Yes - Relayer

Yes - Relayer - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1974

Tracklist:

1. The Gates Of Delirium (21:55)
2. Sound Chaser (9:25)
3. To Be Over (9:08)

(total time- 40:28)


Obsazení:

JON ANDERSON - vocals
CHRIS SQUIRE - bass and vocals
STEVE HOWE - guitars and vocals
PATRICK MORAZ - keyboards
ALAN WHITE - drums

 
11.11.2017 steve
5 stars

Jak velkou změnu může v hudební orientaci způsobit výměna klávesáka, jsme se mohli přesvědčit v rozmezí alb Tales F.T.O. a Relayer kapely Yes. Obrazně řečeno jde o cestu z podvodní pohádkové říše až kamsi k hranicím industriálního rachotu, vkusně zaobaleného art-rockovou fólií. Ovšem jakkoli se může zdát deska Tales... pohádkově krásná, po několika minutách strávených v jejím sevření se dýchá stále obtížněji a posluchač obeznámený s předchozí produkcí marně hledá záchytné body a silné momenty. Jde o setrvačnou nudu utahaných a donekonečna prodlužovaných pasáží, postrádající logičtější úseky, nebo přijatelné vyústění v silnější myšlenkové struktury.

Oproti tomu nahrávka Realayer znamená velkou obrodu stylu Yes a opětovný návrat na výsluní. Jde o veskrze průkopnické dílo, které nebylo pro svou majestátně chladivou atmosféru do dnešních dnů pochopeno. Avšak v jeho odtažitosti je nové kouzlo hudby Yes. Ta se v pozici písně Sound Chaser dokonce přibližuje až k teritoriu King Crimson-ovských jazýčků v aspiku, tudíž do pozice, která je pro ni velkou neznámou. Přitom v každé ze skladeb najdeme senzibilní slide kytarové pasáže Steva Howea, kterými se nás snaží dotlačit do tajemných končin daleké fantasie. Patrick Moraz vhání do trojice nových písní free jazzové etudy a s kytarou pana Howea si náramně rozumí. Jde o velkou nahrávku, jakousi vlajkovou loď tehdy silně průkopnických Yes.
A znamenité úseky Stevovi slide kytary v To Be Over jsou toho jasným důkazem a jedním z nejkrásnějších momentů alba.


reagovat

Martin H @ 11.11.2017 14:27:38
Nádherná deska, jedna z mých nejoblíbenějších. Pro mnohé jsou Yes především Fragile a Close,ale u mě vítězí Relayer. Dík za recenzi.

Petr_70 @ 11.11.2017 14:31:41
Martin H:
U mne rovněž. Přinejmenším ve srovnání s uvedenými alby...

lover-of-music @ 11.11.2017 14:39:09
Yes mám strašně rád a deska Relayer patří mezi ty hodně povedená alba. Pasáž "Soon" patří k tomu nejkrásnějšímu, co kdy Yes vytvořili. A píseň To Be Over má tak krásnou atmosféru.
U mě ale na plné čáře vítězí nádherné Topographic Oceans a v žádném případě nesouhlasím, že jde o "setrvačnou nudu utahaných a donekonečna prodlužovaných pasáží". Je to lež jak věž. Stačí pořádně poslouchat.

@ 11.11.2017 14:44:07
Období rozvleklého alba Tales mě také nic neříká. Ne že by šlo vyloženě o nudu, ale poslouchat čtyři dvacetiminutovky v řadě za sebou není nic čemu bych se nemohl vyhnout. Relayer je daleko od toho všeho a hlavně tu jsou nastřádány o dost silnější momenty.

jiří schwarz @ 14.11.2017 00:25:46
I v této diskusi bych se přiklonil k názoru Lovera. Já tedy mám velmi rád obě porovnávaná alba, tj. Tales a Relayer. Ale ty Tales se mi zdají díky jejich nekonečné barevností v kontextu tvorby Yesáků ještě výjimečnější.

bullb @ 14.11.2017 18:18:02
Chrípka spôsobila, že Relayer som si oživil: Už "dedkovatiem", tým pádom sa mi zdá príliš tvrdá. Kedysi som bol nadšený, takmer vrchol od Yes. Dnes slušné 4*

11.02.2015 Gattolino
5 stars

Nechci se pouštět do nějakých rozborů tohoto výjimečného alba, předchozích 23 recenzí už to udělalo dost dobře za mně. Chci jen podotknout, že ač toto album bylo pro mne z Yesovské tvorby nejobtížněji přístupné, je mi po každém dalším poslechu bližší a bližší. Naprosto obdivuji odvahu, s níž po se rozpačitě přijímaném dvojalbu Tales (jinak ovšem pohádkově krásném) a obvinění z rozvláčnosti Yes odhodlali ignorovat kritiky, následovat své inspirace a vypustit ještě mnohem náročnější desku s tak dlouhými skladbami. Relayer je virtuózním a dobrodružným výletem do neznáma, při letmém poslechu může působit překomplikovaně a chaoticky, ale při pečlivém soustředění se odmění skvostným a nespoutaným, až jazzovým odvazem špičkových muzikantů. Tato deska se asi ani nedá oposlouchat.
Napadá mne, že to možná zapříčinila i absence milovníka krásných melodií Ricka, který by zde asi kapelu trochu přidržoval při zemi (i když jeho následná hra v Awaken vytvořila hudební klenot). A taky by mne zajímalo, jestli při poslechu Relayeru Bill Bruford trochu nezalitoval svého odchodu, protože tady by se možná vyřádil podobně jako u Crimsonů :-)))
reagovat

PaloM @ 12.02.2015 09:21:23
Úplne súhlasím, Relayer vnímam rovnako, je to výnimočný album. S malým rozdielom iba toľko, že som ho strávil hneď ako som kúpil na burze juhoslovanskú LP.
Vďaka za tvoj názor.

Voytus @ 12.02.2015 09:56:23
Jo, ten Bruford by tu vůbec nebyl špatný. Pro mě také výjimečné album, viz níže. Pořád si myslím, že je od Yes nejodvážnější. A také jej beru jako "jazzrockovou" desku, jen v podání artrockové skupiny.

Snake @ 12.02.2015 17:31:25
K Relayer nějak nedokážu zaujmout jednoznačný postoj. Jsou dny, kdy jsem z něho bezmezně nadšený, ale jindy ho ani nedokážu doposlouchat do konce a zdá se mi to složitě kostrbaté...

Voytus @ 12.02.2015 18:06:35
Pochopitelně je třeba na něj mít náladu, hlavně ho nezkoušet poslouchat jako kulisu. To mě dokáže vyloženě rušit. Nejlíp v klidu....už abych ho měl na LP.

Mayak @ 12.02.2015 18:53:56
... veľmi stručne - najdôležitejší hudobný album/dielo môjho života.
Kedysi som to orientačne počítal ... len v priebehu strednej+vysokej školy a v období do mojej tridsiatky som "Relayer" počul vyše tisíc krát...
Nikdy by som naňho nepísal klasickú hudobnú recenziu ...
Je to totálny vrchol sofistikovaného a v svojej dobe i avantgardného art rocku. Fragmenty jazz rocku sú LEN v atmosfére "Sound Chaser" (aj to len zásluhou P.Moraza), "The Gates Of Delirium" a tobôž "To Be Over" nemajú vôbec nič spoločné s termínom jazz rock ...

Gattolino @ 13.02.2015 12:01:14
Dík všem za hezké reakce. Pravdu má Voytus, že polovičatý poslech "při práci" kvality tohoto alba pohřbí, opravdu je nutné si ho v klidu vychutnat a vnímat jen hudbu. Pak ta vnitřní logika, rafinovaná architektura a krása zdánlivě chaotické divočiny vystoupí v celé své dokonalosti. Což byl také důvod, proč jsem se k Relayeru probojoval až po delší době.

11.03.2014 33Speedy
5 stars

Na tohle album jsem přišel někdy tuším v 16 - 17 (je mi 20), kdy jsem prováděl strašlivej nálet na Julese Vernea a právě jsem byl naprosto beznadějně začtenej do 20 000 mil pod mořem.
Když jsem Gates of Delirium slyšel poprvý... to se snad ani nedá popsat. Prostě jsem v duchu viděl celej ten příběh a celou tu neuvěřitelně šáhlou ideu, že někdy v 19. století nějakej kapitán Nemo v pomalu dřevený ponorce bojuje s obříma olihněma a viděl jsem jak pádí pod severním pólem a straší námořníky široko daleko. A cítil jsem všechno to, co cítil pan profesor, když objevil svět pod mořem, a byl jsem si naprosto jistej, pořád jsem, že takhle přesně se cítil musel.
Takový neuvěřitelný a nádherně nemožný scifi, tak přesně bych popsal Gates of Delirium. Vždycky když se rozjede TA střední část písně, tak jsem v tranzu. Hudba je občas hrozně silná droga! Kdyby s tím přistáním na měsíci počkali ještě pár let.. Yes, to je vesmírná hudba, vesmírnej text, vesmírnej hlas - Gates of Delirium aneb Z jiného světa.
reagovat

tykeww @ 11.03.2014 15:54:07
Trošku mě mrzí, že pro spoustu lidí Relayer = Gates Of Delirium.

Walrusa @ 12.03.2014 06:30:41
Ano to znám, já si akorát místo námořníků pravidelně představuji bájnou bitvu středověkých rytířů. To album prostě nemá chybu. Gates of Delirium jsem testovala na rodičích a byla jsem překvapená, že se jim to moc líbí.

Petr87 @ 12.03.2014 10:41:38
tykeww: Zdravím..máš naprostou pravdu, taky jsem se s tím v minulosti už několikrát setkal...YES - Relayer = The Gates Of Delirium...
Stejné je to i u Floydů...Meddle = Echoes pro spoustu lidí...co naděláme..
Jinak, co říkáte na tuhle coververzi Sound Chaseru?..
Podle mě je naprosto úžasná...začíná to v čase 8:40..

>> odkaz

PaloM @ 12.03.2014 18:29:58
Pravda je, hudba je najlepšia legálna droga a "spííd" značka "Yes" je tá naj.
Tiež mi titulná skladba evokuje boj stredovekých rytierov, niečo ako "Excalibur". Tam bola iná hudba.
Vo veku cca "17" som rodičov testoval s Deep Purple, Uriah Heep a Slade. No také úspechy ako Walrusa som nemal :-)
Keď som si na burze (jedna z mála, čo som mal možnosť navštíviť) kúpil juhoslovanskú obohratú LP a majiteľ bol ochotný ma vziať k nemu domov (kdesi v BA - Jaskovský rad) a pustiť to na Hi-Fi aparatúre, bol som vyvalený. Mne sa hneď páčili všetky tri skladby, každá je nádherná inými kvalitami. Doteraz som nepočul, žeby niekto uznával iba prvú skladbu.

Moonchild @ 13.03.2014 07:30:12
Aj ja som jednym z tych extremistov typu Relayer=Gates. Ono to ale mohlo kludne dopadnut aj inak, keby napr. Sound Chaser mal cez 20 minut a Gates 8... Aj To be Over mohla byt vyraznejsia, keby jej dali viac casu na rozvinutie napadov, ktoprych mali v tom case Yes evidentny nadbytok. Lenze potom by uz Relayer bol asi dvojalbum a pokial rozviniem tu vasu "drogovu" metaforu, hrozilo by z neho predavkovanie:-)

Voytus @ 13.03.2014 11:21:23
Z celého toho prvního období Yes, než si po tomto albu dopřáli pauzu, jsem právě Relayer slyšel jako poslední. A byl jsem doslova omráčen (viz níže). Nutno uznat, že tady dosáhli instrumentalistického i skladatelského vrcholu.
Nechci porovnávat jednotlivé klávesáky, ale asi tak trochu budu muset: Jakkoli je Wakeman naprostá extratřída, tak tady prohrává v pomyslném souboji s Morazem na celé čáře. A že na Fragile i Close to the Edge září. Tales from the topographic oceans táhne hlavně Howe, protože to už Wakemana nebavilo a pouštěl se do sólových projektů. Moraz přinesl některé nové zvuky, poměrně jazzový přístup a technicky byl vybavený natolik, že Wakemana v lecčems překonával. Škoda jen, že odešel hned po jediném albu, které s Yes natočil, osobně by mě zajímalo, jak by vypadal vývoj skupiny právě s ním.

Alba následující už mě nikdy tolik nechytla (kromě Drama, ale to je přeci jen dost odlišná hudba). Nechci tím samozřejmě říct, že by Going for the One a Tormato byly špatné, to vůbec ne. Jen tam postrádám cokoli nového, což je právě na albech z let 1971 - 1974. Všechny čtyři desky z tohoto období jsou doslova hudebními výlety do neznámých končin. Alba následující už trochu sázejí na jistotu (což je ale pochopitelné, když je nahrávají pořád stejní lidé), 80. léta a dál se mi tady po Relayer rozebírat nechce (občas sáhnu po Talk nebo Magnification).

Petr_70 @ 24.03.2014 11:14:33
No jestli mohu něco málo k tématu Relayer = Gates Of Delirium, tak za sebe říkám, že to takhle nevnímám. IMHO si myslím, že taková To be Over je jedna z nejkrásnějších věcí, kterou z dílny YES znám. Ano.. mám velmi kladný vztah ke country/country rocku, ale tohle uchopení, tenhle derivát, navíc od kapely která je stylově úplně jinde, je myslím hodně přidanou hodnotou celého alba.

PaloM @ 24.03.2014 17:44:37
Prečo by mala byť skladba To Be Over country rock, či country? To ma nikdy nenapadlo.

Moonchild @ 24.03.2014 22:02:11
Myslim, ze mal na mysli tie Howeove gitarove party, hrane s valcom...to je taky typicky zvuk country music, ale inak To be over samozrejme s tym stylom nema nic ine spolocne...

swenik @ 15.04.2014 22:48:12
To Be Over rovněž miluji. Abych byl upřímný, zaujala mě zpočátku víc než titulní TGOD. Ale to country jsem tam taky nezaznamenal, už se těším na další poslech..:-)

Mimochodem jak zde bylo uvedeno z pozdějších alb Magification a Talk, dá se podle mě sáhnout i po The Ladder. Dokonce lze relativně snadno sehnat i vinylové 2LP. To u Talk už je to složitější čili dražší..

13.12.2013 Moonchild
5 stars

Pôvodne som chcel napísať keď už nie plne kvalifikovanú recenziu (na čo mám príliš povrchné hudobné vzdelanie), tak aspoň vlastný vzťah k tomuto albumu. Potom som si uvedomil, že celý Relayer je pre mňa Gates of delirium. Nieže by Sound chaser a to be over boli menej kvalitné, to určite nie, ale Gates pre mňa stelesňujú celý album. Keby som raz stretol mimozemšťana a ten by sa ma opýta, čo je to artrock, nepovedal by som nič, len by som mu pustil Gates of delirium. Tam je to všetko...
O inšpiráciách k textu Gates sa už popísalo kadečo. Je tam Tolstého Vojna a mier, je tam nádych sci-fi (pre 70. roky priznačné!), je tam Andersonovská nedefinovateľná poetika (kedysi som skúšal prekladať kadečo, dnes si myslím, že je to skôr zabíjanie poézie), ale to, čo ma vždy dostane, je hudba. Také niečo nemohlo vzniknúť v inej dekáde. Celá skladba je vystavaná (znalci, opravte ma, ak sa mýlim) spôsobom, typickým pre vážnu hudbu. Je tam ouvertúra, postupne to graduje, každý muzikant predvedie to najlepšie, vrcholí to famóznym zvukovým výbuchom (čas 12:47), ktorý pre moje uši predstavuje sopečnú erupciu a musím ho počúvať stále dookola až to všetko opadne do brilantnej záverečnej pasáže Soon...
Keby kedysi tvorcov neobmedzovala dĺžka strany LPčiek, Yes by určite natiahli Gates aj na viac.
Viem že všetko, čo tu píšeme, je silne subjektívne, preto sa nerozpakujem vyhlásiť, že Relayerom Yes dosiahli svoj vrchol minimálne v 70. rokoch.
Five stars!
reagovat

15.10.2013 Walrusa
5 stars

Něžné paprsky chladného jara se derou skrz listí. Mladí muži vylézají ze svých stanů. Oblékají košile, brnění. Koně se klidně pasou, nic netuší.
Je čas... nasedlat, vyrazit. Pohled každého je odhodlaný. Sedla dopadají na koňské hřbety, přezky cinkají, živý hovor neutichá.
Vojsko pochoduje vstříc mírumilovnému slunci. V údolí kvetou ocúny a narcisy, v tomto okamžiku zadupávány kopyty nesčetných ořů.
"Seřaďte se" zařve vojevůdce.
Teď už jen pevně držet otěže natěšených koní, vytáhnout majestátní meč, nastavit kopí, napnout tětivu luku či pevně uchopit válečné kladivo.
Vídíš nepřítele? vidíš ho? Pohleď jak je malý a slabý!
"Teď"
Není větší síly než tisíce se valících koní a společně s nimi se na nebi valí černočerná mračna. Náraz rozpoutá peklo, které nemá obdoby. Tolik krve by naplnilo celé údolí. Zbraně řinčí o sebe, každý ztratil přítele...chaos...
Není vidět na krok, lehký větřík hravě vane nad torzy tisíce těl. Mladý muž sedí na svém milovaném, ležícím, mrtvém koni, chvíli tiše pláče a pak skončí nožem svoji pouť. Drobný blonďák na bílém koni a vedle něj brunet na vraníku, oba živí míří mrtvolně tichým bojištěm vstříc výcházejícímu slunci, které mdle ozáří jejich tváře.
"Bože, to snad není pravda" naříká blondýn, slzy mu stékají po tvářích.
"Neměj strach, příteli, bude to dobré uvidíš, všechno bude v pořádku, brzy..."

Tohle pro mě znamená největší klenot tohoto alba The Gates of Delirium. Nemůžu jinak než pět hvězdiček.
reagovat

PaloM @ 15.10.2013 20:23:33
Pre mňa je celý Relayer klenot. Ale ver, že ma veľmi potešili vety, čo si napísal. Je to veľmi ťažké kvalitne preložiť z angličtiny. Vďaka.

Walrusa @ 15.10.2013 20:27:38
PaloM: Nijak jsem se výrazně nezajímala o anglický překlad, tuhle skladbu (a několik dalších) si ráda pojímám čistě subjektivně

gunslinger @ 15.10.2013 20:33:14
Ja mám takisto tento album veľmi rád..

Jarda P @ 16.10.2013 07:43:42
Možnost vnímat význam textu při poslechu povyšuje kvalitu desky o další úroveň. Relayer je příklad toho, oč přicházíme s naší znalostí angličtiny.

hejkal @ 16.10.2013 08:29:19
A o čo nás ochudobnili tí mrzkí hudobníci, čo si dovolia hrať inštrumentálky! :) A teraz vážne, texty Yes sú presne tak neurčité, aby v nich ten, kto po tom túži, hľadal priam transcendentné roviny. K art rocku to patrí, ale nemyslím si, že neznalosť textov prezentovanú hudbu akosi ochudobňuje. Relayer mi k srdcu neprirástol, ale je to Yes vo forme, to sa musí nechať.

16.05.2012 swenik
5 stars

Album Relayer vyšlo tak trochu ve stínu předchozích studiových nahrávek. Skvostné Close to the Edge fanoušky řádně namlsalo, jenže pak mistři artrocku vydali asi nejrozporuplnější desku v diskografii Yes - Tales From Topographic Oceans. V té době album kritici i posluchači nepřijali úplně nadšeně a tak se čekalo, s čím dalším kapela vyrukuje. Mně se předchozí deska líbila, takže po personální výměně za hradbou kláves jsem přijímal Relayer s velkými obavami. Jak naivní jsem byl, když jsem si myslel, že substituce pro mě do té doby modly Ricka Wakemana za Patricka Moraze se na albu výrazně podepíše. Podepsala, ale v tom nejlepším slova smyslu a dvě yesácká alba z konce sedmdesátých let budiž tím nejlepším důkazem.. Moraz (mimochodem i autor filmové hudby, například v béčkovém thrilleru Otčím z roku 1987 - tam mě vážně zaujala, jinak bych si ten film nepamatoval) se své role zhostil se ctí, odehrál pravděpodobně přesně to, co od něj zbytek členů očekával. Někdy je zkrátka méně více..

The Gates Of Delirium - jedna z nejkrásnějších skladeb v historii artrockové hudby. Mohla by sloužit jako výukový materiál. Stavit se cestou do studia na vrakovišti a souběžně s demolicí dvou aut vykonstruovat něco tak nádherné, ukrutné, naprosto se vymykající chápání hudby.. Vše dokonale ladí, pasuje, každý kousek zvuku má jasně dané místo a čas. Takže přesně podle plánu přichází pasáž Soon a teď budu hodně troufalý, když napíšu: Možná nejhranější kousek při rozloučení se světem všech těch nejoddanějších fanoušků Yes..

Sound Chaser - a přichází další "chaos" podávaný v ještě propracovanější podobě než během úvodního opusu. Zase jen zdánlivý, protože souhra nástrojů je až mrazivá. Větší prostor dostává Howe, jeho typické kudrlinky, mazlení s kytarou a následně se k němu s "mazlením" přidají všichni.. Velmi nabitá skladba!

To Be Over - vyvrcholení alba v podobě krásných "překvapivě" melodicky uspořádaných tónů. Nejvíc opět perlí kytary. Moraz je nádherně podbarvuje, chybí pro Yes často typické soupeření Howea s Wakemanem, vše je krom jednoho úseku (omlouvám se, ale poslouchám LP, takže čas neurčím) podřízeno pouze vokálům a strunám. A že se povedlo.. O tom svědčí dokonale vystupňovaný závěr skladby. Mimochodem pro mě asi nejkrásnější, jaký jsem dosud slyšel.

Album je skutečně na první poslech málo stravitelné. Přiléhavě to níže popsal Antony. Rovněž si dokáži představit fanoušky, kteří si v roce 1974 přinesli domů vinyl, pustili první stranu, zasedli do křesla a pak asi nevěřícně lapali po dechu, načež přemýšleli, co s tou deskou dál.. Vynikající dílo! I podle mě již nepřekonané. Proto bych dal více hvězd a těch pět si ponechám na další jejich počiny. Yes jsou naštěstí neuvěřitelně přizpůsobivá kapela..

Všech pět možných hvězd a doporučení každému bedlivě poslechnout.
reagovat

Jarda P @ 17.05.2012 07:36:55
Souhlasím s recenzí,jako bych to psal já. Přesně ten pocit zklamání jsem měl, když jsem si ji pustil poprvé. Trávil jsem ji 30 let a dnes ji řadím mezi nejlepší desky od Yes.

PaloM @ 17.05.2012 17:39:32
Teší ma, že je tu ďalší priaznivec Yes a ďakujem za recenziu. LP platňu z Yuhoslávie som kúpil už mierne obohratú a prišiel som si pre ňu na inzerát. Chalan mi pustil začiatok cez Hifi stereo a ja som skoro padol na zadok. Bol som hneď chytený. Takže si nemyslím, že na prvé počutie je album málo stráviteľný. Zopár ich LP som už mal - Close to the edge, Going for the one a už si nepamätám, či aj Tormato - veď je to skoro 35 rokov !
Parádna muzika.
S popisom jednotlivých skladieb sa s tebou zhodnem.

PaloM @ 17.05.2012 17:43:02
... aj Fragile som už mal, tiež z inzerátu a mierne obohratú, ale bol to originál a rozkladací 2-obal mal v stred peknú knižku.
... a ja idiot, všetko som vyvláčil do bazaru...

PaloM @ 17.05.2012 17:44:38
... no hrúza, tá moja skleróza, aj 3LP Yessongs a tú som si jedinú nechal na pamiatku.

swenik @ 17.05.2012 19:08:38
JardaP: Díky..

PaloM: Díky za pochvalu, cením si toho.. Nejsi zdaleka jediný, kdo se takhle lehkovážně zbavil své sbírky desek. Četl jsem to už od mnoha lidí. Já LP začal sbírat před pár lety a hodně mě to chytlo. Líbí se mi ten formát a překrásné velké rozkládací obaly, často s texty či přílohou, má to své kouzlo. Sbírku Yes už snad budu mít brzy kompletní (pouze, co vyšlo na LP), tedy až na Talk, která běžně stojí přes dva tísíce korun, což se mi zatím investovat nechce.:-)

33Speedy @ 17.05.2012 23:08:43
Moje nejoblíbenější kapela všech dob. Snad i víc než Floydi..a to je co říct! Nejlepší na nich je snad to, že mají neuvěřitelnou spoustu alb, který jsou prostě úžasný! (I když ty pozdější se mi spíš už asi nelíbí, ale to je tak dycky..)

swenik @ 18.05.2012 00:53:09
33Speedy: Tak poslední jejich album jsem ještě neslyšel. Ale ta předchozí nejsou špatná. Kritiku jsem zaznamenal pouze u Unionu a Open Your Eyes, ani je neznám. Ale například Talk, The Ladder nebo Magnification, to jsou podle mě dobré desky. Ono je třeba si uvědomit, jaká hudba je momentálně populární a především jakou hudbu jsou vydavatelství ochotna produkovat.. V podání Yes je to už "jen" AOR, ale svou tvář si uchovávají. Těžko si představit, že by nějaká skupina na dnešní trh vyšla s něčím jako Relayer.. Bohužel!

Jarda P @ 18.05.2012 07:39:49
Pod vlivem progboardu se občas snažím najít v novodobém neoprogrocku něco tak geniálního jako Yes. Zatím se mi to nepodařilo. Občas na něco slušného narazím, ale je to jen průměr, který Yes sahá tak maximálně po kolena.

b.wolf @ 18.05.2012 20:38:19
Tedy to je recenze; od Yes mám v LP bohužel jen Close to the edge, celou DGF jsem doplnil v CD a Relayer mě chytil hned napoprvé. Super obal a dílo prostě skvostné! Přesně to vystihl JardaP-dosud jsem neobjevil skupinu, která Yes sahá aspoň po ty kolena... pět hvězd.

33Speedy @ 18.05.2012 21:29:09
Jako covery alb Yes jsou kapitola sama pro sebe. Existuje něco krásnějšího než otevřít obal LP alba s nápisem Na Samém Kraji Útesu a kochat se tou nádherou? Leda tak si to album pustit!

33Speedy @ 18.05.2012 21:44:02
A teda já nevím jak vy, ale já nezkousnu snad žádný album po roce 80. Max od Krimsonů s Belewem, protože ten mi přijde tak nějak pořád hraje v duchu těch 70. Ale jinak je to hrozný. Genesis, Jethro Tull, Floydi i Yes...všechno to ztrácí na progresivitě a nabírá na elektricitě(nejvíc alergickej jsem na ty elektrický "bicí" - to je naprostý zvěrstvo). Holt jiná doba. Pro mě teda horší..

swenik @ 19.05.2012 04:27:04
33Speedy: Já bych to tak nepaušalizoval. Zlaté časy pro většinu kapel skončily v nenávratnu, ale stále se dá objevit pár bezvadných pozoruhodných kousků. Od Yes mi nevadí Big Generator, ABWH (byť to naoko Yes nejsou) je skvělá deska i s elektrickými bicími. Líbí se mi třeba Power Windows od Rush, Gilmourův About Face! V československé tvorbě toho vzniklo možná ještě víc.. Kvalitních desek opravdu ubylo, ale stále se vyplatí hledat.

Beriq @ 19.05.2012 12:51:16
Souhlasím, že s příchodem punku, new wave atd. šel klasický progrock k šípku a nikdy se doopravdy nevrátil - i když i dnes vzniká docela dost neo-progrockových alb, tak "tu" správnou atmosféru to nějak postrádá. Nevím čím to - snad tou studiovou dokonalostí a přesností, vše digitálně zpracováno, vyladěno, upraveno... chybí mi tam ta patina, krev pot a slzy, které šly někdy cítit po tom dlouhém boji o dosažení toho správného zvuku... i když i dnes se jistě vyjímky najdou - bohudíky!

b.wolf @ 21.05.2012 11:55:12
2Beriq: ... tak to naprosto souhlasím. Sem tam se objeví solidní prog, ať už rock či metal, ale fakticky to prostě "není ono". Všecko je to tak vyleštěné, vymakané a super, že je to nakonec ... nudné...

Jarda P @ 22.05.2012 07:43:38
U mě z novějšího progresivního rocku jednoznačně vedou Flower Kings a Kaipa. Naopak mě nazaujali Porcupine Tree.

diesbies @ 22.05.2012 10:16:03
b.wolf: Ano, přesně jsi to vystihnul- současné technické vymoženosti, o kterých se muzikantům v 70.letech ani nesnilo, dnes umožňují v podstatě komukoliv nahrávat v dokonalé zvukové kvalitě- ale co tam často chybí, je nějaká ta atmosféra, fluidum nebo charisma či jak to nazvat.

Jarda P: Flower Kings jsou fajn, ale místy mi připadají trochu příliš rozvláční. Kaipa hraje už 40let, takže mezi "novější" skupiny bych ji nejspíš neřadil. :)
Porcupine Tree mají sem- tam velice silná místa, ale celkově mě taky nějak extra neberou.
Z těch "novějších" mám nejraději Beardfish.

hejkal @ 22.05.2012 10:23:31
Zachovať si tvár je v dobe, kedy sú v móde nekonečné fejsliftingy, pomerne ťažké. Nečudo, že ani rockerom s artovými ambíciami už do ksichtu nevidno. Mne sa páčil debut od Wobbler a tiež Anekdoten, inak ma neo- skôr nebaví. Yes je pre mňa skupina 70. rokov, potom to už nie je skupina pre mňa. Relayer mi nikdy neprišiel ani výnimočný ani nevýnimočný, skôr taký yesovský štandard.

Jarda P @ 22.05.2012 13:48:50
diesbies: asi jsem měl napsat Kaipa II (od Notes From The Past), ale i jejich první 3 desky ze 70. let jsou vynikající, ale ty řadím spíše ke klasice. Ta rozvláčnost u Flower Kings je dána hlavně délkou jejich alb, často dvojalb. Taky jsem strávil jejich poslechem celé minulé prázdniny. Beardfish doplňují zlatou švédskou trojku.

Mohyla @ 22.05.2012 17:30:45
b.wolf, diesbies, Jarda P.
Chlapci, podľa toho, čo píšete, možno by vaše chúťky uspokojila, aspoň čiastočne americká skupina Shadow Gallery. Minimálne albumy Carved In Stone /1995/, Tyranny/1998/, Legacy //2001/určite stoja za vypočutie. Možno by zašmakovali aj Petrovi Gratiasovi. Skupina je pomerne dobre utajená, ale skvelá. Vyskúšajte, dajte vedieť výsledok. Zdraví Mohyla.

diesbies @ 26.05.2012 21:24:20
Mohyla: Díky za tip, ale Shadow Gallery není vyloženě moje krevní skupina. Nemám je nějak moc naposlouchaný, ale co jsem si poslechnul /Carved In Stone a Legacy/ mi přišlo jako něco mezi lepšími Dream Theater a Spock´s Beard- jako není to špatný, ale...
Ještě si je ale určitě někdy párkrát dám a pak poreferuju v příslušné rubrice.

b.wolf @ 27.05.2012 21:58:28
Mohyla: od Shadow gallery můžu cokoliv, to je super smečka. A teď jsem objevil v jedné recce Andromedu, to je taky skvělý prog.

Brano @ 28.05.2012 08:02:06
Mohyla:Od Shadow Gallery si ešte zabudol spomenúť album Room V.(2005).To je tiež klenot.Je to vlastne pokračovanie albumu Tyranny.Vždy keď to počúvam,tak mi naskakujú zimomriavky.Má to neskutočnú atmosféru.

Jarda P @ 08.06.2012 07:16:08
Včera mi došel krásný dogipacl Relayer z roku 2003. Jaké bylo ale moje rozčarování, když jsem zjistil, že jeho zvuk je daleko horší než zvuk předchozího remastru bez bonusů, který mám vypálená na CD.Takže další CD, u kterého se těším z bookletu, ale budu poslouchat vypálené CD, zatímco na originál se budu dívat. Proto veškeré diskuse o tom, jestli sbírat originály či neoriginály považuji za zbytečné.

PaloM @ 08.06.2012 07:58:06
Jarda P, mám nakúpené všetky remastre Yes z tej série a mal som doteraz dobrý dojem. Pustím si Relayer znova. Dramatické (najhlasnejšie) pasáže Gates od delirium mali dosť ostrý zvuk, až som mal pocit skreslenia. Takto si to pamätám z juhoslovanskej LP, čo nie je smerodajné. Podvečer to odskúšam na stereozostave. Inak to by nebolo prvý raz, práve som sa dopracoval k zopár CD EL&P v remastri K2 HD, a tak si budem pozerať booklety originálnych diskov a prehrávať tieto fantastické verzie. Je to ťažké a zložité sa zorientovať, aký zvuk je najlepší. Napr. od kúpy remastrov Collegium Musicum ma odradili kritiky fanúšikov a nepočul som na porovnanie ani jedno nové CD. A napr. Pink Floyd remastre cca 1992-4 ma natoľko uspokojujú, že neplánujem kupovať najnovšie remastre. Radšej dám peniaze do kompletu Ursinyho, ktorý začína vychádzať. Silno pochybujem, že je nanovo remastrovaný, zrejme OPUS vydáva verziu zvukového záznamu, ktorá už raz na CD kompletne vyšla.
A u Yes som vyložene skočil po originálnych bookletoch (digipacky sú iba niektoré albumy), lebo už som mal 2 napálené verzie. V dnešnom obrovskom tlaku denne nových a nových informácií a možností si čoraz častejšie musím, pripomínať, že hudba mi má robiť radosť a nie starosť (so zháňaním vylepšených verzií).

17.04.2012 moonySK
5 stars

RELAYER.

Keď som sa nedávno znovu zbláznil do Yes, toto LP som predtým vôbec nemal napočúvané. Kdesi som zachytil To Be Over z Queen Park Rangers, ale kvôli zvukovej stránke som si ju nemohol vychutnať. No keď som sa raz vybral trochu popozerať ceny placiek na internet, zbadal som jednu šokujúcu. V akcii tam vtedy mal jeden súkromník túto platňu (prvé anglické vydanie) v úplne skvelom stave za 9 eur!!! Nemohol som odolať a tak ma platňa čakala na pošte o pár dní neskôr. Zapol som gramec, vložil som nádhernú platňu do prehrávača a obal som postavil pred seba. A v tom...

Z reprákov sa ozval začiatok "The Gates of Delirium" - jemné šumenie Morazovych kláves a Whiteovej hajtky s flažoletmi Steva Howea a pomyslel som si - starí dobrí Yes. Keď sa úvodná téma "Prelude" presunula do nepravidelného "la-la-lala" začal som iba dúfať - prosím nesklam ma! Zrazu som sa ocitol len pred samotným Andersonom a jeho akustickou gitarou a keď sa pridala celá kapela celý som bol zaliaty radosťou. Akokeby vychádzalo slnko nad celým tým nepekným dňom keď pršalo, blesky šľahali a kvapky stekali na zarosené okno. Ale čo to - opus sa začal uberať (nebojím sa povedať) hard-rockovým smerom, aby sa znovu vrátil do čarokrásnych vôd anjelskeho hlasu Jona Andersona. Zostáva tu sám iba s vokálmi Squirea a Howea - a v tom sa znovu téma začína rozvíjať najprv popri čudnom beate basgitaristu a bubeníka do "repeatu" hard-rockovej témy. A zrazu prichádza druhá časť "Battle" kde hrá Alan rytmičák o dobu dopredu a objavia sa tú sóla nádejného klávesáka Patricka Moraza a už vtedy legendy elektrickej gitary Steva Howea. Druhá časť naberá na obrátkach keď tu prichádza veľmi zvláštna pasáž, kde hrá Chris Squire nepravidelné basové ostináto. Počuť tu zvuk rinčiacich mečov a brnení, dokonca občas mám pocit ako keby som začul aj ručiacich fanúšikov na koncerte. Téma graduje a po tzv. kapelnej explózií prichádza posledná, tretia pasáž "Battle", keď tu Morazov moog a Howeova slide gitara spolu s kapelou hrajú znovu úplne nepravidelný rytmus a zakončujú celú "Battle" ešte pár ozvenami z ticha. A potom prichádza kľud po bitke, čarokrásna pasáž "Soon" ktorá ma aj po toľkých prehraniach doháňa k slzám. Znovu tu vedie prekrásny hlas a slide gitara. Postupne sa posledný krát pridajú bicie a vo veľkolepom finále sa postupne stíši celá hudba, aby dala vyniknúť posledným tónom gitary a klávesov.

Keď po dvadsiatich minútach znovu otvorím oči, ovanie ma jemné "trilikanie" Morazových klávesov a ja si začnem myslieť...nie nezačnem, pretože ma zrazu preruší tupý Alanov rytmičák a je to jasné - zasa nejaký experiment Yes. Nastupuje basa a znovu opakujú úvod až kým Alan nezahrá krátke sólo na bicích a ustáli sa na "šestnástinkovom" rytme v doprovode z úžasným (?funky? - pripomína mi nejaké Bondovky) riffom Chrisa Squirea. Pridá sa celá kapela spolu s vokálmi a hrajú nepravidelný rytmus až kým nevygradujú až do Steveovho úžasného sóla. Pridá sa Patrick a spoločne hrajú asi dve minúty v božských výšinách - a tu zrazu prichádza na scénu krátka sloha Jona Andersona spolu s tichou gitarou a v tom sa všetko opakuje ako na začiatku - trilikanie, Alan a riff. Steve potom opakuje Squireov riff na slide gitare najprv pomaly, potom rýchlo a potom zase pomaly aby to prerušilo zábavné/strašidelné zborové "cha-cha". Prichádza Moog Patricka Moraza a téma sa znovu opakuje v rôznych rýchlostiach až kým nevyústi znovu v "cha-cha" a v strhujúci záver. Osobne považujem skladbu "Sound Chaser".

Prichádza posledná skladba "To Be Over", ktorú snáď nebudem ani rozoberať, len poviem že to, čo páni v tejto skladbe spravili ma občas doháňa k slzám a eufórií z toho, že mám sluch a ním počujem tie nádherné veci, ktoré kedy Yes spravili.

Tento album je možno na prvé počutie nestráviteľný, ale určite zásadný. Je jeden z mojich obľúbených, možno po Fragile najobľúbenejší.

5


reagovat

Petr_70 @ 17.04.2012 16:55:16
Albem Relayer vystoupili YES pravděpodobně na svůj tvůrčí a umělecký vrchol. Abych byl upřímný, dříve vydaná alba skupiny mne moc neoslovila, ale tohle album má invenci, hudební formu (útvar), strhující napětí od začátku až do konce..
Počínaje tímto albem - i když jej už asi nepřekonali - začala pro mne nejlepší léta souboru. Moc se mi líbí následující Gong for the one (i když je stylově někde jinde) a ještě také Tormato. A dál už mne to nebavilo - během osmdesátých let opravdu hodně..
5* za Relayer zcela oprávněných.

moonySK @ 17.04.2012 17:03:48
Petr_70: Ja dokážem ešte zhlnúť Going for the One a Tormato. Ďalej ma to vyjmä 90125 nechytá. Proste pieseň "Rhythm of Love" alebo "Owner of a Lonely Heart" nie je "Close to the Edge".

Petr Gratias @ 17.04.2012 20:21:52
Moony SK...
hezky vyjádřené pocity.... Líbí se mi to.
Relayer respektuji, ale nikdy jsem si ho nekoupil.
Možná jsi mě právě teď navnadil, že to udělám.
Patrick Moraz sice není Rick Wakeman (ale určitě je zajímavější než Tony Kaye), ale právě ta změna může být vzrušující pro další proměny yesovského artrocku a progrocku...
Díky!

Jarda P @ 18.04.2012 07:38:30
Shodou okolností mám teď etapu, kdy přišla na řadu discografie Yes a Relayer jsem poslouchal zrovna v neděli. Tato deska na mě působila vždy chladně, v 70 letech jsem ji měl spíše pro doplnění sbírky. Teď jsem se ale přistihl při tom, že v ní nacházím něco, co mi dříve uniklo. Ač se trochu vymyká z řady dalších desek, má vysokou úroveň. Věci s Wakemanem jsou ale pro mě nepřekonatelné.Škoda, že jsem s ním Yes nikdy neviděl naživo. Vždy s někým jiným (Khoroshev, Wakeman jr.)

PaloM @ 18.04.2012 19:23:50
moony, máš dobrý vkus. Keď sa dáš vychovávať takou muzikou ako Relayer, neskĺzneš do priemernosti. Ostatné debaty o Yes, ktorých som sa x-krát zúčastnil, ma nezaujímajú. YES je navždy moja najobľúbenejšia skupina. Ich hudba ma dojíma krásou, invenciou, virtuozitou, vzbudzuje vo mne pozitívne city. Máloktorý umelec má všetky tieto schopnosti.

moonySK @ 18.04.2012 20:23:16
PaloM: Yes sa postupne prepracovávajú na rebríček mojich najobľúbenejších kapiel, pre ich všetky albumy od Yes až po Going for the One plus 90125. Dnes som si stiahol Yesshows a zase som nemohol uveriť ako v takej rýchlosti a pri tom dokonale urobili The Gates of Delirium. Vďaka za nich!!!

33Speedy @ 18.05.2012 21:43:11
A teda já nevím jak vy, ale já nezkousnu snad žádný album po roce 80. Max od Krimsonů s Belewem, protože ten mi přijde tak nějak pořád hraje v duchu těch 70. Ale jinak je to hrozný. Genesis, Jethro Tull, Floydi i Yes...všechno to ztrácí na progresivitě a nabírá na elektricitě(nejvíc alergickej jsem na ty elektrický "bicí" - to je naprostý zvěrstvo). Holt jiná doba. Pro mě teda horší..

Petr Gratias @ 21.05.2012 21:03:16
Zdravím33Speedyho....
osobně s Tvými pocity v daných souvislostech souhlasím.
Progresivní linie hudby se vytratila, stejně jako muzikantská náročnost...
Výjimku v tomhle ohledu pro mě činí DEAD CAN DANCE
a o něco málo později PORCUPINE TREE.
Z artmetalu mě zaujali DREAM THEATER, ale jinak jsem raději hlouběji prozkoumával sedmdesátá léta....
Zdravím!

25.02.2011 TomKas
5 stars

Po prvním Wakemanově odchodu se mohlo zdát, že pro Yes nastanou těžké časy. Přeci jen, najít adekvátní náhradu za klávesového čaroděje se zdál být úkol téměř nadlidský. A přeci. Švýcarský rodák Patrick Moraz, jenž měl v inkliminovanou dobu se svou kapelou Refugee našlápnuto na slibně se vyvíjející kariéru neodolal nabídce, a nastoupil do Yes.

Krátce po té skupina nahrála album Relayer. Album, jehož první 2/3 se dají charakterizovat jako divoká jízda na rozbouřených vlnách progresivního rocku.

Úvodní monumentální The Gates Of Delirium se sice rozjíždí pozvolna, ale je to pouze klid před bouří, která má zanedlouho přijít v podobě divokého agresivního válečného ryku a lomozu, kterým tento epos vrcholí. Bitva pak ustává a nad bojištěm se náhle rozlehne ticho. Jen z povzdálí nebo snad odkudsi z nebes zní tesklivá melodie s andělským Andersonovým zpěvem v dojemné finální části pojmenované Soon.

Ani v druhé skladbě však Yes nenechají posluchače vydechnout. Naopak, začíná zběsilá honička za zvukem. Sound Chaser je ukázkou kytarového mistrovství Steve Howea a klávesového šílenství Patricka Moraze. Samozřejmě, ani zbytek ansáblu Yes nezůstává pozadu.

Na úplný závěr nás čeká nádherná To Be Over, na Yes možná poněkud netypická skladba. Text, který chytne za srdce je zasazen do podmanivé melodie, která ještě dlouho po odehrání desky zní v uších.

Album Relayer je perfektní ukázkou hudební vyspělosti Yes. Tvoří jakýsi protiklad vůči relativně klidnému a nekonečnému Tales From Topographic Oceans. V kontextu jejich tvorby sedmdesátých let je vyjímečný hlavně díky přístupu k divoké experimentální hře Patricka Moraze. I jeho klávesové rejstříky mají jiný zvuk než ty, které s oblibou používal Rick Wakeman.

I po mnoha a mnoha letech od svého vydání má Relayer stále co říct. A jsem přesvědčen, že tomu tak bude i do budoucna.
reagovat

The Paul @ 25.02.2011 21:10:13
Jasne, skvela doska, Moraz vyborne zapadol. Ja len doplnim, ze v ramci dohanania svojich literarnych restov som prednedavnom docital Tolsteho Vojnu a mier, ktorou je inspirovana prva skladba a mozem povedat, ze sa Yes vyborne podarilo transformovat toto veldielo do hudobnej podoby - najme kontrasty -besnenie vojny a kludnejsie pasaze pocas mierovych medziobdobi... Pre mna Relayer jedna zo styroch top dosiek Yes...

13.06.2010 Caine
5 stars

Yes, jedna z prvních rockových skupin, od které jsem si poslechl asi v devíti letech desku(bylo to Open Your Eyes), a která mě vlastně přivedla k rocku. Pokud si vzpomínám, tak jejich koncert byl taky jedním z prvních, na kterém jsem byl. Tehdy mi ovšem nebylo ještě tolik na to, abych tuhle hudbu dokázal náležitě ocenit a o přestávce jsem musel s břišními bolestmi pryč:-))
Tím pro mě Yes na dlouhou dobu skončili a vrátil jsem se k nim až po dlouhé době, když jsem si poslechl právě Relayer. Dodneška tuto desku považuju za jednu z nejlepších progressivních desek a dost možná i za to nejlepší, co jsem zatím od Yes slyšel.
Nevím, jak vám, ale to, co Relayeru předcházelo, mi připomíná stylem hraní a stavbou skladeb v některých pasážích Genesis(které já zrovna nemusím). Relayer se spíše kloní k dřívější tvorbě Pink Floyd, k psychedelii a space rocku. Ale přesto jsou to stále Yes.
Uvodní Gates of Delirium jsou od začátku hrané tak trochu v jiné dimenzi, postupem času spolu se zpěvem nástroje přitvrdí a poté se rozběhne tradiční instrumentální část plná experimentů, změn rytmu, propracované basové linky nikdy neusínající na kombinaci dvou tří tónů jako u mnoha kapel, stále nových a prolínajících se melodií. Tato pasáž je uzavřena konečnou absolutní směsicí všech nastřádaných zvuků a nastupuje nádherná klidná pasáž Soon. Právě ta nejvíce připomíná náladu vesmíru, stačí zavřít oči a představit si rotující planety, nekonečnou tmu, pomalu ubíhající čas(jako by se mu ani nechtělo:-). Do konce už se nástroje nepouští do žádných dalších experimentálních vsuvek, nechávají úplně dorozvinout klidnou pasáž, ve stejné náladě také uzavřou celou skladbu. Pro mě jedna z nejlepších dvacetiminutovek, co jsem slyšel, neopakovatelný zážitek.
Další dvě skladby jsou neméně kvalitním pokračováním desky a to i tím, že v obou dostává velký prostor Steve Howe(znovu potvrdil, že v rockovém světě měl v té době jen velice malou konkurenci). Sound Chaser je dost experimentální, kdyby nebylo toho sóla, byla by asi i trochu nudná, ale proč to řešit. To Be Over znovu trochu připomene úvodní skladbu, je ale daleko klidnější a už se zde klade větší důraz na jednotnou melodii a na zpěv. Znovu nálada vesmíru.
Když se mluví a nejlepších rockových hudebnících světa, dost často se v žebříčcích jednotliví členové Yes objevují(hlavně Chris Squire, Steve Howe a Rick Wakeman). Na tomto albu dostali všichni s výjimkou Wakemana hodně prostoru a předvedli jeden ze svých životním výkonů.
reagovat

PaloM @ 14.06.2010 19:29:53
Caine, vzhľadom na to, že ako prvú si počul ich najhoršiu platňu, si sa dobre uchytil. Síce mal si 9 a to bolo šťastie. Počuť ako prvú Relayer v detskom veku, to by so záľubou v rocku nedopadlo dobre :-)
Nemyslím, že sa ich tvorba dá porovnávať s inými veličinami, Yes boli originálni.
Len drobná poznámka, hrá tu Moraz, nie Wakeman. Možno si to tak myslel, len to nie je jasné z tvojho posledného odstavca. Ostatné sa mi páčilo.

Caine @ 14.06.2010 20:06:11
Díky, taky si myslím, že jsem se neuchytil tak špatně:-) Jinak máš pravdu, v tom věku byl jejich koncík neúnosný. Pak přišel Santana a ten už se mi líbil.
S tím Wakemanem je to tak myšlené, jen jsem to nenapsal srozumitelně.

Caine @ 14.06.2010 21:27:29
Opravdu je Open Your Eyes nejslabší deska? Mě se na tom něco z toho líbí doteď...

25.05.2010 nowhere_man
5 stars

Tomuto albumu môžem dať smelo plný počet. Po Tales from topographic oceans mi vynahradil chuť do tejto kapely. Relayer má len tri songy, ale nevadí, veď je to tak typické pre tento druh hudby. Myslím, že Patrick Moraz tu zapadol veľmi dobre, hoci tu nemal toľko priestoru ako v Refugee. Zvyšok kapely klasický štandard, musím vyzdvihnúť hlavne Steve Howea, hlavne jeho sóla v Sound Chaser. Časť Soon v prvej skladby je zasa nádhernou ukážkou spevu Jona Andersona. Trochu mi chýba Bruford, ale inak je White dobrý bubeník. Celé album je veľmi pekné, hoci náročné, a u mňa sa zaradilo medzi vrcholy tvorby Yes.
reagovat

PaloM @ 25.05.2010 16:13:44
No, ďalší náš človek, čo nepokladá Relayer za džezový album :-))

nowhere_man @ 25.05.2010 16:36:52
Áno, čítal som tu polemiku o jazzovom albume Relayer. Tiež sa prikláňam k tomu, že to nie je jazz. Ani sa to nedá škatuľkovať, Yes je proste Yes, i keď prvky jazzu môžu byť, ale nie suverénne zaradenie do jazzu. Mimochodom odporúčam dvojcd This is jazz z roku 2008, čo som dostal od kamaráta (Chick Corea, John Coltrane, Johnny Griffin...) a tam zistíte, čo je jazz, ktorý to nevedia (v dobrom).

13.03.2010 vmagistr
4 stars

Yes postihla další personální změna - post klávesisty obsadil po odchodu kouzelníka Wakemana Patrick Moraz. Musím říct, že kapela rozhodně netratila. S Morazem se sice nedočkáme žádných kostelních varhan a podobných výstřelků, což je určitě škoda, na druhou stranu je Patrick více týmovým hráčem a necpe se do popředí na úkor ostatních. U Wakemana jsem (hlavně na Tales) občas takovýto pocit měl - i když na druhou stranu, Rick ten prostor dokázal skoro vždy zužitkovat na jedničku.

Sedmé studiové album Yes je opravdu hutným, ale zároveň i nesmírně šťavnatým kouskem. Rozhodně se nenechá "odbýt" dvěma či třemi poslechy, ale bude vás ždímat, dokud vám své melodie nevryje pěkně hluboko pod kůži. Místy chaotické, z ničeho nic však přecházející do nádherných dechberoucích melodií, místy zběsilé, místy uklidňující, místy euforické - to je Relayer.

První tóny Gates Of Delirium jsou po vzoru Close to Edge koláží všech možných i nemožných nástrojů, zvuků a tónin. Ale zatímco na Close bych přísahal, že slyším cvrlikání ptáků, zde je to spíše jako zhudebněný "neuspořádaný pohyb částic" - některé menší, některé větší, některé pomalejší, některé razantnější. Nebo také jako neuvěřitelnou rychlostí běžící myšlenky v hlavě nějakého šílence. Zpívaná pasáž je vcelku normální, taková příjemná yesácká klasika, ale i ta postupně dostává poněkud psychopatický nádech - a pak, když se najednou zhruba ve třetině skladby rozjede zběsilá instrumentální jízda, mám jasno. Tohle je záchvat šílenství jako když vyšije! Všechno se úprkem řítí vpřed, není čas cokoliv rozmýšlet, rozvažovat. Do toho kvílí hlasy sirén, víří miliony bubnů - famózní. A najednou, po špičkách, jako by se samo bálo, přichází uvolnění a probuzení. Andersonův hlas zde hladí a tíší, uvádí na místo odpočinku, kde už šílenství nemá moc.

Ale co je sen a co skutečnost? Nebylo tohle uklidňující intermezzo jen klamnou vsuvkou snažící se oddálit opětný příchod neúprosné reality? Možná ano a možná ne. Sound Chaser je sice také nesmírně rozjetým kouskem, ale tváří se už o poznání radostněji než chladné a horečnaté Gates of Delirium - a to jak zpívaná, tak i instrumentální část, které by možná slušela diagnóza: "Pacientův stav je stále vážný, nicméně se již nachází mimo ohrožení života." Ale najednou je tu opravdové probuzení z těžkého horečnatého snu. Motiv z úplného začátku skladby To Be Over je od Yes jedním z nejlepších vůbec. Je to euforie, ale bez pompy a nabubřelosti - čistá a ničím nezkalená radost, podobně jako v And You and I. A nakonec i zbytek skladby tak vyznívá, je to veselost po probuzení do krásného rána, kdy vše špatné odchází a temná noc se stává jen čímsi, co kdysi bylo - ale teď není.

Kdybych Relayeru dal pět hvězdiček, bylo by to naprosto na místě. Tahle muzika si je opravdu zaslouží. Jenže co naplat, Yes jsou pro mě v období od The Yes Album po Close To The Edge nepřekonatelní a všechny ostatní desky se v mé pomyslné hierarchii nachází až pod nimi.
reagovat

PaloM @ 13.03.2010 18:02:56
Pekná recenzia vmagistr, celkom výstižné. Relayer je album kontrastov - je to "špica", pre mňa za 5.

20.01.2010 martin69
4 stars

Tahle deska mně od začátku dělá s posloucháním obrovské problémi ,na její poslech musím mít náladu a chuť . Na rozdíl od jakéhokoliv jiného alba které mně přijde k chuti vždy . Na mně ta deska působí velmi chladně a velmi složitě . Což ale nesnižuje její kvalitu . Pro mně nejsložitější deska Yes na poslech .

reagovat

PaloM @ 20.01.2010 09:34:35
Pre ňa je najzložiteší album Tales From Topographic Oceans, hlavne druhá časť a je to pre jeho dĺžku.
Relayer je zložitý, ale sú na ňom nádherné melódie a v 2. skladbe nádherné gitarové sólo. Jeden z najlepších albumov Yes.

Voytus @ 20.01.2010 11:54:41
Náročné pasáže z Tales vyniknou hlavně s obrazem - bubenický výstup všech zúčastněných v Ritual mě vždycky baví, trochu únavné je Squireovo basové sólo. Někdo zase naopak jen těžko rozchodí začátek The Ancient. Já experimenty rád. A Relayer je v tomto směru vrchol Yes (viz má recenze). Chladnější je a místy i vyloženě agresivní. Dal mi zabrat a právě proto jsem si jej tolik oblíbil. Je to ale místy nápor na nervy, pak není na škodu zklidnit pomocí The Revealing Science of God z Tales:-).
Mám to holt tak, že v hudbě hrozně rád objevuju - k tomu jsou takto rozsáhlé plochy dobré.

mino6 @ 04.05.2010 12:10:08
Asi nie si aj jazzman, na Relayer treba jazzový náhľad, je to z inej galaxie, v tých časoch niečo neslýchané. Ja mám problém S Tales..... Celé som to dopočúval asi 2 krát v živote, v porovnaní s Close alebo Relayerom je to úplne prázdne a nezáživné. Ale poznám ľudí ktorým sa to páči... Proti gustu žiaden dišputát...

PaloM @ 04.05.2010 17:21:41
mino6, použijem slovník Mistra v pozadí: trepeš

mino6 @ 05.05.2010 10:21:23
Pre PaloM - a v čom? Prezradíš?

21.08.2009 hejkal
3 stars

Skúsim byť stručnejší. Album má tri skladby, evokuje formou Close to the edge, hudobne je to síce Yes, ale predsa len cítiť určitú zmenu, nový klávesák trošku nakopol zasnené plochy minulého diela, čo je dobre. The gates of delirium znie podstatne tvrdšie a aj energickejšie, než celý Tales. Odťažitá Sound chaser je naozaj skôr o naháňaní zvukov, nepopieram, muzikanti si prišli na svoje, poslucháči (dovolím si tvrdiť) už menej. Záverečná To be over sa podľa mňa úplne stratila v nejakom vysoko autonómnom muzicírovaní (až tak, že za hranice tejto utópie nikoho nepustia).

Súhlasím s tým, že je to chladný album, napriek všetkému mu dám tri hviezdy, pretože v lete mi chládok robí dobre.

reagovat

PaloM @ 21.08.2009 13:24:14
Výchova z detsva sa prejavila. Mýliš sa, aspoň 1 poslucháč si prišiel na svoje (ja) :-)) Chladné je pivo, teplý je 4% - tný a toto je 5 - hviezdičká Metaxa. (Ber to ako pokus o vtip).

mikepis @ 21.08.2009 13:34:22
nemyslim, ze je chladny. nie je to ani bigbit Time and World, ani spracovanie klasiky na sposob Close to the Edge. Je to otocenie sa yesu k dzezroku a fusion. Pusti si Morazovu solovu platnu Story of I (1976) - hned po Relayeri - a pocujes 60-70% zvuku a hudby relayera. (mam silne tusenie, ze prave pre dominantny dzezrokovy vplyv moraza vysmarili z yesu).

ta platna rodila a stale rodi fanatickych zboznovatelov a zarytych odporcov. a to vacsinou sposobuju len genialne diela.

mino6 @ 04.05.2010 12:13:34
To čo píše "mikepis" je plne vystížné, ten album je jazzový a preto ho rockeri neberú, je moc ťažký v porovnaní s nejakým rockovým Deep Purple a pod.

Zdeněk @ 04.05.2010 16:00:18
Člověče poslouchal jsi vůbec někdy jazz?

PaloM @ 04.05.2010 17:23:12
mino6, sorry - opäť trepeš. Zdeněk ti to povedal, nevieš, čo je jazz.

mino6 @ 05.05.2010 10:24:01
Vidím priatelia že pre vás je jazz asi len Armstrong. A čo taký Pat Metheny? Jazz je hlavne o slobode prejavu a o tom je Relayer. Je to jazzrockový album.

stanley @ 05.05.2010 12:56:23
Třeba na prvních dvou albech YES je vliv jazzu více než patrný.Určitě se nedá tvrdit, že YES někdy nahráli jazzrockové album,ale jazzrock je slyšet i na Relayer.Myslím, že je zbytečné škatulkovat

PaloM @ 05.05.2010 13:01:09
Stanley, len o to mi šlo. Vplyvy fusion môžu byť. Ak chce niekto škatuľkovať, tak aspoň nech to robí správne.

27.03.2009 catcher
4 stars

Velmi dobrá deska,jiná než předchozí i následující hlavně díky Morazovým klávesám, které jsou poněkud akademičtější než na jeho sólovce z následujícího roku (Story of i) a trochu chladnější než Rickovy. Gates je klasika ve stylu rozsáhlých ploch z Tales. Sound Chaser je svižný, najazzlý experiment,který se jim docela povedl a potvrdil instrumentální mistrovství kapely. Pokud však beru v potaz ostatní produkci Yes, přece jen bych půl hvězdičky ušetřil pro některé ještě zdařilejší alba.
Tedy 4.5
reagovat

PaloM @ 27.03.2009 21:59:34
catcher, ja milovník Yes musím s každou ódou na nich súhlasiť. Viackrát som počul o "chladných" Morazovych klávesách. Vie to niekto objasniť, v čom sú chladné ?
Relayer mi zapadá do tvorby Yes úplne prirodzene, každú platňu majú inú ako predošlú :-)

25.03.2009 Voytus
5 stars

Ještě neuplynul ani rok od vydání Tales from the topographic oceans a Yes jsou zpět s dalším albem. Klávesového mága Wakemana vystřídal Švýcar Patrick Moraz, bohužel vydržel jen na toto album a turné. Svému předchůdci nic nedluží, a dost možná, že to byl právě on, kdo přinesl na album výrazně experimentální přístup.

Po čtyřpísňovém dvojalbu Yes přichystali sice jen jednu desku, ale pouze se třemi písněmi. Při pohledu na stopáž první skladby se posluchač jistě trochu zarazí, ale překvapivě zjistí, že Yes opět neměli žádný problém s jejím využitím. Naopak, Gates of Delirium pro mě představují po Close to the edge nejlepší velkoskladbu Yes. Začíná podle podobného modelu, z ticha se pomalu vynořují zvuky jednotlivých nástrojů, více se zapojuje Anderson na různé perkuse i kytaru, celá skladba je vlastně víceméně jeho dílo.
V souladu s obalem je celá skladba temnější, zlověstnější, nehostinná, už po pár minutách poněkud agresivnější. Anderson zpívá naléhavě, texty nejsou jen zasněně mystické, naopak přidal řádnou porci agrese i sem.
To pravé peklo se rozpoutá mezi sedmou až třináctou minutou. Disharmonické akordy, klopotný rytmus, zvuky zrychleně puštěné pásky, divoká nahalovaná kytara, tep baskytary...a silně tísnivá atmosféra, kterou ještě zvýrazní repetitivní motivy.
Ale Yes dávkují přesně a v pravý čas zklidní, aby později z ticha vystoupila lap steel kytara Stevea Howea a decentní zpěv Jona Andersona. A takhle poklidně skladba plyne ještě pět minut, Howe připojí nezvykle ukázněné sólo a celá kapela se vzdálí někam do hlubin Vesmíru.

Druhou skladbou je experimentální šílenost Sound chaser. Při prvním poslechu se posluchač moc nechytne. Moraz využívá jazzrockové fender piano, Anderson mlátí do perkusí, bicí Alana Whitea jsou nezvykle v pohybu. Howe hraje jak o život společně se Squirem komplikované riffy, které Vám zamotají hlavu. A aby toho nebylo málo, tak přes to všechno běží zpěv jakoby nic. V jednu chvíli se skladba úplně zastaví a Howe vystřihne do ticha krokolomné sólo, pak se přidají ostatní a krátké sólo si dopřeje i Moraz, chvilku se takhle s Howem překřikují, nečekaně do toho vlítnou zpěvy primitivních kmenů a celý text písně jen 'vysvětluje' co se vlastně děje....Electric freedom.

Závěr desky obstará uklidňující To be over. Devět minut dlouhá plocha s typickými vícehlasy a kytarou hodně do country. Ideální, optimisticky naladěný závěr.

Nevěřil jsem tomu, že písně z této desky dovedou Yes věrně zahrát naživo. Doporučuji DVD Live at QPR. Zvukově sice dost kolísá, ale takový Sound chaser na úvod notu po notě jako na desce, to docela překvapí.

Relayer je další silná deska, pro mě osobně už nepřekonaná.
reagovat

martin @ 25.03.2009 11:46:38
výborná deska ,trvalo mi však strašně dlouho než jsem se k ní prokousal

b.wolf @ 25.03.2009 17:54:26
další z geniálních yesovských kompozicí; famózní obal a vnitřek - neskutečná hudební fantazie

PaloM @ 25.03.2009 21:16:46
Vďaka Voytus za pripomienku geniálneho diela. Drobná poznámka: takéto dlhé veci by som skôr nazval skladby alebo diela, ale na tom nezáleží. Platňu som strávil hneď na prvý posluch, nenašiel som slabé miesto. Aj keď prvenstvo v dĺžke i kvalite skladieb patrí možno Close to the Edge, predsa len Siberian Khatru (podľa mňa) trochu zoslabuje celok LP/CD. Záver Gates of Delirium pokladám za jednu z najkrajších a najsilnejších melódií Yes (dokonca na neakej výberovke to bola samostatná skladba). Sound Chaser je virtuózna skladba, ktorá ma hlavu a pätu: veď vrcholila doba džezrocku, kde sa hralo šialene rýchlo. A Yes nás "natrénovali" na "chaos" už v úvode Close to the Edge. Sound Chaser vynikne na dobrej aparatúre riadne nahlas. Boli časy, keď som po úvode posunul prenosku gramo na úvod gitarového sóla, ktoré pokladám za špičku Howea.
Pri To be over ma síce country nikdy nenapadlo, nič to nemení na tom, že 3.skladba je kvalitou rovnocenná s predošlými.

Jarda P @ 27.03.2009 12:40:50
Lepší než o něčem tvrdit zda je lepší či horší je napsat líbí se mi či nelíbí. Nevím o žádném arbitrovi, který by dobré a špatné dokázal určit jednoznačně. Mi na rozdíl od některých se první 4 alba líbí velice (obzvlášť Fragile, méně Time and Word)), stejně tak Relayer, naopak z Tales dovedu poslouchal jen první 2 strany.

mino6 @ 04.05.2010 12:18:47
Ja len trochu zarýpnem do čechov. Preboha živého, nazývať skladby Yesu " písničky", to je trocha moc, písničky spieva Michal David alebo Marta Kubišová. Toto sú kompozície na úrovni Mozartovej geniality a vy to nazývate písničky? U nás sa tomu hovorí skladby, to sa mi zdá troch a lepšie označenie.
P.S. Nič v zlom, lem mi to strašne píli uši.

luk63 @ 04.05.2010 15:12:25
mino6: Myslím, že tuhle reakci (a trochu rýpání do Čechů) sis mohl klidně odpoustit. Slovo písnička zde není možná úplně to nejvýstižnější, ale v souvislosti celé recenze je jasné, že nejde o nějakou jednouduchou písničku formy A-B-A-B. Zatímco slovo písnička je zde užito 1x, 4x je použito slovo skladba, takže jak vidno (nejen z této recenze) ho v Čechách používáme také. Myslím, že Voytusův popis alba Relayer je na tomto webu nejvýstižnější a pro ty, co desku ještě neslyšeli, i nejužitečnější. Pro ty, co jí znají, je minimálně obohacující. A o to snad jde...

PaloM @ 04.05.2010 17:27:08
mino6 - prepáč, ale už posledná reakcia na teba. Mozartovu genialitu nechaj na pokoji, k jeho hudobnému géniu v celom rozsahu tvorby sa žiadna rocková skupina nepriblížila, niežeby sa ešte vyrovnala.

mino6 @ 05.05.2010 10:25:56
PaloM - ty si múdry ako večerník, teba by som chcel spoznať. Ty si určite filozof...

Voytus @ 06.05.2010 08:20:20
Luk63: Díky! Většinou mám problém, že se dost rozepisuji a snažím se zachytit snad každou minutu těchto skladeb, takže se někdy i obávám nakolik jsou mé recenze čtivé a užitečné začátečníkům.
Mino6: Pořád jsou to 'písně', vše je to tzv. populární hudba, i přes svou náročnost - když už musíme až tak škatulkovat. A jazzové vlyvy jsou tam také - dobové, proto jazzrockové.
Proč by tam také nemohly být? Pro muzikanty úrovně Yes není problém zahrát cokoli.
Takže se přestaňte hádat kvůli p..... a buďte rádi, že tuhle skvělou hudbu zná taky někdo jiný než vy sami a dokáže ji ocenit. Pitvání patří jinam :-).

Apache @ 06.05.2010 10:49:48
Voytus: Myslím, že mino6 už z Progboardu odešel. Soudím tak podle jiné jeho reakce, kde napsal, že Progboard se skládá z několika chytráků, kteří sežrali všechnu moudrost světa a stáda kývajících blbů, vyzval nás k tomu, abychom si trhli nohou a rozloučil se. :-)

PaloM @ 06.05.2010 11:56:40
V reakcii nižšie pod "recenziou" Ellery. Ľutujem to, prispel som k tomu, no neviem sa zdržať komentáru k podobným "týpkom".

Borek @ 06.05.2010 12:58:03
Album neposlouchám, nepřineslo mi nikdy víc, než vaše zdejší podnětná debata, ke který mám taky jeden komentář: Palo, mino6 je mi celkem ukradenej, ale 'podobnýho týpka' jsi z něj udělal až ty, resp. tvoje nepřiměřený reakce.

PaloM @ 06.05.2010 15:42:35
Borek, to snáď nemyslíš vážne. Najskôr "týpek" napísal nepravdivé údaje a keď som ho poopravil, začal ma zosmiešňovať a vulgárne mi nadávať. Mohol som zvoliť miernejšiu formu, no keď opakoval, že Relayer je jazzový album, genialita skladieb rovná Mozartovi, Return To Forever je to isté, čo Corea a podobne, tak som sa nezdržal. To je urážka ostatných: Al Di Meola, Stanley Clark a Lenny White, muzikanti rovnocenní Coreovi, ale to som nechcel riešiť. Konkrétne na CD "Where Have I Known You Before" prvú z expertom menovaných skladieb (Vulcan Worlds) zložil S.Clarke sám. Nevadí ti, keď tu niekto púšťa nezmysly ? Proste neznášam ľudí, čo vydávajú svoje nepravdivé dojmy za jasné fakty. Ja si chyby priznám a ty si mohol poriadne prečítať všetky príspevky toho "experta" a potom sa vyjadriť.
Viem, som prchký a mohol som sa zdržať, ignorovať. Robím chyby, nemám patent na rozum. Berte ma aký som - následky si ponesiem sám :-)

25.03.2009 Ellery
1 stars

Jedno z nejslabsich alb Yes 70 let. Michanice bez hlavy a paty. Tuhle desku znam uz 27 let, ale nikdy me nebavila. Je tam spousta zajimavejch momentu, ale jako celek chatoticky a nezazivny. Zatimco CttE je klasika, 2LP TfTO vyborna naladovka a nasledujici GftO narez, tak Relayer je krok mimo. Asi chteli bejt chlapci mermomoci originalni a za kazdou cenu nahrat neco prukopnickyho a experimentalniho, ale moc se jim to nepovedlo. Proste typicka progresivni snobarna..


reagovat

Lothian @ 26.03.2009 09:18:38
Na 1/5 to není, Soon a To be over jsou nádherné věci. Ale jako celek je to strašně studené,jen technika a snaha zahrát co nejvíc tónů. Zvukový zmatek. Na druhou stranu lepší než třeba Fragile a Yes album,když mluvíme o Yes v seventies.

hejkal @ 26.03.2009 09:20:23
Súhlasím, že je to lepšie ako Fragile.

Ellery @ 26.03.2009 10:03:40
S Yes albem a Fragile taky souhlas. Ja prvni 4 desky Yes (+ Relayer) vubec ani trochu nemusim. Sice je mam do kompletu, ale neposloucham je a nikdy jsem je neposlouchal. Na Fragile a Yes Albu jsou dobry cca 3 skladby, zbytek nezazivnej balast.
Close Edge + Tales Oceans + Going One + Tormato + Drama rulezz!
90125 ma sice takovou 80's radio-disco produkci, je dost komercni, ale s odstupem casu = vubec spatny neni..

A na zacatku 90 let to meli chlapci radsi zabalit. Vetsina jejich 90's placek je naprosta bida s nouzi.. az na par jednotl. songu propadak. To jsou nektery Andersonovy solo desky 10x lepsi.

Jednu hvezdu jsem dal za sebe. Nebavi me to, vubec to neposloucham, takze si ode me Relayer vic nezaslouzi.

Zdeněk @ 26.03.2009 12:26:29
No, je to tak fifty-fifty,na jedné straně krásné momenty ale taky plno zvukové vaty

mino6 @ 04.05.2010 12:25:20
Ako už píšem aj na inom mieste, asi nie si jazzman, že? Tento album je totiž na úrovni Coreových albumov z toho istého obdobia ( napr album Where Have I Known You Beforea a z neho skladba Vulcan Worlds alebo Song to the Pharoah Kings, to keď som prvý raz počul, mal som pocit osvietenia) len prezentuje genilitu muzikantov Yes, ktorí sa dokázali hravo vysporiadať aj s jazzovou výzvou Patricka Moraza. Tento album nie je rock!!!

PaloM @ 04.05.2010 13:37:43
Tento album je progresívny rock ako vyšitý, a teda je rock :-) Nazvať ho "Proste typicka progresivni snobarna" môže len typický totálny ignorant. Dať akémukoľvek albumu Yes 1 hviezdu, a tobôž ich špičkovému dielu, je aj pre mňa "silné kafé".

PaloM @ 04.05.2010 17:35:59
mino6: Fakt sa spamätaj: "Tento album je totiž na úrovni Coreových albumov z toho istého obdobia..." a potom uvádzaš album "RETURN TO FOREVER" >> odkaz Že blbí obchodníci radia niektoré albumy RTF do sólo diskografie Chicka Coreu, je ich problém, a my to nemusíme papagájovať. Maximálne možno pripustiť, že debut RTF sa považuje za Coreov a súčasne prvý s RTF. Bolo by lepšie, keby si k tým tvrdeniam pridal, že je to tvoj názor, resp. ty to tak cítiš, čo ti nikto neberie, ale ťažko stráviť takéto tvrdenia, prezentované ako všeobecne známy fakt.

mino6 @ 05.05.2010 10:30:05
PaloM - ozaj si najmúdrejší, nevoláš sa náhodou Robert? Každý vie čo tým myslím, len ty sa tu odbavuješ na detailoch.

PaloM @ 05.05.2010 11:27:45
Ty sa odbavuj na pravdivých údajoch, potom sa nemusíme odbavovať na detailoch :-))

mino6 @ 05.05.2010 14:12:48
Autorom všetkých spomenutých skladieb je Chick Corea a o to šlo. Ale ty si zjavne ohromný detailista. Do ktorej debaty nazriem, tam máš posledné slovo. Do každého tu len rýpeš, ty musíš byť riadny chuj v reále.

PaloM @ 05.05.2010 14:48:36
Práve tí "všetci", čo tu dlhšie než ty prispievajú, vedia, že sa snažíme o presnosť faktov. Mne je to jasné, že Corea bol šéfom v RTF, ale mnohí to vedieť nemusia. Namiesto, aby si priznal chybu a urobil opravu, tak nadávaš a bagatelizuješ. A k tomu klameš o obsahu "všetkych" mojich príspevkov. Nie každý má žalúdok na také typy ako ty, preto nereagujú. U mňa však nepochodíš. Sloboda prejavu na tomto fóre neznamená, že si tu bude ktokoľvek písať nepravdy bez odozvy.
Pripomienky mám len k podobným, ako si ty a takých sem zavíta našťasie veľmi málo. Keď ti došli argumenty, zmôžeš sa len na nadávky. Všetci, čo sú tu podstatne dlhšie než ty, tak vedia že kecáš nielen o hudbe, ale aj o mne. Ak už nemáš nič konkrétne k hudbe, tak drž hubu.

Zdeněk @ 05.05.2010 15:32:59
Pan Mino je nejen znalec jazzu ale taky těžkej
intelektuál

mino6 @ 05.05.2010 17:02:35
Vidím že som neobjavil nič nové pod slnkom na tomto fóre, zopár stálych mudrlatov čo požralo všetku múdrosť sveta tu rozdáva rozumy a všetci ostatní pritakávajú ako blázni. Trhnite si nohou, dovidenia.

07.11.2008 aristokrat
5 stars

Neuvěřitelné, nádherné, krásné, kouzelné, fenomenální, neopakovatelné. Tohle album mě dostalo úplně nejvíc snad vůbec v životě. Pořád mi různé pasáže z Gates of delirium zní v hlavě, uvidíme jak dlouho to bude trvat. :) Ze začátku mě to tolik nevzalo, jen jsem si pamatoval jen krásný začátek a konec. Hodně jsem poslouchal Fragile. Totální o(c)hromení přišlo až později. Jinak se trošku stydím, protože k Yes jsem se dostal teprve minulý týden. Tohle je jednoznačně jejich nejlepší deska, dávám 5 kdyby šlo dát 10 dal bych 10 :)
reagovat

28.06.2007 Antony
5 stars

K Relayer se těžko co dodává, stačí když napíši - moje nejoblíbenější album Yes. Neuvěřitelné a dokonalé dílo. Vždy mi připomínalo tyčící se obelisk, jehož vrcholu nelze dohlédnout. Yes zde navázali na to nejlepší z Close To The Edge, jakoby Tales From Topographic Oceans byl jen umělecký výstřelek do jiných galaxií, z nichž se teď vrací ta samá kapela, co tu byla předtím. No, ta samá, spíše stejně smýšlející, protože personální změny nejsou zanedbatelné. Nejenže je tu na postu za bicími nástroji Alan White, který vystřídal Billa Bruforda už na turné před Tales From Topographic Oceans, na němž již také předvedl své umění, ale je tu především nová tvář na místě hráče na klávesy. I když nebyl Rick Wakeman narozdíl od Bruforda s Yes od samých začátků, tvořil jedno z jejich poznávacích znamení a je navíc velmi významná osobnost mezi klávesisty, ať už si o jeho sólové tvorbě myslíme co chceme. Tak nám tu stojí Yes v úplně nové sestavě, tolik odlišné od zeleného alba, přitom plynule v něm pokračující.

Už úvodní tóny velkolepého The Gates Of Delirium jsou nepřeslechnutelným deja-vu. Co se v následujících více než dvaceti minutách děje lze popsat opravdu snad jen samotným názvem skladby, neboť ten je velmi přiléhavý. Švýcar Moraz se tu vzepne k životnímu výkonu a ukáže nadupaný hráčský potenciál (nezapomenutelné pekelné píšťaly ve dvanácté minutě - takhle si představuji zvukovou podobu obrazů Hieronyma Bosche), který naneštěstí v následujících létech promrhá a rozbředne v marmeládovitých The Moody Blues. Nicméně zde - Wakeman bledne a vzpomínka na něj může klidně ustoupit do pozadí - Moraz na to v pohodě má a suverénně exceluje. Ze skladby The Gates Of Delirium mám pocit jakoby Yes na všechny co haněli dlouhé kompozice předešlého alba, vyplázli jazyk a s naprostým klidem si střihli další dvacetiminutovku, která dostane každého na kolena. Je to, dle mého názoru, nejlepší skladba Yes, nesmrtelná suita, z níž se dá čerpat celý život.
Po té, co se vzpamatujeme z úvodního eposu (zde jedno malé odbočení - majitelé LP verze mají velkou výhodu, mohou si dát přestávku podle svých představ, na CD bych doporučil tak minutovou pauzu. Úplně vidím jak si v roce 1974 tuto desku pod paží donesl fanoušek Yes domů domů a pustil si poprvé "A" stranu. Po jejím dohrátí zůstane nevěřícně oddechujíc sedět, celý přikovaný, a neví jestli si má pustit "B" stranu, na to však nemá odvahu, nebo nasadit jehlu znovu na začátek áčka, už teď má absťák, nebo se raději jít někam hodně daleko projít), začnou nás bez varování drtit tóny Sound Chaser. Tady umím zvolat jedině: HOWE!!! Co ten chlap předvádí, to je totální kytarový nářez do všech hlav, které ještě nepochopily, že on je Pan Kytarista. Divoké rytmy, zdrhající basa, cinkátka, klávesy s ostřím cirkulárky, nepřestávající honba zvuků. Anderson v jediném klidném zlomku skladby vlídně pohladí aby nás vzápětí zasypal vyštěkávanou frází a tak znásobil predátorské účinky tohoto čísla. Trvá devět minut, ale nějak si neuvědomuji ten časový rozdíl oproti předchozí více jak dvakrát delší skladbě, je to stejná rána mezi oči.
A přichází To Be Over. Oj, jak ta je vlídná, přesně jak to právě teď člověk potřebuje. Je z úplně jiné matérie než ty dvě předchozí, dokonale doplňuje a završuje geniální album. Yes vždy uměli dělat závěrečné skladby obdařené určitým patosem, z něhož na nás mával pozdrav na rozloučenou. Důstojná tečka za jedním z nejlepších alb všech dob. Tentokrát v jistém smyslu i symbolicky podle názvu - definitivní.

Považuji Relayer za poslední klasické album Yes. Není to tím, že po něm tři roky ve studiu nic nového nenatočili a téměř v tom období nebyli činní. Není to také tím, že v dalších etapách svého vývoje se již v této sestavě nesetkali. A už vůbec to není tím, že by další alba nebyla dobrá, ačkoli Relayer překonán nebyl a až na jednu výjimku ani vyrovnán. Konec klasického období je způsoben jednoduše a prostě - změnou doby. Rok 1974 byl konec zlatého času pro tvorbu naplňující umělecké touhy jejích tvůrců, která současně byla vydávána velkými společnostmi a na kterou čekaly davy lačných fanoušků. Vydavatelské divize hledačů nových talentů, Dawn, Harvest, Vertigo, Virgin, Trident a další buď úplně skončily, nebo většinu svých dosavadních interpetů jednoduše vykoply. Boj o natočení a vydání gramofonové desky rozhoduje prostý obchodní kalkul, na naivní umělecké ideály není místo, muzika se stává více než kdykoli předtím konzumním a spotřebním zbožím. Navíc vydavatelské firmy rychle objevily, že daleko větší masa zákazníků (o posluchačích se mi v této souvislosti nechce mluvit) zabere na jednoduchou, přímočarou a pozérskou hudbu, co zplodí každá rychlokvaška. Proč se tedy trápit s dinosaury, kteří jen marní studiový čas svými experimenty a zbytečnými složitostmi, když si to pak koupí daleko méně lidí.

Po třech létech, kdy se Yes dostali znovu do studia, byl okolní svět úplně jiný, už nechtěl další Relayer a Yes se museli přizpůsobit, nebylo zbytí. Před stejným problémem tehdy stály všechny progrockové skupiny a pro přežití každá něco obětovala. Období 69-74 se už nikdy nevrátilo, atmosféra té doby je naštěstí začarovaná v tehdy vzniklé hudbě, z níž Yes patří mezi největší poklady. Snad i proto mám Relayer tak rád.

Hodnocení: 5/5

reagovat

17.06.2007 Luka
4 stars

Abych se přiznal tak mě toto album zas tak moc nebere- rozhodně ne jak Fragile a už vůbec ne jak Close to the Edge. Ano zde jsou Yes trochu víc stravitelní a nároční na poslech ale mnohdy je ten rachot spíš na škodu. Nicméně taková To be over je velmi rozkošná záležitost a Steve HOwe tu prostě kraluje- i nefanda Yes musí jeho hru zvláště na tomto album hooodně ocenit. Opět ale nádherný obal,úchvatný Jon A. a celkově atmosféra celého alba. Pro mě ale bohužel ne zas tak srdeční záležitost- neznamená ale že celkové mistrovství nedovedu ocenit.
reagovat

29.04.2007 mikepis
5 stars

Ano, pridavam sa. Jedina "jazzrockova" platna yesu. Vdaka Morazovi, ktory na rozdiel od Wakemana pouziva poltony (can hit blue note) a pri solach na minimmoogu ci ARP pitchbenderom ohyba ton ako Corea a cela crieda ostatnych JZ klavesakov (pocuj zaverecne solo to be over). Ktovie, ci ho prave preto z yesu pred GFTO nevyliali(Turn of the Centuries je Morazova pesnicka, kopacky dostal v polovici pripravy dosky). Yes went too jazzy.

Prave preto je tato platna neopakovatelna, lebo sa na nic pred a po nej v tvorbe yesu nepodoba. Pritom to nie je klasicky (a casto nudny a nepocuvatelny) JZ, vdaka morazovej klasickej klavirnej skole a pritomnosti progresivneho Howa a Andersona.

Nech chlapci dlho ziju (aj s Morazom)!


reagovat

Zdeněk @ 29.04.2007 00:00:00
Album Relayer je opravdu jeden z vrcholů tvorby Yes
ale kde tam slyšíte jazzrock?To,že tam na chvíli
zazněl zvuk ala Chick Corea ještě přece jazzrock
nedělá.

Mayak @ 29.04.2007 00:00:00
...no ja v podstate súhlasím, aspoň čo sa týka "Sound Chaser", to je jazz rock na yesovský spôsob, ako vyšitý...

03.05.2006
5 stars

Ano spravne , druhy vrchol kapely . Vzdy , ked pocuvam uvodnu skladbu (este vacsie gule ma ,podla mna, na koncertnom albume Yesshows ) , naskakuje mi husia koza . Apokalypticky kus , zvukovo bizardne ladeny konciaci nadhernym zasnenym zaverom . Tato skladba ma dve perlicky : 1. ten "perkusivny bordel" , ktory je pocut v strednej casti je robeny na zbytkoch rozpadnutych , starych aut , pre ktore sa Jon a Chris zastavili na srotovisku cestou do studia . 2. krasny melodicky sled akordov na konci TGOD zlozil White , ktory vobec nevie hrat na gitare . Aj ked mam TGOD nesmierne rad , mojou TOP1 je Soundchaser . Strhujuca skladba od Whiteoveho/Morazovho narezu na zaciatku cez neskutocne napatie sterednej casti az po brilantny zaver , pri ktorom clovek musi tancovat a tlieskat rukami . To Be Over je uz "len" ceresnickou na torte . Napriek istej "posluchacskej narocnosti a nepristupnosti "? posobi na mna Relayer neskutocne hravo .
reagovat

03.05.2006 J.Ho
5 stars

Připojuji se k nadšeným recenzím, také pro mne je to vedle Close to the edge druhý vrchol kapely. asi nejméně přístupná a nejvíce experimentující deska Yes(i když takový Ancient či Ritual z Tales..), Úvodní Gates of delirium, jedna z nejlepších dvacetiminutovek Yes, nemá klasickou hudební formu, jakou mělo Close to the edge: Jde o několik rozdílných, na sebe navazujících částí, nejvíce v paměti utkví zběsilá prostřední pasáž a závěrečná melodie Soon. Soundchaser je asi nejujetější skladba na albu, skvělá jazrocková jízda. (je zajímavé, do jakých věcí se pouštěla v roce 1974 v podstatě mainstreamová kapela, jejíž alba okupovala v prodejích nejvyšší příčky)Závěrčná to be over mě zaujala relativně nejméně, ale jde o pěknou tečku za fámózním albem.
reagovat

27.01.2006 (CZ)Jon
5 stars

Yes se roku 1974 snazi nahrat album s Rickem Wakemanem,který však skupinu opousti a je pozadan novy klavesak,Svycar Patrick Moraz.Desku,kterou natocili pojmenovali Relayer-stridavejsi,asi kvuli dalsimu odchodu klavesaka,aby mohl byt vystridan novym,anebo definitivni teckou v progrocku,který mel byt vystridan za jinou epochu hudby.Jedna se o nejnadupanejsi album všech dob.Tolik napadu,tolik efektu,zvuku,vymozenosti,a hlavne hracske vykony,které exceluji v cele historii popularni hudby.Moraz ovlada klavesy stejne dobře jako Wakeman,ma ale odlisnou hru co se tyce pojeti.Nemá zbytecne exibicionisticke manyry a dokonale splynul s kapelou.Ale ted k samotnym skladbam:
The Gates Of Delirium:forek zkopirovany s Close To The Edge na zacatku je asi yesovsky vyrobek,je to kvrdlikani všech moznych nastroju v rozdilnych toninach.a nastupuje krasna melodie podbarvena zase tim forkem.Anderson zpiva jak nejlip umi s uzasnym nasazenim.Po cca. 8 minutach Andersonova zpevu prichazi instrumentalni část rozdelena na 3 motivy.V 1.hrajou vsichni a i trosku improvizuji v 2. se nam predstavuje Squire se svou vrazednou basou a 3. ma hardrockovy riff,kde se zase vsichni schazi.Muzika se postupne zpomaluje a zacina část Soon.Pomala,napadita melodie se ale meni na dojimavou az skoro filmovou hudbu.A hlavne se zase vraci Anderson.1.skladba dostava jasnych 5 hvezd.
Sound Chaser:psychedelicka hudba dostava primo nervni a depresivni doraz s uvodnimi bicimi.A je tu Howe,který hraje jako o závod.Vsechny zvuky a akordy jedou v krkolomnem tempu.A do toho si zpiva Anderson skoro az primitivni melodii,která ale zni jako slozita pod dojmem silene sloziteho doprovodu.Howe si jestě strihne jedno solo uprostred skladby,které je zase depresivni a nervni.Nastupuji klavesy a Anderson se ponori do meditativnich 4 versu v pomalem tempu. A zase se to rozjede v 5ctvtecnim taktu,ruzne zmeny rytmu a tempa a zaverecne depresivni hlasy.TA TA TA TADA.To je opravdu sila.Zase palim od boku 5 bodu.
To Be Over:Ta je takova roztomila,zacina jednoduchou kytarkou a pridavaji se ostatní nastroje a Anderson který si vlastne na tomto albu moc nezazpival se ted vyradi.Trosku mi vadi ze v této skladbe jsou 3 motivky které se neustale opakuji.Ale na zaver je to sqele oddechnuti.Takze k této skladbe davam 4 hvezdicky.
Co s toho vypliva,ze je to zase uzasny unikat,který by nemel chybet asi nikomu na světě.Obal je také velmi dobry a doufam,ze toto album se konecne nekdy docka oceneni.

reagovat

21.09.2005 -krusty-
5 stars

Které album bylo pro prog/art rock přínosnější??? "CLOSE..." nebo "RELAYER"??? Zamyslete se... Možná o nějaký ten milimetřík je to ta prvně jmenovaná, leč "RELAYER" je megasilná záležitost pro "ortodoxní prog fans" :-)) Kultovní "Gates...", naprosto ujetě hledačská "Soundchaser" a pohádková "To be Over" - težko proniknutelné album, které se Vám za vynaloženou snahu mockrát odmění. Druhý vrchol YES! Bravo Moraz, který vnesl do YES trochu chladu a industriálu :-)
reagovat

Jon(CZ) @ 06.02.2006 00:00:00
Yes se roku 1974 snazi nahrat album s Rickem Wakemanem,který však skupinu opousti a je pozadan novy klavesak,Svycar Patrick Moraz.Desku,kterou natocili pojmenovali Relayer-stridavejsi,asi kvuli dalsimu odchodu klavesaka,aby mohl byt vystridan novym,anebo definitivni teckou v progrocku,který mel byt vystridan za jinou epochu hudby.Jedna se o nejnadupanejsi album všech dob.Tolik napadu,tolik efektu,zvuku,vymozenosti,a hlavne hracske vykony,které exceluji v cele historii popularni hudby.Moraz ovlada klavesy stejne dobře jako Wakeman,ma ale odlisnou hru co se tyce pojeti.Nemá zbytecne exibicionisticke manyry a dokonale splynul s kapelou.Ale ted k samotnym skladbam:
The Gates Of Delirium:forek zkopirovany s Close To The Edge na zacatku je asi yesovsky vyrobek,je to kvrdlikani všech moznych nastroju v rozdilnych toninach.a nastupuje krasna melodie podbarvena zase tim forkem.Anderson zpiva jak nejlip umi s uzasnym nasazenim.Po cca. 8 minutach Andersonova zpevu prichazi instrumentalni část rozdelena na 3 motivy.V 1.hrajou vsichni a i trosku improvizuji v 2. se nam predstavuje Squire se svou vrazednou basou a 3. ma hardrockovy riff,kde se zase vsichni schazi.Muzika se postupne zpomaluje a zacina část Soon.Pomala,napadita melodie se ale meni na dojimavou az skoro filmovou hudbu.A hlavne se zase vraci Anderson.1.skladba dostava jasnych 5 hvezd.
Sound Chaser:psychedelicka hudba dostava primo nervni a depresivni doraz s uvodnimi bicimi.A je tu Howe,který hraje jako o závod.Vsechny zvuky a akordy jedou v krkolomnem tempu.A do toho si zpiva Anderson skoro az primitivni melodii,která ale zni jako slozita pod dojmem silene sloziteho doprovodu.Howe si jestě strihne jedno solo uprostred skladby,které je zase depresivni a nervni.Nastupuji klavesy a Anderson se ponori do meditativnich 4 versu v pomalem tempu. A zase se to rozjede v 5ctvtecnim taktu,ruzne zmeny rytmu a tempa a zaverecne depresivni hlasy.TA TA TA TADA.To je opravdu sila.Zase palim od boku 5 bodu.
To Be Over:Ta je takova roztomila,zacina jednoduchou kytarkou a pridavaji se ostatní nastroje a Anderson který si vlastne na tomto albu moc nezazpival se ted vyradi.Trosku mi vadi ze v této skladbe jsou 3 motivky které se neustale opakuji.Ale na zaver je to sqele oddechnuti.Takze k této skladbe davam 4 hvezdicky.
Co s toho vypliva,ze je to zase uzasny unikat,který by nemel chybet asi nikomu na světě.Obal je také velmi dobry a doufam,ze toto album se konecne nekdy docka oceneni.

Jon(CZ) @ 06.02.2006 00:00:00
krusty nic proti Tobe,ale nejak mi nejdou odeslat recenze,tak jsem to namlatil sem.Zajimave,ze to tady jde dobre.

02.09.2005 EasyRocker
3 stars

Velmi strukturovaná, komplikovaná a možná nejméně přístupná deska Yes, poznamenaná neúčastí Ricka Wakemana za klávesami. Ne že by snad Patrick Moraz zaostával v umění na bílých klapkách, ale přece jen vám mohou občas Wakemanovy typické melodické motivy a linky chybět. Musím na druhou stranu ale uznat, že Moraz nemálo obohatil hned první velkoskladbu Gates of Delirium, kde se skutečně můžete do sytosti nabažit mnoha nových zvuků a syntezátorových ploch. Výborná skladba, i když místy krajně komplikovaná i na poměry takové kapely, jakou jsou Yes, gradující ve středu a pozvolna melancholicky utichající. Dvojnásob má slova o komplikovanosti platí o druhé Sound Chaser, hráčsky sice brilantní záležitosti, nicméně na poslech značně překombinované - desku jsem slyšel mnoho a mnohokrát a do téhle skladby jsem pořád ještě zcela nepronikl... obsahuje sice i klasické melodické střípky Yes, ale spíše dominují poněkud ubíjející zběsilé souboje kláves a kytary a neméně zběsilé rytmické kotrmelce. To poslední To Be Over je úplně jiný příběh - posmutnělá melodie, čitelnost, melancholie...skladba jakoby předvedená úplně z jiného konce. Co říci na závěr... hráčsky brilantní deska, která vás ale v některých pasážích svou zběsilostí doslova odrazuje od dalšího poslechu. Tři hvězdičky je trochu málo, spíše bych to viděl někde mezi 3 a 4, protože album má přece jen stále dost a dost geniálních momentů.
reagovat

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 29x
Pumprle, Marooned17, moonySK, -krusty-, (CZ)Jon, J.Ho, Antony, mikepis, aristokrat, Voytus, Voytus, nowhere_man, Caine, TomKas, swenik, Hikoki777, murphy, Walrusa, Moonchild, gunslinger, PiKey<
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 6x
Luka, martin69, vmagistr, kaktus, bullb
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 3x
hejkal, Wendyz
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Yes


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000