Who, The - Who's Next

K skupine The Who mám veľmi špecifický vzťah. Ako mám rád jednotlivcov (až na Townshenda, jeho gitarová hra ma ruší), tak ma celková produkcia necháva v stave, kedy netúžim po jej počúvaní. Pritom vizuálne ju milujem, páči sa mi filmová verzia Tommyho, naživo nemá chybu ani jeden z trojice Moon, Daltrey, Entwistle a dokonca aj gitaru týrajúci Townshend do toho skvelo zapadá.

Album Who’s next patrí do obdobia začiatku 70. rokov, kedy sa skvelej hudby rodilo ako maku, nuž nečudo, že o �om jednoducho musím hodiť reč. Úvodná skladba Baba O’Riley sa uplatnila ako zvučka k nejakému súčasnému seriálu, ale jej sila tkvie predovšetkým v krásnom husľovom sóle. Naznačuje zárove� výrazné využitie klávesov. Tvrdšia hard rocková skladba Bargain nesie zárove� všetky črty „who-oviny“, takže nespoznať v nej skupinu by bola hanba pre každého rockera. Ako bonus obsahuje aj gitarové sólo. Mäkšia, akusticky podkreslená Love ain’t for keeping sa počúva veľmi príjemne, rovnako ako svižnejšia pohodovka My wife, ktorej dychy neprekážajú. Rádiovo vďačný slaďák/svižný song (podľa príslušných pasáží) The song is over prenecháva priestor piesni Getting in tune, ktorá je v kategórii podmanivých a spevných pomalých vecí vskutku vydarená. Podobne neurazí aj radio-friendly Going mobile. Vrcholom albumu je bezpochyby nádherná smútočná skladba Behind blue eyes. Mládež pozná vykastrovanú verziu jedenej z nedávnych „komercakožemetalorockových“ kapiel, originál však ponúka podstatne viac (viac hlasov, viac pasáží, napr. full forte rockovú medzihru). Album uzatvára ďalšia znelka novodobých amerických seriálov o kriminalite, a síce Won’t get fooled again. Je to taká klasická Who rocková záležitosť, neviem, čo k nej viac dodať.

Medzi bonusmi sa nachádza sedem nevydaných skladieb, dojem z albumu nekazia, takže ich vnímam pozitívne. Menovite vypichnem dravú hard rockovú skladbu Baby don’t you do it, ktorá stojí na bicích, čo je super. Presvedčivá vec je aj Naked eye. Rovnako „doorsovsky“ vyrevaná gradovaná a nekompromisná tvrďár�a Water nemá chybu.

S hodnotením je to pre m�a ťažké, dobrý album za 3,5 hviezd váhavo dopl�ujem na štvorhviezdičkovú záležitosť (za bonusy si to CD vydanie zaslúži, navyše, pichnúť do osieho hniezda vykladačov hviezd ma baví).

reagovat

Na počátku sedmdesátých let stáli Who v mohutné britské konkurenci na elitním postu s otevřeným prostorem do budoucna….
Povzbuzeni řadou úspěchů nejen v Británii a Evropě, ale i v USA se kapela rozhodla svou tvůrčí, muzikantskou a interpretační energii zúročit dalším – už pátým studiovým albem. Díky významnému úspěchu s předešlým projektem chtěli nabídnout nový projekt s názvem Lifehouse, za nímž stál jejich manažer Kit Lambert s jeho partnerem Chrisem Stampem, ale záhy se ukázalo, že finanční a realizační zátěž na projektu bude neslýchaně vysoká a tak, ač neradi, Who od tohoto grandiózního záměru ustoupili. Většina hudebního materiálu však byla použita na albovém počinu.
Nahrávání bylo zahájeno v březnu v Record Plant v New Yorku a poté se přesunulo do Olympic Studios v Londýně, kde skončilo v červnu. Na konci léta, 25. srpna 1971 na labelu Polydor/Track očekávané album Who´s Next spatřilo světlo světa. Produkce se ujala celá skupina s producentem Glynem Johnsem. Výkonnými producenty byli Kit Lambert, Chris Stamp a Pete Kameron. Výtvarný design obalu navrhl John Kosh. Album obsahovalo celkem devět osobitých skladeb, jejichž studiové verze si nijak nekonkurovaly s jejich koncertními alternativami.

BABA O´RILEY – Townshendovo intro na varhany VCS3 a následně majestátní akordy klavíru otevírají prostor pro jedinečnou rockovou skladbu s výtečným pěveckým vkladem Daltreyho. Těžko si lze představit působivější entrée, které posluchače lépe vtáhne do svého nitra… Kytarové akordy se prolínají s jemnými tónovými předivy, aby udělaly prostor elektrickým houslím Dava Arbuse, člena britských East Of Eden v maximálním rytmickém tempu…

BARGAIN – po akustickém intru se rozbíhá další sugestivní rocková skladba, která se uprostřed mění na vyprávěnou baladu, aby se pak rozevřela v dynamičtějším soundu pro synthesizerové kreace a následně se proměnila v přímý rockový počin podle všech pravidel. Jedinečná atmosféra skladbu provází od začátku do konce…

LOVE AIN´T FOR KEEPING – pěkně zaranžovaný playback akustických kytar, které se nádherně prolínají se zemitou rytmikou a Moonovy baterie. Townshend přesvědčil, že na akustické kytary dokáže zahrát velmi citlivě a působivě…

MY WIFE – Entwistlova skladba, která je autorem interpretována a skvěle aranžována pro doplněné dechové nástroje, které podmi�ují celou atmosféru. Moon dodává kulometné bicí přechody nádherně korespondující s výtečnou basovou linkou.

THE SONG IS OVER – přichází nádherné zklidnění v sugestivní baladě s klavírní motivem s varhanním pozadím a Daltreyův hlas vyzpívává přesvědčivým způsobem svoje pocity. Dále rozvinutá melodie přináší Townshendovo kytarové sólo a Entwistlovu vynikající melodickou basovou linku. Po skladatelské stránce jedna z nejsilnějších písní na albu s gradujícím napětím a aranžérskými nápady. Klavírní téma pohostinsky nahrál známý studiový hudebník Nicky Hopkins (spolupracující s Beatles, Lennonem, Harrisonem, nebo Rolling Stones)

GETTING IN TUNE – klavírní téma přináší další baladu s melancholickým nábojem a vynikajícím Daltreyem za mikrofonem, který se prolíná s Townshendovým zpěvem a kreativními basy. Vrstvené hlasy dodávají skladby patřičné ostří, když se balada promě�uje v rockovou skladbu s mírně bluesovým nádechem a Hopkinsovými klavírními eskapádami.

GOING MOBILE – důrazné bicí nástroje a Townshendovy akustické kytary rozbíhají velmi svižnou skladbu gradující v dalších fázích ve své výpovědi ke kýženému zklidnění, aby se opět rozběhla v divokém tempu vpřed za bzučení synthesizeru a doprovodných partů na elektrickou kytaru.

BEHIND BLUE EYES – nádherná Townshendova balada s dominující akustickou kytarou a nádhernou klenutou melodií. Podmanivá skladba za následného doprovodu sborů se rozlévá jako sluneční záře prostorem, aby pak v další části získala rockový doprovod elektrických nástrojů s typickými bubenickými přechody…

WON´T GET FOOLED AGAIN – závěrečná skladba má výrazný hardrockový charakter se silným melodickým nábojem. Na ploše více jak osmi minut se rozvíjí výrazný energetický potenciál zúčastněných hudebníků, který podporují syrové kytarové riffy, ARP synthesizer a úderná rytmika. Townshend zde předvede stylotvorné sólo a Daltrey velmi přesvědčivý pěvecký výkon. Těkavý sythesizer prodlužuje vnitřní napětí skladby, aby se pak skladba vrátila do klasického rockového tvaru. Jedinečný kousek!

Album obsadilo po svém prvním vydání první místo v žebříčcích a časopis Melody Maker nešetřil chválou, stejně jako hudební kritikové, kteří album analyzovali svými subjektivními postoji. Stejného mínění byli i rockoví příznivci v Evropě i v USA. Koncertní premiéra v Young Vic Theatre v Londýně se setkala s opravdu velkým úspěchem.
V r. 1995 se na remasterované CD verzi objevily další doplněné skladby, které vznikaly souběžně s vydaným materiálem Pure And Easy, Baby Don´t You Do It (dosud oficiálně nevydané), Naked Eye, Water (nevydaná), Too Much Of Anything, I Don´t Even Know Myself a alternativní nevydaná verze skladby Behind Blue Eyes. V albové diskografii obsazuje album Who´s Next vysoké postavení a je britským rockovým výkladním zbožím dodnes…
Pět hvězdiček!
reagovat

Album Who's Next je pre m�a na takej istej úrovni ako Tommy - skvelé album od začiatku do konca, hoci Tommy je o niečom inom, ale hudba na tomto albume je rovnako kvalitná, ak nie ešte lepšie. Je to pre m�a jeden z vrcholov tejto kapely. A milujem tento album ako celok. Ale napriek tomu vyberiem najväčšie skvosty - Baba O'Riley je neskutočne vynikajúca skladba, ktorá šlape ako hodinky a navyše je okorenená skvelými husľami na konci (ja som ju počul prvýkrát ako zvučku k seriálu CSI New York), Song Is Over je takisto našlapaná skladba plná emócií, Behind Blue Eyes netreba ani predstavovať, je to jedna z najkrajších rockových balád aké poznám, no a na záver spomeniem snáď ešte ďalšiu klasiku kapely - Won't Get Fooled Again (tentokrát zvučka k CSI Miami) s neskutočným revom Rogera Daltreya v závere skladby, pre m�a najlepší rockový rev aký som počul :). Bonusy obsahujú skladby, ktoré som inde nepočul a sú len o chĺpok horšie ako album: Pure and Easy, Baby Don't You Do It, Too Much of Anything, I Don't Even Know Myself (Naked Eye a Water nepočítam, pretože ich štúdiové verzie poznám z Odds and Sods, tu sú naživo). Z nich chcem vyzdvihnúť Pure and Easy, ktorá mala byť pôvodne súčasťou albumu, ale nakoniec sa tak nestalo, čo je škoda, pretože toto je jedna z najlepších skladieb kapely, určite odporúčam. Takže album Who's Next je klasika rocku a odporúčam všetkým, ktorí ešte nepočuli tento skvost.
reagovat

moonySK @ 23.02.2011 20:33:46
Sú tu festne dobré skladby. Napríklad taká WGFA je moja srdcovka.

martin69 @ 03.03.2011 14:14:17
Pěkně jsi to napsal!Tohle album mám rád.

I u Who's Next jsem měl chvilku problém, než jsem jí přišel na chuť. Přeci jenom, oproti živáku z Leedsu se hoši trošku zklidnili a zaútočili na posluchače trošku jinými raketami. Ovšem ani sy�táky kapele neublížily a dávají jejich muzice zcela nový rozměr.

Who's Next je hity napěchovaná a těžko říct, který vyzdvihovat víc. Asi nejslavnější je závěrečná osmi a půl minutová Won't Get Fool Again, která jasně ukazuje, že kytarové umění není jen o nějaký bleskurychlých stupnicových šílenostech. Ale jinak opravdu není šance najít špatný kus. My Wife, Bargain, Baba O'Riley... to je zlatý fond rockové historie.

Malá poznámka k Behind Blue Eyes. Taková hezká balada s překvapivým naboostrovaným bridgem a ona si spousta posluchačů myslí, že je to od Limp Bizkit, kteří z ní udělali uslintanou ploužárnu a navíc tu nejzajímavější strhující pasáž zcela vystřihli. Hanba, říkám, ještě jednou hanba. Takhle se covery dělat nemají.

Během tří let třetí skvostná deska a přece docela jiná, než ty dvě předchozí.

*****
reagovat

Borek @ 04.02.2008 20:36:57
Jen 'technická', protože v již uveřejněných recenzích je řečeno vše podstatné - jediným mým problémem při seznámení se s 'Who's Next' bylo určení roku vydání, protože na původním vinylu nebylo uvedeno na obalu ani na etiketě...
A k Behind Blue Eyes - ač jsem od jaktěživa(nenásilně) dělal co se dalo a doma nikdy nepouštěl 'závadovou' muziku, v inkriminované době došlo k snad nejvyhrocenějšímu konfliktu mezi mnou a domácím teenagerstvem - origoš si vyslechly jen jednou a nadšeně se vrátily ke zmíněné hanebné verzi...

Mezi klasickými rockovými operami Tommy a Quadrophenia, vzniklo v roce 1971 další legendární album, v té době již veleúspěšné a především skvěle na živo hrající čtveřice. Ne každý však dnes ví, že i toto album vychází z koncepčního příběhu, jehož dějová zápletka by se dala přirovnat k bezmála o 30 let mladšímu filmu Matrix. Příběh se odehrává ve světě, kde část lidí prožívá svoje životy jako virtuální realitu, přes napojení těla na počítač a menší skupinka lidí se uchýlila do hlubokých lesů, kde uctívá primitivní sílu zvanou rock�n’roll. Tato síla pak měla napomoci osvobodit lidstvo ze zajetí počítačů a uvrhnout posluchače do stavu nekonečné extáze, či nirvány. Tento příběh měl být částečně zfilmován a jeho vyvrcholením měla být série interaktivních koncertů v jednom Londýnském divadle, kde diváci měli spoluvytvářet hudbu přímo na podiu. Tento mamutí projekt, dost možná nejambicióznější počin historie rockové hudby měl podle Peta Townshenda znamenat novou hudební revoluci a maximálně propojit posluchače s písněmi. Ačkoliv vše nedopadlo tak jak si Pete přál, jednak díky nepochopení celého záměru většinou zainteresovaných a také nervovým kolapsem samotného autora, zapsaly se torza Lifehouse projektu nesmazatelně do dějin a to pod názvem Who's Next. Další písně inspirované tímto příběhem se pak objevovaly po celou tvorbu The Who na albech Odds and Sods, Who By Number, Who Are You a také na Petových sólových počinech, kde nakonec celý projekt po 30 letech zkompletoval. Stěžejní písní měla být Pure And Easy, která se však na Who's Next nedostala. To otvírá syntetizátorový epos Baba O'Riley, který zdobí Daltreyho hymnický vokál a zakončuje zběsilý houslový part. Tato nevšední spojení vytváří jednu z nejoriginálnějších a zárove� nejgeniálnějších rockových skladeb. Téměř na celém albu je markantně patrný zvuk syntetizátoru, bezpečně rozpoznatelný také na závěrečné Won't Get Fooled Again, ve které si můžete vychutnat co je to rock v podání bicích, basové a sólové kytary a na závěr padnou do kolen při Rogerově vsuvce, zřejmě napodobující lva v říji:) Dále tu máme Petovo náboženské vyznání Bargain, které neztrácí lesk ani po nesčetných posleších a stále šlape jako švýcarské hodinky. Dokonale melodická Behind Blue Eyes, se závěrečným energickým vpádem bicích a řízné kytary se dočkala mnoha coververzí a je zřejmě nejznámější skladbou The Who. Vážné Getting In Tune a The Song Is Over by zřejmě vyzněly ještě lépe jako součást Lifehouse, naproti tomu lehce poťouchlý Going Mobile vyloudí spíše úsměv, ale později také údiv nad prazvláštními kytarovými rify. Johnova My Wife se stal po právu koncertní stálicí. Co dodat k tomuto téměř dokonalému albu? Snad jen to, že i obal desky inspirovaný filmem 2001: Vesmírná Odysea dostal četná ocenění.



reagovat