Ten Years After - A Sting In The Tale

Reakce na:
horyna - 4 stars @ 08.01.2018

Už dlouho jsem se netěšil na recenzi nějakého alba tak, jako při rozboru čerstvého výtvoru kapely Ten Years After.


Musím hned v úvodu přiznat, že mě toto v tichosti připravené a mezi fanoušky nenápadně vypuštěné zcela nové album nazvané A Sting in the Tale starodávné přežívající fosilie Ten Years After, pomaloučku a postupně dokonale pohltilo.

Nikdo z nás už bohužel neuslyší fenomenální hru a také hlas Alvina Lee. I jeho nástupce Joe Gooch je mimo hru, avšak není proč skládat ruce v klín. Čerstvá posila slyšící na jméno Marcus Bonfanti je tou nejlepší variantou a nástupcem, jakého si mohla kapela takového jména přát. Je to nejenom brilantní kytarista částečně kráčející v Alvinových stopách, ale i zkušený skladatel, producent a renesanční člověk, spolupracující během svého života s řadou význačných osobností. Do kapely zapadl skvěle a svou vytříbenou technikou, přehledem pro melodie a výrazným rytmickým cítěním, vytvořil z nové nahrávky reprezentativního nástupce zásadních alb této kapely. Může vám chvíli trvat než si zvyknete na jeho vokál ne nepodobný Johnny Van Zantovi, jež překlápí nahrávku na jižanskou stranu, ale nejpozději od třetí písně se rozdíly setřou a vy tenhle aspekt hodíte za hlavu.

K prověřené dvojici Ric Lee na bicí a Chick Churchill za klávesy přibyl ještě zkušený harcovník ke čtyřem strunám, basák Colin Hodgkinson. Ten svůj umělecký život prožil bo boku mnoha hvězd rockového spektra, namátkou vyberme jeho účast na nahrávkách Cozy Powella, Micka Jagera, nebo Johna Lorda. Jeho nástroj písněmi velice příjemně rezonuje až máte pocit, že se vrátil sám Leo Lyons.

To co vám vpadne do oka hned s prvním poslechem, je výrazné a kreativní kytarové rytmické cítění. Nelze přeslechnout, že tady se Marcus od svého hvězdného kolegy skutečně učil. Posluchač však nemůže namítat že jde o laciné kopírování. Ty pasáže mají novou jiskru, nápaditost a živočišný elán. Když se vzápětí připojí i zbytek osazenstva, především skvěle sehraná rytmická dvojice, máte pocit že prožíváte menší zázrak spojený s návratem do minulosti.

Úvodní šleha Land Of The Vandals není špatná, ale až druhá v pořadí Iron Horse vytahuje ty nejsilněší zbraně znovuzrozené kapely. Jde o skladbu, která se z ospale valivého tempa v bridge a refrénu náhle rozjede jako Ferrari, jemuž šlápnete pořádně na krk. Navěšené ozdobné kytarové kudrlinky a celkově působivá nálada nastolují první blahodárný pocit. Hned následující Miss Constable obrábí výrazná basa, příjemný zvuk hammondu a doprovodné vokály šeptajícími své hůhů z povzdálí. Za pozornost stojí rovněž položky pět a šest, ale ty skutečně nejsilnější momenty si kapela šetří do druhé části, tady deska graduje.
Od skladby číslo osm Two Lost Souls až do úplného konce máme tu čest poslouchat opravdu silnou nahrávku. Energické podání této písně spolu s foukací harmonikou vytváří zajímavé fragmenty a píseň neskutečně šlape. V jejím závěsu dostáváme nejlepší baladu z trojice místních absolventů, velice sugestivní Diamond Girl. Tady je Marcusův přednes emočně nejsilnější. Jde o náladu a atmosféru. Místo, či příběh si už posluchač dosadí sám. Přichází Last Night Of The Bottle která vrací diváka do památného období 69-70. Přesně tohle jsou staří TYA, rytmicky dokonalí, konstruktivní, bluesově dominantní, nápadití a stylotvorní. Ševče drž se svého kopyta – toť moto i písně následujicí. Bonfanti není na bluesové struně silný jako Alvin, ale svým charisma a pestrou hrou spurtuje v těsném závěsu. Poslechově úžasná věc, z níž vykukují sólové kytarové ornamenty jako sotva narozená mláďata z proutěného hnízda. A máme tu závěr, ten je obklíčen Churchillovým hammondem a velice přirozeně si rockuje ve středních tempech.


S bodováním je to svízelné. Člověk by rád dal známku nejvyšší, ale z úcty k památnému a pro historický hudební vývoj zcela podstatnému období let 1969-1970 se čtveřicí stylotvorných nahrávek to prostě nejde. Tak tedy 4,5*




Dovolte mi ještě malý a děkovný dovětek. Ten směřuje ke kolegům, kteří zde tohle album před několika dny adorovali, předně pak Palovi a jestli se nepletu i Jardovi, Jaroušovi...všem těm, kteří se v poslechovém vlákně o desce pochvalně zmínili a přilili tak palivo do horynova karburátoru, aby se mohl pořádně rozburácet.
Přitom to s prvním poslechem vypadalo na nezáživné čtení s vysícími otazníky ve vzduchu, proč jen jsem tuhle desku zbrkle kupoval. Prvotní otrávená chuť, při které jsem toužil chytnout Pala za klopy, se s dalšími návštěvami zcela obrátila. Naštěstí ze souboje sešlo a připravená žehlička se rozehřívat nemusí.



 

Pro přidání nové reakce musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Ten Years After

Statistika Progboardu


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000