podepsala a tím se jí otevřely dveře do prestižních studií Polar. Zde nahrávali např. Led Zeppelin a shodou náhod, když tu Kaipa pracovala na albu "Händer", potkávala se tu se svými velkými vzory, kapelou Genesis, která tu právě dokončovala práce na své desce "Duke".

Kaipa však musela čelit velkému personálnímu problému, neboť z důvodů uměleckých neshod kapelu opustil jeden z dosavadních klíčových členů - Roine Stolt, a na odchodu byl také basák Mats Lindberg (novou desku sice nahrál, ale měl již jen statut hosta). Stolt byl nahrazen kytaristou Maxem Åhmanem, který se dle dostupných informací předtím podílel na nahrávání desky jazz/prog rockové kapely Fred Israel.

K poslechu tohoto CD jsem přistupoval s určitými obavami, neboť několik namátkou přečtených ohlasů na tuto desku neznělo moc optimisticky. Nicméně výsledný střet se skutečností nebyl až tak hrozný.

První dvě sladby Äntiglen a Händer jsou celkem příjemné a solidně odsýpající rock popové hity s pompezními fanfárami kláves. Zadumaná klávesová instrumentálka s krátkým sólíčkem na kytaru Regn jako by vypadla z některých tří předchozích alb, chválím. Hitová Staden lever je hodně podobná coveru "Dívka Gloria" od Víti Vávry, tady se ale na pilu tlačí přece jen trochu více.

Krátká instrumentální Elgrandi je opět výborná - takový cinema sympho rock. Přímo však přechází do vyloženě disco znějícího cajdáku Krig. Následná Älska med mig igen je potemnělá prog rocková balada. No a závěrečná balada Med trasiga segel je takový kočkopes,chvílemi se tváří jako prog rock, potom přejde do disco rytmu a naopak.

Kapela tuto desku podpořila mohutným koncertováním. S jakým úspěchem se tehdy tento produkt setkal, zda byl nový hudební směr kladně přijat i u posluchačů, se mi zjistit nepodařilo. Deska však byla v roce 2015 remastrována a vydána poprvé! na CD.

Jelikož jsem předchozí desku ohodnotil poněkud příkrou trojkou, musím nyní jít dolů až na dvě hvězdy.

» ostatní recenze alba Kaipa - Händer
» popis a diskografie skupiny Kaipa


Kaipa - Stockholm Symphonie
2017-03-08

Kaipa / Stockholm Symphonie

5 stars

Nejedná se žádné nové písně, ale o nahrávky pořízené v rozmezí let 1974 - 76 švédskou národní rozhlasovou stanicí Tonkraft, která tehdy seznamovala posluchače s místními kapelami.

Kaipa je zde ve vrcholné formě a v nejsilnější sestavě přehrává písně z prvních dvou desek, některé přitom ještě dříve, než byly vydány na oficiálním nosiči. Je zde slyšet, jak bez problémů zvládají hudebníci naživo zahrát to, co ve studiu. Některé písně se v aranžmá mírně liší od originálu, někde chybí intro, ale celkový výsledek je výborný.

Zpěv klávesisty Lundina se ozvývá jen z levého kanálu, jinak je zvuk krásně čitelný. Nahrávka musela být přehrána z nějakého magnetofonového pásku, protože mezi nahrávkami je slyšitelný šum. Pravděpodobně se jedná o bootleg, vydaný poprvé japonskou firmou Tachika Rec. Pro fandy raného období Kaipa povinnost.

» ostatní recenze alba Kaipa - Stockholm Symphonie
» popis a diskografie skupiny Kaipa


Kaipa - Solo
2017-03-08

Kaipa / Solo

3 stars

Pokud jsem minule narážel na název předchozího díla „Nic nového pod sluncem“, tak u této desky bych to již říci nemohl. Novinek je celkem dost - ale ne vždy jsou ku prospěchu věci.

Nejzásadnější změny jsou vždy ty personální. Odešel basák Tomas Ericksson, některé prameny uvádí, že hlavním důvodem byla přemíra koncertní činnosti kapely, pravděpodobnější příčinou byl ale spíše nový hudební stylový směr kapely. Tím jsme přišli o jeho typický drtivý zvuk basy - jeho nástupce, osmnáctiletý Mats Lindberg již na sebe tolik pozornosti nestrhával. Sestava se dále rozrostla o zpěváka Matse Lofgrena (ex- Rio Brazzaville), který na tomto postu zastoupil klávesáka Lundina - ten se chtěl totiž plně věnovat jen svému nástroji. Tím se Kaipa připravila o svou další přednost, o netypicky zabarvený, výše položený hlas. Mats sice nezpívá špatně, ale je to opět jen „dobré“ a ne „výborné“.

Tato deska je pro mě natolik nevyrovnaná, že celkový výsledek nelze shrnout několika větami. Chtě nechtě jsem proto musel popsat jednotlivé skladby, abych se v tom sám zorientoval:

Den skrattande grevinnan - úplně parádní instrumentální math rockový úvod s kytarou a syntíkem, tento motiv se stále ve skladbě variuje a rozvíjí – parádní začátek.

Sen repris - skladba je zaobalená v takovém pop rockovém obalu, s barvami kytar jak od Briana Maye, u mne balancuje na hraně, ale ještě nepřepadá na tu horší stranu.

Flytet - přijde mi to jen jako část skladby, kde zbytek nebyl použit.

Anar dig - jeden z vrcholů desky – procítěný baladický úvod se rozrůstá v překrásnou skladbu, ve které nádherně graduje napětí a Stolt tu vypálí nádherné sólo netypicky v první třetině skladby.

Frog funk - člověk je naladěn a přijde ledová sprcha ve formě této instrumentálky ve stylu bubblegum popu, jak v těch nejhorších chvilkách od Ringo Čecha.

Visan i sommaren - situaci musí zachránit křehká skladbička s procítěným zpěvem Matse Lofgrena a s motivem švédské lidové melodie.

Tajgan - ač s nádhernou zasněnou atmosférou kláves a skutečného klavíru, opět na mě působí jako úvodní část nějaké delší skladby.

Respektera min vaerld – ve stylu fusion a rychlejším tempu, opět výborné kytarové sólíčko.

En igelkotts doed – pěkný motiv, ale nikam se nevyvíjí.

Je vidět, že když kapela dostane prostor, tak vyprodukuje nádherné věci, závěrečné dvě nejdelší, skoro osmi minutové skladby Total foervirring a Sist pa plan opět stoupají kvalitou do art rockových výšin.

Pokud to tedy shrnu - na této desce si musíme zvyknout na nového zpěváka, který se mi osobně líbí méně, než Lundinův a na jiný zvuk basové kytary. Na CD se však nachází mnoho povedených art rockových písní, vyšperkovaných nádhernými Stoltovými sóly a majestátnými klávesami Hanse Lundina. Pokud úplně pominu divnou Frost funk, tak mi tři věci (z toho dvě z pera klávesisty Lundina) nesedí, a ač příjemně působí, připadají mi jako rozpracované a nedotažené. Skladatelsky desku ovládnul Roine Stolt se sedmi kousky oproti třem věcem od klávesisty Lundina.

Jako producent a hlavní člověk za mixpultem je uveden Olle Ramm, který předtím pracoval jako studiový technik převážné v žánru popu a folku – proti výslednému zvuku však nemám žádných námitek. Za tři roky se ale Ramm ve studiu podílel na desce ABBY. To bylo asi tou dobou, kdy každý chtěl znít jak Queen či ABBA. Moderní v té době bylo funky, fusion a jazz rock a tímto směrem se chtěli ubírat i dva noví členové. Jejich příchodem byla narušena rovnováha, pevná spolupráce a chemie mezi jednotlivými členy a na desce je to znát.

"Solo" uzavírá první vývojovou etapu skupiny Kaipa. Z této doby byly vydány ještě dva živé záznamy 1976-8 a CD s neupravovanými demo nahrávkami. To vše najdete v edici Kaipa - The Decca Years 1975 - 1978.

» ostatní recenze alba Kaipa - Solo
» popis a diskografie skupiny Kaipa


Kaipa - Inget nytt under solen
2017-03-07

Kaipa / Inget nytt under solen

5 stars

Název druhé desky „Inget nytt under Solen" z roku 1976 znamená v překladu „Nic nového pod sluncem".
Takto by se s nadsázkou dal popsat materiál druhé desky švédské Kaipy, ovšem v tom pozitivním slova smyslu. Kapela hraje ve stejném složení, stylové zaměření je také shodné, rovněž i vydávající firma.

Kapela se ve Skandinávii stává známou, hodně koncertují. K produkci desky byl přizván jakýsi Leif Masses, který v té době nebyl ještě příliš známý, nicméně za pár let tento člověk bude produkovat fošny Black Sabbath, Jeffa Becka či Europe.

V hudbě samotné cítím malý odklon od vlivů švédských lidových melodií v kompozicích samotných, nahrávka má celkově takový rockovější, sevřenější a chladnější zvuk.

Ústřední nahrávkou je bezmála 22 minutová suita „Skenet Bednar",která je rozdělena do 5 částí. Touto skladbou se Kaipa katapultovala mezi takové velikány art rocku, jako jsou Yes či Genesis. To je skutečná hostina o několika rozdílných chodech, které se nepřejí i po desítkách servírování. Najdeme tu vše, pomalé, jemné pasáže, které plynule přechází do rychlých rockových částí podpořenych hradbou kláves, tím vším se proplétá skvělá Stoltova kytara.
Neméně zdatné a v podobné kvalitě jsou i další jednotlivé písně, kytara nijak zbytečně neexhibuje, je plně zapojená a spolupracuje se syntenzátory či hammondkami a skvělá rytmika hutní spodek – opět se tu můžeme potkat (naposledy!) s výborně drsným zvukem basáka Tomase Erickssona. Jen necelou minutu trvající poťouchlost „Stengrodornas parad" bych klidně oželel.

Z hlediska skladatelského je vidět, že monopol na autorství písní klávesisty a zpěváka Hansa Lundina padnul. Jen do toho nejdelšího opusu na desce si nedal zasahovat, jinak většinu ostatních skladeb má na svědomí kytarista Roine Stolt, ve dvou případech spolupracoval na písních i s bubeníkem I. Bergmanem. Je ale slyšet, že hudební materiál dokončovali společně , neboť všechny kompozice zní vyrovnaně a mají stejný zvukový kabát.

Recenzuji z poslechu remastrované edice „The Decca Years 1975-78". Na něm se nachází 4 bonusy – anglické verze písní, které nazpíval švédský rockový bard Lars Hoflund. V tomto ohledu se Kaipa zachovala nestandartně. Aby jejich angličtina dobře zněla, tak angažovala na tyto demo snímky cizího zpěváka s jiným výrazem a barvou hlasu. Tyto snímky měly posloužit jako vzorek pro firmu Electra, aby mohla prezentovat kapelu na anglicky hovořícím trhu. Nakonec však manažeři od tohoto nápadu upustili...

» ostatní recenze alba Kaipa - Inget nytt under solen
» popis a diskografie skupiny Kaipa


Kaipa - Kaipa
2017-03-06

Kaipa / Kaipa

5 stars

Kapela Kaipa v roce 1974 povstala z trosek skupiny Ura Kaipa (jméno vikingského kmenového náčelníka).
K zakládajícím hráčům patřil klávesista Hans Lundin, bubeník Thomas Sjöberg a basák Tomas Eriksson. Z důvodu závažného onemocnění byl však na začátku roku 1974 vyměněn bicmen Sjöberg. Náhradu Kaipa našla v Ingemarovi Bergmanovi. Nejdříve chvíli zkoušeli jako trio, zjistili však, že v této sestavě nemohou plně vyjádřit své představy o konečném výsledku zvuku kapely, proto na základě konkurzu přijali tehdy sedmnáctiletého kytaristu a zpěváka Roine Stolta.

Kapela se během svých téměř celodenních zkoušek pustila do skládání a pilování repertoáru na první desku, kterou nahráli v Marcus Music Studiu ve Stockholmu a v červenci 1975 ji tam dokočili.

Nahrávka je nazpívána ve švédštině, kapela chtěla, aby posluchači nebyli ochuzení o textovou složku a rovněž tehdy neměla jakékoli ambice proniknout na hudební trhy v zahraničí.

Na přední stranu obalu byl umístěn Roinův obraz astrálního cestovatele nad chrámem v džungli.


Nedokážu popisovat jednotlivé skladby, proto svůj výsledný pocit z desky shrnu v několika větách.
Hudebně je to zajímavý a hlavně osobitý mix švédských lidových melodií, (ty odkazy jsou v některých písních hodně zřetelné) popu a art rockového soundu typu Genesis či Yes. Mě se u Kaipy líbí výrazné použití hammondek ve skladbách, šťavnatá je i basová linka Erickssona, který se svým nástrojem Rickenbacker není ani náhodou přeslechnutelný, ten zvuk je prostě kouzelnej. Tak zemitej zvuk baskytary jsem dlouho neslyšel.

Písně jsou většinou vystavěny tak, že pokud nejsou celé instrumentální, tak je v nich vyhrazen krátký prostor pro zpívanou část, potom je skladba dále instrumentálním rozvíjením ústřední melodie. Zdatně v nich soupeří klávesy s kytarou v dlouhých pasážích.
Co se týče textů, nevím o nich nic, ale chvíli jsem si musel zvykat na švédštinu, netrvalo to však dlouho. V některých chvílích mi foneticky připomínala maďarštinu a tudíž i tamní rockové pěvce.

Na původním vydání této desky je osm zářezů. Prvních šest složil klávesový mág Lundin, na závěrečných dvou kouscích se mohl skladatelsky předvést nováček Stolt. Zajímavé je, že obě tyto instrumentálky mají takový jazz rockový feeling. Na CD, které jsem poslouchal, je však celkem 10 songů. Tyto dva bonusy „Fran det ena till det andra“ (takový art rockový kvapík) a „Karavan“ (melancholická jednohubka uprostřed proložená jakýmsi šíleným valčíkem) – rovněž z pera Stolta jsem objevil v edici „ Kaipa - The Decca Years 1975-1978“, což je 5 – ti diskový box s remastery prvních 5 alb kapely. Tento ucelený pohled na první etapu kapely Kaipa byl vydán firmou Inside Out Music v roce 2005.

Tuto desku, potažmo kapelu jsem objevil až nyní v roce 2017, tedy 42 let od jejího vydání.
Lépe však něco slyšet pozdě, než vůbec, což u tohoto art rockového klenotu nemůže být pravdivější výrok.

» ostatní recenze alba Kaipa - Kaipa
» popis a diskografie skupiny Kaipa


Freedom To Glide - Fall
2017-03-02

Freedom To Glide / Fall

5 stars

Skládání a nahrávání prvotiny „Rain“ z roku 2013 anglické art/prog rockové dvojce Freedom To Glide trvalo tři roky. Kapela tehdy velmi zaujala posluchače svým uceleným příběhem popisujícím utrpení vojáků, převážně v období 1. světové války.

Tu samou dobu trval i proces tvorby druhého CD s názvem „Fall“, které světlo světa spatřilo v roce 2016. Dle zveřejněných informací hodlá kapela vydat ještě třetí desku, která by měla uzavřít soubor příběhů, které se zaobírají válečnou tématikou. Takže, pokud bude dodržen stejný časový harmonogram, tak se máme opět v roce 2019 na co těšit :-)

Jak jsem již zmínil, deska „Fall" konceptuálně navazuje na předchozí desku, jsou tu z velké části popisovány příběhy z 2 . světové války s vazbou až do současné doby. Je tam zmínka např. o zážitcích z návštěvy památníku obětí války v Derbyshire (Names in the Stone), další text je o sniperovi, který při likvidaci nepřátelských vojáků přemýšlel o tom, že se choval jako Bůh, který rozhodoval, kdo přežije a koho připraví o život (Playing God), nebo také o Alanovi Turingovi, který prolomil heslo nepřátelského šifrovacího stroje (Enigma).

Co se týče hudby, tak se stále jedná o art/prog rock vysoké kvality, písně jsou plné nápadů a nenudí tak ani při mnohonásobném poslechu. Stále je sice cítit, že jsou hudebníci duchovně napojeni na odkaz nahrávek Pink Floyd v období cca osmdesátých let, ale ten pocit je již o něco menší, než u předchozí desky. Jen se občas tu a tam připomenou podobnou barvou kytarového sóla, zapojením náladotvorných vsuvek hlasů, či různých nasnímaných ruchů nebo intonací zpěváka.

Songy plynou opět z velké části ve středním tempu, v takové snové až melancholické náladě. Vyjímkou je odpíchnutá „October" a první část dravě rockové „Exit Wound", která je při koupi produktu v nehmotné digitální podobě obsažena hned ve dvou verzích – dalo by se říci až hitová záležitost.

Freedom To Glide nejsou žádný symfonický orchestr, vystačí si proto s akustickou kytarou a s rytmickým podkladem basové kytary a automatického bubeníka. Aranžmá skladeb hudebníci střídmě ale s umem doplňují zvukem klavíru, či cella a když Andy Nixon přidá jako drobnou výšivku sólo na elektrickou kytaru, tak srdíčko až zaplesá. Nejvíce si užijeme vzletného sóla v nejdelší skladbě desky -„Enigma", které trvá bez pár sekund skoro 3 minuty.

Jinak zvukově je to opět velmi povedená deska, průzračný sound se solidní dynamikou, takže radost poslouchat. Setkal jsem se s názorem, že použité naprogramované bicí působí uměle, já kdybych si to nepřečetl, tak bych si toho ani nevšimnul.

Na Bandcampu lze poslechnout či stáhnout (mp3) obě desky i několik EP vydaných v digitální podobě , pročíst si texty a případně objednat CD buď ve formě krásně vyvedeného digipacku s 20-ti stránkovým bookletem, nebo v různých formátech mp3,či FLAC.

Oproti prvnímu počinu kapely se mi tato deska líbí tak o půl bodíku méně, nicméně zaokrouhluji nahoru na plný počet.

» ostatní recenze alba Freedom To Glide - Fall
» popis a diskografie skupiny Freedom To Glide


Freedom To Glide - Rain
2017-03-01

Freedom To Glide / Rain

5 stars

"Takže moji bratři padali jako déšť

Každá ta deštivá kapka měla své jméno

Bouře se stupňovala a nebe se zhroutilo

Hořká lekce pro nás všechny."

úryvek z textu "Déšť"

Celé tři roky skupina Freedom To Glide pracovala na svém debutovém albu. Toto své dílo hudebníci pojali jako ucelené vyprávění skutečného příběhu mladého vojáka Roberta Wilsona (dědy Petera Rileyho), který se zúčastnil bojů v 1. světové válce. Toto konceptní dílo celkem rozpracovali do 15 částí ( titulní song „Rain“ je ještě rozdělen do čtyř dílů).

Ve výborně napsaných textech jsou většinou popisovány zážitky v bitvě o Gallipoli a na Sommě, kde se odehrávaly ty největší jatka během tohoto válečného konfliktu.
Popisuje jeho a utrpení spolubojovníků, kteří každodenně viděli umírat vojáky, jež byli výbuchy min a granátů vymrštěni do vzduchu, aby již bez života dopadali zpět, byl svědkem působení yperitu vypuštěném vlastní armádou a nakonec, ač těžce raněn,přežil, neboť byl zachráněn doktorem nepřátelského vojska.
Vše, jako jeden z mála přežil a dožil se 86 let.Toliko k textové části alba.

Po hudební stránce je to velmi zajímavě podaný art, či chcete li neo prog rock. Jasně, jsou tu znát zažité hudební postupy a aranže Pink Floyd , které mají během tolika let hraní jejich repertoáru zažrané oba hudebníci až do morku kostí, nicméně neodvážil bych se napsat, že jde o nějakou bohapustou kopírku. Myslím, že každý objeví v nahrávkách ještě další stopy podobných kapel (já osobně třeba Marillion), ale celkově vzato to působí osobitě. Zvláště se divím, že až nyní Andy Nixon zapěl, neboť mu to jde skvěle. Deska je z velké části ve středním, až takovém melancholickém rytmu, úplně stvořena na relaxační poslech.

Také je znát, jak si pánové vyhráli se zvukem. Je průzračný, dynamický, v pozadí je slyšet spousta parádiček, každý nástroj ja krásně zřetelný. Dokonce i dynamický rozsah je dle měření sympatických DR9, což je na dnešní dobu slušný nadprůměr.

» ostatní recenze alba Freedom To Glide - Rain
» popis a diskografie skupiny Freedom To Glide


Adam and the Ants - Kings of the Wild Frontier
2017-02-28

Adam and the Ants / Kings of the Wild Frontier

5 stars

Progboard mě dokázal již několikrát příjemně překvapit a to tím, jak širokou paletu stylů dokáže zastřešit. Vedle mnoha hard rockových a metalových souborů tu lze narazit třeba právě na Adama Mravence a jeho Mravence :-).

Jejich hudba je všechno možné, jen ne nudná a zasmušilá. Je to takový zvláštní mix post punku, nové vlny, rocku, westernových melodií a špetky popu. Nedá se říci, že by byli nerozpoznatelní na poslech.

Nezaměnitelný je i Adamův zpěv plný vzlyků a výkřiků, výrazné a repetitivní jsou dunící velké bubny dvou maníků, jakoby by udávali tempo do bitvy a to vše je je obvzláštněno punkově neučesanou , dravou a zvonivou kytarou.

Nepřehlédnutelný je i jeho zjev. Podivný týpek v husarské uniformě s indiánsky namalovaným válečným pruhem přes obličej a se spletenými barevnými ocásky vlasů, spadajícími do obličeje.

Těžko vypíchnout nějakou skladbu, protože deska je nabitá hity a není tu žádná vycpávka. Kdo by se však chtěl alespoň letmo seznámit s tvorbou této originální kapely, tomu bych doporučil hypnoticky temnou skladbu „Killer in the Home“ s westernovou kytarou, nebo výraznou „Dog Eat Dog“ s živelnými bicími.
Přímo vidím, jak by měl vypadat klip k této skladbě - scenerie : Divoký západ. Adam na neosedlaném koni s oštěpem v ruce vede bojovníky do zničující bitky mezi rudochy a vládními vojsky. Na které straně se nachází, je snad jasné.

Na vše dává odpověď citace z textu titulní písně tohoto alba :
„Cítím pod svou bílou kůží
tu rudou
To utrpení
za staletí podrobování.“

Song "Antmusic" se probojoval tehdy v Anglii na 2 místo v singlové hitparádě, v Austrálii se dostal až na místo nejvyšší.

» ostatní recenze alba Adam and the Ants - Kings of the Wild Frontier
» popis a diskografie skupiny Adam and the Ants


Ghost B.C. - Meliora
2017-02-27

Ghost B.C. / Meliora

3 stars

Nechci tu psát recenze na každou desku Ghost, proto jejich tvorbu v recenzi na třetí desku s názvem "Meliora" krátce shrnu.
Hudba Ghost je takovým zvláštním mixem occult hard rocku sedmdesátých let s letmým závanem desek od Mercyful Fate, či K.Diamonda a to vše doplňují líbivé, v některých chvílích až popově melodické vokální linky. Samozřejmě těch vzorů, odkud bylo čerpáno, by se dalo vyjmenovat více, nicméně takto zabalený výsledný retro koktejl má určité vnitřní kouzlo.

Nej hard rockovější album bylo to první - "Opus Eponymous" , na druhé desce "Infestissumam" se objevily některé, ještě chytlavější songy. Toto album považuji za vrchol v jejich tvorbě, neboť následující CD "Meliora" sice neuhnulo z vytyčeného kurzu, nicméně písně z této desky už mě až na dvě - tři vyjímky tolik neoslovily. Tím nechci říci, že je to album špatné, ale u mne kvalit předchozího majstštychu nedosahuje, některé písně mi tam připadají takové mdlé a bez většího nápadu.
Co ale úplně odmítám, tak to jsou jejich EP či bonusy s covery ABBY a podobných umělců.
Toliko k hudební složce. Co se týče jejich satanistické ideologie v textech, nedokážu posoudit, do jaké míry je to jen provokace (kalkul) či jejich vnitřní osobní postoj. Ač pod pravděpodobným tlakem producentů směrem k větší líbivosti texty na poslední desce Ghost zaobalili do přijatelnější podoby, nicméně ze svého blasfemického žánru neuhnuli ani o píď.

V tom vidím trochu skryté nebezpečí a ačkoliv většinu z nás to nechá chladnými, tak taková mladistvá puberťačka může být lehce zapletena do těžkých a lepkavých okultních sítí. :-) Podobně, jako v klipu, kde se zpěvák lísá sametovým hlasem v téměř popovém refrénu songu "Cirice" - cituji :

"Vím, že tvá duše není poskvrněná
i přesto, že jsi to tvrdila.
Slyšíš to hřmění ?
Slyšíš to hřmění, které vábí ?

Cítím to hřmění, jež ti láme srdce
Vidím skrze jizvy do tvého nitra..."
Nevidíš, že jsi ztracená ?
Nevidíš, že jsi beze mě ztracená?“

No, snad se s tím mládež popasuje se ctí.

S čím se však nevyrovnám já, je brutální komprese a velmi nízká dynamika všech jejich nahrávek, jež na CD dosahuje hodnot okolo DR5. To je na samé hranici poslouchatelnosti, takže tyto nahrávky excelují jen v mém autě. Mnohem vyšších hodnot dosahuje záznam na vinylu, což mi ale není nic platné, protože gramofon nevlastním.

A diskuze o tom, zda tato kapela má své místo na Progboardu či nikoliv, byla podle mě zodpovězena již tím, že správce povolil založit její profil.


» ostatní recenze alba Ghost B.C. - Meliora
» popis a diskografie skupiny Ghost B.C.


Schelinger, Jiří - Nám se líbí...
2017-02-27

Schelinger, Jiří / Nám se líbí...

5 stars

Desku jsem zakoupil ihned, jak vyšla, a také jsem (jako mnozí jiní) od ní očekával, že bude plná svižných hard rockových songů. Nebyla, a tak jsem tehdy byl trochu zklamán, když jsem krom singlového nářezu "Nám se líbí" našel spíše akustické a pomalejší hard blues rockové písničky. Nějaký čas trvalo, než jsem si k nim našel cestu, dnes však toto CD považuji za naprosto nejlepší od Jirky a elity našich rockových hudebníků za jeho zády.

Nebudu rozebírat jednotlivé songy, neslyším jediné slabší místo a ti, co tuto desku znají, vědí své. Zvlášť oblíbená je však tvrdě blues rocková "Pohřeb přítele" nebo "Čas".

Zajímavou informaci jsem pochytil v pořadu radia Beat, kde kytarista Standa Kubeš popisoval, že jim krátce před termínem natáčení této desky neschválili texty asi u 80% písní. Což byl dost průser, neboť frekvence ve studiu byly naplánované na řadu měsíců dopředu a nedaly se nějak posouvat.

Jelikož se ale Jirka v té době spíše odkláněl od hard rocku (do kterého ho především tlačil František R. Čech) právě k přemýšlivějším, akustičtějším skladbám a právě tyto měl rozpracované v šuplíku, vzal je do studia a tam je s kapelou dopiloval do stavu, který známe z desky. Kupodivu i Ringovy texty plně korespondují s náročnější hudbou a člověk si nemusí trhat vlasy hrůzou, jako třeba při písni "Metro, dobrý den".

Podobně procítěný a charismatický zpěvákův projev jsem na české scéně již od té doby nezaznamenal.

» ostatní recenze alba Schelinger, Jiří - Nám se líbí...
» popis a diskografie skupiny Schelinger, Jiří


Seventh Century - The Seventh Century
2017-02-18

Seventh Century / The Seventh Century

5 stars

Kapela „Sedmé století“ z New Yorku, to jest 15 hudebníků, seskupených kolem leadra souboru, bass trombonisty Alana Rapha a hudebního skladatele Lee Holdridgehho. Tato družina se takto pojmenovala proto, že hudebně čerpala z instrumentální hudby z období minulých sedmi století. Přesněji se inspirovala hudebně z předbarokního období a renesance a tyto vlivy skloubila s rockovým rytmem a jazzovou improvizací.

První tři skladby byly použity jako hudební podklad pro Joffrey Ballet - toto nastudované úspešné vystoupení se jmenovalo „Trinity“. Záznam jsem viděl, nicméně tam je z těch písní vyextrahována spíše ta jazz rocková poloha, na úkor té archaické barokní. Je to totiž neuvěřitelný mix barokní hudby, rocku a jazzu, při jehož poslechu mě napadá jediné – to je raný dřevní prog rock!!

Většina skladeb začíná středověkou předehrou, do které so pomalu přidávají další nástroje, basa, bicí i el. kytary a pomalu variují původní melodický motiv do netušené krásy. A to takovým způsobem, že emoce z nahrávky přímo prýští. Jako by se Genesis propadli časem do 16. století někam před královský hrad a v dáli za úsvitu na cestě vinoucí se k branám by pomalu spatřili blížící se družinu s Jeho Veličenstvem. A hudebníci, celí pohlcení tou atmosférou, by se připravovali na slavnostní hudební uvítání s ostatními čeledíny a kejklíři.

Byla to první spolupráce hudebního skladatele Lee Holdridgeho (který později nahrával např. s Neilem Diamondem a napsal muziku pro spoustu známých filmových trháků) a Alana Rapha (nahrával např. s Philiphem Glassem). Jedná se o mimořádnou desku, není však příliš známá, protože vyšla na obskurním labelu Al Segno s ledabyle vyvedeným obalem, který obsahoval jen nemnoho informací, ze kterých lze dnes čerpat. Tento drobný nedostatek však vnímavému posluchači mnohokrát vrátí svým hudebním obsahem.

Toto dílo zatím na CD nevyšlo, vinyl lze koupit za 85 doláčů.

» ostatní recenze alba Seventh Century - The Seventh Century
» popis a diskografie skupiny Seventh Century


Police - Reggatta de Blanc
2017-02-15

Police / Reggatta de Blanc

4 stars

I když kapelu vydávající firma A&M přesvědčovala, aby tuto desku natočili v nějakém špičkovém studiu s věhlasnějším producentem, Police se vrátili na vesnici za Nigelem Grayem, aby ve stejných prostorách nahráli svoji desku s názvem "Bílé Reggae". Výběr studia zdůvodňovali tím, že chtěli mít uměleckou svobodu a obávali se zásahu manažerů a zvukařů do jejich představ o výsledné podobě skladeb.

Na této desce je znát, že se chlapi více sehráli, ta spolupráce rytmiky - bicích a basy je neuvěřitelně precizní. Nad tím vším jemně kytara kreslí ornamenty zvuků a nálad.

Je znát, že ty vlivy ska a reggae se více rozpustily v rockovém kompaktním projevu, jsou tam sice jasně patrné, ale celkově méně na první poslech zřetelné. Také ubylo melodií a chytlavých refrémů. Album již není tak veselé, jako prvotina.

Deska však již od počátku nedá vydechnout a nelze přerušit tok živelné hudby. Od prvních tónů chytlavé "Message in A Bottle" mám pocit, že mě na kolejích porazil rychlík který nezastavuje a já se ze všech sil držím a kolem mne duní instrumentální a titulní "Reggatta de Blanc" , kde se při výkřicích, něco jako "ČA" vždy málem pustím, ale to už vlak zrychluje za doprovodu dynamické a pádící "It's Alright for You".

Až při "Bring on the Night" zpomalujeme, projíždíme malebnou krajinou za pohody reggae a krásné proplétající se kytary kolem uší. Pozor, je tu tunel, jedeme z kopce s chladným závanem temné "Deathwish" poskakuju po kolejích a pražcích v rytmu strojové rytmiky Police.

Je čas na odpočinek, stojíme na širé trati, lokomotiva doplňuje do tendru vodu, můžu se pohodlněji usadit na předním nárazníku a chytit se madla a za rytmu pohodové hitovky "Walking on the Moon" jen tak spokojeně klátit nohama.

Ale to se již dostavuje únava, na nárazníku se moc pohodlně nesedí a k tomu hraje trochu slabší, melancholická "On Any Other Day". Pomalu vjíždíme do stanice za houpavě novovlnné a výborné "The Bed's Too Big Without You".

Je čas raději vystoupit a sledovat jak vlak odjíždí dále do kopců za tónů "Contact"
Dále už nejedu a klidně z perónu mávám, z dáli jsou slyšet poslední "Does Everyone Stare" a "No Time This Time" , ty už však poslouchám jedním uchem, protože mě už tolik neoslovují a jsem také vyčerpán z celé té divoké jízdy.


Police obdrželi za tuto desku cenu Grammy, v kategorii "nejlepší rockový instrumentální výkon".

Je zajímavé podívat se do hitparád, v anglické se toto album vyšplhalo na první místo, rovněž tak v Austrálii a Holandsku. USA bylo chladnější, v tabulce Billboard 200 skončilo toto album v roce 1983 až na 153 místě.

» ostatní recenze alba Police - Reggatta de Blanc
» popis a diskografie skupiny Police


Puhdys - Heiß wie Schnee
2017-02-14

Puhdys / Heiß wie Schnee

5 stars

Vstupujeme do nového desetiletí s deskou Puhdys – „Heiss wie Schnee“. Je tu několik změn, za bicími sedí bývalý člen Prinzip, Klaus Scharfschwerdt. Původní bubeník Gunter Wosylus odchází po 10 letech z kapely, kde jako důvody uvádí obligádní „únavu z neustálého koncertování“ .
Poprvé se také vedle prověřených dvorních textařů skupiny představuje i sám Dieter Birr a to hned ve třech kouscích.

Bohužel skupina ve své tvorbě začíná upřednostňovat jednodušší kompoziční stavbu písní směrem k větší přehlednosti a údernosti, čímž se ale pomalu uzavírá „space rockové“ období rozmáchlých a členitých rockových skladeb typu např. „Perlenfischer“ či „Ikarus.

Jinak se jedná o melodický hard rock ala Puhdys, jasně rozpoznatelný a osobitý styl, který za ta léta vypilovali takřka k dokonalosti. Každá píseň na na desce je malou perlou a není tu jen do počtu.

Nevím však, kdo byl studiu konkrétně zodpovědný za výsledný mix nástrojů, na všech deskách jsou totiž uvedeni vždy jen Karl Heinz Ocasek - produkce a Helmar Federowski – zvuk a zvuková režie.
Zkreslené rockové kytary mají totiž podivně zastřený a temný zvuk , občas se dostávají do pozadí, klávesy jsou vytaženy na stejnou hlasitost s kytarami, (to víte, klávesák Peter Meyer je uměleckým vedoucím kapely :-)). Přitom spodek nahrávky není ořezaný, basa a bicí zní výborně.
Myslím, že i Puhdys po výslednému poslechu po vydání desky nebyli úplně spokojeni a tato nahrávka byla poslední, co do změny režimu vznikla v NDR.

Pro mne osobně jednou z nejlepších nahrávek této skupiny. I v NDR se stala výpovědí jedné generace. Pro německy nehovořící publikum, které jsme tehdy v naprosté většině byli u nás, se to prostě velmi těžce vysvětluje, ale dle výpovědí německých fandů byl úspěch Puhdys z větší procentuální části vystavěn právě na kvalitě textové složky vynikajících básníků Wolfganga Tilgnera a Burkhardta Lasche.


„Přiznám se, že je mi často smutno
Bylo těžké vás ztratit
Často jsem nemohl v noci spát
Vzhledem k tomu, jak dojemné vzpomínky na vás mám
a často jsem kvůli tomu brečel

Ale slzy schnou rychleji, než si myslíte,
a čas zahojí největší rány.
Sotva si pamatuju předešlou hodinu.
Protože vzpomínky na vás jsou tak hořké
Už nikdy pro vás nebudu brečet. „

Z textu : „Nie wieder werde ich weinen um Dich“


Patetické ? Možná… Upřímné ? Adresné? Ze života ? Přesné? ANO!
Birr zařadil tuto věc na úvod alba a je to jeho text, taková léčba zraněné duše, potřeba projít vnitřní katarzí.
Jednalo se o jeho vlastní zkušenost, tehdejší rozvod v NDR prakticky znamenal, že otec přišel automaticky o to nejcennější v životě – o kontakt se svými dětmi, neboť veškeré zákony stály na straně matky, která rozhodovala o tom, zda se otec bude moci stýkat s dětmi.

Byla to vůbec první rocková deska v NDR, která otevřeně mluvila o pocitech a bolestech mladých, což do této doby nebylo v textech vidět. Němci si hodně zakládali na tom, aby texty v rockových písních byly poetické, případně angažované, s velkou uměleckou hodnotou, ale byly zároveň chladné a odtržené od reality, kterou nikdo z dalších kapel nepopisoval –např. Karat, Berluc či Electra..

A tu se zjevili Puhdys z písní „Melanie“, která pojednává o dívce, které rodiče nedokázali dát lásku, utíká z domu a hledá ji ve vztazích na jednu noc, vyhodí ji z práce, přijde do jiného stavu aniž by tušila, kdo je jeho otcem, po letech však dozraje a soustředí se na výchovu dítěte, které jejímu životu dalo smysl a naplnění.

Toto ale není ten správný předobraz vzorné a angažované dívky v NDR. Něco je špatně !!
(V roce 1981 stoupnul dle demografů výskyt nově narozených děvčátek, které se jmenovaly Melanie cca o 15 000 nad průměr…..)
A takto bych mohl pokračovat :

„Lied fur Anja“ – píseň o odcizení a rozchodu,
„ Weit zu Weit“ – o nepotrestané šikaně, jež končila sebevraždou oběti. Neslýchané ! V NDR unikla a kolovala studie poukazující na čelní místo v sebevraždách mladistvých v NDR, Puhdys si na to téma sřihli text !!!!

Tyto texty a odezva ne ně samozřejmě neunikly pozornosti stranických orgánů a StaSi. Petr Meyer s produkčním Ocasekem, (který jindy dle slov kapely likvidoval průsery ještě dříve, než vznikly) byli na koberečku. K jakým trestům došlo, to už se dnes asi nedozvíme, bohužel nemám přístup k různým knihám o Puhdys, kde by to možná bylo zmíněno.
Nicméně, vzhledem k tomu, že byli Puhdys významným zdrojem valut pro NDR, neboť větší část povinně odevzdávali na devizová konta a k jejich dosavadnímu postavení ve „Východním bloku“, byl konflikt urovnán, s tím, že se podobné texty na žádné další desce neobjeví. Co se v Německu domluvilo, to byl zákon a další texty v podobném duchu již do pádu systému nevznikly.
Dodnes tyto texty neztratily svou výpovědní hodnotu a proto jsou stále oblíbené u dalších generací fandů Puhdys…

Co se týče hudby, tak Puhdys opět použili stejný klíč k úmístění písniček na desku. Zahajují melodickým hard rockem, „Nie wieder werde ich weinen um Dich“ s výrazným refrémem a doprovodnou klávesovou linkou. V takové poloze se odvíjí většina písní na desce. Až na pár vyjímek – „ Lied für Anja“ –to je křehká akustická jednohubka, či rozjuchaná a závěrečná „Kein Paradies“ . Rovněž se trochu liší dvě ponuré rockové pecky – první v duchu space rocku „Bis an Ende der Welt“ (na které až mrazí pří výborném finále, kdy do opakovaného zatěžkaného hard rockového ústředního riffu skladby vypálí Peter snád nejhezčí sólo na saxofon, jaké jsem od něj slyšel) a temně hardrockový „Marathon“ .

Pro mě jeden ze tří nejlepších počinů této kapely.

» ostatní recenze alba Puhdys - Heiß wie Schnee
» popis a diskografie skupiny Puhdys


Police - Outlandos d'Amour
2017-02-13

Police / Outlandos d'Amour

4 stars

Tuto desku jsem slyšel poprvé v roce 1983, kdy kolem zuřila bouře NWOBHM. Proto to bylo hned na první poslech osvěžení. Post punková,či novovlnná, jednoduchá kytara, výborná baskytara a nápadité bicí. Jejich hudbu nebylo jednoduché zařadit. Např. úvodní skladba je sice prvních pár taktů takový ostřejší post punk, potom se song zlomí v melodický popěvek, tolik typický pro další skladby kapely.

V podobném duchu se vyvíjejí i další skladby - několik jich začíná jako poklidné houpavé reagge, ale najednou se nečekaně vyvalí z reproduktorů neuvěřitelně chytlavý,až popový(ne však podbízivý) refrén podaný vysokým hlasem Stinga. Takový mix několika stylů jsem jinde nelyšel a něco mě na tom přitahovalo.

V tomto základním a prostém trojčlenném obsazení nahráli angličtí The Police svoji první desku. Bylo ale na první poslech slyšet, že hudebníci nejsou žádní neumětelé, v jejich hře bylo slyšet mnoho jiných vlivů, na kterých se učili. Reagge, ska, jazz.

Na to, že nahrávka vznikla za pár šupů na vesnici Leatherhead v ateliéru (místnost oblepená platama od vajíček - pamětníci ví, o čem mluvím) nad mlékárnou u Nigela Graye, který se postaral o zvukovou stránku, zní deska cca po 40 letech celkem svěže, i když další alba tuto metu ještě překonávají.

Za jedinou, slabší skladbu "Be my Girl" s devadesáti sekundovým monologem Andy Summerse a za krapánek horší zvuk dávám čtyřku.

Nahrávku mám na SACD, kde je zvuk ještě krystaličtější, než na gramodesce. DR12.

» ostatní recenze alba Police - Outlandos d'Amour
» popis a diskografie skupiny Police


Puhdys - Frei wie die Geier
2017-02-10

Puhdys / Frei wie die Geier

4 stars

Třetí deska po změně režimu se Puhdys povedla. Odstranili jednotlivé rozdíly ve zvuku, způsobené tím, že nahrávky předchozích desek vznikaly převážně odděleně ve studiích Dietera Birra a Petera Meyera a nedošlo k řádnému masteringu. Nyní se veškerý materiál dovezl do Dierks studia u Pullheimu (jo tam, co vznikly veškeré zásadní desky Scorpions či Accept) a vše se mixovalo a vše potřebné dohrávalo. Čím déle se nahrávalo, tím se více se zapojovali do proesu vzniku písní věhlasní studioví hudebníci, proto jsem se zhrozil, že je na desce uvedeno spoluautorství u poloviny skladeb mě neznámých muzikantů.
Co se týče zvuku, určitě nejlépe vyprodukovaná deska Puhdys, sound světové úrovně. I obsahově je deska vyvážená, svěží pop rockově odsýpající songy se poctivě střídají s pomalejšími kousky v akustičtějším aranžmá. Řekl bych, že z 70% skladeb by šlo nasadit do rádia a byly by to hity. Já však cítím, že ta přemíra muzikantů naředila zvuk Puhdys a v několika písních ztrácí kapela svůj "ksicht". Přes všechny připomínky se tato deska stala jejich porevoluční nejprodávanější deskou.

Bohužel, tato deska byla labutí písní pro zakládajícího člena kapely, basistu a organizátora Harryho Jeske, kterého již dlouho trápila nemoc muzikantů - pískot v uchu.
Myslím si, že nemá čeho litovat - po neustálých šňůrách s kapelou se oženil s o 30 let mladší ženou a odstěhoval se na ostrov na Filipínách. Jeho prosluněné fotky pod palmami za každého ročního období v kraťasech mi vždy zvednou náladu. Takto bych si také představoval důchod. :-)

» ostatní recenze alba Puhdys - Frei wie die Geier
» popis a diskografie skupiny Puhdys


Einstürzende Neubauten - Alles wieder offen
2017-02-09

Einstürzende Neubauten / Alles wieder offen

5 stars

Deska "Alles wieder offen" vznikla na základě příspěvků od fanoušků, kteří po přispění sponzorské částky 35€ poté měli přístup k webkameře ze zkušebny, kde se nacházeli přímo při vzniku písní samotných, mohli se skupinou komunikovat a rovnou jí poskytovat zpětnou vazbu. Po ukončení nahrávání si mohli rovnou stáhnout 14-ti skladbové album.

Já nezaplatil, proto zde recenzuji jen základní, 10-ti písňové CD, které vyšlo u jejich vlastní značky Potomak. :-)

Každopádně musím napsat, že mě deska příjemně překvapila vyrovnaností materiálu, písně a nálady jsou proměnlivé v náladách, songy mají takovou melancholickou příchuť. Každopádně Neubautni již nejsou tou zuřivou vichřicí a industriálním burácením, nýbrž tyto atributy umně aranžují jako žádané koření do rockových skladeb samotných. Písně jsou spíše poklidnějšího a pomalejšího rázu, ale hlavně nejsou stejné, či nudné.
Je cítit, jak si s vyzněním jednotlivých skladeb skupina vyhrála, každou sekundu lze slyšet, že v nahrávce něco cinká, vrní či duní. Jediným industriálnějším nářezem je "Let's Do It a Dada". Pokud si chcete připomenout atmosféru písně Doors - The End, zkuste song "Unvollständigkeit".
Tato deska je u mě za plný počet.

» ostatní recenze alba Einstürzende Neubauten - Alles wieder offen
» popis a diskografie skupiny Einstürzende Neubauten


Einstürzende Neubauten - Lament
2017-02-08

Einstürzende Neubauten / Lament

0 stars

Nevěděl jsem přesně, jak toto CD ohodnotit a jak na něj vlastně nahlížet. Dle vyjádření kapely samotné dílo "Lament" nemá být považováno za řadovou desku E.Neubauten, ale jde o studiové zpracování divadelního představení, které vzniklo na zakázku belgického města Diksmuide a které připomnělo sto let od vypuknutí první světové války.

Jako multimediální představení na DVD s přiloženými titulky si ještě dovedu představit, že bych to shlédnul a celkem vysoce ocenil.

Ale pokud bych toto CD měl posuzovat jen z hudebního hlediska, tak s ním mám problém, neboť je postaveno převážně na textové výpovědi.
Jedná se např. o zhudebnění telegramů, které si vyměňovali pruský císař Vilém a ruský car Mikuláš a různé další informace z této války, či vlámsky zpívané básně. To doplňuje německá verze evergreenu "Řekni, kde ty kytky jsou" a několik instrumentálních elektronických pasáží.

Prostě primární jsou informace, které jsou podmalovávané různými samply ve stylu E.N. - které mne ovšem nijak nenadchly.
Celkově tedy hodnotím 4 hvězdami, jelikož jsme však na fóru hudebním, tak ponechávám bez hodnocení.

» ostatní recenze alba Einstürzende Neubauten - Lament
» popis a diskografie skupiny Einstürzende Neubauten


Einstürzende Neubauten - Halber Mensch (½ Mensch)
2017-02-07

Einstürzende Neubauten / Halber Mensch (½ Mensch)

5 stars

Rané období německých post industriálních hlukových terroristů Einstürzende Neubauten mám ve velké oblibě. V osmdesátých letech minulého století byla tato hudba v ČSSR puštěná na gramofonu zážitkem rovnajícím se přistání UFO na zahradě u nás před domem.
Úplná rána mezi oči. Zcela nepřipraveného mě to dostalo.

Kapela ve svých počátcích nahrávala a zkoušela v pilíři ocelového mostu v Západním Berlíně, kam se lezlo větracím potrubím. První dvě desky byly dost divoké, na tomto, již třetím počinu dostaly již některé věci pevnější řád a mě dnes již nahrávka přijde jako progresivní rockový mainstream.
Velkou zásluhu na tom má fakt, že deska byla míchána ve slovutnému berlínském studiu Hansa a nahrávání, produkci a mix měl pod palcem Angličan Gareth Jones, producent, který spolupracoval s Depeche Mode či Erasure. Na první pohled toto spojení zní šíleně, ale Gareth byl velký inovátor v nahrávání elektronických zvuků a samplů a pomohl „učesat“ zvuk E.Neubauten do stravitelnější rockové podoby. Kdo si plně vychutná výsledek na kvalitní zvukové aparatuře, bude překvapen, neboť zjistí, že je zvuk křišťálově čistý, každý zvuk, ať jde o ozvučený kus kovu , kolejnici, pružinu či železný nákupní vozík – nic nezaniká a každý tento nástroj je v prostoru solidně oddělen. Deska má i výborný dynamický rozsah – na mém CD jsem naměřil DR13.
Zvukově jednotlivé songy rozebírat do detailů nebudu, každá píseň je založená na jiném rytmu, do kterého se postupně vplétají různé další perkuse , občas zhutněné zvukem basové kytary či nějaké elektronické smyčky.
To celé zastřešuje deklamace Blixových textů přesně takovou barvou hlasu, jakou mají některé nástroje – jeho hlas šeptá, kvílí, recituje, někde je něžný , jinde ocelově skřípe.

Vyjímkou jsou – hluková smršť „Das Schaben“ a cover verze písně „Sand“ od Lee Hazlewooda a Suzi Jane. Do sepsání této krátké recenze jsem original nikdy neslyšel, nedalo mi to však a dobře jsem se pobavil, doporučuji porovnat .-). To je zároveň i nejstravitelnější song pro ty, kdy by chtěli bez větších následků poprvé okusit sound této kapely.
Na některém vydání CD najdeme i remix skladby „Futter Mein Ego“ od producenta Adriana Sherwoooda, který později pracoval na deskách s Ministry, NIN či KMFDM. Tato skladba se stala alternativním tanečním hitem a pomohla k proražení na anglický trh.

V textech zpěvák kytarista Blixa Bargeld řeší např. nespavost v důsledku požití amfetaminu a co to provádí s jeho myslí, popisuje deprese a odcizenost mezi lidmi a těžký život v přetechnizované civilizaci.
Deska byla hotova na začátku roku 1985, krátce před začátkem turné po Japonsku. Tady vznikl i vzácný snímek, zaznamenaný známým japonským kultovním režisérem Sogo Ishii. Jedná se o film se shodným názvem jako tato deska . Na něm je možno spatřit pár songů natočených přímo na koncertu a několik písní zachycených formou video klipu v opuštěné tovární hale za doprovodu tanečníků butoh – děsivého japonského tance. Až v roce 2005 vyšel na DVD spolu s CD a já jsem jeho hrdým majitelem. Pro mne nejlepší počin E.N.

» ostatní recenze alba Einstürzende Neubauten - Halber Mensch (½ Mensch)
» popis a diskografie skupiny Einstürzende Neubauten


Riot - The Privilege of Power
2017-02-07

Riot / The Privilege of Power

3 stars


Na této desce nejsou špatné písně, ale mě prostě nijak zvlášť neoslovila. Koukal jsem do bookletu, hudebníci zůstali od předchozí desky (z které jsem byl nadšen) stejní, změnou v v obsazení to tedy nebude. I ve studiu se nic nezměnilo – produkci má na starost stále Steve Loeb a za mix je odpovědný Rod Hui.

Ale tak to je, jen minimum umělců vydává jednu desku za druhou ve stejně kvalitě.

Po několika posleších jsem si utřídil myšlenky, abych se mohl zmínit o tom, co mi na této desce vadí a co naopak.

1)U několika songů je použito intro, pravděpodobně sekvence z nějakého filmu v neúměrné délce 1 – 1,5 minuty – to fakt sorry jako, to už je na mě moc dlouhý
Údajně Riot chtěli vytvořit konceptní album o temných dějinách Ameriky

2)v několika písních byly použity dechové nástroje, tomu už vůbec nerozumím

3)zvuk oproti předchozí desce sice jakoby zhutněl, zpěvák trochu více tlačí na pilu, není to však ku prospěchu věci, při pozorném poslechu také slyším, jak se zvuk nahrávek píseň od písně mění, jako by byly songy nahrávány v různých studiích, nebo výsledný mix prováděli rozdílní lidé

4)zařazení instrumentálky , kde se celkem nic neděje, to také dost dobře nechápu “Racing with the Devil on a Spanish Highway (Revisited) cover od Al Di Meoly

Abych ale napsal také něco pozitivního, tak bych chtěl vyzvednout 3 skladby, které se mi nadmíru líbily :
1) valivá a zatěžkaná hard rocková záležitost ve stylu Judas Priest – „Metal Soldiers“
2) speed jízda „Storming The Gates Of Hell“
3) street metalová „Maryanne“

V časopise RockHard se tato deska umístila na 354 místě v anketě "500 nejlepších rock/metalových desek všech dob".


» ostatní recenze alba Riot - The Privilege of Power
» popis a diskografie skupiny Riot


Evership - Evership
2017-02-04

Evership / Evership

5 stars


Další z těch podivuhodných příběhů vzniku desky či kapely. Takové story mám rád. Po podivuhodné kapele Affector jsem opět čirou náhodou narazil na skupinu Evership z Nashvillu, kterou založili Shane Atkinson, skladatel a multiinstrumentalista spolu se zpěvákem Beau Westem.

Shane v 80 a 90–átých letech skládal hudbu pro divadelní představení a reklamu. V devadesátých letech natočil s alternativní rockovou skupinou Curious Fools dvě alba. Poté odešel pracovat do softwarové firmy.
Nikdy však nepřestal skládat. Během několika let nashromáždil prý až 100 hodin hudebních nápadů. Nicméně ve vývoji software byl velmi úspěšný, takže neměl čas tyto dema nějak dále zpracovat, což ho velmi frustrovalo.
Tak až v roce 2005, inspirován snem, prodal velký dům, přestěhoval se a pořídil si nahrávací studio a produkční firmu pracující v oblasti filmové hudby.
Přesto trvalo dalších 8 let, než byl plně dopilován materiál na debutové album s eponymním názvem Evership.

Deska obsahuje 6 členitých skladeb, z nihž 4 přesahují délku 10 minut. Westův lahodný hlas občas připomíná v určitých polohách barvou Fredie Merkuryho, občas vzdálně připomene Jamese LaBrieho. Hudební gejzír nápadů se splétá ze střípků hudebních vzorů Genesis, Rush, Yes,Queen či Kansas v neuvěřitelný koktejl prog rockového nářezu s takovým tím poctivým staromilským zvukem ze 70 – átých let. Uctívači zmiňovaných kapel budou nadmíru spokojeni, pokud si chtějí pustit i něco nového, než jen své letité modly.

Shane dále zpracovává to obrovské množství materiálu, dnes má údajně připraven materiál na 4 další desky. Tak uvidíme, pokud však budou v takovéto kvalitě, tak budu muset přidělat na zeď další poličku na CD a umístit ji na čestné místo, hlavně aby byly desky Evership vždy po ruce.

Toto CD vyšlo 1.7 2016, chystá se vydání ve formě 2 LP, na které probíhal speciální mastering ve studiu Cameron Henryho, který získal několik ocenění Grammy za zvuk a tento vinyl se objeví na pultech prodejen 17.4.2017

» ostatní recenze alba Evership - Evership
» popis a diskografie skupiny Evership


Affector - Harmagedon
2017-02-03

Affector / Harmagedon

5 stars

Desku „Harmagedon“ začal komponovat Daniel Fries od roku 2005, po svém odchodu z kapely Divinity. Původně mělo jít o instrumentální album, nakonec však byl zapracován i text, převážně z části Bible, z knihy proroka Izaiáše 53. kapitoly, dále o druhém příchodu Ježíše Krista, o Antikristovi, Armagedonu a Novém Jeruzalému – prostě o konci světa, který měl nastat v roce 2012.

Hudba samotná, rozprostřená na čas 53:00 je rozdělena do 10 částí, z niž nejdelší je desetiminutová „Harmagedon“ a „Rapture“.
Nebudu tu mnoha vzletnými slovy popisovat jednotlivé skladby výkony hudebníků samotných. Myslím si, že se Daniel Fries obklopil výbornými muzikanty, co nejsou žádní začátečníci a stvořili spolu nádherné prog rock - metalové album. V každé skladbě slyším ohňostroj nápadů, nicméně nemám pocit, že by se jednotliví hráči až tolik snažili předvádět na úkor přehledností skladeb. Ač kytarista vrství ve studiu několik kytar přes sebe, výsledek není přeplácaný a celkově působí svěže a uvolněně. Daniel je z celé čtyřky nejméně známý, přesto si myslím, že po tomto výkonu se zařadí mezi uctívané kytaristy. Zajímavé je poslouchat souboje kytar s kláves, to je lahůdka. Hudební vzory jsou patrné, ať Dream Theather, či Threshold, nicméně o nějakou kopírku nejde.

Projev zpěváka Teda Leonarda je na této desce civilnějšího rázu, je slyšet, že je tu hlavně proto, aby přednesl biblická poselství. To je trochu kámen úrazu na této desce, že někteří ateističtí a zdatní angličtináři mají problém s křesťanským obsahem, já tam vnímám hlas jako jeden z mnoha nástrojů a texty mne nijak neruší :-)

Skupina zatím žádnou další desku nenatočila, což přijímám s povděkem, je mi milejší solidní a vypilované album jednou za deset let, než rychlokvašky sekané každý rok s minimem invence.
Deska s výborným zvukem byla nahrána, zmixována a zmástrována v „The Mouse House“ Studiu Rich Mouserem (Spock’s Beard/ Transatlantic/ Neal Morse). Dynamický rozsah – 8.

18.5. 2012 vyšla v Německu u firmy InsideOutMusic a ve zbytku světa o pár dní později. Na desce je slyšet i polský orchestr “Sinfonietta Consonus“ , který se podílí na nahrávání partů s různými rockovými i metalovými soubory. Na této desce jemně a střídmě dotváří a doplňuje zvuk desky.

» ostatní recenze alba Affector - Harmagedon
» popis a diskografie skupiny Affector


Dunaj - Dunaj & Iva Bittová
2017-01-31

Dunaj / Dunaj & Iva Bittová

5 stars

Klenot české rockové scény - deska Dunaje s frontmankou Ivou Bittovou. Vzpomínám na koncerty s kytaristou Kolšovským, který naprosto originálním způsobem mlátil do kytary, na Ivu celou v černém. Na zvuku kapely bylo něco uhrančivého. I když deska nemá tu atmosféru živého provedení, kde jednotlivé písně vyzněly daleko působivěji a expresivněji, přesto je parádní. Iva i Pavel oproti své prvotině podřídili svůj výraz rockové kapele a tak hlavně u Ivy mám pocit, že se nemohla naplno projevit, nebo že jede na půl plynu, to je asi ale jen můj dojem načerpaný ze zkušenosti, jak dovede hudebně řádit.

Jedna z mála desek, kde nevidím slabší místo.

» ostatní recenze alba Dunaj - Dunaj & Iva Bittová
» popis a diskografie skupiny Dunaj


Dunaj - Rosol
2017-01-31

Dunaj / Rosol

3 stars

Dunaj jako kapelu jsem měl rád, hlavně jejich živé vystoupení s Ivou, ale i bez. Nicméně k desce "Rosol" jsem si nikdy nenašel cestu - velmi mě vždy navnadí "Overtura" a následující skladba "Rosol", potom mne libé pocity opouští. Moc si však pochvaluji akustickou "Cassiniho dělení".

Schválně jsem si ji pustil po 25 letech, zda nepřihodím nějaký bodík navíc, ale nejde to.

» ostatní recenze alba Dunaj - Rosol
» popis a diskografie skupiny Dunaj


Bittová, Iva - Bittova & Fajt (1997 CD)
2017-01-30

Bittová, Iva / Bittova & Fajt (1997 CD)

5 stars

Tak pospěš můj milý
v sklepích kostela už se draci páří
a před oltářem čeká
ďábel s černou svatozáří


pak na svatební hostině se
hadi v mísách zavlní
vítr ti šperky jako listí rozfouká
z šatů cáry a z prstenů kamení
a z černých mraků stín
k zemi vše živé přiková

úryvek textu "Svatba"


Toto album jsem koupil první den, kdy se objevilo v roce 1987 na pultech s gramodeskami. Ani nevím, kde jsem toto duo porvé slyšel, typoval bych pořad Větrník v rádiu.
Ač jsem v tuto dobu obcoval spíše s heavy metalovými spolky, měl jsem štěstí na kamarády, kteří mi některé zásadní spolky z jiných stylů pouštěli, takže jsem pomalu získával rozhled i v jiných stylech.

Je to letos neuvěřitelných 30 let, co deska vyšla ale na jejím zvuku to není vůbec znát, snese i z dnešního audiofilského pohledu nejpřísnější posouzení.

Co toto duo - Iva Bittová, herečka brněnského divadla Husa na Provázku a Pavel Fajt, bubeník různých jazz rockových skupiny a rockovějších Jěště jsme se nedohodli natočilo, ja naprosto neuchopitelnou a nadčasovou záležitostí. Ale hlavně, co předvádějí oba hráči, je neuvěřitelné - Iva zpívá, syčí, výská a skřehotá (někdy připomíná divoženku Diamandu Galas) a Pavel to podmalovává různými údery na všemožné bicí nástroje. Nejde o žádný folk či přehrávání lidových písní, ale o alternativní nářez světového formátu.

Z mnoha nahrávek na mne čiší taková energie, kterou cítím, že válcuje svou silou mnohé thrash metalové songy té doby.
Naprosto svobodná deska, natočená v těžkých dobách. Není slabé písně.

» ostatní recenze alba Bittová, Iva - Bittova & Fajt (1997 CD)
» popis a diskografie skupiny Bittová, Iva


Riot - Thundersteel
2017-01-30

Riot / Thundersteel

5 stars

Jsa si vědom své neobjektivnosti mé recenze na toto album Riot, ale nemohu jinak. Bohužel porovnávát mohu jen s jejich následujícím albem -"The Privilege of Power". O těchto Amících jsem periferně věděl, že existují, nijak jsem se však po jejich deskách nepídil a v osmdesátých letech jsem nějakou desku určitě od nich slyšel. Nicméně, až nedávno se mi dostala do rukou jejich deska - japonská edice jejich řadovky z roku 1988 - "Thundersteel". A musím řící, že jsem touto nahrávkou naprosto unešen a pokud si chci odpočinout od poslechu náročných prog či art rockových skvostů, tak sáhnu po tomto LP.

Mám to podobně vypozorované i u mnoha jiných souborů - prostě v určitém období se sejde parta muzikantů, kteří si 100% sednou a vytvoří klenot, který se jen težce překonává.

Před natočením této desky jediný původní člen RIOT, kytarista Mark Reale angažoval do kapely velmi schopné muzikanty a hlavně zpěváka Tonyho Moora a ti potom natočili a v roce 1988 vydali album "Thundersteel". Je to osobitá směs hard rocku, klasického heavy metalu, v některých skladbách až speed metalu. Ale hlavně se jim povedl dát dohromady velmi silný repertoár - na této desce není žádná vata, každá píseň je drahokam.

Na této desce najdeme vše, co dělalo metal metalem - tvrý zvuk kytar s melodickými sóly, hutný spodek (i když basa by mohla být slyšet více) a především drsný avšak melodický a klenutý zpěv frontmana.

Nebál bych se tuto desku označit, jako z jednu z nejlepších hard and heavy desek z osmdesátých let a zařazuji ji do stejné poličky s Judas Priest a jejich "Defenders"..., či rannými deskami DIO, Manowar či Helloween.

» ostatní recenze alba Riot - Thundersteel
» popis a diskografie skupiny Riot


Puhdys - 25 Jahre totale Aktion
2017-01-27

Puhdys / 25 Jahre totale Aktion

0 stars

Firma Amiga, potažmo BMG pravděpodobně chtěla vytěžit z opět vzrůstající popularity Puhdys nějaký ten peníz, proto z předchozích dvou živých záznamů sestavila jakýsi výběr. Skladby 1 -7 z roku 1979 a 8 - 14 z roku 1984. Jen mi tam nepasuje skladba "Geh zu ihr" -asi byla tehdy nahraná, ale na desku se nakonec nedostala.... Bez hodnocení.

» ostatní recenze alba Puhdys - 25 Jahre totale Aktion
» popis a diskografie skupiny Puhdys


Puhdys - Zeiten ändern sich
2017-01-27

Puhdys / Zeiten ändern sich

3 stars

Album "Zeiten ändern sich" vydávají Puhdys u firmy Dakota a název desky se stává skutečností - časy se opravdu mění a to pozitivním směrem. O hodně se zlepšila zvuková stránka desky, asi lepší produkcí a masteringem. Energická "Keine Ahnung" vychází jako singl a věští blýskání se na lepší časy. Stále je však nadpoloviční část desky v popovém aranžmá. Krom úvodní písně je solidní i druhá, příjemně pop rocková
"Keine Meile tut mir leid". Přímo hitová je chytlavá "Deutschland, Deutschland" i "Es war einmal", které textově staví na nostalgii východních Němců, kteří začínají vzpomínat na staré "dobré" časy. Rockovou vypalovačku tu zastupuje "Die Show muss weitergehen".

» ostatní recenze alba Puhdys - Zeiten ändern sich
» popis a diskografie skupiny Puhdys


Puhdys - Live in Sachsen
2017-01-27

Puhdys / Live in Sachsen

5 stars

Druhé živé dvojalbum Puhdys se opět povedlo. Skupina je zachycena v životní formě v období, kdy vydávala nejzásadnější desky své kariéry, jak na běžícím pásu.
Je to vidět i na vybraném repertoáru kapely tohoto koncertu, který je až na vyjímky složen ze tří studiových desek. Nevybavuju si jinou kapelu, která by si dovolila tuto věc.
Písničky mají ještě rockovější a dravější aranžmá, než v originále a energie a adrenalin z podia nestříkají, ale je vylévány po kýblech. Jedinou kaňkou je pro mne slabší sólo na bicí v úvodu druhé desky a snaha bubeníka Klause experimentovat s elektronickou bicí soupravou.

» ostatní recenze alba Puhdys - Live in Sachsen
» popis a diskografie skupiny Puhdys


Puhdys - Wie ein Engel
2017-01-27

Puhdys / Wie ein Engel

1 stars

Po pádu Berlínské zdi přišlo období překotných změn ve společnosti, na rockové koncerty lidé moc nechodili, řešila se politika. Všechny kapely čelily nezájmu posluchačů, to bylo stejné v Německu i u nás. Puhdys toto nemuseli řešit, protože oficiálně ukončili činnost v roce 1989 a každý podnikal. Skupina se sešla původně jen na jediný koncert (v roce 1991 u Braniborské brány) a jelikož byla bouřlivě přijata, rozhodla se dále pokračovat.

V roce 1992 vydala album "Wie ein Engel". Většina písní je v pomalém tempu, klasický německý radio pop, i když deska nezačíná zle. Song "Leben ist so oder so" je příjemně tklivou baladou, jen s klávesy. Jako maják nade vše tyčí kvalitou klipová "Wie ein Engel" ve stylu soft pop rocku a pojednává o narůstajícím nešvaru mladých v okolí Berlína - surfování na příměstských vlacích. Poslechnout se dá i "Ich leb' noch" a závěrečná, druhá část "Leben ist so oder so - part II". Zábleskem starých rockových dob je jen "Nein".

Na koncertech hrají dodnes z této desky jen akustickou "Was bleibt". Ostatní písničky jsou na desce víceméně do počtu.
Pro mne hodně slabé album, i když mnoho skalních fandů oslavovalo, že se kapela reaktivovala.

» ostatní recenze alba Puhdys - Wie ein Engel
» popis a diskografie skupiny Puhdys


Resistor - To The Stars
2017-01-26

Resistor / To The Stars

4 stars

Čtvrté album americké kapely Resistor je pro mne takovým oříškem. Slyšel jsem jej několikrát a stále si k němu nemohu najít cestu. Přitom písním nelze nic vytknout, solidní členitý prog rock, výborné aranžmá, jako koření použité akustické nástroje, ani zkreslený zvuk elektrických kytar není použit jako hlavní stavební kámen, ale spíše jen tak dokresluje zvuk nahrávky.
Pokud bych tuto nahrávku mohl přirovnat k ženě, tak je krásná, zajímavá, chytrá - ale ta jiskra mezi vámi nepřeskočila, a ani nevíte proč tomu tak je. Ovšem může se stát, že po určité době kamarádského oťukávání se teprve rozhoří ta pravá láska.

» ostatní recenze alba Resistor - To The Stars
» popis a diskografie skupiny Resistor


Resistor - The Secret Island Band Jams
2017-01-25

Resistor / The Secret Island Band Jams

4 stars

Podle toho, co jsem vyčetl, měla by většina písní na této instrumentální desce být improvizací. Musím však říct, že se to poslouchá velmi dobře. Oproti předchozí desce "Rise" nejsou písně tak členité a nemění tak nálady, nic tu neruší rozvíjení původního hudebního motivu a vše šlape jak pečlivě namazaný stroj. Příjemná, poklidnější, až odpočinková prog rocková záležitost. Jen mi trochu vadí ten nižší dynamický rozsah u nahrávky, dle měření sladby dosahují DR7, což je u tohoto stylu trochu škoda.

» ostatní recenze alba Resistor - The Secret Island Band Jams
» popis a diskografie skupiny Resistor


Resistor - Resistor
2017-01-25

Resistor / Resistor

3 stars

První počin kapely Resistor jsem si poslechl pro ucelenější náhled na tvorbu této nevšední čtveřice.
Musím však říci, že vždy je lépe nahrávky poslouchat přímo v době vzniku, nebo alespoň v chronologickém pořadí. Posluchač tak lépe ocení vývoj kapely.

Mě osobně se tato prvotina moc nelíbí. Je hodně založená na zvuku metalických kytar, v nahrávkách slyším postupy Rush,Jethro Tull či Tool.
Perlou na desce je ovšem závěrečná "Waiting to Believe", jež symbolicky předurčuje, kam se bude zvuk Resistor na další desce ubírat.

» ostatní recenze alba Resistor - Resistor
» popis a diskografie skupiny Resistor


Resistor - Rise
2017-01-24

Resistor / Rise

4 stars

Americká kapela Resistor znamená v překladu do češtiny Odpor - myšlena je tím elektrotechnická součástka. Takový zvláštní název vyplynul tak nějak sám, neboť tři členové skupiny jsou vystudování inženýři v oboru elektro.
Jejich první, bezejmenná deska mne až tolik neoslovila, tak jsem byl zvědavý, kam se skupina posunula na druhém CD s názvem "Rise".

Na první části desky, (cedéčko je vtipně rozděleno na dvě části a je odděleno záznamem praskotu vinylové desky, abychom poznali, že je na řadě druhá část :-) se nachází pět skladeb, je znát posun ve zvuku, solidní prog rockové záležitosti, nicméně to nejzajímavější a nejpozoruhodnější se nachází v té druhé části - desetidílné suitě "The Land of No Groove". Každá část má svou náladu a každý si tam přijde na své. Akustické pasáže se neustále střídají s elektrickými heavy kytarami, na které navazují jemnější pasáže s houslemi či flétnou, rychlejší části se střídají s těmi klidnějšími. Z nahrávky na mne dýchá "poctivost" a vypiplanost nahrávek, které vycházely před cca 40 lety.

» ostatní recenze alba Resistor - Rise
» popis a diskografie skupiny Resistor


Puhdys - Akustisch
2017-01-24

Puhdys / Akustisch

4 stars

Záznam kompletního koncertu Puhdys ze zcela vyprodaného akustického turné po 20 německých městech. Tento záznam byl celý nahrán v městském divadle Baunatal, 30. dubna 2009.

Puhdys na tomto albu promíchali své již zlidovělé songy s novějšími skladbami z posledních let a jednotným akustickým a střídmým aranžmá setřeli zvukové a věkové rozdíly mezi jednotlivými písněmi.

Toto album se výborně poslouchá při zhasnutých světlech v příjemně vyhřáté poslechovce za zimních večerů. Samozřejmě, že lze hnidopišsky hledat nějaké drobné nedostatky, třeba v některých písních jsou v celkovém soundu malinko utopené akustické kytary, nebo lze polemizovat nad tím, které písně zařadit a které nikoliv. Já osobně preferuji první CD, na něm mi jen trošku vadí song Hiroshima, který nemám moc v lásce, ale to je můj problém.

Na druhém CD přesakuji Rockerente a Hey.... - to jsou takové věci spíše stadionového charakteru a patetickou Das Buch.

Ale celkově shrnuto - parádní album, velké většině písní akustický kabátek vyloženě sluší, což se o některých takto nahraných albech světových kapel mnohdy říci nedá.

» ostatní recenze alba Puhdys - Akustisch
» popis a diskografie skupiny Puhdys


Puhdys - Dezembernächte
2017-01-20

Puhdys / Dezembernächte

0 stars

Asi nejsem ta správná cílová skupina. To mi koupit má manželka k vánocům, tak se snad rozvedu. Nicméně, jak jsem se dočetl, své zákazníky si toto album našlo, konec konců, není to první ani poslední kapela, co natočila vánoční album, takže je vlastně všechno v pořádku.

» ostatní recenze alba Puhdys - Dezembernächte
» popis a diskografie skupiny Puhdys


Puhdys - 10 Wilde Jahre
2017-01-20

Puhdys / 10 Wilde Jahre

5 stars

Ačkoli by název desky mohl evokovat, že jde o výběr k 10 letům výročí kapely, není tomu tak, jedná se o šestou řadovou desku Puhdys.

Na tomto záznamu musím pochválit zvuk, na to, že nahrávka vznikla před téměř 40!! lety, tak snese bez problému srovnání s dnešními hifi nahrávkami, ba naopak většinu dnešní rockové produkce bez dynamiky strčí hravě do kapsy.

Na úvod zaduní skvělý hard prog rockový otvírák "Ikaros 2" Druhá a zvláštní v pořadí je píseň "Napoleon", takový rockový parade march. Výborně odpíchnutá a zpěvná je "Tausend Meilen von Zuhaus" s krásně zvonivou akustickou kytarou, která si v nahrávce krásně "odpovídá" s druhou zkreslenou el.kytarou. Další výborná věc je "So nah am Leben, nah am Tod", s výraznou basovou linkou, která vypovídá, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí. Je to jediná věc, nazpívaná Dieterem Hertrampfem na této placce. Melodický hard rock "Made in Puhdys" uslyšíme v "Falk und Nachtigall" a zabouří to i v "Doch die Gitter schweigen" (Ale mříže mlčí), která je o člověku, co se dostal na zcestí a nyní zpytuje svědomí ve vězení při pohledu přes zamřížovaná okna cely. Tato píseň byla použita jako uvodní píseň NDR krimi filmu "Polizeiruf 110 - Die letzte Chance". Ospalá je "Flieg, Vogel, Flieg" - akustická záležitost se španělkou a umně použitou flétnou. Takovou věc do počtu, o jakých jsem psal v recenzi na "Perlenfischer" je dle mého poslední, poťouchle country rocková "Hören und Sehen". S touto věcí jsem se nějak nikdy nesžil.

Dávám 5 hvězdiček, ale pokud bych mohl dělit, tak dám 4,5.

P.S. : Jen taková perlička na závěr. Tato deska obsahuje dva mrazivé texty, jejihž hlavními postavami jsou ptáci, symboly svobody a volnosti - v případě skladby "Falk und Nachtigall" to je sokol a slavík. Cituji z mnou zkráceného a přeloženého textu :

"Ve své ocelové klítce sedí malý slavík
tak moc by chtěl uletět na svobodu.
Nikdy neviděl modrou oblohu
a nikdy nebyl v zelenajícím se lese.

Počkej, malý slavíku,
otevřu tvou klícku a pustím tě na sovobodu.
A tak slavík vyletěl a zpíval a znělo to tak jako - "děkuju"
potom vzlétl vysoko k té vysněné modři.

Potom ho spatřil sokol a slavíkovo trylkování se odmlčelo
Nikdy sokola zblizka takto neviděl a náhle se tu objevil.
A tak se vysoko na modrém nebi
střetly jeho drápy se slavíkem
Přesně tak jsem to viděl"

- no, mě z té metafory trochu mrazí, pokud si uvědomím, že to je text z NDR roku 1979.

» ostatní recenze alba Puhdys - 10 Wilde Jahre
» popis a diskografie skupiny Puhdys


Puhdys - Perlenfischer
2017-01-20

Puhdys / Perlenfischer

5 stars

Pátá studiová deska skupiny Puhdys vychází v roce 1978, opět je zde znát lepší odvedená práce ve studiu, nástroje, až na někde mírně utopenější bicí zní na dobu vzniku kouzelně.

S překvapením jsem po letech zjistil, že na této desce není vlastně žádná slabší skladba, žádná povinně optimistická záverečná tečka, která jakoby posluchači sdělovala - "ty naše chmury jsou jen na oko". Takový pocit mám z některých songů na jiných albech skupiny. Ani žádnou angažovanou tu nenajdete.
Z této desky mám prostě pocit, že ji Puhdys natočili přesně tak, jak chtěli, bez nějakých za uši tahajících kompromisů.

Tato deska vyznívá celkově v pomalejším tempu, naladěná do takové jakoby podzimní melancholie, jak textově, tak hudebně i obalem, což do sebe vše výborně zapadá.

Úžasné, pomalu se rozvíjející skladby, gradující důrazným rockovým refrénem jsou hořko sladké balady "Spuren der Nacht" a "Es fällt mir schwer", které řeší vztahové problémy mezi partnery a "Wenn Träume sterben", která v textu vybízí, abychom v sobě neuhasili touhu splnit si všechny své sny. Přímočará, hardrocková skladba se skřípajícími kytarami,"Mephisto", která uprostřed skadby překvapí progrockovou mezihrou, varuje před démony, kteří se nás snaží svést na zcestí. Otázkou je, kdo tím byl myšlen.

No a nejvýraznějším příspěvkem na tomto elpíčku je samozřejmě titulní "Perlenfischer", kterou považuji jak textově, tak i hudebně k tomu nejlepšímu, co kdy Puhdys natočili, nebál bych se sportovním žargonem říci, že na bedně má své místo jasné. No a nesmím zapomenout na druhý vrchol alba - rozmáchlou a nejdelší "Sterne verspäten sich nie".

V hitpárádě NDR za rok 1978 měla skupina v první patnáctce 4 písně z této desky, což se nikomu jinému zatím nepovedlo. Deska vyšla v roce 1981 v licenci u Supraphonu, takže u nás bude asi dost známá.

» ostatní recenze alba Puhdys - Perlenfischer
» popis a diskografie skupiny Puhdys


Puhdys - Far From Home
2017-01-18

Puhdys / Far From Home

4 stars

V Evropě jsou Puhdys na vrcholu - jsou žádaní v komunistickém východním bloku, tak i v kapitalistické cizině. Turné střídá turné a přichází nápad na proražení na anglický mluvící trh. Proto Puhdys balí kufry a odjíždí do Anglie, kde v Ridge Farm Studiu pod producentským dohledem ne ještě tolik známého Colina Richardsona (produkoval později stovky alb - např. namátkou Exploited, Napalm Death, Fear Factory či Carcass) natáči desku "Far from Home".

Je zajímavé že se Colin i podílel na přebásnění některých textů do angličtiny. Můžeme porovnávat, jakým způsobem byla tato deska smíchána oproti originál nahrávkám a jak by Puhdys zněli, pokud by standartně zde nahrávali. Ale abych si sednul na zadek z anglické verze, to ani náhodou. Dal jsem si práci a porovnával jsem každou jednotlivou skladbu s originálem a až na pár dílčích detailů, kdy se mi v anglické verzi líbila o trochu lepší separace nástrojů, nebo jiný poměr hlasitosti mezi jednotlivými nástroji, tak musím jednoznačně pochválit originál verze.

Je zvláštní si uvědomit, že ve stejné době ve stejném studiu natáčel Ozzy Osbourne svou desku "Diary of a Madman" a s Anglii začíná hýbat NWOBHM.

Jako bonus Puhdys na desku přidávají svoji verzi "Highway Star" od Deep Purple "Hell Raiser" od Sweet. Do světa s touto deskou Puhdys díru neudělali, otázkou je, zda to nebylo podivnou dramaturgií při výběru písní, protože to byl pěknej mišmaš.

» ostatní recenze alba Puhdys - Far From Home
» popis a diskografie skupiny Puhdys


Puhdys - Jubiläumsalbum
2017-01-18

Puhdys / Jubiläumsalbum

2 stars

Puhdys - Jubiläumsalbum 1989 vyšlo jako rozlučkové dvojalbum, před plánovaném ukončením působení skupiny - první deska obsahuje cover verze světových hitů Uriah Heep, The Kinks, Led Zeppelin, Deep Purple a dalších. Já osobně nerozumím vydáním cover alb, pokud to není nějaké Tribute album. No a druhá deska je výběr hitů Puhys, obvzláštněná tím, že některé písně jsou nahrány dalšími skupinami z NDR - Berluc, Rosalily a pod. Tam mě zaujala kapela Amor and The Kid s jejich verzí "Geh zu Ihr" - to je vtipný, i Helga Hahnemann se svojí verzí "Rockerrente". Výborná je i předělávka skladby "1992" od západoněmeckých kolegů The Lords, kteří s nimi jeli turné.

Poslední nahrávka před pádem režimu. Natáčelo se již v soukromém studiu Meyera a Birra, kteí si nahrávku i vyprodukovali.

» ostatní recenze alba Puhdys - Jubiläumsalbum
» popis a diskografie skupiny Puhdys


Puhdys - Neue Helden
2017-01-18

Puhdys / Neue Helden

2 stars

Pokračování utajovaného rozhovoru členů Puhdys na politbyru :

„Tak soudruzi, měli jste kliku, většinu toho, na čem jsme se domluvili, tak jste na desce Ohne Schminke splnili s velkou oddaností, že ty písně budou tak hrozný a že se takto ponížíte, to jsem ani já nečekal. Jen jste mi trochu nadzvedli mandle s ím anglickým názvem – prej protiválečná píseň – počkejte napsal jsem si to : Make Love, Not War – no soudruzi, to naznačujete, že i někdo v USA brojil proti válce ? A s kytkama v ruce ? Doufám, že je policie pořádně rozehnala obuškama a vodními děly. Teda, co to kecám, oni vlastně bojovali proti válce – ale sexem ? Divný.

No prostě udržujte stejnej kurz, jako na předešlé desce, protože soudruzi, tady v NDR to poslední dobou je nějaký politicky nestabilní. Jo na ten obal s dětma v americkejch a ruskejch plenkách zapomenňte, to by se mohlo brát jako provokace. To vyjde maximálně na západě, u nás v NDR zvolíme jen jednu barvu, třeba zelenou, to je hezká barva,no ne ? "

_______________________________________

Přes bezkonfliktnost nahrávky je slyšet hlavně textech ta bezvýchodnost, únava a touha po svobodě. I hudba je stále, jako na předešlé desce bez nápadu, invece. Většina členů má své kšefty mimo skupinu a ke 20 ti letému výročí hodlají ukončit činnost. Jedou poslední turné s českými Turbo a západoněmeckými Lords.



» ostatní recenze alba Puhdys - Neue Helden
» popis a diskografie skupiny Puhdys


Puhdys - Ohne Schminke
2017-01-18

Puhdys / Ohne Schminke

1 stars

Přepis utajeného rozhovoru členů Puhdys na politbyru před natáčením této desky :

„ Tak soudruzi, posaďte se, blíží se natáčení vaší nové desky, tak bychom si měli trochu popovídat. Trochu jsme Vás soudruzi ztratili z očí a vy hned uděláte něco po svém. Mysleli jsme, že jste již za ta léta, co obrážíte ty spousty mírových a stranických festivalů, že tak nějak, už myslíte, tak nějak „po našem“ a jen naši soudruzi ze StaSi jen na minutu polevili, tak vy dáte na desku takové bláboly - třeba „Nechci zapomenout..“ – na co nechcete zapomenout, soudruzi ? Na bídu, nebo na hlad? Na fašisty ? Kdo sundává z náhrobků cedulky ? Když jsou to opuštěný hroby a je málo mědi, tak pro by se nesundavaly ? Ale soudruzi, co vám tady vysvětluju… prostě jste si to pěkně posrali. Ale ukážeme vám pro jednou, ale naposled! - tu naši vlídnější tvář. Nezavřeme vás v Bautzenu, nenecháme vám zabavit devizový konta, ani nepůjdete do dolů.
My se totiž s váma nebudeme špinit, ještě by to lid obrátilo proti nám! Teď půjdete a poserete si to u lidí sami – natočíte desku, kde budou jen samý popový cajdáky s automatickým bubeníkem, ale naprosto pomalý, jak do tanečních do eldéenky v Sonnensteinu v Pirně. Ne žádné dobré písničky na akustickou kytaru, které tady soudruh Birr tak umí, ale prostě odporný německý popový sračky s klávesama . Ale bacha, ty svý elektrický kytary do studia vůbec nenoste, nebudete je totiž potřebovat. Všude jinde ve východním bloku kapely přitvrzujou zvuk, vy ale vyměknete, aby jste si pamatovali, že slovo Německo je v textech je tabu, rozumíme si soudruzi ?!
A tomu vašemu bubeníkovi přistříhneme křidýlka, na nový desce si nezahraje a zkrátíme mu diety, když tak šaškuje a tahá do kapely nějakou novou německou vlnu, nebo co.“
„Jo a ještě k textům – ať vás ani nenapadne něco ještě kritizovat. Budou to jen songy o rodičovské lásce, takový text tam dejte vícekrát, nějakej text o lásce k soudružce, o tělesné postižené, popřípadě o tancování, pak se taky můžete v pár textech vychválit, jak milujete rock n roll – haha, a taky něco proti válce, ať máte do zásoby na další mírové festivaly na Kubu.“

Tak a teď vypadněte a před příští deskou si to zhodnotíme – tak Ttschüß!"

» ostatní recenze alba Puhdys - Ohne Schminke
» popis a diskografie skupiny Puhdys


Puhdys - Live im Friedrichstadtpalast
2017-01-17

Puhdys / Live im Friedrichstadtpalast

5 stars

Během roku oslav desetiletého působení Puhdys na scéně byly zaznamenány čtyři zcela vyprodané koncerty na největším evropském pódiu v berlínském Friedrichstadtpalastu a z výsledného materiálu se setříhal materiál na toto živé dvojalbum - první natočené živé rockové album v NDR. O tomto záznamu nelze mluvit jinak, než v superlativech - úžasná, přimo hmatatelná atmosféra rockového svátku, z které mrazí i dnes, bezmála 40 let po vydání této desky. Na obrovském úspěchu tohoto dvojalba měl samozřejmě velký podíl výběr zahraných písní. Nezazněly jen již téměř zlidovělé folk rockově zabarvené skladby typu "Alt wie ein Baum" či "Lied für Generationen", ale hlavně dostaly velký prostor právě ty rozmáchlé a členité skladby ve space rockovém stylu, kde jejich syrovější živé provedení ještě umocnilo jejich vyznění. Jednalo se hlavně o oba díly "Ikarus I" a "Ikarus II", "Sterne verspäten sich nie" a samozřejmě "Perlenfischer" a také "Reise zum Mittelpunkt der Erde". Tyto skladby se bez pochyb u mne řadí v space rocku, či space hard rocku na stupínky nejvyšší.

Závěr koncertu dává prostor komornějším skladbám, jen bych raději na tomto záznamu raději slyšel nějaké původní songy Puhdys, místo těch rock ˇn ˇrollových vsuvek, ale vzhledem k úspěchu desky "Rock´n´roll Music" je to pochopitelné.

Jen pár poznámek na okraj : tímto záznamem jsme se museli rozloučit s bubeníkem Gunterem Wosylusem, který po deseti letech řady Puhdys opustil.

Jen pro zajímavost - toto dvojalbum vyšlo i v ČSSR v roce 1980 u Supraphonu, oproti německému vydání uvnitř chyběl plakát :-)

V roce 2009 vyšel tento záznam v reedici u firmy SONY jako dvoj- CD.
Dynamický rozsah je jen DR8. Objevil jsem však zajímavou věc - v roce 2001 vyšlo dvoj CD u firmy Unionton s DR12 a deska je trochu jinak smíchaná - jednotlivé nástroje jsou ve stereobázi posunuty a někde je pozměněn trochu poměr hlasitostí mezi jednotlivými nástroji.

» ostatní recenze alba Puhdys - Live im Friedrichstadtpalast
» popis a diskografie skupiny Puhdys


Puhdys - Die großen Erfolge
2017-01-16

Puhdys / Die großen Erfolge

4 stars

Rok 1977 byl pro Puhdys velmi plodný, nevyšla sice řadová deska s původními písněmi, zato kapela vydala album "Rock 'n Roll Music",dále navázala spolupráci se západoněmeckým producentem Peterem Schimmelpfennigem, který protlačil na kapitalistický trh nejprve výběr písní z prvních třech desek, poté i jejich rock´n´ rollovou desku.

Úsměvné je, že gramofirma Hansa, jež vydávala desky v Západním Německu, dodávala vlastní rozdílné obaly řadových alb, které tam později vycházely a aby těch zmatků bylo málo, tak reedice od Amigy v NDR vycházely také s odlišným obalem od původních vydání a to v jednotném duchu, jen s číslicí na obalu a logem Puhdys, každá deska v jiné barvě.

Na východoněmecký trh směřuje výběr "Die großen Erfolge", na kterém neni co hodnotit. Obsahují nejúspěšnější songy kapely, co se týče bodování v hitparádách.

» ostatní recenze alba Puhdys - Die großen Erfolge
» popis a diskografie skupiny Puhdys


Puhdys - Rock 'n Roll Music
2017-01-16

Puhdys / Rock 'n Roll Music

1 stars

Firma Amiga přišla s požadavkem vydání desky s rock´n ´rollovou klasikou. Chtěla ušetřit devizy za nákup zahraničních originálů, ale na druhou stranu měla indicie, že by lidé tento druh hudby kupovali. Pečlivě byly vybírány skladby, ve kterých se v textech nesměly objevovat zmínky o násilí, sexu a drogách. Desku jsem si tehdy koupil, ale jelikož tento druh hudby naprosto neposlouchám, moc často jsem si ji nepouštěl. Skousnul jsem jen trojici skladeb, a to : "Sheila" s výbornými bicími, "I Need Your Love Tonight" a "Brown Eyed Handsome Man".
Nicméně v Německu a okolních zemích se stala tato deska jednou z nejůspěšnějších titulů Puhdys. Okamžitě se rozprodalo 300 000 nosičů a prodalo by se jich více, ale vinyl na výrobu desek se kupoval za devizy a nezbylo by na ostatní umělce. Celkově se po dolisování prodalo celkem cca 1 000 000 nosičů.

» ostatní recenze alba Puhdys - Rock 'n Roll Music
» popis a diskografie skupiny Puhdys


Puhdys - Sturmvogel
2017-01-16

Puhdys / Sturmvogel

3 stars

Okruh fandů skupiny Puhdys utěšeně roste, proto kapela neváhá a točí třetí studiovou fošnu s názvem "Sturmfogel" . Ve studiu je znát posun v kvalitě zvuku, zvukaři pravděpodobně prošli školením , jak sejmout zkreslenou kytaru s a namíchat ji k ostatním nástrojům. Skupina začíná mít vlastní rukopis, je už rozpoznatelná podle určitých znaků - nezaměnitelný zpěv Dietera Birra, extremně do výšek vytažený zpěv v refrémech a ve sborech druhého kytaristy Deietera Hertrampfa a space rockově zabarvené klávesy P.Meyera dodávající skladbám tajemnou ponurost.

Začnu zase písněmi, keré mi na desce nesedí. Je to především první cover verze od polské skupiny 2+1- "Kolysanka Matki" - přebásněná do němčiny s názvem "Schlafe ein und fang die Traume" . Puhdys ji údajně slyšeli v originále naživo na festivalu v Sopotech a velmi se jím líbila, tak ji zpracovali. To mě příjde dost neuvěřitelné. Jako zajímavost uvedu, že u nás ji do svého repertoáru zařadil i Karel Černoch. Potom zvláštně působí rozverně novovlná "Untermiete" s kterou kapela poněkud předběhla dobu.

Pokud se podíváme na songy, které jsou z této desky známé, je jich poměrně dost. Výborný je třeba titulní hardrockový "Sturmvogel" se spacerockovou vložkou uprostřed skladby. Hned následující folkrocková "Lebenzeit" vyhrála v roce 1976 snad všechny rozhlasové hitparády a rovněž se stala i skladbou roku. Vrcholem alba je však pro mne členitá suita v duchu space rocku - "Reise zum Mittelpunkt der Erde". Škoda, že se tímto směrem Puhdys neubírali ve více skladbách. Trochu pozapomenutá je solidní balada "Als ich mir wunschte, ein Kind zu sein".

» ostatní recenze alba Puhdys - Sturmvogel
» popis a diskografie skupiny Puhdys


Puhdys - Puhdys 2
2017-01-15

Puhdys / Puhdys 2

3 stars

Po obrovském úspěchu první desky byly prodeje druhého alba výrazně slabší. Těžko říci, zda byl problem v tom, že ze zakázaného filmu "Die Legende von Paul und Paula" byla zveřejněna jen lyrická píseň "Manchmal im Schlaf" či v celkově slabším repertoáru.

Tuto desku jsem poprvé slyšel někdy okolo roku 1980 a už tehdy mi přišly některé songy podivně smíchané. Je slyšet, že tehdy ještě v studiu zvukaři a producent přesně nevěděli, jak zaznamenat agresivní hard rockový zvuk kytar. Prostě mi nesedí titulní "Langstreckenlauf" a otvírák druhé strany na LP - "Jodelkuh - Lotte" - mimochodem jeden z nejšílenějších textů Puhdys - o jódlující krávě Lottě. Ani skladba "Kinder" s recitovaným textem a dětským sborem mě nijak nezaujala.
Teď ale už k pozitivům desky. Jakmile se ve studiu nemusí zvukaři trápit se zkresleným zvukem kytar, je vše v pořádku a všechny nástroje znějí precizně. Krásná a pomalá je "Lied fur Generation" se zvonivou akustickou kytarou, harmoniku a parádními smyčci na závěr,to vše doplňuje svým procítěným hlubokým hlasem Dieter Birr. Dokonce i text je nezvykle vážný a přemýšlivý. Rovněž zasněná "Manchmal im Schlaf", kde to v refrénu pěkně rockově zajisří, je povedená. K vrcholu alba patří "Steine" a "Spiel zu zweit" - rockové hity s pomalu budovanou atmosférou. První a druhá strana elpíčka končí nekomplikovanými přímočarými songy.

» ostatní recenze alba Puhdys - Puhdys 2
» popis a diskografie skupiny Puhdys


Puhdys - Puhdys 1
2017-01-13

Puhdys / Puhdys 1

4 stars

Puhdys je východoněmecká rocková ikona z Oranienburgu, která má u našich severních sousedů nebojím se říci, kultovní status. Jelikož jsem jejich velkým fandou, rozhodl jsem se podívat se uceleně na jejich tvorbu a po dlouhých letech se vrátit k dlouho neposlouchaným nahrávkám. Sám jsem zvědav, jak na mě budou po letech desky Puhdys působit v dnešní nepřeberné konkureci milionů nahrávek.

První desku !Puhdys 1" z roku 1974 jsem (já ostuda) donedávna neslyšel, obávaje se příšerného zvuku. Po opakovaném poslechu jsem však zjistil, že tyto obavy byly liché. Zvukově na tom byly východoněmecké rockové nahrávky lépe než v ostatních zemích socialistického tábora a tato deska snese i srovnání s prog rockovými elpíčky z kapitalistické ciziny té doby.
Už na této prvotině lze vysledovat nezaměnitelný rukopis skupiny a rovněž snadno rozpoznatelný zpěv Dietera Birra, i když jsou tu soustředěny písničky z dosavadních singlů skupiny. Snad proto působí deska neuceleně, jsou tu písničky na objednávku pro režimem později zakázaný film "Legenda Paula a Pavly" - "Geh zu ihr" se podobala "Look Wot You Dun" od skupiny Slade a "Wenn ein Mensch lebt" zase písni "Spick and Specks" od Bee Gees. Bylo to však způsobeno tím, že původní verze nebylo možné ve filmu z politických důvodů použít, a režisér si přál ve filmu mít podobně znějící německé ekvivalenty známých písní. Ta podoba je až neuvěřitelná a divím se, že ty songy nebyly uvedeny jako cover verze. Potom tam jsou hard rockem ovlivněné kousky, první singl "Turen offnen sich zur Stadt" jako by vypadl z repertoáru Uriah Heep, výborný "Ikarus", "Zeiten und Weiten" či "Vineta". Jak z jiné planety působí " Von der Liebe ein Lied" - prog rocková perla s pozouny a trubkami a propracovanými sbory. Puhdys rovněž do repertoáru zahrnují od počátku i sklady lyričtější, v akustické podobě - např."Sommernacht", "Mann im Mond" či dodnes hranou "Wenn ein Mensch lebt".
Deska je takovou směskou mnoha stylů, ale zároveň je i tím zajímavá a barevná. (Vypichuju třeba Geht zu Ihr" s tubou a dobrem :-) ).
Rozumím tomu, že za jejím uspěchem tehdy stály tvrdé hard rockové skladby, po kterých byl tehdy hlad a desky západních kapel nebyly k dostání.

» ostatní recenze alba Puhdys - Puhdys 1
» popis a diskografie skupiny Puhdys


UFO - The Wild, the Willing and the Innocent
2007-12-07

UFO / The Wild, the Willing and the Innocent

4 stars

Pokračování a navázání na předešlou desku - jsou zde o kapánek vybroušenější věci,kapela se více sžila.Mě se toto CD líbí,je tu je n 1 pomalejší věc
"It's Killing Me" - jinak odsýpající hard rock první jakosti,kytarista dává k dobru i pěkná sola...Nemá slabší místo.

» ostatní recenze alba UFO - The Wild, the Willing and the Innocent
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - No Place to Run
2007-12-05

UFO / No Place to Run

3 stars

Pro mě začátek upadku kapely - jiný zvuk,jakoby melodičtější materiál - (asi producent),ve dvou věcích slyším nádech country a jižanského rocku - Mystery Train a Young Blood.Schenker a jeho sola mi tu chybí.Otatní písně se dají bezesporu poslouchat,ale cosi tomu chybí..........

» ostatní recenze alba UFO - No Place to Run
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - Obsession
2007-12-05

UFO / Obsession

5 stars

Opět velmi solidní deska,zdá se mi o chlup silnější než předešlá Lights out.Precizní zvuk nahrávky podporují i občas jemně a decentně použité aranže smytčového orchestru.Nádherná baladička Arbory Hill.Opět skvělá Shenkerova kytara a jeho vyhrávky.Rychlejší hardrockové songy se střídají s pomalejšími,které ale nepůsobí popově,zní opravdu rockově.Jako příklad uvedu závěrečnou Born to Lose,kde Pan kytarista vystřihne minutové sólo takovým způsobem,že jsem i tu kroupu vytlačil.....

» ostatní recenze alba UFO - Obsession
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - Lights Out
2007-11-15

UFO / Lights Out

3 stars

Tak jsem se dopracoval k této desce a trochu mě zklamalo v porovnání s předchozími čísly.Nevím,proč museli na desku uveřejnit převzatej cajdák Alone Again or.Není to špatná věc,ale v podání UFO mi nesedí.Další dvě pomalé věci znějí také moc popově - Just Another Suicide a Try Me.Další pomalá věc je i závěrečná Love to Love,ta je ale okořeněna místy ostrou kytarou a zní fakt jako ploužák od hard rockové kapely.Nejlepší pecky jsou úvodní Too Hot to Handle,titulní Lights Out a předposlední Electric Phase.Na desce jsem našel i bonus skladbu v podobě živé verze On with the Action z předchozí desky.Většinou jsou koncertní provedení písní dravější a přímočarejší než original ze studia,zde je tomu naopak.

» ostatní recenze alba UFO - Lights Out
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - No Heavy Petting
2007-11-14

UFO / No Heavy Petting

4 stars

Snažím se desky této kapely poslouchat v chronologickém pořadí,jak je hudebníci nahrávali,abych mohl posoudit vývoj hudební,zvukový či instrumentální.
Tato deska mi připadne o kousek lepší než její předchůdce Force it.Nerozumím tomu,že se v různých recenzích a článcích o kapele hovoří o propadáku.Myslím si že tu není vyloženě slabá píseň,zvuk je hutný.Nejoblíbenější písně jsou samozřejmě titulní Natural thing,Can You Roll Hera pomalejší On With The Action.Jen ty klávesy bych trochu utopil v celkovém zvuku...

» ostatní recenze alba UFO - No Heavy Petting
» popis a diskografie skupiny UFO


UFO - Force It
2007-11-12

UFO / Force It

3 stars

Tak jsem se prokousal už k tomuto albu a poslouchám ho už poněkolikáté...Nemohu se zbavit dojmu,že UFO chtělo mermomocí navázat na úspěch předešlé desky,ale ne vše vyšlo,tak jak si přáli.I když písně nejsou špatné,chybí jim něco z přirozenosti alba Phenomenon.Jasně,Schenker opět zkrášluje svými sóly většinu písní,ale výsledek je pro mě takový neslaný nemastný - uvidím,jak si povedou další desky..

» ostatní recenze alba UFO - Force It
» popis a diskografie skupiny UFO


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000