Blues Amplified Union of Sinners and Saints, The Inner City Unit Living Loud Cranberries, The Atrox Carpenter, Cody Pestilence Colosseum Annihilator

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Motörhead - Another Perfect Day

Motörhead / Another Perfect Day (1983)

jirka 7200 | 3 stars | 16.07.2019

Tehdy se u Motorhead stále něco dělo. Poslechněte si za sebou alba Iron, Another a Orgasmatron. Každá deska má jiný feeling, porovnáte si hru čtyř kytaristů, uslyšíte různou práci zvukařů a producentů, keří měli na konečný výsledek velký vliv.

Z tohoto trojlístku mne tehdy Another Perfect Day oslovil nejméně. Důvodem byla vzdušnější a rozmanitější hra nováčka Briana Robertsona, který zde více obnažil hudební kořeny kapely - boogie, rock ´n ´roll a blues. Tehdy jeho odlišný styl hry a ne tolik zkreslený zvuk jeho nástroje působil jako "vyměknutí". Nehledě na jeho vizáž punkera s obarvenou červenou hlavou, což bylo tehdy závažným porušením metalového dress code. I po lidské stránce si se zbytkem souboru nesednul. I proto jsem byl rád, když po tomto albu kapelu opustil.

Producent Tony Platt, kterej nedávno před kšeftem na tomto albu domrvil zvuk Manowar na jejich debutu, se i zde mnoho nepochlapil. V porovnání s ostatními, výše zmíněnými alby zní Another Perfect Day poněkud plechově, kytara je opět v celkovém mixu poněkud stažená.

Po letech, pokud odhlédnu od zvukové obálky, mě paradoxně potěšily právě ty, pro kapelu méně typické songy : pohodová Dancing on Your Grave a I Got Mine nebo hard rockově zatěžkaná One Track Mind.

» ostatní recenze alba Motörhead - Another Perfect Day
» popis a diskografie skupiny Motörhead

Greenslade - Bedside Manners Are Extra

Greenslade / Bedside Manners Are Extra (1973)

horyna | 5 stars | 15.07.2019

Muzika. Kolik jen podob a odstínů skýtá její bezprostřední vnímání. Kolik pocitů dokáže svému konzumentovi přinést a kolika příjemnými chvílemi jej obšťastnit. Jednou z nepopiratelných vlastností hudby jež mne baví sledovat, je proces dozrávání a růstu té které nahrávky. Jsou discografie kapel, u nichž má člověk jasného favorita, i příčku poslední léty pevně dosazenou a neměnnou. Ale pak jsou discografie, které prodělávají v uších posluchače určitý vývoj. Posun o kterém se zmiňuji jsem nedávno zaznamenal v případě alba Bedside Manners Are Extra klávesisty Colosseum Davea Greensladea.

Dlouho jsem ji vnímal jako nejslabší článek jejich portfolia. Dnes je tomu přesně naopak, hrdě se vyjímá v čele Greensladeho katalogu, jako ta nejpodmanivější a skladatelsky nejpestřejší nahrávka v krátkých dějinách této famózní formace. Zpívané části jsou v poměru zhruba 50 na 50 s těmi instrumentálními, a k maximální barevnosti materiálu opět slouží příspěvky obou klávesistů. Kytary zkrátka netřeba.

Trochu mě mrzí, že podobně nástrojově obsazených kapel nevzniklo víc. Nebo možná vzniklo, jen se neprosadili v takové míře jako projekt oblíbeného klávesáka zakrátko kultovních Colosseum.

» ostatní recenze alba Greenslade - Bedside Manners Are Extra
» popis a diskografie skupiny Greenslade

Toto - Tambu

Toto / Tambu (1995)

horyna | 5 stars | 13.07.2019

Američtí Toto patří mezi kapely, které si propagaci rozhodně zaslouží. A to hlavně tady, na území Progboardu, jelikož jinde ve světě si už své ostruhy dávno vydobyli. A proč vlastně? Napadají mne hned tři důvody, které rád uvedu.

Tak za prvé: průměrný hudební divák-čechoslovák, je má automaticky založené v bedně s nápisem A.O.R., což je fatální chyba. Netvrdím, že se Toto tohoto mnohdy podceňovaného a často opovrhovaného stylu nedotýkají, právě naopak. Co jsou však především, jeho esenciálním výhonkem, tvořeným těmi nejkvalitnějšími ingrediencemi z jakých se takový styl mixuje. Ale oproti jasným a nepopiratelným vládcům odvětví jež jsou Styx, Journey, Asia nebo Foreigner ((malá odbočka - házet do tohoto pytle jižansky znějící art-rockové průkopníky Kansas za to, že v osmdesátkách zněli podobně, je zcela nesmyslné- viz Mayakova vysvětlivka pod Leftoverture)), mají Toto kompozičně dvě vysoké školy navrch. Nepřeslechnutelný jazzový feeling je často odnáší do vzrušujících fusion oblastí, a tato až eroticky vybrující příměs je činí vysoce vysoce originálními. Nejsou přehnaně marmeládoví, pateticky přešponovaní, ani bolestivě naříkající.

Za druhé: všichni hudebníci kteří kapelou během těch dlouhých let prošli, a že jich už bylo, patří mezi instrumentálně velmi zdatné borce, jejichž umělecké dovednosti si propůjčovali ty nejslavnější jména v hudební branži. Bubeníci, hráči na klávesy i zpěváci jsou v extratřídách svých oborů.

A za třetí: žádná z výše uvedených kapel neměla ve svém středu tolik skladatelsky silných individualit jako právě Toto. Vzájemná kooperace na poli tvořivosti, sehranosti, společné chemie, i v rámci rodinných vztahů a kamarádství, dokázali vytvořit ideální klima pro mimořádná alba, úspěšné singly i oblíbené písně oslovující všechny věkové kategorie.

Á propos málem bych zapomněl na Steva Lukathera. Největšího z největších, ani Neal Schon, a už vůbec Mick Jones ( přes všechnu úctu kterou k nim chovám) nedokázali to co on. Všestranost, konstruktivnost, stylová pestrost, odhad dobového vkusu a další plus body na Stevovu stranu, z něj zakrátko vymodelovali kytarového poloboha srovnatelného s Pagem, Howem, či Hendrixem. Steve si vypracoval svůj styl s velkou dávkou melodiky i citu. Dokázal podtrhnout náladu písně, stejně jako její energii. A navíc bravurně zpívá.

A teď tedy konečně k samotnému albu Tambu. To patří mezi pětici jejich nejlepších děl. Zkuste si tipnout, která jsou ta ostatní. A...a vůbec, poslechněte si jej, co tu budu pořád datlovat...

» ostatní recenze alba Toto - Tambu
» popis a diskografie skupiny Toto

Clarke, Stanley - Find Out!

Clarke, Stanley / Find Out! (1985)

stargazer | 3 stars | 13.07.2019

Když jsem se začal zajímat o tvorbu Clarka, Find Out nebylo vůbec k sehnání na cd. Koupil jsem desku a nechal převest na cedéčko. První dojem z alba mě nadchl. Po opakovaném poslechu jsem vystřízlivěl a album už slyšel trochu jinak. Stanleyho hra na basu je opět famozní, dává base víc prostoru, než na albu před. V každém tracku je prostor pro basové solo. Syntezátory a přesné elekrické bicí plus zpěv skoro na celém albu, toto dílo posouvá směrem ke střednímu proudu.

Ale pozor. V témže roce hrál Clarke Band na Bratislava Jazz Days 85 a předvedli skvělé jazzové výkony. Jako důkaz mám vinyl od Opusu, kde je víc jak desetiminutový záznam.

Find Out v dnešní době bude asi poslouchat jen ortodoxní fanušek Clarkovy tvorby. Jako já.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Find Out!
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Night Ranger - Big Life

Night Ranger / Big Life (1987)

Bejvalej poloblb | 4 stars | 13.07.2019

Čtvrtá deska kalifornských rockerů přináší lehké změny v soundu kapely. Píše se rok 1987 a všeobecné trendy tíhnou směrem k větší hutnosti, syrovosti a tvrdosti skladeb. Night Ranger nikdy nebyli čistokrevní pompézové u kterých hrajou prim klávesy, ale svoje songy stavěli na bytelném rockovém základu. Aby ne, když jsou v kapele dva výteční kytaristé s dotykem virtuozity. K tomu si připočtěte dva excelentní sólóvé zpěváky v podobě bubeníka a baskytaristy a máte tak silnou koncentraci talentu, až z toho jde hlava kolem. Vše zezadu ještě jistí zdánlivě nenápadný klávesista.

Titulní skladba Big Life je na poměry kapely dost originální. Klávesové intro rozsekne hřmotný kytarový riff a těžkotonážní valivý rytmus. Bladesovy zpěvy ve slokách i refrénu nesou velkou dávku jedu a ostrosti. Vše umocňují tupé klávesové přiznávky vytvářející zajímavé disharmonie. S jedinečným kytarovým sólem se vkrádá na mysl úvaha o tom, že by tahle deska mohla být veliká.
Color Of Smile jsou klasičtí Night Ranger. Veselá a zpěvná letní písnička s nádhernými kytarovými vyhrávkami a sólem. Na to nezapomínejte! I kdyby kapela nahrála sebevětší blbost, vždy do ní zakomponuje prvotřídní kytarové sólo anebo nejlépe dvě.
V Love Is Standing Near poprvé slyšíme za mikrofonem bubeníka Kelly Keagyho. Hudebně jde o krystalicky čistou AOR skladbu. O podobné věci se v současnosti pokoušejí třeba švédové Night Flight Orchestra. Šlapající rytmus, retro klávesy a velice vkusný refrén. Jeff Watson v sóle vystřihne vanhalenovský hammering a je vymalováno.
Čas pro baladu. A ne ledajakou! Klavírní figura na začátku opravdu připomíná padající kapky deště, přesně podle názvu písně. Ke klavíru se postupně přidávají zpěv a zbylé nástroje, aby vše vyvrcholilo v masivním finále. Pánové Watson a Gillis opět zdobí a vyšívají libé tóny na hmatnících svých kytar. Radost poslouchat. Konec první strany.

Tajemství mého úspěchu. Filmová komedie s Michaelem J. Foxem, velmi známá i u nás. Pro tuhle srandu napsali Night Ranger společně s triem externím autorů titulní písničku. Vcelku povedená skladba s velkou dávkou nadhledu, která se nebere vůbec vážně. Po právu vybrána jako jediný singl z desky a dodnes jí kapela hraje živě na koncertech. Jako jedinou z téhle desky (!)
Svižná a úderná kytarovka Carry On dostatečně zredukuje sladko v ústech po předchozím chodu.
Kelly Keagy za mikrofonem v doprovodu jemňoučkých akordů akustických kytar dovede pohladit po duši. Oproti Bladesovi má níže položený hlas a umí lépe pracovat s dynamikou projevu. I když se Better Let It Go nakonec zvrhne do rutinního cajdáku, pořád je to v podání Night Ranger radost poslouchat.
I Know Tonight je klasický rockový vál z Bladesovy dílny, jakých se v budoucnu dočkáme ještě mnoho. Svižné tempo ve slušném nápadu a Jackovy vyřvávané vokály.
Závěrečná vygradovaná balada Hearts Away ukazuje jak výtečný je Keagy zpěvák. Naprosto jistý projev na začátku jen s klávesami, aby refrénech s kapelou za zády sázel jeden dlouhý tón za druhým. Žádné zbytečné kulacení a nesmyslné feelingy, jak je dnes v módě. Prostě jen rovný dlouhý tón. Samozřejmě na pás, takže žádné copy/paste nebo dodatečné editace. Parádní konec alba.

Americké vydání. MCA records. Nahráno a mixováno analogově (AAD). Zvuk lehce poplatný době vzniku. Booklet rozkládací o rozměrech 6x1, obsahuje všechny texty.

Procenta - 80%


» ostatní recenze alba Night Ranger - Big Life
» popis a diskografie skupiny Night Ranger

Manowar - Battle Hymns MMXI

Manowar / Battle Hymns MMXI (2010)

jirka 7200 | 4 stars | 12.07.2019

Opětovné nahrání jednoho ze svých řadových alb ve studiu po mnoha desetiletích není jistě běžnou praxí rockových interpretů a kapel, i když jsem již několik takových pokusů zaznamenal. Většinou to pravověrní fandové moc nepřijmou a mají k výslednému produktu mnoho výhrad.

V případě Manowar a jejich debutního alba Battle Hymns, které tímto procesem prošlo, mohu vyjmenovat několik bodů, které mohou tento počin v očích (potažmo uších) rockových fandů částečně rehabilitovat:

1)pomalu tři dekády se hudebně motáte v kruhu a recyklujete neustále dokola své hudební postupy a debut v porovnání s touto produkcí zní naprosto skvěle

2) debutní deska, ač smíchaná lépe, než některé následující (Sign of the Hammer) přesto postrádá jakékoliv basy, neboť většina zúčastněných lidí nepracovala s heavy metalovou muzikou

3)vrátil se k vám zrovna bubeník Donnie Hamzik, který na původním albu hrál

4)uplynulo 28 let od vydání

Samozřejmě bych v sekci záporů mohl zmínit nepřítomnost původního kytaristy jménem Ross The Boss a historky o nemožnosti vstoupení do jedné řeky, jiná chemie, jiný vypravěč ve skladbě Dark Avenger, jiné ladění…. Cha,cha – tomu se Manowar jen smějí…

Po podrobném průzkumu tohoto materiálu kupodivu ani nijak nenadávám. Zvuk se radikálně zlepšil, album zní současně (u všech hudebníků je cítit citelné zlepšení v ovládání svých nástrojů a hlasu) ovšem retro nádych těm osmi písním zůstal. Dostanete však jen to, co očekáváte. Hrubozrnej hard and heavy ovlivněnej tehdy Diovými Black Sabbath, Judas Priest a drnčící basa občas náznakem ukáže na dřevorubce Motorhead. Stylově by spíše zapadnnul mezi tehdejší ostrovní soubory NWOHM, ve Státech museli působit jako zjevení.
Jednotlivé skladby sice postrádají výpravnost a epičnost následujích tří alb, mají jednodušší strukturu, kdo má však rád kapely, které na počátku osmdesátek s nezaměnitelnou a neopakovatelnou rebelskou aurou lomozili v malých klubech a psali historii metalu, ten si přijde na své.

Z osmi skladeb vypíchnu snad jen hitovou Metal Daze a Manowar se stadionovým refrénem, hard rockovou Dark Avenger s doomovou atmosférou a hypnotickým hlasem vypravěče. Třešničkou na dortu je závěrečný válečný epos – mnohovrstevná Battle Hymms, která je předvěstí těch nejlepších náročně vystavěných songů v budoucnosti.

Závěrem : ač nejsem příznivcem podobných vylomenin v podobě znovu nahrávání vlastních alb, v tomto případě tento počin schvaluji. Musím zmínit i fakt, že se kapela nahrávce věnovala s maximální péčí, protože mastering pro CD a LP byl prováděn odděleně různými lidmi, což je praxe jen u naprosté špičky umělců.
Vinyl je tedy luxusní zvukovou hostinou, ale i CD zní solidně. Tak jako jsem u Sign of The Hammer jeden bod za zvuk ubral, v tomto případě ho naopak přidávám.

» ostatní recenze alba Manowar - Battle Hymns MMXI
» popis a diskografie skupiny Manowar

Deep Purple - The House of Blue Light

Deep Purple / The House of Blue Light (1987)

horyna | 5 stars | 12.07.2019

Fanoušci kapely Deep Purple jsou tak trochu zvláštní patroni. Většina z nich se striktně drží jen jednoho jediné období v jejich předlouhých dějinách. Zdejší čitatel nemusí být závratně bystrý aby rychle pochopil, o jakém období mluvím. Pochopitelně jde o triumvirát In Rock-Fireball-Machine Head. Pořád dokola omílají tyto tři desky, jakoby D. P. nikdy nic jiného nenahráli. A když už si milostivě rozpomenou, zazdí svou hlubokou myšlenku deskou Perfect Strangers a hotovo. Podobný přístup mě pěkně sejří a vždycky si říkám proboha, cožpak opravdu neznáte nic jiného než Smoke a Child in Time? Cožpak je Coverdale horší než Gillan? Nemá snad Morse podobně identifikovatelnou kytarovou techniku jako Blackmore? Pozbýva snad Airley tolika Lordovi dokonalosti? A hlavně-skutečně vám připadají všechny novější příspěvky D. P. o kategorii slabší, všednější, či prostodušší než ty, co jsou umístěny na vašich třech, donekonečna ohraných nosičích?

Zřejmě ano, poněvadž kdyby tomu bylo naopak, žádali by si fanoušci kapely alespoň kosmetickou úpravu koncertních setů, a ne trapácky otřepané totožné playlisty na jedno brdo.

Nahrávka The House of Blue Light zastává u fans jedno z nejnuznějších umístění. Někde na chvostu pelotonu, za ní se už belhá snad jen stařenka Slaves and Masters.
Avšak vždy se najdou vyjímky. Pár nás bude, pár těch, co májí rádi párply jako kapelu a ne jako továrnu na hity. Těm může chutnat House stejně jako Perfect. A možná ještě více.

Dle mého je House:
-hitovější a sevřenější
-deska plná energie je až enormně vitální
poslechově vděčná, zábavná a po okraj napěchovaná naspeedovaným hardrockem
-deska, kterou řídí jedna velká individualita a tou je Ritchie. Jeho kytara udává směr, tempo, charakter i náladu. Nezní studeně, není vyčpělá, ani profesorsky odměřená.

Podle mého se právě tady nacházejí jedny z nejšťavnatějších songů velkých Purple. Písně jako řezající klasika po vzoru Smoke The Unwritten Law, předobraz většiny speed metalových německých band Mad Dog, vysoce návykové vyhrávky v Black And White a The Spanish Archer,nebo klasikou a Lordovou asistencí načichlá Strangeways. To jsou špičkové a fortelně zpracované záležitosti, pomáhající udržet značku DP během druhé poloviny osmdesátých let v širokém podvědomí.

Ve studiu už asi byla nálada na bodu mrazu, což je tuším ve videoklipu k úvodní písni celkem zřetelné. Ale znáte to, existuje hodně jedinečných nahrávek oplývajících jistou originalitou díky tomu, že se vytvořily pod tlakem okolností.

Deep Purple jsou "moje" kapela a nedovedu si představit, že bych poslouchal jen určitou, v tomto případě hubeně krátkou, etapu z jejich dlouhatánského vývojového řetězce.

» ostatní recenze alba Deep Purple - The House of Blue Light
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Dio - Lock Up The Wolves

Dio / Lock Up The Wolves (1990)

martin.b | 5 stars | 11.07.2019

Zajímal by mě ediční plán a záměr firmy Popron v letech, kdy na pult tehdejších prodejen Supraphonu
vrhnul velice zajímavou řadu aktuálních rockových alb.
Po rockové muzice byl u nás tehdy opravdový hlad, ale po kapelách typu Cinderella, Slaughter nebo Extreme,
vysoká poptávka podle mě nebyla. Nic proti nim. Zrovna Heartbreak Station, Stick It To Ya nebo Pornografitti,
byli výborné záznamy.

Tehdy jsem ale v regále neomylně sáhl po Lock Up The Wolves kapely DIO.
Znal jsem Holy Diver, Last in Line i Sacred Heart a bral je jako silnou trojku úžasného rocku
s neméně úžasným hlasem. Byl jsem prostě připravený posluchač...ale!
Na Lock Up The Wolves se představuje zbrusu nová sestava a vlastně i nový styl.
Dio podle mého názoru nebyl nikdy žádný velký tvrďák a jeho styl byl vždy velmi melodický
a ve své hudbě často nezapomínal na klávesy. Na předchozích albech Sacred Heart a hlavně Dream Evil
začínal být ale často až příliš uhlazený.

Lock Up The Wolves je jiné, řekněme modernější. Tu modernost je ale třeba brát optikou doby.
Rozjezd je divoký a rychlý - Wild One. Nic zvláštního se ale nekoná. Standardní rozjezdovka.
Dále je to o hodně zajímavější. Between Two Hearts, Lock Up the Wolves a Evil on Queen Street.
Na to slyším a to se mě v podání DIO opravdu líbí.

Pro mě album vrcholí báječnou Why are they Watching Me. Na tehdejším LP Popronu tato
skladba chyběla. Ona vlastně chyběla asi na všech LP verzích alba. Album se všemi skladbami by pro vinyl
asi bylo moc dlouhé a jedna proto musela z kola ven. Je podle mě velká chyba že zrovna tato.
Pozdější poslech z CD už tuto skladbu odhalil a pro mě je to téměř nejlepší kus z tohoto alba.

Mám toto LP snad nejraději z celé sólové tvorby DIO. Ty skladby se tehdy moc povedly a byl to velice dobrý hudební směr.
S ohledem na kompletní studiovou práci DIO, musím dát nejvíc.

» ostatní recenze alba Dio - Lock Up The Wolves
» popis a diskografie skupiny Dio

Kansas - Leftoverture

Kansas / Leftoverture (1976)

horyna | 5 stars | 11.07.2019

Američtí jižanští bardi Kansas mají spustu kvalitních nahrávek. Ale tak jako každý, i já mám v jejich katalogu svůj opus magnum. A tím je asi bez překvapení album Leftoverture.
Tato nejspíš nejambicióznější kolekce kapely oplývá všemi nej, která dokáže takový favorit posbírat. Avšak na prvním místě u Kansas vždy stála síla a originalita jednotlivých písní. A tady se kapela skutečně pořádně pochlapila. Livgren společně s Walshem zrovna skládali maturitu z komponování a jelikož se tehdy činili všichni, každého nápad byl použitelný, díky čemuž je deska tolika pestrá.

Ústřední skladba Carry on Wayward Son se stala obrovským hitem, dle mého však Leftoverture nabízí ještě gigantičtější věci. Čtvrtou náladovku Miracles Out of Nowhere s do mrtě vypiplanými aranžmány, něžnou Cheyenne Anthem s nezapomenutelným Walshem a něžným sborem adolescentů (dodnes označovanou za největší parádu kapely), nebo poslední progrockový klenot příhodně nazvaný Magnum opus.

Jde ve všech směrech o dílo art-rockově tradicionalistické, ve kterém se odráží zaoceánské hudební cítění všech zúčastněných. Některé skladby jsou značně ovlivněny tamním jižanským naturelem, jiné mají naopak mohutnější stadiónový efekt. Tak jak to slyším já, osobně jsem radši za ono hřmotnější country provedení, které je markantní i díky Steinhardovým hravým houslím.

Epochální obal, transparentní zvuk a osmero propracovaných, přesto snadno uvěřitelných, až lidově (ne)obyčejných písní, to je Leftoverture, to jsou Kansas.

» ostatní recenze alba Kansas - Leftoverture
» popis a diskografie skupiny Kansas

Yes - Tormato

Yes / Tormato (1978)

horyna | 5 stars | 10.07.2019

Další deska na kterou jsem si vypěstoval letitou "závislost", je album s divným názvem a ještě divnějším obalem - Tormato. Těsně před ní tu hráli Rush-Hemispheres, ale pokud mám dát mezi těmito dvěma jedné jediné přednost, sáhnu po "rajčátku".
Přiznám se, poslech z mp3-ky navíc s podmazem okolního dětského disca není nic pro zvukové gurmány :-), ale pro dokreslení atmosféry a vyvolání vzpomínek dokáže kýženou chvíli zpříjemnit takřka ideálně.

Tormato je deska, na které učinili Yes jeden z největších hudebních posunů, možná dokonce objevů ve své bohaté kariéře. Skalní fans si něco podobného neradi připouští. Nemají jej zrovna v lásce, a když je požádáte, aby vám vyjmenovali své nejposlouchanější či nejoblíbenější nahrávky, Tormato tam jistě nebude. Tím posunem o kterém jsem psal zkraje odstavce, je stylový odklon do oblasti fusion. Yes ještě více zjemnili, popošli směrem k soft rocku a svůj výraz obohatili o další dosud neznámé výrazové rozměry. Renesanční Madrigal, techno scifi obrazce Release, Release a do jazzu vhozená Arriving UFO, nebo pohádkově atmosférický klenot Onward… To je jen několik z mála fragmentů této neuvěřitelně pestré a bohaté nahrávky. Jako nejschématičtější příklad nového směru kapely poslouží píseň poslední-On The Silent Wings of Freedom. Monster fusion jako kráter na měsíci.

Tormato je poslední klasickou/sedmdesátkovou deskou Yes nahranou nejsilnější sestavou v dějinách tohoto souboru. Za mne i jednou z vůbec nejoriginálnějších, nejprogresivnějších.

» ostatní recenze alba Yes - Tormato
» popis a diskografie skupiny Yes

Genesis - Genesis

Genesis / Genesis (1983)

Gattolino | 3 stars | 09.07.2019

Racionální vysvětlení pro "zrození" pop-funkových Genesis, které reprezentuje i toto album, opravdu nemám. Ale jako skalního fanouška, který na albech od "From Genesis to Revelation" po "And then There were Three" vyrostl a který má The Lamb ve svém osobním žebříčku na místě č.1, dokonce i před beatlovským Abbey Road a Stivellovou Symphonie Celtique, mne ta záhada samozřejmě zajímá.
Z nějakého důvodu (pro který existuje nepřeberně teorií) se Genesis nějak "za každou cenu" chtěli proměnit a odpoutat od staré tvorby. A to skoro programově. Z mého pohledu proměnit se z elitní výjimečné kapely na veleúspěšnou, ale hudebně nijak výjimečnou popskupinu. Proč? Všichni asi znají známé collinsovské hlášky ("udělali bychom to normálně takto? - uděláme to přesně opačně", nebo "méně třpytu, více emulze" apod ...) Přesto na každé z posthackettovských desek je nějaká skladba, která se trochu nostalgicky ohlíží po někdejších melodramatických hudebních obrazech, jako by to kapele bylo líto (zde je to částečně Home a Second Home by the Sea).
Takže další záhada.
Určitým vysvětlením by mohla být moje teorie na podobně dosud nevyjasněný odchod Petera Gabriela. Spekulací se vyrojilo mnoho, ale mně napadlo určité vysvětlení po jistém osobním zážitku. Před dvěma lety jsme na dovolené večer seděli v přímořském baru u pláže a začalo tam hrát karaoke. Bylo tam hodně Rusů a zpívali ty jejich "hitovky", a mně už to za chvíli tak zprudilo, že jsem po pár vodkách s tonikem řekl diskžokejovi "dej tam The Lamb od Genesis!". On mi vzápětí opravdu vrazil do ruky mikrofon a vzápětí se z megabeden rozjely Banksovy klávesové vlny. Posilněn špiritusem jsem vyskočil na pódium a spustil "Early morning Manhattan, ocean winds blow on the land ...", a najednou jsem pocítil něco neunesitelného, jako extatické mrazení v zádech, vznášení se, a úplně jsem se jakoby ponořil do Gabrielova a Raelova vnímání, a při "don´t look at me, I´m not your kind,I´m Rael" jsem už myslel, že vypustím duši, jak jsem to vyječel. Během ruského aplausu mne pak napadlo, že možná Gabriel došel emotivně a umělecky na samý doraz a během turné pochopil, že pokračovat takhle vypjatě dál už není možné. Vzpomněl jsem si, že někde psal, jak prý po koncertech The Lamb často plakal. A protože i mne to takhle strašně vtáhlo a přivedlo na chvíli do jakéhosi vytržení, jak silně to musel prožívat on jako tvůrce a interpret na turné. A tak možná proto věděl, že došel na samý konec svých beztak ohromných možností, a že musí začít jinak, jinde. Možná by to nepřežil. A někde prý se nechal, že ho "Jehně" naprosto naplnilo. Možná už si zahrával s něčím mimo rozum.
Od tohoto bych mohl odvodit, že možná vnitřní síla neuvěřitelných skladeb Genesis byla i pro Tonyho a Mika tak mocná, že s povděkem nasedli na pohodovou, nenáročnou a svým způsobem relaxační popovou Philovu vlnu, protože taky chtěli žít normální život a ne se stále vznášet v jiných světech a zahrávat si s nezvladatelnými emotivními bouřemi. Samozřejmě, je to jen jedno z mnoha vysvětlení. I z přemíry "silné " muziky možná někomu může s prominutím "jebnout". A Tony, Mike a Phil měli své rodiny a chtěli žít "normálně". A i Steve po vypjatých prvních třech albech začal měnit styl, byť asi zůstali spolu s Anthony Phillipsem posledními nositeli žhoucí pochodně Genesis.
Jinak, tato deska opravdu není špatná. Zvláště Home a Second Home na pražském koncertě zněly báječně.

» ostatní recenze alba Genesis - Genesis
» popis a diskografie skupiny Genesis

Marillion - Seasons End

Marillion / Seasons End (1989)

horyna | 5 stars | 09.07.2019

Pár posledních dnů trávím na dovolené v jednom z Černomořských prázdninových letovisek. A jelikož neřídit se jedním z pořekadel jež praví našinec (a rovněž kolegáč Braňo) prorostlý muzikou jako stařičká sekvoj prostě nelze, hřeším i tu, o ono motto - ani den bez hudby - využívám jak se dá.
Do mp3 jsem si krom pár zatím neznámých novinek postaršího data, narval kvanta vysoce návykové a oblíbené muziky. Jedním takovým albem je i první společná Hogarthovská nahrávka s Marillion Seasons End.

Poslouchám tu neskutečnou nádheru a vůbec nenacházím slov. Dostavuje se jen opojný pocit z něčeho, jež pramení přímo ve vás. Je v tom kus vaší DNA. Muzika a posluchač, posluchač a muzika. Ta nejjednodušší matematika, nepotřebujete nic jiného, stačí to cítit. Stačí to vnímát. Na tohle nejsou poučky, nejde to vysvětlit, to musí člověk zažít. Žádná filozofie, žádná psychologie, všechny tyhle "nesmysly" si tady ani neškrtnou. Ten pocit je někde v astrálnu, někde v nekonečnu a přec tak blízko, vnímáš ho srdcem, nikoli hlavou.
Berlin, After me, The Space - věčný hermetismus, magie, mystika, duchovno...víra.
Mistře odvoláš?!
Neodvolám!

» ostatní recenze alba Marillion - Seasons End
» popis a diskografie skupiny Marillion

Genesis - Abacab

Genesis / Abacab (1981)

Gattolino | 3 stars | 09.07.2019

Tato deska pro mne zůstává hotovou záhadou. Jak ji hodnotit? Pokud se budu pohybovat v kategoriích Michael Jackson, Prince, Earth Wind and Fire, atd, co je opravdu velmi kvalitní muzika, profesionální funky, dobře poslouchatelný soul, kvalitní a nepodbízivý pop v tom nejlepším slova smyslu, který sice cíleně neposlouchám, ale nevadí mi a dělá mi dobrou náladu, když ho slyším, pak tato deska zaslouží vysoké hodnocení. Jenže problém je v tom, že jsou to Genesis.
Ta samá kapela, která zrodila The Lamb, Supper´s Ready, Firth of Fifth, Stagnation, Rippless nebo Salmacis. Nezaměnitelné a nezařaditelné hudební skvosty. Trochu nechápu. Možná kapele došla "šťáva" a "božská inspirace", a pak byla asi lepší radikální změna stylu než napodobování a vytloukání vlastní slávy. Chci-li tedy být opravdu přísný, tak je to šílený propad.
Na druhé straně mne k tolerantnímu přístupu vede fakt, že kapela prostě chtěla hrát dál a být úspěšná, a když nelze být geniální, je možné být dost dobrý v trochu jiné kategorii. Nedivím se, že tyto skladby našly své fanoušky a publikum. Trochu je mi ale divné, že zpěváka, který zpíval Mad Man Moon nebo Blood on the Rooftops, na které se i skladatelsky podílel, takováto muzika uspokojila. A i ostatní, kromě Steva, který se na této proměně asi odmítl podílet. Popové růžky podle mne vykukují už na jinak skvostném Wind and Wutering (a to v Your OWn Special Way - která je ale stále pěkná), více už na ATTWT - myslím Ballad of Big a především Follow You Follow me, na Dukeovi (automat v Duchess, Turn it on Again, Misunderstanding). Na Abacabu to propuklo naplno - naopak bych zde vypíchl jako ještě tak trochu "klasické" Me and Sarah Jane a Dodo/Lurker. Jinak tu desku opravdu mohu poslouchat, ale prostě zapomenout na Jehně :-)
Někde jsem četl, že Tony Banks nabídl po Gabrielově odchodu místo zpěváka Peteru Hammillovi, ale ten odmítl. Pravda, asi by to nefungovalo, Hammill byl vyhraněná individualita a Genesis byli týmová parta, kde to fungovalo nejlépe prolnutím všech vlivů. Myslím, že odchodem Hacketta už ten klíčový článek do geniální skládačky osudově vypadl a Philovy disco-funky skryté popové ambice ztratily zábrany. Byla to škoda nebo ne? Těžko říci. Hlas měl a má nádherný. A následující hudba taky přinesla mnoha fanouškům hodně radosti.

» ostatní recenze alba Genesis - Abacab
» popis a diskografie skupiny Genesis

Beatles, The - Help!

Beatles, The / Help! (1965)

Brano | 5 stars | 09.07.2019

Beatles sú Beatles!O tom žiadna pochybnosť.Celé je to nenormálne jednoduché a zároveň nenormálne zložité a v tom je to čaro.Ako Škoda 105 je Škoda 105 a nijaký bavorák,tak Beatles sú Beatles.Jasné jak facka!Jasnačka,sú silní v kramflekoch ,ako pájkovačka.Počúva ich dedko,babka,decko aj kačka.Už náš prvý slovenský prezident Svetozár Hurban -Vajanský si ich spieval,keď tlačil tie oné... Národnie noviny.Beatles sú skrátka Beatles!To sa inak nedá!To pochopí i susedova Heda a tá je komplet hluchá.Aj keď do ulíc vyjdú všetci čínski pionieri a vybuchnú všetky atómky sveta,vo vojne i v mieri,Beatles máme stále na tanieri!Pretože ONI sú veční!!!Musím už končiť,idem do roboty a tak si spievam...jestrdej,ol maj trabl síms tu fár evej...

PS:Pozdravujem svokru,starú ježibabu-bitlsáčku.V septembri bude tomu krásnych 10 rokov čo som ju nevidel.Budem oslavovať,už sa chladí šampáňo,metaxa,ribizlák aj prazdroj.Ožerem sa jak sviňa!Keď som ju naposledy videl,mala snáď 180kg,bola jak tulenia samica v treťom stave.Teraz to tipujem na 250kg a štvrtý stav a viem,že už nikdy nepríde,lebo to by ju musel naložiť žeriav na korbu Pragy V3S.Takže,do ďalších rokov prajem veľa zdarov do naberania nových kilogramov!
It´s Only Love >> odkaz

» ostatní recenze alba Beatles, The - Help!
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Manowar - Sign of the Hammer

Manowar / Sign of the Hammer (1984)

jirka 7200 | 4 stars | 09.07.2019

Kapelu Manowar z amerického Auburnu pamatuju z osmdesátých let jako soubor, který splňoval podmínky snad všech klišé, co tehdy styl pojmenovaný jako heavy metal nabízel. Do roku 1984 stihl soubor (vedle fotografování v kožešinových oblečcích a soutěžích o nejhlasitější skupinu světa kterou vyhráli a zapsali se tim do Guinessovy knihy rekordů) nahrát také čtyři uznávaná a povedená alba. Následné období po přestupu k firmě Atlantic s albem Fighting the World zvítězila forma nad obsahem a Manowar se jazykem astrofyzika pomalu hroutil jako hvězda do sebe pod horizont události do černé díry...

V dnešních dnech jsem se dočetl o jejich rozlučkovém turné, které podpořili vydáním zbrusu nového EP a zvukově vylepšených klasických děl Hail to England a Into the Glory Ride s přívlastkem Imperial Edition 2019. Před devíti lety dokonce došlo k novému zaznamenání debutního alba Battle Hymns. Trochu v pozadí zůstala poslední zvukově neupravená deska Sign of The Hammer z roku 1984. To mě přivedlo k myšlence si po několika desítkách let tuto muziku trochu připomenout.

Po prvních tónech nahrávky jsem si myslel, že mi odešla sluchátka. Zkontroloval jsem zapojení aparatury, došlo i k výměně sluchátek, pouštěl jsem záznam přes bedny v obýváku i v autě v kvalitním audio systému. Výsledek byl přibližně stejný – ořezaná dynamika bez basů, nevýrazné bicí, nástroje bez těla a elektrická kytara po většinu doby maskovaná pod baskytarou. Jak je to možné, drtím otázku mezi zuby? Přitom předchozí album nahrané za šest dní zní mnohem lépe. Jediným vysvětlením je osoba studiového technika Tonyho Platta, jehož tehdejší nahrávky, na kterých pracoval bez dozoru, nedopadly nejlépe. Ani Arun Chakraverty, který byl zodpovědný za mastering, se nepozastavil nad tím, že v heavy metalové nahrávce ve velkém množství absentuje el. kytara. S metalem měl totiž pramalé zkušenosti, před Manowar mastroval mj. Duran Duran, což o ledasčem vypovídá.

Přitom dle mého patří Sign of The Hammer do trojlísku toho nejlepšího, co kapela kdy vydala. Osm písní, osm parádních zářezů. Na úvod členitá a hutná All Men Play on Ten, parafráze na sabaťácké riffy a zvláštní polomluvené sloky mi nějakou dobu trvalo vstřebat, ale musím připustit, že jde o skvělej song, který textově odkazuje na fakt, že se s tím nepářou a hrajou opravdu s hlasitostí vohulenou na max. To Animals je skutečnou esencí heavy metalu té doby – výrazná melodie, sbor v refrénu který podporuje výborného a naléhavého Erica Adamse, který s chutí pěje text, jehož náplň bychom dnes označili jako nechutně sexistickou.

Další hutná a mystická skladba Thor ve středním tempu se stala svou mrazivou atmosférou předobrazem pro různé vikingské spolky, tak i částečně pro legendární severské Bathory, ač se to frontman Quorthon snažil popírat.
Následující Mountains je prvním vrcholem alba. Filozoficky hloubavý text je procítěně interpretován Ericem, který zde odkrývá svůj nepochybný talent a hlavně čtyřoktávový rozsah. Na podkresu chladivých kláves a (bas)kytaristy, který se jen tak líně prohrabuje strunami pěje o důležité snaze člověka překonávat nesnáze ve svém životě ….. V závěru celé skladba graduje v očistném adrenalinovém a působivě vystavěném finále.

Titulní Sign of the Hammer je klasickým heavy kvapíkem se všemi svými atributy. Textově v podobenství kapela prezentuje své odhodlání pokořit všechny ostatní. The Oath – ve speed metalovém tempu se opět kapela vrací do mytologických severských bájí a barbarských válek.

Instrumentálku Thunderpick vždy beru jak intro k závěrečnému a druhému vrcholu na této desce – sedmiminutové Guyana – Cult of th Damned. Song vypráví o neuvěřitelném masakru a následné hromadné sebevraždě členů náboženské sekty Chrám lidu v Jonestownu v americké Guyaně. Na milimetry precizně vystavěná a vygradovaná píseň, kde postupně vzrůstá napětí, přesně v souladu s textovou složkou. Když na konci skladby Adams pln zoufalství v hlase úpí : „Matko, matko!“ vždy mě mrazí. Jeden z nejpozoruhodnějších songů v heavymetalových vodách vůbec. Jediná píseň, kde je trochu slyšet i kytara – díky!

Závěrem : 40 minut, kde se Manowar prezentovali plnokrevnou a barevnou směskou písniček z různých zákoutí hard rocku a heavy metalu. Přidanou hodnotu vysoce uměleckého zpracování nabízí dvojice skladeb, která se nesmazatelně zapsala do pokladnice tvrdých žánrů – Mountains a Guyana. Album Sigh of The Hammer katapultovalo Manowar mezi první ligu tohoto žánru – Iron Maiden a Judas Priest. Osobně si cením toho, že se soubor kolem DeMaia v této době v Americe ubíral svojí cestou, nehledě na diametrálně odlišné požadavky tamního trhu.
Nebýt nešikovných lidí při mixu a masteringu, byla by to jasná pětka !

» ostatní recenze alba Manowar - Sign of the Hammer
» popis a diskografie skupiny Manowar

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Greenslade / Bedside Manners Are Extra

merhaut
Still Life - zdvojené hammondy, bez kytary.

Greenslade / Bedside Manners Are Extra

pinkman
ELP určitě znáš. V Německu hráli bez kytary třeba Triumvirat.

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12811 recenzí
2194 skupin
176705 příspěvků ve fóru
2647 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000