Diskuze


Pro přidání nového diskuzního příspěvku musíte být přihlášeni/zaregistrováni.
« next
Petr Gratias - 01.08.2011 23:16:09 #

Zalistuji-li jako pamětník ve své mysli, vytane mi před očima vzpomínka na koncertní vystoupení významné undergroundové zpěvačky a skladatelky Nico. Nejprve ovšem pár slov o této umělkyni.
Narodila se 16. října 1938 jako Christa Päffgenová v Kolíně nad Rýnem v Německu. Její rodiče byli slovanského původu. V r. 1959 ji obsadil do jedné z vedlejších rolí hostesky ve filmu La Dolce vita (Sladký život) legendární italský režisér Federico Fellini a později žila řadu let v Paříži, kde se proslavila jako herečka a fotomodelka. Zde prožila mj. krátký románek se slavným hercem Alainem Delonem a z jejich prchavého dobrodružství se narodil syn Ari. Delon jej odmítal uznat jako legitimního dědice a Nico měla s jeho rodinou vleklé problémy. Její charismatický zjev dlouhovlasé blondýny (vlasy pak během dalších let podle okolností obarvovala) s velkýma očima, podmanivými řasy, štíhlou postavou, velkými ústy a s dlouhýma nohama, ji pasoval do role jedné z nejkrásnějších žen své doby. V polovině šedesátých let se ocitla v Americe, kde ji objevil známý pop-artový umělec Andy Warhol, který ji angažoval pro svůj legendární sedmihodinový film Chelsea Girls, který se zabýval odvážnými erotickými aktivitami mládeže na newyorské 42. avenui.
Brzy nato se rozhodl zaměřit se na avantgardní variantu rocku a zakládá dnes už encyklopedicky známou skupinu Velvet Underground. Jejími členy se stali kytarista, zpěvák a skladatel Lou Reed, multiinstrumentalista a skladatel John Cale, kytarista a zpěvák Stirling Morrison a bubenice Maureen Tuckerová. Pátým členem tohoto hudebního seskupení byla Nico jako chanteuse (zpěvačka). V r. 1967 vyšlo ono pověstné album Velvet Underground And Nico na jejímž obalu byl známý Warholův banán na bílém pozadí. Album se stalo mj. velkou inspirací pro řadu undergroundových (podzemních) skupin, u nás např. Primitives Group a The Plastic People Of The Universe. Nico zde sólově zazpívala Reedovy skladby All Tomorrow´s Parties, Femme Fatale a I´ll Be Your Mirror a hned od počátku uhranula posluchače svým dutým, sametově zastřeným hlasem, který neměl nic společnéhos křičeným rock and rollem, spíš obřadním témbrem personifikoval germánskou wagnerovskou estetiku.
Po prvním albu Nico opustila Velvet Underground a pod Warholovým dohledem se rozhodla pro sólovou dráhu. Její alba Chelsea Girl, Marble Index, Desertshore a The End vydaná ještě v první polovině sedmdesátých let, stejně jako koncertní June 1, 1974, na kterém vystoupila elita avantgardního rocku, Brian Eno, John Cale, Kevin Ayers, Robert Wyatt a Mike Oldfield, patří k tomu nejzvláštnějšímu hudebnímu umění, které kdy bylo vytvořeno. Těžko se dá o její hudbě hovořit. Je nezařaditelná, není to ani čistý rock, ani, jazz, ani šanson, ani psychedelie, ani chrámová hudba. Sama se doprovází na harmonium, jímž dokázala možná nejosobitěji vystihnout vedle své originální prezentace atmosféru hudby a především zpívaných textů. Jejími častými spolupracovníky se stali právě již zmiňovaný John Cale nebo kytarista Phil Manzanera (Roxy Music). Zpívala měkkou angličtinou, podmanivou francouzštinou, ale i ostrou němčinou. Byla vždy sama sebou a nikdy se nepřizpůsobovala módním trendům a nikdy nebodovala v hitparádách…
3. října 1985, tedy za totalitních poměrů a ještě před gorbačovovskou perestrojkou, se konal na území Brna ilegální koncert. Do poslední chvíle se tajil hlavní protagonista vystoupení. Protože se jednalo o maximální utajení, bylo konspirativně rozhodnuto, že z Mendlova náměstí se budou po menších skupinkách přesunovat odhodlaní hudební fanoušci tramvají č. 1 do Bystrce a odtud večerním šerem podél řeky, vedle fotbalového hřiště pod příkrovem vrb a padající mlhy a tmy (už tato okolnost byla underground) přes lávku zezadu do Kníniček, kde v sále místní restaurace se měl konat koncert. Čekali jsme poměrně dlouho, potom přijela stříbrná limuzína s rakouskou poznávací značkou, hudebníci a technici rychle vybalovali aparaturu a nástroje a z auta vystoupila ženská postava provázená nadšenými výkřiky, i když poněkud zdušenými, která zmizela uvnitř restaurace. Ano, byla to Nico!
Frontmanka hrála na harmonium a doprovázela ji rocková skupina hráčů o generaci mladších než byla ona sama. Hudba by se dala charakterizovat jako nekompromisně rocková, kořeněná místy orientálními ingrediencemi, s názvuky až církevní atmosféry. Nikdo z hudebníků nijak muzikantsky neexhiboval, všechno bylo podřízeno společnému cítění a naprosto neselhávající souhře. Místy šel člověku mráz po těle, jindy cítil jakési blíže nespecifikované úzko a tu a tam jakési sametové pohlazení. Velmi sugestivně vyzněla její osobitá verze skladby Jima Morrisona The End, která byla dovedena až téměř k dokonalosti. Nico se nikdy netajila tím, že se cítí s Morrisonem být vnitřně spřízněna a jeho dekadentní tendence že plně sdílí svým rozháraným nitrem. Koncert vyvrcholil emocionálním aplausem, který nebral konce. Patřil jsem mezi ty šťastlivce, kterým se podařilo vejít do jejího zázemí za pódiem. Spatřil jsem sedící postavu s uhrančivýma očima a přímým až spalujícím pohledem. „Fantastic concert, thank you very much, mrs. Nico!“ Stačil jsem ze sebe vypravit. „Please, your dedication for me!“ „Of course, iniciale?“ zaznělo zpod jejich rtů a ve tváři se objevil úsměv. Než jsem ji podal tužku a papír, upila s půllitru starobrněnské pivo. Poděkoval jsem a odešel ven do tmy noci. Papír s podpisem a věnováním mám schovaný dodneška…
Významný podíl na uspořádání koncertu a tíhu dobového rizika nesl brněnský hudebník, organizátor Petr Werner. Nutno dodat, že koncert se obešel bez zásahu Veřejné bezpečnosti a bez vyšetřování StB. V Praze však takové štěstí neměli. Mj. Vojtěch Lindaur, hudební publicista, tehdy vedoucí kulturního střediska na Opatově byl za organizování pražského koncertu Nico vyhozen ze zaměstnání…
18. července 1988 Christa Päffgenová alias Nico zemřela při pádu z kola na ostrově Ibiza ve Středozemním moři. Ještě jí nebylo ani padesát let. Nezestárla se svými příznivci a odešla o dvě desetiletí později než Janis Joplinová, Jimi Hendrix nebo Jim Morrison. Podobně jako oni i ona holdovala alkoholu, experimentovala s LSD, kokainem a heroinem. Ke konci života prý kouřila jenom marihuanu. Možná se bála osamělosti, odcizení a příchodu stáří, její odchod ze světa byl těžkou ranou pro všechny příznivce undergroundu. Zůstala zakotvená v našich vzpomínkách, jako nepokojné rozzářené světlo uprostřed noci…


« next

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000