Články
Neakademický úvod do progresívneho rocku
Písať o škatuľkách (schválne nepíšem o „škatuľách“, chlipníci!) v rockovej hudbe je ošemetné. Hranice nie sú na mapách, subjektivita objektivistov ich rozlepuje, strihá, člení a spája, ako sa jej zachce, nuž, nedá sa vyhovieť každému. No a čo.Hneď z „fleku“ si ujasnime, že reč bude o rockovej hudbe, takže pokusy o dokazovanie, akáže to progresívna hudba bola v praveku, staroveku, stredoveku i časti novoveku, nemajú šancu.... » celý článek
(8 komentářů)
Ako pridávať profily na Progboard
Pre všetkých, ktorí to myslia vážne s pridávaním profilov na progboard, tu je jednoduchý návod, ako na to:Skôr, ako začneme nahadzovať profil, je potrebné zhromaždiť nasledujúce informácie:
- názov skupiny/meno interpreta,
- krajina pôvodu
- zoznam oficiálnej diskografie,
- obaly albumov,
- zoznamy skladieb,
- zostavy,
- biografické údaje a fakty z histórie skupiny.
Prvou voľbou je internet.... » celý článek
(0 komentářů)
Naposledy přidané recenze
Winter, Johnny / Stil Alive And Well
| 08.02.2012
Johnny Winter po téměř raketovém startu na konci šedesátých let a počátkem let sedmdesátých byl na výsluní své popularity a jeho význam přesáhl oblast amerického Jihu, zejména Texasu, odkud tenhle bílý bluesrockový démon pocházel. Steve Paul jak producent vycítil příležitost nabídnout i ostatní Americe (kromě zmíněného Jihu) démonického albína a vydláždil mu cestu mediálním prostorem a Winter naskočil do pořádně rozjetého vlaku. Později se tvrdilo, že Steve Paul hodně mluvil Winterovi do repertoáru, jakoby se bál, že albínský kytarista nebude schopen sestavovat kvalitativně vyvážený playlist na svých albech a začal ho tlačit do pozic, které Winterovi nebyly zrovna po chuti. Winter (podobně jako Jimi Hendrix nebo Jim Morrison) byl labilní a citově nevyrovnaný a tak svoje přicházející deprese začal léčit americkou whisky a bohužel také heroinem….
Album Still Alive And Well vynikající kytarista obsadil pouze dvěma vlastními skladbami, zbytek byl ve znamení písní jiných autorů, ale i coververzí, ostatně tohle bylo v dané oblasti celkem běžný zvykem.
ROCK ME BABY – úvodní kytarový riff vyjíždí Winter ze střední polohy do vyšší a pohrává si s daným motivem jako umíněné dítě. Skladbu napsal legendární Big Bill Broonzy a Winter ji doslova „zaplevelil“ řadou nezřízeně rychlých a šumlovaných tónů. Jeho chraplavý identifikovatelný, ale přesto obtížně srozumitelný vokální projev syrově souzněl s drsnou interpretací. Baskytara Randyho Jo Hobbse hraje stejně hřmotně a útočně, ale v daném pojetí to jinak ani možné nebylo
CAN´T YOU FEEL IT – kytarový nástup předjímá úderný rock ve stylu Rolling Stones, kapely, o které ještě na albu uslyšíme. Klasicky pojatý rock and roll nepředstírá nějaké závratnosti a aranžérské rafinovanosti a hraje se zde s plným nasazením s patřičně dravým odpichem, kdy bicí Richard Hughese dostávají příležitost řádit jako o život. Je to ale Winter, který zde střídá svoje syrové intuitivní hraní rychlé výměny tónů a ohýbáním jejich koncovek. Na rok 1973 nic progresivního, ale stále strhující a bezprostředně samozřejmé a hlavně žádané.
CHEAP TEQUILA – autorem skladby je Winterův sparring partner z kapely Rick Derringer, který použije akustickou kytaru a také se postaví před mikrofon. Jeho hlas by mohl být doprovodným sborem do Uriah Heep, ale naštěstí Derringer proslul jako bytelný kytarista, který za sebou zanechal slušnou muzikantskou stopu. V každém případě je to výrazná změna v pojetí alba, vymykající se z winterovského soundu. Máme tu také hosta – americký producent, kytarista The Nazz a skupiny Utopia zde zasedl za mellotron, nástroj na Winterových albech zcela neočekávaný, ale přesto je ve skladbě nepřeslechnutelný.
ALL TORE DOWN – syrové kytarové intro nám nabídne další skladbu. Mírně mi připomene skladbu Hideaway od Chicaga v ústředním riffu, pak se ovšem promění v drsnou kytarovou záležitost na pomezí hardrocku s čitelnými postupy. Skladba mi na winterovský model americké rockové hudby zní poněkud více britsky (!). Je ovšem příležitostí pro oba kytaristy, jak Wintera tak Derringera zaplavit svěřený prostor kytarovými exhibicemi syrového pojetí hry
ROCK AND ROLL – tak tuhle skladbu si Winter napsal sám a jak slyším, má jeho čitelný rukopis. Třebaže máme co dělat s bluesovým feelingem, je zde přítomen akcentovaný tříakordový výměnnný model údernosti, pod nímž uhání rytmické předivo dobře seřízených basů a bicích. Winter osobitým způsobem ohýbá přediva nekonečných tónových náletů dramaticky rozechvívaných. Nic na přemýšlení. Nehraje se zde hlavou, ale skrze živočišné smysly, jakoby si interpret vyřizoval svoje soukromé účty s vůkolním světem. S ohledem na řadu komplexů, s jakými se tenhle mimořádný kytarista potýkal, zní tahle teze dost věrohodně. Strhující, obnažené až na kostní dřeň, doplněné hostujícím klavíristou Markem Celingmanem.
SILVER TRAIN – tahle skladba je coververzí legendárních Rolling S. Nemýlím-li skladba se nachází na jejich problematickém album It´s Only Rock And Roll (But I Like You). Nekomplikovaná skladba s jasným záměrem vytvořit šlapavý a strhující hit, ostatně první plán Jaggera a Richardse. Kytary tady drhnou v nekompromisním stylu za podpory rozpumpované rytmiky a dobře frázujících hlasů. Derringer a Winter se střídají v kytarových honičkách, ale přesto ctí stonesovský model, jenom svoje pojetí více nabíjejí energií a rozdivočují jeho aranžmá….
AIN´T NOTHING TO ME – akustické kytary zvoní, stejně jako pedalová steel-kytara a máme tady skladbu, která stojí na countryové křižovatce. Oposlouchaný model Stones z období Sticky Fingers a Exile On Main Street. V téhle skladbě by Johnny Wintera málokdo hledal, což jeho skalní fanoušky (jak předpokládám) hodně pobouří.
STILL ALIVE AND WELL – zmatené hlasy a máme tady návrat na syrovou hardrockovou půdu. Rick Derringer napsal pilotní skladbu alba. Kde se nekompromisní rockové postupy spojují s chraptivým Winterovým vokálem a jeho vypilovanou kytarovou hrou. Akcentované rytmické proměny znějí dost zajímavě a jsou šancí i pro řádně odpíchnuté basy Randyho Jo Hobbse. Výtečně šlapající kapela je podepřená výraznou souhrou a exhibující prostor pro kytarové eskapády nemůže chybět ani tady. Po předešlé „limonádové“ skladbě je tohle pořádný nářez se vším všudy, co tenhle styl přináší. V některých okamžicích jako bych ucítil vliv Jimiho Hendrixe, což bych bral ne jako výtku, ale poklonu.
TOO MUCH SECONAL – klasický model winterovského blues, který nahrával o řadu let později pro label Blue Sky společně s Muddy Watersem. Co ovšem překvapí, je flétna hostujícího jazzmana Jeremyho Steiga, kterého bych očekával všude jinde, jenom mne právě u Wintera a zní jim to společně velmi dobře. Ano, tohle je ta správná podoba hospodského blues, která se dá nejryzejším způsobem zahrát jenom v začouzených saloonech USA. Flétna je kreativní – někde mezi Hubertem Lawsem, Jiřím Stivínem a Herbie Mannem. Vedle akustické kytary a dobra slyším i mandolínu a je to opravdu stylové, že mám chuť hodit nohy na stůl, zapálit si doutník a srkat Jacka Danielse. Prostě paráda!
LET IT BLEED – závěr ovšem patří Rolling Stones. Tedy další coververzi od nejstarších britských legitimních chuligánů. Stones hrají skladbu rozvláčněji, ale důrazněji, zatímco mv pojetí Wintera se hraje s větším nasazením a rozkresleností. Přimočaré, odvázané a stále podmanivé a ukazuje to životodárnou sílu téhle hudby, která bude zasahovat další rockové generace. Na rozdíl od Keitha Richardse a tehdy přišedšího Micka Taylora do nahrávající kapely – tady Winter a Derringer instrumentální téma ozdobili větší hráčskou razancí…..
Na albu Still Alive And Well je několik překvapení, které jsou v daném pojetí nečekané, obecně vzato si ale myslím, že ďábelský kytarista natočil i silnější alba a proto cítím potřebu tuto okolnost zohlednit i ve svém hodnocení a nabídnu proto čtyři hvězdičky.
» ostatní recenze alba Winter, Johnny - Stil Alive And Well
» popis a diskografie skupiny Winter, Johnny
Blue Cheer / Hello Tokyo, Bye Bye Osaka - Live In Japan 1999
| 08.02.2012
Dickie Peterson: Hello Tokyo
yeahhh
Dickie Peterson: we ready for some Rock´n´roll
yeahhh
Dickie Peterson: you´re ready ?
yeahhh
Dickie Peterson: you´re sure
Dickie Peterson: i can´t ...........i can´t hear you ?
yeahhh
Dickie Peterson: alright
hluk elektrickej gitary omráči celé pódium. Je to hluk cez ktorý neprenikne burácajúci dav a spúšta sa silný riff skladby Babylon. Dickie kričí o život , tak ako za mlada dokonca ešte lepšie.
Big Trouble In Paradise skladba ktorá sa začína jemným vyhrávaním hlavného riffu avšak nakoniec sa zvrtne do hrmotného hlasného proto metalu. Dickie tu kričí opäť ako o život. Pre mňa najlepšia skladba na tomto albumu je klasická The Hunter opäť drví uši chudákom Japončekom .. bože to je chrapľavá gitara. Celí tento album je úžasný je to jedno veľké zvukové peklo .... páči sa mi že tu boli zahrané ako staré pecky tak aj novšie veci ako Blue Steel Dues alebo Urban Soliders z albumu Highlights And Lowlives z roku 1990. S tých starších to sú úplné klasiky ako Summertime Blues alebo Doctor Please. takto má znieť jeden heavy metalový koncert.. jednou vetou to zhrniem.. úplná zvuková zkaza !!!!!
» ostatní recenze alba Blue Cheer - Hello Tokyo, Bye Bye Osaka - Live In Japan 1999
» popis a diskografie skupiny Blue Cheer
Pink Floyd / A Saucerful of Secrets
| 08.02.2012
Druhé řadové album Pink Floyd s názvem A Saucerful Of Secrets mě zaujalo hned po první prezentaci v Divadle hudby. Bohužel sehnat ho a doplnit jím mou tehdy zvolna se rozšiřující sbírku nebylo vůbec snadné.
Když se potom v polovině sedmdesátých let objevil dvojalbový projekt A Nice Pair, chvíli jsem řešil, zda investovat 550 Kč a získat tak hned dvě řadová alba kapely naráz, ale pak jsem od toho upustil, protože jako filigránský sběratel jsem chtěl mít na vinylu každé album zvlášť jako jedinečný artefakt. EMI tím ale na delší dobu vyloučili reedici obou alb a tak jsem musel čekat, až A Nice Pair zasytí trh a objeví se „hlad“ po standardním albu….
Už od prvního pohledu na album, kde byl zachycen emotivní záhadologicky pojatý výtvarný koncept, mě album k sobě přitáhlo a už mě nepustilo….
LET THERE BE MORE LIGHT – vybrnkávané zrychlené tóny navozují atmosféru neurotického hledání….možná hledání světla. Téma pro hammondky se krásně rozvíjí jako nekonečný včelí plást za doprovodu bicích nástrojů a před mikrofonem je Roger Waters, zároveň i autor téhle skladby. Pokud chceme vstoupit do světa záhad a tajemna, právě jsme tak učinili. Harmonická stavba má klasický model šedesátých let ve vedení vokální linky, ale timbr varhanního oparu a umocnění soundu se děje v odvážných rovinách. Není zde snaha přijít s nějakou složitou kompoziční strukturou, ale spíš vložit do tématu silný emocionální náboj. Kvílející elektrická kytara je už v rukou nováčka Davida Gilmoura, který sem přináší novou transfúzi. Dost podnětný úvod pro album….
REMEMBER A DAY – klavírní akordy zvolna tříští svoje tóny v úvodu a pak se rytmická složka přihlásí s akcentovanými postupy rytmických nástupů, do kterých zazní křehký hlas Richarda Wrighta. Jeho hlas je hodně subtilní, vhodný do vokálních vícehlasů, jako sólista zní zajímavě, ale barva jeho hlasu postrádá více energie a možná i trochu uspává. Psychedelický opar skladby vás ovšem neuspí. Nick Mason nabídne několik bubenických breaků, které vás neporazí nějakou technickou složitostí, přesto mají téměř obřadný význam. Náladové, proměnlivé ve střídání varhan a klavíru a méně čitelné basové linky. Také elektrická kytara spíš dokresluje téma, než by výrazněji promluvila vlastní řečí…
SET THE CONTROLS FOR THE HEART OF THE SUN – tahle skladba má ovšem zvláštní atmosféru. Má v sobě psychedelické hudební téma prolíbání hodně zvláštních nálad. Řekl bych, že právě touhle skladbou Waters zahájil osobitý skladatelský styl. Opakující se hypnotická figura baskytary a kytary je doprovázená šamanskými bubenickými doprovody a tříštivými zvuky varhan Farfisa, které vytvářejí zvláštní soundový opar. Skladba zvolna graduje a místy v ní slyším názvuky arabské hudby, což podmiňují perkusivní zvuky přechodových bubnů. Mám vizi potemnělého sálu, kde za svitu svíci se má odehrát nějaký tajný (možná zakázaný) obřad. Když přivřu oči, vidím postavy bez tváří, jak se zvolna pohybují se zapálenými loučemi. Tahle skladba má na rok svého vzniku hodně progresivní koncepci a myslím, že bych ji mohl označit jako jednu z nejsilnějších na albu…
CORPORAL CLEGG – do úplně jiného soudku sáhl Waters v téhle skladbě. Psychedelický opar je zachován v podivně přiškrcených hlasech a zvláštně servírovaných hlasech s těkavým zvukem varhan a rozostřeným kytarovým nástupem a pak podivnou dechovkou na kazoo, což má symbolizovat ironickou nadsázku a opovržení armádou. Skladba je hodně zvláštní svou koncepcí, je tady melodie, která je ovšem zahlcována řadou změn a aranžérskými nápady. Destruktivní zvuky, které ji provázejí jenom umocňují obsah zpívané písně. Jestliže jste se předtím oddávali kolébavému snění, tak tady jste totálně procitli do podivně směsi zvukových orgií…..
A SAUCERFUL OF SECRETS – vypadá to, že se vrátíme do světa záhad. Možná science-fiction, zachycené v drážkách alba. Generátorem vytvářené nekonkrétní zvuky provází varhanní motiv a tlumené odbíjení hodin. Pokud by bylo třeba nastolit vizi zkoumání neznáma fantaskní planety, nenajdeme lepší hudební doprovod. Směs deformovaných a ohýbaných zvuků působí zneklidňujícím dojmem a navodí pocit osamělosti a lidské vykořeněnosti. Pokud se chcete bát, anebo se snad rádi bojíte, nalezli jste právě živnou půdu pro vaše fantazie. Pinkfloydovský vynález nového soundu, který má působit na lidskou psychiku byl právě patentován…. Strašidelně se opakující motiv přechodů na bicí nástroje a podivně deformovaný zvuk koncertního klavíru je doplňován kvílívými tóny vyluzovanými bottleneckem na elektrické kytaře za podpory space-echa. Tohle je ukázka nefalšovaného londýnského undergroundu druhé poloviny šedesátých let. Waters, Mason, Wright a Gilmour nám nabízejí novou neznámou tvář hudby, v níž nemusí být v prvním plánu jasná melodie a jasný přímočarý hlas a přesto mnozí z nás ucítí nepopsatelné vibrace. Varhanní preludium navodí atmosféru matně osvětleného dómu a tento majestátní tón královského nástroje postupně ovládne prostor i se zemitými basovými pedály. Doplněno vokální linkou, se zde zdařilo vytvořit vážné hudební téma stojící harmonií na téměř operním základě. Hammondky se střídají s farfisami, které zde suplují zvuk smyčců, asi mellotronu. Zcela nečekaně se tahle skladby z instrumentální promění na zpívanou. Hlasy znějí posmutněle a melancholicky zabarveně. Podivné zvukové nátěry vytvářejí dojem tajemného panoptika nebo podezřelé laboratoře. Snaha nabídnout netypický hudební útvar z podivnými signály z astrálu se u citlivých posluchačů setkají s porozuměním Zvláštní ovšem velmi osobitě pojednaná kompozice, kterou se zdráhám posadit na rockovou základnu, ale naopak korunovat psychedelickou korunou…..
SEE SAW - klavírní akordy se spojují s akustickou kytarou a změnami rytmu a přinášejí poněkud rozvláčnou meditativně znějící Wrightovu skladbu s nečekaně šíleným nástupem soundu na pokraji virtuální vichřice. Stále jsme na psychedelické platformě, kde tónový generátor se stává součástí instrumentáře, stejně jako snový vokální linka a těkavě znějící tónové obrazce. Přelévání stereofonních efektů muselo být v dané době opravdu revolučním počinem... Melancholické a těkavé a neokázale krásné hudební téma hodné svého introvertního autora....
JUGBAND BLUES – poslední skladba je vlastně loučením se zakladatelem kapely duševně nemocným a už sotva použitelným umělcem, který se příliš vnořil do vnitřních hlasů svého nitra a unikl tak realitě. Jako bych tyhle tendence ve skladbě slyšel. Skladba působí nevyváženě a chaoticky se směsí zvláštních zvuků a tónů, které jako by zobrazovaly autorův vnitřní rozháraný svět a tak se zde mohou ozvat pradivně deformované dechy až dojde k násilnému stop-timu a po několika vteřinách se vrací zpět onen vypravěčsky záhadný hlas a album nečekaně končí, jakoby někdo ve studiu naráz ztlumil nahrávací techniku….
A Saucerful Of Secrets je dalším výletem do neprobádaných komnat dosud neobjevené hudby s mnoha nedořečenými představami a narýsovanými základy nového tématu, který ještě nemá úplnou konstantní podobu. Třebaže skladby jsou ve většině případů autorizovány jednotlivými členy, přesto z alba cítím onu vnitřní přesvědčivost pracovat jako pevně sevřený kolektiv identických názorů, pohledů a snah, kdy jsou Waters, Mason, Wright a Gilmour mušketýry, kde platí: „jeden za všechny a všichni za jednoho“.
Čtyři hvězdičky si album zaslouží.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - A Saucerful of Secrets
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Within Temptation / The Dance (EP)
| 07.02.2012
Ačkoliv toto EP obsahuje celkem 5 skladeb (ve dvou případech se navíc jedná o remixy z předchozí desky Enter), žádnému milovníkovi tvorby této kapely by rozhodně nemělo uniknout. Všechny tři nové písně se směle mohou měřit se zbytkem dosavadní tvorby kapely, rozhodně se nejedná o "zbytky" z nahrávání debutu. Hned první skladbu The Dance hodnotím jako velice slušnou pecku - atmosféra hustá, že by se dala krájet, Westerholtův divoký ryk a vzdušný vokál Sharon den Adel se nesou nad hutným instrumentálním základem. Varhanní úvod přináší druhý kousek, nazvaný Another Day. Depresivní nádech zde ustupuje spíše melancholickému pojetí, Sharon si ale i v této poloze dovede poradit na jedničku. V poslední původní písni The Other Half (Of Me) dostaly hodně prostoru tvrdé kytary a obzvláště druhá polovina skladby, kde celá kapela jakoby odbrzdí a rozjede se naplno, je prostě lahůdková.
K remixům nemám moc co říct - snad jen, že původní verze se mi bez výjimky líbí víc a tyto upravené tedy skoro neposlouchám.
Hodnocení téhle desky je pro mě obtížné. Nejedná se sice o plnohodnotný albový počin (hodnotím pouze tři nové skladby), ale pokud chce někdo slyšet, jak Within Temptation zněli před Mother Earth, doporučím právě The Dance.
» ostatní recenze alba Within Temptation - The Dance (EP)
» popis a diskografie skupiny Within Temptation
Springsteen, Bruce / Nassau night 31.12.1980
| 07.02.2012
Niečo takéto sa neskutočne ťažko hodnotí.
Novoročný koncert E Street bandu, ktorý trval skoro 4 hodiny!!! (ľudia dostali vrchovato naložené a vedeli za čo si zaplatili) sa považuje vo všeobecnosti za jeden z najdlhších rockových koncertov vôbec. Je síce známe že Bruce sa nikdy nešetril a svojim fandom doprial na každom koncerte nevídanú porciu hudby, toto je aj v jeho kontexte extrém. Vďaka však za to, lebo takú jazdu je málokedy počuť. Odoznejú tu skoro kompletné Darkness on the edge of town a The River, ku ktorému koniec koncov táto koncertná šnúra bola urobená. Neviem k tomuto koncertu napísať nič negatívne, lebo u mňa sa okrem skvelej muziky spája aj s krásnym obdobím v živote. Takže 5 hviezd a nakoľko je to bootleg, tak len zbožné prianie aby ho dakedy vydali legálne nech si to môžem kúpiť.
» ostatní recenze alba Springsteen, Bruce - Nassau night 31.12.1980
» popis a diskografie skupiny Springsteen, Bruce
Zappa, Frank / One Size Fits All
| 07.02.2012
Frank Zappa – stejně důležitý hudební reformátor druhé poloviny minulého století jako Miles Davis nebo Jimi Hendrix. Cítím k němu hluboký respekt a úctu, přestože neznám dopodrobna jeho gigantickou albománii – což se domnívám není ani v lidských silách díky tomu, jak je tahle hudba pojednaná a skladatelsky, aranžérsky a nezařaditelně muzikantsky a hudebně prezentovaná…..
Album One Size Fits All patří podle mého názoru do období, kdy byla jeho hudba dost srozumitelná a přehledná a tak je polovina sedmdesátých let vnímána jako jeho obecně nejpřijatelnější období jeho košaté a proměnlivé tvorby. Mistr měl vždycky neomylný instinkt vybrat si ty správné spoluhráče, ze kterých dokázal vydolovat maximum a jejich otisk na albech pak svědčí nejenom o jejich hudebním mistrovství, ale i o Zappově mimořádném vkusu. Tohle album v daném ohledu není výjimkou……
INCA ROADS – energický nástup rytmiky. Baskytara Toma Fowlera a bubeníka Chestera Thompsona je příklad výtečný hudebníků z oblasti fusion music. Sólovým zpěvák skladby s jeho vysokým hlasem je znamenitý klávesový hráč Gerge Duke (možná si ho mnozí pletou s Billy Prestonem, ale je to někdo zcela odlišný). Frank Zappa prošlápne wah wah pedál a nabídne kytarové sólo, které sice nehýří závratnými technickými obtížnostmi, ale přesto vkládá do tématu velmi neobvyklé tónové vize, v nichž si lehce pohrává se základním tématem, stejně tak jako s ohýbaným tónem. Fowlerova baskytara má správnou odpíchnutou melodickou linku a jakoby chtěla Zappovu zrychleném hraní konkurovat. Uvnitř skladby je zvláštní zpěvná vznešenost až rozvláčného typu, což natahují i dlouhé tóny synthesizerů a marimba Ruth Underwoodové. Prolínání Dukeova zpěvu s hlubokým Zappovým i tady má svoje místo. Muzikantsky velmi skvělě pojednáná témata, kde se pamatuje na instrumentální složku, ale ta na druhé straně nepopírá melodickou linku, třebaže místy onen jazzrockový opar je hnán rytmicky vpřed řadou improvizačních můstků.
Pro milovníka hudby, ve které se neustále něco děje a přitom je řada vstupů držena na vysoké interpretační úrovni, je tohle názorný příklad muzikantské kvality.
CAN´T AFFORD NO SHOES – výrazný rockový riff s ohýbaným tónem nám přináší další skladbu. Na baskytaru James „Bird Leg“ Youman, ale jinak se parta neproměnila. Tady jsme opustili fusion music a opravdu jsme na přehledně rockové platformě. Sborové zpěvy mají charakter sevřeného útvaru sboristů Jesus Christ Superstar, ale jinak je třeba vyzdvihnout syrovou bezprostřednost a vypilovanou formu, která táhne celou skladbu dopředu…
SOFA No. 1 – klavírní téma, podpírané marimbou a basovým synthesizerem a jedinečně šlapající rytmikou zde servíruje další skladbu. Má jemně ironický nátisk, ale stále čitelnou melodickou strukturu, kterou koření různé percussion. Vynikající aranžmá – instrumentace se vzájemně prolíná se svazujícím synthesizerovým závažím – je to vlastně první část skladby, která se k nám posléze ještě vrátí zpět, abychom si ji užili v její další fázi…..
PO-JAMA PEOPLE – Zappa se na kytaru jako s ironickou nadsázkou pouští do pseudosantanovských zápolení, což ale velmi rychle opustí a vnímáme jeho dutý podmanivý hluboký hlas, který jako rentgen proniká do našeho nitra a Dukeovy klavírní tóny jsou krystalicky čisté a rytmika se nádherně pojí se Zappovými frázujícími postupy. Duke se svými proměnlivými hlasy i se saxofonistou Napoleonem Murphy Brockem. A to už Zappa vypálí další rychlé kytarové sólo, kde solí tóny s rychlostí dělníka na pásu… Skladba je vybavena dravým energetickým nábojem, který prostupuje vrstvami téhle kompozice a strhává ke zvýšené posluchačské pozornosti. Radost poslouchat tuhle sehranou partu, která překypuje muzikálností a rytmickým cítěním par excellence a ještě při tom dokáže dělat legrácky a narážky….
FLORENTINE POGEN – černošský saxofonista a flétnista Napoleon Murphy Brock je sólový zpěvákem další skladby…. Začíná rockově dravě, ale jsme svědky opět řady rytmických proměn a nečekaných zvratů, což bývá u Zappa zcela běžná záležitost, abychom snad nerozkryli princip jeho kompozičních postupů (mezi námi, kdo by ale tohle dokázal?). Sborové zpěvy mají kabaretně záhrobní charakter a možná si nebude jisti, jak je to všechno myšleno a pojednáno. Tohle je nezařaditelná divadelní forma, která by na přehlídce experimentálních divadel musela získat čelné ocenění. Melodii se vám asi nepodaří nalézt, ale zato se to pracuje s pocity a náladami zkloubenými s vypočitatelně – nevypočitatelnými rytmickými postupy Thompsonových bicích.
EVELYN, A MODIFIED DOG – pateticky inscenovaný úvod na temperovaný klavír George Duka, zpěvu se opět ujímá Zappa a vkládá sem opět onu divadelnost a jeho předstíraně kašírovaný projev vysvléká s pocitů včetně jeho ceremoniářského úvodu…
SAN BER´DINO – další skladba je opět kloubením rockových radikalismů s proměnlivými jazzovými modely, kde nechybí ani foukací harmonika. Akcentování rytmických postupů bicích a baskytary je opravdu famózní a zapojení elektrického piana a elektrické kytary do sborových hlasů, které mnohdy vytěsňují samotnou instrumentaci se děje ve velkém stylu. Myslím, že i klasický rocker, hledající riffy zde najde to, co hledá, i když nositel tohoto sdělení často mění převleky. Opravdu parádní ukázka mistrovství hudebního podání a nic, co jen náznakem připomínalo nudu, klišé nebo vyčpělost. Tolik energie, dravé odhodlanosti, kolik zde nacházíme je opravdu úctyhodné. Hutný sound a vnitřní sevřenost začnete považovat za zcela samozřejmý fakt. Závěr je pojednán v nemodifikovaném blues….
ANDY – tajemné tóny synthesizerů, vrčení, bzučení, rychle paraddiddly na bicí, baskytarové vibrace a podivně přiškrcené hlasové orgie…. Tohle se nakonec v podání zpívajícího George Duka mění v další těžko pojmenovatelné téma. Ruth Underwoodová řádí na percussion, stejně jako Duke vedle zpěvu na klávesách. Rychlé výměny tónů a nespočitetlný počet dob a taktů znamená hrát málem poslepu s úžasnou pamětí. Napětí se neustále kumuluje v neuroticky přesných polyrytmech. Tohle vybočuje s běžných rámců rocku a posouvá se k articifiálně hudbě, i když Zappa dokáže vložit do tématu ještě kytarové sólo a divoké hlasové kombinace se vejdou do rytmizovaného tlaku na přesné frázování. Ve zpěvu se střídá Duke s Murphy Brockem a šlape jim to jako hodinky. Neustále zdůrazňovaná chvála rytmiky už začne asi nudit. Prsotě zde se dějí takové rytmické divy, že zůstává rozum stát….
SOFA No. 2 – ve finále se nám připomíná druhá část již jednou zmíněné skladby. Výrazně vysoký hlas Duka parodizuje operní zpěv a hluboký hlas Zappy neváhá nasadit jadrnou němčinu, který v jeho podání vyznává docela přesvědčivě…
Vzpomínám si, jak jsme tomu s kamaráda říkali familiérně „Ich bin der kombajnér“. Závěrečná část skladby se proměňuje v italsky parodizované téma s příšerným hlasem jednoho z aktérů tohoto hudebního dobrodružství. Pamatuji si, že jsem kdesi četl, že tuhle druhou část skladby kdosi na mejdanu s uzavřenou společností přehrával (jako sázku) stopadesátkrát hluboko do noci a celá společnost se k tomu neustále připojovala. Popravdě řečeno tenkrát ano, ale dnes už si to představit nedovedu…..
Tohle byl velmi osobitý výlet po nepříliš prozkoumaných místech hudební sféry, ale alespoň ve mně zanechal ten nejlepší dojem.
Frank Zappa je opravdu génius. Hrál způsobem, přemýšlel stylem, prezentoval sebe a svoje svěřence tak, jako nikdo před ním a myslím, že dodnes za něho nemáme adekvátní náhradu. Dokázal reagovat na všechny možné hudební styly a kořenit jeho pohled takovým způsobem, že zůstával rozum stát.
One Size Fits All je jeho opravdový majstrštyk. Pět hvězdiček zcela nepochybně!
» ostatní recenze alba Zappa, Frank - One Size Fits All
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank
Mitchell, Joni / Hejira
| 07.02.2012
Joni Mitchell je moje tajná láska. Upínám k ní zrak asi od osmnácti let a i když mi pravda za tu dobu už trochu zestárla, na její hudbě tuhle proměnu moc nevnímám. Objevil jsem si ji v první polovině sedmdesátých let, kdy Supraphon u nás vydal její album Blue (jako bezejmenný titul což bývalo jeho dobrým zvykem) a třebaže ve mně hořel rockový plamen, moje bigbíťácká duše se cítila být zvláštním způsobem podmaněna a tak jsem začal tu a tam zvolna sledovat její hudební produkci. Joni zanedlouho opustil svou image holky s dlouhými blond vlasy zpívající a hrající na akustickou kytaru a její hudbě se začala výrazně proměňovat. Tyhle proměny mě nezneklidňovaly, naopak nabuzovaly a já jsem o jejím mimořádném vkusu nezapochyboval.
Album Hejira bych mohl z mého subjektivního pohledu označit za její vlajkovou loď, protože symbolizuje jedinečným způsobem její uměleckou personu jako skladatelku, textařku a hudebnici v takovém rozměru, který mě dostatečně přesvědčuje. Skladby na albu mají feeling, osobní vibrace a široký záběr. Nemá co do činění s nějakými derivátu rocku, ale na druhé straně zde přicházejí závany blues, jazzu, moderního amerického folku a zrcadlení pocitů, které se skrývají v obsahu básnivých textů, které se dají číst jako próza nezávisle na hudbě….. Hejira už několik desítek let tvoří součást mojí sbírky a vracím se k tomuto albu vždycky se zvláštním rozechvělým pocitem, když toužím po virtuální lidské sounáležitosti…..
COYOTE – nádherný úvod na elektroakustickou kytaru a máme tady krásné flažolety na fretless Fender Jazz Bass baskytarového génia Jaka Pastoriuse, který skladbu od začátku nádherně prorezonovává. Dělá se mu to zcela lehce a samozřejmě – bodejť by ne – byl řadu let intimním přítelem Joni a a myslím, že tohle vzájemné lidské i muzikantské spojenectví neslo zralé a kvalitní ovoce. Podmanivá interpretace a nenapodobitelná práce s jazykem a výrazem. Epický příběh o kojotovi jako o opovrhovaném zvířeti dokázala přenést i do filmové roviny, kdy Joni v přírodním prostředí se dokázala přiblížit k divokému kojotovi a komunikovat s ním ne jako nepřítel, ale jako respektující bytost vůči respektované bytosti. Po letech jsem si na tuhle zvláštní symbiózu vzpomněl, když jsem viděl legendární western Tanec s vlky, jak Costner komunikoval s divokým vlkem…. Joni to prostě uměla jak po mentální rovině, tak umělecké vyjádřit velmi přesvědčivě….
AMELIE – velmi zvláštní skladba, v níž se to hemží neobvyklými akordickými výměnami tónů elektrické kytary a sólového kytaristy Larryho Carltona za zvukových vln vibrací Victora Feldmana, kde to mj. perlí elektrickým pianem a nenapodobitelnými harmonickými strukturami. Znovu si uvědomuji, že napodobovat Joni v interpretaci, nebo vytvářet nějakou coververzi skladeb z jejího pozdějšího období je téměř vyloučená záležitost a třebaže se k Joni jako k písničkářské legendě hlásí u nás dodnes řada lidí, nikdo si s jejími skladbami moc neumí poradit. Pro rockery kdo máte rádi That´s The Way od Led Zeppelin, možná budete mít mírně podobné pocity při poslechu jako já….
FURRY SINGS THE BLUES – výlet napříč bluesovou historií Ameriky dostává Joni do textu téhle zvláštní skladby. Hudebníci L.A. Expressu – bubeník John Guerin, baskytarista Max Bennett jsou ve hře, zatímco Joni si hraje zvláštní kytarové doprovody a do toho všeho se zdánlivě disharmonickými vstupy se vkliňuje Neil Young na foukací harmoniku. Je to retrostylové a má to atmosféru melancholie, nostalgie a smutnění po dávné slávě , na kterou zvolna padá prach minulosti, kterou nelze vzkřísit. Je to vlastně vyprávěná epická poezie, kde hudební doprovod hraje v daném případě druhé housle, ale přesto cítím těžko zprostředkovatelný pocit, který mě k téhle hudbě stále nějak vrací……
A STRANGE BOY – Joni je citlivou pozorovatelkou života kolem sebe a všímá si všelijakých lidských jedinců, ať to jsou bohatí, úspěšní, ti kteří se teprve hledají a mávají kolem sebe rukama jako v pudu sebezáchovy, stejně jako lidské ztroskotance-losery, pro které má Joni ve svém srdci také svoje místo…. Joni drolí svoje kytarové doprovody a Larry Carlton si pohrává s elektrickými tóny v náladotvorných obrazech a Bobbye Hall udržuje tepot a napětí hrou na percussion. Velmi subtilní a kreativně barevné…..
HEJIRA – zajímavé harmonické obrazce a máme zde zpátky Jaka Pastoriuse. Moduluje vynikající basové tóny, které se přelévají, krystalizují a zanechávají za sebou dozvuk ozvěny. Opravdu hráč par excellence v době, kdy se tohle teprve řada lidí teprve učila. Bobbye Hall hraje sugestivně na conga a na klarinet Abe Most. Základ je ovšem Joni a Jaco. Vytvářet takové pastelové obrazce nálad a proměnlivých barev, cezených duhou na obloze po dešti – ta tohle umějí tihle dva opravdu na jedničku s hvězdičkou…
…. Na oběžné dráze kolem slunce, ale jak si mám vytvořit názor, když jsem pořád svázaná a připoutaná k někomu. Bílé vlajky zimních krbů, vlají proti luně a volají po příměří. V zrcadlech moderní banky, z okna hotelového pokoje….
Je až neuvěřitelné, jak dokáže taková komorní sestava vytvořit něco, co sahá na pokraji těžko specifikovatelné intimní minisymfonie…..
SONG FOR SHARON – bubeník Guerin a baskytarista Bennett a samozřejmě Joni. V triu se dá dělat obsažná muzika i s jednoduchými vyjadřovacími prostředky. Ale Joni se pouští do harmonických proměn a kytarových akordů, které v žádné příručce moc nenajdete. Vymýšlení hmatů při prozkoumávání různých harmonií je součást hudebního šamanismu, který Joni aplikuje. Joni v textech nijak nepopírá svoje ženství, ale na druhé straně ho nijak romantický nezdůrazňuje a jde ve svých ponorech dost daleko, kam by se hodně lidí neodvážilo. Tematicky velmi osobní téma, při kterém můžete mít pocit strachu, studu a smutku dohromady. Vedle Joniho interpretačního čistého vkladu nahrála podmanivé opakující se vokály, posouvající skladbu na okraji jazzového scatu.
BLACK CROW – ….. sledovala jsem, jak vypadá ráno, potom – co jsem byla vzhůru celou noc. Dívala jsem se na svou strhanou tvář ve světle koupelny. Podívala jsem se z okna a uviděla jsem tu černou vránu , jak letí na modrým nebi. Ohhh, jsem jak ta černá vrána, co léta na modrým nebi……
Energický nápřah se vyrovná úvodní skladbě. Rychlejší doprovody. Jaco výtečně moduluje svoje basové tóny a Joni se rozezpívává s velkým feelingem a smyslem pro jazzovou kontemplaci, zatímco Larry Carlton kouzlí na elektrickou kytaru. Kdo chce tak v těchhle rytmech a uchopení ucítí bigbít, ale zároveň kreativní jazz. Fantazii se mezi nekladou a Joni rozhazuje svoje hlasové obrazce do prostoru. Má jasný interpretačně čistý a bezchybný projev a tyhle doprovody k ní velmi dobře dotvářejí to správné klima..
BLUE MOTEL ROOM – krásné líné, táhlé, příjemně unavené blues. Vycházející z jazzových nálad. Tady pro rockové běsnění není místo. Joni hraje party elektrické kytary a Larry Carlton naopak na akustickou kytaru. Bubeník John Guerin hraje smetáčky (štětečky) a neznámý baskytarista Chuck Domanico hraje jako jazzman. Uvolněné harmonické vokální linky plují v astrálním prostoru, ve kterém se zvolna rozplývají…..
….V motelu mám modrý pokoj, s modrým přehozem na posteli. Mám modro uvnitř i i vně mé hlavy. Budeš mě ještě milovat, když ti zavolám, že jsem na dně?....
Jonin hlas nechraptí, nepraská a nenaříká, přesto v něm lze zaznamenat smutek, bezradnost a slabost a závěrečné kulaté tóny baskytary jakoby stahují celou deklarovanou atmosféru někam ke dnu……
REFUGE OF THE ROADS – pocit pozorovatele lidských vyděděnců a vnímaní jejich zúženého světa pokřivených výhledů do nebudoucnosti… Opět zde nemáme nějakou konkrétní melodickou linku, ale spíš zhmotnění pocitů s výrazným podílem Jaka Padstoriuse, tušených bicích Johna Guerina a dechů Chucka Findleyho a Toma Scotta z L. A. Expressu a Joni, který servíruje akordické proměny pod Jakovy basové modulace.
Řekl bych, že album Hejira je hudba pro okamžiky, kdy se chcete na sebe podívat tak nějak zevnitř a udělat nějakou miniinventuru, na kterou v našem hektickém životě zbývá stále méně času a přitom ji asi všichni potřebujeme, i když si to bojíme přiznat….
Album má také výtvarně krásný obal, který – mít doma nějakou velkou halu by v patřičném zvětšení byl krásnou melancholickou ozdobou toho imaginárního interiéru. Čistá černobílá – jako v grafice starého typu. Má to styl, atmosféru….
Joni je nejen básnířka, skladatelka, hudebnice, zpěvačka, ale také výtvarnice a je to poznat na řadě jejich alb, které mají citlivý výtvarný otisk její osobnosti.
Dávám plný počet hvězdiček!
» ostatní recenze alba Mitchell, Joni - Hejira
» popis a diskografie skupiny Mitchell, Joni
McCartney, Paul / Kisses on the bottom
| 06.02.2012
Po Cnoba b CCCP a Run devil run je tu dalsi Maccov cover album. Tentokrat vsak nestavil na osvedcene R´n´R veci na ktorych vyrastol cely pociatocny repertoar The Beatles, ale na veciach ktore maly Palko ocuvau doma od otca. Stare jazzove melodie v style starych americkych filmov. Paul ich spieva tak, ze clovek uveri aj ked taku muziku zrovna nemusi. K 14 coverom dodal aj svoje dve nove kompozicie, My Valentine a Only our hearts. Vdaka Paul
P.S. tento album vyjde oficialne zajtra, ale na nete je uz cca mesiac. Nestahujem, ale toto som musel. I am Sorry Paul. I´ll never do that again. :-)
» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Kisses on the bottom
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul
Synkopy / Xantipa
| 06.02.2012
Tohle byl můj první vinyl téhle kapely, který jsem si pořídil jako „frekventant“ základní školy v roce 1974 v prodejně Supraphonu ve Vsetíně (prodávala tam tehdy Jarmila Šuláková) na popud spolužáka „jsou na něm dvě pecky od Uriášů“. Na muzice jsem už tehdy těžce ujížděl, a tak si pamatuju i kolik deska stála : s ohledem na formát LPM (middle) a menší „průměr“ vinylu byla zařazena do kategorie za 28,-Kčs. Standardní LP stály 36,- (většinou jazz a jazzrock) a 44,- (pop a rock).
Nebudu zde rozebírat, proč zrovna tento formát, to už patří historii, nicméně zrovna vinyly této kapely z let 72-75 jsou přesvědčivým důkazem, že blbost (a možná že i určitá škodolibost) lidí z nahrávací branže (které ovšem muzika samotná prokazatelně vůbec nezajímala) byla opravdu bez hranic. Čo bolo, to bolo ...
Graficky příjemně vyvedený obal, tak trochu ve stylu flower-power sice nekorespondoval s mou představou mániček v džiskách (když už hrajou ty Uriáše), ale důležitější byla přece jen muzika. A ta mě dostala, přestože jinak, než jsem původně očekával. V mezích tehdejších možností (nástrojové vybavení, studiová technika, atmosféra v lokálním studiu nepříliš nakloněna tomuto druhu hudby) vzniklo něco dosti odlišného od „oficiálního bigbítu“, který reprezentovala v tom roce třeba „čtyřka“ Olympiku. Žádný chladný kalkul z Práglu, (Flamengo nepočítám, ale to už bylo tou dobou „out“), ale nic nepředstírající melodický rock s již etablovanými progresivními prvky a inspirací v podobném stylu v zahraničí, vyjádřenou dvěma zdařilými covery. Moje původně ne zcela naplněné očekávání z „nátěru“ ala „Look at Wizards“ se postupem času přetavilo v obdiv ke kapele, která za daných podmínek a možností uměla zahrát originální melodický bigbít s –u nás zcela bezkonkurenčními- vokálními harmoniemi, plně srovnatelnými se zahraničními vzory. A to v tehdejším „bezčasí“ opravdu nebylo málo.
XANTIPA – subtilní varhanní úvod přejde v rytmus tak trochu inspirovaný Easy Livin‘. Slušná jízda, ale vnímám ji toliko jako předzvěst následujících věcí ... Nicméně to Smějovo kvákadlo v pozadí refrénu „klapky si na uši dám“ je stále svěží vychytávka...
ZELENÝ LUČIŠTNÍK – tady už kapela nastupuje s těžkým kalibrem! Pro mě první vrchol alba díky jednoznačně „artrockové“ stavbě skladby Oldy Veselého s promyšlenou instrumentací a opět skvělými vokály, tentokrát už jednoznačně „uriášovského“ stylu. Tato „albová“ verze je o dost lepší té, která se objevila na Best of Vol.1.
BROUK – odlehčení se zvonivými španělkami, nicméně zahuštěné klávesami, Smějovou typickou kytarou a perkusemi ve střední části skladby. Michal Polák ve své typické poloze, charakteristické čisté vícehlasy, radost poslouchat! I když stavbou zcela jiný, působí na mě snímek podobně jako CIRCUS z alba Sweet Freedom.
BÍLÝ VRÁNY někdy se v černý promění ... Pavel Pokorný jako Hensley a Byron v jednom Brňákovi. Podle některých skladba lepší než originál ... no, asi ne, ale když si uvědomíme ten propastný rozdíl v technických možnostech, tak to zahráli moc dobře. A u coverů by se měl hodnotit i interpretační vklad, což tady Pavlovi vyšlo bezezbytku.
BALÓN – druhá strana vinylu. Grandiózní úvod, propletenec kytary s flétnou, stoptime s basou a už se rozjíždí varhany s leslie ... Pavel Pokorný začíná plnit vaky pískem... vícehlasy „uriášovštější“ než jejich inspirace ... tak tohle je artrock jako řemen ... a stoupá výš a výš, i s flétnou ... Pavel přidává svoje výšky i do vícehlasů .. tohle bude asi vrchol alba, vystoupal ještě výš než Lučištník! ... škoda že tak rychle skončil ...
PTAČÍ SONÁTA – další Oldova věc, tentokrát stavbou trochu kantiléna bez rytmických zvratů a bohaté instrumentace předchozího kousku, zato se sláčiky ... No, není to můj šálek čaje, ale díky Oldově vlastní interpretaci a klávesám si ji vždy rád poslechnu. Trocha inspirace u Moody Blues, které mám taky rád ...
HREJ SE MNOU FAIR – závěrečný rytmický nářez v kopii slavné předlohy, klávesy zůstávají hodně dlužny, ale Rybář s Čarvašem jedou jako o život a Pokorný mi svým naléhavým zpěvem místy sedí dokonce víc než Byron! Smějova standardní kytara trochu (dost) v závěsu za Boxovým wah-wah, konec trochu ošizený, ale OSIBISA tenkrát nebyla v Brně k dispozici ... Tady se s originálem srovnávat dost dobře nedá (takoví GRIM SKUNK z Kanady tenhle flák zahráli opravdu s větším drivem, ale taky o dvacet let později ...) Ale Synkopy tady rozhodně ostudu (hlavně díky Pokornému) neudělali ... je to dvojka, DVOJKA, pane Plha.
Ještě druhá poznámka k obalu : zadní strana vinylu, možná díky poslední skladbě, dost inspirovaná zadní stranou obalu alba LOOK AT YOURSELF ve verzi UK/Germany.
Co dodat- prvotní rozpaky z „nedostatečné tvrdosti“, pociťované v době pořízení vinylu dávno překonány postupným objevováním dalších dimenzí a barev ... Oba covery jako původní důvod pořízení vinylu dnes shledávány toliko zajímavými „bonusy“ bez větší návaznosti na ostatní snímky. Zelený lučištník a Balón hudebně zcela srovnatelné s nejlepšími fláky UH, při kvalitnější instrumentaci potenciální zdroj nervozity Mr. Hensleyho.
Dnešní resumé – malá VELKÁ deska, za čtyři, tedy DOSTATEČNÝ důvod mít ji ve sbírce.
Pozn. : kdyby místo těch dvou coverů vytlačili ještě něco ve stylu Lučištníka a Balónu, je to pětka jak vyšitá !
» ostatní recenze alba Synkopy - Xantipa
» popis a diskografie skupiny Synkopy
Starr, Ringo / Ringo 2012
| 06.02.2012 Ringo je tu opat po dvoch rokoch. Lahulinky, prijemny, nicim neoriginalny album plny dobrej a poctivej muziky, spievany Ringovym prijemnym hlasom, sprevadzany spickovymi muzikantami. Spravna kolaz na pocuvanie a uvolnenie sa. Obcas citit Beatles z ery ked im to este klapalo. Ale ak niekto caka mimoriadny zazitok, tak potom sa tomuto CD vyhnite obrovskym oblukom.
» ostatní recenze alba Starr, Ringo - Ringo 2012
» popis a diskografie skupiny Starr, Ringo
Synkopy / Festival
| 05.02.2012
První album nejstarší československé bigbítové skupiny z Brna - Synkop 61.
Není to ale regulérní elpíčko, ale nešťastný kompromis, který Panton vytvořil zejména počátkem sedmdesátých let na albových paskvilech - tzv. LP speciál, což vlastně vůbec žádná elpíčka nebyla, ale nebyla to ani EP. Panton neměl vlastní nahrávací studio a po zvukové stránce je tento stav odrazem smutné reality. Nahrávka tohoto alba má mimořádně mizerný zvuk a přewhráváním na kvalitních aparaturách a reprobednách se tahle okonost ještě více potvrdila. Není to ovšem vina kapely, ale spíš normalizačních poměrů. Možná měl manažer kapely více tlačit v Praze na pilu, ale situace byla taková, že kapela byla ráda, že vůbec bylo možné natočit "něco víc" než jen singly a EP, které měly Synkopy 61 na svém kontě.
Zatímco Kuře v hodinkách a Barnodaj mají skvělý zvuk
(schválně mluvím o jejich albových souputnících), tady to bohužel totálně neplatí a kapelu to staví do nepříliuš lichotivé pozice.....
Nepíše si mi to snadno, protože se se členy kapely znám poměrně dobře a řekl bych, že je mezi námi jistá kamarádská shoda, ale i oni sami vědí, že je to pravda.....
Ze sedmi skladeb na tomto formátovém paskvilu bych akcentoval především skladby Oldy Veselého - LADY GODIVA, která mi zní na svou dobu hodně nadčasově - propojení vynikajících vokálů, cembalo a nadherné harmonické zázemí kralují a ŽÁRLIVÁ DÍVKA - která by klidně mohla být ozdobou anglických Hollies, protože má jasnou harmonickou strukturu a výtečnou melodickou linku s použitím dobře vybroušených vokálů.
Pochválím i Rybářovu skladbu CHCI DĚVČE STÁLÝ - tohle je jasný přímočarý bigbít prvního plánu, kytarista Petr Směja nsi tehdy pořídil profesionální wah wah pedál a tady prostě kváká jak jen může....
Jenom připomenu, že ĎÁBLOVÁ ZNÁMÁ je coververze hitu dnes už téměř zapomenutých britských Tremeloes, kteří u nás koncem šedesátých let vystoupili (tuším v Praze). V téhle kapele jsem také poprvé zaregistroval dvoukrký model elektrické kytary a tím jsem si je dodnes zapamatoval
(teprve potom jsem zjistil, že dvoukrký model používá i Jimmy Page, John McLaughlin, Denny Laine, Steve Howe nebo Mike Rutherford).
Píseň sólově nazpíval (za doprovodu ostatních) Pavel Pokorný a jeho vzrušený tenor se vám vryje do uší jako motorová pila.....
Desce dávám tři hvězdičky, další dvě desky demonstrují vyšší úroveň kapely a autorského zázemí, třebaže instrumentální mistrovství v bytostném slova smyslu zde příliš nenajdete.
Synkopy 61 stály především na vícehlasém vokálu a v tom neměly v Praze konkurenci (ani Rebels, ani Cardinals v tomhle ohledu lepší nebyli)
» ostatní recenze alba Synkopy - Festival
» popis a diskografie skupiny Synkopy
Within Temptation / Enter
| 04.02.2012
Melodická klavírní linka a jemné smyčce podbarvují vzletný hlas zpěvačky Sharon den Adel v úvodu první kompozice nazvané Restless. Pozvolna se hromadící napětí graduje ve hřmotný kytarový vstup, nad kterým již tak výborný vokál získává ještě větší naléhavost. Po tomto epilogu přichází Enter - a je to nástup jako hrom. V titulní skladbě se pěvecky prezentuje i kytarista Westerholt, growling obecně však není mým šálkem čaje, takže jeho vstupy příliš neocením (musím nicméně přiznat, že spojení jeho hlasu s etérickým vokálem Sharon den Adel jisté kouzlo má). Jemný úvod Pearls Of Light je pouze klidem před bouří, z vydrnkávané slupky se posléze vyloupne další výborný nářez. A jen houšť - Deep Within je asi nejtvrdší skladba na desce, zkreslené kytary a Westerholtův řev k sobě padnou jako ulité a já zjišťuji, že i growling se ve správné aranži dá bez újmy na duši poslouchat. Další skladbu Gatekeeper lze rozdělit do dvou částí - v první, instrumentální, dostávají dostatek prostoru kytary a klávesové nástroje, v té druhé si Westerholt a den Adel dopřejí pěvecko-growlingový duet (Sharon tu svůj hlas směřuje do mé oblíbené "jedovaté" polohy). Zbytek desky plyne v podobně příjemném duchu, žádného výraznějšího okamžiku už se nedočkáme (na druhou stranu, co by vlastně mohlo být výraznější než hromové kytary a do toho ječící Sharon), ale to zas tak nevadí, jakékoliv vybočení z linie vytyčené první polovinou alba by zde bylo spíše rušivé.
A tak končí prvotina holandských metalových symfoniků, vidím to tentokrát na čisté tři hvězdičky za příjemný metal, leč bez nějaké té hitovější pasáže.
» ostatní recenze alba Within Temptation - Enter
» popis a diskografie skupiny Within Temptation
Preston, Billy / That´s The Way God Planned It
| 04.02.2012
Billy Preston – dnes pravděpodobně zapomínané (neoprávněně) jméno vynikajícího hudebníka – varhaníka, klavíristy a zpěváka, který začal svou kariéru v polovině šedesátých let v USA, ale prakticky ve známost vešel svojí spoluprací s legendárními Beatles v závěru jejich závratné kariéry. Natočil řadu sólových alb a kromě toho spolupracoval i se slavnými Rolling Stones, jako doprovodný klávesový hráč na jejich koncertech, ale i jako instrumentalista na albech.
Sehnat album That´s The Way God Planned It bylo velmi obtížné. V Anglii při svých návštěvách jsem na něho neměl štěstí a kupodivu v dané době nebylo ani objednatelné, až později mi album sehnal kamarád trvale pracující v Londýně, který se vypravil do vytipovaného Music Storu s raritami a měl štěstí. Tím pádem album vstoupilo do mé sbírky a já se s vámi rád rozdělím o svoje pocity při jeho opětovném poslechu…
DO WHAT YOU WANT – klavírní téma otevírá první skladbu, do kterého se vkliňuje výtečně ohýbaný tón elektrické kytary, stručně úderné bicí nástroje a zakulacené tóny baskytary. Pracuje se zde s emocemi a dramatickým vokálem, který se spojuje s těžko čitelným harmonickým základem, ale akcentované nástupu hammondek, klavíru a kytaru znějí velmi nadějně, zvláště když jsou zde přítomna jména jako George Harrison, Eric Clapton a Ginger Baker.
I WANT TO THANK YOU – tady se ovšem vracíme na přelom padesátých a šedesátých let a můžeme se ponořit do zdravého modelu rhythm and blues amerického typu, kde nechybějí soulové ženské sbory a výtečně profilovaný vokální projev Billyho Prestona, poučený vzory jako byl Sam Cooke, Wilson Pickett nebo Ray Charles. Trubky jsou přítomny se svými břesknými přiznávkami a máme tady hudbu čistou jako horský pramen, ryzí jako drahokam a interpretačně rozpoutanou jako vzlínající plameny z ohně…
EVERYTHING´S ALL RIGHT – šlapavý rytmus nám nabídne další model hudby vycházející z kořenů kolem Tamla Motown se smíšenými perfektně seřízenými vokály a dusavými akcenty. Rytizovaná melodie má svou podmanivost, třebaže harmonicky se zde přešlapuje namístě, ale vůbec to nevadí a vnímáme další živočišnou prezentaci doprovázenou krátkými zbržďovanými úhozy do hammondek, nikdo nevyčnívá, dokonce ani vynikající zpěvačka Doris Troy, která má mna skladbě svůj spoluautorský podíl.
SHE BELONGS TO ME – tohle je ovšem coververze, ve které by asi málokdo hádal jako autora Boba Dylana. Preston základní téma dokonale přeoral a díky ženským sborům posadil do soulové polohy a nahrál sem filigránsky přesné party na temperovaný klavír. Zatímco Ginger Baker prošpikovává píseň docela zajímavými rytmickými obrazci. Doris Troy se sboristkami zpívá s velkým entuziasmem, což dodává skladbě nový žádaný rozměr. Fascinuje mě s jakou lehkostí, přitom suverénním podáním Preston ovládá klavír a koření tak celkový sound.
IT DOESN´T MATTER – dobře zaranžovaná skladba, ve kterté se pamatuji i na jednotku percussion, která posiluje rytmické základy, zatímco, playback hammondek dodává krátké sekané akordy, ale i rozostřené tremolo a baskytara a kytary mají zvláštní zastřený tón. Tohle je pořádně napumpovaná skladba energií a z každého tónu cítíte radost a odhodlání ze sebe vydat maximum. Prostě hra pro radost a ještě z toho vznikne kumšt.
MORNING STAR – praotec blues W. C. Handy posloužil se svou starobylou skladbou, kterou Preston na klavír pojednal skutečně velmi stylově. Je zde ona neuchopitelná jazzová ležérnost, bluesová lenivost, soulová živočišnost a ve spojení se smyčcovým backgroundem tak vzniká velmi emotivní píseň, která je schopna za jistý okolnosti člověku vrhnout slzy do očí. Aranžmá je velmi precizní a přesto není překošatělé a tak výsledný dojem vzbuzuje hluboký duševní zážitek. Umět takhle zahrát a zazpívat…. Asi by vám leželo u nohou a nejenom těch klavírních - mnoho žen, což je přání nejenom muzikantů, ale i nás posluchačů. Výtečný model.
HEY BROTHER – rytmicky dravější skladba s řadou melodických a nástrojových proměn. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že když Billy Preston tuhle skladbu komponoval, možná mu za nehty uvízlo něco z Hendrixova ztvárnění Robertsovy skladby Hey Joe. Tahle skladba je ovšem výrazněji ukotvena v soulu a také práce baskytary a bicích se pohybuje v jiných rovinách, třebaže mezihrové sólo na hammondky zase připomíná Jimi kytarové sólo. Možná jsou to jenom iluzivní pocity, ale už se jich nezbavím, ale zároveň Billyho potutelně nepodezírám z nějakého plagiátství, je to jenom pocit. Ano – I´ve Got A Feeling.
WHAT ABOUT YOU? – další výtečně pojednaná skladba. Má výrazné rytmické základy a ženské sbory a varhany s bloudivou baskytaru zde dělají opravdové divy. Skvělé a živočišně přirozené ztvárnění pocitů přenesené do hudební polohy neopakovatelným způsobem interpretace a pocitového souznění…
LET US ALL GET TOGETHER RIGHT NOW – Doris Troy autorsky opět kooperuje s Billy Prestonem a máme tady další propojování rhythm and blues se soulem ve výtečném formátu. Někdy v pozadí musel vést ruku Billymu famózní Ray Charles, protože jeho vliv je ve skladbě velmi čitelný. Doris Troy s dalšími sboristkami dělají to správné křoví a vy máte pocit, že byste se k nim chtěli nějakým způsobem připojit a být účastni na tomhle hudebním divadle…
THIS IS IT – tahle skladba začíná velmi zmateně. Jakoby se nechtěla sama od sebe rozjet, anebo že by přítomní hudebníci nemohli najít notové party… pak ovšem zpovzdálí zazní rázný nástup a píseň se rozbíhá vpřed. Pracuje se zde se základním motivem, na který se nabaluje veškerá interpretační síla a George Harrison se občas hlásí umírněně zasunutými tóny své kytary, hlavní slovo mají ovšem hammondky a sborový zpěv.
KEEP IT TO YOURSELF – klasický model amerického vnímání soulu s dotekem gospelu a rockovou úderností. Takovou hudbu dělal v USA například i Leon Russell a v Británii třeba Joe Cocker. Houkavé sbory a dechové přiznávky se spojují s klavírními party a rozpumpovanou rytmikou. Krátké, ale dostatečně přesvědčivé.
THAT´S THE WAY GOD PLANNED IT (Parts 1 & 2) – závěr patří podle mého názoru k jednoznačnému vrcholu alba. Myslím, že každý hudebník touží napsat Svoje Vrcholné Autorské Dílo. Nechci si hrát na proroka, ale řekl bych, že právě v téhle skladbě se to Billy Prestonovi podařilo. Při poslechu mi leze mráz po zádech. Stupňovaná harmonie a výtečné unisono baskytary a varhan a v mezihře hraje Preston famózní solo na hammondky, a sekundují mu k tomu George a Eric. Kouzlo nechtěného! Duchovní obsah textu posiluje interpretační mimořádnost zpěváka a sboristů a máme tady skladbu plnotučného charkteru bez přísad a barviv. Eric Clapton svoje ohýbané tóny nadzvedne nad George, které nezůstává pozadu a tohle téma je živeno pořádnou porcí energie, kde se hudebníci vzájemně hecují k instrumentálnímu vybouření, včetně dunivých basů KLause Voormanna a bubenických breaků Gingera Bakera… Famózní zážitek!
Billyho Prestona jsem zahlédl poprvé ve filmu Let It Be, kam ho přivedl do mrazivé atmosféry George Harrison. Preston působil mezi hudebními hvězdami trochu nejistě (kdo by se taky v té době mezi Lennonem, McCartneyem, Harrisonem a Starrem cítil silný v kramflecích, že?), ale až do té doby, než usedl za varhany Hammond a za elektrické piano Fender-Rhodes a rozbalil výtečná minisóla a spojovací muzikantské můstky. Tehdy se objevil termín, „Pátý Beatles Billy Preston“. Zaregistroval jsem ho na singlu Get Back / Don´t Let Me Down, ale i ve varhanních pasážích na albu Let It Be…..
Moc se mi líbilo jeho až příliš krátké sólo na hammondky ve skladbě I Got The Blues od Rolling Stones na Sticky Fingers a především jeho prezentaci na Koncertu pro Bangladéš ve skladbě That´s The Way God Planned It…. Dnes si uvědomuji, že podnět sehnat jeho regulérní album nebyl dán ani tak samotnými Beatles, jako právě touhle skladbou…..
Pak jsem ho na dlouhá léta ztratil ze zřetele. Byl jsem překvapen, že na zprofanované Bratislavské lyře 1982 ho ve svém pásmu přizvala ke koncertnímu show Helena Vondráčková a Billy zazářil svou hrou a zpěvem a tuším, že nasadil Get Back a The Long And Winding Road…. dávno tomu. Billy Preston už bohužel také předčasně odešel do hudebního nebe, ale jeho hudba má pořád onu emocionální sílu a dravou energii a já se k ní rád vracím, třebaže album má hodně kýčovitý obal jako z estrádního show, zatímco jiná alba jsou na tom po téhle stránce mnohem líp a vyjadřují jasnější výtvarný názor vnitřně více propojený se soulem, blues a jazzem. Jsem na půli cesty mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale závěrečný song měl přesvědčil, že jednoduše přidám…..
» ostatní recenze alba Preston, Billy - That´s The Way God Planned It
» popis a diskografie skupiny Preston, Billy
Rovescio Della Medaglia, Il / Contaminazione
| 04.02.2012
Kto by to bol povedal, že ohučaná kapela Il Rovescio Della Medaglia dokáže z roka na rok opustiť svoje počiatky a vrhne sa na classical rock? Nikto. A predsa sa tak stalo. Hudbu ovládol novo prijatý klávesák, ktorý sa rozhodol, že vytvorí album plný ochrany životného prostredia na Bachom ovplyvnenej hudbe. K ruke si prizval orchestrálneho guru talianskej scény argentínskeho pôvodu, istého Bacalova a mohlo sa ísť na to.
Prvé, čo udrie do uší, je priezračný zvuk. Úvodný nástup Absent for this Consumed World jasne dokazuje, že klávesy ovládli priestor. Skvelý virbel oznámi, že na radu príde Ora non ricordo piu. Zaváňa kráľovskmi dvormi, jemný spev je prekvapením. A zďaleka nie posledným. Ťažkotonážny hard rockový rif nemá chybu, so zakomponovaným ákaním znie ako niečo od Queen, ale iba na chvíľku, kríženie hard rocku a jasne klasicistických klávesov nemá chybu. A ten zvuk! Na tak krátku plochu je tu pretlak motívov, chápem to art rockerské nadšenie. Klávesák sa predvedie v úvode Il suono del silenzio, čo je inak tiež parádna hard rocková jazda so spevnými vsuvkami. Keď sa ozvú sláky, čembalo , husle, je z toho zrazu "Baroko", ale len do chvíle, kým sa kapela zasa poriadne emersonovsky nerozpáli. Plynulé prejdenie do slákov Mi sono svegliato e... ho chiuso gli occhi zjemňujúce beztak jemný spev je fasa, nálada ako z koncertu klasiky sa nedá neobdivovať. Do toho zapadá aj gitara a následné klávesové šumenie. Rázna Lei sei tu Lei nemá chybu, ako všetko, čo dosiaľ zaznelo, ale túžil som to vyzdvihnúť. Klavírna vsuvka La mia musica preteká emóciami, vystrieda ju krehký tichý spev, som namäkko. A tie sláky! Gýč bez hanlivého významu by mohol znieť takto. Tichobôľna vsuvka Johann je vystriedaná po gajdách znejúcimi klávesmi (tipujem) v Scotland Machine, opäť sa strieda orchester a nabudená kapela. A tá sa miestami vypne k parádnym hard rockovým pasážam, ktoré sa po tichom úvode vybujačia v Cella 503. Zakončí to chrámový organ a nastúpi titulná skladba Contaminazione 1760. Tá si vlastne iba krátko zapiští i zafúka na flaute a následne prenechá priestor najparádnejšej hard rockovej skladbe na albume - Alzo un muro elettrico. Jasné, tichá medzihra a až džezová vsuvka nemôžu chýbať. Ako sa na albume stalo zvykom, opäť sa plynulo prejde do ďalšej pokojnej medzihry Sweet Suite, ktorá, neprekvapivo, vygraduje až do spevu a prejde do záverečnej La grande fuga . Husle vystrieda hard rockové vyhrávanie v stopkách i bez nich, parádne vygradovaný záver je jednoducho na svojom mieste.
Toto je jeden z najlepších classical rockových albumov, aké som kedy počul. Milujem ho.
» ostatní recenze alba Rovescio Della Medaglia, Il - Contaminazione
» popis a diskografie skupiny Rovescio Della Medaglia, Il
Robert Balzar Trio / Overnight
| 04.02.2012
Tuto skvělou skupinu jsem měl možnost slyšet v jednom jazzovém klubu v Praze. Čekal jsem cokoliv, ale rozhodně ne takový "nářez".
Jde o velmi moderní jazz, který moc nepřipomíná bopové evergreeny, spíš si při poslechu vzpomenu na jazzovou scénu New Yorku v 90. letech.
Album si drží neskutečnou dynamiku a okouzluje posluchače v každé skladbě. Ať už je to svižná Green Dolphin Street, melancholická Lady Behind the Windows nebo pohodová Ben-In-Jam.
Rozhodně doporučuju všem, kdo mají zájem o kvalitní hudbu a je jim jedno, že se nenachází zrovna v tom žánru, který nejvíce poslouchají.
Dal bych 3-4 hvězdičky, protože je toto CD přecejenom daleko od zaměření tohoto webu, ale přivřu oči ze dvou důvodů:
1/ Propagace je potřeba
2/ Ten koncert byl famózní a dokonce jsem s nimi po něm i mluvil. Budete-li někdy mít příležitost vidět tuto skupinu naživo, rozhodně neváhejte!
» ostatní recenze alba Robert Balzar Trio - Overnight
» popis a diskografie skupiny Robert Balzar Trio
