www.progboard.com

Winter, Johnny - Stil Alive And Well

Petr Gratias — Wed, 08 Feb 2012 15:09:48 EST

Johnny Winter po téměř raketovém startu na konci šedesátých let a počátkem let sedmdesátých byl na výsluní své popularity a jeho význam přesáhl oblast amerického Jihu, zejména Texasu, odkud tenhle bílý bluesrockový démon pocházel. Steve Paul jak producent vycítil příležitost nabídnout i ostatní Americe (kromě zmíněného Jihu) démonického albína a vydláždil mu cestu mediálním prostorem a Winter naskočil do pořádně rozjetého vlaku. Později se tvrdilo, že Steve Paul hodně mluvil Winterovi do repertoáru, jakoby se bál, že albínský kytarista nebude schopen sestavovat kvalitativně vyvážený playlist na svých albech a začal ho tlačit do pozic, které Winterovi nebyly zrovna po chuti. Winter (podobně jako Jimi Hendrix nebo Jim Morrison) byl labilní a citově nevyrovnaný a tak svoje přicházející deprese začal léčit americkou whisky a bohužel také heroinem…. Album Still Alive And Well vynikající kytarista obsadil pouze dvěma vlastními skladbami, zbytek byl ve znamení písní jiných autorů, ale i coververzí, ostatně tohle bylo v dané oblasti celkem běžný zvykem. ROCK ME BABY – úvodní kytarový riff vyjíždí Winter ze střední polohy do vyšší a pohrává si s daným motivem jako umíněné dítě. Skladbu napsal legendární Big Bill Broonzy a Winter ji doslova „zaplevelil“ řadou nezřízeně rychlých a šumlovaných tónů. Jeho chraplavý identifikovatelný, ale přesto obtížně srozumitelný vokální projev syrově souzněl s drsnou interpretací. Baskytara Randyho Jo Hobbse hraje stejně hřmotně a útočně, ale v daném pojetí to jinak ani možné nebylo CAN´T YOU FEEL IT – kytarový nástup předjímá úderný rock ve stylu Rolling Stones, kapely, o které ještě na albu uslyšíme. Klasicky pojatý rock and roll nepředstírá nějaké závratnosti a aranžérské rafinovanosti a hraje se zde s plným nasazením s patřičně dravým odpichem, kdy bicí Richard Hughese dostávají příležitost řádit jako o život. Je to ale Winter, který zde střídá svoje syrové intuitivní hraní rychlé výměny tónů a ohýbáním jejich koncovek. Na rok 1973 nic progresivního, ale stále strhující a bezprostředně samozřejmé a hlavně žádané. CHEAP TEQUILA – autorem skladby je Winterův sparring partner z kapely Rick Derringer, který použije akustickou kytaru a také se postaví před mikrofon. Jeho hlas by mohl být doprovodným sborem do Uriah Heep, ale naštěstí Derringer proslul jako bytelný kytarista, který za sebou zanechal slušnou muzikantskou stopu. V každém případě je to výrazná změna v pojetí alba, vymykající se z winterovského soundu. Máme tu také hosta – americký producent, kytarista The Nazz a skupiny Utopia zde zasedl za mellotron, nástroj na Winterových albech zcela neočekávaný, ale přesto je ve skladbě nepřeslechnutelný. ALL TORE DOWN – syrové kytarové intro nám nabídne další skladbu. Mírně mi připomene skladbu Hideaway od Chicaga v ústředním riffu, pak se ovšem promění v drsnou kytarovou záležitost na pomezí hardrocku s čitelnými postupy. Skladba mi na winterovský model americké rockové hudby zní poněkud více britsky (!). Je ovšem příležitostí pro oba kytaristy, jak Wintera tak Derringera zaplavit svěřený prostor kytarovými exhibicemi syrového pojetí hry ROCK AND ROLL – tak tuhle skladbu si Winter napsal sám a jak slyším, má jeho čitelný rukopis. Třebaže máme co dělat s bluesovým feelingem, je zde přítomen akcentovaný tříakordový výměnnný model údernosti, pod nímž uhání rytmické předivo dobře seřízených basů a bicích. Winter osobitým způsobem ohýbá přediva nekonečných tónových náletů dramaticky rozechvívaných. Nic na přemýšlení. Nehraje se zde hlavou, ale skrze živočišné smysly, jakoby si interpret vyřizoval svoje soukromé účty s vůkolním světem. S ohledem na řadu komplexů, s jakými se tenhle mimořádný kytarista potýkal, zní tahle teze dost věrohodně. Strhující, obnažené až na kostní dřeň, doplněné hostujícím klavíristou Markem Celingmanem. SILVER TRAIN – tahle skladba je coververzí legendárních Rolling S. Nemýlím-li skladba se nachází na jejich problematickém album It´s Only Rock And Roll (But I Like You). Nekomplikovaná skladba s jasným záměrem vytvořit šlapavý a strhující hit, ostatně první plán Jaggera a Richardse. Kytary tady drhnou v nekompromisním stylu za podpory rozpumpované rytmiky a dobře frázujících hlasů. Derringer a Winter se střídají v kytarových honičkách, ale přesto ctí stonesovský model, jenom svoje pojetí více nabíjejí energií a rozdivočují jeho aranžmá…. AIN´T NOTHING TO ME – akustické kytary zvoní, stejně jako pedalová steel-kytara a máme tady skladbu, která stojí na countryové křižovatce. Oposlouchaný model Stones z období Sticky Fingers a Exile On Main Street. V téhle skladbě by Johnny Wintera málokdo hledal, což jeho skalní fanoušky (jak předpokládám) hodně pobouří. STILL ALIVE AND WELL – zmatené hlasy a máme tady návrat na syrovou hardrockovou půdu. Rick Derringer napsal pilotní skladbu alba. Kde se nekompromisní rockové postupy spojují s chraptivým Winterovým vokálem a jeho vypilovanou kytarovou hrou. Akcentované rytmické proměny znějí dost zajímavě a jsou šancí i pro řádně odpíchnuté basy Randyho Jo Hobbse. Výtečně šlapající kapela je podepřená výraznou souhrou a exhibující prostor pro kytarové eskapády nemůže chybět ani tady. Po předešlé „limonádové“ skladbě je tohle pořádný nářez se vším všudy, co tenhle styl přináší. V některých okamžicích jako bych ucítil vliv Jimiho Hendrixe, což bych bral ne jako výtku, ale poklonu. TOO MUCH SECONAL – klasický model winterovského blues, který nahrával o řadu let později pro label Blue Sky společně s Muddy Watersem. Co ovšem překvapí, je flétna hostujícího jazzmana Jeremyho Steiga, kterého bych očekával všude jinde, jenom mne právě u Wintera a zní jim to společně velmi dobře. Ano, tohle je ta správná podoba hospodského blues, která se dá nejryzejším způsobem zahrát jenom v začouzených saloonech USA. Flétna je kreativní – někde mezi Hubertem Lawsem, Jiřím Stivínem a Herbie Mannem. Vedle akustické kytary a dobra slyším i mandolínu a je to opravdu stylové, že mám chuť hodit nohy na stůl, zapálit si doutník a srkat Jacka Danielse. Prostě paráda! LET IT BLEED – závěr ovšem patří Rolling Stones. Tedy další coververzi od nejstarších britských legitimních chuligánů. Stones hrají skladbu rozvláčněji, ale důrazněji, zatímco mv pojetí Wintera se hraje s větším nasazením a rozkresleností. Přimočaré, odvázané a stále podmanivé a ukazuje to životodárnou sílu téhle hudby, která bude zasahovat další rockové generace. Na rozdíl od Keitha Richardse a tehdy přišedšího Micka Taylora do nahrávající kapely – tady Winter a Derringer instrumentální téma ozdobili větší hráčskou razancí….. Na albu Still Alive And Well je několik překvapení, které jsou v daném pojetí nečekané, obecně vzato si ale myslím, že ďábelský kytarista natočil i silnější alba a proto cítím potřebu tuto okolnost zohlednit i ve svém hodnocení a nabídnu proto čtyři hvězdičky.

Blue Cheer - Hello Tokyo, Bye Bye Osaka - Live In Japan 1999

gunslinger — Wed, 08 Feb 2012 14:42:03 EST

Dickie Peterson: Hello Tokyo yeahhh Dickie Peterson: we ready for some Rock´n´roll yeahhh Dickie Peterson: you´re ready ? yeahhh Dickie Peterson: you´re sure Dickie Peterson: i can´t ...........i can´t hear you ? yeahhh Dickie Peterson: alright hluk elektrickej gitary omráči celé pódium. Je to hluk cez ktorý neprenikne burácajúci dav a spúšta sa silný riff skladby Babylon. Dickie kričí o život , tak ako za mlada dokonca ešte lepšie. Big Trouble In Paradise skladba ktorá sa začína jemným vyhrávaním hlavného riffu avšak nakoniec sa zvrtne do hrmotného hlasného proto metalu. Dickie tu kričí opäť ako o život. Pre mňa najlepšia skladba na tomto albumu je klasická The Hunter opäť drví uši chudákom Japončekom .. bože to je chrapľavá gitara. Celí tento album je úžasný je to jedno veľké zvukové peklo .... páči sa mi že tu boli zahrané ako staré pecky tak aj novšie veci ako Blue Steel Dues alebo Urban Soliders z albumu Highlights And Lowlives z roku 1990. S tých starších to sú úplné klasiky ako Summertime Blues alebo Doctor Please. takto má znieť jeden heavy metalový koncert.. jednou vetou to zhrniem.. úplná zvuková zkaza !!!!!

Pink Floyd - A Saucerful of Secrets

Petr Gratias — Wed, 08 Feb 2012 16:04:42 EST

Druhé řadové album Pink Floyd s názvem A Saucerful Of Secrets mě zaujalo hned po první prezentaci v Divadle hudby. Bohužel sehnat ho a doplnit jím mou tehdy zvolna se rozšiřující sbírku nebylo vůbec snadné. Když se potom v polovině sedmdesátých let objevil dvojalbový projekt A Nice Pair, chvíli jsem řešil, zda investovat 550 Kč a získat tak hned dvě řadová alba kapely naráz, ale pak jsem od toho upustil, protože jako filigránský sběratel jsem chtěl mít na vinylu každé album zvlášť jako jedinečný artefakt. EMI tím ale na delší dobu vyloučili reedici obou alb a tak jsem musel čekat, až A Nice Pair zasytí trh a objeví se „hlad“ po standardním albu…. Už od prvního pohledu na album, kde byl zachycen emotivní záhadologicky pojatý výtvarný koncept, mě album k sobě přitáhlo a už mě nepustilo…. LET THERE BE MORE LIGHT – vybrnkávané zrychlené tóny navozují atmosféru neurotického hledání….možná hledání světla. Téma pro hammondky se krásně rozvíjí jako nekonečný včelí plást za doprovodu bicích nástrojů a před mikrofonem je Roger Waters, zároveň i autor téhle skladby. Pokud chceme vstoupit do světa záhad a tajemna, právě jsme tak učinili. Harmonická stavba má klasický model šedesátých let ve vedení vokální linky, ale timbr varhanního oparu a umocnění soundu se děje v odvážných rovinách. Není zde snaha přijít s nějakou složitou kompoziční strukturou, ale spíš vložit do tématu silný emocionální náboj. Kvílející elektrická kytara je už v rukou nováčka Davida Gilmoura, který sem přináší novou transfúzi. Dost podnětný úvod pro album…. REMEMBER A DAY – klavírní akordy zvolna tříští svoje tóny v úvodu a pak se rytmická složka přihlásí s akcentovanými postupy rytmických nástupů, do kterých zazní křehký hlas Richarda Wrighta. Jeho hlas je hodně subtilní, vhodný do vokálních vícehlasů, jako sólista zní zajímavě, ale barva jeho hlasu postrádá více energie a možná i trochu uspává. Psychedelický opar skladby vás ovšem neuspí. Nick Mason nabídne několik bubenických breaků, které vás neporazí nějakou technickou složitostí, přesto mají téměř obřadný význam. Náladové, proměnlivé ve střídání varhan a klavíru a méně čitelné basové linky. Také elektrická kytara spíš dokresluje téma, než by výrazněji promluvila vlastní řečí… SET THE CONTROLS FOR THE HEART OF THE SUN – tahle skladba má ovšem zvláštní atmosféru. Má v sobě psychedelické hudební téma prolíbání hodně zvláštních nálad. Řekl bych, že právě touhle skladbou Waters zahájil osobitý skladatelský styl. Opakující se hypnotická figura baskytary a kytary je doprovázená šamanskými bubenickými doprovody a tříštivými zvuky varhan Farfisa, které vytvářejí zvláštní soundový opar. Skladba zvolna graduje a místy v ní slyším názvuky arabské hudby, což podmiňují perkusivní zvuky přechodových bubnů. Mám vizi potemnělého sálu, kde za svitu svíci se má odehrát nějaký tajný (možná zakázaný) obřad. Když přivřu oči, vidím postavy bez tváří, jak se zvolna pohybují se zapálenými loučemi. Tahle skladba má na rok svého vzniku hodně progresivní koncepci a myslím, že bych ji mohl označit jako jednu z nejsilnějších na albu… CORPORAL CLEGG – do úplně jiného soudku sáhl Waters v téhle skladbě. Psychedelický opar je zachován v podivně přiškrcených hlasech a zvláštně servírovaných hlasech s těkavým zvukem varhan a rozostřeným kytarovým nástupem a pak podivnou dechovkou na kazoo, což má symbolizovat ironickou nadsázku a opovržení armádou. Skladba je hodně zvláštní svou koncepcí, je tady melodie, která je ovšem zahlcována řadou změn a aranžérskými nápady. Destruktivní zvuky, které ji provázejí jenom umocňují obsah zpívané písně. Jestliže jste se předtím oddávali kolébavému snění, tak tady jste totálně procitli do podivně směsi zvukových orgií….. A SAUCERFUL OF SECRETS – vypadá to, že se vrátíme do světa záhad. Možná science-fiction, zachycené v drážkách alba. Generátorem vytvářené nekonkrétní zvuky provází varhanní motiv a tlumené odbíjení hodin. Pokud by bylo třeba nastolit vizi zkoumání neznáma fantaskní planety, nenajdeme lepší hudební doprovod. Směs deformovaných a ohýbaných zvuků působí zneklidňujícím dojmem a navodí pocit osamělosti a lidské vykořeněnosti. Pokud se chcete bát, anebo se snad rádi bojíte, nalezli jste právě živnou půdu pro vaše fantazie. Pinkfloydovský vynález nového soundu, který má působit na lidskou psychiku byl právě patentován…. Strašidelně se opakující motiv přechodů na bicí nástroje a podivně deformovaný zvuk koncertního klavíru je doplňován kvílívými tóny vyluzovanými bottleneckem na elektrické kytaře za podpory space-echa. Tohle je ukázka nefalšovaného londýnského undergroundu druhé poloviny šedesátých let. Waters, Mason, Wright a Gilmour nám nabízejí novou neznámou tvář hudby, v níž nemusí být v prvním plánu jasná melodie a jasný přímočarý hlas a přesto mnozí z nás ucítí nepopsatelné vibrace. Varhanní preludium navodí atmosféru matně osvětleného dómu a tento majestátní tón královského nástroje postupně ovládne prostor i se zemitými basovými pedály. Doplněno vokální linkou, se zde zdařilo vytvořit vážné hudební téma stojící harmonií na téměř operním základě. Hammondky se střídají s farfisami, které zde suplují zvuk smyčců, asi mellotronu. Zcela nečekaně se tahle skladby z instrumentální promění na zpívanou. Hlasy znějí posmutněle a melancholicky zabarveně. Podivné zvukové nátěry vytvářejí dojem tajemného panoptika nebo podezřelé laboratoře. Snaha nabídnout netypický hudební útvar z podivnými signály z astrálu se u citlivých posluchačů setkají s porozuměním Zvláštní ovšem velmi osobitě pojednaná kompozice, kterou se zdráhám posadit na rockovou základnu, ale naopak korunovat psychedelickou korunou….. SEE SAW - klavírní akordy se spojují s akustickou kytarou a změnami rytmu a přinášejí poněkud rozvláčnou meditativně znějící Wrightovu skladbu s nečekaně šíleným nástupem soundu na pokraji virtuální vichřice. Stále jsme na psychedelické platformě, kde tónový generátor se stává součástí instrumentáře, stejně jako snový vokální linka a těkavě znějící tónové obrazce. Přelévání stereofonních efektů muselo být v dané době opravdu revolučním počinem... Melancholické a těkavé a neokázale krásné hudební téma hodné svého introvertního autora.... JUGBAND BLUES – poslední skladba je vlastně loučením se zakladatelem kapely duševně nemocným a už sotva použitelným umělcem, který se příliš vnořil do vnitřních hlasů svého nitra a unikl tak realitě. Jako bych tyhle tendence ve skladbě slyšel. Skladba působí nevyváženě a chaoticky se směsí zvláštních zvuků a tónů, které jako by zobrazovaly autorův vnitřní rozháraný svět a tak se zde mohou ozvat pradivně deformované dechy až dojde k násilnému stop-timu a po několika vteřinách se vrací zpět onen vypravěčsky záhadný hlas a album nečekaně končí, jakoby někdo ve studiu naráz ztlumil nahrávací techniku…. A Saucerful Of Secrets je dalším výletem do neprobádaných komnat dosud neobjevené hudby s mnoha nedořečenými představami a narýsovanými základy nového tématu, který ještě nemá úplnou konstantní podobu. Třebaže skladby jsou ve většině případů autorizovány jednotlivými členy, přesto z alba cítím onu vnitřní přesvědčivost pracovat jako pevně sevřený kolektiv identických názorů, pohledů a snah, kdy jsou Waters, Mason, Wright a Gilmour mušketýry, kde platí: „jeden za všechny a všichni za jednoho“. Čtyři hvězdičky si album zaslouží.

Within Temptation - The Dance (EP)

vmagistr — Tue, 07 Feb 2012 20:44:05 EST

Ačkoliv toto EP obsahuje celkem 5 skladeb (ve dvou případech se navíc jedná o remixy z předchozí desky Enter), žádnému milovníkovi tvorby této kapely by rozhodně nemělo uniknout. Všechny tři nové písně se směle mohou měřit se zbytkem dosavadní tvorby kapely, rozhodně se nejedná o "zbytky" z nahrávání debutu. Hned první skladbu The Dance hodnotím jako velice slušnou pecku - atmosféra hustá, že by se dala krájet, Westerholtův divoký ryk a vzdušný vokál Sharon den Adel se nesou nad hutným instrumentálním základem. Varhanní úvod přináší druhý kousek, nazvaný Another Day. Depresivní nádech zde ustupuje spíše melancholickému pojetí, Sharon si ale i v této poloze dovede poradit na jedničku. V poslední původní písni The Other Half (Of Me) dostaly hodně prostoru tvrdé kytary a obzvláště druhá polovina skladby, kde celá kapela jakoby odbrzdí a rozjede se naplno, je prostě lahůdková. K remixům nemám moc co říct - snad jen, že původní verze se mi bez výjimky líbí víc a tyto upravené tedy skoro neposlouchám. Hodnocení téhle desky je pro mě obtížné. Nejedná se sice o plnohodnotný albový počin (hodnotím pouze tři nové skladby), ale pokud chce někdo slyšet, jak Within Temptation zněli před Mother Earth, doporučím právě The Dance.

Springsteen, Bruce - Nassau night 31.12.1980

adam — Tue, 07 Feb 2012 20:14:07 EST

Niečo takéto sa neskutočne ťažko hodnotí. Novoročný koncert E Street bandu, ktorý trval skoro 4 hodiny!!! (ľudia dostali vrchovato naložené a vedeli za čo si zaplatili) sa považuje vo všeobecnosti za jeden z najdlhších rockových koncertov vôbec. Je síce známe že Bruce sa nikdy nešetril a svojim fandom doprial na každom koncerte nevídanú porciu hudby, toto je aj v jeho kontexte extrém. Vďaka však za to, lebo takú jazdu je málokedy počuť. Odoznejú tu skoro kompletné Darkness on the edge of town a The River, ku ktorému koniec koncov táto koncertná šnúra bola urobená. Neviem k tomuto koncertu napísať nič negatívne, lebo u mňa sa okrem skvelej muziky spája aj s krásnym obdobím v živote. Takže 5 hviezd a nakoľko je to bootleg, tak len zbožné prianie aby ho dakedy vydali legálne nech si to môžem kúpiť.

Zappa, Frank - One Size Fits All

Petr Gratias — Tue, 07 Feb 2012 16:59:57 EST

Frank Zappa – stejně důležitý hudební reformátor druhé poloviny minulého století jako Miles Davis nebo Jimi Hendrix. Cítím k němu hluboký respekt a úctu, přestože neznám dopodrobna jeho gigantickou albománii – což se domnívám není ani v lidských silách díky tomu, jak je tahle hudba pojednaná a skladatelsky, aranžérsky a nezařaditelně muzikantsky a hudebně prezentovaná….. Album One Size Fits All patří podle mého názoru do období, kdy byla jeho hudba dost srozumitelná a přehledná a tak je polovina sedmdesátých let vnímána jako jeho obecně nejpřijatelnější období jeho košaté a proměnlivé tvorby. Mistr měl vždycky neomylný instinkt vybrat si ty správné spoluhráče, ze kterých dokázal vydolovat maximum a jejich otisk na albech pak svědčí nejenom o jejich hudebním mistrovství, ale i o Zappově mimořádném vkusu. Tohle album v daném ohledu není výjimkou…… INCA ROADS – energický nástup rytmiky. Baskytara Toma Fowlera a bubeníka Chestera Thompsona je příklad výtečný hudebníků z oblasti fusion music. Sólovým zpěvák skladby s jeho vysokým hlasem je znamenitý klávesový hráč Gerge Duke (možná si ho mnozí pletou s Billy Prestonem, ale je to někdo zcela odlišný). Frank Zappa prošlápne wah wah pedál a nabídne kytarové sólo, které sice nehýří závratnými technickými obtížnostmi, ale přesto vkládá do tématu velmi neobvyklé tónové vize, v nichž si lehce pohrává se základním tématem, stejně tak jako s ohýbaným tónem. Fowlerova baskytara má správnou odpíchnutou melodickou linku a jakoby chtěla Zappovu zrychleném hraní konkurovat. Uvnitř skladby je zvláštní zpěvná vznešenost až rozvláčného typu, což natahují i dlouhé tóny synthesizerů a marimba Ruth Underwoodové. Prolínání Dukeova zpěvu s hlubokým Zappovým i tady má svoje místo. Muzikantsky velmi skvělě pojednáná témata, kde se pamatuje na instrumentální složku, ale ta na druhé straně nepopírá melodickou linku, třebaže místy onen jazzrockový opar je hnán rytmicky vpřed řadou improvizačních můstků. Pro milovníka hudby, ve které se neustále něco děje a přitom je řada vstupů držena na vysoké interpretační úrovni, je tohle názorný příklad muzikantské kvality. CAN´T AFFORD NO SHOES – výrazný rockový riff s ohýbaným tónem nám přináší další skladbu. Na baskytaru James „Bird Leg“ Youman, ale jinak se parta neproměnila. Tady jsme opustili fusion music a opravdu jsme na přehledně rockové platformě. Sborové zpěvy mají charakter sevřeného útvaru sboristů Jesus Christ Superstar, ale jinak je třeba vyzdvihnout syrovou bezprostřednost a vypilovanou formu, která táhne celou skladbu dopředu… SOFA No. 1 – klavírní téma, podpírané marimbou a basovým synthesizerem a jedinečně šlapající rytmikou zde servíruje další skladbu. Má jemně ironický nátisk, ale stále čitelnou melodickou strukturu, kterou koření různé percussion. Vynikající aranžmá – instrumentace se vzájemně prolíná se svazujícím synthesizerovým závažím – je to vlastně první část skladby, která se k nám posléze ještě vrátí zpět, abychom si ji užili v její další fázi….. PO-JAMA PEOPLE – Zappa se na kytaru jako s ironickou nadsázkou pouští do pseudosantanovských zápolení, což ale velmi rychle opustí a vnímáme jeho dutý podmanivý hluboký hlas, který jako rentgen proniká do našeho nitra a Dukeovy klavírní tóny jsou krystalicky čisté a rytmika se nádherně pojí se Zappovými frázujícími postupy. Duke se svými proměnlivými hlasy i se saxofonistou Napoleonem Murphy Brockem. A to už Zappa vypálí další rychlé kytarové sólo, kde solí tóny s rychlostí dělníka na pásu… Skladba je vybavena dravým energetickým nábojem, který prostupuje vrstvami téhle kompozice a strhává ke zvýšené posluchačské pozornosti. Radost poslouchat tuhle sehranou partu, která překypuje muzikálností a rytmickým cítěním par excellence a ještě při tom dokáže dělat legrácky a narážky…. FLORENTINE POGEN – černošský saxofonista a flétnista Napoleon Murphy Brock je sólový zpěvákem další skladby…. Začíná rockově dravě, ale jsme svědky opět řady rytmických proměn a nečekaných zvratů, což bývá u Zappa zcela běžná záležitost, abychom snad nerozkryli princip jeho kompozičních postupů (mezi námi, kdo by ale tohle dokázal?). Sborové zpěvy mají kabaretně záhrobní charakter a možná si nebude jisti, jak je to všechno myšleno a pojednáno. Tohle je nezařaditelná divadelní forma, která by na přehlídce experimentálních divadel musela získat čelné ocenění. Melodii se vám asi nepodaří nalézt, ale zato se to pracuje s pocity a náladami zkloubenými s vypočitatelně – nevypočitatelnými rytmickými postupy Thompsonových bicích. EVELYN, A MODIFIED DOG – pateticky inscenovaný úvod na temperovaný klavír George Duka, zpěvu se opět ujímá Zappa a vkládá sem opět onu divadelnost a jeho předstíraně kašírovaný projev vysvléká s pocitů včetně jeho ceremoniářského úvodu… SAN BER´DINO – další skladba je opět kloubením rockových radikalismů s proměnlivými jazzovými modely, kde nechybí ani foukací harmonika. Akcentování rytmických postupů bicích a baskytary je opravdu famózní a zapojení elektrického piana a elektrické kytary do sborových hlasů, které mnohdy vytěsňují samotnou instrumentaci se děje ve velkém stylu. Myslím, že i klasický rocker, hledající riffy zde najde to, co hledá, i když nositel tohoto sdělení často mění převleky. Opravdu parádní ukázka mistrovství hudebního podání a nic, co jen náznakem připomínalo nudu, klišé nebo vyčpělost. Tolik energie, dravé odhodlanosti, kolik zde nacházíme je opravdu úctyhodné. Hutný sound a vnitřní sevřenost začnete považovat za zcela samozřejmý fakt. Závěr je pojednán v nemodifikovaném blues…. ANDY – tajemné tóny synthesizerů, vrčení, bzučení, rychle paraddiddly na bicí, baskytarové vibrace a podivně přiškrcené hlasové orgie…. Tohle se nakonec v podání zpívajícího George Duka mění v další těžko pojmenovatelné téma. Ruth Underwoodová řádí na percussion, stejně jako Duke vedle zpěvu na klávesách. Rychlé výměny tónů a nespočitetlný počet dob a taktů znamená hrát málem poslepu s úžasnou pamětí. Napětí se neustále kumuluje v neuroticky přesných polyrytmech. Tohle vybočuje s běžných rámců rocku a posouvá se k articifiálně hudbě, i když Zappa dokáže vložit do tématu ještě kytarové sólo a divoké hlasové kombinace se vejdou do rytmizovaného tlaku na přesné frázování. Ve zpěvu se střídá Duke s Murphy Brockem a šlape jim to jako hodinky. Neustále zdůrazňovaná chvála rytmiky už začne asi nudit. Prsotě zde se dějí takové rytmické divy, že zůstává rozum stát…. SOFA No. 2 – ve finále se nám připomíná druhá část již jednou zmíněné skladby. Výrazně vysoký hlas Duka parodizuje operní zpěv a hluboký hlas Zappy neváhá nasadit jadrnou němčinu, který v jeho podání vyznává docela přesvědčivě… Vzpomínám si, jak jsme tomu s kamaráda říkali familiérně „Ich bin der kombajnér“. Závěrečná část skladby se proměňuje v italsky parodizované téma s příšerným hlasem jednoho z aktérů tohoto hudebního dobrodružství. Pamatuji si, že jsem kdesi četl, že tuhle druhou část skladby kdosi na mejdanu s uzavřenou společností přehrával (jako sázku) stopadesátkrát hluboko do noci a celá společnost se k tomu neustále připojovala. Popravdě řečeno tenkrát ano, ale dnes už si to představit nedovedu….. Tohle byl velmi osobitý výlet po nepříliš prozkoumaných místech hudební sféry, ale alespoň ve mně zanechal ten nejlepší dojem. Frank Zappa je opravdu génius. Hrál způsobem, přemýšlel stylem, prezentoval sebe a svoje svěřence tak, jako nikdo před ním a myslím, že dodnes za něho nemáme adekvátní náhradu. Dokázal reagovat na všechny možné hudební styly a kořenit jeho pohled takovým způsobem, že zůstával rozum stát. One Size Fits All je jeho opravdový majstrštyk. Pět hvězdiček zcela nepochybně!

Mitchell, Joni - Hejira

Petr Gratias — Tue, 07 Feb 2012 15:05:36 EST

Joni Mitchell je moje tajná láska. Upínám k ní zrak asi od osmnácti let a i když mi pravda za tu dobu už trochu zestárla, na její hudbě tuhle proměnu moc nevnímám. Objevil jsem si ji v první polovině sedmdesátých let, kdy Supraphon u nás vydal její album Blue (jako bezejmenný titul což bývalo jeho dobrým zvykem) a třebaže ve mně hořel rockový plamen, moje bigbíťácká duše se cítila být zvláštním způsobem podmaněna a tak jsem začal tu a tam zvolna sledovat její hudební produkci. Joni zanedlouho opustil svou image holky s dlouhými blond vlasy zpívající a hrající na akustickou kytaru a její hudbě se začala výrazně proměňovat. Tyhle proměny mě nezneklidňovaly, naopak nabuzovaly a já jsem o jejím mimořádném vkusu nezapochyboval. Album Hejira bych mohl z mého subjektivního pohledu označit za její vlajkovou loď, protože symbolizuje jedinečným způsobem její uměleckou personu jako skladatelku, textařku a hudebnici v takovém rozměru, který mě dostatečně přesvědčuje. Skladby na albu mají feeling, osobní vibrace a široký záběr. Nemá co do činění s nějakými derivátu rocku, ale na druhé straně zde přicházejí závany blues, jazzu, moderního amerického folku a zrcadlení pocitů, které se skrývají v obsahu básnivých textů, které se dají číst jako próza nezávisle na hudbě….. Hejira už několik desítek let tvoří součást mojí sbírky a vracím se k tomuto albu vždycky se zvláštním rozechvělým pocitem, když toužím po virtuální lidské sounáležitosti….. COYOTE – nádherný úvod na elektroakustickou kytaru a máme tady krásné flažolety na fretless Fender Jazz Bass baskytarového génia Jaka Pastoriuse, který skladbu od začátku nádherně prorezonovává. Dělá se mu to zcela lehce a samozřejmě – bodejť by ne – byl řadu let intimním přítelem Joni a a myslím, že tohle vzájemné lidské i muzikantské spojenectví neslo zralé a kvalitní ovoce. Podmanivá interpretace a nenapodobitelná práce s jazykem a výrazem. Epický příběh o kojotovi jako o opovrhovaném zvířeti dokázala přenést i do filmové roviny, kdy Joni v přírodním prostředí se dokázala přiblížit k divokému kojotovi a komunikovat s ním ne jako nepřítel, ale jako respektující bytost vůči respektované bytosti. Po letech jsem si na tuhle zvláštní symbiózu vzpomněl, když jsem viděl legendární western Tanec s vlky, jak Costner komunikoval s divokým vlkem…. Joni to prostě uměla jak po mentální rovině, tak umělecké vyjádřit velmi přesvědčivě…. AMELIE – velmi zvláštní skladba, v níž se to hemží neobvyklými akordickými výměnami tónů elektrické kytary a sólového kytaristy Larryho Carltona za zvukových vln vibrací Victora Feldmana, kde to mj. perlí elektrickým pianem a nenapodobitelnými harmonickými strukturami. Znovu si uvědomuji, že napodobovat Joni v interpretaci, nebo vytvářet nějakou coververzi skladeb z jejího pozdějšího období je téměř vyloučená záležitost a třebaže se k Joni jako k písničkářské legendě hlásí u nás dodnes řada lidí, nikdo si s jejími skladbami moc neumí poradit. Pro rockery kdo máte rádi That´s The Way od Led Zeppelin, možná budete mít mírně podobné pocity při poslechu jako já…. FURRY SINGS THE BLUES – výlet napříč bluesovou historií Ameriky dostává Joni do textu téhle zvláštní skladby. Hudebníci L.A. Expressu – bubeník John Guerin, baskytarista Max Bennett jsou ve hře, zatímco Joni si hraje zvláštní kytarové doprovody a do toho všeho se zdánlivě disharmonickými vstupy se vkliňuje Neil Young na foukací harmoniku. Je to retrostylové a má to atmosféru melancholie, nostalgie a smutnění po dávné slávě , na kterou zvolna padá prach minulosti, kterou nelze vzkřísit. Je to vlastně vyprávěná epická poezie, kde hudební doprovod hraje v daném případě druhé housle, ale přesto cítím těžko zprostředkovatelný pocit, který mě k téhle hudbě stále nějak vrací…… A STRANGE BOY – Joni je citlivou pozorovatelkou života kolem sebe a všímá si všelijakých lidských jedinců, ať to jsou bohatí, úspěšní, ti kteří se teprve hledají a mávají kolem sebe rukama jako v pudu sebezáchovy, stejně jako lidské ztroskotance-losery, pro které má Joni ve svém srdci také svoje místo…. Joni drolí svoje kytarové doprovody a Larry Carlton si pohrává s elektrickými tóny v náladotvorných obrazech a Bobbye Hall udržuje tepot a napětí hrou na percussion. Velmi subtilní a kreativně barevné….. HEJIRA – zajímavé harmonické obrazce a máme zde zpátky Jaka Pastoriuse. Moduluje vynikající basové tóny, které se přelévají, krystalizují a zanechávají za sebou dozvuk ozvěny. Opravdu hráč par excellence v době, kdy se tohle teprve řada lidí teprve učila. Bobbye Hall hraje sugestivně na conga a na klarinet Abe Most. Základ je ovšem Joni a Jaco. Vytvářet takové pastelové obrazce nálad a proměnlivých barev, cezených duhou na obloze po dešti – ta tohle umějí tihle dva opravdu na jedničku s hvězdičkou… …. Na oběžné dráze kolem slunce, ale jak si mám vytvořit názor, když jsem pořád svázaná a připoutaná k někomu. Bílé vlajky zimních krbů, vlají proti luně a volají po příměří. V zrcadlech moderní banky, z okna hotelového pokoje…. Je až neuvěřitelné, jak dokáže taková komorní sestava vytvořit něco, co sahá na pokraji těžko specifikovatelné intimní minisymfonie….. SONG FOR SHARON – bubeník Guerin a baskytarista Bennett a samozřejmě Joni. V triu se dá dělat obsažná muzika i s jednoduchými vyjadřovacími prostředky. Ale Joni se pouští do harmonických proměn a kytarových akordů, které v žádné příručce moc nenajdete. Vymýšlení hmatů při prozkoumávání různých harmonií je součást hudebního šamanismu, který Joni aplikuje. Joni v textech nijak nepopírá svoje ženství, ale na druhé straně ho nijak romantický nezdůrazňuje a jde ve svých ponorech dost daleko, kam by se hodně lidí neodvážilo. Tematicky velmi osobní téma, při kterém můžete mít pocit strachu, studu a smutku dohromady. Vedle Joniho interpretačního čistého vkladu nahrála podmanivé opakující se vokály, posouvající skladbu na okraji jazzového scatu. BLACK CROW – ….. sledovala jsem, jak vypadá ráno, potom – co jsem byla vzhůru celou noc. Dívala jsem se na svou strhanou tvář ve světle koupelny. Podívala jsem se z okna a uviděla jsem tu černou vránu , jak letí na modrým nebi. Ohhh, jsem jak ta černá vrána, co léta na modrým nebi…… Energický nápřah se vyrovná úvodní skladbě. Rychlejší doprovody. Jaco výtečně moduluje svoje basové tóny a Joni se rozezpívává s velkým feelingem a smyslem pro jazzovou kontemplaci, zatímco Larry Carlton kouzlí na elektrickou kytaru. Kdo chce tak v těchhle rytmech a uchopení ucítí bigbít, ale zároveň kreativní jazz. Fantazii se mezi nekladou a Joni rozhazuje svoje hlasové obrazce do prostoru. Má jasný interpretačně čistý a bezchybný projev a tyhle doprovody k ní velmi dobře dotvářejí to správné klima.. BLUE MOTEL ROOM – krásné líné, táhlé, příjemně unavené blues. Vycházející z jazzových nálad. Tady pro rockové běsnění není místo. Joni hraje party elektrické kytary a Larry Carlton naopak na akustickou kytaru. Bubeník John Guerin hraje smetáčky (štětečky) a neznámý baskytarista Chuck Domanico hraje jako jazzman. Uvolněné harmonické vokální linky plují v astrálním prostoru, ve kterém se zvolna rozplývají….. ….V motelu mám modrý pokoj, s modrým přehozem na posteli. Mám modro uvnitř i i vně mé hlavy. Budeš mě ještě milovat, když ti zavolám, že jsem na dně?.... Jonin hlas nechraptí, nepraská a nenaříká, přesto v něm lze zaznamenat smutek, bezradnost a slabost a závěrečné kulaté tóny baskytary jakoby stahují celou deklarovanou atmosféru někam ke dnu…… REFUGE OF THE ROADS – pocit pozorovatele lidských vyděděnců a vnímaní jejich zúženého světa pokřivených výhledů do nebudoucnosti… Opět zde nemáme nějakou konkrétní melodickou linku, ale spíš zhmotnění pocitů s výrazným podílem Jaka Padstoriuse, tušených bicích Johna Guerina a dechů Chucka Findleyho a Toma Scotta z L. A. Expressu a Joni, který servíruje akordické proměny pod Jakovy basové modulace. Řekl bych, že album Hejira je hudba pro okamžiky, kdy se chcete na sebe podívat tak nějak zevnitř a udělat nějakou miniinventuru, na kterou v našem hektickém životě zbývá stále méně času a přitom ji asi všichni potřebujeme, i když si to bojíme přiznat…. Album má také výtvarně krásný obal, který – mít doma nějakou velkou halu by v patřičném zvětšení byl krásnou melancholickou ozdobou toho imaginárního interiéru. Čistá černobílá – jako v grafice starého typu. Má to styl, atmosféru…. Joni je nejen básnířka, skladatelka, hudebnice, zpěvačka, ale také výtvarnice a je to poznat na řadě jejich alb, které mají citlivý výtvarný otisk její osobnosti. Dávám plný počet hvězdiček!

McCartney, Paul - Kisses on the bottom

adam — Mon, 06 Feb 2012 21:19:55 EST

Po Cnoba b CCCP a Run devil run je tu dalsi Maccov cover album. Tentokrat vsak nestavil na osvedcene R´n´R veci na ktorych vyrastol cely pociatocny repertoar The Beatles, ale na veciach ktore maly Palko ocuvau doma od otca. Stare jazzove melodie v style starych americkych filmov. Paul ich spieva tak, ze clovek uveri aj ked taku muziku zrovna nemusi. K 14 coverom dodal aj svoje dve nove kompozicie, My Valentine a Only our hearts. Vdaka Paul P.S. tento album vyjde oficialne zajtra, ale na nete je uz cca mesiac. Nestahujem, ale toto som musel. I am Sorry Paul. I´ll never do that again. :-)

Synkopy - Xantipa

catcher — Mon, 06 Feb 2012 14:49:32 EST

Tohle byl můj první vinyl téhle kapely, který jsem si pořídil jako „frekventant“ základní školy v roce 1974 v prodejně Supraphonu ve Vsetíně (prodávala tam tehdy Jarmila Šuláková) na popud spolužáka „jsou na něm dvě pecky od Uriášů“. Na muzice jsem už tehdy těžce ujížděl, a tak si pamatuju i kolik deska stála : s ohledem na formát LPM (middle) a menší „průměr“ vinylu byla zařazena do kategorie za 28,-Kčs. Standardní LP stály 36,- (většinou jazz a jazzrock) a 44,- (pop a rock). Nebudu zde rozebírat, proč zrovna tento formát, to už patří historii, nicméně zrovna vinyly této kapely z let 72-75 jsou přesvědčivým důkazem, že blbost (a možná že i určitá škodolibost) lidí z nahrávací branže (které ovšem muzika samotná prokazatelně vůbec nezajímala) byla opravdu bez hranic. Čo bolo, to bolo ... Graficky příjemně vyvedený obal, tak trochu ve stylu flower-power sice nekorespondoval s mou představou mániček v džiskách (když už hrajou ty Uriáše), ale důležitější byla přece jen muzika. A ta mě dostala, přestože jinak, než jsem původně očekával. V mezích tehdejších možností (nástrojové vybavení, studiová technika, atmosféra v lokálním studiu nepříliš nakloněna tomuto druhu hudby) vzniklo něco dosti odlišného od „oficiálního bigbítu“, který reprezentovala v tom roce třeba „čtyřka“ Olympiku. Žádný chladný kalkul z Práglu, (Flamengo nepočítám, ale to už bylo tou dobou „out“), ale nic nepředstírající melodický rock s již etablovanými progresivními prvky a inspirací v podobném stylu v zahraničí, vyjádřenou dvěma zdařilými covery. Moje původně ne zcela naplněné očekávání z „nátěru“ ala „Look at Wizards“ se postupem času přetavilo v obdiv ke kapele, která za daných podmínek a možností uměla zahrát originální melodický bigbít s –u nás zcela bezkonkurenčními- vokálními harmoniemi, plně srovnatelnými se zahraničními vzory. A to v tehdejším „bezčasí“ opravdu nebylo málo. XANTIPA – subtilní varhanní úvod přejde v rytmus tak trochu inspirovaný Easy Livin‘. Slušná jízda, ale vnímám ji toliko jako předzvěst následujících věcí ... Nicméně to Smějovo kvákadlo v pozadí refrénu „klapky si na uši dám“ je stále svěží vychytávka... ZELENÝ LUČIŠTNÍK – tady už kapela nastupuje s těžkým kalibrem! Pro mě první vrchol alba díky jednoznačně „artrockové“ stavbě skladby Oldy Veselého s promyšlenou instrumentací a opět skvělými vokály, tentokrát už jednoznačně „uriášovského“ stylu. Tato „albová“ verze je o dost lepší té, která se objevila na Best of Vol.1. BROUK – odlehčení se zvonivými španělkami, nicméně zahuštěné klávesami, Smějovou typickou kytarou a perkusemi ve střední části skladby. Michal Polák ve své typické poloze, charakteristické čisté vícehlasy, radost poslouchat! I když stavbou zcela jiný, působí na mě snímek podobně jako CIRCUS z alba Sweet Freedom. BÍLÝ VRÁNY někdy se v černý promění ... Pavel Pokorný jako Hensley a Byron v jednom Brňákovi. Podle některých skladba lepší než originál ... no, asi ne, ale když si uvědomíme ten propastný rozdíl v technických možnostech, tak to zahráli moc dobře. A u coverů by se měl hodnotit i interpretační vklad, což tady Pavlovi vyšlo bezezbytku. BALÓN – druhá strana vinylu. Grandiózní úvod, propletenec kytary s flétnou, stoptime s basou a už se rozjíždí varhany s leslie ... Pavel Pokorný začíná plnit vaky pískem... vícehlasy „uriášovštější“ než jejich inspirace ... tak tohle je artrock jako řemen ... a stoupá výš a výš, i s flétnou ... Pavel přidává svoje výšky i do vícehlasů .. tohle bude asi vrchol alba, vystoupal ještě výš než Lučištník! ... škoda že tak rychle skončil ... PTAČÍ SONÁTA – další Oldova věc, tentokrát stavbou trochu kantiléna bez rytmických zvratů a bohaté instrumentace předchozího kousku, zato se sláčiky ... No, není to můj šálek čaje, ale díky Oldově vlastní interpretaci a klávesám si ji vždy rád poslechnu. Trocha inspirace u Moody Blues, které mám taky rád ... HREJ SE MNOU FAIR – závěrečný rytmický nářez v kopii slavné předlohy, klávesy zůstávají hodně dlužny, ale Rybář s Čarvašem jedou jako o život a Pokorný mi svým naléhavým zpěvem místy sedí dokonce víc než Byron! Smějova standardní kytara trochu (dost) v závěsu za Boxovým wah-wah, konec trochu ošizený, ale OSIBISA tenkrát nebyla v Brně k dispozici ... Tady se s originálem srovnávat dost dobře nedá (takoví GRIM SKUNK z Kanady tenhle flák zahráli opravdu s větším drivem, ale taky o dvacet let později ...) Ale Synkopy tady rozhodně ostudu (hlavně díky Pokornému) neudělali ... je to dvojka, DVOJKA, pane Plha. Ještě druhá poznámka k obalu : zadní strana vinylu, možná díky poslední skladbě, dost inspirovaná zadní stranou obalu alba LOOK AT YOURSELF ve verzi UK/Germany. Co dodat- prvotní rozpaky z „nedostatečné tvrdosti“, pociťované v době pořízení vinylu dávno překonány postupným objevováním dalších dimenzí a barev ... Oba covery jako původní důvod pořízení vinylu dnes shledávány toliko zajímavými „bonusy“ bez větší návaznosti na ostatní snímky. Zelený lučištník a Balón hudebně zcela srovnatelné s nejlepšími fláky UH, při kvalitnější instrumentaci potenciální zdroj nervozity Mr. Hensleyho. Dnešní resumé – malá VELKÁ deska, za čtyři, tedy DOSTATEČNÝ důvod mít ji ve sbírce. Pozn. : kdyby místo těch dvou coverů vytlačili ještě něco ve stylu Lučištníka a Balónu, je to pětka jak vyšitá !

Starr, Ringo - Ringo 2012

adam — Mon, 06 Feb 2012 14:23:06 EST

Ringo je tu opat po dvoch rokoch. Lahulinky, prijemny, nicim neoriginalny album plny dobrej a poctivej muziky, spievany Ringovym prijemnym hlasom, sprevadzany spickovymi muzikantami. Spravna kolaz na pocuvanie a uvolnenie sa. Obcas citit Beatles z ery ked im to este klapalo. Ale ak niekto caka mimoriadny zazitok, tak potom sa tomuto CD vyhnite obrovskym oblukom.

Synkopy - Festival

Petr Gratias — Sun, 05 Feb 2012 20:32:12 EST

První album nejstarší československé bigbítové skupiny z Brna - Synkop 61. Není to ale regulérní elpíčko, ale nešťastný kompromis, který Panton vytvořil zejména počátkem sedmdesátých let na albových paskvilech - tzv. LP speciál, což vlastně vůbec žádná elpíčka nebyla, ale nebyla to ani EP. Panton neměl vlastní nahrávací studio a po zvukové stránce je tento stav odrazem smutné reality. Nahrávka tohoto alba má mimořádně mizerný zvuk a přewhráváním na kvalitních aparaturách a reprobednách se tahle okonost ještě více potvrdila. Není to ovšem vina kapely, ale spíš normalizačních poměrů. Možná měl manažer kapely více tlačit v Praze na pilu, ale situace byla taková, že kapela byla ráda, že vůbec bylo možné natočit "něco víc" než jen singly a EP, které měly Synkopy 61 na svém kontě. Zatímco Kuře v hodinkách a Barnodaj mají skvělý zvuk (schválně mluvím o jejich albových souputnících), tady to bohužel totálně neplatí a kapelu to staví do nepříliuš lichotivé pozice..... Nepíše si mi to snadno, protože se se členy kapely znám poměrně dobře a řekl bych, že je mezi námi jistá kamarádská shoda, ale i oni sami vědí, že je to pravda..... Ze sedmi skladeb na tomto formátovém paskvilu bych akcentoval především skladby Oldy Veselého - LADY GODIVA, která mi zní na svou dobu hodně nadčasově - propojení vynikajících vokálů, cembalo a nadherné harmonické zázemí kralují a ŽÁRLIVÁ DÍVKA - která by klidně mohla být ozdobou anglických Hollies, protože má jasnou harmonickou strukturu a výtečnou melodickou linku s použitím dobře vybroušených vokálů. Pochválím i Rybářovu skladbu CHCI DĚVČE STÁLÝ - tohle je jasný přímočarý bigbít prvního plánu, kytarista Petr Směja nsi tehdy pořídil profesionální wah wah pedál a tady prostě kváká jak jen může.... Jenom připomenu, že ĎÁBLOVÁ ZNÁMÁ je coververze hitu dnes už téměř zapomenutých britských Tremeloes, kteří u nás koncem šedesátých let vystoupili (tuším v Praze). V téhle kapele jsem také poprvé zaregistroval dvoukrký model elektrické kytary a tím jsem si je dodnes zapamatoval (teprve potom jsem zjistil, že dvoukrký model používá i Jimmy Page, John McLaughlin, Denny Laine, Steve Howe nebo Mike Rutherford). Píseň sólově nazpíval (za doprovodu ostatních) Pavel Pokorný a jeho vzrušený tenor se vám vryje do uší jako motorová pila..... Desce dávám tři hvězdičky, další dvě desky demonstrují vyšší úroveň kapely a autorského zázemí, třebaže instrumentální mistrovství v bytostném slova smyslu zde příliš nenajdete. Synkopy 61 stály především na vícehlasém vokálu a v tom neměly v Praze konkurenci (ani Rebels, ani Cardinals v tomhle ohledu lepší nebyli)

Within Temptation - Enter

vmagistr — Sat, 04 Feb 2012 22:45:34 EST

Melodická klavírní linka a jemné smyčce podbarvují vzletný hlas zpěvačky Sharon den Adel v úvodu první kompozice nazvané Restless. Pozvolna se hromadící napětí graduje ve hřmotný kytarový vstup, nad kterým již tak výborný vokál získává ještě větší naléhavost. Po tomto epilogu přichází Enter - a je to nástup jako hrom. V titulní skladbě se pěvecky prezentuje i kytarista Westerholt, growling obecně však není mým šálkem čaje, takže jeho vstupy příliš neocením (musím nicméně přiznat, že spojení jeho hlasu s etérickým vokálem Sharon den Adel jisté kouzlo má). Jemný úvod Pearls Of Light je pouze klidem před bouří, z vydrnkávané slupky se posléze vyloupne další výborný nářez. A jen houšť - Deep Within je asi nejtvrdší skladba na desce, zkreslené kytary a Westerholtův řev k sobě padnou jako ulité a já zjišťuji, že i growling se ve správné aranži dá bez újmy na duši poslouchat. Další skladbu Gatekeeper lze rozdělit do dvou částí - v první, instrumentální, dostávají dostatek prostoru kytary a klávesové nástroje, v té druhé si Westerholt a den Adel dopřejí pěvecko-growlingový duet (Sharon tu svůj hlas směřuje do mé oblíbené "jedovaté" polohy). Zbytek desky plyne v podobně příjemném duchu, žádného výraznějšího okamžiku už se nedočkáme (na druhou stranu, co by vlastně mohlo být výraznější než hromové kytary a do toho ječící Sharon), ale to zas tak nevadí, jakékoliv vybočení z linie vytyčené první polovinou alba by zde bylo spíše rušivé. A tak končí prvotina holandských metalových symfoniků, vidím to tentokrát na čisté tři hvězdičky za příjemný metal, leč bez nějaké té hitovější pasáže.

Preston, Billy - That´s The Way God Planned It

Petr Gratias — Sat, 04 Feb 2012 16:15:26 EST

Billy Preston – dnes pravděpodobně zapomínané (neoprávněně) jméno vynikajícího hudebníka – varhaníka, klavíristy a zpěváka, který začal svou kariéru v polovině šedesátých let v USA, ale prakticky ve známost vešel svojí spoluprací s legendárními Beatles v závěru jejich závratné kariéry. Natočil řadu sólových alb a kromě toho spolupracoval i se slavnými Rolling Stones, jako doprovodný klávesový hráč na jejich koncertech, ale i jako instrumentalista na albech. Sehnat album That´s The Way God Planned It bylo velmi obtížné. V Anglii při svých návštěvách jsem na něho neměl štěstí a kupodivu v dané době nebylo ani objednatelné, až později mi album sehnal kamarád trvale pracující v Londýně, který se vypravil do vytipovaného Music Storu s raritami a měl štěstí. Tím pádem album vstoupilo do mé sbírky a já se s vámi rád rozdělím o svoje pocity při jeho opětovném poslechu… DO WHAT YOU WANT – klavírní téma otevírá první skladbu, do kterého se vkliňuje výtečně ohýbaný tón elektrické kytary, stručně úderné bicí nástroje a zakulacené tóny baskytary. Pracuje se zde s emocemi a dramatickým vokálem, který se spojuje s těžko čitelným harmonickým základem, ale akcentované nástupu hammondek, klavíru a kytaru znějí velmi nadějně, zvláště když jsou zde přítomna jména jako George Harrison, Eric Clapton a Ginger Baker. I WANT TO THANK YOU – tady se ovšem vracíme na přelom padesátých a šedesátých let a můžeme se ponořit do zdravého modelu rhythm and blues amerického typu, kde nechybějí soulové ženské sbory a výtečně profilovaný vokální projev Billyho Prestona, poučený vzory jako byl Sam Cooke, Wilson Pickett nebo Ray Charles. Trubky jsou přítomny se svými břesknými přiznávkami a máme tady hudbu čistou jako horský pramen, ryzí jako drahokam a interpretačně rozpoutanou jako vzlínající plameny z ohně… EVERYTHING´S ALL RIGHT – šlapavý rytmus nám nabídne další model hudby vycházející z kořenů kolem Tamla Motown se smíšenými perfektně seřízenými vokály a dusavými akcenty. Rytizovaná melodie má svou podmanivost, třebaže harmonicky se zde přešlapuje namístě, ale vůbec to nevadí a vnímáme další živočišnou prezentaci doprovázenou krátkými zbržďovanými úhozy do hammondek, nikdo nevyčnívá, dokonce ani vynikající zpěvačka Doris Troy, která má mna skladbě svůj spoluautorský podíl. SHE BELONGS TO ME – tohle je ovšem coververze, ve které by asi málokdo hádal jako autora Boba Dylana. Preston základní téma dokonale přeoral a díky ženským sborům posadil do soulové polohy a nahrál sem filigránsky přesné party na temperovaný klavír. Zatímco Ginger Baker prošpikovává píseň docela zajímavými rytmickými obrazci. Doris Troy se sboristkami zpívá s velkým entuziasmem, což dodává skladbě nový žádaný rozměr. Fascinuje mě s jakou lehkostí, přitom suverénním podáním Preston ovládá klavír a koření tak celkový sound. IT DOESN´T MATTER – dobře zaranžovaná skladba, ve kterté se pamatuji i na jednotku percussion, která posiluje rytmické základy, zatímco, playback hammondek dodává krátké sekané akordy, ale i rozostřené tremolo a baskytara a kytary mají zvláštní zastřený tón. Tohle je pořádně napumpovaná skladba energií a z každého tónu cítíte radost a odhodlání ze sebe vydat maximum. Prostě hra pro radost a ještě z toho vznikne kumšt. MORNING STAR – praotec blues W. C. Handy posloužil se svou starobylou skladbou, kterou Preston na klavír pojednal skutečně velmi stylově. Je zde ona neuchopitelná jazzová ležérnost, bluesová lenivost, soulová živočišnost a ve spojení se smyčcovým backgroundem tak vzniká velmi emotivní píseň, která je schopna za jistý okolnosti člověku vrhnout slzy do očí. Aranžmá je velmi precizní a přesto není překošatělé a tak výsledný dojem vzbuzuje hluboký duševní zážitek. Umět takhle zahrát a zazpívat…. Asi by vám leželo u nohou a nejenom těch klavírních - mnoho žen, což je přání nejenom muzikantů, ale i nás posluchačů. Výtečný model. HEY BROTHER – rytmicky dravější skladba s řadou melodických a nástrojových proměn. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že když Billy Preston tuhle skladbu komponoval, možná mu za nehty uvízlo něco z Hendrixova ztvárnění Robertsovy skladby Hey Joe. Tahle skladba je ovšem výrazněji ukotvena v soulu a také práce baskytary a bicích se pohybuje v jiných rovinách, třebaže mezihrové sólo na hammondky zase připomíná Jimi kytarové sólo. Možná jsou to jenom iluzivní pocity, ale už se jich nezbavím, ale zároveň Billyho potutelně nepodezírám z nějakého plagiátství, je to jenom pocit. Ano – I´ve Got A Feeling. WHAT ABOUT YOU? – další výtečně pojednaná skladba. Má výrazné rytmické základy a ženské sbory a varhany s bloudivou baskytaru zde dělají opravdové divy. Skvělé a živočišně přirozené ztvárnění pocitů přenesené do hudební polohy neopakovatelným způsobem interpretace a pocitového souznění… LET US ALL GET TOGETHER RIGHT NOW – Doris Troy autorsky opět kooperuje s Billy Prestonem a máme tady další propojování rhythm and blues se soulem ve výtečném formátu. Někdy v pozadí musel vést ruku Billymu famózní Ray Charles, protože jeho vliv je ve skladbě velmi čitelný. Doris Troy s dalšími sboristkami dělají to správné křoví a vy máte pocit, že byste se k nim chtěli nějakým způsobem připojit a být účastni na tomhle hudebním divadle… THIS IS IT – tahle skladba začíná velmi zmateně. Jakoby se nechtěla sama od sebe rozjet, anebo že by přítomní hudebníci nemohli najít notové party… pak ovšem zpovzdálí zazní rázný nástup a píseň se rozbíhá vpřed. Pracuje se zde se základním motivem, na který se nabaluje veškerá interpretační síla a George Harrison se občas hlásí umírněně zasunutými tóny své kytary, hlavní slovo mají ovšem hammondky a sborový zpěv. KEEP IT TO YOURSELF – klasický model amerického vnímání soulu s dotekem gospelu a rockovou úderností. Takovou hudbu dělal v USA například i Leon Russell a v Británii třeba Joe Cocker. Houkavé sbory a dechové přiznávky se spojují s klavírními party a rozpumpovanou rytmikou. Krátké, ale dostatečně přesvědčivé. THAT´S THE WAY GOD PLANNED IT (Parts 1 & 2) – závěr patří podle mého názoru k jednoznačnému vrcholu alba. Myslím, že každý hudebník touží napsat Svoje Vrcholné Autorské Dílo. Nechci si hrát na proroka, ale řekl bych, že právě v téhle skladbě se to Billy Prestonovi podařilo. Při poslechu mi leze mráz po zádech. Stupňovaná harmonie a výtečné unisono baskytary a varhan a v mezihře hraje Preston famózní solo na hammondky, a sekundují mu k tomu George a Eric. Kouzlo nechtěného! Duchovní obsah textu posiluje interpretační mimořádnost zpěváka a sboristů a máme tady skladbu plnotučného charkteru bez přísad a barviv. Eric Clapton svoje ohýbané tóny nadzvedne nad George, které nezůstává pozadu a tohle téma je živeno pořádnou porcí energie, kde se hudebníci vzájemně hecují k instrumentálnímu vybouření, včetně dunivých basů KLause Voormanna a bubenických breaků Gingera Bakera… Famózní zážitek! Billyho Prestona jsem zahlédl poprvé ve filmu Let It Be, kam ho přivedl do mrazivé atmosféry George Harrison. Preston působil mezi hudebními hvězdami trochu nejistě (kdo by se taky v té době mezi Lennonem, McCartneyem, Harrisonem a Starrem cítil silný v kramflecích, že?), ale až do té doby, než usedl za varhany Hammond a za elektrické piano Fender-Rhodes a rozbalil výtečná minisóla a spojovací muzikantské můstky. Tehdy se objevil termín, „Pátý Beatles Billy Preston“. Zaregistroval jsem ho na singlu Get Back / Don´t Let Me Down, ale i ve varhanních pasážích na albu Let It Be….. Moc se mi líbilo jeho až příliš krátké sólo na hammondky ve skladbě I Got The Blues od Rolling Stones na Sticky Fingers a především jeho prezentaci na Koncertu pro Bangladéš ve skladbě That´s The Way God Planned It…. Dnes si uvědomuji, že podnět sehnat jeho regulérní album nebyl dán ani tak samotnými Beatles, jako právě touhle skladbou….. Pak jsem ho na dlouhá léta ztratil ze zřetele. Byl jsem překvapen, že na zprofanované Bratislavské lyře 1982 ho ve svém pásmu přizvala ke koncertnímu show Helena Vondráčková a Billy zazářil svou hrou a zpěvem a tuším, že nasadil Get Back a The Long And Winding Road…. dávno tomu. Billy Preston už bohužel také předčasně odešel do hudebního nebe, ale jeho hudba má pořád onu emocionální sílu a dravou energii a já se k ní rád vracím, třebaže album má hodně kýčovitý obal jako z estrádního show, zatímco jiná alba jsou na tom po téhle stránce mnohem líp a vyjadřují jasnější výtvarný názor vnitřně více propojený se soulem, blues a jazzem. Jsem na půli cesty mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale závěrečný song měl přesvědčil, že jednoduše přidám…..

Rovescio Della Medaglia, Il - Contaminazione

hejkal — Sat, 04 Feb 2012 14:19:02 EST

Kto by to bol povedal, že ohučaná kapela Il Rovescio Della Medaglia dokáže z roka na rok opustiť svoje počiatky a vrhne sa na classical rock? Nikto. A predsa sa tak stalo. Hudbu ovládol novo prijatý klávesák, ktorý sa rozhodol, že vytvorí album plný ochrany životného prostredia na Bachom ovplyvnenej hudbe. K ruke si prizval orchestrálneho guru talianskej scény argentínskeho pôvodu, istého Bacalova a mohlo sa ísť na to. Prvé, čo udrie do uší, je priezračný zvuk. Úvodný nástup Absent for this Consumed World jasne dokazuje, že klávesy ovládli priestor. Skvelý virbel oznámi, že na radu príde Ora non ricordo piu. Zaváňa kráľovskmi dvormi, jemný spev je prekvapením. A zďaleka nie posledným. Ťažkotonážny hard rockový rif nemá chybu, so zakomponovaným ákaním znie ako niečo od Queen, ale iba na chvíľku, kríženie hard rocku a jasne klasicistických klávesov nemá chybu. A ten zvuk! Na tak krátku plochu je tu pretlak motívov, chápem to art rockerské nadšenie. Klávesák sa predvedie v úvode Il suono del silenzio, čo je inak tiež parádna hard rocková jazda so spevnými vsuvkami. Keď sa ozvú sláky, čembalo , husle, je z toho zrazu "Baroko", ale len do chvíle, kým sa kapela zasa poriadne emersonovsky nerozpáli. Plynulé prejdenie do slákov Mi sono svegliato e... ho chiuso gli occhi zjemňujúce beztak jemný spev je fasa, nálada ako z koncertu klasiky sa nedá neobdivovať. Do toho zapadá aj gitara a následné klávesové šumenie. Rázna Lei sei tu Lei nemá chybu, ako všetko, čo dosiaľ zaznelo, ale túžil som to vyzdvihnúť. Klavírna vsuvka La mia musica preteká emóciami, vystrieda ju krehký tichý spev, som namäkko. A tie sláky! Gýč bez hanlivého významu by mohol znieť takto. Tichobôľna vsuvka Johann je vystriedaná po gajdách znejúcimi klávesmi (tipujem) v Scotland Machine, opäť sa strieda orchester a nabudená kapela. A tá sa miestami vypne k parádnym hard rockovým pasážam, ktoré sa po tichom úvode vybujačia v Cella 503. Zakončí to chrámový organ a nastúpi titulná skladba Contaminazione 1760. Tá si vlastne iba krátko zapiští i zafúka na flaute a následne prenechá priestor najparádnejšej hard rockovej skladbe na albume - Alzo un muro elettrico. Jasné, tichá medzihra a až džezová vsuvka nemôžu chýbať. Ako sa na albume stalo zvykom, opäť sa plynulo prejde do ďalšej pokojnej medzihry Sweet Suite, ktorá, neprekvapivo, vygraduje až do spevu a prejde do záverečnej La grande fuga . Husle vystrieda hard rockové vyhrávanie v stopkách i bez nich, parádne vygradovaný záver je jednoducho na svojom mieste. Toto je jeden z najlepších classical rockových albumov, aké som kedy počul. Milujem ho.

Robert Balzar Trio - Overnight

Deadmonkey — Sat, 04 Feb 2012 13:59:18 EST

Tuto skvělou skupinu jsem měl možnost slyšet v jednom jazzovém klubu v Praze. Čekal jsem cokoliv, ale rozhodně ne takový "nářez". Jde o velmi moderní jazz, který moc nepřipomíná bopové evergreeny, spíš si při poslechu vzpomenu na jazzovou scénu New Yorku v 90. letech. Album si drží neskutečnou dynamiku a okouzluje posluchače v každé skladbě. Ať už je to svižná Green Dolphin Street, melancholická Lady Behind the Windows nebo pohodová Ben-In-Jam. Rozhodně doporučuju všem, kdo mají zájem o kvalitní hudbu a je jim jedno, že se nenachází zrovna v tom žánru, který nejvíce poslouchají. Dal bych 3-4 hvězdičky, protože je toto CD přecejenom daleko od zaměření tohoto webu, ale přivřu oči ze dvou důvodů: 1/ Propagace je potřeba 2/ Ten koncert byl famózní a dokonce jsem s nimi po něm i mluvil. Budete-li někdy mít příležitost vidět tuto skupinu naživo, rozhodně neváhejte!

Rovescio Della Medaglia, Il - Io come io

hejkal — Sat, 04 Feb 2012 12:46:29 EST

Druhý album Io come io od talianskych divochov Il Rovescio Della Medaglia opäť klame menom i názvami skladieb, tie majú dokonca podčasti, nuž, nie, že by to pridávalo nejaký význam k hard rockovému nekonečnému rachoteniu. Pripomína mi to silne skupinu High Tide, nejaké spievanie, aby sa nepovedalo, a inak sa len inštrumentalisti na čele s gitaristom predbiehajú v sólovaní a cvičení stupníc. Zvuk je podobne hrozný ako na debute, predsa len je však o chlp lepší a keďže absentujú niekdajšie pazvuky naťahujúce čas, som náchylný byť nadšený. Nie, nemá význam ísť skladbu po skladbe, jednoducho sa tu necelú pol hodinku zlieva vybudená muzika bez ambícií pôsobiť sofistikovane. Pozorný poslucháč si na chvíľku všimne i akustickú gitaru, nejaké zvončeky, perkusie, občasnú tichú flautičku, je to tak absurdné, až to musím zmieniť. Dokazuje to, že sa skupina snažila svoj výrazový diapazón (výhoda študovania humanitných odborov - naučíte sa množstvo absolútne zbytočných slov) rozšíriť a dokonca sa tu nachádza aj niečo ako slaďák. Milovníci ťaživých hard rockových drsností si prídu na svoje.

Rovescio Della Medaglia, Il - La Bibbia

hejkal — Sat, 04 Feb 2012 12:37:45 EST

Priznávam bez mučenia, že taliansku skupinu Il Rovescio Della Medaglia poznám vďaka Progarchives, kde sa jej tretí album pravidelne zobrazoval ako zásadné dielo talianskeho art rocku. Keď som si budoval zbierku toho najnutnejšieho z uvedenej krajiny, postupne som si z návštev v Taliansku priniesol prvé tri albumy a nestačil som sa čudovať, ako neokrôchaná kapela to spočiatku bola. La Bibbia začína množstvom psychopatických (áno, to slovo som zvolil úmyselne) zvukov a hlukov pomenovaných Il Nulla, nie je to nič, o čom by sa dalo písať, nieto ešte oslavne. Album má evidentne podľa názvoslovia akýsi jednotiaci zámer, ale nič od toho nečakajte. Už La Creazione predvedie, o čom produkcia kapely vlastne je. O mizernom zvuku, brutálnej priamočiarej rytmike, hoci s basákom ktorý rád čosi furt vyhráva, o drsnej gitare a klasicky melodramatickom jačavom speve. Slovom, je to hard rock ako remeň. Lalákaná tichá medzihra kúzelne graduje, čo dodať. Aha, občas sa ozve aj flauta, Jethro Tull ovplyvnila dobovú rockovú scénu tak, ako hádam nikto. Plynulý prechod do ďalšej pecky L'Ammonimento nedáva šancu na výdych. A melodramatický taliansky spev jednoducho žeriem (mimochodom, striedanie lalákania a rifu ako od metalistov nemá chybu). Vrcholom albumu je však rýchla smršť Sodoma E Gomorra. Na úvod sa povadí gitara s bicími, ale potom nastúpi dôstojný predchodca Ace of spades, pravda, bez spevu. A basu neprepočuje nikto. Dlhočizná kompozícia Il Giudizio začína pozvoľna a v rámci možností i meditačne, tvrďácke vsuvky ju však rýchlo zbavia nálepky akejkoľvek vyššej umeleckej ambície. Dokonca sa tu nájdu pasáže, ktoré by mohli potešiť fandov počiatkov Metallici (sic!). A pasážami sa to tu vskutku priam hemží, jeden tvrďácky motív strieda druhý a do toho občas niečo po taliansky jačí spevák. Záverečné zopakovanie úvodných hlukov Il Diluvio už iba naťahuje čas beztak krátkeho albumu. Pre podobné hrubozrnnosti mám slabosť. 3,5 hviezdy udeľujem bez zaváhania.

Van Halen - A Different Kind of Truth

gunslinger — Sat, 04 Feb 2012 12:11:05 EST

Starý dobrý spevák David Lee Roth je späť . Dokonca sa vrátila späť aj chladnokrvná Eddieho gitara znie tu neuveriteľne,živelne. Riffy sú brutálne sóla rýchle a dravé naposledy som takto počul Eddieho hrať na albumu 1984.. (nepočítam živé vystúpenia tam to Eddie vždy dával poriadne). Album znie ako keby bol z rokov 1974-1984. Davidove refrény sa nezmenili aj tu znejú akoby spieval swing alebo ? neviem ako by som to mal nazvať (samozrejme nie v každej skladbe) , ale poslucháč fanúšik Van Halen vie na čo myslím) album je veľmi pestrí nachádzajú sa tu tak ako ultra rýchle skladby ako napríklad China Town tak aj baladicky poňaté piesne až po akustiku ako Stay Frosty a veľa ozaj veľa Hard Rocku A Heavy Metalu . Z albumu nevytŕča žiadna skladba ( tým myslím to že žiadna nie je taký ODPAD! aby sa musela preskakovať alebo že na albumu sú dve alebo tri dobré skladby a ostatné sú iba vata ako to bolo na predošlých albumoch.. sorry ale For Unlawful Carnal Knowledge je ozaj slabota. Späť k albumu Eddie tu hrá hrá ako som už spomínal majstrovsky tremolo-páku tu používa (takmer)v každej skladbe až to trhá kobylku z tela gitary :-) Zopár skladieb opíšem začnem trebárs s As Is - Skladba v ktorej sa nachádza strašne veľa nápadov . Je tu plno vynikajúcich riffov. Honeybabysweetiedoll - skladbu celú vyrozpráva David Lee Roth tu sa nachádza to spomínané trhanie kobylky z tela gitary z tremolo pákou úžasné sólo. The Trouble With Never - frajerská skladba Eddie tu znie akoby hral s WAH-WAH pedálom čo ale neviem na isto. Pre mňa asi najlepšia skladba. Zborový refrén samozrejme nechýba. Stay Frosty - úžasná akustická pesnička typu Ice Cream Man viete tá pecka s prvého albumu nemyslel som si že tu niečo podobné nájdem. Jednu vec neviem pochopiť.. prečo ako singel z tohoto albumu vybrali úvodnú Tattoo čo je podľa mňa najslabšia pieseň albumu. Keď som videl videoklip bál som sa čo z albumu vyjde .. nieje to najhoršia skladba , ale Single zvyčajne vyberajú s toho najlepšieho na albumu nie ? Ale nakoniec som stráášne spokojný . S prvých dojmov by som strelil 5 hviezd ale predsa keď triezvo uvážim že to najlepšie už starý lišiaci majú za sebou(nepočítam Wolfganga Van Halena ktorý až taký starý nie je ) 4 hviezdy to presne vystihujú 80% Nedá mi to neporovnať novinky Van Halen a Chickenfoot v ktorej hrajú bývalí členovia Van Halen spevák Sammy Hagar a Basák Michael Anthony.. za mňa Van Halen tesne zvítazili.. , ale ozaj tesne.

Jethro Tull - Thick As A Brick

Petr Gratias — Sat, 04 Feb 2012 11:35:36 EST

Britští Jethro Tull si svými předešlými čtyřmi alby vydanými v letech 1968 až 1971 vydobyli na britské scéně, ale i v kontinentální Evropě a v zámoří velmi slušnou pověst kreativní kapely osobitého stylu a soundu a proto bylo každé jejich další album sledováno hudebními kritiky a posluchačskou veřejností se zesíleným zájmem. Ian Anderson (1947) – multiinstrumentalista a vůdčí duch kapely byl znechucen novinářským tvrzením, že předešlé album Aqualung je koncepční projekt (což on striktně odmítal) a proto se rozhodl, možná i trochu z trucovitosti natočit skutečné koncepční album od začátku do konce. Pro kapelu, která do té doby hrála spíše středněformátové, ale i kratší písně, to znamenalo značnou změnu a zvýšení nároků na jejich instrumentální potenciál. Anderson ve snaze vložit do příprav realizačního procesu více sarkastického humoru, označil projekt za „matku všech koncepčních alb“ a ve stylu recesistické herecké společnosti Monty Python se rozhodl pojednat o jeho obecnou tvář. Už samotným obalem, což byla parodie lokálního plátku The St. Cleve Chronicle. Zakrátko byla rozšířena i mystifikační informace, že texty zpívaného materiálu napsal dvanáctiletý Gerald Bostock. Obal skutečně vypadá jako noviny a články na něj vytvořili někteří členové kapely. Samotný status Jethro Tull byl vizuálně potlačen. Editorské uspořádání dostal na starost mladý novinář Roy Eldridge, který získal místo ve firmě Chrysalis. Anderson vzpomíná, že nahrávací proces byl tentokrát více náročnější než v předešlých případech, což potvrzují i dvě více jak dvacetiminutové souvislé kompozice, pokrývající obě strany vinylu. Album dostalo název Thick As A Brick (Tlustý jako cihla) a label Chrysalis na hudební trh připravil 3. března 1972. Produkce se ujal Ian Anderson za spolupráce Terryho Ellise. Jak zmíněno – první strana byla označena jako Thick As A Brick – Part 1 a druhá Thick As A Brick – Part 2. Zazněly hlasy, že daný koncept měl být ironickou narážkou na dobovou artrockovou tendenci komponovat a nahrávat rozsáhlé hudební plochy – rockové suity, které Jethro Tull vlastně nikdy dělat nechtěli. Nahrávacích frekvencí se kapela Jethro Tull zúčastnila v sestavě – Ian Anderson: flétna, akustická kytara, mandolína, zpěv, Martin Barre: elektrická kytara, John Evan: varhany Hammond, klavír, Jeffrey Hammond Hammond: baskytara, zpěv. Změna nastala na pozici bubeníka. Předešlý hráč, citlivě všestranně orientovaný Clive Bunker odešel dobrovolně a v přátelské shodě – protože se chtěl oženit a nechtěl trávit nekonečné týdny a mnohdy i měsíce na turné. Byl nahrazen zdatnějším muzikantem rockovějšího založení – Johnem Barriemore Barlowem. Úvodní téma je zahájeno citlivými tónovými proměnami akustické kytary, který sekunduje vzdušná příčná flétna a do hry vstupuje rozmarně vypravěčský hlas Iana Andersona a my vstupujeme do neznámého světa pestrobarevných vizí, do kterých se vkliňuje John Evan na klavír a varhany, který nezapře svoje klasické hudební vzdělání. Hudební forma je ovšem velmi proměnlivá a rytmická sekce baskytary Jeffreyho Hammonda Hammonda vyšívá melodickou linku pod razantními, ale přesto uměřenými a dynamicky velmi citlivými bicími Johna Barriemora Barlowa. Svižné, jako o život hrané pasáže s velkým nápřahem a energetickým odhodláním proniknout do nitra harmonických proměn jsou opravdu famózní a střídají se se subtilními okamžiky, kdy si kapela pohrává s jednotlivými detaily s téměř filigránskou přesností. V daných sekvencích máme co dělat s kolektivním instrumentálním podílem, v němž každý ze zúčastněných nástrojů má svoje pevné místo. Kytarista Martin Barre dostává příležitost ukázat svoje hráčské umění, přesto se nestává jednoznačným sólistou v tom pravém slova smyslu, jak jsme zvyklí u jiných rockových kapel – to ovšem neznamená, že by nebyl jako instrumentalista dostatečně využíván. Těžko se nějakým způsobem pouštět do žánrového zaměření – prvky křehkého britského folku se zde spojují s hardrockovými okamžiky, kořeněnými občasnými postupy z articifiální hudby a tak bylo možné nazvat celý rozsáhlý projekt osobitým artrockem, třebaže diametrálně odlišného typu než jaký představovali např. Yes, Emerson Lake And Palmer nebo Genesis. Nepracuje se zde s nějakými surreálními plochami a astrálním nekonečnem, ale naopak s konkrétními nástrojovými postupy v přesně stanovených mantinelech, sehranými do profesionální dokonalosti. Místy až pochodové rytmy se spojují se skotskou lidovou tanečností a zapojení flétny, klávesových nástrojů a kytar se děje v přísném sledu a záměru. Samozřejmě je obtížnější sledovat obsah textového sdělení, díky poměrně dlouhým instrumentálním propojováním. Koncertně ovšem musela být daná hudba skutečnou pastvou pro oči i uši. Klávesové nástroje v Jethro Tull dostávají poprvé tolik prostoru, který jim v takové míře předtím nebyl dopřán, což kolorují zvonečky a obecná rytmická živost a pestrost, bez jakýchkoliv depresivních názvuků. Anderson potvrdil, že jako skladatel dospěl na úroveň skutečného komponisty širokého záběru schopného vystavět náročnější hudební útvar a navíc ho výrazně kvalitně proaranžovat s citlivou vyvážeností. Mezi řadou hudebních kritiků je dnes album Thick As A Brick vnímáno jako jejich umělecký vrchol, který nebyl překročen v jejich bohaté hudební produkci. Nevýhodou se později ukázalo, že takto vysoko nastavená laťka bude poměřovat další úroveň alb Jethro Tull téměř neustále a hned další řadové album A Passion Play, které mělo být vnímáno jako pokračování veleúspěšného konceptu se stalo pro kapelu závažím.... a další projekt se stal bohužel v britských poměrech propadákem. Albem Tick As A Brick končí poměrně dlouhá souvislá linie opravdu úspěšných alb od r. 1968 do r.1972.... Tento hudební projekt je ovšem zásadní dílo a proto je pět hvězdiček zcela legitimních.

Jade Warrior - Last Autumn’s dream

hejkal — Sat, 04 Feb 2012 11:34:38 EST

Last Autumn's dream je názov tretiho albumu meditatívnej skupiny Jade Warrior. Hoci zostava oproti minulému počinu neskorodovala, odklon od rockového fílingu je evidentný. Už Winter's tale naznačuje, že snové neagresívne plochy ovládajú protagonistov. Bicie sa ozvú iba občas, spevný lalákaný refrén nie je gýčový, čo sa málokedy podarí, nuž chválim. Kvílivé pazvuky gitary v úvode skladby Snake nahradí ostrý rif, ten sa strieda so spevom, je to pecka, ťažké rockové psycho. Meditatívna indiánska nálada v určitých krátkych okamihoch tento koncept narúša a má naozaj šokujúci efekt. Klasická rytmika sa pridá do haluznej záverečnej flautovej eskapády, avšak tá rýchlo skončí, aby sa k slovu dostala šamanská upískaná vyvolávačka Dark river. Náznak bluesovej nálady v Joanne pripomenie debut, mám takéto skladby rád. A tá neľubozvučná gitara! Obediance vzletne zapĺňa prázdne plochy, absolútny pokoj sa ozýva z Morning hymn a do tretice si pospíme s May queen, čo je pomerne zvláštna skladba. Využíva vskutku čarokrásny zvuk perkusií a ďalších nástrojov, má o niečo hlasnejší prejav než jej predchodkyne, ale stále nemožno hovoriť o rocku, aj keď gitara v sóle tradične naberie netušene drsné podoby. To The demon trucker je asi najkonzervatívnejšie rocková skladba na albume. Vyžíva sa vo veselej nálade, čo už. "Meditujme spolu," pobáda poslucháča Lady of the lake. Záverečné vzopätie Borne on to the solar wind nemá veru žiaden kaz. Na príjemné pohojdávanie do driemania je to ideálny album. Občas prebudí, ale dá sa mu to odpustiť.

Jade Warrior - Released

hejkal — Sat, 04 Feb 2012 09:57:05 EST

Pridanie plnohodnotného bubeníka a saxofonistu spôsobilo, že hudba Jade Warrior sa stala viac rocková a dokonca sa priblížila klasickejším džezovým i boogie polohám, to druhé je vcelku jedinečným prvkom na pomery kapely. Už v úvodnej skladbe Three-horned dragon king je tento vplyv priam okatý. Iste šamania tam akési perkusie, ale rázny rockový základ dopĺňajú džezovo ladené dychové sóla a prierazné zachripené gitarové eskapády, takže nemám čo vytknúť. A je tu prvé prekvapivé boogie, Eyes on you, flauta evokuje raný Jethro Tull, som doma, je mi to blízke, čo dodať. K selankám sa vracia krehká náladovka Bride of Summer. Silno nadžezlá pohodovka Water curtain cave ma oslovuje. Pravda, saxofón v nej hrá dominantnú rolu, a preto radšej varujem dychovo neprispôsobivých fanúšikov, aby po jej vypočutí nenafúkali. Náznak niečoho japonského i samurajského sa vyrúti v prekvapivom vrchole albumu s názvom Minnamoto's dream. Bicie absentujú, zato gitarista v medzihre prejde do ťažkého blues rockového psychedelického "džemovania" a to nemá chybu. V závere sa na chvíľku pridajú aj bicie a saxofón a je z toho rázna rocková záležitosť. Až dylanovsky otravný spev (isto, originál je len jeden, ale v refrénoch sa snažia) dominuje ľahkej rokecovej veci We have reason to believe. Napriek tomu pôsobí sviežo, je to taká blbinka bez ambícií. Barazinbar má pätnásť minút. Prečo to spomínam? Nuž, ide o klasický prípad meditovania, ktoré skupina tak obľubovala. Dĺžka má buď navnadiť alebo odradiť. Úvodné rytmické šachy sú vcelku fajn, postupne sa do nich zapája basa i gitara, pôsobí to ako improvizácia. S dychmi to naberá určitú snovú (a nadžezlú) náladu a tá tomu dominuje až do poslednej noty. Pravda, agresívne gitarové sólo a nadväzujúce saxofónové i flautové muzicírovanie gradujú do pomerne hlasných dimenzií. Záverečná pokojná balada Yellow eyes necháva priestor na vydýchnutie, je to fajn. Môj najobľúbenejší album Jade Warrior, mohol by osloviť aj tých rockerov, čo inak world music módnym trendom neholdujú.

Jade Warrior - Jade Warrior

hejkal — Fri, 03 Feb 2012 18:55:46 EST

Hudba originálnej skupiny Jade Warrior nepatrí k tuctovým originálom. Hoci sa v nej nachádza gitarista, ktorý svojím zvukom usvedčuje celú americkú hard rockovú scénu z uhladenosti a nechýba flauta á la Anderson, absentujú bicie a po vzore world music, ktorá v tej dobe ešte ani neexistovala, si do svojho prejavu vpletá motívy z afrických džunglí a púští, ďalekovýchodných šikmookých tónov a juhoamerických daždivých magických obradov. Ale pekne poporiadku. Na počiatku je Traveller. Meditatívny úvod s basou, gitarou a flautou nabáda k pocitu, že pôjde o zasnenú hudbu, ale o chvíľku sa ozvú nejaké perkusie a gitara so škrípavým epickým zvukom lyricky naznačí, že o literárne kategórie sa pri opise hudby nedá priveľmi oprieť. Kým človek zaspí, ozve sa tullovská flauta a rázne hard rocková skladba Prenormal day at Brighton (bez bicích, na albume sú len perkusie) postupne naberie hrozivé parametre, gitara zachrčí tak, že to azda ani pravda nie je. Masai morning naznačuje, že o africké šamanské psycho nálady nebude núdza a naozaj, nie je. Pri všetkej úcte ku genialite ma táto hudba veľmi neberie. Krásna pokojná skladba Windweaver s rozvláčnou gitarou nastavuje podriemkávaniu rub aj líc extázy, perkusie i indiánsky znejúca flauta uvedú Dragonfly day. Opäť ide skôr o pokojnejšiu hudbu, chrchľajúca gitara cudne mlčí, je tu jej jemnejšia sestra. Niekto by takéto čosi mohol nazvať aj meditačnou selankou a mal by pravdu. Petunia má priam bluesovú náladu, je to moja najobľúbenejšia skladba na albume. Milovníci hnusne hrdzavej gitary si v sólach prídu na svoje. A hard rocková duša zaplesá aj pri ďalšej pecke, skladbe nazvanej Telephone girl. Tá chvíľkami znie, akoby sa v nej nachádzal i bubeník. A tá kyselinou prežratá gitara... Skvelé! Nadžezlý psychedelický flautový motív otvorí záležitosť s medicínsko-policajným názvom Psychiatric Sergeant. A daná nálada skladbe vydrží až do konca, hoci pár zlovestných rockových motívov sa tu tiež mihne. A psycho pokračuje i v Slow ride. Človek sa cíti ako niekde na Havajských ostrovoch, ak by, pravda, požil nejaké miestne spomaľovacie halucinogénne drogy. Melancholický úvod záverečnej skladby Sundial song naruší pozvoľné gradovanie nervóznych tónov, gitarista opäť rozdáva hrdzu opadávajúcu zo strún jeho nástroja všade navôkol a zrazu je tu pád, vybrnkávanie, priania dobrej noci, uspávanka... Nie je to hudba pre každého. Dokonca aj ja mám na ňu náladu iba občas. Ale viem pochopiť, že pre svoju originalitu si nájde nadšených fanúšikov. U mňa za tri a pol hviezdy zaokrúhlených nadol. Prečo? Lebo nieto bicích a moc sa tu šamaní.

Dschinn - Dschinn

hejkal — Fri, 03 Feb 2012 18:06:31 EST

Aj medzi jednoalbumovými kapelami sa občas nájde nejaká, ktorá mala na viac. S nástupom rifovej drsňárny niet pochýb o tom, že skladba Freedom udáva ráz celému albumu a krásne ukazuje, o čom je hard rock v podaní nemeckej skupiny Dschinn. Je o prehnane teatrálnom speve nebrániacom sa ani chrapčaniu, nářezových eskapádach gitarových rifov i sól a v neposlednej rade aj o mohutnej priamočiarej rytmike. Až sabbatovská ponurosť skladby Fortune sa mieša s párplovsky poňatým slaďákovým spevom, je to fajnová kombinácia. Parádna sekaná skladba I'm In Love sa vyžíva v speve podkreslenom bicími, čo je strašne "kúl". Zmršené swingové vsuvky (aj v sólach) sú rovnako zaujímavé. Ďalšia temná parádička Train nezaprie jednak "strangekindofwoman" boogie korene a druhak gýčové spievané refrény. A harmonika je priam ľúbezná. Šamanská blbinka Let's Go Together je podivným spôsobom chytľavá, hlavne, keď sa pridá gitara. Ale aj tak je to na hranici znesiteľnosti. Kúzelný slaďák Smile Of The Devil stojí na spevákovi, ktorý si z toho robí evidentne prdel, ale je to fajn. Nasleduje návrat k podlahovému hard rocku v podobe I Wanna Know. Naliehavejší kúsok Are You Ready sa počúva ľahučko, obzvlášť, keď nastúpi motácka basová figúra pod psychedelickým sólom. Záverečná vec For Your Love klame názvom, yardbirdsovská skladba doznala značných zmien, hneď na začiatku to rozbalí kvákadlová gitara, potom sa síce pripomenie sloha, nič to však nemení na tom, že ide o svojskú verziu. A dobrú. Keďže Second Battle na CD narvala prakticky ešte jeden ďalší album bonusov, nemôžem ich opomenúť. Najprv je tu skladba Rock’N’Roll Dschinny, ktorá si odbila premiéru na kompilácii značky Bacillus Records. Má drsne plechový sound a vzletnú melodickú gitarovú vyhrávku, ale inak uháňa nekompromisne vpred. Pred Dschinn sa kapela volala Dischas a nahrávky z rokov 1970-1971 ponúkajú v podstate podobnú produkciu. Spevná skladbička Hear What I Say nezaprie určité hard rockové pnutie (a mexické westernové reminiscencie), Come On Come Back využíva akustickú gitaru, ale aj tak je to rázny počin s určitým popovým nádychom. O Let’s Go Together som už písal, táto skoršia verzia je menej učesaná, a teda o chlp znesiteľnejšia. Vytvrdená sekaná skladba Never, Never mi reže, opäť sú bicie dominantným prvkom slohy. Creamoidná pecka Take Me Back znie, akoby Bruce výrazne ochripel. Zhurta si to šinie Hurry Up, ešte vyšinutejšia je skladba Woman a celý blok uzatvára harmoniková veselica Road Tune. Ale to stále nie je všetko! Na záver je tu zopár zachovaných nealbumových skladieb od Dschinn, a síce mŕtvolná Can’t You See, vyrevovaná Give Me A Little Love a hymnická Day After Day. Zmienený trojlístok má dosť mizernú zvukovú kvalitu, ale historikom určite ulahodí. Dschinn môžem s pokojným svedomím odporučiť každému milovníkovi hard rocku zo starej školy.

Plant, Robert - Fate of Nations

Petr Gratias — Fri, 03 Feb 2012 17:06:47 EST

Z Plantovy rozsáhlé tvorby jsem dlouho vybíral něco, co by se dalo nazvat vlajkovou lodí jeho produkce a ustálil jsem se na tom, že právě album Fate Of Nations by se dalo takto označit. Po rozpadu Led Zeppelin se chvíli rozhlížel, ale už od r. 1982 nás začal překvapovat novými alby. Na rozdíl od Jimmyho Page měl asi více es v rukávu a tak se dá v jeho případu hovořit o úspěšné kariéře, která tu sólovou Pageovu přetrumfla nejenom v počtu alb, ale i v kvalitě. Jestliže Page mohl říci: „Led Zeppelin – to jsem Já“ (podobně jako král Slunce – Ludvík XIV.: „Francie – to jsem Já!“), cítíme, že bez Planta by to nebylo úplně ono (to ale platí i u Jonese a Bonhama). Drtivá většina albové produkce zpívajícího exzeppelinovského frontmana se mi líbí. Některá alba mají slabší místa, ale myslím, že v posledních (třiceti) letech si vybudoval docela silnou základnu. K albu, které má v sobě výrazný společensko-ekologický náboj a ne jenom nějaké uvzdychané písně a plytké rockůvky, Fate Of Nations se vracím rád…. CALLING TO YOU – krásně rozostřené elektroakustické kytary v úvodu navozují jakoby meditativní moment, ale hned vzápětí je nám jasné, že se budeme pohybovat na rázné rockové platformě. Úderné breaky bubeníka Pete Thompsona a zemité basy Charlie Jonese se dostávají do popředí, ale kytarové jízdy akustické a elektrické kytary Kevina Scott Macmichaela mají barevnost a podmanivou řeřavost. Také zde působí výtečný houslista Nigel Kennedy, který je známý svým překračováním žánrů. Plantův hlas naříká, pláče, řve, chraptí a vyjadřuje vlny emocí, tak jsme zvyklí a harmonické struktury nám přivolávají prvky arabské hudby, ke které Plant už léta implicitně tíhne. Fascinuje mě hlavně Kennedy! Velmi působivý nástup a také výtečná producentská práce Chrise Hughese a Roberta Planta DOWN TO THE SEA – simulované tajemno s podílem percussion a tajemných ozvěn, v níž jsou evokovány prvky world music. Za bicí usedne Chris Hughes a kytarovou sekci posílí Oliver Woods. Vyloženě rytmizovaná skladba, která posiluje emocionální vyjadřovací jazyk. Harmonická struktura není komplikovaná a melodická linka je víceméně čitelná a Plant se tomu výrazně přizpůsobuje…. COME INTO MY LIFE – výrazné zpomalení, ale rytmické postupy zůstávají v popředí s důrazem velkého bubnu (tympánu) na zdůraznění tématu, tetelivé tóny elektrických kytar jsou dobře prokreslené a posílené tentokrát Richardem Thompsonem (ex-Fairport Convention) a Francisem Dunnerym. Je tady ale i famózní Maire Brennan (Bhraonáin) z irských Clannad, která sem přináší ty podmanivé vzdušné víry, ale do instrumentace se vešel ještě Phil Johnson na harmonium a Niel Zalon na hurdy gurdy (jak se říká u nás niněře). Je to seversky dumavé, ale ne snivé a nepostrádá to razantní akordické akcenty. Místy je klasický Plantův hlasový podíl zvláštně měněn a získává jiný rozměr. Hodně silná umělecká výpověď. I BELIEVE – tady cítím vliv osmdesátých let. Možná by se dalo říci, že zde v prvním okamžiku vnímám jakýsi nepřímý vliv U2. Plantův hlas nemá ten zeppelinovský náboj a tlačí skladbu do kytarového pop-rocku, podíl dobře seřízených sborů tuhle teorii potvrzuje stejně jako drolivé kytarové party. Dobře se to poslouchá, ale jsem docela rád, že Scott Macmichael sem vkládá dravější party, třebaže ten opar kytarového rocku osmdesátých let zde nelze potlačit. Prostě to tak chtěli mít. Je to stadionově koncipované a tak docela vidím nad těmi harmoniemi mávače se zapalovači a trochu jiné publikum, než které chodila na Planta v rámci Led Zeppelin. Tohle ale Plant chtěl a přesvědčil tím nejen sám sebe ale i okolní svět, že jeho význam se klene do dalších desetiletí…. 29 PALMS – další skladba má v sobě další přímočarost rockové písně tak trochu v duchu Traveling Wilburys. Všechno šlape v přehledných melodických obrazech a zvonění kytar, dusot neomylné rytmiky to potvrzuje. Na kytaru přichází ještě Doug Boyle. Snaha vyrobit hit a zůstat na solidních nepodbízivých základech se zde docela daří, třebaže ortodoxní rocker namítne, že od zeppelinovského shoutera očekává více dravosti a živočišnosti. Hlasy jsou dobře sladěny, ale jsou nevýbojné a podmanivě přirozené. V závěru skladby se ovšem Plant do svého hlasu opře a přinese sem více energie….. MEMORY SONG (HELLO, HELLO) – důrazné bubenické intro a pak už jsou ve hře syrovější elektrické kytary a za bicí soupravu usedl Michael Lee a za klávesy Phillip Andrews. Melodické téma není popíráno, ale na rozdíl od předešlé skladby je zde větší muzikantská dravost a vynalézavost. Kytarové mezihry Scott Michaela a Woodse jsou životodárné a pro celou kompozice a vytvářejí nad skladbou opar rockové dravosti a dramatu. Bicí jsou sice přesné, ale postrádají více kreativních breaků a tempových proměn. Kloubení akustických a elektrických partů na kytary se mi líbí a třebaže bicí Michaela Leeho se možná podvědomě snaží přiblížit bonhamovskému bubnování, řekl bych že by mohly přinést jiné rytmické postupy, přesto je ale skladba stále velmi dobrým příkladem svého žánru…. IF I WERE A CARPENTER – krásná akustická balada je vlastně coververzí Tima Hardina. Známe ji u nás z podání Petra Spáleného, ale i od Creedence Clearwater Revival. Jerdnoduché akordické proměny a přesto zde vzniká zajímavý derivát elektroakustické hudby za výpomoci smyčců. Výraznou výpomoc Scott Michaelovi na jeho dvanáctistrunný kytarový model přináší i Maartin Allcock na mandolinu, který spolupracoval i s Jethro Tull. Myslím, že se podařilo vytvořit velmi silnou skladbu díky interpretaci, ale především aranžmá, ve kterém jako bych slyšel i sitár (?). Parádní kousek na albu, který obstojí i u milovníků zeppelinovského typu. COLOURS OF A SHADE – moc krásné kouzlení na akustické nástroje si vzal na starost Maartin Allcock. Plant zpívá vroucně a velmi přesvědčivě. Takový typ skladeb mu jednoznačně sluší a k akustické hudbě má mimořádný talent a propojování s elektrickými nástroji se zde děje ve velkém formátu a smyslu pro detail. Působivé jsou i citlivě nasazované tóny bezpražcové baskytary. Nádherný příklad proměn hudby, kterou se nezdráhám nazvat keltským rockem. Jsou zde tlumené percussion, ale také to podmanivé těkavé muzikantské kouzlení. Výtečné a famózní jiskření. PROMISED LAND – do jiné vody vstoupíme s další skladbou výrazně rockového zaměření. Bicí nástroje oddusávají rytmické postupy a jsou posíleny druhými bubny samotného Chrise Blackwella, dlouholetý Plantův doprovazeč Phil Johnstone se nebojí vstoupit do tématu hammondkami. Kytarou posiluje dva další hráče téma i samotný Plant! Tohle je dobře vypreparované téma a po muzikantské stránce zde máme další poctivou a výtečně proaranžovanou skladbu. Kevin Scott Macmichael se zde vytáhne výtečně vystavěným sólem a Plant navíc dokáže, že nezapomněl umět hrát na foukací harmoniku. Kdybych hledal nějaký zeppelinovský derivát na albu, asi bych zůstal stát tady. Dělají o ale především rytmy a atmosféra obecně a líbí se mi to čím dál víc! THE GREATEST GIFT – začátek v gilmourovském duchu včetně toho těžkého soundu v pozadí. Ve hře jsou dvoje bicí nástroje, přesto nejsou exponované v téhle fázi skladby a vévodí především smyčcové aranže, které se snoubí s Plantovým emocionálním zde více znatelně odřeným hlasem. Nechybí zde i rockový riff a málo očekávané elektrické piano Phila Johnstona. Vyloženě pocitově vystavěná skladba. Harmonicky se zde nedějí nějaké zázraky, ale jak už jsem zdůraznil, aranžmá zde dělá velkou práci ve smyčcech, které dodávají skladbě dramatický, ale v subtilnějších pasážích i uklidňující smysl. Zřejmý patos a emotivní vyznění zde plní svoji nezastupitelnou úlohu. V instrumentální části bych nehádal Plantovu kapelu a Plantovu skladbu, ale spíš propojení Gilmoura s Chrisem Reou a s aranžmá Paula Buckmastera (zde je to ale Lyneon Naiff). Zvláštní a proměnlivé. GREAT SPIRIT – co se vyklube ze skladby, která má funkový základ a soulově pojaté sbory? Také Plant nemá daleko do jazzových poloh. V americkém prostředí by tro byla si ten jejich střední proud, ale na mě skladba působí daleko osobitěji než nějaký hlavní hudební žánr. Scott Macmichaelova kytara zní místy jako od Carlose Santany a místy od J. J. Calea, velmi výrazné rozdíly. Plantův hlas nás fascinuje řadou proměn, do kterých vstupuje i studiová elektronika. Zajímavý přínos pro album. Skladba nic nepřipomíná z toho co dosud zaznělo a to je dobré znamení. Kdyby ovšem Plant v podobném duchu pokračoval dál, myslím, že ortodoxní rockové příznivce začne ztrácet… Mě se ovšem tenhle nezvyklý výlet opravdu zalíbil. NETWORK NEWS – tak závěr se nese v ryze zeppelinovském soundu. Toho Heartbreakera tam ucítí i hluchý, alespoň v určitých fázích. I Plantův zpěv tomu hodně nahrává, třebaže rfreénově zpívaná vokální část se ubírá někam jinam. Do instrumentace sle vstupují i etničtí hudebníci na dilrubu, sarod a sarangi. Také housle Navazish Ali Khana a dvoje bicí a dvoje elektrické kytary. Tohle jsou vítané transfúze a Plant se odvazuje ve vokální lince stejně jako ve střední poloze, ke které se albu uchyluji výrazněji. Album mě zaujalo nejen svou proměnlivostí, ale také výtečným zvukem a barvitým bookletem s ekologickou tematikou, kdy si člověk uvědomí, kolik lidského svinstva byla už v posledních desetiletích na světě napácháno. Možná bych vyjádřil nespokojenost, že takový milovník černošského blues jako je Robert Plant nezařadil na tento zajímavý projekt skladby v tomto duchu. Měl asi jinou představu, jak se vyrovnat s textovými a hudebními tématy a myslím, že mu pět hvězdiček nabídnout mohu nejenom z úcty k Led Zeppelin, ale tady především z toho, co nám na albu Fate Of Nations zanechal k poslechu….

Porcupine Tree - Anesthetize DVD

Deadmonkey — Fri, 03 Feb 2012 15:54:07 EST

Toto DVD mě vlastně dostalo k celé tvorbě Porcupine Tree. Jedná se o perfektní (jak z hudebního, tak technického hlediska) záznam dvou částí jejich tvorby. 1/ Část I. - Fear of a Blank Planet Zde skupina (+John Wesley) předvádí své tehdy poslední album v celé délce. Zážitek je ještě lepší než ten z poněkud chladné studiové verze. Vidíte na všechny hudebníky a každý tak může obdivovat, co chce: Harrisonovy úžasné bubnování, Wilsonovo sólování nebo nenápadnou basu Colina Edwina. Za skupinou se ve stylu Pink Floyd promítají atmosférická videa a celé dílo je velmi působivé. Netroufám si říct, která sklabda vystupuje, všechny jsou skvělé! 2/ Část II. - Výběr V této části vidíme průřez pozdější tvorbou Porcupine Tree. Překvapilo mě například Normal, kde Wilson předvádí, že i akustika patří do hard progu. Nasazenou laťku zde potvrzují snad všechny kousky, včetně těch, kde se představí podivná "svítící" kytara. Podle mého názoru jde o jedno z nejlepších koncertních DVD, které kdy vznikly. Dát cokoliv menšího než 5 hvězdiček by bylo rouhání :)

Santana - Abraxas

Petr Gratias — Fri, 03 Feb 2012 15:25:58 EST

Album Abraxas podle mého názoru patří do zlatého fondu americké rockové hudby, ale čestné místo bude mít i v obecné historii vývoje rockové hudby. Po velmi nadějném debutu kalifornský kytarista mexického původu našel recept na úspěch a za doprovodu výtečně sehrané skupiny se jim podařilo natočit majstrštyk hudební kariéry skupiny Santana, který dodnes nezestárl a lze ho podle mého názoru vnímat jako stále podnětný příklad spojení klasického rocku s latinskoamerickými hudebními kreacemi…. Inspirace názvu alba pochází od románu Demian světoznámého spisovatele Hermanna Hesse a má v sobě jakési obřadné tajemno. Album a já se známe už od počátku sedmdesátých let, třebaže jsem ho jako vinyl dlouho sháněl, měl jsem nejprve singl Black Magic Woman / Hope You´re Feeling Better, které úspěšně bodovaly řadu let na mých rockových diskotékách. O mých kontaktech se Santanou jsem psal ve spojení s prvním albem, a tak další popisnost vynechám. Když jsem pak získal vytoužený vinyl – byl to malý svátek. Fascinoval mě už samotný výtvarně velmi zajímavý obal, který ve mně vzbuzoval i erotické vášně, ale zároveň i duchovně-historické představy a inspirace, podobně jako na obalu legendárního alba Milese Davise – Bitchess Brew. Latinskoamerická atmosféra je zde výtvarně v zajímavých kolážích propojována, jako nějaký vzkaz či skrytý význam….. Abraxax „musí“ znát každý milovník klasického rockového modelu a myslím, že je součástí mnoha sbírek vinylů i CD, podobně jako třeba Malá noční hudba od Mozarta, nebo Koncert b moll od Čajkovského……. SINGING WINDS, CRYING BEASTS – úvodní zní tajemně, záhadně… šustění percussion, ozvěna činelů a gongu a razantní klavírní akordy, do kterých vstoupí naříkavý a kvílívý dlouhý tón elektrické kytary. Jako blesk z čistého nebe a pronikne do lidských útrob jako laserový paprsek. Práce se zvukem a experimentální zpožďování dozvuku tónů elektrického piana, baskytary a kytarových vibrací zní jako úvod z napínavého dobrodružného filmu. Název skrývá spoustu abstraktních dovozování významu, ale tak to má být. Cválající rytmika a naříkavé zvuky jsou podmanivé a nemohou nezasáhnout jen trochu vnímavého posluchače…. BLACK MAGIC WOMAN /GYPSY QUEEN – přichází úvodní varhanní motiv a pak už se rozbíhá snad nejslavnější skladba, kterou skupina nahrála a dodnes hraje….. Autorem je ovšem Peter Green a skladbu hrála skupina Fleetwood Mac. V jejich repertoáru ovšem byla jenom jednou z mnoha dalších písní, ale teprve Santana ji vtiskl novou tvář a význam. Kytarové téma zní konejšivě a mazlivě s krásnými přeznívajícími tóny, do kterého baskytarista Dave Brown sází jasné a přehledné basové tóny. Percussion podbarvují zvuk elektrického piana Fender-Rhodes a za mikrofonem sedí klávesový hráč Gregg Rolie. Jasná a přehlednáuý melodická linka a taneční struktura podmanivých percussion José Chepita Arease a Mike Carabella zde pracuje jedinečným způsobem, takže bubeník Michael Shrieve zde nemái moc práce a je součástí tohoto „třítaktního“ motoru. Doznívání skladby z úvodního tématu divoké perkusivní řádění a razantnější sound přivádějí do další fáze, kde se Santana v kytarových ornamentikách rozhodne pohrávat si s jemnými detaily, zatímco rytmika šlapae a šlape. Latinskoamerický model za chvíli převládne a jsme s protáhnutým zkresleným tónem u konce. Světoznámý „prosáklý“ hit. Dodnes ho ale miluji s vášnivostí Antonia Banderase…. OYE COMO VA – tady jsme na návštěvě v Latinské Americe se vším všudy. Svádí to k tanci vnadné ženy, ale i nás pány k tomu, abychom vzali do rukou jakékoliv předměty a zhačali s ni tlouci, ťukat, a sázet rytmy, polyrytmy a supermegarytmy. Skladba má ovšem svoje krásně vygradovaná místa a Gregg Rolie svými hammondkami si zjedná prostor a mocně se rozběhne svými varhanickými eskapádami do prostoru, zatímco Santana seká přesné akordické akcenty a sbory zpívají španělsky, což se krásně snoubí a Carlos nám vystřihne krásné melodicky rozezpívané sólo, jeho čistý vibrující nezkreslený tón má sílu slunečních paprsků. Jasné od začátku do konce….. INCIDENT AT NESHABUR – rytmické proměny nám nabídnou další skladbu s razantní baskytarou a běsnícími percussion za doprovodu klavíru a hammondek a výrazný kytarový riff přináší rockovou dravost, stejně jako varovný chřestot žraločích zubů a pak přichází další proměna, do které vstupují i prvky rhythm and blues s se sambovými rytmy a klavírními schématy. Rolie má roli spojovacího melodického můstku a Santana si pohrává s motivy jako s pápěřím. Krásná vývojová linie, srovnáme-li hudební ambice na tomoto albu s předešlým albem. Velice kreativní a zvukově a harmonicky barevné. Podvečer v Tijuaně se vším co k tomu patří, pulque, tequila, enchiladas, bataty, tropické ovoce, poloobnažený ženy s vlasy jako smůla, špouchání mořské vody a lehký vánek horké noci… tak takové mám pocity při poslechu dodnes…. SE A CABO – Carabello na conga za asistence timbales Arease a bicích Shrieveho zde předvádějí další ze svých rytmických kreací, kterým kytara sekundují výměnou rychlých akordů a hammondky dlouhými tóny. Santana sem vloží dobře odpíchnuté kytarové sólo a hodně se na něm vyřádí, stejně jako perkusivní jednotka, která běhá zleva doprava a váš pokoj se promění v mexickou hudební arénu, kam vstoupí i elektrické piano a kytarové nástupy jsou razantní srozumitelně přehledné a úderné. MOTHER´S DAUGHTER – vrčení hammondek a baskytarové vstupy za zaostřených tónů elektrické kytary rozbíhají další skladbu. Má v sobě ještě více energetického potenciálu, který je živen plameny pekelné kuchyně. Výrazná melodická linka chraplavého hlasu Rolieho a úderné akordy za rytmické podpory nám nabízejí další bytostné skloubení rocku s latinou a příležitostí pro tanec. Dramatické zesilování napětí a dynamicky velké rozdíly v pojetí mají magickou moc ovládnout naše smysly, vnímáme-li hudbu jako nespoutané emoce. Fascinuje mě ona barevnost tónů, zvuků, proměnlivost a živočišnost. Více jsem porozuměl, když jsem viděl Santanu naživo v Budapešti – stejní ve studiu a stejní na pódiu. Parádní kousek. SAMBA PA TI – nádherná procítěná balada s tklivým kytarovým sólem, která má jedinečné kouzlo. Santana sílu téhle skladby pochopil už tenkrát a v podstatě skoro všude se snažil nabídnout na dalších albech další a další deriváty tohohle instrumentálního modelu a nutno říci, že většinou úspěšně….. Krásně propojení umírněných percussion, kvílející sólové kytary doplněné rozostřenými hammondkami a výraznými basy slaví úspěch a dodnes svádí řadu kytaristů, aby se naučili hrát jako Santana a dokázat, že se to dá zvládnout. Někomu se to podařilo lépe, někomu hůře a někomu vůbec….Zavřít oči a poslouchat jeho kytarové běhy znamená vstoupit doprostřed ohně a vnímat astrálním tělem práci plamenů…. Úplný závěr skladby stále ještě není oposlouchaný a cítíte tu barevnou živočišnost. Zhmotněná krása. HOPE YOU´RE FEELING BETTER – pokud někdo skladbu nazvem hardrockem, nebudu protestovat. Drsný model rockové skladby klasického modelu s výrazným riffem kytary, baskytary a hammondek. Rolie zpívá s velkým nasazením (i když není velký zpěvák), ale odstínit skladbu od drsných partů a vložit sem více citu v akcentech ve zmírnění se zde děje s velkým úmyslem vytěžit z tématu maximum. Cítím zde mírný vliv Jimi Hendrixe, kterého ostatně Carlos Santana velmi respektoval, ale myslím, že i John McLaughlin objevil patrně už zde Santanovy kvality a o něco později se oba velcí hráči potkali na společných projektech. Hutná a dramatická skladba, která patří mezi další ozdoby na albu, kterou už asi nezapomenete….. EL NICOYA – závěr má ryze latinskoamerický charakter v uvolněné emoční rovině s percussion, potlačenou akustickou kytarou a pouličními hlasy…. Taková nenápadná tečka za výletem, který je u konce a zanechal velmi silné zážitky. Album Abraxas je ryzím příkladem toho, že se mínění odborných kritiků protkalo i s komerčním úspěchem a velkými prodeji a odezvou i milionů posluchačů na celém světě. Tohle je album, které Santanu pozvedlo do nesestřelitelné výšky, a i když si můžeme myslet o jeho albech z osmdesátých let cokoliv, album Abraxas (ale také i další nejmenovaná alba) ho dostatečně „rehabilitují“ u řady pochybovačů….. Pět hvězdiček zcela zasloužených! Jedinou výtkou je: krátká stopáž 38 minut. To je i na vinyl málo! Na rozdíl od alba Caravanserai (1972), kde hraje deska až do totálního vypnutí… Prosím o opravu – na technických datech je uveden nesprávný údaj! Album vyšlo v říjnu 1970 a ne v lednu!

Traffic - Welcome to the canteen

hejkal — Thu, 02 Feb 2012 15:27:12 EST

Je zaujímavé, že na obale prvého živého albumu od Traffic nie je názov skupiny. Obsahuje iba mená všetkých členov a motívom je posedenie v jedálni. Ako menu sa tu servíruje šesť chodov. Jedno je jasné, z celého vystúpenia vyžaruje pohoda. Úvodná skladba Medicated goo má niečo z Allman Brothers Band. Pre mňa má najsilnejšiu atmosféru Masonova balada Sad and deep as you. Akustická gitara, skvelá chmúrna flauta a rovnako zosmutnený spev, nádhera. Vlastne kvôli nej som si tento album zohnal, zaujala ma na živom albume Gov’t Mule z roku 1999 a chcel som ju mať aj v origináli. Prevládajúce akustické nástroje nedokážu zatajiť určité pnutie, ktoré vyžaruje zo zdanlivo pokojnej veci Forty thousand headmen, v refréne to skupina vybalí na plné gule, čo viac si priať. Winwoodove klávesy načnú ďalšiu náladovú Allmanovku, a síce Shouldn't have took more than you gave. Človeku sa nechce veriť, že ide o Britov. Mason si v nej schuti zasóluje na elektrickej gitare, čo je príjemná zmena. A nastupuje dobové koncertovanie (čiže dlhé skladby plné „džemu“). Megahit Dear Mr. Fantasy má jedenásť minút, celá kapela fičí ako o život, elektrická gitara sóluje o sto šesť, a predsa z toho vyžaruje neuveriteľná ľahkosť a dobrá nálada. Záverečný bluesovo obopnutý džem Gimme some lovin' mi pripomenul, že som ešte nepochválil rytmiku, obzvlášť perkusionista je skvelý. Deväť minút uplynie ako voda, škoda, podobné inštrumentálne prepletanie by som vydržal počúvať pokojne ešte raz toľko. Allman Brothers Band schválne nespomeniem, ale vedzte, že podobná atmosféra sa na koncertoch často nepočuje a isto nie je dielom náhody. Traffic je výborná skupina a jej nádherný koncertný zážitok sa skvelo trávi. Milovník živých albumov, ako napríklad ja, si príde na svoje.

Spooky Tooth - Ceremony

Petr Gratias — Thu, 02 Feb 2012 14:41:12 EST

Album Ceremony od britské psychedelicko-progrockové kapely Spooky Tooth bylo už více než před čtyřiceti lety v mém okolí vnímáno jako kultovní hudební produkt. Poprvé jsem se s ním seznámil v již několikrát zmiňovaném Divadle hudby v pořadu Underground, který dodnes považuji za jakousi vzdělávací základnu v oboru rockové hudby, kdy hlad a touha po informacích byly vytěsňovány z okolí nás – tehdejších teenagerů… Po poslechu alba jsem zůstal naprosto konsternován tím, co jsem slyšel a protože to bylo v době, kdy na mě působily ještě stále ozvěny pinkfloydovských alb Ummagumma, Atom Heart Mother a Meddle, tak jsem si najednou uvědomil, že hledání nového progresivního hudebního útvaru nalezlo další dílo, které se ve svém pojetí s ničím nedalo srovnávat. Pamatuji si, že mě fascinoval už obal samotný a že v mém okolí byl pravděpodobně jediný člověk (nanejvýš dva), který na album dosáhl. U kamaráda jsem album znovu společně s ním soustředěně poslouchal, ale nebylo na půjčení (na rozdíl od jiných alb), třebaže mezi námi panovala jistá důvěra. Kamarád měl výtvarné vlohy a tak se pokusil sugestivní obal namalovat na plátno a myslím, že se mu to docela podařilo. Obal totiž mimořádně souzněl s hudebním obsahem, které deska nabízela. Postupně jsem si během dalších let nasbíral kompletní diskografii Spooky Tooth, ale tohle album nebylo jednoduše k mání. Až po revoluci se objevil nějaký zdroj a já jsem získal unikátní francouzský výlisek na CD, který byl ještě navíc o něco dražší než ostatní nosiče. Album dodnes provází opar tajemna a téměř okultního odéru. Zdráhám se označit album za jejich vrcholné dílo, ale co se týče spojení rhythm and blues, psychedelie a rocku, zaujímá v jejich diskografii mimořádné postavení. CONFESSION – destruktivní zvuk vás vytrhne z koncentrace… Vzápětí slyším podivné mrazení a údery do kovadliny (?), spíš mám pocit, že byl natočen nějaký brahmánský tajný obřad, kdy se hovoří s jejich božstvy. Do směsice těchto nepříliš libých zvuků a tónů vstupuje zvolna rockové téma, která přináší kvílení elektrické kytary, elektronické zvuky, cinkání podivných percussion a poněkud chaotický shluk harmonie. Melodická linka se zvolna klubá na světlo v dlouhých tónech s naříkavým ponurým hlasem varhaníka Garyho Wrighta. Luther James Grosvenor vstupuje do tématu syrovými kytarovými tóny, něco mezi doprovody a krátkými vyhrávkami. Chraptivý tón výtečně pojednaného hlasu Mike Harrisona je v pozadí. Skladba ovšem graduje a získává na intenzitě podání ve stupňované harmonii, destruktivní zvuky jsou ovšem neodbytné (už vůbec ne podmanivé, spíš zneklidňující). Dlouhý tón – skoro by se dalo hovořit o tajemném oooooooommmmm se neustále vrací s dramatickými údery…. HAVE MERCY – baskytarové téma Andyho Leigha a dlouhé tóny rozostřených hammondek přinášejí sólovou prezentaci Mike Harrisona, člověka originálního hlasového fondu. Z pozadí zaznívají podivné zvuky, které lze označit za děsivé vytí vlčí smečky, stejně jako astrální zvuky z neznáma. Nahrávka je ale podivně zvukově nevyvážená (?!), má to snad být záměr? Výrazný rockový riff pro elektrickou kytaru je pozasunut za Harrisonův syrový vokál, kterému v další části pomáhá i Gary Wright. Podivný hukot zníi jako přelévání mořských vln a syrové kytarové sólo je špikováno destruktivními zvuky elektroniky, šplouchání, polykání, škytání, bzučení, skřípění. Mike Kellie je dobrý bubeník a tady svoji roli potvrzuje údernou a kreativní hrou. Tónový generátor zde vytváří velmi zvláštní podkres a background. Skladba nepostrádá napětí a vzrušuje svou rozevlátou formou na téměř osmiminutové ploše. Je tohle psychedelické divadlo, nebo hudební futurismus? Zdráhám se dát jednoznačnou odpověď CREDO – další skladba se hlásí předením elektronických zvuků, které znějí jako indické modlitební mlýnky, psychedelické zvuky mi opět připomínají místy Pink Floyd, než ovšem přijde široké melodické téma s hammondkami a nádherně nosný hlas Wrighta ve výškách. Tady může nastat prakticky jakákoliv nečekaná změna a vy tušíte, že dřív nebo později se tak stane. Třebaže nostalgicky znějící hlas mírně připomíná Johna Wettona (aniž bych Wrightovi upíral jeho způsob interpretace). Obřadní zvuky virtuálních šamanů jsou černokněžnicky přitažlivé a pak přichází onen neidentifikovatelný zvuk pleskajících rtů při vyrážení nekonečného pološišlání, které nás vždycky uvádělo do vytržení a jako doprovod opakující se rockový riff s elektrickou kytarou a a Wrightův hlas krásně stoupá do výšek. Velmi zvláštní model skladby (nedovedu si představit, že by někdy zazněl v rádiu!) Hudební instrumentace má údernost a vzrušivou přesvědčivost včetně naříkavého až řvavého projevu Harrisona při kterém mě doteď leze mráz po zádech…… Zkuste pánové realizovat při téhle skladbě koitus…. Myslím, že budete „hotovi“ s partnerkou oba zaráz, anebo vás vaše láska trvale opustí…. Psychedelické divadlo jenom zvolna dochází k finále a my jsme při poslechu stále zahlcováni palbou zvuků a virtuálních světel….. OFFERING – tak tahle skladba se už více přibližuje ke klasickým Spooky Tooth, ovšem máme zde tónové generátory a přednatočené pásky se strašidelnými zvuky, vzdycháním a podivnými vibracemi. Mike Harrison opět před mikrofonem a stupňující se napětí se stále posouvá vpřed. Myslím, že i takoví Iron Butterfly by měli co dotahovat. Spojení rocku, psychedelie a elektronických efektů se zde děje v konkrétnější podobě. Na rozdíl od předešlé skladby zde cítím jakousi metodiku ve vyjadřovacích postupech. Hodně odvážné, přesto srozumitelnější… HOSANNA – podivné nezřetelné zvuky. Kytarové předivo má mrazivý tón včetně zvláštní atmosféry v harmonické struktuře. I tahle kompozice vyznívá (už podle názvu) jako nějaký zvláštní rituál. Potemnělý sál, ve kterém planou řady svící a kolm v kruhu stojí postavy v kápích s maskovanými obličeji stejně nehybně jako sochy. Kvílející Wrightův hlas přináší větší oživení do opakujícího se tématu, které přilévá výbušný nápoj napětí do celého konceptu. Méně zřetelní zvuky jakoby simulovaly přítomnost sitáru a přídavných percussion, do kterých vstupují hammondky a syrový elektrická kytara Grosvenora. Jeho vypálené kytarové sólo se drží daného motivu a pod ním útočí Leighovy úporné basy. Kytara stále zrychluje výměnů tónů a umocňuje atmosféru gradující skladby včetně všudy přítomných cinkavých, bzučících a tetelivých zvuků. Pravděpodobně zde se Spooky Tooth dotkly nejrockovějšího pojetí na albu vůbec…. Závěr je opět astrální s deformovanými lidskými výkřiky. PRAYER – jsme u konce... Bloudíme v jakémsi neznámém prostoru (podzemí nebo makrokosmos) – není to v daném okamžiku tak zásadně důležité. Strašidelné ozvěny a nezřetelné krátké zvuky vibrujících strun… Čeká nás nejdelší téma (více jak deset minut). Dobře vystavěná skladba zní jako specifická balada. Kytara vybrnkává stupňující se harmonickou strukturu, bicí jemně šustí a hammondky se téměř subtilně tetelí, přesto mají chrámový tón. Moje koncentrace je přikována k Harrisonovu sugestivnímu hlasu, který jednoznačně přesvědčuje o ryzosti vlastní výpovědi bez velkých gest a patosu. Pozvolně koncipovaná pomalejší skladba sice postrádá agresivitu, ale je plná nezměřitelného napětí. Stanuli jsme na pokraji hudebního horroru, děsivého příběhu, nebo muzikantského scifi? Nechce se mi hledat odpověď. Ty stejné vibrace cítím dnes, tak jako před více jak čtyřiceti lety…. Ještě pár zamyšlení: Jarda Merhaut, jehož hudebně intelektuálního backgroundu si vážím, stejně jako jeho vkusu a širokého rozhledu – se o albu nijak lichotivě nevyjadřuje a také tvrdí, že i členové Spooky Tooth se k albu točí zády… No prosím, respektuji to. Možná, že pánové Wright, Harrison, Grosvenor a Kellie na album žehrají z toho důvodu, že v rámci tantiém a autorských honorářů (tedy hlavně Gary Wright) nebyli dostatečně odměněni a že kolem alba Ceremeony díky spolupráci s francouzským avantgardním skladatelem Pierrem Henrym dopadli jako hubkaři… ale do toho nevidím. Tyto okolnosti bývají často hlavním (i když nezdůrazňovaným) důvodem, proč se hudebníci vyjadřují o práci na albu zdrženlivě, odtažitě nebo nevrle. Komerčně album určitě neprorazilo, ale progresivně (chcete-li avantgardně) smýšlející rockeři, ale možná i studující skladbu a hudební formu na hudebních fakultách vnímají podobné počiny jako zajímavý předmět k pozornosti… Docela lituji, že nebyl pořízen filmový záznam z premiéry, protože pódiová vizualizace (alespoň podle mého názoru) by byla neopakovatelná a velmi přesvědčivá…. Já osobně si myslím, že zde byly nastaveny takové parametry hudební odvahy v neprobádaných místech, že za tenhle počin je třeba udělit plný počet – pět hvězdiček, i když se osobně domnívám, že druhé album Spooky Two je jejich nejzásadnější album. Ceremony je ovšem hledání novým možností a proto si za ním stojím, i když to asi vyvolá mezi pány progboardisty různá napětí a možná i striktní nesouhlas. Za svým si stojím.

Lynyrd Skynyrd - Gimme Back My Bullets

Petr Gratias — Thu, 02 Feb 2012 12:49:37 EST

Z mého úhlu pohledu považuji jižanskou kapelu Lynyrd Skynyrd za velmi významné představitele southern rocku a stavím je hned těsně za Allman Brothers Band. Řekl bych, že patří k výrazným představitelům daného žánru a mluvit o nich jako o americké jižanské legendě mi přijde zcela namístě. Pamatuji si, že ale sehnat v dřívějších časech jejich alba alespoň pokud si pamatuji, bylo hodně obtížné a překupníci jakoby nechtěli riskovat, že jim tahle kapela nepřinese u nás na burzách zisky a tak jejich shánění jejich bylo výrazně těžší než jiných skupin. Jejich čtvrté album Gimme Back My Bullets jsem si už dlouho nepustil a tak to teď napravím a trochu se do něj ponořím.... GIMME BACK MY BULLETS – výrazný rockový nástup. Zpívající frontmana Ronnie Van Zant dobře frázuje, ale nemyslím, že by byl lepší v podání než Gregg Allman, ostatně podstatná byla u téhle hudby hlavně dravost a rocková přímočarost podpíraná smyslem pro melodicky dobře vystavěné věci. Lynyrd Skynyrd vládnou dvěma sólovými kytaristy Gary Rossingtonem a Allenem Collinsem, jejich čas na albu ještě přijde, nicméně už od první skladby cítím výraznou souhru a nápřah….. EVERY MOTHER´S SON – začátek se nese ve snivé baladické poloze, ovšem rockový základ se v další fázi skladby nezapře. Skladbu se stejným názvem hrají i Traffic, ale s tím si evidentně tihle Jižani nedělají žádné vrásky. Píseň má jednoduchou melodickou kostru, která je čitelná výměnou akordů, zvoněním kytarové hry a výrazným klavírním podílem Billyho Powella. Van Zant zpívá uvolněně, ale chybí mi vypilovanější dravost – rozdíl, který by byl evidentní mezi zpívaným refrénem a slokami. Bicí nástroje Boba Burnse šlapou se stejným zápalem jako Butcha Truckse z ABB. Skladbě ale chybí větší invence a kreativita…. TRUST – tahle píseň má větší živost a rytmickou pestrost, přesto i zde musím konstatovat, že skladatelsky se ani zde neděje nic mimořádného a i instrumentace se drží jaksi při zdi, třebaže Gary Rossington a Allen Collins do skladby vkládají kytarové spojnice. Myslím, že takový Žlutý Pes by si s touhle skladbou poradil stejně, ale možná i krapítek líp. Ne, tohle není hozená rukavice do ringu (Nedávno jsem Žlutého Psa viděl a slyšel a to srovnání se mi zde přímo nabízí). I GOT THE SAME OLD BLUES – tohle je ovšem trochu jiná káva… Blues s protahovaným tónem slide-kytary. Dusající rytmika a živější baskytarové tóny se dobře propojují s kytarami a kovovým zvukem clavinetu. Harmonicky žádná zázračnost, ale přece jenom viditelnější posun k vyhraněnější stylovosti a také v mezihře je to znát. Rossington žahá v tom správném stylu (i když na Duane Allmana přece jenom nestačí). Konečně je zde i foukací harmonika, které se postarala o změnu soundu. Velice dobře udělaná bluesová záležitost, Van Zantova dravost se ale nějak stále ne a ne probudit…. Na koncertech asi řádil víc než ve studiových prostorách….. DOUBLE TROUBLE – rytmicky stáloe ve stejných kolejích a žádná snaha prokreslovat skladbu nějakým osobitějším přínosem. Střídání nástrojových vstupů a sólistických exhibic, které jsou v daném stylu velmi očekávány. Ale pozor! Přece jenom změna: ženské sborové zpívání v altovém zabarvení sem tahají cítění z pokraje soulu (!) a dobře se to poslouchá. Skoro se mi chce říct, že tyhle ženské mě na skladbě uhranuly ze všeho nejvíc…. ROLL GYPSY ROLL – Lynyrd Skynyrd matou tělem. Očekával jsem nějaký dravý rock and roll a zatím se hlásí příjemně zvonivé akustické kytary a klavírní doprovod s hodně potlačenými varhanami, které se spíše nenápadně vkrádají do tématu. V mezihře skladba přídá na intenzitě a Rossington se pustí do kytarového předvádění, ale v mezích formátu téhle písně. Nevím, pořád se nemohu zbavit dojmu, že kapela postrádá silný hudební námět a téma, ze kterého by dokázala vytěžit maximum… SEARCHING – Rossingtonova kytara otvírá další skladbu kvílivým sólem za Collinsovy kytarové asistence, ale akordické výměny jsou běžná klišé a začínají nudit. Vzhledem k tomu, že se nad tím ve studiu asi moc nepřemýšlelo, nevložilo se do aranžmá více podnětů. Rossington vypálí kytarové sólo a pak se opět skladba vrátí do běžným proměn a za tím vším stále cítím ducha jejich nejslavnějšího hitu Sweet Home Alabama (!?) Ano, tady se Rossington a Collins konečně „vyjádří“ svým kytarovým hlasem. Dobře se to ve stereu poslouchá to přelévání hlasů, ale pak přijde závěrečné vyvrcholení a skladba nečekaně odplyne…. CRY FOR THE BAD MAN – nasadit na album nějakou skladbu s výraznějším riffem se jeví jako zdařilý nápad a tak zde máme v úvodu riff na kterém stojí a padá celá skladba. Ten riff není nijak závratný a můžete mít pocit, že s podobným pracovali už pár let před nimi třeba Free…. Kytary se zde ale opravdu odvazují v mezích možností kytaristů – škoda, že klávesový hráč Powell se nedostane do popředí s hammondkami nebo elektrickým pianem a tak máme co dělat se šlapajícím, ale neustále se opakujícím schématem, ovšem máme zde i ony zmiňované ženské sboristky a ty skladbu účinně dokořeňují ALL I CAN DO IS WRITE ABOUT IT – a jsme ve finále. Vypadá to na baladickou záležitost s akustickými kytarami. Kytary mají melodickou linku dobře secvičenou a dokonce jim k tomu přizvukují i housle. Tady se country poměrně dost zblízka dotýkáme. Zase musím konstatovat, že mi zde chybějí nějaké vypilované kytarové mezihry na akustickou kytaru, tenhle můstek suplují housle. Nemají nějaký výraznější význam, ale alespoň osvěžují atmosféru ve skladbě. Powell zde v další mezihře předvede opravdu skvěle zahrané klavírní party, které je třeba pochválit. Té poklidnosti je tady nakumulováno ale nějak moc. Nechci hovořit o nudě, ale nějaké zásadní vzrušivé podněty zde poměrně výrazně absentují….. Album Gimme Back My Bullets je dobře poslouchatelné, nicméně jsem toho názoru, že není lepší než jejich debutové album a zejména Second Helping, které osobně považuji za jejich vrcholnou práci. Producent Tom Dowd, který velice zdařile mj. pracoval pro slavné Cream tady některé věci pravděpodobně podcenil, na rozdíl od Al Koopera, který s kapelou velmi úspěšně pracoval v jejich začátcích.... Síla téhle kapely tkvěla (ostatní jako i u dalších jižanských kapel) především v koncertních vystoupeních. Typicky pódiová kapela, která to dokázala rozžhavit až doběla a tak jenom lituji, že nezavítala k nám na nějaké miniturné. Možná by se Lynyrd Skynyrd divili, kolik mají u nás obdivovatelů a spřízněných kapel. S ohledem na první dvě jmenovaná alba budu tentokrát v rozdávání hvězdiček skoupější a udělím jenom tři…

Požoň Sentimentál - Urban Songs

adam — Thu, 02 Feb 2012 11:06:28 EST

Neviem či sem tento album a vôbec celá skupina patrí, ale progres má rôzne tváre a teda toto je jednoznačne jedna z nich. I keď album je skomponovaný výhradne Piačekom, predsa len celý P.S. hrá a tvorí pozadie ktoré je také potrebné. Účasť Egona Bondyho tomu celému dala mierne vtipný a sentimentálny kontext. Nebudem hviezdičkovať, nakoľko by to nebolo ono.

Pretty Things - Parachute

hejkal — Thu, 02 Feb 2012 08:56:33 EST

K Pretty Things som sa dostal pomerne neskoro a prvý kontakt sa odohral vďaka záznamu skladby Cries from the midnight circus z Beat Clubu. Tak ma dostala, až som sa na skupinu musel pozrieť bližšie. Pravdupovediac, ako celok ma veľmi nechytila, ale album Parachute som si do zbierky zaradil. Psychicky narušené zvuky uvedú na scénu Scene one. Akustická gitara prenechá priestor hard rockovému hrmeniu, ktoré sa prevtelí do sixtýsovej gýčovky The good Mr. Square. Skladieb je na Parachute hromada, ich trvanie málokedy prekročí dve minúty. Popevková She was tall, she was high i akusticky jemne psychedelická In the square akoby vypadli z albumov Beatles. A sladká nálada pokračuje aj v The letter. Vytvrdený rock Rain má síce opäť vokálne šesťdesiatkový refrén, ale vďaka aj za to málo škrípania. A zlepšenie pokračuje. Gitara zahrá nejakú tu vyhrávku a v tvrďáckom rokeci Miss Fay regrets sa ani následne nestratí, čo je fajn. A je to tu. Potemnená rytmická figúra je doplnená o psychedelicky vyrevovaný spev sa nemôže volať inak ako Cries from the midnight circus. Túto skladbu milujem a nepripúšťam žiadne nedostatky! Nesyxtýsový slaďák Grass je skvelý. Ihneď, ako je v názve skladby niečo cirkusové, ide v prípade tohto albumu o rockovú slasť. Aj Sickle clowns sa vyžíva v chrapľavom reve a rovnako sa dá hovoriť o melodicky nevtieravom, a predsa tvrdom muzicírovaní. Perkusijná vsuvka pobaví. Opäť návraty do predošlej dekády, sladká She's a lover sa však počúva viac ako príjemne. Navyše, brutálne hard rockové gitarové diskusné sólo nemá chybu. Krátka cukrová vsuvka What's the use akoby dovetkovala minulú skladbu a navodila havajóznu atmosféru, ktorú dorazí titulná skladba Parachute. Za priehrštie singlov a ich béčok dopĺňa vydanie na cédéčku a dodávam, že dobre tomu tak. Blue serge blues je skôr jemná záležitosť, October 26 detto, ale potom to príde. Cold stone pripomenie hard rockové polohy a Stone-hearted mama si sviežo odsýpa, ako poslucháč sa zvíjam od slasti. Summer time sa vracia k pohodovej nálade, ale aj priaznivci sólovania si prídu na svoje. Nakoniec sa ozve Circus mind, čo je meditatívna záležitosť a padla. Parachute je dobrý album, ktorý si sem-tam rád vypočujem a Cries… zbožňujem.

Black Widow - Sacrifice

Petr Gratias — Wed, 01 Feb 2012 17:47:11 EST

Album Sacrifice od kapely Black Widow jsem objevil podle úspěšného singlu, který se stal hitem kapely a byl na rockových diskotékách počátkem sedmdesátých let hojně přehráván. Byl název kapely odvozen od pověstného pavouka, anebo se za ním skrývalo podhoubí tajemného satanismu? Tímto problémem jsme si tehdy s kamarády lámali hlavu. Objevil jsem tehdy blízko nádraží malý stánek s fotografiemi zpěváků a skupin a kapela s názvem Black Widow se zde objevila na černokněžnické fotografii, na níž ležela v rakvi nahá mladá žena a kolem ní v dlouhých hábitech stáli se svíčkami v rukou vlasatí hudebníci, kteří dokreslovali ponurost celého výtvarného záměru. Bylo tedy pochopitelné, že zjistit, jak zní nejenom uhrančivý hit, ale celé album, bylo předmětem mého zesíleného zájmu…. Klasický vinyl nebyl v daných časech k dostání a postupem let byl můj zájem o tuhle kapelu překryt náporem dalších a dalších kapel…. Až později v dobách CD jsem objevil tento titul za směšnou cenu 150 Kč ve Slevách a rozpomněl jsem se na dávnou touhu sblížit se s touto kapelou a tak si teď album retrospektivně vrátím do dávných souvislostí….. IN ANCIENT DAYS – dlouhý tón kostelních varhan v úvodu, do kterého se připojují tlumené baskytarové tóny…. Entrée jako vystřižené z raných pinkfloydovských časů navozuje vážnou až pochmurnou atmosféru. Hammondky nabývají pevnější sound s mírným dozvukem. Šílené tremolo připomene Vanilla Fudge s téměř zborcenou harmonií a zcela nečekaně se objevuje zvuk akustické kytary a nečekaně i bučivý saxofon. Sólový zpěvák se jmenuje Kip Trever a vstupuje do hry energickým hlasem. Není svou barvou nijak výjimečný, ale má ve svém výrazu jakýsi neklid. Taky zde máme mellotron, jako by vyskočil z Moody Blues a harmonická struktura se podřizuje vyjadřovanému obsahu zpívaného textu. Psychedelická atmosféra prostupuje skladbou od začátku až do konce, čeřená občasnými bubenickými breaky. Možná zde někdo vypozoruje i odér Van Der Graaf Generátor, i když o tom nejsem tak stoprocentně přesvědčen, protože hudba progrockových věrozvěstů je pomalejší a prokomponovanější. Dobové hudební asociace se v úvodní skladbě hodně snoubí a jsem zvědav, co přinese další skladba…. WAY TO POWER – kytarista Jim Gannon otvírá skladbu akustickou kytarou, k níž se připojují dusající bicí s baskytarou a velmi čitelný saxofon Clivea Jonese. Skladba má docela jasnou melodickou linku a dá se oholit na holou kostru. Skladatelsky nic převratného se zde neděje, ale přesto jsou aranžérské postupy docela zajímavé a propojování vokální složky s instrumentací se děje v dobré shodě. Gannon vymění akustickou kytaru za elektrickou a v mezihře nabídne neurastenické kytarové sólo podporované wah wah pedálem. Fade-out se utápí v nekonečnu s ozvěnou….. COME TO THE SABBAT – bicí nástroje Clivea Boxe mají šamansko obřadní nátěr. Hypnotická rytmická formule se opakuje za podpory Jonesovy flétny a tajemného sborového zpěvu, který akcentuje poslední hlásku. Unisono baskytary Boba Bonda a Jonesovy flétny má mírně jethrotullovský náboj, ale ne v použití flétny, ale spíš v té staroanglické melodice a konečně přichází nekonečné…. Come come, come to the sabbbat, come to the sabbah… což postupně graduje a uvolňuje patřičné emocionální šílenství neartikulovatelnými výkřiky. Skladba se stala jednoznačným hitem kapely nejen na singlu (jak už bylo řečeno), ale i na samotném albu. CONJURATION – podobně závažné téma přináší i další skladba, v níž se bicí rozbíhají ve výrazných bubenických úderech, do který vstupuje další instrumentace a Treverův hlas dramaticky vyzpívává obsah skladby s takovým zanícením, jakoby zachraňoval veškeré lidstvo zhýralého světa…. Patřičný patos, rytmicky zdůrazňovaný a doprovázený flétnou a klarinetem v dlouhých tónech uvádějí posluchače do podivného vytržení. Zvuk mellotronu a zpívaného hlasu lze vysvětlovat různě…. Dramaticky, varovně, jako zaklínadlo a tajemný obřad, anebo jako dvorský hradní ceremoniál před monarchou, který zachmuřeně pozoruje svoje poddané, vydané mu na milost a nemilost. Přiznám se, že pochybnosti mě neopustí až do konce skladby, s čím to mám co do činění….. SEDUCTION – elektrická kytara jemně ohýbaná wah wah pedálem za pospory mellotronu nám Treverův hlas nabízí za tónů hammondek a kytary ve zvláštní harmonické podobě. Skladba se odvrací od klasické rockové struktury a až příchod saxofonu a zrychleného unisona baskytary, bicích a ostatní instrumentace přináší nečekanou změnu. Tohle ovšem není konečné překvapení, protože přichází ještě třetí část skladby, která svou atmosférou není daleko od jazzových kontemplací a od latinizované bossanovy. Docela podmanivé sólo na hammondky vloží Taylor, čímž skladba získá jakýsi předobraz art rocku, ale už to máme zase konejšivé flétny… Viditelná snaha Jima Gannona napsat „závažnější téma“ a vzdálit se klasické podobě zpívané skladby, je zřejmá, ale v dané době ještě nedovařená, přesto nadějná… ATTACK OF THE DEMON – rytmicky důraznější a propracovanější je další skladba, operující postupy pozdních šedesátých let ve vokální struktuře, ale instrumentace jaksi přešlapuje namístě a třebaže kapela vykazuje výtečnou souhru, o čemž není pochyb, všechno je ještě jakoby stále trochu „nedonošené“ a nevyzrálé a tak ani nepřekvapí, že řada jiných v té době startujících kapel musela Black Widow zmasírovat. Poměrně zajímavé a zvukově výrazné party hraje baskytarista Bond. Treverovy pokus vložit do mezihry jazzový scat mi připadají za podpory ostatních nástrojů sice zajímavé, ale zatím ve fázi experimentu a hledání nazdařbůh, třebaže prolínání nástrojového parku nezní vůbec špatně…. SACRIFICE – závěrečná skladba začíná vpravdě ďábelským nástupem bicích nástrojů a opakující se schéma rockového riffu ve stylu boogie je příležitostí pro baskytaru a flétnu za doprovodu prostorového vokálu. Myslím, že Jethro Tull, podobně jako třeba Skin Alley by přece jenom Black Widow strčili do kapsy a také vokál Kipa Trevera bez podpory sborů mi připadá trochu zúžený a nevýkonný. Ovšem rhythmandbluesové opakující se schéma baskytary, hammondek s podporou bicích dává šanci pět Jonesově flétně a daný riff je rozvíjen do psychedelického oparu. Skladba je prostorem pro instrumentální kouzlení Clivea Jonese na flétnu a Zoota Taylora na hammondky. V závěrečné skladbě se vzepne k výtečnému výkonu a jako varhaník ukazuje, že není žádné béčko. Rhythm and blues a jazz má v krvi a také smysl pro experimentální postupy. Myslím, že Black Widow si ponechali hlavní objem své energie do poslední skladby a ta jim hodně pomáhá zvýšit si reputaci v mých očích při hodnocení. Je strhující, vypjatá a šlehají z ní plameny hodně vysoko, ať už pod nimi topí Satan nebo obávaný pavouk…. Clive Box hraje strojově přesně a několika breaky zvíří šlapající strojové postupy až do patetického vyústění… Album Sacrifice nezní špatně. Nemyslím si, že by to sice byl pronikavě zázračný hudební počin, který jsem neslyšel v různých asociacích od jiných skupin, ale i tak je zde co poslouchat a vnímat v jemných nuancích. Jim Gannon, jako hlavní skladatel se na kytaru nijak zvlášť nápadně neprojevuje, což mě trochu překvapilo…. Srovnávání Black Widow s Black Sabbath a Jethro Tull mi připadá hodně odvážné, spíš jako derivát Skin Alley, ale hudební chutě a představy mohou být různé…. Byl jsem rozhodnut udělit albu tři hvězdičky, ale poslední skladba mě hodně přesvědčila a tak jim jednu hvězdičku přidám (s odřenýma ušima). Jako debutové album zní velmi slušně ale netroufám si říci, jak zásadně promluví Black Widow do sedmdesátých let, nechci si hrát na proroka, ale i při případných personálních proměnách budou převálcováni a stanou se reliktem doby, ale svázaným až příliš s minulostí, než že by ovlivnili přítomnost, natož budoucnost.

Parish Hall - Parish Hall

hejkal — Wed, 01 Feb 2012 15:26:11 EST

Gitarové blues rockové kapelky z USA situované do zlatého obdobia roku 1970 ma bavia. Aj by som sa zamyslel, že prečo, ale aj tak by to bolo zbytočné. Neviem. Asi je to tou bezprostrednou atmosférou neprekombinovaného hrania od podlahy. Parish Hall sa s tým nepára a to je skvelé. Paradoxne, jediný jej album si vystačí s desiatkou pomerne krátkych skladieb. A nie je to vôbec na škodu! Tvrďácky sa zarifuje a už to ide. My eyes are getting heavy potvrdzuje, že klasická trojka gitara-basa-bicie má čo ponúknuť aj v prípade, že nešpekuluje a jednoducho to solí o sto šesť. A švih nechýba ani bluesovému kúsku Dynaflow. To isté ponúka aj Ain’t feeling too bad, sťažovať sa však na to nedá. Totálne vykradnutý hendrixoský slaďák Silver ghost je milý, v rýchlom slede sa odprezentuje priam vaughanovský kúsok Skid row runner. Spevák, gitarista a skladateľ v jednej osobe, Gary Wagner, sem-tam sadne aj za klavír či organ a dofarbí určité momenty, čím skladby vyznievajú ešte lepšie. Ďalšia rifovka, Lucanna, uháňa s vetrom o preteky. Temno škrípavý hlas, drsná rytmika, šmirgľová gitara, čo viac si priať. Parádna posadená vec We’re gonna burn together nemá chybu, opäť cítiť Hendrixa. A hrdzavá jazda pokračuje aj v našliapnutej parádičke Somebody got the blues. Ako zo starej školy znejúce blues How can you win chytá za srdce, milujem, keď gitara kopíruje melódiu spevu. A zbožňujem aj to, keď sa na záver albumu prezentuje nejaká zmena. Take me with you when you go patrí do kategórie romantických skladieb, je melodická, no počuť aj to, že ju nehrajú včielky, ale sršne. Parádna vykopávka, ktorú si vždy rád vypočujem. Pre surovejších blues rockerov so sklonmi k hard rocku povinnosť.

Tubes, The - Young and Rich

Petr Gratias — Tue, 31 Jan 2012 10:41:26 EST

Americkou skupinu The Tubes jsem poznal ve druhé polovině sedmdesátých let a vnímal jsem je jako docela pořádný úlet těžko zařaditelného typu. Kapela zajímavým způsobem spoustu hudebních stylů s progresivními divadelními prvky svobodného umění a myslím, že jejich největší díla musela být ukotvena v neskutečných pódiových představeních, během nichž se mnohdy velmi odvážně bořily hranice a byl provokován kariéristický typ slušného a spořádaného Američana měšťáckého typu…. Provokativní byl už samotný název alba: „Mladý a bohatý“…… Album Young And Rich si koupil můj tehdejší kamarád, se kterým jsem sdílel podobný hudební vkus a názor a pozval mě na premiérové přehrání k němu domů. Pamatuji se, že jsme z alba byli hodně odvázaní a konstatovali jsme, že takováto hudba v konzervativní Británii by vzniknout nemohla, ale v rozevláté Kalifornii pro to byly asi ty nejlepší podmínky….. TUBES WORLD TOUR – synthesizerový nástup přehlceného bzučení elektronických tónů a pak už se nám odvíjí úderné rockové téma melodického typu, do kterého vstupuje kolektivní vokální práce celé členské základny. Z interpretace je cítit svěží vzduch a spousta energie, která není potlačována, ale naopak je jí poskytnut maximální prostor k sebevyjádření. Do hudby vstupují i jazzrockové prvky a liché rytmy servírovaných rytmických proměn. Kytarové sólo má prostorový sound a výtečným způsobem dokresluje celou velmi zajímavě proaranžovanou skladbu. Velmi čitelné jsou divadelní prvky, které tuto hudbu účinným způsobem umocňují. Velmi slibný začátek alba! BRIGHTER DAY – docela jiný typ skladby přichází s druhou kompozicí. Zvláštní harmonické struktury posouvají skladbu na pokraj jazzu, spojeného se soulovými vokálními postupy. Skladba má houpavý rytmus, které řádně provětrávají občasné nečekané rytmické breaky. Výtečné party na akustickou kytaru jsou střídaný kytarou elektrickou na kterou navazuje synthesizer. Některé postupy mi připomínají Franka Zappu, ať už ve vokálních partech tak i v proměnlivé instrumentaci. Z nahrávky je cítit muzikantskou suverenitu a žádné bezradné bloudění v harmoniích. PIMP – úderný nástup baskytary, podporovaný dobře seřízenými bicími a doplněný klavírními party a kovovým zvukem clavinetu. Tohle už ovšem vykazuje prvky funku, výtečně zahraného a zazpívaného, jemuž sekundují sbory a závan smyčců. Muzikantsky podmanivé…. Nenechte se ale zmást romanticko-dramatickým nátěrem. Tohle všechno je IRONIE a NADSÁZKA. Při poslechu vás napadne asi leccos, ale tohle je třeba mít na mysli. Amerika té doby měla „licenci“ na nadsázku a provokativní divadlo. STAND UP, AND SHOUT – tahle skladba se nebojí nasadit rockandrollové téma i ve druhé polovině sedmdesátých let. Rytmicky se zde ovšem dějí unikátní proměny. Bicí nástroje a baskytara jsou ve výtečných rukou a táhnou celou skladbu dravě do popředí, stejně jako ďábelské „jerryleelewisovské“ klavírní postupy. Sbory se opět nechávají inspirovat zappovskými aranžmá, ale i bombastickými americkými show, které jsou v podání Tubes obnaženy až na dřeň. DON´T TOUCH ME THERE – že má tahle skladba erotický podtón, pozná i méně citlivý posluchač. Vzdychání roztoužené Re Stylesové a vilného Fee Waybilla je velmi cílené a nemůže nezasáhnout. Odpovídání sborů a dramatické stoptimy vyhrocují celou sexuální předehru. Že tahle skladba v zbudila odezvu v pozitivním, ale i negativním slova smyslu, o tom se není třeba přít. Že tady nešlo o nějakou lacinou pokleslou erotickou zábavu se není třeba přít. Stylizace, provokace a šťourání do zatuchlých principů? Asi od všeho kousek. Je na vás, jak se k danému tématu postavíte. SLIPPED MY DISCO – vzedmutá vlna disco soundu té doby neunikla ani provokativním přístupům téhle kapely. Ostatně ve skladbě Disco Boy reagoval na tuhle pokleslou hudební zábavu i Frank Zappa na albu Zoot Allures. Taneční prvky, rytmy funku a vzdychající sborové hlasy jsou doprovázeny experimenty na synthesizery s mírně destruktivními zvuky a neustále šlapajícími rytmy do diskotékového rytmu tance. Také zde se zappovské pokusy protínají, ale Tubes dokáží ještě vytěžit ze situace víc a vložit sem jazzrockové modely rytmických proměn a hračičkovsky si pohrát s tématem do odzbrojujících detailů…. PROUD TO BE AN AMERICAN – tohle je ovšem vynikající jízda. Model zpěvu, ale i pojetí dřevního rock and rollu nám připomene Elvise Presleyho a jeho dobu, kdy tahle hudba totálně kralovala a strhávala na sebe pozornost. Vynikající zpívané sbory se výtečně propojují s instrumentací, kde to swinguje a šlape jako dokonale seřízené švýcarské hodinky Patek. Nádherné prolínání hudebních nápadů a suverénní souhra! POLAND WHOLE / MADAM I´M ADAM – cvrlikání ptáků za aplikace synthesizerů a rozvoněné akordy elektrického piana a pateticky sejmutých bicích nástrojů přinášejí rytmicky akcentované téma s podivně potlačovanými pěveckými party, které se chvílemi přibližují a chvílemi vzdalují v závoji elektrických smyčců a kosmických zvuků astrálu. Do bzučení synthesizerů se ovšem vkládá úderné rockové téma elektrické kytary a jazzrockové vedení rytmiky doprovázené kulometnými přechody. Vokální part se proměňuje v rychle recitovaný part a zase jsme v zappovských rovinách. Nezmiňuji to ovšem ve smyslu výtky a kritiky, ale spíš pozitivního konstatování, ostatně proměny téhle skladby jsou nečekané a dramaticky vypointované a posluchače to přinutí k pozornému poslechu a vnímání jednotlivostí. Pravděpodobně nejkomplikovanější skladby na albu, zjevný oříšek pro muzikanty, přesto hodně inspirativní fúzováním tolika melodických a harmonických proměn s nekonečným fade-outem…. YOUNG AND RICH – závěrečná skladba na akustickou kytaru v úvodu nám navodí podmanivou atmosféru bossanovy a podmanivých latinskoamerických nálad. Harmonicky silná skladba zpívané s nepřeslechnutelným patosem, v němž je „oslavován“ model opáleného Američana se zrcadlovými brýlemi v bílém padnoucím obleku, nasedajícím do bílého chevroletu se sebevědomým a přezíravým úsměvem…. Zajímavá je mezihra na varhany uprostřed skladby za podpory synthesizeru a bloudivých kytarových tónů a zvonivých akustických kytar. Nekonečné západy slunce. Vlny Pacifiku omývají pláže osvětlované září nočních podniků s vnadnými ohmatanými kráskami. Co k tomu dodat víc, asi už nic – všechno už totiž bylo řečeno. Young And Rich se mi dodnes líbí svou atmosférou, nadsázkou a muzikantským pojetím. Děje se tady toho víc než dost pro trochu citlivější ucho. Kompletní tvorbu Tubes bohužel neznám a tak se zdráhám vyhlašovat album jako jejich vrcholný majstrštyk. Já jsem ovšem o kvalitách kapely a interpretace přesvědčen natolik, že plný počet hvězdiček mi připadá jako hotová věc.

Jericho - Jericho

hejkal — Tue, 31 Jan 2012 08:32:56 EST

Výhodou skrátenia mena z Jericho Jones na Jericho je aj znížený počet skladieb na albume. Je ich presne päť. Rázna hard rocková smršť Ethiopia sa po vzore lavíny zosunie na poslucháča, úplne ignorujúc fakt, že by malo ísť o africké nálady. Naopak spevák v refréne vyrevuje že ona je tak zlá. Množstvo melodických gitarových vyhrávok, nejaké tie stopky, zmeny motívov, to všetko nasvedčuje tomu, že Jericho malo ambíciu zaradiť sa k veľkej britskej hard rockovej štvorke (a nie, nebudem menovať). Melodická skladba Don't you let me down pripomenie predchádzajúci album. Vydarená baladická nebalada Featherbed má podmanivú atmosféru, dlhočizné škrípavé i kvákavé gitarové sóla, ale aj tak nie je tým naj, čo sa na albume nachádza. Je to preto, lebo za ňou ide ultimátna balada Justin and Nova. Je to jedna z tých skladieb, ku ktorým som na slúchadlách počúval dookola speváka, aby som odpísal text, pretože som horel túžbou si do orchestrálne poňatej hard rockovej balady s prímesou space rocku spievať z plných pľúc. Dodnes mám tento tik. Inými slovami, ak by som niekedy robil rebríček mojich najobľúbenejších skladieb, táto je jednou z favoritiek na prvú desiatku (dumám, že by sa doň určite vošla aj živá Walk away od James Gang, rovnako živá Godzilla od Blue Oyster Cult a pre zmenu neživá Phoenix od Wishbone Ash). Spočiatku jemne psychedelická záležitosť Kill me with your love je v skutočnosti parádna hard rocková vec, ktorej nemožno vyčítať, že sa vyžíva v mierne nepravidelnom rytme a pozvoľne budovanej atmosfére niečoho tajomného. Ba dokonca temného. Čo dodať. Atmosféra by sa dala krájať, tak napínavé dielo je Jericho. Považujem ho za jeden z najzásadnejších hard rockových albumov vôbec a rozhodne patrí k mojim najobľúbenejším. Nebudem Vás siahodlho presviedčať, treba počuť.

Butterfield Blues Band - The Ressurection of Pigboy Crabshaw

Petr Gratias — Tue, 31 Jan 2012 09:35:25 EST

Známá americká rhythmanbluesová skupina Butterfield Blues Band, legendárního hráče na foukací harmoniku Paula Butterfielda po úspěšném albu East-West se neudržela pohromadě v dané sestavě. Na další projekt kapelník zajistil nové hráče z Chicaga, ve snaze zachovat progresivní linii daného žánru a potvrdit tak úspěšnost svého směřování. Album The Ressurection Of Pigboy Crabshaw nám představuje nově sestavenou kapelu, jejíž nedílnou součástí se stala i dechová sekce. Tedy nikoliv jako námezdních hráčů, ale regulérních členů skupiny. ONE MORE HEARTACHE – začátek poněkud nezvyklý – spíš jakoby swingový. Luskání prstů, přiznávky klavíru a nástup dechové sekce. Rytmika tepe spolehlivě, ale poněkud krotce. Paul Butterfield se svým hlasem vstupuje do tématu, ale fascinuje nás především svojí hrou na foukací harmoniku. Je skutečně virtuózní. Myslím, že v dané době neměl mezi bělošskými hudebníky v daném žánru větší konkurenci. Kytara Elvina Bishopa zahraje jenom několik taktů a zase se propadne do backgroundu. Muzikantsky poctivá práce, ale od kapela očekávám přece jenom něco víc. DRIFTIN´ AND DRIFTIN´ – dlouhé hodně dlouhé tóny a máme tady blues. Silná emocionální záležitost. Bishopova kytara je ve hře ale zdá se mi, že její přítomnost je výrazně potlačována dlouhými tóny saxofonů a trubky. Sound je poněkud nevyvážený. Bicí a baskytara hraje zbytečně při zdi a i Naftalinovy hammondky postrádají pronikavější attack. Drží pouze harmonii a v popředí jsou především dechy. Pravda je to blues a znějí proto trochu unyle, ale doufám, že v jiných pasážích budou mít výraznější ostří a švih. Natalin vedle hammondek obsluhuje i elektrické piano, ale patřičný muzikantský nástup lze zaznamenat především u foukací harmoniky. Tenhle nástroj zní v kapela jako mistrovský přínos. Bishop na kytaru rozkládá akordy a prudkým zásekem sjíždí do dolních poloh. Je to účinné, ale zatím málo přesvědčivé. Jakoby mu chyběl Bloomfield k větší inspiraci (což platilo na předešlém albu). Bugsy Maugh na baskytaru nezahraje svoje party tak jako Jerome Arnold a spíš se drží při zemi. Teď konečně Bishop rozbalí svoji kytarovou hru. Nerozhazuje tóny, ale hraje umírněně, přesto s patřičným výrazem a ohýbanými tóny. Myslím, že takový Luboš Andršt by si se sólem poradil přece jenom líp, třebaže jméno Elvin Bishop mělo ve světě blues svoje jméno.. Butterfield o všem blues cítí i ve zpěvu a tak se přes utahanou instrumentaci nakonec protáhneme až k závěru…. PITY THE FOOL – další blues se zdůrazňovaným rytmem podporují hammondky a dechová sekce. Maughova baskytara i Wilsonovy bicí stále nemají potřebný švih a navíc je nehrávka hodně nevyvážená po stránce vokálních a instrumentálních partů. Ve druhé polovině šedesátých let se na jemné proporce moc nehledělo, ale všechno zastíralo vibrujícími emocemi. Sólové vstupy harmoniky a saxofonů mají snahu prokrvit celé téma, ale přiznám se, že Butterfieldův zpěv mě více uspokojuje než samotná instrumentace. Takoví Big Brother And The Holding Company vykazovali mnohem více dravosti a živelnosti, stejně jako Electric Flag. Místy mám trochu dojem jakoby skladba z daného konceptu přešla do session. Nástrojově vstupy nepůsobí suverénně a přesvědčivě, což mě zaráží…. BORN UNDER A BAD SIGN – William Bell a Booker T. Jones jsou autory téhle vynikající skladby, kterou nahrálo poměrně dost kapel – o rok později např. Cream, ale koncertovali s ní i Canned Heat i Joe Bonamassa. Buttefield zpívá skvěle (Jack Bruce ale zpívá přece jenom přesvědčivěji). Rytmikia je pořád až příliš opatrná a místy hodně líná. Bishopova kytara je opět hodně překrývána dechy. Celkový dojem je hodně těžkopádný a kostrbatý, ale možná byl záměr, skladbu zpomalit a interpretačně se držet spíš krotší podoby. Bishop sice pálí kytarové sólo podle nejlepšího svědomí, ale stále jsem nad skladbou v rozpacích, protože tahle coververze nepatří mezi ty nejlepší, které jsem slyšel…. RUN OUT OF TIME – další skladba má svižnější charakter. Muzikantské vstupy jsou hrány v přesných frázích a trubka a saxofony jsou dobře seřízeny vůči přesným rytmickým členěním. Bishopova kytara hraje méně výbojné kytarové sólo, zato je tu opět Butterfield a ten velmi přesvědčivě rozběhne sólo na foukací harmoniku. Bicí a basy se bohužel pořád nějak ztrácejí a v celkovém pojetí znějí matně a stále nějak zahlušeně. Tak Naftalinovy hammondky se nechtějí dostat do popředí. Pořád postrádám skutečnou dravost. DOUBLE TROUBLE – bluesový standard Otise Rushe „ošetřilo“ už více interpretů. Butterfield zpívá velmi přesvědčivě, ale protahované dlouhé tóny dechů za asistence hammondek tohle téma zbytečně ředí. Myslím, že dechaři z Mayallových Bluesbreakers zněli svižněji, ostřeji a razantněji. Je to muzikantsky v pořádku, ale chybí zde výrazný drive a šťáva. Tak syrové téma a tak nedotažené zpracování…. Prostě jsem jenom zklamán. DRIVIN´ WHEEL – Butterfield se úporně drží víceméně klasického schématu rhythm and blues. Dělají to dobře, ale zároveň zde postrádám nějaký vývoj. Pořád jsem nucen porovnávat první a zejména druhé album s tímto projektem a nějak se do toho nedokážu vejít. Zpívající baskytarista Bugsy Maugh frázuje přesně podle modelu legendárního chicagského blues, jak to odposlouchal v začouzených klubech. Bishopova kytara v mezihře hraje další spojovací téma. Škoda, že se zde Naftalin a Bishop více nepropojují a dechová sekce se občas neodpojí a skladby by tak získaly jiný odér. Hammondky znějí hodně kavárensky… takový Manzarek z Doors nebo Auger z Trinity by si s tímto hudebním tématem poradili mnohem přesvědčivěji a tak se mi chce pochválit hlavně Butterfielda a zalitovat, že si koncepci své kapely přece jenom lépe nepromyslel….. DROPPIN´ OUT – teď jsme se ovšem trochu odrazili ode dna. Zpívá opět Paul Buttefield, ale hudebně se zde zase nic tak zvlášť nepromění. Třebaže vstupy Naftalina na klavír a Butterfielda na foukací harmoniku se moc pěkně poslouchají. Tady mě Butterfield připomíná zpívajícího kytaristu Jamese Litherlanda z Colossea na albu Valentyne Suite, které se ovšem zrodilo v Angliiaž o dva roky později. Hudebně se tady toho bohužel moc neděje, což mě roztrpčuje stále víc…. TOLLIN´ BELLS – poslední skladba je pro mě jako blues asi nejpřesvědčivější. Má sice hodně těžký zadek, ale dravý vokál a hudební doprovod se výrazně změní oproti předešlému materiálu. Začínám litovat, že tahle skladba není zařazena někde v začátku a že se na ni volně nenavazuje. V závěru skladby je trochu pozdě na to, aby si člověk doopravil na album názor. Výtečná foukací harmonika a údery na tympány Wilsonem zněji dost přesvědčivě, třebaže poněkud hypnoticky stejně. Kde je Bishop s kytarovými nájezdy a Naftalin s hammondkami. Odpověď na to už nenajdeme, protože jsme v závěru….. Myslím, že po East-West je tohle album Butterfield Blues Band přece jenom krokem stranou. Doba, ve které bylo natočeno servírovala v USA řadu nových souborů, které používaly dechovou sekci ve spojení s rockem, soulem, jazzem a blues a dařilo se jim lépe. Při vší úctě k Butterfield Blues Band musím být přísný a tak uděluji jenom tři hvězdičky…. Výrazného úspěchu už mimo Butterfield Blues Band dosáhl David Sanborn, jako vynikající doprovazeč řady významných jazzových kapel a orchestrů, ale i jako skvělý instrumentalista, které lehce překračoval žánry. V téhle době byl ovšem kvaklitní sidemanem, ale jeho hvězda už měla brzy vyjít.....

KISS - Hotter Than Hell

Jonny90 — Sun, 29 Jan 2012 15:21:48 EST

V počtu naštěvníků na koncertech klesá, a proto se KISS rozhoduje nahrát další album. Částečně je ktomu donucuje nahrávací společnost, kvůli krachu. Album se jmenuje Hotter Than Shell, s úvodní písňí Got To Choose - super,čtyřminutová rocková píseň, kterou složil Paul Stanley(totéž i zpíval). Parasite - konečně se zapojil i do skládání Ace, která se mu velmi povedla. Písněň zpíva Gene a když ji poprvé usližíte tak Vás příjemně překvapí a nakopne. Goin' Blind - u téhlé písňičky chci napsat jenom jedno: Kiss neměla moc materiéru a proto vzali Gene a Paul staré písňičku jako tuhle. Hotter Than Hell - konečně očekáváná písňička, a na úvod mě překvapila ale i zklamala. Potěšila mě krásnou předehrou a trochu tvrdším rytmem. Také i název je super. Horší je refré, ale jinak dobrý. Let Me Go, Rock'n'roll - písňička Rock'n'rollová jak má být. Doporučuji poslechnou!!! Na album najdete dále:Watchin' You, Mainline, Comin' Home a Strange Ways. Hodnocení: Na to že je to album ''narychlo'', tak je celkem dobré. Ale zase na druhou stranu KISS nedosáhly úspěchu v prodejnosti.

Hendrix, Jimi - First Rays of the New Rising Sun

gunslinger — Sun, 29 Jan 2012 09:26:14 EST

Jimi Hendrix jeden z prvých hudobníkov ktorých som začal počúvať a hudbu vnímať trocha inak vážnejšie (nedokázal som pochopiť skladby ako Voodoo Child (Slight Return) alebo Woodstock Improvisation [to som ešte nehral na gitare ] ako to ten maník robí)First Rays of the New Rising Sun je posledný album na ktorom gitarista Jimi Hendrix pracoval. Album na nešťastie nestihol dokončiť čo je veľká škoda pretože Jimi rozmýšľal na vydaní dvoj dokonca troj LP. S tým čo však stihol nahrať som veľmi spokojný je to poriadna kvalita počas hodiny trvania albumu som sa ani raz nenudil Hendrix si tu drží svoj štýl psychedekický rock s prímesou bluesu a štipku funku. Room Full Of Mirrors tak to je teda poriadna psychopsychedelická obludná bomba. Zo skladby tečie LSD až to je neuveriteľné.. Ezy Ryder má v sebe poriadny drive , slideujúci riff nenechá na nikoho pokoji. Beginnings zaujímavá na Jimiho nezvyčajne "heavy" inštrumentálka výborná vec a tie jazzovo improvizované bicie mňam. My Friend aká blúzovka hmmm v skladbe si zafúkajú aj na ústnu harmoniku. počas celej skladby sa dajú počuť v ústraní hlasy a trieštenie pohárov (je to tam pridané , ale znie to akoby hrali v nejakej malej krčme). Titulná skladba Hey Baby (New Rising Sun) je jedna z najkrajších balád akú som od Hendrixa počul ak máte radi skladbu All Along the Watchtower tak túto budete zbožňovať. In From The Storm - tomuto podobnú heavy rockovú pecku som od Hendrixa nikde nepočul niečo ako Cream alebo Mountain. Veľmi sa čudujem že tento album vyšiel tak neskoro až v roku 1997. Dokonca aj teraz vychádzajú nové a nové Hendrixove veci.. do každého albumu hodia 2 či 3 nové nevydané skladby a človek aby si to zase kupoval. tomuto dielu musím dať plný počet inak sa nedá nemôžem tomuto nič vytknúť.

Santana - Santana

Petr Gratias — Sat, 28 Jan 2012 11:02:43 EST

Debutní album kapely Santana jsem poznal v létě 1970 (tedy přesně o rok později než vyšlo), když jsem byl tehdy členem bigbítové kapely Harrow Of Tomorrow a jako mladí kluci jsme zkoušeli ve sklepě jednoho brněnského klubu v centru. Společně tam s námi zkoušeli už protřelí bigbítoví kozáci, kteří už měli zkušenosti, jistou praxi a někteří i místní věhlas. Pamatuji si, jak kytarista Davif Kafka ze skupiny Great Music Factory zkoušel s nějakou jinou skupinou a byl uhranut Carlosem Santanou. Piloval jeho tón, aby to znělo co nejvěrněji a také si pamatuji, že kapela vedle bicích měla asi troje timbales a dva volné kotle. Na conga tenkrát asi nedosáhli. Tohle album hrálo z páskového magnetofonu a David sjížděl santanovská sóla s velkou elegancí a jeho kvílivý tón měl absolutní dostával….. Za dva roky nato, to už jsem dělal rockové diskotéky, mě volal kamarád, že má doma desku, kterou mu někdo přivezl ze švédské montáže a že se mu nelíbí „kvílení kytary a všude samé bubny“, jestli bych to nchtěl za něco vyměnit. Já jsem tehdy dostal „danajský dar“ – jakýsi Best Of…. popíkové komerční hudby a nevěděl jsem co s tím. Přijel jsem za ním a uskutečnili jsme obchod. Jeho láska na popu ujížděla a já jsem zase zíral na první album Santany. Obal jsem neznal – byl graficky úžasně vyvedený – ale hudba mě vrátila do toho hudebního klubu a já jsem téhle desce zcela propadl – třebaže už jsem v té době znal Santanu III…. WAITING – podmanivý nástup bicích nástrojů ve spojení s congy a timbales. Baskytara je hutná, ale nijak komplikovaná a je tady rovněž zvuk hammondek. Teď dokonce vykrývá prostor a jejich strašidelný zvuk mě naplňuje zvláštními pocity. Je to emocionální, sugestivně a rytmicky nakažlivé a vnímám tu dušenou sílu emocionálního potenciálu. Vlastně si uvědomuji, že jsem do té doby neslyšel hrát kapely, která by propojovala takovýmto způsobem latinskoamerické rytmy s klasickým rockem….. Rázné zakvílení elektrické kytary vstupuje do hry a stupňování harmonie nabuzuje moje nitro strhujícími pocity. EVIL WAYS – úvodní bubenický přechod otvírá další skladbu. Má téměř písňový charakter. Výměna a moll a d dur je téměř hypnotická a šlapající rytmika s přiznávkami hammondek se přizpůsobuje těmhle výměnám. Varhaník Gregg Rolie má evidentně jazzbluesovou praxi a také to ve hře na varhany dokazuje. Není to Jon Lord, Brian Auger nebo Keith Emerson, ale hraje suverénně kvalitně a je součástí celého hudebního koloritu. V instrumentální části se náhle změní rytmická struktura a percussion se rozbíhají vpřed, za rozostřeného mlžení hammondek v tremolech a kytarových výbojů Carlose Santany. SHADES OF TIME – skladba se příliš neliší od předešlé, má ale větší dravost a dynamickou proměnlivost. Gregg Rolie je hlavní zpěvák kapely. Je to zpívající hudebník, není to profilovaný sólista, na toho si bude muset kapela ještě nějaký ten rok počkat. Svižné kytarové předivo je nezkreslené a pohybuje se hlavně ve vyšších polohách za mohutného přispění varhan. SAVOR – je tady dravá instrumentální skladba: Mike Carabello na conga je velmi čitelný a tvoří José Chepito Areasem vynikající rytmický tandem a propojují tak afro-jihoamerické kultury, zatímco mladý bubeník Michael Shrive dodává řadů breaků a přesné neomylné bubenické praxe razantního hráče. Černošský baskytarista Dave Brown má funkové cítění, ale tady se v přehršli těch bubenických instrumentů spíš ztrácí, protože rytmická linka je opravdu výtečně exponovaná, zvláště když i hammondky občas přebírají roli „rytmického“ nástroje. Rozvíjení základního motivu tvoří prostor pro členění percussion v roztodivných obrazcích…. Paráda. JINGO – conga v úvodu a pak důrazné další prokreslování rytmiky a Dave Brown najednou vystoupí s baskytarou z „anonymity“. Rolieho hammondky přicházejí zpozadí jako šumění vzdálené vichřice. Hypnotické a strhující do extáze. To potvrdilo hodně posluchačů i těch, kteří většinou nepřicházejí do styku s nějakými rytmickými souvislostmi. Mám pocit nějakého etnického obřadu, nějakého zasvěcení, nebo rituální oběti… famózní. Myslím, že tuhle skladbu natočila v polovině sedmdesátých let u nás i Skupina Františka Ringo Čecha. Čech si pořídil krásná conga a chtěl v kapele, která se z bubblegumu přesouvala k rocku, uplatnit jejich podíl… No myslím, že byl první u nás, ještě před Jiřím Tomkem, ale teď si nejsem jist, jestli je neměl už Jiří Veisser z Plavců, kteří úspěšně účinkovali na „ostrově svobody“ na Kubě….. v každém případě jedině v santanovském pojetí: nedostižné! PERSUASION – rychlé sekané kvílivé tóny mi připomenou kultovní scénu vraždy z Hitchcockova filmu Psycho…. Ale pak už se odvíjí další skladba. Pořádně přiostřená a rockové drsná. Tahle skladba se často hrávala na mých diskotékách a já pozoroval, jak se holky v minisukních a s dlouhými splývavými vlasy vyrovnávají s rytmy a zjišťoval jsem, že to ve mně vyvolává erotické představy. Výtečně vypilované rockové doprovody, hřmotná rytmická sekce a svištivé hammondky jedou jako o život. TREAT – tohle je ovšem výrazná změna. Posouváme se k bluesové formě kořeněné jazzem. Rolie hraje velmi citlivě klavírní téma a pohrává si s jednotlivými motivy. Má výtečný úhoz a výraz. Percussion ovšem zvolí střednědobé tempo a propojování rhythm and blues, jazzu, soulu a latinskoamerické samby se tady děje ve výtečné shodě. Carlos Santana do toho vsunuje svoje kytarové nájezdy. Blyštivě čisté tóny se spojují s tou úžasnou rytmickou odevzdaností. Závěr skladby se ovšem vrací zpět do úvodního tématu. Procítěného a velmi subtilního. Krásný příklad hudební fúze. YOU JUST DON´T CARE – výraznější tvrdší rocková formule. Hammondky se řítí prostorem s výrazně vypilovaným riffem kytary a baskytary. Rytmické akcentování skladbu zbavuje nějaké melodické linky a spíš vnímám velmi důrazné proměny a rytmické nálety. Rolie od varhan ovšem zvolí rhythmandbluesové téma a emoce varhaníka vkládá i do zpěvu, kterému výrazně sekunduje Santana se syrovými tóny. Tentokrát se pohybuje ve středních a někdy i spodních tónových polohách…. Ne ovšem dlouho opět vyrazí to stratosférických výšek a máme tady další řádně zahranou a zaranžovanou skladbu s řadou proměn a dynamických odstínů. Pravděpodobně zaujme skutečné milovníky klasického tvrdého pojetí rocku (záměrně se vyhýbám termínu hard rock, protože ten v r. 1969 v USA nikdo nepoužíval…. ani Blue Cheer ne) SOUL SACRIFICE – latinskoamerické rytmické asociace otevírají poslední skladbu na albu. Je zde opět popřáno těm etnickým prvkům, které kapelu Santana tolik proslavily, vedle kapelníkových jiskřivých sól. Skladba je vypilovaná do jednotlivých detailů a smysl pro rytmické cítění je opravdu famózní, i když mezi příslušníky původních etnických národů Latinské Ameriky nebo Afriky jsou tyhle dispozice většinově normální a my „ostatní“ jim je můžeme závidět. Hudební téma je dané a nijak rafinované. Schematicky se opakuje a poskytuje prostor pro řadu instrumentálních erupcí na varhany a kytaru. Eponymní album Santany bylo důležité album. Otevřelo cestu novým hudebním směrům, kterým se nikdo nevěnoval v dané podobě. Jeho futuristické poslání nezpochybňuji, ale jestliže další santanovská alba znamenala další výrazný umělecký posun výš, je třeba v hodnoceni dělat jisté rozdíly. Proto pro delším váhání uděluji albu „jenom“ čtyři hvězdičky, třebaže pět by zcela určitě zasloužilo. I po třiačtyřiceti letech jsem opět fascinován tím, co tenhle sextet ze San Franciska dokázal zahrát a nahrát, nemluvě o živé ztvárnění. Par excellence!

Harper, Roy - Sophisticated Beggar

gunslinger — Sat, 28 Jan 2012 06:29:42 EST

hudobníka menom Roy Harper som ešte do nedávna takpovediac ignoroval .. meno som poznal iba so skladby od Led Zeppelin Hats Off To (Roy) Harper a to už je pár rokov , a dokonca tam ani nehral. Celí album (až na 11 a 13 skladbu ) je čisto akustický bez iných pridaných nástrojov či už bicie alebo hammondky čo ma nesmierne prekvapilo. Už je to istá doba čo som niečo podobné so 60 rokov hľadal. Nesmierne som sa prekvapil aj tým ako hudobník interpretuje svoje piesne.. akoby rozprával príbeh. So skladieb cítiť obrovskú atmosféru. Je to Progresívny Barokový Folk nie je to len o troch alebo štyroch akordoch. So skladieb ako Sophisticated Beggar alebo October Twelfth cítim Jimmyho Pagea trocha Roryho Gallaghera je dosť možné že títo hudobníci boli odkojení na tejto hudbe , ale to na isto neviem, nie som hudobný historik len tak uvažujem. Zvuk nahrávky je na moje počudovanie veľmi dobrý priam vynikajúci. Nie žeby v roku 1966 nenahrávali čisto len folk som takto čisto nepočul spomeniem napríklad Garyho Farra a jeho album z roku 1969 Take Smoething With You folk výborný len kvalita nahrávky kríva.veľmi ma tlačí na 5 hviezd , ale albumy ako Folkjokeopus či Stormcock sa mi zdájú a kúsok lepšie.

Uriah Heep - Return To Fantasy

catcher — Fri, 27 Jan 2012 21:39:22 EST

Sedmdesátý čtvrtý nebyl pro kapelu moc úspěšný, navíc ztratila opravdu špičkového hráče na basu, takže nejistota fandů byla na místě. Podaří se oživit skomírající sound a nadto rozchodit personální výměnu? Jistý si nebyl nikdo, ale doufali jsme všichni ... A vyšlo to! Říká se-špatný rok, dobrý rok... a ten s označením 1975 nebyl jen dobrý, byl přímo skvělý! Není účelem této recenze blíže ho rozebírat, snad by stačilo jmenovat alba, jako třeba Physical Graffiti, Sabotage, nebo Hair of the Dog ... Prostě úrodná sezóna, a týkalo se to naštěstí i Uriášů. Na jaře narukovali do nového studia v Londýně k pokusu o vlastní rehabilitaci a v rodícím se létě byla na světě tahle kolekce. RETURN TO FANTASY – energické intro se známými hammondkami, premiérovým kovově bublavým zvukem nového basisty, Mickovým standardním kytarovým beglajtem a nad tím vším se pozvolně rozjíždějícím syntezátorem se po cvíli rozjede typicky cválavou rytmikouv úvodní song alba, které se pokusí zahnat chmury fandů z loňského nepříliš vydařeného bavorského tripu. A to už nastupuje frontman jako poznávací značka kapely ... (ano, tohle jsou ti praví Uriáši v typickém outfitu, jen ta džiska (syntíky) je nová). Skvělý úvod alba, přehledné harmonie, mírná inovace nahrávacího procesu (občasný hal a echo v Davidově vokálu) na rozdíl od předchozího alba výborný zvuk. Jen to tajemné předivo pavučin z dob démonů a čarodějů odvál nový, poměrně silný vítr změn... SHADY LADY – album nebude na jedno brdo ... na nic si nehrající rokec pořád umíme, jako by říkala skladba, pstavená na dialogu dvou kytar. Ken nemusí jen sedět u kláves, slide kytaru ovládá stejně brilantně. Pozdější otvírák koncertních playlistů skvěle šlape! Přestože jsem milovníkem hammondek, tady je ani nějak nepostrádám... DEVIL’S DAUGHTER – Mickův metalický riff, návrat Leslie soundu a odkrytý střed pro výraznější představení stylu Wettonovy hry. Snímek je unášen ve středním tempu k nečekanému vstupu syntezátoru, jehož sólo, kopírované Mickovou kytarou, rozvíjí téměř orientální melodiku. Dost dobré! V další části se předvádí ve vyjímečném světle zejména Mickova kytara. BEAUTIFUL DREAM – fade in činelů a obligátních hammondek, přidává se syntezátor, rozjíždí se rytmika ... inovovaný sound, předvedený v titulní skladbě, tvoří páteř i tohoto, dle mého názoru druhého vrcholu alba. Davidův hlas osciluje od komorního projevu k expresivnímu, v křičených polohách je prostě skvělý. Nijak vyjímečné kostře skladby dodávají lesk velmi zdařilé aranže jednotlivých nástrojů, ovšem prim v ní hraje především Lord David Byron, zde opravdu „at his best“. PRIMA DONNA – sympatické odlehčení po progresivnějšímm nářezu z první strany LP. Neberu to ještě jako „popovatění soundu“, vnímám to spíš jako signál kapely „nebereme se zase až tak vážně“. Rock’n’roll jak vyšitý, snímek prvotřídně šlape a ten saxík proplétající se Davidovým expresivním projevem tam „pasuje“ jako prdel na hrnec, jakkoli se zdá použití tohoto nástroje v hudbě Uriah Heep výstřelkem. Bohaté, i když zde „neuriášovské“ vokální harmonie (tipl bych si, že zde režíroval Mr. Wetton). YOUR TURN TO REMEMBER – ani tahle „odbočka z hlavní trasy“ nebourá vyznění celého alba. Přestože už jde jednoznačně o (jak to decentně nazvat) FM poprock, skladba je rytmicky velmi dobře usazená, kytarové beglajty se nikam netlačí, David to jistí a host na steel kytaru (B.J. Cole) přidává třešničku na dort. SHOWDOWN – velmi svižná, typická „uriášovská“ jízda, postavená stejně jako Shady Lady na dialogu dvou kytar. Zde ovšem ve svižnějším tempu. Výrazná je především Kenova slide exhibice s bottleneckem (pravý kanál), ale i Mick (vlevo) si přijde na své a střihne si své typické rychlé běhy po hmatníku nahoru dolů. Ty doprovodné „ruchy“ v soundu při šoupání prstů po strunách prostě miluju ... WHY DID YOU GO – balada s dominujícím Davidem, opět okořeněná v rámci soundu kapely trochu netypicky steel kytarou. Z dnešního pohledu tuctový cajdák, ale Byronův vroucí hlas vše přebíjí a dodává další rozměr. Jen bych trochu ubral orchestrace... Oblíbený ploužák tehdejších mejdanů. A YEAR OR A DAY – co se nepovedlo na předchozím albu, to tady klaplo dokonale. Závěrečný kousek definitivně potvrzuje kvalitu alba trochu zasněnou, nicméně energickou, šlapající skladbou se sebejistým Davidem, věrohodným i v expresivních, křičených polohách ve druhé polovině snímku. Basa s kytarou se bezezbytku pořizují celku, Ken ubral syntezátorového novátorství a nasadil osvědčený kalibr B3/Leslie na zahuštění soundu. Klasické uriášovské background vokály v průběhu celé skladby a zejména v pohodovém fade-outu jsou zde samozřejmostí, podtrhující jednoznačné zařazení snímku ke klasice stylu. Stejně jako u předchozí desky říkám škoda ... ale tentokrát škoda, že už album končí ... Remastery z obou vydání obsahují kromě upravených verzí albových snímků také dvě B-strany singlů. Musím napsat, že v případě Byronovských Uriášů jsem jako Smrt- beru všechno. Takže i tyto skladby se dají ... nicméně původní setlist LP na mě (zřejmě i vlivem x-násobných poslechů, zejména v období „vtiskávání“, tj. v roce vydání alba) působí natolik sevřeně a kompaktně, že bych tyto skladby do původní kolekce necpal. Je to v tomto případě bonus NAVÍC, poslouchám je odděleně, a při vyvolávání duchů starých časů pouštím z CD pouze původní „LP“ sestavu. SHOUT IT OUT – přitvrzený, jakoby opět „francouzský“ (Sweet Freedom) sound, hammond sólo. Solidní kousek. THE TIME WILL COME – další věc ve středním tempu, stylově jakoby opět ohlédnutí zpět, nicméně šlape slušně. Ten mírně zatěžkaný sound s Mickovým kvákadlem a mohutnou hradbou hammondek dělá z obou bonusů vděčný sběratelský artikl pro fandy. Zvuk je oproti Wonderworld podstatně lepší, promítla se zde i pohoda z nahrávání v domácím prostředí, prostě tentokrát to vyšlo bezezbytku. Nebo skoro ... V roce oném (1975) jsem ještě nebyl tolik v zajetí progresivních kapel, takže přestože jsem Johna Wettona už znal ze Starless a Red, nebyl to pro mě ještě takový machr jako později (zejména jeho angažnmá v U.K. hodnotím jako famózní). Takže lehký stín absence fenomenálního basáka z Nového Zélandu na tomto albu jsem vnímal už tehdy a zůstal v mém srdci dodnes ... God Bless You, Gary ... Co na závěr ... útlum a určité rozčarování z předchozího alba se podařilo bezezbytku překonat, kapela je opět v sedle. Jak jsem četl v jednom z článků v Melody Makeru z toho roku „Heep Are In Full Flight Again“ a takové články se jako potvrzení vlastních pocitů z muziky sakra dobře čtou ... Hodnocení: 4,2 – takže jasná čtyřka. Musím přece jen brát ohled na Démony, Kouzelníky a Sladkou svobodu, jejichž fluidum už odvál čas ...

Led Zeppelin - Presence

dolycentrum — Fri, 27 Jan 2012 21:19:55 EST

Nuz musim sa priznat recenzia a ako aj nasledne pripomienky ci nazory ma vzali...Led Zep je moj hudobny vrchol..zhmotnena dokonalost.Povravalo a meditovalo sa nad tym,ze Page upisal dusu diablovi,napokon to odniesol Bonham...asi to nie je daleko od pravdy lebo take skvosty dat do hromady a v takej miere posunut skalu vyvoja svetovej hudby sa snad nepodarilo nikomu.Mam ich v takej ucte,ze kompletnu discografiu vlastnim aj na vinyloch ako aj na CD..plus mnozstvo piratskych DVD koncertov vydanych a zakupenych u bratov v Moskve. Aj ked nedokazem delit kvalitu medzi jednotlivymi albami, tiez sa priklanam k nazoru ''tiena'' v nastartovanej discografii.Snad len na mergo:Mnozstvo materialu nazbieraneho na Physical Graffiti dalo aj priestor na samotny Presence..snad preto ten zaves.Boli si tak isti silou svojej tvorby,ze prve vydanie nemalo uvedene nazov skupiny na albume..svoje miesto dostalo az reediciach.Snad aj preto opovrhovali televiziou a reklamou.Necitili potrebu..Genialny tah Petra Granta. Neda mi menej ako 5 hviezd.Nie je to len ucta...

Mišík, Vladimír & ETC... - Nůž na hrdle

Petr Gratias — Fri, 27 Jan 2012 12:16:49 EST

Album Nůž na hrdle jsem v dané době očekával s velkým napětím. Na koncerty Etc… jsem chodíval dvakrát někdy i třikrát do roka a tak jsem měl jejich repertoár docela dobře naposlouchaný. Myslím, že Vláďa popadl novou porci energie za správný konec. V Etc… došlo k personálním změnám (odešel bubeník Tomáš Krček a baskytarový mág Guma Kulhánek). Do kapely se po letech vrátilo další staronové baskytarové a aranžérské eso – Jiří Veselý, který s sebou přivedl snad nejvytíženějšího pražského bubeníka Jiřího Zelenku. Parta, která tohle album nahrávala alespoň podle hudebního výsledku držela hodně pohromadě a na albu samotném je to znát. Musím pochválit i výtvarný design obalu, ale především umělecky vypravený booklet. Texty, montáže, koláže a výtečně sejmutý zvuk. NIŽBOR – my, co jsme z Moravy, nemusíme vědět (a mnohdy to ani nevíme), kde leží Nižbor. Já jsem na to náhodou přišel, když jsme byli na dovolené kolem Berouna, Karlštejna a Srbska…. Moc příjemné prostředí lesů, skal. Nafukovací člun se krade po vodní ploše, pleskání vesel, bzučení much (hezký stereofonní efekt) s přicházející letní bouřkou. Na Etc… velmi netypický začátek alba, není-liž pravda!? RELATIVISTICKÝ ZÁDRHEL – dusavě šlapavé bicí nástroje a zpěvné kytarové intro a už jede plnotučná baskytary Jiřího Veselého a vyšívá přesně jako šicí stroj se Zelenkovou baterií. Vláďa Mišík zpívá ve velké pohodě a srozumitelnost zpěvu je zde velmi vyprecizovaná. Sborové zpěvy jsou v Etc.. dost nezvyklé. V mezihře vloží dravé sólo se stupňující se harmonií Standa „Klásek“ Kubeš, nejrockovější pól Etc… Skladba je formálně jednouchá, je však výtečně proaranžovaná a má chytlavý a nosný základ a drží pěkně pohromadě. Kvalitní začátek! V KARVINÉ – tak tohle je ten správný mišíkovský městský folklór. Hospodská atmosféra je umocněna akordeonem Jiřího Veselého, a Olin Nejezchleba na elektrické violoncello hraje podmanivé bručivě bzučivé dlouhé tóny. Kytarista Pavel Skála prošpikuje skladbu svižným sólem na akustickou kytaru. Jako host se v kapele objeví bývalý člen Honza Hrubý, který sem vloží klasické rozevláté sólo na housle. Proletářská hudba s ironickým nádechem a nezpochybnitelnou legitimitou…. NOC – krásná balada s akustickými nástroji. Vláďova autentická podoba jeho osobitého uměleckého vyjádření. Akustická kytara Pavla Skály s playbackovanými elektrickými tóny, doprovázena na tlumené klávesy a výrazně prokreslovaná violou Honzy Hrubého. Vlˇaďa se výtečně pokládá do textu s kterého mám radost – vlastně hodně osobní. Proč? Protože autora jsem znal osobně. Bohužel musím psát v minulém čísle. Básník Jiří Veselský, možná bych napsal prokletý básník československého prostředí normalizačních časů byl můj dlouholetý kolega v tiskárně a redakci a jako korektor se mnou sdílel jednu kancelář spolu s dalším normalizačním vyděděncem doktorem přírodních věd-entomologem. Tohle intelektuální prostředí mě velmi nabuzovalo. Třebaže mi kolega Veselský nabídl tykání, patřil mezi brněnskou bohému a stýkal se i s máničkami mého typu, měl jsem k němu tolik úcty, že jsem mu říkal Mistře a respektoval jsem jeho lidskou ulítlost a společenskou nezařaditelnost. Vedle básníků Mikuláška, Skácela a Bochořáka patřil i on. Byl doslova pochodující encyklopedií kultury, politiky…. klasicky nepraktický člověk, někdy náladový, se vztahem k alkoholu, který mu ale nezatemňoval mysl. Psal krásné básně a byla to univerzita života sdílet s ním víc než šest let společný prostor….. Velmi mě potěšilo, že Vláďa objevil jeho poezii. Kdo se o ni zajímáte, anebo máte schopnost vnímat vibrace při poslechu téhle balady, budete vědět, o čem mluvím. HONDURAS – od poezie se ale odpoutáme směrem k bigbítu, který si napsal rozevlátý Olin Nejezchleba a taky si píseň nazpíval doplněn textem Jiřího Dědečka. Skála i Kubeš drtí elektrické kytary – Standa Kubeš ještě navíc banjo (!). První bigbítový kytarista, který hraje (a nestydí se za to) na banjo jako kotlíkář a tyhle aspekty jsme docela zajímavě osobně probírali naživo v rádiu, kam přijal pozvání a osobně dokořenil svou přítomností. Skladba má jasnou melodickou kostru. Základní akordy, ale výtečné aranžmá a vypilování detailů. Standa svůj rozvichřený sound kytary mocně rozvibrovává a ukáže nám, že je opravdu třída. UŽ ANI SLOVO DÁL – dusavý rytmus boogie. Tepající bicí a kreativní baskytara drží grunty téhle zcela jasné skladby, která by mohla být klidně v repertoáru takových Lynyrd Skynyrd v té dravější části – zatímco v mezihře se celá koncepce rozvolní – aby se potom zase vrátila zpátky. Pavel Skála perlí na elektrickou kytaru a lap steel kytaru a bottleneck dělá svou práci, zatímco Olin Nejezchleba zde hraje na mandolu a máme zde výtečně udělaný přímočarý bigbít podle nejlepších pravidel a svědomí. POKLAD NA OSTROVĚ – hostující Honza Hrubý na housle a dobře vystavěné akustické kytary Pavla Skály a stručná a výstižná rytmika. Vláďa zpívá s lehkou nostalgií o lidských pocitech a přesvědčuje, že i normální nekomplikovaná písnička může mít svou neoddiskutovatelnou výpovědní hodnotu. AŽ ZA MILOU PŮJDEŠ – elektrické violoncello a zvláštně znějící elektrické kytary trochu ve stylu Petera Greena s hallem, kdy se ani tak citlivý kytarový filigránista Skála nezdráhá zapojit wah wa pedal, který by v jeho direstraitovsko-caleovském kytarovém předivu sotvakdo očekával. Také Standa Kubeš se dokázal se skladbou velmi dobře vyrovnat na elektrické a akustické kytary. Nádherná souhra obou kytaristů přímo v ukázkovém stylu. Osobitě působí i Vládův jazzový scat, který mu docela sluší v téhle zajímavé skladbě. SOBOTNÍ REJ – ryze městský epický text Vládi Mišíka opatřil hudbou a také zpěvem Standa Kubeš, jehož zastřený a obroušený hlas nemůžete přeslechnout. Tohle je bigbít prvního plánu, kde si nikdo na nic nehraje a rockový doprovod je střídmý, razantní a správně odpíchnutý od podlahy. Text přesně reflektuje život v panelákové kultuře, jak jsme ho znali a možná dodnes známe. Všechno má svůj řád a tady to platí bezezbytku a je to hodně věrohodné. Standa Kubeš nahrál do mezihry výtečné kytarové sólo se suverénním pojetím, ale bez nadměrného exhibování. Jiří Veselý a Olin Nejezchleba propojili baskytaru a mandolu a vytvořili velmi účinné soustrojí. Skladba, která se stane ozdobou koncertů kapely. TO BYL ZAS DEN – další balada. Zezačátku subtilně, ale poslezé získává dtravější podobu. Musím pochválit výtečné kytary Pavla Skály. Hraje velmi dobře na elektrické i akustické kytary. Má velký výraz a smysl pro citlivé a přesné hraní. Jako host se zde objeví opět houslista Honza Hrubý. Sladba ovšem stojí na souhře akustických kytar, elektrické kytary a houslí v jednom tvaru. Kdo má rád zeppelinovské nálady na Trojce, řekl bych že tyhle námluvy elektrické a akustické bude vnímat docela pozitivně. Zajímavá záležitost. BYL JSEM DOBREJ – Olin Nejezchleba se autorsky opět přihlásí, ale u mikrofonu stojí Vláďa. Kdybych za každou cenu chtěl hledat na albu nějaký „hit“, pravděpodobně bych se zastavil u téhle skladby. Je chytlavá (nikoliv podbízivá), základní harmonická struktura a dobře vystavěné aranžmá – stejně jako úderný refrén. Tady se Vláďův hlas spojuje s Olinovým a Standovým. Klasický bigbítový model. VĚCI KOLEM – Olin Nejezchleba dodá další skladbu a tentokrát si ji i sám zazpívá. Opatřil ji i textem. Jsou to osobní reflexe a tenhle text není vůbec špatný. Myslím, že se v něm citlivý posluchač najde i bez nějakého „návodu“ jak tuhle skladbu vnímat. Hostující Jan Kolář do skladby nahrál nádhernou mezihru na hoboj. Je to výtečný instrumentalista a škoda, že není stálým členem kapely. Nejezchleba si nahrál i party na housle a vilu a kytarové vyšívají jako ve správném keltském rocku, který se tady podařilo vytvořit na první pokus. Nádherné harmonizování a výtečná melodická struktura. Prostě paráda. MELANCHOLIE – skoro beefheartovsky kytarový úvod (samozřejmě bez další agresivity podání) a do toho výrazně šlapající bicí nástroje a monumentální sound baskytary a dokonce i hostující varhany Michala Sibery. Text napsal opravdový moderní básník Jiří Dědeček. To jsou opravdové kreativní obrazy lidské duše a její obnažení a položení na dlaň. Tohle dokáže v ryzí podobě opravdu málokdo. Vláďa a Ddeček to dotáhli v téhle skladbě do dokonalosti. Pavel Skála lehce vyhrává proměnlivé kytarové tóny až do závěru tlumených varhan. Velmi dobrá skladba. MADONA DECIBELLA – pokud hledáte opravdu úderný a syrový rock, tak jste ho právě našli. Asi nejrazantnější skladba na albu. Formálně poměrně složitá a náročná na precizní souhru, kterou kapelník Jiří Veselý jako filigránský hudebník vyžadoval superpřesnou do posledního drnknutí… Znám ji ještě ze sedmdesátých let. Napsal ji Vláďa Merta. Má úžasně nadčasový text, který mě vždycky jímal. Skladba patřila k vrcholným okamžikům koncertů starých Etc… Jsem rád, že si na ni Vláďa vzpomněl a že ji konečně natočil na album – třebaže s novou sestavou. Myslím, že je to muzikantský vrchol projektu po obecné stránce. Krásně vystavěné kytarové party a Skála a Kubeš zde opravdu „řádí“. Nesmí chybět ani Honza Hrubý na housle a ve spojení s vynikající rytmikou se opravdu podařilo přenést na nosič to, při čemž lidé bouřili tak, že nebylo Vláďovi slyšet zpívaná slova….Teď už je slyšíme a Vláďa Merta napsal velmi nadčasový text, který platil jak za bolševika, tak i teď až mě to zaráží. Jsem z ní dokonale fascinován. Škoda, že ji nehrají v rádiích… zasloužila by si to! HODINY STARÉHO LENOCHA – krásné zklidnění od Pavla Skály. Jeho hlas je hlasem civilního vypravěče. Poetický text je rámován nádhernou akustickou kytarou, slide-kytarou a šuměním pádel ve vodě, které obstaral společně s hudebním producentem Pavlem Karlíkem. Tohle je skladbička, která vás melancholicky naladí a ukáže vám život v civilní podobě s melancholickým závojem, který občas do života potřebujeme… Album Nůž na hrdle je pro mě vynikajícím příkladem, že kapela Etc… po řadě proměn dokáže po tolika letech existence (a vynucené neexistence) vytvořit tak silné, propracované, podnětné a stylotvorné album. Necítím na něm žádnou uměleckou šmíru, únavu, nebo nějaká klišé. Je tady spousta energie, ale i poezie, rockové dravosti, nementorského vnímání světa bez příkras. Prostě Vláďa Mišík je opravdová hudební legenda, která nemusí dokazovat sama sobě a okolnímu světu co umí. On to prostě na album dostane s lehkou graciézností a elegancí a jeho styl a přístup mi maximálně vyhovuje. Je to prostě ryzí bigbíťák a přitom i ryzí a citlivý člověk. Vážím si ho a mám ho rád takového jaký je. Trochu se známe a před nebo po koncertech si občas povídáme a je prostě stále svůj….. Myslím, že album Nůž na hrdle mohu zařadit na stejnou úroveň jako první dvě famózní alba (1976) a (1980), třebaže čas pokročil. Pět hvězdiček zcela zaslouženě!

Led Zeppelin - Presence

hejkal — Fri, 27 Jan 2012 11:50:51 EST

Uplynul nejaký čas a som späť s ďalšou recenziou na milovanú legendárnu ikonickú a nedotknuteľnú skupinu Led Zeppelin. Presence, prečo to nepriznať, som dlho v zbierke nemal, ešte menej som ho napočúvaval, nuž sa len sotva dá hovoriť o nejakom bližšom vzťahu medzi nami. Prekliatie naozaj svetových skupín tkvie v tom, že keď sa zadarí a kvalita sa stretne s masovým úspechom, očakávania sa už iba stupňujú a zákonito prichádza sklamanie. V rámci neho si často málokto všimne, že na klesajúcej krivke sa vyskytujú aj dôstojné diela, ktoré, pravda, nedosahujú minulé vrcholy, ale to ani nebol ich cieľ. Až dávno po doznení hystérie si poslucháč uvedomí, že dobrá hudba nemusí byť vždy iba tá geniálna. Plant, Page, Jones a Bonham „chradli“ presvedčivo. Napríklad tak, ako sa prezentovali na albume Presence: Rinčiaca desaťminútová rockovica Achilles last stand je fajn. Zaujímavé je, že ju viacerí fanúšikovia radia do progresívneho, či dokonca artového rocku. Túžba dokazovať umelecké kvality je tak rozšírená, až sa čudujem, akoby to Zeppelíni potrebovali. Skladba má pomerne zložitú štruktúru, ale aj tak je to hard rock ako remeň! Keby to nebolo rúhanie, nazval by som ju „Rushovkou“. For your life pripomenie klasické obdobie skupiny, sekaná rytmika, bluesové zafarbenie, tak to mám rád. Neprekáža ani pomerne zdĺhavá minutáž. Podobne sekaný, ale s nádychom funky, je aj nasledujúci kúsok Royal Orleans. Zmienený nádych skladbe priveľmi neublížil, samého ma to prekvapuje. Pripomienka Black dog nesie názov Nobody's fault but mine, bluesový fíling dopĺňa živelné harmonikové sólo. Skvelé! A na blues rockovej vlne surfuje aj ďalšia skladba Candy store rock. Kapela, zdá sa, už nedokázala prísť s plynulým rytmom, aj tu sa Bonzo zasekáva ako doškriabaná platňa (to nie je kritika). Lalákaná Hots on for nowhere má až rádiovú náladu, prečo sa to funky rytmizovanie medzi rockermi tak rozmohlo nechápem, ale budiš. Pre mňa najslabšia skladba albumu. Na záver je tu príjemné dlhočizné blues Tea for one. Začína síce rockovo, ale rýchlo ukáže svoju pomalú tvár a tej sa drží ako politik masky ľudomila. Na rozdiel od neho sa Zeppelínom dá veriť. Presence udeľujem štyri hviezdičky na nič nehovoriacej škále a to preto, že hoci ide v porovnaní s prvými albumami predsa len iba o dobré dielo, páči sa mi viac ako Physical graffity. A to aj navzdory tomu, že neobsahuje ani jednu skladbu, ktorá by vyčnievala (možno úvodná pecka), o formáte Kashmiru nevraviac.

Porcupine Tree - In Absentia

Petr Gratias — Fri, 27 Jan 2012 10:10:14 EST

Jak člověk začíná počítat svoje rocková léta, tak se jen těžko smiřuje s tím, že už neudrží přehled o nové hudbě, kterou nám servíruje ta část hudební rockové scény, která je schopná zaujmout. Tohle je i můj případ. První roky mě tato okolnost dokonce štvala, ale pak jsem pochopil, že udržet přehled o nových skupinách, stylech a hudebních proměnách prostě v té šílené plejádě hudby není možné a tak jsem to zvolna vzdal a než tápat, zaměřil jsem se většinově na moje šedesátá a sedmdesátá léta. Přesto se ale stalo, že po doporučení britské skupiny Porcupine Tree od mého bývalého kolegy z Rádia Hey 96,B FM – Martina Kudličky a mého syna Romana, jsem zůstal téměř zmrazen v tom pozitivním slova smyslu ze skupiny Porcupine Tree, která mě doslova nadchla a album In Absentia se tak stalo součástí mé sbírky. Otevřelo mi dveře do světa vzrušujícího hudebního dobrodružství a o svoje pocity se teď s vámi rozdělím…. BLACKEST EYES – velmi zajímavý začátek…..kytarová meditace s chvějivým elektronicky preparovaným signálem, pak už ovšem přichází důrazná směs bubenických breaků a poctivě vystavěná rocková struktura riffů. Hned nato ovšem naváže zvonění akustických kytar a dobře odpíchnuté rytmiky. Moho zaznamenat hned několik postřehů, kterým se neubráním. Trochu zde cítím moderní odkaz Pink Floyd, ale i zeppelinovské názvuky sejmuté rytmiky a kytarové práce, pak se ale hudba vrhne úplně jiným téměř písničkovým směrem v melancholické podobě. Tady se vrství hned několik hudebních témat dohromady. Zcela evidentně mě čeká barvitý výlet do světa fantazie, rocku, experimentálních postupů a neustálých proměn. Hlasy jsou britsky naříkavé, ale v žádném případě unylé. Cítím spoustu uvolněné energie a správně načasované invence. Very good! TRAINS – krásně pojednaná akustická kytara v úvodu a posmutnělý hlas nad kterým se line elektronická zvuková clona. Možná ve stylu britských kytarových skupin devadesátých let? Myslím,že tohle platit dlouho nebude. Dlouhý tón synthesizeru Richarda Barbirriho nás odvádí do světa derivátu art rocku nové doby. Ten odér Pink Floyd cítím, ale je zde totálně odlišná rytmika a větší švih. Nálady a vokální stavba jsou opravdu famózní. Teď se dokonce nezdráhají použít i takový nástroj, který bych zde neočekával: banjo! Rytmika je precizní, i když nijak nekomplikovaná. Náladotvorné kouzlení elektrické kytary s percussion je zajímavé. Máme tu zase akustickou kytaru a zpozadí astrální tón a opět plnotučné rockové téma. Gavin Harrison na bicí nástroje je velmi kreativní bubeník. Žádný jazzrockový ďábel, ale technicky přesný a důrazný…. LIPS OF ASHES – tak tohle mě dostává už od prvních tónů. Nádherné akustické kytary. Ten sférický sound! Roy Harper by žasnul…. Hledám vhodná slova pro vyjádření. Tady všechna selhávají, je tady cítit jakoby pocit odloučenosti, osamělosti a hledání sebe sama v astrálním nekonečnu. Konejšivé, hladivé, snové…. A do toho krásné hlasy, čisté, mámivé a podmanivé. Elektronika vstupuje velmi decentním přesto účinným způsobem mezi akustcikou podobu a rovněž i uzpůsobené kvílení elektrické kytary, které se s dlouhými basy dostává do prostoru nám nastolí nádhernou atmosféru jakesi vnitřní neidentifikovatelné estetické krásy a uvolnění. Velmi silný emocionální zážitek. THE SOUND OF MUZAK – tak tohle už je trochu sound nového tisíciletí. Rytmika má zcela odlišný princip pojetí. Zdůrazňuje se tady třetí doba v zrychleném paradiddlu a je osobitě natočen jejich zvuk. Ve vokální stavbě cítím inspiraci šedesátými léty, ale v trochu jiném způsobu zpracování. Zvonění kytar mírně poodsuné do pozadí výtečně vystavěné kytarové sólo Stevena Wilsona. Má dravost a ostré hrany, ale nepřebíjí atmosféru, do které vstoupily i lehce varhany a všudypřítomné akustické kytary zde přinášejí stále onen svěží závan zvuku. Polyfonní synthesizer nahradil mellotron a tak nám předvádí svoje uměřené hudební barevnost. GRAVITY EYELIDS – polyfonní synthesizer zůstává ve hře a simuluje vzdálený vokál ve vesmírné nekonečnosti. Zvláštně zvukově preparované kytarové předivo. Celkový dojem zní jako návštěva nějaké industriální krajiny s podivnými továrnami budoucnosti. Hlas zpěváka je čistý a melancholicky zabarvený. Dlouhé harmonické tóny synthesizeru jsou ledově pochmurné a k tomu pracuje velmi stručná rytmika – baskytara nefunkuje, ale hraje zvláštní tónové výměny a bicí úderné základní principy. Harmonie se rozrůstá do prostorového vnímání…. Pak se ale ozvou zvláštní elektronické zvuky bloudivých tónů a jako elektrické výboje přicházejí drsné rockové riffy poučené Led Zeppelin, do kterých vstupují mírně crimsonovské elektronické postupy. Všechno je ovšem pod kontrolou a neuchyluje se k nějakému samoúčelnému exhibování. Ten sound je velmi působivý. Má v sobě dravost a neústupnost a vytváří iluzi proplouvání na neviditelném korábu fantaskní krajinou hlubokých propastí zahalených do oparu kobaltové modře. V sedmdesátých letech ještě nebyla technika na takové úrovni jako nyní, ale nápady ano. Tady se to ovšem dovedlo na novou komplexní úroveň. WEDDING NAILS – nekompromisní rockový nástup. Wilsonova elektrická kytara hraje v divokém tempu a sází dravé tóny a v divokých proměnách servíruje ďábelský riff, který nás nenechá na pochybách, že Porcupine Tree vedle svého experimentování s náladami a zvuky dokáží nabídnout i pořádnou porci syrového rocku balancujícího mmezi hard rockem a nějakou odnoží metalu. Znovu zdůrazňuji. Úplně odlišná rytmická struktura, ale ten energetický potenciál je v téhle instrumentální skladbě opravdu úctyhodný – tedy alespoň pro člověka jako jsem já, který se v nové hudbě nějak neorientuje. Jsou tady ovšem najednou i tajemné tóny nekonečného prostoru, které asociují u každého posluchače asi něco jiného. „Svatební nehty“ – je ovšem hodně bizarní název skladby. PRODIGAL – Wilsonův hlas opět upamatovává na staré dobré Pink Floyd na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a sborový zpěv tuhle mou teorie zdařile podporuje, stejně jako klouzavé kytarové tóny. Bicí jsou nahrány velmi důrazně, velmi ústrojně se propojují se zvonivými akustickými kytarami a podílem elektrických kytar. Dobré a účinné kombinace. Do hudebního terénu vstupuje harmonické vrstvy, které se vzájemně doplňují a nevytěsňují. Je ovšem pravda…. Že tento princip hry na bicí nástroje už mi připadá přece jenom místy stejný, je ovšem prokreslován řadou breaků a tak se rytmický složka neutápí na nějakých ustálených principech. Kompoziční stavba skladba je pevná a nosná jako u pořádné budovy…. .3 – elektronické vlny se přelévají z kanálu do kanálu a do nich se vkliňuje úporné basové téma, které čeří hladinu vlnění zvuku. Důraz na třetí dobu na bicích už vnímám jako symptomatickou záležitost. (V osmdesátých letech byl důraz na druhou dobu a navíc byl elektronicky upravován). Asi bych zvolil jiné rytmické postupy, ale já mám přece to starobylé uvažování. Tohle se ovšem pohybuje v téměř ambientní poloze. Ale už tady máme krásné zvonivé akustické kytary a elektrickou kytaru preparovanou přes elektronické vibráto. Vokální stavba se v Pink Floyd opravdu shlédla, ale nevadí mě to. Elektrciké smyčce se přelévají a jsou důrazně protínání rockovým náletem elektronických zvuků a tetelivých tónů s dunivými basovými kreacemi. Robert Fripp a Brian Eno by zde nalezli podobné asociace, ale v uměřenější podobě…. THE CREATOR HAS A MASTERTAPE – zase trochu jiný pohled na hudební sféru. Elektronicky preparovaná elektrická kytara moduluje strašidelné destruktivní zvuky a hlas přes filtr jsou hodně emoční. Do toho pracuje jako o život rytmika. Bicí nástroje jedou vpřed jakom,o život a baskytara se v neurotických obrazech jako had plíží pod jejich základy. Syrový elektrický tón vás na chvíli oslepí svými zvuky a pak se do téhle zběsilé jízdy vkrádají další zneklidňující aspekty varovných signálů elektrické destrukce. Spousta energie a muzikantsky vybičovaného napětí v tom nejpozitivnějším slova smyslu až se konečně ztrácí tahle neuvěřitelně pojednaná skladba v astrální nekonečnu černé díry vesmíru… HEARTATTACK IN A LAYBY – můžeme hovořit o baladě? Snad ano. Klavírní téma je zcela nečekané. Nádherně vedený hlas se rozléhá v prostoru za podpory krásných akustických tónů kytary a dlouhých kosmických tónů bicí spíš tikají… činely a dlouhý basový tón je fitrován prostorem. Krásná skladba, která má velmi mysteriózní obsah a cítím po těle řadu vibrací. Moderní pastorále, které má jakoby dávnou tradici sborového zpěvu. Skvělý hudební podkres, který je velmi citlivě zaranžován do finální podoby s mírnou ozvěnou v závěru….. Výtečné! STRIP THE SOUL – baskytarové intro Colina Edwina nasazuje zrychlenou výměnu tónů v opakujícím se předivu. Bicí stručně opakují svoje schéma a syrově pojednaná kytara má onen frippovský dozvuk. Nad tím krouží hlas vypravěče a vypilované syrové rockové téma. Naříkavé hlasy nad tím shlukem instrumentace znějí jakoby bezradně. Některé aspekty jakoby pocházely od Terryho Bozzia a Tonyho Levina…. Ale nevadí mi to. Pořád zde cítím řadu nových nápadů a emocí a smysl pro propojování akustických i elektrických nástrojů ve velkém a tvůrčím stylu. Wilson se nebojí použít ani wah wah pedál, ale i další krabičky, které Porcupine Tree dodávají společně se synthesizery a studiovou elektronikou ten patřičný mocný a homogenní sound, servírující elektrickou operu budoucnosti. COLLAPSE THE LIGHT INTO EARTH – závěrečné intro na klavír působí smířlivě (téměř mccartneyovsky). Vokální téma je velmi smutné. Také se nezpívá o nějakých moc veselých věcech už podle samotného názvu…. V pozadí synthesizer dotváří ortelnou nevyhnutelnost a vzniká nám sound velebného skoro až duchovního charakteru Z alba In Absentia jsem jednoznačně nadšen. Zosobňuje pro mě veliké množství podnětů k přemýšlení a poskytlo mi výlet do nevšedních destinací. Cítím velký autorský potenciál kapely, schopnost důstojným způsobem potlačovat svoje muzikantské ego a vzájemně se podporovat v kolektivním pojetí tak náročného hudebního útvaru. Pokud by příští progrocková hudba měla být koncipována ve stylu Porcupine Tree… myslím, že o ni potom nemusíme mít obavy. Frontman kapely Steven Wilson je opravdový hudební věrozvěst. Na tomhle formátu se odehrává tolik hudební epizod, které podpírá virtuální strom živený životodárnou mízou. Jsem nadšen a chci se příležitostně dále prosekávat džunglí jménem Porcupine Tree a zjistit, jestli právě tohle album je jejich vlajková loď. Alespoň já si to v téhle chvíli myslím. Plný počet hvězdiček!

Mayall, John - Crusade

Petr Gratias — Thu, 26 Jan 2012 14:12:47 EST

Další album Mayallových Bluesbreakers (v pořadí čtvrté řadové) se vezlo na vlně britského rhythm and blues. Jestliže na předešlém albu byli hráči na dechy přizváni jako hosté, na albu Crusade už získali legitimní post členů kapely. Mayall se vyhříval na výsluní slávy a jeho Bluesbreakers platili jako jedna z nejdůležitějších kapel šedesátých let v Británii. Kapela ovšem prodělala další personální změny. Na post sólového kytaristy byl přizván mladý a nepříliš známý Mick Taylor. Neměl sice pověst Claptona nebo Greena, ale instrumentální platil za velmi kreativního hráče s budoucností. Na bicí nástroje nahradil Aynsleyho Dunbara nástupce Ringo Starra v Rory Storm And The Hurricanes, jenž prošel bohatou hudební praxí, Keef Hartley…. OH, PRETTY WOMAN – výrazný rhythmandbluesový riff je příležitostí pro kytaru Micka Taylora, jehož ostře hranatý tón s prodlouženým vyzněním je velmi přesvědčivý. Mayall sedí za hammondkami a před mikrofonem a v mezihře dopřává prostor i přiznávkám tenorsaxofonisty Chrise Mercera a barytonsaxofonisty Ripa Kanta. Taylorovo sólo má claptonovskou dravost a dobře se ve skladbě uhnízdilo…. STAND BACK, BABY – výraznější rytmický podíl bubeníka Keefa Hartleyho a baskytaristy Johna McVie, který jako jediný zůstal ze staré sestavy. Dlouho se ovšem neohřeje, protože po odchodu Boba Brunninga nastoupí do Fleetwood Mac… Sound hammondek má v pozadí velmi důležitý podíl spojovacího můstku s předsunutou instrumentací. Foukací harmonika se zarývá do harmonie, stejně jako klouzavé tóny za pomocí bottlenecku…. MY TIME AFTER A WHILE – krásně vypreparované blues. Mayallův expresivní vokál ve výškách se dobře snoubí s hammondkami, srozumitelnými dechy a kreativně prokreslenou Taylorovou kytarou. Mayall ve snaze dokázat, že naše za Greena adekvátní náhradu, poskytuje mu zde výrazný prostor a třebaže že kapelník je tu On, Taylor se v kapele ohřeje přece jenom déle než jeho předchůdci (i když to asi v daném okamžiku asi nevěděl). Modelový příklad britského rhythm and blues ve vší kráse, když tahle hudba byla králem na pódiích a v hudebních klubech…. SNOWY WOOD – výtečná McVieho baskytara a Hartleyho stylotvorné bicí poskytují výtečné základy pro dobře zaranžovanou instrumentální skladbu. Prostor zde získávají v unionech saxofony a hammondky a Taylorova kytara kvílí se správně rozvibrovaným tónem. Jeho výraz je suverénní a stále si zachováva muzikantskou neotřelost, třebaže neběhá po pražcích rychlostí Alvina Leeho. Všechno je správně namícháno v uměřených poměrech… Taylor má spolu s Mayallem na skladbě autorský podíl, což v případě hudebního nováčka v kapele nebylo tak úplně obvyklé..... MAN OF STONE – jazzově znějící rytmický podíl šustících bicích a swingující rytmika podle amerického modelu dodává písní správnou porci energii. Mayall vedle zpěvu se chápe i foukací harmoniky a výtečné sólo Chrise Mercera na saxofon si teď podává s Mayallem a jeho harmonikou. Skladba působí dojmem dobře kontrolovaného session TEARS IN MY EYES – krásně pomalé blues. Vystihuje atmosféru samotného názvu skladby. (Uriah Heep nebyli první se svou vynikající skladbou na třetím albu). Mayall se pokládá do obsahu skladby a vyjadřuje svoje depresivní pocity vyzpívaným bluesovým feelingem. Hudební doprovod je potlačen a a spíš dokresluje atmosféru, než že by agresivně vstupoval do tématu. Taylorovo sólo je ovšem skvostným příkladem toho, jak hrát bělošským způsobem blues. Z předvedených skladeb pravděpodobně zde předvádí úplně tu nejsuverénnější práci, za doprovodu dlouhých tónů saxofonů a bzučení hammondek DRIVING SIDEWAYS – tady se ovšem opět rytmicky swinguje jako o život. McVie a Hartley ctí styl a tak dravost přináší Taylorova kytara a frázující saxofony, zatímco Mayall trochu upozadněn se připomíná údernými, ale méně čitelnými akordy na klavír. Skladbu Mayall převzal z repertoáru oblíbeného Freddie Kinga a Sonnyho Thompsona a společně s Bluesbreakers vytvořili velmi zdařilo coververzi. V další mezihře si Mayall získá prostor a na klavíér to rozjede v majestátním klavírním stylu se smyslem pro proporce. Opakující se schéma v závěru nepostrádá tah na branku a správný švih…. DEATH OF J. B. LENOIR – zpívat o smrti je vážná věc a proto přichází zvážnění a větší interpretační procítěnost hudebního doprovodu. Legátový doprovod instrumentace se houpe jako na vlnách a klavírní party, foukací harmonika mají prostor pro vyjádření s mírně zeslabenými dechy. Taylorova kytara hraje kytarové rozklady a ve skladbě je méně čitelná. Rip Kant na barytonsaxofon zahraje místrovsky vypilované sólo, v němž je melancholie a emoční náboj, který až dosud téměř skrýval I CAN´T QUIT YOU, BABY – zeppelinovští rockeři tuhle skladbu poznají z jejich památného prvního alba se vzducholodí. Budou si ale na ni muset ještě dva roky počkat. Mayall nelenil a legendární song Willieho Dixona zaranžoval pro Bluesbreakers. Emoční vibrace jsou na vysoké úrovní, třebaže Plantova dravá rocková razance stojí přece jenom na jiném podstavci. Mayall si pohrává s jemnými detaily v interpretaci a Taylor vibruje s natahovanými tóny v mezihře s valivě klouzavými dechy a lehce úderným klavírem. Při Taylorových postupech se mi vybaví jeho vystavěný kytarový part ve skladbě Roberta Johnsona Love In Vain – kterou tak skvěle prezentuje na živém albu Rolling Stones – Get Yer Ya, Ya´s Out! Skladba získává stavební pevnost a dynamickou hustotu jak má být…. STREAMLINE – zrychlené odlehčení přichází s dalším modelem rhythm and blues. Hammondky znějí velmi libě, když do nich vyťuká Mayall melodii, stejně jako při bloudivých tremolech (radost poslouchat), Mercer a Kant výtečně odpovídají a perfektní práci odvádí i baskytara McVie. Taylor je ve skladbě poněkud v pozadí a přihlásí se krátce v závěrečném finále…. ME AND MY WOMAN – další coververze je od Gene Barge. Velmi procítěné a interpretované. Mayall si opravdu s interpretaci hraje téměř hodinářským způsobem. Také Taylor v mezihře nic neupírá dané atmosféře, která je ve skladbě velmi důležitá. Daří se ji uchovat v bytostně přesvědčivé výpovědi. Výtečná lahůdka na tohle rhythmandbluesové album! CHECKING ON MY BABY – závěrečná skladba pochází opět z pera Sonnyho Boy Williamsona – Mayallova velkého oblíbence. Veden úspěchem jeho skladeb na albu s Claptonem (1966), rozhodl se zařadit další skladbu. Dravé saxofony a správně dusající rytmika a hvízdající foukací harmonika jsou výtečným receptem na úspěch. Taylor si pohrává s tématem v unionech a v gradujících okamžicích v přibližujícím se závěru alba i on dává o sobě výrazněji vědět. Albu dávám čtyři zasloužené hvězdičky. Kontinuita úspěchu se podařila zachovat, stejně jako stylotvornou a Mayall přesvědčil, že na trůně krále bílého blues sedí oprávněný legitimní dědic bílého britského rhythm and blues.

Pretty Things - Parachute

Petr Gratias — Thu, 26 Jan 2012 13:01:02 EST

Britská skupina Pretty Things patří mezi legendy psychedelického rocku šedesátých let. Bohužel, čas se k nim zachoval poměrně nemilosrdně a s odstupem času se dá říci, že se na ně poněkud neprávem téměř zapomnělo. Jinými slovy, nedočkali se takového uznání, jaké by si zasloužili. V začátcích byli orazítkování jako „drsnější Rolling Stones“, ale jejich vývojová linie šla směrem hledačským progresivnějším směrem. Jejich album Parachute patří mezi jejich výstavní zboží dodnes a tak se rád rozdělím o svoje pocity nad poslechem tohoto zajímavého projektu… SCENE ONE – tajemný psychedelický nástup strašidelného soundu, který se přibližuje do popředí…. THE GOOD MR. SQUARE – prostor pro úderné akustické kytary a ďábelské bubenické breaky. Vokální stavba skladby patří ještě do šedesátých let, ale hudební struktura otevírá zvolna dveře novému desetiletí. Nástrojová instrumentace stojí na písňové platformě. Vedle kytarového podílu, zde vnímáme elektrické piano, cembalo, tlumené varhany, klavír Johna Poveye a poměrně výraznou baskytaru Wallyho Allena. Phil May vévodí svým sólovým vokálem za zdařilé asistence ostatní členů kapely SHE WAS TALL, SHE WAS HIGH – melodická linka je stále velmi výrazná a hudba přidá na větší drsnosti a dynamičnosti, přesto jsou všechny pokus pracovat s harmoniemi a melodickou linkou pod přísnou kontrolou. Sbory jdou napříč přes Beatles, Who, Procol Harum a Moody Blues a jsou skoro až sošně krásné…. IN THE SQUARE – nádherné zvonění akustický kytar, preparovaných zpozadí cembalem a dokonce i sitárem a hudební instrumentace zní jako harfa. Opravdu velmi zvláštní a podmanivé. Myslím, že ranní Genesis tady mohli nacházet živnou půdu pro svoje první skladby. Atmosféra mírně zhoustne a z pozadí přichází těžký sound tónového generátoru…. THE LETTER – také další skladba má charakter spíše písničkového formátu, je ovšem výtečně proaranžovaná dalšími přídavnými instrumenty a cítím zde schopnost, vkládat do skladeb zvláštní atmosférické nálady. Určitě překonávají i pokusy Small Faces vyrovnat se s psychedelickým odérem RAIN – údernost akustických kytar je zachována a pochválit je třeba melodickou baskytarovou linku a pak už přicházejí zásadní drsné ostré kytarové riffy. Bubenické nástupy Skipa Allana jsou velmi útočné, ale struktura skladby zůstává stále přehledná a inspirující. Závěr tvoří konkrétní aplikace bušícího deště. Formálně nemáme co dělat s nějakými rafinovanými postupy, ale aranžérská práce je na velmi vysoké úrovni… MISS FAY REGRETS – pravděpodobně doposud nejrychlejší a nejdrsnějším skladba. Zemitost rockového podání je jako smršť a nemilosrdně si razí cestu vpřed napříč hudebním terénem. U málokteré kapely té doby zaregistrujete takovou vnitřní muzikantskou pospolitost a snahu nepříliš vyčnívat a dělat kompromisy. Výtečně vystavěné kytarové sólo a velmi dobře vypilovaná unisona baskytary a kytary vás udeří do uší zcela nepochybně… CRIES FROM THE MIDNIGHT CIRCUS – hypnoticky se opakující hudební figura je doprovázena drsným hlasem Phila Maye, který doprovázejí tajuplné psychedelické zvuky ze záhrobí a podivné perkusivní zvuky. V jistém slova smyslu tahle skladba navazuje na beatlesovské období kolem jejich Magical Mystery Tour. Elektronicky deformovaný hlas, úderné klavírní akordy a přiostřená kytara dokreslují atmosféru s mírně potlačenou foukací harmonikou. Pretty Things vycházejí z rhythm and blues, ale dokázali se zbavit různých klišé, která tento styl přinášel a hledačským způsobem jejich hudbu kořenit. Zejména v téhle skladbě bych tento podíl označil za pionýrský. Skladba má svou hutnost a poctivé muzikantské základy a myslím, že zrovna tady si sáhli na vrchol. GRASS – krásně preparovaný klavír s nahallovaným soundem a kytarové akcenty přinášejí další melodickou skladbu. Po předešlé skladbě přichází jisté uvolnění atmosféry a důraz na tajuplnou bezprostřednost. V mezihře si můžeme vychutnat klouzavou jakoby bloudivou elektrickou kytaru, které je jistým způsobem utlumena, aby nevybočovala s daného konceptu. Krásné rozvolněné mollové akordy a zvuk mellotronu v pozadí přináší rozšíření harmonické struktury, která stojí na kytarových postupech SICKLE CLOWNS – úvodní nástup jakoby posouval atmosféru mírně k jazzu, i když rytmika je dravě rocková a baskytara správně dusavá. Ta mírná koketerie s jazzem vyplývá s instrumentace klavíru, mellotronu a kytary v přiznávkách. Rytmická složka je posílena získává ještě větší hutnost a komplexnost podání. Phil May zpívá dravě a drsně (místy jako Jim Morrison). Výtečné kytarové sólo má zdravě drzou strukturu a protlačuje se do mezihry jako určující element. Výtečná skladba po všech stránkách – teď překvapí rytmická eskapáda na bicí nástroje a percussion (ani tak ne v santanovském duchu, jako spíš ozvěna afrických obřadních bubnů). Tremolo varhan se mírně protlačilo do popředí, střídá je však kytarová jízda. Dalš… SHE´S A LOVER – rytmické principy Prettty Things už pro vás zůstanou víceméně čitelné. Co je tady spousta kořeněných vůní psychedelických časů. Vokály ve stylu kalifornských skupin mísených s britskou tradicí a instrumentace doplňovaná varhanami, akustikcými kytara a teď i ve stereu výtečně pojednaným kytarovým dvojsklem. Velmi dobře se tenhle pinkponk poslouchá s čeřenými akordy cembala… WHAT´S THE USE – pochmurný klavírní nástup přináší pozitivistické tendence. Krásně zvonivá elektrická dvanáctistrunná kytara, percussion a sborové vokální party se opět nadechuje k psychedelickému proklamování jejich hudební formy. Uvědomuji si, jak se místy tahle hudba dotýká takových Byrds, Beatles, ale přesto má svoji vlastní hudební filozofii osobitého hledání. Kdo umíte snít, myslím, že doceníte tyhle hudební vibrace… PARACHUTE – velmi umírněná a uvolněná skladba s poměrně složitě aranžovanou vokální harmonií. Tenhle způsob natáčení sborových hlasů se v sedmdesátých letech vytratil. Takoví Yes se zmocnili nového dravějšího modelu, stejně jako jinak cítící Genesis. Uvědomuji si, jak mi tenhle typ hudby na muzikální aréně chybí. Instrumentálně je krásně prokreslována klavírem, dravou baskytarou a tremolem hammondek s astrálním soundem vzestupné harmonické struktury, vznášející se v nekonečnu… Pretty Things, skupina zachmuřených drsných mániček. Pro britský vývoj stejně významná parta jako Yardbirds. Jsou tady vibrace jako od Rolling Stones, ale také od Donovana, Grateful Dead… ale spíš jako inspirační zdroje sami, než že by vstupovali do své hudby s cizími berličkami. Psychedelie, blues, hardrockové modulace jsou zcela evidentním materiálem. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let už byli válcováni novými kapelami, ale přesto si uchovali i mezi konkurencí výrazný respekt. Mezi jejich přátele patřil mj. i Jimmy Page, který se snažil v polovině sedmdesátých let uchystat jejich comeback, což se ovšem bohužel nezdařilo. Dnes na ně vzpomínají hlavně pamětníci, ale doba je převálcovala. Přesto je v jejich hudbě výrazný umělecký a pocitově vibrující náboj, který dokáže oslovit, jako hlas z temnot… Jejich velkým obdivovatelem byl kapelník legendárních pražských Matadors – baskytarista Otto Bezloja. Mám slabost pro podobné hudební ambice a tak jim udělím plný počet hvězdiček.

Uriah Heep - Wonderworld

catcher — Wed, 25 Jan 2012 17:23:27 EST

Tohle album vnímá drtivá většina fandů kapely když ne rovnou jako odpad, tedy aspoň jako hodně nepovedené. Já si to nemyslím, i když připouštím, že předchozí alba, a zejména ty z let 72-73 jsou mnohem zdařilejší. Svou roli v tom hraje i určitá míra nostalgie. V dobách, kdy si zanícený posluchač zahraničního rocku musel vystačit s podstatně menší a hůře dostupnou nabídkou, byla každá novinka známé kapely událostí. U mě tomu tak bylo i v případě téhle desky, kterou jsem slyšel nejprve někdy v létě 74 u kamaráda v mono verzi z magneťáku B4. Následně jsem si někde půjčil LP (mimochodem, obal považuji za poměrně zdařilý, nápad s mramorovými solitéry a na zadní straně skutečnými hudebníky mi přijde neotřelý a určitým způsobem korespondující s obsahem alba). Půjčený vinyl jsem pak obřadně přehrával na svůj tehdy poměrně ceněný B43a Stereo na kotouč Agfa PE46 průměr 15cm (někdo se možná směje, mnozí mladší neví, o čem je řeč, ale moje vzpomínky na ty doby jsou stále živé, a když u někoho naleznu v reprodukční sestavě funkční gramofon a kotoučový„magič“, jsem dojat :)). Zdálo se mi, že celkový zvuk je jaksi bez výšek a dokonce si vzpomínám, že jsme tehdy s dalším kámošem řešili zapůjčení jeho přenosky na můj gramec jako pokus, zda nedojde ke zlepšení zvuku, ale výsledek byl stejný ... nebylo to vinylem, ani následným magnetickým záznamem. Původní master byl techniky v Musiclandu zprasen, takže album znělo opravdu dosti zahuhlaně a bez výšek. Tak dopadl i první CD výlisek a až u remasterů z let 96 a 03 došlo ke zlepšení. Wonderworld – na úvod monumentální zvuková hradba kytary, grand piana s podbarvením typických Kenových hammondek B3 a Garyho typické melodické basové linky dá vzpomenout na předchozí album, pak se vše stáhne jen do kláves a rozjíždí se téměř kantilénová melodie s čistým, vroucím Davidovým hlasem. Refrén je zaranžován maličko pompézněji, než by bylo nutné, ale jinak se jedná o velmi zdařilý začátek alba. Hudebně stojí snímek zejména na opravdu skvěle zahraném Garyho basovém partu. Suicidal Man je soundu předchozí desky ještě blíž, odpalované akordy Mickova Gibsona SG se staccaty Kenových B3 s výrazným Leslie efektem upomínají na tvrdý, až uhlíkově řežavý sound, typický pro snímky ze studia Chateau D’Herouville z léta 1973. Tam vznikla i skladba Sunshine (B-strana singlu Stealin‘, bonus na reedicích CD Sweet Freedom), která je této dosti podobná. Mám (ovšem ničím nepodložený) pocit, že Suicidal Man je ze stejného šuplíku, naplněného ve Francii, ovšem vytažený na světlo až v Bavorsku. Opět solidní, procítěný výkon na pěveckém partu, znovu nadstandardní výkon basy, v závěru typický byronovský ječák. Tohle beru. The Shadow and the Wind je už ovšem záležitost dosti vybledlá, nejen časem, ale především v kontextu dosavadní tvorby kapely. Ono postavit nosný motiv jen na dvou akordech a vyřešit to jen opentlením aranžemi, je buď přehnaná sebedůvěra, nebo určitá forma zoufalství. Bohaté vícehlasé vokály, pro kapelu typické, zde kapelu odváději z rockových vod někam jinam... Určitým druhem satisfakce pro tvůrce tohoto snímku budiž fakt, že dosti podobné vokální aranžmá zvolili o rok později i mnohem populárnější Queen (The Prophet’s Song, album A Night at the Opera) Že by inspirace Briana Maye u Uriášů ? :) So Tired nepůsobí Tak unaveně, jde o standardní rock’n’rollové číslo ve stylu Love Machine. Solidní aranže, svižný Davidův zpěv. Je to už jinde, než skladatelský styl předchozích progresivnějších alb, ale poslouchat se dá. Na závěr skladby typická Davidova srandička, trylkování v dialogu s Mickovou kytarou. The Easy Road je sladkobolná Kenova balada. Kdyby aranžmá omezil jen na své klávesy, dopadla by podstatně lépe. Zbytečnou přeslazenost ji bohužel dodávají najaté smyčce. Kostra skladby je přitom docela hezká, trochu slabší verze úspěšné Rain. Podobně, naštěstí ne tak přeslazeně zpracoval Ken Through the Eyes of a Child na své druhé sólovce v následujícím roce. Something or Nothing - druhá strana (nemohu si pomoci, u starých titulů se mi automaticky vybavuje řazení skladeb podle stran vinylu) začíná variací na veleúspěšnou Easy Livin‘. Pádivý rytmus bicích podpořený Mickovou kytarou (s nepříliš inspirovaným sólem uprostřed snímku) žene skladbu o poměrně krátké stopáži neúprosně vpřed. Davidův hlas je zde poněkud méně dynamický, basa si tentokrát nic „nevymýšlí“, jede jen do rytmu. Škarohlídi mají důvod k poukazu na vykrádání kapely sebou samotnou, my skalní víme že nic není zadarmo a bereme i tohle. Svižná věc, Lee předvedl, co v něm je. I Won’t Mind – opět maximální melodická úspornost, standardní rytmická kostra s výraznými basovými ostináty opentlena dvěma rozsáhlými kytarovými sóly s wah-wah (na koncertech si David dal tu práci vždy představit které kdo bude hrát, prvni Mr. Box, druhé Mr. Hensley, ke zrakově postiženým návštěvníkům to bylo skutečně ohleduplné :)), refrén opět David trochu v útlumu, ale ještě v normě. Nezdá se mi, že by studiová verze byla bez šťávy, jen ta energie předchozích alb trochu chybí ... We Got We spousta recenzentů hodně shazuje, mě se naopak z B strany líbí nejvíc. Ve slokách jsou hezké vícehlasy, refrény sólo David opět trochu v útlumu (Mnichov je město piva). Ve skladbě vystupují víc z pozadí Kenovy hammondky, opět výtečná Garyho basa, táhlé Mickovy kytarové tóny následované „uriášovskými“ vokály ... Jedna z posledních věcí s možností užít si „dřevní“ uriášovský sound s nesmrtelnými Hammond B3. Na následujícím albu už převaha (sice hezkých, ale přece jen) syntíků ... Dreams na závěr bohužel dosti vyšeptalý pokus o „koncepční“ skladbu, v tématu textu navazující na titulní otvírák alba. Nedostatečně nápadité aranže už nezachrání ani tradičně výtečná Garyho basa a vysvobozením s nekonečně natahovaného závěru je až Davidova citace skladeb Sweet Freedom a Dreamer z předchozího, mnohem úspěšnějšího alba. Škoda ... zasloužilo by si to lepší tečku. Remaster z r.1996 obsahuje jako bonus B-stranu singlu - velmi zdařilou What Can I Do, což je sice odlehčený popěvek bez progresivnějších ambicí, ovšm zahraný s chutí, ve středním tempu s hezkými stoptimy plného zvuku B3/Leslie, svižných bicí a „tancující“ Garyho basy. Na CD remasteru z 2003 se objevila mimo obigátních předělávek a live verzí šuplíková Stone’s Throw, nikterak přehnaně ambiciózní, ale poměrně svěží snímek s akustickými kytarami. Myslím, že v setlistu původního alba by to téhle věcičce, stejně jako předchozímu bonusu docela slušelo, vnímám ji podobně jako Circus na předchozím albu ... Co k tomu dodat ... přes nesporný propad úrovně se jedná stále o snesitelnou desku nejen pro skalní fandy, pořád je zde nezapomenutelný David, navíc jde stále o „vintage“ sound bez všech těch pozdějších „sračiček“ zejména co se týče kláves. Nelze opomenout, že navázat na takovou kládu, jakým album Sweet Freedom bez debat je, bylo zatraceně těžké. Výsledek je takový, jaký je, nicméně přes moji poměrně obsáhlou sbírku rockových alb nepovažuji tento titul za zbytečný přívažek diskografie kapely a i s ohledem na určitou nostalgii bych se bez této desky cítil v čemsi ochuzen a přestože ji pouštím sporadicky, jsem jejím vlastníkem rád (mám původní vinyl, první vydání na CD a remaster 1996). We Freely Speak of Dreams, Mr. Wonderworld ... Hodnocení v návaznosti na ostatní alba Uriášů : 2,5 a tentokrát zaokrohlím nahoru.

Pink Floyd - The Wall

catcher — Wed, 25 Jan 2012 12:15:01 EST

Zvažoval jsem uvést tento text jako reakci do předchozí recenze The Wall od Petra Gratiase (dále v textu PG), ale myslím, že tato forma bude „transparentnější“. Musím předeslat, že můj postoj k tomuto albu prošel za ta léta určitým posunem, ovlivněným ať už sledováním vývoje hudby v této oblasti, tak (a to s ohledem na poselství tohoto alba především) vnímáním vývoje euroatlantické společnosti a postupným seznamováním se s fakty mimo mainstream, týkající se vývoje světa ve 20. století. Vzpomínám si na pocity z prvních poslechů alba v zimě 79/80, kdy jsem vinyl sehnal na burze v Brně. Byla to jakási směs překvapení a určitého zklamání z hudební formy. Muzikantsky a aranžérsky vycizelované skladby kratší stopáže s téměř „nehudebními“ vsuvkami (Is There Anybody Out There) a množstvím ruchů a dialogů na pozadí a mezi skladbami mi absolutně nekorespondovaly s očekáváním „nástupce“ grandiózního alba Animals, obsahujícího dlouhé plochy zahuštěného, prvotřídního artrocku. Jako celek bylo album The Wall bomba (i když trochu jiné razance, než jsem předpokládal), a to se bavíme jen o muzice. Texty jsem jako anglofil-začátečník vnímal zcela okrajově, vpodstatě pro mě byly součástí zpěvu jako sólového „nástroje“. Celkové resumé tehdy bylo „dobré, místy výborné, ale mít možnost do toho mluvit, přál bych si něco jiného“, možná jakýsi hybrid mezi Wish You Were Here a Animals. A prostříhat ty „rušivé části“ alba, přesně jak píše PG. A vyhodit tu diskotékovou Another Brick pt.2, a ještě tu operetní Bring the Boys Back Home, a ještě tu divnou Veru Lynn,a ještě ten pomézně zvrácený The Trial … a co ještě ? Je to jako s tím fotbalem … při zápase je každý trenérem a po něm kritikem. Jak by to asi dopadlo s muzikou, kdyby měl každý možnost určovat podobu následujícího alba ? Jako v těch TV seriálech s variantami děje na přání diváků  ? Buďme rádi, že tady držel Roger otěže pevně v rukou a vytvořil něco, co dalece přesahuje hranice žánru, a v tomto případě i hudby jako takové. Dnes už vnímám toto album komplexností výpovědi o životě a době jako něco zcela se vymykajícího ustáleným zvyklostem tvorby hudby, jakkoli artificiální. Podstatu věci z mého úhlu pohledu přesně vystihuje PaloM („všetko tvorí jeden kompaktný celok“). Tato deska je jako jeden velký puzzle přes celý stůl … pokud chybí některé části celku (politicko-ekonomické fakta konce 70.let, sociálně-kritický pohled na kapitalistickou společnost a válečnou mašinérii, zcela závislou na vůli mocných tohoto světa, trosky mezilidských vztahů, destruovaných systémem, násilné „vychovávání“, přesněji řečeno vymývání mozků dětí) a z nich vycházející komentáře v textech, a návaznost na hudební („neartrockový“) styl jednotlivých skladeb (geniálně použité „pochodové“ motivy, „disko“ v písni o školní mládeži), ten nemůže obraz vytvořený Mr. Watersem vidět celý, tudíž se doví jen část sdělované informace (jak velkou, to už záleží na míře jeho vnímání). A podle toho sype hvězdičky . Jak jste si jistě všimli, v záhlaví této recenze není zvýrazněna ani jedna hvězdička. Není to omyl, ani provokativní záměr, podle mého názoru se The Wall natolik liší od „standardních děl“ rockové hudby, že zde „hvězdičkovat“ prostě nelze. Anebo když už, tak „jako v mléčné dráze“. Neberte to z mé strany jako „zbožštění“ tohoto alba, musím říct, že s ohledem na rozsah toho co jsem měl možnost slyšet (nedokážu odhadnout, ale bylo toho od začátku 70’s opravdu hodně) je spousta (čistě hudebně vzato) lepších alb (jen od PF se mi „hudebně“ víc líbí Zvířata). Ovšem podle mého názoru žádné s tak komplexním poselstvím, v tak ucelené podobě, nadto podpořené filmem a pódiovou prezentací. Ale dobře, kdybych nevěděl „vo co go“, neuměl anglicky, a tudíž hodnotil pouze „zvukovou stopu“, dal bych 3,5 (těch 1,5 dolů z neznalosti, proč je to tak rozkouskované a co mají znamenat ty žánrové „úlety“ artrockových mistrů). Takže jak vidíte, špatně. Hodnotit se takto nedá, alespoň v tomto případě zcela jistě ne. Určitý subjektivní vliv na hodnocení kapely/interpreta mají jistě i osobní sympatie/antipatie k celé kapele, nebo některému jejímu členu. Cítím to i z řádků PG. Zde musím napsat, že jsem zpočátku sdílel jeho antipatie k Rogeru Watersovi, zdálo se mi tehdy, že s kapelou „zametl“, je panovačný nadutec, který tlačí sound do jakési pesimistické apokalypsy, jen s občasným paprskem slunce z Davidovy kytary. Toho jsem měl v 70’s nejraději, přišel mi i lidsky nejsympatičtější (měl jsem moc rád i Ricka, ale ten byl takový až moc „hodný“, David pro mě měl trochu navíc i náboj jakéhosi umírněného bouřliváka). Z přestávky mezi Animals a The Wall mám ve velké oblibě obě sólová alba zmíněných. Dokonce jsem si metodou postupných změn v pořadí skladeb vytvořil „svoje“ album jako mix David Gilmour 1978 a Wet Dreams. Perfektně to do sebe zapadá. Ale musím konstatovat, že je to styl Pink Floyd mezi Meddle a Obscured by Clouds. Následující alba (nesmrtelný trojlístek) už jsou směřovámy především Rogerem (a tu zásluhu, zejména o atmosféru nahrávek, mu nikdo neupře) ke Zdi. Není náhodou, že předchůdce The Wall je přímo inspirován románem George Orwella. Tenkrát, před vydáním Zdi, se to asi nedalo tušit, ale Roger pokračoval v nastoupené cestě, jsa Orwellem silně inspirován a vytvořil geniální „multisložkový“ obraz doby s reminiscencemi na historii, jaký podle mne nemá na hudebních nosičích obdoby. Jestliže vnímám vizionářství Petera Hammilla a podobných, je třeba zde uvést, že v tomto případě Roger posunul hranice takovým způsobem, že se mu dnes (a kdoví jestli kdy) někdo přiblíží jen stěží. A to navzdory atmosféře při vzniku desky, kdy si musel svůj názor ještě probojovat uvnitř kapely. Pokud by se tlaky v kapele vyrovnaly, čekala by nás sice hudebně asi skvělá, ale přece jen jiná hudba. Nevím, jestli chtěl vyrazit z kapely i Davida, možná to je jen informační šum (jeho „chyby“ při hraní jsou podle mne tím pravým kořením, Snowy White na mě působí dosti sterilně), ale kapela jako taková přispěla v době vydání k přijetí alba podstatnou měrou. Jako sólovka Rogera Waterse by se asi The Wall na trhu prosazoval mnohem obtížněji. David pro mě zůstává jedním z nejbrilantnějších rockových kytaristů (to co předvádí např. v Hammersmith Odeon 2007 v závěru skladby Fat Old Sun na otřískaném Telecasteru je něco naprosto famózního), nicméně jeho postpinkfloydovská tvorba napovídá, že má rád svůj klid v plovoucím nahrávacím studiu na Temži. Roger se v mých očích od prvotních antipatií vyvolaných prezentací třenic uvnitř kapely a soudů o značku Pink Floyd postupně plně rehabilitoval do (původně nevnímané) podoby geniálního vizionáře (z hráčského hlediska si o něm nedělám žádné zvláštní iluze, je to standardní basák, žádný brilantní technik) a tvůrce nadčasových SDĚLENÍ (nemohu napsat pouze HUDBY, protože ta v celém kontextu představuje tak polovinu). V poslední době se na rozdíl od svých rockových vrstevníků „rentiérů“ angažuje v různých částech světa (zejména v Jižní Americe a nejvíce v Chile) v otázkách , otevřených tak brilantním způsobem právě na albu The Wall. Velkým paradoxem byl nástup desky do čela hitparád v UK i USA, což musela být pro Rogera ohromná satisfakce, protože hudebník jeho formátu musel vnímat už tehdy, že hudebnímu trhu nejde až tak o obsah alba jako mnohem spíše o jeho originalitu v kontextu tehdejší tvorby a bombastičnost soundu. V průběhu následujících let se zřejmě smířil s tím, že se zhlediska skutečného poselství alba jednalo jen o plivnutí do vody a (téměř) každý posluchač album bere jen jako muziku. Proto se dívám shovívavě na jeho The Wall 1990 Live In Berlin, což jsem zprvu vnímal jako nevkusnou estrádu. Pódiové prezentace Zdi z poslední doby jsou už o něčem jiném, jakoby chtěl vykřiknout do světa své poselství ještě jednou, v době mnohem zjitřenější, než konec 70‘s, takže doufejme, že to ještě nezabalil …

Metallica - Kill ´em All

honanek — Tue, 24 Jan 2012 21:02:15 EST

Onehdá ke mě na burze přišel človíček (r.84?)a povídá jestli znám Metallicu.Byla to neznámá kapela,ale koupil jsem.Sakra to byl kup!Tehdy Iron Maiden,Saxon,Judas Priest ap.kapely co "jeli",říkám si a mažu domů.Mlasknu to na gramec-A TO jsem ještě neslyšel!Nasazení jako kráva,fofr,melodie,nasranost a to tehdy u muzikantů mladších než já.TOHLE je jedna z NEJ placek co mám rád.Dvojka je taky prima ale není to vono,a jak ubírali plyn,tak se mi vzdalovali víc a víc.Nebudu popisovat jednotlivé skladby,páč to jede jako celek ale nejradši mám Whiplash a Metal Militia.Kupodivu se ten človíček ke mě přihlásil když vydali Helloween "Jericho" a čuměl jsem znova...Nicméně je to PECKA!