Profil uživatele miguel7


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Led Zeppelin - Celebration Day
2013-01-12

Led Zeppelin / Celebration Day

5 stars

Pro mne událost posledního roku. Asi nemá cenu abych zde uváděl, že jsem "zeppelínovec" první ligy. Všechno hltám, řadovky, live i bootlegy... Kdekoliv je nějaký psaní o nich, čtu, kupuju... Po cca 6 letech jsem si koupil i Spark...díky za galerii titánů Jardo:)
Teď ke koncertu. Koncert jako takový znám již pár let. Měl jsem ho dost naposlouchaný z pirátských verzí (video natočený odněkud z tribuny, audio celkem šlo) a tak jsem věděl přibližně co mne čeká, když jsem šel v listopadu na ně do kina. Měl jsem již v sobě dost zarytej onen bootleg, a tak jsem se těšil na pořádnou kvalitu zvuku, střih, kamery atd...
Beží úvodní titulky, hukot v aréně (v kině ticho, bylo nás 16), archivní záběry příletu Led Zeppelin a BUM PRÁSK Good Times Bad Times. Nadšením jsem málem vyskočil, vzpřímený chlupy mi probodávály svetr, zvuk výborný, obraz nádhera, hotová paleta barev, prostřihy do publika, z publika, detailní záběry na muzikanty... A než jsem to vstřebal, běžel už Ramble on. Ještě je znát nervozita, svázanost, ale tak nějak v druhé půli Black Dog se to začalo lámat. Opravdový zlom v nasazení, uvolnění a celkové pohodě považuji In My Time Of Dying. Bál jsem se abych nebyl nakonec zklamán svými modlami, ale v tuto chvíli jsem již odhodil obavy a začal si to již naplno užívat. Při pohledu na setlist mne trochu zarazilo zařazení skladby For Your Life (proč ne Achilles?), ale živá verze daleko předčila v mých uších studiovou verzi a spolu s dalšími Trampled Under Foot a Nobodys Fault But Mine vytváří pořádně hustou, hardrockovou čtvrthodinku.
Do této doby je to pořádně odpíchnutý hardrockový mejdan, jenže na řadu přichází čtyřlístek nejklasičtějších fláků a trochu zvážníme. Dramatická No Quarter, vygradovaná Since I´ve Been Loving You (jeden z dalších vrcholů večera), temná Dazed and Confused, kdy již úplný dojem návratu do let sedmdesátých kazí Pageova bílá pokrývka hlavy. I tak bylo okouzlující vidět zas kouzelníka se svým smyčcem. U "Schodů" mi mrazení především vyvolávaly nadšené ohlasy v aréně. Asi jsem si navykl už na závěrečné sólo mnohdy natáhlé na několik minut a tak mi to i trochu chybělo, ale budiž, celkově hezky zahraná.
Závěrečný sled písní považuji za tu vůbec nejlepší část koncert. Není ani stopy po nervozitě, muzikanti si vyměňují úsměvy, Jason každou chvíli oči vyvrátí k taťkovi nahoru jakoby se slovy "táto, hraju s tvejma kámošema tvoje pecky...díky". I Johnu Paulovi sem tam vyroste úsměv na obličeji (připomíná mi Jana Třísku) a Plant má již "svoje proklínané Schody" za sebou a s Jimmym komunikují na pódiu jako kdysi. Nádhera koukat, nádhera poslouchat, to jsou Zeppelíni a oni to dokázali se vrátit zpět. Důkazem jsou svižná Song Remains the Same a valivá Misty Mountain Hop.
Kashmir, zřejmě kapitola sama pro sebe. Monumentální objekty tyčící se za kapelou (mám za to že to jsou ty z obalu Presence), a provedení rovnající se nejlepším živým verzím z koncertů 1975 - 1977. Povinné přídavky Whole Lotta Love a Rock and Roll už jen nasazují korunku tomu všemu. Pak už jen loučení s trochou melancholie, že tohle bylo opravdu naposled a trochu i dojat slzami Jasona.

Jen závěrem, jelikož znám i neupravenou verzi, tak vím že sem tam se sáhlo na něco a poupravilo, ale není ve velké míře (pár výšek Plantova hlasu, nějaké to echo, trochu střihu...). Jsou případy kdy se sahá do záznamů více a pak tím trpí především autenticita, což ale tomuto pokladu nehrozí.

Nádherný koncert, výběr perfektní, hoši sympatičtí a v pohodě a v podstatě co se týče vývoje koncertu, souhlas s Matoušem. Jako opravdový film, s plynulým úvodem, následován svižnou akcí, přecházející k dramatičnosti a pořádné hloubce emocí, až k monumentálnímu a grandióznímu finále...

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Celebration Day
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Savatage - Dead Winter Dead
2012-12-09

Savatage / Dead Winter Dead

5 stars

Je nádherný podvečer, venku sněží, blíží se vánoční čas a já nyní sám v bytě...Čekám na svou milou, až se mi vrátí z Prahy a je čas si pustit něco, co by vystihlo tento moment a já na chvíli zapomněl na starosti, práci a trochu si užil tento čas. Ihned mne napadla jako první Dead Winter Dead.
Skupinu jsem poznal před dvěma roky a dost mne zasáhla. Nejen svojí hudbou, ale i svým příběhem, historií a hlavní postavou, muzikantem, skladatelem a dnes již dosti obézním Jonem Olivou. Ať už vypadá jak chce, jedno umí, a to neskutečně chytit za srdce. Melodie sype z rukávu tak nádherné a podmanivé a pokaždé vystavěné na příběhu, který má pokaždé něco do sebe, a pod kterými je podepsán především Paul O'neil, producent, textař a blízký přítel bratrů Olivových již od poloviny 80.let. V devadesátých letech měli Savatage zálibu v koncepčních albech a ani tohle album není vyjímkou. Co se týče hudby, tak bych ji připodobnil ke směsi ranných Queen, Meat Loaf, Metalicy.

Příběh vypráví o bojovníkovi Sardjenovi a muslimské dívce Katrině, kteří se setkávají o Štědrém večeru na náměstí v Sarajevu nad tělem starého cellisty, který jim zpříjemňoval sváteční chvíle svojí hrou. To je tak vše, co vím o příběhu a více nepotřebuji vědět, protože již při prvních tónech začíná má fantazie stavět svůj vlastní příběh, ovlivněn jen samotnou hudbou a sem tam nějakým tím slovem, co pochytím.

Pompézní intro s komorním úvodem naznačuje, kde se asi skupina nyní nalézá a v čem si libuje. To se hned potvrdí první regulérní písní This is the Time a hned v úvodu jedna z nejhezčích melodií na albu. Nálada písně přesně vystihuje mé momentální rozpoložení a já nemám problém a už jsem ve víru dění desky. Mladý Zak Stevens, který nastoupil po Olivovi na místo vokálu, umožnil skupině mnohem pestřejší rejtřík skladeb nejen proto, že je technicky daleko lepším zpěvákem, ale najednou měli dva sólové hlasy a tahle deska je první, na které to využili. Již další I Am se trochu přitvrdí a mou sváteční atmosféru v neklid uvede právě Jonův vzteklý a řezavý hlas. Následující dvojice skladeb je jakousi směsí heavy metalu a rock-operních balad. Záliba v klasice a její spojení s rockem není nic nového, ale i tak znamená příjemné osvěžení po "metalicovském" nářezu. Deska příjemně utíká, ale já vím, že desku si vlastně pouštím především kvůli její dechberoucí druhé půli. Tu pro mne odstartovala miniaturka 9. symphonie od Bethovena.
Titulní skladba je opět tvrdší Savatage ve své nejlepší formě. Drtivý a valivý rytmus a hned na to klipová One Child, jeden z vůbec nejlepších songů od Savatage. Tižší, klavírní, dramatický úvod, charismatický chraplák Stevense, výbušný a dupavý refrén, a poté změna, rytmizující klavír, sbory, opět další a další melodie, jedna vrstva hlasu, dvojhlasu, trojhlasu, druhá vrstva přes to s jinou melodií, třetí vrstva, čtvrtá...výbušné zakončení a zpět k chytlavému refrénu...to vše podkreslené symfonikou Jona Olivy a vytvrzené hradbou kytar.
Christmas Eve, další klenot. Skvěle předělaná Vánoční klasika, běhá mi mráz po zádech a volume již po několikáté točím doprava. Změny temp, přechody, melodie...co po tak silných momentech na závěr? To snad ani nejde...
Tichý zpěv, klavír, přidává se Cello, smutek, sníh, tma, samota, daleko od všech a přes to vše cítím naději v dalších tónech...hlas který hladí a konejší mne...je mi smutno..ale, kytara, basa, zvedá se to a nádherná melodie mne chytá za srdce, přes ní po chvíli druhý zpěv z další nádhernou melodií, třetí, Zak šplhá se svým hlasem výš a výš, čtvrtá linka...to nesmí skončit...euforii umocňuje nádherné tklivé kytarové sólo...nádherná věc a vše končí tak jak má...dobře? Špatně? Nevím, ale tak to prostě má být a nádherný příběh je za mnou..nádherná melancholie, opravdu nádherná...

Jinak jsem veselý chlapík, ale jsou díla, jako je toto a mé srdce měkne a padají ze mne věci, které když si zítra přečtu, tak si řeknu.."ty ses v tom zase plácal Michale:)" Jenže tomu zítřejšímu Michalovi řeknu "pusť si Dead Winter Dead, a budeš se v tom taky plácat:)"

Bonusy na disku jsou předělané starší kousky Savatage, Miles Away/Follow Me a When the Crowds are Gone, které předělal Jon v roce 2010 do Unpluged kabátku, obzvlášť ta druhá je povedené. Cítím člověka s bolestí, ale i s nadějí. Neskutečně procítěný zpěv.

» ostatní recenze alba Savatage - Dead Winter Dead
» popis a diskografie skupiny Savatage


Queen - Queen II
2012-10-13

Queen / Queen II

5 stars

Zdravím milí progboardisti... Ačkoliv jsem tu již dlouho nestvrdil účast svým písmem, věřte, že denně nahlížím co nového...

Před rokem jsem dostal darem Queen II na vinylu a posledních 14 dní jsem ji slyšel nejméně třikrát. Při posledním poslechu jsem si tak zauvažoval nad tím, jak skvělá deska to je, jak daleko je nějaká Radio GaGa, jak skvělý hlas Mercury měl v tomto roce, jemný, vysoký, místy řezavý, kousavý...a jak ti kucí to pěkně skládali, jak Brian skvěle rockuje a brázdí vyhrávkami po celém albu, až mi přišlo líto, že deska s tímto zvukem, stylem, melodiemi a atmosférou, je jen jedna. Proč nezůstali u toho co tu načali...pravda, díky jejich vývoji bychom neměli následující albové i singlové klenoty a možná že by ani Radio GaGa nebyla. A teď, všiml si někdo něčeho? Je jedna věc co mě zaujala a hlavně fascinuje...a to pořád.
Queen během tří let od tohoto alba nejenže se posunuli dál, vyvinuli se v naprostý originál, měli vlastní styl. Za ty tři roky natočili 5 geniálních desek, každá s úplně jiným ksichtem. Za tři roky vystoupali na vrchol, dobyli svět, odjeli několik turné po celém světě...tři roky! Co se stalo za poslední tři roky teď? Jen to, že rychle utekly... Byla jiná doba a Queen nejsou vyjímkou. Led Zeppelin 1969-1971...Deep Purple 1970-1972...Doors, Cream, Hendrix, Yes... Dnešní doba je sice uspěchaná a taky se dá hůře vymýšlet něco nového, ale z mého pohledu se ti mladí kluci (tehdy byli +- v mém věku) stihli položit samotný základy muziky, na kterých se bude stavět minimálně dalších 40 let a stihli to v rozmezí 3-4 let. Jejich styly se dál rozvinuli, stihli dobýt svět, zbohatnout, někteří i zhynuli, pro dnešní dobu nepředstavitelné, jak se to dá vůbec stihnout...lidi mladí jako já...27 let
Sedmdesátá léta mi přijdou jako obrovsky dlouhé období, kdy se v hudbě zrodilo tolik neskutečných věcí, že jednotlivé roky vnímám jako dlouhou etapu v dějinách lidstva, kdy každičký ten rok ze sebe sype na mne tolik muziky, tolik nového, neprozkoumaného, že s pohledem na posledních deset let mi přijde, že ti muzikanti mrhají svým talentem, zahazují svůj čas a spokojí se se dvěmi, třemi deskami...a ještě podobné jako vejce vejci...holt, je to již těžší přijít s něčím novým...
A co se mě povedlo za poslední roky? Hm, nesbohatnul jsem, nic jsem nesložil a ani jsem nepřišel s ničím novým, tudíž jsem se nikterak nevyvinul a ani jsem se nestihl zfetovat a natáhnout bačkory, což se některým povedlo do 27 let...

Album Queen II mohu jen těžko zařadit k nějakému jinému albu Queen... ale tak i Operu, dostihy, Sheer, Innuendo, Works... co kus to originál...Královské originály a klenoty

» ostatní recenze alba Queen - Queen II
» popis a diskografie skupiny Queen


Led Zeppelin - Knebworth ’79 (DVD)
2011-01-16

Led Zeppelin / Knebworth ’79 (DVD)

5 stars

Záznam z festivalu v Knebworthu je jakýmsi zakončením pomyslné trilogie tří kompletních záznamů. Tehdy se Led Zeppelin vrátili po odmlce, způsobené úmrtím Plantova syna, s albem In Through the Out Door. Ať už je můj názor na album jakýkoliv, vedlo si dobře v prodejnosti a tak byl čas si zahrát zas na živo. A teď pořádně ve velkém! Žádná šňůra po Anglii, ale festival obřích rozměrů, konaný 4. a 11. srpna, roku 1979. Údajně navštívilo tyto dva večery více jak čtvrt milionu lidí. Čtvrt milionu šťastlivců, kterým se poštěstilo vidět Led Zeppelin v původní sestavě, které se chýlil čas ke konci a Bonzo již měl před sebou rok života.
"A páni suchárci přišli na podium, to bude asi nějaký čajíček..." zmátlo mne jejich oblečení, zastřižené a upravené vlasy. To bude zívačka...závěrečný díl oné trilogie je tolik nadupaný a otevírat pusu sice budu, ale to mi bude jen padat dolní čelist a to celé tři hodiny! Koncert je mnohem více zaměřený na písně, rezignovali na nějaké exhibice, delší improvizace a sóla a přesto, naplnili setlist samou klasikou. Taky mají z čeho vybírat a já osobně bych měl problém vybrat setlist jen o délce 180min. Při vybírání skladeb sáhli i párkrát hluboko do minulosti a vytáhli málohrané skladby, čímž moc potěšili. Hned např. Celebration Day po klasické úvodní rychlovce Song Remains... Black Dog směle odzpívá stotisícový sbor a Nobody's Fault But Mine, Over The Hills And Far Away a Misty Mountain Hop rozjíždějí dál hardrockovou jízdu. Tak pokračuje koncert až do konce. Neprotahují sóla, příliš neimprovizují a tímpádem dojde na více kousků a koncert má větší spád než záznam z roku 1977. Dojde i na ochutnávky z nového alba. "Rokenrolofka" Hot Dog a pompézní In the Evening. Skladby nikdy nebyli mými oblíbenými, a i na koncertě se lehce ztrácí vedle legendárnich klenotů jako jsou Rain Song, Kashmir, Achilles, Stairway to Heaven, No Quarter...
Po dvou a půl hodinách skupina odchází, aby se po bouřlivých a nekonečných ovací ještě vrátila na Rock and Roll, Whole Lotta Love a na opravdovou třešínku, kterou skoro deset let nehráli, Comunication Breakdown.
Ze všech tří záznamů má Knebworth nejlepší kvalitu obrazu i zvuku, a tak si mohu opravdu vychutnat onen dlouhý večer, přesto tak krátký večer. Tyhle tři koncerty nádherně mapují Led Zeppelin na vrcholu a jejich změnu během čtyř let, kdy se toho tolik událo, co mělo i jistý vliv na koncerty i na hudbu samotnou, ale v každém případě neovlivnilo absolutní výkony členů skupiny, kteří jsou v každém případě sebejistí a energičtí a je jedno jestli vystupují v nažehlených kalhotách nebo zvonáčích, hudba je stále to hlavní a v podobě Led Zeppelin nepřekonatelná.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Knebworth ’79 (DVD)
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Led Zeppelin - Kingdom Come (DVD)
2011-01-16

Led Zeppelin / Kingdom Come (DVD)

5 stars

Uplynuly dva roky od legendárního koncertu v Earls Court a za ty dva roky se toho událo dost. V roce 1975 měl Robert Plant vážnou autonehodu, kdy málem přišel o nohu, rok nato šel do kin film Song Remains the Same a vyšla deska Presence a po dvouleté koncertní odmlce se vydali na šňůru po Americe.
Bylo slibováno již předem, že se bude jednat o monstrózní turné, gigantické koncerty a statisíce návštěvníků...bohužel, turné předčasně skončilo kvůli tragédii v Plantově rodině.
Naštěstí nám, kterým nebylo dopřáno se narodit o dvě generace dříve a v jiné zemi, slouží tento kompletní záznam koncertu ze Seattlu a dokládá nám, v jaké formě stále byli, kam se hnuli za ty dva roky a hlavně jak magická a tajuplná atmosféra panovala ony večery.
Rozdílů je hned několik. Tak hned zprvu se trochu pozměnila vizáž kapely. Page celý v bílém, opět s motivy (asi draků) a ještě snad hubenější než kdy před tím a cigáro za cigárem. Bonzo pro změnu ztaťkovatěl ale energie mu snad nikdy neubyla. Jones v obleku jak z "Mechanického Pomeranče" a jak jinak než zas plně soustředěný na svoji hru. U Planta jde vidět, jak je doposud poznamenán autonehodou. Minimum kroků, občas křečovité přešlapy, ale na jeho výkon to nemá absolutně žádný vliv a střídá se s Pagem o strhávání pozornosti publika.
Při pohledu na setlist je patrných hned několik změn. Celý koncert se nese v duchu jamování, efekty, sólové exhibice. Úvod je již klasický nášupový hardrock, Song Reamains the Same, Sick Again, novinka Nobody's Fault But Mine, Over The Hills And Far Away. Po té přichází šťavnaté blues Since I've Been Loving You a pro mne klenotem koncertu je půlhodinové No Quarter. Tady začíná ono jamování, které se ponese po celý večer v podobě klasického koncertního kousku Moby Dick, dále kytarové šílenství s Lasery, mlhou a bílým kouzelníkem uprostřed, to působí opravdu tajuplně. Jimmy si zavzpomínal na první roky dvojskladbou White Summer / Black Mountain Side, která přechází k dalšímu z vrcholů večera. Kashmir je zde vygradovaný tak, že takhle přesvědčivě jsem ho ještě neslyšel a ani neviděl. Page se točí dokola do víru orientálních melodií a Plant střídá dramatické postoje a pózy, jak z reliéfu v pyramidách.
Další z hřebů večera je akustická půlhodinka, začínající Ten Years Gone, v Battle of Evermore se ujímá druhého zpěvu i Jones (no zní to trochu komicky ten jeho zpěv:), Going to California, Black Country Woman a energickou Bron-yr-Aur Stomp konče. Jak tam tak všichni dřepí na stoličkách, tak z toho jde až pohoda ke mě do pokoje. Zkrátka čtyři kámoši, co si přišli sednout, zabrnkat si a dát si pivko a jen náhodou s nima šlo i dalších 50 tisíc kamarádů a kamarádek
Na závěr prohodí zas něco ze svých klasických kousků a plus žhavou Achilest Last Stand.
Oproti koncertům z Anglie před dvěma roky je koncert pojat více jako nic nespěchající zábava, stejně tak živelná i vzrušující. shlédnu jedním dechem...pak to skončí a já se vzpamatovávám, kde to vlastně vůbec jsem a jak jsem se dostal domů zpět do Čech a proč jsem v teplákách a bačkorách od Homera Simpsona...to jsem byl v domácím na koncertě? Můžu říct ano, byl jsem v zaprděných teplákách na koncertě a užil jsem si ho:)

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Kingdom Come (DVD)
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Led Zeppelin - Earls Court ’75 (DVD)
2011-01-16

Led Zeppelin / Earls Court ’75 (DVD)

5 stars

Již dlouho jsem se chystal na jednu věc a to dát jsem tento záznam (+ 77 Seattle, Knebworth 79, O2 2007). Proč?
Dokumentů o tom jak vypadali a zněli Led Zeppelin na živo je celkem dost. Zmínil bych především DVD 2003, které je naprosto vyčerpávající a takřka bez chyby. Takřka! Chybí mi pořád úplný záznam koncertu, nesestříhaný, neupravený, zkrátka autentický, tak jak ho viděli před 36 lety fanoušci.
Kdyby existovala cestovní kancelář jako v "Zítra vstanu a opařím se čajem" a měl bych si vybrat jeden jediný den, kam bych se mohl podívat, byl by to tento večer.
O zeppelínech toho bylo poslední dobou napsáno dost a tak jsem se i já k nim trochu vrátil a užil si tento jedinečný zážitek, kdy mne přenesl přímo do onoho večera (prdím na nedokonalý zvuk i obraz).
"...po třech letech se vrátili domů do Anglie, přivítejte dámy a pánové Jonese, Bonhama, Page, Planta...Led Zeppelin!" takto je ohlášen vstup skupiny na podium a začíná víc jak tří a půl hodinový koncert. Po všech stránkách je to vrcholný koncert co jsem viděl. Vizáž skupiny počínaje, přes setlist, výkon samotných členů, magická atmosféra.
Na skupině je vidět, že si byli vědomi svého neoddiskutovatelného prvenství a kralování v polovině 70.let. Plant široce rozkročen, ruce v bok, vystrčená holá hruď, hlava vztyčená a lehce povrchní úsměv, Page v dračím černém kostýmu a kytaru proklatě nízko u pasu, skrz vlasy mu není vidět do očí, mrštný otesánek Bonzo, z něhož po přímo stříká energie a kliďas Jones, se skoro až nezúčastněným pohledem.
Už jen při čtení skladeb je to klasa vedle klasy. U čeho mne zaručeně zamrazí je již giganticky natáhlá Dazed And Confused, spousty vsuvek ("woodstock"), improvizací, efektů a samosebou smyčcovým čarovným číslem. No Quarter s klavírním blues je přímo strhující. Málo hraná Tangerine představuje sladké potěšení. Exhibice všech čtyř v In My Time Of Dying...plus další legendární kousky zahrané svými autory tak přesvědčivě, že již nezažiji a lituji toho.
K hudbě člověk nemůže být objektivní, přeci jde "pouze" o naše vnímání a každý vnímá jinak, ale zde naprosto objektivně tvrdím, že po shlédnutí tohoto záznamu nemohu být již nikdy objektivní k této skupině. Jako své drahé polovičky milujeme jak s tím špatným, tak i dobrým a víme že bez těch maličkostí by to již nebyla ta, kterou milujeme, tak já tak miluji tuto skupinu i se všema jejíma nešvarama a chybkama (ano připouštím že nejsou dokonalí, ale tím více jsou mi bližší)

PS: Pane Mistře Page, pokud budete někdy brouzdat po netu a narazíte na můj text a dáte si ho přeložit, tak poslouchejte! Dejte do kupy koncerty 75, 77 a 79, hoďte do hrnce, vyčistěte (nesestřihávat!), lepší zvuk i obraz jen prospěje a vydejte oficiálně a já Vám zaručím platinu jen na objednávkách a i to, že nejen že půjdete rovnou do nebe, ale pěkně si tam budete prdět do křesla, která stojí na vrcholku pyramidy vyskládané z kytar největších kytarových mágů!

Impérium Led Zeppelin a jeho čtyři vládci, císaři, tak jak je už nikdo nikdy neuvidí.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Earls Court ’75 (DVD)
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Helloween - Unarmed: Best of 25th Anniversary
2011-01-09

Helloween / Unarmed: Best of 25th Anniversary

4 stars

No, asi nejlepší album s Derisem. Za tuhle placku mají Helloween můj velký obdiv. Předělat své písně do takhle odlehčeného kabátu a nebát se jakýchkoliv experimentů, to kloubůk smekám.
Nejvíce mi sedí ty, které mají optimistický nádech a znějí najednou tak pohodově. Konkrétně první tři, obzvlášť Dr. Stein zní až vtipně s těma trupkama a If I Could Fly se mi líbí víc, než originál. V tomhle duchu se nese i Perfect Gentleman, I Want Out s dětským sborem a jeden z nejpovedenějších kousků, Eagle Fly Free. Ta je prakticky k nepoznání a má až skoro vánoční atmosféru.
Na druhé straně je plouživější baladická poloha písní Forever & One, A Tale That Wasn't Right, Where The Rain Grows a neoslovila mne a nedosahuje chytlavosti původních nahrávek.
Vrcholem výběrovky je pak dramatická suita The Keeper's Trilogy, kde spojily Halloween, Keeper of the Seven Keys a The King for A 1000 Years, což jsou eposy ze všech dílů "kýprů". Pěkně slepené, okořeněné sborem, který díkybohu mnohdy bere úlohu hlavního zpěvu v refrénech. Bombastika, košatý děj, melodie, spousty zvratů...dechberoucí čtvrthodinka.
Z celé desky jde cítit že se ve studiu bavili a baví i mě. Krásná, i když ne dokonalá záležitost

» ostatní recenze alba Helloween - Unarmed: Best of 25th Anniversary
» popis a diskografie skupiny Helloween


Gamma Ray - Heading For the East [DVD]
2011-01-05

Gamma Ray / Heading For the East [DVD]

4 stars

Vidět svalovce v růžovém tílku, s culíkem a zpívající heavy metal? Tak to je úlet. Když bych měl říct jeden pořádný zápor tohoto dvd, tak je to zjev muzikantů. Bubeník Uli Kush v pestrých bemrudách a tílku alá hiphop na přelomu 90.let (koukám že nejen hiphop:), vykulený (nebo vyhulený?:) basák Uwe Wessel, mladičký Dirk Schlachter, nejspíš chvílema ještě dosti nervózní a prťavej zrzek ve vestičce, co se nepřestane snad nikdy tlemit a usmívat. Ovšem tím výčet záporných vlastností celého dvd končí. Nasazení skupiny je úžasné, výborná a kamarádská nálada jaká je na debutu se potvrzuje i na podiu a taky že odehrají celou desku plus dva šlágry ještě z dob Helloween. I Want Out a Kaiem odzpívanou Ride the Sky.
Ralf dokazuje že je i živě skvělý a jistý zpěvák, jen to charisma mu trochu schází.
Vrcholem dvd je rozmáchlá, skoro půlhodinová Heading for Tomorow, natáhlá díky improvizacím, které v druhé půli gradují. Tak trochu mi celá tahle kompozice asociuje hardrockové koncerty 70.let, kdy bylo zvykem roztáhnout písně na dvoj i více násobnou délku.
Je to povedené DVD, ale plný počet nedám, protože Gamma Ray k mému potěšení mají ještě jedno dvd oficiálně vydané a to je již bez chybky a zaváhání a k tmu milion věcí navíc...ale jsem spokojený a to příjemně.

» ostatní recenze alba Gamma Ray - Heading For the East [DVD]
» popis a diskografie skupiny Gamma Ray


Gamma Ray - Insanity And Genius
2011-01-05

Gamma Ray / Insanity And Genius

4 stars

Poslední deska s Ralfem Scheepersem a opět lehce rozpolcená, jako předchozí. Úvodní trojšleha navazuje na speedmetalový nářez debutu. Obzvlášť první lahodí mému oušku se sekavými riffy a povedenými zpěvy. S písní The Cave Principle jsem narazil na první problémy. V úvodu jsem si říkal že navazují na rockovou náladu Sign no More (zní to skoro jako nějaký grunge), ale vprostřed písně je vše jinak a připomíná mi to heavymetal 80.let a ještě podmalované klávesy...tak vskutku nevím co s tím. Baví mne to, líbí se mi to, ale nedrží to tolik pohromadě. A taková je vlastně celá deska. Nejslabším kouskem je asi Future Madhouse, rádoby bláznivý kvapík ve stylu Money z jedničky, ale chybí tu ta odlehčenost. Stejně tak nevím co si mám myslet o Gamma Ray. Je to převelice zvláštní věc. Kdysi ji nahrála jakási skupina Birth Control a tahle píseň dala i název skupině. Insanity & Genius je prostě hevík jak má být a tak trochu ve stylu judas. Ovšem Ralf mi přijde od desky k desce, že se stále více snaží stylizovat do Halforda a tady mi ho dost silně připomíná, ovšem kousek je to vydařený.
Co je na albu asi nejlepší, tak to jsou obě polobalady. Nepostrádají jak něžnější melodie, tak dramatičnost, chytlavost a košatý děj a až teatrální zpěvy. Hlavně Heal Me zpívaná Kaiem je pro mě osobně vrchol celého alba.
Album na mě působí tak trochu jako směska všech stylů co Gamma Ray kdy hráli. A v tom je ten problém asi, protože tady to nedrží celé pohromadě tak, jako na předchozím albu. Na druhé straně chytlavost jednotlivých písní se nedá popřít a tak jsem stejně rozpolcen u hodnocení, jako deska samotná.

» ostatní recenze alba Gamma Ray - Insanity And Genius
» popis a diskografie skupiny Gamma Ray


Judas Priest - British Steel
2011-01-03

Judas Priest / British Steel

5 stars

Mé první seznámení s kapelou. Úvodní pětka písniček je naprosto nadupaná nálož, která nejenomže exploduje, ale hned několikrát! Kdybych měl vystřelit ihned první písničku z alba, kterou mám nejradši, tak by to byla Rapid Gods (nebo Metal Fire?) Tyhle dva songy pro mne patří dnes již k sobě a nemohu je oddělit, a to ne jen pro ono napojení (žeby hřmění?). Rapid Fire mne dostává svou tvrdostí, přímočarostí, a tahem ne branku. Svižné kytary, probleskující sóla a dravý zpěv Halforda. Metal Gods je na druhou stranu "stadionovějšího" pojetí. Sborový refrén, dupavé tempo a z celkové písně mám pocit nadhledu skupiny a možná i lehce již arogantnce, že si začali uvědomovat, že v tuto chvíli nemají konkurenci v tom co dělají (aspoň na chvíli). Písni to vše jen prospělo.
Jízda pokračuje asi největším hitem skupiny a dnes již tak ohraným a kdejaká i hospodksá kapela si ji zahraje. Musím zmínit především geniální riff, který snad každýmu vlezl pod kůži a navždy se tam usadil.
V písni Grinder kraluje halford a z jeho "grajndooo....." mi vstávají vlasy nadšením ze skvělé pařby, jakou je bezesporu první půle. Tu uzavírá hymnický popěvek typu We Will Rock you, bez kdejakých sólíček i komplikovanosti a v tom je její kouzlo.
Trochu mi to už kazí následující dvě písně, které se trochu tříští s nářezem první půlky a obzvlášť Living...je na můj vkus vlezlá a nikdy jsem jí nepropadl, tak jako zbytku alba. Trochu mi to připomíná Kissácké popěvkové kousky.
Chuť mi spraví svým dramatickým laděním The Rage a závěrečný nářez Steeler, která se nese v duchu Rapid Fire.
I přes nějaké ty zápory, pořád se přikláním k pěti hvězdičkám, i když to je na hraně, ale vše to zachraňuje ona první pětka klasik a každopádně jedno z nejlepších alb Priest...ale však ho všichni znají...takže asi zbytečné žvatlání:)

» ostatní recenze alba Judas Priest - British Steel
» popis a diskografie skupiny Judas Priest


Avantasia - The Wicked Symphony
2010-12-28

Avantasia / The Wicked Symphony

4 stars

Když vyšel třetí díl Avantasie The Scarecrow, neměl jsem již chuť jej sledovat. Moje uši se zaobírali objevováním Van der, Yes, Budgie, Gabriel, Genesis, Dream theater, Rush...a heavy metal mne chvíli nezajímal. Letos se ale nedalo přehlédnout, že Tobias opět ukuchtil a to dvojnásobnou porci. Neměl dost velký hrnec a tak co uvařil v jednom, řekl si že tam má až moc ingrediencí a tak rozlil směs do dvou kotlíků a doředil vodou. Jenže zapoměl že i některé ty ingredience nemají výraznou chuť, a tak by udělal nejlépe, kdyby to přeci jen nechal v jednom kotli...
V tomoto kotlíku ovšem zůstali chutnější věci a hned úvodní takřka 10minutová titulní píseň patří mezi ty nejpeprnější. Výborná produkce, zvuk a melodie a ten symfonický úvod s perfektním rifem, k tomu hlasy jako zvony - Lande-Allen-Sammet...to je opravdu nářez. Hned další je Wastelands, skoro celá odzpívaná Michaelem Kiskem a nutno říci, že odsejpá velmi rychle a vesele, jako za časů starých Helloween a nebo prvních dílů Avantasia. Nezastavujeme a nepolevujeme ani u třetího kousku, tady dopadla přímo kovadlina na kladivo. Tim Owens má nepřeslechnutelný hlas a koule a díky němu už tak chytlavá skladba dostala ještě mohutnější a silnější grády. Tato trojice obstarala úvod, jaký jsem ani nečekal a začal jsem pět ódy, že se Avantasia vrátila.
Nadšení moc dlouho nevydrželo a v duatu s Klausem Meinem (Scorpions- pro případ kdyby tu byl nějaký neznaboh) se mu snad rozsypala cukřenka a melodie jsou mi již dost povědomé...
Jedno zakopnutí zpravují hned další dva nářezy...Blizzard On A Broken Mirror a Runaway Train. Když nad tím tak přemýšlím, Tobiasovi nejvíc vyhovuje když má na píseň více prostoru (6-8minut). Tam se dokáže vyřádit. Když se ale snaží udělat nějakou čtyřminutovou rádobyhitovku, vzniká z toho taková oplzlost jako polovina materiálu z Angel of Babylon. Na téhle desce není vyloženě propadák, ale ke konci se začnu již lehce nudit, a chybí tomu nějaký to koření, které více než dost využil na první půli. Prostě opět lehce nadprůměrný speedmetal.
Měl bych ješte jeden problém a to je Lande...ten je už všude a začíná se mi i přejídat. Nevím jestli ostatním muzikantům co si ho zvou na alba tolik uchvátil jeho hlas, ale mne se třeba víc líbí takový řízek jako je Allen nebo Owens.
Není to už první nebo druhý díl, ale jako jediný dokáže vedle nich obstát.

PS:obal je pěkný ale ty fotky Tobiase uvnitř... není chlapec přeci jen na chlapce...našpulené rty, peří kolem krku, postoje u zdi jak přiteplený James Dean...radši na to nekoukat

» ostatní recenze alba Avantasia - The Wicked Symphony
» popis a diskografie skupiny Avantasia


Rhapsody Of Fire - Rain Of A Thousand Flames
2010-12-28

Rhapsody Of Fire / Rain Of A Thousand Flames

2 stars

Chvíli po seznámení s deskou Power... jsem zkusil ještě jednou štěstí. Forma hudby, zvuk, produkce, sborové zpěvy se mi moc líbily, jen ta hudba samotná nebyla nijak zvlášť šťavnatá a tak jsem poté narazil v obchodě na tuhle desku. Na první pohled ne moc písniček (přeci jenom se jedná o EP a já stejně za něj dal 549kč!) ale snad ten materiál za to bude stát, koneckonců ve Sparku, který jsem tehdy odebíral, vychvalovali právě tuto desku.
Dopadlo to prakticky stejně...po prvním poslechu jsem si řekl paráda, to byla jízda na ultrarychlé horské dráze, jenže ta jízda se hned ochodí a pak to je už jen horská dráha, na které vás nic nepřekvapí a i když je krásně vyzdobená a má omračující poutače, prakticky jede pořád rovně, a občas vyjede nějaký ten kopeček a pak zas sjede.
Úvodní je klasická Rhapsody rychlovka, buch-úvod sloka refrén sloka refrén sólo 2xrefrén a konec...to už jsem slyšel...dál ucourané piano a přeslazená melodie (tihle italové na můj vkus až moc rádi cukrují). U Queen Of The Dark Horizons trvá hrozně moc dlouho než se začne něco dít. Samé pompy, gigantické chorály ale jedno velké kliée a po 13 minutách zjišťuji že se prakticky nic neodehrálo. Další trojice skladeb je spíše napůl doplňující vysvětlení ságy a dokreslení středověké atmosféry a sem tam se vyloupne vedle té dramatičnosti a kecání nějaký náznak písně.
Celkem mi imponuje že si na stěžejní kus vybrali českého autora a tak se poprali s novosvětskou od Dvořáka...je to celé pěkné, jenže po prvním refrénu mám zas pocit že už to dál poslouchat nemusím, stejně nic nového neuslyším...
Tak to mám s každou písní a i každým albem téhle skupiny (slyšel jsem skoro všechny na mp3 a nevracím se k nim). Je to všechno krásné, načančané, dokonce i ohromující ale co by vůbec hráli kdyby to všechno odstranili a nekoukali pořád po těch klasikách a hráli svoje vlastní...asi nic. Jedno velké klišé, které mne opravdu dnes nedokáže uspokojit a tohle cd? Vyhozený prachy pro vlastně dvě průměrné písničky a zbytek jen pompézní nic...

» ostatní recenze alba Rhapsody Of Fire - Rain Of A Thousand Flames
» popis a diskografie skupiny Rhapsody Of Fire


Rhapsody Of Fire - Power of the Dragonflame
2010-12-27

Rhapsody Of Fire / Power of the Dragonflame

3 stars

Roky 2002-03 byly pro mne ve znamení objevování heavymetalu starého kontinentu. Finsko - Stratovarius, Německo - hafec kapel, švédsko - Dream Evil, itálie - Rhapsody...
Tehdy se ještě jmenovali pouze Rhapsody a já si pamatuji že jsem se prvně hrozně lekl jejich výbušnou hudbou. Naprosto megalomanské intro a pak zřejmě ten nejrychlejší metal co jsem do té doby slyšel...do toho klasika, kteropu jsem vždy obdivoval a refrény vystuženy "alexandrovcema". Klasický heavymetalový hlásek a melodie ze každám rohem. No paráda a moje srdce plesalo radostí a blažeností... Power of the Dragonflame největší favorit (mrkněte na klip:) http://www.youtube.com/watch?v=tBOHgvnXw0g ), kopáky jen jeli, neskutečné tempo...já byl v ráji. A do toho moje obliba dlouhých písní, takže závěrečná skoro 20ti minutová byla snad dělaná pro mne a asi nejdravější kousek (skoro až trashové riffy) a místo zpěvu štěkot, to bylo zas něco pro mé neurvalé druhá já...
Leč po 2 týdnech jsem měl pocit, že ji mám natolik naposlouchanou, že jsem neměl již co poslouchat. Dodnes u ní nevydržím a moje myšlenky většinou zalítnou jinam, třeba co si pustím potom. Hudba Rhapsody mi dodnes přijde "mnoho povyku pro nic". Všechno je pěkný, sbory, melodie, rychlost, bombastika, ale rychle se to oposlouchá...a jak vidím dnes závěrečnou skladbu? Dala by se možná zkrátit aspoň tak na polovinu
Z nostalgie, kdy jsem jim to tak trochu žral, jako kdysi Manowar (jejich hudba by se dala celkem i srovnat...silácká velká gesta, ale hudby minimálně)

» ostatní recenze alba Rhapsody Of Fire - Power of the Dragonflame
» popis a diskografie skupiny Rhapsody Of Fire


Gamma Ray - No World Order
2010-12-26

Gamma Ray / No World Order

4 stars

První seznámení s kapelou a z dnešního pohledu, asi i to nejsprávnější. Skupina má lepší desky, ale i slabší, ale pořád natolik silné, aby vzbudilo mou zvědavost po dalších deskách Gamma Ray. Takže mne ještě to nejlepší čekalo.
Klasické, výbušné a monstrózní intro (ty mu šly a jdou doposud) a hned šleha Dethrone Tyranny. Svižné tempo, chytlavý refrén, občasné odbočky uprostřed písně, to je charakteristika většiny skladeb na albu. V tom je asi ten jediný kámen úrazu, nic co by vybočilo z řady a dostávám "jen" poctivý speed metal, někdy chytlavější, nekdy méně. Jde o přímočařejší písně, mnohdy připomínající Judas Priest. I ten Kai se mi zdá že se trochu snaží stylizovat pěvecky do Halforda a nemá takovou lehkost v hlase, jako na předešlých 3 deskách. To jsou jediné výhrady z mé strany, jinak jsem ho kdysi přehrával dost často. Nejhledanější skladby byly tvrdá The Heart Of The Unicorn, hardrockem načichlá New World Order, klasická heavy (i ty kovové zvuky tomu dodávají šmrnc) Damn The Machine, dle mého nejhitovější skladba Follow Me a překrásná baladická Lake Of Tears, s tak překrásným refrénem, že mi zní po poslechu ještě dlouho v uších.
Jak jsem říkal, nic z čeho bych se pominul, ale můj zájem o skupinu se probudil a na druhou stranu, asi nejlepší deska od Gammy z nového tisíciletí a já začal zkoumat, kdo je to ten Kai...tekže děkuji ti "No World Orde"

» ostatní recenze alba Gamma Ray - No World Order
» popis a diskografie skupiny Gamma Ray


Avantasia - The Metal Opera
2010-12-26

Avantasia / The Metal Opera

4 stars

Když už jsem zde přidal Avantasii, tak cítím potřebu se aspoň trochu vyjádřit k dalším deskám. S přehrávače mi hraje teď tahle skvostná opera a začínám ji srovnávat s druhým dílem. Možná je to chyba, ale tyhle desky patří k sobě a chybí mi tu šleha typu Seven Angels.
K prvnímu dílu jsem se vlastně dostal až jako k druhému a tehdy jsem byl trošku zklamán. Našel jsem zde vše co jsem chtěl, ale jen ne šok a mrazení, jaký jsem zažil při poslechu dvojky. Albem je celkově vyvážené, jsou tu chytlavé, rychlé, strhující melodie, hymnické refrény a celé album je propleteno mezihry, většinou klávesového rázu a hodinka celkem rychle a příjemně uteče. Navíc plejáda hvězd evropského metalu tomu dává nepřehlédnutelný výraz šmrnc a defakto úspěch byl z poloviny již zaručen.
Mezi nejpovedenější řadím Serpents In Paradise, našláplá, se hutnou prostřední pasáží, baladu Farewell s překrásnou melodií (je mi hrozně povědomá a již 8 let si lámu hlavu tím, jestli ji znám a nebo neznám od jinud). Píseň Avantasia je trochu více vyměklejší na můj vkus, ale povedené melodie mne pobízejí k hvízdání si a dokonce i k občasnému pootevření úst a vydání pár hlásek, když pochytnu nějaké to slovo:)
Závěr alba je ovšem asi tím nejlepším, co album nabízí a lehce dosahuje chytlavosti a monumentálnosti druhého dílu. Startuje to kratičká, za to překrásná klavírní skladba. Sborový úvod Sign of the Cross mne hned vhodí do víru plného zvratů, melodramatických doprovodů, pěveckých soubojů až k vrcholu v podobě The Tower, pro mne nejoblíbenější kousek z alba.
Na přelomu nového tisíciletí to vypadalo, že bude údávat směr melodickému metalu právě Tobias Sammet. První dva díly Avantasie jsou toho dodnes důkazem že tomu možná i tak bylo, leč bohužel...se svou domovskou kapelou začal opět sypat průměrná heavymetalová alba a i když se na další díl Avantasia čekalo dlouhých 6 let, můj zájem o Tobiase již dávno uvadl, holdoval jsem a poznával novou (starou) hudbu a nepodařilo se mu již ani navázat na tak silný materiál, který splodil na prvních dvou deskách...Kdyby zůstalo u dvou dílů, byla by to jedna z nejlepších metalových oper co jsem slyšel. Takhle celkově již zavání průměrností a trochu ji zachraňuje dosud poslední díl z letoška...the Wicked Symphony

» ostatní recenze alba Avantasia - The Metal Opera
» popis a diskografie skupiny Avantasia


Gamma Ray - Land Of The Free
2010-12-25

Gamma Ray / Land Of The Free

5 stars

Už jen kdyby nahrála Gamma Ray toto album a nic jiného, usiloval bych stejně o to, aby byli na těchto stránkách a jestli jsem chtěl zde Gamma Ray, tak právě kvůli tomuto albu. A co vlastně přináší?
Prvně velkou změnu a to odchod Ralfa Scheeperse, za vidinou místa v Judas Priest po Halfordovi (hle jak mu během tří let narostli křídla a na co si troufal:)
"kdo pujde k mikrofonu?" Kai měl asi pár bezesných nocí...hledat zas někoho? Oslovit Kiskeho, který se zrovna pakoval z Helloween a nebo...Zvolil tu nejlepší variantu jakou mohl a chopil se po skoro deseti letech sólového zpěvu.
Skoro deset let skládal písničky pro Pány zpěváky s neskutečným rozsahem, tím se naučil psát složité kompozice a to hlavně na zpěv a co teď s tím...Kai moc dobře ví že není pěvecká třída jako Michi a Ralf, ale má něco, co oni dva nemají zdaleka tak veliké jako on a to charisma v hlase i v projevu a vedle něj vypadají obadva jako profesoři zpěvu a působí až vyumělkovaněv oproti Kaiovi.
Navíc byl zas jediný, kdo držel taktovku a nemusel se o ni dělit s Ralfem a měl opět poslední slovo, což je velké plus, protože album i přesto že je pestré, nepůsobí tolik roztžitě jako dvě předešlé desky a drží pěkně pohromadě jako jeden celek.

Jen málokdy mne něco posadí na prdel při prvním poslechu a navíc jako při úvodních tónech Rebellion In Dreamland. 9 minut napěchováno naprosto bombastického heavy metalu, kopec zvratů, z poklidné polohy do tklivého zpěvu, tu zas sbory tak mohutně, že vedle nich vypadají Alexandrovci jak školní sbor lísteček a dupavý rytmus se strhujícím Kaiem. Po strhujícím úvodu, který uteče jako nic, už není čas na oddych a celá deska je podobně napěchována bombastičností, zvraty, chytlavými melodiemi, strhující rychlostí a atmosférou pohádkové země, fantasy, bojů, hororů a snů atd...
Man on A Mission je klasickým speedem, který očekávám od každé speed kapely a zde je nejvyšší kvality, stejně tak Gods of Deliverance, Salvations Calling a nebo závěrečná Afterlife (ta je věnována bývalému bubeníkovi Ingo Schwichtenberg, který se v té době, co byl vykopnut z Hell, předávkoval). Kai se nebojí kdykoliv odbočit od sloky, či refrénu, zpomalit nebo udeřit sbory tam, kde to nikdo nečeká. Občas si Kai propujčí nějakou citaci, ať už v textu či melodie a tím dodává některým písním osvěžující nádech, ovšem činí tak pořád s mírou a střízlivostí a tak mne třeba potěšila citace ze závěru sóla z Hotel California od Eagles v písni All Of The Damned. Tím vším není tento heavymetal pouhými skladbami jednoduchého schematu a jentak rychle se neoposlouchají.
Album zdobí i krásná balada s hostujícím Hansim Kürshem od kamarádů z Blind Guardian. Záměrně říkám kamarádi, protože spolupráce není první, ale doposud Kai hostoval na albech BG a již tam jsme byli svědky, že jim jejich hlasy sluší pohromadě a že se náramně doplňují. Druhým významným hostem byl bývalý spoluhráč z Hell Michi Kiske, který se v té době již poohlížel co dál, jen ne heavy...ale zde věnoval hlas pro našláplou Time to Break Free, ve stylu starých a veselých dýní.
Vrcholem alba jsou ovšem ony majestátní, sborem napěchované skladby jako je úvodní, nebo hymnická titulní skladba a strhující dramatická Abyss of the Void.
Rok 1995 byl štědrý na heavymetal, který se po pár letech, kdy tomu vévodil grunge, dostal opět na výsluní a to zásluhou i této desky(v témže roce vydali Blind Guardian nedostižnou Imaginations From the Other Side a tím vzali možné prvenství mého žebříčku v metalových albech právě tomuto albu), kterou já řadím na nejvyší místo v diskografii Gamma Ray a jedno z vůbec nejlepších alb heavy metalu a Kai...mé sympatie přerostly v obdiv a stal jsem se jeho fandou...zrzek jeden prťavej jak to umí:) 5!

» ostatní recenze alba Gamma Ray - Land Of The Free
» popis a diskografie skupiny Gamma Ray


Gamma Ray - Sigh No More
2010-12-23

Gamma Ray / Sigh No More

4 stars

Nejsem ortodoxní speedmetalista a tak jsem neměl s albem Sign No More větší problémy. Tady se totiž již nejedná klasickej "spíďák" jako na prvotině, ale je to rockové album, kde je většina písní ve středním tempu. Skladby opět nabízejí spousty vychytávek, změny temp, atmosféry i nálady písní. Na druhou stranu ji trochu schází hitovost a odlehčenost debutu. Ralf Scheepers tolik netlačí na pilu a přijde mi že se snaží o rockovější projev.
Hned v úvodu alba je jedna z nejlepších věcí na albu. Žádná nuda, pořád se něco děje a hlavně Hansenovo sólo stojí opravdu za poslech, prostě rozjezd jak má být! Za stejně povedené považuji našláplou As Time Goes By, Start Running a samosebou hitovku One With The World. Jednoznačně nejchytlavější z celé desky, hlavně ten úvod žeru. Byl k ní natočen i klip, ale já přeci jenom toho Ralfa jen slyšim než vidim. Vždycky mi přišel ten jeho vysmátý výraz se siláckými gesty trochu parodický, ale naživo může být dobrým šoumenem.
Vrcholem alba je Dream Healer. Bohatá na děj a zvraty, a hlavně kolik chytlavých melodií a riffů použili pro jednu píseň. Úvodní riff hned po rozjezdu je naprosto geniální a všehovšudy zazní jen dvakrát v písni. Jen si pořád říkám kam na ty nápady chodili. Na desku totiž přispívali i ostatní muzikanti a to ve větší míře než na jedničce, a tím je o něco pestřejší.
Album není lepší nebo horší jak debut, je jen jiné, vsadili na rockovější věci a mě se tahle poloha Gamma Ray líbí, ale přednost dám vždy speed podobě Gamma Ray...Na prdel jsem si tentokrát nesednul ale stojí opravdu za poslech každého rockera a já osobně si jej rád pouštím...

» ostatní recenze alba Gamma Ray - Sigh No More
» popis a diskografie skupiny Gamma Ray


Gamma Ray - Heading For Tomorrov
2010-12-23

Gamma Ray / Heading For Tomorrov

5 stars

Heading For Tomorrow nebyla první deska kterou jsem slyšel, ale byla první deskou, která mne posadila pořádně na pr... Debutové album a již jeden z vrcholů tvorby Gamma Ray a Hansen v životní formě.
Někde jsem kdysi četl, že Kai odešel z Helloween z důvodů vyčerpání z turné, nahrávání a celého koloběhu co patří ke každé úspěšné skupině, který ho již dosti unavoval. Ať už to bylo jakkoliv, neměl ani v plánu točit nějakou desku a tento krok byl dosti odvážný. Chtěl jen dát dohromady pár skladeb pro radost a k tomu měl při ruce Ralfa Scheeperse, člověka s neskutečným hlasovým rozsahem a s velmi svižným jazýkem (sakra to zní divně:). To co pánům ale postupně vznikalo pod rukama, tak to se rovnalo náloži Jericha a to nekecám!
Samotný název vznikl na diskotéce, když hrála píseň Gamma Ray od skupiny BIRTH CONTROL. O tom, že to nebrali do poslední chvíle vážně a spíše šlo zprvu o menší projekt svědčí i to, že uvažovali nad jménem "záchodové prkénko".
A jaká je samotná deska a songy? Neuvěřitelně našlapaný heavy metal se všemi atributy, co k němu patří ale i něco navíc a to špetka nadhledu a veselé nálady ve studiu. Důkazem budiž jedna z největších a nejsvižnějších pecek, Money. Nejde jen o "sloka refrén sólo refrén". Nejkratší píseň na albu ukazuje co všechno se dá stihnout ve třech a půl minutách a nadšení muzikantů v nahrávce je slyšet. Stejně tak i na dlaších kvapících jako je Lust For Life, Hold Your Ground, Scheepersova veselice Free Time. Vksutku povedený refrén zazní v Heaven Can Wait. Vida že jde natočit silné metalové písně bez nějaké zarputilosti v dramatech a vážného tónu.
Skoro až oslavným úvodem začíná polobalada The Silence, jeden z mých favoritů celé diskografie. Klavír, zkrocený Scheepers (na víc jak jednu skladbu se ho nepodařilo zkrotit:) ale i tak nedostižný a energický zpěv, monstrózní sbory a závěrečné "Carrry on, Carry on..." mne pokaždeé dostane do kolen.
Titulní čtrnáctiminutový epos je kapitola sama o sobě. Tentokrát uhodili na vážnější strunu a jde o opravdu výstavní kousek. Je pomyslně rozdělena na tři části. Dramatickou čtvrthodinku odstartuje sborový zpěv, majestátní riff, dravý zpěv a již jen pokyvuji hlavou do rytmu. Prostřední část se nese skoro až v experimentálním duchu. Melodická a snivá improvizace, cvrdlikání a vybrnkávání Kaie Hansena, podmalované klávesy a chorály jen dokreslují tajemnou a majestátní atmosféru skladby. Závěr je opět silný heavy metal alá Maiden.
Jedinou slabinou je pro mne předělávka od Uriah Heep. Ne že by byla špatná, ale na album se prostě nehodí a vedle tak silného materiálu to ani neměli za potřebí.
Jo a co Intro Welcome? Dodnes otevítá koncerty Gamma Ray, takže asi dobré ne?:)
Gamma Ray nakopala všem zadky a hlavně je nakopala usínajícím kolegům Helloween a v tu chvíli neměla na evropském hřišti konkurneci (i když jedna se již rodila...Blind Guardian).
Hudba na první desce Gamma Ray není žádný prostoduchý hevík, žádné prvoplánové hitové skladby, i když v sobě na druhou stranu mají hitovosti na rozdávání, ale s každou skladbou si dokázali pohrát, něčím ji pokaždé osvěžit a občas přihodit nějaké legrácky. Kai nastartoval a vyletěl hodně vysoko nad své souputníky a vydržel tam 10 let...Debut jako prase! Chlapec získal mé první sympatie, které dalšími deskami jen rostly

» ostatní recenze alba Gamma Ray - Heading For Tomorrov
» popis a diskografie skupiny Gamma Ray


Helloween - Keeper of the Seven Keys (Part 1)
2010-12-19

Helloween / Keeper of the Seven Keys (Part 1)

5 stars

Nebýt Kaie, asi bych ani neposlouchal Helloween, nebyla by Gamma Ray, Stratovarius by zněli jako Iron Maiden nebo Accept, Valhala od Blind Guardian by nebyla Valhalou která burcuje kotle a já bych teď psal o něčem jiném a nebo dělal něco úplně jiného. Dle mého názoru je to největší "palice" na evropské heavymetalové scéně a to co vychrlil během 15 let (od prvních tónů Helloween až po Powerplant s Gamma Ray), z toho by mohla těžit, a taky že těží většina heavy kapel.
Bohužel když propukala mánie kolem Keeperů, poslouchal jsem ještě zpívánky, ale kdykoliv potkám někoho v hospodě a vidím jak háže do jukeboxu A Tale That Wasn't Right ne I Want Out, tak mu je většinou kolem 40 a dám si s ním pivo a vyprávění těchto týpků se většinou shoduje (byl jsem na vojně a furt jsme to jeli na pásce, s kazeťákem na rameni po ulici, na intru mi to pustil kámoš a já to již nevrátil...) a věru není se čemu divit. Oslovilo to nejen tuto generaci, ale i mou a tak i já si rád přihodím pak do jukeboxu mé oblíbené kousky. Tím je hlavně nářez Halloween, kterého upřednostňuji před mladším bratříčkem z dvojky, a to díky tomu že má zkrátka větší švih a tah na branku, s ničím se neprdí a je pořád co poslouchat (sóla, refrén, přechody, zlověstné zvuky a pekelnou rychlost). Píseň doplňuje povedený klip, i na ten se dodnes snaží navázat skupiny podobného ražení, ale jsou spíš směšné až trapné a nemají kouelně pohádkovou až hororovou atmosféru jako video z 87.
Před Halloween stojí čtyři svižnější skladby, jedna chytlavější než druhá (A Little Time a Future World-chytlavější písně se jim už snad ani nepodařilo složit po roce 88) a balada A Tale That Wasn't Right, u které jsem si nejednou poplakal v mých pubertálních letech. Ačkoliv uznávám Kaie jako hlavního mozka Helloween, Weikath se zde překonal a podle tohoto mustru jedou balady Stratovarius...jen si je poslechněte a dáte mi za pravdu.
Nebýt ale Kaie, nebyl by Weikath vyhecován k tomu, s čím se předvedl na dvojce a já bych ji teď nedával do přehrávače

» ostatní recenze alba Helloween - Keeper of the Seven Keys (Part 1)
» popis a diskografie skupiny Helloween


Avantasia - The Metal Opera - Part II
2010-12-03

Avantasia / The Metal Opera - Part II

5 stars

"Úspěšná záchrana speed metalu" takto mne namlsala hlavička recenze ve Sparku před vánocema 2002. Tehdy ještě ne tolik zběhlý v metalu (Iron Maiden, Judas Priest, Blind Guardian, Helloween a Manowar...to byl můj dosavadní přehled) a jméno Tobias Sammet jsem od té doby začal skloňovat více než dost. Cd mi přistálo pod sromečkem nakonec (chytrý ježíšek:) a byl jsem v šoku! Čekal jsem melodický metal, ale ne takovouhle pecku...
Z dnešního pohledu a s odstupem mohu porovnávat a první dva díly se vyrovnají směle legendárním "Kýprům", ovšem druhý díl Avantasie je v něčem možná i překonal. Ono když už se podívám na hvězdnou sestavu (tehdy se Tobiasovi povedlo to co jiným ne, ukecat Kiskeho k nazpívání partů na klasické heavymetalové album po 8 letech), tak si člověk řekne, že to musí být bomba, ale tím spíš je samotná píseň pod větším drobnohledem, zda její chytlavost není jen v oněch singerstar.
Seven Angels je nejlepší a nejchytlavější kompozice, co se kdy Tobiasovi povedlo složit a ještě v jedné písni tolik hlasů! (teď mi zrovna dohrává, ale dám si repete...:) Rozjezd celkem v poklidu, ženské pološeptající sbory, vážnější struna a bumprásk! Všichni spustí sbor, úvod jak prase:) s prominutím...pak Tobias sólově, hned na to Olivar Hartmann, pak Kiske, Rob Rock...nádherný sled nádherných hlasů...všichni společně zas v refrénu, který mne burcuje k siláckým gestům a zakončení sólem Tolkiho. A to je jen začátek. Po strhujícím úvodu malé, až filmové, orchestrální zklidnění a zhruba po 8 minutách se dostáváme do závěrečné pasáže, možná jedné z nejvelkolepějších v rámci daného žánru. Začíná to zas nevině, klavír a opět Tobias a melodie jak napsaná Steinmannem (Meat Loaf), přidáváme na rychlosti, zpěvu se ujímá Kiske a již to vypadá na finále, jenže si to protáhnem o další melodické klavírní vyhrávky a nástup Kaie Hansena je až kůži nahánějící (vždycky mi vystřelí během vteřiny a po zbytek songu se drží:) a na něj naváže svým sametovým hlasem André Matos a to již jde celé do ohromného finále, stadiónový popěvek v pozadí, přes to Sammet jako hlavní hlas a jak jinak než do ztracena ukončený epos. I po letech mne to dostane a...že bych si dal třetí repete:)
Nevím co mám již napsat k ostatním věcem. Jednička mi přijde na tolik silná, že mi je fuk co je poté...ale, to bych zas kecal že už se tam nic nenajde. No return navazuje na speedové fláky z jedničky, kovaná The Looking Glass, opravdu povedené a poklidné a krásně vygradované balady In Quest For a Anywhere, dravá a svižná The Final Sacrifice, melodická až hymnická Chalice of agony a důstojně zakončující Into the Unknown (krásný hlas Sharon de Adel, dal bych si říct:)
Avantasia byla kdysi pro mne opravdu stěžejní a je třeba obdivovat tehdejší formu Sammeta. Hlavní skladatel a kapelník ve své formaci Edguy, se solidními alby, do toho během ani ne 2 let vychrlil dvojici alb, která jako jedna z mála může konkurovat Keeprům? To musím zatleskat a má můj obdiv, který již v pozdějších letech vyprchal. Za tyhle dvě desky bych mu postavil i pomník (klidně i jezdeckou sochu v brodu:)
Dnes již to tolik ovšem nežeru, ale důkaz toho, že je to muzika jak se patří je ten, že i dnes mne to dostává, takže to vlastně žeru pořád:)
Nevím jestli tehdy speedmetal potřeboval opravdu zachránit a tonul, ale jestli ano, tak Avantasia 2 byla nejlepší možností a nepodala jen stéblo, ale rovnou ho vyzvedla...

» ostatní recenze alba Avantasia - The Metal Opera - Part II
» popis a diskografie skupiny Avantasia


Helloween - Keeper of the Seven Keys (Part 2)
2010-11-29

Helloween / Keeper of the Seven Keys (Part 2)

5 stars

V poslední době jsem tak trochu zabředl do evropského heavy metalu (leckdo tomu říká speedmetal - Blind Guardian, Stratovarius, Gamma Ray, Edguy, Avantasia, Hammerfall...a já mu budu říkat taky tak) a Helloween se dá prakticky považovat za počátek onoho směru v Evropě, i když by se dala jejich počáteční tvorba charakterizovat "naspídovaní Iron Maiden" a tato tvorba právě ovlivnila desítky kapel na na dvě generace dopředu.
Ve speed metalu jsem slyšel dost desek a celkem mám i přehled. Byl to kdysi můj stěžejní žánr a co nemělo dva kopáky, ječák alá Laco Crucifix (čti láďa křížek) a melodie v refrénu jak od bojzkapel, tak jsem to ani neposlouchal. Slyšel jsem hodně špatných desek, i dobrých a "kýpři" patří k tomu nejlepšímu (na prvních příčkách mám jejich souputníky z Krefeldu Blind Guardian a album Avantasia II.)
Který "kýpr" je lepší? Nebo mám se zeptat jinak, je vtipnější Pat nebo Mat? Ne, tyhle dvě věci patří k sobě a bez sebe si je už nemohu ani představit. Tykve v té době hýřily tolika nápady, že člověk jen zírá a chrlí na nás na tomto melodičtějším dvojčeti jednu "spídpecku" za druhou a co refrén, to základ melodického metalu. Optimistické ladění většiny písní, pompézní a hymnické kousky, drobné muzikantské legrácky, sladká polobalada a skoro čtvrthodinový epos se všemi různými vyhrávkami, přechody, příběhem, do toho skvělý a v lecčem nepřekonatelný Kiske, závody kytaristů Hansena a Weikatha, to činí z tohoto alba jedno z nejpoutavějších děl evropského heavymetalu vůbec, i když stále mám pocit nekompletnosti, ale to je již nejspíš dáno tím, že má své dvojče, které není slabší, jen je jiné a přímočařejší, ale to až jindy.
Nejlepší písně? Pusťte si to celý, nechce se mi opisovat kompletní seznam:) (i když při Eagle Fly Free a Dr. Stein se nechávám unášet za volantem:)

» ostatní recenze alba Helloween - Keeper of the Seven Keys (Part 2)
» popis a diskografie skupiny Helloween


Shadow Gallery - Legacy
2010-11-11

Shadow Gallery / Legacy

5 stars

Smutné, nádherné, sladce melancholické... Skupina Shadow Gallery na mne působí jako skloubení hudby Dream Theater a Meat Loaf dohromady. Musím říct že tohle album je nabité melodiemi, které mi dokáží vehnat slzu do oka a občas mne i příjemně a veseleji pohladit.
Mike Baker byl opravdu talent a měl krásný, jemný a charismatický hlas a je ho opravdu škoda.
Při poslechu Destination Unknown se začínám utápět ve sladkobolné melancholii a když se ještě podívám ven na to skorozimní počasí, je mi hned ouvej a jdu pod peřinu a hned se přitulit k drahé polovičce.
I když album obsahuje i zpěvné a sakraže chytlavé věci jako titulní, s nádechem osmdesátek, to proč ho považuji celkově za posmutnělé, tak je to především závěrečným opusem First Light, který jakoby celé album halí do chladného, pochmurného hábitu, jako podzimní mlha halí krajinu a jen občas vysvytne slunce, ale nezbaví vás to pocitu někoho mít hned u sebe a plácat se v tom s někým...ach dělá to se mnou teď Shadow Gallery nebo ten podzim...:)
Celé tomu dává tečku závěr v podobě orchestru (nebo kláves?), který se spustí v cca 28.minutě poslední skladby. Tak krásnou melodii, u které pokaždé zavírám oči a zasním se, tu jentak člověk neslyší a až se mi z toho...no nic...skončím ještě než se tu až moc otevřu a snad bych i tu slzu pustil.
Co bych měl dát asi albu, které mne naprosto duševně otevírá a hladí mne...to se mnou dělá opravdu málo věcí a jedno z díků patří Bakerovi, který mi vlezl pod kůži...vau, jdu si to pustit ještě jednou a jdu spát...zdar

» ostatní recenze alba Shadow Gallery - Legacy
» popis a diskografie skupiny Shadow Gallery


Black Sabbath - Dehumanizer
2010-09-14

Black Sabbath / Dehumanizer

4 stars

Poté co jsem se seznámil se základními alby B.S., chtěl jsem vědět co dál. V té době jsem objevil i kouzlo prvních Rainbow a hlasu titánského prcka a hle, ono došlo ke spojení hlasu Rainbow s Black Sabbath... Heaven and Hell je klenot a vrchol (i Black Sabbath?) ale album Dehumanizer, které jsem si pořídil asi 2 týdny po H&H, mne prvně dostalo víc z toho důvodu, že tak nějak koupí H&H jsem již čekal dle recenzí a ohlasů a věhlasu, něco velkého. O albu Dehumanizer se již tolik nehovoří a je to škoda.
Ultra drsný Dio, Iommi snad nikdy neměl takhle nakřáplou kytaru a Butler je údajně podepsán pod nejlepšími kousky z alba.
Úvod alba, Computer God a After All (The Dead) je drsný a s ničím se nes... a je to temnoťárna na druhou. Těžkotonážní riffy i rytmika, mohutný zvuk bicích. Sice si neudrží takto laťku zvednutou dlouho, ale vypíchl bych určitě Master of Insanity, TV Crimes, Too Late a chytlavou I.
Občas mám pocit že Iommi vykrádá už svoje vlastní riffy a nejdnou mám pocit již slyšeného, ale celkový dojem z alba mi to příliš nekazí a znovu jej vkládám s chutí do přehrávače. Druhé místo za H&H (Dio éra)

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Dehumanizer
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
2010-09-14

Black Sabbath / Sabbath Bloody Sabbath

5 stars

Album patří do svaté trojice alb Black Sabbath s Ozzym za mikráčem. Je zároveň asi nejlívbivější deskou. Nemám opravdu moc co bych vytknul, snad jen to že i když se za největší šlágry považují titulní a možná ještě Spiral Architect, tak mým sluchovým vjemům nejvíce lebedí Sabra Cadabra, zvláštní Who are You?, chvílemi "jethrotullovská", okořeněná flétnou Looking for Today a nebo těžkotonážní A National Acrobat.
Měl jsem kdysi výběrovku hardrocku, byly to 4 cd a od Black Sabbath tam figurovala Sabra Cadabra a s písní Paranoid to byly první seznámení se sabaty vůbec. Tehdy jsem se dostával rockovější muzice teprve na kloub a po Queen a Scorpions a jejich vesele-líbivými-popovými melodiemi byla Sabra Cadabra sakra něco strašidelnýho najednou v mém životě. Úvodní riff mi dodnes asociuje slétející se černé čarodějnice na "petrových kamenech". Ano, tehdy jsem viděl prvně i Kladivo na Čarodějnice:) Po takových představách se mi ani dnes nechce již zkoumat o čem hovoří text (ještě by to bylo o láskách a rozchodech:) a já se vždy nechám unést na ten jejich sabat...

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Black Sabbath - Black Sabbath
2010-09-14

Black Sabbath / Black Sabbath

3 stars

Dlouho jsem se vyhýbal reakci na toto album a to z toho důvodu, že musím jít proti proudu a označit tohle album za klasické debutové album, kde se nějaké ambice teprve rodí a jejich hudba je ještě pouze "Embryo", než co začnou ukazovat od druhé desky.
Je to album 3 písní a pár momentů. Úvodní a zásadní temná Black Sabbath. Její atmosféra musí působit i na takového "iron mana" a když ji teď poslouchám a venku sychravo, tak dnes se mnou asi žádná sranda nebude. Začíná mi být zima a chlad se mi otírá o čelo a pošilhávám po temným koutě v pokoji, jestli se tam někdo nevynoří, asi začínám být "paranoidní".
Harmonika a blues v další písni...jen co jsem vyjmenoval tyto dva elementy, zní to jako že už bude pohoda, ale pořád to má nádech tajemna a tajuplna. Možné je i to, že poslech je ovlivněn obalem, který jednoznačně vtiskl ksicht celému albu a úvodní, která navodila tak veselou atmosféru (začínám ji proklínat i za to počasí:)
Klasikou se stala i N.I.B. Jednoduché riffy, perfektně vystavěná, perfektní atmosféra v mezizpěvech. Evil Woman je fakt poděs a vymyká se všemu co B.S. nahráli.
Sleeping Vilage začíná dobře a pochmurná atmosféra je tu zas...jdu se zas v tom plácat ("am i going insane"). Se závěrečnou jsou jaksi taks propojené. I přes kvality Iommiho a jeho zdatnosti na kytaru, tak sóla nejsou jeho doménou a těch skoro 10 minut je i na mne moc. V čem je mistr, tak to jsou riffy.
Black Sabbath zde položili něčemu základ, ale jak se říká často o téhle desce že je to základ všeho tvrdého, metalu, doom, gothic...a já nevím ještě čemu, tak s tím bych nesouhlasil. Mají zde dvě základní písně, ale ani za základní album Black Sabbath ho nepovažuji

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Black Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Black Sabbath - Reunion
2010-09-14

Black Sabbath / Reunion

2 stars

Kupodivu 2cd Reunion bylo prvním a pořádným seznámením se jménem Black Sabbath. Možná že řeknu, za co mne ostatní odsoudí, ale po všech těch live záznamech co jsem viděl aj slyšel, Black sabbath nejsou zrovna koncertní kapela. Jediný uspokojivý byl snad, tuším ze 78 roku, a to bohužel byl ještě jen asi hodinový záznam a nevalné kvality.
Již při pohledu na setlist to slibuje perfektní zážitek, ale koncert mi přijde naprosto bez šťávy a z cd se na mne linula tehdy dost těžkoprostupná změť kytary, bicích a basy a ktomu Ozzy na prahu svých sil. Celý záznam mi přišel hrozně monotóní a nemohl jsem rozeznat od sebe jednotlivé kousky. To byla asi chyba začít s Black Sabbath jejich návratem a nepříliš kvalitním koncertem.
Celé 2 týdny jsem mu věnoval pozornost a hledal v něm genialitu, o kterém jsem hodně četl a slyšel a možná tento prvotní zážitek hodilo stín na tuto desku už navždy.
Za skladby a celkem pěkný andílky na obalu...

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Reunion
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Plant, Robert - Robert Plant & The Strange Sensation  (DVD)
2010-09-13

Plant, Robert / Robert Plant & The Strange Sensation (DVD)

4 stars

Umění stárnout. To je to, co si říkám, když si teď pouštím DVD Planta. Musím říct že mu stárnutí sluší (do teď rozdýchávám jeho vystoupení na Tribute Mercurymu...jeho projev i vizáž byly tragické, zvlášť ten svetříček od manželky:). Nejedná se o záznam v nějaké hale, jde spíš o nějaký klub. Scéna vypadá jakoby MTV pořádalo čajový dýchánek:) Ale k hudbě.
Během hodiny mne Plant dokázal přesvědčit, že se i staré zeppelínovské klasiky dají skloubit s dnešní moderní hudbou a k tomu pocukrovat ethno muzikou. Nedávno tu byla řeč o předělávkách, kdy si muzikanti "berou do huby" své vzory a přehrají je notu po notě. Když už udělat cover, tak vzít, vypíchnout charakteristiku písně a dát jí svůj vlastní ksicht, jako to udělal Plant (i když se zde nejedná přímo o cover). Jedině pak mají covery smysl... Při poslechu tohoto dvd jde jen o zvyk a říct si, že zeppelíni jsou již pryč a tak se nechat ukolíbat příjemnými rytmy a střídmým projevem Roberta. Nepouští se do nějakých závratných výšin, ale na druhou stranu je jeho zpěv vyzrálejší než kdy před tím. Kapela hraje především na efekt a nehazardují s napodobováním sól Ledzep, což udělali dobře. Nové skladby z tehdy aktuálního alba Mighty ReArranger jsou svižné, mají sílu a energii.
Koncert na první pohled končí skladbou Whole Lotta Love, jenže skupina přidá ještě 2 skladby, včetně dosti depresivní verze Hey Joe (objevila se již na DreamLand a již v minulosti se s ní setkal ve skupině Band Of Joy).
Jako bonusy tu jsou opravdu třešínky:) Big Log a Plant ve "cvičkách a mrkváčích"...zlaté osmdesátky:) dvě verze 29 Palms a velmi poklidný a uvolňující klip i píseň Morning Dew.
Stále v něm hledám toho egocentrického narcise ze 70.let, ale už není po něm ani stopy a stojí tu již vyzrálý muzikant, který si toho vskutku prožil dost a jeho síla nezmizela, ale již používá na nás jiné zbraně, než ve své nejslavnější éře.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Robert Plant & The Strange Sensation (DVD)
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert


Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts
2010-09-11

Van Der Graaf Generator / Pawn Hearts

5 stars

Na album Pawn Hearts mne tehdy namlsaly zdejší reakce a tak jsem si ho objednal a těšil se na něj. Měl jsem jíž desky Present a The Quit Zone... a i když jsou velmi kvalitní, jejick klasiky to nejsou.
Ležel jsem tehdy paralyzován s vážnou mužskou nemocí (chřipečka) a jak mi jej hned doručila pošťačka, šup zpět pod peřinu a na sluchátka.
Po prvním songu jsem si řekl dobré a zajímavé ale jen to chce víc poslechu. Pak přišel Man-Erg, klavírní úvod a jemný Hammilův zpěv, který mne pomalu a příjemně začal uvolňovat...pak bum, klávesy, saxík, bicí a já vyvalil doslova bulvy! Takhle na první poslech mne uzemní jen málo co a ten (jestli se tomu dá říkat refrén?)je doslova ohromující. Nevím o čem je řeč v písni, ale mám dosti velkou fantazii a tak po 3-minutovém famózním úvodu přijde vraždění. Neskutečně sekavý saxofon, šílené tempo a rytmus....pro mne do té doby něco neslyšeného. Takový zvrat jsem nečekal a ještě víc jsem valil bulvy...ach je to za mnou a opět zklidnění, trocha melodramatu, piánko a Hammill zas hladí po mé duši a návrat k úvodním melodiím až k závěrečnému "sekavému" běsnění všech nástrojů a hekotu! Celá píseň byla jak rána palicí a jediné co jsem udělal, tak než přišel závěrečný kousek, dal jsem repete, protože napoprvé jsem to nevstřebal.
A Plague of Lighthouse Keepers na mne působí jako když během 23 minut zahřejete své tělo v sauně na 70 stupňů a poté skočíte do ledové tříště a to aspoň tak desetkrát opakovat! Začínáme opět zvolna, naléhavá melodie i zpěv a už jen podle toho soudím, že o louce a motýlcích to není. Nedá se napočítat kolik zvratů, gradací, famózních nástupů, někdy až naprostého šílenství a opětovných zvolnění skladba obsahuje, ale dovolím si říci, že nejen touto písní, ale celým albem dali VDGG na frak všem prog kapelám tehdejší doby a skladbou A Plague of Lighthouse Keepers se řadí vedle klasiky jako Close to the Edge a Suppers Ready. musím vyzdvihnout opět Hammilla. Je to prvotřídní chameleon. V jednu chvíli vás dokáže uchlácholit svým hlasem a pak se před jeho šílenstvím krčíte strachy.
VDGG je bezesporu jednou z nejoriginálnějších kapel 70.let, i když to není hudba pro každého a je to dosti na palici.
Poslech mě sice nezbavil chřipečky, ale ten den jsem slyšel album ještě 3x a zkrátilo tak můj pobyt na lůžku. Jedno z vrcholných alb v progresivní muzice 70.let!

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Iron Maiden - The Final Frontier
2010-09-09

Iron Maiden / The Final Frontier

3 stars

Ať už přemýšlím nad všemi deskami IM, tak závěry alb mají nejlepší a nejšťavnatější. To je příklad i jejich novinky. Ale ještě se mi nestalo to, co u téhle desky. Abych se těšil víc jak půlku alba na to co přijde pak a říkal si "tak už, tak už...". Všímal jsem si vesměs všeobecného nadšení z nové desky a já pořád nemohl tomu přijít na kloub proč.
Úvod mne hned poprvé mile překvapil. První čtyři minuty zní tak trochu jako experiment a vůbec ne ke škodě. Jenže dalších 5 skladeb mi přijdou skoro stejný. Nic zvláštního, nic čeho bych se mohl chytit. Nedávno jsem se ještě oplýval nad tím, jak Iron Maiden umí skládat 7-10minutové kompozice (vrcholem budiž X Factor a A Matter...), tak tady se jim to již tolik nedaří a začínají se čímdál víc opakovat.
První, která mě tak trochu zpravuje chuť je Starblind, i když ten refrén je až moc podobný refrénu skladby Infinity Dreams z desky Seventh...the Talisman je zas jak dvojče Lord Of Light z předchůdce. When the Wild Wind Blows je pak věc, která mě pořádně posadila na pr... a je to to, co jsem očekával (nebo spíš chtěl) od "mejdnů", aby udělali. Zvlášť od 6. minuty se to rozjede a už jedu na imaginární basu a drnkám si prstama na nohu jako Steve Harris na basu:) I přes výtky, tak 7-10 skladba patří k tomu nejlepšímu na desce.
Pomyslný souboj dvou mnou nejočekávanějších metalových desek letošního léta u mne vyhráli na plné čáře Blind Guardian.
Iron Maiden natočili zkrátka desku, která neurazí, ale chtěl jsem víc...kdo chce víc, nemá nic:)...

» ostatní recenze alba Iron Maiden - The Final Frontier
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden


Santana - Abraxas
2010-09-09

Santana / Abraxas

5 stars

Lyžák 2000 a můj spolužák pořád pouštěl Santanu dokola (měl jakousi výběrovku) a mě už lezla na nervy hlavně úvodní Jingo a tak jsem raši chodil na pokoje za holkama. Nechápal jsem to, pro mne měla písnička tehdy smysl jen když tam byla sloka refrén... Asi po měsíci jsem přišel za ním, jestli by mi ho nemohl půjčit, protože ty melodie a ten latinsko-americký rytmus mi utkvěl tolik v hlavě, že jsem to musel slyšet ještě jednou. A v tom je jeho kouzlo. nenásilné, nevtíravé a jednoduché písničky, často o pár tónech, ale tak dlouhých a krásných, že víc není třeba a žádné přehrávání stupnic...
A takové je celé Abraxas. Zní mi skoro jako kompoziční album. Jedním slovem "pohodička". Jen vzít rumba koule a přenášet váhu z levé nohy na pravou a kroutit zadkem:) uvolněné a optimistické. Začínám si prospěvovat Oye Como Va, protože jsem si ji dal na plné pecky. Vrcholem je Samba Pa Ti, kterou jsem se snažil naučit na kytaru. Není nikterak těžká, ale co umí Santana, tak to procítit a pomazlit se s každým tónem, nechat ho znít a přidat další ten pravý.
Nového Santanu již tolik neposlouchám jako starého. Ubyly tam věci, které jsem měl na těchto starých deskách rád.
Po těch všech hardrock, rock, metal, progresivních skupinách Santana přijde vhod jako zklidnění a že to není jen o tom kdo umí hrát rychleji a kdo vyzpívá výš tóny. Tyhle staré desky mají prostě duši. Nejlepší od Santany...

» ostatní recenze alba Santana - Abraxas
» popis a diskografie skupiny Santana


Deep Purple - Deep Purple - Live in Concert 72/73 DVD
2010-09-09

Deep Purple / Deep Purple - Live in Concert 72/73 DVD

5 stars

Viděl jsem dost záznamů Deep Purple a dle mého soudu je zrovna toto DVD nejlepší, co asi vydali. I když je koncert z Dánska černobílý, zážitek to nikterak nekazí. Zato zvuk je kvalitní.
Nemá smysl se rozepisovat o skladbách, i když je tu na můj vkus Child in Time trochu víc natáhlá a popravdě 20ti minutovou Space Truckin jsem nikdy moc nemusel z ani na Made in Japan, tak tady se na to kouká dobře, a to díky šílenství Blackmora, kdy svou kytaru vyhazuje do vzduchu, tříská s ní o repráky a šlape po ní. Mými oblíbenými jsou Highway Star, The Mule, Lazy a Strange Kind of Woman.
Záznam z New Yourku je již barevný ale je ho jen necelá půl hodina. Smoke on the Water je tu zkrácená o polovinu a to nevím proč a navíc dvě skladby jsou prakticky totožně zahrané jako v Dánsku. Je to jedno z posledních vystoupení před rozpadem nejslavnější sestavy.
Jako bonus je tu ochutnávka na další DVD z festivalu v Kalifornii z roku 1974, již s Coverdalem a Hughesem. Obraz ani zvuk není tolik kvalitní, ale výkon je víc než dobrý.
I když mi přijde celé DVD poněkud nedotažené, tak díky koncertu z Dánska stojí rozhodně za to.
Přemýšlím nad hodnocením. Pokud bych měl porovnat s jejich tehdejšími souputníky Led Zeppelin a jejich výkony i provedením dvd, dal bych 4. Ale jedná se asi o to nejlepší, co nám zatím obrazově Deep Purple mohli nabídnout a úspěšne mne přenáší do let mániček a hardrocku

» ostatní recenze alba Deep Purple - Deep Purple - Live in Concert 72/73 DVD
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Iron Maiden - The Number of the Beast
2010-09-09

Iron Maiden / The Number of the Beast

4 stars

Asi jeden z nejslavnějších obalů v historii rocku. Pamatuji si že měl tuhle desku kdysi bratránek na LP. Moc se mi líbil ten "bubák". Bratránkova škoda byla tehdy ta, že mě a mého bratra nechal u sebe přespat a bez většího dozoru (bylo nám 5-6let) a my jsme objevily jeho LP a řekli si, že bychom mu mohli nějakou tu drážku přidat:)...Jeho sbírka se smrskla o několik LP, včetně tohoto. Hanba nám...měl nás nějak zabavit:)
Album obsahuje největší hity kapely, ale mými oblíbenci jsou zas ty méně známé, jako 22 Acacia Avenue. Zřejmě nejpovedenější kousek. Vůbec trojice skladeb Children of the Damned, The Prisoner a 22...je asi tím nejlepším místem desky.
Nevím zda je to již miliontým obehrátím dokola ale dvojice skladeb (a zároveň největších šlágrů) The Number of the Beast a Run To the Hills mi již nepřijde nijak záživná a beru je již jako nutnost k Iron Maiden, ale ne, kvůli kterým mám rád toto album.
Gangland a Total Eclipse jou dalším "mejdnovským" standartem 80. let. Postrádám jen výraznější melodii a nebo něco, proč bych si je měl pamatovat.
Závěr není třeba představovat. Je něco jako starší sestra To Tame a Land. Klidný úvod, který dává tušit, že to bude dunivá, svižná jízda se spoustou kytarových kudrlinek...na konci to Dickinson vytáhne tak, že po mě zas jezdí husí kůže...yeeeaah, Hallowed Be Thy Naaaaaame...

» ostatní recenze alba Iron Maiden - The Number of the Beast
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden


Iron Maiden - Piece of Mind
2010-09-09

Iron Maiden / Piece of Mind

4 stars

Piece of Mind bylo vůbec první seznámení s Iron Maiden a to již víc jak před 10 lety a já znal jen jméno kapely, co má toho bubáka na obalech a plakátech. Skupina byla pro mne dosti tajemná, nevěděl jsem jak vypadají a i ten obal se mi zdál dosti strašidelný. Tehdy mi ho půjčila kamarádka na originální kazetě a já si pořád přehrával Revelations a koukal na Eddieho v kazajce. Zbytek mne ani tak moc nezajímal a splýval mi v jedno (no jo no, v tý době byla jediná hudba, co jsem poslouchal, Queen).
Teprve před 3 roky, kdy jsem dostal od bratra Number of the Beast a byla mou první originální řadovkou, začal jsem jim věnovat více svého času.
Tahle deska není nejlepší, ale má u mne zvláštní místo. Vždy při pohledu na obal se i tak trochu zavzomínám jak jsem si pujčoval kazety od jedné holky co se mi líbila, jen abych byl s ní v kontaktu:)
Dnes je mojí nejoblíbenější To Tame A Land. Valivá rytmika, lehce orientem šmrncnutá melodie a do toho neskutečně haleká (v dobrém slova smyslu) Dickinson. Zbytkem proplouvám nijak zvlášť všímavě, ale jako celek drží kompaktně a o chytlavé hity není nouze (The Trooper, Flight of the Icarus, Still Life)

» ostatní recenze alba Iron Maiden - Piece of Mind
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden


Iron Maiden - Seventh Son of a Seventh Son
2010-09-09

Iron Maiden / Seventh Son of a Seventh Son

4 stars

Od Number of the Beast až po Seventh... jsou desky Iron Maiden naprosto vyrovnané. Ale kdybych měl jednu z nich o chlup víc vyzdvihnout, tak je to Seventh... Jak už jsem psal, s deskami z 80. let jsem měl vždy trochu problém. Na každé se objevuje 1-2 písně, které bych nejradši vyhodil a kolikrát to jsou celosvětově největší hity z alba.
Po fascinujícím úvodu s pěkně čvachtající basou, občas doplněno klávesami, zdařilými sóly ve skladbách Moonchild a Infinity Dreams bych přeskočil Can I Play With Madness. Její popěvek je na můj vkus dost vlezlý a celá skladba mi nikdy nic neříkala. The Evil That Men Do to zas rozjede, kde to skončilo s Infinity Dreams. Ale vrcholy alb 80. let se většinou skrývají v těch nejdelších kompozicích a bohužel se jedná o málo hrané songy na živo. Dupavý a svižný rytmus, mohutný a majestátní zvuk, chytlavý sborový popěvek a v druhé půli instrumentální gradace skoro 10-ti minutové Seventh Son Of A Seventh Son.
Zbylé tři skladby již nijak nevybočují a titulní již nepřekonají. Jen za zmínku stojí opravdu chytlavá a strhující The Clairvoyant.
Co se mi na tomto albu líbí, tak že je defakto celé podmalováno snovými klávesami a do toho jede "mejdnovská" rytmika a celé to má zvláštní atmosféru.
K téhle desce se vracím často a rád...

» ostatní recenze alba Iron Maiden - Seventh Son of a Seventh Son
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden


Led Zeppelin - How the West Was Won
2010-09-08

Led Zeppelin / How the West Was Won

5 stars

Záznam sestříhaný ze dvou koncertů z 1972, působí jako celistvý koncert. Perfektní zvuk, perfektní výkon a hardrockové klasiky. Co skladba, tak to mezník v rocku. Když tak vzpomínám, tak to byl velmi povedený rok. Tohle 3 cd bylo jako předvoj toho co mělo následovat (DVD Led Zeppelin). Jen co jsem tento živák objevil na pultě, vzal jsem svou čerstvou "výplatu" za týdenní brigádu a hned bez váhání jsem bral, a bylo mi úplně jedno že jsem to koupil v tehdy nejdražším obchodě v Lípě. Ještě ten den jsem šel kolem svého oblíbeného obchůdku a tam jsem viděl 2cd BBc Sessions a celý můj výdělěk byl během hodiny pryč. Zbyla mi jen stovka a za tu jsem si koupil pivko, aby se mi dobře poslouchalo:) Ten den svítilo sluníčko, byl pátek a já byl jeden z nejšťastnějších dorostenců na světě a dokonce jsem zapoměl, že ten týden jsem prožil rozchod s mou školní láskou. Ach, jaké věci dokáže hudba, to člověk zírá. A nedovedu si představit, zda by ten den byl tak povedený, kdybych si měl takové skvosty stáhnout a poslouchat mp3. Ten večer jsem strávil dechberoucích 5 hodin se vzducholodí, vypil všechny piva a já se přenesl do 70. let...druhý den ovšem zas tvrdá realita, rok 2003, Zeppelini jen na disku a holka nikde...

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - How the West Was Won
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Dream Theater - A Change Of Seasons (EP)
2010-09-08

Dream Theater / A Change Of Seasons (EP)

2 stars

Mám rád když se skupina poohlíží po svých vzorech a dávají jim občas hold zahráním nějaké skladby, ale popravdě DT to již dělají skládáním vlastního repertoáru, kdy do svých písní vkládají prvky klasiků. Možná i chápu, že zde to má význam jako doplnění jedné skladby, aby nevydávali 25minutové cd (ajo např. Deceide, ale to je něco jiného:), ale zvolil bych radši chvíli počkat na nějaké nové nápady a přidat k ní 4-5 vlastních skladeb. To co udělali, sráží i kvality A CHANGE OF SEASONS a jen díky tomu si tohle cd skoro vůbec nepouštím. Vlastně jako jediné ho nemám jako originálku, protože mi za to nestojí. Navíc zahrání mých oblíbenců Led Zeppelin je naprosto katastrofální a i když jsou DT desetkrát zručnější a Petrucci by možná dokázal zahrát Jimmyho sóla malíčkem, postrádá to vlastní nápad, a hlavně ducha a šťávu originálu. To platí o ostatních skladbách.
Co se týče A Change of Seassons, mají lepší eposy (I Mind Beside Itself, Octavarium...)
Mám je rád, ale co je moc, to je moc...

» ostatní recenze alba Dream Theater - A Change Of Seasons (EP)
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Dream Theater - Chaos in Motion 2007/2008
2010-09-08

Dream Theater / Chaos in Motion 2007/2008

4 stars

Není to nejlepší DVD a kdybych chtěl někoho seznámit s hudbou DT, doporučím Score a nebo Metropolis. Těšil jsem se tehdy na nové DVD, ale nejdřív mne čekalo zklamání. Kvalita obrazu i zvuku není taková jako na již jmenovaných a co přímo nesnáším na hudebních DVD, písničky prokládané kecáním a záběry ze zákulisí...nechte si to pro příště na Bonusy!
Ale chtělo to jen čas, a začal jsem ho přetáčet častěji, než dřívější DVD. Oproti nim je podání syrovější, není to tak uhlazené (včetně vizáže skupiny) a po mém zážitku z Prahy z loňského roku, tak je to nejvíce odpovídající skutečnosti a dnes mne dokáže přenést na pódium nejdokonaleji. Na živo není vždy všechno perfektní, jak nám to ukazují na Budokanu a Score.
Za vystoupení a zahrané písně dávám 5 a za celkové provedení DVD 3...

» ostatní recenze alba Dream Theater - Chaos in Motion 2007/2008
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Dream Theater - Six Degrees of Inner Turbulence
2010-09-08

Dream Theater / Six Degrees of Inner Turbulence

5 stars

Dvojalba jsou vždy pod přísnějším hledáčkem kritiky. Nejdříve se díváme na to, jestli to muselo být vydáno jako 2cd, jestli tam není zbytečná vata a jestli by nestačilo jen jedno cd. Takovým příkladem jsou Gunsn Roses. To dle mého, kdyby se to scvrklo na jedno cd, tak jsou teď moje oblíbená kapela, jenže vaty je tam až moc...Six Degrees of Inner Turbulence je pravým opkaem. kolikrát jsem přemýšlel, jestli by se to nedalo dát na jedno cd, ale popravdě, nevím kterou skladbu bych osobně vypustil a kdybych měl zkrátit určité pasáže, zkrátil bych to maximálně o 5 minut a pořád zbývá víc jak 90minut hudby.
Hned první Glass Prison je jednou z mých favoritů DT. Tvrdá, nekompromisní, hutné riffy a ve druhé půlce "štěkavý" duet Portnoye a Labrieho a neumím si představit ji ani o vteřinu zkrátit. I to machrování na nástroje, mne baví. Včera jsem psal kritiku na Symphony X. Jsou to kapely, které užívají postupy, triky, které se hrají už dobrých 30 let a jejich melodie kolikrát zavánějí přímo až vykradačstvím, ale hudba DT má spád, zvuk všech nástrojů vychytaný a není nic jiného, co bych jim vytknul, kromě nepříliš velké originality a pocit již desetkrát slyšeného. Jenže to umí podat po svém a baví. V dalších písních slyším hodně King Crimson, Yes, Metallicu, ale pořád to jede a ani jsem si ještě nezívnul a to nejlepší teprve čeká na druhé placce.
Po poněkud zdlouhavé předehře (asi jediná výtka, tak o 2-3minuty kratší, bylo by to super) se začínají střídat chytlavé melodie, s nářezem a výbušností. Vrchol celé suity je ve skladbách Goodnight Kiss a Solitary Shell. Nádherné, táhlé a melancholické sólo a hned akustická kytara a je veselo:) Pokud jsem se zmiňoval o vykradačství, Tak veselý klávesový úvod k Solitary Shell je skoro přímo okopírovaný od skupiny Yes ze skladby And You And I. Hanba, hanba, hanba ale baví mě to a i tak mi u toho vyskakuje husí kůže. Závěr majestátní a grandiózní a důstojná tečka za ne bezchybným dvojalbem, ale i tak za perfektním zážitkem. Možná jedna z mých nej desek od DT

» ostatní recenze alba Dream Theater - Six Degrees of Inner Turbulence
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Symphony X - The Odyssey
2010-09-07

Symphony X / The Odyssey

3 stars

Nemůžu pořád přijít na to, co mi na Symphony X vadí. Vždyť tam je všechno, co mám rád... Prvně jsem si desku koupil asi před 7 lety po přečtení recenze ve Sparku a byl jsem zklamán. Mám rád dlouhé, pohádkové eposy, které vypráví příběhy, ale pořád něco drhlo na celém albu. Po roce jsem ji vyměnil, už nevím za co a po letech, kdy jsem poslouchal stále více progresivního metalu (Dream Theater především), jsem si ji objednal znovu, v domnění že jsem nebyl ještě připraven na progresivnější metal. Ale dopadlo to stejně. Melodie jsou dobré, rify také, sóla jakžtakž a i nápady jsou dostačující na to, aby z toho dali dohromady pořádnou pecku. Výkon Allena je opravdu perfektní a když ji teď poslouchám, říkám si že to není špatný, ale proč se k ní nevracím tak často, jako k jiným deskám progresvních nebo metalových kapel...
Prvně mi vadí zvuk bicích. Nemá žádnou hloubku a rytmika kapely mi přijde dosti zabržděná. Nemá to pro mne vůbec spád a přitom si říkám že teď ta melodie v Accolade II je opravdu krásná. Dosti rozpoluplná kapela a to jsem jí dal ještě jednu šanci a to koupí desky Paradise Lost.
Vyzdvihl bych zde nejvíc již zmiňovanou baladu Accolade II a závěrečnou The Odyssey, kde se to jen nápady hemží. Zbytek mi splývá v jedno (ostrý riff, klávesy stejného zvuku, podobné melodie a divný zvuk bicích) a pořád se jim nemůžu dostat pod kůži (nebo ony mě).
Asi stačí když Vám u kapely nevyhovuje jedna věc ( u mě je to zde zvuk a "brzdící" rytmika, která mi brání v jízdě) a hned to sráží celé album a skupina mi bude dál odcizena. Škoda... Třeba za deset let jim přijdu již na kloub:)

» ostatní recenze alba Symphony X - The Odyssey
» popis a diskografie skupiny Symphony X


Threshold - Subsurface
2010-09-07

Threshold / Subsurface

5 stars

Moje první deska Treshold a hned trefa do černého. Z počátku jsem měl s ní problém. Ještě než jsem slyšel hudbu Treshold, tak jsem někde četl recenzi a tam jejich hudbu někdo nazval "neakademičtí Dream Theater". No nevím. Je jisté že jsou to skvělí muzikanti a své písně nezatěžkávají procvičováním stupnic a ani si nemastí svá ega. Pokud se tam hodí jen kytarová vyhrávka, tak na co tam hned předvádět, jak mám hbité prsty. Vše je účelové a nic navíc.
Největší problém jsem měl se zpěvákem Macem. Připomínal mi hodně Klause Maina ze Scorpions. Ale jak to většinou bývá, i po čase si mě získal.
Album zní mnohem přímočařeji, než jejich souputníci z USA a jedou především na efekt a dnes když mám chuť si pustit pořádný progresivní metálek bez nějakých eskapád, sáhnu po Treshold.
První čtyři songy jsou bohaté na chytlavé, až popové melodie. Navíc mají šmrnc, pořád se něco děje a znějí dosti čertsvě a moderně. Treshold, jak se zdá, se nebojí experimentovat se zvuky, kterými podmalovávají celé sklady. Nejdelší skladba The Art Of Reason mi jako první utkvěla v palici a stejně tak hned následující Pressure s nadupaným refrénem, zřejmě největší hit z alba.
Nemá moc cenu se rozepisovat o jednotlivých skladbách dál, drží nastavenou laťku a nijak nevybočují a celé to drží pěkně po hromadě a přesto každá písěn je lehce rozpoznatelná od druhé.
Příjemná, nenáročná, a líbivá deska a zřejmě vrchol Treshold (aspoň pro mne:)

» ostatní recenze alba Threshold - Subsurface
» popis a diskografie skupiny Threshold


Blind Guardian - At The Edge Of Time
2010-09-07

Blind Guardian / At The Edge Of Time

5 stars

I když ve Sparku toto album nehodnotili nijak zvlášť kladně, jsem zcela opačného názoru. Zas oproti veřejnému nadšení z nových "mejdnů", jsem poněkud zklamán.
Po třetím poslechu nových Blind Guardian jsem byl již nadšen a chtěl jsem ohodnotit album 4 hvězdičkami ale po 3 týdnech mé nadšení ještě vzrostlo a jak jsem se čím dál víc prokousával spousty melodií a zvratů, pro Blind Guardian tolik typické, věděl jsem, že to je zatím nejlepší deska, co jsem letos slyšel. Oproti minulému počinu ubylo "uřvaných" sborů a ani Hansi se tak často nepouští do závratných výšek. Navíc je produkce obohacena o českou filharmonii a kytarové spodky mi připadají mnohem tvrdší než dříve a co se týče zvuku, neměli zatím lepší.
Album začíná zlehka, nástupem smyčců a postupně se přidávají kytary a vyklube se z toho jedna z nejlepších kompozic za posledních 8 let. Pak se již přitvrdí a Blind Guardian na nás vybalují klasický "hevík", samosebou se svým ksichtem. Povedená je především Road Of No Release, která je podmalovaná pianem a je to spíše tvrdší balada.
Sice se jim už nepodaří znovu složit balady typu Bard´s Song nebo A Past and Future Secret, ale Curse My Name mne opravdu přenesla do středověku jako kdysi Nightfall, stejně tak i další Valkyries.
War Of The Thrones je zřejmě nejchytlavější písní z celého alba, a to kvůli jejímu zpěvnému refrénu.
K A Voice In The Dark natočili klip, o kterém si myslím, že jim nedělá ostudu, ačkoliv většinou klipy těchto evropských heavymetalových kapel jsou opravdu k pos... (s prominutím:) jmenovitě Helloween, Rhapsody, Hammerfall...
Blind Guardian si většinou nechávali to "největší" na albech na konec a zde to platí také. Bombastická, načichlá orientem Wheel Of Time, kde se toho děje opět tolik, že jiným kapelám by to vystačilo na celé album.
Novinku si stále užívám. I když již natočili své nejlepší kousky, tak At the Edge of Time jim šlape na paty a je opět důstojným albem Blind Guardian z 90. let.

» ostatní recenze alba Blind Guardian - At The Edge Of Time
» popis a diskografie skupiny Blind Guardian


Blind Guardian - DVD - Imaginations Through The Looking Glass
2010-09-06

Blind Guardian / DVD - Imaginations Through The Looking Glass

5 stars

Za 6 týdnů vystoupí Blind Guardian v Brně a tak si jen zrekapituluji koncertní záznam z června 2003, vydaný o rok později. Jedná se o sestřih dvou večerů z festivalu v Německu, kde byli Blind Guardian hlavní hvězdou. Je sestříhán tak, že ani nepoznáte že se jedná o dva večery.
V srpnu 2003 vystupovali také v Pardubicích, kde jsem byl a setlist je prakticky totožný, takže mohu přidat spíše postřehy a zážitky z koncertu, kterého jsem se přímo účastnil.
Tehdy hráli nejvíce skladeb z Imaginations...z roku 1995 a Nightfall...1998. již při druhé skladbě (Welcome to Dying) protrhlo 2 a půl tisíce fanoušků bariéru (já byl bohužel v první lajně a nebylo mi zrovna příjemně:) a vypadalo to dokonce na ukončení koncertu. Pořadatel však zakročil a poté co jsme všichni udělali tři kroky zpět, vybalili na nás halekačku Nightfall. Už při třetí skladbě jsem si říkal že ten večer asi přijdu o hlasivky. To co umí B.G., tak to jsou chytlavé refrény, kdy se chytne prakticky i ten, který nezná hudbu B.G. nazpaměť. Mým hlasivkám dávaly zabrat dále Valhala, Mirror,Mirror, Mordred Song a pořádně jsem si zadováděl při Im A Alive.
Pak jednohlasně a prakticky bez podpory Hansiho Kürsche odzpívala celá horda fanoušků balady Lord of the Rings a Bard´s Song. Mne navíc potěšili čtvrthodinouvou And The There Was Silence z Opery.
Byl to opravdu perfektní zážitek a jen si pamatuji, že jsem nemohl dva dny poté pořadně mluvit:)

Jen přihodím historku: Koncert se odehrával v areálu koupaliště a dopoledne jsme se čvachtali a klouzali po tobogánu. Pak nás napadlo, že nám nikdo nehlídá věci a tak jsem šel požádat o pohlídání holohlavého chlapíka, asi jednoho z pořadatelů, pač měl kartičku na krku, který ležel asi 10 metrů od nás a jen se tak vyhříval na trávě. Neuměl česky a tak jsem mu svojí německoanglickou řečí za pomocí posunků vysvětlil, co jsem chtěl...pochopil a řekl "oukej"...Když přišel čas vystoupení hlavní hvězdy večera Blind Guardian, málem jsem se zadusil co jsem viděl...za Hansim na basu brnkal celé dvě hodiny ten týpek co nám hlídal svršky a baťohy (Oliver Holzwarth)...kdybych to věděl, měl bych do dnes podepsaný plavky od jednoho člena Blind Guardian (i když ne stálého), ale měl bych ho...škoda:)

DVD je opravdu pěkně spracováno a s hordou bonusů, včetně příprav festivalu, rozhovorů a bonusových písní, se jedná o samozřejmost každého heavymetalového fanouška

» ostatní recenze alba Blind Guardian - DVD - Imaginations Through The Looking Glass
» popis a diskografie skupiny Blind Guardian


Cream - Royal Albert Hall London May 2-3-5-6 2005
2010-08-17

Cream / Royal Albert Hall London May 2-3-5-6 2005

3 stars

2DVD
Svého času jsem dosti bláznil do kapely Cream. Dnes mi už bohužel zbyla jen "Bestofka", se kterou si vystačím. Tehdy jsem byl až po uši v jejich hudbě a neváhal jsem utratit 750 kč (těžce vydělaných a našetřených za nekouření, které mi bohužel nevydrželo) a těšil jsem se s ním cestou domů, až to ohulím a...ono prd a bobek...
Tak prvně, veškerá energie z jejich starých nahrávek byla pryč. Jack Bruce působí velmi unaveným dojmem (nojo, to stáří ho hodně poznamenalo) a vůbec mi nesedí ani duety s Claptonem. A to jim to hlasově tolik slušelo kdysi. Claptona samozřejmě znám i z jiných záznamů, a tak můžu posoudit, že i on nepodává nijak zvlášť působiví výkon. Zato Ginger Baker, ten týpek se miprostě líbí už od pohledu a působí na mě nejuvolněnějším dojmem z trojice (perfektní a uvolňující Pressed Rat and Warthog).
Druhý zápor alba bych viděl v rozdělení koncertu na dvě placky dvd. Proč hergot! dokáže mi to někdo vysvětlit? Jde sice o několik záznamů, sestavených v jeden celek (teda ve dva celky), ale ono vyndání a zandání druhé části disku mi vadí a nedokážu si vychutnat koncert v celku, tak jako to měli diváci Royal Albert Hall. Je to možná prkotina, ale tahle věc mi vadí i na jinak dokonalém Pulse.
Klady dvd jsou samozřejmě to, že co skladba, to klasika, zahraná klasiky a pohled na legendu, kdy je po 40 letech znovu pohromadě. Samotný koncert je potom pohodička, uvolněná, ale pořád mám tam to ale...
Přemýšlím 3-4, ale za ty nekřesťanské peníze jsem čekal víc a bez chybiček a víc než jen dvd k odreagování

» ostatní recenze alba Cream - Royal Albert Hall London May 2-3-5-6 2005
» popis a diskografie skupiny Cream


Gabriel, Peter - Growing Up Live  DVD
2010-08-17

Gabriel, Peter / Growing Up Live DVD

5 stars

Dnes projíždím své oblíbené DVD a jak bych se nemohl nezastavit u Petera Gabriela a jeho Live. Jde o ten typ záznamu, který můžete shlédnout v celku, nedělat u toho nic a jen zírat a vychutnávat a vsadím se, že u toho nezívnete ani. Kolik známých jsem již oslovil tímto koncertem. Je to i jedno z nejhranějších DVD na ejchuchu, když se dělá u nás mejdlo. Většinou jede komplet celý koncert a nebo když je toho v řadě na poslouchání víc na večer, tak si projedem nejlepší kousky jako tamnou Darkness, hitovou Red Rain, Perfektní a chytlavou Secret World, nádhernou a povznášející Sky BLue se slepými hochy z Alabamy (jen si vybavím jejich chór v písni a jde na mě mráz:). Nemůžu přeci vynechat efektní a optimistickou The Barry Williams Show, Gabriela v "kouli" při Growing Up, výborné zapojení milánského publika v Animal Nation, klasiku na kole v Solsbury Hill a svítící bundičku při Sledgehammer. Dramatickou a gradující Signal To Noise si nejlépe vychutnám sám a s dalšími hostujícími muzikanty okřeněnou In Your Eyes, se vrací dobrá nálada.
Je to doslova umění, podané v líbivější podobě a atmosféra koncertu je mnohdy jako na pořádné oslavě nebo párty. Třešínkou je pak Charismatický Gabriel a jeho vyzrálý a bezchybný projev

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Growing Up Live DVD
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Queen - Live At The Bowl 1982
2010-08-17

Queen / Live At The Bowl 1982

5 stars

Dnes jsem si pustil záznamy jak z Wembley, tak z Bowl, takže můžu tak nějak i porovnat. Wembley je asi nejklasičtější koncert Queen, ale Bowl má zas něco do sebe.
Kapela je zde ještě o něco rockovější než později (nejvíc to jde vidět na Taylorovi, který mi přijde o čtyři roky později krapet topornější).
Hrají se zde skladby především z čerstvého Hot Space a 2 roky starého the Game. Musím říct, ač Hot Space nemám rád, tak skladby v živíém podání se mi i líbí. Například taková Back Chat a Action This Day.
Vrcholem celého vystoupení je pak Somebody to Love. Vynikající sbory, sehranost, živelnost a nezastavitelný Mercury, který pohání a vyzdvihuje celou skupinu na jednu z nejlepších, živě hrajících kapel.
Asi je to tím že jsem na nichvyrostl a tak nedokáži být zcela objektivní ( k labům to jo), ale výkony co podává Mercury živě, kdy jde vidět jak mu každý na koncertě zobe z ruky a není pro něj problém si omotat kolem prstu padesáti nebo stotisícový dav, to jen tak nikdo neumí. Mě dostává z křesla a to jen sedím v křesle obývacího pokoje...

» ostatní recenze alba Queen - Live At The Bowl 1982
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - Live at Wembley ´86
2010-08-17

Queen / Live at Wembley ´86

5 stars

K hudbě skupině Queen mne přivedl koncert ve Wembley. Kdysi ho měla moje máma na vhs z čt2. Byl to 55minutový záznam a dosti jsem se divil, že se po skladbě I Want to Break Free, nějak rychle setmělo. Hned poté totiž následovala Bohemian Rhapsody, takže půl hoďka koncertu fuč.
Nic na tom ale nezměnilo mé první zaláskování ke kapele a sbírání jejich kompletní diskografie.
Těžko se vybírá nejlepší koncert od Queen. Sám upřednostňuji 70.léta (i koncertně-Live Killers), a to co je ke zhlédnutí v lepší kvalitě, tak se jedná o koncerty od roku 1981 do 1986, což by se mělo v brzké době i změnit, co jsem tak slyšel. Na těchto záznamech jsou 3/4 repertoáru stejné a i výkony nemají větší výkyvy.
Hlavním lákadlem je stejně Freddie, ketrý byl asi nejlepším šoumenem a zpěvákem všech dob a ve Wembley to jen dokazuje. Proto upřednostňuji DVD, kde je to i vidět, a i proto, že je koncert v celku a nesestříhaný.
Je to poprocková klasika v podání legendy velikosti Elvise a Beatles...jak jinak hodnotit než...

» ostatní recenze alba Queen - Live at Wembley ´86
» popis a diskografie skupiny Queen


Blind Guardian - Somewhere Far Beyond
2010-08-15

Blind Guardian / Somewhere Far Beyond

5 stars

Somewhere Far Beyond je poslední deskou, kterou ohodnotím plným počtem a zaslouženě.
Je asi nejbarvitější deskou v historii a vnímám ji jako významný přerod kapely a postupné zbavování se nálepky "další německá spíďárna".
Nechybí tu samosebou klasické rychlejší kousky, ale již se nejedná o mašinu od začátku do konce, ale ony rychlejší kousky jsou obohaceny o změny temp, různé přechody a také již tradiční sbory. Mluvím především o Time What is Time, kde úvod obstarává vybrnkávání akustických kytar a poté až trashový nástup kytar. Podobnými jsou ještě Journey Through the Dark, The Quest For Tanelorn, kde si vystřihl sólo na kytaru Kai Hansen (jeho poslední studiová spolupráce s kapelou) a kterou zdobí výrazný refrén. Dále dravá, svižná Ashes to Ashes a titulní kompozice Somwhere Far Beyond, opět bohatá na děj a melodie a uprostřed okořeněná sólem na dudy. Všem zmiňovaným nechybí chytlavý a vznosný refrén.
Produkce alba je mnohem výraznější, než na předchozích deskách. Ve skladbě Theater of Pain začali prvně koketovat se symfonickou aranží, která je velmi povedená a kterou plně rozvinuli na albu A Night at the Opera (2002).
Za klenot alba pak považuji dvojici skladeb The Bard´s Song. První, The Bard´s Song - In the Forest, je jedním z největších hitů kapely a stala se nedílnou součástí každého vystoupení kapely, kde se publikum chápe zpěvu a mnohdy ji odzpívá celou i bez Hansiho větší podpory. Její hlavní kouzlo tkví především v onom živém podání.
Druhou je The Bard´s Song - The Hobbit. Je jednou z nejzajímavějších skladeb od Blind Guardian. Kolik melodií se jen může vejít do tří minut a 52 vteřin. Má opravdu zvláštní, chvílemi až valčíkový rytmus a posléze se nastartuje na několika vteřinový běh a pak zas zpět k pomalejšímu rytmu...má nejoblíbenější skladba z alba. Škoda že není moc hraná živě.
Cd je obohaceno o tři bonusy.
Prvním je příjemná coververze Spread Your Wings, kterou věnovali památce Freddiemu Mercurymu, který v době natáčení alba zesnul.
Druhou je nepříliš chytlavá a nepříliš zajímavá předělávka od skupiny Satan a třetím je celkem zbytečná "classic version" skladby Theater of Pain, která se od verze na albu příliš neliší.
Kapela během čtyř let hudebně vyrostla, získala jistotu ve skládání kompozic, a asi nejvíc se vyvinul sám Hansi, který se od alba k albu zpěvně zlepšoval a předvádí opravdu pěkný výkon. Kapela se začala také více odlišovat od skupin typu Gamma Ray a Helloween.
Samotná deska nemá slabé místo, je barvitá a nese hlavní elementy ,jak staršího období, tak i novějšího období skupiny a odstartovali jí řadu, řekl bych a nebojím se toho, vrcholných desek evropského Heavymetalu, kterými předstihli i Helloween.

» ostatní recenze alba Blind Guardian - Somewhere Far Beyond
» popis a diskografie skupiny Blind Guardian


Blind Guardian - Tokyo Tales
2010-08-15

Blind Guardian / Tokyo Tales

3 stars

Když natočit živák, tak proč ne rovnou v Japonsku. I Blind Guardian se zprvu dařilo zaujmout především Japonsko, jako jejich vzory Queen.
Album obsahuje písně z několika štací. Jde vesměs o speedové vypalováky z prvních čtyř desek (nejvíce z desky Tales From the Twilight World). Výběr je celkem povedený a nechybí tu snad žádná zásadnější pecka (vyjma balad, zde žádná není).
Písně jsou o něco syrovější než na řadových albech, ale za to jsou doplněny velmi povedenými sbory fanoušků. Obzvlášť je povedená Treveler in Time, kdy Hansi předzpívá úvodní melodii písně, diváci ji po něm opakují a do toho se přidá kapela. Ano, na tomhle albu je publikum doslova pátým a plnohodnotným členem kapely.
Ale proč jen tři body?
Proč točit živák, když jsou potom úpravy tak drastické, že snad každý slyší, že spousta věcí je dotažených ve studiu, samotné publikum je kolikrát hlasitě vyzdviženo a poté opět ztišeno a mnohdy mi připadají ohlasy publika nachlup stejné, že mi přijde, že jednu ohlasnou reakci zkopírovali a použili ji několikrát.
Problém je takový, že deska mi nepřijde vůbec autentická a mám z toho špatný pocit.
Živá alba se přeci točí od toho, aby se lidem dostala autenticita, živost a atmosféra koncertu do obýváku a k tomu přeci patří i občasné nezdary na podiu, občas něco někde ujede a tím dávají vědět, že i kapelníci jsou jen lidi a ač na deskách mohou být sebedokonalejší, je přeci dobré vidět trochu té "lidské nedokonalisti". Výsledný dojem je skoro takový, že se jedná o výběr písní z prvních čtyř alb, doplněné hluky z koncertu.
Je to asi jediné mínus, co bych viděl na tomto albu, ale je to dosti podstatná věc pro mne a kazí tím pocit z nahrávky.

» ostatní recenze alba Blind Guardian - Tokyo Tales
» popis a diskografie skupiny Blind Guardian


Blind Guardian - Tales From The Twilight World
2010-08-12

Blind Guardian / Tales From The Twilight World

4 stars

Tales From the Twilight World nebylo vyloženě takovým zklamáním, i když jsem už trochu cítil, že ty nejlepší desky mám za sebou. Zde je patrný vliv ještě hodně ranných Halloween, ale už se snažili dělat skladby také složitější a jejich poznávacím znamením začali být také mohutné sbory, které prvně domunují skoro na celé desce.
Traveler In Time a Welcome To Dying jsou speedové vypalováky. Pamatuji si jak se u Welcome to Dying na koncertě v Pardubicích v roce 2003 protrhla bariéra a musel se dokonce na pár chvil přestat hrát, než přišel pořadatel a ten to zklidnil...při další písni se sice dav opět rozvášnil, ale již nedošlo k protržení. Na to si vždy vzpomenu když ji slyším.
Třetí skladba Weird Dreams je jakousi instrumentální vatou, což se na pozdějších albech nevyskytuje.
Lord of the Rings jsem prvně znal jako akustickou předělávku na Forgoten, kde je mnohem procítěněji zazpívaná a její aranže je pohádkovější než tady.
Goodbye my Friend jede ve šlépějích prvních dvou a Lost in the Twilight Hall je určitě nejlepším kouskem alba. Je navíc obohacena vprostřed písně duetem Hansi versus kai Hansen, který jim na prvních třech albech hostoval a jistě jim pomáhal a tak trochu i kecal do řemesla...proto ta podobnost s ranými Helloween.
Tommyknockers není ničím zajímavá, je to jen další mašina, akorát tentokrát ji chybí chytlavý refrén, jako u předchozích.
Altair 4 považuji za další vatu. Závěr zachraňuje opět chytlavá hitovka The Last Candle. Jedna z dalších písní, kde jsou hlavní melodie tak chytlavé, že dokáží strhnout skoro každého na koncertě a přidává svůj hlas do armády fanoušků.
Přídavek Run for the Night, nijak zvláštní skladba zahraná naživo.
Přemýšlím teď nad hodnocením. Není to nejhorší album, ukázali zde své nejsilnější stránky, které dávají tušit, jak se budou vyvíjet dál, ale je tu taky pár věcí, které nemusím a kterým chybí ještě nějaký ten kus ke klasickým počinům B.G.
Sečteno: 5 perfektních hitovek, jedna průměrná balada, jedna průměrná speedovka a 3, naštěstí krátké výplně...3-4, ale že to jsou ti, na nichž jsem dospěl...tak 4:)

» ostatní recenze alba Blind Guardian - Tales From The Twilight World
» popis a diskografie skupiny Blind Guardian


Blind Guardian - Imaginations From The Other Side
2010-08-12

Blind Guardian / Imaginations From The Other Side

5 stars

Naprosto nejdokonalejší matelové album, co jsem poznal a slyšel. Jestli někdo někdy ušíval alba na zakázku, tak mě ji ušili Blind Guardian s touto deskou. Ani nevím co bych měl vyzdvihnout víc. Nejlepší výkon Hansiho, který se každým albem zlepšoval a zde má opravdu silný, chraplavý a charismatický hlas, jak ho před tím neměl a nikdy už nebude mít...nebo kytary, které jsou všude, občas podkreslené akustickou kytarou, nebo samotné písně?
Pompézní, tvrdá skladba Imaginations From The Other Side, s naprosto šíleným prostředkem, kde se děje přímo inferno a během chvilky se toho odehraje tolik, že jsem si píseň od času 2:50 až 3:50 přehrával několikrát, a vychutnával stále dokola.
Jedna z jejich nejtvrdších skladeb I´m Alive, ale není to zas jen nějaká sloka-refrén-sloka-refrén...pořád se u nich něco děje.
A Past and Future Secret...již jsem o ní psal. Jedna z nejlepších balad, se středověkým motivem... The Script For My Requiem je rychlá sborová a koncertní stálice, stejně tak Mordred´s Song, která začíná baladicky a pak se opět zhoupne v dupavou skladbu, se strhujícími kytarami a s neskutečným refrénem, u kterého mne vždy zamrazí.
Born In A Mourning Hall je další z tvrdších pecek Blind Guardianm kde Hansi předvádí že je jedním z čelních zpěváků evropské metalové scény. Bright Eyes je menším zpomalením, ale nic k oddechu a stojí za to jí dát hodně pozornosti.
Před závěrem vypalovačka Another Holy War a And The Story Ends je vskutku závěr nejvyšší kvality. Další koncertní stálice. Dupavý rytmus, chytlavý refrén, melodické kytarové linky, spousta zvratů a sbor že by se z toho jden po...
Psal jsem že Opera mi je nejbližší, ale Imaginations, je jednoznačně pro mne nejlepším. Nic jí nechybí, nic nepřečnívá a je tu všechno, co od progresivnějšího metalu se špetkou středověku čekám. Vrchol skupiny a co píseň, to hit kapely.

PS: Byla tu řeč o výběrovkách, jednou mne kamarád požádal ať mu nahraju nějaký výběr z Blind Guardian...Nahrál jsem mu tohle cd celé a doplnil zbývající čas songy z jiných alb...to si o něm myslím:)

» ostatní recenze alba Blind Guardian - Imaginations From The Other Side
» popis a diskografie skupiny Blind Guardian


Blind Guardian - The Forgotten Tales
2010-08-12

Blind Guardian / The Forgotten Tales

4 stars

Po dvou náročných albech a molionech hodin strávených se sluchátkama jsem narazil v krámečku na The Forgotten Tales. Nebylo žádným zklamáním pro mne, protože jsem už věděl, že se jedná o jakousi kompilaci akustických písní a pár předělávek jak jiných, tak i vlastních.
První dvě skladby, staré rockenrollové písně, které jsou k pousmání (cílené pousmání) a řekl bych legrácky. Akustická předělávka Bright Eyes není tak zajímavá jako originál ale Lord of the Rings se povedla víc, jak původní verze z roku 1991. Povedení Uriah Heep The Wizard a výborná Queenovská klasika Spread your Wings. Skladbu nahráli v roce 1992, na počest Mercuryho úmrtí. Mordred´s Song jsem zbožňoval a ulítával na krásném a procítěném refrénu. Black Chamber minutová příjemná básnička.
Queen měli svoji Love of My Live, kterou dokáží zazpívat fanoušci slovo od slova a Freddy je jen mohl dirigovat. Blind Guardian mají The Bard´s Song. Balada inspirovaná Hobbitem (jak jinak:) a stejně jako Love Of My Live, i The Bard´s Song má větší kouzlo naživo.
Legrácka (ale vydařená!)Barbara Ann/Long Tall Sally a klasická balada A Past And Future Secret (moje srdcovka, první píseň, kterou jsem znal od B.G). To France (originál Mike Oldfield) a Theater Of Pain (orchestrální úprava bez zpěvu, která už nastojí tolik za řeč) uzavírá celé album.
Je to vskutku nenáročné a odlehčené album, které mi přišlo vhod, před absolutním vrcholem Blind Guardian a mým nejoblíbenějším metalovým albem...

» ostatní recenze alba Blind Guardian - The Forgotten Tales
» popis a diskografie skupiny Blind Guardian


Blind Guardian - Nightfall In Middle-Earth
2010-08-12

Blind Guardian / Nightfall In Middle-Earth

5 stars

Recenze na Blind Guardian budu psát, tak jak jsem je postupně poznával. Nightfall...byla moje druhá deska. Tehdy jsem poslouchal již víc jak měsíc Noc v opeře a stále jsem tam objevoval nové věci. Přišel čas ale poohlédnout se po další. Tehdy to byla výborná koupě...300kč:)
Jestli jsem se do Opery prokousával složitě, tak to u Nightfall platí dvojnásob. Už na první pohled jde vidět, že se tu bude dít něco zváštního. Jde o zpracování knihy Silmarilion, je to koncepční album. Knihu Silmarilion jsem se pokoušel přečíst asi dvakrát, ale pokaždé jsem skončil u 50.strany a vzdával jsem to. Nebavila mne ale přenesení této knihy B.G. do hudby, stojí za to.
Album má 22 písní, z nichž 11 jsou intra v podobě rozmluv skřetů, králů a nebo malých, akustických zpívaných vsuvek. Opravdu skvělé vykreslení atmosféry středozemě mezi jednotlivými skladbami. Úvodní dialogové intro (v pozadí jde slyšet hluk bitvy...je vám povědomý? ano, statečné srdce) zná nazpaměť snad každý fanoušek kapely a zahajují jím své koncerty.
Into the Storm...úvodní vypalovačka, klasičtí B.G. Skladba Nightfall je jedním z největších hitovek na desce...začíná jako balada a celá se nese ve středním tempu, opět se spoustou kudrlinek a výborným, chytlavým refrénem. Koncertní halekačka číslo jedna. Z Minstrel přímo číší středověká krajina a bard sedící u potůčku. Poté se již začíná hodně stmívat a to ve svižnější a našláplejší The Curse of Feanor a pomalé Blood Tears.
Tím asi největším a nejchytlavějším hitem je Mirror Mirror. Svižné, líbivé melodie, lehce zapamatovatelný refrén a krásné kytarové melodie. Je to jízda, klasická "spíďárna" a pak zvolnění se skladbou Noldor.
Time Stands Still je další jasná koncertní pecka...Co se daří B.G., tak to je vystavět sborové refrény tak, že se chytne na jejich koncertě snad každý a strhne celý kotel v jeden skřetí sbor.
Následuje nejpochmurnější část alba a to v mrazivém intru The Dark Elf, posmutnělé Thorn a překrásné baladě The Eldar. Jen Hansi a klavír. Co se týče Hansiho zpěvu, předvádí tu opravdu perfektní výkon a jen v této písni ukáže celou škálu barev svého hlasu. Sama kapela, zvlášť Hansi přiznává, že největším vzorem mu Byli Queen a především Mercury a zde to jde slyšet.
When the Sorrow Sang je rychlejší odlehčení, před závěrečným A Dark Passage, kde zas ukazují, kolik nápadů dokážou vměstnat do jedné písně a pořád to drží hlavu a patu.
Album nemá slabé místo, přenese vás do středozemě již během prvních minut a nepustí vás z ní, dokud nedojede až do konce. Co se týče produkce, tak ta je naprosto dokonalá...Vyjmenujte všechny nástroje které se dají užít v rocku a metalu a najdete je i zde. Je těžké se tím vším prokousat, zvlášť když každá píseň má v sobě tolik melodií a zvratů, ale stojí za to tomu dát ten čas a zezačátku trochu trpělivosti

» ostatní recenze alba Blind Guardian - Nightfall In Middle-Earth
» popis a diskografie skupiny Blind Guardian


Blind Guardian - A Night At The Opera
2010-08-11

Blind Guardian / A Night At The Opera

5 stars

Blind Guardian byli hned v několika ohledech u mne první. První metalová kapela, které jsem věnoval větší pozornost, první kompletní diskografie, první opravdu pořádný koncertní zážitek (22.8. 2003 Pardubice).
Bylo jaro 2002 a nechával jsem si od známého nahrávat na kazety LP co měl doma. Pokud stopáž LP nepokryla celou jednu stranu kazety, dohrál mi to vždy nějakou zajímavou ochutnávkou. Na jedné kazetě jsem měl tak nahráno British Steel od Judas Priest a po ní následovala jakási středověká balada nahraná z jakéhosi výběru balad (A Past and Future Secret od B.G.). Hned na první poslech jsem té baladě propadl a začal se shánět po celém albu. Bohužel, nikde jsem nesehnal komplet album od známých. Shodou okolností vydávali v témže roce Blind Guardian nové album A Night at the Opera. Risknul jsem a koupil si originální cd za těžce našetřené peníze (ještě jsem ani nepil pivo, takže šetřit se dalo i jako student:)
Musím říct že první poslech ve mne vyvolal zmatky. Dohrála deska a já měl pocit že to byl jen jakýsi shluk symfo-kytar-ječáků a nevstřebal jsem jedinou melodii. O to více mě to lákalo do toho proniknout. Dalo to práci, ale postupem času jsem se začal pomalu prodírat všemi písničkami a začal jsem si broukat i útržky z písní. Kámen úrazu byl v tom, že Blind Guardian neskládají typické songy, kdy se melodie opakují...jen refrény jsou jediné, co se opakuje. V každé písni je tolik nápadů a hlavně melodií, že by to jiným vystačilo na celé album. Každou písní se prolíná kytarová, sólová linka, která jede od začátku do konce. To je ten důvod, co jsem na nich zbožňoval a čím udrželi mou pozornost po tolik let, což se Statovárům, Heloweenům, Manowarům a dalším nepovedlo.
Úodní dvě jsou skoro až speedmetalové skladby, ale se spoustou zvratů a kudrlinkami, jak kytarovými, tak sborovými. Obzvlášť Battlefield je povedená. Zavřete oči a uvidíte spousty trpaslíků, zlobrů a skřetů jak jednohlasně vyzpěvují. Při Under the Ice mi běhala kdysi husina, protože jsem znal text, byl přeložený ve Sparku.
Toto album má pro mne dvě slabší místa a tím jsou Sadly Sings Destiny a Wait For An Answer. Nijak zvlášť zapamatovánihodné melodie. The Maiden And The Minstrel Knight, do té jsem byl poblázněn a nahrával ji snad každé holce na kazetu:) The Soulforged je veselá s krásně vlnicími se kytarovými sóly. Polobalada Age Of False Innocence a rychlá, místy hodně tvrdá a pak zas pompézní Punishment Divine.
A pak je tu závěr. And Then There Was Silence.
O téhle písni bych dokázal mluvit a mluvit jak je úžasná. Znám ji nazpaměť a je jednou z nejlepších věcí, kterou jsem v symfonickém metalu vůbec slyšel, nebo i v metalu? Je to spousta melodií, zvratů, několikrát graduje a pak se zas zvolní do takřka až šepotu a pak opět nářez a milionóvé chóry. Zbožňuji jak je zkomponovaný prostředek mezi prvním a druhým refrénem a ve třetí čtvrtině veselé Lalala...Závěr se pomalu ztrácí a hlasy se pomalu klidní a já měl vždy chuť zapnout znova play..aspoň ještě jednou si vychutnat celou tu čtvrthodinku. Neznám moc písní u kterých bych ztrácel tolik pojem o čase.
Za tohle album Blind Guardian vděčí skupině Queen, nejen názvem alba ale slyším je občas i v nápadech a propracovanosti skladeb. Jako Bohemian Rhapsody je pomyslně rozdělená na tři části, tak i závěrečný gigant epos.
Noc v opeře je do dnes mému srdci nejbližší. Dospíval jsem s ním a bylo první od Blind Guardian a seznámilo mne s úžasnou skupinou...Nemohu jinak než:)

» ostatní recenze alba Blind Guardian - A Night At The Opera
» popis a diskografie skupiny Blind Guardian


Iron Maiden - Brave New World
2010-08-10

Iron Maiden / Brave New World

5 stars

Moje číslo 3 v diskografii Iron Maiden. Často jsem přemýšlel, proč mi jsou bližší pozdější alba a ne jejich zásadní z 80. let. Je to nejspíš tím že jsem nikdy nebyl vyloženě fanouškem heavy metalu a je mi bližší současnější zvuk i postupy než zlaté osmdesátky. Ono se mi i dost blbě dívá na takový Live After Death a na jejich silonky, čelenky a kombinézky...nedávno jsem viděl z archivu, jak se chlapci vracely ze spartakiády a vypadali stejně jako Iron Maiden v 85. roce...až na vlasy:)
První čtyři...to si zas dovolím tvrdit, že to je nejlepší začátek alba v historii Iron Maiden. Chytlavý The Wicker Man a opět s průrazným popěvkem, který dostane do varu každý kotel. Ghost Of The Navigator nezaostává a v riu je tato píseň ještě chytlavější. Výborné kytarové vybrnkávání na začátku. Ono ten jejich mustr je čímdál zřetelnější...potiché a poklidné brnkání kytar a basy a pak rychlý a tvrdý nástup atd...tak to jedou již od The X Factoru, kde to bylo nejzřetelnější...Harris se zkrátka drží svého kopyta. Jinak ani nezačínají další dvě, ale nikdy jsem neměl pocit opakování ani se vykrádání sebesama...AC-DC jedou prostě tohle pořád a nemění výrazně svůj ksicht, tak Iron Maiden jedou takto a nesnaží se také o žádné novoty...Jen hrajou, co jim jde nejlíp a jak to mají rádi. Po valčíkovské Blood Brothers přichází kopanec...již jsem se v předešlé recenzi zmínil o tom, že na každém albu je aspoň jeden kousek, který mi vyloženě vadí a překáží mi...The Mercenary je tím nejslabším místem na Brave New World.
Rozsáhlejší Dream Of Mirrors je ušitá přímo pro mne, stejně tak i The Nomad (trochu zde slyším Dream Theater - This Dying Soul, to ty lehce orientální kytary) a vrcholem je Out Of The Silent Planet. Výbušná, rychlá, a melodie která se vám vryje do hlavy. Závěr v podobě Out Of The Silent Planet již nijak nevybočuje a jen drží laťku, která byla nasazena velmi vysoko...

» ostatní recenze alba Iron Maiden - Brave New World
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden


Pain of Salvation - Scarsick
2010-08-10

Pain of Salvation / Scarsick

4 stars

Poprvé jsem slyšel toto album před třemi roky. Bohužel, poslech jsem si první dvě písně a řekl jsem si to pro mne není...tak jsem ho vrátil bráchovi a je to asi tak půl roku co jsem byl na návštěvě u bratra zahrát si šachy. Nějak tam něco hrálo a vůbec jsem nevstřebal že to jsou již jednou odvržení Pain of Salvation. Začal tam hrát Cribcaged a já přestal hrát:) Troufám si říct že je nejchytlavější písní, co kdy napsali. Tahle píseň mi otevřela cestu k Pain of Salvation a k jejich BE, Remedy Lane které považuji za lepší než Scarsick. Asi jsem tehdy ještě nebyl tolik vyzrálý, abych zkousnul jejich hudbz. Občas se hodně těžce poslouchá a jako by měli kolem sebe obal, kterým se musíte pomalu prokousávat, aby jste objevili jejich kouzlo. Jsou dosti komplikovaní ale to já rád:)
Cribcaged je jednoznačným vrcholem ale co ostatní? Musel jsem si zvykat na ten občasný rep a "linkinparkskej zvuk". Časem se to podalo a dnes mám rád i první dvě ůúvodní...zkrátka to chtělo uzrát. Vyzdvihl bych také úlet Disco Queen, pochmurnou Kingdom Of Loss a závěrečnou Enter Rain.
Přesto mi na albu chybí větší sepjetí jako na BE nebo Remedy Lane, a přijde mi tak trochu rozhádané a nepříliš vyvážené. Jako slabá místa bych viděl America, Mrs Modern Mother Mary a Flame To The Moth.
Pain of Salvation nejsou muzika na pařby ani k práci ani k relaxaci, je to prostě těžká muzika, která dá zabrat, než se k nim dostanete...ale pak to stojí za to:)

» ostatní recenze alba Pain of Salvation - Scarsick
» popis a diskografie skupiny Pain of Salvation


Iron Maiden - A Matter of Life and Death
2010-08-10

Iron Maiden / A Matter of Life and Death

5 stars

Nějakou dobu bylo album A Matter of Life and Death mou nejoblíbenější deskou Iron Maiden. Měla všechno, co jsem od heavy metalu chtěl. Chytlavé refrény, hitové melodie, delší a propracovanější kompozice a hlavně hutný a těžkotonážní zvuk. Do dnes jej hraji častěji než jakoukoliv desku z 80.let, ale The X Factor se nacpal přeci jen po delší době na první místo.
Vždy jsem měl rád delší kompozice a tak nějak jsem i vždy vyhledával muziku podle délky skladeb...u takových skladeb mohu zavřít oči a mám pocit jakobych poslouchal malý zvukový film...změny tempa, měnící se nálady, příběh, košatost a bohatost kompozic...i zde jsou mýmy favority ty nejdelší písně. Ale od začátku...
S úvodní jsem nikdy neměl problém, příjemný odpich a dobrý začátek. Pak už to pomalu začíná, rozsáhlejší a složitější skladby. These Colours Don't Run má chytlavý refrén a po kytarovém sólu ještě chytlavější popěvek. Jasná stadionová pecka. Brighter Than a Thousand Suns, u té se shodnu s ostatníma, první vrchol alba...hutná kytarová hradba, opět skvělé melodie, kytarové vyhrávky a Dickinson ve vrcholné formě a zkrátka je toho hodně k poslechu v 9ti minutách. Na youtube jsem viděl zajímavý klip se svržením atomové bomby.
Pilgrim a Out Of the Shadows bych zařadil po bok s Different World...chytlavé ale kraťasy nejsou pro mne na tomto albu nijak zvláštní.
I když Iron Maiden točili výborná alba, na kterém měli ty nejlepší a dodnes nejhranější skladby, nemůžu se zbavit dojmu, že na každém albu je nějaká vyloženě vata nebo píseň, která mě vůbec nebaví. Ať už to je tím že nemá nic zajímavého nebo mi její melodie vůbec nesedí a je mi až protivná.A to je případ The Longest Day a jejího, takřka až oplzlého refrénu.
Závěrečné 4 písně je asi ten nejlepší závěr v historii kapely. For The Greater Good of God si já osobně nemůžu pouštět v autě, bych hned přišel o body:) Je to jednoznačně nejlepší věc na albu. Jen zavřít oči a vidím Harrise s basou jako s kulometem a vyprazdňuje jeden zásobník za druhým a Dickinsona v kanadách, před sebou nastoupené vojsko, pod jehož taktovkou zpívá nadupaný, "vojácký" refrén. Tohle je muzika pro chlapy...Jdu si pustit asi vojína Ryana:)
Vrchol jsme tu již měli ale pak se napadá nijak zvlášť dolů...jen se drží nastavená laťka. The Legacy bych přirovnal k Dance of Death...má lehce středověký nádech a je důstojnou tečkou za chlapáckým albem plných mrtvol, kulometů a bomb.
Je to škoda...jedna skladba a trochu mi kazí dojem z jinak vyvážené desky, kde jsou průměrné písně v kontextu Iron Maiden, jsou tu výborné písně a pak 2 eposy, které se řadí k tomu nejlepšímu co Iron Maiden natočili. Jedno ze tří alb, kterému dávám plný počet

» ostatní recenze alba Iron Maiden - A Matter of Life and Death
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden


Dream Theater - Score - 20th Anniversary World Tour (Live with The Octavarium Orchestra)
2010-08-05

Dream Theater / Score - 20th Anniversary World Tour (Live with The Octavarium Orchestra)

5 stars

DT posluchám víc jak tři roky. Nikdy jsem neměl problém s jejich "plagiátorstvím" ani s panem Labrie.
Při poslechu se samozřejmě neubráním vzpomenutí na Yes (Solitary Shell- veselý klávesový vstup do akustické kytary), Pink Floyd (Octavarium-klávesový úvod jak Shine on your...), Rush, U2, Genesis...ale přeci jenom se pořád bavím u té muziky, což je pro mne na prvním místě.
Co se týče Labrieho, tak jsem opak škarohlídů, kteří mu nemohou přijít na jméno. Mě tento zpěvák do DT přímo pasuje. Vyvolává u mě silné emoce a kolikrát, světe div se, husí kůži a nesouhlasím s názorem, že nemá cit ve zpěvu a je to pouze školený zpěvák. Na Score bych řekl, že předhazuje dokonce svůj nejlepší výkon zaznamenaný na dvd. Sice si chvílema šlape na jazyk, ale dává si to solidně. Jako by so procházel po městě a jentak broukal.
Ať už má Petrucci dlouhou kštici či krátký vlas, hraje pořád dojem frajírka, který zná snad jen jednu polohu a to rozkročmo a lehké pokývávání hlavou a Portnoy samosebou největší šoumen pětice.
Samotný koncert je opravdu lahůdka. První hodina není ničím vyjímečná od ostatních živáků, prostě standard na DT a opravdovým zážitkem je tu Spirit Carries on, která pohltí snad každého v divadle.
Druhá půle je zpestřena orchestrem, kde bych vypíchl Six Degrees...vlastně to bych označil za vrchol koncertu. Grandiózní finále, u kterého mám pokaždé brka po celém těle. Pa k to sklouzává trochu do baladické čtvrhodinky, a to je snad jediná chybka...trochu to v tuto chvíli uspává ale závěr (Octavarium, Metropolis)nakopne opět k bdělosti.
Jen co se týče atmosféry, tak lepší fans si DT přát ani nemohli. Udělali jim opravdu vskutku příjemnou a slavnostní kulisu.
Chápu co spoustě lidem vadí na DT: nepříliš originální, ba někdy až vykradačské sklony, zpěvák, který se nepříliš hodí do muziky DT, exhibicionismus, často vyumělkovaná hudba...ale když mám radost z toho poslechu, mlaskám si při pohledu na profesorské hraní a přehrávání stupnic a jako bonbónek, když vám vyraší chlupy po celém těle a to několikrát během 2,5hodiny? Není co řešit. Pak je všechno jedno a muzikanti zas splnili svůj účel. A o to snad jde ne? :)

» ostatní recenze alba Dream Theater - Score - 20th Anniversary World Tour (Live with The Octavarium Orchestra)
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Judas Priest - Painkiller
2010-07-19

Judas Priest / Painkiller

5 stars

Byl jsem ještě student a teprve jsem objevoval svět tvrdého rocku a metalu. Znal jsem jen British Steel a Killing Machine. O Judas Priest jsem do té doby dost četl v encyklopediích a Sparku, kde se především psalo o Panikillerovi, jak o albu tak o titulní písni. Nebyl jsem ještě vydělávající abych si ho hned koupil. To léto jsem poslouchal hodně radio Kiss a nahrával si písničky na kazety. Byl jsem tehdy přímo šokován, když jsem prvně slyšel Painkiller. Nahrál jsem si ho na kazetu a pouštěl pořád dokola. Netušil jsem že může být metal tak řezavý a ostrý. Je to 6 minut naprosté likvidace, už od úvodních bicích, přes divoká sóla až po neskutečně nabroušeného zpěvu Halforda. Od té doby je pro mne Painkiller synonymem pro ten nejtvrdší heavy metal.
Když s bratrem občas vyrazíme někam na koncert autem, tenhle song nám nikdy v přehrávači nechybí a než dojedeme na místo konání zábavy, máme již hlasivky na půl zdevastovaný od napodobování Halforda:)...PAIN!...PAIN!...KILLER!...KILLER!
Desku jsem si mohl pořídit o něco později a pamatuji si, že jsem ji snad denně pouštěl a vyplachoval jsem si s ní uši, dokud mne nebolely.
Prvních 5 písní pokračuje v tom, v čem začala úvodní. V nich Halford vystřídá několik poloch, od hlubšího po ten největší ječák co může předvést. Zbožňoval jsem závěr Metal Meltdown, kde se zpěv stupňuje až po neskutečný vřískot.
Night Crawler není takovým zpomalením, ale již se tu netlačí tolik na pilu a uprostřed skladby se dokonce na chvíli vše ztiší a zastaví a Halford jen za doprovodu vybrnkávání a zvuků kytar cosi (asi zlověstného) vypráví. Between the Hammer...je asi nejhitovější skladba z celého alba. Má opravdu chytlavé tempo i melodie a nese se spíš ve středním tempu. A touch of evil je jakási polobalada s krásným refrénem a perfektním vrcholem před závěrečným refrénem. Battle hymn je intro k závěrečné One Shot the Glory, která mi vždy připadala z celého alba nejslabší a nestačí na prvních pět metalových pecek.
Remasterované album obsahuje naprosto úžasnou baladu Living Bad Dreams, asi nejlepší co jsem od nich slyšel, ale asi i chápu že se do celého konceptu alba moc nehodila. Albem chtěli ukázat to, že umí být pořád tvrdí a mne přesvědčili s touhle deskou natolik, že musím dát 5

» ostatní recenze alba Judas Priest - Painkiller
» popis a diskografie skupiny Judas Priest


Hammill, Peter - The Love Songs (kompilace)
2010-07-18

Hammill, Peter / The Love Songs (kompilace)

4 stars

Na tohle album jsem narazil prvně zde na stránkách. Tehdy tu měl recenzi Merhaut, která mě oslovila. Van der Graaf..jsem již znal a tak vím, jak umí Peter Hammill procítit pomalé a melancholické písně a jeho hlas se mi moc líbí. A navíc, občas to chce zpomalit a trochu se jen tak odreagovat u nějaké poklidnější hudby.
Z tohoto alba přímo emoce tryskají na všechny strany ale musím říct, že to nebylo hned na první poslech.
Tohle cd si třeba rád pouštím když jsme s přítelkyní ve vaně, ponořeni v pěně, popíjíme vínečko a jentak ležíme v té lázni a na nic nemyslíme...na to je the Love Songs jako stvořené!
Jedná se o opravdu niterní muziku na kterou musí mít člověk náladu a nevím jakou skladbu bych měl vyzdvihnout. Jako celek působí opravdu božsky...i když je tu jedna která mne dostala. This Side of the Looking Glass je jedna z nejsmutnějších písní, co moje uši slyšely a u které vždy zavřu oči a vnímám každičký tón, každou chvíli kdy se ozve Hammillův hlas. Jen jako by vyprávěl a ne zpíval. Říkám si co se mu stalo asi...všemi odvržený a zapomenutý? Nikdy nemilovaný? Buší mi u toho až srdce a prstem zadržuji slzu...k tomu jako doprovod smyčce jak z nějakého tragického bijáku.
Vyzdvihl bych zde ještě podobně laděnou Dont Tell Me a naprosto uklidňující Ophelia:)

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - The Love Songs (kompilace)
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Judas Priest - Angel of Retribution
2010-07-16

Judas Priest / Angel of Retribution

5 stars

Možná se leckdo bude divit, ale Angel... ja má nejoblíbenější deska od Judas Priest a to je poslouchám dobrých 8 let. Pro mne znamenali Judas Priest vždy něco podobného jako Iron Maiden - jsou jedním z hlavních zástupců heavymetalu, ale měl jsem vždy problém se jim dostat pod kůži...což mi trvá do dnes.
Znám všechny jejich zásadní desky jako Britisch steel (Living After Midnight mi lezla vždy na nervy), Screaming..., killing Machine, Sad Wings of Destiny, Painkiller... ale nikdy mi přímo neseděla jejich hudba, byli na mne příliš až moc hitoví a jednoduší (až Painkiller mne dostal...)Všechny písničky se mi míchají, jsou to vesměs 3-4minutové hitůvky a já radši něco složitějšího. A navíc nebyli pro mne tak energičtí a zajímaví jako Ironi.
Sledoval jsem tehdy návrat Roba, byly toho plné plátky. Album jsem dostal jako dárek, už nevím k čemu...ale samotné album mne dostalo! Po 5 letech poslouchání bych ho rozdělil na 3 části. Judas Rising (jeden z nejlepších otvíráků Judas...), Deal with the Devil,Revolution (chytlavá basová linka), Demonizer, Hellrider navazují na Painkillera, kterého mám tak rád. Mým favoritem je Hellrider, opravdu řízná, divoká, dost tvrdá, ale hlavně má chytlavé melodie (refrén!) a brilantní sólo. Opravdu zde vidím Painkillera č.2. Wheels of Fire, Worth Fighting for a Angel čerpají především z 80. let.
Závěrečné 2 skladby Eulogy(jakoby vypadla z Nostradama) a Lochness dají tušit, jak se budou Judas Priest vyvíjet dál a to se potvrdilo Nostradamem. Tady po Victim of Changes naťukli epičtější téma a je to po30 letech další rozměrná skladba, která nemá slabinu a zdobí ji opravdu chytlavý a pocmurný refrén.
Angel of Retribution vnímám skoro jako kdyby vybrali to nejlepší z Painkillera, to nejchytlavější z 80.let a Lochness překonává všechno, to conatočili na Nostradamovi.
Přemýšlím a je to asi jediná deska od Judas, které dávám 5 (Painkillerovi také:)

» ostatní recenze alba Judas Priest - Angel of Retribution
» popis a diskografie skupiny Judas Priest


Transatlantic - The Whirlwind
2010-07-01

Transatlantic / The Whirlwind

5 stars

Ježíšek mi přinesl loni opravdu hezký dárek:) luxusní balení Transatlantic:) 2cd + dvd (pro mne trochu zbytečné, pač neumím anglicky) ale ty covery za to stojí.

S Transatlantic jsem měl dlouho problémy. Ač mám rád dlouhé a komplikované skladby, pořád mi jejich desky přišli jako hodiny teorie rockové muziky. Ale chtělo to trochu času. Po delší době říkám, že jejich poslední počin je nejlepší, hlavně i proto že nedává tolik zabrat. Je více písničkovější než předešle 2 alba, i když všech 12 tvoří písní tvoří jeden celek. Zdá se mi že je tu i více nápadů.
Album začíná jak jinak než klasickou předehrou, kde předvedou, že umí hrát a kde zahrají hlavní melodické prvky celého alba, které pak již jen dál rozebírají a staví na nich další písně... Všichni se tu ujmou opět zpěvu jako vždy, ale tentokrát mi přijde, že Roine Stolt přispěl protentokrát s více vlastních nápadů než kdy před tím...z této desky na mne opravdu nejvíce dýchá právě Flower Kings. Jeho sóla a vyhrávky mě z celého alba baví opravdu nejvíce.
Portnoy jako vždy bubnuje jak umí...a umí, ale myslím si že hlasově se začíná lehce zdokonalovat. Nevím které části si mám všimnout, protože i přes spousty nápadů, působí na mě album jako celek a kdybych si měl poslechnout jen jednu skladbu, již by to tolik nefungovalo. Ale přeci jenom se párkrát stalo, že jsem si pustil jen závěrečné 2 písně, protože ty se mne opravdu dotkly, phlavně Dancing With Eternal Glory...opravdu krásné melodie, které se stupňují a jako by neměli konce.
O samostatném albu bych přemýšlel nad 4 hvězdičkama, ale musím povedat, že bonusové cd s covery a to co zbylo pod stolem, se opravdu povedlo. Zde mě nejvíce chytla A salty Dog, která mne jako originál nikdy nebrala (přišla mi lehce falešně zazpívaná) ale jak jsem se již zmínil, Portnoy přeci jen umí zpívat a tady vzdal hold svému taťkovi. Z bonusového cd bych vyzdvihl ještě Spinning, For Such A Time, Lending A Hand

Opravdu pohodové a album v krásném balení. Rád se vydávám na pouť s tímto albem a zavřu oči a jen si tak dumám a poslouchám...dvěma slovy...příjemné a krásné

» ostatní recenze alba Transatlantic - The Whirlwind
» popis a diskografie skupiny Transatlantic


Queen - The Cosmos Rocks
2010-07-01

Queen / The Cosmos Rocks

4 stars

Pro mne budou vždy jen Queen jen Freddie...
Queen + P. Rodgers neberu již tak úplně jako Queen, ale spíše projekt bývalých Queen + Paul Rodgers, proto si myslím, že lépe nemohli již vymyslet název. Přesně to vystihuje i hudbu z této desky.

Už toho hodně schytala, ale myslím si že nezaslouženě. Jsou tu slyšet klasické prvky Queen ale i Bad Company a Free. Paulův hlas mi byl vždy příjemný a tak jsem celkem věděl co mám i očekávat od této desky. Nečekal jsem žádné šlágry ani nové hity...ale přeci jenom překvapila, myslel jsem si že to bude horší. Hned první tři kousky jsou klasické rockové otvíráky...příjemné a chytlavé melodie, kytara, sbory a vesele naladěný rodgers. Zvlášť u Still Burnin dali hodně vzpomenout na We Will...ale nemůžu si stěžovat, byl jsem překvapen a velmi mile:) Ve Small má jistě nejvíc namočené prsty Rodgers a je opravdu příjemným zpomalením...Warboys stále udržuje laťku prvních tří a We Believe je balada jak vyšitá ze starých let...opravdu mne chytla za srdce...a tak jsem si příjemně mlaskal jak se jim to povedlo to album...až...ujjj...Call Me je opravdu šlápota vedle a nechápu jak mohli tohle dát dohromady. Po téhle písničce jsem byl opravdu rozčarovaný...ač neumím anglicky, tak i ten text je tak s prominutím stupidní...Čekal jsem něco po tom jako vyprošťovák, jako když si po kocovině dáte jedno pivo na spravení chuti ale voodoo toho moc nezpravila, jen mi přijde že v tuhle chvíli začínají tápat trochu a jako by jim došli nápady. Nepovedené blues. Some Things That Glitter je už lepší, ale pořád čekám na nějakou pecku, která by dala zapomenout na předchozí nezdary (když nevíme co dál, dáme ploužák, to přeci umíme...). A to přichází až se C-lebrity! Zas konečně pořádný rock a opravdu chytlavý! jen volume do prava:) Tady se vše povedlo!
Myslím si že 10-13 je opravdu závěr a dokonce přehodilo laťku nahozenou ze začátku!
Say It's Not True je vrchol alba, kterou opravdu miluji a nečekal jsem že se vytasí s peckou, která se dokáže postavit klasickým peckám starých Queen. A nástup v závěru po Mayovi i Taylorovi je dokonalý...už si zas mnu ruce a říkám se, jak jsem jim to povedlo:)
Surf's Up... School's Out...rockec na závěr a na ty dvě klopýtnutí uprostřed jsem už zapoměl a jen zas točím volume:)
jen mohli vynechat malou reprisu...to bylo zbytečné a navíc jsme to tu již měli na Jazzu (1978) a na Barcelone z Mercuryho solovky.
Kdyby to byla deska o 11 písních, přemýšlel bych o 5ti hvězdičkách, ale i tak je to povedené album a jde vidět, že v nich spousta nápadů ještě dřímala a že neřekli svoje poslední slovo. A koncert před 2 rokama byl opravdu zážitek, kde jsem si mimo jiné vychutnal i písně z nového alba...

» ostatní recenze alba Queen - The Cosmos Rocks
» popis a diskografie skupiny Queen


Led Zeppelin - DVD
2010-07-01

Led Zeppelin / DVD

5 stars

I když jsou LedZep mojí srdcovkou (možná proto nebudu nikdy tolik objektivní vůči nim:), tak s čistým srdcem dokážu říci, že toto 2dvd je nejdokonalejším hudebním dvd, co jsem kdy viděl (i když si mlaskám při Gabrielovi Growing up live i třeba při Pulse od Pink floyd nebo Score od Dream Theater). Ale 5 hodin mít otevřenou pusu, bát se mrknout aby mi nic neušlo a mít husí kůži, i když je venku přes třicet...Už asi žádné jiné dvd mi to nepřinese...

Jde opravdu o průřez koncertní historií kapely, která zůstane snad navždy mým číslo 1!
Nevím co k tomu dodat...ale je tu jedno ale:)
Blahoželám internetu, protože jsem si stáhnul jejich kompletní koncerty z Earls Court 75´, Seattle 77´a Knebworth 79´ a to je terpve něco! Myslím si že to co je na Song Remains the Same, je opravdu slabý odvar, co vidím ne těchto koncertech. Zeppelíni brali svoje koncerty jako dlouhé, víc jak 3 hodiny trvající večírky, kde se spolu bavili s diváky. Nezapomenutelné je pro mne třeba skoro půlhodinové No Quarter, kde to roztáhli o klasické blues na klavír s kytarou a bicí a v tu chvíli si připadám jak na nějakém bluesovém večírku...opravdu uvolněné a dechberoucí! Na těchto koncertech ukazují, že nebyli bezchybní a že sem tam něco ujede, že se občas někdo někam netrefí, ale tím ukazují i svou lidskost:)

Tak jedinou kritikou na toto 2dvd, které snesu, je, že je až moc dokonalé a pro mne by bylo překonáno jen tehdy, kdyby Jimmy Page všechny materiály zkompletoval, vyčistil jako na tomto dvd a vydal to jako "3 dvd - concerts - complete - Earles, Seattle, Knebworth" + Reunion z roku 2007:) To bych byl v ráji a já bych ho už přestal za to zatracovat:)...Tak jimmy...ven s tím:)

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - DVD
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Van Der Graaf Generator - Still Life
2010-07-01

Van Der Graaf Generator / Still Life

5 stars

Je to další věc, co mi dal Progboard:)
A musím říct že do týhle party jsem se zamiloval...obzvlášť do Hammila. I když moje první album bylo Present, z mého dnešního pohledu jejich nejslabší, věděl jsem že takovou kapelu ještě doma nemám..a tak jsem začal doslova sbírat jejich desky. Během půl roku jsem měl jejich komplet a to že jsem do nich byl dosti zažraný svědčí hlavně to, že každé album jsem si musel objednávat. Jsou to americká vydání s bonusy (které většinou stojí za starou bačkoru a než se spustí, tak cd vypínám a nechávám si zážitek z desky, jak měla znít...tudíž ucelená a bez nějakých bonusů a ukončená tam, kde ji chtěli sami muzikanti ukončit) a každý cd mne stálo cca 400kč...

Still Life je má nejoblíbenější a za všech alb mi přijde i nejméně potemnělá. Jsou tu hned tři kousky, které bych zařadil do své top 5 Van Der... Titulní, s krásným, komorním zpěvem Hammilla v úvodu, s nádhernými melodiemi po zozjezdu. Na VDGG mne vždy uchvacoval neotřelý zvuk díky saxofonům, Hammillův hlas a jejich složitost skladeb. Po prvním poslechu je z toho akorát "madlajz". Titulní a La Rossa jsou právě ty přímočařejší (v kontextu VDGG). La Rossa je tou druhou z top5. Energická, se řvoucím zpěvem a která jede a jede... Miluji ten prostředek, kdy se vše zpomalí a pak se rozjede znovu do počátčního tempa. Ale jednička celého alba je Childlike Faith in Childhood's End.
Nevím kolikrát jsem si ji pouštěl, obzvlášť ten závěr, kde se melodie opakuje pořád dokola a myslím si že tohle je Hammillův vrchol...co dělá s tím hlasem po celou dobu písničky nechápu. Častokrát jsem si jen přejížděl zpět jen ty poslední 3 minuty, kdy po šíleném kláveso-saxofonovém sólu se vrátí vše nenápadně do úvodního rytmu a pak již ...nevím o čem zpívá, ale ty melodie jsou hodně optimistické, skoro bych řekl až oslavné...nevím jak jinak to vystihnout, ale zaručeně u toho mám pokaždé husinu po celém těle...jako teď, když mi hraje pokojem na plné pecky:)

Opak Budgie, tuhle skupinu moje Eli nesnáší a má vůči ní i snad alergii...ale já ji miluji, i když to byl pokaždé tvrdý oříšek rozlousknout jejich album a jednotlivé skladby...

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Still Life
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Budgie - Budgie
2010-07-01

Budgie / Budgie

5 stars

Prakticky pokaždé, když jsem na netu, nevynechám návštěvu těchto stránek... Tyto stránky mi rozšířily rozhled a přišel jsem díky nim, na spoustu, dnes již zapomenutých ale výborných, kapel. Budgie jsou jedni z nich.
Jsou to 3 roky co jsem dal na tip z těchto webovek a v obchůdku v České Lípě, kam jsem často zabrousil i jen na pokec s tamním majitelem, jsem pořídil tuto desku. Zeptal jsem se ho na název jestli nezná Budgie... "no jedny tu mám, a nevím proč jsem Vám je do teď ještě nedoporučil:)" Zná mne a ví že miluji zeppelíny:)

Popravdě nečekal jsem takový "nášup". Dokonce má přítelkyně, která není úplně hrr do rockové muziky, ale po 6 letech se ji přeci jen naučila tolerovat a dokonce některé věci si i oblíbila (mým zeppelínům přišla na chuť až nedávno:),si oblíbila Budgie. Tohle ji doslova sejmulo hned.
Jednou jsme se projížděli jentak po českolipsku a já tam šoupnul své nové Budgie. Od té doby je to jedna z nejhranějších desek.

Kdybych měl charakterizovat hudbu Budgie na prvním cd, tak je to přesně ten pravý hardrock, vytvrzené a potemnělé blues. Už úvodní Guts s geniálním riffem, tak jednoduchým a tak chytlavým. Kolikrát si říkám jak ti mladí kluci tehdy v těch začátcích 70.let byli doslova geniální...Nemyslím teď jen Budgie. Všichni rockoví tahouni té doby...vždyť jim bylo něco málo přes 20let a utvořili dějiny rocku na dalších 30-40let. Kde se to v nich bralo?
Naprosto perfektní kousek je pro mne The Author. Přes pomalejší začátek se dostává k opravdu syrovému hardrocku první třídy a tady hlavně žeru ty bicí.
Celé album zní na první poslech sterilně a tak nějak stejně, ale po několika posleších z nich vylézá...no řeknu jednoduše...co kus, to skvost. Absolutním vrcholem je pro mne Homicidal Suicidal, s naprosto chytlavým riffem.

Tři kluci, basa, kytara, bicí a zpěv a nic víc nepotřebují, aby nejen oslovili, ale pohltili...Kam na to chodili? Kam se na ně hrabou dnešní produkce, které se snaží a nikdy to tam není jako na těchto starých nahrávkách. Ta živelnost a atmosféra mne vždy pohltí a jen si říkám, proč jenom jsem se nenarodil před 50 lety v anglii a nebyl u toho všeho...
Na Burke Shelleyho mi nestačí superlativy (další "vřískal" vedle Geddyho Lee z Rush a Planta z LedZep) a kytara? Page + Iommi = Tony Bourge:)

Debut byl jen jednou překonán a to In for the Kill, ale i přesto je pro mne v něčem první...tímhle albem jsem zkrátka poznal další klasickou, prvotřídní hardrockovou kapelku:)

» ostatní recenze alba Budgie - Budgie
» popis a diskografie skupiny Budgie


Iron Maiden - The X Faktor
2010-07-01

Iron Maiden / The X Faktor

5 stars

Včera se tu lehce rozproudila diskuze o tom kdy začal metal a co to je atd... Dlouho jsem pasivně sledoval tyto stránky, až mne začali svrbět prsty a řekl jsem si, že si po dlouhé době zas něco ohodnotím. A když jsme u toho heavy metalu, tak rovnou Iron Maiden.
Nejsem moc pro škatulkování, ale když se řekne heavy metal, tak první jméno, které mne napadne, jsou Iron Maiden. Ti podle mne splňují toto označení do puntíku.
Iron Maiden (IM) jsem znal již dobrých 15 let, ale teprve před pár rokama jsem jim přišel na chuť. zbožňoval jsem nejprve alba s Dickinsonem a albům s Blazem jsem se vyhýbal jako čert kříži. Mezi fanoušky se to hemžilo samou kritikou na něj a tak mě to odrazovalo, dokud jsem si neřekl že si udělám vlastní názor. A tak jednou jsem se potuloval v Praze, zabrousil jsem do cd bazaru v Krakovské a za 200kč jsem risknul a koupil jsem si X factor...takže teď něco k němu...

Pro mne je to nejméně hitové, nejméně stravitelné na první poslech, ze všech jejich alb. Ale to mne právě na tom zaujalo již hned na poprvé. již žádné pohádky, již žádné prvotřídní hitové a líbivé vypalováky, ale díky tomu se stalo mým nejposlouchanějším a nejoblíbenějším albem v celé diskografii. Kompozice jsou složitější, pochmurnější a co samotný BLaze? Většina fanoušků ho zatracuje, já ho vychvaluji až do nebe... Ono nastoupit po Bruceovi není nic lehkého a myslím si že nemohli udělat lépe. Vzít úplně jiného zpěváka co se týče položení hlasu a natočit album, které se vymyká ostatnímu, co nabízejí z dřívějška, to byl správný tah. Lidi sice začali srovnávat s historií, ale to je chyba. Hned úvodní Sign Of The Cross dává tušit že je starým časům odzvoněno. Temný a tichý úvod, poté rozjezd s perfetně frázujícím Blazem a na to 5-ti minutová sóla...kde kdy jste to před tím u IM našli? Celé album bych rozdělil do dvou částí: Vypalováky s hitovou ambicí (Lord Of The Flies, Man On The Edge, Judgement Of Heaven, Blood On The World´s Hands) a kompozice, které právě vyžadují soustředěnější poslech s krásnýma akustickýma předehrama( zmiňovaná Sign Of The Cross, Fortunes Of War, stadionová Look For The Truth, The Unbeliever...).
Celé album má jednotný zvuk, který se mi ze všech IM alb zamlouvá nejvíce. Myslím si že perfektní výkon tu podává Nicko za bicími, kytaristi udržují standard jako na všech albech a Harris jako vždy...je zkrátka slyšet všude. Ale hlavní hvězdou je pro mne Blaze, který to neměl jednoduché, ale popral se s tím perfektně a dal dohromady pro mne nejlepší desku s IM v její historii. Člověk nemusí být pán zpěvák o několika oktávách, aby ukázal že umí a tomuhle týpkovi věřím všechno co jsem kdy od něj slyšel. Zaujal mne natolik, že jsem začal poslouchat i jeho sólové počiny.

V historii IM bych dal pouze třem albům plný počet, a tohle je jedno z nich:) Tentokrát risk v Krakovské vyšel:)

» ostatní recenze alba Iron Maiden - The X Faktor
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden


Dream Theater - Black Clouds & Silver Linings
2009-09-14

Dream Theater / Black Clouds & Silver Linings

4 stars

Abych jen nepřidával své postřehy co se týče pouhých reakcí na recenze, tak sem jednu rovnou připojím.
S Dream Theater jsem měl problémy ze začátku, a to pro jejich nepříliš originální a někdy až okatě kopírující hudbu. Leč okouzlili mne zprvu svým umem, virtuozitou a popravdě s hlasem Labrieho jsem neměl nikdy problém. Až po několikátém poslechu jsem začínal dostávat ono mrazení, kterým ho spoustě lidem hudba DT neposkytuje a tak jsem si řekl, že na to hodím bobek jestli mi to něco připomíná.
Novinka pro mne není to nejlepší, ale patří mezi ně.
Splnila mé očekávání a až na jeden kousek bych jí neměl co vytknout.
A Nightmare to Remember je chvílema až blackmetalová jízda a skoro jsem si vsadil že to bude otvírák na pražském koncertě, jelikož obsahuje všechny zásadní elemnty hudby DT, a to tvrdost, melodičnost, bombastičnost, komplikovanost, vyhrávky a Labrie. V těch vyšších, táhlejších polohách mě dostává. Portnoyova vsuvka byla milým překvapením a oživením.
A Rite of Passage se mi mnohem víc líbila naživo. Ten refrém mne na albu tolik neupoutal, ale na koncertu se mi vryl do hlavy a teď si ji vychutnávám vždy se vzpomínkama na koncert.
Whiter je příjemná balada, ale ne důvod proč bych se měl vracet k tomuto albu.
The Shattered Fortress je ten největší kámen úrazu. Čekal jsem nějaké originálnější završení, jinak podle mého názory povedené ságy. Neřeším text, protože angliš neumět, ale zkopírovat všechny zásadní elementy z předchozích písní, budiž. Queen na Jazzu udělali totéž, ale v půlminutě zrekapitulovali zbytek alba a to jen tak pro zajímavost, ale uplácat z toho 90procent třináctiminutového kusu?! Tohle mne zarazilo již při prvním poslechu a nevracím se k ní skoro vůbec.
The Best of Times je ten hlevní důvod, proč se vracím k tomuto albu tak často. Refrén jako hrom, melodie v druhé pasáži se mne fakt dotkly a sólo na závěr...pro mě libůstka a lahůdka.
The Count of Tuscany je už pro mne závěr, který zpravil veškeré nedostatky a dal zapomenout na neúspěch opakovacího songu. Především druhá část, včetně klávesového sóla, je završení jinak povedeného alba.

Natočili album, ke kterému se budu s radostí vracet.
Je mi opět potěšením:) ale na pět to nestačí, díky jednomu zakopnutí

» ostatní recenze alba Dream Theater - Black Clouds & Silver Linings
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Genesis - Foxtrot
2007-11-30

Genesis / Foxtrot

5 stars

Dlouho, dlouho bylo tohle album mojí Nummer einz, a to ze dvou důvodů. Bylo prvním, které jsem slyšel od Genesis a je to taky jediná originálka (150,-v bazaru-no nekupto:) Vztah k originálkám mám hodně hluboký. Prohlížím si při hudbě obal pořád dokola, zkoumám názvy písní, popř. texty když tam jsou a taky z toho, že když už pustím nějaký ten chlup, tak aby to za to stálo. Člověk si taky nekupuje cd každý den, tedy aspoň já, a tak do té doby, než si koupí další, dostatečně věnuje pozornost novému miláškovi. když si například stáhnu 10 alb z netu, mnohdy je nestačím všechny poslechnout a už stahuji další zajímavé věci, které zas nestihnu vstřebat. Takový způsob se mi přestává zamlouvat a doma se mi povalují všude mptrojky, pálenky a ani nevím přesně co na nich je. Jen je mám "co kdybych si to chtěl někdy poslechnout". Ha a tak jsem se minulý týden zařekl. I když takové sbírání bude dražší a pomalejší, nevadí.
K Foxtrotu:) Mojí nejoblíbenější věcí není závěrečný megaopus, ani úvodní (i když po prvním poslechu mne oslovila nejvíce), ale CAN-UTILITY AND THE COASTLINERS. To je vrchol celého alba. Od úvodního pomalého rozjezdu, přes mojí oblíbenou střední pasáž se skvělým rytmem a jednoduchým vybrnkáváním, až po závěr, začínající optimistickýma klávesama.
U SUPPER'S READY mám radši druhou polovinu, nemusím moc druhou pasáž, která mi přijde lehce utahaná.
O textech vím zas prd a tak zůstávám jen u hudby, kterou hodnotím 5. I přes to všechno, vytlačilo toto album z první pozice jiné (i když ho mám jako pálenku). To jsou jediná dvě alba od Genesis kterým bych dal plný počet

» ostatní recenze alba Genesis - Foxtrot
» popis a diskografie skupiny Genesis


Queen - Queen II
2007-11-07

Queen / Queen II

5 stars

Tehdy jsem už věděl do čeho jdu a měl jsem již 1. a Operu. Jednička se mi líbila a hodně, ale do opery má dost daleko a tak jsem čekal od dvojkya trojky takové schůdky, kdy to bude něco mezi. Zas mne překvapili, protože zde vykročili jiným směrem než na jedničce a směřuje též jinam než je Opera, i když základy pro Boh.Rap. tu jsou cítit.
Je zvláštní, že si u některých alb vybavuji svoje první pocity z prvního poslechu. Tímto albem jsem byl unešen už napoprvé. Líbila se mi opera s rockem (vždy jsem tak trochu tíhnul ke klasice) a nejednoduchost písní. Zároveň mi přišla deska dosti temná a tajemná. Celé tohle album je na světelné roky vzdálené hitům z 80.let a v každé písni je spousta momentů které jsem si musel ohrávat pořád dokola. Tak třeba ve Father to Son je perfektní, úderný úvod a prostřední nářezová část. White Queen má v sobě tolik krásných melodií (už při téhle písni jsem si vždy říkal, že to je přímo klokaní skok mezi 1. a 2. albem). V Ogre Battle jsem vždy zbožňoval ty vrstvené vokály v závěru (asi od 3. minuty). Nevrmore-tak tuhle skladbu s Love of my live jsem ve své 9. třídě prožíval jako babičky telenovely. Byl jsem tehdy zamilovaný a při poslechu těchto dvou songů jsem měl pocit, že mi tak nějak Mercury rozumí. March of the Black Queen mne pak vždy vytrhla ze snění a zas jsem si užíval nečekané přechody, změny, vokály a klavírní šílenství Mercuryho.
Perfektní a nemám co dodat a pro mne srdeční záležitost

» ostatní recenze alba Queen - Queen II
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - A Night At The Opera
2007-11-07

Queen / A Night At The Opera

5 stars

Moje devátá třída (1999 až 2000) se nesla ve jménu Queen a především deska A night at the opera. Já jsem ten (už jen podle věku) co znal jen Radio GaGa a jiné radiové deníky.
Měl jsem už dvoje Greatest Hits pěkně vypálené s vlastnoručně vyrobeným obalem a tak jsem si řekl, proč si nekoupit jejich řadovku, kde budou další Radiogagy, Šampióni a cyklisti.V encyklopediích se mluví jen o opeře, tak hurá do ní.
Stála mne 569kč a pamatuji si nekonečnou cestu domů, kdy jsem už přímo vykoukal obal a seznam písniček jsem znal nazpaměť a pořád jsem si cd přehazoval v rukách.
Přišel jsem domů, mámě jsem ukázal vízo (pololetí a ne nijak slavné) a šupky do postele, sluchátka, cd do přehrávače, 5 vteřin čekání a....Nechápal sem vůbec nic, ale vůbec. Proč je ten Mercury tak nasranej a jak to zpívá, co je to za krátký srágory s debilním piánem, country v podání Briana a nějaký pazvuky a mečení...kam jsem to těch 569kč dal? Začal jsem zkoumat obal, booklet, cédéčko jestli mi nechtěně nezaměnili disk a nedali tam "Queen poprvé ve studiu a vožralý jako prasata". No ten den jsem měl z toho depku a bylo mi líto peněz ale především hluboké zklamání z mých, pomalu se stávajících se idolů. Leč historie tomu chtěla jinak a po týdnu, kdy už jsem na kluky nebyl tolik nas..., jsem jim dal šanci (kdo by nedal za takový prachy) a začal poslouchat již bez očekávání a připraven na tvrdší podobu. Ano pomalu tam byli chvilky které se mi líbily. Pak to byli celé písně a měl jsem již celou hlavu jen queen. Po tomhle albu následoval u mne zásadní zlom. Hardrock a rock a žádný popiny, ale jen starší alba Queenů. Troufám si říci, že tohle album mne přivedlo na cestu rocku a přivedlo mne k mnoha dalším kapelám počínaje Ledzep, Deep Purple...PinkFloyd...Rush...Gabriel...aj a ten metal nějaký. Tohle album je pro mne zásadní tím, že mi umožnilo dostat se k této muzice a prohloubilo lásku ke Queen, kterou jsem občas zapochyboval při sbírání alb let 80.

» ostatní recenze alba Queen - A Night At The Opera
» popis a diskografie skupiny Queen


Rush - Permanent Waves
2007-11-07

Rush / Permanent Waves

5 stars

Tohle album jsem dostal od bráchy k Vánocům a ten jeho ježíšek se fakt povedl. Přijde mi podobné Hemisférám, ale u nich mám problém udržet pozornost. Tady ne a je to jízda od začátku do konce. Nevím kterou skladbu bych měl vyzdvihnout, ale osobně považuji za vrchol alba Natural Science, pak Spirit of the radio, Freewill, Jecob ladder (tady se neubráním vzpomenutí na Cygnus X při prostřední riffové pasáži).
Je to přerod do 80. let, které nějak zvlášť nijak nemusím, ale u Rush jsou osmdesátky povedeny, to teda jo.
V téhle desce vidím to nejlepší ze 70. let a nejlepší z následující dekády

» ostatní recenze alba Rush - Permanent Waves
» popis a diskografie skupiny Rush


Dream Theater - Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory
2007-11-07

Dream Theater / Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory

5 stars

No nedávno jsem říkal, že DT u mě nevyvolávají takové to mrazení, které mám u těch starších sedmdesátkových pardálů. Mám totiž s DT měnší problém a to, že postrádám trochu jednoduchosti a méně toho šmrdlání těch spousty tónů, při kterém mám sice bradu dole, ale nějaké jednoduché melodie mi chybí. Něco lehce zapamatovatelného. A právě tahle placka, si myslím, to splńuje ze všech nejdokonaleji. Už tady bylo dosti velké propírání s jejch originalitou, ale já s tím ptoblém nemám. No a po půl roce s DT si tak nějak už sestavuji svůj žebříček jejich alb. A první je....toto (nechce se mi přepisovat název)
To také ve mne vyvolává te všech jejich alb ono mrazení po těle, mnohdy doplněné dojetím, skoro až slzením. No trošku sem si zapřeháněl:) ale je to tak.
Nechce se mi rozepisovat všechny písničky, tak aspoň akty. První akt na mne vychrlil spoustu melodií a lehce zapamatovatelných. Pravda, musí se to víckrát naposlouchat, ale je to paráda. Ani toho předvádění tu moc není a vše je akorát a perfektně se to poslouchá. Je to líbivé a zároveň strhující, zvlášť Beyond this Life a následná Through Her Eyes, která pohladí po duši, i díky krásnému, ženskému zpěvu Terky
Druhý akt je už náročnější. Jsou tu delší kompozice, ale vrchol alba je opravdu monstrózní.The Home považuji za jeden z vrcholů alba. The Spirit carries on se stala asi takovou hymnou fans, Něco jako Love of my live od Queen, kdy ji dokáží fanoušci odzpívat od začátku do konce (na Youtube - Croatia 2007). Ano při téhle skladbě mě mrazí až na...Její melodie se mi vryla tak dokonale do hlavy, že ji už nicnevymaže, jako tehdy jako dítěti se mi vryla do hlavy melodie My oh My od Slade.
Tohle album je narvané chytlavými melodiemi, Instrumentalismem kapely a nejlepšími chvílemi jejich tvorby.
Je to pecka, která mne baví a ještě jsem se s ní nenudil. Jsem teď zvědav akorát na živé zpracování, které mi přinese ježíšek.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Yes - Close to the Edge
2007-10-11

Yes / Close to the Edge

4 stars

Co bych měl napsat k albu, které má největší počet recenzí a také nejpekelnější diskuze?
Není sice mým nejoblíbenějším od Yes, ale mám tu nejoblíbenější pecku od Yes. And you And I, to je pro mne pecka pecek, která mne chytila hned napoprvé, a to hlavně kvůli jejímu chytlavému rifu na kytaru. No rifu, nevím jestli se tomu dá tak říkat. Z pohledu laika na kytaru, se jedná o akrd D, který se pak posune na osmý prežec, pak na desátý a pak zas zpět. Hrozně jednoduchý, ale chytlavý, že bych brečel. Jon Anderson taky nezůstává pozadu, a ty jeho zpívané melodie mě učarovali také napoprvé. Je to hrozně optimistická písnička, která mne vždy dokáže naladit. No a pak to vybrnkávání v druhé půli, které je o něco složitější, to nemá chybu. K nim jak se přidají klávesy, no jéje (tenhle úsek mi hodně připomíná jednu část Six Degrees Of Inner Turbulence od Dream Theater, zvlášť ten veselý nástup kláves). Tento desetiminutový kousek je fakt parádička!
Zbytek alba je taky výborný, ale co se týče eposů, tak já radši Gates of delirium. Nikdy mi moc zde nesedl ten úvod. Nevím proč, ale přijde mi v něm příliš velký patos či zmatek. O to jim asi ale šlo ne?
Jinak nemám výhrady. Perfektní. Mám rád tuhle desku a její hřejivou atmosféru

» ostatní recenze alba Yes - Close to the Edge
» popis a diskografie skupiny Yes


Genesis - Trespass
2007-10-10

Genesis / Trespass

5 stars

Mé nejoblíbenější album od Genesis (s Gabrielem-s Collinsem sem ještě nedal šanci, možná někdy).
Má výbornou atmosféru, kvůli které ho řadím na samotný vrchol skupiny. Chvílemi mi to připadá jako pohádková hudba, jak šel Jeníček s Mařenkou do lesa a najednou je tam přepadne vlk, s rozloženou karkulkou v břiše. Takový hororový nádech ve mě vyvolává především White Mountain. Gabrielův tajemný hlas, mi chvílemi nahání husinu.

Tohle album je nejlepší poslouchat o samotě, pozdě v noci. Jednou jsem to tak udělal, k tomu ještě víno a svíčky. Ne nejsem samotář, ale měl jsem chuť jednou si oddychnout od všech starostí a přemýšlení. Byl to výborný zážitek.
The Knife je zas opak celého dění předtím, a nemá chybu. Zní skoro jako Uriášové, nebo Párplíci.

Výborná deska, při které se nenudím. Rád se k ní vracím a nedám na ní dopustit. Bravo!

» ostatní recenze alba Genesis - Trespass
» popis a diskografie skupiny Genesis


Pink Floyd - The Wall
2007-10-10

Pink Floyd / The Wall

2 stars

Jednou se moje mamka zbavovala starých kazet. Byli to většinou ulovené skladby z rádia (Slade, Scorpions, Shelinger, Queen, Abba, Sher) a mezi těma kazetama se občas našla nějaká nahrávka, co dostala od známých. Mezi nima kazeta s nápisem "ZEĎ". Povídala, že prý to je rocková skupina, že je to hodně slavný, akorát že jí to nikdy moc nebavilo poslouchat. Jsou tam prý pěkné písničky, ale většinou to je dost potichu, anebo je to chvílemi tvrdý. Že to má kvůli písničce, kde zpívá dětský sbor. Ta jí baví, ale zbytek jí nebaví.
Ze mě se tehdy stával pomalu lehký roker, i když sem ještě nevěděl nic o LedZep. Poslouchal jsem furt Queen, R.E.M. a balady Scorpions. Tak jsem si vložil kazetu do přehrávače a...namotala se páska.

Takže první poslech The Wall se odložil do té doby, než jsem měl novou kopii od bývalého spolužáka, který mi i pověděl název kapely a povyprávěl mi o ní něco. Vyprávěním jsem byl nadšen, a tak jsem si kazetu konečně doma pustil a...nic moc. Na 6 až 7 let jsem o Pink Floyd nestál. Až tyto stránky mě k nim přivedly zpět, některé recenze mne správně nakopli a já mohl objevit daleko lepší díla, jako Dark Side..., Wish you..., Animals, Maddle.To je teprv vrchol!

The Wall je pro mne až moc zatěžkané, nic co by mne povzneslo a přijde mi dost depresivní. Po každém poslechu jsem měl náladu naprd.
Omlouvám se všem "Wallovcům", ale já vidím vrchol Pink Floyd někde jinde. Tohle je přeci jenom dost přeceňované album a pro mne hodně silná a těžko zkousnutelná káva.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Wall
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Gabriel, Peter - Up
2007-10-10

Gabriel, Peter / Up

5 stars

"Slyšel jsem, že ten Gabriel je lepší než Collins"
"A kdo je to Gabriel?"
Takhle jsem se ještě hloupě ptal minulý rok ne jaře. V létě již sem přehrával Foxtrot a Trespass od Genesis a začal jsem se pídit po sólové kariéře, co tak nádherně pěl na těchto dvou deskách. Šel jsem tedy zprvu po výběrovce. A ejhle, nějaké ty kousky znám z radia a nebo z televize. Začal se mi zamlouvat a tak jsem si na zdejších stránkách o něm něco přečetl (byl to také čas, kdy jsem objevil progboard). Zkusil jsem tedy jeho nejnovější tvorbu.

Po prvním poslechu jsem byl v šoku. Byl jsem rozhodnutý se k desce nevracet. Přišlo mi to jako pořádný mišmaš. Něco mi připomínalo Stinga, něco Mansona, něco disko tanečky a tak dále, zkrátka, nic co nemusím poslouchat. Byla jen náhoda, že to u mě jednou uslyšela moje milá, a jí se to líbilo. To byl čas kdy sem neměl chvíli televizi a tak jsme jako kulisu mívali radio, občas cd. A ona to tam chtěla furt i proti mé nelibosti.No ale začalo se mi tam něco líbit. Po pozornějším a vícečetném poslechu, se z toho začalo klubat jedno z mých nejoblíbenějších cd, oblíbený muzikant a následně i starší tvorba dostala jinou tvář v mých uších. On má tu muziku fakt dovedenou k dokonalosti, vyhraje si s každým zvukem, melodií, hlasem, no super! To co mi přišlo jako hodně velký mišmaš, najednou začalo vypadat jako různobarevná hudba a přitom mi celé cd dnes přijde jako jeden celek.

I griev, Darkness, Signal to noise jsou mými nej songy, i když zrovna ani jeden není zrovna do pohody. Neva. Vynahradí mi to Barry Williams, Sky Blue nebo kterákoli z pecek More than this nebo Growning up.
Byl jsem čím dál víc unešen a jak se blížili Vánoce, přemýšlel jsem nad nějakou drobností pro mne pod stromeček(Growning Up live). Byl jsem unešen z jeho hudby, ale popravdě, ještě jsem ani netušil, co mě teprv čekalo pod stromečkem. Tam se schovávala všechna moudrost, um, dovednost, genialita a perfekcionismus v jedné osobě.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Up
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Black Sabbath - Master of Reality
2007-10-09

Black Sabbath / Master of Reality

5 stars

Že by samotné základy heavy metalu? Nevím, takhle přemýšlet o deskách nemá moc cenu. Přemýšlet vlastně u hudby nemá cenu. Já vlastně moc nepřemýšlím nikdy:)
Tohle je teda jízda. Po dvou vynikajících albech které položili základy snad všemu tvrdšímu (nevím čemu všemu, pač nad tím nepřemýšlím), vykrystalizovala jejich hudba v mistrovskou, dechberoucí heavy muziku.
Všechny skladby tvoří vynikající celek, skoro jak koncepční album a přitom obstojí každá zvlášť.
Tony Iommi je prostě nepřekonatelná palice na riffy. Ten z úvodní skladby se mi navždy vryl do hlavy a není den, kdybych si ho nezabroukal. Výborně vrství jednu stopu kytar na druhou a dociluje už tak mohutného zvuku. I ty krátký intra stojej za to a hlavně Embryo, výborný úvod k Children of the grave. Tyhle dvě patřej k sobě, jako Bob k Bobkovi!
Akorát nevím kdo zpívá skladbu Solitude, mám za to že to je Tony. Nebo se mýlím? Ozyy to určo není?

Pro mne Master of Reality představuje první vrchol skupiny (mají ještě dva vrcholy). Odstranili všechny "nudné" pasáže z prvních dvou alb (není jich tam moc, nechci se rouhat proti kořenům hard) a ještě k tomu přitvrdili.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Master of Reality
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Who, The - Tommy
2007-10-09

Who, The / Tommy

5 stars

No, první album, které jsem od nich měl. Začínal jsem s nimi asi před rokem. Do té doby jsem znal pár jejich pecek (My Generation, Who are you...) a to mi stačilo. Věděl jsem i o Tommym, ale pořád jsem odkládal bližší setkání, poněvadž mě naplňovaly jiné objevy, které mne lákaly více (Rush, Yes, Genesis...)
Pro mne to je sice méně "promakaná" a "vypiplaná" hudba, než u předchozích kapel a i Pete se mi nikdy nezdál tak excelntní jako třeba steve Howe, ale postupem času mi uvízly některé melodie v hlavě, a říkal jsem si "hergot, kde jsem to slyšel?" To mne nutilo se vrátit k dalšímu a pozornějšímu poslechu alba.
Mezi tím než jsem se začal prodírat pozorněji touto operou, naposlouchal jsem si hitové Who´s Next a přišel jim na chuť, teda přesněji řečeno Petovi na chuť. Keith Moon, to jméno abych neznal (olověný Zeppelin), a jako bicman, to byl teda třída. Už jen při poslechu jde poznat, že je to Pán magor (myšleno v hodně dobrém). Roger se mi taky hlasově zamlouval a basáky málokdy vnímám. Ale ten Pete... tam pořád něco drhne, žádný sóla...ale mě se to začíná líbit!
Už úvodní Overture vysype fakt haldu melodií...skoro bych opsal předešlou recenzi. Ale pár chvil bych tu vyzdvihl: 1921, Sparks, Pinball Wizard...ale především se musí tato kompozice poslouchat jako celek!
Pete je především výborný skladatel a výborný šoumen, podle mne hlavní zbraní the Who jsou živá vystoupení a především šílenství kytaristy a bicmena! Tam se dá pořád na ně koukat a neomrzí.
Tommy: i když nerozumím textu, po hudební stránce je to velmi bohatá koláž, plná chytlavých melodií a pro mne zatím nej této kapely. Super album

» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The


Plant, Robert - Pictures at Eleven
2007-09-13

Plant, Robert / Pictures at Eleven

3 stars

No s Plantem jsem měl už trochu problémy.
Vždy na nějakém albu má pár pecek, které mě chytnou za srdce, nebo v případě této desky, nějaký nářez mému uchu velice blízký. Jen některá jeho alba uznávám celá jako komplet, bez nějakých, větších slabin. Tohleto zrovna není
Jeho první sólovka byla pro něj oporavdu oříškem. Po dvanáct let byl zvyklý na to, že psal v duu s Pagem, a teď byl na to většinou sám(nejvíce pomáhal autorsky kytarista Blunt). O tom svědčí i skladba Slow Dancer, se kterou šel Robert za Pagem, protože si jí nebyl jist, a chtěl slyšet jeho názor. Nevím sice co mu na ní řekl, ale už to že se objevila na albu, kritiky asi moc od něj neschytal. Pro mne je také jedinou věcí, ke které se vracím.
Jsou tu další věci které občas rád uslyším jako Like I've Never Been Gone nebo Moonlight in Samosa. Zbytek nějak klopýtá do míst, kde se pohybují další jeho dvě sólovky, které šly sice s dobou, a to nejen se zvukem, ale i zevnějškem (klip Big Log-cha cha cha-to nemůže být ten samý hipík co nazpíval Whole Lota Love!)
Má horší desky, ale i lepší, ale pro začátek, kdy si na spoustu věcí musel zvykat, to není zas až tak špatné

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Pictures at Eleven
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert


Plant, Robert - & Jimmy Page - No Quarter
2007-09-13

Plant, Robert / & Jimmy Page - No Quarter

4 stars

No měl jsem problémy s tímto materiálem. Když začalo tehdy mé poznávání LedZep, dostala se mi do rukou videokazeta Page/Plant, která byla úplně něco jiného, než jsem prožíval s deskame LZ. Nevěděl jsem jestli mám brečet nebo ještě víc brečet. Skoro nic jsem nechápal a kazetu jsem po dvou týdnech snažení vrátil.

Asi dva roky na to jsem viděl v bazaru cd asi za 120kč. No tak proč ne. Měl jsem už jejich komplet a obal je vcelku dost hezký. Večer jsem si ho pustil jako kulisu k malování a ejhle, něco ve mne dozrálo. Nebo to bylo tím zvukem?

Už hned první Nobody's Fault But Mine má společnou s originálem jen melodii a text, jinak vyměnili komplet nástroje a i kompozici přetvořili a je z toho nejpohodovější song desky! Opravdu paráda. Houpavý rytmus a mne hned dochází, že tohle megadílo skrývá sílu v něčem jiném, jen ne v údernosti a prudkosti s jakou kdysi hráli. Energie zůstala a některé songy zabalili do tak nepropustného hávu, že až po x-tém poslechu se odkrývá síla jednotlivých písní.
Hrajou si hodně s náladami a vliv je tu i tzv. world music.
Některé skladby zůstávají vesměs stejné a jsou zahrané majstrovsky a i se stálým přesvědčením(což se nedá říct o vystoupení na Live-Aid 1985)
Friends je další peckou, s orientálním nádechem, ke kterému vždy tak trochu tíhli, ale až zde se to projevilo.
Mezi novinkami mne nejvíce upoutala Wah Wah, zas příjemně naladěná. Ti domorodci jsou fakt kouzelní!

Celé album je spíše klidné, nic nebouří, spíše baladické polohy, ale i pár pecek pro vyznavače kladiva LedZep se tu najde. Four Sticks-energická, valivá a dodnes Plantova oblíbená-nedivím se, moje oblíbená z tohoto cd určitě.
Kashmir je pak komplikovanější než jeho stará podoba, ale jeho přímočará síla zůstala+plus neuvěřitelné improvizační frajeřinky na konci.

Je to hodně pestré album a silné, ale vyžadující trochu uzrání. Nic na první poslech ( možná jen Galows Pole). Je to perfektní záležitost, zahraná geniálními umělci, kteří se nebojí celou píseň úplně přetvořit a zjednodušit doslova na pár akordů.
Vyzrálé a víc než jeden poslech vyžadující megadílo.
Dávám 4 hvězdy, pač dvd vše na cd obohacuje o lepší zvuk a je prostě také dobré vidět, co všechno se tam děje. To je teprve absolutní zážitek SAKRA GENIÁLNÍ HUDBY!

» ostatní recenze alba Plant, Robert - & Jimmy Page - No Quarter
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert


Black Sabbath - Heaven and Hell
2007-09-13

Black Sabbath / Heaven and Hell

5 stars

To bylo vůbec prvé album BS, které jsem slyšel (výběry se nepočítaj). Proč jsem si koupil zrovna tohle. No protože Dio. Jeho jsem poznal poprvé s Rainbow a ten hlas mě uchvátil, zvlášť Stargazer. Ozyho jsem znal a tak jsem v obchodě sáhnul po HaH. No bomba prostě.
Ještě ten večer jsem si ho pustil dvakrát. Na první poslech chytlavé, ale vychytávky má taky.

Všechny moje nejoblíbenější kousky zabírají sudou pozici v pořadníku skladeb. A myslím si že album je i tak rozložené. Liché (1,3,5,7) jsou rockové, bluesové nářezy, často postavené jen na hlavním motivu plus nějaké ty přechydy a sóla, bez nějakých příkras.
No a zbytek je už docela záhul-mystické a melodické.
Hymnická Children of the Sea si mne získala úplně jako první a to díky akustickému intru. Měl jsem hodně rád přechody a kontrasty mezi tvrdostí a jemností (takhle deformován jsem dodnes díky LedZep).
Heaven and Hell je asi pak vrchol. Nevím co říct než, že je opravdu pekelná s výborně temnou atmosférou.
Die Young je druhým vrcholem. Snad už navždy mi uvízl závěr písně v hlavě (die young, die young, young...)
no a poslední kousek je dokonale melancholické blues, dojemně podbarvené klávesy

Tohle album nemá slabou chvilku a je opravdu vyvážené. Je to i trochu odklon od starých BS, ale po tom co předvedli ke konci 70.let, odklon k lepšímu, hutnějšímu a metalovějšímu zvuku 80. let
S desky se neoddiskutovatelně stala klasa a patří k vrcholům BS a Dia má dodnes radši než "kňourala" Ozzyho

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Heaven and Hell
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Black Sabbath - Vol.4
2007-09-13

Black Sabbath / Vol.4

2 stars

Tak trochu slátané album. Jsou tu vydařené kousky, moje oblíbené také, ale jsou tu slabší chvilky. Písně které jedou odněkud nikam a ani rify nejsou chytlavé.

První je pecka a má nejsilnější momenty alba, hlavně závěr je grandiózní. Changes je už dosti ohraná a Supernaut, Snowblind a Cornucopia patří k těm lepším na tomto albu. Zbytkem nějak proplouvám bez povšimnutí. Je to prostě takový mišmaš.

V encyklopediích se píše většinou že prvních šest alb jsou zásadní a vyrovnaná. Tohle pro mne znamená propastný rozdíl srovnatelný s úpadkovými alby po albu Sabotage. Nic co by mne zvedalo ( až na první)ze židle, a průměr Sabatů po třech předchozích sotva udrží. Jelikož předchozímu albu a následujícímu bych dal pět, musím dát tomuhle co musím, protože propast je to veliká.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Vol.4
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Black Sabbath - Sabotage
2007-09-13

Black Sabbath / Sabotage

5 stars

No lepší album od Sabbath bych nenašel. Za ním hned mé oblíbené Heaven and Hell. Jsou tu fakt tvrdé pecky a ve své době to byl opravdu nářez. Rok 1975 byl silný na pořádná, peckojidní alba (LedZep, Queen, Rush, Rainbow...)

Oproti předchozímu je zvuk syrovější a hutnější a i metalovější. Toho je důkazem hned Symptom of the Universe-tu tu tu tu tu tu tu tyyyyy-supr rif! I přes mé miláčky J. Peage, R. Blackmoera si myslím že Tony je opravdovým mistrem rifů! A to bez prdele! Tohle album je jimi narvané a jeden je lepší než druhý.
Megalomania byla svého času mou nej. Byla fakt brutální, a žral sem ty neustálé rifové nájezdy, co se rozjíždějí asi tak po třech min.
Ani The Thrill of it All nezůstává pozadu, ale už to nejsou tak temné melodie, jako v předešlých dvou peckách, ale fakt super (Bohouš Josef ji dal taky docela dobře).
Supertzar jsou mataloví Gregorian:)
Am I Going Insane nemusím a přijde mi tak trochu vlezlá. Podle mne se sem moc nehodí, ale to je asi jediná věc, co bych vytkl tomuto albu
Závěr je opět nářez. Perfekt dupavka, valivka a geniální vsuvky ke konci-skoro jak ukolébavka pro děti. Nevím proč, ale přijde mi to dost temné ty přechody mezi sladkým cinkrdláním a tvrdými riffy. Šílené ale super!
Jo a ještě úvodní-dobrý start k nejlepším písním Sabatů.
Verdikt-čtyři super nadčasové, metalové skladby, dvě držící krok a jedno šlápnutí vedle(se promíjí)+ pazvuky ze studia a chechtání
Nemohu než plný počet. Když už nějaké sabaty s ozzym, tak jedině tyhle!

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabotage
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Deep Purple - Machine Head
2007-09-11

Deep Purple / Machine Head

5 stars

když přemýšlím nad nejoblíbenější deskou od deep Purple, věru nevím. In Rock? MH? Nemůžu je hodnotit zároveň, poněvadž jsou dosti odlišné, ale zároveň dosti podobné.
Nejznámější SMOKE je u mne z tohoto alba až na třetím místě.
Highway Star...to je oopravdu hardrock klenot, se skvělými sóly (Ríša ovšem Lorda válcuje, jako všechny ostatní a nejen na tomto albu) a tempo od začátku do konce naspeedované!
Lazy...Naprosto uvolněná, zahraná s lehkostí a v dechberoucímu rytmu. Zas Ríša! Ríša! Ríša!
Smoke...co mám napsat k tomu hergot?! Jo je dobrá, však všichni znáte
Picture of Home+Space Truckin...no ty taky jedou. To jsou páni rockeři toto! Melodie! Rify! Nemaje chyby!
When a blind man cries...to je vskutku jedna z nejpovedenějších balad, jakou Párplové nahráli a osobně ji mám radši nežli Šípkovou Růženku. Vskutku perfektní.

Tohle album nemá slabé místo. Obsahuje skladby, které mě dokáží vždy dostat a jeho pestrost popohání album o krůček dopředu před In Rock, které ale zas vždy dokáže vyrovnat krok svojí syrovostí.
Energická jízda s pořádným umem na všechny nástroje (včetně hlasivek) + Genialita všech zúčastněných

» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Rush - A Farewell to Kings
2007-09-11

Rush / A Farewell to Kings

3 stars

Pravda. Trošku přibrzdění. U mě toto album zachraňují dvě věci, abych se k němu vracel. Titulní mi přijde docela slabá oproti úvodním palbám z předešlých alb. Xanadu mne také nikdy nechytla. První záchranou je samozřejmě neskutečně optimistická Closer to the heart. Další dvě také nemusím. Cygnus X-1 je mou nej z tohoto alba. Možná že stojí hned vedle 2112 a La Villa. Je fakt dost šílená a silná a ty rify mi přijdou opravdu geniální. Závěrečný nářez je fakt něco!
Dvě bomba skladby a zbytek mne opravdu nikdy nebavil. Nevím jak hodnotit. Za ty dvě sklaby 5 hvězd, zbytek 2 hvězdy...

» ostatní recenze alba Rush - A Farewell to Kings
» popis a diskografie skupiny Rush


Dream Theater - Live At Budokan
2007-09-11

Dream Theater / Live At Budokan

5 stars

S Dream Theater jsem začal asi před 3 měsíci a je to ještě krátká doba, abych si troufnul popsat nějaké album, i když už mám své favority, některé písně nebo určité melodie mi uvízly natolik v hlavě, že si je pobrukuji když jdu třeba po ulici. Tahle muzika se odkrývá postupně a pomalu i když některé pecky mne chytli hned napoprvé( Pull, SDOIT, Octavarium...)

Nikdy jsem neměl problém s tím, že chvílema skoro až kopírují. Nevadilo mi to. Není na nich nic originálního ale oni mě fakt bavěj čím dál víc.
Musel jsem si pořídit nějaké dvd, abych viděl jak to kucí hrajou a jakou mají šou.Stálo mě nějaký ten peníz, ale nelituji(furt lepší než za cigára-3měsíce nekouřím a tak si to občas vynahradím nějakou tou mjuzikou:) kdo nekouří, ušetří

No i když třeba Myung udělá za celý tři hodiny asi tak tři kroky(možná čtyři, teď přesně nevím) a Petrucci jen kejvá hlavou nahoru dolu, s nohou opřenou o kovové bedny a když se mu povede sólo, zvedne ruku a přihlásí se k němu a prakticky jediným šoumenem je Portnoy, i tak je to pro mne podívaná.
Mám rád přesně takové živáky, kdy se nikam nespěchá a muzikanti mají čas předvést co umějí a přitom zahrát pěknou řádku pecek.

Byl jsem opravdu překvapen jejich nástupem na scénu. Perfektní zvuk, obraz, dobře vypadající pódium. v prvních okamžicích mi bylo jesné že hlavní hvězdou bud Portnoy. LaBrieho nástup byl také excelentní a i jeho hlas mi tu sedl. Rudess mi přijde jako docela sympaťák, kterej se pořád hrbí a ksichtí za klávesami.
Ano, instrumentální výkony všech mi brali dech. Nejvíce asi Petrucciho, jelikož ke kytaře mám nelblíž.
Úvodní tři palby mne teda dostaly. Předvedli v nich bombastické improvizace (v tom já si teda libuji mňami mňam) a zběsilé tempa. Balada Holow years je na albu pěkná, ale tady je perfektně vygradovaná díky panu kytaristovi. Jo tohle ten chlapík asi umí perfektně. Instrummedley bylo něco pro mé uši i oči něco neskutečného když jsem to viděl poprvé.
Stream Of Consciousness jsem si užil parádně!
Závěr je pak ohromující a musím říct, že jsem se vydržel celé tři hoďky koukat jen na ně bez nějakého pomyšlení, co u toho budu dělat a tak. Neniudil jsem se, bavil jsem se, byl jsem nadšen. Nádherné, pro mne stavěné na míru! Kluci já se do vás asi zabouch:)

Na tomto dvd mi přijde (mám ho teprve o něco déle než měsíc) vše perfektní a bez chyby a stalo se mým jedmím z nej dvd v mě sbírce vedle Ledzep, P. Gabriel, Pulse, sada Queen

Pefekt! Excelent! ....bla,bla...prostě pořád z něj uchcávám. A to mi každým dnem přijde score(za další měsíc nekouření) Nemohu se dočkat!

» ostatní recenze alba Dream Theater - Live At Budokan
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Rush - Hemispheres
2007-09-11

Rush / Hemispheres

4 stars

Přiznám se že úvodní "kláda" mne nikdy až tolik nevzala, jako třeba jiné rozsáhlé kompozice z předchozích desek. Ovšem jsou tu dva kousky, pro které bych strčil kamaráda do ohně. Tím prvním je The trees. Nádherné a na první poslech chytlavé melodie mne teda dostaly. I ta povedená instrumentální pasáž s ťukáním (snad datel:) nebo neil).
Opravdovým klenotem je pro mne La Villa Strangiato. Teda, když jsem ji slyšel poprvé,ani nevím co mi u toho běželo hlavou. Myslím si že lepší instrumentální skladbu se šílenými vyhrávkami a samými exibicemi by někdo těžko pohledal. motiv střídá motiv, melodie, sóla, rifové jízdy...muzice nerozumím, tak abych věděl na kolik je dob a taktů a v jaké stupnici atd..., ale takhle podle mne vypadá, když se skloubí muzikantská zručnost a genialita s neotřelostí, syrovostí a energií. Hustá věc!
Je báječné tu souhru poslouchat, ale je ještě lepší to sledovat (R30-bonusový materiál-nemá chybu! 30 let starý záznam) a nejlepší je, to vidět celé živě(bohužel nevím:( nezažil jsem a doufám že to zažiju, až se chlapci někdy stavěj na návštěvu v blízkosti.
Plný počet zas nemohu dát, jelikož mne úvodbí zas tolik nebere. Ale tři hvězdy je málo.I tak toto album, CELÉ, miluji!

» ostatní recenze alba Rush - Hemispheres
» popis a diskografie skupiny Rush


Rush - 2112
2007-09-11

Rush / 2112

5 stars

Vůbec první tóny a údery skupiny, které jsem kdy slyšel, byly tohoto alba a dodnes mé nejoblíbenější od Rush a jedno z mých nej alb vůbec.

Bláznění do Rush začalo především díky titulní písni 2112, která mi vždycky uteče a jsou v ní momenty, které jsem dlouho hledal a které udeřili na moje srdce tak silně, že...no prostě silně. Bohatá kompozice, hravá kytara v Discovery a presentation, silné a úderné motivy, sólové jízdy alexe, salvy a přechody mistra Neila a skoro plantovský Geddy.Nářez celých 20minut a opravdu žádná vata!!!Vše účelové a vše baví!
To bylo to na co jsem čekal, když už jsem měl všechny desky mých ledzep přehrané snad stokrát a hledal jsem, co by mě zas nažhovilo při poslouchání, tak jako když jsem začínal se zeppelínama. I další bomba songy nemaje chybu, ale žel, stojí za majestátem, na kterého nedám dopustit.

Musí být zas svátek abych si pustil zas toto cd, protože jsem se ho jednu chvíli nemohl nabažit, a teď ho znám nezpaměť. Ještě zmíním Tears-ach srdce mi krvácí:( Povedená balada! Zásadní (nemyslím teď pro Rush, i když bylo), ale zásadní věc pro mě!

» ostatní recenze alba Rush - 2112
» popis a diskografie skupiny Rush


Led Zeppelin - Coda
2007-09-07

Led Zeppelin / Coda

2 stars

Nemohu než souhlasit se Zdenkem3. Když jsem si ho koupil za 350kč, hledal jsem cokoliv pozitivního na tomto albu, abych neměl tolik špatný dojem z jeho poslechu a vyhozených klofáků, tehdy ještě tvrdě a trpělivě našetřených z kapesného. A přeci jsou tu dvě věci, ke kterým se vracím. BONZO'S MONTREUX a závěrečná WEARING AND TEARING, která spadla pod stůl při nahrávání ITOTD (79). Je výborná, ale na synťákově laděné album by se tento (docela) nářez, moc nehodil. Ale baví

Jinak za moc nestojí. Úvodní není tak chytlavá jako v živém podání z Royall Albert Hall a Poor Tom taky není žádná sláva. Ani o dalších kouscích se mi nechce moc psát. Mají v sobě sice chvilky, které jsou mi sympatické, ale to je všechno.

Tohle album nemuselo přicházet na svět a některé povedené skladby si mohli nechat na nějaký ten Remaster. Jako důstojné album bych ho nikdy nepovažoval a vidím v něm jen z dalších tahání prachů jen ze jména, tehdy ještě tak čerstvého a bolestného pro mnohé fanoušky, kteří ještě nezkousli pád vzducholodě

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Coda
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Led Zeppelin - Houses Of The Holy
2007-09-07

Led Zeppelin / Houses Of The Holy

5 stars

Když nad tím tak přemýšlím, tak se u mě alba Zeppelínů předhánějí v momentální oblíbenosti a nějaký ten čas, kdy mi v hlavě běží jen a jen to jedno album.
Momentálně je to HOTH. Tohle album mne nedostalo hned na poprvé. Je pro mne něco jako Presence, které má taky tu slupku, pod kterou jde nahlédnout až po několikátém poslechu a jde to pomalu a postupně, ale zato výsledek je pak bombastický. Od té doby co jsem mu přišel na chuť, je jedním z nejoblíbenějších alb. Je i zároveň jedním z nejgeniálněji propracovaných.
Zastavím se jen u pár oblíbených fláků z tohoto alba.

Rain song je snad úplně první song LedZep, který si našel ke mě cestu a byl tehdy mým sluchovým buňkám nejbližší. Přeladěná kytara, geniální akordy, do toho občas zatrdlinká elektrická kytara, která záměrně připomíná kapky deště. Jimmy si vůbec na tomto albu vyhrál s kytarami(jako vlastně na každém albu:) a do hlavních motivů přidává často jen pár tónů, které ale vystihnou, co tím chtěl básník říci.

Over the Hills and Far Away je mou nejoblíbenější skladbou z tohoto alba. Na první poslech se toho odehrává až příliš moc. Intro je super, chytlavé, zas geniální a dnes snad už klasické vybrnkávání, které vezme dech každému člověku, který hraje aspoň rok na kytaru. K propletenci kytar se přidává jemným a klidným hlasem Plant. Po minutě a půl přichází jízda a Robert hned rozbalí svůj "stratosférický" ječák. SUPER! Tři sloky, mezi nima vyhrávky, které je oddělují od sebe, následují další melodie Jimmyho, které hlásí, že přichází sólo. Po zběsilé exibici Jimmyho kytar se zas hlásí Plant s dvěma slokama a závěr pomalu přechází do klidu, kde už zní jen melotron.Bomba a rád ji i hraju na gejtru

Dancing days s perfektně vystaveným riffem Jimmyho s podporou Jonesyho kláves.

No Quarter baz nějakého rozepisování, další moje oblíbená a to se záverečnou The Ocean je opravdu závěr jak má být!

Co skladba, to skvost. Opět! Já nevím co bych vytknul tomuto albu. I písně které jsem nejmenoval zbožňuji, leč jmenované vedou. Zas mě ti "čerchmanti" jednou dostali!

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Houses Of The Holy
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Led Zeppelin - IV
2007-08-21

Led Zeppelin / IV

5 stars

Nejklasičtější album všeho co bylo kdy nahráno! Není nic legendárnějšího, dokonalejšího než bezejmené. I ty méně známé kousky jsou dnes nepřekonatelné klasiky. Nejsem vzdělaný recenzent, hudebník, ani spisovatel, ale pokusím se popsat jak se mi líbí jednotlivé skladby a celé album. Tak tedy...Líbí, líbí, líbí, líbí, líbí, líbí, líbí, líbí moc

BLACK DOG - Ten se mi líbí hrozně moc! Rify jeko bejk, zvuk perfekt! Úvodní "hehej mám sej d můn..."
ROCK AND ROL - To je divočina! Rychlost, dravost! Zdánlivě jednoduché, ale promakyný to maj teda! To teda jooooo
THE BATTLE OF EVERMORE - Že by trocha oddechu? Jen bez elektriky, ale je v tom síla jako v prvních dvou. Výborný duet a vzájemně se, kouzelně doplňujou.
STAIRWAY TO HEAVEN - LEGENDA! Každý kdo se učí na kytaru, tak se naučí jako první vybrnkávání tohle (anebo začátek metaliky)
MISTY MOUNTAIN HOP - Pokračování v jízdě. ÚÚÚÚÚÚÚŽASNÉ MELODIE!
FOUR STICKS - OOOO tak toto je mistrovský kousek a do dneška Plantův oblíbený, a můj též! Dravej song
GOING TO CALIFORNIA - Ach. Nádherné, nádherné. Prostě krásné. Balada jak vyšitá
WHEN THE LEVEE BREAKS - Úvod obstarává Bonzo pefektně znějícím, šlapajícím rytmem, který si udrží do konce. Dvanáctistrunka, harmonika a jede dál. Ta se jen těžko dokáže zastavit-miluju ji!

Závěrem? Pro mne nejdokonalejší dílo a pouštím si jen ve svátečních chvílích, protože se stává, že se toto album rychle ohrává, když si ho pouští někdo denně desetkrát, jako já. Ale poslouchat ho chci pořád, protože s tímto albem jsem se definitivně zamiloval, a to celoživotně, do Led Zeppelin. Umím ho zabroukat notu po notě, celé jak jde za sebou. Chci umřít s tímto albem v ruce a spálen a vložen s ním do urničky s nápisem - Zde odpočívá ten, co miloval LedZep a jejich bezejmené!

TOTO ALBUM NEMÁ V ROCKU KONKURENCI! tO JE PROSTĚ FAKT!

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - IV
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Queen - A Kind Of Magic
2007-08-15

Queen / A Kind Of Magic

4 stars

Teď když začínám psát recenzi, nemám ponětí, kolik týhle placce dám. Moc často si ji nepouštím. Je to pro mě tak půl na půl. Líbí-nelíbí? Projedu to tedy od začátku.

One Vision se mi líbí a moc. Výborný, stadionový rock, pěkně rozpalující a ne nadarmo úvod ke koncertům Magic Tour. I kind of Magic- to se už nedá poslouchat, ale za to skupina nemůže, nebo aspoň vědomě. Následující dva slaďáky taky nemusím. V tom prvním mě nikdy nic moc nechytlo a umím si ho představit jako kulisu, při romantickém večeru s dívkou, u skleničky vína. K tomu se hodí, jinak neudrží zcela moji pozornost. Stejný případ Pain Is So Close To Pleasur, taky neudrží moji pozornost.
Friends Will Be Friends i když je to klasická Queenovka s velkými sbory, nikdy mi neseděla a to nemluvím o ohratelnosti. Přišla mi vždy protivná a příliš vlezlá.
I když už toužím po nějaké říznější skladbě, Who Wants To Live Forever mi to vynahradí. Tady se už začíná opět něco dít a závěrečné klávesové vybarvování je už jen pověstným klidem před pořádnou bouří.

Závěrečná trojice skladeb je to nejlepší, co Queen nahráli v 80. letech a srovnatelné s předchozí dekádou.
Gimme The Prize je už jasné od počátku, že je Mayovým dílem. rychlejší prsty než dřív, řízný zvuk kytary. Jako by si půjčil kytaru, i prsty od Judas Priest. Freddie to taky pořád umí rozbalit.
Taylor se zas předvedl s Don’t Lose Your Head, která pěkně šlape a taky si s ní pořádně pohráli. Oproti jeho strnulým hitům za poslední dva roky, je to od něj zas nářez.
Princes Of The Universe je už závěr jak má být. Klasická Queenovská složitost, pompéznost, bombastičnost, změny rytmů, nálad, perfektní kytara, chvílemi dominantní ku prospěchu věci, Freddie je opět nenahraditelný a chvílemi mocné palby bicích. A to všechno v pouhých třech minutách a půl! Queen jsou zpět!

Jen díky tomuto závěru dávám 4 hvězdy, jinak zbytek (až na dvě vyjímky)je srovnatelný s průměrem 80. let.

» ostatní recenze alba Queen - A Kind Of Magic
» popis a diskografie skupiny Queen


Rainbow - Rising
2007-08-14

Rainbow / Rising

5 stars

Absolutní vrchol skupiny a možná i vrchol skladatelského umění Ritchieho. Už jen při pohledu na obal mi naskakuje husí kůže a vybavuji si ten mamutí zvuk a monster skladby s fantasy tematikou.

Deska začíná klávesovým intrem, připomíná mi úvod Led Zeppelin In the Light na Phisical Grafiti a samozřejmě Gates of the Babylon z následující desky Rainbow. Pak výborný nájezd kytary a v prvních vteřinách je jasné, že celá následující půlhodina bude jen jízda. A bez zastávky! Musím hlavně pochválit zvuk alba, protože ten je fakt mohutný a doslova válcuje vše živé. Starstruck je už klasikou. Ten obklopují rock&rollové skladby, samozřejmě v hábitu tvrdé hardrockové kapely, jakým bezpochyby z počátku byli.

Stargazer - patří do mých top 5 písní všech písní co znám, a tahle pozice se nemění snad už věčnost. Ten rytmus se mi zaryl přímo pod kůži, úvod nemá chybu - salva bicích, dva kopáky, kytara sjíždí a spouští se valivý megariff, který mě dostal na poprvé. Orchestr hraje doslova, až se mu kouří z houslí a v závěrečných dvou minutách to nakopne ještě víc. Dio to co předvádí na konci, to už se nikomu nikdy nepovede a ani jemu se nikdy nepovedlo nahrát něco tak fantastického. Z patra solí verše jeden za druhým a dostává to všechno obrovsky majestátní nádech. Do toho Ritchie jede pořád dokola to samé, aby bylo jasné, že se tohle nedokáže před ničím zastavit. Vše je proloženo salvami bicích. Když nahrát hardrock s orchestrem, TAK TAKHLE! Neskutečné běsnění! Kdyby měli už hned po téhle palbě všichni muzikanti zemřít, mohli by zemřít v klidu, protože tímhle se zapsali navždy do rockové síně slávy. Jinak se nedá tenhle megasong ukončit, než pomalým stahováním zvuku. Jestli ještě Dio, Ritchie, Bain, Cozy, Carey a orchestr neumřeli, jedou šťastně pořád do dneška.

Neskutečné na tom je, že následující Light in the black to nezbrzdí. Pokračuje tam, kde Stargazer pomalu mizel. Skvělé vyhrávky a melodické vsuvky a pocit nikdy nekončící jízdy. Škoda že to je jen 8 minut krátký.

Kdyby to bylo album jen o těhle dvou peckách, stačilo by to. Tohle se musí slyšet. Jedna z nejlepších desek, co jsem v životě slyšel!

» ostatní recenze alba Rainbow - Rising
» popis a diskografie skupiny Rainbow


Rainbow - On Stage
2007-08-14

Rainbow / On Stage

5 stars

Souhlasím. Tohle je opravdu výborný živák. O tom, že je Rainbow jedinečná koncertní kapela, dosvědčuje i live in Germany, vydané na dvd. I když je sestava trochu jiná, základ pánů mistrů zůstává. Mě osobně se jejich živáky líbějí víc než Deep Purple, a jsou mi i bližší hudebně.

Celé dění se točí především kolem Ritchieho a skoro ke každé písni vložil nějaký úvod. V Sixteenth Century Greensleeves přihodil na úvod starý tradicionál, na něj hned navazuje mohutný a valivý riff. Kill the King je fakt nářez a kdejaká speed-heavy kapela by se mohla strhat, aby natočila takovou nálož. No a Catch The Rainbow znamená pro mě vrchol celého živého alba. Dost se pozměnila oproti studiovce a v závěru má perfektní nářezové chvilky.

Jediné výhrady k jejich živáku mám, že na všech opomíjejí desku rising-podle mne nedostižné album skupiny.

Výborné živé album, kde skupina ukázala, že umí a že i baví!

» ostatní recenze alba Rainbow - On Stage
» popis a diskografie skupiny Rainbow


Queen - Live Killers
2007-08-13

Queen / Live Killers

5 stars

Když srovnám tento živák s těmi známějšími(Wembley, Budapest, Rio), zjistím že se to nedá snad ani srovnat. Je to jako skoro jiná kapela.

Freddie má oproti pozdějším koncertům, kde už zní jako chlapák a občas si zachraptí, mnohem vyšší hlásek a umí pořádně zaječet. Kapelníci do toho mlátěj také víc, s větší razancí a dynamičností. Hrajou zde tvrdší skladby a když sáhnou po nějaké hitovější a popovější, dají jí také tvrdší obal, aby to všechno sedělo pohromadě. Brianova kytara je říznější a hlasitější a celkově všichni působějí tak, jako kdyby hráli naposledy. Mají ten pravý hardrockový zvuk, který nakonec tak vyjemnili a uhladili do komerčnější podoby. Stručně řečeno, tady předvádějí, že jsou pravá rocková kapela, která dokáže leckomu natrhnout pr...

Nemám výhrady, snad jen že by se mohlo jednat o trojalbum, aby toho "matroše" tam bylo víc. Takhle má vypadat živák pravé, rockové kapely!

» ostatní recenze alba Queen - Live Killers
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - The Game
2007-08-13

Queen / The Game

4 stars

The Game nevím přesně kam zařadit, jedtli do let 70. či 80., myslím jen hudebně. Má něco z těch starších alb a dá se předpokládat, jakým směrem se budou ubírat nadále. Z těch let dřívějších si pořád udržují divokost a svižnost, která se začala tak trochu vytrácet v nadcházejicích letech. Ten pop je tu už také ve větší míře, ale ještě pořád má všechno šťávu a šlape to perfektně.

Na tomhle albu jsem měl vždy radši méně známé písně, než ty rádiové superbomby a to ne kvůli jejich přehrávání rádiovými stanicemi. První z nich je Dragoon Atack, s výborným riffem a naživo je pěkně nadupaná. Need Your Loving Tonight jsem měl vždy víc v oblibě než Crazy Little Thing Called Love. Don’t Try Suicide ve mě dokáže pokaždé rozproudit krev, že bych si zaskákal juchů. Vrchol alba však pro mě představuje balada Sail Away Sweet Sister, ta se Mayovi fakt povedla. Vůbec May je expert na baladické a chytlavé melodie a tahle je toho důkazem a je jednou z nejlepších co vůbec napsal.

Je to parádní album a nemá vyloženě slabé místo a je nejsilnějším počinem na následujících deset let. Je velmi pestré, různorodé a opět se zde nic neopakuje. Nevím jak mám hodnotit. K vrcholům Qeen krůček chybí, ale nic na něm nechybí! Zásadní album to není, ale mistrovské je a excelentní přírůstek je také.4,5

» ostatní recenze alba Queen - The Game
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - Hot Space
2007-08-13

Queen / Hot Space

3 stars

Tady bych možná i souhlasil s hodnocením pana Merhauta. Je to teda šílenej pop, ale mne nikdy neurazil a občas si i zanotuji a pobroukám s nějakým tím sladkým bonbónkem, např. Back Chat.

Jsou tu i chvilky, které vysloveně zachraňují celé album před naprostým propadem k zapomění- Put Out The Fire -výborná, ale opravdu výborná rockovka, Las Palbras De Amor, svižná Action This Day a nekonec duet s Bowiem.
Vyloženě špatná věc, která pro mne znamená úplný odpad této kapely je Body Language. Ta mi vadí a klip je taky divnej.

Na tomhle albu jsem nikdy nehledal slabiny, ale raději jsem se snažil vyhledat vždy to nejlepší. Když bude člověk přihlížet na tohle album takto, tak se dá i zkousnout a nudit si myslím taky nebude

» ostatní recenze alba Queen - Hot Space
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - The Works
2007-08-13

Queen / The Works

4 stars

Snad skoro každý tady začínal na Queen ne? Já teda jo a v té době to byla taky nejtvrdší kapela, kterou jsem snesl. Tehdy jsem ještě nehrál ani na kytaru, takže jsem dával přednost spíše jejich popové stránce. Myslím si že vrchol jejich poprockové tvorby je právě the Works. Taky nějakou dobu u mě vyhrávala i před staršími deskami. Rádio jsem nikdy moc neposlouchal, takže hity jsem neměl zas tolik "vodrhnuté" a miloval jsem především It’s A Hard Life.
Deska mi přijde velmi vyrovnaná i zároveň pestrá a jsou zde základní prvky Queen 80.let-vyřvávačka, kytarovka, disko-hitovka, opera, balada, rock&roll...Nic co by nemělo chybět fanouškovi Queen této dekády. Ale člověk znající předešlá alba ví, že umějí víc.
U mě, jako celek, je na prvním místě z těchto let (jediná trojice skladeb z a kind of magic může obstát před staršími deskami), ale na pořádné dílo si museli hoši počkat ještě 7 let

» ostatní recenze alba Queen - The Works
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - News Of The World
2007-08-10

Queen / News Of The World

4 stars

Tohle album jsem dříve řadil k nejslabším v jejich období mezi léty 1974-79. A to z jednoho důvodu. Dát na úvod alba takové hymny jako We Will Rock You a We Are The Champions, to si myslím že nebylo nejšťastnější. Po těhle skladbách se jedná o klasickej rock, sem tam nějaká ta balada a mnohdy bez chórových refrénů, což je pro Queen docela novinka.
Za ta léta s Queen a všeobecně s rockem co poslouchám, se začala postupně karta obracet a přicházel jsem na takové skladby jako My Melancholy Blues, perfektní jazzovku, která dokazuje všestrannost Queen, nebo pro mě dříve nepochopenou Sleeping On The Sidewalk, která mi přišla jako odfláknutá, ale to je právě ono. Nevím jak ji popsat, ale líbí se mi moc. Sheer Heart Attack je vypalovačka jako bejk a Spread Your Wings je dnes už klasická Queenovka (skvělý cover této skladby má kapelka Blind Guardian, která je oněco tvrdší, ale perfektně zahraná a zazpívaná-doporučuji pro zajímavost). Tyto skladby nyní řadím osobně k vrcholům celého alba.

Celé toto album není špatné, ba dokonce je výborné, ale tak nějak se krčí mezi absolutními vrcholy jako je A Night, A Day, Jazz a Sheer Heart Atack. Ve srovnání s alby 80. let je to pecka, jaké není rovno.
Škoda je ta, že tyhle alba ze 70. let nejsou dnes tolik známá a ani rockeři nemají o nich páru, i když jsem přesvědšen že by byli nadšení. To je proto, že znají jejich, už mnohdy neposlouchatelné a šíleně ohrané hitovky typu Radio Ga Ga. Takového umu a nádhery je schováno v těchto deskách, ale jsem tomu rád, že aspoň já je znám.
Asi tak před pěti lety bych dal tomuto albu tak dvě hvezdičky, ted nevím jestli čtyři nebo pět. Dám čtyři, abych neplýtval hvězdami a nechal si je třeba pro Jazz, Killers a další.

» ostatní recenze alba Queen - News Of The World
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - A Day At The Races
2007-08-10

Queen / A Day At The Races

5 stars

Svého času moje nejoblíbenější deska a neoposlouchatelná věc. I když byla nahrávána ve stejnou dobu co A night a je k ní dost přirovnávána, myslím si že jde o dost odlišné dílo, ať už ve skladbě jednotlivých písní, nebo koncepci celého alba.

Z A night jsem měl vždy pocit koncepčního alba. Na A day mi přijde, že každá skladba jednotlivě by mohla vyjít jako singl.

Není to takovej "náhul" jako předchůdce, a není tak nápaditě různorodá, avšak každý song je úplně jiný a pár tvrdších tu taky je, a jakých! Například Tie Your Mother Down s parádním úvodem, který jako by neustále rostl a s charakteristickým zvukem Mayovy kytary. Je to pecka, která od té doby nechyběla snad na žádném koncertě (snad jen live aid). Tou druhou je White Man, která mi místy připomíná Prophets Song. Ostatní jsou vesměs baldické, popěvkové a i docela veselé. No to neplatí o You Take My Breath Away, jedné z nejkrásnějších klavírních balad. U mě vyhrává i před Love of my life, kterou mám radši ze živáku. Po téhle písni přichází čtveřice skladeb, které mi vždy zvedaly náladu. Kytarová Long Away s velmi chytlavými melodiemi, valčíko-operetní The Millionaire Waltz, s klasickým Mercuryho rukopisem, svižná You And I, snad jedna z nejpovedenějších věcí o Deacona. Somebody to love je opravdy mistrovské dílo, kde dotáhly své sborové zpěvy už po několikáté k vrcholu. Good Old Fashioned Lover Boy a Drowse mi přijdou jako takové oddechovky před pompézním koncem. Teo Torriatte (Let Us Cling Together) je podle japonské básničky, nevím jestli i melodie, ale je to perfektní, v závěru pořádně vygradovaná záležitost. To byla ta věc, která mě pořád nutila k poslechu alba. Ke konci jsem míval vždy mrazení a ještě dnes to funguje.

Závěrem: Nemůžu srovnávat s A Night, kterou si pouštím častěji, ale ty hodiny které jsem strávil posloucháním A Day, patřili k nejlepším zážitkům s kapelou Queen a vždy se k ní s radostí vracím. Miluji tohle období Queen (74-79). Dávám jednozačně 5!

» ostatní recenze alba Queen - A Day At The Races
» popis a diskografie skupiny Queen


Led Zeppelin - Presence
2007-08-06

Led Zeppelin / Presence

5 stars

Recenze na toto album říkají vesměs to samé. I já měl problémy, a to velké. Po prvním poslechu mi přišli všechny písně stejné a nic jsem v tom nerozeznal.

Achiles už tu byl popsán dobře, jak bych to ani sám neuměl. Ale i zbytek alba stojí za to a já tu mám pár oblíbených kousků. Hodně oblíbených! Po Achilesovi následuje Hots on for nowhere, a je pořádně chytlavá, dokonce bych si ji mohl představit jako singlovku, i díky chytlavému zpěvnému refrénu, který není u led zep tak častý. Hned za ní je Nobodys fault but mine, která umí stejně nakopnout. Tea for one je opravdu náročná, ale pohltila mě naprosto díky jemným melodiím a ten úvod je suprovej. Jde cítit že hlavně plantovi nebylo dvakrát do zpěvu a přesto je to parádní tklivá skladba. Ostatní tři řadím do stejné roviny, o kterých můžu říci že mě baví, ale těmto čtyřem skladbám se těžko vyrovnají.

Celkově je album velmi vyrovnané a i když ne hned, později objevíte, že je bohaté na krásné momenty, melodie, překvapivé chvilky a chytlavé rytmy.
Nemohu dát jinak než plný počet

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Presence
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Led Zeppelin - III
2007-08-06

Led Zeppelin / III

5 stars

Přemýšlel jsem jakému albu z prvních sedmi studiovek, bych měl dát aspoň 4čtyři hvězdy, aby to nevypadalo moc zaujatě a fanaticky, protože bych dal nejradši každému plný počet plus bonusové hvězdy.Takže si to projdem jedno po druhém.

I.+II. Jsou nesmrtelné bomby musím dát pět hvězd. Bezejmené? No to snad ne, tam nestačí všechny superlativy světa, stejně tak u Phisical a Houses of the holly je geniální, které snad vůbec nic netrvá, protože si ji pustím a než se stačím nadechnout, je pryč. Presence je nejnáročnější, ale nemá slabinku. Chce to jen poslouchat a poslouchat. Tak trojce dám čty...čt...čtyř...ne! Musím dát taky pět!

Podle slov Jimmiho, se chtěli odlišit od kapel typu deep purple a dát led zeppelin nový tozměr. A to se teda povedlo! Síce polovina akustická, ale i tak tvrdé mi přijde dost a to díky jejich podání. Jde zde pouze o obal, kterému dali "španělkový, banjový, mandolínový" nádech, jinak se nic nezměnilo.

To že nezapoměli hrát tvrďárny na elektriku dokazují immigrant song, celebratiion day, Out on the tiles. Ani blues nezapoměli, jen ho vylepšily a dotáhli na vrchol-Since I've Been Loving You.
Vrchol akustické školy ledzep je bron-yr-aur stomp. To je proč jimmiho tolik miluji a je na prvním místě kytaristů. Všestranost! Viděli ste někdy ričího aby vzal jambo nebo jambo a začal takhle ďábelsky hrát?
Galows pole-tady je už zmiňované banjo, a tenhle kus jede teda jak o závod. Tangerine mám rád a hned s následující tats the way, to je jedna z nejkrásnějších chvilek alba, u kterých se jen dokážu blbě tetelit a zasněně si představovat jak ležím na louce s dívkou mezi poletujícími motýlky a pod krásným sluníčkem v zelené travičce mezi malými broučky.Nevím o čem je text, takže mi toto vyobrazení dodává jen hudba. Ale já sem tvrdej rocker, tak si u posledních dvou aspoň trochu zařádím.

Ledzep nic ze základu nezměnili, jen tomu hodili unpluged oblek, přidali pár novinkových nástrojů v rocku(lžíce v bron-yr jako doprovod), pohráli si s tím, a zahráli tak jako nikdo.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - III
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Led Zeppelin - Physical Graffiti
2007-08-03

Led Zeppelin / Physical Graffiti

5 stars

Tak tohle je moje nej album ze všech nej albumů ze všech nej skupin! Jejich čtvrté album se mi líbí stejně, ale proč řadím toto album výš, je že toho bombastickýho materiálu je tu dvakrát víc! Jsou tu všechny příchutě jaké zeppelíni mohou nabídnout. Není nic, co by nedokázali zahrát.

Myslím si že do té doby byli srovnáváni do jedné latě s deep purple, ale po vydání tohoto nadupaného dvojalba a po té strhující turné po americe, legendární koncerty v Earl's Court, si myslím že neměli konkurenci. Nebylo v té době větší skupiny.

První album je nadupané hard rockem, jakému může málo co konkurovat. Hned dva vrcholy, na které jsem slyšel už spoustu coverů, se zapsaly do dějin musiky. První je monstrózní, improvizační In my time of dying, kde se teda všichni předvedli! Kytara je naprosto šílená, bicí salvy a dělobuchy které tu jsou, sem ještě nikdy neslyšel. Plant má daleko agresívnější hlasivky než na předchozím albu. Druhým vrcholem je Kashmir-neskutečná, nekonečná bomba!
Mezi nima jsou narvaný takový husťácký pecky, jako jízda trampled underfoot, husťáckej rif v houses, perfektní úvodní pohodovka a nádherná melodická the rover.

Po nářezu prvního alba přichází oddych. Oddych? kdepa, to je jen intro k jednoduché, ale geniální epické písni. Žeru ty kytarové vyhrávky na konci a plantovo "light,light,light, in the light
Pak nádherné vybrnkávání, které se snažím marně naučit, pak snad jediná baladická věc no a pak další zářez mezi tzv. titánské song. Ten years gone. Ta melodie je tak chytlavá a lehce zapamatovatelná. Výborně je zahraná v 77 v seattlu, kde má asi 11min, a to díky tomu valivému rifu, který jedou pořád dokola a do toho ještě melodické solíčkaření jimiho. Pak jsou dva kousky, které k sobě docela patří. První je taková hipícká mrštná night flight a pak hustě tvrdá, těžkotonážní wanton song. Boogie with stu miluju. Miluju na ní všechno. Black country woman jakoby vypadla z trojky, takové dvojče galows pole. A závěr je zas jako hrom! Sick again, klasická hardrocková vypalovačka, s bombastickými přechody, vyhrávkami atd. jízda a od té doby zařazovaná snad na každý koncert.

Je to perfektní album. Na co sáhnou, to se jim daří a nemá slabé místo. Toto album doporučuji všem, kteří slyšeli v životě aspoň jednou pojem elktrická kytara.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Physical Graffiti
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Rainbow - Long Live Rock 'n' Roll
2007-08-03

Rainbow / Long Live Rock 'n' Roll

5 stars

Taky si přidám hodnocení, protože mě tohle album velice nadchlo, tehdy když jsem ho poprvé slyšel. Ono to bylo tak, že když se psalo o albech rainbow někde v časáku, tak to bylo o Rising a nebo o debutu. Z výběrovky jsem znal pouze fláky long live, babylon a kill the king. Už samotná trojice skladeb zaručuje že ta deska si udržuje standard předešlých dvou. Jenže ona ho převýšila. Takhle kdyby to zůstalo nadále, řadil bych skupinu skupinu v mém osobním žebříčku mnohem výš a to možná výš než párply. Ale dopadlo to stejně jako u párplů-jen 3 desky poslouchám. Mám rád tyto první tři desky a o další se už nezajímám(ano zkoušel sem třeba dificult a down to earth), ato nejen kvůli diovi, ale i kvůli skladám, které začali dostávat "rychleohratelný" nádech.
L.A. Connection je moje nej z tohoto alba+rainbow eyes, která se stala na čas mou nejoblíbenější baladou.
Samozřejmě dávám plný počet, protože k téhle klasice nemám co vytknout!a můžu dát šest?

» ostatní recenze alba Rainbow - Long Live Rock 'n' Roll
» popis a diskografie skupiny Rainbow


Led Zeppelin - In Through the Out Door
2007-08-01

Led Zeppelin / In Through the Out Door

2 stars

No já kdybych začínal na tomto albu,a měl ho nejoblíbenější, tak bych byl opravdu v šoku, až bych postupně objevoval starší desky, ale zato v příjemném a ohromujícím šoku. Já začínal skoro opačně, tedy od jejich základů a když jsem pak slyšel tohle album, byl jsem v šoku, z toho co mi to provedly. Kde jsou nějaké tvrdé rify?Salvy bicích?Co tam dělá tolik synťáků a proč táhnou celé písně?Kde byl Jimmy?A chápu smutek Roberta nad ztraceným synem, ale dal bych přednost aby si na desce vyřval hlasivky z toho co se mu stalo a ne vybrečel(All my love). Světlá místa pro mě jsou vtipná hot dog, fool in the rain, south bound saurez a blues im gonna crowl a když mi je ouzko, tak all my love taky není k zahození. Úvodní mi je protivná se svými klávesami i melodiemi a Carouselmbra mě doslova nudí i když tam je pár míst, které se mi líběj.
S odstupem času je to lepší, ale rock blues a hard rock už nený. Je to unavené album, ale s podivem, že nejlepší koncert který od nich znám je Knebworth ze 79 a to celé 3 hodiny!jízda s nějvětšími klasikami zahrané největšími klasiky! Hrajou energičtěji, rycleji než dřív a to se sebevědomím bohů!
Ale album je stále u mne na posledním místě

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - In Through the Out Door
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Led Zeppelin - BBC Sessions
2007-07-31

Led Zeppelin / BBC Sessions

5 stars

Kdybych měl hodnotit každé cd zvlášť,bylo by to trochu jinak, než že dám celkově pět hvězdiček.
Především to první cd u mě vyhrává na plné čáře a to díky dokonale syrovému zvuku, neohrabané kapele, která nebyla na světě ani rok a už byli dost sehraní. Kytara je šíleně písklavá a nebo šeleně drsná a hrubá, stejně na tom je Plant, které ze sebe nevydá nic čistýho. Některé nahrávky mají odlišný zvuk, ale je to nekompromisně nejživější a nejsyrovější nahrávka Zepelínů jakou na cd vydali. Pro srovnání tu jsou i tři verze Comunication Breakedawn a pokaždé je trochu jinak zahraná a navíc výborné staré předělané blues Traveling...
Oproti tomu je druhé album hrozně ploché a nemá v sobě tolik šťávy, co první. Plant jako by měl plnej nos a bicí se mi taky nějak nazdají. I kdyzž tu jsou jejich základní pecky, radši si pouštím to první.
Ale i tak jsou zahrané perfektně a líbí se mi živě Thank you. Dávám 4 hvězdy
Zkrátka první mě baví víc

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - BBC Sessions
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Queen - Innuendo
2007-07-26

Queen / Innuendo

5 stars

Tak tohle album je bomba. Je to ten typ na víc poslechů. Klasické, bohaté, různorodé album skupiny.
Po prvním poslechu je docela obtížné se v něm orientovat a až po několikátém poslechu se začnou z něj vyloupávat jednotlivé poklady a je jich tu požehnaně. I když vyloženě slabá místa nemá, je tu pár klopítnutí.
Úvod je bombastický a klasický queen-bomba song s různými přechody, změnami, bohatými aranžemi a pořád drží jako celek. Tak trochu tou strukturou připomíná bohemian, i když o operu se zde nejedná, ale o pořádně depresivní a monstrózní úvod, pak perfektní španěla, titánovské chóry a nářez a nakonec zpět k úvodním melodiím.
Im going slightly... škoda že nerozumím textu, ale i tak chytlavá, zas neveselá skladba
Headlong je klasická mayovka, který se také na tomto albu předvádí a to hned v několika písních. Tahle výborně šlape a rytmus jede jak po másle
i cant live...i když se pod všemi písněmi podepisují všichni, jde poznat kdo byl vůdčím v této písni, a zdá se i na celém albu. Tohle je výborná kytarová hymnická píseň.
Žeby teď něco veselého? Dont try so hard má tak perfektně melancholickej refrén, že mě až chvílemi zamrazí
Ride the wild wind uzavírá první polovinu, která kdyby vyšla osamoceně, byla by mojí nejoblíbenější deskou. Je to Qínovský nářez tahle šestka a tahle šlapavá pecka běží jak o závod, a to doslova.
All gods people je pro mě jedno ze dvou slabších chvilek. Prostě jen samé chóry a řvaní a nic co by mě chytlo
These are the days je nádherný ploužáček čtyř tatíků před pajdou. Klip je teda něco. poslední klip a k tomu mercury tady nijak neskrývá jak na tom je-smutné :(
Druhá slabší chvilka v podobě delilah
Hitman všechno spraví! To je nářez a bomba a mazec atd. jako by jim bylo zas dvacepět
Bijou. Tak tohle je přenádherné kytarové kouzlení podmalované klávesy
A závěr je teda grandiózní a netřeba představovat.
Celý dojem z desky je pochmurný, depresivní a nijak vyměklý. Naopak po těch 80. letech popu a popu a zas popu přišel pořádný nářez, který tehdy snad od nich nikdo nečekal. Miluji tohle album. Různobarevné, ale drží jako celek.

» ostatní recenze alba Queen - Innuendo
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - Made In Heaven
2007-07-26

Queen / Made In Heaven

4 stars

Já bych tomuto albu dal o bod víc. Je taky první "řadovou" deskou, kterou jsem od nich slyšel. Pro mě je made něco jako mladší a jemnější bráška innuenda a je takovým důstojným završením. Je tu sice pár skladeb, které mi připadají jako vata vat(My life Has been Saved, nebo You dont fool me-nechápu jak se dostala na greatest hits) a taky nechápu co má znamenat těch 20 minut na konci, ale jsou tu také pecky, které se vyrovnají peckám z innuenda. Hned první první tři skladby(nepočítám beautiful day), no to je úvod jako bejk. Made in je mnohem lepší s tím kytaro/klávesovým úderným rifem než originál a mr.bad guy od mercuryho-úplně jiná skladba. Let me live chytlavá, nahraná jak z kostela s černošským sborem a i may s taylorem výborně zapadají do této oslavné písně. No a mother love? Husina po celém a slza na krajíčku(ne jediná na tomto albu).Vrchol celého alba.
No a pak výplň. Nebere mě a nikdy nebrala, ale pořád tak nějak zapadá do celku.
i was born...tak tohle pecka.Příklad made in heaven. Jen co se přidalo toho qínovského soundu, je to pecka pecek.
Heaven...pěkná ale hotovej jsem z ní nikdy nebyl
Too much...jéééžíši to je ale ploužák. Srdíčko mám roztoužené po sladkým tanečku. I mayova verze je perfektní. Nevím která se mi líbí víc, protože každá je jiná
You dont fool me-tak tohleto teda ne. Nikdy mě na ní nic nechytlo.Připadá o ničem a nějak se mi sem nehodí mezi ty sladké a srdcobolné songy.
a winters tale- tedď už bych si vzal ten kapesník.Podle toho hlasu už jde slyšet, že je tu doopravdy na sklonku života. Unavený, starý a smutný, ale i v tuto chvíli když už je na smrtelné posteli a hlasivky jakoby zestárly o 20 let, pořád je to excelentní zpěvák...co? Nikdo na něj neměl a nebude mít! To nejsou slova fanatického fanouška, ale sečtělého kluka, který zná podrobně celou diskografii a i historii.
A po tomhle dojáku vypínám.
Na tomhle albu je 7 písniček, kvůli kterým ho řadím mezi první pětku queen(A night, Sheer, Innuendo, A day, Made in), a i kvůli sepjatosti alba, což je docela i nich nezvykem.
jo jo fredy byl dobrej...a je!

» ostatní recenze alba Queen - Made In Heaven
» popis a diskografie skupiny Queen


Led Zeppelin - II
2007-07-10

Led Zeppelin / II

5 stars

I když mám radši jedničku pro její pestrost, tak tady se nemůžu nabažit těch riffů, kterých tu je požehnaně. Hned na úvod jeden z největších riffů v dějinách rocku! A přeci tak jednoduchý! úplně mi vjíždí pod kůži.Vynikajicí sólíčko a super salvy bonza.
What is and what... se zdá zprvu jako odlehčení, ale pak vybuchující refrén.Zdá se mi že podle této rovnice, klid a pak refrénová bouře, hrále Nirvana.
Lemon song mi připadá jako sestra you shock me z jedničky,ale trochu odlechčenější.
no a pak překrásná thank you. Nádherné a skvostné. Po této sladké baladičce nastupuje jeden z mých nejoblíbenějších riffů! Heartbreaker ve mě vyvolává pokaždé husinu a vidím sebe jak jedu po dálnici kamionem, cigáro v puse,vedle sebe nějakou kočku a do toho ta kytara-už si ji zas broukám.
Pak přichází living loving, která mne moc nikdy neoslovila, ale výborně se na ni paří.
Ramble on jako by vypadla z třetího alba. Už sem na ni slyšel spoustu předělávek, ale žádná nefunguje tak přirozeně(to je snad jasný-originál je originál)
Moby dick je ukázkou hry na bicí Johna Bonhama, a myslím si že je jeden z nejlepších bubeniků co kdy byli. Nemá smysl říkat že je nejlepší,každej je nějakej,ale myslím se že patří do pětky-neil peart,keith moon, mich mitchel,ian paice a bonzo-nebo aspoň mý nejoblíbenější.Ale v Moby dickovi zazní taky jeden z dalších kytarových riffů,který se stal opravdu legendárním.
Závěr zas velkolepý, opět vynikající riff, už mi nabíhá v hlavě a teď se ho nezbavím.Tento riff užívají později jako vstup k black dog,později užívají out on the tills z trojky.
Tohle je opravdu zásadní album, kde mají už všichni členové stejný tvůrčí prostor.Ani nejde z něj slyšet že bylo jeho skládání a nahrávání uspěcháno a snad každej kus byl natáčený v jiném studiu.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - II
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Led Zeppelin - I
2007-07-10

Led Zeppelin / I

5 stars

Se zeppelínama jsem začínal asi před 7 lety a do té doby jsem poslouchal jen a jen queen. Sháněl jsem všechno co se týkalo queen ale všude jsem také narážel na nějaké led zep.,které uváděli kvíni jako své vzory. Ze všeho nejdřív než jsem začal poslouchat led zep, jsem začal číst knihu o nich od jejich cestovního manažera, neboť jsem je nemohl sehnat. Naprosto mne uchvátila a už po první stránkách jsem začal jejich muziku shánět ještě usilovněji. První co mi přišlo do ruky bylo remasters na kazetě a šlo to.Po týdnu poslouchání jsem byl nadšenej, po dvou týdnech jsem šel utratit své těžce našetřené kapesné(bylo mi 15) za led zeppelin I. No...
První úder good times už s mnohem lepším zvukem na cd, si pamatuji do dnes. Připadalo mi to jako zlom v životě, který se od té doby vyvíjel už jen podle pravidel hard rocku, rocku, blues...a můj styl oblékání, názorů, se začal mněnit z nagelovaného kluka v dlouhovlasého hubeňoura ve svetrech a úzkých džínech.
Nějakou dobu jsem neposlouchal nic jiného než jsem si našetřil na další, a letní brigády tomu napomohly.
Tohle album mám radši než dvojku, připadá mi pestřejší a nářezu comunication se snad nic nevyrovná.Nemám nějaký spisovatelský talent ale pokusím se stručně popsat skladby.

good times...-výborný razantní úvod, chytlavé
babe im gonna...-pro mě klasická nářezová balada
you shock me-pořádně syrové blues, ukazují že jsou páni improvizace,a hlavně perfektní závěr,z čeho má ten plant hlasivky proboha!
dazed and confused-tohle už nikdo nikdy takhle nezahraje, neskutečně energické sólo na kytaru,šílené smyčce, a ty pády bicí před hlavním motivem-první část je opravdu nářez, která nemá chvilku oddychu
your times...aaa nádherný melodický příjemný oddych. Tady se předvedl jonesy, a kouzelné vybrnkávání
black mountain side-tohle je vynikjicí,taky jsem se to musel naučit na kytaru.Bere mě ten hlavní houpavý motiv
comunication...-song na mlacení hlavou nahoru a dolů,zbožňuji ten černobílý videoklip, natočený snad v pravěku, ale smete se svojí agresí všechno
i cant quit...-emotivní blues,ke konci dobře graduje
how manny more times-sakra velké finále,ještě že na cd vychází plná a ne zkrácená jako na LP, o dost bych přišel

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - I
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000