Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway

Reakce na:
pepanovacek - 5 stars @ 25.09.2007

Podle mého soudu rozhodně „nejjinější“ album Genesis a jeden z jejich vrcholů, což je ostatně každé album od Nursery Cryme po minimálně …. And Then There Where Three …. A pravděpodobně i hudebně nejsložitější, nejméně posluchačsky stravitelné, nejtemnější, nejdelší a zároveň poslední s Peterem Gabrielem. Čtyři alba, která Genesis natočili od roku 1971 v této „nejlepší“ sestavě jsou opravdu vrcholem celé rockové hudby nejen té doby a i kdyby nestvořili nic předtím, ani potom, zapsali by se nesmazatelně do dějin této „okrajové“ zábavy. Je fakt, že snad všechna alba Genesis jsem schopen poslouchat kdykoliv a kdekoliv, bez nějaké speciální nálady, kterou bych musel mít, Beránek je ovšem výjimka, toho jsem snad nikdy neposlouchal „jen tak“. A i proto si zřejmě celý život budu pamatovat onen neuvěřitelně silný zážitek, když jsem slyšel poprvé tohle album z CD (před asi pěti lety) a nemohl uvěřit svým uším a ještě silnější zážitek z živé verze na Archives z 11. dubna letošního roku, tři dny po koncertě Roberta Planta. I když moje jazykové znalosti jsou téměř nulové, znám příběh Raela a nic to nemění na mém názoru na přeceňování textů v rockové hudbě, celistvost alba, chcete – li příběh, slyším ne v textech, ale HLAVNĚ v hudbě a i proto myslím, že je potřeba ho poslouchat pokud možno najednou. Neslyšel jsem nikdy nic podobného, je to opravdu hudební příběh, který vás (mě tedy rozhodně) vtáhne do děje hned v prvních taktech The Lamb Lies Down on Broadway a který neskončí ani po závěrečných tónech It, zůstává ve vás jako hluboký, neuvěřitelný zážitek, ke kterému se budete chtít celý život vracet. Navíc, u Trespass jsem hodnotil kromě celého alba jen šest jednotlivých skladeb, u Nursery Cryme sedm, Foxtrot šest, Selling England By The Pound osm, tady je skladeb dvacet tři !! Takže i proto trochu jiný způsob. Začnu „slabšími“ momenty na albu, které jsou pro mě tři, The Carpet Crawl, čímž asi mnohé překvapím, až zklamu, první část TheWaiting Room, tolik opěvovaná nejen kritikou, ale i samotnými Genesis a závěrečná It, která jakoby na album nepatří. Ale všimněte si, prosím, uvozovek ve slově slabšími, dejme tomu, že tyto skladby, kdybych musel, bych hodnotil třemi až čtyřmi hvězdičkami. Ty, o kterých se nezmíním, jsou za čtyři až pět (spíš pět), vrcholy alba jsou, dle mého, tyto :


1. FLY ON A WINDSHIELD –po přidání celé kapely temné klávesové
plochy, v pozadí kytara, skvělé bicí, po jejich breaku v čase 2:29 neuvěřitelná gradace, takovou atmosféru jsem do té doby na žádné nahrávce Genesis neslyšel.


2. IN THE CAGE – vrchol vrcholů, chtělo by se napsat. Rozjezd s baskytarou, zpěvem a klávesami, přidání bicích a kytary. Po dvou slokách a refrénech následuje jedno z mých nejoblíbenějších sól, které znám (čas 3:09), to je nepopsatelné. Po čtyřech taktech basy s bicími začne Tony Banks „čarovat“, sólo netrvá ani minutu, nejsem odborník, myslím, že technicky to nebude žádný zázrak, ale o to vůbec nejde, při poslechu kláves v této skladbě se mi opravdu hrnou slzy do očí. V čase 4:11, po skončení jednoho vrcholu skladby, následuje druhý, opět neuvěřitelné, dominantní klávesy, aby se Tony Banks vrátil k motivu ze svého sóla. Slova prostě nestačí, jedna z nejlepších sladeb, kterou Genesis kdy napsali.


3. BACK IN N.Y.C. – opět skvělé klávesy, trochu tvrdší skladba (na Genesis), budu se opakovat, Gabriel v této „čistě“ rockové poloze zpívá nejlépe a i celá kapela je takhle „přímočaře“a „jednoduše“ skvělá. Ovšem zpěv Gabriela je v této skladbě třešničkou na naprosto dokonalém dortu.


4. THE CHAMBER OF 32 DOORS – mám pocit, že člověk opravdu nemusí znát text, aby poznal, že tohle není veselá skladba, opakuji, cítím a prožívám HUDEBNÍ příběh. Klávesové plochy, do toho „uplakaná“ Hackettova kytara, mráz běhá po celém těle. Genesis tady hrají velice úsporně, piánko, s minimem prostředků dosahují neuvěřitelného napětí. Ovšem „rozsvítí“ to pěkně v refrénech. Co mě pokaždé dostane, je závěrečný akord na klavír, který mě připraví na následující ….


5. LILLYWHITE LILITH – jedná z mých nejoblíbenějších skladeb Genesis, jednoduchá, krátká rocková píseň, pěkně tvrdá, až hardrockový spodek (bicí + basa), to mám rád, i kytarový doprovod je tvrdší, než jsme na Hacketta zvyklí, výtečný Gabriel, krásné Collinsovy vokály, pošušňávám si a jdu si to dát několikrát dokola :-)


6. ANYWAY – krásný klavírní úvod, v čase 1:26 nastává rocková smršť, která vyústí v kytarové sólo, aby se opět zklidnila a zůstal z ní klavírní motiv, který slyšíme v celé skladbě.


7. THE LAMIA – opět úvod jen s klavírem a zpěvem, mám pocit, že hlavním, kdo měl na albu slovo, byl Tony Banks. Temná, ponurá, smutná skladba. Skvělé Philovy breaky (1:34 a „vylepšený“ 4:17) . Podobně stavěná věc, jako Anyway.


8. COLONY OF SLIPPERMAN – druhá část, zejména pro půvabné Gabrielovo „PAVDYPAB“, o kterém jsme prvních několik let, díky „kvalitě“ našich nahrávek na střední škole v letech 1978-82 neměli téměř ponětí. A díky fantastickému sólu Tony Bankse od času 4:51, pod kterým neuvěřitelně šlapou Collinsovi bicí.


9. THE LIGHT DIES DOWNON BROADWAY – nevím proč se mi zdá tato „úprava“ úvodní skladby mnohem povedenější a silnější, asi proto ….


10. RIDING THE SCREE – instrumentální lahůdka, jedna z mála věcí v lichém rytmu, na devět dob. Jak Banks nastoupí po úvodních čtyřech taktech do svého sóla, to je nářez, pod tím skvělé Collinsovi bicí.


Uvědomil jsem si několik věcí. Za prvé jsem nikdy neposlouchal tohle album tak pozorně, jako teď, při psaní. Za druhé je neuvěřitelné, že i po 27 letech, co ho znám, mě znovu dostalo a to tak, že velice. Za třetí mi až při tomto (zatím) posledním poslechu dochází Banksovka genialita. Za čtvrté, většina skladeb, o kterých jsem nepsal, je ne SPÍŠ, ale URČITĚ na pět hvězdiček. Za páté, myslím, že svým (nebo spíš mým) způsobem je Beránek absolutní vrchol Genesis. A za šesté, měl bych skončit nebo takhle stvořím nejdelší recenzi (fanouškovské plácání) v dějinách :-)


Ještě nikdy se mi tak nechtělo se s nějakým albem, o kterém jsem psal, rozloučit. Než to udělám, protože prostě musím, dovolte pár slov závěrem. Ať si říká kdo chce, co chce, ať byl v době natáčení alba Gabriel v osobní krizi, ať měl údajně Hackett málo prostoru (asi ano), výsledek je fenomenální, geniální, fantastický, neuvěřitelný …….. Pamatuji si na článek o Yes v Melodii, myslím v roce 1979 (po vydání Tormato) od Jiřího Černého, kde mimo jiné psal o tom, jak v pauze mezi Relayer a Going For The One vydali jednotliví členové sólová alba, sice dobrá, ale pouze dohromady, jako Yes, byli tak silní. Nevím, jestli to bylo napsáno přesně takhle, ale věřím, že rozumíte. Je to NĚCO nepopsatelného, co cítím ve svých nejoblíbenějších albech svých nejoblíbenějších kapel, říkejme tomu třeba shoda okolností, ale spíš nějaké nadpřirozeno, které chtělo, aby se spolu potkali Peter Gabriel, Tony Banks, Mike Rutherford, Phil Collins a Steve Hackett a přesto nebo možná právě proto, že se jednalo o pět naprosto vyjímečných osobností, mohlo vzniknout takové dílo, jakým je The Lamb Lies Down On Broadway. Mám pocit, že kromě Tony Bankse je bez diskuze „hlavní hvězdou“ alba Peter Gabriel, což ovšem nevylučuje fakt, že všichni ostatní hrají výborně. Přesto, čistě matematicky (uznávám, že v hudbě ne úplně vhodný pojem) byl Gabriel pětinou, chcete-li dvacet procent kapely a tak mě ani nepřekvapilo, že pár měsíců po jeho odchodu vydali Genesis album, které rozhodně svou úrovní o dvacet procent nekleslo. To je ale už úplně jiná kapitola.

Pepa, 19. – 21. 10 2005

 

Pro přidání nové reakce musíte být přihlášeni/zaregistrováni.


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000