Megadeth - Countdown to Extinction

Reakce na:
horyna - 5 stars @ 11.02.2020

Byla to tehdy obrovská sláva, když ve dvaadevadesátém předhodili Megadeth vyhladovělým fanouškům své nové sousto nazvané Countdown to Extinction. Očekávání byla veliká, ale tahle progresivně metalová smršť tenkrát smetla absolutně všechny. To, že bude nové album jistě výborné čekal po hvězdném předchůdci Rust in Peace asi každý, ale že bude výjimečné, zvukově excelentní a tak aranžérsky propilované už málokdo. Dobře si vybavuji neustálé dohady v našich i zahraničních periodikách o tom, koho si Dave Mustaine na novou nahrávku pozve a zdali dvojici Friedman/Menza pošle přes palubu stejně, jako to doposud dělal s jejich předchůdci. Stalo se však něco jiného. Mustain vyzrál, dospěl, uklidnil se a dokázal si dobře spočítat, že na obrovský úspěch předchůdce Rust in Peace s novými lidmi navázat nemusí. Proto do té doby nejlépe šlapající stroj značky Megadeth nechal ve stejném obsazení a své spoluhráče na místech, které už nikdy v budoucnu nebudou nahrazena tak kvalitními instrumentalisty, jací se v devadesátých letech v Megadeth potkali.

Doba do které nahrávka vyšla přála půjčovnám cd a vzpomínám si, jak obtížné bylo na album narazit. Netrhli se s ním dveře a sotva je jeden člověk donesl a vrátil, vzápětí si jej už jiný čekatel hrdě hýčkal v bršně po cestě domů. Museli jste mít buď štěstí a časově se s dosavadním majitelem potkat, nebo se zařadit do pořadníku a zkrátka čekat a čekat kdo Countdown donese.

V produkčním procesu vsadili kluci místo Mika Clinka na ostříleného Maxe Normana, který jejich zvuk definoval do co možná nejspecifičtější podoby, která k už tehdy zcela dospělé a hráčky neuvěřitelně vyspělé a kompaktní kapele nejlépe sedl. Nejen proto považuje naprostá většina jejich fanoušků za kreativně nejlepší období mezi lety 92-94 (za sebe přidávám až 97). Ocelově čistý zvonivý zvuk společně s celoplošně technicky vymazlenými a do nejmenších detailů doslova vypiplanými songy, navozuje dnes stejně jako před necelými třiceti lety pocity euforie a extáze.

Prakticky každý ze songů je jedním pozoruhodným a velkým originálem. Intenzivní vstup prostřednictvním Skin O' My Teeth střídá největší hit s ultra melodickou Martyho stopou Symphony Of Destruction. Ten zaznamenal v oné době tu nejlepší možnou definice rozkošatělého stylu Megadeth a velice rychle se stal legendárním. Po výborné Architecture Of Aggression přichází druhý orgasmus s neuvěřitelně šmrncovní baladickou záležitostí Foreclosure Of A Dream. Ve Sweating Bullets cedí Dave slova svým obvyklým způsobem a do dvojice songů This Was My Life a titulní Countdown To Extinction propašoval Marty, i v té době hráčsky ojediněle schopný Mustaine (je úplně citít, jak se tehdy vedle Friedmana nechtěl nechat zahanbit a jak na sobě dřel), tuny působivých melodií a excelentních vyhrávek. Po poslabší High Speed Dirt přichází famózní drtič Psychotron, navazující svým vnitřním pnutím, energií, entusiasmem a desítkou kytarových sól na úspěšného předchůdce z Rust, skladbu Hangar 18. Dalším nanejvýš členitým kusem je progresivní klenot Captive Honour s neustálými změnami tempa a aranžérskými vychytávkami. Konec završí slušná Ashes In Your Mouth.

Památná sestava, výborný producent, skvělý design obalu z pera Hugha Symea a hlavně kreativní skladatelské pnutí ve spojitosti s jedinečnými hráčskými výkony umožnili vznik skvostu, jakým album Countdown to Extinction bezesporu je. Prakticky celá devadesátá léta patřila Megadeth. Dokud spolu tato sestava držela, přicházeli z jejich tábora neuvěřitelné věci. Megadeth v té době jasně převzali metalové žeslo i vládu po Metallice. Jenže tak jak nic netrvá věčně, i tato pohádka došla svého konce. Po změnách v sestavě, rozpuštění/rozpadu kapely a chabých pokusech o návrat na výsluní postupně upadala a upadala. Posledních dvacet let vydává naprosto rutinní desky a Dave se obklopuje rutinními spoluhráči. Žádný z nich nemá charisma a schopnosti Martyho Friedmana (kolik jen fanoušků si přálo jeho návrat), nebo nedávno zesnulého Nicka Menzy. Ani epizodní hádka, směšná soudní pře a opětovný návrat Daveova dávného parťáka Dave juniora Ellefsona nedokázal zastavit úpadek kapely, který je dle mého jeden z nejsmutnějších v rockové historii.

Je spousta kapel, které mají své největší úspěchy dávno za sebou, přesto se vztyčenou hlavou bojují, produkují stále velice životodárnou a umělecky hodnotnou muziku (za mne například Deep Purple, UFO...), aniž by přišli o svůj kredit či soudnost. Mustainovi skladatelské vlohy ovšem dávno odvál čas a i proto je sláva této kapely dávnou minulostí.


 

Pro přidání nové reakce musíte být přihlášeni/zaregistrováni.


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000