Wilson, Steven - To The Bone

Wilson, Steven - To The Bone - tracklist alba, hodnocen?, recenze

2017

Tracklist:

1. To The Bone (6.41)
2. Nowhere Now (4.04)
3. Pariah (4.44)
4. The Same Asylum As Before (5.14)
5. Refuge (6.42)
6. Permanating (3.35)
7. Blank Tapes (2.09)
8. People Who Eat Darkness (6.03)
9. Song of I (5.22)
10. Detonation (9.20)
11. Song of Unborn (5.56)

Total Time: 59:50


Obsazení:

Steven Wilson - vocals, guitars

With:
Ninet Tayeb - vocals
David Kollar - guitars
Mark Feltham - harmonica
Craig Blundell - drums
Jeremy Stacey - drums

 
15.04.2018 steve
4 stars

Během posledních týdnů jsem znovu upřel svůj pohled na tvorbu Porcupine Tree. Dnes jsem chtěl trochu porovnávat a tudíž si pustil jednu ze Stevenových nahrávek, které vydal sám za sebe. Vybral jsem si tu poslední, o které si myslím, že se zpěvákovi povedla.

Diametrální odlišnost od tolikrát propíraného alba The Raven That Refused To Sing (And Other Stories) je do uší bijící. Tato nahrávka je však daleko rafinovanější, než jak navenek působí, a nemá v prvním plánu jasně nalinkovanou exkurzi do retro stylu. Wilsonův postupně se obměňující virtuální svět v sobě dnes často zrcadlí popovou břitkost s nepřeslechnutelným groteskním faktorem. Pokud nejste škarohlíd a dokážete přistoupit na řekněme novou skladatelskou formulku mr. Wilsona, budete přinejmenším překvapení, kam až se dá s moderní muzikou dopracovat.

Jediné, co mě dnes na S. W. mrzí, je pochybení v práci s atmosférou. Při srovnávání s Porcupine Tree jde o sestup o několik tříd níže.
reagovat

tykeww @ 15.04.2018 13:32:04
To The Bone byla první deska od Stevena Wilsona, kterou jsem si opravdu oblíbil a která mi otevřela dveře ke zbylým sólovým nahrávkám, Storm Corrosion, Blackfield i samotným Porcupine Tree. Loni vyšlo několik dost zajímavých desek, které mě opravdu bavily, To The Bone k nim určitě patří. Dodnes si ji občas rád pustím a poněkud přístupnější až mainstreamový zvuk mi opravdu nevadí.

john l @ 15.04.2018 15:32:52
Dovolil bych si nesouhlasit. Tvrzení "Jediné co mě dnes na S.W. mrzí, je pochybení v práci s atmosférou. Při srovnávání s Porcupine Tree jde o sestup o několik tříd"
Jestli jsou tituly Grace for Drowing, nebo Hand C E prosty atmosféry, jsem já čínský bůh srandy(říká se to tak,ne).
Vždyť ty desky jsou neskutečně mrazivé, až bolestné. Výpoveď o dívce, jejíž tělo se našlo s odstupem několika let, musí rozmrazit i kámen. V Grace bojuje Steven s depresemi a démony, absorbuje strach a úzkosti. Kdepak, pocitově je to stále tentýž Wilson.

Voytus @ 15.04.2018 16:00:27
john I.: Myslím, že Steve má na mysli jen toto konkrétní album, pokud jde o práci s atmosférou. A v tom musím chtě nechtě souhlasit, byť si myslím, že o atmosféru na To the Bone až tolik nejde - nebo ne tak moc, jako právě na předešlé tvorbě. I když, můj naprostý favorit, Song of I, je něco, čeho se nedokážu nabažit, fakt silná věc.

john l @ 15.04.2018 16:10:26
Voytus: stev tu nedávno publikovla recenze od PT a v nich se vyjadřoval, bylo tomu u In Absentia, o atmosférické prostoduchosti ve tvorbě S.Wilsona. To the Bone nesází na atmosféru za každou cenu, i tady bych se dokázal částečně vzepřít

Voytus @ 15.04.2018 16:15:38
john l: Aha, to mi nějak uniklo. Ale tak, když to tak slyší.... Já už se o těchto věcech nehádám, každý máme vnímání úplně jiné, takže dokážu přijmout i názor, se kterým úplně nesouhlasím. Ono je to pak spíš o tom, že mě zamrzí, když někdo v něčem neslyší to, co já, a že ten zážitek je nepřenosný

john l @ 15.04.2018 16:43:33
nejde o život, každý máme svoje uši a očekávání, nebudem to nafukovat jako problematik vmagistr

19.02.2018 Lukas
5 stars

Priznam se, ze trochu nerozumim relativnimu nezajmu smerem k tomuto albu. A podnitilo me to natolik, ze napisu vubec svuj prvni prispevek na progboardu. Hodne za to muze take i fakt, ze jsem byl minuly tyden na koncertu k To The Bone. Kdyz jsem na nej jel, rikal, jsem si ze je velka skoda, ze me minula moznost vyslechnout si koncert ke Grace for Drowning a dalsim starsim album vcetne Porcupine Tree, ale to jsem tehdy nevedel o zadnem S. Wilsonovi ani PT a dokonce ani o "progresivnim rocku". Nicmene, vse jsem poctive dohnal a dodnes nechapu, jak me vsechna ta pestra hudba mohla mijet...
S. Wilson je dle me, genialni hudebnik konce 20.stoleti a pocatku 21. stoleti. Je mozek (P.T) a nebo alespon velmi dulezita cast (Blackfield, No-Man) tolika projektu, a tak kvalitnich, ze si myslim, ze tohle v soucasne hudbe nema obdoby. Ja osobne, ocenuji vsechny, vcetne velmi experimentalniho Storm Corrosion a Bass Communion.
Spousta lidi namita, ze je to genialni plagiator, ale s tim, ja nemohu souhlasit. Dnes je velmi slozite (ne-li nemozne) vytvorit hudbu, kde by se nenasel kousek inspirace od te ci one skupiny z historie. Vzpomenme treba, na Emerson, Lake and Palmer a na vykradani B.Bartoka, L. Janacka atd.
Nicmene, zpet ke koncertu a konecne k tomuto albu. Take jsem byl z prvnich poslechu lehce zklaman, protoze je to neco naprosto jineho nez predchozi alba. Prece jen jsem byl zvykly na vetsi vyvoj skladby v case, ale zde jsou az na Detonation, docela kratke pisne.
Stojim si za tim, ze vsechny jsou skvele. A v tom je cela ta krasa. Nemyslim, ze by dnes bylo na svete tolik hudebnich skladatelu, kteri by mohli mit ve sve diskografii zaroven veci jak Remainder The Black Dog vs. Ancestral, vs. Perfect Life, vs. Anesthetize, vs. Blank Tapes vs. The Raven That Refused To Sing a takhle bych mohl pokracovat az do nekonecna.
S kazdym poslechem tohle album bylo lepsi a lepsi. A tento koncert ma za nasledek to, ze toto album vnimam naprosto jinou optikou. Protoze, mit moznost z vlastni tvorby poskladat tak pestry skvely koncert, jen dokazuje jaky je SW hudebni genius. Krome To The Bone, Blank Tapes a Song of Unborn hral cele album. A musim rict, ze vsechny, naprosto, vsechny znely na zivo perfektne a dokonce i proklete Permanating, ke kterem musel i sam S. Wilson rict nekolik "ospravedlnujicich vet" :-).
Spolu s timto zaznely (nevim jestli si vzpomenu na vse...): Creator Has a Master Tape, Arriwing somewhere..., Lazarus, Heart Attack in Layby, Sleep together, Sign o The Times, Home Invasion+Regret 9, Vermillioncore, standalone s kytarou - Even less, a na nakonec silne emotivni Raven. Kdyz k tomu, pripocteme skvely zvuk a perketni vizualni show, tak to byl naprosto dokonaly zazitek a takove koncerty si myslim, clovek moc nezazije.
Zpet k albu: vse je relativni a nekomu se proste nemusi libit, ale myslim, ze cas ukaze jak je toto album skvele, a mozna to bude odrazovy mustek pro mladsi generace, kteri se pak dostanou k mene pristupnejsim vecem jako je Grace For Drowning nebo Insurgentes a myslim, ze i o to SW trochu jde. Myslim,ze by se to obeslo i bez Permanating :-), ale uz ji mam rad taky. Nevim jestli ma vubec cenu vyzdvihovat, nektere pisne vice nez ostatni, a asi to delat ani nebudu. Nejlepsi je, jako vzdy poslech celeho alba.

Za me je to 5 hvezd, ja proste nemohu a ani nechci jinak.




reagovat

john l @ 20.02.2018 13:41:09
Luko kde byl ten koncert? U nás ne, nebo..?

Lukas @ 25.02.2018 22:45:57
Ve Vídni, takže z Brna blízko :-).

14.09.2017 horyna
5 stars

Steven Wilson je určině nejen pro mne jedním z neispirativnějších umělců dneška. Vlastnost, kterou na něm oceňuji nejvíce je ta, že se za celou svou kariéru nikdy nebál experimentovat. Ať už to bylo v řadách jeho mateřské kapely, projektech Blackfield, nebo No Man, stejně jako v tvorbě sólové.

Když mělo před dvěma lety vyjít dílo Hand. Cannot. Erase. , dlouho jsem s jeho pořízením otálel. Důvodem byly zprvu nelichotivé recenze na nový výtvor, které jej první týdny provázeli. I následný posluchačský test mi nedopadl podle představ. Namlsán předešlým uhrančivým progresivním výtvorem The Raven That Refused To Sing (And Other Stories), který byl maximálně ponořen do sedmé dekády, jsem takové "uvolnění pozic" nečekal. Ovšem jak už to u prvních poslechů velkých děl často bývá, karta se postupně obrátila a popový odér a písničkovější forma mě dostihli a udolali. Od té doby je pro mě Hand... jednou z nedostižných prací páně Wilsona.

První ochutnávky k desce nové, kritiky i slova samotného umělce tvrdili, že tento rok se na věc půjde ještě o poznání frivolněji a popová složka, bude té art-rockové rovnoceným průvodcem. Přiznám se, že při vyslovení slova pop mě naskakuje husí kůže a ježí se mi chlupy na těle. V živé paměti mám dobu, která smetla "většinu dobrého", nejen v hudbě a kultuře. Proto ho nepoužívám často a rád a ani k novému Stevenovu výtvoru mě nepasuje, ale jsem ochotný ho akceptovat.

Wilson se letos posunul dalším velkým krokem kupředu. Zkouší, experimentuje se zvukem, se svým skladatelským talentem i feelingem tohoto alba. Už proto má můj respekt. Ano posunuje se do míst kde ho možná čekám, ale ne úplně vyžaduji. A opět mě to vůbec nevadí. Jenže on to dělá s velkou grácií, bez zbytečné pompy a sebezničení. Blíží se do vod, kde rybaří se svými Blackfield, jde ale víc pod povrch a další vrstvy odkrývá postupně. Textově jde opět do hloubky a zabývá se politikou, psychologií, vztahy, dneškem i minulostí.

S prvními poslechy vám na mysl vyskočí slova jako prvoplánovitost, nebo nudná rozmělněnost. Melodie nejsou nikterak zajímavé, hodnotné a zdá se, že Steven jak se lidově říká, vaří z vody. Ovšem všeho dočasu! S následými poslechy se deska polehoučku otevírá a najednou si uvědomíte, že zpěvákův inspirační vzorec je mnohem, mnohem složitější. Její dramaturgie je velmi dobře zpracovaná. Pravidelně se oběňuje dynamika a tempo skladeb. Jestliže vám bude v seznamovacím začátku s deskou její vstupní dvojice skladeb připadat beztvará a banální, při čtvrtém poslechu už přijdete lecčemu na kloub a rázem z ní začne vystupovat značná rafinovanost. Angažování zpěvačky Ninet Tayeb se na mnoha místech nahrávky ukazuje jako spásný nápad. A jestli je tu opravdu pop, tak proč ne takový, jaký jej slyšíme v hitové pecce Permanating, ta se opravdu povedla, bravo Mr. Wilson. Toť ale vyjímka, žádná rezignace na progresivní složku zdaleka nahrozí. Jen si poslechněte devět minut dlouhou skladbu předposlední Detonation a rázem budete někde v okolí alba Grace for Drowning.

Ne. Myslím, že tato nahrávka skutečně není tak rozmanitá, nápaditá, ani vitálně silná jako její předchůdkyně. Její kouzlo to však neumenšuje.

Své konečné zhodnocení bych ale nejraději odložil nejméně o půl roku, nebo alespoň k závěru toho letošního. V tomto případě se jedná o postupný růst. Po necelém měsíčním absorbování album k dnešnímu dni vystoupalo na 85%. Což je řečeno hvězdami 4-5.






reagovat

john l @ 15.09.2017 07:58:59
Přečetl jsem obě recenze a každá je úplně jinačí. Ale jelikož dal alienshore minulé desce JENOM tři body a já pět, předpokládám že když té letošní dal zase tři, u mě to bude na pohodu. Deska mě už týden září v předobjednávkách a čeká ještě na starši tituly. Jak ji uslyším celou, dám hned vedět. Na netu byla první skladba a zněla super.

Mayak @ 15.09.2017 09:47:59
Už pred viacerými rokmi Steven Wilson odmietol organizátorom festivalov, napriek ich enormnej snahe, zúčastňovať sa na nich (ešte s Porcupine Tree), ak mali v záhaví označenie, že sa jedná o progrockový festival. V mnohých rozhovoroch to vysvetlil tým, že nie je jeho zámerom a filozofiou hrať pre vyznavačov art/prog rocku, ale osloviť čo najširšie poslucháčske publikum a hľadať širšie spektrum záujemcov a svoju tvorbu ...
V mnohých ďalších rozhovoroch spomína na svoje detstvo a časy, keď vstrebával posluch hudby - spolu s otcom často albumy a diela artrockových dinosaurov/géniov, ale mimovoľne popri tom aj popovú a komerčnú produkciu, ktorú počúvala často zase jeho matka. Už tu sa formovala jeho budúca filozofia o spájaní týchto dvoch "hudobných svetov"...
Dodnes považujem za najlepšie dielo pod hlavičkou Steven Wilson Band dvojalbum/trojalbum "Grace for Drowning" ... ale po mnohých posluchoch (v tejto dobe iste viac ako 30) tvrdím, že istým spôsobom je toto vrchol tvorby Stevena Wilsona. Jednoznačne sa najviac priblížil tomu, čo sa v ňom formovalo v dobe dospievania a hudobného dozrievania. Spojil svet progresívneho rocku (značky SW) a svet inteligentnej hudobnej komercie (Značky SW) málo vídaným spôsobom.
V britskom "Albums Chart Top 100" v tomto roku na chvíľu dosiahol aj na Olymp, čo sa od doby aktívnych rokov Led Zeppelin, Genesis a Yes predstaviteľom sofistikovanej hudby vlastne nepodarilo ...
Z oboch recenzií mi je tá Horynova podstatne bližšia, ako tá Slavova (sorry, nepochopenie kontextu a zámeru SW). S istým odstupom času považujem za skvelý celý album bezo zbytku, žiadna skladbička nie je SLABŠIA a nevšedné myslenie a tvorba Stevena Wilsona tu dosahuje svoj špecifický VRCHOL. Tak, ako Horyna, za 5*, ale osobne bez váhania a pochybovania ...

Brano @ 15.09.2017 13:25:00
Steven Wilson opäť príjemne prekvapil.Výborný album!Je to samozrejme o niečom inom ako dnes už legendárny "Havran",takže neporovnával by som tieto dva albumy.Steven Wilson sa jednoducho posunul ďalej vo svojom tvorivom vývoji,urobil ďalší krok na svojej hudobnej púti a to správnym smerom.S hodnotením súhlasím,u mňa je to na 95 percent,teda jasných 5 hviezd!Steven Wilson je hudobný génius dneška!

Antony @ 15.09.2017 16:45:22
Narozdíl od některých alb PORCUPINE TREE jde Wilsonova sólová tvorba mimo mne. To The Bone je hudebně studené, odosobněné, plytké a nevlídné dílo. Strojová tvorba bez duše, rozmělněné stereotypní postupy nudí a otravují. Poslech je veskrze nepříjemný. Zkusil jsem 3x a víc nemusím. S bídou jedna *

Brano @ 15.09.2017 20:04:24
Každý to vidíme inak a tak to má byť.Svet je farebný.

dan @ 15.09.2017 21:27:57
Pchá! Prý odosobněné, právě naopak. Tohle album jde lidem po krku a zalézá pod kůži mnohem rychlej, než jiná Wilsonova díla. A o jakém popu je tu pořád řeč? Copak takhle zní střední proud? Jednou bude toto dílo stavebním kamen art rocku, uvidíte. Za deset, dvacet let se k němu budou naše děti obracet.

Zdeněk @ 16.09.2017 23:10:59
S každým poslech lepší. S hodnocením ještě počkám...

northman @ 17.09.2017 07:05:34
Šedesátým letům kralovali Beatles, sedmdesátkám Pink Floyd, osmdesátá léta ovládli irští U2, devadesátky byly ve znamení grunge a Nirvany a počátek nového tisíciletí patří Stevenu Wilsonovi a jeho Porcupine Tree. Steven Wilson je fenomén, ať se to někomu líbí nebo nelíbí. Tahle deska mikoho neuráží a dá se v pohodě poslouchat, a to není málo. Souhlasím s Mayakem a líbí se mi přístup Stevena Wilsona k festivalům s nálepkou progrock.

Ryback @ 09.12.2017 16:03:44
Zdravím a připojím pár svých drobných postřehů.

Na potřetí jsem vydržel album odposlouchat celé a bylo to… no utrpení. Přidávám se ke Snejkovi a Anthonymu (a v podstatě částečně i ke Slavovi) - Nelíbí. Souběžně se věnuju poslechu nového Petera Hammilla (From the trees) a moc mě baví, jak se začínají odlupovat ty první vzdorovité vrstvy cibule a skladby se mi postupně začínají líbit a ukazujou svou krásu jak žena, která nechce být na prvním setkání lacině dostupná, byť je tu Hammill Hodně klidný a písničkový. Ale taky - kolik mu je let… Ale chameleon (co nechce být zaškatulkovaný) Steven Wilson… Je dost toho, co se mi od něj líbí, ale určitě ne tohle album. Na ytb to někdo velice trefně a stručně napsal/popsal: jestliže máte rádi pop, bude se vám album líbit, jestliže máte rádi Stevena Wilsona, tak ne… To je přesný a je to samozřejmě otázka toho, co se subjektivně člověku líbí/nelíbí. Ale ta věta dokonce podle mě tohle přesahuje. Takže děkuju ytb, že jsem album poznal a to je asi tak vše. Už si ho pouštět nehodlám (a jedna jediná zajímavá instrumentální pasáž ve skladbě Detonation to nezachrání). A večer si spravím chuť (pokud čas dá) klavírními skladbami (preludia, fugy) od Bacha, protože mám v puse, jako bych míchal kakao s vodkou…

Poslední tři studiovky jeho kámoše z No-Man Tima Bownesse jsou vynikající – sorry Steve, ale za rok 2017 vítězí Jasně on.

Je jasný, že každej to slyšíme jinak, Horynova recenze se mi líbí, ale právě to, že to každý slyšíme (a dokážeme pojmenovat) jinak, dělá (mimo jiné) z člověka něco jako v podstatě originální bytost…

13.08.2017 alienshore
3 stars

Som ešte stále nadšený z posledného albumu Blackfield s názvom V, na ktorom Steven Wilson účinkoval a pomohol zložiť dve skladby. Jeho rozhodnutie nahrať sólovku, ktorá sa štýlovo bude odvíjať v duchu progresívneho popu Talk Talk, Tears For Fears a Petera Gabriela ma samozrejme potešilo. Voči popovej a pop-rockovej hudbe nemám námietky a je pre mňa rovnocenná, tak ako každá iná. Steven Wilson chcel nahrať čosi odlišné a určite mu bolo jasné, že to bude vnímané z určitej sorty fanúšikov/poslucháčov ako neprijateľné.

Risk je zisk ako sa vraví. Hrať vyššiu ligu, resp. tvoriť art-popovú hudbu má však svoje úskalia. Môže vám to priniesť slávu a veľké peniaze, ale zároveň vás to môže aj zničiť. Musíte mať jednoducho talent na tvorbu prvotriednych hitov. To sa totiž v hudobnom biznise žiada vždy najviac. Tento typ talentu však Steven Wilson nemá, i keď sa mu občas podarilo zložiť niečo také. Zastrešiť koncepčne takýto album nie je jednoduché a je potrebné mať po ruke naozaj brilantné nápady. Steven Wilson si je navyše vedomí toho, že sa nemôže v hitovosti porovnávať s vyššie spomenutými veličinami. Prečo teda nahral čosi také???

Je to jednoducho len určitá forma narcizmu, ktorou Steven trpí. Dosiahol oveľa viac, než jeho kolegovia z branže a aj preto mu je dovolené nahrať a vydať album, ktorý sa diametrálne odlišuje od jeho predošlých opusov. Či je to prínosom pre jeho kariéru alebo nebodaj pre jeho fanúšikov si dovolím zapochybovať. Toto je značne kontroverzná záležitosť z hľadiska toho, aké skladby sú tu prezentované a aký emocionálny dopad vlastne majú. Problém je v tom, že sa tvária až priveľmi umelecky a povedal by som, že takmer až pseudo-umelecky.

Titulná To The Bone hneď na začiatku prináša motív dosť podobný úvodným tónom Right Now od Van Halen. Pokračuje našťastie svojim smerom, ale jej melodická forma ma nejako neohuruje. Príjemne plynie druhá Nowhere Now, ktorá sa mi najviac pozdáva v inštrumentálnej časti, kde to trochu zaváňa kanadskými Rush. Nasleduje dojemný duet Pariah so speváčkou Ninet Tayeb. Akosi bez farby a chuti mi prídu The Same Asylum As Before a Refuge. Všetky spomenuté skladby ma nechávajú chladným. Žiadne emócie, len akási informácia, že hudba hrá ...

Najväčším prekvapením je singlovka Permanating. Aj z tejto ukážky je viac než jasné, že Steven naozaj nemá cit pre tvorbu špičkového hitu. Táto skladba sa o to pokúša, ale vyznieva trochu smiešne na jeho pomery, pretože ho každý pozná ako smutného melancholika a táto veselá fazóna mu proste nesedí. Album pokračuje typicky nezaujímavými songami ako Blank Tapes a tvrdšie sa tváriacou People Who Eat Darkness. Všetko je pekne zahrané, ale bez väčšieho efektu a nosných nápadov.

Otáča sa to až na konci a prvou pozitívnou lastovičkou je tu výborná, alternatívnejšie ladená Song Of I. Má zaujímavý rytmus a konečne počujem aj nejakú emóciu v hudbe. Temnejšia melanchólia je presne to, čomu Wilson rozumie. Druhou kvalitnou peckou je monumentálna a progresívnejšie formulovaná Detonation. Gitary mi ale v istom momente pripomínajú song Woman In Chains od Tears For Fears. Má to však spád a aranžmány vykroja konečne kusisko energického rocku. Máme tu možnosť si vypočuť aj najlepšie gitarové sólo. Veľmi dobrá je aj posledná a jemnejšia Song Of Unborn. Nuž, takto mal znieť celý album a nielen tieto tri skladby.

Jeho kolega Aviv Geffen z Blackfield si nechal na vydanie albumu V až štyri roky, ale dal fanúšikom špičkovú muziku. Steven Wilson už po dvoch rokoch prináša novinku To The Bone a podľa mňa si mal nechať priestor ešte ďalšie dva roky na vytvorenie kvalitnejších a zmysluplnejších skladieb. Takéto rýchlo kvasené produkty škodia jeho kariére. Od Wilsona budem očakávať vždy inú úroveň, pretože aj jeho reputácia vo svete hudby je niekde inde. To The Bone je bohužiaľ ďalší priemerný produkt v jeho diskografii. Je to tak trochu škoda, pretože myšlienka nie je vôbec zlá, no spôsob akým ju uchopil nehrá v jeho prospech, ale skôr naopak ...
reagovat

tykeww @ 13.08.2017 19:18:02
Zajímavé, na progboardu je zatím album přijímané velmi rozporuplně, přitom mně se líbí od počátku a opravdu mě baví. Na rozdíl od předcházející Wilsonovy tvorby, která bývá všeobecně adorována, mě ale moc nechytla. Tohle ale poslouchat opravdu dovedu a navíc s velkou chutí; myslím, že Wilson v tomhle směru rozhodně má co říct a tímhle albem mě popíchl k tomu, abych si znovu pozorně poslechl starší alba. Třeba i těm přijdu na chuť, kdo ví.

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 4x
horyna, Brano, Petr59, Lukas
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 2x
Marillion, steve
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
alienshore
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
Antony
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Wilson, Steven


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000