Něžná noc Forcefield Huis Skoumal, Petr Blues Amplified Bloomfield-Hammond-Dr. John Galahad Stray Ocean Writing On The Wall

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Kayak - See See The Sun

Kayak / See See The Sun (1973)

horyna | 4 stars | 20.10.2019

Holandští Kayak si u mne drží druhou pozici oblíbenosti těsně za Focus, z artových kapel pocházejících z Nizozemí. Fantastický debutní materiál už pečlivě představil Braňo. Tož připojím ještě i já maličkatou reklamu. Na několika místech v některých skladbáchjde krásně poznat, kteří velcí předřečníci skupinu ovlivnili. V úvodní písni Reason For It All to jsou Yes, kteří se samoděk přetransformují i do druhé Lyrics. Naopak těkavější a drsnější části skladeb Moudly Wood a Hope for a Life míří svou inspirací jasně k Gentle Giant, ale zaslechnout můžete i italské Premiata Forneria Marconi. Jedna z vůbec nejkrásnějších pasáží celé desky je zachycena na začátku čtvrté, osm minut trvající skladby Lovely Luna, to je zhudebněná čistota neposkvrněného panenství. A přesně podobné snové motivy využívali často ve svých pomalých pasážích právě něžní obři. Jenže ono ani tak nejde o to, kde brali Kayak inspiraci jako o to, jak dobrou muziku dokázali složit a zahrát.

Vedoucí leader, klávesák Tom Scherpenzeel byl zkrátka hlavička a v třiasedmdesátém představil světu svoji kapelu se kterou jasně řekl, že s nimi budou muset ostatní kolegové z branže rovněž počítat.

» ostatní recenze alba Kayak - See See The Sun
» popis a diskografie skupiny Kayak

Anathema - Alternative 4

Anathema / Alternative 4 (1998)

horyna | 5 stars | 19.10.2019

Jak člověk stárne, tak se čím dál častěji a rád začíná vracet na dávno zapomenutá místa, která mu kdysi něčím učarovala. A podobné je to někdy i s muzikou. V případě anglických atmosférických doom-ařů Anathema to mám poslední dobou právě tak.

Když si mám vybrat, automaticky raději zašátrám v rukávu s nápisem historie, nežli přítomnost. Není to tak, že bych jejich dnešní tvář rád neměl, vždyť díla jako Weather Systems, nebo Distant Satellites řádím stále k tomu nejlepšímu, co kapela kdy vydala, přesto ale vzpomínky na dobu, kdy vyšla stylotvorná alba Alternative 4, nebo Judgement jsou o nějaký ten kus silnější. A právě deska čtvrtá, která slibně se rozjíždějící Anathemu okamžitě katapultovala mezi elitu nejen stylu, ale provedla ji i po chodníku vyšlapaném velikány Pink Floyd, je mému srdci momentálně nejbližší.

Anathema už s deskou předešlou přetrhala všechny okovy spojující její tvorbu s minulostí, ale tady šla ještě mnohem dál. Stylově velice pestrá kolekce si bere z různých směrů a jejich příměsí jen to nejlepší, to nejsilnější. Rozpínavost a kreativita, které s nebojácným skladatelským přístupem tady a v dalších letech tak kulminovala, je hnána vnitřní touhou tohoto comba vycedit ze sebe maximum. Snaha ukázat světu, kam se vlastním talentem a pílí dá vyškrábat je právě zde všudypřítomná. V každé písni je slyšet, jak moc Anathema chce a jak razantně si jde za svým cílem.

» ostatní recenze alba Anathema - Alternative 4
» popis a diskografie skupiny Anathema

Dario Mollo / Tony Martin - The Cage

Dario Mollo / Tony Martin / The Cage (1998)

horyna | 5 stars | 18.10.2019

Před nedávnem tu můj kolega zveřejnil recenzi patřící jednomu přednímu italskému kytaristovi a já dnes přidám hnedle další. Ta se týká společného projektu kytaristy slyšícího na jméno Dario Mollo a zpěváka Black Sabbath Tony Martina. Řeč bude o jejich prvním společném albu prozaicky nazvaném, The Cage, tedy klec.

Tato dvojice spojila své síly celkem třikrát a vždy z toho vyšel prvotřídní, jemně kytarově orientovaný hard-rock. Dle mého je první deska nejlepší a nejnápaditější. Zachycuje obrovského tvůrčího ducha jež v Dariovi dřímal a při společné chemii s Tonym Martinem naplno vyhřeznul na povrch.

Mollo není typem kytaristy alá Y. Malmsteen, pidlíkatý honič strun, čerpající inspiraci v klasice. Není ani typem kytarového hrdiny a všeuměla po vzoru Steva Vaie, nebo Joe Satrianiho. Žádnému z těchto typů se nepřibližuje, a přesto jeho hra skýtá posluchačově uchu velké inspirace. Dario hraje velmi funkčním způsobem, zbytečně neexhibuje a nepředvádí se. Tvoří pro celek, pro kapelu. Jeho styl čerpá z kytarových klasiků a nebrání se ani modernějším postupům. Celkové vyznění je spíš tradičnější, avšak s moderními metodami dosahuje aktuálního zvuku a tudíž se zbytečně neohlíží přes rameno. Stylově jde o hard rock s řádně nabroušenými metalickými odlesky.

Energii pumpující otvírák Cry Myself To Death působí krapet všedně a zastarale. Tony Martin ovšem deklamuje božským způsobem a nechává vzpomenout na období Cross Purposes u B. S.
Time To Kill už nabere pořádně silný vítr do plachet a celé kombo se pěkně rozjede. Bicí nahání rychlostní spurty, basa hromově duní a Dario riffuje jako o život. Plejádu nejlepších skladeb načíná číslovka tři. Ke slovu se dostane Don Airley u kláves, z kytary vypadne několik oduševnělých vyhrávek a ve vzduchu se tetelí napětí i strach. Tempo je vláčně medové, akusticka splétá nádherné tóny a Martin je úplně k sežrání. Á propos málem bych zapomněl, píseň se jmenuje The Cage / If You Believe. Jedna z top na albu. Další věc má název Relax a je ukuchtěna z podobných ingrediencí. Stačí zavřít oči a pěkně se do nahrávky položit. Pátá Smoke And Mirrors jemně, ale opravdu jemně zdrsní. Čitelnost jednotlivých nástrojů je skvostná, stejně jako nápaditost této písně. Mollo hraje jako pořádný frajer.

Do druhé půlky se přehoupneme společně s písní Infinity. Ta v sobě spojuje všechny silné atributy Dariova stylu. Je energická i snová zároveň, nápaditá i koncertně fungující. Dost prostoru si pro sebe strhává opět Tony Martin. Zpívá s klidem, aby v zápětí vystřelil do nebes a svým charisma vás rozcupoval na kousíčky. Dead Man Dancing i This Kind Of Love jsou klasické, ve středních tempech přehrávané perly hard n heavy stylu s množstvím pěkných vyhrávek a pestrou patinou. Jednou z největších pecek na desce je coververze legendárního hitu Hughesovských D. P. – Stormbringer. Mollovo a Martinovo podání je říznější a živelnější. Volume putuje vzhůru a Tony zní jako ostřejší Coverdale, neskutečné. Ten cit a entusiasmus vás dokonale pohltí. Navíc zachycené tempo je malinko rychlejší. Bomba. Desku uzavře další pomalá, tentokrát až baladická šlupka Soul Searching. Při jejím poslechu si vybavíte nejlepší roky hard-rockové muziky, a pojmy jako Rainbov, B. S., D. P., Ufo, nebo Budgie. Z jejich učebnic kluci citují a dělají to výborně.

Skvělé, opravdu mistrná rocková nahrávka zasluhující si nejvyšší ocenění.
Nejen sedmdesátými roky je Itálie hudebně živa.

» ostatní recenze alba Dario Mollo / Tony Martin - The Cage
» popis a diskografie skupiny Dario Mollo / Tony Martin

Supertramp - Supertramp

Supertramp / Supertramp (1970)

Titan | 5 stars | 18.10.2019

Alba od Supertramp jsem si občas poslechl. Vždy se mi líbily jen částečně včetně Crime of the century. Takže jsem se k nim příliš často nevracel. Něco mi tam většinou chybělo. A hle, stal se zázrak. Objevil jsem debut Supertramp. Do desky jsem se absolutně zamiloval. Album se poměrně liší od jeho následovníků a je zároveň i více temné. Hogson tu ještě tolik nevystrkuje růžky a navíc jeho zpěv mi tady sedí mnohem více než v budoucích albech. Nezpívá tak přehnaně vysoko, "nekrákorá" a více splývá s hudbou. Kapela si i vyhranila prostor pro jammování. Jako kdyby hráli opravdu pro radost, bez omezení s velkou dávkou svobody. Jakoby se nehnali za splněným plánem mít hity, peníze a dominovat předním hitparádám alá Snídaně v Americe.


Surely - úvodní, třicet vteřin dlouhá skladba. Je doprovázena Hogsonovým zpěvem a akustickou kytarou. Velmi příjemný začátek.

It's Long Road - Tady se to poměrně rychle rozjede, úvodní riff, na kterém začnou stavět další nástroje. Líbí se mi tu naléhavý zpěv Daviese a ty přechody hammondek. Pak se to rozjede v pořádném tempu, začínám slyšet i výraznou basovku Hogsona. Hammondová sola, rychlá kytara, jede to jak správně namazaný stroj. A potom tempu opět ty hammondové přechody, mám z toho pokaždé mráz po zádech. V závěru se přidá i foukací harmonika.

Abudabe And I Am Not Like Other Birds Of Prey - hned při prvním poslechu jsem měl mráz po zádech. Jemné klávesy s akustickou kytarou. Hogsonův zpěv do toho perfektně zapadá. Zpívá takovým zasněným efektem. Jako kdybych se někde vznášel. Když je pak začne refrén, nemá to chybu.

Words Unspoken - temné varhany s tlumeným zpěvem Hogsona, kde na ně navazuje akustická kytara. Bicí přidají rytmus a Hogson stále pokračuje v úvodní melodii. Líbí se mi tu akustika jak podbarvuje atmosféru a Hogsonovy výšky jsou tu příjemné. Žádné krákorání se nekoná.

Maybe I'im A Beggar - flétna s varhany a poprvé zde začne zpívat i Palmer. Začíná velmi tlumeně, jemně za doprovodu tichých varhan. Do toho zajímavě sekunduje Hogson. Při refrénu se toho překvapivě chytne Palmer, kde jeho výšky zní zajímavě, až falešně, jakoby na to nestačil. Nevím proč, ale líbí se mi to. Zní to trochu jako kombinace Hammilla a umírajícího slavíka. Poté jemná pasáž končí, v druhé polovině se rozjede elektrické sólo a hammondky. Bicí přidají na gradaci. A pak nastane parádní moment, kdy po čvrté minutě se objeví nádherný kytarový riff. Závěr kdy si zpěváci prozpěvují zní trochu jako z Deep Purple.

Home Again - pomalá akustická balada s Hogsonovým zpěvem. Skoro taková vsuvka mezi delšími skladbami. Opět si to dovedu představit někde v lese u táboráku.

Nothing To Show - rychlý rozjezd s hammondkami, kdy je zajímavé, že Hogson zpívá s Daviesem současně. Jeden doplňuje basy, druhý výšky. Opět jsou tu přechody i na klidnější pasáže jen s akustickou kytarou a jemnými varhany. To se mi na té desce líbí jak dokážou rychle přepínat mezi klidnějšími a svižnějšími pasážemi. V polovině je to trochu experimentální, kdy je cítit Daviesův vliv. Motiv, který jako kdybych slyšel už i v budoucích albech. Kytarová sóla nezahálí a závěrem oba začnou opět zpívat jako jeden hlas.

Shadow Song - nádherná flétna s klavírem a akustickou kytarou. Oba zpěváci doprovází synchronizovaným zpěvem a vše ladí perfektně. Navíc jsou tam slyšet i ruční bubny, jakoby nechtěly rušit ten příjemný zážitek.

Try Again - na první poslech už trochu oříšek, potřebuje to čas (jak i psal Voytus). Výsledek pak ale stojí za to. Je to nejdelší skladba na albu, kde se kluci odvázali. Nejprve to začíná jemnými pasážemi. Dominuje zde elektrická kytara, která je podporována hammondky a neustále se napětí zvyšuje. Kytarová sóla nabírají na gradaci a včetně bicích. Kdyby mi někdo řekl, že tohle jsou Supertramp, tak bych mu to nevěřil. Živá pasáž se zase uklidní a Hogson opět navazuje na úvodní motiv. Experimentální pasáž jakoby kapela ladila se dlouho neohřeje a rozjede se v doprovodu rychlejších bicích a varhan. Hogson opět zpívá Try Again a završuje tak přes dvanáct minut dlouhou píseň.

Surely - stejný název jako úvodní píseň. Drží se stejného motivu, který je zde více rozvinut. Zároveň je také delší. Akustická kytara, Hogsonův zpět s klavírem. Taková pohodovka, co bych si klidně zahrál u táboráku.


Nechápu jak je možné, že jsem si tuhle desku poslechl teprve před půl rokem. Je to škoda, že je tolik přehlížena. Smysl pro melodii Supetramp nikdy nechyběl, ale tady se mi líbí, že to nakombinovali i s pořádným art rockem. Není co řešit, za mě je to suverénně nejlepší deska Supertramp.

» ostatní recenze alba Supertramp - Supertramp
» popis a diskografie skupiny Supertramp

Twelfth Night - Twelfth Night

Twelfth Night / Twelfth Night (1986)

EasyRocker | 4 stars | 17.10.2019

Sdružení kolem basisty Cliva Mittena a kytaristy Andyho Revella patří k nejpřednějším zástupcům ostrovní neoprogové vlny s IQ, Pendragon, Arenou nebo Pallas. Jejich průlomové Fact and Fiction vyšlo v roce 1982, tedy ještě před debutem Marillion. Jsou tak i stylovými průkopníky.

Už Last Song je dokonalou hudební vizitkou. Chladné Battersbyho klávesy a máme tu i Revellovu riffující kytaru, byť lehce dobově potlačenou. Hudbu vkusně koření atmosférické samplované mezihry. Ostrý Revellův kytarový výjezd a skvělá basová linie a máme tu ostrý potemnělý marš Pressure, korunovaný silovým hrdlem Andyho Searse.
Lehké samplované intro přivádí Jungle. Dobře pro tým pracují Mitten a Battersby. Obskurní nálada, otírající se lehce o novou vlnu. The Craft patří k vrcholovým číslům celé jejich diskografie. Působivá kytarově-klávesová melodie, fantastický Andyho Sears a nazastavitelná jízda bubnů. Ani pánové nemohli odolat modernímu funky trendu, a tak Blue Powder Monkey nese vedle temných litanií kláves výrazně slapující Mittenova basa. Theatre je rychlopalnou čtyřminutovkou, stojící na kooperaci bicích a nápaditých kláves. Revell vypaluje bouřlivé kytarové sólo. Shame opět pumpuje životodárná basa, organicky propojená s klávesami a dojímavým hlasem. This is a War je působivou studenou litanií a široký arzenál klávesových zvuků a samplů ji dává pro album typickou bezvýchodnou postmoderní náladu. A klávesák zahajuje ve velkém stylu i vrcholové finále - přes jedenáct minut Take a Look. Závažný námět strojově odlidštěného světa nádherně odráží i hudba, atakující odlidštěnými nástrojové útoky. Taky vokál Andyho Searse má elitní parametry, vychrlil tu anděly i démony až na dřeň. Skladba se výborně stupňuje až do bouřícího závěru a postupné doznívá... Na bonusovce je mezi živáky a demoverzemi Blondon Fair, volná adaptace poslední skladby. Více než působivý závěr.

Problém s touhle deskou mohou mít odpůrci osmdesátkového chemického zvuku. Je to ovšem záměr, odrážející i závažná témata postmoderního života - technologií a odcizení. Nepohltilo mě tolik jako Fact and Fiction nebo Art and Illusion, ale čtyřku si za sílu hudební výpovědi zaslouží.






» ostatní recenze alba Twelfth Night - Twelfth Night
» popis a diskografie skupiny Twelfth Night

McLaughlin, John - After Rain

McLaughlin, John / After Rain (1995)

stargazer | 3 stars | 17.10.2019

Legendární kytarista, hudební všežravec, inovátor a vizionář John McLaughlin si na tomto albu pozval do studia jednoho z nejlepších jazzových bubeníků, technicky nadupaného Elvina Jonese a vinikajícího hráče na Hammondky B3, Joeyho De Francesca. Toto trio nahrálo album, které patří k těm nejjazzovějším v McLauglinově diskografii. Deska je složena s cover verzí, John je autorsky zastoupen ve dvou tracích, z toho jeho song Tones For Elvin Jones je pro mě stěžejní věc na nahrávce.
Co se týče stylu a techniky Johnovy hry, hraje víc klidněji a je víc nakloněn k jazzovému zvuku. Joey De Francesco válí na Hammondky jedno solo lepší jak druhé a perfektně sekunduje McLaughinovým kytarovým výletům. Elvin Jones bubnuje svým technickým stylem hry. Deska je na poslech poměrně náročná, hlavně z počátku, než to člověk do sebe dostane. Ale pak je to nádhera. Myslím, že After The Rain není pro každého posluchače, spíš pro milovníky jazzu, je to čistá práce, bez nějakých fusion.

Mám tuhle desku rád, i když nepatří mezi moje nej, na její poslech musím mít vyloženě apetit, proto dávám tři a půl kousku.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - After Rain
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Cale, John - Songs for Drella (Lou Reed & John Cale)

Cale, John / Songs for Drella (Lou Reed & John Cale) (1990)

Vojta | 5 stars | 16.10.2019

Album vydané v roce 1990, nahrál Lou Reed společně se svým bývalým spoluhráčem ze skupiny The Velvet Underground Johnem Calem. Je věnované jednomu z největších amerických umělců 20. století Andymu Warholovi (název odkazuje na jeho přezdívku vytvořenou ze slov DRacula & cinderELLA – Popelka).

Na rozdíl od tvrdých hardrockových aranží předcházejících Louových alb se „Songs For Drella“ nese v poměrně klidném a minimalistickém, leckdy až romantickém duchu. To hlavně díky nástrojovému obsazení bez výrazné rytmiky bicích či basové kytary, což skladbám v žádném případě neubírá energii. Ba naopak – u mnoha krásných balad, které na albu zaznějí je naopak absence bicích velkým přínosem a písně působí naléhavějším dojmem. Například skladby „Open House“ či „Style It Takes“ (kterou mimochodem mistrovsky zpívá John Cale za tklivého doprovodu syntezátoru) a která má pro mne snad nejsilnější atmosféru ze všech písní na albu.

Mezi tvrdší kousky naopak patří čtvrtá skladba v pořadí nazvaná „Work“ okořeněná o drsný zvuk Louovy kytary nebo „I Belive“, v níž Lou za doprovodu klavíru popisuje atentát, který na Andyho Warhola spáchala dne 3. června 1968 herečka Valerie Solanasová.

Podle mne je ale skvělé celé album a oběma umělcům patří můj velký dík že takto Andymu Warholovi vzdali poctu.

» ostatní recenze alba Cale, John - Songs for Drella (Lou Reed & John Cale)
» popis a diskografie skupiny Cale, John

Caravan - Blind Dog at. St. Dunstans

Caravan / Blind Dog at. St. Dunstans (1976)

horyna | 5 stars | 16.10.2019

Když se řekne C(K)aravan(a), každý si pod tímto pojmem může představit něco jiného. Jeden karavan cestovní, který se zapojuje za automobil, druhý zase karavanu velbloudů, líně se táhnoucí napříč pekelně vyprahlou pouští a třetí například britskou hudební squadru téhož názvu, jež žala své největší úspěchy v letech sedmdesátých. Žel bohu dnešní fanda podobné muziky má kapelu zafixovanou především díky dvojici alb If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You a hlavně s nejslavnějším opusem In the Land of Grey and Pink.

Kapela která často měnila své složení ovšem vydala celou řadu skvostných elpíček. A jedním z nich je i zapomenutá nahrávka Blind Dog at. St. Dunstans. Její obal ukazuje ulici St. Dunstan's Street vedoucí ke staré západní bráně v Canterbury. Sv. Dunstan byl arcibiskupem z Canterbury a patron nevidomých, po kterém byl pojmenován domov právě pro nevidomé-viz slepý pes. Řada kritiků desku nepřijala a označila ji za slabou a úpadkovou. Vyčítána je popová složka, kterou do kapely přinesl nový klávesista Jan Schelhaas, který nahradil Dave Sinclaira hrajícího v Caravan od samých počátků. Zajímavé je, že zakrátko se Schelhaas octnul i u stylově v té době spřízněných Camel.

Úvod v podobě Here am I pravda obzvlášť oslnivě nepůsobí. Ze souboru je cítit silný příklon k mainstreamu a až extrémní ležérnost. Jenže právě ta ležernost může znamenat jen jakési uvolnění napětí a mainstreamová pachuť zase ambice souboru poprat se s novými trendy na trhu po Caravan-ovsku. Každopádně za půli je skvostné violové sólo Geaoffreye Richardsona, hrající tu i po chvíli kdy se připojuje niterný Hastingsův vokál emočně maximálně působivě. Chiefs and indians je atmosférická perla plná něhy, broukajících saxíků, niterných hammondů, violového vstupu a slovutné vokální akrobacie, kterou si střihnul baskytarista Mike Wedgwood. Po další přístupnější věci A very smelly, grubby litle oik, přichází instrumentální miniatura Bobbing wide nasycena těmi správnými Caravan-ovskými esencemi, které úsporně vede subtilní flétnová linka. Come on back i pokračování v podobě Oik (reprise) propojuje staré a nové - jazzově prchavé Caravan. A podobná receptura se míchá také v sedmé Jack and Jill. Hravá Can you hear me? patří k mým vůbec nejoblíbenějším věcem Hastingsovy party. Frivolnost, zpěvnost, nápaditost a spád celé písně navíc s dalším z famózních vokálních výstupů samotného protagonisty zkrátka miluju. Závěrečná All the way (with John Wayne's single-handed liberation of Paris) to jsou Caravam ve své největší síle.

Když se kouknete na mé bodování napadne vás, že jsem se ani zbláznil. Jenže já tuhle kapelu strašně žeru a ne jenom alba vlajková, ale například i právě svatého Dunstanse. Jelikož i "osmdesátkovým" Camel jsem udělil počet nejvyšší, ani tady nevidím důvod proč škudlit. Stará muzika má stejnak nejpůsobivější kouzlo!


» ostatní recenze alba Caravan - Blind Dog at. St. Dunstans
» popis a diskografie skupiny Caravan

Nick Cave & The Bad Seeds - Ghosteen

Nick Cave & The Bad Seeds / Ghosteen (2019)

jirka 7200 | 5 stars | 16.10.2019

Po tragické události v životě Nicka, kterou byla smrt jeho syna v roce 2015, se všichni domnívali, že následně vydané album Skeleton Tree je reakcí na tuto nepředstavitelnou ztrátu. Mnoho písní na tomto albu bylo chmurných a v lyrickém podobenství se dalo najít mnoho odkazů na tuto událost. Nicméně podobně se Nick jako temný havran smrti vyjadřoval i na předchozích albech a ve světle nových informací je dnes známo, že většina repertoáru na tuto desku byla hotova již před touto událostí.

Takže skutečnou odpovědí na toto neštěstí je až letošní dvojalbum Ghosteen, které vyšlo cca před 14 dny zatím jen v elektronické podobě. Jestliže byly pro vás před tímto albem Caveovy písně příliš smutné a Skeleton Tree až moc temný, tak mám pro vás nedobrou zprávu. The Ghosteen je jedna z emočně nejponurejších nahrávek, co jsem kdy v životě slyšel.

Poslech těchto jedenácti na kost obnažených lyricko hudebních koláží procítěného (občas dojatého, roztřeseného, jindy zastřeného či ochraptělého, jindy jen prostě vyprávějícího) Nickova zpěvu, sboru, klavíru a elektroniky mi občas působil až fyzickou bolest, neboť se jedná v některých okamžicích až o voyeurský vhled do nitra zlomeného muže v nepředstavitelném žalu, některé texty jsou plné podobenství, kterým někdy ani nerozumím. Přesto je mi obsah podvědomě jasný a tato deska je názorným příkladem, jak vyjádřit emoce svým projevem a muzikou samotnou, slov netřeba.

Krom několika pasáží album rezignuje na rytmus, což mě jako velkému příznivci tvorby Laurie Anderson, která se vyjadřuje podobným hudebním jazykem, vůbec nevadí. Ty skladby působí, jako nádherné duchovně abstraktní obrazy v mlžně elektronickém oparu citlivě vytvořené hudebním mágem a skladatelem filmové muziky Warrenem Ellisem.

Jako emotivní člověk mám někdy veliký problém doposlouchat celé dvojalbum až do konce. Setkal jsem se i s pocitem, jako bych si obnažené srdce drásal ocelovým kartáčem. Přesto jsem se tímto truchlivým procesem nechal Nickem asi desetkráte provést a jistě ne naposled. Pro mě osobně jedno z nejlepších alb od tohoto umělce.

Jako ukázku nabízím velmi volný překlad jedné z nejsilněji působících písní, závěrečné Hollywood, která je takovou moderní malou zádušní mší s postupně narůstajícím napětím a zároveň očistnou katarzí nad Nickovou bolestnou ztátou:

Dítě Kisy umíralo
tak šla za lidmi z vesnice
a říkala jim „Mé dítě umírá“
A vesničané ji odpověděli :
„Nejlépe uděláš, když své dítě pohřbíš rychle v lese"

Je to velmi dlouhá cesta najít pokoj ve své mysli
Je to velmi dlouhá cesta najít pokoj ve své mysli

Kisa vystoupila na horu a oslovila Buddhu
„Mé dítě umírá"
Budha říká : „Neplač,obejdi ve vesnici každý dům a vyžádej si hořtičné semínko,
ale jen z domu, kde nikdo nezemřel"

Kisa obešla každý dům ve vesnici
„Mé dítě je na tom stále hůře“ – žalostně naříkala Kisa
Ale Kisa žádné semínka nesehnala
Protože v každém domě někdo zemřel

Kisa se posadila na prastaré vesnické náměstíčko,
objímala své dítě a mohla si oči vyplakat
Ale uvědomila si, že každý někoho ztratil
Potom odešla do lesa a pohřbila své dítě

Každý někoho ztratil
Každý někoho ztratil

Je to velmi dlouhá cesta najít pokoj ve své mysli
Je to velmi dlouhá cesta najít pokoj ve své mysli

Tak čekám až ten čas přijde
Čekám, až se dostaví ten klid v mé mysli
Ten klid

» ostatní recenze alba Nick Cave & The Bad Seeds - Ghosteen
» popis a diskografie skupiny Nick Cave & The Bad Seeds

Flying Colors - Third Degree

Flying Colors / Third Degree (2019)

horyna | 4 stars | 16.10.2019

Většinové jádro fanoušků progresivní superskupiny Flying Colours už příliš nedoufalo, že se od svých oblíbenců ještě kdy dočká čerstvého materiálu. Rozpětí mezi prvníma dvěma alby činilo dva roky, tentokrát se přestávka protáhla na roků pět. Občas se sice v kuloárech něco zašuškalo, ale pak rychle nastalo dlouhé ticho po pěšině. Až letos na jaře začínal sběr informací o nových skladbách dostávat zřetelnější kontury a najednou, jako blesk z čistého nebe tu během pár týdnů přistálo album Third Degree.

V totožné sestavě znovu nabyté opravdu silným hvězdným obsazením, ve které si žádný z jedinců pro sebe neuzurpuje dominantní pozici, načež materiál vzniká samočinně při společném jammu.

Dle mého a jak jsem léty vypozoroval i dle většiny obdivovatelů tohoto projektu, je jasně nejlépe hodnocena deska debutová. Pozitivně rocková nahrávka disponující solidním arzenálem nápadů, aranžérského důvtipu i tolik potřebné flexibilní vitality. Dvojka Second Nature častěji míří k art-rockovým vodám a více než na živelnost a neotřelost sází na promyšlené a propracované úseky, ve kterých se žel bohu trochu ztrácí duše a původní gró kapely. Schematické vzorce se občas přehrabují v rockových učebnicích a patetický odlesk zbytečně odírá hrany několika kompozicím, které by s přistřižením křidélek Nealu Morsovi dokázali znít přesvědčivěji.

Letos tu tedy máme disk v pořadí třetí, který si z minulosti vzal ponaučení a stroze by se dal označit jako "zlatá střední cesta", nacházející se někde uprostřed mezi jedničkou a dvojkou. Velmi přesvědčivě je vyhotovena úvodní dvojice skladeb The Loss Inside, respektive More. Ty zní na poměry Flying Colours nebývale tvrdě a neústupně. Zpěvák Casey Mc Pherson je v oboru jistou individuální jednotkou a jeho hlasové rejstříky jsou vždy ozdobou desek této party. Steve Morse tu sází v pravdě tvrďácké kytarové laufy, basák Dave LaRue brilantně vyplňuje prostor a bicmen Mike Portnoy ve svých parádičkách a ozdůbkách na čineli znovu ukazuje, jaký že to rozdíl je mezi ním a Mikem Manginim. Vstupní dvojice songů tedy nemohla vypadat lépe a jistě mnozí znalci tvorby F. C. také tuší proč. Ano, jediným zato podstatným důvodem je upozadění kláves a hlavně jisté předvídatelnosti ve hře Neala Morse. Ten se kupříkladu ve zmiňované More ke slovu skutečně dostane, ale jeho přínos má zhola jiné parametry, než na jaké jsou posluchači jeho projektů zvyklí. A to je nesmírně dobře. Samozřejmě, že z devítky skladeb se jistému déjá vu posluchač neubrání a songy jako Cadence, Last Train Home, nebo You Are Not Alone část Nealova rukopisu, načeš i poznávacích znamení samotných F. C. nesou. Největší ozdobou desky jsou však (a to je podobné jako v minulosti) songy typově odlišné. Písně jako čtvrtá Guardian, šestá Geronimo, či poslední dvojice Love Letter (ve které si broukne i Neal) a Crawl, bodují pestrobarevností svého neokoukaného oděvu, vzdušnými najazzlými segmenty, nepředvídatelnou stavbou a porůznu rozptýlenou dynamikou jednotlivých, precizně se vzájemně doplňujících nástrojů. A právě tyto písně spolu s příjemnou baladou You Are Not Alone, tvoří základní osu tohoto alba.

Alba, které se našemu souboru dle mého letos znovu vcelku povedlo. Na plný počet to rozhodně není, ale solidní 4* tady udělím velmi rád.

» ostatní recenze alba Flying Colors - Third Degree
» popis a diskografie skupiny Flying Colors

Whitesnake - Come An' Get It

Whitesnake / Come An' Get It (1981)

jirka 7200 | 4 stars | 15.10.2019

Popularita Whitesnake na rozbřesku osmdesátek narůstá. Soubor tedy nelení a po úspěšném živém albu přichází v roce 1981 s další řadovkou ve stejné sestavě, jako na předchozím albu.

Z alba vyčnívají dva povedené hity Come An' Get It a Don't Break My Heart Again. Druhá vyjmenovaná byla firmou vybrána na singl, na první se tehdy trestuhodně zapomnělo. Posmutnělý blues rock v zakouřeném sálu – to je nepateticky působící Lonely Days, Lonely Nights. Kompozičně náročnější Child Of Babylon skvěle hard rockově duní i chutná a Coverdale řádně provětrává hlasivky. Hit and Run je hodně zdrsnělej hard rock, kterej jako by v náznacích již pošilhával po heavy šílenství, které v té době rozpoutali Def Leppard či Judas Priest. Velmi zvláštně na mě působí závěrečná, Moodyho akustickou kytarou začínající Till The Day I Die. Jako bych slyšel nějakou reminiscenci na Led Zeppelin v hudbě i v Coverdalově zpěvu. Skvělá skladba.

Trochu bojuju s písní Girls. Její pochodový rytmus a neměnné schéma u mě balancuje na hraně zájmu. Jsou tu však i nepovedené kousky – jako nespeedovanej rock ´n ´roll Hott Stuff a dva kolovrátkové boogie Wine,Women and Song a Would I Lie To You (ta byla dokonce tehdy vybrána na další singl).

Jedno varování na závěr. Nikdy, opravdu NIKDY se nesnažte listovat v bookletu a zamýšlet se nad obsahem textů. Vím, že popěvky a balení holek a chlastu k tomuto stylu tak nějak patří, ale po pročtení takové snůšky banalit, chlapáckých dvojsmyslů a sexuálních narážek uvidíte na obalu desky dámské přirození i na místě, kde by jste se ho jindy nesnažili hledat :-)

Po zvukové stránce opět parádní práce Martina „Sira Larryho“ Bircha, který album s kapelou nahrál a zmixoval během třech měsíců. V nahrávce jsou všechny nástroje krásně čitelné s důrazem na hutnou basu Neila Murrayeho.

Toto album se v Anglii prodralo v albovém žebříčku až na druhou pozici (za Adama Anta), což bylo nejlepší umístění Whitesnake. Údajně je i sám Coverdale považuje v tomto období za nejpovedenější, zatím co Amerika jej odzívala. Já osobně ho po předchozí výborné studiovce Ready An' Willing považuji za kapánek slabší, přesto je to oproti dalším deskám Bílého hada poctivej hutnej hard rock.
.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Come An' Get It
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Opeth - In Cauda Venenum

Opeth / In Cauda Venenum (2019)

horyna | 5 stars | 15.10.2019

Jedním z nejočekávanějších děl letošního podzimu, a pro mnohé posluchači jistě i celého roku, je nové album králů melancholického prog-rocku, švédských Opeth. Záměrně píši prog-rocku a ne (prog)metalu, jelikož soubor patřící Mikaelu Åkerfeldtovi, už dobrou desetiletku tento styl zkrátka nehraje. Naštěstí mu mnozí zástupci tvrdé metalové větve zůstali věrni a po právu můžou být na svou ikonu za nezpochybnitelnou originalitu plně hrdi. Ale najdou se rovněž i ti, a není jich zrovna málo, kteří novou Opeth-ovskou cestu nastolenou na Heritage opěvovat, nebo přesněji řečeno akceptovat nedokážou, a vyčítají kapele zaprodání se komerčním ambicím a opuštění temně tvrdých metalových kolbišť. Přitom jaksi nechápou, že Opeth nikdy jen "obyčejný" metal nehráli a nejpozději na famózním Still Life, se ladně přeskupili do překrásných zahrad melancholických rozkoší, ve kterých si snové melodie podávají ruku s poetickou lyrikou a atmosféricky smutné nitky slouží ke splétaní stříbrných pavučin pohupujících se v rozích starodávných místností, osvětlených jen pramínky světélek z dohasínajících svící.

Husarský kousek otočit stylové kormidlo směrem k čistému art-rocku s mimořádnou podporou retro soundu prostřednictvím dvojice alb Heritage a Pale Communion, kapele vyšel na výbornou. Přesně tohle soubor i prog scéna potřebovali. Někoho, kdo se nebojí a dokáže pořádně zariskovat. Obě alba se povedla a dle mého skromného úsudku, jim patří první dvě pozice v Opeth-ovském katalogu. Leckdo nemusí souhlasit s tvrzením, že jsou nejlepší, ale jejich originalitu bude těžko vyvracet.

Dnes, stejně jako v budoucnu (malá hra na proroka) se kapele tyto výtvory už jistě překonat nepodaří. Moment překvapení byl tenkrát obrovský a navíc… skupina se prostřednictvím následovníka Sorceress malinko vrací k hutnějšímu a tvrdšímu soundu. Podobný krok provedli i další Švédové Pain of Salvation, jež po dvojici retro-sedmdesátkových Road Salt-ů, vytvořili na rozdíl od Opeth prázdné a nudné In The Passing Light Of Day, ale to je jiný příběh.

Mikael není typem skladatele, který by chtěl zůstat stát na místě a jeho vývoj a postupný přerod je jasně identifikovatelný. Ale i on se jistě částečně vyčerpává, což je zhola normální a běžné. Tři roky stará nahrávka Sorceress rozhodně špatná není, ale něco postrádá. Těžko se to vysvětluje a ještě hůř popisuje. Ale posluchač to cítí (každý po svém) a prostřednictvím svých sluchových senzorů i uvnitř těla zaznamenává.

To něco, co Sorceress postrádá, už na nové desce In Cauda Venenum naštěstí nechybí. Je to… určitá pospolitost, vnitřní napětí, citelnější spád jednotlivých písní, dokonalejší melodické postupy, detailnější práce s atmosférou, výživnější přechody mezi hutnějšími elektrickými pasážemi a akustickými částmi plnými smutku a pláče, jak jsme byli u Opeth v předchozích léty zvyklí.

Mikael se rozhodl vydat třináctou desku ve dvou verzích. Jedna je nazpívána rodnou švédštinou, druhá v klasické angličtině. Je posluchačovou volbou, které dá přednost, já bez rozmyslu volil tu "normálnější/obyčejnější" anglickou a jsem spokojen. První poslechy byli, jak už to tak s novým materiálem obyčejně bývá, spíš rutinní a žádné wow ve mne nezanechali. Ale časem se začali myšlenky o nahrávce rovnoměrně třídit a strana B začala bodovat velmi rychle. I dnes, s odstupem několika dnů si stále myslím, že je zkrátka lepší a daleko originálnější. Právě tady, prostřednictvím druhé pětky soubor více riskuje a častěji se otvírá novým vlivům. Písně mají složitější strukturu, častěji se mění nálady i tempa. Melodie jsou jako třpytivé ozdůbky a Akerfeldův lyrický esprit tu tryská v plném rozsahu. Vrcholkem pyramidy se tudíž jeví píseň osmá - The Garroter.

Ona nakonec není vůbec zlá ani malinko letargičtější A strana, leč může zpočátku působit šablonovitě a jaksi očekávaně. Po trochu kýčovitějším intru tvořeném jakýmsi zbožným chorálem v zajetí elektronického modulátoru, nastoupí z druhé pozice precizní opener Dignity. V jeho průběhu (i skladbách dalších) se z repro několikrát ozvou namluvené sekvence Mikaelova rodného jazyka (takže ani english version není prosta švédštiny-zní to ale skvostně) a představení může začít v plné šíři. V půlce skladby dominují akustické nástroje a ona pověstná Opeth-ovská zpěvnost probleskuje v celé své kráse. Decentní klávesový podmaz odkazuje na sedmdesátá léta a některé zpěvné linky se rozprostírají doširoka jako bílá křídla ladné labutě. Skladba má řád a široce působivý náladotvorný azimut. Singlovka Heart in Hand pádí jako stádo divokých pony. Ozdobou jsou melodie a vyhrávky ve stylu desky Pale Communion, ale energický potenciál a neustálé proměny několika po sobě jdoucích riffů, dokážou zažehnout vzpomínky na alba postarší. Velký přínos skýtá skladba pátá Lovelorn Crime. Má klidnější charakter a řadu mimořádně sugestivních poloh.

Druhou stranu startuje nesmírně energická, rychlá dravá hitová pecka Charlatan. Další čtyři věci musí fandu Opeth prostě položit na lopatky. Často tu vedle sebe brnkají španělky a vytváří ten známý a tolik nezaměnitelný Opeth - kolorit jako v minulosti. To nejlepší je ukrýto právě zde. Jen naschvál porovnejte to množství změn a dojemných poloh v Universal Truth. Sugestivní strašidelné kouzlo pulzující skrze Garro The ter. Až sentimentální instrumentaci písně Continuum… Ale už se tu nad jimi nebudu dopodrobna rozplývat, protože každý jen trochu zvídavý posluchač neobyčejné muziky, si tady přijde na své a příval oné krásy jistě docení dle svého uvážení.

Vedle novinkových IQ, je právě deska In Cauda Venenum jednou z nejžhavějších adeptek ke společnému trávení rapidně se zkracujících dnů letošního podzimu.
Věřte, že nemůžete vybrat lepé. Zde totiž znovu platí, že kouzlo atmosféry dokáže pohltit čas i prostor.

» ostatní recenze alba Opeth - In Cauda Venenum
» popis a diskografie skupiny Opeth

Opeth - In Cauda Venenum

Opeth / In Cauda Venenum (2019)

alienshore | 3 stars | 14.10.2019

Opeth pokračujú tam, kde skončili na Sorceress. Tápu v čiernej diere, odkiaľ asi nie je návratu. Časy Heritage a Pale Communion sú preč. To bolo obdobie, kedy Opeth vedeli dokonale skĺbiť krásu art-rocku 70-tých rokov s modernou produkciou a zvukomalebnou melodikou. Nápady dochádzajú a nahradzujú to nafúkané zvukové plochy, temná aura a vykrádanie nielen seventýs, ale už aj seba samého.

Opeth nerobia zlú muziku, len som asi zvyknutý na trochu inú úroveň. In Cauda Venenum nie je hudba, na ktorú som zvedavý. Takmer na celej ploche je to o temnote, priblblých choráloch a hororovej atmosfére. Hard-rock zo zámku krvilačného draculu hrajúceho na gitare. Verím tomu, že sa to mnohým bude páčiť, ale hranie na takúto lacnú strunu nie je pre mňa nič atraktívne. Je to skôr smutné. Opeth totiž nie je Black Sabbath. Tí to aspoň hrali poriadne od podlahy. Opeth sa vlečú ako smola a ten ich vynovený epický sound ma skôr irituje. Svetlo začína svietiť na môj mozog pri predposlednej skladbe Kontinuerlig Drift (Continuum) a skutočný vrchol prináša až posledná Allting Tar Slut (All Things Will Pass) s grandióznym finále.

Takže až dve dobré skladby? Trochu málo na Opeth. Nebudem rozoberať veci ako je napr. hráčska úroveň. U Opeth ma zaujíma hlavne kvalita, pestrosť a nápaditosť jednotlivých skladieb. Nejaký ten progres by som už bral ako bonus. A či je lepšia anglická alebo švédska verzia? No, úprimne ani jedna a ani druhá. Podstata problému je u oboch jedna a tá istá. Nedostatok nápadov, nosných motívov a aj lyriky. Záver - In Cauda Venenum je len ďalším sklamaním v diskografii Opeth.

» ostatní recenze alba Opeth - In Cauda Venenum
» popis a diskografie skupiny Opeth

Camel - Breathless

Camel / Breathless (1978)

EasyRocker | 4 stars | 14.10.2019

Na sklonku sedmé dekády Camel vykročili vstříc obecenstvu. Šlo o obtížné období řady personálních změn a nejistot. Latimerovci se naštěstí pevně opírali o kvalitu, koncertní zkušenosti a kladné kritiky.

Titulka, dojímavý předěl starých Camel z počátku sedmdesátek a hitovější budoucí formy. Latimer a Bardensovy pestré klávesové přesypy a dokazují, že jejich cit pro krasopisný art rock přetrval. Echoes upaluje na solar už v osmdesátkovém duchu, ale nad spolehlivým duem Sinclair/Ward opět kypí výživná artová sousta. Vládne tu Bardens se široce rozepjatými rejstříky. Wing and a Prayer, posazená na velmi pestré rytmice, dokonale využívá čtveřice vokálů. Sedmdesátkově konejšivým saxem se blýskne Mel Collins - nálada přenáší skoro o pět let zpět. Down on the Farm už využívá moderní arzenály, Latimer zapojuje kytaru i synth Yamaha. Kraluje rytmika, Collinsův sax jen sekunduje. Nikdy mě ale, čert ví proč, moc nebrala. Z planety, již dávno ztracené v čase, jde čarokrásná Starlight Ride. Saxofon, perlivé Latimerovy doprovody a skvostný hlas, kde oko suché nezůstane. Ukázkou jeho akustického umění je i začátek vzdušné a lehkonohé Summer Lightning. Rytmika i klávesy jsou už osmdesátkově seřízeny, ale melodické střepy pod jejich slupkou jsou nesmírně silné. Na silné, dobově funkově načichlé linii basy stojí You Make Me Smile. Z mého pohledu druhé slabší číslo na albu. Zásadním zářezem je naopak rafinovaná The Sleeper. Bardensovým ledovým úhozům sekunduje Latimer, následuje prudké, sprinterské pobídnutí. Skvostný přebor jmenovaných pánů přivolává tolik žádanou patinu starých Genesis, které právě opouštěl jiný strunný mág, Steve Hackett. A věřte, že i jemu by vytryskly slzy při nostalgicky vypjatém finále Rainbow´s End. Latimer je přece jen mistr...

Body u desek Camel jsou pro mě obtížné. Latimer, nesoucí artový prapor Camel vysoko a hrdě dodnes, je mimořádným umělcem. Všechny dobou vynucené zásahy nasměroval a jemně ošetřil tak, aby se i z moderní zvukové slupky nevytratilo kouzelné, melancholické jádro. Za to mu budiž věčná sláva. Skvělá deska, ale párek slabších kusů tu mám, a tak silné 4.

» ostatní recenze alba Camel - Breathless
» popis a diskografie skupiny Camel

IQ - Resistance

IQ / Resistance (2019)

horyna | 5 stars | 13.10.2019

Při posuzování nového výtvoru britských, už dávno ikon progresivního rocku kapely IQ, se samoděk nabízí otázka, jestli si mohou jejich fanoušci vůbec přát víc. Holmesova parta jim (sice po dlouhých pěti letech) předkládá dokonalou hojivou náplast ve formě edice opět dvou-diskové. IQ si svých fans váží podobně jako vůdci žánru Marillion. Sice v koncertní aktivitě za Rotheriovci řádně zaostávají (hrají málo a většinou doma), ale snaží se to dohnat formou různých remasterů, remixů, sběratelských rarit, vánočních desek a podobných, pro klasického hudebního sběratele, vcelku nepodstatných prkotin.

Resistance se tedy s asi týdenním zpožděním konečně dostala i na náš trh (dle Progboardovského přírůstkového infa, jsme novinku ve stejný den obdrželi nejméně tři zdejší nadšenci a posluchači). Osobně jsem se na ni těšil velmi a vyloženě jsem nechtěl číst a ani nečetl spousty recenzí, které se na internetu vyrojili ještě dříve, než samotná deska vůbec vyšla. Není mi vůbec příjemné číst o tom, jaká nahrávka je, aniž by byla regulérně k mání - toť sběratelská averze. Sám jsem některé recenze zveřejňoval příliš brzo, sotva se desky dostali na pulty prodejen a bez alespoň 14-ti denního odstupu, nemůže být taková stať adekvátně "objektivní". Což vlastně není ani případ tento, jelikož ji doma točím sotva pár dnů.

Až s přepisováním vlastního názoru jsem si přečet i naši první, skvělou Jirkovu brécu a hlavně komentáře k ní, které jsem očima v rychlosti procházel už v době, kdy zde byly publikovány (hold ta zvědavost). Dle mírné rozpolcenosti jsem si o desce udělal obrázek ten, že ne každý fanda prog-rocku a především IQ, bude u novinky tentokrát slintat blahem. Ale snad právě ta názorová dvojakost podnítila ještě patrnější zájem o desku a touhu jí přijít na kloub a hlavně k ní přistupovat zhola jinak, než k běžné rockové nahrávce. Jistě to má na svědomí i délka alba rozděleného ve dví, jež na disku číslo jedna předkládá modernější, syrovější a hlavně temnější (dnešní) tvář kapely a na disku číslo dva proporcionálně melodičtější, avšak maximální časovou náročností jednotlivých kompozic těžce stravitelnou hudbu, blížící se někam k období prvního dvojalba Subterranea.

Já sám hodnotím onu temnou cestu nastolenou albem Dark Matter, a s mírným pozitivním odklonem milované Frequency, dále pokračující na totálně depresivní nahrávce předchozí The Road of Bones, jako nesmírně přitažlivou a veskrze správnou. Toto pocitové vyústění a směřování kapely, které dozajista silně ovlivňuje aranžérská činnost klávesisty Neila Duranta, sic na jednu stranu znamená částečný odklon ze zajetých kolejí kapely, na stranu druhou v ní pocítíte novou touhu hledání v dosud neprozkoumaných hudebních oblastech a vědách.

Nová kolekce prvních sedmi písní disku č. 1 tedy pokračuje, alespoň co se úvodních čtyř tracků týká na podobné vlně jako Road. Ona temnota sice není tolik hmatatelná a prvoplánová, přesto zůstává vůdčí silou a hnacím motorem oněch písní. Další trojice už výrazně zjemňuje, ale trudně melancholická náplň každé z trojice žalmů je ještě o to působivější. Věřte, že nemusíte být úplným géniem, aby jste po dnech zabývajících se kódováním alba rozpoznal, že každičký song je silný a nápaditý sám o sobě a dokláže hrdě obstát i v jednotlivém poměřování. Nečekejte tedy žádné songy svižnějšího charakteru, ve kterých vládnou Holmesovy melodie a brilantní prog postupy kapela sype z rukávu. Tyto a podobné segmenty najde posluchač až na disku druhém, který je poslechově natolik náročný, že popsat a zapamatovat si jednotlivé skladby a vůbec jejich sekce, dokáže zabrat několik týdnů či měsíců (to podle četnosti návštěv Resistance ve vašem přehrávači). Já sám jsem se jej zatím dešifrovat příliš nepokoušel a po trojici poslechů dvojky, hodil flintu do žita. Neustále dokola se zabývám pouze jedničkou. A proč ne. Vlastní strategie nechat si pokračování stranou a vrátit se k němu až za pár měsíců, jeví se mi jako nanejvýš příjemné a posluchačsky závazné i obohacující.

Jestliže jsem pět let starou desku slupnul hnedle a s nadšením, novinka je daleko, daleko složitějším a hůře stravitelnějším bonbónkem. Peter Nicholls pěje pořád stejně úchvatně jako v třiadevadesátém, Tim Esau tu má několik špičkových vyhrávek na baskytaru a na jedničce dost upozaděný Holmes hraje hlavně ve prospěch celku a především nálady a atmosféry složených písní. Pěkných pár těžkotonážních riffů předhodí už v úvodní A Missile, a jestliže se vám s prvním poslechem bude zdát brutálně nudná, garantuji vám, že v ní časem najdete solidní zalíbení a zaznamenáte i určitou hitovost.

Kam tedy nové IQ zařadit? Věřím, že ti, kdož je milují už od samotných počátků a jejich vrchol spatřují v desce The Wake, do stropu radostí skákat zrovna nebudou. A skákat nebudou ani následovníci IQ etapy Ever - Subterranea. Naopak posluchači nemající žádný problém s posledními, podstatněji na atmosféru sázejícími a hlouběji pod povrch klasických progresivních struktur jdoucími díly let posledních, budou hurá volat dvojnásobně.

IQ u mne patří k těm kapelám, u kterých nedělám rozdíly. Respektuji je v celé jejich obsahové šíři a snad i proto v jejich katalogu nenecházím černé ovce. Tudíž jsem znovu maximálně spokojen a nadšen (s prvním diskem rozhodně a druhý vnímám jako nahrávku další, monoliticky nezdolnou, pro prog-rockera nanejvýš přitažlivou). Novinka vás dokáže inspirovat jak zajímavým motivem obalu počínaje, na poměry kapely standardně brilantním zvukem, vysoce profesionálními výkony jednotlivých hudebníků, nasazením, neochotou ustoupit z vydobytých pozic, nápaditostí podloženou interesantními aranžmá, i celkovým konceptem rozvrženým do dvou disků.

Bravo IQ!

» ostatní recenze alba IQ - Resistance
» popis a diskografie skupiny IQ

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Nick Cave & The Bad Seeds / Ghosteen

jirka 7200
to Petr59: zrovna jako ty jsem příznivcem kvalitního zvuku a ve všem ti dávám za pravdu. Mě...

United Progressive Fraternity / Planetary Overload ' Part 1 ' Loss

PaloM
Marek: na začiatok veľmi pekne ďakujem za tvoje dojmy z albumu. Od Unitopie som mal Garden, to...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12963 recenzí
2198 skupin
178359 příspěvků ve fóru
2674 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000