Pink Floyd - The Endless River

Reakce na:
swenik - 5 stars @ 10.12.2014

Dlouho jsem nic nehodnotil, ale tuhle pro mnohé nej(ne)očekávanější událost za posledních necelých dvacet let jsem si nemohl nechat ujít. Bohužel nějaký čas nefungoval tento web, takže recenzi nešlo přidat hned po vydání. Ale když jsem četl prvotní reakce jinde, napadlo mne, jestli to tak nakonec nebylo lepší. Příliš velká očekávání jsou totiž skoro vždy spojena s velkými zklamáními. A bohužel někteří lidé reagují dost impulzivně, takže pak to vypadá, jako když dítě dostane k Vánocům místo autíčka knížku o autech, kterou si ještě nedokáže přečíst..

Já jsem to takhle vůbec nepociťoval, zkrátka jsem primárně vnímal jako obrovské štěstí, že poprvé (a nejspíš i naposled) v mém životě mám možnost být u vydání nové desky legendárního kolosu Pink Floyd. V roce 1994 jsem jako dítě jejich hudbu ještě moc nevnímal, znal jsem od taťky The Wall a pouze si pamatuji jakýsi žebříček Top20 (tuším, že šlo o nejprodávanější tituly), který tehdy na českých programech dávali, přičemž vím, že snad přes jeden rok vysílání pokaždé brali Pink Floyd první místo za pro mě tehdy ještě neznámé The Division Bell.. Až asi po třech letech se mi podařilo sehnat videokazetu s nahrávkou londýnského koncertu k turné P-U-L-S-E a okamžitě jsem si jejich hudbu zamiloval. Následně jsem se pídil po dalších albech a nevědomky jsem se tak vlastně stal kořistí progresivního rocku, v užším slova smyslu art rocku, což mi zůstalo dodnes.

Když jsem se letos dočetl, že skupina chystá nové album, též jsem tomu nemohl uvěřit. Bylo mi skoro hned jasné, že si desku objednám, jakmile to bude možné. Ostatně asi jako většina příznivců této skupiny, ty rekordy u Amazonu nepadaly náhodou.. I když v hlavě hlodala otázka, jak jen to bude asi při současném počtu dvou členů vypadat. Dalo se čekat, že David Gilmour přizve hudebníky, se kterými spolupracuje už od konce osmdesátých let, takže o obsazení nástrojů jsem se nebál. Ale co hudba jako taková? Mám rád i sólovou tvorbu Gilmoura, ale aby dal dohromady sám celou desku Pink Floyd, to mi přišlo poněkud troufalé. Takže když vyšly ven podrobnější informace, především fakt, že se bude jednat o upravené starší nahrávky i s autorstvím Ricka Wrighta, spíše mě to uklidnilo. Vím, že u většiny kapel tento čin většinou značí velký úpadek, ale u Pink Floyd jsem si byl téměř jistý, že nic nekvalitního do světa nepošlou. I kritikou zpočátku tolik zatracované The Division Bell má po dvaceti letech své kouzlo a mnozí si ho cení víc, než v době svého vydání. A tak to pravděpodobně bude i s The Endless River..

Teď konečně něco k samotné desce. Pink Floyd se rozhodli rozprostřít album na dva vinyly. Nejde jen o vyšší kvalitu nahrávky, ale především ty tři přestávky na otočení desek album hezky kompozičně rozdělují a člověk jej nemusí vnímat jako jednolitý celek. Mně by to asi nevadilo, ale ne každého osloví proložení skladeb ambientní hudbou místo klasických pauz při „písničkovém uspořádání“. Zaměřme se tedy více pouze na "skutečné", něčím zajímavé skladby.

It’s What We Do - po úvodní, pomalé a vlažné Things Left Unsaid se vracíme někam do roku 1975. Především první tři minuty jsou lahůdka, rozvážně vedená skladba, skvělý Rick Wright se svou typicky pestrou paletou klávesových zvuků místy jemně podbarvených Gilmourovou kytarou. Přibližně v polovině skladby si své role Gilmour s Wrightem prohodí, těsně před koncem si to zopakují a píseň přes snivou skladbu Erb And Flow odplouvá.

Sum – když Gilmour mluvil o albu 21. století, zrovna tenhle trochu tvrdší kousek mohl mít na mysli. Neobvykle výrazný Nick Mason o sobě dává vědět a spolu s kytarou jako by chlapci chtěli místy zavzpomínat na legendární One of These Days, avšak právě v tom novém kabátě.

Skins – posluchač si však ani nevšimne a najednou se octne v ještě prudší vřavě bicích a dalších všelijakých zvuků. Tak tohle asi nikdo nečekal! Pánové nás na stará kolena vzali na parádní výlet do svého progresivně-psychedelického období. Nick Mason opět ukazuje, že za to taky ještě umí vzít. Občas mi přišel trochu nedoceněný, ale kapela asi vždy věděla, co v něm má. Vynikající část LP tyhle dvě propojené písně! A to se musím rdít, že desky před albem Meddle nemám tolik naposlouchané. Zřejmě tušili mé mezery a chtějí, abych si zbytek diskografie alespoň dálkově dostudoval.

Anisina – přes kratičký, přiléhavě pojmenovaný Unsung dochází opět ke zklidnění tónů i rytmu. Oddychová skladba, která by asi po předchozích experimentech měla posluchači snížit pulz zpět na fyziologickou hodnotu. Začátek podobný překrásné Us and Them, ale nakonec v tom cítím paradoxně něco z alba The Final Cut. Nevím, jestli tohle pánové úplně chtěli.. Ale každopádně mně se při poslechu této skladby vždy vybaví obal tohoto Watersova díla..

The Lost Art Of Conversation, On Noodle Street, Night Light – asi nejvýraznější odraz předešlého The Division Bell, tento materiál bych si na něm dokázal představit. Tím ovšem nemyslím, že by byl špatný. Já mám TDB velmi rád, pouze tímto řazením tří méně výrazných skladeb se vytvořila asi "nejambientnější" část desky (necelých pět minut) a celý ten úžasný rozlet nad diskografíí Pink Floyd byl malinko přibrzděn. Ale záleží na náladě. Když má člověk chuť zavřít oči a chvíli se zasnít..

Allons-y (1) – že tuhle skladbu hrají Pink Floyd by poznal snad i úplný analfabet, který od nich v životě nic neslyšel kromě Another Brick in the Wall (kterékoliv části). Je zvláštní, že byť zmiňovanou skladbu napsal Waters, dokázal tomu dát právě Gilmour tolik charakteristický pinkfloydovský sound, díky kterému se jejich hudba nikdy nedá zaměnit. A tohle je přímo čítankový příklad! To vrstvení kytar je nepřeslechnutelné..

Autumn '68 – kratičká, velice emotivní vsuvka Richarda Wrighta byla nahrána již v roce 1969. Inu varhany se snadno dostávají člověku pod kůži.. V tomto provedení velice povedená vzpomínka, místy až mrazivá. Je moc dobře, že tento materiál Pink Floyd použili a dali tak vzpomenout na tohoto famózního hudebníka.

Allons-y (2) – v napojení na předchozí pasáž naprosto dokonalé. Gilmour opět ukázal, že umí dobře odhadnout pocit posluchače a tady úplně přesně vytušil, co mu musí podat před i po hlubokém partu již zesnulého klávesisty. Jak jinak vytrhnout člověka z poněkud melancholické nálady než opět postupně se rozvíjejícím floydovským motivem..

Talkin' Hawkin' – další velice silná skladba. Poměrně jednoduchý motiv, umělý hlas Stephena Hawkinga, vokály v pozadí a opět skvělá kytara dělají své. Při prvním poslechu alba na mě tento song zapůsobil asi nejvíc. Doporučuji vychutnat si hlavně jeho "skutečný" stupňovaný závěr, obzvláště velmi jemné bubnování Nicka Masona asi minutu před oficiálním koncem skladby. Překvapilo mě, že ta necelá minuta ambientní hudby nebyla oddělena jako u všech ostatních skladeb.

Calling - po Anisina teprve druhá a zároveň poslední píseň bez jakékoliv účasti Wrighta. Nebýt její zdařilé druhé poloviny, asi bych ji ani nezmiňoval. Chvílemi zní, jako by se na ní podílel místo Ricka Wrighta Vangelis. Nebo snad Enya? Berme ji jako poslední oddech před závěrečným finále.

Eyes To Pearls – svižná, velmi zajímavá kytarovka, ve druhé části opět drobný odkaz na One of These Days..:-)

Surfacing – pro mě jeden z nejdojemnějších zážitků na celém albu. Už samotný úvod dává poznat, jak si na něm Pink Floyd nechali záležet. Člověk cítí, že se blíží konec, ale hned od začátku se nám dostane příjemné pohlazení po duši. Lahodné souznění kláves i kytar, v doprovodných vokálech je nejvíce slyšet Davida Gilmoura.. Místy mi z toho až mrazí, protože mám pocit, že tady se s Pink Floyd skutečně loučí právě on.

Louder Than Words – a je to tady, zvon naposledy zazvonil a pomalu se rozvíjí poslední skladba v historii jedné z nejvýznamnějších a nejlegendárnějších kapel dvacátého století. Není to nic šokujícího, nic převratného ani překvapivého. Zkrátka další z povedených písní, která má své kořeny až někde u Wish You Were Here... Říkám si, jak by to asi dopadlo, kdyby Pink Floyd uskutečnili svůj původní záměr a The Division Bell vyšlo i s tímto materiálem jako dvojalbum. Jako poslední skladba by se na něm asi vyjímala High Hopes víc, ale nechme to být. Kdyby tomu tak bylo, nevzniklo by tohle senzační album a nemohli bychom se teď po dvaceti letech kochat další precizní, do posledního zvuku propracovanou hudbou. Louder Than Words je povedená skladba. Možná někoho zamrzí, že zpěv zazněl až na samém konci, ale asi to tak mělo být. Gilmour pravděpodobně nechtěl, aby album bylo opět jen o něm, prostor dostali všichni členové, on si to snad ještě vynahradí v sólové tvorbě.



Nechtěl jsem být patetický, natož sentimentální, ale tady se při lásce k jejich hudbě nejde moc bránit. Snad jedině aspoň měsíc si to album nepouštět a snažit se zapomenout na okolnosti. Vždyť tohle snad ani nemohl být nedokončený materiál z přípravy The Division Bell, často to s ním nemá absolutně nic společného. A jestli tohle pánové, byť v nedokončené podobě, dokázali mít dvacet let jen tak schované v šuplíku s tím, že už žádné album asi nikdy nevydají, tak to klobouk dolů. Ale vše musí jednou skončit, při tomhle pomyšlení je člověku smutno. Jediná útěcha pro mě je, že Gilmour to ještě nebalí a chystá sólové album. Kdyby se mu chtělo udělat ještě jedno turné a stavit se v Praze, šel bych, i kdybych měl dát za lístek celou výplatu. Uvidíme, co ještě bude.. Takže jak ohodnotit? Mrzí mě, když tu někdo napíše, že je to brak, a přitom to neslyšel ani jednou celé. Dost to snižuje průměr.. Dále nechápu hlasy, co tvrdí, že to Pink Floyd dělali jen kvůli penězům. To je taky čirý nesmysl. A ještě hloupější je fráze, že vykrádají sami sebe. Co je tohle za nesmysl?! Vždyť je to absurdní. Když má kapela nějaký svůj styl, kterým si získala fanoušky a slávu, tak ho přece hraje. I Beatles mají podobná alba, Genesis, Yes.. A dovolil si o nich někdo tvrdit, že vykrádali sami sebe? No radši už se nebudu dál rozčilovat. Tahle deska je naštěstí velmi pestrá, takový poctivý průřez celou jejich diskografií. Každý fanoušek si tam asi to své najde a i v tom je její kouzlo. Ono není náhoda, že například časopis Rolling Stone dal tomuto albu o jednu hvězdu víc, než tehdy dostalo The Division Bell. A ani u nás nijak nepropadlo. Kdyby to šlo vyjádřit v procentech, uvažoval bych mezi osmdesáti až devadesáti. Takže maximálně čtyři a půl hvězdy a to pouze kvůli té necelé pětiminutovce ambientní hudby, o které jsem psal výše.. No a jelikož se zaokrouhluje nahoru, vychází mi pět hvězd. Opět musím podotknout, že se řídím pouze svými pocity. Hraje v tom jistě roli i to, že jsem na téhle kapele vyrůstal. Ale zase si dovolím tvrdit, že o to víc ji až na zmiňované kousky znám a mohu s předchozí tvorbou snad porovnávat. Myslím si, že jde o jejich nejlepší desku od sedmdesátých let - tzn. od The Wall..

 

Pro přidání nové reakce musíte být přihlášeni/zaregistrováni.


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000