Pink Floyd - The Dark Side of the Moon

Reakce na:
diesbies - 5 stars @ 06.06.2014

Na jednom z nejčelnějších míst v pomyslném žebříčku rockových alb, která na mne měla nejvýraznější vliv v období utváření mého světonázoru a vůbec chápání souvislostí všeho kolem by se skvělo toto album. Vloni už to bylo neuvěřitelných 40 let, co je tu s námi, a já ho za tu dobu vyslechnul snad pětsetkrát, možná i vícekrát. Ten vliv nebyl jen ve sféře hudební, ale díky dokonalým textům i tak nějak globálně filozofický. Když jsem je četl poprvé, bylo to až pár let po seznámení se s touto hudbou- byl jsem uchvácen, jednak jsem něco tak skeptického do té doby nečetl a vlastně ani neočekával- a přitom přesně takhle jsem to v těch svých čtrnácti- patnácti, kdy je člověk tak zvláštně senzitivní, cítil taky. Žádné blábolení o šťastných či nešťastných láskách, ale brutální životní realita viděná okem senzitivního cynika, semtam říznutá pořádnými dávkami surrealismu.
Poprvé jsem The Dark Side Of The Moon slyšel /a bylo to mé prvé setkání s Pink Floyd/ u kamaráda někdy v polovině 70.let- kamarád, můj vrstevník, měl oproti mně výhodu ve svém o pět let starším bráchovi, hudebně správně naladěném, který si natáčel na páskový magneťák kvanta velice inspirativní muziky.
Album jsem měl nejprve nahrané na kazetě, až v roce 1980 jsem se stal šťastným majitelem LP. Bylo to supraphonské vydání (bolševici tady dokonce zachovali bez nějakých agresívnějších zásahů původní obal) a koupil jsem jej v dobrém stavu za skvělou cenu 100,-Kč od spolužáka (v obchodě bylo za 120,-Kč jako ostatní licenční alba, ale nebylo tak snadné ho sehnat).

Tlukot srdce, všelijaké zvuky a pazvuky, zdálky zaznívající smích i jekot, vrtulníky- a už nás zahrne příval plnokrevné muziky. Nádherný, harmonicky bohatý klávesový koberec s ůžasně empatickou Gilmourovou klouzavou kytarou (do jisté míry se tahle zahalovaná slide kytara stala jedním z poznávacích znaků kapely) a střídmou, ale údernou rytmikou. „Breathe“ je skvělý otvírák, ladící nás do melancholické, meditativní polohy a dávající nám tušit, že nás čekají velkolepé věci. Píseň plynule přechází do surovějšího instrumentálního kousku „On The Run“, vrcholícího snad dopadením a likvidací imaginárního štvance, tj. nás samotných (?). Probouzíme se ze zlého snu, vnímáme tikot hodin a už je to tady- bolestné zvonění mnoha a mnoha budíků. (Já osobně časné ranní vstávání z duše nenávidím). Zvonění přechází do majestátního dunění tympánů a tajemně se tvářícího úvodu- a už se na nás valí poctivá hardrocková řežba. V refrěnu se vše zklidní v melancholických durových septakordech, aby posléze o to velkolepěji vytrysklo jedno z nejnádhernějších Gilmourových sól. „Time“ je nelítostná úvaha o životě, promarněném čekáním na někoho nebo na něco, co by dalo signál začít opravdu žít. Jeden z vůbec nejlepších pinkfloydovských fláků.
V závěru písně se znovu objevuje motiv „Breathe“.
Nálada hudby se zklidňuje, zadumaný klavírní motiv nás ladí do komtemplativnějšího rozpoložení Velkolepého nebeského představení. Myslím si, že každý z nás je občas fascinován přírodou a jejími úkazy- západem nebo východem slunce, impozantním seskupením mraků a tak podobně. Najednou se člověk na (kratší nebo delší ) chvíli zastaví a prostě se jen tak kochá. A někde v skrytu duše ho napadne myšlenka, že přece jen musí existovat něco víc než jen úmorné pinožení se za vidinou peněz, moci a ukojení živočišných pudů... Řekl bych, že o tomhle je „Great Gig In The Sky“- nádherná instrumentálka korunovaná fantastickým vokálním výkonem Clare Torry. Její exaktický, až gospelový projev ve mně (a v mém okolí) vždycky vzbuzoval dojem, že se jedná o černošskou zpěvačku- až po mnoha letech jsme přišli na to, jak je to doopravdy.
Po překrásném „zasnění se“ přichází ale opravdu kruté procitnutí v podobě „Money“. Při poslechu LPíčka to není tak hrozné, než se otočí deska a spustí přenoska, chvíli to trvá a něco té krásy z hlavy vyprchá, ale na CD (příp. pásce) je to jak ledová sprcha: „Konec srandy, je potřeba makat! Vydělávat prachy! Není čas na snění!“. Tato notoricky známá píseň je v podstatě hodně hnusná a surová, její nelítostný pragmagmatismus ještě zdůrazňuje šestiosminová basová figura a nechutně dryáčnické saxofonové sólo v závěru- ale na druhou stranu je svým způsobem dokonalá a nesmírně působivá.
Melodie následující „Us And Them“ nás opět trochu zklidní, i když textově to zase není nic veselého- člověk je pouze bezmocným, snadno ovladatelným, téměř bezcenným pěšákem na šachovnici mocných tohoto světa.
Krátká instrumentální „Any Colour You Like“ tvoří předěl k blížícímu se finále. Zdá se, že jediná cesta, jak se dostat ze začarovaného kruhu rozporu mezi snílkovstvím a tvrdou realitou je- zešílet.
Prostě „Brain Damage“. Velkolepě vystavěný refrén s hutnou podporou kláves a ženských vokálů vyústí v závěrečnou katarzi „Eclipse“: „...všechno pod Sluncem je v souladu, ale Slunce je zastíněno Měsícem...“.

Domnívám se, že nejen pro mě, ale i pro řadu mých generačních vrstevníků se jedná o absolutní, nadčasové dílo, jeden ze základních pilířů art/ prog rocku. I když po instrumentální stránce nedosahují Pink Floyd tak dechberoucích výkonů jako jiní jejich souputníci, třeba Yes nebo Genesis, a jejich hudba je na první poslech celkem přehledná a vcelku bez problémů stravitelná, ve vytváření působivé atmosféry jsou opravdovými mistry.

 

Pro přidání nové reakce musíte být přihlášeni/zaregistrováni.


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000