Survivor Giersbergen, Anneke van Epica After Forever Seventh Key Fanny Adams Ramones Gabriel, Peter Ramatam Eloy

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Dream Theater - Octavarium

Dream Theater / Octavarium (2005)

steve | 5 stars | 23.09.2017

Nedejte na planá slova. Octavarium je skutečné, je monstrózní a je taky poslední konkurenčně schopné album z diskografie US divadelníků. Po zvláštním metallikovsky laděném kytarovém albu Train Of Thought jsem tak velkou prog porci vůbec nečekal. Nemůžu zapomenout jak mě v roce vydání desky hned po prvním jejím poslechu náležitě spadla sanice až na zem. A to startovní pozice obsazená skladbou The Root Of All Evil za moc nestojí. Taky druhá The Answer Lies Within mě přijde neschopná a banální. Jenže světe div se, od trojky se dějí věci a deska mě pokaždé vtahuje do sebe. V These Walls zní brilantně Petrucciho akustická kytara, jak napsat velký hit ukazuje I Walk Beside You a démonické progresivní monstrum vycení tesáky zpoza Panic Attack. To je masakr jak vepř. V Never Enough ulítávám na LaBrieho zmutovaném zpěvu a dokonale opajcnuté atmosféře. Sacrificed Sons si pohraje s náladami a kapela mě ve svých kreacích vůbec nešetří. V poslední dlouhatánské floydovské báji Octavarium leží celý progresivní svět Dream Theater. Kluci prostřídají všechny jimi dostupné prostředky a finty, aby si s námi dokázali pořádně pohrát.

Jak tvrdím na začátku - Octavarium je jejich poslední velkou a progresivně schopnou nahrávkou. Počítám, že tak tomu zůstane už napořád.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Octavarium
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Threshold - Legends Of The Shires

Threshold / Legends Of The Shires (2017)

DAVEe0731 | 4 stars | 22.09.2017

THRESHOLD. Jedna z najviac nedocenených formácií momentálneho hudobného sveta sa k nám opäť prihovára, a to formou nového, koncepčného dvojalbumu Legends Of The Shires. Nebýva úplným pravidlom, aby som aspoň zľahka načrtol udalosti, ktoré celému materiálu predchádzali, ale tu sa toho stalo naozaj pomerne veľa, takže, aspoň krátky súhrn mi určite odpustíte.

Po úmrtí výnimočného speváka Andrewa ´´Maca´´ McDermotta, ktorý dával Thresholdu tak výnimočný hlas a silu, si zrejme málokto dokázal predstaviť, že táto progmetalová mašina dá ešte niečo špeciálne dokopy, čo by malo v sebe rovnakú charizmu, ako klenoty Hypothetical, Critical Mass, Subsurface..A čuduj sa svetu, do kapely sa vracia staronový, charizmatický Damian Wilson (Mac z kapely odišiel po vydaní Dead Reckoning) a Briti vydávajú perfektný March Of Progress, ktorý výborne ukázal neskutočnú tvorivú silu celého zoskupenia, ktorá bola taká silná, že pokračovala ďalej o dva roky, vydaním vo svojej podstate rovnakého materiálu vo forme For The Journey. Obidva albumy sú výborné, s mierne pochmúrne-pozitívnou náladou, čo robí celú kapelu tak unikátnou a presne toto fludium robí Thresholďákov nenapodobniteľnými.

V princípe ideálny stav, rozbehlo sa turné, nezabudli ani na Bratislavu a odohrali tu výnimočný koncert, takže nič nebránilo vzniku nového materiálu, ktorý aj bol ohlásený, dokonca, koncepčný dvojalbum. Následne ale prišla prvá rana, a to odchod Pete-a Mortena, ktorý dával skladbám ten zaujímavý, melancholicko-schizofrenický sound. Ďalšou, v podstate málo predstaviteľnou ranou bol nútený odchod charizmatického Damiana Wilsona, dokonca, po dokončení všetkých speváckych partov na novom albume. Opätovné angažovanie staronového Glynn-a Morgana už netreba, zrejme, nikomu pripomínať. Je jasné, že táto zmena rozdelila fanúšikov na dva nezlúčiteľné tábory. Aký, teda, je ten nový matroš?

Neexistuje jednoznačná odpoveď. Je to starý dobrý THRESHOLD? Aj áno, aj nie. V prvom rade je jasné, že najväčšia zmena, ktorú zaregistrujeme hneď od začiatku je pozícia speváka. Nemôžem si pomôcť, charizmatický, emotívny a hlavne veľmi variabilne hlasovo znejúci hlas Wilsona je preč. Namiesto toho sa nám do uší dostáva priamočiary, dravejší hlas, ktorý ale zďaleka nereaguje tak presvedčivo na hudobnú líniu a miestami je naozaj, priam, sterilný. Môžem ale povedať, že do niektorých pasáží, kde je jasne definovaná basová linka celej skladby, doprevádzaná tak tradičným gitarovým riffom, sa pomerne hodí.

Ako bolo spomenuté, album je koncepčný, dotýkajúci sa minulosti, tým pádom je jasné prepojenie jednotlivých skladieb a ich nosné melódie sa nesú celým materiálom, pozornému poslucháčovi to určite neujde – v princípe je to nepísané pravidlo koncepčných albumov, a to platí vo všeobecnosti. Album je pomerne náročný, a to nielen z hľadiska trvania celého príbehu, ale predovšetkým zo stopáže jednotlivých skladieb. Tie sú pomerne slušne vyskladané, tvrdšie pasáže sú vhodne striedané jemnými, melodickými časťami, avšak, niektoré miesta a časti už naozaj unavujú, sú zbytočne ťahané nezmyselnými, nasilu nabúchanými sólami, ktoré miestami nedržia skoro žiadny ´synchrón´ s celkovou náladou a vyznením skladby. Určitý odklon od posledných dvoch materiálov je ale viac ako počuteľný – návrat k spomínaným dielam "Critical Mass", "Hypothetical" je zreteľný, avšak, je mierne zmodernizovaný, možno k mierne ´radio-friendly´ pričuchnutý, ale jednoznačné, už veľmi dávno odskúšané postupy a melódie, tie sa tu nezaprú. Pozitívnym je určite pomerne veľké množstvo použitých dobových aranžmánov, mix je na vysokej úrovni, na čo sme ale už pomerne dlhú dobu zvyknutí. Na druhej strane, na albume naozaj chýba práve tá, temná, pochmúrna, atmosféra, ktorú nám títo majstri svojho remesla ponúkali na posledných albumoch a práve toto prepojenie, striedanie nálad, na miestach, kde by sme to nikdy nečakali, to bolo to ´pravé orechové´.

Dlhoročného fanúšika tejto Legendy, v podstate, album Legends Of The Shires nemá čím sklamať. Nájdeme na ňom naozaj výborné, časom preverené melódie, výborné muzikantské výkony, pomerne ľahko zapamätateľné a chytľavé melódie, prepojenie nálad tak typickým spôsobom pre túto kapelu. Na druhej strane, pokiaľ patríte k fanúšikom, ktorí si priam užívali tú progmetalovú schizofréniu a kontrasty, prepojené s emotívnym vokálnym prejavom, či už Andrew-a alebo Damiana, možno, ale naozaj len možno,ostanete mierne zaskočení, kde sa to všetko stratilo. Na túto otázku vedia odpoveď už len borci, ktorí tento podarený materiál dávali dokopy. Či je toto nová cesta, nová etapa, kedy sa Threshold posúva mierne hudobne prijateľnejšou cestou pre širšiu poslucháčsku základňu, to nám ukáže len čas. V princípe – veľmi slušne odvedená práca, ktorá nesklame, poteší, ale určite mierne rozdelí tých verných. Ale, však, práve o tom by to malo byť, či nie?!

» ostatní recenze alba Threshold - Legends Of The Shires
» popis a diskografie skupiny Threshold

Rovescio Della Medaglia, Il - La Bibbia

Rovescio Della Medaglia, Il / La Bibbia (1971)

Snake | 3 stars | 20.09.2017

CD RCA Italiana - 88697343622, Sony BMG Music Entertainment - 88697343622 /2008/

Pravěkej underground, animální a primitivní nářez s odpovídajícím zvukem. Výplach. Komplet celé album trvá necelých 33 minut, ale když si odečteme jeho úvod a závěr - které vyplňují jen nějaké dobové speciální efekty (rozuměj pazvuky) - zbyde nám sotva pětadvacetiminutová fašírka. Zpěvu tady moc není, ale stojí za to. Je expresivní a dramatickej přesně tak, jak to mám rád a tak, jak to uměj jenom talijáni. Baskytara je v instrumentálních pasážích brutálně vytažená a člověk se tak nemůže zbavit dojmu, že oba kytaráci bojují o to, kterej z nich bude mít navrch. Slyšet je tu stopové množství flétny, ale pozor ! Vůbec žádné klávesy. A to je věc ne zas tak úplně obvyklá...

Koncepční hardrockové album (inspirované Biblí a Starým zákonem) se stopami progresivního rocku se sice nahrávalo ve studiu, ale pěkně naživo a ten zvuk podle toho taky tak vypadá. Moc se s tím nemazali. Nejambicózněji se tváří víc jak deset minut dlouhá Il giudizio, ale já si cením i přímočaré instrumentální palby Sodoma e Gomorra.

Z italské scény mě napadá jediné album, ke kterému bych to mohl přirovnat. "Sirio 2222" (1970) podobně divokých Il Balleto di Bronzo. A i to je - proti téhle patálii - ještě celkem uhlazené...

Reedice z roku 2008 má výbavičku, chudou jak kostelní myšičku. "Booklet" je jen dvoulistem papíru a neobsahuje nic, než názvy písní a sestavu. Ovšem i přes všechny výtky jsem rád, že ji mám.

Lepší trojka.

» ostatní recenze alba Rovescio Della Medaglia, Il - La Bibbia
» popis a diskografie skupiny Rovescio Della Medaglia, Il

Mr. Big - Defying Gravity

Mr. Big / Defying Gravity (2017)

john l | 5 stars | 20.09.2017

Jeden den čtu na netu zprávu, že Mr. Big v brzku vydají novou desku a neuplynou ani dva týdny a už si cédo točím pěkně doma ve svým přehrávači. Buď je to vinou informačního šumu, nebo zprávu o vydání Defying Gravity vypouští kapela s velkým zpožděním. Tohle všechno už je teď jedno. Aspoň příznivci kapaly nemuseli čekat tři měsíce, než se vylisuje dostatečná zásoba vinylů a cd disků a dostane se na pulty prodejen.

Mám před sebou ještě dostatečně voňavou novinku PÁNŮ MUZIKANTŮ a hurá na ni. Byl jsem hodně zvědavý s čím kapela po minulé, místy utahané a baladami nacpané (tři je moc) třináctiskladbovce The Stories We Could Tell vyrukuje. Hm, hm, spokojeně si bručím pod vousem. Klukům se to letos povedlo seskládat fakticky skvěle.

Je to dynamická (otvírák Open Your Eyes), jako břitva nabroušená nahrávka (Mean to Me). Místy chutná ostře jako čili papričky (1992), z toho pohladí (Damn Im In Love Again), vzplane se do vysoka (Nothing At All), pochuduje jako armáda skřetů (Everybody Needs a Little Trouble), nebo si jen tak spokojeně výská tu svoji "velkou" melodii (Defying Gravity).

Kapela prostě šlape jako nikdy dřív. Gilbert hobluje, sóluje a riffuje jak vzteklý hafan a Sheehan si kutá to svoje hutný černý uhlí kdesi vespod a z gruntu tvrdí muziku. Pak je tu ještě velký zpěvák pana velkého, the great boy Eric Martin. Tomu s lety strávenými na scéně přibývají vrásky, zkušenosti a svůj hlas přebrušuje k větší a větší dokonalosti.

Letos už mám několik želízek v ohni a Mr. Big jsou jedním z nich. Parádní fošna. Milovníci poctivého big beatu neváhejte.

» ostatní recenze alba Mr. Big - Defying Gravity
» popis a diskografie skupiny Mr. Big

Threshold - Wounded Land

Threshold / Wounded Land (1993)

jirka 7200 | 4 stars | 20.09.2017

Co napsat zpětně o prvotině prog metalových velikánů Threshold, kteří ji vydali u labelu Giant Electric Pea Michaela Homese z IQ? Předcházelo tomu vydání dvou demo snímků - Mother Earth se šesti songy a osmitrackového Cult of the Immortal, ještě bez Westa a Wilsona.

Základy kapely byly totiž stavěny již v období působení kapely Landmarq, se kterou byli Threshold propojeni několika pevnými vazbami – v Landmarq si tehdy jejich studiový inženýr Karl Groom vyhlédl Damiana Wilsona a požádal jej o nazpívání vokálů ve své vlastní skupině.

Debutní CD se natáčela ve stejném studiu jako desky Landmarq – v anglickém Thin Ice. Za mastering desek obou kapel byl odpovědný shodný odborník a mistr svého řemesla – Holanďan Peter Brussée. Konec konců, jejich první studiová nahrávka Intervention, která se objevuje jako bonus track na obou prvních albech, původně vyšla na sampleru prog rockových kapel holandské firmy SI, u které rovněž vydávala desky Landmarq. Kapelu jsem objevil právě v okamžiku, kdy vydali desku Extinct Istinct a k prvním deskám jsem se dostal až poměrně nedávno. Nyní vidím, jaká to byla chyba.

Toto CD čerpá z heavy metalových základů, kytaristé zatím nepoužívají drtivé riffy nasáklé v thrash metalovém palivu, spíše tu cítím vliv zaoceánských prog metalových souputníků Fates Warning či Queensryche. Výrazným plusem je použití mrazivých stěn Westových kláves. Basa je v nahrávkách jasně zřetelná, pěkně v pozadí bublá. Jediné, co mi ve zvuku plně nesedí, je zvuk a styl hraní bubeníka. V určitých chvílích to zní, jako by tyto party byly nahrazovány automatem. Této domněnce nahrává fakt, že po Tony Grinhamovi se po první desce slehla zem a to nejen v této kapele, ale celkově. Pravděpodobně ze svých výkonů vyvodil osobní odpovědnost nebo leží zalitej betonem pod podlahou studia.

Kapela se nám představuje v rychlejších polohách (Consume to Live, Paradox), jinde je pomalejší a depresivnější (Days of Dearth, Mother Earth, Siege Of Baghdad (The New Crusade)), některé tracky na větší ploše mnohokrát mění rytmus i náladu (Sanity ´s End, Surface to Air). Za malinko slabší považuji ploužák Keep in With Mine a bonus Intervention, to je takové malé přemostění mezi tvorbou Threshold a Landmarq.

Co se týče kvality zvuku, tak nejlépe zní první vydání od Giant Electric Pea. Další reedice a remastery od Inside Out a Nuclear Blast pouze přidávají na hlasitosti a ač si zvuk drží oproti mnoha jiným kapelám solidní úroveň, přesto v některých okamžicích ke clippingu dochází.

Jinak skvělé entrée, pro mě jedna z nejlepších desek Threshold.

» ostatní recenze alba Threshold - Wounded Land
» popis a diskografie skupiny Threshold

Pineapple Thief - Magnolia

Pineapple Thief / Magnolia (2014)

horyna | 5 stars | 20.09.2017

Až nedávný velkolepý koncert britských Pineapple Thief na půdě brněnské Melodky ve mě strhal veškeré obavy z kvality předchozích děl kapely a pár minut po jeho konci jsem běžel ke stánku obloženému jejich zbožím a nakupoval a nakupoval. A že bylo z čeho vybírat. Kapelou, která má na kontě jedenáct studiových alb, jsem patřičně rozšířil domací fonotéku a jedním ze zakoupených děl bylo i album Magnolia.

Svůj melancholický přetlak dává na odiv ve dvanácti hodně zdařilých kompozicích, z nichž přinejmenším tři čtvrtiny aspirují na to nejlepší, s čím doposud kluci z hrabství Somerset přišli. Časy začátků kapely, kdy se usazovala na nezávislé britské scéně, jsou dávno pryč a veskrze zapomenuty. Nový směr si říká progresivní rock a vyvěrá z pocitů a zážitků, představ a imaginací. Tady se nehraje na žádná pompézní progresivní aranžmá, ani na velkolepou přehlídku hráčské techniky. Progres P. T. se nachází uvnitř, v nitru každého účastníka této nahrávky, v jeho momentálních stavech i pohledech ven na okolní svět.

Nasekat na jednu desku velký počet melodických vyhrávek není nemožné, ale aby se vám pořádně rozprostřely v mozkovně a s každým dalším poslechem se míra závislosti na nich prohlubovala a vám přecházel po těle pocit ukojení, to chce už dostatek kumštu. Zpěvák, kytarita, hlavní skladatel a neúnavný tahoun Bruce Soord si vás svým líbezným hláskem postupně omotává okolo prstu a otevírá vaše zhrzená srdce.

První dvojice skladeb Simple As That a Alone At Sea útočí takřka ihned a emočně velkolepě. Ale to nejkrásnější čaro hudby Pineappple Thief je skryto v rozmezí písní 3-7 a dále 11 a 12. Cit, s nímž je v těchto skladbách operováno prostřednictvím symfonických vzorců, které tu tvoří silná smyčcová sekce, je andělsky nadpozemský. V těchto místech našlapujete jen polehoučku, napůl spíte, napůl bdíte a váš tep se enormně zklidňuje. Máte pocit stavu beztíže a vaše víčka se pomalu zavírají. Usnout uprostřed té nádhery by ale byla velká chyba, sami by jste se připravili o vzácné okamžiky štěstí.

Dnes mě velice mrzí, že jsem desce následující udělil pouhé 4*. Magnolii vtisknu hvězd pět a kdyby šla bodová stupnice ještě posunout, dostala by dnes Your Wilderness šestku.

» ostatní recenze alba Pineapple Thief - Magnolia
» popis a diskografie skupiny Pineapple Thief

Maiden uniteD - Remembrance

Maiden uniteD / Remembrance (2015)

jirka 7200 | 3 stars | 18.09.2017

K mému překvapení vydal projekt Maiden uniteD v roce 2015 další, již třetí desku. Po pravdě řečeno, obával jsem se stagnace či recyklace podobných postupů či aranžmá, konec konců možnosti kmenových muzikantů tohoto projektu a předlohou nejsou neomezené. Nebyl jsem si také jist, zda bude zachována ta komorní nálada, jaká vyzařovala z první desky, kde byly aranže dotaženy do těch nejmenších detailů.

Nicméně koncertně jsou Maiden uniteD žádaným zpestřením různých festivalů, kde si s nimi rádo střihne nějakou klasiku od Iron Maiden mnoho věhlasných interpretů. Nejinak je tomu i na této desce, která je doslova prošpikována hostujícími hudebníky, což však může posluchači trochu ubrat na koncentraci. Repertoár je však třeba obměňovat, tak byly secvičeny další kousky. Tentokrát byly nejvíce semlety songy z debutního alba Mejdnů, které byly doplněny několika jednohubkami z dalších alb.

Bohužel musím po mnoha posleších potvrdit mé některé obavy, o kterých jsem se zmínil výše. Nebyly však naplněny zcela, naštěstí tu jsou skladby, které album drží nad pomyslnou vodní hladinou. Vezmu to trochu neobvykle od těch pro mě nejméně povedených štychů.

Až obyčejně na mě působí oba příspěvky bývalých frontmanů Železné Panny – Futureal i Prowler. Bayley i DiAnno tu podali svůj obvyklý standardní výkon, o nějakém větším překvapení se nedá hovořit. Songy zní pomalu jako originál, jen jsou ostré kytary nahrazeny těmi akustickými. Prowler dokonce zazněl v citlivější úpravě na předchozí desce. To DiAnno nechtěl zapět nějakou méně typickou odrhovačku? Dále je tu zařazena skladba Still Life, která již zazněla na prvním albu – je znát že byla jen malinko přemíchána a obohacena o houslový part Marcely Bovio. Důvod pro zařazení této skladby mi také uniká. První dvojice skladeb Strange World a Charlotte the Harlot není špatná, jen tam jsou zakomponovány moc výrazné rockové bicí, díky nimž mají nahrávky sice drive, ale ten protiklad hřmotného originálu a křehké coververze se trochu vytratil.

Tak - teď to pomalu vypadá, že jsem strhal skoro celou desku, ale není tomu tak. Zbývá čtveřice malých klenotů, kvůli kterým stojí za to desku slyšet. Je to komorní, až intimní (!) Killers zapěná Damianem Wilsonem, vyloženě pohodová, progrockovým aroma navoněná Aces High, zde přednesená zpěvákem Ayeron Wudstikem, kterému zdatně sekunduje Marcela Bovio ze Stream of Passion. Velmi mě potěšila rozverná, skoro až country rocková singlovka Burning Ambition, kterou si střihnul Huub van Loon z Dearworld. Pomyslným vrcholem alba se však stává emotivní Remember Tomorrow, opět plně v režii Damiana Wilsona, při které až mrazí – dokonalá souhra piana, perkusí, hammondek a akustických kytar ve skvěle upravené klasické skladbě od I. M.

» ostatní recenze alba Maiden uniteD - Remembrance
» popis a diskografie skupiny Maiden uniteD

VARIOUS ARTISTS  - Music from Free Creek

VARIOUS ARTISTS / Music from Free Creek (1973)

vmagistr | 3 stars | 17.09.2017

Eric Clapton, Jeff Beck, Keith Emerson, Dr. John, Mitch Mitchell, Harvey Mandel... plejáda zářivých rockových hvězd zmíněná na obalu desky Music from Free Creek dává tušit zajímavý muzikální zážitek a neméně interestantní kapitolu rockové historie. O co vlastně šlo? Na jaře roku 1969 přišli kytarista Todd Rundgren a producent Earle Doud s nápadem nahrát a vydat na desce jamy tehdejších největších rockových hvězd. Newyorské nahrávací studio Record Plant poskytlo zdarma (!) nahrávací frekvence, ale Rundgren z projektu z finančních důvodů nakonec vycouval, takže pozice hudebního vedoucího připadla mladému pianistovi Moogymu Klingmanovi.

Earle Doud se očividně snažil, takže se v červenci roku 1969 na první nahrávací frekvenci sešli Keith Emerson (The Nice), kytarista Buzzy Fetein (Paul Butterfield Blues Band) a Mitch Mitchell (The Jimi Hendrix Experience). Spolu s Klingmanem během dvou dnů nahráli pětici jazzem ovanutých kousků, z nichž asi nejvíce baštím hutný Freedom Jazz Dance a rozpustilost On the Rebound.

Tahákem druhé seance se stal Jeff Beck, kterému se během turné v USA zrovna rozpadla jeho vlastní kapela. V kvartetu s Klingmanem, basákem Stu Woodem (Klingmanův kamarád) a bubeníkem Royem Markowiczem (Janis Joplin Band) se z intezivního jamování postupně vylouply čtyři bluesrockové skladby. Instrumentální divočiny Cissy Strut, Cherry Picker a Working in the Coal Mine jsou od prvního poslechu mými favority. Beckovi se prý účastníci jamu zamlouvali natolik, že je požádal o trvalou spolupráci. Následujícího dne ale do studia na pokračování nahrávání vůbec nepřišel, takže na křehounké Lay Lady Lay už s kytarou kouzlí narychlo sehnaný Doug Rodriguez - inu, Beck byl zkrátka krapet cáklá palice.

Spolu s Ericem Claptonem se jednoho červencového večera dostavili do studia i Delaney Bramlett a Dr. John - členové jeho předkapel na koncertě v Madison Square Garden. Všechny tři skladby z téhle session mám na albu možná vůbec nejraději - jak Road Song, tak Getting Back To Molly a No One Knows jsou pohodová bluesrocková čísla, na nichž obzvlášť Clapton s Dr. Johnem hrají zvlášť chutně.

Kytarista Harvey Mandel si na frekvenci přivedl vlastní rytmickou sekci - basáka Laryho Taylora a bubeníka Fita de la Paru, tehdejší jádro kapely Canned Heat. Covery stoneovské Sympathy for the Devil a latino-jazzového hitu The Girl from Ipanema zní rozhodně zajímavě. Vlastní kapelu si do studia vzals i zpěvačka Linda Ronstadt a její dvě countryové skladby He Darked the Sun a Living Like a Fool desku příjemně oživují.

Takový jamový mišmaš, jaký se na albu nachází, má přirozeně i své stinné stránky. Vokály a dechové doprovody se dohrávaly dodatečně, někde zpěv chybí úplně a i na skladbách samotných je cítit, že často vznikaly až přímo při nahrávání. Na druhou stranu - účinkující hudebníci tu hrají víceméně pro radost (tehdy to ještě asi netušili, ale z prodejních tržeb prý nikdo ze zúčastněných neviděl ani dolar) a celé to vyznívá docela pohodově, tak proč se nezaposlouchat. Nic zásadního to není, ale tři hvězdičky budou pro Music from the Free Creek tak akorát.

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Music from Free Creek
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

Credo - Rhetoric

Credo / Rhetoric (2005)

horyna | 4 stars | 17.09.2017

Britská kapela Credo není v naší zeměpisné šírce příliš známým pojmem. A přitom je album Rhetoric výbornou alternativou pro ty, kteří mají v oblibě Fish-ovské Marillion, či první alba kapely Arena. Dokonce bych jej označil jako mezistupeň desek Pride a Visitor, což je myslím pozitivní ocenění. K zařazení mezi toto soukolí se perfektnně hodí i vokál Marka Coltona, který panu Wrightsonovi z oka, vlastně ucha vypadl. Příznivcům kapely Shadowland bude jistě povědomé jméno klávesáka Mikea Vartyho, který se objevil na jejich posledním albu Mad as a Hatter a hostoval u nich i dříve.

Emotivní muzika, melodicky pilná jako včelka, plná laskavosti a příjemné medové chuti, to je album Rhetoric. Znalcům tohoto díla stačí připomenout, jak dokáže kytara v rukou Tima Birrella akusticky sladce klouzat a že Markův vokál dojemně pohladí popraskané romantické duše a často zavoní svým jemně afektovaným akcentem. Stran zvuku musím dát příteli Braňovi za pravdu, skutečně jde o vyváženou, dynamicky vzpupnou nahrávku, kterou je radost poslouchat.

Třetí skladba From The Cradle voní Marillionovským Scrip-tem, o následující To The Grave se otřel kytarou Nick Barrett kouzlem Pendragon a The Letter pošilhává do území patřící Pink Floyd. Takto vynaložená slova mají posloužit pouze jako vodítko pro ty, kteří touží muziku kapely Credo blíže zařadit a specifikovat. Ta má však dostatek invence i zkušeností a nemá zapotřebí spouštět tlačítko start na kopírovacím stroji značky Prog-olta.

Svým způsobem jde o hudbu pro staromilce, kteří stále vzpomínají na svoji oblíbenou hudební epochu, jež vyhřezla na povrch velikány Genesis, jako nejpůsobivější variantu pro jedince, toužícímu po romantice, smyslnosti a velké dávce muzikálního umu.
4,5*

» ostatní recenze alba Credo - Rhetoric
» popis a diskografie skupiny Credo

Deep Purple - Made in Japan

Deep Purple / Made in Japan (1972)

Martin H | 5 stars | 17.09.2017

Zašel jsem k lékaři. Důvod? Nic mě nebavilo, netěšilo, cítil jsem se zbytečným a naprosto prázdným. Lékař mě vyslechl, změřil mi tlak, odebral tělní tekutiny a řekl, abych si přišel za dva dny pro výsledky. Odcházel jsem s pocitem, že to jsem si příliš nepomohl a že jsem tam vůbec neměl chodit. Ale za dva dny jsem přesto opět stepoval před ordinací a čekal, až si budu moci vyslechnout svůj ortel. Pan doktor dlouho nic neříkal, hleděl do papírů a občas divně zakroutil hlavou. Pak něco napsal na papírek a ten mi podal se slovy, že jsem zdravý.

Vypotácel jsem se z ordinace, mlhu před očima, a papírek zastrčil do kapsy. K pocitu naprosté zbytečnosti ještě přibyla představa toho, jak mě nikdo nemá rád a nikomu na mě nezáleží. Doma jsem seděl a hleděl do zdi. Večer jsem si naštěstí vzpomněl, že mi lékař něco napsal. Začal jsem hledat po kapsách, až jsem konečně ten papírek našel. Byl lehce pokrčený, tak jsem ho dlaní ruky uhladil a začal číst. Nevěřil jsem svým očím, neboť tam bylo napsáno následující:

Jste naprosto zdráv. Přestaňte myslet na hlouposti a poslechněte si od Deep Purple jejich desku Made in Japan. Pomůže vám to.

Jako by ten dobrý muž tušil, že se tato nahrávka nachází v mé sbírce. Okamžitě jsem ji našel a cédéčko vložil do přehrávače. A potom?

Potom už mi nic nechybělo.

A teď vážně. Že je záznam japonských koncertů ze srpna 1972 považován za jeden z nejlepších živáků všech dob, tak to mi bylo vždy jasné. Ale že ta hudba má i léčivou sílu a dokáže zlepšovat náladu, to jsem pochopil až po té příhodě s lékařem. Ta energie valící se z reproduktorů dokáže posluchače doslova nabít pozitivnem a novou chutí k životu. Je fajn, že existují nahrávky, které tyhle divy dokáží.

P. S. Nutno užívat střídmě, hrozí těžká závislost.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Made in Japan
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Flower Kings, The - Paradox Hotel

Flower Kings, The / Paradox Hotel (2006)

| 5 stars | 17.09.2017

Album Paradox Hotel mělo posunout hudbu The Flower Kings jiným, písničkovým a malinko přístupnějším směrem. Jeho dopad na diváka je stejně monstrózní jako v předešlých případech a o ústupu z progresivní linie nemůže být řeč. Přesto se pár rozdílů najde.

Jazzovou hravost tu vystřídalo svévolné písničkaření. Kapela necpe do každé skladby milion not, ale svou vyzrálost a stav nad věcí, dokumentuje odlehčenějším přístupem. Z nahrávky sálá teplo domova a cítíme teplo plápolajícího ohně v roztopeném krbu. Přitom je toporný začátek s dlouhometrážní písní Monsters & Men, jedním z nejnudnějších natáhlých kusů z celého repertoáru F.K. Ovšem hned v následující písni Jealousy se změní podtón alba a jeho nálada vám připomene bezstarostnost a hravost dětských let. Album vám postupně otevírá oči, například v povedené instrumentálce Pioneers Of Aviation. Smutek na vás dýchne v Lucy Had a Dream a strachu se dotknete se slovy A. Hitlera v tajúplné skladbě Bavarian Skies. Flower Kings kouzlí s náladou ve velkém. Skladba Mommy Leave The Light On vás semele emočně a titulní Paradox Hotel je nejtvrdší rockárnou, kterou kdy tihle maníci napsali. Celá druhá strana je yesovatější naž samotní Yes, klidnější a rozvážnější. Pokud se na poslech důkladně nesoustředíte, můžete tuhle kapelu niky pochopit.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Paradox Hotel
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Wakeman, Rick - Journey to the Centre of the Earth

Wakeman, Rick / Journey to the Centre of the Earth (1974)

EasyRocker | 4 stars | 16.09.2017

Když jsem objevoval progresivně rocková hájemství, ocitl se klávesista Yes mezi prvními interprety, kterými jsem ještě nesměle obohatil svou sbírku. První trojice desek ze sedmdesátek už u mě tvoří jakýsi klasický trojúhelník, i když každý má jiný námět, zpracování, ale i vyznění.

The Journey/Recollection začíná po živém orchestrálním vstupu klasickým smyčcovým lesem. Přichází velebný hlas Garryho Pickforda-Hopkinse a slyšíme kapelu, oscilující kdesi na pomezí jazzu a klasiky. Otisk filmu a dobrodružného hledačství je ale přítomen od prvních kontaktů. Tlumené drama doprovází dramatické titulky Davida Hemmingse oznamující se zápalem, čeho výprava na cestě dosáhla. Přichází jasnozřivé yesovské otisky, melodie pomalu zaplouvá do hlubiny, přesně jako výprava pod zemskou kůru, a prostor dostane ostrá rocková poloha s nažhavenou kytarou Mike Egana a krásnými otisky londýnského chrámového sboru. Návrat ústředního motivu je překrásný a nečekaný, téma se postupně promění do závěrečné hladivé extáze...

Z ruchu zvuků nám vyplouvá druhá polovina expedice stíhané úspěchy i nehodami - The Battle/The Forest. David Hemmings suše a chraplavě oznamuje další zážitky, bitvu dvou vodních příšer nevyjímaje. Opět nám vyplouvá kompletní kapela, kouzlící kdesi v hudebním zákulisí Rickovy domovské formace, a dokonce se ocitáme v prudkém rockovém vichru. Hlas se propojuje s mistrným laděním sboristek a klávesovými spirálami, chvat a spěch výpravy jako by se odrážel u nástrojů, klávesy těžce zápolí s kytarou a rytmickými přemety. V temné linii je jediným prvkem Hemmingsův přednes, v momentě zmaru se pak objevuje křišťálově čistá melodie s podporou sboru, centrální prvek druhé části alba. O tom, že výprava kope hluboko v nitru, svědčí rytmické vsuvky, vyplouvají nová jména a země, které se objevují před našimi zraky. Po citaci Edvarda Griega, vede nás známý motiv do závěru s chvátající expedicí. Tentokrát ho Rick okořenil pompou, ale i vřelostí a lidskostí. Každý, kdo došel až sem, je vítězem.

Zatímco prvotina šla ve znamení mistrně klavírně ověšených kompozic na téma žen proslulého panovníka Anglie, kde byl ještě jasně zřetelný otisk domovské kapely, už na dvojce se Rick Wakeman vydal na odvážné monumentální pole, spojující kapelu s orchestrem. Tématem není nic menšího než klasika Julese Verna o cestě do středu země, odvážného to lidského snu. Za skvostné čtyři, o něco více mě zaujal následovník, kterého jsem si až dětsky zamiloval.

» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - Journey to the Centre of the Earth
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick

Black Sabbath - Paranoid

Black Sabbath / Paranoid (1970)

POsibr | 5 stars | 16.09.2017

Recenzií na album tu už je dosť, takže vo svojom príspevku sa skôr posnažím opísať dojmy a neponúknem komplexný, hudobno-teoretický rozbor (na ktorý nie som a ani nechcem byť kompetentný). Vlna 5* hodnotení hovorí sama za seba a ja sa k nej bez najmenšieho zaváhania pripájam.

Žiadne bezstarostné vylihovanie v tráve, už od úvodných tónov platne čelíme hrôze a temnote, nad hlavou sa mihajú bombardéry a zvuk pretína siréna. Gitarové výpady podkresľujú napätú atmosféru, človek je v strehu. Vydýchnyť si nie je kedy, adrenalín lomcuje telom až do posledných sekúnd. Pokoj neprinesie ani titulná skladba, zaobalená do jedného z najznámejších riffov vôbec. A sólo tiež neprospieva paranoidným jedincom, ukazuje, čo to je byť v stave ohrozenia s neustálym obzeraním sa. Mrazivá a pomalá melanchólia v PLANET CARAVAN ponúka mierne spomalenie, avšak nie veselú úľavu. Kozmická beznádej a láska, odovzdanie sa osudu. Ťažkotonážny riff v IRON MAN je rukopisom železného netvora, ktorý ľudstvu nastavuje nemilosrdné zrkadlo. Utekaj a zachráň sa kto môžeš!

Apokalyptické vízie sprostredkované birminghamskou štvoricou prorokov, to je ELECTRIC FUNERAL. Toto je asi jediná depresia, ktorú by človek chcel mať - hudobne servírovaná, mraziaca a nebezpečne nádherná. HAND OF DOOM je katarzia , kde sa pomalšie pasáže, symbolizujúce momenty pred posledným zúčtovaním, striedajú s údernými výpadmi plnými výčitiek. Toto je život ľudí, ktorí si ulietajú na čarovnej ihle. Krátka, ale za to zlovestná, je inštrumentálka RAT SALAD. Žiadna plnka, do čierneho a beznádejného koloritu albumu to skrátka pasuje. Kto čaká happyend, nedočká sa. Delírium a napätie vo FAIRIES WEAR BOOTS je dôstojnou rozlúčkou s albumom. Hudba ako stvorená na nočné počuvanie pri ceste domov tmavými uličkami. Ale kto sa tmy bojí, nech nikam nechodí!

Čo ešte dodať. Moj najobľúbenejší album od jednej z mojich najobľúbenejších kapiel. Je to temné, ale je to výborné. Štýlotvorné, tvrdé, skrátka koktejl strachu, ťažkotonážnych riffov, virtuozity, beznádeje, hnevu a zároveň umeleckej integrity s dôraznou výpovednou hodnotou.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Paranoid
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Threshold - Legends Of The Shires

Threshold / Legends Of The Shires (2017)

horyna | 3 stars | 16.09.2017

Neznám přesnou příčinu ani zákulistní boje, které stáli za opětovným odchodem či vyhazovem Damiana Wilsona z řad Threshold. Ale jelikož se něco podobného ve spojitosti s tímto zpěvákem a stejnou kapelou událo v jejich společné kariéře už potřetí, srdečné přátelství mezi sokem a dvěma kohouty ze smetiště s názvem Threshold v poslední době nejspíš nepanuje. Těmi dvěma kohouty a hlavními lídry, chceteli majiteli značky Threshold mám samozřejmě na mysli kytaristu Karla Grooma a klávesáka Richarda Westa. Tihle dva tu svoji káru táhnou už od konce osmdesátých, respektive začátku let devadesátých a jako hlavním skladatelů, jim patří i veškerá slíznutá smetana.

Když po nešťasném skonu Andrew McDermotta vytrhl Threshold trn z paty Damian už potřetí, většina fanoušků (včetně mě samotného) se tomu zprvu divila, ale s úspěchem desky March of Progress jej velice ráda přivinula nazpátek. Koncertní činnost znovu nabrala obrátky, v kapele panoval stav spokojenosti a za pouhé dva roky se běželo do studia znovu. Ovšem nahrávka For the Journey spíše recykluje, než aby přinesla a obohatila styl kapely novými prostředky, jako se to podařilo její předchůdkyni. Nazval bych to určitým druhem stagnace a usnutí na vavřínech. Na stranu druhou nejde o žádnou průserářskou desku, jen si kapela s její přípravou zapomněla jaksi vyndat kopírák vložený mezi listy s notovým zápisem.

Když se tudíž letos na jaře na internetu objevila zpráva, že Damian Wilson v kapele opět nefiguruje, nestačila se drtivá většina posluchačů údivem škrábat za ušima. Druhá jobovka přišla hnedle vzápětí a tou byl návrat dalšího staronového pěvce z vlastních řad, Glynna Morgana. A tak to vypadá, jakoby Westovci neměli (nebo nechtěli) kde brát a rozhodli se mezi sebe povolat vždy jen zpěváka, který s nimi už v minulosti vystupoval. Legrační mě přijde myšlenka, koho si pánové pozvou napříště, až zase dostane kopačky Glynn. Možná počtvrté Damiana :-) Bude to pak spíš k smíchu, nebo k pláči? Ale nechme budoucnost stranou, teď tu máme přítomnost a s ní spojené i toto nové album.

Album, které bylo dopředu avízované jako double, to bude mít nejen díky své časové náročnosti nesmírně těžké. Je známo hodně případů, kdy si kapela s vydáním časově nadsazeného materiálu pořádně vylámala zuby. Myšlenka je to sice pěkná, ale ne vždy se ji podaří převézt do praxe tak, aby byla náležitě oceněna a především aby konceptuelně zaujala, nenudila a neopakovala se. Staré známé pořekadlo že méně je někdy více, se dá úspěšně implantovat na spousty hudebních děl, napříč celou její historií. Druhým kamenem úrazu by mohl být po dlouhých letech navrátivší se G. Morgan na postu pěveckém. Ono totiž nahradit tak dobrého zpěváka, jakým bezesporu Damian byl, není vůbec jednoduché. Navíc se dle mého jeho vokální kvality s přibývajícím věkem zvyšovali a pro produkci Threshold dnešních dnů, byl naprosto ideální. Rovněž mě mrzí absence druhého kytaristy Pete Mortena, jenž na obě předešlé nahrávky přispěl po jedné zajímavé skladbě a jejich produkci oživil.

A teď tedy k čerstvé, pouhých pár týdnů se v obchodech pohybující novince:

Myslím si, že posluchač který je s tvorbou kapely semknut a má většinu jejich katalogu dobře naposlouchaného, nemůže být novou nahrávkou zklamán, ale zároveň ani velkolepě nadšen. Threshold totiž zůstávají zapouzdřeni v své metalové ulitě a nových prostředků, které by dokázali diváka razantně strhnout, desku oživit, či vůbec něco změnit je jako šafránu. Najdeme tu opravdu hodně melodií, ale také nudných, typicky Threshold-ovských hoblovaček, které mě s přibývajícím věkem a přibývajícími alby kapely vytáčí stále víc. Ani klávesové rejstříky Richarda Westa už nejsou tak originální, jako ještě před pár roky. Co mi na desce vyloženě chybí, je zřetelnější a hlubší důraz na atmosféru. Ano, možná tohle je "vývoj" jakým chtějí Threshold jít, já mám ale mnohem raději jejich temnou stránku a desky, které atmosféru skutečně krájely.

Ptám se proto s čím chce kapela zabodovat letos? Zpěvák Glynn Morgan to rozhodně nebude. V jeho projevu postrádám snadno rozpoznatelnou vokální barvu, tady se s Macem měřit vůbec nemůže, ale chybí mu i technika a emoce, jaké měl ve svém hrdle jeho předchůdce. Glynn je plochy, málo výrazný i málo přesvědčivý, ale stále je to typ zpěváka, který se k Threshold hodí a zřejmě proto mu dali pánové opět přednost. Pozitiva nahrávky bych vypíchnul v momentech jako jsou, folkově pastorální motivy v úvodních písních obou cd, pěkně vystavěná melodická sóla a několik vskutku pozoruhodných akustických meziher, na které má kapela už léta svůj patent. Zajímavých melodických vyhrávek a pádících riffů se tu také najde věrtel, ale když je pak zazdí skrumáž rytmických metalových temp a přemosťovacích pasáží, říkám si není tohle trochu málo? Navíc, když se na disku druhém občas vaří z vody.


Threshold mě dnes svým přístupem začínají připomínat kolegy Dream Theater. Ti rovněž zapadli do vlastní sebestřednosti a ve své zahrádce česají pouze plody, na které spolehlivě dosáhnou. Zrezivělá branka, kterou by mohli vyklouznout ven jde pootevřít pěkně ztuha a zdá se, že její patny už nikdo z dvojice Groom/West promazávat nehodlá a nechce.

» ostatní recenze alba Threshold - Legends Of The Shires
» popis a diskografie skupiny Threshold

Black Crowes, The - The Southern Harmony And Musical Companion

Black Crowes, The / The Southern Harmony And Musical Companion (1992)

Balů | 5 stars | 15.09.2017

Hledám co tento web píše o Černých Vránách, ale kromě profilu nic.

Tak tedy...
Když jsem někdy v zimě 1991 poprvé zaslechl písně z jejich debutu, nemohl jsem věřit, že je to současná hudba. V roce 1992 vyšlo toto v pořadí druhé album, které se stalo opět hudební senzací.

Deska přináší blues-rockové melodie v šedesátkovém a sedmdesátkovém nápřahu, ovšem výsostně v autorském provedení. Ačkoli těch vlivů je více, já tam hlavně slyším průsečík kapel Free, Humble Pie a také Led Zeppelin. Jednotlivé songy nechci rozebírat, protože celková nálada alba působí velice sevřeně a přesvědčivě.

Zpěvák připomíná jak Planta, tak Marriotta - ovšem v dostatečně osobitém podání. Když se připojí ženské vokály, je tu i jižanská nálada Lynyrd Skynyrd, což jsou pro mne také pozitivní zprávy.
Kapela se stala v devadesátkach velkou senzací, což jen potvrdily koncerty s Jimmy Pagem a zeppelinovským repertoárem.

Fanouškům bluesrockové muziky mohu tuto laskominu jen doporučit.
5 *

» ostatní recenze alba Black Crowes, The - The Southern Harmony And Musical Companion
» popis a diskografie skupiny Black Crowes, The

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Dream Theater / Octavarium

Petr87
Souhlasím... Po, z mého pohledu zoufale nudném a nenápaditém "Train Of Thought", kde se,...

Mr. Big / Defying Gravity

john l
U mě jde o nejlepší desku kapely. Takto variabilní fošnu nevydali ani v produktivním věku. Z...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11683 recenzí
2127 skupin
159200 příspěvků ve fóru
2515 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000