Doors, The - The Doors

První eponymní album Doors jsem poznal podle slavné skladby Light My Fire. Kupodivu jsem ji poznal nejprve z coververze slepého italoamerického folkového zpěváka José Feliciana. (Toho jsem zase objevil díky skladbě Old Turkey Buzzard z legendárního westernu Mackennovo zlato). Felicianovo podání mělo hloubku, ale Doors byli nedostižní a zanedlouho se stala skladba pro mě kultovní. Také si vzpomínám, že ji hrávali na rockových diskotékách a také ji ve svém repertoáru měli třeba The Plastic People Of The Universe…
Myslím, že debut Doors patřil mezi to nejlepší, co mohla Amerika ve druhé polovině sedmdesátých let nabídnout a atmosféra, kterou se podařilo při poslechu kapele vytvořit je dodnes neopakovatelná a myslím, že vracet se k tomuto albu je zcela samozřejmou a logickou věcí….

BREAK ON THROUGH (TO THE OTHER SIDE) – pulsující rytmus a už se nám tady rozbíhá klasický model psychedelického songu, který nepostrádá jistý jazzový nádech, který sem přináší varhaník Ray Manzarek. John Densmore hraje kreativní, přesto nekomplikovaný styl a přesně vkládá rytmické obrazce podle dynamických napětí uvnitř písně. Robbie Alan Krieger jezdí po pražcích se sebejistotou člověka, který je důležitou součástí kolektivu no a samozřejmě frontman Jim Morrison nás od první skladby přesvědčuje o svém charismatickém podání. Zajímavá barva hlasu. Dokáže hladit s lehkou ironií a hravě dokáže emocionálně vykřičet obsah svých na svou dobu kvalitních textů. Interpretace je místy na svou dobu hodně odvážná. Výtečný nástup!

SOUL KITCHEN – tady jsme zpomalili, ale nijak se neubralo na energii. Možná se do psychedelického soundu vloudil prvek rhythm and blues. Densmorovy tepající bicí jsou občas přerušovány jeho kulometnými přechody. Manzarekovy varhany vedle své významné úlohy v soundu kapely jsou ještě dopl�ovány klávesovým basem. Na tomhle albu (pokud se pamatuji) tak není studiový baskytarista a Doors zde hrají stejně jako na koncertech ve čtyřech!

THE CRYSTAL SHIP – nádherný song. Výtečně vystavěná kompozice, v n íž má vedle výtečného přednesu Morrisona velký podíl architektura stavby vytvářená Manzarekem, střídajícím varhany Farfisa a elektrické piano. Nebojím se použít zvláštní spojení psychedelie a šanson. Krieger je v písni nečitelný…..

TWENTIETH CENTURY FOX – vedle zvolna plynoucího hudebního proudu přichází dravější akcentovaný důraz na téma. Basy najednou více vystupují na povrch a větší důraz je i na bicí. Krieger se zmocní v mezihře kytarového sóla. Nijak nás sice neporazí, ale má svou barvu a atmosféru a výtečně sem zapadne. Důraznost skladby je nepřeslechnutelná a rockové kořeny jsou jasně identifikovány a samozřejmě nás dostává vygradovaný konec….

ALABAMA SONG (WHISKY BAR) – z téhle skladby mám pocit parodie na kabaret. Dechovkový rytmus a jistá porce dryáčnickosti je v lehké ironii nad stabou tématu. Krásný příklad přídechu periferních zaplivaných barů s podezřelými ženštinami, za kterými odcházejí vzorní tatíci od rodin. V jistém slova smyslu si myslím, že Alabama Song je pro debut Doors podobnou skladbou jako pro Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band píse� For Benefit Of Mr. Kite. Morrison miloval Francii (jeho obrazy, poezii a dekadenci) a tady to nějak všechno skloubil dohromady.

LIGHT MY FIRE – jasně klíčová skladba pro celé album. Geniální model psychedelické skladby s výtečnou melodickou linkou s mírně najazzlou atmosférou. Už ten obrat A moll a Fis moll je skvělá kombinace. Skladba je příležitostí pro Manzareka, aby nám na varhany předvedl, jak výtečně umí kumulovat atmosféru a gradovat celé téma. Není to ani Emerson, Crane nebo Lord, ale přesto umí pracovat s tématem a náladami neopakovatelným způsobem. Po kulometném přechodu se další mezihry zmocní kytarista Krieger. Krásné glissandové sjezdy, kde cítím vliv Wesse Montgomeryho, ale i utajovaného Jimi Hendrixe. Jméno Carlose Santany v té době ještě nebylo známo, ale myslím, že Carlos tady místy mohl „opisovat“. Výtečný příklad skladby, která se i přes delší stopáž mohla stát opravdovým hitem (a taky se stala). Můžete při ní při svíčkách meditovat, můžete se při ní milovat, můžete při ní relaxov at nebo usínat…. Jedna z nejdůležitějších skladeb americké rockové historie a z odstupem času i světové rockové historie. Morrison plně souzní s obsahem textu až do vypjatého finále…

BACK DOOR MAN – rhythm and blues v psychedelickém oparu. Vychází se zde ze základního motivu a do instrumentace si dostává i klavír. Líbí se mi to napětí, které ve skladbě bobtná a rozpíná se. Formálně jednoduchá záležitost, ale výtečně zpracovaná. Nádherná spolupráce Manzareka s Kriegerem. Morrison se zde stává vypravěčem, jeho skeptický tón v hlase je střídán s výbuchy expresí s dravým timbrem v podání, přecházející v neartikulovaný řev. Na svou dobu něco nevídaného. Dravě mohl v dané době zpívat jenom James Brown a Otis Redding. Mezi bílými zpěváky věc nemyslitelná. Skvělá skladba!

I LOOKED AT YOU – energická rytmická záležitost spojující rhythm and blues s rock and rollem. Výtečně se zde dá tancovat, ale také podléhat nakažlivému rytmu společně s atmosférou, v níž Morrison jede přímým tahem na bránu a vkládá sem mírně erotický podtón a dokážu si představit, jak to s mladými holkami cvičilo….

END OF THE NIGHT – tajemně znějící úvod s psychedelickým soundem. Prolínání varhanního soundu s kytarovými glissandy a bloudivými tóny se snoubí s Morrisonovým líným a jakoby unaveným hlasem. V něčem se tady potkávají Doors s ranými Iron Butterfly. Přivřu oči a nedělá mi problém představit si pozvolné svítání, kdy noc odevzdává vládu dni.

TAKE IT AS IT COMES – podobným typem skladby (řekl bych) Doors determinovali svůj styl, který na dalších albech rozvíjeli a který se pro ně stal typickým a hlavním poznávacím znakem. Manzarek opět vévodí se svými varhanami. Tady se mi zdá, že snad přece jenom baskytara hraje, její attack má domnívám se identifikovatelný zvuk, který jsem u basů v jiných skladbách nezaznamenal. Energické, kreativní a přimočaře samozřejmé od začátku do konce…

THE END – nejdelší skladba na albu. Dodnes mi při jejím poslechu jde mráz po těle. Poslouchal jsem ji jednou sám v noci se zapálenou svíčkou a měl jsem nespecifikovatelné pocity, které měly s racionálnem velmi málo společného. Skladba na album neodmyslitelně patří, ale ve skutečnosti by měla být labutí písní Jima Morrisona v závěru jeho tragicky ukončeného života….. Psychedelický sound s těkavou melodií určovaný varhanami a kytarovými ornamenty a šustícími činely za občasných zvýrazněných bubenických breaků. V jistém slova smyslu je zde tak trochu (bez Morrisonova zpěvu) cítit asociace na Pink Floyd na jejich raných albech. S ohledem na letopočty to není nijak nemožné. Nevím, do jaké míry obě kapely o sobě věděly, ale trochu se mně to vzájemné srovnání nabízí, třebaže obě kapely vznikaly v odlišném prostředí. Skladbu natočila také undergroundová čarodějka Nico na svoje sólové album… Když přestane Morrison zpívat a stává se deklamujícím hercem s překvapivě zajímavým a podmanivým přednesem herce-tragéda, najednou přestávám poslouchat a vnímat schematický hudební doprovod a vnímám Morrisona v jeho nenapodobitelném podání. Po erupcí emocí se interpretace mírně zklidní, ale brzy nato se zase přitopí pod kotlem a opět se rozběhne proud expresí, tentokrát už se zrychleným více neurotickým hudebním doprovodem.
Ve spojení s blikajícími světly to musela být koncertně famózní podívána na tohle hudební avantgardní divadlo s dramatickou katarzí v závěru, kdy expresí vrcholí….
Velmi odvážná tematika na květnatý pozitivisticky laděný rok hippies se symboly smrti a lidského konce. Pro někoho depresivní příklad, pro mě mimořádný hudební zážitek jako celé album

I když se přiznám, že nejvíce „ujíždím“ na Morrison Hotel a L. A. Woman, eponymní debut kapely společně s Waiting For The Sun jsou mistrovskými díly a tak je pět hvězdiček zcela namístě.







reagovat

diesbies @ 01.04.2013 12:17:32
Zdravím, Petře. Napsals to moc pěkně a výstižně, zcela se ztotož�uji s Tvou recenzí.
Jen bych měl malou poznámku ke skladbičce "Alabama Song (Whisky Bar)". Pochází z r.1927, npasal ji Kurt Weil na text Elisabeth Hauptman pro songspiel "Mahagonny" (později ji použil v jedné opeře i Bertolt Brecht). Zajímavostí je, že text je už v originále anglicky, i když ostatní čísla programu byla v němčině. Píse� presentovala postava prostitutky- Jim Morrison tudíž změnil v textu verš "Show us the way to the next pretty boy" na "Show me the way to the next little girl".

Petr Gratias @ 01.04.2013 12:40:19
Zdravím, Diesbiesi...ano, máš samozřejmě pravdu.
O spojení skladby s Kurtem Weillem a lásce Morrisona
i k Bertoldu Brechtovi vím. Neznal jsem jenom ty přesnější detaily s textem.
V recenzi jsem nechal plout myšlenky a tenhle důležitý detail mi jedmoduše unikl. Tím se omlouvám a Tobě děkuji za podnětné připomenutí.
Vidím, že jsi milovník Doors do morku kostí a to je víc než dobře!
ZdravĂ­m!

diesbies @ 01.04.2013 12:59:58
BodejĹĄ bych nebyl milovnĂ­k Doors, kdyĹľ jsem narozen 8.prosince, stejnÄ› jako Jim M. :)
ZdravĂ­m.

PaloM @ 02.04.2013 08:07:33
S výberom hitov od Doors na jednom CD by som asi navždy vydržal, nebyť filmu Olivera Stonea.
Veľmi zaujímavá skupina. Presne si to vystihol - kontrast voči hippie hnutiu.

THE DOORS.

Keď sa s odstupom času pozriem do minulosti, všimol som si, že kapiel typu The Doors bolo absolútne minimum - poetické básne založené na prevažne klávesových motívoch všetkých druhov. A k tomu fakt, že za svoju až príliš krátku kariéru nahrali šesť kvalitných albumov im iba pridáva na dôležitosti, ktorú zohrávajú vo vodách rock and rollu.

Break on Through a rytmus bossanovy - úvodný trhák, ktorý vás chtiac či nechtiac dá postrčí ku klepaniu nohami alebo vrteniu zadkom - vynikajúca pilotná skladba a singel. The Doors to hneď v úvode rozbalili vo veľkom a pokračujú druhou The Soul Kitchen, ktorá ma mierne černošský motív. Jimove hypnotizujúce vokály vás prenesú až ku strhujúcemu refrénu, kde to celé vybuchne. Tretia The Crystal Ship je asi najkrajšou skladbou celého albumu, vybavujú sa mi celé rady vecí, ktoré by sa pri nej dali robiť... Odľahčí ju Twentieth Century Fox , ktorá perfektne vystihuje klubové ženy roku 1967, a z ktorej príklad si asi vzal náš ""pop-idol"" Rytmus pre svoje "Zlatokopky". Legendárna Alabama Song, ktorú prevzali kopy vtedajších kapiel a spevákov, je v podaní The Doors asi najlepšia a najoptimistickejšia. No a k legendárnej Light My Fire asi nie je moc čo napísať. Kus poctivej roboty, výrazný singlový potenciál, výborný text a neskutočné Rayovo a Robbyho sólo. Ešte musím vyzdvihnúť Johna Densmora, ktorý tu búcha ako o život a výborne dopĺ�a tieto improvizácie.

Druhá strana začína obľúbenou koncertnou vecou kapely - Back Door Man, ktorá ma však najlepšie aranžmá asi priamo na štúdiovej LP. Nasledujú tri veľmi prehliadané veci, najmä preto, že nasledujú po siedmych dokonalých pies�ach. Beatová a veselá I Looked at You by však bol výborný singel typu Hello I Love You. Jednoduchý textík o láske v podobe Jima Morrisona vždy osvieži a poteší každého fanúšika. Temnejšia End of the Night je priam mystika sama. Sála z nej ťažký opar "leta lásky", unavenosť zo všetkých prehýrených nocí... Take It as It Comes je asi jediné poslabšie miesto celej platne. Má však v sebe dravosť Break on Through a výbornú klávesovú/basovú linku v refréne a v tichších pasážach. No a záver albumu patrí neuveriteľnej The End. Hľadám slová, ktorými by som opísal tento 11-minútový epos. Či už hudba, ktorá sa dokonale prelína s Jimovou - dovolím si povedať - priam apokalyptickou bás�ou. Plížiaci sa prízrak dospeje k absolútnemu vrcholu, kde sa Jim priam vyškrieka zo všetkých svojích túžob. Záver. Zážitok.

Ticho.

The Doors sĂş tu.

5
reagovat

moonySK @ 05.01.2013 09:08:56
A skoro som odpadol, keď som pár hodín po dopísaní recenzie zistil, že 4.1.1967 je aj dátum vydania :-)

Ivan26 @ 19.01.2013 21:47:33
Zvláštní, mně se "Take It as It Comes" na tom albu líbí nejvíce.

The Doors. Jim Morrison. Dve magické formulky. The Doors je kapela, ktorá ma posadila na zadok. Jim Morrison je človek, ktorý mi otvoril bránu do intenzívneho života. A tento album predstavuje tú bránu. Toto je hudba, ktorá znamená život, intenzívny a prežitý naplno. Tak ako ho žil Jim Morrison, prekliaty básnik a môj symbol života nadoraz.

Hudba na debute nemá chybičku krásy. Otvára ho Break on through. Toto je skladba, ktorá naštartuje, nabudí a prinúti i mŕtveho, aby sa presunul na druhú stranu. A naliehavý Morrisonov prejav je neprekonateľný. Soul kitchen pokračuje v nastolenej nálade, z ktorej nás vytrhne do zamyslenia nasledujúca Crystal ship. 20th century fox nás však opäť vráti do hýrivej nálady, ktorá vyvrcholí skladbou Alabama song. To je niečo, čo priam hypnoticky núti k vyrazeniu si do najbližšieho whisky baru. A prichádza Light my fire - nádherná skladba s hypnotickými klávesami, ktorú ani netreba predstavovať. A hýrenie nekončí - Back door man aj I looked at you sú toho dôkazom. Potom prichádza zvoľnenie v tajomnej skladbe End of the night. Ale pozor! Prichádza život nadoraz v podobe Take it as it comes. To je paľba podobná úvodnej. A na záver si zafilozofujeme v ďalšej klasike The end. A z bonusovej verzie spomeniem rannú verziu skladby Moonlight drive. Krása.

Takže toto je album, ktoré mne otvorilo bránu k intenzívnemu životu. Jim Morrison je neprekonateľný symbol toho, ako žiť život naplno. Nikto ho neprekonal a ani neprekoná. Ste bohémi? Tak toto album musíte poznať.
reagovat

PaloM @ 06.06.2011 10:48:31
To hej, nowhere_man, Jim to vedel rozbaliť. Hudbu hrali fantastickú. Tá sa mi nikdy nezunuje. Ale ako symbol plnohodnotného života Morrisona v žiadnom prípade nemám. Otázka znie, či náhodou aj jeho odchod do večných lovíšť vo veľmi mladom veku bol či nebol dôsledok plnohodnotného života.

nowhere_man @ 06.06.2011 10:56:19
PaloM: Plnohodnotný život som ani nemyslel, skôr život naplno, užiť si každú minútu naplno. Ono aj tak plnohodnotný život je pre každého asi iný. Ale Morrisona môžem nazvať kľudne aj ako symbol slobodného života bez obmedzení. Či je to život správny alebo plnohodnotný to je už každého názor. Ale je pravda, že mám 24 rokov, tak to vidím teraz takto :)

PaloM @ 06.06.2011 11:00:38
Hej, rozumiem Ti, podal si to veľmi inteligentne. Len som sa zľakol, žeby dnešná mládež mala mať Jimiho za vzor doslova a do písmena :-)

martin69 @ 07.06.2011 09:45:38
nowhere_man : pěkná recenze! S reakcí pod a vysvětlením souhlasím! Morrison je i pro mne symbol svobodného a intenzivního života. Ale né,ve všem se s ním musím shodovat :-).

nowhere_man @ 07.06.2011 10:01:16
martin69: Ďakujem a myslím, že som na tom takisto - vo všetkom sa s ním nezhodujem. A inak si myslím, že do doby, v akej žil, sa absolútne hodil, dnes by sa tu vôbec nehodil. Neviem si predstaviť, že by dnes žil podobný človek, skrátka prelom 60 a 70 rokov bola správna doba pre ľudí jeho typu. A vždy, keď si užívam život na nejakom záťahu, vždy si spomeniem na Morrisona - ej, s ním by sa ale parilo! :)

Rok 1966, Los Angeles, Californie. Hippies pokuřují trávu, hlásají volnou lásku, pořádají volně přístupné koncerty, nabourávají konzumní myšlení americké společnosti, rozšiřují si vnímání rozličnými učeními východu, meditací, jógou, poezií, LSD a podobnými látkami. Po klubech koncertuje kapela The Doors s charismatickým Jimem Morrisonem, ve kterém mnozí spatřují hlavního mluvčího. On si s tím příliš hlavu neláme. On tím vším žije a vším je - šamanem, básníkem, rebelem, ztělesněním boha Dionýsa, ještěřím králem, sexuálním symbolem, provokatérem, obdivovatelem Williama Blakea, Aldouse Huxleyho, Friedricha Nietzcheho i Aliestera Crowleyho. Všechny tyto autory má velice dobře zmáklé a citáty z jejich děl rozdává jako moudrosti všedního dne. Však také název kapely nepochází odjinud, než ze Svatby Nebe a Pekla od Williama Blakea. 'Brány vnímání'.
Debutové album vychází 4.1.1967. Ještě před Beatlesovským Seržantem, Pištcem od Pink Floyd a dalšími zásadními deskami onoho revolučního roku. Cenzura marně zasahuje a bojuje se slovíčkem 'high', nebo ještě 'higher'.
Break On Through (To the Other Side) odstartuje hbitý rytmus bubeníka Johna Densmorea, přidá se klávesová basa s neodbytným monotónním riffem, klávasy a kytara s vyhrávkami a Morrison přichází s první deklarací psychedelického věku - probouráním se na druhou stranu, ať už je tam cokoli. A bere nás nemilosrdně s sebou.
Následuje pásmo songů s barovou atmosférou - Soul Kitchen, The Crystal Ship, Twentieth Century Fox. Není to obyčejný rock'n'roll, věnujte totiž pozornost textům. Jakkoli jsou zkratkovité, stále zůstávají básněmi, Často jsou naprosto jasné, častěji ale zamlžené, přesto ale vždy působivé. A při Alabama song se ještě, nemohouce se té barové atmosféry nabažit, pozeptáme, jestli je možné v tuhle hodinu ještě najít místo, kde nám ještě nalijou.
Light My Fire netřeba představovat, s tím se snad musel setkat každý, kdo jen zavadil o 60. léta. Atmosféra té doby bude znát i za dalších 100 let, jestli to ještě někoho bude zajímat.
Bluesová Back Door Man je neodmyslitelná součást koncertního repertoáru until the end. Rock'n'rollová I looked at You a tajemnem nasáklá End of the Night jsou dalšími perlami, lehký cynismus v Take it as it Comes (pro mě dodnes číslo jedna) předznamenává závěrečný opus The End. Zde se brány otevřou naplno. Původně píse� o lásce, jenže Jim skladbě dodal další rozměr a nabídl rockové hudbě něco do té doby neslyšeného. Z pomalu se rozvíjejícího tématu s indickým nádechem skladba mohutní, kapela obstarává hypnotický doprovod, Jim se zavřenýma očima, opřený obouruč o mikrofonní stojan - zaříkává, recituje. Nebezpečí na kraji města, dálnice, starodávné jezero, divné scény ve zlatém dole, modrý autobus nás veze na západ...Před úsvitem se probouzí zabiják, vezme si obličej ze starodávné galerie a cestou navštíví svou setru a bratra. Hudba sílí, nepravidelné, nervózní ůdery bicích, kvílející kytara a klávesy se zvukem prapodivného mučícího nástroje. Vchází do pokoje. Otče? Ano, synu. Chci tě zabít(Jim to pronese s naprostým klidem a bez pauz). Matko, chci tě VOJEEEEEEEEEEET!!! Hudba zrychluje a zrychluje, tříští se, nářez přestává, utichá, vrací se k původnímu tématu. A to je konec. Nedovedu si představit, jaký účinek měl tenhle Oidipovský opus na koncertech. The Doors po sobě zanechávali spoušť a Jim si to užíval ze všech nejvíc. Debut jednoznačně za plný počet.
reagovat

Tvorbou The Doors jsem byl do nedávna zcela neposkvrněn (popravdě řečeno, znám zatím jen toto jejich dílo). Po jednom docela dosti nudném dni v práci, jsem si vnuknul myšlenku, že navštívím u nás v Plzni krámek s hudebními nosiči (to je pro mě vždy takový malý svátek). Po přečtení několika recenzí na Progboardu, jsem rovnou zamířil k CD této skupiny. Ceny příznivé (něco málo přes dvě stovky), za reedici (2007) v Super Jewell Boxu (hezká plastová krabička - no joooo, vývoj nezastavíš i co se týče plastových obalů na CD :o)). Co se bookletu týče, obsahuje jak texty, tak mnoho dobových fotografií skupiny (což mám moc rád). Na CD jsou také dvě (tři) bonusové skladby a to: "Moonlight Drive" - dvě verze a "Indian Summer". Po několika posleších jsem této hudbě naprosto propadl. Skladby jako "Break On Through" (už vím konečně od koho je), "Soul Kitchen", "Light My Fire" nebo skoro dvanáctiminutová depkárna "The End" - to jsou skvosty, které se dají poslouchat pořád dokola. Skvělá je také předělávka od německého dua Weill-Brecht (originál jsem nikdy neslyšel, jejich předělanou Žebráckou operu bohužel nikdy neviděl) "Alabama Song" - hezky hravá, kabaretně ulítlá skladba. Pokud ostatní jejich alba jsou alespo� z poloviny tak dobrá jako debut, mám se na co těšit.
reagovat

Apache @ 29.03.2009 21:49:09
Jsou. Takže máš. :-)

Apache @ 29.03.2009 21:51:38
Osobně mám na debutu nejradši Take It As It Comes.

PaloM @ 29.03.2009 22:14:03
Ak si čírou náhodou nevidel film "The Doors" (1991), dal sa kúpiť novinových stánkoch.
Najradšej mám s nimi live nahrávky, ktoré sa dajú na webe v hojnom množstve nájsť.

ClusĹĄa @ 30.03.2009 11:28:09
Postupně si jejich alba seženu a naposlouchám :o)) O filmu vím, jen v těch trafikách jsem ho jaksi propásnul :o(

Je spousta skvělých debutů, je spousta vlivných debutů, ale jen několik z nich udělalo takovou díru do dějin rockové muziky jako debut The Doors, který se jmenuje (jak už to u mnoha debutů bývá) stejně jako kapela. Takže, co že to je za těmi prvními dveřmi?

Já osobně, když jsem poprvé viděl tracklist této desky, jsem se domníval, že musí jít o bestofku, neboť většina těch hlavních pecek, co jsem znal, se tam vyskytovala. Nenechte se ale zmást a nenechte pochybnost otrávit vaše mozky, zde se opravdu jedná o řadovou studiovou desku.

A že začíná pěkně zostra. Break On Through (To the Other Side) je jednou z těch nejslavnějších skladeb z dílny Doors a typické rysy kapely jsou v ní nádherně patrné. Doors basu nevedou, a tak vás do skladby vrhnou pedály varhan Raye Manzareka podpořené nervozními bicími, které se doslova nemůžou dočkat, až do nich bude pořádně mláceno. Dále tu také máme výborný text, který dokazuje, že Morrison byl básník a když k tomu připočteme, že ho umí parádně zařvat, tak dostaneme hodně poslouchatelnou kombinaci. Kriegrova kytara zde sice hraje druhé housle a spíš přizvukuje, ale to je také dost častý znak tvorby Doors, protože Doors jsou hodně moc o klávesách.

Výborně to ilustruje zřejmě největší hit skupinu Light My Fire s již legendárním intrem a dlouhou instrumentální mezihrou, kde se oba sólové nástroje vyřádí dosytosti. K textu skladby se váže průšvih kapely v Ed Sullivan Show, kdy Morrison odmítl změnit text darling we could get much higher (drahá, můžem se sjet daleko víc) a i přes upozornění, ať tam zpívá něco jiného, si Jim tuto repliku zařval hezky natvrdo v přímém přenosu a slušně řečeno, cenzura nebyla ráda :).

Doors umí i pořádně psychedelicko-mystické skladby, které reprezentuje například The Crystal Ship s podmanivým zpěvem a výbornou kombinací kláves a čistého piana. V podobném duchu je ukuta i End of the Night.

Také It Easy Baby je v podobném duchu jako Break on Through a je to stejný skvělý nářez se zběsilými klávesovými vyhrávkami a úderným refrénem. Jedna z nejlepší skladeb od The Doors, která je imho trochu nedoceněná. Back Door Man není sice nějak zběsilá, ale po plíživém začátku se dostáváme k tradičně vyřvanému refrénu a bluesovému kytarovému sólu. Do kategorie údernějších skladeb, které spojuje výrazný uřvaný refrén patří bezesporu i Twentieth Century Fox a I Looked at You.

Co nám tu zbylo? Alabama Song (Whiskey Bar) je kabaretní záležitost popisující téměř smrtící nedostatek whiskey a litte girl. Změna rytmu a úchylné aranžmá vám dodá atmosféru z počátku století až k vám do repráků.

Taaak... a to nejšílenější nakonec. Fanoušci Apocalypsy (myslím film, ale fandové posledního soudu si doufám také přijdou na své) již tuší, že půjde o The End. Tahle přes deset minut dlouhá kompozice je podle mě jedna z nejúžasnějších skladeb všech dob. Má totiž neuvěřitelnou atmosféru , která dokáže pohltit celou vaši duši. Nikam se nespěchá, ale všichni cítíme, že konec musí nastat. To vše podkreslené lehce orientálními motivy a výjimečným textem, který nemá obdoby a nalézt v něm můžete ledacos. Prostě podobenství jako hrom, obsahující i slavnou Oidipovskou pasáž s větou mother, I want to fuck. Na nahrávce ovšem muselo být ono „fuck“ nahrazeno šíleným zavřeštěním, neboť tohle už bylo vskutku dost a kvůli této skladbě dokonce Doors přišli o své první stále angažmá. The End je skladba ze které běhá mráz po zádech. No schválně.. zkuste si ji někdy v noci pustit a zhasnout...

V konečném zhodnocení uspěje deska The Doors na výtečnou a považuji ji za jednu z nejlepších a nejoriginálnějších rockových desek všech dob. Skvělé texty, skvělé skladby, skvělé instrumentální výkon (především Manzarek válí) … tohle se vážně musí slyšet. Tak na co čekáte??? Běžte si ji sehnat...

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska The Doors umístila na 42. místě.
reagovat

Ako sa The Doors spojil s mojim Ĺľivotom

Prvá vec čo sa mi dostala do ucha a vedel som o čom je text bola skladba People Are Strange. Ako sa spája s mojim životom? Dosmrti nezabudnem na zlé spomienky z detstva základnej školy, kde skoro nikto nechápal (česť výnimkam) ničomu z toho, čomu som zase chápal ja. Stal sa zo m�a totálny outsider a tento song spolu s BackDoorMan a Love Me Two Times (pre svoju výbušnosť) sa niesli so mnou celý čas, čo som bol na základnej. Celý princíp bol v tom, že keď mi bolo fakt nanič, pustil som si The Doors. Súvisí s tým aj Strange Days ale tú som nikdy nemal až tak rád ako dve spomínané. Počas nocí nespavosti som sa pozeral často na mesiac. V mesiaci vidím niečo nadľudsky magické. Pozerá sa na neho milióny ľudí, v nádeji že sa niečo stane - Moonlight Drive sa stala songom číslo 1. Počas letných búrok som si vždy púšťal Riders On The Storm. Normálne som sa na búrky tešil len preto. Na jar som si vždy púšťal aj púšťam Love Street, Tell All The People, Runnin Blue, a Wishful Sinful. Samotnú kapitolu by mohli vytvoriť skladby pre jednu krčmu prezývanú "Včeľka" /inak mi pripomínala aj Morrison Hotel. Text Alabama Songu a Soul Kitchen sa k tomu absolútne hodí. Stovky ľudí našli Whyskey Bar práve vo Včeľke. Song na štýl Alabama Song bol tiež We Could Be So Good Together. Melancholické noci so sluchátkami vypĺ�ali skladby Youre Lost Little Girl, I Cant See Your Face In My Mind, Yes The River Knows. V zime mi stále chodila v hlave Wintertime Love, preto som zostrihal aj môj klip z umeleckých záberov zimnej stanice a na jese� som si púšťal Summer Almost Gone. Hmlisté skoro-zimné rána mi pripomína Whiskey Mystics And Men, Waiting For The Sun, Who Scared You, Shamans Blues, In The Eye In The Sun (paradox?), Ship w. Sails, . Neviem moc prečo. Snáď len preto, že som to v tom čase počúval keď som chodil ráno vlakom doktorke. Počas týchto ranných hmiel ma napadol doslova celý film ku skladbe Maggie McGill , ktorý som nakoniec nezrealizoval. Nemal som totiž žiadnu herečku, ktorá by ju zahrala. Intro som ake dal na Youtube - stal sa z toho ale len zostrih záberov čo som natočil. Najviac sa mi páči ale jazzová verzia na albume zo skúšky Doorsákov. Keď mám feeling blue, tak si pustím Roadhouse Blues, LOVE HER MADLY (*****), Carol, Alabama/BackDoorman/Five To One Medley (live), You Make Me Real, Been Down So Long. Keď príde leto odpáli to Moonlight Drive, Mosquito, Queen Of The Highway, The Piano Bird, The Spy alebo L.A. Woman. Ďalej spomínam na jednu scenériu pri mori na dovolenku ku ktorej mi sakramentsky sedí skladba Cars Hiss By My Window - hotel na malom kopčeku nad morom a pod nimi diaľnica, šumiace more a nad nim mesiac. Paráda. Presne ako hovorí Ray Manzarek na koncerte v Hollywoode s novými Doors. Strašidelné songy L´ America, Spanish Caravan by som použil v nejakom vynikajúcom horore.
Počas posledných základnej školy som si dosť často púšťal Rock Is Dead , pretože som zhrozený z hudby ktorú počúvali moji spolužiaci (hip-hop a podobne). Paradoxom je, že raper prerobil jazzovitú klasiku Riders On The Storm. Manzarek je klávesový génius. Nesvedči o tom len sólo v Riders On The Storm ale aj v skladbe Ship Of Fools a vo väčšine skladieb The Doors. Keď je človek na dne tak si vždy pustí Been Down So Long alebo Changeling. Zabudol som ešte na rôzne špeciality ako Doors zo skúšky a ich typické bluesovky Close To You, You Need Meat a t ď ktoré som si vždy rád pospevoval. Keď to ale najviac človek nečaká, zjaví sa tu koniec. The End.... náš beautiful friend...
reagovat

Jedna z nejmagičtějších, nejmystičtějších, nejšílenějších a nejgeniálnějších postava rockové hudby. Skutečný umělec, básník, ještěrčí král.Mám pocit, že kdyby zpíval cokoliv, třeba i songy Pavla Lišky vytvořil by z nich mistrovské dílo. Jeho mimořádný hlasový projev a osobnost dominují hudbě Doors. Jejich první zápis do historie pro mě představuje nejlepší debutové album, které jsem kdy slyšel. Je neuvěřitelné a pro mě stále nepochopitelné jak hudba Doors postavená převážně jen na třech nástrojích funguje, vytváří stále nové nálady, melodie, zákoutí a přitom se to pořád úžasně poslouchá. Tohle je pro mě progrese, nic podobného jsem nikdy neslyšel a už nejspíš ani nikdy neuslyším. Nemá smysl rozebírat epické legendy Light My Fire nebo The End, stejně tak profláklou Break On Through. Všechny patří k tomu nejlepšímu co bylo v minulém století nahráno. Ikdyž přeskočím tyto tři písně pořád ještě zbývá množství prvotřídní muziky. Křišťálově čisté tóny End Of The Night patří k mým nejoblíbenějším, The Crystal Ship však není o nic horší. Mistrovské dílo, zásadní album.
reagovat

Debut týchto chlapíkov ktorý ovplyvnilo môj život na niekoľko rokov je fakt hustý svojou atmosférou. Prvá vec čo si človek uvedomí pri tomto albume, je to, že to je niečo magické čo tu ešte predtým nebolo. Nahrávacie štúdio sa rázom zmenilo na začmudený bar ktorý rozpráva príbehy návšetvníkov tohto baru (žeby Soul Kitchen? alebo End Of The Night. Ako som už čítal, Break On Through je ako posolstvo z pekla. Mystika, psychedélia a poetizmus nechýba v žiadnom songu. Dosť songov tohot albumu vzniklo na základe tzv. psychedelických nálada Doorákov. Album je jazzová až fusion explózia ktorou Doors odštartovali svoje pôsobenie.
Po vízii z pekla Break On Through sa presnunieme do nášho baru kde už ručičky na hodinách ukazujú že je záverečná (Well, the clock says it's time to close now... Let me sleep all night in your soul kitchen
). Po tom ako skonči song Soul Kitchen ocitneme sa na Crystal Ship. 20th Century Fox to rozpáli a znovu sa ocitneme vo Whyskey Bare alebo Alabama Song. Oh mesiac Alabamy... Po tejto jedinečnej (asi najlepšie cover verzii Doorsu od pána Brechta z jeho opery) nastane vlastná kompostion - number 1 - Light My Fire s dlhým psychedelickým sólom. V bare stojí pri dverách jeden chlapík. Volajú ho Back Door Man. Že by som to bol ja? I Looked At you je pesničkového charakteru a mystická End Of the Night to samozrejme hned zmení. Protopunková Take t As It comes je vynikajúcou vypalovačkou (zahrali si ju aj Ramones s Robbym Kriegerom). Celý album ukončí triumfálne dielo The End so svojim poetickým textom, ktorý bohužel vo Whyskey A Go Go velmi nepochopili... This Is The End ... my only friend the end...

Lucas Perny alias John Densmore
reagovat