Sea Within, The Coltrane, Alice Pere Ubu Campo Di Marte Cantrell Jerry Ozric Tentacles Astral Pirates Morna Otaka, Kiyomi Phoenix

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Colosseum - (II) - Strange New Flesh

Colosseum / (II) - Strange New Flesh (1976)

horyna | 5 stars | 14.08.2018

Někdy se může zvědavostní návštěva kamenného obchůdku s muzikou proměnit v čirou sběratelskou radost. To když objevíte něco, o čem víte, že není běžně k sehnání. Debutní deska druhých Colosseum podobným sběratelským oříškem je. Nikdy jsem nevynakládal zvláštní námahu na její pořízení. Občas jsem se zběžně mrknul do naší sítě, jestli se někde nepovaluje a když jsem zjistil že ne, z pozice druhé ruky po ní už nepátral. Když o tom tak přemýšlím, já ji vlastně nikdy dříve neslyšel a tak jsem dlouho netušil, o co přicházím. Takže když na mě ta mrška z nedadání vykoukla zpoza ostatních alb prvních Colosseum, s pozvednutým obočím jsem se podivil co tady vlastně dělá a z ruky ji už nepustil. Našel jsem jí společnici na cesty, to aby její transport domů neprobíhal v separaci a za pár hodin ji zvědavě rozbaloval z celofánu a vkládal do vlastního přehrávače.

No bylo to pošušňáníčko, co vám budu povídat. Nový, jazz-rockový model obnovených Colosseum mě okamžitě chytnul za kšandy. Hisemanovi brejky společně s kreativní kytarou Gary Moora mně udělali podobnou radost, jako když jsem kdysi poslouchal desku sedm let starou. Překvapil Don Airley, který byl v tomto modelu invenčně zajímavý a nahrazoval flétnu a saxy Hackstall-Smitha. O Miku Starssovi jsem toho moc nezjistil, ale jeho vokál je plasticky tvárný a možná zpívá ještě líp než James Litherland. Vzdáleně vám může připomínat zpěváka dalších pohrobků původních Colosseum, z kapely Greenslade Davea Lawsona.
Po technické, tempové a kreativně umělecké stránce je debut druhých Colosseum přesně tím albem, které by nemělo chybět ve sbírce žádného rockujícího jazzofila, s ušiskama napruženýma jako netopíří slechy.

» ostatní recenze alba Colosseum - (II) - Strange New Flesh
» popis a diskografie skupiny Colosseum

Pearl Jam - Yield

Pearl Jam / Yield (1998)

terka | 4 stars | 13.08.2018

Jsem moc ráda, že jsem tady shodou náhod objevila profil Pearl Jam. Oni nejsou zrovna obvyklá skupina, která má své místečko na stránkách s progresivní muzikou. O to je skvělejší, že sem mají přístup i alternativní vzorky. Profil sice není vytvořený, nebo byl smazán, ale jednotlivá alba tu jsou a to mě těší. Na jeho vyrobení si netroufám, i když bych ho během několika dnů asi také dokázala sesmolit, protože mám jejich diskografii v malíčku. Něco z historie si dokážu vybavit a pak je tady přece internet.

Když jsem dorůstala do věku, ve kterém mě muzika začínala zajímat víc než jenom obecně, poslouchala jsem bráchovo vyprávění o době, kdy do světa vtrhla alternativa a zrodil se grunge. On tuhle dobu prožíval hodně intenzivně, jelikož byl v rebelském věku její součástí. Mě to sice minulo, ale tohle téma mě dodnes nepřestává fascinovat. Pár kapel ze severozápadu USA se sešlo na stejném místě a v příhodných podmínkách, aby začaly přepisovat hudební dějiny. Je zajímavé, že jediní Pearl Jam dokázali dodnes přežít. Drogy a alkohol si postupně vybíraly svoji daň, až z celé té skupinky nezůstal kámen na kameni. Alice in Chains se sice postavili na start znovu, ovšem už bez svého lídra. Soundgarden to zkusili také, ale... však všichni víme, jak hořký konec potkal Chrise Cornella. Pearl Jam přežili, dokonce si po celou dobu zachovali stejný hráčský kádr, tedy až na potíže s bubeníky. Ale ta hlavní čtveřice Vedder, Gossard, McCready a Ament je spolu už skoro třicet let. Pěkně to utíká.

Dodnes má kapela na triku deset studiovek. Chvíli jsem přemýšlela, kterou mám zvolit. Před pár dny jsem si pouštěla Yield, tak jsem vybrala Yield. O něm se tvrdí, že je poslechově náročný, experimentální a pro Pearl Jam netypický. Mně takový nikdy nepřišel. Sice jsem jednotlivá alba nevnímala v jejich průběžném uvádění, ale když ho poslouchám pozorně, žádnou velkou revoluci v projevu mých oblíbenců neslyším. Ani žádné extrémní vzdálení se vlastnímu stylu. Je tady pár neobvyklých míst, ale pokud Pearl Jam máte rádi, ani vám to nepřijde divné.

Skoro na každou desku kluci dávají několik energetických teček. Brain Of J. je na rozjezd jako dělaná. Pak se rychle zpomalí a začíná se jemně experimentovat. Můžeme tomu říkat vývoj, na který Pearl Jam přistoupili hned s první nahrávkou a nikdy se neuhnuli z cesty, jen se občas trochu zasekli (eponymní avokádové album a prachobyčejné Vitalogy). Faithfull a No Way jsou pojaty bezprostředně a zajímavě. Given To Fly a Wishlist kolují na rádiu, Pilate má zvláštní zapamatovatelný refrén a v Do The Evolution tahají Vedderovi mandle bez narkózy. Druhá strana je taková nenápadná a vyžaduje víc prostoru. Hlavní slovo mají akustiky a Vedderovo něžné pokládání se do skladeb.

Za zvuk je znovu odpovědný Brendan O'Brien, který zůstává s Pearl Jam s malou přestávkou dodnes. Desku hodnotím za čtyři, protože znám aspoň čtyři jiná alba, která jsou podle mě ještě lepší.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Yield
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Black Sabbath - Dehumanizer

Black Sabbath / Dehumanizer (1992)

jirka 7200 | 3 stars | 13.08.2018

Black Sabbath vydali dvě výpravná a nazdobená alba s Tonym Martinem, která v Evropě zaznamenala slušný ohlas, avšak kapelník Tony Iommi pomalu začal uvažovat o nějaké změně, která by pomohla jeho kapelu více zviditelnit na zámořských trzích. Bylo zajímavé v dobovém tisku sledovat tu rošádu hráčů, kdy navázal Iommi kontakt s Geezerem Butlerem a ten oprášil dávné vztahy s Diem tím, že si na jeho koncertě společně zahráli živě letitý song právě od Sabatů. Nakonec se všichni tři domluvili na další spolupráci. Tony Martin a Neil Murray dostali padáka a zraněného bubeníka Cozy Powella nakonec nenahradil nikdo jiný, než Vinny Appice, čímž do sebe zapadl poslední střípek mozaiky a najednou tu ku překvapení všech stála kompletní sestava, která nahrála památná alba Heaven and Hell a Mob Rules.

Očekávání a tlak na kapelu byl velký, marketing firmy I.R.S., potažmo EMI se rozjel na plné obrátky. Za mixážním pultem a v roli producenta nahrávky se objevil dvorní spolupracovník Queen Reinhold Mack a fandy polil studený pot. Nakonec to podle mě nedopadlo nijak tragicky. Kvarteto hráčů opět dokázalo stejně jako před dvanácti lety s Heaven and Hell reflektovat stav na hudební scéně. Tehdy se dokázalo zařadit svou tvrdostí a melodičností na špici rozjíždějícího se heavymetalového vlaku, nyní s albem Dehumanizer zrcadlilo v písních tehdy populární styl grunge a doom metal bez ztráty vlastního ksichtu. Zvuk byl neobyčejně tvrdý, avšak krásně dynamický a čitelný, Iommiho zdvojené kytary ostře řežou a Butlerova basa má sílu hromu. Někdo si stěžoval na ostrý a suchý zvuk bicích, mně nijak nevadí.

Za ta léta poslechu jsem si roztřídil písně z tohoto alba na povedené a na ty slabší. Do první skupiny jednoznačně řadím úvodní Computer God s industriálním intrem, klipovou a řádně odpíchnutou TV Crimes, hutnou Masters of Insanity a hlavně expresivní a členitou Too Late, která je jednoznačně vrcholem alba a Dio dokazuje, kdo je tu Pan zpěvák. Méně vřelý vztah mám k jinak celkem povedené reminiscenci na doom metal After All (The Dead), kde mi však nesedí zpěv, neboť Dio spíše recituje, než zpívá, a pěkné klávesy jsou zbytečně moc utopené v základech. Zbytek skladeb není vyloženě špatný, ale ani po mnoha posleších zapamatovatelný – pro mě vata složená z temných riffů neobsahující výraznější melodickou linku.
Tak nahlížím na Letters of Earth, Sins of the Father a Buried Alive. Skladba Time Machine sice oživila tempo, nepřinesla však výraznější nápad. Song I by zapadl na některou slabší desku domovského souboru DIO.

Závěrem: toto album zachytilo zvukově i náladou dobu, kdy se v Americe na piedestalu vyhříval grunge (je to znát i na zpracování klipu k TV Crimes, kde se prohání pubescenti v kostkovaných košilích na skejtech) a v Anglii frčel doom metal. Celkově asi nejtvrdší zvuk BS, který je hodně povedený, bohužel obsahem se do první ligy z desky prodrala jen zhruba polovina materiálu - i když se Dio snažil, seč mohl. Mně je Dehumanizer osobně sympatičtější než přeslazené a unylé Headless Cross a Tyr nebo naprosto tragické Born Again.

Dávám tři a půl hvězdy a krouhám směrem dolů, neboť kvalit předchozích desek této konkrétní čtyřky Dehumanizer nedosahuje.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Dehumanizer
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Big Big Train - Folklore

Big Big Train / Folklore (2016)

Adam6 | 5 stars | 12.08.2018

Beardfish sú rozpadnutí. Tangentom a Kaipe nevyšlo niekoľko posledných albumov podľa mojich predstáv. The Flower Kings a Moon Safari... (stále čakám, už 5 rokov, aby som bol presný...). Wobbler ma celkom milo prekvapili albumom From Silence To Somewhere (Hinterland je však stále vrchol). Neal Morse je prosto Neal Morse. Spock´s Beard sa držia celkom obstojne.

No a popri tom všetkom tu máme aj Big Big Train, ktorí stavajú prirovnanie so zrelým vínom do úplne nového svetla. Na súčasnej retroprogovej scéne sú moja jednotka. Všetky štyri albumy, ktoré páni vydali v tejto dekáde (samozrejme okrem The Second Brightest Star) hodnotím plnou pálkou. Už od The Difference Machine k tomu pomaličky smerovali. A keď sa menila zostava a prišli Longdon s D'Virgiliom, tak už to bolo jasné. No jeden z albumov musí byť môj najobľúbenejší.
Folklore.

Hneď od začiatku titulnej skladby poslucháč vie, že je v dobrých rukách. Veľkolepý husličkový úvod, zaujímavý hlavný motív, za ním sa všetci hráči predstavujú vokálne a potom skladba naberá na sile a progresivite. Longdon flautou dodáva skladbe krásnu atmosféru. Nie len jednej, ale celému albumu. Druhá London Planes mi pripomína, One For The Wine od Genesis. Skladba sa rozbieha pomaly a pokojne. Páči sa mi refrén, aj keď uznám, že niekomu sa môže zdať nevýrazný. V druhej polovici sa rozpútajú inštrumentálne orgie. Paráda. Album pokračuje v nastavenej laťke až do samého konca. Ešte by som spomenul vynikajúcu The Transit of Venus Across the Sun. Ako ju Horyna nazval smutnú, klavírno/akustickú baladu :). No a v poradí štvrtý, a najväčší vrchol albumu je trinásť minútová progresívna bomba Brooklands, ktorá ukazuje, že aj Rikard Sjöblom je výborný prírastok do tímu.

Na tri roky si páni "oddýchli" po albume The Underfall Yard. Po ňom prišli dve majstrovské diela English Electric 1 a 2. Na Folklore sa čakalo opäť tri roky. Správny krok. Nechali fanúšikov trošku vychladnúť, nazbierali dostatok cenného materiálu a vytiahli ho v správny moment. Kedže Grimspound prišlo v tak krátkom čase po Folklore predpokladám, že niečo z neho vzniko v tej trojročnej odmlke. Ktovie, možno si na ďalší album znova trošku počkáme, no vôbec mi to nevadí. Aj keď považujem The Second Brightest Star za mierne povedané nie vydarený album, aj tak sa teším na to s čím novým príde táto veľká veľká skupina.

Takže päťka pre Folklore.

» ostatní recenze alba Big Big Train - Folklore
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Def Leppard - Songs from the Sparkle Lounge

Def Leppard / Songs from the Sparkle Lounge (2008)

pinkman | 4 stars | 12.08.2018

Celých šest let museli příznivci Def Leppard čekat na nové album, o kterém se v roce 2007 začalo nahlas mluvit. Joe Elliott tehdy v dobovém rozhovoru zmínil, že kapele byla po albu X vyčítána přílišná náklonnost k popu, a proto se s novinkou chce vrátit ke klasickému soundu a vlastním kořenům ležícím v sedmdesátých letech. Ke klasickému soundu se ale na Songs From The Sparkle Lounge kapela vrátila jen z části. S odstupem let totiž tohle album působí jako kompilát všeho, co Def Leppard za svou kariéru nahráli.

Lepší otevření alba, než jaké se daří písni Go, si těžko představíme. Energický výkop plný svižných kytar a melodických výpadů. Takový úvod jsem na posledních albech postrádal. Nine Lives je typická hitovost v balení Def Leppard. Skladba šilhající po hitparádových stupíncích, s potřebnou harmonickou silou a zapamatovatelným refrénem. Z podobného pytle vytáhli kluci i třetí věc, křížence s tvorbou Gotthard - píseň C'mon C'mon. Obligátní balada nese pořadové číslo čtyři a má název Love. Se srdceryvnými oplodňováky z dob Hysteria má už pramálo společného. Jak album poslouchám dál, nemůže se zbavit pocitu určité setrvačnosti. Další skladby jsou tak jen dobře odvedenou prací, což je u DL docela běžný jev. Nevím o žádné jejich nahrávce, která by nesla parametry vyrovnanosti.

Dobové recenze sice kvitovaly návrat k tvrdšímu vyznění, o kterém mluvil právě Joe Elliott, ale žádné milionové prodeje, na které byla kapela zvyklá v osmdesátých letech se nekonaly. Ovšem i tak se hned týden po vydání album vyhouplo na pátou pozici oficiální americké hitparády, což je nejlepší výsledek, jakého kapela dosáhla od dob Adrenalize. A tady je vidět jedna věc. Že se z Def Leppard během let stala skutečně velká kapela, skutečná legenda, o jaké snil Joe Elliott, když v roce 1978 čmáral jméno své bandy na zeď slavného klubu Marquee.

Momentální TOP skladba: Go

» ostatní recenze alba Def Leppard - Songs from the Sparkle Lounge
» popis a diskografie skupiny Def Leppard

Atomic Rooster - Atomic Rooster

Atomic Rooster / Atomic Rooster (1970)

horyna | 5 stars | 11.08.2018

Dovedu si přesně vybavit období, kdy jsem slyšel tohle album poprvé. Bylo to krátce po zklamání způsobeném třetí nahrávkou In Hearing of Atomic Rooster. To jsem měl debut již objednaný a ve víře v přesvědčivější zážitek, který by snad mohl kohoutí prvotinu provázet, jsem zásilku stornovat už nehodlal. Očekávání tudíž nebylo nijak překotné, o to větší satisfakce ale záhy přišla.

Debutní deska se okamžitě zařadila mezi má nejoblíbenější alba Atomic Rooster. Je šitá přesně podle rozměrů odebraným horynovi v krejčovském salóně Kohout a syn, čímž chci naznačit, že mi naprosto fešácky padla na míru. Existence kapely, která na každé své nahrávce (pokud vezmeme první čtyři) využila služeb jiného zpěváka, je jev dosti ojedinělý. Tím prvním byl basák Nick Graham. Jeho mužně vzepjatý projev mě překvapil a nepopírám, že je jedním ze symbolů alba, díky kterým k němu cítím určitou magnetickou přitažlivost. Kapku mi připomíná mého favorita u kapely Chrise Farlowea. Nick zní v některých okamžicích jako jeho mladší brácha, což sice nemusí každý vnímat jako pozitivum, já s tím problém však nemám. Tolik tedy ke zpěvu a teď hudba.

Debutní nahrávku vnímám jako klasický hard rock šmrncnutý ELP s minimem depresivních obrazců, které jsou v plném rozsahu rozvinuty až na desce číslo dva. Tudíž za mě další body na stranu spokojenosti. Navíc z ní sálá chuť po společném hraní, touha hledat nová hudební východiska a snaha osahávat si neprozkoumaný terén. Dobře zrežírovaná dramaturgie prostřídává rockovou zemitost se zádumčivě něžným oparem tajemna a v míře přijatelné jsou uspokojeni i zastánci instrumentální erudice. Když k tomu připočtu plnokrevný energetický obsah a písně nepostrádající nápaditost, dostávám vzpupného opeřence, který se vlastní silou ihned po narození dokáže postavit na své sličné pařáty.

V discografii kapely, je debut Atomic Rooster mým druhým nejoblíbenějším.

» ostatní recenze alba Atomic Rooster - Atomic Rooster
» popis a diskografie skupiny Atomic Rooster

Asia - Alpha

Asia / Alpha (1983)

| 4 stars | 10.08.2018

Dnes si to dokážeme jen těžko představit, ale zkuste se vžít do kůže fanoušků Yes, King Crimson, Uriah Heep a dalších kapel, kterými prošli tři hudebníci, jež posléze vytvořili soubor Asia a v roce 1982 předhodili dychtivým příznivcům takto orientovanou desku. Každý čekal pokračovaní Going nebo Drama a teď zůstal jako opařený. Geoffa Downese jsme naštěstí poznali na posledním prog-rockovém albu Yes Drama, protože přijít tento disco-floutek rovnou do Asia, asi by tu kapelu mnozí příznivci starých časů ukamenovali zaživa. Po třiceti letech a možná už po první desetiletce, se pohled na jednu z prvních superskupin změnil. Dnes dokážeme akceptovat daleko horší hudební ohyzdnosti, tudíž nám první produkce Asia nepřipadají vůbec zlé.

Pořekadlo tvrdí, že železo se má kout dokud je žhavé. Necelý rok po Asia vychází druhé album Alpha a doslova kopíruje model, vytvořený několik měsíců před ním. Nebojte, Alpha není jenom stínem svého slavného předchůdce. Prodejně sice ano, přeci jenom zvědavost okolí už neměla takovou sílu a ti, co byli jejich hudbou zklamáni, podruhé neinvestovali, písně jsou ale stejně povedené a občas dokonce rockově dravější. Howe jde stranou a největší porce hudby je převedena na Downese. Ten se stává hlavním skladatelem a ústřední postavou Asia.

Alpha je důstojným pokračovatelem toho, co bylo před rokem započato, ale tradice progresivní muziky vzoru Yes je minulostí. Stejně nedovedu pochopit, že hráč takových kvalit, jakým Steve Howe byl, dokázal přijmout takovouto platformu.

» ostatní recenze alba Asia - Alpha
» popis a diskografie skupiny Asia

Styx - The Mission

Styx / The Mission (2017)

horyna | 5 stars | 09.08.2018

V první řadě musím poděkovat Jiřímu za jeho recenzentský přínos v oblasti Styx a obzvlášť pak za tuto story, pojednávající o posledním comebacku kapely s deskou Mission. Zprávu o tom, že Mission vůbec vzniklo, jsem svého času zaregistroval pouze okrajově a dál se tomuto stavu věci nevěnoval. Zdejší recenze ve mně probudila zvědavost, ale čekání na tento fantastický produkt se nakonec protáhlo o skoro celý rok. Dnes už mám Mission hrdě vystavené hned vedle nejlepších nahrávek kapely ze sedmdesátých let.

Ono vlastně nepřímo navazuje na taková slovutná alba, jakými byli a dodnes jsou například Grand Illusion, či Pieces of Eight. Dynamicky rockový startér Gone Gone Gone byl vybrán jako úvodní singl a nutno podotknout, že jeho úkol pořádně vás nakopnout do zadní části těla se mu daří skvěle. Další v pořadí Hundred Million Miles From Home se už nese v klasickém styxovském stylu. Nápaditá skladba s monumentálními sbory, funkční melodií a netypickou harmonií (chvílemí cítíte Beatles) vás prostě musí potěšit.

Tyto atributy se dají "připevnit" na každou ze čtrnácti skladeb s největším hitem v čele, písní Locomotive. Tedy čtrnácti - čtyři z nich plní funkci interludií proto, aby vás dokonaleji vtáhly do smyšleného příběhu o započaté misi na planetu Mars. Osobně je mi velice sympatická skromná stopáž alba i decentní minutáž jednotlivých tracků. V době, kdy se mnoho podobně laděných (progresivních) spolků snaží vybudovat natahované hymny v obrovských časových plochách, jdou Styx proti proudu a servírují nám přitažlivé, skromně vyhlížející songy, které svou nápaditostí a aranžérským filigránstvím těm nabubřelcům ukazují prostředník.

Mission je podobně kvalitním dílem, jakým bylo o rok dříve vydané album The Prelude Implicit jejich krajanů Kansas. To píši jen pro srovnání, aby bylo i těm "nejsetrvalejším "zastydlínům" v letech sedmdesátých jasné, že dobrá deska se dá vysoustružit i dnes.

» ostatní recenze alba Styx - The Mission
» popis a diskografie skupiny Styx

Depeche Mode - Songs of Faith and Devotion

Depeche Mode / Songs of Faith and Devotion (1993)

Martin H | 5 stars | 08.08.2018

Po vynikající desce Violator s několika skutečně výraznými a nezapomenutelnými melodiemi si Depeche Mode dali na čas, než obdařili svět dalším dlouhohrajícím počinem. Možná si potřebovali odpočinout, možná si chtěli ujasnit další hudební směřování, možná potřebovali nasát nové hudební vlivy, každopádně Depeche Mode vzor 1993 je podstatně odlišný než Depeche Mode vzor 1990.

Nový hudební styl grunge, který začal ve velkém válcovat hudební svět, znovu začíná seznamovat posluchače s krásou jednoduché rockové písničky s dostatečně tvrdým základem. Do toho přitvrzuje i taneční scéna, za jejíž součást je parta kolem Davida Gahana mnohými považována. Skupina ke svým běžným výrazovým prostředkům přidává nejen tradiční rockové nástroje, ale také v hojné míře sampling, což dohromady vytváří nový rozměr tvorby Depeche Mode.

Mám dojem, že albem Songs of Faith and Devotion dosáhla skupina svého tvůrčího vrcholu. Někdo namítne, že se zde nenachází tolik hitů zabírajících na první poslech, a má vlastně pravdu. Zatímco předchozí materiál má schopnost uchvátit posluchače okamžitě, zde se od něj přece jen vyžaduje větší soustředěnost a snaha vyjít jednotlivým skladbám vstříc. Pryč je doba jemného těkání syntezátorů, zde se na nás od první chvíle většinou valí zvuková stěna, v níž je rockový základ obalen do přemíry nasamplovaných zvuků. Jakoby pánové dospěli a chtěli světu říct, že se konečně našli, tohle je jejich skutečná cesta.

Zvlášť patrné je to u skladby I Feel You, v níž i zpěvák Gahan volí spíše rockovější rejstřík svého hlasu, jímž chce vyřvat do světa všechny své frustrace a problémy. Místy se objevuje lehce jazzová atmosféra, což je případ nádherné skladby Walking in My Shoes. Píseň Condemnation mi zase svou stavbou a Gahanovým zpěvem připomíná gospel. Stačí zavřít oči, zaposlouchat se a v tu ránu jsem na žhavém americkém jihu při mši v tamním kostele. To skladba In Your Room ve mně vyvolává pocit tíživého napětí, nějakého tajemství, či snad i nebezpečí. I přes to je jednou z mých nejoblíbenějších písní na desce.

Dvě písně na desce zpívá i hlavní tvůrčí duch skupiny Martin Gore. Jeho hlas vytváří zajímavý kontrast a nechci tvrdit, zda je lepší nebo horší než Gahan, je prostě jiný, civilnější. To dokazuje v zahloubané písni Judas plné podivného zvukového kouzlení a překrásné baladě One Caress. Ta balancuje až na samé hranici kýče a v okamžiku, kdy si již říkám, že ta hranice je překročena, tak přijde Gahan a kýčovitost zadupe do země závěrečnou skladbou Higher Love. A opět ta hra na rockovou partičku, i když už ne tak ostrou jako v úvodu desky.

Nevím, jak na desku Songs of Faith and Devotion reagovali v době jejího vydání fanoušci Depeche Mode a je mi to vlastně jedno. Skupina zde dosáhla svého vrcholu, po němž už nic není jako předtím. Gahan si řešil svou závislost na heroinu a i když to vypadalo, že skupina vlastně skončila, za čtyři roky se ve třech vrátila s albem Ultra. Ale to je zase jiný příběh.

» ostatní recenze alba Depeche Mode - Songs of Faith and Devotion
» popis a diskografie skupiny Depeche Mode

Deep Purple - Machine Head

Deep Purple / Machine Head (1972)

adam | 4 stars | 08.08.2018

Deep Purple som objavil nahodou ked som mal nejakych 15 rokov. Predavali lacne cd kde bolo nejakych 8 skladieb. Hnusne nekvalitne cd, ale hudba ma ocarila. POtom som s kamosom vymenil svoj Led zeppelin Remasters za The Antology a tam sa vlastne zacala moja cesta s DP. Postupne som si nazbieral vsetky cd a zral som ich, ale... Potom som sa postupne vsetkych ich albumov zbavil okrem In Rock, Machine Head a nejakych koncertov. Uz ma proste nebavia. Napriek tomu povazujem Machine head za podarene dielo. Su tu silne veci, ktore ani po rokoch neurazia aj ked uz mi nemaju co povedat.
Ale tie tri roky s DP by som nemenil.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Marillion - Brave

Marillion / Brave (1994)

terka | 5 stars | 08.08.2018

Marillion nás generačně rozdělovali. Táta zásadně poslouchal Fishovy desky a od Hogartha jen něco málo. Brácha to měl opačně. Fishe moc nemusel a Hogartha zbožňoval. Já jsem ocilovala někde uprostřed. Na Fishe je dobré mít náladu, protože někdy vám jeho vypjatý hlas nemusí sednout. A na Hogartha vlastně taky. Ten je melancholik a pokud máte zrovna deprese, Stevův hlas vás jich zaručeně nezbaví.

Třetí společná deska H-Marillion byla podle dostupných údajů, které jsem si vyhledala, kasovním a hlavně uměleckým trhákem. Koncept desky je postavený na tragické události, spojené s činem mladé dívky, která z nešťastné lásky ukončila svůj život skokem z mostu. Klukům se k takovému příběhu podařila napsat i výjimečně chytlavá muzika. Některá hudební témata tím příběhem pozvolna prorůstají, některá krásně gradují a jiná se postupně rozvíjí, až vás přivedou do bodu blaženého uvolnění. Steveův vypravěčský talent se do takové muziky hodí, jen mám občas pocit, že někdy je těch jeho emocí na mě už příliš. Deska nemá vyložené vrcholy, ale ani pády. Já mám ráda oba její póly. Neřízenou stopu melancholie v Hollow Man, stejně, jako údernější věci typu Paper Lies.

Brave je jedním ze skvostů Hogarthova období v Marillion, ale odvahu pouštět si ho příliš často jsem zatím nenašla.

» ostatní recenze alba Marillion - Brave
» popis a diskografie skupiny Marillion

Coryell, Larry - Free spirits

Coryell, Larry / Free spirits (1967)

vmagistr | 4 stars | 07.08.2018

Vezměte počínající psychedelickou melodiku Beatles z roku cca 1965, přidejte trošku rhythm and bluesového řádění, nevybouřený jazzový saxofon a bubeníka, který hraje všemi způsoby kromě toho úsporného. No a v kostce dostanete hudbu, kterou se na své jediné desce Out of Sight and Sound prezentovala kapela Free Spirits. Hlavní roli v ní sehrál budoucí "kmotr fusion", kytarista Larry Coryell, který také (oproti své pozdější tvorbě docela nezvykle) obstarával i veškerý zpěv.

Ze skladeb na desce mě baví především rychlejší kousky jako Don´t Look Now (But Your Head Is Turned Around), Sunday Telephone nebo Blue Water Mother - ta rozpustilá psychedelie v kombinaci s neustálými saxofonovými sóly a vyhrávkami se strašně dobře poslouchá. Larry sám tu ani moc prostoru pro kytarové kouzlení nemá - asi jedinou skladbou, kde se jeho sóla výrazněji prosadí, je Cosmic Daddy Dancer. V pomalejších věcech (třeba Girl of the Mountain, LBOD, Storm nebo I´m Gonna Be Free) saxofon občas nahrazuje flétna a vokální linky v nich šéfa usvědčují, že měl Beatles zmáknuté opravdu dobře. Nic by ale nebylo vzdálenější mým dojmům než tvrzení, že je deska kopírkou koho- či čehokoli. Tak, jako Coryell a spol. podle mě v té době mersey-beat a psychedelii s jazzovými náznaky nedokázal propojit asi nikdo.

Hodnotit Free Spirits jako první jazzrockovou kapelu by mi asi ještě přišlo přehnané, ale přesto mám tenhle svěží mix výše zmíněných stylů hodně v oblibě. Zapojit v té době do sestavy saxofon, možná by trošku podobně zněli Ursinyho Soulmen, ale to už je opravdu jenom taková úvaha. No a co s Free Spirits? Rozmýšlím se mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami - a právě ta míra nápaditosti a zábavnosti, kterou mi Free Spirits nabídli, to nakonec překlopí ke slabším čtyřem.

» ostatní recenze alba Coryell, Larry - Free spirits
» popis a diskografie skupiny Coryell, Larry

Deep Purple - Machine Head

Deep Purple / Machine Head (1972)

| 5 stars | 07.08.2018

Do dětinsky trapné debaty se nehodlám zapojovat, ale v tomto případě se reagovat musí. A nejlepší obranou je útok. Vždyť co by si o tomto webu pomysleli ti, kdo přijdou po nás, ti noví, ať se tady objeví zítra, nebo třeba za rok. Že sem přispívala banda idiotů? Že se nechali strhnout fabulačně demagogickými smyšlenostmi, ať už je vytváří mladé ucho bez schopnosti akceptovat pocity ostatních, nebo prolhaný egoista, který se ukájí kolektivním napadáním. Posilování vlastní ješitnosti, to je oč tu běží pánové.

Ale k věci. Deep Purple=Machine Head. Nesmrtelná spojnice kapely a jednoho z nejlepších hard rockových alb celé historie moderní muziky. Naprosto vybroušená perla hard rocku. Spolu s In Rock a Fireball patří mezi trojici nejkvalitnějších věcí, které může tento styl nabídnout. To ony přepsaly rockové dějiny, ať už se to někomu líbí nebo ne. Na to, abych byl objektivní, nepotřebuji být ani jejich zastáncem, ani odpůrcem. Stačí zdravý selský rozum a umění sebereflexe. Skoro půl století se lidé chodící na jejich koncerty dožadují skladeb Highway Star, Pictures Of Home, Smoke On The Water a dalších. Není tohle ta nejlepší vizitka oblíbenosti?

Dnešní mládež žije v úplně jiných podmínkách, kdyby si na pár dnů vyzkoušeli ty naše za komunismu, mluvili by úplně jinak. Stejně jako generace před námi, ta naše i ty, které přijdou po nás, dokáží plným právem docenit takové skvosty, jaké vydávali DP v sedmdesátých letech. A na tom už nikdo nic nezmění!

» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Deep Purple - Machine Head

Deep Purple / Machine Head (1972)

lover-of-music | 2 stars | 06.08.2018

Touto recenzí nechci nikoho provokovat, ale chci, aby se vědělo, že také existuje odlišný pohled na přeceňované album, na které se valí festivaly superlativů.

Deep Purple – kapela, o které jsem si dlouho myslel, že se schovávají za lživé klišé, že hrají progresivní rock. Přitom se jedná o prachobyčejný hard rock. V této jediné věci jsem jim křivdil. Myslím, že nikdy z jejich úst nezaznělo, že by hráli progresivní rock, ALE nechtěli si připustit, že hrají hard rock, a že ovlivnili mnoho metalových kapel. Mám pocit, že členové kapely žili v jakémsi bludu, a pořád o sobě říkali, že nehrají hard rock. Aspoň tak jsem to pochopil z jednoho rozhovoru. Přitom to hard rock je. Tak o co jim jako jde?

Album Machine Head znám už nějakou dobu. Vždycky jsem ho vnímal jako ne moc zajímavé a spíše nudné. Do dnešních dnů se na tom nic nezměnilo, i po několikanásobných seriózních a soustředěných posleších. U písniček jako Maybe I’m Leo, Pictures Of Home, Lazy nebo Space Truckin‘ jsem málem usnul. Co je pro mě naprosto zničující je délka těch skladeb. Poslouchat víc než 5 minut ten samý jednoduchý, laciný riff je nad moje síly. Připomínám, že všeobecně mi délka skladeb nevadí. Ať si trvá třeba i 30 minut, ale musí se v ní neustále něco zajímavého dít. Písničky na albu Machine Head se mi zdají už v polovině strašně dlouhé. Jediná skladba, která stála za to, je úvodní Highway Star, která je opravdu povedená a to sólo je fakt fantastické. Ještě také Never Before není špatná, ale tu už jsem odněkud znal. Určitě jsem ji musel několikrát slyšet ještě před tím, než jsem to album poznal.

Co se týče neuvěřitelné odrhovačky Smoke On The Water, tak tu automaticky přeskakuji a nevěnuji jí ani vteřinu. Ten riff už je tak neskutečně profláklý, že už jsem na tu píseň vysloveně ALERGICKÝ. Ale text této odrhovačky je hodně zajímavý, a vlastně je to pravdivý příběh, kdy nějaký magor vystřelil světlici při koncertu Franka Zappy v Casinu ve Švýcarsku a celé Casino shořelo.

Na album Machine Head se už léta pějí chvalozpěvy. Jsem rád, že patřím do skupiny lidí (nejspíš je ta skupina lidí moc malá, ale o to lépe!), kteří toto album rozhodně neobdivují. Je to album vhodné na rockové mejdany, ale ne na seriózní poslech. Sice Deep Purple jsou výborní instrumentalisté, ale tyto písničky mi přijdou na jejich schopnosti hodně málo. Pořád přemýšlím, a ptám se, jak se můžou vejít mezi takové hudební velikány, jako jsou Yes, King Crimson, Moody Blues, The Who, Pink Floyd, Genesis, Jethro Tull a klidně i třeba Van Der Graaf Generator. Na tuto otázku mi asi nikdo rozumně neodpoví. Ani ten nejvíc moudrý muzikolog.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Mystery - One Among The Living

Mystery / One Among The Living (2010)

steve | 5 stars | 06.08.2018

Občas si na Progboardu projíždím recenze od jeho uživatelů. Pan Alienshore jich tady během svého působení zanechal neskutečné množství, navíc snad ze všech oblastí, které se s rockovou muzikou dají stmelit. Tak jsem vypátral i tento skvost, kterému dal (pro mě nepochopitelně) jeho majitel pouhé čtyři hvězdy. Druhá recenze od horyny už střílí do plných a já byl natěšený jako malý kluk, o čem tihle Mystery vlastně jsou.

Těžko hledám slova pro takhle vzácně křehkou muziku. Připadám si jako Alenka za zrcadlem, co se prochází okolo staveb postavených z papírových karet, které se můžou každou chvíli zbortit. Je zarážející, že se i v dnešní době dá hrát takovýmto způsobem. Nenásilným, noblesním a trochu krotkým, který pomalu graduje ke svému intenzivnímu finále. Vrcholem je šestidílná svita Through Different Eyes. A nechtějte po mně, abych určil, která její část je nejlepší. Neskutečné palety zvuků a aranžérské výměšky, se kterými hráči v jejím průběhu pracují, snad musí pocházet z jiné galaxie. Takto niterný přednes že vznikl tady, na naší zbídačené zelené planetě?

Mystery jsou vzácným úkazem toho, jak může láska k hudbě a inteligentní způsob vyjadřování vzájemně kooperovat, aniž by jedna složka potlačovala tu druhou.

» ostatní recenze alba Mystery - One Among The Living
» popis a diskografie skupiny Mystery

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Black Sabbath / Dehumanizer

Voytus
Ty bicí jsou parádní, tam asi moc úprav neprobíhalo - snad rytmičák, ale ten hlubokej...

Pearl Jam / Yield

PaloM
Terka: múdre slová. Mňa staršieho človeka táto skupina neoslovila, no možno mala obrovský,...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12310 recenzí
2160 skupin
167845 příspěvků ve fóru
2572 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000