Ten Years After - Stonedhenge

Reakce na:
Petr Gratias - 5 stars @ 07.04.2012

Album Stonedhenge od britských Ten Years After jsem do své sbírky zařadil o mnoho let později, než jsem se s ním měl možnost seznámit. Poprvé jsem o něm uslyšel v r. 1969 z mnou oblíbeného novinového magazínu Pop Music Express, který přinesl poměrně obšírnou recenzi a tak jsem názvy skladeb a obsazení kapely znal, aniž bych skupinu slyšel. O rok později se na mě usmálo štěstí a v hudebním klubu, kde jsme jako kapela zkoušeli kytarista David Kafka pečlivě piloval kytarové party podle kotoučového magnetofonu a já se opatrně zeptal, kdo je originál a on mě řekl: Ten Years After a upřesnil i název alba: Stonedhenge…
Dneska už je řadu let tohle album v mé sbírce a když si chci připomenout kreativní bluesrock z doby, kdy tenhle styl kraloval na britských ostrovech, je volba výběru většinou jasná. A tak po něm sáhnu i teď….

GOING TO TRY – tajemné tremolo hammondek přichází z velké dálky a koordinované zvuky bicích v rytmických důrazech přivádí na svět první skladbu. Rozběh hudebního tématu v pulsujícím tempu je pojednou zastaven. Pracuje se zde s dynamickými odstíny a tím se výrazně zesiluje účinnost a něptí. Ano, i sem v stupuje psychedelický opar doby. Buibeník Ric Lee nahrál dvojí rytmické party – jedny na klasickou baterii a druhy na percussion – vnímám zde conga a timbales a tenhle konglomerát neustále zrychluje. Varhaník Chick Churchill je trochu upozadněn, ale jeho hammondky slyším kroužít nad tím rytmickým běsněním docela výrazně, stejně jako přiznávky kytar Alvina Leeho, který už několikrát vstoupil do tématu i akustickou kytarou. Závěr ovšem patří důrazně patetickému úhozu do klavíru s ozvěnou…

I CAN´T LIVE WITHOUT LYDIA – klavírní téma na úvod další skladby, nemá s bigbítem nic společného spíš s názvuky vážné hudby a s nádechem jazzu. Churchill ovládá klávesnici opravdu suverénně… Zneklidňujícím způsobem vkládá i temnou ozvěnu levé ruky… perfektní uvolněná studie pro klavír!

WOMAN TROUBLE – tak tady se přímo swinguje a jazz se v přesných členěných sekvencích proměňuje s výtečně frázujícím hlasem Alvina Leeho. Leo Lyons a Ric Lee drží páteř rytmiky a Churchill hraje na hammondky v klasickém stylu, kdy vyťukává jednotlivéí tóny a Alvin Lee sází výtečné kytarové přiznávky. Žádné zkreslení neb wah wah pedál všechno má až klasicizující zvukovou podobu a hudební formu. Nádherný příklad toho, jak rocková skupina nezapírá svou jazzovou minulost, třebaže byla propojena s rockandrollem. Tahleta spojení mi ovšem maximálně vyhovují, protože na albu přináší svěží vítr a kreativní hudební okamžiky. Leo Lyons svoje důrazně znějící basy nijak nezastírá. Prostě paráda od počátku ke konci….

SKOOBLY-OOBLY-DOOBOB – tak tohle je model vzájemně vynikající kreativity lidského hlasu ve scatu ve spojení s unisonovanou hrou na kytaru. Svědčí o tom, že suverenita podání a znalost harmonických souvislostí u Alvina Leeho jdou ruku v ruce řízeny jedním centrálním velínem. Improvizace jako bič, která logicky musela dráždit další kytaristy zkoušet to po něm….

HEAR ME CALLING – střední tempo příspěvku ve stylu boogie. Téma je dané a výměna akordických značek je velmi čitelná, tak jako harmonie a stručná melodická linka. Přesto poskytuje prostor pro výtečná unisono a jedinečná spojení rytmiky, klavíru a elektrické kytary. Dusavý rytmus dodává podmanivou energii a kreativní kytarové party sázejí tóny v suverénním sledu krásně ve vzájemných souvislostech. Skladba poskytuje dostel prostoru k improvizačním schopnostem Alvina Leeho. Ve stereofonním efektu se jednotlivé fáze krásně přelévají a chápu že v době vzniku na tom muselo „ujíždět“ hodně posluchačů. Tak tohle je klasický model starého dobrého bigbítu, který nás veterány nemůže nechat lhostejnými. Nic se zde nekomplikuje a je jasné od začátku do konce, ale vše se děje se sofistikovaným modelem hráčské příkladnosti a cítění…..

A SAD SONG – ponurá skladba. Alespoň podle úvodu. Las Alvina Leeho má hall a vibruje prostorem. Lyonsova baskytara opisuje s Churchillovými hammondkami opakující se schéma a dodávají písni pochmurnost. Tady je blues zakleté především v pocitu a interpretaci. Opět nádherná práce s dynamikou, která sugestivně působí na poslech. Vyjádřit smutek v interpretaci a instrumentálním provedení je vždy velkou výzvou, ale také se tento pokus ne vždy může podařit. Tady myslím, žen můžeme hovořit o silné rozháranosti lidské duše a pocitu smutku, samoty a beznaděje…

THREE BLIND MICE – Ric Lee rozjíždí opět svoje bubenické eskapády v řadě přechodů na kotle a tympány… možná jakási spojnice mezi předešlou a následující skladbou….

NO TITLE – je tady opět Alvin Lee se svým posmutnělým projevem, v němž vkládá do interpretace další prvek jakési lidské vyhořelosti a vykořenění. Melodickou linku doprovázejí hammondky opisující unisono s baskytarou. Velmi subtilní pasáže s tajemnou ozvěnou se vzdalují do nekonečného prostoru. Psychedelizující opar dokreslují bicí s přechody a pojednou zčistajasna rozčísne atmosféru syrový zvuk kytarového tónu a Lee začne řádit se svými zkreslenými a ohýbanými tóny, v nichž neustále zrychluje jejich výměnu. Také hammondky vystoupí z bludného pozadí a slyšíme jejich nástup téměř v ironbutterflyovském odéru a Lyonsova baskytara šlape jako zesílený lidsky tep s neomylnou přesností. Churchill na hammondky zkouší prezentovat různé technické finesy, což se jeví jako velmi zdařilé a Ric Lee rozjíždí svoji bubenickou eskapádu napříč prostorem. Experimetování se svištivým zvukem vás na chvíli přimrazí, ale pak se zase vracíte k úvodnímu tématu, které už ovšem nabralo výraznější dynamičtější podobu. Tajemné hlasy a přeznívání zvuků se tříští v prostoru a jsme u konce…

FARO – Leo Lyons si vydobyl prostor na albu pro basové exhibice. Střídá v nich hru na kontrabas a baskytaru ve volných kreativních okamžicích a náladotvornosti….Prostě umí!

SPEED KILLS – písknutí vlaku a supot parního stroje neodváží vlak z nádraží a na něj navazuje zběsilý rytmus, v němž Ten Years After opět popřávají prostor odvázané a dynamické zběsilosti, kdy se na klavír, kytaru a důrazně šlapající baskytaru a bicí odvíjí další ďábelská jízda ve stylu klasického rock and rollu, který dokázali dotáhnout ve své době do dokonalosti instrumentálního provedení. Aby Alvin Lee a Chick Churchill mohli „řádit“ na svoje melodické instrumenty potřebují přesnou rytmiku a to se tady výtečně propojilo až do závěrečného kolapsu a destrukce vlakové soupravy (!?) s přeznívajícím klavírem……

Album Stonedhenge je více kapelovým produktem, než prostorem pro exhibování, „nejrychlejšího kytaristy na světě“. Proto se mi jeví jako spíš experimentální opus, než jako klasický model přehlcení superrychlými a brilantními sólovými exhibicemi, v té době tolik žádanými a myslím, že album patří mezi jejich výkladní zboží. Nebudu váhat a pět hvězdiček albu udělím.


 

Pro přidání nové reakce musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Ten Years After

Statistika Progboardu


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000