Jefferson Airplane - Surrealistic Pillow

Reakce na:
vmagistr - 5 stars @ 16.02.2013

Přesně ani nevím, kdy jsem o Jefferson Airplane slyšel poprvé - možná při hodinách angličtiny na střední škole, možná při shánění informací o "Summer of love", možná někde úplně jinde. Škatulka, do které jsem si kapelu zařadil na základě získaných informací ("to byli takoví ti, co věčně hráli pro nějaký zhulený hippíky, ta muzika bude podle toho asi vypadat"), ale zůstala ještě dlouho uzavřená - poslouchat bylo stále co a já navíc coby čerstvý vyskokoškolák tíhl spíš k tvrdším stylům. Přitom ale skladby, které jsem od kapely znal - Somebody To Love a White Rabbit - mě docela bavily, těžko říct, proč jsem se k bližšímu průzkumu kapely odhodlával tak dlouho.

Pro první seznámení jsem zvolil (zpětně můžu říct, že velmi šťastně) průlomovou desku kapely, nazvanou Surrealistic Pillow. Hudba, kterou jsem uslyšel, překvapivě ani trošku nekorespondovala s výše zmíněným odsudkem, ale vnímal jsem ji naopak jako poměrně svěží a poslouchatelnou. Nicméně lapen jsem ještě nebyl, album jsem po pár posleších odložil a následně na něj skoro zapomněl. Až po několika měsících dostali Jefferson Airplane druhou šanci, a tentokráte už nezklamali. Surrealistic Pillow mi otevřel uši pro další nahrávky téhle kapely, které se mi už vstřebávaly daleko lépe. Přesto ale tuhle desku zpětně hodnotím jako posluchačsky nejpřístupnější a nejvděčnější.

Pleskavý zvuk bicích Spencera Drydena a energický sestupný kytarový riff rozjíždí skladbu She Has Funny Cars. Do Balinova nosného zpěvu se proplétá lehký vokál Grace Slick a v mezihrách se svými typickými prstovými vyhrávkami představuje i sólový kytarista Jorma Kaukonen. Druhá skladba už je plně v režii Grace Slick. Somebody To Love si zpěvačka přinesla ze své předchozí kapely The Great Society a její uhrančivý hlas dodává písni neopakovatelné kouzlo. Kdybych se chtěl pokusit někomu přiblížit atmosféru Léta lásky (které bych mimochodem sám strašně rád zažil), Somebody To Love bych (mezi jinými písněmi) také jistě použil. Velmi se mi líbí také houpavá My Best Friend, opět se splétajícími a rozplétajícími se hlasy Balina a Slick. Zpomalení a zklidnění přichází se skladbou Today. Ačkoli se zde rytmika postupně rozběhne do vcelku hřmotného doprovodu, vše zůstane překryto táhlým, naříkavým hlasem Martyho Balina. V meditativní poloze zůstává také konejšivá Comin' Back To Me s krásným flétnovým doprovodem v podání Grace Slick. Ostrý, sekaný kytarový doprovod je hlavním poznávacím znakem skladby 3/5 of a Mile in 10 Seconds, zde mi až trošku připomíná refrén taktéž výborné písně Pride Of Man z debutu Quicksilver Messenger Service.

Zatímco předchozí písně pocházely převážně z autorské dílny sólového zpěváka Balina, pod následujícími dvěma skladbami je podepsaný doprovodný kytarista Paul Kantner. V D.C.B.A. -25 Balin a Slick opět roztáčejí podmanivý hlasový kolotoč a Kaukonen přidá sice nikterak objevné, přesto příjemné a ke skladbě skvěle padnoucí kytarové sólo. V úvodu How Do You Feel opět přichází ke slovu flétna v rukou Grace Slick, a pak už Kaukonen s Kantnerem rozehrávají zvonivý kytarový doprovod pro zpěv Martyho Balina a občasné, šedesátkové znějící doprovodné vokály Grace Slick, které gradují až do krásného acapellového závěru. Zapomenout tu nesmíme ani na živý baskytarový podklad výborného Jacka Casadyho. Jako jeden z nejkrásnějších momentů alba vnímám akustickou instrumentálku Embryonic Journey od Jormy Kaukonena - jeho perfektní prstový styl mi hodně připomíná jiného famózního kytaristu Tommyho Emmanuela. Hypnotické basové tóny a pochodový rytmus bicích přivádějí na scénu tajemný hlas Grace Slick se skladbou White Rabbit. Obě skladby, nazpívané na tomto albu sólově pouze touto zpěvačkou (bez účasti Martyho Balina), naznačily velký potenciál, jež se v osobě Grace Slick skrývá. Jako poslední skladbu desky tu pak máme Plastic Fantastic Lover s dusavou rytmikou a Grace Slick, podporující za klávesami Balinův zpěv.

vydání z roku 2003 obsahuje ještě několik zajímavých bonusových skladeb. V prvé řadě jde o Kaukonenovo blues In The Morning s hostující účastí kytaristy Jerryho Garcii ze spřátelených Grateful Dead, a také Johna Paula Hammonda, který si pro změnu střihnul party na foukací harmoniku. Ještě z autorské dílny předchozího bubeníka kapely Skipa Spence pochází skladba J.P.P. McStep B. Blues s krásnými vokály Slick a Balina a s Hammondovou harmonikou. Podobně rychlý nástup jako Somebody To Love či 3/5 of a Mile in 10 Seconds má další z bonusových písní Go To Her, slušně nabroušenou kytarovou práci pak nabízí Kaukonenova verze tradicionálu Come Back Baby. Za zmínku stojí také instrumentální verze D.C.B.A. -25, v níž daleko lépe vyniknou pěkné Jormovy kytarové vyhrávky.

Na albu Surrealistic Pillow se Jefferson Airplane podle mě podařilo to, o co v každé době (často neúspěšně) usilují spousty a spousty kapel. Stvořili hudbu, která má v sobě ducha nastupující doby, ale zároveň je svou jednoduchostí a přímočarostí přístupná širokému okruhu posluchačů. V diskografii kapely sice nemám jediného, jasné vyhraněného favorita, ale Surrealistic Pillow jistě patří mezi to nej, co po sobě Jefferson Airplane zanechali.

 

Pro přidání nové reakce musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Jefferson Airplane

Statistika Progboardu


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000