Buffalo Springfield Royal Sons Samurai of Prog, The Vauxdvihl Greta Van Fleet Utopian Fields Subsignal Dr. Dopo Jam Deep Purple Primus

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Creedence Clearwater Revival - Pendulum

Creedence Clearwater Revival / Pendulum (1970)

northman | 4 stars | 13.12.2018

Rangers vzpomínali na černochy na polích s bavlnou, Karel Gott si házel korunou a Pavel Novák si asi najal pár koní a k tomu kočár fajnovej. Originály těchto písniček nahrála v průběhu osmnácti měsíců americká skupina Creedence Clearwater Revival na šesti deskách, jejichž délka byla kolem třiceti minut. Písničky Creedence Clearwater Revival dokonce zněly z reproduktorů radií naladěných na vlny Československého rozhlasu. Tohle platilo ještě v roce 1970 o rok později už bylo všechno jinak.

Pendulum je deska, kde hraje skupina ještě v původní sestavě, po vydání desky odešel Tom Fogerty a skupina v trojici vydala v roce 1972 album Mardi Grass a ukončila činnost. Album patří ještě k těm dobrým, skupina se snaží experimentovat s používáním dechových nástrojů, a hlavně objevují se klávesy. První strana alba pokračuje v tradicích předchozích desek, skladba Pagan Baby přináší typický tvrdý rock, který se ně moc líbí, na následující skladbě Sailor's Lament mi trochu vadí rozplizlý zvuk basové kytary, ale jinak se jedná o výbornou písničku. Have You Ever Seen the Rain? je asi největší hit této desky, skladby (Wish I Could) Hideaway a Born to Move s bluesovým základem mám taky hodně rád, ale to už nemůžu říct o Hey Tonight a Molina, John Fogherty zpívá sice jako o život, ale jedná se o celkem běžnou produkci. Závěrečný Rude Awakening #2 se inspiroval v beatlovské Revolution Nr. 9 a mně se moc nelíbí.

Z úvodní šestice desek mi připadá tahle jako nejslabší.

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Pendulum
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival

Proto-Kaw - Before Became After

Proto-Kaw / Before Became After (2004)

terka | 5 stars | 13.12.2018

Dnes nechci psát standardní recenzi na předem určenou nahrávku, ale ráda bych vám doporučila tuto jedinečnou americkou kapelu, která je považována za nástupce velkých Kansas. A jelikož jsou Proto-Kaw jejich přímí předskokani i potomci, musím logicky začít u nich.

Kansas byli jednou z nejpopulárnějších kapel mého táty. Poslouchal je pravidelně. V poličce měl všechny desky(možná ne úplně všechny, ale většinu určitě). Pak je překupoval na cd a některé po dalších letech přikoupil ještě brácha. Ten je samozřejmě také poslouchal, ale pro něj byli jedni z mnoha. Už v tom nebylo to kultovní velikášství.
Jeden den donesl bratr domů album Before Became After. Řekl nám, tedy mně úplně ne, protože jsem byla v začínající pubertě a moc tomu nerozuměla, o koho jde. Otec se k nové kapele zpočátku stavěl dost nedůvěřivě. Nechtěl věřit, že by nějací Proto-Kaw dokázali jeho Kansas nahradit. Desku si přehrál jenom brácha, ale když se jednou bytem nesla monstrózní píseň Leaven, ze které faraónský duch starověkého Egypta sálá jako roztopená kamna, přiběhl i táta a nechápajíc žasnul. CD si okamžitě odnesl k sobě a pozorně jej poslouchal. Pak se prý vrátil a začal vyprávět o svých dojmech a pocitech, které z té muziky načerpal-doslova hodinový monolog. Byl jako u vytržení a svůj přístup k novicům úplně přehodnotil. Během pár dnů se dokupovali další desky.
Ptáte se proč o tom tak zeširoka vyprávím? No proto, že já na chlup stejné pocity včera zažila také. Nejdřív jsem si pustila desku Forth, ze které jsem v Jiříkově vidění ještě teď. Vzápětí Before a v závěsu hned The Wait of Glory. Ještě nikdy se mně nestalo, abych zůstala trčet u třech desek od stejné kapely.

Co je tedy na Proto-Kaw tak jedinečného, čím dokáží člověka zblbnout natolik, že zapomene na čas a zůstane u jejich muziky několik hodin v kuse. Je to především osobitost, nezaměnitelnost a ohromná originalita s jakou dokáží smíchat několik hudebních stylů v jednu obrovskou působivou masu, v jeden nekončící, hudebně-vášnivý proud. Teď se budu opičit po tátovi a bráchovi, když si vypůjčím některá jejich slova a řeknu, že v nich slyším, celou art-rockovou nádheru sedmdesátých let, kterou kombinují s jazzovými postupy Return to Forever, folkovými esencemi Fairport Convention, symfonickým burácením Renaissance a nad vším ční duch Livgrenova druhého pracoviště-Kansas.

Tři desky Proto-Kaw rozdělené mezi letopočty 2004,2006 a 2011 mají vkusně sofistikovanou tvář a na člověka dokáží zapůsobit neuvěřitelně pozitivně. V jednotlivých písních často uslyšíte flétnu a saxofon, ale ne po vzoru Jethro Tull, nebo Weather Report, tady ty nástroje zní romanticky a dynamicky zároveň. Schema je jinačí.
Lynn Meredith má příjemný hlas, pevný, dospělácký, zpívá uvolněně, ale umí přitlačit a vyjádřuje se také dramaticky, s hudbou Proto-Kaw je dokonale srostlý. Kapela v některých textech čerpá z historie a není pro ni nic jednoduššího, než doplnit slova hudbou, která tu událost dokáže umocnit.



Chtěla bych doma mít víc takových kapel jako jsou Proto-Kaw. Jestli jsou tady jedinci, kteří jejich muzikou žijí podobně jako já a navíc vědí o skupinách hrajících na podobné bázi, ať mně jejich jména zdělí. Strašně rád si doplním sbírku.
Po světe dnes běhá tisíce kapel hrajících tzv novodobý neoprogresivní model, ale kolik jich je na takové úrovni a skladatelsky tak vyspělích, aby dokázali předvést něco podobného jako Proto-Kaw?
Těším se na vaše typy.

» ostatní recenze alba Proto-Kaw - Before Became After
» popis a diskografie skupiny Proto-Kaw

Art Zoyd - Berlin

Art Zoyd / Berlin (1987)

jirka 7200 | 4 stars | 12.12.2018

Francouzští Art Zoyd jako jedni z hlavních představitelů hnutí či stylu RIO nejsou oddychovou záležitostí, kterou si pustíte po náročném dni plném shonu a pracovních stresů. Na tuto zvláštní směs soudobé vážné hudby, industriálního rocku, minimalismu a free jazzu je třeba mít náladu.

Za dobu své existence toto uskupení natočilo přes 20 alb, které koncertně představili po celém světě. Jedním z nich je i sedmidílná suita Berlin, ve které jsou použity úryvky textů z Shakespearova Macbeth.

Na albu najdeme dvě stěžejní skladby Epithalame a A Drum, a Drum, jejichž stopáž přesahuje 20 minut. První je více ovlivněna minimalismem, skladba jako by dokreslovala děj nějakého válečného filmu - tišší pasáže, kde cvrliká syntenzátor v souhře s různými dechovými nastroji se střídají s údernějšími částmi s varhany a mohutně znějícími perkusemi - přímo hmatatelně je cítit vzrůstající napětí. Ta druhá, která se skládá z pěti různorodě znějících úseků má rockovější základ, je zde použito více lektronických nástrojů, repetitivní prvky a zpěv ve skladbě dají upomenout na slovinské Laibach. V podobném duchu zní i druhá skladba Baboon's Blood.

Tři části Petit Messe à l'Usage des Pharmaciens jsou jen takovými impresionistickými malbami, spíše zvukovými předěly mezi hlavními skladbami.
Závěrečná Unsex Me Here je nejstravitelnější skladbou z desky, kdy do minimalistického podkresu varhan a smyčců zní melodický zpěv. Dokázal bych si tuto část představit v v mnohem více rozvitější podobě. Záležitost, která jistě nadchne i příznivce melodičtějších progresivních stylů.

Album po patřičně dlouhém vstřebání jistě dokáže zaujmout náročnější posluchače a je přístupnější než některé desky podobně laděných Univers Zero.

Unsex Me Here můžete ochutnat zde:
>> odkaz

» ostatní recenze alba Art Zoyd - Berlin
» popis a diskografie skupiny Art Zoyd

Clepsydra - More Grains of Sand

Clepsydra / More Grains of Sand (1994)

horyna | 4 stars | 12.12.2018

Ješte nedávno by mě vůbec nenapadlo, že budu někdy vlastnit toto cd a psát na něj dokonce recenzi. Ale náhoda tomu chtěla právě tak a prodejce z Discogs, od kterého jsem nedávno pořizoval druhé Iluvatar, měl v nabídce právě tuto nahrávku a jelikož nerad nakupuji po jednom kuse, Clepsydra se přibalila jaksi automaticky.

V jejich případě jde o klasický devadesátkový progresivní rock, který hledá svou inspiraci jak v letech sedmdesátých u Yes, či Genesis, tak o desetiletí později u Fishovských Marillion, IQ, nebo Pendragon. Pomalu začínám těmto "novým" kapelám z devátého desetiletí 20. století přicházet na chuť. Dnes víc jak kdy dřív, doceňuji první nahrávky skupin jako jsou Arena, Threshold, Jadis, Enchant, Echolyn, Anekdoten, nebo Citizen Cain. Tedy všech spolků, které zažehli svůj plamen pod bičem tehdá mega-populárního grunge a alternativy.

Prosadit se v této trendově nelehké době nebylo snadné. Kapely hráli pro pár stovek, někdy dokonce jen pár desítek fans a cesta k jejich deskám, které vydávali malé labely (některé už dávno neexistující – specialisté SI Music) nebyla snadná. Dnes v době pře-moderní a pře-technické je vše daleko jednodušší a sehnat desku běžne nesehnatelnou, jde právě například díky Discogs.

Švýcaři Clepsydra hrají velmi podmanivou a oduševnělou muziku. Příjemnou na poslech díky krásným nevtíravým kytarovým melodiím a velice úsporným klávesovým rejstříkům. Ty pod prsty Philipa Huberta kolikrát jen tak ledabyle cinkají, vyzvání a velmi dojemně dokreslují celkovou atmosféru. Kytarová sóla, vyhrávky a hlavně ústřední melodie většiny skladeb veslaře Lale Hofmanna si nic nezadají s jeho velkými protivníky operujícími za Lamanšským průlivem. Přesto nejzřetelnějším symbolem celých Clepsydra je hlas zpěváka Aluisia Magginiho. Jeho barva a odstín jsou identifikovatelnými mezi stovkou jiných. Pokud vám nevadí operně patetický akcent se silně uhrančivou vizí, která je v něm pořádně nakumulovaná, pak jeho kouzlu propadnete také.

Co se samotných skladeb týče, budu souhlasit s kolegou Braněm, že nejsilnější jsou ty časově nejdelší. Jak Moonshine On Heights, No Place For Flowers, The River In Your Eyes i The Prisoner's Victory, patří do bohaté pokladnice progresivní muziky našeho věku. Plus si za sebe dosadím ještě svižnou, fantastickými guitar-sóly poháněnou perlu č.8 - Fly Man.
Avšak síla tohoto alba tkví v jeho nezměrné melodické duši a vnitřní semknuté auře, která nemůže nechat žádného milovníka stylu (neo)prog/art netečným.

Kapela Clepsydra nikdy nebyla světově uznávaným artiklem, které by šel na dračku, ale to jim na kvalitě nijak neumenšuje a právě takovéto soubory jsou po x letech jedny z nejcenějších. 4-5*

» ostatní recenze alba Clepsydra - More Grains of Sand
» popis a diskografie skupiny Clepsydra

Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 4 (1982)

jirka 7200 | 4 stars | 10.12.2018

K napsání recenze na tuto desku jsem se dostal docela velkou oklikou. Již dlouhou dobu jsem měl totiž rozpracovanou recenzi na skvělou desku Laurie Anderson – Mister Heartbreak. Ozvláštněním tohoto alba je mimo jiné i vokální linka Petera Gabriela ve dvou skladbách, další s názvem Excellent Birds dokonce natočil a vyprodukoval.

Nikdy jsem nebyl velkým příznivcem Gabrielovy tvorby, znám jen první čtyři desky, ale neměl jsem je nijak důkladně naposlouchané. To se však nyní při přípravě recenze elpíčka Laurie zlomilo, ohníček zájmu byl rozdmýchán a to mě přimělo již poněkolikáté se ke Gabrielovým čtyřech bezejmenným deskám vrátit a zpříjemnit si s nimi chvíle odpočinku a zaslouženého relaxu.

Přehrával jsem si je chronologicky za sebou a při postupném poslechu jsem jako mnozí jiní sledoval, jak si Peter postupně buduje svůj specifický styl i zvuk.
Nejvíce mne zaujalo ono čtvrté, bezejmenné album podivně přezdívané „Security“. Peter tu umocnil prvky, které jsou mi celkově v muzice sympatické - komplikované rytmy různých perkusí ve stylu world music a rockovým způsobem použité zvuky syntenzátorů (někdy i vzdáleně připomínají novoromantiky). Na těchto základech vyrostlo několik velmi zajímavých a temnějších skladeb. Slyšet je tu i Gabrielův perfekcionismus (skladby jsou natočeny v několika verzích a dokonce i komplet i v němčině) v hledání nových zvuků a v použití různých industriálních ruchů, jako třeba zvuky tříštěného skla, či tajemného probublávání odpadu. Proto album není progresivní jen hudebně, ale i zvukově díky nezměrnému hledačtví Petera , který si jako první v Anglii pořídil tehdy naprostý technologický Hi-tech zázrak - syntenzátor a sampler Fairlight CMI. Co by to však bylo za kreativního muzikanta, který by se spokojil s připravenou databází zvuků – vše vymazal a nahrál si s pomocí zvukového inženýra Davida Lorda vlastní :-) Asi i díky této vášni pro barvy zvuků dodnes zní album naprosto osobitě a současně.

Desku otevírá hooodně temná The Rhytm Of The Heat. V struktuře písně se objevuje více elektroniky, více alternativního pojetí, více prvků world v podobě laviny perkusí...I druhá, pomalejší San Jacinto s (možná?) japonským motivem je skvělá. I Have the Touch moc nevyhledávám, je pro mne příliš soft rocková a určena k zviditelnění u běžného posluchače. Náladu mi však hned zvedá následující The Family and the Fishing Net s pozpátku nasamplovanou smyčkou bicího automatu, nad kterou se zalyká Peter do etnickými prvky ovlivněné melodie. Navazující Shock the Monkey je energická taneční záležitost, která se prodírá do tehdejší TOP 40, mě nijak blíže neoslovuje a vůbec by na albu nemusela být. Pomalá, v elektronickém hávu skrytá s důrazem na rytmickou spleť dvou bubeníků v závěru - to je krásná Lay Your Hands on Me. V úvodu Peter doplňuje melodii mluvou na způsob L. Anderson. Zajímavě působí nasamplovaný zvuk nasnímané odtokové trubky. Náladu klidní pomalá (ne však patetická) balada Wallflower – opět velmi působivé. Výrazně rytmická Kiss of Life se rovněž hodně přibližuje tvorbě Laurie Anderson, s kterou Peter v tomto období spolupracoval, ta zvonivá kytara jakoby však odkazovala na tehdy módní Police a album i uzavírá.

O předchozích třech deskách, která mě až tak nezaujala, se krátce zmíním někdy v následujících dnech a novější alba jsou již určeny pro jiné posluchače, než jsem já. To mi ale nebrání si tuto konkrétní desku pořádně užít, neboť i po technické stránce je to neskutečně povedená záležitost.

P.S. : Nedalo mi to a poslechl jsem si i tu německy zpívanou verzi, kde jsou skladby uvedeny v trochu jiném pořadí. Ten německý Gabrielův zpěv je hodně zvláštní a barvou mi připomíná Blixu Bargelda z Einstuerzende Neubauten. Nakonec to i častečně koreluje s tvorbou, kterou onen německý umělec vypouští do světa o 25 let později. Ta germánština mě trochu rozhodila, raději zůstávám u originálu :-)

Tak, tato recenze je dopsána, narozdíl od té na album Laurie Anderson, která stále leží v šuplíku nedokončena :-)

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Gillan, Ian - Double Trouble [Gillan]

Gillan, Ian / Double Trouble [Gillan] (1981)

horyna | 4 stars | 10.12.2018

Deep Purple jsou neoddiskutovatelný kult. Neznám mnoho rockových fans, kteří by je nemilovali, nebo alespoň nevnímali pozitivně. Led Zeppelin nesednou každému, Rolling Stones také, to stejné platí o Jethro Tull, Beatles nebo Rush. Ale D. P. jsou povětšinou přijímáni kladně a to i v dobách, ve kterých už nepatřili mezi tahouny na rockové scéně.

Podobné příměry jaké jsem uvedl pro kapelu jako celek, by se dali implantovat i na jejich vůdce a zpěváka Iana Gillana. Pokud vyloženě neječí a nešplhá do těch svých zatracených výšek, je to mistr svého oboru a obrovský profesionál každým coulem. Jeho magický a silný hlas, famózní frázovací technika (no kolik naschvál znáte s ním lehce zaměnitelných pěvců), jedinečná a velice svůdná barva, nebo celkové kouzlo a charisma jeho osoby, ho s přehledem pasuje mezi těch top ten vyvolených rytířů v hudební branži.

Ale Ian Gillan to nejsou jenom Deep Purple, ale žel bohu na druhé, určitě ne však odstavné koleji i alba, spadající do jeho sólového sektoru. První a poslední dělí rozdíl 33 let a podle různých etap zpěvákova naturelu, se dají rozdělit do několika kategorií. Tu prvotní načichlou jazzem a fusion, střídá na konci sedmdesátých let návrat k poctivému a zemitějšímu hard-rocku, kde je nám předloženo, jestli dobře počítám-šest studiových alb. Osobně nedám dopustit na poslední dvě, ale ani ta předešlá nejsou žádným odpadním materiálem.

Po rozpuštění první, jazzově laděné sestavy pod názvem Ian Gillan Band, se zpěvák pod záštitou samotných (kapely) Gillan, obklopuje lidmi novými (zůstává jen klávesák Colin Towns) a v obsazení Mick Underwood bicí, John McCoy basa a Bernieho Tormé zde střídající budoucí kytarák Iron Maiden Janick Gers, vydává v přestávce domovských Purple jednu desku za druhou.

Pokud tedy máte rádi rock a věřím, že takových nás tu je většina, nebo přesněji řečeno dobrý rock, energický, intenzivní, melodicky působivý, s výbornými individuálnáními výkony, neotřelými nápady a navíc obdivujete zpěvákovu domovskou kapelu a Gillan vám jako shouter imponuje, pak věřím, že vlastníte i něco z jeho vlastního soudku. A pokud ne, je čas to napravit.

Jako malou pozvánku berte tuto recenzi jeho šťavnatého hudebního díla Double Trouble. To sice zdobí totálně kýčovitý a dobový obal navázaný na název alba, ale také špičová produkce a s bonusem devět výkonově znamenitých kusů.

Desku doslova odstartuje raketová I'll Rip Your Spine Out, s pořádně nabroušeným Gillanem ječícím do mikrofonu. V druhé Restless jde o střední tempa, dobrou melodiku a dokonale nadýchaný refrén. Teskný úvod na španělku a je tady Men Of War. Ta se postupně rozjede do skladby se solidním hitovým potenciálem. Sunbeam i Nightmare patři mezi mé nejoblíbenější skladby. Po cválající Hadely Bop Pop, jediné tuctové Born Life Goes On, rozčísne tajemný klávesový úvod deseti-minutový skvost Born To Kill, epický vrchol desky. Tu poté uzavře Blackmoreovská jízda Spanish Guitar.

Osamocený Gillan nikdy netáhnul tolik co "jeho" Deep Purple. Je to logické a stejné, jako u dalších, na vedlejšku rozhběhnutých kolegů. Jeho sólové věci jsou spíš utajeným tipem pro ty, kterým nestačí zaopatřit se pouze hlavní zpěvákovou kapelou.

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - Double Trouble [Gillan]
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian

Metallica - Reload

Metallica / Reload (1997)

Hanry | 4 stars | 09.12.2018

Toto album se mi dostalo do ruky tento týden (a do hlavy), snad teprve podruhé v životě po takřka 12 letech od prvního poslechu, proto to prakticky beru jako prvotní detailnější poslech, protože z tehdejší doby si pamatuji jen na skladbu Fuel.

Load/Reload mají z mého pohledu téměř totožný zvuk jako Garage Inc, tato alba tedy byla takovou předzvěstí toho, jakou produkční cestou se bude Metallica v následujících letech ubírat. Také lze na těchto albech poprvé vnímat jev, který mi u Hetfielda jde bohužel značně na nervy a nehodí se k němu. Tím myslím to, když zdvojuje ve zpěvu samohlásky - to jeho "je-éé". Tento způsob zpěvu Hetfield nikdy předtím nepoužíval, až právě od roku 1996 s nástupem L/R alb a pokračoval s tím i u Death Magnetic a dále.

Vraťme se ale k samotnému Reloadu. Na albu mi vadí hlavně špatný zvuk, konkrétně to, že Hetfieldův hlas je na desce nejhlasitějším elementem a ostatní nástroje včetně bicích jsou velmi utlumené a upozaděné na stejné úrovni. V porovnání s Black albem je tento rozdíl velice slyšet. Myslím si, že produkce tak dlouho experimentovala (kdoví na čí nátlak), až vznikl tento výsledný nepovedený zvuk. Možná také hraje nějakou roli fakt, že Kirk Hammett (pddle Wikipedie) poprvé hraje na studiové desce i doprovodnou kytaru.

Jediné, co bych vytkl samotným písním, je méně agresivní tempo, přijde mi ještě pomalejší než na Black albu. Některé písně jsou takové utahané, což je škoda. Dále je tu také rozdíl od předešlých let v tom, že kapela upustila od politicky motivovaných textů nebo zpěvu o sociálních problémech (schizofrenie, vnitřní boje atd.). Například v několika písních zpívá James o své matce - nikoli stylem výčitek k rodičům kvůli zkaženému dětství (problém víry a výchovy) jako na And Justice for all (v písni Dyers Eve), ale prostě jen do textu vkládá jakýsi odkaz své matce.

Top písně jsou Fuel - výborný otvírák, The Unforgiven II se mi hodně líbí, ale neporovnávám s jedničkou, jen to prostě beru jako novou melodii, která si na nic nesmí hrát. Hodně bych vyzdvihl také například Where The Wild Things Are, která má hodně zajímavý refrén a přechody. Better Than you, je přesně ten případ, kdy jsem psal, že postrádám rychlejší agresivnější tempo, jinak výborná melodie a Hetfieldův hlas se mi zde hodně líbí.

Celkové hodnocení vidím na 3.5, protože samotný materiál mi přijde hodně kvalitní, bohužel na první poslechy, jak jsme byli u kapely zvyklí, se hned neprojeví i díky špatnému zvuku, na který si člověk musí zvyknout a překousnout ho. Možná by nebylo od věci zkusit nějaký remaster R/L alb, ale Metallica nikdy remastery nedělala na rozdíl od její "pokrevní sestry", skupiny Megadeth, což je škoda.

» ostatní recenze alba Metallica - Reload
» popis a diskografie skupiny Metallica

Nova, Aldo - Blood on the Bricks

Nova, Aldo / Blood on the Bricks (1991)

Bejvalej poloblb | 5 stars | 08.12.2018

Aldo Nova měl snový, raketový start kariéry. Jeho eponymní debut se vyšplhal na osmé místo žebříčku Billboard a odnesl si zlatou desku. Kombinace roztančených klávesových melodií a mužných kytarových riffů se trefila do tehdejšího vkusu posluchačů. A právě v době natáčení debutního alba se Aldo seznamuje ve studiu Power Station s jistým Johnem Bongiovim, který ve studiu svého strýčka Tonyho dělal pomocného zvukaře, čti holku pro všechno. A možná právě proto, že se oba seznámili ještě jako "nuly", jim přátelství vydrželo mnoho let a příběh Aldo Novy je i příběhem Bon Joviho a naopak. Aldo Nova vydal do roku 1985 ještě dvě solidně přijaté desky Subject a Twitch, a pak už se jen marně snažil vyvázat s labelem Portrait. Nevýhodná nahrávací smlouva a nezájem ze strany vedení o řešení umlčely kytaristovy aktivity na dlouhých šest let až do roku 1991.

Když Bon Jovi koncertovali roku 1989 v kanadské Montreal Aréně, vytáhl Jon na pódium Aldo Novu před rozvášněný dav dvaceti tisíc lidí a pozval ho na týdenní cestu s kapelou. Aldo Nova byl jako politý živou vodou a okamžitě začal s Johnem skládat společně písničky a hostoval na bestselleru Blaze Of Glory. Wiki uvádí, že Nova napsal ústřední riff právě k titulní skladbě. Album se nahrávalo na více místech v Kanadě a Kalifornii a neslo název Blood On The Bricks.

První, co vás na něm trkne do očí, je povedený obal. Kytara zazděná ve zdi. Perfektní nápad včetně grafického ztvárnění. Titulní skladbou ze sebe Aldo setřásá všechny ty letité útrapy a předkládá energií nabitý rockový vál s jeho pověstnými riffy. Další položky na albu představují šťavnatý hard rock amerického střihu stojící pevně na bluesovém základu. Písním nejsou cizí velké melodie, často přecházející do stadiónových refrénů opatřených líbivými sbory. Produkce je opravdu velkolepá a album je dotažené do nejmenších detailů a nebojí se ukázat ambici dostat album k co největšímu počtu posluchačů. Nebojí se ani sáhnout do řad osvědčených hitmakerů jako v případě Jima Vallance v hitůvce Young Love. Aldo je kromě excelentního kytaristy i obstojný zpěvák, jehož hlas snadno rozeznáte v kteroukoliv hodinu. Záda mu jistí výbušný bubeník Kenny Aronoff a velmi uznávaný baskytarista Randy Jackson. Album veze do cíle ve velkém stylu nespoutaná šestiminutová rocková jízda Bright Lights rezignující na líbivost a předkládající prvotřídní muzicírování. Zároveň jde o jedinou skladbu, na kterou nepřispěl autorským vkladem Bon Jovi.

Deska vyšla na labelu Jambco Records odkazující na křestní jména a příjmení Johna a jeho bratrů Anthonyho a Matta. Na tomto vydavatelství vyšly pouze dvě desky - tato a Pretty Blue World neworského písničkáře Billy Falcona, poté John "zavřel krám". Mastering má na svědomí Bob Ludwig a po technické stránce nelze albu nic vytknout. Krásný přehledný zvuk, jednotlivé nástroje jsou od sebe pěkně separované a třešničkou je stará poctivá analogová (AAD) dynamika nahrávky.

Aldo Nova se přes mírný úspěch alba opět stáhl do ústraní a slavil úspěchy spíše jako producent a externí autor hudby. Roku 1996 získal Grammy za produkci desky Falling Into You kanadské zpěvačky Celine Dion, která získala i cenu za nejlepší album roku. Psal i pro další popové hvězdy, získal nominaci na Latin Grammy se skupinou La Ley a stál za největšími úspěchy Claye Aikena. Pro nás rockery je podstatné, že po šedesátce se Aldo rozhodl otočit další list ve svém životě a letos vyšla "novinka" s názvem 2.0, která odkazuje k debutnímu albu znovu nahranému a obohacenému o jeden nový song. Tak uvidíme, co přinesou další dny.

Procentuální vyjádření 95 %

» ostatní recenze alba Nova, Aldo - Blood on the Bricks
» popis a diskografie skupiny Nova, Aldo

Creedence Clearwater Revival - Cosmo’s Factory

Creedence Clearwater Revival / Cosmo’s Factory (1970)

horyna | 5 stars | 07.12.2018

Se jménem této kapely jsem se setkával v mládí, kdy nám v bývalé práci často hrávalo nějaké brněnské rockové rádio. Ti měli Clearwatery na denním pořadu, někdy i několikrát. V té době mě jejich muzika připadala naprosto úděsná. Jižanina, boogie, country a blues, které kapela míchá v geniálně odhadnutém poměru a naprosto brilantně, mně tehdy dokonale drásalo nervy. Jenže kdeže loňské sněhy jsou, stáčí o pár let zestárnout a rázem se vám líbí i to, proti čemu jste dlouhé roky bojoval a tvrďácky odmítal.

Cosmos Factory je výkladní skříní kapely. Tolik hitů - i když některé jsou převzaté - najdeme na málokterém albu napříč celou rockovou historií. Kdybych si měl vytvořit pořadí těch úplně nej, první příčku by nejspíš obsadila píseň Lookin' out My Back Door jen těsně před Ooby Dooby a Who'll Stop the Rain. Jenže skvělý je i úvodní nátěr Ramble Tamble, dále Travelin' Band, nebo Up Around the Bend, či My Baby Left Me.

CCR jsou zkrátka neskutečně upřímná kapela. Když slyšíte tu muziku, nemáte problém jim uvěřit každičkou notu, každičké slovo. Nezní nijak přehnaně složitě, a tak vlastně potvrzují nepsané pravidlo o tom, že v jednoduchosti je skutečná síla. A navíc ta Fogertyho hrdelní rašple je zkrátka nenapodobitelná.

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Cosmo’s Factory
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival

Omega - Élö Omega

Omega / Élö Omega (1972)

jiří schwarz | 5 stars | 07.12.2018

LP „Omega – živě“ jsem koupil tak v roce 1973 v Maďarské kultuře v papírovém obalu. Pak mi kdosi věnoval původní, absolutně unikátní hliníkový obal ze svého, krystalovou přenoskou zdevastovaného LP (v něm odpočívá dodnes) – srovnatelný obalový úlet se zipem na poklopci "stouních" Sticky Fingers. Dnes mám CD koupené přes internet z Maďarska.

Omega zní neuvěřitelně krásně jak v rychlejších hard-rockových kompozicích, tak i v pomalejších baladách. Zvuk naprosto originální, nesrovnatelný s čímkoli jiným ve světě. Jistě k tomu přispívá i neobvyklá (aspoň ve zpěvu zdánlivě melodická) řeč a barva zpěvákova (László Benkö) vokálu. Instrumentálně výborná sóla (obzvlášť kytara Györgye Molnára) s velkou melodickou invencí, ale zároveň bez zbytečných exhibic. V souhlase s předchozí recenzí Ondry je cítit nejen ve zpěvu, ale i tak nějak celkově v tomto žánru neobvyklý obvyklý cit, zápal, koule a srdce.

Zvuková kvalita původního LP byla dost mizerná, i na „neojeté“ desce bylo strašně moc šumu. Zato CD je skvělé. Nejde vlastně o pravý živák - nahrávalo se ve studiu, do kterého pozvali pár desítek aplaudujících a reagujících lidí. Zvuk hardrockové kapely je hodně dunivý, velmi neobvykle (ve srovnání se západním světem) nasnímaný či namíchaný – zejména baskytara je hodně dominantní. To není minus, spíš to přidává na zajímavosti. Rytmika (Tamás Mihály - bg, Ferenc Debreceni - ds) prostě hřmí a jede. Krásně to duní v klasických hardrockových riffech (je jich zde kopa, nejen pověstné Omegauto – stopa 5, také třeba Törékeny lendület – stopa 4 – a i jinde). Ploužák Egy nehéz év után (stopa 3) vyrovnává klasiku Gyöngyhajú lány z LP 10 000 lépés.

Nejlepší LP této kapely, pro hardrockové fanoušky se zájmem o historii žánru ve Střední Evropě naprosto nutný poslech. Mě neomrzel ani po dlouhých letech, je to jedno z nejzajímavějších hard-rockových alb východního bloku (sorry jirko 7200, určitě to nebyli enderáčtí Die Puhdys, ani v Československu jsme takovou kapelu v té době ani později určitě neměli).

» ostatní recenze alba Omega - Élö Omega
» popis a diskografie skupiny Omega

Guns N’ Roses - Chinese Democracy

Guns N’ Roses / Chinese Democracy (2008)

Bejvalej poloblb | 4 stars | 04.12.2018

Nedávno tomu bylo deset let, co vyšlo album Chinese Democracy. Album se rodilo spoustu let, stálo balík peněz, a i proto se do něj v recenzích rádo kopalo. Pojďme si desku zrevidovat pěkně píseň po písni a zjistit, zda obstojí v souboji s časem.

Chinese Democracy - orientální motiv mezi shlukem ambientních zvuků rozerve hluboký buben a ostrý kytarový riff. Moderně naefektovaná kytara přivítá pějícího Axla, že na tom nezáleží. Drží se v nižších polohách, které mu hodně sluší, kytarová sóla lítají z jednoho kanálu do druhého a song profituje ze svojí punkové nasranosti. Velmi příjemný začátek alba. Shackler´s Revenge - první zkouška shovívavosti a velkorysosti starých fans. Industriální kytarová figura připomínající zvuk sirény, mě i po letech ničí svojí šíleností. Dva Axlovy hlasy nad sebou ženou skladbu k relativně klidnému refrénu. Vrchol skladby přichází s Bumblefootovými sólíčky.

Better - jednoduchá pecka ve středním tempu s hezkou melodickou linkou a solidním refrénem. Ve skladbě je milion zbytečných kytarových sólíček na pozadí, asi proto aby je strčilo do kapsy to nejprostější, citlivě zahrané v závěru skladby. Street Of Dreams - skladba nesoucí ještě před nástupem do studia název Blues. Klasická Axlova polobalada, která má předobraz v November Rain. If The World - monotónní taneční rytmus s flamencovou kytarou a rozmáchlé orchestrální plochy přináší zatím největší odklon od podstaty kapely. Ale Axl zpívá jako o život a jeho výkon nedovoluje skopnout skladbu pod stůl.

There Was A Time - kdo má dobře sestavenou aparaturu, jistě ocení úvodní údery bicích. Střední tempo a zajímavá variace na Estranged. Axl tyhle rozmáchlé kompozice umí. Umí je dobře vystavět, zaranžovat a hlavně zazpívat. Catcher In The Rye - aneb Kdo chytá v žitě. Axl byl na tuhle skladbu asi nejvíc pyšný a v době vydání ji pouštěl kde komu, aby z něj vymámil zpětnou vazbu. Ale já nikdy skladbě nepřišel moc na chuť navzdory tomu, že jde o klasickou rockovou boogie vypalovačku s křivými kytarovými sóly.

Scraped - vkusný a capella úvod zničí kobercovým náletem agresivní riff a přináší moderně znějící rock s přepjatými vokály. Na mě zbytečně moc agrese. Rhiad And The Beduins - plantovské vokální variace a agrese pokračuje ve zlostně odsekávané sloce podporovanou svižným funky rytmem. Líbí se mi změna rytmů v refrénech, aby se pak lokomotiva znovu rozjela. Zajímavé moderní pojetí rokenrolu. Sorry - kdo byl loni na Letné, mohl slyšet tuhle vypalovačku naživo. Axlovi z nějakého pro mě neznámého důvodu záleželo na textu a melodiích, protože údajně měl natočených přes šedesát (!) verzí. Jde o velice náladou sevřený až depresivní song s líbivými vokály. Přesto perfektní. I.R.S. - konzervativněji pojatá ostrá rocková věc se značně vypjatou náladou zejména v refrénech, kde Axl zařezává jako břitva.

Madagaskar - hudební koláž stojící jen kousek od filmové hudby, obsahující pasáže z proslovů Martina Luthera Kinga (I have a dream & Why Jesus call man a fool) a z několika hollywoodských filmů (Hořící Mississippi, Frajer Luke, Sedm, Statečné srdce a Oběti války). This I Love - Axlovy fantasticky vygradované vokální linky za doprovodu piana a orchestru včetně nádherného sóla, dělají ze skladby horkého favorita celé desky. Dotek geniality! Prostitute - konec dobrý, všechno dobrý aneb vzpomínka na staré dobré časy bez všech těch moderních vymožeností, které provázely celou desku. I když orchestr na pozadí si Axl neodpustil.

Těžko říct, zda Axl nabral takto pojatou deskou nové fanoušky. Spíš přišel o mnoho starých, kteří prostě nepřekousli po patnáctiletém čekání album plné experimentů. Sázka na moderní, nabroušený, agresivní sound a rezignace na vlastní bluesové kořeny, které se vždy táhly hudbou Guns jako červená nit, se Axlovi krutě vymstila. Za sebe musím říct, že po deseti letech se mi deska líbí o trochu méně než v době vydání. Ale! Co album tratí v uměleckém dojmu, to dohání v technickém provedení. Produkce alba je velkolepá. A to se cení. Obzvlášť v dnešním světě, kdy mnoho interpretů na kvalitu CD kašle a bere ho jen jako promo ke koncertům.

Procentuální vyjádření 75%

» ostatní recenze alba Guns N’ Roses - Chinese Democracy
» popis a diskografie skupiny Guns N’ Roses

Europe - Europe 1982-1992

Europe / Europe 1982-1992 (1993)

horyna | 5 stars | 04.12.2018

Asi málokdo z nás může tvrdit, že nikdy neslyšel jeden z největších rockových hitů všech dob, píseň The Final Countdown švédských Europe. Samotná kapela tuto mega provařenou záležitost v lásce zrovna nemá a na svých koncertních štacích ji zařazují jen z povinnosti k fanouškům, kteří si ji budou žádat už nejspíš navždy.

S Final je to jako s mincí, která má dvě strany. Kapele zajistila nehynoucí slávu, plné kapsy zlaťáků a reklamu, díky níž si ji už řadu let prozpěvuje i dítě školou povinné. Tou druhou stranou je škatule, do které byla kapela automaticky nasunuta, aniž by tomu chtěla, nebo o to snad sama usilovala. Dá se tedy tvrdit, že se z písně The Final Countdown stal největší rockový hit osmdesátých let. Geniálně vymyšlená jednoduchá klávesová melodie s atmosférou natlačenou do spaceových výšin je skutečně tak prostá a líbivá, až se naprosté většině v rockové hudbě alespoň trošku orientujících se fans dokonale zajídá. Dnes si o ní může každý myslet svoje, k osmdesátkám však patří stejně nedělitelně jako dovolené v Jugoslávii nebo šmelení s bony.

Jenže Europe nejsou pouze kapelou jednoho hitu (přesto, že to tak běžnému posluchači může připadat). Europe je uskupení, jehož činnost dělí jedna dlouhá, deset let trvající přetržka, díky které tu dnes máme naprosto jiné Europe. Europe tvrdé, rockové, syrové, bluesové, hudebně takřka dokonalé. Co bylo v letech minulých je dnes (krom koncertních aktivit) plně zapomenuto. A právě k připomenutí tohoto tu máme tento naprosto skvěle sestavený výběr toho nejlepšího z úvodních pěti alb kapely. Jde o reprezentativní, chronologicky poskládaný průřez historií s důrazem na ty největší hity. A že jich naši chundelatí chlapíci stihli napsat.

Z debutu z třiaosmdesátého tu máme poněkud naivní dvojici In the Future to Come a první trhák Seven Doors Hotel. Výbornou, tvrdě rockovou dvojku Wings of Tomorrow už vyprofilovaných instrumentalistů zastupuje další čtveřice skladeb. Tady musím chtě-nechtě vyzvednout geniální záseky Stormwind a nejtvrdší skladbu starých Europe - Scream of Anger. Ale i balady Open Your Heart a Dreamer jsou skladbami kvalitními. Následující pětice už je z desky nejslavnější a krom obligátní titulky tu najdeme oblíbené On Broken Wings, šlapající Rock the Night a Cherokee plus slavnou baladu Carrie. Po této desce odchází po zpěvákovi Joeyovi Tempestovi druhý nejdůležitější mozek Europe, kytarista John Norum na sólovou dráhu (z důvodu svobodnější orientace vlastního repertoáru).

Na nahrávce čtvrté z roku 88 už hlavní veslo třímá Kee Marcello a deska Out of This World nepotvrzuje komerční očekávání do kapely vložená. Přesto dvojice skladeb Superstitious a Ready or Not patří k jejich nejlepším. A jsme u desky poslední. Daleko intimnější nahrávka Prisoners in Paradise je zde zastoupena skladbou titulní, dále výbornou akustickou verzí Ill Cry for You a dvojicí singlovek Sweet Love Child a Yesterdays News náležících k tomu vůbec nej z portfólia kapely.

Osobně nemám podobné hudební výběry vůbec v lásce a jejich nakupování mi v případě, že vlastním všechny nebo alespoň některé studiovky připadá naprosto zbytečné. Jsou však i tací, kteří ke své diskografii potřebují navíc ještě výběrovku, což nechápu. Toto je ovšem dokonale opačný případ. O klasickou studiovku tehdy pop-rockových Europe bych si dnes ani bicykl neopřel, ale jejich hity mám tuze rád, a tak je tohle ta nejschůdnější cesta mít Europe a nemuset se zaobírat tou kterou kompletní nahrávkou s několika nic neříkajícími nedopečenci uvnitř.

P.S.: dlouho jsem tu neměli žádnou anketku. Ať nám ten Progboard příliš nestagnuje - vyzývám proto všechny zdejší rockové fandy, aby vyjádřili svůj názor ve vztahu k těmto zlatovlasým severským kudrnáčům. No, co vy a osmdesátkoví Europe? Krom vítané vlastní úvahy zaškrtněte jedno z políček:

- nezajímají mě
- nikdy jsem je rád neměl
- respektuji
- nevadí mi, občas si je i poslechnu
- žeru je i s Final Countdown

» ostatní recenze alba Europe - Europe 1982-1992
» popis a diskografie skupiny Europe

Ark - Ark

Ark / Ark (1999)

horyna | 5 stars | 03.12.2018

Kdekdo může namítnout, že dvojka Ark je zkrátka lepší, přehlednější, umírněnější, poslechově dotaženější nebo jen hudebně pestřejší. Ano, já s ním budu v některých bodech rád souhlasit, ale skutečně silný progresivní masakr se odehrává už na jejich debutu. Sedm skladeb v délce padesáti minut je to nejlepší progresivní žrádlo, které si dotyčný jedinec závislý na technicky dokonalé muzice může vůbec přát pozřít. Tady se nedělají žádné kompromisy a trojice Lande/Ostby/Macaluso ze sebe ždímá pot jako stařičká pračka Whirpool motající v bubnu vaše propocené prádlo. Tohle je totiž nefalšovaná mega-progresivní jízda vytočená do těch nejvyšších obrátek, při které i nedávno jmenovaní Voivod se svým techno pojetím blednou jako na jaře právě rozkvétající třešeň zasažená návratem ranních mrazíků.

Největší podíl slávy si tady ukrojil bubeník John Macaluso, který svým precizním výkonem zastínil i hlavního kapelníka Tore Ostbyho. Jeho bicí souprava je zvukově malinko vytaženější a neskutečně technická hra, kterou na desce dominuje, prakticky nedovolí vašim slechům uhnout na vedlejší koleje, po kterých frčí další nástroje. Ne, samozřejmě Ostby je také fantastický a předvádí tu ještě vyšší kytarový level než v nedávno rozpuštěných Conception. Deska je prodchnutá jeho kompoziční genialitou, velkými melodiemi, úchvatnými riffy, jazzovými strukturami a zálibou v cizokrajném španělském koloritu.

A pak je tu ještě Jorn Lande stojící na začátku své kariéry. Je to jedna z jeho prvních a rozhodně nejlepších nahrávek. Pozdější sólové práce kolovrátkového typu se jen stěží můžou poměřovat s originalitou, jaké dostál právě v Ark. Zcela coverdalovský silově působící vokál tu roztahuje křídla v obrovském stylovém a frázovacím rozpětí. Je lahoda poslouchat jeho linky a sytě působící hrdelní barvu.

Mírně mi tu vadí jen decentně přebasovaný zvuk, který však nemůže zastínit velkého génia loci této nahrávky. Ten, kdo o sobě s hrdostí prohlašuje, že se cítí progrockerem, poslouchá technicky složitou muziku, a ve svém portfóliu přesto nemá obě nahrávky Ark, jako by nebyl.

» ostatní recenze alba Ark - Ark
» popis a diskografie skupiny Ark

Queen - A Night at the Odeon – Hammersmith 1975

Queen / A Night at the Odeon – Hammersmith 1975 (2015)

Všivec sudetský | 5 stars | 01.12.2018

Jelikož se jedná o mou historicky první recenzi na progboardu, dovolte mi úvodem říci toto: jsem velkým fanouškem hudby Queen. Záměrně píšu hudby, jelikož nejsem fanouškem skupiny, která tu už cca 25 let působí po Freddieho smrti a která (ať už jsou její zámysly sebevíce pietní či retrospektivní) už světu nemá co nabídnout.

Za vůbec nejkreativnější a nejfenomenálnější období skupiny Queen považuji (a jistě nejsem sám) roky 1973-76. Netvrdím, že poté už jejich tvorba nestojí za nic, jen je na ní znát to, co postihlo a dodnes postihuje spoustu jiných hudebních těles - úspěch. V roce 1975 Queen poprvé vystoupali na pomyslný hudební Olymp svým čtvrtým počinem, jejich asi nejznámějším albem A NIGHT AT THE OPERA. Tím ovšem zároveň nastavili laťku tak vysoko, že až na následující album A DAY AT THE RACES (které mám osobně ještě radši) už nikdy nevydali žádné podobně hudebně rozsochaté, propracované a zároveň kompaktní dílo.

Rok 1975 pro skupinu znamená nejen úspěch v podobě množství prodaných nosičů, ale také velké turné po Británii a v následujícím roce po USA, Japonsku a Austrálii. A právě z tohoto turné pochází jeden z nejpovedenějších koncertních záznamů, jaký jsem kdy slyšel (a ano, počítám do nich i legendy jako Live at Leeds od The Who, Live at Monterey od Hendrixe, Live od Genesis či mnohem pozdější Unpluged koncerty Claptona a Nirvany).

Asi nemá smysl rozebírat jednotlivé písně, ale co určitě stojí za zmínku jsou takzvaná medley neboli písňové směsi, kterými se vyznačovaly především rané queenovské koncerty. V případě tohoto alba se jedná o tracky 4-7 a 9-11, případně 16 (směs rock'n'rollů). V těchto směsích zazněly v často dokonalé hudební návaznosti největší taháky skupiny jako např. nevynechatelná Bohemian Rhapsody či Killer Queen.

Po zvukové/technické stránce se jedná o album, které s naprostým přehledem předčí svého následníka LIVE KILLERS (1979), a naprosto nepochopitelně leželo v archivech až do roku 2015. Nicméně po celém světě dodnes kolují jeho pirátské bootlegy různých kvalit, názvů a přebalů. Co říci závěrem? Kdo má rád dobrou hudbu a rád alespoň zprostředkovaně zažívá bouřlivou atmosféru rockových koncertů, měl by si toto album pustit. Rozhodně totiž není jenom pro skalní fandy a fajnšmekry. Proto 100%.

P.S.: V tomto roce se do kin dostal film Bohemian Rhapsody, který jistě mnozí z vás viděli. Živé vystoupení skupiny Queen na charitativní akci Live Aid je sice považováno za nejlepší hudební performanci všech dob, jejich nejlepšími záznamy z koncertů však pro mne navždy zůstanou LIVE AT THE RAINBOW a A NIGHT AT THE ODEON.

» ostatní recenze alba Queen - A Night at the Odeon – Hammersmith 1975
» popis a diskografie skupiny Queen

Royal Sons - Praise & Warships

Royal Sons / Praise & Warships (2018)

jirka 7200 | 4 stars | 01.12.2018

Poslední léta se jako houby po dešti k mému velkému potěšení (a jistě i jiných) objevují na scéně kapely, které uhranul dřevní hard rock smíchaný s psychedelickými postupy, blues a všemožnými vlivy, které můžou člověka napadnout. Mnoho z nich je nezáživnou kopií starých veteránů, některé však ze svého nitra dokážou vymáčknout notnou dávku autenticity a přirozenosti. Pokud to skloubí s vyvedeným a nezmršeným zvukem, člověk zjistí, že to kvalitativní síto má docela malé otvory a nakonec zbude jen hrstka nahrávek, kterými stojí za to se zaobírat.

A právě oné nemalé skupině Royal Sons z Texasu šéfují. Ptáte se, co je to za týpky? Johnny, Chad, Javier a Markus působili v místní kapele In Memory of Man, chtěli však nějakou změnu. Proto hodili lano charismatickému zpěvákovi s vizáží Jima Morrisona z psychedelické partičky Hanna Barbarians a spolu vytvořili nový repertoár, který o několik tříd předčil jejich předešlou tvorbu.

Už booklet napovídá, co může posluchač očekávat – imitace odřeného a pomačkaného obalu s lehce okultním motivem ve vyšisované hnědé barvě napovídá mnohé. A skutečně, nebyla to kamufláž – sedmdesátkový mix blues a špinavého hard rocku s jižanským odérem a notnou dávkou psychedelie ruku v ruce s kytarovými čaroději a charismatickým zpěvákem Blake Parishem, který dokáže pracovat s hlasem v mnoha polohách – občas jako bych krom jiných vzorů slyšel Bona Scotta nebo třeba i Eddieho Veddera.

Při poslechu tohoto alba se občas dostaví taková zvláštní atmosféra, kdy jsem repetitivně-hypnotickými figurami v písních zcela paralyzován a jen fascinovaně sedím a poslouchám (The Eye, titulní Praise & Warships nebo největší hit desky Let it Burn). Royal Sons dokážou navodit i hutnou stoner rockovou náladu (například Familiars nebo Too Far Gone) nebo vás opojí zatěžkanými bluesovými prvky s výrazně jižanskou příchutí (třeba úvodní The Devil's Knockin' nebo Davey, kde zazní steel kytara nebo harmonika).

Závěr: Své si tu najde každý – stoner rockeři, fandové drsného blues rocku, Black Sabbath i příznivci All Them Witches a podobných spolků. Royal Sons svoji muzikou jistě Ameriku neobjevili, ale já si pro vlastní potěchu objevil Královy syny.

» ostatní recenze alba Royal Sons - Praise & Warships
» popis a diskografie skupiny Royal Sons

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Art Zoyd / Berlin

Mirek Kostlivý
Skupina Art Zoyd byla jedna z mála z těch, která se k nám v 80. letech vícekrát dostala (asi...

Proto-Kaw / Before Became After

horyna
Proto-Kaw mám ještě radši než Kansas, i když vydali jen tři, respektive čtyři desky....

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12494 recenzí
2179 skupin
171581 příspěvků ve fóru
2601 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000