Wakeman, Rick - Criminal Record

Tohle nebude recenze, pouze reakce na dnešní opětovný poslech..
Plivání špíny na tvorbu a schopnosti Ricka Wakemana se stalo módou již v sedmdesátých létech. Může si za to z devadesáti procent sám. Je to huba nevymáchaná, středně těžký narcis, neuváženě hovořící na jakékoliv téma. Chtělo by se říci šoumen. A tak jej lidé neoprávněně vnímají. A to je jeho prokletí.
Chci hovořit ze svého srdce, chci poukázat na svůj pocit, chci říci, že bohužel k mé osobní nelibosti, neznám lepší klávesový artrockový počin. Zapomeňte na ženy osmičkového Jindry, zapomeňte na verneovský příběh, kulatý stůl, Kláru Víkovou, Yes. Možná, že nekontakt se Zemí je paralela neomezeného. Tohle je všudypřítomná životní symfonie, dramatická óda na radost plná temných panoptikálních polotónů, pohlazení drsnou rukou, jemné předivo, mnohovrstevné a monumentální, od prvního možného lidského melodizování až po všeobjímající klasický vrchol. To je má představa o naplnění životního poslání muzikanta.
Kdo neslyšel, ten se z hudby nepodělal.
Tohle mi musí hrát na pohřbu. Celé.
O co jde ? Sežeňte si to (už je to celkem bez problému k mání i v Evropě) a nebudete litovat. Poslouchejte to přes pětadvacet let, klidně s ročními přestávkami (jako já) a za pár dní se budete nedočkavě ohlížet, kdy rok končí.
A prosím vás, pomalu s reakcemi. Prvotní je hudba a radost z ní.