Velvet Revolver D-A-D Mediterranea Screaming Trees Rohmer Pavlov's Dog Island Russia Christmas Bobel

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Blue Öyster Cult - Heaven Forbid

Blue Öyster Cult / Heaven Forbid (1998)

horyna | 4 stars | 19.01.2017

Deset let, přesně takovou dobu nevydali ústřičky novou desku. Když spolu byli ve studiu naposled, psal se rok 1988 a ve světě letěla snad každá hudební formule, ta jen trochu víc líbivá šla maximálně na dračku, hudba byla šik a velice populární vývozní artikl, na kterém bohatl kde kdo, velké firmy pak především. S deskou Heaven Forbid stojí rázem ta ne úplně stejná parta lidí na novém startu, kolem nich duní alternativa a znovuzrozený punk se dere o místo na slunci. I televizní stanice jdou tomuto naproti, aby kapela neporostla mechem a dinosauří šupiny nemusela oškrabávat pořádným lovečákem, svůj sound značně zmodernizovává. Aby také ne, k smíchu a ostudě by směřovali pisálkovské uštěpačné příspěvky mluvící o kapele, potažmo albu jako o mrtvém zboží.
Ovšem chyba lávky, materiál který kapela toho roku předkládá vyrazí dech jak letitým příznivcům kapely, tak novým zvědavcům toužícím dozvědět se o zvláštním jménu tohoto souboru (i okultní textové tématice je doprovázející) mnohem víc. Síla, osobitost a energie nahrávky je přinejmenším překvapující a nečekaná, na stranu druhou vítaná a oslavovaná. Prostě a jasně, tenhle materiál má tah i originální střih, navíc léty opodstatněné renomé kapely dokáže uštědřit pěkný direkt okolnímu světu.

Rozjezd formule s nápisem See You in Black a B. O. C. identifikuje jen málokdo, napoví pouze hlas Erika Blooma, zvláštní jiskřící metalova příchut je přítomna.
To Harvest Moon- už rozkvétá do barevneho spektra příznačného právě pro tyto amiky, jde o pěknou vícehlasou pohodovku.
Další riffostroj Power Underneath Despair a vzletná čtverka X Ray Eyes- s vlivy Rush, které vévodí hra na španělky a dominantní práce s vokály.
Hammer Back- nic objevného, pouze nejtvrdší položka desky.
Damaged otevírá druhou půli, která ubírá na tvrdosti, ale ne z tempa. Právě tahle perlice kombinuje fusion a rock, nutno podotknout, velmi slušně.
Cold Grey Light of Dawn- přijíždí s dojemným kytarovým sólem, vykazyuje stabilní melodiku i nápady.
Závan country se ozve v Real World a Live For Me- symbolizuje hravost a nápaditost, vraci tak kapelu do zlatých 70 let.

Poutavý cover alba a příjemný a nečekaný návrat, návrat do doby, kdy podobní dinosuři neměli zrovna na růžích ustláno. 4,5*

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Heaven Forbid
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult

Puhdys - Far From Home

Puhdys / Far From Home (1981)

jirka 7200 | 4 stars | 18.01.2017

V Evropě jsou Puhdys na vrcholu - jsou žádaní v komunistickém východním bloku, tak i v kapitalistické cizině. Turné střídá turné a přichází nápad na proražení na anglický mluvící trh. Proto Puhdys balí kufry a odjíždí do Anglie, kde v Ridge Farm Studiu pod producentským dohledem ne ještě tolik známého Colina Richardsona (produkoval později stovky alb - např. namátkou Exploited, Napalm Death, Fear Factory či Carcass) natáči desku "Far from Home".

Je zajímavé že se Colin i podílel na přebásnění některých textů do angličtiny. Můžeme porovnávat, jakým způsobem byla tato deska smíchána oproti originál nahrávkám a jak by Puhdys zněli, pokud by standartně zde nahrávali. Ale abych si sednul na zadek z anglické verze, to ani náhodou. Dal jsem si práci a porovnával jsem každou jednotlivou skladbu s originálem a až na pár dílčích detailů, kdy se mi v anglické verzi líbila o trochu lepší separace nástrojů, nebo jiný poměr hlasitosti mezi jednotlivými nástroji, tak musím jednoznačně pochválit originál verze.

Je zvláštní si uvědomit, že ve stejné době ve stejném studiu natáčel Ozzy Osbourne svou desku "Diary of a Madman" a s Anglii začíná hýbat NWOBHM.

Jako bonus Puhdys na desku přidávají svoji verzi "Highway Star" od Deep Purple "Hell Raiser" od Sweet. Do světa s touto deskou Puhdys díru neudělali, otázkou je, zda to nebylo podivnou dramaturgií při výběru písní, protože to byl pěknej mišmaš.

» ostatní recenze alba Puhdys - Far From Home
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - Jubiläumsalbum

Puhdys / Jubiläumsalbum (1989)

jirka 7200 | 2 stars | 18.01.2017

Puhdys - Jubiläumsalbum 1989 vyšlo jako rozlučkové dvojalbum, před plánovaném ukončením působení skupiny - první deska obsahuje cover verze světových hitů Uriah Heep, The Kinks, Led Zeppelin, Deep Purple a dalších. Já osobně nerozumím vydáním cover alb, pokud to není nějaké Tribute album. No a druhá deska je výběr hitů Puhys, obvzláštněná tím, že některé písně jsou nahrány dalšími skupinami z NDR - Berluc, Rosalily a pod. Tam mě zaujala kapela Amor and The Kid s jejich verzí "Geh zu Ihr" - to je vtipný, i Helga Hahnemann se svojí verzí "Rockerrente". Výborná je i předělávka skladby "1992" od západoněmeckých kolegů The Lords, kteří s nimi jeli turné.

Poslední nahrávka před pádem režimu. Natáčelo se již v soukromém studiu Meyera a Birra, kteí si nahrávku i vyprodukovali.

» ostatní recenze alba Puhdys - Jubiläumsalbum
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Caravan - In the Land of Grey and Pink

Caravan / In the Land of Grey and Pink (1971)

steve | 5 stars | 18.01.2017

Caravan a tzv. Canterburská scéna byli v dobách daleko dávných synonymem jisté umělecké vyzrálosti a zárukou kvality. To už je sice pradávno, ale zbyla tu po ní spousta významých hudebních děl a tohle je svým jedinečným způsobem možnou vlajkovou lodí pro ostatní. Tolkienovské inspirace, atmosférické ztvárnění obalu, jedinečná zvukovo malebná kulisa a především velice citlivá a vláčně jemná instrumentální aranžmá, umožňují se do hudby Caravan krásně položit a nasávat její chutě.

Harmoničnost se tu vznáší, vzdouvá a přeletuje jako hejna divokých hus a archaický zvuk se podílí na otisku vracející časové prodlevy někam o dvě, tři století nazpět. Klukům jde o to, vytvořit speciální atmosféru, díky které se dá jejich hudba snadnějc identifikovat a na této placce se jim to opravdu podařilo. Expeimenty s psychedelií a jazzem naznaly pokrokových rozměrů a plně se etablují v muzice jako je tahle.

Garantuju, že takovou Golf Girl si budete broukat od prvních chvil co ji uslyšíte a zamilujete, je totiž přenosně nakažlivá. Ještě hodnotnější je pro mě její následovnice Winter Wine snoubící citlivé aranžmány a smysl vymyslet parádní melodie. S Love to Love You (And Tonight Pigs Will Fly) nemám problém a titulovce In the Land of Grey and Pink náleží čestné místo i díky stylovému klavírnímu výstupu vně. A pak je tu divotvorná cesta napříč exotickou krajinou Nine Feet Underground, kterou se nepřísluší popisovat, její poslech vám napoví a zavede do oblastí tolik vzácných, že rockové srdce rádo a často zaplesá.

» ostatní recenze alba Caravan - In the Land of Grey and Pink
» popis a diskografie skupiny Caravan

Puhdys - Neue Helden

Puhdys / Neue Helden (1988)

jirka 7200 | 2 stars | 18.01.2017

Pokračování utajovaného rozhovoru členů Puhdys na politbyru :

„Tak soudruzi, měli jste kliku, většinu toho, na čem jsme se domluvili, tak jste na desce Ohne Schminke splnili s velkou oddaností, že ty písně budou tak hrozný a že se takto ponížíte, to jsem ani já nečekal. Jen jste mi trochu nadzvedli mandle s ím anglickým názvem – prej protiválečná píseň – počkejte napsal jsem si to : Make Love, Not War – no soudruzi, to naznačujete, že i někdo v USA brojil proti válce ? A s kytkama v ruce ? Doufám, že je policie pořádně rozehnala obuškama a vodními děly. Teda, co to kecám, oni vlastně bojovali proti válce – ale sexem ? Divný.

No prostě udržujte stejnej kurz, jako na předešlé desce, protože soudruzi, tady v NDR to poslední dobou je nějaký politicky nestabilní. Jo na ten obal s dětma v americkejch a ruskejch plenkách zapomenňte, to by se mohlo brát jako provokace. To vyjde maximálně na západě, u nás v NDR zvolíme jen jednu barvu, třeba zelenou, to je hezká barva,no ne ? "

_______________________________________

Přes bezkonfliktnost nahrávky je slyšet hlavně textech ta bezvýchodnost, únava a touha po svobodě. I hudba je stále, jako na předešlé desce bez nápadu, invece. Většina členů má své kšefty mimo skupinu a ke 20 ti letému výročí hodlají ukončit činnost. Jedou poslední turné s českými Turbo a západoněmeckými Lords.



» ostatní recenze alba Puhdys - Neue Helden
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - Ohne Schminke

Puhdys / Ohne Schminke (1985)

jirka 7200 | 1 stars | 18.01.2017

Přepis utajeného rozhovoru členů Puhdys na politbyru před natáčením této desky :

„ Tak soudruzi, posaďte se, blíží se natáčení vaší nové desky, tak bychom si měli trochu popovídat. Trochu jsme Vás soudruzi ztratili z očí a vy hned uděláte něco po svém. Mysleli jsme, že jste již za ta léta, co obrážíte ty spousty mírových a stranických festivalů, že tak nějak, už myslíte, tak nějak „po našem“ a jen naši soudruzi ze StaSi jen na minutu polevili, tak vy dáte na desku takové bláboly - třeba „Nechci zapomenout..“ – na co nechcete zapomenout, soudruzi ? Na bídu, nebo na hlad? Na fašisty ? Kdo sundává z náhrobků cedulky ? Když jsou to opuštěný hroby a je málo mědi, tak pro by se nesundavaly ? Ale soudruzi, co vám tady vysvětluju… prostě jste si to pěkně posrali. Ale ukážeme vám pro jednou, ale naposled! - tu naši vlídnější tvář. Nezavřeme vás v Bautzenu, nenecháme vám zabavit devizový konta, ani nepůjdete do dolů.
My se totiž s váma nebudeme špinit, ještě by to lid obrátilo proti nám! Teď půjdete a poserete si to u lidí sami – natočíte desku, kde budou jen samý popový cajdáky s automatickým bubeníkem, ale naprosto pomalý, jak do tanečních do eldéenky v Sonnensteinu v Pirně. Ne žádné dobré písničky na akustickou kytaru, které tady soudruh Birr tak umí, ale prostě odporný německý popový sračky s klávesama . Ale bacha, ty svý elektrický kytary do studia vůbec nenoste, nebudete je totiž potřebovat. Všude jinde ve východním bloku kapely přitvrzujou zvuk, vy ale vyměknete, aby jste si pamatovali, že slovo Německo je v textech je tabu, rozumíme si soudruzi ?!
A tomu vašemu bubeníkovi přistříhneme křidýlka, na nový desce si nezahraje a zkrátíme mu diety, když tak šaškuje a tahá do kapely nějakou novou německou vlnu, nebo co.“
„Jo a ještě k textům – ať vás ani nenapadne něco ještě kritizovat. Budou to jen songy o rodičovské lásce, takový text tam dejte vícekrát, nějakej text o lásce k soudružce, o tělesné postižené, popřípadě o tancování, pak se taky můžete v pár textech vychválit, jak milujete rock n roll – haha, a taky něco proti válce, ať máte do zásoby na další mírové festivaly na Kubu.“

Tak a teď vypadněte a před příští deskou si to zhodnotíme – tak Ttschüß!"

» ostatní recenze alba Puhdys - Ohne Schminke
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Beatles, The - Live At the Hollywood Bowl

Beatles, The / Live At the Hollywood Bowl (2016)

jiří schwarz | 5 stars | 18.01.2017

Klasický koncertní živák „The Beatles At the Hollywood“ Bowl, vydaný v roce 1977,“ byl prostý třístopý záznam 3 koncertů, jednoho z r. 1964 a dvou z r. 1965, který producent George Martin (nedávno zesnulý) zremixoval, očistil, jak to šlo (moc ne) a vydal, jelikož kapela neměla oficiálně vydaný jediný ze svých koncertů. Krátce po vydání mi to přátelé poslali z Anglie, já byl zcela nadšený – a pak to zklamání při poslechu. Zvuk kapely byl jakoby „zahalovaný“ v dominantním řevu teenagerských fanynek. Zdálo se mi, že i vokálně trochu ujížděli, bylo jasné, že neměli odposlechy a navzájem se neslyšeli. A tak bylo pro mě dvojalbum s 27 písničkami (vlastně méně, některé byly zaznamenány 2x z různých představení) sběratelským kouskem, který jsem moc neposlouchal. Petr Gratias na to napsal dost zdrcující kritiku a dal 2* (já bych dal 4, protože muzika to byla čerstvá, skvělá, a přelomová, byť mizerně nahraná). George Martin jako poznámku na obal k tomu napsal: „Ti z nás, kteří měli tolik štěstí a mohli být přítomni na živém koncertu Beatles [...vyjmenovává města... ], budou vědět, jak vzrušující, jak ojedinělá byla ta představení. Nebyl to jen hlas Beatles, bylo to vyjádření mladých lidí světa.“ (Tato věta se ocitla i na zadní straně obalu nynějšího CD.) Ano, je to jakýsi generační manifest, zde zachycený. Pro úplnost, v r. 1983 vyšla rozšířená verze (o které diskografie zde na Progboardu zatím mlčí), pojmenovaná „The Complete Hollywood Bowl,“ obsahující 41 stop (včetně rozhovoru s Johnem a Ringem + záznam z tiskovky).

A teď konečně k recenzovanému CD, vydanému v 9. 9. 2016 (jako doprovodnému materiálu k současně uvedenému filmu „Eight Days a Week“). Jmenuje se, pro odlišení, malinko jinak: Live At The Hollywood Bowl (zde navíc v titulu to „Live“). V Capitolu, který v USA vždy vydával LP britského EMI/Parlophonu, našli teprve v roce 2012 (!) mastery z uvedených koncertů, opět třístopé. Svěřili je Gilesovi Martinovi (synovi George), a ten je postupně zremasteroval pomocí techniky r. 2016. Celkem zatím jen 17 stop, z toho poslední 4 vystupují jako „bonusy“ (včetně málo známé You Can’t Do That). Jen moc nerozumím, proč CD končí Baby’s In Black, proč není na konci přece jen větší pecka. Celkový výsledek je ale nesrovnatelně lepší, než remaster otce s pomocí techniky r. 1977. Najednou vokály i instrumenty vystupují dopředu nad všudypřítomné pištění fanynek. A nejednou tady máte místo koule hluku koncert party dvacetiletých+ kluků, kteří mají odvahu dělat svou muziku před 17ti-tisícovým davem holek, o kterých Lennon při interview řekl, že přišly, spíš než je poslouchat, je milovat. Najednou oceníte tu rockovou přímočarost, spontaneitu, drive, i ty vícehlasy jakoby líp ladily, než jak zachyceno na verzi z r. 1977, byť jde znovu o mono nahrávku. Myslím, že podobné rockové koncerty svět do té doby nezažil. Nová, mladá hudba generace, která si přetvořila r’n’rollovou klasiku k obrazu svému. Mám dojem, že jsou rokáče určitou bytelnou kostrou, základem těch živých představení, už úvodní Twist and Shout je strhující. Najednou je to všechno o především o muzice, a nejen o záznamu beatlemánie.

Posluchači, kteří hodně dají na kvalitu záznamu, budou asi zklamáni – o tolik zase tohle album, ve srovnání s tím z r. 1977, lepší není. Ale pro mě je to velmi zřetelný a vítaný pokrok, konečně jsem si mohl opravdu užít megakoncert Beatles. Tudíž pro mě koupě tohoto CD stála za to. Dávám svým miláčkům 5*.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Live At the Hollywood Bowl
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Riverside - Second Life Syndrome

Riverside / Second Life Syndrome (2005)

john l | 3 stars | 17.01.2017

Druhou desku Riverside hodnotím v kontextu diskografie kapely jako nejslabší. Ne že by se snad jednalo o vyložený propadák, nebo jeho kvalita šla oproti prvnímu záseku rapidně dolů, to ne. Ale přibylo drsných metalových šmirglů a schizofréní (rozkrájené) napětí na mnoha místech eskaluje do těžko snesitelných, nervy drásajících ploch. Pro mě jsou nejsnáze stravitelné a k vyzvednutí hodné tyto tři skladby: smyslně rozkvétající trojka Conceiving You, šestá pomalá I Turned You Dow a titulní progresivní veleepos. U zbytku mám problém s částečným bolehlavem, který mě v určitých pasážích nedělá dobře. Naštěstí pro mě je na obzoru třetí pokračování a to je jiná lahodice.

» ostatní recenze alba Riverside - Second Life Syndrome
» popis a diskografie skupiny Riverside

Santana - Abraxas

Santana / Abraxas (1970)

horyna | 5 stars | 17.01.2017

Skřížit cestu s kytarovým hero Carlosem Santanou, se mi po celou mou hudební pouť dosud nepoštěstilo. Nikdy mě jeho osoba ničím neimponovala a těch pár hudebních útržku které jsem zaznamenal, ve mě žádnou objevitelskou chuť neprobudilo. Ba naopak, pod jakýmsi vnitřním tlakem nepříliš zjevných simpatií k této osobě, jsem se jeho hudbou zabývat nikdy nijak nehodlal. To vše až do doby, než na tyto stránky dorazily v jeden den dvoje recenze od pánů Martina H (na desku debutní) a EasyRockerovu (na třetí album). Vše poté stvrdil opět Martin s deskou Abraxas a nemalý podíl na mém zájmu mělo i dostatek povzbuzujících komentářů pod těmito alby. Navíc v první polovině roku minulého mistr vydává svou novinku, která tu rovněž rozvířila oblast zájmu.

Podle kladného hodnocení vychází dlouhodobě ze Santanových desek jako nejlepší právě Abraxas, tudíš má volba byla jasná, navíc hit v podobě Black Magic Woman / Gypsy Queen nešlo neznat a do obliby se zařadil velice pružně. Zprvu mi internetový vzorek alba po chuti úplně nebyl, desku jsem po několika pokusech s menším nezájmem odložil, abych se k ní po zhruba tří měsíční distanc opět vrátil a ona už napevno polapila svého nového pána.

Často mi při jejím poslechu hlavou probleskne myšlenka, že spíše než o kytarovou desku, jedná se o album na němž je především precizní souhra v perkusní oblasti tím hnacím motorem a originální silou tvořící tyto pozoruhodné skladby a rytmy. Už svůdné východní ornamenty v Singing Winds, Crying Beasts- které okolo vás proplouvají, objevují se a zase mizí mě s pár poslechy doslova učarovaly. To že tolik výjmečná Black Magic Woman / Gypsy Queen je z repertoáru jiné kapely a ne kytaristovi mě hodně překvapilo, originál neznám, ale pochybuji že mi se mi líbil tolik jako verze tato. Na Oye Como Va jsem si musel zvykat nejdéle, s iritujícím způsobem frázování vlastně bojuji dodnes:-) To u perkusní rytmické smršťi Incident At Neshabur už si zase pěkně chrochtám. Do písně Mother's Daughter má rock jako implicitní subjekt snahu zasáhnout o malinko víc a myslím že je to příjemná spruha, stejně jako melancholický kytarový nářek během sedmé, skvostně plynoucí Samba Pa Ti- neskutečně to překrásné věcičce. Rolieho zkreslený vokál při Hope You're Feeling Better mi evokuje Lakeův mašinkami hnaný vokál na deskách King Crimson s ne nepodobnými kytarovými výjezdy. No a závěr s El Nicoya- to je pralesní bubínkovo rytmická změť, která mi zas tolik radosti nedělá.

Chápu Santanova obrovského invenčního ducha, který tímto albem proplouvá jako indiánská kánoje džunglí někde v hloubi pralesní amazonie.4,5*

» ostatní recenze alba Santana - Abraxas
» popis a diskografie skupiny Santana

Puhdys - Live im Friedrichstadtpalast

Puhdys / Live im Friedrichstadtpalast (1979)

jirka 7200 | 5 stars | 17.01.2017

Během roku oslav desetiletého působení Puhdys na scéně byly zaznamenány čtyři zcela vyprodané koncerty na největším evropském pódiu v berlínském Friedrichstadtpalastu a z výsledného materiálu se setříhal materiál na toto živé dvojalbum - první natočené živé rockové album v NDR. O tomto záznamu nelze mluvit jinak, než v superlativech - úžasná, přimo hmatatelná atmosféra rockového svátku, z které mrazí i dnes, bezmála 40 let po vydání této desky. Na obrovském úspěchu tohoto dvojalba měl samozřejmě velký podíl výběr zahraných písní. Nezazněly jen již téměř zlidovělé folk rockově zabarvené skladby typu "Alt wie ein Baum" či "Lied für Generationen", ale hlavně dostaly velký prostor právě ty rozmáchlé a členité skladby ve space rockovém stylu, kde jejich syrovější živé provedení ještě umocnilo jejich vyznění. Jednalo se hlavně o oba díly "Ikarus I" a "Ikarus II", "Sterne verspäten sich nie" a samozřejmě "Perlenfischer" a také "Reise zum Mittelpunkt der Erde". Tyto skladby se bez pochyb u mne řadí v space rocku, či space hard rocku na stupínky nejvyšší.

Závěr koncertu dává prostor komornějším skladbám, jen bych raději na tomto záznamu raději slyšel nějaké původní songy Puhdys, místo těch rock ˇn ˇrollových vsuvek, ale vzhledem k úspěchu desky "Rock´n´roll Music" je to pochopitelné.

Jen pár poznámek na okraj : tímto záznamem jsme se museli rozloučit s bubeníkem Gunterem Wosylusem, který po deseti letech řady Puhdys opustil.

Jen pro zajímavost - toto dvojalbum vyšlo i v ČSSR v roce 1980 u Supraphonu, oproti německému vydání uvnitř chyběl plakát :-)

V roce 2009 vyšel tento záznam v reedici u firmy SONY jako dvoj- CD.
Dynamický rozsah je jen DR8. Objevil jsem však zajímavou věc - v roce 2001 vyšlo dvoj CD u firmy Unionton s DR12 a deska je trochu jinak smíchaná - jednotlivé nástroje jsou ve stereobázi posunuty a někde je pozměněn trochu poměr hlasitostí mezi jednotlivými nástroji.

» ostatní recenze alba Puhdys - Live im Friedrichstadtpalast
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Winery Dogs, The - Hot streak

Winery Dogs, The / Hot streak (2015)

john l | 5 stars | 17.01.2017

Několik důvodů proč využít pošťáka (raděj pošťačku) k tomu, aby použil váš zvonek v případě, že bude v ruce držet balíček s tímto pokladem:

1)kouknete do booklítu a seznam jmen vám musí našeptat že tady půjde o těžkou profesionalitu.

2)Richie Kotzen-zpěv, kytara: tenhle chlápek neuvěřitelně vokálně dospěl a profesně i kytarově vyrostl. Možná že dokonce i předrostl většinu svých suputníků, kterým dnes ukazuje záda. Umělecky se na svých asi dvaceti sólovkách parádně vyprofiloval, v posledních letech hraje jako pán bůh a krom klasického hard-rocku v pohodě zvládá i blues (hlavně na svejch sólovkách), funky, nebo jazz. Jeho charismatický hlas poznáte mezi stovkama jinejch, pracuje s ním, střídá polohy a barvy a dokáže jím své skladby slastně provonět.

3)Billy Sheehan-basa: kdo by nechtěl mít v kapele takového pohodáře a zároveň absolutního profesionála zpoza tlustých strun. Chlápek co perfektně ovládá nazvučení svého nástroje, je slyšet vždycky a všude, vlastně supluje druhou kytaru a odvádí mistrovskou práci.

4)Mike Portnoy-bicí: připadne mi, že Mikeovi víc sedne rock, než prog. Úplně se tu rozzářil, kapelu žene nezkrotnou energií kupředu, jeho hra je emotivní a stále vynalézavá. Vidím americkou highway jak po ní běží malinkatý Mangini a za ním chvátá obr Portnoy s velikananánskýma botama posetýma patnácti centimetrovýma hřebama a krutě ho nakopává do zadní části těla. Kdysi jsem ho na Labrieho sólovkách hodně obdivoval, kdysi. Jo jo, měli divadelníci Portnoye poslechnout a dát si pauzu, mohli se vyvarovat nuzným dílům z přítomnosti.

5)***- jen a pouze skladba Captain Love

6)****-Hot Streak, The Bridge, War Machine

7)*****- zbytek alba je hard-rocková smetana současnosti, vypichnu jen dvojičku a to hitovou singlovku Oblivion

>> odkaz

a mou nejoblíbenější Devil You Know, kde to Kotzen žene do výšek a zpívá tak, že se mě podlamujou kolena a euforie dosahuje za horizont

>> odkaz

Včerejší večer a do něho buráceli The Winery Dogs svou druhou peckou Hot Streak, to byla pořádná jazda. Ještě teď se mě ježí...

» ostatní recenze alba Winery Dogs, The - Hot streak
» popis a diskografie skupiny Winery Dogs, The

Petra - Double Take

Petra / Double Take (2000)

luk63 | 4 stars | 17.01.2017

Deska, která ve své době (vyšla roku 2000) budila přinejmenším rozpaky fanoušků kapely Petra, i když kritika ji přijala s nadšením a album obdrželo o rok později cenu Grammy.

Jde totiž, až na dvě novinky, o kolekci starších písní, které byly tzv. překopány. Odstraněn byl rockový říz, tempo občas mírně opadlo a aranžmá přizdobily smyčce - něco na způsob unplugge alba bylo na světě. Zlí jazykové dodnes tvrdí, že proto, aby se kapela co nejdříve vyvázala ze smlouvy s vydavatelstvím.

Na CD nechybí nejlepší písně z minulosti, mezi něž já osobně počítám především ´The Coloring Song´ (z alba Never Say Die 1981), ´Beat the System´(ze stejnojmenné LP 1985) nebo ´Creed´ a ´Beyond Belief´(z alba Beyond Belief 1990).

Ačkoliv i já byl po zakoupení CD v roce jeho vydání zklamán, že mé oblíbené Petře dochází dech a invence, a proto vydala trochu nadbytečnou věc, s odstupem sedmnácti let musím přiznat, že jsem si Double Talk oblíbil. Hodnotím ho jako dobré a kvalitní - za 3,5. Pro potřeby zdejšího hvězdičkování půlku přidávám.

» ostatní recenze alba Petra - Double Take
» popis a diskografie skupiny Petra

Arena - The Unquiet Sky

Arena / The Unquiet Sky (2015)

horyna | 4 stars | 16.01.2017

Kapela Arena už na mne v poslední době nepůsobí tak originálně a dominantně, jako ještě před pár lety. Směrem k desce Contagion pomalu stoupala po strmých schodech vzůru k nebesům, mezi nedotknutelné. Na Pepers Ghost už následovala malá odbočka k metalovějším břehům, ale myslím že tento úkrok stranou se také povedl. S novým zpěvákem a deskou předposlední jsem zase nalezl novou životodárnou energii v jejich pojetí a i když už to nebyla ta originalita, jako před pár lety, nakonec jsem spokojen byl. Totéž, s velkým odstupem od desky poslední už o lp Unquiet Sky říci nemohu. Arena se začíná opakovat a studnice skvostných nápadů zdobící desky předešlé pomalu prahne.
Podle mne má tento stav na svědomí krom jiného i větší časová zaneprázdněnost kytaristy Johna Mitchella, jehož obrovský talent a nadání se pomalu a přirozeně rozmělňuje mezi nespočet kapel a projektů, v jakých se tento muž angažuje. Se vší úctou, jak desky kapely It Bites, projektu Urbane a dalších rozjetých věcí posledních let kytaristova účinkování, nemohou svou částečnou hudební plytkostí konkurovat jeho domovskému působišti, do kterého už onen člověk nepřispívá tak výrazným dílem jako ještě nedávno. Arena začíná ztrácet své dominantní postavení mezi ostrovní prog smetánkou a je to škoda.

Samozřejmě že se pořád jedná v případě této desky o nadstandardní dílo, zahaleno temnou aurou, protkáno zajímavými aranžmá a silnými individuálními výkony, které ovšem doplňují už i poměrně průměrná místa. Symfonický začátek bych dokázal odpustit, následné Johnovo sólo je par excellence a Paulův projev opět silně impozantní. Akustické How Did it Come to This? patří stěžejní moment desky, to je Arena velké emocionální hloubky jak ji dobře známe. A třetí The Bishop of Lufford patří k mým nejoblíbenějším pro kouzlo nového temného stavu věcí, Manzi je tu úžasný. Bohužel pro mne, se od čtvrté skladby deska štěpí na méně zajímavé fragmenty a až skladba titulní a především zajímavá operní What Happened Before ji vrací zpět. Finiš desky mě baví, je tu spousta záživných míst, není to žádné Wow!! jako kdysi, ale laťka drží stále vysoko, zmíním pak především akustickou krásku Unexpected Dawn.

Na další kotouč si budeme muset počkát zase nějaký ten pátek, to už je u této kapely zvykem, třeba nakonec příjemně překvapí.

» ostatní recenze alba Arena - The Unquiet Sky
» popis a diskografie skupiny Arena

Puhdys - Die großen Erfolge

Puhdys / Die großen Erfolge (1977)

jirka 7200 | 4 stars | 16.01.2017

Rok 1977 byl pro Puhdys velmi plodný, nevyšla sice řadová deska s původními písněmi, zato kapela vydala album "Rock 'n Roll Music",dále navázala spolupráci se západoněmeckým producentem Peterem Schimmelpfennigem, který protlačil na kapitalistický trh nejprve výběr písní z prvních třech desek, poté i jejich rock´n´ rollovou desku.

Úsměvné je, že gramofirma Hansa, jež vydávala desky v Západním Německu, dodávala vlastní rozdílné obaly řadových alb, které tam později vycházely a aby těch zmatků bylo málo, tak reedice od Amigy v NDR vycházely také s odlišným obalem od původních vydání a to v jednotném duchu, jen s číslicí na obalu a logem Puhdys, každá deska v jiné barvě.

Na východoněmecký trh směřuje výběr "Die großen Erfolge", na kterém neni co hodnotit. Obsahují nejúspěšnější songy kapely, co se týče bodování v hitparádách.

» ostatní recenze alba Puhdys - Die großen Erfolge
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Crosby, Stills, Nash & Young - 4 way street

Crosby, Stills, Nash & Young / 4 way street (1971)

jiří schwarz | 5 stars | 16.01.2017

Živé dvoj-LP bylo celkově 3. deskou CSN, resp. druhou ve složení CSNY. Nahrávky pocházejí z předchozího roku před vydáním, a sice z 2.-6.6. ve Fillmore East v New Yorku, z The Forum v Los Angeles 26.-28.6. a konečně z chicagského Auditoria z 5.7.1970. Byly nahrány jen ve velmi komorním obsazení, mimo 4 protagonisty ještě basa a bicí. Atmosféra je velmi pěkná, spíš klubová, než nějaké megashow. Byť se psalo v době vzniku dvojalba o třenicích mezi těmito 4 velkými osobnostmi, které vedly k jejich rozchodu, na muzice to nezanechalo stopy. Doplňují se vzorně, ta krásná spolupráce rozdílných osobností, obdivovaná na albu Déjà Vu, zůstala zachována i v živé produkci. Vzhledem k tomu, že z této epochy spolupráce CSNY existuje jen jediná studiová deska (Déjà Vu), je trochu překvapivé, že mezi 17 skladbami původního 2 LP (resp. 21 skladbami 2CD s bonusy z r. 1992) jsou v záznamu koncertu pouze 2 z Déjà Vu (Teach You Children a Carry On, z přechozího alba CSN jen 1 plus půlminutová citace z Judy Blue Eyes na uvítanou. Spíše jsou využity věci z předchozí tvorby jednotlivých členů. Kritikou bylo dvojalbum dobře přijato, dosáhlo #1 v Billboardu. Bonusy na 2 CD (které obecně moc nemiluju), vydaném v r. 1992, jsou jen o málo horší než původní materiál, neruší. Všichni 4 se celkem spravedlivě podílejí autorsky, obvykle pak mají ve své skladbě i sólový zpěv, s podporou ostatních.

Na 1. CD jsou spíš prostší písničky jednotlivých členů, s úsporným doprovodem, spíše folkově akusticky laděné věci, zatímco na 2. CD se kvarteto uplatňuje jako bytelná, soudržná elektrická rock'n'bluesová kapela, jejíž zvuk se blíží nejvíc kalifornským květinovým uskupením, nejvíc mi připomínají Jefferson Airplane (nejen těmi vokály, které Jeffersoni taky uměli báječně). V úvodní skladbě 2. CD (Pre-Road Downs) se nemůžu ubránit pobavení, jak zní Graham Nash ve své skladbě trochu britsky, na pozadí jasně amerického soundu celé skupiny. Skvělá je i rytmika, basa Calvin “Fuzzy” Samuelse má takový ten měkký, jakoby trochu líný, dunivý zvuk, ale přesto žene celou rytmiku neomylně strojově dál. Na 2. CD jsou 2 delší, 13minutové skladby: Youngova Southern Man je nádherná, s krásnými kytarkami, sóla jsou funkční, bez zbytečné exhibice. Totéž v druhém z těch delších čísel, Stillsově Carry On. V deváté minutě této skladby obdivuju nádherné kytarové sólo, klenoucí se nad basovým riffem, hodným Ten Years After. Od Younga zaznamenám jeho Ohio jako první vyslověně rockový nářez, co jsem kdy od něj slyšel. Poslední skladba, Stillsova Find the Cost Of Freedom je už zase takový malý akustický hymnus.

Radost živého zážitku, ladících vokálů, výborně sejmutých zvonivých kytar. Jakkoli je 1. CD pěkné (dal bych 4 a ½*), já miluji především to druhé (za 5*). Není nic historicky přelomového na tomto dvojalbu. Jen nádherná muzika, co se dobře poslouchá (ať už s plnou pozorností, anebo jen tak v autě), krásný doplněk k Déjà Vu (patrně jedné z nejnádhernějších desek historie rocku).

» ostatní recenze alba Crosby, Stills, Nash & Young - 4 way street
» popis a diskografie skupiny Crosby, Stills, Nash & Young

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Blue Öyster Cult / Heaven Forbid

john l
Dalo by se říct že ústřice šli vždycky s dobou. Vyšli z garážově syrovýho rocku,...

Santana / Abraxas

jiří schwarz
Horynovi: aspoň jak to mám já: jen o fous za Abraxasem vidím III a pak I, Caravansrrai a...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11035 recenzí
2036 skupin
151381 příspěvků ve fóru
2444 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000