Tower Mangala Vallis Kvartetten Som Sprängde Cathedral Gojira Locanda delle Fate Gun Mišík, Vladimír & ETC... Hot Tuna Electric Prunes

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Echolyn - As the World

Echolyn / As the World (1995)

EasyRocker | 5 stars | 24.07.2017

Dlouho jsem tuhle zaoceánskou partu obcházel, přiznávám. Ale ohromující recenze téhle desky, zejména od Mayaka a alienshora mě nakonec přesvědčily, a před několika lety přistál působivý lebkový obal na mé polici. Echolyn se tu nadechli skutečně k památnému výkonu.

Kratičké houslové intro All Ways the Same nás zavede na cestu žánrových hodů... famózní 13hlavý orchestr řídí mr. Buzby osobně.

A přichází akustická spleť, nesoucí nádherné a křehké předivo titulní skladby. Vokální odkaz Gentle Giant či Yes je vypuštěn na plné obrátky - ano, je tu jejich elitní moderní odkaz. Tuny melodií a parádní Hyattova basa a Ramseyho dělostřelecké cvičení.

Skoro sedmiminutová Uncle je brilantní přehlídkou ďábelsky odsekávaných motivů a Buzbyho parta rozjíždí skutečně pekelnou přehlídku, přelévající se do fantaskní krajiny, tvořené přívaly akustik a piana. Tenhle příběh má drama, napětí, vztek, a na konci euforii...

How Long Have I Waited je drsným, rockovým pokračováním započaté cesty. Jak dlouho jsme všichni čekali, až nás Echolyn pohltí zátopou skvělých vokálů a křehkých střepů a strhující energie?

Možná odpoví další Best Regards. Brett Kull předvádí další z mnoha dílů svého fantaskního akustického vkladu pro album, tady navíc ukáže, že dokáže rozburácet i elektrický zvuk, až duní podlaha i strop. Buzbyho a Hyattovy klapky nejsou pozadu.

The Cheese Stands Alone uzavírá první půli v divém a drsném koktejlu, uvařeném v magickém hrnci z precizní rytmiky, drsných, ale i velebných vokálů, otisků strun a klapek. Pocta progovým mistrům.

Druhou, dopisní část, načíná dvouminutový úvod Prose, křehká klavírní poezie v bezprostředním podání Buzbyho.

Přesně v marillionovském či genesisovském duchu organické propojení s pohádkovou, akusticky nesenou minisuitou A Short Essay. Teatrální a dramatický, strhující běh, lámající všechny mety na cestě vzhůru.

My Dear Wormwood vybíhá z orchestrálního dramatu po křivolaké cestě, skvělou daň si tu vybrali Paul Ramsey za baterií a zvuková, divě malující show hlavního principála a Kullovo sólo. Práce tří hrdel opět míří k nebesům.

Entry 11.19.93 se ladí na orchestrálně klasickou vlnu a Echolyn jako by se tu organicky propojili vedle Buzbyho principů vážné hudby s dalšími personami - Stevem Hackettem či Anthonym Phillipsem, poutníky po podobných zákoutích. Ta melodie nese nádheru staletí.

One for the Show - tíživá a čarokrásná Kullova akustika. Tady se spojilo staré s novým, země s oblaky, jezera a říčky s divukrásnými horskými kaňony. Životodárný hlavně Westonův hlas patří k jeho nejskvělejším představením v této elitní jednotce. Zklidnit se musíme v The Wiblet, klavírním a klávesovém představení, propojené s precizním rytmickým duem.

Audio Verité rozvíjí motiv předchůdce v komorním orchestrálním duchu. Skvělá je opět spolupráce s rytmikou, hlavně Tom Hyatt se tu se čtyřmi dráty utrhl a rozrývá terén mocnými údery do strun.

V jemném duchu pokračuje Settled Land - akustika a Buzbyho piano, pomalu ale míříme do finále a harmonie hlasů, prolínající se s nezemskými vibracemi tónů, vytváří nostalgickou atmosféru deště, mlhy a slunce.

A Habit Worth Coming přináší uklidnění v podobě orchestrální minikompozice, se stejně krásným podílem Buzbyho kláves a tahů dechových nástrojů, Kullových hladících akustik a naléhavých vokálů. Tvoří se tlak, který se musí vypustit...

...v uhrančivém závěru Never the Same, památné věci, do které Buzby a spol. vložili své dokonalé hudební talenty. A je o co stát, není se už na co šetřit. Decentní dechy zpod pultu orchestru a klávesovými štětci v pozadí. Melodii chvátá podpořit svým božským hrdlem Ray Weston, samozřejmě za přičinění dvojice svých kolegů. Části motivu jsme už dnes slyšeli, růst a gradace, už spíše suity než písně, jsou dokonale provedeny, a ždímá se vydatně pot, ale i slzy. Nekonečná stezka k obzoru...


Zatímco Discipline mě z nějakých důvodů nezasáhli nakonec tak, jak jsem asi doufal, Echolyn se mě nakonec zmocnili plnou silou. Neměli cestu jednoduchou, ani krátkou, dlouho mě tam něco neuspokojovalo. Album mě dostalo až po mnoha posleších - neuvěřitelně se tu pojí melodie ve vokálech a maximální náročnost, meditace se strhující teatrálností, vše dokonale vygradováno do mocného finiše. Spása pro fanoušky Genesis, Gentle Giant, Frupp, King Crimson či Yes, pro připravené duše.




» ostatní recenze alba Echolyn - As the World
» popis a diskografie skupiny Echolyn

Tower - Tales From a Book of Yestermorrow

Tower / Tales From a Book of Yestermorrow (1994)

Snake | 4 stars | 24.07.2017

CD Vinyl Magic - VMNP 10 (1994)

No guitar ! Jednoalbumový projekt, klávesový neoprog z Itálie. Skutečně žádná kytara, jen klapky (Beppe Crovella), buben (Elio Rivagli) a kouzelný hlas Paoly Mei. Uslyšíte Hammond, piano, Minimoog, Mellotron, Wurlitzer, Roland JD 800, Prophet T8, Emu III XP a další "vintage" keys.

Je to symphonic rock v angličtině, chybějících kytar si člověk ani nevšimne. Aranžmá je skutečně bombastické a milovník starých klávesových nástrojů si tady přijde na své. Hudba je to velmi melodická a zasněná, v některých skladbách hraničící s pop music, ale s parádní instrumentální složkou. První polovina alba je bez chybičky a ze skladby The Box jsem vyloženě nadšený, v té druhé se - bohužel - začínají prosazovat již výše zmíněné prvky pop music. Především předposlední píseň In My Life je tou svou vtíravou jednoduchostí malinko otravná, naštěstí je tu vyvrcholení v podobě adaptace Brubeckova "Ronda". S Emersonem, nebo Le Orme bych to nesrovnával, každá z těch verzí je jiná, ale všechny jsou pěkné.

Cédéčko je klasicky v plastu, booklet obsahuje texty písniček, fotografii Paoly Mei a katalog labelu Vinyl Magic. Veškerej matroš složil Crovella (kromě oné závěrečné předělávky), točilo se to v jeho domácím studiu Synergy, sám to i produkoval, nahrával a míchal.

Hodně vzdáleně by se to dalo přirovnat k muzice holandských Earth and Fire, Lany Lane, nebo italských Zauber, ale moje přirovnání berte - prosím - s rezervou. Tři a půl.

» ostatní recenze alba Tower - Tales From a Book of Yestermorrow
» popis a diskografie skupiny Tower

Grand Funk Railroad - On Time

Grand Funk Railroad / On Time (1969)

murky | 5 stars | 24.07.2017

Pročetl jsem si zde uveřejněné recenze a úvahy nad kapelou Grand Funk Railroad.Trošku mě mrzí pořád nějaké srovnávání a přirovnávání a slova o primitivním hard rocku.Samozřejmě primitivní bylo v uvozovkách a chápu,jak to bylo myšleno.
Prostě stačí napsat v jednoduchosti je síla.A ta tady opravdu je.A taky je to originál a to je důležité.Kdykoliv je slyším tak vím,že jsou to Grand Funk a hotovo.
První deska je vynikající,ta syrovost,tvrdost prostě paráda.Někdy míň je víc a tady to platí na 100 procent.Kapely,které hrají jako trio a umí Vás semlít miluju.Zvuk je velice hutný a vychutnat si desku hezky nahlas to je prostě povinnost.Velká škoda,že neexistuje nějaký kvalitní obrazový záznam z tohoto období.Bylo by to určitě pěkné pokoukání.
Za mně určitě plný lajer.Teda pětečka jak vyšitá.

» ostatní recenze alba Grand Funk Railroad - On Time
» popis a diskografie skupiny Grand Funk Railroad

Grand Funk Railroad - Shinin' On

Grand Funk Railroad / Shinin' On (1974)

bullb | 4 stars | 24.07.2017

Kedysi v polovici sedemdesiatych rokov minulého storočia sa ku mne dostala táto nahrávka. Popíšem moje vtedajšie pocity: Podľa dostupných materiálov je to vraj hard rock made in USA, veľmi žiadaní a populárni.
Prvé počutie: Žiadne ťažkotonážne gitary, ale ľahučká a hravá gitara vynikajúco sólojúca. Výborná vymakaná basová gitara a spievajúci bubeník! Jednoducho nič, čo by sadlo do vzorca hard rock v európskom ponímaní. Ale bola to láska na druhé počutie.
Pôvodne trio, a to veľmi zdatné (o čom svedčia live nahrávky) sa na tomto a aj na predchádzajúcom rozšírilo na kvarteto. Zdá sa, že to pomohlo, Craig Frost a jeho hra na hammondov organ k tejto muzike patrí.
Úvodná Shinin' On sa umiestnila ako singel na popredných miestach. Tu však musíme hovoriť o amerických a kanadských rebríčkoch. Európa bola zdržanlivá. To platí aj o albume.
Grand Funk sa nebáli prizvať dychovú sekciu do druhej skladby To Get Back In. Zobrali klasiku The Loco-Motion, ktorá po dlhých rokoch opäť bodovala v rebríčkoch. Vypaľovačky Please me a Gettin' Over You ukazujú klasickú tvár, ktorou sa preslávili. Siahli po „koreňoch“ v skladbách Mr. Pretty Boy a Little Johnny Hooker.
Mark Farner, Mel Schacher, Don Brewer sa stali mojimi sprievodcami po odľahlých končinách Ameriky. Dodnes.

» ostatní recenze alba Grand Funk Railroad - Shinin' On
» popis a diskografie skupiny Grand Funk Railroad

Nugent, Ted - Scream Dream

Nugent, Ted / Scream Dream (1980)

murky | 5 stars | 23.07.2017

Musím se přiznat ,že tato deska se mi líbí z diskografie tohoto šílence nejvíc.Je to prostě jízda na bizonovi od začátku do konce.Kytara Teda je pro mně balzámem.Vynikájící riffy a hlavně sóla to je prostě mistr Ted.S ničím se nemaže a to je dobře.
Desku nebudu hodnotit skladbu po skladbě,protože drží pohromadě jako celek,nic tu nechybí a ani nepřebývá.
Včeara jsem shlédl DVD Ultralive Balistickrock 2013 a opět skvělá jízda.Samozřejmě ,že někomu nebude vonět mistrova velkohubost,ale i u toho pořád šmrdlá struny takže vřele doporučuju všem co májí rádí říznou kytarovou hru a skvěle šlapající kapelu.
Vzal jsem to letem světem,protože kdybych začal pitvat asi by to nikdo nečetl,byla by to sakra dlouhá recenze.Deska samo za pět hvězd.Škoda,že dnes už Vás nikdo nedokáže zmuchlat do kuličky za 35 minut.

» ostatní recenze alba Nugent, Ted - Scream Dream
» popis a diskografie skupiny Nugent, Ted

Queen - Queen II

Queen / Queen II (1974)

Pegas | 5 stars | 23.07.2017

Přesně si pamatuji, jak jsem tuhle desku slyšel poprvé. Tehdy jsem se o hudbu moc nezajímal a Queen se mi líbily, ale znal jsem jenom jejich Greatest Hits. II mi ve škole půjčil spolužák na kazetě a nejdřív jsem si myslel, že to je jiná kapela a k tomu mě naváděla i dvojka v názvu (netušil jsem, kolikáté je to album. Postupem času se z II stala možná nejoblíbenější deska Queen, která částečně působí jako koncepční album a hlavně navazující sérii skladeb Ogre Battle až Funny How Love Is, tedy skoro celou druhou stranu) považuji za geniální. Neznámější Sevens Seas Of Rhye mi k tomu už nepasuje, ale samostatně se mi také líbí (až na její zakončení), vždycky na mě působila jako by patřila spíš na trochu novější desky. Abych se dostal také k první straně, ta o moc nezaostává, sice nepůsobí tak kompaktně, ale materiál na ní zařazený je také parádní a po jedné písni si zazpívali také Roger Taylor a Brian May. Queen si na desce hodně pohráli s mixem, vrstvením vokálů i kytar a přišli se skvělými melodiemi, které jsou mnohem působivější a než známé hitovky (které však nezatracuji). Celé to působí jako artrock v hardrockovém kabátu. Ale bohužel deska není dokonalá, a to hlavně po zvukové stránce, že v mixu je občas znát, že to je poskládané ve studiu, to je v pohodě, ale zvuk nahrávky není žádná sláva a v některých částech zní fakt blbě, hlavně bicí. Vlastně to z CD není o moc lepší než tenkrát ta ohraná kazeta a přes sluchátka jsou ty nedostatky ještě slyšitelnější. Škoda, tahle deska by si zasloužila pořádný zvuk, ale to už je dnes asi nereálné.

Když jsem si konečně pořídil tuhle desku do sbírky, bral jsem dvoudiskovou verzi, protože byla levnější než jednodisková, jinak bych o ni nestál. Na druhém CD je dvacetiminutové bonusové EP. Největší zajímavostí je bluesově laděná skladba See What A Fool I've Been, kterou jsem slyšel vůbec poprvé. Vyšla jako B strana singlu Seven Seas Of Rhye a je tu hned ve dvou verzích - studiové ze singlu 1974 a živé z roku 1973. Obě se dost odlišují, ale nejsou to typičtí Queen a ani se mi moc nelíbí. Další je živá nahrávka Nevermore z roku 1974, kterou údajně nikdy nehráli na koncertech, instrumentální podoba Seven Seas Of Rhye a další živák White Queen. Poslední jmenovaná se odlišuje od studiové verze a zní zajímavě, a to díky instrumentální části v druhé polovině.

» ostatní recenze alba Queen - Queen II
» popis a diskografie skupiny Queen

Foghat - Night Shift

Foghat / Night Shift (1976)

POsibr | 4 stars | 22.07.2017

Vonku tridsiatky a chcelo by to schladiť. Ale studený nech budem až pod zemou, teraz to chce šťavu. Riešenie: Foghat - Night Shift. Pozor, táto hudba môže rozprúdiť krv a aj v ľahostajných jedincoch zapáliť oheň! Používať len na vlastné riziko (vďačne)!

Už od prvej sekundy je jasné, že toto nebude žiadna uspávanka. DRIVIN' WHEEL hneď roztočí ozubené kolesá, priamočiary rock, ktorý ma drajv. Energická gitara, vytrvalé bicie a živelný spev, recept na úspech. Ťažkotonážny riff a bicie otvárajú aj druhú skladbu, spať naozaj nebudeme. DON'T RUN ME DOWN trošku uberie v tempe (ale iba na začiatku), aspoň sa môžeme vydýchať po otváračke. Priatelia, toto je hard rock v čírej podobe a lá Foghat. Prechody sú naozaj super, budia v človeku túžbu žiť život naplno! Budem však úprimný, inštrumentálne outro by možno chcelo trošku skrátiť. Rokenrol v riadne drsnom kabáte, to je BURNIN' THE MIDNIGHT OIL. Musím pochváliť gitaru, Price vedel naozaj vyprodukovať ťažké riffy a na slide si to dával krásne. Celkovo ale skladba vyznieva priemerne, môžeme trošku bádať kvalitatívne zaváhanie, ale celkovému dojmu to neublíži.

Čo prinesie titulná pieseň? Serióznosť od prvých tónov, NIGHT SHIFT nebrať na ľahkú váhu. Veľmi zaujímavý riff, osobne v ňom počujem akýsi proto glam metal 80. rokov. Ale už po zhruba minúte a pol (a nejaké drobné) príde krásne precítené sólko, krátke ale funkčné. Celkovo v skladbe naozaj počuť Priceove gitarové kvality, mohli by sme to nazvať akousi výkladnou skriňou jeho hry. HOT SHOT LOVE by si človek vedel možno predstaviť aj na nejakej tancovačke (pozor, nie na diskotéke dnešného typu!). Je to predovšetkým vďaka perkusiám, ktoré dodávajú skladbe zaujímavý, nazvime to exotický, nádych. Potom prichádza vcelku podarený cover známej TAKE ME TO THE RIVER. Skladba relatívne vystihuje vyznenie albumu, ktorý má výborný začiatok a koniec, ale stred je vlažnejší. Nie zlý, to vôbec, ale skôr osciluje v miernejších vodách, nejde z toho taká energia ako na začiatku. Ale ako som už naznačil, prichádza druhý vrchol albumu (pre mňa určite), "povinná" balada na albume - I'LL BE STANDING BY. Emócie cítiť už od úvodu, srdcervúca gitara. Skláňam poklonu. A samozrejme text a spev, na lásku nesmieme zabudnúť. No a gitarová rozlúčka... to je niečo. Žiadna extravagancia, presne takto to do piesne pasuje a takéto sóla milujem.

Myslím si, že aj týmto albumom dvojica Peverett/Price dokázala, že naozaj majú skladateľské kvality. Ak by niekto chcel počuť ukážku poctivého hard rocku 70. rokov, popri Zeppelínoch, Párploch a ďalších renomovaných značkách by som tam s čistým svedomím pridal aj Foghat. Uberám hviezdu a pol (ale zaokrúhlim nahor, ako ma v škole učili) za trošku vlažnejší stred. Tento album bol dávnejšie mojím prvým kontaktom s kapelou a pánečku, že som sa trafil! Hudba, ktorá neomrzí.

» ostatní recenze alba Foghat - Night Shift
» popis a diskografie skupiny Foghat

Amazing Blondel - Fantasia Lindum

Amazing Blondel / Fantasia Lindum (1971)

horyna | 3 stars | 20.07.2017

Historizující podobenství staré anglické hudby, které kdysi reprodukovala trojice Amazing Blondel, je natolik nevšední a v dnešních dnech absolutně zapomenuté, tudíž pro generaci pod 40 dozajista nicneříkající, že jsem neodolal, abych je alespoň malinko nezviditelnil. Vědomostní bedna Petr Gratias v recenzi předešlé dopodrobna vylíčil historii vzniku kapely, i přechod jejího ostazenstva do čistě akustických vod, nacházející inspiraci v renesanční hudbě a tématech oné doby. Proto krátce k muzice:

Je tu šest skladeb a u dvou z nich, se jedná o instrumentální kousky. Jedním je dvojice renesančních tanců a druhý se nese v pochodovém rytmu. Titulní kus Fantasia Lindum, je dvacetiminutová členěná suita, která historií rezonuje naprosto dokonale. V její přítomnosti stačí zavřít oči a v momentě se nacházíte na nádvoří vznešeného středověkého hradu, či uprostřed komnaty překrásného, honosného zámečku. Zbylá trojice kratších a nutno podotknout že zapamatovatelnějších písní (v Safety In God Alone, dokonce cítím skrze vokální Anglické tradice, přítomnost Beatles), je zřejmě tím nejlepším na této desce. Loutnami, kytarami a flétnami se to tu doslova hmeží a jejich mistrné aranžérské propojení, v sobě velebí historizující pocit, plný nevšedních a hlubokých prožitků. Tím nejkrásnější na hudbě Amazing Blondel, jsou krásně posazevé hlasy, na jedničku sezpívané sborové vokály, potažmo sólové výstupy jejich členů, čerpající z dobových Anglických předobrazů.

Pokud máte rádi vážnou hudbu a svůj apetit občas proložíte odkazy k renesanční a barokní době, bude tohle trio tím pravým šálkem kávy právě pro vás.

» ostatní recenze alba Amazing Blondel - Fantasia Lindum
» popis a diskografie skupiny Amazing Blondel

Deep Purple - Infinite

Deep Purple / Infinite (2017)

Martin H | 4 stars | 20.07.2017

Loď Infinite prodírající se nekonečnou ledovou tříští a hledající nějaký záchytný bod veze posádku pěti zkušených polárníků. Je to jejich čtvrtá společná výprava, avšak každému z nich je jasné, že to může být zároveň výprava poslední. Posádka je však natolik zkušená, a tak si nikdo případné ztroskotání nepřipouští.

Ta pětice hrdinů už má sice něco za sebou, ale to neznamená, že by nějak podcenila přípravu celé výpravy. To v žádném případě. Dobře ví, že v drsných arktických krajinách jim nebude nic odpuštěno. Halí se do teplých kožešin a v teple udržují také své, pro polární badatele tak důležité přístroje. A i když svůj dávný mladický zápal a nasazení většinou nahrazují léty nabytými zkušenostmi, přece jenom mohou překvapit.

Z jejich zvrásněných tváří ošlehaných mrazivými větry a vodami ledového oceánu můžeme číst neskutečné odhodlání ke splnění vytčeného úkolu. To oni jsou těmi objeviteli, kteří naleznou několik diamantů, jimiž se ještě pokusí ozdobit svou úctyhodnou sbírku. Ne všechny z nalezených drahokamů jsou té nejvyšší ryzosti, ale to není tím hlavním. Tím je radost a pocit z nového, společně prožitého dobrodružství. Ale nám, obdivovatelům vystavených pokladů, je jasné, že těmi nejzářivějšími diamanty jsou ty s názvy All I've Got Is You, Birds of Prey a především démant nejjasnější a největší, The Surprising.

Nezbývá než doufat, že se tato odvážná pětka ještě někdy odhodlá k nové objevitelské výpravě a svou sbírku rozšíří o další zajímavé poklady. Bravo, hrdinové, jen tak dál.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?

Waters, Roger / Is This the Life We Really Want? (2017)

Rovant69 | 4 stars | 19.07.2017

"Je tohle to album, na které jste dvacet pět let čekali?" I takto by mohl znít podtitulek novinky Rogera Waterse, na niž museli fanoušci čekat celé čtvrtstoletí. Zatímco se za tu dobu svět kolem nás rapidně změnil, autorský rukopis interpreta zůstal. Znovu se ale zeptejme: Stálo to čekání za to?

Na novinku Rogera Waterse "Is This The Life We Realy Want?", která vznikala v letech 2010-2017 a obsahuje dvanáct nových tracků, lze nahlížet z několika úhlů pohledu. V jednom z nich se nelze ubránit srovnávání s tvorbou Pink Floyd, což je samozřejmě logické. A neubránil se tomu ani autor této recenze. Je čestné a sportovní připustit, že stejné pocity se dostavují i u alb Davida Gilmoura, jenž byl pomyslným druhým pilířem oné ikonické kapely. V druhém vhledu je třeba tuto nahrávku vnímat jako interpretovo sólové album, v čemž si posluchač může užít trochu oné schizofrenie a rozervanosti a pokládat si otázku, kdo z obou zmíněných muzikantů je vlastně Pink? A tady je odpověď poměrně těžká.

Podíváme-li se blíže na všech dvanáct kompozic, dostává se nám uceleného kritického pohledu interpreta na soudobý svět, politiku, včetně té trumpovské, čemuž se nevyhnuly ani závažné otázky týkající se migrace ("The Last Refugee") či pranýřování snahy fotit si vše, všude a za každých okolností. Roger Waters byl vždy bojovníkem proti politickému establishmentu, válce a odcizení jednotlivců a žádné téma mu nikdy nebylo cizí. V roce 1983 se ani nebál obout do tehdejší ministerské předsedkyně Margaret Thatcher.

Hudebně jsou všechna tato sžíravá témata umně zabalena do slušivého hudebního doprovodu, který je uzpůsoben tak, aby vyniklo, podobně jako je tomu u Nicka Cavea, sdělení jednotlivých písní. Ve srovnání s předchozí Watersovou tvorbou je toto album, pro někoho možná překvapivě, asi nejvíce floydovské. Lze na něm vystopovat vlivy a motivy "Animals", mírně "The Wall" a ve větší míře "The Final Cut", a to hlavně v závěru celé desky, kterou tvoří de facto trojice skladeb spojených v jednu kompozici. Tentokráte se autor vyhnul kouskování jedné skladby se stejným motivem na části. Samozřejmě, v závěru zazní repríza úvodního ruchu a tu a tam se objeví prvky z jednotlivých písní, ale posluchač není mořen neustálým opakováním stejného tématu, což přispívá k plynulosti poslechu.

Celek, jenž drží velmi dobře pohromadě, byť jej můžeme rozdělit na dvě kompoziční části, má několik vrcholů a silných míst. Jedná se zejména o písně, které připomínají již zmíněnou éru roku 1977, kdy vznikala nahrávka "Animals". Ty stojí na rockovém podkladu, často jen za doprovodu táhlých a zkreslených klávesových či kytarových tonů, basy a bicích. Nechybí jim gradace, moment překvapení, napětí a aranže jsou opravdu vyvedené. Jedná se zejména o "Bird In A Gale", "Pictures That" a nebo již dříve uvedená "Smell The Roses". Naopak tam, kde se Waters vrací k podobným skladbám typu "Mother", v nichž filosofuje a spílá všem, kdo za to můžou, už nemá čím posluchače ohromit a tak trochu se vkrádá šeď, resp. se může nechtěně dostavit pocit již slyšeného. Bohužel. Čestnou výjimku tvoří nádherná balada "The Most Beautiful Girl In The World".

Technicky nelze novince nic vytknout. Nahrávka má brilantní zvuk všech nástrojů, které jsou pěkně prostorově vyskládané a opakovanými poslechy lze nacházet nové a nové vrstvy. Ostatně to je u tohoto interpreta standard. Snad jen zvuk bicích je trochu nezvyklý, plochý a neživý, nehledě na opakování jedné a té samé figury. Posluchač samozřejmě není ochuzen o žádné vychytávky, které zdobily jeho tvorbu již v mateřské kapele a i posléze. Takže o různé přírodní zvuky, telefony, tikot hodin, bušení srdce, rádiové hlasy, přepínání televizních kanálů či výbuchy není nouze a tyto ruchové stěny přispívají k dramatizaci jednotlivých kompozic, vytvářejí atmosféru a dokreslují kousavost a sarkasmus Watersových textů. Stojí za to vypíchnout také interpretův hlasový projev, který nebyl vždy nejjistější. Zde je jeho zpěv skvělý a předvádí všechny své rejstříky. Co však zamrzí, je téměř absence rockové kytary. Vyskytuje se zde jenom úsporně, nejvýrazněji ve zmíněné "Smell The Roses". V ostatních skladbách je spíše modifikována v jakousi zvukovou stěnu. Těžko jen domýšlet, proč tomu tak je, byť si některé okamžiky o to kytarové zaburácení či zasólování přímo říkají. Prim hrají klávesy, klavír, španělka a neodmyslitelné smyčce.

Hodnocení je v tomto případě těžké. Roger Waters nechal fanoušky čekat dlouhých pětadvacet let. Naservíroval jim chutnou nahrávku, která jistě bude mít čestné místo v jeho diskografii. Posluchači se dostane vše, na co byl jak u Pink Floyd, tak na jeho sólových projektech zvyklý. Interpret vytáhl všechny čekané i nečekané trumfy. Nicméně zde chybí onen prvek či skladatelský přínos někoho jiného, který tu celou Rogerovu myšlenku učeše nebo naopak rozčísne.

Pink do studia asi nepřišel a pravděpodobně ani nepřijde.

3,7 zaokrouhleno na 4

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?

Waters, Roger / Is This the Life We Really Want? (2017)

Paradox | 5 stars | 19.07.2017

Dámy a pánové, tak tohle je opravdu nádherné poslechové album. Nádherný moderní zvuk a současně v tom slyším prvky nejkrásnějších alb Pink Floyd 70tých let. Je to mnohem méně Rockové, méně elektrických kytar a více akustických kytar, pián, smyčců a elektronických nástrojů. Celé album jede prakticky bez přestávky. Naprosto famózní efekty, kdy končí jedna skladba a přichází druhá. Myslím si, že Rogerův smysl a talent pro atmosféru a přechody mezi skladbami by mu mohl závidět kdekaký mladý DJ. Čekal jsem, že se mi album bude líbit ale že mě takhle pohltí, to jsem nečekal. Rogerovo poslední album " Amused to Death" je fakt parádní album ale tohle je prostě ŘACHA! Když si poslechnete poslední album od Pink Floyd - The Endless River a tohle nové album od Rogera, pochopíte, proč ani Floydi, ani Roger už nikdy po rozchodu nevytvořili album podobné jako "The Dark Side of the Moon". Protože tam vždycky u všech alb chyběl určitý článek, aby to byla ta přesná Floydovská chemie. Ale můžu vám říci, že novodobé The Dark Side je po střípkách ukrité právě v těchto dvou albech. Když si je poslechnete a zasníte se, dokážete si představit, jak grandiozně by znělo opravdu společné album. Když Floydi začínali, vytvořili dvojalbum složené s prvního a druhého alba pod názvem "A Nice Pair ( krásný pár)". Pro mě je "The Endless River & Is This the Life we Really Want?opravdu krásným hudebním (bohužel rozlučkovým a smutným) párem. Floydi jsou klasická Rocková kapela a Roger umí opravdu excelentně vtáhnout do děje atmosférou a efekty. Takže můžu opravdu vřele doporučit tohle album, pokud máte rádi tmu, zavřené oči a obrazutvornou poslechovou muziku a uceléná alba, která mají i nějakou výpovědní hodnotu. Rozhodně ale kvalitní sluchátka, nebo v lepším případě kvalitní aparaturu!!! Milí Rogere, dostal jsi mě!!! Gratuluji!!!

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

Bush, Kate - The Whole Story

Bush, Kate / The Whole Story (1986)

Balů | 4 stars | 18.07.2017

Éterická Kačka s andělským hlasem nám zde předkládá kompilaci ze svých nejsilnějśích alb.
Přiznám se, že toto album mám hlavně pro úplnost diskografie.
Většinou poslouchám řadovky, ale dnes jsem šel do tohoto výběru
a hle, úplně mne omráčila atmosféra takto poskládaných písní.

Deska má čarovnou atmosféru a vytváří velmi bezprostřední náladu hudebního celku.
Dám 4,5 *

» ostatní recenze alba Bush, Kate - The Whole Story
» popis a diskografie skupiny Bush, Kate

Plant, Robert - Band Of Joy

Plant, Robert / Band Of Joy (2010)

Martin H | 4 stars | 17.07.2017

Sólová tvorba Roberta Planta je dosti zajímavá a začíná mě bavit se s ní seznamovat. Je to skoro dobrodružství a chvíle velkého napětí, když před prvním poslechem desky si představuji, jaká asi bude a čím mě zpěvák překvapí. Pravda, u pěvce takového jména bychom spíše očekávali, že jeho tvorba bude vycházet více ze zažitých postupů a stane se pouhým skanzenem domovské skupiny a pravidelným oprašováním zašlé slávy. To by ovšem nemohl být Plant se svým invenčním přístupem k nové tvorbě a „neúctou“ ke své dřívější produkci. Zároveň si ale uvědomuje své kořeny, a proto v roce 2010 oprášil název skupiny, v níž působil před svým nástupem do Led Zeppelin, a pod hlavičkou Band of Joy vydal svou další sólovku.

Mezi dvanácti písněmi, které zde Plant se svými kumpány předkládá k poslechu, je pouze Central Two-O-Nine podepsaná jménem fenomenálního zpěváka společně s jeho tehdejším kytaristou Buddy Millerem. Zbytek jsou coververze jiných autorů a úpravy dvou tradicionálů. A právě ty mi připadají nejzajímavější, ať už se jedná o rozvernou Cindy, I'll Marry You One Day, v níž mu pěvecky vypomáhá Patty Griffin, a především o tklivou, až bolestně naléhavou píseň Satan Your Kingdom Must Come Down. Z dalšího materiálu mě zaujal hned úvodní kousek Angel Dance, původně z dílny skupiny Los Lobos. Za zmínku ještě stojí pomalá Silver Rider a svižná You Can't Buy My Love. To ovšem neznamená, že by ostatní písně byly neposlouchatelné, to určitě ne. Jenom se na mě z reproduktorů line taková pohoda, že si říkám, jestli to není chvíli až moc. Všudypřítomná bendža a mandolíny jsou lehce přiostřovány zvukem elektrické kytary, dokonce mám dojem, že nahrávka snad vznikla o několik desetiletí dříve. A možná to byl záměr. Pouze závěrečná píseň Even This Shall Pass Away svým aranžmá lehce upomíná na Planta nasávajícího do svého projevu i moderní trendy.

Podobný model si Plant vyzkoušel již o osm let dříve na albu Dreamland. Tam se ale jednalo o úpravy mnohem více profláklého materiálu. Jinak tuhle desku vnímám podobně s albem Raising Sand jako příjemné odbočení z Plantovy hudební cesty zahájené deskou Mighty ReArranger a pokračující na nahrávce Lullaby... and the Ceaseless Roar. Za mě velmi silné 3,5 hvězdy.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Band Of Joy
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert

Stratovarius - Visions

Stratovarius / Visions (1997)

Snake | 4 stars | 17.07.2017

CD T&T - TT 0031-2 /1997/

Finská heavy metalová skupina Stratovarius se začala formovat už v polovině osmdesátých let, ale svoji budoucí podobu začala získávat teprvé poté, co se k ní připojil kytarový virtuos Timo Tolkki. Debutovala v roce 1989 (albem "Fright Night"), ovšem já jsem jako první slyšel až relativně úspěšnou placku "Dreamspace" z roku 1994.

V domácí sbírce mám (zatím) jen album Visions, vydané 28.04.1997 a deska je to vskutku parádní. Tenhle rychlý, neoklasický a patřičně symfonický heavy metal inspirovaný Rainbow, nebo Malmsteenovými Rising force mám opravdu rád a navíc se tu sešla vynikající sestava. Kytara Tolkki, zpěv Timo Kotipelto, buben Jörg Michael (působil v kapelách Avenger, Axel Rudi Pell, Drave Digger, Mekong Delta, Saxon, Running Wild, nebo Rage) a klávesy Jens Johansson (Dio, Rainbow, Yngwie Malmsteen).

Střední tempo na úvod - zabijácká nakládačka The Kiss Of Judas - a Jörg do toho mlátí jako když kope kůň, ale už od druhé Black Diamond se to láme do pořádného kvapíku. Fofr je to neskutečnej, přitom velmi melodickej a souboj kytary a kláves mi připomíná legendární duely Malmsteen - Johansson z druhé poloviny osmdesátých let. Z nasazeného tempa a dvoukopákových ataků sleví teprve vypjatá balada Before the Winter, ovšem hned od následující Legions je to opět kompresor Etelka. Symphonic speed metal prošpikovaný dechberoucími sóly kytary a kláves.

U razantní dělostřelby The Abyss of Your Eyes mi plandaj nohavice u tesilek a po ní následuje přehlídka virtuozity hlavních protagonistů - instrumentální machrovačka Holy Light. Nad Paradise by zaplesal každý fanoušek Helloween z období "Keeper of the Seven Keys" a po druhé (a poslední) baladě Coming Home je tu závěr v podobě epické a pořádně rozmáchlé Visions (Southern Cross). Lepší tečku za albem bych si ani neuměl představit.

Dneska to s Timem vypadá všelijak, čas od času probleskne zpráva o jeho boji s duševní chorobou, ale tenkát byl ve výborné formě a z rukávu sypal hit za hitem. Já už tomu metálu moc nedám a recenzí jsem překvapil sám sebe, ovšem docela by mě zajímalo, jak by si tohle album vedlo u fanoušků na progarchives. Světe div se, profil Stratovarius tam chybí a tak jsem musel vzít zavděk stránkami metalmusicarchives. Visions patří tu k vůbec nejlépe hodnoceným deskám jejich diskografie a já jenom dodám, že zcela poprávu. 4,5

» ostatní recenze alba Stratovarius - Visions
» popis a diskografie skupiny Stratovarius

Aerosmith - Permanent Vacation

Aerosmith / Permanent Vacation (1987)

horyna | 5 stars | 16.07.2017

Velkolepý výsledný sound nahrávek Permanent Vacation a Pump, je spolu stejně nerozlučně spjat, jako toxická dvojčata Tyler/Perry. Jen málokdo řekne, že jedna z nich je výrazně slabší, či za svou sesterkyní jakkoliv pokulhává. S Aerosmith mám léty vypiplaný návyk, který vyžaduje po poslechnu jednoho z alb, neprodleně otestovat i to druhé.

Produkční tým Farbain, Fraser, Rock, Lomas, dokázala z prachmizerného teplého zvuku osmdesátých let, vymačkat daleko víc šťávy a testosteronu, než jejich hvězdnější a pracovně vytíženější kolegové. Nejen Farbaianova záliba v žesťové sekci je kořením tohoto vynikajícího alba. Předně jsou to do puntíku dotažené, energické flákoty, útočící na první signální, jež se prakticky okamžitě uchytili jako singly a album mohlo zabodovat do hitparád.

Permanent Vacation není žádná umělohmotně nafouknutá, glamová (šminkoidní) bublina, typu Motley Crue, Kiss, nebo, nedej bože Ratt. Jedná se k sbírku neuvadajících rozkvetlých růží, ze kterých vás nejvíce popíchají trny hitovek Magic Touch, Rag Doll, překrásné Simoriah, v žebříčcích bodující Dude, nebo riffostroje Hearts Done Time a skladby titulní.

Aerosmith potkalo na jejich rockové pouti několik tvořivě významných období. Konec osmdesátých let patří společně s polovinou sedmdesátých k těm nejlepším a hudebně nejtvořivějším.

» ostatní recenze alba Aerosmith - Permanent Vacation
» popis a diskografie skupiny Aerosmith

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Foghat / Night Shift

catcher
Pamatujete někdo rozhlasovou relaci Větrník ? Tam jsem tuhle kapelu slyšel v roce 76 poprvé a...

Grand Funk Railroad / On Time

catcher
K téhle bandě jsem se dostal až po vydání alba Survival (dodnes ho mám moc rád jako první...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11556 recenzí
2090 skupin
157343 příspěvků ve fóru
2498 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000