Alcatrazz Mercyful Fate Něžná noc Forcefield Huis Filkins, Sean Swans Dedalus Manassas Antonius Rex

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Creedence Clearwater Revival - Pendulum

Creedence Clearwater Revival / Pendulum (1970)

horyna | 5 stars | 17.02.2020

Tak tohle se jen tak nevidí. Nebo snad někdo z vás zná nějakou jinou kapelu, která během pouhých DVOU LET!, stihla vydat šestero kvalitou naprosto shodných velkolepých produktů?? Odvážím se tvrdit, že nikdo takový v hudebních dějinách nikdy neoperoval a určitě ani v budoucnu operovat nebude.

Když bych měl jejich tvorbu zhodnotiti v globále, tak až na ne-hitový, přesto písničkově interesantní debut, je každá další deska jedinečnou trefou mezi nazelenalé jižanské country očiska. Pendulum nevyjímaje.

Už úvodní troufám si říci skvost Pagan Baby desku pořádně nakopne. Nejde ani tak o tempo, ale o sílu a drive. Joh Fogerty hned zkraje pořádně rašpluje a drsnost kytarové melodie je moc povedená. I další skladby jsou trefné, jasně tu vyčnívá extrémně hitová Have You Ever Seen the Rain? - mimochodem moc pěkná píseň s kouzelně zasněnou melodií i stimulujícím vokálním doprovodem.
Mou nejoblíbenější věcí je track číslo 5. (Wish I Could) Hideaway – což je emočně vypjatá balada navlečená do přilnavého sexi šatu, ve kterém Johnův vokál naprosto odzbrojuje. I další dvojka, nebo-li Born to Move a Hey Tonight disponují solidně hitovými ambicemi. Kapela zapojuje klávesy a představuje skoro oplodňovák It's Just a Thought a středně povedenou Molina. Rude Awakening #2 představuje v mých očích spíš něco jako pokus o progres, ale budiž.

Závěrem: Pendulum = další ze skvostů C. C. R.

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Pendulum
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival

Rolling Stones, The - Voodoo Lounge

Rolling Stones, The / Voodoo Lounge (1994)

EasyRocker | 5 stars | 15.02.2020

Modelováni bluesovým guru Alexisem Kornerem a hltajíc zámořské folkaře a bluesmany, staly se Valící se kameny průkopníky námluv blues s big beatem. Pro mě synonymum stylu a nejdéle hrající rockové monstrum. Fyzické přežití členstva je spíše sérií zázraků, hříčkou osudu.

Love is Strong je stručnou přehlídkou všeho, co na nich milujeme, či nenávidíme. Ocelově tažné riffy, ostré jako skalpel. Spratkovitý vokál a harmonika Micka Jaggera na hromové rytmice. Fašírka You Got Me Rocking se valí jako za dávných časů. Sparks Will Fly s vyjící harmonikou se otřásá v tempu dostavníku, jehož nalitá osádka to dávno napasovala do příkopu. I na dvou minutách ukazuje akustický křišťál Frost, že cit pro balady z pánů nevyvanul. Folkem šlehnuté zvonící akustiky a dobře známý nostalgický frontman - toť další hit New Faces. Singlovka Moon Is Up, zhotovena z letitých ingrediencí. Je tu ale ten podprahový tlak zvukové masy, který RS beze studu postavil i do víru 90tek. Out of Tears mě testosteronem vytáhla ze dna tolikrát, že už to ani z hlavy nedám... Na piedestal vyzvednuta akustikami, dechy, perkusemi. Z čeho že to hoši povstali? Přece z těsta, ulitého z rocku a otřískaného blues - o tom všem je vejřez I Go Wild. Brand New Start dokládá, že stouní rokec dobře obcuje i s rozjařenými dechy. Sweethearts Together je lahodná balada s bujnými perkusemi, akordeonem i harmonikou. Funkový projektil Suck on the Jugular vás, přecpána hormony a herkulovskou silou, odfoukne za horizont. Skvěle gradující doják Blined by Rainbows se spalujícím kytarovým sólem střídá ve středním tempu funkující, drobně najazzlá Baby Break It Down. Co mě vždy posune daleko od hmoty a gravitace, je mrazivé vyznání Thru and Thru. Ač průvodcem prázdnem je jen Jaggerova tlumená akustika a hlas, postupně roste do nepopsatelné psychedelické mantry. Před léty podobné tesala třeba i Mayallova družina, uměly je i kapely ze Seattlu. Mean Disposition - vypuštění smečky samců z jakékoli kontroly i doklad, že to i na stará kolena umí pekelně roztopit!

Klíčový materiál, vystřelený věrnému publiku za pět minut dvanáct, když už jim věřil, málokdo. Glimmer Twins dotáhli k produkčnímu pultu chlapíka jménem Don Was. Volba dokonalá, výsledkem je modernější, avšak stále bluesové znění. I v devadesátkách tak zplodili suverénní kolekci, která není a nebude vlastní karikaturou. Subjektivně jedno z jejich nejlepších alb. 5/5

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Voodoo Lounge
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Pink Floyd - Ummagumma

Pink Floyd / Ummagumma (1969)

northman | 5 stars | 15.02.2020

Desku Ummagumma nahrávala skupina již bez Syda Barretta s novým kytaristou Davidem Gilmourem. První deska je záznam z koncertu a na druhé desce dostal každý člen prostor vyjádřit svůj hudební názor.
Koncert začíná skladbou Astronomy Domineé, úvodní skladbou z debutového alba a koncertní provedení je ještě syrovější. Následuje skladba Careful That Axe, Eugene, která je instrumentální provedení skladby Come In Number 51, Your Time Is Up, jež doprovází požár domu ve filmu Michelangela Antonioniho Zabriskie Point, vynikající skladba, která vás udržuje v napětí a jako součást filmu je uhrančivá. Další skladbou je moje snad nejoblíbenější píseň Pink Floyd Set The Controls For The Heart Of The Sun, tady opět mnohem ostřejší. Na konec desky kapela zařadila svojí další vrcholnou skladbu A Saucerful Of Secrets. Když jsem toto album slyšel poprvé, tak jsem chtěl být na jejich koncertě.

Jako první se na studiové desce představuje Rick Wright s čtyřdílnou skladbou Sysyphus, když posloucháte úplně vidíte ja Sísyfos valí na horu kámen, který mu před vrcholem vypadna z rukou a řítí se dolů a on za ním. Další dvě skladby patří Rogeru Watersovi, Grantchester Meadows je naprosto pohodová písnička plná konkrétních zvuků, ovšem vytvořených elektronicky. Na závěr písně hlavní hrdina pronásleduje mouchu s pleskačkou, moucha létá v prostoru a na závěr je připlesknuta na zeď. Druhá Watersova píseň má název Several Species of Small Furry Animals Gathered Together in a Cave and Grooving With A Pict (několik druhů malých zvířat zavřených v jeskyni a dovádějící s Piktem), tady se Watersovi podařilo vytvořit pomocí elektroniky dojem, že opravdu zavřel do jeskyně zvířata a k nim člověka z kmene Piktů, který je dráždí a on ty zvuky nahrál. Mám hodně rád tyhle dvě Watersovi skladby. Druhou stranu desky zahajuje třídílná skladba Davida Gilmoura Narrow Way, v této skladbě vystřídá David Gilmou různé polohy a zvuky kytar. Tahle skladba se mi líbí méně, ale vše zakončuje Nick Mason Velkovezírovou zahradní slavností. Studiová deska představuje pro mě vrchol progrese té doby, něco podobného se podařilo o pár let později německé skupině Faust první deskou, kde dokonale využili studio jako další nástroj. Mně se hodně líbí i rozkládací obal desky, na titulu je fotografie členů kapely, která v perspektivě přechází do nekonečna a v jednotlivých snímcích se střídají členové na daných pozicích. Na zadní stranu umístila kapela fotografii části zařízení na ranveji, pomocí kterého nahrála toto album.

Pro mě tohle album představuje jednu z nejlepších desek skupiny a tak hodnocení je pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Ummagumma
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Echolyn - As the World

Echolyn / As the World (1995)

horyna | 5 stars | 14.02.2020

Když přemýšlím o vlivu a umělecké cestě amerických Echolyn, napadá mě podobná paralela s kapelou, která ve své době hrála obdobně složitou a maximálně technicky sofistikovanou muziku. Tou kapelou jsou Van der Graaf Generator. I oni podobně jako Echolyn prošli dvěma časovými útvary, mezi nimiž bylo období ticha provázené rozpadem či pozastavením činnosti, aby se poté vrátili na scénu a vydávali další, mírně odlišná, avšak pořád neuvěřitelně kvalitní díla. Ale tak, jak mám u V. d. G. G. ve větší oblibě periodu číslo jedna, tak mám paradoxně u Echolyn raději jejich druhou epochu. V ní se kapela zformovala a semkla k ucelenějším hudebním formám a malinko přestala vystavovat na odiv toliko svou technickou preciznost a dechberoucí muzikantské výkony. Hlavním krédem je větší propracovanost skladby jako celku a odstínění nálad a atmosféry pomocí sevřenějších aranžmá s několika skutečně originálními a výraznými nápady.

V progresivně hudebních kruzích, v místech, kde jsou Echolyn blahořečeni a kde je jejich kultovní postavení posouváno mezi věrozvěsty takřka do pozice třináctého apoštola, se jako nejvelkolepější dominium tyčí třetí nahrávka souboru, pojmenovaná As the World. Po svých pravzorech Gentle Giant sledují i Echolyn velká a komplexní skladatelská schémata, vyhrávají bitvy na polích s více navrstvenými vokály a "sužují" své posluchače bohatou melodickou invencí a výstavbou. Jednoduchost, líbivý kýč či vlezlá nabubřelost jsou kapele vzdálené jako nejvzdálenější sluneční soustava té naší.

Hudební estetika, ucelené proporce, ale i velká muzikálnost a očekávané intenzivní a precizní hudební výkony, nejen toto se ukrývá pod zástěrkou alba As the World. Je tu ale i druhá strana mince. Pro určitou skupinu posluchačstva je tento materiál - jak se lidově říká - nelehkým posluchačským oříškem a jeho dobré natrávení a vůbec prolouskání se košatou myšlenkovou strukturou takového díla během na dosti dlouhou trať.

Z tohoto uceleného konceptu cítím ono progresivní tikání nejmarkantněji u těchto, pro mě nejzajímavějších písní:
How Long Have I Waited - pro jedinečné kouzlo jejího okamžiku, vsazené mezi brilantně instrumentální hodokvas
The Cheese Stands Alone - rytmicky utkaný, stupňovitě tvarovaný progový urgán
My Dear Wormwood - muzikálně dobarvovaná, neskutečně složitá skladba
Dvojice po sobě jdoucích písní Entry 11.19.93 a One For The Show - mohou sloužit jako měřítka skutečně hodnotné estetické hudební krásy
Settled Land - něžná a překrásná věc, kterou museli snad kluci skládat při pohledu z okna na právě padající křehké sněhové vločky

Echolyn jsou i na svých dalších výtvorech hudebně velice sdílní a posluchačsky nároční. Za sebe mohu konstatovat, že mi k srdci stejně pevně přirostla alba Cowboy Poems Free, The End Is Beautiful nebo poslední skvost I Heard You Listening, což výmluvnost jejich řadového alba číslo tři samo sebou neumenšuje, ba naopak. Myšlenkově závažná textová náplň a jedinečně inteligentní hudební svébytnost tohoto celku staví jeho kvalitu na nezpochybnitelně vysokou úroveň.

» ostatní recenze alba Echolyn - As the World
» popis a diskografie skupiny Echolyn

Believe - The Warmest Sun In Winter

Believe / The Warmest Sun In Winter (2013)

EasyRocker | 5 stars | 13.02.2020

Believe patří k polskému vývoznímu artiklu. Spolu s World is Round přistála do mé sbírky právě i tahle fošna. Hudba našich severních sousedů jest trefou do černého; a ani tentokrát mě Rytíři kulatého stolu kol veterána Mirka Gila nezklamali a stvořili úsměv od ucha k uchu.

Už overtura The End poodhalí čarodějný svět, kde Believe vládnou s grácií starých mistrů. Beginners nese osm minut progové profesury s relaxační nadstavbou. Léčí uvolněné hrdlo Wróblewského a maestro Mirek Gil, nade vším jak maják ční keyboardový mág Konrad Wantrych. Titulní skladba je hudebním patentem, esencí... Protkané ´anathemovské´ Gilovy motivy s hrdlem a klávesami gradují až do extáze... Po rockově podsadité Words s báječnými sólovými okénky servírují mistři dlouhý opus, Unborn/Turn Around. Výjimečné výkony klávesáka a zpěváka, pod jehož paletami čarují fatální úhozy Vlodi Tafela a poprvé i houslové malby Satomi. Psal-li horyna o inspiraci ostrovními bohatýry, jako by sem shůry nahlíželi s rozkošným úsměvem... Please Go Home s s tématem odcházejícího syna skvěle vloženou "rádiovou" vložkou si hraje s emocemi typickými ingrediencemi. To NEJ si logicky schovali do Heartless Land. Do kapek kláves vpluje rotheryovská kytara. Země bez srdce ovšem patří hlavně mr. Wróblewskému. Telepatické napojení celého sextetu, bujnost rytmiky a podruhé (a žel naposledy) i housle Satomi. Mimořádně melodicky vystavěn je i druhý díl, kde velebný smutek a nostalgie vrcholí.

Jste-li fandy křehčího odvětví polského progu, je vám tato hudba šita na míru. Jemná, nekonfliktní, poklidně plynoucí řeka melancholie s ohromnou melodickou nadstavbou. Do mariáše nemůže scházet ani houslistka Satomi. Božsky (polsky?) dokonalé. 6/5

» ostatní recenze alba Believe - The Warmest Sun In Winter
» popis a diskografie skupiny Believe

Pendragon - Love Over Fear

Pendragon / Love Over Fear (2020)

Mayak | 5 stars | 12.02.2020

... nostalgia ... pozitívna melanchólia ... emócie asi najvýstižnejšie pomenované Hrabalovým verbálnym termínom "krasosmutnění" ...

Viac, ako 33 rokov sú vernými súputníkmi Nicka Barretta v kapele PENDRAGON basgitarista Peter Gee a klávesák Clive Nolan. Bubenícka stolička za posledných 14 rokov zmenila svojho majiteľa z rôznych príčin po štvrtý krát a posledné štyri roky na nej sedí rodák z Filipín, dnes už britský občan Jan Vincent Velazco, ktorý nahradil nekonečnými koncertnými šnúrami veľmi žiadaného a celkom vyťaženého Craiga Blundella (Steven Wilson Band, Steve Hackett Band).

To, čo na hudobných internetových stránkach a verejných sociálnych sietiach avízovali títo štyria muzikanti – návrat vlastného soundu do 90.rokov – vlastne splnili mimo akúkoľvek pochybnosť.

Štandardná verzia albumu má 64 minút a jasnými jej piliermi sú štyri vyše osem minútové kompozície, ktoré nás vracajú do „zlatého“ obdobia tvorivej činnosti tohto neo-progového telesa – reminiscencie na albumy z rokov 1991 -1996 sú evidentné, okaté ... a veľmi príjemné ...

Gitarová hra Nicka Barretta nepotrebuje produkovať žiadne pritvrdené metalové riffy, ako v období niektorých albumov PENDRAGON po Miléniu, aby dosiahla tu najprirodzenejšiu krásu, ktorá je kapele najviac vlastná.
Jeho hra opäť najviac evokuje emotívne hrajúcich gigantov art rocku, ako sú Andy Latimer a David Gilmour.

Vokálny rozsah a kvalita spevu sa u Nicka Barretta vekom nijako nezhoršili, naopak na tomto albume pôsobí vyložene zrelo, príťažlivo a suverénne.

Veľkým vkladom pre kvalitu albumu sú aj klávesové plochy a harmonické podklady Clive Nolana, nepochybne emotívnejšie a efektívnejšie, ako u hudobnej produkcie pre svoju alternatívnu kapelu ARENA v ostatnom období.

Veterán Peter Gee odvádza už tradične kvalitnú prácu pre skupinu a Jan Vincent Velazco je už s PENDRAGON za posledné roky natoľko zrastený, že na jeho bubeníckych sekvenciách nemožno nájsť nejaké kritické miesta – je veľmi kreatívny aj v momentoch, keď by to aj skúsený a zmlsaný poslucháč zrovna nečakal.

Štyri výrazné, nosné dlhšie kompozície sú umne obalené ďalšími šiestimi v podstate päť minútovými skladbičkami a celému albumu dávajú prirodzenú kontinuitu.

Istou výnimkou je v poradí štvrtá kompozícia "360 Degrees", kde príliž veselý írsky folkový "hospodský" motív, hraný na husliach, čiastočne narúša príjemne vybudovanú melanchóliu globálneho charakteru celého diela.

„Love Over Fear“ je nostalgickým sviatkom pre tých znalcov a poslucháčov PENDRAGON, ktorí kapelu sledujú kontinuálne od začiatku jej fungovania / vydávania štúdiových produktov a ktorí dodnes vnímajú spontánnu a prirodzenú invenciu albumov „The World“, „The Window Of Life“ a „The Masquerade Overture“ ako vrchol ich skladateľskej a hudobnej tvorby.

Už od začiatku problematické 80. roky priniesli pre sofistikované formy rocku obdobie útlmu, ba až temna, ale odvážlivci Marillion, Pallas, Twelfth Night, I.Q. a Pendragon sa stali „vlajkovými loďami“ trendu, idúcemu proti konjuktúre hudobnej komercionalizácie a ktorý sa dodnes nazýva – pre niekoho hrdo, pre niekoho pejoratívne - neo prog.

Marillion je dnes jedna z najväčších rockových skupín mimo mainstream, Pallas a Twelfth Night síce formálne stále existujú, ale viac/menej na sporadickej báze ... ale to, čo dokázali I.Q. pred pár mesiacmi a práve v týchto dňoch dokazuje PENDRAGON, je markantnou ukážkou, že aj po štyridsiatich rokoch si možno štatút „vlajkovej lode“ nielen udržať, ale ho aj zásadne posilniť ...

» ostatní recenze alba Pendragon - Love Over Fear
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Jablkoň - Vykolejená

Jablkoň / Vykolejená (2016)

luk63 | 5 stars | 12.02.2020

Hned na úvod se přiznám, že jsem nadšen! Deska Vykolejená přinesla svěží závan na domácí alternativní i folkrockovou scénu a mě velice velmi potěšila. Kromě dvou coverů starších vlastních písní máme k poslechu jedenáct novinek. Z nich všechny vynikají tím, čím byl Jablkoň vždy o vagón před našimi ostatními kapelami podobného ražení: nápaditostí, originalitou, nevšedností, nepodbízivou dokonalostí – a to po hudební i textové stránce.

Své postřehy začnu oběma staršími kousky: „Když v noci sněží“ je z fenomenálního alba Písničky (1997). Živého bubeníka zde nahradil automat a jediný nástroj, který v ní zní, je harmonium. Asi to tak Michal Němec chtěl, ale mě se píseň jeví v této verzi ořezaná a zbytečně strohá. To „Cestující v noci“ ze stejnojmenného alba (2003) je větší nářez a příjemné napětí vytváří trombón Jana Jiruchy.

Osobně mě nejvíce zaujaly skladby inspirované Biblí: „Rybník svět“ je příjemná tradičně jablkoňská. „Rouno kamenné“ je nadnášené nádherným zpěvem Marie Puttnerové, který vyvažuje Němcův chraplák, a také je ozdobené trombónem. „Obědvám s tebou“ mi připadá trochu nedotažená. A nudná. Nelíbí se mi zrovna dvakrát, jak ji Němec odzpíval. Přesně opačné pocity mám při závěrečné „Marie je“ – nádherná melodie umocňuje geniální textovou stavbu plus čistý a laskavý přednes mladé zpěvačky z této skladby činí vrchol alba!

K ostatním písním: Poklidné duo „Muž na kraji noci“ a „Ladíme“ tvoří v mém vnímaní dvojici, která patří k sobě a to nejen tím, že jsou řazeny za sebou. Za doprovodu akustické kytary a éterického zpěvu nás uklidní „Večerní“, na kterou svou pohodou navazuje „Prodavačka“. Rocková „Sedím v první řadě“ posluchače vytrhne z předchozí příjemné letargie. V posmutnělé „Mluvíš“ naposledy zazní zpestřující trombón. Přichází další vyvažující ´rockec´ „Staroměstské náměstí“.

Desku charakterizuje střídání dvou základních poloh. Hřmotnou reprezentují hlučné kytarové pasáže a drsný projev Michala Němce. Tu opačnou křehký a čistý vokál Marie Puttnerové na pozadí úsporných aranží. Tyto polohy se výborně doplňují, nepřekáží si. S neotřelým pojetím a zdánlivě poklidnější atmosférou vytváří celek logicky navazující na předchozí výborné album Sentimentální Němec (2013), které v nadčasovosti možná ještě předčí.

» ostatní recenze alba Jablkoň - Vykolejená
» popis a diskografie skupiny Jablkoň

Rush - Vapor Trails Remixed

Rush / Vapor Trails Remixed (2013)

horyna | 5 stars | 12.02.2020

Hurá, výborně, tak to nebyla zbytečná investice - vykřikl jsem před pár dny hned poté, co jsem narychlo v hifině otestoval právě vybalené cd Rush z vykuchaného balíčku zaslané z Music Records. Jednalo se o novou verzi nahrávky Vapor Trails, který na prosby mnoha tisíc fanoušků z celého světa nechala kapela přemixovat, aby kýžený výsledek odpovídal požadavkům sběratelů jejich muziky na adekvátní kvalitu.


Tato deska si u mne v průběhu času zadělala na slušný příběh a já se teď o něj s vámi podělím. Zkraje ale vysvětlím proč jsem si onen remix objednal a proč až teď. Je tomu přesně čtrnáct dnů, co jsem si tuhle nahrávku nalil do mp 3-jky a přibalil na výšlap přírodou. Dobře jsem věděl, že kvalita původní desky je mizerná a přegrabovaní ji ještě snižuje, ale ten výsledek byl v okolním zeleném tichu tak tristní a tak markantně do uší bijící, že jsem si ji vůbec neužil a místo toho spíš vnitřně trpěl. Chtěl jsem ji tak moc slyšet, ale tohle mě ukrutně sejřilo, že jsem dokonce přemýšlel, jestli ji rychle nevyměním za jinou. Nakonec jsem dotrpěl a v jejím průběhu se natuty rozhodl, že se musí překoupit. Jen jsem netušil, jestli bude výsledek stát za to a dynamika stoupne a hlavně, jestli se deska vyčistí od nebetyčného praskání a škrčení. To byl hlavní důvod.


A teď tedy i něco k mé společné cestě s Vapor Trails. Desku jsem si koupil takřka ihned když vyšla. Byl jsem zklamán, dlouho a intenzivně. Pocit zklamání vznikl už u předchozí, popovější desky Test for Echo a teď pokračoval dál po cestě, na které jsem Rush vidět nechtěl. Drsná a syrová, neprodyšně se tvářící muzika, která měla s dřívější tvorbou Rush jen pramálo společného, tak na mne přes deset let deska působila. Okolnosti jejího vzniku a trablů spojených s osobou bubeníka Neila Pearta jsou dobře známá a nebudu je tu tedy tlumočit znovu. Je jasné, že tyto neblahé události měli zásadní význam na vývoj hudby Rush v té době a podepsali se tak pod tím, jak V. T. nakonec vyzněl. Osobně jsem boj s touhle deskou nikdy nevzdal a během prvních deseti, možná dokonce třinácti let si ji pouštěl alespoň jednou ročně, což u nahrávky kterou člověk rád nemá a rád ji neposlouchá je číslo celkem slušné, obzvlášť při faktu statistiky, že okolo ní jsou stovky a stovky alb daleko oblíbenějších a to nemluvím o samotném katalogu této skupiny.


Ale jelikož Rush byli první prog-rockovou kapelu, kterou jsem kdysi dávno začal poslouchat, nehodlal jsem boj s Vapor vzdát. Průběžně se náš vztah začal urovnávat a já v desce nacházel zalíbení. Zvuk jsem tehdy tolik neřešil, jednak normální aparaturou a druhak i jejím poslouchání k různým činnostem, čímž účinkovala spíš ta podprahová složka.
Už řádnou dobu ji však konečně uznávám a respektuji jako kteroukoliv jinou desku Rush (krom těch prvních). Vnímám ji jako určitý vývojový stupeň ukročení stranou s chutí jiného druhu experimentu. Společně s Test je to jejich nejméně typická práce, těžko srovnatelná s něčím do té doby, ale i potom. Dnes už nemám problém s její drsnou slupkou, syrově znějícími songy a až punkově energickými pasážemi, kde do toho kapela pere hlava nehlava, aby do bridge a chorusu přešla ke své typické nenucené melodičnosti a estetické kráse made in Rush.


Desku načne snad nejhorší opener jaký kdy kapela zvolila. One Little Victory je opravdu příšerná odrhovačka. Nemelodický, tuctový strašák. Avšak hned druhá Ceiling Unlimited je definicí nových Rush. Posluchač vnímá zastřenou melodiku, jasně čitelnou basovou figuru, Lifesonovi ozdůbky i netypický odér chutí Rush této doby. Třetí Ghost Rider patří k jedněm z vrcholných zážitků. Členitá a s pečlivým přítlakem na melodičnost vybudovaná kráska. Prakticky každá další skladba je něčím přínosná a motivově zajímavá. Celkem se táhne ona magická červená nit, která drží kompaktní stráž a nenechá žádného z adeptů vyčuhovat stranou. I proto se výrazné hity hledají ztěžka. K největším pokladů řadím písně jako The Stars Look Down, How It Is a třeba Nocturne, ve kterých vytryskuje genialita tria v maximálně možné šíři. Refrény těchto skladeb odkazují až někam k písničkové tradici Simona a Garfunkela, Boba Dylana či Neila Yanga, čili hluboko nazpět. Nový to znak jejich tvorby, který nebyl v minulosti nikterak očividný. A taková Freeze (Part IV of Fear) to je čistý progresivně hudební masakr, jen trochu hrubšího zrna než v minulosti.



Jsem zatraceně rád, že se nový remix povedl a nahrávka zní KONEČNĚ čistě a její dynamika (naschvál jsem obě desky vzájemně na pár bodech porovnával a je to hodně znát) stoupla nahoru.
Proto těm, kteří tuto desku mají rádi, ano vím, moc vás asi nebude, a uvažují o překoupení za starší výlisek ať rozhodně neváhají, konečně totiž dostanou adekvátní odměnu.


» ostatní recenze alba Rush - Vapor Trails Remixed
» popis a diskografie skupiny Rush

Megadeth - Countdown to Extinction

Megadeth / Countdown to Extinction (1992)

horyna | 5 stars | 11.02.2020

Byla to tehdy obrovská sláva, když ve dvaadevadesátém předhodili Megadeth vyhladovělým fanouškům své nové sousto nazvané Countdown to Extinction. Očekávání byla veliká, ale tahle progresivně metalová smršť tenkrát smetla absolutně všechny. To, že bude nové album jistě výborné čekal po hvězdném předchůdci Rust in Peace asi každý, ale že bude výjimečné, zvukově excelentní a tak aranžérsky propilované už málokdo. Dobře si vybavuji neustálé dohady v našich i zahraničních periodikách o tom, koho si Dave Mustaine na novou nahrávku pozve a zdali dvojici Friedman/Menza pošle přes palubu stejně, jako to doposud dělal s jejich předchůdci. Stalo se však něco jiného. Mustain vyzrál, dospěl, uklidnil se a dokázal si dobře spočítat, že na obrovský úspěch předchůdce Rust in Peace s novými lidmi navázat nemusí. Proto do té doby nejlépe šlapající stroj značky Megadeth nechal ve stejném obsazení a své spoluhráče na místech, které už nikdy v budoucnu nebudou nahrazena tak kvalitními instrumentalisty, jací se v devadesátých letech v Megadeth potkali.

Doba do které nahrávka vyšla přála půjčovnám cd a vzpomínám si, jak obtížné bylo na album narazit. Netrhli se s ním dveře a sotva je jeden člověk donesl a vrátil, vzápětí si jej už jiný čekatel hrdě hýčkal v bršně po cestě domů. Museli jste mít buď štěstí a časově se s dosavadním majitelem potkat, nebo se zařadit do pořadníku a zkrátka čekat a čekat kdo Countdown donese.

V produkčním procesu vsadili kluci místo Mika Clinka na ostříleného Maxe Normana, který jejich zvuk definoval do co možná nejspecifičtější podoby, která k už tehdy zcela dospělé a hráčky neuvěřitelně vyspělé a kompaktní kapele nejlépe sedl. Nejen proto považuje naprostá většina jejich fanoušků za kreativně nejlepší období mezi lety 92-94 (za sebe přidávám až 97). Ocelově čistý zvonivý zvuk společně s celoplošně technicky vymazlenými a do nejmenších detailů doslova vypiplanými songy, navozuje dnes stejně jako před necelými třiceti lety pocity euforie a extáze.

Prakticky každý ze songů je jedním pozoruhodným a velkým originálem. Intenzivní vstup prostřednictvním Skin O' My Teeth střídá největší hit s ultra melodickou Martyho stopou Symphony Of Destruction. Ten zaznamenal v oné době tu nejlepší možnou definice rozkošatělého stylu Megadeth a velice rychle se stal legendárním. Po výborné Architecture Of Aggression přichází druhý orgasmus s neuvěřitelně šmrncovní baladickou záležitostí Foreclosure Of A Dream. Ve Sweating Bullets cedí Dave slova svým obvyklým způsobem a do dvojice songů This Was My Life a titulní Countdown To Extinction propašoval Marty, i v té době hráčsky ojediněle schopný Mustaine (je úplně citít, jak se tehdy vedle Friedmana nechtěl nechat zahanbit a jak na sobě dřel), tuny působivých melodií a excelentních vyhrávek. Po poslabší High Speed Dirt přichází famózní drtič Psychotron, navazující svým vnitřním pnutím, energií, entusiasmem a desítkou kytarových sól na úspěšného předchůdce z Rust, skladbu Hangar 18. Dalším nanejvýš členitým kusem je progresivní klenot Captive Honour s neustálými změnami tempa a aranžérskými vychytávkami. Konec završí slušná Ashes In Your Mouth.

Památná sestava, výborný producent, skvělý design obalu z pera Hugha Symea a hlavně kreativní skladatelské pnutí ve spojitosti s jedinečnými hráčskými výkony umožnili vznik skvostu, jakým album Countdown to Extinction bezesporu je. Prakticky celá devadesátá léta patřila Megadeth. Dokud spolu tato sestava držela, přicházeli z jejich tábora neuvěřitelné věci. Megadeth v té době jasně převzali metalové žeslo i vládu po Metallice. Jenže tak jak nic netrvá věčně, i tato pohádka došla svého konce. Po změnách v sestavě, rozpuštění/rozpadu kapely a chabých pokusech o návrat na výsluní postupně upadala a upadala. Posledních dvacet let vydává naprosto rutinní desky a Dave se obklopuje rutinními spoluhráči. Žádný z nich nemá charisma a schopnosti Martyho Friedmana (kolik jen fanoušků si přálo jeho návrat), nebo nedávno zesnulého Nicka Menzy. Ani epizodní hádka, směšná soudní pře a opětovný návrat Daveova dávného parťáka Dave juniora Ellefsona nedokázal zastavit úpadek kapely, který je dle mého jeden z nejsmutnějších v rockové historii.

Je spousta kapel, které mají své největší úspěchy dávno za sebou, přesto se vztyčenou hlavou bojují, produkují stále velice životodárnou a umělecky hodnotnou muziku (za mne například Deep Purple, UFO...), aniž by přišli o svůj kredit či soudnost. Mustainovi skladatelské vlohy ovšem dávno odvál čas a i proto je sláva této kapely dávnou minulostí.


» ostatní recenze alba Megadeth - Countdown to Extinction
» popis a diskografie skupiny Megadeth

Jadis - Photoplay

Jadis / Photoplay (2006)

horyna | 5 stars | 10.02.2020

K jemné obrodě britských Jadis tu na Progboardě napomohli v posledních dnech dvě recenze z per mých kolegů. Velice rád se k nim přidám a urobím Jadis další reklamu potřebnou k tomu, aby se tato stále dost nedoceněná parta dostala do co možného nejširšího podvědomí. A to jak do podvědomí u posluchačů, kteří je znají jen matně většinou prostřednictvím jednoho jediného alba (čímž mám samozřejmě na mysli jejich famózní debut), tak stejně u ostatních fanoušků progresivní muziky, kterým Jadis z nějakého důvodu stále protékají mezi prsty.

Proč tomu tak je, tak na tuhle otázku mám jednoduchou odpověď. Jadis totiž hrají nesmírně sofistikovanou muziku, jejíž kouzlo ovšem účinkuje až po strašně dlouhatánské době. Vzájemně podobnou paralelu cítím velmi silně také u několik tisíc mil vzdálených Enchant. Člověk většinou potřebuje řádově několik desítek (ano čtete správně) nikoli jednotek poslechů, aby pochopil, aby poznal, aby docenil a aby i "správně" ohodnotil jejich umění a jejich muziku v globálním aspektu. Tolik časoprostoru však většina jedinců v dnešní době nemá a i proto jsou Jadis tak nedoceněni, jakkoli kvalitní muziku předvádí. Já chápu, že jen málokdo má ty prostředky a sílu, aby se té které nahrávce dokázal věnovat s tak velkou pílí a entusiasmem.

Když mám mluvit za sebe tak bych soudil, že se Jadis zabývám téměř polovinu jejich kariéry. Prvním objevem byl pochopitelně debut Moore Than Meets the Eye. Tolik chválený, opěvovaný a srovnávaný s těmi nej opusy už tehdy dávno na scéně účinkujících a vyhraných kolegů jako IQ, nebo Pendragon. Jenže další alba ke mně přicházela v nepravidelných periodách a stmelovala se velice pomalu. Dovolím si tvrdit, že až renesance Jadis posledních týdnů, tedy po skoro patnácti letech dokázala přinést svoje nejsladší polody. Začal jsem je poslouchat systematicky, pečlivě, dopodrobna a opakovaně. V jejich nahrávkách jsem nalezl kvanta dalších, dříve ukrytých nuancí, jež mně léta unikali, nebo jsem je postřehl jen okrajově a nedocenil v rozměru jaký si zasluhují. Na popud této euforie jsem si objednal i desky chybějící a zcela přehodnotil celkový názor na kapelu a její dílo, tak i postoj mezi jejich vrstevníky, či učiteli.

Ještě před měsíce bych na otázku které album od Jadis by sis horyno vzal na pustý ostrov, jednoznačně odpověděl že More Than Meets the Eye. Dnes už by odpověď tak jednoznačná nebyla a s velkou pravděpodobností bych zvolil tuto, malinko jinou desku Photoplay. A proč vlastně? Odpověď je více než prozaická. Protože právě tady dle mého Jadis zaznamenávají svůj největší progres v přístupu k jednotlivým kompozicím z pohledu inovačně skladatelského. Jadis se zde nejen že povedlo napsat velkolepé, velice sugestivní songy, jejíž melodie patří k těm nejdotaženějším, nejpromakanějším a v mozku posluchače nejlépe zapamatovatelným (nejpřístupnějším/nejpřívětivějším), ale dokázali do svého arzenálu zahrnout bohatší a hlavně modernější výrazové prostředky dneška jako programing, či decentní využití samplů. S jejich pomocí tak dokázali dotvořit bohatou paletu nezvykle pospojovaných harmonií, které v kooperaci s výše popsanými, léty vypěstovanými nejsilnějšími zbraněmi kapely, odlišují a hlavně povyšují tyhle Jadis nad svou další produkci. Nahrávka je charismatická ještě v jednom aspektu a tím je atmosféra. Atmosféra nezvykle silná a magneticky neprodyšná. Jadis vás s její pomocí obepnou obrovským pevným pásem a dokonce nepovolí, ani kdyby vás to mělo uškrtit.

Doteď jsem měl Jadis zafixovány jako ty menší (chudší) příbuzné velikánů IQ, Arena, Pendragon, nebo Pallas. Ale tímto i ostatními díly jsou stanovena nová vnitřní pravidla v náhledu do jejich tvorby, která je křehká jako skořápka vajíčka, ale její prolomení dá divákovi neskutečně zabrat. I Love You Jadis!

» ostatní recenze alba Jadis - Photoplay
» popis a diskografie skupiny Jadis

Pink Floyd - A Saucerful of Secrets

Pink Floyd / A Saucerful of Secrets (1968)

northman | 5 stars | 09.02.2020

Tohle byla první deska Pink Floyd, kterou jsem měl půjčenou k nahrání, když jsem si jí pustil, tak to bylo něco, co se nezapomíná. Nebudu psát, že jsem si jí okamžitě oblíbil. Zůstala na pásku, ale tuhle desku jsem moc neposlouchal, asi za rok jsem u kamaráda slyšel fantastickou skladbu, která mi bylo povědomá, ale nebyl jsem schopen ji zařadit. Byla to Set The Controls For The Heart Of The Sun, doma jsem si okamžitě pustil celou desku a litoval, že jsem jí tak opomíjel.

Desku A Saucerful Of Secrets začala skupina nahrávat ještě se Sydem Barrettem, ale jeho stav byl špatný, proto přivedl na nahrávání své kamaráda Davida Gilmoura. Na desce hrají oba, ale není nikde uvedeno, kdo na jaké písni. Dalo by se říct, že tady zvítězila koncepce Rogera Waterse kosmických suit před písničkami Syda Barretta. Prokazatelně Syd zpívá závěrečnou skladbu Jugband Blues, jak napsal Josef Vlček „dechovka v undergroundovém fraku“, to na tuhle skladbu sedí dokonale, i text je plný hříček a svým způsobem odráži Sydovu chorou mysl. Deska začíná na floydovské poměry poměrně rychlou skladbou Let There Be More Light (dejte tam víc světla), následuje Remember A Day, skladbu napsal Rick Wright a byla jako jediná z tohoto alba zařazena na kompilaci s názvem Relics. Set The Controls For The Heart Of The Sun je skladba plná kosmických zvuků a zpěv přechází až do tajemného šepotu. Tuhle skladbu mám od nich snad nejradši, na závěr první strany je poměrně tvrdá skladba Corporal Clegg.

Druhá strana alba začíná titulní a nejdelší skladbou, od začátku vás skupina udržuje v napětí, které ústí do táhlých varhanních tónů. Skladba je plná kosmických zvuků a je krásné při poslechu zavřít oči a snít. See Saw je barrettovská písnička v psychedelickém tónu, mám ji rád, ale závěrečné Jugband Blues se mi líbí více, Syd Barrett tady zpívá „jestli si myslíte, že tady jsem, tak já vás přesvědčím o tom, že tady nejsem“, naprosto dokonalé.

A Saucerful Of Secrets je pro mě dokonalá deska spolu s The Piper At The Gates Of Dawn, skupina vydala na počátku sedmdesátých let obě desky jako dvojalbum s názvem A Nice Pair na Sydovu podporu, krásný projev sounáležitosti. Když mám tuhle desku hodnotit tak jednoznačně maximum, pro mě jedna z nejlepších desek Pink Floyd.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - A Saucerful of Secrets
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Free - Tons of Sobs

Free / Tons of Sobs (1969)

EasyRocker | 5 stars | 08.02.2020

Zformování téhle čtyřky znamenal jeden z nejvýznamnějších mezníků světového rocku. V klídku, ještě nesvázání pozdějšími osobními i zdravotními trablemi, ukovali deset hymen. Už debut je průlomový a pro mě v jistém smyslu ikonický.

Po zvonícím Kossoffově akustickém prvém dílu Over The Green Hills ovládne dění pudová bluesrocková smršť Worry. Rodgersova autorsky, maniak Paul Kossoff glóbu lehce poodhalil, co že to v něm dřímá. Walk In My Shadow se stala pro Free prakticky modelem - podmanivé soul/funkové frázování a riffové běsnění s lehkou bluesovou příměsí. Wild Indian Woman uhýbá svou lehkonohou rytmikou, Rodgersův hlas a žhavé finále ale sráží jakékoli pochyby do škarpy. Osm minut žhavé jízdy Goin' Down Slow od "St. Louis Jimmy" Odena korunuje i hostující klavír Steva Millera. Po dusající I´m a Mover přichází druhá výpůjčka od zámořského bandu Bookerovců - The Hunter. Co tu natropil Fraser, Kirke a Paul Kossoff? Adrenalinu víc než u pistolnického duelu... Jímavá a houpavá Moonshine odhaluje poprvé umění frontmana - už tady měl na predikát The Voice plné právo. Božsky odstartuje taky divé r´n ´b běsnění Sweet Tooth. Dokonalá souhra celého kvartetu s pekelně hřmícím Paulem Kossoffem. I bonusovky, hlavně srdcovka v podobě jamu Guy Stevens Blues, ukazují nebeský dar kompoziční i interpretační. Remaster (2001) taky berte všemi deseti, nejen díky množství archívních snímků.

Věru nemnoho alb, kde by kapela předvedla tak mimořádně sevřený, ale i divoký a útočný projev. Oproti albovým následníkům, zdolávajících hitparády, si kapela až na výjimky vystačila s čistě rockovým instrumentářem, bez kláves. Památných 40 minut a pětice do terče!


» ostatní recenze alba Free - Tons of Sobs
» popis a diskografie skupiny Free

Clarke, Stanley - I Wanna Play For You

Clarke, Stanley / I Wanna Play For You (1979)

stargazer | 5 stars | 08.02.2020

"Poslední velké album Stanleyho Clarka". Tak bych začal s recenzí na tento počin. Trochu mě mrzí, že vinyl se liší od cd a to velmi výrazně, řekl bych, až diametrálně. Na vinylu je víc skladeb a hlavně pořadí skladeb na cd je tak překopané, že LP a cd mají určitě jinou atmosféru.

Cédéčko otvírají dvě funky písně s ženskými vocály, aranžersky velmi bohaté, doslova koláže nástrojů a rytmiky. Třetí věc se jnenuje Streets Of Philadelphia, Philly je rodné město Stanleyho. Krásná, melodická skladba s nostalgickou příchutí. IWPFY je namíchána studio a live tracky a jeden s těch super živých tracků je písen Quiet Afternoon a druhý je R'n'R Jelly. V písni Quiet Afternoon musím vyzdvihnout kytarový duel, to na studio albu není a proto není nad dobrou živou verzi. Za zmínku stojí i Jamaican Boy, studio reggae song s hostujícím Jeffem Beckem. Finále posledních tří skladeb je opět live provedení. Závěr... School Days a Hot Fun Closing. Školní dny jsou v live provedení v podstatě neoposlouchatelné. Mám šest verzí tohoto songu a každý je svým způsobem stejný a současně rozdílný.

Sečtěno, podtrženo. IWPFY je velké album, zaslouží si plný počet *****. Clarkeho hra mě baví, je zábavná, melodická a na virtuozní. Málokdo tohle umí spojit dohromady. On je pro mě absolutně nejlepší basák všech dob. AMEN.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - I Wanna Play For You
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Free - Heartbreaker

Free / Heartbreaker (1973)

EasyRocker | 5 stars | 07.02.2020

Free. Nespoutaný hardrockový živel z ostrovů. Hudební historii tu přepsaly dvě vůdčí persóny - kytarový hero Paul Kossoff a Největší z největších hlasů, Paul Rodgers. Tenhle památný zásek je žel i albovou derniérou...

Rázný a vzápětí světový hit Wishing Well je ukut z elitních ingrediencí - riffových paleb, protkaných střípky klavíru a typicky vypjatým, čarovným hlasem. Kdo prozkoumal síně Špatné společnosti, rád přijme i božsky exaltovanou Come Together In The Morning s Kossoffovými strunnými výšlehy. Po poctivě mašírující dvanáctce Travellin´ in Style nastupuje titulní flákota. Nezapomenutelných šest minut - Kossoff, jakoby tušil události příští, řádí jako posedlý démonem. Rodgers, druhý architekt servíruje klavírní pochutiny a hrdlem rašpluje ku hraně možného. Jemně vyšitá Muddy Water vpluje do Common Mortal Man. I tu se ještě chopil Kossoff kytary, dominují ale ataky piana a čarostřelba hrdla. Klavírní Easy On My Soul... Vkročte nesměle a jste v pasti - všechny východy Paul zapečetil na věky věků. Seven Angels po baladickém vstupu prchá funkrockově s větrem o závod . Hodně jsou cítit už Bad Company. To, co předvedl Paul Rodgers v tom finálovém triu, nebylo dle mého pohledu v rockové hudbě překonáno. Hendrix hlasu. Jeho spoj s Queen jsem nepobral, ale to už je jiný příběh...

Rozpad rozjeté čtyřky nezarazily ani personální šachy. Rodgers s Kirkem zformují skvělé Bad Company, zacíleni více na americký trh, klavírista Rabbit odchází na dlouho vypomáhat The Who. Nespoutaný životní styl si ale vybere své - Kossoff skoná na infarkt za tři roky a i ostatní mají namále. Ale tohle z historie nikdo nevymaže - 6/5.

» ostatní recenze alba Free - Heartbreaker
» popis a diskografie skupiny Free

Pink Floyd - Atom Heart Mother

Pink Floyd / Atom Heart Mother (1970)

northman | 5 stars | 07.02.2020

Pink Floyd jsem poznal díky hudebnímu tisku a kamarádům, na počátku sedmdesátých let jsem je hodně obdivoval. Obdiv postupně slábl s deskami Wish You Were Here, Animals a The Wall to byl hřebík do rakve mého obdivu k této kapele, desky vydané po The Wall neznám a nikdy jsem je neslyšel. Ve své sbírce končím albem Dark Side Of The Moon. Atom Heart Mother byla mezi hudbymilovnou mládeží velmi obdivovanou deskou. Na téhle desce se snad nejvíce projevuje rozpor mezi rockovými suitami a písničkami, který skupinu provázel na počátečních deskách.

Úvodní suita symfonie, podle toho, jak tomu chceme říkat začíná nastartováním motoru, po vydání nebylo desky, kde by nevrčely motorky, štěkali psi a podobně. Atom Heart Mother je prolnutí nádherné melodie, smyčcového orchestru, rockové skupiny a konkrétních zvuků. Zajímavě působí hodně zkreslená věta „silence in the studio“ v nejvypjatější části skladby. Druhá strana desky je jako druhý pól, tři melodické písně v čele s If, tuhle píseň dodnes miluji. Závěr desky je snídaně jakéhosi Alana pospojovaná melodickými motivy. Na téhle desce mám rád i to, že je to skupinová práce, a ne sólové album, nikdo tady nevyčnívá a všichni pracují pro celek. Od The Wall zní všechny desky jako sólová alba hlavních protagonistů Rogera Waterse a potom Davida Gilmoura. Na desce se mi líbí i obal s fotografií pasoucích se krav na loukách kolem Cambridge.

Když se řekne Pink Floyd, tak mně se vybaví první čtyři desky, a když mám tuhle desku hodnotit tak pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Atom Heart Mother
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Creedence Clearwater Revival / Pendulum

northman
Písničky Asi (Bad Moon Rising), Korunou si hodím (Down On The Corner) v Česku zdomácněly....

Pink Floyd / Ummagumma

jirka 7200
Živá deska je skvělá, to musí uznat každý. Tu studiovou si nepouštím, i když je tam dost...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13130 recenzí
2200 skupin
181100 příspěvků ve fóru
2696 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000