Zappa, Frank - Absolutely Free

Absolutely free je vôbec prvá nahrávka, ktorú som od Zappu počul. Pre niektorých génius, pre iných blázon. Čisté žánrové zameranie nehrozí, skôr chaos. Zappa si zo škatuľkovania zjavne nič nerobí, búra predsudky tak kompozičné ako aj textové a aranžérske. Všadeprítomný je jeho sarkazmus a výsmech americkej konzumnej spoločnosti a to vždy, všade a za každú cenu. Sám je pritom odstrašujúcim príkladom závislosti na tabakovom priemysle. Spomeniem pamätné vystúpenie Franka Zappu tesne po nežnej revolúcii v Prahe a jeho legendárne ladenie gitary v priamom televíznom prenose. Cigareta raz v ústach, raz zasunutá za strunami gitary.Paradox života. Byť absolútne slobodný, ale zárove� absolútne závislý! Žeby strata súdneho pohľadu na seba? V textoch sa to hemží podivnými plastickými ľuďmi, rôznou zeleninou, tancujúcimi tekvicami,hnedými topánkami...množstvom najrôznejších metafor a odkazov, slangových výrazov. Jedno je však isté. Človek sa pri počúvaní nenudí!Nuda nehrozí ani náhodou!Stála zmena,stále prekvapujúcejšie premeny,rôzne pazvuky,kvílenie saxofónu, krátke skladbičky striedajú občasné jazzové orgie. Poslucháč sa v nemom úžase nestačí čudovať, čo všetko sa dá vtesnať do 43 minút. Toľko nápadov,výsmeškov,bláznovstiev a irónie. Hlbší zmysel však často uniká a prevláda paródia a nekompromisný sarkazmus.Ja mám z tejto hudby rozporuplné pocity.Miestami sa na tom dobre bavím a miestami zas cítim zvláštny smútok v duši, prázdnotu a rozčarovanie.
reagovat

PaloM @ 09.08.2010 09:48:26
Nikdy som sa nepokúšal hlbšie preniknúť do zmyslu Zappovych textov a doteraz som zostal len pri hudbe. Z jeho veľkej diskografie si vyberám ľahšie stráviteľné veci. Absolutely Free som počul dávno a už si na to nepamätám. A je tu príležitosť vytiahnuť z archívu a zopakovať. Asi zostane v kategórii "archívny kus".
Pre nás je dobré, že v OPUSe vyšla knižka "Šuplík plný Zappy" od Petra Dorůžku, takže si našinec môže aspo� trochu tohoto "exota" priblížiť (tiež kapitána Beefhearta).

Druhé album Zappových Mothers vychází v roce 1967 a uvádí jej sám americký prezident. Popravdě, zmůže se jen na oslovení "fella Americans", načež ho přeruší slavný šlágr Louie Louie. No, není to úplně TA píse�, kterou v té době hráli The Kingsmen, je to regulérní parodie. Zappovi její repetitivní motiv prostě ležel v žaludku. A nebo spíše nejlépe vystihoval umělohmotnou americkou společnost. A skladba Plastic People rozhodně není repetitivní, naopak se jedná o skladbu neustále narušovanou hláškami spoluhráčů a pauzami. Kromě umělohmotných lidí dojde i na zeleninu. Vegetable není jen výraz pro zeleninu jako takovou, ale také pro pacienta ve vegetativním stavu - takového, který jen přijímá potravu a vyměšuje. Na scéně se objevuje Vévoda křížal a zapěje nám píse� o...Ano! O křížalách! Místy lehce oplzle. Poté ztrácí paměť.
A zpět k zelenině! Na jakéhokoli příslušníka zeleninové říše možno zavolat, zaručeně odpoví. A nejhlasitěji odpovídá mladá dýně. Zatančí rituální tanec za asistence Zappovy kytary, sopránsaxofonu Bunka Gardnera a tepající rytmické sekce Mothers. Na konci dodává Zappa všem odvahu, aby se nabáli a pokecali si s jakoukoli zeleninou.
Druhou stranu začíná Popíjející Amerika, skladba melodicky i rytmicky pošahaná, ovšem jen při prvních posleších. Na frak dostala Bacharachova My Little Red Book i Fučíkovi Gladiátoři.
Status Back Baby popisuje trable studenta střední školy, dojde na Stavinského i Debussyho.
Uncle Bernie's Farm je o ošklivých hračkách a lidech, kteří je kupují - vše je samozřejmě z plastu, hoří to a smrdí. Dojde i na Santu.
Son of Suzy Creamcheese je snad nejkomplikovanějším songem, přestože má jen minutu a půl. A tento song připomíná...No? Co asi? Nejste zelenina, že ne? No, samozřejmě že...ANO! LOUIE LOUIE!
Brown shoes don't make it mění tempo, tóninu, žánr, rytmus, nástrojovku...cokoli snad každou půlminutu. Takový dodekafonický rock'n'roll. Hlavním hrdinou je čerstvý absolvent střední školy, kterého čeká slibná kariéra na městské radnici, jeho bratr, který se na školu vykašlal a jen se fláká, též jsou tu zvrhlé třináctky a to nejen v představách jistého zákonodárce, a jeho nic netušící panička. Píse� je ale dost útržkovitá i po textové stránce.
A pak už Amerika dopíjí a jde domů. Mothers hrají ve stylu barových kapel, Ray Collins zpívá nějaký banální text o lásce a povzbuzuje návštěvníky, aby přišli zase. Manažer Herb Cohen k tomu cinká pokladnou a kavárenské zvuky obstarává budoucí Monty Python Terry Gilliam a jeho přítelkyně.
A příště přijdou na řadu i Zappovi vrstevníci, generace Hippies.
reagovat

Druhé Frankovo album s kapelou Mothers, původní LP je z r. 1968, CD reedice je rozšířena o 2 skladby. První skladba Plastic People inspirovala název naší legendární undergroundové kapely - Plastic People of the Universe. Tato skladba je o prázdných pouze po konzumu a sexu toužících lidech bez duše. Další titul Duke of Prunes, neboli švestkový vévoda je výborná i skladba i nstrumentálně na albu Orchestral favorites. Call any vegetable, tedy Volej jinou zeleninu, opět Frankův smysl pro specifický druh humoru. Další skladba je instrumentální titul Invocation & ritual dance of the young Pumpkin, v překladu Zaříkávání a rituální tanec mladé dýně. Vynikající ukázka moderního a chytře hraného jazzu je skladba Big leg Emma, Velká noha písmena M. Legrační je skladba Son of Suzy Creamcheese, neboli Syn Zuzky Šťabajzny. Skladbu Brown Shoes don´t make it, tedy Tohle nědělají hnědé boty, můžete slyšet v novém aranžmá na albu Tinseltown Rebellion, Vzpoura v Pozlátkově. Album, které obsahuje 15 skladeb a má stopáž asi 44 min., uzavírá skladba America drinks & goes Home, neboli Amerika pije alkohol a pak jde domů, inspirovaná příhodou z hraní po barech průměrným blbům. Vynikající absolutní svoboda Franku !

reagovat