Progressive rock and alternative rock http://www.progboard.com cs http://www.progboard.com/graphx/logo.jpg http://www.progboard.com 144 210 Progressive rock and alternative rock http://www.progboard.com/Exile-on-Main-St.htm Mick Jagger vzpomínal na nahrávání alba a jedna ze zmíněných historek byla o tom, že naprosto běžně se jelo nonstop - kdo zrovna nenahrával, tak byl stejně přítomen a třeba jen tak pozoroval, užíval si nebo třeba jedl - a prý v některé z písní je slyšet hodně v pozadí zvuk příborů a hovor. Nevím kde, ale jestli je to pravda, pak to dost vystihuje celou atmosféru tohoto skvělého dvojalba. Pokud není Exile on Main St. nejlepším albem Rolling Stones, tak rozhodně mezi ta nejlepší alba patří. Já jsem se k němu dostal v patnácti a okamžitě se mi zalíbil hudební koktejl, v němž dokázali 'stouni' smíchat všechny možné i nemožné styly, které do té doby hráli. Materiál vzniká v letech 1969 - 1972 na několika místech, především ve francouzském Nellcote, kam se kapela jednu dobu usídlila, aby unikla příliš vysokým daním v rodné Británii. Podle slov Keitha Richardse bylo Nellcote za druhé světové války hlavním sídlem Gestapa, což dokazovaly svastiky, namalované na podlaze sklepu, ve kterém nahrávali. Proces byl dost chaotický, jelikož fungování kapely byla v té době jedna dlouhá jízda, plná drog, alkoholu a groupies. Prostě přesně tak, jak si člověk představuje život rockové kapely. Úvodní vypalovačka Rocks off je jednou z těch pro 'stouny' typických skladeb - výrazný riff, odlehčená rytmika, dechy, nařvaný Jagger a překřikující se hlasy ve sborech. Tak to navnadí na poslech celé desky. Druhá Rip this joint je klasický rock'n'roll, během jejích dvou a půl minut se sice nic zvláštního nestane, ale je to jízda. Shake your hips je staré blues Slim Harpa, kapela se víceméně drží tradičního pojetí, což zaručí syrové blues. Casino Boogie svým názvem také leccos prozrazuje. Barová atmosféra z něj přímo dýchá a Bobby Keys tomu ještě přispěje sólem na saxofon. Pak je tu hitovka Tumbling Dice, tu snad ani není nutno představovat. Atmosféra zakouřeného baru pokračuje. Zvuku kytar v tomto songu se stále nemůžu nabažit. Konec první strany. Sweet Virginia pro změnu koketuje s folkem a country, ale naprosto skvěle. Zase tu máme ságo a sbory v refrénu, které odpovídají Jaggerově sólovému zpěvu. Paráda. Přestože je celé album dost přehráváno a naplaybackováno, tak tato píseň působí dosti živě hraná. Následuje balada Torn and Frayed, politické country-blues Sweet black angel a také Loving cup, další naprosto skvělá balada, která se jen tak neoposlouchá. Vypjatý duet Jaggera a Richardse je fakt skvělý. Druhou desku odpálí Richardsem zpívaná Happy, jeho klasická věc, kterou si kapela dodnes na koncertech neodpustí. Krátká Turd on the run je další neurvalý nářez, který kolem jen tak proletí a už je tu Ventilator blues, další song, který stavím mezi to nejlepší, co se na desce dá najít. Skvělý riff a hlavně tempo, které má takový tah, že jen těžko vydržíte v klidu. I just want to see his face je gospel se zpěvem nahraným přes telefon. Původně jen jam Taylora a Wattse. A třetí strana končí opět baladou Let it loose. Také výborná. Navíc v ní hraje na klavír další můj oblíbenec - Dr. John. A poslední strana? Jiným by došel dech, ale Rolling Stones si to ženou dál výraznou All down the line, také oblíbené koncertní číslo té doby. Stop breaking down je od Roberta Johnsona, čímž se nedá nic zkazit, ba naopak. Předposlední je Shine the light, ovlivněná návštěvou kostela v Londýně. A také patří k tomu nejlepšímu - melodie, sbory, aranžmá. Závěrečná Soul Survivor je pravděpodobně nejslabší písní dvojalba, ale nijak neurazí. Wow! Tak jsem zmínil všechny skladby, což jistě dokazuje můj téměř až fanatický obdiv tohoto alba. Je to tak. Deska je to pestrá, každý si tu něco najde. Někde máme promakané aranže, jindy je to záměrně odfláknuté a syrové, mix občas není úplně ideální, ale to je právě ono - tahle deska je totiž po všech stránkách opravdová. A co jsem se jí naposlouchal...a ještě naposlouchám. Fri, 03 Jul 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/In-the-Flesh---Live.htm Živé album nahrané při turné v roce 2000 v Americe .Na albu převažují ty nejlepší skladby Pink Floyd . Se solové tvorby překvapivě chybí skladby v Americe vděčně přijaté Radio K.A.O.S. ,pravděpodobně jeho koncepce neumožnovala vytrhnout jedinou skladbu . Album uzavírá nová skladba Each Small Candle . Cd je skvělé ,ale dvd i s obrazem je mnohem lepší . Thu, 02 Jul 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Radio-KAOS.htm Radio K.A.O.S. je koncepční album na jaké jsme od R.Waterse zvyklí ,minimálně od Dark side of the moon . Album je pojato jako hudební proud L.A. púirátské stanice "Radio Kaos",uváděné DJ,včetně rozhlasových reklam .Pomoci skladeb se Dj dozvídá příběh chlapce Billyho,který odjel do USA za strýčkem .Kromě jiného simuloval jaderný útok,aby ukázal jeho nesmyslnost . Vyníkající album . Thu, 02 Jul 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Gillan-s-Inn.htm Gillan pojal své kompilační album netradičně ,pozval spoustu hostů zvučných jmen ,díky nimž každá písen zní trochu jinak než originál ,mně se to líbí a určitě má smysl si takou desku pořídit . Díky hostům zajímavá deska z výběrem Gillanovy tvorby a z působení v domovských Deep Purple ,ale nezapomněl i na krátké působení v Black Sabbath písní Trashed . Výborná deska . Thu, 02 Jul 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Spirit-of-John-Morgan.htm Spirit Of John Morgan mám od Repertoire (1993), kde sa píše, že nahrávka vznikla v roku 1969, ale pé v krúžku obsahuje rok 1971, tak neviem, kedy presne tento album uzrel svetlo sveta. Klávesy zachrámujú atmosféru a už sa na poslucháča vrhne rifový blues rock I want you. Paráda hneď na úvod, to máva obvykle dve možné pokračovania. Buď je všetko ostatné v tieni alebo je to, naopak, na výslní a ide o geniálne dielo. V prípade Spirit of John Morgan je výsledok rozporuplný. Album obsahuje dve čisto klavírne boogie exhibície hlavného protagonistu (Honky tonk train blues a Shout for joy), niekoľko tvrdých rifoviek v blues rockovom šate (úvodná vec, She’s gone, Orpheus and none for ye s výnimkou spevu), jednu haluz (spev Orpheus and none for ye), dva meditačné svižnejšie „blúziky“ (The yodel, Ride on) a jeden pomalý dlhočizný blues (Yorkshire blues). Takže, nie je to ani prepadák a ani geniálne dielo do siene slávy. Vlastných skladieb je tam všeho všudy polovica, čo nie je chyba, iba som to skonštatoval. Čo to teda je? Výborný blues rock postavený na klávesoch. A to mám rád. Thu, 02 Jul 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Marian-Varga-Vladimir-Merta-Cestou-k-stabil-instabil.htm Teda, poviem Vám, som rád, že toto album som zohnal. Je to totiž ozaj skvost. Spoločný koncert Mariána Vargu a Vladimíra Mertu je úchvatný. Krásne improvizácie-neimprovizácie plné kvality. Aj hovorené slovo Vladimíra Merty je príjemné, navyše vždy, keď Marián Varga niečo prehovorí, som v slzách smiechu, ja skrátka zbožňujem jeho hlas (v dobrom, vôbec to neberte ako výsmech). Určite krásne počúvanie, zároveň však dosť náročné. Odporúčam tým, čo majú v duši nepokoj. Wed, 01 Jul 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Wish-You-Were-Here.htm Wish you were here je krásne album a bol som po Dark side plný očakávanie. Niekde som čítal, že Dark side bol hudobne prekonaný Wish you were here a textovo The wall. Môže byť, avšak napriek tomu, že dávam plný počet, Wish you were here zarďujem až za Dark side. Skladby sú tu nádherné, hlavne titulná a samozrejme Shine on your crazy diamond. Ale to už tu všetci rozoberali. Wed, 01 Jul 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Destroyer.htm První tři alba Kiss sice nebyla vůbec špatná a našlo se na nich několik velmi kvalitních písní, ale zvukově a hlavně komerčně přece jen trošku pokulhávala. Všechno změnil "živák" Alive!, který katapultoval Kiss mezi nejslavnější rockové kapely té doby. Ovšem bylo třeba to potvrdit i studiovým albem. Kapela proto pozvala ke spolupráci uznávaného producenta Boba Ezrina. A vyplatilo se - Destroyer je mezi mnoha fanoušky dodnes nejlepší deska Kiss. Nevím, jestli je i u mě deska nejlepší, co kdy Kiss vydali, ale rozhodně patří minimálně mezi tři nejoblíbenější. Už úvodní vypalovačka Detroit rock city ukazuje, že tohle bude něco jiného než první tři alba - nejen chytlavá melodie, ale také (na svou dobu) výborný zvuk. Následující King of the night time world, která na úvodní song navazuje, je asi mou nejoblíbenější písní na albu. Temná God of thunder, veleúspěšná balada Beth, nebo příjemný rock v podobě Do you love me jen podtrhují kvalitu alba. Příjemným osvěžením je také píseň Great expetations - málokdo by čekal od Kiss něco podobného. Slabší místo? Snad jen Sweet pain mě nějak extra nechybla, ale jinak zaslouží Destroyer velkou pochvalu. Wed, 01 Jul 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Sam-Apple-Pie.htm Zabudnutý debut skupiny Sam Apple Pie by sa mohol dávať ako učebnicový príklad neférovosti kolobehu histórie a úspechu/neúspechu v hudobnom biznise. Vo všeobecnosti, blues rock sa mi neopočúva nikdy, takže je jasné, že budem nadšený. Výrazný vokálny prejav Sama Sampsona nemá chybu, ale aj vymakané náladové gitarové kĺzania stoja za zmienku. Čo sa rozmanitosti týka, nájde sa tu Fleetwood Macovská vzdušnosť (Sometime girl, Annabelle), Doorsovská atmosféra (Winter of my life), výrazný a často drsný blues (Hawk, Swan song, Uncle Sam’s blues, Moonlight man) a aj vtipné momentky (Tiger man – king of te jungle). Album má však ešte jeden tromf, výborný zvuk a nevšednú vzdušnú atmosféru, to nebýva pri drsných blues rockových partách pravidlom, a preto svoje nadšenie nebudem tlmiť. Za päť. Wed, 01 Jul 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/High-mighty.htm O dva roky to skupina skúsila znovu. Budem stručnejší, než obvykle. Album trpí tým istým, ako aj jeho predchodca. Je dlhý, chýba mu výnimočnosť zostavy s Woodym. Vo výsledku poslucháč dostane štandardný, avšak nenápaditý rockový album, Gov’t Mule kopirák. Chcelo by to novú krv. Platí síce, že neznalec pôvodnej zostavy by mohol byť nadšený, krk by som na to nedal. Za zmienku stoja skladby Mr. High & Mighty, Streamline woman a bonusová 3 string George. A to je málo. Šedivý priemer (pozor, na dnešné pomery je to stále výborná doska a je živšia ako Déjá Voodoo). Tue, 30 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Deja-voodoo.htm Nová zostava, rozšírená o klávesáka (to neprekvapuje, aj tak ich už v minulosti hosťovala celá kopa) a basáka, ktorý sa dostal do nevďačnej pozície nahradiť legendu, nahrala svoj prvý počin. Na úvod je tu trošku funkujúca hard rocková vypaľovačka v strednom tempe (takmer klasika Gov’t Mule) s názvom Bad man walkin’. A už vnímam prvý nesúlad. About to rage chce byť pomalá aj ťažká skladba, ale od čias albumu Dose sa takáto poloha už nevyskytla a ani toto nie je úplne ono. A minutáž sa ťahá až do blba. Perfect shelter kváka ako ropucha. Teraz neviem, či je to dobre alebo zle. Vylúhovaný slaďák Little toy brain tiež nemá ten povestný chĺpok, ktorý by z neho robil niečo výnimočné. Srandovná Slackjaw Jezebel je divná, ale celkom ma baví. Opäť tu máme jednu sladkobôľnu precítenosť (Wine and blood), opäť bez emočných nábojov, ktoré by neboli slepé. Správne posadený hard rock v Lola leave your light on konečne napráva hluché minúty. Tento skrat si však vynahradzuje hneď nasledujúca dlhočizná Silent scream. Z nej sa dá počúvať iba stredná metalovo ťažká sólová pasáž. Viacero polôh od ticha po rachot poskytuje No celebration, čo ja viem, či jej to prospelo? Svižná vypaľovačka Mr. Man ma baví. Zdĺhavá pokojná My separate reality je vata a New world blues to tiež nezachráni. Vlastním dvojcédé verziu s bonusovým živým vystúpením Live in Chicago 22.10.2004. O niečo horšie zvukové prevedenie ako som bol doteraz zvyknutý, ale v pohode. Ak by sa tento album dostal do rúk niekoho, kto nič iné nepočul, mohol by byť aj nadšený, predsa len je to dielo skúsených hudobníkov s pravým rockovým cítením, avšak oproti minulým albumom je to nudný odvar. Nemôžem si pomôcť. A hlavne, je až príliš dlhý. Tue, 30 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/The-deepest-end.htm Mohutná niekoľkohodinová šou, kde sa na pódiu vystrieda hromada hosťujúcich hudobníkov, to chce naozaj výnimočné organizačné schopnosti alebo ignoranciu a drzosť totálneho magora. DVD má okolo troch hodín, priložené dve cédéčka obsahujú aj ďalšie skladby, škoda, že neurobili radšej dvojdévédéčko. Výborné muzikantské výkony, silný materiál, evidentná radosť a pohoda protagonistov, to všetko robí z tohto diela viac, než len komerčný ťahák na fanúšikov všetkých zúčastnených. Ak by som mal niečo vyzdvihnúť, tak je to skladba Greasy granny’s gopher gravy 1&2 s Lesom Claypoolom. To je típek na pohľadanie (povšimnite si visačky/cenovky na jeho Rickenbackerovi). Z bonusov sa človek dozvie ďalšie pikošky. Napríklad, basák, čo hrá v skladbe Mule, mal so svojou skupinou v ten večer koncert, takže odišiel. Ako večer pokročil, volali mu, či sa vráti, chlapík prisľúbil, že hej, takže na záver šou sa opäť zjavil na pódiu. Husté. Alebo, Haynes zabudol, ako začína skladba Sweet leaf, takže kývol na bubeníka a ten struhol improvizované bicie sólo v troch častiach. Vždy na konci dostal pokyn, že stále nič, takže musel pokračovať. Mimochodom, je to jedno z mojich najobľúbenejších sól na bicie. Nakoniec sa ho Warrenovi uľútostilo, takže zaimprovizoval iba gitarové sólo až sa mu v hlave rozsvietilo a skladba mohla začať. Záverečná Thorazine shuffle prebehne s tromi (!) basákmi na pódiu. Jedno z najzaujímavejších živých vystúpení, aké sa často nevidí a nezrealizuje. To je na plný počet. Tue, 30 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/The-deep-end-volume-2.htm Varovanie na úvod – toto je sumárka celého projektu Deep end, čiže rovnaký text nájdete pri obidvoch dieloch. Po smrti výnimočného Allena Woodyho mohla skupina Gov’t Mule pokojne skončiť a nikto by sa nečudoval. Haynes s Abtsom však dokázali niečo dosť ojedinelé. Zlanárili okolo 24 významných basgitaristov (medzi inými aj také esá ako Jack Bruce, Les Claypool, John Entwistle, Tony Levin, Jason Newsted, Chris Squire a ďalších) a behom dvoch rokov nahrali dva albumy, kde sa zmienení protagonisti vyblbli do sýta. Všetko sa to nieslo v obľúbenom marketingovom klišé „Pocta zosnulému“. Aby sa nešetrilo, k basákom pribudlo aj množstvo iných hudobníkov (napríklad Chuck Leavell, John Scofield a iní). Niečo takéto je možné realizovať v štúdiu, avšak to Gov’t Mule nestačilo, takže aj za prispenia množstva ďalších hudobníkov (trebárs Béla Fleck) tento mamutí projekt dotiahli aj na pódium (a vydali DVD, o tom neskôr). Pre poslucháča to znamená asi toľko, že na obidvoch albumoch dostane prierez basovými technikami a štýlmi všetkých možných rockových žánrov. Prevláda pôvodný materiál, čo dokazuje, že Haynes mal stále dostatok nápadov, v tomto smere je striedanie basákov dokonca oživením. Napriek zameraniu ide hlavne o skladby a nie o exhibície, nejaké dlhočizné basové onanie sa nekonajú. A to je veľké plus. Neriešim jednotlivé pesničky, to si treba vypočuť, k veciam, ktoré sa mi páčia, patria: Bruceovka Fool’s moon, nádherne gradovaná Effigy, džezová Sco-mule, krehká Beautifully broken, tvrdá Trying not to fall, uletená Greasy granny’s gopher gravy pt.1 a 2 (Les Claypool je figúrka, toto normálne žeriem), krajinná Lay of the sunflower, tradično-bluesová Catfish blues a naliehavá Which way do we run?. Rozhodne sa zmienim o jednej skladbe, ktorá však dosť stratila oproti originálu – Sin’s a good man’s brother. Tu by to chcelo „ducha“ Grand Funk, ktorý absentuje. Paradoxne, je to asi posledná štúdiová nahrávka s fenomenálnym Allenom Woodym. Celkové hodnotenie projektu – opäť vynikajúce hudobné hody. Kým vo svete (a v USA hlavne) je Gov’t Mule veličina, ktorá pritiahne na takýto projekt hudobnú elitu, na Slovensku (v Čechách neviem) po nich ani pes neštekne a stavím sa, že ak by tu mali koncert, tak bude poloprázdne hľadisko. Ja by som tam bol. Tue, 30 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/The-deep-end-volume-1.htm Varovanie na úvod – toto je sumárka celého projektu Deep end, čiže rovnaký text nájdete pri obidvoch dieloch. Po smrti výnimočného Allena Woodyho mohla skupina Gov’t Mule pokojne skončiť a nikto by sa nečudoval. Haynes s Abtsom však dokázali niečo dosť ojedinelé. Zlanárili okolo 24 významných basgitaristov (medzi inými aj také esá ako Jack Bruce, Les Claypool, John Entwistle, Tony Levin, Jason Newsted, Chris Squire a ďalších) a behom dvoch rokov nahrali dva albumy, kde sa zmienení protagonisti vyblbli do sýta. Všetko sa to nieslo v obľúbenom marketingovom klišé „Pocta zosnulému“. Aby sa nešetrilo, k basákom pribudlo aj množstvo iných hudobníkov (napríklad Chuck Leavell, John Scofield a iní). Niečo takéto je možné realizovať v štúdiu, avšak to Gov’t Mule nestačilo, takže aj za prispenia množstva ďalších hudobníkov (trebárs Béla Fleck) tento mamutí projekt dotiahli aj na pódium (a vydali DVD, o tom neskôr). Pre poslucháča to znamená asi toľko, že na obidvoch albumoch dostane prierez basovými technikami a štýlmi všetkých možných rockových žánrov. Prevláda pôvodný materiál, čo dokazuje, že Haynes mal stále dostatok nápadov, v tomto smere je striedanie basákov dokonca oživením. Napriek zameraniu ide hlavne o skladby a nie o exhibície, nejaké dlhočizné basové onanie sa nekonajú. A to je veľké plus. Neriešim jednotlivé pesničky, to si treba vypočuť, k veciam, ktoré sa mi páčia, patria: Bruceovka Fool’s moon, nádherne gradovaná Effigy, džezová Sco-mule, krehká Beautifully broken, tvrdá Trying not to fall, uletená Greasy granny’s gopher gravy pt.1 a 2 (Les Claypool je figúrka, toto normálne žeriem), krajinná Lay of the sunflower, tradično-bluesová Catfish blues a naliehavá Which way do we run?. Rozhodne sa zmienim o jednej skladbe, ktorá však dosť stratila oproti originálu – Sin’s a good man’s brother. Tu by to chcelo „ducha“ Grand Funk, ktorý absentuje. Paradoxne, je to asi posledná štúdiová nahrávka s fenomenálnym Allenom Woodym. Celkové hodnotenie projektu – opäť vynikajúce hudobné hody. Kým vo svete (a v USA hlavne) je Gov’t Mule veličina, ktorá pritiahne na takýto projekt hudobnú elitu, na Slovensku (v Čechách neviem) po nich ani pes neštekne a stavím sa, že ak by tu mali koncert, tak bude poloprázdne hľadisko. Ja by som tam bol. Tue, 30 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Strictly-Personal.htm Strictly personal je album, ktorý si rozhodne musím dnes vypočuť. Výhoda toho, že rodina je u svokry na prázdninách. Vražedný úvodný proslov hlavného protagonistu vystrieda jeden brutálne uletený blues. Ah feel like ahcid je asi najlepšia vec od skupiny, dodnes si pamätám, že keď som sa ju naučil vnímať, tak som ostal čumieť. Safe as milk je typické netypické blues á la Magic Band. Záverečné psychedelické zvuky naznačia, o čom bude neskoršia doska. Mŕtvolná Trust us sa driape z hrobu ako čerstvo oživená mŕtvola. Tu už záložka blues nevystačí. Toto je niečo nadprirodzené. Exorcizmus v priamom prenose. Son of mirror man – mere man je psychicky zdeptaný blues, tam, kde životom súžený blues man mrmle niečo o ťažkom walkin’ on the road, Beefheart a kompánia dávno zodrali podrážky aj s nohami a bezvládne sedia v kresle zavýjajúc ako vlci na mesiac. Mnohovokálová On tomorrow patrí do kategórie čistá haluz. Alebo nefalšovaná genialita. Ak by som mal prísť so skupinou do podniku a spustiť niečo takéto, tak ma do minúty vyrazia a na honorár môžem zabudnúť. Ak by som začal s Beatle bones ‘n’smokin’ stones, tak nevydržíme ani pol minúty. A predsa to niekto nahral s plnou vážnosťou. V podstate „obyčajný“ drevný blues je Gimme dat harp boy, kde sa na harmoniku naozaj dostane. Záverečná Kandy Korn je, neváham to pomenovať, skrytý hard rock. Skúste si to, čo tam hrá gitara, zbustrovať a máte vážny rif. Posledné výkriky nerátam. Ako, z čisto poslucháčskeho hľadiska tento album považujem za najlepší. Trout mask replica je už moc za hranicou a Safe as milk zasa príliš pred ňou. V správnom styčnom bode sa nachádza Strictly personal. U mňa za päť. Mon, 29 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Safe-as-Milk.htm Captain Beefheart and his Magic Band, to je kapitola hudobných dejín sama o sebe. Debutový album Safe as milk vychádza z čiernych koreňov blues. Jeho medvedí hlas (a je to baribal, teda medveď čierny) hrmoce nad jednoduchými bluesovými spodkami (a teraz nehovorím, o bielizni, maximálne o čiernizni). S troškou nadsadenia by som mohol celý album odpísať ako blues. Ale... Niečo v celej atmosfére nahrávky, niečo v názvoch skladieb (napr. Abba zaba), niečo v ironickom podtóne hlavného protagonistu, všetky tieto niečo majú v sebe niečo skryté, čosi čierne. Na svoje si neprídu milovníci stostranových notových zápisov, toto je americká hudba z päty histórie obalená do nekompromisného úletu. Zatiaľ, pravda, iba sem tam, ale zárodok vecí budúcich nemožno prepočuť. Ukončím túto čierno-čiernu úvahu vetou z úvodu. Captain Beefheart and his Magic Band, to je kapitola hudobných dejín sama o sebe. A rozhodne to nie je čierna machuľa! P.S. Dlho mi trvalo, kým som si Kapitána obľúbil, za mladi sa ma otec snažil presvedčiť, že je to ono, ale ja som v tom Yoko (teda ono) nenachádzal. A kto by ju aj hľadal, však? Nakoniec som uspel prostredníctvom albumu Strictly personal. Mon, 29 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Thinkin-.htm Prešli dva roky a Banchee prišli s albumom Thinkin’. Na začiatok to svižne odpáli melodický gitarový hard rock John Doe. A rezká je aj vecička Willya. Trojštvrťová pesnička s názvom 3/4 song sa snaží rytmizovať (na tri) o dušu, titulná Thinkin’ je až párplovská, uháňa s vetrom opreteky a na minulom albume by sme takúto skladbu hľadali márne. Bluesovo hard rocková Searcher’s life patrí do kategórie ťažká pohoda. Gitarista sa vyblbne dosýta. Mohutný názov Iceberg klame telom, v pomalšom tempe sa odvíja gitarové melodické inferno. Takéto balady sa už dnes nerobia. Výborná Children of the Universe ukazuje značne temnejšiu polohu skupiny. Na záver je tu opäť dlhšia skladba s názvom ”38“. Vyznieva experimentálnejšie, perkusie sú v popredí, nad všetkým sa týči sólová gitara. Skladba výborne graduje, dokonca aj spevák tvrdí muziku, kto by to bol do neho povedal. Tvrdší, ale stále výrazne melodický album výraznej skupiny. Mon, 29 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Banchee.htm Bánší je keltská víla zvestujúca smrť svojim kvílením. V prípade tejto skupiny je to však skôr rajská hudba. Krásny úvod so zvončekmi a ľúbivou melodikou korunovanou výborným nevtieravým spevákom, to je The night is calling. Banchee nebrúsi nechty o tabuľu ako Krvavý rock, nehrmí ako Sila Zeusa a už vôbec nečadí ako cigara značky Sir Lord Baltimore. Naopak, stavia na priezračnom zvuku a silnej dávke melodična. V priebehu Train of life je prítomná istá tvrdá poloha, ale vokál je 60-kový. Takto ho však môžem. A tieto polohy, občasná zdanlivá tvrdosť, výrazná melodika, jemnosť a ťah zároveň, sa prelínajú celým albumom, As me thinks nádherne graduje, Folllow a dream slaďákuje o sto šesť a tak ďalej. Polohy drsnejšia – jemnejšia sa rovnomerne prelínajú a dopĺňajú, všetko dokresľuje melodická gitara, perkusie a všadeprítomná dávka precítenosti. Zmienim sa už len o záverečnej dlhšej skladbe menom Tom’s island, ktorá nesie znaky istej vážnejšej snahy o kompozíciu. Pribudlo v nej tvrdších a zlovestnejších pasáží, akoby sa všetci zobudili zo sladkého sna a začali reflektovať drsnú realitu. Super. Všetci jemnocitní rockeri si prídu na svoje. Vrelo odporúčam. Mon, 29 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/First-battle.htm Mal som šťastie, že mi tento album bol ponúknutý iba tak, mimo mojich objednávok. Úvodná melodická Meet again s Nice-like klávesom a 60’s vokálmi je príjemná, ale nič extra vo mne nevzbudzuje. Všetko sa zmení s nástupom škrípajúcich klávesov vo Why may I not know. To je drsný hard rock až na dreň, flauta evokuje Jethro Tull (ako každá flauta v hard rocku, Anderson si zabezpečil nesmrteľnosť). Ľúbivo si zakrepčí Tumblin’ Jack, hotová hitovka. Vražedná Tullovka Black born children je asi najlepšia skladba na albume. Hard rock ako remeň, s prímesou blues. Flautová haluz mixovaná s nekompromisným melodickým hard rockom (závan Uriah Heep je možný:)) Life nemá chybu. Blues prikrmovaný klávesmi menom Problems je tiež z kategórie luxusných. Sixtýsovka Why don’t you follow me? Má ťah ranných hard rockových nahrávok, Guy in the neighbourhood je už obomi nohami v sedemdesiatkach. A to platí aj o svižnej Lonesome road. Záverečná dlhohrajúca Diary of an old man stojí na bluesových základoch a tvorí výbornú bodku za značne namakaným albumom. Bonusy sa nesú v rôznorodej nálade, čistá 60’s psych-popovka Plastic mind, podobná Smile, saxofónom zdžezovaná hard rockovka I can’t live with nobody but you, dlhočizná hard-džez rocková The youngest day so zmenami nálad, sekaná Bobo’s dream, drsná hard rocková Bad time a to je všetko. Belgická skupina Waterloo po sebe zanechala jeden album, ktorý by nemal chýbať v záujme pozornosti žiadneho hľadača zabudnutých klenotov. Mon, 29 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Life-before-insanity.htm Hoci to v čase vydania nikto netušil, ide o posledný album klasickej zostavy. Gov’t Mule na prelome milénia už nemuseli nikomu nič dokazovať, z pozície pravdepodobne najlepšej živej skupiny uplynulej dekády si to mohli v štúdiu pohodlne užívať. Otváracia skladby Wandering child má dosť podobných znakov s Blind man in the dark. Titulná skladba je skôr pokojná, ale má silný citový náboj. V podstate boogie Bad little doggie sa môže pochváliť zvláštnou atmosférou a rytmikou. A podobne posadená je aj Lay your burden down. Sladká (ale v značne tvrdom zvuku) Fallen down patrí k tomu najlepšiemu, čo sa na albume nachádza. World gone wild mi pripadá ako variácia na minulé skladby, nie, že by bola zlá, ale niečo jej chýba. Oproti tomu, Tastes like wine je akustický slaďák, ktorý sa mi z celého albumu páči najviac. Blues-boogie I think you know what I mean sa počúva výborne, rovnako ako Far away a hlavne No need to suffer, čo je taký trošku Free bird s vynikajúco postaveným sólom. Najprv sa vyblázni basa, potom gitara. Jeden z najlepších momentov v celej tvorbe skupiny! Zabudnuteľný akustický slaďák In my life nie je dobrou bodkou za albumom. Skrytý rýchly blues je v pohode. Life before insanity už tak neohúri, ale je stále vynikajúci. Škoda, že druhá polovica dosky stráca na razancii (veľa pomalých skladieb), pôsobí to zdĺhavo. Mon, 29 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Livewith-a-little-help-from-our-friends-Collector-s-edition.htm Oproti tradičnému vydaniu je tu zachytená celá šou z novoročnej párty. Zvuk je o poznanie neuhladenejší, po vypočutí celého setu sa človek nezbaví dojmu, že 2CD verzia v sebe nakontrahovala to najlepšie z celého vystúpenia. Toto je naozaj skôr pre kompletistov a zberateľov, než pre masy. Vo všeobecnosti platí to, že je to dlhočizný živý orgazmus kvalitnej hudby. Za štyri hviezdy, schválne uberiem jednu, pretože si myslím, že toto ani veľmi nemuseli vydávať. Mon, 29 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Livewith-a-little-help-from-our-friends.htm Až z USA mi prišiel balík s týmto 2 CD spolu s výberovkou Outlaws. Počas mojej civilky v Galérii Mesta Bratislavy som mal tú česť zoznámiť sa s riaditeľom jednej arizonskej galérie. Robili sme spolu výstavu a plus som zabezpečoval tlmočenie. Keď sme sa bavili o hudbe, tento chlapík vyjadril ochotu zohnať mi tam u nich nejaké veci ako dar za spoločne strávené chvíle. Spísal som zoznam a bolo. Po čase prišiel balík a v ňom zmienené cédéčka. Dvojalbum personálne nabobtnal, okrem tria sa tu zjavuje dosť hosťov, väčšina skladieb je prevzatých, ani jeden cover band, ktorý sa poflakuje po baroch, však na takúto úroveň nemá. Skladby nie sú iba tupo okopírované, skôr slúžia na vytváranie pohody a hudobných žážitkov. Naživo to muselo byť úchvatné. Nemienim to opisovať skladbu po skladbe, je to trademark Govt Mule, rôzne sólovačky trvajú aj pol hodinu v rámci jednej skladby. Spomeniem iba neskutočnú verziu Sad and deep as you od Masona (Traffikáči budú poznať) s dlhým saxofónovým sólom. Celý album je tradične výborný a to aj po stránke zvukovej. Na silu klasickej trojky (Roseland Ballroom) však nemá. Mon, 29 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Dose.htm Druhý štúdiový (a tretí celkovo) album začína tvrdou rockovou Blind man in the dark, nedá sa však nevšimnúť si osobitý rukopis tria. Skupina dozrela ako víno. Ako inak vysvetliť dotyk génia v Thorazine shuffle? Toto je skladba skladieb! Obsahuje aj bicie sólo, ktoré je však zakomponované do skladby, nečakajte žiadne – a teraz hrá chvíľu iba bubeník. Dokonalé. Pocta dvom veľkým osobnostiam, Jeffovi Beckovi a Theloniusovi Monkovi, sa volá Thelonius Beck a je to nadžezlá tvrdá inštrumentálka. Posadená hrubosť Game face je určitý etalón štýlu Gov’t Mule. Rovnako ako slaďák Towering fool. Emócie tečú nielen z reprákov, ale aj z očí. Džezovo meditačná Birth of the mule prejde do klasiky, spevnej John the relevator. Záverečná časť albumu sa nesie v duchu monumentálnosti, She said, she said je vystriedaná brutálnou Larger than life, akusticky medituje Raven black night a absolútny koniec obstaráva kypiaci slaďák I shall return. Myslím, že lepší štúdiový album skupina nestvorila. Našla svoju tvár, pridala výborné hudobné nápady, moderný zvuk, tvrdosť, mix štýlov a neskutočnú hráčsku virtuozitu kombinovanú s nefalšovaným citom pre hudbu. Míľnik rockovej hudby 90. rokov. Mon, 29 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Live-at-Roseland-Ballroom.htm Keď som sa dozvedel, že existuje nejaká južanská skupina Gov’t Mule, skusmo som zapátral a zakúpil tento album. Ani najväčšia fantázia a najdivokejšie sny o hudbe ma však nepripravili na to, čo sa vyrútilo z reproduktorov. Južanský rock? To sotva. Klasická trojka špičkových hudobníkov, z ktorých ešte o hlavu vyššie vyčnieval basák Allen Woody, to v duchu najlepších vystúpení legiend v 70. rokoch rozbalili ako nikto. Šestnásť a pol minútový džem Trane sa ani nedá opísať, úryvky zo skladieb ako 3rd stone from the sun, Eternitys breath alebo St. Stephen dopĺňajú voľnú tvorbu na pódiu. Nasledujú dve namakané skladby z debutu, Temporary saint a hlavne Painted silver light, obe sú podstatne lepšie, než štúdiovo, v druhej sa v sólovej pasáži mihne Nantucket sleighride, čo je absolútne bombové. Vytvrdená Steppenwolfovka Don’t step on the grass, Sam a Allmanovská džezovka Kind of bird ukazujú nielen vymakaný zvuk a prevedenie, ale aj cit všetkých zúčastnených. To najlepšie prichádza nakoniec. Variácia Zeppelinovských bicích odštartuje zabijácku Mule, kde žiari Allen Woody a takto dajako si ja predstavujem našľapanú basu!!! V strede sa mihne Who do you love a jazda končí. Neviem dosť dobre opísať, ako veľmi ma tento album ovplyvnil. Je to atomovka nad Hirošimou, veľký tresk v nič netušiacom prázdne, v podstate to vystihnem suchým – najlepší živý album 90. rokov a jeden z najlepších vôbec. Povinnosť pre každého, kto sa zaujíma o rockovú hudbu bez rozdielu. Mon, 29 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Gov-t-Mule.htm Debut Gov’t Mule som počul až po ich geniálnych živých albumoch, takže som bol v očakávaní. Warren Haynes ako interpret má hneď niekoľko predností. Má hutný hlas, ktorý sa nebojí vykričať do sveta a tiež má jasne rozpoznateľný zvuk gitary, čo je dnes vcelku rarita. Bubeník Matt Abts je technicky zdatný, hoci pomerne tvrdý, rozhodne nenudí. Allen Woody je basgitarová extratrieda. Jack Bruce na druhú, jeho živé sóla maskované za sprievody nemajú chybu. Čo je výsledkom takéhoto spojenia? Vynikajúci tvrdý blues-hard-džez rockový album s neopakovateľnou atmosférou. Prevzatý blues na úvod (iba spievaná Grinnin’ in your face, hutná Mother Earth) a klasický hard rock Mr. Big neurazia, ale podstatné sú vlastné kompozície. Pomalé, ale masové Temporary saint, Painted silver light, improvizačne vďačné Rocking horse, Monkey hill, Mule, Trane (tá obzvlášť, geniálna skladba), mierne uletená Left coast groovies, haluzná vsuvka Dolphineus a nakoniec aj posadená World of difference dokazujú, že návrat kvalitnej rockovej hudby bol a je možný. Vynikajúci debut správnej rockovej trojky, iba fakt, že neskoršie albumy sú ešte lepšie mi zabráni dať päť hviezd. Mon, 29 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/The-Dark-Side-of-the-Moon.htm Veľmi som sa bránil predstave, že mne, ťažkému antidavistovi a antikomerčákovi, sa bude od PF najviac páčiť album, ktorý vychvaľujú najviac. Ale bohužiaľ, stal sa pre mňa floydovskou jednotkou. Viac písať nejdem, recenzií je tu habadej. Len ešte toľko: Us and them - prenádherná nádhera. Sun, 28 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Vsetko-je-inak.htm V prvom rade opäť nechápem zaradenie do diskografie CM, ale čo už. Všetko inak je môj srdcový album. Prečo? Začal som ho počúvať v čase, keď som prežíval mnoho srdcového trápenie, a tak som viac tento album precítil a preto mi dal zrejme viac ako PaloviM. Páči sa mi tá nostalgia a melanchólia, ktoré sú prítomné na väčšine skladieb. Favoriti: nádherne smutná Zrnko piesku, pohodovka Holuby na korze, naliehavá Pešiak a ďalší príval smútku Poznám ťa zázrak. V tomto projekte Hammela a Vargu mi ani nechýba exceletný Radim Hladík, aj keď kvalita by šla s ním zrejme hore. Takže určite cítim tento album špecificky s ohľadom na obdobie počúvania a preto dávam 4 hviezdy. Sun, 28 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Klossa-Knapitatet.htm V pořadí třetí album Samla Mammas Manna, které vychází v roce 1974 pod názvem Klossa Knapitatet (slovní hříčka, která znamená něco jako "zničte kapitalismus"), opět přichází s originální směsí mnoha hudebních stylů. Můžeme zde zaslechnout švédskou lidovku, ruskou častušku, polku a bláznivé jódlování, ale i skvělé jazzrockové skladby či variace na klasickou barokní hudbu. Sestava SMM se proti předchozímu albu nezměnila, doplnil ji pouze hostující Brynn Settels, jehož akordeon zní v titulní skladbě celého alba. Prim opět hrají kapelník Lasse Holmer se svými klávesami a ulítlým smyslem pro humor a kytarista Coste Apetrea. Co se týče zpěvu, ten zde nehraje žádnou důležitou roli, musíme si vystačit s klasickými skřeky a mumláním :-) K vrcholům alba patří jeho nejdelší skladba Liten dialektik (zase ten marxismus!), moc se mi líbí i Långt ner i ett kannihål (liten tuva stjälper ofta stort lass), píseň, odkazující pravděpodobně na Alenčinu cestu dolů králičí dírou. Samla Mammas Manna sice patří k zakládajícím kapelám hnutí Rock in Opposition, na rozdíl od jiných představitelů RIO jsou však jejich skladby melodické a chytlavé. Pokud chcete začít s touhle kapelou, je jejich třetí album asi tím nejideálnějším startem. Já mu dávám obligátních pět hvězdiček. Sun, 28 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Cosmic-Genesis.htm Třetí řadové album švédského metalového barda je ve znamení výrazného posunu a přesahu do nemetalových stylů. Zároveň ale překvapivě přibylo blackových skřeků. Ale popořadě. Novinkou je přírůstek ve formě kytaristy Mattiase Marklunda, což jedině prospělo (přestože Vintersorg rozhodně hrát umí), zvuk je teď plnější, přibyly různé vyhrávky a sóla. Výraznou změnou je odklon od švédštiny směrem k angličtině. Že by touha po prosazení se ve světě? Po poslechu Vám bude jasné, že s hudební náplní tohoto alba se Vintersorg stejně prosadí jen mezi posluchači metalového progresu. I po stránce textové se událo pár změn. Vintersorg opustil mytologii a vydal se na pouť mezi hvězdami. Jak už jsem napsal, hudba je více experimentální. Místy hodně tvrdá, ale tvrdost je tu jen kořením (Algol, Dialogue with the stars, Ars memorativa), převládají totiž výrazné melodie, časté změny tempa, občas se hudba na chvíli ustálí, aby si posluchač oddechl a vychutnal plochy zhudebněných kosmických dálek. To se pak dostanou ke slovu akustiky a sbory (titulní skladba) a zasněná nálada. Celá deska ale působí tak, že chce hlavně udělat dojem okázalého díla, které nás musí ohromit (především úvodní pompézní Astral and Arcane). Dost důležitou roli hrají i klávesy, přestože většinou jen podbarvují. Jejich zvuk ale vyplní spoustu prostoru. Dvakrát se ozve i švédština - seversky mohutná Om Regnbågen Materialiserades v rytmu valčíku. Jedna z těch skladeb, na kterých je znát, nakolik metal čerpá ze středověké hudby. A pak je švédsky zpívaná ještě hitová Naturens Galleri, kterou si už při prvním poslechu budete zpívat s nahrávkou. Na konci alba je poklidná melodická The enigmatic spirit, za zmínku stojí i cover Uriah Heep - Rainbow demon, kterou Vintersorg nijak zásadně nepřekopal, ale ani nezkazil - ctí originál. Co ale album sráží jsou bicí. Naprogramované sice perfektně a zajímavě (muselo to zabrat určitě dost času), ale je to prostě znát, i ve zvuku. Tak jako tak se ale jedná o skvělé album, i když to podstatné ještě přijde. Sun, 28 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Well-Cut.htm Jenghiz Khan se neváhali přihlásit k ovlivnění soundem amerických Iron Butterfly a Vanilla Fudge. Na svém jediném albu 'Well Cut' tak představili plnotučný hardrockový materiál, který ale připomene i jednu britskou kapelu, mající tehdy na kontě první dvě alba. A není divu, vždyť i Uriah Heep čerpali inspiraci z podobných zdrojů. Album otevírá hardrockový epos 'Pain' s výrazným riffem, dokonalým souzněním kytary a kláves, vrstvenými vokály i excelentním výkonem vedoucího zpěváka, kterému patří úvodní půlminuta. Uvedené atributy však ozdobí i jeho pokračování. První bluesové intermezzo 'Campus' osvěží, jeho zpěvná druhá část pobaví, mezi nimi ale září majestátní 'The Moderate', nejvydařenější Breanův příspěvek na albu. Akustická 'The Lighter' pro změnu příjemně plyne v poklidném tempu, klid před bouří se tomu zvykne říkat. Tu přinese následující hardrocková klasika s orientálním překvapením v závěru 'Hard Working Man', jeden z albových favoritů. Průzračný a křehký akustický klenot 'Mad Lover' nepostrádá lehkost a eleganci, stejně jako závěrečný baladický opus 'Trip To Paradise' ten správný drajv. Jednoduše, dostatek originality, energie i kumštu na to, aby se album mohlo rovnocenně měřit s nahrávkami svých anglosaských souputníků. Snad tedy jenom absence kontraktu s významnějším vydavatelstvím, typický to neduh belgických kapel té doby, může být vysvětlením skutečnosti, že podobné dílo téměř upadlo v zapomnění. Každopádně se ale zařadilo mezi počiny, které udržují moje neutuchající nadšení pro tento žánr. Sat, 27 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/-demarkens-Son.htm Že mám rád severskou scénu, atmosféru, přírodu, mytologii a vůbec všechno, co k severu patří, to zmiňuji dost často, ale jak to, že jako svého času dost zapřisáhlý 70's rocker a odpůrce jiného, než kvalitního čistého vokálu přičuchl jsem i blacku, deathu a doom metalu? Je to s podivem, ale je za tím něžné pohlaví. Nebudu to nijak rozpitvávat (hlavním tématem je zde Vintersorg, že? :-)), ale můžu říct, že poslech kapely s odporně znějícím názvem, připomínající jazyk jednoho z největších pošahanců 20. století - Siebenbürgen a jejich desky Loreia (1997) za noci v lese, zírajíc na hvězdnou oblohu, na mě prostě zanechal stopy. Ne, neměním se vlkodlaka, ale tahle parta mě dostala spojením klasického black metalu a folkových prvků. Ano, těžko jsem si zvykl na skřehotavý vokál, ale hudba samotná mě o kvalitách kapely přesvědčila. Hlavně pak ty folkové vlivy - ze starší scény můžu doporučit Folque, kteří upravují hlavně lidovky, pokud zkousnete švédštinu, budete odměněni. Severská melodika v lecčems připomíná i irskou a v něčem i naší - dá se snadno odhadnout harmonický i melodický průběh, motivy jsou tak nějak 'známé'. Jelikož ještě před Siebenbürgen jsem objevil Opeth, kteří mě prostě a jednoduše sejmuli, začal jsem se o severskou scénu zajímat více. Klasický black se snadno oposlouchal, ale lecjaký experiment zůstal - Solefald, Arcturus, Atrox a podobní, tedy i k Vintersorgovi jsem se dostal - přes ty progresivní desky - a proč ho poslouchám i z jeho blackového období (i když se nejedná o čistý black)? Protože ZPĚV! Ten chlápek umí zpívat a to tak, že jakoukoli desku s jakoukoli hudební náplní svým projevem posune ještě o několik tříd výše. Syn divočiny (Ödemarkens son) opět opěvuje přírodu a její nespoutanou divokost, roční období (se zaměřením na zimu, samozřejmě), dokonalost přírodních zákonů, mytologii a pohanskou minulost. Písně jsou výrazně zpěvné, melodické, atmosférické. I když se drží podobného modelu i stylu jako na předchozím albu, tak deska rozhodně stojí za poslech. Nejlépe za noci v lese pod hvězdnou oblohou. A ne sám :-). Tři a půl. Fri, 26 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Till-Fj-lls.htm Debutové album, vydané ten samý rok co EP Hedniskhjärtad sice není bůhvíjakým pokrokem, ale delší hrací doba alespoň umožní se více zanořit do celkové atmosféry. Přivítá nás intro Rundans, přesně v duchu blackmetalových alb - akustiky, rytmus evokující středověk a potom sypačka po seversku - druhá skladba För King und Fosterland. Ale něco tu nehraje - po chvíli je tu zvolnění, čistý vokál, hymnický refrén, i kousek Griegova Jeskynního krále se vejde. Uznávám, trochu klišé, zde ale perfektně umístěné. Další skladba pokračuje ve vznešeném stylu vikingských ság a valčíkovém rytmu. Titulní Till Fjäls se zařízne do ucha výrazným klavírním motivem, tvrdé kytary, uhánějící bicí a občasné skřekoty připomenou drsnou severskou zimu, hory, jezera a lesy. Atmosféru umocní i akustická vsuvka s havraním krákáním, zvukem vody a větru. Zatím nejlepší skladba s tak výraznými motivy, že už po prvním poslechu dlouho doznívá v hlavě. Švédská zima je těžce přítomná i ve skladbě následující, kde do hutných riffů brnká i akustika a do toho maestro Vintersorg opěvuje tu úplně nejstarší horu, nejstarší ze všech trůnů. Další klavírní dvouminutovka je předělem do druhé, kratší části alba. Jökeln představuje další sypačkovitý masakr, skřekoty opět střídají hymnické vikingské vokály. V Isjungfrun si zahostuje opět Cia Hedmark (z kapely Otyg, ve které působí i Vintersorg), příjemné, ale mám pocit, že už trochu docházejí síly. A to mi další skladba ještě potvrzuje. Ve skladbě závěrečné se opět objeví ženský element a okázalý refrén. Jinak má ale deska skvělou atmosféru, odkazující na divokou vikingskou minulost, stejně divkou a drsnou severskou přírodu a mytologii. Atmosféra natolik specifická a mnou tak oblíbená, že mi ji žádná jiná oblast na světě nemůže nabídnout. A tak jsem v souladu s názvem poslední písně Fångad Utav Nordens Själ (polapen duší severu). Lepší, ale ještě ne to pravé. Vintersorg prozkoumává možnosti stylu... Fri, 26 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Hedniskhj-rtad.htm Debutové EP páně Vintersorga nevypovídá mnoho o tom, kam se bude jeho tvorba ubírat. Drží se pevně severského metalu s blackovým a folkovým nádechem, též se tomuto stylu i pro textovou náplň říká pagan metal, čili pohanský metal. S nástroji si Vintersorg víceméně vystačil sám, jen s klávesami a programováním bicího automatu vypomohl Marcus 'Vargher' E. Norman a zpěvačka Cia Hedmark si zahostovala v druhé skladbě. EP opravdu není ničím moc zajímavé, za zmínku ale stojí, že je nazpíváno převážně čistým hlasem, blackové skřehotání se příliš neobjevuje. A všechny texty jsou švédsky, což také nemusí být hned po chuti, protože tento jazyk v hudbě není moc frekventovaný. V tomhle případě hodnotím dosti nízko, deska je taková směs, která jen těžko bude bavit blackmetalistu a klasický heavy metalák pravděpodobně ohrne nos nad automatickým bubeníkem, já radši Vintersorgovu pozdější tvorbu. A ten šílený název? Hedniskhjärtad znamená Pagan hearted, tedy něco jako 's pohanským srdcem'. Fri, 26 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Night-in-the-Ruts.htm Na Apachovu osvetu by bol nejeden psychológ hrdý, podvedomie zafungovalo a ja som pred časom len tak z nudy kúpil album Night in the ruts. To viete, keď človek nemá čo s peniazmi (chvíľka napätého ticha) a nemá ich veľa (a je po tichu), tak ich radšej rýchlo minie. Raritné progresívne skupiny z počiatku 70. rokov z Tibetu je potrebné objednávať, zatiaľ čo Aerosmith sa všade váľa na kilá, tak je žiadaný (hoci by mal byť skôr vypredaný, ale to už je moc filozofická úvaha, končím a idem na skladby). No surprize na poslucháča vybalí rock’n’rollovú náladu, ale aj pocit, že komerčný rock známy z 90. rokov vznikol už o nejakých desať- jedenásť rokov skôr. A môže za to hlavne zvuk, ktorý je trošku suchší (chcelo by to pridať šťavu). Chiquita sa snaží hard rockovať a nebyť toho zvláštneho, mne nesediaceho zvuku (dychovú sekciu nevynímajúc), aj by sa jej to podarilo. Remember (walking in the sand) je slaďák z rangu Aerosmith (aj keď mám pocit, že to ani nezložili), čiže nesie všetky znaky toho, čo ich spoľahlivo zneváži v očiach budúcich fanúšikov hard rocku. Napriek uvedenému sa počúva vcelku fajn. Cheese cake je posadená skladba, v refréne sa aj rozbehne, celkovo je to však zabudnuteľná vec. Three mile smile je hard rock, ktorý sa veselo vlní a to je asi tak všetko. Z nálady albumu vybočuje harmonikový blues Reefer head woman, ako blues vcelku obyčajné, v kontexte albumu je to však prvý vrchol a výrazné vybočenie z doterajšej suchej rutiny. A zdá sa, že tento životabudič ešte chvíľu vydrží, pretože Bone to bone (Coney Island white fish boy) je vec postavená na výraznom rife, skladba je nabitá energiou, sviští s vetrom o závod a vôbec, takto nejako si predstavujem hard rock á la Aerosmith. Gitara naliehavo zaplače a je tu ďalší rozbehnutý hard rock s tvrďáckou atmosférou, Think about it. To môžem. Záverečná sladkobôľna Mia má opäť znaky „Kréééjzy“. No nič. Night in the ruts je celkom dobrý album, má trošku plochý zvuk a náznaky budúcnosti sú očividné. Druhá polovica dosky je lepšia, ale až na pár okamihov ju ako celok nemôžem hodnotiť inak ako priemer. Thu, 25 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Black-Clouds---Silver-Linings.htm Nové album od DT je tu(pozn. mám hodně naposloucháno a uleženo), tak se na něj mrkneme: A Nightmare to Remember - Zemitý progmetloš v úvodní části nás nabudí, následuje poklidná pasáž ve duchu Falling to infinity a průpovídky a zvuky nemocnice ve stylu Floydů, ale to k DT patří. Po té (7:37) následuje část, kterou bych nazval vatařinou, kdy se předhání Petrucci s Rudessem kdo vypotí nudnější sólíčko. U kytary mi to ani tak nevadí, spíš mě to mrzí u kláves, obzvlášť když Rudess je schopen úchvatných improvizací klasického ražení, ale nějak ty svoje arpeggia cpou kde se dá. Třeba v Beyond this life se jich člověk taky nabaží. Po této,pro mě nudné části, už to má opět říz a skladba graduje jakoby ke konci v mohutné gotické smršti,ale pak následuje změna - Portnoy, zoufale toužící asi po čistě metalové produkci, chrochtá blahem svuj growling vokál. Abyste mi rozuměli, vůbec mi to nevadí, právě naopak. Nepatřím mezi ty, kteří to ztrhali na Syst. Chaos. Skladba se uzavírá počátečním motivem. Hodnocení 4/5 A Rite of Passage - Nějak zbytečně se rozepisuji, musím to zkrátit. Je zde vidět cílená snaha udělat z této skladby singl pojednávající o zednářském vlivu či co(hlavně, že už ne o upírech), jestli sem to dobře pochopil. Zpočátku jsem k ní přistupoval s odporem, nudila mě, ale po několikátém poslechu se mi velice zalíbila. Celkově temná nálada, silný melodický základ nechybí, opět growling back vocals,parádní sólíčka. Hodnocení 4/5 Wither - balada s nádechem alb jako Images and words nebo Awake. Stěžejní melodický motiv nádherný. Poklidná pohodička na uvolnění. La Brie válí a bez jeho zpěvu by skladba neměla žádný učinek. Tím chci říct, že zde hraje velmi důležitou roli oproti třeba jiným skladbám. Hodnocení 4/5 The Shattered Fortress - taková polomedley, završující Portnoyovskou alkoholickou ságu. Naprostý nářez a ohromující energie. Jako celek působí silně. Pro někoho kdo nezná skladbky ze kterých je poskládaná, by to byl určitě bombastický zážitek, ovšem ne pro mě. Nemám rád u DT, když používají otevřeně svoje staré motivy a neomluví to ani fakt, že to je završení tématického cyklu skladeb. Nějaké novoty se objeví,ale to nestačí. Jako rarita, bonus nebo b-side možná,ale ne jako hlavní skladba na albu. btw luxusní sólo 9:35 Hodnocení 3/5 The Best of Times - Úvod podobný skladbě Vacant, asi by z toho mělo mrazit v zádech, mě nemrazí. Následuje Rushovský rozjezd, který vás vtáhne do nejlepší části skladby, kde se vám předvedou DT v plné síle a invenci, pak to zas nějak přejde do průměrně znějící části, kdy vás vytrhne z klimbání až překrásné Petrucciho sólo začínající v 10té minutě, které vás doprovází až do konce skladby, která graduje v podobném ale ne tak extrémním ražení jako Octavarium. Hodnocení nepomůže ani smutná skutečnost za které tato skladba vznikla. 3/5 The Count of Tuscany - nejlepší skladba na albu, monumentální završení alba, ani jedno slabé místo. Z tohodle mrazí v zádech. Dokonalost.Tohle musíte slyšet. Někdo možna bude namítat zmatený a bezduchý text,ale myšlenka, že je založen na skutečném zážitku Petrucciho je zajímavá:) Hodnocení 5/5 Shrnutí: Kapela ma bezpochyby zatím pouze dva vrcholy své tvorby a to Images and Words a Scenes From A Memory, které možná už nikdy nepřekoná. Nicméně si drží velice vysoký standard kvality svých nových alb. Toto album je rozhodně lepší než SCh. Chci dále vyzdvihnout zpěv La Brieho a zajímavý zvuk bubnů. Mohlo by se zdát, že se James raději drží v nižších polohách pro jistotu, že už na to nemá,ale když si poslechnete special edition cover verze,což je kapitola sama pro sebe, tak zjistíte, že na to pořád má.Doporučuji cover Rainbow, Queen, Zebra. Thu, 25 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Sirio-2222.htm Ostro nabudená gitara rozreže ticho a pod pomenovaním Un posto to na poslucháča vybalí klasický psychedelicko hard rockový hurhaj s talianskym spevom. Oproti tomu, akustika, harmonika a blues dýchne na okolie skladba s názvom Eh eh ah ah. Melodický hard rockový rámus Neve calda je podmanivý, jemne ironickú atmosféru predstaví Ma ti aspetteró. Nejaké slákové sladenie sa asi inak ako Meditazione ani nedalo nazvať. Obsahuje aj niečo, čo pripomína čembalo. Návrat k rockovej hard-psycho polohe, z ktorej už skupina neuhne ani o piaď, sa premietne v posadenej Girotondo, metalovej Incantesimo, spevnej harmonikovej Ti risveglierai con me a nakoniec aj v dlhočiznej Missione Sirio 2222, čo je dosť psychedelická záležitosť. S progresiou to nemá nič, ale ako album je to vcelku obstojné, z budúceho smerovania skupiny (Ys) sa nedá vytušiť prakticky nič. 3,5* zaokrúhlim dole, dobré, nie však zásadné dielo v mojej zbierke. Thu, 25 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Queen-Rock-Montreal.htm Fakt dobrej živák - pokud jde o zvuk, výkony, tracklist... Zvuk je dokonce až tak moc dobrej, že jsem se dozvěděl, že to donatáčeli ve studiu... :o) Každopádně pořád to nemá na geniální 70.léta a skvělé koncerty v Houstonu, Earl´s Courtu, Hammersmithu... které ovšem vyšly jen načerno. Ach jo... Wed, 24 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/The-Focusing-Blur.htm Páté řadové album švédského svéráze Vintersorga představuje jeho dosavadní vrchol. Deska je oproti všem předchozím počinům výrazně experimentálnější, ale nejedná se o nic nestravitelného. Naopak - nalezneme tu spoustu chytlavých zpěvných melodií, ke kterým se budeme rádi vracet a opakovaně je vstřebávat. Vintersorg zřejmě našel na tomto albu ideální pěvecký výraz, který se pohybuje mezi melodickým vokálem a blackmetalovými skřeky (těch je ale pomálu), navíc často používá v textech dialogy, což jakožto jediný zpěvák dohání změnami poloh a výrazu. Jen občas se v písních mihne vypravěč Lazare (též bicí a klávesy v Solefald), jenž přispěl i hrou na hammondky. Co také hodnotím jako plus je rytmika - na bicí Asgeir Mickeson (mě sice neznámý, ale těm nejznámějším metalovým bubeníkům současnosti snadno konkuruje, navíc na předchozích deskách jsou bicí programované) a na baskytaru Steve DiGiorgio (dříve též Death), který hraje zásadně na bezpražcovou baskytaru, což se v tvrdém metalu jen tak nevidí. Na co se vlastně na desce máme připravit? Především na fůze všeho druhu: Klávesové plochy, akustické kytary, folkové nápěvy, ale též různé smyčky a loopy, tvrdé riffy, zběsilé rytmy, skřekot a okázalý melodický vokál a virtuozní výkony, které na sebe ale nijak nestrhávají pozornost, ale výborně slouží celku. Vlivy progresivního metalu, či rocku jsou patrné hlavně v prvních skladbách, kde vše ale vyvažují melodické refrény. Microscopical macrocosm je pro změnu rádiovka, v Curtains nás překvapí blackmetal skřížený s groteskním kabaretem a barovým pianem. The Focusing Blur sice snadno snese srovnání s nejprogresivnějšími alby současnosti, ale o znalosti Vintersogovy tvorby v našich končinách dost pochybuji. Wed, 24 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/The-Legendary-A-M-Sessions--EP-.htm Tak tohle je uplne prvni ochutnavka Magic Bandu ze studia, ctyri skladby jsou z vydanych singlu, a musim rict, ze to neni nicim moc prekvapive, zvuk poplatny dobe (priserny), hudba take (prvni je snad trochu upravena vec od Bo Didleyho, tohle obdobi mne moc nebavi, takze neznam). Osvezenim je Beefheartova foukaci harmonika a zpev. Posledni vec je nejaka zapomenuta, tehdy nevydana nahravka. Zvukove sice asi nejvic jako z telefonu, ale hudebne skoro nejzajimavejsi. No - pro mne celkem nuda, z tohodle bych byl nehadal, ze se zanedlouho objevi tak zasadni a vytecna vec jako Safe As Milk. Hodnoceni - pro sberatele a milovniky zvuku ranych sedesatych. Wed, 24 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Black-Clouds---Silver-Linings.htm Noo..tak vidim,ze som tu prvy,ktory sa pusti do hodnotenia noveho pocinu DT. Najprv chcem povedat,ze albumy po Train of Thought maju trosku inu strukturu, ci uz hudobne, textovo, ako albumy typu Images and Words, Scenes From a Memory,...myslim si,ze DT zacal robit hudbu, ktora je pristupna sirsiemu publiku, co si myslim niektorych fanusikov typickeho progmetalu zrejme odradilo, ako som si precital niektore rakcie na Octavaarium a podobne.Taktiez ma velmi zaratili niektore recenzie na album Systematic Chaos, slova,ze je album komercny, ci uz SCH alebo Octavarium,neviem,myslim si,ze slovo komercia urcite nepatri ku tejto kapele. Ak vyda DT nejaku skladbu, ku ktorej sa natoci videoklip a nema 10 minut, ma chytlavy refren, myslim si, ze to nie je komercia.Ak chcete komerciu, dajte si nejaky Linkkin Park a podobne, skuste si porovnat ich hudbu a myslim, ze je kazdemu jasne,co je komercia. No,to som trochu odbocil,takze sa idem vrhnut na novy albumik. myslim si, ze hodnotit jednu skladbu po druhej nema zmysel, ved album je jeden celok a tak ho treba aj hodnotit,ak sa to vobec pri DT da, pretoze kazdy album ma 2 skupiny ludi, a to tych, ktori ho miluju a tych, ktori ho nemusia. Takze, na tento album som sa dost tesil,ako urcite mnohi z Vas. Musim povedat, ze urcite ma nesklamal, ba prave naopak. Mam ho napocuvany naozaj vela krat,takze mozem smelo napisat recku, pretoze albumy DT si treba napocuvat a az potom sa da o nich hovorit. Po zvukovej stranke je to album urcite velmi rozmanity,najdeme tu naozaj novy sound, A Nightmare To Remeber je naozaj piesen, ktora neznie ako typicky DT,najdeme tam mnoho skrytych heavy riffov, taktiez pomale krasne epicke pasaze. Na uvom teda ukazka tej tmavej stranky DT, ale stale sa nezaprie ich kompozicne myslenie, ktore asi nikdy nikto neprekona, co sa tyko progmetalu, to musite uznat.Ako som spomenul, album ponuka niekolko stylov,rovin, naozaj si myslim,ze si tam kazdy najde to svoje miesto, kde len zavrie oci a necha sa unasat. Podla mna krasne, ani nie balada, Wither urcite patri k tym najlepsim, ake kedy DT dali dokopy, aj ked Trogh Her Eyes tiez nie je zla:))..Urcite viete, ze DT je kapela,ktora sa neda porovnavat s inymi, nadchol ma napad dat dokopy songy Z AA sagy a myslim si, ze toto dokaze len DT, dat dokopy jeden song,v podstate poskladany motivmi z predchadzajucich albumov, doplneny o nove prvky, napad sa mi velmi paci. Pre tych, ktory miluju stary old DT,typu Images And Words, je tu urcite skladba The Best Of Times, ktora ma dojala skoro k slzam, naozaj pre mna jeden z klenotov tvorby DT. Po pocuti tejto sladbicky teda nasledovala The Count Of Tuscany, v podstate,ako uz bola nazvana epicke monstrum:))..Tato ma uz polozila na kolena, da sa povedat.Naozaj,striedanie nalad, rytmu, co najlepsie dokaze len DT tu naplno ukazali,ako asi znie moderny progmetal.Zaver, solo Petrucciho a LaBrieho je naozaj uzasne a myslim si,ze tato skladba urcite ostane zapisana v nejakych progarchivoch:))Album ako taky na mna posobi velmi vyvazene,nenasiel som tam v podstate ani jedno hluche miesto,kde by som sa nudil,ci nieco podobne,co sa obcas stavalo pri DT.Celych 75 minut je naozaj nabitych PESTROU preogmetalovou skalou,takze si myslim,ze kazdy si tam nieco najde.Na zaver len chcem podotknut, aby ste nehladali na tvorbe DT negativa,to nema zmysel.Ak sa Vam nepacia, tak si dajte do usi nieco ine,ale tento album je urcite hodny Vasho casu, vsak podla mna , ako kazdy od veteranov Progmetalu:)..DT Forever.. Tue, 23 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Burnt-Weeny-Sandwich.htm Tuhle desku jsem koupil spis ze zvedavosti a povinosti kvuli kompletu do sbirky, ale zaujala velmi dustojne misto ! Zacina zvesela, v Overture to a Holiday in Berlin se casto bavim hadanim co to hraje za nastroje. Theme From Burnt Weeny Sandwich je prijemna bigbitova instrumentalka - Zappova klasika. Prazdniny v Berline podruhe - uvodni saxofonove orgie vystrida v zaveru Zappa takovymn rozvlacnym solem na kytaru, ale zaujme pozornost a clovek si skoro nevsimne usporne presne rytmiky v pozadi. Ian Underwood se tu hezky vyblbne na klavir. Sandwich povazuju spis za prumernou Zappovu nahravku, ale peknych hudebnich motivu je tu dost, slapajici bigbit, bohata vsehochut ruznych nastroju a zvuku (kdyz to rozjedou na nejakych 15 minut housle v "Little House I Used To Live In" tak neni o cem), k tomu skvely obal s ladicim kondenzatorem - hodnotim za sebe vysoko, to je radost poslouchat. Tue, 23 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Mahesha.htm Platí to, čo aj pri A thirds of a lifetime, dnes som nemal chuť počúvať chronologicky. My Yiddishe mama – úvodná krátka fanfaróvka. Hold on – tvrdá rifová vypaľovačka ako sa patrí. Come on down to Earth – opäť tvrdá posadená hard rocková skladba s melodickou medzihrou. Take me down from the mountain – charakteristické pre tento album je určité veselé pohupovanie rytmu, Take me down... nie je výnimkou. Samozrejmosťou je melodický spev a zručná gitara. Woman – až priveľmi rytmicky rozkolísaná pohodovka s pekným refrénom. Mahesha – melodický rock, patrí k tomu najlepšiemu, čo sa na albume nachádza. Take a look at the light – skôr slaďák, pekná melodická gitara Can't leave the summer – jemne funky, zároveň trošku tvrdo sa tváriaca vec. The trip – pomalšia skladba pohybujúca sa v polohách pokoj, tvrdosť a niečo medzi tým. Fajn hudbička, 3,5* pre zmenu zaokrúhlim dole. Tue, 23 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/A-third-of-a-lifetime.htm Fakt je, že nevýhodou antológie Soldiers of rock ostáva nechronologické usporiadanie skladieb. Aj preto sem doplním iba skratkovité poznámky z počúvania: Butter queen – vynikajúca hard rocková pecka, najlepšia vec na albume. Daze - výborne gradovaná naliehavá skladba. Another day – výrazne melodická a pohodová rocková skladba. A third of a lifetime – inštrumentálny akustický slaďák, hojne podfarbený slákmi. Nice one – skvákadlovaná paráda, opäť bez spevu. Three man army – rocková skladba s výraznými jemnými vokálmi. Agent man – jemná skladba s hitovým potenciálom. See what I took Midnight – príjemná gitarová inštrumentálna skladba. Together – slákmi podkreslený slaďák. What's your name – tvrdá rocková záležitosť. Travellin' – zadumaný úvod sa pretaví do skladby, ktorá núti kývať hlavou do rytmu. Príjemná zmes skladieb, ktorú bratská dvojica spáchala s množstvom hosťujúcich bubeníkov za 3,5 *, zaokrúhlim hore. Tue, 23 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Gunsight.htm Druhý album skupiny Gun, Gunsight, chopil po Adrianovi do rúk Paul Curtis, čo prinieslo určité zmeny. Head in the clouds je zdanlivo z rovnakého cesta ako debut, gitara je ostrá, kapela šľape, ale akoby chýbal výraznejší motív. Album je žánrovo pestrejší, nájde sa tu výborný akustický blues Drown yourself to the river, sladká sláčiková ciťárňa Angelina... Pre Dreams and screams platí to isté, čo aj pre prvú skladbu albumu. Lepšie dopadla rázna Situation vacant, páči sa mi. Bluesovo ladená Hobo neurazí, dva diely Lady link a Oh lady you tvoria minisuitu, španielska atmosféra je niečo, čo človek nečaká, pôsobí to dobre. Akustický pokojný stred už baví menej. Na záver sa tu mihne 60’s spevná Long hair wildman. Zo singlov sa na albumoch nevyskytuje ráznejšia rocková Don’t look back a rovnako ladená Runnin’ wild, ktorá už dáva tušiť niečo o prerode zbrane na armádu. Super bodka za účinkovaním zabudnutej legendy. Žánrová rôznorodosť a absencia naozaj výrazných motívov z dvojky Gun robí „iba“ dobrý album, ktorý je však podstatne lepší, než by sa z kritík zdalo. Mon, 22 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Gun.htm Gun, album, ktorý má kultový status, hoci len kvôli skladbe Race with the devil. Zmienená hard rocková bomba otvára debut skupiny bratov Curtisovcov a počet tematických výberov zo 60. rokov, kde by sa nenachádzala, sa blíži k číslu nula. Stojí za zmienku, že celý album sa v takejto tvrdej polohe priam vyžíva, na rok 1968 je to počin nevídaný a osobne si myslím, že je to jeden z najlepších albumov, aké zmienená dekáda priniesla. Skladby ako The sad saga of the boy and the bee, Rupert’s travels, Yellow cab man, It won’t be long (heartbeat) a bubeníckym sólom doplnená Take off sú postavené na naozaj zručnom gitarovom hraní, rify striedajú vyhrávky, všetko do odsýpa a tak to má byť. Na druhej strane sú tu dve odľahčenejšie skladby, veselá Sunshine a naliehavá Rat race, ktorá je tak nabitá emóciami, že ani zkráliček Duracell by nestačil držať krok. Na tomto albume slabé miesto nepočujem. Ak kritika vyčíta nadužívanie orchestrálnych aranžmánov, je to jej vec, podľa mňa sa sem hodia. Zo singlov stojí za zmienku parádna Drives you mad, neoficiálny druhý diel k Race. A to je všetko. Zásadný album z obdobia, v ktorom sa hipíci radovali, bluesmani sužovali a rockeri nesmelo kládli základy slova hard. Bratia pištoľníci postavili rovno niekoľko poschodí. Mon, 22 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Pudding-en-gisteren-.htm Tretí a zároveň posledný album pôvodnej zostavy pokračuje tam, kde jeho predchodca skončil. Jemná nadžezlá hitovka Radio môže pripomenúť Caravan. Ku koncu nastúpi mohutná nananá pasáž, úplne ju žeriem. Minivsuvka Supersisterretsisrepus okamžite prenechá priestor skladbe Psychopath, ktorá, napočudovanie, zo začiatku žiadne psycho neponúka. A keď som povedal zo začiatku, myslel som rovno do konca. Pohodička s nádychom irónie, čo dodať. Judy goes to holiday je typickým predstaviteľom Cantenbury štýlu...ehm, teda predstaviteľom džez rockového art rocku. A možno aj najlepšia skladba skupiny vôbec. Humorné vsuvky sú trefné, pá-papapá-pa-pá-papapá... Titulná skladba s podtitulom hudba k baletu je v podstate to isté v bledomodrom. Nechcel by som byť baletka, ktorá by na toto mala tancovať. Hudba je to ale výborná. V booklete je navyše ústredný motív vyobrazený aj vo forme niekoľkostránkového komiksu. Béčko singlu Radio s názvom Dead dog je ťaživé a inštrumentálne. A ešte niečo. Skvelé. Viac ako 13 minútové prevedenie skladby Wow naživo sa prvýkrát zjavilo na kompilácii Superstarshine Volume Three v roku 1973. Po hovorenom intre nastúpi predĺžená pocta Zappovi, ktorá má dosť dobrý zvuk a skladba samotná je jednoducho sestersky super. Album je podstatne viac spievaný (a lepšie ako v minulosti), humor a zmes štýlov je tu správne vyvážená, a tak spokojne udeľujem plný počet za najlepší počin Supersister. Mon, 22 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/To-the-highe-t-bidder.htm Druhý album skupiny Supersister ubral na počte podskladieb a rovno to skúša s dlhými kompozíciami. A girl named you je zmesou klasicistiky, džezíku a rocku. Niekto by mohol vytiahnuť Cantenbury, ja ale nie som niekto, a tak to nevytiahnem. No tree will grow začína zlovestne, v meditačných zhlukoch ťahaných tónov sa postupne vyliahne klavírny podmaz jemného spevu. Celkovo hodnotím tento kvázi slaďák veľmi vysoko (aj s tým záverečným chechtaním). Energy začína šamanským kotlovým bubeníckym vyklopkávaním, do toho fičia etno náladové nástroje, nastupuje už klasika – pseudoklasika, nános džezíka... Súčasťou je aj bubenícke sólo. Pokojnejšia skladba Higher už iba umocní celkový dojem. Singel A girl named you vycucol prevažne pokojnú spevovú pasáž, béčko Missing link je vážna hard rocková tvrďárňa, samozrejme, mix iných štýlov je prítomný. Super. Druhý singel No tree will grow ukazuje podstatu albumovej verzie, The groupies of the band, naopak, neukazuje z albumu nič. Ide o výraznú klávesovú razantnú skladbu, začína koncom na koncerte a potom je tu vážna Zappoidná haluz, témou je aktivita groupies po koncerte... Aj druhý album je prevažne inštrumentálny, oproti debutu je badať posun vpred, to sa týka kompozícií aj produkcie. Mon, 22 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Warhorse.htm Warhorse. Když kladu jejich CD do přehrávače a měl bych spíše stylově položit LP na talíř gramofonu, nebo ještě lépe pustit pásek na prastaré B444 Lux Super a poslouchat křišťálové tóny jejich muziky z dřevěného chassis této elektronické perly „made in Tesla“ ze sedmdesátých let československého socialismu, která kvalitou zvuku musí dodnes šokovat (ale v tom nejlepším smyslu). Co ten stroj z počátku sedmdesátých let vydržel, darmo mluvit. A právě na samém počátku sedmdesátých let se zrodila i deska, která dosud nezestárla, asi nezestárne, a jejíž poslech je nad všechny drogy světa. Doufám, že deska nikdy nezmizí, tak jako se před rokem navždy ztratil Kosmík, který dnes sedí někde v nebeském hi-fi baru (a vy už jistě tušíte, co za pásky se mu točí pod průhledným víkem boží Tesly ANP240A). S muzikou se vrací vzpomínky na pracovní soboty a „protestní“ - féty, jak jsme je tehdy pořádali. Tady jsme jako houby nezřízeně nasávali nejen tu nej muziku. Naše pracovní úsilí se měřilo kilometry naposlouchaných pásků a litry konzumovaných tekutin (přiznávám že ne vždy na bázi H2O). Protože měli komančové železnou oponu hodně utěsněnou, prosáklo z muziky na naše protestmejdany jen to nej z nej. Ještě si vzpomenu jak mi mein Stiefbruder dával ten pásek a říkal: “Nikomu to nedávej nahrát, je to úplně nové a super. Budeme to hrát na diskách“ Bylo to tak super, že se to hrálo pořád dokola a hraje se dodnes, i když dnes ten, kdo mi pásek přinesl, sedí na barové stoličce vedle Kosmíka. V dnešní pomatené „postmoderní“ době se vypařily hodnoty. O hudbě píše a odborně (v časopisech i rádiích) rozumuje kdejaký hudební kojenec, který je schopen do glamm rocku přiřadit i popové zpievanky ABBY, tak oblíbené u socáčského establišmentu. Tak jsme to dopracovali. Proto mne nepřekvapuje, že zrovna Warhorse patří vedle Petera Greena a amerických Blue Cheer k nejnejnej... ublíženějším a nejvíce utajeným velikánům rocku. Přitom jsou to tři žulové balvany podpírající v bahně minulosti celou rockovou katedrálu. Pozor, dno tvoří tekuté písky zapomnění a celá skvostná stavba zapadá pořád hlouběji. Vy mladší nejásejte, abyste tu nakonec za pár let nepsali o Linkin Park, o kterých už nikdo nemusí mít ani šajn. Warhorse jsou tak dokonale utajeni, že dnes existují další dvě kapely tohoto jména. Americká doom metalová. (Že by jméno jako pocta?) A australská, postpunková. Bez Greena by rock 70tých vypadal jinak a následně celá muzika, až dodnes. Škoda, že v sedmdesátém zešílel. Blue Cheer na svých prvních deskách ukázali, že zešílet je možno i v muzice a ještě to vydat. Posunuli výrazně hranici toho „co se ještě může“. A Warhorse? Ač to není jasno na první poslech (mi se rozsvítilo teprve po desetiletích), nastartovali temný metal již v roce 1970. A Black Sabbath o pár let později navázali. A pak už tu linku asi znáte. Warhorse jsou asi největší smolaři v rocku. Nedoceněni (dokonce sami sebou), roztěkaní až k rozkladu. Typický je zakladatel kapely Nick Simper. Za první tři LP Deep Purple, kde pikoval basu, přijal jednorázovou odměnu 10000 Liber a vzdal se jakýchkoli dalších finančních nároků. Kdo ale tehdy věděl, co jednou za zlatý důl DP budou? Ale on stejně ledabyle přistupoval i k vlastní kapele. Když si zjistíte, že vyrazil z Warhorse klávesistu Ricka Wakemana (prý pro chronickou nespolehlivost), vyrazí z Vás takové plýtvání talenty dech. Ale to už naštěstí bylo 1. LP připraveno a ve studiu obsloužil hammondky Frank Wilson. Warhorse doplácejí na neustálé srovnávání se starými Deep Purple ještě s Rodem Evansem za mikrofonem. Nehledě k tomu, že vokalista Warhorse (Ashley Holt) má geniálně agresivní hlas, který Evanse zcela válcuje, má i hudba Warhorse jiný potemnělejší náboj. Objevují se v ní dosud neprobádané hudební krajiny (až kdesi za řekou Styx), kde v temnu cítíte smutek všech, co už odešli (byť by je tam nevrlý dědek Charón oblažoval black metalovou diskotékou jak chtěl). Po prvním LP Warhorse přišlo druhé - Red Sea. I to je počítáno ke kultovním a obsahuje další perly. Pro mne ale není již tak kompaktně skvostné, jako byla premiéra. Jen pro porovnání: podání jediné cover verze na LP- pomalého blues „I (Who Have Nothing)“, kterou zařadili i Neil Diamond, Joe Cocker, Manfred Mann's Earth Band, Status Quo (a dnes ji má v repertoiru i Dara Rolins)- je geniální a absolutně bezkonkurenční. Celá tato hvězdná společnost kvalitu Warhorse nedokáže přebít. Tragédie pak nastává u třetího LP, které nikdy nevyšlo. Přišla totiž první ropná krize. Vydavatelství se ulekla a Nick Simper mávl rukou. Poslední ránu zasadil Rick Wakeman, který k sobě stáhl dva muzikanty (Ashleyho Holta a Barneyho Jamese). A roztěkanost se uzavřela jakýmsi rozplynutím se muzikantů doztracena a pohřbením jedné z nejtalentovanějších kapel (můžeme-li u geniality mluvit o talentu). Za úplný konec kapely se počítá rok 1974. Po Warhorse zůstala dvě mohutná a přesvědčivá alba, která ale nenašla adekvátní odezvu u „odborníků“ z kontinentu. V Británii si ale v souvislosti s Warhorse můžete číst o supergroup (Vertigo). Název 1. LP desky je stejný jako kapely (byl to tehdy u prvotin zvyk). Warhorse znamená stará vojna - pozdrav mezi kamarády z války. Nebo se název dá přeložit doslovně- jako válečný kůň, hudba tak skutečně šlape- tvrdě a nekompromisně. Už pomalý varhanní nástup v první skladbě alba- Supí krvi (rozbitý ocelovými bicími Mac Poolea a svižným tempem kapely, které se tříští o ostré tóny sólové kytary Geda Pecka, což zběsile dohání napjatý řev Ashley Holta) Vás vtáhne do atmosféry, kterou korunuje nádherný varhanní refrén. No Chance Vás překvapí úvodním zrychlujícím se rifem. Ten vyústí do nebeské kytary a pomalého táhlého nářku Ashleyho potemnělého ječáku. Cítíte temnou atmosféru pohřební síně. Pulzuje ve Vás dojem jakéhosi zastřeného smutku a utrpení. Když zpěvák vyrazí YEEEH, tak jste tam a u ztišených bicích doufáte, že ona se skutečně vrátí, tak jak o to frontman prosí. A nastupuje pochodový začátek Burning. Vypracovaná souhra bicích a basy se láme v sólu kytary, aby nástroje opět společně nabyly pravidelný rytmus podbarvující řvavý text. Skvělé. Zejména rytmus bicích doplněný cow bell se sekundovým zpožděním, které Vás nutí bít hlavou do podlahy. To vše zklidněno mezihrami a vyhrávkami kytary a varhan jejichž tóny Vás přibíjejí do fotelu z něhož Vás to táhne ven k šílenému jurodivému tanci s démony hard rocku. Pak přichází St. Luis překvapivě (u závojem mlčení obestřených Warhorse) diskutovaná věc. Nevím, proč se dumá právě nad touto skladbou. Je to proto, že je nejmelodičtější? Že je nejjednodušší z desky? Že vyšla jako singl? Zpěv je zde skvostný. Ritual se se svou naléhavostí opět vrací k větší vyhraněnosti a znovu slyšíte jakému umění muzikantů tady pan zpěvák nasazuje zlatou korunu zdobenou démanty nedostižnosti. Uvědomíte si, proč bylo na desce vytištěno: “Přehrávat na nejvyšší hlasitost!“ Kvílení kytary přebíjené sóly hammondek je živou vodu pro srdce každého rockera. A přichází Solitude. Už úvod je jasný. Ztichlé varhany, další klávesy doplněné španělkou ústí do jemného sóla elektrické kytary ukončeného plačtivým zpěvem, který jakoby předznamenával celou pozdější tragédii kapely. Je to koncentrovaný smutek. Hudba na mši. Hudba s velkým H, která neumí zestárnout. Hudba, která ze základů rocku proniká až tam nahoru, k nebeským výšinám dokonalosti. Zesilovač se pálí, bedny chrčí. O pět pater níže někdo bije kladivem do topení. Kopou mi do dveří. Poslední skladbu Woman of the Devil už nestihneme. Pod okny bliká modré světlo. Slyším někoho plakat. Musím už končit. Snad ty božské tóny byly dost hlasité, aby dolehly i k Vám, kamarádi, co už neposloucháte ušima ale celou duší. Pro Vás i tyto řádky. Mon, 22 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Present-from-Nancy.htm Debut Supersister sa začína skladbou s príznačným názvom Introduction. Bicie kotlujú, klavír ťuká, celé je to tak trošku klasicisticky ladené, hneď je jasné, že gitara bude na albume dosť absentovať. Zmes progresívnych motívov v nasledujúcej titulnej skladbe poteší, dominuje flautové sólo. V Memories are new sa dostane aj na spev, celá vec má dosť Niceovskú (alebo prvoEggovú) atmosféru. Zmienený spev za veľa nestojí. Ako bonus do nej prikomponovali akože inštrumentálnu psycho pasáž (čítaj rôzne kvílenie a hučanie). Plynule sa prechádza do inštrumentálneho bláznenia (a blúznenia) 11/8. Záver tejto trojskladby, Dreaming wheelwhile, sa nesie v tichom zvučení, ktoré voľne zaniká v priestore. Kratšia Corporation combo boys si vystačí s Tu-du-du-du-du a pohmkávaným spevom, skladba má nespochybniteľný ironicko-maškarný podtext. Vraj boli členovia skupiny fandami Franka Zappu, aj by som z ich prejavu veril. Meditatívna skladba Mexiko strieda nepokojné pasáže s úsekmi vyslovene chmúrnymi. Paráda. Classical rockový spevový moment to už iba dokreslí. Prechod do brutálnej Metamorphosis je plynulý a poslucháč cíti zlo chrlené z reproduktorov. Eight miles high and the living is easy sa ozve nakoniec. Poslednou skladbou albumu je dlhšia Dona nobis pacem, zo tri minúty sa niečo deje v absolútnom tichu, ide skôr o tušené zvuky, než o hudbu. Následne sa ozve niečo ako melódia a celkovo si nemôžem pomôcť, je to divný záver albumu. Single predstavujú o niečo prístupnejšiu tvár skupiny. She was naked je pokojná sixties vec, teda až do momentu, kedy celú snovú náladu rozmláti brutálna surová sólová pasáž. Spiral staircase , ako správne béčko singlu, sa vyžíva v psycho Zappa polohe, recitál a absolútne absurdná atmoška, čo dodať. Krátka svižná Fancy Nancy s naozaj Zappovským vokálnym prejavom podľa mňa nebola ako singel myslená úplne seriózne. Klávesová Gonna take easy sa nesie v podobnom duchu. Present from Nancy je dobrý album. Klavírno-haluzno-flautové muzicírovanie stojí za vypočutie. Hudba bez šance na hranie v rádiu, na ktorú je potrebná okrem chcenia aj vôľa. Dnes mi sadla. Neviem, koľko mám dať hviezd, fakt som na vážkach, dám tri, ale silné! Mon, 22 Jun 2009 12:00:00 EST http://www.progboard.com/Lumpy-Gravy.htm Lumpy Gravy je snad velmi volne pokracovani "We are only in it for the money", nebo spis co se tam neveslo anebo nakonec takova mala priprava na Uncle Meat? Deska je rozdelena do dvou (jak uz to tak u LP byvalo) rekneme "utvaru" Part I a Part II, kazdy z nich dale na 10 resp. 12 casti, ale pokud vam CD prehravac neukaze jednotlive indexy, je opravdu tezke rozeznat kde ktery zacina a konci. Cele to je velmi divoke a pestre, rozhodne neposlouchat jako kulisu, chce to opravdu hodne soustredeni, ruzneho krkani, prdeni, chrochtani, cinkani, vzdychani a kuckani vcetne neuveritelne ujeteho smichu je tu opravdu hodne, nejakym zahadnym zpusobem (jak umel asi jen Zappa) to ale cele drzi pohromade, po nejakych 32 minutach mame hotovo a muzeme si vydechnout, no - uprimne doporuceni pro toho kdo chce zacit se Zappou, sahnete radeji po Apostrophu nebo Sheiku, zda se mi, ze kdo by timto zacal, uz si dalsi Zappovi veci poslechnout chtit nebude, a naopak kdo zacne jinak a Zappu si oblibi, s naprostou jistotou se dostane az k Lumpy Gravy (a ve finale ke vsem deskam). Moje hodnoceni : vzhledem k odhadovane frekvenci poslechu u nas doma (1poslech/2roky) bych dal dve, za krasne dramaticke houslicky v zaveru davam tri. Jeste si dovolim male doporuceni k Zappovi obecne - moc hezky se pri poslouchani jeho desek listuje knihou "Suplik plny Zappy" od pana Doruzky - krom spousty dulezitych informaci se cte jednim dechem. Mon, 22 Jun 2009 12:00:00 EST