Yes - Fragile

Yes - Fragile - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1971

Tracklist:

1. Roundabout (8:29)
2. Cans And Brahms (1:35)
3. We Have Heaven (1:30)
4. South Side Of The Sky (8:04)
5. Five Percent For Nothing (0:35)
6. Long Distance Runaround (3:33)
7. The Fish (Schindleria Praematurus) (2:35)
8. Mood For A Day (3:57)
9. Heart Of The Sunrise (10:34)

(total time- 41:16)


Obsazení:

JON ANDERSON - vocals
CHRIS SQUIRE - bass guitar, vocals
STEVE HOWE - electric and acoustic guitars, vocal
RICK WAKEMAN - grand piano, Hammond organ, RMI Electra-piano and Harpsichord, Mellotron, Moog
BILL BRUFORD - drums, percussion

 
01.11.2017 pinkman
5 stars

Pokud si chci spravit náladu nebo zavzpomínat, sáhnu po albu Fragile. Našel bych hodně lidí, kteří tuhle desku obdivují. Často patří mezi nejoblíbenější alba YES. To chápu. Je epochální a velkolepé. Snadněj se do něj proniká. Další nahrávky už potřebují delší časové rozpětí. To ale neznamená, že by bylo Fragile jednodušší. Stalo se učebnicí art–rocku v sedmdesátých letech a dokonce z něj čerpali i některé ostře řezané metalové spolky. Stačí se zaposlouchat do drhnutí baskytary a rytmických brejků v ostrém tempu Heart Of The Sunrise, to jsou němčouři Mekong Delta jak dělaní.
Pět kratších a oddychových libůstek doplňuje velkokapacitní umělecká čtyřka. Nechtějte po mě název té nejlepší, protože tady taková není. Každá skladba je jedinečná a silně nadprůměrná. Fragile je jak už název napovídá křehké, ale rovněž nerozbitné krásou prorostlé album, které přišlo v pravou chvíli do správné doby.

reagovat

PaloM @ 02.11.2017 08:35:40
Stručne a výstižné, taká recenzia sa mi páči. Navyše, stotožňujem sa s názorom.

@ 02.11.2017 08:39:51
Chris Squire má na Fragile nejlépe nazvučenou basu ze všech starých desek které jsem slyšel. Eddy Offord byl zkrátka génius.

bullb @ 02.11.2017 08:46:20
Veľmi pekne napísané. Hudba môjho srdca (aj uší).
Už dlhšiu dobu (roky) sa utvrdzujem, že Squire vytvoril "normu" ako sa má hrať na basu. Myslím tým hudbu, ktorú máme radi a po ktorej sa volá toto fórum...
Absolútna hudba.

Snake @ 06.11.2017 11:00:38
Za jednoznačně nejlepší považuji závěrečnou nakládačku Heart Of The Sunrise, ale i skladby Roundabout a Long Distance Runaround jsou skvělé a obdivuji v nich především Squirovu basu. Docela se mi líbí aj čtyřka South Side Of The Sky - v ní se vždycky soustředím na Howeův unikátní styl a navíc, je tady pěkná a vzdušná mezihra. Jenom ty krátké vsuvky mi nějak nejdou pod vousy a z kolovrátku "We Have Heaven" bývám malinko nervózní.

Mám prastaré vydání od Atlantic, ale hraje opravdu pěkně. Čtyři a půl.

01.05.2016 horyna
5 stars

Stavební kámen art rocku, album jež znají (troufnu si říci) miliony posluchačů celého světa, synonymum pro navýsost umělecky kreativní etapu kapely, kapely která sama stála v přední linii, možná dokonce na špici žánru, kterýžto v 70-letech spolu určoval chod hudebních dějin. Zdůrazněné a podtržené za ty dlouhé roky bylo snad vše, od skladatelského vkladu, přes instrumentální výkony všech zůčastněných, až po celkový dopad na nitro komnzumentovo.

A tak si hned od prvních tónů úvodní Roundabout říkám, tak kdo vlastně byl větší technik, Squire, nebo G.Lee? Vzápětí si odpovím,oba, nebo klidně někdo třetí, třeba Tony Levin :-) Taková legrační polemika, by však měla stát až opodál, otázka by mohla spíše znít takto- hra kterého basmena je vlastně pro mne inspirativnější? A tady nutno podotknout že jak styl, hráčská dovednost a technika, zapojení do celku a dominance tohoto nástroje, ve všech těchto aspektech si pánové spolu rozhodně mohou tykat, ovšem zvuk, barva a dotváření celkového soundu mi příjde u tohoto alba zcela prvořadé, tedy jasně ve Chrisově režii a s každou jeho notou se posluchač opravdu sžívá a kochá. Hned v dalším plánu by se podobná polemika dala vést na téma- bubeník a opět by se střetávali Fragile třeba s Permanent Waves. Ale nechme toho a přejděme ke skladbám samotným, o ty se tu jedná především, no a že to jsou všechno stěžejní položky a nezapomenutelné, dokonale vystavěné obrazce rozkoší, je na snadě, na toto téma skutečně nelze připustit žádnou polemiku.

Tentokrát dám zde přednost pouze vokální složce alba:
Howeho klasicky čitelná a čistá kytarová práce nám otevírá návštívenou Roundabout- bublající Squireho basa, Anderson svévolně vypouštějíc slova do éteru s velkým přehledem a preludující Wakeman, jež vhání do skladby patřičný náboj, který z ní přímo prýští, nástrojové orgie v prostřední části písně a její lyrický přerod plně prezentují toto velké dílo.
Ostrý nápor rytmických prvků v ně skladby South Side Of The Sky- vnáší do tohoto celku patřičnou dramatičnost, klasicistně jazzový klavírní Wakemanův výlet dokáže posluchače maximálně uhranout, nebojím se říci, přímo odzbrojit, Andersonova asistence nepostrádá patřičnou dávku něhy a v různých modulacích si s divákem krásně pohrává, přesto, úvodní napěchovaný poryv se vrací.
Long Distance Runaround- patří ji přední místo v originalitě uchopení i má značná obliba, začíná kytarovo klavírním preludováním, z nenedání přichází změna a vše se pomalu zastavuje, odklepávaný basový běh doplněný kytarou a klávesami s mimořádně intonujícím Jonem dotváří tuto svébytně pojatou, rytmicky svěží píseň.
Heart Of The Sunrise- šílený rej basy, kytary a bicí složky se nemilosrdně dere na povrch a v mém nitru vytváří předobrazce inkvizičních procesů dávného středověku v konkrétních historických souvislostech, po chvíli onen lomoz ustoupí do pozadí krásnému tonu Chrisova nástroje, Bill se patřičně stará aby skladba překypovala dostatkem arzenálu k častým rytmickým obměnám, malebné pozadí hammondek vytváří spolu s Jonovým procítěným zpěvem zcela mimořádné zážitky, až subtilní atmosféru ještě více umocní plující basová linka a nám vyvstává otázka- kam až jde s hlasovou technikou zajít, pro myšlenku vyjadření maximálního citu. Opětovné instrumentální řádění prolomí Wakemanův klasicistní vpád a posouvá tak píseň do svého finále.

Troufnu si vyslovit domněnku že jak Yes, tak i toto album by nenašlo mezi prog-rockovou smetánkou jediného odpůrce. To by byla snad svatokrádež!

Touto cestou zkusím opět oslovit širokou Progboard-ovskou veřejnost s dotazem, na kterou příčku mimořádné diskografie Yes by toto album zařadilo.
Pět, šest míst k tomuto účelu snad postačí.
A celkem i zvědavost, zda-li se do tohoto užšího výběru dostanou i alba z jiných etap kapely? (s mimořádně silou sestavou 70-let, osobně v to snad ani nevěřím).

Osobní žebříček autora:

Close to the Edge
Fragile
Relayer
Going for the One
The Yes Album / Tormato

...a hned poté ty následující
reagovat

EasyRocker @ 01.05.2016 19:48:21
Souhlas, tuhle desku mám rád. Nejen proto, že je vynikající. Jsou tu i nostalgické pocity - tahle recenze byla jedna z prvních, které jsem tu napsal :)

Martin H @ 01.05.2016 20:00:37
Recenze je velice dobře napsaná. A co se týče alb Yes, momentálně u mě vede Relayer, potom následuje Going for the One a na třetím místě asi The Yes Album. Ale ono se to dost mění podle aktuální nálady a rozpoložení.

horyna @ 01.05.2016 20:19:46
EasyRocker: díky za rychlou reakci, copak nostalgie a hudba, tato spojitost funguje vždy. A na kterou pozici by se u tebe tato deska dostala?

horyna @ 01.05.2016 20:25:08
Martin H: také díky i za tvou odpověd a jak píšeš, nálada dělá s tou kterou deskou divy, jednou sedne na maximum, podruhé to může být naopak. Jinak Relayer i bez Wakemana kruťárna.

EasyRocker @ 01.05.2016 20:28:28
horyna: určitě patří u mě k nejoblíbenějším od Yes, spolu Going for the One, Close... a The Yes Album. S Relayer mám trochu problém - Gates... a To Be Over miluju, ale Soundchasera jsem nikdy moc neskousl - tam to s tím běsněním trochu přehnal. Ale můj názor ohledně tohoto alba je jak napovídá hodnocení marginální :)

tykeww @ 01.05.2016 21:15:02
Skvěle napsaná recenze a zajímavé poznatky (třeba co se týče porovnání s Rush). Fragile je nejen mým nejoblíbenějším albem od Yes, ono je to dokonce jedno z mých nejmilejších alb vůbec.
Hned za ním mám The Yes Album a Close to the Edge - to je prostě svatá trojice.
Tales From Topographic Oceans mě nikdy nechytly, naopak obvykle opovrhované Drama je podle mě skvělá muzika.
Z dalších desek mimo klasické Yes ze 70's mám hodně rád třeba Talk.
A co se týče Yes 21. století, mám s nimi trochu problém. Fly From Here se mi nelíbilo skoro vůbec a Heaven & Earth jsem ani nedoposlouchal... Navíc má podle mě i odpudivě kýčovitý obal (a na těch u Yes vždy hodně záleželo).

horyna @ 01.05.2016 21:25:33
EasyRocker: tak díky za tvůj názor a vidím že sedmdesátky jasně vedou:-)

horyna @ 01.05.2016 21:46:11
tykeww: dìky za podnětné a zajímavé názory. Co se týče pohledu na tebou zmiňovaná alba, cìtím to velmi podobně, Tales mě k srdci nikdy nepřirostlo, Drama a Talk jasné plusové body. Fly snesu bez problémů, ale poslední deska pro mne představuje největší průser jejich kariéry, něco tak plitkého a nudného alá poslední desky Asie, že se chce až brečet.

tykeww @ 01.05.2016 21:50:21
Tak tak, doufám, že mají pánové rozum a nechají kapitolu jménem Yes už nadobro uzavřenou (obzvlášť po úmrtí Chrise Squirea - byl by dost nerozum se ještě o něco snažit, protože to on byl kostrou celé skupiny).

horyna @ 01.05.2016 21:56:16
Zlatá slova, dle mého se už bez Andersona neměli pouštět do dalšich aktivit, nebo na něj prostě počkat.

Petr87 @ 01.05.2016 23:12:30
Bez Andersona... to je těžké.
Samozřejmě to už bez Jona není to pravé ořechové, ale třeba takové album "Drama" patří mezi moje nejoblíbenější desky od těchto Anglánů, i když za mikrofonem už trůní "napodobitel".

horyna @ 02.05.2016 06:13:49
Drama mi přijde jako jedinečný úkaz, jak nahradit v kapele dva stěžejní členy a přitom si zachovat vlastní tvář. Myslím ale, že je to dáno především tím, že jak Squire, tak Howe tvořili ještě stále v intencích kapely, končící epochy, navýsost progresivně a i Downesovi rejstříky jsou ojedinělé a zcela nepodobné tomu co dělal před tím i poté v Asii. Ta deska se zkrátka povedla.

EasyRocker @ 02.05.2016 06:47:18
horyna: určitě, hlavně Going for the One je u mě asi vrcholem, Awaken je zkrátka skvost :-) Ale zde zmiňované Drama s Hornem mám velice rád, určitě více než Tormato...

Jarda P @ 02.05.2016 07:48:43
Horyna: s hodnocením poslední desky YES souhlasím, ale desky Asie Phoenix, Omega a XXX se mi líbí velmi, dokonce víc než první tři.
Před 2 lety jsem se těšíl na živé provedení Fragile, ale bylo to zklamání. Unavené a hlavně klávesově slabé, Downes Wakemana nemůže nahradit. Jeho styl se hodí do Asie, nikoliv do Yes. Jinak co do oblíbenosti jasně vedou sedmdesátky: Close, Going, Fragile, Yes Album, Relayer.
Drama jsem v době vzniku nebral, přišel jsem mu na chuť až mnohem později.

Gerry @ 02.05.2016 08:14:35
Můj žebříček by byl asi:
1. Close to the Edge
2. Fragile
3. Anderson Bruford Wakeman Howe
4. 90125 + Drama + Talk (ty mám rád tak nastejno)
5. Tales From the Topografic Oceans

Pak všechny ostatní na jedné hromadě ....pak dlouho nic a nakonec Heaven & Earth. Nezatracuji to, ale je to jednoznačně nejslabší placka.

bullb @ 02.05.2016 08:30:40
horyna: Absolútna trefa do čierneho. Písať oslavné ódy nemá zmysel. Hudba hovorí za všetko. U mňa 5*. Možno preto, že som Fragile počul prvý krát len pár rokov po vyjdení platne (pre mladších - nebolo to vtedy také jednoduché ako teraz...). Čo sa týka rebríčka:
1. Fragile
2. Yes
3. Time and a Word
4. Close to the Edge (okrem Siberiam Khatru-neznášam to)
5. The Ladder
6. Relayer
7. Tales from Topographics Oceans
8. Going for the One
9. Tormato
10. všetko ostatné už nemusím počúvať- balast ...

horyna @ 02.05.2016 08:49:24
Všem pánům co ze zatím zůčastnili této diskuze patří velké díky, je zajímavé a podnětné sledovat různé to názory na takovou veličinu jakou jsou Yes.

horyna @ 02.05.2016 08:51:42
EasyRocker: díky za upřesnění, Going... má také velmi rád (je velice osvěžující) a vůbec nechápu názory některých hudebníku jež toto album zatracují s myšlenkou, že to už nejsou ti praví Yes, blbost :-)

horyna @ 02.05.2016 08:57:16
Jarda P: zdravím tě a díky za vyjádření se i k Asii- ve skutečnosti Phoenix i Omegu až tak nezatracuji (spíše některé vatové vycpávky, cítím je tam), ty další alba, ale dle mého padají dolů, ale máš svůj názor, neberu. Spíše mne překvapilo jejich vyzvednutí na úkor 80-tkové tvorby, přeci jen první deska je ohromná.
Píšeš o zklamání před dvěma léty, máš na mysli Pražský troj-koncert, tak to jsme byli spolu :-) přesně--klávesy byly příšerné a ani vokální přednes mne nenadchl. Tvá pětka je prostě klasická:-)

horyna @ 02.05.2016 09:01:01
Gerry zdravím tě, myslím že my jsme spolu doposavad nemluvili:-) : velice mne pozitivně překvapilo tvé třetí místo, toto album sem dříve nemusel, až postupně jsem mu přišel na chuť, ta barevnost a škála tónů je nekonečná, i na čtvrtou pozici se dostala jiná tvorba než 70-tková, bravo

EasyRocker @ 02.05.2016 09:01:14
Co se Asie týká, mám jejich první desky a mám je velmi rád. Další vlastně neznám, někdy před léty jsem slyšel něco z novější tvorby, ale to už mě tak nezaujalo :-)

horyna @ 02.05.2016 09:07:52
bullb: takže sentiment opět krutě zasáhl, to je správný, mám to podobně :-) a tvůj žebřík je zkrátka vyčerpávající, super. Fragile na špici jooo, vidím tam v závěsu první alba a že by zase vzpomínky? Rozhodně překvapil páty Ladder, asi proto že jsem ho u nikoho ani nečekal a konečně si také někdo vzpomněl na Tormato :-) a zase jeden milovník obr ploch z Tales...
a balast 80-tek ti tedy nevoní? :-)

horyna @ 02.05.2016 09:12:36
Ještě krátká kuriozní poznámka k Asii, když to tu EasyRocker ještě připomenul :-) první desku co jsem od nich slyšel byla Aria z 94- totálně mne strhla a dodnes je mou nejoblíbenější, až pak jsem poznal jejich začátky ..asi jsem divnej, že ?:-)

Petr_70 @ 02.05.2016 09:47:00
Tohle album nemusím vůbec...
Do značné míry souhlasím s pořadím Martina H:
Relayer, Going for the One, The Yes Album.

Jarda P @ 02.05.2016 10:05:07
Horyna: na těch Yes jsem byl v Bratislavě, mám to blíž. Ale do kongresového centra už nepůjdu, je to tak asi zvukově zakleté. V roce 1991 ELP a loni Anderson´s Jethro Tull, to byly zvukově nejhorší koncerty které jsem zažil. Co se týče první desky Asie, nic proti ní nemám, ale vadí mi její divný, plechový zvuk. Mám ji, ale neposlouchám.

horyna @ 02.05.2016 10:14:01
Jarda P: tak takto pokažených koncertů může být člověku opravdu jen líto.
Co se týče Asia- zvuku, mě zas vadí ten klasický 80-tkový sound, zde je hodně markantní, ale přenesu se přes to :-)

Gerry @ 02.05.2016 11:14:15
horyna: Zdravím tě, opravdu jsme asi ještě spolu nemluvili - jsem tu sice několikrát denně, ale moc nepíšu, spíš když mne něco (dobře i špatně) vytočí :-D nebo profily kapel.
Co se týče ABWH, k té mám zvláštní vztah, nejprve jsem o ní četl v Rock&Popu, ovšem velmi negativně, v souvislosti s knihou o 100 nejhorších rockových alb (u recenze je o totmto "paskvilu" zmínka). Pak jsem neodolal a koupil si ji, protože jsem si říkal (a potvrdilo se mi to), že Američané prostě nemohou hodnotit evropský art a prog, protože to prostě jde nad jejich rozlišovací schopnosti. :-D Deska mne naopak okamžitě chytla a zamiloval jsem si ji na první poslech. O pár týdnů nato jsem bohužel coby čerstvý absolvent alias špagát rukoval na východní Slovensko a ABWH mi na kazetě ve walkmanu pomohla přežít ten první měsíc pakárny, než se mi podařilo dostat se zpátky na dostřel domova ....a poslouchám ji jako sváteční prožitek dodnes. :-)

horyna @ 02.05.2016 12:15:25
Gerry: na zmíněnou desku ABWH jsem četl také převážně kritické názory, kdo ale skutečně miluje tvorbu Yes, nemůže býti neosloven. Sentimentální spojitost, obzvlášť s vojenským ústavem je plně na místě.

zdenek3 @ 02.05.2016 21:50:02
Tak tady se Horyno neshodneme.
Bohužel. Existuje pár slavných kapel, mezi které Yes zcela jistě patří, které mi k srdci až tak nepřirostly.
Prostě jsem se "na ně (asi ještě) nedoposlouchal".
Není to můj šálek kávy. Jediný album, které se mi fakt líbí je 90125.
Ostaní si sice poslechnu, některé se mi i částečně líbí, ale když mohu, vyberu si jinou kapelu.
Ale to je jen můj pohled na věc. Byl jsem na nich i zde v Praze. No dobrý,ale....
Jinak klobouk dolů, před množstvím desek, co vydali.

horyna @ 02.05.2016 21:57:22
Zdenek3: tvůj názor plně respektuju, tak alespoň 90125 přesvědčil, třeba to ještě někdy přijde :-)

15.11.2013 Walrusa
5 stars

Tuhle recenzi bych ráda začala poděkováním, které bude patřit Michalovi (tykeww), protože to byl on, kdo mě na tohle album (a tím i na celou skupinu) nasměroval. Vlastě mi tehdy doporučil více alb (jiných interpretů), líbila se mi, ale pak přišlo Fragile...
Jistě znáte onen magický pocit, jákesi deja vu, přijdete na cizí místo, uslyšíte neznámou zajímavou hudbu, ucítite pozoruhodnou vůni...zatímco pro vaše okolí, jsou to skutečně cizí události, vy máte pocit, jakobyste to dělali, viděli a cítili celý život. Ne to není lhostejnost k těmto věcem, spočívá to v něčem jiném: Hudba na nás promlouvá svým jazykem (a to ani nemusíme rozumět textu), někdo tomu jazyku rozumí a chápe, co se mu ta muzika snaží sdělit, jiný nerozumí. Mě osobně obvykle trvá déle, než nějaké hudbě porozumím, ale když už jí přijdu na kloub, tak je to pouto mezi jí a mnou velice pevné. Tohle byl úplně jiný případ, již při první skladbě jsem pochopila o co jde a zamilovala se do této hudby, do těch zajímavých nápadů a teplých melodií, ke kterým se stále ráda vracím.
Člověk v hudbě stále něco hledá, i když má svoji nejoblíbenější skupinu, tak stále něco hledá, protože jeho potřeby jsou jednoduše neúprosné. Hledá něco, co se hodí pro dané období roku, či života, ale hledá i něco celoživotního, co pasuje k jeho povaze. A já si troufám říct, že já jakožto milovník přírody a jejího kouzla jsem v Yes objevila přesně to, co jsem hledala. Ale těžko říct, ta hudba si mě našla tak trochu sama a úplně sama mě strhla do svého víru, tak, že jsem se ani nestačila divit.
reagovat

zdenek2512 @ 15.11.2013 14:44:12
Krásné vyznání, věřím, že se ti album líbí.:) Já jsem tohle album slyšel od Yes jako první. Bylo to něco hodně jiného než to co jsem v té době poslouchal. Je to taková příprava na vrcholné dílo Close To The Edge, ale krásná už úvodní Roundabount nebo South Side Of The Sky na to nemám slov :).

alienshore @ 15.11.2013 19:11:40
posledný odstavec ma zaujal a nejako som sa v ňom aj našiel, to čo človek hľadá v hudbe je naozaj odrazom jeho osobnosti a pre mňa je to neustále objavovanie

Fragile je fajn, ale mám radšej The Yes Album a Close To The Edge, oceňujem však Walrusa tvoju filozofiu a vnímavosť :-)

PaloM @ 15.11.2013 20:01:14
... a preto, čo píšeš v recenzii, je Yes skoro 40 rokov moja najobľúbenejšia skupina. Odvtedy ako som počul prvý raz Close to the edge v supraphonskej licencii. Fragile som kúpil o pár rokov neskôr, trochu obohratý originál, ale s krásnou knižkou v otváracom dvojobale LP.

b.wolf @ 15.11.2013 22:26:58
Ano, to je přesně ten výše popsaný pocit při poslechu yesovské klasiky ... moc pěkná recenze, musím si počíst ještě znovu tu u Close ...

tykeww @ 18.11.2013 08:18:23
Moc pěkně napsané, líbí se mi způsob, kterým píšeš. Samozřejmě mne nejvíc potěšily první řádky :D

06.11.2011 moonySK
5 stars

FRAGILE.

Nedávno som dostal u mňa veľmi neobvyklú chorobu - vyhasnutie. Nemohol som počuť žiadnu hudbu, zdala sa mi otrepaná, opočúvaná, žiadny koncert pre mňa nebol dosť dobrý, teda všetká činnosť spojená s hudbou mi bola cudzia. Oslovil som môjho dobrého kamaráta, aby mi poradil nejakú kapelu, poprípade nejakú dobrú LP ktorá by ma znovu vrátila do života. Hneď ako som túto žiadosť dopovedal, kamarát mi povedal - Fragile. Prosím? Fragile? To je od Yes? Áno, Yes, 1971, Howe Squire Anderson Bruford Wakeman. Ale nie, veď ja Yes skoro vôbec nepočúvam, mám od nich Close to the Edge, a ten album okrem pár úryvkov nemusím...Pusti si to! - nakázal mi. Vzápätí mi začal opisovať taký istý stav, aký sa uňho dostavil po istom čase počúvania skvelej hudby. Siahol po kapele, ktorú nemal zbehnutú a pustil si od nej jedno CD. Jedno jediné CD. Jediné CD, ktoré mňa vrátilo do formy, do života a znovu do kruhu môjho internetového domu, ktorému som sa toľko vyhýbal. FRAGILE. Hneď ako som zapol prehrávač, sadol som si, zatvoril oči a vtom sa z fade-in ozval prvý flažolet. Vedel som, že bude už len dobre.

Roundabout sa privalila ako víchrica do mojich obitých ušných bubienkov a rozoznela moje srdce, ktoré v nasledujúcich minútach lietalo cez oblaky nádhernej hudby. Keď skladba skončila, rozplakal som sa. Bol som vďačný za každú sekundu, ktorú som strávil pri hudbe vôbec. Od prvej piesne, na ktorú si pamätám. Od prvého momentu, od prvého hlasu, od prvého tónu, o ktorom viem. Od začiatku. Nechal som plynúť svoje emócie a započúval som sa do nasledujúcich vecí, krásnej Wakemanovo-Brahmovej Cans and Brahms, jemnej akustickej We Have Heaven s priam nebeskými vokálmi, až po prvý vrchol albumu South Side of the Sky. Ako som vďačný matkám hudobníkov, že nosili pri srdci týchto géniov. Keď sa mi v mysli začalo brieždiť a aspoň čiastočne začalo upadať moje opojenie z prvej časti albumu, prišla veľmi čudná Five Percent for Nothing. Dočítal som sa o nej, že má čosi spoločné s vnútornými finančnými problémami Yes. Po nej nasledovala výborná Long Distance Roundaround, cez ktorú som sa konečne odvážil otvoriť svoje ústa a začal som si pospevovať popevok piesne. Pri konci som sa znovu dostal do "ráže". Prišla neskutočne upokojujúca inštrumentálka The Fish, pri ktorej sa mi skoro oddelila duša od tela a chcela mi vyskočiť medzi najvyššie hviezdy. Po nej prišla ďalšia, jemná akustická Mood for a Day, ktorá ma vo svojich tónoch obalila do éterického rozpoloženia medzi nebom a zemou. A nakoniec, prišlo niečo, niečo viac, ako vôbec dokážem opísať. Pod názvom, ktorý mi prišiel po predošlých dvoch piesňach ako niečo jemné, niečo čo ma uvedie do srdca svitania, prišla ostrá basová linka, ktorá ma z môjho opojenia zase dostala do reality. Potom ale zase prišiel Anderson a s jeho jemným hlasom ma chcel zhypnotizovať, aby moja myseľ znovu upadla do duchovnej nemoty, ale ja som sa nedal. Vydržal som to len tak tak až do konca. Keď album skončilo, vytiahol som disk, vložil som ho do obalu. Sadol som si a zostal som ako obarený. Než som sa znovu spamätal, prešla asi pol hodina. Hneď som zavolal kamarátovi, aby som mu opísal moje vzrušenie z práve prežitých zážitkov. Neviem čo dodať. Týmto si u mňa Yes zaslúžilo právom ohodnotenie jednej z mojich najobľúbenejších kapiel.

Ako plynie čas, chronologicky počúvam diskografiu kapely, a uvedomujem si, že každý album má podobnú silu ako Fragile. Nie však rovnakú.

FRAGILE je jedinečný.
FRAGILE je iba jeden.
FRAGILE.
reagovat

gunslinger @ 06.11.2011 18:55:40
je to jedno s mojich najobľúbenejších albumov a to PROGROCK ani bohvieako nepočúvam neviem čím to je ale je to brutálna hudba v mojich ušiach sa ostatné albumy od Yes ani z ďaleka nechytajú... s týmto jedným si úplne vystačím

pito63 @ 06.11.2011 19:00:32
Tento týždeň je to už druhýkrát, čo som sa vrátil k YES prostredníctvom pekného čítania na Progboarde...
Moony, zásluhou Tvojej recenzie som neodolal a po riadne dlhej dobe vytiahol z police "Fragile".
Ďakujem!

moonySK @ 06.11.2011 19:11:28
gunslinger: Ja to takto nevidím. Čo taký The Yes Album, alebo Relayer, alebo 90215???

pito63: Nemáš začo. Keep listening :)

gunslinger @ 06.11.2011 19:23:53
moonySK hovorím prog nie je moja parketa 90125 poznám od detstva ešte keď som Rock teda nič extra nepočúval nie je to zlé .. prvých 5 albumov som skúsil ale iba Fragile ma natoľko zaujal takže tak. všetkých 5 som počul iba raz a už si nepamätám čo v nich bolo tak sa asi k nim vrátim

PaloM @ 06.11.2011 19:48:31
Už môžem ísť na rockový dôchodok. Sú tu mladí, ktorí objavili najvyššiu kvalitu v muzike a ja môžem spokojne odpočívať :-)
YES FRAGILE, večne živý !!

Brano @ 06.11.2011 20:04:34
Krásna recenzia a vyznanie.MoonySK, si proste jednotka!

Progjar @ 06.11.2011 20:35:30
Niekde som zachytil, že moonySK je úplný mlaďas. No podľa jeho recenzie je skôr riadny ďas. Nádherné čítanie. Musím sa priznať, že Yes nemám veľmi napočúvaný a ich najväčšie perly ani nevlastním, musím to napraviť. Mám ale ich koncertné veci a to je nádhera. V podstate tam ich najlepšie kusy vždy sú. PaloM. Rockeri na dôchodok neodchádzajú, ale rovno nohami napred. A čím neskôr, tým lepšie.

Nechcem rýpať, videl som negatívne recenzie na Union. Mne sa Union vcelku páči, viem ho počúvať.

Brano @ 06.11.2011 23:17:21
Progjar,Ja mám zas Yes komplet všetky albumy,je to spolu s Genesis moja najobľúbenejšia skupina a poznám ich tvorbu od a po z...a práve preto vysoko oceňujem tú recenziu,ktorú napísal taký mlaďas- MOONYSK.Je to zrelé,inteligentné,výstižné čítanie hodné starého artrockového matadora.MoonySK,touto recenziou a vyznaním si potešil moju dušu.Ďakujem!

martin69 @ 07.11.2011 14:55:04
moonySK : paráda!!!

moonySK @ 07.11.2011 15:26:28
Všetkým ďakujem, ale napísal som iba to, čo som cítil.
A veru, dlho som zvažoval či vôbec napísať :)

pito63 @ 07.11.2011 15:58:16
A dobre si urobil...
Moony, pre mňa si žiarivé slniečko Progboardu, držím Ti prsty, aby to nadšenie pre hudbu v Tvojom srdiečku nikdy neochablo!
A píš!!!

moonySK @ 07.11.2011 16:05:00
Budem písať ako viem. Prisahám. Neurobím síce 10x 3000 slov za deň ako Peter Gratias ale zato sa na každú recenziu pečlivo pripravujem...

Kristýna @ 08.02.2013 10:48:24
Nezbývá mi než poděkovat Moonymu za čtivé recenze, kterými jednou za čas oživuje Progboard. Pokračuj v subjektivním vybarvování tvých oblíbených i neoblíbených alb, protože přesně o tomhle by tento web měl být!
Díky za inspiraci.

01.08.2011 Petr Gratias
5 stars

Čtvrté řadové album Fragile anglické artrockové skupiny Yes byl pro mne prostě z hlubin země vytrysklý pramen čisté nové hudební vody, která se životodárně etablovala na britské scéně zmítané náporem hardrocku, glamrocku, zvolna odeznívajícího blues a postpsychedelie. Z odstupem času ho osobně řadím mezi umělecké vrcholy skupiny, kterými pro mě jsou mimo tohoto alba ještě Close To The Edge a Going For The One. Příznačný název Fragile ovšem pro mě neznamená něco křehkého, zranitelného a zvýšeně opečovávatelného, ale zbrusu nové vzepnutí umělecké síly v podobě autorského přínosu, vynikajících instrumentálních výkonů, aranžérské práce a výtečných vokálních partů.
Tony Kaye, varhaník skupiny na předešlých albech sice svůj hráčský potenciál nijak neumenšoval v rámci kapely, ale přísnějším pohledem vzato nedosahoval takové kategorie jako ostatní hudebníci a bez ohledu na nějaké vnitřní pnutí v Yes místo opustil. Příchod nového varhaníka Ricka Wakemana ze skupiny Strawbs znamenal významné posílení na postu klávesových nástrojů. Wakeman měl v Británii pověst mimořádně zdatného instrumentalisty, který nejenomže měl vynikající techniky hry na klavír a varhany, ale navíc s jeho příchodem se na albu objevily i další klávesové instrumenty a tím se výrazně rozšířila barevná paleta zvuků, což bylo na Fragile více než patrné na první poslech.
Výtvarná skupina Hipgnosis připravil další ze svých fantasy obalů, které se staly typickým poznávacím znakem mnohých významných hudebních alb sedmdesátých let. Uvnitř alba byla vložena i obrazová příloha na níž mne mj. fascinoval stylizovaná fotografie strunných instrumentů Steve Howa. Prsotě člověk se mohl albech kochat z mnoha úhlů pohledu a přitom vnímat nejen tištěné texty zpívaných skladeb, ale především hudbu samotnou….

ROUNDABOUT – doznívající dlouhý tón, natočený v úvodu skladby pozpátku má umocňující entrée a posluchač jakoby cítil, že přijde něco nečekaného, objevného a tak je zde navozen zvláštní až vzrušující pocit očekávání… Krásný flažolet na akustickou kytaru a procítěně nastavěné tóny, které v klasickém uchopení spíš připomenou barokní téma. Hned poté se ovšem rozběhne přesně seřízená rytmika a rockově pojednané téma. Brufordovy bicí nástroje se Squireovými přiostřenými basy jsou sledovány ostrými sekanými akordy Howeovy akustické kytary a Wakemanovy hammondky vyhrávají výrazné melodické téma. Andersonův zpěv má jasný výraz a melodickou linku a výtečně se propojuje s dalšími vokálními party. Skladba má jasnou koncepci a harmonickou strukturu a my cítíme, že kompoziční postupy byly přísně logicky podle nejlepší zákonů harmonie vystavěny společně s vokálními harmoniemi. Pečlivě proaranžované sebemenší detaily a vkládání vedlejších motivů do hlavního tématu představuje jedno z dalších stěžejních uměleckých principů. Wakeman zahraje v mezihře vynikající sólo na hammondky a v další části je tento prostor uvolněn Howeově elektrické kytaře. Radost poslouchat, jak vzájemně všechny instrumenty do sebe zapadají ve vysoké hudební estetice. Závěr je pojednán krátkým vstupem klasické akustické kytary. Jednoznačně famózní začátek!

CANS AND BRAHMS – klasické téma vážné hudby, v níž Wakeman propojuje svou výtečnou klavírní hru s varhanními postupy a my se na chvíli vzdálíme od rockové výbojnosti a můžeme vnímat zpracování odlišného hudebního uchopení, v němž zpracoval fragment Čtvrté symfonie e moll Johannese Brahmse v necelém dvouminutovém fragmentu..

WE HAVE HEAVEN – nádherné vokální kouzlení s téměř kánonickým uchopením harmonie. Úžasně zaranžované hlasy, které zde nejen vytvářejí úžasnou bohatou melodickou linku, ale i andělské harmonie, které jsou doprovázeny akustickou kytarou bicími nástroji, percussion, bublající melodickou basovou linkou a klouzavými elektrickými ornamenty neustále se opakujícími dokola, se vzestupnou harmonickou stěnou, až se pojednou celá skladba pod nepříjemným zaskřípěním zhroutí agresívním úderem a následována úprkem lidských kroků které už ovšem běží do následující skladby…

SOUTH SIDE OF THE SKY – svištění větru přináší další skladbu. Je výrazně rockové provenience. Howeovy kytarové party mají technickou suverenitu a elastičnost v ohýbání tónů a spojování výrazné rytmické struktury se zpívajícím Andersonem se vynikajícím způsobem napojuje na wakemanovské klavírní struktury dodávající kompozici klasické vyznění, v němž se ústrojně propojují jemné klavírní nuance s úderností a akcenty jednotlivých obrazů harmonických proměn ve spojení s vynikajícími vokálními party vícehlasého sborového slohu. Ano, tohle je opravdové artrockové umění poučené praxí v chrámových sborech (nebo obecně ve sborovém pojetí, které se běžný rocker pravděpodobně nikdy nenaučí). Ale je tady zpět rockové téma s řeřavou elektrickou kytarou a polyrytmickým členěním bicích nástrojů a baskytary. Howeovy kytarové party jsou jedinečné, technicky dokonalé a přestože mají rockové ostří, do hardrockových riffů se neuchylují (což je jenom dobře), také squierovské basy mají technicky bezchybně vystavěné postupy s výraznými melodickými linkami, a naechované přeznívání varhan a elektrického piana přivádí rovněž ohýbané tóny Moog synthesizeru… Velmi zajímavé!

FIVE PERCENT FOR THE NOTHING – poněkud chaotické rytmické uchopení zvláštně vedených rytmických postupů, které ovšem mají svůj přísný vnitřní řád dokreslují hammondky a baskytara. Možná mám trochu pocit, jako kdyby se vzájemně přesypávaly peníze v nějakém automatu a třídily jednotlivé mince (!?). Rytmická struktura podmiňovala Bruforda jako výtečného bubenického technika mimořádné úrovně…

LONG DISTANCE RUNAROUND – krásné unisono klavíru a kytary a pak už se rozbíhá rytmika a střídání postupů melodické linky se děje v řádu klasického uchopení tématu. Pak se ovšem akcentovaný rytmus promění do vlastní melodicky nosné skladby a rytmizované schéma se dále rozbíhá vpřed. Vynikající práce s rytmy a harmoniemi, která se dále rozvíjí. Zajímavé mezihrové téma dodává skladbě zase nový estetický ideál krásy a člověk žasne nad jednotlivostmi, páteřní harmonií a rozvíjení pobočných témat, které se vracejí zpět do základního motivu….

THE FISH (Schindleria praematurus) – vynikající skladba s rytmickou složkou propracovanou baskytarovou linkou, na kterou se nabaluje strojově přesná práce Brufordových bicích nástrojů a percussion a kytarista Howe nahrál do skladby výtečné kytarové party. Mění brvy pomocí wah wah pedálu i dalších přeznívaných tónových obrazů, nad kterými se vznáší klenutý andělský hlas Andersona a samozřejmě nemůžete přeslechnout výrazný basový attack Squire přes kompresor, který dává skladbě hutný základ…. Vzpomínám si jak jsem trápil profesorku latiny dotazem, co znamená Schindleria praematurus a docela jsem ji tím uvedl do rozpaků…. Že se jedná o originální druh ryby miniaturních rozměrů jsme zjistili až později….

MOOD FOR A DAY – krásná kytarová práce. Steve Howe vložil do skladby španělské téma, ale dokázal ho propojit s renesanční klasickou hudbou. Velmi citlivě s výrazem a jemnými detaily vystavěl svou sólovou prezentaci a věrně dostál i emotivnímu názvu skladby. Jakoby se zde spojil Andrés Segovia a John Dowland a integrovali hudbu různých kultur. Howe je studovaný hudebník a z jeho hry je to krásně znát. Vynikající!

HEART OF THE SUNRISE – divoký rytmus, vypjatých basů a strojově přesných bicích nástrojů se propojí s varhanami a elektrickou kytarou. Z tématu ale slyším i mellotron a gradování schematické rytmické figury s sebou nese napětí jako před explozí, kterou tušíme a přemýšlíme, kdy k ní dojde. Velmi přesné prokreslované detaily a divoké eskapády tónových náletů jednotlivých instrumentů. Rockové téma ustupuje do pozadí. Prostor se otevře pro Andersonův sólový zpěv. Velebně se klene klenbou virtuálního dómu, podepřený výraznou basovou linkou. Squire je vynikající hráč a basové modulace mají jedinečný sound a barvu. Rockové téma se velmi zvolna vrací do tématu v pomalých postupech varhan, mellotronu, elektrické kytary a bicích nástrojů. Vnímáme i synthesizer v dané době ještě ne zcela objevený klávesová instrument. To už se zase divoká přediva instrumentálních kouzlení rozeběhnou v rychlém chvatu napříč harmoniemi. Fascinuje mě ta vzájemné instrumentální propojenost do jednoho mocného celku ve velmi detailních spojeních. Klasická klavírní témata se spojují s rockovými postupy a my vstřebáváme jedinečnost těchto kontaktů jako samozřejmost. Přitom ještě před šesti až osmi lety by někdo něco takového vůbec nepovažoval za možné…..
Závěrečné opakování tématu We Have Heaven se nám v nečekaném fragmentu vrátí zpět a tím je celé album ukončeno….

Album Fragile je skutečným uměleckým opusem par excellence. Demokraticky si uvnitř kapely poskytli vzájemný prostor pro sebevyjádření ve vlastních skladbách a tak se každý z nich měl možnost seberealizovat podle svého naturelu.
Počátek sedmdesátých let do hudebních hitapádových žebříčků prosadil i některé artrockové projekty a zejména album Fragile se těšilo velké přízni posluchačů, ale i nevyzpytatelných hudebních kritiků…
Yes si zde nastavili hodně vysoko laťku a přinesli na britskou a nebojím se říci světovou hudební scénu nový estetický hudební model, který se dal jen těžko poměřovat s něčím jiným. V řadě aspektů je to předobraz dalšího vynikajícího alba, vydaném v témže roce. Svědčí to o tom, kolik tvůrčího potenciálu a energetických sil bylo v řadách kapely čitelných v jednom jediném roce. Zatímco Fragile obsahuje střídavě skladby kratší a delší stopáže, Close To The Edge už je posunutím jejich hudebních ambicí ještě víc dlouhou artrockovou suitou, která pokryla celou jednu stranu alba. Tím bych označil jistou rozdílnost mezi oběma vynikajícími projekty. Dodnes člověk nevychází z údivu, kam až se dalo v hudebních sférách zajít při zachování úžasné hráčské virtuozity, neotřelých aranžérských nápadů a vokální složky.
Pět hvězdiček bez jakýchkoliv diskusí!





reagovat

PaloM @ 16.11.2013 09:39:34
Petr Gratias: nechápem, ako som mohol prehliadnúť tvoju recenziu. Odviedol si perfektnú profesionálnu prácu, ale ešte väčší význam pre mňa je to, že sa môžem úplne stotožniť s tvojimi názormi na album. Ostatné, čo som chcel povedať, som už napísal v reakciách na predošlé recenzie. Petr Gratias, dodatočne ti ďakujem za skvelé čítanie.

22.04.2011 TomKas
5 stars

S Fragile Yes začali psát další éru ve své hudební kariéře. Nově příchodivší Rick Wakeman, který nahradil Tonyho Kaye s sebou přinesl nebývalý arzenál klávesových nástrojů, kterým neobyčejně obohatil zvuk skupiny. Obal desky namaloval talentovaný Roger Dean, jenž se pro Yes na dlouhé roky (a vlastně až do současnosti) stal dvorním výtvarníkem. Jeho malované snové krajiny se skvěle pojí s hudbou Yes a kromě obalů pracoval také na scéně (dekoracích pro živá vystoupení), kterou společně se svým bratrem navrhl a zrealizoval.
Fragile jako album je pojato poněkud nevšedním způsobem. Každý z pěti členů souboru zde má prostor pro vlastní seberealizaci. Jon Anderson se představuje s písní We Have Heaven, jejíž základ je postaven na vrstvených vokálech a jednoduchém nápěvu. Chris Squire velmi mile překvapil v podstatě instrumentální baskytarové The Fish (Shindleria Praematurus). Steve Howe prispěl nádhernou akustickou Mood For A Day, jenž se stala další stálicí koncertního repertoáru kapely. Rick Wakeman se uvedl v Cans And Brahms, výňatkem z Brahmsovy symfonie a konečně Bill Bruford si střihl krátkou bubenickou Five Percent For Nothing, tak trochu parafrázující na nehospodárné nakládání s vydělanými penězi uvnitř skupiny.
Zbytek alba je vyplněn společnou tvorbou, z níž asi nejzásadnější a pochopitelně také nejznámnější je Roundabout. Až do vydání alba 90125 je to pro Yes hit číslo 1.
Dramatická South Side Of The Sky po dlouho dobu od svého vydání nebyla skupinou živě interpretována. Yes, jako by ji znovu objevili až v roce 2003 v rácmci Full Circle Tour a od té doby je to další stálice koncertního repertoáru.
Long Distance Runaroud s až nakažlivou melodií ve spojení s The Fish tvoří dohromady skvěle fungující kousek.
Závěrečná Heart Of The Sunrise je možná tím nejepším z celého alba. Kombinace strhující nástrojové smršti v úvodu s klidnějšími pasážemi zpívanými Andersonem je více než dobrý důvodem si celé album minimálně ještě jednou přehrát.
reagovat

TomKas @ 22.04.2011 07:28:39
Ještě malá okrajová poznámečka. Pod tajemným latinským názvem Shindleria Praematurus v titulu The Fish se skrývá mořská ryba dosahujícího v dospělosti nejmenšího vzrůstu (pouze několik milimetrů), která kdy byla ulovena a vědecky popsána.

PaloM @ 22.04.2011 11:04:05
TomKas, napísal si zasvätenú, faktograficky presnú recenziu. A mňa by zaujímalo, ako tento album počuješ ty ? Čo si myslíš o ňom napr. v porovnaní s The Yes Album a Close To The Edge ?

TomKas @ 22.04.2011 19:19:27
Díky. Ono je to strašně těžké. Kdybych měl porovnat Fragile a Close To The Edge, tak bych řekl, že víc se mi líbí to album, na které mám momentálně větší chuť :-) Obě desky jsou výborné.
Close To The Edge je svým pojetím poněkud více akademické a tak nějak celistvější.
Fragile je opravdu velice křehké dílko právě díky těm pěti minimalistickým kouskům od každého člena souboru. Dokonce můj čistě subjektivní pocit je takový, že Fragile vzniklo velmi rychle a tak nějak "snadno", že ta tvůrčí atmosféra ve studiu byla značně pohodová (narozdíl od CTTE, kdy nahrávání nebralo konce a probíhalo s až příliš puntičkářským přístupem).
Asi bych řekl, že víc si cením Close To The Edge, ale je to opravdu o té momentální náladě.

The Yes Album jsem vždycky vnímal jako jakýsi most mezi prvním obdobím Yes s Banksem a tím klasickým, zastoupeným právě výše zmiňovanými alby. Je to také vynikající deska, ale tady už mám poměrně jasno v tom, že CTTE i Fragile mám o fous raději.

18.05.2010 nowhere_man
5 stars

Toto je môj najobľúbenejší album od Yes. Absolútne ma plne uspokojuje z hudobného hľadiska, nemám mu čo vyčítať. Skvelá nadčasová hudba plná emócií a hráčskej zručnosti. Toto je bomba. Ťažko sa mi vyberá najlepšia skladba, v podstate ako celok je to úžasné. Samozrejme sú určité veci, ktoré vyčnievajú. Napríklad klasika Roundabout, to fakt krása a navyše to, čo tu hrá Chris Squire na basgitare ho katapultuje v mojich ušiach medzi top basgitaristov, akých poznám. Páči sa mi veľmi aj We have heaven, kde zas ukazuje svoj nebesky krásny hlas Jon Anderson. Aj Five percent for nothing, 35 sekundová miniatúra, je nádhernou ukážkou Brufordovej zručnosti. No a ešte spomeniem nádhernú Long distance runaround (opäť tá basgitara...) a záverečnú Heart of the sunrise. Prosto krása. A k tomu mi absolútne zapadla bonusová cover verzia America. Samozrejme v neskrátenej verzii, pretože predsa len na singel to bolo dlhé. Fragile je môj top album od Yes.
reagovat

PaloM @ 18.05.2010 13:34:20
Dobre si to vystihol, Fragile má zmysel počúvať ako celok, nikdy som si nevyberal jednotlivé skladby. Spolu so supraphonským Close to the edge a Relayer to boli moje prvé LP platne s Yes. Trochu mám v ušiach obohraté Roundabout, za čo môže časté hranie na koncertoch Yes.
Cans the Brahms je prerábka a skratka z pomalej vety 4. symfónie Brahmsa - majstrovský Rickov kúsok.
No, Fragile je jeden z viacerých vrcholov Yes.

nowhere_man @ 18.05.2010 17:45:48
Ďakujem a potvrdzujem, že Yes mali viacero vrcholov a preto je dobre, že si každý vyberieme ten najkrajší.

03.12.2009 vmagistr
5 stars

Tak a je to tady - Yes se nám dostávají do pozice superkapely, kde je každý člen uznávaným mistrem svého nástroje (či nástrojů) a chystají se podruhé vystoupat na rockový Olymp. Nabušená posila jménem Rick Wakeman zapadla do kapely na 100% a najednou je úplně jedno, že před ním tu byl nějaký Tony Kaye. Zázrak č.2 může začít.

Yes si na svých deskách nikdy nehráli na nejaké rozvolněné začátky a hned na uvítanou obvykle servírují hutné kousky. Rundabout je pecka jako kráva, co naplat, Wakeman (jakkoli se mi styl jeho předchůdce zamlouval) je prostě jiná třída. Však také pasáž, kdy se nad osamoceným zvukem Wakemanových hammondek vznáší lehoučký Andersonův vokál, aby se skladba vzápětí mohla přesunout do zběsilé sólové pasáže, patří k nejsilnějším okamžikům už tak strhující skladby. Druhé číslo již patří plně Wakemanovi, klapkové intermezzo je jasným připomenutím, že "on" je tady. Druhou částí výdechu po Rundabout a zároveň nádechem před dalším hutným hudebním číslem je hravá We Have Heaven. Ty okamžiky, kdy se skladba najednou propadne o několik tónů hlouběji, prostě žeru. South Side Of The Sky je druhou delší kompozicí na desce a zároveň do té doby asi nejtvrdší skladba Yes. Howeova kytara tady nepoletuje nikde v oblacích, ale spolu s basou vespod nekompromisně tvrdí muziku. Následuje opět výdech, Five Per Cent for Nothing je poměrně ujetá disharmonická vsuvka, která ale posluchače pouze odstřihne od první poloviny alba a hned uvolní místo asi (v daném kontextu) nejveselejší taškařici alba s názvem Long Distance Runaround. Zařazení téhle skladby na Fragile mi přijde poněkud zvláštní, svou atmosférou by totiž pasovala spíše na živelné The Yes Album než na jeho komornějšího a zamyšlenějšího následovníka. Ale na každý pád je to jedna ze špiček celého alba, tahle pozice Yes rozhodně svědčí. Zpět do meditativní polohy se album dostává s Fish (Schindleria Praematurus)a v této linii pokračuje i Mood For a Day, Howeova instrumentálka. V porovnání s Clap je, jak to ostatně vyznívá z celého alba, o poznání chladnější a více strohá. Jako poslední pak přichází na řadu obsáhlá Heart Of The Sunrise, kde se jemné, až podezřele uklidňující klávesové a akustické pasáže střídají s divokým rockovým běsněním a dohromady vytvářejí impozantní koláž nálad. Úplným koncem konců tohoto počinu je pak krátký návrat motivu z We Have Heaven, který připomene, že celé album nebylo tak tíživé jako jeho poslední vzepětí.

Fragile je podle mě dvojčetem a zároveň naprostým opakem k The Yes Album. To je oslavou života, radosti, všechny úvahy v jeho světle dopadají příznivě. Fragile je zatím zasmušilejší, více zahloubané do sebe. The Yes Album je dnem a Fragile nocí.
reagovat

21.08.2009 hejkal
3 stars

Yes je úžasná skupina, mali by ste si ju všetci vypočuť a zadovážiť si Fragile, remaster je parádny, je to legenda, v tej dobe to bolo vážne eňo ňuňo, obsahuje pomalšie aj rýchlejšie pasáže, často v jednej skladbe, no uznajte! Dávam toľko hviezdičiek, koľko dávam, lepšia populárna hudba nevznikla, Jon je boží, kam sa hrabe Lennon, a vôbec, čo to trepem, nechal som sa uniesť...

Fragile má nevďačné postavenie, stojí v strede medzi dvomi vrcholnými nahrávkami a musí sa s tým popasovať.

Roundabout je milá skladbička. Strieda tie spomínané pasáže a vcelku ju moc nemusím. Radšej mám tie minivsuvky vypĺňajúce priestor ako tmel. Či už je to klávesová Cans and Brahms, brilantná Five per cent for nothing alebo akusticky gitarová Mood for a day. Naopak, nemusím spevokol We have Heaven a ani nasledujúcu behom štartujúcu (hoci nie v tempe Usaina Bolta) South side of the sky. Z nej cítim trošku snahy o tvrdší (hard) rock a to je poloha, v ktorej Yes nikdy neboli doma a ja im to nezbaštím. Presvedčivejšia je klavírna pasáž a následné artovanie. Long distance roundabout je tak pol na pol, miestami mi jej nálada lezie na nervy, to platí aj o jej dovetku The fish. Heart of the Sunrise zachraňuje česť dlhších kompozícií, to je art rock ako sa patrí. Už úvodný nástup z ticha do sólového inferna stojí za to. Nasledujúca tichučká spevová pasáž k Yesu patrí ako Slota k Ficovi (sorry za lokalizovanú politickú vsuvku). Aj tvrdšie polohy, keď sa nehrajú na priamočiarych rockerov, znejú tak ako majú. Aby som to skrátil, päťhviezdičková vec na záver, to kvitujem, škoda, že aj ostatný materiál nie je takýto.

V dobe vzniku to tak možno nebolo, ale z môjho nepamätného postoja mi vychádza, že tento album je iba takým prechodným stupienkom k yesovským megatitulom. Je tu prítomné technicky brilantné, ale vcelku bezobsažné hranie (tým chcem povedať, že skladby väčšinou nemajú potrebný náboj). Celkovo hodnotím za dobre, ale Yes má v zásobe aj podstatne lepšie albumy. Za tie mini kúsky a posledný opus to však stojí.

P.S. Tak som pobadal, že moje hodnotenie neladí so zvyškom recenzentov, snáď to prežijú. :)
reagovat

PaloM @ 21.08.2009 08:38:42
Moje dlhšie pokojné a pokorné rozpoloženie nerozloží ani tvoja recenzia :-) , tak budem zhovievavý. Rešpektujem tvoje názory ako aktívneho hudobníka, no dúfam, že si Fragile počúval zo strany obecenstva a nie z pódia zo stoličky pred bicími :-) Fragile zapadne logicky a hlavne umelecky do postupnosti veľmi originálnych štúdioviek, ktoré nemali vyvrcholenie, lebo všetky až po (či pred?) Drama boli vrcholy. Naopak, Fragile má veľmi vďačné postavenie. LP som zohnal na internáte v čase, keď som okrem supraphonského LP Close to the edge nič iné od nich nepočul, nevidel a ani o nich nečítal, lebo nebolo kde. Píšem to len preto, aby som zdôraznil, že som niako nebol ovplyvnený inými názormi. Fragile pôsobilo na mňa veľmi originálne a sviežo a tak je to odvtedy stále.
Tie krátke časti tiež vnímam ako vítané a originálne spestrenie, čo preklopilo album z art rocku do prog rocku. Cans and Brahms je jedna z najlepších Wakemanových skladieb. Aj keď je to prerábka jednej časti Brahmsovej 4.symfónie. Takto pekne vedeli motiv využiť len Focus (napr. tiež od Brahmsa). Roundabout je dnes totálna klasika, hraná takmer na všetkých koncertoch. Heart of the sunrise je naozaj skvost art rocku, veľké kontrasty nálad, gradácia hlavnej témy - dielo génia. Keď si pomyslím, ako hral Rick v Strawbs (nekritizujem, bol to iný žáner hudby) a čo rozbalil na Fragile, to je veľký prínos k úspechu LP/CD.

Aj v tom je krása hudby, že u každého môže vyvolať rôzne pocity a tak nemám žiadny problém s tvojím názorom, vybočujúcim z rady :-))

18.02.2009 Voytus
4 stars

Tak se zase po měsíci dostávám k nějakému tomu psaní - ne, že by nebyl čas, nebo že by mě odrazovalo komplikované fungování progboardu, ale nějak nebyla motivace. Tak jsem si pustil desku, kterou jsem celou tu dobu chtěl recenzovat a ono to s touto kapelou (a tímto albem) jde samo.
V letech 1969 - 1972 měly všechny vznikající a fungující kapely nějaký tvůrčí přetlak, jelikož byli schopni téměř každý půlrok vydat nové album. Například: ELP (4 alba), Deep Purple (5 studiovek a dva živáky), Uriah Heep (5 alb), Van der Graaf generator (4 alba, s tím, že se zvládli dát dohromady i rozpadnout). Yes podstoupili výměnu kytaristy a klávesáka a natočili 5 alb. Což je dnes se současnou nahrávací politikou něco nepředstavitelného. Nejprve výměnu klávesáka: Namísto nepříliš nápaditého Tonyho Kaye, který se vedle Howea docela ztrácel, nastupuje klávesový mág, který se nebrání inovacím v nástrojích a technicky se Howeovi snadno vyrovná. K Yes se dostal na naléhání Chrise Squirea, který ho v kapele chtěl mít za jakoukoli cenu. Wakeman se už už chystal seknout s hudbou po vyčerpávajícím turné a Chris mu několikrát opakovaně volal (naposled prý ve tři v noci) a Wakeman nakonec podlehl. Už na první zkoušce položili základy pro několik písní (Squire tvrdí, že tři z písní byly na této zkoušce prakticky hotové, jen bez textů). S Howem si hned padli do noty a to se na této a další desce kladně odrazilo.
Obal nabádá k ohleduplnosti vůči naší Zemi, hudba na albu je od první do poslední noty naprosto perfektní, střídavě výbušná, uklidňující, ohromující, laskavá i křehká. Steve uvede Roundabout, další z koncertních klasik, ve které nejdříve upoutá linka Squierovy basy, která místy převálcuje vše okolo, poté trojhlasy Andersona, Howea a Squirea (hlavně v závěru, když zpívají bez doprovodu) a o dramatická sóla se postarají Wakeman a Howe. Další regulérní písní je South side of the sky, polozapomenutá, hutná, riffová, melodická skladba, která představuje další silnou píseň. Oblíbené koncertní jsou dodnes Long distance runaround - s výborným dvojhlasým motivem na kytaru a klávesy - a závěrečná jedenáctiminutovka Heart of the sunrise - zde asi nejtvrdší a nejdramatičtější skladba se změnami tempa a nálad, plná ploch, které se ještě více rozvinou na dalších albech a ve kterých se úžasně proplétá a doplňuje všech pět protagonistů.
Jako zpestření je tu krátký příspěvek každého ze členů kapely - nejradši mám Howeovu flamengem ovlivněnou Mood for a day.
Přestože se Yes už na minulé desce našli, neustrnuili a stále prozkoumávají nové možnosti, takže pořád bude co objevovat. S přihlédnutím k tomu, že na desce je pět sólových a čtyři kapelní písně, což mi poněkud kazí dojem z ucelenosti alba (Což je pro Yes jinak dost příznačné), dám teď 'jen' čtyři hvězdy (To je vlastně jedna za každou regulérní kapelní píseň :-)).
Remaster nabízí Yesáckou úpravu Simonovy Ameriky. Folkové dozvuky, ovšem v řádně progresivní úpravě, která originál připomíná jen textem.
reagovat

20.12.2007 Beriq
4 stars

Pro mne toto album křehké je. Křehké v tom že jednotlivé skladby jsou na sebe jen tak položeny, bez většího pojiva. Jistou atmosféru má a jsou tu určitě kousky které stojí za to protáčet stále dokola- Roundabout (díky tomu vybrnkávání na počátku a následné rytmické lavině), South side of the Sky (díky famózní střední pasáži s pianem a nastupujícími vícehlasy- takové to lá lá lála...) především Heart of the Sunrise (kde po zběsilé basové introdukci nahoru-dolů docela nečekaně ale úchvatně přichází zklidnění v podobě Andersonova tichého zpěvu- a to finále....hmm...:-) )Ale to není vše- taždá skladba má svoje kouzlo a v každé se předvede někdo jiný (Mood fot A Day nebo Cans and Brahms jsou jistě technicky skvěle zvládnuté)ale v rámci celku u sebe nesedí. To nic nemění na tom že Fragile je výborné album a jeden z pilířů celé kariéry Yes.
reagovat

26.06.2007 Antony
4 stars

V rukách natěšených vyznavačů progresivních směrů rockové hudby se začátkem roku 1972 objevilo v pořadí čtvrté studiové album skupiny Yes, což bylo již v době, kdy vlna této hudby byla na vrcholu své síly a očekávání mnohých byla veliká. Nelehká je tak role zakladatelů stylu, jedněch z těch několika, co styl definovali a nenahraditelnou měrou se zasloužili o jeho nepřehlédnutelné místo v hudební historii. Jde-li vývoj hudby a tvůrčích niterních přístupů k ní bouřlivě vpřed, musí to být znát i na výsledném díle. To si nepochybně jednotliví členové uvědomovali, museli onu atmosféru tehdejší doby cítit, nakolik jim byla motivací a nakolik přítěží, musí zhodnotit posluchači tohoto díla více jak 33 let po jeho vzniku, neboť vlastní nahrávací frekvence probíhaly v září 1971.

Deska ve svém rozevíracím obalu skrývá hned několik novinek a překvapení. Premiéra výtvarníka Rogera Deana se nedá přehlédnout, temně modrý podklad s fantaskním vyobrazením planety s čarovnými zákoutími a detaily - toť dokonalé a mistrné zhmotnění toho, co hudba Yes v pocitech přináší. Dean se stávám jedním z poznávacích znaků kapely a jeho grafická díla se linou celou následující existencí Yes, občas se ztrácí, pak zase vynořuje, ale duchovní kontinuita je zachována. Tak nějak k sobě patří. Novinkou je také skutečnost, že Anderson poprvé vypuští ze svého křestního jména "h" a je od této doby uváděn jako Jon (Jonathan). Hlavní a veledůležitou změnu představuje příchod Ricka Wakemana, nahrazující jednoho ze zakládajících členů - Tonyho Kaye. Wakeman opustil řady folkrockových Strawbs a stal se přínosem v tvorbě Yes, v jistém smyslu srovnatelným s Deanem, neboť také k Yes neoddělitelně patří a občas během následujích desetiletí mizí, aby se opět objevoval.

Fragile přináší 9 skladeb, při bližším zkoumání však vyplyne, že plnohodnotné kompozice jsou nejvýš tři nebo čtyři. Poměrně významnou část alba Yes věnovali zajímavému experimentu, který měl svůj prolog ve skladbě The Clap již na The Yes Album. Pět skladbiček pochází ze samostatné autorské dílny každého člena a fungují jako mezihry či části k doplnění delších skladeb. Vlastní jádro Fragile je navýsost kvalitní a mistrovsky dokonalé. Nehledě k mimořádně perfektnímu zvuku, který je vzhledem k datu vzniku až neuvěřitelně krystalicky čistý a dává dostatečně vyniknout každé instrumentální i vokální linii, jsou tyto kompozice opět o krůček dál ve vzájemné sepjatosti zdánlivě těžko skloubitelných individualit. Úvodní Roundabout je dokonalou syntézou rockové ostrosti, ráznosti a dynamiky s rafinovanou architekturou jemného instrumentálního přediva. Všechny atributy Yes soundu jsou zde dotaženy do nadpřirozených výšin, opět Squireho basa bublá, duní i hladí, Anderson vyklene svým hlasem jakýkoli pocit si zamane, Bruford hraje prostě jako Bruford, Wakeman přinesl klasickohudební cítění a znatelný skladatelský vklad, přičemž jeho piano je nenápadné i dominantní současně a Howe si hraje svoje permanentní sóla snad všude. Právě Wakeman je zásadní v náladotvorné, částečně progrockově rozmáchlé a částečně nádherně snivé South Side Of The Sky, kde v pasáži kolem 3. minuty předvádí jeden z nejkrásnějších Yes momentů celé jejich tvorby. V působivosti celkového vyznění tuto skladbu plně dostihuje a snad i překonává závěrečný opus Heart Of The Sunrise. Cokoli hledáte u Yes, najdete v této skladbě. Naléhavost a filozofická moudrost jejího vyznění se slovy velmi těžko popisuje, je to čirá hudba, jeden z tvůrčích vrcholů skupiny vůbec. Andersonovo ...Sharp - distance... nejde vyhnat z hlavy.

Tím by skončila chvála a přichází ke slovu několik "ale". Pokud by Fragile bylo o 10 minut kratší a neobsahovalo sólové hříčky jednotlivých protagonistů, byl by to klenot bez jediné vady. Zde se mi to těžko říká, ale těchto pět skladbiček způsobilo spíše jen rozpaky. Především je věčná škoda velmi nadějné skladby Long Distance Runaround. Ta začíná docela roztomile civilně a písničkově jako příjemné osvěžení, kde je hlavní motiv vyzpívávaný Andersonovým hlasem a zbytek doprovodných instrumentů se decentně zdržuje v pozadí, avšak je to takové významné ťukání na dveře, které se jen jen otevřít aby něco velkolepého přišlo. Místo toho se přesně v bodě očekávaného začátku instrumentálních ploch skladba zlomí v nezajímavou Squireho The Fish a celé to jemně navršené napětí přichází vniveč. Stejně tak Howeho Mood For A Day je hluboko pod jeho výrazovými schopnostmi a ve stínu The Clap je vlastně zbytečná. Skladby zbylých tří členů považuji za vysloveně špatné a v kontextu celého alba za rušivé. Nejsou mi při poslechu ničím jiným, než bolestným pádem z výšin a způsobují nelibost, především ke škodě jinak geniálního alba. Vzhledem k tomu, že tento odvar tvůrčího potenciálu zabírá na albu přibližně 10 minut, nemohu přiznat pět hvězdiček, ale hodnotím je čtyřmi.

Škoda, tentokrát by opravdu méně bylo více. Vrcholy titulu Fragile sahají nejvýše, kam se Yes ve své tvorbě dosud dostali, avšak propastná údolí mezi nimi nedovolí vychutnat stoprocentní hudební prožitek. I feel up - I feel down.

Hodnocení: 4/5

reagovat

20.11.2006 Tanmut
5 stars

První ryzí artrockový kousek, který se odvážím od YES hodnotit.

YES si nastavili laťku vysoko ihned ze startu; Roundabout: Vedle art rockové scény stál vždy hard rock; hard rock tvrdil muziku - tlakem své dunivé atmosféry. Existovala-li kdy u art rocku dokonalá analogie hard rockové tvrdosti, byla to Roundabout. Úvodní motiv nastavuje apokalyptickou atmosféru a ta se sic nebude vznášet nad celou skladbou, což jeho repetici v prostředku skladby jen umocní. Co se týče zbylé skladby jsem naprosto konsternován z baskytary Chrise Squirea. Roundabout je vražedný kus.
Cans And Brahms znamená nádherné uvolnění atmosféry, jako by někdo přetrhl provázek, na němž jste leželi v absolutní rovnováze několik centimetrů nad zemí a ten pád vám přinesl nevídanou úlevu; jinak vtipná variace klasického tématu.
We Have Heaven mi přijde už jako pohled právě do nebes; ležíte na zemi, záda ještě příjemně brní po dopadu a vy se zahledíte do nezměrné výšky a podlehnete závrati, která může být nepříjemná, avšak vždy v jistém smyslu působivá.
South Side Of Sky není tak silná jako Roundabout, ale některé momenty jako třeba klavírová motiv vprostřed skladby to vynahrazují; za celou tou pasáží s "lá, la, lá" a klavírem krásně bublá Squire.
Five Per Cent For Nothing. Nejlépe bych ji asi přiblížil fanouškovi německé metalové scény. Působí na mne stejně pichlavě jako skladba Weird Dreams z alba Tales From The Twilight World skupiny Blind Guardian.
Nebýt pětiprocentní mezery mohla by Long Distance Runaround plynule navázat na South Side..., aniž by to muselo být povšimnuto... To se téměř děje s The Fish (Schindleria Praematurus), která najede ani člověk neví jak. Taková zvláštní skoroinstrumentálka, kde si celá skupina trochu zakouzlí na své nástroje. Pak přijde skvělá kytarová exhibice Mood For A Day, jež dle mého ještě předčí The Clap.
Na závěr další unikátní skvost Heart Of The Sunrise. Zprudka zaútočí na sluchovody, přejde na klidnější vyhrávku, jíž dominuje baskytara, a vzápětí se opět přežene bouře etud, které jakýmsi zázrakem dávají smysl. Zcela kontrastně pak pokračuje klidně, teměř líně, sotva ale zapěje Anderson SHARP-DISTANCE, nástroje bodnou... klávesy pak uvedou další smršť a opět klid atd.
Bonusová skladba America rozhodně nedělá YES ostudu. Nemá jen takovou atmosféru jako zbylé a je z ní cítit víc blues a rock'n'rollu.

Hodnocení: Mistrovské dílo... bez debat. Když i muzikanti vzdychají, že je to: ...ehm, nehratelné... a přitom to není onanie.
reagovat

Dick Steel @ 16.02.2007 00:00:00
A co je například podle vás "onanie" ??

29.08.2006 vkal
4 stars

Pokud uvažujete o koupi CD, doporučuji verzi Rhino/Atlantic 8122-75709-2 kde jsou 2 zajímavé bonusy: America a Roundabout (jiná verze - prvotní mix). Toto CD se prodává v "papírovém" přebalu s textovou přílohou. I když je to "digitaly remastered" zvuk si zachoval původní ráz (je slyšet mírný šum). Nedoporučuji ortodoxním hifistům, přeci jenom ta léta jsou znát.
reagovat

23.04.2006 J.Ho
4 stars

Tuhle placku nemám tak rád, jako předchozí Yes album nebo následující CTTE.Sólové výstupy členů kapely mě až na výjimky neberou(třeba mood for the day je krásný sólo kytarový kousek, ale do alba mi moc nezapadá). Ale roundabout,Heart of the sunrise a zejména naprosto skvělá South side of the sky dělají z alba záležitost hodnou pozornosti.
reagovat

31.12.2005 (CZ)Jon
5 stars

V poradi 4.album Fragile(krehky) prineslo pro me osobne,ale i pro Yes velkou zmenu.Prisel do kapely klavesovy virtuoz Rick Wakeman,ktery nejen obohatil kapelu o spousty novych zvuku a efektu jeho hry,ale take vystridal jiz jakoby zamrzleho Tonyho Kaye.Anderson,Bruford,Howe,Squire,Wakeman-ty mam moc rad,ale White mi taky nevadi.Roger Dean se stal dvornim malirem kapely a je skoda,ze se na nekterych albech neukazal.Vzniklo logo,ktere mam na tricku,tedy zatim se jen rysuje,ale bude...bude.
Roundabout:moje nejoblibenejsi pisen,uzasna kytara na zacatku,basa je neprekonatelna.A Rick se ukazuje v nejlepsim svetle(dnes uz jeho klasicke solo).Na svych 8 minut se mi ale zda kratka.
Cans And Brahms:Ukazka Wakemana-noveho klavesaka,jako u The Yes Album noveho kytaristy.Je skvele nepresna,a nekdy kulha,me jako skoro profesionalniho klaviristy se strasne libi hlavne kvuli te nepresnosti.S nadsazkou reknu,ze tam nejsou skoro 2 noty presne spolu.
We Have Heaven:hricka se sbory a akustickou kytarou,je vlastne cela akusticka.Dobry forek na konci s vrzanim dveri a krokami bezce.
South Side Of The Sky:psychedelicka hudba od Yes je neprekonatelna!Tato pisen to ostatne potvrzuje.Piano ve stredu je genialni napad a vyborne zahrane.Zase je moc kratka,ackoliv ma 8 minut.
Five Percent For Nothing :zase intrumentalka hlavne pro Billa Bruforda.No jo,umel si hrat s rytmem.
Long Distance Runaround:jo,to je vylozene queenovska Killer Queen.Queeni byli zlodeji:-))Ale je to pecka,ktera zni vsak lepsi na koncerte.
The Fish (Schindleria Praematurus):tentokrat se nam ukaze Squire a doprovodi ho Howe.Neurazi,nenadchne.
Mood For A Day:ted zase Howe,jemna balada,ktera ale postrada to co mela The Clap:nadsazku a z casti i virtuozitu.
Heart Of The Sunrise:moc pekna gradujici pisen.Mam ji moc rad i v zivem podani.Vsichni delaji co muzou.
Parada!Yes jsou lepsi a lepsi a bude to jeste lepsi!Davam jasnou petku.A to ze tam jsou ty instrumentalky,tak to mi vubec nevadi,naopak se mi tam moc libi!
reagovat

Jester @ 19.02.2007 00:00:00
ad Fish
Jak \"se ukáže Squire a doprovodí ho Howe\"? Ta skladba je cela hraná akorát na kytaru. Jaký doprovod? Složil Squire, zahrál Howe, tak by to zřejmě mělo být.

23.11.2005 Gattolino
4 stars

Fragile raději zrecenzuji pro pořádek jen letmo. Tu desku nesmírně uznávám, má svou magii, už jen jako "objekt", když jsem ji před mnoha lety vídával ležet na lavičce při nedělních výměnných burzách. Mám pocit, že s Rickem Wakemanem, který se zřejmě ve Strawbs cítil skladatelsky trochu na vedlejší koleji za Davem Cousinsem, přišla do Yes nová silná individualita, jež kapelu po dokonalém The Yes Albu "nakopla" do dalších neznámých vod, v kterých bylo nutno trochu se "zkonsolidovat". A Fragile mi připadá trochu jako ta konsolidace, trochu rozhárané album, kde se možná velké individuality trochu více střetávají. Ale možná ta neučesanost může být i vzrušující, chápu. Zkrátka, některé skladby z alba mám o chlup radši než ty druhé, a následují čtyři alba mám o chlup radši než Fragile.
reagovat

Cmaj13 @ 25.04.2006 00:00:00
FR patri do zlateho fondu YES . Vinikajuci album , z ktoreho srsi odhodlanie skumat nove obzory a chut experimentovat.Ako kapela ale aj ako individuality. Moje oblubene kusy su uvodna Roundabout,v ktorej Squire svojou basovou linkou drti vsetko naokolo a zaverecna Heart Of The Sunrise ,o ktorej si dovolim tvrdit,ze ma jedny z najuzasnejsich aranzov v modernej hudbe. PS:a to nehovorim o tej krasnej zvukovej rozmanitosti a farebnosti,ktora je dana prave individualnymi vystupmi jej clenov.

02.09.2005 EasyRocker
5 stars

Klasická deska Yes vydaná v době, kdy kapela byla velmi blízko svému prvnímu tvůrčímu vrcholu. Není tady prakticky co recenzovat, je to materiál v nejlepší tradici kapely, Howe se v kapele už dokonale zabydlel a jeho hra zaplňuje všechny světové strany, Squire předvádí na celé ploše alba tu nejlepší esenci baskytarové hry a kapela nepopírá svůj silný klasicizující sklon (hříčka Cans and Brahms). Bohaté vokály, vždy silná devíza Yes, uchvátí hned v první, dnes už klasické skladbě Roundabout - pamatuji se, že bohatě vrstvené hlasy v závěru mě uchvátily hned na první poslech. Delší skladby Southern Side of the Sky a Heart of the Sunrise, obě nesmrtelné klasiky, obklopeny kratšími 2-3 minutovými kousky, které svou působivostí ale nijak nezaostávají (Long Distance Runaround - skvěle provedená i na loňském koncertě nebo vynikající instrumentálka Mood for a Day). Název hovoří za vše - křehké, melodické a v nejlepším slova smyslu progresivní album, kterým Yes pořádně nabrali na síle.
reagovat

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 21x
Petr Gratias, gunslinger, (CZ)Jon, Tanmut, vmagistr, nowhere_man, TomKas, moonySK, Walrusa, zdenek2512, Gerry, Petr59, horyna, bullb, PaloM, Wendyz, pinkman, Jackjelly , jiří schwarz, ivazzoo
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 8x
Marooned17, Gattolino, J.Ho, Antony, penoz, Beriq, Voytus, Snake
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
hejkal
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Yes


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000