Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?

Waters, Roger - Is This the Life We Really Want? - tracklist alba, hodnocen?, recenze

2017

Tracklist:

1. When We Were Young (1:38)
2. Déjà Vu (4:27)
3. The Last Refugee (4:12)
4. Picture That (6:47)
5. Broken Bones (4:57)
6. Is This The Life We Really Want? (5:55)
7. Bird In A Gale (5:31)
8. The Most Beautiful Girl (6:09)
9. Smell The Roses (5:15)
10. Wait For Her (4:56)
11. Oceans Apart (1:07)
12. Part Of Me Died (3:12)


Obsazení:

Roger Waters (Pink Floyd) – vocals, acoustic guitar, bass guitar
With
Nigel Godrich – keyboards, guitar, sound collages, arrangements
Gus Seyffert – guitar, keyboards, bass guitar
Jonathon Wilson – guitar, keyboards
Roger Manning – keyboards
Lee Padroni – keyboards
Joey Waronker – drums
Jessica Wolfe – vocals
Holly Proctor – vocals
Lucius – vocals

 
19.07.2017 Paradox
5 stars

Dámy a pánové, tak tohle je opravdu nádherné poslechové album. Nádherný moderní zvuk a současně v tom slyším prvky nejkrásnějších alb Pink Floyd 70tých let. Je to mnohem méně Rockové, méně elektrických kytar a více akustických kytar, pián, smyčců a elektronických nástrojů. Celé album jede prakticky bez přestávky. Naprosto famózní efekty, kdy končí jedna skladba a přichází druhá. Myslím si, že Rogerův smysl a talent pro atmosféru a přechody mezi skladbami by mu mohl závidět kdekaký mladý DJ. Čekal jsem, že se mi album bude líbit ale že mě takhle pohltí, to jsem nečekal. Rogerovo poslední album " Amused to Death" je fakt parádní album ale tohle je prostě ŘACHA! Když si poslechnete poslední album od Pink Floyd - The Endless River a tohle nové album od Rogera, pochopíte, proč ani Floydi, ani Roger už nikdy po rozchodu nevytvořili album podobné jako "The Dark Side of the Moon". Protože tam vždycky u všech alb chyběl určitý článek, aby to byla ta přesná Floydovská chemie. Ale můžu vám říci, že novodobé The Dark Side je po střípkách ukrité právě v těchto dvou albech. Když si je poslechnete a zasníte se, dokážete si představit, jak grandiozně by znělo opravdu společné album. Když Floydi začínali, vytvořili dvojalbum složené s prvního a druhého alba pod názvem "A Nice Pair ( krásný pár)". Pro mě je "The Endless River & Is This the Life we Really Want?opravdu krásným hudebním (bohužel rozlučkovým a smutným) párem. Floydi jsou klasická Rocková kapela a Roger umí opravdu excelentně vtáhnout do děje atmosférou a efekty. Takže můžu opravdu vřele doporučit tohle album, pokud máte rádi tmu, zavřené oči a obrazutvornou poslechovou muziku a uceléná alba, která mají i nějakou výpovědní hodnotu. Rozhodně ale kvalitní sluchátka, nebo v lepším případě kvalitní aparaturu!!! Milí Rogere, dostal jsi mě!!! Gratuluji!!!
reagovat

Jarda P @ 19.07.2017 10:27:17
Po prvních dvou posleších jsem desku zavrhl, na dovolené se k ní v klidu vrátil a přišel jí na chuť. PF to sice nejsou, ale poslouchat se to dá.

Paradox @ 19.07.2017 10:33:51
Jarda P Je to samozřejmě na každém. Pro mě je tohle album ještě lepší než Amused To Deth. Je nádherně sugestivní a smutné. Je to Roger toho nejlepšího kalibru, co jsem slyšel. Ale je to jen můj názor. Tohle album prostě chytne za srdce a stejně jako z alba Endless River, i z tohoto tečou doslova potoky slz. To je můj názor.

Jarda P @ 19.07.2017 12:16:11
Právě teď před obědem jsem si ho poslech znovu a musím říct, že se mi líbí čím dál víc.

Petr87 @ 19.07.2017 14:06:21
Parádní a dokonale vyzrálé dílo bravurního skladatele v podzimu života, který už nemá potřebu si něco dokazovat...
Ty, at' už chtěné či nechtěné reminiscence na "The Final Cut" nebo třeba "Animals", jen podtrhují celkovou atmosféru této desky.
Ano, z prvních poslechů jsem taky nebyl zrovna nadšený (stejný problém jsem řešil i u poslední desky Davida Gilmoura), ale ted' na obě nedám dopustit!
Díky za recenzi. ;)

verjan2 @ 19.07.2017 14:37:06
DSOTM tam nikde neslyším, zato Meddle, Animals, The Wall a Final Cut. KAždopádně Rogerova třetí nejlepší deska (vedle Final Cut a Amused to Death). KAOS a PRos and Cons se nedají poslouchat. Ale to je hlavně tím, že tady jsou excelentní hlavně kytary.

Paradox @ 19.07.2017 17:28:30
Verjan2 To TDSOTM je brané jako mýtus. Je to nejůspěšnější album a spousta Floydovských fanoušků vs. fanoušků Rogera Waterse se stále dohadovala, který autor má blíže k těmto slavným albům. Já tvrdím, že nikdo. U každého chybí hodně podstatná část s oné slavné Floydovské chemie nejkrásnějších Floydovských alb.

EasyRocker @ 19.07.2017 19:30:12
Krásná deska od kdysi zavrhovaného, nyní mnou skoro zbožňovaného umělce. Prosté, poetické, ale účinek maximální.

catcher @ 20.07.2017 21:14:05
Věci z nového alba skvěle zapadnou mezi klasiku sedmdesátkových PF na letošní Rogerově šňůře, viz např. San Antonio prvního tento měsíc. U mě má tento borec, který čtvrt století nic nového nevydal, zaděláno na desku roku.

swenik @ 12.01.2018 01:01:59
Mám to celý večer na uších, protože včera jsem zjistil, že jdu na Rogerův koncert. To album má neskutečnou sílu, na první poslech mne překvapivě dost skladeb chytlo. Ale i na ten první poslech tam slyším spoustu odkazů na PF. Stejně jako u sólovek Davida Gilmoura..

Nemůžu si pomoct, ale je škoda, že ti dva hudební géniové nesložili poslední desku PF spolu. Samozřejmě je to reálně nesmysl, ale jejich muzikální myšlení je tak propojené, že o tom ti oba ješitní "dědci" asi vůbec netuší. Oni by byli stále schopni tak neuvěřitelně se doplnit.. Pokud ty jejich sólovky posloucháte pozorně, fakt zní jako "přeseknutí Pink Floyd". Obrovská smůla pro nás fanoušky, Nick by jistě za bicí taky ještě sedl. A Rick se Sidem by si tu poctu taky zasloužili. No nic, neberte to moc vážně, to jsem se tak zasnil. :-)

Voytus @ 12.01.2018 09:59:37
swenik: Také to tak slyším. Ať už Waters nebo Gilmour, na sólovkách obou mi neustále něco chybí, přičemž oba nějakým způsobem rozvíjejí to, co dělali s Pink Floyd. U Waterse díky zvukovým efektům často očekávám, že přijde nějaká konkrétní píseň z libovolného alba Pink Floyd, u Gilmoura mám něco podobného, zejména díky kytarovým sólům. Pokud jde o ty sólovky, tak ale dávám přednost Gilmourovi, Waters je na mě moc depresivní a poměrně monotónní. Jasně, i u toho Gilmoura občas nevím, co hraje za song, ale jeho hudba je taková vzdušná, uvolněná - navíc ten zpěv! On má jeden z nejpříjemnějších hlasů v rockové hudbě vůbec - opět na rozdíl od Waterse. A Gilmour by občas potřeboval slétnout z oblaků (když už se tenkrát naučil létat) a projít se okolo oné zdi, aby nebyl pořád tak zasněný (nebo jak to popsat, ale takhle to cítím já). Chybí mu Watersův cynismus - pro mě zase jeden z nejlepších textařů v dějinách rocku. A Watersovi zase chybí Gilmourův cit pro melodii (zase ale dokáže být až přehnaně pompézní). Holt víme: Nejlíp jim to znělo dohromady, všechny složky byly vyvážené.

19.07.2017 Rovant69
4 stars

"Je tohle to album, na které jste dvacet pět let čekali?" I takto by mohl znít podtitulek novinky Rogera Waterse, na niž museli fanoušci čekat celé čtvrtstoletí. Zatímco se za tu dobu svět kolem nás rapidně změnil, autorský rukopis interpreta zůstal. Znovu se ale zeptejme: Stálo to čekání za to?

Na novinku Rogera Waterse "Is This The Life We Realy Want?", která vznikala v letech 2010-2017 a obsahuje dvanáct nových tracků, lze nahlížet z několika úhlů pohledu. V jednom z nich se nelze ubránit srovnávání s tvorbou Pink Floyd, což je samozřejmě logické. A neubránil se tomu ani autor této recenze. Je čestné a sportovní připustit, že stejné pocity se dostavují i u alb Davida Gilmoura, jenž byl pomyslným druhým pilířem oné ikonické kapely. V druhém vhledu je třeba tuto nahrávku vnímat jako interpretovo sólové album, v čemž si posluchač může užít trochu oné schizofrenie a rozervanosti a pokládat si otázku, kdo z obou zmíněných muzikantů je vlastně Pink? A tady je odpověď poměrně těžká.

Podíváme-li se blíže na všech dvanáct kompozic, dostává se nám uceleného kritického pohledu interpreta na soudobý svět, politiku, včetně té trumpovské, čemuž se nevyhnuly ani závažné otázky týkající se migrace ("The Last Refugee") či pranýřování snahy fotit si vše, všude a za každých okolností. Roger Waters byl vždy bojovníkem proti politickému establishmentu, válce a odcizení jednotlivců a žádné téma mu nikdy nebylo cizí. V roce 1983 se ani nebál obout do tehdejší ministerské předsedkyně Margaret Thatcher.

Hudebně jsou všechna tato sžíravá témata umně zabalena do slušivého hudebního doprovodu, který je uzpůsoben tak, aby vyniklo, podobně jako je tomu u Nicka Cavea, sdělení jednotlivých písní. Ve srovnání s předchozí Watersovou tvorbou je toto album, pro někoho možná překvapivě, asi nejvíce floydovské. Lze na něm vystopovat vlivy a motivy "Animals", mírně "The Wall" a ve větší míře "The Final Cut", a to hlavně v závěru celé desky, kterou tvoří de facto trojice skladeb spojených v jednu kompozici. Tentokráte se autor vyhnul kouskování jedné skladby se stejným motivem na části. Samozřejmě, v závěru zazní repríza úvodního ruchu a tu a tam se objeví prvky z jednotlivých písní, ale posluchač není mořen neustálým opakováním stejného tématu, což přispívá k plynulosti poslechu.

Celek, jenž drží velmi dobře pohromadě, byť jej můžeme rozdělit na dvě kompoziční části, má několik vrcholů a silných míst. Jedná se zejména o písně, které připomínají již zmíněnou éru roku 1977, kdy vznikala nahrávka "Animals". Ty stojí na rockovém podkladu, často jen za doprovodu táhlých a zkreslených klávesových či kytarových tonů, basy a bicích. Nechybí jim gradace, moment překvapení, napětí a aranže jsou opravdu vyvedené. Jedná se zejména o "Bird In A Gale", "Pictures That" a nebo již dříve uvedená "Smell The Roses". Naopak tam, kde se Waters vrací k podobným skladbám typu "Mother", v nichž filosofuje a spílá všem, kdo za to můžou, už nemá čím posluchače ohromit a tak trochu se vkrádá šeď, resp. se může nechtěně dostavit pocit již slyšeného. Bohužel. Čestnou výjimku tvoří nádherná balada "The Most Beautiful Girl In The World".

Technicky nelze novince nic vytknout. Nahrávka má brilantní zvuk všech nástrojů, které jsou pěkně prostorově vyskládané a opakovanými poslechy lze nacházet nové a nové vrstvy. Ostatně to je u tohoto interpreta standard. Snad jen zvuk bicích je trochu nezvyklý, plochý a neživý, nehledě na opakování jedné a té samé figury. Posluchač samozřejmě není ochuzen o žádné vychytávky, které zdobily jeho tvorbu již v mateřské kapele a i posléze. Takže o různé přírodní zvuky, telefony, tikot hodin, bušení srdce, rádiové hlasy, přepínání televizních kanálů či výbuchy není nouze a tyto ruchové stěny přispívají k dramatizaci jednotlivých kompozic, vytvářejí atmosféru a dokreslují kousavost a sarkasmus Watersových textů. Stojí za to vypíchnout také interpretův hlasový projev, který nebyl vždy nejjistější. Zde je jeho zpěv skvělý a předvádí všechny své rejstříky. Co však zamrzí, je téměř absence rockové kytary. Vyskytuje se zde jenom úsporně, nejvýrazněji ve zmíněné "Smell The Roses". V ostatních skladbách je spíše modifikována v jakousi zvukovou stěnu. Těžko jen domýšlet, proč tomu tak je, byť si některé okamžiky o to kytarové zaburácení či zasólování přímo říkají. Prim hrají klávesy, klavír, španělka a neodmyslitelné smyčce.

Hodnocení je v tomto případě těžké. Roger Waters nechal fanoušky čekat dlouhých pětadvacet let. Naservíroval jim chutnou nahrávku, která jistě bude mít čestné místo v jeho diskografii. Posluchači se dostane vše, na co byl jak u Pink Floyd, tak na jeho sólových projektech zvyklý. Interpret vytáhl všechny čekané i nečekané trumfy. Nicméně zde chybí onen prvek či skladatelský přínos někoho jiného, který tu celou Rogerovu myšlenku učeše nebo naopak rozčísne.

Pink do studia asi nepřišel a pravděpodobně ani nepřijde.

3,7 zaokrouhleno na 4
reagovat

Balů @ 19.07.2017 17:25:08
Pěkně napsané.
Přesto přiznávám, že jeho alba jsou za horizontem mého zájmu.

... a kdo je tedy ten Pink ?
:)

24.06.2017
4 stars

Je průhledné a snadné kritizovat Rogerovu novou desku a nařknout ho z kopírování všeho, co doposavad vytvořil. Tohle můžou dělat jen bezpohlavní imitátoři, kteří nedokážou od základů vybudovat něco skutečně cenného. Starý Waters dokázal ještě jednou vyrukovat se strhujícím dílem a své nabité skladatelské schopnosti znovu postavil na obdiv všem čumilům.

Jasně že je tu všchno, na co jsme u něho zvyklí, ale copak to u Gilmoura, Satrianiho, nebo Lukathera nenajdeme? Vážení, nenechte se zmýlit pochybovači s ohrnutým nosem nahoru, skutečně se nejedná o žádný plagiát. Je to klasická vývojová etapa, kterou tento starý pán završuje všechno, co za svůj život vytvořil.

Za sebe povím jen to, že jsem nesmírně rád, že na nové desce slyším odkazy k raným Pink Floyd i k desce Amused to Death. Dokonce její "příjemný" odstín dokáže na některých místech Rogerova sólokapra zahnat do stínu. On je stále tím stejným pánem melancholie jako v mládí, jen nekomponuje tak ohromě extaticky a vzepjatě, což se dá přičíst, stejně jako v Gilmourově případě, věku.

Picture That jsou Pink Floyd jak vyšití, ta skladba je úžasná a hned další Broken Bones mi připomene opět tu stejnou kapelu. Is This The Life We Really Want? zní ale už jinak, je tajemná a na Waterse neskutečně atmosféricky zatažená. Úžasných skladeb je tu spousta, hodně sentimentální Roger promlouvá pomocí The Most Beautiful Girl, na obrovský hit Money ukáže Smell The Roses. Mezi zeď a Final Cut zasadil Wait For Her.

Nepřevlečený fanda Watersovy tvorby, ať sólové, nebo éry v Pink Floyd, může nad deskou řehtat blahem, stejně jako já. Sorta "inteligentů"(nebudu jmenovat, je jich pár i na tomhle webu, však oni se najdou sami), kteří ho nikdy neměli rádi, budou do Rogera rýt svým uštěpačným rypáčkem pořád dokola a blábolit otřepané fráze o břitkém umění, které strhává používání zpodobnělých samlových smyček z minulosti. Jenže právě na ně má tento muzikant patent. 4,5 bodu.
reagovat

dan @ 24.06.2017 15:38:22
..Sorta "inteligentů"(nebudu jmenovat, je jich pár i na tomhle webu, však oni se najdou sami), kteří ho nikdy neměli rádi, budou do Rogera rýt svým uštěpačným rypáčkem.. ten pejorativní nádech nemá v profi recenzi co pohledávat, autor by se ho měl napříště vyvarovat.

Na světě nejsou jen klaďasové a Watersovi přisluhovači.
Hudebně je deska v pořádku a s hodnocením nemám problém.

@ 24.06.2017 17:53:06
Kde jsi vzal že jde o profi recenzi? Nechtěl jsem být konkrétní, aby luk, itchycoo a spol nezačali škytat.

horyna @ 25.06.2017 11:14:46
Zhruba týden ji mám pod střechou. Poprvé to bylo wow, hlavně zvukově mě deska položila. Přišlo vystřízlivění, kdy jsem se v ní ztrácel a některé fragmenty opakoval neustále dokola. Pár skladeb si už pamatuji, vím že mi začátek a konec přijde plochý. Střed alba mě zatím baví nejvíc.

Stylově je to klasický Roger, jakého jsem chtěl, takže o nějaké nudě mluvit nebudu.

Zapuzence bych neřešil, kdo chce kritizovat, svou ovečku si vždy najde. Waters (tady) má silnou základnu. Jsem zvědav obzvlášť na vyjádření EasyRockera, který se netají osobní účastí na stavbě hodně vysokého podstavce pro exčlena P. F.

@ 25.06.2017 17:59:07
Ano, zvuk nahrávky jsem opomenul zmínit a dost možná i předchozí recenzenti. Waters neponechal nic náhodě, tady si remcalové od kulatého stolu nových Deep Purple ani neškrtnou. Všechny nástroje hrají podle partitury, vše je jak ve vodní váze.
Většina mých přátelé a někteří jsou už ve vysloužilém věku, Pink Floyd až nehorázně podkuřovali a Endless River je zklamalo. Tak věřím že jim tahle placka udělá radost.

Jarda P @ 26.06.2017 07:41:01
Zdá se, že se tady vyloup další neomylný Rejžek. Hrdě se hlásím k sortě "inteligentů".

13.06.2017 Ryback
3 stars

Nemám rád Rogera Waterse. I když ho samozřejmě osobně neznám, vůbec mi není sympatická jeho koneckonců dostatečně známá povaha. A jeho sólová alba – častěji se při posleších vracím i k sólovkám Nicka Masona…
Vždycky mi zkrátka byla sympatičtější introverce Ricka než arogance Rogera…
Jeho řeči (původně jsem chtěl napsat kecy) typu „nikdy jsem nevěřil, že budeme undergroundovou skupinou“ nebaštím – když se podívám, jak prožíval v roce 1967 své hraní při Interstellar overdrive nebo jak řádil s gongem s vyceněným chrupem v italských Pompejích – nikdo mi nevymluví, že ho to nebavilo.

Tak jsem i přistupoval k jeho novému albu. Skepticky. Byť vydaném po tak dlouhé době po Amused to death, neočekával jsem nic za ta léta načerpaně originálního, natož novátorského. Očekával jsem klasiku: zvuky, rádiové blábolení, španělka, filmově znějící orchestrální aranže a Rogerův nemuzikální zpěv a la pomoc, dávím se!, rezignaci na melodii a textovou posedlost politikou.

A přesně takhle album začíná. Uplyne první, druhá a třetí skladba a ústa uvnitř mé hlavy zívají, ale také se smějí a říkají: „Cos čekal?“
„Přesně tohle“, schizofrenně si/mu odpovídám.
Jenže u čtvrté skladby mé uši už při prvním poslechu zpozorněly: Jasně slyším hudební motiv ze Sheep z Animals. Musím ale být spravedlivý - výborná a svěží skladba. A představuju si za klávesami Ricka a za kytarou Davida a říkám si, jak by ta skladba pak ještě lépe zněla. Napadla ta podobnost s Animals, čerpal z Animals i Roger, nebo je to náhoda? Nevím, a je to v podstatě jedno. Pro mě první výborná skladba na albu, zní hudebně opravdu svěže a také kupodivu díky klávesám moderně. Potom se opět přeneseme někam do roku 1983, Broken bones jak by vypadla z Final cut. Následuje ústřední skladba Is this the life we really want?, hudebně opět skvělé. Jsem překvapen. Trochu v tom slyším Radiohead, ale co. Máme tu melancholickou progrockovou skladbu, která je, ano, (i) o hudbě! – u Rogera pokrok a palec nahoru ;-).
A další pozitivní překvapení přichází se skladbou Smell the roses – ty kytary (opět se nedá nevzpomenout na Davida, ten tam měl hrát!), basa, rytmus celkově… ano, připomíná to staré Floydy, a proto se mi to líbí a pochybuji, že v tom budu sám. Zbytek alba mnou tak nějak prošumí/odšumí podobně jako úvodní skladby…

Tři a půl bodu zaokrouhluji dolů.
Celkově nicméně upřímně oceňuji jedno, Roger je starý a bohatý člověk (a osobně snad konečně i spokojený) a udělal si prostě album tak, jak chtěl. Nicméně kdybych chtěl být cynický, mohl bych to uzavřít doporučením, že napříště by Roger měl už směřovat svou iniciativu spíš třeba k již projeveným snahám zastavit pořádání tradičních anglických honů na lišku.

reagovat

Tomáš Rojt @ 13.06.2017 07:16:57
Dnes vyzvedávám tohle nové album spolu s dalšími ( nová ANATHEMA a GORILLAZ) na poště a už se moc těším. Tahle recenze je nejen trefná, ale i pichlavě inteligentní a jedna z nejlepších, co jsem tu kdy četl. A teď nehodnotím úroveň recenzovaného alba , ale úroveň recenze samotné. Bravo Ryback, fakt jsem se pobavil a zároveň udělal velmi dobrou představu, co mne čeká. I když upřímně řečeno, jako fanoušek PINK FLOYD i všech sólových počinů Rogera, Nicka, Ricka a Davida, to tak trochu tuším a vím, do čeho jdu. Sám jsem zvědavý, kolik udělím hvězdiček. Nechám si odstup, to je jasné - nejméně tři poslechy...

Progjar @ 13.06.2017 10:07:06
Slovo rukopis je stále neznáme a pritom je to jeden zo základov tejto muziky. Alebo treba počúvať alternatívu, kde každý album ako keby nahrali úplne iní ľudia.

Brano @ 13.06.2017 12:24:45
Mne je Rogerova hudba blízka.Jeho povahu neriešim,nikdy som sa s ním nestretol :-),aby som to mohol aspoň trochu objektívne posúdiť.To,čo sa píše v knihách a všeliakých článkoch beriem s rezervou.Určite to však nie je ľahostajný človek,keď sa vyjadruje k spoločensko-politickým otázkam.Baví ma ten jeho vnútorný nepokoj,ktorý je vlastne aj hnacím motorom jeho aktivít.Určitou dávkou cynizmu a arogancie možno len maskuje svoje zraniteľné vnútro.V šoubiznise sú oveľa väčšie "zvery" a nikto sa nad tým nepozastavuje.Jeho album Amused To Death dodnes považujem za majstrovské dielo.A "zvuky, rádiové blábolení, španělka, filmově znějící orchestrální aranže " predsa nájdeme aj na slávnych albumoch Pink Floyd ako sú Dark side... ,Wish You...,The Wall...a tie sú považované za prelomové a geniálne!

kairos @ 18.06.2017 14:25:57
Je zvláštní, kolik lidí očekává od umělce "dobrou povahu". Já bych spíš řekl, že si většinou musíme vybrat mezi dobrou povahou a dobrým uměním. Roger nemá dobrou povahu. Nemám ji ani já. :) Ale buďme přece rádi za schopnost aspoň trochu ji sebereflektovat. A to u něj slyším.

Ryback @ 25.07.2017 22:38:07
Díky chlapi za reakce. Je jasné, že tohle album bude vzbuzovat všelijaké reakce. Důvodů je spousta: Legenda Pink Floyd vydá album po čtvrtstoletí a tak dlouhá fanouškovská abstinence a očekávání dělají svoje… Jsou po světě rozdělené tábory watersovců a gilmourovců (a taky hippie barrettovců :-)… A pak tu také jsou konkrétní názory na konkrétní dané album mladých lidí nezatížených nostalgií a mýty kolem této kapely.

Waters není nejmladší a podívejte se dolů na Detail hodnocení alba – album má od jedné po pět hvězdiček - vzbuzuje reakce a kontroverze – no není to (bez ironie) hezký? Ve smyslu, že to (dané album) není mrtvý močál, po kterém ani pes neštěkne?

11.06.2017 itchycoo
2 stars

Možná bych v případě Watersova posledního CD zvažoval ubrat na tak štědrém udělování hvězdiček. Za padesát let na scéně přišel tenhle uhrančivý, v posledních letech stále více zahořklejší kritik zlořádů světa (nově mu leží v žaludku i židovský stát a ve své tvorbě to nechává zaznít) s hudbou a texty k řadě zdařilých projektů, které si bez jakýchkoliv pochybností to nejvyšší ohodnocení zaslouží.

Pět hvězd pro novinkovou Is This the Life We Really Want? vedle nich by působilo poněkud nepatřičně a vlastně by zbytečně ubíralo významu Rogerovým autorským perlám minulosti, jako byla silná pinkfloydovská trilogie sedmdesátých let, završená The Wall, ale také námětově nesmírně závažné Radio K.A.O.S nebo jedinečné Amused To Death, rozšířené o tehdy neslyšené zvukové možnosti.

Pokud je chápáno přidělování maximálních hodnot, jako výraz fanouškovské podpory konkrétního interpreta, troufám si vyslovit přesvědčení, že jako takové zcela pozbývá smyslu.

Waters v roce 2017 nemá tah a sílu, jako v dobách, kdy patřil mezi hlavní žánrové dříče. Na rozlučkovém albu (skutečně?!) hraje evidentně na jistotu, včetně v jeho kariéře nadužívaných rekvizit v podobě rozbitého skla, odposlechnutých záznamů rozhovorů, kytarového doprovodu a doprovodného zpěvu.

Místy jsem se vážně obával, že se zařadí i cinkání pokladny a vytí Marriottova Seamuse (nechť mají oba mír v duši a pokoj na onom světě).

Album je produkční a tvůrčí sázka na rutinu, ale koho skutečně zajímá desátá kopie postupů z The Wall? Podobně by dopadly kopie obrazu Mony Lisy.

P.S.
Jako hudba na prázdninovou cestu do dovolenkového letoviska dobré. Poctivé dvě a půl, které s přihlédnutém ke kontinuitě Watersovy tvorby snižuji na dvě hvězdičky.
reagovat

Progjar @ 11.06.2017 10:45:05
Mohol si napísať viac o albume a nie sa starať, kto koľko udeľuje hviezdičiek.

zdenek3 @ 12.06.2017 17:23:45
Poslouchám toto album už opravdu po několikáté, a líbí se mi víc a víc. Nemám ve zvyku točit album tak často dokola. Ale prostě ta jeho výpověď ,stejně jako u posledního alba Davida Bowie-ho, mi to nedá a nutí mně to stále točit.
Nadchlo mne už po prvním poslechu, ale nyní se hlouběji a hlouběji dostávám k "jádru pudla" a fakt je to něco, co těch pět * dle mého zaslouží plným právem. A z pohledu toho jeho hlubokého pocitu, který při těch posleších se stále vynořuje více a více, je daleko více vnitřně propracovanější než jeho KAOS a nebo TPACOHH.

Toliko za mne. 5*****

romanpilar @ 13.06.2017 11:22:17
Nemohu napsat objektivní recenzi, od tohoto pána by se mi líbilo i 80.minutové zvracení jeho kočky....... Snad jen k výše napsanému, poslouchat art rock na prázdninové cestě do "letoviska"........, to je celkem "bruntál" a návod jak si radši přeladit na dechovku :)

10.06.2017 Progjar
5 stars

V priebehu rokov 1972 až 1979 chlapci z Pink Floyd dali na trh 4 zásadné albumy. A hlavný motor a mozog Roger dokázal "mlčať" 25 rokov po vydaní absolútnej špičky Amused to Death. Nemal nápady alebo kam to odkladal? Niekto to raz niekde trefne nazval, že Rogerova autocenzúra je fakt otravná.
Ale dočkali sme sa a Roger vydal nový plnohodnotný album, žiadna opera alebo čo.
Poviem hneď na úvod, že je to špička a zároveň ma to napĺňa smútkom, lebo je to rozlúčkový album. Roger už asi nič nenatočí.
Roger na tomto albume prešiel históriou Pink Floyd a aj jeho vlastnou, nádherným a citlivým spôsobom. Počujeme tu The Wall, úplné perly ala Animals, v pozadí nádherné reminisciencie na Final Cut, aj Rogerova sólo tvorba tu prebleskne.
Je menej efektov, menej floyd pazvukov, je to tiché, pokojné, nádherné. Akurát je toho málo, je to krátke, a potenciál by bol, len sa toho chytiť. Nemal kto, nebol dôvod?
V skladbe Deja Vu sú tak sugestívne aranžované sláčiky, že jednoducho nemám oko suché pri posluchu. Je tu náznak motívu zo skladby Mother, ale nie je to vykrádanie.
Aktuálna téma v skladbe The Last Refugee spolu s nádherným video je jemnou pripomienkou nálad z albumu The Final Cut, ktorý mám veľmi rád a cením si ho asi viac ako The Wall.
Nádherný klavesový motív v skladbe Picture That, toto ako keby bol pozostatok z natáčania Animals. Skladba s ohromným potencionálom, priam volajúca po Davidovom sóle. Ach tá chémia.
Broken Bones je typický Roger ako ho mám rád. Počujem tu Wish You Were Here, The Wall, Animals aj Final Cut. Ďalšia ukážka Rogerovho potenciálu a toho, že keby ešte dnes existovali Pink Floyd v starej zostave, dočkali by sme sa iných peciek.
V titulnej skladbe v úvode normálne počujem Otu Petřinu, seriózne.
A mohol by som pokračovať, ale načo. Pustite si tento skvost a garantujem vám, že každý pinkfloydista si cvrkne.
U mňa za jasných a čistých five stars.
Mám len jedno asi len zbožné želanie. Chlapi, vykašlite sa na všetko, zalezte ešte do štúdia a urobte finálny rez. Stále na to máte a Rick vám zhora urobí produkciu.

reagovat

zdenek3 @ 10.06.2017 22:25:23
Asi takto bych to napsal, kdybych nebyl líný.
Přesně jsi to za mne trefil.

Děkuji.
5*****

horyna @ 11.06.2017 10:05:27
Desku mám objednanou, ale neslyšel jsem z ní ještě ani notu. Chtěl jsem být překvapen, u Rogera věřím, obzvlášť po 25 letech, že půjde opět o vysokou hru. Prozatím jsem na četl hlavně kritiku, uštěpačné poznámky a bepohlavní názor. Až tu Saigon a teď konečně i Progjar vyzdvihli pozitiva a představili druhou stranu barikády. Každopádně velké díky za tuto (osobní) recenzi.

catcher @ 11.06.2017 10:27:26
Zatím se mi podařilo potlačit nutkání napsat rychlou recenzi na album, u kterého se musím silně ovládat abych si ho nepouštěl pořád dokola. Beztak to zatím bylo třikrát denně. Holt si dám načas, tak jako Roger s albem samotným, protože jsem si jistý, že je v albu mimo jiné 'zakódováno' i to, co neobjevíte hned, byť byste měli v přehrávači trvalý repeat.
Amused považuji z naprostý skvost a tady jsem hodně netrpělivě čekal co bude, po tom čtvrtstoletí... Výsledek silně předčil moje nejoptimističtější očekávání. Jedním slovem - geniální. Geniální testament někdejší duše PF, dotažený k naprosté dokonalosti do poslední noty.
Taky mě napadlo, že si Roger mohl klidně dovolit plochu 2CD, kde by toho na prostoru 2,5h předvedl ještě víc, ale mám pocit, že čas ukáže jak dokonale vyjádřil VŠE co zamýšlel právě v té necelé hodimě. Méně bývá více, a tady mi přijde, že čas, který na přípravu alba měl, využil dokonale. A pochybuji, že někdy v budoucnu dovolí vydat "work in progress" z "přebytků" materiálu, kterého asi shromáždil ve studiu mnohem více. Takto je to naprosto dokonalá (obávám se stejně jako Progjar) tečka, kterou zde zanechává nám i těm budoucím.
Tenhle chlap je legendou už drahně let, a tímto to definitivně potvrdil.

Paradox @ 19.07.2017 10:19:15
Naprostý souhlas. Napsal jsi to přesně a výstižně.

05.06.2017 Sajgon3
4 stars

25 rokov - čiže štvrťstoročie si dal Roger pauzu od novej radovej dosky, ak za tú poslednú počítame AMUSED TO DEATH , album, ktorý podľa mňa naliehavosťou s prehľadom z pozície Watersa predčil kultovú stenu. Keď som si išiel album vypočuť po prvý raz, zaumienil som si, že ho nesmiem porovnávať s AMUSED-om, dopadlo by to asi zle. A dopadlo by to zle určite, aj keď úplne hrozne nie. Preto sa pozrime na novinku triezvymi očami - nie je to zlé album. Je to v podstate typický Roger, ktorého spoznáte po dvoch tónoch a po prvom otvorení úst. Hudba kulminuje niekde medzi obddobím FINAL CUT a skoršími sólovkami - neurazí a myslím si Rogerových fanúšikov nesklame. Berme to tak, že Roger už všetko čo chcel povedať - povedal. To najdôležitejšie čo mi tunak citelne chýba je bezkonkurečne smrtiaca "rogerovská" naliehavosť - začatá vo WALL.. a do dokonalosti dotiahnutá v AMUSED... Pre bežného poslucháča môže tento počin znieť bezmocne - na Rogerom nastavenú latku je to akási smutnejšia veselohra v 12-tich dejstvách. To najlepšie pre mňa predstavujú skladby PICTURE THAT a následná BROKEN BONES s nádhernými pasážami, ale potom sa to zase vracia do zabehnutých pokojných vôd. Zhrnuté - pekné album - žiadna flákareň - ale - príliš veselé -(( 3 a pol za album + 0,5 bodu za texty - tie sú silné ako vždy. Takže za 4 a ja verím, že z Rogera sa na staré kolená stal optimista - k nemu sa to VYSLOVENE NEHODÍ....
reagovat

b.wolf @ 05.06.2017 16:53:56
Roger Waters, tak jak jej známe, se všemi typickými atributy. Jsem​ rád, že i ve svých létech stvořil výborné album, které v jeho sólové tvorbě zaujme čestné místo. Nejlepší tracky Broken Bones, titulka a Bird In A Gale. 4/5

Jarda P @ 06.06.2017 07:47:40
Stáhl jsem, poslechl, smazal. Více se k ní vracet nebudu.

kairos @ 06.06.2017 21:28:30
Naléhavost? Proboha, větší naléhavost si představit nedokážu. Zvlášť na 73-letého dědu. Je tam naléhavost ve všech myslitelných podobách - od typického Watersovského křiku (Picture That, Bird in a Gale), přes krásně vyzpívaný smutek (Last Refugee) až po nově objevenou tichou cohenovskou polohu (titulní píseň), která je tradičně Watersovsky sarkastická a dokonce je v ní naléhavost i skrz špetku humoru (miluju pasáž začínající "Ants. Maybe not ants..."). Jsem velmi příjemně překvapený. Musím se přiznat, že jsem Rogera už trochu odepisoval, ale nakonec dal dohromady opravdu silné album. Dokonalé není, ale není to takový průser jako třeba The Endless River, která se prostě do základní diskografie řadit nemůže. Rogerova nová deska ano.

Sajgon3 @ 07.06.2017 18:21:43
nenapísal som, že naliehavosť tam neni -)) Určite je a je jej aj dosť - ale oproti AMUSED TO DEATH jej tam neni ani 60% - pravda je že AMUSED nie je vhodné pre slabšie povahy - hrozí otvorená rana z pesimistickej krásy - z tohto albumu nehrozí. Stále je to však Roger vo svojom svete, do ktorého si len tak niekoho nepustí -)

zdenek3 @ 07.06.2017 23:01:04
Chtěl bych se jenom vyjádřit k větě
... "čo mi tunak citelne chýba je bezkonkurečne smrtiaca "rogerovská" naliehavosť "....

Když vezmu větu o pár řádek více
..."25 rokov - čiže štvrťstoročie si dal Roger pauzu od novej radovej dosky, ak za tú poslednú počítame AMUSED TO DEATH"...
tak sis vlastně odpověděl. Nevím kolik je ti let, ale je setsakra rozdíl ve věku 25 let. Mezi 20 a 45 ovšem zcela jiný, než mezo 45 a 70.

Síly ubývají, člověk (někdy) moudří a už určitě nemá v sobě tolik výbušniny.

Co tím chi říci. Naléhavost je věc, která nelze změřit,ale lze vycítit. Ono vykřikovat reakční hesla a bušit do stolu a napsat ostrou,ale poklidnou báseň je sice rozdílné pojetí, ale výsledek je minimálně stejný, pokud posluchač chce slyšet. Přistupoval jsem k tomuto novému dílu pana mistra RW pokorně, čekaje klidnější plynutí. Stejně jako Leonard Cohen poslední deskou nějakou výbušností a nálehavostí v plných decibelech nikdo nečekal a přesto je to jedna z jeho nejlepších desek, protože je "zpověď" tam má setsakra "koule", tak je to stejné i z této desky RW.
Ubylo efekttů, prvoplánovitých gest a výkřiků, vše plyne už spíše po dědečkovsku rozvážně, ovšem s o to větší zamšřením, zacílením a i tou naléhavostí, ale méně halasně.

Skláním svůj šedý vlas před RW a dávám klidně 5*****.

zdenek3 @ 07.06.2017 23:06:10
Jo a ještě jednu věc. Minimálně ve dvou až třech případech, je melodie a celé schema skladby natolik silné, že si klidně zasloužilo větší rozlet a rozvětvení tématu a tím i minutáž, protože tam bylo na čem stavět. Škoda toho.

kairos @ 09.06.2017 01:17:50
Ano, album je o 20 minut kratší než Amused to Death a každého musí napadnout, proč. Zvláště když na vinylu je to dvojalbum a každá strana je velmi krátká (mimochodem, na vinylu celé album krásně funguje - každá ze čtvrtin mi připadá jaksi ucelená). Každá z písní by šla natáhnout... třeba o kytarové sólo, že? :) (kdepak, toto album má nejspíš dokazovat, že Roger nepotřebuje Davida ani žádného jeho imitátora). Z takové Picture That by se dala udělat kompozice na celou stranu desky, ve stylu Echoes. Škoda. Na druhou stranu závěrečná Part of Me Died, která mi zprvu připadala tak rychle až náhle ukončená, až to zabolelo, po dalších posleších jsem musel uznat, že to je parádní konec - střídmý, moudrý ve svém minimalismu, důrazný, i bez burácení a kudrlinek. Vlastně nejvíc připomíná závěr Pros and Cons, včetně toho milostného ladění. Mimochodem, opravdu škoda, že se Roger v životě častěji zamilovával a rozváděl než vydával desky. :)

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 4x
Progjar, Paradox, Petr87, Carloss87
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 8x
Sajgon3, ripo, Petr59, kairos, Zdeněk, , Rovant69, PaloM
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 2x
hellou7, Ryback
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
itchycoo
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
luk63
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Waters, Roger


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000