Davis, Miles - The Man with the Horn

LP The Man With The Horn vyšlo na podzim 1981. Po čtyřleté hudební pauze odstartovalo poslední Davisovu uměleckou i životní etapu, když se se značně podlomeným zdravým už podruhé vymanil ze silné drogové závislosti. I když kritika zůstala vůči Muži s trubkou spíše chladná, deska se dobře prodávala. Dokonce se objevila i v supraphonské licenci na zbídačeném československém hudebním trhu. I tentokrát se mistr obklopil řadou vynikajících jazzmanů, i když většina z nich se proslavila až později.

Patřil mezi ně i mladý nadějný kytarista Mike Stern, který sice nahrál své party pouze v úvodní Fat Time, ale i tak se mi nadosmrti vryl nesmazatelně do paměti. Skladba začíná strojovým rytmem bicích podporovaných basou, pak se přidá trubka svým motivem který občas "papouškuje" kytara, občas se kolem něj jen tak nenápadně motá. Celek vytváří příjemné napětí, které se za určitých obměn hlavního motivu mírně stup�uje a po pěti minutách vyvrcholí tři minuty dlouhou emocionální kytarovou erupcí - tak výborné sólo se hned tak neslyší. Doporučuji poslechnout i pravověrným rockerům :-)

Back Seat Betty odstartuje rockově - vybustrovanou kytarou (Barry Finnerty), která jednou zopakuje jednoduchý rockový riff spočívající na pouhých dvou tónech. Pak už je tu prostor především pro úspornou a přesto tak přitažlivou a nápaditou Milesovu hru. Bicí jakoby pouze napovídaly rytmus, basa si žije svůj vlastní bohatý život. V polovině skladby kapela příjemně ožije, především Bill Evans a jeho výborný saxofon.

Shout je nejkratší a pro ty, kteří zrovna nehoví jazzu, asi nejpřijatelnější. Výrazná melodie, živý rytmus a percuse vytvářející mírně latinskou atmosféru. Klávesy celek, který trubka a saxofon občas (sice) odvádějí do jazzových krajin, teple podbarvují.

Aida je v kontrastu s předchozím kouskem trochu nervní. Na úvod do skvěle rozjeté rytmiky vystřeluje kytara pomalý sled složitých akordů. Pak už je na řadě trubka s hlavním motivem, ale napětí se nevytrácí, pouze se v průběhu celé skladby různě tvaruje.

Titulní věc je jediná zpívaná (Randy Hall) na této desce. Z mého pohledu jí chybí atmosféra, napětí a prvky improvizace zbytku alba. Jako by sem ani nepatřila. Záměr? Těžko říct...

Závěrečná Ursula se vrací do koncepce alba - basa jede rytmus, který bicí naschvál tříští a nad tím se vznáší Davis, který skladbu rozjede a pak přenechá hodně prostotu i Billu Evansovi.

Album potvrdilo neustálé Davisovo hledačství, se kterým se snažil posouvat hranice jazzu i proti představám svých současníků. Neopustil zde zcela fusion takovou, jakou na konci 60. let sám pomáhal definovat, ale dal jí trochu jiný rozměr.
reagovat