Diskuze


Pro přidání nového diskuzního příspěvku musíte být přihlášeni/zaregistrováni.
previous »
Voytus - 04.05.2019 16:18:04 #
All Them Witches
30.4.2019, Rock Café Praha

Pálení čarodějnic pro mě proběhlo za dozoru těch nejpovolanějších – All Them Witches. Ne, nebyl to koncert. Ve vyprodaném Rock Café jsme se stali svědky jakéhosi prastarého rituálu, spojili jsme se samotným Vědomím, které je tu od počátku věků. Zapomeňte na Gretu Van Fleet, jsou to právě All Them Witches, kteří jsou tím novodobým Zeppelinem – a to ne proto, že by se tak snad snažili znít, ale tím, že se jim podařilo najít svůj zvuk a že nedělají kompromisy, do nichž by je snad nutila vydavatelská firma. Ne, v jejich případě je dobře, že za nimi žádná velká firma nestojí. Jinak by se s nimi po koncertě nedalo pokecat. Obklopeni fanoušky s ochotou naslouchali, podepisovali nosiče, fotili se, žasli, když jsem tam vybalil všech pět alb, která jsem s sebou táhnul, nechali si vyprávět, jak jsme s Flower Cover hráli se Sacri Monti a Ruby the Hatchett a tak dál.

Ale co ten koncert, Voytusi? Koncert byl skvělej. Nestihl jsem předkapelu Swedish Death Candy, ale to vůbec nevadilo, protože, jak říkal (zdejší bývalý návštěvník) Ferry, na nějž (a jeho přítelkyni) jsem narazil venku, zvuk nestál za nic (narozdíl od skupiny, takže bohužel). Naštěstí na Čarodějníky už bylo všechno v pohodě. Nastoupili ve třech – už bez kláves – a hrnuli do nás převážně ty víc heavy kusy. Z posledního alba jich bylo hned pět, naopak nezaznělo nic z debutu. Mají ukázkovou práci s dynamikou, jamují, rozvíjejí nápady, ale zase si úplně neulítávají někam do neposlouchatelnosti. Drží se hypnotických linek a rytmů a o kytaristovi Benu McLeodovi ještě uslyšíme, to jméno si račte zapamatovat. Jeho sóla mají nápad, nejsou o přehrávání stupnic v bleskurychlých tempech nahoru a dolů, ale vyprávějí příběhy, vytváří pocity a nálady. Střídal Gibsona a Fenderem (a ještě něčím, nevím, byl jsem vzadu u zvukaře a tady se rozhodě neplýtvalo světlem), jednu ve standardním ladění, druhou v otevřeném, aby se na ni snáze hrálo s bottleneckem. Basák Charles Michael Parks jr. zpěvem navozoval dojem pouličního kazatele a poutal pozornost levorukým Rickenbackerem s uříznutým horním – vlastně spodním – rohem, který mu jako pravákovi pochopitelně překážel. A bicman Rob Steabler zase svou minimalistickou soupravou, kterou trestal vpravdě ukázkově.

Do jiného světa nás poslali tímto setlistem: Funeral for a Great Drunken Bird, 3-5-7, Diamond, When God Comes Back, Dirt Preachers („hitovky“ musí být), Harvest Feast (v níž McLeod skutečně zazářil), Workhorse, Charles William, Fishbelly 86 Onions, Rob's Dream (No Quarter 21. století), Alabaster (takhle se dělá hypnotická psychedelie, ten song je učebnicí sám o sobě), Blood and Sand / Milk and Endless Waters (jednoznačně nejlepší song třetího alba). A pak jsem ještě strávil nějaký to pivko s bubeníkem z Tu Aca No, který přijel s celou bandou z Drážďan, tak jsme alespoň zavzpomínali na jejich lounský koncert na podzim – po němž to zabalili, ale prej už maká na něčem novým. Sorry, že toho nebylo moc ke koncertu, ale tohle prostě nejde popsat, to se musí prožít. Pusťte si nějaký jejich živáč, koukněte, kde jsou Vám nejblíž a jeďte tam, ale hlavně je zkuste příště nepropásnout.
urzug - 16.04.2019 18:07:12 #
Nechci psát nějakou recenzi, jen pár slov k včerejšímu koncertu v pražské Akropoli, který proběhl u příležitosti 68. narozenin Pavla Zajíčka.

Jako první hrála kapela Eturnity ve čtyřčlenné sestavě, kromě Evy T. ještě Michal Nejtek, kytarista Ivan Manolov a bubeník Jan Horváth. Polovinu setu tvořily věci od PPU (Přes práh hvězd, Mše, Pojď, V konečcích prstů), ale zazněla například i skladba s textem, který napsala Minna Pyyhkala (aspoň trochu souvislosti s PZ).

Pak přišlo na řadu uskupení Svobodná místa v sestavě Michal Nejtek, Ivan Acher, Ivan Manolov a Ivan Bierhanzl, přičemž na chvíli se na pódiu objevila zpěvačka Jana Vébrová. Tahle kapela odehrála v roce 2011 pár koncertů s PZ za mikrofonem a pak se nějak ztratila, ale z jednoho vystoupení se dochoval záznam, který byl na tomto koncertu pokřtěn – a to samotným PZ (který už nemůže ani mluvit, takže to bylo jen o tom, že byl přivezen na pódium a trochu CD polil). Každopádně set Svobodných míst byl výborný i bez přímé účasti PZ (jeho hlas byl pouštěn ze záznamu).

Nakonec přišla na řadu obnovená Půlnoc (Michaela Němcová / Antalíková, Tomáš Schilla, Jiří Křivka, Petr Kumandžas, Jiří Michálek), které jsem se obával, ale ukázalo se, že i bez Hlavsy stojí za to (což se třeba vůbec nedá říct o obnovené kapele Fiction, kterou jsem před pár lety viděl, a která je opravdu příšerná). Půlnoc zahrála jak takové ty vlastní klasické věci (Podivná je podivná, Je to nebezpečný, Zametám a neuklízím apod.), tak i věci od PZ (New York Praha Paříž, Příběh).

Když to shrnu, tak přestože nemám rád tenhle druh akcí, opravdu to stálo za návštěvu a bylo by fajn, kdyby to příští rok zopakovali. Navíc bylo hezký vidět PZ, byť mi ho bylo celkem líto kvůli všem těm fotografujícím.
horyna - 09.04.2019 10:18:54 #
Pegas díky za informaci, popřemýšlím.
Pegas - 08.04.2019 17:07:50 #
horyna: Jak jsme se bavili o tom Pink Floyd revivalu, tak v tom Sonu to nebudou The Australian Pink Floyd Show, ale Division Floyd - The Austrian Pink Floyd Show. Hudba by nemusela být špatná, ale rozhodně skromnější světelná show. Australani by se do Sona se svojí produkcí opravdu nevešli.
Pegas - 08.04.2019 16:01:01 #
Spoléhal jsem na to, že naživo bude Morse a jeho banda opět skvělá, i když mě jeho desky už tolik neoslovují. Bylo to parádní a celé album naživo je mnohem lepší než z CD.
Jayme - 08.04.2019 15:20:30 #
Díky za report ze včerejšího koncertu - byli jsme tam s Óinem také - naprosto souhlasím s hodnocením, koncert byl úžasný a publikum skvělé. Neal, Mike a všichni ostatní - kolik energie a nadšení do toho dali, to se jen tak nevidí, jako by měl být zítra konec světa. Kdyby hráli dneska v Brně znovu, tak určitě jdu.
horyna - 08.04.2019 11:38:27 #
Neal Morse a Mike Portnoy - The Neal Morse Band s programem The Great Adventure, Brno, Sono, 7.4. 2019

Přiznává se, že na Morseův koncert jsem šel především kvůli bubenické ikoně a mému oblíbenci Miku Portnoyovi. Navíc bez znalosti Nealovi poslední tvorby a pedevším bez znalosti jeho nově vydaného nosiče, jemuž byl program věnován. 2cd The Great Adventure jsem doteď neměl chuť absolutně prozkoumávat, jelikož se mi jeho kolovrátkovitá tvorba z poslední doby značně zajídá. Po včerejším koncertě zřejmě budu muset změnit názor, alespoň co se novinkového alba týká, pořádně si jej poslechnout a kdo ví, možná i pořídit.

Jeho koncertní provedení totiž bylo naprosto strhující a úžasné. Po strop naplněné Sono centrum jsme navštívili (jak už bývá v poslední době pravidelným zvykem) s kolegou Pegasem a společně žasli nad tím, kolik obdivovatelů tento vírou prorostlý člověk v našem okolí má. Obdivovatelů navíc tak oddaných, že hromada z nich znala jeho texty a společně s Nealem a kapelou je kolikrát i celé odzpívala. Místy jsem si připadal, že jsem snad samotí opuštěnci v tom velkém a burácejícím davu, kteří neznají dopodrobna kompletní Nealovu dikografii.

Začalo se těsně po osmé a bez předkapely. Zvuk tradičně výborný, výhled ze čtvrté řady rovněž. Dobře zpívající i hrající druhý kytarista Eric Gillette, uchu lahodící zpěv druhého klávesisty Billa Hubauera a basák jež nehne ani brvou Randy George – toť zbytek ansámblu Neala Morse. S tradičně dobře naladěným srdcařem Mikem Portonyem – jehož výkon byl strhující, bezchybný, snadno uvěřitelný, vřelý a veskrze sympatický, předvedl do několika převleků se stylizující principál Neal velké divadlo, které ten večer dokázalo strhnout masy.

Jeho náplní byla kompletní nahrávka posledního alba, mezi kterou byla vložena krátká přestávka. Jako přídavek pak meddley ze všech důležitých sólových alba mistrovi kariéry po jedné písni pěkně odsípající v jedné navazující linii. Tady se vokálně přidalo i pár nás, kteří doposud neměli s novinkou co dočinění. Celý koncert měl pořádně tvrdý zvuk (ohromující bicí attacky se okolo nás řítili v pravidelných intervalech a Mike si zřejmě z nudy a pro zábavu i efekt často pohazoval s paličkami). Neal střídal kytaru, klávesy a o zpěv se pečlivě dělil se svými kolegy. Tančil, poskakoval, dělal grimasy, vžival se do příběhu a s ohromujícím potleskem po doznění základní části vytahoval dokonce kapesník. Častokrát bylo zjevné, jak své muzice věří, jak ji prožívá, jak se v malinkatých náznacích obrací k bohu a jakou radost mu dělá tak vroucně nakloněné publikum.

Tento koncert byl navíc snímán kamerami a měl by posloužit jako předloha pro chystané DVD. Asi i kvůli tomu byl světelný park moc pěkný, zadní produkce promítána na látno působivá a vybuchující kouřové clony efektní. Co však bylo na tomto koncertu tím nejlepším byl samotný program. Nejspíš i díky tvrdšímu zvuku a razanci všech hudebníků, kteří do sého vystoupení dali kus sebe a potřebnou jiskru, vyzněla jeho náplň hodně barvitě, variabilně, stylisticky pestře a hlavně nápaditě. Občas jsem měl s kytarovými laufy, dunícími klávesami a pečlivě namazaným bicím strojem značky-Portoy pocit, že poslouchám nějakou metalovou nahrávku současnosti. Ten tlak a entuziasmus byli neskutečné.

Nečekaná spokojenost ve společnosti Neala, Mikea a ostatních, zadělali v mých uších na další prvotřídní koncertní zážitek letošního roku.
Ryback - 29.03.2019 15:42:26 #
Díky Vojto za report. Sice jsem tam nebyl, ale Matthewse trochu znám. Napsals to moc hezky a pod poslední odstavec bych se mohl podepsat. Že nehrají v komerčních rádiích třeba starý německý krautrock dokážu pochopit, ale tohle?...
Voytus - 29.03.2019 11:05:17 #
„Sometimes you have to eat an apple.“

Dave Matthews Band

Fórum Karlín, 27.3.2019

Dalo by se to s klidem označit za jeden ze splněných snů, však jsem na to čekal dobrých patnáct let. Předloňský koncert Matthewse a Tima Reynoldse se ale ukázal být první vlaštovkou, a když loni DMB ohlásili evropské turné (své druhé), kupoval jsem lístky hned v prvních minutách předprodeje. Sobě a jedné lounsko-pražské kamarádce, kterou jsem na DMB naučil před lety. A ukecával další, takže nakonec se nás louňáků před Fórem potkalo víc.

Dalo by se mluvit o setlistu snů, zařazení některých songů mě příjemně překvapilo. Ono se vůbec nedalo odhadnout, co by mohlo zaznít, protože DMB mění setlist s každým večerem (jasně, že toho také hodně nezaznělo, to by museli hrát ještě jednou tak dlouho). Ten pražský odstartovali That Girl Is You, jednou z nejvýraznějších pecek nového alba. Z něj v průběhu večera zazněly ještě tři kousky, jednu odehrál jen Dave sám s kytarou, aby si ostatní alespoň na chvilku vydechli.

Ono to bylo potřeba. DMB nešetřili sebe, ani nás. Překvapivě zařadili spíše ty živější songy ze své diskografie. Hned na začátek zařadili hitovky: What Would You Say, sedmidobou Seven (!!!), Satellite, Crush s krátkým basovým intrem, která v prodloužené verzi naznačila, co přijde dál. Hned po další hitovce z poslední desky, Again and Again, došlo na jazz rockový jam Seek Up ještě z doby před debutem. Tady došlo na „přestřelku“ mezi saxofonistou Jeffem Coffinem a trumpetistou Rashawnem Rossem, podporovanými neomylnou rytmikou Carterem Beaufordem (bicí), Stefanem Lessardem (baskytara) a dalším černochem a zároveň nováčkem v sestavě Buddy Strongem (klávesy), mě dosud neznámým borcem, který si mě svým umem během večera získal úplně stejně, jako již známé tváře. Většinu večera doloval analogově zabarvené zvuky nebo klavír z Norda, ale když občas zanořil ruce do starých hammondek, tak jsem šel do kolen. Navíc společně s Beaufordem a Rossem Matthewse podporoval ve vokálech a během společného refrénu v Stand Up svým sytým falzetem na moment zastínil i samotného Matthewse.

Ale zde šla veškerá ega stranou, tito hudebníci si umí dát prostor pro sólové výstupy, někdy si sólové figury vyměňovali takovou rychlostí, že jste je pomalu ani nestačili sledovat, natož vnímat (Tim Reynolds je fakt jeden z nejlepšíxh kytaristů, kteří běhají po planetě). Taková souhra se opravdu jen tak nevidí. Jasně, že mnoho je domluveno předem, ale mnoho se toho může stát, což často překvapilo hudebníky samotné. Je znát, že coby jam band stále vyšperkovávají improvizační pasáže. A dokážou to vzájemně ocenit a podpořit se. Však si také vysmátý Carter co chvíli mezi songy potřásl rukou s Timem Reynoldsem a Dave ve svých typicky ujetých kreacích „hrál“ na air piano, házel ksichty směrem ke klávesákovi a na oko nevěřícně kroutil hlavou. Nebo vzájemné přehrávání jazzových vyhrávek mezi Reynoldsem a Strongem, které se klávesákovi snažil kytarista zkomplikovat bottleneckem, leč marně, Buddy fakt válel.

Přesně tyhle věci ve mně vyvolávají obrovskou radost, to, když vidíte, jak hudebníci ty skladby neustále tvarují, že je to opravdu pokaždé jiné, když jsou sami překvapeni a koncertování nesklouzne do rutiny. Dave se nořil do textů s maximální vervou (Don’t Drink the Water je v koncertním provedení vždycky zážitek) a téměř nedocházelo na „Daveoviny“ – blbosti a totální magoření, jako třeba šílený scatt, beatbox a „DJ a gramofon“, blýsknul se jen větou o tom, že někdy prostě musíme sníst jablko, sem tam si zatančil svou osobitou verzi Charlestonu a jinak byl až překvapivě skromný. Poděkoval nám za přijetí – možná tuší, že v Evropě jam bandy nemají až takovou tradici a že ne každý je naladěný na dlouhá sóla, jakkoli skvělá.

DMB jsou totiž schopni úplně všeho – křehkých balad, výrazných hitových melodií, fusion odboček, salsy ve Warehouse, v níž nejvíc zářil Rashawn Ross (vyšší tóny jsem snad nikho na tubku hrát ani nešlyšel), zběsilého přehazování dob, což Beaufordovi evidentně také dělá radost – ten chlap je neskutečnej, jako by mu bylo úplně jedno, kterou ruku na co použije, hlavně, že to vydá ten správný zvuk, že to šlape… Je jednoduše nepopsatelné, jakou rytmickou podporu v něm (ale i v nenápadném Lessardovi) celá skupina má.

Pokud jde o převzaté kousky, protože v tom si tahle parta také libuje a umí je podat tak, že jdete do kolen, tak došlo na fantastickou verzi Time of the Season od Zombies (ty vokály!), kde dostal opět prostor klávesák, a Fly Like an Eagle od Steve Miller Band, která zanechala výrazně psychedelický dojem. Díky hammondům dostala novou podobu též hitovka Everyday, skupina se tady na okamžik úplně odmlčela a Buddy do našeho tleskání krásně jazzoval, pak ještě povinná Ants Marching se sborovým „People in every direction, no words exchange, no time to exchange them“, což vždycky zpívá publikum (i když já si teda zpíval téměř vše a jedině jsem uvítal, když se za mnou udělalo místo, potom, co pár lidí odešlo na bar a já si mohl zapařit, protože u téhle hudby nevydržím v klidu), přídavek – končilo se Rapunzel z Before These Crowded Streets, což je absolutní extáze, a pak už domů.

Tři hodiny! Ano, a možná ještě o něco déle trval tenhle fantastický zážitek, a já, napumpován energií, z toho budu fungovat ještě pár dnů. Cestou zpátky jsme s kámošem samozřejmě pouštěli novou desku, básnili o koncertě, naráželi na hitovost některých songů a zabedněnost českých rádií, omýlajících dokola to samé, nudné, neživé, umělé… To je vážně masový vkus tak zku…..? Vždyť DMB dělají hudbu pro masy…. Jenže v úplně jiném prostředí. Jak jinak mi vysvětlíte jejich monstrózní úspěch v USA? Téměř každé album sklidilo několikanásobnou platinu, šest alb po sobě obsadilo první místo v žebříčku Billboardu a tak dále. Přitom tahle parta rozhodně nedělá kompromisy, na koncertech dokáže natáhnout jamy až na půl hodiny, s lehkostí kříží žánry jako málokdo a zároveň má i ty hitovky. Hele, já to vážně nechápu. Nebo chce evropské publikum opravdu jen přehrát desku tak, jak ji zná? Ať tak nebo tak, my, kteří jsme dorazili, jsme se rozhodně nenudili. DMB jsou jako to jablko, které nám Dave doporučoval hned na začátku. Šťavňaté, chutné, osvěžují, prostě radost se zakousnout.
Jarda P - 22.03.2019 12:52:51 #
Jejda, to patřilo do reakce na Beggars Banquet
previous »

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000