Jethro Tull - Stand Up

Na druhom albume cítim kvalitatívny posun vyššie v hudbe Jethro Tull. Nový gitarista Martin Barre sa stáva jednou z poznávacích značiek Jethro Tull. Hudobný repertoár sa ešte podobá na debut, avšak ako som už napísal vyššie, kvalitatívne sa posunul. Album otvára parádna vypalovačka A new day yesterday. Po nej nasleduje milá miniatúrka Jeffrey goes to Leicester Square. A máme tu nádhernú adaptáciu veľkého J.S.Bacha Bourée - krehká a krásna. Back to the family je taká zvláštna skladba (atmosférou), po ktorej nasleduje moja obľúbená Look into the sun. Názov je výstižný, pretože vždy sa mi pri nej vynorí nádherné slnečné prostredie v mysli. Kapela trochu pritvrdzuje v skladbe Nothing is easy, zatiaľčo Fat man mi občas pripomína až keltskú tanečnú atmosféru. Za vrcholnú skladbu albumu považujem We used to know so zvláštne clivou atmosférou a parádnymi nekompromisnými sólami Barreho gitary. Reasons for waiting opäť trochu upokojí atmosféru a záverečná For a thousand mothers zas naopak rozprúdi. Medzi bonusmi nájdeme singlové skladby. "Hitová" Living in the past, ktorá je jednou z najlepších tullovských skladieb, parádna flauta a rytmika. Driving song je našlapaná rocková skladba, Sweet dream zas použije aj dychy a potom je tu ešte zvláštna skladba 17. Všetky bonusovky boli aj súčasťou albumu Living in the past. Album Stand up je jedným z mojich najobľúbenejších tullovských albumov.
reagovat

Mohyla @ 30.07.2012 12:28:49
U m�a tiež najobľúbenejší album od Tullov. Dokonca aj bonusy na CD sú špica. Pripájam sa k recenzii a k Nowherákovým piatim hviezdam.

Pár slov k zberateľskej edícii z roku 2010 2 CD+DVD. Dlho som váhal kúpiť-nekúpiť, veď tieto edície sú často len ťahaním pe�azí z vreciek verných fanúšikov. Nakoniec pri akciovej cene necelých 12 € som podľahol. No moje dojmy sú veru rozpačité. Keďže táto sada má názov 3 Disc Collectors Edition nechápem prečo na prvom disku boli použité remastre z roku 2001, veď každý zberateľ ich už musí mať. Premrhaný priestor! Radšej by som prijal nové remixy ako tomu je vo výročnej sérii 40 u albumov THIS WAS a AQUALONG. Pri často hrozných mixoch z prvopočiatku sterea (potlačený vokál, z jedného repráku hlas z druhého gitara) sa to priam pýta. Toto je moje najväčšie sklamanie. Teraz k plusom. Krásne urobený obal. Keď sa otvorí, vztýčia sa štyri obľúbené figúrky ako to bolo na pôvodnej LP. Na druhom disku sa nachádza úžasný koncert z Carnegie Hall New York 1970. Klenot. Kto má rád živé nahrávky a dlhé sóla (piano, gitara, flauta, bicie) si príde na svoje. Exceluje tu nepochopiteľne prehliadaný, pritom plnohodnotný piaty člen klávesista John Evan (nie Evans ako je to často prezentované na týchto, ale aj na iných stránkach). Nájdeme tu aj epickú verziu MY GOD, ktorá vyšla až na štvrtom albume. Prekvapenie. Tretí DVD disk obsahuje nekrátený koncert z Carnigie Hall aj s prúpovídkami medzi skladbami. Stará známa vec Ian Anderson strašne rád hovorí. Tomu nasvedčuje aj následné 45 minútové interwiev, skôr monológ. Pôvodný album sa u m�a nachádza v top five v diskografiii Jethro Tull, preto mu dávam 5. Výročnej reedícii dávam 3 hviezdy.
reagovat

Album Stand Up bylo vlastně prvním titulem, který jsem od téhle výtečné britské skupiny slyšel a znamenalo pro mne seznámení i s jejich hudbou. Bylo to v r. 1970. Měli jsme bigbítovou kapelu, která přes prázdniny zkoušela v jednom klubu, který zatím odolával tlaku mládežníků a zachoval si do konce roku jistou nezávislost.
V tom klubu pracovala i nějaká fotografická skupina a její členové měli v rámci výuky přístup do fotolaboratoří a prováděli různé zajímavé výtvarné pokusy. Vedle toho ještě zvětšovali obrázky z hudebních magazínů filmových a hudebních hvězd a skupin. Tehdy jsem také poprvé viděl démonického Jimiho Hendrixe, charismatického Jima Morrisona a také si pamatuji výrazně zvětšenou fotografii do formátu plakátu, na kterém byl prapodivně oblečený člověk, který vypadal jako žebrák nebo somrák v dlouhém kabátě, měl dlouhé husté vlasy a rozčepýřené vody a držel na rtech příčnou flétnu. Záběr ho správně nasvětloval, takže celý ten výjev měl v sobě magický náboj. Ten člověk (jak jsem byl tehdy poučen) se jmenoval Ian Anderson a v té době už vévodil skupině Jethro Tull.
Najednou jsem si uvědomil, že název téhle kapely znám z Pop Music Expressu, který jsem doma opatroval jako cenný materiál. Takže jsem něco málo o skupině věděl, ale ten obrázek jsem ve spojení s magazínem jednoduše neidentifikoval.
K Vánocům téhož roku jsem dostal od tety z Anglie album, Stand Up. Když jsem otevřel obal, vztyčila se na mě skupina jako jakési leporelo/skládanka – tedy opravdu povstali. Obal byl malovaný trochu ve stylu Heleny Zmatlíkové a měl v sobě originální názor. A hudba? Ta byla báječná od první skladby a dokonale se mnou zatřásla…

A NEW DAY YESTERDAY – zpozadí se přibližuje v gradující podobě výrazný riff, ve kterém se v unisonu propojuje důrazná baskytara a elektrická kytara. Opisuje hutné melodické předivo s patřičnými akcenty. Výtečné bicí nástroje dusají v těch správných rytmických proporcích a už tu máme i zpěv. Ian Anderson není sice nějak mimořádně exponovaný zpěvák, ale má výraz a dokáže s hlasem skvěle pracovat ve spojení se zpívaným textem. O tom se přesvědčíme ještě mockrát nejen na tomto albu, ale na bohaté produkci kapely. Elektrická kytara dostane příležitost vystavět kytarové sólo, které sice nemá čistý tón, ale tohle zkreslení má správné ostří jako zuby aligátora a v písní je nezastupitelné…..

JEFFREY GOES TO LEICESTER SQUARE – krásná skladba baladického typu. Má v sobě ten správný staroanglick náboj melodické otevřenosti a tak můžeme naslouchat propojení mandolíny a flétny, kterým sekunduje důrazná basová linka a připojené percussion. Andersonův hlas má zvláštní timbr, ale fascinuje mě hlavně ta venkovská melodika s důraznými basy a jistá rozvernost. Jsem rád, že podobný typ skladby se na albu objevil přináší sem vítanou změnu, proměnlivost a svědčí o kreativitě myšlení Andersona a jeho schopnosti získat pro podobné skladby i ostatní hudebníky…..

BOURÉE – krásná skladba, kterou u Jethro Tull miluji už desítky let. Samozřejmě nepochází z jejich dílny. Jedná se o hudební druh kompozice pro určitý francouzský dvorní tanec pocházející ze 17. století, historicky spojen s obdobím baroka. Vedle výtečně vedené flétny, zde velmi důležitou roli hraje baskytara Glenna Cornicka. Byl to opravdu bytelný baskytarista a skoro se mně chce říci, že to byl nejlepší hráč na tento nástroj, kterého Jethro Tull v různých personálních proměnách kdy měli. Z jeho hry cítím jazzové základ a smysl pro pregnantní a koncepční hru s výborným technickým zázemím. Ve skladbě se na dtruhou flétnu přidává k Andersonovi i kytarista Barre. Muzikantsky zajímavé, precizní a nádherně vystavěné dílko. Prostě i „bigbíťáci“ uměli nejen blues, jazz, ale také klasiku!

BACK TO THE FAMILY – Anderson má talent pro psaní krásných melodických věcí a tahle skladba to jasně deklaruje. Když ji obnažíte na kost, vznikne vám nádherné písnička, která je schopna samostatného života. V rockovém hájemství je ji ovšem třeba obléct do jiného kabátu a tak aranžérská práce dodá tu obecnou dokonalost, v níž se propojují úderné rytmy a přímé basové linky s pořadně zaostřenou elektrickou kytarou. Flétna si ovšem vytvoří prostor pro svoje sólo a Anderson nám ukáže, že jeho improvizační schopnosti jsou stejně vysoké, jako hrát podle předeem vytvořeného konceptu. Barre také vstoupí do hudebního tématu a blýskne se kytarovým sólem

LOOK INTO THE SUN – další výtečná píse�. Zase ta skvělá melodika a harmonické proměny. Ve hře jsou akustické kytary, klavír, upozaděná elektrická kytara a melodická basová linka. Z původně téměř folkového motivu se ovšem vyklube kompozice, která se ještě úplně nevymanila z blues. Prokreslené akustické kytary dodávají melancholickou atmosféru, ale Barre pojednou sešlápne wah wah pedál a jeho elektrický ohýbané tóny nám zakvákají do zajímavých harmonických proměn. Píse� ovšem nemá pozitivistický náboj, je smutná a bolestná a možná to trochu v Andersonově výpovědi cítíte, když přivřete oči….

NOTHING IS EASY – další skladba má ovšem výrazně rockovější náboj. Bunkery bicí šlapou v důsledných rytmech, ale nabízejí i pestré breaky a Cornickova baskytara duní jako přijíždějící lokomotiva. Propojení blues a jazzu by zde neidentifikoval jenom člověk napadený hluchotou. Skladba má výrazný energetický potenciál a nádherně ukazuje na výtečnou souhru neustále koncertující kapely. Nádherné rytmické obraty a změny. Elektrická kytara a flétna tady bojují o prostor, který vykrývají jedinečné Bunkerovy breaky. Basová linka je důrazně pregnantní a vlastně všechny ostatní nástupu jsou vedeny s velkým nasazením a vytvářejí ze skladby skutečně emocionální dílo hodné jejich pověsti.


FAT MAN – máme tu zase akustický vstup. Cítíte tu středověkou rozvernost a zpěvnost na tržištích a vidíte ty polykače ohně a metače nožů? Jestli ano, vnímáte i tančící krasavice, které mrkají poočku na kolemjdoucí. Zkrátka divadlo, jaké dnes už nemůžeme znát, ale v naší mysli si ho dokážeme představit. Co je k tomu zapotřebí? Mandolíny, balalajky, percussion a odvázané veselé. To je ovšem jenom vibrace z hudby. Text samotný je ovšem skeptický a smutný, protože tlustý člověk to má v životě těžké, protože je terčem vtipů, málokdo ho bere vážně, ženským je pro smích a tak ten chléb vezdejší chutná poněkud trpce, ale je zde i pohled z druhé stránky věci, kdy se tlustý člověk s touto okolností vyrovná a pohlíží pak na vůkolní svět jinýma očima. Je v tom trocha poezie a filozofie (Co říkáš, Filozofe?)

WE USED TO KNOW – další výtečná skladba. Má jasnou melodiku a vychází ze základního kytarového akordu a je schopna být interpretována jako prostá píse�, ale Jethro Tull jí dodávají plnotučnou podobu (bez barviv a konzervantů) a postupné skladba prochází proicesem proaranžování schématu a napojují se do ní další nástroje. Akustická kytara už dostává důraznou rytmicou podporu baskytarového linky a důrazných bicích nástrojů s bubenickými přechody. Anderson nejprve nasadí výtečné flétnové sólo, ale nakonec prostor předává Barremu, který do písně vystaví bytelné rockové sólo, během něhož neustále sešlapuje wah wah pedál. V závěrečné fázi už hutná skladba v mocném rockovém soundu tlačí schéma až do závěru.

REASONS FOR WAITING – nádherně proaranžované a zahrané party na akustickou kytaru, kterým sekundují hammondky a výtečná melodie vám prorezonuje do posledního nervu v těle. Je nádherné vnímat, jak Anderson pracuje s jemnými detaily a miniaturními tónovými proměnami. Akordické proměny a precizní unisono kytary, flétny a priaranžovaných smyčců skladbu posouvají až ke klasickému hudebnímu tématu vážné hudby. Písničkářství se zde velmi přirozenou cestou spojuje se zaklady symfonie, ale přece zde cítíte šamanské pohrávání si s tajemnem. Nádherná skladba ve svém uchopení a provedení!

FOR A THOUSAND MOTHERS – v závěru se ovšem zase přitlačí na dynamice a rytmické důraznosti a proměnlivosti a Jethro Tull jsou zde suverénní kapelou. Nikoho nepřipomínají, nikoho hudební nevykrádají a vytvářejí vlastní sound a styl. To bylo pro kapelu dlouhá léta velmi typické a osobité. Takže zběsilá jízda rytmické složky a mrštné kytarové běhy a hadovitě zakřivené flétnové tóny před vámi tančí v divokém tempu a emocionálním ztvárnění. Vynikající zakončení celého hudebního výletu se na okamžik odmlčí a zase se vrací ve své taneční zběsilosti a muzikantské plnokrevnosti.

Jethro Tull jsou rovněž „moje“ skupina. Mezi alby This Was a Thick As A Brick není slabší místo. Považuji tato alba za umělecky vzácně vyrovnaná, dobře zahraná, nahraná a zaranžována. Mají jednotící koncept a přitom nejsou stejná.
Album Stand Up dostane plný počet hvězdiček bez jakéhokoliv spekulování!



reagovat

hejkal @ 03.07.2011 11:47:19
K tomuto albumu Jethro Tull mám najmenej blízky vzťah zo všetkých po koniec 70. rokov (spolu s Warchild). Je, samozrejme Tullovksy kvalitný, ale predsa len v tieni iných. Každopádne, so záujmom som si prečítal túto ódu, pretože Jethro Tull je v top ten mojich preferovaných obľúbencov.

Petr Gratias @ 03.07.2011 13:03:54
Zdravím, Hejkale... díky za upřímnost.
Přiznám se, že A Passion Play a War Child nejsou moje oblíbená káva. Líbí se mi Minstrel In The Gallery, žádný vztah jsem si nevytvořil ani k Too Old To Rock And Roll, Too Young To Die, ale za výtečné považuji další triumvirát - Songs From The Wood, Bursting Out a Heavy Horses. To je výtečný trojlístek. Bursting Out se domnívám, je jeden z nelepších koncertních projektů, které jsem jako pamětník kdy vůbec slyšel. Stormwatch také moc nemusím a nelíbí se mi ani album A. Osmdesátá léta jsou pro mě dost nevyrovnaná. Under Wraps je pro mě osobně totální propadák, který možná ani neměl vyjít. Crest Of Knave a Rock Island už mají zase tu tullovskou identitu, ale obecně soudím, že se na jjeich albech začala hodně citelně projevovat jakási únava a také ne vždy ujasněné personálníá proměny... Navzdory mému tvrzení si ovšem historii britského rocku a asi i hudby obecně ne´dovedu bez Jethro Tull představit. Stylotvorná a umělecky přesvědčivá hudební platforma a co navíc, Anderson psal nádherné metaforické a básnivé texty a tím Jethro Tull dostal i do intelektuálního podvědomí. Tady mi hodně vadilo, že nedokážu vnímat zpívanou angličtinu. To je další velký rozměr jejich kvality a s jejich kostrbatou produkcí v dalších letech to nemá co dělat. Díky Andersonovi a Jethro Tull flétna stanula na hudebním parnasu a to je velká zásluha v hudebním světě (to se nepodařilo v tak zásadní míře ani Moody Blues, ani Traffic, ani King Crimson, ani Van Der Graaf Generator, ani Gentle Giant....) A to Anderson vždycky tvrdil, že na flétnu vlastně neumí hrát, na rozdíl od Rolanda Kirka nebo Herbieho Manna či Huberta Lawse.
That is all. Přeji příjemnou neděli. Petr.

hejkal @ 03.07.2011 13:11:22
Vnímame to dosť podobne (80. roky, to znesiem Broadsword and the beast a potom až Crest of a knave, čo však je už labutia piese� kedysi dejinotvornej skupiny). Chladný Stormwatch si ma postupne získal, Too old mám rád, Bursting out je neskutočný.

luk63 @ 03.07.2011 13:53:54
Měli jsme doma USA verzi elpíčka. Hned mě zaujali povstávající postavičky kapely při rozevírání obalu a pak etiketa s parníkem (nikoliv motýlem jako bylo v Evropě obvyklé). První se mi, chlapci ZUŠkou povinnému, zalíbilo Boureé a legrační Fat Man. Postupně jsem si zamiloval album jako celek a později se doma objevily i Aqualung, Living In The Past s nádherným obalem a všechny ostatní. Brácha je dodnes má. Že ale měla éra vynilů své nezaměnitelné kouzlo...

Dle mého názoru tato deska přináší ozvěny 60.tých let s důrazem na přitvrzené blues okořeněné pozdními hipís a naznačuje všechny hudební inspirace, se kterými projdou J.T. celá sedmdesátá léta.
Je zde už znát i nástup hardrocku, se kterým úžasně souzní folkové motivy a úžasné melodie vůbec.
Z prvních čtyř zásadních desek, které jsem poznal v pořadí 4. 3. 1. 2. mě dostala dynamika hudebních nápadů podepřená skvělými výkony jednotlivých hráčů.
Myslím že i když jde o Andersonovy skladby a nápady, jsou další hráči naprosto nepostradatelní.
To co předvádí Cornik s Bunkerem je skvělá pregnantní hra a díky tomu je skvělý i Barre s Andersonem. Nebudu opěvovat jednotlivé skladby, ale kdy začne Reason for... je to úžasná chvíle.
Na závěr hodnotím 5 hvězdiček a může na další skvělé sedmdesátky v provedení J.T.
reagovat

Nový kytarista Martin Barre nebyl Ianu Andersonovi neznámý. Jeho skupina Gethsemane už několikrát s Tull hrála na společných sessions. Věrný Martin zůstal s Ianem dodnes. Stand Up už Anderson autorsky opanoval. Posílil trend proměnlivosti a napětí, vycházející z melodicky chrlených tónů flétny, břitkosti kytary, kombinací akustických nástrojů s elektrickými, střídání temp. Deska tvoří dýchající hudební útvar, ve kterém najdete snad všechny styly jako ve starořeckém dramatu. Zní syrově, jemně, tajemně i melodicky. Bachovu verzi starofrancouzského tance Bourée hraje kapela stále, obdobně Tlusťocha (Fat Man) nebo A New Day Yesterday (Včerejší nový den). Rozevřete-li historické Stand Up, vztyčí se proti vám ,betlém' papírových figurek členů skupiny. Album se stalo (jako jediné LP Tull) číslem jedna na britské hitparádě. Podle čtenářské ankety Melody Makeru obsadili Tull druhou pozici za Beatles, následovali Rolling Stones, Fleetwood Mac, Pink Floyd, Family, Who, atd. Poprvé a naposledy se jedničkou doma stal nový singl Living In The Past (Život v minulosti). Jethro Tull okamžitě vyrazili na druhé americké turné.

reagovat

Priznám sa, nikdy som tomuto albumu neprišiel na chuť. Debut je v mojich očiach jasne lepší. Za silné momenty považujem A new day yesterday, Bouré a Nothing is easy. Inak ma skôr nebaví a patrí k najmenej púšťaným CD v mojom držaní. Vrchol nechuti vo mne vzbudzuje skladba Fat man.
Dnes to budú kruté dve hviezdy "jen pro sběratele a fanoušky".
reagovat

Mirek KostlivĂ˝ @ 19.02.2008 19:38:23
Zajímavé: Benefit za pět a tahle moje nejoblíbenější za dvě hvězdy? Já měl štěstí, že jsem obě dvě slyšel v jednom okamžiku hned za sebou z magnetofonového pásku, a více se mi tehdy taky líbil ten Benefit. Dokonce si pamatuji přesně kdy to bylo: V únoru 1971, což je již před neuvěřitelnými 37 lety!
Jinak Fat Man má v sobě něco z té keltské muziky, ale chápu kdo nemusí takové Steeley Span nebo Hrubého Kukulín, tak tomu se nemusí líbit ani tato výborná skladba a vůbec celý Stand Up, kde je perla vedle perly.

Voytus @ 21.02.2008 19:02:40
Vlastně ani nevím, jak Stand up hodnotit. Momentálně nejradši Benefit, Stormwatch, Minstrela, Thick as a brick...(Aqualang snad dodávat nemusím). Jsou tu výborné písně, ale chtěly by trochu energičtější provedení. Na koncertech zní líp. Ale taková Look into the sun! Tu mám nejradši.

Olaf @ 17.10.2009 14:18:30
Toto LP (CD) jsem za třicet let poslouchal bratru 300x. Je zcela jistě nejlepší ze všech, které JT vydali a jež všechny vlastním (i poslouchám).

pito63 @ 02.04.2010 14:14:36
Hejkal!
Včera som absolvoval premiéru s albumom Stand Up. Neviem, čo presne som očakával, ale môžem vyjadriť spokojnosť.
Od Tvojej recenzie ubehli dva roky. Nezmenil si názor? Stále si Stand Up neprišiel na chuť?

PaloM @ 02.04.2010 15:07:56
Je to fakt zaujímavé, mne sa Stand Up a Benefit doteraz prekrývajú, podobne ako Mirek som ich počul zhruba v rovnakom čase. S hanbou sa priznám, že by som ich momentálne asi nevedel rozlíšiť, resp. ktorá skladba je zo Stand Up a z Benefit - keby mi to naslepo pustili.
Obidva albumy radím vyššie než This Was, ale je to samozrejme vynikajúci debut.
O tejto skupine je radosť písať aj čítať, málokedy sklamali - keď tak len trochu, totálny prepadák nepoznám - ani Under Wraps, lebo to občas počúvam :-)

hejkal @ 02.04.2010 18:24:55
pito63 - odmalička ma tento album neoslovoval a v dohľadnej dobe asi ani neosloví. Tým netvrdím, že je zlý. Rád by som, aby sa to rozlišovalo.

pito63 @ 02.04.2010 19:21:11
Hejkal, za mojou otázkou nebola žiadna výčitka, nesúhlas s Tvojou recenziou, hodnotením. Len som chcel vedieť, či si náhodou po tých dvoch rokoch nezmenil názor, prípadne, keby si to známkoval dnes, či by si, čisto teoreticky, nepridal jednu hviezdu...

Filozof @ 02.04.2010 21:17:51
Hejkal
Člověče, teď jsi mi vyrazil dech (o Tvé recenzi tohoto alba jsem nevěděl). Máš-li rád blues, případně i hardrock, zdá se mi téměř nemožné toto opravdu vynikající a hodně v blues ukotvené album nemít rád. Samozřejmě to respektuji, ale přesně si neumímí představit, co v této oblasti by se Ti vlastně už mohlo líbit...

hejkal @ 03.04.2010 08:03:07
Je to jednoduché - bez ohľadu na všeobecne platnú kvalitu si, keď šiahnem do radu Jethro Tull, vyberiem Stand up a Warchild ako posledné možnosti. Preto a len preto som tento počin hodnotil tak, ako som hodnotil. Fat man je vec, ktorá mi vyložene nesadla v detstve a tým pádom môžem "objektívne" uznávať čokoľvek, ale ťažko s tým v realite niečo urobím. Pre istotu ešte raz, pokojne by som tento album mohol ohodnotiť aj štyrmi hviezdami, podstatu by to však nevystihlo.

hejkal @ 03.04.2010 08:39:57
A ešte niečo. Prvé dva albumy Jethro Tull nie sú to, čo ich v mojich očiach stavia na piedestál rockovej hudby všeobecne, pamätám si, že keď som túto "recenziu" písal, ešte som dbal na takéto kvázi objektívne dôvody, ako je postavenie v rámci celej diskografie. Od Benefitu ďalej, to je pre m�a Jethro Tull, keby sa tou cestou nevydali, inak by som ich prvé veci hodnotil.

PaloM @ 03.04.2010 09:22:18
hejkal, považujem to za úplne normálne, čo píšeš.
Neboj nič, časom sa vposloucháš ... :-))

Filozof @ 05.04.2010 00:15:56
Já slyším první dvě alba natolik podobné, že hodnotit je rozdílně mi přijde skoro nemožné... Ale jako vše je to subjektivní...

Vynikající deska, Jethro se nadechuje do nejlepší formy, zvláště We Used to Know o poznání vyčuhuje z ostatního materiálu, při poselchu musím u této skladby zvýšit hlasitost, nevím proč, ale nějak mě to nedá.
Další kousky jsou také povedené, nechci se zde po někom opakovat, už zde zaznělo, jaké to jsou, nicméně na konci deska obsahuje i pár slabších věcí, kterí v závěru nepatrně nudí, ale i tak za 4 a 1/2.


reagovat

V Británii pro JT první číslo jedna a rozhodně hoooooooodně zdařilý počin. Krásné akustické kousky jako Fat Man nebo čarokrásné Look into the Sun vedle jasně rockové Nothing is Easy která mě při malém poblouznění alkoholem nutí blbnout jako Andersona když ji na koncertech hrával- je to prostě koncentrovaná energie. We Used To Know- nádherná balada s grandiózní kytarou na konci nebo Bachovo Bouree zpracované Ianem Andersonem, kde si nejde nevšimnout basy Glena Gornicka který byl podle mého nejlepší basák JT. Jeffrey Hammond který byl sice pilný žáček ale nebylo to onO.
reagovat

Druha LP v poradí.Pekné,pekné...
Prichod gitaristu M.Barreho,trocha odboÄŤil od ranneho blues,a viac zmelodiÄŤnil sound vyvijajucich sa Jethro Tull.
Ja mam osobne tento album velmi rád,a vraciam sa k nemu asi najčastejšie.We used to Know je krásna suhra Andersonovej akustiky a Barreho elektrickej gitary,a ten pekný wah-wah...
Krasa,nostalgia-Look in to the Sun,až sa vám chce plakať aká sa kedysi hrala krasna hudba,a čo je hlavné robili ju páni muzikanti,a nie ako je tomu dnes,ked sa na nás chrli
lavína bezduchaprítomných hovadín a hudobných antitalentov...Tak ,tak..Dam krásne 4 hviezdičky!
reagovat

Jedna z nejlepších desek Jethro Tull neztratila ani po více než třiceti letech nic na své přitažlivosti. Po velmi kladně přijatém debutu se vyhrotily rozpory mezi zpěvákem Ianem Andersonem a kytaristou Mickem Abrahamsem, který v prosinci 1968 kapelu opustil a založil vlastní soubor Blodwyn Pig. Na uvolněném místě se pak mihla třeba budoucí hvězda Black Sabbath Tony Iommi, nakonec ale nastoupil Martin Barre a spolu s Andersonem vytvořil tandem, který drží kapelu až do dneška. Martinův příchod značně vyčistil hustou atmosféru posledních měsíců a na desce je znát, že se natáčela ve velké pohodě. Výhradním autorem repertoáru se stal Anderson a přes široký záběr inspiračních zdrojů získal styl Jethro Tull velmi jasné kontury. Deska začíná elektrizujícím hutným blues "New Day Yesterday" s foukací harmonikou, jdoucím ruku v ruce s nejlepšími kusy Led Zeppelin (ti se je mimochodem okamžitě vytáhli jako předskokany pro Americké turné) a následně inspirujícím i rodící se Black Sabbath. Po otvíráku přichází na řadu milá akustická legrácka "Jeffrey Goes To Leicester Square" a vynikající instrumentální adaptace J. S. Bacha "Bourée" s excelentní Ianovou hrou na flétnu. Zpět k rockovým břehům zavane vítr v "Back To The Family" (za zmínku stojí zvláště závěrečný duet flétny s elektrickou kytarou) a dnes už pomyslnou první stranu vinylu uzavírá nádherná akustická balada "Look In The Sun" (velmi podobně zněly pozdější úspěšné desky Cata Stevense). "Nothing Is Easy" berte jako další ukázku narůstající obliby řízného rocku a hříčka "Fat Man" je zase jedno z nejlepších akustických čísel Jethro Tull vůbec. Jak má vypadat dokonale gradující balada předvádí ve "We Used To Know" a Barrého sólo na kytaru můžeme s klidem označit jako vrcholné. Po předposlední, něžné "Reason For Waiting" uzavírá řádné album ostrá "For A Thousand Mothers", na novém, remástrovaném vydání CD ale najdete ještě další čtyři skladby. Mimo alba stojící úspěšné singly z té doby "Living In The Past" a "Sweet Dream" včetně B-stran, čímž se vám zkompletuje obrázek Jethro Tull roku 1969.
reagovat