Profil uživatele Majkl, rock.bloguje.cz


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Barrett, Syd - The Madcap Laughs
2007-10-29

Barrett, Syd / The Madcap Laughs

5 stars

Po odchodu od Pink Floyd (pro bližší pochopení souvislostí a dalších osudů a osobnosti Syda Barretta doporučuji můj článek o prvním albu Pink Floyd Piper at the Gates of Dawn) absolvoval Barrett nedlouhý pobyt v cambridské nemocnici na oddělení psychiatrie, kde se ho snažili dát dohromady z následků, které na něm zanechalo užívání LSD. Na konci roku 1968 se Syd vrací zpátky do Londýna v docela dobré kondici, rozhoduje se pokračovat v kariéře muzikanta a začíná skládat nové písně. Pokouší se poté oslovit EMI, u kterého nahrál společně s Pink Floyd jejich první album, ale přestože byl v té době pořád výrazná osoba londýnského undergroundu a hudební scény, nevítají ho zrovna s otevřenou náručí, o Sydovi koluje mnoho šílených historek a navíc na Abbey Road mají dobře na paměti jeho řádění. Nakonec se ale dohodne s Malcolmem Jonesem, šéfem labelu Harvest, dceřinné společnosti EMI, která se specializovala na vydávání progresivních undergroundových rockových kapel (v té době rovněž Pink Floyd), který byl Sydem doslova nadšený, zvláště proto, že Syd v té době nebyl tím šíleným maniakem se kterým se nedá vůbec domluvit, o čemž slýchával, ale byl celkem v pohodě a navíc pořád slavná rocková hvězda. Začalo se proto nahrávat pod Jonesovým vedením na Abbey Road v dubnu 1969, kde v té době nahrávali také Pink Floyd soundtrack k filmu More a zároveň svojí novou řadovku Ummagumma. Zpočátku šlo nahrávání hladce, hned první den udělali spoustu práce. Na další natáčecí dny pak Syd přivedl doprovodné muzikanty z jazzrockové formace Soft Machine, dále také svého kamaráda, mladého bubeníka Jerry Shirleyho a dalšího bubeníka, Johna Wilsona z kapely Joker´s Wild, ve které dříve hrával také David Gilmour. Ten nakonec Sydovi vypomáhal s nahráváním a produkováním také, stejně jako další člen Pink Floyd, Roger Waters, oba se taktéž podíleli na produkci. Nahrávaní mělo trochu zvláštní formu, Syd zpočátku písně nazpíval s doprovodem akustické kytary a poté se na to dotáčely další nástroje, včetně bicích, a producenti (ze Syda se snažilo vymáčknout to nejlepší na střídačku víc lidí, z kromě zmiňovaných Jonese, Gilmoura a Waterse nahrával také pod dohledem Petera Jennera), což bylo občas poměrně obtížné, protože v hudbě Syda vládla jakási podivná anarchie, a nahrávání s Barrettem se postupem času stávalo těžším a těžším. Ale zpočátku šlo vše jako po másle. Písně na albu jsou více akustické než na albu Piper at the Gates of Dawn, povětšinou byly skládány na akustickou kytaru a výsledek je takový zvláštní psychedelický folkrock. Takovou klasickou ukázkou, v jakém duchu se první Sydovka sólovka nese, je hned úvodní píseň Terrapin. Další, zvláštně chaoticky znějící píseň No Good Trying je pak jedna z těch, na kterých se podíleli jako doprovodní muzikanti Soft Machine, stejně jako Love You. Jen výjimečně je na albu slyšet zkreslená kytara, nejvíce určitě v následující No Man´s Land. Většinu písní přinesl Syd již coby hotové, ale například Here I Go je jednou z vyjímek, vznikla prý kompletně ve studiu během krátké chvíle a Syd napsal texty doslova na koleni, a při nahrávání je poté četl ze stojánku. Jakmile Pink Floyd dotočili nahrávání alba More, začali Gilmour s Watersem pomáhat Sydovi s nahráváním. Pod jejich vedením se nahrála například píseň Octopus (původní název této písně byl Clowns and Jugglers) s naprosto ujetými bizarními texty, zjevně narážející na stavy na LSD. Další takovou byla Golden Hair, jejíž texty pocházejí z básně Jamese Joyce, kterou Syd v podstatě zhudebnil, a truchlivá pecka Long Gone. Ke konci nahrávání se ale u Barretta opět začíná projevovat to co dříve, nahrávání se začíná protahovat, a u nahrávací společnosti se začínají bát o dokončení alba, jehož nahrávání už spolykalo dost finančních prostředků, proto začínají tlačit, aby se deska dokončila co nejdříve. Najednou byl před Sydem a jeho pomocníky poslední nahrávací den, dokončovalo se vše ve spěchu a ve studiu zavládl chaos, na což bohužel dost doplatily zjevně nedotažené She Took a Cold Look, Feel a If It´s In You, všechny nahrány narychlo poslední nahrávací den, tedy 6. července 1969, což je velká škoda, kdyby se těmto písním věnovalo více času, jsem přesvědčen o tom, že by ze všech třech byly nakonec taktéž výborné nahrávky, takhle působí poněkud rozpačitým dojmem, Syd často velice ujíždí v intonaci, dělá chyby, v She Took a Cold Look je dokonce slyšet, jak otáčí stránky s textem. Ale co doplatilo na chaos ve studiu nejvíce byla píseň Opel, která byla nahrána již na počátku tvorby desky, byla jednou ze Sydových nejoblíbenějších, a na kterou se nakonec úplně zapomnělo a nebyla tak na album zařazena! Vyšla až o mnoho let později na stejnojmenné kompilaci spolu s dalšími nevydanými písněmi Syda Barretta, v 80. letech, kdy žil Barret již dávno v ústraní, uzavřen doma v Cambridgi před okolním světem. Jako poslední byla na album nakonec zařazena citlivá skladba Late Night, nahraná v květnu 1968. Syda zde napadlo, že by se sem hodila slide kytara, ale protože nebyl po ruce bottleneck, nahrál prostě kytaru s pomocí zapalovače.

Album bylo vydáno 3. ledna 1970, dostalo název The Madcap Laughs, přeloženo do češtiny Blázen se směje, vcelku příznačný název. :-) Ohlasy na totu album, i kritika, byly vesměs kladné. Obal k němu dělal kdo jiný než Strom Thorgerson. Fotka pochází ze Sydova bytu v londýnské čtvrti Earls Court Square. Pokud vás překvapuje zvláštní podlaha, na které tam Syd sedí v podřepu, nejste sami, samotného Thorgersona do překvapilo taky. Byl dohodnut s Barrettem že fotku udělají v jeho bytě, a než tam přišel, Syda napadlo udělat na podlaze oranžové a fialové pruhy. A Thorgerson byl spokojen, protože na focení se Syd připavil dobře, jinak v jeho bytě býval totiž dost velký nepořádek. Nakonec tak i přebal alba působí velmi příjemně.

The Madcap Laughs je pozoruhodné a zvláštní album, na první poslech nejspíš moc nezaujme, ale s dalšími a dalšími poslechy začínají písně zalézat hodně pod kůži, a nakonec zjistíte, že je skvělé. Nečekejte zde žádné instrumentální výkony nebo převratné hudební nápady. The Madcap Laughs obsahuje bizarní smutnoveselé písničky, které odrážejí Sydovu genialitu ruku v ruce se šílenstvím. Ve většině z nich se skrývá něco zvláštního a nepopsatelného. Barrettovy skladby jsou opravdové, osobní, v každé z nich nechává Syd Barret kus sebe, a to je to, co je na nich okouzlující, jejich opravdovost, upřímnost, citlivost, nálada. Žádné falešné hrané emoce některých současných numetalových kapel, ale opravdové pocity, písně a texty vycházející ze skutečného nitra jejich skladatele. Podle mého názoru byl Syd Barrett génius a měl opravdovou duši umělce. Nejradši bych dal hodnocení nejvyšší, ale vzhledem k nedotaženosti některých písní to udělat nemůžu. To ale nic nemění na tom, že The Madcap Laughs je výborná deska, která chytne za srdce.

se souhlasem autora převzato z http://www.rock.bloguje.cz/602471-syd-barrett-the-madcap-laughs-1970.php

» ostatní recenze alba Barrett, Syd - The Madcap Laughs
» popis a diskografie skupiny Barrett, Syd


Pink Floyd - The Piper at the Gates of Dawn
2007-10-24

Pink Floyd / The Piper at the Gates of Dawn

5 stars

Skupina Pink Floyd má své kořeny v kapele s původním názvem Sigma 6, kde mimo jiné od počátku hráli tehdy ještě studenti architektury londýnské univerzity Regent Street Polytechnics (dnes University of Westminster) Roger Waters, Rick Wrigth a Nick Mason, přičemž první dva jmenovaní na kytaru a Mason na bicí. Kromě těchto tří ústředních postav se ve skupině vystřídalo několik dalších lidí, kapela také měnila názvy, např. the Meggadeaths, The Architectural Abdabs, Tea Set aj. Po několika personálních výměnách k nim počasu přibyli Syd Barrett a Rob Klose, oba na post kytaristů, Waters se přesunul k baskytaře a Wright začal obsluhovat klávesy. V Sydovi objevili jeho noví spoluhráči poklad. Příjemný a přátelský mladík, student malířství, doslova hýřil nápady, vymýšlel nové postupy, psal krásné texty a tvořil velice originální experimentální psychedelickou muziku, nespoutanou zaběhlými postupy. Písně, které Syd tvořil, obsahovaly velkou dávku pocitů, měly velice zvláštní náladu a neotřelou atmosféru, otvíral v nich svou duši a promítal do nich svou osobnost, kde vedle psychedelických motivů se objevovaly velké dávky surrealismu a dadaismu, nesporně také stavy inspirované zážitky z užívaní LSD, ale i podivné obavy, nepojmenovaný druh strachu. Syd Barrett byl prostě génius, ale jak je dobře známo, hranice mezi genialitou a šílenstvím je někdy velice tenká, a některé Sydovi písně lze považovat za signál, že Syd Barrett je prostě trošku blázen. Geniální blázen. Zanedlouho se tak Syd stal ústřední postavou kapely, frontmanem, nejvýraznější osobností a tvůrcem většiny písní. Skupina záhy změnila svůj název na The Pink Floyd Sound, a poté prostě na Pink Floyd, podle Sydových oblíbených amerických bluesmanů Pinka Andersona a Floyda Councila. Postupem času odešel konzervativní kytarista Klose, kterému se nelíbily Sydovy podivné nápady a kompozice, ale úspěch skupiny při koncertech mluvil o tom, že Pink Floyd vykročili správnou cestou. Kapela si časem získala určitý věhlas hlavně pravidelným vystupováním v klubu Marquee, kde se jich ujal manažer Peter Jenner. V březnu 1967 slavila kapela první úspěch zdařilým singlem Arnold Layne, který pojednával o jakémsi úchylovi z Cambridge (odtud pocházeli Barrett a Waters, stejně tak i David Gilmour, ale o něm později), který kradl spodní dámské prádlo z prádelních šňůr. V červnu 1967 vydali další úspěšný singl See Emily Play, ale to už měli kontrakt s nahrávací společností EMI a prakticky od února 1967 kutili ve slavném studiu Abbey Road svoje první řadové album. Ve stejné době tam také nahrávali Beatles písně na svou desku Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band a ani oni neodolali, aby se občas nešli podívat na tu "divnou" kapelu (v dobrém slova smyslu). 5. srpna 1967 spatřil světlo světa debut kapely Pink Floyd se zvláštním (což u Pink Floyd není neobvyklý výraz v jakémkoli směru) názvem The Piper at The Gates of Dawn. Všechny písně a texty, až na dvě instrumentálky a Watersovu Take Up Thy Stethoscope and Walk, pocházejí z pera ústřední postavy Syda Barretta.

Už úvodní, těžce psychedelický otvírák Astronomy Domine, odhaluje část duše geniálně praštěného umělce Syda Barreta. Píseň má jakousi tajuplnou, lehce mrazivou atmosféru, obsahuje (stejně jako ostatní kompozice na albu) spoustu rozličných zvuků, jako kupříkladu vysílání v morseovce na začátku skladby (které ale nedává žádný smysl). Další hitovka Lucifer Sam, se opět týká Sydova života (část své osobnosti ostatně Barrett promítá v každé písni), pojednává o jeho siamském kocourovi Samovi. Matilda Mother pak již obsahuje, v tvorbě Barretta často se objevující, dadaismus, jakási dětská hravost a naivita, pojednává o dítěti, které chce aby matka četla pohádky. Opět je zde paralela se Sydovým životem, který byl na svou matku velice fixován. Stejná pohádkovost se objevuje i v následující Flaming, která ale promítá i zážitky z LSD, obsahuje slovní obraty jako spím na pampelišce, cestuju telefonem apod. Následuje prazvláštní instrumentálka s ještě podivnějším názvem Pow R. Toc H., a poté jediná kompozice z pera Rogera Waterse, Take Up Thy Stethoscope and Walk. Druhá instrumentálka na albu Interstellar Overdrive se pak opět zaboří hluboko do psychedelických vod, a stejně jako úvodní píseň na albu se dá považovat za jakýsi prapůvod space rocku. The Gnome patří opět mezi Sydovy hravé dětské písničky, Chapter 24 pak čerpá inspiraci z prastaré čínské knihy Knihy proměn I Ching. Hříčka Scarecrow pojednává o strašákovi v poli, a album zakončuje bláznivá písnička Bike s lehce děsivou instrumentální částí na konci.

Deska se krátce po vydání stala velice úspěšnou, a z Pink Floyd byla již známá kapela. Hlavní postava skupiny, Syd Barrett, se díky své zajímavé osobnosti stal opravdou rockovou hvězdou a idolem tehdejších dívek, ač se rozhodně nedá označit výrazem "žrádlo pro holčičky" jako určitá část některých dnešních "umělců". Stal se velice žádanou osobou, a legendou a fenoménem je dodnes. S úspěchem ale přišly i problémy. Syd rozhodně nežil nějakým uprděným životem, spíš to byl takový jeden velký mejdan, a ostatně celá kapela experimentovala s drogami, převážně s LSD, ale Syd se do těchto vod ponořil tak hluboko, že začal ztrácet sebekontrolu. Časem se stával víc a víc nezvládnutelnou osobou, prakticky pořád se nacházel v podivných stavech a i koncertování začalo být problémem. Stávalo se, že Syd celý koncert koukal kamsi do prázdna a hrál vytrvale jeden tón, nebo si z ničehonic začal úplně rozlaďvat kytaru apod. Kapela se rozhodla angažovat kytaristu Davida Gilmoura, také rodáka z Cambridge a Sydova kamaráda. Gilmour se Pink Floyd hodil, instumentálně byl na mnohem větší úrovni než zbytek kapely, a na koncertech měl doplňovat kytarový tandem s Barrettem, popř. za něj zaskočit, když to se Sydem prostě nešlo. A na konec se ukázalo, že se Sydem to nejde vůbec, stal se s jeho neustálým psychotickým chováním a divnými výstřelky naprosto nepoužitelným. Zbytek kapely viděl, že další pokračování s ním není možné a Syd byl z kapely odejit. Z počátku platila dohoda, že Syd bude pro skupinu skládat písně. Málokdo si tehdy dokázal představit, že bez osobnosti jakou byl Syd Barret, budou Pink Floyd schopni pokračovat, ale s Davidem Gilmourem se jim poměrně dařilo. Sydova spolupráce s kapelou navíc vázla, Syd je provokoval složením naprosto nenormální kompozice s rýpavým názvem Have You Got It Yet? (Už jste to zvládli?), kde se nepochopitelně a neustále měnily akordy a tóny. V dubnu 1968 byl potom informován tisk, že Syd v kapele skončil. Barret dál pokračoval krátce v sólové kariéře, vydal dvě sólová alba, ale poté se stáhnul do ústraní do rodného Cambridge, kde žil až do své smrti, patrně s vleklými psychickými a zdravotními komplikacemi, o čemž se hodně spekuluje, nezřízené užívání LSD v něm patrně odstartovalo jakousi zvláštní formu schizofrenie. Barrett odmítal kontakt s lidmi z minulosti, nebavil se z novináři, žil uzavřeně, ač o něj byl stále zájem, kontaktu se světem se Barret vyhýbal. Například na konci 80. let ho uháněl jeden novinář, ale legendárního Syda se nedočkal, namísto toho mu Barretův švagr vysvětlil, že Roger (občanské jméno Syda) žije úplně obyčejným životem a na žádný nástroj už nehraje, a ať ho nechají na pokoji. Syd Barret, jedna z legendárních osobností rockové historie, zemřel 7.7.2006 na rakovinu a komplikace spojené s cukrovkou.

Zbývá dodat několik závěrečných slov k albu The Piper at the Gates of Dawn. V diskografii Pink Floyd stojí tato deska samostatně, samozřejmě proto, že téměř jejím výhradním autorem byl Barrett, který se na nahrávání dalších alb již nepodílel (ale kapela na něj nikdy nezapomněla, např. celé album Wish You Were Here je věnované jemu). The Piper at the Gates of Dawn rozhodně nenabízí písně na první poslech, ale dáte-li desce čas, silně se do vás zakousne a nechá nesmazatelnou stopu. The Piper at the Gates of Dawn v sobě nese část geniálního člověka Syda Barretta, je to těžko opakovatelné dílo a asi ho nelze ani k něčemu přirovnat, stejně jako Barrettova osobnost. Já jsem si tohle album pro jeho zvláštní náladu, atmosféru a jakési nepopsatelné přitažlivé kouzlo všech písní, opravdu zamiloval a nedám na něj dopustit, mám pocit že mi dalo opravdu hodně. The Piper at the Gates of Dawn nejsou jen skvělé písně, hezké texty a pocity. Je to něco víc, co těžko pojmenovat. Mávám Sydovi tam nahoru a říkám děkuju.

se souhlasem autora: http://rock.bloguje.cz/536888-pink-floyd-the-piper-at-the-gates-of-dawn-1967.php

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Piper at the Gates of Dawn
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Pink Floyd - Ummagumma
2007-10-15

Pink Floyd / Ummagumma

4 stars

Několik měsíců po vydání soundtracku k filmu More přichízejí Pink Floyd s dalším počinem. 25. října 1969 spatřilo světlo světa dvojalbum s názvem Ummagumma, což je slangový cambridgeský výraz pro soulož. Jak jsem již uváděl, z Cambridge pocházel Roger Waters, David Gilmour, i bývalý frontman kapely Syd Barrett. První deska je v podstatě živák, obsahuje čtyři písně nahrané 27.4.1969 v birminghamském Mother´s Clubu a 2.5.1969 v Manchester College of Commerce. Díky těmto živým nahrávkám se skupině podařilo výrazně se prosadit i v USA, kde se o Pink Floyd do té doby sice vědělo, ale významějšího věhlasu tam kapela nedosahovala. Druhá deska obsahuje studiové nahrávky, přičemž ale tentokrát muzikanti komponovali a nahrávali zvlášť. Každý z nich dostal prostor na polovině strany vinylu, a úplně sám tak realizoval svoje nápady. Album vyšlo nově pod labelem Harvest, což je v podsatě dceřinná společnost EMI, založená roku 1969 pro vydávání progresivní muziky. Obal mají na svědomí samozřejmě Hipgnosis.

Živá deska obsahuje Barrettův hit Astronomy Domine z prvního alba, dále song Careful with that Axe, Eugene, který vyšel na B-straně singlu Point me at the Sky roku 1968, a potom dvě kompozice z desky Saucerful of Secrets, Set the Controls for the Heart of the Sun a A Saucerful of Secrets. Všechny skladby mají poměrně dlouhou stopáž, nejkratší je osm a půl minutová Astronomy Domine.

Na studiové části alba Ummagumma se jako první představí klávesista Rick Wright se čtyřdílným insturmentální avantgardním dílem Sysyphus. Prim zde hraje samozřejmě piáno, hammondky a mellotron. Sysyphus je poměrně zajímavá záležitost, avšak podle mého názoru větších kvalit než průměrných nedosahuje. Rogers Waters se na Ummagumma blýskne jednak velice povedenou poetickou folkovou písničkou Grantchester Meadows, ve které hraje na akustickou kytaru a zpívá o krásách přírody v okolí Cambridge, a dále trošku podivnou legráckou s ukrutně dlouhým názvem Several Species of Small Furry Animals Gathered Together in a Cave and Grooving with a Pict. Tato záležitost je plná studiových efektů, smyček apod., jedná se o jakýsi zvukový pokus. Již podle názvu se dá dovodit, že obsahuje spoustu "zvířecích" zvuků, je důležité zmínit že většina věcí na albu Ummagumma byla vkládána do koncertního konceptu Pink Floyd, The Man a The Journey. Jako třetí přichází na řadu David Gilmour s třídílnou písní Narrow Way. V první části využívá hlavně akustickou kytaru, druhá část je tvrdší, obsahující elektrickou kytaru a v poslední části přidá Gilmour zpěv a bicí, což mi přijde trochu nešťastné, protože na těch bicích je prostě slyšet, že na ně hraje někdo, kdo se tím obvykle nezabývá. Podle mne jeho těžce amatérský výkon na bicí strhává kvalitu Narrow Way a trochu kazí celkový dojem z písně. Čtvrtou část vinylu dostal k dispozici bubeník Nick Mason, který přišel s perkusivní kompozicí (jak se dalo očekávat) The Grand Vizier´s Garden Party. Skladba je trojdílná, první část je nazvána Entrance, druhá Entertainment, a třetí Exit. K nahrávání si Nick pozval svou ženu Lindy, taktéž profesionální hudebnici, která se v první a třetí části blýskne hezkou hrou na flétnu.

Album Ummagumma budu hodnotit odděleně, živou a studiovou část zvlášť. Živá část nemůže dostat jinou známku než nejvyšší, všechny písně jsou v živém provedení naprosto strhující a dokládají, že již v roce 1969 byli Pink Floyd velkou kapelou. Studiová část již tak jednoznačně bombastická bohužel není.

Hodnocení: live album: 6 / studio album: 4 (pozn.k hodnocení: známka 1 = nejnižší, známka 6 = nejvyšší)

se souhlasem autora: http://www.rock.bloguje.cz/551426-pink-floyd-ummagumma-1969.php

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Ummagumma
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Pink Floyd - The Wall
2007-09-29

Pink Floyd / The Wall

3 stars

V dubnu 1979 začali Pink Floyd nahrávat nové album, opět koncepční a opět s téměř výhradním autorským podílem Rogera Waterse, který napsal na The Wall drtivou většinu textů i hudby. Vztahy kapele byly stále na bodu mrazu, jednotlivé členy spolu už nespojovalo prakticky nic, a Waters se tvářil jakože The Wall je spíše jeho projekt (což je koneckonců vlastně pravda) a ostatní jsou jaksi "do počtu", a dával to všem patřičně najevo, což samozřejmě atmosféře uvnitř Pink Floyd neprospívalo. Obzvlášť mezi hlavními osobnosti ve skupině, tedy Watersem a Gilmourem, plál skrytý boj. Dave Gilmour přispěl na The Wall dost zásadním způsobem a bez něj by Waters těžko The Wall zkomponoval v takové kvalitě, jakou toto dílo má, ale o tom nechtěl Waters ani slyšet. A velké neshody panovaly také mezi Watersem a Wrightem, což nakonec vyústilo v to, že Wrighta celá situace otrávila natolik, že z kapely prostě odešel. Možná přesněji řečeno, Waters Wrighta z Pink Floyd doslova vyštípal. Proto všechny klávesové party na The Wall nehraje on, ale třeba koproducent Bob Ezrin nebo některý z hostů.

Waters měl s albem The Wall velké plány, konečně hodlat učinit to, po čem celou svou kariéru snil, opravdový multimediální projekt. A tak z hudby a příběhu The Wall se začal točit film. Protože byl celý projekt dosti obsáhlý, zangažoval Waters koproducenta, kterým byl Bob Ezrin, zkušený machr ve svém oboru, který spolupracoval např. se skupinou Kiss nebo s Lou Reedem. Ten pomáhal Watersovi s koncepcí celého alba a byl to také on, kdo přesvědčil Pink Floyd, aby po dlouhé době vydali zase nějaký ten singl. Stala se jím skladba Another Brick in the Wall, a byl to doslova megahit, který se hraje dodnes všude možně. K tvorbě filmu bylo důležité angažování výtvarníka Geralda Scafea, a doprovodného orcherstu pod taktovkou slavného Michaela Kamena, poté se na základě Watersem napsaného scénáře začlo točit. Režisérem tohoto filmu, který byl nazván jako album samotné, byl Alan Parker, hlavní roli, Pinka, si zahrál Bob Geldof. Myšlenka celého alba a potažmo i filmu, kde je vše znásobeno vizuální stránkou věci, spočívá v tom, že každý člověk si před sebou staví po dobu svého života jakousi zeď (the wall), přičemž různé události, většinou negativního charakteru, jsou vždy cihlami do této zdi. Je zde spoustu dalších paralel, hlavně paralely s Watersovým životem, hlavní hrdina Pink vyrůstá bez otce, odpor ke škole atd., dále s osobou bývalého frontmana Syda Barretta (hlavní hrdina se např. celý oholí, včetně obočí, stejně jako Barrett ve skutečnosti učinil, a vůbec se chová podivně nepřítomně apod.), dále je zde znározorněn s významem zdi, hlavně ke konci celého díla, odpor k válce a zejména totalitarismu. Koncerty pak byly koncipovány tak, že kapela hrála za zdí postavenou z lepenkových krabic, takže na ni skoro nebylo vidět, což otrávilo Davida Gilmoura, kterému to celé jednak přišlo moc teatrální a jednak řekl Watersovi, že si nemyslí že je mezi ním a fanoušky Pink Floyd nějaká zeď.

První tóny alba obstarává píseň In the Flesh?, a s ním začíná také celý příběh. Stejně jako v životě Waterse, začíná smrtí otce hlavního hrdiny ve válce. Trochu neobvyklé je, že zde Pink Floyd použili zároveň synetetizátor, obsluhovaný Rickem Wrigthem, současně doplňovaný hammondkami Freddieho Mandella, který na albu působí jako host. Následuje píseň Thin Ice, kde první sloku zpívá David Gilmour, což na The Wall není moc časté, ale krásně se zde dá porovnat hlas Gilmoura i Waterse, Gilmourův příjemný hlas oproti nosovému vokálu Rogera Waterse. Pak naskočí Another Brick in the Wall part I, následuje protest proti školnímu systému a hlavně proti osobám učitelů v podobě písně The Happiest Days of Our Lives, jehož myšlenku poté rozvine již onen slavý megahit Another Brick in the Wall part II. Dětské sbory, tolik signifikantní pro tuto píseň, zpívají žáci z pěveckého souboru Inslington Green School. V Mother pak překvapí trochu zvláštní obsazení, kdy na bicí hraje host Jeff Porcaro (hrál se spoustou slavných protagonistů, např. s Paulem McCartym nebo Michaelem Jacksonem) a hammondky, piano a syntetizátor obsluhuje producent Bob Ezrin. V Emty Spaces jsou opět hodně markantně zdvojeny klávesové nástroje, jednak piano v podání Ricka Wrighta, a syntetizér Jamese Guntrieho, který se ale živil hlavně jako producent, a svůj největší životní úspěch ve svém oboru zaznamenal právě v producentské práci okolo flodovského The Wall. V následujících písních se v autobiografii se svým dětsvím Waters již odklání, a zanechává odkazy na Syda Barretta, zejména ve One of My Turns, kde je opět piano Ricka Wrigtha, a použití syntetizátoru, na který zde hraje Bob Ezrin. Na doprovodnou kytaru zde hraje jeden ze známých amerických studiových kytaristů Lee Ritenour, známý též jako jako Captain Fingers. A z první desky je potřeba zmínit ještě finální část kompozice Another Brick in the Wall (part III).

Druhá část alba není již tak hudebně silná, přestože ji otvírá velice známá floydovská hitovka Hey You. Výbornou kytarovou práci v klasickém stylu uslyšíme v následující Is There Anybody Out There? v podání hosta Rona di Blasiho. Ke spolupráci na The Wall byl přizván také newyorský orchestr, který byl uplatněn např. v procítěné kratičké akustické písni Vera. Ten je také k slyšení v jedné z nejlepších písní alba, Comfortably Numb, což je jeden z důkazů, jak důležitý byl Gilmourův vklad na The Wall, Comfortably Num totiž složil on, proto mu zde patří také halvní vokál. Na akustickou kytaru zde můžeme slyšet opět Lee Ritenoura. A ještě bych určitě zmínil In the Flesh, kde se celý příběh obrací jako varování před nebezpečím totalitních režimů, klávesové nástroje zde vůbec nezazní v podání Ricka Wrighta, přestože jsou zde použity hned tři, syntetizátory obsluhují Bob Ezrin a James Gunthrie, a varhany Freddie Mandell. Dále již celý příběh vrcholí ke svému konci, ale nerad bych to obšírněji popisoval, abych někomu nezkazil požitek z filmu, na který se určitě podívejte!

The Wall sice obsahuje výborné písně, kompozičně a instrumentálně je to naprostá špička, ale bohužel, obsahuje také spoustu vaty a hlavně ke konci již trochu nudí. Výsledek je tedy nakonec bohužel lepší průměr, ale zdůrazňuji, že hodnotím pouze album jako takové. Ve spojení s filmem si připočítejte dva bodíky navíc.

převzato se souhlasem autora: http://rock.bloguje.cz/579951-pink-floyd-the-wall-1979.php

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Wall
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000