Yes - Close to the Edge

Když jsem se prohraboval zaprášenou bednou tátových starých desek a tahle mi padla do ruky, nemohl jsem uvěřit svým očím. Obal desky je opravdu naprosto nádherný. Je to jako přeložit text jejího obsahu do jazyka obrazů. Pro mě jako pro človíčka objevujícího svět artrokové hudby ve svém doslova dětském nadšení to byla neuvěřitelná injekce emocí, jakou u mě vyvolalo jen několik alb. Když to poslouchám teď asi po dvou letech od prvního poslechu, andělské vokály Andersona a jeho sboru kouzelníků mi vhánějí do očí slzy. Anglicky umím obstojně, ale při pročítání textu mi to není nic platné. �íkám si jaký ohe� v duši musel mít člověk, který dokázal něco takového vymyslet. Ale když se člověk nedá odradit strašidelnou kompozicí textu a verši plnými absurdity, zjistí, že absurdita se mu před očima promění v kouzelný proud obrazů unášených tempem hudby.
I když se budu opakovat, musím připustit, že hudba samotná je ekvivalent textu a obalu desky, v dalším jazyce, jazyce zvuků. Hudba je na první poslech nesourodá a zmatená směsice zvůků. Ale tak to má být. A každý človek s kouskem hudby v srdci ji musí pochopit. Je náročná, ale krásná. Není to kulisa, ne, je to předmět hodný veškeré pozornosti. A když jí dostane, bohatě se odmění.


reagovat

Na samém kraji útesu

Na samém kraji útesu;
tanÄŤĂ­m.
A přece se nepohnu.

Na samém kraji mého tance;
pláču.
A přece nejsem smutný.

Na samém kraji mých slz;
smĂ­ch.
A přece je v mém úsměvu trocha melancholie.

Na samém kraji úsměvu;
ticho.
A přece voda hučí, listí šumí, ptáci zpívají.

Na samém kraji ticha;
dĂ­vka.
A přece se jí nemohu dotknout.

Na samém kraji jejích vlasů;
uteÄŤen.
A přece zde nejsem sám.

Sedím na samém kraji útesu
A na samém kraji té plné samoty
UĹľ vĂ­m
Jak mohu křičet bez hlesu
Na samém kraji útesu.

reagovat

moonySK @ 07.09.2011 19:27:17
Ahoj Listonoš.
Za takúto recenziu (teda CTRL-C - CTRL-V) ma už raz kolegovia zvozili pod Boží obraz. Skús k tomu napísať svoje pocity.

Listonoš @ 07.09.2011 19:39:25
Ehm, jaké ctrl-c, ctrl-v?
Vlastně jo - nejdřív ten útes, tužka a papír a ty pocity, co tam jsou zachycené, potom Microsoft Word a potom ctrl.

Nemám znalosti, souvislosti a vědomosti, abych mohl psát recenze jako třeba Petr Gratias, proto jsem chtěl vyjádřit pocit, zkusit vystihnout ducha a náladu hudby.

A - prosím, mohl by někdo povolaný vyvést to listí z údivu a nechat ho ševelit? Neb já se na tu svou hloupost již nemohu více dívat...

Co vy na to?

Listonoš @ 07.09.2011 19:40:39
Díky, už šumí...

yngwie3 @ 07.09.2011 20:24:39
to moonySK:
:o) Nehovorí sa " zvozili pod Boží obraz ", ale " pod čiernu zem ". Pod Boží obraz, sa možeš tak akurát poriadne spráskať :o)

adam @ 07.09.2011 22:16:47
co milujem na hudbe od 60 do 80 su texty. ziadne dazdniky ani podobne faciny. toto je skratka sila.

PaloM @ 08.09.2011 07:51:40
Komu sa podarilo vymazaĹĄ moju reakciu bez toho, Ĺľe by som o to Ĺľiadal ?

Neviem, preÄŤo by recenzenta mal niekto haniĹĄ za to, Ĺľe napĂ­sal poetickĂ˝ text. Aj toto je vyjadrenie pocitov z hudby.

jiruz @ 08.09.2011 21:25:22
Pěkné. Listonoši se to povedlo.

iooo @ 26.11.2011 16:28:39
Pro mě je Close to the Enge jednoznačně nejlepší album od Yes, dokonce se nebojím říct, nejlepší album, jaké jsem kdy slyšel. Jedno z mála alb, které když si pustím v autě a dojedu do cíle, nemůžu vystoupit dokud nedohraje aktuální skladba. Pro rejpaly - i když zrovna hraje Siberian Khatru :)

Album Close To The Edge artrockové skupiny Yes patří ke skutečným klenotům daného žánru a když budeme citovat prvních pět významných produktů artistního rocku, troufám si tvrdit, že se do této společnosti vejde. Z historického pohledu patří tohle album nejen mezi majstrštyky skupiny (osobně ho považuji za umělecky nejzásadnější album Yes), ale i mezi nejvýznamnější alba sedmdesátých let. V mnoha ohledech zde byly překročeny skladatelské, pěvecké a muzikantské hranice a tak vedle Emerson Lake And Palmer, Pink Floyd, Genesis... i Yes zaujali zásadní postavení ostrovního artrocku.
Od Yes jsem znal z magnetofonových pásků album Time And Word (1970), takže moje představa o kapele nebyla tak úplně mlhavá, ale proud hudby, který se na mě tehdy řinul ze všech stran byl tak mocný, že jsem nestačil vnímat veškeré detaily a tak mohu říct, že jsem Yes spíš objevoval, než že bych je tehdy znal nějak zásadněji... Byla to hodně zajímavá hudba, ale z jejich albového produktu z r. 1970 jsem neměl tak jednoznačně nejpřesvědčivější vibrace, abych je postavil třeba před Emerson Lake And Palmer nebo Pink Floyd...
Zelená je barva naděje a velké naděje také skýtal výtečný grafický obal Eltona Deana z výtvarné skupiny Hipgnosis. Když se obal otevřel, dýchla na vás snová atmosféra jako z fantasy románu. Zde jakoby se propojila výtvarná vize s hudbou samotnou.
Album vyšlo v r. 1972, ale já jsem se s ním seznámil až v r. 1974, kdy v licenčním vydání album nabídl i Supraphon. Kupodivu zachoval otevírací obal i s motivem (na naše poměry jistě nezvyklý počin, protože u nás se obaly zahraničních alb většinou v rozevíracích verzích nerealizovaly) a opatřil album důslednými překlady anglických názvů.
Upozorněn starším kamarádem, že tohle album je třeba poslouchat jako Pink Floyd, jsem i já zasedl večer ke gramofonu, zhasl světlo a za naprosté tmy jsem začal vychutnávat obsah tohoto hudebního díla...

CLOSE TO THE EDGE - posluchač má pocit, jakoby se ocitl někde v Amazonii... zpěv ptáků, nezřetelné šumění a zvolna se přibližující dunění, a hukot vodopádů a nad tímto virtuálním světem se vznáší opar mlhy..... v zběsile rychlém tempu se do této vize konkrétních zvuků vnoří mrštná elektrická kytara, melodická linka výborné baskytary, divoká hra na varhany a bubenické eskapády, které před umělou zvukovou iluzí vytvoří ten skutečný prolog.... Má co do činění se symfonickými postupy. Jedna dlouhá skladba, vlastně suita, která je dělena na čtyři vzájemně propojené kratší kompozice.
Od prvního okamžiku cítíme a vnímáme, že máme co do činění s opravdovými mistry svých nástrojů, kteří vládnou skutečnou hráčskou virtuozitou a suverénním podáním a navíc se skvěle zaranžovaným vokály, jež se nádherně propojují v andělských sborech. Klávesový multiinstrumentalista Wakeman vedle klasických hammondek používá i mellotron, synthesizery, klavír a elektrické piano a nezapře klasické hudební vzdělání, kytarista Howe je kytarový génius, jeho ovládání elektrických kytar, akustických kytar, elektrické steel-kytary, ale i dalších strunných instrumentů má neskutečnou míru profesionality, baskytarista Squire svoje basové linky hraje velmi často v melodickém stylu v komplikovaných figurách a často mění i barvy tónu a propojuje se s technicky bezchybným a precizním bubeníkem Brufordem. Společnost uzavírá zpěvák s neuvěřitelným tenorem - Anderson, který se pouští svým vokálem do prostoru s úžasnou sebejistotou a smyslem pro dokonalou intonaci....
Jaká je to vlastně hudba? Žádné blues, žádná psychedelie, žádný hardrock nebo jazzrock - progresívní varianta rocku, která dostala název artrock a plně vystihuje obsažnost tohoto tématu. Vedle řízných rockových pasáží zde ovšem nacházíme vliv evropské vážné hudby, ale i barokní chrámové hudby. Hudebníci jsou i výteční sboristé a dokáží zpívat s jasnou erudicí velmi náročné sborové party.
Hudba prochází rozmanitými tématy, kde se rocková linie pojednou prokresluje s chrámovou sborovou atmosférou, která nás vzdaluje do vznešeného světa minulosti. Dokážeme žasnout nad aplikacemi precizně propracovaných kytarových partů, slyšíme ale i tzv. sitarovou kytaru, která navodí iluzi orientu a varhanní témata jsou monumentálně vršena jako když odvážný architekt vytváří z jednotlivých komponentů monumentální stavbu. Pro nahrávací proces bylo třeba mít úžasnou uměleckou představivost, hráčskou káze� a disciplinu a především úžasné zaujetí. V téhle hudbě nebylo mnoho prostoru pro nějaké nahodilosti, ale přesně jako v principech vážné hudby je tato suita i napsána a dovedena do finále se závěrečným motivem hučení řeky a zpěvem ptáků, až se veškerá zvuková a obrazová iluze propadne do nenávratna....
Monumentální dojem, který jen tak nezapomenete!

AND YOU AND I - druhá skladba alba mě vždycky velmi přitahovala. Howe zde hraje na dvanáctistrunnou akustickou kytaru (kterou miluji) a on dokáže v koncertních dimenzích vytvořit na strunách sound cembala, nemluvě o tklivých flažoletech.... famózní! Akustické kytary za doprovodu Andersonova hlasu, razantních basů a strojově přesných bicích odvíjejí opakující se schéma až do okamžiku, kdy dochází ke změně. Baskytara změní melodickou linku a harmonie se rozběhne do prostoru. Vrstvy varhan, mellotronu a elektrické steel-kytary prokreslují barevnou zvukovou koláž, která se vznáší jako duha nad nekonečným prostorem.... Také druhá skladba je suitou s dalšími čtyřmi propojenými skladbami v kompozičním principu vážné hudby…

SIBERIAN KHATRU - poslední skladba na tomto pozoruhodném albu je otevřena rockovým tématem na kytaru a pak už se jednotlivé nástroje a sborové zpěvy odvíjejí jako na pásu v aranžérských pečlivostech. Zaujímají hlavně harmonické proměny, ty jsou nedostižné… Howe zde opět aplikuje party na tzv. sitarovou kytaru, které střídá s elektrickou steel-kytarou a rockovou kytarou a do hry se vměstnává i Wakeman na renesanční cembalo. Aplikovaný mellotron zní místy jako smyčce, místy jako flétnový sound… Závěrečné hudební obrazy se zvolna vzdalují do nekonečna a zanechávají zvláštní pocit estetické krásy…..

Když se majitel české verze Na samém kraji útesu měl možnost podívat na zahraniční originál, zjistil, že na své domácí verzi je pouze název Khatru – zatímco firma Atlantic (která album vydala) oznamuje, že skladba se jmenuje Siberian Khatru. Všudypřítomná a bdělá cenzura odpreparovala slovo „siberian“, aby se přídavné jméno „sibiřský“ náhodou nestalo předmětem zesílených úvah, jestli se náhodou nejedná o nějakého sibiřského politického vězně…. byla to samozřejmě pitomost.

Hudba skupiny Yes měla vysokou hudebně-kulturní úrove� a zpěvák a autor textů Anderson měl také samozřejmou snahu i do zpívaných textů vložit „závažnější“ témata, než nějaké banality a tak nás zahrnul nezařaditelnou abstraktní poezií, která se nejen obtížně překládala, ale i poměrně těžko vnímala. Básnivé, snové, ale i didakticky poučné a naučné texty se vzdalovaly realitě skutečného života….
Když jsem se později dozvěděl, že i samotní členové Yes nevěděli, o čem to jejich zpívající frontman zpívá a o čem vlastně ve sborech zpívají oni sami…. tak mě to překvapilo. Chris Squire a Steve Howe z toho měli možná i mírné rozpaky, ale respektovali Andersonův umělecký záměr a jak přiznali, zaměřovali se především na muzikantskou a aranžérskou polohu, než že by chtěli spolu s ním nějak hlubokomyslně filozofovat. Naše generace, které neuměla suverénně anglicky natolik, aby se mohla se zpívaným obsahem textu nějak ztotož�ovat, tohle vůbec neřešila a vnímala jenom výtečnou hudbu a nádherné sbory, které měly mnohdy charakter rapsódie a divadelního tvaru v tom nejlepším slova smyslu.
Návraty k albu Close To The Edge jsou krásné a potřebné, když se chce člověk, alespo� na čtyřicet minut vzdálit tvrdým realitám doby, ve které žijeme a v níž je tak málo místa pro podobný hudební styl, natož pro poezii…
Dávám pět hvězdiček!




reagovat

martin69 @ 29.05.2011 09:16:29
Velmi pěkně napsané!
S hodnocením a názorem souhlasím!K Yes jsem se dostal v pozdějším věku.O to více si tuhle kapelu užívám.Close To The Edge patří k tomu nejlepšímu co Yes udělali.Opravdová nádhera.

Brano @ 29.05.2011 09:37:31
Malá oprava: Autor obalu je Roger Dean,nie Elton Dean.Inak je recenzia veľmi pekná.Klobúk dolu!

PaloM @ 29.05.2011 09:38:20
K Yes som sa dostal cez supraphonský album a dodnes neviem, ako sa mi podarilo ukecať spolužiaka na gympli, aby mi ho predal. Recenzia vystihuje všetko, čo by sa dalo povedať k tomuto skvostu.

Petr Gratias @ 29.05.2011 09:56:47
Děkuji všem za reakce na recenzi...
Brano - jsi velmi bystrý! Stárnu... Výtvarník se skutečně jmenuje Roger Dean. Elton Dean je anglický hudebník, který působil v Soft Machine. Omlouvám se a děkuji!

vance @ 11.10.2011 19:22:15
Tak tohle je velmi pěkná recenze,ve které se dá souhlasit se vším. Rozveselil mě ten sibiřský politický věze�. Umím si představit,že cenzurent,který by to přešel mávnutím rukou by se jím mohl snadno stát sám:-)) Pět hvězdiček je jasná volba,nelze jinak.

33Speedy @ 01.01.2012 19:20:48
Velice si vás vážím, vaše recenze prostě nemají chybu. Přál bych si hudbu zažít stejně jako vy, stejně jako můj táta. Miluju historky o tom, jak když vyšla nějaká nová deska a někomu se dostala do ruky, uspořádali si poslechovej večer a sešlo se jich tam třeba třicet, poslechli si desku několikrát za sebou a pak o ní debatovali. Přál bych si taky zažít, aby moji vrstevníci měli rádi stejnou hubdu jako já.

Obávám se, že cokoliv napíšu ohledně Close To The Edge, bude nosením dříví do lesa. Myslím, že vše podstatné tu již bylo detailně rozebráno a rezepsáno. Mistrovské album od Yes z doby, kdy byli na uměleckém a tvůrčím vrcholu.

Tři, dnes už v podstatě legendární kompozice jsou skutečnou lahůdkou pro ucho posluchačovo a nemá smysl je zde nějak rozebírat.

V souvislosti s albem jsem četl a slyšel spousty někdy i vcelku úsměvných teorií, které se snažily mírně řečeno zpochybnit skladatelské a zejména pak kompoziční schopnosti skupiny. Všechno ve vztahu k pojmům dokonalost apod. prý je dílem náhody a že v podstatě ani Yes netušili, co ze studiového mixu nakonec ve výsledku vypadne.

A pak si vzpomenu na Billa Bruforda, jenž v jednom rozhovoru uvedl, kterak se po třech dnech, kdy byl zavřený ve studiu vzbudil, bylo to někdy kolem třetí hodiny ranní, a ještě v polospánku si uvědomil, že nad mixem a magnetofonovými pásky stále sedí Chris Squire s Jonem Andersonem a debatují co a jak změnit. Scénář, který se při nahrávání alba opakoval snad po sté. Možná v tu chvíli, po absolutním vyčerpání s dlouhotrvajícího nahrávání se Bill rozhodl, že už toho má dost a začal pošilhávat po Robertu Frippovi a jeho kapele King Crimson. Jak to nakonec vše dopadlo už víme.

Album Close To The Edge je výsledkem neskutečně pečlivé práce pěti muzikantů a nadšence jménem Eddie Offord. Tihle pánové dali do téhle muziky maximum a v době, kdy prakticky neexistovala žádná digitální technika, která je dnes ve studiích běžně dostupná a která celý proces nahrávání a mixování značně usnad�uje, stvořili úžasné a nadčasové dílo.

Tady není nad čím přemýšlet. Maximální hodnocení je namístě.
reagovat

moonySK @ 19.03.2011 15:54:21
Pravdupovediac, vždy som mal radšej Fragile :)

TomKas @ 19.03.2011 16:41:07
Rozumím. Fragile je také nádherná deska. Ale u mě je o kousek výše přeci jen CTTE. :-)

Caine @ 19.03.2011 21:18:00
Další oslavující recenze:-)) CTTE je úžasná od a do z, něco takového není možnost slyšet od nikoho jiného než od Yes:-)

TomKas @ 19.03.2011 21:38:30
Pokud vím, tak nic takového jsem nenapsal. :-)

Caine @ 20.03.2011 00:56:47
Nenapsal, ale je to pravda:)

CLOSE TO THE EDGE.

Poviem vám na rovinu, pred rokom som ani nič nemal dočinenia s touto kapelou....ale rok prešiel a ja "vím voco běží".

Tento album je pravou ukážkou vyspelých art-rockových muzikantov, ktorí majú svoje inštrumentalistické schopnosti na takej úrovni, že neviem, či ich ešte niekto popri ELP alebo Genesis prekoná.

Narovinu však: Tento album nie je podľa m�a ich najlepší. Nikdy mi nesadli ich dlhočizné kompozície, v ktorých sa 17-minút vyžívajú, ale niečo na nich krásne je. To, že sa nebáli prísť s niečim takýmto v čase ťažkého rocku (Machine Head, Vol.4...).

Pre m�a je tento album nie perfektným dielom, ale dokonalou ukážkou, ako sa veci mali (Close to the Egde), že urobili aj skvelú "naozajstnú" skladbu (And You and I) a aj úkažkou ako sa skladba dala celkom spackať (Siberian Khatru).

Pre m�a je tento album za 3,5.
reagovat

luk63 @ 23.02.2011 10:14:51
A čím že to páni z YES skladbu Siberian Khatru zpackali?

moonySK @ 23.02.2011 10:37:20
Mysím tým, že narozdiel od ostatných dvoch skladieb táto vyznieva ako nemastná neslaná, zo začiatočnou funky gitarou....vôbec nespĺ�a kritéria Yes.

PaloM @ 23.02.2011 10:41:43
Ja by som sa moonyho v tejto recenzii zastal. Z pohľadu fanúšika, ktorý nebol účastník tej dobovej atmosféry, to dokážem pochopiť. Pre m�a je to jeden z ich najlepších albumov (popri The Yes Album, Fragile, Going For The One, aj 90125). Siberian Khatru nie je spackaná skladba, no ani ja ju nemám extra v obľube.

Voytus @ 23.02.2011 12:47:40
Siberian Khatru je parádní věc, jen na studiovce příliš umírněná. Chce si ji to poslechnout z nějakého živáku, nejlíp Yessongs. Kritéria Yes spl�uje, jinak by ji na desku nedali :-).

yngwie3 @ 23.02.2011 17:58:43
to moonySK: nevedel som, že YES majú nejaké kritériá. A ak by aj nejaké existovali, ktoré kritérium Siberian Khatru nespĺ�a ?

Zrejme najlepší album pre väčšiu fanúšikov tejto kapely, u m�a však vedie Fragile. Album je však definíciou artrocku. Absolútne majstrovstvo v podaní piatich vynikajúcich muzikantov. Ťažko napísať niečo nové, toľko recenzií tu je, že až. Album o troch skladbách - pohodová And you and I a melodická Siberian khatru sú štandardné výkony kapely, ale suita Close to the edge je niečo geniálne. Osobne ma najviac dojíma časť I get up I get down s nádherným Andersonovým spevom a organom Ricka Wakemana. Navyše posledný album spoločne s geniálnym bubeníkom Billom Brufordom (ak nepočítame Union). Takže hodnotenie jednoznačné, klasika žánru.

PS: Neviem, pri ktorej recenzii na Yes, sa písalo, že v knihe od Chrisa Welcha Na samém kraji útesu, ktorú som tiež prečítal, sa vyjadril Bruford na adresu Keitha Moona, že to nie je bubeník, len mláti do vecí okolo seba (začiatky kapely Yes). Ale zabudlo sa v tej recenzii dodať, že v knihe je aj zmienka, že keď Yes robili predkapelu Who, tak si Bill Keitha obľúbil a tak došlo k zmene pohľadu na neho. To len tak pre zaujímavosť.
reagovat

Počúvam tento nádherný album už dobrých 37 rokov a stále som sa nenasýtil. Uvedomil som si však časom jednu vec, pozrite si dátumy narodení členov Yes v časoch zrodenia tohto albumu a až vtedy si uvedomíte ich genialitu. Boli to chlapci vo veku od nejakých 23 do 25 rokov, najstarší Anderson mal 29......
reagovat

Voytus @ 04.05.2010 08:17:37
Je to tak, ale to je u všech 70. klasik, takoví Genesis byli ve svých začátcích ještě mladší, když nahráli Lamb lies down on Broadway z roce 1974, tak jim bylo 23 - 24, natož pak na prvním albu Trespass (1970) bylo přes dvacet pouze bubeníkovi. Asi na to byla i vhodná doba - spousta těchto muzikantů vyšla v patnácti ze školy a začala se živit hudbou - Blackmore, Page, Clapton, Steve Winwood....

PaloM @ 04.05.2010 10:22:51
To je veľmi zaujímavý moment - vek muzikantov a špičkové skladby - a tiež som práve v posledných týžd�och počítal roky. Napr. Rory Gallagher založil Taste, keď mal 18 ! Dežo Ursiny mal 20, keď The Soulmen "vyhrali" 1. československý beatový festival v pražskej Lucerne - najlepšia skupina festivalu. Koncom 60. a začiatkom 70. boli takmer všetky špičkové esá "dvadsiatnici". Jednoducho sa to vyráta, lebo teraz ešte žijúci sú okolo "šesťdesiatky".

O Close To The Edge už nič nové neviem povedať :-) Jeden z vrcholov art rocku, v mojom pomyslenom Top5 určite.

Beriq @ 04.05.2010 10:47:51
Přišlo jaro a to pokaždé Close to the Edge přehrávám pořád dokola (nevím čím to). Docela rád bych se vyznal v těch jejich textech. Přeložit to jde ale pochopit ne. Možná by mě zajímalo to téma, myšlenka, která mu předcházela.
Close to the edge je stále nejlepší reprezentant toho co se škatulkuje jako progrock.

PaloM @ 04.05.2010 11:13:11
Odporúčam knihu v českom preklade Yes - Close to the Edge. Človek stratí ilúzie o mnohých veciach, medzi nimi aj o textoch Yes :-) Presne tak, preložiť sa dajú a pochopiť väčšinou nie. Vychádzajú z duchovného života Jona a ten je mierne uletený a komplikovaný.

K tým textom... @ 04.05.2010 11:58:54
Ako v tom filme - " Nepátrej!!!" Lebo budeš sklamaný...

Albumy @ 04.05.2010 12:04:04
Ešte mám postreh k poradiu albumov na ľavej strane, myslím že Tales From Topographic Oceans vyšlo skôr ako Relayer! Veď je tam ešte pôvodná zostava s Wakemanom a na Relayer je už Patric Moraz a úplne iný sound. Vlastne je to jediny jazzový album v podaní Yes.

PaloM @ 04.05.2010 17:19:36
To píše kto ? Fanúšik s menom Albumy ?
Ak si si nevšimol, Relayer a Tales majú rovnaký rok 1974 a je to podľa abecedy. Skôr treba zmeniť pri Tales na r.1973
A presta�te tu s tými kydmi, že Yes niekedy nahrali jazzový album.

PaloM @ 04.05.2010 19:13:41
Opravené na r.1973

postreh @ 05.05.2010 10:32:03
PaloM - ty si ozaj magor jak vyšitý.

Jarda P @ 29.05.2011 14:28:40
Close To The Edge byla moje první deska, kterou jsem od Yes slyšel. Pro tehdy studenta prvního ročníku gymnázia bylo finančně nemyslitelné vlastnit LP, naštěstí měl soused zdroj z Anglie, takže jsem měl to štěstí si nahrát ve stejný den takové skvosty, jako Close, Demons and Wizards od Uriah Heep, Bandstand od Family či první Roxy Music. I proto byl pro mě její první poslech byl těchto desek úžasný zážitek. Dodnes jsou to pro mě jejich jedničky.

Za pár dní tu máme vánoce, tak jsem zkusil i začátek své recenze pojmout trošku vánočně. Určitě už každý z nás alespo� jednou balil nějaký dárek, že? Zdánlivě jednoduché...teď si ale představte, že oním dárkem je The Yes Album (ne, nespletl jsem se, opravdu recenzuji správné album) a balícím papírem zase Fragile. Co vznikne? Close To The Edge přece...

Na Close To The Edge se snoubí veselé nálady z The Yes Album s těmi hloubavě zasmušilými z Fragile a celé to dohromady tvoří jeden dokonalý celek. Délkou skladeb už se Yes dostali na svých klasických 10 minut či více a naplno se ukazuje jejich potenciál.

Hned titulní skladba je esencí toho nejlepšího, co Yes kdy přivedli na světlo Boží. Ta pomalá gradace kousek za polovinou skladby, do které najednou začnou majestátně burácet Wakemanovy varhany - člověk si najednou připadá hrozně maličký, jako jedno jediné ozubené kolečko v obrovském stroji, který nezastavitelně ve dne v noci supí vpřed...ale kam? V poslední části se pak posluchač dostává do jakéhosi podivného světa, kde se nic nechová tak jak byl zvyklý...je tohle nebe nebo jsem někde špatně odbočil? Ne, jdeš dobře, ale čeká Tě ještě dlouhá cesta...

A já nakonec přišel, přišel tam, odkud už není cesty dál vzhůru...And You and I je hudba nebes, směřuje až tam, kam zatím nikomu není dovoleno vstoupit...

V pekle není neuhasitelný žár, ale naopak věčný spalující mráz. Ta výsměšná, stále se dokola opakující linka...chvílemi se vše zpomaluje, aby se najednou opět rozeběhlo do neúprosného zoufalství. Siberian Khatru je věčné odloučení, kde pouze záblesky vzdáleného světla ukazují, že pořád existuje nějaký prostor. Ten je ale určen pro jiné...

Doznívají poslední tóny a já se vracím zpátky na zem. Kde jsem byl? Sám to nevím jistě...ale Dantova Božská komedie pro sebe možná našla tu správnou tóninu...
reagovat

PaloM @ 13.12.2009 18:15:12
Pekné, veľmi sa mi to páči. Dúfam, že si písal z vlastnej jasnej hlavy :-)) Výnimočná plat�a si zaslúži netradičnú recenziu. Nenapadla by ma súvislosť Close to the edge s obsahom The Yes album a Fragile, no prečo nie ?

vmagistr @ 14.12.2009 13:02:56
PaloM: Když má člověk tu srávnou náladu, psaní takovýchhle recenzí jde skoro samo...člověk se pořádně zaposlouchá a pak to jen háže na papír (vlastně spíš na monitor :-). Myslím si, že takhle se dá říct víc než sáhodlouhým výčtem kdo, kdy a jak hraje ve které skladbě nebo kterou minutu se co ozývá...

martin69 @ 14.12.2009 13:11:46
vmagistr : určitě máš pravdu ,mně se to takhle mnohem více líbí a čte ,zvláště u takového diamantu jakým určitě Close To The Edge je .

Pred týmto hudobným veľdielom prechovávam takú úctu, že keby bolo v mojej moci asi by som vydal všeobecnozáväzné nariadenie rovnajúce sa ústavnému zákonu, ktoré by prikazovalo počúvať Close to the edge v pozore a súčasne so salutovaním! Ako keď znie štátna hymna, pretože Close to the edge považujem ja osobne za univerzálnu artrockovú hymnu celej galaxie. �no, stál by som v pozore a salutoval by som napriek tomu, že som hrdý držiteľ modrej knižky, ktorú vydalo ministerstvo federálnej obrany ČSSR, teda nevojak a totálny pacifista (a podľa mnohých ani nie chlap). Pre mlaďasov vysvetlím, čo to bola modrá knižka. Šťastný držiteľ tejto knižky nemusel ísť na dva roky povinne niekde na druhý koniec republiky a tam sa nechať ponižovať a šikanovať od tzv. mazákov a ďaľších podobných zelenomozgových mutantov a lampasákov, ktorí by sa v civilnom živote uplatnili asi tak ako brusič kolieskových korčulí. Ja som tie dva roky slobody využil na oveľa príjemnejšie činnosti... napríklad na počúvanie skupiny YES a ich geniálneho diela Close to the edge. Samozrejme že si to treba vychutnať na dobrej hifine a nosič by mal byť tiež solídny. Možno by bolo ideálne japonské CD, ale finačne mi to zatiaľ nevychádza. Vlastním remaster od Rhino record v papierovom obale a zvuk sa mi zdá lepší ako u predošlého remastru, povedal by som že "kapánek" je ostrejší a dynamickejší, čo u tohto diela vôbec nie je na škodu. Jediná nevýhoda je, že s papierovými obalmi musíte zaobchádzať veľmi opatrne a šetrne ak samozrejme nechcete mať z toho za nejaký čas šalátové vydanie.
reagovat

Orel @ 31.08.2009 11:01:41
Brano pekne si to napísal! Též si říkám, kdybych nebyl kokotem, nestal bych se "bigošem"! Ale o to nejde ... dobrá recenze, na dobrou desku! Za doby mého mládí /Yes, Genesis/ to byla spíše hudba ... pro inteligenty. My učni, či dělnasi ujížděli na Uriah Heep, Deep Purple, Black Sabbath ... Ale to nic nemění na tom, že si je "na stará kolena" rád a občas poslechnu ... no i je koupím!

Brano @ 31.08.2009 14:48:10
Orel: Ja som tiež robotník,mám síce strednú školu s maturitou,ale normálne každý de� makám s lopatou,robím murárske roboty,zámočnícke,zváračské,záhradnícke...Som robotník,vôbec sa za to nehanbím a počúvam rovnako tak Genesis a Yes,ako aj Uriášov a Párplov.Nemyslím si,žeby Genesis a Yes bola hudba len pre ťažkých intelektuálov.Ja tvrdím,že Genesis a Yes je hudba pre vnímavých poslucháčov,ktorí majú zmysel pre krásu a hudobnú estetiku.A na titule ani na spoločenskom postavení nezáleží!

PaloM @ 31.08.2009 16:32:30
Chlapi, zaujímavá debata až sa bojím do nej vstúpiť. Aby ste ma neutĺkli lopatami. Dúfam, že už viete prečo. Ja som musel vyštudovať, lebo som na manuálne práce ľavý: bol som, som a budem - proste by som sa ako robotník neuživil, alebo skončil ako invalid. Z celej našej robotníckej rodiny jediný "študovaný". Ako v rodine nerozlišujeme kto čo robí, tak ja zásadne nerozlišujem (ani na Progboarde), kto sme čo sme podľa škôl. Akýže boli či sú intelektuáli, kto hudbu zložili ? Jon Anderson bol robotník a mnoho ďalších ani nedoštudovalo, čo je oveľa horšie než byť vyučeným remeselníkom. Viem len o Wakemanovi a Eltonovi Johnovi ža majú anglickú VŠMU :)

Brano: minulý tuším v piatok som v diskusii písal, že som testoval japonské CD, remaster z r.2009 (toto bolo ono >> odkaz ) a porovnával s mojim CD Atlantic 1994 Germany). Japonci ma sklamali a potom merhaut písal o Rhino. Takže by som bol opatrný. Taký remaster ako spravili Japonci, som kedysi robil so softvérom "Cool Edit 2000". Nastavil som silnejšie basy a výšky (z LP sa to hodilo), ale stúpol tým aj šum. A presne to je v "And You And I". Takže mám doma 2 remastre (2003,2009) z internetu (boli vo flac formáte) a moje originálne CD r.1994 a ani s jedným nie som spokojný. Už asi len Rhino zostáva :-))

Apache @ 31.08.2009 16:44:11
Já jsem těžký intelektuál z buržoázní rodiny, proto mě komanči na studie nepustili a dodnes se musím živit lopatou. PS: Yes nesnáším.

Brano @ 31.08.2009 19:18:18
Palo,ďakujem za upozornenie,aj japonci sa seknú ,aj oni sú len ľudia.Remaster z Rhino records je z roku 2003 a môžem Ti ho s kľudným svedomím odporučiť,akurát ten papierový obal je nepraktický.

Apache:Tvoja nenávisť je len tvoj problém!

Apache @ 31.08.2009 19:24:53
Brano: To je zbytečná dezinterpretace. Napsal jsem, že je nesnáším. Ale není v tom žádná nenávist a nemám s tím žádný problém.

PaloM @ 31.08.2009 19:25:38
Apache, buržoázny pôvod je vítaný v dnešnej dobe, dokonca aj keď Yes nepočúvaš :-)
Brano: pošlem Ti mail ohľadom Yes "Rhino"

Apache @ 31.08.2009 19:33:52
Palo: To bych si už všiml. :-)

PaloM @ 31.08.2009 19:53:58
Tiež som to pochopil, že Apač s tým nemá problém a vlastne každý si tu počúva a píše o svojom a to sa mi páči. Posledné poznámky, odtrhnuté od hudby: za komoušov moji robotnícki kamaráti určite lepšie zarábali (i brat) a (možno) som zlepšil skóre až koncom 90.tych rokov tým, že okrem základnej práce (zárobkovo nič moc) mám ďalšie úväzky - a tá možnosť bola len vďaka mojej úzko špecializovanej profesii, na úkor voľného času. Vy máte mozole na rukách, ja na r... z večného vysedávania pred PC (obživa aj hobby). Neveril som, že aj to bolí a kôli tomu som pred rokom musel vyhodiť kreslo k PC, ktoré stálo 1600 korún :-)) Nikto na �om nevydržal dlhšie ako hodinu.

Apache @ 31.08.2009 20:00:24
Asi tak: Nesnesu Yes a nesnesu Landu. Ale fanouškům Yes fandím, fanoušky Daniela Landy mám za debily. :-)

martin @ 31.08.2009 20:25:37
Brano modrou knížku ti závidím ,Close to the Edge je jedno z nejlepších cd Yes .

Brano @ 31.08.2009 23:20:20
Apache:Ospravedl�ujem sa,asi som to zle pochopil.

Apache @ 31.08.2009 23:40:32
Brano: To je v pohodě, tvá reakce hardcore fanouška YES byla myslím přiměřená. :-) Že mě jejich muzika nebaví a mám na ni dlouhotrvající alergii, jež se projevuje touhou prchnout v dál, kdykoliv ji zaslechnu, neznamená v podstatě vůbec nic. Snad jen to, že mi nebylo dáno... Ke komunitě jejich fanoušků jsem naopak vždy cítil sympatie a věřím, že jde o kvalitní muziku, jen prostě nejsem cílový posluchač. (BTW, podobně "nesnáším" také Rush.)

PaloM @ 01.09.2009 05:41:16
Apache, u Yes by som tvoju alergiu chápal z dôvodu "komplikovanosti" skladieb, ale keď pridávaš Rush, môže to byť skôr alergia na hlas spevákov. U Rush mám ja takýto problém - hudba výborná, spevák nepríjemný. To je ako s mliekom: darmo sa vraví, že piť mlieko je zdravé, keď mne nechutí - radšej jogurty a syry :-)

Orel @ 01.09.2009 06:11:07
Brano nechtěl jsem se tebe, ani dalších posluchačů Yes, Genesis dotknou ani náhodou! Napsal jsem jen za ... doby mého mládí /cca 30 let/. Apache Rush, hlavně jednička a pár dalších jsou super! S Landou máš plnou pravdu! Jinak chudoba ctí netratí, což se o mnoha říci nedá >> odkaz /též byl myslím v tom řádu/. Ale v dnešni době si za ni koupíš asi ...?

Zdeněk @ 01.09.2009 07:18:18
Je zajímavé kam až se může dostat diskuse o jednom
výborném rockovém albu.Zajímavé počtení.

Brano @ 01.09.2009 10:06:17
Orel:Neboj, všetko je v poriadku.Ja viem,že si to nemyslel zle.

Brano @ 01.09.2009 10:10:40
PaloM: Mne tiež vadí škreklavý hlas speváka Geddyho Lee z Rush.Veľmi podobnú hudbu ako Rush hrá skupina ENCHANT v ktorej spieva Ted Leonard.Ted je P�N SPEV�K s krásnym hlasom.Skús si vypočuť.

yngwie3 @ 01.09.2009 14:33:19
Pravdupovediac, od dlhoročného korešpondenta progboardu akým bezpochyby Winetuov súkme�ovec je, by som reakciu typu " Yes nesnáším " nečakal. A hlavne keď sa jedná práve o tento album. Ale možno má tento negatívny vzťah reálne opodstatnenie, ktoré my, milovníci Yes, nedokážeme pochopiť. U m�a Close to the Edge - No. 1. Tak ako v prípade Světa hledačů, päť hviezd je na vyjadernie môjho obdivu, málo.

Apache @ 01.09.2009 16:18:38
yngwie: Ty progrocky vesměs nejsou moje sklenice piva, ale řekni mi, kde jinde mám psát o rokenrolu? :-) Vždyť už se to tady probíralo dávno, že kdyby byla ta možnost, změní se název (nejspíš) na Rockboard.

PaloM @ 01.09.2009 17:12:03
Žánrové problémy sme tu už riešili a nevyriešili, to značí, že najlepšie je to tak ako je. Každý si tu píše o svojich favoritoch a mne to vyhovuje. Ako ináč by som sa dozvedel, že Apache nepočúva Yes & spol. ? A keď to nepočúva, tak mu to nebudem vnucovať. Rovnako čakám od Apache, že mi nebude vnucovať, čo sa jemu páči - proste, môže mi to len odporúčať (tak sa aj deje). Čo je ale oveľa dôležitejšie, ako a hlavne kde by som sa dozvedel o spúste kvalitnej muziky, o ktorej som nemal páru (1-plat�ové kapely, hard rock cca '68-'74) alebo ako by som prekonal odpor napr. k ZZ Top, keby ma tu neupozornili aj na ich výrazne lepšiu tvorbu 70. rokov ? Verím tomu, že aj Apache tu objavil pre seba kapely, ktoré dovtedy nepočúval a iní z Progboardu mu ich pomohli objaviť. A tak by som to zovšeobecnil: nič lepšie sa sa nemôže diať, ako že sa tu dozvieme od iných o nám doteraz neznámych kapelách a objavíme ich pre seba.

yngwie3 @ 01.09.2009 20:58:20
Moju reakciu na nezáujem o Yes zo strany Apachea neberte, prosím, ako negativistickú. Skôr som bol dosť prekvapený, toť vše. Týmto sa chcem poďakovať všetkým stálym prispievateľom tohto fóra, medzi ktorých samozrejme Apache patrí, za obrovské množstvo skvelých tipov, bez ktorých by som dodnes nepoznal veľa dobrej hudby, o ktorej som nemal ani potuchy. Ešte raz vďaka.

makrelaman @ 09.09.2009 21:23:13
S tými japonskými nosičmi je to tiež niekedy zapeklité. Kúpil som si toť nedávno peknučký japonský v igelite balený Jimi Hendrix Experience a v rámci chvílkovej nudy som si obzeral jagavé JAPAN CD a pri diere čo nevídímm malým písmom napísané - Made in Germany! Bum! Takže vážení globalizácia dorazila už aj do Japonska a pravdepodobne väčšina CD Made in Japan je už len v obale Made in Japan. Ale všetka česť v polygrafii sú neprekonatelní.

PaloM @ 09.09.2009 21:47:05
Myslíš polygrafiu japonského písma ? :-))

makrelaman @ 09.09.2009 21:55:07
HA HA ! To ich písmo nemá chybu a keď ešte občas z tych klikihákov vyskočí The Rolling Stones v latinke a zasa klikiháky -má to proste čaro, ale myslím, že v papierových obaloch sú supertrieda. Hlavne v detailoch.

Alfakher @ 15.11.2009 13:56:52
Tahle deska je to nej co kdy Yes vytvorili.jen me udivuje,ze ji nikdo z vas nema doma na vinylu,kdyz se tady slovne predhanite v tom jaci jste pametnici a majitele blue book?vysla v roce 1974 u Supraphonu a v hodine hudebni vychovy jsme ji pousteli uciteli hudby na zakladni skole.on tenkrat pronesl osudnou vetu:dprineste si do pristi hodiny nejakou zahranicni desku.absolutne netusil chudak malej co je skupina Yes zac.zvladl to statecne,desku nechal dohrat az do konce a my jsme v roce 75 udelili bolsevikovi takovou malou hudebni lekci.tak to je moje vzpominka na Close to the edge.

Filozof @ 16.11.2009 10:08:44
Tak nevím. Četl jsem teď všechny předlouhé komentáře - vůbec nechápu, proč zrovna tady je nejvíc písmenek.
Mám těmhle deskám dát ještě jednu šanci? Mám si je ještě jednou zkusit poslechnout, abych případně objevil, co na nich kdo máte?

PaloM @ 16.11.2009 11:03:38
Filozof, filozofovanie nad doskami aj mimo dosiek by ti malo byĹĄ blĂ­zke :-)

Filozof @ 16.11.2009 12:55:28
Už asi jo, ale proč zrovna u Yes? mně přišli vždycky k uzoufání nudní až popoví.

PoustevnĂ­k @ 16.11.2009 15:54:20
Potom bych Filozofovi poradil třeba Lunetiky. Tam by těch písmenek zase mnoho napsáno nebylo, a i texty by se mu zdály srozumitelnější. A popovost Yes? To se fakt nedá komentovat.

Filozof @ 16.11.2009 18:36:52
PoustevnĂ­k:
"L - u - n - e - t - i - c" - doporučuje Poustevník - líbí se mu - píšu si a jdu to hledat. Snad to bude něco pěkného. Třeba budeme mít stejný vkus aspo� tady.
A texty? O těch tu řeč nebyla.
:-)

PoustevnĂ­k @ 17.11.2009 20:22:49
Ad Filozof
Příklad s Lunetiky posloužil pro vzor popovosti. Doufám tedy, že při jejich poslechu nebylo nalezeno mnoho styčných bodů s Yes. A to platí i pro ty texty. Ale jinak bylo fajn si zapolemizovat.

P.S.Neptám se, jak se Lunetici líbili...

Apache @ 17.11.2009 21:37:17
Poustevník: Lunetic nejsou vzor popovosti. Vzor popovosti je dejme tomu Madonna, Michael Jackson nebo ABBA. Lunetic jsou tak akorát vzorná sračka. :-)

PoustevnĂ­k @ 18.11.2009 09:21:56
Apache, připouštím, že pop rovná se sračka.

PaloM @ 18.11.2009 09:43:07
Celá progboardová doména sa červená, k čomu ste dospeli pod recenziou art rocku :-))

Filozof @ 18.11.2009 10:11:12
poustevnĂ­k
Nojo nojo - jdu vyhrabat staré kazety a dát těm Yes ještě jednu šanci, než jim definitivně řeknu No.

Od Yes som mal vždy niekoľko krokov odstup, v ranom detstve si ich moc nepamätám, v puberte boli príliš jemní, v ranej papierovej dospelosti (aspo� úradne, keď už nie psychicky) som sa postupne pokúšal vnímať a chápať tú ich sofistikovanosť v textoch (tým však aj tak nerozumie nikto, najmenej tí, čo sa tvária, že áno), zložitosť kompozícií (tam dodnes trošku zlyhávam, to bude mojim odfláknutým hudobným vzdelaním) a emócie, ktoré vyžaruje.

V súčasnosti (to je tak od troch rokov späť po dnešok) si trúfam označiť náš vzájomný vzťah za tolerantný, mám rád živelnú rockovú hudbu a hoci milujem aj art rockové veci (a moc), dávam prednosť brutálnym prezentátorom (napr. Emerson) alebo výrazným emóciám (PFM, Van Der Graaf Generator). Yes sú predsa len akademickí až moc (toto je nepresné vyjadrenie, rovnako ako všetky, čo som doteraz použil, snažím sa vysvetliť, prečo ich úplne nedokážem absorbovať a nie je ľahké to naformulovať). Perfektní muzikanti mi imponujú, radšej sa však odpútam od civilizačného nánosu s primitívnou neexcelentnou rockár�ou, než s technikmi.

No, dosĹĄ bolo Ăşvah nad mojim vnĂştrom, ÄŤo je tu vlastne za hudbu?

Stručne povedané, vrchol snaženia urobiť z rockovej hudby „vážne“ umenie. Tri dlhé kompozície, Close to the edge považujem za najlepšiu skladbu na albume, ale toto dielo spĺ�a nároky na komplexné počúvanie, takže o skladbách nemá moc zmysel hovoriť samostatne (pekná „balada“ And you and I má schopnosti kokety, obvykle sa dám zlákať, no a Siberian Khatru rozhodne ukazuje, že oproti Fragile sa protagonisti snažia znieť v tvrdších rockových polohách presvedčivejšie). Myslím si, že Yes je tu na vrchole, moja neschopnosť úplne prijať takto vyskladanú hudbu (a fakt, že The Yes album sa mi páči viac) sa odzrkadľuje v štvorhviezdičkovom hodnotení.

P.S. Tá hromada bonusov na tému dáme tam to isté a necháme poslucháčov, nech tam hľadajú päť rozdielov, mi je šuma fuk.

reagovat

PaloM @ 21.08.2009 08:46:19
Skoro naprosto súhlasím. Zo srdca, či duše by som tomu dal 5 hviezdičiek, v triezvom by som ubral na 4 kôli Siberian Khatru, ktoré dosť často preskakujem alebo nedokončím posluch (čo je vlastne tretina albumu). Zato prvé dve sú absolútnym vrcholom Yes.
The Yes Album čo do obľúbenosti a frekvencie posluchu mám asi rovnako s Fragile.

Petr @ 14.04.2010 18:53:08
Přeskakovat Siberian Khatru není moc ruzumný..:)..Tohle je vpodstatě nejlepší album co znám. A odstup od YES z jakýho důvodu? No prostě je to celé vojaké zmetené...:)

PaloM @ 14.04.2010 21:42:31
Petr, reagovať na recenziu po 8 mesiacoch je tiež voľajaké zmätené :-)) A čo keď hjekal už nemá odstup od Yes, a o čom by si ešte písal, keď už 3.skladbu nepreskakujem ? Zhodneme sa, je to super nahrávka. Našťastie má Yes väčšinu albumov vynikajúcich.

PaloM @ 14.04.2010 21:44:04
Prepáč hejkal :-))

Deadmonkey @ 14.04.2010 22:07:23
Co je špatného na tom, že někdo zareaguje po 8 měsících?

PaloM @ 15.04.2010 07:05:47
Deadmonkey, nič v zlom, sú tú aj iní borci, čo reagujú po rokoch :-)) Mne je to úplne jedno, len je to smiešne. Reakcia je obvykle spojená s diskusiou a veľmi často po dlhej dobe už nemá kto na reakciu odpovedať.

hejkal @ 15.04.2010 07:21:31
Petr - Yes viac uznávam ako hudobník než ako poslucháč. Toť vsjo.

Filozof @ 16.04.2010 11:00:51
PaloM
Musím velmi nesouhlasit. Každá reakce je příspěvek do diskuze a střípek do mozaiky k albu a smysl má.
Každý nově příchozí chce pochopitelně reagovat na některé reakce a nemůže na nic, protože tu tou dobou ještě nebyl??
Každý, kdo chce reagovat musí dnes a denně sledovat všechny příspěvky a pokud to nestihne, ztrácí jeho názor smysl??
Že se názory posunují je jasné, ale s tím musí každý počítat. Nic nebrání autorovi toto napsat.

PaloM @ 16.04.2010 11:29:07
OK, dá sa to aj takto chápať.

Close to the edge je bezesporu jedna ze zásadních desek progresivního rocku. Yes se ve svých rozsáhlých kompozicích poprvé dostali na téměř 20 minut a nutno uznat, že se jim tento časový úsek, dnes téměř nemyslitelný, povedlo vyplnit jedinečnou skladbou, která si jistě našla mnoho následovníků.
Z naprostého ticha se postupně vynořují zvuky ptačího zpěvu, hučení vody, kláves, někde pod tím vazba z hammondů dává tušit, že se něco stane. A pak najednou PR�SK!!! Agresivní smršť zvuků, naboostrovaná baskytara, řezavá sólovka, cvrlikající klávesy a bicí hrané v tak nepředvídatelných akcentech, že se divíte, jak je možné to všechno udržet pohromadě. Občas se ozvou sekané vokály, pak se celý ten zmatený stroj zase nakopne a uhání dál. A ve třetí minutě přijde očekávaný zlom a do všeho toho chaosu vpluje hravá kytarová melodie s najazzlou harmonií. Andersonův zpěv provází věrné sbory Howea a Squirea, melodie jsou uchvacující a nepopsatelné, vše doplněné pečlivě promyšleným, složitě akcentovaným rytmem. Různá zákoutí kláves a kytar, změny nálad, konsonance i disonance, instrumentální mezihry, a všudypřítomný zpěv, jež nás provází útesy a řekami, jež symbolizují proměnu naší vlastní mysli (v Andersonových textech téměř nikdy nechybí slova river, moment, reveal, time atd). Andersona zde inspirovala kniha Siddharta od Hermanna Hesse a na dalších albech se tématu duchovní očisty a změnám mysli věnoval ještě více do hloubky.
V deváté minutě se skladba zvolní, z dálky slyšíme kapání vody, o něco později přijde změna z moll do dur a zazní mohutné kostelní varhany. Po chvíli zase zrychlí, Wakeman prožene prsty po klapkách hammondů, znovu se vrací zpěv a skladba vrcholí. Jedinečných devatenáct minut, které při prvním poslechu jen protečou a posluchač zůstane u vytržení. Skladba je to opravdu vyvážená a v závěru zůstane pocit opravdové radosti.
Skadbou číslo dvě je And you and I. Ta vychází z jednoduchého kytarového motivu a postupně mohutní k nečekaným klávesovým plochám. Zpěv tradičně hladí, obklopen předivem akustických kytar, skladba se v průběhu mění, zklid�uje, zesiluje, ale zůstává pořád v pomalejším tempu. Dalších skvělých deset minut.
Závěr desky obstará Siberian Khatru. Přímočařejší riffovka, která mě osobně víc baví v koncertním provedení. Ale zde, studiová a učesanější, umožní vyposlechnout si všemožné detaily. Jakkoli je razantnější, jsou v ní místa, ve kterých se Yes opět zasní, ale vždycky se vrátí k základnímu riffu. Ve své podstatě je skladba jednoduše vystavěná (riff-sloka-nějaká pasáž-riff-sloka....), ale díky změnám nálad a temp je stále dostatečně zajímavá.
Close to the edge je neoposlouchatelná deska. Pod nenápadným obalem se skrývá mnoho nápadité hudby, přestože jsou to 'pouhé' tři skladby.
Po jejím vydání došlo v sestavě Yes k další, opět zásadní změně: Bubeník Bill Bruford odchází k experimentálnějším King Crimson a na jeho místo nastupuje Alan White, který všechny ohromil tím, že se na Americké turné dokázal naučit komplikovaný materiál za pouhé tři dny. A navíc v sestavě zůstal dodnes. Změnám v sestavě ale není konec...
reagovat

martin @ 26.02.2009 17:45:05
nádherná deska ,skvěle napsaná recenze ,Close to the edge je jedna z mých nejoblíbenějšich desek Yes

Chtel bych jen reagovat a ohodnotit toto skvělé dílo.Desku vlastním od jejího vydání a zub času a spoustu hodin jejího přehrávání se na ní dost podepsalo. Přesto musím uznat,že autor přesně věděl co dělá. Pro mnoho posluchačů to bude jen změť tónů a zvuků ale pro ty kteří si to oblíbí tak jako já a ani po létech se jí nevzdají to znamená něco víc.
Pro mě je to především relax, pohoda. Skladby mi dokáží navodit pocit klidu a vždy v nich najdu něco co mě pozitivně nabíjí a myslím, že o to autorovi šlo.I po těch letech je to skvělá hudba.
reagovat

PaloM @ 29.11.2008 21:56:12
Konečne niekto pripomenul to, čo mám i ja nie rád, ale NAJRADŠEJ. Jedno z najlepších diel rockovej histórie. A malá (ale možno blbá) rada: LP s krásnym dvojobalom si odlož do svätostánku ako posvätnú relikviu - nie ako ja idiot som si ju "odložil" navždy do antikvariátu. Od r.1972 bol "vynalezen" CD prehrávač, DVD prehrávač, discman, mp3man a "neviemčoešte". Takže dobré je vlastniť Close to the edge na audioCD, CD-R, či mp3, flac, ape
... podľa želania - zemeguľa neobmedzených možností.

Pro mne vrchol jak Yes, tak i jedním z vrcholů rockové hudby jako takové. Skupina v nejsilnější sestavě: Anderson skvělý, jemný, hladící i naléhající. Howe jako vždy pan Kytarista, basa Squira výrazná a zapamatovatelná. Wakeman ještě nezahlcuje sluch posluchače elektro pazvučnými exhibicemi a Bill Bruford je podle mě lepši než Alan White. Prostě všechno- nálada, zvuk, atmosféra tohoto alba mi příjde naprosto jedinečná a neopakovatelná. Po uvodním svrlikání a následnému zmatku kdy si každý hraje to svoje, z čista jasna to Pááááááááááá pa pa a najednou je všechno jasné a zřetelné, ubíhajíci kupředu v nádherné pohodě. Poté výrazné zklidnění, v pozadí kape voda, do toho I get up, I get down...Následuje část kdy si Wakeman hraje na varhany a poté se všichni opět nádherně rozjedou k velkému finále úvodního eposu.Právě čásk začínající On the hill we viewed... je pro mne asi nejkrásnější okamžik z celého alba.
Nasledující skladba And You and I s takřka nebeským zvukem a atmosférou která k nebi nutí zvednout zrak. Začátek tak jemný a pokorný a asi v čase 3:47 se zkladba zlomí v něco tak majestátního že z toho husí kůži musí mít snad i zarytý hoper.Ke konci se však vrací prostá španělka a k ní Anderson- těď už zas naprosto pohodově. Z nebe na zem... nádhera.
Třetí skladba Siberian Khatru je pro mě tak trochu ve stínu prvníh dvou. I když na samém počátku poslouchání tohoto alba se mi líbila asi nejvíc. Je taková přístupná a ne tak složitá, už od začátku docela nadupaná (věřím že lépe vynikne na koncertech než třaba And You and I, která mne skutečně na Yessongu moc nenadchla).Krásná je část tak po 3 minutě.Poté skladba prostě pokračuje...:-)
Beatles měli svoje modré album, Metallica černé album a Yes mají svoje zelené album (kresba Rogera Deana je tentokrát ukryta uvnitř. Close to the Edge- prostě nádhera (jen texty snad nikdo nechápe, ale o ty tak nejde)
reagovat

Co bych měl napsat k albu, které má největší počet recenzí a také nejpekelnější diskuze?
Není sice mým nejoblíbenějším od Yes, ale mám tu nejoblíbenější pecku od Yes. And you And I, to je pro mne pecka pecek, která mne chytila hned napoprvé, a to hlavně kvůli jejímu chytlavému rifu na kytaru. No rifu, nevím jestli se tomu dá tak říkat. Z pohledu laika na kytaru, se jedná o akrd D, který se pak posune na osmý prežec, pak na desátý a pak zas zpět. Hrozně jednoduchý, ale chytlavý, že bych brečel. Jon Anderson taky nezůstává pozadu, a ty jeho zpívané melodie mě učarovali také napoprvé. Je to hrozně optimistická písnička, která mne vždy dokáže naladit. No a pak to vybrnkávání v druhé půli, které je o něco složitější, to nemá chybu. K nim jak se přidají klávesy, no jéje (tenhle úsek mi hodně připomíná jednu část Six Degrees Of Inner Turbulence od Dream Theater, zvlášť ten veselý nástup kláves). Tento desetiminutový kousek je fakt parádička!
Zbytek alba je taky výborný, ale co se týče eposů, tak já radši Gates of delirium. Nikdy mi moc zde nesedl ten úvod. Nevím proč, ale přijde mi v něm příliš velký patos či zmatek. O to jim asi ale šlo ne?
Jinak nemám výhrady. Perfektní. Mám rád tuhle desku a její hřejivou atmosféru
reagovat

miguel7 @ 07.11.2007 10:29:58
Tak a musím reagovat. Po tom co jsem napsal recenzi na CTTE, jsem dostal chuť si poslechnout CTTE. Na net chodím v práci o volných chvilkách a jen pak doma se mohu věnovat pozornému poslechu. Po celý rok co znám tuto desku, jsem úvodní Close... nebral nijak vážně. Ale něco se ve mne zlomilo. Za ten měsíc jsem slyšel tuhle desku nejméně už desetkrát a stále se nemohu nabažit titulní písně. I ten úvod, který se mi zdál lehce zmatený, najednou hltám a celá skladba proklouzne hladce a krásně mojí hlavou a zanechá v ní nádherné stopy.
Já sám sebe opravuji na 5 bodů!

Co muselo přijít, přišlo. Vývoj věcí dospěl do bodu své kulminace a od vteřiny, kdy se všechno událo, nebylo možno nic z toho vzít zpět. Dějinné zlomy a osudové okamžiky, které si každý musíme prožít, mají dobrou i špatnou vlastnost současně, jsou nevratné. V životě se těžko vyhýbá tragédiím, avšak i vyjímečné chvíle štěstí přicházejí nečekaně. Nechť, v pádech se vždy skrývá naděje na opětovné vstanutí, stoupání vzhůru a na stanutí na vrcholu. Či na samém pokraji útesu.

Dílo je servírováno na podnosu. Barva je temná, neposkvrněná, přechází v sytě zelenou, bez jediného záchvěvu. V čistotě tvarů a odstínů se skrývá tajemno. Láká, zve. Až z toho mrazí v zádech. Neporušená zelená krajina skýtá prostor pro všechny možné představy. Skutečnost je však stejně nade všechna možná očekávání.
Proč popisovat hudbu, kterou popsat nelze. Slyšel jsem tohle album stokrát a znovu desetkrát opakovaně a soustředěně během posledních dnů. Ničemu nerozumím. Naprosto se ztrácím v nezměrné rozprostraněnosti geniálního výtvoru. Balancuji na okraji útesu a nechci porozumnět. Proč taky? Pochopit něco takového není třeba, k nekonečné radosti a nevýslovnému štěstí mi stačí pouze - slyšet. Nehloubám a nebádám, slyším HUDBU a nesnažím se objevovat skryté významy. Stejně jako je nehledám v dílech Beethovena, Čajkovského, Martinů a dalších velikánů, stejně tak stačí, že tu prostě jsou díla Dostojevského, Rembrandta, Březiny. Jsem jen šťastný, že TO existuje, a že patřím mezi ty vyvolené, kteří mohou a jsou schopni tohle všechno vnímat. Pustit otěže vlastní představivosti a pokaždé prožít nový příběh. A na jeho konci zase jen překvapeně vydechnout - už?

Kde se to jen v lidech bere? Zbývají jen samé otázky. Nevím, co to je, neznám nic srovnatelného a nechce se mi to rozebírat. Slova jsou tu zbytečná. Deset hvězdiček.

HodnocenĂ­: 5/5

reagovat

Mik @ 18.08.2010 21:58:58
Souhlas.

Bezesporu nejlepší album od Yes, album, které nenudí a i přes délku jednotlivých skladeb si uchovává svěžest a nápaditost (což v artrocku nebývá zas tak běžné). Jen lituju, že jsem titulní skladbu neměl možnost slyšet naživo... na jediném koncertě Yes, kde jsem byl, (Praha 2003), hráli tušim jen Siberian Khatru...
reagovat

Neviem si pomoct, ale pre mna zatial jednoznacne najlepsi album, ktory som pocul, kupil som si cd aj platnu-ta hra samozrejme ovela prirodzenejsie...
Pocuvam ho priebezne uz rok a stale sa len tazko spamatavam, co je clovek schopny vytvorit...
Uz len poznamka: niekedy som obluboval hlavne pink floyd, ale az pri yes som citil nieco metafyzicke, a to nehovorim ani o zivych vystupeniach. Co hovorite na symphonic yes...
PS:Som rad, ze su ludia, ktori to vidia rovnako, ale aj inak...
reagovat

Minulý týden jsem si řekl, že si zkusím poslechnout něco nového- třeba Yes- prý jednu z nej kapel prog a art rocku- stylů který stále ještě objevuji- v obchodě jsem se prohrabával nesčetnými kousky od Yes a narazil jsem na toto album- nečetl jsem o něm nikdy ani řádku, neznal jsem ho- ale 3 dlouhé skladby, rok výroby 1972 (snad všechno dobré je z roku 72 nebo 73) a do očí bijící zelený obal... Tak jo, řekl jsem si. A když jsem si ho doma pouštěl byl jsem velmi mile překvapen docela zajímavým zvukem, který si mě prostě získal. Sice nemám moc rád Jonův zpěv (znal jsem ho už třeba z In hight Place od Oldfielda...), ale tady se mi líbil. Instrumentální stránka rovněž skvelá- v Siberian Khatru někde po snad třetí čtvrté minutě perfektní leč krátký motiv na nějaký mnou neznámý strunný hud. nástoj- to mě fakt dostalo... Ale stále ještě objevuji. Není to pro mě sice taková bomba jako třeba Thick as a Brick od JT nebo Dark Side... od PF ale i tak si mě docela získalo- ale jak tady čtu ty superlativy tak to beru trošku s rezervou. I když chápu že srdci se nedá poručit...Dávám 4 zvezdy- možná si mě ale časem získá natolik že přihodím ještě jednu...
reagovat

Luka @ 19.05.2007 00:00:00
a ještě dotaz na vás znalé- čím pokračovat u Yes???

Dave @ 19.05.2007 00:00:00
Luka > hlavně naposlouchej toto, je parádní. Pak bych pro začátek doporučil předchozí Fragile. Pak zkus ještě The Yes Album, nebo můj oblíbený Relayer (pozor, ten je ale při prvním poslechu trochu hůře stravitelný). Pak už si určitě další vybereš sám. Já myslím, že Yes nemají v 70. letech žádné slabé album. Pouze moc nemusím Going for the One, ale to je asi věc vkusu, hodně lidí ho miluje.

Luka @ 01.06.2007 00:00:00
Po důkladnějším poslechu mě toto album zcela pohltilo a stalo se jedním z nejlepších jaké jsem kdy slyšel- takže reaguju sám na sebe a dávám jasných pět hvězd...

Bol to prvý album od Yes zo sedemdesiatych rokov, ktorý som zohnal, mám ho z nich asi najviac prepočúvaný, preto mám k nemu srdcový vzťah. Na rozdiel od môjho predchodcu, musím povedať, že je na vysokej inštrumentálnej a speváckej úrovni, ovplýva pestrosťou a hudobnými nápadmi.
Asi nemá zmysel popisovať jednotlivé kusy. Úvodná skladba s pekne rozvíjajúcim sa hlavným motívom, v strede predelená krásnou zasnenou časťou s vynikajúcim a vôbec nie monotónnym Andersonovým spevom, ktorému odpovedajú viachlasy, vrcholiacou nádhernou varhanovou búrkou.
And You And I a Siberian Khatru nijako nezaostávajú a človek má pocit, že tento album by zniesol kľudne ešte jednu takúto skladbu, trebárs aj 20 minútovú. ;-)

reagovat

Vzpomenu na dobu, kdy jsme chodili desky kupovat na burzu, ať už do Smeček, na Petřín, nad Letenský tunel nebo za Hlavní nádraží, prostě dokud nás esenbáci nerozehnali, tak se čile obchodovalo. Ale Close to the Edge - tu jsem neměl z burzy, to vydal také Supraphon v nějakém záchvatu, za 120,-kaček... a tato deska byla tak jiná, odlišná od všeho, co se běžně pouštělo a poslouchalo (nemluvím o socialistické hudební scéně). Byla to první deska od YES, kterou jsem slyšel a dostala mne na celý život. Přehránu na magič B400 jsme ji Na Podolských kolejích, pokoj C21, pouštěli do omrzení. Popisovat ji nemusím, udělali jste to přede mnou. Já jsem jenom rád, že i po těch létech má stále svoje nejen obdivovatele, ale i zbož�ovatele. A poslouchají ji i moje děti, které jsou už také na VŠ, a i ten nejmladší, dnes 16 letý, jí miluje, a to o kvalitách tohoto LP hovoří nejlépe. Škoda, že mohu dát pouze 5 bodů.
reagovat

merhaut @ 28.11.2006 00:00:00
Vydal to osvíceně hifi klub, dokonce šikulkové vyjednali svolení k přepisu nápisu do češtiny, v duchu původního krasopísma R.Deana ... dnes sběratelská rarita ... dodnes si vybavím, jak jsem hořkomlsně postával za výlohou pardubického hifiklubu, koukal na přebal a četl, že u nelze objednat ...

artur horn @ 18.01.2007 00:00:00
naprosto s Tebo souhlasím, škoda - můj syn posluchá jinou hudbu, nicméně tuto muziku uznává ! Doufám , že sis nenechal ujít koncert YES v Praze. Jsem rád , že se mi splnil sen - byl jsem na koncertech kapel, které v době tvrdé totality k nám bohužel nejezdily.( YES, Jethro Tull, Sting ... )
A-H.

Wenzl @ 13.04.2007 00:00:00
Souhlasím a určitě si najdu čas ,k tomu něco napsat.Jinak,já měl víc štěstí,protože můj syn to poslouchá se zaujetím a chválí i když jeho hudební vkus je v zásadě jinde.

Dave @ 27.05.2007 00:00:00
Nezní ten český přepis názvu, o kterém mluví merhaut: "Na samém okraji útesu"?

Jirik @ 17.06.2007 00:00:00
Pitrum,jak Ti závidím Tvé děti.Není nic krásnějšího než poslouchat s vlastními dětmi tuhle skvostnou hudbu.

Peter @ 08.09.2007 10:46:41
Jirik nesmúť...veď počúvať slovenský a český rap s vlastnými deťmi je rovnako krásne a dojímavé...-:)

Prakticky vše podstatné bylo řečeno. Nač to opakovat. Jenom jako totální šílenec do hudby bych si nikdy nedovolil použít slovo nejlepší, protože by to zákonitě muselo znamenat, že všechna ostatní LPíčka jsou horší. A to tedy věru nejsou.
Pokud si však upravím význam slova "NEJLEPŠÍ" v tom smyslu, že je to jen fiktivní název pro určitou "dosti obsáhlou" množinu hudebních skladeb a písní a to prakticky všech žánrů, pak mohu s klidným svědomím říci: Je to nejlepší LP. Ale mezi ty nejlepší počítám i níže zmi�ovaný Foxtrot od Genesis. A pokud budu hlasovat na stránkách Led Zeppelin, Queen, Jethro Tull i jiných, zase mohu říct klidně o leckterém z nich, že je nejlepší. Bude totiž mj. záležet i na mém momentálním duševním rozpoložení, protože to je na hudbě krásné, že mám pokaždé chuť na jiné, ale přesto "NEJLEPŠÍ" LP.
reagovat

Pitrum @ 28.11.2006 00:00:00
Ahoj Jarine, ty kluku ušatá. Ještě posloucháš Jarmilu Šulákovou ? (To byl vtip - jak říkají Američané). Souhlasím s vysvětlením pojmu "nejlepší", i když se často přu s kolegou, že Orlík to v žádném případě není.

Tanmut @ 28.11.2006 00:00:00
Svůj problém můžete vyřešit i využitím nicneříkajícího pojmu: jedno z nejlepších.

Vaši poslední větu si musím vrýt do paměti, neboť je to nádherné vyjádření toho, co každý hudební maniak zažívá...

V roce 1972 vydává skupina YES své v pořadí 5. album. Je to asi nejlepší album artrockové historie. Celé LP je roděleno do tří skladeb: Close to the Edge, která je vnitřně rozdělená do čtyř částí, má něco přes osmnáct minut. Další skladba And You And I je o devět minut kratší, avšak zase rozdělená do jednotlivých částí. Poslední píse� Siberian Khatru, která je zajímavá hned názvem, o kterém ani samotná kapela neví co znamená, není jako jediná rozdělena tak, jako uvodní skladby. Hned první epos Close to the Edge začíná šuměním vodápadu, cvrlikáním hmyzu a zpěvem ptáků. V úžasném přechodu od majestátního intra se nám představí všechny intrumentalní nástroje kapely. Neuvěřitelné virtuózní solo Steva Howea, naprosto ojedinělá hra baskytaristy Chrise Squirea, přesné bicí Billa Bruforda a zběsilé rychlé hraní na klávesy Ricka Wakemana. Do toho nám vždy z nenadání zazní zatím jen jeden tón zpěvu Jona Andersona celá tato část se jmenuje The Solid Time of Change. Z ní se pomalu začne vynořovat ustřední melodie celé kompozice. Začne další část Total Mass Retain. Zde slyšíme skvělé vokály Andersona, výkony ostatních hráčů jsou nadstandardní. Chris Squire je zde důraznější než na ostatních albech . Než se nadějeme, vše se uklidní a nastává nádherná třetí část, nazvaná I Get Down I Get Up. Krásné zvukové barvy smyčců, kapání vody a do toho se objevuje sice tiše a pomalu, ale důrazně téma předchozí časti na kytaru. Nastoupí klávesy, které opakují zatím jen dva akordy. Ke klávesám se přidávají vokály Steva Howea a Chrise Squirea, kteří dopl�ují Andersonův andělský zpěv. Gradace této části nám naznačuje něco velkého. Přicházejí právé kostelní varhany, které zní velice mohutně. Najednou se varhany uklidní a Jon začne zpívat po druhé refrén části I Get Up I Get Down. A znovu se nám objeví varhany, tentokrát ještě mohutněji a přecházejí k směsi syntezátorových nástrojů. Tato část se plynule změní v poslední asi nejtvrdší část Seasons of Man, kde se znovu opakuje hvavní nápěv skladby. Neuvěřitelně skvelé solo na klávesy od Ricka Wakemana. Skladba vrcholí krásným sjednocením všech motivů kompozice dohromady. Pomalu utichá a můžeme se zaposlouchat do intra začátku skladby, kterým tento epos také končí.Druhá skladba And You And I, její první část Cord Of Life začíná flažoletami na kytaru. Steve Howe nám předvádí mistrovské umění a jeho skvostnou muzikalitu. Můžeme zaslechnout šest basových tonů, udávající rytmus. Howe se přidá velice efektními akordy D-dur, G-dur a A-dur. Jon Anderson zpívá hodně naivně, až je jeho zpěv trochu falešný. Celá sloka se zopakuje ještě ze sólovou basou. Další část Eclipse je hlavně intrumentální díl kompozice. Rick Wakeman ovládá své mini moogy skvostně. Howe se přidá hrou na steel kytaru, krásné překrývání dvou témat najednou. Jon zpívá do tohoto proplétání v neuvěřitelných výšinách a vše vrcholí na akordu D-dur a zvovu se nám vrací úvodní atonální motiv z počátku skladby. Variace na již zmi�ovné efektní akordy jsou o celý tón výše. Najednou se ocitáme v daleko rychlejší části nazvané The Preacher Of Teacher. Akordy se dostávají do moll. Anderson zpívá krásnou melodii a Rick Wakeman má prostor pro krásné naříkající sólo. Skladba končí ale vesele a pozitivně dílem Apocalypse.
Kompozice Siberian Khatru je spíše exhibice instrumentalistů skupiny, než nějaká vážnější skladba typu předchozích dvou. Úvodní riff je tak chytlavý, že každý, kdo poslouchá skladbu poprvé, čeká na tento úryvek po celou skladbu. Zajímavé je krásné použití cembala v prostředku skladby. Ne třeba uvádět jednotlivé výkony, protože po celý poslech alba jsme byli přesvědčeni o každém jedincovi v kapele, že svůj nástroj ovládá úžasně. Neuvěřitelné rytmické záludnosti na konci kompozice. Jsme na konci geniálního alba, které vyčerpává při každé vteřině. Člověk, který poslouchá tuto desku, po každé prožije nový příběh, který stojí vždy na úplně jiném podstavci. Nechtějme víc takových alb, stačí nám jen jedno!

reagovat

Po vydarenem Fragile prislo asi to, na co vetsina lidi cekala. Album, ktere je dokonale propracovane do posledniho mistecka. Album, ktere cloveka vtahne od prvnich vterin do deje samotne hudby. Album, kde se projevi asi nejvice vsechny muzikantske individuality ve skupine najednou. Close to the Edge je album, ktere kdyby nebylo, byl bych jeden z nejsmutnejsich lidi na svete. Nechtel bych, aby bylo vic takovych alb, protoze chci, aby bylo jenom jedno CTTE, a to je!! Neni lepsi album, jsou uz jen alba, ktera jsou o chloupek horsi a to je dobre!
Skladba Close to the Edge je rozdelena na 4 dily, na te 19ti minutove kompozici neni chyba, neni tam nic co bych vytknul. Je proste genialni a nadcasova!
And You And I je bezesporu nejprocitenejsi Andersonova skladba. Howe tu ma krasna akusticka mistecka a Wakeman jako vzdy exceluje. Vubec jak uz jsem psal, Squire, Bruford jsou take uzasni. Vymysleli krasne rytmy, do kterych se tezko clovek trefi.
Siberian Khatru ma neuveritelne tempo a tech 8 min ubehne jako voda. Wakemanovo cembalo je uprostred skladby uchvatne! Nadherny konec celeho alba!
Moc jsem ty skladby nepitval, vsichni je zname a kazdy z nas vi, ze ty skladby jsou dokonale. Co vice chtit? Uz nic!


reagovat

Absolutní klasika, jeden z vrcholů Yes i celého takzvaného progrocku. Stojí za to zejména díky geniální titulní skladbě-to zběsilé otvírací sólo, nádherná střední pomalá pasáž....takhle by se dalo pokračovat dlouho.Zbývající dvě skladby ale rozhodně nejsou žádná vata, zejména Siberian Khatru mám velmi rád. Když tuhle desku pustím lidem věci neznalým, obvykle jsou překvapení tím, že něco takhle znějícího bylo natočeno už před 35ti lety... a i dnes přitahuje spoustu posluchačů.
reagovat

Cmaj13 @ 25.04.2006 00:00:00
Suhlasim s kolegom. CTTE je vlajkova lod Yes. Neprekonatelny album po vsetkych strankach. Jedinecny svet predstav a fantazie pretaveny do zvukovych ploch a uzlov.

yesáky jsem objevila asi před rokem a musim uznat že ovlivnili celou moji duši...když člověk poslouchá ty kytary, perfektní bicí a k tomu ten úžasnej zpěv, při kterým přebíhá mráz po zádech, tak je to prostě něco nadpozemskýho....! Yesáci mě dokážou hodit do úžasný mimoprostorový a mimokomerční nálady, kdy má člověk pocit, že je nejšťastnější na světě, anebo naopak totálně rozbrečet...je to silná citová muzika a Close to the Edge je to nejlepší, co jsem kdy slyšela...
reagovat

Chronologicky až po albu Fragile, které, jak subjektivně cítím, vychytalo trochu nevděčnou roli pátracího pilota řítícího se do neznámých krajin, je Close opět dílo velkorysé a monumentální, rozkračující se na základech, které rozhodně nejsou křehké (Fragile). Je pravda, že záliba v nemelodických jazzových skrumážích možná mohou trochu vyvolat rozpaky, ale je to jako u četby některých knih Johna Irvinga - dlouho se "nic" neděje, ale pak se najednou to "nic" zúročí ve fantastické, strhující pointě, která by bez úvodu neměla ty pravé dudy. Takže nad tímto legendárním albem mohu chvíli mudrovat, říkat něco bližšího nemá cenu, neboť o této desce se už popsaly vagóny recenzí, a nakonec se dostávám k jediné slabině alba: škoda, že je tak krátké, mohlo mít spolehlivě o dvě tři, třeba menší skladby, více. Ne nadarmo jsou všechny tři opusy tohoto alba střídavě páteří snad každého koncertu Yes. Hudba se od prvního alba hodně změnila, ale zůstala její výjimečnost, virtuozita a bezbřehá radost, jakoby vytrysklá z nezjevných světů.
reagovat

Tak a přichází k vám jedna černá ovce. Toto album je dle mého názoru nejpřece�ovanější v historii progresivního rocku. Tím rozhodně zase nenaznačuji, že je špatné. Je to rozhodně dobré, album slušný průměr - ale nic víc. Úvodní skladba Close to the edge, melodická, přechází do zajímavých pasáží, ale celkově působí dost opakovaně, oni mohli v podstatě tu skladbu zkrátit takřka o polovinu. Druhá skladba You and I, krásná romantická skladbička, která se drží také příliš pro mě až jednoduchého motivu. Siberian Khatru je pro mě vata. Zkrátka a dobře toto album je průměr. Nutno podoktnout, že rozvláčnost mám rád. Od Yes mám nejraději Realayer, kde na mě Gates of Delirium zapůsobilo několikrát silněji než zde úvodní CTTE. Topographic oceans krásná, pohádková deska. Když bych se podíval zpět do roku 1972, najdu tam řadu MNOHEM lepších alb nez CTTE. Např. Foxtrotu od Genesis nesahá ani po kotníky. Už mi bylo řečeno proč CTTE má tolik opakujících se momentů, ale upřímně, hudební teorie je jedna věc, ale to co vnímá srdce je věc druhá.
reagovat

Titan @ 18.11.2005 00:00:00
ale nebojte, tento názor sdílí spíše menšina :o)

Gattolino @ 19.11.2005 00:00:00
Když se nad tím poctivě zamyslím, něco na tomto názoru je. Jde ale hodně o osobní vztah k albu - mně například připadá naopak dost chladným a přece�ovaným albem Fragile. Close má opravdu nějaké poněkud diskutabilní pasáže, ovšem I get up I get Down s tím kapáním vody, než se vylíhne tichoučký zpěv, až po tu ta Rickova varhanní katedrálu v závěru, to je na pomník ve zlatě.

Havana @ 30.12.2005 00:00:00
Tak nevim jak ty, ale mě Close To The Edge rozhodně nepřijde zdlouhavý, protože těch 18 minut a nějaký ty drobný uběhnou jako nic, tohle je fakt skladba, do který se člověk dostane tak, že by vraždil když ho někdo vyruší.

VONTJOZEF @ 26.03.2006 00:00:00
CLOSE TO THE EDGE JE BRILIANTA PLATNA.TERAZ CHEM DORAZNIT AJ HRACSKE PREJAVY GITARISTU,BASISTU,KTORI HRAJU JEDINECNY STYL.SAMOZREJME ZPEVAK,KLAVESY.BICIE O NIC MENEJ.

J.Ho @ 23.04.2006 00:00:00
Názor samotný je v pořádku,každý cítíme jinak,ale jsem trochu alergický na použité výrazivo-konkrétně "přece�ované album"-(progarchives jsou plný podobných "overrated" výlevů-někdo by to měl mazat).Nechápu dost dobře myšlenkový postup:nelíbí se mi nějaká deska-(ale je spoustu dalších lidí, které si ta deska dokáže získavat, po dlouhá léta, nezávisle na módě..tohle už bývá známkou toho, že na té hudbě cosi bude..)-napíšu tedy že je přece�ovaná.To trochu smrdí sebestředností.
Podobným způsobem lze zkritizovat prakticky cokoliv,napíšu že Bach je přeceněnej skladatel, protože se mi nelíbí,ačkoliv jiné zajímá už celá staletí..

michna (registr.) @ 16.08.2006 00:00:00
to Titan: Vím, že to je už dlouho, co jsi psal tuto recenzi a netuším, jestli progboard ještě navštěvuješ, přesto se tě chci zeptat, jestli se ti něco od Yesáků líbí... nebo spíš, jestli by jsi nějakému jejich albu dal více než 3*? (Pokud jsem si dobře prošel tvůj profil, žádné další album od Yes jsi nerecenzoval.)

to J.Ho: Taky občas čtu progarchives a taky vím, že tohle výrazivo se tam často vyskytuje, ale všimni si, že to často bývá u těch nejvíce a nejlépe hodnocených alb z Top 10, u alb, které společnost zná a bere je nebo odmítá. Připadá mi to pak od těch recenzentů jako takový silácký prvoplánovitý vzdor...ty lidi prostě vědí, že jdou proti absolutní většině a už asi dopředu viděj, jak jim padaj šutry na hlavu... Po sebestřednosti třeba netouží, ale tuší, že středem pozornosti budou. Jasně, je to hrozná fráze, už mě to taky někdy štve, ale nevím, jak by jsi to chtěl mazat... Já bych to nemazal, něco to vypovídá. Na našich stránkách to v případě Titana čtu poprvé. Vlastně možná se něco takového vyskytuje ještě u PF-Division Bell a Yes-Talk.

(snad vám nevadí to tykání)

Dave @ 16.08.2006 00:00:00
Já mám CTTE velmi rád, ačkoliv od Yes mám nejraději asi Relayer. Ale na jednu stranu Titana chápu - prostě ne každému musí sednout alba "obecně" považovaná za skvosty. Konkrétně třeba mě se zas moc nelíbí Selling England by the Pound od Genesis (špatné není, ale nevidím na něm nic extra, nehledně na nějakou tu vatu), Moonmadness od Camel (naprostý průměr, bez výrazných nápadů) nebo Pawn Hearts od VdGG. Titanova nej alba najdeš zde: >> odkaz

kary @ 20.09.2006 00:00:00
......No jsme v demokracii, ale přesto se najdou lidé, kteří by se za svůj názor měli stydět. :-)

Tranty @ 25.09.2006 00:00:00
ja si mysli teda ze Gates je teda lepsi nez CTTE jako pisen ale celkove je Colse lepsi nez Relayer

Dick Steel @ 30.01.2007 00:00:00
To rozhodně. Například Sound Chaser je jedna z nejlepších od yes. Celkové je však lepší CTTE — nemá chybu.

mikepis @ 09.07.2007 00:00:00
Bruford v nejakom davnom interview - myslim, ze ho najdes na Notes From The Edge niekde v archivoch - povedal, ze ked komponovali skladbu CTTE, pridavali stale dalsie motivy a nikto nevedel, ako ju skoncit.
(tento hudobny pristup bol okrem ineho bol aj dovodom, preco bruford neskor skupinu opustil)

Je mozne, ze vnimavy posluchac si tuto jemnu nesurodost vsimne. to vsak myslim nic neubera na fascinujucom impresionistickom obraze, ktory yes maluje na tejto platni.

Titan @ 15.07.2007 00:00:00
Tak jsem asi jediný z prog-rockerů v ČR, kdo toto album nepovažuje za geniální, nýbrž za průměr. Přece�ované jsem řekl proto, že ho drtivá většina považuje za vrchol, jedno z nejlepších alb. Nechtěl jsem, aby to vyznělo nějak útočivě, nebo snaha o to být jiný než vy, ale se mnou to ablum vážně nic nedělá, možná kdybych ho slyšel když vyšlo ? Ale to je jen kdyby a když je mi 23 let :-). Dnes jsem si pustil album znovu a opět to se mnou moc neudělalo, žadný mráz po zádech.

Pro některé je vrchol toto, pro mě je vrchol Yes Relayer a to hlavně Gates of delirium a ta kapající voda a "I get down" - tak u mě je to pasáž soon, ze které mi vstávají chlupy na těle :-). Moraz mi sedne víc než Wakeman. CTTE zkrátka se mnou moc nehnulo, tu genialitu jako vy tam prostě neslyším. Nebo takové Yes album se mi znatelně více líbilo než CTTE, taková skladba Starship trooper, to je nádhera, nebo Heart of the sunrise z Fragile, vztah k Yes mám, ale CTTE zkrátka a dobře není geniální deska dle mého názoru.

Titan @ 15.07.2007 00:00:00
kary: To se jako mám stydět za svůj názor a říkat tu, že se mi to líbí jako vám když to není pravda ? Ty třeba také nemáš rád nějaké "objektivně velmi oblíbené album" a já ti k tomu nebudu říkat, styď se za svůj názor :-)

hejkal @ 16.07.2007 00:00:00
Titan - neboj sa, m�a tiež až tak neoslovuje, dal by som tak 3,5. Pre m�a je najkrajší a najlepší album od Yes tretí The Yes album. Ale koľko ľudí, toľko chutí. Pochybujem, že by sa ľubovoľný počet prog fandov zhodol na jednom naj titule od Yes.

nobady @ 17.07.2007 11:00:10
Každý má nárok na svůj názor.Ale atˇ už si každý myslíme cokoliv,nezmění to nic na faktu,že CTTE zasadilo pořádný hřeb do umění zvané hudba.A proč je tak oblíbené? Protože Yes zde velmi zdařile rozvinou formu polyfonie(vícehlasu) podpořenou pestrým soundem a osobitostí jednotlivých muzikantů.
Již zmíněná polyfonie patří v hudbě k nejvyšší a nejinteligentnější formě vůbec. Atˇ se nikdo nezlobí, ale ani jedna z kapel-konkrétně Genesis,Floydi,L.Z.,D.P,Krimsni,J.T(jsou všichni samozřejmě skvělí a z historického hlediska na stejné úrovni jako YES)tuto formu v takové šíři nevyužívá. To je prostě fakt.
Ono zdánlivě nepodložené prolínaní jednotlivých linek po několikerém poslechu dovede člověka k poznání,že zde každý tón má svůj smysl a vše je dotaženo do maxima.
Tím se Yes dostávají do ligy tvůrců,kde se pohybuje kupř.J.S.Bach,nebo Chick Corea,který se právě od Yes v 70.letech nechal inspirovat.
Ano... hoši lehce flikovali a nastavovali,ale přesto pán Búh,či co to tady vlastně je,prohlásil:\"I když to poskládáte,nebude to mít chybu a bude to znít jako dokonalý pestrý celek.Amen.\"

mikepis @ 17.07.2007 11:12:48
porovnavat yes s bachom - no neviem. aj ked som sam niekedy nekriticky progresivny fanuskik, zas trosku objektivity treba mat a uvedomit si, co vytvoril bach a co yes a neklast ich na rovnaku uroven.

polyfonia - ja by som zas povedal , ze v CTTE najviac citit vply klasickej hudby (mahler, brahms, mozno trochu impresionizmu). na polyfoniu yes prave nie su najlepsi priklad.

ak chces polyfoniu v progresivnom sate - notorickych prikladov je neurekom. pusti si Trilogy od Emersona, ci taku Hommage al la JS Bach od Vargu, ranne platne Jethro Tullu sa len tak hemzia barokovou poplatnostou a polyfoniou atd.

jimmy @ 17.04.2009 20:39:33
Průměrná?! jedna z nejlepších desek historie psychedelického/progresivního rocku

Frantucek @ 03.09.2009 21:38:29
Přidávám se k titanovi. Mě taky to album nějak extra nebaví. Pro mě klasický 3-4 hvězdový album. Jinak Yes rád mám, hlavně Yes Album, ale tohle album mě nějak nebere.

I já se musím připojít k všeobecnému nadšení na toto v pořadí páté řadové album Yes. I kdyby neobsahovalo nic jiného než titulní velekompozici, která prochází několika báječnými zvraty a doslova z ní tryská gejzír melodií a tvůrčího talentu kapely. Od jemných střípků na počátku, přes Wakemanovo mohutné varhanní hřmění uprostřed až k fantasticky melodickému závěru, kde si vždy připadám, jako by zelená barva na obalu explodovala a její úlomky mě zaplavily povznášejícím a pozitivním proudem hudebního kouzelnictví. Skladba určitě patří nejen k vrcholům tvorby Yes, ale i k nejlepším prog-rockovým skladbám vůbec. Jediné, co ji může mrzet je, že má na albu těžkou konkurenci - druhá And You and I je sice poněkud přímočařejší a méně sofistikovaná, ale síla jejích melodických nápadů mě s přehledem bere vítr z plachet pro nějakou, i sebemenší kritiku. Poslední Siberian Khatru naproti tomu klopýtá k cíli podpořena výrazným klávesovým motivem amá zajímavě nakažlivý svižný rytmus. To samozřejmě neznamená, že by byla fádní nebo obyčejná - na to jsou Yes příliš velcí mistři svého oboru. Na tomto albu budete marně tápat po nějakém přehmatu nebo nevydařeném momentu - deska hýří melodií, talentem i dalekosáhlými emocemi. Pokud tady čtu, že hodnocení 5 je "mistrovské dílo, zásadní album" - já nemám námitek.
reagovat

Zarkos @ 23.10.2006 00:00:00
Přesně tak. Svět by si zasloužil více akových kapel.Prostě velmistří k tomu nemám co dodat.

Je potěšující číst stejné názory na tuto desku , která se opravdu poslouchá se zaraženým dechem. Yes jsem objevil někdy v 11 letech a od té doby jsem nenašel nic podobného jejich albu Close to the edge. Až mě to fakt mrzí. Když by jste někdo znal nějaké podobné dílko - dílo , tak mi prosím dejte vědět ať si můžu zase zpestřit život nepoznaným. Tak pá, mějte se YESisti
reagovat

@ 27.06.2006 00:00:00
Relayer

. @ 30.01.2007 00:00:00
bude se ti lĂ­bit Tales from topographic oceans!

jedno z nejlepsich a nejdulezitejsich alb vsech dob... a uz tak dokonale skladby jakymi jsou "Close To The Edge" a "And You And I" se dostaly na jeste vyssi uroven na DVD "YES - SYMPHONIC LIVE '02" - ze symfonickym orchestrem zni opravdu famozne... dokonale...
reagovat

Close to the edge mam doma asi 3 roky a takisto ma uplne polozil do kolien. Tuto dosku hodnotim ako najlepsiu z rokov sedemsediatych. V sesdesiatych to bol sgt.pepper , osemdesiatych within the realm of the dying sun /DEAD CAN DANCE/ a devatdesiatych final experiment /AYREON/. aby som sa vratil k yes, okrem close... mam doma aj poslednu radovku magnification ale rad by som este nieco z klasiky, rozmyslal som nad FRAGILE. co by ste mi odporucili?
reagovat

Cmaj13 @ 24.04.2006 00:00:00
Jednoznacne Fragile,Relayer,Yesshows,Going For The One.

@ @ 30.01.2007 00:00:00
urÄŤitÄ› Yes Album!

jozef @ 08.09.2007 11:47:22
a skĂşs aj Never Mind The Bollocks od Sex Pistols

Toto album a 35 ročné pôsobenie skupiny YES vo svete hudby je majstrovské dielo, ktoré nemá obdoby, o čom som sa mohol presvedčiť aj na vlastné oči a uši na 3,0 hod. koncerte skupiny YES vo Waršave, začiatkom júna, ktorý sa konal v prekrásnej sále (kongresové centrum) pre asi 3000 ľudí (len môj odhad) s vynikajúcou akustikou a pohodlím (kreslá ako v divadle). S kamarátom sme dorazili do Waršavy asi o 17,00 prišli sme k pokladni, kúpili si lístky do 1.rady vedľa manželiek a priateliek členov skupiny a to čo som zažil na tomto koncerte (kvalita zvuku, pohodlie, výkony muzikantov) je niečo, na čo nezabudnem do konca svojho života. Za posledných 20 rokov som videl množstvo koncertov (Led Zeppelin a Pink Floyd v Prahe, Iron Maiden, Scorpions, Gabriel, Saxon, Jetro Tull a mnoho iných - ktoré mali svoju kvalitu), avšak to čo som zažil vo Waršave bolo niečo neskutočné.
reagovat

Jsem více než mile překvapena pozitivní kritikou albumu Close to the Edge skupiny Yes od pana Jaslovského. Podle mého názoru je to jedno z nejlepších art-rockových děl minulého století a nejvýznamnější album skupiny Yes vůbec. Je zcela zřejmé, že art rock by byl bez Yes a jejich Close to the Edge o mnoho ochuzený.
reagovat

Tu si dovolím nesúhlasiť s názorom Mariána Jaslovského, že sa vraj v roku 1972 Floydi motali v nezaujímavom období. V roku 1971 vydali podľa mnohých jeden zo svojich najlepších albumov vôbec - Meddle. Skladba Echoes je jednou z najlepších aké vôbec nahrali so svojím originálnym rukopisom a soundom. Tiež vypĺ�a jednu celú stranu LP. Album Obscured By Clouds (1972) je relatívne nezaujímavý, lebo je soundtrackom k filmu a album bol vydaný z povinnosti k vydavateľstvu.
reagovat

�adím mezi 5 nej. desek art rocku.
reagovat

No...není právě tohle to nejzásadnější art rockové album všech dob???
reagovat