Yes - Magnification

Tak a svoju púť kapelou Yes uzatváram posledným štúdiovým počinom (zatiaľ) Magnification. Ten je navyše podporený orchestrom, tentoraz vo väčšej miere než na Time and a word. Až tak mi veľa nehovoria kríženia rockovej kapely s orchestrom, ale častokrát sa to veľmi vydarí (Salisbury od Uriah Heep). Toto je tak niekde uprostred - nie je to prepadák, ale zas extra dielo tiež nie. Pohodové album, ktoré však nie je až tak stráviteľné na prvý posluch, predsa len sú to Yes. M�a najviac zaujali tieto skladby: Don't go, veľmi pekná skladba, ktorá vo mne vyvoláva dobrú náladu; krásna akustická krehkosť Soft as a dove; no a napokon najväčší skvost tohoto albumu, nádherná, clivá, nostalgická Time is time. To sú pre m�a vrcholy albumu, avšak zaujímavé sú aj obe desaťminútovky (Dreamtime; In the presence of). Yes ma nesklamali ani týmto albumom, ani orchestrom. Pekný album, ktorý sa príjemne počúva.

Na záver mi nedá spomenúť, že ako fanúšik som si pozhá�al aj iné skladby Yes, ktoré sa neobjavili na albumoch (a to ani v podobe bonusov), a to sú tieto:

For everyone (1970) - z BBC sessions, ale moc ma nezaujala

Richard (1978); Tango; Never done before; Crossfire (1979)- štvorica skladieb z výberu In a Word: Yes (1969–), celkom zaujímavé a kvalitné. Prvá zo sessions Tormatu, zvyšné z Paris sessions

Run with fox (1981) - vianočný singel od Squiera a Whitea, ktorý bol na výbere Yesyears

It can happen (1982) - ranná verzia skladby z albumu 90125 bez Andersona, veľmi chytľavá, snáď ešte lepšia ako albumová verzia; tiež z výberu Yesyears

Love conquers all (1991) - zo sessions z Union, veľmi pekná skladba až sa čudujem, prečo vypadla z konečnej verzie Union, keď tam je oveľa viac horších skladieb; výber Yesyears

Last train - skladba niekedy z obdobia medzi Ladder a Magnification, taká jednoduchá jamovačka z výberu In a Word: Yes (1969–)

Roundabout (acoustic); Show me; South side of the sky (acoustic); Australia (Howe solo acoustic); New world symphony (Squire solo, based on Dvorak's Symphony No. 9 in E min)
Tieto sklady boli vydané v roku 2003 ako nové veci na bonusovom CD amerického vydania albumu The Ultimate Yes: 35th Anniversary Collection. A treba povedať, že sú naozaj vynikajúce, hlavne Show me, to je krehký skvost, podobne ako akustická verzia South side of the sky.

Tak to je odo m�a všetko k mojej obľúbenej kapele Yes.
reagovat

Uznávám, že je to trapné, ale nemůžu začít jinak, než tím, že Yes patří mezi velice malou společnost kapel, které mám rád opravdu tzv. sakumprásk, se vším, co kdy udělali a o kterých jsem přesvědčen, že jejich tvorba je naprosto a nevídaně vyrovnaná, i jejich slabší díla (nechci si udělat nepřátele, proto nebudu jmenovat Tales From Topographic Oceans), jsou vlastně nadprůměrná v kontextu s ostatním hudebním rockovým světem. Podle mého :-)

Titulní skladba mi hodně připomíná úplně první album, použitím smyčců, kytarou, zvukem, celkovou atmosférou.
Spirit Of Survival a Don´t Go mi zas připomíná album Union, hlavně Don´t Go se moc příjemně poslouchá, pěkné vokály, baskytara, zajímavá melodie.
V Give Love Each Day je kytara, jako vystřižená z Fragile.
Can You Imagine je velice příjemná skladbička, nádherně zazpívaná mistrem Chrisem Squirem, ty Yesovské vokály, to je prostě úžasný :-)
We Agrese mi přijde trošku moc přislazené smyčci.
Po kratičké, příjemné Soft As A Dove, následují dvě nejdelší, desetiminutové kompozice, Dreamtime a In The Presence Of.
S Dreamtime mám trochu problém, nesedí mi tam použití smyčců a dechů, zdá se mi zbytečně rozvleklá a tudíž i lehce nudná, jakoby složitá, až moc vážněhudební, mám pocit, že Yes jsou na tomto albu mnohem silnější v kratších věcech. Je fakt, že experimenty rockových kapel se symfonickými orchestry jsem nikdy neměl rád a radši jsem se jim vyhýbal, proto jsem záměrně nešel na koncert Yes v této sestavě, abych nebyl zklamaný.
To In The Presence Of je mnohem povedenější, řekl bych klasická, typická skladba Yes, s krásnými vokály se stop – timy kolem šesté minuty, příjemnou atmosférou a i když s celkově jednodušší stavbou, přece jen mi trochu připomíná třeba Close To The Edge nebo Awaken.
Na úplný závěr pak zazní nejkratší, dvouminutová Time Is Time, docela milé rozloučení s celým albem.
Můj subjektivní pocit je, že albu prospěla absence Ricka Wakemana, nevím, jak to vysvětlit, myslím, že bez něj je kapela ve větší pohodě.

Vzpomínám si, když u mě byla před dvěma lety na návštěvě Jana Hrušková (kdysi zpívala s Hradeckou kapelou Genese, pak s Petrem Novákem), ona miluje Yes, stejně jako já, poslouchali jsme Close To The Edge, manželka nás nechápavě pozorovala, jak si to užíváme a zpíváme s nimi, pak jsem jí pustil Magnification, které neznala. Moc se jí to líbilo, její hodnocení znělo takto : „To jsou prostě Yes !“
A já bych svoje hodnocení zakončil v podobném duchu. Jestli se nepletu, je Magnification sedmnácté studiové album Yes (cca jednou tolik vydali různých výběrů, živých nahrávek, DVD apod.). Jejich vrcholem, nikdy nepřekonaným, je pro mě Close To The Edge, ovšem mají i několik dalších , „menších“ vrcholů, Going For The One nebo 90125. Magnification je výborné album, bohužel už pět let zatím poslední. A já si říkám, že kdyby na této úrovni pokračovali, mě by to bohatě stačilo, byl bych spokojen. Je to poctivá, nádherná muzika, dnes už Yes existují bezmála čtyřicet let a natočit takovéhle album jako sedmnácté v řadě, klobouk dolů, marně přemýšlím, kdo z těch rockových dinosaurů si dokázal udržet laťku takhle vysoko i 33 let po vydání debutu. Díky, pánové Yes :-)

reagovat

Je tu zatím poslední studiové album YES. Tentokrát však trošku jinak, se symfonickým orchestrem. Už to tu jednou bylo-Time And a Word, ale ne s takovým využitím. Při prvním poslechu jsem si říkal, to je ale strašná nuda, ale po pár dalších jsem mu začal trochu rozumět. YES hlavně nikdy pořádně s orchestrem nehráli. Je to trošku jinak, musí mu dát větší prostor, a to je možná ten zádrhel. YES nemohou plně využít své energie a síly. Musí ztlumit. ,,Alane, nemlať tak do těch bicích, vždyť ten orchestr není vůbec slyšet.“ řekne Howe. No a Alan na to samozřejmě kývne. Bohužel tady tedy nemůžeme najít žádný opravdový nářez. Vše se točí v jednom kruhu. Finally či New State of Mind opravdu nečekejte. Mám někdy i při poslechu tohoto alba pocit, že je to muzika do auta, nějak to odsejpá, nic moc se tam nedějě. Další zápor alba je ten, že už nám YES nic nového nepřinesli. Už to prostě jede v nějakých ,,yesovských“ kolejích a tím pádem už víme co bude dál. Otázkou je, jestli jde ještě něco na tomto světě nového vymyslet? Bohužel, kladů moc není. Zápor je i ten, že to tak nějak hraničí s filmovou hudbou. Přece takhle nezní zvuk orchestru, ale syntezátory v amerických filmech. YES jsou celé album v popředí, a orchestr dělá jen takové křoví za kapelou. Ale teď už k samotným skladbám:
Magnification: milá, útulná skladbička, která se stále snaží nějak rozjet, ale nejde to. Orchestr dělá jen taková glissanda a vlastně si tu jinak ani nevrzne. Píse� Magnification bych dal raději někam do prostředka alba. Jako začátek se to nehodí. Muzikanti v kapele nehrají špatně, ale jsou stísněni, nemohou to rozjet. Škoda..možná příště. Spirit Of Survival: plynule navazuje na úvodní píse�. Naznačuje pochmurnou atmosféru. Anderson zpívá ale nádherně, u Howea to docela dost vázne a White se Squirem hrají stále stejný motiv. Orchestr se zapojuje daleko lepší než v první písni. A jdeme na Don´t Go, která opět navazuje na předchozí píse�. Není vůbec špatná, ale průměrná yesovská písnička. Skvělý nápad s vokodérem. Konečně přijatelná délka skladby. Give Love Each Day začíná pro mě příšernou předehrou orchestru. Kdo tohle mohl napsat, skoro to hraničí s kýčem. Co ale začne hrát kapela, tak je to zase průměr tohoto alba. Mám pocit ale, že jsem to už nikde slyšel, no jo, to je něco z Ladder, určitě! Can You Imagine zpívá doufám Squire. Hlasy v kapele, není moje silná stránka. Ale je to taková zvláštní píse�, taková podivínská…jednoduchá. We Agree začíná irskou předehrou na kytaru a Howe má značné problémy. Jenom nastoupí Squire a je to úplně jiné kafe. Mám ji moc rád, ačkoliv jsou tam akordy, které mě ničím nepřekvapí. Je to taková hezká muzika. Soft As A Dove fakt nemusim.Dva akordy, zvládnou Olympic taky, a ještě mi vadí ten rytmus. Nejslabší na albu. Dreamtime je hezky udělaná a vymyšlená, ale čas od času mě docela nudí, a zase kýčovitý konec orchestru. Howe tady kupodivu hraje velmi dobře. Orchestr nám už dlouho nic neukázal, zkrátka křoví.. In The Presence Of je velmi vydařená. Hlavně konec stojí opravdu za to, pořád to narůstá, ale vrcholu to nikdy nedosáhne. Celkově mi na albu vede. Je vidět, že alespo� na této písní se trošku vyřádili. No a Time Is Time patří mezi typické yesovské konce a tyto písně většinou potěší. Nikdy se jim nedá nic vytknout.
Tak a máme za sebou nepříliš vydařené album, které je určitě pro fanoušky přijatelné, ale pánové už jsou staří. Už to tak dobře nejde, ale s tím se musí počítat. Dám tedy dvě hvězdičky, album totiž kazí i strohý obal. Příště to ale určitě bude lepší!!!!!
reagovat