Capitolo 6 Astra Aragon Sonic Youth Blues Pills Harrison, George Votum Tucker, Maureen Rale Runaway Totem

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Barclay James Harvest - Everyone Is Everybody Else

Barclay James Harvest / Everyone Is Everybody Else (1974)

horyna | 5 stars | 28.04.2017

Můj první kontakt s kapelou Barclay James Harvest proběhl prostřednictvím právě tohoto alba, Everyone Is Everybody Else. Objevil jsem je naprosto náhodně, v jakémsi článku o The Moody Blues, kde právě k nim byla tato skupina přirovnávaná. A přesto, že Moody nejsou tak stěžejním artiklem jako například Yes, nebo Floyd, zpozornět bylo zapotřebí. Po krátkém seznámení se s jejich malebnou muzikou, bylo jasně rozhodnuto, kdo že to rozroste domácí fonotéku. Prvních sedm až deset studiovek patří do zlatého fondu art rockové armády (napadá mě společný jmenovatel s Gentle Giant, ti to sice po jedenácté řadovce zabalili, ale dvě třetiny jejich produkce, jsou podobně stěžejní jako u BJH) sedmdesátých let, kdy kapela (podobně jako její souputníci) chrlila jednu desku za druhou. Dílem osobních sympatií padla volba na desku, na níž je kapela sama vyobrazena, tedy album Everyone Is Everybody Else. A hned po několika sekundách rotování cd v přehrávači, se mi do těla vlila potřebná spokojenost, spojena s něžným vyobrazením a aristokratickým přednesem jejich hudby.

Urozený klavírní akord, v sousedství sentimentálního úvodu písně Child Of The Universe, je překrásný, podmanivý a omamný zároveň. Negative Earth pomaloučku a přirozeně vykvétá ve smutných vodách šerosvitu a mě je okamžitě jasné, jak velká hvězda sílila podblíž artových gigantů celosvětového významu. Trojka Paper Wings, se s pěkně napěchovaným množstvím emocí, vkrádá směrem k posluchačově choulostivým záhybům ještě blíž. Klasická kytara otevře píseň The Great 1974 Mining Disaster, opět hloubavý klavír, citlivý akustický vstup a hebounké klávesy, které rozhodně nemíní zápolit s přirozeně krásným projevem Johna Leese. Poor Boy Blues má zvláštně naříkavý country náboj a For No One, prezentuje onu slovutně urozenou stránku jejich produkce.

Barclay James Harvest je kapelou, která si do erbu vměstnala alegorický obrazec, plíživě se sunoucí káry venkovským romantickým prostředím, tak, jak jej zachycovali na svých plátnech holandští krajináři 17. století.

» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Everyone Is Everybody Else
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest

UFO - Sharks

UFO / Sharks (2002)

jirka 7200 | 3 stars | 27.04.2017

Pořád si říkám, v čem je zakopaný pes, neboť desku Sharks stále nemohu vstřebat. Složení kapely zůstalo kupodivu od předešlé desky nachlup stejné, studio také.

UFO odletělo sice před nahráváním alba Covenant od Shrapnel k firmě Steamhammer, nicméně dlouholetý kolega Mike Varney, který jim produkoval několik předchozích desek, pomohl i nyní.

Novým elementem v týmu se stala posila z USA - věhlasný Steve Fontano (M.Friedman, Tony MacAlpine, G.Hughes), který vše doladil, zmixoval, postaral se o režii a výsledný mastering nahrávky. Aby toho nebylo málo, je zapsán jako spoluautor tří písní na tomto CD.

Výsledný dojem je pro mne však neslaný, nemastný. Jeden čas jsem si pohrával v úvahách s teorií, že za vše může Fontano, abych očistil kapelu, potom jsem to zavrhl jako úplnou blbost a v současné době zastávám teorii tu nejjednodušší. Materiál na desce prostě není patřičně silný, chybí nápady a ani Schenker se nijak nesnaží svou hrou skladby nakopnout.

Solidní a výjimečné songy jsou to dle mého názoru jen tři – naostřená balada Serenity, hitová Shadow Dancer a hard rockové boogie Fighting Man, což je dost málo.

Standart drží ještě Sea Of Faith a Crossing Over, v kterých slyším kolegy Deep Purple. Ostatní písně lze bez problémů poslouchat (krom instrumentálky Hawaii) ale nijak neosloví.

Dle mého ještě o něco slabší, jak Covenant. Ohodnotil bych to tak na trojku.

» ostatní recenze alba UFO - Sharks
» popis a diskografie skupiny UFO

Procol Harum - Home

Procol Harum / Home (1970)

horyna | 5 stars | 27.04.2017

Procol Harum - nová to akvizice v mé hýčkané, soukromé hudební sbírce. Společně se Spooky Tooth a Ten Year After je tohle další, třetí silný kůň, kterého jsem objevil teprve nedávno a se kterým se postupně seznamuji. A jestliže šlo v případě S. T. o jasnou volbu s albem číslo dva, tady nebyl výběr "poprvé" vůbec jednoduchý. Vycházel jsem z dostupných recenzí a samozřejmě také potřebného vlastno-ušního vjemu. Nakonec a po několika obměnách, padla volba na desku Home, aniž bych předem tušil jak dobře jsem nakonec vybral.

Whisky Train- zahajuje desku perfektním kytarovým riffem, masivní a pěkně úderná věc hned na začátek. Balady jsou silnou zbraní kapely a na tomto díle je jich neurekom, klavírní a Brookerovo naléhání během ponuré The Dead Man's Dream, melancholická kráska Nothing That I Didn't Know (s krásným akordeonovým závěrem), nebo šestá Barnyard Story. Vlastně sudé tracky jsou pomalé, baladické písně, které když mají zajímavou melodii, potřebné charisma i dostatek citu, dokáží silně bodovat. Zrovna taková je i Whaling Stories, v ní si Procol Harum na ploše sedmi minut pohrávají s divákovou psychikou, prostřednictvím vypjaté atmosféry se spoustou nemelodických postupů, navršených na jednu hromadu, směřujících k postupnému finále na konci druhé třetiny. Ze Still There'll Be More vyzařuje hravost Beatles i jazzová ležérnost, brouky mě připomíná i roztomilá hříčka Piggy Pig Pig. A třeba taková About to Die- dokáže pěkně hypnotizovat, kytarová melodie uprostřed klavírní linky působí opravdu zajímavě.

Procol Harum jistě patří do zlatého rockového fondu přelomu šedesátých a sedmdesátých let a mě dokázali, že na novou/starou hudbu, je v muzikou zasaženém srdci, stále dost místa.


» ostatní recenze alba Procol Harum - Home
» popis a diskografie skupiny Procol Harum

Uriah Heep - High And Mighty

Uriah Heep / High And Mighty (1976)

| 5 stars | 26.04.2017

Deska High And Mighty má dvě velké nevýhody. Jednak byla vydána po dominantní nahrávce Return to Fantasy a podobně silnou hymnickou skladbu jako je titulní flák z pětasedmdesátého už nepřinesla. Za další, patří k nejprogresivnějším věcem z U.H.katalogu a většinou věrných U.H.fanoušků zůstala dodnes nepochopena. V roce 1976 byl trh s nahrávkami kapely přesycen a fanoušci jí nedali dostatečný prostor na to, aby se dokázala prosadit a přesvědčit je, navíc konzervativnější část nehodlala na kompromisy přistoupit a o žádné novum nestála. V době renesance kapely byla už High And Mighty doceněna podstatně víc, pořád na ni ale hodně lidí kouká přes prsty. Je to velká škoda, protože jde o vysoce kvalitní muziku v intencích kapely a touha posunout svůj výraz dál, je přehledná a patrná. Dovolit si výkop prostřednictvím Wettona u mikrofonu, je husarský kousek, ten vyšel přinejmenším zajímavě. Následující trojice skladeb už patří u uriášů k těm nejlepším. Je tu ale i hodně upřímného rocku a dalších vlivů, jako například reggae a klasický rock n roll.
Bohužel jde také o Byronovu labutí píseň, naplněnou citem a velmi laskavým, příjemným hlasovým vystupování, které nenašlo v art/hard rockové oblasti v sedmdesátých letech srovnání. Byron byl úžasný fenomén a žádný jemu podobně modulovaný vokál se už nezrodil.



» ostatní recenze alba Uriah Heep - High And Mighty
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Porcupine Tree - Lightbulb Sun

Porcupine Tree / Lightbulb Sun (2000)

EasyRocker | 5 stars | 26.04.2017

Tuhle tradičně skvělou desku z výjimečné hudební společnosti kolem Stevena Wilsona jsem si pořídil teprve nedávno. Jedná se o završení melancholičtější, klidnější první etapy před razantním kovovým přitvrzením, přivanutým jinak ovšem skvostným dílem In Absentia.

Úvodní a titulní skladba je uvolněně akustická a od prvních taktů nepokrytě hitová skladba, navozující smířlivou a nostalgickou náladu v těch nejtypičtějších esencích PT. Klavírní a strunné tóny působí jako kapky deště a krásně tu basuje Colin Edwin. Dikobrazové se ale i krásně rockově odvážou... How is Your Life Today? je tříminutovou ponurou klavírní miniaturou - Wilsoův smutek za klaviaturami i v hrdle, lehký otisk moderních zvuků. I na krátké ploše se dá vybrousit hudební poklad... Four Chords That Made a Million začíná nekompromisním, drsným tempem, je tu znovu značný moderní nádech v rytmech i celkovém vyznění. Wilsonův hlas přináší melodie a povznáší se někam do oblak. Rocková, pořádně odvázaná "verze" PT. Čisté a velebné akustické tóny s jemnými klávesovými linkami propojuje Shesmovedon, smutná, přesto v refrénu odvázaná, skoro až hitová skladba. Podobné vyznění, i když v drsnějším hávu, už známe z dalšího alba... Wilson si název skladby vokálně skutečně vychutnal v mnoha podobách, vystřihl tu i krásné, chemicky zkreslené sólo... Last Chance to Exit Planet Earth - už název vyvolává úzkostné nálady. Nebo naději? Přehlídka nejlépe provedených, nadýchaných porcupineovských akustik a skvostného Wilsonova hlasového představení. Mistrně využity jsou změny v hlasitosti a střídání mnoha klávesových nástrojů... závěr patří nádhernému klavírnímu klopotu, prýštícímu jako drsná horská bystřina. Co dodat ke kráse The Rest Will Flow? Hit v nejlepším smyslu slova, napjatý ve třech minutách melancholií, avšak i ohromným rezervoárem pozitivní energie a nálady. Přehrada, která se vždy beznadějně protrhne a zaplaví mou hlavou uragánem emocí. Ten okamžik, kdy se u hudby PT neovládám. Hatesong začíná Edwinovou precizní přehlídkou figur na tlustých drátech, nabírá moderní, drsný a chladný odstín, který už ji nepustí. Také Wilsonův hlas už zní jako ze světa za řekou Styx... Bitevní pole temných emocí a černých běsů, kropených demoličními salvami bicích a kovově skřípajícími riffy. Tady si Wilson zašel pro inspiraci až daleko za hranice metalového teritoria - k doomu, nu metalu nebo snad Tool. Osm minut jen pro nejodolnější. Krásně křehká je Where We Would Be, další temný hit začíná ptačím cvrklikotem. Jednoduché, úchvatné, stejně jako akustická kytara a ztemnělé hrdlo hlavního principála. Kde se v něm ty božské nápady berou v takových dávkách, je mi záhadou. Třináctiminutový epos Russia on Ice začíná ledovými bariérami klaviatur, přichází basa a kytara, pohupující se v temném melodickém oparu. Wilsonovu hrdlu už se málem nechce, zní jako v posledním tažení, nakonec se ale rozvine přenádherná hudební řeka se všemi patentními znaky a pečetěmi dikobrazího stromu. Edwinova basa je pak ponechána o samotě, způsob, jakým se celá skladba znovu "navrací", je famózní, a přelije se do metalového a zvukově moderního běsnění. Závěr patří bicím a samplům s chrámovými zvony... Závěr patří dokonalé temné hitovce Feel So Low, jejíž název neponechává žádných pochybností ani nadějí - závěr je osudový. Z ticha se vyloupnou křišťálové struny, které v pevném spojení s hrdlem vytváří dokonalou symfonii smutné, něžné melancholie. Ne neskutečné, že i přes vyznění mě naplňuje vždy zvláštní energií a silou... až do konce.

Skvostně vyvedená deska, které nemohu dát jiný než plný počet. Porcupine Tree, spolu třeba s Pain of Salvation, Spock´s Beard nebo květinovými králi, stojí u mě na samotném čele novodobého progového pelotonu. Zhudebněná křehkost, smutek a melancholie, ale i řada jasných hitů. Pustit si tohle za procházky podzimními sady je přímo nebezpečné.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Lightbulb Sun
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

Deep Purple - Infinite

Deep Purple / Infinite (2017)

b.wolf | 3 stars | 25.04.2017

Pokud jsem v něco věřil, tak v to, že jedni z posledních dinosaurů hard rocku po výborném albu Now what?! ještě alespoň jedno stvoří. Takže pánové věku důchodců nezklamali, už jenom to je důvod k oslavě. Výsledný dojem? Sázka na jistotu, to je jasné, I. Gillan určitě nebude tahat výšky jako v časech In Rock... Úvodní song začíná pro DP velmi netypicky a je to úvod parádní. Jak celek je InFinite solidní album, to je fakt, ale já, pokud už dávám Parply, tak nejraději sáhnu po Come Taste the Band, po Perfect Strangers už mně DP nezaujali, vyjma zmíněného Now What?!. Obdivuhodné, že tito bardi stále hraji, to bez diskuse, ale po mnoha soustředěných poslešich to na víc, jak silné 3/5 nevidím.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Caravan - For Girls Who Grow Plump in the Night

Caravan / For Girls Who Grow Plump in the Night (1973)

horyna | 5 stars | 25.04.2017

Vždy jsem automaticky (i když na Progarchives vyhrála jen o prsa) pokládal za nejlepší a nepřekonané album Caravan, desku In the Land of Grey and Pink. Pro určitou skupinu, bude právě tahle deska zřejmě vůdčí a velice ceněna, ale postupným bádáním jsem přišel na skutečnost, že si tato kapela zaslouží mnohem pečlivější studium, než aby skončilo pouze u předkrmu In the... S nákupem několika dalších alb se tak hudebníci z okolí Canterbury, definitivně zařadili po bok jiným oblíbeným velikánům, jako jsou Yes, Camel, nebo Genesis.

Memory Lain, Hugh/Headloss- nám hned z kraje rozehraje velice překrásné instrumentální hody. Mám rád uvolněnou a hravou Hoedown s parádním violovým sólem a podobně bezstarostná je i pomalejší a jemnější věc Surprise, Surprise a opět ta perfektní viola. Čtvrtá C'thulu Thulu- přinese změnu a napětí, jako by najednou hrála úplně jiná kapela, ale naštěstí se obě polohy vzájemně nebijí a nezápolí spolu. Deska je díky nim barvitější a poutavější. Ve sborovém zpěvu jsou pánové mistry, předvedou nám to během skladby The Dog, the Dog, He's at It Again. Poslední dvojice přináší jistý patos, dravost, smyslnost a pevnější a rytmičtější podstatu hudby Caravan, instrumentalní bravura i famózní sólové party elektrické violy, kterou na této nahrávce bezmezně obdivuji.

Pro mě jsou tohle zřejmě ty nejlepší a nejoblíbenější Caravan. Jde o famózní kapelu, na kterou se dnes hodně pozapomíná, tak bych rád svou recenzí na její přínos opět upozornil a pobídnul nové a mladší prog fandy, k jejímu studiu, nebudou litovat.

» ostatní recenze alba Caravan - For Girls Who Grow Plump in the Night
» popis a diskografie skupiny Caravan

UFO - Covenant

UFO / Covenant (2000)

jirka 7200 | 3 stars | 25.04.2017

Pilíře kapely Mogga a Waye doplnil na nahrávání desky Covenant starej známej Aynsley Dunbar na postu bicích a světe div se i veličenstvo guitar boss Michael Schenker. Vždy, když se tento hudební fluktuant objeví v sestavě UFO, působí to magicky i na ostatní členy, kteří se vybičují k nadstandartním výkonům, což je slyšet hlavně na první polovině desky. Jako host na klávesy je uveden Kevin Carlson. Jeho nástroj velmi střídmě podmalovává pozadí písní, ale toto drobné koření použitých rejstříků hammondek dodává výslednému zvuku to pravé „vintage“ koření.

Po předchozích dvou CD Mogg/Way se nyní zvuk zklidnil, kytara je sice příjemně nabroušená, ale jen v hard and heavy intencích, žádný zvuk ala Pantera se již nekoná.

Deska se nese v příjemném duchu staromódního hard rocku á la UFO a prvních pět písní se dá zařadit do zlatého fondu skupiny. Zvláště hutná a valivá Unraveled či houpavá Miss The Lights, kde melodickou linku doplňuje jakýsi hoboj. Midnight Train uhání vpřed jak mezinárodní rychlík. Nejvíce klame tělem Fool's Gold, kdy máte pocit, že posloucháte baladu, která se však po 90 sekundách transformuje do nejrychlejší vypalovačky na disku.

Potom jako by do motoru někdo pomalu začal sypat písek, In The Middle Of Madness je ještě celkem příjemná záležitost ve středním tempu, The Smell Of Money a Rise Again jsou stěží poživatelnou záležitostí. Deska naposledy ožívá při poloakustické Serenade, potom je třeba přetrpět Cowboy Joe a The World And His Dog, nebo aparaturu předčasně vypnout.

Schenker si z předchozích projektů přivedl US producenta Ralpha Patlana (MEGADETH, WHITE WIZZARD, MICHAEL SCHENKER) , který se postaral o skvělý zvuk, který je čitelný, ostrý a v rámci možností doby i dynamický.

Ohodnotil bych to tak na 3,5 a nahoru se mi to zaokrouhlovat nechce.

» ostatní recenze alba UFO - Covenant
» popis a diskografie skupiny UFO

Gong - You

Gong / You (1974)

steve | 4 stars | 25.04.2017

Na kapelu Gong jsem kápnul tu, na Progboardu a hned jsem veděl, že podobnou "uchylárnu" chci vyzkoušet. Jen jsem neměl představu, kam se v začátku objevování skupiny v její douhé diskografii vrtnout. Přednost dostali ti pravý Gong, čajovo-drogovo-extravagantní Gong a uspokojení padlo s deskou You.

Ta je správňáckým psychem slušně nabita, jazz rovněž dostává hodně prostoru a časté změny rytmu a brilantní muzikantské výkony jsou tady doma. Je to ale taky čurina, člověk je musí brát s nadhledem a mít podobných cd dvě stovky, asi se zblázním. A tak, když mám zrovna podobně stříklou náladu, jakou měli Gong na začátku sedmdesátých, rád si tohle space-dobrodružství připomenu.

Jedno se kapele upřít rozhodně nedá: jejich hudba je dost kreativní na to, aby o ni projevila zájem (aspoň malinká)část progresivní obce a našla v ní i svoje pocity. Jako skladbu number one, hodnotím vesmírnou cestu The Isle of Everywhere, s geniální basovou stopou.

» ostatní recenze alba Gong - You
» popis a diskografie skupiny Gong

Sonic Youth - Daydream Nation

Sonic Youth / Daydream Nation (1988)

jirka 7200 | 0 stars | 24.04.2017

Byla to zvláštní doba - tehdy každá nezávislá alternativní kapela vazbila jako o život. Byl to takový trend, takže i když se pod vrstvami zkresleného zvuku nacházely obstojné rockové písně, vše bylo v té zvukové kouli utopeno.

A právě Sonic Youth byli jedni z těch prvních, co vstřebali do svých melodických základů písní nasranost hardcore punku a stali se tak hlukovými světlonoši pro své mnohé následovníky - mj. My Bloody Valentine, Dinosaur Jr., či Pixies.

Pro mnohé indie rockery kultovní deska, já jsem si ji pustil po cca 25 letech a zhrůzou zjistil, že mě to narozdíl od jejich pozdější produkce vůbec nebaví, proto bez bodování.

» ostatní recenze alba Sonic Youth - Daydream Nation
» popis a diskografie skupiny Sonic Youth

Jethro Tull - Jethro Tull : The String Quartets

Jethro Tull / Jethro Tull : The String Quartets (2017)

murphy | 5 stars | 24.04.2017

Lahůdka pro fanoušky Jethro Tull i nadšené audiofily je tento neobvyklý počin Iana Andersona, výběr oblíbených titulů skupiny převážně ze 70.let upravených pro smyčcové kvarteto (Carducci String Quartet) plus flétna a zpěv (Anderson). Nahrávalo se v prostorách akusticky příznivých pro takové těleso, v kostele a katedrále. Díky vkusu Iana Andersona se nejadná o žádnou zdivočelou Apocalypticu ani "lesy" smyčců, ale je to velmi komorní záležitost, nic do auta nebo na ulici do špuntů. Bral jsem to ze začátku jako povinnou sběratelskou raritu, ale k mému překvapení je to velmi poslouchatelné a dost návykové! Oblíbené kusy v úplně jiném kabátku a dokonale překopaném aranžmá. Majitelé vynilu budou navíc odměněni pečlivým zpracováním obalu, bohatě textově i obrazově vybaveným. Celkově se jedná o velmi povedený a do všech detailů dotažený projekt.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Jethro Tull : The String Quartets
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Ten Years After - Stonedhenge

Ten Years After / Stonedhenge (1969)

horyna | 5 stars | 24.04.2017

Angličtí bluesmani Ten Years After kolem mne prozatím proplouvali bez sebemenšího zaujetí pro jejich tvorbu. Kapela rodící se do hippie éry seržanta pepře a studiově končící za nějakých pouhých pět, šest let, mě svým blues/rockovým pojetím nikdy neohromila. S přibývajícím věkem jsem o jejich pozornost jevil urputnější zájem a po časté YT konzumaci, to nakopnec přišlo. Jen tu správnou první desku jsem jaksi nedokázal vybrat. Všemi vzývaná Ssssh, ani Cricklewood Green to být neměla. Na poprvé jsem objednal dnahrávku Watt, která mě přišla nejpřitažlivější. Ale skrze dodavatelské zdržení nebyla ona kolekce nějakou dobu k mání a já už další čekání nechtěl připustit. Vrátil jsem se ještě o nějaký rok nazpět a první setkání umožnil desce Stonedhenge.

Wow, tak tomu říkám bomba od prvních minut - Going to Try. Úvodní rozběh sice chvíli trvá, ale zrychlující se úder a hammondový opar, přecházející do klavírních stop, s nasazením basových akordů a Alvinovi kytary, přiletí silně bluesové aroma ve strhujícím tempu. Skladba neuvěřitelně šlape, ale z čista akusticky zabrzdí a zpomalí. Elvisovsky něžný moment vystřídá pevnější rytmizace, pánové potí krev a já jen žasnu s otevřenými ústy. Druhý, třetí, čtvrtý poslech, odhalí naprostý drahokam hudební tvorby konce šedesátých let.
Swingující Woman Trouble vedou Churchillovi hamondky a nádherně frázující Lee.
Lehoučký Rock n roll s prvky boogie, to je další výrazná paráda s názvem Hear Me Calling.
U neuvěřitelně temné a z konceptu vypadávající, přesto precizní věci A Sad Song, lze těžko uvěřit, že ji mají na svědomí právě afteři.
V osmi munutách písně No Title se zatím ztrácím, zpočátku se odvíjí v podobné linii jako skladba č. šest, ale neúčinkuje tak silně.
Odjezd stařičkého parního stroje odpichne závěrečný rock n rollový rychlostní kolaps Speed Kills a mě se nedostává slov.

Procházka starou rockovou učebnicí je u konce, zastavovali jsme na několika různých zastávkách a všude nabrali špetku, toho nejlepšího z daného kraje. Krásná deska.


» ostatní recenze alba Ten Years After - Stonedhenge
» popis a diskografie skupiny Ten Years After

Deep Purple - Infinite

Deep Purple / Infinite (2017)

jirka 7200 | 4 stars | 24.04.2017


Pokud bych použil náboženskou teminologii k vyjádření mého vztahu k Deep Purple, označil bych se za vlažného purplologa. Přikláním se ke starozákonním deskám, z evangelií Nového zákona občas vybírám k motlitbě jen Perfect Strangers a předposlední knihu Now What ?!, jejíž přímé následování vidím i v současně vydaném souboru Infinite. Nicméně, dílo celé mám nastudováno, i když se k němu tak často nevracím.

Nejraději mám verše The Surprising, Hip Boots, All I Got Is You a Johnny ´s Band. Při bližším zkoumání však nemám celku co vytknout , i cover Doors tam zapadá.
Platí zde to samé co v Písmu svatém, můžu tu najít části, které mi nejsou až tak blízké, to ale nijak nesnižuje pravdivost jako celku.

Když si chci v Bibli listovat a nechat v sobě působit sílu blahodárného obsahu, tak nemám rád tu paperbackovou kvalitu, jež jsem obdržel onehdy zdarma před nějakým supermarketem. Je nekvalitně vytištěná a po chvíli se rozpadne. V podobném příměru jsem se proto vyhnul CD verzi, kde je obsah komprimován a zaměřil se na 2 LP verzi, kde je zvuk výrazně lepší. I když v poslední době se objevil remaster německé firmy KronStudioLab Int', který překonává kvalitativně vinyl a dynamika záznamu dosahuje oproti běžnému CD téměř dvojnásobných hodnot. Zázmam je i celkově razantnější.

Na svaté přijímání 22.5.2017 v Praze se podívat půjdu.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Creed - My Own Prison

Creed / My Own Prison (1997)

EasyRocker | 5 stars | 24.04.2017

Tohle album, jediné od Creed v mé sbírce, jsem si zkrátka zamiloval už před léty na první poslech. Dlouho mě plně nasycovaly původní seattleské klenoty, a tak jsem se nějakým post-grungeům a podobně vyhýbal jako čert kříži. Nakonec mě ale dostihlo na základně nějaké kladné recenze tohle, v USA neskutečně úspěšné album.

Torn zahajuje působivé vybrnkávání, smetené poctivou metalovou palbou, a zavane nesmírně napjatý Stappův hlas, který jako by se přesně vmanévroval mezi velikány Veddera a Cornella. Střídání klidu a riffové bouře je grungeově typické, ale neztrácí nic z působivosti... Ode startuje až metallicovskými riffovými zášlehy, ale Stapp přinese opět vítané seattleské vibrace. Nesmírně silná skladba s tvrdým jádrem, ale srdečným refrénem, v němž pánové naplno odhalí své úžasné melodické cítění. Jinak ale důkaz toho, že Creed se těžkého kovu nebojí. No a přichází těžce úspěšný titulní singl, startovaný lehkým brnkáním za Stappova civilního doprovodu s ohromným citem a obrovským emocionálním nábojem, vypouštěným přes jeho zlaté hrdlo. Drtící metalický refrén je ukázkou nádherného stupňování emocí a temných běsů, ale má v sobě takovou sílu, že skáču natlučený adrenalinem od podlahy ke stropu. Pity for a Dime má rovněž působivý klidný začátek a zřetelně temný odstín, opět skvěle vystižený bezchybným Stappem, i tady ale dojde k metalové explozi, která srovná se zemí vše v okruhu sta metrů, Tremonti za šesti strunami řádí jako smyslů zbavený. In America je osobní Stappovou puritánskou stížností a zpovědí na americké poměry, má tedy opět značně potemnělý akustický nádech, podporovaný jednoduchými přechody Phillipse, i tady se ale čtveřice zhoupne do kovového průplachu, doplněného působivou přehlídkou Stappových deklamací a výkřiků, konec je žhavý a drsný. Illusion začíná drsným spojením Marshallovy basy a rozskřípaným Tremontiho kovovým hlomozem, Stapp se sem snaží vklínit nějaké city a melodie, ale v téhle bezútěšné, drsné věci se to moc nedaří. Políček a facka ospalým s odpáleným Tremontiho sólem. V podobném duchu pokračuje rychlá a nekompromisní Unforgiven, žádný klid a pokoj, žádný odpočinek pro vaši zmučenou duši - tady bude jen hůř a hůř. Trocha melodií se vměstnala do refrénu, je to jako oáza uprostřed bitevního pole. Ohromně hitová je Sister, brnkání se přelije do melodické metalové jízdy, refrén ale s parádně napjatým Stappem znovu vybuchne neskutečným množstvím životodárných hormonů. Dráždivá metalová energie funguje až do závěru, ukončeného znovu brnkáním strun. What´s This Life For si svou baladickou podobou a Stappovou utrápenou otázkou o status hitu říká přímo plnými hrstmi, a také se ho dočkala. Refrén je fantasticky vyvedený v duchu všech seattleských hrdinů, účinek na koncertech byl absolutní. Stejně skvěle našlápnutá je One, která zakončovala původní verzi alba. Od začátku do konce opět ohromující energetický příval s mistrovsky odpáleným refrénem. Tomu se prostě nedá odolat a vypálí mě to pokaždé bez varování třetí kosmickou. Hrozím, skáču a šklebím se až do poslední sekundy... Jako bonusovka je skutečně drtící kovový válec Bound & Tied s těžkým rytmickým hlomozem a drtícími kytarovými výjezdy, ke kterým pánové nenakoukli do Seattlu, ale zřejmě někam ke Slayer, Panteře nebo Korn. Černota nejdrsnějšího kalibru, plivanec a žihadlo. Tohle zajatce rozhodně nebere.

Je to apokalyptická srážka všech dávných a nejlepších seattleských ingrediencí s drsnou metalovou řežbou, jedno z mála alb, o kterém se snad dá říci, že každá skladba je hit, po opožděném vydání nakonec hlavně za oceánem enormně úspěšné. První a poslední tři zářezy si u mě získaly status nesmrtelnosti.

» ostatní recenze alba Creed - My Own Prison
» popis a diskografie skupiny Creed

Threshold - Hypothetical

Threshold / Hypothetical (2001)

john l | 5 stars | 24.04.2017

Threshold jsou už dlouho zavedeným pojmem na metalové scéně a ve své muzice se zaobírají progresivními elementy. Pochází z Anglie a při životě kapelu udržuje skladatelský tandem, kytarista Karl Groom (též uznávaný a oblíbený producent) a klávesák Richard West. Ve svých řadách zaměstnávají technicky schopného bubeníka Johannea Jamese (jeho první album u Threshold) a jako zpěvák se představuje, dnes už zesnulý vokalista slyšící na jméno Mac.

Desku Hypothetical lze brát jako jeden z pilířů tvorby Threshold. Mezi fanoušky jde o vyhledávaný artikl s osmičkou vyrovnaných a výborných skladeb. Co se daří kapele vystihnout dokonale je atmosféra díla. Nezvratná zkáza lidstva, neodvratná budoucnost, společenská odcizení a tragika je s nimi napevno spojena. Lehce nabroušené kytary, klávesové stěny, klavírní pochody a apokylyptické vize, to jsou Threshold vrcholné éry. A písně The Ravages Of Time a Narcissus její vrcholné kousky.



V rámci diskografie je to na plný kotel, ovšem konkurenčně se jedná "pouze o progresivní metal", který ostrovní art rock a neoprog originalitou nepřsahuje.


» ostatní recenze alba Threshold - Hypothetical
» popis a diskografie skupiny Threshold

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Barclay James Harvest / Everyone Is Everybody Else

steve
Pěkná recenze, hlavně poslední odstavec vyzněl překrásně. To přirovnání nešlo...

Procol Harum / Home

Balů
Pěkné, pěkné a ještě o něco lepší je u mne Broken barricades.

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11339 recenzí
2059 skupin
154786 příspěvků ve fóru
2480 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000