Malmsteen, Yngwie - Odyssey

Reakce na:
horyna - 5 stars @ 07.01.2020

Postava kytaristy Yngwie Malmsteena je pro řadu rockerů a metalistů značně kontroverzní osobou. Jeho hudbu buď milujete nebo nenávidíte. Já sám to s ním hraji tak nějak na obě strany. Byly doby kdy jsem jej miloval, ale také dost dlouhá periody kdy nenáviděl. Dnes je mi totálně jedno a myslím si v tichu duše to svoje (a není to nic úplně přívětivého:-), což mi ovšem nebrání, dvě, tři vytipované desky si s gustem občas připomínat.

Když jsem kdysi dávno do tajů oboru zvaného hudba pronikal, byl tento střapatý švéd dlouhý čas mým jediným sólovým kytaristou, kterého jsem obdivoval a jehož desky si pravidelně pořizoval. Neoklasicistní kvapíkovský metálek se k junákovy-tvrďákovi hodí víc, než matematické složitosti Steva Vaie, nebo bluesové bloudění Garyho Moora, a proto také zůstalo několik let jediné na poli instrumentální hudby. Všechny desky od debutu ze čtyřiaosmdesátého po Boalsův návrat prostřednictvím Alchemy jsem měl rád. Tedy všechny vlastně ne. Jediná vyjímka bylo právě album recenzované, které mi tehdy znělo značně komerčně a podbízivě. A když je vám osmnáct, či dvaadvacet, přece neposloucháte komerční muziku. Alespoň v bouřlivých devadesátkách rozhodně ne. Odyssey jsem dal stranou, možná prodal a víc se o něj nezajímal. Dvacet let mi bylo fuk, stejně jako Yngwieho tvorba, kterou jsem postupně hodil do kytek krom desky Facing the Animal a řekněme vždy milované Eclipse kompletně.
Ještě bych připojil važnou muzikou načichlou vložku: Je celkem logické, že v době intenzivních poslechů Malmsteenových nahrávek, jsem měl v oblibě i jeho pradávný italský vzor v podobě Antonia Vivaldiho a jeho Čtvero ročních období. On sám z jeho kompozic vycházel, což se v Malsteenově tvorbě jasně zrcadlilo. Postupně se mi však zprotivilo i toto a svůj náklon jsem věnoval hudebním skladatelům z naprosto opačného stylově dobového spektra. Stravinsky, Prokofjev, či Mahler mají skutečně s Vivaldim jen pramálo společného :-)

K desce Odyssey jsem se vrátil až nedávno pod vlivem poslechu oblíbeného alba D. P. Slaves and Masters, na němž pěje právě na Odyssey rovněž účinkující Joe Lynn Turner. Dnes má pro mne slovo komerce v hudební oblasti zcela jiná kritéria než před dvaceti lety a tak nemám absolutně problém si desku poslechnout a dokonale vychutnat. Její tehdejší negativa dnes vnímám pro Yngwieho tvorbu jako zcela opačná, zcela pozitivní. Onen popově komerční nádech dle mého nynějšího názoru nasměřoval desku od naspeedovaného prohánění strun s patinou klasicismu, do melodicky uhlazenějších, poslechově přijatelnějších poloh. Poloh, v nichž jednoznačně vyniká umění dokázat složit uchu lahodící song, se zapamatovatelnými parametry, velkou dávkou osobité melodiky rozložené do tempově přijatelnějších struktur s variabilní pestrostí jednotlivých čísel. Právě zde to není jen o tom jediném, jen o "panu nepřekonatelném" panu Malmsteenovi, jediném hromovládci nad kytarou a vašimi smysly. Tady cítíte celou kapelu, která šlape zatraceně dobře a kde J. L. Turner svého kolegu tlačícího se na výsluní občas pořádně zastiňuje (však si také do roka musel zabalit fidlátka).

Po obligátně "šupajzním" vstupu s písní Rising Force, se s druhou Hold on už dostáváme do zcela jiných teritorií. Střední tempo, krásně prokreslená Yngwieho hra, něžné melodie a navrch náramně procítěný Turnerův refrén. Lahůdka. Ještě větší pecka je v duchu osmdesátých let napsaná pompézní věc Heaven Tonight. Do popředí se po vroru Europe-áckého hitu Final Countdown dostanou Johanssonovi klávesy a popově laděný hudební opar který se tu zřetelně vznáší nemá chybu. Chybu nemá ani další gigantická věc, balada Dreaming. Turner je k nepoznání, zpívá velmi velmi procítěně, tóny a akordy na španělku jsou mistrně poskládány, čímž nám za decentní podpory ostatních hráčů pod rukama vzkvétá dokonalý klenot. Po krátké, ale výborné instrumentálce Bite the Bullet, je tu dunivá a nátlaková perda Riot in the Dungeons, ze které doslova vyzařuje společný zápal a nadšení. Turner vám jde po krku a zpívá jako bůh. Malmsteen přihodí několik svých parádiček a píseň má v popisu práce především diváka bavit, což se jí daří náramně. Deja vu se obrací k Rainbow a Crystal Ball je už úplné mistrovo něbo. Právě typově takovýto song povyšuje tuto desku nad ty ostatní. Je pravda, že další písně desku přesunou do rychlejšího sektou, ale pořád cítíte a vnímáte kompletně šlapající kapelu s výrazným vokalistou v jejím středu. Není to jen o onanujícím kytaristovi s egem jako Brno. Na závěr bych ještě vyňal povedenou instrumentální pumelici Krakatau a dobrou tečku Memories.

Kdepak, Yngwie Malmsteen se dnes o žádnou renesanci svého stylu, či překvapivý moment své kariéry nedočká a nepokusí. Poslední dvacetiletku točí jen desky strašné a ještě příšernější. Zvukově, hudebně i egoisticky nabubřelé. Ovšem na úsvitu své kariéry se o nějakou tu změnu přec pokusil a jednou takovou změnou pojetí i částečné orientace svého stylu bylo právě lp Odyssey. Pro mne jeden z jasných majstrštyků kytaristovi kariéry i osmdesátých let.



PS: případnému srovnání s postavami Edie Van Halena, či dokonce samotného Jimiho Hendrixe se na tomto místě záměrně vyhýbám, jelikož se nedomnívám, že i pře svůj nesmírný vklad na poli klasicistní kytarové techniky v úvodní části své kariéry, se Yngwie Malmsteen s těmito pány poměřovat rozhodně nemůže.

 

Pro přidání nové reakce musíte být přihlášeni/zaregistrováni.


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000