Moore, Gary - Blues for greeny

Reakce na:
horyna - 3 stars @ 10.09.2019

Tak tohle album se mi doma válí jen z toho důvodu, že bylo zařazeno v kompletu pěti Moorových nahrávek, který jsem si kdysi dávno pořizoval především z důvodu velmi příznivé ceny. Soubor obsahuje dvě desky rockové (trochu nesmyslně vynechává tu prostřední (ale jelikož je na Wild Frontier použit automatický bubeník kteréhož nesnáším, vůbec mi to nevadí), dvě desky bluesové (z naprosto vrcholného Garyho období 90-92) a právě tuto fošnu předělů jeho dávných vzorů Fleetwood Mac.

Stovky let jsem jí nemohl přijít na chuť. V pravidelných periodách tato rotovala v mém přehrávači a pokaždé se stejným výsledkem. Fůůůůj. Nuda! Opruz. Uspávárna. Přebluesovatělá bluesárna zahrabaná v minulosti, která nemá se s vrcholnými živočišnými deskami Garyho, či Joe Bonamassy nemůže absolutně poměřovat. Přesně takové přívlastky jsem na ni pokaždé imaginárně nalepil a jelikož patřila ke kompletu mou obdivovaných Mooreho desek, její zneškodnění/prodej/vyhazov jsem řešit nepotřeboval.

Ale v muzice se nemá nikdy říkat nikdy. Tak dobře někdy ano. Třeba v případech, o kterých posluchač na tuty ví, že podobnou muziku už nechce v životě nikdy slyšet. Těžko se nechá čtyřicátník znovu strhnout k tomu, aby po dvaceti letech zase objevil kouzlo- pchá, tak to je značně nadnesené, řekněme raději znovupodlehl něčemu, co jej kdysi bavilo. V životě už nebudu a nechci slyšet nějaký thrash metal, death, black, nu-metal, nebo moderní ohavnosti typu řekněme Fear Factory, či Korn (nic proti nikomu). Tohle prostě NE!!! Z muziky ve které se místo zpěvu řve, bleje, chrochtá a vzývá zlo, se mi dělá šoufl. Způsob hry bubeníků kulometčíků, kteří do toho padesát minut řežou ve stejném tempu jako když se zasekne samopal, mi dnes připadá směšný a absurdní. To není muzika, to je hluk, říkavali o takové ne-hudbě naši otcové a já dnes jako odrostlej fotřík jim musím dát zapravdu.

Ale to jsem malinko odbočil, chtěl jsem říci, že není hudba jako hudba. Že i ta, která se vám deset let nelíbí, vám může jednoho dne učarovat. Ale musí to být hudba melodická, poslouchatelná a měla by dokázat něco emočně zdělit. A právě v této oblasti byl Gary Moore král. Způsobem hry na svůj nástroj a svým niterným přednesem dokázal diváka velmi přesvědčivě obohatit a přenést do jeho srdce zážitky nemalých hodnot. V pětadevadesátém vzdal hold Peterovi Greenovi a přepracoval jedenáctku jeho skladeb. A i když ne všechny se mi dnes ještě stále nezamlouvají tak, jak bych si představoval, kouzlo této desky jsem zdá se konečně objevil. Nepůjdu položku po položce, to už tu svědomitě a nenapodobitelně vytvořil Petr. Pro mne je důležité, že si tuto desku dokáži konečně pustit bez toho, abych měl zkřivený úsměv ve tváři z něčeho, co mě pořád tak strašně nebaví. A to se zatraceně počítá.

 

Pro přidání nové reakce musíte být přihlášeni/zaregistrováni.


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000