Yes - Close to the Edge

Chtel bych jen reagovat a ohodnotit toto skvělé dílo.Desku vlastním od jejího vydání a zub času a spoustu hodin jejího přehrávání se na ní dost podepsalo. Přesto musím uznat,že autor přesně věděl co dělá. Pro mnoho posluchačů to bude jen změť tónů a zvuků ale pro ty kteří si to oblíbí tak jako já a ani po létech se jí nevzdají to znamená něco víc.
Pro mě je to především relax, pohoda. Skladby mi dokáží navodit pocit klidu a vždy v nich najdu něco co mě pozitivně nabíjí a myslím, že o to autorovi šlo.I po těch letech je to skvělá hudba.
reagovat

PaloM @ 29.11.2008
Konečne niekto pripomenul to, čo mám i ja nie rád, ale NAJRADŠEJ. Jedno z najlepších diel rockovej histórie. A malá (ale možno blbá) rada: LP s krásnym dvojobalom si odlož do svätostánku ako posvätnú relikviu - nie ako ja idiot som si ju "odložil" navždy do antikvariátu. Od r.1972 bol "vynalezen" CD prehrávač, DVD prehrávač, discman, mp3man a "neviemčoešte". Takže dobré je vlastniť Close to the edge na audioCD, CD-R, či mp3, flac, ape
... podľa želania - zemeguľa neobmedzených možností.

Pro mne vrchol jak Yes, tak i jedním z vrcholů rockové hudby jako takové. Skupina v nejsilnější sestavě: Anderson skvělý, jemný, hladící i naléhající. Howe jako vždy pan Kytarista, basa Squira výrazná a zapamatovatelná. Wakeman ještě nezahlcuje sluch posluchače elektro pazvučnými exhibicemi a Bill Bruford je podle mě lepši než Alan White. Prostě všechno- nálada, zvuk, atmosféra tohoto alba mi příjde naprosto jedinečná a neopakovatelná. Po uvodním svrlikání a následnému zmatku kdy si každý hraje to svoje, z čista jasna to Pááááááááááá pa pa a najednou je všechno jasné a zřetelné, ubíhajíci kupředu v nádherné pohodě. Poté výrazné zklidnění, v pozadí kape voda, do toho I get up, I get down...Následuje část kdy si Wakeman hraje na varhany a poté se všichni opět nádherně rozjedou k velkému finále úvodního eposu.Právě čásk začínající On the hill we viewed... je pro mne asi nejkrásnější okamžik z celého alba.
Nasledující skladba And You and I s takřka nebeským zvukem a atmosférou která k nebi nutí zvednout zrak. Začátek tak jemný a pokorný a asi v čase 3:47 se zkladba zlomí v něco tak majestátního že z toho husí kůži musí mít snad i zarytý hoper.Ke konci se však vrací prostá španělka a k ní Anderson- těď už zas naprosto pohodově. Z nebe na zem... nádhera.
Třetí skladba Siberian Khatru je pro mě tak trochu ve stínu prvníh dvou. I když na samém počátku poslouchání tohoto alba se mi líbila asi nejvíc. Je taková přístupná a ne tak složitá, už od začátku docela nadupaná (věřím že lépe vynikne na koncertech než třaba And You and I, která mne skutečně na Yessongu moc nenadchla).Krásná je část tak po 3 minutě.Poté skladba prostě pokračuje...:-)
Beatles měli svoje modré album, Metallica černé album a Yes mají svoje zelené album (kresba Rogera Deana je tentokrát ukryta uvnitř. Close to the Edge- prostě nádhera (jen texty snad nikdo nechápe, ale o ty tak nejde)
reagovat

Co bych měl napsat k albu, které má největší počet recenzí a také nejpekelnější diskuze?
Není sice mým nejoblíbenějším od Yes, ale mám tu nejoblíbenější pecku od Yes. And you And I, to je pro mne pecka pecek, která mne chytila hned napoprvé, a to hlavně kvůli jejímu chytlavému rifu na kytaru. No rifu, nevím jestli se tomu dá tak říkat. Z pohledu laika na kytaru, se jedná o akrd D, který se pak posune na osmý prežec, pak na desátý a pak zas zpět. Hrozně jednoduchý, ale chytlavý, že bych brečel. Jon Anderson taky nezůstává pozadu, a ty jeho zpívané melodie mě učarovali také napoprvé. Je to hrozně optimistická písnička, která mne vždy dokáže naladit. No a pak to vybrnkávání v druhé půli, které je o něco složitější, to nemá chybu. K nim jak se přidají klávesy, no jéje (tenhle úsek mi hodně připomíná jednu část Six Degrees Of Inner Turbulence od Dream Theater, zvlášť ten veselý nástup kláves). Tento desetiminutový kousek je fakt parádička!
Zbytek alba je taky výborný, ale co se týče eposů, tak já radši Gates of delirium. Nikdy mi moc zde nesedl ten úvod. Nevím proč, ale přijde mi v něm příliš velký patos či zmatek. O to jim asi ale šlo ne?
Jinak nemám výhrady. Perfektní. Mám rád tuhle desku a její hřejivou atmosféru
reagovat

miguel7 @ 07.11.2007
Tak a musím reagovat. Po tom co jsem napsal recenzi na CTTE, jsem dostal chuť si poslechnout CTTE. Na net chodím v práci o volných chvilkách a jen pak doma se mohu věnovat pozornému poslechu. Po celý rok co znám tuto desku, jsem úvodní Close... nebral nijak vážně. Ale něco se ve mne zlomilo. Za ten měsíc jsem slyšel tuhle desku nejméně už desetkrát a stále se nemohu nabažit titulní písně. I ten úvod, který se mi zdál lehce zmatený, najednou hltám a celá skladba proklouzne hladce a krásně mojí hlavou a zanechá v ní nádherné stopy.
Já sám sebe opravuji na 5 bodů!

Co muselo přijít, přišlo. Vývoj věcí dospěl do bodu své kulminace a od vteřiny, kdy se všechno událo, nebylo možno nic z toho vzít zpět. Dějinné zlomy a osudové okamžiky, které si každý musíme prožít, mají dobrou i špatnou vlastnost současně, jsou nevratné. V životě se těžko vyhýbá tragédiím, avšak i vyjímečné chvíle štěstí přicházejí nečekaně. Nechť, v pádech se vždy skrývá naděje na opětovné vstanutí, stoupání vzhůru a na stanutí na vrcholu. Či na samém pokraji útesu.

Dílo je servírováno na podnosu. Barva je temná, neposkvrněná, přechází v sytě zelenou, bez jediného záchvěvu. V čistotě tvarů a odstínů se skrývá tajemno. Láká, zve. Až z toho mrazí v zádech. Neporušená zelená krajina skýtá prostor pro všechny možné představy. Skutečnost je však stejně nade všechna možná očekávání.
Proč popisovat hudbu, kterou popsat nelze. Slyšel jsem tohle album stokrát a znovu desetkrát opakovaně a soustředěně během posledních dnů. Ničemu nerozumím. Naprosto se ztrácím v nezměrné rozprostraněnosti geniálního výtvoru. Balancuji na okraji útesu a nechci porozumnět. Proč taky? Pochopit něco takového není třeba, k nekonečné radosti a nevýslovnému štěstí mi stačí pouze - slyšet. Nehloubám a nebádám, slyším HUDBU a nesnažím se objevovat skryté významy. Stejně jako je nehledám v dílech Beethovena, Čajkovského, Martinů a dalších velikánů, stejně tak stačí, že tu prostě jsou díla Dostojevského, Rembrandta, Březiny. Jsem jen šťastný, že TO existuje, a že patřím mezi ty vyvolené, kteří mohou a jsou schopni tohle všechno vnímat. Pustit otěže vlastní představivosti a pokaždé prožít nový příběh. A na jeho konci zase jen překvapeně vydechnout - už?

Kde se to jen v lidech bere? Zbývají jen samé otázky. Nevím, co to je, neznám nic srovnatelného a nechce se mi to rozebírat. Slova jsou tu zbytečná. Deset hvězdiček.

Hodnocení: 5/5

reagovat

Bezesporu nejlepší album od Yes, album, které nenudí a i přes délku jednotlivých skladeb si uchovává svěžest a nápaditost (což v artrocku nebývá zas tak běžné). Jen lituju, že jsem titulní skladbu neměl možnost slyšet naživo... na jediném koncertě Yes, kde jsem byl, (Praha 2003), hráli tušim jen Siberian Khatru...
reagovat

Neviem si pomoct, ale pre mna zatial jednoznacne najlepsi album, ktory som pocul, kupil som si cd aj platnu-ta hra samozrejme ovela prirodzenejsie...
Pocuvam ho priebezne uz rok a stale sa len tazko spamatavam, co je clovek schopny vytvorit...
Uz len poznamka: niekedy som obluboval hlavne pink floyd, ale az pri yes som citil nieco metafyzicke, a to nehovorim ani o zivych vystupeniach. Co hovorite na symphonic yes...
PS:Som rad, ze su ludia, ktori to vidia rovnako, ale aj inak...
reagovat

Minulý týden jsem si řekl, že si zkusím poslechnout něco nového- třeba Yes- prý jednu z nej kapel prog a art rocku- stylů který stále ještě objevuji- v obchodě jsem se prohrabával nesčetnými kousky od Yes a narazil jsem na toto album- nečetl jsem o něm nikdy ani řádku, neznal jsem ho- ale 3 dlouhé skladby, rok výroby 1972 (snad všechno dobré je z roku 72 nebo 73) a do očí bijící zelený obal... Tak jo, řekl jsem si. A když jsem si ho doma pouštěl byl jsem velmi mile překvapen docela zajímavým zvukem, který si mě prostě získal. Sice nemám moc rád Jonův zpěv (znal jsem ho už třeba z In hight Place od Oldfielda...), ale tady se mi líbil. Instrumentální stránka rovněž skvelá- v Siberian Khatru někde po snad třetí čtvrté minutě perfektní leč krátký motiv na nějaký mnou neznámý strunný hud. nástoj- to mě fakt dostalo... Ale stále ještě objevuji. Není to pro mě sice taková bomba jako třeba Thick as a Brick od JT nebo Dark Side... od PF ale i tak si mě docela získalo- ale jak tady čtu ty superlativy tak to beru trošku s rezervou. I když chápu že srdci se nedá poručit...Dávám 4 zvezdy- možná si mě ale časem získá natolik že přihodím ještě jednu...
reagovat

Luka @ 19.05.2007
a ještě dotaz na vás znalé- čím pokračovat u Yes???

Dave @ 19.05.2007
Luka > hlavně naposlouchej toto, je parádní. Pak bych pro začátek doporučil předchozí Fragile. Pak zkus ještě The Yes Album, nebo můj oblíbený Relayer (pozor, ten je ale při prvním poslechu trochu hůře stravitelný). Pak už si určitě další vybereš sám. Já myslím, že Yes nemají v 70. letech žádné slabé album. Pouze moc nemusím Going for the One, ale to je asi věc vkusu, hodně lidí ho miluje.

Luka @ 01.06.2007
Po důkladnějším poslechu mě toto album zcela pohltilo a stalo se jedním z nejlepších jaké jsem kdy slyšel- takže reaguju sám na sebe a dávám jasných pět hvězd...

Bol to prvý album od Yes zo sedemdesiatych rokov, ktorý som zohnal, mám ho z nich asi najviac prepočúvaný, preto mám k nemu srdcový vzťah. Na rozdiel od môjho predchodcu, musím povedať, že je na vysokej inštrumentálnej a speváckej úrovni, ovplýva pestrosťou a hudobnými nápadmi.
Asi nemá zmysel popisovať jednotlivé kusy. Úvodná skladba s pekne rozvíjajúcim sa hlavným motívom, v strede predelená krásnou zasnenou časťou s vynikajúcim a vôbec nie monotónnym Andersonovým spevom, ktorému odpovedajú viachlasy, vrcholiacou nádhernou varhanovou búrkou.
And You And I a Siberian Khatru nijako nezaostávajú a človek má pocit, že tento album by zniesol kľudne ešte jednu takúto skladbu, trebárs aj 20 minútovú. ;-)

reagovat

Vzpomenu na dobu, kdy jsme chodili desky kupovat na burzu, ať už do Smeček, na Petřín, nad Letenský tunel nebo za Hlavní nádraží, prostě dokud nás esenbáci nerozehnali, tak se čile obchodovalo. Ale Close to the Edge - tu jsem neměl z burzy, to vydal také Supraphon v nějakém záchvatu, za 120,-kaček... a tato deska byla tak jiná, odlišná od všeho, co se běžně pouštělo a poslouchalo (nemluvím o socialistické hudební scéně). Byla to první deska od YES, kterou jsem slyšel a dostala mne na celý život. Přehránu na magič B400 jsme ji Na Podolských kolejích, pokoj C21, pouštěli do omrzení. Popisovat ji nemusím, udělali jste to přede mnou. Já jsem jenom rád, že i po těch létech má stále svoje nejen obdivovatele, ale i zbožňovatele. A poslouchají ji i moje děti, které jsou už také na VŠ, a i ten nejmladší, dnes 16 letý, jí miluje, a to o kvalitách tohoto LP hovoří nejlépe. Škoda, že mohu dát pouze 5 bodů.
reagovat

merhaut @ 28.11.2006
Vydal to osvíceně hifi klub, dokonce šikulkové vyjednali svolení k přepisu nápisu do češtiny, v duchu původního krasopísma R.Deana ... dnes sběratelská rarita ... dodnes si vybavím, jak jsem hořkomlsně postával za výlohou pardubického hifiklubu, koukal na přebal a četl, že u nelze objednat ...

artur horn @ 18.01.2007
naprosto s Tebo souhlasím, škoda - můj syn posluchá jinou hudbu, nicméně tuto muziku uznává ! Doufám , že sis nenechal ujít koncert YES v Praze. Jsem rád , že se mi splnil sen - byl jsem na koncertech kapel, které v době tvrdé totality k nám bohužel nejezdily.( YES, Jethro Tull, Sting ... )
A-H.

Wenzl @ 13.04.2007
Souhlasím a určitě si najdu čas ,k tomu něco napsat.Jinak,já měl víc štěstí,protože můj syn to poslouchá se zaujetím a chválí i když jeho hudební vkus je v zásadě jinde.

Dave @ 27.05.2007
Nezní ten český přepis názvu, o kterém mluví merhaut: "Na samém okraji útesu"?

Jirik @ 17.06.2007
Pitrum,jak Ti závidím Tvé děti.Není nic krásnějšího než poslouchat s vlastními dětmi tuhle skvostnou hudbu.

Peter @ 08.09.2007
Jirik nesmúť...veď počúvať slovenský a český rap s vlastnými deťmi je rovnako krásne a dojímavé...-:)

Prakticky vše podstatné bylo řečeno. Nač to opakovat. Jenom jako totální šílenec do hudby bych si nikdy nedovolil použít slovo nejlepší, protože by to zákonitě muselo znamenat, že všechna ostatní LPíčka jsou horší. A to tedy věru nejsou.
Pokud si však upravím význam slova "NEJLEPŠÍ" v tom smyslu, že je to jen fiktivní název pro určitou "dosti obsáhlou" množinu hudebních skladeb a písní a to prakticky všech žánrů, pak mohu s klidným svědomím říci: Je to nejlepší LP. Ale mezi ty nejlepší počítám i níže zmiňovaný Foxtrot od Genesis. A pokud budu hlasovat na stránkách Led Zeppelin, Queen, Jethro Tull i jiných, zase mohu říct klidně o leckterém z nich, že je nejlepší. Bude totiž mj. záležet i na mém momentálním duševním rozpoložení, protože to je na hudbě krásné, že mám pokaždé chuť na jiné, ale přesto "NEJLEPŠÍ" LP.
reagovat

Pitrum @ 28.11.2006
Ahoj Jarine, ty kluku ušatá. Ještě posloucháš Jarmilu Šulákovou ? (To byl vtip - jak říkají Američané). Souhlasím s vysvětlením pojmu "nejlepší", i když se často přu s kolegou, že Orlík to v žádném případě není.

Tanmut @ 28.11.2006
Svůj problém můžete vyřešit i využitím nicneříkajícího pojmu: jedno z nejlepších.

Vaši poslední větu si musím vrýt do paměti, neboť je to nádherné vyjádření toho, co každý hudební maniak zažívá...

V roce 1972 vydává skupina YES své v pořadí 5. album. Je to asi nejlepší album artrockové historie. Celé LP je roděleno do tří skladeb: Close to the Edge, která je vnitřně rozdělená do čtyř částí, má něco přes osmnáct minut. Další skladba And You And I je o devět minut kratší, avšak zase rozdělená do jednotlivých částí. Poslední píseň Siberian Khatru, která je zajímavá hned názvem, o kterém ani samotná kapela neví co znamená, není jako jediná rozdělena tak, jako uvodní skladby. Hned první epos Close to the Edge začíná šuměním vodápadu, cvrlikáním hmyzu a zpěvem ptáků. V úžasném přechodu od majestátního intra se nám představí všechny intrumentalní nástroje kapely. Neuvěřitelné virtuózní solo Steva Howea, naprosto ojedinělá hra baskytaristy Chrise Squirea, přesné bicí Billa Bruforda a zběsilé rychlé hraní na klávesy Ricka Wakemana. Do toho nám vždy z nenadání zazní zatím jen jeden tón zpěvu Jona Andersona celá tato část se jmenuje The Solid Time of Change. Z ní se pomalu začne vynořovat ustřední melodie celé kompozice. Začne další část Total Mass Retain. Zde slyšíme skvělé vokály Andersona, výkony ostatních hráčů jsou nadstandardní. Chris Squire je zde důraznější než na ostatních albech . Než se nadějeme, vše se uklidní a nastává nádherná třetí část, nazvaná I Get Down I Get Up. Krásné zvukové barvy smyčců, kapání vody a do toho se objevuje sice tiše a pomalu, ale důrazně téma předchozí časti na kytaru. Nastoupí klávesy, které opakují zatím jen dva akordy. Ke klávesám se přidávají vokály Steva Howea a Chrise Squirea, kteří doplňují Andersonův andělský zpěv. Gradace této části nám naznačuje něco velkého. Přicházejí právé kostelní varhany, které zní velice mohutně. Najednou se varhany uklidní a Jon začne zpívat po druhé refrén části I Get Up I Get Down. A znovu se nám objeví varhany, tentokrát ještě mohutněji a přecházejí k směsi syntezátorových nástrojů. Tato část se plynule změní v poslední asi nejtvrdší část Seasons of Man, kde se znovu opakuje hvavní nápěv skladby. Neuvěřitelně skvelé solo na klávesy od Ricka Wakemana. Skladba vrcholí krásným sjednocením všech motivů kompozice dohromady. Pomalu utichá a můžeme se zaposlouchat do intra začátku skladby, kterým tento epos také končí.Druhá skladba And You And I, její první část Cord Of Life začíná flažoletami na kytaru. Steve Howe nám předvádí mistrovské umění a jeho skvostnou muzikalitu. Můžeme zaslechnout šest basových tonů, udávající rytmus. Howe se přidá velice efektními akordy D-dur, G-dur a A-dur. Jon Anderson zpívá hodně naivně, až je jeho zpěv trochu falešný. Celá sloka se zopakuje ještě ze sólovou basou. Další část Eclipse je hlavně intrumentální díl kompozice. Rick Wakeman ovládá své mini moogy skvostně. Howe se přidá hrou na steel kytaru, krásné překrývání dvou témat najednou. Jon zpívá do tohoto proplétání v neuvěřitelných výšinách a vše vrcholí na akordu D-dur a zvovu se nám vrací úvodní atonální motiv z počátku skladby. Variace na již zmiňovné efektní akordy jsou o celý tón výše. Najednou se ocitáme v daleko rychlejší části nazvané The Preacher Of Teacher. Akordy se dostávají do moll. Anderson zpívá krásnou melodii a Rick Wakeman má prostor pro krásné naříkající sólo. Skladba končí ale vesele a pozitivně dílem Apocalypse.
Kompozice Siberian Khatru je spíše exhibice instrumentalistů skupiny, než nějaká vážnější skladba typu předchozích dvou. Úvodní riff je tak chytlavý, že každý, kdo poslouchá skladbu poprvé, čeká na tento úryvek po celou skladbu. Zajímavé je krásné použití cembala v prostředku skladby. Ne třeba uvádět jednotlivé výkony, protože po celý poslech alba jsme byli přesvědčeni o každém jedincovi v kapele, že svůj nástroj ovládá úžasně. Neuvěřitelné rytmické záludnosti na konci kompozice. Jsme na konci geniálního alba, které vyčerpává při každé vteřině. Člověk, který poslouchá tuto desku, po každé prožije nový příběh, který stojí vždy na úplně jiném podstavci. Nechtějme víc takových alb, stačí nám jen jedno!

reagovat

Po vydarenem Fragile prislo asi to, na co vetsina lidi cekala. Album, ktere je dokonale propracovane do posledniho mistecka. Album, ktere cloveka vtahne od prvnich vterin do deje samotne hudby. Album, kde se projevi asi nejvice vsechny muzikantske individuality ve skupine najednou. Close to the Edge je album, ktere kdyby nebylo, byl bych jeden z nejsmutnejsich lidi na svete. Nechtel bych, aby bylo vic takovych alb, protoze chci, aby bylo jenom jedno CTTE, a to je!! Neni lepsi album, jsou uz jen alba, ktera jsou o chloupek horsi a to je dobre!
Skladba Close to the Edge je rozdelena na 4 dily, na te 19ti minutove kompozici neni chyba, neni tam nic co bych vytknul. Je proste genialni a nadcasova!
And You And I je bezesporu nejprocitenejsi Andersonova skladba. Howe tu ma krasna akusticka mistecka a Wakeman jako vzdy exceluje. Vubec jak uz jsem psal, Squire, Bruford jsou take uzasni. Vymysleli krasne rytmy, do kterych se tezko clovek trefi.
Siberian Khatru ma neuveritelne tempo a tech 8 min ubehne jako voda. Wakemanovo cembalo je uprostred skladby uchvatne! Nadherny konec celeho alba!
Moc jsem ty skladby nepitval, vsichni je zname a kazdy z nas vi, ze ty skladby jsou dokonale. Co vice chtit? Uz nic!


reagovat

Absolutní klasika, jeden z vrcholů Yes i celého takzvaného progrocku. Stojí za to zejména díky geniální titulní skladbě-to zběsilé otvírací sólo, nádherná střední pomalá pasáž....takhle by se dalo pokračovat dlouho.Zbývající dvě skladby ale rozhodně nejsou žádná vata, zejména Siberian Khatru mám velmi rád. Když tuhle desku pustím lidem věci neznalým, obvykle jsou překvapení tím, že něco takhle znějícího bylo natočeno už před 35ti lety... a i dnes přitahuje spoustu posluchačů.
reagovat

Cmaj13 @ 25.04.2006
Suhlasim s kolegom. CTTE je vlajkova lod Yes. Neprekonatelny album po vsetkych strankach. Jedinecny svet predstav a fantazie pretaveny do zvukovych ploch a uzlov.

yesáky jsem objevila asi před rokem a musim uznat že ovlivnili celou moji duši...když člověk poslouchá ty kytary, perfektní bicí a k tomu ten úžasnej zpěv, při kterým přebíhá mráz po zádech, tak je to prostě něco nadpozemskýho....! Yesáci mě dokážou hodit do úžasný mimoprostorový a mimokomerční nálady, kdy má člověk pocit, že je nejšťastnější na světě, anebo naopak totálně rozbrečet...je to silná citová muzika a Close to the Edge je to nejlepší, co jsem kdy slyšela...
reagovat

Chronologicky až po albu Fragile, které, jak subjektivně cítím, vychytalo trochu nevděčnou roli pátracího pilota řítícího se do neznámých krajin, je Close opět dílo velkorysé a monumentální, rozkračující se na základech, které rozhodně nejsou křehké (Fragile). Je pravda, že záliba v nemelodických jazzových skrumážích možná mohou trochu vyvolat rozpaky, ale je to jako u četby některých knih Johna Irvinga - dlouho se "nic" neděje, ale pak se najednou to "nic" zúročí ve fantastické, strhující pointě, která by bez úvodu neměla ty pravé dudy. Takže nad tímto legendárním albem mohu chvíli mudrovat, říkat něco bližšího nemá cenu, neboť o této desce se už popsaly vagóny recenzí, a nakonec se dostávám k jediné slabině alba: škoda, že je tak krátké, mohlo mít spolehlivě o dvě tři, třeba menší skladby, více. Ne nadarmo jsou všechny tři opusy tohoto alba střídavě páteří snad každého koncertu Yes. Hudba se od prvního alba hodně změnila, ale zůstala její výjimečnost, virtuozita a bezbřehá radost, jakoby vytrysklá z nezjevných světů.
reagovat

Tak a přichází k vám jedna černá ovce. Toto album je dle mého názoru nejpřeceňovanější v historii progresivního rocku. Tím rozhodně zase nenaznačuji, že je špatné. Je to rozhodně dobré, album slušný průměr - ale nic víc. Úvodní skladba Close to the edge, melodická, přechází do zajímavých pasáží, ale celkově působí dost opakovaně, oni mohli v podstatě tu skladbu zkrátit takřka o polovinu. Druhá skladba You and I, krásná romantická skladbička, která se drží také příliš pro mě až jednoduchého motivu. Siberian Khatru je pro mě vata. Zkrátka a dobře toto album je průměr. Nutno podoktnout, že rozvláčnost mám rád. Od Yes mám nejraději Realayer, kde na mě Gates of Delirium zapůsobilo několikrát silněji než zde úvodní CTTE. Topographic oceans krásná, pohádková deska. Když bych se podíval zpět do roku 1972, najdu tam řadu MNOHEM lepších alb nez CTTE. Např. Foxtrotu od Genesis nesahá ani po kotníky. Už mi bylo řečeno proč CTTE má tolik opakujících se momentů, ale upřímně, hudební teorie je jedna věc, ale to co vnímá srdce je věc druhá.
reagovat

Titan @ 18.11.2005
ale nebojte, tento názor sdílí spíše menšina :o)

Gattolino @ 19.11.2005
Když se nad tím poctivě zamyslím, něco na tomto názoru je. Jde ale hodně o osobní vztah k albu - mně například připadá naopak dost chladným a přeceňovaným albem Fragile. Close má opravdu nějaké poněkud diskutabilní pasáže, ovšem I get up I get Down s tím kapáním vody, než se vylíhne tichoučký zpěv, až po tu ta Rickova varhanní katedrálu v závěru, to je na pomník ve zlatě.

Havana @ 30.12.2005
Tak nevim jak ty, ale mě Close To The Edge rozhodně nepřijde zdlouhavý, protože těch 18 minut a nějaký ty drobný uběhnou jako nic, tohle je fakt skladba, do který se člověk dostane tak, že by vraždil když ho někdo vyruší.

VONTJOZEF @ 26.03.2006
CLOSE TO THE EDGE JE BRILIANTA PLATNA.TERAZ CHEM DORAZNIT AJ HRACSKE PREJAVY GITARISTU,BASISTU,KTORI HRAJU JEDINECNY STYL.SAMOZREJME ZPEVAK,KLAVESY.BICIE O NIC MENEJ.

J.Ho @ 23.04.2006
Názor samotný je v pořádku,každý cítíme jinak,ale jsem trochu alergický na použité výrazivo-konkrétně "přeceňované album"-(progarchives jsou plný podobných "overrated" výlevů-někdo by to měl mazat).Nechápu dost dobře myšlenkový postup:nelíbí se mi nějaká deska-(ale je spoustu dalších lidí, které si ta deska dokáže získavat, po dlouhá léta, nezávisle na módě..tohle už bývá známkou toho, že na té hudbě cosi bude..)-napíšu tedy že je přeceňovaná.To trochu smrdí sebestředností.
Podobným způsobem lze zkritizovat prakticky cokoliv,napíšu že Bach je přeceněnej skladatel, protože se mi nelíbí,ačkoliv jiné zajímá už celá staletí..

michna (registr.) @ 16.08.2006
to Titan: Vím, že to je už dlouho, co jsi psal tuto recenzi a netuším, jestli progboard ještě navštěvuješ, přesto se tě chci zeptat, jestli se ti něco od Yesáků líbí... nebo spíš, jestli by jsi nějakému jejich albu dal více než 3*? (Pokud jsem si dobře prošel tvůj profil, žádné další album od Yes jsi nerecenzoval.)

to J.Ho: Taky občas čtu progarchives a taky vím, že tohle výrazivo se tam často vyskytuje, ale všimni si, že to často bývá u těch nejvíce a nejlépe hodnocených alb z Top 10, u alb, které společnost zná a bere je nebo odmítá. Připadá mi to pak od těch recenzentů jako takový silácký prvoplánovitý vzdor...ty lidi prostě vědí, že jdou proti absolutní většině a už asi dopředu viděj, jak jim padaj šutry na hlavu... Po sebestřednosti třeba netouží, ale tuší, že středem pozornosti budou. Jasně, je to hrozná fráze, už mě to taky někdy štve, ale nevím, jak by jsi to chtěl mazat... Já bych to nemazal, něco to vypovídá. Na našich stránkách to v případě Titana čtu poprvé. Vlastně možná se něco takového vyskytuje ještě u PF-Division Bell a Yes-Talk.

(snad vám nevadí to tykání)

Dave @ 16.08.2006
Já mám CTTE velmi rád, ačkoliv od Yes mám nejraději asi Relayer. Ale na jednu stranu Titana chápu - prostě ne každému musí sednout alba "obecně" považovaná za skvosty. Konkrétně třeba mě se zas moc nelíbí Selling England by the Pound od Genesis (špatné není, ale nevidím na něm nic extra, nehledně na nějakou tu vatu), Moonmadness od Camel (naprostý průměr, bez výrazných nápadů) nebo Pawn Hearts od VdGG. Titanova nej alba najdeš zde: >> odkaz

kary @ 20.09.2006
......No jsme v demokracii, ale přesto se najdou lidé, kteří by se za svůj názor měli stydět. :-)

Tranty @ 25.09.2006
ja si mysli teda ze Gates je teda lepsi nez CTTE jako pisen ale celkove je Colse lepsi nez Relayer

Dick Steel @ 30.01.2007
To rozhodně. Například Sound Chaser je jedna z nejlepších od yes. Celkové je však lepší CTTE — nemá chybu.

mikepis @ 09.07.2007
Bruford v nejakom davnom interview - myslim, ze ho najdes na Notes From The Edge niekde v archivoch - povedal, ze ked komponovali skladbu CTTE, pridavali stale dalsie motivy a nikto nevedel, ako ju skoncit.
(tento hudobny pristup bol okrem ineho bol aj dovodom, preco bruford neskor skupinu opustil)

Je mozne, ze vnimavy posluchac si tuto jemnu nesurodost vsimne. to vsak myslim nic neubera na fascinujucom impresionistickom obraze, ktory yes maluje na tejto platni.

Titan @ 15.07.2007
Tak jsem asi jediný z prog-rockerů v ČR, kdo toto album nepovažuje za geniální, nýbrž za průměr. Přeceňované jsem řekl proto, že ho drtivá většina považuje za vrchol, jedno z nejlepších alb. Nechtěl jsem, aby to vyznělo nějak útočivě, nebo snaha o to být jiný než vy, ale se mnou to ablum vážně nic nedělá, možná kdybych ho slyšel když vyšlo ? Ale to je jen kdyby a když je mi 23 let :-). Dnes jsem si pustil album znovu a opět to se mnou moc neudělalo, žadný mráz po zádech.

Pro některé je vrchol toto, pro mě je vrchol Yes Relayer a to hlavně Gates of delirium a ta kapající voda a "I get down" - tak u mě je to pasáž soon, ze které mi vstávají chlupy na těle :-). Moraz mi sedne víc než Wakeman. CTTE zkrátka se mnou moc nehnulo, tu genialitu jako vy tam prostě neslyším. Nebo takové Yes album se mi znatelně více líbilo než CTTE, taková skladba Starship trooper, to je nádhera, nebo Heart of the sunrise z Fragile, vztah k Yes mám, ale CTTE zkrátka a dobře není geniální deska dle mého názoru.

Titan @ 15.07.2007
kary: To se jako mám stydět za svůj názor a říkat tu, že se mi to líbí jako vám když to není pravda ? Ty třeba také nemáš rád nějaké "objektivně velmi oblíbené album" a já ti k tomu nebudu říkat, styď se za svůj názor :-)

hejkal @ 16.07.2007
Titan - neboj sa, mňa tiež až tak neoslovuje, dal by som tak 3,5. Pre mňa je najkrajší a najlepší album od Yes tretí The Yes album. Ale koľko ľudí, toľko chutí. Pochybujem, že by sa ľubovoľný počet prog fandov zhodol na jednom naj titule od Yes.

nobady @ 17.07.2007
Každý má nárok na svůj názor.Ale atˇ už si každý myslíme cokoliv,nezmění to nic na faktu,že CTTE zasadilo pořádný hřeb do umění zvané hudba.A proč je tak oblíbené? Protože Yes zde velmi zdařile rozvinou formu polyfonie(vícehlasu) podpořenou pestrým soundem a osobitostí jednotlivých muzikantů.
Již zmíněná polyfonie patří v hudbě k nejvyšší a nejinteligentnější formě vůbec. Atˇ se nikdo nezlobí, ale ani jedna z kapel-konkrétně Genesis,Floydi,L.Z.,D.P,Krimsni,J.T(jsou všichni samozřejmě skvělí a z historického hlediska na stejné úrovni jako YES)tuto formu v takové šíři nevyužívá. To je prostě fakt.
Ono zdánlivě nepodložené prolínaní jednotlivých linek po několikerém poslechu dovede člověka k poznání,že zde každý tón má svůj smysl a vše je dotaženo do maxima.
Tím se Yes dostávají do ligy tvůrců,kde se pohybuje kupř.J.S.Bach,nebo Chick Corea,který se právě od Yes v 70.letech nechal inspirovat.
Ano... hoši lehce flikovali a nastavovali,ale přesto pán Búh,či co to tady vlastně je,prohlásil:\"I když to poskládáte,nebude to mít chybu a bude to znít jako dokonalý pestrý celek.Amen.\"

mikepis @ 17.07.2007
porovnavat yes s bachom - no neviem. aj ked som sam niekedy nekriticky progresivny fanuskik, zas trosku objektivity treba mat a uvedomit si, co vytvoril bach a co yes a neklast ich na rovnaku uroven.

polyfonia - ja by som zas povedal , ze v CTTE najviac citit vply klasickej hudby (mahler, brahms, mozno trochu impresionizmu). na polyfoniu yes prave nie su najlepsi priklad.

ak chces polyfoniu v progresivnom sate - notorickych prikladov je neurekom. pusti si Trilogy od Emersona, ci taku Hommage al la JS Bach od Vargu, ranne platne Jethro Tullu sa len tak hemzia barokovou poplatnostou a polyfoniou atd.

I já se musím připojít k všeobecnému nadšení na toto v pořadí páté řadové album Yes. I kdyby neobsahovalo nic jiného než titulní velekompozici, která prochází několika báječnými zvraty a doslova z ní tryská gejzír melodií a tvůrčího talentu kapely. Od jemných střípků na počátku, přes Wakemanovo mohutné varhanní hřmění uprostřed až k fantasticky melodickému závěru, kde si vždy připadám, jako by zelená barva na obalu explodovala a její úlomky mě zaplavily povznášejícím a pozitivním proudem hudebního kouzelnictví. Skladba určitě patří nejen k vrcholům tvorby Yes, ale i k nejlepším prog-rockovým skladbám vůbec. Jediné, co ji může mrzet je, že má na albu těžkou konkurenci - druhá And You and I je sice poněkud přímočařejší a méně sofistikovaná, ale síla jejích melodických nápadů mě s přehledem bere vítr z plachet pro nějakou, i sebemenší kritiku. Poslední Siberian Khatru naproti tomu klopýtá k cíli podpořena výrazným klávesovým motivem amá zajímavě nakažlivý svižný rytmus. To samozřejmě neznamená, že by byla fádní nebo obyčejná - na to jsou Yes příliš velcí mistři svého oboru. Na tomto albu budete marně tápat po nějakém přehmatu nebo nevydařeném momentu - deska hýří melodií, talentem i dalekosáhlými emocemi. Pokud tady čtu, že hodnocení 5 je "mistrovské dílo, zásadní album" - já nemám námitek.
reagovat

Zarkos @ 23.10.2006
Přesně tak. Svět by si zasloužil více akových kapel.Prostě velmistří k tomu nemám co dodat.

Je potěšující číst stejné názory na tuto desku , která se opravdu poslouchá se zaraženým dechem. Yes jsem objevil někdy v 11 letech a od té doby jsem nenašel nic podobného jejich albu Close to the edge. Až mě to fakt mrzí. Když by jste někdo znal nějaké podobné dílko - dílo , tak mi prosím dejte vědět ať si můžu zase zpestřit život nepoznaným. Tak pá, mějte se YESisti
reagovat

@ 27.06.2006
Relayer

. @ 30.01.2007
bude se ti líbit Tales from topographic oceans!

jedno z nejlepsich a nejdulezitejsich alb vsech dob... a uz tak dokonale skladby jakymi jsou "Close To The Edge" a "And You And I" se dostaly na jeste vyssi uroven na DVD "YES - SYMPHONIC LIVE '02" - ze symfonickym orchestrem zni opravdu famozne... dokonale...
reagovat

Close to the edge mam doma asi 3 roky a takisto ma uplne polozil do kolien. Tuto dosku hodnotim ako najlepsiu z rokov sedemsediatych. V sesdesiatych to bol sgt.pepper , osemdesiatych within the realm of the dying sun /DEAD CAN DANCE/ a devatdesiatych final experiment /AYREON/. aby som sa vratil k yes, okrem close... mam doma aj poslednu radovku magnification ale rad by som este nieco z klasiky, rozmyslal som nad FRAGILE. co by ste mi odporucili?
reagovat

Cmaj13 @ 24.04.2006
Jednoznacne Fragile,Relayer,Yesshows,Going For The One.

@ @ 30.01.2007
určitě Yes Album!

jozef @ 08.09.2007
a skús aj Never Mind The Bollocks od Sex Pistols

Toto album a 35 ročné pôsobenie skupiny YES vo svete hudby je majstrovské dielo, ktoré nemá obdoby, o čom som sa mohol presvedčiť aj na vlastné oči a uši na 3,0 hod. koncerte skupiny YES vo Waršave, začiatkom júna, ktorý sa konal v prekrásnej sále (kongresové centrum) pre asi 3000 ľudí (len môj odhad) s vynikajúcou akustikou a pohodlím (kreslá ako v divadle). S kamarátom sme dorazili do Waršavy asi o 17,00 prišli sme k pokladni, kúpili si lístky do 1.rady vedľa manželiek a priateliek členov skupiny a to čo som zažil na tomto koncerte (kvalita zvuku, pohodlie, výkony muzikantov) je niečo, na čo nezabudnem do konca svojho života. Za posledných 20 rokov som videl množstvo koncertov (Led Zeppelin a Pink Floyd v Prahe, Iron Maiden, Scorpions, Gabriel, Saxon, Jetro Tull a mnoho iných - ktoré mali svoju kvalitu), avšak to čo som zažil vo Waršave bolo niečo neskutočné.
reagovat

Jsem více než mile překvapena pozitivní kritikou albumu Close to the Edge skupiny Yes od pana Jaslovského. Podle mého názoru je to jedno z nejlepších art-rockových děl minulého století a nejvýznamnější album skupiny Yes vůbec. Je zcela zřejmé, že art rock by byl bez Yes a jejich Close to the Edge o mnoho ochuzený.
reagovat

Tu si dovolím nesúhlasiť s názorom Mariána Jaslovského, že sa vraj v roku 1972 Floydi motali v nezaujímavom období. V roku 1971 vydali podľa mnohých jeden zo svojich najlepších albumov vôbec - Meddle. Skladba Echoes je jednou z najlepších aké vôbec nahrali so svojím originálnym rukopisom a soundom. Tiež vypĺňa jednu celú stranu LP. Album Obscured By Clouds (1972) je relatívne nezaujímavý, lebo je soundtrackom k filmu a album bol vydaný z povinnosti k vydavateľstvu.
reagovat

Řadím mezi 5 nej. desek art rocku.
reagovat

No...není právě tohle to nejzásadnější art rockové album všech dob???
reagovat