Wyatt, Robert - Rock Bottom

Wyatt, Robert - Rock Bottom - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1974

Tracklist:

1. Sea Song (6:31)
2. A Last Straw (5:46)
3. Little Red Riding Hood Hit the Road (7:38)
4. Alifib (6:55)
5. Alife (6:31)
6. Little Red Robin Hood Hit the Road (6:08)


Obsazení:

- Robert Wyatt / vocals, keyboards, percussion, guitar
- Richard Sinclair / bass
- Hugh Hopper / bass
- Laurie Allan / drums

With:
- Mongezi Feza / trumpet
- Ivor Cutler / voice, baritone concertina
- Gary Windo / bass clarinet, tenor saxophone
- Fred Frith / viola
- Mike Oldfield / guitar
- Alfreda Benge / voice

 
20.01.2016 hejkal
3 stars

Canterburská scéna pravdepodobne nedisponuje silnejším osobným príbehom, než tým, čo osud nadelil bubeníkovi Róbertovi Wyattovi. Osobne som viac poslucháč hudby ako vykladač jej domnelých vyšších významov, tu však azda stojí za zmienku, že niekdajší člen Soft Machine vypadol z okna a ostal na vozíčku. S bubnovaním bol koniec a s pripravovaným albumo to topadlo tiež inak, ako bolo pôvodne zamýšľané. Názov albumu Rock bottom dáva v tomto kontexte zaujímavé významy.

Nahrávky nemajú stálu zostavu, spievajúci Wyatt sadol ku klávesovým nástrojom, občas do čohosi ťukol, prípadne brnkol, ale inak na každú skladbu vyskladal iný mix kamarátov. Ako celok vyznieva dielo priam introvertne, minimalisticky a melancholicky.

Úvodný pokojný kúsok Sea song je nesmierne zvláštny. Je ako clivý, tak ihravý. Okrem klavíra, klávesov, basy a dajakých perkusií v ňom niet ničoho okrem spevu. Inštrumentálna medzihra vykazuje prvky voľného džezu, pričom však neruší. No a záverečné vokálne skuvíňanie vykazuje rovnaké črty. A last straw má swingujci spodok, ktorý sa však tvári tak nenápadne, až ho takmer nepočuť. Celá skladba má prehnane stíšenú inštrumentálnu zložku, spev si často vystačí bez slov a hlavný protagonista si dokonca neodpustí niečo, čo má pripomínať gitarové sólo. Nechýba ani stratený záver rozbíjajúci sa do bezvýznamnosti (ťažko povedať, čo som tým chcel povedať, radšej si to vypočujte). Chaotický prechod do dychovo arytmickej Little Red Riding Hood hit the road neprekvapuje. Zároveň poslucháč prvý raz cíti nárast energie a nie je to iba trubkárom. Nepokoj a rozorvanosť z toho strieka ako gejzír na Islande či v Yellowstonskom parku. Návrat k melanchólii sprostredkúva dvojitá skladba Alifib/Alife. Opäť je to skôr džezové dumanie, než rockové skapínanie, v druhej menovanej nastupuje čistá „free“ haluz. Viem si predstaviť partiu smiešne ošatených šamanov, ako pri tom slintajú a zvolávajú duchov, elementálov, bôžikov a podobných imaginárnych kamarátov, aby im ospravedlnili poberanie omamných látok. Pravdepodobne najlepším kúskom albumu je záverečná skladba Little Red Riding Hood hits the road (áno, je to tu zasa). Opäť je nepokojná, ale obsahuje plnokrvnú rytmiku a najmä gitaru v rukách Mikea Oldfielda a je to počuť! Konečne je tu aj nejaký ten rock. Skladba sa však zrazu prevráti naruby. V pomalšej a pokojnej (priam pietnej) atmosfére si odbijeme akúsi kázeň, ktosi sa úchylne zachichoce a je koniec.

Nepokojný a smutný, napriek tomu napínavý album Rock bottom si občas rád vypočujem. Určite by som uvítal viacej bicích, ale je pochopiteľné, že to asi nebola priorita. Ozaj, ak je hlavnou ideou diela to, že rockové dno je vlastne džez, tak ide aj o zábavný album.
reagovat

Ryback @ 20.01.2016 18:12:08
Teda Hejkale: jenom tři hvězdy takovéhle klasice :-)?... Ale je fakt, že jsi tady jeden z mála, který obecně hvězdičkami neplýtvá a krotí v rámci objektivity své osobní nadšení ;-). Jinak opět moc hezky popsané - s textem nelze než souhlasit.

hejkal @ 20.01.2016 18:22:42
Hviezdičky sú dielom okamihu. A predsa len mám iných favoritov, nech si dejinné súvislosti vravia, čo len chcú. Album vnímam pozitívne, čo som sa snažil vteperiť do textu.

21.07.2011 Petr Gratias
5 stars

Se sólovým portrétem Roberta Wyatta jsem se seznámil ve druhé polovině sedmdesátých let v rámci zkoumání progresivních hudebních počinů na britské scéně…
V r. 1963 působil v Daevid Allen Triu – s pozdějším zakladatelem skupiny Gong.
V polovině šedesátých let to byli Wilde Flowers, známí na canterburské scéně.
Koncem šedesátých let působil v hudební náročných Soft Machine, se kterými natočil několik psychedelických alb s výrazným jazzovým nábojem. Hudebník a skladatel mimořádného talentu a formátu hrál v Soft Machine na bicí nástroje, ale také zpíval, což bylo od bicích nástrojů v té době velmi neobvyklé.
V r. 1971 Soft Machine po uměleckých rozporech v kapele odchází a zakládá skupinu Matching Mole.
V r. 1973 na nějakém divokém večírku seděl v okně a osudově z něho vypadl. Přežil, ale bohužel ochrnul na spodní polovinu těla, což ho na nějaký čas vyřadilo z hudební činnosti. Jeho lidský a umělecký duch byl ale nezlomný a nezdolný a proto přesedlal na klávesové nástroje, trubku a začal komponovat a vytvářet progresivní hudební variantu svých hudebních představ, na míle vzdálenou od komerčního úspěchu a uznání ze strany vrtkavých hudebních kritiků a rozmazleného publika.
Spolupracoval s řadou jiných známých i méně známých hudebníků, kteří se o něm vyjadřují v superlativech hraničících s uměleckou genialitou… ať už to byla jazzová skladatelka a klavíristka Carla Bley, experimentátor Brian Eno, skupina Henry Cow, nebo kytarista Roxy Music – Phil Manzanera. Mezi své přátele ho rovněž řadí i někteří členové Pink Floyd, které inspiroval v psychedelickém období…
Myslím, že v Británii jen těžko budete hledat podobný typ talentu, jako je Robert Wyatt. Inspiroval a dodnes inspiruje svou hudbu především intelektuály a hudební metodiky a skladatele. Jeho hudba je skutečně jen velmi obtížně zařaditelná do nějaké kategorie…
Album Rock Bottom je příkladem vysokého uměleckého formátu a jsem toho názoru, že zaujímá v jeho hudební produkci daný vrchol. Pochvalně se o něm vyjadřují i hudební vědci, kteří většinou poslouchají jiné hudební sféry, což je jistě dobrým znamením pro to, zaměřit na něho pozornost v recenzi a pro ty, co ho neznají, ho takříkajíc doobjevit…

SEA SONG – úvodní téma přináší pomalý hudební útvar, který instrumentálně zašťiťují synthesizery, klavírní party, percussion a to už tu máme vokální projev Roberta Wyatta. Má v sobě skrytou bolest a smutek. V něčem mi připomíná Petera Hammilla. Možná je to způsobem podání, (i když Hammillův hlas má pěvecky možná ještě hlubší výrazovost….). Zajímavě působí sborový zpěv v pozadí a na nás padá hodně zatěžkaný sound, prokreslovaný atmosférou člověka, který vyzpívává svoje nejniternější pocity. Žádné optimistické melodické linky, ale spíše chmurný obraz. Wyatt zde pracuje se zvláštní technikou svého zpěvu, kterému sekunduje synthesizer. Basová linka není příliš čitelná, přesto vytváří abstraktní hudební základ…..

LAST STRAW – basové modulace za doprovodu činelů, bzučení synthesizeru a klavírních tónů nás posouvá někam na pokraj jazzové kontemplace. Wyattův hlas má stejnou vnitřní naléhavost a hudební harmonie se přesouvají od dlouhých ploch do nečekaných změn. Vokální hlasové improvizace uvolňují vnitřní sevření trpícího člověka, který nalézá svoje druhé Já v hudebních obrazech impresivního charakteru. Synthesizery drží ortelnou harmonii a do hry vstupuje klouzavá psychedelická kytara, na kterou hraje mladý Mike Oldfield. Propojení chvějivých tónů kytary a synthesizeru vyrovnává stupňující se harmonizace klavírních tónů, která v závěru zvolna klesá směrem dolů

LITTLE RED RIDING HOOD HIT THE ROAD – do zrychleného rytmu pojednou vstoupí břeskné dechy – černošský trumpetista Mongezi Feza, barytonsaxofonista Ivor Cutler a tenorsaxofonista Gary Windo, zajímavě vedené basová linka Richard Sinclaira a drolivá rytmika Laurieho Allana vnáší do skladby více životnosti. Rytmus pulsuje v polyrytmickém schématu a nad ním vnímáme Wyattův výše posazený hlas. Aranžmá skladby je výtečné a instrumentální pestrost přivádí jako součást celého hudebního komplexu do hry i violu Freda Fritha. Wyatt vedle hry na klávesy nahrál i percussion. Hudební impresionismu nabízí velmi pestré obrazy a výtečné basové modulace. Kompozice drží celek jako v nějakém psychedelickém oparu s nekonečnou ozvěnou v astrálním tónu. Velmi zvláštní a podmanivá záležitost!

ALIFIB – basové tóny Hugha Hoppera, doprovází dlouhé tóny synthesizeru a chvějících se varhanních tónů včetně tajemných vzdechů v pozadí. Mike Oldfield připojuje bloudivé kytarové tónové variace náladotvorného typu jemně frippovském odéru. Rozjímavé a snivé, ale možná spíše pocitově bezbřehé a emocionálně bičované. Dlouhé tóny synthesizeru a varhan mají lehce vibrační charakter. Je zde opět Wyattův zpěv. Je v jistém smyslu v pozadí, má ale jasnou barvu a čistou intonační jistotu poznamenanou melancholií a pocitem nekonečné osamělosti. Mlhavá atmosféra a jakoby usínající melodie s problikávajícími světelnými tóny na nekonečné temné obloze.

ALIFIE – Percussion a neidentifikovatelné tajemno z pozadí přináší zvláštní skřípot vytvářený saxofonem a Wyattův napůl zpívaný a deklamovaný hlas vnáší do této skladby novou dimenzi. Harmonická koláž kláves a elektrické violy je doplněna tenorsaxofonem, jež mají dokreslovat vzrušené pocity na duši týraného člověka. Velmi odvážné a tristní znázorňování pochodu v lidské mysli a duši, které si asi každý člověk musí dosadit sám podle vlastní obrazotvornosti a individuální vize. V závěru dochází k jistému uvolnění a finální verze sice nepřináší nějaký klid a smír, ale smírnou únavu, kterou deklarují přeznívající basy…

LITTLE RED ROBIN HOOD HIT THE ROAD – pochodový rytmus bicích Laurie Allana se promění v uvolněnou rytmickou variaci. Skladbě vévodí dlouhé svištivé tóny synthesizeru, elektrické violy a elektrické kytary. Basová linka se výtečně propojuje s bicími nástroji a přiškrcený Wyattův vokál se vznáší nad akcentovanými rytmy. Jeho pěvecký projev prochází jakýmsi minimalistickým derivátem, ale po ukončení je tu viola Freda Fritha, která má dost blízko k pohřební atmosféře. Hlas působí jako součást nějakého náboženského obřadu, což dokreslují dlouhé harmonické tónové clony… Zezadu ovšem zcela nečekaně přicházejí disharmonické lámané tóny, čímž se celé téma uzavírá…

Album Rock Bottom je v mnoha ohledech mimořádných hudebním opusem. Progresivní hudební linie výrazně překračovala jiná alba, která vznikla ve stejné době. Wyattovou vnitřní utrpení a pocity člověka, který si doživotně nese svůj kříž jsou na něm hodně čitelné… Netvrdím, že tohle album je určeno k pravidelnému přehrávání. Asi se na něj musí najít ta správná nálada a zcela určitě koncentrace, což v téhle době není vůbec snadné. Album vás asi nenabije nějakou pozitivní energií, spíš bych řekl, že slabším jedincům spíš energii odebere...
Myslím, že po umělecké stránce patří mezi významné milníky hudební historie a zaslouží si plný respekt, úctu a uznání.
Proto si myslím, že pět hvězdiček má svou neoddiskutovatelnou legitimitu.



reagovat

14.02.2010 Óin
5 stars

Druhé sólové album Roberta Wyatta se rodilo v bolestech. Nemyslím tím ale bolest tvůrčí, ale bolest reálnou - jeho vzniku totiž předcházela tragická událost, kdy pád z okna během divokého večírku odsoudil jednu z vůdčích osobností britského progresivního rocku ke strávení zbytku života na vozíčku. Na albu Rock Bottom je poznat, za jakých okolností vznikalo, a právě to jej asi činí tak výjimečným.

Výjimečné je však toto album nejen okolnostmi svého vzniku, ale rovněž mimořádnou hudební kvalitou. Není se ale čemu divit, neboť se na jeho vzniku podílely takové osobnosti, jako Mike Oldfield, Fred Frith, Richard Sinclair nebo Hugh Hopper. Wyatt se vzhledem ke svému postižení musel vzdát hry na bicí, bohatě to ale nahrazuje svým expresivním zpěvem a hrou na klávesy a kytaru.

Už první skladba Sea Song vás zasáhne svou melancholií, která prostupuje celým albem. Tahle melancholie má ale svůj terapeutický účel. Wyatt se tímto způsobem loučí se svým minulým životem, snaží se vyrovnat s radikální změnou, která jej postihla, a dle mého názoru se mu to daří. Někomu by se to možná mohlo zdát příliš osobní, ale má to rozhodně svou sílu.

Podobně zní i následující skladba, A Last Straw, kterou vystřídá Little Red Riding Hood Hit the Road s úžasnou trumpetou v podání hostujícího jihoafrického jazzmana Mongeziho Fezy. A pak už přichází řada na vrchol celého alba, opus Alifib/Alife. To se prostě musí slyšet, popsat se to dá jen stěží.

Závěr Rock Bottom patří skladbě Little Red Robin Hood Hit the Road a sólu Mike Oldfielda, které dělá tečku za celým albem. Vlastně ne, tečku dělá proslov Ivora Cutlera, skotského básníka a humoristy, doprovázejícího se na tahací harmoniku.

Rock Bottom se výrazně liší od Wyattovy experimentální prvotiny, pro mě je to ale rozhodně jeden z vrcholů jeho celoživotní tvorby i celé canterburské hudební scény. Tohle si rozhodně musíte poslechnout, určitě nebudete litovat.


reagovat

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 5x
Petr Gratias, Óin, kaktus, Ichtiandr, luk63
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
hejkal
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Wyatt, Robert


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000