UK - U.K.

Reakce na:
Petr Gratias - 5 stars @ 12.10.2011

První – eponymní album britských U.K. se do mé sbírky dostalo až po jejich druhém albu Danger Money. Dokonce si pamatuji, že sehnat jejich první album byl docela problém jak na burzách, tak mezi překupníky a proto to nějaký čas trvalo, než se ke mně album dostalo do sbírky. Přemýšlel jsem, co bránilo tomu, aby bylo album „běžně“ dostupné jako jiná produkce koncem sedmdesátých let…
Artrockové publikum bylo zaraženo jinou koncepcí, než nabízeli Yes, Genesis nebo Pink Floyd, progrockové publikum zase mělo pocit, že je zde nezařaditelná produkce jednoznačného typu a jazzrockové publikum se zase domnívalo, že navzdory přítomnosti excelentních hudebníků není tenhle hudební tvar dostatečně „důvěryhodný“ a „písničkový“…. Samozřejmě, že to jsou jenom konstrukce. Obchodníci s deskami hráli na jistotu a nemohli potřebovat, aby některá alba zůstávala „neprodejná“, i když tento případ stran U.K. určitě vyloženě nehrozil…
U.K. představovali na britské scéně špičkový progressive rock, kde bylo díky výtečným hudebníkům dodáno hodně různých ingrediencí, které podle mého názoru byly dostatečně průkazným materiálem, aby kapela oslovila náročnějšího posluchače, který se neutápěl v agresivním punku, bláznivé nové vlně, jenž opouštěl potápějící se hardrockovou loď a nechytal se heavy metalu první generace.
Mezi takové posluchače jsem se v té době řadil a tak byla moje cesta k U.K. otevřená. Do jejich hudby jsem se ponořil a brzy jsem se vyrovnával s následujícími dojmy….

IN THE DEAD OF NIGHT – navzdory názvu skladby začíná kompozice docela optimisticky, míněno odpíchnutými klávesami a už tu máme liché rytmické nástupy Brufordovy výtečné bubenické techniky, které se dobře spojují s Wettonovou baskytarou. Také proč ne, když spolu oba hudebníci nějaký ten pátek působili v King Crimson a užili si sekýrování a neustálé zvyšování laťky Robertem Frippem…. Rytmické pozice jsou velmi dobře prokresleny, ale i melodická linka vykazuje zajímavé obrazy. Eddie Jobson je melodik, ale v určitých okamžicích spíše dovytváří téma, než by do něho zásadním způsobem vstupoval. A je tu také výtečný kytarový hráč Alan Holdsworth. Jeho rockové proměny od artrocku k jazzrocku vykazují velký hráčský potenciál a tak nezbývá než pochválit i Wettonův nosný a silný hlas….

BY THE LIGHT OF DAY – krásná balada. Wetton má schopnost procítit text a vložit do interpretace velkou vroucnost podání a prožitku. Synthesizerové kouzlení dotváří symbolik smíření a opojení z nekonečného světelného prožitku. Jobson zde nahrál i part na amplifikované housle. Hraje na ně citlivě, bez nějakých nápadných exhibičních tendencí tak se stávají součástí synthesizerového soundu v impresivních náladách za šumění činelové hradby nad Brufordovou baterií. Synthesizery získají astrální tón a zvukomalba se přelévá nekonečným prostorem….

PRESTO VIVACE AND REPRISE – další skladba má výraznou rytmickou strukturu a synthesizery se pohybují v harmonických strukturách, které mi krátce připomenou Franka Zappu v určitém období s George Dukem, ale to už jsme zpět na linii, kde se art rock spojuje s fusion music. Bruford je technicky nedostižný bubeník a dlouhá léta platilo, že v daném pojetí nemá na britských ostrovech vážnější konkurenci. Bublání synthesizerů se yesovsky vrací v jakémsi koloběhu, ale neutápí se v bezbřehých prostorech…

THIRTY YEARS – smyčcový synthesizer se spojuje s polyfonní yamahou a Holdsworth zahraje krátký motiv na akustickou kytaru. Melancholické zabarvení skladby podmiňuje Wettonův interpretační vklad a místy se hudbou spojuje s principy soundtrackového vnímání, ale cítím zde i postupy vážné hudby. Ohlížení se za minulostí vyvolává vždycky jakousi nostalgii a touhu vrátit zpět nevratné…. Oživení přichází v další fázi skladby – synthesizery ovládnou prostor na chvíli, ale potom jsou střídány výrazným rytmickým podílem a akcentovanými změnami. Muzikantsky velmi dobře vyprofilovaná záležitost a přitom se zde hraje srdcem, není zde prostor pro samoúčelné exhibování. Náladové vlny vámi prostoupí a tak musím pochválit strukturu skladby a její žánrové prolínání. Jobson hraje lehce a s nadhledem a vkládá do skladby hodně ze svého muzikantského cítění…….

ALASKA – ponurý začátek vrčení synthesizerů z pozadí, které se zvolna přibližuje. Vysoké tóny se vznášejí nad hudebním obrazem a já si podle názvu dokážu představit nekonečné pláně osamělých oblastí Aljašky za polárním kruhem. Ortelný sound kolorují vysoké tóny smyčcového synthesizeru, které možná symbolizují svištění větrů a podmiňují bezútěšnost prostředí….. pak ale do kompozice vstoupí život! Rychle bubenické breaky, výrazné baskytarové modulace a proměnlivé klávesové vrstvení. Bruford dodává polyrytmická členění a liché rytmy jazrockové fúze. Výtečně proaranžovaná instrumentální skladba.

TIME TO KILL – polyfonní vokální vstup, důrazný nástup bicích nástrojů a skladba se rozvíjí v rychlých bězích a vrací nás do přehledné hudební produkce. Wettonův hlas má sytý projev a melodickou podmanivost. Posloucháme v podstatě písničku, ale tak výtečně proaranžovanou a doplněnou tolika nečekanými proměnami. Trochu mě zaráží název skladby. Tady jako kdyby celková atmosféra nekorespondovala s nějakým hrůzným pojetím. Jobson vkládá do skladby výtečný houslový part a tak jisté napětí vytvářejí jenom sekané kytarové party Holdswortha, který je v celkovém soundu nějak méně čitelný, ale přesto zde funguje do celkového pojetí v zajímavých proporcích. Instrumentální část skladby přináší vynikající hráčský potenciál a činí ze skladby pozoruhodný melodicky přesto stěží zapamatovatelný tvar, s krátkým rockovým závěrem…

NEVERMORE – Holdsworth zde perlí koncertním způsobem na akustickou kytaru s neuvěřitelnou lehkostí a suverenitou. Jeho téma je opravdu mistrovské, polyfonní yamaha mu zase vykrývá prostor a zatlumené basy kráčejí pod snivým Wettonovým hlasem ve vyšších polohách. Dobře propracované Brufordovy bicí nástroje působí jako pulsující nervový systém v hudebním těle. Rytmické akcenty neuvěřitelně přesně a promyšlené, stejně jako Wettonova vokální linka. Holdsworth už ovšem hraje na elektrickou kytaru a sází svoje tóny velmi rychle a přesně a střídavě se propojuje s Jobsonovými synthesizery. Krásná barevnost tónových vodopádů, které se rozstřikují v prostoru společně s amplifikovanými houslovými party. Závěr skladby se opět odvíjí v impresivních astrálních tónových proměnách, které nás vzdaluje od zemské tíže do vesmírného nekonečná s dlouhým vokálním tónem. Brufordovy bicí nástroje ovšem opět nastupují do famózního tvaru a sound skladby je v širokých kruzích utápěn v nekonečném přeznívání…..

MENTAL MEDICATION – kytarová meditace v úvodu se pohybuje ve zvláštních harmonických strukturách, stejně tak jako Wettonův hlas a jemné houslové party v pozadí. Melodie není v úvodu příliš čitelná, ale více životnosti přichází v rytmických strukturách a Wetton pojednou zpívá ostřeji a výrazně drsněji. Aranžmá kompozice má zajímavé obraty v rytmech a harmonických změnách. Neuvěřitelné rytmické obrazce! Zappovské modely do artrockového kabátu a už je tu výtečné unisono Holdswortha a Jobsona na kytaru a klávesy. Famózní funkově šlapající rytmické postupy. Dravost, odhodlání, živočišnost…. Ale všechno je pod mistrovskou sebekontrolou všech aktérů ve skladbě. Jobson vkládá svižné houslové party nad dráždivě razantní rytmiku. Závěr skladby se vrací do úvodní harmonických struktur za podpory polyfonního synthesizeru až do konečného odeznění… Opravdu silný posluchačský zážitek, i po tolika letech!

Bubeník Bill Bruford, baskytarista a zpěvák John Wetton, houslista a klávesový hráč Eddie Jobson a kytarista Alan Holdsworth – to byla v dané době uznávaná muzikantská esa těžkého hráčského kalibru s bohatou praxí a tak se na ně celkem logicky mohlo pohlížet jako na „supergroup“. Myslím, že k tomu ale nedošlo. Kapela se striktně bránila podobným označením, kterou vnímala jako nadbytečnou přítěž. Jejich působnost v Yes, Family, Uriah Heep, King Crimson, Pavlov´s Dog, Roxy Music, Soft Machine už byla pro ně minulostí, za kterou se neohlíželi a práce na prvním eponymním albu byla pro ně výrazem identického hudebního pohledu na danou formu.
Třebaže první album je jiné než Danger Money – což je dáno i rozdílnou hráčskou sestavou, ale i jiným pojetím, netroufám si označit první nebo druhé album za lepší nebo horší. Z mého subjektivního pohledu se jedná o dva mistrovské opusy par excellence a proto uděluji s čistým svědomím pět hvězdiček.
Musím ale konstatovat, že osmdesátá léta hudbu, kterou provozovali U.K. totálně zlikvidovala a s odstupem času musím říci, že se na kapelu skutečně neprávem zapomnělo a známe ji pouze my, pamětníci a milovníci daného multižánru. V rádiích nám U.K. určitě nezahrají, protože jejich dramaturgové nemají smysl a cit pro náročnější hudbu, budou se ohánět chabými argumenty a raději naservírují do éteru rockovou komerci…..


 

Pro přidání nové reakce musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie UK

Statistika Progboardu


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000