Alcatrazz Mercyful Fate Něžná noc Forcefield Huis Ambrosia Nico Mother Earth Within Temptation Accept

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Annihilator - Set the world on fire

Annihilator / Set the world on fire (1993)

horyna | 5 stars | 14.12.2019

Psal se rok 93, odpoledne už bývalo celkem horko a léto nastupovalo na svůj trůn. Chodil jsem na střední a ten den jsem si to štrádoval přes město směrem do půjčovny cd. Tehdy byl jejich boom a krom jiných fungovala v Brně i tahle na ulici Jezuitské, v knihkupectví Černá planeta. Přišel jsem tam a zíral do novinek, hledajíc nějaký pořádný špek. V tu ránu jsem to zahlédl. Bylo to úplně nové, čerstvé třetí cédo kanadských Annihilator nazvané Set the World on Fire. Okamžitě mě třísknul do očí jeho obal (no uznejte sami, že nevypadá věru zle) i fotka na zadní straně s kapelou sedící v příšeří na pozadí obrovských elektrických sloupů. Sáhnul jsem rychle po něm a už, už si jej nesl hrdě a nedočkavě domů.

Tam mě na první dobrou tato nahrávka poslala do kolen. Vzpomínám si na ty okamžiky, jako by to bylo včera. Ale v tom roce jsem už metálek tolik nesjížděl, spíš jsem objevoval nové směry (grunge, rock, independent) a tak mi tahle pro kapelu netypická a dodnes jasně nejměkčí deska udělala obrovskou radost a kápla do noty. Znal jsem první dvě pořádně ostré speed metalové jízdy, ale Set… bylo jiné, kapela se posunula na vyšší level. V té době šla kopmozičně strašně nahoru. Zde předvedla na jejich poměry neuvěřitelně variabilní a progresivní výkon spadající spíš do oblasti hard´n´heavy, či hard-rocku. Potřetí vyměnila zpěváka, to když se Jeff s tím předešlým, opět nepohodl (o jeho vůdčí roli a těžko vycházející povaze bylo napsáno hodně) nastoupil k Annihilator (žel bohu opět jen na jednu desku) jasně nejlepší shouter jakého kdy kapela měla, jistý Aaron Randall. Jeho jemně "šlapajíce si na jazyk" vokál padl k novým skladbám jako ulitý a svým hard akcentem ony hard skladby skvostně opajcnul. Na albu se objevila ještě jedna, v pozdějších dobách dobře známá persona. Byl jím bubeník Mike Mangini (dnes Dream T.), který s buldočí zarputilostí a technickou vervou nabouchal většinu alba.

Pro potřeby tehdy na vrchol se drápající agilní mateřské firmy Roadrunner byl dokonce spíchnut hit s velkým H, balada Phoenix Rising. A že to není jen tak nějaká obyčejná balada, pozná každý vnímavý posluchač po prvním poslechu. Emočně vypjatá věc s parádní instrumentací a dech beroucím refrénem, které nedělá problém poslat vás do slzavého údolí. Úvodní stejnojmenná klipovka je netypicky přehrávána ve středním tempu a rychlý a s původním stylem kapely korespondující je vlastně až závěr desky samotné, prostřednictvím skvělé Dont Bother me a ujeté Brain Dance (už samotný název něco napovídá:-) Hlavní gró však tvoří tracky ve středním tempu, ověnčené častými vstupy tu divoce, tu decetně cválajícími akustikami a Jeffovými vyšperovaně strhujícími melodiemi a sóly. Deska oplývá zručným skladatelsko interpretačním řemeslem. A strana vrcholí v čitelných rockůvkách Bats in the belfry, Snake in the grass a vzpomínané baladě. B-éčko zase prostřednictvím melodicko akustických čísel Knight jumps queen, Sounds good to me a The edge.

Co skladba to hit, který jen tak z hlavy nedostanete s jasnou koncepcí, melodickou linií a tehdejší Jeffovou vizí, zkusit něco jiného, něco nového, něco přístupnějšího. Však pro tu přístupnost nemají skalní fans tuto nahrávku příliš v oblibě a lepí na ni hanlivé výrazy o komerci a zaprodání se. Hold i Annihilator mají ve svém portfoliu jednu černou ovci a tou je právě nahrávka Set the World on Fire, která je určena spíš rockerům, než pravověrným metlošům. Já říkám jen, díky bohu za ni.

Jedna z mých letitých kmenových srdcovek!

» ostatní recenze alba Annihilator - Set the world on fire
» popis a diskografie skupiny Annihilator

Knight Area - The Sun Also Rises

Knight Area / The Sun Also Rises (2004)

horyna | 5 stars | 13.12.2019

Snad každý posluchač progresivní muziky, ať už ta je jakéhokoliv charakteru, se občas tak nějak vnitřně naparuje a rád pyšní tím, jakou že to inteligentní hudbu poslouchá. Komu jsou škatulky a konkurenční boj u zadku podobá vymezení příliš neřeší. Posluchač egoista se s povýšeneckou manýrou čas od času velmi rád pouští do soubojů u nichž cítí, že bude mít oproti soupeři navrch. Do předem vítězné role se staví díky hudebním vědomostem (které má on přece nejširší) a díky nezměrné škále za x let naposlouchaného materiálu (s tou jaksi samozřejmě sežral i všechnu moudrost světa).

Je ale progresivní muzika a progresivní muzika. Jenže kdo dokáže přesně odlišit co je víc prog a co se naopak jako prog jenom tváří. Já říkám že proto, aby byl posluchač (z hudebního hlediska) vnitřně spokojen sám ze sebou, musí dát průchod vlastní fantasii a citu a přehrávat hlavně to, co mu dělá největší radost a činí jej šťastným. Je sice možné, že před ostatními bude více cool a za znalce, když do výčtu svých kapel zahrne i umělce typu Santana, Di Meola, Mahavishnu Orchestra a další podobné složitosti, ale proč...

Mě osobně například v posledních dnech udělalo velkou radost tohle obyčejné rockové album. První, které Gerben Klazinga se svými zrovna zrozenými Knight Area vydal. Řeknu na rovinu, že nejde o nic závratně originálního, spíše naopak. Podobných kapel běhá po světě na stovky, možná na tisíce. Rodí se jako houby po dešti a každá z nich má v záhlaví předem vypálený cejch s popiskem, na němž stojí stylový útvar řadící kapelu do jasně stanoveného sektoru - neoprog.

Když si tu desku znovu a znovu pouštím, jsem s každým novým poslechem nesmírně spokojen. Od prvních překrásných tónu časově minimalistické Beyond, se mi rozklepou kolena nad tou něhou a subtilně romantickou atmosférou, kterou vytvoří jen několik málo geniálně na sebe navazujících tónů elektrické kytary. Někdy i 27 vteřin postačí k tomu, aby byl posluchač na moment šťastný. Ale není to jenom moment, nýbrž skoro padesát minut provoněných nádhernými melodiemi kytar a kláves, průzračnými akustickými sety, a výborně propojenou rytmickou sekcí. A nad tou kaskádou melodií se ještě jako mohutný vládce Ódin rozpíná hlas zpěváka Marka Smitha, povznášejíc hudbu Knight Area nad ty stovky a tisíce na záda jim funících rivalů.
Snad každá skladba má nosnou linii a věrtel nápadů, které se přičiní o to, že má divák touhu se k nahrávce vracet a opakovat si ji. Tak například v druhé The gate of eternity je mistrně nastíněná duchovní nálada a výborně se do takových míst hodící přítomnost akordeonu a flétny. Conspiracy stojí na akustických přelivech, které ji jen mírně čechrají čelo jako večerní červánky na obloze. Atmosféru v Mortal brow subtilně doplňuje nečekaný něžný vokál jakési Stephanie Lagrande. A třeba osmá Moods inspiring clouds je do citů se deroucí balada, která vás chce mermo moci svým smutným podtextem alespoň na chvíli rozplakat.

Co se tedy týče bodování, tak z hlediska originality bych musel dát maximálně trojku, ale my tu naštěstí žádný známkovací kodex nemáme a tak jak říká klasik - hodnoť srdcem. A to říká bravo, 4,5*

PS Palovi: je toto už dost pozitivní ? :-)

» ostatní recenze alba Knight Area - The Sun Also Rises
» popis a diskografie skupiny Knight Area

Pink Floyd - Meddle

Pink Floyd / Meddle (1971)

POsibr | 5 stars | 12.12.2019

Sťaby soundtrack z horového filmu je úvodná ONE OF THESE DAYS. Basové tóny navodzujú pocit blížiaceho sa nebezpečia, ktorý je čoskoro umocnený rezavou gitarou. Až v druhej polovici skladby sa pridajú bicie a titul naberá uchopiteľné kontúry, avšak napätie pretrváva až do konca. Z iného súdka sú zvyšné štyri skladby A strany platne. Tá vystihuje jeden význam anglického "Meddle" - teda hudobný mix, súbor motívov, viac či menej súvisiacich. Folková A PILLOW OF WINDS je najmä vďaka zásluhou Gilmourovej slideovky a jemného spevu ľahká ako vietor, prináša pokoj, takmer až ako uspávanka. Napätie zo začiatku albumu sa však zmenilo na melanchóliu. Zato FEARLESS je už od začiatku o čosi optimistickejšia, spoza záclony vykuklo slnko. Žiadne tlačenie na pílu, nesieme sa v pokojnom tempe. A z dôvodu, ktorý poznajú snáď len členovia Pink Floyd sa pieseň končí chorálom futbalových fanúšikov. Že by opäť "ozvena" názvu albumu, Meddle? No a so SAN TROPEZ si vykladáme nohy na stôl, Watersov hlas prináša žiarivé lúče. Zatiaľ to ešte nie je ten Roger, plný spoločenskej a osobnej reflexie, ako ho môžeme počuť na najznámejších koncepčných albumoch skupiny. A za sprievodu Wrightovho piana na záver si naozaj už len v prítmi baru zapáliť cigaru a doliať pohárik. Z rozjímania nás však vytrhne vytrvalý brechot a zavíjanie psa, SEAMUS si nedá povedať. Niekde na hranici country, blues a folku je táto, povedzme, až recesistická skladba.

Avšak vrchol a magnum opus, a nekriticky priznávam, moja najobľúbenejšia skladba od skupiny, prichádza na druhej strane platne. ECHOES je zážitok a hudobná cesta sama o sebe. Už od úvodných zvukových efektov človek cíti, že ho čaká niečo iné, než v prvej polovici albumu. Gilmourova gitara s Wrightovým pianom (prehnaným nejakým efektom) nás vovedú do iného sveta. Málokto dokázal zo šiestich strún vyžmýkať toľko emócie za tak krátky čas, bez prehnaného exhibicionizmu či zbytočného bravada. Nemenej dôležitou časťou inštrumentálneho intra je Watersova dunivá basa a Masonove perkusie, ktoré dotvárajú výnimočnosť začiatku. A už je tu omamný dvojhlas prvých dvoch spomínaných. Ozvena spievaného príbehu v človeku silne rezonuje, aj keď nezodpovedá klasickej rozprávačskej štruktúre. Metafory, abstrakcie. Pomedzi slohy sa nám Gilmour opäť pripomenie kaskádovitou gitarohrou, aby hneď vzápätí preklenul do čarovného sóla, ktoré sa nedá uchopiť slovami. Ani to nebudem skúšať, každý kto si chce dopriať trochu psychohygieny v dnešnom, čoraz viac monochromatickom svete, by si mal skladbu ísť pustiť. Sólo je krátke, ale emócie rozvlní o to výraznejšie. V ďalšej časti však už dominuje basa, za výdatného sprievodu bicích a rozladenej gitary. V pozadí sa ozýva Hammond. U mňa osobne toto intermezzo inklinuje až k nejakému proto-funku s psychedelickým nádychom. Po konci pasáže sme však opäť v zajatí vetra, z jaskyne počúvame ako sa vonku točí svet. Cítime, že začína hudobné crescendo, vytúžený klimax je za rohom. Cymbaly pomaličky ale isto burcujú emócie, očakávanie rastie. Wright hrá magickú melódiu na organe, tento príbeh sa už pomaličky končí, ale ďalší začína. Rozlúčka a nádej v jednom. A je to tu. Rozozvučia sa optimistické gitarové sirény, ozveny včerajškov vnímame, ale odhodlane kráčame v ústrety zajtrajškom. Ešte dve odspievané slohy spolu s niektorými opakovanými inštrumentálnymi motívmi zo začiatku a veľdielo pomaly stíchne. Gitarovo-organové outro je presne také, aké má byť. Vďaka.

Nuž, nejako som sa rozpísal. Za mňa určite plný počet, už len kvôli Echoes. Keď si tak čítam o tejto skladbe a v riadkoch stojí, že veľa pasáží v piesni je výsledkom hudobných experimentov členov, tak len zíram. Vďakabohu za takýchto experimentátorov. Takúto akútnu dávku invencie by potrebovala aj dnešná hudba (česť výnimkam). Ktovie ako to počuli ľudia v 1971-om?

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Meddle
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Believe - Seven Widows

Believe / Seven Widows (2017)

john l | 3 stars | 12.12.2019

Názory na desky od kterých čekáte že se vám budou líbit a pak s nimi s každým dalším poslechem zažíváte pocity zklamání a frustrace, se nepíšou dobře. LP Sevent Widows jsem kupoval zhruba před rokem, chvíli trvalo než na něj přišla řada a k dnešnímu dni jsem je slyšel maximálně třikrát. Vím že to není moc, ale mě zkrátka nebaví a pořád nemůžu přijít na to, čím to je. Připadne mi, že Believe přeskočili na doomovou stranu a desku tím totálně utopili. Celé je to zbytečně utahané a zdlouhavé. Někdo by použil výraz nuda. Skladby často atakují hranici deseti minut a silné momenty aby člověk lupou pohledal.

Nejslabším interpretem je pro mě zpěvák Lukasz Ociepa. Disponuje nevýrazným a neprůbojným hlasem s malou hloubkou. Oproti předchůdci Karolu Wróblewskimu je to tristní sestup. Určitou techniku přináší až v závěru desky. V částech pět a šest do hudby Believe vnáší nové prvky, ale jinak škoda mluvit. Mirek Gil si na Sevent Widows taky vybral slabou chvilku a samozřejmě nevím jak přijali fanoušci Karolova nástupce ale tipnu si, že ten u Believe dlouho nevydrží. Ale abych jen neremcal, houslistka Satomi je tou osobou, která si pochvalu zaslouží. Tady hraje hodně melancholicky a emotivně. Její party sem přesně zapadají. Jenže celé to kazí přebasovaný a utopený zvuk, ze kterého se noří jen Satomiiny housle. Netuším co bude s Believe dál, ale tahle cesta nikam nevede. Rád si však počkám.

» ostatní recenze alba Believe - Seven Widows
» popis a diskografie skupiny Believe

Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night

Hammill, Peter / Chameleon In The Shadow Of The Night (1973)

horyna | 2 stars | 12.12.2019

Není tomu tak dávno, co jsem zde byl popotahovaná za to, že jsem na stránky Progboardu přivedl "nesvatou" kapelu Kinga Diamonda, Mercyful Fate. Některým lidem je tento šílenec trnem v oku za image, kterou používá a se kterou už přes třicet let vystupuje. K jeho osobě bylo zpoza komentářů už řečeno dost a tak se nehodlám aspekty spojenými s mr. Diamondem znovu zaobírat, ale jelikož jsem si shodou náhod jen pár dnů po oné anabázi k poslechu vytáhnul toto recenzované dílko, chtě nechtě jsem jeho zlověstný obsah s obsahem nahrávek M. F. musel poměřovat.

Znovu podotýkám, že mi jde jen o stránku hudební i když..., jak mnozí badatelé a zastánci tvorby Van Der Graaf Generator i sólových alb hlavního představitele Petera Hammilla dobře vědí, i jeho texty se v některých částech dost ošemetně opírají o černou magii, symbolismus, rituály a zlo v jakékoli podobě. Kolega Matouš ve své recenzi na skladbu Gog Magog (všichni víme z jakého alba pochází) dokonce hovoří o Hammillově jasné inspiraci samotným rohatým co se textu týče. Hudebně jde dle mého rovněž o pořádně kruťáckou zvrácenost.

Ale ať už se textová složka mnohých Peterových alb obrací ke křesťanské víře čelem či zády, pro toho, kdo do textů vidět nechce, nebo je zkoumat nehodlá, pořád zůstává jeho odkaz nesnadno čitelný prostřednictvím zkomponované muziky. A ta je mnohdy daleko strašidelnější, děsuplnější, obhroublá, depresivní až běda, okultisticky hrozivá... Mám za to, že jeho tvorba prostřednictvím domovské kapely se s přimhouřením oka ještě přijmout dá v podobě, jakou (si) ji Peter v sedmdesátých letech vymodelovat. Sic to chce hodiny a hodiny odříkání, ale spousta momentů je u "vanderů" dech beroucích, mnohdy dokonce jemně romantizujících, nasládlých i něžných. U sólové tvorby alespoň té kterou znám, té patřící do sedmé dekády, už tolika melancholie a libozvučných poloh, jež se dají přijmout za své nenacházím.

Ekvivalent pro mé tvrzení vidím kupříkladu v albu Chameleon In The Shadow Of The Night, ale jistě by se našla i některá další. Jmenovaná nahrávka je depresivní, temná a děsivá daleko více, než leckterá produkce Kinga Dé. Hammill musel být v mládí pořádný maniak, když mohl a zřejmě i chtěl skládat takto bizarní muziku. V těch osmi nervy drásajících skladbách je tak málo pozitivna a míst k poslouchačově regeneraci, že mě osobně dá pokaždé velkou námahu desku vůbec doposlouchat. A že to není s chutí, je asi celkem zřejmé.

Hammillova alba jsou důkazem toho, že muzice která se tváří tvrdě, je hrána v zatraceně rychlém tempu, kytary řežou až běda, bicí duní a dva kopáky vytváří kulometné palby jako ruské Kalašnikovovi a jejichž zvuk je drsný a tvrdý jako žula, jde nakopat prdélka s obyčejnou rockovou kolekcí zcela neobyčejných, v kontextu "normální" produkce nezařaditelných písní. S kolekcí, u které se sazí na atmosféru pomocí úchvatných, tehdy jen málo vyzkoušených postupů a hororových aranžerských kulišáren. Pro mne je však například tato deska posluchačským utrpením, motivujícím tak akorát k tomu, rozběhnout se do kuchyně pro nějaký ostrý nástroj.


Udělit takto nervy drásající muzice známku vyšší než dvojku, mušel bych být sám sobě za blázna. Anebo je vysvětlení daleko prozaičtější, hold jsem ten Hammillův naturel a muziku stále ještě zcela nepochopil. A možná raděj ani nechci.

Vedle tvorby Petera Hammilla mi produkce Mercyful Fate rázem připadá jako mírumilovný beránek.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Marillion - Real to Reel

Marillion / Real to Reel (1984)

jirka 7200 | 3 stars | 11.12.2019

Pro někoho poměrně záhy (po několika singlech a dvou úspěšných deskách) vydala kapela Marillion své první Live album. Část záznamu byla nahrána v kanadském Montrealu, ta druhá v Londýně. Ze "Script" byly odehrány dvě písně, z "Fugazi" tři. Repertoár byl doplněn o song z prvního singlu souboru - o energickou Market Square Heroes s angažovaným textem - a o naopak tehdy nejčerstvější Cinderella Search. Tolik fakta.

Jinak toho moc objevného o nahrávce napsat nelze. Mnoho rozdílů oproti studiovému záznamu jsem nenašel, ač jsem zkusmo pár věcí porovnával a při poslechu jsem se občas přistihl, že nerozeznám, zda hraje živý, či studio záznam. Řekl bych, že písně musely být došlechtěny ve studiu. Nebýt zpěvu fanoušků v mezihrách expresivně podané Garden Party, tak ty drobné nuance v aranžmá skladeb bych spíše přisuzoval alternativnímu mixu alba.

Závěrem: tento "live" záznam představil několik skvělých písní z prvních dvou studiových alb a singlů v mírně civilnějším a někdy i kapánek rockověji pojatém aranžmá. Chybí mi však pocit nějaké atmosféry, zkratka takového toho koření, kvůli kterému doma živé záznamy poslouchám.

» ostatní recenze alba Marillion - Real to Reel
» popis a diskografie skupiny Marillion

Alcatrazz - No Parole from Rock 'n' Roll

Alcatrazz / No Parole from Rock 'n' Roll (1983)

horyna | 4 stars | 10.12.2019

O existenci kapely (přesněji řečeno projektu Grahama Bonneta) Alcatrazz, jsem se dozvěděl už někdy v průběhu devadesátých let, ale nikdy jsem nepocítil potřebu se hudbou tohoto tělesa zabývat a tak jsem si cestu k nim ani neměl chuť nějak výrazně klestit. Byl to až nedávný objev jiného projektu Forcefield, v němž tento pěvecký titán rovněž působil, který mi otevřel oči a semínko zvědavosti bylo rázem zaseto.

Nutno podotknout, že Alcatrazz spolu vydali v průběhu let osmdesátých (krom několika živáků zaměřených na Japonský trh) tři studiová alba, na nichž vždy hrála jiná kytarová posléze legenda. Na dvojce to byl například Steve Vai, jehož hru zde by jste s pozdějším kytaristovým vyprofilováním jen marně srovnávali. Na recenzovaném debutu předvádí něco podobného mlaďoučký Yngwie Malmsteen, který měl v roce 83 v popisu práce hrát především hard-rock, a ne svůj neoklasicistní styl, jež představil už roku následujícího prostřednictvím debutního sólového alba. Na kvintet doplninili kapelu basák Gary Shea, klávesák Jimmy Waldo a za bicí se posadil po krátké periodě s ex Iron M. bubeníkem Clivem Burrem Jan Uvena.

Debut No Parole From Rock´n´Roll nabzí štavnatý hard rock, který se občas nezapomíná opírat o klávesovou berličku osmdesátých let. Bonnet zpívá jak jinak než famózně a Malmsteen hraje na jeho poměry ještě dost nevině a úsporně. Buď se tehdy díky své nezkušnosti a nevyhranosti teprve rozkoukával, nebo mu ostatní zkrátka nedovolili do předem nastavených kritérií muziky jež chtěl soubor produkovat, propašovávat jeho známé stupnicové vyhrávky. Materiál je kompletně autorský a podepsána je pod ním ústřední skladatelská dvojice Bonnet/Malmsteen.

Úvod alba patří trojici skvostných hard-rockových čísel. Na začátku hitu Hiroshima Mon Amour zahraje kytarista svou typickou vyhrávku, ale dál se znovu drží na uzdě. Něco podobného se odehrává i v další písni, démonické Kree Nakoorie. Kvalitou vyrovnaný materiál čítá deset skladeb ze kterých bych ještě vypíchnul dvojici Too Young to Die, Too Drunk to Live a Big Foot - parádní to rockové šlehy a závěrečnou krásnou baladu Suffer me.

Příznivci Deep Purple a Rainbow se museli s příchodem Alcatrazz na scénu v třiaosmdesátém jistě tetelit blahem. Dnes už není poslech jejich desek žádným obrovským wow, ale poctivého rockera může tahle nahrávka stále ještě potěšit.

» ostatní recenze alba Alcatrazz - No Parole from Rock 'n' Roll
» popis a diskografie skupiny Alcatrazz

Bruford - One of a Kind

Bruford / One of a Kind (1979)

EasyRocker | 5 stars | 09.12.2019

Na sklonku sedmé dekády byl fenomén fúze globální. Kromě zámořských part, vyškolených Milesem Davisem, vykvetla záhy i v dalších koutech světa. Artrockový matador Bill Bruford, obklopen věhlasnými spoluhráči, vzal i tuhle výzvu bez zaváhání.

Hell's Bells je dokladem, že se pánové nelekají ani náročné hudební formy, ani zvukové moderny. Košatými, melodickými koberci kláves a plochami synťáků vládne Tony Stewart. Prvá část One of a Kind fúzový dusot, barvy kláves a bicích ukazují předěl evropské a americké školy fúze. Druhý díl otevírá Holdsworthovo a Stewartovo jemné vyšívání, pak dostane kytarista velmistrovské sólové okénko. A mr. Bruford předvede, k čemu byl v minulých působištích precizně vyučen. Jeho souprava se žhaví až do ruda. Táhlými mahavishnovskými motivy nás vítá mistrovská Travels With Myself - And Someone Else. Plačtivá údolí, nádherně malované krajiny, je tu úprk versus hladivá kontemplace. Fainting in Coils je živočišným, ostře řezaným fúzovým křemenem. Čtveřice se tu trochu přiblížila krajanům Brand X. Five G zahajuje famózní basový atak Jeffa Berlina, tvořící s Brufordem rytmickou clonu, nad níž řádí zbylé duo. Vše sežehne závěrečná kytaristova divá palba. Pět minut The Abingdon Chasp je krmí nejnáročnějšího publika - nic menšího ani brufordovci nenabízejí. Běsné zdvojené rytmické nájezdy, Holdsworthovy plačtivé, i kvílející běhy, klávesy spíš malují, až na bizarní finále. Forever Until Sunday má zase tu kontemplativní náladu, ovlivněnou spolky zpoza oceánu. A finálový dvojboj The Sahara of Snow? Stewartovy nálety spolu se jiskřícími snopy z Holdsworthova nástroje je nemožno zastavit. Za půlí se v přesném metronomu vše "vypne" do chladivých synťáků, aby se tempo opět změnilo na sprint. Druhá, tempově vyklidněná část servíruje na synti pozadí mistrné výstupy celé čtveřice. Nepochybujeme, že jde o mistry. Váhám mezi 4 a 5, ale nemohu jinak - plný kotel.

Už debut Feels Good to Me nasadil laťku vysoko, ale myslím, že dvojka byla dotažena ještě o chlup dále. Suverénní, místy dechberoucí představení veteránů. Kdo rád pátrá po nových jazzrockových bandech, nelze než vřele doporučit.

» ostatní recenze alba Bruford - One of a Kind
» popis a diskografie skupiny Bruford

Mercyful Fate - Melissa

Mercyful Fate / Melissa (1983)

jirka 7200 | 5 stars | 09.12.2019

Dánská heavy metalová kapela Mercyful Fate byla založena v roce 1981 z muzikantů, kteří měli již něco odehráno. Kytarové duo Hank Shermann a Michael Denner působilo o nějaký rok dříve v heavy kapele Brats, která byla ovlivněna hard rockem i punkem. Jejich eponymní album Brats (1980) již však poměrně přesně poukazovalo na touhu kytarového dua hrát podobně jako Iron Maiden či Judas Priest. Předchozí soubor Black Rose, kde působil Kim Bendix Petersen (alias King Diamond) se znažil jít ve šlépějích Deep Purple. (Milosrdný) osud tomu chtěl a King k Brats nastoupil jako zpěvák. Touha této trojky věnovat se drsnějšímu a náročněji prezentovanému heavy metalu vedla k založení spolku Danger Zone, ve které se objevil basák Timi Hansen. Úspěch demo snímků, kde již King používal svůj specifický způsob zpěvu, vedl k založení Mercyful Fate.

To je v kostce velmi zhuštěně popsaný vznik této formace. Uvádím jej zde proto, aby bylo patrno, že většina muzikantů měla již za sebou povícero zkušeností i co se týče nahrávání ve studiu, takže netrvalo dlouho a bylo natočeno legendární EP „Nuns Have No Fun“ 1982. Na něm byl již jasně definován směr, kterým se kapela vydala včetně obsahu textů.

V celé své kráse se vše vyjevilo až na debutovém albu Melissa (1983), které bylo po pečlivých přípravách natočeno a zmixováno za pouhých 12 dní Henrikem Lundem, který s tímto žánrem neměl žádné zkušenosti. Přes tyto okolnosti vše dopadlo na tu dobu velmi přijatelně.

Na ploše 40 minut bylo na černé roucho rozprostřeno sedm skladeb. A to ne ledajakých. V rámci tehdejšího rozpuku heavy metalu na to šli hudebníci z Mercyful Fate po svém. Vycházeli sice z jasně vytyčeného vzorce Judas Priest, Angel Witch či Iron Maiden. Postupy těchto kapel jsou na mnoha místech jasně identifikovatelné, Mercyful Fate tam přidali však mnoho prvků, které do této doby nebylo možné jinde slyšet.

Tím je rozhodně netypicky děsivý zpěv (v nahrávce zaznamenaný většinou ve dvou stopách) Kinga Diamonda ve falzetu, který přechází do zlověstných hloubek a především práce kytarového dua Shermann/Denner, které považuji za jeden z nejlépe sehraných tandemů v rámci tohoto žánru. Ta jejich souhra je naprosto dechberoucí, boří zažité postupy, střídají si sóla, která klidně začínají již v úvodu skladby, jsou krátká, nebo naopak melodicky kreslí dlouhé minuty. V jejich stylu a prezentaci jsou slyšet i postupy z hry klasických kytaristů. Podobně rozpoznatelná byla například typická souhra parťáků K.K Downing/Tipton nebo Hanneman/King.

Těmito prvky je bylo možno snadno odlišit od 95% dalších tehdejších heavy souborů, které si většinou ve skladbě vystačily s jedním motivem – sloka – refrén – sloka – sólo. Zde je tento systém nabourán různými mezihrami a sólíčky. Nesmím opomenout na rytmickou sekci – bubeník Kim Ruzz bez velkých předchozích zkušeností podal ve svých 22 letech bravurně technický výkon při zvládnutí mnohých a nesčetných rytmických zvratů.

Jednotlivé songy není třeba jednotlivě rozebírat, ale poslouchat. Tam kde ostatní kapely končily, Meryful Fate přidali různé nečekané mezihry, tu jakoby čerpali z postupů progresivně rockových kapel. Pusťe si třeba přibližně dvanáctiminutový opus Satans Fall, kde je použito 16(!) riffů, což některým kapelám vystačí na celé album. Zde bych se nebál označit tuto píseň jako temně progresivně kovovou symfonii. Nejinak kouzelně a naopak něžně působí závěrečná černě laděná balada Melissa, která si v závěru strhla laskavou škrabošku a řádně vygradovala tempo.

Toto album řadím mezi naprostou špičku klasického, technicky zvládnutého heavy metalu osmdesátých let. Podobné mínění zastává valná většina rockových periodik, i slovutný Rolling Stone tuto nahrávku zařadil v roce 2017 na 17. místo v seznamu „100 největších metalových alb všech dob".

A jaký postoj zaujmout k okultním textům, které si v té době prozpěvovala naprostá většina ostřejších metalových kapel? Ano, moc veselí v nich nenajdeme. Já osobně bych však jejich význam a dopad nepřeceňoval. Dle mého je důležité, jak k takovému obsahu člověk přistupuje a co si z něj hodlá vzít. Já jej sice znám, nijak zvlášť se na něj nesoustředím a v celkovém kontextu mě nijak neruší.

Jak na něj nahlížet, nabízí v rozhovoru sám King Diamond : "Vím, že se lidé rádi trochu bojí, proto chodí na všechny ty hororové filmy. Podobné to je i s mými texty, berte je také tak, to je všechno."

Desku jsem si připomněl po velmi dlouhé době a z toho poslechu jsem si odnesl pozitivní pocit ze skvěle zahrané muziky s temnější atmosférou. Díky horynovi za inspiraci.

» ostatní recenze alba Mercyful Fate - Melissa
» popis a diskografie skupiny Mercyful Fate

Allman Brothers Band, The - Brothers And Sisters

Allman Brothers Band, The / Brothers And Sisters (1973)

horyna | 4 stars | 09.12.2019

Třetí deska "Allmanovských bráchů" - tady už ten příměr vlastně moc nesedí, po tragické události umírá Greggův bratr Duane - nazvaná Brothers and Sisters je další přesnou trefou do jižanského southernovského terče. Po legendárním debutu a ještě nápaditější dvojce Idlewild South završují A. B. B. svůj triumvirát tímto úchvatným a bohužel také posledním kvalitativně dotaženým albem.

Allmanovské pojetí a zkřížení jižanského rocku, blues, boogie a štipky toho country je mi neuvěřitelně sympatické. Má v sobě jasně rozpoznatelné rysy a náboj, kterému se tehdy většina podobně orientovaných kapel jen těžko přibližovala. Allmani znějí jinak než například Lynyrd Skynyrd. Dýchají větší jižanskou autenticitou a ryzostí. Druhově vzájemná pospolitost se v jejich muzice náramně krásně zrcadlí. Je prostoupena duchem víry, přátelství, stylu života i neokázalé svobody.

Desku rozjíždí příjemná countryovka Wasted Words. Ještě výživnější je Bettsova (dokonce ji i zpívá) tepající pecka Ramblin' Man. Delta blues staré školy nakrojí čtvrtá Jelly, Jelly. Mezi mé milované patří odvaz Southbound a typicky jižanské instrumentální hody uvnitř šesté Jessica. Tady kloubí Allmani několik stylů naráz, což má neopakovatelné kouzlo. Kapela tepe energickým duchem a posluchači servíruje pozitivní přístup k životu i jednotlivým tématům.

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - Brothers And Sisters
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The

Who, The - The Who

Who, The / The Who (2019)

adam | 3 stars | 06.12.2019

Vdaka Spotify som si usetril peniaze...
Album je velmi dobry na produkciu mainstreamoveho popu roku 2019. Ale toto neni to co od The WHo fanusik caka. Kvalitativne lepsie ako Endless Wire, ale len co sa tyka sily textov. Hudobne je Endless lepsi. skladby 4-9 povazujem za skvostne az v tej rovine ze si ich viem predstavit na albumoch so 70tych rokov. Ostatnych 8 veci je priemernej kvality. Som rad ze sa WHo hecli a spravili tento pocin, stojim si vsak za nazorom ze to nemuselo vyjst ako The WHO, ale ako Daltrey+Townshend. Bral by som to ako dostojnu vec hodnu mena takych obrov. Takto je to trochu rozpacite. Kazdopadne vsak tri hviezdy nie su zle. Mozno tri a pol....

» ostatní recenze alba Who, The - The Who
» popis a diskografie skupiny Who, The

UFO - Lights Out

UFO / Lights Out (1977)

Myšák | 5 stars | 06.12.2019

Podobnou pozici jakou mají v naší zeměpisné šířce Thin Lizzy, zaujímají také Ufo. Ani oni v Česku nikdy nedosáhli na úplný vrchol. Ten od sedmdesátých let zabírali Deep Purple a Led Zppelin. Za nimi se mačkali Black Sabbath a Uriah Heep. Přitom jejich bohatá diskografie byla často ozdobou mnoha domácích fonoték. Pro některé lidi jsou Ufo málo sofistikovaní, pro někoho příliš kytaroví. Jiným vadil drsný rockový sound, nebo hlas Phila Mogga.

U mě si stojí Ufo stejně vysoko, jako vzpomínané kapely. Je to srdcovka, na kterou jsem za tu spoustu let nikdy nezanevřel. Desku Lights Out hodnotím dost vysoko. Podle mě jde o jejich druhou, možná třetí nejkvalitnější věc. K takovému tvrzení mě vede hned několik cest:
a) Ron Nevison ušil kapele 100% zvuk přímo na tělo
b) Michael Schenker tady předvádí jedno ze svých vrcholných hráčských vystoupení, jako příklad nechť poslouží skladba Electric Phase
c) skladatelská variabilita na této desce dosahuje pro Ufo možného stropu
d) jasně definovaná úloha pro každou skladbu
e) hromada nádherných melodií tu zdobí takové pecky jako jsou Just Another Suicide, Try me, Gettin' Ready, Alone Again……..
f) přítomnost hitu s velkým H nese jméno alba

» ostatní recenze alba UFO - Lights Out
» popis a diskografie skupiny UFO

If - If

If / If (1970)

horyna | 5 stars | 06.12.2019

Znalci tvorby amerických Blood Sweat and Tears mi jistě přikývnou na názor v němž budu tvrdit, že jejich druhá deska patří mezi nedostižné klenoty konce šedesátých let a také, že podobně dokonalou a konkurenčně schopnou nahrávku už tato kapela nikdy poté nevydala. Dlouho předlouho jsem v hudebním světě hledal někoho dalšího, kdo by na jejich odkaz alespoň částečně navázal. A k mému velkému překvapení jsem takového adepta nakonec skutečně našel. Jsou jimi britští IF.

Netvrdím, že tito maníci vyžívající se ve fusion a často implementujíc do své tvorby čistě jazzové prvky, jsou čistokrevnými pokračovateli prvně jmenovaných. Ovšem řadu vztyčných bodů mají společných a hrají s podobnou živelnou okázalostí a obrovským přehledem. Parta pocházející z Londýna debutovala roku 1970 stejnojmenným albem a své první čtyři desky číslovala podobně jako hard-rockový mohykáni Led Zeppelin. Už tato jednička je plně vyprofilovaným vyzrálým nosičem plný špičkové, převážně zpívané, přesto často instrumentálně výrazné muziky. Kříženec rocku s jazzem obsahuje kupu originálních motivů, které nemůžou nechat posluchače otevřeného nepřebernému množství různých hudebních vlivů lhostejným. Ono už jen na papíře uvedené sedmičlenné obsazení se soprano saxem a alto saxem v rukou, respektive ústech dvojice Dick Morrissey / Dave Quincy, skýtá nejedny slastné hudební hody.

Kapelu IF vřele doporučuji všem, kteří nemají rádi muziku sevřenou v mantinelech jednoho stylu.

» ostatní recenze alba If - If
» popis a diskografie skupiny If

Mercyful Fate - Time

Mercyful Fate / Time (1994)

horyna | 5 stars | 05.12.2019

Návrat krále diamantů na rocková pódia a konečně i ke studiové činnosti, ve mně zažehnul novou chuť připomenout si desky, které mne kdysi v pradávnu jako mlaďoulinkého teenagera formovali. Pětici základních alba jeho veličenstva počínaje ještě kapku nedotaženým Fatal Portrail, přes mistrovská díla Abigail, Them, Conspiracy a konče arcidílem The Eye, jsem posledních několik dnů poslechově hltal stejně intenzivně, jako když mi bylo nějakých třináct, čtrnáct. Malinkatý rozdíl tu ale přece byl. Jednak v době u nás takřka předčasákové, byla každá informace o vašem oblíbenci vyvážena zlatem. Dnes v době internetu ví každý o každém pomalu i to, v kolik večer ulehá ke spánku a kouzelná aura rockových hvězd tím ztrácí svou podstatnou část. Druhak rovněž to, že tehdy jsem se s muzikou ať už jakéhokoliv charakteru teprve seznamoval, kdežto dnes, znám z těchto alb každou notu, každou sloku, každou vyhrávku, sólo na kytaru, přechod na bicí, zkrátka vše.

Na začátku let devadesátých, kdy jsme spolu s kámošem do tajů tvrdé muziky pronikali, si tento můj hudební bratr už nevím odkud, nejspíš z nějakého Supraphonu, či z druhé ruky, pořídil originál lp druhého alba Mercyful Fate, Don´t Break the Oath. Společně jsme jej smažili na jeho gramecu a s každou vteřinou zažívali naprosto slastné hudební okamžiky. Když pak po několika letech přišel comeback této kapely, z každé další desky jsem byl víc a víc nadšený. V devadesátých letech vydal soubor pětici vysoce vyrovnaných a kvalitních alb. První lp pojmenované In the Shadows přesně navazovalo na devět let starou desku poslední. Přineslo mohutné progresivní kompozice. Svým syrovějším vyzněním se naprosto vzdálilo "teplejšímu" klávesovému zvuku poslední sólo etapy Kinga Diamonda a svým entusiasmem v době pro rock a metal nelehké, pořádně pozvedlo heavy-metalový praporec.

Mým nejoblíbenějším dílkem M. F. se stalo hned album další, prozaicky pojmenované - Time. To přineslo daleko přehlednější a strukturou ucelenější skladby s jasnou vizí i směrem. V tomto případě se dá dokonce mluvit o nemalé hitovosti materiálu předloženého hned rok po svém předchůdci. Na bubenickém postu se objevil už v bookletu alba předešlého (tam ale ještě nehrající) avizovaný Snowy Shaw a k baskytaře se místo (před pár dny zkonaného) Timiho Hansena postavil dnes už světoběžník Sharley D´Angelo. Ústřední skladatelská trojice zde drží pohromadě a s pomocí Tima Kimsyho předkládá světu nádherně archaicky znějící dílo. Poprvé jsem tuto desku slyšel před pětadvaceti lety a dnes si na ten okamžik vzpomínám, jako kdyby to bylo včera.

Úvod desky obstarává goticky vyhlížející strašidelný kus Nightmare Be Thy Name. Ale už od druhé kytarově precizně zmáknuté Angel of Light lze snadno vytušit, že M. F. tentokrát vsadili na kratší stopáž, údernější, přístupnější a melodičtější songy, ke kterým krom písně zmiňované lze připočíst i tracky jako Witches' Dance (jeden z vrcholů desky), nabušenou heavy věc My Demon, či ultra melodickou zpěvnou pecku Lady in Black. Ty spolu s orientem vonící krasavicí The Mad Arab a pro mne nejlahodnějším subtilně-pompézním číslem Time, řadím k tomu nejlepšímu, co kdy "fejt" složili. Tato nahrávka však ve svém nitru disponuje stupňovitým pyramidovým efektem a k nejvyššímu vrcholu spěje až s poslední trojicí velmi originálně zkonstruovaných písní. Tam patří Dennerův nápaditě úchvatný kus Mirror, Shermannova progresivní vichřice The Afterlife a na místě závěrečném další z majstrštyků alba, historická freska ze starověkého Španělska Castillo del Mortes.

I nahrávky další, především pak zmiňované In the Shadows, či klenot Dead Again řadím k tomu nejlepšímu, co muže jedince zabývající se stylem heavy v hudebních análech nalézt. Time ovšem zůstane už navždy tím prvním, které si z portfolia Dánského černokněžníka dodnes pouštím nejraději.

» ostatní recenze alba Mercyful Fate - Time
» popis a diskografie skupiny Mercyful Fate

Fleetwood Mac - Rumours

Fleetwood Mac / Rumours (1977)

EasyRocker | 5 stars | 04.12.2019

Po řadě personálních otřesů vznikla kolem veterána Micka Fleetwooda úplně čerstvá parta, zato nažhavených hudebních talentů. Kdo umí, umí - "americké" písničkářské pojetí se do hudebně odlehčeného závěru sedmdesátek trefilo dokonale. Bez ohledu na ostrovní původ.

Second Hand News je jednoduchým, energickým folkrockoým otvírákem. Leč pod povrchem cítit prvotřídní aranžérskou našlehanost - jakýsi otisk celé placky. Dreams je v diktátu Fleetwooda - vedle bubnů a perkusí doprovodné zpěvačky zapojí piáno Fender Rhodes, sekvencery a bezchybně se pojí s Nicksovým hlasem. Takový hit (č. 1 v US žebříčku) by se měl spláceti paktem s ďáblem. Lindsey Buckingham je autorem folkového popěvku Never Going Back Again s košatými vícehlasy. Jízda nekončí; nášup Don´t Stop dokazuje, proč kapela tak bodovala za oceánem. Go Your Own Way je ohromující Buckinghamovou hitovkou, hlasy jedou nadoraz, i když nesou smutný motiv rozvodu. V 90tkách proslavil soundtrack k Forrestu Gumpovi v běžecké scéně... Songbird čistým klavírem a andělskou Christine McVie pohne k pohybu snad i sfingy, zaváté věky. Akustický bluesový start The Chain vystřídá hrubozrnná palba ze všech hlavní - hlavně za bubnovými lafetami. Kruci, tady by se neztratili ani Creedence! Další trefa do srdeční chlopně, You Make Loving Fun, táhnou sboristky v čele s Christine. Kreativní a vizionářský Fleetwood tu využil perkuse, kastaněty i zvonkohru. I Don´t Want to Know bod tah na bránu a skvěle aranžované akustiky, tamburíny a pianko Wurlitzer. Oh Daddy - čtyři nepopsatelné minuty. Hlas jistě z naší planety není a vězte, že Christine umí i na piano, hammondky a moog, a ty nezemské tóny ještě dokresluje šéfův gong a kastaněty. Gold Dust Woman je skladbou závěrečnou a nejdelší. Ale přimrazeni k podlaze zůstanete, na to můžu přísahat. Výjimečnou pestrost nástrojů završí harpsichord a nápadné zvonivé struny dobra - obdobě havajské kytary. Omamná krása až do závěru. Obvykle jsem z odklonu od blues krajně znechucen, ale tady není o čem. Pokaždé vypadnu přejet, vyždímán a rozdrcen.

Zásadité blues nahradil lehkonohý softrock s folkovou polevou. Absolutní prodejní trhák - přejel i takové klasy jako Dark Side of the Moon či čtyřku Zeppelínů, čísly ho sesadil jej až za pět let Thriller. 40 milionů kusů prodaných do roku 2012. A to je asi tak vše.

» ostatní recenze alba Fleetwood Mac - Rumours
» popis a diskografie skupiny Fleetwood Mac

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Annihilator / Set the world on fire

EasyRocker
Já mám nejraději tohle a King of the Kill - na obě tu jsou staré recky. První dvě alba...

Annihilator / Set the world on fire

horyna
Easy pro nás oba je tohle album naprosto mimořádné. Nevím jak ty znáš jejich desky...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13035 recenzí
2200 skupin
179721 příspěvků ve fóru
2681 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000