Yes - The Yes Album

Byť to vůči Peteru Banksovi nebude znít zrovna fér, personální rošáda na postu kytaristy se v případě Yes ukázala jako správná volba. Steve Howe, mimořádně nadaný kytarista a vášnivý sběratel strunných nástrojů do skupiny přinesl novou a svěží energii. Album, které v roce 1971 Yes natočili znamenalo zásadní obrat v jejich kariéře a celý hudební svět začal jejich jmého sklo�ovat ve všech pádech.
The Yes Album je vystavěno na mnoha dnes již zvučných a legendárních hitech jako Yours Is No Disgrace, Starship Trooper či I've Seen All Good People. K výše jmenovaným asi není co dodat. Jsou to notoricky známé pecky a je prakticky nemožné, aby Yes alespo� jednu z nich neuvedli do svého setlistu v rámci živého vystoupení. Zvláštní prostor na albu dostává nováček Steve Howe, který se posluchačům představí v křehké a dnes již také legendární akustické The Clap.
Na závěr si Yes zaexperimentují se stereofonním zvukem ve velkolepé Perpetual Change, kde názorně ukazují, že i dva rozdílné hudební motivy v navzájem odlišném rytmu mohou spolu dobře fungovat.
The Yes Album je vstupní branou do umělecky neuvěřitelně bohatého a fascinujícího období skupiny Yes.
Neměl bych sebemenší problém hodnotit maximálním počtem hvězdiček, jenže další na řadě jsou Fragile a Close To The Edge.
reagovat

Prvý album Yes so Steve Howeom a je to z gitarových partov cítiť. Celý album opäť zaznamenal kvalitatívny postup vyššie oproti predchodcom. V podstate sa mu nedá ani nič vyčítať. Úvodná Yours is no disgrace šlape ako hodinky a Steve Howe sa tu predvedie v tom najlepšom svetle. A takisto v živej Clap, ktorá sa stala v podstate klasikou. Klasikou je aj Starship trooper, atmosferická skladba so všetkým ako má byť, hlavne koniec je magický. I´ve seen all good people ma zaujala hlavne vokálmi, ale veľmi mi tu ladí aj tá zmena tempa, ktorá je charakteristická pre túto kapelu. A venture je v podstate taká oddychovka a na záver prichádza Perpetual change, skvelá skladba opäť plná zmien. Na CD sa nachádza aj singlová verzia Clap, ktorá je na rozdiel od albumovej v štúdiovej podobe. Je to zaujímavé, ale živá verzia je predsa len lepšia. A myslím, že aj Tony Kaye na svojom (takmer) poslednom albume s Yes zanechal peknú stopu.
reagovat

martin69 @ 30.05.2010 13:07:18
Jedna z mých nejoblíbenějších desek od Yes .

Během téměř 40 let na hudební scéně se u Yes vystřídalo množství hudebníků, proběhla spousta personálních změn. Na The Yes Album se ale podle mě projevila změna nejdůležitější, která kapelu obrovsky nakopla a odstartovala tak zlaté období. Steve Howe byl tím, kdo do Yes přinesl spoustu nového a podnětného. Wakeman byl třešničkou na dortu, která z vyjímečné kapely udělala nesmrtelnou, ale ono tajemné nezapomenutelno se začalo rodit už zde...

Hned v první skladbě Yours Is No Disgrace to ansánbl rozbalí naplno a ukazuje, jaký úžasný potenciál se v něm skrývá. Squireova basa žene neúnavně zbytek kapely vpřed, ke klidným pasážím na obzoru. Odtud se pak skladba opět jako divoká řeka spouští dolů do dravých sólových pasáží, aby nakonec ve svižném, ale zárove� i pohodovém tempu dorazila ke svému konci.
Přišel čas předvést novou akvizici souboru. Při The Clap si vždycky vzpomenu na Tommyho Emanuela (kde asi bral inspiraci?). Prostě příjemná veselice, rozptýlení před vrcholným kusem.
A teď pozor...trubte fanfáry, Starship Trooper je podle mě absolutně nejlepší skladba, co Yes kdy napsali! Je to syntéza strašně moc silných melodií, vždycky mám pocit, jako by kapela chtěla touhle písní něco sdělit...něco vyššího, co slova ani pocity nedokáží vyjádřit. To sólo na konci mě vždycky zatlačí do křesla a donutí přemýšlet o tom, kdo vlastně jsme a co tu děláme...
Začátek I've Seen All Good People zní jako nějaké domorodé zpěvy...proč je na světě tolik násilí? Z africké pralesní vesnice jsme najednou v baru na americkém jihu, kde je zábava taky v plném proudu - tak proč válčit?
Z Perpetual Change dýchá hrdost, radost nad tím co se podařilo, žádné falešné ideje, ale pocit nezkaleného štěstí a spokojenosti.

Z celé nahrávky úplně slyším: "Tohle všechno bychom vám ještě chtěli říct, ale deska má jen 45 minut...ale to nejdůležitější už víte".
reagovat

PaloM @ 01.12.2009 06:45:28
Pekne si to napísal, cítim nadšenie a to vystihuje The Yes Album. Bol to prelom, krásne zavŕšený na koncerte Yessongs.

Třetí album Yes z roku 1971 přineslo podstatnou změnu sestavy - kytarista Peter Banks byl nahrazen Stevem Howem. Tento samouk kromě základních šesti strun všech možných kytar ovládá spoustu dalších elektrických i akustických strunných nástrojů, jeho dalším typickým nástrojem je lap steel, do té doby používaný snad jen v country. O různých mandolínách, loutnách nebo elektrickém sitaru netřeba se rozepisovat, protože už jen samotný žánrový rozsah, který tento kytarista obsáhne, je obdivuhodný. Do zvuku Yes naprosto přirozeně zapojil vlivy country (snadno zaznamenatelné ve vyhrávkách v Yours is no disgrace nebo v I've seen all good people) a ragtimu (v instrumentálce Clap ohromí technikou i nápaditostí - tím, co mu spousta dnešních kytaristů může jen závidět). Celkově obohatí zvuk a umožní kapele rozvinout její potenciál. Navíc perfektně zpívá a jeho hlas můžeme slyšet v trojhlasech úplně vespod. Společně s Andersonem se na několika deskách stane důležitým článkem, nejen ve skládání hudby, ale i v psaní textů.
A také něco k desce: Považuji ji za první opravdovou desku Yes. Tady se teprve našli. Přestali s pokusy s orchestrem, skladby prodloužili na nějakých šest až deset minut, jen dvě jsou tříminutové - již zníměná Clap a The venture.
A pět z celkových šesti hrají na koncertech dodnes a to také něco znamená. Žánrově kapela není prakticky nijak omezená, například ve Straship trooper, která se ze začátku jakoby snáší odněkud z hlubin vesmíru, můžeme zaslechnout i country kytaru, aby se pak skladba zase vrátila. Skladby nikam nepospíchají, volnější tempa se pro Yes stávají typickými. Snad jen úvod a závěr obstarají dynamické skladby, plné změn. Yes začátku 70. let jsou snad nejoptimističtější kapelou na planetě, o čem svědčí má nejoblíbenější skladba I've seen all good people. Začíná trojhlasem a capella, postupně se přidávají nástroje, skladba mohutní až k odvazovému boogie. V textu nás Anderson motivuje (verše jako "Don't surround yourself with yourself" jsou fakt vydařené), je psaný jeho zvláštním, těžko pochopitelným stylem, zde se zdá být někde na půli cesty mezi buddhismem a šachovou partií (Chris Squire v nějakém rozhovoru tvrdil, že většině textů také nerozumí, proč taky, když zpívá jen druhé hlasy :-)). Dokonce je tu odkaz na Lennonovu Give peace a chance. Nováček Howe dostává dost prostoru, ve kterém dokazuje, že do kapely zapadl okamžitě. Kdo se ale stále více ztrácí v pozadí je Tony Kaye, je sice poprvé uveden jako spoluautor (Yours is no disgrace), ale také naposled - na další desce jej nahradí klávesový mág Rick Wakeman.
Desky Yes začínají mít specifickou pozitivní atmosféru, která, ač se těžko popisuje, je hudbou velmi snadno přenosná. Jinak než za pět to být nemůže.
reagovat

V rámci predvianočnej nálady mám dnes dobré rozpoloženie, a tak si doprajem trošku potešenia z mojich obľúbených dosiek. Kritiku menej obľúbených si nechám po novom roku.

�no, aj menej chápaví už asi prišli na to, že The Yes Album spadá do prvej kategórie.

Ak by som mal odporučiť nováčikovi nejakú dosku na spoznanie skupiny Yes, bola by to táto. Nesie všetky znaky typickej Yes produkcie, ale na rozdiel od neskorších titulov je aj poslucháčsky prístupná. I've seen all good people si určite dokáže vypočuť aj fanúšik ľubovoľného slovenského rádia (hm, vlastne iba si to myslím, nemám potuchy, čo ide v rádiách).

The Clap je perfektná vec, hoci sotva samozrejmý Yes počin.

Zvyšok nemá cenu vyzdvihovať, pretože stojí tak vysoko, že niet kam.

Neskoršie albumy síce komplexnosť a muzikanstvo posunuli niekam k métam absolútna, avšak poslucháčsky na trojku podľa m�a nemajú.
reagovat

Nádhera! Při poslechu The Clap jsem jen žasnul co nový a užasný kytarista Steve Howe dokáže. Yes jsem objevil teprve nedávno a alba si pořizuju postupně abych si každé náležitě vychutnal, ale Yes album je- i podle předešlých recenzí skutečná klasika a já se tomu nedivím. Především Starship Trooper/ Disillusion- po celkem tvrdém začátku písničky tato svěží a optimistická část kdy se do podobného kytarového motivu jako je v The Clap přidá Andersonův zpěv...Takové okamžiky mě na hudbě Yes skutečně baví- prvoposluchač nikdy neví co přijde teď.jen možná škoda že album nemá pobobně ilustrovaný od Rogera Deana obal jak alba následující.
Pořád ale nemůžu uvěřit tomu že dva, tři roky skupina stihne vydat tak klasická a nádherná alba- nějaká skupina celou karieru čeká na jedno jediné "klasické" a nic a Yes : The Yes album, Fragile a hlavně Close to the Edge...
reagovat

Tak tedy, co přinesl necelý rok ve vývoji skupiny Yes, uplynuvší od vydání předchozí desky? Neočekávaně mnoho, nedovedu si představit údiv posluchače znalého prvních dvou alb, který běží na jaře 1971 do obchodu koupit pokračovatele Time And A Word. Asi měl tento člověk během prvních poslechů hodně smíšené pocity, možná je tím také způsobeno dost rozporuplné hodnocení na různých serverech, kde se The Yes Album pohybuje od nejzatracovanějších po nejchválenější. Ta tam je symfonická pompa, závěje smyčců a hradby Hammondů. Yes dokonale vyzráli, definovali sami sebe, svoji tvorbu zvládají suveréně a s jistotou, jsou na začátku svých nejlepších let. Způsob jejich hudebního vyjádření je nyní obdivuhodně osobitý, naprosto originální, umělecká úrove� a nápaditost je pro ostatní (až na výjimky) zcela nedosažitelná. Yes se stávají hudební institucí a etalonem.

Jenže to nemusí každý hned rozpoznat a ocenit, obzvláště v kontextu s tím, co se v té době běžně produkovalo a co Yes také na svém předchozím počinu výrazně zohlednili. Nám se to hodnotí, když už víme, co se dělo v dalších desetiletích. Zde je několik málo zásadních znaků třetí studiové desky skupiny Yes: Za prvé - na tomto albu jsou poprvé ke slyšení všechny zvukové atributy, které u Yes už považujeme za samozřejmost. Za druhé - máme před sebou vyrovnané dílo bez slabých míst. Za třetí - do sestavy přibyl další virtuóz, velmistr svého nástroje, Steve Howe. Za čtvrté - jsou zde obsaženy výhradně autorské kompozice. Zkrátka - dobře sehraní muzikanti zde předvádějí mistrovský tvůrčí i interpretační výkon, svůj majestátní opus, svůj důstojný kánon.

Jeden z těch typický atributů je přítomnost rozsáhlých kompozic v čase kolem deseti minut. Dlouhé skladby se ve tvorbě Yes staly na další roky typickým tvůrčím prvkem a víme, že na některých albech přerostly v takřka bezbřehé hudební plochy. Zde se především můžeme pokochat úvodní Yours Is No Disgrace, která otvírá LP velmi ostrým a razantním rytmickým motivem. Zvláštní na skladbách tohoto typu v podání Yes je, že v okamžiku kdy končí, mám pocit, že měly tak 3 minuty a jen psaný časový údaj mě přesvědčí o realitě. Poslouchají se doslova na jeden nádech a rychle utečou, což je ostatně vlastnost i celého alba. Střídání rytmů, erupcí baskytarových brejků, změn melodií, stříbřitě hladivého vokálu a zádumčivých kláves není však to, co by mě na této desce fascinovalo nejvíce. Jak mám právě takto postavené skladby v oblibě, tak tady je naprostým vrcholem live skladba The Clap. Je to filigránsky vytepaný instrumentální šperk nového kytaristy a je to opravdová ukázka jak tvoří ti, kteří jsou obdařeni skutečným talentem. Kdykoli hraje The Clap, cítím v jediné sekundě setkání renesance, minstrelské hudby, folklóru, rocku, improvizačního umu, tvůrčí jasnozřivosti, citu, otevřenosti, semknutosti... Kdyby Howe zahrál jen The Clap a odešel, nebyl by o nic méně nezapomenutelný, než-li je dnes po více než třiceti létech (přetržitého) působení v Yes. Vždyť třeba co předvádí hned v další skladbě ve třetí minutě, kde se jeho jiskrné brnkání proplétá s Andersonovým hlasem, nás odnáší do krajů hudebního ráje a splněných snů. Pan Howe se podepsal na kvalitě hudby Yes více než významně a je nepostradatelným poznávacím znamením.

Další smysluplný popis hudby na tomto titulu považuji za téměř nemožný a vzhlem k možnostem vlastního poslechu za zbytečný. Pokusím se jen vypíchnout ve mně nejvíce zahákované momentky. Kromě výše zmíněných ještě hlavně: Ohromující závěr třetí skladby, část Würm, to je mohutný oceán všeobjímajícího houpavého rytmu, to je setkání s nekonečnem. Nebo výrazné klávesy a vokál v I've Seen All Good People, Andersonův vemlouvavě konejšivý hlas v první půli této skladby, která se láme do rytmicky úderného showtime, kde se kapela ve vzájemných narážkách a odpovědích stává prorokem, vypravěčem pohádek i kouzelníkem současně. Nebo A Venture, vynikající ukázka Andersonovy autorské dílny, tak jak jej mám rád - prostá, neokázalá melodie, podmanivě podaná, a hlavně v závěru přecházející v instrumentální improvizaci dalších hudebníků - úchvatné a skvělé! Vůbec Andersonovy skladby bývají často takové jakoby srozumitelnější, přičemž nejsou ochuzeny o hloubku sdělení, s níž se setkáváme většinou jen u daleko rozsáhlejších a komplikovanějších kompozic. No, a samozřejmě nezapomenu na závěrečnou nádheru: Perpetual Change. Ostrým úvodním rytmem se rovná první skladbě, je však více uvolněná a promněnlivá. V jeden okamžik se všechny nástroje ukázněně setkávají v dokonalém zákrytu zařezávajícího rytmu aby se vzápětí každý samostatně halasně rozběhl za vlastním motivem z opačného koutu hudební krajiny, naráz vše utichá a Anderson nám cosi naléhavého sděluje, slovům netřeba rozumnět, přižemž sólový instrument podtrhuje význam tónu v jeho hlasu, aby do toho vpadnul sborově opakovaný refrén s odpovědí celé nástrojové sekce v rychlých výměnách a změnách všeho, co snad jen změnit lze, ano - Perpetual Change.

Co z toho vyplývá? Maximální počet bodů a další PLAY pro toto fenomenální dílo.

HodnocenĂ­: 5/5
reagovat

Pominu-li, že hitovost 90125 mě bere z celé mnou vlastněné diskografie YES(9 alb) nejvíce, mám tohle nejraději.
Ve srovnání se svými tvrdšími vrstevníky má album celkem srandovní zvuk - kytara zní spíše jazzově, klávesová práce se natolik liší od Lordových výpadů nebo Hensleyho onanií svou nekonečnou účelností. Celé album je charakteristické střídáním rychlejších a klidnějších pasáží v oněch dlouhých skladbách; těm rychlejším převážně dominuje Anderson se svým štkaním. Skvěle působí krátká kytarová instrumentálka The Clap, ačkoli pozdější pokus na podobné téma vyšel lépe. Příjemné album z artrockové historie, nepřekomplikované, ale stále YESovsky nepropustné.
reagovat

Tanmut @ 06.10.2006 00:00:00
Uf. Právě jsem viděl video s Your Is No Disgrace; nejdřív jsem si myslel, že jim u toho paří nějaká ženská, a ejhle - on to byl Wakeman.

@ 30.01.2007 00:00:00
chceš říct, že je zženštilý??*****

Tanmut @ 11.02.2007 00:00:00
Kdepak. Že vypadal jako příslušnice ženského pohlaví a já ho za ni považoval, dokud vzdálenější záběr neukázal, že sebou tak hází za klávesami...

Tak a je tu novy kytarista Steve Howe.Jeden z nejvetsich kytarovych virtuozu vsech dob.Album je vlastne uplne jine nez predesle,urcite zajimavejsi,barevnejsi a urcite zabavnejsi.
Yours Is No Disgrace:zacatek je skvostny,ty udery to je krasa.Je to hricka.Howe je hodne slyset,jsou zde ale i genialni efekty a glissy.Ale i tak je Kaye uz davno pryc.
The Clap:nemam co vytknout,ukazka noveho kytaristy,ktery na to proste umi.Je to Franz Liszt kytary.Nebo spise Nicolo Paganini,ten hral taky vyborne na kytaru mimo housli.
Starship Trooper:zase hricka s napady a efekty.Nedam ale dopustit mimo jine na WĂĽrm.To graduje a graduje a zase uticha.Tyhle 3 akordy bych se mohl hrat do nekonecna.
I've Seen All Good People:tady se mi zase libi daleko vice 1.cast skladby,ten rocken roll taky s chuti vydrzim,ale ten popevek je takovy nedomysleny.
A Venture:takovy oddych od toho predesleho.Detektivni a tajuplna music.Na konci se nam naposledy predstavi Tony Kaye a jeho sexty.
Perpetual Change:zajimave akordy a zvuk.Je to vice mene balada,ale ten hudebni napad v prostredku pisne je neprekonatelny.
Kdyz Yes tak tedy YES Album,ze.Takovy styl muziky budeme u Yes slychat cela 70.leta.Davam 4 hvezdicky.A je to kvuli Tonymu,uz mu to nehraje dobre,ale nikdy tohle album nenudi,avsak je pro me takove suche.
reagovat

Tak tohle je opravdu lahůdka k nakousnutí! Jestliže na předchozích albech šly občas hledat vešky-blešky, nejistá místečka a hledání "sebe sama" na hudební mapě, tady jsou Yes doma. Nový neuvěřitelný kytarista jako by celou tvorbu nahodil o stupeń nahoru, kapela už nesahá po berličkách orchestru, má orchestr v Stevově arzenálu kytar. Všchno drží pohromadě a je kompozičně vyostřené a vycizelované jako chrám královny Hatšepsovet. Yes od písničkové tvorby nakročují do delších kompozic s více než jedním dokola se opakujícím motivem, už z jejich hudby neční tolik snaha o něco nového a neobvyklého, ale prostě je to tady a oni si s tím "jen hrají". The Yes Album je samozřejmé, inspirativní, spontánní a přitom vybroušené, nikde není ani kapka potu nebo "cákanec odlétlé barvy". První a zdaleka ne poslední virtuózní dílo. Slyším -li jejich dnes už klasickou erbovní hymnu, dodnes koncertně uváděnou I´ve seen All Good People, cítím, že doba vstřebávání a přetavování, analýza a syntéza všech možných hudebních vlivů už je u konce. Teď jsou rozsévači svého vlastního hudebního vlivu sami Yes, nepodobni žádné jiné kapele hrající před nimi.
reagovat

Britská pětice Yes, která se po svých prvních dvou albech pomalu dostávala do stále širšího povědomí posluchačů, vydává v roce 1971 své první přelomové album ? The Yes Album (originalita názvu ale asi trochu pokulhává). O tomto albu by se již dalo říct že patří k progresivnímu rocku, přináší nové hudební postupy a delší kompozice. Nový kytarista Steve Howe, přinesl kapele trošku jiný zvuk a celá deska se zdá jistým způsobem tvrdší oproti předchozím.
Úvodní desetiminutová ?Yours is no disgrace? pěkně zostra otevírá celé album, od počátku zde všichni hráči hrají naplno a vytvářejí zajímavou koláž pestrých melodií. Vůbec není na škodu že do popředí poněkud vystupuje Squireova baskytara, která je v některých částech místo rytmiky spíše používána jako rovnocenný melodický nástroj. Ve střední části přichází náhlý přechod a změna melodie ? dalo by se říct, že jeden ze znaků progrocku se zde objevuje poprvé a ne naposledy. Po této klidnější části opět se muzikanti opět vracejí k úvodnímu tématu, kterým song i končí.
Druhý song ?The Clap? je sólovou exhibicí (navíc v živém podání), jasně dokazující talent nového kytaristy. Těžko uvěřit, že toto hrají pouze dvě ruce?
?Starship Trooper? je jedna z nejlepších věcí této kapely vůbec. Téměř desetiminutový třídílný epos. Andersonův nádherný vokál nás provází prvními dvěmi částmi, skladba se plynule rozvíjí, zajímavá je také určitě akustická část uprostřed. Závěrečná část ?Würm? patří k nejlepším momentům alba vůbec: Howe hraje své tři opakující se akordy, do toho se přidají hammondky, stejně nenápadně se přidají bicí a Squire si začne jakoby mimo hrát na distortion-baskytaru jednoduchou melodii. Takto čarují téměř tři minuty, poté Howe začne svoje nepřekonatelné kytarové sólo (snad jeho nejlepší vůbec!), celý song vrcholí. Prostě nádhera. ?Starship Trooper? je nepochybně nejlepší kousek na celé desce.
První část ?I?ve seen all good people? se nese ve vokálním duchu, Anderson a mu sekundující Howe se Squirem zpívají svoji téměř pohádkovou melodii za jednoduchého doprovodu kytary. Bohužel sehraný zpěv na mne působí dosti ?studiově?, nepřirozeně. Tuto píse� sem si zamiloval až po letošním pražském koncertu kapely, kde zněl zpěv sice hůře, ale prostě o to autentičněji. Druhá a rychlejší část se nese ve svižném tempu, člověku se chce téměř tančit.
Kratší ?A venture? rozhodně není špatná, pouze mezi ostatními kvalitními songy působí dosti nenápadně (možná i nenápaditě). Asi naposledy se zde projevil dosluhující klávesista Kaye, který po tomto albu kapelu opustil (resp. byl nahrazen Wakemanem).
Závěrečná ?Perpetual change? je písní mnoha tváří. Místy nápaditá a melodická píse� se změní v podivnou instrumentální koláž. Těžko říct, co autoři zamýšleli. Vůbec nepůsobí dojmem jednoho celku, avšak nedá mi to abych opět nevyzdvihnul vynikající Andersonův pěvecký výkon a pěkné kytarové riffy. Celkově tedy spíš průměr.
Ještě bych zmínil podivné řazení songů: například ?The Clap? působí divně hned po úvodní dlouhé kompozici, ale těžko ho někam zařadit? Taktéž ?Starship Trooper? není z mě neznámého důvodu závěrečným songem, jako který opravdu působí.
Z celkového pohledu se však jedná o vynikající album, přestože nepůsobí moc celistvě. Skupina se ukázala jako schopná náročných songů, což jasně dokázala na albu následujícím? Hodnotím jako vynikající, dávám čtyři body.
reagovat