Lanegan, Mark - Whiskey For The Holy Ghost

Reakce na:
Konnie - 4 stars @ 08.06.2020

Mark Lanegan vydal přesně před měsícem novou desku. Jmenuje se Straight Songs of Sorrow a je to jakýsi hudební “doplněk” autobiografické knihy, která vyšla krátce před tím. A neposlouchá se to snadno a asi ani kniha se snadno nečte… U některých recenzentů vyvolává jejich vydání různé doměnky a spekulace, protože obojí se objevilo ani ne půl roku po předchozí desce… Mne to spíše inspirovalo k ohlédnutí se za dosavadní hudební kariérou majitele jednoho z nejpůsobivějších rockových hlasů. Vydala jsem se proti proudu času připomenout si jednu z jeho prvních, možná trochu pozapomenutých, desek – Whiskey For The Holy Ghost.

Písně pro toto album začal Mark skládat již brzy po vydání předchozí debutové desky. Jeho záměrem bylo natočit všechny skladby v rychlém sledu za sebou a celé album nejlépe v několika dnech. Ale člověk míní a… záměr se nezdařil. Hektické období koncertování, cestování a v neposlední řadě i skládání pro domovskou skupinu nakonec způsobily, že se z tvorby vlastního alba stala spíše noční můra. A nebýt zásahu producenta Jacka Endina, který Laneganovi na poslední chvíli zabránil vhodit nahrané záznamy do řeky, tak by album možná ani nespatřilo světlo světa.
Navzdory těmto okolnostem vzniku ve mně deska nevyvolává dojem nesourodé směsi písní, naopak. Skladby fungují dobře jednotlivě, ale ladí i jako celek a působí mnohem vyzráleji než debutové LP The Winding Sheet. Zde to není ten grungeově neurvalý, sveřepý Mark, jak jej známe ze Screaming Trees, i když ještě nedosahuje té melodramatičnosti z pozdější tvorby. Je to Mark na cestě k temnějším zítřkům, obrazně i doslova, asi jako v duchu názvu jeho písně Gray goes black… Jeho projev je soustředěnější a procítěnější, přesto nepostrádá určitou rozervanost a smysl pro drama. Je až s podivem jak ve svých necelých 30 letech v některých písních působí dojmem unaveného a životem zklamaného muže.
V tomto neutěšeném duchu zpytování svědomí, boje s vnitřními démony a hledání smyslu, ani ne tak života, jako spíše vlastního konání, se nese celá deska. Stylově lze toto LP zaškatulkovat nejspíše k folkrocku, ale najdeme tu i přesahy do country, bluesové polohy i baladické songy. Pořádnou porci osudovosti nám nadělí už úvodní vzletná The River Rise, něco naznačí i teskná Dead on You či countryová Pendulum. Ale na tu opravdovou melancholii obestřenou mlhou, která by se dala i krájet, narazíme asi jen v Kingdoms of Rain či v podobně vystavěné, baladické Riding the Nightingale, za kterou by se nemusel stydět snad ani Nick Cave.
Lanegan nám tu temnou atmosféru promyšleně porcuje a prokládá i skladbami optimističtějšími, pokud tak lze vůbec některou z písní označit. Například taková Borracho – začíná sice nenápadně, ale pak se do toho Mark pěkně opře, jakoby chtěl vyhlásit válku tomu ďáblovi, o kterém v ní zpívá, jakoby se rozhodl bít se do poslední kapky krve, s hlavou hrdě vztyčenou. Ostatně i ten téměř pochodový marš, který v podkresu předvádí Dan Peters na bicí tomu náhrává. Anebo Carnival, která se nachází přímo uprostřed dvou nejtesklivějších balad. V doprovodu houslí, které atmosférou připomínají rozverné představení kočovné společnosti, jakoby si zpěvák slovy “I’m crawlin’ all over the carnival” pohrával s myšlenkou, že vše je jenom hra a šálení smyslů. A pak tu máme ještě něžnou Sunrise, plující v malebném oparu doprovodného ženského vokálu a saxofonového kouzlení. Zvláštní perličkou je téměř v závěru alba se nacházející Judas Touch. Krátká, potutelná jak dětská říkanka či rozpočítávadlo, na první poslech nevinná a při bližším ohledání dvousečná.
Na samý závěr – v Beggar's Blues – se Mark s námi rozloučí poslední porcí trudnomyslnosti jak vystřižené z ponurého westernu. Po zádech mi přeběhl mráz a mimoděk přemýšlím, v kolika letech že to autor nazpíval…? Tento film rozhodně nekončí happyendem a noční vlak mizí v mrazivé temnotě…

Navzdory tíživé a melancholické atmosféře Laneganových písní mám po vyslechnutí alba pocit, jako bych strávila hodinku v dobré společnosti. A to společnosti laskavého přítele, který nemá potřebu kritizovat, ale mlčky s lehkým pokývnutím hlavy dá najevo, že nic lidského mu není cizí. Nejspíš proto, že si na vlastní kůži zažil mnohé z toho, o čem zpívá, působí Lanegan přesvědčivě a upřímně a člověk má dojem, jakoby mu tím chtěl sdělit, že každý z nás má nárok na slabost a pocity zoufalství. Obzvláště ve chvílích, kdy se ne vše daří a život protéká mezi prsty, aniž by na dně síta zanechal alespoň lehký pel zlatavého poprašku… Ale je třeba jít dál a nevzdávat to… Dum spiro spero.

 

Pro přidání nové reakce musíte být přihlášeni/zaregistrováni.


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000