Profil uživatele jiří schwarz


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Omega - Élö Omega
2018-12-07

Omega / Élö Omega

5 stars

LP „Omega – živě“ jsem koupil tak v roce 1973 v Maďarské kultuře v papírovém obalu. Pak mi kdosi věnoval původní, absolutně unikátní hliníkový obal ze svého, krystalovou přenoskou zdevastovaného LP (v něm odpočívá dodnes) – srovnatelný obalový úlet se zipem na poklopci "stouních" Sticky Fingers. Dnes mám CD koupené přes internet z Maďarska.

Omega zní neuvěřitelně krásně jak v rychlejších hard-rockových kompozicích, tak i v pomalejších baladách. Zvuk naprosto originální, nesrovnatelný s čímkoli jiným ve světě. Jistě k tomu přispívá i neobvyklá (aspoň ve zpěvu zdánlivě melodická) řeč a barva zpěvákova (László Benkö) vokálu. Instrumentálně výborná sóla (obzvlášť kytara Györgye Molnára) s velkou melodickou invencí, ale zároveň bez zbytečných exhibic. V souhlase s předchozí recenzí Ondry je cítit nejen ve zpěvu, ale i tak nějak celkově v tomto žánru neobvyklý obvyklý cit, zápal, koule a srdce.

Zvuková kvalita původního LP byla dost mizerná, i na „neojeté“ desce bylo strašně moc šumu. Zato CD je skvělé. Nejde vlastně o pravý živák - nahrávalo se ve studiu, do kterého pozvali pár desítek aplaudujících a reagujících lidí. Zvuk hardrockové kapely je hodně dunivý, velmi neobvykle (ve srovnání se západním světem) nasnímaný či namíchaný – zejména baskytara je hodně dominantní. To není minus, spíš to přidává na zajímavosti. Rytmika (Tamás Mihály - bg, Ferenc Debreceni - ds) prostě hřmí a jede. Krásně to duní v klasických hardrockových riffech (je jich zde kopa, nejen pověstné Omegauto – stopa 5, také třeba Törékeny lendület – stopa 4 – a i jinde). Ploužák Egy nehéz év után (stopa 3) vyrovnává klasiku Gyöngyhajú lány z LP 10 000 lépés.

Nejlepší LP této kapely, pro hardrockové fanoušky se zájmem o historii žánru ve Střední Evropě naprosto nutný poslech. Mě neomrzel ani po dlouhých letech, je to jedno z nejzajímavějších hard-rockových alb východního bloku (sorry jirko 7200, určitě to nebyli enderáčtí Die Puhdys, ani v Československu jsme takovou kapelu v té době ani později určitě neměli).

» ostatní recenze alba Omega - Élö Omega
» popis a diskografie skupiny Omega


Who, The - Live at Leeds
2017-12-02

Who, The / Live at Leeds

4 stars

The Who – jedna z mých nejsrdcovějších kapel - vydává prvního živáka v r. 1970 (je divné, že až tak pozdě u kapely proslulé divokými živými vystoupeními), nahrávka je z Valentýna toho roku, 14.2.70. Kapela má za sebou vystoupení ve Woodstocku (kde hráli We're Not Gonna Take It z Tommyho), které ji povýšilo mezi hvězdy nejvyššího kalibru (už i předtím v Anglii byli stars, o nichž se vědělo).

Pro pořádek uvádím seznam stop původního LP (z anglické Wikipedie):

Strana 1:
1. "Young Man Blues" (Mose Allison) 4:46
2. "Substitute" (Pete Townshend) 2:10
3. "Summertime Blues" (Jerry Capehart, Eddie Cochran) 3:22
4. "Shakin' All Over" (Johnny Kidd) 4:20

Strana 2:
5. "My Generation" (Townshend) 14:45
6. "Magic Bus" (Townshend) 7:57

To proto, že všemožná další vydání tento základ postupně rozšiřovala (nešlo tedy původně o „13 tracků“, jak píší ve své předešlé recenzi Martin H i kneekal). Zde uvedený playlist vydání 2CD Deluxe z r. 2002 (aspoň dle údaje na 2CD vydaném Polydorem UK) je tak široký, že víc než než dvojnásobně převyšuje kapacitu původně vydaného LP (CD2 obsahuje skoro celého Tommyho v živém vydání; celkem pochopitelně ale chybí např. skvělá instrumentální Underture), a nevím přesně, zda recenzovat právě tuto reedici, anebo 25ti-leté výroční vydání (1995) - 14 stop, až po kompletní vydání 3CD z koncertu z r. 2016 (33 stop). Budu se tedy držet v hodnocení převážně původního LP. Všechny edice mají naprosto nudný obal, nesnažící si ani na nic hrát.

V r. 1970 musel měl patrně lídr skupiny, P. Townshend, v hlavě Lighthouse projekt (viz Who’s Next 1971, + reedice tohoto, + části Odds & Sods 1974), nicméně z toho v Leedsu nezaznělo nic. The Who startovalo koncert uchýlili k repertoáru z hlediska svého vývoje k věcem dřevnějším, převážně přejatým, zaplňujícím celou 1. stranu LP (i na tehdejší poměry s dost krátkou stopáží). Na 1. straně jde jaksi o bigbít minulého desetiletí (tj. „šedesátek“), jsou to převážně přejaté věci. V souladu s tím jsou i aranže vícehlasů (kdosi je zde vychvaloval) - mně se zdají být na tu dobu již trochu „out, oldschoolové“. Poměrně měkké, navíc nezcela ladící a intonačně jisté vícehlasy často na 1. straně LP pro mě nepochopitelně nahrazují sólový zpěv Daltreyho, ačkoli se kapela snaží hrát relativně sršatě. Sám Daltrey (kterého řadím k nejlepším zpěvákům rockové historie), zde nezní tak přesvědčivě, jakoby by neměl den, či „koule“.

Naopak 2. strana je úplně jiná. Jakoby by muzikanti sestřásli ostych a probudili se k životu – jde vlastně o závěr koncertu (pořadí skladeb zaznamenává anglická Wikipedie), ve kterém to Who konečně rozbalili naplno. 14ti-minutová skladba MY GENERATION, navzdory názvu podle písně (v té době už slavné) z historie kapely, již obsahuje směsku věcí z úplně jiného soudku – většina z nich je vlastním materiálem z Tommyho, který byl, oproti studiové verzi, zahraný o poznání tvrději. Naplno zahřmí Moonovy dynamické bicí, bytostně spojené s Entwistlovou basou, i Townshend vypouští z kytary drsné tóny, místy i trochu delší sóla, než je jeho zvykem. Jsou rychlá, tvrdá, hard-rocková (především to v závěru směsky). Po relativně fádním rozjezdu 1. strany, na této straně se najednou dočkáme vyšponovaného rockového napětí, improvizací, kapela jakoby najednou začne „mít koule“, i Daltrey jakoby se probudil z letargie.

Playlisty následných, rozšířených vydání, ukazují, že na koncertě hráli Who věci především z Tommyho, což ale příliš nereflektuje původně vydané LP. Možná chtěl producent ukázat šíři repertoáru Who, a také se opřít o starší hity. Praděpodobnější se mi však zdá, že výběr byl dán rozdílnou zvukovou kvalitou nahrávek. Většina stop z živého Tommyho (jak ukazuje 2. CD Deluxe vydání) se mi ve srovnání se studiovým 2LP příliš nelíbí - Daltrey jakoby nepodával svoje obvyklé výkony, a ani kapela nebyla moc přesvědčivá a (na rozdíl od nahrávek ze 2. strany LP) výrazně méně improvizovala. Úplný průšvih by vedoucí hlas Entwistla ve FIDDLE ALL ABOUT, ujížděl i intonačně. Teprve na závěr koncertu (v MY GENERATION, MAGIC BUS) se konečně rozezpíval Daltrey. V závěrečném starším hitu MAGIC BUS zní Who podstatně moderněji, než ve věcech z 1. strany.

Celkově vzato, strana 2 původního LP ukazuje skutečnou, obrovskou potenci a energii živých vystoupení Who, a jistě stojí za poslech. Rozšířené Deluxe vydání ale považuju za „provářku“, celkový dojem z vystoupení spíše sráží. Za první stranu LP jen 3*, za druhou 5*, takže výsledkem jsou 4*. Myslím, že hodnocení alba jako top 5 ze živáků všech dob (viz diskuse k předešlým recenzím) je nadnesené - srovnávám třeba s Colosseem, Cream, Hendrixem z doby přelomu desetiletí. I z hlediska Who samotných, např. při srovnání s neskutečnou energií vystoupení z Woodstocku, nemůžu si pomoct, přece jen trochu zklamání.

» ostatní recenze alba Who, The - Live at Leeds
» popis a diskografie skupiny Who, The


Lord, Jon - Sarabande
2017-11-19

Lord, Jon / Sarabande

5 stars

Na PB se leckdo hlásí jako obdivovatel Deep Purple, ale sólové projekty jejich (úžasných) hudebníků jsou zde dosud zcela opomíjeny. Pravda, obvykle neběží o hard-rock.

Úvodní krátká FANTASY je poměrně ryčná orchestrální skladba, kde dominují maďarští symfonici. Další SARABANDE je již typologicky tam, kde je skoro celé album – neumím ale kategorizovat: klasika s užitím i rockových instrumentů (zde např. v jedné části melodickou linku táhne elektrická kytara Andyho Summerse z Police), nebo bigbít s využitím orchestru? Tichá, hodně klavírní ARIA je takový jemný skvost. Mně se snad nejvíc líbí následný GIGUE. 1. věta (nebo jak to říct, skladby nemají popsanou vnitřní strukturu) je melodie, jejíž hlavní, nádherné téma je orchestrální, s názvuky španělské moderní klasiky (dal bych krk, že Lord měl rád Manuela de Fallu, ale nevím, nečet jsem příslušné reálie), a rovněž keltské. Taky při poslechu té první části se mi vybaví jiný zajímavý projekt dalšího Párpla, basáka Glovera, nazvaný Elements, vydaný později, v r. 1978, a ještě některé sólové věci od Jana Akkermana z Focusu. V další části vévodí Lordovy hammondy, harmonie spíš klasické, než rockové. Dále dojde i na jediné instrumentální sólo, a sice na bicí, zní rockově. Po něm se vrátí téma z 1. části. BOURÉE, další perla, začíná perkusemi, a následuje uhrančivé klavírní téma (zde již zcela jistě španělské téma, severní Afrika je dodnes nedaleko), pak přebere otěž jiný klávesový nástroj, elektrický, neumím ho pojmenovat (ale možná jen zvláštní rejtřík hammondek), pak elektrická kytara, její sólo postavené na bázi úvodního tématu zní rockově. A pak to téma hraje orchestr, doprovázený karibsky znějícími perkusemi. Zadumčivá PAVANE je klasická, melodie táhne jemná smyčcová linka, pak akustická kytara, klavír, postupně najazzlý-nabluesovatělý. Kupodivu (je mám pavany spojené právě s De Fallou) zde žádné hispánské vlivy. Ale nádherné. CAPRICE harmonicky připomene Emersona, když se (často) vracel ke staroanglickým kořenům, radostnost hlavního tématu dá vzpomenout i na Wakemana a Yes. Vévodí různé klávesy. FINALE je dle mého soudu trochu provářka, za mohutného šumění činelů a bicích se odvíjejí minipřipomínky všech minulých skladeb (trochu jako rekapitulace v písňových soutěžích), hlasujte. No, já stejně hlasuju pro 5* albu.

Trochu k Lordovi: Když dal klavírek na Anyone’s Daughter na mém milovaném Fireballu, všiml jsem si poprvé klávesové osobnosti v jádru II. sestavy Deep Purple (Mk II). Následně jsem jen žasnul, jak fenomenální klávesák to je, byť hard rock mu neposkytoval hodně příležitostí, ale přesto bylo zřetelné, jak moc celou skupinu ovlivnil (ani ne tak moc zvuk, ale spíš celkové vyznění In Rock). Koneckounců, zářil v Praze na koncertu D.P. někdy v devadesátkách v Sportovní hale (1998?), když měl samostatné okénko, aby ukázal své klávesové umění. Byl dokonalý. A pak, koncerty D.P. s filharmoniky kolem r. 1970 (podobně jako ostatní kapely u progresivního labelu Harvest, tzn. před nimi Moody Blues, po nich Pink Floyd), záznam stále čas od času vyposlechnu. Myslím ale, že pro Lorda to byl zcela logický vývoj se pokusit o syntézu s klasikou, jistě měl dost naposloucháno z dřívějška.

Nepamatuju si přesně citát (a taky ani nevím, koho vlastně citoval), který jsem slyšel od kritika a poslechového DJ Jirky Černého. Bylo to něco ve smyslu, že v předchozích stoletích se největší tvůrčí osobnosti vyjadřovaly výtvarně, později slovem (básníci), a teprve od 60. let minulé století tvůrčí avantgarda se nacházela v rocku. Ale co dál? Jeho hlavní tvůrčí proudy se, myslím, vyčerpaly koncem 70. let (tím nechci říct, že dnes neexistuje dobrý big-bít; ale přece jen, dnes se již spíš jen cizeluje setba 60./70. let, pominu-li různé šílenosti, nehodnotitelné jako umění, např. techno). Zrovna tak mě nebere moderní klasika (přes snahy Bělohlávka, ondyno šéfdirigenta Pražské komorní filharmonie, zařazujícího na repertoár pravidelně mladé skladatele – žel, často by si člověk při poslechu hodil mašli). Jednu dobu se mi zdálo, že právě recenzované album (syntéza klasiky a bigbítu) může ukazovat směry, kudy se bude ubírat moderní hudba. Je dokonalé, příjemné, radostné. Kdo jen trochu snese klasiku, neprohloupí. Krásný, posluchačsky přívětivý art-rock či prog-rock, nebo možná spíš prog-hudba. Jen, želbohu, nevidím pokračovatele. Kdo je vidí, ať napíše (ale ne nutně o world-music či indies).

» ostatní recenze alba Lord, Jon - Sarabande
» popis a diskografie skupiny Lord, Jon


Harrison, George - All things must pass
2017-11-16

Harrison, George / All things must pass

5 stars

Já mám zlatou čtyřku ex-beatlesáckých alb. První dvě Johnova, Paulův Ram, a tuhle věc od George, lehce v závěsu pak Paulův Band On the Run. Zatímco 3 ostatní alba z té čtyřky jsou samé perly od začátku do konce, u tohoto recenzovaného trojalba to tak, dle mého soudu, není. Vedle hitovek (My Sweet Lord, What Is Life) sice nabízí řadu dalších silných, byť ne hitových 5* písní (provedení Dylanovy If Not For You, Beware Of Darkness, Ballad Of Frankie Crisp), ale i řadu méně výrazných věcí, jakkoli ne špatných, tak 4*.

Ale proč toto 3LP miluju, a čím zcela George vybočil z obecně písňové beatlesácké tvorby, jsou závěrečné instrumentální nářezy z 3. LP, s vydatnou pomocí špičkových muzikantů té doby, Claptonův vliv je zde rozpoznatelný. Vždycky se těším na ten moment, až se k nim po značné době proposlouchám. Prolínání 2 (i více) sólovek neskutečné. Thanks for the Pepperoni [Original Jam] je naprosto špičkově udělaný rock’n’roll, jeden z největších fláků tohoto žánru. Pozoruhodná je při tom absence indických vlivů, a také sevřenost skladeb. Byť jde o improvizační jamíky, žádný z nich neulítne do jakéhokoli exhibičního sólování, jak je u podobných jamů té doby běžné. Ačkoli mám v zásadě rád Georgeův hlas, vůbec mi nevadí, že zde není jakýkoli vokální part.

Jen poznámka k 2CD 30th Anniversary Edition z r. 2000: bonusy považuju za nevyvedené, zvlášť pro ty, kteří již mají 3LP naposlouchané z dřívějška. Mění se tím pořadí stop, jelikož obě CD mají na závěr bonusy. Tak pak máte alternativní (horší) demo verzi Beware Of Darkness na CD1, zatímco původní verzi na CD2. Bonusy nic nepřidávají, spíš ubírají. Předělávka My Sweet Lord z r. 2000 se mi zdá až tragická ve srovnání s originálem, naprosto zbytečná.

» ostatní recenze alba Harrison, George - All things must pass
» popis a diskografie skupiny Harrison, George


Moody Blues - On the Threshold of a Dream
2017-11-15

Moody Blues / On the Threshold of a Dream

5 stars

Hučení, ležím přikrytý, a najednou na mě mluví computer (IN THE BEGINNING). Pak se z toho probudím, a jsem celkem rychle vtažen do dne, zvuku kytar. Rád Tě vidím, příteli. Takové do country, ale podivně snivého, asi díky těm hlasům (vokálům) (LOVELY TO SEE YOU). Co budu dnes dělat, kouknu se do diáře, pozoruju ruch pospíchajících lidí, ale vidím ten jejich shon tak nějak odtažitě (snová flétnička je trochu jako z Debussyho, hi-hatka udává tempo jemným nástrojům). Nevím, jestli znovu neusnu (DEAR DIARY). Ale pak najednou se s rychlejším country-rockem definitivně probudím. Nechci to víno, co mi posíláte, abych poslal svou lásku pryč (SEND ME NO WINE). Já ji chci sdílet, občas se ozvou i housličky. Zas je to do country-rockova, zas (jen trochu míň) snivého (TO SHARE MY LOVE). Jsem pořád sám, ale zatoužím Tě vidět, chci vidět to světlo tak hluboko v Tobě. Na to už sednou i orchestrální akcenty v plynoucí písni (country skoro zapomenuto, na závěr tichá, ale průrazně rocková sólovka) (SO DEEP WITHIN YOU). Asi jsem pesimista, asi nikdy (?) nepřijde den, kdy se budem milovat. Ale nakonec: přece jen, doufám v to (ze zasněného pesimismu k optimističtějšímu ladění s veselou foukačkou) (NEVER COMES THE DAY). No a pak mám lenivé nedělní odpoledne (LAZY DAY), budu koukat na telku, dám si něco dobrého. Uvolněná houpavá melodie, jako od Kinks, ale zase snivější. Sedím pohodlně na pohovce (ARE YOU SITTING COMFORTABLY), oči se zavírají, jemné kytarky a flétnička, třeba uvidím 7 divů světa… a znovu upadám do sna (THE DREAM), hlavou se honí deklamovaný recitativ o stvoření, o lásce skoro hříšné na zápraží snu. A najednou jseš, (v tom snu) tak reálná. Tomu odpovídá krásná, lehoučká, šťastná melodie (HAVE YOU HEARD Part 1). Provedu Tě svým snem, ale bude to dlouhá, trnitá cesta s úklady čarodějů (THE VOYAGE) – houslově melotronová (?) procházka, ústící do jednoduchého klavíru, který se ale následně pěkně rozjíždí v peripetiích té cesty. Ale odezní mi REM fáze spánku a vracím se zpět k těm jasným, optimistickým očekáváním Tebe (HAVE YOU HEARD – Part 2). A pak se vrací ten hukot, to šumění ve spánku, jako ze začátku alba, a je konec, usnul jsem nadobro.

Nádherná cesta na zápraží snu (ON THE THRESHOLD OF A DREAM). Rád se po ní procházím, rád při ní i usínám. Art-rock s country-rockovým tělem. Nesmírná melodická vynalézavost všech 5ti členů kapely, jejich krásné jednotlivé i dohromady ladící hlasy a jemné předivo nástrojů. Dokonalost ve (zdánlivé) jednoduchosti – i takový může být art-rock. Jistě nejde o takový historický milník art-rocku, jako bylo album Days of Future Passed, ale nemá chybu. Naprosto kompaktní LP. Čas od času nezaškodí mít spavý den. Moody – náladové, příjemné.

» ostatní recenze alba Moody Blues - On the Threshold of a Dream
» popis a diskografie skupiny Moody Blues


Pink Floyd - Atom Heart Mother
2017-11-13

Pink Floyd / Atom Heart Mother

5 stars

Nerad píšu recenze alb, popsaných předtím skvěle jinými, zde např. Petr Gratias. Ale zde jsem musel udělat výjimku, neb jde o album zcela srdeční. LP, které bych si vzal na pustý ostrov, kdybych si měl vybrat jediné (můj výběr v posledních 4 desetiletích). Pro mě úleva a „mindwash“ pro chvíle smutku.

Nerozumím, proč někteří řadí toto album ke „konceptuálním.“ Nemyslím, že je nějaký společný motiv různých skladeb (ani filosoficky, ani muzikálně, na rozdíl od pozdějších alb, jako Dark Side, Wish You Were Here, Animals, nebo Wall), který by takové tvrzení opravňoval. Spíš je název podmíněn patrně Watersovou snahou udělat jakousi výjimečnou desku, se skladbou zabírající celou stranu. Ale i tak jde o album složené z mistrovských kousků. Celou 1. stranu LP zabírá monumentální svita A.H.M. (autorství připsáno všem členům kapely), stranu 2 zabírají skladbičky klasičtějšího formátu od jednotlivých členů skupiny.

Ačkoli je svita A.H.M. tak dlouhá (téměř 24 min.), zaujme od začátku do konce. Základ soundu na tomto albu je typický pro PF začátku 70. let (rockové combo, ve kterém se nyn í ustálil zvuk kláves R. Wrighta, kytar D. Gilmoura, nenápadné basy R. Waterse, jakož i hodinově přesnch bicích N. Masona), a je diametrálně odlišný od zvuku, aranží a harmonických postupů kapely v jejích psychedelických začátcích, opanovaných nápady Syda Barretta. Pravda, názvuky budoucího soundu se objevují již na filmovém albu More a 2LP Ummagumma o rok dříve. Tento sound skupině vydržel až do roku 1973, kdy jej znovu razantně proměnila na Dark Side... Zcela typické pro svitu A.H.M. jsou ostré kontrasty lahodných, melodicky klenutých harmonií s ostře disharmonickými pasážemi. Kontrasty jemných, mírumilovných, kontemplativních částí (např. v části BREAST MILKY – můžete se ztotožnit s pocity telátka sajícího lahodný nápoj z mámina vemínka) s epickými pasážemi (včetně až pompézního finále, připomínajícího jakési happy-endové vyvrcholení dramatu). Občasné mírné kakofonie (ve FUNKY DUNG) jsou integrální součástí vývoje svity (třeba na rozdíl od Emersonů, kde byly leckdy součástí nástrojové improvizační exhibice – do těch se Floydi nikdy nepouštěli). Kontrasty svity jsou vyostřeny také instrumentací – od prostého big-beatového komba skupiny po neskutečně nádherné, čisté, ale bohatě vrstvené vokály sboru Johna Aldisse (mužské i ženské) až po místy užitou symfonickou instrumentaci (řízenou Ronem Geesinem, později i sbormistrem Aldissem) a poměrně rozsáhlé použití žesťů. Vše skloubeno naprosto dokonale, pro mé uši nenásilně, a taky zcela ojediněle, neopakovatelně. Právě tento mix s rock’n’bluesovým základem zvuku PF činí toto album naprosto unikátní jak z hlediska tvorby samotných PF, tak i historie „zábavné hudby“ vůbec.

Triáda písniček na straně 2 alba jsou jednoduše další, v podstatě písničkové 3 perly. IF je tichá akustická melodie zpívaná jakoby zlomeným, frustrovaným, chvějícím se Watersovým hlasem, s krásným textem (patrně jedna z prvních reminiscencí na Barretta). Zpívá: „A když se zblázním, nedávejte mi ty svý dráty do hlavy“. A taky „kdybych byl dobrým člověkem, mluvil bych s Tebou častěji,“ ... a také „rozuměl bych prostorám mezi přáteli“. (Mladík Lover-of-Music to nedávno na PB trefně a zrale popsal jako písničku o odcizení.) SUMMER OF ’68 je krásná, pomalu gradující skladba s Wrightovou nostalgií o rychle plynoucích láskách hippiesáckého léta („zítra budu mít další holku, jako jsi Ty“), podbarvená vibrujícími akordy piána, které se střídají se silným instrumentálním refrénem s dominantními žesti, které pak končí skladbičku až tragicky znějícím tématem (možná reflektují další úvahu z textu „ale chtěl bych vědět, jak se cítíš“). Patrně další reflexe povrchnosti a odcizení, tedy nejen prostá nostalgie po kráse těch časů (navíc, Wright byl ženáč už od 21 let, tj. od r. 1964). FAT OLD SUN je další jemňoučká melodie, gradující nejprve drsnou, a pak ve výškách jemnou Gilmourovou „slowhandovou“ kytarou. Čtvrtá, poslední stopa na straně 2 - ALANOVA PSYCHEDELICKÁ SNÍDANĚ, je definována svým názvem. Jsou hojně zakomponovány i nahrávky konkrétních zvuků (jak známe od PF již z Ummagummy), pořízených, když jejich bedňák Alanem Styles připravoval snídani. Tato „musique concrete“ se mísí s tichými hammondkami, i až s pastorálně znějícími jemnými kytarkami a piánkem. Odkapává voda do dřezu, cítíte nevyspanou únavu z rauše na včerejším mejdanu, škrtnutí sirky (k zapálení plynového sporáku, cigárka), s příslibem lepších časů v podobě zvuku pečení slaniny na pánvi, konzumace snídaně (jmenovány vločky, kafe, marmeláda), ranní povídání, praská v krbu. WC se splachuje, slunce vstává, jen tak drnkají na kytaru a malinko zajamují, trochu pouklidí, a svět se točí dál. Kdo z nás to nezažil. Taky krása svého druhu.

A ta kráva na obalu (jmenovala se Lulubelle III a byla z Hertfordshiru) navrženém Hipgnosis: pro mě (na rozdíl od jiných) žádná náhodička. Jde jasně o nositelku Milky Breast. Moc milá. Z úcty k její kráse nechtěli PF kazit její obrázek na titulní straně ničím (ani napsáním názvu alba či jména skupiny).

Nakonec jen varování pro novice chtivé prozkoumání PF: tímhle albem nezačínejte, byl by to napoprvé možná moc velký náklad (pravda, pro mě bylo A.H.M. skutečně tím prvním z PF). Zkuste raději cokoli po tomto albu, před ním třeba i More). Počítám, že k podobné radosti z díla, jako mám já, asi nelze dojít na první poslech – asi je třeba se proposlouchat, koneckonců už to tady někdo také zmiňoval, že mu to dost trvalo. Ale – stojí to za to.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Atom Heart Mother
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Captain Beefheart & His Magic Band - Bluejeans & Moonbeams
2017-11-06

Captain Beefheart & His Magic Band / Bluejeans & Moonbeams

5 stars

Je mi jasné, že si skalní progresmilci na mně nyní zgustnou, ale nemůžu jinak. Přiznávám, že právě Bluejeans & Moonbeams je jediné album od Kapitána hovězího srdce, ke kterému se pravidelně a moc rád vracím.

Na legendární Kopii pstruží masky oceňuju ty části, kdy Kapitánovy pseudoumělecké výboje ustoupí poslouchatelnějšímu soundu, i když některé „acid“ kytary kapely se mi tam taky líbí. Nikdy jsem se ale s novátorstvím Kapitána z prvních desek nesžil (vždyť na světě je tolik jiné pěkné muziky) – mně to novátorství přišlo vždycky trochu jako křečovitá snaha něčím upoutat (při nesporném talentu) za každou cenu, a k tomu ještě bylo nutné se uvést do rauše. Jistou úpornost tohoto druhu jsem cítil i na lecčems od Zappy.

A najednou, v roce 1974, Kapitán vydává 2 LP, Unconditionally Guaranteed a Bluejeans & Moonbeams. Skalními fanoušky proklínané, ani zde na PB zatím nechválené. Údajně pro komerčnost díla. Jenže to je trochu nedorozumění. Jistě, Kapitán zde úplně slevil ze svého nekomerčního šílenství, ale přesto tato dílka dle mého soudu nejsou o nic víc komerční, než třeba nejvýbojnější, vykalkulovaný pseudoprogres opěvovaných Queen (teď jsem tuto recenzi asi úplně odepsal).

Album Bluejeans & Moonbeams je krásně jemně plynoucí, převážně bluesová muzika, pomalé skladby se střídají s rytmičtějšími čísly, kdy se budete houpat do taktu. Bez rytmických převratů, typických pro raná alba Kapitána (a Zappy). Beefhaertův vokál je zde syrově řeřavý, řezavý, dokonale frázující, drsný, zakouřený, v pěkném kontrastu s obvykle hořko-sladkou náladou písniček. Málokdo má barvu hlasu tak přesně šitou do blues (jistou podobu vidím s Joem Cockerem). Většinu těch baladičtějších věcí cítím jako prožitek nálady večera horkého dne: s dívkou po jakémsi koncertu jdou po rozpáleném písku, vyjedou na kopec nad městem, konečně trochu pofukuje, drží se za ruku a v poklidu pozorují blikání světel města dole... (Observatory Crest) – to se týká textu této zmíněné konkrétní skladbičky, ale tak nějak ta pohoda sálá z celé desky.

Instrumentálně není co vytknout. Kytarky Kapitánův spoluhráč (Dean Smith) obsluhuje dokonale – jsou zde také ty „acid” průrazně mňoukavé tóny (co mám rád ze starších desek, byť v podání jiných kytaristů), ale i spousta jinak znějících kytarek. Myslím, že ten sound je dokonalý – jistě, nejde zde o žádný prog-rock. Ale vše je v souladu se vším. Foukačka (v houpavém Captain’s Holiday) muzikantská, dokonalá (Dylan by se mohl stále v této disciplíně od Kapitána učit). Asi někdo může být nespokojen s hodně jednoduchým, melodickým klavírem a klávesami (myslím, že právě ty klávesy mohly být jednou z příčin kritiky komerčnosti). Mě osobně nikterak neurážejí, zapadají zcela integrálně do zvuku.
Ano, tuhle desku lze poslouchat i jako vatu třeba v autě (klidná jízda bez nehody zaručena; motor si bude vrnět rytmicky a pravidelně přesně tak, jako kdybyste mu dali jako palivo Beach Boys), ale zároveň se do ní rád zaposlouchám i se vší pozorností a užívám si té nálady a kytarových vyhrávek.

Proč tolik antipatie ze strany fanoušků? Nevím jistě, ale asi prostě Kapitán vypadl z konceptu. Z urputného, až křečovitého progresivce se stal normálním (pro ty skalní progresivce asi trochu usedlým) muzikantem. Já mu děkuju, že to dokázal aspoň na chvíli (a za to u mě 5*). Legrační je, že oba předchozí recenzenti zde (oba za 2*) se shodnou – Mirek Kostlivý píše: „Tato deska není špatná, a kdyby ji natočil jiný rockový hudebník, určitě by sklidil úspěch”; Voytus zase: „...kdyby to natočil někdo jiný, je to určitě úspěšné”. Myslím, že když později sám Kapitán zavrhl ty své 2 desky z r. 1974, mohl to být i trochu kalkul, poučený tím, že on, známý jako notorický progresivec, dělat normální hezké desky prostě nemůže, protože že je nikdo od něj nekoupí (a progresivci mu nandaj 2*). Já ji ale koupil dávno a jsem happy. A jako šťastný člověk pokládám hlavu na špalek Progboarďákům smířený.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Bluejeans & Moonbeams
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band


Grechuta, Marek - Magia obłoków
2017-02-14

Grechuta, Marek / Magia obłoków

5 stars

Dost mě překvapilo, že na Progboardu není jediná recenze alba Grechuty (třeba na rozdíl od detailně zpracovávané diskografie Puhdys, kteří byli, třeba trochu neoprávněně, vnímáni mou bigbeatovou generací s úsměvně despektním nadhledem). Přičemž v době počínající normalizace v ČSSR, polská scéna (v rámci socialistických zemí jako jediná) měla dost významný dopad i na dění u nás. Každý, kdo se ochomýtnul kolem big beatu, znal Niemena, a v další řadě taky Grechutu (jehož desku Anawa záslužně vydal i jinak strnulý Supraphon), později taky SBB. Grechuta svými prvními počiny hodně ovlivnil především tvorbu C&K Vocalu u nás, jejich Chorovod byl úchvatný - krásný na LP Generace (pro zájemce: je to 1. CD v souhrnném vydání 4 CD C&K Vocalu a Heleny Arnetové "Dřív než něco začne" z r. 2015), a ještě lepší na koncertech (např. v Redutě / nynějším Rock Café na Národní v Praze). Též Świecie nasz má skvělou coververzi od C&K Vocalu. Vládimír Merta zase zpracoval "Ocalić od zapomnienia" (Uchránit od zapomnění) - originál viz bonus na tomto CD.

LP Magia Obloków jsem koupil kolem r. 1977 v prodejně polské kultury v Praze. Do ruky mi přišla klasika toho, jak to vypadalo tehdy s polskými deskami: téměř hadrový papír (horší než v ČSSR), ačkoli grafika sama v té době začala být zajímavá - zde Grechutova hlava na obláčku lomeném do pruhů s hvězdičkami - ve mně to trochu evokovalo pocit čehosi neuměle amerického :-). Uvnitř pak LPéčko zn. Polskie Nagrania - jakkoli byly nahrávky výborné (což dokazují CD remastery), desku syčela a kvalita zvuku byla mizerná. O to větší radost pak byla z CD, vydaného s četnými bunusy, až v r. 2005 (viz Tracklist CD Pomaton / EMI). U nás dosud obtížně sehnatelné (např. Amazon tento "import" dodává jen do země, kde která filiálka působí). Mně ho dovezl začerstva můj kolega z Grechutova bydliště, Krakova (tam také v r. 2006 v 60ti letech zemřel). Zde zachycený obal s černobílým rámečkem už je z reedice (zakoupitelná i jako součást 15ti CD kompletu jeho tvorby).

A teď konečně k obsahu: Původní LP obsahuje 7 stop, z toho je v podstatě 6 bigbeatových písniček, a jednu čtyřtřídílnou, instrumentální svitu "SPOTKANIA W CZASIE", po vokální stránce pouze se sborem. Sólový zpěv Grechuty je jen na závěrečné, prosté lyrické písničce PTAK ŚPIEWA O PORANKU (text od M. Jastruna). Svita je studiová nahrávka fragmentu Grechutovy hudby k filmu JASTRUN, ale jde o jinou, než filmovu verzi. Nejsa znalý polských reálií, neznám ten film - není tu někdo znalý ze Slezska aby komentoval? Polštině a lyrice textařů LP rozumím útržkovitě - nicméně cítím, že tu jde o velmi barevné obrazy, někdy i o reflexe až s filosofickou hloubkou. Hudba veskrze od Grechuty.

Už úvodní píseň W POCHODZIE DNI I NOCY ukazuje v pouhých 4 minutách stopáže skoro vše, co Grechuta uměl v r. 1974: jistou hypnotičnost působení jeho hudby již začíná opakující se jeden tón kytary. Pak pár taktů nádherná basa Jana Adama Cichého (jistě s jazzovou zkušeností; spolu s bicími a perkusemi tvoří dokonalé předivo ve všech nahrávkách). Pak se přidá Grechutův civilní, příjemný, ale přesto stále mírně naléhavý témbr, nepříliš velkého rozsahu, v podstatě asi nejblíže jej lze označit jako šansoniérský. Zpěvák vlastně jen opakuje s jistou gradací základní melodický riff o pár tónech ("płynąć, płynąć, płynąć w pochodzie") - opět vystavěno na hypnotickém působení repetitivnosti. A pak se přidávají další nástroje - sólová kytara, úžasné elektrické housle Piotra Michery (jejichž melodika je, řekl bych, polská, dost jiná, než co nabízeli jiní houslisté v rocku - J.-L. Ponty, či SugarCane Harris), doporvod akustického klavíru je na buď na Grechutovi, ale většinu klavírních sól obstarává E. Obarski - sóla jsou sice jednoduchá, ale funkční, zahrané s virtuozitou. V IGLE se přidává i flétnička. Třetí, titulní píseň ŚWIAT V OBLOKACH, je krásný, pomalotempový v podstatě "ploužáček" (v bookletu popisovaný něco jako "hitovka amerického střihu"), s jednoduchým, klenutě melodickým refrénem se sborem. Ale i v této skoro prvoplánové líbivce, podmalované především prostými akordy akustického piána, si ponechává Grechuta svůj osobitý pěvecký projev - jakoby trochu nad něčím žasnul, jakoby nad něčím trochu tajil dech. Sdělení písně je, pokud chápu, něco o životních jistotách, resp. jejich pomíjivostech, přirovnávaných k fantaskním proměnám oblaků - "plynou chmury po nebi". Koncertním hitem desky je GODZINA MILOWANIA (zde studiový originál). Jako při tématicky vážnějších věcech, i v této vlastně milostné písni je Grechuta civilní; cítím, že láska není pro něj jen slovem. Vypichuju basové vyhrávky, neskutečné houslové sólo, mizející kdesi ve stratosferických výšinách, a bigbítově improprovizující klavír Obarskiho. První téma hudby k filmu Jastrun, tj. začátek svity SPOTKANIA W CZASIE, je valčíček WALC NA TRAWIE. Řasené sukně točících se víl se při něm zvedají vysoko. Nevím ani, který nástroj vlastně hraje hlavní (krásnou, zasněně smutnou) melodickou linku (asi jen elektrické housle, nebo snad je střídá nějaký rejstřík synťáku? - asi ne). ZMIERZCH je další překrásná, snivá intrumentálka svity. Závěrečná hitovka původního LP, NA SZAROŚĆ NASZYCH NOCY, je z podobného hypnoticky beatového těsta, jako skladba úvodní.

A jen jednou větou o bonusech na CD. Nejsem vůbec příznivec vydávání alternativních verzí jako bonusů, ale zde jsou skutečně famózní. A naprostý mazec je živák (zde stopa č. 15), inspirovaný Grechutovým vystoupením na Festivalu mládeže v Havaně v r. 1974 - tam zazpíval GODZINU MILOWANIA španělsky, doprovázen kubánskými kytaristy a akcentovaně latinskou rytmikou, a i hlasově ji položil víc do jižních krajů. Pak ji s humorem označoval jako "exportní verzi písně" a hrával v Polsku na koncertech (jen pamětníci znají směšný podtext "tuzexových" exportních věcí). Zde uvedená nahrávka je z r. 1976 z festivalu v Opole ale vůbec nezní jako recese (i když to původně jistá legrace byla) - zní to latinsky a neodolatelně! Obrovský cit pro věc.

Album je to extrémně bohaté, plné nápaditých, ale přitom naprosto přirozeně znějících aranží. Album plné poctivého beatového muzikanství, radosti z přenosu sdělení. Dává (aspoň mně) osvobozující pocit volnosti, klidu (nejitří, žádné experimentální pazvuky zde nenajdete), místy snad i dojímá. Zaškatulkovat asi moc nejde. Šansonový písničkář s doprovodem big beatu, anebo, spíše, prog-rock (či alternativní rock) s písňovými tématy? Škatulka je ale jedno (no, s nadsázkou: představte si třeba škatulku průniku Cohena, Van Morrisona, Petera Gabriela a Chopina a kapely instrumetálně podobné třeba Jefferson Airplane tak kolem roku 1971. Že jsem se zbláznil? No ano, do Grechuty). Podstatné pro mě: miluju tohle album od prvního poslechu a stále se vracím. Asi nejoblíbenější Grechutova věc, ačkoli mám moc rád i řadu dalších alb.

» ostatní recenze alba Grechuta, Marek - Magia obłoków
» popis a diskografie skupiny Grechuta, Marek


Ten Years After - The Name Remains the Same (Live)
2017-02-04

Ten Years After / The Name Remains the Same (Live)

3 stars

Tak, jak jsem rychle přijal nástup fenomenálního Joe Gooche, který dokázal hrát na kytaru i zpívat v Alvin Leeově duchu a byl jeho rovnocennou, náhrada Gooche Bonfantim a navíc ztráta ducha kapely Leo Lyonse se mi zdá zlá - kapela přestala znít jako TYA. Kdybych nepoznával skladby, nevěděl bych, že jsou to oni. Vystihuje to i název CD - Jméno zůstává stejné.

CD bylo nahráno 8.11.2014 v Pratteln ve Švýcarsku, vydané 27.2.2015. Obsahuje samé starší skladby, a jde o prvotinu v novém složení.

Dobrý rock, ale jakási ztráta osobitosti TYA. Pro sběratele.

» ostatní recenze alba Ten Years After - The Name Remains the Same (Live)
» popis a diskografie skupiny Ten Years After


Ten Years After - Watt
2017-02-04

Ten Years After / Watt

5 stars

Mé nejhranější album v posledních 45 letech. Začalo to mejdánky tak ve druháku na gymplu, ploužáček Think About the Times, potemnělá místnost bytu nebo chalupy.... Pravda (jak jinak u člověkových nej... desek), Watt byla má první kazeta s TYA. Za objev TYA vděčím spolužákovi Kubovi, resp. jeho tátovi, který to měl (jakož i komplet Beatles, Joplinu, Hendrixe, Floydy ... děkuju celoživotně).

Stačí mi první riff (ta-dadada-tá-da-dada-ta-dadada-tá) otvíráku I'm Coming On a mám nirvánu. Krása rockového riffu na úvod (ve většině skladeb zde), který se pak rozvíjí nejrozmanitějšími směry - tu do rockové (otvírák, I Say Yeah) či rock'n'bluesové, tu do najazzlé improvizace (Gonna Run), to vše dávno před vypuknutím jazz-rockové módy. Ozve se i názvuk radostného liverpoolského soundu (She Lies In the Morning). Ta posledně zmíněná skladba je geniální - od písňového tématu k čistě rockové improvizaci, která pak s pozvolnou změnou tempa přejde do jazzrockové. A pak se zase vrací ozvěna rockového tématu. Ta pozvolnost změny tempa je vůbec typická pro tohle album - další příklad pomalu se rozjíždějící skladby je My Baby Left Me. Obrovský pokrok kapely za 3 roky od prvního klasicky rock'n'bluesového alba. Watt jakoby ohlašoval, co naplno přinesou v muzice naplno až další léta.

Album má dost specifickou atmosféru (myslím i mezi jinými alby TYA). Alvin nebyl velký zpěvák, lehce přiškrcený, dutý hlas, ale přesto tady tak důvěryhodný, mám rád jeho barvu - je v něm trochu frustrace, trochu rock'n'bluesové drsnosti, ale i něha, citlivost. Jeho kytara na vrcholu melodické invence, bez extrémně složitých či dlouhých sól (byť je uměl, jak známo, skvěle), je to často spíš citovka, než nějaká exhibice. Podpořeno skvělým muzikanstvím zbytku kapely - je na nich vidět, že prošli jazzem, kde se musí zkrátka trochu umět (ukazujou to už na 1. LP TYA, zvlášť na Lyonsově baskytaře je to znát). Poslední klasický rokáč, Sweet Little Sixteen, měl asi desku ještě víc oživit, byl použit záznam z festivalu na Isle of Wight. Mám za to, že tahle klasika byla nahraná ještě lépe jinými kapelami, a taky samotní TYA to uměli mnohem lépe.

Kapelu jsem v Praze viděl celkem 4x. Prvně ještě s Alvinem, tuším v r. 1991, v holešovické Sportovní hale - ten koncert se mi líbil vlastně nejméně. Za to další, v klubech, byly neskutečné (Joe Gooch byl skvělá náhrada za Alvina), obrovská energie a radost z hraní (to jsem postrádal na tom prvním koncertu). Po jednom koncertě jsem si nechal podepsat nové CD (Now z r. 2004) a říkám Lyonsovi (ten de facto vedl kapelu v té době), že je mi divný, že nikdy nehrajou na koncertě nic z Wattu. On říká, dyť hrajem, dyť jsme dali Good Morning Little Schoolgirl, a já jen protočil bulvy - oni neznali vlastní diskografii (ta skladba byla pochopitelně na Sssh o rok dříve)! Pak další koncert, a zase nic (myšleno z repertoáru z Wattu, jinak samozřejmě výborný). Ale... pak jsem se přece jen dočkal! 7.10.13 sedím na balkóně Lucerna baru, asi 10 m od jeviště, nachystaný se zakoupeným kelímkáčem na stole, pokuřuju, a vtom chlapíci vyběhnou a bez jakýchkoli dlouhých keců vypálí to svý ta-dadada-tá-da-dada-ta-dadada-tá, a já byl v sedmým nebi, nejštastnější člověk na světě. Nádherný koncert, od začátku do konce. Jen ta dojezdná toho koncertu byla trochu posmutnělá - povídám si u piva s Rickem, bubeníkem, bráchou Alvina, o jeho nedávné smrti ve Španělsku (jestli si to dobře pamatuju, umřel na plicní embolii po celkem banálním zákroku kvůli arytmii).

A poslední dovětek k repertoáru z alba Watt živém vydání: na hamburském koncertu (Recorded Live z r. 1973 s Alvinem) nebylo nic, ani na záznamu z. 1970 z Fillmore East (vyd.2001), nic na Roadworks s Goochem (2005), ale I'm Coming On a také I Say Yeah se objevuje na posledním živém 2CD, nahraném ve Švýcarsku v listopadu 2014, žel, již bez Gooche (místo něj s Bonfantim) a bez Lyonse (vydáno 2015), dosti pomršené verze.

» ostatní recenze alba Ten Years After - Watt
» popis a diskografie skupiny Ten Years After


Beatles, The - Live At the Hollywood Bowl
2017-01-18

Beatles, The / Live At the Hollywood Bowl

5 stars

Klasický koncertní živák „The Beatles At the Hollywood“ Bowl, vydaný v roce 1977,“ byl prostý třístopý záznam 3 koncertů, jednoho z r. 1964 a dvou z r. 1965, který producent George Martin (nedávno zesnulý) zremixoval, očistil, jak to šlo (moc ne) a vydal, jelikož kapela neměla oficiálně vydaný jediný ze svých koncertů. Krátce po vydání mi to přátelé poslali z Anglie, já byl zcela nadšený – a pak to zklamání při poslechu. Zvuk kapely byl jakoby „zahalovaný“ v dominantním řevu teenagerských fanynek. Zdálo se mi, že i vokálně trochu ujížděli, bylo jasné, že neměli odposlechy a navzájem se neslyšeli. A tak bylo pro mě dvojalbum s 27 písničkami (vlastně méně, některé byly zaznamenány 2x z různých představení) sběratelským kouskem, který jsem moc neposlouchal. Petr Gratias na to napsal dost zdrcující kritiku a dal 2* (já bych dal 4, protože muzika to byla čerstvá, skvělá, a přelomová, byť mizerně nahraná). George Martin jako poznámku na obal k tomu napsal: „Ti z nás, kteří měli tolik štěstí a mohli být přítomni na živém koncertu Beatles [...vyjmenovává města... ], budou vědět, jak vzrušující, jak ojedinělá byla ta představení. Nebyl to jen hlas Beatles, bylo to vyjádření mladých lidí světa.“ (Tato věta se ocitla i na zadní straně obalu nynějšího CD.) Ano, je to jakýsi generační manifest, zde zachycený. Pro úplnost, v r. 1983 vyšla rozšířená verze (o které diskografie zde na Progboardu zatím mlčí), pojmenovaná „The Complete Hollywood Bowl,“ obsahující 41 stop (včetně rozhovoru s Johnem a Ringem + záznam z tiskovky).

A teď konečně k recenzovanému CD, vydanému v 9. 9. 2016 (jako doprovodnému materiálu k současně uvedenému filmu „Eight Days a Week“). Jmenuje se, pro odlišení, malinko jinak: Live At The Hollywood Bowl (zde navíc v titulu to „Live“). V Capitolu, který v USA vždy vydával LP britského EMI/Parlophonu, našli teprve v roce 2012 (!) mastery z uvedených koncertů, opět třístopé. Svěřili je Gilesovi Martinovi (synovi George), a ten je postupně zremasteroval pomocí techniky r. 2016. Celkem zatím jen 17 stop, z toho poslední 4 vystupují jako „bonusy“ (včetně málo známé You Can’t Do That). Jen moc nerozumím, proč CD končí Baby’s In Black, proč není na konci přece jen větší pecka. Celkový výsledek je ale nesrovnatelně lepší, než remaster otce s pomocí techniky r. 1977. Najednou vokály i instrumenty vystupují dopředu nad všudypřítomné pištění fanynek. A nejednou tady máte místo koule hluku koncert party dvacetiletých+ kluků, kteří mají odvahu dělat svou muziku před 17ti-tisícovým davem holek, o kterých Lennon při interview řekl, že přišly, spíš než je poslouchat, je milovat. Najednou oceníte tu rockovou přímočarost, spontaneitu, drive, i ty vícehlasy jakoby líp ladily, než jak zachyceno na verzi z r. 1977, byť jde znovu o mono nahrávku. Myslím, že podobné rockové koncerty svět do té doby nezažil. Nová, mladá hudba generace, která si přetvořila r’n’rollovou klasiku k obrazu svému. Mám dojem, že jsou rokáče určitou bytelnou kostrou, základem těch živých představení, už úvodní Twist and Shout je strhující. Najednou je to všechno o především o muzice, a nejen o záznamu beatlemánie.

Posluchači, kteří hodně dají na kvalitu záznamu, budou asi zklamáni – o tolik zase tohle album, ve srovnání s tím z r. 1977, lepší není. Ale pro mě je to velmi zřetelný a vítaný pokrok, konečně jsem si mohl opravdu užít megakoncert Beatles. Tudíž pro mě koupě tohoto CD stála za to. Dávám svým miláčkům 5*.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Live At the Hollywood Bowl
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Crosby, Stills, Nash & Young - 4 way street
2017-01-16

Crosby, Stills, Nash & Young / 4 way street

5 stars

Živé dvoj-LP bylo celkově 3. deskou CSN, resp. druhou ve složení CSNY. Nahrávky pocházejí z předchozího roku před vydáním, a sice z 2.-6.6. ve Fillmore East v New Yorku, z The Forum v Los Angeles 26.-28.6. a konečně z chicagského Auditoria z 5.7.1970. Byly nahrány jen ve velmi komorním obsazení, mimo 4 protagonisty ještě basa a bicí. Atmosféra je velmi pěkná, spíš klubová, než nějaké megashow. Byť se psalo v době vzniku dvojalba o třenicích mezi těmito 4 velkými osobnostmi, které vedly k jejich rozchodu, na muzice to nezanechalo stopy. Doplňují se vzorně, ta krásná spolupráce rozdílných osobností, obdivovaná na albu Déjà Vu, zůstala zachována i v živé produkci. Vzhledem k tomu, že z této epochy spolupráce CSNY existuje jen jediná studiová deska (Déjà Vu), je trochu překvapivé, že mezi 17 skladbami původního 2 LP (resp. 21 skladbami 2CD s bonusy z r. 1992) jsou v záznamu koncertu pouze 2 z Déjà Vu (Teach You Children a Carry On, z přechozího alba CSN jen 1 plus půlminutová citace z Judy Blue Eyes na uvítanou. Spíše jsou využity věci z předchozí tvorby jednotlivých členů. Kritikou bylo dvojalbum dobře přijato, dosáhlo #1 v Billboardu. Bonusy na 2 CD (které obecně moc nemiluju), vydaném v r. 1992, jsou jen o málo horší než původní materiál, neruší. Všichni 4 se celkem spravedlivě podílejí autorsky, obvykle pak mají ve své skladbě i sólový zpěv, s podporou ostatních.

Na 1. CD jsou spíš prostší písničky jednotlivých členů, s úsporným doprovodem, spíše folkově akusticky laděné věci, zatímco na 2. CD se kvarteto uplatňuje jako bytelná, soudržná elektrická rock'n'bluesová kapela, jejíž zvuk se blíží nejvíc kalifornským květinovým uskupením, nejvíc mi připomínají Jefferson Airplane (nejen těmi vokály, které Jeffersoni taky uměli báječně). V úvodní skladbě 2. CD (Pre-Road Downs) se nemůžu ubránit pobavení, jak zní Graham Nash ve své skladbě trochu britsky, na pozadí jasně amerického soundu celé skupiny. Skvělá je i rytmika, basa Calvin “Fuzzy” Samuelse má takový ten měkký, jakoby trochu líný, dunivý zvuk, ale přesto žene celou rytmiku neomylně strojově dál. Na 2. CD jsou 2 delší, 13minutové skladby: Youngova Southern Man je nádherná, s krásnými kytarkami, sóla jsou funkční, bez zbytečné exhibice. Totéž v druhém z těch delších čísel, Stillsově Carry On. V deváté minutě této skladby obdivuju nádherné kytarové sólo, klenoucí se nad basovým riffem, hodným Ten Years After. Od Younga zaznamenám jeho Ohio jako první vyslověně rockový nářez, co jsem kdy od něj slyšel. Poslední skladba, Stillsova Find the Cost Of Freedom je už zase takový malý akustický hymnus.

Radost živého zážitku, ladících vokálů, výborně sejmutých zvonivých kytar. Jakkoli je 1. CD pěkné (dal bych 4 a ½*), já miluji především to druhé (za 5*). Není nic historicky přelomového na tomto dvojalbu. Jen nádherná muzika, co se dobře poslouchá (ať už s plnou pozorností, anebo jen tak v autě), krásný doplněk k Déjà Vu (patrně jedné z nejnádhernějších desek historie rocku).

» ostatní recenze alba Crosby, Stills, Nash & Young - 4 way street
» popis a diskografie skupiny Crosby, Stills, Nash & Young


Stevens, Cat - Foreigner
2017-01-08

Stevens, Cat / Foreigner

5 stars

V době vydání alba v r. 1973 byl Steven Demetre Georgiou, 25letý syn Švédky a řeckého Kypřana, narozený v Londýně, již na vrcholu slávy pod jménem Cat Stevens. Po nucené umělecké pause v r. 1969, způsobené mj. tuberkulózou, se ocitl na vrcholu své popularity po veleúspěšných albech z let 1970-72, nahraných v produkci Paula Samwella-Smithe. Spolupráce s ním způsobila posun od nesmělého folku s tu a tam popíkomi rysy k jeho autentickému, nezaměnitelnému folk-rockovému písničkářskému projevu, s celkem ustálenou doprovodnou kapelou, v čele s kytaristou Alunem Daviesem (Cat hrával obvykle také na kytaru). V roce 1973 se z Anglie nakrátko odstěhoval do Ria de Janeira, aby ušetřil na daních (aby posléze ušetřené věnoval UNESCu). Album Foreigner natočil prvně bez produkční podpory Samwella-Smithe, s jinými muzikanty (z jeho bývalé kapely je zde přítomen jen bubeník Conway). Album s nahrávalo na Jamajce (pouze smyčce a dechy byly přidány z New Yorku), a je to na něm poznat: není tam sice žádné reggae, ale je cítit tamější slunce a pohoda. Cat většinou na této desce hraje na klávesy.

Ačkoli již Cat stál na písničkářském vrcholu, albem Foreigner se chtěl evidentně umělecky posunout ještě dál. Celou první stranu LP zabírá více než 18minutová svita (Foreigner suite). Jde o nepřetržitě plynoucí směsku melodií, písní a úryvků (daly by dohromady odhadem asi 6 individuálních písní), které jsou pospojovány dohromady krátkými mezihrami (obvykle opět klávesy), místy volně přechází jedno téma ve druhé. Ty spojováky nejsou nějakou vatou, prostor mezi písničkami je vyplněn plnokrevnou muzikou. Catův zpěv je na tomto albu již o poznání ostřejší, drsnější (např. ještě na LP Mona Bone Jakon působil Cat místy jako rajský folkový krasopěvec John Denver – to jsem u Cata právě moc rád neměl), zde v některých polohách připomene spíš Captaina Beefhearta. Cat je spontánní, expresivní, emocionální, jeho výraz je suverénní a důvěryhodný. Aranže jsou úsporné, funkční, a byť jsou použity místy syntezátory, smyčce a dechy, jsou užívány s citem a neruší písňový základ. Základní doprovodný nástroj je zde klavír. Podobně jako u Eltona Johna či Supertramp jde o naprosto originální způsob synkopického hraní na klávesy (které má mj. i silnou rytmickou funkci). Že je to Cat Stevens, poznáte na sto honů. Uvažuju, nakolik jej ovlivnily Catovy kyperské kořeny. Jistě nejde o zřetelné řecko-kyperské rytmy, ale myslím, že tu rytmičnost projevu musí mít Cat v genech. Při poslechu se desky se zaručeně budete pohupovat. Melodie jsou výrazné, krásné, jako na předešlých albech. Forma svity jakoby ale Catovi poskytovala víc prostoru si s tématy pohrávat, nicméně se v rozšířeném prostoru svity vyvaroval hrozící zbytečné komplikovanosti, která by nebyla přiměřená k písničkovému základu jeho muziky.

Na druhé straně LP jsou další 4 skladby, již klasicky pojaté v sevřeném tvaru (paralelou členění LP desky v art-rocku, 1 skladba na celé první straně LP a několik dalších na druhé, je floydovské album Atom Heart Mother). Jistě je toto album v rámci Catovy tvorby dílem nejsevřenějším, má jakousi jednotící strunu (vyhýbám se termínu „koncepční album,“ bylo by to možná nadnesené; myslím tím něco podobného, co např. dělá jakýsi celek z beatlesovského Seržanta Pepře). Ačkoli z těch rytmických písniček je dominantní pocit určité radostnosti, řada písniček má dost nahořklou náladu. Jak je u Cata typické, dotýkají se nejen milostných, ale i mnohem vážnějších témat, texty stojí za pozornost.

Možná byl Cat inspirován některými art-rockovými opusy začátku 70. let. Vyrovnal se s tím naprosto fantasticky a nebude snad nadsázkou toto LP označit jako „prog-folk-rock.“ Kritiky na LP byly dosti různorodé, od nadšených přijetí, až po výčitky, že zradil folk příklonem k něčemu, co je doménou prog-rocku. Nemohu napsat, že jde o přelomové dílo – jistě by bylo, kdyby našlo následníky, což se ale nestalo, ani sám Cat se k této formě nevrátil. Za to já se k tomuto albu posledních asi 40 let pravidelně vracím, dávám 5 hvězdiček. Na albu nechybí nic z těch atributů, pro které já (spolu asi s většinou ostatních fanoušků) miluju Catova nejslavnější alba Tea For the Tillerman a Teaser And the Firecat, a naopak je zde ještě něco navíc. Myslím, že by album mohlo potěšit i prog-rockové fanoušky, kteří jinak písničkáře moc neposlouchají. Třeba si je, jako mě, podmaní.

» ostatní recenze alba Stevens, Cat - Foreigner
» popis a diskografie skupiny Stevens, Cat


Oldfield, Mike - Tubular Bells
2017-01-03

Oldfield, Mike / Tubular Bells

5 stars

Tuhle desku jsem si šíleně přál, a když se mi povedlo z protekce dostat devizák (mladší asi nebudou vědět, co to bylo, ale to není meritem věci) a vyjet v r. 76 do Anglie, přivezl jsem mj. i vytoužené Tubular Bells. Hodně jsem je pak asi tak 2-3 roky poslouchal, a pak zas nějak pomalu přestal a nevracel se. Raději jsem měl souhru více lidí v kapele, než nějakého osamoceného zvukového kouzelníka. A tak jak se probírám kapelami svého mládí na Progboardu (díky Vám všem za tu činnost), narazil jsem na Stanleyho recenzi (viz tu z XI/2007 zde), a říkám si, ten hoch může mít pravdu. Často skutečně byly tyhle one-man bandy trochu exhibice postrádající jakousi vnitřní podstatu (viz např. pozdější tvorba Vangelise). A tak už jsem byl nakloněn mu dát aspoň částečně za pravdu (proč přece bych ty TB přestal poslouchat, že ano? Své Ten Years After či Stones a spousty dalších musím mít nejméně 2x do roka).
A pak jsem si našel TB v té čisté kvalitě ze Spotify (CD kupodivu nevlastním, byť jsem obvykle CD k šumným vinylům později dokoupil), skutečně prvně asi po 35 letech, a nestačím se divit. Totálně mě to znovu strhlo, plul jsem na té vlastně velmi prosté Oldfieldově vlně mladistvé fantazie, kochal se každým tónem, zvukem, úplná nirvána. Impresionistické obrazy, sny. Takže Stanley, sorry, nesouhlas. Tam je srdce, tam je prožitek, spodní proudy, nápaditost na 1 desku neskonalá. Již v době vzniku jsem věděl, že tohle byla svým způsobem jedna z nejpřevratnějších desek, jaké jsem kdy znal – jakoby spadla z nebe. I svým způsobem zásadnější umělci pro vývoj populární hudby (nebo jak to nazveme), vždy z něčeho vycházeli, a nějak se k tomu svému originálnímu přínosu dostali postupně (i Beatles musel přecházet Berry, Perkins aj.), i Floydi vyšli z těch psychedelicky ujetých Barrettových přetavení v podstatě primitivních písniček britského pop-rocku, i Hendrix se postupně vyhrával na klasických blues. Ale TB, to byla kometa, která tady vyšla, zazářila, bouchla všemi emocemi, vše koncentrováno na jedné desce. Žel, jak bouchla, tak taky zvadla (omlouvám se, neznám v podstatě další Oldfieldovu diskografii – jen než jsem napsal tohle, vyposlechl jsem ještě TB II a TB 2003, tak tomu odpovídá můj pouze omezený soud). TB II vnímám pouze jako pozdní záblesky exploze z r. 1973 (postrádají především tu spontánní radost původní desky), verze 2003 je pro mě spíše nepříjemným pokroucením původní krásy, než posun k jakési dokonalosti. Ale to je jedno. Koneckonců tucty dalších velikánů jen zazářily relativně krátkou dobu a odešly (např. Renaissance I, a taky Janis, Jimi H., Jim Morrison – ti, žel, navěky). A jen ještě poznámku k níže diskutovaným „technickým nedokonalostem“ prvních TB. Zcela na ně kašlu, naopak dodávají na autenticitě (není asi nutné připomínat, že Dylan ani Cohen neuměli moc zpívat, ani hrát na kytaru, že jediný Beatle či Floyd nebyl virtuos, a přesto vytvářeli neskutečné věci).
TB souhrnem: zcela nevšední, zcela originální, a podtrženo nádherné dílo.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Tubular Bells
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike


Gallagher, Rory - Taste - What's Going On: Live at the Isle of Wight 1970
2016-12-18

Gallagher, Rory / Taste - What's Going On: Live at the Isle of Wight 1970

5 stars

Jen pro info-, proč přidávám tohle CD, které je v zásadě jen rozšířením LP z r. 1971 Live At The Isle of Wight - místo původního výběru 6 stop z jejich vystoupení na legendárním festivalu zde 10 stop (nevím, zda pokrývají kompletně jejich vystoupení), album má trochu jiný název i zcela nový obal.

Mně se tento živák těžko hodnotí. Mám naposlouchána jejich první 2 studiová alba hodně, takže některé alterativní verze jejich skladeb naživo se mi zdají horší, než studiové, např. úvodní What’s Going On (se studiovou stopáží 2:43 na jejich 2. albu, zde ve verzi 5:31 min.) se mi zdá trochu zbytečně přifouklá, trochu se ztrácí údernost té skladby, kudrlinkuje zde víc Rory na kytaru, jakož i oba zbylí hráči. Naopak některé verze z prvního alba se mi líbí velmi, i ve studiu jsou to hodně improvizační věci, které zde dostanou navíc koncertní atmosféru (Sugar Mama). Celkem jsou zde v tomto vydání 3 skladby, která nebyla vydané studiově na prvních 2 albech (z toho Sinner Boy a I feel So Good byly již na původním živáku z ostrova Wight, zatímco pěkné Gambling Blues se zde objevuje prvně, škoda, že ne v dobré zvukové kvalitě záznamu, ostatní skladby dopadly výrazně lépe. Nemohu odolat i zde dát 5 hvězd, ačkoli ne úplně všechno je zde perfektní.

» ostatní recenze alba Gallagher, Rory - Taste - What's Going On: Live at the Isle of Wight 1970
» popis a diskografie skupiny Gallagher, Rory


Gallagher, Rory - Taste – On the boards
2016-12-18

Gallagher, Rory / Taste – On the boards

5 stars

Tohle album považuju za jeden z největších pokladů, co vlastním, k původnímu „ojetému“ LP pořízenému v sedmdesátkách za železnou oponou na trhu v Norimberku (tehdy ho německý Polydor vydal v reedici jako dvojalbum spolu s 1. LP) se přidalo i CD. Tato druhá LP deska Taste je hodně jiná, než ta první (na které jen Blister on the Moon avizoval zvuk 2. alba - byl jakýmsi předchůdcem otvíráku What’s Going On). On the Boards nabízí stylově, zvukově i náladově mnohem pestřejší skladby, než prvotina, která byla až ortodoxně rock'n bluesovým albem.

Najdeme zde až jazzíkové improvizace (It’s Happened Before…), ale i křehké, až folk-rockové melodie, s velkým citem nazpívané Rorym (If the Day…, If I Don't Sing… aj.) . A pak tu máme hardrockovou kytaru a baskytaru v rifech, užitých jako úderné intro- (What's Going On, ale i další). Právě tenhle vzrušující mix různých nálad a vlivů dělá tohle v zásadě bluesové album tak unikátní, navíc ve všech zmíněných polohách je to naprosto autentický Rory a spol., není tu nic jako ..., co jsme znali odjinud. Aranže jsou veskrze prosté, ale přesto je zvuk kompaktní a robustní, až Vám vyrazí dech (podobnou sílu ve triu měly snad jen formace Jimiho Hendrixe, a občas Cream – fanoušci Katapultu jistě velkoryse prominou, a třeba si poslechnou, jak to může znít, když se sejdou tři dobří hráči). Jednotlivé skladby, jak zmíněno, mají velmi rozdílné nálady, od ponuřejších (bluesová On the Boards, It's Happened Before…, které mohou evokovat ponuré irské soumraky), drsně rock'n bluesovým (Railway and Gun aj.), připomínajícím žijící irský whiskey bar, i paprsky irského léta (folkové, něžné If the Day Was Any Longer, See Here). Víc o jednotlivých skladbách v recenzi Petra Gratiase, jako vždy výborné a encyklopedické. Netřeba zde rozebírat kytarový kumšt Roryho, ale je navíc příjemné, jak v jeho podání zní jednoduché, ale s úžasným citem zahrané věci i na saxofon, konekonců i na foukačku. Celkem vzato, zvuk alba naprosto autentický; nevím, jestli je to jen konstrukce v mé hlavě, ale chci napsat, že zřetelně irský, odlišný od jiných britských, a tím spíš amerických kapel. Pro mě jasně 5 hvězd, nutnost vyposlechnout pro každého milovníka rock'n blues. Taste the Taste. Stojí za to.

» ostatní recenze alba Gallagher, Rory - Taste – On the boards
» popis a diskografie skupiny Gallagher, Rory


Gallagher, Rory - Taste – Taste
2015-12-23

Gallagher, Rory / Taste – Taste

4 stars

Jo, Blister on the Moon, absolutní "hard r'n'b" vypalovačka (ohlašující spíš co dělo později - např. na On the Boards podobný otvírák What's Going On). Já jsem todle album kdys pořídil (v roce 76) na bazarovym trhu v Norimberku jako 2LP spolu s On the Boards (patrně německé vydání), po kterým jsem tehdy pás, neboť to bylo pro mě srdcovkou již pár let v uvedený době.

Je s podivem, jak si ty dvě alba (vydaná v rozpětí roku) liší. Taste I je hodně jednoduchý, hodně s prvky shouting blues, trvdý elektrický blues, obnažený až na kost. Mám ho hodně rád. Ale musím říct, že ve srovnání s On the Boards je prostě méně zajímavé. Teprv On the Boards poskytuje variabiltu stylů v rámci blues (i s prvky jazzíku, folku), každá skladba odlišná. Myslím, že 1. vrchol Roryho tvorby je právě tam.

» ostatní recenze alba Gallagher, Rory - Taste – Taste
» popis a diskografie skupiny Gallagher, Rory


Fairport Convention - What We Did On Our Holidays
2015-12-18

Fairport Convention / What We Did On Our Holidays

4 stars

2. album Fairport Convention, 1. se zpěvačkou Sandy Denny.

Toto album neznám ze svých muzikálně-juniorských let (vlastnil jsem jen Liege & Lief, tj. jejich 4. album, asi největší perlu skupiny – řekl bych, programový manifest britské folk rocku). Tak spíš jen čerstvé dojmy.

Album se ve svém názvu ptá, co dělali o prázdninách. Odpověď dle mého jasná, byli v Americe (nečet jsem žádná jiná review, takže můžu být hodně vedle). Odtud ale na tomto albu vidím, resp. slyším vlivy zaoceánské – vč. docela pěkně zahraného blues (stopa 3), názvuky country-folku (stopa 4), možná reminiscence na Byrds či Mammas and Papas. Ale i osobité skladby, těžko zařaditelné jinam – např. nádherná stopa 7 (Eastern Rain) – až psychedelické zasnění krásného, rovného a silného hlasu Sandy Denny nad vířivými perkusemi. Dochází mi jistá podobnost jejího vokálu s Jeffersoní Grace Slick (ale držitelce nejkrásnějšího hlasu českého folku, Zuzaně Michnové, se nevyrovná v tom, že ta má navíc ještě krásné altové polohy). V 8. skladbě (Nottamun Town) se dočkáme britsko-folkrockové interpretace v Anglii tehdy tak populárních indických vlivů – za zmínku stojí zvukem hodně indická, technicky mistrovská kytara (asi ne sitar). Ale stopa 10 (She Moves Through the Fair) – to už jsou ty staroanglické kořeny, typické pro následující alba. Nádherná balada (byť ne tradicionál; složil basista).

Celkem – album stylově poměrně různorodé, naopak stylově homogenní manifest (Liege & Lief) se teprv po příchodu Sandy Denny připravoval. Pro někoho může být tahle různorodost přínosem, ale hádám, že pro většinu milovníků FC tato LP deska nebude považována za jejich masterpiece.

» ostatní recenze alba Fairport Convention - What We Did On Our Holidays
» popis a diskografie skupiny Fairport Convention


Fairport Convention - Liege And Lief
2015-12-18

Fairport Convention / Liege And Lief

5 stars

Prostě krása, co dodat. Krása konce šedesátek, kdy se rock snoubil s tolika vlivy, včetně folku. Dnešní world music to dělá taky, ale: tehdy to byl první styk, a ten si jaksi víc pamatujeme.
Tady na tomhle serveru jsou hodně podrobný recenze (viz na toto album zde Petr Gratias – výborná jako vždy) každý písně zvlášť. Do toho se mi ale nechce. Tak jen pár postřehů.

Pozn. k folk-rocku: zatímco v Americe, s odlišnými kořeny, to šlo trochu jinak, viz přechod Dylana k elektrice někdy v r. 1965, v Anglii je ta historie jiná (byť možno ovlivněná děním v Americe). Fairport Convention (FC) byli asi prvními programovými hlasateli (možno zjednodušeně hvězdami) této fuze Zde Petr G. srovnává se Steeleye Span (který mám taky moc rád) – pravda, po letech se to může tak zdát, ale FC byli dříve (o dva roky – což je dneska nic, ale v extrémně rychlém vývoji na přelomu 60/70tých let to byl přece jen celý věk, takže to nebyli úpný souputníci, jak píše Petr), a Sandy Denny byla jasnou inspirací pro Maddy Prior. Petr G. taky zmiňuje Renaissance, a má pravdu. Že je zpopularizování těch krásných, staroanglických (původem keltských? – nejsem expert) melodií hodně zásluhou FC, je věc jasná (i když vím, že by člověka napadlo milión jiných kapel – od Emersonovic Grega Laka až po Led Zep v rocku). Ve stejné době vzniku této desky, měli za sebou debut Jethro Tull, také využívající (ale spíše na pozdějších albech) britský folklór, ještě víc rockově a více svérázně, ale jejich alba včetně debutu (This Was, 1968) byly výdy s prvky blues, což u FC skoro nevidíme vůbec (snad s výjimkou spíš stylu hry na el. kytaru než akordických postupů), jsou svým zaměřením jaksi „čistější“.
Nádherný hlas Sandy Denny, pro folk má to „srdíčko“, krásný, rovný, silný a dominantní, dojemný, přesně jak má v tomhle žánru být. Nepochybná instrumentální a aranžérská dokonalost a propracovanost na této desce (na 1. LP FC tomu tak není). Když vezmu jako příklad stopu 3 (Matty Groves), vidíme i na frázování, že jde o Rock s velkým R (jasně rocková rytmika vše žene vpřed). Ty krásy britskýho folklóru, jako je ten fiddle (tedy housle), jsou neopakovatelné, a koulemi jiné (tím nechci srovnávat nesrovnatelné ve smyslu lepší x horší), než americký fiddle. Zvukově je album přenádherné – nevím, kolik pomohlo remastrování, ale tak či onak vždycky jde o vlastní nahrání – a to je dokonalé. (Koneckonců desku jsem měl léta na kazetě z LP, a i tak jsem ji miloval, a vydrželo mi to dodnes).

Co víc – pět hvězd (koneckonců album se objevilo v různých hlasováních kritiků mezi top 100 historie, a dle mého právem). Asi album volby pro toho, kdo by se chtěl seznámit s FC (ale ani zbylá dvě alba z r. 1969 nejsou špatnou volbou).

» ostatní recenze alba Fairport Convention - Liege And Lief
» popis a diskografie skupiny Fairport Convention


Hendrix, Jimi - Hendrix in the West (1972)
2015-03-05

Hendrix, Jimi / Hendrix in the West (1972)

5 stars

No, zase srdeční záležitost. Nahrál jsem si krátce po vzniku. Blues nádherný (pravda, pro mě jsou všecky verze Jimiho blues nádherný, takže to nebylo pro mě nové zjištění). Co mě zaujalo, bylo jeho pojetí klasických rokenrolů - ten jakoby odfláknutý, nevzrušený zpěv (Johnny B. Goode), a přesto to bylo nadupaný energií. Takže srdcem zas 5 hvězd - za původní LP (CD nemám, teprv tady jsem zjistil, že bylo vydaný, takže teprv pořídím).

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Hendrix in the West (1972)
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi


Olympic - Jedeme jedeme
2011-02-05

Olympic / Jedeme jedeme

5 stars

Skvělá muzika od samýho začátku - rozjíždějící se vlak dusá ve stereu z jedné strany na druhou, a už to skutečně jede. Hned úvodní Pět cestujících je pecka, perla - od bigbítu (nádherný je zachycení rytmu vlaku) se změnami temp, s nádherně ulítlým a zároveň vtipným textem (Rytíř je zkrátka úžasnej, s nekonečnou invencí), k pomalejšímu prostředku, jak se "na obláčku vláček usadí ..." - ještě pozůstky psychedelie. Krásný balady - Lady Noc, Mr. Den, i Bon soir ... Ale především, z balad je tu pro mou duši Danny - romatická atmosféra, s krásným textem o dívce provázející starým hradem, zvláštní netuctová melodie, a gradující bigbítovej závěr s Jandou řvoucím ve stylu Hey Jude. No a další bigbíty: Brouk, Kiki, Tobogán, Elixír - na albu není jediná slabší skladba. Všechny ty rockový písničky mají silnou melodickou linku, ale taky obsahují nádherný sólíčka - sice relativně stručný, ale dokonale funkční - jak Jandova kytara (taky spíš jeden ze "slowhandů," ale s dokonalým citem), tak i Stivínovy radůstky s flétnou a ságem, Berkovy třpytivě rokenrolový klavírky. A navíc: Janda uměl (na rozdíl od reality většiny našich progresivnějších kapel té doby) zpívat: intonoval, frázoval, bez zbytečných manýr (tehdy dost obvyklých), bylo mu taky (třeba na rozdíl od Mišíka) i rozumět, a navíc, bejt holka, tak bych si asi myslel, že ten hlas je sexy.

Jedeme, jedeme je jedinečný ALBUM, který drží absolutně dohromady, pro mě nejlepší deska Olympicu, navíc strašně nedoceněná (staří bigbíti mluvěj většinou jenom o Želvě a Rosomákovi). Ale právě ta soudržnost těch skladbiček je na albu úžasná, a nemá v tvorbě Olympicu obdoby (snad později Ulice, ale to už bylo jiný kafe). Proto je to skutečný ALBUM, a ne jen soubor nesourodých písniček. Tímhle albem končila první éra Olympicu, kdy ještě kapela byla na vrcholu trendů doby. Myslel jsem, že taky členové kapely tuhle desku nemaj moc rádi, Janda z ní hraje málokdy. Hádám, že to mohlo být proto, že muzikanti již měli v době nahrávání (v době začínající normalizace) asi pocit nevyhnutelnosti rozpadu (když už nakonec nezůstali ve Francii), který taky fakticky brzy nastal – z Olympicu zbyly po předchozím odchodu Chrastiny a následném odchodu Kleina a Pacáka trosky, a Kornova éra – to už pomalu nemělo s bigbítem nic společnýho. Krátce před jeho smrtí jsem o týhle desce ještě mluvil s „Jeňýkem“ Pacákem, a k mýmu překvapení si ji velice cenil. Mám ji doma od něj podepsanou a patří k největším pokladům mý sbírky.

A ještě komentář k PaloM: človíčku, myslím, že jseš vedle jak ta jedle. Preferovat ňáký Greatest Hits, no to snad ne... pro koho jako? Samplery jsou dobrý od kapel, který měly na desce 1-2 dobrý skladby, ale Jedeme, jedeme je 10 perel. (Jediný, s čím s Tebou tady souhlasím, je Tvůj údiv nad způsobem hvězdičkování Luboše K.)

» ostatní recenze alba Olympic - Jedeme jedeme
» popis a diskografie skupiny Olympic


Collegium Musicum - Zelená pošta
2011-02-05

Collegium Musicum / Zelená pošta

5 stars

Pamatuju se, jak někdy v sedmdesátkách hudební kritik Jiří Černý hodnotil toto LP jako jedno z pěti nejlepších alb historie čs. popmusic. Již tehdy jsem s ním souhlasil a trvám na tom dodnes.

Na tomhle albu se potkaly náramný věci: jednak jedni z nejlepších hudebníků v zemi, skvělí textaři či básníci (Peteraj, Filan, i exministrovi Válkovi nutno vzdát hold za Električku), a konečně doba, kdy byl bigbít na vrcholu - což mělo dopad i v normalizačním Československu.

Ano, přirovnání k Sgt. Pepperovi naprosto sedí: je to čaro, jak velmi různorodé skladbičky drží dohromady, a tvoří jakousi koláž, s obtížně definovatelnou, jednotnou náladou klenoucí se někde nad nimi. I poskládání skladeb je úžasné - od roztomilé Domácí úlohy až po gradující Zelenou poštu v závěru. Žánrová šířka toho, co se vešlo na album, je fascinující - od úryvku z klasiky na začátku k nádherným, prostým, melodickým popěvkům (Z ďatelín, Slnečnice), až po plnou rockovou energii Zelené pošty - vše přemostěno snovým světem Vargy a Hammela, zcela jedinečným, řekl bych i ve světovém hledisku - jsou to naprostí unikáti (jistě, Vargu jistě ovlivnil Emerson s Nice - ale Varga šel svou naprosto osobitou cestou, hravost jeho muziky je "k sežrání" i na téhle desce, byť se o prostor zde musí dělit i s dalšími osobnostmi). S jejich jazykem se buďto ztotožníte, a pak tuhle desku milujete, anebo ne - znám několik lidí se skvělým vkusem v rocku, kteří tohle LP zrovna nemusí.... Já ji tedy skutečně musím, každý rok se k ní vracím.

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Zelená pošta
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000