Ten Years After - Undead

Reakce na:
EasyRocker - 3 stars @ 05.05.2016

Tohle album má živé provedení, vyšlo po řadě peripetií a vlastně na nátlak oddaných fanoušků téhle kapely. Na základě nadšených recenzí jsem od TYA čekal opravdu mnoho, ale jejich produkce mi k mému vlastnímu zklamání asi nesedla, jak jsem čekal...

Rock Your Mama je naživo pořádně odpíchnutá verze, Alvin Lee tady vyšívá své klasické kulometně odsekávané akordy, jeho hlas má patřičnou drsnost a stylovou zahulenost, ale přece jen mi tak nesedí jako Plant, Rodgers, Coverdale - tam cítím relativně slabinu. Klasický šlapající model ostrovního blues-rocku té doby, pěkně tu vyplouvá Lyonsova basa. A máme tady syrový riff Spoonful, standardu, známého také z prvního alba Cream, a když obě verze porovnáte, asi zjistíte, proč se mi nejen verze, ale i hudba prvně jmenovaných líbí o chlup více - kapela tohoto formátu s takovým kytaristou, jako byl Alvin Lee, by potřebovala prostě lepší rytmický park. Basa moc netvrdí, spíš občas vyplouvá a bohužel zase nadlouho zapluje, bicí Rica Lee ne že by proboha byly špatné, ale zrovna tenhle model hudby by asi potřeboval výraznější razanci. Takže - je to trochu ospalejší verze té creamovské, i když oba "struníci" jsou stejné kvality. I May Be Wrong, But I Won´t Be Wrong Always - opět rychlopalná práce pana Lee a opět - bicí tam sice hezky dusají, jenže to vyznívá celé tak s polovinou šťávy, jakou bych si osobně přál. Churchill tady příjemně dokresluje atmosféru varhany, hlavně v závěru, jinak je tempo svižné a pěkně swingující. Co mě ale tady nesedí, je desetiminutová délka, na kterou asi skladba (ovšem pro mě) nesahá. Summertime/Shantung Cabbage začíná bicí eskapádou Rica Lee, na kterou Alvin Lee precizně nabaluje kytarové tóny, pak se rozjede klasická těžká bluesrocková jízda a pak se tu Ric Lee odvazuje asi maximálně, je to taková bicí jízda ve stylu Moby Dicka, v závěru slyšte jeho divé hrátky s činely. Je trochu škoda, že podobná razance zezadu nezaznívá i v dalších skladbách. Spider in my Web je krásný dobový zahulený bluesrock s ornamentální Leeovou kytarou a důsledně drženým stylovým rytmem a pěkným varhanním názvukem, celý tenhle model je důslednou přehlídkou jeho kytarového mistrovství a tvorby nálady - určitě jedna ze skladeb, které mě tady oslovily nejvíc. Woodchopper´s Ball je rychlý model ve stylu úvodní nebo třetí skladby - ale zase, je to hlavně Alvinova dělová strunná přehlídka, jsou tu zase plnotučné varhany, rytmika je ale plochá, nevýrazná, basové bublání sice slyším, ale opravdu jen slyším, aniž by to se mnou nějak hnulo, což u tohoto stylu rocku ovšem čekám a přímo žádám. Tohle pak poslouchat skoro 8 minut je už na mě i moc, abych se přiznal, trochu odvaz je až v závěru. Standing at the Crossroads je rychlejší stylovou verzí téhož, opět, mnou citované "vady zboží" jsou tu zase, ale je tu živější rytmika, nástroje spolu více komunikují, takže nemám sklon k ospalosti jako u předchozí skladby, Alvin vypálí v půli i klasické rychlopalné sólo. I Can´t Keep from Crying, Sometimes je koncertní rozšířenou verzí, který se tu natáhl na úctyhodných sedmnáct minut. Začátek je pozvolný, procítěný model bluesrocku s precizním sázením kytarových tónů a správně laděným ospalým hlasem hlavního principála, pak se skladba změní přesně v to, co mi vadí i na zbytku alba - okatou a okázalou kytarovou přehlídku Leeho se solidním varhanním podílem Churchilla, ale zase nic, co by mě, až na malé úseky, vtáhlo, zaujalo, pohltilo či rozbilo na prach, jako je to u desek jejich dobových souputníků. Prostě - je tady toho určitě dost, ale mohlo by být ještě mnohem více. Píše-li se v souvislosti s TYA o "syrovém rockovém zvuku", jsem asi hluchý, ale já to tady neslyším, jen ve velmi mírné a uhlazené podobě. Za této situace je pak 17 minut v téměř instrumentální, tempově dost vadnoucí podobě čirou monstrozitou - omlouvám se. I´m Going Home dojem napravuje, spolu s prvními dvěma skladbami se mi asi líbí nejvíc, Lee je rychlopalný a přesný, ale je tady odvázaná, energická nálada, která podle mě chybí jinde. Jinak ovšem resumé, které bych u TYA nikdy nemyslel že řeknu: když už tohle NIKDY neuslyším, nic závratného se nestane, i když Alvin je samozřejmě top.

Vím, že kapela tehdy zabírala hlavně naživo a byla opravdu velkou koncertní atrakcí nejen doma, ale i za oceánem (Woodstock), protože obdobné stylové kapely patří mezi moje nejoblíbenější, čekal jsem možná až moc. Abych to nějak rozumně zkrátil do jedné věty - Alvin Lee byl rychlý kytarový fenomén, a zasloužil by si o třídu kvalitnější doprovod. Herně tady vyčnívá až moc, ale zbytek osazenstva mě ne a ne nějak dramaticky vtáhnout do děje. Čekal jsem produkci ve stylu Hendrixe, Cream nebo Mayalla, neřkuli budoucí tornádo LedZep, jejichž desky mě zcela pohlcují. Na základě recenzí hejkala či P. Gratiase jsem prostě čekal větší syrovost a energii. Tři hvězdy s lítostí...

 

Pro přidání nové reakce musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Ten Years After

Statistika Progboardu


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000