Mayall, John - The Blues Alone

Reakce na:
Petr Gratias - 3 stars @ 26.05.2011

Album Blues Alone jsem si před několika desítkami let koupil na burze. Chtěl jsem sice Bluesbreakers With Eric Clapton, ale to mi vykoupil před nosem člověk, který ve snaze za každou cenu získat toto album přeplatil původní cenu 350 Kč na 400 Kč a na to překupník kývl. Na mě tedy "zbylo" album Blues Alone.
Ale nelitoval jsem. Třebaže není lepší než přeplacené album (dnes mám obojí), přesto ho rád poslouchám, i když na něm není absolutní převaha Mayallových nejlepších autorských záležitostí. To mi ale nevadí.
Je to vlastně jeho první sólové album, které vzniklo jako paralelní odbočka vedle Bluesbreakers.
V několika momentech mu na bicí vypomohl Keef Hartley, ale jinak si Mayall nahrál všechny nástroje sám.

BRAND NEW START - foukací harmonika a hallem nazvučená elektrická kytara, klavír a ťukání paliček - to je základ první skladby. Mayallův naříkavý vokál hovoří sám za sebe. Pochválit je třeba výtečně natočenou foukací harmoniku, která skladbě vévodí.

PLEASE DON´T TELL - klasické bluesové číslo, možná až příliš "klasické". Skladba se mi jeví jako průměrná. Nenese pečeť jeho kvality a na albu mi připadá spíš jako výplň...

DOWN THE LINE - výtečný klavírní úvod. Procítěný Mayallův vokál se nese prostorem jako letící hvězda na noční obloze. Ve skladbě hraje na devítistrunnou kytaru a protahování a přeznívání strun dovytváří atmosféru. Zajímavá skladba...

SONNY BOY BLOW - foukací harmonika v Mayallově emocionálním podání, stejně jako výtečné barové jangle piano. Mayall v ní vzdává poctu významnému bluesmanovi Sonny Boy Williamsonovi, jehož motivaci nelze přeslechnout. Jangle piano je hrané se správným attackem a emocí. Boogie woogie podle nejlepšího svědomí...

MARSHA´S MOOD - v pozadí utlumené bicí nástroje, ale Mayall sám jenom na klavír, hrající v pochmurné bluesové ploze, demonstrující náladové rozpoložení, což akcentuje levá ruka, zatímco pravá v proměnlivosti akordických proměn prokresluje náladotvorné stavy - jednou jsi dole - jednou nahoře. Jako v životě.

NO MORE TEARS - výtečné blues. Devítistrunná a šestistrunná kytara se krásně doplňují v doprovodech a ve vyhrávkách za asitence jednoduché basové linky a Mayallovy zpívané nostalgie. Devítistrunná kytara nazvučená hallem má krásný kosmický zvuk a sázené tóny znějí velmi příjemně.

CATCH THE TRAIN - propojit foukací harmoniku se zvukem odfukující parní lokomotivy je zajímavý nápad. Mayall s ním přiešl jako první. Cream nahráli skladbu Traintime v podobném spojení harmoniky a vlaku a po mnoha letech ještě dokonce maďarská hardrocková Omega...
Je to emotivní a strhující instrumentální záležitost, ve své době určitě nesmírně originální!

CANCELLING OUT - bicí jsou utopeny v pozadí a do popředí proniká klavír a zejména hammondky (poprvé použité na albu), které zde víceméně mají doplňující smysl. Harmonicky klasické číslo standardního typu. Nic víc, nic míň...

HARP MAN - hudební skříňka (celesta) dodává panoptikální atmosféru, základní basová figura a foukací harmonika. Instrumentální záležitost spíš průměrného typu s hodně upozadněnými bicími nástroji.
Je to jiná forma blues, než jsme od Mayalla zvyklí slýchat, ale na albu působí také síše jako do !počtu".

BROWN SUGAR - konečně sevřenější hudební útvar. Výraznější rytmika s klavírem, kytarou a Mayallovým vypravěčským hlasem. "Hnědý cukr" byla přezdívka, které milovníci omamných látek rozuměli, ale konzervativní britská společnost nikoliv. Nebylo prý snadné název a téma prosadit v tomto roce na album (!) Rolling Stones to v r. 1971 na albu Sticky Fingers už měli "jednodušší".

BROKEN WINGS - z mého pohledu nejkrásnější skladba alba. Postavená na hammondkách a na výtečném Mayallově hlase. Krásná balada procítěného typu, které jenom sekundují zvonečky a základní rytmické údery. Mayall skladbu skládal, když jel autem v hustém děšti a zabloudil. Tónové proměny varhan zní jako posvátný chorál. Bublání hammondek v sólovém vstupu v mezihře je jedinečné. Doporučuji poslouchat na noc, v objetí se slabším pohlavím, ať už v poloze ležmo, nebo vestoje (zabírá to!)

DON´T KICK ME - závěrečná skladba je nejrockovějším blues, které se na albu objeví. Má agresivnější sound a dramaturgicky jakoby zabloudila na desku nedopatřením. Syrová elektrická kytara v úderných akordech vytváří tu správnou atmosféru, do které zpívaný projev a ostatní instrumenty jenom sekundují. Hammondky dostanou prostor k sólu a téma se více rozšíří do prostoru, ale kytara má stále prim. Má to sílu...

Mayall byl v roce 1967 velmi plodný. Tři řadová alba během 365 dní to je úctyhodný výkon. Album má podle mého názoru hodně nevyvážený zvuk. Stereo podivně pokulhává a také úroveň nahrávek hodně kolísá. Mám na mysli jejich obecný sound. Něco zní skvěle a něco je zase odbyté a nahrávky tím zbytečně trpí. Přestože ho rád poslouchám, mezi Mayallovy perly nepatří, ublížil bych tak jiným jeho deskám. Dávám jenom tři hvězdičky (třebaže bych dal raději tři a půl).


 

Pro přidání nové reakce musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Mayall, John

Statistika Progboardu


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000