Colosseum - Those Who Are About To Die Salute You

Reakce na:
Filozof - 5 stars @ 25.07.2007

O první desce legendárního Colossea bych mohl napsat recenzí několik. Například osobní dojmologii, věcný popis, nebo rozebrání její výjimečnosti v kontextu světového blues-rocku. Pokusím se vše shrnout pár větami, aby subjektivní recenze měla smysl i pro ty, kteří o Colosseu nikdy neslyšeli a pravdivě přiblížil velikost tohoto počinu i těm zkušenějším.

Existují 4 základní stavební kameny současné hudby. 4 milníky, které způsobily, že dnes posloucháme to, co posloucháme. A tyto milníky daly základ dvěma nejlepším hudebním skupinám, které nosila na svém povrchu tato planeta. Jedním z nich je právě Colosseum. Těmito milníky prošli hlavní protagonisté této mega-group - Jo(h)n Hiseman, Dick Hecktall-Smith, vyučili se zde u těch nejlepších učitelů, aby dál - v Colosseu - rozvinuly svůj výjimečný talent a geniální hudební cit a obohatili jej o další prvky až nadpřirozené souhry a jazzových vlivů, které ještě u Mayalla a Bonda nejsou přítomny. A tak zatímco na LP Bare Wires Hecktall-Smith již zkouší uplatnit své nápady, teprve v Colosseu tytéž motivy použije a rozvine v novou kvalitu. A Hiseman musí založit vlastní kapelu, aby plně dokázal, že má na víc, než být skvělým interpretem za bicím setem vůdčích dobových ikon. A povedlo se jim to. Povedlo se jim to tak moc, že nezbývá, než pravit spolu s Goldem: "Ralphe, mně z toho zůstává rozum stát!"
Podíváme-li se na to, co dvě výše zmíněné superskupiny (Colosseum a Cream) spojuje, je to ten fakt, že v obou jsou nejlepší instrumentalisté své doby a navíc se pro tentokrát podařilo jejich virtuozity znásobit - jak o tom kdysi výstižně psal Jiří Černý. Zároveň je zajímavé, že v obou skupinách dominují bubeníci. Není to ale náhoda. Výborných kytaristů či zpěváků je spousta, ale právě mimořádné výkony rytmiky dělají z oněch dvou skupin téměř zázrak. Vůbec se zde nedá hovořit o klasické rytmice, která by doprovázela, udávala rytmus či podmalovávala výkony dalších nástrojů. Zvláště výkony Gingera Bakera (bubeníka Cream) a Jo(h)na Hisemana (bubeníka a zakladatele Colossea) jsou samostatnými ódami pro dvě ruce a nohy. Skladby jak Cream, tak Colossea často působí, jakoby několik géniů najednou hrálo sólo a nějakým zázrakem se nerušili, nýbrž více než doplňovali. Prostě tam není nikdo, kdo by se držel aspoň trochu zpátky - v tom nejlepším smyslu slova. A nejlepším dokladem je právě první deska Colossea - asi nejlepší deska, kterou kdy moderní hudebníci natočili.

Hned úvodní skladba musí zvednout ze židle každého milovníka rocku, blues-rocku, jazz-rocku a příbuzných žánrů. Jedná se o kompozici šéfa jednoho z výše zmíněných pilířů moderní hudby - Grahama Bonda. Každý, kdo ale zná skladbu "Walking In The Park" z desky "There's A Bond Between Us" The Graham Bond Organisation, by si měl před jejím prvním puštěním na desce Colossea radši sednout. Zatímco u autora jde o relativně běžné bílé RnB, jakých slyšíme na deskách britských RnB skupin té doby mnoho, Hiseman a spol. z ní vytvořili nejenergičtější studiovou skladbu, která se kdy vyskytla na LP desce. Je to takový nářez, že Vás donutí vyskočit, tančit a dupat po místnosti jako blázen. Divoká jízda Vám nedovolí myslet na fantastické výkony hudebníků, protože neskutečná energie prostě všechno přetluče. Výrazně tomu pomáhá dechová sekce (fenomenální Dick-Hecktall Smith na sax a hostující Henry Lowther na trubku), která povyšuje hudbu Colossea nad hudbu Cream, kteří při vší úctě ve třech nemohli mít takové možnosti. Je všeobecně známo, že dechovou sekcí lze blues či blues-rock výrazně povýšit nebo úplně zkazit. A tato skladba (i celá deska) je nejlepším příkladem toho prvního. Ne jednoduchém

Druhá skladba, tentokrát z vlastní autorské dílny, je skupinou označena za blues, ale k tradiční bluesové jednoduchosti má hodně daleko. Dominující bicí dokáží i z klidnějšího tempa získat maximální dynamiku a krátká klávesová, saxofonová a kytarová sóla, navěšená na pestrou Hisemanovu hru výborně doplňují, ale nepřekrývají jedno neustávající bubenické sólo a nemálo míří do jazzových vod.

Následující "Mandarin", kombinuje jazzové postupy a prvky s měkkostí japonské stupnice a dává prostor k zvukovým experimentům kytar prohnaných přes různé efekty. Pozadu opět nezůstává ani Hiseman.

Další skladba "Debut" se rozjíždí jako jemná jazzová hříčka s opakovanou kadencí pěti rychlých tónů, připomínajících Ravelovo Bolero. Postupně ale zjišťujeme, že podklad slouží jen k navození atmosféry pro vynikající sólíčka jednotlivých členů, navěšených na základní rytmus jako korálky. Přes 6 minut trvající Debut se skvěle rozjíždí a všichni hráči využívají rovnocenný prostor na maximum. Skladba výborně drží pohromadě a v okamžiku, kdy se vrací mírně snový kytarový motiv a skladba se dostává do finále je nám hodně líto, že končí.
První klasické pomalé blues "Beware The Ides Of March" je příležitostí především pro skvělý saxofon Hecktall-Smithe, ale také pro nádherný zvuk kláves, které zpracovávají Bachovy motivy takový způsobem, že se tají dech. Jeden z těchto motivů, zvukem připomínající cemballo, se geniálně mění na divokou jazz-rockovou jízdu se silnou dávkou odvážné progrese, odkazující zvukem před dokončenou pátou minutou velmi silně k divočejším skladbám King Crimson. Uklidnění v závěru uvádí najazzlou hříčku s bubínky, krátkým klasicky jazzovým pianem a opakovaným motivem, tvořeným unisono vedeným bezeslovným zpěvem a saxofonem.

Sedmá skladba je šťastnou perlou pro každého bluesmana srdcem i duší. Přenádherné, neskutečně citlivě zahrané, pomalounké, jako med se táhnoucí, Backwater Blues - původem od jednoho z prvních legendárních country bluesmanů Leadbellyho (Huddie Ledbetter) - je nejdříve skvělou příležitostí pro famózní a citlivou hru Jima Roche na kytaru. Jim bohužel s kapelou pobyl pouze 3 měsíce a nám nezbývá, než se jen domýšlet, co by na nás ještě vytáhl, kdyby zůstal. Druhý vrchol nastává v okamžiku, kdy se skladba zklidní a z ticha vystupuje pouze citlivá melodická linka baskytary, aby nás nechala vychutnat vstup a následné orgie saxofonu. Dlouhé sólo má neskutečnou gradaci a emocionalitu a je jedním z nejfantastičtějších instrumentálních výkonů bluesových vod posledních sta let. Značného efektu dosahuje také náhlou změnou barvy tónu před koncem, který bychom nejradši oddálili do nekonečna. Nutno slyšet. Pode vším - jako ostatně všude jinde se vlní a dynamicky mění Hisemanovy bicí, aby tvořily kontrapunkt saxofonu i výborného vokálu.

Poslední skladbou je téměř titulní (správný název je pouze "Those About To Die"), která se mi vždy jevila jako nejslabší skladba alba, ačkoliv zachovává všechny atributy předešlého - včetně skvělých střídajících se kláves se saxikem a opět dokonalých bicích pode(nade?) vším. Navíc přidává dramatické změny tempa a neočekávané zvraty, připomínající bouři.

Those, Who Are About To Die, aneb Morituri Te Salutant zní dnes - po smrti nenahraditelného Hecktall-Smithe - bohužel už hodně ironicky. My víme, že staří dobří Colosseum nám již nikdy naživo v původní sestavě nezahrají, ale to, co tu po sobě zanechali nám naštěstí zůstalo. Můžeme si to pouštět každý den a vždy znovu se díky tomu zvednout a říci si, že umírat ještě nemá smysl. Ne, dokud je naděje, že ještě jednou uslyšíme ty nádherné tóny desky všech desek Není druhé takové a nenatočili ji nikdy už ani sami její tvůrci. Nevadí. Lze ji pouštet dokola.
Z pěti možných uděluji 7 kvězdiček. A nechtějte mne zviklat.

 

Pro přidání nové reakce musíte být přihlášeni/zaregistrováni.


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000