Alcatrazz Mercyful Fate Něžná noc Forcefield Huis Colaiuta, Vinnie Holden, Randy Nucleus Advent Bruce, Jack

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Led Zeppelin - I

Led Zeppelin / I (1969)

horyna | 5 stars | 28.01.2020

Po doplnění a vlastně kompletním zařazení starých Black Sabbath s Osbournem do sbírky, jsem začal prakticky velice rychle uvažovat i o nákupu několika z prvních desek vládců hard-rocku, kapely Led Zeppelin. Dvacet let jsem si vystačil s 2cd výběrem a postupně na něj přibalil i dle mého dvě nejlepší díla kapely, řadové desky IV. a Houses of the Holy. Poslední trojice následující po Houses mne nikdy zvlášť nezaujala, a krom několika výborných jednohubek přidaných právě na výběr, obsahují dle mého i materiál nižší kvality. To však neplatí v případě desek, s nimiž kapela startovala a prakticky přes noc se i uchytila. Jednička, rockově nabuzená dvojka i folkověji laděná trojka, patří mezi klasiku žánru a s poslechem každé z nich se dodnes divím, proč jsem je do sbírky nepřiřadil o mnoho let dříve.

Otevírák Good Times Bad Times samozřejmě dobře znám. Jde o jeden z nejlepších úvodníků, jaký kdy L. Z. na svou desku zařadili. Kytarově čitelný Page a bohatá Bonhamova práce na škopky, plus hned od prvních vteřin charismatický Plant, spolu ladně kočírují tuto bravurní nabuzenou píseň. Hned dvojka Babe I'm Gonna Leave You patří mezi mé top skladby skupiny. Miluji Jimmyho vybrnkávání na španělku a především Robertův procítěný hlas. Opakování slova Babe, přechody mezi katarzním kytarovým motivem, narůstající dynamika, neskutečně silové Bonhamovo bušení a extatické výkyvy v Robertově vokální technice, z ní dělají neopakovatelný hudební monument. Po Dixonově standardu You Shook Me, přichází další obrovský monolit, šest minut blaha v blízkosti psychedelické písně Dazed and Confused. Klenot klenotů, ojedinělý, temně pojat kus atmosférického děsu, plný klouzající a místy pořádně kvílivé Jimmyho hry, famózních přechodů na Johnově baterii i děsuplných pazvuků vyluzovaných z Robertova hrdla. Nádhera. Your Time Is Gonna Come je velice pěkná, spíše nenápadná, až duchovním klidem dýchající skladba. Klávesy Johna Paula Jonese tu znějí vznešeně a obřadně. Netypická odlišná věc, která na desku ovšem perfektně zapadá. Na ni navazuje instrumentální Black Mountain Side, která díky tablům přizvaného Jasanise dýchá východními kulturami. Pumelici Communication Breakdown jsem nikdy neholdoval. V mládí jsem ji až nesnášel, ale můj vztah se postupem let umírnil a dnes přijímám tuto syrovou drsňárnu i díky bublající baskytaře a ječícímu Plantovi už o dost snáze. Blues jako řemen předvede další Dixonův cover I Can't Quit You Baby a monstrózní parádička podepřená výborným Pageovým riffem How Many More Times je posledním zástupcem na desce. Její strukturované pojetí, množství tempových změn, atypických nálad, zvuků a dynamických přemostění, z ní činí nejprogresivnějšího adepta z celé devíti-skladbové kolekce.

Čtveřice talentovaných muzikantů v roce 1969 vypustila bestii ze řetězu, a světu tím předložila jeden z vůbec nejlepších debutů, jakým se rocková muzika může dodnes pochlubit. To je nadmíru jasné, nezpochybnitelné a vlastně i léty doložené.



PS: ještě jedna perlička. Led Zeppelin prý bývali v sedmdesátých létech označováni za TU největší kapelu světa. Konkurovat jim mohli snad jen Pink Floyd. Nevím přesně, čím se tento pojem měří, jestli počtem prodaných nosičů, či návštěvností koncertů, ale dle mého zároveň s nimi "soupeřili" ještě služebně o dost starší další giganti světového rocku - Rolling Stones. A právě ty já osobně (samozřejmě po Beatles) považuji za daleko obrovitánštější rockovou atrakci (cirkus) sedmdesátých let. Netvrdím, že kvalitnější.


» ostatní recenze alba Led Zeppelin - I
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

Big Big Train - Grand Tour

Big Big Train / Grand Tour (2019)

john l | 5 stars | 27.01.2020

Poslední týden si potřetí pouštím desku Grand Tour od Big Big Train. Postupně si projíždím některé z jejich alb a malinko srovnávám. V konečném výčtu mě vychází jejich novinka, která už novinkou úplně není, jako další perfektní zásek BBT. Nezatracuju kapelu za to, že pracuje s podobnými výrazovými prostředky. Já v tom vidím vývoj, i když možná pozvolný. Grand Tour má překrásné digipackové zpracování se spoustou povedených akvarelových kreseb a dotaženým informačním bukletem. Zvuk je na dnešní dobu až nebývale dynamický. Tady musím kapele vyseknout poklonu. Jde poznat, že se snaží svoje fanoušky potěšit. Nejen jejich oko, ale i ucho. Hudba může někomu připadat sterilní a předvídatelná, ale to je u devadesáti procent sloužících skupin taky. Já si myslím, že ten, kdo má BBT rád, musí být spokojený i s Grand Tour.

Nenašel jsem tam žádné zbytečné skladby, které nemají posluchači co nabídnout. Právě naopak. Hudba BBT je už dlouho nesmírně nápaditá a aranžérsky pulzující. Mezi dnešní produkcí kapel, které se dokázali prosadit mezi širší publikum a hrají podobný model moderního progresivního rocku, nemají konkurenci. Nakonec se stačí zaposlouchat třeba do velkolepé skladby Ariel a musí každého znalce takové muziky trknout která bije. A to už nechci laborovat nad tím, jak božsky to asi musí znít naživo. To je krása oblečená do not. Dávám pět bodů za jedno z nejlepších alb BBT.

» ostatní recenze alba Big Big Train - Grand Tour
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Karfagen - Birds of Passage

Karfagen / Birds of Passage (2020)

jirka 7200 | 3 stars | 27.01.2020

Každý si jistě vybaví řadu muzikantů, kterým můza nedá spát a oni chrlí na trh jedno CD za druhým, nedbaje na známé pořekadlo, že méně někdy znamená více. Jedním z takových pilných autorů je i Antony Kalugin z Charkova. Neustále bez odpočinku pracuje na svých projektech Karfagen, Sunchild, Hoggwash nebo Kinematics Orchestra a to nesmím opomenout jeho stěžejní zálibu – tvorbu relaxační new age muziky, kterou jen minulý rok zaplnil čtyři CD.

S kapelou Karfagen stihl po necelých jedenácti měsících od velmi povedeného a mnoha progovými fanoušky v TOP 10 2019 skloňovaného alba Echoes From Within Dragon Island vydat novou desku s názvem Birds of Passage. Nádherný obal evokuje chutnou porci zajímavé muziky, proto jsem celý nažhavený vidinou vysoce uměleckého zážitku po této novince ihned sáhnul.

Nakonec desku točím doma už asi měsíc a dlouho jsem nebyl schopen vyplodit nějaký závěr. Musel jsem vytáhnout i předchozí album a porovnat je spolu navzájem, abych přišel na to, kde tkví problém. Antony totiž, po úspěchu předchozího alba vsadil na stejnou kartu a s pocitem „když to zabralo jednou, zabere to i podruhé" vysoustruhoval po vzoru „Echoes…" i toto novinkové album. Znovu se tedy setkáváme s pěkným ústředním melodickým motivem, který je pozvolna rozvíjen ve dvou eponymních skladbách přesahujích stopáž dvaceti minut. Album je doplněno dvěma new age skladbami - instrumentální Sunrise a zpívanou Spring (s jakýmsi indiánským zpěvem) kombinovanou s fusion. Závěrečný song na desce pouze dává upomenout (už asi po třicáté) na ústřední melodii alba).

Z této selekce vyplývá, že pokud hudební hostinu oprostíme od příloh a sladkého dortíčku na závěr, zůstanou k degustaci dva nejrozsáhlejší kousky. Ten úvodní pouští šťávu velmi neochotně, jedná se o pokus uvařit symfonický prog rock s velkou přísadou lidových ukrajinských motivů za pomocí kláves, fagotu a flétny. Na mne to však působí dost neosobně, jako ošizené potraviny určené pro český trh. Když se však Karfagen dostane do varu, v tomto případě v druhé dvacetiminutovce, situace se rázem mění. Tuhé maso v kotli měkne, jíška se na pánvi zbarvuje do zlatava. Birds of Passage Part II. je oproštěn od nudného zvuku syntenzátoru a nestále opakovaných slovíček textu, projeví se i nový kytarista Mathieu Spaeter, který předvede vedle pěkného úvodního riffu i několik parádních sól a vyhrávek. V této písni je řečeno vše důležité, zde si plně užívám prog rockovou delikatesu na ukrajinský způsob.

Závěrem : Nová deska Karfagen mě zklamala. Antony se sice obklopil novými muzikanty (jsem smutný z neúčasti kytarového mága Maxe Velychka), ale výsledný produkt zní (krom výborné druhé skladby) nudně a předvídatelně. Uvařen přesně podle receptu předposledního alba, ovšem hudebních i aranžerských nápadů je tu méně. V druhé skladbě je řečeno vše podstatné, ostatní působí jako nutné vycpávky k prodloužení stopáže. Tentokrát je to slabá trojka.

» ostatní recenze alba Karfagen - Birds of Passage
» popis a diskografie skupiny Karfagen

Johnson, Eric - Venus Isle

Johnson, Eric / Venus Isle (1996)

horyna | 5 stars | 27.01.2020

Fusion přímo od Pána Boha.

Poděkování: Touto recenzí bych chtěl vzdát hold zdejšímu relativně novému kolegovi s přezdívkou stargazer, který se na stránkách Progboardu už několik měsíců velice usilovně věnuje oblasti jazz and fusion. Nebýt jeho příspěvků a detailních komentářů k osobě Erica Johnsona, nikdy bych jeho práci nejspíš neobjevil. Druhý dík patří příteli Palovi, který tu nedávno Erica rovněž propagoval, a některé z jeho výtvorů vynášel téměř k nebesům. Jejich příspěvky byly pro mne dost silným impulzem k tomu, abych se tomuto šestistrunnému kouzelníkovi podíval na zoubek i já.

Až doteď jsem o něm věděl pouze jediné a to, že coby třetí kytarista v devadesátých letech doplnil dvojici Satriani/Vai v jejich G3 koncertním podniku. Na rozdíl od nich však působí Eric značně plaše a introvertně. A obraz své pohavy přenáší i do své hry a do svého repertoáru. S tím mám prozatím pramalou zkušenost a na rady moudřejších jsem svého Johnsona poprvé volil na jistotu, a vsadil si na (prý) nejvelkolepější dílo Venus Isle. Zda li se jedná o vrchol tohoto mistra lze objektivně stěží posoudit (i když bych tomu věřil), ale už od prvního poslechu jsem nabyl dojmu, že tato muzika je neuvěřitelně podmanivá a kouzelná.

Johnsonův záběr je jazzovo rockový, respektive trefnější název pro jeho tvorbu zní fusion. Fusion značně odlehčené, provzdušnělé, romantické a něžné. Polovina skladeb na albu je zpívaných přímo jím samotným a jeho hlas je jednoduše překrásný. K charakteru a náplni jednotlivých kompozic přesně pasuje a svou trefnou ležérností tak ještě více přispívá k jejich kouzlu. Skladbu po skladbě rozebírat nechci, jelikož je zatím znám jen málo na to, abych se v jejich nitru nějak pevněji orientoval. A ono to vlastně není ani vždy potřeba. Důležitý je celkový posluchačův dojem. A ten zůstává velmi kladný.

Tato deska mne oslovila takřka okamžitě. A to hlavně proto, že jde o brilantní fusion, které nedokáže hrát každý, byť se o to může pokoušet. Johnsona jsem si postavil hnedl vedle jiných soukromých největších hvězd z této oblasti. Vedle Ala Di Meolu, vedle Return to Forever, vedle Brand X, nebo Moerlenových Gong. Prostě a jasně, tahle nahrávka mi ukázala, že Johnson oprávněně patří do té nejlepší jazzovo-rockové společnosti. Všichni kdož máte rádi tyto souboru a doteď jste podobně jako já o Johnsonovu tvorbu ještě nezavadili dejte jí šanci, ona totiž skutečně stojí za trochu té námahy.

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - Venus Isle
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric

Pospíšil, Luboš - Live!!! Ostrava

Pospíšil, Luboš / Live!!! Ostrava (2019)

luk63 | 4 stars | 26.01.2020

Další novinka z loňského roku. Luboše Pospíšila mám rád už z dob Generace kapely C&K Vocal, miluju jeho první sólovku Tenhle vítr jsem měl rád a ve sbírce mám i všechny ostatní - často si je pouštím. Mám ho moc rád i naživo s tradiční skupinou 5P (ve které mi už nějaký čas chybí Bohumil Zatloukal) a tak jsem nemohl jeho první live CD nekoupit.

V ostravském klubu Parník bylo na dvou koncertech natočeno, následně sestříháno a k vydání připraveno celkem 16 nahrávek, dosahujících stopáže osmdesáti minut. Přiznám se, že první poslech byl pro mě mírným zklamáním. Chyběly mi drive a živočišnost, které znám z návštěv jeho koncertů s 5P. Také playlist bych já sestavil jinak. Teď ale album poslouchám už počtvrté, a dostává se mi pod kůži. Kapela na ostravském pódiu předvedla dobrý výkon, zvuk není vůbec špatný a já vím, že už teď se těším na další možnost navštívit nějaký koncert v okruhu sta km.

Kromě poměrně tradičních, i když podle mého ne nejlepších písní, které dobře znám ze studiových alb, jsou pouze zde ke slyšení tradiční koncertní kousky: Ondřej Fencl s Pájou Táboříkovou si zazpívali Špejchar blues a Pája přidala vokál i v coveru Mercedes Benz (originál se mi líbí víc). V písni Doky, vlaky, hlad a boty Pospíšil vzpomíná na nejlepší období C&K Vocalu a již zmíněnou legendární desku Generace.

Lubošova novinka pro mě není nijak překvapivá - jak jsem zmínil, jsem pravidelný návštěvník jeho koncertů. Je dokladem toho, v jak výborné formě letos v září sedmdesátiletý zpěvák stále vystupuje. Obklopen až o dvě generace mladšími spoluhráči zde nabízí průřez repertoárem posledních více než čtyřiceti let. Myslím, že se nepodařilo úplně zachytit přesně tu skvělou atmosféru, jaká na jejich koncertech panuje, ale opravdu dobrá deska to je.

» ostatní recenze alba Pospíšil, Luboš - Live!!! Ostrava
» popis a diskografie skupiny Pospíšil, Luboš

Mahavishnu Orchestra - Adventures In Radioland

Mahavishnu Orchestra / Adventures In Radioland (1987)

stargazer | 4 stars | 26.01.2020

AIR je druhé a poslední studiové album formace MO v osmé dekádě. Udajně je lepší jak album před, ale to jsou názory profi kritiky a muzikantů a to já nejsem. Pravdou však zůstává ten fakt, že od této desky už McLaughlin nepojmenuje nikdy žádný další soubor Mahavishnu Orchestra.

AIR se nahrávalo v únoru 1986 v Miláně a na této desce John používal moderní kytarové technologie mnohem střídměji jak na desce před. I když Synclavier využívá tady taky hodně. Akustické bicí Dannyho Gottlieba jsou doplněny o digi bubny, jak jinak, bylo to moderní, vzájemně a nevtíravě se doplnují. A s odstupem času mi to vůbec nevadí, právě naopak. McLaughlin se na albu prezentuje jako hráč, který v syntezátorovém pojetí hudby vrací zpět zvuk akutické a el. kytary do vzájemného prolínání, tak famozně, že tyto dva světy můžou spolu existovat.

Z Adventures In Radioland si asi nikdo nesedne na prdel, ale musí se nechat na hlavě za ty nápady a nové technologie co nabizí obě alba MO z osmdesátek. A John McLaughlin je inovátor a propagátor jakých koliv nových tecnologií, proto můj obdiv a respekt.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Adventures In Radioland
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

Fermata - Blumental Blues

Fermata / Blumental Blues (2019)

luk63 | 5 stars | 25.01.2020

Čtrnáct let trvalo, než se tandem Griglák-Berka odhodlal k natočení další studiovky. Fero Griglák se v tomto mezidobí na čas vrátil do Collegium Musicum s nímž natočil skvělý živák Speak, Memory. Ale úmrtí Mariána Vargy a Fedora Freša uzavřely poslední kapitolu této legendy - pro mě největší kapely našich východních přátel a jedné z nejvýznamnějších Československé éry. Ovšem k Fermatě chovám jen o málo menší obdiv, a také proto jsem si před pár dny pořídil jejich loňské album. A nelituju.

Dvojice veteránů doplněná o nejméně generaci mladšími muzikanty se nevydala cestou žádného novátorství ani do nějaké slepé uličky zbytečných experimentů. V deseti skladbách vsadila na osvědčený hudební vzorec, ke kterému dospěla po jazzrockových začátcích na albu Biela planéta, a kterého se od té doby poměrně věrně drží. To znamená, že i na Blumental Blues dominují ve stejné míře klávesy (zde podpořené ještě jedním hráčem) a kytara, které se vyložené vyžívají ve výrazných a krásných melodiích.

S jednotlivými písněmi se mění nálady (ne příliš), čirá radost z hudby však čiší z každé. Jazzu minimum, rocku hodně, vše v instrumentálním balení. Sympatické jsou klavírní vstupy (slyš Floriánove holuby nebo vzpomínku na kamaráda Vargu - Hommage ´A Marian), trochu méně oceňuji chvílemi příliš hutné, ale typické klávesové plochy ala 80. roky (např. Posledný tanec na Firšnáli či Raňajky u Štajna). Naštěstí jich není zas tak moc, abych to nezvládl. Přeci jenom mi víc voněly jejich historické jazzové sklony, které se nejvíc rozvinuly na Piesni z hôľ a doznívaly na Huascaranu. Ale to je můj problém. Albu dominují výrazné a silné skladby Blbé ráno a Nasávačka. Moc pěkné je i titulní blues.

Mé hodnocení: velice důstojný a povedený albový comeback, který oceňuji na 4,5 a zaokrouhluji nahoru, protože kapela je má srdcovka ode dne, kdy jsem poprvé slyšel Pieseň z hôľ (to jsem ještě skvělou první LP Fermáta neznal, ale časem jsem to napravil).

» ostatní recenze alba Fermata - Blumental Blues
» popis a diskografie skupiny Fermata

Jadis - More Than Meets the Eye

Jadis / More Than Meets the Eye (1992)

EasyRocker | 5 stars | 25.01.2020

V roce 1992 vyrazila ostrovní aristokracie kolem Garyho Chandlera a veterána Martina Orforda ke generální zteči všech progových pozic. Mám k nim úzké pouto vzhledem k rozjásané a srdečné hudbě, a tohle dílo je doslova požehnané.

A je co obdivovat. Tahle hudba tryská vysoko do oblak nad rajské zahrady, kypící palmami, fontánami a jezírky. I takové dojmy z barevných jadisovských hudebních palet se mi zjevují... Startovní, nesmírně zpěvný majstrštyk Sleepwalk napumpuje energií a vitalitou. Křehké hackettovské inženýrství Gary ukazuje v perle perel Hiding in a Corner. Čtyři minuty si jeho paže nedají stopku. Nestor Martin Orford se pak klávesově v G.13 vyřádil nedílně s rytmickou jízdou. I sem ovšem Gary zapracoval akustické snové vyhrávky a sóla. Čistokrevný odraz Genesis je v osmiminutové galaktické Wonderful World. Název jest jen předehrou alchymie od kvarteta mágů. Titulní kus začíná nepopsatelným baladickým nástupem. Andělský hlas a skvostné flétnové malby Orfordovy - jako bych se v mžiku zjevil na Voyage of the Acolyte. Prosím, nechci zpět do trudné a všední reality! Po houpavě konejšivé The Beginning and the End vpadne dobýt naše srdce obelisk celičkého žánru, Holding Your Breath. Na vrcholcích Orfordových duchen se zjevují kdesi v dáli postavy Wakemana, Bankse, Nolana... jsme v nejlepší společnosti. Zlom do akustického neskutečna a gradace do velkolepého finále je tím nejpádnějším důkazem geniality. Dokonalé.

I v rámci artrocku kvalitativně mimořádné dílo. Jadis si získali přízeň fanoušků i kritiků; u většiny z nich je stále "numero uno". Gary Chandler byl vyhlášen nejlepším kytaristou. Respekt a uznání patří celé čtyřce, semknuté a seřízené jak švýcarské hodinky.

» ostatní recenze alba Jadis - More Than Meets the Eye
» popis a diskografie skupiny Jadis

Wakeman, Rick - Journey to the Centre of the Earth

Wakeman, Rick / Journey to the Centre of the Earth (1974)

horyna | 4 stars | 24.01.2020

Megalomanská studiová sólová nadprodukce Ricka Wakemana mně přijde značně nezáživná, zbytečná a chaotická. Klávesový mág ze sebe chrlí jedno album podobné druhému, někdy i několikrát během téhož roku. Přemíra vnitřního přetlaku a vlastní nabubřelé ego zřejmě volí tuto cestu jako správnou, avšak dnešní, ale i služebně starší fanoušek jeho tvorby na takové přehnaně časté volání k poslechu slyší jen velice zřídka.

Já Ricka uznávám za to, co dokázal ve Strawbs a především u Yes. Tam je jeho úloha důležitá a nezpochybnitelná. Jeho hra i technické dovednosti vtiskli kapele novou poznávací tvář. Po Rickovi už nepřišel podobně zdatný hráč a vlastně i doba, do které Yes po jeho odchodu vpluli, by takovou alternativu nedokázala akceptovat.

Když se na začátku recenze zmiňuji o jeho věcech hudebně-osobních, mezi díla povrchní a nezajímavá nezapočítávám několik platní, které vydal na prahu své dráhy, v mezidobí po prvním opuštění Yes a před jeho druhým návratem. Čtveřici vybraných nahrávek beru jako klávesistův tvořivý vrchol, lehce srovnatelný s tím nejlepším právě od domovských Yes.

Na úplnou špici stavím zhudebnělou historickou ságu o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu. Těsně za ni už v mém pomyslném žebříčku leží díla No Earthly Connection, roztomilá hudební bajka o ženách Jindřicha osmého, a jako poslední zmiňuji životodárný a smysluplný útvar alba recenzovaného.

Journey to the Centre of the Earth, nebo-li Cesta do středu Země je třetím albem Ricka Wakemana. Vyšlo roku 1974 na etiketě A & M Records. Jedná se o živé nahrávání druhého ze dvou koncertů v Royal Festival Hall 18. ledna 1974, což byla premiéra jeho 40 minutového orchestrálního díla založeného na stejnojmenném sci-fi románu Julesa Verna. Vypráví příběh profesora Lidenbrooka a jeho synovce Axela, kteří vstupují průchodem do centra Země, který původně objevil islandský alchymista Arne Saknussemm. Wakeman vystupuje s Londýnským symfonickým orchestrem, anglickým komorním sborem a skupinou ručně vybraných hudebníků pro svou rockovou kapela, která se později stala anglickým rockovým souborem. Herec David Hemmings je vyprávěčem celého příběh.

Dílo je rozděleno do dvou zhruba dvacetiminutových vět po vzoru symfonické suity. V jeho hudebních obrazcích se setkávají dva přenádherné světy. Svět symfonický a svět klávesových nástrojů. Tato dvojice si spolu výborně rozumí, doplňuje se a vytváří v posluchači zvláštní a velmi poutavé vibrace. Ty navíc doplní dvojice výborných zpěváků. Jsou to Garry Pickford-Hopkins a Ashley Holt- kteří se podíleli i na dalších mistrových nahrávkách.

Wakeman si ve své obrazotvornosti neklade žádné meze. Pokud na jeho pozvánku přistoupíte a vydáte se společně s ním na cestu do nitra země, mohu vám garantovat, že vás čekají samá úžasná dobrodružství.

» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - Journey to the Centre of the Earth
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick

Anubis - A Tower Of Silence

Anubis / A Tower Of Silence (2011)

EasyRocker | 5 stars | 23.01.2020

Progresívní scénu Austrálie rozhodně nelze opomenout - na své si přijdou jak metalové, tak artrockové duše. Pro prvé třeba Alchemist nebo Psycroptic. A z neoprogové studánky jsou Unitopia a právě Anubis (egyptské podsvětní božstvo).


Šestidílná The Passing Bell otevírá Věž ticha dravým, neúprosným tlakem. Poprvé se zjevuje plačtivé Mouldingovo hrdlo. Dramaticky přerušovaná tempa, ječící gilmourovská sóla, Bennisonova lap steel kytara. Potemnělé malby kláves nesou ortel jako trio Sudiček. Klidnější, velebná Archway of Tears má brnkanou overturu. Střední tempa otevírají prostor hlasové hostině - pěje kvintet; vlastně celá kapela. Báječný zážitek pomalu jak od Něžného obra. This Final Resting Place nenásilně cituje ostrovní vzory. Kytarové ozdůbky, k hraně možného tlačící hlas a ambientní závěr mají elitní parametry . Titulku řadím beze studu k vrcholným opusům celé jejich tvorby. Arenovsko-floydovský spirit, bujný klavír, zlověstně temný vokál a žhavé exploze kytarového dua. Sedíte na hraně mostu, dole vzdálený proud řeky. Máte, nemáte....? Po malebné jemnůstce The Weeping Willow pánové servírují orgastickou show And I Wait for my World to End. Hravé tempo, hutné basové přejezdy a optimističtější tón nejsou daleko hogarthovským Marillion. Jen nezdolný zpěv přetrval. The Holy Innocent je dokonale vytesanou poctou nejen Floydům. Jako na Wish You Were Here nechybí saxofonové sólo, unikající do prázdna... All That Is startuje agresívní metalový riff s účinky tsunami.
Zjevuje se duch prvé skladby; máme tu i jejich lyrické provázání. Melodické kaskády kláves, kytary, lkající každým úderem na hmatníky. Závěrečné sólo přistálo z jiné ho světa - drama jako u květinových králů. Zkázu a zmar zrcadlí hřmotné chorály...

Jedno z vrcholných děl Australanů, s mimořádně obsáhlým lyrickým námětem. Může se směle postavit vedle Brave, Scenes from a Memory nebo Operation: Mindcrime. Skvělá volba zasvěceným, ale i těm, kdo chtějí ochutnat dosud neznámé menu od protinožců. 72 minut absolutoria. 5/5

» ostatní recenze alba Anubis - A Tower Of Silence
» popis a diskografie skupiny Anubis

Metallica - Master Of Puppets

Metallica / Master Of Puppets (1986)

horyna | 5 stars | 22.01.2020

Desku Master of Puppets lze bez skrupulí označit jako nejdůležitější heavy (thrash) metalovou nahrávku osmdesátých let. Netuším, jestli se v dějinách tohoto hudebního směru dá nalézt stylotvornější kotouč, k němuž se léta, přesněji řečeno celá desetiletí, dokázala klaněla tak široká posluchačská i skladatelská obec jako ke třetímu dílu Metallicy. Podle tohoto "mustru" se řídila prakticky celá západní tvrdě-hudební masa a právě tento se tak vehementně zasloužil o zpopularizování jadrné muziky mezi dorůstající mládeží i jejich odrostlejšími, o dvě generace staršími rodiči, kteří do té doby za nejtvrdší soubory považovali Led Zeppelin a Deep Purple.

Pro mne osobně má tato deska kultovní postavení ještě z jednoho prozaického důvodu. Bylo to právě ono, jedno ze tří prvních "pořádných" rockových děl, jež jsem kdysi dávno jako dorůstající mladík ochutnal a jehož obálka (spolu s obalem Persecution Mania od Sodom) mě svoji vnitřní aurou a mistrně působivou atmosférou tak výrazně praštila přes oči a uši. Nekonečným řadám bílých křížů a nitek vedoucích z rukou, které tak snadno a mocně ovládají naše životy, zkrátka nešlo nepodlehnout. Navíc v době, kdy člověk znal sotva pár průměrných obálek jiných rádoby umělců. Předně to však byla masáž hudební, kterou jsem do sebe rychle a neustále opakovaně vstřebával a nikdy jí v těch mladých letech neměl dost, natož abych se jí nějakým způsobem přejedl.

I když jsem si během dalších několika málo let velice rychle oblíbil i alba další, předně pak famózní ...and Justice for All a triumfální desku černou, nahrávka Master... zůstala navždy tou první Metallicou, jež měla utvářet vše, co přicházelo po ní. Ještě krátce se však zmíním o deskách ostatních: Jedničku jsem nikdy rád neměl, to přiznávám, zato Ride the Lightning by případ naprosto opačný a po první pětici alb, pro mne Metallica přestala nadobro existovat. Komerční choutky od půle let devadesátých jsem kapele nikdy neodpustil, stejně jako její vykalkulované návraty a honbu za mamonem za jakoukoli cenu prostřednictvím uměle zkonstruovaných alb pro potřeby trhu. Snad jen zvukový paskvil Death Magnetic bych z hudebního hlediska neměl opomenout.


Teď tedy i pár vět k náplni alba. Alba, jež vysoko ční nad okolní průměr a kde se v spojitosti s jednotlivými songy dá jen stěží nemluvit v superlativech:

Není mnoho hudebních děl, které by dokázali posluchače vtáhnout okamžitě do svého nitra tak silně, jako se tomu děje při vybrnkávání úvodního motivu písně Battery. Těch několik fragmentů tvořených klasickou kytarou působí ve spojitosti s mistrným zvukem, jež dodal Holanďan Fleming Rasmusen přímo fatalicky. Jsou zapsány mezi jinými hodnotnými hudebně-chráněnými objekty Unesco a poznáte je takřka ihned, po prvních pár tónech. Jde o motiv, který z hlavy už nelze vymazat, motiv s obrovskou silou, hloubkou a magnetickým pnutím. Pozvolný nástup, řekněme raději rozjezd písně samotné a energické tempo a drajv si získali zakrátko obrovskou oblibu mezi fans celého světa.

Epos titulní, tedy píseň Master of Puppets je jednou z nejlepších skladeb Metallicy. Kdyby ne žádnou jinou, tak právě touto věcí si kapela u fanoušků navždy vydobyla obrovský respekt a postavila pomník nesmrtelnosti. Miluju její stavbu, její změny tempa, geniální, jako z jiné dimenze převzaté kytarové vyhrávky a Hetfieldovo ultimativní volání v refrénu Master, Master... no a pak je tu ta skvostná mezihra na akustiky v doprovodu Hammettových sól a něžných melodií. Geniální.

Pro třetí The Thing That Should Not Be se před-kulisou mohli stát samotní Black Sabbath. Skladba má temnou atmosféru, vláčné tempo a sladkobolně citující ozvěny v akustikách. Není to typ skladby jež vás chytne a cloumá s vámi, ale kvalitu jistě nepostrádá.

Naproti tomu částečně baladická epochální věc Welcome Home (Sanitarium) snese ta nepřísnější měřítka. To je výsostně skvostná báseň, jež vám melancholicky čechrá pocity a stavy mysli a odvádí je až někam do stratosféry. Poklad z truhlice Metallica, obrovský zářící briliant nevyčíslitelné hodnoty.

Po čtvrté písni, tedy přesně v půli alba si najednou uvědomíte, že do každé z předchozích písní zařadila kapela značně odlehčenou, akustickou vložku či mezihru. Každá ze skladeb tím získala na pestrosti, rozmanitosti a vzdušnosti, čímž jim lze přisoudit o dost sofistikovanější proporce. Žádná další kapela z podobného stylového hrnce takto doposud ještě nikdy nepracovala. Metallica byla vždy o dva kroky napřed.

B stranu otevírá další poklad z této bohaté klenotnice, úderná Disposable Heroes s precizně vystavěnou hudební základnou z hřmotných riffů, dovádivých vyhrávek a zdatně pospojovaných aranžmá. Nirvána.

Naopak Leper Messiah mi tu jako jediná nesedí a tudíž ji musím vyhodnotit za nejslabšího jedince.

Instrumentální kus Orion je oblíben zejména mezi hudebníky, ale rádi ji mají i posluchači. Má zajímavou stavbu, precizně budované mosty mezi elektrickými a ohne-eletrickými částmi a spousty vkusných kytarových sól. Ještě si vzpomínám, že jelikož má nahrávka přes 45 minut délky, v mládí, kdy jsme skoro všechno nahrávali na klasické kazety kratší šedesáti minut (nadpoloviční většina nahrávek byla v té době kratší), byla píseň po krátkém úvodu useknutá a zbytek člověk ani neznal. Natož poslední energický kus Damage Inc. který mi ještě naposledy dokáže pořádně rozproudit krev v žilách.


Dle mého si tato nahrávka uchovává hned několik nej, několik prvenství. Za a) se domnívám, že je to Jamesem Hetfieldem nejlépe nazpívaná deska. Jeho projev je zde ještě ladně mladiství, ale v technice a frázování doznal velkého pokroku, s čímž se zde nezapomíná chlubit:-)
b)Hammettovi vyhrávky a sóla se zakrátko staly legendárními, legendárnějšími, než na kterékoli jiné jejich desce.
Cliff Burton byl miláček davu a velký skladatel. Jeho jméno a jeho vyjimečná hra je spjata s těmi nejlepšími kusy, nejen na této desce.
A Lars Ulrich? Vzpomínám si, že nám co by mladým pakinům ti starší říkali, že Ulrich dobrý bubeník není. Že nedokáže utáhnout celý koncert v jednom dynamickém tempu, že po čase odpadává a že Dave Lombardo ze Slayer je stokrát lepší. Připadalo mi to jako dětinské závody řevnivosti, kdo z koho. Když jsem pak viděl nějaké koncertní video s Ulrichem v akci zíral jsem, jak dobrý technik to je. Prý z něj vyzařuje zvláštní fluidum, díky kterému soustředíš svůj pohled na jejich koncertech vždy na něj. Alespoň toto tvrdil v nějakém rozhovoru některý ze známých hudebníků devadesátých let. Mě osobně jeho styl (alespoň na deskách) sedí a náležitě si jej užívám. Je to srdce souboru.

Deska Master of Puppets je ojedinělým klenotem tvrdé rockové muziky. Skláním se před její hodnotou a silou. Před jejím předjímáním toho co pomalu přicházelo, před jejím inteligenčním potenciálem. A také před hudebníky samotnými, kteří v té době tesali kreativitu z obrovských, dosud neprozkoumaných hudebních bloků.
 

» ostatní recenze alba Metallica - Master Of Puppets
» popis a diskografie skupiny Metallica

Supersister - Pudding en gisteren

Supersister / Pudding en gisteren (1972)

horyna | 5 stars | 21.01.2020

Supersister? Kdo je to? Nějaká super hodná sestřička? Něco podobného si může pomyslet laik, při setkání s tímto zvláštním pojmem. Dost možná jsem si něco podobného tehdy říkal i já sám. Tehdy, kdy jsem poprvé na tento termín na internetu (no kde by jsme bez něj dnes byli) narazil. Ze zvědavosti jsem si pustil krátkou ukázku a hned jsem byl doma. Ksakru, vždyť tahle supersestra zní úplně jako mí oblíbenci Caravan. Copak jsou také z Canterbury? Ne ne, nejsou ani omylem, jsou to Holanďané jak poleno, alespoň dle jmen zůčastněných. Ale hudebně, hudebně je to naprostá ostrovní slast.

Pro začátek jsem si pořídil toto-prý nejslavnější dílo Supersister a nelitoval jsem ani vteřinu. Pro milovníka kapel ze zmiňované britské studentské oblasti přelomu 60 a 70 let, je to ta nejlepší volba. "Včerejší puding" nabízí ve skromném časovém módu dvě dlouhé, převážně instrumentální skladby, jednu kraťoučkou legrácku a dvojici zpívaných, právě s Caravan lehce zaměnitelných perliček v začátku alba. Pohodový umírněný hlas Roberta-Jana Stipse vás zaručeně odvane mimo dnešní realitu o dobrých padesát let nazpátek, a bodré legrácky s příchutí Canterbury instrumentace, nadsázkou a vlastní sebereflexí zaručí, že se budete skvěle bavit a uslyšíte spoustu zajímavých motivů a aranžérských filuťáren.

» ostatní recenze alba Supersister - Pudding en gisteren
» popis a diskografie skupiny Supersister

Hammill, Peter - Over

Hammill, Peter / Over (1977)

jirka 7200 | 5 stars | 20.01.2020

Pokud je citlivá duše umělcova mučena, jeho psyché drceno v pomyslném lisu na ovoce, teprve potom ze svého nitra vydává to nejlepší a opravdové. Tato skutečnost je dlouhodobě známým faktem. Byl li takto obrazně zužován velmi senzitivní Peter Hammill v období natáčení alba Over, je celkem bez pochyb jasné, že těchto devět písniček je možné zařadit mezi jeho nejlepší díla, aniž by bylo třeba desku vytahovat z obalu.

Kdo si chce osobně potvrdit pravdivost této teze a prožít si v textech i hudbě Peterův bolestný rozvod s Alicí (která se zamilovala do jeho kamaráda), nahlédnout na něj z různých úhlů jeho emočních stavů – od sebezpytování, lítosti, či obviňování druhé strany – má šanci. Toto album je v podstatě monotematickým uceleným pásmem různých aspektů onoho rozchodu, ze kterého se Hammill jen velmi těžce vzpamatovával.

Kdo do textů nechce šťourat, tak nemusí. V tomto případě si užije 47 minut melancholické muziky s nezaměnitelným hlasem hlavního protagonisty, většinou prog folk rockového formátu s úspornými aranžemi v obsazení španělka, klavír, housle. Několik vyjímek z pravidla, které obsahují i rytmiku, tvoří úvodní post punková šleha Crying Wolf s ostrou kytarou, ve které hněv stříká všude kolem a já v ní cítím Iggyho Popa. Velmi zajímavá je i stavba Time Heals, která je složena z několika částí – začíná ponuře, zvolna přechází do pop rockové části a poté až do jakési hitové pasáže. Potemněle vznešenou (This Side Of) The Looking Glass, (ve které vždy očekávám, že Peterovi musí ve výškách každou chvíli prasknout hlasivky) zase pro změnu doprovází symfonický orchestr. Emoce klidní na závěr vrstevnatá a očistná Lost and Found převážně ve středním tempu. Oproti předchozím albům celkově stravitelnější a přístupnější záležitost.

Hammillovy poetické texty jsou však tak specifické, že tvoří naprosto vyrovnanou a pro mne těžko oddělitelnou část uměleckého díla a zcela ji pominout by bylo velká škoda. Kdo se do nich alespoň trochu ponoří, tak nahlédne do poměrně uceleného souboru zpěvákových osobních pocitů, kterými se zaobíral během svého nelehkého období v roce 1976.

Ukázka z Crying Wolf:
„Zničil jsi vše, co jsi mohl a s hnijícími zuby, které ti vypadávají z dásní, zůstáváš osamělý
A až se nachýlí tvůj konec, který je neodvratný
Opravdu tě bude rmoutit, že nikdo neuslyší tvůj zoufalý výkřik“

Ukázka z Time Heals:
„Moje zarudlé oči si tě snaží připomenout
Je to vše, čeho jsem schopen, než začnu křičet:
„Miluji tě, miluji tě!“ – Přál bych si, abych to byl jen sen…”

Ukázka z písně Betrayed:
„Přátelé – všichni mají nože,
aby vám ho vrazili do zad z pomsty nebo zášti…”

Ukázka z písně Lost And Found, která je dle mého jakousi katarzí a vyvrcholením tohoto příběhu a Peter vítá ve svém nitru první záblesky radosti:

„Už žádná přání do budoucna,
žádné další popírání minulosti
Jsem konečně svobodný, konečně
jsem zamilovaný.”

Jedinou vyjímku tvoří druhá skladba Autumn, která vypovídá o nelehkém údělu starých rodičů, kteří se dětem zcela obětovali a ti na ně v dospělosti zapomněli… Tady ručička ukazatele emotivnosti ukazuje extremní hodnoty.

Ukázka z písně Autumn:

„Teď je tu jen moje žena a já;
Měli jsme rodinu – teď už je pryč
A zůstávají jen vzpomínky …
Děti byli k našim zármutkům byli zcela hluší
A jakmile mohli, nechali nás v slzách.”

Závěr: spolu s texty ucelená, autobiografická výpověď umělcova nitra obnažená až na kost. Tomu odpovídají minimalistické aranže (krom dvou symfonických opusů) i přímočarejší textová složka. Roger Waters v The Wall nechal hlavního hrdinu Pinka vyprávět příběh o osamělosti a jeho depresivních stavech. Něco v podobném duchu a velmi osobního nám tu ponechal i Peter Hammill na své desce Over. Jedno z nejlepších jeho alb. Kdysi jsem váhal mezi čtyřmi a pěti body. Dnes bych toto dílo ocenil známkou maximální.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Over
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Area - Arbeit Macht Frei

Area / Arbeit Macht Frei (1973)

Snake | 3 stars | 19.01.2020

CD Sony Music, Cramps Records ‎– 88843073512 /2014/

Já tomu jazzrocku moc nedám a když už, sáhnu raději po našem, tuzemském (jazzrocku pochopitelně, nikoliv rumu). Ten italskej je pro mě španělskou vesnicí a moc se v něm neorientuju, ale pár kousků do sbírky jsem přece jen nastřádal. A nejslavnější italskou kapelou "early seventies" z oblasti fusion byla (a je) Area...

Obálky alb skupiny Area zdobí nápis International Popular Group a její základní sestava byla vskutku mezinárodní. Zpěvák Demetrio Stratos byl Řek, baskytarista Patrick Djivas Francouz a saxofonista Victor Busnello prozměnu Belgičan. Kromě výše uvedených tvořili první sestavu ještě pianista Leandro Gaetano a kytarista maďarského původu Johnny Lambizi. Toho však velmi brzy nahradil Paolo Tofani, všeuměl s nejdelší hudební praxí a známej především svým působením v kapele I Califfi.

Já to vzal s Areou trochu napřeskáčku. Začal jsem albem Crac! (1975), pak jsem přikoupil lajfku Are(A)zione (1975) a teprve potom jsem se odhodlal aj k nákupu debutového alba Arbeit macht frei. Moc se mi do toho nechtělo, ale jeho skvělá pověst mě nakonec zviklala - aktuálně se nachází na osmé pozici v žebříku věnovanému RPI podle hlasování čtenářů na progarchives. Je sice plné všelijakejch vlivů, ovšem svým zvukem jde o naprostej unikát. Stratosův vokál je ohromující, on sám jej používá jako další hudební nástroj a jeho kumpáni se starají o virtuózní doprovod té nejvyšší kvality. V hudbě samotné lze vystopovat všechno možné - od rocku, přes jazz, až po arabskej folklór a je jen těžko zařaditelná do nějaké škatulky.

Na úvod je tady dívčí recitativ v arabštině (podle údajů v bookletu tajně nahranej v Káhirském muzeu) a po ní největší pecka tohoto alba - a dost možná největší šlágr Area vůbec - Luglio, agosto, settembre (nero). V životě by mě nenapadlo, že může být arabskej leitmotiv takhle chytlavej, notabene v tak komplikovaném rytmu, ale stalo se a Area si prostřednictvím této skladby vytesala pomník. Sice si ani tady nedokázala odpustit kakofonickou vsuvku, ale ta je sotva čtyřicet vteřin dlouhá a tak ji zvládnu v pohodě přežít. Horší je to s tím, co bude následovat...

Osnova následující, osm minut dlouhé Arbeit macht frei je hodně volná. Úvod patří chřestivejm bicím, pak se přidá baskytara a trochu chaotická flétna, kterou vystřídá už o něco umírněnější ságo. Koncem první třetiny skladby dojde na svižnou jazzovou vsuvku a teprve kvílení saxofonu předznamená Stratosův nástup. Zpěvu tady moc není, ale Demetrio si ho dokáže užít aj tak. Závěrečná část skladby plyne v příboji divokých sól a v podobném kvapíku začíná i třetí Consapevolezza. Po necelé minutě dojde ke kýženému zvolnění a zbytek písně už se nese v uvolněném tempu i atmosféře. Dechař Victor Edouard Busnello navíc dokáže, že svým saxofonem umí nejenom kousnout, ale aj pohladit.

Druhou stranu desky otevírá svižná, ovšem také pěkně komplikovaná Le labbra del tempo. Tempo a jednotlivé motivy se střídají v rychlém sledu a to samé můžu říct i o změnách rytmu. Pro nepřipraveného posluchače to může být docela blázinec, zvlášť když kapela vybalí dlouhou instrumentální část se silně zkresleným sólem elektrického piana. A v podobném duchu se nese aj instrumentální nakládačka 240 chilometri da Smirne, což je vlastně jen (zdánlivě) nekonečná přehlídka mnohdy docela trýznivejch sól. Podle toho, co jsem vyčetl by měla být závěrečná L'abbattimento dello Zeppelin nějakou zvláštní odpovědí na skladbu Whole Lotta Love britských Led Zeppelin, ale nevím. Po hudební stránce tam žádnou podobu neslyším, spíš naopak. L'abbattimento dello Zeppelin je určitě nejexperimentálněji pojatej kus na albu, s dlouhým vstupem improvizujícího Stratose. Ten svoje hlasivky rozhodně nešetří a je to setsakra tvrdej oříšek...

Je sobota večer, jsem odpočatej a to se mi to poslouchá a píše. Ovšem třeba včera odpoledne, po týdnu v Kolbence to byl zápřah, kterej jsem vydržel jen s největším sebezapřením. Debut Area řadím k deskám The Inner Mounting Flame, nebo Birds Of Fire legendárních Mahavishnu Orchestra, Relayer od art rockovejch Yes, či Palepoli italskejch Osanna. Tedy k dílům, které mám ve sbírce a u kterých dokážu uznat jejich kvalitu a výjimečnost, ovšem která pro jejich náročnost téměř neposlouchám. Ještě včera bych albu Arbeit macht frei nedal víc, jak ošuntělé dvě hvězdičky, ale dnes ještě jednu přihodím. Ovšem jak "živák" Are(A)zione, tak album Crac! se mi líbí o něco víc.

Původní album (i s vložkou v podobě kartónového revolveru) bylo vydáno ve velkém množství a tak je i dnes sehnatelné za velmi přijatelnou cenu. Navíc vyšla spousta jeho reedic a to jak na vinylu, tak na CD. To moje je v klasické plastové krabce s transparentním držákem CD, pod kterým je vytištěný onen revolver. Čtyřstránkový booklet obsahuje dvě barevné fotografie a povídání od klávesisty Patrizia Fariselliho. Ovšem v italštině a tak si v něm našinec nejspíš moc nepočte.

» ostatní recenze alba Area - Arbeit Macht Frei
» popis a diskografie skupiny Area

Cinderella - Long Cold Winter

Cinderella / Long Cold Winter (1988)

horyna | 4 stars | 18.01.2020

Že nebyl jižanský rock jen mrtvým pojmem, dokázali na konci let osmdesátých v rozmezí nějaké pětiletky dvě nově vzniklé hudební formace. Tou druhou a pozdější, jež se momentálně věnovat nechci, je slavné sdružení bratrské dvojice Robinsonovců, jež se snad konečně po letech vnitřních rozbrojů dá brzo zase do kupy a nese název Black Crowes. Tou první a o půl dekádu starší je Philadelphká sebranka Cinderella.

Ta žala své největší úspěchy na konci let osmdesátých právě s recenzovaným druhým albem Long Cold Winter. Jedinou potíž, kterou může zaznamenat fanoušek čerstvě se seznamující s repertoárem této kapely je image muzikantů, v té době jasně ukazujících na glam rockové hnutí, svými výstředními obleky a natupírovanými vlasy. Ale to je tak jediná spojující linka, která popelku a glam nějakým způsobem naplňuje. Hudebně zde není po glamu, sleezi, nebo street rocku ani ň. Snad ještě na prvním, trochu nevyprofilovaném nosiči, ale od mega úspěšného záseku č. 2, přes geniální country počin Heartbreak Station, po vrcholný a zřejmě navždy poslední majstrštyk Still Climbing, se toto sdružení prezentuje šmrncovní a rozbujele energickou jižaninou. Jižaninou, která čerpá také z blues, country a samozřejmě hard rocku.

Na rozdíl od černých vran popelka vyznává dynamičtější a energičtější pojetí. Kytary jsou občas pěkně nabroušené, sóla rychlá a hitově funkční, riffy ostré, nadupané a neskutečně in (viď taková Bad Seamstress Blues/Fallin' Apart at the Seams, nebo Second Wind-největší nátěr alba, šlupka rovnou mezi vaše oči), ale když je potřeba pořádně přibrzdit a šlápnout na atmosférické kuří oko, najednou se vám před zraky otevřou melancholické rovinaté pláně amerického Texasu a do ucha vám k tomu hraje třeba Don't Know What You Got, nebo překrásná věc titulní.

Tom Keifer je génius, to on skládal vždy většinu materiálu, navíc dokáže velice efektivně ovládat svůj šestistrunný nástroj a ještě k tomu tím správným chraplákem zpívat. Viva Cinderella. Miluju tuhle kapelu.

» ostatní recenze alba Cinderella - Long Cold Winter
» popis a diskografie skupiny Cinderella

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Led Zeppelin / I

EasyRocker
steve: já jsem hodně na ten folk/bluesovej základ i na psychedelii, proto mě právě tak...

Led Zeppelin / I

pinkman
Zeppelini nás tehdy ohromili okamžitě. Desky jsme naháněli kde se dalo, ale odměna byla ta...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13095 recenzí
2200 skupin
180703 příspěvků ve fóru
2690 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000