Stewart, Rod - Gasoline Alley

Dlouho se zdálo se že Rod Stewart nemůže udělat nic špatně. Když vstupoval na sólovou dráhu, měl už za sebou dvě skvělá alba psychedelického blues s Jeff Beck Group, zářil coby hvězda znovuzrozených Faces s jejichž "špinavým" rockem ("syrovější než Stones") jeho originální, okamžitě rozpoznatelný a neméně špinavý vokální projev skvělým způsobem korespondoval a před sebou zářivou budoucnost: v následujících několika letech natočil čtveřici báječných alb s Faces a šest neméně cenných sólových desek na nichž kritici hvězdičkami nešetřili.
Že bude jeho sólová deska skvělá čekal kdekdo, málokdo ale tušil že bude tak pestrá, akustická, ba až folková. Opravdovým megahitem se sice stalo až následující Every Picture Tells a Story, ale Gasoline Alley ji v mnohém předjímá. Skvěle vybraný reportoár (vlastní i převzatý) a originální aranže plné zvonivých akustických kytar a cinkajících mandolín podtrhuje vysoce originální interpretace: to zdaleka není jen o tom úžasném hlasu, z něhož pěveckým pedagogům asi vstávaly vlasy hrůzou, ale v první řadě o přístupu k písním, jejich svébytném uchopení, vstřebání a podání, značně odlišném od toho jak je známe od jiných zpěváků. Viz It's All Over Now z této desky nebo (I Know) I'm Losing You a Reason to Believe z následující.
Absolutní vrcholem jak tohoto alba, tak Stewartovských cover verzí, a dokonce i cover verzí Dylana obecně je pak pro mne Only a Hobo: Dylanovky svádí k přezpívání ale jsou také dost zrádné, nemálo interpretů si už na Dylanových skladbách vylámalo zuby - to u Stewarta snad ani nehrozí, jeho muzikantské instinkty mu nic takového nedovolí. Tesknou baladu interpretuje pokorně, s citem a úctou aniž by přitom ztrácel cokoliv z oné modsovské frajerské suverenity. Vůbec mi připadá že tento typ skladeb mu sluší nejvíc, dalšími vrcholy alba jsou v obdobné náladě se nesoucí Stewartovy vlastní Jo's Lament a Lady Day, ta kombinace vroucnosti a drsnosti je prostě neodolatelná a koneckonců ani skvělá titulní skladba není žádná rock'n'rollová vypalovačka. Ale celá deska si drží úroveň a nikdy nesklouzne. Škoda jen že po rozpadu Faces jakoby se Stewart dostal na šikmou plochu a jeho desky začaly působit unaveně, jedna jako druhá, protože ten neodolatelný hlasový materiál tam pořád je, jen jakoby Rod zapoměl jak s ním nakládat...