Giraffes? Giraffes! Everon Xerxes Twin Age Algiers Shadow Gallery Division by Zero Blindead Night Sun Gallagher, Rory

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Deep Purple - Deep Purple

Deep Purple / Deep Purple (1969)

stejk | 4 stars | 29.10.2020

Po poslechu té trojky mě to napadlo, že bych ochutnal i první dvě alba. Po jejich poslechu / ještě se dohrává Taliesyn / mohu jen říct, že mi na nich trochu vadí ty covery od Beatles a Hendrixe...proto i nadále tu trojku z předgilanovské doby budu preferovat a už teď se těším na opětovné poslouchání.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Deep Purple
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Everon - Fantasma

Everon / Fantasma (2000)

jirka 7200 | 5 stars | 29.10.2020

Pojďme po nějaké době doplnit další díl puzzle do mozaiky příběhu německých Everon. Hlavní protagonisté souboru - Oliver Philipps a Christian Moos od vydání alba Venus nikam nespěchali, věnovali totiž velké úsilí vylepšování svého nahrávacího studia SpaceLabs v Severním Porýní-Vestfálsku. V roce 2000 nazrál čas a tak s novým členem na postu kytaristy Ulli Hoeverem, který nahradil vyhořelého Ralfa Janssena, natočili a sami vyprodukovali ve volných frekvencích novou desku Fantasma. Pro plné koncertní provedení angažovali také klávesistu Olivera Thieleho.

Ta poněkud delší pauza souboru jedině prospěla, nový kytarista získal čas do souboru více lidsky zapadnout a i on přispěl svým umem a zápalem pro společnou věc ke zdárnému dokončení díla a jeho výsledném tvaru. Nahlédněme nyní společně na obsah disku, který se ukrývá na CD pod koláží dvorního grafika kapely, G. Bridgese.

Již při poslechu prvních dvou skladeb Men of Rust a Perfect Remedy poznávám snadno čitelný rukopis skladatele Olivera Philippse. Musím opět upozornit na způsob výstavby písní – jeho brilantní kombinace prvků renesanční vážné muziky a metalického prog rocku je úchvatná. Vzpomněl jsem si i na desku kytaristy Genesis, Anthony Phillipse – The Geese & The Ghost, kde jsou použity renesanční prvky dost podobně. I když je zvuk oproti unylejší a jemnější produkci předchozího alba Venus (asi i díky novému kytaristovi) na recenzované desce mnohem průraznější, tak ostré kytary jsou dávkovány v aranžích tak, aby nepřehlušily melodické linky kláves a akustické nástroje hostů. Možná to je jedním z faktorů, kvůli kterému je masověji nepřijala prog metalová komunita. Pro ně především je určena třetí, nekompromisně nabroušená a nervně pulzující Fine With Me. Atmosféru klidní baladicky pojatá A Day by the Sea s krásnými kytarovými sóly.

Že to myslí Everon s náročnejšími prog rockovými kompozicemi vážně, ukazuje kapela v následné sedmnáctiminutové suitě Fantasma, složené z pěti částí. Po svižném instrumentálním intru Right Now
překvapí každého masivní riff v úvodu Till The End Of Time, kde muzikanti dále postupně vrství jednotlivé motivy, podobně jako u Queensrÿche v dobách jejich největší slávy. Na kratičkou klavírní vsuvku Fantasma Theme navazuje pohlazení v podobě symfonického partu The Real Escape, kde také předvádí svůj um hosté na cello a housle – jeden z vrcholu alba, které volně pokračuje do bombastického finále Whatever It Takes, ve které se k těm akustickým pozvolna přidávají rockové nástroje.

Album zakončuje gradující balada May You v podobném duchu jako v předchozí suitě a úplnou tečku představuje středně tempá Ghosts, která naštěstí postrádá tu dramatickou výpravnost předešlých songů, neopomene však potěšit vygradovaným kytarovým sólem, které zakončuje sampl vypínaných lékařských přístrojů po exitu pacienta.

Závěrem : Fanoušci kapely si museli počkat na novou desku dlouhé tři roky, ale odměna byla sladká.
Kapela povzbuzena příchodem nového kytaristy Ulliho (se kterým získala v určitých okamžicích až prog metalovou fazonu) představila pod názvem Fantasma možná své nejucelenější dílo, ve kterém se prolínají symfonické části s výraznými melodiemi, ohraničené dravým prog metalovým soundem. Nechybí citlivě pojaté texty o ztrátách - tentokrát těch vztahových. Co se týče kompozice i zvuku, Everon se bez diskuzí zařadil mezi nejlepší evropská tělesa tohoto stylu. Posluchači upřednostňující melodickou složku před hradbami řezavých kytar jej velebí o něco více, než zámořské velikány stylu typu Dream Teather či Fates Warning, oproti kterým znějí o něco vynalézavěji a komplexněji.

P.S. : Everon odehráli během následujících dvou let několik koncertů na podporu alba. V roce 2002 je však opustil klávesista Oliver Thiele. Jestli to mělo vliv na další vývoj kapely - to si povíme zase příště.

» ostatní recenze alba Everon - Fantasma
» popis a diskografie skupiny Everon

Fish - Weltschmerz

Fish / Weltschmerz (2020)

horyna | 5 stars | 29.10.2020

Příprava nové desky tentokrát zabrala bývalému zpěvákovi gigantů Marillion dlouhých sedm let, ale musím konstatovat, že ta dlouhatánská čekací pauza se rozhodně vyplatila. Mistrovi se totiž podařilo ony nekonečné měsíce příprav přetavit v soubor deseti neskutečně kvalitních a myšlenkově bohatých písní. Ty tento skotský bard rozprostřel na plochu dvou cd, přitom každé z nich dosahuje sympatické délky, jen něco málo překračující hranice čtyřiceti minut. Ani jeden disk tak není zbytečně předimenzovaný a žádná ze skladeb nenudí. Deska zcela jednoznačně navazuje na předchozí retrospektivní kolekci A Feast Of Consequences, přičemž letošní novinka vyznívá dynamičtěji a živelněji. Doby moderně znějících děl typu surrealistického Fellini Days, či mašinkami načichlého 13th Star jsou dávno minulostí a zpěvák se znovu vcelku hmatatelně obrací do své minulosti, k albům jako Vigil in a Wilderness of Mirrors a Suits, tedy k opusům, jež jeho osobu a ambice demonstrovali asi nejzřetelněji. Bohatství různorodých, na sebe naskládaných, či ve vzájemné úzké kooperaci spolupracujících motivů je nepřeberné. Aranžérsky maximálně vypiplaná nahrávka, si po celou stopáž drží svého posluchače na krátký distanc, prakticky mu neumožňuje vydechnout a svou největší sílu dává na odiv prostřednictvím tisíců pestrobarevných odstínů a hudebních barev.

Derek William Dick nám krátce po završení svých šedesátin nabízí další majstrštyk ze své bohaté discografie. Jestliže se ještě před třinácti lety šuškalo něco o tom, že deska 13th Star může být Fishovou poslední, po zdravotních peripetiích přistál za pár let mezi fans kotouč další, A Feas…, který mnozí znovu označili za zpěvákův testament. Ale ani toto už dnes neplatí, jelikož Fish v sobě posbíral dostatek odhodlání, energie a tvůrčích sil k tomu, aby studiově dokázal udeřit znovu. Že se mu tento pokus opět zdařil na výbornou, musí být každému, kdo s jeho muzikou vyrůstal a žije v úzké syntéze jasné hned po prvním poslechu. Ten je v tomto případě stejně odzbrojující, jako jakýkoliv další. Dílo Weltschmerz totiž snese ty nejpřísnější měřítka kvality se současným, ale i třicet let starým art-rockem toho nejslušivějšího střihu. Dlouholeté spolupracovníky Steve Vantsise a Robina Boulta doplnil zpěvák pro mne trochu překvapivě dvojicí John Mitchell a Craig Blundell, plus několika dalšími instrumentalisty a sboristkami, jejichž vklad je stran barevnosti a variability pro jeho nahrávky vždy velmi důležitý. Popisovat jednotlivé písně z takto ucelené kolekce pro mne není s prvními několika málo poslechy vůbec jednoduché ani přínosné. Ale vcelku jednoduše se dá album „odpíchnout“ pochopit už dle první osmiminutové kompozice Grace of God, která svým progresivním uchopením s jistou grácií předkládá, jakým způsobem jsou letos na Fishově novince karty rozdány. Instrumentální a aranžérský přehled, bohatá strukturovanost jednotlivých témat, decentní orchestrální vsuvky, famózní dámské sbory tu nádherně mistra doplňující, místy zase zcela dominantně deroucí se na povrch a hlavně slušný energetický potenciál (u starších ročníků ne vždy přítomný) s nepřeberným množstvím nápadů, motivů a témat, pasuje album Weltschmerz na horkého kandidáta mezi nejlepší letošní desky.

Abych řek pravdu, ani jednu z dnes už deseti klasických studiovek mistra Fishe nehodnotím slaběji než na 75%. Album Weltschmerz se u mne krátce po rozbalení a alespoň částečném proposlouchání velice bryskně katapultovalo do té nejlepší společnosti děl, jako jsou Sunsets on Empire, Raingods With Zippos, nebo vedle zmiňovaného 13th Star.
Kdyby tato poslechově nesmírně vděčná a příjemná nahrávka nesla letopočet řekněme 1989, mohla by díky svých neskrývaným ambicím soupeřit i s takovými díly, jaké byly svého času desky Script for a Jesters Tear, nebo Misplaced Childhood.

» ostatní recenze alba Fish - Weltschmerz
» popis a diskografie skupiny Fish

Sensations' Fix - Fragments of light

Sensations' Fix / Fragments of light (1974)

Snake | 3 stars | 25.10.2020

Box Set Universal Music Italia s.r.l. – 0602527319346 /2010/

Sensations´ Fix patří mezi představitele poněkud experimentálnějšího směru italského rocku a tomu hlavnímu proudu, vyznačenému (velkou) trojkou PFM, Le Orme a Banco, byli vzdálení na míle daleko...

Skupinu založil koncem roku 1973 Franco Falsini, kterého doplnili ještě Keith Edwards a Richard Ursillo. Obsazení měla mezinárodní, ale sídlila a nahrávala nedaleko Florencie a tak je řazena (podobně, jako The Trip) k subžánru Rock Progressivo Italiano. Ovšem není to tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Sensations´ Fix experimentovali s elektronikou a svým psychedelickým space rockem připomínali kapely typu Amon Düül II, Can, nebo Ash Ra Tempel. Od některých publicistů tak vyfasovali nálepku (italskej) kraut rock.

Díky velkorysé podpoře labelu Polydor, který kapele nabídl pětiletou smlouvu na šest dlouhohrajících alb, se Sensations´ Fix mohli pustit do nahrávání a během roku 1974 vyprodukovali hned tři. Eponymní promo (pod špatně napsaným názvem) Sensation´s Fix, debut Fragments of Light a jeho pokračování v podobě alba Portable Madness. To promo jsem zatím neslyšel, ale debut mám ve sbírce a tak si ho pojďme v krátkosti představit :

Album Fragments of Light obsahuje jedenáct, vesměs docela krátkejch skladeb a celková stopáž desky nepřesahuje 39 minut. Téměř všechno jsou to instrumentálky a vokály jsou ke slyšení jen v psychedelické podivnosti Space Energy Age a v jediné, v podstatě "normální" písničce, Do You Love Me?

Náplň alba by se dala rozdělit zhruba do dvou skupin. Tu první tvoří rozostřené, psychedelické koláže, uplácané z vesmírnejch chuchvalců a mlhovin. Bez nějaké struktury a jasně rozpoznatelného začátku a konce. Prostě koláže (např. Nuclear War In Your Brain, nebo Windowpax And The Stone Sender), které mě moc nebavěj. Druhou skupinu tvoří skladby s výrazným, melodickým motivem a to už je jinačí kafe. Vypíchnul bych titulní, vymazlenou Fragments Of Light, nebo pod předvolbou číslo tři zašitou Music Is Painting In The Air. Tady Falsini dokazuje, že je nejenom schopným zvukovým kouzelníkem, ale aj kytaristou a jeho do vzduchu vymalované sólo je bezva.

Vrcholem alba je pro mě šest a půl minuty dlouhá Space Closure. Klávesy tady (nejspíš Moog) mají opravdu pěknej zvuk a motiv, které hrají, je chytlavej jak sviňa. Navíc do ní Edwards natloukl aj vynikající bicí. Oni to měli oba Falsiniho kumpáni docela těžké, kór na tomhle, v domácích podmínkách upečeném debutu. Moc prostoru nedostali a trochu výraznější baskytaru Richarda Ursilla vnímám až teprve v předposlední, přitom docela pěkné, Life Beyond The Darkness.

Album vznikalo v hodně skromnejch podmínkách a Falsini se s ním ve svém domácím studiu mordoval úplně sám. Polydoru přinesl už hotové dílo a tak je to vlastně jen kapánek lepší demo. Tomu odpovídá aj produkce a zvuk, kterej je sice autentickej, ale zároveň nic extra. Nicméně, poslouchat se to dá bez problémů.

Původní album vyšlo v relativně vysokém nákladu a tak je i dnes docela běžně k sehnání. Navíc jsou na trhu další dvě LP reedice z let 2013 a 2019. S cédéčky už je to krapet horší, protože poslední ofiko výlisky pocházejí z poloviny devadesátých let. Já jsem se dostal k originálnímu CD prostřednictvím box setu Progressive Italia gli anni ´70 vol. 4 z roku 2010 a jsem rád, že ho mám.

Pět z jedenácti skladeb se mi líbí víc, než zbytek a tak dám slabší trojku. Následující album Portable Madness je po všech stránkách lepší...

» ostatní recenze alba Sensations' Fix - Fragments of light
» popis a diskografie skupiny Sensations' Fix

Deep Purple - Fireball

Deep Purple / Fireball (1971)

Martin H | 5 stars | 24.10.2020

Po vydání alba In Rock skupina Deep Purple pokračovala v intenzivní koncertní činnosti, během níž předváděla nadšenému posluchačstvu svou představu hard rocku. Vyčerpávající koncerty, během nichž se některé skladby natahovaly mnohdy na půl hodiny, se staly možností předvést instrumentální mistrovství jednotlivých hudebníků. Zároveň se velmi brzy začalo s přípravou materiálu na novou desku, která měla přinést další porci energické a výbušné muziky a stvrdit dobyté pozice jednou provždy.

Již v polovině roku 1971 se objevila na pultech hudebních prodejen deska, na jejímž obalu se opět nacházely tváře zúčastněných hudebníků, ovšem ne vytesaných do skály, ale tvořící základ žhavého vesmírného tělesa. A stejně žhavý je i úvodní stejnojmenný otvírák Fireball, který skutečně dělá čest svému jménu. Velké množství energie shluknuté v několika minutách je přímým zásahem na komoru. Jedna z nejlepších písní, kterou Deep Purple kdy vypustili do světa, dává tušit, že i ostatní materiál bude pořádný nářez.

To potvrzuje následující pecka, pomalu vpřed se valící kousek No No No postavený na výrazném riffu a postupném rozvíjení hlavního tématu v instrumentálně zajímavých mezihrách. Pánové zde podávají excelentní výkon. Totéž platí i o písni Demon's Eye, skoro baladě, z níž přímo tryská temnota a deprese. Východiskem z této nálady jsou snad jedině Ritchieho osvěžující sóla.

To čtvrtý kousek na albu, křehká Anyone's Daughter, je z úplně jiného těsta. Skupina zapomněla, že se její jméno ve své době stalo synonymem pro tvrdost, ukazuje se najednou v jiné, rozjásanější podobě. Posluchači, hard rock je pryč, nyní tu máš parádní country, za které by se nemuseli stydět ani ti nejslavnější z Nashvillu. Příjemné osvěžení a příležitost nabrat síly, protože to, co se bude dít dál, opravdu stojí za to.

Za mohutného burácení začíná píseň The Mule, jedna z těch, jež se pomalu vymykají z hardrockové škatulky a vydávají se do progresivních vod. Občas mám pocit, že nebýt těch hřmotných bicích, tak by snad celá skladba vzlétla a uletěla někam pryč. A to je jen předzvěst toho, co přijde.

Osmiminutová paráda s názvem Fools je zásahem přímo mezi oči. Hardrocková tvrdost je zde v polovině vystřídána něčím, pro co nenacházím slov. Napadá mě snad jediné pro vyjádření mých pocitů, slova nadpozemská krása. Pokud někde nahoře hrají andělé na šalmaje, tak podle mě to zní právě takhle. Píseň se sice v závěru vrátí k původní ostrosti, ale ten pocit, možná umocněný Lordovým závěrem, ve mně zůstává.

Přiznám se, že poslední skladba na albu, úderná No One Came, mě dlouho příliš neoslovovala. Po předchozí nádheře to pro mě byl najednou posun do jednodušších vod. Její přednosti oceňuji až nyní v pozdějším věku. Především Blackmore zde vyšívá pěkné sólíčko, které mě vždy potěší. Slušná tečka na závěr.

Neustále tvrdím, že album Fireball patří k mým nejoblíbenějším. Mám ho rád pro jeho žánrovou pestrost a schopnost překvapit úkrokem do jiných vod, než jsou ty hard rockové. A to se mi na Deep Purple líbilo, líbí a bude líbit už asi navždy.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Fireball
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Witchcraft - Black Metal

Witchcraft / Black Metal (2020)

jirka 7200 | 4 stars | 21.10.2020

Švédskou hard rock/stoner kapelu Witchcraft jsem měl docela rád. Jejich dřevní a obhroublou verzi muziky jsem si užíval a mezi miliony podobných souborů, které ujíždějí na zpomalené, psychedelické verzi sabaťáckých riffů spojené s naříkavým projevem zpěváka (zpěvačky) je malinko i preferoval.

V posledních letech nastal však v Pelanderově táboře určitý neklid. Od té doby (co podepsal smlouvu s vydavatelskou firmou Nuclear Blast) s každou novou deskou docházelo pravidelně k totálním čistkám v sestavě, změnám atmosféry písní, jejich délce a nakonec i v hudebním zaměření.

Znovu překvapit své fandy se podařilo Magnusi Pelanderovi vydáním svého posledního alba Black Metal, jehož název poněkud klame tělem. Ti lépe obeznámení leccos vytušili při poslechu jeho sólového alba Time z roku 2016. Koho tato nahrávka ve folkovém stylu minula a čekal nějakou zběsilost v intencích názvu alba, zklamání ho neminulo.

Na ploše 33 minut posluchač najde jen sedm skladeb zcela v akustické podobě. Za značkou Witchcraft se totiž nyní ukrývá jen samotný kapelník se španělkou. Pokud můžeme o některé jednoduché a prostě znějící nahrávce říci, že její aranže jsou ohlodány na kost, tak v příměru k tomuto albu bychom museli použít výrok „ohlodaný až na samotnou DNA“. Plačtivý Pelanderův hlas pomalu a melodicky přednáší jednotlivá slova textu , který je podkreslen v e l m i p o m a l ý m vybrnkáváním prosté melodie většinou na jednu až dvě struny. Jen v Sad Dog zažijete malý šok v zakomponování několika úderů do klapek klavíru.

Pokud si vyšetříte půlhodinku svého života, tak prožijete sedm neveselých až depresivních příběhů, proti kterému je Nick Cave nejzábavnějším komikem z humoristickém kabaretu. Texty o depresích, smutných lidech, smutných psech, rozchodech, pocitu vykořeněnosti….na co si jen vzpomenete. Malá ukázka textu Smutný pes v mém volném překladu :

Smutný pse, opustil jsi tohle město
Trápení bylo příliš mnoho na to, aby jsi se motal tady kolem
Zachytil jsem pohled své ženy
Viděla věci, které jsem nechtěl

Mluvila o tom a já jsem smutný
Mluvila o věcech, kterých lituju
Jak můžeš vědět,
Že mě ten trip tak zpomalil?

Nechci zestárnout.
Vidím tě kroužit kolem.
Jako to dělá smutný pes.
Jako smutný pes.

Aby jste mě špatně nepochopili, noirová ponurost a minimalistická nálada desky se mi svým způsobem líbí, ale přehrávat doporučuji jen v plně vyrovnané duševní kondici..

>> odkaz


» ostatní recenze alba Witchcraft - Black Metal
» popis a diskografie skupiny Witchcraft

Kyuss - Blues For The Red Sun

Kyuss / Blues For The Red Sun (1992)

Konnie | 5 stars | 20.10.2020

Přes všechnu více či méně poctivou snahu v rozhodování se, zda má u mě dosud neznámý interpret šanci dalšího poslechu a detailnějšího studia jeho tvorby nebo bude bez milosti odsunut k ledu a pohřben v hlubině mého nezájmu, se mi nepodařilo najít žádný osvědčenější způsob než spolehnutí se na vlastní vnitřní pocit či řekněme intuici. Zjednodušeně řečeno, co mě na první poslech byť jen špetkou “čehosi” nezaujme, nemá šanci. I kdybych se k tomu vracela xkrát, je velmi mizivá pravděpodobnost, že se můj prvotní dojem změní.

V tom pozitivním slova smyslu tomu tak bylo i při prvním setkání s debutovým albem stylotvorných Kyuss. Jako by to bylo včera - na ten pocit nikdy nezapomenu. Od prvních tónů se dostavilo cosi, co by se dalo nazvat absolutní konsternací. Byl to přímo fyzický pocit naprostého uspokojení a blaha. Nevím, jestli jste někdy něco takového zažili, já jen tolikrát, na co by prsty jedné ruky vystačily. Prostě láska na první poslech…
Možná to bylo proto, že nikdy dříve a u nikoho jsem se nesetkala s takovým kytarovým soundem. Není to ale pouze o těch kytarách, i když lze na tuto hudbu bez přehánění aplikovat staré pořekadlo o “base”, která tvrdí muziku. K celkové neopakovatelné atmosféře jejich produkce přispívá i zdánlivě jednoduchý, místy skoro monotónní rytmus a nenapodobitelný kontrast hlubokého, zahuleného soundu s dramatickým vokálem Johna Garcii. Jeho zpěv má v sobě něco znepokojujícího a zároveň dokonale dotváří celkovou atmosféru skladeb.
Rozhodně si ale nestrhává všechnu pozornost jen na sebe. Ani nemůže, mnohem větší prostor je totiž ve skladbách určen čistě instrumentálním pasážím, ve kterých pěkně vynikají jednotlivé nástroje. Už při prvním poslechu tak na mě album působilo velmi přirozeně a spontánně, jako bych byla svědkem autentické dlouhatánské jam session. Výsledná energie linoucí se z alba je svým výrazem nenapodobitelná, ve své prostotě a živelnosti až jakýmsi způsobem tribální. Asi proto mi dlouhou dobu nešlo na mysl, proč byla tato hudba označena jako stoner rock. Ten termín ve mně totiž vyvolává dojem něčeho neosobního, chladného a nezúčastněného, čemuž je tahle zvuková masa na hony vzdálená. Pak mě ale napadlo celkem uspokojující vysvětlení. Pokud zůstaneme v oblasti geologie, tak by tyto zvukové zážitky šly přirovnat k tomu nejživelnějšímu a nejméně uchopitelnému, co se děje pod zemským povrchem - k sopečné činnosti. Přirovnání k bublající lávě, která v některých místech jen tak klokotá pod povrchem, aby v zápětí vytryskla s nečekanou silou a světelností, nebo se v pravidelných intervalech prodírá nad povrch a svým žárem pohlcuje vše, co s ní příjde do styku, mě nakonec plně uspokojilo…

Co k tomu víc dodat? Asi chápete, že o srdeční záležitosti se moc psát nedá, to se může jedině zažít. Takže pokud chcete pravý stoner, tak… dycky Kyuss!!

» ostatní recenze alba Kyuss - Blues For The Red Sun
» popis a diskografie skupiny Kyuss

Flower Kings, The - Waiting For Miracles

Flower Kings, The / Waiting For Miracles (2019)

Brano | 4 stars | 19.10.2020

Waiting For Miracles.V tomto prípade sa však,napriek názvu, žiadny zázrak nekoná!The Flower Kings nahrali štandardný kvalitný album so všetkými atribútmi,na ktoré sme boli v ich tvorbe zvyknutí.Samorejme,že časy Stardust We Are,Flower Power alebo Unfold The Future sú už dávno preč a nikdy sa nevrátia,ale The Flower Kings majú fanúšikom prog-rocku stále čo ponúknuť.

Tento album by bola chyba odložiť po prvom vypočutí.Jednotlivé fragmenty,substancie,chute a detaily poslucháč objavuje postupne každým ďalším posluchom.Predtým čierno-biela obrazovka sa záhadným spôsobom vyfarbuje,farby začínajú mať jasné kontúry,jemné odtiene a prekvapivú ostrosť.Čierno-biely elektrónkový televízor Tesla Kalina sa pred vašimi očami mení na dnešný moderný LED televízor s bohatou škálou farieb.

Mám rád tento album ako celok,ale najviac u mňa boduje 10 minútovka Vertigo,sympaticky veselá odviazaná Wicked Old Symphony a trochu temná The Rebel Circus.Z každého rožku trošku.Roine Stolt aj s partiou ma týmto albumom nesklamali,naopak sa teším na ich tohtoročnú novinku.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Waiting For Miracles
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Fruupp - Future Legends

Fruupp / Future Legends (1973)

EasyRocker | 4 stars | 18.10.2020

Irská artrocková parta, jejichž první duo alb je u mě pevnou a nestárnoucí klasou zlaté éry úvodu sedmé dekády. Technicky nadřená skvadra, která víc než dobře našlpápla (koncerty s Genesis, Hawkwind...), a přec jsou dnes málen neznámí. A to je nutno napravit.

Cukrátkově sladká Future legends, plnící i roli introdukce, vytvarovaly plačtivě tažené klávesy i atmosférická, moderními klasiky poučené sekce dechů. Už plně artově velebnou Decision uvozují akustické hody Vincenta McCuskera. Modelový artrock, a přec bez pocitu, že by jejich koktejl hudby jen tak něco připomínal. A k finále si "Volba" přičaruje mistrné rockové nálety. As day breaks with dawn se z flétno-hobojového klání propracuje zase k čistému akustičnu. Jako sešup horské dráhy, který mocně rozvibruje vaše útroby. Pod oparem je Nežný obr, snad takový Ant Phillips, Gryphon, Focus, ELP... Řeka akustik s jemnými basovými podkresy kapelníka Petera Farrellyho (ovládá vedle zpěvu i flétnu) a tříštivé salvy Martina Foyeho. To vše nabízí nepopsatelný melancholický poklad, zvaný Graveyard Epistle. Zatoužíte-li po plnotučném rocku, snad až hardrocku, Lord of the Incubus dokonale rozpompuje vaši ksotru. Rozžhavená rytmika, rytmický cval a pak sprint a klávesově-hammondové orgie Stephena Houstona. Jako by tu klapky obsadil sám Jon Lord. Pro milovníky hodů na poli instrumentace i aranží je určena Olde tyme future. Splašená je jenom napovrchu, vespod panuje řád, ale i drama. Za ní organicky pluje Song for a thought - chaoticky osudová overtura přejde do křehkých kytarově-klávesových meziher. Vince opět užil akustiky i elektriky a jeho spoj s rytmikou i subtilními dechovými výboji je tu mimo diskusi dokonalý. Ve faktickém finále kvartet stihl tolik, jako by jich bylo spíš 10. Druhý díl titulky coby dovětek zaplouvá s aksutickým fáborem a zatlumenými hlasy...

Slabých 45 minut něčeho, co se těžko popisuje. Jak jsem už uvedl, cítíte tam kolegy, s kterými byli Fruupp na jedné lodi, jste doma, a přece nejste! Už už jakoby zachytíte deja-vu po něčem povědomém, a pak vám zase uprchne. Nikdy jsem nebyl jejich skalní příznivec, ale čtyřku pálím bez pocitu studu, a stejně bych ohodnotil i Seven Secrets.

» ostatní recenze alba Fruupp - Future Legends
» popis a diskografie skupiny Fruupp

Kazachstán - Tichý pohled

Kazachstán / Tichý pohled (2018)

jirka 7200 | 4 stars | 18.10.2020

Na českých internetových stránkách se o ostravské kapele Kazachstán moc často nepíše, takže jsem zmínku o nich paradoxně objevil při hledání nějakých zcela jiných informací až na španělském hudebním blogu, kde se krčila několikařádková recenze na jejich první CD. Kapelu jsem neznal, popravdě hledat v českých luzích a hájích podobnou art či prog rockovou muziku mě moc často nenapadne.

Zvědavost mi nedala a popátral jsem na síti v našem rodném jazyce. Webové stránky kapely jsou krom dvou aktualizovaných dat koncertů na jakékoliv další informace skoupé, to samé platí o komunitním hudebním rozcestníku Bandzone. Naštěstí FCB nějakou tu informaci po troše úsilí poskytl, ale nejvíce jsem se dočetl o skupině právě zde na Progboardu. Jejich předchozí díla tu byla docela často skloňována, proto je mi trochu divné, že tu druhé plnohodnotné album z roku 2018 prošumělo bez jakékoliv reakce.

Ač nejsem znalcem tuzemské rockové scény, pokusím se tedy pár slovy o inkriminovaném albu Tichý pohled zmínit..…

Po roce 2011, kdy bylo vydáno debutní album „V srdci pták", došlo v souboru k několika personálním obměnám a z předchozí sestavy zůstaly jen dvě ústřední persony, dvorní skladatel, sólový kytarista a klávesák Robert Hejduk a zpěvák Alan Grezl, který obsluhuje i akustickou kytaru a kaval. Před nahráváním druhého alba bylo těleso postupně doplněno o baskytaristu Pepu Žerdíka, klávesistu Dalibora Dymáčka a Pavla Walase, který nahrál veškeré bubenické party.

Nesnadné úlohy dvorního skladatele kapely se opět ujal Robert, který zhudebnil poetické a lehce melancholické básně bohužel již zesnulého kamaráda Jaroslava Žily. Vzniklé písně byly průběžně zaznamenávány během dlouých tří let v ostravském studiu MROŠ, které se zdá být synonymem produkce kvalitního zvuku s určitou starší patinou, neboť tam před finálním zápisem kouzlí s analogovými mašinkami. Nemohl jsem sice posoudit předchozí materiál s mnou recenzovaným albem, ale dle popisu zde v recenzích nedošlo k žádnému zásadnímu hudebnímu zvratu či posunu.

Hned první song "Probuzení" navodil bezpochyb floydovskou atmosféru, kde gilmourovská kytara společně s klávesy vykouzlila patřičné napětí, ne nepodobné některým okamžikům ze slavné desky „The Wall", které se v čase několikrát prolnuly s klidnějšími pasážemi a uvolněným zpěvem Alana. Časem jsem si oblíbil éterický projev hostující Pavly Gajdošíkové a umně doaranžované perkuse. Následná „Pruhovaná" s jazz rockovým úvodem mi dala upomenout na brněnské kolegy Progres 2 z osmdesátek. Velmi mě zaujalo použití chromatické flétny kaval, která zde (a i v té další písni) dokázala navodit atmosféru Dálného východu. Cinematický úvod třetí, sedmiminutové instrumentálky „Dvě" přímo pod mými víčky vyvolal řadu fantaskních obrazců, které se měnily spolu s členitostí art rockových ploch. Tato skladba mě velmi zaujala. Navazující hospodská odrhovačka s akordeonem „Smutná vrána" tu zastoupila pozici jakéhosi vtípku na tři doby v rytmu „um- ca- ca, um-ca-ca". Přesně jsem ale nepochopil důvod jejího zařazení.

V nejdelší, přes jedenáct minut trvající „Někdo cizí" jako by muzikanti otáleli s rozvinutím hlavní melodické linky, určité jádro příjemné soft rockové písně obestavili totiž vrstvami náročnějších hudebních ploch. Velice sympatická záležitost. Nejkratší skladbička, taková impresionistická jednohubka „Tvé vlasy" mi připomněla nahalovaným zpěvem, atmosférou a doprovodem saxofonu tvorbu Romana Dragouna. Závěrečná, houpavá „Čaj a Rum" v sobě ukryla pro mne nejpoetičtější text na albu :

„Teď si dám čaj a k němu rum,
- to si budu přát,
Venku je mráz a prázdný dům,
- kamna nechcou hřát..."

Tento song s jazz rockovou mezihrou se stal povedenou tečkou.

Závěrem : Na české poměry skvělé rockové album, se kterým si muzikanti ve studiu opravdu pohráli. Oceňuji bohatě vyšperkované aranže, zapojení hostujících muzikantů, kteří obohatili zvuk houslemi, akordeonem nebo violončelem. Celkové vyznění skladeb působí poněkud archaičtějším dojmem, jako by vzniklo o několik desetiletí dříve, ale to byl určitě záměr a mě se to tak líbí. Hudebně bych produkci Kazachstánu zařadil kamsi do art rockové oblasti, ale s určitým přesahem směrem k československé rockové tvorbě na rozmezí 70/80 let. Jejich muzika mi nepřijde však až tak čistě progresivně ortodoxní, jako například zpříznění Jeseter, kde rovněž působí Robert Hejduk.

Nesmím zapomenout pochválit naprosto luxusní zvuk, na který jsem v domácích končinách velmi dlouho nenarazil. Takto kdyby zněla ostatní rocková produkce, tak bych plakal štěstím. Doufám, že na nové album nebudu muset čekat dalších sedm let, abych si v povědomí udržel vzpomínku na příjemné setkání s Kazachstánem.





» ostatní recenze alba Kazachstán - Tichý pohled
» popis a diskografie skupiny Kazachstán

Perfect Beings - Vier

Perfect Beings / Vier (2018)

horyna | 5 stars | 16.10.2020

Cesty, které člověka někdy dovedou k muzice, jíž se zabývat vůbec nechtěl a její pozornosti neměl v úmyslu se věnovat, jsou často dost zvláštní. K jen tak mimochodem naprosto geniální třetí desce Mayakových oblíbenců Perfect Beigns nazvané Vier, mě přivedl informační email z Music Records, který lákal nakupující na tu více, tu méně výrazné slevy z katalogů různých firem. Jen z čisté zvědavosti jsem si onu nabídku projel a hned na první dobrou mi v sítu uvízlo několik nezanedbatelných hudebních ryb, o které jsem v minulosti zájem příliš nejevil. Lákavá cena a vidina zajímavých hudebně objevitelských cest tady zaúčinkovala naplno a deska Vier se stala jednou z vlaštovek této akce, kterou jsem si hbitě pořídil.

V paměti jsem pochopitelně měl Mirovi pochvalné ódy a z čista jasna si přelouskal i novou bullbovu recku. S oběma pány jsem ve zcela jasné shodě. Vier je dílo mistrovské, dílo impozantní a hlavně dílo vysoce originální. Myslím, že nebudu daleko od pravdy když budu tvrdit, že ve své sbírce nemám zhola nic, co by se hudbě Perfect Beings nějak podobalo. Vzdáleně snad krajané IZZ, ale to je jen okrajový příměr. Do puntíku propracované a četně strukturované kompozice, jakými se tito chlapci prezentují, stojí na výrazném melodickém cítění, které ovšem pracuje ve prospěch skladby jako celku, kde hlavní myšlenka ač vždy originálně pojatá (zkrátka tady se vám rozhodně nějaké déjá vu nedostavuje), podléhá značnému technickému feelingu. Posluchač však u takto aranžérsky vypiplané chuťovky nemá ani jednou pocit nějaké přeplácanosti, či zbytečné kostrbatosti. P.B. hrají art-rock moderního progresivního střihu, který ač se to může zpočátku zdát nepředstavitelné, dýchá lehkonohou uvěřitelností a hoří jako mohutná světelná pochodeň svou vnitřní vitalitou a energií. Technicky namachrovaní hudebníci vás nutně nepřesvědčují o své genialitě a sofistikovaném přístupu. Příjemné pocity do srdce maluje nahrávka sama a jakoby mimoděk. Vše jde postupně a ruku v ruce s opakovanými poslechy. Nějaké přesycení není na pořadu dne, jelikož těch vrstev a struktur je v dvaasedmdesátiminutové nahrávce snad miliarda.

U takovéto precizní nahrávky se jiná známka než nejvyšší snad ani dát nesluší.

» ostatní recenze alba Perfect Beings - Vier
» popis a diskografie skupiny Perfect Beings

Clarke, Stanley - Modern Man

Clarke, Stanley / Modern Man (1978)

stargazer | 4 stars | 11.10.2020

Clarkeho album Modern Man z roku 1978 je pro mě zatraceně zajímavá práce. Tato deska, podle mého soudu se dá zařadit někam mezi koncepční fuzzion jazzrockové díla. Ta koncepce je slyšet hned v úvodu a v závěru desky. Jak úvodní opening, tak i závěrečná closing jsou si velmi podobmé.
První a závěrečná skladba jsou instrumentálky, vystřižené jak z velkorozpočtových amerických filmů. Mezi tím je celkem slušný materiál. Stanley zpívá v písni He Lives On a za mě velmi dobrý song. Celkově vzato, tohle album je zvětší části nazpívané. Clarke si najal tři zpěvačky na tuto desku.
Album Modern Man je směsicí jazzu, rocku , funky, diska a klasické hudby.
Album je vyplněno takovými intermezzy, kde Stanley bassuje sám se sebou. Ideální je to, že tyhle interlude nejsou nijak dlouhá, jako jinde na jeho deskách, takže mě tyto předváděčky moc neiritují.
Na albu jsou dva songy z předcházející éry. Dayride z alba RtF No Mystery, Stanley přepracoval do odlehčeného funky stylu a skladbu Hot Fun z alba Shool Days rozvinul a "roztančil".
Za zmínku stojí i skladba RnR Jelly. Je vystavěná na podobném basovém základě jako song School Days. Kytaru v tomto želé vede Jeff Beck.

Modern Man patří do zlatého fondu Clarkeho tvorby ze sedmdesátých let. Je to album, které mám rád a rád se k němu vracím. Jako vždycky, při dalším poslechu této desky, objevím v ní něco nového. Ale to se týče skoro celého portfolia, co mám doma na cd nebo LP.

Stanleyho Modern Man čtyři a půl.



» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Modern Man
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Ibis - Sun supreme

Ibis / Sun supreme (1974)

Snake | 3 stars | 09.10.2020

Box Set Universal Music Italia s.r.l. – 0602527319346 /2010/

New Trolls patřili k těm nejpopulárnějším italským skupinám své doby a o šanci stát se tou vůbec nejúspěšnější se připravili sami...

V roce 1972 už to v kapele bublalo, jak v natlakovaném papiňáku a její zakladatelé - Vittorio De Scalzi a Nico Di Palo - si šli po krku takovým způsobem, že už se to nedalo dál vydržet. Nastal nevyhnutelnej rozvrat a oba znesváření kohouti pokračovali v hudební kariéře s novými, nebo "staronovými" spoluhráči. De Scalzi založil kapelu N.T. Atomic System a Di Palo kývnul na jméno Ibis. Dlužno dodat, že tomu bylo až po hlasování čtenářů v anketě vyhlášené časopisem Ciao 2001 a debut z roku 1973, Canti d'innocenza, canti d'esperienza, vyšel ještě "anonymně", pouze s otazníkem na obalu desky. Prvním albem pod jménem Ibis se tak stalo až Sun supreme, vydané v roce 1974 u firmy Polydor.

O jak ambiciózní materiál se jednalo svědčí už krátkej pohled na tracklist, kterej obsahuje pouhé dvě, na různé kapitoly a podkapitoly rozdělené skladby a nemusím snad ani dodávat, že každá z nich zaplnila celou jednu stranu původní vinylové desky. Z výše uvedeného vyplývá, že by mohlo jít o art rock a taky že jo. Pořádně komplikovanej, notabene s texty v angličtině a tak mi to italskou kapelu nepřipomíná ani náhodou. To spíš Yes.

Stačilo mi zaslechnout předehru úvodní Vision of Majesty a začal jsem se vrtět. Něco mi to připomínalo, ale chvilku trvalo, než jsem tomu přišel na kloub a inspiraci bych hledal v Roundabout. Celej Steve Howe. První track se nese v poklidném duchu, ale trochu mi vadí vokální linka. Zpěv samotnej je v pořádku, sice trochu vyšší a v anglině, ale v pořádku. Jenom tomu chybí kloudná melodie a tak nemám, čeho se chytnout a bude hůř...

S nástupem do tří strof rozdělené Travelling the Spectrum of the Soul dostávám ránu, jak od elektrického ohradníku. Naprosto nekompromisní nátěr s prvky jazzu, komplikovanou rytmikou a do vejšek tahaným zpěvem vstřebávám opravdu těžko a tak to do mě leze, jak do chlupatý deky. Myslím, že by se to dalo přirovnat k těm nejnáročnějším pasážím The Gates of Delirium a to je co říct.

V první části následující The Valley of Mists si můžu trochu odfrknout, i když s melodiemi je to pořád nalevačku, ale v čase 1:27 končí veškerá sranda. Z hlučné, nervní a ukřičené masírky jsem vykulenej, jak žába před bouřkou a tak lapám po dechu, krčím se před tou smrští a připadám si ztracenej uprostřed džungle, ze které se nemůžu vymotat. Malým paprskem světla na konci tunelu budiž teprve akustické outro "kingcrimsonovské" nakládačky Vision Fulfilled a tím bych měl za sebou první stranu původního alba.

S následující, do tří strof rozporcované Divinity už je to kapánek lepší, ale pořád ještě je to poměrně neprostupná houština tónů, kterou si klestím cestičku jen pomalu a těžko. Čerstvé krve do žil mi nalije až teprve pět minut dlouhé - a vynikající ! - sólo na buben (ex Atomic Rooster bubeník Rick Parnell) a najednou jsem z toho venku. Stojím na břehu oceánu, do tváře mi svítí životodárné slunce, poslouchám šumění vln, křik racků a z dálky ke mě doléhá uklidňující hudba a pomalu sílící sborovej zpěv. Už jsem si myslel, že nedojdu, ale jsem na konci cesty...

Album Sun Supreme už mám ve sbírce řadu let, ale nikdy jsem k němu nijak zvlášť nepřilnul. První straně desky bych dal ošoupanou dvojku, druhé slabší čtyřku a tak mi to vychází na bídné tři. Ovšem fanouškům poněkud náročnějšího art rocku ve stylu raných Yes, nebo King Crimson by se mohlo zamlouvat. Stačí zkusit.

Moje cédéčko je součástí box setu Progressive Italia gli anni ´70 vol. 4, zasunuté v jednoduché papírové obálce a bez bookletu. Ale hraje pěkně, to zase jo...

» ostatní recenze alba Ibis - Sun supreme
» popis a diskografie skupiny Ibis

Everon - Venus

Everon / Venus (1997)

jirka 7200 | 3 stars | 05.10.2020

Německým prog rockerům trvalo dva roky, než se jim podařilo navázat na předchozí úspěšnou desku „Flood“ vydáním třetí desky Venus.
Krach původní vydávající firmy SI Music jim poněkud zhatil představu o propagaci a koncertní podpoře CD, padaly úvahy o rozpuštění kapely. Naštěstí byly tyto chmury zažehnány, nová smlouva byla podepsána s nezávislou holandskou firmou Mascot Music Productions a tak se mohla tato čtyřka z Krefeldu pustit do nahráváni alba v novém studiu Spacelab, které vybudovali kytarista Oliver Philipps s bubeníkem Christianem Moosem. V tvořivém nadšení si muzikanti desku Venus i vyprodukovali, což možná bylo chybou, neboť jak s odstupem času oba připustili, neměli nad tou záplavou studiové techniky úplnou kontrolu. Poněkud synteticky znějící bicí byly vytaženy a nahalovány více než je obvyklé, výborná kytara byla na určitých frekvencích ořezána a krčila se v pozadí. Nakonec se dle mého do výsledného repertoáru dostaly kapánek slabší songy…

Album „Venus" odstartovalo stejnojmenné kratičké klávesové intro s vzletným kytarovým sólem, které zvolna vyústilo do střednětempé Missing the Last Train se sociálně kritickým textem. Povedený progresivní rock s hradbou kláves podpořený decentním kořením metalické kytary a AOR sborem v refrénu nasadil laťku poměrně vysoko a znovu dal připomenout specifický inspirační rys Everonu, který neváhá v jedné skadbě zkombinovat prog rock- metalové prvky s líbivější melodií.
Následující „Real Me" je rozmáchlou bombastickou symfo baladou, kde Oliver Philipps opět dokázal schopnost napsat a zaranžovat silnou orchestrální skladbu. Nálada čtvrté „Information Overdose“ se dramaticky změnila do ostřeji pojatého rocku s prog metalovým kořením a poprvé si pozorněji počínám všímat neskutečně dravé Oliverovy kytary, která svoji ekvilibristikou bere dech. Textově se album navrátilo do chmurných nálad díla Flood, kde se v podobném stylu řešily otázky lidské manipulace a odcizení mezi lidmi. Rovněž velmi povedená a členitě vystavěná skladbička. Další rocková balada se ukrývá od názvem Restless Heart, kde si muzikanti pohráli s elektronickými efekty.
Sedmá „What Do We Know?“ mě svým soft rockovým zaměřením nezaujala, trochu jako by tu deska ztratila spád. Pochyby ihned zahnala instrumentálka Meteor, kde nelze odtrhnout sluch od vášnivé a invenční Oliverovy kytary, která je takovým trochu utajeným mixem Johna Petrucciho a Steva Vaie. Další skvěle kompozičně rozmáchlá je osmá Reply s mnoha klavírními předěly a dalším z řady neskutečných mnohaminutových kytarových sól. V předposlední „Not For Sale“ lze najít rovněž pěkné momenty, celkově ji však řadím mezi ty slabší z důvodu méně sladěných částí do jednoho celku. Album končí nejdelší, skoro devítiminutovou neo prog rockovou suitou What Do We Know?, která přináší patřičné zklidnění, ale oproti některým jiným nápaditým skladbám je na mě velmi rozvláčná.

Shrnuto : třetí album „Venus“ důstojně navázalo na své dva předchůdce, zůstal zachován specifiský styl kapely, ale mám několik výtek. Tou hlavní je zvuk, zde na rozdíl od „Flood“ hudebníci nešli cestou zbytečné zvýšené hlasitosti nahrávky, ale zase se poněkud ztratili v záplavě studiových vymožeností ve vlastním studiu. Jednotlivý poměr nástrojů nebyl vyvážený a našel jsem tu i několik slabších písní.

Závěrem : Kalich hořkosti nebyl u Everon ještě evidentně zcela vyprázdněn, neboť před začátkem turné tragicky zemřel šéf světelného parku kapely a z tohoto důvodu muselo být mnoho termínů zrušeno. To byla poslední kapka pro již tak vyhořelého kytaristu Ralfa Janssena a kapelu po vydání alba opustil. Zda byl nalezen následovník a jaký to mělo dopad na kapelu si povíme zase až v dalším pokračování.

» ostatní recenze alba Everon - Venus
» popis a diskografie skupiny Everon

Temple of the Dog - Temple of the Dog

Temple of the Dog / Temple of the Dog (1991)

EasyRocker | 5 stars | 30.09.2020

Pro skalní grungery je kultovní i tahle bokovka. Smyslem vydání byl tehdy posmrtný hold Andrewu Woodovi, bývalému fontmanovi spolku Mother Love Bone, který tragicky skonal v roce 1990. Sestava se rekturovala z dua ze SG a právě Pearl Jam, v té době křtěných právě z trosek MLB. A lepší pocty se Andrewovi dostat nemohlo...

Say Hello 2 Heaven nezaskočí ty, kdo ochutili rukopis MLB. Pak už diktují Cornellovy mučivé exaltace, a divé marše mr. Camerona a jeho apokalypsy středních temp - vše známo ze současné SG-nálože Badmotorfinger. McCreadyho ječivá pageovská sóla dupou v širou dál. Sabatovsky valivá, stěží prostupná Reach Down využívá působivě proti ppohřebními tempu oživlé rockování. Jedenáct minut dává vedla hrdla vyniknout i Amentově base i dvojici kytar. A je-li Ament uveden jako nepsaný šéf, nemám námitek. Obří hit Hunger Strike - pečeť, proč jsem si ty časy zamiloval, i pro výjimečnou výpověď. Mistrovsky se doplňující Vedder+Cornell, zvonivé struny perlového dua kytaristů. Stone Gossard tu navíc užil i slide i akustické laskominy. Pushin Forward Back je kontaktně blízko tehdejší podobě Soundgarden. Libovka - i pánové z Pearl Jam tu vzdávají Kima Thayilovi (SG) dokonalou hudební poctu. Call Me a Dog - nepopsatelná baladická 5-minutovka a magická Vysoká hlasová Cornellovská. Co pak ale říct o bezútěšné mantře Times of Trouble - Cornell se hrdlem klene zase přes baladické vlny a parádně tu využil i harmoniku a la Robert Plant. Zbytek - dokonale seřízený grunge-parostroj. Wooden Jesus dává Chris až komorní odevzdanost - pak ale vše naráz exploduje do ničivé riffové a sólové jízdy. Your Saviour - srážka starého ducha MLB s mlýnicemi riffů. Hlavní exekutoři? McCready, Cameron, Cornell za Vedderova doprovodu. Four Walled World, toť technicky precizní SG-trademark se špetkou funku, který použili nejen na Badmotoru, ale hlavně i na budoucím věčném Superunknown. Absolutní Cameron, ale opět i Cornellovy temné litanie nad nálety kytar. Sympatické finále All Night Thing má sic lehké bluesové aroma, ale hladí posluchače i rozmazaným, jako z dálky vanoucím větříkem naděje...

Zářez, který řadím v grunge moc, moc vysoko. Občas mám pocit, že tahle hodinka posílá do kopru i leckteré albové pomníky z té doby. Celá sestava včetně hostů a neprůstřelný Matt Cameron vystavili grungeové vysvědčení se samými jedničkami. Dojemné, leč smutné, jsou i okolnosti, které inspirovaly jeho zrod. Úsporný booklet, rozostřené malůvky... jako hudba sama. 6/5.




» ostatní recenze alba Temple of the Dog - Temple of the Dog
» popis a diskografie skupiny Temple of the Dog

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Fish / Weltschmerz

Brano
PaloM: Fish je u neo-progerov čosi ako king,big boss a veľký guru v jednom.Keď to...

Fish / Weltschmerz

PaloM
Chápem, že pre fanúšikov, ktorí sledujú sólo kariéru Fisha od začiatku, môže byť...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13421 recenzí
2224 skupin
186494 příspěvků ve fóru
2737 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000