Uriah Heep - Sweet Freedom

Reakce na:
Petr Gratias - 5 stars @ 17.01.2012

Album Sweet Freedom jsem si pořídil až po vojně na podzim 1976, kdy tohle album už bylo „staré“ a také sestava už nebyla jednolitá. Chtěl jsem si připomenout tenagerská léta, nicméně v té době už klasický hardrockový model zpíval druhé housle a ve hře byly jiné kapely, jiné styly a více různorodosti. Sweet Freedom tedy ukončilo (s odstupem času řečeno) moje uriášovské období zesíleného zájmu, protože King Crimson, Van Der Graaf Generator, Yes, Genesis, Gong, Soft Machine, ale třeba i Jan Hammer, Herbie Hancock, Frank Zappa mě začali více pohlcovat. A možná v tom také byla potřeba tu „sladkou svobodu“ oslavit po návratu ze zelené magorie, kdy jsem opět mohl nechat růst vlasy. Tím je rovněž pro mě toto album intimně důležité, třebaže význam Look At Yourself, Demons And Wizards a The Magician´s Birthday byl u mě stále neměnný…

DREAMER – důrazný bubenický nástup a posléze dravý nápor celé instrumentace, kde se prosazuje technicky precizní kytarový podíl Micka Boxe a pak už se skladba dostává na důslednou hardrockovou platformu. Box nás zahrne takovou smrští kytarových vln, že dokonce potlačí i Hensleyovy hammondky, které jsou poněkud upozadněny, třebaže v další fázi se proderou do popředí. Tohle je plnotučný úvod, ve kterém není nic uhlazováno, ale hnáno vpřed s potřebnou razancí a Byronovým ďábelským pokřikem, ztrácejícím se ve nekonečnu….

STEALIN´– výrazný bublavý varhanní motiv s baskytarovým doprovodem a Byronův hlas se výmluvným způsobem vemlouvá do vaší přízně, až do okamžiku, kdy nastoupí naplno celá kapela v houpavém tempu a přímočaře se zde odvíjí jeden ze základních riffů, který skladbu prokresluje v celé své šíři. Box dostane příležitost doplnit kreativní kytarové party, mně se ovšem víc líbí vokální stavba – Byronův a Hensleyho hlas se zde nádherně propojují a činí tak ze skladby to správné výkladní zboží. Příklad, jak na jednoduchém a přesto úderném riffů lze postavit strhující skladbu…..

ONE DAY – ta třetí má harmonicky zajímavější kostru a možná je i lépe proaranžována. Ryčící hammondky a kytarové party jedou ruku v ruce vedle Thainovy melodické baskytary a Kerslakeových bubenických postupů. Koncertně zcela určitě silná záležitost, ale na rozdíl od předešlé nemá hitové ambice

SWEET FREEDOM – krásně podmanivý úvod na hammondky. Klasicky „uriášovský“ s patřičným okázalým nástupem a rozvíjením základního motivu. Tenhle recpet na úspěch Uriah Heep dlouho vycházel. Napětí se stupňuje a atmosféra graduje. Také zde je melodická linka čitelná a nijak rafinovaná. Výtečný je okamžik zklidnění napětí a vokální sevřenost tématu. Byron se ovšem opírá do hlasivek a nádherné ohýbání vokální linky má stále svou vnitřní sílu, jako na předešlých albech. Dynamika zde hraje velmi významnou roli a dokáže nabudit, strhnout a mocně zatroubit k útoku za „sladkou svobodu“. Refrén je na skladbě silnější než jednotlivé řazení slok a nástrojová instrumentace jakoby na to spoléhala.

IF I HAD THE TIME – tak k téhle skladbě mám intimní vztah. Před deset lety mě požádala hardrocková skupina Madmen (Uriah Heep Revival), abych napsal pár českých textů na hity Uriah Heep. Ostravskéo rádio je tehdy vyzvalo, aby vytvořilo pár českých coverů a tak to byla docela zakázka, kterou bych nazval výzvou. Z alba Sweet Freedom to byla tato skladba. Vyslechl jsem ji tehdy snad stokrát dokola, abych vstřebal atmosféru, rytmické a melodické postupy a vměstnal se do mimořádné atmosféry. Nakonec jsem text napsal a zpěvákům se „vešel“ mezi rty a údajně měl i básnivou atmosféru sebezpytování. Docela jsem byl na ní hrdý… To, že moje texty nakonec nebyly nazpívány a nahrány nebylo mou vinou, ale nějakými manipulacemi mezi kapelou a rádiem….
Osobně si myslím, že tohle je nejsilnější skladba na albu. (Samozřejmě ne kvůli tomu textu), ale podařilo se zde vytvořit mimořádnou atmosféru, dynamické odstíny, monumentální sound, který Uriah Heep posouval místy dál k artrocku. Monumentální vokální stavba, akcentace zpívané vypovědí a ostrý nástup vypilovaného riffu kvílející elektrické kytary, klouzajících tónů a bzučení Moog synthesizeru. Tohle je podle mého soudu pilotní skladba na albu po všech stránkách.

SEVEN STARS – už jsem se bál, že Hensley zapomněl na své famózně zvonivé akustické kytary, ale nezapomněl. Jsou tady. Nicméně musím přiznat, že je zde mírná asociace v rytmickém členění a pojetí se skladbou Blind Eye z alba The Magician´s Birthday, třebaže vokální linka je propracovanější a vedena jiným způsobem. Valivá atmosféra s melodickým zázemím je pořád ve spojení s famózními vokály jedinečná.

CIRCUS – krásné akustické kytary. Box i Hensley se vyznamenávají. Nádherná balada, která stojí na přehledně jasném a srozumitelném vyjádření s krásnými akordickými sestupy. Dokonce i Kerslakeovy bicí jsou potlačeny a vnímány spíše v jejich perkusivním pojetí. Hammondky v pozadí jenom mlží a já stojím na pokraji téměř latinskoamerických nálad v příjemně znějících akordických proměnách. Hodně povedená píseň.

PILGRIM – závěr má opět rockovou dravost a údernost a celková instrumentace hraje ve správných poměrech hudby, která Uriah Heep posadila do první ligy první poloviny sedmdesátých let. I tady ale musím konstatovat, že se zde opakují postupy, které svazují kapele ruce. Byl to strategický záměr sázet na prověřené hodnoty, anebo pozvolný počátek autorské bezradnosti, který skupina nastoupila? Na koncertech tahle teorie neplatila, tam bylo stále spousta energetického potenciálu a napětí, ale vývojově se kapela začala točit v kruhu. Varhanní sound s patetickým vyzněním měl pořád sílu a grandiózní schopnost zaujmout, boxovské kytarové eskapády byly podpírány wah wah pedálem a masivním náporem na dravost. Byronův vokální výkon je zde ovšem stále famózní a dravý a dodává skladbě potřebný potenciál….

Sweet Freedom – mám-li být upřímný, je pro mě „posledním“ albem Uriah Heep, které jsem akceptoval v celkovém pojetí. Bohužel další alba pro mě znamenala stále silnější propad do průměru a později bohužel do podprůměru. Myslím, že kapela se vnitřně nemohla dohodnout na koncepci, zda stavět na modelu střídání tklivých balad s razantním hardrockem, anebo se odvážit více experimentovat se stavbou skladeb a jejich aranžmá, ale protože ne každý hudebník v kapele byl asi nakloněn nějakým proměnám, vsadilo se zřejmě na prověřený model. Stále tvrdím, že hlavním mozkem kapely zůstával Ken Hensley. V Británii Uriah Heep bojovali s vrtkavým publikem, ale v kontinentální Evropě a Skandinávii suverénně vítězili, zatímco v USA v podstatě nikdy pořádně nezabrali tak, jako třeba Led Zeppelin nebo Deep Purple… Album si ale stále pouštím s nostalgií pamětníka a konstatuji, že se při jeho poslechu nenudím a že se spíš dokážu naladit do pozitivna…
Pět hvězdiček s našpulenými rty ale dám!

 

Pro přidání nové reakce musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Uriah Heep

Statistika Progboardu


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000