Huis Skoumal, Petr Blues Amplified Union of Sinners and Saints, The Inner City Unit Ferris Methexis Downes, Geoff Biglietto Per L'Inferno Acqua Fragile

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Elefante, John - On My Way to the Sun

Elefante, John / On My Way to the Sun (2013)

luk63 | 5 stars | 23.08.2019

Znáte Kansas? Asi všichni, že. A jejich alba "Vinyl Confessions" a "Drastic Measures"? Ta už asi zná méně fanoušků progrocku. A cože mají společného s Johnem Elefantem a jeho deskou "On My Way to the Sun"?

V roce 1981 John na tři roky nahradil v Kansas zpěváka Steva Walshe - a to rovnocenně, řekl bych. Později zúročil své zkušenosti z turné a studia a v 90. letech natočil tři víceméně poprocková sólová alba, a to vůbec ne špatná. Ale to dosud nejlepší přišlo až po čtrnáctileté odmlce, když se rozhodl navázat na své Kansas období recenzovaným počinem.

John Elefante je majitel výrazného hudebního talentu, příjemného hlasu a je opravdu výborným skladatelem. Kromě toho zde obsluhuje kytary a klávesy. Jednotlivé skladby neumím v tomto případě samostatně popsat a ohodnotit, ani to nepovažuju za potřebné. Album vnímám od začátku jako velice jednolitý celek. Skladby mají rockový potenciál a drajw, výraznou melodičnost, jsou poměrně složitě strukturované a nemají tzv. hluché pasáže (někdy jim říkáme vycpávky). A ještě jeden odkaz na milované Kansas - housle Davida Ragsdalea.

Já s čistým svědomím tvrdím, že se touto deskou z roku 2013 Johnu Elefantovi povedlo navázat na svou zkušenost z Kansas (asi i překonat - tuhle desku řadím vedle nejlepších alb Kansas), a že se vypjal k vytvoření mimořádného progrockového počinu, který zaslouží naší plnou pozornost, a který John asi jen tak snadno v budoucnu nepřekoná. Pokud se někdy ještě odhodlá k natočení dalších alb, budu moc rád, když bude pokračovat ve směru, který vytýčil svou Cestou ke slunci.


» ostatní recenze alba Elefante, John - On My Way to the Sun
» popis a diskografie skupiny Elefante, John

Arena - The Cry

Arena / The Cry (1997)

horyna | 3 stars | 23.08.2019

Tohle zvláštní ep, nebo přesněji řečeno kompilaci seskládanou z instrumentálních částí/skladeb nalézajících se na dvojici předchůdců Song From the Lion Cage a Pride, jsem si do výbavy pořídil teprve nedávno. A to přesto, že britské Arena poslouchám už dobré dvě desetiletí. Kdysi dávno jsem jej sice slyšel, ale tehdá mi jeho nákup přišel jako naprostá zbytečnost.

Dnes už to vidím a hlavně slyším krapet jinak. Zřejmě pod tíhou malinko rozpačitých pocitů z obou posledních studiovek, které starší tvorbě Arena zkrátka konkurovat nedokáží, se stále častěji ohlížím i do minulosti tohoto souboru, právě k dvojici nahrávek, jež stáli na startovním roštu v polovině let devadesátých. Kapelu Arena jsem měl dlouhatánskou dobu zaškatulkovanou jako soubor tří výsostně nejvelkolepějších desek, jaké kdy prog sektor dostal. Alba z let 1998-2003 + Pepper´s Ghost navíc, si u mne stojí absolutně nejvýše, jak jen mohou. A vlastně těsně pod řadím i desku Seventh..., ale první dvě studiovky jsem dlouho opomíjel a podceňoval. Dnes je mám rád takřka stejně jako jejich následovníky, sic mají archaičtější zvuk, kompozičně nejsou tolik vyzrálé a kapela hraje v jiném složení, než jaké mám rád, ale co... Jde přece o skladby samotné, a ty se povedli.

Jsou propletené množstvím kratších meziher I-IV na debutu a V-VIII na Pride. Právě z nich je sestavena nahrávka Cry s jednou kompletně novou skladbou v závěru a upravenými fragmety oněch částí. Něco se překopalo, něco ponechalo v nezměněné podobě. Zvukově spadá deska mezi Pride a Vistitor, což znamená - zlatá nezkreselná léta devadesátá. Tento zvláštně poskládaný derivát sebe sama hraje především na atmosféru. Ta vyznívá velice sugestivně, podmanivě, působivě...zkrátka Arenovsky dokonale.

S hodnocením desky je to trochu složitější, jelikož nejde o nahrávku ucelenou, ani novou. Je to takový malý drahokámek pro sběratele a fajnšmekry Nolan-ovsko/Pointer-ovských Arena. A rovněž se zde poprvé (nejspíš jen v několika momentech) představuje nová, a pro hvězdnou budoucnost souboru nepostradatelná persona, kytarista John Mitchell.

» ostatní recenze alba Arena - The Cry
» popis a diskografie skupiny Arena

Pendragon - Kowtow

Pendragon / Kowtow (1988)

EasyRocker | 5 stars | 22.08.2019

Pendragon byli v osmdesátkách jedni z křestních otců ostrovní "nové" artrockové vlny. Spolu s Marillion, Arenou, IQ, Twelfth Night nebo Pallas těží dodnes právem z už legendárního statusu.

Startovní výstřel Saved by You je přesně v pompézním osmdesátkovém duchu. Průbojný Barrettův hlas a romantická nálada je ale to, co můj duch potřebuje pro relax. The Mask je krásný posmutnělý kousek, ukazující plně pestrost a sytost Nolanova klávesového parku. Jednoduchá dobová rytmika Time for a Change může sice odpuzovat, ale pod touhle slupkou pozorné oko najde krásné klávesové a kytarové kudrlinky. Zadumaná, citlivá krása I Walk the Rope už je jedním z vrcholů alba, i díky sedmdesátky přivolávajícímu saxu Julian Siegel. Baladu 2 AM zvedá vysoko nad průměr úžasně klenuté Barrettovo hrdlo. Nolanovy klavírní údery následuje Barrettova smutnohra na pražcích strun. To, co následuje v sedmi minutách, je pro mě neuvěřitelným artovým přeborem, zvoucím se Total Recall. Nejdelší položkou je skoro jedenáctiminutová The Haunting, a i název napovídá, že nejde o pouťovou veselici. Ač se tu Barrett prosadí několika sóly, prostor ovládne Clive Nolan, a jeho výkon je osudově neústupný. Dočkáme se, na 80-ky vzácně, i obnažení rytmiky Gee/Smith. Solid Heart je spíše přímočará pecka, mířící přímo na solar plexus, melodie je ale neodolatelná. Závěr klasické verze patří devíti minutám titulní suity. Dramatický nástup kláves a hlasu, skladba projde několika tempovými zvraty a nabývá monumentální podoby. Finále je přece krásné - akustický přelom je předkrmem před závěrečným Barrettovým řáděním v hrdle i na strunách, ustupujícím do pozadí.

Tahle družina se u mě nakonec mezi shora uvedenými soubory prokousala na čelo. Ano, raná klávesová podoba tu má spoustu odpůrců mezi náročnými progery. Taky to naprosto chápu. Je to nostalgie vzájemné protnutí v mozkovně i srdečních chlopních - sežral jsem jim Kowtow, The World, ale i Pure. To vše jsou různé odstíny jejich hudebního plátna. Mezi 4 a 5, ale za tu působivost dávám 5. A teď ať klidně dostanu výprask!

» ostatní recenze alba Pendragon - Kowtow
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Elephant9 - Silver Mountain

Elephant9 / Silver Mountain (2015)

jirka 7200 | 3 stars | 22.08.2019

Na čtvrtém studiovém albu Elephant9 pokračuje ve spolupráci s prog rockovým kytaristou Reinem Fiskem (např. Landberk, Morte Macabre, Paatos). Ten si v kooperaci s hudebně jinak zaměřenými soubory uspokojuje své choutky po různých stylových změnách.

Na této desce jako by během jamování ztratili pojem o čase, neboť celková stopáž pěti uvedených skladeb nabobtnala bezmála do délky 76 minut, což je po okraj naplněné CD a prostor dvou vinylových kotoučů.
Z alba mám pocit, jako by se jazz rockeři snažili vtěsnat do určitých progresivně rockových schémat a to celé okořenit pořádnou dávkou experimentu a psychedelických postupů.

Occidentali (10 min) a You are The Sunshine of my Life (14 min) jsou pro mě poněkud rozvleklé prog fusion, následující Abhartach a Kungsten je psychedelie jak vystřižená z počátku sedmdesátek.
Závěrečná The Above Ground Sound (22 min) je kompilátem všech výše zmiňovaných postupů, ve které se prolíná ekvlibristika jazzových hráčů s psychedelickými i prog rockovými pasážemi, taková jazz rocková reminiscence na psychedelické Flojdy.

Není to deska na mejdany, nebo do auta, ale na soustředěný poslech do sluchátek pozdě v noci. Není třeba ani žádných chemických podpůrných látek, při správném požití se omamné účinky jistě dostaví.

Závěrem : tato deska Elephant9 mi přišla v několika pasážích zbytečně moc rozevlátá ve stopáži, na druhou stranu v tomto žánru je třeba náladu budovat postupně.

» ostatní recenze alba Elephant9 - Silver Mountain
» popis a diskografie skupiny Elephant9

Discipline - To Shatter All Accord

Discipline / To Shatter All Accord (2011)

horyna | 0 stars | 22.08.2019

Mezi tělesa produkující výrazně těžší hudební formu stran pochopení celkového obsahu, a řekněme určitého poselství směřujícího k divákovi, řadím mimo jiné i americké kombo Discipline. Muzika vytvářená tímto svéhlavým sdružením je těžce progresivní a velmi obtížně stravitelná. Našel jsem si ji kde jinde než tady, na Progboardu, a velmi opatrně si pořídil dle jiných i mne samotného masterpiece kapely, desku Unfolded Like Staircase. Musel jsem vynaložit hodně úsilí i času, abych do tohoto nesnáze prostupného světa nějakým způsobem proniknul a alespoň částečně jej pochopil. Pak přišla recenze a dozrávání. To trvalo ještě mnohem, mnohem déle, zhruba nějakých 12-18 měsíců, během kterých na desku přicházela chuť v pravidelných periodách a během níž jsem tento dnes už můžu a musím říci skvost, konečně v plné míře pozřel a hlavně docenil. Suma sumárum, po více jak dvou letech jsem se "odvážil" objednat desku další – tuto.

Jelikož jsem už tušil o co půjde, překvapení nebylo na místě. Hlad ano, překvapení nikoli. Po pětici poslechů můžu celkem předvídatelně konstatovat, že Discipline neuhnuli ze svého vytýčeného směru na dvojici předchůdců ani o píď a do této, za velmi dlouhatánskou dobu vyprodukované nahrávky, nechávají diváka znovu velmi obtížně pronikat. Jednotlivé písně nepřekvapí ani tak svou délkou (vcelku běžný mustr na prog rock), jako svou technickou náročností a precizním přístupem k tématům, muzicírování a skladatelské práci všeobecně. Výstavba a aranžmá jednotlivých tracků je na vysokém uměleckém stupni, což nepřipravenému posluchači musí zákonitě způsobit velké žaludeční obtíže. Vnitřní melodika, která působí jakoby neexistovala, drží písně při sobě, ale je zaobalena složitými hudebními postupy a krkolomností tempových zvratů, stopek a různých přechodů do odlišných, na první pohled nesouvisejících pasáží. Je to ten známý Van Der Graaf-ovsko Crimson-ovský model, při jehož poslechu nedostanete nic zadarmo a vaše soustředěnost je neustále těžce zkoušena. Desítky dalších návštěv jsou tu potřeba stejně jako u Hammilovců, a výsledné pocity nebývají zase tolik odlišné. Něco vás stále popohání se desce opakovaně věnovat i když nemáte chuť a dlouho zůstáváte zatvrzelým skeptikem. Chce to prostě fůru a fůru času.

Známkování je v tomto případě bezpředmětné i když se mi deska líbí, či teprve začíná líbit, pamatujji si sotva pár útržků a fragmentů. Podobně jako u díla předešlého jej docením až za několik měsícu, či let. Ale jedno vím už dnes bezpečně, bude to znovu stát za to, se k takovému dobrodružství opětovně vracet:-)

» ostatní recenze alba Discipline - To Shatter All Accord
» popis a diskografie skupiny Discipline

Creedence Clearwater Revival - Creedence Clearwater Revival

Creedence Clearwater Revival / Creedence Clearwater Revival (1968)

| 4 stars | 21.08.2019

Debuty kapel jako jsou Lynyrd Skynyrd, Led Zeppelin, Black Sabbath, nebo právě CCR jsou fascinující. Mají své opodstatněné kouzlo. Ne každému se však podaří hned napoprvé sestavit tak přitažlivou sírku písní jako jim. Kredencům to vyšlo. Povedený debut s půlkou autorských a půlkou převzatých věcí. Kapela dodala okamžitě definovaný styl(I Put A Spell On You)s vlastním ksichtem. Stala se miláčkem davu a předním interpretem country rocku.


Pokud existuje nějaká špička v jejich tvorbě, tuto kategorii zabírají až další desky. Debut není tolik hitově profláklý, ale takové skladby jako klasika The Working Man, Ninety-Nine And A Half, Porterville, nebo Walk On The Water se v dalším období CCR už nezadařily. Po slavném-neslavném debutu přišla alba jako hrom. Vše začalo už tady.

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Creedence Clearwater Revival
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival

Sylvan, Nad - The Regal Bastard

Sylvan, Nad / The Regal Bastard (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 21.08.2019

Nové album The Regal Bastard Nada Sylvana zní opět trochu jinak, než jeho předchůdce. Desku od desky je Sylvanův pěvecký projev civilnější, jako by se snažil nejen hudebně vymezit vůči svému velkému vzoru – P. Gabrielovi. I v hudbě je sice esence Genesis stále všudepřítomná, ale až v jakémsi druhém plánu...

Nad napsal devět působivých skladeb, hostující hudebníky netřeba představovat. Tady má zpěvák oproti jiným nespornou výhodu. Není snad větším snem pro autora, nechat své písně nahrát kytaristou Steve Hackettem, basákem Jonasem Reingoldem nebo třeba bubeníkem Nickem D'Virgilio ?

Nyní tedy v každém songu můžeme obdivovat jejich autorský vklad v podobě skvělých sól a různých parádiček. I když mají tři písně stopáž kolem sedmi minut a titulní The Regal Bastard končí skoro až po 13! minutách, nemám pocit zbytečného nastavovaní, tak jako v mnoha jiných případech. Aby byla nahrávka přístupná i pro běžného posluchače, který není jen ponořen do prog rockových vod, byl materiál svěřen Andersi Wollbeckovi, který se podobným způsobem angažoval i na předchozí desce. Ten rozvolnil a provzdušnil aranže v duchu moderního popu, tak jako u Army of Lovers, Vengaboys či Tarji Turunen.

Anders se tohoto úkolu zhostil na výbornou, takže výsledná kolekce písní umně balancuje na hraně mezi těmito světy a najde si fandy mezi příznivci obou žánrů. Mastering Douglase Carra nahrávce rovněž dodal moderní a současný zvuk. Z trilogie posledních desek je toto album průnikem rockovějšího Courting the Widow a popovějšího The Bride Said No a zároveň je i poslední z vampýří trilogie. To bohužel při neznalosti textů nemohu posoudit, údajně se však plánuje jakýsi výcuc nejlepších okamžiků z těchto nahrávek a převedení do live divadelního projektu. Uvidíme.

Závěrem : Toto album by mělo Nada dostat do širšího povědomí hudebních fanoušků bez ohledu na žánry, nádherně tajemný obal a skvělý zvuk je dalším plusem. Zájemci o skutečnou progresivní muziku se musí poohlédnout jinam, pro obdivovatele melodického soft rocku s progovým kořením by měl být poslech alba povinností. V rámci tvorby Nada Sylvana dávám čtyřku.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - The Regal Bastard
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad

Springsteen, Bruce - Western Stars

Springsteen, Bruce / Western Stars (2019)

Veronika | 5 stars | 21.08.2019

Při prvním poslechu jsem měla určité obavy z lesíků smyčců a písniček v melancholickém středním tempu, ale Springsteen moc dobře ví, kdy atmosféru oživit nějakou trochu hybnější písničkou (zde třeba Sleepy Joe´s Cafe, která jako by vypadla z pera Chucka Berryho). A ano, v prakticky všech písních se ozývají smyčce, že se člověk občas ohlíží přes rameno, kdy odněkud vyjede sedm statečných nebo aspoň Clint Eastwood, ale poslouchají se moc hezky, protože všechny mají hlavu a patu a nějaký nápad. Springsteen experimentující a hrající si se mi ve druhé dekádě 21. století líbí víc, než v bezpečném hájemství rocku s E Street Bandem.
PS.Zajímavost pro angličtináře: několik písniček začíná i končí stejným veršem a zmínky o prášcích...

» ostatní recenze alba Springsteen, Bruce - Western Stars
» popis a diskografie skupiny Springsteen, Bruce

Still Life - Still Life

Still Life / Still Life (1971)

horyna | 4 stars | 21.08.2019

Still Life na mne poprvé promluvili svým okatě květnatým, oku lahodícím obalem. Když jsem jej však otevřel, pod nánosem okvětních lístků jsem objevil strašidelně vyhlíženící nažloutlou lebku. Že by jedna z těch kapel věnující se okultní tématice? Podobně jako třeba Atomic Rooster, nebo jde jen o námět, jež by měl šokovat...? Netuším, ale originalitu bych tomuto propojení neodpíral.

Každopádně nástorojové obsazení bez kytary jen s hammondy mi spíš než na Uriah Heep ukazuje k podobně znějícím Beggars Opera. Still Life sic nejsou tolik ovlivnění klasikou, ale zvukově, atmosféricky a především díky zpěvu Martina Cureho jde o svébytně originální jednotku. Šestice skladeb postavena na souhře hammond/rytmika/zpěv, zní půvabně i působivě zároveň. Kapele to výborně šlape a v nápadech a aranžích může směle konkurovat i těm nejvyšším z nejvyšších.

Pro mne čistá čtyřka.

» ostatní recenze alba Still Life - Still Life
» popis a diskografie skupiny Still Life

Crosby, Stills & Nash - Crosby, Stills & Nash

Crosby, Stills & Nash / Crosby, Stills & Nash (1969)

EasyRocker | 5 stars | 20.08.2019

Trojice mimořádně disponovaných vokalistů, odpadlých z proslulých uskupení, vytvořila zcela zásadní těleso, které magnetizovalo okolí (jako Cream, ELP nebo LedZep) dávno před napsáním prvních akordů. Debut je pomníkem nejen amerických šedesátek a ztělesněním jejich nevinné, naivní atmosféry.

Úvodní skladba je skvěle plynoucí suitou - nejen názvem. Hlasy dokonale pasují nejen melodicky, ale i barevně a harmonicky. Je to nadýchaný softrock s folkovou polevou a Taylorovými pestrými perkusemi. Výrazným dobovým hitem je Nashův Marrakesh Express, vydaný i jako singl. Těží z báječně spjatých akustik a živých bicích Jima Gordona. Jednou z nejpůsobivějších skladeb závěru šesté dekády je akustická, mimořádně na city hrající Guinnevere. Z procítěného a soustředěného výkonu hrdel mrazí doslova v zádech. You Don´t Have to Cry dává znovu mimořádně vyniknout práci vokálů, atakujících nebesa. Pre-Road Downs ukazuje, že americká muzika je pevně zapřená v blues. Drsný, odvázaný kousek, kde se k hrdelním orgiím připojil i další host, Cass Elliot. Wooden Ships je dobovým, psychedelicky očazeným skvostem se spoluautorstvím Paula Kantnera ze spřízněných Jefferson Airplane. Je tak jakýmsi průnikem těchto dvou hudebních veličin, navíc čirou aranžérskou a rytmickou krásou. Lady of the Island je intimním osobním vyznáním Grahama Nashe. Stillsova Helplessly Hoping dokládá, že až se čas nachyluje, neztratili tito pánové nic ze své tvořivosti a mrazivé fantazie. Long Time Gone je Crosbyho parádní bluesovka, kde nad bouřící rytmikou vládne nejen jeho hypnotický hlas. Klasickou verzi uzavírá 49 Bye-Byes, vysoce kvalitní, návykové rockové řezivo. Stillsova basa a Taylorovy kotle jako "spodek" řádí jako vyšinuté. Taky bonusy neslevují z kvality - folk-bluesová Do For the Others, vokálně (skutečně beze slov!) i akusticky neskutečná Song With No Words a uměřenější folková čísla Everybody´s Talkin´ a Teach Your Children.

Pamětihodné trio hlasů s decentní příchutí folku, blues, klasického rocku i populární psychedelie. I Ahmet Ertegun si byl vědom, že to byl vedle LedZep životní zásek do špalku. Pohádkové tóny, báječně léčící rány a uzdravující šrámy na duši.

» ostatní recenze alba Crosby, Stills & Nash - Crosby, Stills & Nash
» popis a diskografie skupiny Crosby, Stills & Nash

Fripp, Robert - Bewitched (with Andy Summers)

Fripp, Robert / Bewitched (with Andy Summers) (1984)

jirka 7200 | 2 stars | 19.08.2019

Neplánovaně se mi na pracovním stole v komínku CD objevilo CD dvou kytaristů Andyho Summersae z Police a Roberta Frippa z King Krimson. Že by žert kamaráda, co mi vracel nějaké půjčené disky ?

Vůbec jsem si nedovedl představit, co by z kooperace těchto dvou muzikantů mohlo vzejít za druh hudby. Nedalo mi to a CD jsem si několikrát přehrál.

Výsledek je asi hodně poplatný době, ale ani s odstupem 35 let mi to celé nějak nesedí.


Hned úvodní Parade je mix synth popu a novovlné Summersovy kytary. Automatický bubeník fádně odklepává rytmus – skladba jako vyšitá do programu Cvičme v rytme, na který jsem se v mládí velmi rád díval. Další, jedenáctiminutová What Kind Of Man Reads Playboy je přesně ten styl muzak na eskalátory obchodních domů. Komplikovanější stavba kytarového sóla Begin the Day zadržela můj prst před stisknutím tlačítka Stop na přehrávači. Čtverka Train se směle řadí do zástupu těch neposlouchatelných. Autorství titulní Bewitched je připsáno Summersovi a opravdu je jeho „policejní“ rukopis rozeznat. To samé platí o další Tribe, kde probleskuje inspirace Frippových domovských KK. Společně složená Maquillage je melancholická jednohubka, působí však rozpracovaným dojmem demo snímku. Závěrečné tři songy jsou ryze meditativního charakteru a na dokreslení večerního rozjímání klidně použitelné.

Závěr : celkově velmi rozporuplné album dvou kámošů, co se znají od školních let. Natočili spolu již jednu nízkorozpočtovou záležitost, která se jmenovala Advance Masked a je údajně mnohem lepší, to ale nemám zatím sílu zjišťovat. Toto CD jsem vrátil, kolegovi by chybělo do kompletace Frippových sólovek.

» ostatní recenze alba Fripp, Robert - Bewitched (with Andy Summers)
» popis a diskografie skupiny Fripp, Robert

Manfred Mann's Earth Band - Watch

Manfred Mann's Earth Band / Watch (1978)

horyna | 5 stars | 18.08.2019

Milovníkům vrcholných Yes, Pink Floyd, kapely Greenslade, nebo projektu Alana Parsona, by mohla učarovat i hudba tvořená klávesovým profesorem Manfredem Mannem. Desku Watch sestavenou v tandemu opět se zpěvákem Chrisem Thompsonem, řadím mezi nejlepší art-rocková díla jak jeho kapely, tak příslušné sedmé dekády do níž věrně zapadá.

První Circles je díky ladným klávesovým Mannovým přelivům reprezentativní kus, zastávající funkci openera alba. Z podobně křehkého těsta je i druhá Drowning On Dry Land/Fish Soup, ve které Thompsonova artikulace a znásobené sbory vytváří ty pravé artrockové divy. Před půlí přijde ukázkové přemostění nápaditými akustikami, změnou tempa, nálady i nástrojového obsazení. Skladba roztáhne křídla a svými ladnými motivy nad vámi přelétá jako nějaká obrovská okřídlená vážka. Třetí Chicago Institute si natáhne náladu z Lawtonových Uriah Heep, a čtvrtá California patří do ranku smyslných balad aristokratického typu. Koncertní úvod načíná pátou rock n roll-ovou Davy's On The Road Again a krom závěrečného Dylanovského coveru Mighty Queen, nás čeká ještě Mannem dokonale ovládaná pecka Martha's Madman.

Tvorbu klávesového guru Manfreda Manna už dávno pokryl prach zapomnění. Pokud na něj a jeho nahrávky někde narazíte dejte jim šanci, svou vitalitou a schopností nenudit si o to řeknou sami.

» ostatní recenze alba Manfred Mann's Earth Band - Watch
» popis a diskografie skupiny Manfred Mann's Earth Band

Di Meola, Al - Scenario

Di Meola, Al / Scenario (1983)

stargazer | 3 stars | 18.08.2019

Když jsem se začínal zajímat o tvorbu Al Di Meoly /bylo to pár let po roce 2000/, na tohle album jsem nikde nemohl narazit. Nikde nebylo k sehnání, ani v obchodě, ani po cd bazarech. Měl jsem všechny jeho cd, jen v tomto případě byla díra. Nakonec jsem ho sehnal v zahraničí a těšil se co to bude zač. Už podle hudebníků jsem si říkal, že půjde o super album. Hammer, Collins, Bruford, Levin, samí moji oblíbenci. No, super album se nekonalo, krom Hammera ostatní hráli jen okrajově. Až na dva tituly, celé je to o tandemu Di Meola - Hammer.

Scenario je syntezátorová deska, některé songy by mohly hrát i komerční rádia. Ve dvou případech si Al zahrál i akusticky. Scenario je obbrazem své doby, půlky osmdesátých let, je oproti jeho pozdějším pracem celkem dobře stravitelná pro širší masy. Toto dílo není podprůměr, ani výborné, natož exelentní. Dávám tři hvězdy.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Scenario
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

Iluvatar - Ilúvatar

Iluvatar / Ilúvatar (1993)

horyna | 5 stars | 17.08.2019

Recenze mimo plán.

Právě tento svost poslouchám a nemohu se ubránit nehodit na papír alespoň pár vět o něm. Není to první, ale ani dvacátý poslech. Desku znám relativně krátce, ale dost fragmentů je už na mozkovém hard discu pevně uloženo. Proč tuto krátkou recenzi vlastně píši, když tu nedávno kolega b.wolf něco podobného předložil? Protože musím. Musím tu této GENIÁLNÍ americké kapele udělat další reklamu. ONI patří mezi soubory, které si to upřímně zaslouží! Je to má malá, zato upřímná poklona, při které se zbytky mé kdysi bujaré kštice dotýkám matičky země. Děkuji Iluvatar za to, co během společných tvůrčích let dokázali. Během dvou desetiletí dali světu pouhé čtyři dlouhohrající nahrávky, ale jaké! Se zatajeným dechem vnímám každý, přesně umístěný a melodickou polevou obalený tón vycházející z kytary Dennise Mullina a kláves Jima Rezeka. No a pak je tu ještě další nástroj, vokál Glenna McLaughlina, jež v sobě absorbuje obrovitánské množství citu a něhy. Jeho barva mě mezi miliardou zpěváků které za ta léta poslouchajíc muziku znám, imponuje a ohromuje v takové míře, že si jej dovolím umístit na čelo celého rockového pelotonu, kde jej mohou o pár centimetrů přespurtovat snad jen ti největší z největších, reprezentující stáje Byron, Plant, Anderson...

První strana desky je povedená, dokonce velmi povedená, na Progboard-ovské stupnici by určitě vyfasovala čtyři stars. Ale to emočně nejvypjatější se zbudovalo pro stanu B. Počínaje pátou písní Exodus přepínají Iluvatar na svůj nejvyšší melancholicko emotivní stupeň a ládují skrze diváka jeden požitkářský aspekt za druhým. Vzrušující písně plné vášně a iracionálních pocitů, reprodukují zážitky v progresivní muzice tolika vzácné a tak často vyhledávané. Je to snůška toho nejsladšího nektaru, jaký si může přát našinec ochutnat. I vy si dejte žejdlík a možná vám zachutí natolik, že budete za chvíli žadonit o další nášup.

» ostatní recenze alba Iluvatar - Ilúvatar
» popis a diskografie skupiny Iluvatar

Huis - Abandoned

Huis / Abandoned (2019)

horyna | 5 stars | 17.08.2019

Dámy a pánové, je mi ctí přivítat na stránkách Progboardu kanadskou skupinu Huis. Věřím, že ti kdo tuto partu už dobře znají budou příjemně potěšeni a ostatní, milovníci progresivního rocku, neoprogu a příznivci krajanů Mystery, si k nim třeba najdou cestu podobně jako nedávno já sám.

Huis vydali 1. května 2019 své třetí studiové album Abandoned – volně přeloženo jako opuštěný. Jde o koncepční nahrávku, která dle svého názvu hovoří o ztrátě, opuštění a odcizení. Písně pojednávají o smutku, odloučení, ale také o znovuzrození, odolnosti a naději. Je to logické pokračování prvních dvou alb Despite Guardian Angels a Neither in Heaven. Zachovává si typický zvuk kapely a zkoumá nové hudební přístupy a oblasti. Do tvůrčího procesu a aranžmá se zapojili všichni členové. Desku produkoval baskytarista a skladatel Michel Joncas, ve spolupráci s kytaristou a skladatelem Michelem St-Père. Huis tvoří pětice talentovaných hudebníků se zvláštně zabarveným hlasem zpěvák Sylvaina Descôteauxe v jejich čele.

Je to melodramaticky vytvořené album plné uklidňujících melodií s neděliteným melancholickým podtextem. Spousta momentů doznává grandiózního pojetí v silně epickém rozměru. Ač by se mohlo zdát, že z důvodu účasti Michela St-Père bude muzika Huis znít podobně jako je tomu u krajanů Mystery, není to tak zcela pravda. Osobně zde vidím spíše paralelu k holandským souborům jako jsou Knight Area, či Leap Day. Hudba se orientuje na melodie právě podle vzoru těchto kapel, ale ony linky nejsou tak medově táhlé a snově zadumané, jako se to děje u Mystery. Spíše konstruktivní a pracující pro celek. Díky tématickému kontextu vyznívá Abandoned melancholicky bolestně a smutně. Dle jeho strukturované melodiky, harmonií, jež vám svou krásou promlouvají přímo k srdci a slušnému množství zkušeností, nedhledu i určité vnitřní pospolitosti, jde o dílo mnoha rozměrů, které vám dokáže zpříjemnit osamělé večery bez toho, aniž by jste museli propadat v nekonečnou beznaděj a trpkou apatičnost. Ač se to na první pohled možná nezdá, Abandoned v sobě absorbuje mnoho tradičních odstínů, ale i hudebních krás dnešního progresivního světa.

Jde o hudbu pro nenapravitelné melancholiky a agilní introverty. Estetická krása zabalena do notového zápisu. Bravo kluci. 4,5*

» ostatní recenze alba Huis - Abandoned
» popis a diskografie skupiny Huis

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Pendragon / Kowtow

Brano
Pri všetkej úcte k recenzentovi aj k Mayakovi,v tomto nemôžem súhlasiť.Kowtow znie ako...

Elefante, John / On My Way to the Sun

Jarda P
Desky s Elefantem jsou to nejhorší, co Kansas natočili. Proto ani nemám odvahu se puštět do...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12874 recenzí
2196 skupin
177288 příspěvků ve fóru
2659 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000