Black Sabbath - Master of Reality

Reakce na:
vmagistr - 5 stars @ 23.12.2014

K tvorbě Black Sabbath jsem poprvé přičichl skrze Ozzyho výběrovku The Ozzman Cometh, kterou zahajují dvě naprosto famózní a do té doby nevydaná dema skladeb Black Sabbath a War Pigs. A ačkoli mi tenkrát CD kamarád půjčoval s tím, že se mám zaměřit hlavně Ozzyho sólové věci, protože ti "sabbati" se prý nedají moc poslouchat, mě tehdy právě ta dema zaujala nejvíce. S přístupem k internetu jsem se s hudbou Black Sabbath začal seznamovat podrobněji, a právě tato kapela později podnítila můj zájem o metalovou hudbu 80. let.

Spolu s Led Zeppelin a Deep Purple jsou dnes pro mě Black Sabbath tím nejlepším, co britský hard rock v 70. letech mohl nabídnout. A zatímco oba dva další členové "ostrovního triumvirátu" se během 1. poloviny 70. let nevyhnuli zaškobrtnutím v podobě slabší desky (či desek), tvorbu Black Sabbath vnímám v letech 1970 - 1975 kostantně na velmi vysoké úrovni. Jinak řečeno - od debutové desky Black Sabbath až po Sabotage včetně se dle mého (ač je takovéto srovnání samozřejmě dosti zavádějící) mohou Black Sabbath bez uzardění měřit s čímkoli, co Deep Purple či Led Zeppelin kdy vydali. Abych zase ale Black Sabbath nevynášel do nebes - jejich alba z 2. poloviny 70. let Technical Ecstasy a Never Say Die! mi naopak přijdou velmi slabá.

Jmenovaný výsek z diskografie Black Sabbath osobně (samozřejmě při určité formě zjednodušení) dělím do tří podobdobí. V tom prvním, reprezentovaném deskami Black Sabbath a Paranoid, vnímám kapelu jako ještě ne zcela žánrově vyhraněnou a zaměřenou více instrumentálně. Právě delší kytarové pasáže bez jasné dramaturgie (takové to sólování "od ničeho k ničemu" - tento příměr nemyslím nijak útočně, jen mě nenapadá lepší popis) jsou pro toto jejich období signifikantní. Druhá část stylotvorné éry s deskami Master of Reality a Vol 4 se nese ve znamení příklonu k "písničkovější" tvorbě, které rozbujelá instrumentace musela ustoupit. Ve třetím období, definovaném deskami Sabbath Bloody Sabbath a Sabotage, se kapela vrací k delším kompozicím, tentokrát už ale pečlivě propracovaným a více zapojujícím Ozzyho hlas.

Kdybych měl ale ze všech jmenovaných desek Black Sabbath vybrat tu svou jednu a jedinou, ve které se kapele její hudební vizi podařilo nejlépe podat, sáhl bych po třetí studiovce Master of Reality. Tohle jsou pro mě "sabbati nejsabbatovitější", tady se kapela vypjala ke svému nejlepšímu výkonu. Přitom se vlastně na desce nachází pouhých šest klasických písničkových skladeb, doplněných dvěma kratšími instrumentálními vsuvkami - tedy ne zrovna dvakrát moc místa na něco památného. Ale možná právě tahle semknutost a kompaktnost desky je jedním z důvodů, proč se mi tolik líbí.

Základním kamenem tvorby Black Sabbath byly vždy Iommiho nosné kytarové riffy - v jejich tvorbě patřil Tony k nejlepším z nejlepších. Hned na první straně Master of Reality se několik takových nesmrtelných zářezů nachází, stačí jmenovat skladby After Forever, Children of the Grave nebo Sweet Leaf. Do sebe se hroutící masivní zkreslený zvuk má ohromnou sílu a perfektně sedí k vypjatému Ozzyho vokálu. Rytmika tu má jediný úkol - držet celý tenhle rozjetý heavy rockový vlak v pohybu. I když ale třeba do Children of the Grave bubeník Bill Ward nahrál i zvláštní stopy bicích (nahraných snad holýma rukama?), které celkové instrumentálního vyznění velmi dobře podporují. Druhou stranu desky pak rámují možná ještě více valivé fláky Lord of This World a Into the Void, v jejichž sólových pasážích místy ještě maličko vnímám náznaky instrumentální rozevlátosti a rychlého střídání témat z minulých desek - ale obecně se o albu Master of Reality dá říct, že se tu již sólové pasáže podřizují celkové dramaturgii.

Protiváhu tvrdým a hutným riffovým skladbám tvoří několik akustických kompozic, které ukazují potemněle klidnou tvář tohoto rockového leviatana. Solitude svou instrumentací jakoby navazuje na skladbu Planet Caravan z předchozího alba Paranoid a evokuje obrazy divně posmutnělého klidu. Ze dvou instrumentálních vsuvek Embryo a Orchid mi pak přijde zajímavější druhá zmíněná skladba, kde Tonyho kytaru podbarvují hluboké tóny mellotronu.

Texty většiny skladeb (až na velebení marihuany v úvodní skladbě Sweet Leaf a depresivní zpověď v Solitude) drží v jednotící linii motiv možné apokalypsy (ať už fyzické či duchovní), které může zabránit pouze obrácení se k Bohu. Asi nejsilněji na mě působí text skladby After Forever, v němž se jeho autor, baskytarista Geezer Butler otevřeně ptá, zda lze zůstat ateistou i tváří v tvář smrti. Naopak text u Lord of this World deklaruje, že svět pro jeho chamtivost a pýchu už není možné z ďáblových rukou zachránit. Tedy žádný satanismus, jak o Black Sabbath s oblibou tvrdívali jejich méně informovaní kritici.

Roku 1971 vyšlo hned několik zásadních hard rockových desek - Led Zeppelin vydali své bezejmenné album, Deep Purple zase Fireball, Uriah Heep Salisbury a Look at Yourself, The Who Who's Next. I za takovéto konkurence ale Master of Reality považuji za prvotřídní kus britského rocku, který si plný počet hvězdiček bez problému zaslouží.

 

Pro přidání nové reakce musíte být přihlášeni/zaregistrováni.


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000