Campo Di Marte Cantrell Jerry Colaiuta, Vinnie Finnforest Ange Mental Architects Harvey, PJ Captain Beefheart & His Magic Band Rudess, Jordan Varga, Marián

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Picchio dal Pozzo - Picchio Dal Pozzo

Picchio dal Pozzo / Picchio Dal Pozzo (1976)

northman | 5 stars | 25.04.2018

Italskou skupinu Picchio dal Pozzo jsem poznal nedávno, myslím, že když vyšlo debutové album, tak se k nám v té době nedostalo a skupina hrála hudbu, která nebyla až tak posluchačsky vděčná. Seznámil jsem se s nimi prostřednictvím prvních dvou nově vydaných desek na vinylu. Původní vydání dosahují vysokých cen, nedivím se, jedná se o kvalitní hudbu, která tehdy nevyšla ve velkém nákladu.

Podle mě skupina připomíná rozcinkanou a melodickou verzi britských Soft Machine a hodně se podobá skupinám jako National Health a Hatfield & The North. Jedná se převážně o instrumentální skladby s místy polo mluveným a sborovým vokálem, který působí spíše jako další nástroj. Co vás zaujme jsou výborné instrumentální výkony jednotlivých hráčů a po remasteru má deska dobrý zvuk. Tuším, že jsem někde četl, že skupina měla být zařazena do katalogu Recommended Records, neznám důvod, proč z toho sešlo. Místy jsou slyšet vlivy Franka Zappy hlavně v aranžmá dechů, Frank Zappa byl velkou inspirací pro skupiny v tomto sdružení. Mně osobně se líbí skladby Merta, Seppia a Napier, ale ani zbytek není vata.

Tahle deska je skutečně výborná a určitě si zaslouží větší pozornost, než jaké se jí dostává. Já této desce dávám maximální počet hvězdiček.

» ostatní recenze alba Picchio dal Pozzo - Picchio Dal Pozzo
» popis a diskografie skupiny Picchio dal Pozzo

Banco del Mutuo Soccorso - Io sono nato libero

Banco del Mutuo Soccorso / Io sono nato libero (1973)

horyna | 5 stars | 24.04.2018

Jak tady kdosi nedávno bodře poznamenal, nevýhoda většiny italských kapel spočívá v jejich krátkodobém účinkování a znatelně klesající kvalitě s přibývajícími nahrávkami. V krajině italské se v průběhu sedmdesátých let vyskytlo nepřeberné množství hudebních pokladů. Často to byly jedno- či dvojalbové projekty, které vyhasly chvíli po svém zážehu. Kapel účinkujících napříč desetiletími se najde určitě také spousta, ale aby si některá z nich udržela alespoň ucházející kvalitu také v druhé půli onoho desetiletí nebo dokonce v období nadcházejícím - takových je minimum. Podobný problém často dostihl i jejich velké bratry na severu, ale tam alespoň takoví Yes, Pink Floyd, King Crimson, Camel a třeba vzdálenější Rush bojovali se ctí. V Itálii podobně zaměřené spolky končily nebo krachovaly s pátou, šestou či sedmou deskou a jejich úpadek zastavila až vlastní zkáza.

I soubor s názvem volně přeloženým jako "banka vzájemné pomoci" si svou dobu kreativity vybral hned na svém začátku. Trojice prvních desek je brána za svatou a jestliže jsem tu nedávno přiřkl dílu Darwin! obrovskou osobitost, podobný přívlastek si zasluhuje také deska třetí. Ta je konstrukčně navržena na výbornou. Pevná pozice každé individuální písně, jasná struktura, typicky italská hravost, umění zdolat náročný prog terén, vroucná zpěvnost a hlavně další porce nepřeberného instrumentálního bohatství, přesně o tom je Io sono nato libero.

Člověk nemusí být milovník RPI, aby dokázal ocenit patnáctiminutový gigantický hudební model Canto Nomade Per Un Prigioniero Politico. Naplněný stovkou hudebních proměn, že by mu jeho kadenci nápadů mohli závidět i samotní Yes. Člověk nemusí být romantik, aby rozpoznal vroucnost ukrytou v druhé Non Mi Rompete. A už vůbec nemusí mít prostudované King Crimson a ELP dopředu i nazpět, aby dokázal přiznat, že v Itálii se hrálo se stejně vyspělou erudicí. Dvojice La Città Sottile a Dopo... Niente È Più Lo Stesso je toho důkazem. Klukům padá ta nápaditost z nebe přímo do klína. A operně provokativní patos v hrdle Francesco Di Giacomo to všechno smyslně koordinuje.

Pro mne jedno z TĚCH alb, které skutečně stojí za poslech.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Io sono nato libero
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso

Kansas - Power

Kansas / Power (1986)

pinkman | 4 stars | 24.04.2018

Když se smíchá rock a pop v adekvátním množství, vznikne Adult Oriented Rock, neboli A. O. R. V průběhu osmdesátých let měl tento styl zelenou a americká rádia si jej přivlastnila na denní menu. Většina z takto vyprodukovaných nahrávek se dnes poslouchat nedá a pokud neoddělíme zrno od plev, zůstane nám nesmírně zvláštní pachuť na jazyku.

Na Kansas čekal v té době podobný osud. Pokud chtěla kapela nahrávat, musela se podřídit trhu, jinak by si ani neškrtla. Dlouholetou oporu Kerry Livgrena nahradil ještě nevyprofilovaný Steve Morse, který tu čest svému jménu zrovna nedělá. Desku drží nad vodou stále výborně intonující Walsh a jeho skladatelské portfolio.

Kupodivu se k této desce nebudete vracet pro klasické rockové dupárny (například Silhouettes in disguise či Power), jak by se dalo předpokládat. Pompézní aranžmá a triumfálně klenuté oblouky kytar, kláves a nápěvů vyluzovaných Walshovým hrdlem patří k tomu nejpříjemnějšímu, co můžeme v písních Kansas objevit. All I wanted, dětským sborem dozdobena Taking the view, heavy záležitost Three pretenders, konglomerát Asia/Styx v Tomb 19 a nádherná balada Can't cry anymore patří mezi ty lepší skladby, jaké se v té době rodily jako houby po dešti.

Bodově bych to viděl mezi 3-4. Jelikož se tady na půlky nehraje, za silnou stranu B dám čtyřku. Momentální top skladba: Taking the view, která voní původními Kansas.

» ostatní recenze alba Kansas - Power
» popis a diskografie skupiny Kansas

Iron Maiden - The Final Frontier

Iron Maiden / The Final Frontier (2010)

john l | 5 stars | 23.04.2018

Veškerá očekávání, že by moji dávní oblíbenci Iron Maiden ještě mohli vytvořit diametrálně odlišnou nahrávku, jsem dávno pohřbil. Až do chvíle, než na svět přišlo tohleto album. Samozřejmě nejde o žádný art rock nebo mezní dílo progresivní muziky, to jistě ne, ale na poměry kapely je právě Final Frontier výrazným mezníkem. Když si v hlavě promítnu některé ubohé pokusy ať už s Bayleym (tristní Virtual XI) nebo s Dickinsonem (suchopárná Dance of Death), pak je nárůst kvality v podobě tohoto alba až záviděníhodný.

Maiden konečně pozměnili svůj způsob komponování. Pestřejší vokální harmonie a především kytarová melodika a pro kapelu zcela netypické riffy tentokrát dostaly velký prostor k realizaci. Ta deska je jiná ve své dramaturgii a hlavně atmosféře. Cítím tu pozitivní energii a příjemné vibrační napětí. To se přenáší do úchvatných kytarových stěn a často se zrcadlí také v Dickinsonových vokálních ozvěnách. Jednotlivé skladby mají pořád složitou strukturu, na to jsme si už zvykli u minulých alb, rozdíl je v nápaditosti a nenucenosti. Vzdušnější témata, určitý pokrok v dynamice spodku a komplexní přístup konečně našly pořádnou odezvu.

Progresivní heavy metal je trefné označení škatule, která se hodí k tomuto albu. Tady jde nakrásno poznat, jak se z hard rocku vaří heavy a jak progresivní ochucovadla dokáží servírovanému pokrmu dodat ty správňácké chutě. Uf, to jsem se zase jednou spokojeně oblíznul.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - The Final Frontier
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Pendragon - Not Of This World

Pendragon / Not Of This World (2001)

horyna | 5 stars | 23.04.2018

Jirkova recenze na album Belive britských neoprogresivních melodiků Pendragon mě natolik navnadila, že jsem neodolal a desku si za pár hodin poslechnul. Že jsem z ní byl znovu nadšený netřeba zdůrazňovat a chuť na další Pendragon se dostavila takřka okamžitě. Netuším jak ostatní, ale já osobně s některými nahrávkami určitých kapel jaksi automaticky páruji jejich další, časově podobné výrobky, které společně vytváří imaginární dvojice či triumviráty. Tak mám kupříkladu v jedné škatuli a vždy návazně poslouchám alba Kingdom of Desire a Tambu od Toto, Aqualung a Thick as a Brick od Jethro Tull nebo právě Not of This World a Believe partičky Nicka Barretta.

Jak jsem kdysi psal u Belive, jejich desky se dají rozřadit do určitých vývojových etap. Not... je mezistupeň mězi starou, vysoce melodickou tvorbou kapely a tím, co přijde s deskou Pure. Ale na rozdíl od Believe se poměrně často ohlíží nazpátek a po moderních vsuvkách s decentní industriální patinou je tady pusto a prázdno.

Nahrávka je technicky vysoce promakaná. Dýchá skrze přítulně zasněný, pinkfloydovský opar a ve studiu dostala precizní, nástrojově vyvážený zvukový zábal. Každá ze skladeb obsahuje dostatek silných nosných momentů a její poslech v jednom zátahu plyne jako horská průzračná bystřina. Do kategorie nejlepších skladeb bych zařadil věci All Over Now, Green Eyed Angel a dlouhatánskou A Man Of Nomadic Traits.

Not Of This World je prvním malinko výraznějším úkrokem stranou po patnácti letech a pěti studiových deskách. Pendragon si oproti The Masquerade Overture uvědomují, že doba kráčí mílovými kroky kupředu a že jejich klávesově patetický styl se do ní už vůbec nehodí. Clive Nolan mění zvuk svých klávesových rejstříků a Nicku Barrettovi jako skladateli jde o hlubší emoční proporce s jasným cílem odlišit se.

» ostatní recenze alba Pendragon - Not Of This World
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Jethro Tull - Living in the Past

Jethro Tull / Living in the Past (1972)

northman | 5 stars | 23.04.2018

Skupina Jethro Tull vydala v roce 1968 (tehdy ještě s kytaristou Mickem Abrahamsem) album This Was se silným bluesovým vlivem. Tehdy v nich hudební veřejnost viděla nové Cream. Už na této desce se však objevily názvuky specifických písniček s folkovým podkladem - autorem skladby Song For Jeffrey byl tehdy dvacetiletý Ian Anderson. Skupina vystupovala v kostýmech žebráků a bezdomovců a Ian Anderson hrál na flétnu a zpíval na jedné noze. Stav dvou kohoutů na jednom smetišti se vyřešil odchodem Micka Abrahamse, který si založil výbornou kapelu Blodwyn Pig.

Jethro Tull posléze vydali výborné album Stand Up s unikátním obalem i obsahem. Takhle nějak začala hvězdná dráha Jethro Tull, nyní již pod taktovkou Iana Andersona. Skupina vydala tři vynikající desky s názvy Stand Up, Benefit a Aqualung, po nich následovala taková rekapitulace v podobě desky Living In The Past.

Deska Living In The Past vyšla jako dvojalbum v obalu, který napodoboval knihu v kožených deskách, uvnitř je skutečná kniha s mnoha fotkami i z koncertů. Vinyly byly vloženy do speciálních kapes. Docela mě mrzí, že nové vydání vypadá úplně jinak - napodobenina kůže s prolisy je nahrazena plochým tiskem a vnitřek alba obsahuje sice knížku, která ale není vlepena. Co se týká obsahu, tak ten se změnil k lepšímu - remaster Stevena Wilsona je dokonalý.

Na tuto desku zařadil Ian Anderson reprezentativní ukázky písniček ze všech čtyř dosud vydaných desek. Z debutového alba je tu Song For Jeffrey, z alba Stand Up nechybí Bouree, Benefit zastupuje Inside a z Aqualungu je na kolekci zařazen jejich největší hit Locomotive Breath. Zbytek tvoří nevydané písničky a singly, našlo se místo i pro dvě živé ukázky z raných koncertů v podobě skladby z debutového alba Dharma For One a předtím nevydané By Kind Permission Of.

Já neberu album Living In The Past jako kompilaci, ale jako regulérní album, které mám hodně rád a když si chci pustit Jethro Tull, tak si pouštím tuhle desku. Pro mě tahle deska představuje to nejlepší co skupina vytvořila a proto má pro mě hodnotu pěti hvězdiček.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Living in the Past
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Pendragon - Believe

Pendragon / Believe (2005)

EasyRocker | 5 stars | 20.04.2018

O největší šok v mé hudbou rozjitřené mysli se postarala v poslední době tahle deska od Pendragon. Od těchto veteránů mám první tři alba, tak jsem, nabuzen horynovou vynikající recenzí, napjatě čekal. Tak jako on byl sražen do kolen výtvory Bad Company, dopadl jsem já stejně po "Believe" a nelze než mu složit poklonu největší.

Believe je jemnou, orientálně laděnou introdukcí. Právě důraz na náladu je ohromnou devizou kapely, zde zřetelně ukazuje mystickou náplň. Už další No Place for the Innocent mě ohromným způsobem nakopává, skvostná pecka, které kdysi v osmdesátkách plodili třeba i stejně božští Camel. Nick Barrett tu kraluje nejen kytarou, ale i velitelským hlasem. The Wisdom of Solomon ukazuje nejen moudrost Šalamounovu, ale přehršel hudebních hodů. Dynamické tempo, nálada komorně se přelévající z předchůdce a postupně gradující s vybroušenými akustikami a báječnými klávesovými střípky Cliva Nolana do vypjatého finále.

Pilotní jednadvacetiminutová suita The Wishing Well začíná opět malebně náladotvornou For Your Journey - temné, až floydovské odstíny, ztišené vokály prozrazují, že začíná cosi ohromného. Sou´by Sou´west je postavena na skvostně zhuštěných, až hackettovských akustikách, už to nemůžu nemilovat. Přichází Nickův procítěný, odevzdaný hlas a pestrobarevné Nolanovy omalovánky rostou zvolna do výše.

We Talked nás přenáší za polovinu suity opět čisťounkým akustickým potokem tónů, postupně se zapojuje vedle Nolana i rázný Fudge Smith, tady se mateřský vztah k Marillion projevuje plnými hrstmi. Závěr suity v podobě Two Roads startuje dramatické drnkání, Nick Barrett sem vstupuje mimořádně citlivým projevem, který si drží celou dobu. Nádherný přerod po první minutě a zlom do progového bezchybného koncertu mě naprosto zbavuje slov, tohle rozehřeje ledovce i v sedmi tisících!

Jenže jízda králů pokračuje v plné polní i v Learning Curve, Clive Nolan atmosféricky kouzlí na svých klapkách a do toho se s božskou erudicí vlamuje basa Petera Gee. Ten pak spolu s bicími popožene tento skvost kupředu a co se děje všude kolem za kouzla a čáry, na to je moje pero krátké. Zakončení v podobě The Edge of the World je klidné a přemýšlivé, odpovídající vážnému námětu. Nolan rozehrává působivou smutnohru, v níž Barrettův hlas nezůstává pozadu. Ale jako mávnutím jsou tu nebeské tóny akustik a plačtivá, do posledního tónu vypjatá sóla. Do konce v čase přes osm minut konečně decentně vplouvá rytmické duo. Dokonalé, nepopsatelné.

Po doznění konce jsem nabuzen svěžím tokem tónů a přemýšlím, jak jsem bez tohoto mohl existovat. Z jednoduchých základů dokáže Pendragon vytesat dokonale vybroušené monolity. Po téhle luxusní progové jízdě jsem schopen tak nanejvýš polknout. Uf, šestku prosím!

» ostatní recenze alba Pendragon - Believe
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Weather Report - Tale Spinnin‘

Weather Report / Tale Spinnin‘ (1975)

pinkman | 5 stars | 19.04.2018

Kapelu Weather Report hýčkám ve své sbírce už hezkých pár let. V těžkých časech pro mě byla její muzika výraznou vzpruhou a skoro pokaždé mě dokázala nějakým způsobem pocitově obohatit. Hudební varianta, ve které je Shorterovo ságo vytáhlé na(d) úroveň ostatních nástrojů, nebyla nikdy v podobné oblasti umělecky překonána. Tohle je opravdový unikát.

Hlavního nepřítele prostoduchosti a tuctovitosti v hudbě vidím v osobě Joe Zawinula. Jeho muzikální sex-appeal působí jako nikdy nevysychající studna nápadů a hravosti. I když se v případě Weather Report jedná o nesmírně náročnou muziku s uvolněným postem elektrické kytary, který zastupují klávesy, perkuse a v sólech také saxofon, není potřeba k ní přistupovat s přehnaným despektem. Proto ji vřele doporučím každému, kdo má rád náročné hudení struktury a dokáže se bezpečně zorientovat v bohaté zvukové rafinovanosti fusion muziky.

Momentální TOP skladba: Man in the Green Shirt

» ostatní recenze alba Weather Report - Tale Spinnin‘
» popis a diskografie skupiny Weather Report

Scorpions - Tokyo Tapes (2LP - Live)

Scorpions / Tokyo Tapes (2LP - Live) (1978)

jirka 7200 | 4 stars | 19.04.2018

Rozkaz zněl jasně. Poslechem ohodnotit dva legendární živé záznamy německých metalových melodiků Scorpions – Tokyo Tapes 1978 a World Wide Live z roku 1985. Oba záznamy byly koncipovány jako dvojalba a každý mapoval určité a odlišné období německých veteránů. V této recenzi se budu věnovat prvnímu živáku pořízenému přesně před 40 lety v tokijské Nakano Sun Plaza 24. a 27. dubna 1978.

Toto dvojalbum provází kultovní status jedné z nejlepších koncertních nahrávek daného stylu. To mne zaujalo - desku jsem nikdy neslyšel, nápravu jsem proto provedl v posledních 14 dnech. Nic nového asi nenapíšu a asi ani nevymyslím – pověsti se zakládaly tentokrát výjimečně na pravdě. Pro mé slechy je album opravdu lahodným kouskem. Atmosféra v Japonsku byla šílená, hala bouřila a vytvořila nádhernou kulisu pravého rockového koncertu.

Scorpions tímto dvojalbem dokonale uzavřeli a zmapovali jednu svoji etapu. Tu šťavnatě klasicky hard rockovou, kdy ještě netvořili hity pro masy. S touto nahrávkou rovněž za sebou v kapele zavřel vrátka kytarista Uli Roth, který měl o svém dalším směřování jiné představy. Zde na dvojalbu však kraloval, posunul hard rock Scorpions svou virtuózní hrou do uměleckých výšin někam k raným Led Zeppelin či Deep Purple. Tento opar se po jeho odchodu pomalu vytratil a počala převládat přímočarost.

Kapela sáhla nejvíce po povedených a prověřených skladbách z In Trance (4x), po třech skladbách zaznělo z Virgin Killer a Taken by Force, dva kousky z desky Fly to the Rainbow a dokonce jednou písní připomněla svůj debut. Do setlistu byly rovněž zakomponovány singlové Suspender Love a All Night Long. Všem těmto songům byl oblečen jednolitý, hutnější a tvrdší kabátek, občas jsou skladby delší a obohacené drobnými sóly na kytaru či bicí. Zvukový záznam je rovněž na tu dobu velmi povedený, žádný nástroj nezaniká a dynamika je na původním vydání nadstandardní.

Několik drobných pih na kráse se přece jen najde. Konkrétně zpěv Uliho v Polar Nights, to je fakt běs. Na CD 2 jsou zařazeny dva rock´n´rolly, ty bych s klidem oželel a japonská lidovka Kojo No Tsuki má pro domácí jistě své kouzlo, pro mne je však dost nudná. Naopak konečně jsem si v klidu mohl vyposlechnout vypalovačku Steamrock Fever bez protivné sbíječky na pozadí.

Závěr: výborný živák se skvělým zvukem, jež připomene hity Scorpions s prvního umělecky hard rockového období, kdy byli zatím známí především v Evropě a Japonsku.

P. S.: Jako perličku uvedu na závěr jednu zajímavost. Kytarista Uli Roth se několikrát na svých albech k produkci Scorpions vrátil. Naposledy na albu Tokyo Tapes Revisited z roku 2016, které vyšlo jak v audio, tak i video provedení s neuvěřitelným množstvím bonusů ve všech dnes dostupných formátech. Uli nastoupil do stejné haly v Japonsku, kde se v roce 1978 natáčely živé záznamy a přehrál většinu skladeb z tohoto legendárního koncertu se svou kapelou. Zde si posluchač uvědomí jednu věc. Jak velkým přínosem byl pro Scorpions v jejich začátcích, jak na něm stál výsledný projev kapely a jaký je to fenomenální axeman.

Rovněž fanda, který nemusí Škorpíky kvůli ječáku Klause Meineho, může dát těmto písním druhou šanci, neboť zde pěje Nathan James z anglických Inglorious. Nicméně atmosférou, ani celkovým vyzněním originální záznam překonán nebyl.

» ostatní recenze alba Scorpions - Tokyo Tapes (2LP - Live)
» popis a diskografie skupiny Scorpions

Caravan - Caravan

Caravan / Caravan (1968)

lover-of-music | 4 stars | 18.04.2018

Caravan jsem objevil, když už jsem byl na pokraji hudebního zoufalství, a tato kapela donesla výrazné světlo do mého hudebního světa. Dočetl jsem se o nich, že pochází z nějaké Canterbury Scene, kde se hraje především jazz a avantgarda. Po poslechu tohoto alba jsem dospěl k závěru, že tomu tak není.

Toto album je jedna velká parádní psychedelická jízda. Jestli chcete zažít pořádný trip, tak ani nepotřebujete LSD. Stačí si lehnout na vodní postel, nasadit sluchátka, zavřít oči a pustit si debut od Caravan a ještě k tomu dýchat jahodovo-vanilkový dým. Zaručuji vám takových 35 minut, jaké jste ještě nezažili. Skladby jako fantastická Ride, hitovka Policeman, šílená Cecil Rons, originálně melodická Grandma's Lawn a nebo nádherná Magic Man (tu prostě miluji) patří k těm nejlepším psychedelickým skladbám, jaké jsem kdy slyšel.

Ale kdyby bylo na mě, nechal bych okamžitě vyměnit obal, protože ten mi ve spojení s hudbou vůbec nesedí. Možná taky produkce sem tam zakolísá a člověk musí některé části poslouchat opravdu soustředěně, ale jinak je to debut jako hrom a výborné 4 hvězdy jsou na místě.

» ostatní recenze alba Caravan - Caravan
» popis a diskografie skupiny Caravan

Jacula - Tardo Pede In Magiam Versus

Jacula / Tardo Pede In Magiam Versus (1972)

Titan | 4 stars | 18.04.2018

Pokud si chci poslechnout něco originálního, něco, co vybočuje ze standardní italské prog rockové scény, pustím si Jaculu. Jejich hudba je temná až hororová, plná mystiky a zvláštních nálad - určitě to není nic, co bych si pustil na dobrou noc. :-) Varhany zní jako ty klasické píšťalové z kostela. Navíc čiperný varhaník Charles Tiring, kterému bylo skoro 70 let v době tohoto alba, jej dal dohromady s osmnáctiletou slečnou. Cover mluví za vše. Už tam je poznat, že to nebude pohádka na dobrou noc.

U. F. D. E. M. - varhanní orgie. Hutné kostelní varhany s píšťalami se rozjedou ve velkou jízdu. Připadám si, jako kdyby varhaník vstoupil v noci do kostela a rozjel si svou varhanní partii. Kolem hřbitovní zdi a zvuk se rozléhá temným lesem. Zanedlouho se ozve barokní piano, basa a zpěvačka, která zní velmi naléhavě. Střídá se to sem tam, varhany mají své sólo. Pak se zase varhany upozadí a přidá se basa se zpěvem.

Prasenta Domini - tiché varhany plují jako mráčky, zní to jako ukolébavka na hřbitově či smuteční pochod. Varhany po pár minutách na sebe nenechají dlouho čekat a rozjedou se opět v pořádnou partii. Vše se opět vrátí do tichých, jemných varhan. Přidá se zpěv, respektive to zní jako kdyby zpěvačka mluvila v zaklínadlech, jako kdyby to byla čarodějnice, co se snaží vyvolat duchy. To je zatím ještě docela v klidu, ale pak se přidají i mužské hlasy a získává na to na gradaci. Slyšet tohle na hřbitově, asi by to bylo velmi strašidelné. Na konci to završí výrazné varhany.

Jacula Valzer - má oblíbená, jemná, pomalá, ve stylu velmi pomalého valčíku. Zpěvačka si prozpěvuje příjemnou melodii podporovanou sbory. Celkem to vybočuje z alba. Jemná, melodická flétna. Vše podbarvuje klavír, který si pluje jako voda. Basa si jede svůj rytmus. Zní to tak všechno nevinně, ale stejně tam to zlo cítím. Vidím, jak kostlivci vstávají z hrobů a začnou v jemném valčíku tančit za měsíčního svitu.

Long Black Magic Night - vzdálené mužské sbory v pozadí, zní to jako ze starého kostela z roku 1000 po Kristu. Do toho vydrnkává kytara, přidávají se varhany. Vidím tu mši mnichů, kteří se sklání uctívají jakýsi rituál. Pronese se rychlá modlitba a ozve se překvapivě elektrická akustická kytara. Sbory se melodicky přidávají. Po 5 minutách se ozve flétna, jemný barokní klavír v pomalém rytmu. Zpěvačka začne vyprávět v angličtině, nezní to zrovna jako oslava něčeho optimistického. Přidají se housle a podporují jí ve svém pochmurné náladě. Housle jsou tu opravdu příjemným osvěžením. U akcentu zpěvačky je znát, že není rodilou Angličankou.

In Old Castle - tiché vzdálené varhany jemně duní. Pomalu to začíná nabírat na gradaci, až se výrazně rozjedou v podobném duchu jako v úvodní skladbě. Jakoby sám Johann Sebastian Bach zašel do hřbitovního kostela a zahrál svou pekelnou melodii. Poté se opět varhany zklidní a přejdou do jemné pasáže, kterou skladba započala. Pasáže se střídají, od klidné po varhanní. Závěrem promluví mužský hlas.

Dokonalé to asi není, ale 4* bych tomu dal. Originalita je zde cítit na sto honů. Zajímavé je, že se kapela vrátila a vydala i album v roce 2011. Tohle bych klidně doporučil i těm, co italskou scénu moc neposlouchají. Jde zde více o tu hororovou hudbu než o italský zpěv.

» ostatní recenze alba Jacula - Tardo Pede In Magiam Versus
» popis a diskografie skupiny Jacula

Dream Theater - Dream Theater

Dream Theater / Dream Theater (2013)

horyna | 4 stars | 18.04.2018

Formálně nemohu tomuto určitě skvělému a pro obdivovatele Dream Theater také velice oblíbenému albu nic vytknout. Určitě ne zjevný, do uší bijící pokus o návrat kapely ke svému nejslavnějšímu období. Netvrdím, že se povedlo úplně všechno a ve všech směrech, ale tohle obrození přišlo v hodině H, v době, kdy nemalá část jejich obecenstva pomalu ztrácela s kapelou trpělivost.

Jednotlivé skladby jsou naprosto v pořádku. Chytře napsané, zajímavě zaranžované a instrumentálně dotažené. V čistě technické oblasti se od kapely honosící se takovýmto jménem snad ani žádný propad očekávat nedá. Pokud chlapcům nechybí fištrón a zajímavé nápady, je možné i na třinácté desce v řadě namixovat osvěžující koktejl. Jenomže právě slovo osvěžující je zde tak trochu kamenem úrazu. Kapela se zřejmě pod tlakem z venčí otáčí ke své minulosti skutečně často a některé úseky si z alba Images and Words vypůjčuje jako chybějící zboží z výkladní skříně. Osobně nemám problém jim tohle odpustit, protože je mi milejší takováto cesta, než ta, která byla zvolena o tři roky později.

Skutečně masivní zvuk je posazen do celé plejády organicky funkčních kompozic velmi vkusně a pokud se John Petrucci drží na vodítku, netlačí na pilu a nesóluje příliš dlouho, dokáže promlouvat skrze svůj nástroj velice zajímavým způsobem. Pestrost akustických pochodů a důrazný přítlak na melodie se tentokrát kapele povedl na jedničku.

Formát klasické písně se odrazí za dramatickou instrumentální předehrou False Awakening Suite, která funguje jako vstupní brána skutečně perfektně. Z výborné dvojice The Enemy Inside a The Looking Glass mám raději tu druhou jmenovanou, právě pro ten skvostně vystavěný akustický most s minulostí. Enigma Machine vyznívá trochu fádně a může zavánět nudou alá moderna D. T., ovšem nasazení, feeling a „TO“ něco, co z kapely na této desce vyzařuje, je ukryto i v jejím obsahu.

Dalšími příchozími jsou čtyři časově rozumná, nápaditá a hlavně přesvědčivá čísla, se kterými se hudebníci-profesoři skutečně pochlapili. Přesně tady platí pravidlo o tom, že méně znamená většinou i více. Tato fráze se už bohužel netýká poslední rozlehlé suity Illumination Theory, rozpracované v pět částí, ale ta přehnaná snobská rozbujelost ke kapele zkrátka patří, takže...

Co říci závěrem? Snad jen, že mi zvědavost velí dozvědět se, kudy se chce kapela ubírat na svém letošním avizovaném albu a vcelku se po propadáku Astonishing těším na jeho poslech. Tahle deska mi dává určitou naději, že Dream Theater ještě neřekli poslední slovo. 4-5*

» ostatní recenze alba Dream Theater - Dream Theater
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Karthago - Időtörés

Karthago / Időtörés (2009)

Vojta | 5 stars | 16.04.2018

Páté studiové album skupiny Karthago patří k mým nejoblíbenějším albům maďarského bigbítu vůbec.

Celé album je charakteristické kytarovými riffy Ference Szigetiho a dravým zpěvem Tamáse Takácse. Byť maďarsky neznám ani slovo, celá deska mě velmi baví (snad krom balady Harminc év után). Z celé desky vybírám jako tři nejlepší skladby Ha neked kevés, IdőTörés a Ne aludj, ha a Rock and Roll szól! Jedná se ve všech třech případech o hutné a přitom melodické příklady poctivého hard rocku tak, jak ho v Maďarsku hrají již od sedmdesátých let (viz Omega, LGT, Bergendy, Illés atd.)

Jinak celé album je asi nejlepší, co tato formace, nazvaná podle starověkého města v dnešním Tunisku, doposud nahrála.

» ostatní recenze alba Karthago - Időtörés
» popis a diskografie skupiny Karthago

Reed, Lou - Berlin

Reed, Lou / Berlin (1973)

Egon Dust | 5 stars | 16.04.2018

Ak by mal byť nejaký úvodný slogan k tejto platni, zvolil by som tento: "Tento album je určený náročnému hudobne zrelému poslucháčovi." Meno jedného z najlepších textárov, presnejšie rockových básnikov od počiatkov rock n rollovej kultúry sa mi dostalo do uší cez knihu o legende Velvet Underground a najviac v spojitosti s Davidom Bowiem. Spolupráca Bowieho a Reeda na predošlom relatívne veselom naglamovanom albume "Transformer" zaznamenala obrovský úspech. Úspech bolo to jediné, čo za roky tvrdej poctivej práce Lou nezískal. To, čo dostával, bol rešpekt umelecký ladených bytostí ako Andy Warhol, B. Ferry, B. Eno, Iggy Pop aj našich Plastic People. Plastici mi Loua a Velvet ešte viac priblížili.

Velvet Underground vo svojich začiatkoch oslovovali vzhľadom na originalitu, ktorú prinášala ich prvá LP s legendárnym banánom (od samotného guru Andyho), zvláštny okruh podivínov. Predsa na prvýkrát stráviť texty plné reálnych obrazov z podsvetia v New Yorku. VU je samotne mega-silná kapitola, ale bližšie k protagonistovi. Lou Reed, známa to citlivá duša v kuloároch odvrátenej strany rock n rollu, si bol vedomý svojho potenciálu. S prvým albumom sa mu úspechu dostalo len veľmi vlažného. I keď na debute hrala elita ala Wakeman apod. Samotné skladby neboli tie najhoršie, to čo mu chýbalo, bol silnejší smrad dekadencie. S tým prišiel pod producentskou ochrannou rukou vtedy rodiacej sa hviezdy a rockového mimozemšťana Ziggy Stardusta. Bowie obdivoval Reedovú tvorbu a originalitu. Ich spoločné dielo Transformer vypálilo Reeda do vysokých výšin komerčnej hudby, za ktorú mu v RCA potľapkávali po pleci. Predával sa excelentne. Reed ako duchovným praotec temnejšej stránky glam rocku a dekadentného rocku sa konečne dostal na zaslúžený piedestál. Až do doby...do doby, keď nepredložil RCA Viktor album BERLIN.

Mono-tématicky príbeh dvoch narkomanov z Berlina, ktorý končí uväznením Jima a samovraždou Caroline. Verím že si klepkali po čele, ako môže niekto toto ponúknuť poslucháčom. Nebolo treba žiadnych prorokov, že toto dielo v danom čase muselo byť nepochopené a priam tŕňom v oku dobovým kritikom a popovo ladením médiam. V roku 2006 u mňa začala glam rocková éra (keďže som ju nemal šancu stihnúť v jej najsilnejšej ére:-)) ). Štartérom bol David Bowie, T-Rex, Slade apod. Niekedy na konci roku 2006 som dostal odporučenie na film Zamatová Extáza - Opus velebiaci priam rozprávkovo ponímajúci tajomnú šokujúcu éru, ktorá istým spôsobom posunula hudbu o nejednu dekádu, najmä po vizuálnej stránke. Melancholickejšie a temnejšie momenty tohto filmu boli podfarbené geniálnou hudbou. Vo filme bola fiktívna postava Jacka Fairyho, ktorý istým spôsobom zosobňoval ideového motivátora, akým Reed určite bol pre glamrockerov, bez ohľadu na to, že Zamatová Extáza bol aj príbeh bisexuálov, ktorí zmenili svet - taktiež prípad svätej trojice (Reed-Bowie-Pop) dark side of rock. Atmosféra filmu sa mi vryla do pamäti už asi navždy.

Jedno upršané piatkové marcové popoludnie som sa s napätím vracal domov s CD Lou Reed - Berlin s obrovským očakávaním. Berlin sa stal o niečo neskôr Mekkou rockerov ktorým Lou Reed vyšlapal cestu. Takisto neskôr svetová verejnosť spoznala príbeh skutočnej narkomanky a jej priateľa v legendárnej knihe "Deti zo Stanice ZOO", taktiež úzko spätej s Bowiem. Hneď ako som prišiel domov, CD frčalo do playera a už to začalo. Vonku lialo, obloha bola tmavá, že už o pol piatej sa muselo svietiť, a ulice mesta vyprázdnené, do toho prenikli pripité hlasy z oslavy plnej hluku a zhúlených hlasov z ktorých sa vyvinie jedna z najkrajších úvodných melódii. Do nej Lou Reed šepotom spieva/rozpráva príbeh o osamelom páriku, v osamelom bare pri Berlínskom múre. Viac mi nebolo treba! Na túto atmosféru som celé roky čakal! Tak som žil a toto som vždy rád zažíval a chcel zažiť a chcem zažiť! Osamelý malý bar, na intímne rozhovory pri víne, pivku, čaji so slivkou.

Krátka, ale nezabudnuteľná úvodná pieseň "Berlin" bola Introm Intier. Dvojzmyselne znie "Lady Day", ako volali narkomanku a soulovú legendu Billie Holiday. Práve tu cítim temné momenty Velvet Goldmine, ktoré tam podfarboval B. Molko s T. Yorkom v covere od Roxy Music (žiakov VU a Reeda). Text "Men of good fortune" by som dal ako povinné počúvanie s priloženým prekladom. Opäť mi Reed čítal z duše "Tí čo vzišli z chudobných pomerov, dosiahli veľké ako tí čo ich mali od narodenia a znehodnotili všetko, čo vybudovali ich rodičia."

Nasledujúce dve skladby už priamo zobrazujú drámu Jima a Caroline. Príbeh začína gradovať! Vypichnem ďalší aspekt tohto nedoceneného veľdiela, a to muzikantskú stránku, ktorá je mega-špičková. Menovať nebudem. Všetko je o pár riadkov vyššie. Každopádne legendy rocku a hudby vôbec. Okrem Velvet Goldmine je tu ešte jeden film, kam by atmosféra Berlina sadla a to film "Control" o živote, diele a smrti Iana Curtisa z Joy Division, ktorý mal práve túto LP v zbierke a keď sa išiel vešať, prebehla mu očami. Nakoniec si vybral Idiota od Popa. Práve pieseň "Oh Jim" je síce takmer akustická, no to, čo tam Reed vložil, je know how VU. Statické naložené bicie so surovou basou a chladne znejúcim Louom mohol byť dokonalou predlohou pre Curtisov Joy Division či Bowieho a Popové Berlinské experimenty.

Opäť a stále sme v Berlíne. Berlin bol ako magická Mekka, symbol dekadencie aj hraníc východného bloku. Keď som ako amatersky spevák s rockom začal, myslel som si, že rocková balada musí byť niečo ako Don´t Cry od GnR, Mama I´m coming home a tisíce ďalších. Tento omyl mi vytrel z hlavy Reed, začo mu budem vďačiť celý život. Niečo tak atmosférický nádherne ladené ako je balada "Caroline Says II" nemá obdobu. Sila slov je to, v čom je Reed s Dylanom v najvyššej lige. V Lige Majstrov Slova. Jemná akustická gitara, originál piano s pedálom, oktávované prechody, no nemá to chybu. Reedov nespevácky prejav tu znie tak presvedčivo, že Caroline doslova ožile z LP. V baladicko-folkovom duchu pokračuje album aj cez nasledovné piesne "Kids" a "Bed", pravdepodobne najdepresívnejšie skladby v histórii modernej hudby s tým, že sú veľmi blízke realite nielen tej či onej doby. Čo môže byť horšie, ako keď drogovo-závislej a utýranej matke vezmú úrady deti a jej tyrana zavrú.

Koniec albumu je silne blízky koncom filmov R. W. Fassbindera, s ktorým by si Lou Reed isto mal čo povedať v tom čase. Záverečný ópus "Sad song" už akoby prezrádzal, komu ďalšiemu bude Ezrin produkovať veľdielo. Niekde za dverami študia už určite čakal Alice Cooper aby si požičal na dobu neurčitú kamarátových spoluhráčov (keďže na Welcome to my Nightmare hrala presne táto zostava, čo na tejto LP ).

V zhrnutí by som len povedal, že TOTO dielo nebolo ako Slade, T-Rex, Glitter, ani ako Yes, Jethro Tull, tzn. ikonickým artefaktom tej danej doby. Toto dielo je nadčasové viac ako Ziggy Stardust, viac ako The Wall. Silne reálne vyznievajúci obsah, podanie a kvalitná hudba z neho spravili Opus Magnum pána Reeda. Berlin je tu s nami každý deň, v každom meste, prežívala ho Christiane F. z Berlínskej stanice ZOO (v rokoch 1977-1980) či Michal Otava z Pražskej metropoly známy s Johnovho bestselleru Memento (v rokoch 1977-1985). Berlin je tu aj dnes. Denne máme pred očami príbehy stroskotancov, ktorí mohli žiť úplne inak. Vybrali si sami...

» ostatní recenze alba Reed, Lou - Berlin
» popis a diskografie skupiny Reed, Lou

Rovescio Della Medaglia, Il - Io come io

Rovescio Della Medaglia, Il / Io come io (1972)

Snake | 4 stars | 16.04.2018

CD RCA Italiana, Sony BMG Music Entertainment - 88697343642 /2008/

Io come io je druhým zářezem v diskografii Il Rovescio della Medaglia a pokud ho porovnáme s o rok starším debutovým albem, najdeme hned několik styčných bodů. Jednak je stejně krátké (sotva 29 minut), druhak koncepční (ambiciózní texty inšpirované německou filozofií) a treťjak - je to nemlich ten samej bugr. Jen s daleko lepší produkcí a zvukem.

Na albu jsou čtyři skladby a otevírá jej nekompromisní nářez Io, po kterém následuje o něco delší (a členitější) Fenomeno. Ta, i něcojakobalada Non io obsahuje aj několik akustických vsuvek, odboček a stopové množství flétny, ale jinak je to klasickej randál v sestavě kytara, basa a bicí s unikátním mixem navrch. Basák Stefano Urso povýšil svůj nástroj z rytmického na sólový a hraje prakticky to samé, co kytara, jen o něco níž. Díky rozšířenému stereu a striktně odděleným nástrojům - kytara vlevo, brutálně zkreslená a vyhulená basa vpravo - to jejich zápolení krásně vynikne a je nesmírně zábavné ho sledovat. Často se mi stává, že při poslechu desky ten jejich strhující souboj poslouchám pozorněji, než hudbu samotnou... Album pak končí sedm minut dlouhou a do dvou kapitol rozdělenou - ovšem neméně ostrou - titulkou Io come io.

Nedílnou součástí produkce je zpěv, ale díky předlouhým instrumentálním eskapádám ho tady moc není a k horkou jehlou spíchnutým vokálním linkám bych měl výhrady. Na druhou stranu - zkuste vměstnat filozofické texty do melodických písniček. Navíc tam, kde chybí melodie nechybí temperament a to já rád.

Původní asfalt vyšel hned v několika provedeních, přičemž součástí jednoho z nich byla i kovová medaile. CD reedice z roku 2008 (v plastu) má černý obal s bílým - částečně zrcadlově obráceným - nápisem dole a čtyřstránkový booklet nenabídne víc, než tracklist a několik - ke všemu notně zmenšených - fotografií v červenočerných barvách. Ovšem hraje parádně a jsem rád, že ji mám.

Šokující debut jsem oznámkoval lepší trojkou, vrcholné dílo Contaminazione je za pět, tož tady musím na (slabší) čtyřku.

» ostatní recenze alba Rovescio Della Medaglia, Il - Io come io
» popis a diskografie skupiny Rovescio Della Medaglia, Il

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Änglagård / Hybris

northman
oř: zdravím, třeba ty Beatles, předpokládám, že se tobě až tak nelíbí, já mám pro ně...

Änglagård / Hybris


to bych ještě pochopil, ale mít jednu desku ve čtyřech vydáních s naprosto stejnýma...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12117 recenzí
2157 skupin
165117 příspěvků ve fóru
2553 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000