Články
Chcem dávať profily na progboard
Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:Ako pridávať profily na progboard
Som
A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa ... » celý článek
(1 komentářů)
To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?
Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek
(12 komentářů)
Naposledy přidané recenze
Yes / Tales From Topographic Oceans
| 22.05.2013
Ak vám niekto povie,že tento dvojalbum je nudný a rozťahaný,neverte mu a pošlite ho do čerta.Niet nad vlastnú skúsenosť a nad vlastný inštinkt.Toto dielo sa však nedá vychutnať ak je človek zaťažený starosťami všedného dňa.Chce to uvoľnenie a dôkladnú duševnú očistu.V prvom rade sa treba zbaviť rušivých vplyvov ako je elektronický smog,treba vypnúť masovokomunikačné prostriedky informačného teroru ako sú televízor,rádio,internet...mobil treba ponoriť do pohára k zubnej protéze a pejdžer strčiť do mrazničky pod karmenádlu,aby neotravoval.Svokru je nutné mať v dostatočne bezpečnej vzdialenosti,minimálne sto kilometrov.Už stačí len bezstarostne sa zvaliť do gauča ,povoliť si opasok na pivnom bruchu a ide sa na to.
Štyri dvadsaťminútové skladby na dvoch diskoch treba počúvať s čistou dušou,širokým srdcom a s otvorenou myslou.Človek sa razom presunie za hranicu všedných dní a zrazu sa vznáša nad modrými vodami Atlantiku,inokedy z vtáčej perspektívy pozoruje pieskové duny na Sahare a beduínov preháňajúcich sa na ťavách.A už je tu žltá rieka,egyptské pyramídy a nad nimi hviezdnaté nebo.Milióny hviezd a galaxií,nekonečný vesmír a najväčšia záhada-samotný Boh.Molekuly a atómy,protóny a neutróny,aminokyseliny a deliace sa bunky...zázrak života.Rozkvitnutá lúka a bzučiaci opelujúci hmyz a zurčanie vodopádu.To je zázrak!A to všetko pochopíte práve pri počúvaní Tales From Topographic Ocean.
Táto hudba vám vyčistí karmu,uvoľní čakry,stabilizuje krvný obeh a zharmonizuje všetky telesné funkcie.Zrazu sa pred vami vytvorí úplne iná dimenzia a poznanie a zistíte,že život je o niečom inom,ako iba o planom a márnivom naháňaní sa za peniazmi.
» ostatní recenze alba Yes - Tales From Topographic Oceans
» popis a diskografie skupiny Yes
A Triggering Myth / Forgiving Eden
| 21.05.2013
Táto americká kapela je príkladom netypickej fúzie jazzu, progresívneho rocku a canterbury. Po predošlých viac či menej vydarených dielach prišla dvojica Eddy a Drumheller s albumom Forgiving Eden, ktorý kvalitou jednoznačne vytŕča z ich diskografie. Lepšia produkcia a zapojenie ďalšej dvojice hudobníkov do aranžérskej práce priniesla svoje ovocie. Na tejto doske sa nachádza v podstate jedna dlhá kompozícia rozdelená do ôsmich častí. Jednotlivé úseky sú veľmi štruktúrované a ponúkajú poslucháčsky náročnejší fusion, ktorý odkrýva svoje zaujímavé plochy postupne.
Rafinované hudobné postupy majú za cieľ vyjadriť komplexný štýl ich hudby. Klasickejšie rockové momenty sú zastúpené gitarovými sólami, ktoré pripomínajú svojou formou tie od Allana Holdswortha. Kreativita samotného bubeníka sa musí tiež oceniť a jeho bicie majú konečne pekný vyvážený zvuk. Klávesové a symfonické motívy sú pestré a veľmi invenčné. Občas tieto aranžmány zachádzajú do vôd vážnej hudby a celý tento album mi v podstate aj pripadá ako nejaká jazz-rocková symfónia. Veľmi sa mi tu páči klavírna práca, ktorá dodáva tomuto dielu citlivosť a jemnosť. Pasáže a témy sú posplietané nehmatateľnou a neustále sa meniacou myšlienkou. Variabilita tejto hudby má samozrejme čisto kompozičný rozmer. Nemá zmysel rozpisovať pomyselné skladby, toto je neustále sa valiaci prúd skvelej muziky.
Dielo je trochu pohladené avantgardou a preto znie niekedy netypicky. To je však len prvotný pocit lebo títo muzikanti predviedli perfektnú ukážku skladateľského a aranžérskeho myslenia. A Triggering Myth našli na tomto albume pevnú pôdu pod nohami a zároveň aj zhmotnili svoje myšlienky a skúsenosti do skvostného hudobného konceptu. Forgiving Eden dostane odo mňa päť hviezd už len za ochotu kráčať po menej vyšľapaných cestičkách.
» ostatní recenze alba A Triggering Myth - Forgiving Eden
» popis a diskografie skupiny A Triggering Myth
Bad Company / Bad Company
| 21.05.2013
V popisu alba Reef Replenish jsem zmínil toto debutové album kapely, které mě uchvátilo v roce 1974. V té době jsem měl hodně rád skladbu All Right Now od skupiny Free se zpěvem pro mě vynikajícího Pula Rodgerse a potažmo tvorbu tohoto souboru zvláště alba Tons Of Sobs, Fire And Water a Heartbreaker. Když se skupina v roce 1973 rozpadla tak jsem čekali co bude dál dělat například právě Paul Rodgers. Debutové album mi doslova vyrazilo dech. Vynikající album, které se stalo albem roku a skupina objevem roku.
Desku nahranou na pásku přivezl kamarád poměrně brzy po jejím vydání. Album vás doslova vtáhne do děje. Máte dojem, že netrvá třicet pět minut, ale maximálně patnáct. Začínáme hitem Can´t Get Enough následují pro mě vynikající rockové skladby Rock Steady, Ready For Love, Don´t Let Me Down až k titulní skladbě Bad Company, kterou tehdy i dnes považuji za jejich nejlepší píseň. Po titulní skladbě následují neméně dobré The Way I Choose, Movin´On a Seagull. Já většinou po ukončení desky mačkám replay, protože album se mi i nyní hodně líbí a mám je ve sbírce jak v CD, tak na vinylu. Na následujícím albu Straight Shooter cítím náznak popovatění, které se naplno projevilo na třetím albu Run With The Pack. Po vydání třetího alba jsem je přestal sledovat.
Paula Rodgerse a tuhle desku mám velice rád a patří do mé sbírky, koupil bych si ji vždycky. Jedná se o hardrockový klenot a při jejím hodnocení bych použil čtyři hvězdičky.
» ostatní recenze alba Bad Company - Bad Company
» popis a diskografie skupiny Bad Company
Reef / Replenish
| 21.05.2013
Na začátku roku 1995 jsem si koupil časopis Stereo Video s vloženým CD. Na CD byly ukázky z tvorby kapel recenzovaných v časopise. Velice mě zaujala skladba Good Feeling od pro mě tehdy neznámé kapely Reef. Na jejich debutové album jsem narazil v obchodě a koupil jsem si jej. Když jsem si album přehrál tak na mě působilo stejně jako debutové album Bad Company v roce 1974. Skupina Reef pochází z Glastonbury z místa konání slavných rockových festivalů.
Skupina na albu produkuje hard rock s esencí psychedelie a southern rocku. Jejich projev nezní ani tak britsky, ale spíše americky a dovedu si jejich písničky představit na albech například takových Black Crowes, se kterými byli srovnáváni. Album začíná hitem Feed Me následuje rychlejší skladba Naked a po ní píseň, která byla na výše zmiňované kompilaci Sterea Videa. Jedná se převážně o rychlejší rockové skladby. Z dalších skladeb bych rád zmínil hodně tvrdou a mně se líbící skladbu Together, kdy při finálním křiku až běhá mráz po zádech. Skladba Choose To Live poklidná skladba, která z tichého začátku graduje ve skutečnou rockovou bouři s vypjatým vokálem Garyho Stringera. Na celé desce nejvíce obdivuji vynikajícího kytaristu Kenwyna House a sugestivní zpěv Gary Stringera, který všechny skladby prožívá s neuvěřitelným feelingem. Nejvíc to cítím právě ve skladbách Naked, Together, Choose To Live. Velice pěkná je i titulní akustická Replenish.
Kapelu jsem si oblíbil tak, že jsem si pak kupoval všechna alba co vydali, následující Glow proto, že jsem ho chtěl já a Rides a Getaway, protože je požadovaly dcery. Všiml jsem si ,že má skupina na boardu profil díky Óinovi za což mu děkuji a chtěl jsem k této skupině, protože mi její tvorba není lhostejná něco napsat,. Tohle album se mi z jejich tvorby líbí nejvíc a pouštím si jej relativně nejčastěji a když bych mu měl přidělit bodové hodnocení tak bych mu dal 3,5 hvězdičky zaokrouhlené nahoru takže za čtyři.
» ostatní recenze alba Reef - Replenish
» popis a diskografie skupiny Reef
Pink Floyd / Animals
| 20.05.2013
S dovolením, místo pochvalných ód na desku sem dám svůj překlad Dogs - myslím, že ty verše (a myšlenky v nich obsažené) mých pět hvězdiček vysvětlí samy....
Psi
Musíš být blázen, musíš to opravdu potřebovat
Musíš spát ve stoje a když jsi na lovu
Musíš být schopný vybrat si snadnou kořist i se zavřenýma očima
A pak se plížit po větru a mimo dohled
Musíš zaútočit ve správný okamžik, bez rozmýšlení
A po chvilce už můžeš koukat jak vylepšit svůj styl
Vzít si správnou klubovou vázanku, solidně potřást rukou
Rozpačitě pohlédnout do očí, jen se pousmát
Musíš mít důvěru lidí, kterým lžeš
Aby až se k tobě otočí zády,
Jsi měl šanci vrazit do nich nůž
Musíš se stále dívat jedním okem přes rameno
Je ti jasné, že jak stárneš,
Je to čím dál těžší
A nakonec se sbalíš a poletíš na jih
Skrýt si hlavu do písku
Jenom další mrzutý dědek
Úplně sám
Umírající na rakovinu
A až se přestaneš ovládat
Sklidíš co jsi zasel
A tak jak poroste strach
Špatný krevní oběh se bude zpomalovat
Až ztuhne v kámen
A pak je příliš pozdě odhodit tu váhu
Které ses měl zbavit už dávno
Tak si užij příjemný pád do hlubin !
Úplně sám
Tažen kamenem ke dnu
Musím připustit, že jsem trochu zmatený
Někdy se mi zdá, jako by mě jen využívali
Musím zůstat bdělý, musím to zkoušet
A setřást tuhle plížící se malátnost
Když nemám pevnou půdu pod nohama
Jak mám najít cestu z tohoto labyrintu?
Hluchý, němý a slepý jenom stále předstíráš
Že každý je postradatelný
A nikdo nemá opravdového přítele
A zdá se ti, že to co děláš
By mohlo izolovat vítěze
A vše pod sluncem je hotovo
A ty v srdci věříš, že každý je vrah
Který byl zrozen v domě plném bolesti
Kterému říkali aby nechcal proti větru
Kterého učili co dělat s lidmi
Který byl zkrocen cvičenou gorilou
Který byl spoután obojkem a řetězem
Kterému dali určené místo ke stání
Který byl doma jen cizincem
Který byl nakonec sražen k zemi
Který byl nalezen mrtvý u telefonu
Kterého stáhl kámen ke dnu
» ostatní recenze alba Pink Floyd - Animals
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
This Heat / This Heat
| 20.05.2013
O existenci souboru tohoto jména jsem se dozvěděl z bulletinu Jazz, kde jejich tvorbu popisoval Josef Vlček. V té době jsem byl na vojně a v následujících pěti letech úplně jiné starosti. V roce 1986 jsem si zakoupil kazetový magnetofon s Dolby C a začal jsem si nahrávat všechna alba, která jsem měl předtím na kotoučích na kazety. Plus jsem si nahrával alba o která jsem tak říkajíc přišel v období od 1980 -85. Mezi jinými jsem si nahrál rovněž toto album.
Album nahrálo trio ve složení Charles Bullen , Charles Hayward a Gareth Williams a styl hudby na tomto albu je písničkový post punk křížený industriálem. Hudba na této desce se vyznačuje dokonalou studiovou prací s přednatočenými pásky a excelentní rytmikou. Na desce se nachází jedenáct skladeb, které jsou velmi temné až depresivní a některé by mohly sloužit jako doprovod k filmům s hororovou tématikou například“ Diet Of Worms“ a Music Like Escaping Gas“. Některé jako třeba „Twilight Furniture“ mají blízko k tvorbě Joy Division. Přesto je celé album koncipováno jako jedna skladba přičemž jednotlivé části přecházejí plynule bez přestávek jedna do druhé. Deska začíná a končí skladbou Testcard, což je vlastně monotóní zvuk z přednatočeného pásku u kterého se mění intenzita. Úvodní část zesiluje a plynule přechází do poměrně agresivní „Horizontal Hold“. Závěrečná část skladby Testcard jde naopak do ztracena.
Album na to, že vzniklo již před více než třiceti lety zní velmi moderně . Mně se album líbí jako celek. Jako lepší bych chtěl vyzdvihnout třeba „Horizontal Hold“, „Twilght Furniture“ „Rainforest“ a „ The Fall Of Saigon“. Deska se mi zatím neoposlouchala protože s každým dalším poslechem objevujete nové nápady, kterých je tady tolik, že některým souborům by to stačilo na celou tvorbu. Jedná se o zásadní dílo rockové avantgardy , které nejde hodnotit jinak, než za pět hvězdiček.
» ostatní recenze alba This Heat - This Heat
» popis a diskografie skupiny This Heat
P. Mobil / Heavy Medal
| 20.05.2013
Druhý album Maďarskej skupiny P.Mobil sa vezie na tej istej vlne ako prvý "Mobillizmo". Je to hutná dávka Hard Rocku s prímesou Heavy Metalu. Mix vynikajúcej sólovej gitary Vilmosa Sárváriho a silného hlasu Pétera Tungiho kde sekunduje klávesák Zeffer András je proste neodolateľný. Maďarský Deep Purple ak ich tak môžem nazvať.
Nem érhet baj (nedobehnú ma problémy) album sa začína chytľavým riffom bicie sú skôr tradičné hrajú klasický hard rockový rytmus celí album sa vezie po vlne prvého albumu čo je iba dobre.
Lampagyár (Továreň na lampy) príjemné boogie zo šťavnatou gitarou kde sa pridá aj orgán. Perfektný hard rock ako v 70´s.
Szép volt (Pekné to bolo) Romantická balada ktorá vôbec nelepí a nehnusí sa mi. popri elektrickej gitare si zahrá aj klavír. V skladbe sú veľmi zaujímavé gitarové vyhrávky.
metalmánia nečakaný speed metál ktorý podľa mňa kazia iba klávesy nie je to zvuk sinťákov , ale nemá to odnich ďaleko.
Az óra körbe jár (Hodiny sa krútia dookola) poloakustická vec v strednom tempu nie je to zlé ale nič prevratného sa nedeje.
Heavy medal ( Ťažká medajla) Titulná skladba má veselší formát. Textár Schuster Lóránt sa Pohral z názvom Heavy Metal. V skladbe spieva že mu je ťažké nosiť Heavy Medajlu bol by som zvedavý koľko ľudí to pochopilo v roku 1983.
Aranyásó szakkör (Odvetvie zlatokopov) Skladba je o zlatokopoch a o ich ťažkom živote kedy síce môže niektorý z nich zbohatnúť zo dňa na deň ale zvyčajne to tak nie je.
hányas a kabát (aký je tvoj kabát) Ďalšia skladba je v rytme Rock´n´rollu škoda že to kazia hrozné klávesy. Nie sú síce všade ,aj tam kde sú sú ticho, ale to ja nemusím.
plehkrisztus ( Plechový Kristus) Posledná skladba je príjemne uzatvorenie albumu. Riff je nič moc ale vyhrávky medzi refrénom znejú akoby ich hral Jimmy Page
Dobré ale trocha slabšie oproti prvému albumu. Už to neboli také silné pecky ešte že si P.Mobil nechali nejaký materiál na nasledovný album ktorý nahrali o rok neskôr.
» ostatní recenze alba P. Mobil - Heavy Medal
» popis a diskografie skupiny P. Mobil
Sixun / Lunatic Taxi
| 19.05.2013
V roku 1995 sa Sixun dostali opäť do vrcholnej formy. Album Lunatic Taxi je ďalší ich skvost a ako jediný vyšiel aj v Amerike. Patrí medzi štýlovo najpestrejšie diela od tejto kapely a je cítiť aj posun k vyzretejšej forme. Nachádzajú sa tu viacero vokálne ladených songov, ale najdôležitejšiu úlohu hrá stále prvotriedna inštrumentácia. Zaujímavý hostia tiež prispeli svojim vkladom ako napr. aj vokalista Philip Hamilton, ktorý spolupracoval s Patom Methenym alebo aj Spyro Gyra. Saxofonista Michael Brecker je legendou jazz/fusion a prispeje svojou hrou v skladbe Raggalibo.
Inštrumentálka What's Up? má funkový rytmus a je to samozrejme dielo basáka Michela Aliba. Slap v jeho podaní má krásny feeling a celý song je pekne energický. Ďalšie dva skladby od Jean-Pierre Coma konkrétne State Street a Les Tambours De Noël majú osobitý charakter a kvalitné jazzové aranžmány. Obidve sú podporené krásnym Hamiltonovým frázovaním. Ani Paco Sery nezaháľa a Niger aj s Les Enfants Du Monde sú od neho. Musím povedať, že jeho hudobné pochody ma neskutočne bavia pretože sú hravé a veľmi prirodzené. Druhá menovaná je výborná pomalšia skladba s peknými vokálmi. Jean-Pierre Como a Louis Winsberg splodili spolu Emergency a Santorin. Prvá ide viac do fusion, ale zato druhá je prekvapením lebo zachádza kdesi do etnickej hudby s príchuťou východu.
Nie je myslím ťažké uhádnuť kto zložil Raggalibo a vedie ju výrazná basa v zaujímavom rytme bicích. Skladbu podráždia aj expresívne vokály. Winsbergova Cantabile s latino ženským spevom krásne harmonizuje s pomalými klavírnymi linkami a jemnejším rytmom. Konečne sa k slovu dostane aj Alain Debiossat s jeho L'Amour Bolero, ktorá je nabitá karibskou náladou ale vokálna linka je tu tiež zaujímavo vymyslená. Posledný Alibov príspevok Fainakiki je výraznou skladbou s peknou jazzovou myšlienkou a vokálmi. Cítiť tu Afriku v skvelých aranžmánoch. Druhá Debiossatova kompozícia Payanak je citlivý jazz/fusion kúsok s perfektným saxofónom a štýlovými klávesovými plochami. Arnaud Birthday je od najnenápadnejšieho člena Sixun a to perkusionistu Arnauda Franka. Po saxofónovom blahoželaní prichádza na rad sólo na perkusiách.
Popisujem autorov preto, aby bolo jasné že Sixun tvoria piati veľmi talentovaní skladatelia. Spolu dokážu robiť vskutku pestrú muziku napriek rozdielnosti ich pováh a osobností. Majú však jedno spoločné, všetci zbožňujú túto hudbu a je to hlavne cítiť z ich prístupu a nasadenia. Lunatic Taxi je perfektná ukážka jazzovej pestrosti a otvorenosti. Máme tu totižto klasický jazz, fusion, funk, latino, world music a všetko do seba perfektne zapadá. Za takúto umelecky aj muzikantsky hodnotnú nahrávku neváham a dávam hneď päť hviezdičiek.
» ostatní recenze alba Sixun - Lunatic Taxi
» popis a diskografie skupiny Sixun
Sixun / L'Eau De La
| 19.05.2013
Po skvelom Explore prišli Sixun s albumom L'Eau De La, ktorý je hudobne trochu odlišný. Ich typické znaky sú samozrejme stále prítomné. Kombinovanie jazz-rocku, fusion a etnických prvkov má kopu rytmických možností, čo je počuť aj na tejto doske. Najsilnejšími autormi sú tu Jean-Pierre Como a Louis Winsberg, ktorí samostatne prispeli troma skladbami. Opäť je tu čitateľný a dynamický zvuk. Veľmi jednoduchá predná obálka sa snaží povedať, že aj napriek odlišnosti farby a etnika žijeme stále na jednej planéte. Hudba tejto skupiny je v podstate odzrkadlením tejto myšlienky.
Prvé tri skladby Joladore, Sakini a Divo sú asi to najlepšie čo sa nachádza na tejto doske. Zložili ich podľa poradia Michel Alibo, Jean-Pierre Como a Paco Sery. Majú zaujímavé melodické štruktúry pričom hlavným prvkom je vymakaný a invenčný hráčsky štýl. Rôzne sóla nie sú len exhibíciou, ale sú súčasťou celkového charakteru týchto skladieb. Svojim štýlom a zameraním by sa nestratili ani na predchádzajúcom albume Explore. Hlavne song Divo by som pasoval za najlepšiu vec celého albumu a tu Paco Sery priam zažiaril ako skladateľ. Má skvelé melodické nápady a je veľmi hravá.
Od štvrtej Winsbergovej skladby Marylin začína táto nahrávka pôsobiť trochu inak. Pomalý be-bopový jazz je akýmsi protikladom oproti predošlým kompozíciám. V strede sa nachádza aj celkom pekné zrýchlenie s klavírnym sólom a bubeníckymi prechodmi. Rytmickejšie pôsobí Koala, ktorá začína zaujímavo ale postupne sa uberá náročnejším štýlom. Georgy & Myrto má v rytmike afro-feeling a skvelo sa tu predvedie basovým sólom Michel Alibo. Táto skladba má výborný fusion charakter s prispením kvalitných aranžmánov. Dosť netypicky sa tvári pomalšia a trochu experimentálna Sulmona s flautou a zvláštnymi vokálmi. V strede sa však objaví krásna akustická pasáž. Ďalšie skladby Peniscola a Tian An Men už majú klasický formát Sixun. Sú však veľmi štruktúrované a zároveň aj ťažšie. Posledná Zawinul Ever Be Another Joe je samozrejme poctou ich vzoru Joe Zawinulovi. Pomalšie a tajomné rytmy sa obmieňajú s pekným inštrumentálnym refrénom a aj zrýchlenie s gitarovým sólom je výborne vystavané.
L'Eau De La nedosiahol kompaktnosť predošlého albumu Explore. Neznamená to však, že by nebol kvalitný. Je tu stále čo počúvať a ponúka niekoľko zaujímavých nápadov a parádnych muzikantských výkonov. Sixun na tejto doske nesklamali, ale je to celkove trochu náročnejšie dielo. Ja sám som sa musel prebiť cez jeho podstatu, ale teraz je to pre mňa vyslovene dezert. Poctivé štyri hviezdičky sú v tomto prípade na správnom mieste.
» ostatní recenze alba Sixun - L'Eau De La
» popis a diskografie skupiny Sixun
Sixun / Explore
| 19.05.2013
Sixun je pomerne dosť neznáma jazz/fusion kapela z Francúzska. Kvalitou však nezaostáva ani za pomyselnou prvou ligou v tomto žánri. Prvé dva dosky Nuit Blanche a Pygmees sú kvalitné nahrávky. Vrcholom pre mňa je ich tretí štúdiový album Explore, ktorý patrí medzi utajené klenoty európskeho jazz-rocku a fusion. Sixun sa hlási k odkazu legendárnych Weather Report a bubeník Paco Sery aj neskôr hrával s Joeom Zawinulom počas jeho sólovej kariéry.
To čo charakterizuje tento album sú špičkové hráčske výkony spolu s afro-etnickými prvkami v podobe perkusií a občasných vokálov. Explore je však hlavne inštrumentálne poňatá doska. Je trochu obťažnejšie vystihnúť ich štýl lebo sú tu rôzne vplyvy či už rocku, world music a takého špecifického francúzskeho cítenia. Veľmi dobrý posun je cítiť z hľadiska produkcie a konečného zvuku, ktorý sa naozaj podaril. Sixun funguje v kompozičnej rovine tak, že každý z členov má priestor pre svoju skladbu a takmer každý tu aj dodal minimálne jednu vec, Jean-Pierre Como ich tu má najviac a to hneď štyri.
Expresívna prvá skladba Pauline nenadchne na prvé počutie, ale je zaujímavo spracovaná z hľadiska inštrumentácie a spevových liniek. Neskutočne dobrá je však druhá Bleu Citron s nádherným vokálnym frázovaním a melodickejšími hudobnými motívmi, človek si ani neuvedomí že prešlo osem minút. Ešte živšia mi pripadá Petit Chartier s parádnou basou a vyšperkovanými fragmentmi, ktoré vychádzajú zo všetkých nástrojov. Rocková gitara Louisa Winsberga si tu tiež nájde priestor. Hravá a optimistická Miss Reggae obsahuje krásny motív, ktorý má až sladkobôľnú atmosféru. Saxofón podfarbuje harmóniu svojimi sólami a klavír tu odohrá veľmi vkusné sólo. Zábavná miniatúra Radio Chabada je Winsbergovým dielom a prechádza do jeho ďalšej skladby Mai Tonton. Je to ďalšia z rady výrazných kompozícií, kde saxofón preberá hlavné slovo. Druhá polovica je výrazovo pestrejšia s typickým fusion ťahom. Africkou tematikou je naplnená Quege Touist a aj keď sa to nezdá tak muzikanti tu idú na plný plyn, za všetko hovorí aj perfektná basová gitara. Lune je trochu oddychovejšia záležitosť a dobre sa pri nej relaxuje. Naproti tomu skladba Kirk ako keby presne charakterizovala 80-té roky, je ale veľmi umne melodicky zložená aj s rôznymi klávesovými registrami. Michel-Ange je spočiatku neforemná, ale prehupne sa do afro-rytmu ktorý postupne naberá na energii rôznymi sólami.
Explore nemá nejaký významný historický dosah, je len vynikajúcim albumom veľmi talentovanej kapely. Fajnšmekri z oblasti jazz/fusion by mali ale zaostriť svoj sluch a pozrieť sa na zúbok tomuto zoskupeniu hudobníkov. To čo na tejto kapele obdivujem je ich schopnosť skladať ťažké rytmické plochy s pridať k tomu aj kus zaujímavej melodiky. Hudba je v konečnom dôsledku atraktívna a zanecháva na poslucháčovi estetický a aj emocionálny dojem. Explore hodnotím na maximum a zaslúžene, nie je tu totižto nič čo by som mal alebo mohol vytknúť.
» ostatní recenze alba Sixun - Explore
» popis a diskografie skupiny Sixun
Led Zeppelin / Physical Graffiti
| 19.05.2013
Když vyšlo dvojalbum Led Zeppelin – Physical Graffiti – byl jsem na vojně a dostupnost hudby – zejména té zahraniční, byla pro mě výrazně omezena. Kupoval jsem si ale časopis Melodie a tam jsem byl o jeho existenci informován. Trvalo ale velmi dlouho, než jsem měl možnost album vyslechnout celé.
Později mě jako vinylové dvojalbum poslal z USA kamarád a k mému velmi nemilému překvapení jsem zjistil, že druhá část alba je výrazně prohnutá a nedá se přehrávat. Nakonec mi kdosi poradil, že mám oslovit Gramofonové závody v Loděnici u Berouna, kde se vyrábějí desky a že by snad tam mě mohli vinyl „narovnat“. Vykorespondoval jsem s nimi nastalou situaci a o mě nabídli, že bez záruky se o to pokusí. Asi za týden přišla deska zpátky s tím, že narovnání se sice podařilo, ale že při tom procesu došlo ke zpečení drážek a proto že album není přehrávatelné.
Byl jsem z vývoje situace tak roztrpčen, že jsem si pak dlouhá léta tohle dvojalbum nepořídil. Až v době CD jsem nějak neodolal a jako digipack jsem si ho zakoupil do sbírky. Protože jsou Led Zeppelin moje intimní záležitost a na jejich hudbě jsem vlastně vyrůstal, rád se ujmu vlastní recenze, třebaže počet skladeb dvojalba ji „natáhne“. Tak: let´s go!
CUSTARD PIE – úvodní riff se nese přesně v duchu zeppelinovské hudební filozofie. Napsat úderný a nosný riff, na kterém by skladba mohla hrdě stát. To se tady podařilo bezezbytku. Plant se mi zdá při zpěvu mírně potlačený v interpretaci, ale výrazně sem vloží téma foukací harmoniky, které je nějak elektronicky upravované (?). Samozřejmě tady šlape Bonhamova baterie v tom jeho hřmotně dunivě „těžkopádném“ duchu s řadou výtečných breaků. Page svůj pořadně nabroušený tón kytary dává plně do služeb celku a občas k tomu přišlápne wah wah pedál. Jonesova baskytara jede přesné unisono, ale rovněž sem nahrál i clavinet Hohner D6, jak rozpoznávám jeho kovový zvuk. Výtečná skladba, ale víceméně žádné velké překvapení….
THE ROVER – další model klasického hard rocku podle těch nejlepších pravidel s dominujícím soundem elektrické kytary a s řadou výtečných bubenických breaků. Page má stále štěstí na vymýšlení chytlavých riffů a nepouští se do žádných krkolomných dobrodružství. Trochu mám pocit, že by tenhle model mohli převzít v určitých fázích takoví Rainbow, kteří o rok později startovali na britské scéně. Jonesova baskytara hraje víceméně nepříliš nápaditou basovou linku. Zdá se mi na byl na starších albech vynalézavější, a Pahe do mezihry vkládá suverénní kytarové sólo, strhující svým soundem, ale neřekl bych, že nějak superobjevné. Melodická linka je dána a Plantův vokální podíl má hodně expresí a emocí svého vyjadřovacího jazyka, ale i tady se mi zdá, že se v tom celkovém pojetí neprobojoval do svého frontmanství tak, jak jej už léta vnímám. Úderná skladba!
IN MY TIME OF DYING – tady se bude experimentovat s blues, jak vidno a slyšno z protahovaných tónů Pageovy kytary. Blues je nedílnou součástí Led Zeppelin a tak člověka nijak nepřekvapí, že i zde nechybí. V rámci toho, co doposud zaznělo, je tahle skladba „experimentem“. Moc se na ni nedá tancovat, ale spíš se dá poslouchat. Page si pohrává se základním motivem a tady už mohu prohlásit, že Plant je v oné roli frontmana, tak jak ho očekávám. Téma ovšem není příliš povzbudivé, jak už napovídá sám název. Akcenty rytmiky a důrazných úderů Bonhama ve spojení s Jonesem se po několika taktech rozbíhá, zastavuje a přichází výrazné zrychlení a motiv, třebaže se nám ze skladby neztrácí, je pojednou rozsekán na spousty malých kousků s nápadně neuroticky znějícími rytmickými akcenty v klasickém zeppelinovském pojetí. Skladba má řádnou porci energie, jen co je pravda a v oné rychlejší fázi se Page změnou barvy tónu dostává na další platformu, kde mistrovsky rozechvívá tóny a skladba se stává vynikajícím příspěvkem na albu. Teď už se můžeme roztancovat, stejně jako zaposlouchat do jemných i výbojných nuancí téhle dravé hudby. Jeho kytarové finále mi zní najednou hodně jižansky a ten výrazný znásobený bonhamovský superbreak mě absolutně dostává. Plantovské emocionální vzývání a tlak na dynamiku mají tygří dravost a syrovost. Opakované téma se schematicky opakuje do nekonečna a dá se jen těžko předpokládat, kdy tahle bluesrocková smršť skončí…
HOUSES OF THE HOLY – kašel ve studiu a nějaké vzájemné hlasové pokyny…. Další pevný rockový riff. Tenhle model zní víceméně písničkově srozumitelně. Jak napovídá název – souzní s jejich pátým řadovým albem. Jestliže jsem měl výhrady vůči Jonesovým basům jinde, tady musím konstatovat, že jeho výrazný tón a rozvibrovaný tón jsou řádně slyšet a táhnou skladbu společně s bonhamovsky dusavou baterií. Kytarové téma je víceméně mlýnek, který se čeřen několika akcenty nemění. Plant je zde ovšem se svým zpěvem rozpoutaný jako přírodní živel. Kompozičně se zde ale neděje nic výjimečného a melodická linka je víceméně předvídatelná. Uvítám ovšem v mezihře kytarové sólo, které jede proti melodii, ale jehoi barva se mi zdá jaksi matná…
TRAMPLED UNDER FOOT – šlapavý rytmus jako ve funku. Jonesovým basům tadya výtečně sekunduje už jednou zmíněný clavinet Hohner D6, která „posiluje“ basovou linku. Také sem Page vymyslel úderný riff, který skladbě vévodí a který už nezapomenete. Rytmus se hrne vpřed jako parní stroj, pulsuje, duní a hřmí a musím obdivovat tu nádherně vyprecizovanou vzájemnou souhru. Clavinet doistává uprostřed skladby příležitost k sólové exhibici. Jones na něj hraje suverénně, ale neutápí se v nějakých bezbřehostech. Page koloruje kvílejícími tóny harmonickou strukturu a Plant se opírá do hlase. Jeho podíl je nezpochybnitelný, ale díky vítětězství rytmu nad melodií nemá zase tolik práce a tak si spíš pohrává s akcentovanými motivy. Spojení hard rocku s funkovou elastičností a rytmickou monotóností Led Zeppelin sluší. Žádná podobná skladba se v předešlém repertoáru kapely neobjevuje…
KASHMIR – od prvních tónů cítím napětí. Stupňování harmonické struktury a melodická linka, která se matematicky opakuje v součtu daných tónů má v sobě mimořádnou podmanivost. Osobní tady cítím vliv francouzského impresionisty Maurice Ravela, ale i zálibu Page v orientálních harmonií. Spojení arabské, indické a evropské hudební tradice se zde děje ve vskutku objevných kulisách. Pokud jsem hledal na albu nějakou pronikavou progresi, myslím, že tahle skladba v mých očích aspiruje na to nejlepší, co se sem podařilo vložit, třebaže projekt ještě zdaleka není u konce. Prolínání rockové kapely se smyčci, mellotronem zní místy až mysteriózně a Plant se svým strhujícím projevem výtečně dynamicky dostává do uměleckého rauše. Fantastický příklad skladatelské a především aranžérské geniality kapely. Trochu jsem překvapen, že pod skladbou není podepsán i Jones (?). Ta hypnotičnost rytmu a celkové napětí až vzrušení, které vygradován nemůže zůstat bez duševní odezvy. Mnohovrstevnaté, homogenní a expresivní od začátku až do konce.
IN THE LIGHT – úvodní téma zní jako indická meditativní hudba. Pracují zde synthesizery, které drží základní astrální tón, ale zároveň naříkají a bzučí v nesmírném nekonečnu rozsvícené oblohy pod poledním sluncem. Výrazné odbočení od dosavadní koncepce. Vstoupí sem elektronicky upravený clavinet a naříkavý Plantův vokál, který je nazpíván playbackerm a rovněž i on je elektronicky upraven. Důrazný rockový nástup sem přivede Bonhamovy bicí a zvukové elektrické modulace Pageovy kytary. I zde nechybí důrazný riff, který podmiňuje atmosféru. Elektrické piano sem přichází se zajímavou mezihrou, do které se vklíní další téma opakujícího se schématu. Rockový základ se vytratí a jsem zase v oné imaginární indické meditaci za asistence synthesizerů a clavinetu a opět vnímáme Plantův naříkavý vokální projev a ten rockový podíl je opět zpět a hypnoticky se opakuje neustále dokola a přináší sem další prvek napětí a proměnlivosti. Tohle je spojování klasického „zeppelinismu“ s novými prvky elektronického podílu, který v polovině sedmdesátých let už „musel“ být zastoupen snad u každé rockové kapely, která hledala nová a odlišná východiska. Pageova kytarová témata mají pořád velmi slušný kalibr a Bonhamova rytmika podmiňuje jejich sílu….
BRON-YR-AUR – akustické kytary už mi na albu chyběly a tušil jsem, že dřív nebo později sem proniknou. A už jsou tady. Page opět kouzlí s nádhernou melodickou strukturou ve vybrnkávaném tématu, které opisuje kytarový mlýnek. Vnímám zde i mandolíny. Melodie je folkově rozsvícená a jasná a tóny zurčí jako potoky a říčka ve Walesu, kde leželo místo, které dalo písni název. Krásné intermezzo a příjemná vsuvka!
DOWN BY THE SEASIDE – střídání mollových a durových akordů a vedle kytar i práce elektrického piana, jehož přediva vnímám mi sem přináší vliv country. Příjemné na poslech, ale po vývojové stránce se mi zdá podobný podíl skladby jako spíš úkrok zpět. Elektrická piana jsou zde nahrána playbackem a společně s procítěnými kytarami zde vytvářejí zásadní atmosféru. Plant zpívá hladivě až mazlivě. Ovšem z toho melancholického snění jsme najednou v nečekané změně a skladba pulsuje, dusá a běží vpřed v rytmických změnách a v rockových podobách, ale jak se dalo předpokládat, zase se vracíme do původního tématu, třebaže ta country-bluesová údernost je výrazně dynamičtější. Nechybějí dokonce i vokální playbackované party. Nic převratného, dobře proaranžovaná písnička baladického typu, ale přesto nic podbízivého nebo laciného. Vyvažování podobného typu skladby je vůči ostatnímu materiálu nutné, aby se zachoval pestrost….
TEN YEARS GONE – krásné melancholické akordické kouzlení. Podle toho je Page čitelný a rozpoznatelný. Nádherně propojené baladické téma s průrazným rockem. Výtečné playbackované kytary se smyslem pro detail i impresi. Plant sem vstupuje spíš pokorně, bez výbojů. Teď už se ovšem rozběhne skladba za pomocí rytmických postupů, ale ten motiv rozlamovaných akordů se ze skladby neztrácí a i tuhle skladbu bych si troufnul označit za jeden z nepozitivnějších počinů na dvojalbu, vedle již citovaných. Kytarové sólo se mi líbí. Je zajímavě vystavěné a mění barvy. Pageova kytarová genialita nespočívá jenom v rychlosti, ale i v jemné hodinářské práci. Skladba má řadu proměn a barevných odstínů. Napad mě, že kdyby byly některé pasáže hrány výrazně pomaleji, mohly by se objevit třeba na Obscured By Clouds od Pink Floyd, třebaže hudební postupy jsou čitelným zeppelinovským rukopisem. Skladba má v sobě tušenou vnitřní sílu podmíněnou emocemi, ale i výtečným aranžmá, které mě dostává tam, kde mě chce mít…..
NIGHT FLIGHT – důrazný úvod k bytelné rockové skladbě, do které vstupují i klávesy, ale jinak máme co dělat s dalším hardrockovým modelem. Ano, Jones sem po synthesizerech, clavinetu, mellotronu a elektrické pianu přivádí i klasické hammondky a vůbec to nezní špatně. Přesto na mě dělá skladba dojem hardrockách postupů v klasickém rock and rollu, což potvrzuje interpretace i struktura skladby. Strhující číslo pro koncertní ztvárnění, na které fanoušci museli v dané době zabírat. Je zde napětí, strhující drive, řada očekávaných bonhamovských breaků a pumpujících kytarových doprovodu. Plant plný emocí a expresím začátku až do konce.
THE WANTON SONG – vynikající riff. Tohle má přímo ďábelskou sílu. Odhaluje pravou a ryzí tvář Led Zeppelin a potvrzuje, že právě tenhle typ hudby oni vymysleli, pojmenovali a zvítězili. Page je kytarově hodně kreativní a teď dokonce neváhá použit i Leslie box. Základní riff pracuje jako turbodmychadlo. Bonham v tom základním rytmu je přesný a rytmus komplikuje pouze ve spojnicích, ale ty harmonické proměny jsou velmi vítaným kořením. Kytarové sólo je strhující a práce s efekty kolem velmi účinná, ale nijak nadbytečná. Page-Jones-Bonham prostě jedou ve fantastické souhře a také zde se nedá nijak než chválit!
BOOGIE WITH STU – tak tomuhle se říká změna. Klavírní boogie jako víno. Hostuje zde „neviditelný“ Rolling Stone – Ian Stewart. Výtečně sejmutý hospodsky znějící preparovaný klavír s úderným rytmem je doplněn kytarovým tématem na akustickou kytaru a Plant zpívá s velkým nasazením a entuziasmem. Rytmické proměny bicích, percussion, tleskání a závěrečného smíchu ukazují na pohodu při nahrávání a atmosféru zakouřené hospody sed vším ostatním, co k tomu náleží….
BLACK COUNTRY WOMAN – blues pro akustické kytary je dalším velmi příjemným odbočením a příklonem k hudbě mississippské delty. Skladba má spíše sessionový charakter, ale nijak na albu nenarušuje koncepci a vítám její přítomnost. Důrazné údery šlapáků posléze vystřídá práce bicích v základním přímočarém tempu, kdy skladba získává na gradující dynamice a svádí k následování a k jamování. Rovněž foukací harmonika sem patří zcela neodmyslitelně, tak jako důrazné údery na celou bicí baterii. Tak tohle se dá poslouchat nekonečně dlouho a člověka se dostane mimo prostor a čas nebo nelítostnou realitu. Paráda…
SICK AGAIN – podobně jako v úvodu, se budeme loučit dalším syrovým úderným kloubením hard rocku s blues rockem. Hřmotný rytmus a kytarové proměny si velmi dobře rozumějí. V mezihře nahrál Page dvě typově zcela odlišná kytarová témata jak v pojetí, tak soundu a navíc jeho superpřesné doprovody udržují s basy nutné napětí. Bonham se svými bubenickými breaky rovněž vyřádí. Také tato skladba není kompozičně nijak objevná, přesto má svoje strhující charisma a myslím, že je velmi vhodně volena na závěr tohoto dlouhého hudebního výletu…
Patří mezi ty posluchače, kterým se projekt Physical Graffiti opravdu líbí a třebaže Led Zeppelin už na hudební scéně v polovině sedmdesátých let nebyli žádnými nováčky, cítím z jejich produkce stále vynalézavost a kreativitu. Možná se kompozičně nechtěli zabývat nějakými vývojově složitými postupy, anebo spíš vsadili na údernost, čitelnost a srozumitelnost, kterou dokázali výtečně proaranžovat a interpretovat stále na vysoké úrovni. Jsou zde strhující momenty, ale i víceméně předvídatelné postupy. Netvrdím, že dvojalbum je jejich vrcholem, ale považuji ho za velmi důstojný relikt své doby. Nenechali se ovlivnit dobovým jazz rockem, ani art rockem, ale rozvinuli svoje hardrockové a bluesrockové pojetí do strhující podoby. Snažím si představit, že by jedno album bylo ryze elektrické a druhé ryze akustické, v tom by tkvěl asi onen nejprogresivnější prvek, ale zjevně se na nic podobného nemyslelo (také to nebylo tehdy zvykem hrát unplugged). Vynikajíci je samozřejmě i originální koncept obalu alba, který je sice ryze „americký“, ale myslím, že velmi výstižná a kreativní o všech stránkách… Jejich start na vlastním labelu Swan Songs se podařil. Žádná výraznější zaškobrtnutí zde nevnímám a myslím, že pět hvězdiček nabídnu bez uzardění.
» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Physical Graffiti
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin
Fates Warning / Disconnected
| 18.05.2013
Pripadá mi fatálne nespravodlivé, že taká kapela ako Fates Warning nedosiahla silnejší komerčný úspech. Ešte zaujímavejšie mi príde to, že Jim Matheos a spol. o to až tak nestoja, ale ide im hlavne o kvalitu a seriózny prístup k muzike. Prvé tri dosky sú samozrejme dôležité pre vývoj amerického heavy metalu, ale ešte radšej mám najmelodickejšie obdobie zastúpené albumami Parallels a Inside Out. O ich hudbu bol v tej dobe zrazu záujem kvôli melodickejšiemu smerovaniu a začal sa asi vyvíjať tlak na nich, aby robili podobne ladenú hudbu aj naďalej. Spravili však úplný opak a vydali dielo A Pleasant Shade Of Grey, ktoré je náročné po melodickej a aj aranžérskej stránke. Po ňom nasleduje Disconnected, ktoré je opäť iné a ako vždy mimoriadne kvalitné.
Na tejto doske sa podieľal aj klávesák Kevin Moore (ex-Dream Theater) a o kvalitnú produkciu sa postaral slávny producent Terry Brown (Rush, Procol Harum, Tiles a mnoho iných), ktorý spravil pre Fates Warning veľmi veľa keďže produkoval ich zásadné albumy. Mark Zonder je na hony vzdialený tradičným bubeníkom a jeho citlivá pritom technická hra je skvostná po každej stránke. Disconnected je koncepčné dielo, ktoré pojednáva o ľudských emóciách a životných stratách. Skladba Still Remains je osobná Matheosova záležitosť, ktorej hlavná textová téma patrí jeho zosnulému otcovi. Predná obálka sa zamýšľa nad tým ako moderné technológie vytvárajú sociálnu a komunikačnú priepasť medzi ľuďmi.
Prvá časť Disconnected (Part 1) je chladným klávesovým úvodom. Drsnejší riff otvára song One s vysokými Alderovými vokálmi a kreatívnym rytmickým podkladom. Výborná je aj skladba So s modernými klávesovými prvkami a skvelý Matheos to tiež rozprúdi so svojou gitarou. Ani tu sa nezabúda na silné pocitové linky, ktoré odspieva Ray absolútne presvedčivo. Pieces Of Me je ďalšia pecka, ale je vysamplovaná aj elektronickými motívmi. Skladba sama o sebe je netypická a menej stráviteľná kvôli drsnejším plochám. Desaťminútová Something From Nothing sa po pokojnejšom úvode zmení na jeden nádherný song s úžasným citlivým refrénom. Gitarové kaskády sú skvelo podporené dynamickým bubnovaním Marka Zondera. Vrchol prichádza pri najdlhšej skladbe Still Remains, ktorá je dokonale vyšperkovaná silnou melodikou a invenčnými nápadmi. Gitarové sóla v druhej tretine sú veľmi emocionálne a Alderove vokálne linky len podtrhnú výnimočnosť tejto kompozície. Druhá časť Disconnected (Part 2) uzatvára dosku v melancholických klávesových plochách a zaujmú aj Mooreove klavírne linky. Nie je to inštrumentálka v pravom zmysle slova, je to skôr myšlienkový koniec tohto diela.
Disconnected je v každom ohľade tvrdším albumom ako jeho predchodcovia. Chladné klávesové motívy majú za úlohu zvýrazniť koncept tejto dosky. Hudba a texty idú vo Fates Warning ruka v ruke. Ako to býva u nich zvykom, tak opäť to nie je nič pre fanúšikov rýchleho občerstvenia. Vyžaduje si čas s hlavne ochotu načúvať ich hudobným pochodom. Tento album je logickým pokračovaním ich skladateľských schopností. Prináša veľa odlišných pocitových nálad a je celkom pestrý vďaka modernejším prvkom. Progresívny metal v podaní tejto kapely je vždy obohacujúci a Disconnected nie je výnimkou, ale skôr potvrdením ich výnimočnosti v tomto žánri.
» ostatní recenze alba Fates Warning - Disconnected
» popis a diskografie skupiny Fates Warning
Satriani, Joe / Unstoppable Momentum
| 18.05.2013
Tento sympatický americký muzikant je jeden z mojich najobľúbenejších gitaristov. Dôvod je jasný, svojimi melódiami dokáže povedať čokoľvek. Toto je jeho najzásadnejšia črta a preto si získal početné množstvo fanúšikov. Od albumu Not Of This Earth je počuť jeho neustále napredovanie, ktoré vyvrcholilo podľa mňa na The Extremist a Crystal Planet. Od Is There Love In Space? začína byť Satriani až priveľmi melodický a jeho hudba stráca ostrosť a povestnú dynamiku. O nič lepšie na tom nie je ani Professor Satchafunkilus And The Musterion Of Rock. Naproti tomu je doska Super Colossal veľmi solídna a rovnako sa podaril aj Black Swans & Wormhole Wizards. Práve tento album zaznamenal veľmi kladné ohlasy, ale môj názor je ten že fusion ladené prvky nie sú pre Satrianiho úplne tým pravým orechovým. A máme tu Unstoppable Momentum, ktorá zaznamenala najlepšie umiestnenie v americkom rebríčku predajnosti od dôb The Extremist.
Hneď prvé čo som si všimol je, že Joe vymenil zostavu a nechal si len Mikea Keneallyho, ktorý je bezpochyby muzikálne veľmi nadaný človek. Za najdôležitejší faktor považujem výmenu bubeníka. Jeff Campitelli je samozrejme kvalitný hráč, ale jeho trochu monotónny štýl neprispieval k pestrosti Satrianiho dosiek. Vinnie Colauita je už trochu iná liga a myslím, že tento muzikant by sa mal zmestiť do top 10 najlepších fusion bubeníkov vôbec. Práve jeho vklad dodáva tomuto albumu výrazovú pestrosť a dynamiku. Joe Satriani však priniesol aj kvalitné melódie a splodil vskutku zaujímavú inštrumentálnu gitarovú nahrávku.
Prvá a hneď aj titulná skladba Unstoppable Momentum dáva jasne na známosť, že pán gitarista nabral konečne nový dych. Veľmi podarená melodická linka nesie jeho typické znaky a vybrnkávacie akordy znejú v pozadí priam hrejivo. Otvorená a dynamická Colauitova hra je presne to čo Satrianiho hudba potrebuje. V podobných kvalitatívnych intenciách pokračuje aj Can't Go Back s výbornými gitarovými nápadmi. Tretia Lies And Truths je príkladom ako sa má asi vyzerať kvalitná gitarová inštrumentálka a tu sa Colauita predvádza v rôznych zaujímavých rytmoch. Three Sheets To The Wind je optimisticky ladená a napriek tomu, že má jednoduchšiu líniu tak je celkom pekne naaranžovaná. Krátka a atmosférická I'll Put A Stone On Your Cairn je v tónoch jemnejšej elektrickej gitary s podporou silných klávesov. Šiesta skladba A Door Into Summer je jedna z najsilnejších vecí na tomto albume a toto je typická Satrianiho záležitosť. Je zaujímavé že takýchto songov zložil Joe už viacero, no napriek tomu to stále funguje na sto percent. Trochu stupídny názov ďalšej skladby Shine On American Dreamer je pre mňa odradzujúci, ale je to ďalší melodický kus s výstavnými gitarami a kvalitnou rytmikou. Satriani proste nezaprie svoje skúsenosti a veľmi presvedčivo predkladá v podstate svoje klasické postupy. Rockový jam Jumpin' In je veľmi energický a dobre sú v nej začlenené klávesové nástroje, basová gitara je v jednej časti výrazne podaná. Pokračovanie v Jumpin' Out je opäť skvelé s razantným hudobným spracovaním a dynamickými plochami. Tieto dva členité kompozície patria medzi tie dôležité na tomto albume. Zaujímavá je tiež aj The Weight Of The World s nostalgickou gitarovou témou a výraznými klávesmi. Posledná A Celebration je taká reminiscencia na staršiu skladbu Ceremony, no je tak nádherná že mi to absolútne nevadí a takto skvelo končí táto doska.
Interakcia medzi Colauitom s Satrianim vyvoláva vo mne zaujímavé dojmy. K tomu celému prispieva aj Keneally s tradične kvalitnými klávesmi. Pravdupovediac nečakal som takýto presvedčivý album, no potvrdzuje sa to že netreba nad nikým predčasne lámať palicu. Joe rozumie inštrumentálnej hudbe veľmi dobre a to je aj cítiť z každého jeho tónu. Pre mňa je to najlepšia Satrianiho nahrávka od Crystal Planet. Je pestrá, krásne hudobne naaranžovaná a v podstate takmer bez hluchého miesta. Sú tu aj také nepatrné znaky fusion, ale sú začlenené do kompozičného tvaru jednotlivých skladieb. Za to môže vysoká profesionalita dotyčných muzikantov, ktorí sa pohybujú v tejto sfére a Joe sa nechal asi trochu inšpirovať. Unstoppable Momentum je hlavne silná melodická doska a Satriani ukázal, že ešte stále má čo povedať v gitarovej muzike. Reálne hodnotenie 4,5.
» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Unstoppable Momentum
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe
Jefferson Airplane / Long John Silver
| 18.05.2013
Domnívám se, že u nás alba americké skupiny Jefferson Airplane vydaná v sedmdesátých letech nejsou moc známá. O to víc je důvod jedno z nich přiblížit, protože až dosud unikalo pozornosti progboardistů a i když jsou Jefferson Airplane ukotveni v šedesátých letech a patří rovněž k woodstockovské generaci, přesto si myslím není od věci tuhle dnes pozapomenutou kapelu připomenout. Album Long John Silver patří mezi ta, která u nás mezi sběrateli moc frekventovaná nebyla.
Obal alba mi připomíná nějakou krabici od doutníků, nebo od značkové whisky. Má správný ekologický odstín barvy dřeva a vypadá jako nalakovaný povrch dřevěné bedýnky. Long John Silver je známá postava jednonohého piráta ze známého dobrodružného románu Roberta Louise Stevensona – Poklad na ostrově, který je pamětníkům znám z doby dětství jako dobře udělaný seriál pro televizní formát koncem šedesátých let u nás promítaný, anebo ostrý chlapský korálkovitý nápoj… a hudba?
LONG JOHN SILVER – začátek jako od Roling Stones, ovšem až do okamžiku, než se ozve hlas charismatické Grace Slick, který posiluje i kytarista Paul Kantner. Hudba je hutná, nikoliv však vyloženě agresivně tvrdá. Podle rozvibrovaných tónů elektrické kytary poznávám Jormu Kaukonena, který neváhá prošlapovat i wah wah pedál a dostává v mezihře řádný prostor pro sebevyjádření. Grace Slicková hraje na klavír a vedle svého famózního zpěvu má i schopnost silného úderu. Pochválit je třeba i baskytarové party Jacka Casadyho a bubeníka Joeye Covingtona. Skladba působí komplexním dojmem plným energie a hrdého sebevyjádření emocí…
AERIE (GANG OF EAGLES) – opět hutný začátek s elektrickými kytarami a klavírem. Bicí jsou trochu zasunuty do pozadí. Zato slyším elektrické housle Papa Johna Creacha. Skladbě ale vévodí Grace Slick ve zpěvu a klavírními party, podpora Kaukonena a Kantnera na kytary je zjevná. Kaukonen nehraje nějaké zázračné kytarové postupy, ale do soundu kapely, který si od prvopočátků ponechává výrazný vlastní podíl originality, zapadají skvěle a mají zde rolí důležitého dokreslovače soundu a atmosféry.
TWILIGHT DOUBLE LEADER – dobře zaranžované vokální party a pak už se před námi odvíjí výrazné melodické téma jako vystřižené z šedesátých let. Když bych odfiltroval instrumentální složku mohla by tahle skladba být docela součástí legendárních Mamas And Papas. Kytary zvoní, basy pulsují a bicí duní. Uvědomuji si že kapela má teď dva standardní bubeníky – Joeye Covingtona, ale také Sammyho Piazzu vedle percussion Johna Barbatty. Píše se rok 1972, ve světě se mnohé hudební postupy a aranžmá změnily, ale tahle skladba reaguje na dobu největší slávy kapely ve druhé polovině šedesátých let a zjevně se podle pojetí Jefferson Airplane nehodlají nechat ovlivnit jinými trendy. I tady slyším sound, který mě připomíná Rolling Stones od r. 1966 do 1970. Sice to nemá nějaký vývoj, ale je to stále poslouchatelné a není to nuda….
MILK TRAIN – ostrý rockový základ je výrazně ovlivněn elektrickými houslemi Papa John Creache, ten sem vnáší nový sound a nový princip. Není to sice Jerry Goodman nebo Jean-Luc Ponty, ale takový americký Dave Swarbrick (Fairport Convention) ano. Hudba je přímočará, dravá a rozpoutaná jako souboj živlů. Dvě elektrické kytary hraje sólové party a participuje zde i Creach a dotváří zajímavý sound, který koloruje svým vynikajícím vokálním podílem Grace Slick. Na koncertech beze sporu jedno z důležitých čísel jejich programu…
SON OF JESUS – tematika je duchovní, jak napovídá samotná název. Je tohhle religiózní model rocku, nebo vzývání spasitele? Náboženská tematika bývala nedílnou součástí hippieovských seancí, ale řekl bych, že spíše orientálních náboženství, což patřilo k bontonu psychedelických kapel konce šedesátých let. Atmosféra je zde podobná jako na vynikajícím albu Volunteers. Klavír zde hraje opět důležitou roli, ale mě by se místy víc líbilo, kdyby se Grace nebála usednout za hammondky nebo Fender-Rhodes. Svět první poloviny sedmdesátých let na obou stranách Atlantiku žil mnoha progresivními výboji. Tady se mi ale zdá, že Jefferson Airplane se drží své stálé promyšlené formule, která jim ve druhé polovině šedesátých let přinesla hodně úspěchů a masové publikum. Hezky se to poslouchá, ale ten skladatelský a aranžérský model je víceméně identický a žádné zásadní změny nás nečekají…
EASTER? – moc se to nezmění ani v další skladbě. Instrumentaci ovládá klavír a kvílející elektrická kytara. Neslyším žádné další deklarované klávesy a také Papa John Creach, jakoby odešel ze studia. Nevím přesně, kdo měl v dané době hudební repertoár v kapele pod kontrolou, ale i přes výtečný vokální projev Grace Slickové se mi zdá, že instrumentace za ní teď už po kolika skladba spíš dobíhá. Chybí mi zde nějaký pronikavý nápad v aranžmá a v instrumentálním kouzlení. Závěr na mě spíš působí vyumělkovaně….
TRIAL BY FIRE – tohle je ovšem změna. Prostor dostávají akustické kytary a jejich cvrlikání a zvonění je velmi příjemné, stejně jako podíl basů a bicích s percussion. Skladbu zpívá Paul Kantner. Dělá na mě dojem jam session. Hudebníci jsou domluveni na nějakém schématu a tématu a od toho se odvíjejí všechny další postupy. Kaukonenova sólová kytara i tady nepřestává kvílet s výrazným zkreslením tónů. Casadyho basy jsou ovšem brilantní. Nikdo zde nic nepředstírá a přesto je zde výtečné atmosféra. Papa John Creach se vrátil do studia a podepřal harmonii elektrickými houslemi, ale ne absolutní. Od toho zde jsou akustické kytary ba elektrická kytara. Barva hlasu mi trochu připomíná Roberta Kodyma z Wanastových Vjecí (!?), kdyby byl tehdy v USA a nebyl ještě dítě…. Nic zvlášť objevného, ale snesitelně příznivého…
ALEXANDER THE MEDIUM – tahle skladba už zní hodně folkrockově s výraznějším podílem rytmiky, ale jinak vícehlasy a celková atmosféra by za jistých okolností mohla inspirovat takové Marsyas. Škoda, že Papa John Creach se svými houslemi neodvádí větší kus práce a jeho podíl na celkovém zvuku kapely není absolutní. Jack Casady má na baskytaru někdy hodně podobné postupy jako Tim Bogert, třebaže se oba pohybují v odlišných typech hudby. I tady lze pochválit vzájemnou soudržnost a vypracovaný sound přímočaré a sdělné hudby. I tady cítím to posthippieovskou atmosféru lidské vzájemnosti a rozezpívanosti, která byla hlavním poznávacím znakem kapely mezi léty 1967 až 1970. Odeznívání tématu se mi zdá přece jenom hodně dlouhé…
EAT STARCH MOM – úvodní kytarové intro má vypracovaný téměř hardrockový riff s patřičnou dravostí a syrovostí, ale pak už je tu opět výtečná Grace Slicková. Rocková identita je pravděpodobně v téhle skladbě nejadresnější a Kaukonen zde střílí svými průraznými kvílivými tóny s wah wah pedálem na plný plyn. Určitá inspirace Jimi Hendrixem je zde místy dost čitelná, přesto je struktura a postupy ve skladbě dána jejich vypilovávanému rockového písničkářskému modelu. Mírné dovazbení soundu se táhne až do konečného odeznívání.
Myslím, že Jefferson Airplane mají lepší alba, a tak nelze dávat absolutorium. Nejobjektivnější by bylo udělit tři a půl hvězdičky, ale to samozřejmě nejde a tak přivřu obě oči a ty čtyři jim nakonec s odřenýma ušima udělím, i když příště už bych byl přísnější a neváhal bych dát i tři. Myslím, že tahle kapela je spojena ze sanfranciskou vlnou druhé poloviny šedesátých let a že pro hippieovskou Ameriku znamenala opravdu hodně velký impuls. Dnes se na ně neprávem zapomíná, což je nespravedlivé….
» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - Long John Silver
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane
Clapton, Eric / No Reason To Cry
| 18.05.2013
Album No Reason To Cry vyšlo v r. 1978 i u nás v supraphonské licenci a samozřejmě bez názvu. V této době oficiálně u nás ze zahraničí toho až tolik ke koupi nebylo (Ochutnávka a Odvrácená strana Měsíce byly výjimkou) a když se objevila za výlohou deska signovaná legendárním „Slowhandem“ Claptonem, pochopitelně si album hodně lidí nemohlo nekoupit. Po poslechu můj zájem ale výrazně vychladl a přiznám se, že mi zbyly spíš rozpaky.
Nebylo to vyloženě špatné album, ale Claptonovy námluvy s blíže nezařazeným písničkářským rockem, kde se občas objevovalo blues a country v daném podobě mě víceméně zklamalo. Ano, byla zde přítomná slavná americké countryrocková skupina Band, jejíž kvality nijak nezpochybňuji, ale ten celkový dojem pro mě nebyl to pravé ořechové.
Pamatuji si, jak všichni milovníci Claptona, kteří ho vzývali jako ikonu v Bluesbreakers, Cream, Blind Faith a možná částečně v Derek And The Dominos byli z alba otrávení, že tak věhlasný reprezentant kytarového blues a navíc velmi zdatný kytarista dal všanc svůj talent do podobného typu hudby.
Na druhé straně ten, kdo objevil krásu alba 461 Ocean Boulevard asi zaplesal, protože album se v řadě ohledů atmosféře (ani ne tak stylu) k němu přibližovalo.
Úvodní skladba BEAUTIFUL THING je od Bandu a zní mi nemastně neslaně, CARNIVAL zase odráží atmosféru festivalů zábavy a tance na Mardi Grass v New Orleansu, ale i v karibské oblasti, kde se pije, jí, tancuje a miluje od rána do rána… SING LANGUAGE je poměrně vzácnou příležitostí setkání dvou legend ̶ Erika Claptona a Boba Dylana. Protahované koncovky znějí stylově stejuně jako county blues s akustickými kytarami a dobrem (?). K blues se vrací COUNTY JAIL BLUES a zejména coververze od Claptonova oblíbence Otise Rushe – DOUBLE TROUBLE… Komerčnější už jsou pro mě HELLO OLD FRIEND, INNOCENT TIMES a HUNGRY a až příliš sentimentální a uhlazená je BLACK SUMMER RAIN… vedle dalších nejmenovaných.
Na albu zpívá ovšem i vynikající Yvonne Elliman, (Máří Magdalena z Jesus Christ Superstar) velmi přesvědčivá zpěvačka, na níž se dnes neprávem zapomnělo.
K albu jsem dlouho hledal cestu a chtěl ho vzít na milost, ale ani na podesáté se mi to nepodařilo. Raději jsem ho prodal nějakým nenáročným lidem, kteří si chtěli po nedělním obědě udělat bene a ke kávě a bábovce si pustit nějakou zahraniční hudbu. Když se pak album po letech objevilo jako CD, ani tehdy jsem svůj názor nezměnil. Myslím, že v claptonovské diskografii nezaujímá nějaké významnější místo a řekl bych, že se jedná o zapomenutelný počin v jeho opravdu rozbujelé hudební nadprodukci.
Album pochází z roku 1976 a tak pokud bych si chtěl připomenout skupinu Band a s nimi naopak spolupracujícího Slowhanda, raději se vrátím k vynikajícímu záznamu z koncertu The Last Waltz, který se alespoň podle mého názoru více povedl s řadou zajímavých a legendárních hostů jako Muddy Waters, Paul Butterfield, Ronnie Hawkins, Joni Mitchell, Ringo Starr, Ron Wood, Neil Young a i Eric Clapton.
Také si pamatuji, že i obal českého provedení na rozdíl od originálu No Reason To Cry byl odlišný. Suprapho prostě zase z nějakých nepochopitelně pitomých důvodů nemohl dodržet původní koncepci, i když ani zde design originálu nebyl výtvarně nijak omračující.
Myslím, že písničkářské pojetí alb Neila Younga bylo mnohem více podnětnější a tak mě teď napadá, jak by asi vypadal spolupráce Claptona a Younga na jednom projektu. Cosi mě říká, že by z této kooperace vzniklo asi silnější album než právě tohle.
Sorry, Eriku, ale budu hvězdami šetřit. Dvě by bylo asi opravdu málo, ale víc jak tři nemohu nabídnout, i při vší úctě ke tvé osobnosti a respektu…
» ostatní recenze alba Clapton, Eric - No Reason To Cry
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric
