Velvet Underground, The - The Velvet Underground & Nico

Reakce na:
Petr Gratias - 5 stars @ 01.06.2011

První album Velvet Underground je pro mě velký milník v dějinách rockové hudby. Pohlédnu-li na jeho uměleckou mimořádnost v širším kontextu, jedná se o stejně progresivně významný počin, jako jsou alba Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band od Beatles, nebo The Piper At The Gates Of Dawn od Pink Floyd. Spojuje je také okolnost, že všechna tři alba se objevila na hudebním trhu v r. 1967 a byla pro vývoj hudby stejně revoluční, třebaže principy byly výrazně odlišné…
Jestliže rok 1967 byl v USA deklarován rokem lásky a létem hippieovské mírumilovné revoluce, řada písničkářů a skupin reagovala pozitivními podněty s příjemnými harmoniemi plnými pozitivismu, vzájemnosti a uvolnění, ať už se nad nimi vznášel opar marihuany nebo LSD…. Tato hudební Amerika však měla protipóly. V Kalifornii to byli Doors a v New Yorku – Velvet Underground. Hutný, syrový, neučesaný sound víceméně přímočarého uchopení rock and rollu obnažoval svoje hudební východiska až na kost bez romantických erupcí a rozjásaného vnímání života. Velmi výstižně se o hudbě Velvet Underground vyjádřil sám Lou Reed: „…v Kalifornii je slunce od rána do večera, je tam teplo, příjemné povětří a věčně modré nebe…. V New Yorku přes mrakodrapovou směs nebe nevidíte, je tam ponuro, tma, často prší, bývají zde mlhy a večer tam nebývá právě bezpečno…. Tyto aspekty se pochopitelně promítají i do atmosféry naší hudby a našeho vnímání….“

SUNDAY MORNING – jemné tikání otvírá pomalou píseň, jíž vévodí hladivý hlas. Melodie jak vystřižená z ryzích šedesátých let. Melancholická atmosféra příjemně plynoucí písně. Kytara jak z r. 1964, v pozadí vnímáme závoj zvukové mlhy, základní rytmické postupy a ukolébávající atmosféra

I´M WAITING FOR THE MAN – tohle je ovšem docela jiná káva. Hypnotické bicí nástroje sešroubované s baskytarou jsou doprovázené přiostřenou první elektrickou kytarou a kytarovými ornamenty opisující základní schéma. Údernost je v prvním plánu. Cítím sugestivní podmanivost s vnitřním napětím. Je to rock and roll, ale na druhé straně v něm vnímám jakési principy minimalismu, o kterém se v té době nic nevědělo. Reedův hlas má nosovou koncovku a velmi dobře se spojuje s hudebním pojetím. Caleovy experimenty vkládají do skladby útočnost a nervozitu. Velmi sugestivní záležitost…

FEMME FATALE – nádherný dutý a smutný hlas královny undergroundu. Tohle je Christa Päffgenová pro svět známá jako Nico. Je famózní. Stojíme na pokraji nějakého francouzského noiru. Pochmurnost je dána nejen jejím projevem, ale i celkovou atmosférou písně s nápadně krásnou melodii a odpovídajícími mužskými hlasy z pozadí. Osudová žena zpívá o osudové ženě. Famózní…..

VENUS IN FURS – skřípavé tóny Caleovy elektrifikované violy, duté údery na buben a cinkání tamburíny včetně klouzavých kytarových tónů. Jako zde někdo recitoval zaklínadlo nějakého tajemného obřadu. Záměrně těžkopádné pozadí nás neopustí po celou dobu skladby. Při poslechu si pět uvědomuji, jak se dá dosáhnout s malými vyjadřovacími prostředky stejného účinného dopadu na posluchače, aniž by bylo zapotřebí nějakých rafinovaných harmonií a instrumentálních erupcí. Velvet Underground na tomto prvním albu dokázali tento recept najít a úspěšně ho transformovat do reality. Pravděpodobně stojíme na prahu jisté geniality…

RUN RUN RUN – opakující se kytarové téma, vycházející ze základního akordu, který je rozvíjen kolektivním sborovým zpíváním, ale i vykřikovaným Reedovým hlasem. Tady cítím v podání vzdálený vliv Boba Dylana (kterého mimochodem Reed moc nemiluje). Destruktivní tóny elektrické kytary dotvářejí celkový sound. Nejsou oslnivě progresivní, ale u Velvet Underground není snaha vytvořit nějaký hendrixovský derivát, ale spíš prokreslovat atmosféru skladby a tohle se daří na výbornou, třebaže tohle kytarové zurčení není každému příjemné. Dynamika skladby se udržuje na patřičné úrovni. Skladba zneklidňuje a jakoby klade nezodpověditelné otázky….

ALL TOMORROW´S PARTIES – bloudivé tóny kytary, úderné klavírní téma a hypnoticky stejná rytmika a ve hře je opět Nico. Její hlas, jakmile jednou zaslechnete, už nikdy nezapomenete. Zpěvačky mě přitahují a jejich hlasy ve mně vyvolávají patřičné emoce. Nico stojí na zvláštní spartakiádní značce – mimo hlavní řadu, jakoby nikam nepatřila. Je famózní a nikdy na ni nezapomenete. Majitelka podobného typu hlasu má vystaráno. Komerčně na tom sice příliš nevydělá, ale bude vnímána jako hudební ikona a tak se i stalo. Hudební doprovod přináší nervózní (jakoby zmatené) hledání kytarových tónů a strojově se opakující rytmus má v sobě ortelnost sdělení. Nico maluje hlasové obrazy a Reed a Cale jí k tomu míchají na virtuální paletě barvy. Nezapomenutelné….

HEROIN – zvolit v r. 1967 název skladby jako jednu z nejtěžších drog byla velká odvaha. Psychotropní látky sice mládež přijala jako životní styl, ale „zbytek světa“ trnul hrůzou. Velvet Underground rádi posunovali hranice do zakázaného území a tady se tak děje hned v prvním plánů. Od počátku cítíte napětí, které je postupně dynamicky zrychlováno, jakoby člověk přicházel do extáze a docházelo u něho k proměnám psychického stavu. Harmonie je základní a vyměňuje se tu jenom pár akordů na kytaru. Zezadu cítíme Caleovy dlouhé tóny violy a Tuckerová používá jednoduchý, ale velmi účinný styl hry na bicí bez jakýchkoliv sofistikovaných breaků. Skřípavé tóny violy asi přivedou milovníky klasické houslové hry k šílenství, ale Cale není žádný hudlař, jak by se mohlo někomu zdát – je to studovaný hudebník a svoje drásající violové kreace aplikuje zcela záměrně a daří se mu do atmosféry vložit depresi a napětí a o to tu jde v prvním i šestém plánu….

THERE SHE GOES AGAIN – klasický beat šedesátých let s přiostřeným Reedovým hlasem v pozadí doprovázený houkavými sbory a akcentovanými údery kytar. Dylanovské nosovky protahování tónu zde cítím, ale opět – ničemu to nevadí. Reed není nijak mimořádný hudebník, ale ve zpěvu, ale především v osobité rockové poezii dokáže servírovat mimořádné obrazy a dát rock and rollu osobitou tvář a tahle skladba to potvrzuje…

I´LL BE YOUR MIRROR – Nico je opět před mikrofonem a zpívá svým nezaměnitelným způsobem, za doprovodu velmi úsporného pojetí, v němž slyšíme baskytaru, kytarové ornamenty a cinkání tamburíny. Jednoduché, ale přesto výrazově velmi přesvědčivé sdělované pocity ve zpívaném textu….

THE BLACK ANGEL´S DEATH SONG – violové hudební kreace nejsou na první poslech libé člověku, který očekává jasnou harmonii a čistě vedené tóny. Napětí a jakýsi nespecifikovatelný pocit úzkosti - už ale samotný název napovídá, že nepůjde o nějakou selanku. Reedovův hlas zní napůl jako deklamace. Může se úplně zásadně opřít o zpívaný text a o samotné sdělení….

EUROPEAN SON – závěrečná skladba začíná zrychleným rytmem přesně šlapající baskytary, kytarových doprovodů a Reedův nosový hlas – už nezaměnitelný – také nezapomenete. Destruktivní zvuky, které skladbu doprovázejí společně s neuroticky vyznívajícím pojetím doplňují minimalisticky znějící rytmické obrazce. Přeznívání neučesaných tónů elektrické kytary vyjadřují napětí, shon, neklid…. To všechno se řítí vpřed bez jakéhokoliv upravování a dolaďování. Jedná se spíše o zhmotnění emocí, než o nějaký blíže specifikovatelný hudební útvar. Opravdový underground, který by jen těžko mohl zaujmout většinového posluchače naslouchajícímu popové hudbě nebo festivalovým kláním Eurovize…

Album s banánem v konceptu významného popartového výtvarníka Andyho Warhola v době svého vydání takřka propadl. Hudební kritika – navzdory Warholovu jménu – na něm nenechala suchou nitku a zájem o něj projevovali především milovníci amerického undergroundového hnutí, ani hudební obec nejásala. Nicméně album se stalo základním milníkem pro další podzemní experimenty nejenom v USA, ale i v Evropě.
Stali se inspirativním modelem pro některé skupiny new wave, ale i pozdějšího undergroundového hnutí, včetně elektronických úletových záležitostí….
Inspiraci u nich hledali i naší The Plastic People Of The Universe, kteří řadu skladeb od nich převzali do svého repertoáru.
Osobně mohu doplnit dvě vzpomínky – v r. 1992 jsem byl jako akreditovaný novinář na koncertě Velvet Underground v Praze a byl to pro mě neopakovatelná zážitek. Na pódiu chyběla pouze Nico. Nepřehlédnutelná část publika byla v černém a já jsem seděl mezi členy The Plastic People Of The Universe a občas jsem prohodil nějaké to slovo s Pepou Janíčkem a Jiřím Kabešem na dané téma. Viděl jsem na nich jakýsi pocit zadostiučinění, když se tahle legenda dostala už za svobodných poměrů do Prahy a oni u toho nechybějí. Velmi jsem jim jejich pocity záviděl a zároveň jsem jim je velmi přál….
Ta druhá vzpomínka je ještě intimnější – v září 1985 jsem v Brně-Kníničkách shlédl koncert Nico s její doprovodnou skupinou. Koncert nebyl legální a byl spojen s řadou rizik.
Spiklenecky jsme se po skupinkách přemisťovali na periférii Brna do zapadlého hospodského sálu a do posledního okamžiku jsme nevěděli, jestli koncert bude, nebo ne. Nakonec jsme se dočkali. Nico za doprovodu svých hudebníků odehrála famózní koncert a mě při tom běhal mráz po zádech od začátku do konce. Dalo se předpokládat, že v našem prostředí se najde nějaké „bretschneider“, který oznámí konání koncertu na StB, ale naštstí se tak (na rozdíl od Prahy) nestalo. Po koncertě jsem si dodal odvahy a zašel jsem s kouskem papíru a propisovačkou do zázemí, kde se Nico občerstvovala naším pivem. Po celolu dobu našeho rozhovoru se mi dívala přímo do očí a já cítil charismatickou personu až do morku kostí. Velké oči, zvláštně krásná a podmanivá tvář a dlouhé vlasy. Podepsala se mi s osobním věnováním a s třesoucí se rukou jsem se s ní rozloučil. O dva roku později zemřela při pádu z kola na ostrově Ibiza….. Věnování má dodnes zarámované a připomíná mi nevšední koncert, nevšední záležitost a nevšední uměleckou osobnost.
Albu dávám plný počet hvězd – už kvůli tomu novému soundu a otevření dveří do neznámého pokoje, kde nevíte, co vás očekává. První album mě hodně oslovilo, následující mělo rovněž zajímavé pojetí, ale další albu kapely už měla podle mého soudu výrazně sestupnou tendenci. „Banánové album“ bylo zkrátka jenom jedno…

 

Pro přidání nové reakce musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Velvet Underground, The

Statistika Progboardu


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000