It Bites Tabor, Ty Pentangle, The Leap Day Moonrise Tramline Hazmat Modine Leer, Thijs van Public Image Ltd Five-Storey Ensemble

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Strawbs - Strawbs

Strawbs / Strawbs (1969)

b.wolf | 4 stars | 22.02.2018

Chtěl jsem si zase poslechnout nějaké skvosty z '60 let a při posezení u vínka s dobrým kamarádem vytáhl ze své velmi obsáhlé sbírky LP tento debut, řka, že tahle hudba mě určitě nezklame. Jelikož je to starý deathmetloš, čekal jsem nějakou tu sypanicu včetně zvracení do mikrofonu, leč chyba. Už úvodní song to vyvrátil a debutní album Strawbs mě tak navnadilo, že jsem neváhal s pořízením originálu. Pohodová, příjemná hudba se zajímavými vokály, na debutní album výborná. A to prý alba do '75 roku jsou ještě lepší. Rozhodně se po nich podívám, poněvadž debutní album rozhodně patří mezi ty hodně dobré. 4/5

» ostatní recenze alba Strawbs - Strawbs
» popis a diskografie skupiny Strawbs

It Bites - The Tall Ships

It Bites / The Tall Ships (2008)

horyna | 4 stars | 22.02.2018

Když tahle deska roku 2008 vyběhla z pásů výrobních linek, přes internet jsem ještě nenakupoval, nebo rozhodně ne tak masivně jako dnes. Chodil jsem do klasických kamených obchodů, koukal, poslouchal, tipoval a pídil se s pomocí časopisů a tenkrát nejspíš už i internetu po žhavých grošácích, kteří by mohli doplnit mou sbírku a přivodit další hudebně orgastický zážitek. Však to všichni dříve narození dobře znají.

Desku The Tall Ships jsem objevil právě tak. Všiml jsem si jejího výstaveného pošklebujícího se kouzelného přebalu a vzápětí ji také poslechl. Žádná sláva to ale nebyla. A to i přesto, že mě její produkce až nápadně připomínala desku Picture částečně příbuzných Kino. Navíc tu byli přece Inside Out. Neházel jsem flintu do žita a při dalších návštěvách ji poslouchal znovu a znovu. Vlastně tak dlouho, jak jsem potřeboval, abych ledy prolomil. Byl to vynucený chtíč, který mě nenápadně směřoval k tomu, mít nahrávku doma a nebýt sklamaný.

Nakonec to tedy vyšlo. První klasický poslech v teple domácího krbu už probíhal s jasným úsudkem a melodie vyskakující z drážek cd si ve vzpomínkách volně prozpěvovali jako čerstvě narozená ptáčata.


Hned na začátku alba přichází Mitchellovo opakující se zvolání Oh My God, ale mám li hodnotit skladbu v globále, jde spíš o průměr s povedeným kytarovým sólem. To dvojka Ghosts je mnohem průbojnější. Postavena na zajímavé pískací melodii a obstojných harmonických výměnách s jemným napěťovým feelingem. Pěkné. Dalším pro mne zajímavým adeptem je čtvrtá Memory Of Water, kde Mitchellův modulovaný vokál poletuje mezi akustickými výhybkami a vše podtrhne zapamatovatelný refrénem pečlivě potíraný kvalitní melodií.
Album má však i své neduhy, těmi jsou úplně obyčejné a nic neříkající uspávačky, tracky číslo 3, 5 a 7 jsou spíš do počtu, než aby v sobě nesli nějaký výraznější potenciál. Ale pojďme dál.
Mezi nápaditější skladby určitě patří osmiminutová neoprogová válenda The Wind That Shakes The Barley (možný vrchol alba) s několika blahodárnými sekvencemi a také prchavě cválající výrazně melodický skvost Fahrenheit. Kino jak vyšití. Balady mě k It Bites zkrátka nesedí, nebaví mě jediná ze tří, takže ani For Safekeeping není žádnou vyjímkou. Naštěstí je tu svižná Lights vracející posluchače zpátky do hry. Zde objevíme poměrně vysoko položený Johnův zpěv, pěkné harmonické sbory i melodie namočené v decentní klávesové omáčce. Nakonec přichází ještě obligátní rozměrnější This Is England, která balancuje tak někde uprostřed mezi kvalitou a...

The Tall Ships je deska mírně rozkolísaná. Ořezat ji o 15, 20 minut, určitě by působila sevřeněji a nápaditěji. Hudebně volně navazuje na předchozí Mitchell/Beckovo působiště hvězdný projekt Kino, ovšem co se kompoziční kvality a řekněme určité podstatné jedinečnosti projevu týče, desce Picture konkurovat opravdu nemůže.
Avšak dle mého názoru další potomek kapely, o čtyři roky mladší Map of the Past dopadl ještě o malinko hůř.


A kdybychom měli tuto desku/etapu porovnávat s předchozí tvorbou kapely kdy v ní šéfoval Francis Dunnery, tak se vlastně jedná o dvě naprosto rozdílné identity. Ale to je zcela pochopitelné.


V případě obrozených It Bites jde o standardní neoprogovou záležitost, která by se dala přirovnat k Jadis, částečně i IQ, ovšem posazenou o jeden kvalitativní schůdek níže.
3,5*

» ostatní recenze alba It Bites - The Tall Ships
» popis a diskografie skupiny It Bites

Anderson, Laurie - Landfall

Anderson, Laurie / Landfall (2018)

jirka 7200 | 5 stars | 21.02.2018

Na novém albu Landfall spojila Laurie Anderson síly s velikány soudobé experimentální vážné hudby – Kronos Quartetem.
Ten natočil pod vedením Laurie 30 dílnou suitu. Inspirací pro toto rozsáhlé, bezmála sedmdesátiminutové dílo se stal hurikán Sandy, který v roce 2012 zpustošil Severní Ameriku a rovněž i obydlí Laurie v Manhattanu, kde ji vodní živel vyplavil suterén a přízemí, kde byly uloženy veškeré poznámky, hudební nástroje, fotografie a rekvizity pro různé její multimediální pořady.

S tak obrovskými osobními ztrátami, kdy člověk přijde o všechny své vzpomínky a i o své nejbližší (v roce 2013 rovněž zemřel i její manžel Lou Reed) se člověk velmi obtížně vyrovnává.

Laurie se, jakožto pracovitý člověk oddala plně tomu, co je jí nejbližší – umění. Nachystala mnoho různých multimediálních vystoupení, natočila nekonvenční filmovou esej Heart of Dog (2015) který opatřila hudebním doprovodem. A samozřejmě živě koncertovala.

Ale vraťme se k Landfall, které je fenomenální soudobou vážnou hudbou natočeným americkým smyčcovým kvartetem, doplněnou střídmě různými elektronickými nástroji či smyčkami nebo úryvky hlasů z výsílačky.

Toto dílo je velmi emotivní a popisuje podrobně pomocí hudby vývoj celé této přírodní katastrofy, takže atmosféra jednotlivých částí odpovídá stavu děje. Tedy žádnou uvolněnou atmosféru tu nenajdete, nahrávka je velmi temná.

Naprosto dokonalé umělecké dílo mi ruší jen v několika případech Laurie svým vyprávěním, naštěstí ho je minimum, ale klidně bych se spokojil s tištěnou verzí příběhu v bookletu.

Ukázka z části We Learn to Speak Yet Another Language, kde je vidět v činnosti software, který Laurie Anderson vytvořila. Ten převádí jednotlivé tóny do slov :

>> odkaz

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Landfall
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie

All Them Witches - Sleeping Through the War

All Them Witches / Sleeping Through the War (2017)

jirka 7200 | 3 stars | 21.02.2018

Amíci All them Witches z Nashvillu vhodili na trh nové CD s názvem Slleping Throught the War. Vydal jej, tak jako předešlou výbornou desku Dying Surfer Meets His Maker US nezávislý label New West Record.

Při poslechu loňského a zatím posledním alba ovšem u mne došlo k určitému rozčarování. Po předchozích deskách, které přinesly svou kombinací alternativy, stoner a klasického rocku z minulých desetiletí (ale i odkazu na grunge či psychedelii) určitý čerstvý vítr, nyní jakoby zabočila skupina jen do období těsně před boomem grunge stylu.

Vylekal mne poklidný a melodický úvod ve sladbě Bulls, pak mě došlo, že na tom kontrastu melodického ženského zpěvu a psychedelicky vazbící noisové kytary to bylo postaveno, ale krom toho se již do konce skladby nic zvláštního nedělo. Don't Bring Me Coffee mi připomenul Nirvanu a jejich syrové album Bleach, zpěvák i podobně frázoval. Nejvíce se mi líbila hypnoticky pomalá Am I Going Up? – opět mi na mysl přichází Kurt Cobain. Rovněž k zahození není song 3-5-7 s opět valivým rytmem, kde se pro změnu pod alternativním nátěrem skrývají Doors.

Třetí Bruce Lee, šestá Alabaster a sedmá Cowboy Kirk je alternativním rockem s barvou kytar jak od Sonic Youth v narkotickém rauši. Desku zakončuje v intencích soundu kapely bluesově laděná Internet.

Chválím kapelu za jejich hledačství, za snahu neustrnout na jednom místě a postupně se posouvat do pro ně neprobádaných poloh. Ta neotřelost, zábavnost a mámivá bluesová zatěžkanost předchozích (hlavně prvních dvou) desek mi ale chybí. Připadá mi to jako by deska vypadla z roku 1989, kde by po ní všema deseti sáhli fandové Mudhoney,Nirvany a Sonic Youth.

Po napsání této recenze jsem namátkou mrknul na ohlasy v zahraničním tisku. Tam jsou vesměs velmi pochvalné.

Také se omlouvám Voytusovi a northmanovi, že jsem narušil jejich dominantní pozici v recenzích na tuto kapelu a jsem zvědav, jaké stanovisko k této nahrávce zaujmou oni.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Sleeping Through the War
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Watch, The - Primitive

Watch, The / Primitive (2007)

horyna | 4 stars | 21.02.2018

Hudebně prosluněná Itálie to není jen muzika vykopaná z prazákladů rašícího art rocku sedmdesátých let. I v současnosti má tahle země na poli náročnějších a komplexnejších skladeb co nabídnout. A nemusí to být nutně v jejich mateřském jazyce. Jedni z těch nejvýznamějších si říkají The Watch, praktikují angličtinu a za svůj vzor si vybrali Gabrielovské Genesis. A nebýt moderně znějícího zvuku, jejich archaická kompoziční náplň na každé z vydaných desek vám z hlavy Peterovu partu vyhánět stoprocentně nebude.

Watch si s originalitou lebeňu příliš nelámou, některé plochy dovedou dlouho splývat a Gabrielovský klon Simone Rossetti se hlasově naparuje stejně nebetyčně jako jeho vzor. Dva posty mají Watch neuvěřitelně silně obsazeny, jedná se o precizně bublající hru baskytaristy Marco Schembriho a především geniálního technika za bicí hradbou Roberto Leoniho. Od jeho brilantní hry se nedají uši takřka odtrhnout, ale i zbytek kapely si v ovládání svých nástrojů vede více než zdatně. Jediné co lze tedy v hudbě této party postrádat je zapamatovatelnější hudební schéma.
Neznám celou jejich diskografii a při vědomí že některá alba a písně jsou si dost podobná se k tomu ani nechystám. Tohleto dílko ovšem patří k mým oblíbeným. Má zajímavou atmosféru a skutečně brilantní aranžmá.
Jde o spolek talentovaných hudebníků, kteří přesně ví co chtějí a jdou si za tím.

Watch jsou skvělou variantou pro všechny milovníky neoprogu a původních Genesis především, pro ně je to povinná a návyková záležitost.

» ostatní recenze alba Watch, The - Primitive
» popis a diskografie skupiny Watch, The

Premiata Forneria Marconi - Emotional Tattoos

Premiata Forneria Marconi / Emotional Tattoos (2017)

Antony | 4 stars | 19.02.2018

Jak to jen říct? Z hledání vrcholné umělecké výpovědi se postupem času a věku stává hledání důstojného (art)rockerova stáří. Jedni se s ním snaží bojovat, druzí ho ignorují, a další se s postupujícími léty vyrovnávají sami se sebou. Jiní se toho ani nedožijí a mají o problém méně. Občas si představuji, co by dnes dělali a jak by působili Bonham, Scott, Jones, Bolan, Moon, Lynott... Ale třeba u takového Barretta jsme to viděli. Jak říkám, o problém méně.
Každé nové současné dílo interpretů, co začali v 60./70. letech, vyvolává rozporuplné pocity ještě před tím, než je vydáno, slyšeno. Spekulace, otázky, předpovědi. Očekávání. Proč vůbec, jak a s kým, kudy a kam. Těžko se ubránit předčasným odsudkům, obzvláště, když se tak dlouho čekalo a před tím čekáním to za moc nestálo. Každý posluchač je jen člověk, a bez předpojatosti (byť skrývané a nepřiznané) to asi nejde.
Novinku z Oceněné Marconiho Pekárny provází několik skutečností, které je potřeba znát. V dubnu 2015 opouští PFM po 44 letech kytarista a skladatel Franco Mussida, aby se mohl zcela věnovat práci ve vzdělávacím institutu, jehož je prezidentem. Z původní sestavy tak zde figuruje jen Franz Di Cioccio, bubeník a zpěvák v jedné osobě. Jako druhý stálý člen působí kytarista Patrick Djivas. Ostatní hudebníci slouží jako pomocné síly pro nahrávání a koncertování. Na obalu alba (o jeho grafické kvalitě si můžeme myslet svoje) je pohled z kabiny futuristického plavidla, které pilotují Franz a Patrick, a jsou jím unášeni do nových a nepoznaných krajin, které ve své hudbě představí posluchačům. Nesmazatelně, jako emocionální tetování, rozmanité náladami i způsoby hudebního ztvárnění.
Na CD, LP desce, či Hi-Res formátu, lze slyšet hudbu, co z velké části tuto vizi naplňuje. A tomu jsem popravdě moc nevěřil. Ani po prvním poslechu jsem Emotional Tattoos nepovažoval za kdoví co. Při druhém jsem se přistihnul, jak mne hudba na tomto albu začíná bavit, dostávat mě. Jak se ukazuje, že velký skladatelský talent se nezapře ani ve zdánlivě obyčejné rockové muzice, a dává ji mnohovrstevnatost a proměnlivost nálad, které rafinovaně omotávají každého, kdo si troufne poslechnout. Ne, není to žádný krkolomný progrock. Normální písničky, co mají strukturu a hloubku, nosnou melodii, skvělou harmonii, trochu obroušené hrany, a mimořádnou působivost na otevřené vnímání.
Pro lepší oslovení mezinárodní posluchačské základny jsou nahrány dvě verze alba. Italsky zpívaná, i anglicky zpívaná, přičemž pro oba jazyky jsou vytvořeny rozdílné texty, nejedná se o prostý překlad. Vyplatí se zkusit obojí.
Dnes, po zhruba desátém poslechu, si tuto hudbu už jen vychutnávám. Co na tom, že asi čtvrtina skladeb je velmi povedená, čtvrtina nadprůměrná a polovina tak akorát příjemně poslouchatelná. Přesně takhle mě to jejich tetování trefně oslovuje, a užívám si je. Důstojně vyzrálý artrock, co sám sebe nezradil. Dík za to.

2x 62 minut
Hi-Res 24-48
DR8

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Emotional Tattoos
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi

Wilson, Steven - To The Bone

Wilson, Steven / To The Bone (2017)

Lukas | 5 stars | 19.02.2018

Priznam se, ze trochu nerozumim relativnimu nezajmu smerem k tomuto albu. A podnitilo me to natolik, ze napisu vubec svuj prvni prispevek na progboardu. Hodne za to muze take i fakt, ze jsem byl minuly tyden na koncertu k To The Bone. Kdyz jsem na nej jel, rikal, jsem si ze je velka skoda, ze me minula moznost vyslechnout si koncert ke Grace for Drowning a dalsim starsim album vcetne Porcupine Tree, ale to jsem tehdy nevedel o zadnem S. Wilsonovi ani PT a dokonce ani o "progresivnim rocku". Nicmene, vse jsem poctive dohnal a dodnes nechapu, jak me vsechna ta pestra hudba mohla mijet...
S. Wilson je dle me, genialni hudebnik konce 20.stoleti a pocatku 21. stoleti. Je mozek (P.T) a nebo alespon velmi dulezita cast (Blackfield, No-Man) tolika projektu, a tak kvalitnich, ze si myslim, ze tohle v soucasne hudbe nema obdoby. Ja osobne, ocenuji vsechny, vcetne velmi experimentalniho Storm Corrosion a Bass Communion.
Spousta lidi namita, ze je to genialni plagiator, ale s tim, ja nemohu souhlasit. Dnes je velmi slozite (ne-li nemozne) vytvorit hudbu, kde by se nenasel kousek inspirace od te ci one skupiny z historie. Vzpomenme treba, na Emerson, Lake and Palmer a na vykradani B.Bartoka, L. Janacka atd.
Nicmene, zpet ke koncertu a konecne k tomuto albu. Take jsem byl z prvnich poslechu lehce zklaman, protoze je to neco naprosto jineho nez predchozi alba. Prece jen jsem byl zvykly na vetsi vyvoj skladby v case, ale zde jsou az na Detonation, docela kratke pisne.
Stojim si za tim, ze vsechny jsou skvele. A v tom je cela ta krasa. Nemyslim, ze by dnes bylo na svete tolik hudebnich skladatelu, kteri by mohli mit ve sve diskografii zaroven veci jak Remainder The Black Dog vs. Ancestral, vs. Perfect Life, vs. Anesthetize, vs. Blank Tapes vs. The Raven That Refused To Sing a takhle bych mohl pokracovat az do nekonecna.
S kazdym poslechem tohle album bylo lepsi a lepsi. A tento koncert ma za nasledek to, ze toto album vnimam naprosto jinou optikou. Protoze, mit moznost z vlastni tvorby poskladat tak pestry skvely koncert, jen dokazuje jaky je SW hudebni genius. Krome To The Bone, Blank Tapes a Song of Unborn hral cele album. A musim rict, ze vsechny, naprosto, vsechny znely na zivo perfektne a dokonce i proklete Permanating, ke kterem musel i sam S. Wilson rict nekolik "ospravedlnujicich vet" :-).
Spolu s timto zaznely (nevim jestli si vzpomenu na vse...): Creator Has a Master Tape, Arriwing somewhere..., Lazarus, Heart Attack in Layby, Sleep together, Sign o The Times, Home Invasion+Regret 9, Vermillioncore, standalone s kytarou - Even less, a na nakonec silne emotivni Raven. Kdyz k tomu, pripocteme skvely zvuk a perketni vizualni show, tak to byl naprosto dokonaly zazitek a takove koncerty si myslim, clovek moc nezazije.
Zpet k albu: vse je relativni a nekomu se proste nemusi libit, ale myslim, ze cas ukaze jak je toto album skvele, a mozna to bude odrazovy mustek pro mladsi generace, kteri se pak dostanou k mene pristupnejsim vecem jako je Grace For Drowning nebo Insurgentes a myslim, ze i o to SW trochu jde. Myslim,ze by se to obeslo i bez Permanating :-), ale uz ji mam rad taky. Nevim jestli ma vubec cenu vyzdvihovat, nektere pisne vice nez ostatni, a asi to delat ani nebudu. Nejlepsi je, jako vzdy poslech celeho alba.

Za me je to 5 hvezd, ja proste nemohu a ani nechci jinak.



» ostatní recenze alba Wilson, Steven - To The Bone
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven

Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway

Genesis / The Lamb Lies Down On Broadway (1974)

pinkman | 5 stars | 18.02.2018

Tuhle važnou hudební výpoveď by měl mít doma každý, kdo má v progresivní muzice vysoké nároky na kvalitu. Její ambice dokázali dostat Genesis mezi nesmrtelné. Pro posluchače kteří desku zbožňují je její poslech svátkem, který se neprožívá každý den. A právě pro objemnou délku rozloženou mezi dvě cd je potřeba si vytvořit speciální příležitost.
Naštěstí je mezi tak masivním počtem skladeb několik odpočinkových, ve kterých může každý přemýšlet nad krásou kytarových výpadů Steva Hacketta, rozmanitostí poloh Petera Gabriela, nebo propastnými rozdíly v hudební dynamice nahrávky.
Těch skutečně závažných skladeb je tady hodně a nemá smysl je uvádět. Jehně je uzavřené a těžko prostupné hudební vřídlo, které prověřil čas a vlastní hodnota.

Absolutní vrchol hudby Genesis? Možná ano!
Momentální TOP skladba? Stejně jako u The Wall je nemožné z takového počtu vybrat pouze jednu:
Cuckoo Cucoon
In The Cage
Hairless Heart
Carpet Crawlers
Anyway
The Lamia
The Light Dies Down On Broadway

» ostatní recenze alba Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway
» popis a diskografie skupiny Genesis

Royal Hunt - Cast In Stone

Royal Hunt / Cast In Stone (2018)

Carloss87 | 4 stars | 18.02.2018

Krásné melodie i refrémy,opět parádní sóla. D.C. Cooper je skvělý zpěvák a i na albu odvádí jako vždy skvělý výkon.Akorát zvuk mi přijde horší a předchozí CD se mi přeci jen líbilo více a proto dávám 4.hvězdy,ale zklamaný nejsem.

» ostatní recenze alba Royal Hunt - Cast In Stone
» popis a diskografie skupiny Royal Hunt

Kino - Picture

Kino / Picture (2005)

horyna | 5 stars | 18.02.2018

Letos by měl po dlouhých třinácti letech vyjít druhý album projektu/skupiny/superskupiny (jak ošidné jsou tyhle pojmy) KINO. Ten první se narodil v roce 2005 a já jej právě teď poslouchám. Přečetl jsem si místní příspěvky a zajímavé komentáře pod Slavovou, ne zase tolik zastaralou recenzí. Dokonce jsem se ráčil rozpomenout, že to byl opravdu Spark, který mě s Mitchellovým děťátkem tehdy seznámil. Pamatuji si jako by to bylo včera, jak hluboký dojem na mě tehdy Kino udělali svými nádhernými melodiemi a velice zvláštním zpěvem Johna Mitchella.
A to si nemyslím, že právě on je výjimečný zpěvák. Rozhodně ne technicky. Má však snadno identifikovatelnou barvu a ladně operuje s velice důležitou vlastností a tou jsou emoce. Jeho hrdlo je jeden velký gejzír citů a vzrušujících pohnutek.

Hudebně jsou Kino označováni jako progresivní kapela, ale jejich záběr je mnohem širší. Sahá od A.O.R. a soft rocku až k popovým melodiím. A právě tahle částečná rozštěpenost jim dává slušný manévrovací prostor, který svou nápaditostí dokáží pokrýt spoustou krásné muziky, aniž by posluchač potřeboval řešit jejich zaškatulkovávání.

Vesměs vyrovnaný komplet čítající desítku skladeb je prostoupen zvláštním neopakovatelným kouzlem. Kouzlem něhy a určité lidské vlídnosti. Když píši neopakovatelným, mám tím na mysli, že žádný z dalších projektů Johna Mitchella (snad s vyjímkou alba The Tall Ship kapely It Bites) se k něčemu podobnému už nedokázal propracovat.
Jsem tedy zvědav jak dopadne nahrávka letošní. Nechci být přehnaný pesimista, ale Mitchellův přetlak v posledních letech často ventilovaný na různých vedejších projektech postupně jaksi ztrácí pevnou půdu pod nohama. Úbytek originality není tak silný jako například u Neala Morse, ale pocit že John už pomalu dojíždí na setrvačník a to i v domácích Arena mě nechává na pozoru.

Pro všechny progrockery bude určitě novinka znovunastartovaných Kino velkou událostí a možná i výzvou. Jestli se kapele podaří překvapit se stejně kvalitní muzikou se kterou přišla na svém debutu už je otázkou, kterou tu budou někteří z nás řešit možná už za pár týdnů.

Kdo ji uslyší první, kdo napíše první recenzi, první komentář, nebo ji jako první smázne není podstatné. V tomto případě, z prvotně hudebního hlediska je postačující, aby byla kvalitní a dokázala nás něčím oslovit.

» ostatní recenze alba Kino - Picture
» popis a diskografie skupiny Kino

Brezovský, Marek - Hrana [Marek Brezovský & Oskar Rózsa]

Brezovský, Marek / Hrana [Marek Brezovský & Oskar Rózsa] (1999)

adam | 4 stars | 18.02.2018

Musim si nasypat popol na hlavu.
Ked to vyslo som to pocuval dokola snad rok aj z nejakej nostalgie za Brezovskym. Potom som presiel do uplnej ignoracie tohto projektu z dovodu nostalgie za kamosmi co dopadli podobne. a uprimne mi vadil-vadi-bude vadit oskarov spev. Potom som si kupil postupne Hranu live kde sa ten potencial ukazal naplno. aj Marekovu komornu hudbu a bum. Opat som sa zalubil do tohto pocinu. Je to kvalitka. Skoda ze len sprostredkovana. Z toho dovodu mam najradsej album Chcem byt sam. (ak ho niekto z vas ma, kupim!!!) Jednoznacne 4 hviezdy. TEsim sa na Hranu 2 a RIP marek....

» ostatní recenze alba Brezovský, Marek - Hrana [Marek Brezovský & Oskar Rózsa]
» popis a diskografie skupiny Brezovský, Marek

Enchant - A Blueprint Of The World

Enchant / A Blueprint Of The World (1995)

horyna | 4 stars | 17.02.2018

Je celkem zarážející, jak rychle získalo album A Blueprint of the World kultovní postavení na progresivní rockové scéně. Také dvě následující nahrávky Enchant se často pyšní tímto označením, avšak dlouho nedostupný debut je dle valné většiny lidí, kteří se v dané oblasti nějaký ten pátek pohybují, výrazným hudebním dědictvím.

Při poslechu debutního díla které udivuje neuvěřitelnou vyzrálostí a profesionálním feelingem vás může napadnout, proč kapela s takovými hráčskými i aranžérskými schopnostmi zůstala usazena u dna všeobecné rockové vzdělanosti. Na Enchant dnes i kdykoliv v minulosti přísahala vždy pouhá hrstka stálých příznivců, která po odchodu technicky nadaného bubeníka a výrazného autora Paula Craddicka ještě zeslábla.


Nahrávka má z velké části vtěleny postupy a feeling devadesátých let, ale zároveň zní svěže a moderně. Pánové neopomněli citovat kapely ke kterým vzhlíželi, ale zároveň si byli jisti směrem kudy vyrazit, aby nepopřeli vlastní vývoj. Tohle album funguje od začátku do konce. Každá nota má smysl a své místo. Je artrockově chytlavé, něžné, plné nápadů a přitom nejde o bezhlavé předvádění hudebních dovedností na úkor koncepce skladeb.
Celek který se kapele podařilo vytvořit není žádná konzervativní sázka na jistotu, ale odvážné a jedinečné album. A ve výsledku patří mezi jejich nejlepší počiny v historii.4,5*

» ostatní recenze alba Enchant - A Blueprint Of The World
» popis a diskografie skupiny Enchant

Jethro Tull - Thick As A Brick

Jethro Tull / Thick As A Brick (1972)

lover-of-music | 5 stars | 17.02.2018

Jethro Tull – to je můj zásadní, nejmilejší a nejpřekvapivější objev z konce roku 2017. Samozřejmě, že jsem je znal už mnohem dřív, ale absolutně jsem je ignoroval a dnes vůbec nevím proč. Celých 17 let (teď už skoro 18) jsem přicházel o tolik hudebního blaha, mimořádna a krásna jaké oni nabízejí. Celý rok 2017 jsem objevoval nějaké bandy, ať už progrockové či rockové, a vždy mě od nich zaujaly maximálně 2-3 písničky a zbytek byl pro mě ztracený čas. Už jsem z toho začínal být totálně znechucený a to se samozřejmě promítlo i do osobního života. Nebavilo mě nic. Kamarádi, hudba, holky, prostě vůbec nic. To všechno jenom proto, že jsem prostě nenašel žádnou novou kapelu, která by mi dokázala, že na tom světě ještě stojí zato žít.

Ale to všechno se změnilo v půlce listopadu roku 2017, kdy jsem objevil JETHRO TULL. Bylo to jako zjevení, blesk z čistého nebe, prostě zázrak. Od té doby je neustále poslouchám a mám z jejich hudby fantastický pocit. (Podobně jako u The Who nebo Bee Gees).

Pro začátek jsem si vybral jejich opravdu mistrovské a skvostné dílo Thick As A Brick. K tomuto monumentu prostě nemám slov. Co také k němu říci? Že je to nejlepší album od Jethro Tull? Že je to nejlepší album 70. let? Že je to naprosto zásadní konceptuální dílo, které se nedá jen tak překonat? Kamila napsala něco v tom smyslu, že si není jistá, zda-li Thick As A Brick nepředběhlo všechny ty Fragily, Foxtroty, Relayery. Kamilo, tady máš ode mě odpověď: ANO. Třikrát ANO. Thick As A Brick předběhlo všechny ty Fragily, Foxtroty atd. Už jen představa, když poslouchám třeba část „The Poet And The Painter“, tak se na mě řítí slast. Kdosi tady napsal, že tohle není hudba pro každodenní poslech. Jeví se mi to jako lež. Já tohle album můžu poslouchat denně a nikdy mě neomrzí. A navíc, Thick As A Brick není tak krkolomné jako třeba jiné projekty té doby. Sází na famózní a originální melodie, které dokážou s člověkem hnout v tom nejlepším slova smyslu. Pamatuji si, že někdy v lednu tohoto roku jsem album neslyšel asi 4 dny a normálně mi chybělo jako silnému kuřákovi cigareta.

Thick As A Brick je prostě geniální. Kdo to album miluje stejně jako já, ví o čem mluvím. Jeden fantastický moment tu střídá druhý. Geniální melodie i aranžmá jsou zárukou. Textům sice moc nerozumím ani když si to přeložím, ale to nevadí. Jsem strašně rád, že toto album můžu zařadit do své TOP 10. Pět hvězdiček je zoufale málo. Ach jo.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Thick As A Brick
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

All Them Witches - Dying Surfer Meets His Maker

All Them Witches / Dying Surfer Meets His Maker (2015)

northman | 4 stars | 17.02.2018

Po zajímavých recenzích a poslechu desek All Them Witches jsem si pořídil všechny jejich studiové desky na vinylu a snažím se postupně vstřebat hudbu na těchto albech. Jak už bylo řečeno první album je hodně bluesové, druhé album je hardrockové, ve třetím albu se hojně používá akustická kytara, hned v úvodu první skladby s názvem Call Me Star. Poslední album jsem ještě neslyšel, ale věřím, že bude opět nadprůměrné.

Deska s názvem Dying Surfer Meets His Maker mě zatím zaujala nejvíce. Zřejmě to bude tou akustickou kytarou a tím ve mně evokuje zeppelinovskou trojku, kterou mám hodně rád. Tahle kapela a její desky na mě působí jako živá voda po šedi různých progů a neoprogů. Pro mě je to volné pokračování kapel jako Led Zeppelin, Jefferson Airplane a grunge kapel z počátku devadesátých let Nirvana, Pearl Jam a ve skladbě Dirt Preachers slyším postupy Sonic Youth, v některých skladbách by se daly najít vlivy i takových Meat Puppets, protože jako správná americká kapela mají All Them Witches ve svých skladbách esenci country, které se ještě žádná americká kapela nezbavila. Nádherné je blues This Is Where It Falls Apart a ani ostatní skladby nejsou blbosti. Pro mě je tahle kapela objevem poslední doby a na každé jejich další album se budu těšit, jejich desky nejsou jako přes kopírák. V současné době nemůže žádná kapela přijít s něčím novým, tak jak tomu bylo na konci šedesátých let, vždycky budou slyšet vlivy jejich předchůdců.

Určitě to není album za plný počet, ale čtyři hvězdy si rozhodně zaslouží.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Dying Surfer Meets His Maker
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Pink Floyd - The Wall

Pink Floyd / The Wall (1979)

pinkman | 5 stars | 17.02.2018

O Pink Floyd byly už popsány stohy papírů, stejně jako o jejich mega projektu The Wall. Místo několika obvyklých faktů raděj připojím svůj osobní názor, který bude demonstrovat postoj hudebního fandy oddaného kapele i tomuto dílu.
Dnes už si bohužel nepamatuji kdy přesně jsem album slyšel poprvé, ale bezpečně vím, že trojici předešlých nahrávek jsem měl dobře naposlouchanou.
Pink Floyd vnímám jako kapelu, která výrazně spoluutvářela dějiny art-rocku. Byla jejich hlavním vojevůdcem. Vlastně dodnes považuju album DSotM za jejich jakože debutní nahrávku. Bezpečně silnou, stylotvornou, stěžejní a naprosto geniální. Ona změnila dějiny rockové hudby, žádné z dalších desek PF krom The Wall se to už nepodařilo. To co vyšlo před ní určitě mělo na konci šedesátých let svou váhu a patřičný dopad na britskou scénu, ale měřeno dnešním pohledem s odstupem padesáti let, se všechno zdá v poměru k oběma vyjmenovaným nahrávkám nepodstatné.
Pink Floyd svou rannou psychedelii postupně odstraňovali a na DSotM ji vymazali úplně. Ale není to tak, že by kráčeli s dobou. Pokaždé byli o dva kroky napřed. Asi proto byli a stále jsou tak velcí a uctívaní.
Watersovská genialita kulminovala právě na The Wall. Takové album se autorovi povede položit na papír jednou za život. Rogerovi bylo v té době třicet šest let. Poměrně zralý, v hudební branži žádný mladíček tak postavil pomník Pink Floyd a své osobě. Koncepce desky leží v textové rovině, která se zabývá tématy osamocení a ztráty komunikace. Producet Bob Ezrin odvedl špičkovou práci a na albu si zahrál na piano a syntetizátory.
Vybrat momentální TOP skladbu v tak početné konkurenci je těžké:
mám rád některé ne zrovna protěžované kusy jako jsou Another brick in the wall Part one, Mother, Goodbye blue sky, Young lust, Hey you, Waiting for the worms a především muzikální dekadentní kus The Trial. Pak je tady samozřejmě nesmrtelná dvojice Another brick in the wall Part two s nejněžnějším dětským sborem jaký si umím představit a velkolepá Comfortably numb.


Z dnešního pohledu není těch osmdesát minut vůbec přemrštěná délka a nikdy bych na rozdíl od mých kolegů neřekl, že ho snad tvoří nějaké vycpávky. To ani omylem. Však třicet milionů prodaných výlisků a dvacet tři platinových ocenění hovoří nanejvýš výmluvně.
Společně s pozdními Beatles je právě The Wall tím nejúžasnějším albem rockové historie!!!!!



» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Wall
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

All Them Witches / Sleeping Through the War

jirka 7200
to Antony : Pravděpodobně tam všichni slyšíme to samé, ale jen to každý jinak...

It Bites / The Tall Ships

horyna
Petře: dík za reakci, mě naopak Map nesedla takřka vůbec, dlouho jsem se s ní trápil než...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11966 recenzí
2148 skupin
163246 příspěvků ve fóru
2545 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000