Profil uživatele Ryback


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Hammill, Peter - What , Now?
2018-11-01

Hammill, Peter / What , Now?

5 stars

Po experimentování s Rogerem Enem, přepracované opeře vzdávající hold Edgaru Allanu Poeovi a albu melancholických balad None of the above zde máme pro změnu (opět příjemnou změnu) čistokrevný progrock. Dramatické, vitální, hudebně bohaté album. Byť prapodivný obal alba – rozmazaný Hammill à la rapující hiphoper? – tomu vůbec nenasvědčuje. Beru to tak, že sranda musí občas být ;-) .

Jedna skladba je lepší než druhá, nálady se střídají, hudební nápady jsou silné. Hned úvodní Here Come the Talkies, téměř van der graafovsky nervní kompozice je plná kontrastních nálad (klavírní introspekce/hendrixovská kytara – přirovnání k Hendrixovi je od Guye Evanse) a změn temp. Peter je zde jako skladatel i zpěvák v plné síle jako za starých časů.

Hudebně hodně temná a trýznivá skladba Fed to the Wolves se zabývá neveselým tématem zneužívání ze stran duchovních (inteligentně napsaný text je o to víc děsivý), skladba je navíc skvěle dobarvena přízračně spacerockovými tóny houslí Stuarta Gordona… Zasněná Far-flung (across the Sky) a nádherná Wendy & The Lost Boy jsou naopak skladby představující nám známou baladickou, romantickou, křehkou tvář Petera Hammilla. Saxofon Davida Jacksona na albu sice atakově neběsní jako za časů Van der Graaf Generator, ale dodává skladbám, ve kterých se objevuje, mnohem větší hloubku a násobí tak emocionální účinek na posluchače (The American Girl).

Závěrečná, chórově znějící Enough reflektuje Hammillovo rozjímání nad životem a smrtí. Text je docela originálním oříškem, ale od své druhé půle osekaně poeticky podivný: „ne to, ale tohle /ó proč, ó jak? / co kdyby, co pak? / ne brzy, ne teď…“ Ale nějaké pevné, jednoznačné významové zakotvení u Hammilla někdy záměrně chybí. V roce 1977 prohlásil, že všechno má hodnotu, pokud je v tom nejistota, pokud něco někam směřuje, ale nikam nedochází. I to je jedna z tváří Petera Hammilla.

Plnohvězdičkovým hodnocením neplýtvám, ale tady nemohu jinak – plný počet mi vychází jak při subjektivním, tak při objektivním zhodnocení.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - What , Now?
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Hammill, Peter - The Noise
2018-11-01

Hammill, Peter / The Noise

2 stars

Tak tohle je slabota. V roce 1997 jsem si z Anglie objednal knihu o Peteru Hammillovi The Lemming Chronicles. Byla v angličtině, ale nějak jsem ji přelouskal. Co má taky člověk dělat, když o lidech jako Peter Hammill nebo Robert Wyatt v češtině nic nevychází? Každopádně jsem se z knihy dozvěděl spoustu informací.

Autor (Hammillův velký fanda) v ní mimo jiné píše, že když si všiml, že jeho žena doma cvičí na skladbu Like a Shot, the Entertainer (právě z tohoto alba), uvědomil si, že se seznámil s tou pravou. Vtipné, ano. Ale já vidím trochu i druhou stranu mince. Přesně k tomu se totiž dané album hodí. Jako kulisa třeba ke cvičení. Celé album zní podivně synteticky, navíc skoro bez kláves. Bez nápadů, originality. Bez emocí. Obrazně řečeno bez Hammilla. Průměrné rockové album s ostře kovovým, osmdesátkovým zvukem bicích Mannyho Eliase – znějí opravdu příšerně! K Hammillovi se vždycky hodil spíš jazzově variabilní Guy Evans. Běžný kytarový rock – to ale od Petera Hammilla neočekávám. Závěr alba, skladba Primo on the parapet, se snaží o jakousi rockovou gradaci, Hammillova kytara dokonce zní, jako by ji půjčil Tony Iommimu. Ale je to málo, málo. Málo.

A ani v textech se nekoná žádné osvícení. Opět průměr, klišé – třeba skladba Celebrity Kissing (při které mně navíc vždycky před očima vyskočí Gustav Husák). Píseň o tom, že když se celebrity líbají, je to přetvářka. Hmm. Je tohle opravdu Peter Hammill? Je. Ale každý může mít slabou chvilku. Hammill jich má minimum.

Na začátku ústřední skladby The Noise zbystříte: tajemný zvuk kláves připomínajících varhany navozuje příslušnou atmosféru, ale je to jen na pár sekund; po krátké chvíli vás zase osprchují ty osmdesátkové bicí a Hammill zpívá o tom, že měl rád hluk, ale už ho rád nemá. Cože? Navíc tomu v celku moc nevěřím. Textově je to chvilkami zajímavé – trocha psychologie, „hluk vyplňoval prázdnotu“, ale jsou to prostě takové velice krátké hudební a textové záblesky skutečného Petera Hammilla, který se naštěstí od následujícího alba nakopl a znovuprobudil a dodnes je pro mě podobně zajímavý jako v sedmdesátých letech minulého století.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - The Noise
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Hammill, Peter - Sonix
2018-10-26

Hammill, Peter / Sonix

4 stars

V roce 1997 jsem v rámci cestování po jižní Anglii navštívil také město Bath (krásné lázeňské město plné památek, včetně například dochovaných římských lázní) a nemohl jsem nenavštívit nahrávací studio hudebníka Petera Hammilla, Terra Incognita. Řeknu vám, chtělo to odvahu tam vlézt. Peter Hammill byl sice zrovna na koncertní šňůře po Argentině, ale i tak jsem se tam chvilku, asi patnáct minut, bavil zřejmě s jeho manažerem a dostal jsem dokonce tehdy ještě nevyšlé (nebo právě vyšlé) čerstvě vylisované CD Sonix. Dodnes si pamatuju, jak jsem potom vyšel ven na sluníčko, celý zarudlý a překvapený vlastní akčností a schopností anglicky konverzovat, jako bych nic velkého neprožíval. Třesoucí se rukou jsem si zapálil Marlborku a zážitek se mi vypálil do paměti tak, že ho už jen tak něco nevymaže.

O to větší má pro mě dané CD osobní hodnotu.
Hudba na tomto albu je v podstatě instrumentální, vlastně ne moc hammillovská: chvílemi strašidelně moderní (používání elektroniky) a chvílemi zase strašidelně psychedelická (kytarové vazbení). Nejdelší kompozice na albu, téměř půlhodinová klavírní Labyrinthine Dreams (jediná skladba, ve které se na chvilku dočkáme Hammillova zpěvu), byť zní poměrně repetitivně a minimalisticky, mně nicméně svou náladou a hudebním motivem zcela mimo rock připomíná spíš Chopinova nokturna než cokoli, co kdy Peter Hammill předtím natočil. Kompozici poprvé představil posluchačům na festivalu Catania (Sicílie) v červenci 1996.

Jak říká o tomto albu sám Peter Hammill, "žádný z těchto kousků není pohodlný (nebo jak jinak přeložit slovo ‚comfortable‘, pozn. autora): z větší části je to hudba pod povrchem a za světlem. Alternativní svět Sonix". Celé CD se skládá ze skladeb označených jako "Hybridní experimenty 1994-1996". Několik kousků pochází z temné filmové hudby vytvořené pro film režiséra Michela Spinose s názvem "Emmene-moi", nicméně byly nakonec vyňaty z finální verze francouzského dramatu. Hodně zde slyšíme nezvykle filmově znějícího Stuarta Gordona (housle/viola) a výjimečně zazní i bicí Mannyho Elliase, se kterým Peter Hammill v té době spolupracoval.

Tohle album (včetně jeho předchozích i následných experimentálních nahrávek) dokazuje, jak všestranným a originálním umělcem Peter Hammill byl a je. Album se mi podařilo během několika prvních měsíců naposlouchat a je radost si pak dané CD doslova vychutnávat, byť jsem si vědom, že ne každým uším bude tato hudba znít podobně lahodně. Pro jednoho je to prostě intelektuální masturbace (viz například jedna nemilosrdná recenze na progarchives.com), pro jiného fascinující hudební výlet. Já patřím do té druhé skupiny a jsem rád, že mě dokáže oslovit něco takového. Stejně ale tak, jako mě dodnes baví třeba Rubber Soul od Beatles.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Sonix
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Psí Vojáci - Slečna Kristýna
2018-04-27

Psí Vojáci / Slečna Kristýna

4 stars

Méně známá strana Filipa Topola, soustředěného umělce ve stínu. Energie netryská ven, ale kumuluje se uvnitř. Filip má za sebou x čistě varhanních koncertů, odehrál jich jen necelých deset (na youtube je alespoň třeba kousek záznamu z Mikulova) a také spoustu divadelní/scénické hudby. Hra Racek od A. P. Čechova; 14. 10. 1999 měla premiéru inscenace Strýček Váňa také od Čechova, s hudbou koho jiného než Filipa Topola… Klavírní doprovody starých němých filmů Poslední štace, Kabinet doktora Caligariho, Faust, Upír Nosferatu a tak dál a tak dál… Za honorář, jehož výši se lze jen shovívavě pousmát.

V roce 2002 jsme se přeci jen dočkali určité záplaty – firma Indies vydala zajímavé album Slečna Kristýna, obsahující skladby ke stejnojmennému divadelnímu představení. Vzniklo na motivy knihy ne moc známého rumunského spisovatele Mircei Eliada. Toto instrumentální album nahrál Filip Topol s Davidem Skálou (bicí) a Luďkem Horkým (basa) v lednu 2002. Klasický klavír je v popředí, není to vůbec undergroundově nestravitelné, spíš… především hudebně filmové/divadelní + mozartovské + topolovsky procítěné/ melancholické. V několika málo okamžicích to připomene Psí vojáky, chvílemi je to jen takové mazlení s klavírem podřízené obrazu, chvílemi to dostává až symfonický rozměr hodný Čajkovského. Některé klavírní motivy jsou úžasné… Napadá mě Schumann, Chopin, Rachmaninov – všem těmto velikánům tak trochu… nepřímo dýchá Filip Topol na záda. Filip složil hudbu ke všem divadelním obrazům této… hororové novely, jehož vlastní hudební zpracování okomentoval: „Má to novou dimenzi. Posluchač si může představit vlastní divadelní hru.“ Tu citaci zde uvádím proto, že vůbec nemusíte znát knihu/dané divadelní představení, abyste si tu hudbu mohli vychutnat.

Filip Topol byla velice zajímavá postava československé hudebně-kulturní scény; když jsem četl, jak na něj vzpomínala Iva Janžurová, nevycházel jsem téměř z dojatého údivu…

Mohlo ale být takovýchto hudebně dobrodružných výletů zaznamenáno víc… V únoru 2001 mně Filip Topol napsal, snad nevadí, že odcituji malou část: „Je mi líto, mé doprovody k němým filmům, ať už z Archy, nebo z Uh. Hradiště, se rozplynuly někde nad klavíry. Občas mne to taky zamrzí, ale pak si říkám, co, že jo.“

» ostatní recenze alba Psí Vojáci - Slečna Kristýna
» popis a diskografie skupiny Psí Vojáci


Hammill, Peter - From The Trees
2017-12-11

Hammill, Peter / From The Trees

4 stars

Díky výhodě elektronické komunikace jsem nedávno trávil jeden sobotní večer několikahodinovým povídáním s Timem Bownessem (ano, opravdu s ním), a mimo jiné i na téma Peter Hammill. Tim byl velice, velice příjemný a dozvěděl jsem se zajímavé věci – odrazovým můstkem pro náš rozhovor se stal jeho koncert s Peterem Hammillem (a dalšími umělci) 25. listopadu ve Švédsku. Musel to být úžasný večer, škoda, že jsem tam nebyl. Tim Bowness mi ho velice barvitě popsal. No a teď se možná ptáte, proč se o tom zmiňuju?

Následkem toho rozhovoru bylo, že jsem zahodil do virtuálního koše rozepsanou recenzi na album Petera Hammilla From the trees a začal ji psát znova a jinak, přičemž jsem si říkal, že bych jí mohl dát nějakou tu přidanou hodnotu.
„Jak a jakou?“ říkal jsem si. Brzy mě napadla odpověď.

Toto album Petera Hammilla je totiž víc o textech než o hudbě, tak jsem si řekl, že se zaměřím spíš na texty než relativně suchopárně popisovat, že v téhle skladbě hraje prim Hammillova kytara a v téhle zase Hammillův klavír. Důkladný ponor do Hammillových textů mi způsobil nejedno překvapení, kdy jsem neočekávaně vyvalil svoje bulvy, jinak bezpečně schované a mžourající pod nánosem lehké nadváhy. To, že Peter Hammill není žádný textař, ale básník (už od roku 1966), je jasné, ale přece jen jsem takovou porci originality a poodhalení nečekal. Navíc je Hammillovi příští rok (2018) 70 let…

CD tedy začíná…
My Unintended
Úvodní skladba. Žádná pompéznost à la Emerson, Lake & Palmer se nekoná. Hammill si se španělkou dělá, co chce (s akustickou kytarou, se ženou by to bylo s velkým „Š“), jak na Chameleonu ve stínu noci.
Tématem skladby je Čas. Oblíbené Hammillovo téma na sólo albech i albech Van der Graaf Generator.
„Nemohu předstírat, že vím, co udělám. I když je něco naplánováno, neznamená to, že je zcela promyšleno.“
Výborné.

Reputation
Klavírní skladba v podstatě mimo rock, je o křehkosti pověsti. „Ta pověst, se kterou jsi obchodoval, již pro mě moc neznamená.“
Ne mnoho lidí si dělá hudbu přes padesát let (přes občasné přešlapy) podle svého. A navíc způsobem, jakým to dělá Peter Hammill.

Charm alone
Velice smutná skladba… Peter Hammill bilancuje a nepřímo odhaluje své slabší stránky nebo se v tom částečně odráží… Přesnou hranici mezi autobiografickým psaním a fikcí ví Vždy jen umělec sám a ne moc rád se o to matematické tajemství dělí… „Nečinnost a motiv v praktickém chování…“ „Myslel jsem, že jsem požehnaný, myslel jsem, že jsem zvláštní, ale nezbylo nic…“

What Lies Ahead
„Nedostatečná očekávání se stala mou zásobou v obchodě…“ Výborně sladěná kombinace Hammillem nahraných kytarových a klávesových nástrojů! Tady nelze hudební stránku nevyzdvihnout!

Anagnorisis
Téma církve, papeže (?), klavírní skladba o lidech, kteří nenechají svůj talent dojít poznání. Náročné/rozsáhlé a intelektuální/filozofické téma, které by si zasloužilo spíš psychologicko/historickou studii, než „píseň“. Hammill musí být hodně hloubavý člověk.

Torpor (Strnulost)
Jedna z fascinujících věcí na Peterovi je ta, že… tento pozitivně a v pohodě vypadající a působící člověk dokáže napsat něco tak temného/smutného, pro někoho možná až depresivního. „Apatie se ke mně stáčí v mlze, usazuje se jako pot na kůži“… Téma odcizení koneckonců Hammill mistrně zpracovával s Van der Graaf Generator (skutečně depresivní singl W, alba Pawn hearts, World record…)

Girl to the North Country
Vzpomínáte na album Over, jehož jednotícím tématem byl Hammillův rozchod/rozvod s jistou Alicí? Nevím, do jaké míry platí Time heals, že čas léčí, ale Hammill se v této skladbě k Alici vzpomínkami vrací… Nevyřčené otázky, pocity vyplouvají na povrch, text je chvílemi tak otevřený, že… já bych váhal, jestli být takto osobní /odhalující se ve veřejně publikované písni… Klobouk dolů za odvahu… Čas léčí… Je to trochu fráze – někdy ano, někdy ne. A když neléčí a nepomáhá, slouží tato fráze jen jako jakási útěcha… Ale utěší? Pochybuju. Co muselo plout Hammillovi hlavou při psaní této skladby? Muselo to být něco hodně smutného a stále silného. Rozčarování, zklamání… Dá se na to zapomenout? Někdy ano, někdy ne. Někdo to umí, někdo ne.

On Deaf Ears
V neslyšících uších… Další neveselá píseň o neporozumění… Vygradovaná do závěru „tlesknou rukama – nikdo teď neposlouchá“… Tolikrát se tváříme, že posloucháme druhé, ale neposloucháme, jsme sami pohrouženi do svých všedností /radostí / depresí…

The Descent
Závěrečné skladby progrockové kapely většinou uměly… Gradace… To nejlepší na závěr… I takoví Uriah Heep by mohli vyprávět…
Sestup – skladba o promarněných šancích…

Nádherné album. Nemám patent na rozum a nejsem vědma. Hovořím o tom, jak album vnímám, jak na mě působí, ne jaké 100% je – jak to Hammill myslel. Přesto si myslím, že se snad trefuji šipkou do cíle… Tolik věcí je u Hammilla nevyřčených, naznačených, že záleží na posluchači, jak si to „Hammillem předložené“ prožije.

Když navíc člověk zažije v osobním životě neveselé věci, vnímá určitá zobrazení intenzivněji…

Jako textař mě Hammill několikrát zasáhl hodně silně. Na „Who am the only one“. Nebo na „World record“ v úvodním textu Meurglys III – není týdne, kdy bych si ten text nevybavil (jako x jiných, a jsou to někdy prostě iracionální vyplutí, i když…)… Byť tohle album takovou sílu nemá (protože ji mít možná nechtělo), děje se na něm mnoho zajímavého, ale člověk musí být tak trochu nelíný potápěč a ponořit se do hloubky, pod tu relativně, zlověstně klidnou hladinu, nad kterou si často akorát matoucně hoví nezúčastněné lekníny.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - From The Trees
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Miller, Rick - Heart of Darkness
2017-07-05

Miller, Rick / Heart of Darkness

5 stars

Rick Miller je zvláštní umělec. Začal se věnovat hudbě počátkem osmdesátých let, kdy se věnoval čistě elektronice a později se přes folk a i country našel v progrocku, oblasti, která mu byla vždy blízká.
Zatím jeho poslední tři studiové alba reprezentují podle mě to nejlepší, co v novodobém progrocku vzniklo. Znějí trochu jak ztracená alba Davida Gilmoura, ovšem mnohem odvážnější.

Heart of Darkness má vysoké hodnocení na progarchives a to zcela oprávněně. Je to progrock, který přes svou všudypřítomnou melancholii zní svěže a nebojí se i znít moderně. Nebojí se etnických vlivů (úvodní skladba Heart of Darkness) i čerpání z elektroniky, ale přitom neopouští pevný základ rocku. I díky tomu se nejedná o pouhou lacinou kopírku let sedmdesátých.
Druhá skladba Blood of the Rose jako by vypadla z toho nejlepšího alba Davida Gilmoura – ta melodie, zpěv, elektrická kytara. A navíc je okořeněna flétnou a to přesně tím způsobem, jakým to mají artrockeři rádi. Fandové poklidnějších Pink Floyd si zde přijdou na své.
Třetí skladba z pěti Castle Walls je v podstatě písnička se silnou melodií, aniž by musela sklouznout klouzačkou do výpomocného pískoviště trapného popíku. Text je opět lyrický a víc než smutný…
Nejoceňovanější skladbou je čtvrtá, skoro čtrnáctiminutová kompozice The Dark Lady. Je to skutečná nádhera. Gilmourovská kytara i zpěv, moderně znějící teskné a tajemné klávesy, floydovsky pulsující basa… Violoncello, které nastoupí s klavírem ve čtvrté minutě a kreslí smutné, prokleté obrazy beznaděje a smutku… Hudebně se zde stále děje něco nového a přitom skladba drží při sobě, je to profesionálně promakané podobně jako třeba u Stevena Wilsona a jeho Havrana. Tolik výborných a emocionálně silných nápadů v jedné kompozici se často nevidí.
Závěr patří písni Come Summer, She Died. Je to romantické, neveselé, přesto lehce pompézní, jak se tak na skladbu zavírající album sluší.

Spolu s následným albem se podle mě jedná o jednoznačný klenot, pět hvězdiček tedy uděluji bez váhání.

» ostatní recenze alba Miller, Rick - Heart of Darkness
» popis a diskografie skupiny Miller, Rick


Miller, Rick - Starsong
2017-07-05

Miller, Rick / Starsong

3 stars

Podobně jako u Le Orme i u Ricka Millera trpí má zvědavost nemožností přečíst si o tomhle „králi melancholie“ něco v českém jazyce. A na tohle album není navíc ani recenze na progarchives.com…

Rickovo první řadové je… první. Zdaleka tedy ne nejlepší, jak to ale tak bývá. Byť čest často diskutabilním-subjektivně vnímaným výjimkám (pro mě je třeba první album ELP nepřekonané). Album Starsong je hudebně úplně jinde než pozdější, více známá alba. Zapomeňte na hudbu připomínající Pink Floyd, resp. toho nejlepšího Gilmoura v sedmdesátých letech. Zapomeňte na flétnové pasáže připomínající gabrielovské Genesis, zapomeňte na inspiraci Stevem Hackettem. Což jsou tři jména, ke kterým bývá pozdější Miller občas přirovnáván.

Nacházíme se na poli elektronické hudby, nalézáme synth space-ambient, jaký mohl vzniknout pouze v osmdesátých letech. Instrumentální hudba zní hodně filmově, trochu připomíná spíš Mikea Oldfielda nebo Briana Ena než rockové ikony zmíněné výše.

Jedno ovšem zůstává a je prostoupeno všemi nahrávkami Ricka Millera, jak tak šel čas. Tu méně, tu více. Ať těmi raně elektronickými, či později art/progrockovými. A to je teskná melancholie, polidšťující tak právě i toto album. Jsou to chvílemi silné, smutné emoce, jež nečiní z alba Starsong pouze další studené synth/electro album made in 80´s.
Už první kompozice Limberlost je toho zářným příkladem. Skladba zní trochu filmově, až relaxačně a je založena samozřejmě na různých klávesových nástrojích. Naše vlastní iracionalita nám občas umí nachystat pěkná překvapení…takže mně nevím proč, ale vždycky, když slyším tuhle skladbu, naskočí film s Louisem de Funèsem Četník a mimozemšťané :-).
V podobném, klidně nerytmickém duchu pokračují i další tři skladby.
A už tu máme závěr alba, 25-ti minutovou kompozici The Ascension, Nanebevstoupení. I když poklidná, tak nejméně přístupná/líbivá? kompozice nacházející se na tomto albu a dokážu pochopit reakce lidí prohlašujících, že takovouto hudbu dokážou poslouchat pouze jako kulisu.

Vzhledem k o dost rockovějším, ale také emocionálně ještě silnějším následným albům, a to zejména kvůli nádherným prozatím posledním třem nahrávkám tohoto kanadského multi-instrumentalisty (docela by mě zajímalo, co by na mě říkal David Gilmour), musím být spravedlivý v rozdělování a tři a půl bodu v rámci relativní objektivity zaokrouhlit dolů.

Jedno v celé jeho tvorbě nenacházím. Touhu za každou cenu zalíbit se masám. Rick Miller je svéráz. Samorost. Dělá si to podle svého. Tak to alespoň já cítím. Potřebovali bychom víc takových hudebníků jako jsou/byli Rick Miller, Robert Wyatt, Daevid Allen, Peter Hammill…

» ostatní recenze alba Miller, Rick - Starsong
» popis a diskografie skupiny Miller, Rick


Residents, The - Demons Dance Alone
2017-06-24

Residents, The / Demons Dance Alone

5 stars

Mám rád RIO kapely, které nezní jako x tá kopie Franka Zappy (i když furt se mi bude Frank do téhle recenze plést). Moc jich není, nebo abych byl upřímný, zase tolik jich neznám. Ale Residents k nim rozhodně patří. Dokáží vám v jedné skladbě promíchat underground třeba s popem a to ještě tak, jak to nikdo jiný neumí/nedělá. Jejich např. zodpovědná koketerie (sakra to je ale protimluv) s elektronikou na albech The 12 days of Brumalia (2004) a The Bunny boy (2008) je oblastí, ke které se třeba Zappa moc nepřiblížil. Na druhou stranu zůstává nezodpověditelnou otázkou, kam by se chameleon Zappa hudebně posunul, kdyby se dožil 21. století.
Podobné otázky si kladu i u Milese Davise. Jak ten by určitě dokázal najít zalíbení v trance/housové scéně, podobně jako ho našel Mejla Hlavsa nebo Iva Bittová!

Demons dance alone. Démoni tančí osamoceni. Trochu děsivý název a neméně děsivý obal alba. Obojí ale zbytečně vystraší. Pokud se chcete bát, pusťte si opravdu temné, hororově ponuré, psychedelické (?) album Lonely Teenager z roku 2011, další z nemnoha alb (ne-li z jediných), kterému bych dal 5 hvězdiček…
Demons dance alone. Rok 2002. Inspirováno mimo jiné nešťastným 11. zářím 2001… Ponechávám stranou otázku, jak to vlastně ve skutečnosti bylo, protože otázka zůstává otázkou… minimálně pro mě.
Residents ani na tomto albu úplně neztratí svůj trademark, to, co je charakterizuje: ironizování hudebních stylů včetně různých hudebních výpůjček, zvukové hraní s hlasy, Podivnost, experimentování s noisem i ambientem… a zase Podivnost (Residents mají na svém kontě např. koncepční album o cirkusovém klaunovi závislém na sexu)…Pro někoho šílená a neposlouchatelná, pro někoho geniální. Já? Já si vybírám a ne každý bonbón Residents mi chutná. Ovšem to není případ tohoto alba.
Album se dokonce dá označit za koncepční. Krátké skladby jsou rozdělené do třech, pomyslných i konkrétních, oddílů: ztráta, popření a konečné přijetí…

Ale tady je velké Ale: převládá tu řada písní s pevnou konvenční strukturou. Vzhledem k inspiraci přišli Residents nakonec s výsledkem, který… i je samotné možná překvapil. Řada skladeb je totiž citlivých, až šansonově smutných. Např. skladba The Weatherman nebo Caring, křehká a melancholická Honey bear - ironický text vůbec nekoresponduje s krásnou melodií: proč i tady?? – „Once I ate much more than I could swallow“, ústřední skladba uzavírající album Demons dance alone… Skladbu The car thief zpívanou ženským hlasem bych si klidně dokázal představit na albu kapely Renaissance…. No prostě slyšíme něco, co možná nikdy předtím ani potom na svých albech Residents nenabídli. Víc skladeb je navíc zpívaných příjemně znějícím ženským hlasem, např. hostující Molly Harvey.

O Zappovi se psalo, že dokázal napsat intelektuální věci blížící se třeba Stravinskému, ale nikdy nedokázal napsat tak jednoduše citlivou píseň, jako je třeba Lennonova Imagine. Residents na tomto albu ukázali svou lidskou tvář, dokázali, že nejsou jen potrhlými experimentujícími podivíny libujícími si v kraftwerkové, odcizující anonymitě. Že dokážou být Igorem Stravinským i Johnem Lennonem… Ale přitom vlastně stále sami sebou.

» ostatní recenze alba Residents, The - Demons Dance Alone
» popis a diskografie skupiny Residents, The


Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
2017-06-13

Waters, Roger / Is This the Life We Really Want?

3 stars

Nemám rád Rogera Waterse. I když ho samozřejmě osobně neznám, vůbec mi není sympatická jeho koneckonců dostatečně známá povaha. A jeho sólová alba – častěji se při posleších vracím i k sólovkám Nicka Masona…
Vždycky mi zkrátka byla sympatičtější introverce Ricka než arogance Rogera…
Jeho řeči (původně jsem chtěl napsat kecy) typu „nikdy jsem nevěřil, že budeme undergroundovou skupinou“ nebaštím – když se podívám, jak prožíval v roce 1967 své hraní při Interstellar overdrive nebo jak řádil s gongem s vyceněným chrupem v italských Pompejích – nikdo mi nevymluví, že ho to nebavilo.

Tak jsem i přistupoval k jeho novému albu. Skepticky. Byť vydaném po tak dlouhé době po Amused to death, neočekával jsem nic za ta léta načerpaně originálního, natož novátorského. Očekával jsem klasiku: zvuky, rádiové blábolení, španělka, filmově znějící orchestrální aranže a Rogerův nemuzikální zpěv a la pomoc, dávím se!, rezignaci na melodii a textovou posedlost politikou.

A přesně takhle album začíná. Uplyne první, druhá a třetí skladba a ústa uvnitř mé hlavy zívají, ale také se smějí a říkají: „Cos čekal?“
„Přesně tohle“, schizofrenně si/mu odpovídám.
Jenže u čtvrté skladby mé uši už při prvním poslechu zpozorněly: Jasně slyším hudební motiv ze Sheep z Animals. Musím ale být spravedlivý - výborná a svěží skladba. A představuju si za klávesami Ricka a za kytarou Davida a říkám si, jak by ta skladba pak ještě lépe zněla. Napadla ta podobnost s Animals, čerpal z Animals i Roger, nebo je to náhoda? Nevím, a je to v podstatě jedno. Pro mě první výborná skladba na albu, zní hudebně opravdu svěže a také kupodivu díky klávesám moderně. Potom se opět přeneseme někam do roku 1983, Broken bones jak by vypadla z Final cut. Následuje ústřední skladba Is this the life we really want?, hudebně opět skvělé. Jsem překvapen. Trochu v tom slyším Radiohead, ale co. Máme tu melancholickou progrockovou skladbu, která je, ano, (i) o hudbě! – u Rogera pokrok a palec nahoru ;-).
A další pozitivní překvapení přichází se skladbou Smell the roses – ty kytary (opět se nedá nevzpomenout na Davida, ten tam měl hrát!), basa, rytmus celkově… ano, připomíná to staré Floydy, a proto se mi to líbí a pochybuji, že v tom budu sám. Zbytek alba mnou tak nějak prošumí/odšumí podobně jako úvodní skladby…

Tři a půl bodu zaokrouhluji dolů.
Celkově nicméně upřímně oceňuji jedno, Roger je starý a bohatý člověk (a osobně snad konečně i spokojený) a udělal si prostě album tak, jak chtěl. Nicméně kdybych chtěl být cynický, mohl bych to uzavřít doporučením, že napříště by Roger měl už směřovat svou iniciativu spíš třeba k již projeveným snahám zastavit pořádání tradičních anglických honů na lišku.

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger


Kraftwerk - Ralf & Florian
2017-05-25

Kraftwerk / Ralf & Florian

5 stars

Tohle je to přelomové album ve tvorbě Kraftwerk! Před tímto albem byla hudba Kraftwerk opravdu hodně náročná, pro řadu lidí těžce poslouchatelná a až příliš experimentální (první album, vydané ještě pod názvem skupiny Organisation, Tone Float z roku 1969, dokonce připomíná psychedelické Pink Floyd). Úplně zapomeňte na pojem rocková písnička. Na následujících albech Kraftwerk hudbu postupně zjednodušovali do jakéhosi melodického, romantického elektropopu (ale stále velice kvalitního, mám rád všechna alba této skupiny, která se prostě posouvala a vyvíjela). Ale tohle album má v sobě 60% toho nejlepšího z předcházejícího období a 40 % toho nejlepšího z období budoucího.
Tohle je to album, na které pěl ódy David Bowie a jeho berlínská alba (instrumentálky) jsou jasně ovlivněná právě touto deskou.

Je zajímavé, jak každá z velkých německých skupin ve své době zněla jinak. V tomto za Anglií tedy nezaostávaly. Sólovky Klause Schulzeho neznějí jako jeho mateřská kapela Tangerine Dream, Kraftwerk znějí už úplně jinak, Can nebo Amon Düül II přece jen neopouštěli základní pevnou rockovou půdu, zejména tedy ti druzí jmenovaní. Eloy (čerpající z britského hardrocku, pak z Pink Floyd a nakonec z Kraftwerk a ještě navíc zpěv, barva hlasu jejich zpěváka připomínala Iana Andersona z Jethro Tull) na to šli také úplně jinak… A dalo by pokračovat dál… Zajímavé… Každé takové seskupení bylo nezaměnitelné s jiným.

Už úvodní Electric Roulette má v sobě něco, co by se dalo nazvat pevnou melodií. Krátká skladba Mountain of Sound (samozřejmě opět instrumentální) je obohacena dokonce nádhernou pastorální flétnou. Crystal nezapře psychedelické ovlivnění, ale velice dobře se poslouchá, klávesy zde znějí skoro jako artrocková improvizace… Album plyne, až přichází závěrečná čtrnáctiminutová Ananasová symfonie, nesymfonická progresivní elektronika, rozličné klávesy (z nichž některé znějí trochu jako Gilmourova kytara) vytvářejí možná až relaxační variace na improvizovaně znějící hlavní hudební motiv; velice zajímavé!

A já si jen říkám, proč je album tak krátké! 38 minut. Slabou útěchou budiž mi fakt, že třeba alba italských progrockových legend jsou často ještě kratší.

» ostatní recenze alba Kraftwerk - Ralf & Florian
» popis a diskografie skupiny Kraftwerk


Gong - Tree in the Fish (Mother Gong)
2017-03-16

Gong / Tree in the Fish (Mother Gong)

4 stars

Na skupině Gong, této kultovní kapele canterburské scény, mě dlouhodobě fascinuje několik věcí. Např. nenásilné vkládání jazzu do dá se říct rockové hudby. Hudební pestrost vzdálená za celá ta desetiletí tuctové komerci. Nebo svobodou vonící svěžest, kterou cítím z jejich nahrávek, jak už z alba Magic Brother z roku 1969, tak podobně i třeba až z alba Rejoice! I´m Dead z roku 2016. Dále třeba to, že jako jedni z mála (napadá mě v takové míře v tuto chvíli např. krautrocková legenda Can včetně sólovek jejích členů), byť začali na konci šedesátých let, neklesli na počátku osmdesátých let do sirénovitě líbivé náruče popíku – aby šli s dobou a vydělali si balík peněz.

Gong šli v podstatě dokonce opačným směrem. Rozštěpili se (škoda, že poměrně brzy) na několik Gongů a Mother Gong, skupina zformovaná pod Gilli Smyth (narozenou v roce 1933!), byť zaškatulkovaná pod termín psychedelický spacerock, nabídla zvláštní, až rozvernou kombinaci psychedelického rocku hodně okořeněného jazzem, v němž převládaly v podstatě instrumentální skladby doplněné buď „vesmírným šepotem“ nebo „čarodějnou recitací“ Gilli Smyth.
Tahle ženská se také uměla obklopit skvělými muzikanty. V jednu dobu třeba v Mother Gong působili společně s ní např. Hugh Hopper, basák ze Soft Machine a Guy Evans, bubeník Van der Graaf Generator.

Album Tree in the Fish bylo nahrané v roce 1991, vyšlo v roce 1994 a kombinuje výborné, spíš jazzové instrumentálky (některé nádherně procítěné, např. skladba Lament, některé znějí jak improvizační jamování ve stylu „rozehráváme se“ – ale přitom to má hlavu i patu) a skladby, ve kterých dominuje jazzový saxofon Roberta Calverta a recitace Gilli Smyth. Když se vám to líbí a povede se vám to naposlouchat, vlezou ty skladby pod kůži způsobem, že snadněji ze sebe setřásnete spíš nacucané klíště.
Obzvlášť rád bych vypíchl vynikající kompozici The Mother Goddess, moderně znějící klidnou jazzovou skladbu se spoustou zvratů a nádherně britskou (- ne americky tvrdou) angličtinou Gilli Smith… Už její úvodní ´knock-knock, who's there?´ vás příjemně navnadí se do skladby ponořit… jak do vany.
Je to i trochu kosmicky psychedelické a jako v případě jakékoli odnože Gongu opět bez vydatné pomoci kláves (další věc, která mě dlouhodobě udivuje) a bez „pomoci“ toho, že budu „prokletý, ponurý, melancholický“. Vždyť hudba kapely Gong se opravdu často naopak spíš směje. Už jen název tohoto alba (minimálně) mě připadá vtipný.

Album, vyšlé v roce 1994, má podstatně jiné složení skladeb než album znovuvydané v roce 2004 – jen šest skladeb se objevuje na obou albech (!?) a na novějším vydání zejména absentuje jedna z jejich snad vůbec nejkrásnějších skladeb, Lament.

» ostatní recenze alba Gong - Tree in the Fish (Mother Gong)
» popis a diskografie skupiny Gong


Orme, Le - La Via Della Seta
2017-01-21

Orme, Le / La Via Della Seta

3 stars

Nemám problém se dvěma studiovými alby Doors bez Jima Morrisona – Other voices a Full circle. I když mnozí s tím problém mají, chybí jim zkrátka Jim Morrison, jeho zpěv, já to chápu. Mě ne – líbí se mi, jak Ray Manzarek stáčí směr směřování občas do jazzu.
Ovšem Le Orme bez zpěvu Alda Tagliapietra, dodávajícího skladbám Neopakovatelnou atmosféru a přenášejícího na posluchače Silné Emoce, s tím problém mám.

Toto album otvírají dvě instrumentálky, příjemně artrockové a člověk se začíná těšit, co přijde. Jenže ve třetí skladbě Verso Sud přichází ke zpěvu Jimmy Spitaleri - a jeho částečně operní (inspirovaný u Banco del Mutuo Soccorso?), částečně nekonfliktně popově zabarvený hlas je tedy něco, s čím já problém mám. Z podobného důvodu už dlouho neposlouchám Yes – chlap by měl zkrátka znít jako chlap… a ne jako vykleštěný šmoula :-).
Ale tohle máme prostě každý z nás „hozené“ jinak. Pamatuju si, jak mě kdysi jeden známý řekl, když jsem mu půjčil CD Van der Graaf Generator, že se mu nelíbí Peter Hammill, protože prý „krákorá“…

Melodie, hudba samotná není špatná, hlavně klávesák Michele Bon, inspirovaný často vážnou hudbou, vůbec nezní nezajímavě…
Ale škoda té barvy Spitaleriho hlasu. Avantgardu, novátorství – inspiraci v trance music nebo elektronice – v hudbě Le Orme samozřejmě nečekám, ale když má mé tolerantní radosti podkopávat nohy způsob zpěvu…
Navíc ve skladbě Serinde mám podobně špatný pocit déjà vu, jaký Slavo popisuje u Stevena Wilsona – tahle skladba totiž hodně zní jako propasírovaní, převaření Camel…
Druhá polovina alba mnou netečně proplouvá jak tiché skaláry nekonečným, sterilním akváriem – bez emoční odezvy z mé strany.
Po předposlední instrumentálce ve stylu ELP Xi'an - Venezia – Roma přichází závěrečná La via della seta – tak trochu pompézní artrock, ale na mé senzory vnímání to nezabírá… Zůstává jen rozpačitý pocit…

Shrnuto a podtrženo – kouzlo se bez Alda Tagliapietra jaksi někam vytratilo, ale přesto to podle mě se zamhouřeným okem pod tři body není… Album hodně drží nad vodou již zmíněný klávesák Michele Bon.

P. S.
Je smutné, že se o téhle kapele v češtině skoro nikde nic nedočteme. Takže pokud si o nich chce člověk něco přečíst, musí si to holt napsat sám :-).
O jiných kapelách ani nemluvě; pochybuju, že se někdy třeba dočkáme přeložené knihy o Van der Graaf Generator http://www.vandergraafgenerator.co.uk/book_sell.htm ...

» ostatní recenze alba Orme, Le - La Via Della Seta
» popis a diskografie skupiny Orme, Le


Orme, Le - L'infinito
2017-01-20

Orme, Le / L'infinito

4 stars

Lednový pátek večer. Jsem sám doma. Udělal jsem si grog, a co může být lepší společností, než dobrá hudba?
Už odpoledne v práci jsem vyloženě chytil (minimálně několikadenní) chuť na Le Orme, takže otázka Co si večer pustit? byla jasná volba.
Ještě že jsem tohle album nehodnotil dříve… Ta krása prostě musela dozrát.

Hned úvodní skladba Il Tuono E La Luce nastoluje vynikající, procítěnu, přímo leormeovskou atmosféru, kterou ještě podpoří gilmourovsky klouzavá elektrická kytara. Skladby pokračují, zvuk nezní nijak archaicky, přesto melodie vyluzující Hammondovy varhany a klavír (často v popředí) hodně potěší. Po orchestrálně znějící Shanti přichází pomyslný vrchol alba se čtvrtou skladbou, ústřední, artrockově patetickou L'Infinito, podle mě srovnatelnou s čímkoli nejlepším z jejich tvorby ze sedmdesátých let. Zbavuje mě to slov, je to… křehká Melancholie ve své esenci. TOHLE TAKHLE prostě umí jenom Le Orme…
Album je plné zajímavých pasáží. Housle v popředí v polovině skladby Si Può Immaginare, kde mě klávesák Michele Bon trochu připomíná Jona Lorda. Čistě sólo klavír v nádherné instrumentálce Il Tempio Sul Lago, vzdáleně zase připomínající spíš Fryderyka Chopina než rockovou bandu. Sitárově indické posezení při La Ruota Del Cielo… A nejsilnější hudební motiv - L'Infinito – opakovaně rámuje i samý závěr alba.

Čtyřicet pět minut uteče jak voda a já? Sedím s otevřenou pusou, mám husinu, ale ne ze zimy a jdu si to pustit znova.

Italsky sice neumím žblebtnout ani slovo, ale bavíme se o hudbě: dávám čtyři hvězdy; podle mě zcela zaslouženě.

» ostatní recenze alba Orme, Le - L'infinito
» popis a diskografie skupiny Orme, Le


Porcupine Tree - Stupid Dream
2017-01-14

Porcupine Tree / Stupid Dream

1 stars

Tohle album se mi vůbec nelíbí. Kde je psychedelie? Kde je elektronika? Kde je dobrodružná radost z experimentování, slyšitelná na raných nahrávkách téhle kapely? Storm Corrosion, Bass Communion, Incredible Expanding Mindfuck, No-Man – tyto projekty Wilsona mám mnohem raději. Steven Wilson je prostě neskutečnej chameleon, a jestli je tu někdo, komu se líbí od Wilsona naprosto vše – tak klobouk dolů před jeho hudebně všežravým apetitem.
Album obsahuje většinou kratší zpívané poprockové písničky, jaké lze slyšet v rádiích… minimálně ve své době. A rádiový poprock je přesně to, co se mi nelíbí, co nevyhledávám; co, když slyším, tak trpím. A tomu se třeba v práci někdy vyhnout nedá.
Jednu hvězdičku dávám za poslední dvě skladby, výbornou instrumentálku Tinto Brass (která se sem svou odlišností tak „skvěle nehodí“) a posmutnělou, procítěnou závěrečnou Stop Swimming.

Nehodnotím objektivní kvalitu alba – píšu jen, jak na mě album působí. Fakt si nedokážu představit, že fandům třeba Up The Downstair se toto album líbí…
Ne, tohle opravdu není můj šálek kávy, prostě to na mě, jak tu kdysi někdo někde jinde napsal – emočně nezabírá.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Stupid Dream
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Hammill, Peter - ...all that might have been...
2016-12-23

Hammill, Peter / ...all that might have been...

3 stars

Zní to jako hudba k filmu? Ano i ne. Konceptuální album? Ano.
Je to ale o hudbě? Bohužel ne.
Takhle lakonicky by se dalo shrnout Hammillovo album …all that might have been…

Vlastním na CD jednodiskovou verzi, popsanou jako „neobvyklá sedmdesátiminutová audio verze filmu”… Trojdisková verze obsahuje i konvenční písně (na CD2… CD3 obsahuje improvizace), ale celý CD box nějak netoužím vlastnit.

Jak tedy CD popsat?
Jak říká Peter Hammill, hudba zde je jak film, tak soundtrack.
Je to spíš taková zpěvná recitace bez nosných, výrazných, od sebe oddělených melodií. Nejedná se o písně, ale v podstatě o táhnoucí se deklamačně zpívané pásmo, kde sem tam Peter zabloudí do strun kytary, sem tam do kláves, sem tam uslyšíme (ne nějak často) i elektronické bicí… Ale pokud neovládáte dobře angličtinu, tak si album nevychutnáte, protože hudba na tomto CD není vůbec nosná, prioritní; bohužel ani moc zajímavá, zapamatovatelná – je pouhým nevýrazným doprovodem textu - Hammillova zpěvu, kterého se tedy dočkáme opravdu víc než dost. Jeho hlas nám neustále něco sděluje… Ani Peterovo osvětlení, že nahrávka má kinematografický charakter (oproti jeho standardním albům), mě moc neuspokojuje.

Recenze na toto album jsou většinou pozitivní („No one else makes a noise like this“.) Nicméně já musím tentokrát nesouhlasit – co milujeme, k tomu dokážeme být i hodně kritičtí, protože nám na daném záleží – takže nějakou pseudo-korektnost ode mě neočekávejte ;-).
Jistě, není to žádný popík, je to nekomerční, alternativní nebo jak by se to dalo nazvat – ale bohužel poslouchat se to moc nedá – pokud tedy posloucháte hudbu především kvůli hudbě – a klidně to může být (v mém případě) i hudba monotónní, experimentální. Ale když v hudbě nacházím absenci hudby… Petera Hammilla – jeho dílo mám moc rád, nicméně pokud mám brát v hlavní potaz to, jak mě se album líbí, jak na mě působí, tak tentokrát musím… tři a půl bodu zaokrouhlit dolů…

P. S. Jo a obal CD… Docela by mě zajímalo, proč se v poslední době některá CDčka nevydávají v klasických plastových obalech, které vydrží určitě déle, než obaly z tvrdého papíru – už jen to CD z obalu vydolovat…
Mám v takovémto „luxusním“ papírovém obalu i pár dalších CDček, třeba Renaissance - Symphony of Light…
Chápu, že je to asi levnější (možná i ekologičtější), ale ta CDčka teda zrovna nejlevnější nebyla…

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - ...all that might have been...
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Van Der Graaf Generator - Do Not Disturb
2016-10-08

Van Der Graaf Generator / Do Not Disturb

4 stars

Zajímavé album. Pojmu recenzi trochu jinak (na mě) a pokusím se album rozebrat skladbu po skladbě.

Chybí mi na něm mohutný zvuk Bantonových varhan, místo toho tady Hugh Banton hraje hodně na baskytaru (!), což je osvěžující změna, někdy je ta Hughova baskytara nástrojem, který je ve skladbách slyšet dokonce skoro nejvíc.

Aloft – úvodní skladba, rozjezd ve stylu vyklidněně zasněných Pink Floyd. Poté se to rozjede víc, ale Hammill se hlasově krotí, člověk si říká, že by se do toho mohl více opřít. Možná že až naživo, také (nebo hlavně) už ale prostě není nejmladší… Skladba spíš připomíná věci objevující se na Hammillových sólo výletech.
Mimochodem novinářské úvahy a otázky, jestli je tohle poslední album, se mi vůbec nelíbí… Jako by se Hammilla ptali a říkali mu: Seš starej, nechceš už umřít?…

Alfa Berlina – skladba je nostalgickou vzpomínkou na divoké koncertování VdGG v Itálii v roce 1972. Tato skladba má tu povědomou, emociální, posmutnělou náladu, která k VdGG a Hammillovi prostě tak nějak patří.

Room 1210 – skladba o často smutných pobytech v hotelových pokojích během koncertování, kterého si teda Hammill a kolegové užili až až. Z této skladby je také text: Do not disturb. Nápis objevující se na cedulkách, které se dávají na dveře hotelových pokojů. Hammill za klavírem i kytarou, Hugh zde hraje na basu i zajímavým nevandergraafovským způsobem na klávesy, které v melancholických posledních dvou minutách spíš připomínají harmoniku v nějaké šansonové písni…

Forever Falling – docela tvrdá skladba, na mě ale až moc přímočarý rock. Přece jen člověk očekává od VdGG trochu něco jiného: snad to nebude znít blbě, ale něco komplikovanějšího.

Shikata Ga Nai – výborná a jediná instrumentálka. Klidně bych si ji dokázal představit na Pawn hearts. Je znát a je potěšující, že na skládání skladeb se asi nejvíc v celé historii VdGG podílel i Hugh Banton. Dokonce ho i v rozhovorech o albu Peter Hammill pustil ke slovu ;-).

(Oh No, I Must Have Said) Yes – Hammill se do skladby opřel s elektrickou kytarou způsobem, že by i hodně tvrdí rockeři uznale a souhlasně přikyvovali vlasatými hlavami. Ovšem v necelé třetí minutě přichází jedno z největších překvapení na albu – skladba se na tři minuty změní v totální, nedivoký jazz (!). Hugh jazzuje na basu a Hammill klidně jazzově zpívá – v životě jsem nic takového od Hammilla neslyšel! Paráda a inovace v jeho tvorbě (nebo tvorbě VdGG)!

Brought to Book – překrásná kompozice. Melancholie si podává ruce s dojímavými emocemi tak, jak to umí jen Peter Hammill. Ve skladbě ale také nechybí typické hudební nekonvenční přechody, které připomínají vášnivé VdGG v sedmdesátých letech. Opět ale, trochu mi chybí to, že se Hammill víc hlasově neodvázal…

Almost the Words – jak album finišuje, skladby jsou jakoby lepší a lepší… Tohle je možná nejlepší kompozice alba. Silný hudební nápad, hodně posmutnělá nálada opět skladbu kropí jak voda z fontány… V páté minutě opět přijde hudební přechod, ve kterém překvapí Hughovy klávesy – vůbec nezní tak, jak jsme zvyklí. Zvuk je moderní, spíš připomíná legendu německé progresivní elektroniky Klause Schulzeho… Palec jednoznačně nahoru! No a v posledních dvou minutách se do toho konečně všichni pořádně opřou jak za mladých let, Banton si zařádí na varhanách jako by byl konec šedesátých let…

Go – jak jinak než citlivý, nádherný závěr alba. Hudebně to nepřipomíná ani Hammilla, ani VdGG, spíš nějakou klasickou varhanní hudbu, obohacenou Hammillovým zpěvem…

Díky Hammille, díky Bantone, díky Evansi. Já jsem sečteno podtrženo spokojen a udělali jste mi radost.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Do Not Disturb
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Amon Düül II - Hijack
2016-09-01

Amon Düül II / Hijack

4 stars

V německých undergroundovějších končinách vznikla spousta zajímavé, dechberoucí muziky; netřeba asi jmenovat skupinu Can… nebo Stevenem Wilsonem oblíbeného Klause Schulzeho a vůbec celou oblast progresivní elektroniky…a pak je tu také skupina Amon Düül II.

Sedmé studiové album této legendární krautrockové kapely nabízí úplně jinou hudbu než instrumentální pekelnou kosmickou psychedelií napuštěná první dvě kultovní alba.
Ta udělala kapele jméno a to byl / je také důvod, proč se toto podle mě neprávem podceňované album netěší velké oblibě, viz hodnocení na progarchives, nepřibližující se ani třem bodům.
Já nesouhlasím, hudba je to jiná, ale jiný automaticky neznamená špatný, Amon Düül II byla kapela, která se prostě vyvíjela.

První polovinu alba tvoří písničky, normální klasicky rockové písničky, což někdo náročný a zmlsaný může brát jako odsouzení, ale lze to také brát jako pochvalu. Já s nimi problém nemám. To hlavní pak přichází na druhé straně alba; nejdelší skladba na této desce Da Guadeloop je výborná krautrocková instrumentálka, progrock jak vyšitej… Kdybych měl někomu doporučit skladbu, která by měla být představitelem, symbolem stylu krautrock, vybral bych úvodní instrumentálku od kolegů Faust z jejich alba Faust IV (1973) nebo právě tuto jamově znějící kompozici. Následuje překrásná baladická Lonely woman – je zajímavé, kolika tvrďáckým kapelám šly baladické love songy – Rolling Stones, Deep Purple, Black Sabbath, Amon Düül II… Liquid whisper je další nádherná skladbička zpívaná neobvykle křehce Renatou Knaup… trochu připomínající Beatles v druhé půli šedesátých let. Desku uzavírá další krátká píseň Archy the robot, která se mi líbila už napoprvé, když jsem tohle album slyšel. Dechové nástroje v ní trochu připomínají opět Beatles. Z alba je koneckonců lehounce cítit ovlivnění právě již zmíněných Beatles, ale také Velvet Underground a Briana Ena.

Dávám zasloužené 4 hvězdičky, podle mě si album nízké hodnocení nezaslouží, není tu žádná popová vata jako třeba na předcházejícím albu. Pro posluchače progrocku Amon Düül II nepolíbené doporučuji klidně na začátek toto album – asi bych tuhle kapelu nenaposlouchával chronologicky, pokud nejste fandové třeba raných Pink Floyd nebo Tangerine Dream…

» ostatní recenze alba Amon Düül II - Hijack
» popis a diskografie skupiny Amon Düül II


No-Man - Loveblows & Lovecries - A Confession
2016-07-24

No-Man / Loveblows & Lovecries - A Confession

4 stars

Toto není přímo recenze, jen se mi nechtělo album pouze líně odhvězdičkovat…
Tak jestli by tohle mělo být zaškatulkované pod pop, tak nevím…
Hudba No-Man byla v tomto období (1989-1997) úžasný koktejl popu, rocku, nu-jazzu, dubu, drum and bassu a dost i elektronické taneční hudby.
Pop bych tam tedy viděl spíš okrajově, jako jednu z částí, a HLAVNĚ zapomeňte na to, co prolétne hlavou i mě, když se slovo pop řekne. Zapomeňte na hrůzná osmdesátá léta ve smyslu Hložků a Kotvaldů, zapomeňte na italský (Snake promine) srač… exkrementální discopop, který se na nás valil v osmdesátých letech z rádií… Tohle je úplně jiný level… Je to ale hudba pro lidi s otevřenou myslí, takže pokud jste nekompromisní staromilci zaseklí třeba na Párplech/Zeppelínech nebo Yes/Genesis… můžete být zklamaní…Protože hudba No-Man zní svěže, mladě a její kvalitu, žánrovou pestrost a neagresivní emocionalitu dokazují právě nahrávky z let 1990-1997…A že se dokázali posunout dál, ukazují neméně fascinující následující nahrávky…

» ostatní recenze alba No-Man - Loveblows & Lovecries - A Confession
» popis a diskografie skupiny No-Man


Psí Vojáci - U sousedů vyje pes
2016-06-06

Psí Vojáci / U sousedů vyje pes

5 stars

„Topolovo piáno je nádherně lyrické, fantazírující a romantické“, píší na stránkách hudebního vydavatelství Indies Records a je to stručná, leč velice výstižná charakteristika.
Tomuto albu jasně vévodí zklidněný klavír zklidněného Filipa Topola, lehce doprovázený bicími Davida Skály a baskytarou Luďka Horkého. Téměř nic jiného na albu neuslyšíme (co se hudebních nástrojů týče - nepočítám Topolův zpěv), výjimkou je úvodní skladba Znaj se sví známí (s povedeným ironickým textem), kde se překvapivě (mám takový dojem) sám Filip Topol razantně opře do elektrické kytary (ano!).
Mnohem víc než o nějakou undergroundovou muziku (to, co si pod ní člověk většinou představí) se jedná o originální, niternou hudbu připomínající vážnou hudbu dob klasicismu a romantismu a také je v ní trochu toho pesimisticky hegerovského šansonu (smutek není tak vidět a slyšet, posouvá se někam „dovnitř“, skrývá se).
Filip Topol na tomto albu neuvěřitelně hudebně vyzrál. A i textově se jedná (podle mě) o vrchol Filipova básnického talentu… utíkajícího od určité dejme tomu sociální tématiky do náruče sovovsky konejšivé přírodní lyriky. Je to ve výsledku hořce krásné a dovolím si právě něco takového, jako je album U sousedů vyje pes, nazvat ryzím Uměním.
Kraťoučká ústřední klavírní skladbička U sousedů vyje pes je věnována tehdy aktuálně zemřelému Mejlovi Hlavsovi – oba hudebníky pojilo když ne asi přímo přátelství, tak ale evidentně minimálně vzájemná úcta. Topol tehdy přiznal, že nebýt Mejlovy smrti, uvažoval by nad veselejším vyzněním celého alba…
Zvuk alba je na české poměry mimořádně křišťálově čistý, kvalita nahrávky je opravdu velice nadprůměrná.

Album mi trochu, trošinku připomíná Wakemanovu desku Sea airs – pokud máte rádi Wakemanovy čistě klavírní nahrávky, můžete snad zkusit i tohle album.

Téměř hodinu trvající album bylo nahráno v červenci 2001, Filip Topol tehdy žil bez alkoholu, neboť byl po náročné operaci slinivky a nutno podotknout, že mu/jeho hudbě to prospělo. Albu není co vytknout, ať se podívám kamkoli – vtipný obal – pes štěkající noty – je malůvkou samotného Filipa Topola, soustředěný výkon, úžasné texty (chtěl jsem nahodit nějaké ukázky, ale uvědomil jsem si, že bych musel/chtěl uvést skoro vše, tak jsou ty texty dobré), již zmíněná zvuková kvalita nahrávky a především hudba samotná, mající melodii, bez staré undergroundové divokosti, ale přesto vůbec nesklouzávající někam do lákavých vod banálního popíku. Desetiminutová instrumentální Malá smuteční hudba, to už vlastně ani nejsou Psí vojáci, jen Filipův klavír a jeho výlet do čistě vážné hudby.

Pět hvězdiček je podle mě (minimálně pro mě) bez debaty a věřím tomu, že čas ukáže, že mám pravdu – vzhledem k rozporuplným reakcím kritiků zejména v době vydání alba (Psí vojáci se nevyvíjejí, Psí vojáci se uzavírají do sebe apod.).
Mimochodem - před dvaceti, třiceti lety by také nikoho nenapadlo, že Rambo jednou bude mít na csfd červený čtvereček a některé akční filmy že budou dávat na ČT 2 ;-) …

» ostatní recenze alba Psí Vojáci - U sousedů vyje pes
» popis a diskografie skupiny Psí Vojáci


Hammill, Peter - Everyone You Hold
2016-05-27

Hammill, Peter / Everyone You Hold

4 stars

Peter Hammill se na výborném koncertě v Union Chapel (plném hudebních raritek a neprofláklých kousků) sešel (po nějaké době) mimo jiné se všemi kolegy z Van der Graaf Generator a asi si zase padl do oka i s Hughem Bantonem, protože on je tentokrát tím z VdGG, který album Everyone you hold lehce koření svým nicméně nezaměnitelným způsobem. I když zejména - slyšitelně jen ve skladbě Bubble. Není tu saxofonista David Jackson, doprovázející jinak velkou řadu Hammillových alb, naopak Hugh Banton se na Hammillově sólovce objevuje po docela dlouhé době. Ale potěší to. Možná to byl záměr a skladba Bubble tak získává téměř van der graaf generátorskou povědomě vášnivou, dramatickou atmosféru a vybočuje tak z jinak klidného toku ostatních baladických písní. Všechny ostatní skladby jsou totiž neagresivně křehké (asi i díky tomu je to jedno z mála CD od Petera Hammilla, které skousla i moje žena ;-), vybouřená melancholie nad nimi tancuje s krásou jak dvě na sebe pomrkávající víly, co se znají už hodně dlouho… Hmm, snad to nezní nějak blbě…

Atmosféra je až povznesená; vyzrálá, jemná, teplá, romantická: hned v úvodu „everyone you hold / takes a piece of you away“, ale posmutnělá… jak už to u Petera bývá… Peter Hammill klidně střídá kytary a klávesy (dostávající víc prostoru oproti kytarám), tu podpořen citlivými houslemi Stuarta Gordona (Nothing comes), tu sopránovými hlasy jeho dcer (Phosphorescence)… Skladbami navíc občas probublá i moderně ambientní atmosféra a člověk si tak uvědomí, že neposlouchá sedmdesátá léta…
Všudeprosakující melancholie způsobuje, že album nelze odpískat jako příliš klidné, stojaté vody – což je mimochodem zajímavý a pravdivý postřeh, který jsem objevil na progarchives.com.

Pokud neznáte, tak tuto introspektivní kolekci skladeb doporučuji všem, kteří mají rádi třeba Anthonyho Phillipse, Renaissance, Davida Gilmoura… Není to bouřlivě šílené, rockově dravé (tak jako třeba výše zmíněný Union Chapel koncert, jenž vyšel na 2CD – Hammill na něm, když se dostane ke kytaře, zní spíš jako Jimi Hendrix), ale své kouzlo to bezesporu má. Jako i jiná, podobná alba tohoto svérázného hudebního solitéra (např. And close as this, Fireships, None of the above).
Ale své kouzlo konec konců mají i Peterova jiná, úplně jinak znějící alba ;-).

Závěrem bych chtěl shrnout/dodat, že: Rozhodně se nejedná o album „holých“ skladeb ve stylu samotný Hammill se svou kytarou / samotný Hammill u kláves… tak, jak tomu bývá na některých Peterových albech. Upřímně řečeno jsou pak takováto… zvukově bohatší alba mnohem lépe poslouchatelná/skousnutelná i pro ne hardfandy Petera Hammilla.

Subjektivně za pět hvězdiček, ale v porovnání se zlatými sedmdesátými léty plnými vodíku v heliu a zastavených srdcí přece jen musím jednu ubrat.

P. S.
Hudbu poslouchám především kvůli hudbě; přiznám se, že text u cizojazyčných kapel, byť sebekvalitnější, většinou trochu přehlížím, také nejsem profík na angličtinu (nebo cizí jazyky obecně)… Ale přesto mě nepřestává fascinovat Hammillovo básnické vyjadřování – některé obraty jsou jednoduše úžasné a i vytržené z nejednoznačného kontextu probouzejí, těší a dráždí Vaši/mou fantazii; např. z tohoto alba: „…and our bones become the coral of the future…“ – „naše kosti se stávají korály budoucnosti“… výborné…

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Everyone You Hold
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Tangerine Dream - Alpha Centauri
2016-02-27

Tangerine Dream / Alpha Centauri

4 stars

Pink Floyd v letech 1966-1970 vystoupali po x schodech do poměrně spousty pater a otevřeli mnoho dveří, ale přeci jen, byly dveře, před kterými se zastavili a neodvážili se vstoupit dál. No a tady nastupují Tangerine Dream, legendární německá kapela, zejména v raném období propojující psychedelický space rok s žánrem škatulkovaným pod progresivní elektroniku.
Space rockové instrumentálky na albu Alpha Centauri zjednodušeně řečeno dost připomínají třeba live stranu alba Ummagumma od Pink Floyd, zejména kompozici A saucerful of secrets. V jistém slova smyslu mi celé rané období Tangerine Dream připomíná (a v dobrém slova smyslu splývá) tak trochu různé variace na skladbu A saucerful of secrets. Ale v žádném případě tu nemůže být řeč o nějakém… pubertálně zaslepeném neinvenčním napodobování. Tangerine Dream prostě jen, jak jsem napsal v úvodu, šli odvážně dál. Mnohem dál. Nebyli nijak svázáni tím, že jsou a že by měli znít jako rocková kapela (nemluvě o tom – nechci sem tahat politiku – ale… škoda, že nad námi tehdy „bděl soudruh“…) a výsledek byl ten, že se dostali hodně daleko… do těžko stravitelných končin, kde třeba bažina splývá s barevnými průlety vesmíru v koktejlu vaší bičované fantazie, aby zase po chvíli vše spočinulo v ledově černé tříšti prázdnoty kosmu, který se proměnil ve zlověstně mlčící stojatou vodu…
Album je kromě kosmicky klávesových krajin okořeněné skladby polidšťující flétnou, ale každopádně na Jethro Tull zapomeňte.

Řada skupin pohybující se v současnosti v elektronickém undergroundu / trance music / progressive house / downtempu v podstatě vědomě či nevědomě vychází z postupů, které možná znějí svěže novátorky, ale byly tu ve skutečnosti už dávno před tím v podobě hudby např. Tangerine Dream. Už jen za tohle si zaslouží tahle kapela když nic jiného, tak respekt.

Teď si tak uvědomuju, že je poměrně zajímavé, kolik německých kapel bylo ovlivněno psychedelickými Pink Floyd (Pink Floyd do roku 1971), nejen Tangerine Dream, ale třeba také slavní a podstatně rockovější Amon Düül II, ale už ne tolik post darksideovskými Pink Floyd… Já vím, byli tu Eloy ve svých transvestit oblečcích ;-), ale stejně…

Postskriptum:
Na takovou třeba páteční nebo sobotní půlnoc po pár sklenkách červeného vína mě napadá jen málo věcí, které by mě bavily víc, než hudba např. Tangerine Dream nebo skupin této kapele podobných…

» ostatní recenze alba Tangerine Dream - Alpha Centauri
» popis a diskografie skupiny Tangerine Dream


Hammill, Peter - The Appointed Hour (PH + Roger Eno)
2016-02-23

Hammill, Peter / The Appointed Hour (PH + Roger Eno)

3 stars

Alba, na kterých Peter Hammill spolupracoval s jinými umělci, byla a jsou vždycky zajímavá. Už jen proto, že člověk netuší, co přesně na něj vykoukne. Někdy i vybafne. Ať už to byla např. méně známá spolupráce s japonským umělcem Ayuo Takahashim na albu Songs from a Eurasian journey (1997), nebo tato více známá spolupráce s bratrem slavnějšího Briana Ena, s Rogerem Enem.

Jak hodinové album Stanovená hodina vzniklo?
Roger Eno hodinu improvizoval. 1. dubna 1999 mezi 13. až 14. hodinou. Peter Hammill také tu hodinu ten den zase ve svém studiu improvizoval. Jak byl s Rogerem domluvený. Předem se jen dohodli, jak vyloženě začnou (akord D moll) a kam je vítr odfoukne, bylo už ve hvězdách. Ve výsledku se pak obě nahrávky spojily bez nějakého velkého zasahování do toho, co oba vytvořili a vzniklo tak naprosto ojedinělým, improvizačním způsobem zajímavé dílko opět těžko zařaditelné, co se žánrů týče.

Takže: těžká otázka: Jak album popsat?
Krátké instrumentálky. Není to ani moc romantické, ani ponuré. Kupodivu. Hodně kláves, klavíru, trocha Hammillovy lehce roztřepeně psychedelické kytary a ve výsledku si ambient podává ruku s… s instrumentální improvizační moderní klavírní vážnou hudbou, připomínající ve výsledku spíše Clauda Debussyho nebo Fryderyka Chopina než progrockovou nebo rockovou nahrávku. Tu nepřipomíná vůbec. Pokud znáte album Petera Hammilla s Guyem Evansem Spur of the moment (koupil jsem ho jako CD v Londýně v roce 1997 za nekřesťanské peníze vzhledem k tehdejšímu kurzu libry) - tak tomu se to podobá… Kdo je otevřený New Age hudbě, která není přímo optimistická a nebude očekávat rozjuchaný rock´n´roll nebo dunivý hardrock, toho by album mohlo zaujmout. Mimochodem hudba zní také dost filmově – v artovém snímečku nebo i v nějakém napínáku si ji dovedu klidně představit…
V žádném případě ji ale nepovažuju za nějakou „vyšší hudbu pro vyvolené, kteří jediní ji dokážou pochopit.“

Váhám mezi třemi/čtyřmi hvězdičkami… Kroť se Honzo! Tak dávám nakonec v rámci objektivity spíš za tři. I když za originální nápad, JAK tohle aprílové album vytvořit, bych nejraději bod přidal…

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - The Appointed Hour (PH + Roger Eno)
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Tangerine Dream - Ricochet
2016-02-10

Tangerine Dream / Ricochet

5 stars

Výborný koncert tvořený materiálem neobjevivším se na žádné studiovce.

Dvě dvacetiminutové pulsující skladby, Ricochet I. a Ricochet II. Kromě elektronických ploch doprovází první (ale i druhou) kompozici floydovsky psychedelický zvuk elektrické kytary. Dělá tak nahrávku mnohem přístupnější než např. náročné kompozice na desce Zeit. Druhá část začíná
krásným klavírním motivem doprovázeným klávesy, znějícími jak nebeská flétna… Poté se to „rozjede“ do pro Tangerine Dream klasicky tajemné, kosmické atmosféry.
Přítomnost mellotronu, a zejména pak klavíru, skutečných (mám alespoň takový dojem) bicích a kytary (která opravdu často zní, jako by si David Gilmour odskočil od nahrávání Ummagummy) činí toto nadčasové dílo německé progresivní elektroniky skousnutelné i pro fandy zaměřené na rockovější styl hudby. Předložené hudební téma má totiž v sobě určitou rytmiku a nezní až tak repetitivně jako např. alba jejich bývalého kolegy Klause Schulzeho. Díky tomu je posluchačova pozornost (pokud se chce soustředit) udržována stále v pozoru. Aniž by jí to bránilo volně se vznášet a proplouvat vesmírem vlastní fantazie.

Někteří by album (a podobný styl hudby) mohli odsoudit pro určitou jednotvárnost (a já to i dokážu pochopit). K tomu bych mohl říct to (kromě jasného faktu, že prostě každému se líbí něco jiného), že monotónnost se může stát v elektronické muzice trochu relativním pojmem mimo jiné jednoduše proto, že každý cítíme jinak a máme jinak nastavené hranice. Nemluvě o tom, že monotónnost můžete brát jako odsouzení i jako pochvalu :-).
Mám takový dojem, že jsem četl v knížce o Zappovi jeho dobrou odpověď na otázku, jestli v hudbě Stravinského nebo Varèse nepostrádá emoce. Frank Zappa odpověděl, že to záleží na tom, jak definujete slovo emoce :-). Podobná úvaha/odpověď by se dala aplikovat i na hudbu Tangerine Dream.

Sečteno a podtrženo, pro mě Zásadní nahrávka, kde Atmosféra se dá krájet jak hermelín, takže dávám pět bodů.

» ostatní recenze alba Tangerine Dream - Ricochet
» popis a diskografie skupiny Tangerine Dream


Hammill, Peter - Singularity
2016-02-04

Hammill, Peter / Singularity

4 stars

Dívám se na obal CD: černobílý, z blízka nafocený obličej vážného Petera Hammilla – aniž by v tom byla jakákoli teatrální póza. Bolest, která nekřičí, se zrcadlí v jeho očích, které jako by přesto nestárly v jinak stárnoucím obličeji…

Album bylo nahrané mezi lednem až dubnem 2006 a celé je komplet pouze dílem Petera Hammilla. Ale řeknu vám, je to síla. CD začíná dynamickou skladbou Our eyes give it shape, ve které uslyšíme nahrané akustické + elektrické kytary a bicí, vše od samotného Petera. Když text skladby dojde k „Jsem rád, že jsem stále tady, abych tohle mohl vidět…“, nelze si nevzpomenout nebo si neříct, jestli to náhodou trochu není o jeho infarktu, který krátce před tímto albem prodělal. Skladba Famous last words je totální progrock příjemně připomínající sedmdesátá léta. Velice osobní skladba založená na klávesách - Meanwhile my mother - je o Peterově matce umírající na Alzheimerovu chorobu. V krátké klavírní instrumentálce Of wire, of wood se Peter Hammill ukazuje překvapivě jako výborný skladatel moderní vážné hudby… Trošku odbočím: Hammill za to samozřejmě nemůže, ale malinko mi připomíná (hudebně) v této skladbě výborného herce Josefa Bláhu hrajícího hudebního skladatele v komedii Hodíme se sobě, miláčku? Já za to nemůžu, prostě taková moje možná iracionální asociace, ale alespoň díky ní mohu snad trochu odlehčit temnotu tohoto skvělého alba. Předposlední Friday afternoon zase dýchá bolestnou melancholií, je o tehdy nedávné smrti Hammillova ladiče pian, kterého zabil opilý řidič. To nejlepší na závěr? Skladba White dot. Nevím, jestli nejlepší, ale nejpodivněji určitě. Je to bizarní, šílené a nekompromisní, avantgardní… vlny klávesových temných melodií se hřmotně převalují jak vlny pekelného moře. Protože Hammillova invence nestárne. Skoro se to co do intenzity vyrovnává skladbě Gog Magog z In camera nebo třeba albu Van der Graaf Generator World record.

Uf. Dávám 4 body – Peter Hammill zase dokázal přijít s výborným albem, v roce 2006… A to si vemte, že první píseň napsal v roce 1960, kdy mu bylo dvanáct…

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Singularity
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Hammill, Peter - Clutch
2016-02-03

Hammill, Peter / Clutch

4 stars

Pamatuju si, když jsem poprvé v roce 2004 voňavé cédéčko strkal do CD přehrávače, svoji obavu: Ježišmarja: Peter Hammill, a BEZ klavíru? Vůbec na něj nezahraje? Žádný klávesy? Bude se mi to líbit? Moje obavy se kupodivu ukázaly jako zcela zbytečné, protože Peter Hammill přišel s velice silným, emocemi nabitým materiálem, připomínajícím tak kytarové písně třeba z legendárního alba Chameleon in the shadow of the night.

Aby to nebylo jen o Hammillovi a jeho akustické kytaře, album se velice vkusně okořeněno přítomností Davida Jacksona (saxofon/flétna) a houslemi/violou Stuarta Gordona. Méně je někdy více, ale o to více si člověk Hammillovy kolegy vychutná. Peter Hammill je na albu opět ve skvělé formě jako zpěvák, a i jeho texty/poezie berou dech a daly by se jednotlivě tesat do skály jako citáty, např.: „How in God´s name did religion fall so far away from God?“ Vynikající… Skoro jako vždy.
Melodie uslyšíme krásné, ale nutno upozornit, že album je dost temné, hammillovsky ponuré. Sebeskrytějšího humoru se zde tentokrát nedočkáme (alespoň co já jsem postřehl)… To spíš spatříme stádo srnek na pražské křižovatce v centru v pondělí dopoledne. I nádherným textem v nádherné skladbě Once you called me o vztahu otce a dcery se line melancholická nit o tom, že čas je něco, co se nedá vrátit. Peter Hammill brousí i do pro něj ne moc obvyklých a v tom smyslu odvážných témat – pedofilie – skladba Just a child, nebo anorexie – skladba Skinny.
Závěrečná osmiminutová skladba Bareknuckle Trade je úžasná. Řada progrockových kapel si to nejlepší nechávala na konec desky (zajímavou výjimkou/opakem v tomto ohledu byli Gentle Giant :-). Peter Hammill to v Bareknuckle Trade rockově rozbalí a „opře“ se do toho se Stuartem Gordonem, který na violu hraje tak, že chvílemi máte dojem, jako by hrál na elektrickou kytaru – věřím, že i Jimy Hendrix by valil bulvy. Kdyby je valit mohl.

Dávám čtyři hvězdičky zcela oprávněně. Sám Hammill byl překvapen tolika pozitivními ohlasy na dané album, jak zmínil svého času na svých stránkách www.sofasound.com. No a já se mu nedivím.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Clutch
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Hammill, Peter - Skin
2016-01-29

Hammill, Peter / Skin

3 stars

V roce 1985 Peter Hammill pracoval na nové, dychtivě očekávané studiovce Skin (přeci jen předchozí rok 1984 jeho kompilační album znovunatočených love songs Love songs nepřineslo nic nového, „jen“ starší milostné skladby v novém kabátě). Album Skin bylo natočené ve složení, které po přečtení vzbudí velké očekávání, ale nadšení je bohužel trochu zbytečné. Sešli se zde Peter Hammill, David Jackson, Guy Evans, Hugh Banton (takže komplet Van der Graaf Generator), již zesnulý Stuart Gordon a ještě několik dalších lidí včetně Davida Coultera hrajícího na exotické didgeridoo.

Album je kolekcí hodně nadprůměrných skladeb: klidná After the show s výborným, neobvykle citlivým saxofonem Davida Jacksona, baladická Shell, malá hudební opera a la Hammill Four pails nebo nejlepší věc na albu – desetiminutová Now lover – skladba hudebně i kompozičně v duchu nejlepších VdGG, také se opravdu hodně podobá skladbám této kultovní kapely ze sedmdesátých let. Jako by se člověk na chvíli vrátil v čase. Je to příjemné, ale právě proto, že taková skladba je na albu jedinou skladbou, je to také trochu smutné. Album je ale dále kolekcí také hodně podprůměrných, synteticky znějících písní – bohužel už úvodní skladba s osmdesátkovými bicími a klávesami mě nikdy moc nebavila, orchestrálně znějící Painting by numbers je průměrný rock pop a třeba bonusový singl You hit me where I live je už přímo popová příšernost a je jen těžko uvěřitelné, že něco takového pochází od Petera Hammilla. Takže sečteno a podtrženo, jedná se o průměrné album, kde průměrné není nic, buď nadprůměr nebo podprůměr… hmm, snad se do toho nezamotávám. Peterovi by v osmdesátých letech minulého století možná prospělo vydat méně alb, ale více třídit to, co vytvořil. Více „vyhazovat“.

Dávám stěží 3 body, ale naštěstí je podle mě takto ne úplně povedených alb u Petera Hammilla minimum. Což ho vzhledem k jeho nadprodukci šlechtí. Hned následující výborné album And close as this je už úplně jiné kafe (nebo třeba pivo, dosaďte si dle své chuti). Takové, co vám tak chutná, že si ho hned chcete dát znovu.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Skin
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Hammill, Peter - Other World
2016-01-08

Hammill, Peter / Other World

4 stars

Gary Lucas je americký skladatel, zpěvák a kytarista, který už spolupracoval s mnoha hudebníky, např. s Captainem Beefheartem. Um jeho hry na kytaru je nesporný, proto jsem se v roce 2014 zvědavě těšil, až si poprvé poslechnu CD Other World, album skladeb, které zkomponoval s Peterem Hammillem. I když matematicky přesnější by asi bylo uvést Hammilla na první místo – album, které Peter Hammill nahrál a složil s Gary Lucasem.
A dočkal jsem se věru překvapení. Peter Hammill nebyl nikdy (při vší úctě, kterou k němu chovám) virtuózní hráč na hudební nástroje, byl a je to především vynikající skladatel podepisující se mimo jiné nekonvenční strukturou svých skladeb a je vynikající textař/básník (a ano - také samozřejmě zpěvák). Tento „handicap“ je zcela vyvážen právě Lacasovou přítomností a jeho profesionálně zvládnutou hru na kytaru.
Přímo psychedelický opar se nad Hammillovými alby příliš často nevznáší, je částečně přítomen v první fázi existence jeho legendární skupiny Van der Graaf Generator. A po desce H to He, Who am the only one z roku 1970 si troufám říct, že toto je nejvíce psychedelická nahrávka Petera Hammilla! Z roku 2014 (kdy vyšla, nahraná byla v roce 2013). Dalo by se o tom samozřejmě polemizovat, ale já to prostě takto cítím. Byl jsem z toho hodně příjemně překvapený.
Album je nečekaně hudebně pestré. Kytary sice jasně dominují, ale apokalyptické zvuky deformovaných kláves stojí opravdu za to. Skoro každá skladba je jiná a nepodobá se předcházející. Máme zde úvodní skladbu Spinning Coins, což je pastorálně klidná balada nesoucí typický Hammillův rukopis. Také zde máme ale skladby a pasáže, které připomínají psychedelické jamující Pink Floyd 66-67 nebo ztřeštěné instrumentálky Rona Geesina (kdo zná jeho album s Rogerem Watersem Music from the body, ví, o čem mluvím). Album uzavírá elektronická instrumentálka plná vzdušné atmosféry, Slippery Slope, zajímavá nehammillovská věc, kterou byste čekali spíš na albu Briana Ena nebo Klause Schulzeho.
Na albu je také slyšet řada… jak to nazvat… zvuků, o kterých nemáte absolutně páru, jak vznikly, z jakého nástroje nebo odkud vůbec pocházejí. A lakonická CD brožurka vám toho také moc neprozradí. Potvora jedna.
Shrnuto – toto je poctivý, moderní progrock, bez komerčního kalkulu, bez nostalgických návratů a lacině líbivých nápodob let sedmdesátých. A: stále je v tom Nápad. A je v tom taková ta… lehká příměs šílenství, která provází všechna výborná alba Petera Hammilla / Van der Graaf Generator. Navíc je tady kromě špetky jazzu přítomná i trocha blues (díky hře Lucase), což je také na Hammillově albu něco výjimečného.
Dávám zasloužené čtyři a půl hvězdičky.

Dodatek: je fajn mít dané CD v originále, protože v brožurce se i přes onu lakoničnost lze dočíst pro fandy Petera Hammilla potěšující fakt, že Gary Lucas sleduje Hammillovu tvorbu už od prvního alba VdGG Aerosol grey machine z šedesátých let…

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Other World
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Barclay James Harvest - Once Again
2015-12-24

Barclay James Harvest / Once Again

5 stars

Předem upozorňuji, že tohle není žádný pokus o profi-recenzi. Koneckonců něco takového ani neumím, nebo možná nechci umět. Snad to tolik vadit nebude. Jsem tak vyšťávenej ze stresu v práci, že jsem šel spát dnes v jednu hodinu ráno a od 4.50 už zase čumákuju do tmy. Do tmy Štědrého dne. Aspoň že mám volno…
Tak jsem vstal, uvařil jsem si kafe a pouštím si Barclay James Harvest – Once again. Asi jejich nejlepší album. Aspoň pro mě. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že mě baví zastíněnější kapely typu Hatfield and the North, Camel, Caravan, nebo právě Barclay James Harvest. Mnohem víc než v rockovém světě někdy až děsivě extrémně zpopularizované kapely jako Yes, ELP nebo King Crimson.
Barclay James Harvest, Hatfield and the North, Camel, Caravan… tyhle kapely totiž něco spojuje. Taková těžko popsatelná anglická plachost, nesmělost. U raných alb Barclay James Harvest si někdy až dokonce říkám: Oni znějí, jako by se snad styděli hrát, styděli zpívat! Ale je mi to sympatický. Je mi sympatický tenhle nesuverénní projev. O to víc, o co je v dnešní době těžší narazit u lidí na takové věci jako je pokora, slušnost, schopnost omluvit se za chybu apod…
Na albu je navíc kromě úvodní She said jeden velký klenot. Voní steskem a melancholií podobně jako třeba skladba Tell me od Camel. Je to citlivým mellotronem podmalovaná skladba Mocking Bird. Neuvěřitelně silná, krásná skladba s velice vkusnou „beatle orchestrací“. V úvodu rocková písnička dostává ve svém závěru až symfonický rozměr. A hudebně je tak smutná… jak ji tak teď poslouchám, napadl mě nevím proč text Petera Hammilla z Who am the only one: „bez tvého úsměvu není kde se schovat než hluboko uvnitř…“
Díky kapelo za hudbu, kterou jste zhruba do roku 1976 vytvořili! Vím, že velké kapely jsou velkými z určitého důvodu, jak někde jinde napsal Hejkal, ale tohle je stokrát blíž mému srdci než třeba na můj vkus překombinovaný, chladně akademický Emerson.

» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Once Again
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest


Orme, Le - Elementi
2015-08-14

Orme, Le / Elementi

3 stars

Kouzlo melancholického romantismu, tryskající ze starých nahrávek Le Orme, je pryč. Hudba na tomto albu není špatná. Nijak objevný nebo originální neo-progrock. Naštěstí vzdálený tuctovému popíku. Na můj vkus ale příliš camelovsky nekonfliktní. Občas si u takového typu hudby říkám, že třeba jako podmaz do dokumentárního filmu o stravování v československých socialistických jídelnách by to nebylo špatné. Ale pouštět si to do sluchátek v rámci soustředěného poslechu… Abych ale nebyl tak přísný, na albu je několik příjemných instrumentálních chvil, např. klavírní kompozice Danza della Pioggia, příjemně sedmdesátkově znějící instrumentálka Danza del Fuoco nebo souhra sitáru a houslí v instrumentální části skladby Dove Tutto e'!, které se hezky poslouchají.
Skupinu Le Orme mám moc rád, ale poslední alba až příliš postrádají špetku té takové divoké odvázané hudební agresivity (nebo experimentování), od čehož ale byla tato kapela vždycky (nebo většinou) na míle daleko.
Následující album L'infinito je o trochu lepší, tady váhám mezi dvěma a třemi body, no – nakonec ty tři dám, skupina Le Orme je, co se Itálie týče, moje srdcovka ;-). Od začátku svého fungování až do alba Piccola Rapsodia Dell'Ape (1980) nevydala slabou desku – s dechem tedy vydržela určitě déle než třeba Premiata Forneria Marconi.

» ostatní recenze alba Orme, Le - Elementi
» popis a diskografie skupiny Orme, Le


Hammill, Peter - Unsung
2015-07-17

Hammill, Peter / Unsung

4 stars

Čtrnáct instrumentálních krátkých skladeb. Nahraných jejich autorem Peterem Hammillem mezi lety 1999-2000. Zcela se ocitáme mimo rock, jsme na poli elektronické experimentální hudby trochu připomínající třeba… No, nikdo mě nenapadá. Tohle je opravdu těžko zařaditelná a těžko přirovnatelná záležitost.
Řada instrumentálek jsou naštěstí instrumentálkami nesoucími v sobě jakous takous melodii/hudební motiv (úvodní klávesová zasněná náladovka Gated, klávesovo/kytarová Gateless), vyloženého zvukově experimentálního výhřezu je zde poskrovnu (na bicích postavená Exeunt).
Když jsem album slyšel poprvé, nemohl jsem se upřímně řečeno zbavit nepříjemného pocitu, že Hammill použil „odpadky“ nápadů, věci, které mu zbyly, nikam se nevešly, slabší nápady – a tak z takových zbytků udělal album. Tak to samozřejmě vůbec není, ale – možná se budu opakovat – chce to jednoduše několik poslechů… aby se krása hudby mohla vylíhnout z neopeřeného podvyživeného mláděte v nádherného sebevědomého ptáka.
Většina skladeb skutečně počala svůj původ jako potencionální součást písní (jak píše Peter Hammill v CD brožurce), ale staly se z nich nakonec fragmentární instrumentálky, které se sešly na tomto albu. Jak sám Hammill podotýká, nejsou určené pro nic, ani nejsou o něčem (ve smyslu příběhového pohonu).
Malou zajímavostí je skladba Eyebrows, jejímž autorem výjimečně není Peter Hammill, ale jeho dcera Holly. Je to kytarová kompozice, za jejíž prostřední část by se nemusel stydět ani Robert Fripp…
Na všechny skladby se hodí komentář samotného Petera Hammilla: „… evokují naprosto jinou kulturu…“ a já jen doplním, že jsou hodně zajímavé, mají své kouzlo a jsou… horko těžko broukatelné ;-).

Pro fandy hudby vybočující ze standardů, pro fandy např. progresivní elektroniky jednoznačně doporučuji. Fanouškům takových Yes by naopak hudba z alba Unsung mohla způsobit duševní újmu ;-).

Objektivně za 3 body, subjektivně za 4; tentokrát zaokrouhluji nahoru.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Unsung
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Hammill, Peter - None Of The Above
2015-07-17

Hammill, Peter / None Of The Above

4 stars

Album None of the above je kolekce plná překrásných balad, jaké snad umí napsat jen Peter Hammill. CD bylo nahrané v období leden 1999 až únor 2000.
Album se tak celé nese v (na Hammilla neobvyklém) poklidném duchu včetně Hammillova hlasu a způsobu zpěvu. Divoký rock ani žádnou kakofonickou avantgardu nečekejte. Uslyšíme Hammillův hlas včetně místy jeho typicky chórového zpracování, Peterovy kytary, melancholicky znějící klávesy; ve třech skladbách uslyšíme také přizvaného Stuarta Gordona, jehož hra na violu a housle je více než citlivým vkladem a jednoznačným obohacením daných skladeb. Bicí Hammillova tehdejšího spolupracovníka Mannyho Eliase uslyšíme v jediné skladbě Like Veronika, písni asi nejvíc rockově znějící. V opravdu nádherné nahrávce Naming the rose a závěrečné Astart dostaly také prostor předvést svůj sopránový hlas Hammillovy dcery Holly a Beatrice.
Po instrumentálním experimentálním albu natočeném s Rogerem Enem (bratrem slavnějšího Briana) The appointed hour a znovunatočené opeře (dá-li se slovo opera použít) The fall of the house of Usher nám Hammill nabízí album chuťově zase z úplně, ale úplně jiného soudku. I tohle je jeden z důvodů, proč Petera Hammilla stále rád poslouchám.
Absence „divokého Hammilla“ vůbec neznamená, že by se album nějak táhlo nebo bylo dokonce nudné. Těžko nějakou skladbu vyzdvihnout nad ostatní, všechny mají svou sílu, kterou si já tím, že album mám již naposlouchané, každým dalším poslechem s radostí vychutnávám.
Jestliže jsou alba skupiny Renaissance často hodnocena použitím přívlastku „krásný“ – tak to samé lze vztáhnout i na toto album, None of the above.
Objektivně za čtyři body, subjektivně by to bylo za maximálních pět.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - None Of The Above
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Hammill, Peter - Consequences
2015-04-08

Hammill, Peter / Consequences

4 stars

V roce 2012 (resp. na rozhraní let 2011/2012) Peter Hammill vydává své zhruba čtyřicáté sólové album Consequences. V překladu Následky. Další celé album „produced, played and sung by Peter Hammill“.
Všechny skladby měl Peter Hammill kompletně napsané už předtím, než začal s jejich nahráváním. Jako první nahrál svůj zpěv, poté ostatní nástroje, včetně svých podpůrných hlasů v pozadí v rozličných modulacích. Album Consequences tak bylo za sedm týdnů hotové.
CD otevírá skladba Eat my words, bite my tongue, s na sebe navrstvenými (ale ne divoce) kytarami. Následuje That wasn´t what i said, skladba založená na klávesách, kytary se následně přidají, úvod je ponurý jako kdyby vypadl z Hammillovy desky Black box. Třetí skladba se jmenuje Constantly overheard, je podporovaná akustickou kytarou za lehounké podpory elektrické. Následuje New Pen-pal, píseň, kde Hammill hraje na kytaru (a opět jich uslyšíme několik navrstvených) a dokonce Peter nahrál i bicí, ne nějak rockově dravé. Jsou spíš takovou ozdobou na vánočním stromečku. Pátá skladba Close to me je příjemný, klasický Peter Hammill s klavírem. Hammillův hlas, který nejen touto skladbou, ale celým albem proplouvá a ne vždy slovně zpívá, tak vytváří další zvukomalebný hudební nástroj. Následuje All the tiredness, skladba podporovaná kytarou, Hammillův zpěv je výrazně v popředí. Sedmá skladba Perfect pose je skladbou asi hudebně nejpropracovanější, uslyšíme v ní klávesy, decentní bicí, pro Čechy je zajímavá hlavně tím, že textově je o Karlově mostě (ano, o tom našem Karlově mostě v Praze). Osmá skladba se jmenuje Scissors, Nůžky, Hammill v ní opět na chvíli vyměnil klávesy za kytaru. V předposlední skladbě Bravest face uslyšíme pro změnu jak klávesy, tak kytaru. Poslední skladba, A run of luck, je překrásná klavírní věc, podtrhává průzračně čistý zvuk linoucí se celým albem. V úvodu skladby je to textově (i hudebně) klasicky neveselý Hammill jak ze sedmdesátých let (je to fakt mazec), např.: „life ´s cheap, there´s no doubt“, ale v závěru obrátí a mrkne na nás s „life´s still great…“ Rošťák jeden.

Osobně jsem přesvědčen, že Peter Hammill je veskrze pozitivní člověk, nehovoří jen „ke květinám a psům, protože všechen lidský kontakt je bolestivý“, jak zpívá na VdGG albu World record; ono také nelze texty psané v 1. osobě jednotného čísla automaticky zaměňovat s autobiografií. Nedávno jsem četl rozhovor s Peterem Hammillem z roku 2013, ve kterém mimo jiné uvádí, cituji:
„…Then there is the stuff of life, like my middle daughter getting married last year. It’s something where you go ‚This is happening and it is not going to happen again‘—or at least one hopes it’s not going to happen again…“ a následuje Peterův smích…
Album Consequences se mě celé moc líbí (a Hammillova tvorba mě celoživotně baví), není to album, které se zalíbí na první poslech, ale co skladba, to silná melodie zrající s každým dalším poslechem. Album také není „watersovsky přetextované“ jako zatím Hammillova poslední sólovka All that might have been. Je to taková… alternativní (nezní ani nijak moderně-současně), žánrově dost těžko zařaditelná hudba bez kalkulu; koneckonců ne malé hodnocení na progarchives.com 3,63 také o něčem vypovídá.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Consequences
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Psí Vojáci - Hořící holubi
2015-02-14

Psí Vojáci / Hořící holubi

4 stars

V roce 1996 Filip Topol dle svých vlastních slov „vypustil koně z ohrady“, pil opravdu víc než hodně a na koncepčním albu Hořící holubi to je trochu znát.
Pamatuju si, že někdy v té době si Filipa pozvali do jednoho dnes už neexistujícího rádia a nestřízlivý Filip nám ukázal, že mu každopádně nechybí smysl pro humor, byť poněkud absurdní. Do rádia se dovolala jedna fanynka-pseudointelektuálka a rozčilovala se, jak to, že on, legenda českého undergroundu, se leze zviditelňovat do rádia a bla bla bla… a závěrem se Topola zeptala, jestli si nepřipadá jako opička v kleci. Filip Topol bez váhání vypálil:
„Ne, já se necejtim jako opička v kleci, já se cejtim jako klec v opičce.“
To jen tak na okraj, aby tenhle pokus o recku nebyl tak vážný. Filip Topol uměl být hodně vtipný a se sebelítostí si rozhodně netykal. Je ale fakt, že osobně ho řadím do stejné kategorie prokletých, přecitlivělých umělců jako cik cak namátkou Baudelaire, Poe, celá česká literární dekadence konce devatenáctého století, Petr Iljič Čajkovskij, Rick Wright a jiní lidé obdivovaní např. v čítankách… kam se už Filip Topol mimochodem také dostal…
Album bylo nahrané v roce 1996 v Brně už pouze v tříčlenné sestavě Luděk Horký – baskytara, kytara, David Skála – bicí nástroje a vibrafon a samozřejmě Filip Topol – zpět, klávesy, piano. Je také pochopitelně autorem textu, procházejícího celým albem jako jeden celek… jako taková… ponurá bajka. Asi nejzajímavější na tomto albu je fakt, že (podobně jako na nahrávce Sestra), Filip výjimečně opustil stoličku u klasického klavíru a my tak uslyšíme v hojné míře elektrické klávesy, temné a experimentující, přesto se v hudbě nějaká ta mozartovská klasicistní hudební kudrlinka přece jen objeví. Textově je album nejednoznačné jak ukázka podivného symbolismu. Když jsem se na to samotného Filipa Topola jednou ptal, čeho že jsou vlastně Hořící holubi metaforou?, Filip se zamyslel a řekl mi jen:
„To by bylo na dlouhý vysvětlování.“
Album je prostě textově a hudebně odvážné. Oproti v podstatě líbivě přístupné předchozí nahrávce, bestofce Národ psích vojáků (velmi dobře prodávané) je tohle krok úplně jinam, do alternativní zarostlé hudební krajiny připomínající kraje Zajíčkových DG 307 – Topol zde opravdu nijak nezpívá, jen deklamuje… Z čehož asi firma Indies neměla radost, tržby z prodeje byly mnohem menší… Ani saxík mi tady nechybí… Mimochodem ke kritice Topolova zpěvu/nezpěvu bych uvedl asi toto: Topol sice nebyl žádný Pavarotti, ale… nekonfliktní profesionální zpěv nikdy nebylo to, co bych na nahrávkách Psích vojáků vyhledával nebo co by mi chybělo.
Na maximální počet bodů tohle poměrně přehlížené album nedosahuje (ani na netu se o něm nedočtete nikde skoro nic), ale to jen v porovnání s ostatními alby. Mě baví, ale zkrotím v rámci objektivity své nadšení a dávám zasloužené „jen“ čtyři body.

» ostatní recenze alba Psí Vojáci - Hořící holubi
» popis a diskografie skupiny Psí Vojáci


Psí Vojáci - Brutální lyrika
2014-03-10

Psí Vojáci / Brutální lyrika

5 stars

V roce 1995 je, jak se tehdy zmínili v Rock&Popu v rozhovoru s Filipem Topolem, přetopolováno ;-). Psím vojákům vychází výborné album Nechoď sama do tmy se skladbami z let 1983-87 nahranými živě v roce 1987 (jinak to tehdy ani nešlo, zaplaťpánbůh i když jsem ateista, že to někdo nahrál), dále vychází sólové album Filipa Sakramiláčku, dál Filip Topol účinkoval na albu vytvořeném seskupením kamarádů Vratislava Brabence Konec léta, no a konečně vychází nové studiové album Psích vojáků Brutální lyrika.
Ponurý přírodní obraz alba napovídá, že hudba, ač rockově divoká, nebude v žádném případě rozjuchaná. A také není… Album bylo nahrané v červnu a červenci 1995 v Brně. Skladatel, textař, klavírista a zpěvák Filip Topol hraje na albu na piano, je to taková rockově divoká hra často ale připomínající šanson, občas tam probleskne vliv klasicistní hudby, hlavně Mozarta. Topolovy zdatně sekundují bicí Davida Skály a basová kytara Luďka Horkého, dále je na albu hodně slyšet altsaxofon Jiřího Jelínka, který chvílemi opravdu připomíná Davida Jacksona z Van der Graaf Generator… takže se nemusíte bát žádných nudných jazzrockových instrumentálních exhibicí, nic takového se u Psích vojáků nekoná).
Album obsahuje přes hodinu a patnáct minut neveselé, nespoutané hudby s romantickým nádechem, s výbornými texty rozervaného básníka Filipa Topola, jehož projev se pohybuje někde mezi zpěvem a expresivní recitací… Mám silný pocit, že Filip Topol patřil mezi ty umělce silně cítící, že existence lidstva je neopodstatněná, že jeho osobní život je absurdní, ale musí se naučit s tím žít, musí s tím pocitem žít, musí se tím vším tady nějak protlouct. Flaška byla Filipovou často vítanou berličkou… Ale nechci tu dělat nějaké filozoficko/psychologické pseudorozbory. Jean-Paul Sartre nebo Charles Bukowski by tomu rozuměli. Já tomu rozumím také a jen chci zmínit, že v tom rozhodně nevidím nic pozérského – v případě Filipa Topola. Tak tomu v žádném případě není.
Hudba na tomto albu je natolik kvalitní a originální, že těžko uvěřit, že něco takového vůbec vzniklo v Čechách v devadesátých letech minulého století. Je to underground, ale přesto je v tom melodie (Filip Topol měl svého času koneckonců přezdívku Michal David undergroundu :-). I přes ten zpěv nezpěv (Filip deklamuje i křičí, ale také prostě „jen“ zpívá). Album je takovým Filipovým výkřikem do tmy (např. skladba Kruhy: „kruhy jak vzteklí psi… tak už mi pomož rozetnout ty nekonečný kruhy…“ ). Opravdu melancholické skladby, např. skladba Houpačka („tento život kape jako rezavá voda…“) jsou naštěstí vyváženy skladbou Prší 3, což je kupodivu veselá píseň, kde Topol ukazuje svůj smysl pro téměř zappovskou ironii. Je to vtipná píseň, i když v ní nelze přehlédnout sarkastický, misantropický podtón, píseň je v podstatě o tom, jaká je to komedie žít s lidmi a mezi lidmi… Závěrečná skladba Tak akorát dlouhá trvá dvacet čtyři minut, má úžasnou atmosféru, jako jediná je hudebně relativně monotónní, úplně z ní cítíte prach a slunce pražských Holešovic, všechno je dlouhé, dlouhé, dlouhé, každý řádek textu začíná slovem dlouhá (nebo dlouhý…) - skladba je v podstatě plná baudelairovské nudy, život je jen čekáním na konec…
Přesto… Kdo Psí vojáky nezná, doporučuji začít právě s tímto albem, nebo třeba s albem U sousedů vyje pes (2001), kde se Filip Topol představuje už ne v tak divoké poloze, dokonce často jako spíš vybouřený skladatel klavírní vážné hudby.
A všechno je samozřejmě jako vždycky na míle vzdálené jako máloco „originální hudbě“ komerčních rádií. Hudba Psích Vojáků je prostě psívojákovská.
P.S.
A snad nemusím dodávat, že Psí vojáci byli v roce 1995 již několik let perfektně sehranou skupinou, každý hru na svůj hudební nástroj ovládal a i kvalita záznamů porevolučních nahrávek je samozřejmě standardně kvalitní na svou dobu – takže klidně zapomeňte na vžité klišé zahořklých popařů, že undergoundoví umělci neuměli hrát.

» ostatní recenze alba Psí Vojáci - Brutální lyrika
» popis a diskografie skupiny Psí Vojáci


Van Der Graaf Generator - ALT
2012-10-06

Van Der Graaf Generator / ALT

4 stars

Van der Graaf Generator jsem vždycky považoval v podstatě za undergroundovou skupinu... A tohle album je toho koneckonců příjemným důkazem. O šestém albu Soft Machine se někde psalo jako o jazzu v Ummagummě, o tomto albu jsem také slyšel přirovnání k onomu legendárnímu, milovanému i zatracovanému albu Pink Floyd. A není to přirovnání tak úplně od věci.
CD ALT obsahuje instrumentální hudbu nahranou mezi lety 2006-2012. Jedná se o experimentální improvizace chutnající po soudobé vážné hudbě, psychedelické (dost kakofonické) hudbě, jazzu a elektronické hudbě. Je zapotřebí k poslechu přistupovat s otevřenou hlavou, zejména ušima, protože opravdu nemá cenu se rozčilovat, proč něco takového VdGG vydali... A proč ne? - že to někomu nechutná jako jeho oblíbená „classic VdGG ice cream“ (výborný příměr, který jsem zaregistroval mám takový dojem na progarchives.com a dovolil si ho teď použít také) je jeho problém... Peter Hammill, Hugh Banton a Guy Evans nám tu jen dokazují, že stále tvoří svobodně, že stále tvoří už skoro padesát let (!) vyvíjející se hudbu (která ráda vytéká z rockového koryta), s nadhledem neřešící mainstreamová pozlátka a podobné věci.

U tohoto alba platí také o to víc, že je velký rozdíl pustit si ho kulisovitě v pracovním hlučícím prostředí na youtube, nebo si ho pustit (a pouštět) doma v nočním tichu hodně nahlas na CD přes sluchátka.

Mezi vrcholy alba řadím úvodní skladbu Earlybird – připomínající ptačím švitořením a perkusemi opravdu druhou stranu dvojalba Ummagumma, zasněnou klávesovou instrumentálku Repeat after me – osm minut opravdu krásné hudby a závěrečnou desetiminutovku Dronus, probíhající na poli psychedelické elektronické hudby.
S klasickou rockovou hudbou jako takovou má tohle album pramálo společného, ale pokud jste otevření nevšední hudbě – experimentu, křížení hudebních žánrů (ALT se dá přeložit jako zkratka slova alternativní), může vás toto album zaujmout. Chce to jen neočekávat Godbluff nebo Pawn hearts...

Pouštím si tohle album většinou společně s posledním sólovým albem Petera Hammilla Consequences (mimochodem je to dobrá kombinace – na ALT není žádný zpěv, na Consequences je zpěvu víc než dost) a mohu vám říct, že čím víc si ta CD pouštím, tím víc se mi líbí. A takhle já to s měl s Peterem Hammillem vždycky.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - ALT
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Soft Machine - Land of Cockayne
2012-09-25

Soft Machine / Land of Cockayne

4 stars

Výborné, svěží, letní, jazzové instrumentálky!
Takhle jednoduše bych asi dané album shrnul, kdybych ho měl bez přemýšlení ohodnotit několika stručnými slovy. Album, které mě od prvního poslechu příjemně překvapilo a od té doby nepřestává bavit, ostatně jako většina alb Soft Machine, i když jakési definitivní proniknutí do jejich sofistikované hudby je většinou trochu běh na delší trať. Ovšem u tohoto alba jsem očekával automaticky zklamání, po zkušenostech třeba (při vší úctě k oběma kapelám) s alby Caravan nebo Gentle Giant z podobné doby...
Tohle možná trochu nedoceněné album já osobně hodnotím opravdu vysoko. Naposlouchal jsem si ho x poslechy, takže si ho můžu vychutnávat a některé melodie si pak často několik dní moc rád broukám – jsou opravdu broukatelné! Viz. třeba překrásná úvodní Over 'n' above.
Není moc skupin, které začaly v šedesátých letech minulého století a i v roce 1981 měly stále co říct, byly poslouchatelné. Napadá mě namátkou Martin Kratochvíl, Plastici, Holger Czukay a Soft Machine – konkrétně toto album Land of Cockayne. Možná by mě napadli i další hudebníci. A koneckonců vkus je něco, co je opravdu subjektivní.
Jasně že objektivně vzato se dané album těžko může srovnávat se svými staršími bratříčky z legendárních let 1968-1976, hudba na tomto albu je jiná (někdo by možná uštěpačně doplnil, že je úplně někde jinde), ale laciného, podbízivého popíku se obávat v žádném případě nemusíte. Ani nějaké kreativní impotence. Alespoň podle mého názoru. Hudba na albu je stále hodně jazzová, ale jednodušší, melodičtější, je taková... víc vyrovnaná; konvenčnější, ano, ale to přece neznamená automaticky horší.
I v osmdesátých letech se objevovala v oblasti jazzové fúze skvělá muzika...Tak nějak mi přijde podobně podceňované album Tutu od Milese Davise... Ale abych neodbočoval... Důvod, proč tento minipokus o recenzi vlastně„hážu na papír“ je ten, aby se ti, kteří se třeba předpojatě ze špatných zkušeností s jinými kapelami (a jejich alby z té doby) bojí tento skvost z roku 1981 objevit, nebáli do téhle parádní hudby jít.
Moje TOP alba Soft Machine procházejí celou jejich hlavní kariérou, jsou to ta první s geniálním Robertem Wyattem (jejich oficiální prvotina mi připomíná prvotinu mých oblíbených Van der Graaf Generator), potom je to zde Petrem Gratiasem skvěle zrecenzované album Seven... a pak tato nahrávka. Dávám jasné čtyři hvězdičky. A to píšu já, který si přitom libuje obecně právě spíš v té psychedeličtější, undergroundovější, avantgardnější hudbě.

» ostatní recenze alba Soft Machine - Land of Cockayne
» popis a diskografie skupiny Soft Machine


Van Der Graaf Generator - A Grounding In Numbers
2011-06-29

Van Der Graaf Generator / A Grounding In Numbers

4 stars

No, tak jsem v sobě nechal toto album uzrát a po x posleších si myslím, že i já mohu přispět svým usazeným názorem do mlýna. Svým názorem a postřehy na toto album, které vyvolalo a vyvolává tolik protichůdných reakcí.
Na úvod chci říct, že mně se album moc líbí. Na Van der Graafy je neobvykle hudebně pestré (možná nejvíce ze všech alb) a také nejméně temné (možná nejvíce ze všech alb). Obojí je dost překvapivé.
Chtěl bych zde trochu zmínit tři věci, které mi uvízly a lehce víří v hlavě.
1. Někteří zde recenzující/diskutující mají v něčem pravdu: Tohle album nezní vandergraafovsky, ale opravdu spíš jako Hammillova sólovka. Vandergraafovsky mě zní pouze skladba Mr. Sands a All over the place, dvě skladby ze třinácti… Trochu nechápu, co vlastně bylo důvodem, že dané album vyšlo pod hlavičkou Van der Graaf Generator a ne jako sólo album Petera Hammilla. Asi se chtěli někam posunout… I třeba na Hammillově sólovce Skin hrají ostatní členové VdGG, takže jen ten fakt snad nemůže být dostačujícím, jediným důvodem.
2. Peter Hammill v jednom rozhovoru řekl, že se mu líbí, když jeho nahrávky nepřesahují 45 minut, protože poté prý začíná ochabovat posluchačova pozornost. S takovým názorem sice nesouhlasím, ale respektuju ho. Je to ale škoda. Pokud je mi známo, tak na album A grounding in numbers Hammill a spol vybírali z několikahodinového materiálu natočené hudby (!!!). CD trvá 48 minut… Navíc – a to především – některé skladby, např. poslední tři – znějí, jsou ukončeny jakoby násilným přerušením a je to velká škoda – když už se připravuju, že se příjemně ponořím do krásné instrumentální (uzavírající) pasáže, přijde konec. Konec zbytečně krátké skladby. Jak říkám, škoda. Ale je to jen můj subjektivní pohled.
A jak jsem řekl na začátku bodu 2, LP timing je pro mě prostě málo, zvlášť když vím, že kapela měla materiál na víc než dvojalbum.
3. Hammillův zpěv. Je mi jasné, že živě se Peter do skladeb, zejména co se zpěvu týče, opírá mnohem víc, ale tohle… Možná je to stářím? Hammillův zpěv je na tomto albu neobvykle krotký. Jako by se bál texty/hudbu plně prožít… Postavíme-li vedle sebe třeba emocionálně „prořvaný“ World record, zjistíme, že to jsou dva úplně odlišné světy. Word record a A grounding in numbers. Na A grounding in numbers „Hendrixe ve zpěvu“ opravdu nečekejte…

Přesto dávám albu 4 hvězdičky, protože, jak už jsem řekl, se mi jednoduše moc líbí a oceňuju odvahu přijít trochu s něčím novým/jiným. Pět hvězdiček nedávám pro výše zmíněné důvody + fakt, že ne úplně vše na albu se mi líbí-nic mi neříká třeba zde zmiňovaná „crimsonovina“ Hughly strung…

Dodatek:
Ondra má pravdu, Hammillova vyzáblost je opravdu veliká. Pokud vím, přestal Peter po infarktu kouřit. Člověk by řekl, že se mu navrátí chuťové buňky do jazyka, že se mu vrátí chuť k jídlu a že se nám trochu zakulatí, dědula jeden hubenej, ale nic z toho… Hlavně, že mu zůstává chuť dělat stále hudbu včetně nové – vzbudit takové diskuze v penzijním věku, jako nad tímto albem, to nedokáže každý ;-). Peter Hammill je pro mě stále osobností, jehož a jeho hudby si nesmírně vážím a jsem moc rád, že obohatil a obohacuje můj život (právě poslouchám jeho krásnou sólovku None of the above)…
Při téhle souvislosti (fyzická hubenost) mě ještě teď napadá: Nevíte někdo, jestli ten roztomilej špekatej mrňous na Hammillově kompilaci The thin man sings ballads je Peter Hammill osobně ;-)?

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - A Grounding In Numbers
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Camel - Rajaz
2008-10-18

Camel / Rajaz

5 stars

Tak toto bude asi moje nejdelší recenze ;-)
Velké překvapení! Žádná „stařecká vyhaslost“. Krásná hudba! Citlivé, silné melodie, žádný všední rock-pop. Skladby Rajaz a Straight To My Heart považuji od Camel za jedny z nejlepších.
Bohužel následující album už mi zase nesedlo…

» ostatní recenze alba Camel - Rajaz
» popis a diskografie skupiny Camel


Caravan - In the Land of Grey and Pink
2008-10-18

Caravan / In the Land of Grey and Pink

4 stars

Tahle skupina mě teda nějak zvlášť k srdci nepřirostla. Ale album In the Land of Grey and Pink je výjimka; právem patří mezi jejich nejslavnější. Žádné jejich album předtím ani potom mě tak nenadchlo (vlastně jsem mohl vynechat slovo „tak“;-), jako toto. Je to vlastně jediné album, které si od Caravan pouštím. Krásné skladby navlečené do progrockjazzového hávu.
„Popík“ Love to Love you opravdu trochu nehezky vyčnívá, je z jiného soudku, na druhou stranu mě ta píseň připomíná pěkné věci, které skládal McCartney pro Beatles. A dá se říct, že Beatles vlastně byli do alba Revolver taky (na svou dobu) popík. Takže se u této písně osobně moc znechuceně nešklebím ;-), tak jako třeba kdysi u písně Your Own Special Way od Genesis, když jsem album Wind and Wuthering jednu dobu poslouchal, a která mě teda lezla na nervy mnohem víc.
Golf Girl, úvodní skladba, je také výborná. Vleze pod kůži a člověk si jí potom brouká celý zbytek dne ;-)
A dvacetitříminutová kompozice Nine Feet Underground… Jo, tohle prostě rockové skupiny v první polovině sedmdesátých let minulého století opravdu uměly… Artrockové, hardrockové, ale i jazzové (viz. třeba v té době s jazzrockem si tykající Miles Davis).
P. S. Zajímavé je, že na Syda Barretta si občas při poslechu In the Land of Grey and Pink také vzpomenu…
Ale za srdce mě tahle skupina nechytla; tak, jako se to povedlo třeba Van der Graaf Generator, Gentle Giant, Can, Plastikům… no, je jich naštěstí dost ;-)
Zvláštní (ale zvláštní pro koho? asi pro mě ;-) je, že podobným způsobem jsem si nikdy nedokázal najít cestu ke skupině Camel, ale od nich se mi toho alespoň líbí víc…

» ostatní recenze alba Caravan - In the Land of Grey and Pink
» popis a diskografie skupiny Caravan


Gentle Giant - In a Glass House
2008-10-02

Gentle Giant / In a Glass House

5 stars

Pamatuju si dobu, když jsem objevil King Crimson a poslouchal Lizard. Říkal jsem si, že tohle nahrála parta lidí, která buď utekla z blázince, nebo z něj právě dostala vycházku ;-)… A pak jsem objevil tenhle skleněný klenot – album In a glass house od Gentle Giant. Ještěrka vedle tohoto alba přestala vypadat podivně – vedle tohoto alba působila podivně asi jako Please Please me od Beatles.
Voytusova recenze je naprosto přesná, zajímavá a vyčerpávající a nemá tedy cenu opakovat již jednou vyřčené a rozebírat jednotlivé skladby.
Na členech Gentle Giant obdivuju mimo jiné jednu věc – jejich obrovský hudební rozhled. Protože to, jakým způsobem oni vkomponovávají do svých složitých kompozic vlivy (nejen) moderní vážné (=často právě té podivně rozkouskovaně znějící) hudby, aniž by ale cokoli kopírovali, to jsem u nikoho nikdy neslyšel (třeba u Franka Zappy je inspirace Stravinským zřetelná, viditelná; u Gentle Giant bych nedokázal nikoho jmenovat - koneckonců Gentle Giant si inspiraci nikdy nespojovali se sebemenším napodobováním)… Je to naprosto originální, nepozérské, a po nějakém patnáctém poslechu člověk s úžasem zjistí, že se mu ta na první poslech nemelodická roztříštěnost líbí a – ba co více – že daná skladba-obraz najednou dostává ucelenou, smysluplnou, dosebezapadající, melodickou podobu. Jaký museli mít členové Gentle Giant talent, něco takového jako Skleněný dům vymyslet! Všechna alba – od prvního po Interview – jsou poznamenána tou krásnou, naprosto originální, ojedinělou hudbou. A i na následujících třech posledních studiových albech se v tom „popíku“ stále najdou dobré věci… Fakt klobouk dolů…
Album In a glass house je pro mě osobně bezkonkurenčně nejlepší hudební počin roku 1973. Ano, lepší než Selling England…, lepší než Skřivánčí jazyky, dokonce lepší než Odvrácená strana Měsíce… Ale – chce to opravdu nekonečnou trpělivost, tohle album zvlášť. Mě trvalo roky (nepatřím také mezi maniaky, kteří poslouchají jednu jedinou kapelu), než se mě začalo líbit! A stále se ještě domnívám, že křivka mé oblíbenosti u tohoto alba nedosáhla vrcholu…

P.S.
Věděli jste, že nepsané heslo skupiny Gentle Giant bylo „rozšířit hranice současné populární hudby s rizikem, že se stane velmi nepopulární“? ;-)

» ostatní recenze alba Gentle Giant - In a Glass House
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant


Gilmour, David - On an Island
2007-12-28

Gilmour, David / On an Island

5 stars

Psávalo se, že The Piper at the Gates of Dawn od Pink Floyd začíná tam, kde končí Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band od Beatles.
Po výborných koncertech Davida Gilmoura z let 2001-02 vyšlo v roce 2006 nové studiové a netrpělivě očekávané album této legendy On an Island a dá se s trochou nadsázky říct, že toto album začíná tam, kde končí poslední studiový floydovský výplod - The Division Bell…
David není nejmladší, takže samozřejmě nějaký rockový nářez, natož pak avantgardní progresi či psychedelické běsnění, nečekejte… Četl jsem zklamané názory, že to album je nemastné neslané, ale já vám mohu říct toto : chce to trpělivost. Po prvním poslechu se to album možná bude líbit málokomu. Zní totiž opravdu až hodně vyklidněně. Když jsem to album ale slyšel po čtvrté, začala se líhnout nesmírná krása a skrytá propracovanost citlivých skladeb. Po pátém poslechu (kdy jsem si v ložnici zapnul malou lampičku a popil střídmě vodky ;-) jsem musel sám sobě konstatovat, že toto album JE na pět hvězdiček…
Dostal jsem toto CD ve speciální edici i s DVD, obsahující hlavně sessions z roku 2006, DVD mimo jiné obsahuje i věrné předvedení Astronomy Domine - na to, že Gilmourovi je přes šedesát let, to je docela jízda… Na DVD potěší, že u všech skladeb hostuje „šedý vlk“ Rick Wright… který se koneckonců podílel i přímo na albu On an Island… A je to znát a je to dobře ;-)
Skladby se nesou opravdu ve vyklidněném, pohodovém, až takovém snovém, fantazijním duchu, jediný rockovější „nářez“ přijde ve floydovsky zabarvené skladbě Take a Breath. Na albu velice příjemně překvapí instrumentálky. Nejen že nejsou vatou, ale přímo naopak. Procítěná Red Sky at Night nám představuje Gilmoura také jako hráče na saxofon a tato instumentálka je pro mě osobně jednou z nejlepších věcí na albu a možná i jedna z nejlepších věcí, kterou sólový Gilmour složil - SUBJEKTIVNĚ vnímáno. Instrumentálka Then I Close my Eyes je zase příkladem, že Gilmour dokáže napsat emocionální skladbu, aniž by musela být, nebo znít, romanticky smutně… Také moc potěší, že album neobsahuje žádný komerční ústupek a la Take it Back, čehož jsem se upřímně řečeno trochu obával… David Gilmour si naštěstí uvědomil, že tohle už opravdu nemá zapotřebí a udělal si album vyloženě tak, jak prostě chtěl.
Shrnuto a podtrženo, pro fandy Pink Floyd VÍCE než doporučuji, je to koneckonců první studiové album od roku 1996, kdy vyšlo výborné album Ricka Wrighta Broken China (když nebudu počítat Rogerovu operu)… Pro trpělivé fanoušky jakékoli odnože rocku, který není založený na stylu - kdo zahraje na kytaru nejrychleji - doporučuji také. Hudba na tomto albu je víc než krásná - čím víc poslechů, tím víc ta krása košatí a tak nějak pozitivně nabíjí. Což v dnešní době není na škodu a dokáže to málokdo…

» ostatní recenze alba Gilmour, David - On an Island
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David


Plastic People Of The Universe, The - Co znamená vésti koně
2007-09-19

Plastic People Of The Universe, The / Co znamená vésti koně

5 stars

První album, které jsem od zasloužené legendy českého undergroundu Plastic People of the Universe slyšel a také mé nejoblíbenější; po umělecké stránce vyzrálí a skutečně progresivní Plastici jsou zde kromě svého klasického, temného zvuku trochu načichlí koketérií s církevní a moderní vážnou hudbou; opravdu klobouk dolů před Mejlou Hlavsou, výhradním autorem hudby Plastiků (trošičku škoda, že po tomto albu více „zrockovatěl“, ale Mejla se prostě vždycky vyvíjel a v devadesátých letech se nebál nechat se ovlivnit dokonce i techno/housovou scénou). Jedná se o třetí (po Pašijích a také vynikajícím Jak bude po smrti) spolupráci Hlavsa - hudba a Brabenec - texty a nelze než žasnout, kam se Plastici, po umělecké stránce - přes komunistickou šikanu, zakazování a perzekuce - posunuli od rozverných bondyovek…
Aspoň že Mejla neemigroval a my tak nebyli ochuzeni o jeho rozsáhlou tvorbu… A dokonce na sedmdesátá a osmdesátá léta vzpomínal bez hořkosti, kterou by přitom šlo pochopit…Vždycky mě mrzelo, že počátkem osmdesátých let emigroval Pavel Zajíček (ale dá se tomu divit?), protože skupina DG 307 (kterou založil v roce 1973 Pavel Zajíček a Milan Hlavsa), ať s Mejlou nebo bez něj, také vždycky produkovala zajímavou, originální hudbu a dnes je právě skupina DG 307 (jejichž hudba je v posledních letech založena na čím dál tím více smyčcových nástrojích a Zajíčkově recitaci vlastní poezie) důkazem, že i underground se může a dokáže vyvíjet a to nikoli (zaplaťpánbůh ;-) do tuctově popových směrů...
P.S. Plastiky a DG 307 mám téměř kompletní a v posledních letech mě hrozně baví pustit si všechna alba chronologicky, jak běžel čas… Nevím, jak to mají jiní, ale mě to baví, sledovat ten vývoj, začít s plastickými prvopočátky Muž bez uší z roku 1969 a skončit u sólovky Pavla Zajíčka Kakofonie cesty z roku 2007… Každý koneckonců vyhledáváme dobrodružství někde jinde ;-)

» ostatní recenze alba Plastic People Of The Universe, The - Co znamená vésti koně
» popis a diskografie skupiny Plastic People Of The Universe, The


Hammill, Peter - In a Foreign Town
2007-08-16

Hammill, Peter / In a Foreign Town

1 stars

Petera Hammilla mám moc rád, nejsem ale na druhou stranu nekritickým obdivovatelem jeho rozsáhlého díla, které vstřebávám od roku 1992. Naštěstí jeho tzv. slabší chvilky se dají spočítat na prstech jedné ruky, což je vzhledem k jeho desítkám vydaných alb (+ dvě knihy básní a povídek) víc než slušný úspěch.

Jak tohle album charakterizovat?
Upřímně řečeno - děs a hrůza, šílené „eightees“ bicí, pro mě osobně prostě veliké zklamání. Jen tři skladby ční nad tímto pop-rockovým podprůměrem, úvodní Hemlock, Time to Burn a The Play´s the Thing. Poslední jmenovaná jako by vypadla z Hammillova úžasného, předchozího, na klávesách postaveného alba „And Close as This“. Jaký to rozdíl! „And Close as This“ a „In a Foreign Town“! Plzeňské pivo vedle laciného výplachu pivních trubek…

Když jsem si počátkem devadesátých let toto CD půjčil v jedné CD půjčovně, měli v katalogu nabízených CD u tohoto alba uvedený omylem rok 1968 (místo 1988). Jak já se na to album těšil, i když mi bylo divné, že o žádném Hammillově albu z roku 1968 nevím! To bylo panečku překvápko, když jsem se oddal poslechu alba a během první písně zaregistroval (pln údivu, pochyb a předtuch) na zadní straně CD rok 1988!

Album doporučuju jen těm, kteří musí mít Hammilla kompletního!
„Hammillem nepolíbené“ odkazuju na zlatá sedmdesátá léta… Nebo na jeho (zatím) posledních deset let… Samozřejmě na cokoli od Van der Graaf Generator…

P.S. Ano, každý má své slabší chvilky. Jenže třeba u Bowieho „Let´s Dance“ musím objektivně uznat, že se jedná alespoň o kvalitní pop, ale „In a Foreign Town“… Kazetu, na které jsem měl toto album nahrané, jsem před pár lety vyhodil do koše se smetím...

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - In a Foreign Town
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night
2007-08-15

Hammill, Peter / Chameleon In The Shadow Of The Night

5 stars

I když mám z kouzelného hammillovského „trianglu“ Chameleon in Shadow of the Night, The Silent Corner and the Empty Stage a In Camera nejraději (jako Mirek Kostivý) Silent Corner, na Chameleona nedám také dopustit. Kytarové písně se střídají s klávesovými (zejména ty klávesové jsou skutečné perly, klavírní In the End je jedna ze skladeb, hovících si na vrcholku mého pomyslného Hammillova TOPU); žádná rozjuchanost se opět nekoná (Fool´s Mate je opravdu v tomhle ohledu dost výjimečné, neobvyklé album – dodnes si pamatuju, jak jsem valil bulvy při písni Sunshine a Hammillově la la la ;-).
Vrcholem alba je kompozice In the Black Room/Tower - věc, kterou zkoušeli už VdGG v roce 1972 těsně před jedním ze svých rozpadů. A že tahle závěrečná skladba zní stejně šíleně a vášnivě jako nejlepší VdGG, na to vemte jed!

P.S. Opět se jedná o album, které doporučuju naposlouchat; když jsem to album slyšel poprvé, vůbec se mi nelíbilo, ale - zraje jako víno!

P.S. II. Moc mě mrzí, že skupina Van der Graaf Generator nefungovala v letech 1972-1974, období, které tolik přálo art rocku a kdy vzniklo spousta perel progresivního rocku, období, které bylo a už nikdy nebude…

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Phillips, Anthony - Private Parts and Pieces X. - Soirée
2007-08-09

Phillips, Anthony / Private Parts and Pieces X. - Soirée

5 stars

Těžko uvěřit, že jeden a týž člověk složil hudbu nacházející se na tomto albu a třeba Sides…
Anthony Phillips, který na přelomu šedesátých a sedmdesátých let opustil Genesis, přičemž jedním z velkých důvodů byla neschopnost překonat trému z koncertování…
Anthony Phillips, který se poté vrhl na studium klasické hudby a mohl jen přihlížet rostoucí popularitě skupiny, kterou opustil a ve které v její počáteční fázi zanechal svůj rozvíjející se, nesmazatelný rukopis…
Anthony Phillips, vydávající slavné artrockové album The Geese and the Ghost až v roce 1977, kdy "in" byla punková revolta…
10 alb Private Parts & Pieces, které Anthony (zatím) vydal od roku 1979 do roku 1999, lidé buď milují nebo... vůbec nemusí. Každý není naladěný na hodně osobní hudbu na hony vzdálenou rocku a popu a blížící se vážné hudbě (jindy třeba podávající si ruce s ambientem – doporučuju vynikající Private Parts & Pieces VII.) … A je fakt, že i já jsem neskousl třeba Private parts & Pieces V., jediné album z "Private parts" série, které je i na mě trochu moc. Anthony na něm jen brnká a brnká na dvanáctistrunnou kytaru...
Toto album tvoří romantické instrumentálky hrané Anthonym na klavír, blížící se pro přirovnání Schumanovi než čemukoli, co kdy jeho kolegové z Genesis vyprodukovali. Jasně ukazují, jaký velký talent v Anthonym byl a je. Album nám představuje Anthonyho cit a schopnost napsat skladbu nesoucí cit pro melodii a přitom se "koupat" v teritoriích vážné hudby, aniž by musel být "moderně disharmonický"… Kdyby žil Anthony Phillips v době Liszta (nebo pár let před ním), troufám si drze tvrdit, že by byl velkým konkurentem společností oblíbených romantických skladatelů tehdejší vážné hudby.
Jedna zajímavost - skladbu Creation už hráli koncem šedesátých let Genesis, tehdy ještě samozřejmě s A. Phillipsem! Dokonce byla zpívaná, kým jiným než Peterem Gabrielem.
Private parts & Pieces X. je pro mě emocionální nádherou (mám rád klavírní nepřeslazenou romantiku… ach jo - slovo romantika je bohužel strašně zprofanovaný díky dementním telenovelám, ale snad je mi rozuměno), je to takový symbol, nebo příklad metaforizující slovo estetika.
Navíc Anthony Phillips v sobě nezapře Brita a ten takový britský melancholický feeling. Hned o úvodní skladbě Sad Ballerina se nedá říct nic jiného, než že : je to sice smutný, ale tak krásný!!!
A musím také říct, že album trvá hodinu, nejsou na něm až na jednu krátkou výjimku žádné jiné nástroje vyjma klavíru a ani na chvíli (alespoň mě) nenudí!
Nicméně každopádně je Private parts & Pieces X. z kategorie alb „ne na jedno poslechnutí, ale na postupné objevování“…
Obecně mám takový dojem, že spousta i profesionálních recenzentů alba odsuzuje proto, protože si je poslechli pro časovou tíseň jen jednou; kdyby si našli čas a poslechli si je vícekrát, třeba by změnili názor (jeden příklad za všechny : kdysi v Rock & Popu recenze na Broken China od Ricka Wrighta - kritik očekával Pink Floyd a ono to znělo trochu jinak a proto bylo prostě špatné)…

» ostatní recenze alba Phillips, Anthony - Private Parts and Pieces X. - Soirée
» popis a diskografie skupiny Phillips, Anthony


Barrett, Syd - Opel
2007-08-09

Barrett, Syd / Opel

4 stars

Á, je tady jeden z mých oblíbenců, Syd Barrett. Syd Barrett, Peter Hammill, Edward Kaspel, Mejla Hlavsa, Pavel Zajíček - tohle jsou lidi, kteří obohatili (nebo obohacují) svět hudby neúměrně k tomu, v jakém jsou dnes relativním zapomnění… Kompilace Opel obsahuje věci nezařazené do studiových alb (že jich Syd má, co ;-) nebo jiné verze známých skladeb z let 1968-1970. Komu se nelíbí Sydova dvě studiová alba, protože jsou moc akustická a málo psychedelická, málo rocková, tak by si tohle album určitě pořizovat neměl, protože tato hudba vzdálená jakékoli snaze po komerční líbivosti, často ořezaná na kost, opravdu nemusí být po chuti každému… Nečekejte žádného druhého „Arnolda“.
Původní plán byl, že se na kompilaci objeví i Scream thy last scream a Vegetable man, ale ostatní Floydi nedali svolení…Je to určitě škoda, protože bonusy, zejména poněkud zbytečně zařazené It´s obvious (Take 3) a It´s obvious (Take 5), mohly být udělány jinak… Na druhou stranu je pravda, že zmíněné skladby - Scream thy last scream a Vegetable man - (i když je složil Syd) prostě existují pod hlavičkou Pink Floyd… jsou výjimečným dokumentem o rozrůstající se duševní poruše citlivého člověka, ale to je jiná kapitola… Proč také výborná skladba Opel (obecně považovaná za jednu z nejlepších věcí, které Syd napsal) nevyšla na Sydově prvním albu, ale až v roce 1988 na této kompilaci, to také neumí nikdo vysvětlit. Jak jednou řekl David Gilmour, prostě se na ní v tom zmatkovitém a nejednoduchém natáčení Madcap Laughs pravděpodobně zapomnělo… Asi nikdo si nedokáže představit, jaká to musela být práce, spolupracovat s neustále se měnícím „trochu mimoušem“ Sydem, který se čím dál tím víc propadal do propasti schizofrenie, hloubené navíc nestřídmou konzumací LSD… Ale na druhou stranu, buďme rádi, že tato kompilace vůbec vyšla! Představte si fandy Syda Barretta z konce šedesátých let, kteří se něčeho nového dočkali až koncem osmdesátých let!... Mě je třicet a jsem rád, že jsem byl takového dlouhého čekání ušetřen…
Osud Syda Barretta je hodně smutný, celá jeho nevelká tvorba jako by byla takovým výkřikem citlivého člověka, toužícího zpočátku „malovat“ nehitovou abstraktní hudbu (jenže po prvních singlech Pink Floyd tlačeného opačným směrem), potom lze v jeho hudbě stále častěji nalézt touhu/přání/výkřiky do tmy : nechte mě žít v pohádkovém jednoduchém světě, já se nedokážu přizpůsobit hořkému blázinci reálného života… Syd Barrett, geniální, šílený, citlivý, přecitlivělý, dítě, které nikdy nedospělo...něco jako Edgar Allan Poe… Není týden, kdy bych si na něho a jeho krásné písně nevzpomněl… Zrovna včera jsem si broukal nádhernou, až dětskou Birdie Hop, píseň právě z této kompilace…
Omlouvám se, nějak mi to dnes kecá… teda píše ;-)

» ostatní recenze alba Barrett, Syd - Opel
» popis a diskografie skupiny Barrett, Syd


Orme, Le - Felona e Sorona
2006-02-20

Orme, Le / Felona e Sorona

5 stars

tak toto koncepční, hodně na klávesách (pro Italy typické) založené album je jedno z mých vůbec nejoblíbenějších alb, která kdy v hudbě obecně vznikla, ...všem fandům prog/rocku, kteří ještě italský art rock neobjevili, tuto kapelu doporučuju... sám Peter Hammill byl (nebo je) jejich velký fanda a mám takový dojem, že toto album o ve vesmíru se potkávajích planetách vyšlo i v anglické verzi a dvě skladby otextoval právě Peter Hammill... Felona e Sorona je opravdu delikátní lahůdka, aniž by byla jakkoli přeslazená... stejně jako v případě předchozího alba Uomo Di Pezza se jedná opravdu o mistrovské dílo

» ostatní recenze alba Orme, Le - Felona e Sorona
» popis a diskografie skupiny Orme, Le


Balletto di Bronzo, Il - Ys
2006-02-20

Balletto di Bronzo, Il / Ys

5 stars

;-)))
musím naprosto souhlasit s Antonym a zejména s Progrockerem; při druhém poslechu tohoto pozoruhodného alba mě napadaly podobné věci...
v Itálii vznikla v první polovině sedmdesátých let velká řada skvělých alb od skvělých skupin (Premiata Forneria Marconi, Le Orme...) a určité pojítko (což nemyslím nijak negativně) většiny italských alb je kromě typicky italské hravosti to, že jsou neagresivní... křehká jak Nastěnka z Mrazíka... ale tohle album, lehce si tykající s psychedelií, je opravdu bouřlivý, bohatý, plnokrevný, progresivní nářez, o kterém jsem si myslel, že ho dokáží vyprodukovat jen Van der graaf generator... ;-)

» ostatní recenze alba Balletto di Bronzo, Il - Ys
» popis a diskografie skupiny Balletto di Bronzo, Il


Blue Effect - Nová syntéza 2
2005-12-19

Blue Effect / Nová syntéza 2

4 stars

pompézní a la Uriah Heep (s trochou nadsázky) přichází Blue Effect s nádhernou, košatou, propracovanou porcí jazz-rocku, dokazující, že kvalitní jazz-rock je možno vytvořit i tak, aniž by musel směřovat do tuctového, klišoidního popu, nebo naopak, do navztekaného, plastikovského undergroundu... je to přesně MEZI... toto album – Nová syntéza 2 - pro mě bylo a je příjemným překvapením v tom smyslu, že i v českých končinách vzniká hudba srovnatelná s anglickou... také bych pochválil texty (u Blue Effect obecně), které jsou svou nekonfliktní jednoduchostí/srozumitelností (ústupek době?) úžasným protipólem přeintelektualizované poezii/textům některých kapel (mám takový dojem, že na albu Svět hledačů je text o umývání nádobí, aniž by to bylo myšleno jako cílený humor či metafora – nebo alespoň mě to tak přijde ;-)... váhal jsem mezi čtyřmi nebo pěti body, ale čtyři není koneckonců málo...

» ostatní recenze alba Blue Effect - Nová syntéza 2
» popis a diskografie skupiny Blue Effect


Van Der Graaf Generator - The Quiet Zone / The Pleasure Dome
2005-12-06

Van Der Graaf Generator / The Quiet Zone / The Pleasure Dome

4 stars

i přes úžasný, „kosmický“ obal toto album moc „kosmicky“ nezní a kvůli absenci varhan a (téměř) saxíků ani moc vandergraafovsky (abych jen nechválil ;-)... přesto je to album plné silných melodií, velmi originální a parádní „Cat´s eye / Yellow fever (Running) jsem dokonce v 93 slyšel v Praze na Hammillově koncertě a tato skladba výrazně trčela nad „normálními“ rockovými písněmi vybranými z jeho tehdy aktuální sólovky Noise... na albu příjemně dominuje vášnivé violončelo Grahama Smithe- překvapení a změna – to koneckonců Hammillovi nikdy nebylo cizí ;-)

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Quiet Zone / The Pleasure Dome
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Van Der Graaf Generator - Present
2005-12-04

Van Der Graaf Generator / Present

4 stars

uf... nachystal nám to ale Peter překvápko, co? ještě k tomu po infarktu... dvojalbum VdGG v legendární sestavě, pane jo! myslím, že spoustě lidí se splnil sen... první disk obsahuje "songs", druhý "improvisations"- a musím říct, že osobně (po několikerém poslechu) se mi víc líbí druhý disk. je na něm vidět, že vitalita starým pánům opravdu nechybí... beztak mě napadá, že Hammill a spol. vydali druhý disk částečně proto, aby zavřeli pusu těm, kteří by je chtěli obviňovat z reunionu pro peníze;-)
první disk není vůbec špatný, zejména první tři skladby... ale mě osobně trochu nesedla "Abandon ship" a "On the Beach"; na Hammillových sólo výletech si ty skladby představit dokážu, ale tady... přesto - klobouk dolů a nenechte se odradit tím, že druhý disk se vám na PRVNÍ poslech třeba nebude líbit. trpělivost (následné poslechy) přináší růže ;-)
je to každopádně album, které mě velice potěšilo, protože je na něm to, co jsem měl vždycky na VdGG rád - krásný Hammillův zpěv, jazzově naladěné bicí (nenapadá mě technicky zdatnější hudebník než Guy Evans, Hammill měl štěstí na to, kým se na konci šedesátých let obklopil), ten úžasný free saxofon a způsob hry na varhany...dal bych pět bodů, ale kvůli těm dvěma skladbám nemohu...

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Present
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Zappa, Frank - Waka / Jawaka
2005-11-15

Zappa, Frank / Waka / Jawaka

5 stars

ač spíš jazz než rock, tomuhle říkám jazz-rock ve vrcholné formě... vždycky mě fascinovali lidé/skupiny jako Zappa, Van der graaf generator nebo třeba Plastic people of the universe, protože jejich hudba je plná vitality, emocí, nápadů...žádnej mrtvej močál/stojaté vody... a tohle album je spolu s Hot rats jeden ze symbolů progresivního jazz/rocku, který inklinoval spíš k undergroundu než k laciné,tuctové líbivosti a i dnes zní zajímavě a svěže... ono se už jen stačí podívat, jaké hudební nástroje se na tomto albu objevují ;-)

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Waka / Jawaka
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank


Zappa, Frank - Weasels Ripped My Flesh
2005-11-15

Zappa, Frank / Weasels Ripped My Flesh

4 stars

tak tohle je fakt úlet... Floydi mají svou Ummagummu a Zappa třeba tohle... je moc dobře, že Frank pobýval střídavě v Anglii a střídavě v Americe, protože do sebe nasál hudební atmosféru obou světadílů a výsledek je víc než úžasný... jeho hudba je, řekl bych, víc britská, ale nesklouzává do takového toho typicky britského melancholického soundu, ale naopak, do jakéhosi záměrně neintelektuálního humoru, což osobně velice hodnotím (prostě si nehraje na intoše ;-)... a jeho koketérie s moderní vážnou hudbou mě přijde mnohem progresivnější (jak já to cítím)než třeba popem zabarvená hudba Yes či Jehtro Tull... takže: jestli vám nevadí experiment v hudbě, vřele doporučuju

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Weasels Ripped My Flesh
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank


Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave To Each Other
2005-03-18

Van Der Graaf Generator / The Least We Can Do Is Wave To Each Other

5 stars

první "klasické" van der graafovské album, obsahující snad jediný jejich hit (i když hit je u této kapely prapodivné slovo), Refugees... dodnes se fanouškové dožadují, aby ho Hammill zahrál... album je kombinací písničkových postupů (Hammill) a prog/rock/jazzových postupů (others), už na tomto albu Hammill boří klišé sloka/refrén/sloka/refrén/sólo, tato strukturová nekonvenčnost košatěla v následujícím období...album vyšlo počátkem roku 1970, natočeno bylo na podzim 69 a voní ještě naivitou šedesátých let, i když rozdíl oproti Aerosolu je téměř tak markantní jako v případě prvního alba Genesis a následného Trespass... temné skladby Darkness, White Hammer s opravdu šíleným závěrem a After the flood jsou vyváženy světlejšími skladbami, takže album jako celek se velmi příjemně poslouchá... v letech 69/70 byli VdGG a Black Sabbath nejhlasitějšími kapelami a jednomu fandovi koncertu z té doby nakrátko závěr White Hammer dokonce poškodil sluch ;-)

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave To Each Other
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Genesis - From Genesis To Revelation
2005-03-15

Genesis / From Genesis To Revelation

4 stars

co k tomuto albu říct? už zde jsou k slyšení kvalitní a originální melodie, bohužel (podle mě) kýčovitě zprzněné smyčci; nakonec na Genesis Archives, kde jsou některé skladby v jen "band" verzích, je to víc než slyšet... McCartney zuřil, když ve stejné době bylo podobně "postiženo" Let it be, ale Let it be z toho vyšla nakonec docela dobře, v porovnání s tímto albem... nic proti smyčcům (poslouchám i klasiku, Yes, Wakemanna, Phillipse...)... ale já to cítím tak, že hudbu na tomto albu kazí...
také občas registruji názory, že toto album je moc "pop" a má to být vyjádření v negativním slova smyslu...potom tedy nevím, jak definovat třeba rané Beatles...?From Genesis...? je zajímavá, křehká hudba (viz. třeba úžasná In the beginning- ne mnoho kapel se může chlubit takovými silnými melodiemi, řada (nebo několik) kapel nedostatek talentu, invence zakrývá minimalismem a pseudointelktuální avantgardou) ... Genesis byli mladíčci, kteří začínali, ne nepodobní začátkům Van der graaf generator, v určitém smyslu ne nepodobní nekomplikovanosti Barretta... každý se přece vyvíjí...
a furt radši takovéto "pop" než songy a la "Your own special way"... toliko můj názor ;-)

» ostatní recenze alba Genesis - From Genesis To Revelation
» popis a diskografie skupiny Genesis


Van Der Graaf Generator - World Record
2005-02-27

Van Der Graaf Generator / World Record

5 stars

z trojlístku Godbluff, Still life, World record je toto album hodnoceno nejméně kladně, což vůbec neznamená, že je zde jakkoli horší muzika,jde pouze o to, že Meurglys III je relativně zbytečně dlouhá, mdle-neinvenční kytarově sólová část mohla být kratší... sám Hammill to o dvacet let později uznal...ale je to stále dost kosmetické a relativní "pochybení"... ze zmíněného trianglu je toto album asi největší nářez, opravdu šílený a temný jazz-rock, Edgar Poe v hudbě, ale ta hudba prostě... ŽIJE!!! navíc je to poslední album v klasické, legendární sestavě (nemluvím-li o momentálním comebacku) a Wondering mě přijde jako pravá reprezentativní skladba na rozloučenou... mimochodem, když to album vycházelo, tak reklamy lákaly větou: Van der graaf generator is for everyone ;-)... no, tak to opavdu nevím ;-)))

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - World Record
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Uriah Heep - Return To Fantasy
2005-02-22

Uriah Heep / Return To Fantasy

4 stars

trochu nechápu, proč je tohle album tak negativně kritizovaný? protože si hardrocková kapela dovolila natočit album, které není 100% hard? je to "barevnější" hudba, ale to je přece jen dobře... předposlední album, natočené v legendární sestavě s Byronem... řada písní má ten pro UH charakteristický, jakýsi mystický, pohádkový, emocionální nádech... těžko to definovat, nutno slyšet ;-)

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Return To Fantasy
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Van Der Graaf Generator - Still Life
2005-02-21

Van Der Graaf Generator / Still Life

5 stars

i kdybych Hammilla "nemiloval", musel bych tomuto albu dát plný počet... není tady slabé místo... mám doma originální videokazetu Hammilla z Německa, 1992, a zahrál i pouze na klavír My room- zajímavě tam i lehce zaimprovizoval... ale abych neodbočoval... Pilgrims a Still life mají úžasnou, magickou, procítěnou, poeticky smutnou atmosféru... a zbytek alba vlastně také...nejenže tu není slabé místo, je to přímo "nahuštění" silné hudby do 45 minut!

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Still Life
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Genesis - Genesis Live
2005-02-16

Genesis / Genesis Live

4 stars

krásné live album, ale co k tomu víc dodat? malinké mínus (nejen tohoto alba a nejen této skupiny) je to, že skladby se moc neliší od studiových nahrávek... přičemž vzniká potom otázka, proč si takové album koupit/proč ho poslouchat... protože jsem na tom koncertu byl? ano. protože chci mít skupinu kompletní? ano. ale jinak? Zappa na live albech buď úplně předělával studiové věci (zněly např. díky improvizacím úplně jinak), nebo hrál živě věci, které nejsou na studiových albech..... ale takhle? proč slyšet dvakrát jedno a to samé? proč vydat live album v roce, kdy Genesis vydali řadovku "Selling..." a nebylo tak zapotřebí "vyplnit díru?"
nicméně- hudba jako taková je zde of course skvělá ;-)

» ostatní recenze alba Genesis - Genesis Live
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Wind And Wuthering
2005-02-14

Genesis / Wind And Wuthering

4 stars

nádherné album, řekl bych, že téměř zcela ponořené do vod art-rocku nebo prog-rocku nebo jak to chcete škatulkovat... silné melodie i krásné, invenční instrumentální pasáže, které by obstály i jako skladby samotné...z devíti skladeb se mi osm velmi líbí, jediná písneň, která mě nenadchla, je popová Your own special way, která to album podle mě dost kazí... je to píseň jak vystřižená z Collinse osmdesátých let a tím pádem (jak já to cítím) působí na albu trochu jak pěst na oko... Genesis klidně mohli spojit písně 4,5,6,7,8,9 v jeden celek a mohl z toho být barevný koláč bez jednotícího prvku ne nepodobný Supper´s ready... toliko můj subjektivní názor

» ostatní recenze alba Genesis - Wind And Wuthering
» popis a diskografie skupiny Genesis


Pink Floyd - A Saucerful of Secrets
2005-02-04

Pink Floyd / A Saucerful of Secrets

4 stars

tohle není recenze ale spíš taková perlička: četl jsem nedávno rozhovor s Watersem a ten říká, že na prvním albu toho moc neměl, že tam měl Take up thy stethoscope and run a Corporal Clegg ...- no, tyhle skladby na jednom albu opravdu nevyšly, ale Roger má na sklezózu trochu nárok, pochybuji, že si v posledních 20-ti letech někdy ranné Floydy vůbec pustil...
jinak Saucefrul of Secrets je přerod, přerod od barrettovských písní k architektonicky vystavěným kompozicím, ale jak už jsem napsal u Atom Heart Mother, krása některých písní se vyloupla až v následných koncertech... vždycky, když slyším doznívat Jugband blues, přičemž časomíra měřící délku alba ukazuje něco kolem 37 minut, říkám si, jak by bylo skvělé, kdyby album ještě doplňovaly věci jako Scream thy last scream + Vegetable man, protože pokud vím, obě skladby vznikly spolu s Jugband Blues ve stejné době...

» ostatní recenze alba Pink Floyd - A Saucerful of Secrets
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Pink Floyd - Atom Heart Mother
2005-02-01

Pink Floyd / Atom Heart Mother

4 stars

v roce, když každý koketoval s prog-rockem, mohli stěží Floydi zůstat stát stranou. ale- Dark side nejdříve hráli naživo (už počátkem roku 72), čímž skladby vyšperkovali, dobarvili,natáhli,vychytali mouchy- a pak to hodili na desku
- proč o tom píšu- protože je řada skladeb, která je na řadových albech, a mnohem lépe pak zní na koncertech, viz. Evžen, Saucerful of secrets atd. a hlavně, hlavně Fat old sun a Atom heart mother... škoda, že už tehdy Floydi nepracovali s materiálem způsobem, jakým pracovali na Dark side... zejména čtyřminutové (nebo jak je dlouhé) Fat old sun se nedá s následným psychedelickým live provedením vůbec srovnávat- a to nic proti křehkým baladám, skladba je to krásná i jako píseň na albu, ale je "namalované jednou barvou, zatímco na koncertech se z ní stal papoušek" :-)

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Atom Heart Mother
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Van Der Graaf Generator - Vital - Van der Graaf Live
2005-01-10

Van Der Graaf Generator / Vital - Van der Graaf Live

2 stars

ááá, tohle se moc nepovedlo, jedna z nejhorších livek, co znám... určitě ne ideální tečka v historii takové skupiny (která nasadila laťku kvality tak vysoko)... Hammill zde celý čas víceméně punkově ječí a klasické skladby jsou zde neuvěřitelně zprzněné... jako kuriozita se to dá poslouchat, nebo jste-li skalní fanda a chcete mít Hammilla/Van der graaf generator kompletní- asi jako já:-)...ale jinak toto album, až na pár instrumentálních světlých chvil, pro mě bylo a je trochu zklamání...

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Vital - Van der Graaf Live
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


King Crimson - Lizard
2005-01-10

King Crimson / Lizard

5 stars

tohle je tak bohatý, tak barevný album, já ho prostě miluju... je fajn, že toto i následující album je malinko "odfrippovštělé", protože Fripp pomáhal v té době Hammillovi na jeho albu i na dvou albech Van der graaf generator, kde mimochodem odvedl-jak jinak-skvělou práci

» ostatní recenze alba King Crimson - Lizard
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Pink Floyd - Echoes, The Best of Pink Floyd
2005-01-10

Pink Floyd / Echoes, The Best of Pink Floyd

0 stars

já nechápu jednu věc: šlo by udělat minimálně 3 CD z rarit, které nikdy nevyšly na řadových, studiových albech. proč to hergot ještě nikoho nenepadlo? hudba z filmu Committee v roce 1968, halda skladeb ze Zabriskie Point, které jsou k sehnání neofic. kanály, pár skladeb s Barrettem atd. atd...je to velká, velká ostuda, že ještě oficiálně nevyšly takové perly jako třeba Scream thy last scream, One in a million a tak dál..

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Echoes, The Best of Pink Floyd
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
2005-01-05

Van Der Graaf Generator / H to He, Who Am the Only One

5 stars

Někdy v 93 mi to album nahrál bratranec z desky a oba jsme z něj byli hotoví. Já to album miluju i dneska, vůbec se mi neoposlouchalo. Bratranec celé album přeložil do češtiny a poslouchat tu hudbu, temnou, šílenou a krásnou a dívat se zároveň do textů mě dostávalo někam... hodně mimo banální realitu... Charisma svého času toto album charakterizovala jako neuvěřitelnou kombinaci rocku, jazzu a poezie a je to docela trefná definice... je znát, že hudebněně přispěli také Banton a Jackson, takže do nějaké "písničkovosti a la Chameleon in shadow of the night" to má daleko (samozřejmě, ne že by písňová tvorba Hammilla bylo něco špatného - naopak)... Vše zde sedí na správném místě... klobouk dolů, pane Hammille

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Pink Floyd - A Momentary Lapse of Reason
2004-12-11

Pink Floyd / A Momentary Lapse of Reason

3 stars

já jsem teda domnívám, že Wright se skoro vůbec na tomto albu neobjevuje, max. jako hostující hudebník, ale i tak se většina z toho mála, čím do alba přispěl, nakonec na albu neobjevila... Pink Floyd v této době byli pouze Gilmour a Mason (+ host. hudebníci) a Wright se k nim plnohodnotně (a vůbec) přidal až na nadcházejícím turné, a to ještě jen proto, že to byl Rick Wright z Pink Floyd... protože Gilmour měl velké pochybnosti o jeho hracích a kompozičních schopnostech...

» ostatní recenze alba Pink Floyd - A Momentary Lapse of Reason
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Pink Floyd - Ummagumma
2004-10-17

Pink Floyd / Ummagumma

4 stars

zastávám názor, že na toto album se hodí: genialita hraničí se šílenstvím :-)
osobně toto album považuji s Piperem za mé nejoblíbenější a že je to úlet? tak si pusťte Franka Zappu, který byl v té době desetkrát šílenější a to ani nekouřil trávu :-)
je to prostě triumf experimentu, ale nikoli totálně nemelodického

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Ummagumma
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


SOUNDTRACK - Zabriskie Point
2004-10-17

SOUNDTRACK / Zabriskie Point

4 stars

jak ohodnotit album, kde jsou skladby čítající celkem asi hodinu hudby Pink Floyd (po rozšířeném vydání), když původně P.F. nahráli několik hodin... proč není oficiálně k sehnání skoro desetiminutová snová nádherná skladba Oneone?
album je to hlavně zajímavé... skvěle doplňující košaté a barevné stylové hudební období avantgardních Pink Floyd let 67-71

» ostatní recenze alba SOUNDTRACK - Zabriskie Point
» popis a diskografie skupiny SOUNDTRACK


Pink Floyd - Tonite Lets all make Love in London
2004-10-17

Pink Floyd / Tonite Lets all make Love in London

4 stars

Vrchol psychedelie koketující s moderní vážnou hudbou, pro mě je tu nejlepší verze Interstellar Overdrive, a to jsem jich slyšel dost; těžká anti-komerce, anti-pop... na jednom jamu v roce 1967 si Interstellar O. střihl s Floydy i tehdy podobně naladěný Zappa!
Intelektuální, nikoli intošská hudba a je moc dobře, že je zachycená, nádhera včetně lehce znuděného Masona, který se alespoň nikdy netajil tím, že mu jde o peníze na svá milovaná autíčka :-)

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Tonite Lets all make Love in London
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Van Der Graaf Generator - The Aerosol Grey Machine
2004-10-17

Van Der Graaf Generator / The Aerosol Grey Machine

4 stars

Doporučuji si toto album objednat od www.sofasound.com, což je Hammillova stránka, protože dostanete album od dvě skladby z té "session" bohatší, namísto toho tam chybí bonus v podobě dvou singlových písní, které ale vznikly jindy a jinde.
Akusticky laděné album voní naivní psychedelií opravdu připomínající Syda Barretta, nejsou zde ještě žádné, později typické "schízy" :-),
písně jsou to krásné, dvacetiletý Hammill už tehdy měl zkomponováno přes 100 skladeb !!!

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Aerosol Grey Machine
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Van Der Graaf Generator - Now And Then
2004-10-17

Van Der Graaf Generator / Now And Then

3 stars

kdo je otevřený instrumentálnější hudbě i trochu jinak zabarvené, než "vandergraafovsky", tomu by se to mohlo líbit
já osobně si toto album pouštím často, i když je trochu divně sestavené- obsahuje instrumentální skladby trojice Jackson/Banton/Evans z let 84-85 a nechápu, proč to je doplněné 2 skladbami s Hammillem 73-74
toto ablum vyšlo také pod názvem Gentelman prefer blues, kde jsou právě skladby s Hammillem vynechány a jsou tam jiné dvě skladby, právě od oné trojky právě z onoho času... takže trošku zmatek ;-)

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Now And Then
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Van Der Graaf Generator - Time Vaults
2004-10-17

Van Der Graaf Generator / Time Vaults

4 stars

toto kompilační album mám moc rád, obsahuje velmi silné skladby většinou nepísničkového ladění, což způsobilo to, že ke komponování se dostali opravdu všichni, nejen Pater Hammill. na to, že to jsou většinou relativně "odpadky", věci neuvěřejněné na řadových albech, klobouk dolů! opravdová lahůdka, ale, jak sám Hammill poznamenává, pro skalní fandy kapely, čtyřkové hodnocení berte jako subjektivní...

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Time Vaults
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000