The Kooks Innerspace Downes, Geoff Sonata Arctica Temple of the Dog Imperial Drag Hoelderlin Amon Düül Votum Lillian Axe

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Wakeman, Rick - The Six Wives of Henry VIII

Wakeman, Rick / The Six Wives of Henry VIII (1973)

horyna | 5 stars | 20.11.2017

Poslouchat vtělenou Wakemanovu instrumentálně hudební fresku pojednávající o ženách Jindřicha VIII. a neznat literárně nastíněný příběh každé z nich, je jako představa dokonalého sexu s krásnou ženou, v němž si vysněný protipól nahradíte vlastním autoerotickým zážitkem.

Pro mě jako milovníka historie je toto téma příjemným dobrodružstvím na vycestování o několik století nazpátek, do doby krásné i kruté zároveň. Pokud někdo ono Wakemanovo zpracování zná, nebo se na něj teprve chystá a osudy šestice dam mu zůstávají utajeny, výrazně se připravuje o nadstavbovou část tohoto díla.

Avšak je velká škoda, že Rick tento povahový komplet Jindřichových můz pojak v přeházené skladbové formě. Jelikož jde časový tok pouze jedním směrem, je zbytečně zmatečné orientovat se mezi šesticí dam a osudem každé z nich na přeskáčku. Pokud totiž ono pořadí neznáte zapaměť, nebo před sebou nedržíte booklet alba se seznamem písní (jmen), jen těžko si leckterý z povahových rysů panovníkových dam dokážete spojit s motivy, kterými Rick své kompozice naplňuje a demonstruje tím jejich osobité vlastnosti.

Stačilo se přidržet časové osy a mnoho historických souvislostí by do sebe daleko lépe hudebně zapadlo.
Stejně jako na albu by pak na samém začátku stála skutečná a jediná žena s královskou krví Kateřina Aragonská (matka Marie Stuartovny), za ní pak vypočítavá Anna Boleynová ( Alžbětina matka), jež zkončila nakonec sťata. Jako třetí bychom očekávali její dvorní dámu Jana Seymourová, která jako jediná dala králi mužského dědice Eduarda VI. Portrét politiky dosazené ne příliš vzhledné Anny Klevské měla zdobit pozici číslo čtyři. Rozmarná a též sťata Kateřina Howardová přišla jako pátá a poslední máme smířlivou Kateřinu Parrovou.

Na albu najdeme motivy, díky kterým se Wakemanovi povedlo naprosto precizně zachytit ducha doby, atmosféru dvoru, či a to předvším, povahových předností, cností i necností té které z dam. Ovšem pokud budeme na tento hudební celek nazírat spíše z hlediska historického, než z toho prvotně muzikantského, dojdeme na některé rozpory, kterými se mistrovi nepodařilo zachytit určité období, tak jak by skutečně vyžadovalo. Jako příklad bych uvedl do uší bijící chrámovou varhaní etudu ve skladbě číslo 4. která má náležet Jane Seymour a má znázorňovat určitou zbožnost a pevnost víry jí samotné. Tato by však daleko lépe sounáležela s katolickou cestou, které byla oddána Španělka Kateřina Aragonská.

V konečné zůčtování však nebudu hnidopichem jelikož je pro mne tato Wakemanova nahrávka pořád dostateně silná, inspirující a hlavně historicky živočišná.



A pro ty, kteří se nechtějí zaobírat živoopisem byť zkráceným kterékoliv z přítomných dam, doporučuji skvělý dvoudílný film Jindřich VIII. z roku 2003 s Rayem Winstonem v hlavní roli.
Lepšího představitele krále Jindřicha by fanda filmu s historickou tématikou ztěží pohledal.

» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - The Six Wives of Henry VIII
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick

Gentle Giant - Octopus

Gentle Giant / Octopus (1972)

pinkman | 5 stars | 20.11.2017

Octopus je poslední nahrávka na které se podílí kompletní Schulmanovská bratrská trojice. Zaujetí staroanglickou renesanční dobou se přetavuje v nespočet čarokrásných melodií, podpořených ohromující nástrojovou pestrostí. Vše spolu krásně ladí a souzní a přitom jde pořád o velice náročnou hudbu. Gentle Giant byli mistři v propojování zdánlivě nespojitelných motivů do jednoho funkčního celku a ten se na Octopus podařilo dotáhnout za hranice dokonalosti. Je až s podivem, že u tak náročné muziky dokáže člověk vypnout a spokojeně relaxovat. Přitom kapela nikdy neprahla po masovém úspěchu a dobývání hitparád. Do svých služeb vkládala intelekt a obrovskou profesionální zručnost. Jejich tvorbu dnes zná jen hrstka vyvolených, pro ně jsou však Gentle Giant skutečnými velikány oboru.
Momentální TOP skladba: Think Of Me With Kindness

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Octopus
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant

Gentle Giant - The Power and the Glory

Gentle Giant / The Power and the Glory (1974)

pinkman | 5 stars | 20.11.2017

Šesté album Gentle Giant lze označit jako jeden z milníků jejich tehdejší tvorby a zároveň milníků art-rockové muziky všeobecně. Kapela se snažila pokaždé přijít s maximálně progresivní účastí, ale občas nechala do své tvorby vstoupit také písničkovou formu. Tady se podobný změr nepodařil, možná ani podařit neměl a tak máme co do činění s nejnepochopitelnější nahrávkou kapely. Jazzové postupy, krkolomné rytmické zlomy a množství neprodyšných „Schoenbergovských“ prvků činí desku ne zrovna oblíbenou u svých zákazníků. Nálepka jazz-rock ji sluší stejně dobře jako postavení vedle trojice podobně zaměřených alb Wettonovského období King Crimson. Pokud máte dostatek prostoru věnovat se poslechově náročné muzice, nemusíte se obávat, že by vás mohla tato kolekce zklamat.
Momentální TOP skladba: Playing the Game

» ostatní recenze alba Gentle Giant - The Power and the Glory
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant

Lord, Jon - Sarabande

Lord, Jon / Sarabande (1976)

jiří schwarz | 5 stars | 19.11.2017

Na PB se leckdo hlásí jako obdivovatel Deep Purple, ale sólové projekty jejich (úžasných) hudebníků jsou zde dosud zcela opomíjeny. Pravda, obvykle neběží o hard-rock.

Úvodní krátká FANTASY je poměrně ryčná orchestrální skladba, kde dominují maďarští symfonici. Další SARABANDE je již typologicky tam, kde je skoro celé album – neumím ale kategorizovat: klasika s užitím i rockových instrumentů (zde např. v jedné části melodickou linku táhne elektrická kytara Andyho Summerse z Police), nebo bigbít s využitím orchestru? Tichá, hodně klavírní ARIA je takový jemný skvost. Mně se snad nejvíc líbí následný GIGUE. 1. věta (nebo jak to říct, skladby nemají popsanou vnitřní strukturu) je melodie, jejíž hlavní, nádherné téma je orchestrální, s názvuky španělské moderní klasiky (dal bych krk, že Lord měl rád Manuela de Fallu, ale nevím, nečet jsem příslušné reálie), a rovněž keltské. Taky při poslechu té první části se mi vybaví jiný zajímavý projekt dalšího Párpla, basáka Glovera, nazvaný Elements, vydaný později, v r. 1978, a ještě některé sólové věci od Jana Akkermana z Focusu. V další části vévodí Lordovy hammondy, harmonie spíš klasické, než rockové. Dále dojde i na jediné instrumentální sólo, a sice na bicí, zní rockově. Po něm se vrátí téma z 1. části. BOURÉE, další perla, začíná perkusemi, a následuje uhrančivé klavírní téma (zde již zcela jistě španělské téma, severní Afrika je dodnes nedaleko), pak přebere otěž jiný klávesový nástroj, elektrický, neumím ho pojmenovat (ale možná jen zvláštní rejtřík hammondek), pak elektrická kytara, její sólo postavené na bázi úvodního tématu zní rockově. A pak to téma hraje orchestr, doprovázený karibsky znějícími perkusemi. Zadumčivá PAVANE je klasická, melodie táhne jemná smyčcová linka, pak akustická kytara, klavír, postupně najazzlý-nabluesovatělý. Kupodivu (je mám pavany spojené právě s De Fallou) zde žádné hispánské vlivy. Ale nádherné. CAPRICE harmonicky připomene Emersona, když se (často) vracel ke staroanglickým kořenům, radostnost hlavního tématu dá vzpomenout i na Wakemana a Yes. Vévodí různé klávesy. FINALE je dle mého soudu trochu provářka, za mohutného šumění činelů a bicích se odvíjejí minipřipomínky všech minulých skladeb (trochu jako rekapitulace v písňových soutěžích), hlasujte. No, já stejně hlasuju pro 5* albu.

Trochu k Lordovi: Když dal klavírek na Anyone’s Daughter na mém milovaném Fireballu, všiml jsem si poprvé klávesové osobnosti v jádru II. sestavy Deep Purple (Mk II). Následně jsem jen žasnul, jak fenomenální klávesák to je, byť hard rock mu neposkytoval hodně příležitostí, ale přesto bylo zřetelné, jak moc celou skupinu ovlivnil (ani ne tak moc zvuk, ale spíš celkové vyznění In Rock). Koneckounců, zářil v Praze na koncertu D.P. někdy v devadesátkách v Sportovní hale (1998?), když měl samostatné okénko, aby ukázal své klávesové umění. Byl dokonalý. A pak, koncerty D.P. s filharmoniky kolem r. 1970 (podobně jako ostatní kapely u progresivního labelu Harvest, tzn. před nimi Moody Blues, po nich Pink Floyd), záznam stále čas od času vyposlechnu. Myslím ale, že pro Lorda to byl zcela logický vývoj se pokusit o syntézu s klasikou, jistě měl dost naposloucháno z dřívějška.

Nepamatuju si přesně citát (a taky ani nevím, koho vlastně citoval), který jsem slyšel od kritika a poslechového DJ Jirky Černého. Bylo to něco ve smyslu, že v předchozích stoletích se největší tvůrčí osobnosti vyjadřovaly výtvarně, později slovem (básníci), a teprve od 60. let minulé století tvůrčí avantgarda se nacházela v rocku. Ale co dál? Jeho hlavní tvůrčí proudy se, myslím, vyčerpaly koncem 70. let (tím nechci říct, že dnes neexistuje dobrý big-bít; ale přece jen, dnes se již spíš jen cizeluje setba 60./70. let, pominu-li různé šílenosti, nehodnotitelné jako umění, např. techno). Zrovna tak mě nebere moderní klasika (přes snahy Bělohlávka, ondyno šéfdirigenta Pražské komorní filharmonie, zařazujícího na repertoár pravidelně mladé skladatele – žel, často by si člověk při poslechu hodil mašli). Jednu dobu se mi zdálo, že právě recenzované album (syntéza klasiky a bigbítu) může ukazovat směry, kudy se bude ubírat moderní hudba. Je dokonalé, příjemné, radostné. Kdo jen trochu snese klasiku, neprohloupí. Krásný, posluchačsky přívětivý art-rock či prog-rock, nebo možná spíš prog-hudba. Jen, želbohu, nevidím pokračovatele. Kdo je vidí, ať napíše (ale ne nutně o world-music či indies).

» ostatní recenze alba Lord, Jon - Sarabande
» popis a diskografie skupiny Lord, Jon

Innerspace - The Village

Innerspace / The Village (2012)

jirka 7200 | 4 stars | 17.11.2017

Kanadská skupina Innerspace přichází v roce 2012 se svou debutní a zajímavě pojatou koncepční deskou „The Village“ (Vesnice).

Po hudební stránce je montrealská kapela rámcově zakotvena ve středně tempém projevu Pink Floyd z období desek Animals – The Wall. Stavba určitých částí písní, barva kytary a hlasový projev Phila Burtona dá upomenout na Davida Gilmoura, naopak klávesista Marc-André Brunelle své klávesy a hammondky používá moderněji - v intencích dnešního melodického neo prog rocku.

Povrchní poslech svádí k unáhleným závěrům a odsudkům Innerspace jako plagiátorů díla Růžového Flojda, já však po několika desítkách přehrání i přes určité styčné body s PF vlastní vklad Innerspace ve výsledku slyším a naopak oceňuji propracované aranže, použití saxofonu, či ženského doprovodného zpěvu nebo ruchy a efekty oddělující jednotlivé části skladeb.

Není to bohapustá kopie, ale uctivé a svěží rozvíjení odkazu anglických velikánů. Innerspace nejsou v náladách a atmosféře svého díla tak temně ponuří, většina songů má předpoklady se stát se hitem.

Kapela popisuje v zajímavých textech v podstatě fungování jedné vesnice :

v Land of Hope je kritizována určitá skupina lidí, kteří berou život příliš lehkovážně, něco ve smyslu jízdy na horské dráze v zábavním parku, ve skoro 12-ti minutové Wild Flower je nastíněn trpký úděl žen, co prodávají své tělo, v Mister Mayor je pranýřován úplatný starosta vesnice. V Old Wreck se řeší vztah k žebrákům utápějících se v alkoholu.

V nejambicióznější části alba ( i po hudební stránce) – v epicky zpracované etudě Slippery Case o dvou částech je rozebíráno osudné selhání kněze místní církve a v dalších dvou skladbách je řešena otázka slepé víry. V závěrečné, očistně optimistické Land of Reason, (jíž předchází intro plné elektronických efektů, jak z Flash Gordona) text vybízí k prozření a vymanění se ze zákonů zkostnatělé vesnice.

V přeneseném slova smyslu lze dle mého chápat život v ohraničeném teritoriu jedné vesnice jako modelovou studii kritiky lidské společnosti jako takové.

Nelze opomenout kvalitní zvuk nahrávky Innerspace, která je se zajímavým a příjemně melodickým art rockem připravena zaujmout poslochače nejen v USA.



>> odkaz

» ostatní recenze alba Innerspace - The Village
» popis a diskografie skupiny Innerspace

Soft Machine - Fifth

Soft Machine / Fifth (1972)

northman | 4 stars | 17.11.2017

Skupina Soft Machine začínala v sestavě Mike Ratledge, Kevin Ayers, Robert Wyatt a Daevid Allen. K jejich začátkům patří vystupování v londýnském klubu UFO společně s tehdy začínajícími Pink Floyd, každá skupina hrála odlišnou hudbu a obě byly první vlnou psychedelických kapel ve Velké Británii. Při návratu z dovolené na Ibize nedostal Daevid Allen jako Australan pracovní povolení a zůstal ve Francii, kde založil mezinárodní skupinu Gong. Soft Machine nehledali náhradu a započali práci na prvním albu v triu, deska, která vyšla v roce 1968 se hodně odlišovala od produkce ostatních skupin té doby. Absence kytary, nástroje, bez kterého si mnozí nedovedli představit produkci rockové skupiny, zvláštní, plechový zvuk varhan Mike Ratledge, jaký neměla žádná tehdejší kapela a výborný chladný zpěv Roberta Wyatta. To byla tehdy první deska skupiny. K natáčení druhého alba už nenastoupil Kevin Ayers, kterého nahradi jejich bedňák Hugh Hopper, tahle deska ještě nabízí psychedelické písničky. Na následujícím albu Third hraje skupina doplněná o saxofonistu Eltona Deana a další hosty v čele s Nickem Evansem, který později hrál i na deskách King Crimson. Tohle album představuje pro mě to nejlepší, co tehdy hudební scéna nabízela. Co následovalo po albu Third byla silně jazzová záležitost.

Na albu Fifth hraje z původní sestavy pouze klávesista Mike Ratlege a album balancuje na hraně jazzrocku a free jazzu, obdivuji na něm hlavně výkon saxofonisty Eltona Deana a klávesisty Mike Ratlege. Jejich vstupy jsou téměř dokonalé, opět musím zmínit nezaměnitelný zvuk kláves Mike Ratledge, když začínali, tak neměl na drahé Hammondy, a tak si pořídil levnější klávesy, které doplnil různými krabičkami. V té době podobnou hudbu hrál snad jen Frank Zappa. Skupina hrála pro rockové posluchače velice náročnou nestravitelnou hudbu, ale pro jazzmany byli pouhý bigbít. Prvních pět desek kapely je pro mě jedním slovem famózní.

Soft Machine představují pro mě silně nedoceněnou skupinu, a jejich desky zvláště Third představují nadprůměrná alba té doby. Mně se nejvíce líbí album Third a tak tomuto albu dávám čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Soft Machine - Fifth
» popis a diskografie skupiny Soft Machine

Innerspace - Rise

Innerspace / Rise (2017)

Sajgon3 | 5 stars | 16.11.2017

Tak, ako je mojím zvykom, využijem opäť fakt, že sa tu objavila kapelka ku ktorej mám pomerne blízky vzťah. INNERSPACE sú mladí chalani s ktorými som sa zoznámil pri počúvaní ich prvého albumu THE VILLAGE. Bolo to v čase vzniku tohto albumu a musím povedať že sa mi ich hudba páčila - osobne by som to charakterizoval ako " troška tvrdší Pink Floyd " ale o žiadnu kópiu sa chvalabohu nejedná. Veľmi príjemný vokál a album ako taký vcelku kompaktný. Dlho som váhal či si mám tento album objednať na CD , bolo to tak na hrane ÁNO / NIE. Potom som na nich trocha zabudol,prešlo 5 rokov a zrazu som zaregistroval, že sa chalani chystajú vydať album druhý. Je zvláštne, ale za posledné 3- 4 roky sa opakuje situácia, že tie najlepšie albumy ( v mojom subjektívnom hodnotení )vychádzajú v poslednom kvartály, alebo v poslednej tretine roka. A tento rok nie je výnimkou. Vyšiel vynikajúci WOBBLER, u mňa famózny debut talianskych CELLAR NOISE, vyšiel nádherný BELIEVE, viac ako zaujímavá dvojka izraelských eklektikov SOUL ENEMA ( toto dielko troška skôr ) a vyšla táto placka. Už po prvom vypočutí som nadšene zvolal - ÁNO. Chalani sa za tých 5 rokov posunuli o poriadny kus cesty a vydali nádherné dielo. Predovšetkým tu už nie je až tak cítiť odkaz PF ( aj keď samozrejme najmä druhá tretina albumu má floydovský nádych ). Absolútnym skvostom je druhá skladba v poradí - TREE OF LIFE, hneď za ňou ďalšie dve dlhšie skladby IN MOTION a FORSAKEN DREAMS. Ak by mal album len tieto 3 skladby tak by som ho zaradil do TOP 3 roku 2017 - jedná sa o nádherný plnokrvný neoprog - proste extraliga. Ostatné kratšie skladby sú ako som spomínal viac floydovské, trošinka tvrdšie a vracajú sa troška do čias ich debutu. Každopádne u mňa tento album v TOP 10 tohto roku a rozhodol o tom, že CD je už na ceste ku mne a dodatočne si zoberem aj prvotinu. Odporúčam k vypočutiu nielen floydistom. A som veľmi zvedavý kde sa chlapci posunú do budúcna -)

» ostatní recenze alba Innerspace - Rise
» popis a diskografie skupiny Innerspace

Spock's Beard - The Light

Spock's Beard / The Light (1995)

Adam6 | 5 stars | 16.11.2017

Existuje len málo skupín, ktoré vydali (v rámci svojej tvorby !) tak silný debutový album akým je The Light pre Spock´s Beard. (napr. Mike Oldfield alebo ELP) Asi len ťažko mohli páni vstúpiť na hudobnú scénu lepším albumom. Ako keby automaticky preskočili 2 alebo 3 albumy a ocitli sa okamžite na vrchole svojej tvorby. Samozrejme, nevýhoda je v tom, že akýkoľvek z nasledujúcich albumov, a že niektoré sú naozaj vynikajúce, už nikdy neprekonali The Light.

Na albume sú 4 skladby, pričom každá jedna z nich už má svoje nezameniteľné miesto v galérii Spock´s Beard. Dokonca prvé dve: The Light a Go The Way You Go, hráva Morse ešte dodnes na koncertoch. Nedivím sa mu. Rozpitvávať jednu po druhej nebudem, každá je kapitola sama o sebe. Zložité hudobné postupy, zaujímavé hudobné momenty, zvraty, inštrumentálne výkony... bla, bla, bla, prosto presne štýl hudby ktorý mi sedí. Ak by som musel povedať nejakú slabinu albumu, tak asi Morsov spev, aj keď nehovorím že je zlý spevák a mne osobne neprekáža. Ale viem si predstaviť aj lepšieho speváka.

Na záver môj odvážny názor, s ktorým určite väčšina recenzentov nebude súhlasiť. Album radím medzi to najlepšie čo vzišlo z 90-tých rokov. Lepšie albumy ? Tak na rýchlo ma teraz napadá len Scenes From Memory.

Najlepší album od Spokáčov. S oboma očami, otvorenými dokorán dávam 5.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - The Light
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard

Iron Maiden - Piece of Mind

Iron Maiden / Piece of Mind (1983)

john l | 5 stars | 16.11.2017

Čtvrtou desku Piece of Mind mám zařazenou mezi nejoblíbenějšími alby maiden. Je jako nepříliš vyzývavá decentní brož na dekoltu železné pany, poskládaná s drobných barevných sklíček. Zároveň jde o první celovečerní desku, na kterém nenajdeme slabší kusanec.

Velmi povedená je obálka s Eddiem ve svěrací kazajce, kterého kapela pro tentokrát uzavřela mezi polstrované zdi cvokhauzu. A poprvé se nám představuje nový, na heavy metal technicky brilantní bubeník Nico McBrain. Zvuk je prvotřídní a kapela šlape jako přesně pochodující hodinky.

Na albu najdeme dva z největších hitů maiden vůbec. Melodickou Flight Of Icarus a sthující koncertní tutovku The Trooper. Obal singlu
>> odkaz

na kterém válkou zotavený Eddie kráčí s cárem britské vlajky v jedné ruce a zkrvavenou čepelí svého meče ve druhé je naprosto nedostižný. Ostatní skladby bych rozdělil do několika podskupin. První dvojice ukazuje novou, progresivní tvář maiden, stejně jako melodická trojka skladeb šest až osm. Jsou sice trošku nenápadné, ale prakticky neobehratelné. A dunovský závěr s To Tame A Land se Harrisovi povedl na výbornou. Jediný trochu slabší moment můžeme najít v Die With Your Boots On.

Já dávám tomuto Eddiemu čistou pětku.


» ostatní recenze alba Iron Maiden - Piece of Mind
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Harrison, George - All things must pass

Harrison, George / All things must pass (1970)

jiří schwarz | 5 stars | 16.11.2017

Já mám zlatou čtyřku ex-beatlesáckých alb. První dvě Johnova, Paulův Ram, a tuhle věc od George, lehce v závěsu pak Paulův Band On the Run. Zatímco 3 ostatní alba z té čtyřky jsou samé perly od začátku do konce, u tohoto recenzovaného trojalba to tak, dle mého soudu, není. Vedle hitovek (My Sweet Lord, What Is Life) sice nabízí řadu dalších silných, byť ne hitových 5* písní (provedení Dylanovy If Not For You, Beware Of Darkness, Ballad Of Frankie Crisp), ale i řadu méně výrazných věcí, jakkoli ne špatných, tak 4*.

Ale proč toto 3LP miluju, a čím zcela George vybočil z obecně písňové beatlesácké tvorby, jsou závěrečné instrumentální nářezy z 3. LP, s vydatnou pomocí špičkových muzikantů té doby, Claptonův vliv je zde rozpoznatelný. Vždycky se těším na ten moment, až se k nim po značné době proposlouchám. Prolínání 2 (i více) sólovek neskutečné. Thanks for the Pepperoni [Original Jam] je naprosto špičkově udělaný rock’n’roll, jeden z největších fláků tohoto žánru. Pozoruhodná je při tom absence indických vlivů, a také sevřenost skladeb. Byť jde o improvizační jamíky, žádný z nich neulítne do jakéhokoli exhibičního sólování, jak je u podobných jamů té doby běžné. Ačkoli mám v zásadě rád Georgeův hlas, vůbec mi nevadí, že zde není jakýkoli vokální part.

Jen poznámka k 2CD 30th Anniversary Edition z r. 2000: bonusy považuju za nevyvedené, zvlášť pro ty, kteří již mají 3LP naposlouchané z dřívějška. Mění se tím pořadí stop, jelikož obě CD mají na závěr bonusy. Tak pak máte alternativní (horší) demo verzi Beware Of Darkness na CD1, zatímco původní verzi na CD2. Bonusy nic nepřidávají, spíš ubírají. Předělávka My Sweet Lord z r. 2000 se mi zdá až tragická ve srovnání s originálem, naprosto zbytečná.

» ostatní recenze alba Harrison, George - All things must pass
» popis a diskografie skupiny Harrison, George

Moody Blues - On the Threshold of a Dream

Moody Blues / On the Threshold of a Dream (1969)

jiří schwarz | 5 stars | 15.11.2017

Hučení, ležím přikrytý, a najednou na mě mluví computer (IN THE BEGINNING). Pak se z toho probudím, a jsem celkem rychle vtažen do dne, zvuku kytar. Rád Tě vidím, příteli. Takové do country, ale podivně snivého, asi díky těm hlasům (vokálům) (LOVELY TO SEE YOU). Co budu dnes dělat, kouknu se do diáře, pozoruju ruch pospíchajících lidí, ale vidím ten jejich shon tak nějak odtažitě (snová flétnička je trochu jako z Debussyho, hi-hatka udává tempo jemným nástrojům). Nevím, jestli znovu neusnu (DEAR DIARY). Ale pak najednou se s rychlejším country-rockem definitivně probudím. Nechci to víno, co mi posíláte, abych poslal svou lásku pryč (SEND ME NO WINE). Já ji chci sdílet, občas se ozvou i housličky. Zas je to do country-rockova, zas (jen trochu míň) snivého (TO SHARE MY LOVE). Jsem pořád sám, ale zatoužím Tě vidět, chci vidět to světlo tak hluboko v Tobě. Na to už sednou i orchestrální akcenty v plynoucí písni (country skoro zapomenuto, na závěr tichá, ale průrazně rocková sólovka) (SO DEEP WITHIN YOU). Asi jsem pesimista, asi nikdy (?) nepřijde den, kdy se budem milovat. Ale nakonec: přece jen, doufám v to (ze zasněného pesimismu k optimističtějšímu ladění s veselou foukačkou) (NEVER COMES THE DAY). No a pak mám lenivé nedělní odpoledne (LAZY DAY), budu koukat na telku, dám si něco dobrého. Uvolněná houpavá melodie, jako od Kinks, ale zase snivější. Sedím pohodlně na pohovce (ARE YOU SITTING COMFORTABLY), oči se zavírají, jemné kytarky a flétnička, třeba uvidím 7 divů světa… a znovu upadám do sna (THE DREAM), hlavou se honí deklamovaný recitativ o stvoření, o lásce skoro hříšné na zápraží snu. A najednou jseš, (v tom snu) tak reálná. Tomu odpovídá krásná, lehoučká, šťastná melodie (HAVE YOU HEARD Part 1). Provedu Tě svým snem, ale bude to dlouhá, trnitá cesta s úklady čarodějů (THE VOYAGE) – houslově melotronová (?) procházka, ústící do jednoduchého klavíru, který se ale následně pěkně rozjíždí v peripetiích té cesty. Ale odezní mi REM fáze spánku a vracím se zpět k těm jasným, optimistickým očekáváním Tebe (HAVE YOU HEARD – Part 2). A pak se vrací ten hukot, to šumění ve spánku, jako ze začátku alba, a je konec, usnul jsem nadobro.

Nádherná cesta na zápraží snu (ON THE THRESHOLD OF A DREAM). Rád se po ní procházím, rád při ní i usínám. Art-rock s country-rockovým tělem. Nesmírná melodická vynalézavost všech 5ti členů kapely, jejich krásné jednotlivé i dohromady ladící hlasy a jemné předivo nástrojů. Dokonalost ve (zdánlivé) jednoduchosti – i takový může být art-rock. Jistě nejde o takový historický milník art-rocku, jako bylo album Days of Future Passed, ale nemá chybu. Naprosto kompaktní LP. Čas od času nezaškodí mít spavý den. Moody – náladové, příjemné.

» ostatní recenze alba Moody Blues - On the Threshold of a Dream
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

Ten Years After - Ssssh

Ten Years After / Ssssh (1969)

northman | 5 stars | 14.11.2017

Ve druhé polovině šedesátých let vznikala spousta zajímavých kapel, každá hrála trochu jinak a většinou byla okamžitě rozpoznatelná, ať podle hlasu zpěváka, tak podle rukopisu výrazného instrumentalisty. Ten Years After byli jednou z těch kapel rozpoznatelných po prvním tónu a rifu kytary Alvina Lee. Skupina hrála bluesově orientovaný rock a svým způsobem připomínala legendární Cream Erica Claptona. Alvin Lee tehdy držel primát nejrychlejšího kytaristy.

Na jedné taneční zábavě hrála kapela skladbu s výrazným stále se hypnoticky opakujícím rifem s názvem Love Like Man. Touhle skladbou mě kapela dostala, nahrál jsem si desku Cricklewood Green, ze které skladba pochází a ještě desky, které tomuto albu předcházely. Ten Years After byli výraznou postavou na poli rockové hudby a jejich desky se poslouchaly vedle desek skupin jako Led Zeppelin, Jimi Hendrix Expirience a zmiňovaných Cream. Z jejich desek mi nejvíce učarovala tahle s nic neříkajícícm názvem Ssssh. Na albu mimo bluesových standardů jako Good Morning Little Schoolgirl a I Woke Up This Morning jsou i skladby, které složili členové kapely. Tvrdý rock s bluesovým podtónem, špičkovou kytarou Alvina Lee, k tomu se nedá více napsat, to se musí poslouchat. Vzácně vyrovnaná kolekce, kde všechny skladby jsou svým způsobem pro mě hity.

Skupina i tohle album patří k mým oblíbeným z té doby a hodnocení je pět hvězd.

» ostatní recenze alba Ten Years After - Ssssh
» popis a diskografie skupiny Ten Years After

Iron Maiden - A Matter of Life and Death

Iron Maiden / A Matter of Life and Death (2006)

john l | 5 stars | 14.11.2017

Doba kdy měli na Progboardu Iron Maiden většinový podíl v silném posluchačském zastoupení a zpětné odezvě je dávno pryč. Jejich fanoušci za sebou zabouchli PB dveře a vypařili se jako pára nad hrncem. Malinkatá hrstka jejich příznivců která tady zbyla je jen slabou náplastí na zhojení všech ran. Ona je vůbec velká škoda, že na tak kvalitním fóru jakým tyhle stránky jsou, je celková návštěvnost tak zanedbatelná. Ale na jejich konec to snad nevypadá a nové kvalitní muziky vychází stále dost tak proč hned ronit slzy.

Já mám tuhle kapelu moc rád a žblepty o nevkusnosi jejich obalů(tohle jsem se tu skutečně kdysi dočetl) mě nechávají chladným. Ironi jsou továrna na muziku a na prachy samozřejmě taky. S Bayleho érou to s nimi šlo pěkně z kopce a Bruceho návrat si přálo i nenarozené děcko.

Brave New World bylo vymodlené dílko, ale na kvalitu z před deseti let se mu navázat nepovedlo. Dance of Death dopadlo ještě hůř a v zázrak už tehdá nikdo nevěřil. V roce 2006 však udeřil blesk tím správným směrem. Ironi vydali do té doby své nejvymakanější album, které ukázalo cestu z bludného kruhu. Cestu z temnoty směrem k lepším zítřkům.

Jak silné muselo být pnutí uvnitř kapely a jak silná touha se vymanit z předem daných šablon? Nejspíš obrovské, jinak si neumím vysvětlit posun tohoto kolosu směrem k prog-rocku. Do skladatelského procesu zasáhli všichni a všichni měli silnou vůli trumfnout toho druhého. Výběr deseti nejlepších kusů se povedl dokonale a tak mohl nejeden nepřítel maiden pozvednout obočí závistí.

Buďme ale soudní, nepodařilo se úplně všchno. Od lacině vyhlížejícího obalu s válečnou tématikou(co to jen Harrise a jeho kumpány napadlo, copak se píšou osmdesátá léta)? Přes malinko zastřený zvuk, až po další neskutečně slabou úvodní vypalovačku(ta je spolu s předchůdci The Wicker Man a Wildest Dreams další nemastnou úvodovkou kapely), což po takových entreé jako bývaly Aces High, nebo Caught Somewhere In Time mozek nebere.

Tím naštěstí všechny výčitky končí a od výborné dvojky These Colours Don't Run, první vlaštovky která proceďuje nové objevitelské choutky se začínají dít zázraky. Je to především trojice kytaristů mávající jako jeden muž svým velkým heavy metalovým praporcem na poplach. V třetím tracku Brighter Than a Thousand Suns staví obrovskou hudební hráz, která nemá šanci pod těžkou kytarovou palbou popraskat. Dickinson stojí na jejím vrcholu a vede své ovečky k věčnosti vzkříšení. Moc a síla jeho hlasu a vůbec hudby maiden je naprosto dominantní. Když z průsvitné akustické pavučiny vyvane z jeho úst slogan Out of the Darkness, můžeme mluvit o zázraku maiden. Tolik krásy neuchovává pouze tato jedna píseň, ale i většina těch následujících. Jedna epická jízda přechází v další a nápady se střídají v pravidelných cyklech.

Nicko roztáčí nekonečné brejky, Stev hrabe do čtyř strun jako permoník a ti ostatní.... no však víte sami. Je to velká deska a ještě větší zázrak se stane za další čtyři roky.



» ostatní recenze alba Iron Maiden - A Matter of Life and Death
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Gabriel, Peter - OVO - The Millenium Show

Gabriel, Peter / OVO - The Millenium Show (2000)

EasyRocker | 5 stars | 13.11.2017

Ï tenhle ojedinělý, multimediální projekt si mě nakonec ohromně získal. Mistr jej pak předvedl skvěle při londýnské show v Millennium Dome v roce 2000 a jednalo se o více než působivé představení s velkým počtem hostů. Navíc se Peter s odvahou vydal na dosud nepoznaná teritoria.

The Story of OVO je těch novot pádným dokladem. Ústrojné propojení jeho snové hudby s raperem Rascem a Neneh Cherry mě nejdříve strašilo, jenže dnes patří u mě k nejvyhledávanějším kouskům. Peter ji totiž zpracoval s nadhledem a suverenitou.

Low Light je ambientní, atmosférická zastávka. Tyhle soumračné, křišťálové nálady samozřejmě u Petera dobře známe. Neutuchající živoucí pramen s vynikajícími vokály.

The Time of the Turning rozeznívají nádherné struny a přichází další legenda, Richie Havens a jeho pamětihodné propojení s ženským vokálem. Nálada čistého smutku mi trochu připomíná jiného velikána, Rogera Waterse.

The Man Who Loved the Earth/The Man That Sold Shadows je konglomerátem gabrielovské technokracie a hiphopového teritoria a navazuje na úvodní skladbu, vokály obstaral hlavní principál a Omi. A stejně jako v úvodu je tu jako mistrné dokreslení užito didgeridoo.

The Time of the Turning (Reprise)/The Weavers Reel - skvostný kousek opentlil další host James McNally klavírním akordeonem, indickým bodhranem a píšťalou, vše je oživeno africkými perkusemi a klávesovými syntezátory. Génius Peter nás kmitem provede od Skotska po rovník.

Father, Son je subtilní, krásná Peterova balada, vyznání elementárního vztahu otec-syn. Skvostné klavírní předivo a měkká, sotva slyšitelná basa Tonyho Levina.

The Tower That Ate People je pekelný příval elektro-industriální moderny, jsou tu ale všichni známí členové Peterova bandu, jak je známe už za dlouhá léta - Levin, strunný mág Rhodes a Manu Katché. Křehké dozvuky.

Atmosférická vložka Revenge má opět velké množství nástrojů, táhnou ji africké bubínky dhol. Pokračování v Peterově vizionářské jízdě.

Další dvě a půl minuty patří futuro-miniatuře White Ashes, vedle vokálů Petera a Omi nás trýzní výkřiky, ale i drsné basové a klávesové programování.

Doslova fantastickou vokální daň si vybrali Elizabeth Fraser a Paul Buchanan v další perle, Downside-Up. Jemný, subtilní začátek s akustickými doteky se přelije do emocionální tryzny. Skladba jasného gabrielovského rukopisu, až jsem smutnil, že tu něco podobného chybí. Vokální a aranžérská dokonalost.

The Nest that Sailed the Sky je předposledním dílem, opentleným dvojitými houslemi hostujícího Shankara. Byla použita i orchestrace, byť v decentní podobě. Nezapomenutelné nemusí být jen drcení na prach.

Make Tomorrow je duchovním, ale i hudebním vrcholem tohoto, pouhou hudbu přesahujícího díla, roztaženým na desítku minut. Nejprve se zdá, že minimalisticky navazuje na předchůdce, pak ji ale rozpohybuje basa. Ke dvojici z Downside-Up se znovu přidává i Havensův hlas; tahle trojice se tu snad upsala ďáblu. Ústrojné propojení všech nástrojů, naléhavost, šílenství, zmar, ale i naděje, to jsou jen některé z bezprostředních pocitů. Vzedmutí chladné industrie na pozadí s "ustupující" kapelou tvoří finále par excellence.


Skutečně monumentální dílo, které ovšem nelze vnímat jako klasické album, spíše jako sérii magických zastávek, na které Peter pracoval od roku 1997 a má tři akty. Ze show vyšla rovněž DVD Growing Up Live a Still Growing Up: Live & Unwrapped, obsahující i některé OVO-kusy. Vše svědčí o ohromující pracovitosti, vedle přírodního talentu. Potlesk na otevřené scéně.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - OVO - The Millenium Show
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Pink Floyd - Atom Heart Mother

Pink Floyd / Atom Heart Mother (1970)

jiří schwarz | 5 stars | 13.11.2017

Nerad píšu recenze alb, popsaných předtím skvěle jinými, zde např. Petr Gratias. Ale zde jsem musel udělat výjimku, neb jde o album zcela srdeční. LP, které bych si vzal na pustý ostrov, kdybych si měl vybrat jediné (můj výběr v posledních 4 desetiletích). Pro mě úleva a „mindwash“ pro chvíle smutku.

Nerozumím, proč někteří řadí toto album ke „konceptuálním.“ Nemyslím, že je nějaký společný motiv různých skladeb (ani filosoficky, ani muzikálně, na rozdíl od pozdějších alb, jako Dark Side, Wish You Were Here, Animals, nebo Wall), který by takové tvrzení opravňoval. Spíš je název podmíněn patrně Watersovou snahou udělat jakousi výjimečnou desku, se skladbou zabírající celou stranu. Ale i tak jde o album složené z mistrovských kousků. Celou 1. stranu LP zabírá monumentální svita A.H.M. (autorství připsáno všem členům kapely), stranu 2 zabírají skladbičky klasičtějšího formátu od jednotlivých členů skupiny.

Ačkoli je svita A.H.M. tak dlouhá (téměř 24 min.), zaujme od začátku do konce. Základ soundu na tomto albu je typický pro PF začátku 70. let (rockové combo, ve kterém se nyn í ustálil zvuk kláves R. Wrighta, kytar D. Gilmoura, nenápadné basy R. Waterse, jakož i hodinově přesnch bicích N. Masona), a je diametrálně odlišný od zvuku, aranží a harmonických postupů kapely v jejích psychedelických začátcích, opanovaných nápady Syda Barretta. Pravda, názvuky budoucího soundu se objevují již na filmovém albu More a 2LP Ummagumma o rok dříve. Tento sound skupině vydržel až do roku 1973, kdy jej znovu razantně proměnila na Dark Side... Zcela typické pro svitu A.H.M. jsou ostré kontrasty lahodných, melodicky klenutých harmonií s ostře disharmonickými pasážemi. Kontrasty jemných, mírumilovných, kontemplativních částí (např. v části BREAST MILKY – můžete se ztotožnit s pocity telátka sajícího lahodný nápoj z mámina vemínka) s epickými pasážemi (včetně až pompézního finále, připomínajícího jakési happy-endové vyvrcholení dramatu). Občasné mírné kakofonie (ve FUNKY DUNG) jsou integrální součástí vývoje svity (třeba na rozdíl od Emersonů, kde byly leckdy součástí nástrojové improvizační exhibice – do těch se Floydi nikdy nepouštěli). Kontrasty svity jsou vyostřeny také instrumentací – od prostého big-beatového komba skupiny po neskutečně nádherné, čisté, ale bohatě vrstvené vokály sboru Johna Aldisse (mužské i ženské) až po místy užitou symfonickou instrumentaci (řízenou Ronem Geesinem, později i sbormistrem Aldissem) a poměrně rozsáhlé použití žesťů. Vše skloubeno naprosto dokonale, pro mé uši nenásilně, a taky zcela ojediněle, neopakovatelně. Právě tento mix s rock’n’bluesovým základem zvuku PF činí toto album naprosto unikátní jak z hlediska tvorby samotných PF, tak i historie „zábavné hudby“ vůbec.

Triáda písniček na straně 2 alba jsou jednoduše další, v podstatě písničkové 3 perly. IF je tichá akustická melodie zpívaná jakoby zlomeným, frustrovaným, chvějícím se Watersovým hlasem, s krásným textem (patrně jedna z prvních reminiscencí na Barretta). Zpívá: „A když se zblázním, nedávejte mi ty svý dráty do hlavy“. A taky „kdybych byl dobrým člověkem, mluvil bych s Tebou častěji,“ ... a také „rozuměl bych prostorám mezi přáteli“. (Mladík Lover-of-Music to nedávno na PB trefně a zrale popsal jako písničku o odcizení.) SUMMER OF ’68 je krásná, pomalu gradující skladba s Wrightovou nostalgií o rychle plynoucích láskách hippiesáckého léta („zítra budu mít další holku, jako jsi Ty“), podbarvená vibrujícími akordy piána, které se střídají se silným instrumentálním refrénem s dominantními žesti, které pak končí skladbičku až tragicky znějícím tématem (možná reflektují další úvahu z textu „ale chtěl bych vědět, jak se cítíš“). Patrně další reflexe povrchnosti a odcizení, tedy nejen prostá nostalgie po kráse těch časů (navíc, Wright byl ženáč už od 21 let, tj. od r. 1964). FAT OLD SUN je další jemňoučká melodie, gradující nejprve drsnou, a pak ve výškách jemnou Gilmourovou „slowhandovou“ kytarou. Čtvrtá, poslední stopa na straně 2 - ALANOVA PSYCHEDELICKÁ SNÍDANĚ, je definována svým názvem. Jsou hojně zakomponovány i nahrávky konkrétních zvuků (jak známe od PF již z Ummagummy), pořízených, když jejich bedňák Alanem Styles připravoval snídani. Tato „musique concrete“ se mísí s tichými hammondkami, i až s pastorálně znějícími jemnými kytarkami a piánkem. Odkapává voda do dřezu, cítíte nevyspanou únavu z rauše na včerejším mejdanu, škrtnutí sirky (k zapálení plynového sporáku, cigárka), s příslibem lepších časů v podobě zvuku pečení slaniny na pánvi, konzumace snídaně (jmenovány vločky, kafe, marmeláda), ranní povídání, praská v krbu. WC se splachuje, slunce vstává, jen tak drnkají na kytaru a malinko zajamují, trochu pouklidí, a svět se točí dál. Kdo z nás to nezažil. Taky krása svého druhu.

A ta kráva na obalu (jmenovala se Lulubelle III a byla z Hertfordshiru) navrženém Hipgnosis: pro mě (na rozdíl od jiných) žádná náhodička. Jde jasně o nositelku Milky Breast. Moc milá. Z úcty k její kráse nechtěli PF kazit její obrázek na titulní straně ničím (ani napsáním názvu alba či jména skupiny).

Nakonec jen varování pro novice chtivé prozkoumání PF: tímhle albem nezačínejte, byl by to napoprvé možná moc velký náklad (pravda, pro mě bylo A.H.M. skutečně tím prvním z PF). Zkuste raději cokoli po tomto albu, před ním třeba i More). Počítám, že k podobné radosti z díla, jako mám já, asi nelze dojít na první poslech – asi je třeba se proposlouchat, koneckonců už to tady někdo také zmiňoval, že mu to dost trvalo. Ale – stojí to za to.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Atom Heart Mother
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Kansas / The Prelude Implicit

jirka 7200
Velmi mne překvapilo toto album od Kansas, ke kterému jsem se dostal až teprve nedávno....

Wakeman, Rick / The Six Wives of Henry VIII

jiří schwarz
Ahoj Horyno, taky v části sebe samého spatřuju hnidopicha, i když historie není zrovna moje...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11801 recenzí
2136 skupin
160812 příspěvků ve fóru
2523 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000