Emerson, Lake & Palmer - Emerson Lake & Palmer

Reakce na:
Petr Gratias - 5 stars @ 05.08.2012

První eponymní album Emerson Lake And Palmer jsem poprvé uslyšel (jako mnoho jiných) v Divadle hudby v pořadu Underground. Protože jsem kapelu v té době vůbec neznal a před produkcí bylo sděleno, že zde působí bývalý člen skupiny Nice, která vystupovala v r. 1968 tuším v rámci zahraniční Bratislavské lyry, můj zájem byl zesílen, jelikož jsem ze starých Melodií věděl, že Keith Emerson je považován za nekorunovaného krále „rockových“ varhaníků. To, co jsem měl možnost (bylo to na podzim 1970) slyšet mě zcela uhranulo, protože zde zněla hudba mimořádného pojetí hraná s neuvěřitelným nasazením….
Trvalo ale řadu let, než jsem tohle album zařadil do své sbírky jako vinyl a ještě později, když album vyšlo v remasterované verzi na CD a je to stále mimořádná záležitost, kterou bych přirovnalo k tomu, jako byste byly dlouho ve tmě a najednou jste otevřeli dveře a stáli jste tváří v tvář žhavému letnímu polednímu slunci…..

THE BARBARIAN – začátek v duchu Black Sabbath, ale hned nato je zde monumentální nástup hammondek a precizní rytmiky. Baskytarové t´ma zůstává pořádně syrově zaostřeno a šlape s bicími v divokém tempu. Ano, tohle je slavné Allegro Barbaro od maďarského skladatele Bély Bartóka, jedna z nejodvážnějších skladeb moderní vážné hudby. Keith Emerson předvádí svoje hráčské umění studovaného hudebníka a jeho klavírní party hrají s obrovským nasazením a famózní dynamikou. Carl Palmer už tehdy ukazuje, že je mimořádný bubeník, který se narodil na britských ostrovech a jeho technické schopnosti jsou opravdu nadčasové. Střídání klavírních a varhanních partů je velmi ryché, ale ještě rychlejší je ďábelská rytmika, kde nechybí ani gong. Fantastické intro!

TAKE A PEBBLE – klavírní téma má melancholický nátisk, šumění činelů a cinkání přináší první zpívanou skladbu. Greg Lake je grandiózní zpěvák. Dokázal to už v King Crimson, ale tady se skutečně rozvinuly jeho schopnosti do nezměrné dálky. Náladotvorná atmosféra jemných harmonických tónů se prolínají s agresivnějšími akcenty. Samozřejmě, že je zde hodně pompéznosti a okázalosti, ale s touhle hudbou tyto věci souvisejí, protože její vyjadřovací prostředky tkví na jiných platformách. V něčem se skladba (technicky ovšem o poznání dokonaleji) připomíná s prvním albem Renaissance, ale Emerson jde ještě dál. Baladické prvky se dokonale prolínají s klasicizujícím tématem v subtilních vibracích, o čemž svědčí i Lakeova hra na akustickou kytaru, v níž si pohrává s jemnými detaily své hry. Ta je utlumená a přichází zvolna do popředí s tleskáním a navodí úplně jinou atmosféru. Procítěná hra, za použití flažoletů a opět křišťálové tóny klavírní hry. Spojit baladické prvky, prvky articifiální hudby a dokonce nástin jazzu to je velký kumšt a tady se to daří zcela jednoznačně…. Dlouho jsem si myslel, že text ke skladbě napsal Peter Sinfield, ale chyba, napsal si to sám Lake!

KNIFE-EDGE – propojit rock s vážnou hudbou tady máme v dalším balení. Tentokrát rodák z moravských Hukvald – Leoš Janáček posloužil svou Sinfoniettou a Richard Fraser k tomu napsal text, který trochu dramatickým způsobem interpretuje Lake. Hutná a velmi dynamická kompozice a zajímalo by mě, co by na to řekl moravský mistr. Janáček vlastně „vymyslel rockový riff“, který kapela dokázala rozvinout do jiného hudební sféry. Emerson řádí na hammondky jako ďábel, ale pořád je to hra mimořádného hráče, kterému pardonuji všechny excesy, jak ukazuje i klip skladby na Beat Clubu, kdy hammondky přeskakuje a třese s nimi…. Doteď mi leze mráz po zádech z takového uchopení tématu a uvědomuji si zároveň plytkost řady současných skupin…. Ale to je můj problém. Závěr se zhroutí do nekonečna a zůstává famózní pocit!

THE THREE FATES
a) Clotho
b) Lachesis
c) Atropos – máme tady minisuitu. Začíná jako chrámové oratorium na píšťalové varhany a jakoby v bachovském duchu baroka se zde rozvíjí další mocné téma dělené na tři části zmíněné suity. Poslouchat kostelní varhany je velký zážitek a člověk si uvědomí, že má opravdu co dělat s královským nástrojem. Jsou ovšem střídáný famózní hrou na koncertní křídlo, kde si mohou podat ruce Rachmaninov, Čajkovskij a Chopin. Tady se vlastně nedá psát nic víc než o pocitech a famózním vyjádření hudební nálad a stavů duše. Není to ale chladná hra mozkem, ale cítím, že se zde hraje i srdcem. Opravdová hra mistrů.

TANK – vrátíme se opět na rockovou platformu. Pulsující bicí a dravá baskytara je doprovázena hrou na elektrický spinet (asi clavinet) a je nám nabídnuta další fantastická hudební lahůdka, kde se harmonicky i melodický prostor využije v maximálním slova smyslu. Rytmické a melodické a hráno s fantastickým nasazení ve výtečných unisonech s jedinečnou přesností, vše dovedeno do zničujícího detailu. Palmer nasadí bubenické sólo a v dobově „povinném“ hráčském běsnění nastolí bubenické eskapády velkého formátu. Chválil jsem ho už jinde a víckrát a musím zase a stále. Subjektivně pro mě platí dva superbubeníci – v USA Billy Cobham a v Británii Carl Palmer, navzdory řadě dalším výtečným hráčům. Palmerova hra je dokonce stíněna elektronikou, což v té době bylo něco zcela neočekávaného. Pionýrsky se zde dostává do tématu i analogový Mini Moog synthesizer, v té době ještě poměrná vzácnost a jeho sound zněl vedle hammondek a klavírů přece jenom zvláštně i když zvláštně lákavě…..

LUCKY MAN – závěrečná skladba patří baladě z Lakeovy dílny. Myslím, že tímhle songem kapela získala opravdový hit a přitáhla jim i trochu jiné publikum než intelektuály a náročnější posluchače. Je krásná a naučil jsem se ji hrát na dvanáctistrunnou kytaru a sám pro sebe si ji občas zahraji a interpretuji. Ale tohle zkoušel asi leckdo další. Harmonie je jasná a přehledná, stejně jako melodická linka. Dominantní je samozřejmě refrén, který je pro skladbu ono hlavní pohonnou směsí. Lake vedle procítěného zpěvu, zvonivých akustických kytar a baskytary nahrál i sólo na elektrickou kytaru, zatímco Emerson a Palmer se drží poněkud (zdánlivě) v pozadí. V závěru se ovšem sound zpevní, zhutní a Emerson začne hrát svoje portamenta na Mini Moog synthesizer. Na svou dobu to znělo opravdu hodně progresivně až šamansky tajemně s dozvukem Palmerových bicích. Krásná věc!

První album Emerson Lake And Palmer nepotřebovalo dozrávat. Fantastický debut vyhraných hudebníků s jasnou vnitřní koncepcí a vysoký level jejich virtuozní hry potvrzovaný dlouhými hodinami zkoušení a precizování. Pravda, Atomic Rooster, King Crimson a (vlastně i) Nice ztratili svoje instrumentální opory, ale na druhé straně se zde zrodil jedinečný hudební útvar ve vyzrálém společenství. Myslím, že je to jasné….. pět hvězdiček bez jakéhokoliv uvažování……
Mohu vyjádřit jenom svou vnitřní rozladěnost nad tím, že Emerson Lake And Palmer nebyli v dané době pozvání do Československa na Pražské jaro, na Mezinárodní jazzový festival…. Už jenom proto že zpracovávali hudbu takovýmto způsobem a nezapomněli ani na Leoše Janáčka. Vymlouvat se na nedostatek valut neobstojí, protože lidé by masově navštívili podobné koncerty jak v Praze, Brně, tak i Bratislavě.


 

Pro přidání nové reakce musíte být přihlášeni/zaregistrováni.


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000