Yes - Relayer

Reakce na:
Antony - 5 stars @ 28.06.2007

K Relayer se těžko co dodává, stačí když napíši - moje nejoblíbenější album Yes. Neuvěřitelné a dokonalé dílo. Vždy mi připomínalo tyčící se obelisk, jehož vrcholu nelze dohlédnout. Yes zde navázali na to nejlepší z Close To The Edge, jakoby Tales From Topographic Oceans byl jen umělecký výstřelek do jiných galaxií, z nichž se teď vrací ta samá kapela, co tu byla předtím. No, ta samá, spíše stejně smýšlející, protože personální změny nejsou zanedbatelné. Nejenže je tu na postu za bicími nástroji Alan White, který vystřídal Billa Bruforda už na turné před Tales From Topographic Oceans, na němž již také předvedl své umění, ale je tu především nová tvář na místě hráče na klávesy. I když nebyl Rick Wakeman narozdíl od Bruforda s Yes od samých začátků, tvořil jedno z jejich poznávacích znamení a je navíc velmi významná osobnost mezi klávesisty, ať už si o jeho sólové tvorbě myslíme co chceme. Tak nám tu stojí Yes v úplně nové sestavě, tolik odlišné od zeleného alba, přitom plynule v něm pokračující.

Už úvodní tóny velkolepého The Gates Of Delirium jsou nepřeslechnutelným deja-vu. Co se v následujících více než dvaceti minutách děje lze popsat opravdu snad jen samotným názvem skladby, neboť ten je velmi přiléhavý. Švýcar Moraz se tu vzepne k životnímu výkonu a ukáže nadupaný hráčský potenciál (nezapomenutelné pekelné píšťaly ve dvanácté minutě - takhle si představuji zvukovou podobu obrazů Hieronyma Bosche), který naneštěstí v následujících létech promrhá a rozbředne v marmeládovitých The Moody Blues. Nicméně zde - Wakeman bledne a vzpomínka na něj může klidně ustoupit do pozadí - Moraz na to v pohodě má a suverénně exceluje. Ze skladby The Gates Of Delirium mám pocit jakoby Yes na všechny co haněli dlouhé kompozice předešlého alba, vyplázli jazyk a s naprostým klidem si střihli další dvacetiminutovku, která dostane každého na kolena. Je to, dle mého názoru, nejlepší skladba Yes, nesmrtelná suita, z níž se dá čerpat celý život.
Po té, co se vzpamatujeme z úvodního eposu (zde jedno malé odbočení - majitelé LP verze mají velkou výhodu, mohou si dát přestávku podle svých představ, na CD bych doporučil tak minutovou pauzu. Úplně vidím jak si v roce 1974 tuto desku pod paží donesl fanoušek Yes domů domů a pustil si poprvé "A" stranu. Po jejím dohrátí zůstane nevěřícně oddechujíc sedět, celý přikovaný, a neví jestli si má pustit "B" stranu, na to však nemá odvahu, nebo nasadit jehlu znovu na začátek áčka, už teď má absťák, nebo se raději jít někam hodně daleko projít), začnou nás bez varování drtit tóny Sound Chaser. Tady umím zvolat jedině: HOWE!!! Co ten chlap předvádí, to je totální kytarový nářez do všech hlav, které ještě nepochopily, že on je Pan Kytarista. Divoké rytmy, zdrhající basa, cinkátka, klávesy s ostřím cirkulárky, nepřestávající honba zvuků. Anderson v jediném klidném zlomku skladby vlídně pohladí aby nás vzápětí zasypal vyštěkávanou frází a tak znásobil predátorské účinky tohoto čísla. Trvá devět minut, ale nějak si neuvědomuji ten časový rozdíl oproti předchozí více jak dvakrát delší skladbě, je to stejná rána mezi oči.
A přichází To Be Over. Oj, jak ta je vlídná, přesně jak to právě teď člověk potřebuje. Je z úplně jiné matérie než ty dvě předchozí, dokonale doplňuje a završuje geniální album. Yes vždy uměli dělat závěrečné skladby obdařené určitým patosem, z něhož na nás mával pozdrav na rozloučenou. Důstojná tečka za jedním z nejlepších alb všech dob. Tentokrát v jistém smyslu i symbolicky podle názvu - definitivní.

Považuji Relayer za poslední klasické album Yes. Není to tím, že po něm tři roky ve studiu nic nového nenatočili a téměř v tom období nebyli činní. Není to také tím, že v dalších etapách svého vývoje se již v této sestavě nesetkali. A už vůbec to není tím, že by další alba nebyla dobrá, ačkoli Relayer překonán nebyl a až na jednu výjimku ani vyrovnán. Konec klasického období je způsoben jednoduše a prostě - změnou doby. Rok 1974 byl konec zlatého času pro tvorbu naplňující umělecké touhy jejích tvůrců, která současně byla vydávána velkými společnostmi a na kterou čekaly davy lačných fanoušků. Vydavatelské divize hledačů nových talentů, Dawn, Harvest, Vertigo, Virgin, Trident a další buď úplně skončily, nebo většinu svých dosavadních interpetů jednoduše vykoply. Boj o natočení a vydání gramofonové desky rozhoduje prostý obchodní kalkul, na naivní umělecké ideály není místo, muzika se stává více než kdykoli předtím konzumním a spotřebním zbožím. Navíc vydavatelské firmy rychle objevily, že daleko větší masa zákazníků (o posluchačích se mi v této souvislosti nechce mluvit) zabere na jednoduchou, přímočarou a pozérskou hudbu, co zplodí každá rychlokvaška. Proč se tedy trápit s dinosaury, kteří jen marní studiový čas svými experimenty a zbytečnými složitostmi, když si to pak koupí daleko méně lidí.

Po třech létech, kdy se Yes dostali znovu do studia, byl okolní svět úplně jiný, už nechtěl další Relayer a Yes se museli přizpůsobit, nebylo zbytí. Před stejným problémem tehdy stály všechny progrockové skupiny a pro přežití každá něco obětovala. Období 69-74 se už nikdy nevrátilo, atmosféra té doby je naštěstí začarovaná v tehdy vzniklé hudbě, z níž Yes patří mezi největší poklady. Snad i proto mám Relayer tak rád.

Hodnocení: 5/5

 

Pro přidání nové reakce musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Yes

Statistika Progboardu


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000