Waters, Muddy - I'm Ready

Waters, Muddy - I'm Ready - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1978

Tracklist:

1. "I'm Ready" (Willie Dixon) (3:26)
2. "33 Years" (5:20)
3. "Who Do You Trust" (5:00)
4. "Copper Brown" (4:58)
5. "I'm Your Hoochie Coochie Man" (3:59)
6. "Mamie" (5:35)
7. "Rock Me" (3:54)
8. "Screamin' And Cryin'" (5:04)
9. "Good Morning, Little School Girl" (3:27)


Obsazení:

Muddy Waters – vocal & guitar
Jimmy Rogers – guitar
Big Walter Horton – acoustic and amplified harmonica
Bob Margolin – guitar/bass
Pinetop Perkins – piano
Willie "Big Eyes" Smith – drums
Johnny Winter – guitar
Jerry Portnoy – amplified harmonica (tracks 1, 4, 5, 7, 9)

 
13.07.2013 Petr Gratias
5 stars

Album I´m Ready od americké bluesové legendy Muddy Waterse jsem dostal k Vánocům koncem sedmdesátých let vlastně hned v závěsu za předešlým titulem Hard Again. Myslím, že na tomhle albu se energie, výkon kapely a charisma jejich frontmana potvrdilo ve stejně hluboké a objevné formě a myslím, že milovník černošského elektrického blues by ho měl mít doma ve své sbírce. Je tady krásně cítit, jak tenhle model hudby působil inspirativně na řadu evropských i amerických „bílých“ skupin, které měly v erbu černošské blues a přetvářely ho k obrazu svému. Jsem trochu překvapen, že tomuhle albu zatím nikdo nevěnoval pozornost a tak se této role „představovače“ ujmu milerád sám…
I´M READY – krátký úvod ústy Mistra a už tu máme první blues z pera legendárního basisty Willieho Dixona. Uvolněné a houpavé, přitom patřičně syrové, přesně v tom duchu, jak má tahle hudba znít. Ve skladbě dominuje amplifikovaná foukací harmonika Jerryho Portnoye. Bicí Willieho „Big Eyes“ Smithe jsou pleskavě samozřejmé a drží standardní rytmický základ. Při posechu si vybavím, jak se podobným rytmem nechává ovlivnit bubeník Canned Heat Adolfo de la Parra. Myslím, že velmi podařený úvod…
33 YEARS – tenhle typ pojetí blues je mi ještě o kousek bližší. Zpomalený líný rytmus dává více vyniknout jemným nuancím téhle hudby. „Pine Top“ Perkins hraje skvělé party na klavír v tom správném hospodském duchu a klouzavé kytarové tóny se výtečně doplňují s foukací harmonikou, která sem přináší ten správný zakouřený sound. Leze mi mráz po zádech, když vnímám tyhle líné tóny a mám před očima virtuálnín zakouřenou hospodu na americkém Jihu, kde sedí společnost opilých návštěvníků, kteří polehávají po stolech a nasávají do sebe levnou whisky. Johnny Winter rozechvívá svoje protahované tóny do neuvěřitelné přímočarosti. Ano tohle je model ryzího blues, které se snaží běloši hrát co možná nejautentičtěji, ale přiznejme si při veškeré úctě ke Claptonům, Bloomfieldům, Greenům, Mooreům, Gallagherům, Simmondsům, Troutům, Montoyům, Taylorům… že jim přece jenom ten „krůček“ bude vždycky chybět.
WHO DO YOU TRUST – další blues nám představí Muddyho Waterse výtečně frázujícího ve zpívaném projevu a hudební doprovod v jedinečném feelingu. Ani tady se nikam nespěchá a všechno probíhá v líném, jen mírně – opravdu mírně zrychleném tempu. Rogers a Waters s kytarami umírněné kooperují a dotvářejí ten jedinečný obraz. Na rozdíl od bílých skupin zde neoperují sólující kytarista s kvílivým tónem, ale celá kapela hraje v umírněné vzájemné shodě, při níž se v tomhle neviditelném kruhu všichni aktéři výtečně doplňují.
COPPER BROWN – hudební schéma se příliš nemění. Vychází se opět z dané tóniny a její čitelná harmonie se zvolna odvíjí podle neměnného modelů. Milovník art rocku asi namítne, že zde není žádný hudební vývoj. Má samozřejmě pravdu, ale blues není o košatých harmoniích a rozezpívané velkoleposti, ona práce se základními vyjadřujícímu prostředky má kouzlo v onom zprostředkování reality – a navíc někdy velmi drsné, racionálně tvrdé bez příkras. Myslím, že to cítím jak z interpretace, tak z hudebního doprovodu. Myslím, že tady slavný Johnny Winter podává jedinečný výkon. Zbavil se syrového zkreslení svého tónu a šumlovaných běhů a hraje otevřeně a čistě, jak to tahle hudba vyžaduje…
I´M YOUR HOOCHIE COOCHIE MAN – legendární skladba s výrazným riffem, který zná každý milovník blues. Dixonova skladba je vlastně standardem, který přepracovalo mnoho skupin a sólistů tu s větším, tu s menším úspěchem. Muddy Waters zpívá velmi odlehčeně a jeho barva hlasu má dar rozvibrovat duši. Winter, oba další kytarista Margolin a Rogers jsou ve velké pohodě a opět je zde důležitým aspektem Portnoy se svou mistrovskou foukací harmonikou. Netroufal bych si říci, kdo je v dané branži lepší – zda on, nebo Big Walter Horton. (Oba se na albu střídají se svými dokonalými mininástroji). Je to prostě jedinečné zvládnutí bluesové hráčské interpretace ve velkém stylovém pojetí.
MAMIE – zpomalíme a velmi pomalým způsobem se zvolna brodíme bluesovou řekou protii proudu. Ten virtuální proud není vůbec prudký a naše chodidla voda „unese“. Velmi výrazně cítím to „odlepování“ ode dna. Kytarová přediva naříkají, hladí, uklidňují i zneklidňují zároveň. Skoro se mi chce říct, že vyprávějí příběh. Winter se přímo hraje a laská s jednotlivými tóny a na rozdíl od jeho vlastních alb tady nezahlcuje prostor a sází je s citlivostí opravdového mistra svého nástroje – slide-kytary. Kytarové party jsou i u ostatních hráčů uměřené, ale o to více vyniknou jemné detaily, které lze spoluprožít. Klavírní doprovod Perkinse je v pozadí (možná ho měl Waters více vysunout do popředí). Uvědomuji si, že právě na takovém klavírním doprovodu postavil svoje výtečné hráčské schopnosti doprovazeč Claptona i Cockera (ale i krátkodobý člen Spooky Tooth) – Chris Stainton.
ROCK ME – další blues zní rytmicky zásadněji a výrazněji. Větší důraz na akcenty je při poslechu patrný každým taktem a každou dobou. Opět je zde onen základní bluesový riff, který je vsunován do řady jiných skladeb tohoto zaměření. Portnoyova foukací harmonika dokreslují atmosféru, ale místy hraje s kytarami příjemně elastická mírně zesílená unisono a bubeník Smith ze svého ležérního neměnného bubenického doprovodu občas překvapí zajímavě pojednaným breakem.
SCREAMIN´ AND CRYIN´ – název zní velmi výmluvně a myslím, že i kvílející protahovaná tóny hned v úvodu s ním koresponduje. Přesto skladbu nezahlušují a můžeme si užít ve správném poměru jako zpívanou interpretaci, tak foukací harmoniku. Myslím, že takto uchopit bluesovou formu (speciálně v téhle skladbě) asi opravdu umí nejlépe černoch (Afroameričan). Winter natahuje tóny v neskutečném pojetí a Perkins svými klavírními party a Horton s foukací harmonikou se opravdu vytáhnou. Ničím nepřikrašlované ryzí blues od prvního do posledního tónu. Fantazie.
GOOD MORNING LITTLE SCHOOL GIRL – závěrečná skladba pochází od další bluesové legendy Sonnyho Boy Williamsona. Opět píseň, kterou předělalo mnoho kapel a dnes o ní hovoříme jako o opravdové klasice. Watersova parta tady hraje o něco svižněji a ležérněji než na jiných místech. Můžeme tančit, můžeme při ní pít, můžeme se při ní milovat a můžeme snít se zavřenýma očima. Rytmika dusá v neměnném tempu, foukací harmonika je opět famózně jedinečná a klavírní party na jedničku. Myslím, že lepší tečku si Muddy Waters vybrat nemohl.
Album I´m Ready dostalo cenu Grammy. A vůbec se tomu nedivím. Snad i podle tohoto si lze album zapamatovat. Pokud se pamatuji, nestávalo se v minulosti, ani v budoucnosti, že by tahle prestižní cena se nějak tradičně zahnízdila v bluesové hudbě, což je o to cennější zpráva.
Sugestivně namalovaný detailní portrét Muddyho Waterse od Philipa Hayse je velmi výstižný, stejně jako společná fotografie na rubu celé hudební party, která toto album vytvořila. Stejně tak i precizní produkce Watersova kamaráda a mnohaletého spolupracovníka Johnnyho Wintera. Myslím, že pět hvězdiček není ničím zpochybnitelný.









reagovat

Petr Gerneš @ 13.07.2013 13:01:00
Hm, podle vaší recenze zajímavé album. Určitě si ho brzo poslechnu.
Mimochodem, co se týče těch harmonikářů, myslím si, že opravdu špičkových hráčů v tomto stylu bylo a je mnohem víc, nejen Shakey Horton a Jerry Portnoy, pomněmež např. na Little Waltera, autora slavného My Babe (které možná znáte z podání české skupiny VOJ) nebo It Ain´t Right (určitě známé z legendární Mayallovy desky s Claptonem z r. 1966), či Sonny Terryho, známého spoluprací s Browniem McGheem (o těchhle chlapících si myslím, že byli ve své tvorbě z celé té prostřední bluesové generace nejblíž tomu starému, dřevnímu blues, jaké je slyšet třeba na nahrávkách Charleyho Pattona nebo Leadbellyho).
A koneckonců, mohu milovníkům bluesové foukací harmoniky ke shlédnutí nabídnout jedno perfektní video na YouTube :
>> odkaz

Au revoir.

Petr Gratias @ 14.07.2013 09:58:53
Zdravím Petra Gerneše....
díky za připomínky.
Samozřejmě netvrdím, že právě Cotton a Horton jsou "jediní" černošští bluesoví hráči na foukací harmoniku. Uvedené jména jsou jenom nahozenými modely. I ta jména, která jsou připomínána patří samozřejmě mezi extratřídu a smaozřejmě bychom našli i další.
Alba Hard Again a I´m Ready patří mezi výtečná alba elektrického blues a lze o nich hovořit v superlativech.
Zajímavým projektem je i Fathers And Sons, kde se spojují elitní černošští bluesoví hráči se svými bílými (nejlepšími) žáky. Radost poslouchat. Album jsem ale n a CD nikdy neměl a pamatuji si, že i na vinylu se špatně shánělo a spíš kolovalo mezi lidmi na páscích....

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
Petr Gratias
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Waters, Muddy


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000