Twin Age Algiers Boyer, Dustin Lanegan, Mark Arabs in Aspic Rainbow Octopus Shingetsu Jan Dukes de Grey Fair Weather

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Emerson, Lake & Palmer - Trilogy

Emerson, Lake & Palmer / Trilogy (1972)

bullb | 5 stars | 04.08.2020

Možno sa budem opakovať, ale stále platí: „Historia magistra vitae“, v preklade „História je učiteľkou života“. Takto to kedysi (skrátene) povedal Cicero (aj moja učiteľka dejepisu).

Tento bombastický úvod má znamenať len jedno: Chcem pripomenúť album, ktorý vyšiel v roku 1972 (to je tá história). Prvýkrát som ho počul ako adolescent, napriek tomu zanechalo vo mne hlboký dojem, ktorý časom sa pretavil do trvalej hodnoty najvyššej kvality. Iní prisahajú na „Kartinky“, alebo Tarkus. Ja zase na Trilogy, dokonca až do takej miery, že odmietam počúvať alternatívny album od Jakko M. Jakszyk. (V zbierke mám remix z roku 2016, ktorý má spomínaný alternatívny album).

Hudba na Trilogy je jedinečnou zmesou melódií, technicky absolútne dokonale prezentovaných triom Keith, Greg, Carl. Nie sú nováčikovia. Emerson známy z The Nice pôsobil v podobnom triu s obsadením Lee Jackson – basová gitara a Brian Davison – bicie. Poslední dvaja si zahrali opäť v inom triu nazývanom Refugee, kde klávesy obsluhoval Patrick Moraz. Náročky uvádzam tieto tri zoskupenia hrajúce v trojčlennom obsadení. Cieľom je porovnať, ajťák by použil slovo analyzovať. Núka sa tu odpoveď, že keď hrajú v obmedzenom obsadení (trio), tak je to tá istá hudbu. Opak je pravdou !

Koniec šesťdesiatych a začiatok sedemdesiatych rokov často prinášal hudbu a efekty tak, aby šokovala a ohurovala. Podľa mňa práve prvé tri LP od El&P platne patria do tejto kategórie. Štvrtá Trilogy sa mi z toho dôvodu javí ako iná, kde virtuozita je v symbióze s kompozičným majstrovstvom. Prvá strana LP začína “tlkotom” srdca, neskôr sa zistilo, že ide o basovku Grega Lake. The Endless Enigma part 1. je dokonalá vo výraze, zmenách rytmu a nádhernou melódiou. Nasleduje Fugue a v nej excelentný Emerson. The Endless Enigma part 2. ukončí tú “ostrejšiu” časť a nádherná From the Beginning ukáže lyrickú až skoro popovú tvár ELP, presnejšie autora Grega Lake. The Sheriff začína efektným krátkym vstupom bicích s prechodom do ležérnej melódie a končí v štýle honky tonk piano. Vyšinutá Hoedown ukončí v prípade vinylu prvú stranu. To je preto, aby poslucháča pripravila na titulnú Trilogy, ktorá má v sebe esenciu toho najlepšieho z najlepších. V podobnom duchu sa nesie Living Sin. Nasleduje záver s názvom Bolero. Áno, je to analógia so skladbou od Maurice Ravela. Pre mňa je kladom, že je tu málo inšpirácií z tzv. vážnej hudby, aj keď spomínané Hoedown je od Aarona Coplanda.

Kto sa dočítal až k tomuto miestu, tak tomu prezradím, že na Trilogy poznám takmer každú notu. (nie som hudobník, ide o prirovnanie). Netuším počet počúvaní za tých niekoľko desiatok rokov. Emerson, Lake and Palmer na Trilogy ukázali to najlepšie a najkvalitnejšie z ich tvorby. Spomína to aj Greg Lake, že ide o ich najvydarenejší album. A ja s ním súhlasím.

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Trilogy
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer

Conception - State of Deception

Conception / State of Deception (2020)

horyna | 4 stars | 04.08.2020

Letošní rok se nese na vlně návratů velkých metalových jmen devadesátých let. Po stěžejním studiovém comebacku jedné z vůbec nejcharismatičtějších ikon žánru, na vysoké technické úrovni hrajících Psychotic Waltz, tu máme po loňském ep i plnohodnotnou práci norských power-progresivistů Conception. Ti se letos vracejí po dlouhých dvaceti třech letech a podobně jako parta Budy Lackeyho v naprosto vrcholné formě.



Už při letmém pohledu na přebal aktuálního lp musí být všem znalcům dřívější tvorby této kapely, ale i Khanova předešlého působiště u Američanů Kamelot jasné, jakými cestami spletitosti se budou ubírat hudební myšlenky naší čtveřice. Ano, nové songy na tomto nosiči budou podobně pesimistické a trudné, jako je temná malba aktuálního díla. Roy Khan si právě z Kamelot odnesl ne zrovna pozitivní náhled na dnešní svět a zrcadlově příbuzné pocity velice sugestivně převtěluje i do nových Conception. Tolik známou a působivou epiku desek Parallel Minds, či In Your Multitude, letos nahrazuje tragika, osudová nevyhnutelnost a až hmatatelná temnota. Avšak tím také veškerá podobnost s touto, dnes už zase průměrnou, kolovrátkovsky nudnou skupinou zpoza velké louže končí. Hlavní leader a mozek Conception Tore Ostby, je naštěstí zcela jiného skladatelského formátu než Thomas Youngblood a "své" hochy vede po mnohem sofistikovanějších cestách osudu, než jeho americký protějšek.



Už během první písně (po kapku fádním symfonickém Intru) Of Raven And Pigs, dostává posluchač pocit něčeho jen těžce uchopitelného. Touha průzkumu nových teritorií je u letošních Conception právě v tomto úvodním songu zřejmě nejhmatatelnější. Nervně roztříštěný pocit nesourodých, avšak do sebe navzájem dobře zapadajících tónů dává na srozuměnou, že se kapela nehodlá uzavírat novým vlivům z venku. Přece jen uplynulo víc jak dvacet let a zkušenosti i pocity prožívá věkově zralý člověk na docela jiném vývojovém stupni. Novinku tak není lehké exaktně kategorizovat a to ani v poměru k dvojici technicky předimenzovaných alb projektu Ark. Dvojice dalších skladeb Waywardly Broken a No Rewind, přináší naopak spíše klasický, na výborných riffech postavený model minulosti, ale aktuální zvuk (mimochodem velice povedený) a děsivě spletité spektrum klávesových zvuků, usazují tyto písně na trochu jinou kolej. Vlastně podobné je to pak s celou deskou. Dalo by se tedy tvrdit, že aktuální novinka navazuje blízko místům, kde poslední nahrávka Flow končila. A i když letošní pokus nezní tolik charakteristicky a v konečném důsledku není ani tolik objevný, jako byl onen jedinečný skvost ze závěru jejich první periody, punc jedinečnosti a nevšedního zážitku přesto nepostrádá. Navíc Roy Khan zase jednou všem neumětelům dokazuje, proč právě on znovu patří mezi největší zpěváky naší doby.



Conception se tedy konečně vrátili a dokonce ve své původní sestavě. Kdo chce, může tento návrat označit comebackem roku, který si v reálné podobě dokázal skutečně představit asi jen málo kdo. Deska se rozhodně povedla a kniha s příběhem této jedinečné party ze severu je znovu otevřena. Už teď se těším, jak bude vypadat její další kapitola.

» ostatní recenze alba Conception - State of Deception
» popis a diskografie skupiny Conception

Airbag - A Day at the Beach

Airbag / A Day at the Beach (2020)

horyna | 5 stars | 03.08.2020

Severské země jsou v prog-rockové škatulce značně neprozkoumanou oblastí. S vyjímkou mocného Švédska, kde se během devadesátých let začaly nové spolky rodit jako houby po dešti a média všeho druhu tyto tlačila do popředí zájmu jako buldozer obrovskou hroudu hlíny, okolní státy žádné výrazné želízko do ohně nabídnou nedokázaly. Nebo alespoň ne takové, které by se nějak výrazněji zapsalo do tehdejších hudebních análů. Ze sousedního Norska mi kdysi dávno padly do oka jen power-progresivisté Conception, posléze Ark a v melodičtějším segmentu součatsníci Europe, TNT.

V posledních letech, možná už dokonce desetiletích, se i tady líheň obdobně zaměřených souborů začala značně rozrůstat. Kromě mimořádně oblíbených, k sedmdesátým rokům vzhlížejících Wobbler, zde bodují i náladotvůrci Gazpacho a nově též mimořádný objev posledních let, kapela Windmill, jejichž sláva stoupá strmě vzhůru a jestli jim nasazená fazóna vydrží i nadále, bude jednou budoucnost patřit právě jim. Mezi vyvolené a zároveň umělecky nejambicioznější soubory, je nutno připočítat i dávný Pink Floyd-ovský revival, kapelu Airbag.

Ti vydali před pár dny páté studiové album A Day at the Beach, na němž prezentují svůj postupný odklon od učitelů P. F. zatím vůbec nejzřetelnějším způsobem. Velice pozitivní kritiky ze zahraničí mluví jasnou řečí a dle místního hodnocení stopuji, že ani našinci není jejich současný postoj cizí. Po podpisu smlouvy se společností Karisma Records a sérii ep, na nichž získávala kapela postupně ostruhy a nabírala vítr do plachet, byla tvůrčí snaha korunována prvním regulérním albem Identity. Ale až desky The Greatest Show On Earth a Disconnected dokázaly posunout tvář této party k novým, patřičně inovativnějším horizontům. Airbag se pozvolna zdokonalovali a získávali pevnou půdu pod nohama.

Letošní novinka je jejich nejdospělejším, nejvyrovnanějším a nejctižádostivějším projektem. Kluci pochopili, že i malinko svižnější tempa jsou v jejich podání natolik obdivuhodná a silná, aby dokázaly posluchače patřičně emočně uchopit a pozvolnou stupňující se dynamikou jej náležitě přitlačit na zeď. Hlavním nástrojem, který má za úkol se o posluchače "starat", jsou stejně jako v minulosti klávesy. Naprogramované zvuky, nasamplované hlukové bariéry, ruchy všeho druhu, ale i uklidňující, floydovsky sentimentální plochy, vytvářejí napříč celou nahrávkou směsici jen těžko slovy popsatelných pocitů. Jsou to koláže zvuků, barev i harmonií. Aranžérsky mimořádně připravená kapela, dokáže z této polohy vytěžit maximum na celé hrací ploše. Hlas Asle Tostrupa je pak dalším z nástrojové řady a svým odevzdaně zasněným, lyrickým přednesem, dodává jednotlivým písním na osobitosti a charakteru. Sugestivní cítění jde ruku v ruce s Gilmourovsko romantickým stylem a po malých skupenstvích přisypává do hudební složky elementy vzdušnosti a elasticity.

Letošní Airbag dokázali protnout historii se současností. Zřetelně se odklonili od Pink Floyd-ovské přijímky a s pomocí soudobých elektronických vymožeností, stanovili nový esteticky prvek ve vnímání prožitkových hodnot. Umělecký kredit souboru se prostřednictvím novinky nebývale vzedmul a její obsah tak můžeme směle pasovat vedle posledních dvou počinů atmosféricky obdobně nabušených Pineaple Thieff.

» ostatní recenze alba Airbag - A Day at the Beach
» popis a diskografie skupiny Airbag

Lanegan, Mark - Mark Lanegan Band – Bubblegum

Lanegan, Mark / Mark Lanegan Band – Bubblegum (2004)

Konnie | 5 stars | 02.08.2020

Album Bubblegum nebylo prvním hudebním nosičem, který vznikl pod hlavičkou projektu Mark Lanegan Band, jak se někdy mylně uvádí. O rok dříve mu předcházelo EP s výstižným názvem Here Comes That Weird Chill, které nelze v souvislosti s následujícími deskami tak úplně opomenout. Nejen, že se na něm poprvé objevuje výrazná (a významná) skladba Methamphetamine Blues, kterou Lanegan zařadil poté i na Bubblegum, ale rovněž proto, že na tomto EP začal Lanegan již natvrdo testovat svůj nový hudební styl. Lze jej vlastně považovat za jakousi předzvěst jeho mladšího žvýkačkového sourozence a jistý odrazový můstek autorova pozdějšího hudebního směřování.
Není mým záměrem zde vyrábět nějaké konspirativní teorie na téma “co vedlo autora k takovéto tvorbě”. Evidentní ale je, že pokus vykročit, jak se dnes s oblibou říká, ze své komfortní zóny, již představovala pohodlná škatulka blues a folk rocku, učiněný na předchozím EP Laneganovi zachutnal a rozhodl se v tomto experimentování pokračovat. Ať už byly příčiny jakékoliv, výsledkem bylo přelomové album…

Velmi zjednodušeně řečeno lze Bubblegum označit za album bluesové, ale to by bylo označení trochu zavádějící. Je to deska kontrastů. Jakoby Lanegan stál doširoka rozkročen na dvou zdánlivě oddělených březích, z nichž jeden nese pomyslný název “typické Laneganovské blues”, zatímco z druhého se na nás valí ozvěny punku, stonerrocku a syrový industrial.
Na jeho “bluesovém” břehu jsou kořeny prorostlé hluboko, slibují stabilitu, a autor se zde cítí bezpečně, je autentický a přirozený. Skladby tohoto typu jakoby mimochodem sype z rukávu a lehce si s nimi pohrává. Pracuje s nimi např. jako se zpívanou poezií – v úvodní When Your Number Isn't Up. V One Hundred Days doprovázené vokálem Chrise Gosse kreslí takovou atmosféru, že se nemohu ubránit dojmu, jako bych zaslechla ozvěnu LP Above a šerem právě prošel stín Laynea Staleyho. Jindy volí podobu milostné balady v křehké a subtilní záležitosti Strange Religion, kolem níž lze našlapovat jen zlehka, po špičkách a se zatajeným dechem a možná i zavřenýma očima…, jindy staví na klasickém refrénu a typické rytmice – Like Little Willie John. Chytlavé blues s “cikádami” v pozadí – nemůžu si pomoct, ale prostě si musím aspoň při refrénu lusknout prsty do rytmu. God damn! Jak to ten Lanegan dělá? :-)

Tyto i další skladby z bluesového balíčku jsou nezpochybnitelně výborné, ale samy o sobě by na výjimečné album nestačily. Proto se nyní zahleďmě na druhý břeh…
Asi nejpopulárnější skladbou je duet Hit the City, vydaný na singlu, ve kterém našemu zpěvákovi výborně sekunduje P. J. Harvey. Atmosférou mi skladba připomíná melodičtější doby Velvet Underground – snad zdánlivou jednoduchostí, jakoby plochou rytmikou, zahulenými kytarami… a ten správný šmrnc tomu dodává Polly svým nenuceným ječáčkem.
Další z této povedené party songů se na scénu valí bez jakéhokoliv varování – výše zmiňované Methamphetamine Blues. Už úvodní Laneganův jízlivý smích dává tušit, že to asi bude pekelná jízda. Rytmus tvrdě udávají údery jako kladivem do kolejnice a s úvodním hvízdutím se mašina dává do pohybu, písty pracují, pára syčí, na takovémto pozadí lze skoro stěží rozeznat vokální účastníky této mašinérie – Natashu Sneider, Wendy Rae Fowler, Grega Dulliho či Nicka Oliveriho. Nejspíš odkaz několikaletého autorova působení v QOTSA. Tento vliv nelze přeslechnout ani v dalších obdobných skladbách – punkové sprše Sideways In Reverse tak trochu ve stylu Iggyho Popa, nebo v Can’t Come Down, v jejímž závěru se zkreslené kytary, hektická rytmika i industriální efekty slévají do jednoho velkého společně úpícího balastu. V podobném duchu ještě posluchače Lanegan pěkně povozí v předposledním nabušeném Driving Death Valley Blues.

Oba tyto zdánlivě protilehlé hudební břehy se budou v budoucnu v autorově tvorbě různě prolínat, navzájem ovlivňovat a kombinovat ještě s dalšími prvky, aby z nich nakonec vznikl osobitý styl, tak chrakteristický pro Laneganova vrcholná alba. Můžete podotknout, že to všechno už tu v nějaké formě bylo a Dark Mark nepřináší vlastně nic tak nového. Ale pro mne jsou tyto skladby plné úžasné energie, mají drive, který svědčí o tom, že Lanegana jejich komponování prostě muselo ohromně bavit. A myslím, že neméně si to užívali i jeho kolegové a kolegyně při nahrávání tohoto alba.
Ta opravdovost, nadšení a radost z tvorby jsou asi nejvíc, co může autor do svého díla vložit, zbytek už zůstává na posluchači. A tak nějak to asi i Lanegan myslel, když v jednom z rozhovorů kdysi otevřeně řekl: “No, dělám hudbu pro sebe. Tak, aby se líbila mně, ale s vědomím, že ji uslyší i další lidé, a s nadějí, že se některých z nich hluboce dotkne. … Sleduji jen své vlastní postoje. Když se to lidem líbí, je to jako nečekaná poleva (na dortu).”

» ostatní recenze alba Lanegan, Mark - Mark Lanegan Band – Bubblegum
» popis a diskografie skupiny Lanegan, Mark

Believe - World is Round

Believe / World is Round (2010)

horyna | 5 stars | 01.08.2020

Kotouč World Is Round polských Believe, jsem si přes dva roky hýčkal a schovával stranou na hromadě mezi dosud neprozkoumanými cédéčky. Minulý měsíc jsem jej konečně nakrojil a takřka s prvním poslechových testem ho ihned zařadil ke klenotům té nejvyšší třídy. Jestliže mi předchozí This Bread Is Mine na několika místech ještě malinko kolidovalo v tvrdě metalových útvarech, které u Believe slyšet nepotřebuji, druhé album s Karolem Wróblewski za mikrofonem je o poznání vzdušnější, svobodnější, načančanější a hlavně pestřejší. Dle mého jde o maximálně propracovaný prog-rock, kvality zcela srovnatelné s těmi nejlepšími zámořskými veličinami současnosti.



Už překrásný půl minutový úvod konejšivé World Is Round - Part 1, disponuje silou náležitě vtáhnout diváka do děje, aby pak první ucelená píseň nazvaná No Time Inside, svými zatěžkanými Gilovými "údery" slabší jedince pořádně potrápila. Jednou z top skladeb je hned třetí World Is Round - Part 2. Brilantní práce kytary, krásně sejmutá basa a sporé bicí spolu s Karolovým intonačně nádherným hlasem, malují výjev dle Michelangelovi Sixtinské kaple. Skladba je velmi éterická, takřka nepolapitelná, zasazena do tichých odstínů rezonujících myšlenek svých tvůrců. Když se poté do hry vloží ještě Satomi se svými houslemi, průchod nadpozemským chrámem doznává vrcholu. Po malinko tvrdší a depresivnější Cut Me Paste Me, následuje několik páteřních, velice sugestivních písní, kterými však není tak snadné se proposlouchat. Vrchol desky osobně vidím v posledních třech věcech. Nejprve je to zvláštně těkavý song Guru, ve kterém mají housle velmi důležitou roli a celá atmosféra je i díky sólu na sitar značně abstraktní. Devátá New Hands je překrásnou klavírní baladou, ve které nad jiné vynikne zpěv mistra Wróblewskiho. Parádní atmosférický klenot. Poslední je par monster song, deset minut dlouhý Poor King Of Sun/Return, zasazen do zcela nečekaného, silně orientálního oparu. Finále jak se patří.


Dle mého je album World is Round druhým nejlepším počinem kapely Believe a jeho renomé se nachází v těsném závěsu za nedobytným The Warmest Sun In Winter. Jde o výborný materiál, na který už dle mého dnešní Believe skladatelsky nedosáhnou. Ale rád bych se u další desky mýlil.

» ostatní recenze alba Believe - World is Round
» popis a diskografie skupiny Believe

Sylvan - Posthumous Silence

Sylvan / Posthumous Silence (2006)

EasyRocker | 5 stars | 30.07.2020

Sdružení kolem charismatického pěvce Marca Glühmanna je u mě už léta nepsaným favoritem progresívní scény za západních hranicí. S tímhle albem přišli se závažnými postuláty života a smrti, samoty, úskalí lidských vztahů až po posmrtný chlad. Témata pro Sylvan typická, a jako mocná nadstavba plyne geniální hudební děj.

Působivá malba Eternity Ends klávesového šéfa Volkera Söhla a chrámové sbory - osudovost a chlad, jako u Dead Can Dance. Také Bequest Of Tears je v režii chladivého klavíru, zvukových efektů a elastických maleb houslí. Neústupná strunná demolice Kaye Söhla, ataky smyček a mistrně sólující finále. Nálož In Chains - to už jsou Sylvan, jak je miluju. A beze slov sledujeme mr. Glühmanna, jehož stratosférické vibrace vykreslují momenty okovů, pout a šílenství. Kytarově-klávesový můstek Bitter Symphony se přelije v jedno z nejvybranějších sylvanovek - Pane Of Truth. Budují ho malůvky i bouřící Kayova sóla, hlazení smyčců, těžká střední tempa, explozívní refrény. Tenhle kolos doposlechnout, a zemřít. Všudypřítomný Volker Söhl si vzal pod dohled miniaturu No Earthly Reason. Dalším odlitkem hutné oceli, plivajíc síru na míle daleko, je Forgotten Virtue. I sem se vešel konejšící klavír. Jedno z nejlepších výstupů si Volker Söhl střihl v úvodu The Colors Changed. Není na to sám - svou duši tu upsal ďáblu i Marco Glühmann - už ty motivy květin, měnících barvy, až psychika kolabuje..... uff! Ambientní A Sad Sympathy
dávají loopy lehký taneční nádech. Elitní Questions pokračuje výsostně moderně - skvostné Harderovy bicí, a čarodějné duety kláves a kytar. A když Marco, poddán osudu ječí: Když mě zamkli uvnitř, zlomím se? Když vyrostu, zešílím a ztratím hlavu?, běží po zádech mráz.
A protože obtížím čelí odhodlaně, i z Answer To Life září pozitivně nakažlivá energie, jakkoli je mistrně odehrána.
Message From The Past je klavírně-ambientní, relaxační přelom. The Last Embrace je dokonalou freskou šílenců, jako by se tu zjevil mr. Fripp. Až jazzové zlomy, zborcené riffy, odlidštěná chemie... To není ani pro ty připravené. Co zprostředkuje A Kind of Eden, popsat nejde, přesahuje to pozemské vnímání hmoty. Popis zahrad Ráje, úlevy těla i duše v oázách klidu, je pro mě jedno z nejlepších hudebních vyznání všech dob. A památnou vizitku je bez pochyb i titulka - hold chladu posmrtného bytí. Všichni se směr finiš opírají nadoraz, a přesto je vše přirozené. Navrstvené kaskády sól všech a všeho, stop-time a orchestrální doznění. Nemůžu jinak, 10/5.

Až do nedávna jsem z Němec znal (spolu s RPWL) jen tenhle kvintet mágů. A konečný lahodný produkt jejich spojení mě omámil - od kovového řeziva a hladivý artrock až po divadelní mini-vsuvky. Tenhle vývozní opus u mě ční do podobné výše s Home, Artificial Paradise, Force of Gravity... Výtky? To se ví, přátelé... počet recenzí tady. Sylvan jsou pro mě tak nějak skrytí géniové.

» ostatní recenze alba Sylvan - Posthumous Silence
» popis a diskografie skupiny Sylvan

Perfect Beings - Vier

Perfect Beings / Vier (2018)

bullb | 5 stars | 30.07.2020

O trojici muzikantov Ryan Hurtgen, Johannes Luley, Jesse Nason som sa dozvedel až na tomto fóre. Postupným „analyzovaním“ vydaných všetkých troch albumov Perfect Beings ma zaujal posledný s názvom Vier. Pozor, ostatné ani zďaleka nie sú odpad, ale o nich inokedy.

Mám pocit, že práve Vier je po všetkých stránkach dokonalý. Už len samotný obal, na ktorý som si vždy potrpel, je graficky zaujímavý a vytvára vstup do hudobného sveta Perfect Beings. Tvoria ho štyri časti: Guedra, The Golden Arc, Vibrational a Anunnaki. Každá z nich obsahuje ďalšie časti rôzneho trvania. Podľa môjho názoru aj polovica z nich by stačila pre niektoré skupiny na vydanie albumu. Je tu rôznorodá zmes krásnych melódií poprepletaných s aranžérskymi nápadmi, pričom dokopy tvoria silný hudobný zážitok. Technické predvádzanie tu nie je. Veľká vec, že takto jednoducho bez muzikantského technického šialenstva dokážu poslucháča dostať. Je to umenie! Zároveň nemám pocit, že už som to niekde počul, že sa opakujú.

Nie som zástancom veľkých analýz. Cieľom bolo naznačiť, že existuje niečo krásne a tajomné zároveň. Nepredvádza sa, čaká na vás, aby ste to prijali. Stojí to za to. U mňa to platí. Absolútna hudba.

» ostatní recenze alba Perfect Beings - Vier
» popis a diskografie skupiny Perfect Beings

Magellan - Hour Of Restoration

Magellan / Hour Of Restoration (1991)

horyna | 4 stars | 30.07.2020

Dne 4. 5. 2020 jsem se v recenzi na Magellan-ovský opus Symphony for a Misanthrope, zmínil o měsíčním skluzu objednaného 2CD této kapely, na něž vydávající společnost Magna Carta umístila v reedici obě dvě jejich první desky. Dlouho předlouho se nic nedělo a na Milánské celnici pomalu zapadával můj balíček, nejspíš společně s tunou dalších, pořádnou vrstvou prachu. Po několika dalších týdnech marného čekání jsem se s majitelem bez problémů dohodl na vrácení peněz, a v periodě několika dnů se vždy zvědavě podíval skrze doručovací aplikaci na stránky České pošty, na kterých viselo album v neměnném stavu od začátku dubna. Pořád jsem pevně věřil, že se vše dostane do starých kolej a že deska doputuje ke svému majiteli. Po třech měsících jsem tento boj s větrnými doručovacími mlýny vzdal, když se najednou vše rázem během pár dnů dokonale změnilo. Stal se zázrak. Myslím si, že jsem ještě nikdy nečekal skoro čtyři měsíce na podobný tovar. Dnes jsem konečně hrdým majitelem dalších Magellan a musím podotknout, že čekání, nečekání, ty alba za to stojí.



Na poměry debutu, jde v případě desky Hour of Restoration o nesmírně ambiciózní projekt, prostý jakýchkoliv chybiček, jež některá první díla svých autorů provázejí. Svéhlavě skladatelsky uchopená, progresivně rocková nahrávka (občas zasahující i do metalových sfér), nepostrádá patřičné charisma své doby, v níž vznikala. Mně osobně její zvuk, charakter a specifické atmosférické fluidum, připomínají stylově i dobově ne úplně nepodobně ukotvené desky jako Wounded Land od Threshold, debut Shadow Gallery, či první práce ostrovanů Landmarq. Ovšem co se týká hudby, s výše jmenovanými soubory jsou Magellan značně v rozporu. Bratři Gardnerovci, jež tomuto spolku kdysi vdechli život, při psaní vlastního materiálu putovali po slohově krkolomnějších cestičkách. Jejich obliba ve fůzích různého druhu je znát už na tomto debutu. Pravda, sice to ještě není ten tolik sugestivní progresivní uragán jako na Test of Wills, nebo deskách pozdějších, to však mě osobně vůbec nevadí. Ucelenost a teatrální melodie patří ke znakům, jež Hour… zdobí nejen na jeho povrchu, ale i uvnitř skladeb samotných. Trentova genialita se z velké části ukazuje už tady. Přítomny jsou jak výborně napsané a zahrané kytarové riffy bratrem Waynem, občasné nakouknutí do fusion, i v budoucnu častěji se otvírající disharmonické dveře, tak mohutné hradby kláves, změny temp a nálad a samozřejmě Trentův nezaměnitelný, v té době ještě mladicky vyhlížející zpěv. To všechno po kupě tvoří vzácný konglomerát jejich hudby. Tolik omamný a návykový.



Debut Magellan mě překvapil, jako v poslední době málo která deska. Možná to bude tím, že jsem čekal rozhodně méně, než jsem v konečném důsledku obdržel, nebo mě jejich pojetí prostě jen natolik oslovilo. Každopádně se už teď těším na poslech disku č. 2, který si schovávám pro speciální příležitost, na kterou musí dozrát ten správný čas.



PS: a jestli jsem se ještě nedávno děsil poslechu automatického bubeníka, dnes musím naznat, že to bylo naprosto zbytečné. Nejen, že posluchač něco takového vůbec nevnímá, ale celá tato anabáze s computerem je udělaná tak „namachrovaně“, že v konečném výsledku zní ony bicí jako kdyby za stoličkou seděl člověk z masa a kostí.



No a nakonec ještě speciální poděkování kolegovi v prog fochu maximálně fundovanému. Braňo, děkuji! Nebýt tvé nedávné podpory Impending Ascension, nejspíš bych o tvorbu Magellan v takovém rozsahu nikdy nezavadil.

» ostatní recenze alba Magellan - Hour Of Restoration
» popis a diskografie skupiny Magellan

Camel - A Nod and a Wink

Camel / A Nod and a Wink (2002)

horyna | 5 stars | 28.07.2020

Na otázku, kterou kapelu si recenzně zvolit jako nejvhodnější pro návrat na stránky Progboardu, jsem našel odpověď velice rychle a snadno. Celkem jednoznačně padla volba na mou velmi velmi oblíbenou partu Camel. Tuto skupinu sice neposlouchám nějak závratně dlouhou dobu, zato velice často a s patřičnou vervou. Tak nějak sám sebe za ta léta pasuji do role věrozvěsta jejich hudby. Ve svém okolí jsme s ní pár známých už „nakazil“, a jelikož teprve nedávno přišel ten správný okamžik na rozbalení jejich posledního cd, které jsem doposud jako jediné ještě neměl to potěšení slyšet, nepřestanu ani teď. Camel si dle mého propagaci zaslouží jako málo kdo jiný.


Zanedlouho tomu bude dvacet let, které uplynou od tohoto posledního alba Camel, které Andi Latimer vydal v roce 2002 a které ve svém erbu nese název A Nod and a Wink. Jde o čtrnácté studiové album a vydáno bylo na labelu Camel Productions. Album bylo věnováno Peteru Bardensovi, který zemřel v lednu téhož roku. A i když za těch mnoho let, které uplynuly od jeho vydání do éteru čas od času pronikla zpráva o možném chystaném nástupci tohoto díla, dnes už asi jen málokdo předpokládá, že k nějaké podobné události kdy dojde. Přesto, že má Andy za tu dlouhou dobu dle jeho slov materiálu dostatek, možná už není ta pravá chuť k jeho realizaci a možná už skrze Andyho vleklou nemoc ani potřebná síla.



Každopádně jestli má být A Nod and a Wink tou poslední studiovou tečkou této kapely, stále jde o rozloučení ve velkém stylu. Jsou to totiž ti nejsprávnější Camel, jaké si člověk jen umí představit. Nechybí tu žádný z jejich rozpoznávacích znaků. Atmosféra alba je znovu velice intimní a melancholická. Jednotlivé písně mají opět dar přikrýt posluchače svým snovým oparem a velice něžně jej zpoza tlumených, nikam nepospíchajících tónů čechrat a konejšit. Intenzivní skupenství emocí a nepřeberné množství srdce hladících melodií, podpírá nápaditá instrumentální práce, jež nepostrádá pestrost a dostatečný počet nosných nápadů a myšlenek. Pokud bych měl tuto nahrávku umístit do nějakého žebříčku tvořeného čtveřicí posledních alb Camel, bude ona nahrávka figurovat na místě druhém, hned za nedostižným Rajaz.



Osobně vnímám kapelu Camel jako art-rockového mohykána druhého sledu. Oni nikdy nepatřili mezi nejužší okruh stylově podobných gigantů, kteří čerpali dosaženou slávu největšími doušky. V oblíbenosti a prodejních číslech nikdy neatakovali souputníky Yes, Pink Floyd, nebo King Crimson. Ovšem jejich kompoziční dar a unikátní charisma by je do podobné role snadno dokázalo pasovat. Asi jako většina posluchačů takto orientované muziky, jsem i já Camel objevil až dlouho po výše jmenovaných kapelách a dalších, médii do popředí zájmu tlačených souborech. Jejich škatulka snese nápis soft-art-rock a spolu s Caravan, Barclay James Harvest, Moody Blues a Strawbs, patří mezi největší šampiony emocemi nasáklé, úchvatně atmosférické muziky. Camel Forever.

» ostatní recenze alba Camel - A Nod and a Wink
» popis a diskografie skupiny Camel

Karmakanic - Dot

Karmakanic / Dot (2016)

bullb | 5 stars | 28.07.2020

Dot je doposiaľ a aj ostane posledným dielom Karmakanic. Pravdou je, že u mňa to bol jeden z prvých ich albumov, ktorý som počúval. Je to už pár dní, keď „sústredené počúvanie“ práve spomínaného Dot ma podnietilo k tomu, aby som napísal pár viet a podelil sa tak o zážitok.

Úvod je zmes šumov, ktorý by mohli pokojne mohli vynechať. Je však jasné, že to je zámer. Nasleduje jednoduchý klavírny motív, po ňom Göran Edman nás pozýva ďalej. Mohutný melodický break rozbehne skladbu s takýmto dlhým názvom, dokonca má časť 1. a 2. : God The Universe And Everything Else No One Really Cares About Part. 1 sa dá nazvať suitou, v ktorej prevládajú melodické motívy, ale sú tu aj divokejšie časti. Pôsobí viac „učesaným“ dojmom oproti skladbám z predchádzajúcich albumov. Tu som zaregistroval zmenu na poste klávesových nástrojov a bicích. Záhada je vyriešená. Šéf Jonas Reingold siahol po iných, ktorí vôbec technicky nezaostávajú za ich predchodcami. Podľa anotácie hrali s dosť veľkými hudobnými esami. Na pomoc im dorazil aj Andy Tillison.

Táto zostava hráčov ma dokázala omotať vznešenými melódiami, či už v spomínanej God The Universe... , ale aj takmer „popovými“ Higher Ground a Steer By The Stars. Poctivo priznávam, že textom som nikdy nepripisoval význam, veril som a verím na univerzálnosť hudby. V tomto prípade som rýchlo prebehol texty, ktoré nie sú optimistické, ku koncu však v súlade s hudbou v skladbách Travelling Minds, potom aj v záverečnej God The Universe And Everything Else No One Really Cares About Part. 2 vzbudzujú istotu, že všetko je nakoniec fajn a život je krásny.

Krásne, široko objímajúce melódie. Brilantná technika hráčov. Po poslednom akorde klavíra mám pocit, že Dot sa oplatí vypočuť ešte raz.

Stále som pod vplyvom tejto hudby. Hodnotenie je bohužiaľ vždy subjektívne. Opravujem pôvodné a mením na plných 5*.

» ostatní recenze alba Karmakanic - Dot
» popis a diskografie skupiny Karmakanic

Twin Age - Moving the Deckchairs

Twin Age / Moving the Deckchairs (2000)

jirka 7200 | 4 stars | 28.07.2020

Od vydání zatím poslední desky souboru Twin Age „Moving the Deckchairs" uběhly již dvě dekády. Po vcelku přívětivých recenzích na mnohých hudebních serverech se veškeré další zmínky o chodu kapely ztratily ve víru zapomnění. Tak to někdy chodí, zastavme se tedy alespoň na chvíli u tohoto alba...

Délka stopáže opět oproti předchozímu CD narostla - sice jen o tři minuty, ale také o tři písně. Je tedy jasné, že se celkové zkrátila délka skladeb, jen tři z nich dostaly větší prostor k vyjádření vnitřních nálad a pocitů, zbylých šest si muselo vystačit s průměrnou délkou pěti minut.

Ve většině recenzí se uvádí, že na tomto albu došlo k určité změně hudebního směrování. To je i všeobecně přejímaný verdikt hudebních periodik. Já po dlouhodobějším studiu zastávám poněkud odlišný názor. Jistě, drobné indicie odlišností lze predikovat z kratších, úderněji pojatých skladeb, výraznějších refrénů a zajímavém a zpestřujícím zapojení zpěvačky Idy Rönn. Celkově největší posun dle mého nastal však ve výsledných aranžích a mixu, který dle mého názoru nahrávce poněkud ublížil. Bicí (sice stále bravurnějšího a lepšího Jörgena Hansona) byly nahalovány a brutálně vytaženy do popředí, společně se zpěvem, basovkou. Kytara se v celkovém objemu zvuku spíše ztrácí, na tomto albu se posunula do méně nápadité a podružné role. Naopak, nejdůležitější nástroj v tomto hudebním stylu – klávesy všech podob byly maximálně upozadněny a větší prostor dostaly jen minimálně. Krásný a zajímavý hlas Idy a vkusně doaranžované cello basáka Petere Petterssona celkové vyznění něměly šanci zachránit.

Pachatelem byl dle bookletu jistý Clas Sjöstrand, majitel malinkého studia v Göteborgu, kde vznikaly především demo nahrávky místních rockových, především metalových souborů. Clas byl pravděpodobně osloven kapelou, která měla jen omezené finanční prostředky na nahrávání a on se Twin Age ujal, materiál nahrál, zmixoval, vyprodukoval a zmástroval. Do celkového vyznění vnesl svůj názor a své představy, tak jak to u producentů bývá.

Pokud máte trochu představivosti, proveďte malý test. Imaginárně při poslechu pohněte šavlí na mixážním pultu a vytáhněte zvuk kláves a potlačte trochu bicí a basu. Já na konci pokusu zjistil, že ve výsledku by songy z 90% navazovaly na úspěšný albu Lialim High.

Pár slov k obsahu. Album otevírá křehká Days Long Gone – duet Idy a Johana, jehož hlas je jemně zkreslen. Pěkná skladba, kde kytarista jen tak jemně tu a tam hrábne do strun. Škoda zbytečně hřmotné rytmiky. Další, přímočará a jasná hitovka It Never Ends uhání jak o závod, v tak svižném tempu slyším kapelu poprvé. S následnou Losing the Time I've Won si kapela vyhrála. Skladba je v aranžích velmi střídmá, v mezihrách se střídá akustická kytara se syntenzátorem nebo drobnými zdobnými krajkami elektrické kytary. Velmi pěkně vystavěná a vygradovaná píseň. První z vrcholů na albu. Na čtvrté My Dreams are Fulfilled miluju melodickej refrén, opět s nápaditým zapojením Idy. Radost poslouchat nápadité bubnování Jörgena Hansena.

Instrumentálka The Last Itas nepřináší nic moc zajímavého, zato šestá, střednětempá Waking up je velmi povedená, jasně identifikující soubor podle svébytného frázování zpěváka a nádherné melodie se nemohu nabažit. Two Stories opravdu na mě tak působí – jako dvě části skladby spojené v jeden celek, zvukař opět experimentoval s hlasovými efekty. Do předposlední křehké balady How Can You Dream naštěstí nezasahoval, nechal ji v plně akustickém provedení se španělkou a cellem. Tu a tam ztemnělé pódium osvětluje tenký parsek kláves na pozadí. Ida opět pěkně doplňuje Johana. V závěrečné, rtuťovité a dramaticky pojaté The Gates Will Open to na chvilku vypadá, že se klávesy proderou odkudsi ze sklepa, ale bylo to jen chvilkové zdání….

Závěrem : kapela přišla do studia s kvalitním materiálem, který by mohl kvalitativně a důstojně navázat na předešlý opus Lialim High. Skupina neustrnula na místě a prokázala schopnost vývoje směrem ke svébytnějšímu projevu. Bohužel zvukař s výsledným mixem desce podtrhl nohy. Škoda, že Twin Age nedisponují takovými možnostmi, jako kolegové z IQ, neboť tento materiál by byl kandidátem na remix jako hrom…..

P.S. : Jinak jsem slíbil, že se podělím o výsledky mého detektivního pátrání. Podařilo se mi kontaktovat klávesáka Carla Johana, který uvedl, že si kapela dala jen pauzu :-). Každoročně se schází a uvažují obnovení koncertní činnosti, hlavně díky žádostem fandů z Itálie. Tak držím palce, k tomuto požadavku se připojuji a jistě se mnou í mnozí z vás!

» ostatní recenze alba Twin Age - Moving the Deckchairs
» popis a diskografie skupiny Twin Age

Clarke, Stanley - East River Drive

Clarke, Stanley / East River Drive (1993)

stargazer | 3 stars | 26.07.2020

Stanley Clarke v devadesátých letech, co do počtu jeho solových alb nějak zamrzl. Neříkám, že nic netvořil, spíš se věnoval různým projektům, jako skvělé Vertú, nebo fantastické Rite Of Strings, taky spolupracoval s George Dukem a taky tu máme projekt Animal Logic II, který jsem spolu s jedničkou z kompletu vyřadil a odnesl do sklepa na to nejvzdálenější a nejtemnější místo.
Stanley si zahrál i ve slavném klipu Michaela Jacksona Remember The Time. Taky hodně dělal filmovou hudbu, což je zachyceno na cd pod návem: Stanley Clarke - At The Movies/1995/.

East River Drive je jediné Clarkeho studio album mezi lety 1990 až 1999.
Úvodní skladba je soundtrack k filmu Poetic Justice. Clarke skvěle hraje, ale motiv skladby je imrvére dokolečka stejný. G.Duke obsluhuje piano a nic zajímavého nepředvedl. Druhá skladba je jediná nazpívaná s textem. Je to slaďák, jak hrnek medu. Ale Howard Hewett zpívat umí. Třetí song je taky nazpívaný, ale jakýmýsi africkými slovy, které spíš působí jako doprovod k nástrojům a nemají sdílný obsah. Clarkeho hra opět vyniká. Další věc se nese v klidnější poloze, je postavena na smyčcovém orchestru a saxofonu, Stanley opět exeluje.
I'm Home Afrika je taky zpívaná a text se točí pořád dokola tohoto názvu. Je to rychlá, proaranžovaná píseň....lehká kytara, perkuse, syntezátory, ságo a pravidelné elektrické bicí.
Boyz N The Hood, další víceměné pomalejší soundtrack, vystavěný na string orchestru, saxo. a akustické kytaře.
7má skladba je takový topík alba. Atmosféra skladby vybízí k tanci, pohodlně vas přenese někam do nočního baru, kde hraje kapela a tančí se tam. Clarke opět předvádí své bassové kusy a sekundují mu slavní Hubert Laws - flétna a Jean Luc Ponty - elektrické housle.
"Co když zapomenu šampáňo" je ryze bassová záležitost, propojená s piánem a opět vystavěná na smyčcových aranžích.
Na postu deváté písně je pohodová, ve středním tempu vedená skladba, opět vystřižená jako z tanečního baru... string arange, basa jako z partesu, opět J.L.Ponty el. violin a H. Laws flétna.
Až dosud to bylo silně komerčně pojaté album. Závěrečné tři skladby jsou už jen pro opravdové fajnšmekry, co mají nervy z oceli. 10 a 11 skladba je jen o technice a stupnicích, možná i o procvičování prstů. Tohle neuznávám, tohle není hudba a je to moc dlouhé poslouchat, na cd pro normální posluchače to tu nemá co dělat.
Taky poslední funky track se na tohle album moc nehodí. George Duke se tu trochu víc odhalil, než na začátku alba, ale tenhle kus by se hodil víc na jejich projekty Clarke - Duke I nebo II.

Celkem to pojímám jako dobrou desku. Je sice zatraceně komerční, ale hodí se třeba, když přijede tchýně na návštěvu a vy tohle pustíte. Tchýně nebude prudit a vy si vychutnáte Clarkeho a i jiných, vinikající techniku hry. Ovšem bacha na ten závěr. Ten je jak z jiného alba. Hodnocení Tři a půl. Bye Bye.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - East River Drive
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Nine Inch Nails - The Fragile

Nine Inch Nails / The Fragile (1999)

J.Rose1 | 5 stars | 25.07.2020

Nine Inch Nails - The Fragile


Rozum mi vždy říkal, že nejlepším albem NIИ je "The Downward Spiral" - skutečná bible tvrdého industriálu, ale co si budeme povídat, srdce to občas vidí trošku jinak...




Po ukončení divokého "The Self Destruct Tour" na podporu "TDS" potřeboval Trent Reznor dobít baterie a trochu si od všeho odpočinout. Trent se zkrátka stáhnul na pár let do ústraní. I když v jeho případě to znamenalo především pauzu od živého hraní. V tomto období se již vážený a uznávaný umělec věnoval převážně producentským pracím a filmové hudbě, kde spolupracoval s takovými jmény, jako například: David Fincher, Oliver Stone nebo třeba David Lynch. Kromě dokončení "Further down the Spiral" (1995), což byla kolekce remixů k stále ještě aktuální desce, vydal v roce 1997 naprosto fantastický singl "The Perfect Drug", který se objevil na soudtracku k filmu "Lost Highway". Režisér Mark Romanek opět spojil síly s NIИ a výše zmíněný singl obohatil o parádní videoklip. V něm Reznor vystupuje jako muž, jenž truchlí nad smrtí svého dítěte, a za pomoci alkoholu (konkrétně Absinthe) se stále více odděluje od reality. Někdy mezi léty 1995 - 1998 se Trent také léčil ze svých závislostí na omamných látkách, ale o tom se nikdy moc nemluvilo.



Začátkem roku 1997 se industriální mašina dala opět pomalu do pohybu a Trent Reznor začal spřádat plány na svůj, do dnešních dnů, nejambicióznější projekt. Obklopen kapelou i celou řadou různých hudebních hostů, pracně skládal, aranžoval a ve svém mateřském "Nothing Records" studiu spolu s Alanem Moulderem mixoval a produkoval. Duchovní nástupce "TDS" dostal nakonec název "The Fragile" a šlo rovnou o dvojalbum. 21. září 1999 se dílo konečně dostalo k hladovým fanouškům. Ač kritika tehdy vesměs pěla ódy, rozčarování některých zmatených fanoušků bylo nepřehlédnutelné. Asi každý tehdy doufal, že NIИ se vytasí s něčím jako "The Downward Spiral - Part Two", že nám Trent dovolí nahlédnout za roh Spirály a dostat se ještě hlouběji. Naštěstí se Reznor vždy řídil především vlastní intuicí, a tak si věci udělal v klidu a po svém. Jestliže "TDS" útočila silou parní lokomotivy a do popředí stavěla hlavně brutální industriální attack, špínu a svinstvo celého světa, tak "TF" přináší krom občasných výbuchů agresivity, především melancholii, strach z neznámého, a také naději.
Je pravda, že po lyrické stránce album částečně navazuje na "TDS" a přináší témata, jako deprese, užívání drog, ale rozhodně nestojí primárně jen na tom. Ostatně hudba, která tentokrát zaujímá stěžejní postavení, doznala také opravdu výrazných změn. "TF" staví daleko více na elektronice, ambientu, prog rockových pasážích. Do popředí se více dostává klavír, akustická kytara a Reznor ubral i na svém agresivním řevu. Atmosféra tu zaujímá výsostné postavení a to i díky faktu, že mnoho skladeb je čistě instrumentálních. Inspirace art rockem 70. let je velmi patrná, především se mi vybavuje "The Wall" od Pink Floyd, se kterou má "TF" dost společného. Ovšem, zatímco ve Watersově životním díle se nejdříve staví a po té bourá, tak "TF" na to jde opačně, a po úvodní explozi se pracně snaží v chaosu najít pořádek.



Máme tu tedy předobraz jedince na konci svých sil, který se snaží vypořádat s depresemi, úzkostí a závislostí na drogách, leč bohužel i přes všechnu snahu se kruh nakonec uzavře a příběh končí tam, kde začal. A teď už k samotným skladbám.



Disk 1: Left Side



Začínáme zostra. "Somewhat Damaged" je postupně gradující věc. Třaskavina s dlouhou zápalnou šňůrou, která startuje zlověstným, neustále se opakujícím akustickým motivem, na který se nabalují další a další zvuky. Uprostřed vše bouchne a iniciativu přebere zboosterovaná kytara a nával industriálních ruchů. V nastalém zmatku zničená duše řve a nadává na všechny, kdo jí v těžké chvíli opustili.
"The Day The World Went Away" je jedním z mnoha vrcholů alba. Intimní, až zasněnou atmosféru, tvořenou syntezátory, proříznou kytarové riffy, které stejně jak nečekaně přišli, tak po nějaké chvíli zase odejdou, a my se tak opět můžeme ponořit do rozjímání. S blížícím se koncem skladba opět nabere na intenzitě a závěrečné sborové "Na na nah,
Na na na" bere za srdce. V základní verzi skladba neobsahuje bicí.
"The Frail" je krátká, instrumentální nádhera, stojící na klavíru. Tolik melancholie a smutku v těch několika okamžicích. Když jedu v autě za šedého, deštivého počasí a do toho mi hraje tahle věc, tak se mi chce plakat.
Plíživá, pochodující elektrárna, to je "The Wretched". Negativní flák, pozorující člověka v absťáku, který neví, kudy kam. Přidušená nasranost a zmar.
"We’re in This Together" je jednou z nejlepších věcí, jakou Trent Reznor napsal. Vytažený virbl ve sloce, tvrdá kytarová stěna v emočně vypjatém refrénu a perfektní klavír v závěru. Nalezení zpřízněné duše, opora v člověku, společný boj za lepší zítřky. Konečně trocha optimismu :-) Mimochodem, v závěru zpívaná pasáž "You're the queen and I'm the king" přímo odkazuje na skladbu "Heroes" od Davida Bowieho.
Pod číslem šest se ukrývá titulní skladba. Sloky s tajemnou basovou linkou, a tak trochu šamanským bubnem, umocňuje procítěný přednes. Melodii v refrénu naplno rozvine výborné "slide" kytarové sólo. Bystrého posluchače hned trkne, že ona silná melodie, na které song stojí, se objevuje v už zmíněné instrumentálce "The Frail". Jinak se dá říct že, "The Fragile" je v jádru love song, ve kterém jedinec vyjadřuje obdiv a silnou náklonost k druhé osobě. Ona je tou "křehkou" kráskou a nadějí ve světě plném špíny.
"Just Like You Imagined" je druhá, celkem svižná instrumentálka, popoháněná pěknou basovou linkou a hned v úvodu zaujme skvělým klavírním partem od hostujícího Mike Garsona.
V táhlé, až mistické "Even Deeper" vyplouvají na povrch pochyby a strach z minulosti, která nakonec dostihne každého. Za zmínku stojí rovněž klenutý refrén se zkreslenou kytarou a pozitivním nábojem. Přesto se v závěru skladba vrací ke své ponuré podstatě. Zvukový bizár s až filmovou atmosférou a pochodovým rytmem, to je "Pilgrimage". Asi nejzvláštnější instrumentalní položka na albu. Po delší době tu máme nářez.
"No You Don't" to je tvrdý metalový riff, valivá bicí smyčka a úsečný refrén, který na nás v závěru Reznor odštěkává jako vzteklý pes. Zajímavostí této skladby je, že po lyrické stránce částečně vypovídá o zhoršení vztahu mezi Trentem Reznorem a Marilynem Mansonem.
"La Mer" je další instrumentálka, i když obsahuje krátký text ve francouzštině, který přednese Denise Milfort. Velmi intimní věc s klavírem, cellem a nápadnou basovou linkou, se kterou se ještě v budoucnu setkáme. "La Mer" navíc skvěle připravuje půdu pro závěrečný opus.
Pro "The Great Below" se hledají těžce slova. Hladina oceánu, rozjímání o životě, smrti, naději. Hluboké basy postupně mizí a nastupující syntezátory vytvářejí až éterickou atmosféru. Píseň vrcholí v čase 2:06, kdy přijde zlom a nádherná melodie se propojí s procítěným přednesem...



Poznámka: Druhý disk je všeobecně považován za ten hůře stravitelný a těžší na poslech. V podstatě souhlasím, i když musím říct, že trpělivost přináší růže. Right Side nedá nic zadarmo, ale opakovaný poslech se více než vyplatí.



Disk 2: Right Side



Z letargického spánku se pomalu probouzí "The Way Out Is Through". Celkem abstraktní záležitost s krátkým, šeptaným textem. Vrstvené zvuky se po chvíli prolnou se syntezátory a přidušeným zvukem bicích. Iluzi toho, že se nacházíme pod vodní hladinou rozbije až závěrečný úder do strun.
"Into The Void" nakopne šlapavý rytmus bicích, ke kterým se po chvilce přidá syntetizovaná basová linka. Ta samá, která byla použita v "La Mer". Uprostřed se trochu přitvrdí a krátké sólo na syntezátor převezme iniciativu. Dominantní Reznorův zpěv skladbou proplouvá až do roztančeného finále. Po lyrické stránce je to celkem depka.
"Where Is Everybody?" naznačuje, že idyla končí, ve vztahu se objevují trhliny a pochybnosti o sobě samém. Po hudební stránce jde o skrytý hit, poháněný zdvojenou basovou linkou, prohnanou přes syntezátor. Na sebe vrstvené vokální party tvoří v refrénu promyšlené harmonie.
"The Mark Has Been Made" je celkem temná instrumentalní skladba s celou řadou změn a nálad.
Svižná "Please" zaujme tvrdou basou a zkreslenou kytarovou plochou ve sloce. S nastupujícím refrénem se kytara spojí se syntezátorem a umocní tak Reznorův zpěv.
A máme tu asi nejznámější pecku druhého disku, a taky největší nářez. Protest song "Starfuckers, Inc.". Nápaditou elektronickou sloku s pulzujícím basovým hřměním, doplňuje bicí smyčka, jako z nějakého drum and bass setu. Trentova nahraná vokální linka byla vystřižena a po částech vrácena zpět do slok, tím se docílilo specifikého, trhaného, až robotického projevu. Úplným opakem je rockový, sborově odeřvaný refrén. Skutečná rána mezi oči.
Krátká, rychlá instrumentálka, to je "Complication" s chytlavou basou a kvílivým kytarovým sólem.
"I'm Looking Forward To Joining You Finally" se vyznačuje velice minimalistickými hudebními prvky. Tlumená basa, šeptavý přednes a "indiánské" perkuse. V dáli je cítit blížící se bouře.
A tou je industriální smršť "The Big Come Down". Sešup rovnou dolů. Démoni uvnitř hlavy se derou na povrch a naději na nový čistý život rozmetají na kusy. Hudebně je to takový polámaný stroj s bombastickou bicí linkou, industriálním lomozením a disharmonickou akustickou vyhrávkou. Odeřvané verše ve sloce skvěle kontrastují s melodickým zpěvem v refrénu.
Jakousi poškrábanou syntezátorovou melodií začíná "Under It It All". Po chvilce se přidá zběsilá bicí stopa a ospalý vokál, který postupně nabírá na intenzitě. Po pádu zpět na dno a v úplném osamocení zbyla jen slabá vzpomínka na to dobré. Končíme tam, kde jsme začali.
Temné finále zajistí náladová instrumentálka "Ripe (with Decay)" s klavírní improvizací již zmíněného Mike Garsona. Celou skladbou se nese velice pochmurný kytarový motiv, jenž skladbu i uzavírá.


... A ještě jedna zajímavost. Skladbu "La Mer" napsal Reznor ve svém hodně temném životním období. V roce 2009 si pronajal dům u oceánu, kde chtěl v tichosti skládat hudbu a hledat inspiraci, alespoň tak to tvrdil. Ve skutečnosti tam ale vážně uvažoval o sebevraždě. Špatný psychický stav, vyčerpanost a smrt milované babičky Clary se na Trentovi podepsala. Výsledkem několikadenního pobytu u oceánu nakonec byla právě skladba "La Mer". Mimochodem zmiňované babičce byla věnována skladba "The Day the World Went Away"...



Po ambiciózním dvojalbu přišla i stejně ambiciózní pódiová prezentace.

"The Fragility Tour" na podporu alba začalo 14. 11. 1999 a skončilo 9. 7. 2000. Kapela vystupovala jen v největších halách po celém světě a to ve složení:

Trent Reznor - zpěv, doprovodná kytara, basová kytara, klávesy, Prophet VS syntezátor

Danny Lohner - basová kytara, doprovodná kytara, syntezátory, vokály

Robin Finck - doprovodná a sólová kytara, E-bow, vokály

Charlie Clouser - syntezátor, vocoder, theremin, vokály

Jerome Dillon - bicí nástroje, samplér


Už fakt, že bylo "The Fragility Tour" časopisem Rolling Stone zvoleno nejlepším turné roku 2000 mluví za vše. Pro představu doporučuji výborný DVD záznam "And All That Could Have Been".


"The Fragile", to je opravdová hudební dokonalost s vynikajícím zvukovým ošetřením a vyjímečným hráčským nasazením. Asi to není ideální start pro seznámení s tvorbou NIИ, ale šanci si jistě zaslouží. Netvrdím, že jde o nejlepší nahrávku NIИ, ale v mém případě jde zcela jistě o nahrávku nejoblíbenější.


Ukončením "The Fragility Tour" skončila definitivně nejslavnější, a po kreativní stránce, nejpřínosnější éra Trenta Reznora a jeho NIИ.

» ostatní recenze alba Nine Inch Nails - The Fragile
» popis a diskografie skupiny Nine Inch Nails

Young, Neil - Arc

Young, Neil / Arc (1991)

makrelaman | 3 stars | 24.07.2020

Tento počin vyšiel pôvodne v limitovanej dvadsaťpäť tisícovej 3CD edícii albumu Weld. Je to predlhánska gitarová improvizácia Neila Younga ktorú prezentoval v rámci amerického Ragged Glory turné. Je to len pre skalných fanúšikov Neila Younga. Viac sa o tom naozaj nedá napísať.

» ostatní recenze alba Young, Neil - Arc
» popis a diskografie skupiny Young, Neil

Young, Neil - Weld

Young, Neil / Weld (1991)

makrelaman | 4 stars | 24.07.2020

WELD! Veľmi priliehavý názov pre tento živý album, ZVAR hrubý a neopracovaný. Mohlo by sa zdať, že vydanie tohoto živáku z turné Crazy Horse po vydaní úspešného albumu Ragged Glory bolo zbytočné. Opäť tu nájdeme stokrát prevarené pecky ako Hey Hey, My My (Into The Black), Cinnamon Girl, Like A Hurricane, Cortez The Killer a skladby z Ragged Glory znejú takmer identicky s verziami zo štúdiového albumu. Ale... krásne to všetko drží pokope a vypočuť si ktorýkoľvek koncert Crazy Horse nie je nikdy strata času aj keď Live Rust z roku 1979 asi už nič neprekoná. Neila Younga mám skrátka najradšej s Crazy Horse. Kto má podobné chúťky tak si naozaj pošmákne. Tu sa kapelka ešte viezla na vrchole svojej úspešnej vlny. Neskoršie štúdiové nahrávky sú už veľmi kolísavé, raz hore (Psychedelic Pill) , raz dole (naposledy vydané Colorado ma veľmi nepresvedčilo).
Po dlhšej dobe som si toto 2CD pustil do sluchátok a opäť som chrochtal blahom. Márne budete hľadať, slabé miesto tam nenájdete. Poctivé 4 hviezdy.

» ostatní recenze alba Young, Neil - Weld
» popis a diskografie skupiny Young, Neil

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Conception / State of Deception

Myšák
Bác, bomba jako prase! Jméno kapely vůbec neznám. Od Kamelot mám ve skříni jen desku Ghost...

Airbag / A Day at the Beach

dolycentrum
Airbag ma uspesne minali niekolko rokov...stratili sa zo zorneho uhla zaujmu a v archive ostalo ich...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13364 recenzí
2221 skupin
184898 příspěvků ve fóru
2730 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000