Pattern - Seeking Animals Ahmed, Yazz Monkey3 Big Picture Ertlif It Bites Starr, Ringo Quarter After, The Giant Lane, Shawn

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

McLaughlin, John - Industrial Zen

McLaughlin, John / Industrial Zen (2006)

stargazer | 5 stars | 31.05.2020

Pod celkem strohým obalem /bukletem/ se ukrývá vinikající hudební materiál, který když jsem slyšel poprvé, docela mě srazil na kolena. Album jsem si pořídil ihned po vydání do distribuce a po prvním poslechu mě napadla hláška "termonukleární fůze v hudební branži"

Album otvírá dynamická záležitost jménem For Jaco a je nad slunce jasné, komu je věnována. Jízda na silném basovém základě Hadriena Ferauda.
Druhá věc na albu není ani rychlá ani pomalá je spíš taková plíživá a jedná se duet J.McL. a dalšího mého oblíbence Ericka Johnsona. Nejsilnější moment cédéčka.
Wayne's Way je pocta saxofonu a hudebníkovi a kamarádovi Johna, Wayne Shorterovi. Ságo vede Ada Rovatti a na basu hraje Tony Grey. Skladba má dvě úrovně. Uvolněný a pomalejší první set vystřídá dynamický nástup, říznutý hrou na tabla Zakira Hussaina.
4tý song se nese v duchu hry na saxofon , který ovládá Bill Evans / hráč na dechy v Mahavishnu Orch. osmdesátých let / a programovaných bicích a percusích.
Pátá skladba je pro Michaela Breckera. Je silně syntezátorová a aranžersky vybroušená k dokonalosti. Opět silný moment alba.
Dear Dalai Lama je do čtvrté minuty takovou malou meditací s podpůrným vokálem, kterou pak střídá dynamická hra na tabla a bicí plus kytarový syntezátor a el. kytara. Tato písen je v určitých momentech předzvěstí posledního McLaughlinova alba Is That So?
Senor C.S. je další perla z tohoto alba. Opět dynamika jako blázen, dva bubeníci, kytarové běhy, lehké synty klávesy dokreslují pozadí, basové solíčko pana Ferauda. Napadá mě, že Senor C.S. by mohl být Senor Carlos Santana.
Mother Nature, poslední track je opět zpívaný od inda Shankara Mahadevana a bylo použito programingu na bicí, reálné basy, kytarového syntezátoru. Nádherné, uvolněné rozloučení s albem Industrial Zen.

Album je nabité hosty, je různorodé, avšak zní kompaktně. Tady nemůže být řeč o ničěm jiném, než o plném počtu stárs.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Industrial Zen
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Rothery, Steve - The Ghosts of Pripyat

Rothery, Steve / The Ghosts of Pripyat (2014)

EasyRocker | 4 stars | 29.05.2020

Asi bude málokdo odporovati, že Vrchním prospektorem, mistrem, Pánem Magistrem a dokonalým Znalcem hogarthovských Marillion jest zde pan Horyna. Následkem jeho pobídek jsem v nedávné době, zlehka, nyní už o kus odvážněji poodhalil alba po Seasons End. A neméně skvělá práce z jeho pera mě nasměrovala i k duchům Pripjati.

Morpheus. Ztlumené, postupně sílící Steveho kresby vrcholí v dvojitém laufu s Davem Fosterem. Každý tón, ale i Romanovy klavírní trylky, mají dokonalé tvary. Rozepjatá rytmika a zběsilé sólo ve finále cupují vše na atomy. Kendris má volnější, lehce funky tempo a rozvernou melodickou polevu - to ovládá Steve brilantně už celé dekády. Vrcholným opusem je bez pochyb skoro 12minutová náladovka Old Man Of The Sea. Na zářících pilířích rytmiky Halimi-Parr ční hrdě celý artrockový chrám. Gilmourova a Rotheryho duše jakoby společně tesaly nejvybranější melodické a sólové okamžiky. Vybroušená White Pass, to je mistrova křehoučká, apatická tvář. Vše napjatě čeká na mr. Hogartha, ale v té rozkošné hodince musíme dáti hlasu sbohem. Co strunná dvojka s jemným oparem kláves vrhla do časoprostoru v Yesterday's Hero, je stále mimo mé chápání. Infarktové drama non plus-ultra, u které jde chlapácký odpor k čertu a pouštím to beze studu do trika jako krokodýl! Druhou lahůdkou je Summer´s End, kde Steveho band spustí, věren předloze, hotový nástrojový Armageddon. Rozžhavený finálový tanec přivolají rockový grunt a la Marillion. V titulním finále se letmo křísí jiný Steve - s příjmením Hackett. Křehký start je mistrně spojen se zemitým rockem druhého dějství.


Utajený poklad umocnil už letitý obdiv ke kytarové legendě. Právě melancholii, relaxaci pozitivní pacienty už Steve léta svou kytarou léčí. Booklet mistrovsky i drsně volá zpět ty okamžiky z dubna 86. roku. Nevzalo mě to tak, jak Marbles, Afraid... či Anorakhnophobia, snad i ten vokál kdesi lehce schází - ono vsadit na instrumentálky při kvalitě obou jejich "shouterů" není snadný úděl. 4/5

» ostatní recenze alba Rothery, Steve - The Ghosts of Pripyat
» popis a diskografie skupiny Rothery, Steve

Pattern - Seeking Animals - Pattern - Seeking Animals

Pattern - Seeking Animals / Pattern - Seeking Animals (2019)

jirka 7200 | 3 stars | 28.05.2020

Kalifornskou kapelu Pattern – Seeking Animals založil producent, skladatel a muzikant John Boegehold, kterého rockové publikum zná především pro své úzké vazby s věhlasnou skupinou Spocks Beard. John nashromáždil za poslední léta v šuplíku několik nápadů, které se rozhodl zhudebnit. Nejdříve oslovil bývalého bubeníka SB, Jimmiho Keegana, později i kamaráda, zpěváka a kytaristu SB a Enchant, Teda Leonarda. V demo snímcích chyběla jen basová kytara a Ted nedovedl nikoho jiného, než kolegu z (jak jinak) SB, Daveho Merose. Sám John se ujal kláves.

Toť fakta. Než jsem se zde na Progboardu stačil zmínit o tomto debutu, tak se na pultech objevil jeho následovník s názvem Prehensile Tales. Ten mě dostal do kolen svým tahem na branku v podobě čtyř melodických hitů i dvěma náročnějšími kompozicemi. Tato recenze dostala přednost, nyní se pokorně vracím k eponymnímu albu z roku 2019.

Krátce shrnu své dojmy. Kdo velebí tvorbu Spocks Beard, tak ten rukopis Johna B. jistě rozezná. A v tom je možná malý problém, který je umocněn i identickým stylem hry muzikantů ze SB, ale i mixem a masteringem Richa Mousera, který rovněž několik desek s Fousem natočil.

Provedl jsem malý experiment. Na harddisk jsem
nahrál do jednoho adresáře písně z posledního, poněkud mainstreamově laděného a slabšího alba SB – Noise Floor a tuto devítku písní. V přehrávači jsem nastavil náhodné přehrávání a takto zjistil, že jde o hodně podobný materiál, obsahově i zvukově. :-)

Něco malinko konkrétního o obsahu. Album je ohraničeno nějlepšími (i nejdelšími) písničkami - No Burden Left To Carry a Stars Along The Way. Melodický neo prog rock s mnoha přechody – top kvalita!. Tyto skladby stíhá i pomalá Orphans Of The Universe. Přímočarý pop rockový hit s rošťáckým pohvizdováním pojmenovali tvůrci No Land's Man. Podobně laděná je i No One Ever Died And Made Me King s implementovanou parafrází na hard rockový riff.

Nyní se dostávám k songům, které mě již tak neoslovují. These Are My Things je taková houpavá záležitost, zhudebněná dechovka v rytmu um ta-ta, um ta-ta. Přímo vidím pod podiem řady fandů s rukama kolem ramen, jak se pohupují do rytmu. We Write The Ghost Stories je to samé v bledě modrém. Fall Away a The Same Mistakes Again řadím mezi děsně rozvláčné AOR cajdáky, které mě v této podobě silně uspávají.

Shrnuto : John Boegehold natočil písně určené pro SB (moje teorie) s aranžemi, které si zde vytvořil dle své chuti. Nahráli je hudebníci SB, zmixoval a mástroval zvukový mág Rich Mouser, který s SB již pár desek vytvořil (chválím naprosto skvělej zvuk!!!). Dostali jsme soubor písní podobný repertoáru SB, ovšem s několika slabšími skladbami, které by u SB neprošly. Dávám trojku, ortodoxní melodici mohou klidně jednu hvězdu přidat.

» ostatní recenze alba Pattern - Seeking Animals - Pattern - Seeking Animals
» popis a diskografie skupiny Pattern - Seeking Animals

Budgie - Squawk

Budgie / Squawk (1972)

legolas | 4 stars | 26.05.2020

Budgie jsou ideálním řešení pro všechny nepřátele Pink Floyd, Yes a dalších jim podobných artrockových velikánů. Přinášejí surový rock v nejčistší podobě. Zbaveni kytarové zdobnosti upřednostňovali přístup jdeme rovnou na věc. Svoje songy nezahalovali do klávesového oparu, ale jako trio rázných muzikantů dokázali na každé desce připravit několik bonbonierových sentimentálních parádiček.

Na svém druhém albu Squawk, které následovalo krátce po lajdáckém debutu, už přišli s přesněji vyměřeným modelem, který pečlivě střídá agresivní songy plné rockové výbušnosti s odlehčenou formulí skladeb Rolling Home Again, Make Me Happy a Young Is A World. I když je řada z nich zasazená do kratší minutáže, vyváženost desky tím nabírá na přitažlivosti. Oproti debutu se přidalo na nápaditosti a směr Budgie se zdál být na dlouhá léta stanovený. Slušné songy typu Rocking Man(s pořádným tahem na bránu), tíživé Drugstore Woman, nebo krátké, ale výmluvné zariffování zpoza Bottled, však střídají některé unylé záležitosti. Příkladně tuctový úvod Whiskey River, nebo vyloženě odfláknutá ospalost Hot As A Docker's Armpit. Pro nedostatek silných motivů tak ani druhá deska Squawk na plné hodnocení nedosáhne a její občasná klopýtnutí nelze přeslechnout. Doslovný rozlet Budgie se děje až s třetím zářezem Never Turn Your Back on a Friend. Na ní už je materiál propilovanější a jde o plnohodnotnou dospělou desku.

» ostatní recenze alba Budgie - Squawk
» popis a diskografie skupiny Budgie

Pattern - Seeking Animals - Prehensile Tales

Pattern - Seeking Animals / Prehensile Tales (2020)

jirka 7200 | 4 stars | 26.05.2020

Tak to je převapení! Novotou vonící album kalifornského souboru Pattern-Seeking Animals mne zaujalo zprvu především krásným obalem polského mistra temných koláží Mirekise.Říkal jsem si, tuto kapelu nesmím přejít bez povšimnutí. Album vychází v těchto dnech, necelých 10 měsíců po zveřejnění jejich prvotiny, což je dnes rychlost takřka nevídaná. Pro neznalé : nejde o žádné začátečníky, ale o staré harcovníky z Kalifornie, které si pozval před rokem producent a dvorní skladatel progresivních rockerů Spocks Beard, John Boegehold k natočení písní, jež během posledních měsíců složil. Oslovil bývalého bubeníka SB, Jimmiho Keegana, později i kamaráda, zpěváka a kytaristu SB a Enchant, Teda Leonarda. V demo snímcích chyběla jen basová kytara a Ted nedovedl nikoho jiného, než kolegu z SB, Daveho Merose. Sám John se ujal kláves.

Na novinkovém albu Prehensile Tales z května 2020 zůstalo vše při starém. Hudebníci jsou od předešlé spolupráce sehraní, jako přesně namazaný stroj. John tentokrát donesl k nahrání šest písní, které, na rozdíl od předešlé desky nepocházely z léta nevymeteného šuplíku, ale na notovém zápisu ještě zasychal inkoust. Jste zvědaví, jak to dopadla druhá deska tohoto prog all star sdružení, tak jako já před prvním poslechem ?

Album je šikovně obsahově rozděleno. Na první straně se nacházejí čtyři kompozice svižnějšího a vzdušnějšího charakteru, strana druhá obsahuje jen dvě skladby, zato náročnějšího provedení. Pojďme na to!
Hned úvodní Raining Hard is Heaven začíná basovou linkou, jako Billy Jean do Michaela Jacksona. Po chvíli však poznávám hlas Teda Leonarda, tím jsem se uklidnil. Kdo by očekával nějakou paralelu na Spocks Beard, tak by mohl být trochu zklamán. Ta poučenost popem je u tohoto songu s výrazným refrénem znatelná, i když razantní a ostrá rytmika basáka Daveho a bubeníka Jimmyho drží kompozici v rockovém hájemství. Později, tak v první třetině se zlehka zjevují progresivně rockové pasáže v podobě mezihry kláves a s Tedovým pěkným sólem na kytaru. Skladba je zakončena krásnou pomalou pasáží.

Další skladba opět trochu na první poslech klame tělem. První dvě minuty se z reproduktorů valí melodický pop rock, Ted se doprovází na akustickou kytaru, náladu jitří flétna i housličky a opět se tu zjevuje v oparu až art rockem načichlá mezihra rozetnutá neuvěřitelně hutnou a rytmickou linkou basy a bicích podpořená mellotronem, na kterou se vždy velmi těším. Zábavné.
Následuje na nápady skoupější střednětempá Elegant Vampires, s pěkným houslovým doprovodem – taková soft rocková příjemná záležitost, kde obdivuji Daveho ležérní bezpražcovou basu – jinde na albu k slyšení není. Líbí se mi ta lenivá atmosféra, která lepí, jako hustý med.

První stranu uzavírá Why Don´t We Run, kde se John aranžérsky opravdu vyřádil. Ta melodie mi v uších zní už pár dní. Je zasazena do chytlavého westernového rámce, jak z podobně laděného filmu, třeba El Mariachi Roberta Rodriguese zkombinovaná s latino hitem Shakiry. Nasazuju sombrero a kolt zavěšuju proklatě nízko ! Nádherný výkon hostujícího trumpetisty Johna Fuma !
Pokud ortodoxní prog rocker vydržel až sem, je odměněn dvěma songy z druhé strany. Ty se ponořují do náročnějších, progresivně rockových vod. Pro mne je třeba vrcholem alba pátá, skoro osmnáctiminutová Lifeboat. Skladba v pomalejším tempu pomalu odhaluje svoji krásu a krůček za krokem získává na dramatičnosti v závěrečných, až symfonicky znějících okamžicích. Pro mne zatím skladba roku! I text je velmi hloubavý, emotivně v podobenství popisuje člověčí nitro uprostřed existenciální krize.

Závěrečná Soon But Not Today stojí někde napůl mezi těmito dvěma polohami alba. Tou náročnější prog rockovou a pop rockovou. Krásný začátek s klavírem a housličkami zahluší rocková mašina se sboristkami, které na pozadí pobrukují něco jako „tadada,tadada,tadada hů,hů - tadada,tadada, hů“. Dojde i na reggae ve stylu Police a to vše je slepené progresivním pojivem, jak od Spockova Fousu. Dojde i na pomrknutí na Beatles nebo Queen. To je řádně vybarvená směska, nevěřícně kroutím hlavou. Po několika posleších to do sebe vše zapadá.

Závěrem : John Boegehold odhazuje zábrany a oproti méně výrazné prvotině předkládá album podle svého gusta. V prvních čtyřech skladbách odvážně přiznává prvky popu, ale dokáže je neodolatelným způsobem skloubit s progresivně rockovým těstem ozdobeným množstvím akustických nástrojů. Skladby mají hitové tendence, věří jim i firma, neboť z tohoto alba vydala již tři singly, což zcela jistě není běžné. Nelze nezmínit dokonalý zvuk, za který je vedle Johna zodpovědný i zvukový inženýr Rich Mouser, který mástroval i poslední alba SB. Jejich Noise Floor však zní vedle této desky jako velmi chudokrevný příbuzný.

Doporučuji všem příznivcům melodického progresivního rocku, AOR a těm, co nekoukají na žánrové bariéry. Tak dynamické a zábavné album napěchované nápady a rafinovanými aranžemi se jen tak neslyší.





» ostatní recenze alba Pattern - Seeking Animals - Prehensile Tales
» popis a diskografie skupiny Pattern - Seeking Animals

Ahmed, Yazz - Polyhymnia

Ahmed, Yazz / Polyhymnia (2019)

Danny | 5 stars | 24.05.2020

Yazz Ahmed je ve světě hudby zvláštním úkazem. Žen, které hrají na trubku, není mnoho. Těch, které na trubku hrají tak dobře a originálně jako Yazz, je ještě méně. K trubce si posléze navíc přibrala křídlovku a k ní pak i speciálně upravenou křídlovku ve čtvrttónové verzi. Připomíná tak další ikonu současné hry na trubku, která používá speciálně vyráběné nástroje, Ibrahima Maaloufa. Maalouf hraje pro změnu na trubku se čtyřmi ventily, klasická trubka má jen tři. V případě obou umělců jde o to, aby svými nástroji byli schopni zahrát i mikrointervaly, typické pro arabskou hudbu. A to je další věc, díky které na sebe talentovaná instrumentalistka a skladatelka poutá pozornost: propojování různých hudebních přístupů a praktik do jednoho důmyslného celku. V něm najdeme prvky jazzu, world fusion, jazz rocku, arabské hudby, elektronické zvuky, ale taky třeba reggae. Prostřednictvím své hudby ráda bojuje proti žánrovým předsudkům i všemožným formám klišé. Úkol je to ovšem nelehký.

Zatím poslední album Polyhymnia představuje nejambicióznější projekt, kterým se Yazz hudebnímu světu představila. V rozmanité skládačce najdete všechny přísady, o kterých už byla řeč, a taky řadu věcí navíc. Jednotlivé skladby jsou vlastně spletitým příběhem, plným barev, rozličných rekvizit a osobité hudební komunikace. Hudba se chvílemi rozlévá jako řeka při povodni, stejně tak ale pečlivě zvažuje každý detail svého sdělení. Nic jí není cizí a valí se na vás třeba v podobě jazzově laděného, ve svém jádru psychedelického funku s arabskými vlivy. O malou chvíli později vám nabídne směs úplně jiné konzistence, ve které je základem široce pojatá hudba britská s příměsí jazz rocku a se swingbandovým zvukem. Žánrová variabilita patří k hlavním zbraním nejen této kolekce, za kterou kompozičně i interpretačně stojí Yazz Ahmed.

Vstupní Lahan al-Mansour pracuje s několika vrstvami rytmiky. Pod nepravidelným offbeatem bicí soupravy znějí různé etnické perkuse, rytmické nepravidelnosti akcentují zpravidla klasické bicí. Melodika kombinuje evropský přístup s arabskou melodikou, nedá se říct, že by jedna ze složek výrazně převažovala; hlavní motiv je poskládán kombinací obou melodických postupů. V Ruby Bridges je zajímavý už rytmický riff v úvodu, když se přidají další nástroje, zní fusion funk s výrazně frázovanou (tečkovanou) rytmikou. Yazz, stejně jako na celém albu, hraje melodicky a promyšleně, pokud se někdy blýskne instrumentální zručností, má to v rámci partitury své opodstatnění. Krásným sólem na tenorsaxofon se tu předvede taky Tori Freestone, další členka souboru, ve kterém výrazně převažují ženy. Půvabné ženy. Jen pro zajímavost: kromě obou zmíněných sólistek hraje na kytaru Shirley Tetteh, na saxofony Helena Kay a Gemma Moore, perkusemi víří Corrina Silvester, na klavír hraje Alcyona Mick, na pozoun Carol Jarvis, za kontrabasem najdeme Charlie Pyne a pozici druhé hráčky na trubku zastává blonďatá Becca Toft. A zajímavostí jsou i kratičké třídobé fráze v rytmice uvnitř čtyřdobého konceptu, které tu vytváří hráčka na bicí Sophie Alloway. Je tu i pár mužů (Samuel Hällkvist, Noel Langley), pravděpodobně nebyly v dosahu odpovídající instrumentalistky, jinak bychom poslouchali ryze ženskou hudbu. Ale vlastně ji i tak posloucháme.

Pozoruhodnou skladbou je One Girl Among Many. Nejen, že jde o hudební specialitu, ale je v ní také deklarován boj žen za základní lidská práva. Yazz Ahmed vzhledem ke svému původu asi dobře ví, že nejde o celosvětový standard. Úderná rytmika a těžké basové tóny skvěle souzní s jasným textovým vzkazem:
Today it is an honor for me / To be speaking again / After a long time / So here I stand / So here I stand / One girl among many / The terrorists thought / That they would change my aims / And stop my ambitions / Weakness, fear and hopelessness died / Strength, power and courage was born / They are afraid of women / The power of the voices of women frightens them / We call upon our sisters / From around the world / To be brave.
Nádherný klavírní part tu hraje další z dívčí party Sarah Tandy, zatímco Alcyona Mick hudební prostor podkresluje na elektrické piano Fender Rhodes. Saxofonové sólo tu vyšvihne Camilla George.

Charlie Pyne se svým kontrabasem otevírá pozvolna plynoucí skladbu s číselným označením 2857. Jde o cool jazz, který je tu v určité dramatické lenosti spojen s modálním pojetím a v současnosti oblíbeným přístupem eklektické fúze. Když už máte pocit, že skladba končí, vykouzlí Naadia Sheriff (jasně, že je to další krásná žena) na klavír opakující se do široka otevřený motiv (nastavte si čas 4:30) a bicí s kontrabasem se k tomuto ostinatu každý s jiným riffem přidávají. Jde o princip math jazz rocku. Trubka pak zavelí k sónické mlze a nástroje kvílí jeden přes druhý, mezi nimi pozoun, na který hraje Rosie Turton a saxofon a mimořádně půvabná Nubya Garcia... Když se dým a kouř rozplynou, vyzve Naadia Sheriff svým klavírem k repetici, která se v rámci nepravidelné rytmizace rozvíjí do zajímavé mozaiky tónů a figur. Funguje to skvěle a když se ke klavíru v jednohlasu přidávají další nástroje a na závěr i trubka, která doteď držela sólovou linku, máte chuť si skladbu dát hned znovu. Ale počkejte s tím a poslouchejte dál. Stojí to za to. Deeds Not Words je postavena opět na jiném konceptu, hraje si s harmonickými plochami a nenápadně vám podsouvá další z melodií, které jsou vyskládané z různých etno přísad. Perkuse jsou nenápadné, ale důležité, bicí souprava hraje s melodií, kterou na mnoha místech podporuje paralelně kontrabas. Kapela vám za pochodu servíruje drobné obměny uvedeného schématu a Yazz si nad tím jakoby mimoděk "pobrukuje". Hudba nabírá na naléhavosti, ale je to logické: Deeds Not Words. Z bezmála až slavnostního zakončení nakonec přece jen sálá optimismus.

Závěrečná Barbara je nejdelší kompozicí alba. A stojí za to, je to velká jízda. Kapela nasazuje nejtěžší kalibr: polymetrickou strukturu - nejvyšší a nejkomplikovanější způsob práce s nepravidelnými motivy, před kterými i math jazz/rock nebo polyrytmy jsou dětskou říkačkou. Každý z nástrojů hraje sám za sebe, každý na jiný počet dob a výsledná podoba skladby vzniká spojením jednotlivých partů. Tento prvek je prolnut širokými melodiemi, které hraje současně několik nástrojů. Záchytným bodem pro sledování hudby může být sedmidobá figura, kterou Alcyona Mick hraje na Fender Rhodes. Hned vzápětí nás Yazz zavede do snivých končin svého hudebního světa a nabídne nejmelodičtější sólo alba, je to nádherný okamžik. Po ní Shirley Tetteh na kytaru sóluje tak neobvykle, až máte skoro pocit, jako by hrála na sitár. V sólovém výstupu ještě slyšíme Helenu Kay na saxofon a skladba, a celé album, mohutným melodickým finále, do kterého ještě probleskují motivy z polymetrické části, končí.

Polyhymnia je dcera boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné. Múza hymnických zpěvů, posvátné poezie a tance je tak i patronkou tohoto mimořádného alba, pro které si Yazz Ahmed všechny skladby zkomponovala a zaranžovala sama. Jedno z nejlepších alb, které jsem v poslední době slyšel.

» ostatní recenze alba Ahmed, Yazz - Polyhymnia
» popis a diskografie skupiny Ahmed, Yazz

Kingcrow - Phlegethon

Kingcrow / Phlegethon (2010)

Danny | 4 stars | 24.05.2020

Phlegethon je prvním albem Kingcrow, kde se jako hlavní vokalista prezentuje Diego Marchesi. Ve srovnání s pozdějšími alby mám pocit, že tady svůj výraz teprve hledal, přesto je jeho přínos pro tuto nahrávku v pravdě esenciální. Výchozím vyjadřovacím jazykem je tu progresivní metal, ze kterého kapela odbíhá k písňovému rocku, hard rocku a různým rockovým fúzím. Phlegethon bez kompromisů ustojí srovnání s mladšími alby, konkrétně třeba s Eidos, které je pro mě zatím nejzdařilejším dílem Kingcrow. Na Eidos najdeme hudbu podmanivě klikatou a rozlitou do drobných tématických pramínků; v rámci konceptu soustředěnou. Hudební obsah na Phlegethon je zase o něco pestřejší a na některých místech i více umírněný. Každopádně je to album, které stojí za to slyšet.

Příběh s mnoha významy je tu vystavěn v koncepčním rámci, střídají se nálady, tempa, riffy s blokovou harmonizací, instrumentální pasáže se zpívanými čísly... Ve vyhrávkách kapela tu a tam sáhne po nepravidelné rytmizaci, nejde přímo o math rock, spíš o rytmicky modifikované figury. Zvyšuje jimi expresi i účinek kontrastních hran. Úvodní část alba je, až na drobné vsuvky, instrumentálním vstupem do příběhu, mocnými riffy tu prostupují drobné vyhrávky a kapela vytváří typickou modrošedou kouřovou atmosféru. Příznačný kytarový riff z The Slide se nám během příběhu ještě několikrát objeví. Prvním zpívaným kusem je až třetí položka Islands, texty jsou jako obvykle nejednoznačné, zobrazují symboly osudových rozhodnutí, konečnost, ale i fakt, že o ty opravdu důležité změny se musíme zasadit my sami. Kapela si hraje s metrickými změnami a v písni, která je "na čtyři" (hraje se ve 4/4), vám refrén, v okamžiku, kdy se začnete nořit do hlubin, ("Down it the deep of a dying heart's believer...") servíruje v třídobém členění. Nastavte si čas 4:24 a začnete se valčíkově vlnit. V The Great Silence se nám v rámci koncepční provázanosti celku vrací příznačný motiv z úvodní skladby a za zatěžkanými riffy kytar se instalují kulisy samoty, ticha a směsi vzpomínek.

Střihem se dostáváme do zklidněné části Lullaby For An Innocent s podstatným poselstvím pro hlavního hrdinu (tedy pro každého z nás): nejsi sám! I'm next to you! Zpívaný úsek je chytře bez bicích, postavený jen na vokálech, táhlém basovém tónu a klavíru, zní to velmi dobře. V další části písně je procítěné zpívání prošito kytarovým sólem, celek zní působivě, než se jako úplné finále objeví obehraná a fádní figura, která, když se přidá sólo na akustickou kytaru, nemá daleko ke kýči. Jestli si to chcete "užít", nastavte si čas 4:12. Následující Evasion je také vystavěna na riffu, který už v úvodu alba zazněl a vůbec to není špatná věc. Refrén ale není příliš originální a harmonický postup v něm jsme přesně v této podobě slyšeli už mnohokrát. Kapela použila opotřebovanou harmonickou šablonu. Je to škoda. Vše se zase v dobré obrátí s Numb (Incipit, Climax & Coda), což je tady asi nejčlenitější skladba, plná změn a zajímavých postupů.

Poslední část alba zahajuje až rozverná A New Life, soft rock prostřílený údernějším kytarovými vyhrávkami a optimistickým poselstvím. Tady jsou Kingcrow od svého konceptu asi nejdál, když Marchesi spustí "The sun is rising up today", je to možná až moc uhlazené a nasládlé. Nebudu raději psát, koho mi tady připomínají. Úsek naštěstí není dlouhý. Trochu exotických struktur najdeme v kytarových vyhrávkách, akustických i těch hřmotných, skladby Lovocaine. Ta patří k vrcholům alba a kytarové sólo v ní se mi líbí nejvíc. Obligátní příspěvek několika alb Kingcrow představuje série Fading Out, tady jako part III. Použitím neobvyklých stupnicových postupů navazuje na předchozí Lovocaine a jelikož zní flamenco, máme tu směs se španělskou příchutí, která se několikrát převalí z boku na bok, zhoustne, aby se vám nakonec před očima cudně vybarvila - úsek od 4:30 je zfúzovaný etno rock. Hezká věc. Titulní a nejdelší skladba alba Phlegethon poodhaluje kontury nezřetelné pointy o vyrovnání se s osudem. Je to hudebně i konstrukčně svým způsobem album v albu, nádherná a barevná věc, která dá zapomenout na některé drobné výhrady.

Phlegethon je první zásadní album, které Kingcrow natočili. A také první album, kde je Diego Marchesi v roli hlavního zpěváka. Phlegethon představuje skutečný zlom v tvorbě souboru a jde, i přes drobné výhrady, o výborné album. Kritické glosy nakonec nejsou v rámci celkového konceptu alba až tak podstatné. Jako celek album funguje skvěle.

» ostatní recenze alba Kingcrow - Phlegethon
» popis a diskografie skupiny Kingcrow

Magellan - Symphony For A Misanthrope

Magellan / Symphony For A Misanthrope (2005)

Pegas | 4 stars | 23.05.2020

Tuhle recenzi jsem napsal v roce 2005, kdy deska vyšla a tenkrát Gardnerovu tvorbu hodně žral. Ale deska se mi líbí i dnes...

Myslete si, co chcete, ale Trent Gardner je hudební génius a nové album Magellan to jenom potvrzuje. Na Gardnerově tvorbě mě vždy fascinovala neskutečná originalita, nebo snad znáte jiného, podobně znějícího interpreta? Já tedy ne. Zmatek, disharmonie, syntezátorová změť, nesourodost... Proč takové výrazy po úvodní pochvale? Protože přesně takhle na mě často prvotní poslechy jeho děl působí, jenže opak je pravdou. Právě postupné a někdy i dlouhodobé (jako třeba u předchozí desky Impossible Figures) oťukávání, seznamování, odhalování a nakonec pochopení je to, na co se u každé novinky těším a co je zároveň zárukou neoposlouchatelnosti. A to nemluvím o velice osobitém vokálním projevu... Zkrátka, všechny typické prvky Gardnerova rukopisu jsou tu znovu, znovu a přesto neokoukané. Je pravda, že s aktuálním počinem Symphony For A Misanthrope jsem se tentokrát okamžitě a bez problémů dostal do stádia „líbí se mi“, ale pronikání do jeho tajů bylo znovu velkým dobrodružstvím a věřím, že ještě neskončilo.
Napínavý ochestrální úvod Symphonette (s hostujícím Stevem Walshem), metalové hrátky Doctor Concoctor, moderní loopy v refrénu Why Water Weeds?, akustická balada Wisdom... to je poskakování z jednoho vrcholu na druhý, ale nutno podotknout, že poskakování v pěkné temnotě. Všemu vévodí 18 minutový opus Cranium Reef Suite, začínající jako neškodná idylka, ovšem na konci se budete cítit tak vyčerpaní, že následnou klavírní dvouminutovku Pianissimo Intermission v podání dalšího hosta Stevena Imblera (jakési pokračování Bach 16 z předešlé desky) přivítáte jako skok do bazénu v parném létě. Vůbec pořadí jednotlivých písní je chytře sestavené a podobných vítaných kontrastů se dočkáte vícekrát.
Přestože Magellan je především Trent Gardner, byl by hřích nezmínit jeho bratra Waynea, výborného kytaristu, jenž umí být laskavý i řádně přitvrdit a v ničem nezaostává za slavnějšími kolegy z branže. Nezbývá než dodat, že mistr tesař se zase trefil.

» ostatní recenze alba Magellan - Symphony For A Misanthrope
» popis a diskografie skupiny Magellan

Campo Di Marte - Campo Di Marte

Campo Di Marte / Campo Di Marte (1973)

Snake | 4 stars | 23.05.2020

CD AMS ‎– AMS101 CD /2006/

Ten obal nevěstí nic dobrýho. Zobrazuje turecké žoldáky, kteří si propichovali různé části vlastního těla jenom proto, aby demonstrovali svou sílu, odvahu a odhodlání. Ovšem kdo se bojí, nesmí do lesa. Ani na bitevní pole. Textovou složku jsem sice nestudoval (ono tady toho zpěvu beztak moc není), ale po hudební stránce jde o vynikající symphonic prog a album jako takové patří k tomu nejlepšímu, co z Itálie v třiasedmdesátém vzešlo...

Skupina Campo di Marte pochází z Florencie a v roce 1971 ji založili kytarista Enrico Rosa a bubeník, flétnista a zpěvák Mauro Sarti. Dalšími do party byli baskytarista americko - italského původu Paul Richard (aka Richard Ursillo) a hráč na klávesové nástroje a lesní roh Alfredo "Carlo" Barducci. Pátým členem skupiny se stal nakonec ještě Carlo Felice Marcovecchio (ex I Califfi), kterej usedl k bicím a Mauro Sarti už se tak mohl věnovat jenom vokálům a flétně.

Kapela podepsala smlouvu s United Artists Records, ovšem brzy se přesvědčila o tom, že ani podpis u velké firmy nemusí znamenat žádné terno. Zvlášť, když na vás vydavatel - zjednodušeně řečeno - kašle. Dávno připravené album se nahrávalo až v lednu 1973 a ještě téhož roku se objevilo na pultech prodejen, ovšem bez jakékoliv promotion a v záplavě jiné produkce zcela zapadlo. Zklamaná skupina se postupně rozešla a další deska pod hlavičkou Campo di Marte vyšla až v roce 2003.

Debut obsahuje sedm stop v celkové délce necelých 41 minut a názvy jednotlivejch skladeb bychom na něm hledali marně. Na původním vydání jsou jednoduše značeny jako první, druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá a sedmá část, ovšem na pozdější reedice dohlížel i Enrico Rosa a ten jejich pořadí zpřeházel. Údajně podle původního konceptu, ovšem v porovnávání jednotlivejch edic je teď trošičku zmatek...

Obsahově jde o symphonic prog s vyváženým poměrem křehkých pasáží a energických laufů. V subtilních sekvencích, s poletující flétnou a nesmělým zpěvem mi to připomíná PFM, v těch tvrdších např. De De Lind, Osannu, nebo Eneide. Bonbónkem navrch je pak několik vstupů lesního rohu, dávajícího vzpomenout nejenom na Maxophone, ale i poněkud méně známé Alusa Fallax.

Na úvod je tady pohádkově kouzelná instrumentálka V Tempo (originally named Prologo Parte I) a trocha zpěvu v italštině je slyšet až teprve v průběhu následující a daleko energičtější VI Tempo (originally named Prologo Parte II). Zároveň je to první track, ve kterém identifikuji vábení lesního rohu a jeho duet s flétnou patří k těm nezapomenutelným...

Třetí VII Tempo (originally named Prologo Parte III) je už opět komplet beze slov a kromě několika výrazně kontrastních pasáží (s převahou těch tvrdších) jde spíš o parádní přehlídku skladatelského mistrovství a instrumentálních dovedností členů kapely.

Původní album otevírala I Tempo (originally named Rifflesione Parte I), nicméně tady ji máme až jako čtvrtou v pořadí. Její obsah vyplňuje především hutnej hard rock a jde o nejostřejší položku celé kolekce. Ovšem to už se blížíme k vrcholu alba, kterým je pro mě symfonická a neskutečně podmanivá II Tempo (originally named Rifflesione Parte II). Její melodie je závratná a spíš, než rockovou kapelu mi připomíná filmovej soundtrack. U dalšího z duetů lesního rohu s flétnou sedím, jak zařezanej a mohl bych ho poslouchat pořád dokola...

Předposlední III Tempo (originally named Epilogo Parte I) už opět maličko zhrubne a zkreslené kytaře sekunduje především břinkající klimpr. Zpěvu se tady ujal Paul Richard a jeho vokální melodie je výrazná a pěkně chytlavá. V rychlé, tři minutky dlouhé IV Tempo (originally named Epilogo Parte II) dostane prostor hlavně klávesista Barducci a předvádí jízdu na způsob varhanní fugy. Je to pekelec a zároveň parádní tečka za celým albem.

Původní výlisek se prodává za ceny pohybující se okolo 500 Euro, ale na trhu je dostatečnej počet jeho reedic jak na vinylu, tak CD. Já jsem si vybral tradičně velmi pěkné zpracování od AMS, z roku 2006. Je to luxusní, rozkládací mini vinyl replika s OBI a dvanáctistránkovej booklet obsahuje biografii skupiny, kredity k albu a několik raritních fotek. Zvuk to má dobrej, prostorovej a se spoustou detailů, ale v tišších pasážích trošičku praská a šumí. Mám dojem, že původní master je už nenávratně ztracenej a reedice pocházej z originální vinylové desky.

Je to výborné album a pěknej přírůstek do každé prog rockové sbírky, ale plnej počet nedám. Za mě 4,5...



» ostatní recenze alba Campo Di Marte - Campo Di Marte
» popis a diskografie skupiny Campo Di Marte

Uriah Heep - Demons And Wizards

Uriah Heep / Demons And Wizards (1972)

Martin H | 5 stars | 22.05.2020

Měl jsem štěstí, že v době, kdy jsem se začal zajímat o skupinu Uriah Heep, se ke mně dostal pěti albový výběr toho nejlepšího z jejich tvorby z let 1970 – 1990. První tři desky, což byl průřez Byronovým obdobím, jsem poslouchal od rána do večera. Pamatuji se, že se mi asi nejvíc líbily písně z období 1971 – 1973, přesněji od desky Look At Yourself po Sweet Freedom. Do toho jsem objevil klenot Uriah Heep Live a bylo hotovo. Byl jsem chycen a doslova pohlcen. Pochopil jsem, že hard rock může mít i jinou podobu než zeppelinovskou majestátnost, purpurovou údernost a temnou sabbathovskou zemitost. A co teprve, když jsem se začal seznamovat s jednotlivými studiovými alby.

Za jedno z těch nejlepších považuji jejich čtvrtou nahrávku, jež vyšla v roce 1972 pod názvem Demons and Wizards. Mám dojem, že s příchodem basáka Garyho Thaina a bubeníka Lee Kerslaka si konečně vše sedlo. Skupina si ujasnila, že chce tvořit melodické písničky vycházející z hard rocku. Jejich podoba se však změnila. Už to není ta drtivá údernost předchozí desky Look At Yourself, ba ani překomplikovanost známá ze skladby Salisbury. Skladby Uriah Heep zde lehce poletují a mám z nich dojem něčeho éterického, neuchopitelného. A zatímco na předchozích albech bych našel slabší momenty, zde vše plyne od začátku až do konce tak, jak má.

Pořád je to ale především hard rock, o čemž svědčí dvě nejtvrdší skladby, svižná Easy Livin' a pomalu se valící Rainbow Demon. Proti nim stojí v kontrastu kouzelná křehkost úvodní písně The Wizard. Nováček Gary Thain se blýskne v Traveller in Time. Jeho basu si zde vždy vychutnám. Za absolutní vrchol však považuji dvě závěrečné skladby Paradise a The Spell. Není divu, obě pocházejí z pera Kena Hensleyho, kterýžto se podílel na většině materiálu. Kdybych měl někomu pracně vysvětlovat, o čem je album Demons And Wizards, tak mu pustím tyto dva kousky. V těch necelých třinácti minutách se toho děje poměrně mnoho. Naléhavost skladby Paradise zvolna přejde v melodický skvost, skvělým pěveckým výkonem ozdobenou lahůdku The Spell. Hodně se mi líbí, jak zde Boxova kytara v prostřední části lehce klouže. A Byron zde podle mě předvádí jeden z nejlepších výkonů.

Album patří ke skvostům, k nimž se rád vracím a budu vracet. Kdybych měl vymyslet synonymum pro slovo dokonalost, asi bych řekl jediné - Demons And Wizards.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Demons And Wizards
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Soundgarden - Louder Than Love

Soundgarden / Louder Than Love (1989)

EasyRocker | 4 stars | 21.05.2020

Rok 1989 byl z hlediska vývoje seattleské scény průlomový. Významné kapely přebírali majors a svět jen nesměle očichával dosud nepoznané z amerického vidlákova.
A Soundgarden byla také prvou kapelou, která prorazila u velké firmy.

Apokalypticky děsivá pekelnost Ugly Truth chystá pole pro prvou zásadní zepelínovskou houpačku Hands All Over. Text se ovšem v depkoidní lavině zabývá překvapivě ekologií. Bezvýchodné marše Gun a Power Trip by v klídku zapadly i ke spřízněným Alice in Chains, ve druhé Thayil už tasí melodie i běsné vazbení. Get on the Snake lehkostí i neústupným sólováním již hrdě hledí do záře reflektorů. Full on Kevin's Mom a Loud Love, kde Cornellovo hrdlo vraždí, jsou zdrcující plivance do tváře. Zmařené vztahy, láska, deprese, drogy, agónie... uff. Deformovanými pazvuky spuštěná I Awake... když ničený Cornell ječí památné "pamatuj, že tě miluju", je vymalováno. V No Wrong No Right z temné mlhy zlehka ční střepy melodií, ale i výrazný a odcházející basák Hiro Yamamoto. Náladou už ´badmotorovskou´ oplývá technicky precizní Uncovered. Hořkosladká Big Dumb Sex trefně parodovala osmdesátkový hairmetal. Nostalgicky jímavá rozlučka Full On (Reprise) by nedělala hanbu na žádné z jejich vrcholných kolekcí.

Soundgarden ještě neshodili kovovou hřmotnost a síru. Cornell ječí ďábelsky, což ale výsledku dává až rituální náladu. Ale jinak se tu už v zásadě narodil technicky unikátní styl. Následující trojicí alb vypustili do světa hudební obelisky. I proto 4/5.

» ostatní recenze alba Soundgarden - Louder Than Love
» popis a diskografie skupiny Soundgarden

Monkey3 - Sphere

Monkey3 / Sphere (2019)

Konnie | 4 stars | 20.05.2020

Při jedné ze svých průzkumných akcí na poli stoner rocku jsem narazila na informaci, že vyšlo nové album skupiny Monkey3. Jelikož mi do té doby byla produkce i samotná existence skupiny utajena, neměla jsem zhola žádnou představu o tom, co od ní mohu čekat. Stručná charakteristika jejího zaměření obsahující termíny jako space rock, “stoner-rock grooves” či “psychedelic vibes” mě ale zlákala k bližšímu zkoumání.

Po prvních minutách úvodní skladby Spirals, které mi vzdáleně připomínaly Vangelisovu tvorbu, jsem se začala smiřovat s myšlenkou poklidného relaxu, možná až moc poklidného… A když už jsem se téměř propadala do alfa stavu, přišla 3. minuta skladby. Úder kytary, který mě dokonale probral. V tom momentě mi blesklo hlavou, že to asi nebude úplně pohodová plavba na vlnách podivna, ale docela dramatická vesmírná mise. Jako když se váš kosmický koráb najednou dostane pod palbu meteorického roje. A hned tak si neodpočinete, bicí i klávesy tu kytaru ještě podpoří a po kratším oddechu se o vás ten roj v závěru ještě jednou mírně otře.

Podobně vystaveny jsou i další skladby na této desce. V některých jakoby se v kytarových riffech skulinkami prolínala melodika Pink Floyd, jindy kytara až kovově zdrsní - Axis, Mass. V jiných zase dostávají větší prostor téměř párplovské klávesy - např. Prism. Někdy si melodie jen tak lehce a nezávazně plyne, bez žádných větších emocí a překvapení - Ida, jindy na nás ztěžklým rytmem bicích valí melancholii, kterou místy (škoda, že na tak malém prostoru) překrývají trylkující kytarové riffy - Mass. A v závěrečném, více jak 14 minut dlouhém opusu Ellipsis, hudba pro změnu pulzuje a krouží, vlní se a nenápadně se kolem vás ovíjí jako nějaký hlavonožec. Graduje, rozpíná se a najednou se v nejsilnějším momentě smrskne, vcucne se do škvíry jako ta chobotnice a vy čekáte odkud zase vytrčí svá chapadla. Ale ona se pro změnu opatrně plíží při zemi a nafukuje se a roste, podpořena v závěru nenápadnými zastřenými vokály. A vám najednou dojde, že jste ztraceni, protože už vás dávno znovu obklopila a pohltila… pro mne neoddiskutovatelně nejsilnější skladba desky.

Až někdy v polovině alba mi došlo, že jsem se do jeho sfér pohroužila natolik, že mi ani nevadila absence vokálního projevu. Naopak, otevřel se tím větší prostor pro fantazii a mám tak možnost se při každém dalším poslechu vydávat novým směrem a objevit v něm dříve opomenutá zákoutí tohoto specifického kosmu stvořeného Monkey3. A tato Sféra rozhodně není poslední destinací, kterou s touto společností navštívím…

» ostatní recenze alba Monkey3 - Sphere
» popis a diskografie skupiny Monkey3

Thank You Scientist - Terraformer

Thank You Scientist / Terraformer (2019)

Danny | 5 stars | 19.05.2020

Po třech letech vydali američtí hledači Thank You Scientist nové album. Navazuje na předešlé nahrávky, je ale částečně odlehčenější, i když jasně nalajnované šablony současného progu tu opět nenajdete. V hudbě objevíte tradiční přísady této party z New Jersey: progresivní rock i metal, jazz rock, funk, hard rock, nu jazz a řadu dalších vlivů. Kapela taky s chutí swinguje.

Vstupní instrumentálka Wrinkle přináší triolový jazz rock s komponovanými riffy i sóly. Muzika krásně plyne, přesto je v ní řada zajímavých licků a motivů. Základní melodický motiv je krásně široký a v mohutném unisonu se tu představuje celá kapela, včetně sólových partů houslí, saxofonu, trubky i sólové kytary. Ve zpívané FXMLDR už se objevuje hlavní zpěvák Salvatore Marrano. Trvalo mi nějaký čas, než jsem si na jeho hlasový témbr zvykl. Bezmála osmiminutová skladba má vespod hybný funk rock, tím ovšem prorůstají jazzové vyhrávky stejně jako riffy prog metalu. Skladba se postupně proměňuje, pozvolna svými vnitřními sóly putuje do rytmicky nepravidelného finále. Následující Swarm je vlastně jazz metal, rytmika je dynamičtější a skladba působí úderně a zdánlivě jednoduše, zejména v odlehčených pasážích s krásnou trubkou, kterou tu Joe Gullace uvádí vokální melodii. Stačí se ale zaposlouchat do rytmizace riffů a zjistíte, že žádný back beat a z něj odvozené melodie tu nejsou. Zajímavá je Son of a Serpent, obasahuje vlivy nu jazzu i math rocku, to když kapela chrlí metricky nepravidelné motivy, nastavte si třeba čas 1:25. Pod zdánlivě průzračnou vrchní hudební vrstvou tepe výrazná baskytara a tady i bicí poprvé výrazně rozbíjejí pravidelný rámec rytmického schématu, stejně jako vokální melodie neustále opouští tonalitu písně.

Zklidnění a odklon od úderného prvního bloku skladeb přináší Birdwatching. Krásná věc, kde je průsečík nu jazzu a rockových postupů nejzajímavější. A taky nejslyšitelnější. I tady kapela pracuje s nepravidelnou rytmizací (skladba je sedmidobá, na 7/8) a kromě úsporně vymknuté harmonie tu šlehají efektové paprsky zmiňovaných doteků nu jazzu. Nejdelší skladbou alba je Everyday Ghosts, ta má přes deset minut a kapela vás v ní provede celým svým územím. Je to příjemně dobrodružná pecka, i přes občasné zjemnění na vás kapela každou chvíli vysype těžké sólové "hady" a krásným sólem se tu blýskne kytarista Tom Monda. Skladbou, kde se v sólových partech postupně představí celá kapela, včetně Cody McCorryho s basovou kytarou, je také bezmála desetiminutová Chromology. Další kontrast přinese odlehčená, samozřejmě z hlediska pojetí kapely, a melodická Geronimo. Zajímavě pojatá je tu rytmika, jakoby nedržela pohromadě, a skvěle tu funguje souhra trubky a houslí. A tady si taky uvědomuju, že si užívám i zpěv. Life of Vermin je vystavěna jako vrstevnatý funk jazz s další várkou vyhrávek a současně jazzových i metalových riffů, s kterými výborně kontrastují odlehčené pasáže na principu lehounké samby a latin rocku. A Joe Gullace tu vystřihne sólo, které patří k vrcholům alba. Skvělá skladba.

Do poslední části alba nás uvede vzdušný cool jazz v podobě kratičké Shatner's Lament. Se svou trubkou tu opět kouzlí Joe Gullace. Doporučuju. Trochu jiný přístup nabízí další skladba se stopáží těsně pod deset minut: Anchor. Kapela hraje "na tři" a trochu vykloubenou polku postavila na základech modal jazzu a modal rocku, kterými prostupují etno vlivy i stopy riffového jazz metalu. Svým přístupem jedna z nejzajímavějších položek alba. Předstupeň před finále obstarává další z křehčích věcí New Moon, i ta ovšem opatřená důmyslnou instrumentací s prvky asijské hudby. A závěr: titulní Terraformer. Progresivní metal se tu snoubí se současnými rockovými postupy a polytonální harmonizací. Kapele nestačí pohybovat se v rámci jedné tóniny a neustále ve vás cítění tonálního centra rozbíjí melodickými odbočkami. I rytmicky se opět dostáváme k nepravidelným strukturám a opět si toho možná ani nevšimnete.

Terraformer, myslím teď celé album, je zejména kolekcí krásných a důmyslných písní, které nám kapela naservírovala s bohatou instrumentální oblohou. Multižánrová nadstavba je pro Thank You Scientist samozřejmostí a vlastně i standardem. Je to výborné album.

» ostatní recenze alba Thank You Scientist - Terraformer
» popis a diskografie skupiny Thank You Scientist

Moonrise - Soul´s Inner Pendulum

Moonrise / Soul´s Inner Pendulum (2009)

EasyRocker | 5 stars | 17.05.2020

Fenomenální polské sdružení, původně sólovka, dnes už regulérní kapela. A jen přitakávám Horynovi, že Lukaz Gall je posunul ještě do vyšších sfér. Božské sousto pro znalce mírumilovných zákoutí Pendragon, Quidam, Marillion, Jadis, Collage...

Bujná, jako jarní mlází výživná klávesová ornamentace mistra kapelníka a Jakielovy výšlapy ovládají osm minut úvodní Awakened. Nástupem andělského slavíka Lukasze Galla hudba hýří tuctem barev. Komornější, dramatičtější svět představí Angels' Hidden Plan. Poctivé klapkové koberce narážejí na kytarové exploze ´arenovského´ střihu. Co má v nitru mr. Gall, demonstruje bravurní I Call My Soul. Klávesové banksovské štětce zurčí jako horský pramen, spleteny s táhlými litaniemi šesti strun. Icarus (Full Moon 2) - to jsou Moonrise v rytmicky exponované rockové šlupce. Darek Rybka prolamuje náladu saxem k neskutečnému očistci. Empty Lines je jednou z nejlepších zastávek nového progu. Clepsydrovsko-hackettovské ozvěny a Hlas, odevzdávající se slzám, smutku, extázi... je to zakončení z lidských rukou, neb z rukou Božích? Wrightovské malby a saxofon bez oddechu pokračují v další perle Night Sky. S Prázdnými řádky jsou bratry ve zbrani; znovu nás unáší snivá, lehce rotheryovská nálada. Trýznivá Feeling Like I Lost My Mind se kontaktně přiblíží právě hogarthovským Marillion, opentlily ji saxofonové nálety. 13 minut titulky je pak Rájem pro pozorné artrockové publikum. Mocné chóry keyboardů, Jakiela tvořící i ničící - jako jin-jang. Kruczkovy kytary vícekrát mistrovsky změní tempa i atmosféru, stále si režii předávají s klávesami. Matematicky vymyšlené a exekuované, ale bez vrcholného Gallova vzepětí by nebyl dojem stoprocentní.

Když ta slabá hodinka dohrála, byl jsem očarován a přibit k zemi tím šamanským rituálem. Od Poláků jsem si dal menší pauzu, objevoval jsem hlavně západní sousedy. A návrat k nim jen potvrdil jejich snad vrozenou genialitu. Nelidská krása, o které se mi nezdálo ani v nejlepších snech. 6/5

» ostatní recenze alba Moonrise - Soul´s Inner Pendulum
» popis a diskografie skupiny Moonrise

UFO - Mogg / Way ‎– Edge Of The World

UFO / Mogg / Way ‎– Edge Of The World (1997)

horyna | 5 stars | 15.05.2020

Dobře si vzpomínám na dobu, ve které tato deska vyšla. O rockovou a metalovou hudbu v 97-mém velký zájem zrovna nebyl. S kamarádem jsme chodili do prodejny, kde o debut projektu Mogg/Way nikdo z přítomných návštěvníků nejevil absolutně žádný zájem. Sice znovu vyobrazené řezané logo ve stylu UFO něco napovídalo, stejně jako jména obou hlavních představitelů, ale s komerčním dopadem to nedělalo vůbec nic. Už tehdy jsem k rocku začínal znatelněji tíhnout a má zvědavost se každým dalším poslechem této desky na krámu prohlubovala. Nakonec jsme si ji koupil právě já, snad jediný exemplář široko daleko, ale tehdy jsem jej ještě nedokázal docenit. Až nedávno mě Jiřího recka trkla, že by nebylo marné se do dob mládí vrátit právě prostřednictvím tohoto alba.

Edge of the World je povedená záležitost. Po epizodě s chvíli se navrátivším Schenkerem, které učinili konec další vnitřní rozbroje a sebestředné chování hlavní primadony, zpěvák spolu s baskytaristou kapelu rozpustili a novou desku vydali pod svými jmény. Mike Varney jim předhodil talentovaného nováčka-kytaristu George Bellase, který sic originality a hvězdných dimenzí svého předchůdce nedosahoval, stylem hry a celkovým přehledem se mu zde však přibližuje takřka na dostřel. Hraje hodně podobně. Účelně schematicky, ale i s patřičným nadhledem. Jeho riffová dovednost a sólové cítění podobné Schenkerovu zapadá do skladeb bývalých UFO naprosto přehledně. Dokonce mi přijde, že podle dost podobného mustru bylo o pár let později ukuchtěno UFO album Sharks. Druhým novicem je Ansley Dunbar, ten tu ovšem nic světoborného na rozdíl od Bellase nepředvádí.

Deska působí na prvních několik pohledů příliš jednotvárně a tempově strnule. Chce to však svůj čas než zjistíte, že lp žádnou slabší položku vlastně neobsahuje. Každičký song je vytvarován s grácií i tolik potřebným důvtipem. Pestrost kytarových nápadů, kudrlinek a harmonií je nekonečná. Pořád se něco děje a řada míst zní dostatečně přitažlivě. Mezi dokonalé top momenty řadím tyto písně: ladným rozjezdem modulovanou Change Brings A Change (postřehli jste to letmé sóličko na trumpetu?), klasickou smyslnou ufárnu All Out Of Luck, tisíci kytarovými sóly naplněnou vysokooktanovou jazdu Gravy Train, baladickou Saving me From Myself, znovu nahranou stařenu Mother Mary, metalově bouřící History Of Flames (Bellas přede krutě a s přehledem), druhou cíťárnu Spell On You i parádní instrumentálku Totaled, ve které je kytarista doslova k sežrání.

Deska Edge of the World dvou čtvrtin/pětin původních UFO je daleko lepší než většina nemastných nahrávek vydaných několik let před ní, a určitě i zajímavější, než obě alba následující se znovu naloděným Schenkerem. 4,5*

» ostatní recenze alba UFO - Mogg / Way ‎– Edge Of The World
» popis a diskografie skupiny UFO

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Rothery, Steve / The Ghosts of Pripyat

EasyRocker
horyna: ó díky! Je to krása poslouchat, i když, jak píše dolek Kamila, není to někdy snadno...

Rothery, Steve / The Ghosts of Pripyat

horyna
Děláš mi radost ty kluku jeden ušatá :-) Emotivní deska a krásnými melodiemi vystavěnými...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13307 recenzí
2215 skupin
183623 příspěvků ve fóru
2722 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000