Wakeman, Rick - The Six Wives of Henry VIII

Reakce na:
Petr Gratias - 5 stars @ 16.07.2011

Druhé sólové album The Six Wives Of Henry VIII klávesového megalomana Rocka Wakemana znám ze sedmdesátých let, kdy na stanici Vltava hudební pořad Větrník v dobách tuhé normalizace v sobotu dopoledne nabízel na svých vlnách zahraniční hudbu náročnějšího zaměření. Jakmile jsem ho celé vyslechl, okamžitě jsem mu propadl a ihned jsem po něm prahnul. Podařilo se mi ho sehnat relativně brzy. Zaujal mě hned od prvního dotyku už samotný obal a i jeho rozevírací vnitřní část, na níž Mistr stojí obklopen klaviaturami nástrojů a v rámci jeho důkladné metodiky byly i nástroje názorně popsány…
The Six Wives Of Henry VIII. na mě dýchlo svou monumentalitu, harmonickou přebujelost a velkolepou krásu. Jsem milovník historie a zejména stará Anglie je mi velmi blízká. Proto mi nápad zpracovat tematicky osobnosti manželek vilného cholerického krále Jindřicha VIII. přišel jako velmi zdařilý nápad. Wakeman vzpomíná, že když s tímhle nápadem přišel na podzim 1972 do nahrávacího studia Trident v Londýně, všechny to zaujalo, stejně tak jako předtím vydavatele, firmu A&M Records, ale když bylo dílo hotovo, přišel vydavatel s otázkou, kdo bude zpívat pěvecké party. Wakeman řekl, že to bude instrumentální projekt bez zpěvů a že to byl pro vydavatele šok. Nikdo si v r. 1973 nedokázal představit, že by takový grandiózní projekt mohl vyjít jako instrumentální koncept a panovaly obavy, že bude album neprodejné a komerčně nezajímavé. Wakeman správně nepodlehl tlaku a prosadil instrumentální podobu a díky tomu dodnes můžeme poslouchat celé dílo v jeho vznešené kráse.

CATHERINE OF ARAGON – bubenické eskapády v pozadí s gongem otevírá prostor pro silné klavírní téma, na které se zvolna napojují varhany, baskytara a přitlumené kytarové party. Od prvního nástupu cítíme úžasnou suverenitu podání a jasný umělecký záměr přinést harmonicky košatou a prokomponovanou hudební jednotku. Bzučení Moog synthesizeru vytváří tajemnou atmosféru hledání a pátrání, ale klavírní a varhanní téma zde jednoznačně získává převahu. Skutečně monumentálně působí propojení vokálních sborů s klavírními běhy, až do závěrečného epilogu….

ANNA DE CLEVES – bublání hammondek otevírá další monumentální opus, kterému sekundují důrazné akcenty v podobě bubenických a basových attacků a my se zde dostáváme na rockovější platformu. Podle prologu můžeme tušit, že nás čeká opravdu silné téma. Wakeman ctí hudební formu a klade důraz na jednotlivé skladatelské principy hudebního předobrazu, vedlejšího tématu, ale i základní nosného motivu. Alana White na bicí nástroje jede ve velmi rychlém a důsledně přesném polyrytmickém pojetí za propojení výborných baskytarových modulací Dave Wintera. Wakeman střídá hammondky a koncertní grand piano Steinway. Vlna energie se valí jako láva ze žhavého vulkánu a nálety klavírních partů, varhanních partů a použití cembala s dlouhými přeznívajícími tóny v jednom akordu rozeznívají téma do monumentálního obrazu. Frank Ricotti vstupuje do hudby svými percussion a Wakeman v šílených bězích na cembalo za úporně přesné asistence bicí baterie a kvílícími kytarovými tony Mike Egana se řítí vpřed jako šílený obraz zkázy…

CATHERINE HOWARD – nádherný hudební motiv pro koncertní Steinway, klasické uchopení tématu je zde více než čitelné. Má svoji majestátnost a pompéznost. Barry de Souza za bicími nástroji hraje superpřesně a velmi agresivně znějí i úderné akordy akustické kytary Dave Lamberta, stejně jako jeho studie na elektrickou kytaru. WAken popřeje prostor syntheszerům, mellotronu a jeho tónové proměny se odbývají s tak rychlou a technickou suverenitou, že zůstává až rozum stát. Rovněž kreativně barevná hra na kovově znějící cembalo vkládá svůj historizující prvek. Ale je tu také elektronika, její bzučení a zajímavá aplikace mellotronu ve Moog synthesizerů zní až přízračně. Klavírní téma má však opět prostor v pompézně vláčné melodii, jako vystřižené z tématu historického filmu. Popravená manželka Catherine Howardová zaujímá ve Wakemanově hierarchii priorit zásadní postavení. Nevím, jak ostatní, ale možná se mi podařilo v této skladbě identifikovat emocionální vzepětí ducha, která v hudebních obrazech vede k tragédii. Výtečná skladba!

JANE SEYMOUR – úvod skladby spíš připomene hudební kantátu. Wakeman také nahrál varhanní party v chrámu svatého Gilese v Cripplegate. Mocný chrámový sound však zcela nečekaně prozáří nové barvy A.R.P. synthesizeru, který v kompozici působí jako blesk z čistého nočního nebe. Pokud někdo v téhle skladbě cítí vliv výtečného barokní skladatele Johanna Sebastiana Bacha, tak mu to nebudu brát. Bach byl ostatně vynikající varhaník a složit mu poctu tímto způsobem nepovažuji v žádném případě za svatokrádež. Tato kompozice se výrazně liší od ostatního hudebního materiálu svým uchopením. Wakeman samozřejmě vytváří odlišné hudební postupy, ale jeho autorský rukopis je čitelný. Tady tu odlišnost cítím jaksi adresněji….

ANNA BOLEYN – klavírní téma zní v úvodu hodně melancholicky, ale vzápětí se celá struktura skladby rozlomí a my můžeme vnímat její jednotlivosti a v nečekaných okamžicích i danou celistvost. Skutečně nepředvídatelné postupy. Klavírní téma na grandiózní Steinway piana se subtilní akustickou kytarou, střídají klenuté sbory a pevné varhanní pozadí. Také zde se střídá Moog synthesizer s dalšími klávesovými instrumenty. Ray Cooper podpořil rytmickou složku hrou na percussion a to už je v hudební struktuře i mellotron. V další části skladby vnímáme mocně gradující atmosféru, která však pojednou zmizí a klavírní akordy se propojují s nádhernými ženskými vokály, až klavír zvolna ukončí celou kompozici.

CATHERINE PARR – poslední skladba má rockový začátek. Mocné bubenické breaky za asistence baskytary proříznou hudební schéma a pak už Wakeman výtečnými hammondkami exceluje ve famózním stylu přesně sázený tónových obrazců. Harmonické a rytmické proměny jsou velmi zásadní a zcela nečekané, ale přesto udržíte pozornost v koncentrovanosti. Sborové hlasy se propojují s mellotronovou stěnou a hypnoticky přesný rytmus bicích nástrojů doprovázejí vrstvené tóny Moog synthesizeru. Zony (tubular bells) umocňují rytmické akcentování. Náhle zklidnění nabízí bzučení synthesizeru a svištění tónových ozvěn, které přivolávají atmosféru virtuální bouře a zase se nám vrací energické varhanní téma pro hammondky a další polyrytmické attacky bicích nástrojů a baskytary. Opakující se schematické téma přináší do melodické linky harmonické proměny a nápor synthesizerů, elektrického piana a varhan v epilogu činí mocnou tečku za tímhle nevšedním hudebním výletem do pohnuté anglické historie renesanční Anglie 16. století.


Rick Wakeman je pro mě klávesový génius. Jako skladatel určitě mimořádný zjev na britské scéně. Protože jsem nevystudoval muzikologii (což dodnes považuji za svoji nevýhodu), tak nejsem zatížen názory, že Wakeman bezostyšně vykrádá nápady klasiků, spoléhaje, že rockový fanoušek neznaje díla mistrů, bude vnímat jeho přínos jako originální počin. Proto mi tyhle věci nevadí, ale samozřejmě, že odborní hudební pedagogové, někteří konzervatoristé, ale také absolventi AMU obor skladba by mohli Wakemanovi mnohé vyčítat a pohlížet na jeho albové projekty s mírou despektu. Takže se oprošťuji od těchto postojů a vnímám album jako osobitý umělecký počin…
Myslím, že Rick Wakeman jako klávesový multiinstrumentalista patří do top society dané kategorie, jako Keith Emerson, Vincent Crane, Anthony Banks, Patrick Moraz nebo Bo Hansson…. aniž bych je chtěl nějak vzájemně porovnávat.
Jeho technická virtuozita, ale i hudební myšlení a schopnost psát kompozice se symfonickými prvky byla opravdu jedinečná (nebude se na tomhle místě vyjadřovat k jeho obsáhlé hudební produkci). Když se dnes zaposlouchám do tohohle alba, znovu na mě dýchne ona monumentalita, velkolepost a harmonicky dokonala kompoziční struktura opravdového génia.
Možná si budu trochu protiřečit, protože pompéznost nemám v oblibě, ale první polovina sedmdesátých let přijala grandiózní projekty za hudební ideál a já jsem mu podlehl, a tak vedle úplně odlišných hudebních stylů, jako je blues, hard rock, psychedelický rock, fusion music, folk rock, jižanský rock... mám ve své duši i velký prostor pro podobný hudební útvar. Ostatně jak vnímám postřehy ostatních pánů progboardistů, zdaleka nejsem sám.
Na albu hraje hodně hudebníků, včetně jeho kolegů z Yes, ale je mi sympatické, že ten yesovský sound a pojetí zde bylo potlačeno a my můžeme vychutnávat album rozmanitých klávesových nástrojů a kytary zde byly odsunuty do pozadí. Samozřejmě je vnímáme a slyšíme, ale nemají zde prostor pro bezbřehé improvizace. Myslím, že to byl šťastný záměr.
Pět hvězdiček je pro mě jasná volba.

P.S. Ještě zajímavá poznámka: vinylový výlisek (britský originál) byl od prvního pohledu velmi lehký a tenký (až moc pružný). Této okolnosti si tehdy povšimlo více lidí. Jak jsem se později dozvěděl, britský gramofonový průmysl procházel v dané době krizí a šetřilo se na surovinách pro lisování vinylových desek. Důkaz této šetřivosti byl mj. evidentní i na dalších albech. Když jsem se potom dozvěděl od brněnského zpěváka, skladatele a hráče na klávesové nástroje Oldy Veselého, že tato krize se promítla i u nás, tak jsem zbystřil pozornost. Nedostatek surovin byl prý vyvažován výrazně vyšším podílem plastu, který se normálně používal při výrobě volantů (!). Možná někdo z pánů progboardistů-pamětníků (nebo otcové mladších progboardistů) ani netuší, že mají doma vinyly z volantoviny…..

 

Pro přidání nové reakce musíte být přihlášeni/zaregistrováni.


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000